SEJDŽO A JEJÍ BOBŘÍCI

1

2

Grey Owl

SEJDŽO A JEJÍ BOBŘÍCI

1967 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA

3

© Grey Owl (Va-ša-kvon-asin) 1935 Translation © Jakub Markovič 1967 © Illustrations Josef Žemlička 1967

4

AUTOROVA PŘEDMLUVA I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála. Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povahokresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě – mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie. Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, 5

kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz – a prakticky celá tato oblast – jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh. Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem „Brko“, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými. Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů. Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo 6

tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul „velkoměsta“. Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím. VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl – Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25. listopadu 1934

7

I Země severozápadního větru

Daleko, daleko za městy, vesnicemi a obdělanými poli, které jste zvyklí vídat kolem sebe, se za posledními osadami severní Kanady rozprostírá divoká, skoro neznámá krajina. Kdybyste ji chtěli spatřit, museli byste cestovat přes hory a doly, daleko a daleko, až tam, kde už nejsou ani železnice, ani silnice, ani domy, ba ani pěšinky; museli byste jet dál v kánoi s indiánským průvodcem rozlehlou osamělou krajinou lesů, jezer a řek, kde se volně procházejí losi, jeleni, medvědi a vlci a kudy často táhnou tak početná stáda karibú, že by je nikdy nikdo nespočítal, ani kdyby tam byl, aby se o to pokusil. Zde v této rozlehlé severní krajině byste našli kus Severní Ameriky takové, jak vypadala, než ji objevil bílý muž, a jakou doufám, že zůstane ještě po mnoho let. Ani byste zde neviděli mnoho bělochů. Až na několik málo bílých lovců a obchodníků jsou jedinými lidmi, kteří tu žijí, roztroušené skupiny Indiánů kmene Odžibvejů, kteří se v tomto kraji usadili a nazývají jej Zemí Kívejdinovou čili Zemí severozápadního větru. Jsou to příslušníci kmene tak starobylého a usadili se tu už tak dávno, že žádný, ani oni sami, neví, jak se sem vůbec dostali. Jsou daleko od civilizovaného světa a žijí stejně jako žili jejich předkové, když před více než čtyřmi sty lety přistál na těchto březích Jacques Cartier. Jejich osady vybudované z týpí, stanů a někdy srubů můžeme dodnes najít na sta mil od sebe v stinném háji, na slunné pasece nebo poblíž písčitých břehů přívětivého jezera. V těchto malých vískách žijí indiánské rodiny šťastně a spokojeně: sytě, když časy jsou dobré, trochu o hladu, když doby jsou zlé – tak jak to bývá i u lidí civilizovanějších. V indiánských vesnicích musí každý pracovat, i ti nejmladší. Protože Indiáni jsou téměř stále na cestách, souvisí většina práce 8

s cestováním. V některých ročních obdobích zmizí z kraje zvěř, na níž je jejich obživa závislá, a Indiáni ji buď musí následovat, nebo si nalézt nová loviště. Pak je nutno celou vesnici zbourat a všechno (kromě srubů) naložit na kánoe nebo na saně, to podle ročního období, a přestěhovat o mnoho kilometrů dál. Při takových zimních pochodech se malí chlapci a děvčata střídají ve vyšlapávání cesty sněžnicemi a jsou velmi pyšní, když tak míli nebo dvě vedou dlouhý průvod lidí a saní tažených psími spřeženími. V létě pádlují celý den spolu s dospělými na kánoích a v místech, kde řeka není splavná, přenáší každý z nich svůj malý náklad. Tyto práce je opravdu těší a vykonávají své úkoly se stejnou vážností a samozřejmostí jako jejich rodiče. Ty indiánské děti, které tráví léto poblíž obchodní stanice anebo v rezervaci, mají možnost chodit do školy a často se dobře učí; některé se dokonce stanou advokáty, jiné lékaři, spisovateli nebo umělci a dobře se uplatní. Avšak ty, které po celý rok žijí v

9

divoké přírodě, získávají vzdělání jiného rázu. Jejich školou je les a učí se předmětům, které budou při svém způsobu života potřebovat. Zeměpis, dějepis, počty a jazyky by jim nebyly k ničemu; učí se o životě rostlin a stromů, o chování a zvycích zvířat, učí se, jak je stopovat; jak nachytat ryby v každém ročním období, a co je ze všeho nejdůležitější – rozdělat oheň za každého počasí, ať třeba prší, fouká vítr nebo sněží. Učí se poznávat podle hlasu všechny ptáky a zvířata a některé z nich dovedou k nerozeznání napodobit. Cvičí se v pozorování pohybu vod v řekách a jezerech, v řízení kánoí, učí se zacházet s puškou, sekerou a sněžnicemi, řídit psí spřežení – to všechno kromě celé řady všedních prací, jako je šití mokasínů, vydělávání kůží, obstarávání dřeva na topení i v místech, kde se zdá, že tam žádné nemůže být, a musí umět vařit. Něco takového jako kompas vůbec neznají, ale dovedou cestovat, kam si zamanou, podle slunce, hvězd, měsíce, tvaru stromů, horských útvarů a pohybu zvířat a mnoha dalších znamení, která tu ani všechna vypočítat nemůžeme. Při svých znalostech lesa dosáhnou překvapivé samostatnosti; podnikají úplně samy daleké cesty a dokáží beze strachu čelit mnohým nebezpečím, tak jak jim čelili i indiánský chlapec s dívenkou v tomto příběhu. Život Indiánů je tak těžký a namáhavý, že si nikdo ve vesnici nemůže zalenošit, aniž by se brzy neocitl bez jídla, oděvu nebo přístřeší, a třebaže si lidé navzájem pomáhají a dělí se o vše, co mají, na lenochy se dívají velmi pohrdavě. Ale přes všechnu těžkou práci si děti najdou dost a dost času i pro své jednoduché, živé hry. Někdy navečer, když se setmí, sedávají pod třpytivými severskými hvězdami kolem plápolajících táboráků a naslouchají vyprávění starších. Některé příběhy jsou o loveckých výpravách, jiné o vzdálených indiánských kmenech, jiné o slavných mužích dávno zašlých dob; další o podivných dobrodružstvích v hlubokých lesích. Ale nejpodivnější příběhy vyprávějí ti, kteří se dostali až do té podivuhodné země daleko na jihu, odkud přicházejí bílí lidé; kde mají velké saně na kolech, které jako vítr běhají po železné stezce (čímž myslí železnici), kde kouřící kánoe, jak říkají parníkům, plují skoro stejně rychle po vodě, kde nejsou Indiáni a stromů jen málo, kde se tyčí jen řady vysokých kamenných domů, mezi nimiž chodí spousta lidí, spěchají, běhají, ale nikam, jak se zdá, nejdou a odnikud nepřicházejí. Dovídají se, že to je země, kde, nemáte-li peníze, nemůžete se nikde ani vyspat, ani najíst. A tohle 10

poslední se jim zdá ze všeho nejpodivnější, protože v lesích najde každý cestující nocleh a stravu zdarma, jak v táboře bílých lovců, tak v indiánské vesnici. Zdejší děti i většina těch starších ví totiž o životě v městě asi tak málo, jako vy o životě v divočině. A nyní, tak jako nahodilý cestující ze vzdálené osady vypráví těmhle černookým, usměvavým indiánským dětem příběhy ze země, kterou nikdy neviděly, povím vám já, jenž jsem byl kdysi jedním z nich, příběh z velké divočiny, tak od vás vzdálené. Nejdříve však musíte vědět, že celým tím lesem, tak tmavým a záhadným s jeho zvláštními zvířaty a obyvateli, protéká křížem krážem mnoho řek, po kterých cestují nejen Indiáni na svých rychlých kánoích, ale také různí vodní živočichové, jako jsou bobři, vydry, minci a ondatry. A v lesích jsou nespočetné stezky, i když vy byste je patrně nikdy neobjevili, po nichž se pohybují suchozemská zvířata jako po silnici. Všechna ta zvířata totiž neustále cestují. Stejně jako lidé, žijící v této krajině, mají pořád co dělat: musí si obstarávat živobytí a opatrovat a krmit svá mláďata. Některá z nich žijí osaměle, bez stálého domova, jiná se drží pohromadě a mají pod zemským povrchem poměrně rozsáhlá města: doupata jednotlivých rodin jsou navzájem propojena chodbami. Ta nejchytřejší z nich, například bobři, si stavějí teplá obydlí, zadržují si vodu na plavání a chystají si velké zásoby potravin na zimní měsíce; pracují skoro jako lidé a často, když odpočívají při práci, povídají a každé z nich má dost a dost co dělat. Proto si Indiáni, i když pro svou obživu musí některá z nich zabíjet, váží jejich chytrosti a pracovitosti, zajímají se o vše, co dělají a dívají se na ně skoro jako na zvláštní lidské kmeny, jen trošku jiné, než jsou oni sami. Zvlášť bobrů si váží a někteří Indiáni dokonce rozumějí něčemu z toho, co si mezi sebou povídají, protože bobří hlasy nejsou nepodobné lidským. Všechna zvířata, i ta malá či zdánlivě neužitečná, mají své místo a Indiáni to vědí a zbytečně je neobtěžují. A protože s nimi sdílí útrapy života v divočině, nazývají je Malými bratry. Často je i ochočují a nezřídka vidíte medvíďata, mladé bobry nebo vydru, někdy také losí či srnčí mládě, jak volně pobíhá po indiánském táboře a neuteče odtud jen proto, že se tu cítí jako doma, a jak se zdá, baví je také shon a ruch táborového života. Když odrostou, vytratí se pryč, ale osada najde zanedlouho náhradu. Nyní, když už víte, jak vypadá krajina a jak Indiáni žijí, a také 11

jste už něco slyšeli o některých zvířatech, povím vám příběh o Malých lidech divočiny, příběh, který je pravdivý a začíná na jedné z vodních cest, o nichž jsem vám vyprávěl, kde šťastně žila jedna bobří rodina. Povím vám o indiánském lovci, jeho synkovi a dcerce a o dvou bobřích mláďatech, s kterými se spřátelili. Dovíte se o jejich dobrodružstvích v hlubokých lesích Severu i ve velkoměstě, jací to byli náramní kamarádi, jak se jeden z nich ztratil a zase našel, o nebezpečích, ve kterých se octli, a o tom, kolik spolu užili legrace a co z toho všeho nakonec vzešlo. Nyní dočista zapomeneme na automobily, rozhlas, biografy a všechno ostatní, o čem si myslíme, že bychom se bez toho neobešli, budeme místo toho myslit na kánoe, psí spřežení, stany a sněžnice a vydáme se na sever, do vzdálené, čarovné země. A tam spatříte ohromné řeky, jezera a šumící lesy, zvláštní zvířata, jež spolu rozprávějí, pracují a stavějí si města: vysoké stromy se k vám budou sklánět a kynout vám, jak je budete míjet a uslyšíte měkký zpěv potoků. A usednete k mihotavému táborovému ohni, do zakouřeného tmavohnědého vigvamu a budete naslouchat tomuto vyprávění z dávných dob.

II Giči Mígvon – Velké pero V dobách, kdy oči bělocha ještě nespočinuly na chladných čistých vodách Řeky žlutých bříz, vesloval jednoho časného rána proti jejímu širokému proudu osamělý Indián. Byl vysoký, pěkně urostlý muž s bystrýma očima a dlouhými černými vlasy, které mu spadaly na ramena ve dvou pletencích. Na sobě měl šaty zdobené třásněmi z jelení kůže a kouřem zbarvené pěkně do hněda, a vypadal hodně podobně jako ti Indiáni, které znáte z obrázků, nebo o nich čtete v knížkách. Jeho kánoe byla jasně žlutá, zbarvená mízou z olší do odstínu mohutných zlatavých kmenů žlutých bříz, které pokrývaly okolní hory; spáry na jejích bocích byly zality lesklou pryskyřicí z 12

černých smrků, aby jimi nepronikala voda. Na přídi bylo na kánoi namalováno velké oko, podobné oku nějakého obrovského ptáka, a vzadu byl připevněn liščí ocas, který ve větru volně vlál sem a tam. To proto, že Indián chtěl mít pocit, že jeho kánoe je živá bytost s hlavou a ocasem jako všechna ostatní zvířata, že je bystrooká jako pták a rychlá a svižná jako liška. Na dně kánoe ležel pečlivě složený stan, malý vak s potravinami, sekera, čajník a dlouhá staromódní puška. Z korun bříz na úbočích se nesl tichý šepot, který nikdy docela neustal, protože vítr si stále pohrával s listím; Indiáni proto nazvali toto pohoří Horami šeptajícího listí. Břehy řeky byly pokryté vysokými tmavými borovicemi, jejichž mohutné větve vyčnívaly nad vodou. Pod stromy poletovali a třepotali se drozdi, špačci a kanáři, sháněli si něco k snídani mezi stébly v čerstvé trávě a v rašícím listí mezi žlutými kočičkami jívy. Vzduch byl prosycen sladkou vůní šalvěje a divokých růží a sem tam vyletěl jako zářící nachový šíp od jednoho květu k druhému kolibřík. Byl právě máj, který Indiáni nazývají Měsícem květů. Giči Mígvon čili Velké pero, jak znělo jeho indiánské jméno, byl příslušníkem odžibvejského kmene. Už mnoho dnů vesloval proti silnému proudu Řeky žlutých bříz a byl už daleko od své vesnice. Den za dnem plul vytrvale dál, někdy lehce po klidné hladině jako právě teď, jindy v divokých peřejích dravým, zpěněným proudem mezi nebezpečnými, ostrými balvany, s obratností, jíž dosáhne z bílých mužů jen málokdo a ani ne všichni Indiáni. Toho rána byla jeho cesta zatarasena vodopádem, divokým a překrásným, který se před ním tyčil výš než nejurostlejší borovice a u jeho paty vytvořily sluneční paprsky v tříštícím se proudu duhu. Tady přistál, těsně mimo dosah zuřivého a dravého víru, který se všemožně snažil vtáhnout jeho kánoi pod hřmící vodopád. Přehodil si plavidlo přes hlavu dnem vzhůru a přenesl je šerou pěšinkou mezi obrovskými, šumícími stromy, staletí starou stezkou, na kterou nikdy nedopadlo slunce. Vrátil se pro svou lehkou výstroj, naložil ji na kánoi a pod jasnou oblohou pokračoval ve své cestě po klidných vodách nad vodopádem. Obezřetně se rozhlížel, když se před ním pomalu rozevíraly zákruty řeky a všímal si mnoha věcí, jež by unikly očím každého, kdo nebyl lovcem: vzrušeně zvednutého páru srstnatých uší, zatímco zbytek těla zvířete byl ukryt, nebo páru jasných očí, které 13

14

jiskřily z hlubokého stínu; jednou zahlédl stříbrného rysa, který se hned rozplynul v podrostu jako šedý přízrak. Tu a tam pádili jeleni a hlasitě frkali nozdrami. Jako červení houpací koně skákali lesem a ocasy se jim jako bílé, třepotající se praporky míhaly mezi stromy. Jednou narazil na ohromného losa, velkého jako pořádný kůň, který stál po břicho ve vodě, hlavu ponořenou pod hladinou a vyhrabával ze dna kořínky leknínů. Když se Velké pero zastavil, aby si ho blíže prohlédl, zvedlo obrovské zvíře prudce hlavu a zůstalo překvapeně stát; voda mu zatím v proudech stékala s hlavy a krku. Potom sebou trhlo, skočilo na břeh a ve chvíli bylo pryč, jen ještě minutu nebo dvě bylo slyšet těžký dupot a hlasité praskání větví a malých stromků, jak se v běhu prodíral lesem. Přes tuto společnost cítil se Giči Mígvon trochu osamělý. Ve vesnici, kterou opustil a která byla nyní tak vzdálená, zanechal své dvě děti, chlapce a dívku. Matka jim zemřela, a přestože ženy z vesnice k nim byly laskavé, moc se jim po ní stýskalo a Giči Mígvon věděl, že se nyní cítí zrovna tak osamělé jako on sám. Všichni tři se měli velmi rádi a málokdy se od sebe odlučovali; kamkoliv otec šel, bral děti vždycky s sebou. Tentokrát však jel sám, protože očekával, že cesta bude nebezpečná – obával se, že než skončí, bude mít potíže s pytláky. Giči Mígvon postavil pro svou rodinu na léto krásný srub a šťastně a pohodlně v něm odpočívali po těžkém zimním lovu, když známý Indián z kmene Krí přinesl zprávu, že početná tlupa míšenců z jihu na pomezí osídleného území vtrhla do jejich loviště, v hordách jím prochází a pobíjí všechny bobry. Pravý Indián žijící v lese neloví v cizím lovišti, něco takového považuje za krádež, ale tito míšenci, vychovaní v městě, na staré zvyklosti zapomněli, nebo se jich zřekli, a byli schopni vyplenit každé loviště, na které přišli. A bez kožešin, za něž by si nakoupili potraviny v obchodní stanici, by rodina Velkého pera hladověla. Proto byl nyní zde, hluboko ve svém zimním lovišti, aby ho ubránil proti těmto vetřelcům. Ale na žádného pytláka nepřišel ani nezachytil žádnou stopu, a protože teď bylo teplo a kožešinová zvířata už nemělo cenu krást, řekl si, že tu nemá víc co dělat a rozjede se zítra zpátky. S těmito příjemnými myšlenkami vesloval blízko u břehu a pátral přitom po stopách, které neopatrní míšenci mohli zanechat; a tu najednou ucítil ostrou vůni – nějaké zvíře nebo člověk šel 15

kolem a rozšlapal kořenně vonící listy máty peprné. Ihned zbystřil pozornost a pohlédl na břeh, když vtom přímo před jeho kánoi skočilo malé zavalité, tmavé zvíře a zmizelo jako kámen pod hladinou. Vzápětí se o kousek dál vynořila černá hlava a hnědý srstnatý hřbet a zvířátko začalo rychle kánoi obeplouvat, až se dostalo na stranu, kde vítr vál směrem od Indiána k němu, a zvětřilo zápach člověka, jehož se všichni lesní obyvatelé tak bojí. Jeho široký plochý ocas dopadl mohutným plesknutím na vodu, voda se rozstříkla na všechny strany a zvíře se jako blesk potopilo, tentokrát nadobro… Velké pero setřásl pár kapek vody s rukávu své kožené kazajky a usmál se; právě tohle si přál vidět. Byl to bobr. A než ozvěna bobrova poplašného signálu zanikla, ozval se kousek výš v zátočině další ostrý a hlasitý úder, skoro jako když třeskne rána z pušky. Byli tu dva. Indián se zase usmál, protože nyní si začínal být jist, že zde nikdo nelovil. Tihle bobři by byli bývali snadná kořist. Když nikdo nechytil tyhle neopatrné uličníky, kteří dovolí, aby se jim dostal tak blízko na tělo a tak říkajíc po hlavní silnici, ostatním se určitě také nic nestalo. Přesto však se rozhodl, že se pro jistotu ještě podívá k nim domů, kde jich musí být víc. Jejich osadu nebude těžko nalézt, protože bobři, kamkoliv jdou, ukusují po cestě zelené výhonky olší a vrb, ohlodávají s nich kůru a oloupané proutky potom bíle září všude, kudy prošli, takže stačí postupovat od jednoho místa, kde se krmili, ke druhému a dostanete se až k jejich obydlí. Netrvalo dlouho a Indián došel k místu, kde se do řeky vléval malý potůček, a při jeho ústí našel to, co očekával – spoustu těchto tenkých, lesklých proutků, zbytky bobřího hodování. Nebylo pochyb, že jejich domov musí být kousek výš proti proudu potůčku, v nějakém tichém zákoutí, jaké mají bobři rádi. Na místě, kde se bobři krmili, postávalo pár obrovských sosen, které jako by se zatoulaly z lesa a nevěděly jak zpátky. Zde si Giči Mígvon rozdělal malý oheň a poobědval. Indiáni vypijí na cestách spoustu čaje. Zabodl tedy do země tenký prut, přehnul ho přes vesele praskající ohýnek a na jeho horní konec pověsil kotlík s vodou, aby se svařila. Na zašpičatělé vidlicové proutky nabodal kousky zvěřiny, rozložil je před ohněm, pod ně vložil krajíce indiánského chleba čili banoku, aby zachytily chutnou šťávu 16

ukapávající z pekoucího se masa. Když se najedl, chvilku v klidu pokuřoval a naslouchal šumění větříku mezi rozložitými vějířovitými větvemi sosen. Znělo mu jako hudba, když si tam spokojeně hověl opřen o kmen a pozoroval kouř, jak líně stoupá, obrací se tu sem, tu tam a vytváří ve vzduchu podivné obrazce. Protože to byla jediná hudba a jediné obrazy, jaké kdy znal, působily mu snad právě takovou radost jako vám biograf nebo rozhlas. Zanedlouho vstal, přikryl svou skromnou výstroj převrácenou kánoí, vzal pušku s dlouhou hlavní a vydal se podél potoka k bobřímu rybníčku, o němž věděl, že musí být nablízku. Jeho mokasíny ani nezaskříply a nezanechávaly žádnou stopu, jak kráčel měkce tichým, ospalým lesem; veverky mu hvízdaly a brebentily vstříc s větví stromů a sojky, ti moudří a veselí táboroví ptáci, kteří se vyskytují snad ve všech lesích, ho provázely od stromu ke stromu – občas ho předhonily, moudře si ho prohlédly, a když je míjel, hvízdaly na něho. Giči Mígvon měl radost ze společnosti, již mu tito malí tvorové poskytovali a dával si načas, náhle se však zarazil a naslouchal. Jeho bystré ucho zachytilo divný, neobvyklý zvuk, který sílil a sílil, až se najednou změnil v řev – pak už také viděl, jak se k němu korytem potoka valí proud žluté, bahnité vody, unášející spousty dřívek a všelijakého smetí, zaplavuje řečiště až po okraje a míjí ho jako divoká, vířící bystřina. Tam výš u bobřího rybníčku se odehrává něco hrozného! Tohle mohlo znamenat jen jediné: nějaký člověk nebo zvíře, prostě někdo protrhl bobří přehradu a to, co se kolem něho valilo, byla voda, kterou bobři tak pečlivě nahromadili a bez níž budou bezmocní. Ve vteřině se Velké pero s puškou v ruce rozběhl a pádil lesem, ještě před chvílí tak pokojným. Hnal se na rychlých nohou v mokasínech kupředu, jak nejrychleji mohl, aby zachránil bobří osadu před zničením. Přeskakoval silná polena, prodíral se chrastím, olámanými větvemi a spleteným podrostem, zanechávaje veverky a sojky daleko vzadu, jako jelen se proplétal mezi stromy stinného lesa s nadějí, že dorazí včas. Dobře věděl, co se stalo. Nigik – vydra, zavilý, úhlavní nepřítel Bobřího lidu, byla na válečné stezce a bobři, kteří přišli o vodu, s ní v tomto okamžiku svádějí boj na život a na smrt.

17

III Domov Bobřího lidu Kdybychom se byli ubírali proti zurčivému proudu malého potůčku, zatímco si Giči Mígvon připravoval oběd, místo abychom se s ním byli zdržovali, byli bychom dorazili k domovu bobrů, ještě dříve než vydra protrhla přehradu, a byli bychom viděli, jak to tam nahoře vypadá a jak bobři žijí. Po delší procházce proti proudu potůčku bychom se byli octli na břehu malého, hlubokého rybníčku. Koryto potoka, který rybník napájel, bylo přehrazeno vysokou, tlustou zdí z tyček a chrastí. Byla velmi pevná, skuliny byly důkladně vycpány mechem a celá stavba pečlivě zpevněna bahnem. Na horním okraji hráze stálo několik kamenů, které ji měly pořádně upevnit a zatěžkat. Stavba byla asi třicet metrů dlouhá a skoro půldruhého metru vysoká. Přebytečná voda odtékala úzkým proutěným žlábkem na horním okraji; proud říčky tak omílal stavbu jen na tomto jediném místě, na které se dalo snadno do-

18

hlédnout. Zeď byla tak úhledně vybudována, že vypadala, jako by na ní byla pracovala parta dělníků, ale ve skutečnosti ji stavěla zvířata. Zdálo se, že tato zeď, skutečná hráz, drží rybník na místě a opravdu tomu bylo tak, bez ní by žádný rybník nebyl, jen potůček by tu volně protékal. Rybník byl zalit slunečním jasem, tichý a plný pohody se skvěl v lůně Hor šeptajícího listí a vládl na něm takový klid, že několik kachen, které tiše dřímaly na jeho hladině, vypadalo, jako by se vznášely ve vzduchu, a štíhlé bílé topoly se v ní tak jasně odrážely, že bylo těžko rozeznat, kde končí voda a kde začínají stromy. Byl to krásný pohled, krajina jako z pohádky – stříbrné topoly, jarní květiny a modrá voda. A bylo tu hluboké ticho, ani lístek se nepohnul, a až na spící kachny jako by tu nebyl ani život. A přece, kdybyste chvíli trpělivě pozorovali a dbali na to, abyste se ani nepohnuli, ani nepromluvili, ba ani nezašeptli, mohli byste si zanedlouho všimnout, jak se voda u břehu zčeřila a z rákosí se vynořuje tmavohnědá hlava s kulatýma, nápadně odstávajícíma ušima, obezřele se rozhlédne, naslouchá, větří. Za hlavou následuje huňaté tělo a zvíře se objeví celé. Rychle, ale neslyšně plave někam k protějšímu břehu rybníka a tam mizí v rákosí. Vysoká stébla se chvíli houpou a otřásají nárazy zvířátka, které tam cosi kutí a pak se znovu objeví, tentokrát s velkým chomáčem trávy a pluje směrem k obrovské hromadě hlíny, se kterou jsme si celou tu dobu lámali hlavu, a přímo před ní se celé i s trávou potopí. Sotva zmizí, už sem z druhého konce rybníka míří s trsem trávy druhá hlava, když vtom – vtom se cosi pohnulo, obrovský plochý ocas hlasitě pleskne o hladinu a hlava i s trávou mizí rychlou šipkou pod vodou. Tak a přesně tohleto se onoho dne přihodilo dole na řece Gičimu Mígvonovi. Kupa hlíny, před níž se zvířátka potopila, byla totiž bobří chýška a tmavohnědé srstnaté hlavy byly hlavy samotného Bobřího lidu. A měly velice napilno. Bobří obydlí bylo vybudováno do výše skoro dvou metrů a v průměru měřilo dobré tři. Bylo čerstvě omítnuto bahnem a po stranách zpevněno silnými kusy dřeva, které měly udržet všechno jaksepatří pohromadě. Stavba působila velmi bytelně a bezpečně jako pevnost, mohl se tu procházet i sob a nebyl by ji ani trochu poškodil. Kolem úbočí se vinula úzká pěšinka, po níž se dopravoval stavební materiál. A kdybyste byli před chvílí bývali 19

trpělivější či opatrnější, anebo kdyby vás vítr nebyl prozradil jejich citlivým čenichům, mohli byste vidět, jak starý otec bobr vyhrabal ze břehu kupu zeminy a nese ji k domku, plave s ní pomalu a opatrně, aby nic neztratil, potom vystoupí vzpřímeně jako člověk nahoru na střechu, tam svůj náklad složí, zasune ho prackami do děr a skulin a ještě k němu zastrčí pořádný klacek, aby všechno dobře drželo. Celou tuto práci nekonal bezdůvodně. Měsíc květů je totiž velmi důležitá doba, neboť právě nyní jsou v tomto podivně vyhlížejícím obydlí ukryta před zrakem celého světa čtyři drobounká bobří mláďata. Sametoví tvorečkové, dobře stavění, s jasnými černými očky, silnýma zadníma nohama s plovacími blánami, malými předními prackami a drobounkými, jakoby gumovými plochými ocásky. Mají obdivuhodnou chuť k jídlu a jejich plíce jsou zřejmě dobře vyvinuté, protože to jsou největší křiklouni, jaké si můžete představit. Jejich táhlé, hlasité, plačtivé výkřiky znějí přesně jako pláč malých miminek; a stejně jako jiná miminka vyžadují hodně pozornosti a péče a můžete být jisti, že se jim jí také dostává. Obývací místnost bobřího domku byla tak velká, že by se v ní člověk mohl docela pohodlně schoulit, byla velmi čistá a příjemně tu voněla podlaha z vrbové kůry i lůžka z aromatických travin. Dovnitř se vcházelo krátkým, šikmým tunelem, jehož horní konec, takzvaná ponorová jáma, ústil v podlaze a dolní konec u dna rybníka. Přehrada udržovala hladinu vody skoro přesně na úrovni podlahy, ponorová jáma tak byla vždy plná vody a mláďata, která byla ještě trochu nejistá v nohou, se mohla napít, aniž do ní spadla; a když přece náhodou spadla (což se stávalo dost pravidelně), mohla celkem snadno vylézt nahoru. Celý tunel i s východem ležel pod vodou, a tak nejenže se suchozemský tvor nemohl dostat dovnitř, ale ani spatřit ho nemohl, snad jen obzvlášť výtečný plavec, jakých je málo. Ovšem, kdyby se přehrada přetrhla a nahromaděná voda vytekla, octli by se bobři ve velkém nebezpečí, protože nejenže by jejich nepřátelé, například vlci a lišky, mohli snadno najít cestu do doupěte, ale bobři by se nemohli ani bránit, ani ukrýt náhlým skokem do vody, jak jste je to viděli udělat před chvílí. Když se podíváte na kresbu, uvidíte, jak měli všecko uspořádáno a pochopíte, jak důležitá byla pro ně přehrada, proč jí bobří 20

NÁKRES BOBŘÍ STAVBY A1 A2 B C

Bobří domek Vnitřek bobřího domku. Obývací místnost Spací plošina Nižší plošina pro odkapávání a osušování s odtokem vedoucím do ponorové jámy D D Ponorová jáma E Tunel vedoucí do hluboké vody F Vedlejší nouzový východ sloužící také k vyhazování starého podestlání a okousaných proutků G Hlavní vchod H Přehrada K Žlábek pro odtok přebytečné vody a udržování správné úrovně hladiny L, LI Stromy vykácené nebo částečně bobry ohlodané M Dno rybníka P Potravinový vor. Největší část leží pod hladinou mimo dosah zimních ledů S Bobří dráha aneb vlečná stezka, kterou bobři užívali pro dopra21

W Y X

Z

vování dřeva stromů, které vykáceli a které jsou na obrázku vyznačeny II Původní říčka pokračuje ve svém toku Říčka vtéká do rybníka a odtéká žlábkem Dno rybníka pod potravinovým vorem a před přehradou je dodatečně vyhloubeno, aby voda v těchto místech byla hlubší. Přitom uvolňovaný materiál se spotřebuje při stavbě přehrady a obydlí Původní břeh zaplavený vodou po vybudování přehrady. Bez přehrady by žádný rybník vůbec nebyl, potůček by volně protékal Poznámky

1) Bobří chýška může stát blízko přehrady, ale často od ní bývá i ve značné vzdálenosti. 2) Všimni si, že vodní hladina je přesně na úrovni ponorové jámy. 3) Všimni si, že když bobr plave, má přední nohy složeny pod břichem. K plavání používá pouze zadních nohou, předních používá jako rukou při práci a jako nohou při chůzi. Bobři často chodí jen po zadních nohou, kráčí sice pomalu, ale s jistotou. Náklady, jako je hlína, bahno a jiné materiály, nesou v náručí a kráčejí přitom vzpřímeně jako člověk. S těžšími kusy dřeva chodí po čtyřech a táhnou je v zubech. 4) Pro žádné pracovní účely neužívají bobři ocasů, výjimkou je chůze po dvou, kdy ocas slouží jako opora, nebo leze-li bobr mezi padlými kmeny stromů, jako balancovací tyč. Ve vodě ocasu užívá jako kormidla, někdy také jako vesla nebo jako signalizačního prostředku. Podle toho, jestli chce bobr signalizovat poplach, nebo upozornit na sebe druha, užije jistého způsobu plácání o hladinu. A někdy si na ocase rodičů vyjedou na projížďku mláďata.

otec věnoval tolik času a péče, proč opravoval každou sebemenší trhlinku, která se na ní objevila. Také propust, regulátor hladiny, si vyžadovala stálou pozornost, nesměla se zanést a ucpat, ale musela volně propouštět přebytečnou vodu a udržovat tak patřičnou hladinu rybníka, jinak by voda stoupla a zaplavila doupě. Ve volných chvílích se bobří otec a matka starali o všechny potřeby mláďat: často jim vyměňovali podestlání, nosili k jídlu snítky měkoučkých listů, česali a kartáčovali jejich chmýří (srstí se to dalo sotva nazvat). Vydávali přitom zvláštní, laskající zvuky plné něhy a hovořili k nim oním podivným bobřím jazykem, který 22

z menší vzdálenosti zní skoro tak, jako když si lidé spolu tiše povídají. A písklavě hlasitý nářek mláďat, jejich štěbetání, pípání a kvílení bylo slyšet i skrz silné zdi příbytku – tak byla hlučná, když měla hlad nebo se z něčeho radovala nebo se dostala do nějaké drobné nesnáze, což se jedno s druhým skoro pořád střídalo. A když se jejich otec nebo matka vrátili domů z obhlídky tolik důležité přehrady, či z výpravy pro vonnou trávu na čerstvou podestýlku (nikdy nešli současně, vždy jeden z nich zůstal, aby střežil mláďata), zahoukali lehce na pozdrav a mláďata odpovídala hlasitým křikem, který obyčejně trval mnohem déle, než bylo třeba. Zticha bobříci nebyli nikdy, leda když spali, neustále se honili po světnici, přelézali, co se přelézt dalo, prali se, a podle zvuků, které přitom vydávali, se dalo usuzovat, že se baví náramně. Vcelku vzato – vypadalo to u nich jako v každé jiné rodině a žili ve svém domově pohodlně a spokojeně. Mláďata byla nyní už natolik odrostlá, že se pokoušela plavat v ponorové jámě, i když tahle jejich cvičení zatím spočívala v tom, že jen ležela ve vodě (a ještě málokdy ve správné poloze), kroužila stále dokola a pištěla přitom vzrušením, a protože byla příliš lehká a v jejich hebkých kožíšcích se udržovalo mnoho vzduchu, jaksi se jim nedařilo ponořit se tak hluboko, aby se jejich zadní nohy, opatřené plovacími blánami, mohly opřít o vodu obě současně, a tak plavala chvíli jednou nohou, chvíli druhou, převalovala se z boku na bok, pohupovala se nahoru a dolů, kroutila se, pištěla a vrtěla, zatímco rodiče se kolem nich úzkostlivě točili a povzbuzovali je anebo jim snad radili svými hlubokými, silnými hlasy. Z toho, co jsem kdy v tomhle směru viděl, se mi zdá, že je to dost perná doba pro rodiče, tyhle lekce v plavání, ale mláďata se přitom očividně dobře baví – což, jak sami jistě uznáte, stojí také za uváženou. Brzy se však unavili, a když vylezli na osušovací plošinu (ta je o něco nižší než podlaha světnice, aby se voda, která z nich steče, vsákla a nezatékala jim do lůžek), každý bobřík se pečlivě vyždímal, vytřel a vymačkal si vodu z kožíšku vpředu, po stranách, vzadu, prostě všude, kam jen mohl dosáhnout. Seděli při této pilné práci vzpřímeně a funěli a frkali, jako to dělá po plavání většina z nás. Potom když bylo po všem a všichni byli osušení nebo se alespoň domnívali, že jsou (někteří se přitom každou chvíli překotili a vůbec; stavěli se k tomu strašně nešikovně), 23

začali se hlučně, sborem domáhat jídla. Dostali svůj příděl čerstvých zelených listů a vodních rostlin, nachystaných předem – snad právě s úmyslem zarazit ten rámus co možná nejdříve – a zakrátko čiperné čelisti všech mláďat pilně žvýkaly a pronikavé vřeštění pomalu přecházelo v mumlání a spokojené pobrukování. Netrvalo dlouho, tenké hlásky ztichly úplně a černá očka se zavřela. Bobříci leželi vedle sebe stuleni na postýlce ze sladce vonící trávy, drobounké přední pracičky, podobné dětským ručkám, pevně zaťaté do kožíšku souseda. Takový bude jejich denní pořádek asi tři týdny, než nastane slavný den a mláďata se odváží dlouhým, temným tunelem ven na světlo velkého, neznámého světa, který se prostírá všude kolem nich, který však ještě nikdy nespatřila. A zatímco mláďata spala, stáli staří na stráži, střídavě vycházeli na obhlídku obranných zařízení svého hradu a přehrady, na nichž závisel celý jejich život, neustále ve střehu proti možnému nepříteli, sbírali potravu a čerstvé stelivo pro bobříky, až se vzbudí, a vyřizovali tisíc a jednu další povinnost, pro které jsou bobří otec a matka ten nejzaneprázdněnější párek v druhé polovině máje, Měsíce květů. Naši čtyři mladí hrdinové nebo hrdinky, či snad obojí, právě dospěli do toho vzrušujícího období, kdy se už konečně dovedli potopit, aniž by je voda vzápětí vynesla zpátky na hladinu ocasem napřed jako gumový míč, kdy už dovedli plavat po hladině tam a zpátky na dosti slušnou vzdálenost, aniž by vzápětí začali hlasitě volat o pomoc, když jednoho dne v poledne, právě ve chvíli, kdy my jsme pozorovali Gičiho Mígvona, jak obědvá, všiml si bobří otec, že hladina vody v rybníku klesá. Chvíli to sledoval; také matka uslyšela bublání vody a šla se podívat: voda klesala, vířila v tunelu – odtékala! Někdo protrhl hráz! Jeden za druhým se dospělí bobři vrhli do prázdného ponorového otvoru. Nesmí ztrácet čas. Uniká jim drahocenná voda, voda, na níž závisí životy mláďat! Jejich domov je nyní vydán celému světu napospas, to může znamenat smrt pro ně všechny. Čtyři vystrašená mláďata, která cítila, že se děje něco hrozného, ale příliš mladá na to, aby věděla přesně co, choulila se těsněji k sobě a kňučela, zatímco jejich poplašení rodiče se hnali tou troškou vody, která ještě zbývala, k hrázi. Našli v ní díru velkou málem jako sud a právě až u její paty; to 24

znamenalo, že bude voda pryč, než se nadějí. Bobři začali pracovat jako smyslů zbavení: rvali proutí, kde se dalo, vyhrabávali velké náruče zeminy z bahnitého dna, zuby ostrými jako břitvy osekávali větve padlých stromů, kutáleli kameny do trhliny a mezi ně cpali trávu a drny, vyrývali bahno a tlačili je před sebou do otvoru, kde je rychle opadávající voda přisála a přilepila ke klacíkům, kamenům a chrastí. Jenže rybník byl příliš malý na tak velikánský otvor a voda z potůčku, jež ho napájel, nepřitékala zdaleka tak rychle, jak vytékala. A tak, když byla trhlina v hrázi téměř spravená, byl rybník prázdný. Bobrů se při práci zmocňovalo zoufalství (nenechte si od nikoho namluvit, že zvíře nezná zoufalství!), ale nevzdali se, dokud poslední náklad stavebního materiálu nebyl na místě, a pak když byl jejich úkol konečně splněn, se obrátili a vysílení a nešťastní se plahočili ke svým čtyřem mláďatům v chýšce, kterou na jejich ochranu tak pracně vystavěli a jež byla nyní k ničemu. Bobři jsou pomalí chodci a vzdálenost, kterou dříve přeplavali jako nic, překonávali nyní těžce a namáhavě, potácejíce se kluzkým blátem, přes kameny a spleti slehlých vodních rostlin a řas. Uplynou drahocenné minuty, než se doplahočí, dolezou, dovlekou k tomu

25

tmavému vršku, který se nyní zdá být tak daleko. Kterékoliv zvíře je může chytit. Kdyby náhodou šel kolem medvěd nebo vlk a zpozoroval je, neměli by nejmenší vyhlídky na záchranu; jsou nyní bezbranní. Bobří lid není uzpůsoben na boj, ale jedině pro práci. Honem! Honem! Giči Mígvone, utíkej, jak nejrychleji dovedeš, tvoji Malí bratři tě nutně potřebují, potřebují tě právě teď! Každou chvíli, každou minutu tu už musí být — — — Po bahnitém dně prázdného rybníčku se oba staří bobři pomalu, bolestně a uboze trmáceli na krátkých, unavených nohou k nechráněnému domovu a mláďatům, zatímco uvnitř domku čtyři malí, bezmocní bobříci schoulení k sobě, drobné packy navzájem zaťaté do huňatých kožíšků zírali s hrůzou na štíhlou, černou obludu se zlou, plochou hlavou, která se k nim vchodem pomalu blížila. Nigik – vydra – ta hladová, krutá a lstivá, jim pobořila hráz a vyprázdnila rybníček a nyní mohla získat to, pro co si přišla – mladé bobří masíčko! Teď nadešel její čas. Hadovité tělo ucpalo ponorovou jámu, zdálo se, že není úniku. Stáhla nohy pod sebe, připravena skočit. A právě v tuto chvíli vyrazil bez dechu z rákosí u hráze Giči Mígvon, a košili svlečenou a pušku připravenou k palbě, skákal z kamene na kámen směrem k bobřímu domku.

IV První dobrodružství Vydra skočila. Ale ve své hltavosti chtěla bobříky zardousit všechny najednou, a ti, každý mrštný jako natažená pružina, se vrhli do stran, jako to bobři dělávají, a rozprchli se, dřív než vydra dopadla. Protože nemířila přesně na jednoho, nedostala žádného a div se při svém pružném skoku neomráčila nárazem o protější stěnu doupěte. To ji na vteřinku zmátlo a bobříci mezitím utekli východem, který už nebyl zatarasen jejím tělem. Vydra, rozzuřená svým neúspěchem, ale dobře si vědoma, že je venku může klidně pochytat jednoho po druhém, chystala se právě za nimi, když se najednou východ opět zatemnil. To byla jediná 26

výstraha, které se jí dostalo. V příštím okamžiku už musela bojovat o svůj život s oběma starými bobry. Přišli v posledním okamžiku, a i když jsou jindy tak hraví a dobromyslní, budou na obranu svých mláďat bojovat až do smrti. Vydra byla rychlejší a divočejší, a když se do něčeho zakousla, dokázala sevřít čelisti jako kleště a držet jako buldok; ale bobří kožich je houževnatý a jejich zuby tvaru dláta, kterými dokázali porazit stromy, ale kterými až dosud nikdy nikomu neublížili, se nyní zařezávaly do svalů do hloubky mnoha centimetrů. Přidržovali si vydru předními prackami a široké zuby, ostré jako břitvy, zatínali stále hlouběji a hlouběji. Vydra nebyla zbabělá, bojovala udatně, pokoušela se zakousnout se jako obvykle bobrům do čenichu, aby alespoň jednomu z nich zabránila použít zubů. Ale měla co dělat, aby si ubránila vlastní hrdlo. Kroutila se a točila jako nějaká obrovská chlupatá ještěrka, vyrážela hadovitou hlavou nalevo napravo, syčela, chňapala a vrčela. Bobři se jí mlčky drželi. Vláčela je sem a tam a oni se vždy znovu a znovu zakusovali. Bojovali s nepřítelem, se svým úhlavním nepřítelem, kterého je nutno zbavit se stůj co stůj – tak nebo tak. Zápasit podle pravidel by bylo jen mařením času; věc je nutno rozřešit jednou provždy. Znovu a znovu se na sebe vrhali, rvali se, zápasili, až se nakonec ponorovou jámou vykutáleli ven – klubko spletených nohou, ocasů a bílých zubů – zrovna k nohám Gičiho Mígvona, který se posledním dlouhým skokem z jednoho balvanu na druhý dostal až k bobřímu domku. Pohled na nového nepřítele zbavil vydru zbytku odvahy: s krajním vypětím sil ze sebe setřásla bobry a jediným skokem byla mimo jejich dosah. Bobři si nevšímali Indiána a pronásledovali vydru. Ale slizké bahno, které jim překáželo, vydře naopak pomohlo, to bylo prostředí, které potřebovala. Vyrazila v kluzkém blátě a naráz ujela sedm metrů, udělala dva nebo tři skoky a ujela zase další kus. To opakovala, až se dostala k hrázi, přehoupla se přes ni a byla tatam – nadobro. Ta se už víckrát do války s Bobřím lidem nepustí! Velké pero, který stál opodál na kameni, viděl prchající vydru. Namířil na ni, ale pak si řekl, že už dostala za vyučenou dost a nechal ji zmizet. A také dno bylo už v pořádku a vody v rybníčku přibývalo. Uprostřed dna se vytvořila docela slušná louže a stále se zvětšovala, protože hráz, kterou bobři opravili, opět zadržovala 27

vodu. Velké pero musel rychle na břeh, dokud voda nezaplaví kámen, na kterém stál. Úplně klidný však nebyl; viděl, jak mladí bobři vyšli z doupěte, ale neviděl, že by se vraceli. Posadil se tedy na místo, kde ho bobři nemohli vidět ani větřit a pozoroval, co se bude dít. Za chvíli spatřil matku, jak shání mláďata jedno po druhém. Dvě vylezla z úkrytu, a jak si pro ně matka postupně přišla, nastoupilo každé z nich na matčin široký, placatý ocas, který za sebou vlekla jako malé sáňky, postavilo se zpříma, a aby nespadlo, přidržovalo se předními prackami maminčiny srsti; rozhlíželo se přitom kolem a bylo samo sebou náramně spokojeno. Myslím, že Velké pero se přitom bavil stejně dobře jako bobříci sami a smál se sám pro sebe tomu směšnému pohledu. A když tam tak seděl a všechno pozoroval, nemohl se ubránit myšlence, že zabíjet tvory, kteří tak pilně pracují, aby uchránili svá mláďata a skromný domov, a kteří očividně cítí jeden k druhému skutečnou lásku, je velká ostuda, skoro jako zabíjet lidi, myslel si. Nikdy dosud neviděl věci, jaké se dnes tady odehrály, a teprve nyní začal chápat, proč někteří starší Indiáni nazývají bobry Malými mluvícími bratry a Bobřím lidem. I když neměl s sebou ani zásoby potravin, ani pokrývky, rozhodl se zůstat na místě celou noc, pro případ že by se vydra vrátila. Mohla by také přijít jiná, vydry chodívají vždycky ve dvou. Ale nepřišly, a když druhého dne ráno Giči Mígvon odcházel, zjistil, že rybník je plný až po okraj a přetéká stejně jako předtím.

28

Tajný vchod do bobřího domku byl zase ukryt a všechno bylo v nejlepším pořádku zrovna tak jako dřív. Po pravdě řečeno, docela všechno v pořádku nebylo. Giči Mígvon totiž nevěděl, že dvě mláďata, k smrti vyděšená, škobrtala dlouhou chodbičkou, kterou bobři k rozličným účelům často budují pod bahnitým dnem, a když ji celou prolezla, octla se až u samé hráze. Chtěla se dostat co nejdál od té strašlivé stvůry, ani jim nezáleželo na tom, kam jdou, jen co nejdál pryč. Předrápala se nepozorovaně přes hráz a ubírala se řečištěm, které nyní bylo prázdné a suché, dál, protože v jejich rozrušené obrazotvornosti se jim zdálo, že slyší syčivý dech vydry těsně za zády. Připadal jim tak skutečný a nakonec ho slyšela tak blízko, až se vrhla do výmolu ve břehu – a málem opravdu pozdě. Protože sotva byla uvnitř, proběhla kolem vydra, skutečně ji slyšela. Naštěstí bobří mláďata, stejně jako mláďata mnoha jiných zvířat, nemají žádný 29

pach, dokonce ani liška se svým jemným čichem by je nebyla vyslídila, leda náhodou. A tak Nigik ani netušila, jak jsou blízko a utíkala, co jí nohy stačily, co nejdále od bobřího rybníka, kde utrpěla takový výprask. Naši dva bobříčkové si netroufali ani se pohnout, aby na sebe neupozornili nepřítele, tulili se k sobě v úkrytu, který nalezli, a neodvážili se ani jít dál, ani se vrátit zpátky. Čekali na svou matku, která si pro ně určitě přijde. Ale nedostatek pachu, který je zachránil před vydrou, jim byl nyní na škodu. Jejich rodiče, kteří se po nich zoufale sháněli, seč byli, je nemohli najít, ba ani nezjistili, že vůbec opustili rybník; a bobříci ve strachu a rozčilení ani nepostřehli, jak malou vzdálenost ve skutečnosti urazili. A tak tu seděli v jeskyňce jako dvě malé zbloudilé děti, smutní a osamělí, a čekali, až uslyší hluboký zpěvavý hlas, který mají tak rádi, čekali a čekali na velkou, laskavou mámu, která je utěšovala, kdykoli jim něco scházelo, hřála je svým hnědým huňatým tělem a pečlivě je den co den myla a česala. Určitě si přece ona nebo otec, který si s nimi tak něžně hrával, učil je plavat a nosíval jim sladkou trávu na podestýlku a výhonky měkoučkých listů k jídlu, určitě si pro ně co nevidět přijde! Ale nyní tu nebyla žádná sladká tráva, žádné měkoučké šťavnaté listí, jen tvrdé kameny a hrubý písek; ani otec, ani matka pro ně nepřicházeli. A tak se k sobě choulili celou dlouhou noc, roztřesení zimou, hladoví a vylekaní. Jednou nakouklo dovnitř útlé, tmavé zvíře, tvarem podobné lasičce, ale mnohem větší, a oni čekali tiše jako dvě myšky, sotva si troufali dýchat, dokud zvíře hlasitě neočuchalo otvor do výmolu, v němž se skrývali, a neodtáhlo. Byl to mink, který viděl dvě zvířátka pohromadě a bál se je napadnout. Později bobříci opatrně vykoukli zpod břehu a jen taktak stačili uniknout velkému šedivému tvoru, který se na ně z výše snesl, hrozné příšeře s obrovskýma zírajícíma žlutýma očima. Minula je snad o centimetr nebo dva a zase se vznesla, usedla na převislé větvi a odtud zírala a zírala, klapala zobákem a vyrážela hlasité, táhlé skřeky a zlověstné chechtavé zvuky. Vapaho – lesní sova chechtavá objevila bobříky a trpělivě čekala na vhodný okamžik. Kdykoliv bobříci vykoukli ze své skrýše, viděli, že se na ně upírají hrozitánské žluté oči. Rozednilo se a sova zmizela. Rybník byl zase plný a v potůčku volně proudila voda. Bobříci se vydali po proudu hledat svůj 30

domov. Kdyby jen byli tušili, jak je blízko! Ale jejich ubohé hlavičky byly nyní strašně popletené a nevěděly, čí jsou. Protože byli příliš malí na to, aby mohli plavat proti proudu, zvolili nejschůdnější cestu a nechali se unášet. Proud je odnášel stále dál od domova, rodičů a sestřiček 1, s kterými si vesele hráli a skotačili po celou tu krátkou dobu, co byli na světě. A plavali stále dál a dál, zesláblí a hladoví nedostatkem listí a rostlin, které ještě neuměli shánět; přesto se však nyní cítili trochu bezpečnější – byli přece ve vodě. Potůček se blížil k Řece žlutých bříz, tok se zpomaloval, byl stále klidnější a bobříkům se v jeho líně plynoucích vodách plavalo lehce a hladce. Jednou je zpozorovala srnka, pasoucí se na mělčině; zvedla hlavu, nastavila dlouhé uši a chvíli je sledovala laskavýma očima. O kousek dál potkali spěchající ondatru, která jim svým pisklavým hlasem zakňučela a plula dál. Ptáci na ně shlíželi a volali z korun stromů z velkých výšek, slunce bylo teplé a příjemné a svět byl překrásný – bobříci leželi na vodě a ospale, zasněně pluli – nikam. A tak ospalí hlady a únavou by byli plavali dál a dál, jak to obyčejně dělají churaví bobříci, až by konečně usnuli a víc se neprobudili. A pak když vepluli do klidných, širokých vod Řeky žlutých bříz, zpozoroval je Giči Mígvon. Už byl zpátky na místě, kde předešlého dne obědval – na soutoku Bobřího potůčku a Řeky žlutých bříz. Tichounce spustil svou kánoi na řeku a nehlučně pádloval k bobříkům. Uslyšeli ho, trochu pootevřeli oči a spatřili ho. Nějak se ho nebáli, i když je za jejich drobné černé ocásky vyzdvihl do kánoe. Snad už jim bylo všecko jedno anebo možná to velké, ostré oko na předku Indiánovy kánoe přece nevypadalo tak strašlivě, jak mělo. Snad také věděli, že jim neublíží; zvířata, i ta nejmladší, zřejmě vědí, kdo je jejich přítelem. Giči Mígvon s nimi zacházel velmi jemně; byli tak droboučcí a ubozí, jak je držel v rukou. Přední pracky měli sevřené v pěstičky 2, 1

U tak malých bobřích mláďat pouze samečkové mohou být tak podnikaví. 2 To je bobří obranný postoj. Jsou schopni zasadit rychlé a prudké rány buď svými silnými, mocnými drápy, anebo celou prackou sevřenou v pěst. Tohoto druhého způsobu užívají, když nechtějí protivníka poškrábat, například když se perou mezi sebou. Stojí za povšimnutí, že i v

31

jako by chtěli postoupit boj o své nepatrné životy; avšak jejich chundelaté hlavičky byly příliš těžké a klesaly jim, oči měli přivřené. Velké pero viděl, že mají namále a bylo mu jich líto, neboť byl laskavý člověk, jak lovci často bývají, když přestanou uvažovat. Zkusí je zachránit. Uvědomil si, že konec konců byl živ z kožešin zabíjených bobrů a sluší se tedy, aby oplátkou vykonal něco pro tyhle dva nalezence, kteří mu vpluli skoro do hrsti. Vytáhl na břehu ze svých zásob plechovku mléka, rozředil je vodou a nalil každému trošku do tlamičky. A jak tak držel malá sametová tělíčka ve svých velkých hnědých rukou, cítil, jak plochá a prázdná jsou jejich bříška a jak slaboučce tlučou jejich malá srdíčka. Když je krmil, pevně se drželi pracičkami jeho prstů. Líbili se mu čím dál, tím víc. Nevěděl však, co s nimi. Moc času neměl, protože slíbil svým dětem, Sejdžo a Šepianovi, že se vrátí domů v určitý den, a nechtěl je zklamat. Kdyby odnesl mláďata k jejich rybníku, nikdy by možná nenašla tunel pod vodou, a kdyby je nechal, kde jsou, určitě by zahynula hlady anebo by je dostali jestřábi či orel, nebo dokonce hladová ryba. Na druhé straně měl před sebou dalekou cestu a byli by mu na obtíž; byla to konec konců jen zvířátka – byli však na tom moc špatně, potřebovali pomoc, a on cítil, že by nejednal správně, kdyby je opustil. Někteří starší Indiáni měli na takové věci velmi přísná pravidla. Bobří matce se mláďata zdála být překrásná, ale Indiánovi připadala vcelku velice nevzhledná; se svýma velkýma zadníma nohama, krátkými kulatými tělíčky a malými, ploskými čumáčky byli spíš jako Pakvejdží či Kjupají 1 nebo něco podobného. Dokonce byli tak oškliví, až to bylo roztomilé, jak nakonec rozhodl. Vhodnější zvířátko k ochočení aby pohledal. Sejdžo, jeho dcerušce, šlo na jedenáctý rok a měla brzy slavit narozeniny. Bobříci jsou báječný dárek – nic lepšího by nesehnal. A až vyrostou a nebudou se už cítit mezi lidmi dobře, může je odnést zpátky do jejich starého domova. A zrovna v tu chvíli ucítili bobříci účinky mléka a začali křičet, že chtějí ještě – a ty jejich hlasy! Úplně si Gičiho Mígvona získali. Copak by člověk mohl opustit takové této krajní situaci bobři volí instinktivně jemnější způsob boje. To je pro jejich povahu příznačné. 1 indiánské víly a skřítkové

32

tvorečky, kteří pláčou jako malé děti? – řekl si a vzpomínal, jak jeho vlastní děti plakaly, když byly maličké, a přitom naléval do hladových chřtánků bobříků další trošku rozředěného mléka. Konečně sloupl se statné břízy, která rostla opodál mezi borovicemi, pás hladké houževnaté kůry a zhotovil pevný, ale lehký košík, vyztužený proužky cedrového dřeva. Potom udělal víko, pěkně na míru, aby na košíku pevně drželo a do postranic navrtal dírky, aby dovnitř mohl vzduch. Nakonec ještě upletl držadlo z cedrové kůry a připevnil je tak, aby se klícka dala pohodlně přenášet jako košík. Dno vystlal trávou, rákosím a všelijakým zeleným lupením, o kterém věděl, že je bobříci rádi. Když je potom vzal za ploché ocásky (bobří ocásky jsou do ruky jako dělané!) a bobříci ucítili vůni čisté postele ze sladké trávy, přesně takové, jakou měli vždycky doma, a když objevili i měkoučké výhonky a lupeníčko, které si nedokázali sami najít a které měli tak rádi, když uslyšeli laskavý a konejšivý hlas přítele, když ucítili jak mají plná bříška, a – prostě jedno k druhému, začali se cítit mnohem, mnohem lépe. Zapomněli na vydru, na její syčivý, slídivý dech, docela zapomněli na sovu se žlutýma, vyvalenýma očima, která se jim v temnotě tak příšerně chechtala. Po dlouhé době zas žvatlali, tenounce pištěli, kňourali a jedli a jedli, až už vůbec nemohli. Velké pero rychle zabíral pádlem kánoe, vracel se domů ke svým nejbližším a měl radost z dárku, který veze dětem (samozřejmě že chlapec, který byl o tři roky starší než děvče, si s bobříky, i když nemá zrovna narozeniny, také bude moci hrát), a měl radost i proto, že pomohl dvěma trpícím tvorům. A snad své kánoi, pušce či dvěma malým bobříkům, snad prostě sám sobě řekl nahlas: „Mino-ta-kija, je dobře! Kéget mino-ta kija, je opravdu dobře!“ Dvěma malým dobrodruhům se vývoj událostí zřejmě také líbil, protože nápadně ztichli. Ve svém hnízdečku měli opravdu pohodlí a dírkami, navrtanými do stěn světničky z březové kůry, k nim doléhal zpěv kosů a drozdů, veselé žbluňkání vody, ospalý bzukot hmyzu a všechny ostatní milé lesní zvuky. Přestože jim teď bylo dobře, bobříci docela nezapomněli, nikdy nemohou docela zapomenout na laskavého otce a matku, na starý domov a na malé společníky, které ztratili; najednou se jim zastesklo a tiše za33

kňučeli. Stulili se blíž k sobě a pevně se k sobě přitiskli. Chvíli se jejich znavené hlavičky kývaly, potom tenké hlásky pomalu umlkaly a kulaté oči už nechtěly zůstat déle otevřené, pak se příjemné zvuky zvenčí vytratily a konečně zmizely i jejich starosti. A bobříci usnuli. A tak se stalo, že se dva ztracení bobříci, tak malincí, že by oba mohli pohodlně sedět v půllitrové sklenici, vydali do nového domova za novými přáteli a spatřili mnoho podivných a nádherných věcí, o jakých ani ten nejmoudřejší z bobrů nikdy neslyšel, a zažili dobrodružství, jaká nezažil žádný bobr před nimi, tím jsem si jist. Bylo to opravdu, jak už poznamenal Velké pero, mino-ta-kija – výborně!

V Sejdžo slaví narozeniny Asi o týden později se Sejdžo a Šepian pilně připravovali na otcův návrat. Domov Gičiho Mígvona stál kousek stranou od indiánské vesnice O-pí-pí-sovej, Místa mluvících vod. Indiáni tak pojmenovali vesnici podle blízkého malého vodopádu, jehož šum a hukot zněl jako tiché, ospalé hlasy, až se říkalo, že ve vodopádu sídlí duchové. Srub byl vystavěn z borových klád a stál na travnatém vršku nedaleko jezera. Hned za srubem začínal les, ale kolem osady byla půda zbavena podrostu a padlých stromů, ze stromů zůstaly jen ty nejkrásnější. Vznikla tak pěkná mýtina, z níž byla nádherná vyhlídka na jezero. To jezero bylo tak veliké, že protější břeh se rýsoval jen jako řetěz zalesněných hor, které se táhly, jak se zdálo nepřetržitě, do modravých dálek jako vlny na nesmírném temném oceáně. Vodní stezka vedla od srubu dolů k malému přístavišti, kde byl hájek vysokých, štíhlých topolů, v jejichž listnatém stínu strávil Giči Mígvon se svými dětmi mnohý radostný letní den. Srub nebyl velký, ale zdi z červenohnědých trámů utěsněných pruhy zeleného a žlutého mechu působily zvenčí vesele a hezky. 34

I když celý srub měl jen jednu místnost, bylo ještě příjemnější ho vidět zevnitř. Podlaha, postavená ze silných klád, hladce opracovaných a těsně k sobě přiléhajících, byla tak vydrhnuta, že čistší jste určitě neviděli. Na třech palandách, které stály v řadě podél jedné stěny, ležely pečlivě složené pěkné přikrývky. Jedny byly červené, druhé bílé a další zase zelené, každá se širokým černým pruhem na obou koncích a dodávaly celé místnosti veselý vzhled. Všechna tři okna, každé z jediné velké tabule skla, byla tak čistá a bez poskvrny, jak jen okna mají být, tak lesklá jako hlaveň pušky – jak říkal Šepian, protože to byla jeho představa o věci hodně čisté. V takovém stavu udržoval svou vlastní pušku a dnes ji vyleštil a naolejoval uvnitř i na povrchu tak důkladně, až se blýskala, a ve svém koutě naproti dveřím musela hned padnout do oka každému, kdo vstoupil do pokoje. Tato puška, kterou koupil na obchodní stanici za čtyři pěkné minčí kůže, byla totiž jeho nejvzácnějším majetkem: mohu vám totiž říci, že toho ve svém majetku mnoho neměl. Sejdžo nasbírala stonky rákosin, usušila je, rozřezala na malé kousky, obarvila na modro, na červeno a na žluto, navlékla je jako dlouhé úzké korálky na nitě a pověsila v řadách na okna. Korále různých barev uspořádala tak, aby tvořily pestrý ornament a vypadaly opravdu jako něco velmi vzácného – jako záclony, říkala si, když je prohlížela snad už posté. Na stole byly rozloženy plechové misky, nože a vidličky, všechno na svém místě, a uprostřed ležel velký bochník indiánského chleba, banoku, čerstvě upečeného a ještě tak horkého, že se z něho kouřilo. Nahoře do něho byla zabodnuta drobounká jedlička, sotva větší než vaše dlaň. Byl to vlastně maličký vánoční stromeček; třebaže nebyla doba vánoc, měla Sejdžo skoro takovou radost, jako kdyby vánoce byly, a tímhle to dávala najevo. Malá železná kamínka, která naleštila, až vypadala jako nová, neměla ani troubu, ani nohy a stála na plochých kamenech kousek nad podlahou. Bylo to velmi účelné zařízení; když chtěli upéct chleba, stačilo těsto na chvilku položit nahoru na kamna a potom je zastrčit pod ně, mezi zahřáté kameny, aby se dopeklo pěkně do hněda teplem, sálajícím svrchu. Jinak by bylo nutné poloupečený chleba obracet na pánvi a to by nemuselo vždycky dobře dopadnout. A Sejdžo pekla výborný chléb, to vám mohu klidně říci, protože jsem ho sám mnohokrát jedl. 35

Ani Šepian nezahálel, stačilo se podívat na velkou hromadu naštípaného dříví v bedně za sporákem nebo na koberec z nově vydělané a napnuté jelení kůže, rozložený na podlaze uprostřed pokoje. Na plotně se v obrovském hrnci vařily nejlepší kusy masa, získané za pomoci oné vysoce ceněné pušky, která stála v koutě. Šepian s měděnou pletí a tmavýma očima svého národa – Odžibvejů, byl na svůj věk vysoký a vypadal mužně. Seděl tiše a čekal; otec určil tento den pro svůj návrat, a když něco slíbí, vždycky to dodrží, pokud mu to dovolí lesní život plný nepředvídaností. Šepianova mladší sestra neměla stání. Hnědé oči jí jen svítily a smolně černé vlasy, spletené do dvou copů, za ní jen vlály, jak poskakovala a pobíhala z místa na místo, dohlížela na vaření, rozestavovala hrubé, dřevěné špalky, které jim sloužily jako židle, a stále ještě nacházela něco, co by vylepšila na svých záclonách. Šepian se usadil na místo, odkud měl jedním oknem dobrý výhled na jezero, a čekal, rozhlížel se, zda nezahlédne, jak se blíží kánoe Velkého pera, i když předstíral, že ho to nezajímá. Proto si vybral okno na druhém konci pokoje, kterým mohl pozorovat jezero, aniž by to bylo nápadné. Soudil totiž, že se nesluší projevovat nedočkavost. Šepianovi bylo jen čtrnáct, ale teď, když byl hlavou rodiny déle než měsíc, cítil se jako dospělý. Sejdžo si pozpěvovala nějakou písničku a jen se míhala v pestrých kostkovaných šatech, na roztančených nohou překrásný pár korály ozdobených mokasínů, které nosila jen při zvláštních příležitostech. A dnešní den měl být pro ni významný – dnes se vrací domů její milý tatínek, a navíc má dnes narozeniny. Chudák Sejdžo! Od té doby, co byla její matka uložena k věčnému odpočinku mezi divoké květiny, mnoho dárků nedostala. Má ale dosud dvě dřevěné loutky, které jí otec kdysi vyřezal každou k jedněm narozeninám. Letos nebyl doma, a proto neměl čas něco pro ni vyrobit. Vytáhla si tedy loutky, říkala jim Čilaví a Čikaní, a posadila je na okraj postele. Nevypadaly však nijak zvlášť vesele, třebaže měly na sobě stejné kostkované šaty jako Sejdžo sama, obličeje, do nichž se barva buďto vsákla, nebo vybledla, byly čerstvě natřené a na hlavě měly uvázánu šálu. Vypadaly opravdu trochu neohrabaně, když jste se na ně podívali; neměly ani prsty, ani nosy, ani pusy, ale asi jim to nevadilo a protentokrát se s nimi Sejdžo bude muset spokojit. Aspoň si to myslela; my, vy a já, sice víme své, ale ona, 36

když se otáčela kolem své práce, neměla ani tušení, jaké překvapení ji čeká. Šepian seděl mezitím velmi tiše, vyhlížel nenápadně oknem a přál si, aby se jeho sestra chovala aspoň trochu důstojněji, nebyla tak vzrušená a tak divoce nevyváděla. Ale konec konců, když se dvě tak významné události sejdou na jeden den, musí to přivést z rovnováhy každou ženu, to uznával. A náhle i jeho srdce začalo bít rychleji než obvykle a jen taktak se ovládl, aby nevyskočil a neběžel k oknu – daleko na jezeře, hodně, hodně daleko spatřil malou tečku. „Sestro,“ promluvil pomalu a zřetelně, jak míval ve zvyku, „otec se vrací!“ „Kde! Kde!“ vykřikla Sejdžo, a aniž čekala na odpověď, hodila si přes hlavu šálu, vyběhla ven a dychtivě se rozhlížela na všechny strany. „Kde, ukaž mi, honem!“ Šepian ukázal na druhý konec jezera. „Tam,“ řekl. „Ta malá skvrna.“ „Hm,“ řekla Sejdžo a v jejím hlase zaznělo zklamání; ta skvrna mohla být cokoliv. „Třeba tam plave medvěd nebo sob,“ namítla s nadějí, že jí to bratr vyvrátí. Ale odpověď přišla dřív, než měl čas cokoliv říci. Z dálky zaslechli zvuk, slabé, ostré prasknutí – výstřel z pušky a vzápětí ještě jeden. Naslouchali: po krátké přestávce, co bys do tří napočítal, další výstřel. „Znamení! Znamení!“ křičela Sejdžo a Šepian tiše odpověděl: „Ano, je to znamení našeho otce,“ a potom se úplně zapomněl, otočil se, hnal se do chalupy za sestrou a volal: „Honem, ať jsme hotovi!“ A ačkoliv byla kánoe ještě několik kilometrů odsud a potrvá nejmíň hodinu, než dorazí k jejich přístavišti, začali se oba pilně činit. Běželi k policím pro láhve se zavařenými borůvkami a lesními jahodami, které Sejdžo každý rok připravovala (tyhle byly první, které připravila úplně sama, ale dala si s nimi práci a líbila se jí představa, že je dělá sama rok co rok). Postavili na čaj do velkého kotlíku, píchli železnou vidličkou do masa, aby se přesvědčili, zda je dost uvařené, znovu a znovu pobíhali od plotny ke stolu a od stolu k plotně a vůbec si počínali skoro stejně, jako by si počínaly při podobné příležitosti kterékoli jiné děti, ať bohaté, či chudé, ať děti královské, či jen dva malí Indiánci. 37

A když konečně nadešla dlouho očekávaná chvíle a žlutá kůrová kánoe se svým bdělým okem a vlajícím ocasem přirazila k písčitému břehu, začali brebentit všichni najednou. Giči Mígvon vystoupil na břeh, vzal je za ruce (pokud mohl, protože jednu ruku schovával z jakéhosi důvodu za zády) a pokoušel se odpovídat na všechny otázky najednou. Jeho tvář, která jindy mívala tak přísný výraz, byla nyní samý úsměv a samý smích: „Děti, děti,“ snažil se je překřiknout, „počkejte, pusťte mě taky ke slovu – ano, jsem v pořádku; ne, na žádné míšence jsem nenarazil, ano, naše loviště nikdo nepoužil, chtěl jsem říct, ne, nikdo je neporušil, ano, stýskalo se mi, ale teď už ne, a – všechno nejlepší k narozeninám, Sejdžo, hodně štěstí, dceruško malá.“ A teprve nyní ukázal i druhou ruku. A měl v ní právě to, co jsme mysleli, že v ní má, košík z březové kůry, který držel za upletené držadlo ve výšce, aby na něj nemohli dosáhnout, a volal: „Pozor, opatrně! To je dárek k narozeninám, který jsem ti přinesl, Sejdžo,“ a podal jí ho a upozornil ji, že ho má nést co

38

nejopatrněji, a pak se obrátil k Šepianovi a volal: „I pro tebe je to, synku; jsou tam dva.“ „Čeho jsou tam dva, tatínku?“ zeptal se chlapec, dívaje se za sestrou, která odběhla napřed. „Co je v košíku?“ Ale Velké pero řekl, ať jen počká, že uvidí. Šli ke srubu za Sejdžo, která spěchala domů po pěšince směšným, plavným klusem, který měl zabránit otřásání klícky. Mokasínky zdobené korály jí občas zasvitly, jak se střídavě vynořovaly a mizely pod kostkovanými šaty, ale od kolen výš držela tělo tak nehybně, jak jen mohla. Měla strach, že poškodí klícku, a proto ji držela v náručí jako nějaké obrovské a nesmírně křehké vajíčko, které by se při sebemenším nárazu určitě rozsypalo na tisíc kousků. Postupovala opravdu velmi opatrně, protože z tajemné krabice se začaly ozývat náramně podivné zvuky. Miminko, pomyslila si; ne, dvě miminka – i když se jí zdálo, že by to musela být hodně maličká miminka, aby se vtěsnala do tak malého košíčku. Sotva byla v pokoji, postavila košík velmi měkce na podlahu, a zatímco ho Šepian (taky cestou nemarnil čas) držel po stranách, sňala víko. Když se podívala dovnitř, spatřila to, o čem vy a já celou dobu víme, že tam je, dvě malá, oblá, sametová tělíčka a čtyři drobounké tlapičky, které se opíraly o stěny klícky jako dětské ručičky, dva páry černých oček, jasných jako korálky, které k ní vzhlížely chápavým pohledem. „Júúh!“ hrkla, jako by lapala po dechu. „Jú! Jú!“ A to bylo vše, co ze sebe dostala. Nevěděla, co jiného by ještě měla říct, a proto řekla ještě jednou „Jú!“ A konečně zvolala: „Medvídci, živí medvídci!“ Na plyšové medvídky byly tehdy všechny děti celé divé a myslím, že snad každé dítě na světě buďto méďu mělo, nebo po něm toužilo. Potom Sejdžo opatrně nahnula košík na stranu a zvířátka vylezla. Jakmile spatřila jejich lesklé, ploché ocásky, hned je poznala. Ještě lepší než medvíďata. „Malí bobříci, malí bobříci to jsou,“ vykřikl Šepian, který vzrušením až pobledl, a jeho mladická důstojnost byla najednou tatam. „Skuteční, živí!“ Statný Giči Mígvon stál klidně, usmíval se nad svými rozradostněnými dětmi a byl opravdu šťasten, jak nadšeně byl jeho dárek přijat. Sejdžo se k bobříkům posadila na podlahu, plná údivu, ústa stále ještě našpulena na „jů“, ale teď už byla zticha. Dokonce zapomněla otce upozornit na záclony, na něž byla tak pyšná – můžete být ovšem ubezpečeni, že jeho bystré oči 39

si jich už dávno všimly; s obědem se čekalo a slavná puška, tak čistá a lesklá, stála zapomenuta v koutě. Velké pero na dlouhé cestě o mláďata dobře pečoval, vydatně je krmil a bobříci byli nyní kulaťoučcí, buclatí. Sejdžo byla přesvědčená, že jsou to ta nejroztomilejší zvířátka, jaká kdy viděla. A když se jí bobříci vyšplhali na klín a slabými, třaslavými hlásky kňučeli, sklonila se a pohladila tváří jejich hebkou srst, krásně, sladce vonící podestýlkou vonných travin a vrbové kůry. Velké pero se Šepianem vyšli za chvíli ven, aby nasbírali čerstvé listí pro malé hosty, ale Sejdžo zůstala uvnitř. A když s nimi zůstala sama, vzala jednoho bobříka po druhém, držela jejich buclatá tělíčka ve svých malých dlaních, kde se jim pohodlně sedělo, něžně jim šeptala, a div divoucí, bobříci jí odpovídali tenkými dětskými hlásky, přidržovali se jejích prstů svými ručičkami (jinak se jim nedá říkat) a pozorně se na ni dívali černýma velmi moudře vyhlížejícíma očima. A jak je oba držela v náruči, směšně slaboučce kňourali, tiskli své teplé, vlhké čumáčky k jejímu krku a funěli a odfukovali zrovna jako malá miminka. A Sejdžo cítila, že je bude mít hrozně ráda. Loutky Čikaní a Čilaví, které se na všechno dívaly dost zamračeně, vypadaly nyní ještě nešťastněji. Aby nebyly tak smutné, odnesla je Sejdžo zpátky na jejich místo na polici a obrátila tváří ke zdi. A v tom prostém srubu hluboko v lesích severní země byli toho dne tři velmi šťastní lidé: Velké pero proto, že jeho návrat domů byl tak radostný; Šepian proto, že otec přinesl bobry i jemu, a navíc ještě pochválil jeho práci; a Sejdžo kvůli nejnádhernějšímu dárku k narozeninám, jaký kdy dostala.

VI Malý drobek a Velký drobek Bobří mláďata si brzy oblíbila nový způsob života, a přestože žádný lidský tvor jim nikdy zcela nemohl nahradit rodiče, udělali Indiáni vše, co bylo v jejich silách, aby se cítila dobře. 40

Šepian ohradil prostor pod jednou postelí pláty březové kůry tak, aby jedna strana zůstala otevřena. Tam měli svůj domov, v němž velmi rychle zdomácněli. Giči Mígvon prosekl otvor do podlahy a zapustil do něho umývadlo — za rybník snad chudá náhrada, ale bylo stejně velké jako ponorová jáma a bobříci v něm strávili skoro polovinu všeho času; rádi leželi na hladině, okusovali větvičky a žvýkali listí. Pokaždé, když vylezli z umývadla, usadili se vzpřímeně vedle něho, pilně si třeli kožíšky a ždímali si drobnými pěstičkami chumáče chlupů, aby z nich dostali vodu. Když s tím byli hotovi, pročesali si pečlivě celý kožíšek dvojitým drápkem, který má pro tento účel každý bobr po jednom na každé zadní noze. Tato činnost trvala hodnou chvíli a prováděli ji tak důkladně a s takovou vážností, že to Sejdžo mnohdy zaujalo tolik jako je samé a někdy se přidala a drbala jim srst nahoru dolů a pak se bobříci třeli ještě mnohem víc a důkladněji. Když se osušovali, mívali ve zvyku zvednout jednu tlapku nad hlavu tak vysoko, jak to jen šlo, a druhou se třeli; a protože přitom seděli vzpřímeně, vypadali, jako by se chystali tancovat nějaký lidový tanec. Často také tak seděli, když ohlodávali kůru z malých proutků; a tak jednou ten, podruhé onen držel proutek křížem a otáčeli jím sem a tam, zatímco zuby z něho ohlodávali kůru, vypadali nachlup stejně jako nějaký trpaslík hrající na flétnu. Někdy když byl proutek hodně tenký, pozměnili program a snědli ho sakumprásk celý. Jeden jeho konec si dali do tlamičky, rukama ho postrkovali dovnitř a ostrými předními zuby ho rozsekávali na drobné kousíčky. Řezáky jim přitom drnčely jako dva šicí stroje pracující na plné obrátky. A jak tak seděli se vzpřímenými hlavami a zdánlivě si soukali proutky rovnou do hrdla, připomínali dva polykače mečů, kteří netouží k obědu po ničem jiném než po páru ostrých dýk. Prvních čtrnáct dnů museli ještě dostávat mléko, proto si Sejdžo vypůjčila u souseda ve vsi láhev s cumlíkem a jednoho po druhém krmila. Ale zatímco jeden dostával najíst (oběma tlapkami pevně svíral hrdlo láhve!), druhý se ometal kolem, hlasitě naříkal, huhlal a všelijak se pokoušel zmocnit se láhve; z toho bylo hubování a hrozný zmatek, nádoba s mlékem se občas převrhla a mléko se rozlilo na všechny strany, takže nakonec bylo třeba obstarat ještě jednu láhev s cumlíkem, a Sejdžo pak krmila jednoho bobříka a Šepian druhého. Později jim začali dávat banok 41

v mléce – to bylo trochu jednodušší, protože každý měl svou misku, kterou pro ně děti vyhradily. Bobříci nabírali tlapkou kaši z misky a cpali si ji do tlamičky ostošest; a musím bohužel říci, že jejich způsoby při stolování nebyly nijak vybrané, neboť při jídle hlasitě mlaskali a funěli a často dokonce s plnou pusou mluvili. Ale měli jeden hezký zvyk, který všichni nemáme; když byli hotovi s jídlem, uklidili po sobě nádobí; odšoupali je po podlaze do kouta nebo pod sporák; když ovšem náhodou zbylo v misce ještě trochu banoku nasáklého mlékem, nijak jim to nevadilo, a než byly misky na svém místě, byla podlaha pokryta rozťapanými zbytky, mezi nimiž se rýsovaly malé, lepkavé bobří šlápoty, takže často ji bylo nutno rovnou vydrhnout. Sejdžo vždycky jejich misky umývala stejně pečlivě jako nádobí „těch velkých“. Protože Sejdžo a Šepian krmili každý jednoho bobříka, začali se na ně jejich bobříci dívat jako na nejbližší přátele a na zavolání přibíhali každý k jednomu z nich. Zpočátku neměli jména a děti je volaly prostě: „Andás, andás, amik, amik!“ což znamená: „Pojď sem, pojď sem, bobře, bobře!“ Ale za čas si Sejdžo vzpomněla, jak se dívaly její dvě dřevěné loutky, když se bobříci prvně objevili, a jak rychle tito noví příchozí zaujali jejich místo. Proč by tedy nemohli dostat také jejich jména, pomyslila si Sejdžo a začala bobrům říkat Čilaví a Čikaní – to znamená Malý drobek a Velký drobek. Ten větší se stal Čilavím čili Velkým drobkem a ten menší Čikaním čili Malým drobkem. A tak oba dostali jména, která se pro ně náhodou velmi dobře hodila, protože konec konců byli skutečně hodně mrňaví a vypadali jako dvě sametové hračky, které ožily a sestoupily z police. A netrvalo příliš dlouho a bobříci začali na svá jména slyšet a pokaždé, když je děti zavolaly, vylezli ze svého domku pod Šepianovou postelí; jenže jména zněla tak podobně, že když volali jednoho, přišli vždy oba dva, a poněvadž si byli navzájem podobni jako vejce vejci a rozdíl ve velikosti také vcelku nestál za řeč, bylo často těžko říci, který je který. A ještě ke všemu nerostli rovnoměrně, totiž nejdřív rostl rychleji jeden, potom zpomalil růst, a druhý ho dohonil, a pak i předhonil. Nejdřív byl tím větším jeden, pak druhý! Nakonec se ukázalo, že Malý drobek je už dlouho Velkým drobkem, zatímco se Velký drobek vydává za Malého drobka. A sotva to vyšlo najevo, už si zase přehodili velikosti, a tak říkajíc v poločase, když byli jeden jak druhý, nebylo je možno vůbec rozeznat. 42

Byl v tom zkrátka hrozný zmatek, a když si Sejdžo zrovna umínila, že jim dá společné jméno „Drobci“, rozřešil Čilaví celou záležitost úplně jiným způsobem. Měl ve zvyku vyspávat v teplém prostoru pod kamny mezi kameny a jednoho dne naplnil náhle světnici hrozný zápach spálených chlupů a nikdo nevěděl, kde se bere. Otevřeli kamna, prohlédli je uvnitř a vymetli, proklepali troubu, ale zápach škvařící se srsti byl stále pronikavější. Konečně někoho napadlo podívat se pod sporák a tam objevil Čilavího, jenž tam nerušeně vyspával, zatímco se mu chlupy na zádech škvařily na uhel, a když ho vyburcovali, měl v kožíšku vypálenu velkou skvrnu. Tím byl ovšem bezvadně ocejchován, tak jako se značkuje dobytek patřící k určité farmě, a trvalo celé léto, než mu chlupy dorostly, takže bylo velmi snadné bobříky od sebe rozlišit. Jednomu z nich (tomu spálenému) začali říkat Čilaví, s přízvukem na první slabice a druhému Čikaníí, tak aby rozdíl byl výraznější, bobříci se naučili slyšet každý na své jméno a tak se konečně všechno urovnalo. Byl to hodně upovídaný párek, ten Čilaví s Čikaním, stále spolu žvatlali a někdy vydávali ty nejpodivnější zvuky. Když na ně některé z dětí promluvilo, odpovídali vždy oba najednou kvíkáním a kňouráním. Kdykoliv se v domě něco dělo, třeba když se nosila voda nebo dříví, zametala podlaha, lidé ve světnici povídali a smáli se víc než obvykle nebo přišla návštěva, vyhrnuli se oba ze svého pelíšku, aby viděli, co se děje. Chtěli se ke všemu přidat, dělali všelijaké skotačiny, pletli se a překáželi. Ukázalo se, že když dostanou nějaký pamlsek se stolu, hned si ho odnesou do svého domku a tam ho buď snědí, nebo schovají. A tak kdykoliv jako nevychované děti obtěžovali návštěvu, museli je podplácet kouskem banoku, aby odešli; ovšem za chvíli tu byli zpátky pro další, odnesli si ho, vrátili se znovu a tak to šlo pořád. A velmi rychle si zvykli na to, že doba návštěv je také dobou banoku a velmi dobře také věděli, kdy nadejde hodina jídla, čekali už u stolu, tahali návštěvníky za šaty, křikem se domáhali banoku a pokoušeli se lidem vydrápat se po nohou na klín. Samozřejmě vždycky dostali, co chtěli, a s tím pak utekli do svého doupěte pod palandou, pyšně potřásajíce hlavami. Za dětmi běhali jak psíci; cupitali jim vytrvale v patách; jejich kratičké nožičky nebyly bezmála vidět, takže vypadali jak dvě natahovací zvířátka z hračkářského krámu, kterým se porouchal 43

strojek a ony ne a ne se zastavit. Cokoliv našli na podlaze, ať to byly mokasíny nebo polínko na zatopení, tahali z místa na místo a později, když povyrostli a zesílili, kradli a odvlékali si do svého soukromí i dříví z truhlíku. Ostrými zuby je nakrouhali na hromadu hoblovaček a těmi si vystýlali lůžka, lůžka opravdu pěkná a čistá. Jestliže náhodou spadl na zem kousek šatstva a nebyl hned uklizen, zmizel natošup v bobřím doupěti. Poráželi koště a vláčeli je po pokoji, a tohle koště stejně jako topné dříví byly zřejmě jejich nejoblíbenější hračky; myslím, že hlavně kvůli rámusu, který s nimi mohli nadělat a který si nesmírně libovali. Ale ze všeho nejraději zápasili. Postavili se na zadní nohy, krátkými předními prackami se objali, jak nejpevněji mohli, hlavami se navzájem opřeli o ramena a jeden druhého se pokoušeli povalit. Nebylo to tak lehké, protože ploché ocasy a velké zadní nohy jim poskytly dobrou oporu, a tak se napínali, strkali, chrochtali a funěli, až některý z nich ucítil, že ztrácí půdu pod nohama a začal couvat, aby si udržel rovnováhu, zatímco druhý postupoval za ním a zatlačoval ho. Někdy se ustupujícímu podařilo se vzchopit a zahájil protiútok, a tak to šlo sem a tam, dopředu a dozadu, dokola bez zastávky, až jejich hra vypadala opravdu jako zápas. Po celou dobu boje mezi chrochtáním a funěním se ozývaly hlasité výkřiky a kvílení toho, který právě ustupoval, dupot nohou a pleskání ocasů, jak se tu jeden, tu druhý snažil zadržet nápor svého druha. Tak to šlo dlouho, až se některému z nich při ústupu ohnul ocas a svalil se na záda. Potom okamžitě zápasení nechali a začali po-

44

bíhat jako ztřeštění. Všechno však vždy probíhalo v dobré náladě a děti nikdy neomrzelo je pozorovat. A pro tato rušná představení, s „hraním na flétnu“, „polykáním mečů“, louděním, vláčením koštěte po podlaze a ostatním rámusem a virválem, který někdy ustal, až když šli spát, byl to patrně ten nejčilejší, nejhlučnější a nejzábavnější párek uličníků, jaký člověk mohl mít ve svém domě. Ale nebývali vždycky tak neposední. Občas přišly chvíle, kdy ztichli, usedli vážně vedle sebe, přední tlapky přitiskli k hrudi, ocasy přitáhli k tělu a pozorovali; tiše jako dvě myšky se rozhlíželi a beze slova naslouchali, jako kdyby se snažili vyzkoumat, co se tu vlastně děje. A někdy když tak vedle sebe seděli jako dva čokoládově zbarvení Kjúpajové nebo trpaslíci, Sejdžo k nim přiklekla a vyprávěla jim pohádku, šermujíc přitom prstem, aby zdůraznila každé slovo, jako by řídila orchestr. Bobříci seděli, poslouchali a velmi pozorně sledovali její prst a zanedlouho začali kývat hlavou nahoru a dolů, a ze strany na stranu, tak jak to bobři dělají, když mají radost – až nakonec rozhoupali nejen hlavy, ale celé tělo tak prudce, až se překotili a váleli po podlaze, docela jako by pochopili každé slovo a smáli se, až se za bříška popadali. 1 Šepianovi to připadalo směšné, ale v skrytu srdce si přál, aby ještě nebyl tak dospělý muž a mohl také vyprávět bobrům pohádky. Někdy bylo malým tvorečkům smutno a slaboučkými hlasy společně naříkali ve své malé, tmavé jizbičce a tehdy je Sejdžo, která sama nemohla zapomenout na svou mrtvou matku a věděla, proč jim je smutno, brávala do náruče, něžně je kolébala a všemožně se snažila je ukonejšit. A oni se k ní těsně přitulili a zároveň se navzájem pevně drželi za kožíšky, jako by se báli, že se jeden druhému ztratí. Čumáčky si zabořili do teplého, měkkého důlku na jejím krku a nářek za chvíli ustal; protentokrát snad zapomněli; spokojeně si povzdechli a usnuli. Přes veškeré darebačení, křik a legraci to byli jen chudáci nalezenci a přilnuli k těm dvěma lidským mláďatům v mezích 1

Na tom není nic smyšleného, stejně jako na ostatním, co je v této knize o chování zvířat napsáno. Mladí bobři odchovaní mezi lidmi reagují často tímto způsobem na počínání osoby, kterou dobře znají. Divocí bobři vyjadřují své city vůči svým druhům tímto a jinými velmi nezvyklými způsoby.

45

svých skromných možností stejnou láskou, jakou cítili k otci a matce, než se ztratili. Zvlášť Čikaní měl Sejdžo rád. Nebyl tak statný jako Čilaví, byl zamlklejší a něžnější. Čilaví byl veselejší a větší uličník, zkrátka jeden z těch, u nichž je všechno pro legraci a legrace pro všechny, pro něž je život jeden velký vtip; Čikaní však míval často okamžiky, kdy osaměle tesknil někde v koutku a bylo třeba jít a vzít ho do náruče, mazlit se s ním a hodně se mu věnovat. Často přišel v noci k Sejdžině palandě a plakal, aby mu dovolila s ní spát, zatímco Čilaví ležel na zádech ve své komůrce a chrápal, jak se sluší a patří. Když měl Čikaní nějakou malou nepříjemnost, třeba si natloukl nos o sporák anebo byl poražen v zápase, chodíval si k Sejdžo pro útěchu. A Sejdžo bývala vždy při něm, protože on byl ten slabší z obou; sedla si k němu na podlahu a on jí vylezl na klín a tam se schoulil šťastný a spokojený. Kdežto Čilaví, když se ten den už dost nadarebačil a cítil se možná trochu odstrčený, přišel si také pro svou dávku mazleni, vecpal se těsně vedle Čikaního a tam se po několika hlubokých povzdychnutích konečně usadil, bezpochyby náramně spokojen se svým denním výkonem. A Sejdžo, která je nechtěla vyrušit, seděla, dokud se jí nenabažili a nezamanuli si zase odejít. Nyní už nebylo těžké je od sebe rozpoznat, neboť se v nich vyvinuly zcela odlišné povahy. Čilaví byl silnější, odvážnější a dobrodružnější než jeho druh; často byl směšný – dělalo mu dobře, když vrazil hlavou do nohy stolu, měl radost, když si shodil něco na nohu, s potěšením padal do truhlíku na dřevo. Byl zvědavý jako opičák a u všeho musil být a většinou byl, pokud to jen trochu šlo. Jednou se vydrápal na vědro naplněné vodou, které někdo na okamžik postavil na podlahu a jež si spletl s ponorovou jámou, a po hlavě do něho skočil. Vědro se pochopitelně s rámusem překotilo a voda se rozlila na všechny strany. Byl tím velmi překvapen a lidé v místnosti ovšem také. Ale přes všechno rozjívené chování nebyl o nic méně milý než Čikaní a běhal za Šepianem (když právě neměl na práci něco jiného) skoro tak vytrvale jako ten druhý za Sejdžo. A nevydržel být příliš dlouho bez Čikaního. Kamkoliv šli, byli stále spolu, klusali za sebou nebo bok po boku, a když se na svých toulkách po okolí jeden druhému ztratili, začali se hned navzájem shánět a volat. Když se potom našli, seděli chvíli tiše s hlavami u sebe a drželi se navzájem za kožíšek. Tato 46

něžná nálada je ovšem brzy přešla a za chvíli skončilo setkání jedním z těch jejich podivných zápasů; snad to byl jejich způsob oslavy. Sejdžo si často pomyslila, jak by bylo kruté je od sebe odloučit.

VII Obchodník Nadešel okamžik, kdy Velké pero řekl, že je nutné dopřát mláďatům větší svobodu. Byla teď už dost velká, čilá a statná a děti měly trochu strach, že se jim zatoulají a nadobro ztratí. Otec jim však vysvětlil, že malí bobři nikdy neutečou, pokud se s nimi dobře zachází, a že se do takové chýše vrátí, jako by to byl bobří domek. Dodal ještě, že se bobříkům začíná za chvilku stýskat, takže zůstanou mimo dům jen hodinu nebo dvě. A tak jednoho slavného a vzrušujícího dne odstranili Šepian a Sejdžo překážku na prahu, a bobříci vyšli ven. Nebylo to ovšem jen tak naráz, nejdříve dlouho vykukovali a pátrali po všech koutech, větřili a naslouchali po všelijakých zvucích a vůních, které ve skutečnosti vůbec neexistovaly, a teprve po dvou třech pokusech se odvážili ven k jezeru, se Šepianem a Sejdžo po stranách jako tělesnou stráží. Vyrazili pomalým a opatrným krokem, co chvíli usedli a rozhlíželi se po vlcích a medvědech; žádní tam samozřejmě nebyli, ale bavilo je předstírat, že jsou. A jak se blížili k jezeru, krok se zrychloval v klus a nakonec se už hnali tryskem (domnívám se aspoň, že tu lze mluvit o trysku) – vřítili se do vody a hned z ní byli zase venku; nevěděli si rady s tak velkým umývadlem. Ale za malou chvilku se však vrátili a zanedlouho už plavali, potápěli se, výskali, šplouchali ocasy a báječně si užívali, „úplně jako skuteční bobři,“ řekla Sejdžo. Za malou chvíli začali bobříci hledat tenké výhonky topolů. Rozsekali si je na krátké kousky a s chutí s nich sloupli kůru, usazeni ve vysoké trávě mezi rákosím na kraji jezera. Hráli si a zápasili, honili se nahoru a dolů po břehu, skotačili se svými 47

mladými přáteli a rozdováděně se řítili hned do vody a hned z vody. Strkali zvědavě své čumáčky do každého otvoru, na který přišli, a tak objevili na pokraji jezera prázdné doupě ondatry. Protože byli skoro stejně velcí jako jeho bývalá obyvatelka, dobře jim vyhovovalo a začali v něm hrabat. Vchod byl pod hladinou, a jak v něm pracovali, začalo odtud stoupat mračno zvířeného bahna, které vodu úplně zakalilo. Na dlouhou dobu bobříci zmizeli, až o ně děti dostaly strach a Šepian vešel do vody, vstrčil ruku do jámy a začal tam hmatat. Bobříci tam nebyli! „Sejdžo,“ volal rozčileně, „jsou pryč!“ A oba dva se jali kvapně prohledávat vysokou trávu a rákosí, když vtom k nim dolehl odkudsi zezadu zoufalý nářek a pláč a Čilaví s Čikaním za nimi pádili, co jim jen jejich nemotorné nožky stačily, k smrti vyděšení, že jim děti chtějí utéci. Nechali totiž práce, kalnou vodou nepozorovaně poodpluli o kousek níž po proudu. A teď byli unaveni. Posadili se na písek jako dva malí chlupatí skřítkové, drbali se, drhli a česali si kožíšky, a když s tím skončili a pořádně se vysušili, obrátili se k domovu a pomalým, slavnostním krokem se bok po boku vraceli. A potom každý s obrovským kusem banoku tiše vklouzli do své ložnice z březové kůry a tam se naobědvali; a pak se na svém hezkém, suchém lůžku přitulili tak těsně k sobě, jak jen to šlo, a usnuli. A tak skončil slavný první den jejich svobody. Konečně byli, jak se Sejdžo vyjádřila, skutečnými bobry. A pak už si den co den, jakmile jim otevřeli dveře, klusali k jezeru zaplavat. Po celé hodiny prohlubovali doupě, které objevili, až usoudili, že je dost a dost hluboké na to, aby jim poskytovalo bezpečí (podle toho, jak se občas rozhlíželi a čmuchali, řekli byste, že je krajina samá nebezpečná šelma). Vyvedli chodbu nahoru, až vyústila na břehu a stala se ponorovou jámou, a nad ní k nesmírné radosti Sejdžo a Šepiana začali stavět směšnou, malou bobří chýšku. Měli tedy nyní opravdový domek, světničku se vchodem pod vodou, s tunelem pod vodou, s tunelem a ponorovou jámou – zkrátka se vším příslušenstvím. Zdi chýšky se sice trochu chvěly a stmeleny nebyly zrovna nejlíp, ale když se to vezme kolem a kolem, byl to užitečný kus práce. Potom nahromadili spoustu mladých stromků a proutí z vrb a topolů a naskládali je u vchodu do svého obydlí jako zásobu potravy, přesně tak, jak to dělají dospělí bobři, i když v menším 48

měřítku. Tahle zásoba jim samozřejmě ve vodě zkysne, dřív než na ni dojde, kromě toho není léto pro hromadění potravy vhodná doba, a chatrný domek jistě neobstojí proti dešťům, ale to všechno jim nevadilo. Měli své teplé lůžko v chýši pod palandou, vždycky dostatek banoku a při zvláštních příležitostech jednu nebo dvě lžičky zavařeniny. Každý z nich měl také svou malou misku, z níž jedl, takže když se to všechno spočítá, na to, jak byli maličcí, vlastnili docela slušný majetek, ba dá se říci, že byli zcela zámožní. Chýšku ani zásobu proutků vůbec nepotřebovali, ale byla to úžasná legrace stavět je a všechno kolem toho; bavilo je kácet malé stromky, hrabat a patlat se s hlínou (stavět hliněné domy musí být mnohem zajímavější než dělat bábovičky!) a všechny ostatní práce, které bobři vykonávají tak rádi a bez kterých nemohou spokojeně žít. Sejdžo a Šepian, kteří s nimi trávili skoro celé dny, se bavili stejně dobře jako oni, a často jim i pomáhali a všechen stavební materiál, který jim přinesli – klacíčky, roští, hlína a tu a tam nějaký kámen – bobříci ihned popadli a odnesli. A někdy ti dva

49

rošťáci vylezli z vody od hlavy k patě obaleni blátem a chtěli lézt na děti, což končívalo honičkou a spoustou smíchu. Šepian vystavěl u jezera jakousi boudu na hraní a často se v ní všichni sešli a v chládku odpočívali. Bylo to Čikaního nejoblíbenější místo; často tu hledal Sejdžo a sem zamířil, kdykoliv ho volala. Avšak Čilaví, více dobrodruh, a spíše tulák a tak trošku i pirát, neměl nikde stání, bez ustání se potuloval a věčně se ztrácel. Jemu samozřejmě nepřipadalo, že by se byl ztratil, jenže ti druzí to nevěděli, a tak po něm nastala velká sháňka. A zpravidla ho našli tam, kde se toho nejméně nadáli: v boudě, když se předpokládalo, že je prázdná, ve srubu – když měl podle všeho být v boudě, někdy zalezl do bobří chýše nebo pod kánoi, kde pokud možno vyspával. Když ho objevili, posadil se vzpříma, vrtěl se, kroutil a kýval hlavou, jako by tancoval nebo se smál, že se mu povedlo všechny tak napálit. Jestliže někde vypukl znenadání nevysvětlitelný zmatek, dalo se skoro se stoprocentní jistotou předpokládat, že za tím vězí tenhle dareba. A kdykoliv a kdekoliv se ozval křik a vřískot nebo jakýkoli poprask, měl v tom zaručeně prsty Čilaví. Avšak ani Čikaní nebyl takový svatoušek, za jakého byste ho pomalu mohli začít považovat; vyváděl tak jako každý jiný. Ale stávalo se, že z ničeho nic přestal dovádět, jako by se v jeho hlavičce najednou zrodila nějaká myšlenka, snad mlhavá vzpomínka na rodný rybníček daleko v Horách šeptajícího listí. A tu, když Sejdžo nebyla právě nablízku, aby ho konejšila, se odkolébal na svých nešikovných nožkách za ní do boudy. Když ji tam našel, posadil se k ní a dal se do pečlivého čistění a pročesávání kožíšku; a když si ho dal do bezvadného pořádku, schoulil se ke své přítelkyni a s hlavou přitulenou k jejím kolenům se jí snažil svou bobří řečí vypovědět, co ho trápí. Jindy jen ospale polehával a vydával tiché zvuky, plné spokojenosti nebo stesku či snad lásky – těžko říci. Ti dva se měli opravdu moc a moc rádi, a kde byl jeden, tam se určitě zanedlouho objevil i druhý. A při všem tom dovádění, zábavě a práci (té pochopitelně bylo míň) bylo těžko říci, které z těch dětí divočiny, zda ty čtvernohé nebo ty dvounohé, byly šťastnější. Jisté je jen jedno – byla to moc veselá parta za těch přešťastných dnů v O-pí-pí-sovej, Místě mluvících vod.

50

Kousky banoku byly poslední dobou menší a menší. Velké pero odjel před několika dny pro další zásoby, dosud se nevrátil a v chalupě už nebyla bezmála žádná mouka. Dost co jíst neměli ani děti, ani bobříci, až jednoho dne, když se všichni čtyři vrátili do chýše, našli tam Gičiho Mígvona. Měl vážnou tvář a zřejmě ho cosi trápilo. Ale zásoby přivezl; na podlaze ležel pytel mouky a další zboží. Vedle nich stál jakýsi neznámý bílý muž s velkou krabicí. Velké pero promluvil k dětem přívětivě, neusmíval se však jako jindy a ony se divily proč. Bílý muž pouze mlčky stál. Něco tu jaksi nebylo v pořádku. I malí bobříci zřejmě cítili, že něco není v pořádku; zvířata často takové věci okamžitě postřehnou; tiše stáli a pozorovali. Šepian, který kdysi chodil do Misijní školy a rozuměl slušně anglicky, slyšel, jak jeho otec povídá bílému muži: „Tady je máte, kterého si vezmete?“ Co to povídá! Co to má znamenat? Šepianovi se najednou udělalo mdlo, pohlédl na sestru, ale ta samozřejmě ničemu nerozuměla. „Počkejte, podívám se na ně nejdřív,“ odpověděl neznámý Velkému peru. „Ať se tu trochu proběhnou.“ Byl to mohutný rudolící muž s tvrdýma modrýma očima, jakoby skleněnýma nebo ledovýma, pomyslel si Šepian. Oči Gičiho Mígvona byly smutné, když je obrátil ke svým dětem. Požádal bílého muže o chvíli strpení, že si chce s nimi nejdříve promluvit. „Sejdžo, Šepiane; dcero má, synu můj,“ řekl jim indiánskou řečí, „musím vám něco říci!“ Nyní věděla i Sejdžo, že se něco děje. Přistoupila k Šepianovi a plaše se dívala na cizího muže – proč, proč jen se dívá tak upřeně na bobříky? „Děti,“ pokračoval otec, „tohle je nový kupec z obchodní stanice na Králičí stezce. Náš přítel, který tam byl dříve, je pryč. Stanici převzala jiná firma, a ta žádá, abych jí zaplatil dluh. Je to velký dluh a já nemám, čím bych ho vyrovnal, dokud se nevrátím ze zimního lovu. Dřívější společnost vždycky obchodovala s Indiány tímto způsobem, ale tahle nová prý počkat nemůže. Víte, že nám došly zásoby, a nová společnost nám nechce nic dát, dokud nesplatím dluh. Musím se tedy s ostatními lidmi z vesnice vypravit na dlouhou cestu a dopravit nové společnosti zboží do nově zřízené obchodní stanice na Lučním jezeře, hodně daleko odsud. 51

Tam splatím svůj dluh a ještě mi něco zbyde, ale peníze na ruku nedostanu, dokud se nevrátím. Mezitím musíte být vy, moje děti, z něčeho živy. Nemohu vás tu nechat o hladu. Kupec nám chce dát tyhle zásoby,“ Giči Mígvon ukázal na pytle a balíky na podlaze, „chce však za ně jednoho bobra.“ Otec se odmlčel a nikdo se nepohnul, ani bobříci ne, a pak pokračoval: „Živí bobři jsou velmi cenní, a ať si vezme kteréhokoliv, nezabije ho. Moje srdce je však těžké kvůli vám, děti moje, a –“ podíval se na Čilavího a Čikaního, „i kvůli bobříčkovi, který nás musí opustit!“ Šepian stál tiše a zpříma, černé oči tvrdě upřené na kupce, zatímco Sejdžo, která nemohla uvěřit vlastním uším, šeptala: „To není pravda, ne, to nemůže být pravda!“ Šepian vůbec nepromluvil, položil jen ruku na sestřino rameno a upřeně hleděl na cizího muže, vetřelce, který přišel zničit jejich štěstí. Vzpomněl si, že hned za ním v koutě stojí nabitá puška; ale otce musí poslouchat, a ani se nepohnul. Díval se však tak hněvivě, že ač byl jen čtrnáctiletý chlapec, kupec trochu zneklidněl. Otevřel raději krabici, sáhl po jednom bobříkovi, uchopil ho a vložil dovnitř, sklapl víko, a pokývl Gičimu Mígvonovi: „Tak se tedy uvidíme za pár dnů na stanici,“ řekl mu, vyšel z chalupy s krabicí pod paží a zavřel za sebou dveře. Bylo po všem.

52

A Sejdžo sklouzla na kolena vedle svého bratra a tiše mu zabořila tvář do rukávu. Obchodník si vybral Čikaního. A Čilaví, který nevěděl, co si o tom všem má myslit, dostal najednou strach a zalezl tiše sám a sám do svého pelíšku.

VIII Sejdžo slyší Mluvící vody Příštího dne se Velké pero vypravil na obchodní stanici, aby vrátil společnosti svůj dluh. Spolu s ním jelo sedmnáct mužů z vesnice ve třech velkých kůrových kánoích. Na Králičí stezce naloží zásoby pro stanici na Lučním jezeře, Maskodejsiny, jiné obchodní stanice společnosti daleko na severu. Brigáda, jak se taková výprava na kánoích nazývá, bude na cestě měsíc nebo ještě déle. A Sejdžo, Šepian a Čilaví zůstanou sami doma v O-pí-pí-sovej. Když kupec přirazil dveře mezi ní a tím, co měla kromě otce a bratra na světě nejraději, měla Sejdžo pocit, jako by v krabici s Čikaním odnesli také její srdce. Po této příhodě nastala se všemi třemi velká změna. Veselá parta se rozpadla. Bouda zůstala opuštěná, na břehu jezera se už nerozléhaly žerty a smích. Čilaví už nedováděl a jeho hlas, který se dříve ozýval vždy a všude, zmlkl. Už nepředváděl své veselé tance, neskotačil a celé dny jen smutně bloumal sem a tam podle vody a hledal Čikaního. Nešlo mu do hlavičky, že jeho kamarád je pryč. Každého rána čile vybíhal s nadějí, že Čikaního přece jen někde najde. Prohlížel každý kout v boudě, obíhal vyšlapaná místa v trávě a rákosí, kde tolik spolu seděli, česali, zápasili a vyhřívali se na slunci. Plaval podél břehu, pátral všude, kde měli ve zvyku přistávat, ponořoval se k chatrnému bobřímu domku, při jehož stavbě zažili tolik legrace, a zase vyplouval. Tak slídil celý den, až se toho nakonec musel vzdát, a jeho zvědavé pobíhání z místa na místo přešlo v pomalou unavenou chůzi. Na znavených nožkách škobrtal po stezce nahoru ke srubu a mlčky uléhal do svého prázdného, ztichlého pelíšku; už nebyl 53

chvástavý pirát ani nezbedný uličník, byl jen osamělý, ubohý bobřík. Už nebyl Velký drobek, jen Drobek, protože víc Drobků už nebylo. Obě děti ho sledovaly na jeho obchůzkách a předstíraly, že také hledají, ačkoliv věděly, že hledání je marné, protože nesnesly pohled na jeho osamělé, mátožné bloudění. Když jedl ze své misky, obě se k němu posadily, držely mu misku; a mnohdy spadlo do chleba s mlékem i pár velkých slz. To když Sejdžo si vzpomněla na Čikaního. Ubohý Malý drobek, tak jemný a citlivý, jemuž se tak často stýskávalo, je pryč, někde ve velkém městě, kde už neskotačí, nedostává banok a nezažije žádnou legraci. Stále nemohli uvěřit, že je nadobro pryč. Stále napůl čekali, že objeví v boudě jeho buclatou postavičku nebo že se k nim na kratičkých nožkách vyhrne zpod palandy a spolu s Čilavím se přihlásí o svůj každodenní banokový pamlsek, a co chvíli by byli přísahali, že zaslechli jeho hlas dole u přístaviště. I jeho malé nevzhledné šlápoty, mnohem menší než stopy Čilavího, se dosud smutně rýsovaly v bahně u vody. Sejdžo se na ně chodila často dívat, a když nikdo nebyl nablízku, klekala si k nim, hladila je a cosi jim šeptala, až nakonec je voda smyla a bylo po všem. Tu, co zbyla naposled, přikryla Sejdžo kouskem březové kůry a chodila se na ni každý den dívat, ale i ta časem vyschla, zvětrala a zakrátko se úplně ztratila. A pak už po Čikaním nezůstalo vůbec nic. I když Čilavího bylo nyní už jen zřídkakdy slyšet, stávalo se, že se někdy v noci probudil, opuštěně kňoural a pátral ve tmě kolem sebe po druhém kulaťoučkém tělíčku, které nenacházel a Sejdžo ho obvykle uslyšela, plížila se k němu, usedla k jeho pelíšku a s pláčem ho tiskla k sobě, až oba zase usnuli. Šepian celé hodiny vysedával a hleděl upřeně přes jezero na daleké, donekonečna se táhnoucí kopce. Mlčel, ale srdce se mu svíralo soucitem k sestře, která už nezpívala a nesmála se jako dříve. Začalo se mu svírat hrdlo a tu se tvářil náramně zarputile, protože nikdo se nesměl dovědět, jak těžko zadržuje slzy. Jak nenáviděl ty pytle a balíky, které jim obchodník dal za Čikaního! Banokem, upečeným z té mouky se zrovna dusil. Kdyby ho jen bylo napadlo nabídnout kupci svou pušku; dal za ni kůže ze čtyř minků a ty přece určitě mají takovou cenu jako jeden malý, docela maličký bobřík! I když se o bobříky rozdělili a Čilaví byl vlastně jeho, nechal 54

ho Šepian úplně sestře. Sejdžo brávala bobříčka s sebou pořádný kus nahoru proti proudu potoka, který stékal z hor a kousek za vesnicí tvořil malý vodopád. U vodopádu stála rozložitá, šumící borovice, a tady, pod ní, Sejdžo sedávala a uvažovala, jak získat Čikaního zpátky, zatímco Čilaví si plaval, potápěl se a trochu si i hrál v hluboké tůni nad vodopádem. Měla dojem, že je mu tam lépe, protože tůňka byla malá, ne jako jezero, rozlévající se do všech stran na míle a míle daleko, široké a pusté. A zatímco se její malý přítel proháněl ve vodě nebo si loupal kůru s vrbového proutí nebo jí někdy seděl na klíně a česal se, naslouchala Sejdžo hlasům ve vodopádu. Musíte totiž vědět, že když hodně trpělivě čekáte a nasloucháte u peřeje nebo vodopádu, zdá se vám po chvilce, že slyšíte šeptající lidské hlasy, hlasy, které se tu přibližují, tu vzdalují; tu sílí, tu slábnou; chvílemi se zdají naprosto zřetelné, pak zase mizí a zaniknou v šumu vody. Všichni Indiáni vnímají tyto zvuky, a běloši, kteří jim naslouchají, tvrdí, že také slyšeli, jak si tiše prozpěvují ve vodním proudu. Indiáni říkají, že jsou to hlasy lidí ze Země duchů, kteří se vracejí rozmlouvat s těmi, které měli rádi. A na tomto místě sedávala Sejdžo, čekala, až se hlasy ozvou, a snažila se pochytit, co říkají. Pevně věřila, že jim jednoho dne porozumí – což bylo vcelku pravděpodobné, protože jazyk Indiánů se hodně podobá zvuku tekoucí vody, skučení větru a šumění stromů. A Čilaví často tiše sedával poblíž, jako by naslouchal i on, a možná že hlasy také slyšel a dokonce ještě lépe než Sejdžo, protože bobři mají mnohem bystřejší sluch než lidé. To bylo místo, jež Indiáni nazývali O-pí-pí-sovej 1 – Místo mluvících vod podle něhož byla nazvána vesnice a celé okolí. Už odmalička to bylo Sejdžino nejoblíbenější místečko, sem se uchylovala, kdykoliv se jí zastesklo, chtěla si něco promyslet nebo rozhodnout. Lehávala ve stínu velké borovice, hleděla do temných mezer mezi obrovskými větvemi; když se jimi prodraly sluneční paprsky a ozářily ty šeré sluje, bylo tam překrásně, jako by to byla nějaká vzdálená, neprobádaná krajina, v níž žijí víly a jiní nadpozemští tvorové, a Sejdžo občas napadlo, zda se právě 1

Správný překlad indiánského výrazu by zněl „Místo bublajících vod“, ale vzhledem k legendě o mluvící vodě se ujal druhý význam. Akustické vlastnosti tohoto místa byly později zničeny lesním požárem.

55

56

tam nezdržují ti duchové, kteří hovoří z Mluvících vod k lidem. A jak tam tak ležela a dívala se vzhůru k pomalu se houpající koruně borovice a naslouchala šumotu tekoucí říčky, měla pocit, že je její matka nablízku a hovoří k ní, a bylo jí dobře. Jednoho dne, když tam tak seděla s Čilavím na klíně a naslouchala ospalému šumu malého vodopádu, připadaly jí náhle zvuky hodně jasné a zřetelné. Opřela se o strom a přivřela oči, aby je mohla lépe vnímat. Za chvíli začal šum vody ustupovat, až úplně ztichl a jí se zdálo, že místo něho slyší kohosi hodně tiše a přitom zřetelně mluvit. Po chvíli začala rozeznávat i jednotlivá slova v indiánském jazyce, který se tak podobá šumění vody: „Sejdžo, Sejdžo, má-žán, má-žán. Sejdžo, Sejdžo, den-na ža-dán.“ Slova se opakovala jako verše v říkance nebo písničce: „Sejdžo, Sejdžo, Má-žán, má-žán. Sejdžo, Sejdžo, Den-na ža-dán.“ „Sejdžo, Sejdžo, musíš jít do města, Sejdžo, musíš jít.“ Znovu a znovu zněla slova, jako by je hlas prozpěvoval jednou hlasitěji, jednou tišeji; zvuk se přibližoval a vzdaloval tak jako šumot vodopádu. A nakonec zněl tak zřetelně, že se Sejdžo zdálo, že poznává i hlas mluvícího, hlas, který neslyšela tak dlouho – hlas své matky. A vykřikla: „Maminko, Sejdžo je zde. Povídej ještě, maminko. Uposlechnu toho, co mi řekneš.“ Natáhla ruku směrem k hlasu a dotkla se něčeho měkkého, teplého, prudce otevřela oči a spatřila, že drží ruku na teplém, vlhkém čumáčku Čilavího, který jí sedí na klíně a tahá za šál. Nyní si uvědomila, že si chvilku zdřímla; a slova se znovu rozplynula ve zpěvu tekoucí vody a vodopád zase šuměl jako vždycky. Sejdžo vyskočila, uchopila Čilavího a řekla mu: „Čilaví, Čilaví, půjdeme pro Čikaního. Musíme jít do velkého města pro Čikaního. Moje matka mi to řekla. Vím to určitě.“ A s bobříkem v náručí se rozběhla zpátky domů a v běhu si 57

opakovala: ano, byl to hlas mé matky. Velký duch ji nechal přijít k vodopádu a promluvit ke mně. Řekla mi, abych šla do velkého města – pane, až tohle povím Šepianovi! A kdoví, zda zatímco Sejdžo spala, Velký duch divočiny, střežící všechny své děti, neřídil vody opravdu tak, aby jejich šumot zněl jako slova? Čilavího její běh pořádně vytřásal, což se mu ani trochu nelíbilo; dral se Sejdžo z náruče a z plna hrdla křičel, jako už dlouho ne. Sejdžo si řekla: vrátil se mu hlas, který měl, než odjel Čikaní, a to je důkaz, že se můj sen splní. Vím, že se splní! A utíkala ještě rychleji. Křikem a během sotva dechu popadali, a když dorazili k chýši a Šepian je spatřil tak rozrušené, vyběhl jim naproti přede dveře a vyzvídal, co se stalo; a Sejdžo mu pověděla o svém snu a o tom, že musí za každou cenu do města. Šepian s tím však jen tak nesouhlasil; neměl ještě čas nechat si to projít hlavou a kromě toho se jemu nezdálo nic. Odpověděl proto: „To je hloupost, moje sestro; velké město je daleko, neznáme cestu, nemáme peníze a bez peněz tam nenajdeme ani jídlo, ani nocleh; a kromě toho bychom s sebou musili vzít i Čilavího. A co by tomu řekl náš otec?“ To všechno bylo na pováženou, ale Sejdžo, když už se jednou odhodlala, nedala se jen tak lehce odbýt a namítla: „Našeho otce to mrzí zrovna tak jako nás a byl by rád, kdybychom dostali Čikaního zpátky; nikdo z nás přece nebyl šťasten ode dne, kdy nám ho vzali.“ Ale o tom, jak by se dostali do města nebo co si počnou, až se tam dostanou, o tom nemluvila. Pevně věřila slovům, která slyšela a neměla nejmenších pochyb, že všechno dopadne skvěle. 1 A Šepian se podíval sestře do tváře; viděl, jak jí oči září nadějí a jak je najednou celá šťastná. Vyhovět jejímu přání bude těžké, toho si byl dobře vědom – bude to ten nejtěžší podnik, do kterého se v životě pustil, ale odmítnout ji, aniž by se o to pokusil, a vidět ji potom ještě smutnější než dosud, by bylo ještě těžší. I otec mu před odjezdem uložil, aby se snažil rozveselit ji, seč je. Zbývala mu tedy jen jedna možnost. 1

Mezi primitivnějšími Indiány je běžné rozhodnout se k nějakému kroku na základě živého snu.

58

„Ano,“ řekl, „půjdeme.“ Napřímil se, jak měl ve zvyku, a hleděl velmi rozhodně a mužně. „Ano. Odvedu tě do města. Zítra.“ A přestože vypadal tak přísně a pyšně, neměl ani zdání, jak to provedou, a také netušil, jak zoufalé dobrodružství z toho nakonec vzejde.

IX Rudý nepřítel Pozdě večer ještě téhož dne bylo všechno připraveno na cestu. Skoro týden jim potrvá, než se dostanou k obchodní stanici na Králičí stezce, cíli jejich první etapy, a co je dál za Králičí stezkou, o tom neměli ani potuchy. Vzali si tedy všechno, čeho je třeba na dlouhou cestu. Sejdžo upekla několik velkých banoků a naplnila několik různě velkých plátěných pytlíků moukou, čajem a solí, zabalila zásobu sušené zvěřiny, připravila hrnek s omastkem a do těsně uzavřené plechovky uložila krabičku sirek, aby nezvlhly. Šepian mezitím svinul stan a pokrývky, připravil si udici, nabrousil malou sekerku a svůj lovecký nůž, přitesal listy pádel a naskládal do bedny nádobí a jiné kuchyňské drobnosti, které budou na cestě potřebovat. Druhého dne se nasnídali ještě před východem slunce a celou výstroj i se Šepianovou puškou uložili do kánoe. Pušku, která mu byla tak drahá, hodlal Šepian, jestli to půjde, prodat a doufal, že vynese alespoň tolik, kolik bude stát cesta do města. O tom, co bude pak, si netroufal ani uvažovat. Čilaví cestoval v témže košíku z březové kůry, ve kterém kdysi přicestoval s Čikaním do O-pí-pí-sovej. A do bedny s nádobím vložila Sejdžo jídelní misky pro oba bobříky. Chtěla věřit, že je přivezou zpátky oba dva: Čilavího i Čikaního. „Budeme potřebovat obě,“ řekla nahlas, „protože“ – a tu jí hlas trochu selhal – „protože ho myslím najdeme,“ pohodila hlavou a řekla s našpulenými rty: „ne, vím určitě, že ho najdeme.“ A aby se ještě víc utvrdila, dodala: „Moje matka to řekla. Já ji slyšela, mluvila ke mně hlasem padající vody!“ 59

Vidíte, že brala svůj sen jako pravdu pravdoucí, a vidíte, co pro ni znamenal. Vesnice byla kousek dál od jejich srubu a nikomu tam neřekli o svém záměru z obavy, aby je dospělí nezdržovali. Zejména starý náčelník by jim mohl cestu zakázat. Vykradli se tedy obezřele za ranní mlhy. A když odrazili od přístaviště, zamávala Sejdžo pádlem nad hlavou tak, jak viděla, že dělávají muži, když se vydávají na výpravu. Vykřikují přitom jméno místa, kam mají namířeno, a tak i ona vykřikla: „Čik-a-níí! Čik-a-níí!“ Čikaní ovšem není žádné místo, ale Sejdžo si myslela: jedeme tam, kde je on, ať je to kdekoliv. Ale Šepian pádlem nemával ani nevolal, nebyl si příliš jist, kde a jak jejich cesta skončí. Tak opustili Místo mluvících vod a vydali se na cestu, která nakonec měla být pro ně pro všechny tím největším dobrodružstvím. Vypluli v kánoi s okem a ohonem, v té, v níž jsme na Řece žlutých bříz poprvé spatřili Gičiho Mígvona, a pilně pádlovali celý den. Velké oko se zvědavě dívalo kupředu a vzadu se vesele třepotal liščí ocas, jak kánoe zrovna poskočila vpřed při každém záběru pádel. Zastavovali jen čas od času, jen co se Čilaví napil, minutku dvě si zaplaval a osvěžil se, protože bylo nesnesitelné vedro, a

60

večer si postavili v lese na břehu jezera stan a tam přespali. Druhého dne ráno byli už za úsvitu zase na cestě a vytrvale pádlovali až do setmění, s přestávkami kratičkými, jen co se najedli a jejich chlupatý druh se trochu protáhl. Každé ráno vyrazili na cestu ještě před východem slunce a každý večer se utábořili na nějakém závětrném místě hned u vody, kde se Čilaví celou noc brouzdal a odkud se ke stanu vracel až za svítání, usnul ve svém košíku a potichu v něm vytrval celý den. Na nesplavných místech, kterých tu bylo požehnaně, svorně obě děti přenášely každé svou část nákladu. Celou výstroj i s kánoí, kterou nesl Šepian sám, pobrali nadvakrát. Žádný z nich to nepovažoval za nějakou zvlášť těžkou práci. Popravdě řečeno, vůbec o tom neuvažovali, protože podobná cesta pro ně nebyla žádnou novinkou. A tak postupovali den za dnem dále a dále kupředu; dvojice útlých zad se ohýbala a kymácela s přesností stroje a dvojice pádel se míhala a ponořovala celý dlouhý den tak pravidelně a rovnoměrně jako kroky pochodujících vojáků, zatímco pražící slunce stoupalo po jejich boku stále výš, přehouplo se jim nad hlavami a zapadlo jako veliká rudá koule za temnou stěnu lesa. Den za dnem je nesla věrná březová kánoe bezpečně a vytrvale kupředu, poháněna touhou nalézt ztraceného Čikaního. V té širé divočině byli jen malým zrnkem, pomalu plynoucím po stříbrných plochách nedohledných jezer, ale bylo to zrnko, v němž tloukla dvě malá srdce plná odvahy a přinejmenším jedno rozjařené nadějí. A potom další, jehož majitel byl plný banoku a spokojeně, i když ne úplně šťastně, pochrupával ve svém košíku. Jednoho rána se probudili a ucítili ve vzduchu slabou vůni kouře, vůni hořícího mechu, spalovaného podrostu a listí, a pochopili, že kdesi, jak se zdá hodně daleko, zuří lesní požár. Ale hořelo mnohem blíže, než si původně mysleli, neboť jakmile vypluli na otevřené jezero a měli lepší rozhled, spatřili obrovský sloup kouře, který stoupal do výše za vzdálenými kopci, a neujeli daleko, než zjistili, že jejich cesta míří přímo k němu. Jezero se zde silně zužovalo a o něco dál končilo a přecházelo v řeku, přes niž mohly plameny přeskočit jako nic a Šepian se rozhodl proplout řekou co nejrychleji a dostat se do širokého jezera, v němž se rozlévala a kde budou před ohněm bezpečni. Spěchali tedy, ale čím dál se dostávali, tím víc se kouř rozprostíral do výše i šíře, až 61

už to nebyl sloup, nýbrž bílá stěna, která sahala, jak se zdálo, až k nebi a valila se všemi směry, houstla a houstla, až zakryla slunce. Vzduch ztěžkl, znehybněl a dusil. Zdálo se, že celá krajina na východě je v jednom ohni, třebaže plameny nebylo přes vysoké kopce vidět, bylo na tuto vzdálenost slyšet hluboký, sténavý zvuk, jenž ani na chvíli neustával, minutu za minutou se přibližoval a směřoval přímo k nim – stáli požáru rovnou v cestě. K velkému jezeru zbýval ještě hezký kus cesty a bylo nutno přejít pěšky nesplavný kus řeky, a chtějí-li se dostat přes přechod dříve, než je zachvátí oheň, nesmějí ztratit ani vteřinku, protože některé lesní požáry postupují pomalu, jiné však se šíří rychlostí až padesát kilometrů za hodinu. Horký kouř, který se ve výšce ochladil, začal klesat a zahalil celou krajinu jako temně modrá mlha, která vymazala vzdálené obzory a zastínila i blízké okolí, takže zakrátko nebylo vidět nic, vyjma řadu stromů, která lemovala břehy, a děti se teď mohly orientovat jen podle ní a podle šumění peřejí, k nimž se blížily. Brzy dorazily k místu, kde se koryto řeky příkře svažovalo a dravý proud vody se v úseku několika set metrů divoce pěnil a tříštil mezi černými rozeklanými balvany. Bylo to nebezpečné místo, ale Šepian si netroufal vyhnout se mu cestou po souši, kterou by byli museli vykonat nadvakrát. Rozhodl se pro rychlejší cestu – proplout peřejemi. Oheň byl už blízko a ostrý zákrut na konci bystřiny je zažene, jak Šepian předem věděl, přímo k němu. Hukot ohně byl nyní tak mocný, že skoro přehlušil řev peřejí, a Šepian už viděl, že závod o dosažení širých vod jezera bude těžký – a pak teprve přijde pěší obchůzka, ještě k tomu dost dlouhá. Kouř byl hustý nyní tak, že když se blížili k peřejím, neviděli dál než na nějakých deset patnáct metrů a Šepian měl co dělat, aby našel cestu, kudy do nich najet. Aby získal trochu lepší rozhled, povstal v kánoi. Konečně vjezd nalezl a s prudkým trhnutím se ocitli v proudu bíle kypící zpěněné vody. Ačkoliv pro kouř téměř neviděl, řídil Šepian obratně kánoi klikatými, nebezpečnými cestami mezi útesy. Vysoké, houpavé, syčící vlny dorážely na křehkou loďku a prudce ji vrhaly z jednoho zpěněného hřebene na druhý; vzdouvající se, tmavé a olejově se lesknoucí vlny chytaly její dno jako zlé příšery a snažily se přelít se přes její boky a potopit ji. Prudké víry zlostně chňapaly po pádlech a malá kánoe skákala sem tam jako zjančený kůň mezi hrozivými černými skalami, 62

které číhaly na všech stranách, aby ji roztrhaly na tisíce kousků. A nad dunivým hukotem padajících vod se rozléhal temnější, hlubší, hrůzu nahánějící zvuk blížícího se požáru. Kouř se valil nad řekou v hustých, vířivých mračnech a jím poskakovala kánoe se třemi cestujícími. Spící pasažér v košíku se hlukem probudil, a protože poznal, že se děje něco neobvyklého, začal také zasahovat do událostí a připojil k všeobecnému zmatku svůj tenký, nyní sotva slyšitelný hlásek. Zmítal a otřásal svým malým domkem z kůry tak silně, že bylo nutno ztratit vteřinku a zatížit jeho víko těžkým balíkem, aby se nepřevrhl. Šepian se vzpíral a vší svou mladistvou silou bojoval pádlem proti mocnému dravému proudu, obratně kánoi otáčel tu na jednu, tu na druhou stranu, nakláněl ji, rozhoupával a proklouzával z jednoho kousku volné vody do druhého, v klidnějších místech trochu zvolňoval, aby se mohl zvednout a podívat se, co má před sebou – a pak se znovu pouštěl vpřed do zpěněné vody. I Sejdžo se vzpírala a rvala s pádlem ze vší síly podle Šepianových pokynů, snažících se přehlušit hluk a hukot: „gajak-anik-napravo“ nebo „mašk-anik-doleva“ nebo „víbeč-přidej“ a někdy „pé-keč-pomalu“. Při každém pohybu, skoku či písknutí stříkala voda na strany, cákala i dovnitř a Sejdžo, která seděla vpředu, byla za chvíli celá promáčená. Nebýt kouře, v němž se těžko hledal bezpečný průjezd mezi skalisky, nehrozilo by jim v peřejích zvláštní nebezpečí, protože Šepian stejně jako všichni Indiáni, mladí i staří, byl velmi obratný, už nyní věděl hodně o směru vodních proudů a těmito peřejemi proplul s otcem už mnohokrát. Sejdžo, která v něho měla naprostou důvěru, se smála a křičela vzrušením; pro ni to byla zábava a občas zavýskla, tak jak slyšela hlasitě výskat a vykřikovat svého otce a ostatní Indiány, když projížděli nebezpečným úsekem toku – sama bývala vždycky v bezpečí na břehu a jen přihlížela. Ale Šepian, jenž si až příliš dobře uvědomoval, jak je situace ve skutečnosti vážná, ani nehlesl, až na hlasité příkazy, jež dával jako kapitán jejich malého člunu, a když si mohl dovolit na vteřinku odvrátit zrak od divokého zmatku vzdouvající se vody, vrhal úzkostlivé pohledy v tu stranu, odkud se hnal požár. A ten se řítil rychlostí ujíždějícího vlaku – valil se s kopců jako rudá záplava s velkými, dunivými plamennými prapory, vlajícími vysoko nad hořícím lesem. Jednou se ohlédl dozadu a zjistil, že oheň už přeskočil přes úzkou šíji jezera na druhý břeh těsně za nimi, nyní 63

jim zbývala jen jediná cesta – kupředu, i když se o tom Sejdžo nezmínil ani slůvkem. Vzduch, prosycený hustým, těžkým kouřem, temněl víc a víc a denní světlo zešeřelo tak, že se zdálo, jako by na samém počátku dne padl soumrak a stěží bylo vidět. Vše vypadalo tak neskutečně, jako sen. Šepian hnal zoufale loďku vpřed. Byl si dobře vědom, že jestli je oheň zastihne v úžině, budou buďto zaživa upáleni, nebo se udusí v kouři. K přechodu, kterým se dostanou na jezero, už neměli daleko, ale musí se tam dostat rychle! Vyrazili z peřejí do hluboké, tiché tůně a ocitli se ve společnosti podivných, pohybujících se stínů, skrz mračna kouře jen nejasně viditelných, jak se ze všech stran hnala nejrůznější zvířata, pádila podél břehu, plavala přes tůň, či hlučně čvachtala v mělčině u břehu, jednotlivě nebo v párech, odděleně i v hloučcích, všichni mířili k velkému jezeru, kam chtěli dospět i naši cestující; všichni hledali bezpečí a věděli, že tam je najdou. Zvířata, která si jen zřídka smočí nohy, plavala nyní v tůni – veverky, králíci, kanci, ba i dikobrazi. Jeleni se prodírali podrostem, přeskakovali ho, bílé

64

ocasy jim svítily a oči měli rozšířené strachem. Medvěd chvátal těžkým, nemotorným klusem, vlčí párek běžel lehce a půvabně vedle jelena – své obvyklé kořisti – nyní se však po něm ani neohlédli. Nebylo teď nepřátel; nebylo hladu, zloby ani vzájemného strachu. Všichni obyvatelé lesa, dvounozí i čtvernozí, ti s křídly i ti, co plavou, zvířata, opeřenci i plazi, z nichž mnozí by si jindy netroufali navzájem se střetnout, prchali nyní bok po boku před nejukrutnějším nepřítelem, neznajícím slitování, smrtelně nebezpečným pro všechny od nejmenšího po největšího – Rudým nepřítelem divočiny, lesním požárem. Přímo před kánoí, hluboko ve vodě, stál obrovský los, největší z obyvatel divočiny; srst na hřbetě měl spálenu, přišel o jeden ze svých nedorostlých parohů 1, slabiny se mu chvěly, jak zadýchaně lapal po vzduchu; zřejmě ho požár bezmála zachvátil, snad prchal míle a míle s ohněm těsně v patách a unikl mu jen díky své nesmírné síle a rychlosti. Šepian se ho mohl dotknout pádlem, kdyby byl chtěl, ale obrovské zvíře si jich nevšímalo, a jakmile znovu nabralo dech, vyskočilo na břeh, vmísilo se mezi ostatní zvířata všech tvarů a velikostí, která nyní sbratřena strašlivou pohromou, prchala společně do bezpečí jezera. A v jejich divokém, podivném průvodu postupovali i naši dva malí Indiáni se svým kamarádem. Sejdžo, která si nyní uvědomovala, co se vlastně děje, se zmocnila hrůza a Šepian, sám skoro zoufalý, ale vědom si toho, že jejich životy závisí na něm, neztrácel odvahu a uklidňoval ji, jak nejlépe dovedl, až se znovu vzchopila a srdnatě pádlovala dál. Les, který byl odjakživa jejich domovem a připadal jim vždy tak pohostinný, stal se najednou něčím hrůzným. Byl by býval takový i pro dospělého; a přece děti, jedno jedenáct a druhé čtrnáct let staré, neztratily hlavu; jako stateční vojáci se rvaly o své životy i život Čilavího. A Čilaví jim v tom nebyl ani za mák užitečný; naopak, jak si určitě dovedete představit, začal ještě zlobit a zdržovat. Ucítil, že hrozí skutečné nebezpečí, tak jako to cítí každé zvíře, a vystrašen k nepříčetnosti vůněmi a zvuky všech zvířat, která je míjela na všech stranách, pištěl z plných plic, bušil na stěny a drásal víko košíku, který mu byl najednou vězením, a 1

Tento příběh se udál v červenci a v té roční době jsou parohy sobů jen částečně vyvinuté.

65

kdyby se jim nebylo podařilo ho utišit, byl by býval venku natošup a jak by se jednou dostal do vody, víc by ho v tom spěchu a zmatku nespatřili. Za pár minut byli u přechodu. Stezka byla téměř zakryta oslepujícím kouřem a se svahů horského hřebene rychle sestupoval chraptivý hukot požáru. Tmu, která zahalila les, prozářil nyní hrozivý rudý žár, který už rozpaloval i ovzduší. Rychle vyházeli věci na břeh. Čilaví už byl v takovém stavu, že ho nemohli nést jinak než jako samostatné zavazadlo. Protože místo, kde přistáli, bylo zatím bezpečné a nevěděli, jak vypadá situace na druhém konci přechodu, rozhodli se bez dlouhého uvažování nechat ho zde. Převrátit kánoi přes košík tak, aby držela víko, netrvalo ani minutku (Čilaví, jako všichni bobři, když jsou vystrašení, zapomněl použít svých zubů) a každý z nich popadl jedno břemeno a mírným klusem se pustili přes přechod 1 . Na všech stranách se kolem nich vinuly a vířily kotouče hustého černožlutého dýmu, nabývaly roztodivných tvarů a forem a zdálo se, že se po nich natahují jako bledé třaslavé ruce a snaží se je zadržet. V mračnech vířícího kouře se stromy po obou stranách stezky rýsovaly nejasně jako vysoké, temné, mlčenlivé příšery a tu a tam na ně mlhou zasvítily nachové oči plamenů. Oni však vytrvale postupovali vpřed. Na druhém konci stezky vanul od jezera větřík, konec přechodu byl čistý. Sotva se nalokali trochu svěžího vzduchu a odložili svůj náklad na břehu, obrátili se a hnali se zpátky pro Čilavího a kánoi – řekl jsem „hnali se“, ale chvílemi to bylo spíše vrávorání; potáceli se po stezce oslepení, sotva dechu popadali, většinou oči zavřené, aby zahnali bolest a unikli štípavému, palčivému kouři, a jak se potáceli vpřed, zmocňovala se jejich srdcí hrůza, jakou dosud nikdy nezakusili. Když dorazili ke kánoi, všude kolem poletovaly jiskry, padaly oharky větší a zlobná zář zesílila natolik, že všechno – stromy, kouř i voda – zrudlo jejím odrazem. A docela blízko na dosah ruky bylo slyšet hrozivý praskot. Oheň je takřka dostihl. Čilaví, který se rozhodl zachránit si svůj vlastní život stůj co stůj, hlodal vytrvale tenkou stěnu kůrového košíku. Prokouše se jí co nevidět. Kdyby vydržela alespoň ještě pět minut! 1

Klus s nákladem není u Indiánů nic výjimečného a po rovině je pro ně dokonce méně namáhavý než normální chůze.

66

V příštím okamžiku strhl Šepian sestře šálu s hlavy, namočil ji ve vodě a spěšnými pohyby ji dívce ovinul kolem hlavy tak, že jí vykukovaly pouze nos a oči. Potom jí postříkal šaty vodou a křikl: „Nečekej! Já tě dohoním. Utíkej!“ S Čilavího košíkem pevně v náručí zmizela Sejdžo v děsivém, planoucím tunelu, v nějž se stezka proměnila.

X Prázdný košík Když sestra zmizela z dohledu, zdržel se Šepian možná ještě plnou minutu tím, že si namočil vlastní šaty a zasunul pádla do připravených ok. Ach, jak v tomto okamžiku toužil po otcově zkušené ruce! Dělal všechno, co mohl, aby zachránil životy všech tří (na malého bobříka se díval skoro jako na člověka, mladšího bratra, jehož také musí zachránit), a doufal, že si počíná správně. Nyní byla Sejdžo sama někde vpředu; musí pospíchat za ní! Nadhodil si kánoi a překlopil si ji přes hlavu tak, že mu upevněná pádla dosedla na ramena, a rozběhl se za sestrou. Za tu chvíli, kterou se zdržel, ho požár dohnal, a zatímco běžel tak rychle, jak jen čtrnáctiletý chlapec se čtyři metry dlouhou kánoí na ramenou může, viděl, že jednu stranu stezky tvoří ohnivá stěna praskajících plamenů. Stromy v ní se bortily, jiné se lámaly s třeskem připomínajícím dělostřelbu. Hnal se dál stezkou, která se nyní podobala sluji z hustého dýmu; dusil se, oči ho pálily, v hlavě mu vedrem bušilo. Ale se zaťatými pěstmi běžel dál, zatímco těsně za ním praskal, hřměl a řval hořící les. Celé koruny stromů se se skučivým drásavým zvukem najednou vzňaly a plameny přeskakovaly z jednoho stromu na druhý jako ohnivé praporce, postupující stále blíž a blíž k stezce. Pod kánoí se ještě udrželo trochu čerstvého vzduchu, ale i tak bylo vedro nesnesitelné. Jeden hořící smrk se skácel tak blízko, že jeho planoucí vrcholek dopadl přes stezku přímo před Šepiana. Vyrazila sprška jisker a šlehající plamenné jazyky a chlapec byl 67

68

nucen ztratit několik drahocenných vteřin čekáním, až opadne první prudké vzplanutí hořícího podrostu; pak s kánoí na ramenou přeskočil hořící kmen. Sálající horko ho ovanulo a málem zadusilo, když dopadl, podlomila se pod ním kolena. Vzchopil se a odtáhl kánoi, dřív než ji plameny stačily poškodit, ale odvážně vlající liščí ocas se vzňal a v mžiku z něho zůstal škvarek. Šepian běžel dál. Na obrácené dno kánoe dopadaly velké kusy hořící kůry a ohnivý popel, který tam zůstal ležet, doutnal a kouřil. Kdyby byl někdo běžel za Šepianem, zdálo by se mu, že je už v plameni – a opravdu k tomu moc nechybělo. Ale nyní by už měl dohonit svou sestru, nemohla přece utíkat tak rychle jako on, protože s košíkem v náručí se běží špatně a kůrová kánoe, i když mnohem těžší, byla klidný, vyvážený náklad i pro malého chlapce. Najednou dostal strach, jestli se Čilaví neprokousal a neutekl z košíku a zda se Sejdžo někde na cestě nezdržela, aby ho chytila; mohl ji minout. Ale těsně před ním se kouř rozplýval a Šepian ucítil vítr, který vanul od jezera. A vtom, jak byl zemdlený a omámený, oči zamlžené od slz, zase klopýtl, – ale tentokrát dopadl těžce i s kánoí přes něco měkkého. Napříč stezky ležela tváří dolů Sejdžo! V jedné ruce pevně svírala košík – prázdný. Čilaví se konečně prokousal a byl pryč! Šepian si ani plně neuvědomil, co dělá, když vylezl zpod kánoe, položil si Sejdžo přes kolena, jakžtakž se s ní zvedl a zalykaně lapaje po dechu, se silným bušením v uších vrávoral s ní v náručí ke břehu jezera. Tam ji položil, stříkal ji vodu na tvář, třel jí ruce a volal: „Sejdžo, Sejdžo, mluv ke mně, mluv!“ Sejdžo konečně otevřela oči a tiše řekla: „Čilaví“. A Šepian si jí netroufal říci, že Čilaví je tentam a jim zbyl jen prázdný košík. A nyní se i sem začal valit kouř; celá stezka byla v plamenech, a Šepian proto jen namočil šátek, zakryl Sejdžo tvář a odběhl zpátky pro kánoi. Naštěstí neležela příliš daleko; neměl už sílu ji zvednout, jen ji chytil za špici a vlekl za sebou, zádí napřed a přídí k břehu, aby se dala lépe naložit. Rychle naházel dovnitř zavazadla a na příď posadil Sejdžo, která dosud svírala v ruce košík a volala: „Čilaví, Čilaví, Čilaví!“ a sténala a znovu a znovu opakovala: „Čilaví!“ To všechno trvalo jen chvilku, pak Šepian přeběhl přes zavazadla na druhý konec lodi a couval od břehu, jak nejrychleji mohl. 69

Když si vzpomněl na chlupatého kamaráda, kterému už nebylo pomoci, vydral se mu z hrdla hluboký vzdech, utěšoval se však myšlenkou, že malý tvoreček vycítí vodu a mohl se nakonec dostat do jezera sám – i když se jim ztratil, je snad ještě naživu – když vtom se za nimi ozvalo ostré plesknutí, až to stříklo, a ztracený Čilaví, živ a, díky za optání, celkem v pořádku, dával pomocí svého ocasu najevo, co si myslí o Rudém nepříteli, jemuž jen taktak unikl. A Šepian nahlas vykřikl: „Sejdžo, Sejdžo! Čilaví je v pořádku, Čilaví je támhle v jezeře, jen se podívej!“ A Sejdžo, schoulená na přídi kánoe, propukla v pláč a usedavě vzlykala. Dokud se domnívala, že Čilaví je mrtev, plakat nechtěla, avšak nyní, když se ukázalo, že je živ, mohla se vyplakat dosyta, tak hlasitě a dlouho, jak se jí chtělo – radostí! Čilaví byl dost daleko od břehu a mimo nebezpečí, ale kánoe couvá velmi pomalu a zdržovat se na mělčině u břehu nebylo radno: na kraji se nad vodu nakláněla obrovská, dutá borovice, už nějaký čas plápolající. Šepian dosud namáhavě pracoval, aby dostal kánoi dál od břehu a mohl ji otočit (a to všechno netrvalo tak dlouho, jako se to vypráví), když kůra borovice, vysušena prudkým žárem, pukla a otvorem jako komínem vyšlehl vzhůru jasný plamen. Vějířovitá, obrovská koruna mohutného stromu, po staletí se pyšně tyčící nad širou divočinou, byla v jediném plamenu, šlehajícím k nebi do výše další borovice. Ohořelý kmen už nevydržel sžírání ohně, povolil a mohutný peň se zakymácel a začal se naklánět k jezeru. Trochu se pootočil a zahájil ohnivou cestu přímo ke kánoi. Zpočátku padal pomalu, potom rychleji a rychleji, třicetimetrový obr nabral rychlost a hrozný, plamenný vějíř se řítil dolů. Nyní se poprvé zmocnila Šepiana skutečná hrůza, se zoufalým vypětím sil kánoi přibrzdil a prudce s ní najel k břehu právě v okamžiku, kdy se hořící strom zřítil těsně za nimi do jezera a oheň se střetl s vodou s ohlušujícím rachotem, sykotem a svistem, slyšitelným na kilometr a dál. Když plameny vyhasly, kouř a pára vyrazily z vody a všechno vymazaly, takže Šepian neviděl kolem sebe; vlny, které se od velkého nárazu zvedly na jezeře, otřásaly kánoí a Sejdžo do nepříčetnosti vylekaná, vyskočila z nebezpečně se houpající kánoe a křičela a křičela, až Šepian skočil do vody, přebrodil se k ní, objal ji a konejšil, vysvětloval jí, že se už nyní nemusí ničeho bát. A kus dál v jezeře mladý pan Čilaví plácal ocasem; snad to měl 70

být výraz vzdoru, možná také, že chtěl napodobit zvuk padajícího stromu; v tom případě vás ale mohu ujistit, že to byla hodně chabá napodobenina. Za několik krátkých vteřin se člun konečně dostal od břehu, tentokrát bez dalších příhod, a bobřík, zřejmě šťasten, že ho zas našli, dal se rád chytit. Zvedli ho za drzý ocásek a položili do kánoe, kde začal šmejdit po zavazadlech, očuchával obě děti, pobíhal sem a tam a nejrůznějšími způsoby projevoval svou velkou radost a vzrušení. Neměl zkřiven ani chloupek, asi proto, že se na svých krátkých nožkách pohyboval tak nízko při zemi, že se všechno přehnalo přes něj – a tak teď oslavoval a všichni tři se těšili ze šťastného shledání. Neujeli ještě daleko a Sejdžo se začala cítit lépe a brzy se zotavila natolik, že se mohla posadit. Pádlovat jí Šepian ještě nedovolil, musela si sednout tváří k němu a vyprávět, jak se skoro udusila horkem a palčivým kouřem, jak nic neviděla a nemohla chytit Čilavího, který vypadl z košíku, jak byla zmatená, klesla na zem, ani neví přesně kam, a potom už nemohla vstát. A pak už o ničem neví až do chvíle, kdy jí Šepian stříkal vodu do obličeje. Že by byla volala Čilavího, nepamatuje, i když věděla, že utekl, protože nejasně jako ve snu viděla, jak mizí v mračnu kouře. Když dopověděla svůj příběh, upřela oči na Šepianovu tvář a najednou se rozchechtala! Čím déle se na bratra dívala, tím hlasitěji se smála, až se Šepian trochu polekal, neboť ho napadlo, zda se z hrůzy, kterou prošla, nepomátla. Konečně vyprskla: „Šepiane! – tvůj obličej – měl bys vidět, jak vypadáš. Vždyť nemáš vůbec žádné obočí.“ Potom se najednou přestala smát, sáhla si na vlastní čelo a zeptala se úzkostlivě: „A co moje obočí, je v pořádku?“ a vyklonila se z kánoe, aby spatřila ve vodě svůj obraz, kánoe se však pohybovala a čeřila hladinu, takže Sejdžo samozřejmě neviděla zhola nic a vykřikla už hodně polekaně: „Zastav kánoi, ať vidím, – řekni mi, mám obočí?“ Byla z toho celá nešťastná a nyní byla řada na Šepianovi, aby se smál. Dlouho jí nechtěl nic říci, ale nakonec ji uklidnil, že obočí má, ano, nad oběma očima — vždyť také měla tvář skoro celou zakrytou šálou. Ale to jsou holky, pomyslil si Šepian, dělat si starosti kvůli takové hlouposti, jako je obočí, když všichni div nepřišli o život. A opravdu, to vám říkám i já, jen maličko chybělo a tenhle příběh mohl skončit úplně jinak. 71

Nejvíc odnesla požár kánoe; pořádně do ní zatékalo, ale jinak teď už šlo všechno docela hladce. Ovšem požár, zuřící za nimi, zachvátil celou stezku, postupoval jako útočící armáda a zanechával za sebou jen zčernalé, doutnající trosky. Ano, ale oni byli konečně v bezpečí a až na to, že je trochu bolela hlava a štípaly oči, byli oba zase v nejlepší náladě. Šepianova sebedůvěra překonáním požáru značně vzrostla, protože, jak se vyjádřila Sejdžo, něco horšího než lesní požár je už sotva mohlo potkat. A požárem přece prošli napříč (jak se domnívala), takže nyní jim už nic na světě nezabrání, aby se dostali k Čikanímu. Pokud jde o Čilavího, ten vyvázl ze všech nejlíp a zřejmě už na celou záležitost úplně zapomněl; natáhl se na dně lodi, hlavu zlehka položil Sejdžo do klína a usnul, jako když ho do vody hodí. Toho dne se utábořili brzy odpoledne na dobrém, bezpečném místě na ostrůvku uprostřed jezera a podrobně prozkoumali škody, které utrpěli. S obočím Šepian pochopitelně nic dělat nemohl, časem beztak doroste samo, ale plné ruce práce měl s kánoí. Z vesele vlajícího, pyšného ohonu zbyl jen kousek zčernalé, scvrklé kůže a kdysi bystré, bdělé oko skoro úplně zmizelo. Barva teplem oprýskala. Při prudkém nárazu na břeh, kam Šepian vjel, když uhýbal před padajícím hořícím stromem, se ulomil dost velký kus kůry; pryskyřice, která těsnila švy, se horkem roztekla a žhavé uhlíky, jež napadaly na dno člunu, propálily na několika místech dno i postranice kánoe. Také ve stanu a v přikrývkách vypálily létající jiskry několik dírek. Ale celkem vzato, škoda nebyla veliká a všechno mohlo dopadnout daleko hůř. Víko od Čilavího košíku zmizelo a po straně byla vyhlodaná díra (Čilavího zásah do bitvy). Naštěstí bylo v okolí dost bříz a Šepian s nich stáhl pláty kůry, prokousané místo vyspravil a udělal nové víko, které sedělo skoro stejně dobře jako původní; a kánoi dal do pořádku s pomocí několika záplat a trochy čerstvé pryskyřice. Oko a ocas budou muset počkat na vhodnější příležitost. Sejdžo se mezitím oháněla jehlou a nití, bez kterých se žádná indiánská dívka nebo žena nikam nevypraví, a za chvíli byl stan i přikrývky zase v použivatelném stavu. Než se setmělo, měli všecko zase v pořádku a byli připraveni ráno vyrazit. Ten večer seděli bratr se sestrou vedle sebe a pozorovali okolní krajinu a myslili na to, jak málo chybělo a nikdy by už nebyli spatřili svého otce. Stýskalo se jim. I teď sem z dálky slabě za72

léhalo vytí ohně a obloha na míle daleko rudě zářila překrásným avšak hrozným jasem největšího nepřítele divočiny, nepřítele, před nímž jsou všichni stejně bezmocní. Lesní požár vypukne velmi snadno: kvůli jediné zápalce v rukou nedbalého člověka často zahynou hluboké lesy, tisíce zvířat i obyvatelé celých měst. Později, když už Šepian ležel na svém lůžku z chrastí a sledoval, jak rudá zář pomalu bledne na plátěných stěnách stanu, a když oheň dohasínal mezi močály a holými skalami, na které nakonec narazil, došel k povzbudivému závěru: pokud dosud není dospělým člověkem, bude jím při tomhle tempu co nevidět. Podíval se na Sejdžo, která tvrdě spala s Čilavím v náručí, zhluboka si povzdechl, zavřel oči a zakrátko byl s nimi v říši snů.

XI Bílý bratr Indiánů Po dvou dnech dorazili Šepian a Sejdžo na Králičí stezku. Správně se to místo jmenovalo Vapúz-ka-nímič, což znamená Místo tančících králíků. Indiáni je tak nazvali, protože v některých letech tam byla nesmírná spousta králíků a tato zvířátka mají ve zvyku rychle dupat zadníma nohama a při měsíčku, když jich to dělá hodně najednou, vypadá a zní to přesně tak, jako by tancovali. My zůstaneme při názvu Králičí stezka, který se ujal mezi bělochy. Děti se utábořily v malé zátoce nedaleko obchodní stanice, kde se mohl Čilaví v bezpečí brouzdat ve vodě, neboť obvyklé indiánské tábořiště, třebaže v tuto dobu neobydlené, se zrovna hemžilo hladovými psy. V zimě byli zapřahováni do saní, ale v létě si museli shánět potravu, jak se dalo, a tak zabíjeli všechno, co mohli, a jedli všechno, co nebylo ze dřeva nebo ze železa; dokonce ani maličké děti nebyly před nimi jisté. Když si Šepian a Sejdžo postavili stan, vystlali vnitřek hezky vysoko chrastím, nachystali si topivo a všechno hezky uložili na své místo, vzal chlapec kánoi a vydal se přes zátoku do obchodní stanice. 73

Našel tam kupce, zrovna toho, který byl u nich onoho osudného dne na začátku léta. Do kraje přišel nedávno, indiánsky moc neuměl a Šepianova angličtina také za mnoho nestála. Obchodník si ho tedy zavedl do své kancelářičky vzadu za krámem, kde mohli nerušeně mluvit, a tam se jakžtakž dorozuměli. Šepian stál před ním zpříma jako šíp a vysvětloval mu, jak nejlépe dovedl, oč mu běží. Pověděl mu, jak to u nich od toho dne, kdy prodali Čikaního, nestojí za nic, jak je sestra celou tu dobu smutná, jak se stýská Čilavímu a jak jsou všichni nešťastní. A obchodník seděl za stolem, vypadal spíš jako soudce než jako kupec, naslouchal Šepianovu vyprávění velmi pozorně, a když chlapec domluvil, zeptal se: „A tak Čila – co – “ „Čilaví,“ opravil ho Šepian. „Ano, dobře,“ pokračoval obchodník a tvářil se velmi přísně. „Tak tedy Čikalímu se stýská, co? A tvojí sestře taky; a ty chceš Čik – jak že se jmenuje? – Čikuliho zpátky, co?“ „Ano,“ odpověděl Šepian trpělivě. „Chceme Čikaního zpátky.“ 74

Obchodník si dost nevrle odkašlal a trochu odfrkl. Takové hlouposti! pomyslil si, kvůli nějakému ukňouranému zvířátku ne většímu než štěně nadělat tolik povyku. Jenže Šepian pokračoval tichým, klidným hlasem a pomalu, opatrně volil slova v obchodníkově řeči, kterou tak málo ovládal: „Já, já pracovat. Dělat dříví (chtěl tím říci, že bude štípat dříví) pro vás na zimu. Já pracovat pro vás celé léto; také vám prodat moje pušku. Já teď vyměnit dřevo a moji pušku za Čikaní. To jsou moje slova, já.“ Hlas se mu nakonec trochu zachvěl, protože puška mu byla nade všechno drahá. „Já tvou pušku nechci,“ odsekl obchodník. „Tahle obchodní stanice ti ji prodala, tak ji rozhodně nebude od tebe zas kupovat. Tady není žádná zastavárna!“ A jeho tvrdé, modré oči se dívaly opravdu zle. Ubohý Šepian, který neměl ani potuchy, co je to zastavárna, sklopil zrak k mokasínům, aby nebylo vidět, jak se mu třesou rty. Pak zas zvedl hrdě hlavu a řekl svým tichým hlasem: „Pak já pracovat celou zimu ještě k tomu, já: jeden celý rok já pracovat pro vás. Jeden rok za Čikaní.“ Starou belu, pomyslel si obchodník. Nezjančil se ten kluk? Bylo jasné, že ví o Indiánech moc málo. Náhle se optal: „Viděls lesní požár?“ „Ano,“ odvětil Šepian. „Já, Sejdžo, Čilaví, projít požárem; jedna stezka úplně shořet. Nechybět moc a bylo po nás.“ Běloch se na něho upřeně zahleděl – požárem prošli! Nežvaň, chtěl hrubě odpovědět, ale rozmyslel si to a jen cosi nakvašeně zabručel. Nemohl nevidět, jak si chlapec bere celou věc k srdci, a bylo mu ho opravdu líto, protože věděl, že pro něho nemůže pranic udělat. Čikaního znovu prodal a teď patřil nějakým lidem z města, kteří vlastnili zahradu, v níž se chová divoká zvěř v klecích (Čikaní jako divoká zvěř). Živý bobr je cenné a vzácné zvíře. To všechno vysvětlil Šepianovi docela drsně (říkal tomu „pánovitě“), protože byl na stanici nováčkem a měl za to, že tak se musí mluvit s Indiány, a přitom přes zarudlou, zlostnou tvář a tvrdé, modré oči nebyl takový lidožrout, jakého ze sebe dělal, a nakonec mu bylo ze všeho nanic. A když Šepianovi vysvětloval, že Čikaní (nazýval ho nyní Čikarú!) je už měsíc pryč a že za něho dostali ve městě padesát dolarů, mluvil tím nejpěknějším tónem, jakého byl schopen. Padesát dolarů! Chlapci pokleslo srdce, padesát dolarů, tak 75

velkou částku v životě neviděl. Kupci z obchodní stanice málokdy platili hotově; kožešiny měnili za zboží, protože peníze by Indiáni museli stejně utratit jen v té obchodní stanici, kde je dostali, a nestálo to tedy za to. Padesát dolarů – a jeho nabízená práce – i drahocenná puška odmítnuty! Nic víc už Šepian neměl. Avšak nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají, vrátil se do tábora a Sejdžo řekl jen, že se dozvěděl, kde Čikaní je. Měla z té zprávy velkou radost, protože o tom, jak bezcitně s ním kupec zacházel, ani o velké peněžní částce, kterou nikdy neseženou, jí Šepian neřekl nic. A tak se Sejdžo domnívala, že teď nezbývá než sedět a čekat, dokud Šepian nenaštípe trochu dříví a nevydělá tolik, kolik je třeba na cestu do velkého města a zpátky (nijak moc to určitě nebude, vždyť lidé jezdí tam a zpátky každých pár dní) a ještě něco navíc, za co vykoupí Čikaního. Do jisté míry měla pravdu: bylo to to jediné, co se dalo dělat. Ale v jak beznadějném postavení jsou, to nevěděla. Šepian tedy nesl veškerou starost na svých bedrech a lámal si hlavu nad otázkou, jak vydělat padesát dolarů; a pokud jde o jízdné, netroufal si ani se zeptat, kolik stojí. Chvílemi si také dělal starosti, co tomu všemu řekne otec, ačkoliv si byl celkem jist, že mu snadno odpustí všecko, co udělá, aby potěšil Sejdžo, i když něčeho takového by se nikdy nenadál. Celou noc sebou vrtěl a házel pod přikrývkou a přemítal a přemítal. Kdyby se jen nějak dostali do města! Slyšel, že někteří běloši jsou hodní, hlavně ti z města; vůbec ne jako kupci. Kdyby se tam mohl dostat a vysvětlit lidem, co koupili Čikaního, jak se věci mají a jak jsou kvůli tomu všichni nešťastní, snad by pustili Čikaního a Sejdžo domů, zatímco on by tam zůstal a pracoval pro ně tak dlouho, až by zaplatil svobodu malého vězně. Jinak je jisté, že by to všechno stálo třeba i sto dolarů. Chudák Šepian! Větší částku než sto dolarů si vůbec nedokázal představit. Slyšel kdysi o jednom bohatém Indiánovi, který vydělal opravdických sto dolarů. Byl to člověk, který prováděl divočinou skupinu Američanů. Nebylo špatné pracovat pro Giči Mokomany – Velké nože, jak Indiáni nazývali Američany; lidé z vesnice povídali, že se dívají na svého průvodce jako na přítele, ne jako na sluhu, dobře platí a po skončení výpravy často ještě přidávají své stany nebo přikrývky, pušky a někdy i celou táborovou výstroj. A při tomhle pomyšlení dostal Šepian úplně nový nápad. Už ví, jak na to. 76

Každý druhý třetí den připlouval po řece ke Králičí stezce velký, nemotorný parní člun, vytápěný dřevem, s dvěma palubami a velkými kolesy po stranách. Toto prapodivné plavidlo udržovalo spojení mezi Králičí stezkou a železnicí. Ale bez peněz na palubu nikdo nesmí – pořád ty peníze, pomyslil si Šepian, a hádal, kolik asi může chtít kapitán za svezení; určitě víc, než má, to je jisté, vždyť on vlastně nemá vůbec ani pětník. Tímto člunem přijížděla čas od času spousta Američanů. Pravděpodobně budou někteří potřebovat průvodce divočinou, uvažoval Šepian, a to byl úkol, který by mohl velmi dobře zastat. 1 Celý vzrušený novým nápadem odběhl, sotva se nasnídal, na stanici, kromě obchodníka tam však až do oběda, kdy měl přijet

1

Lov zvěře, rybaření a přírodní krásy severní Kanady přivábily do přístupnějších míst této oblasti velký počet sportovců, hlavně Američanů, kteří najímali Indiány jako průvodce a pátrače.

77

člun, nikdo nebyl. Krátce před polednem se těžkopádná archa dokodrcala do Králičí stezky a velkolepým obloukem přirazila s hlasitým pleskáním lopatkových kol, povely a zvoněním a celou parádou a pompou, jak se sluší na jediný opravdový živoucí parník v celém kraji. Na břeh vystoupil velký houf turistů, každý s takovou tábornickou výstrojí, že by s ní mohl podle Šepianova odhadu zásobit alespoň čtyřicet osob. Zvědavě si prohlíželi indiánského chlapce v mokasínech z jelenice, s dlouhými spletenými vlasy, pro mnohé z nich prvního Indiána, kterého v životě viděli, šuškali si a vyměňovali si mezi sebou poznámky, jeden nebo dva namířili na hocha černé krabičky a cvakali jimi. A on se styděl a byl zaražen, když se na něho dívalo tolik lidí, tak hlučných, tak divně oblečených, s tvářemi rudými nebo zase hodně bílými. A najednou se mezi nimi cítil velice nepatrný, velice osamělý a věděl, že nikdy v sobě nenajde dost odvahy, aby prováděl i jen jednoho z nich. Otočil se a odcházel, jak nejrychleji mohl, aniž by běžel, až náhle uslyšel hlas, který za ním v indiánské řeči volal: „Počkej, synku, počkej; chci s tebou mluvit!“ Šepian žádného Indiána nikde neviděl, ale přece se zastavil. Když se ohlédl, spatřil, že k němu míří člověk, který mluví odžibvejskou řečí docela tak jako on sám, a přesto není Indián, ale běloch. Vysoký a statný, se světle žlutými vlasy a modrýma očima – ne však tvrdýma modrýma očima, jaké měl obchodník ze stanice, ale usměvavýma a laskavýma. Bílou košili měl u krku rozhalenou, rukávy vykasané nad lokty a jeho pleť, kdekoli byla odhalena, byla opálená sluncem a měla skoro stejný odstín jako kůže Indiánova. A chodil v mokasínech, ale Šepian si přes svou nervozitu všiml, že v nich našlapuje poněkud opatrně, 1 jako by na ně nebyl zvyklý. Cizinec k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno a Šepian náhle nebyl nesvůj ani zaražený; přestal si všímat hlučně mluvících turistů, kteří přihlíželi – viděl jen usměvavou snědou tvář a slyšel jen slova světlovlasého muže, který tak plynně mluvil jeho jazykem, se všemi měkkými hláskami, na něž byl Šepian zvyklý. „Neboj se,“ řekl světlovlasý muž (Šepian ho už v duchu po1

Nováčkové v divočině nemohou nosit mokasíny, pokud jim nohy řádně neztvrdnou. V americké angličtině se také proto nazývá nováček nebo zelenáč „tenderfoot“ čili „měkkonožec“.

78

jmenoval Žlutý vlas). „Tohle všechno jsou dobří lidé. Giči Mokomani – Američané. Mají rádi Indiány a jenom tě chtějí mít na obrázku.“ Přesto Šepiana odváděl od nich dál a pokračoval: „Ale pojďme k vám do tábora a popovídáme si. Chci slyšet o vašich dobrodružstvích s tím požárem, nehledě na to, že si už dlouho přeji poznat děti Giči Mígvona.“ Pověděl mu, že zná Velké pero velmi dobře a jako všichni běloši ho nazýval krátce Brko. A Šepian hned pocítil, že je to přítel. Rázem si bílého muže zamiloval, a třebaže ho znal jen krátce, zdálo se mu, že konečně našel někoho, komu může důvěřovat. A tak vedl svého nového přítele lesem do tábořiště. Nevzal ho do kánoe, protože odjakživa slýchal, že když si bělocha posadí do malé kánoe, určitě ji zvrhne. Později se však přesvědčil, že tento opálený mladý muž dovede s kánoí zacházet opravdu výborně. Sejdžo právě chystala před stanem oběd, ale když je spatřila, utekla a schovala se do stanu, protože kromě kupce, kterého nenáviděla, dosud nikdy neviděla bělocha z takové blízkosti a Šepian si uvědomil, že mu dá dost práce vylákat ji ven. Ale když Sejdžo zjistila, že cizinec mluví dobře indiánsky a slyšela jeho veselý smích, vykoukla ze stanu a ocitla se tváří v tvář těm nejlaskavějším a nejveselejším očím, jaké kromě tatínkových kdy viděla – uvědomila si, že je přistižena, vyšla ven, usedla k ohni a tvářila se, jako by měla plné ruce práce s hrnci a talíři. Přitom však měla velkou chuť si příjemného cizince prohlédnout, tak si stáhla přes obličej šálu a zpod ní po něm pokukovala. A pokaždé když ji přitom nachytal, začervenala se, sklopila rychle hlavu, tak aby jí šála zase zakryla obličej, a pustila se s takovou vervou do vaření, že nakonec nějaké jídlo přece jen připravila. Naobědvali se společně. Šepianova úcta k tomu člověku znovu vzrostla, když si všiml, že dovede sedět na zemi stejně pohodlně jako každý Indián – ještě nikdy neviděl bělocha, který by to dokázal, kromě lovců, kteří mají způsoby podobné indiánským. Žlutovlasý muž pochválil jídlo a prohlásil, že něco tak dobrého už dlouho nejedl; myslím také, že nejedl, protože ačkoliv to byl jen banok mazaný sádlem místo máslem, několik kousků sušené zvěřiny a čaj bez cukru, podle toho, jak jedl, byste řekli, že si pochutnal jako na nejvzácnějších hodech. Po obědě si host zapálil cigaretu a chvíli pokuřoval. Sejdžo se to zdálo být divné kouření. Všichni Indiáni a mnoho starších 79

Indiánek kouří dýmku; cigaretu Sejdžo v životě neviděla. Řekla si, že je to další zvláštní nápad tohoto zvláštního člověka, který mluvil tak dobře indiánsky, a přesto měl tak podivné způsoby – avšak milé způsoby, jak se šeptem domluvili. A jak si tak pokuřoval, vyprávěl jim o sobě, je prý misionářem, ale ne – jak honem podotkl – jedním z těch všetečných, kteří chtějí naráz změnit všechny indiánské zvyky a jejich prostou víru, z níž některé věci, i když ne všechno, považuje za velmi krásné. Také jim nechce vnucovat své způsoby, ale je jedním z těch, kteří cítí jako jejich bratři. Indiánský jazyk se naučil z knih a jezdil z místa na místo mezi indiánskými kmeny, zvanými Buš Krí, Soto, Algonkinové a Odžibvejové (všechny mluví podobným jazykem), pracoval mezi nimi, učil děti ve škole, pečoval o nemocné – snažil se jim přinášet štěstí, kde jen mohl. Dělá to proto, že je přesvědčen, že všichni lidé na světě jsou jedna velká rodina, a věří, že Velký duch miluje a opatruje rudokožce stejně

80

jako bělochy, a chce pro něho pracovat. Vyprávěl jim také o tom, že ve velkých městech jsou dobří lidé, kteří platí všechny jeho výlohy, takže se může plně věnovat své práci, aniž by musel cokoli od Indiánů chtít. Indiánské děti užasle naslouchaly, protože byly odjakživa přesvědčeny, že na Indiány se dávno zapomnělo a nikomu nezáleží na tom, co s nimi bude teď, když přišli o půdu. Ale tomuto člověku museli věřit, že je opravdu tím, za koho se vydává, jejich bratrem, přestože se ukázalo, že jeho kůže je úplně bílá všude tam, kde není zrovna opálená sluncem, a přestože jeho oči nejsou černé jako jejich, nýbrž jasně modré, jako bývá obloha v pravé poledne. Čilaví, který se ve stanu zrovna osušoval a česal po poslední koupeli, uslyšel venku povídání a zřejmě měl silné podezření, že se odehrává něco, co má spojitost s jídlem, tak se vyhrnul ven, aby se přesvědčil, jak se vlastně věci mají. Když spatřil cizince, okamžitě se rozhodl, že si ho musí pořádně prohlédnout. V cestě mu stála jídelní tabule, jež ovšem nebyla nic jiného než čistý kus bílého plátna prostřeného na zemi ještě s nádobím, a Čilaví si to beze všeho namířil přímo přes ni a ťapal mezi miskami, až se dostal k hostu. Posadil se před ním na zadní nohy a pěkně zblízka si ho prohlížel. Patrně usoudil, že z tak statného hosta by se při správném postupu mohl vyrazit pořádný kus banoku. Buď jak buď, to co viděl, ho zřejmě velice uspokojilo, protože začal pokyvovat hlavou dopředu a dozadu, ze strany na stranu a natřásal se, jako když kdysi tančíval, až nakonec se svalil na hřbet mezi nádobí a vleže se kroutil a točil. A teď následovalo ohromné řinčení, kymácení a stříkání. Šálky a talíře jen lítaly, až mu Sejdžo, ve snaze učinit tomu přítrž, rychle podala velký kus banoku a čekala, že si ho odejde sníst do stanu. Ale tentokrát se Čilaví nedal tak snadno podplatit, aby opustil společnost, uvelebil se uprostřed ubrusu, přidržel si banok oběma prackami a začal si pochutnávat – jedno jasné černé očko stále upřeno na návštěvníka. To bylo poprvé ode dne, kdy Čikaní odešel, co se Čilaví dal do svého legračního tanečku, a Sejdžo to považovala za dobré znamení. Byla ještě pevněji přesvědčena, že všechno dobře dopadne. Žlutý vlas považoval předvedené představení za to nejzábavnější, co v životě viděl, a tak se srdečně smál, že se Sejdžo úplně zapomněla stydět a smála se s ním. Byla to opravdu velmi směšná podívaná a 81

dokonce ani Šepian se přes veškerou starost, která ho tížila, neubránil smíchu. Potom se Žlutý vlas zeptal, kde přišli k tak ochočenému bobříkovi, když je bobr jinak znám jako nejplašší ze všech zvířat, třebaže už leccos věděl od obchodníka, a ještě se jich vyptal na mnoho jiných věcí. A přestože nebyly zpočátku příliš ochotní se mu svěřovat, dostal z nich nakonec celý příběh (tenhle mladík se dovedl náramně chytře vyptávat); jak jejich otec zachránil dva bobříky, když už měli namále, jak je potom dal Sejdžo jako dárek k narozeninám a jak dostali jména Čilaví a Čikaní – Velký drobek a Malý drobek. Dozvěděl se, jak všichni zesmutněli, když jim Malého drobka odnesli, a jak nešťastný a opuštěný zůstal chuděra Čilaví. Uslyšel také (dovedl totiž také se zájmem poslouchat), jak se potom vydali hledat malého kamaráda a cestou div nepřišli o život v lesním požáru. Šepian ukončil líčení příběhu tím, že nyní hledá práci, aby vydělal na cestu do města a přivezl Čikaního domů. Když to mladý muž všechno vyslechl, zvážněl, ztichl a smích se mu vytratil z obličeje, protože věděl, že Šepian práci nesežene, nechal si to však zatím pro sebe. Zamyšleně natáhl ruku, pohladil hebký, sametový kožíšek bobříka a napůl pro sebe řekl anglicky: „Tak tohle je tedy Velký drobek. Malý drobek je někde daleko sám v městě. A tyhle děti – ne, tak to nesmí zůstat!“ Kradmo pohlédl na Sejdžo, protože si všiml, že si zase přitahuje k hlavě šálu, která jí sklouzla na ramena. Po tváři jí pomalu stékaly dvě velké slzy, i když se ze všech sil snažila je zadržet. Zdvihl se a zamířil pryč. Ale dřív než odešel, řekl: „Jsem váš přítel a přítel vašeho otce. Zítra se vrátím a zase se spolu naobědváme. Snad se mi podaří rozptýlit mračno, které temně halí vaši cestu. Nevím, ale udělám, co bude v mé moci. To je můj úkol, odhánět mlhy z tváře slunce, aby mohlo svítit na nás na všechny.“ Potom jim pokynul rukou a odešel.

82

XII Velké nože Ihned po svém návratu na stanici rozmlouval misionář dlouho s obchodníkem v jeho kanceláři. Po chvíli vyšel, v ruce papír nadepsaný „OZNÁMENÍ“ a připíchl ho na dveře budovy. V tuto dobu se kolem procházelo ještě hodně turistů, někteří si ho přitom všimli a hned se zajímali, co na vyhlášce je. Zvala všechny na shromáždění, které se má konat ve čtyři hodiny odpoledne v budově indiánské školy na vršku za obchodní stanicí; jedná se prý o velmi důležitou věc. V tak malém místě se zpráva rychle roznesla, a protože nic lepšího na práci tu celkem nebylo, každý byl zvědavý, co ten čilý chlapík chce, dostavil se, kdo jen mohl. Místnost byla malá, takže někteří museli stát venku a naslouchat otevřenými okny a dveřmi. Mladý muž se žlutými vlasy stál na stupínku, a když se všichni usadili, začal mluvit. Zpočátku se porůznu ozývalo šeptání, pokašlávání a šoupání nohou, ale jak se rozhovořil, všechno utichlo a za chvilku každý poslouchal, velmi pozorně poslouchal. Neboť mladík vyprávěl shromážděným pohádku, něco docela jiného než očekávali, něco takového, co ještě nikdy neslyšeli. Dovedl stejně dobře vyprávět pohádky tenhle bílý bratr Indiánů, jako se uměl vyptávat. Nastalo naprosté ticho; nebylo slyšet nic jen hlas mladého muže. A pohádka, kterou jim vyprávěl, byl příběh Sejdžo a Šepiana, Velkého drobka a Malého drobka. A nakonec řekl: „…protože jsme přece všichni ochránci svých bratří. A pamatujme, že za tyto děti, které se vzepřely nebezpečí divočiny tak, jak bychom to snad nebyli dokázali ani já, ani vy, za tyto děti, jejichž barva pleti je snad jiná než naše, které mluví jiným jazykem než my a jejichž způsob života je jiný než náš, jsme odpovědni my, vy i já; nejsou to jen dva malí Indiáni, nýbrž dvě nešťastné děti. A kdoví, snad mají pravdu, když věří, že ta zvířata jsou jejich kamarádi a cítí konec konců docela podobně jako my? A dovolte, abych ještě dodal, že až budete odtud vycházet ze dveří, uvidíte při pravé straně velkou prázdnou plechovku od čaje, tak asi litrovou. 83

Tak co, přátelé?“ Když domluvil, nastalo v místnosti menší pozdvižení, všichni zřejmě chtěli mluvit najednou a dámy říkaly: „No, slyšeli jste už někdy něco takového –“ a „Představte si, sami takový kus cesty!“ nebo „Chudáčkové malí, tím hrozným požárem!“ a páni začali vstávat, sahat do kapes a hlasitě si vyměňovat poznámky: „Tohle bych nechtěl propást ani za nic,“ a „Kde ty děti jsou? Musíme to vzít do ruky.“ A jeden z nich se ptal: „Kdeže stojí ta plechovka?“ A jak se lidé trousili ven, zaznívalo od místa, kde stála plechovka od čaje, veselé cinkání mincí, šustění nových bankovek i šelest bankovek starých; a musím vám říci, že to nebyly samé bankovky jednodolarové, nýbrž také dvoudolarové, pětidolarové a tu a tam i nějaká ta desetidolarová. Byli tam také mladí, kteří chtěli pomoci a ti přispěli tím, co si utrhli z kapesného. A nakonec vyšel z místnosti obchodník; ve dveřích se opatrně rozhlédl, zda ho nikdo nevidí, zamžoural jedním okem (tím, které bylo od plechovky dál), rychle napřáhl ruku, jako by se bál, že by si ho někdo mohl všimnout, vhodil do plechovky pevně srolovaný svazek bankovek a bylo slyšet, jak si pro sebe mumlá: „Tak Čikaví nebo Čilakí nebo Čikalí, nebo jak už se jmenuješ, přeju ti hodně štěstí!“ Ale ten osmahlý mladík, který ještě stál na stupínku, se dovedl nejen dobře vyptávat a odpovídat a vyprávět pohádky, měl také skvělý zrak. A on to viděl. Odpoledne se vydal Žlutý vlas za dětmi do tábora, a když Šepian uviděl tu spoustu peněz, nechtělo se mu ani věřit, že jsou všechny pro ně. Dokonce ho to trochu vylekalo a zeptal se: „Co mám za to udělat – jakou práci ode mne za to chtějí?“ „Žádnou,“ odpověděl Žlutý vlas. „Na práci není čas. Musíš se hned vydat do města, protože by mohlo být po tvém příteli – zvířatům se někdy tolik stýská, že až steskem umírají. – Bílí lidé – Velké nože – ti vzkazují, že je to dar. Jejich předkové se kdysi zachovali k Indiánům velmi krutě a oni si uvědomují, že byla spáchána křivda a litují toho; chtějí nyní pomoci. Jsou velkomyslní a štědří. Nežádají za to nic, než abys, až jednou uvidíš někoho v nesnázích, pomohl, budeš-li moci.“ „Oh! Pomůžu, pomůžu,“ ujišťoval Šepian. „Vyřiď jim, že pomůžu a že jim děkuji.“ V očích se mu objevily slzy, které do 84

nich nevyloudily ani nejhorší trampoty. Balíček peněz potom pečlivě uložili do obálky; Sejdžo přihlížela, oči rozšířené radostí a vzrušením a ještě půltuctem jiných pocitů, které by vám ani nedovedla popsat; o penězích nevěděla zhola nic, ale teď, říkala si, už mezi nimi a Čikaním nestojí nic, vůbec nic. Měla z toho radost, ale překvapená tím nijak nebyla, a prohlásila, že ona zkrátka věděla, že všechno dobře dopadne, že běloši nejsou zdaleka takoví lumpové, jací se z nich dělají, a že to všechno jen znova dokazuje, že její sen byl pravdivý. Do obálky přiložil Žlutý vlas lísteček, v němž žádal přednostu nádraží o dvě zpáteční jízdenky do města. A přestože se Šepianovi zdálo, že nese v obálce celé jmění, až zaplatí jízdné, mnoho mu nezbude, neboť třebaže byli turisté štědří, bylo jich nakonec přece jen málo. A misionáře napadlo, že Šepian snad bude muset zůstat ve velkém městě o něco déle a odpracovat částku, kterou bude stát Čikaního svoboda – bude-li majitel zoologické zahrady chtít na něco takového přistoupit. Buď jak buď, nezbývalo než to zkusit. Žlutý vlas dal také Šepianovi dopis, adresovaný předsedovi organizace, k níž sám příslušel, aby dětem obstaral nocleh a nakázal mu, ať se hned po příjezdu do města nechá zavést ke strážníkovi a tomu ať pak ukáže adresu na obálce. Důkladně vysvětlil, jak strážník vypadá, jak chodí oblečen, a pak nechal Šepiana slovo strážník několikrát opakovat – a ačkoliv ten se mu nejvíc přiblížil výslovností straš-nyk, považoval to za dostatečně jasné, aby každý porozuměl. Vysvětlil dětem, že Čikaního získal majitel městského zábavního parku a kterýkoliv strážník je tam dovede. A teď, řekl si Šepian, bude-li nám štěstí jen trochu přát, vrátíme se domů ještě včas, abychom mohli přivítat otce. Výprava se totiž měla co nevidět vrátit a Šepian si říkal, že je mnohem lehčí ospravedlnit přestupek, který dobře dopadne. Bílý přítel jim ještě pomohl připravit kromě banoku, který Sejdžo napekla, zásobu topolového listí pro Čilavího a slíbil, že jim pohlídá kánoi a táborovou výstroj, dokud se nevrátí. A když byl příštího dne připraven parníček k odplutí, shromáždila se u přístaviště celá osada, aby je vyprovodila. Několik Američanek se zamilovalo do Sejdžo; říkaly jí Černoočka a Mokasínka a jedna z nich ji nazvala Madame Butterfly. A muži potřásali jeden po druhém Šepianovi rukou, říkali, že je odvážný chlapík a že jsou 85

hrdi na to, že se s ním znají. A ani Čilaví neušel pozornosti, třebaže ho to zřejmě příliš netěšilo. Obrátil se nezdvořile k lidem zády a věnoval se vlastním drobným zájmům. I obchodník přišel a tvářil se velmi přísně, jako by celou záležitost neschvaloval, pevně rozhodnut, že se nikdo nesmí dozvědět, že přispěl penězi na takový směšný podnik. A nakonec i misionář (který stál opodál, hleděl na obchodníka a z jakéhosi důvodu se sám pro sebe usmíval) přistoupil k lodnímu můstku právě v okamžiku, kdy Šepian a Sejdžo vstupovali na palubu, podal jim ruku, pohladil bobříka po čumáčku a řekl: „Hodně zdaru, děti Gičiho Mígvona. Povím všechno vašemu otci. Ať se vám všechno vydaří a vrátíte se všichni čtyři v pořádku domů. Budeme vás čekat.“

Téhož dne jste mohli vidět, jak se k vyhořelé stezce, na níž Sejdžo, Šepian a Čilaví zažili své zoufalé dobrodružství, blíží tři kánoe. Hnaly se kupředu ohromnou rychlostí. Seděli v nich Indiáni, svlečeni do půl těla; dlouhé vlasy měli svázány do uzlů na temeni hlavy, aby jim nepřekážely při pádlování. Byli mlčenliví a zachmuření; obnažená ramena se jim od usilovného pádlování leskla potem. Hnědá těla se nakláněla a vlnila, pádla se blýskala ve slunečním svitu a kánoe se rychle hnaly kupředu ke stezce. Sotvaže se první dotkla břehu, jeden z mužů vyskočil. Byl to Velké pero. Výprava se vrátila a on našel svou chýši prázdnou! Vrhl se na kolena u vody, oškrabával ztvrdlý popel, teď už vychladlý, a objevil ostré V, otisk přídě kánoe, a uviděl stopu malého mokasínu, částečně už smytou. Vyskočil a vzkřikl: „Prošli tudy. Honem. Vezměte sekery a vykliďte stezku, prohlédnu celý přechod, zda –“ Zarazil se, když ho přerušil stařec s bílými vlasy a s moudrou, vrásčitou tváří: „Posečkej, synu. Můj starý zrak už mnoho viděl. Zůstaň a odpočiň si. Já sám nejdřív projdu stezkou; snad vyčtu –“ A Giči Mígvon sklonil hlavu před slovy svého náčelníka a trpělivě vyčkával. Stezka byla zavalena zuhelnatělými propletenými kmeny, navršenými přes sebe. Muži prudce zatínaly sekery do poražených pňů, aby proklestili cestu kánoím, zatímco Gičimu Mígvonovi to nedalo, aby alespoň nepřipravil ostatním jídlo, protože bylo vidět, že se práce protáhne. 86

Stařec kráčel po stezce a pozorně prohledával spáleniště, zda někde neobjeví dětskou šlépěj nebo jinou stopu. Víme, že ohořelá tělíčka nenalezl, avšak každý povalený kmen, kterým byl s to pohnout, odvalil stranou a velmi pečlivě si prohlédl místo, zda neobjeví šlápoty nebo jakékoliv jiné známky. Oheň se někdy přežene tak rychle, že místy nechá svou práci jen polododělanou; a tak našel pod jedním kmenem rozmačkané, napůl ohořelé víko od Čilavího košíku. Mimoto našel na konci stezky v měkké půdě břehu hluboký zářez, jako by někdo prudce narazil přídí kánoe do břehu. Proč? položil si otázku, vždyť kánoe plula v opačném směru! Potom padl jeho zkušený zrak na napůl ohořelý obrovský strom, který ležel ve vodě vzdálen sotva dvě délky kánoe, a hned z něho vyčetl, co se tu seběhlo. Byl to moudrý stařec, v dřívějších dobách byl válečníkem a uměl číst v divočině, jako my čteme v knize. Za to se mu od jeho lidí dostalo jména Ní-Ganik-Abo, Muž stojící v čele nebo Stojící první. Vrátil se tedy po stezce a řekl nešťastnému Gičimu Mígvonovi, že již nemusí truchlit. Postavil se mezi shromážděné Indiány, s bílými vlasy povívajícími kolem tmavé, výrazné tváře, a pověděl jim, co zjistil, a že si je jist, že děti Rudému nepříteli unikly a Velké pero, jenž držel v ruce ohořelé a zčernalé víko košíku, si jen přál, aby se mu to potvrdilo. Když se toho večera Indiáni utábořili a setmělo se, vystoupil Velké pero na vysokou holou skálu, tyčící se nad divočinou a zde, nad zničeným zpustošeným pralesem, prostírajícím se kolem něho do všech stran, tvář pomalovanou tmavými čarami smutku, pozvedl paže k obloze a hlasitě se modlil k Velkému duchu divočiny. „Ou-vej! Ou-vej! Manitou, Duchu, jenž střežíš všechen Lid lesa, uchraň mé malé od zlého. Opatruj moje děti. Od chvíle, kdy ode mne odešly, leží moje dny u mých nohou mrtvé jako popel této spálené a zpustošené divočiny. Slunce už pro mne nesvítí a nevnímám zvuky zpěvných ptáků. Slyším pouze Sejdžin rozesmátý hlas; vidím jen tvář svého Šepiana s odvážnýma očima, čelícího hořícímu lesu. Manitou, chybil jsem. Vina je na mně, to já přivodil žal srdci mé dcery, já vrhl stín na usměvavou Sejdžinu tvář. Ó, Giči Manitou, přived je zdravé zpátky do O-pí-pí-sovej, Místa mluvících vod – Velký duchu našeho lidu, opatruj mé děti. Ou-vej, sou! Ou-vej!“ 87

A zatímco se jeho hlas nesl nad prázdným, tichým, vypáleným krajem, seděl za ním ozářen měsícem starý, bělovlasý náčelník s vrásčitým obličejem a očima naplněnýma moudrostí a zvolna a zlehka bil na pomalovaný bubínek. Ve stejné době se Sejdžo se Šepianem vzdalovali stále víc a víc od Místa mluvících vod. Stále kupředu noční tmou, vstříc vzdálenému městu, jak rychle jen kola vlaku stačila.

XIII Malý vězeň A jak se mezitím dařilo Čikanímu? Na to se musíte vrátit ke dni, kdy s ním obchodník opustil tábor Gičiho Mígvona a odloučil ho, jak se zdálo navždy, od jeho přátel. Prvních čtyři nebo pět dnů na cestě ke Králičí stezce, dokud byl obchodník provázen kánoisty z kmene Odžibvejů, se Čikanímu nedařilo tak špatně, neboť jeden z Indiánů ho měl na starosti a vydatně ho krmil a napájel. Čikaní však nechápal, proč s ním není Čilaví, a divil se, kam se poděli Šepian a Sejdžo. Začalo se mu po všech stýskat a často volal Sejdžo, aby k němu přišla, tak jak vždycky chodívala, kdykoliv se ozval. Nepřicházel však nikdo kromě toho cizího Indiána a ten mu jen vyměnil vodu a dal najíst. Z obchodníkova příkazu dopravil rovněž Čikaního v pořádku parníkem na nádraží, kde za něho převzal peníze a opustil ho. Co bude s bobříkem dál, nikoho už příliš nezajímalo. Když Čikaní zas ucítil pevnou půdu pod nohama, domníval se, že je zase doma a hlasitým nářkem se začal domáhat svobody; čekal, že jeho kamarádi přiběhnou a osvobodí ho z té dusné nepohodlné bedny. Nikdo však nepřicházel. Začal tedy bednu hryzat, ale cizí nevlídné hlasy ho okřikly. Pokoušel se tedy přelézt stěny svého vězení, byly však příliš vysoké a ty cizí hlasy křičely a tloukly na bednu, aby ho přiměly ke klidu; až nakonec docela zakřiknutý tiše ležel a opuštěně kňučel. Ach, kde jen vězí Sejdžo, která ho vždycky konej šila v jeho trápení a v jejímž náručí mu 88

bylo tak dobře. Kde je Čilaví, od něhož dosud nebyl odloučen ani na jedinou hodinu? O něco později ho naložili na vlak, který hřměl a rachotil kupředu po mnoho hodin. Když se prvně rozjel a bobřík zapomněl zavřít uši 1, málem se z toho hluku zbláznil, ve své hrůze se chtěl potopit do misky s vodou a proplout jí na svobodu, přičemž ji rozlil; a tak měl brzy kromě ostatního trápení ještě žízeň. Z domova ho odnesli tak náhle, že Sejdžo ani neměla čas dát mu do bedničky pořádný kus banoku, který by mu vydržel několik dní, a teď nikdo nemyslil na to, aby ho nakrmil. A tak zmožený, hladový, opuštěný a strachy celý divý se zoufale začal prokousávat z bedny. Bylo by se mu to celkem snadno podařilo, ale narazil na hřebík a ulomil si jeden ze svých řezáků, a bolest mu znemožnila další 1

Bobři dovedou otevírat a zavírat uši tak, jako zavíráme kabelku, zabraňují tím tomu, aby do nich vnikla voda nebo nepříjemné zvuky.

89

hlodání. Podestýlka, pokud se o ní vůbec dá mluvit, byla už celá špinavá, a pohyby vlaku s ním cloumaly a tloukly jím o tvrdé stěny bedny, až byl celý potlučený a bolavý. Snažil se, seč byl, udržet se uprostřed bedny, co nejdál od tvrdých stěn, ale nedařilo se mu to. Jeden ze železničářů chtěl být na něj hodný a hodil mu dovnitř chlebové kůrky, které mu zbyly od oběda, ale bobrovo zoufalé chňapání po ruce pokládal za projev divokosti (pro tyhle lidi byl prostě divoké zvíře a nechápali, že jen chce, aby mu pomohli) a pak už se ho bál – tak maličkého zvířátka se bát! – a nikdo se už nepokusil podestlat mu nebo ho nakrmit a z téhož důvodu zůstala prázdná i jeho miska na vodu. Čikaní zvýšil hlas a volal a volal své přátele, kteří ho však nyní neslyšeli, svým dětským hláskem nepřestával naříkat a prosit, aby přišli a pomohli mu od velkého trápení, které na něho dolehlo. Nikdo si ho však nevšímal, a kdo ví, zda ho vůbec někdo slyšel; jeho slabé volání dočista utonulo v rámusu ujíždějícího vlaku. Konečně po mnoha zastávkách a rozjížďkách, z nichž každá jím otřásla a smýkla od jedné tvrdé stěny vězení proti druhé, a po poslední, nejhorší jízdě v dodávkovém voze nastal náhle klid. Někdo se strašlivým skřípěním vytáhl hřebíky, kterými byly na bednu jako uzávěr přitlučeny laťky, a nějaká ruka ho velmi pevně chytila za ocas a vytáhla ven; velká, silná, ale přesto něžná ruka. Potom se k němu přiblížila druhá ruka, opřela se mu o hruď, a jak visel hlavou dolů, zvedla ho do správné polohy. Jeden prst mu jemně drbal horkou, unavenou tlapičku a hluboký hlas ho chlácholil, takže se hned cítil mnohem lépe. Tento muž byl totiž ošetřovatelem zvěře a zřízencem zoologické zahrady, do které měl Čikaní přijít, a ve svém řemesle se dobře vyznal. Když si malého zajatce prohlédl a viděl, jak je chudáček vychrtlý, zubožený a špinavý – on, který býval pyšný a opatrný na pečlivě pěstěný kožíšek – osopil se na doručovatele (který samozřejmě chudák za nic nemohl): „Žádná voda, nic k jídlu, suché nohy, suchý ocas, suchý nos, zuby vylámané; jestli tohle není hanba, tak už potom nevím co. To je ale pěkný způsob, jak dopravovat bobra, jen co je pravda! Však my tě dáme brzy zase do pořádku, malý brachu.“ Správce totiž malého hosta očekával, byl o jeho příjezdu zpraven dopisem a měl pro jeho přijetí všechno připraveno, takže se Čikaní za 90

chvíli ocitl v ohradě, postavené z něčeho, co vypadalo jako kámen, ale zdaleka ne tak příjemně, a upevněné železnou mříží. V tomto vězení ze železa a betonu měl Čikaní, který se ničím neprovinil, strávit celý zbytek svého života. Čikaního, toho něžného mazlíčka Čikaního, nyní pokládali za divokou a zřejmě nebezpečnou šelmu! Když ji srovnáme s volným prostranstvím velkého jezera, u kterého strávil největší část svého mladého života, nebyla ohrada o nic větší než klec; teď mu to však nevadilo: ucítil vodu! Přímo před sebou spatřil hluboký, čistý rybníček; ne příliš velký, to ne, ale alespoň to byla voda. Skočil do ní a žíznivě pil, ploval po její hladině a popraskaný, vyprahlý ocas a nohy nasávaly životadárnou vláhu. Jak ploval ve vodě sem a tam, spečené škraloupy špíny se uvolnily a spláchly. To byl pravý bobří ráj po více než třech dnech nepřetržitého utrpení, hluku, hladu a špíny. Rozpálené, horečnaté tělíčko se ochladilo a boule a odřeniny pomalu přestávaly bolet. Začal se projevovat blahodárný účinek vody. A teď si Čikaní pomyslel, že našel ponorovou jámu. Někde dole pod ní musí být východ, kterým se dá, a dostane se k starému známému jezeru a na jeho břehu se sejde se svými kamarády. Čilaví mu přiběhne naproti a bude se radostí válet po sametovém hřbetě, přijde Sejdžo a vezme ho do náruče a bude se s ním mazlit, hrát, bude mu šeptat do ucha, lechtat ho na tom legračním místě pod bradou a zlé časy budou daleko za ním. Prudce se ponořil do hloubky a tak tvrdě narazil na dno vybetonované louže, že se málem omráčil. Pokusil se o to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Škrábal a hlodal beton, aby se prohrabal k tunelu, který musí vést odtud. Ale jenom si polámal drápy a uštípl kousky zbývajících zubů. Vyhrabal se tedy z vody, došel ke mřížím a zkusil se jimi provléci, byly však příliš hustě u sebe. Pokusil se je přehlodat, ale polámané zuby je ani neškrábly. Pobíhal tedy po ohradě, zastavoval se tu i tam a hrabal, ale nebylo to k ničemu. Dlouho se namáhal, znovu zkusil nádržku a zase ven k mřížím, tu zkusil hlodat, tam hrabat, ale všechno bylo marné. Nakonec pochopil, že tu žádný otvor není, žádná ponorová jáma, žádný východ; a vyčerpaný, nešťastný, zmožený beznadějí se položil na tvrdý, rozpálený beton v ohradě a naříkal a vzdychal; vzdychal stejně, jako když ho Sejdžo uspávala – jenže tenkrát sténával spokojeností, teď utrpením. Toužil se alespoň jednou 91

dotknout měkkého, sametového kožíšku Čilavího. Ale Sejdžo a Čilaví tu nebyli. Byl tu jen Malý drobek uvězněný sám a sám. Ošetřovatel stál dlouho nad ním, pozoroval ho a potřásal hlavou: „Je mi tě líto, chudáčku malý, je mi tě líto.“ Ochočoval divoká zvířata, která mu sem čas od času posílali, ale protože měl zvířata rád, cítil občas ke své práci odpor. Zvířata mu často připomínala ne divoké tvory, ale bezbranné, nešťastné děti, které neumějí mluvit a někdy tak zoufale potřebují trochu laskavosti, o níž si nedovedou říci; a odjakživa cítil, že člověk, o tolik větší a silnější, který o tolik víc ví, by na ně měl být hodný a pomáhat jim, jak jen může. Bylo mu líto malého bobříka, bezmocně zápasícího o svou svobodu, protože to nebyl první bobr, kterého dostal na starost, a věděl, jak něžnou mají povahu. Vstoupil tedy vrátky do klece a vzal Čikaního opatrně a obratně do náruče. Čikaní se stejně jako prve nevylekal, ani neznepokojil, naopak mu bylo v jeho rukou dobře. Byly o tolik měkčí než beton! Správce odnesl Čikaního do svého domku, který stál nedaleko odtud přímo v zahradě. Měl tři malé děti a ty, když spatřily, koho jim otec nese domů, seběhly se a nadšením křičely a tleskaly, až Čikaní dostal zase strach a schovával se správcovi pod kabát, protože k němu už začal mít důvěru. Otec utišil děti a postavil malého tvorečka na podlahu a ten, když viděl, že je zas v lidském obydlí, se hned cítil více doma. Všichni postávali okolo, čekali, co bude dělat, a správcova žena se ozvala: „Ubohé mrně! Podívej se, jak je hubený – Pepíčku,“ obrátila se na jedno dítě, „skoč pro jablko; ti druzí bobři, které jsme měli, byli na jablka celí diví.“ Pepíček honem přinesl jablko a položil je na podlahu před Čikaního – ten jablko ještě nikdy neviděl, ale přičichl k němu, a jéje! Jak nádherná vůně z něho vycházela! Jakžtakž se do něho zakousl zbytky svých zubů a potom, jaká náramná chuť! – nejlahodnější věc na celém světě! Pěkně si ten skvělý pamlsek držel oběma předními tlapičkami a spořádal na posezení skoro celou půlku jablka. Správce z toho měl velkou radost, protože někteří z vězňů odmítali potravu, až zašli hlady, ale o tomhle teď věděl, že se zotaví. Předtím by to byl s jistotou říci nemohl. A nadšené děti se smály, jak si bobřík sedí a pochutnává jako malý človíček, a správcova žena zvolala: „Vidíte, neříkala jsem vám to? Ten bude v pořádku jedna dvě.“ 92

Správce pak přinesl ještě pár snítek čerstvého, šťavnatého topolového listí, které mu předtím nachystal do klece, ale kterých se tam ani nedotkl. Zato teď se do nich bobřík pustil a děti se podivovaly, jak si drží v pacičkách chumel listí a strká je do tlamičky. Cítil se teď daleko líp, při jídle si potichu spokojeně pobrukoval a tomu se děti divily ještě víc, až jedno z nich, malá holčička se zlatými vlásky a kulatou růžovou tvářičkou, povídala: „Tiše, poslouchejte, jak mluví, úplně jako malé miminko! Jé, tati, nechme si ho u nás v kuchyni.“ A matka se připojila: „Ano, Aleku, nechme si ho nějaký čas u nás: do zahrady teď beztak nikdo nechodí – je to skoro, jako kdyby se malé dítě dalo do vězení.“ A Alek jí odpověděl: „Máš možná pravdu. Uložíme ho pro dnešek tady.“ A tak Čilavímu ustlali v kuchyni a správce Alek postavil na zem nízké, široké umývadlo s vodou, vedle položil bedýnku a hezky ji vystlal čistou slámou, aby se bobrovi měkce spalo. A v té bedýnce strávil Čikaní noc, možná že ne úplně spokojeně, ale určitě pohodlně. Druhý den ráno ho Alek dal do ohrady, aby se na něho mohli návštěvníci zahrady dívat, ale jakmile se začalo stmívat a okolí se vyprázdnilo, zanesl ho zase zpátky do domku. Od té doby to tak dělal každý den, takže Čikaní trávil všechen „mimopracovní“ čas u správců, měl v kuchyni své lůžko, svou velkou nádobu s vodou, chroupal tu své listy a větvičky. A každý den dostal jedno krásné, šťavnaté jablíčko, které částečně ulehčovalo jeho trampotám, i když ne docela – po celý zbytek života se už bude cítit osamocený a opuštěný. Každé ráno se po něm muselo uklízet, v kuchyni leželo oloupané proutí, rozkousané větvičky a zbytky listí, celá podlaha byla pobryndaná vodou, ale děti se téhle práce ochotně ujaly, a jakmile ho otec odnesl a on se pustil do svého úkolu nechat se okukovat návštěvníky, uklidily po něm. Ta trocha práce, která s ním byla, nikomu nevadila. Vycházel s rodinou velmi dobře a zanedlouho se stal jakousi součástí domácnosti. Časem se seznámil se všemi členy rodiny a neohrabaně dováděl s dětmi, pro ně byl batolivou, dobromyslnou hračkou, hodně podobnou těm čtveráckým plyšovým medvídkům, které vídáme pod vánočními stromky. Avšak pro Čikaního to nikdy nemohlo být totéž jako v O-pí-pí-sovej a často si hrát nechtěl, ležel tiše v 93

krabici a se srdcem těžkým vzpomínkami toužil po svých dřívějších přátelích. 1 Netrvalo příliš dlouho a Čikanímu dorostly zuby. 2 Bobřík věnoval hodně času jejich broušení: ohromnou rychlostí je třel, horní o dolní, cvakal jimi a skřípal. Kožíšek, který nějaký čas hodně zanedbával, takže byl celý zmuchlaný a naježený, nyní zase každý den pečlivě drhal a česal. Postavička, dříve vyhublá, se brzy zaoblila a zvířátko se zase podobalo našemu starému Čikanímu. A v určitém smyslu tu byl i spokojen, ovšem nikdy ne docela. V kleci byl opravdu nešťastný a správce to věděl, a pokaždé když ho tam ráno zavíral, bylo mu všelijak; na odchodu se ohlížel za nešťastným tvorečkem, který se za ním tak toužebně díval, sedě sám a sám na holém betonu obklopeném mříží, která by byla odolala i grizzlymu. Uvědomil si, že bobr bývá živ i přes dvacet let – dvacet let ve vězení ze železa a betonu! Za dvacet let jeho rodina odroste a odstěhuje se odtud; on sám už tu snad nebude. Městečko se rozroste ve velkoměsto (ve skutečnosti to příliš velké město nebylo), přistěhují se sem další lidé, jiní se odstěhují – svobodní, šťastní lidé a tohle ubohé zvířátko, které nikomu v nejmenším neublížilo, které očividně netouží po ničem jiném než po někom, kdo by se k němu choval vlídně, bude celou tu dobu, dvacet dlouhých, osamělých let, vyhlížet mříží bídného vězení, jako by bylo nějakým nebezpečným zločincem; bude čekat na svobodu, která nikdy nepřijde, bude čekat a nakonec se dočká jen smrti. A to všechno pro nic a za nic, myslil si správce, jen kvůli tomu, aby několik nemyslících lidí, kterým nikdy v životě nezáleželo na tom, uvidí-li bobra či ne, aby takoví lidé mohli minutu nebo dvě postát a okukovat ubohého malého zajatce a pak odejít a zapomenout, že ho vůbec kdy viděli. Tomuto dobrosrdečnému muži to nepřipadalo spravedlivé, a když pozoroval malého tvorečka, jak skotačí doma s dětmi svým směšným, nemotorným způsobem, přál si mu nějak pomoci a rozhodl se, že udělá pro malého zajatce, co bude v jeho silách, a dovolí mu volně se pohybovat v domě, jak dlouho to jen půjde. 1

Bobři mají patrně nejdelší paměť ze všech severoamerických zvířat. V tom směru se hodně podobají slonům. 2 Bobří zuby neustále rostou a oni si je stále brousí tak, jak to dělají také dikobrazi, ondatry a někteří další hlodavci.

94

Avšak Čikaní se ještě úplně nevzdal; měl jednu naději, kterou po celou tu dlouhou dobu nikdy neztratil. Očekával, že nějakým záhadným způsobem za ním přijde Čilaví; protože dříve, ať se octl kdekoliv, netrvalo dlouho a jeho bratr se po něm sháněl. Proto po něm usilovně pátral, hledal ho v dřevěné boudě, která stála v jeho kleci, trpělivě prolézal všemi místnostmi v přízemí správcova domku a někdy se rozběhl i ven a bedlivě prohledával dřevěnou kolnu. Byl si naprosto jist, že svého druha jednoho dne najde. Avšak po měsíci každodenních zklamání začal pomalu ztrácet vytrvalost, až nakonec hledat přestal. A sta kilometrů odtud dělal Čilaví přesně totéž a rovněž marně. Čikaní se užuž začínal vzpamatovávat, když se přihodilo to nejhorší, co se vůbec přihodit mohlo, a přitom něco, co odpovídalo jeho nejtoužebnějšímu přání. Jednoho dne prošla kolem jeho klece indiánská žena s pestrou šálou na hlavě. Sotva ji Čikaní postřehl, vrhl se k mříži, prostrkoval skrz ni svírající se packy a přitom pronikavě křičel v obavě, že by ho mohla minout. Žena se zarazila, promluvila na něj; vydávala zvuky, které tolikrát slyšel v indiánském kraji, doma! Hlas byl však jiný. A když si prohlédl její obličej a zachytil její vůni, odvrátil se a odťapal pomalu k prázdné, dřevěné boudě ještě zklamanější a zdrcenější než kdykoliv předtím. Domníval se totiž, že spatřil Sejdžo! Příhoda ho však rozrušila a rozdmýchala v něm nové naděje; začal znovu věřit, že jednoho dne Sejdžo opravdu přijde. A od té

95

doby ji vyhlížel. Odpoledne procházely zahradou zástupy lidí a většina z nich se zastavovala u jeho klece, aby viděla, jak vypadá bobr. Ale „zákazníci“ se nikdy dlouho nezdrželi, mnohým z nich připadal jen jako obyčejné ulízané štěně s placatým ocasem. Někteří na něho hleděli netečně, jiní zvědavě, občas do něho šťouchali holí a on vydával drsné, a jak se mu zdálo, výhružné zvuky; jen pár bylo těch, kteří ho politovali, podali mu pár burských oříšků nebo cukroví, jeden nebo dva se k němu chovali přívětivě – ale Sejdžo mezi nimi nebyla. On však stále doufal, stále si pozorně prohlížel každou tvář, kterou zahlédl, očuchával každou ruku, ke které se jen mohl přiblížit. Nikdy však nespatřil tvář, kterou hledal, nikdy nezvětřil vůni milované ruky. Nicméně věřil, že jednoho dne ten hlas, který si tak dobře pamatuje, zvolá „Čik-a-nííí!“, ty malé hnědé ručky, jejichž dotek tak příjemně vzrušoval jeho tělíčko, ho zase uchopí a pak – ach! to potěšení, když bude moci znovu přitisknout čumáček na to jediné místečko na měkkém, teplém krku a potom jen chvíli frkat, oddychovat, a nakonec si zdřímnout a zapomenout! Celé hodiny trávil tímto způsobem – pozoroval, čekal a doufal; a později v jeho pelíšku v kuchyni se mu rojily v hlavě nejasné, mlhavé vzpomínky na šťastné dny, které se mu nyní zdály být tak strašně vzdálené; vzpomínal na malý pokojík pod Šepianovou postelí, který měli s Čilavím sami pro sebe, na legrační bobří domeček v jezeře a na všechny ostatní podniky, kterých se společně zúčastnili. Nakonec otupěl a uzavíral se do sebe i tehdy, když byl v kuchyni a měl být veselý; a úplně si přestal hrát s dětmi. Začal zanedbávat svůj kožíšek, až byl celý slepený a nečesaný. A začal odmítat jídlo; sedával s netknutým jablkem v packách, hlavičku svěšenou, oči zavřené a rychle a těžce dýchal. Správce, který ho soucitně pozoroval, věděl, že už není třeba se starat, co bude za dvacet let, ani co bude napřesrok. Čikaní nebude živ. Někdy se maličký mozek rozpálil a zhorečnatěl steskem a zdálo se, že vidí své kamarády přímo před sebou, a s tou představou usínal, a když usnul, zdálo se mu o nich. Zvířata také mívají sny a často se dokonce probouzejí na smrt vylekaná noční můrou stejně jako vy nebo já. A podle zvuků, které vydávají ze spánku, dá se soudit, že mívají i sny příjemné. Jednoho večera se Čikaní probudil ze sna, z tak živého sna, že 96

byl přesvědčen, že žije zase doma mezi svými starými přáteli. Vyskočil a pobíhal po kuchyni, hledal své přátele, a když je nenacházel, znovu a znovu je volal a hlasitě vzdychal a kvílel samým steskem a smutkem. Plakal a jeho hlas zněl jako pláč malého ztraceného dítěte. Nevěděl totiž, a ani to vědět nemohl, že sotva kilometr odsud, v jiné podobné místnosti, je jiný podobný bobřík a s ním čekají na rozbřesk dva malí Indiáni, tak rozčilení, že ani oka nezamhouří – chlapec, který stojí zpříma a hrdě jako šíp a dívenka s pestrou šálou na hlavě. A v koutě toho pokoje stojí starý známý ošumělý košík z březové kůry. Ano, uhodli jste. Šepian a Sejdžo konečně dorazili.

XIV Strážník Patrick Když vlak, ve kterém jeli Sejdžo, Šepian a jejich malý spolucestující Čilaví, po mnoha zastávkách konečně zastavil na městském nádraží, byly děti tak postrašené, že se skoro bály vystoupit. Průvodčí, který se o ně celou cestu staral, jim pomohl ven, řekl jim pár povzbudivých slov a zase odešel za svými povinnostmi. Octli se ve světě rámusu. Kolem nich spěchaly davy lidí, syčela unikající pára, vyzváněly zvonce lokomotiv, ječely píšťaly, burácely rozjíždějící a zastavující se vlaky. Ten hrozný hluk, doléhající ze všech stran, jim naháněl strach, stáli na nástupišti a drželi se za ruce. Nevěděli kudy kam, netroufali si hnout se z místa. Před nimi, na všech stranách i za nimi byl hrozný zmatek a nepřetržitý hluk. Kolem nich se řítily vozíky vrchovatě naložené zavazadly nejrůznějších tvarů a jeden dokonce mířil přímo na ně a jen taktak strhl Šepian sestru stranou, aby ji nepřejel. Nádraží dětem připadalo jako obrovská, ohlušující jeskyně, plná děsivých výjevů a zvuků, a ještě si nepřipadaly tak nepatrné a bezbranné. Mezi tou spoustou lidí si připadaly daleko osamocenější než uprostřed lesa s jeho tichem a klidem stromů. Lidé, kteří je míjeli, 97

si je zvědavě prohlíželi, avšak každý z nich se hnal svou cestou příliš soustředěně, než aby jim mohl věnovat trochu pozornosti. A tak tam stáli v té ohlušující vřavě, dvě děti z Tichých míst, vystrašení a zmatení a skoro tak bezmocní jako ti dva malí bobříci, když je Giči Mígvon objevil, jak plují po Řece žlutých bříz. Ale přes všechen strach musela stále Sejdžo myslet jen na jedinou věc, že Čikaní tím vším tady prošel úplně sám! Zatímco si Šepian skoro přál být raději zas uprostřed lesního požáru mezi přátelskými zvířaty, Čilaví pevně zavřel uši jako dvě malé, černé peněženky, schoulil se do koutka košíku a úplně klidně ležel. Stáli tam, jak se jim zdálo, jistě aspoň hodinu (i když to ve skutečnosti nebylo víc než pár minut) a Šepian se chystal nějak vykročit k obrovským dveřím, jimiž se jako rychlý vodní tok valily proudy lidí, když se před nimi náhle zastavil jakýsi chlapec. Byl asi v Šepianově věku, měl na sobě úpravnou červenou uniformu s lesklými knoflíky po celé délce krátkého, přiléhavého kabátku a jeho malá čapka, pošinutá ke straně, vypadala spíše jako kulatá krabička než cokoliv jiného. „Nazdar, děcka,“ pozdravil zvesela. „Neztratily jste se? Koho hledáte?“ Chudák Šepian si tváří v tvář této sebevědomé a vyparáděné osobnosti (v životě ještě neviděl nádražního poslíčka) uvědomil, že načisto zapomněl mluvit anglicky. Rozpomněl se jen na jediné slovo; tak je vyřkl. „Straš-nyk,“ vykoktal zmateně. „Ty chceš strážníka, vid?“ řekl poslíček, neboť byl čiperný hoch a hned se dovtípil. „To nic, pojďte se mnou.“ Kývl na ně, aby ho následovali, a rázně vykročil, lesklé podpatky ostře klapaly na betonu nástupiště. Malí Indiáni, jemně našlapující ve svých měkkých mokasínech, tiše ťapali za ním, museli však skoro klusat, aby s ním udrželi krok. Šepian nesl v jedné ruce košík s Čilavím a druhou táhl sestru. Byl to jistě prapodivný průvod. Jejich průvodce je vedl davy lidí směrem k východu a potom napříč velkou halou, která byla rovněž plná lidí (jsou zde skoro všichni lidé z celého světa, pomyslil si Šepian), až je dovedl k vysokému, statnému člověku, který stál u dveří na druhém konci. I on měl spoustu lesklých knoflíků na kabátě. „Haló, Pate,“ zavolal na něho poslíček. „Tyhlety děti shánějí strážníka,“ postrčil je k němu a dodal trochu nezdvořile: „Tebe 98

není při tvých rozměrech žádný kumšt najít. Mám dojem, že to jsou Indiáni – tak si hlídej skalp!“ Drze se na strážníka zazubil, mrkl na děti a zmizel v davu. „Hoho,“ zvolal strážník nahlas a shlížel svrchu na děti, ruce složené vzadu. „Hoho, tak skalpy byste chtěli?“ řekl a zostra na ně hleděl, jako by je chtěl rovnou zatknout – i když mu v očích s laskavými vráskami v koutcích hrálo zvláštní světlo – „Tak vy jste tedy mladý Indiáni, co? Mrňousi! No, ze mne bude jen hodně ubohý skalp, moje šiška je už přes dvacet let holá jako koleno a ten uličník, co vás sem přived, ten to moc dobře ví!“ Měl postavu trochu jako svatý Mikuláš, a i když mluvil přísně, měl tvář kulatou a dobromyslnou, helmu nosil trochu na stranu a to působilo dojmem, jako by být strážníkem bylo to nejzábavnější povolání, jaké si lze představit. Ale když viděl, že z něho „mrňousi“ začínají mít strach, zeptal se hlasem, který považoval za tišší (osobně si myslím, že tichým hlasem vůbec nevládl): „A co můžu pro vás udělat?“ „Vy straš – nyk?“ zeptal se Šepian plaše. „Ano, chlapečku,“ odpověděl zástupce veřejné bezpečnosti a posunul si helmu ještě o chloupek víc na stranu, „jsem strážník a dobrý strážník – O’Reillyové odjakživa patřili k těm nejlepším strážníkům. – A helemese! Copak to máte v tom košíku?“ Čilaví se totiž právě dal do pláče. „A – mik,“ odpověděl Šepian, odklopil víko, aby ukázal bobříka strážníkovi, a opakoval: „A – mik.“ K jeho velkému údivu se strážník začal smát na celé kolo. „Ho – hoho – ho! Tak on mi říká Mik, poznal, že jsem Irčan – ten má ale za ušima, ten malý pohánek 1. Tos na to kápl, kluku, to se ví, že jsem Mik, bodejť bych nebyl.“ Byl totiž nesmírně pyšný na svůj irský původ a domníval se, že to Šepian poznal, když užil indiánského slova a – mik, což znamená „bobr“. Usoudil, že je ten indiánský chlapec mazaný; zatímco Šepian, když ho slyšel tolikrát opakovat, že je „a mik“, došel k závěru, že tenhle člověk patří k nějakému podivnému bělošskému kmeni, který si říká „Bobři“ – což je vskutku velmi důstojné jméno. Když v sobě objevili navzájem tak krásné vlastnosti, začali považovat jeden druhého za výtečného chlapíka a hned v sobě našli zalíbení. 1

„Mik“ je přezdívka pro Američana irského původu.

99

„A kampak se chceš dostat?“ zeptal se strážník. Současně se svou angličtinou zapomněl Šepian i na dopis, který mu dal na cestu Žlutý vlas, ale nyní, když si vzpomněl na jedno, vybavilo se mu i druhé. Vytáhl tedy psaní a podal je strážníkovi, který si přečetl adresu na obálce a řekl: „Ach tak. Já jsem ve službě a nesmím se odsud hnout, ale hačněte si tady a počkejte, pak vás tam odvedu. Patrick O’Reilly se osobně postará, aby vám tady nebyl zkřiven ani vlásek.“ Pohladil Sejdžo něžně po hlavě, a když mu Šepian konečně anglicky vysvětlil, kdo vlastně Čilaví je, chtěl si ho prohlédnout a pak o něm prohlásil: „Pěkný kousek, pokud je z něho něco vidět,“ moc z něho totiž vidět nebylo, neboť našeho odvážného Čilavího rázem popadl strach – domníval se patrně, podle toho, jak se události vyvíjejí, že se blíží konec světa. Schoval hlavu, ocas a všechny nohy, udělal se tak nepatrným, a jak se domníval, i neviditelným, a skutečně z něho v té chvíli moc vidět nebylo. A tak se naši dva mladí poutníci usadili, nyní už mnohem

100

klidnější, na konci dlouhé řady lavic a čekali. Hromotluk strážník, který bůhvíproč měl stále dobrou náladu, se jich vyptával na různé věci a Šepian, jemuž se začala pomalu vybavovat angličtina, mu vypověděl valnou část příběhu. Veselý Irčan jím byl značně dojat a prohlásil, že on – to znamená Patrick O’Reilly osobně – je odvede k těm lidem, kteří vlastní zábavní park. „A já sám jim to vytmavím. Ano, vlastnoručně to udělám,“ řekl nahlas. Důstojný pan strážník se tak rozrušil, když o tom všem uvažoval, že se mu z toho trochu začala plést řeč. „Rozplakalo by to oči kamenného srdce,“ prohlásil. „Roztavilo by to svíčky na vánočním stromečku, namouduši!“ Zanedlouho ho ve službě vystřídal kolega, jenž si ho dobromyslně dobíral kvůli „rodince“, kterou získal, a pak vyšli všichni tři na ulici, kde už nebylo tolik lidí, ani tolik ruchu. Jejich nový přítel mluvil bez ustání, protože se snažil, seč byl, aby se děti cítily jako doma, a Šepian mu odpovídal svou podivnou lámanou angličtinou. Sejdžo jen poslouchala s otevřenýma očima i pusou, i když ničemu nerozuměla; cítila však, že se vedle toho velikého muže v modrém kabátě nemusí ničeho bát; a když už tedy neměla strach, chtělo se jí samým štěstím výskat, protože Čikaní byl kousínek odtud v tomhle městě, možná dokonce v téhle ulici. A začala se s novým zájmem rozhlížet po různých divech, které viděla všude kolem – koních, o nichž už slyšela vyprávět, které však dosud nikdy nespatřila na vlastní oči, tramvajích, které se tak hezky nesly ulicemi, aniž by je táhli psi, překrásných paních v překrásných šatech a hlavně – pestrých výkladních skříních. Jednou minuli restauraci a vůně jídel, lákavě vyhlížející dorty a koláče v restauračním výkladu tak prudce přivábily jejich pohledy, že strážník, který si toho všiml a slyšel, jak si něco indiánsky šeptají, okamžitě uhádl, že mají hlad. „No tohle,“ zvolal, „vy máte hlad a já tu pořád brebentím jako nějaká stará drbna, zatímco vy, chudáci, byste pomalu padli vysílením. O’Reillyové nemívají ve zvyku nechat přátele zahynout na samém prahu svého domu, abych tak řekl. Půjdem dovnitř a něco si dáme.“ „Ano, prosím,“ řekl Šepian. „Moje sestra ona mít hlad už dlouho,“ ačkoliv bylo těžké říci, kdo z nich byl hladovější. Patrick je tedy zavedl dovnitř, a když usedli, zeptal se jich, kdy jedli naposledy. Šepian mu řekl: 101

„Na obchodní stanici. Já nemít takový strachy, já, ale moje sestra tady, ona má spousta. Tak ona sedět celá doba a jíst nic. Já dát pozor na moje sestra. Nikdy ji nenechávat samotná, moje sestra, já. Tak nikdo nic jíst, jen Čilaví kousíček, on jíst svoje banok.“ A strážník řekl: „Jsi odvážný chlapec. O’Reillyové, abys věděl…“ Ale není nám souzeno dovědět se, co by byli O’Reillyové v tomto případě podnikli, protože právě v tom okamžiku přišel číšník s objednaným jídlem, a dětem div nevypadly oči z důlků, když uviděli podnos plný talířů, z nichž se vesele kouřilo. A jídlo vypadalo tak chutně a tak lákavě vonělo, že když je před ně postavili, byly úplně ohromeny a Sejdžo dokonce pocítila vzrušením trochu slabost, ale za malou chvíli už byli tak zabráni do jídla, že neměli kdy ani mluvit, ani se ohlížet, ani poslouchat, ani dělat cokoliv jiného než jíst, jíst a jíst; a v příštích pár minutách byl stůl prázdný. A jak si tak dopřávali, vzpomněla si Sejdžo, že chuděra Čilaví má určitě také hlad a začala mu strkat do košíku pamlsky ze svého talíře – kousky chleba s máslem, koblihy, závinu a co já vím co ještě a Čilaví měl brzy plnou pusu práce jako ti u stolu a usilovně doháněl jejich náskok. Seděli v oddělené jídelničce, jaké má vzadu skoro každá restaurace, a byli tu úplně sami. Nyní, když byla hostina u konce a nikdo z nich, ani Čilaví, by už nedokázal spolknout ani sousto, opřeli se všichni o lenochy svých židlí a vychutnávali pohodu sytosti. Pan O’Reilly si zapálil doutník a zřejmě se těšil ještě lepší náladě než předtím; usmíval se na své hosty s výrazem vrcholného uspokojení. Seděl bez přilby a Šepian, když teď už nebyl zaneprázdněn, se mohl přesvědčit, že pan O’Reilly není tak úplně holohlavý, jak o sobě tvrdil. Kolem celé hlavy, od jednoho ucha k druhému se mu táhl široký věnec vlasů; docela slušný chomáč vlasů, daleko hustší, než najdete i na tom nejchlupatějším koleně. Sejdžo jako dobrá hospodyňka složila talíře ke straně. Moc ji bavilo hospodařit s takovým nádherným nádobím; i když ve skutečnosti to byly jen takové obyčejné porcelánové talíře; ona však ještě nikdy takové nádobí neviděla, jak se večer svěřila Šepianovi. V malé místnosti bylo teplo. Sejdžo si odhrnula s hlavy pestrou šálu, odhalila své dlouhé, lesklé černé copy a něžné, tmavé oči, celé rozzářené štěstím a strážník, který nyní poprvé uviděl pořádně její tvář, prohlásil, že je ta nejhezčí dívenka, jakou viděl od té 102

doby, co „odjel z Irska, kde jsou ty nejhezčí holky na světě!“ Šepian jí přeložil, co řekl, a ona se začervenala, sklopila hlavu a zase se zakryla šálou. Ale nikdo by se nemohl dlouho ostýchat před tímto bodrým člověkem, a tak ostych brzy přešel a Sejdžo zase zvedla hlavu, šála jí znovu sklouzla a ona ji tak nechala a smála se všemu, co jejich přítel říkal, třebaže z toho nerozuměla ani slovu a Šepian, který měl radost, že je jeho sestra tak veselá, se smál skoro tolik co ona. A pan strážník O’Reilly, nesmírně šťastný, jak se mu malá hostina vydařila, se smál tak srdečně, že si musel rozepnout opasek a utřít plešaté temeno velkým červeným kapesníkem, který vytáhl z levého rukávu; a když se to vezme kolem a kolem, vlastně se úžasně dobře bavili. Dokonce i Čilaví se ozval a měl se Sejdžo krátký soukromý rozhovor, zatímco pan O’Reilly se pokoušel naučit se od Šepiana indiánsky. Obávám se, že příliš velký pokrok neudělal; je však jedno slovo, které Indiáni velmi hojně používají a sice „keget“, což znamená „určitě“ nebo „ovšem“ nebo „opravdu“, a když jsi si něčím naprosto jist, řekneš „kej-get“, a tohle Pat brzy pochopil, a když mu Šepian řekl, co znamená, opakoval je tak dlouho, až je ovládal docela spolehlivě, a pak už to šlo pořád: keget sem a keget tam a byl nesmírně pyšný na nové slovo. Nakonec vysvětlil svůj plán postupu na příští den a snažil se přitom mluvit Šepianovou lámanou angličtinou: „Ten park,“ řekl, napodobuje Šepianův způsob vyjadřování, „ten park teď zavřený.“ A hlučně přibouchl dveře do místnosti. „Zítra, otevřený park, dát peníze, bobr přijít!“ Přitom otevřel dveře dokořán, vymrštil ruku do výše, jako kdyby byl na ulici a dával znamení dopravě, že cesta je volná, a zároveň ustoupil o krok dozadu, jako by čekal, že otevřenými dveřmi vpochoduje celá rota bobrů. Pak vyndal dopis z kapsy, poklepal na něj prstem a řekl: „Já přijít toto místo. Zítra. Vy čekat.“ Načež s velkým rozmachem dal znovu dopravní znamení a řekl: „Kej-get.“ Šepian, jehož angličtina nebyla tak docela beznadějná, se musel usmívat, rozuměl však velmi dobře a přisvědčil; a dobrák pan O’Reilly měl velkou radost ze své první lekce indiánštiny a zdálo se mu, že tomu jazyku už trochu rozumí. Potom odešel se svou „rodinkou“ na adresu, kterou si s sebou přinesli, a odevzdal je i s dopisem do péče ředitele domova, ještě jednou se přesvědčil, že děti pochopily, že si pro ně ráno přijde, a nakázal jim, aby se odtud za nic na světě nehnuli, dokud si je 103

104

nevyzvedne. Ředitel je už zřejmě očekával a vskutku byl o jejich příchodu zpraven telegramem, a když je v pořádku uložil na noc, telegrafoval o tom zase on. V téže době vedl strážník O’Reilly ze svého bytu dlouhý telefonický rozhovor a daleko na severu v obchodní stanici u Králičí stezky byl kvůli těm malým poutníkům značný rozruch – rozruch, o němž neměli ani tušení. Děti spolu nahoře velmi vzrušeně mluvily, ale jen šeptem, protože velkolepá, bíle vymalovaná místnost jim jaksi vnucovala pocit vlastní nepatrnosti a cizoty, jako když se dvě myšky vkradou do zrcadlového sálu nebo do kostela. Bylo to však místo, kde se jim nemohlo nic stát, to bylo jisté, a tak Šepian vytáhl z jelenicového měšce, který mu visel na krku, pomuchlané peníze. Rozbalil a velmi pečlivě narovnal každou bankovku, zatímco Sejdžo přihlížela a pokyvovala lesklou černou hlavou, jako by chtěla říci: No vidíš, co všechno dokázal můj sen. Snažili se zjistit, kolik to vlastně je, Sejdžo stála vedle bratra s prstem v puse a hlavou moudře nakloněnou na stranu. Šepian se mračil a přemýšlel, pečlivě zkoumal každou bankovku, avšak čísla jim nic neříkala a museli se nakonec počítání vzdát. Ale rozhodně to je spousta peněz, nikdy víc neviděli. Šepian je zase pěkně zabalil a uložil do malého jelenicového měšce pod košili. Je to přece výkupné za Čikaního svobodu, a to musí být stále, v každičké minutě po ruce. Mezitím si Čilaví ostošest užíval v plechovém umývadle na podlaze a současně znovu hodoval na bochníku chleba, který mu laskavě opatřil ředitel, a to, co nestačil sníst, postupně rozpatlával v mazlavou, lepkavou kaši; a můžete vzít jed na to, že vzhledu koberce, na kterém se všechno odehrávalo, to nijak nepřidalo. Nikdo z nich nemohl usnout. Bobřík proto, že pod postelemi, v šatníku, v koutech bylo příliš mnoho zajímavostí, a děti proto, že zítra měl nastat ten velký den, ten slavný den, den všech dnů, o který tolik usilovali, pro který prošli tolika nebezpečími a na který už tak dlouho čekali. Zítra konečně budou mít Čikaního! Žádného ani nenapadlo, že by je lidé z parku mohli snad také odmítnout, že by se třeba vůbec nechtěli bobříka vzdát, když už je jednou jejich. Protože, ať Šepiana trápilo, co chtělo, Sejdžo přesvědčená, že se její sen uskutečňuje, ani na vteřinku nezapochybovala a prohlásila: „Zítra máme Čikaního. Já to vím.“ 105

XV Za Malým drobkem Druhého dne časně ráno přišel Patrick O’Reilly pro své chráněnce, jak jim slíbil. Nevedl je však přímo do zoologické zahrady, jak očekávali, nýbrž k velké budově ve středu města, kde měli majitelé zahrady kancelář. Ze strachu, že by se v posledním okamžiku mohlo něco stát penězům, sahal si Šepian co chvíli na místo, kde se mu košile na prsou vzdouvala nad váčkem s penězi. Co nevidět jich bude zapotřebí a Šepiana se zmocňoval neklid. V druhé ruce nesl košík s Čilavím a těsně vedle něho cupitala krátkými dívčími kroky Sejdžo, šálu ovinutou kolem hlavy a ramenou. Chvilička ve výtahu (příliš je nenadchl) a s Irem po boku se octli před psacím stolem, za kterým seděl nějaký muž. A to byl člověk, v jehož rukou byl osud jejich malého, ztraceného kamaráda. Sejdžo, která až dosud tak pevně důvěřovala svému snu, přepadla najednou úzkost a chvěla se jako osika. Neměla ani tušení, co budou dělat, bude-li jejich nabídka odmítnuta; a teď, když nastal okamžik rozhodnutí, měla chuť vykřiknout a utéci. Zůstala však srdnatě stát na svém místě, odhodlána vytrvat tam až do konce, ať to dopadne, jak chce. Muž za psacím stolem byl poměrně mladý, měl hubenou, bledou tvář a slabošskou bradu. V koutku úst držel cigaretu, ohořelou skoro až ke rtům, a jedno oko nepříjemně mhouřil, aby mu do něho nevnikl kouř a druhým se rozhlížel; takže se chvílemi zdálo, že šilhá. Mluvil s cigaretou v ústech a při řeči si je úkosem prohlížel tím otevřeným okem; a bylo to velmi bezbarvé, nepřátelské oko. „Tak co chcete?“ zeptal se stručně. Následovalo krátké ticho, těžké, dusné ticho. Myslím, že Sejdžo a Šepian přestali vůbec dýchat. Potom se ozval strážník: „Když dovolíte, pane, včera jsem telefonicky mluvil s panem H. ve věci mých malých přátel tady a měli jsme ho dnes navštívit, abychom projednali menší obchodní záležitost, možná – – „To, co potřebujete, můžete projednat se mnou,“ přerušil ho 106

mladý muž nepříliš zdvořilým tónem. „Pan H. je právě zaneprázdněn.“ A vrhl pohled na pootevřené dveře do sousední místnosti. „Jedná se totiž o takovou věc, račte rozumět,“ začal Patrick znovu, ale mladý muž se podíval na hodinky a přerušil ho: „Tak zkrátka, pane strážníku, nemám dnes ráno času nazbyt!“ Patrick lehce zrudl a znovu se rozjel se svým výkladem, tentokrát už bez přerušení. Byl to projev, který si pečlivě připravil a nacvičil včera večer, příběh, který, jak se vyjádřil včera na nádraží „musí rozplakat srdce z kamene“. Mladý muž však, jak se zdálo, srdce z kamene neměl, protože neuronil ani slzičku, místo toho pohlédl, zatímco Patrick mluvil, několikrát netrpělivě na hodinky a zapálil si novou cigaretu o nedopalek, který vyňal z úst. Ba ne, ten neměl srdce z kamene; vypadalo to spíš, že nemá vůbec žádné. Nadšení poctivce strážníka začalo ochabovat a konec výkladu vyzněl trochu ploše: „… no a teď by ty děti chtěly od vás koupit to zvířátko zase zpátky a dovolte, abych vyjádřil své přesvědčení, že vykonáte bohulibý skutek, když jim je vrátíte.“ Vykonal, co bylo v jeho silách, zůstal stát a nervózně si utíral tvář velkým červeným kapesníkem. Muž srovnal nějaké papíry na svém psacím stole a opřel se o lenoch křesla. „Skončil jste?“ zeptal se chladně. „Ano,“ odpověděl Patrick schlíple, protože v něm narůstala oprávněná obava, že prohrál na celé čáře. „Tak vám pěkně děkuji,“ řekl úředník. „Nyní dovolte, abych vám něco řekl já,“ jeho slova padala jako kostky ledu. „My jsme toho bobra získali naprosto poctivou obchodní transakcí, a ne od těch vandráků tady, nýbrž od seriózního obchodníka. Zaplatili jsme za něj padesát dolarů, což je za něho ažaž a nemáme v úmyslu ho prodávat zpátky, ledaže bychom na tom slušně vydělali. Nezdá se mi však,“ pokračoval a vrhl přitom pohled na děti, „že by tihle vaši indiánští přátelé, jak jim říkáte, na tom byli finančně nějak zvlášť dobře, soudě podle jejich vzhledu.“ Patrick zbrunátněl jako ještě nikdy, usoudil však prozíravě, že tenhle tvrdohlavý člověk porozumí jenom řeči peněz a postrčil tedy kupředu Šepiana. „Peníze,“ pošeptal mu chraptivě, „ty peníze. Teď hned mu dej ty peníze!“ A Šepian, zemdlený strachy, protože rozuměl skoro 107

celému rozhovoru, přistoupil blíž, chvilku se hrabal v jelenicovém sáčku a potom položil na stůl svitek bankovek. Úředník je vzal a spočítal. Ohrnul opovržlivě ret. „Celkem čtrnáct dolarů,“ vrátil je zpátky. „Nic naplat,“ řekl, a aby si byl jist, že mu všichni rozumějí, dodal: „Je to vyřízený, žádný kšeft, nic! Nemelem? Rozumíte mi?“ Rozuměli mu. Všichni. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul, pro Šepiana však nastal konec světa. Ne – to přece není pravda! A pak ho najednou začalo dusit ticho; bílá tvář muže za psacím stolem se zvětšovala a rostla, letěla mu vstříc, podlaha mu mizela pod nohama – svalí se na zem jako žena, omdlí jako slabé děvčátko! Přimhouřil oči, aby neviděl bledou slabošskou tvář s jedním okem posměšně na něho mžourajícím, zaťal zuby, sevřel pěsti, hrdě vzpřímil své mladé tělo, jak míval ve zvyku a slabost ho přešla, jen ho mrazilo a trochu se chvěl. Strážník zatím bezradně stál vedle něho a chraplavě mumlal. „Ta hanba! Chudáci! A já je zklamal, ty, co mi důvěřovali, to si budu nadosmrti vyčítat.“ A Sejdžo? Ta sledovala každé hnutí s bolestnou dychtivostí. Oči jí rozčileně těkaly od jednoho k druhému jako dvě vystrašená ptáčata v kleci: a všechno pochopila. Nikdo jí nemusel nic vysvětlovat. Prohráli. Během dvou minut prohráli! Tiše přistoupila k Šepianovi. „Já vím, můj bratře,“ řekla velmi klidně a takovým podivně slabým hlasem, že se Šepian prudce ohlédl a objal ji kolem ramen. Stála a vzhlížela k němu, „já vím. On nám Čikaního nedá. Špatně jsem si ten sen vyložila. Asi jsme nepřijeli do města, abychom si odvezli Čikaního. Spíš – možná – proto – abychom Čilavího přivezli k němu. Tak to asi maminka myslela, aby byli pohromadě – aby se jim přestalo stýskat. To určitě bude ono. Tak – “ Její dětský hlásek klesl na pouhý šepot a sklonila svou malou černou hlavičku. „Řekni tomu člověku – že mu dám – taky Čilavího.“ Postavila košík s Čilavím na stůl a ustoupila o krok zpátky, bílá jako stěna, rty bledé široce rozevřené, suché oči upřené na košík. O’Reilly přerušil svůj nářek ohromen tím, co viděl; co má tohle zase znamenat? 108

„Co je tohle zač?“ rozkřikl se úředník, který dostával zlost. A Šepian mu vysvětloval. „Ještě bobr, Čilaví. Jeho bratr, ten Čikaní, hodně smutný. Vy vemte Čilaví také; Čikaní nebude smutný. To jsou slova moje sestra. Já – “ hlasivky se mu sevřely a už ze sebe nemohl dostat ani slovo. „Ach tak,“ pravil úředník a poprvé se usmál, i když úsměv nijak nezlepšil vzhled jeho tváře. „To už je jiná. To se dá zařídit jedna dvě,“ a sáhl po peru – „Ne!“ vykřikl najednou strážník hromovým hlasem a bouchl pěstí do stolu, až všichni vyskočili, poskočily i kalamáře s inkoustem, tužky, pera, těžítka a dokonce i bledý mladík vyskočil a zbledl ještě o další odstín. Cigareta mu vypadla z úst na podlahu. „To teda ne,“ zahřměl Patrick ohromným hlasem. „Žádný potomek rodu O’Reillyů nebude nečinně přihlížet, jak vy nebo vám podobní zastrašujete a šulíte dvě bezbranné děti. Jste bezcitný lump,“ řval, „a já jsem představitel zákona a zatknu vás pro spiklenecký podvod a pro ohrožení práv občanů, pro přečin proti mravnosti, pro lupičství, pro krádež, pro násilnictví –“ Zde se mu 109

začalo nedostávat vzletně znějících provinění a začal se tedy sápat za psací stůl k židli k smrti zděšeného mladíka, který nyní ustupoval, co nejrychleji mohl, směrem do vedlejší místnosti, zatímco Sejdžo a Šepian jen stáli a kulili oči. Co přesně divoký potomek O’Reillyů zamýšlel, se však nikdy nedověděli, protože právě v tom okamžiku se dveře rozlétly a prchající mladý muž najednou shledal svou ústupovou cestu odříznutou, neboť pozpátku zakopl o dalšího účastníka událostí. Tichý, klidný hlas řekl: „Promiňte, prosím,“ a v místnosti se objevil štíhlý, šedovlasý muž přes brýle pozorující tuto podivnou scénu. Lehce si odkašlal a řekl znovu: „Promiňte prosím jestli vás vyrušuji,“ potom je velmi zdvořile vyzval: „Posaďte se prosím.“ Patrick dosud zlostně frkal a loupal očima po svém skoro vězni, jenž si vůbec nebyl jist, zda opravdu nespáchal nějaký zločin, a ruka se mu trochu chvěla, když si zapaloval novou cigaretu. „Posaďte se prosím, pánové,“ znovu je nabádal šedovlasý pán. Usedli, tohoto mírného starého pána jaksi nebylo možno neposlechnout. Byl to sám majitel zábavního parku; pan H. osobně. „Nuže, nyní si pohovoříme o celé věci v klidu.“ Poohlédl se na strážníka, potom na úředníka, na děti a zpátky na strážníka. „Nuže, pane strážníku, včera večer jsem vám telefonicky slíbil, že si poslechnu příběh těchto dětí a uvážím, co by se dalo podniknout. Vyslechl jsem všecko ve vedlejší místnosti mnohem lépe, než kdybych seděl zde. Navíc se přihodilo ledacos, co by se jinak přihodit nemělo; vím už od vás, odkud děti přicházejí a jakými útrapami prošly, aby získaly zpátky svého mazlíčka. Musel jsem však být opatrný; musel jsem si být jist, že nejde o nějaký podvod, a protože nerozumím jejich řeči, chtěl jsem vidět, jak se zachovají, dřív než o celé věci vůbec začnu uvažovat. Nyní je mi všechno jasné a uvědomuji si, že to bude velmi nesnadná věc – pro mne totiž.“ Při těch slovech se úředník spokojeně rozhlédl, jako by chtěl říci: „No prosím, neříkal jsem vám to?“ Pan H. se také rozhlédl a poklepával brýlemi o koleno. „Doufám, že mě všichni posloucháte,“ pokračoval. „Ano?“ Bylo zřejmé, že je zvyklý, aby ho lidé poslouchali, když mluví. Poopravil si palcem a ukazováčkem skřipec a na jednoho po druhém se upřeně zadíval a dětem připadal jeho pohled hodně pronikavý a úplně jiný než jeho hlas. 110

„Tak tedy,“ řekl, když zjistil, že všichni čekají na jeho slova (a třebaže Sejdžo nerozuměla ani slovu z toho, co povídal, byla uchvácena jeho nezvyklým vystupováním a hladkým, plynulým tokem jeho řeči). „Nu dobrá. Slyšel jsem, jak se tyhle děti chtěly vzdát svého druhého mazlíčka, aby obě zvířátka mohla být pohromadě, to svědčí o jejich poctivých úmyslech. Musím však myslet i sám na sebe. Jak říká tady George, byla to naprosto poctivá obchodní transakce a stála mě hezkou částku peněz, nemohu se tedy rozhodnout jen tak nahonem. Kromě toho lidem a dětem zejména nesvědčí, když dostanou všechno, nač si vzpomenou – ledaže si to ovšem zaslouží.“ A podíval se trochu přísně přes skřipec, který si prve opět nasadil. „Co tedy hodláte dělat, pane?“ zeptal se O’Reilly úzkostlivě a přál si, aby starý pán už přestal šermovat se skřipcem a konečně promluvil k věci. Avšak pan H. se obrátil k úředníkovi: „Georgi, vy jste dobrý obchodník; skoro se mi někdy zdá, že až příliš dobrý.“ „Konal jsem svou povinnost, pane H.,“ odpověděl George vcelku podle pravdy. „Ach ano, vaše povinnost; ovšem,“ zadumal se na chvíli pan H. „No nic.“ „Ale co hodláte tedy udělat, pane H.?“ ozval se znovu Patrick, který byl už bez sebe netrpělivostí. „Co udělám?“ opakoval po něm pan H. „Co udělám? Nu, co myslíte. Ovšem. Myslím, že už jsem si to rozmyslel – prostě tohle!“ Načež vzal košík s Čilavím a pokynul dětem, aby přistoupily. „Prosím,“ řekl laskavě, „zde máte svého malého přítele. A teď,“ – zdál se být najednou náramně čilý a věcný – napsal něco na kousek papíru a odevzdal ho Patrickovi. „A toho druhého si s panem O’Reillym vyzvedněte ze zoo. Je váš. Nemůže být pochyb, že si ho poctivě zasloužíte.“ Šepian se díval vyjevenýma očima a otevřenými ústy – slyšel dobře? Či to byl jen nějaký další Sejdžin sen, do kterého se také zapletl? Nebo snad se něco zdá jemu? Avšak Sejdžo byla zcela při smyslech a vytrhla mu z ruky košík s Čilavím. „Řekni mi, řekni,“ naléhala na něho vzrušeně, „co je, tak co je?“ Když pan H. viděl, že mu zcela neporozuměli, chystal se znovu promluvit, ale Patrick vyhrkl (chtěl moc chtěl, být první, který sdělí dětem dobrou novinu): 111

„Když dovolíte, pane H., já totiž mluvím jejich jazykem,“ a pak se obrátil k Šepianovi. „On,“ a poplácával nic netušícího pana H. po zádech tak srdečně, že se div nenatáhl na podlahu a velkým obloukem mu uletěl skřipec (ke všeobecné radosti), „tento prima chlapík, on,“ vrazil překvapenému panu H. další pořádnou herdu, až se zapotácel, „on, to je velký náčelník, hodný, prima. Já – to je ale těžký jazyk, pane H. – vy shrábnout oba bobry, raz dva, jasný?“ Svůj výklad pak zakončil nejvybranější indiánštinou: „Kej-get, kej-get!!“, načež se obrátil na pana H. a pyšně vysvětlil: „To víte, pane H., O’Reillyové měli odjakživa nadání na řeči.“ „Tomu rád věřím,“ řekl pan H. „Určitě ano!“ A se spokojeným úsměvem vyprovázel štěstím zářící skupinku ke dveřím a s úsměvem za ní zavřel, stále se ještě usmívaje. Byla to velice příjemná hra, i když to byl nakonec on, kdo prohrál. A rozjařeně si mnul ruce, jako by byl právě uzavřel bůhvíjak výnosný obchod. Silně pochybuji, že by si Sejdžo nebo Šepian něco pamatovali z cesty do zábavního parku až do okamžiku, kdy Patrick ukázal na vchod, který byl už v dohledu. Pak se Sejdžo rozběhla. Už nebyla bledá a její oči, dříve suché a strnulé, nyní přímo zářily. Šála se jí svezla s hlavy, copy se rozkývaly a pohupovaly se na ramenou sem a tam, jak rychle ťapala po chodníku. Za ní následoval Šepian, který s ní nemohl držet krok kvůli košíku s Čilavím, jenž už hlasitě povykoval, nevrlý, že má být tak dlouho zavřený. Za ním kráčel objemný pan O’Reilly, rudý v obličeji, s helmou v ruce, co chvíli si červeným kapesníkem utíral hlavu, „už dvacet let holou jako koleno“, a funěl a supěl jako parní člun se slabou záduchou. Jednou se za nimi rozkřikl. „Hej, to mají být závody?“ Ale děti běžely klidně dál a je otázka, zda ho vůbec slyšely. Začal si tedy pro sebe bručet: „Tihle malí pohani budou moje smrt, namouduši že budou.“ Ale srdnatě je následoval. Několik chodců se zastavilo a ohlíželo po malých Indiánech v kožených šatech, jak utíkají po ulici a strážník je, jak se zdá, honí. Slyšeli rovněž pisklavý křik a pláč, vycházející z košíku, kterým Čilaví dával hlasitě najevo svůj nesouhlas s tím, jak ho v tom spěchu natřásají. Někteří chodci se proto obrátili, přidali se k podivnému průvodu a následovali malou klusající černovlasou dívenku. A až docela vzadu v dálce kráčela další osoba: vysoký muž s 112

hnědou kůží, který se velmi měkce a přitom rychle ubíral ulicemi města. Hleděl tak zachmuřeně a přísně, že lidé ochotně ustupovali, aby mohl projít, a jen se za ním dívali a ptali se jeden druhého: „Kdo to je? Co je to za člověka?“ On však o nikoho ani okem nezavadil. U vchodu do zábavního parku nastalo menší zdržení, protože nebylo ještě otevřeno, avšak O’Reilly děti brzy dohonil, ukázal lísteček, který mu dal pan H., a tak je vpustili. U vchodu se nashromáždil docela slušný dav lidí, a jak otevřeli bránu, vetřeli se všichni dovnitř. Zřízenec, který je vpustil, nebyl nikdo jiný než náš přítel, správce Alek, a věděl už, co a jak, neboť pan H. se rozhodl v posledním okamžiku také přijít, vydal patřičné příkazy a teď stál v davu. Na jeho pokyn odvedl správce rychle Sejdžo k bobří kleci. Dívka byla zas bledá jako stín. Měla pocit, jako by běžela prázdným prostorem, na jehož na míle vzdáleném konci stojí tmavá, škaredá, železná mříž a užuž je vidět – ano, uvnitř sedí nějaké chlupaté zvířátko, a – je, je to on, je to možné? – Ano, je to on, Čikaní!!! Sejdžo už nebyla plachá, zapomněla na shluk lidí, zapomněla na ruch města, zapomněla na všechno kromě malého chlupatého tělíčka, které bylo teď tak blizoučko, prudce se rozběhla k železné mříži, klekla na štěrk, prostrčila ruce mezi pruty a křičela: „Čikaní, Čikaní, ČIKANÍ!!!“ Bobřík nevěřil svému sluchu, nehýbal se z místa a jen se díval. „To jsem já, Sejdžo. Och, Čikaní!“ Její výkřik se podobal zakvílení. Cožpak zapomněl? Zvířátko ještě zůstalo chvilenku bez hnutí, chundelatou hnědou hlavičku na stranu, naslouchalo, jak Sejdžo znovu křičí: „Čik-a-ní-í-ííí!!!“ – a teď už si byl bobřík jist. A s podivným zvukem v hrdle se rozběhl ke mříži, co mu jeho krátké nožky stačily. V davu nastal rozruch a všech se zmocnilo pohnutí. A správce Alek nyní přistoupil a otevřel malá železná vrátka: „prosím, slečno – seňorito – mamzel – “, neboť byl v rozpacích, jak ji oslovit, a byl také sám trochu rozčilený, a Sejdžo vběhla dovnitř, sklonila se, vzala do náruče tak dlouho pohřešovaného Čikaního, a oba byli chvilku úplně zticha. Její pestrá šála všechno skryla, takže ani vy, ani já, ani někdo jiný se už nikdy nedoví přesně, co se mezi nimi toho osudného, slavného, nezapomenutelného rána odehrálo. 113

A šedovlasý pan H. vytáhl kapesník a vysmrkal si nos poněkud hlasitěji a chovatele Aleka začal najednou nějak trápit kašel. „Hrm, hrrrhrrhm,“ odchrchlával. „Bodejť by ne,“ opáčil strážník Patrick srdečně, ačkoliv správce vlastně nic neřekl. Ale nyní měla přijít ta největší událost. Slavné setkání Čilavího a Čikaního. Byli od sebe vzdáleni sotva tři metry a ani to netušili. To bude překvapení! S tlukoucím srdcem vnesli Sejdžo a Šepian do ohrady košík (sám by na to ani jeden z nich nebyl stačil; společně musili odklopit víko – tak na tom byli); vyndali Čilavího a postavili ho kousek dál proti Čikanímu. Potom se narovnali a bez dechu pozorovali, co se bude dít. Vteřinku nebo dvě se ani jedno z mláďat nepohnulo, jen se na sebe upřeně dívala. Potom, jak se v malých, zešeřelých hlavičkách zvolna rozjasňovalo, začali se k sobě pomalu blížit, oči jim div nevypadly, uši nastražené, naslouchali, větřili a pomalu se plížili kupředu, až plížení přešlo v chůzi a chůze se změnila v cupitavý klus, a když už si byli úplně jistí, že se konečně shledali, vyrazili tryskem a v plném běhu se srazili. Náraz byl tak prudký, že se srážkou zvedli na špičky zadních nohou, s hlasitým vřeštěním se popadli do křížku a hned na místě, před zraky zástupu lidí začali zápasit. Nekonečné, beznadějné hledání, opětovná zklamání, stálý stesk a trápení za smutných, bezesných, osamělých nocí byly u konce. Velký drobek a Malý drobek byli zas pohromadě! Zanedlouho vymetli celou klec a to, co bylo dříve krutou, šerednou věznicí, proměnilo se nyní v hřiště, a mohu vám zaručit, že to byl ten nejlepší způsob, jak klece využít. A děti jim tleskaly, křičely, smály se a nadšeně je pobízely, zatímco zápasníci či tanečníci, na tom, jak je nazveme, nesejde, poskakovali v povznesené náladě a vychutnávali plnými doušky to, co bylo určitě tím nejkrásnějším okamžikem v celém jejich dosavadním a možná že i v příštím životě. Dosud nikdy nepředvedli tak vynikající představení. Lidé je povzbuzovali, smáli se, šedovlasý pan H. mával kapesníkem nad hlavou, a nic bych za to nedal, že také trochu provolával slávu. Pan O’Reilly zrovna umíral touhou uplatnit se při této radostné příležitosti, o jejíž uskutečnění se tak přičinil; velmi pyšný, když si uvědomil, že je tu vlastně jediný, kdo zná celou historii, se 114

povýšil na vrchního ceremoniáře, a zatímco vykonával své povinnosti strážníka a udržoval pořádek mezi davem, zastával i funkci rozhlasového komentátora a vysvětloval obecenstvu, co se tu vlastně děje, přičemž žertoval, na každého se co nejroztomileji usmíval a vůbec se skvěle bavil. Myslím, že mi dáte za pravdu, že si zasloužil veškeré uznání, i když předstíral, že o celé záležitosti ví poněkud víc, než tomu bylo doopravdy. A když se dva Drobkové pustili do svého roztodivného tance, nezapřel se a dal se slyšet, že poprvé v životě vidí, jak někdo jiný než rodilý Ir dokáže jaksepatří zatančit irský dupák; a dodal tak, aby ho všichni slyšeli: „Teď to vidím, ale namoutě, že věřit tomu nikdy nebudu.“ To mu však není možné mít za zlé, protože pro každého, kdo něco takového ještě neviděl, to musel být pohled skutečně prazvláštní.

A potom se davem protlačila další postava – urostlý muž tmavé pleti, obutý v mokasínech. Už hezkou chvíli tam byl a všechno klidně pozoroval; nechtěl rušit tu malou slavnost. Byl to tentýž muž, který krátce předtím kráčel rychlým krokem ulicemi města a mířil právě sem. Jak se zčistajasna objevil, udivený dav zmlkl. Avšak Sejdžo a Šepian, zabráni do hry se svými mazlíčky, ho vůbec nezpozorovali, dokud se za jejich zády neozval jeho hlas, hlas, jim tak dobře známý, a tiše promluvil klidnou, melodickou řečí Odžibvejů. „Ou-vej, mračna se vskutku odvalila od tváře slunce. Nyní se i můj žal odvalil, rozplynul se jako jitřní mlhy. Tito lidé vykonali

115

pro vás mnoho, velmi mnoho, děti mé. Poděkujme jim. Můj synu, moje dcero, vezměte své Niči Kivense, své malé bratry. O-pí-pí-sovej čeká.“ Velké pero přijel, aby si je všechny čtyři odvedl do Místa mluvících vod, do Země severozápadního větru. Sejdžin sen se nakonec přece uskutečnil.

XVI Mino-ta-kija A tak se rozloučili s městem, s jeho hlukem, kvapem a jeho obyvateli, kteří byli konec konců úplně stejní, řekla si Sejdžo, jako lidé všude jinde, spíš dobří než špatní. Vlastně jsou skoro všichni dobří, rozhodla a předsevzala si, že poví Indiánům, jací lidé z města opravdu jsou. Rozloučili se se správcem Alekem, který byl tak hodný na chudáčka Čikaního a který cítil velkou úlevu, že jeho malý vězeň je zas na svobodě. Rozloučili se i s podivínským, tiše se usmívajícím panem H., kterého ještě dlouho potom blažilo pomyšlení, že potěšil pár smutných srdcí. A když mu chtěl Giči Mígvon za Čikaního zaplatit, nechtěl o tom ani slyšet, prý ta radost, kterou z toho měl, stála za to. Strážník Patrick, zdatný syn rodu O’Reillyů, je doprovodil na nádraží a vypravil se domů; jak to později líčil svým přátelům: „Svejma vlastníma rukama sem je dopravil do správného vagónu. A když jejich otec slyšel, jak mluvím s dětmi jejich jazykem, byl celý blažený, namouduši!“ – Což je vcelku pravděpodobné. Když se vlak pohnul z nádraží, mávaly obě indiánské děti na rozloučenou svému příteli, tak starostlivému, věrnému a obětavému, a on stál na nástupišti s přilbou v ruce zdvižené do výše jako semafor a lysá lebka se mu třpytila do dálky, a Šepian zůstal i nadále pevně přesvědčen, že kdesi uprostřed velkého jezera na jakémsi zeleném ostrově žije lidský kmen, který si říká kmen Bobrů. Když přijeli ke Králičí stezce, první osoba, kterou zahlédli, byl 116

Žlutý vlas, který vyskočil na palubu člunu, ještě než stačili pořádně přistát, a nedočkavě je vítal. Šepian mu hned vrátil zbytek peněz a Žlutý vlas je chtěl předat Velkým nožům, Američanům, kteří se shromáždili, aby děti uvítali. Jeden z nich však předstoupil a pronesl menší projev, že jsou všichni velice rádi, že to tak dobře dopadlo, a peníze, ať si misionář zatím nechá u sebe a věnuje je nějakému chudému Indiánovi, který je potřebuje a Giči Mígvon všem poděkoval za laskavost, kterou prokázali jeho dětem a řekl, že doufá, že i jemu se jednoho dne naskytne příležitost někomu pomoci, protože každý má dříve či později příležitost vykonat dobrý skutek. Žlutý vlas se rozhodl, že je doprovodí až do jejich vesnice a bude tam mezi nimi pracovat. A teď se vynořil i obchodník stojící až dosud v pozadí, potřásl všem třem rukou a řekl, že i on pojede s nimi, protože se jako správný obchodník chce blíže seznámit se svými zákazníky. Ovšem ani slůvkem se nezmínil a taky nikdy nezmíní o tom, že i on pomohl, a nikdo by se to byl nedozvěděl, kdyby si toho nebyl všiml Žlutý vlas a nesdělil to důvěrně Velkému peru. A oba Drobci byli zatím ve středu pozornosti a mazlení a dokonce si dali říci a předvedli pro potěšení Velkých nožů zápasnický výstup. Já ovšem vážně pochybuji, že jim záleželo na tom, zda je někdo pozoruje či ne, a jsem naopak přesvědčen, že byli rádi, když výprava vyrazila na cestu a oni byli ponecháni v košíku sami sobě. Velké pero pádloval ve své kánoi, která dosud nesla stopy požáru, a Šepian se ujal přídě. Sejdžo tentokrát nepádlovala, jen se vezla, stejně jako Čilaví a Čikaní, kteří ostatně nikdy nepomáhali, a skoro celou dobu seděla tvář obrácenou ke košíku s bobříky a cosi jim vyprávěla. Žlutý vlas, obchodník a ještě nějací Indiáni pluli v jiné, daleko větší kánoi, jedné z těch velkých kánoí z březové kůry, kterým se říká rabišó, s přídí i zádí pyšně zahnutou vzhůru, což jim dodává vzhledu bitevního člunu či španělské galeony. U první peřeje potkali starého náčelníka V čele stojícího, který se tam utábořil a čekal na jejich návrat. Vyžádal si podrobnou zprávu o tom, co se přihodilo, velmi pozorně naslouchal jejich vyprávění a vždy, když v příběhu nastal důležitý obrat nebo se přihodilo cosi zvlášť zajímavého, vyhrkl „Hoh!“ nebo „Hah!“ či „Hm!“ hlubokým hrdelním hlasem a oči mu při celém vyprávění 117

svítily porozuměním. A když si potom celou věc promyslel, řekl Sejdžo a Šepianovi, že přinesli svému lidu slávu a že bude složena píseň, opěvující je i jejich dobrodružství s Malými mluvícími bratry, jak nazýval Drobky, a jejich příběh vejde do dějin kmene. A pohlédl na Čilavího a Čikaního a řekl, že nyní i oni patří ke kmeni a že zůstanou součástí tradice indiánského lidu. A jak mluvil, rozhostil se na jeho moudré, staré, vrásčité tváři úsměv, první úsměv po mnoha a přemnoha dnech, protože popravdě řečeno byl to napohled velmi nevlídný stařec. Pak si utáhl houni kolem pasu, vzpřímil se, dlouhé bílé vlasy mu volně padaly na ramena, a pokynul rukou ke slunci: „Has! Mino-ta-kija; kej-get kí mino-ta-kija! Je dobře, ba, je vskutku dobře!“ A všichni přihlížející Indiáni i Giči Mígvon a Žlutý vlas opakovali sborově: „Mino-ta-kija!“ velmi vážně a dojatě. Když potom pokračovali v cestě do O-pí-pí-sovej, stromy podél břehů jako by si navzájem kynuly a šumění jejich větví znělo jako

118

šepot: „Kejget mino-ta-kija, všechno je v pořádku“, havrani létající nad stromy krákorali: „Mino-ta-ki-ja!“ a vítr v rašící trávě bzučel: „Sí-í-í-í-íj mino-ta-kija“; i valící se voda v peřejích, která se dříve zdála tak hrozivá a divoká, opakovala znovu a znovu svým zvláštním zpěvavým způsobem to, co malé víry, které roztočila pádla, broukaly Sejdžo při každém záběru: „Mino-ta-kija!“ Nikdy nevypadal les krásněji, ještě nikdy nebyla obloha tak blankytně modrá; slunce ještě nikdy nesvítilo tak jasně a veverky neskotačily tak vesele a ptáčata nezpívala ani zpola tak sladce jako dnes, když se Sejdžo vracela do O-pí-pí-sovej. A dosud nikdy v životě nebyli ani ona, ani Šepian tak šťastni. Když dorazili domů, svolal Velké pero všechny lidi, aby si v jeho chýši toho večera na oslavu zatančili. Přišla celá vesnice i dva nebo tři míšenci, kteří tudy zrovna projížděli (a kteří konec konců žádné cizí loviště neporušili), a ti měli s sebou jako obvykle housle. Tančily se rychlé a svižné dupáky, housle hrály starodávné melodie, jež muzikanti proplétali všelijakými kudrlinkami a improvizacemi, jak to mívají míšenci ve zvyku. Tancovaly se indiánské čtverylky, do nichž se zapojilo až dvacet tanečníků najednou. Zábava byla živá a divoká. Všichni chlapci z vesnice chtěli tancovat se Sejdžo, byla na roztrhání, a mohu vám mimochodem prozradit, že byla výborná tanečnice; byl jsem tam a sám jsem ji viděl na vlastní oči, a viděl jsem i Šepiana, který byl pyšný jako páv, když viděl, jak se o jeho sestru derou. Mohu vás ovšem ujistit, že ani Šepian neměl nouzi o tanečnice, neboť mezi dívkami z vesnice jich byla řada velmi hezkých a Šepian si mohl hladce vybírat, neboť tady nebylo žádné jukání nebo ukrývání pod šály; žádnou, až snad na nejstarší ženy, by nenapadlo vzít si šálu k takové příležitosti. Venku neustále hořel táborový oheň a na něm se nepřetržitě vařil čaj. Kolem se shromáždila malá skupinka starců, vysedávala tam, pokuřovala a povídala o starých časech. Hlouček dětí si hrál na pikolu a na schovávanou mezi kmitajícími se stíny. A Giči Mígvon se procházel mezi hosty, rozmlouval s nimi a jeho tvář, jež někdy bývala přísná a často smutná, byla nyní velmi přívětivá; na každého se usmíval a každého vítal. Čas od času obcházel s velkým vědrem čaje v ruce, sledován Sejdžo a Šepianem, kteří nosili šálky a podávali je hostům, a pak se zas vraceli k tanci. Jednou během večera vyklidili tanečníci podlahu a usadili se ve 119

velkém kruhu podél stěn, jako by na něco čekali a v celé místnosti zavládlo ticho. Místo uprostřed zaujali dva bubeníci a začali bušit na tamtamy. A ve dveřích se objevil starý náčelník Negani Abó, V čele stojící, s velkou čelenkou z orlích per na hlavě a s tváří pomalovanou podivnými, divokými obrazci. Za doprovodu bubnů se dal do tance. Pod každým kolenem měl upevněný kroužek z dutých jeleních kopýtek, která drnkala a brnkala při každém pohybu a v ruce držel řehtačku, zhotovenou z želvího krunýře, pomalovaného červeně a černě, hlava a krk želvy tvořily držadlo. A jak tancoval, cinkala dutá jelení kopýtka pěkně do taktu, jako by to byly měděné zvonky. Svižně pohyboval nohama a třásně jelenicových kalhot se chvěly a natřásaly, pera na čelence se houpala a široce rozevírala – pak se zase srazila, rozevřela – všechno přesně v taktu, udávaném bubny, které po celou dobu neutichly, a náčelník sám ještě divoce chřestil řehtačkou. A při tanci hlubokým hlasem zpíval tajuplnou píseň, v níž líčil dobrodružství 120

Sejdžo a Šepiana i Čilavího a Čikaního právě tak, jak za starých časů válečníci vyzpívali průběh nějaké bitvy. A na konci každé sloky se připojil sbor zpěváků, který zazpíval refrén, a píseň měla divně naléhavou, tajemnou, jaksi vzrušující melodii. Byla to píseň, kterou náčelník slíbil složit a která se stane součástí pověstí kmene. Právě takovýmito písněmi, opěvujícími různé příhody, a neuměle namalovanými obrazy si staří Indiáni uchovali to, co bylo v jejich dějinách památné. Obchodník, který dosud takové oslavování nikdy neviděl, se domníval, že jde o válečný tanec, a trochu se vylekal; až mu Giči Mígvon vysvětlil, že to není válečný tanec, nýbrž Vobeno, které provádí pouze kmenový kouzelník, chce-li někoho uzdravit nebo vypovědět slavné události. Potom jediným hlasitým táhlým výkřikem Vobeno skončilo. Hned nato spustili hudebníci svižnou melodii, podlaha se naplnila tančícími páry a zábava pokračovala, tam kde prve přestala; znovu se střídaly čtverylky se skočnými. Žlutý vlas celou noc čile tancoval a smál se – a o tanec požádal tu nejškaredější stařenu, kterou mohl najít; a kdykoli se mu zazdálo, že zábava ochabuje, znovu ji jaksepatří rozproudil. A obchodník uprostřed toho rozdováděného davu dočista zapomněl na svou důstojnost a ukázalo se, že se umí bavit stejně dobře jako každý druhý. Pranic se neupejpal, ale vytáčel se stejně vesele jako ten nejrozdováděnější z nich. Dokonce i s Drobky se spřátelil, jejich jména si však stále nemohl zapamatovat, ačkoli se mu je Šepian, který se na něho už dávno nezlobil, snažil vysvětlit co nejlépe. Ale on je stále nazýval Čilakí a Čekulí a Čerokí a všelijakými jinými jmény zdánlivě docela stejnými, vždycky však chybnými, jichž měl, jak se zdálo, nepřebernou zásobu. Ani Čilaví a Čikaní nezůstali při této příležitosti stranou, v tom můžete být klidní. Nikdy nezůstanou stranou, pokud budou mít hrdlo, které jim slouží, a čtyři nohy na běhání; a jak byli nyní rozrušení hudbou a rámusem zábavy, pobíhali po místnosti, pletli se mezi tanečníky a loudili, kdekoli někoho našli sedět na podlaze. Jednou obsadil Čilaví střed místnosti, natáhl se tam jak dlouhý, tak široký, až museli přerušit tanec, protože nikdo nechtěl na Drobka šlápnout nebo o něj zakopnout. Nakrátko měl celou podlahu pro sebe a tak říkajíc suverénně jí vládl; rozhlížel se kolem, jako by chtěl prohlásit po způsobu Johna Silvera: „Zde jsem a odsud se nehnu, na to můžete vzít jed!“ Nakonec musela Sejdžo malého 121

rošťáka, kopajícího a vřeštícího, osobně odnést. Mezitím se Čikaní (svatoušek), který žil ve městě a lecčemus se tam přiučil, dopídil, kde je uložena bedna s jablky, kterou někdo přivezl z obchodní stanice, a když zjistil, že víc než jablko do sebe nenacpe, začal je postupně odnášet a ukrývat. A když ho přistihli a překazili mu to, spustil hotový cirkus. Sejdžo se pokusila utišit je kusy banoku, aby šli spát. V pelíšku však nevydrželi a přišli znovu loudit, takže neustále běhali sem a tam, i když už bylo jasné, že i kdyby se banokem cpali celou noc, nebyli by dokázali sníst ani polovinu toho, co dostali. Ale nakonec se přece jen na nich projevila únava po dlouhé cestě, rozčilení a to i ono a všechno dohromady, až se konečně stáhli do svého soukromí nadobro. A tam s čumáčky těsně u sebe, pracičky zaťaté v kožíšku druhého a obklopeni hromadami banoku se pomalu ubírali do říše snů; a všechny jejich útrapy, všechny ty dlouhé, vyčerpávající dny tesknoty byly navždy zapomenuty. Od té doby se nepřestávala bouda a pobřeží jezera otřásat křikem a smíchem, stejně jako předtím, než Čikaní odešel. Zdálo se pomalu, že se vlastně vůbec nic nepřihodilo a všechno byl jen zlý sen. Srub, tak dlouho pustý a prázdný, se zase zaplnil radostí. A měkká půda kolem přístaviště byla zase poznamenána otisky malých nožek, jejichž původcům, jak dvounohým, tak čtvernohým, tak málo chybělo, a nebyli by zanechali stopy už nikdy a nikde. Čilaví, ten uličník, se znovu stal tím starým, odvážným povstalcem a byl stejně svéhlavý jako kdysi, ba ještě o něco horší, řekl bych. Stejně jako dříve často někam zmizel a se stejnou jistotou se dalo počítat s tím, že ho brzy dopadnete při nějaké čertovině. A až ho při ní přistihnete, zatančí svůj legrační kolíbavý taneček a potom se svalí na záda a bude hlasitě křičet – buďto rozkoší nad lumpárnou, která se mu povedla, nebo z čirého uličnictví. I když oba dva bobři už pomalu dosahovali dosti slušných rozměrů, vzdal se Čikaní závodů v růstu, které kdysi tolik ztěžovaly jejich rozeznávání, a dopřál Čilavímu malý náskok a tak to už zůstalo napořád, takže Čikaní byl pořád Menší drobek a povahu měl stejně jemnou a něžnou jako dříve. Ne že by býval hodný pořád; to bychom na něm chtěli příliš, ale velmi často lehával Sejdžo v náručí jako za starých časů, s nosem přitisknutým k jejímu krku vždy na témže místě. Přitulil se k ní, zavřel oči, funěl, supěl a předl spokojeností, přesně tak, jako to dělával často ze 122

spaní, když ležel osamoceně na svém lůžku ve správcově kuchyni. Nyní však už nikdy nebude sám – občas pootevřel jedno oko, aby se přesvědčil, zda se mu to náhodou přece všecko jen nezdá. A všechno šlo zas tak jako kdysi: dny byly plné práce, bylo pořád co dělat a pořád dost vzruchu při plavání, hrabání a brouzdání se v bahně, při česání a drhnutí kožíšků, byly tu hry na schovávanou pod kánoí, zápasení a amatérské stavební práce na maličkém směšném bobřím domečku, který pořád ne a ne obstát proti dešti. A potom, když se dost napracovali a naskotačili, odvlekli se na krátkých unavených nožkách potůčkem k chýši. Tam na ně čekaly dvě mističky, tytéž mističky jako dříve, plné vařené rýže, mléka nebo, při zvláštních příležitostech, se lžičkou či dvěma zavařeniny a před spaním pořádný kus banoku. A pak – už jen dlouhý spánek v měkoučkém, teplém pelíšku… Tak uplynulo radostné léto. Nastal podzim a s ním přišly Dny padajícího listí – Tiché dny. Nadešel čas, kdy bylo třeba odnést Čilavího a Čikaního zpět do jejich rodného domova. Bylo nutno vrátit je znova k životu, na který mají nárok, na cestu všeho Bobřího lidu. V zimě by je nebylo možno zásobovat vodou, kterou potřebují, ani je přenášet z místa na místo jako v létě. A tak jednou si zavolal Giči Mígvon děti a řekl jim, že bobříci, kteří už brzy dospějí, 1 přestanou být co nevidět šťastní, jestliže budou muset žít v nepřirozených podmínkách, a že je tedy třeba co nejdříve je vrátit jejich kmeni, který jim určil Velký duch divočiny. Děti už dávno tušily, že k tomu dojde, i když o tom nemluvily. Když se přiblížil den rozloučení, byla Sejdžo zamlklá a zadumaná a celé dlouhé hodiny trávila se svými drobnými přáteli, které už brzy ztratí, zatímco oni, veselí jako cvrčci, si s ní hráli stejně dovádivě jako dříve a vůbec nemyslili na příští dny. A Sejdžo je měla tak ráda, že ani nepomýšlela na to, jak jí bude smutno, až odejdou; myslela jen na to, jak oni budou rádi, až se znovu shledají s otcem a matkou. Proč bych potom měla být smutná? ptala se sama sebe, a pak říkávala slabým, rozechvělým hlasem: „Jsem šťastná. Opravdu jsem. Vím to určitě. Jsem šťastná.“ A bylo to! 1

Bobři rostou velice pomalu – trvá tři roky než dospějí.

123

Ano, Sejdžo, byla jsi opravdu šťastná; tak, jak je vždycky šťastný ten, kdo dává.

A jednoho rána v říjnu, v Měsíci padajícího listí, když se všechny kopce kolem dokola rděly, hnědly a zlatavěly podzimním leskem, se Čilaví a Čikaní, Malý drobek a Velký drobek, rozloučili se svým pokojíčkem a srubem, kde prožili šťastné, bezstarostné dny svého dětství. Opustili vratký bobří domek, kolnu a vodní stezku, všechna svá přístaviště; vlezli do starého košíku z březové kůry, který jim tak dlouho dobře sloužil, a vydali se na poslední, nejdůležitější cestu, kterou ve svém životě podnikli. A když se v košíku uvelebili na podestýlce z vonné trávy, vůbec netušili, jak velká událost je čeká, až dorazí k cíli.

XVII Měsíc padajícího listí Měla to být velká událost. Sejdžo vypadala vesele v pestře kostkovaném plédu, ve své nejnovější, nejpestřejší šále a překrásných korálky vyšitých mokasínech. Šepian a Giči Mígvon měli na sobě své nejlepší jelenicové obleky, které nosili jen při zvláštních příležitostech, čerstvě nakouřené do krásné sametové hnědi. Pamětihodný košík pomalovala Sejdžo listy, pestrobarevnými květy, ptáky a všelijakými malými zvířátky, aby měli Čilaví a Čikaní na poslední výpravě, kterou v něm podniknou, společnost. Se všemi kresbami na stěnách a s bílým brkem, zavěšeným na držadle, nevypadal košík jako starý, ale jako zbrusu nový. Uvnitř Sejdžo láskyplně upravila pelíšek ze sladce vonící trávy a přivázala k němu malý, kožený váček, bohatě zdobený dikobrazími ostny, se dvěma malými, avšak velmi cennými mističkami. Ani kánoe, která jim tak věrně a dobře sloužila, která s nimi prošla tolika dobrodružstvími, nezůstala bez povšimnutí. Poslední stopy požáru byly odstraněny. Na bocích ji natřeli světle žlutou 124

barvou, jakou měla dřív, čerstvě přebarvili boky a oko (už nehledělo tak zarputile jako to, které zaniklo v ohni – vyhlíželo spíš vesele, když jste se na ně pořádně zadívali). Kánoe dostala i nový ohon. A měla pak velmi hrdé vzezření, jako by si byla dobře vědoma, že tohle nebude jen tak ledajaká cesta; ve větru na otevřeném jezeře šlehala čile svým novým ohonem a oko, před nímž se jen míhaly vysoké trávy a rákosí, jako by si samo pro sebe spokojeně mžouralo. A tak směřovali k Řece žlutých bříz, jež ležela daleko za modrým obzorem mezi Horami šeptajícího listí, kde se narodili Čikaní s Čilavím. Cestovali šest dnů. A čím se dostávali hlouběji, tím byl vzduch čistší a tišší, vody klidnější. Noc co noc se nad jejich hlavami nesly k jihu dlouhé šňůry divokých hus a pleskot jejich křídel se zřetelně rozléhal v noční tmě. Každé ráno se slunce zdálo být o něco větší a červenější a listí bohatěji a nádherněji zbarvené. Neboť v indiánském létě, v Měsíci padajícího listí je les skutečně překrásný. Sejdžo byla opravdu úplně šťastná; vůbec jí nebylo tak těžko, jak očekávala. Aby si tuto náladu udržela, nepřestávala si říkat, že její malí milovaní bratříčkové se nyní budou mít mnohem lépe, než se měli předtím, že o ně bude daleko lépe postaráno, než by se o ně mohla postarat ona – že se zkrátka vracejí domů, ke své rodině. Údobí jejich her se blížilo ke konci, to dobře věděla, stávali se vážnějšími. Brzy nastoupí do práce, tak jak to musí dříve či později udělat všechna zvířata v lese a lidé všude na světě; proto přece, jak se dohodla sama se sebou (už jste si všimli, jak lehko se člověk sám se sebou dohodne?), byli stvořeni; nejen k mazlení, ale i k práci, což bylo úplně pravda. A jedině tak budou moci žít opravdu spokojeně. Přesto však jí chvílemi píchlo u srdce a oči se jí trochu zkalily a zamžily, ale ona si je vždy rychle přejela dlaní a řekla si: To je mi jen líto mne samé. Je to jedině sobectví. Musíme udělat to, co je nejlepší pro ně. Jen tak dokážeme, jak je máme rádi. A potom se s novou odvahou rozhlédla na stromy, na jezero, nakoukla do košíku a polechtala ty směšné uši podobné peněženkám a pomyslila si přitom, jak by bylo krásné, kdyby mohla vidět, co bude dál, až budou ve své bobří chýši. Kdyby jim tak jejich otec s matkou a ostatními mláďaty vyšli 125

naproti, aby je mohla vidět všechny pohromadě. A doufala, vroucně doufala, že je nikdy žádný lovec nevypátrá. Poslední noc se utábořili pod borovicemi na tom krásném místečku, kde jsme už tak dávno poprvé spatřili Gičiho Mígvona, jak si u potůčku, vytékajícího z bobřího rybníku, chystá oběd. A nyní, v tento pamětihodný den, kdy se navečeřeli a všechno uklidili a bylo tma a táborový oheň vesele plápolal, řekl Velké pero, že jim chce povědět něco důležitého, něco, co si nechal až úplně na konec. Všude kolem bylo naprosté ticho, děti seděly u planoucího táborového ohně a naslouchaly slovům svého otce. I Čilaví, který seděl vedle košíku, hlavu nakloněnou na jednu stranu, se nehýbal a zdálo se, že i on naslouchá, a Čikaní, ležící hlavou na Sejdžině koleně, tichý jako myška, poslouchal určitě také. Široká, hluboká řeka, jež tak tiše ubíhala kolem, určitě také všechno vyslechla a bezpochyby to znovu a znovu opakovala hned prvním peřejím, ke kterým dorazila. Dokonce i velké černé stromy, které stály vážně a tiše kolem jejich tábořiště, ba i stíny táborového ohně, mihota-

126

jící se mezi nimi, jako by se zastavily a naslouchaly jeho vyprávění. „Sejdžo, Šepiane,“ řekl Giči Mígvon, „tohle je poslední noc, kterou trávíme s Čikaním a Čilavím. Zítra už budou mezi svými a budou si žít po svém. Dny, jež strávili mezi námi, byly krásné. Přinesli mnoho radosti do našeho domu a jasné letní dny byly jejich zásluhou ještě jasnější. Zde, na tomto místě jsem je našel; neduživé, bezmocné – umírající. Nyní jsou zde zase: zdrávi, silní a schopní žít. Jejich dobrodružství skončilo a oni budou šťastnější než kdykoliv předtím. Jedno vám mohu slíbit: Nikdy je nikdo nezabije.“ Sejdžo se vydral z hrdla lehký, hodně lehký zvuk, položila si však prst na ústa a potlačila ho a Giči Mígvon pokračoval: „Viděli jste, jak náš náčelník tančil Ši-ší-gvan, Řehtačkový tanec; bylo to Vobeno na znamení toho, že žádný Indián už nikdy nesmí lovit bobry na tomto místě ani v jeho okolí. A bílý muž sem nikdy nepřijde. Tohle je moje loviště, já sám však nikdy neublížím ani jim, ani jejich rodině. Bylo by to, jako bych zabíjel malé, přátelské děti. Přinesli radost mým dětem, kdyby mi rozuměli, poděkoval bych jim. Ať se děje, co se děje, budou zde navždy v bezpečí. Zítra, až je pustíte, vykřiknu zvolání, kterým se bobři přivolávají. Mláďata v chýšce si toho patrně nevšimnou, ale staří snad vyjdou a přivítají je. Nemohu vám to najisto slíbit, ale zkusím to.“ Sejdžo si pevně přidržela ústa rukou, takže tentokrát byla úplně zticha. 1 Právě v tom okamžiku k nim odkudsi z hor dolehl tichý, kvílivý výkřik, okamžik sílil a znovu se vytratil v tichu; divoký, hluboký a současně úpěnlivý nářek – vlčí zavytí. Giči Mígvon se odmlčel, dokud poslední ozvěna výkřiku, kterému všichni naslouchali, nezmlkla; Indiáni se vlků nebojí jako jiní lidé, vidí v nich lovce, jako jsou oni sami, a nazývají je Samotáři. Pak pokračoval: „Velký drobek a Malý drobek,“ pousmál se nad těmito jmény, „se vám nikdy úplně neodcizí. Bobři nejsou jako ostatní zvířata; jsou hodně podobní lidským bytostem – hned tak se nezmění. 1

Indiáni dbají velmi pečlivě na to, aby nikoho nepřerušovali, když mluví. Při takových příležitostech, jako je tato, pokládalo by se za vážný přestupek, kdyby mladá osoba promluvila, aniž byla oslovena.

127

Jakmile se s vámi jednou seznámí a spřátelí – nezapomínají. Budou pořád vaši. A teď to nejlepší ze všeho.“ (Nikdo ani nedutal, dokonce ani vlk.) „Každý rok, vždy v Měsíci padajícího listí, když divoké husy letí v hejnech oblohou, vyjedete si sem, k jejich domovu, a trochu si tu pobudete. Po večerech můžete sedět u jejich rodného rybníčku a pozorovat, jak plavou, pracují, hrají si. Je velmi pravděpodobné, že s nimi budete moci mluvit, snad dokonce je i pohladit. Možná že si nezapamatují všechno a mnohé z toho, co u vás viděli, se jim vytratí z paměti, avšak na vás, na vás nikdy nezapomenou. Starci, kteří jsou velmi moudří, mi o tom vyprávěli. A ve svých mladých letech jsem se o tom přesvědčil sám. Mé děti, to jsou má slova.“ Byla to slova, která ze Sejdžina srdce odstranila poslední stopy smutku – snad ne docela, protože to byla konec konců jen malá holčička a vzdávala se všeho, co měla – dvou tvorečků, které milovala tak, jak jen může malá holčička milovat. Ale oni nejsou zapomnětliví, řekl její otec a Sejdžo se rozhodla, že pověsí jejich košík na strom nízko nad zem a jejich mističky rovněž, a když je tady budou tak mít stále na očích, určitě nikdy nezapomenou. Tu noc, když ležela na lůžku z balšámových větviček s Velkým drobkem a Malým drobkem stulenými úplně naposledy v jejím náručí, vzpomínala na všechno, co se jí přihodilo za celou tu dobu od chvíle, kdy k ní přišli o těch nezapomenutelných narozeninách, na všechnu legraci, kterou spolu užili, a jak to nakonec všechno přece jen dobře dopadlo; myslela i na to, co jí řekl otec – že vykřikne bobří zvolání a že je možné, že jim staří vyjdou naproti, a říkala si, že by bylo škoda tuto úplně poslední noc prospat. A tak ležela a byla vzhůru, jak jen dlouho mohla, naslouchala, jak Čilaví a Čikaní tiše oddechují; a nakonec položila svou hlavičku těžkou myšlenkami, mezi vlhké nosíky, funící, supící, ba chvílemi i trochu chrápající, a zakrátko je následovala do říše zapomnění. Druhého dne odpoledne, právě když slunce zapadlo, ve chvíli, kdy se divocí bobři probouzejí ze spánku, stáli všichni na břehu rodného rybníčku bobříků. Bylo to totéž místo, z něhož se Čilaví a Čikaní, dvě ztracená mláďata, vydali za svým Velkým dobrodružstvím, které právě skončilo. Celé okolí vypadalo nyní bezmála stejně jako tehdy, když jsme 128

je poprvé viděli v máji, v Měsíci květů. Přehrada plná až po okraj přetékala a hliněná chýška se stále ještě tyčila jako obrovská tmavá kupa nad bažinatým okolím. Avšak rybník už nevypadal opuštěně. Na každém kroku bylo vidět stopy čerstvé práce a víc než kdykoliv předtím působil dojmem, jako by se tu parta lidí oháněla sekerami a lopatami. A zatím to bylo dílo jen dvou bobrů, protože mláďata během svého prvního léta moc práce nezastanou. Stěny chýšky byly všude vydatně upevněny, aby zima nepronikala dovnitř, a před chýškou plaval obrovský vor z klád, klacíků a větví, nahromaděných jako zásoba jídla na zimu. Z různých míst na břehu rybníka vybíhaly hladké, dobře udržované úzké pěšinky, které se táhly vzhůru do lesa. Po jejích krajích čnělo několik čerstvých pahýlů, na nichž byly zřetelné stopy bobřích zubů. Většina stromů, jež k nim patřily, zmizela a byla nyní ukryta pod vorem a ostatní, částečně naštípané, ležely na okraji rybníka. Bylo vidět, jak daleko bobři pokročili v práci se svozem úrody na nadcházející zimní údobí, které je co nevidět přepadne. Byl tu klid a mír, rámec mlčenlivých stromů se odrážel jasně na tiché hladině rybníka; avšak jejich koruny už nebyly zelené, jak jsme viděli naposledy, nýbrž červené, žluté a hnědé. A všude kolem v tichém lese vířilo padající listí, šustilo a snášelo se pomalu k zemi. Giči Mígvon se trochu vzdálil a Sejdžo s Šepianem zanesli košík dolů až k okraji vody a tam pod vysokým, stříbrným topolem ho otevřeli. Šepian dal ruku do košíku, pohladil buclatá, sametová tělíčka a řekl: „Sbohem, Ničí-kí-vensi; buďte sbohem, Malí bratři.“ Neříkal to nahlas. Chvěl se mu hlas a muž, abyste tomu rozuměli, musí být v takových věcech opatrný. Potom vzal sestřiny ruce do svých a řekl: „Netruchli, sestro. Každý rok, až budou padat listy jako teď, přivedu tě sem, abys je viděla. My čtyři jsme toho spolu hodně viděli a zažili; my budeme stále vzpomínat a oni také nezapomenou. Náš otec to řekl. Nyní budou celý život šťastni. Je jim teď líp.“ „Ano,“ odpověděla Sejdžo šeptem. „Já vím, bude jim líp. Proto musím být spokojená i já.“ Vzhlédla k němu a s úsměvem na tváři dodala: „Děkuji ti, můj bratře.“ Potom Šepian poodešel, postavil se vedle otce a nechal sestru o samotě. Stiskla bobříky v náručí a šeptala do černých oušek: 129

„Sbohem, Čilaví, sbohem, Čikaní, moji Malí bratři. Nezapomeňte na nás nikdy.“ A pak je propustila. Stála na samém okraji rybníka a pozorovala, jak se vzdalují. Pluli dál a dál od břehu, pluli svým rodným rybníkem. Kulaté chlupaté hlavičky, jedna vedle druhé tak jako vždy; statný Čilaví, rázný, svéhlavý a plný vrtochů; jemný Čikaní, zamyšlený, roztomilý, něžný. Ještě několik minut a budou titam. Ale ať vyrostou sebevíc, zůstanou navždy v jednom něžném, milujícím srdci jako dva maličcí bezmocní bobříci. Pro Sejdžo budou vždycky Drobky. Když se přiblížili k hliněné pevnůstce, vydal Giči Mígvon táhlý, čistý zvuk, kterým bobři svolávají své přátele. A znovu se tento zvuk nesl tichem. Potom se najednou objevila na hladině vody černá hlava a pak, blízko chýšky, druhá. Dvě velké, tmavé hlavy s mohutnými, hnědými, srstnatými těly. Sejdžo sotva dýchala; přesně v to doufala, ani si netroufala tomu věřit – jejich otec a matka jim na zavolání Gičiho Mígvona opravdu přišli naproti. Všechno se splnilo, všecičko! Všichni stáli tak tiše jako okolní stromy a staří bobři se zatím pomalu blížili k Čikanímu a Čilavímu, obepluli je jednou, dvakrát, prohlíželi si je, očichávali a vydávali přitom tiché, vzrušené zvuky. Potom už plavali po jejich boku, velké hlavy vedle malých! Klidně a rychle (ach příliš rychle!) se vzdalovali, udržovali směr a voda se za nimi široce rozdělovala v dlouhých, zřetelných brázdách. Jednou či dvakrát bylo slyšet vzdálený, slabý zvuk hlasů, podobný dětským. A tmavé hlavy, ty velké stále ještě vedle malých, se zmenšovaly a zmenšovaly a vzdalovaly a vzdalovaly, až přímo před vstupem do chýšky se jedna za druhou bez hlesnutí ponořila a zmizela. Velký drobek a Malý drobek byli doma. A Sejdžo tu stála velmi tiše jako pestrobarevná soška ve svých kostkovaných šatech a parádních mokasínech; šála jí sklouzla a černé copy se leskly v záři zapadajícího slunce. Tak tam nehnutě setrvala, pohled upřený na malý rybníček, červené rty pootevřené, tmavé oči lesklé a jiskřící, až poslední z hnědých hlaviček zmizela a nejposlednější vlnka na hladině se utišila. A právě tehdy se z hloubi zlatavých, šumících listů nad její hlavou, ozvala šveholivá nota malého zpěvného ptáčka s bílým 130

hrdélkem. Opeřený zpěváček vesele trylkoval svou píseň, zdálo se, že jeho hlas naplňuje celé tiché údolí, a v Sejdžiných uších zněl jako poselství naděje, štěstí a lásky. „Mino-ta-kija, je dobře,“ zdálo se jí, že zpívá. „Mí-mi-mi-i-i-i no-no-no-o-o-no-ta-kij-no-ta-kij-no-ta-kij – – já!“ 1 Košík se dvěma mističkami a podestýlkou z vonných trav, s veselými zvířátky, s listy a květinami na stěnách pověsila Sejdžo na nízkou větev poblíž čisté, tiché vody. Potom se otočila a se srdnatým úsměvem a otevřenou náručí se rozběhla vstříc otci a bratrovi. Nyní se postavy ztrácejí a všechno je totam. Naše cesta je u konce, příběh dovyprávěn. 1

Píseň ptáčka s bílým hrdélkem neboli zpěvného vrabce nebo také kanadského ptáčka se podobá co do rytmu i co do melodie výrazu, který jsem se zde pokusil reprodukovat. Bílí zálesáci si jeho píseň vykládají jako „O-o-o-Ka-na-da-Ka-na-da-Ka-na-da“, zatímco Indiáni tvrdí, že říká „Mi-mi-mi-no-ta-kij-nota-kij-no-ta-kij-á“. Jeho naříkavou, nezakončenou melodii lze slyšet ve všech severních lesích během letních měsíců a pro mnohého z nás je spolu s borovicí a bobrem symbolem divočiny. A protože indiánskému uchu ohlašuje povzbudivé poselství „je dobře“, považují vždy za šťastné znamení, zazpívá-li ptáček svou píseň na stromě, pod kterým právě stojí.

131

Zatímco jste naslouchali mému příběhu, dohořel plápolající oheň uprostřed vigvamu a zbyly jen žhnoucí uhlíky. Na kožených stěnách kolem nás se rýsují naše velké, tmavé stíny. Musíme už jít. Přesto však, až budete někdy sedět za letního soumraku a nebudete mít nic lepšího na práci, můžete si vzpomenout na tyhle dvě indiánské děti, které skutečně žily a měly své trápení a radosti, své obavy a naděje stejně, jako je má každý z vás; vzpomeňte si také na dva bobříky – Čilavího a Čikaního, kteří také opravdu žili, měli se rádi, dovedli být smutní a věděli také, jak se radovat. Tak můžete v myšlenkách znovu cestovat k Horám šumícího listí a znovu zhlédnout statné, tmavé borovice, které jako by kynuly a vítaly vás, když je míjíte; můžete si znovu vyjet v kánoi ze žluté kůry, se strnule hledícím okem, s chrabře vlajícím ohonem. A budete-li sedět klidně a tiše, uslyšíte možná šelest padajícího listí, kouzelné volání Mluvících vod a tiché, jemné hlasy, kterými mluví Lesní lidé, velcí i malí, kteří přebývají v té velké, daleké zemi, tak divoké a tak krásné – Zemi severozápadního větru.

132

OBSAH Autorova předmluva I. Země severozápadního větru II. Giči Mígvon – Velké pero III. Domov Bobřího lidu IV. První dobrodružství V. Sejdžo slaví narozeniny VI. Malý drobek a Velký drobek VII. Obchodník VIII. Sejdžo slyší Mluvící vody IX. Rudý nepřítel X. Prázdný košík XI. Bílý bratr Indiánů XII. Velké nože XIII. Malý vězeň XIV. Strážník Patrick XV. Za Malým drobkem XVI. Mi-no-ta-kija XVII. Měsíc padajícího listí

133

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 98 Grey Owl SEJDŽO A JEJÍ BOBŘÍCI Z anglického původního vydání The Adventures of Sajo and Her Beaver People, vydaného nakladatelstvím Lovat Dickson & Thompson Ltd. v Londýně roku 1935, přeložil Jakub Markovič. Ilustroval Josef Žemlička. Vydalo jako svou 3073. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1967. První vydání. Odpovědná redaktorka Jitka Maříková. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Ze sazby písma garmond Kolektiv vysadila a s 28 ilustracemi v textu vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Vimperk. 8,80 AA (text 7,–, ilustrace 1,80), 9,10 VA. Náklad 25 000 výtisků. D – 04*70048. Brožovaný výtisk 12,70 Kčs. 13-007-67 14/54 Vázaný výtisk 17,– Kčs 305/22/8,6-5

134