SEHR SCHWER Slovníček: Na nikoho nečekáme! Plné břicho, prázdný měchýř, chytrou cestou nohy šetříš! ÚTERÝ

Ahoj moji milí přátelé. Předpokládám, že nikdo jiný by následující text ani nečetl  Do rukou (očí) se vám dostávají poslední tři roky mého deníku z Dolomit. Kdo četl již první dva roky, tak si může udělat ucelený obrázek co následující řádky budou asi obsahovat… nic než pravdu, samozřejmě.

Váš Čáp

SEHR SCHWER Slovníček:  B, Béčko – je extrémně výkonnostní skupina. Zaměřuje se pouze na zdolávání vrcholů a překonávání těžkých, dlouhých a exponovaných cest za co nejkratší časové období. Heslo této skupiny získalo inspiraci u Americké armády („Nikoho tam nenecháme!“) a zní „Na nikoho nečekáme!“  A, Áčko – turisticko–kochací skupina, která se málokdy podívá na nějaký vrchol. Má však přehled o tom jaké je počasí, výhledy a dobré jídlo či pití na cestě, kterou si ten den vytyčí. Heslo této skupiny je: „Plné břicho, prázdný měchýř, chytrou cestou nohy šetříš!“ ÚTERÝ 2. 9. 2008 MMD uţ jsme zase spolu. Ani nevíš, jak rád tě drţím v rukou. Znamená to, ţe se blíţí pravidelná expedice do hor, na kterou se těším celý rok. Nikdo na světě není tak trpělivý a věrný posluchač jako ty. Jsi můj nejlepší parťák do nepohody. MMD úplně mě zaplavuje radostná nálada. Těším se na ty kouzelné lidi, panoramata hor, ranní výstupy, kdy se slunko ještě nevyšplhá za hradbu pohoří a všude je chlad. Těším se na únavu po večerech, kdy čekáš uţ jen na teplé jídlo a hlavně… těším se na skály a ferraty, čím těţší tím lepší, aby aţ to zvládneš, tě celého na kratičký okamţik zaplavil nádherný pocit překonané výzvy. Následovaný prchavým, zarmucujícím pocitem ztráty, kdyţ záţitek skončí – La petite mort. Úplně to cítím, zítra… Zítra uţ tam budeme.

MMD Právě jsem si přečetl mail od Michala. Předpověď do Dolomit je prý hrozná. Samý déšť. Moţná se nepojede, či se pojede, ale jinam. To je úplně otřesné, teda já jsem otřesen. MMD raději jsem se kouknul na net, jak to s tou předpovědí je. To víš, na Moravě sotva zavedli elektřinu a počasí se řídí podle kuňkání ţab. Nicméně se trefil. Asi mu dal tip někdo z Čech. MMD Je 17:30 a začínám balit. Celý pokoj je zaplaven hromadou různého oblečení a horolezecké výstroje. Tentokrát jsem to nechal opravdu na poslední chvíli. Ovšem ve stresu jde všechno lépe. MMD je 18:15 a mám sbaleno. Jsem opravdu borec. To s tím stresem má něco do sebe, alespoň ohledně balení. MMD mluvil jsem telefonicky s Michalem, nad Moravou zrovna přelétá telekomunikační druţice, tak musíme mluvit rychle. Prý se pojede do severních Alp. Jsou tam jak pěkné ferraty, tak led. Ještě, ţe ho to přešlo s tím Slovenskem, co psal jako jednu z nouzových variant v mailu. MMD ve 20:35 přišel další mail od Michala. Předpověď je prý vrtkavá, ale lepší neţ včera. Ţabičky v Kroměříţí asi kuňkají hlasitěji. MMD z kuchyně opět voní řízky, to je paráda. MMD v půl desáté mi píše Sojka, prý má asi zabaleno. Ţe by ovšem z té zprávy byla cítit radost, se říci nedá. Kaţdé druhé slovo má podobu jako „psycho“, „velkej bágl“,“strašně“, a to vše se různě kombinuje. MMD můj batůţek je také veliký, ale já jsem na něj hrdý. Teleskopické hole a cepín jasně ukazují, ţe ten chlapík, co ho má na zádech, je pěkně tvrdej. Jo jo, dnes se mi bude krásně usínat. MMD teď mi napsala Sojka, jak ţe jsem zabalil ten kotlík? Ten kotlík, co mi leţí na schodech… Kruci!!!! MMD kotlík jsem narval do menšího baťohu, který si také táhnu s sebou. Po této operaci jiţ teda není tak malý. MMD jdu raději spát, neţ mi někdo zase napíše.

STŘEDA 3. 9. 2008 MMD to vstávání je hrozné! Je za deset sedm. Ještěţe patřím do skupiny, co umí zacházet s časem efektivně. Ne jak Michal a jeho děti, co vstanou, sbalí a nají se během deseti minut a pak další 30 minut neefektivně stojí a čučí, jak se má skupinka probírá a jí. MMD Dorazili jsme do Jindřichova Hradce trochu dříve. Ještě jdeme do pojišťovny UNIQA domluvit se, jak je to s naším uzavřeným pojištěním, kdyţ nejedeme do Itálie, ale do Rakouska. MMD bylo to rychlé, pojištění platí po celé Evropě, ale hlavně se nám prý nemá nic stát. Víme, jak to s pojišťovnami chodí, ţe? Vţdycky hledají cokoliv, aby neplatily. Nicméně zaměstnanci pobočky byli velmi milí a máme jim přivézt nějaké fotky. MMD zařizuji pojištění ještě pro Danu. Podepsat ho za ni však musí Sojka. Já nemám ani své dva vlastní podpisy stejné. MMD na vlakovém nádraţí se potkáváme s Járou, Datem a jejich pytlem s chleby. MMD nastoupili jsme do rychlíku směr Brno a našli si kupé s jedním starým pánem. Je velmi sympatický, zvlášť kdyţ mu do kupé po našich ctěných osobách kýblujeme ještě jeden baťoh za druhým. V jednu chvíli se mi zdálo, ţe mu jaksi zmizel úsměv z tváře. MMD Sojky baťoh se do kupé jiţ nevejde. Smůla. MMD Jarda krvácí z ruky. Zranil se při nástupu do vlaku. Je 9:25 a vlak se dává do pohybu. MMD je 9:30. Dat krvácí – z nohy. MMD Jarda tvrdí, ţe si chtějí vybrat úrazy teď, aby měli v horách pokoj. Já osobně mám trochu mrazení při pomyšlení, ţe se tihle dva dokáţou zranit jiţ při nástupu do vlaku a kupé. Co teprve v horách? MMD Dat si šteluje mačky. Starý pán prohlásil, ţe vypadají jako dědictví po Amundsenovi.

MMD Dat z baťohu vytáhl největší šroubovák, který jsem kdy viděl. Má snad půlmetru. MMD Dat s Járou se pokoušejí uvolnit šroubky na mačkách, aby je mohli nastavit na Datovu nohu. MMD Dat právě díky megašroubováku odmontoval nějaké věci, které dal Járovi s důrazným: „Neztrať to!“ MMD kluci pokročili k druhé mačce. MMD uběhlo tak 20 minut a kluci zničili megašroubovákem všechny šroubky, aniţ by je uvolnili. Houţevnatě se to však pokoušejí dokončit. MMD Starý pán vše se zájmem sleduje a občas prohlásí něco jako: „Proti směru hodinových ručiček!“ nebo „Nemyslíte si snad, ţe ulomíte tím šroubovákem mosaz?“ Jde vidět, ţe má opravdu dobrou náladu. MMD Starý pán se opět ozval trefným: „Ještě máte hodinu a čtyřicet minut!“ Dat si v té chvíli vrazil bodec mačky do ruky.

MMD musel jsem se do toho vloţit a hned se nám podařilo matku na šroubku odmontovat tak o 1 mm. Jsem prostě dobrý. MMD Teď se do toho pro změnu vloţil Jára. Chvilku s tím zápasil, pak vzal kombinačky a ten mosazný šroub prostě urval. Dat se na to podíval a zkonstatoval: „Tak jo no, to by bylo!“

MMD je něco kolem 13té hodiny a sedíme v Brně na schodech pod Petrovem. Vedle nás teče umělá říčka, ve které si máčíme nohy. MMD naše baťohy jsou vyskládány u zídky za námi, podle té hromady, co tvoří bych tipnul, ţe ji musí nést tak deset lidí. MMD Dat nám šel koupit do optiky šňůrky na sluneční brýle. Nakonec přinesl jakési gumové hadice s tím, ţe je to prý pro extrémní sporty. MMD ty hadice na brýle mi plandají za hlavou a rozhodně nevěřím, ţe mi to ty brýle udrţí. MMD Sojka mi právě předvádí, ţe hadice brýle udrţí a točí s brýlemi dokola. Chtěl jsem, aby točila rychleji nebo aby mi je půjčila. Coţ uţ zase nechtěla ona. Má nedůvěra tím tedy nebyla zlomena. MMD Chtěli jsme jít na oběd do Kudrnovy cestovatelské hospůdky jako minulý rok, ale byla přesunuta jinam. MMD Sedíme na restaurační terase s výhledem na vlakové nádraţí a rušnou ulici před ním. Objednali jsem si kofolu, utopence a hermelín. MMD zjistili jsme, ţe Dat je neustále mimo. Občas je však mimo trochu více. Po debatě a analýze jeho osobnosti jsem došli k závěru, ţe se při „mimo víc“ dostává mimo 4. dimenzi. MMD musím ti sdělit, ţe nemohu nikde sehnat pláštěnku. Všechny ty outdoor (čti outdůr*) obchody jako Bart či Rock Point vedou pseudo-pláštěnky za pět a více stovek. Našel jsem si jednu pěknou za 280 Kč, ale prodavač mi řekl, ţe je to velikost pro předškolní děti. Ještěţe jsem si ji nekoupil… MMD dospěl jsem k závěru, ţe je třeba zaloţit obchod, kde se dá koupit úplně obyčejná pláštěnka na jedno, případně více pouţití. MMD Dat s Járou vyrazili do centra koupit matku a šroubek do maček. Ještě jsem jim řekl, ať se mi mrknou po pláštěnce. *

„Chudák“ Čáp si myslí, ţe se takhle vyslovuje slovo outdoor. Moţná by ho v těch obchodech měli poučit o pravdě. Tiskařský šotek - Sojka

MMD v 15 hodin volá Dana, ţe se blíţí k Brnu a kde nás tedy najde? MMD vrátili se kluci se šroubkem, matkou a bez pláštěnky. MMD ta guma na brýle je hrozná, opravdu extrémně hrozná. MMD ozvala se Dana, ţe dorazila do Brna a stojí před hlavním vlakovým nádraţím. Popisuji ji místo, kde sedíme – obrovskou terasu, která jde vidět odevšad. MMD Je to těţší neţ si dokáţeš představit. Rozhovor s Danou probíhá cca takto: Já: „Vidíš tramvaje?“ Dana: „Tramvaje?“ Já: „Jo tramvaje, to co jezdí na kolejích a nejsou to vlaky!“ Dana: „Jo, tak ty vidím!“ Já: „Super a stojíš teda před hlavním nádraţím směrem do centra?“ Dana: „Jo stojím!“ Já: „Tak nás musíš vidět. Obrovská restaurační terasa zleva naproti nádraţí.“ Dana: „Jooo, tam jak sou ty slunečníky Pilsner!?“ Já: „Coţe? Tady máme jen slunečníky Coca cola!“ Dana: „Já si teď nejsem jistá, jestli jsem v Brně!“ A tak jsme si povídali asi 15 minut bez valného výsledku. MMD je půl čtvrté. S Danou jsme se našli a všichni pohromadě čekáme před hotelem Golf na autobusovém nádraţí Student Agenci na HonzuV, který nás má přesně v tento čas vyzvednout. MMD HonzaV přijíţdí v 15:45. MMD Narvali jsme k HonzoviV do auta všechny baťohy, igelity a pytel s chleby. Já jsem se zároveň určil za nejvyššího a sedl si dopředu. Dat s tím moc nesouhlasil, zvláště kdyţ se nasoukal na zadní sedačku a jeho koleno bylo aţ u řadící páky. MMD jsme na tradičním setkávacím místě u TESCA. Jsou tu všichni aţ na Honzu z Hájů, tradičně.

MMD je půl hodiny po domluveném srazu a Honza z Hájů stále nikde. Zvláštní je, ţe to nikdo jiţ neřeší. I Michal stojí v klidu. MMD Je 16:45 a volá mi… No kdo myslíš? Honza z Hájů přece! MMD Honza se asi 5x zeptal, jestli tu jiţ jsou všichni, kdyţ jsem mu pokaţdé odpověděl ano, tak se do telefonu neustále ozývalo: „Jeţíš“ a „Kurňa“. Prý dorazí aţ tak za hodinu. MMD Michal vzal tu zprávu docela klidně, aţ bych řekl apaticky. MMD odjíţdíme do Mikulova, kde počkáme na Honzu z Hájů a Bacilku, která jede s ním. MMD je 17:30 a jsme u Benzinky Shell v Mikulově. Je krásné počasí, nálada nedefinovatelná, řekl bych, ţe u kaţdého jiná, celkově trochu hustší, ale navenek se všichni tváří spokojeně. MMD v 18:00 jsme všichni konečně pohromadě. Hustoměr ukazuje pokles, i kdyţ Honza z Hájů čeká na nějaké vyvrcholení od Michala a ono nic. O osm minut později překračujeme státní hranice. MMD při přejezdu hraničního přechodu zaţíváme zvláštní pocit, kdyţ vidíme ty obrovské budovy zcela opuštěné. Evropa bez hranic má své památníky. MMD krátce se zastavujeme za bývalou rakouskou celnicí. Čeká se, aţ si Honza z Hájů koupí dálniční známku. Michal je na něj opravdu velmi rozzlobený. Honza se takto chová totiţ pravidelně. Zatím to říká ovšem jen nám, místo toho aby to řešil s ním! MMD v 18:24 konečně vidíme větrné elektrárny. To je vţdy parádní pohled. Všechny, co vidím, se točí. Temelín pracuje na plné otáčky. MMD Dana právě HonzoviV ukázala, ţe se stínítka proti slunci v jeho autě dají nasměrovat i na boční okénka. Honza je z této novinky nadšen.

MMD oprava. Je velmi, velmi nadšen. MMD opět se vracím k větrníkům. Ony jsou prostě neodolatelné, co ti mám povídat. Dana nám s nadšením ukazovala větrníkovou školku. Musel jsem jí těţce vysvětlovat, ţe to jsou větrníky stejné velikosti jako všechny ostatní, pouze s tím rozdílem, ţe jsou daleko. MMD auto, ve kterém jedeme je modré, velké, prostorné a skrývá mnoho neuvěřitelných věcí a přístrojů. Jako například rádio ze Star Treku. MMD problém Star Trek radia je ovšem v tom, ţe nefunguje. Teda ono funguje, ale nepřehrává CD nebo spíše ještě jinak, přehrává CD, ale jen ta, která si vybere samo. Po čtvrtém neúspěšném pokusu s různými CD to na pokyn HonzyV vzdáváme. Upřímně si myslím, ţe to HonzaV ukončil kvůli strachu, ţe za chvilku přijde na řadu CD s nápisem Pec nám spadla, a to by se určitě rozeběhlo. MMD nakonec jsme se rozhodli, ţe to rádio vyrveme. V té chvíli začalo hrát. Umělá inteligence je prostě fantastická, ale má své rozmary. Jak pravil HonzaV: „Ţije si vlastním ţivotem.“ Alespoň víme, jak na něj. MMD mám pocit, ţe v našem autě ţije více věcí vlastním ţivotem. Moţná celé auto! MMD je 20:00 a posloucháme vánoční koledy od Jablkoňů. MMD v půl deváté stojíme na odbočce směr Sommering. Bohuţel nevíme, jestli tu máme být. Píšu Michalovi. MMD po poradě s další posádkou (Míša, Jura, Dat) usuzujeme, ţe zde být nemáme. MMD jedeme na Kopfenberg. Zpíváme koledy a je nám celkově dobře. „52 týdnů zbývá do Vánoc, 52 týdnů zbývá do Vánoc, a když se týden překulí, tak stejně je to na nás moc…“ Je to fakt chytlavé! MMD v Kopfenbergu jsme dle instrukcí zakufrovali. Teda měli jsme odbočit na Thőrl a díky tomu jsme zakufrovali.

MMD pomohli nám místní Fräulein, se kterými Jura navázal kontakt. MMD projeli jsme St. Ilgentem a pokračujeme k Bodenbaueru. Všechny vozy jsou opět pohromadě. Šťastná to rodinka. MMD dojeli jsme na skvělé parkoviště na konci cesty s cedulí CAMPING VERBOTEN. Oproti zvyklostem jsme nezačali stavět stany, ale otáčíme vozy a jedeme zpátky. MMD zastavujeme na malém parkovišti o 2 kiláky zpátky. Stojí tu také veliký bílý karavan. MMD stany rozbalujeme na místě silně maskovaném lesním porostem. Od vzdálenosti jednoho kilometru by je nemusel nikdo vidět (pokud bude mít brýle na krátkozrakost). MMD Jára s Datem staví nejpomaleji. Marně přemýšlím, kde jsem udělal při jejich výchově chybu. MMD je 22:30 a leţím ve spacáku. Jediní kdo venku melou jsou Lincoln a Havran. Chlapci jsou beze mě úplně bezradní. Myslím, ţe teprve teď jim naplno došlo, ţe nejsem s nimi v týmu. Chudáci, nejspíš probrečí celou noc. MMD od začátku cesty jsem nezaznamenal ţádný větší moravský útok. Buď je to klid před bouří, nebo jsem je konečně zlomil. Přeci jen stáří, a tím strach z toho, co přijde před Boţím soudem, na ně pomalu doléhají. Přeci nemohou říci svatému Petrovi, ţe přicházejí z Moravy, vţdyť by ani nevěděl, kde to je. MMD zapomněl jsem ti říci, ţe jsem pod pohořím Hochschwaben. MMD je 22:50 a venku jde slyšet velmi známé duo smíchu. Smíchu, před kterým se zvířata schovávají do nor a třesou se strachy či rovnou skáčí ze skály. Odráţí se od skalnatých stěn a spouští laviny kamenů a posledních zbytků sněhu. Dorazil Martin a bratři Ploutvičkovi jsou v kompletní sestavě.

MMD Dana se vrátila do stanu se zprávou od Michala: „Zítra je jedno, jaká bude cesta, hlavně, ţe bude dlouhá!“ a Martin prý pravil, ţe posiloval. Jsme v pytli!!! MMD Michal prošel kolem stanů s oznámením: „Zítra by bylo dobré v půl osmé odjet!“ Odpovědí mu byl jen smích. MMD kázeň musí být a vůdce má v tomto týmu ten největší respekt.

ČTVRTEK 4. 9. 2008 MMD je někdy v noci a venku je hrozný vítr. S naším stanem to pěkně lomcuje. MMD je někdy jindy v noci a venku řve nějaký dravec, opravdu velmi nahlas. MMD vstáváme v půl sedmé. Zvláštní je, ţe Michal uţ je zabalený. Vlastně to tak zvláštní není. MMD kaţdý koho potkávám, mne zdraví DOBRÉ RÁNO! Buď by se mělo říkat jen „ráno“ nebo „nazdar“. „Dobré“ není ţádné ráno. MMD Jura s MíšouK balí mezi posledními. Musel jsem si je vyfotit, staříky. Jura začal něco mrmlat o tom, ţe kdyţ i Čáp sbalil dřív neţ oni… MMD všichni uţ jsou sbalení i najedení a Dat s Jardou se začínají soukat ze stanu. No comment! MMD Lincoln s Havranem jsou hrozné huby. Pořád mě pomlouvají. Přitom jejich nejlepší rok v Dolomitech byl ten, kdyţ vařili a bydleli se mnou v týmu a teď dělají, jako kdyby to nebyla pravda. Mám za to, ţe je to jejich obrana proti smutku, který proţívají, kdyţ uţ s nimi nejsem. Jo, tak to asi bude. MMD je 7:29, Kája stojí opřen o auto a hlásí, ţe za minutu jedeme. Nikdo na to nereaguje. Sem zvědav, jak dlouho mu ten postoj vydrţí.

MMD v 7:40 se rozeřval motor auta HonzyV s naší posádkou. Záhy na to zmizelo z parkoviště v oblaku prachu Martinovo auto – ţádné překvapení. MMD dojeli jsme auty na parkoviště Bodenbauer 884 m n. m. a odtud vyráţíme po cestě 839. Také se dělíme na dvě skupiny. Skupina A, neboli „Ti druzí“ a skupina B – my. MMD Martin se mě ptá, jestli jsem změnil taktiku, ţe ještě nepouţívám hůlky. No chápeš to? Jako kdybych je já někdy pouţíval. Teda nějak více pouţíval.

MMD rovinka skončila a začínáme docela intenzivně stoupat. Pro jistotu jsem vytáhnul teleskopky. MMD tempo je opravdu rázné, na první den aţ moc. Stoupáme jiţ nejméně hodinu v kuse bez přestávky a Martin v čele nevypadá, ţe by si chtěl odpočinout. MMD zeptal jsem se Káji, jestli se jiţ potí. Prý trochu začíná. Já se samozřejmě nepotím vůbec. Jen se na mně sráţí horská vlhkost, aţ ze mě leje. MMD jeden Rakušan sestupující proti nám nás upozornil na kamzíky. Byli dva a pásli se tak 15 metrů od nás. Připadá mi, ţe jediný, kdo je schopen tuto chvilku ocenit, jsem já. Ostatní Béčkaři funí apaticky dál a výš nevšímaje si okolí. MMD konečně máme pauzu v horském sedle, krátce před tím jsme se napili z pramene G´hacktbrunn. Chvilku trvalo, neţ jsem se k metrovému dřevěnému korýtku dostal. Moraváci totiţ udělali frontu a kaţdý z nich musel sám zabrat koryto vţdy jen pro sebe. Hned se mi vybavilo krásné moravské

přízvisko Egomorové. Oni se prostě nezmění, a to na nich pracuji jiţ několik let. MMD Michal uţ má zase dobrou náladu. Vykládá něco o poslední baště ryzý češtiny zvané Morava, aby ji prý správně definoval. MMD Dana se vyškrábala do sedla s nadšeně svítícíma očima a hned spustila, jestli jsme viděli ty kozy? Michal jí na to řekl, ţe tam byli jen kamzíci, ale chápe, ţe v Kamenici znají jen kozy. To jsem samozřejmě nemohl nechat jen tak. Takţe jsem mu řekl pravdu. A to, ţe je logické, kdyţ Morava leţí skoro na Sibiři, ţe znají jiná zvířata neţ my. Jako třeba sibiřského tygra či polární lišku. MMD dále ze sedla vede ferrata. Teda dovol, abych se zasmál. Nechápu, jak někdo něco takového mohl nazvat ferratou. MMD lezeme nahoru po ţelezných schodech. Jeţíš to je úroveň, asi polezu po skále nebo mrsknu za sebe nějaký šutr, aby bylo o čem psát :-) MMD dostoupali jsme k bivaku Fleischer Biwakschachtel.

MMD Michal prohlásil, ţe do tebe píši jedovatým perem. Hmmm, další útok na naší osobu. MMD Právě jsem týmu nabídnul ze slušnosti své rýţové pufované chlebíčky. Vzali si jediní (spíše mi je vytrhli skoro z rukou) Honza z Hájů a Michal – OPĚT!!! Krom nevkusných poznámek na naší adresu mi opět začali ujídat mé chlebíčky.

Zrovna tihle dva, kteří mi snědli všechny mé pufované chlebíčky jiţ vloni. A to ještě přes jasné upozornění, které jsem jim skrze tebe poslal! To je ale charakter... MMD udělal jsem něco hrozného. V Maslowově pyramidě potřeb jsem tě v přestávce u bivaku omylem odsunul na druhé místo. Neţ abych do tebe začal psát, tak jsem si dal dřív tyčinku Snickers. Já se tak stydím (slibuji, ţe nebudu teď za trest jíst, dokud udrţím v ruce tuţku). MMD doufám, ţe to výše nebereš moc váţně, myslím s tím jídlem. Jako dobří kamarádi... Co jsme si, to jsme si! Ne? Víš, vlastně jsem si všimnul, ţe máme hrozně krátké přestávky, a to i kdyţ zrovna nejím. Mám podezření, ţe je to určitý druh terorismu vůči tobě a vlastně i mně. MMD jsme na vrcholu Hochschwabenu 2277 m n. m. Budeme dělat vrcholové foto. Je pěkná zima, fouká vítr a viditelnost je díky mlze, tak 20 metrů. MMD sleduji, jak jde Michal ke Kájovi s tím, ţe ho prý něco velmi mrzí, protoţe na něco zapomněl. Hádej, o čem asi mluví? Já totiţ právě vyndávám naši krásnou, posvátnou oddílovou vlajku. Mé srdce se upřímně raduje, protoţe Kroměříţáci ji zapomněli a teď si tady sypou popel na hlavu. MMD protoţe jsem charakter, uklidňuji Michala, ţe já vlajku mám, tak ať není smutný. Na to mi odpovídá, ţe to ho mrzí nejvíce, protoţe se teď bude muset koukat na ten můj jedovatě se smějící ksicht a díky tomu má zkaţený celý den. Jo a něco v tomto duchu prohlásil i na tvoji adresu. Jen vynechal slovo ksicht. MMD mám fakt skvělou náladu. Vrcholová fota jsou za námi a my sestupujeme. MMD v sedle asi 100 metrů pod vrcholem chceme udělat zastávku na oběd. Martin s tím nesouhlasí a tvrdí nám, ţe o kousek dál je hospoda. Nikdo mu samozřejmě nevěří.

MMD o deset minut později stojíme u obrovské budovy Schiestlhaus, 2153 m n. m., která se vynořila jak přízrak z mlhy. „Alespoň, ţe jeden z bratrů mluví pravdu“, pravím na to. Na to se hned ozval Michal s tím, ţe dnes se mnou jiţ nemluví, protoţe má opravdu mizernou náladu. Jsem šťasten! MMD sedíme na závětrné straně budovy a obědváme. Všude okolo hrozně fučí. Výhled není ţádný. MMD Michal stále mele něco o tom, ţe bych neměl jíst, protoţe spisovatelé mého formátu mají trpět hlady. Já si zatím dopřávám řízečky od mého provianťáka Honzy z Hájů. MMD po 20 minutách všichni vyráţí, jen naše provianťácká skupinka stále jí (já, Dana, Honza z H.). MMD sestupujeme po cestě 801. Pouze na rozcestí Rotgangboden ve výšce 2059 m n. m. se na chvilku zastavujeme. MMD od rozcestí sestupujeme po značce číslo 805. MMD stojíme na okraji velkého údolí a naše stezka směřuje kamsi dolů. Jiná cestička se v dálce na druhé straně údolí viditelně šplhá zase nahoru. Někdo nahlas řekl, ţe by bylo blbé, kdyby ta cesta na druhé straně byla naše. Martin se na to začal smát (ďábelsky). MMD uţ zase stoupáme. Samozřejmě, ţe ona cestička vedla přes údolí. Teď jdeme po značce číslo 851. MMD je 13:17 a naši vůdci bezradně stojí nad mapou, protoţe chtěli kdesi odbočit jinam, aby se dostali na vrchol kopce, po jehoţ vrstevnicích právě jdeme. Prý proto, aby oni jako Moraváci měli rozhled. Hahaha, zvláště kdyţ se podívám na ten vrchol schovaný v mracích. Akorát to potvrzuje mé závěry podloţené dlouholetým pozorováním, ţe si nevidí dál neţ na špičku nosu.

MMD došli jsme aţ na stezku, po které jsme jiţ dnes šli, akorát vzhůru zatímco teď sestupujeme. Utíká to docela rychle. MMD jsme zpátky na parkovišti, je 15:15. Druhá skupina tu ještě není, tak mám alespoň čas ti sdělit záţitky. Michal tady právě obchází a říká něco v tom smyslu, ţe by bylo dobré vyuţít čas k vaření. Nikdo ho neposlouchá.

MMD Michal se opakuje. Je neuvěřitelné, jakou má tenhle chlapík výdrţ. Reakce je stejná, pochopitelně. Honza z Hájů rozdělal zatím deku, vyndal olivy, sýr, řízky a chleba. A já se na ni natáhl... Teda ještě s Danou a Bacilkou. Je to super piknik. Na druhé straně parkoviště sedí vedle sebe na kládě Havran, Kája, Jíra, David a Michal jako největší zoufalci. Člověk by jim skoro hodil korunu. MMD stavil se tu Martin, ţe by se zítra mohlo jen na Dachstein. „Je tam ferrata?“ ptám se ho. „Jasně!“ odpovídá a se smíchem dodává „Ale nevylezete ji!“ MMD shodli jsme se, ţe nechceme jinam neţ na tu ferratu. MMD skupina A – Ti druzí, dorazila v 16:45. Jsou naprosto spokojení, hlavně Sojka, které MíšaK nesl prý omylem její vodu. Za to mu dala řízek. Snědl ho bez chleba! MMD Jarda s Datem to zalomili na zemi na okraji parkoviště a ani jim nevadí, ţe 2 metry od nich jezdí válec. Na to, ţe to byl rozcvičkový den, tak jsou chudáci docela hotoví.

MMD přejíţdíme na nové místo. Směr Liezen, sraz máme v Pyhrpau. Zkoušíme opět zapnout high tech rádio, tak uvidíme (a moţná i uslyšíme). MMD úţasné štěstí, jiţ druhé CD s Flerety nám to na třetí pokus vzalo. MMD Honza si stěţuje, ţe se mu klepe noha na pedálu. Auto jede ale plynule, tak to neřešíme. MMD máme zastávku mezi Pyhrpaem a Liezenem. Jsme tu všichni, aţ na Honzu z Hájů, který se ztratil. MMD Sojka napráskala na kluky z A skupiny, co mohla, ohledně jejich dnešní cesty. MíšaK se teď snaţí dát HonzoviV lekci, jak se chovat, aby to, co Sojka říká, ještě nepotvrzoval na veřejnosti. Kdyţ to totiţ udělal naposledy, tak vyděšeně křičel: „Jeţíšimarja, tohle přece nemůţeš říkat!“. Já v té chvíli drţel volant, protoţe HonzíkV si rukama svíral hlavu. MMD po dvaceti minutách nás dojel i vůz Honzy z Hájů a tak vyráţíme dále. Nejedeme však moc daleko, asi po deseti minutách sjíţdíme na velké odstavné parkoviště. Nedaleko teče řeka. MMD stany stavíme za uskladněnými kládami na okraji parkoviště. Pod dráty vysokého napětí. Zem je tu velmi kamenitá. Kolíky je nemoţné zapíchnout. MMD nasyceni polévkou uléháme jiţ ve 21:30. MMD jsou asi tak dvě ráno. Venku je pěkný vichr a prší. Stan se docela třese. Mám obavy, ţe jediný kolík, kterým máme ukotvenou přední předsíňku, nevydrţí (je to i jediný kolík v celém našem postaveném stanu). Slyším, jak se z pravého sousedního stanu někdo hrabe ven. Nejspíš Honza z Hájů, který má také obavy o jeho, minimem kolíků, připevněný stan. Já tomu našemu kolíku pevně důvěřuji.

PÁTEK 5. 9. 2008 MMD je 6:00, kolík vydrţel a venku je bezvětrno. A poté co jsem vykoukl ven, vidím dokonce jasnou oblohu. MMD balení a snídaně probíhá u většiny velmi rychle, přispívají k tomu i lidé jako např. Kája, kteří se zaloţenýma rukama melou něco o dobru kolektivu. A to hlavně ve chvíli, kdy se má za tři minuty odjíţdět a měli by být tedy všichni sbaleni. Coţ samozřejmě nejsou. MMD sedl jsem do našeho vozu, načeţ mě do uší pronikla hudba Fleretů a hlas HonzyV: „ Dobré ráno posádko!“ Na to jsem dodal, ţe teplota vzduchu je 20°C a fouká mírný SZ vítr. MMD jedeme na Pieling. Počasí je nádherné. MMD začínáme se trochu strachovat o vůz Honzy z Hájů. Vyjíţděl jako poslední a nejspíše neví, kam má jet. Šéfa Michala to ovšem asi netrápí. Jeho spor s Honzou se odráţí na

celé letošní expedici. Shodujeme se, ţe ohledně zodpovědnosti ke kolektivu se Michal nechová o nic lépe neţ Honza z Hájů. MMD stojíme na parkovišti, začátku dnešní cesty a čekáme na poslední vůz. Deníčku, deníčku s vedením naší expedice to jde

z kopce. I kdyţ je to velmi filozofické tvrzení, uváţíme-li, ţe šéfové pochází z Moravy a tudíţ níţ neţ dno nic není. MMD jdeme na Groe Pries 2515 m n. m. Parkoviště je ve výšce 600 m n. m. a začátek ferraty je v 1543 m n. m. Výstup je ďábelsky dlouhý a příkrý. Přesně dle gusta Martina. MMD Sojka se marně snaţí získat zpět ztracenou důvěru u týmu A, respektive u Lincolna a MíšiK. Dostalo se jí však odpovědi, ţe lépe hledat pramen v poušti neţ ztracenou důvěru. MMD jdu s Martinem v čele, prostředí kolem nás tvoří smíšené, převáţně bukové lesy. Není však moc času se kochat okolím, pokud se chci drţet Martinova tempa (vlastně on mého). MMD nevím kolik je hodin, stále se drţím Martina, teda on se drţel mě. Stojíme na malé louce označené jako Märchenwiese v nadmořské výšce 1190 m n. m. Martin říká, ţe má na hodinkách o 70 metrů více. Věřím jemu, jsme tak blíţe vrcholu. MMD právě jsem minul ceduli s velkým červeným nápisem „ACHTUNG SEILBAHN. NICHT STEHEN BLEIBEN!“. Zastavil jsem tu, abych ti to mohl sdělit. MMD Martin se rozhodně nezastavil, sobec. Naopak, vypadá, ţe zrychlil. MMD dorazil jsem k chatě. Martin mizí kdesi nahoře v dálce. Uvnitř chaty jsem si od paní výčepní nechal načepovat vodu. Jinak v druhém vchodu do hotelové části jsou záchody, kde se dá voda také bez problému načepovat. MMD uţ dorazil i Michal a zase vykládá. Prý existují tři druhy pravd – praktická, umělecká a Čápova. Je to naráţka na to, ţe ti sděluji samá ověřená fakta.

MMD na Groe Pries jsou to podle cedule ještě tři hodiny. MMD minul jsem další směrovou ceduli s nápisem „BERT RINESCH KLETTERSTEIG SEHR SCHWER“ a v tuto chvíli překonávám ohromné kamenné pole. MMD jdu s Jírou a MíšouK. Moc toho chlapci nenamluví. Prý proto, aby neřekli něco, co bych zapsal jinak, neţ je. Takový nesmysl. MMD stojím uţ pod ferratou. S ostatními sledujeme chvilku Járu dole, jak to stříhá kolmo přes kamenné pole, aby si to zkrátil. Je to pěkná blbost, protoţe pohyb je takto mnohem nebezpečnější i obtíţnější a v reálu není o nic rychlejší neţ jít po stezce, která se klikatí. Jo jo, kaţdý se musí učit chybami. Nemohou mít všichni naděleno od Pána Boha jako já :-) MMD Michal se podíval na Ondru, jak váţe sedák s prsákem: „píííííp, já mám závrať!“ (píííííp = vulgární slovo). Vrhl se k němu a začal ho převazovat. Já uţ jdu lézt. MMD první úsek ferraty byl parádní, trošku převislý, ale ne moc dlouhý.

MMD teď je to trochu nuda, je to další přechod plošiny se suťovým polem.

MMD píšu teď po kratších úsecích, protoţe se hodně mění situace. Právě jsem v úseku traverz a ţebříků. Je to hodně silové, protoţe stěna je ukloněná, takţe člověk visí v převisu. Není čas na dlouhé otálení. Náročné je docela přecvakávání, musí to jít rychle. Dolů to je tak 300 metrů vzduchem. Výhled nádherný. MMD před námi je teď několik desítek metrů dlouhá stěna se sadou na sebe navazujících ţebříků. Nahnal jsem tam čtyři lidi + ty, co tam jiţ lezou, abych mohl udělat skvělou fotku , jak visí v různých výškách. Některé části jsou trochu ukloněné do prostoru. Ondra s tím měl trochu problém, ale nakonec mu strach stáhnul hlasivky, tak jen visel a brebtal něco o vzduchu pod ním. Chvilku to trvalo, neţ mi dolezli všichni do správných výšek. Hlavně ti nahoře, co čekali, aţ dolezou lezci pod nimi, vůbec neprojevovali nadšení z toho, ţe tam tak dlouho visí. Kvůli nim jsem musel fotit rychle, protoţe jim došla prý trpělivost, sobci! MMD ţebříková část, kterou jsem před tím fotil je opravdu dlouhá a vyčerpávající. Právě jsem se dostal k ţebříku, který začíná v úrovni mé hlavy. Michal, který leze přede mnou, čeká nahoře a kření se, co bude. MMD popíšu ti to teď zpětně, aby to bylo dynamičtější. Svýma mohutnýma rukama jsem se chytnul ţebříku a přitáhl se nahoru. Nohou jsem se zapřel na miniaturní stupínek, druhá

mi visí ve vzduchu nad propastí. Cvaknul jsem si jištění na druhou příčku a pak se to stalo. Nečekaně mi podjela noha, kdyţ jsem se snaţil udělat technicky velmi obtíţný krok na první příčku ţebříku a místo chodidlem své boty jsem dopadl na ţebřík svým kolenem. A samozřejmě ze samého šoku jsem se z této pozice dostal na ţebřík celý. MMD Opět ti chci pro jistotu připomenout, ţe bych ti nikdy nelhal a rozhodně popírám všechna tvrzení znevaţující můj heroický výkon, která vyjdou z úst Michala! MMD ţebříky, ţebříky, ţebříky - rovné, dlouhé, převislé (převaţují), nakloněné, ukloněné, vykloněné, pokloněné a jiné. Ondra s tím docela válčí. MMD vypadnul mi z kapsy kapesník, jen jsem spatřil, jak se snáší dolů do hlubin. Duchaplný Jára, který lezl tak deset metrů pode mnou ho však hrdinsky zachytil. Asi by nebyl tak duchaplný, kdyby věděl, jak je posmrkaný. MMD jsem na hřebenu. Drát tu sice je, ale nepouţívám ho. Předbíhám tak jednoho lezce za druhým. MMD dostal jsem se na vrchol. Je tu jiţ Martin, Dana, Jíra, MíšaK a také obrovský, červený, rozlámaný, ţelezný kříţ, který leţí přes celý vrchol. Na první pohled vypadá spíše jako trosky letadla. Nechápu, co tu ti čtyři dělali, ale spoušť je to hrozná. MMD na zbytku kříţe jsem se nechal vyfotit s vlajkou. Martin se na mě podíval a pravil něco neurčitého jako: „City některých lidí...“ a kroutil při tom hlavou. Řekl bych, ţe zpytuje svědomí. MMD Michal strašně, ale strašně lţe. Vykládá tu o ţebříku, neschopnosti a mém koleně. No prostě bludy, které mu ti

malověrní samozřejmě baští. Jenţe kamaráde, Litera scripta manet! MMD nikdo nechce mé nabízené pufované rýţové chlebíčky, ale čokoládové sušenky, ty jim jedou. Snědli mi je úplně všecky a hádej, kdo snědl dvě? No Michal! Kaţdému stačila jen jedna, ale Michal ne. Ten snědl dvě a vybral i všechny drobečky do posledního. Aby náhodou nezbylo na jiné. Mně vrátil jen prázdný obal. Já jsem však charakter MMD a tak jsem neřekl ani slovo. MMD čekáme jiţ jen na Data s Kájou. Datovi to moc nejde nebo moţná Kájovi. Tak jako tak, kdyţ jsem je naposledy viděl, tak Dat lezl a Kája seděl. MMD krom sušenek mi Michal ujídá uţ i pufované chlebíčky. MMD zmizela mi vlajka. Ještě nevyvozuji ţádné závěry, ale mám vraţedné tušení. Leţela vedle mě a najednou je pryč. MMD naši vlajku ukradli nejspíš MíšaK s Jírou, ti bezpáteřní opovrhlíci. MMD MíšaK s Jírou se dušují, ţe ji určitě nemají. Musím jim věřit, co mi zbývá. Znáš ten pocit, kdyţ vyzkoušíš všechny moţnosti a ukáţí se jako liché? Člověk pak začíná být trochu zmatený a dezorientovaný. Říká si, jestli tu vlajku vlastně na tom vrcholu měl či jestli ji opravdu odloţil tam, kam si myslel. MMD všichni uţ před půl hodinou odešli. Prohledávám systematicky celý vrchol. Nechce se mi odcházet, kdyţ by tady mohla být zapadlá v těch šutrech. MMD cesta dolů je neveselá a tichá. Kdybych měl alespoň jistotu, ţe na tom vrcholu ta vlajka určitě není. Pokud ji fakt vzali Kroměříţáci, tak jsou na mou duši odporní slizouni, kterým fakt není rovno. Tak moc by mě opravdu ještě nikdy v ţivotě nenaštvali.

MMD toulat se po horách úplně sám je krásné a zvláštní. Kdyţ stojíš, tak je úplné ticho. Cítíš jen vítr a tu krásnou nepopsatelnou vůni hor. Na velkém svahu, asi 200 metrů ode mě, se pase stádo kamzíků. Naprosto nespoutaní a tak svobodní, ţe je v tuto chvíli ţádný člověk nemůţe vyvést z míry. MMD slunce zašlo za masiv hor a svět dostal jinou barvu. Hřebeny na západě zoranţověly a vše okolo mě dostalo modrý nádech. Cítím se, jak ti kamzíci, úplně svobodný. A přitom hory, které se tyčí všude okolo do závratných výší a dávají krajině svoji barvu i vůni, mi zároveň dávají pocit ochrany. Připadám si jako doma. MMD jdu jiţ přes hodinu sám, vlajka mě přestala trápit. Pevně věřím, ţe ji mají kluci dole. Ta cesta a příroda mě úplně uklidnila. Bylo by úţasné tady nahoře usínat, zvláště dnes. MMD uţ tolikrát jsem byl v horách a přitom jsem si je nikdy tak neuţil jako teď. Dole daleko pod sebou vidím dvě postavy. Jedna má na hlavě bílý šátek. To je Jára a druhý bude určitě Dat, kluci z Devítky. Táhnou se hodně daleko za skupinou a často se zastavují a ohlíţí. Zvedá mi to náladu, kdyţ vidím, ţe někdo sleduje můj sestup. MMD uţ sestupuji sám přes dvě hodiny, bílý šátek dole na mě stále dohlíţí. MMD došel jsem k chatě, kde jsem ráno nabíral vodu. U schodů stojí o zábradlí opřený Kája. „Na koho čekáš?“ ptám se. „Na tebe!“ odpovídá „a na tvoje chlapíčky, co šli do chaty na záchod.“ Krátce na to se z chaty vybatolil Jára s bílým šátkem na hlavě. Ještě čekáme na Data. Zajímavé na této chatě je, ţe u stolů venku sedí samí Češi. MMD po deseti minutách čekání vylezl z chaty Dat. Jak mne uviděl, tak se moc hezky usmál. Dlouho jsem ho neviděl takhle se smát.

MMD jdeme dolů do údolí. Je to tichá cesta. Po takové době o samotě nemám vůbec chuť mluvit, ale jsem rád, ţe jdu se svými kluky. MMD Dat má tendenci mě rozhovořit. Je to od něj milé, ale mě se teď opravdu nechce mluvit. MMD na parkoviště docházíme skoro za tmy. Můj kuchařský tým jiţ vaří. Shodím baťoh a jdu se umýt do řeky. Voda je strašně ledová, ale opravdu straaaaaašně. MMD přišel ke mně Jíra s Míšou, ţe mi chtějí něco dát. Řekl jsem jim, ţe uţ je na čase! Bylo mi jich aţ líto, ale i tak jsem jim chtěl říci spoustu nepěkných věcí. V té chvíli se do toho náhle vloţila Dana. Vzala si vlajku s tím, ţe mi ji předá, a ţe na ně rozhodně nejsem naštvaný. Ona je úplně úţasná! MMD přejíţdíme na to samé tábořiště co včera. Pomalu ze mě spadla ta zvláštní tichá nálada ze sestupu. Uţ zase plně konverzuji. MMD je 22:35 Sojka s Danou jiţ spí. Já dopíšu tuto větu a půjdu spát také. Dnes byl opravdu náročný den, ale moc pěkný. Díky za tvoji společnost Deníku. MMD je pokročilá noc a venku je pěkný vichr. Se stanem to úplně hází, ale náš jediný kolík opět drţí, i kdyţ to nelze ve tmě zcela posoudit.

SOBOTA 6. 9. 2008 MMD vstáváme za tmy. Je půl šesté ráno. MMD máme sbaleno a k snídani si vaříme rýţový čaj. Přesněji černý čaj se zbytky rýţe od včerejší večeře. Jediný stan, který není sbalený, je opět Míši a Jíry. To jsou hrozní břídilové. Jde vidět, ţe mají Michalovu výchovu :-D

MMD poté, co jsem vylil zbytek čaje z našeho kotlíku, jsem zjistil, ţe to nebyl jen rýţový čaj. Podle připečeného dna, měl očividně i jiné příměsi. MMD posadil jsem se do našeho stroje. Zavřely se dveře a záhy se ozval kapitánův hlas: „Dobré ráno, posádko!“ Odpovědí mu bylo sborové: „Dobré ráno, kapitáne!“. Vzápětí začaly letušky na zadním sedadle nabízet sušenky a nápoje. Tahle přepravní společnost je výborná! MMD přesunujeme se na Dachstein. Dnes nás čeká ledovec. MMD změnil se nám v autě hudební repertoár. Dneska hrají Plíhala. Počasí vypadá opět skvěle. MMD uţ jsme pod Dachsteinem. Je obrovský, větší neţ Melíšek (kopec nad Kamenicí nad Lipou). Silnice se klikatí stále vzhůru. MMD na parkovišti po vyjetí všech serpentýn se dlouho rozhodujeme, kdo kam půjde. Zatím je tak pět skupin. MMD chceme s Danou na ferratu vedoucí rovnou na vrchol Dachsteinu. Je prý pekelně těţká. Martin na tu ferratu prý 3x lezl a 8x spadnul. MMD Kája je ochoten jít s námi. Stojí tak znuděně u auta a říká, ţe je mu to vlastně jedno, kam půjde. MMD Martin se stále usmívá a říká, ţe chce vidět nahoře naše ruce. Mne si ty své a hrůzostrašně se pochechtává. Za ním se tyčí Dachstein, ještě by do toho mohl uhodit blesk a scéna by byla dokonalá. MMD vyrazili jsme. Ještě s námi jde

Michal, Martin, Ondra, HonzaN a Kuba. Souhrnné označení jejich skupiny - Michalovci. Nehodlají však jít aţ na naší ferratu. MMD jsme u chaty Dachstein Südwandhütte (1871 m n. m.) a Michalovci se rozhodli jít s námi aţ k vrcholu. Jen Kuba zůstává na chatě. MMD došli jsme k začátku ferraty. Je docela zajímavá, hlavně tím, ţe tu není drát. MMD stoupáme dlouhým kamenným polem. To mě vůbec nebaví. MMD došli jsme konečně k drátu. Ferrata je pěkně pěkná, aţ na těch 17 lezců které vidím viset v různých výškách. Alespoň nemusíme chvátat. MMD Martin si začal dělat manikúru. Michal prohlásil, ţe je to díky tomu, jak vidí ty lidi. Myslí si prý, ţe jde do společnosti. MMD Martin se dokonce rozhodl obléci prsák. Bude prý dnes padat. Chvilku si ho zmateně prohlíţí a pak prohlásí, ţe se to obléká asi jako podprsenka. MMD nastupujeme na drát. Zajímavé je, ţe je mnohem tlustší neţ obvykle. Pomalu se po hřebínku dostáváme aţ k samotné stěně. Mám ji po pravé ruce a postupuji po úzké římse. Vlevo stěna padá dolů do ţlabu s firnovým polem. Vidím Danu, jak právě nastupuje. Je to převislé, je to zatraceně převislé. MMD jdu za Danou. Do stěny jsou natlučeny ţelezné tyčky, ale samotný drát začíná hrozně vysoko. Nedosáhnu na něj, abych se mohl zabezpečit. MMD tuto část píšu retrospektivou. Musím se vydýchat. To bylo teda něco…

Vystoupil jsem na první tyčku, co byla u země a chytl se tak drátu nade mnou. Visím hodně v převisu. Na sobě 5 kilo vybavení plus baťoh. Ruce mám napnuté. Pravou rukou se drţím a levou rukou se připravuji zacvaknout karabinu ferrata setu. Rychle jsem se přitáhnul a vyšvihl se tak celým tělem a hlavně levou rukou s karabinou, abych ji zacvakl do drátu. Deset čísel pod drátem se můj pohyb zasekl. Je to krátké, ten set je krátký! Povoluji tělo a ohlíţím se za sebe. Ruce mi uţ dlouho nevydrţí a pode mnou je 200 metrů. Zalil mě nepříjemný pocit strachu. Znovu se rychle vyhupuji. Není čas se tady houpat jak opičák. Poslední pokus. Karabina cvakla. Obrovská úleva. Je to velmi silové, ocelové lano trochu klouţe. Mám co dělat, abych se dostal k další skobě, která drţí lano. Přecvakl jsem karabinu. Jsem nad převisem. Cesta se začíná stáčet doleva. Teď uţ to jde. MMD dostal jsem se tak o deset metrů dál. Stojím na malé římse ve stěně, jsem tu stabilní. Odpočívám. Klepe se mi pravá noha. Musím se zklidnit. MMD Dana ze shora křičí, ţe dál uţ je to dobré. „Občas se dá lézt jen po skále!“ MMD vylezli jsme takových 200 výškových metrů a teď sedíme na pěkné plošince. Nad námi se tyčí velmi dlouhá vertikála. Čekáme aţ se ti, co po ní lezou, vyškrabou výše. Jsme na ně v postupu moc rychlí. Na plošině sedíme tak půl hoďky a

dobrých 20 minut se ozývá zespoda Ondrův hlas. Teprve teď se jeho hlava vyloupla nad okraj skály. Kája, který leze s ním, vypadá zoufale. “Zlatý Dat, ten alespoň mlčel!“ MMD s Danou se opět hecujeme, kdo z nás jaký úsek vyleze jen po skále. Na jednom převisu to Dana nezvládla, tak jsem si řekl, ţe to musím zmáknout. MMD noţka uklouzla. Visím na ţelezné tyčce v dotyčném převisu chycen za foťák, ferreata set, sedák a kalhoty. Docela příjemná pozice. Řekl bych, ţe má poloha by se dala skoro nazvat jako pozice plodu. Kdyţ to tak sleduji z tohoto visu, levou nohu mám mírně nad hlavou, tak je skoro s podivem kolik věcí se můţe chytnout a zamotat na tyčku čouhající 20 cm ze skály. Je třeba slézt, myslím, ţe pohled na mne by mnozí turisté nemuseli pochopit. Ještěţe mám deník v pohotovostní kapse kalhot. Dá se vyndat opravdu kdykoliv a kdekoliv. MMD je tady krev. Aha, a dokonce je moje! Mám rozbitý loket, zakrvácuji tady skálu, fuj. MMD lezu dále, loket uţ přestal krvácet. Ferrata je stále dosti náročná. MMD kdyţ pokrčím pravou ruku, tak do ní dostávám křeč. Chvilku zastavuji ve spáře a masíruji paţi. Bylo by značně nepříjemné dostat křeč v nějakém záběru. Lezeme uţ 4 hodiny. MMD jsem na konci ferraty. Vyhoupl jsem se za okraj skály a spatřil jsem třepotající se italskou vlajku. Cesta traverzem vede stále k ní, aţ se za velkým budrem náhle objevuje chata Dachsteinwartehütte, nadmořská výška 2741 metrů. Z jedné strany ji uzavírá stěna, kterou jsme právě vylezli a na druhé straně se rozkládá ledovec.

Vyndáváme si obědy a čekáme mezi všemi turisty, co se tady vyhřívají na sluníčku, aţ dorazí Ondra s Kájou. Na vrchol Dachsteinu je to ještě kus, ale nejspíš uţ půjdeme po ledovci. MMD Martin tu nervózně popochází: „Měli bysme jít!“ „Martine, já tady mám vitamin B a ten je na nervy. Dám ti ho s rozpisem, jak ho brát!“ volá na něj Dana. MMD s Danou si jdeme koupit do té chajdy Coca Colu. Hledáme ji v jídelním lístku a ejhle. Coca Cola 2,75 EUR. Otočili jsme se a šli zase ven. MMD vyráţíme přes ledovec k vrcholu. Po 150 metrech stoupání po sněhu a ledu, svah má tak 25° se dostáváme k velké stěně, kterou ledovec obchází zleva. Začíná tam další ferrata. Navrhuji jít dál po ledovci k vrcholu, ale neprochází to. MMD prvních 50 metrů ferraty je nejištěných a ke všemu vede nad obrovskou černou průrvou mezi skálou a ledovcem. Dneska můj morál dostává pěkně zabrat. Kaţdý krok zvaţuji. Mám mokré podráţky ze sněhu. MMD Ondra zůstal dole a jde na vrchol po ledovci. Vůbec se mu nedivím. Dnes podal svůj ţivotní výkon. MMD stoupáme, traverzujeme, sestupujeme, a to stále dokola. Jako bonus se občas vyhýbáme lezcům, co jdou v protisměru. Kopírujeme jiţní hřeben, takhle se dostaneme aţ na nejvyšší vrchol.

Martin s Kájou jsou zase o hrozný kus napřed. Lezu s Michalem a HonzouN. MMD jsem na vrcholu Hoher Dachstein, 2995 m n. m.. K mému nemalému překvapení je to tu samý Čech. Ptám se prvního z nich, jestli jsem správně na Sněţce. Odpovědí mi byl bujarý smích. Je tu krásný, ale poněkud křivý kříţ. Michal si ho změřil znaleckým okem: „Hmmm, v Rakousku je teď všechno nějaké křivé.“ MMD udělali jsme vrcholové foto a lezeme dolů. Tentokrát na ledovec, který se rozprostírá ve stínu hory hluboko pod námi. Já sestupuji s Ondrou. Nevěřil bys, jak mu ta pusa neustále jede. Musel jsem ho upozornit, aby při tom mluvení nezapomněl dýchat. MMD při konečném sestupu na ledovec jsme posledních několik metrů museli slézt bez jištění po skále, protoţe ferrata skončila dřív. Je to kvůli tomu, ţe ledovec byl při její stavbě a taky v dřívějších měsících roku výš neţ je právě teď a doléhal aţ ke skále. V současné chvíli je mezi ledovcem a okrajem skály trhlina, do které musíme slézt. Ocitáme se tak10 metrů pod jeho čelem, které zároveň vytváří převis. Je to tu nádherné. Připadám si jako v monumentálním ledovém tunelu. MMD po krátkém hledání jsme se dostali na povrch ledovce a rychle sestupujeme, svah má kolem 45° klouţeme to po nohách, jak na lyţích. MMD po skončení svahu stojíme na jakési sněţné magistrále. Je tak 5 metrů široká a spojuje vrcholovou stanici lanovky s chatou Dachsteinwartehütte, u které jsme zakončili cestu Johannes Klettersteig. Po této sněhové dálnici se valí krom hromady lidí i potoky ledovcové vody.

MMD došli jsme k vrcholové budově lanovky. Na schodech, které vedou na obrovskou terasu potkáváme Martina pádícího dolů. Rovnou mu povídám, ať nic nevymýšlí, ţe jedeme lanovkou dolů. Uţ je však pozdě! MMD Martin zfanatizoval všechny „účastníky zájezdu“, aby šli dolů pěšky. Jen my s Danou stojíme na terase a dohadujeme se, co budeme dělat. Lanovka nebo pěškobus? MMD zatímco se dohadujeme, zbytek naší výpravy mizí dole pod námi, nádherně je ze své pozorovatelny vidíme, jak pádí po ledovci ke skalní hraně. MMD usoudili jsme, ţe uţ jsou moc daleko a nemá tedy cenu je dohánět. Jedeme lanovkou. MMD nemůţeme najít pokladnu a nikdo nám nedokáţe poradit. Přitom poslední kabina odjíţdí v 17:10, coţ je za 15 minut. MMD stoupáme si do řady cestujících v naději, ţe se lístky koupí před nástupem do kabiny. MMD jsou to hrozné nervy a čas neúprosně letí. Moţná přeci jen půjdeme pěšky... MMD zjistili jsme, ţe se dají koupit lístky, jeden stojí 18 EUR. Pokladna je těsně před kabinou lanovky. MMD přišla na nás řada a pokladník odešel. MMD strhla se hádka mezi pokladníkem a Rainmondem – chlapík, co pouští do kabiny lanovky. Rainmond podle gestikulace nechce, aby nám pokladník prodal lístky. MMD pokladník se vrátil... Aha, něco si vzal a zase odešel. Nervy tady tečou. MMD pokladník se opět vrací. Máme lístky!!! Uf, musím se nadýchat čerstvého vzduchu. MMD kabina má tak 5x překročený limit osob. Říkám Daně, ţe se určitě zřítíme. To bude blbá smrt.

MMD Rainmond šel zavřít dveře kabiny. Udělal jsem na něj zlý obličej zvaný Schlecht Rainmond. Doufám, ţe dnes bude mít kruté sny. MMD odjíţdíme. Naše kabina se pomalu posouvá z budovy. Za námi zůstávají zástupy zoufalých lidí, ţen, muţů a brečících dětí. Všichni ti, co se k nám jiţ nevešli. Takhle nějak to probíhalo na Titaniku. MMD ptám se Dany, jestli nemá výčitky svědomí. „Nemám!“ zazněla odpověď. Zákon přírody je neúprosný. MMD při sestupu vidíme ferratu, kterou jdou kluci dolů. Je tam více skupin, ale ta naše se nedá splést. Jeden člověk totiţ jde stále tak 20 metrů před ostatními – Martin. MMD dostali jsme se šťastně dolů. U aut ještě nikdo není. Rozbalujeme tedy věci a sundáváme boty. Boţe, to je úleva! MMD v 18:15 se objevil zbytek výpravy. Během pár minut jsme byli komplet. Většina naší výpravy, respektive tým A a dodatečně i tým B byl na chatě Dachstein Südwandhütte, kde tak hoďku seděli a klábosili. Já s Danou jsme zatím snědli všechny zásoby, co nám zbyly v batůţkách na cestu (velmi málo) a docela si odpočinuli při střídání různých poloh na asfaltu, vyuţívající naše auto jako opěrátko. MMD v 19:00 přejíţdíme na jiné místo. Nevím kam. U placeného výjezdu z oblasti Dachstein stačí ukázat lístek z lanovky, aby se neplatilo. První vůz tak projel. Náš druhý jiţ ne. Paní totiţ chtěla vidět lístky i ostatních pasaţérů, a ti je samozřejmě neměli. MMD tak nakonec projely všechny vozy bez placení krom našeho. Co jsme té paní udělali?

MMD nabíráme vodu u malé farmy. Je to pěkná dřevěná studánka, respektive kryt na studánku, z kterého čouhá dřevěné koryto, odkud teče voda. MMD vypadá to, ţe hledáme tábořiště. Právě vjíţdíme do Filzmoosu. MMD zastavujeme u fotbalového hřiště FC Filzmoos a nabíráme pitnou vodu. Tu, co jsme nabrali u farmy, vyléváme. Šéfstvo došlo k závěru, ţe není dostatečně vyhovující. MMD po další cestě jsme našli pěkné místo na přespání, v lese u malé říčky jejíţ jméno neznám. Náš pilot nás vyhání z vozu. „Běţte pěšky!“ ozvalo se strohé oznámení z místa řidiče. A my šli. A to dobrých padesát metrů, aţ na lesní cestu, která jde souběţně s říčkou a stane se na dnešní noc naším tábořištěm. Naše auto pomalu couvá za námi. Pilot má strach, ţe si utrhne podvozek. MMD nemůţeme najít místo na stan. Všichni si zabrali jiţ ty nejlepší fleky. Po dlouhém hledání a rozmýšlení si náš wigvam stavíme přímo u kufru našeho auta. Je to pohodlné a z hlediska logistiky i velmi praktické. MMD večeře je opět famózní. Bramborová kaše, uzené ve vlastní šťávě a okurka. Jo a samozřejmě polévka. Jen Dana šla spát bez večeře! Ale neboj, ne za trest. Není jí totiţ dobře. MMD nemohu usnout. To asi ty okurky. Cítím se po nich velmi svěţí. MMD stále nemohu usnout. MMD stále...

MMD stále... Stále... Uţ moţná... Končím, tohle mě vyčerpalo.

NEDĚLE 7. 9. 2008 MMD vstáváme v 6 hodin. Na to, jak jsem nemohl usnout, se cítím úplně svěţí. Všichni ostatní hlásí, ţe se vyspali výborně. Spánek pod vysokým napětím, jako předešlé noci, nikomu rozhodně nechyběl. MMD auto Honzy z Hájů stojí poslední na cestě a blokuje tak výjezd všem ostatním vozidlům. Není teda třeba se snídaní chvátat. MMD přepíši ti snídaňový rozhovor Járy a Data: Jára: Co bude dnes k snídani? Dat: Marmeláda. Jára: Uţ zase? Dat: Tak si pod ní dáme máslo. A pak spokojeně odkráčeli. MMD dnes necháváme veškeré vybavení v autech. Má pršet, tak se bude jen chodit. MMD projeli jsme opět Filzmoosem a vjíţdíme na placenou silnici. Stojí nás to 4,50 Eura. MMD dojeli jsme na parkoviště. Martin rozšafně prohlásil, ţe mapa rozhodně neukazuje vše a ferrata sety tedy pro jistotu s sebou. Všichni si je tedy zase začali vyndávat z aut a balit do baťohů. MMD hory jsou zahaleny v mracích. Moc se mi do nich nechce. MMD jdu se skupinou A. Ještě jsem s nimi nikdy nešel, tak uvidíme. Zatím to vypadá, ţe je to v kaţdém případě veselejší parta.

MMD skupina A pod vedením Lincolna a HonzyV prohlásila, abych nezapomněl, ţe jsem u nich zelenáč a ti nosí baťohy. MMD všichni mi říkají zelenáči. MMD ušli jsme tak 100 metrů a uţ zakládáme výškový tábor. Postup této skupiny je opravdu úchvatný. Neberu si ani hůlky. Dnes je očividně nebudu potřebovat. MMD Jíra, jako správný policajt, vše zkoumá. Závoru přes cestu 5x zvedl, pak si zazvonil na zvon na blízké stodole atd. MMD jdeme cestou 612 (1,5 hodiny) na Hofpüfglhütte 1703 m n. m. Asi je tam hospoda. MMD ušli jsme dalších 200 metrů a všichni se vysvlékají zpocení jak lachtani. Mohu nad tím jen kroutit hlavou. MMD je další přestávka, ušli jsme o 100 metrů dál. MMD upozorňuji skupinu, ţe jsme ušli dalších 100 metrů a nebyla zastávka. Sklidil jsem za to jen pohrdlivé pohledy. MMD děláme přestávku u ferraty A skupiny – provázek lemující stezku o průměru cca 0,5 cm.. MMD další přestávka, tentokrát čekací. Zjistil jsem, ţe Ačkaři mají několik druhů přestávek: 1) svačinová 2) kochací 3) čekací 4) výšková 5) délková 6) smrkací

7) mamba 8) čurací 9) rozcestníková 10) chatová 11) pro přestávku 12) nikdo neví proč MMD skupina A mě asi nemá ráda. Stále mi vyhroţují (otevřeně). MMD skupina A začíná být pro změnu bezradná. Prý co jim to ten šéf poslal tentokrát na převýchovu. „ S tímhle se nedá pracovat!“ Mluví asi o mně. MMD MíšaK a Lincoln proti mně vedou opozici. MMD další přestávka – Mamba. MMD jsme u chaty a dáváme sváču, někteří zmizeli uvnitř. MMD tomu nebudeš věřit. Normálně mi tě ukradli – Lincoln, MíšaK a HonzaV (přesně tak, i ten slušňáček Honza). To je neuvěřitelné, co si ta cházka dovolí. Řekl jsem jim, ţe dostanou pěstí, coţ velmi rozesmálo Honzu z Hájů. MMD MíšaK je ten typ tichá voda břehy mele. Hezky se usmívá, povídá si a najednou máš nůţ v zádech. MMD MíšaK s HonzouV řeší, ţe by bylo zajímavé, kdyby mi zmizely tuhy z tuţek. To však není vše, při pohledu na nedaleké odpadky se Michalovi například vybavuji opět já. Moţná bych se měl uţ urazit. MMD HonzaV pravil, ţe je strašně fajn mít ve skupině někoho, po kom se dá vozit. Lincoln k tomu dodal, ţe je dost, ţe mě konečně půjčili. Hmmm, začínají ke mně projevovat pozitivní city.

MMD skupina A se rozhodně více směje neţ skupina B. Bohuţel však hlavně mně! MMD vyráţíme po cestě 601. Kousek od chaty jsme objevili cvičné skály na lezení. Je tam nataţená i ferrata. MMD já s Járou máme jediní ferrata sety, tak si to jdeme vylézt. Ostatní jdou napřed. Lezeme nahoru, obtíţnost je tak červená, občas i černá a vzdušná. Výborná pro nováčky, vyzkouší si zde skoro všechny moţnosti ferraty. I malý převis. Z druhé strany skalního bloku, na který lezeme vidíme skupinu důchodců, kteří se pod vedením instruktorů zkouší jistit a věšet do skob a nýtů (visících tak metr a půl na zemí). Nechápu to jejich věšení, asi je to kvůli tomu, aby důvěřovali ţelezu ve skále. Vypadá to vtipně. MMD utíkáme s Járou za zbytkem skupiny. Mají docela náskok. Zatím jsme potkali jednoho člověka jdoucího v protisměru (mimo jiné Čecha) a stádo ovcí. MMD jsme zase pohromadě. Právě se nacházíme v krásném údolíčku s rovnou loukou. Vypadá to tu jako v japonské zahradě. Nádhera. Uprostřed toho všeho hoří oheň v ohništi, které zde jiţ bylo, a skupina A si opéká salámy. V čele HonzaV, který naprosto blaţen neustále opakuje: „Tohle jsem za celou dobu s šéfem nezaţil!“.

MMD pořád se tu mluví o nějakém roţnění. Mám obavy, ţe se to týká zároveň i mě. MMD obava se ukázala jako oprávněná. Zpětně ti sděluji, ţe mě tým A surově napadl a přivázal k tyči. Tebe mi strčili do pusy a simulovali opékání na ohni. Prý to mám brát jako výstrahu. MMD myslím, ţe skupina A mě má stejně ráda, akorát své city neumí správně vyjádřit. Opět sestupujeme, po cestě 617. MMD právě probíhá rozcestníková pauza. Jdeme směrem na Hofalmen, 30 minut. Vidíme, jak z vrchu sestupuje tým B. „Je konec legrace!“ prohlásil Jíra. MMD je zvláštní, jaké je najednou při sestupu ticho. Týmu A došel humor. MMD na parkovišti s rozhodujeme, co bude dál. Je stále zataţeno a trochu poprchává. Martinova imaginární meteorologická ţabička prý skákala docela vysoko, občas i kuňkla. Závěr dle Martina je, ţe zítra má být hezky. Neţ odjíţdíme, tak nabíráme vodu z dřevěného kmínku u cesty. Proud je hrozně malý. Trvá to nekonečně dlouho. MMD nejdou nám otevřít dveře u auta na straně Dany. Je to jen další důkaz vlastního ţivota Honzova auta. Zkoušíme úplně vše, ale dveře se ani nepohnou. Moţná se auto začíná mstít. Vzduch se ochladil, nebo se mi to zdá? MMD před mostem ve Fizmoosu stojí na silnici tři krávy. Musíme čekat, aţ se uráčí odejít. V té chvíli se HonzaV vypjal a nadskočil na sedadle, vytřeštil oči a vykřikl: „Ty krávy snad budou soul…!?“ Dále to nedořekl. My ostatní jsme dostali záchvat smíchu.

MMD krávy nesoul… (řečeno v jazyce HonzyV) a po pár minutách si nevzrušeně odkráčely. My v tuto chvíli bereme benzín. Řidiči našich aut se venku čertí, ţe musí mýt i okna u aut, zatímco si posádky sedí uvnitř. Nejhlasitější je Honza z Hájů. „To je neuvěřitelné, nejen ţe meju okna, zatímco oni sedí uvnitř, ale oni ještě nadávají a ukazují, kde jsem nechal šmouhy.“ Náš pilot pouze chodí okolo auta a stále opakuje: „To je sebranka.“ Rychle dáváme dohromady něco přes dvě koruny ve třech různých měnách, co kdo našel po kapsách. Otevřel jsem dveře u auta a zavolal na HonzuV: “Mladíku, díky a tady máš nějaké drobné a něco si kup!“ Reakce byla neadekvátně agresivní… MMD dojeli jsme na místo dnešního tábořiště, kdesi v lesích na malém parkovišti či moţná odkladišti dřeva. Venku přímo leje. Probíhají vzrušené debaty o tom, zda zůstat nebo jet domů. Mně osobně je to jedno. V dešti to nemá smysl, a pokud to má přejít, tak proč nezůstat. Přeci jen je to jen jednou za rok. MMD Martinova ţabička nejspíš pošla. Z toho se tedy usoudilo, ţe se počasí nezlepší. Jedeme domů. Loučíme se tedy s Martinem, Michalem a Kájou. Jejich vozy jedou buď napřed, nebo jinudy. Náš vůz a vozy MíšiK a Honzy z Hájů putují společně do republiky. Směr Vídeň, vzdálenost k ní 304 km. MMD stále prší. Viditelnost je mizerná, zvlášť kdyţ občas jedeme za nějakým vozem. Dana nabízí jídlo – chleby atd. HonzoviV ho klidně i namaţe, zatímco mně ne. Jako kdyby ten volant co drţí, byl nějaký handicap. MMD poprosil jsem o rajče, které jsem záhy od Dany dostal. Hned na to si o něj řekl i HonzaV. Neţ se Dana sebrala, tak

jsem mu dal své. Na to mu však od zhrzené Dany bylo oznámeno, ţe dostal malé a kdyby chvilku vydrţel, dala by mu větší a chutnější. MMD pokud chci jídlo, tak musím přes HonzuV. To je jistota kvality. V opačném případě mám obavy, ţe by mi do něj Dana mohla třeba plivnout. Mám podezření, ţe Dana je napruzená kvůli tomu autu, protoţe ji nemá rádo a mě ano. Tak se mstí na mně. MMD auto vymyslelo nový způsob teroru přes high tech rádio. CD, která z něj vyjedou, jsou rozpálená tak, ţe se jejich tvar skoro vypaluje do kůţe. MMD před Vídní stavíme na čerpací stanici. Všechna tři auta jsou opět pohromadě. Počasí je prudce deštivé. S HonzouV si kupujeme Red Bull, abychom neusnuli. Jízda je hodně náročná na pozornost. MMD průjezd Vídní nám zabral celou hodinu. Větrné elektrárny krásně červeně blikají. V té tmě to vypadá velmi zajímavě. MMD je 22:30, přejíţdíme státní hranice ČR. MMD stavíme na první čerpací stanici, sháníme bagetu k jídlu, nic nemají. Za to však mají Kofolu, hmmm. Ptám se Jíry, zda je trestné zesměšňovat policistu, i kdyţ je v civilu. Prý jo, říká Dana, protoţe normální lidi se zesměšňovat nesmí. Na to však reaguji, ţe Jíra s MíšouK nejsou rozhodně normální. MMD ani na druhé čerpací stanici nemají bagetu. HonzaV skučí hlady. MMD ani u třetí… MMD konečně čtvrtá čerpací stanice v pořadí má bagety. Náš pilot si ji běţí celý šťasten koupit. Také se zde loučíme s Jírou a MíšouK.

MMD není mi moc dobře, mám rýmu, nepříjemný kašel a začíná mě bolet hlava. Krom záţitků si přiváţím asi i chřipku. Lidské tělo je opravdu zvláštní, jak dokáţe potlačit nemoc. Celou dobu, co jsem byl ve fyzickém i psychickém vypětí, mi bylo dobře a jakmile to vše skončilo, tak uţ není proč mě chránit. MMD je 00:15 a leţím pod peřinou na měkké posteli. Přespáváme v Brně, doma u HonzyV. Sojka asi uţ spí. Alespoň podle jejího pravidelného oddechování. Je konec dobrodruţství. Dana zhasla.

È chiaro che sono innocente. Je jasné, že jsem nevinný

Vítr. Čechrá vlasy, studí na tváři, zpívá v puklinách skal i v trávě chvějící se jeho poryvy. Choulíc se v závětří kamene, hledíš do modravých dálav. Čeká tě ještě dlouhá cesta, než překonáš všechny ty hřebeny a hřbítky, vlnící se až kamsi za obzor. Ještě budeš proklínat rozhodnutí vydat se na toto putování, stejně jako tě mnohokrát omámí čirá radost z nesmírné krásy dosud nespatřených míst. Takové jsou hory. Někdy mnohoslibné, někdy odmítavé, jindy hrozivé a jindy zase neviňoučké jako modravé ráno, jímž vábí do své náruče. Snad ta proměnlivost tě láká, aby ses znovu a znovu trmácel do výšek, brodil se ledovou vodou křišťálových potoků a za úsvitu opouštěl vyhřátý spacák. Může-li jediná věta charakterizovat průstup hor, pak to je úsloví: "Vše lze překonat, dokud není dokázán opak." Ochota překonávat překážky a s nimi i sebe sama se však musí pěstovat. Pak se dokážeš rvát ze všech sil pro mlhavé tušení slastného uspokojení, jež tě naplní, až si vyčerpán splníš další sen.

STŘEDA 2. 9. 2009 MMD zjistil jsem při četbě knih, ţe správný autor nezačíná své bestové-celery rovným skokem do děje, ale postupným lyrickoepickým naladěním čtenáře a uvedením do historicko-politické situace. To zabere tak 80 stran a na posledních dvaceti je pak to nejzajímavější z celé knihy. Ty ovšem nejsi obyčejná kniha. Jsi můj věrný přítel, kterému mohu svěřit veškeré pravdy bez toho, aniţ bych musel snášet agresivní odezvu. Moţná proto bych mohl zkusit s tvou pomocí udělat jakýsi poetický úvod a začít novou kapitolu. Tak tedy… Předem se ti omlouvám, je to jen literární pokus a pokud nevyjde, tak uţ tě s tím nikdy nebudu otravovat. Tak tedy…

MMD rok se s rokem sešel a nastal ten dlouho očekávaný čas poutí po hřebenech malebných třítisícovek (na které se musíš prvně vysápat po tříhodinovém fyzicky odrovnávajícím výstupu), údolích s křišťálovou vodou (a studenou jak čert) a vonícími háji bučin (zvláště tam kde se pasou ovce, koně a jiná horská havěť). Větrem, co ti čechrá vlasy (krátce poté, co ti odlétla helma) a ranními mrazíky (díky nimž musíš čtvrt hodiny otloukat námrazu ze stanu, než ho sbalíš). Čas večerního (nočního) vaření po návratu z těžké túry a rozhovorech se svými přáteli (kdy od nich vyprošuješ špetku soli či rovnou zbytky jejich lepší večeře). Čas krásných výhledů (zvláště v mlze), pití pramenité horské vody (akorát ta bestie pramení vždycky tam, kde ji nepotřebuješ) a kocháním se 90. let starou válečnou historií (zvlášť ve chvíli, kdy máš nohu zapletenou do ostnatého drátu). Prostě čas hor. Hmmm, myslím, ţe jako poetický úvod by to mohlo stačit. Řekl bych, ţe jsem překonal své představy a posunul hranice lyrickoepického úvodu současné literatury zase o kus dál. MMD tento rok je velmi zvláštní. Uţ totiţ nejedu do hor jako bezstarostný studentík, ale jako ostřílený měsíc pracující zaměstnanec. Tímto v duchu velmi děkuji šéfové Nadě za umoţnění této cesty a slibuji, ţe to určitě odpracuji. V tuto chvíli sedím v autobuse s Ondrou z Velkého Meziříčí a míříme do Brna. Ondra dnes zároveň slouţil jako můj osobní taxikář a vyzvedl mne na veletrhu výukových programů v Ţelivě.

MMD jedno zjištění pro moji lepší budoucnost – blízkou v případě nouze a dalekou z pragmatického hlediska. Ondra si veze v baťohu na každý den 6 toustů! MMD Ondra mi právě radí, abych psal věci, které zajímají hlavně čtenáře. To je hrozné, začíná na tebe být komerční tlak! Vysvětlil jsem mu, ţe v té chvíli bys ztratil mé osobní kouzlo, a to je právě asi jediný důvod, proč jsi čitelný. Bez uráţky, samozřejmě jsem si vědom, jak jsem jiţ zmínil mnohokrát před tím, ţe jsi můj jediný věrný a za všech okolností soukromý společník. MMD v půl páté jsme dorazili k obchodnímu centru Futurum. Asi jsme poslední, ale nedáváme na sobě nic znát. Je krásné zase vidět všechny ty lidi. S Kájou jsem si tradičně potřásl „po skautsku“ pravou rukou. Levou odmítá pouţívat mně pro zlost. Já si teda myslím, ţe zapomněl, jak se při tom pozdravu zaplétají ty malíčky, a tak se za to prostě stydí. MMD V autě jedu tentokrát právě s Kájou (k jeho nevýslovné radosti), Sojkou a zrzavým jeţkem Vaškem, našim řidičem. MMD předpověď počasí na příští dny má být následující: Čtvrtek – oblačno, pátek – déšť a poté zlepšování. Mimochodem uţ jsme v Rakousku a Kája si tu hrozně vymýšlí. Vypráví tu pohádky, jak si prý my dva vymýšlíme a vytváříme fantastické události na jinak nudných cestách. Jediné s čím musím souhlasit je věta “…neboť on je ten borec, co objevuje bílá místa na mapě a všichni ostatní jsou jako ti jeho poskoci!“. No, s těmi poskoky bych to asi tak neřekl, lepší označení je „přicmrndávači“.

MMD na parkovišti na 213 kilometru dálnice se všechna čtyři naše vozidla kontrolně setkala. Zajímavý je fakt, ţe jsme tu byli první. Ovšem ještě zajímavější bylo zjištění, ţe Michal – vůdčí vůz - přijel jako poslední. Důvod byl prozaický – jeho posádka by mu prý počůrala potahy, pokud by nezastavil. Instrukce pro další cestu, jak jsem si je zapamatoval: Směr Udine, před ním na Tolmezzo, pak po nějaké cestě, kostel, 4 km, Martin, jáma, mýtina. No, ještěţe máme v autě GPS. MMD ve 22:44 jsme překročili hranice Rakouska a Itálie. Dále toho moc nevím, protoţe jsem usnul. Probudili mě aţ prudké serpentiny, které jsme vyjíţděli vzhůru do hor. Je to aţ magický pohled vidět tam vysoko nad námi v černočerné tmě světýlka vesnic a městeček. Zdá se úplně neskutečné takto v noci, ţe tam nahoře můţe ještě něco být. Člověka ta malinká světýlka přitahují, těţko se odtrhnout pohledem i myšlenkami na to, jak úţasné by bylo tam ţít. MMD v 00:00 jsme projeli okolo kostela v Cima Sappada a zamířili uzoučkými, prudce se klikatícími cestami vzhůru do prudkých svahů zařezávajících se do údolí Sappady. Po 15 minutách se před námi objevila loučka ohraničená lesem a řekou Piave. Stačilo sjet jen pár metrů z asfaltky. Nechápu, jak takováto místa můţe Martin nacházet (to on nás jsem donavigoval, jak jsi asi pochopil). Na druhé straně řeky, kudy vede i silnice stojí chata Piani del Cristo (1410 m n. m.).

MMD od zastavení posledního vozu nám to trvalo 20 minut, neţ se za naprosté tmy objevila na louce vesnička 8 stanů. I nejlepší roverské kmeny by mohly závidět rychlost, tichost a efektivnost této party lidí. V jednu hodinu uléháme a nařizujeme budíky na 6:00 ČTVRTEK 3. 9. 2009 MMD budík zvonil na minutu přesně. Záblesky mezi nevědomím a vědomím do okamţiku procitnutí stačily, abych si vybavil noční liják a bouřku. Jak tak poslouchám, tak z postele se nikdo v okolí nehrabe. Teda nejspíš jen Kája, ale ten není normální. MMD v 6:40, během snídaně, se přištrachal Martin, náš stálý a neodmyslitelný člen výpravy, bydlí v Německu a je to Michalův bratr. Tiše se plíţil mezi námi, potutelně se usmíval a občas koukal s Michalem do mapy. Představuji si, ţe takhle nějak se plíţil ve středověku ulicemi měst mor. MMD nejzajímavější věc na dnešním balení je Michalův přístup. Chvíli se hrabal ve věcech a pak začal nahlas: „Cepíny a mačky neberem. Hmmm, a mám si vzít čelovku?“ pravil zamyšleně. Většina z nás se nezakrytě vyděsila. Kde jen jsou ty časy: „Ze cvičných důvodů bereme vše!!“ Veliký vůdce stárne. Bohuţel to nebylo ohledně Michala ještě všechno. Krom toho, ţe několikrát sprdnul Martina, aby si do auta naloţil nějaké věci z jiných aut (baťohy atd.), tak nakonec po svém obvyklém pruzení ohledně balení našich stanů atd. to byl právě on, kdo poslední sbíral své věci (přesněji mikinu, kterou prý určitě nevytahoval).

MMD přejíţdíme dalšími serpentinami aţ do 1830 m n. m. Pěkně blbě se píše, jak to auto neustále prudce zahýbá. Zprávy od rosniček hlásí, ţe počasí dnes má s postupujícím časem dešťovatět. MMD skupina A pod vedením HonzyV. zastavuje své vozy dříve a svůj výstup začíná z malého parkoviště u velké informační tabule. Ptám se Sojky, zda má určitě všechno. Náš vůz totiţ jede se skupinou B dál. Ujišťuje mě, ţe ano. Ve chvíli, kdy se naše auto rozjíţdí, Sojka přibíhá. S úsměvem se jí ptám, co zapomněla. Načeţ mi odpovídá, ţe ona nic, ale zda bych náhodou já nechtěl svůj baťoh, který mám u nich v autě. MMD popojeli jsme asi o 1 km dál na parkoviště u chaty Sorgenti del Piave. Nad ním se tyčí malá kaplička, okolo níţ procházíme cestou Ovest Normal. Míříme na vrchol Monte Peralba.

MMD po krátké rovné cestě začínáme stoupat lesnatým terénem vzhůru. Začínám se pěkně potit. Zastavuji a svlékám si mikinu, rozepínám po stranách kalhoty a na

hlavu dávám šátek, aby mi pot netekl do očí. Mezitím mi hlavní proud výpravy utekl a dohnal mě velký Honza s Havranem, kteří šli svým tempem vzadu. Vytáhnul jsem hůlky a vyrazil dopředu, abych dohnal hlavní skupinu. Kdo šel někdy v horách, tak zná ten pocit, kdy vysoko nad ním jde nějaká výprava a on si říká „Uţ abych byl tam, jak jsou oni!“ nebo „Jaké asi budu zaţívat pocity, aţ tam budu?“ Přesně to jsem teď cítil já. MMD dochází mi dech a nemohu popadnout nový. Dýchám, jak kdybych byl v pěti tisících a ne v necelých dvou. Hrudník mi úplně sípe. Kaţdou chvíli se musím zastavit a odpočívat. Lije ze mne jak v tropickém pralese, kruci! Dýchání, kdy sípu, mě poslední měsíc zlobí vţdycky před spaním. Myslel jsem, ţe to vyřeším aţ po Dolomitech, ale asi jsem to měl udělat dřív. Havran s velkým Honzou, kteří mě dohnali se shodli, ţe mám problém s průduškami a ţe bych to měl řešit hned, jak přijedu domů, abych to neměl chronické. Stoupání začíná být značně exponované. Jdu s Havranem, jehoţ tempo mi v tuto chvíli absolutně vyhovuje. Jsem mu za to vděčný. MMD velmi rychle se zatáhlo a viditelnost je tak 30 metrů. Teplota klesla a spolu s vysokou vlhkostí se udělala pěkná zima. Počasí sice hrozné, ale mně se během několika minut začalo dařit dýchat zcela normálně. Ani bys nevěřil, jak moc se mi ulevilo. V jednu chvíli jsem uvaţoval, ţe snad půjdu zpátky.

MMD nahoře mizí v bílých mracích velký Honza, který svým stabilním tempem získal náskok proti mně a Havranovi. Mraky, které nás obklopují, mají ještě jednu výhodu. Milosrdně totiţ našim zrakům skrývají vyšší a vyšší vrcholy, které se objevují za kaţdým hřebenem, který vystoupáme.

MMD na vrchol Monte Peralba 2694 m n. m. jsem dorazil v 10 hodin. Na místě odpočinku skupiny B stála slonovinově bílá soška Pany Marie a o 10 metrů dál vrcholový zvon (na ten jsem samozřejmě hned zaklinkal). O dalších 20 metrů dál od zvonu se vypínal vrcholový kříţ. MMD vytvořili jsme společnou fotku s naší krásnou oddílovou vlajkou a také s tou kroměříţskou, kterou po dvou letech zase vyhrabali odněkud z vyřazených hadrů. Mimochodem ji také vyprali. Poprvé od třicetileté války, kdy se pouţívala jako deka pro koně. Dokonce jsem tam dokázal odhadnout i nějaké ty barvy, ale moc jich tam není. Hned na to se oblékáme do ferrata setů a nasazujeme přilby. Dolů se půjde druhou stranou hory, po ferratě Sartor.

MMD sestup je lehčí, obtíţnost spíše modré barvy. Kája to skáče bez jištění a tváří se velmi znuděně. Já se jistím, alespoň přes jednu karabinu, cesta je opravdu pohodová, i kdyţ místy má pro některé svá subjektivní překvápka. Například převísek pro Ondru, pro zbytek jen trochu víc příkrou skálu atd. MMD došli jsme na rozcestí cest. Je tu cedule s vyobrazením papeţe Jan Pavla II. a sošky Pany Marie, kterou jsme viděli na vrcholu Monte Peralba. Máme teď moţnost jít buď zpátky k autům, nebo na další vrchol. Debatuje se co dál. Podle Káji a Martina je to bezpředmětné. Tzn. směr vzhůru. Velký Honza se zase rozhodl jít dolů. Moţnosti mám tedy obě. Havran se na mě dívá: „Kdyţ půjdu nahoru… půjdeš kdyţtak Čápe se mnou vzadu?“ To jsem mu mohl bez okolků slíbit. Michal ho ještě uchlácholil, ţe další vrchol je ve výšce 2400 m n. m. a teď jsme ve 2300 metrech. Bohuţel asi nedomyslel, ţe by se mezitím mohlo opětovně klesat i stoupat, jak to obvykle bývá. MMD ţlutá cedule na dalším rozcestí nás posílá směrem M. Chiadenis, mírně klesáme. Vlastně obcházíme náš příští cíl cesty po vrstevnici. Po cestě decentně upozorňuji Michala, ţe mám hlad a ţe je 12 hodin. O 15 minut později těsně před začátkem stoupání k vrcholu Michal nahlas oznamuje: „Dáme přestávku, protoţe mám hlad!“ „Coţe máš?“ obořil se na něj nevěřícně jeho bratr Martin. Je pochopitelné, ţe on tento pojem nezná a s hnusem míseným viditelným opovrţením zastavuje a praví: „Tak alespoň zalezme támhle do závětří.“

MMD Začal jsem si mazat na chleba paštiku, kterou mi Havran (letošní můj provianťák) milostivě přidělil. Sváču na den jsme si prý měli všichni zařizovat sami, ale já tedy o ţádné takové dohodě nevím a mám podezření, ţe Havran začíná být trošku senilní (má na to uţ věk, přeci jen doţít se tří desítek let na Moravě uţ musí zanechat své následky). MMD po 15 minutách pauzy chce Martin uţ vyrazit. „Vţdyť furt ţvýká!“ zarazí ho Kája. „Kdo?“ diví se Martin. „No Michal.“ „Jeţíš Marjá!“ vyrazí ze sebe vzdech s pohledem na Michala. Kája se uchechtne: „On furt vykládá a pak mu to nejede. Můţeme jít!?“. Viditelně se baví. „Ne!“ vrátí mu to Michal, ale zároveň se zvedá. Vycházíme. MMD brzy se dostáváme k ferratě CAI Portogruaro. S Michalem začínáme řešit nějaké organizační věci k lesní škole, a tak nám cesta rychle utíká. Je to velmi pěkné lezení, obtíţnost červená. Občas ulítne při lezení nějaký ten kámen. Drobná suť je na kaţdé římse. V polovině našeho lezení začíná drobně pršet. Teplota je tak kolem 10°. V polartecové mikině ţádný problém. Ten nastává aţ ve chvíli, kdy začínají vlhnout skály. Mé tvrdé boty na mokrém šutru špatně drţí. Musím kontrolovat kaţdý krok. Díky Michalovi, který leze přede mnou, vím, kde jsou nepříjemná místa.

MMD ve 13:16 stojím na vrcholu M. Chiadenis 2459 m n. m. Druhá dvouapůl tisícovka za den, dnes uţ mám splněno. Kousek pod vrcholem jsme minuli vyhloubené místnosti ve skále a zrezlé ostnaté dráty. Pozůstatky 1. světové války. Viditelnost je nulová, vše je zahaleno v mracích. Prší čím dál tím více. Přes baťoh přetahuji pláštěnku a mířím druhou stranou dolů, opět po ferratě (modrá aţ červená). MMD skála stále nepříjemně klouţe. V jednu chvíli se však rozestoupily mraky a rozprostřel se nám nádherný výhled na údolí pod námi. Vidím aţ na parkoviště a dole u paty M. Chiadenisu stojí pozůstatky válečného opevnění. Ferrata nejspíš končí přímo u něj, protoţe tam vidím kluky z naší skupiny.

MMD slezli jsme celou ferratu a teď procházíme okolo horské chaty Rifug. Calvi 2164 m n. m. Stojí tu další z horských kaplí. Dostali jsme se pod mraky, takţe máme výhled aţ dolů na naše parkoviště. MMD jsme u aut, setkáváme se zde se týmem A. Na ferratu se nedostali kvůli počasí.

Všichni se teď převlékají do suchého, aţ na mě, který má svůj baťoh s oblečením v autě u HonzyV. a to stojí na parkovišti o kilák dál. To je teda logika mít věci v autě, ve kterém nejezdím. Musím to dneska přeházet do auta k Vaškovi. Okolo se zatím řeší, co se bude dít zítra, kdy má pršet. Navrhuji výlet do Benátek. Martin na to: „Co tam, kdyţ má pršet?!. Odpovídám mu, ţe kvůli vodě se tam přece jezdí, tak je jedno, zda je nahoře či dole. MMD dojeli jsme zpátky na včerejší tábořiště u řeky Piave. Různé skupinky začaly postupně vařit. Perličkou je, ţe kdyţ uţ se všichni najedli, zmoţení staříci z kroměříţské jedenáctky teprve začínali teprve vařit vodu. Je to hlavně tím, ţe jejich vybavení je asi tak stejně staré jako oni. Náš ptačí+1 tým (Čáp, Sojka, Havran a Vávra) zaujal expanzivní taktiku a roztáhl se na místě, které si vytvořili jako zázemí pro vaření Lesy-home tým (Lesy, Medvěd, Ivo a Peťa) Název vznikl zcela spontánně (nic jiného klukům nezbylo, protoţe Lesy zaujala pozici dominantní paní domácí). Lesy prohlásila, ţe jim naše roztahování nevadí, protoţe vůči nám uplatňují „blíţeneckou lásku“. Načeţ si Havran sedl na jednu z jejich karimatek, aţ z ní vytlačil Iva. A jen pro zajímavost je 18 hodin. Čas takového brzkého návratu a večeře se v historii našich skautských expedic do Dolomit ještě neudál. K večeři jsme měli bramboračku.

MMD je brzy, jak jsem jiţ psal. Docela se nudíme a vymýšlíme co, dělat. Já leţím na Ivově karimatce a vyuţívám tak pohodlí „blíţenecké lásky“. Lesy se Sojkou šly lobovat k HonzoviV. za zítřejší program. Přesněji za výlet do Benátek. HonzuV. jejich nevinný a milý příchod tak vyděsil, ţe od nich utekl, neţ se holky dostaly k přemlouvání. Výsledek tedy nulový, alespoň co vidím tady ze svého místa. Měly jít rovnou za šéfy, jak jsem jim doporučoval. MMD já o vlku a vlk… Šéfové (Michal a Martin) přišli k nám. Holky se na ně hned vrhly s návrhem cíle výletu za špatného počasí zítra. Představily se jako holky s Čápem, coţ mě tedy docela zaskočilo (jako bych byl nějaká výrazná posila v ovlivňování Michala a Martina). Nicméně odpověď byla nejednoznačná, ani ano, ani ne. MMD byl jsem donucen přečíst část Tebe z minulého roku, přesněji poslední den. Důleţité zjištění do budoucna: Nečíst Tě před samotnými aktéry zmiňovaných událostí. MMD před spaním jsem se vykoupal v horské řece. Původní plán byl sice mírnější, jen se decentně opláchnout, ale nakonec jsem se překonal. Spát jsme šli kolem dvaadvacáté hodiny. PÁTEK 4. 9. 2009 MMD vstáváme opět v šest. Dlouho jsem tomu nevěřil, venku je tma a já jsem dost nevyspalý. Základní argumenty mozku k tomu, aby tělo přesvědčoval, ţe ten

budík nezvonil. Nicméně Kájův hlas zvenčí: „Já myslel, ţe jste ranní ptáci!?“ můj mozek jako halucinaci nevyhodnotil. Musím ven. MMD staříci z Kroměříţské jedenáctky jsou uţ vzhůru a vaří čaj. Výborné je, ţe my máme čaj uvařený uţ z večera a k jídlu bábovku, mmmňam. MMD tým blíţenecké lásky se od nás separoval. Sedí stranou a jí párky s naším kečupem. Chtěl bych napsat něco jízlivého, ale nemám slov. V tuto chvíli mi víc vadí náš stan, který je hrozně mokrý a musíme ho nějak sbalit. Sojka ukazuje na Michala a říká, ţe šéfík má pidistan. Vysvětluji jí, ţe starší lidé se začínají zmenšovat, sesychat, a tak jsou více skladní. Na to ona, ţe je přeci dlouhý. To mě donutilo si ho znova prohlédnout. A nebudeš tomu věřit, on se češe! Jeţiš, ten je naivní. MMD v 7:15 oba Honzové natůrovali své vozy, aby dali najevo svoji netrpělivost… … v 7:35 motory stále běţí a nikdo se nevzrušuje. Krátce na to však startuje Martin. Na to Michal povídá: „Teď uţ je to váţné, pojedeme!“ MMD je asi tak o deset minut později. Stojíme na parkovišti na okraji Cima Sappady u lanovky s nápisem Nevelandia. Michal a velký Honza se ztratili a sem vůbec nedojeli. Opět se vracím k předchozí větě. Jeli jsme tak deset minut! Jsme ve výšce 1240 m n. m. MMD vyráţíme po cestě 321 na chatu Monte Siera a odtud nejspíš po 318 do Passa Siera. Cesta je hodně exponovaná a mlţná. Vypadá to tady jak v Čechách.

Smrkový les, kapradiny, vlhko – prostě Šumava na podzim. Je docela dost teplo a spolu se jmenovanou vlhkostí to způsobuje, ţe z nás všech pěkně lije. Na hlavě mám šátek. Je to jedna z nejuţitečnějších částí oblečení do hor. Hůlky mám vytaţené jiţ od začátku. I přes to šílené lesní stoupání se mi dnes dýchá velmi dobře. MMD část cesty vede po sjezdovce. Viditelnost je tak 50 metrů. U chaty Monte Sierra 1610 m n. m. míjíme kýčovitý kříţ – tolik barev není ani v temperkách. Jdu teď ve společnosti Michala a kus před námi kráčí Martin s dalšími kluky. MMD naše cesta vede přes louky, strţe aţ ke skalní stěně, na kterou se stoupá pomocí římsy s drátem. Jsme jiţ nad úrovní mraků, je to nádhera… Bílá stěna se na chvíli rozestoupila a v oknu, které vzniklo, se nám ukázaly štíty hor a zelené kopce na druhé straně údolí. Bere to aţ dech… Tohle je kouzlo. Opona se zavřela… MMD rozhodl jsem se počkat u římsy na skupinu A, která jde za námi, abych si udělal nějaké fotky. To se mi také podařilo. Myslel jsem, ţe se k nim připojím, ale z horního okraje skalní římsy sleduji jak se pomalu šinou. Bude to trvat ještě pěkně dlouho, neţ se vyhrabou aţ sem. Vyrazím za Béčkem a doţenu ho. MMD Náskok skupiny B je asi 15 minut. To je sakra hodně. Kdyţ jsem obešel celou skalní stěnu, vynořil se přede mnou vysoký svah. Kluci jsou uţ tak v půlce. Dá to zabrat je dohnat.

MMD Krajina je nádherná, zeleň lemovaná skalnatými obry. Občas mi to tady připadá jak v Japonské zahradě. Ohlíţím se dolů, zda se neobjeví tým A, ale nic. Jsou to děsní šneci. MMD došel jsem na rozcestí a nejsem si jistý, zda pokračovat po cestě 321 nebo jít po 230. Rozhoduji se pro 321. Koukám po měkkých místech pěšiny zda neobjevím stopy, které by mě utvrdily, ţe tudy prošli moji kamarádi... A taky ţe je objevuji. MMD vystoupal jsem nahoru na hřeben. Přede mnou se rozprostírá ohromné, dlouhé údolí končící vysokým sedlem. Tak uprostřed údolí kráčí Béčko. Jsou hrozně maličcí. Zastavuji se, abych udělal pár snímků a sdělil ti tyto skutečnosti. Oblaka se valí nad našimi hlavami a halí vrcholy do bílé tmy. Tým B se dostal aţ na úpatí sedla a začíná stoupat. Ty uţ nedoţenu, počkám na Áčko. Protější sedlo se schovalo do mraků a začíná poprchávat. Zjišťuji, ţe se začíná rozpíjet inkoust. Psát perem má své značné nevýhody. Musím tě krýt tělem. Začíná fakt pršet. Jdu si obléci pláštěnku. MMD čekám uţ dobrých 20 minut a tým A stále nejde. Jsem schován celý pod pláštěnkou, abych do tebe mohl psát. Tým B mi zmizel. Netuším, zda se vyšplhali do sedla a přešli ho, či odbočili někam jinam. Museli by být velmi rychlí, jen na chvilku jsem je přestal sledovat, abych ti napsal pár řádků. MMD na cestičce se vynořil velký Honza a za ním zbytek výletníků. Docela jsem si oddychnul,začínal jsem mít obavy, ţe odbočili na křiţovatce, kde jsem předtím

váhal, na druhou stranu. Sojka mi sdělila, ţe měli několik přestávek, tak jim to trvalo. MMD přešli jsme údolí a začínáme se drápat do sedla. Asi tak uprostřed se stezka rozděluje. Jedna cesta vede do leva k vrcholu, druhá pokračuje do sedla. Béčko tady moţná zatočilo. MMD je potěšující, ţe i kdyţ jdu svým tempem, tak jsem neustále v čele a mohu se zastavovat a fotit. MíšaK se začíná strachovat o svá slova a činy, které zde zaznamenávám. Zatím se, jak vidíš, chová slušně, jinak bych ti to sdělil. MMD došli jsme do sedla Forcella Creta Forata 2099 m n. m. Je tu silný vítr. Dlouho se nezdrţujeme, překračujeme sedlo a sestupujeme na druhou stranu. Kája však čeká na Iva, který je poslední. MMD cesta dolů je větrná a suťovitá. Dá se tu pěkně hopsat a vyuţívat sypkosti povrchu. Je to rychlá a pohodlná metoda sestupu (pokud máš hůlky). Něco mezi během a lyţováním . Vidím, ţe mraky nad námi opět zahalily sedlo… teď uţ mohou. MMD se skupinou A se cítím plný sil. MMD stojíme na jakémsi předělu, svah se zde mnohem prudčeji láme do údolí. Po obou stranách se vypínají vysoké hory. Mezi borovou klečí zastavujeme a dáváme pauzu na oběd. Všichni sedíme společně, aţ na Káju, který se straní společnosti. No jo, jídlo a přestávky, to je pro něj moc přízemní.

MMD další sestup je děsný. Stezka je úplně zarostlá. Velmi často někdo z nás zahučí v borové kleči nebo sjede po mokré trávě. Jako například MíšaK, který po jednom z těchto výkonů (co si budeme namlouvat, pro něj je i pád úspěchem) zjistil, ţe jeho teleskopická hůlka svírá pravý úhel. Sám uznal, ţe to není zrovna vhodný tvar pro aktuální potřebu pohybu. MMD po divokém sestupu začínáme stoupat. Okolí vypadá jak v tropickém pralese, včetně vlhkosti vzduchu. Stezka je velmi bahnitá a kluzká. Občas musíme překonat spadlé stromy. Lesní porost je velmi hustý. Upozorňuji ostatní na moţnost výskytu nebezpečných hadů. „A to hlavně černé mamby“ dodává MíšaK Začíná pršet.

MMD postup je velmi pomalý nicméně soustavný. Uţ jsme překonali dva horské potoky. MMD došli jsme k rozcestníku a neţ jsme si ho stačili prohlédnout, kde se vzali, tu se vzali Béčkaři. Neustále lije a my vyráţíme po cestě 321. Připojuji se opět k týmu B. Rychlost jejich chůze je opravdu rychlejší, uf.

MMD jdeme přes otevřené louky, po cestě i pěšinami lesem a po okraji skal padající desítky metrů do údolí. Stále klesáme. MMD mraky se najednou rozestoupily, svět se vyjasnil a nám se otevřel krásný výhled na údolí, které vyplňuje Sappada. Dělám si rychle pár snímků a odstrojuji se také z pláštěnky. Gelanotsové kalhoty mám promočené, hlavně v místě kolen, kde končila pláštěnka. MMD Děláme pauzu u rozcestníku, je to asi třetí, který jsme při sestupu minuli. Cima Sappada je po cestě 318. MMD dohnal nás tým A. Ani se však nezastavil a se zvoláním „Nebudeme se zdrţovat s těmi flákači!“ mizí mezi stromy. Martina to dokonce donutilo k úsměvu. MMD tato svačinová přestávka byla na tento typ lidí (supervýkonní, bezpotravní, nenároční na údrţbu a většinou neporuchoví) nezvykle dlouhá. MMD „rychlíky“ ze skupiny A jsme dohnali asi tak po 20 minutách a společně došli aţ k autům. Upřímně musím říci, ţe mě tato skupina velmi mile překvapila. Jejich agrese vůči našim osobám (ty a já) uţ není tak veliká jako minulý rok, ba spíše skoro nulová. Přičítám to vlivu mé výchovy a dlouhodobého působení na Moravský národ. MMD rychle se převlékáme do suchého, začíná zase pršet. V týmu A začíná být jistý rozkol. Kluci peskují holky za jejich zradu v posledním úseku naší trasy. MíšaK a

HonzaV šli standardně po cestě a přes mírný kopeček, který se zvedal před parkovištěm. Holky to však střihly s většinou (tj. Béčkem) rovnou přes louku k autům. Ten kopeček tím pádem obešly, coţ je u týmu A, který si právě dnes zakládal na gentlemansky čistý výkon pěkným škraloupem. Lesy se samozřejmě hned kála: „My jsme u vás zelenáči.“ A hned Honzíkovi nabízí sušenku. Sojka se přidává se svým: „Nás to opravdu mrzí!“. Načeţ MíšaK tvrdě nekompromisně praví: “To teprve bude. Zítra cvičně mačky i cepíny s sebou, a to i kdybychom se šli třeba koupat!!“ Jo jo, co ti budu povídat, je to příjemné sledovat jak se hubuje někomu jinému, neţ nám dvěma. MMD přejíţdíme do Frassené, 111 km od Sappady. Naše GPS nám ukazuje nejrychlejší cestu. Proto nás velmi překvapuje, kdyţ nás Martin jedoucí v čele vede úplně jinam. Vašek říká, ţe se Martin asi ztratil, ale je mu trapné to přiznat, tak jede pořád dál. MMD v autě se bavíme o jídle a já z toho dostal hrozný hlad. Měl bych ti říci, ţe Vaša, náš veselý šofér, je přímo černá díra na jídlo. Jiţ včera snědl polovinu všeho svého jídla na tuto expedici. MMD Martin opravdu neví, kam má jet. Kaţdou chvíli někam zajede, všechna vozidla samozřejmě za ním, tam se zastaví, otočí a jede zase zpátky. A my máme co dělat, abychom se vytočili a dohnali ho. Jo a blinkry, ty on zásadně nepouţívá.

MMD je právě 17:15 a všichni stojíme na parkovišti ve Forcella Aurine. Šéfové jsou úplně bezradní. Šťourají prstem v mapě a doufají, ţe to smítko, co jim tam spadlo, by mohlo být třeba naše dnešní tábořiště. Zklamaně pak zírají, kdyţ jim sklouzne z mapy. Michal má následně tendenci prorazit v mapě prstem díru, ve víře, ţe se tak přizpůsobí i skutečnost. MMD Havran nám zapomněl sdělit, ţe si máme vzít ze zásob svačinu na cestu. Vzhledem k jeho chorobné lţivosti se teď samozřejmě nedivíme, kdyţ tvrdí opak. Naštěstí jsou tu i jiné posádky, které mají jídlo navrchu a hlavně dostatek, takţe se rádi podělí. HonzaV. například nabídnul svoji škvarkovou pomazánku a další posádky… no, vlastně se podělil jen Honza. Během konzumu té výtečné pomazánky jsem se také dozvěděl, ţe Lesy je členkou abstinenčního klubu. Její pravověrný člen, jak s hrdostí dodala. Na to Honza praví, ţe to je asi důvod, proč si s sebou přivezla flašku Ferneta. Podle Lesy je to však jen a pouze ze zdravotních důvodů. MMD Martin a Kája jeli hledat naše dnešní tábořiště a zkus hádat? No, našli ho. Je nad Miss di Mezzo, přesněji nad Sarasinem a Faustinem ve výšce 1294 m n. m. MMD naše tábořiště tvoří malá, útulná loučka s potokem. Kousek pod začátkem značky 720. Máme tu přímo fantastický výhled na masív Piz di Sagron. Teď sedíme (je 19:10) u našich vařičů a kuchtíme jídla. My máme čočkovou polévku, a to je přímo děs. Tým blíţenecké lásky má nudlovou polévku s játrovými knedlíčky, hmmm. Zkusím udělat na Lesy smutné oči a uvidíme.

MMD je o půl hodiny později a vaříme kuře na paprice s těstovinami. Sojka se tu s Havranem dohaduje o mnoţství vody. Tak nevím, zda něco vůbec bude.

MMD leţím jiţ ve stanu a jsem dokonce po jídle (úspěšném). Je jiţ tma a chystáme se spát. Sojka nařizuje budík na 6:00. Zítra by nás měla čekat černá ferrata. SOBOTA 5. 9. 2009 Budík zvoní v 6 hodin. Je velká zima. Nemám nejmenší chuť vylézat ze spacáku. Sojka se vlivem niţší teploty 2 – 3x zrychlila a vykukuje ze stanu. Ptám se, zda uţ někdo z muzejních exponátů je vzhůru. Hlásí, ţe ne. Jejich morál neustále klesá. I Kája si uţ přispává. MMD bude nádherný den. Obloha je jasná a slunce začíná barvit vrcholky hor do zlata. My jsme však stále ve stínu. Připadá mi, ţe je tak 10 pod nulou (moţná je to i pravda). Pijeme čaj uvařený jiţ včera večer. Lesy do mě hustí, abych ti napsal něco o našem plném odhodlání plus další věci. Vlivem nízké teploty a třesoucímu se tělu však nejsem zcela schopen vnímat

podněty zvenčí. Zaregistroval jsem jen, ţe Sojka s Havranem melou něco o tom, ţe si mám namazat chleba. MMD V 7:00 jsme všichni připraveni k odjezdu. Zdrţuje nás však Michal se svojí posádkou, kteří se stále ještě balí. Ptám se Michala, jaké je to být v roli outsidera. Jeho dopověď se skládá z několika neartikulovaných pazvuků. MMD v 7:21 jsme ve Frassené Agordino, městečka, odkad vyráţíme na dnešní výstup. Vašek si hned po vystoupení z auta na místním náměstíčku vyčistil zuby. MMD čekáme na lanovku. V 8:00 vyjedeme k Rif. Scarpa 1704 m n. m. Martin si mezitím dobírá Vaška kvůli jeho úboru (tričko a kraťasy): „No, nahoře budou tak 2°C a na jiţní straně moţná 4°C. Vašek to přechází s kamennou tváří (moţná mu ale jiţ zamrzly mimické svaly). Ondra pro změnu zhnuseně kouká na lanovku: „Tak to jsem si fakt nemyslel, ţe opravdu pojedeme. Já bych to vyběhnul!“. MMD od cílové stanice lanovky jsme ušli tak 50 metrů, kdyţ se před námi objevili volně se pasoucí koně a tři malí čuníci. Jeden z nich je vyloţeně sociální typ a hned si oblíbil Vaška, který ho láskyplně drbe za ušima ,aţ se čuník slastně prohýbá (sobě podobné typy se prostě vţdy najdou).

MMD nástup k ferratě byl poměrně krátký. Spolu s námi šlo i několik Italů. Je 9:07 a první z nás nalézají na skálu. Já lezu za Ondrou, abych udělal pár snímků. Za mnou leze Vašek, Michal a Kája. MMD lezení se střídá s výstupy. Zatím to není obtíţnostně těţké. Náročné ale ano. Ty výstupy mě nebaví. Při jednom z nich povídám Kájovi, ţe se nějak vleče. On na to, ţe to všechno leze alespoň čistě. To mě teda trochu uzemnil. Takţe se od teď začínám snaţit. MMD hned v dalším komíně lezu po skále za Vávrou. Vypadalo to zprvu lehce, ale v poslední třetině jsem si nějak špatně nalezl a zůstal jsem viset zapasovaný zády ke stěně. A ne a ne najít ten správný stup. “To si děláš srandu!“ křičí zespoda Vašek. „To v ţivotě nemůţu vylézt, kdyţ vidím, jak se tam plácáš ty.“ Kája se prozměnu chechtá a křičí, ţe jsem komediant. „On leze zády ke stěně. No, na to si snad vyndám i ten foťák!“ Mně se v této chvíli honilo v hlavě akorát: „SAKRA!“ no a taky mnoho dalších výrazů. Snaţím se neustále najít

nějaký výstupek. No zkuste si lézt pětkové lezení v botách na ledovce! Nakonec jsem to ale zvládnul – ČISTĚ! MMD v dalším komíně jsem to zopakoval. Ne ten trapas samozřejmě, ale to lezení. Kdyţ tu však sedím na malé plošince a sleduji Vaška pod sebou, říkám si, ţe to tak dál asi nepůjde. To čisté lezení, mě pěkně vyšťavuje. MMD další lezení jiţ střídám s drátem. Ptám se Michal, za kterého jsem se teď dostal, jak leze on. „Čistě…“ byla odpověď „…po drátě.“ Byl dodatek. Před Michalem leze Doďa. Pro něj je to lezení hodně náročné (psychicky), hlavně v úsecích, kde není drát. MMD nejtěţší úsek, který se na naší cestě objevil, uţ mám za sebou. Délka byla tak 50 metrů šestkového lezení. Pomáhal jsem si drátem, decentně. V jednom místě byl však vyrván ze stěny, předpokládám, ţe to udělal Doďa, který se tak křečovitě drţel, aţ ho vytrhnul. Tak jako tak byl tento úsek velmi zajímavý, a to nejen pro mne. Michal se rozhodl, ţe si jeho překonávání, mou osobou, vyfotí. Prý v mém podání je to Via CZ – kdyţ lezu tak si šlapu po ferrata setu atd. (samé výmysly, jako obvykle). MMD Michal s sebou po chvilce dalšího lezení najednou škubnul: „Já jsem se kousnul!“ zahuhlal. Hned si získal

moji plnou pozornost (proto do tebe teď píši). Zklamaně však zjišťuji, ţe to byla naráţka na zaseknutou karabinu. Jo a také jsem ztratil krycí špunt od jedné teleskopické hole, abys věděl. Ti, co lezou za námi, ho nikde nezaregistrovali. Jinak lezení je stále náročné, ale nic extremního. MMD drát skončil ve 2300 m n. m., podle Michalových hodinek. Bohuţel jsou závislé na tlaku a od včerejšího dne se značně změnil. A ke všemu Michalovi tlak v mé přítomnosti rozhodně stoupá, takţe je moţné, ţe jsou hodinky ovlivňovány i tím. Kaţdopádně jsme moţná i výše. MMD naše další cesta vede přes kamenné plotny a skalky. Svah je exponovaný, kolem 45°- 50°. Michal před sebou ţene Doďu a nedovoluje mu chudákovi ţádné přestávky. MMD po 15 minutách od opuštění ferraty jsme dohnali dva Italy, kteří při chůzi telefonovali a nejspíše sdělovali své horské záţitky. Nějakou dobu se nás drţeli, neţ zjistili, ţe na nás nemají a odpadli. Lezu napřed, abych mohl na chvilku odpočinout a zapsat ti své záţitky. Vávra se mnou chvíli drţí krok a pak slyším: „Jak to ten Čáp dělá? Tři kroky po skále a je o pět metrů dál.“ To mě samozřejmě potěšilo. Lezení po skalkách a šikminách je lepší neţ ty choďáky v suti a kamenných plošinách. MMD nad námi se objevila červená bivakovací bouda. Ještě je dost vysoko, ale zdá se, ţe i naše cesta začíná stoupat po skále vzhůru.

MMD bivaku jsem dosáhl ve 12:10. Na cedulce je napsáno FONDANZIONE ANTONIO BERTI, BIVACCO FISSO , GIANCARLO BIASIN, 2700. Sedí zde celá naše sestava a opaluje se na slunku. Martin vypadá, ţe snad spí. Michal, hned jak dorazil, okamţitě vytahuje jídlo s tím, ţe se nasvačíme. „Lépe aţ na vrcholu, ne?“ prohlásí suše Martin a odchází. S ním odcházejí i všichni ostatní. Michal nafučeně hází svačinu zpátky do baťohu.

MMD na vrchol je to asi 100 metrů, nicméně drátem tu opravdu šetřili. V jednu chvíli jsme šli jen po polovičním průřezu běţného drátu. Tloušťka sice nic moc, ale za to pěkně zvonil, tak plechově. Nakonec však zmizel i ten. Doďa se tu hodně natrápil. MMD vrchol Agneru, 2872 m n. m., dosahuji ve 13:09. Je tu nádherný výhled. Agner je z druhé strany Marmolády neţ ji znám. Vidíme odtud Civetu, Piz Boe a tu šílenou horu, co jsme k ní šli kdysi 8 hodin. Je tu krásně, slunko svítí a viditelnost ohromná, to uţ jsem vlastně říkal. Po pěti hodinách výstupu prostě paráda. Martin mi ukazuje Antelao, horu o které zpívá kapela Epy de Mye. Ptám se, proč nejdeme i tam. Martin

na to, ţe by šel, ale není tam drát. „Kdo stojí o drát?“, říkám na to. „Třeba já!“ vkládá se mezi nás Doďa. MMD velmi dobře jsem se najedl a podělil o pendreky od maminky. Dva Italové nás vyfotili s vlajkami (pro připomenutí – Devítky z Kamenice nad Lipou a dál to není důleţité). Hned poté odcházíme dolů. MMD jdu s Michalem a Vávrou úplně poslední z Béčka. Stalo se, ţe jsem během okamţiku přejel rukou po drátě, který je podél stěny, a teď koukám na roztrţený ukazovák. Tak snadné to bylo. Štěstí, ţe jsem si neroztrhnul celou dlaň. S Michalem to ošetřujeme jen náplastí. Teče z toho hrozně krve, skála teď vypadá jak po nějakém masakru. MMD Vávra má problémy se sestupem. Michal mu „pedagogicky“ neustále nadává a ukazuje, jak má našlapovat na skály, aby mu to neklouzalo. Vávra se však stále bojí a nevěří si, a to i přesto, ţe mu Michal vysvětlil a ukázal princip adheze (jak to Vávrovi prezentoval). Tak jako tak, po nějaké chvíli to začalo vypadat dobře a postup se zrychlil. Michal šel první, Vávra za ním a já naše trio uzavíral. A tu se stalo, ţe princip adheze zklamal přímo u mých bot. Podjely mi nohy a málem jsem srazil i Vávru. Michalova výuka skončila opět neúspěchem. MMD kousek cesty s námi šel i Vašek. Mimochodem sestup ho tak zaměstnává, ţe vůbec nemluví o jídle. Prý na něj ale neustále myslí. S Michalem řešíme důleţitá témata, jako zdravotnictví, politika a různé formy

demokracie – hlavně ty efektivní nedemokratické demokracie (jako je diktatura pod vládou Michala atd.). Vašek si uţ nějakou dobu stěţuje na bolest hlavy. „ Vy se neustále špačkujete a teď jste najednou kámoši, to je úplně hrozné. To nemohu poslouchat. Moţná, ţe mě ta hlava bolí z toho!“ Na to zrychlil krok a brzy zmizel vepředu. MMD cesta dolů byla velmi, velmi dlouhá. Hodně skalnatá, ale naštěstí bez suti. Často jsme některé úseky slézali po skále. Spodní část končila několika (asi třemi) krátkými ferratami a nakonec firnovým svahem. Kde jsem se pěkně klouzal dolů. MMD pod sněhovým svahem jsme se odstrojili z ferrata setů a úvazů a vyrazili k chatě Scarpa. Martina a zbytek týmu jsme zahlédli válet se na mezi o kousek níţe, neţ jsme my. Neţ jsme se odstrojili, byli pryč. MMD u chaty se všichni opět setkáváme. Vašek a Honza z Hájů zde zůstávají a čekají na lanovku. My ostatní vyráţíme dolů pěšky. Je půl páté a musíme slézt 700 výškových metrů. MMD cesta je velmi zajímavá, zvláště ve spodní části kopce. Je to jakýsi úvoz a sem tam i vydláţděný. Řešíme její vznik – teorie se točí kolem vody, zvěře, lidí a vozů, Michala a jeho věku atd. MMD krátce před půl šestou jsme u aut ve Frassené. Vašek s Honzou z H. tu jiţ jsou. V obchodě si kupuji mapu této oblasti – stojí mě 8 EUR. Martin mi na to povídá, ţe mapy od kompasu jsou jen orientační: „Je to

tady, moţná trochu vedle. No, a kdyţ se netrefíme, tak se nezlobte!“ Vašek si ve stejném obchodě koupil nealkoholického Ferneta. Teda je to nějaká limča s velmi podobnou chutí. No hnus! MMD radíme se, co zítra. Michal má návrh na nějakou sedmihodinovou ferratu. My bychom (já a Vašek) raději zaloţili skupinu R – restaurační. Tábořit budeme, co včera. MMD na tábořišti jsme první. Skupina A tu ještě není. Přišel k nám Vávra: „Chtěl bych vám Michale s Čápem poděkovat, za pomoc při sestupu a krásnou přednášku o politice.“ Na to reaguje Vašek s tím, ţe poté co nás opustil, jeho bolest hlavy zázračně zmizela. A to byl jen na samém počátku naší debaty. MMD právě přijela skupina A. Je něco před půl sedmou. Hned se pouštíme do vaření. Tradičně vyuţívám k posezení Ivovu karimatku. Je třeba ukotvovat princip blíţenecké lásky. Vaříme nudlovou polévku a bramborovou kaši s párky. MMD posloucháme dobrodruţné příběhy skupiny A. Hlavně hrdinský čin MíšiK, který se vrhl do cesty obrovskému balvanu (velký byl nejméně jako kopačák) řítícímu se na Sojku. Shodili ho nějací amatéři, co lezli v cestě nad nimi. Míša ho vlastním tělem zastavil. Přišel tak málem o celý prst a většinu nohy. I s těmito strašnými ranami dokázal stále lézt a podporovat svoji skupinu. Michal ho teď ošetřuje. Rány to jsou opravdu strašlivé a krvavé (hlavně ten prst). Všichni Míšu bezmezně obdivujeme.

MMD spát jdeme v půl desáté. Dopíši tyto věty a zhasnu. Dnes jsme všichni opravdu unaveni. NEDĚLE 6. 9. 2009 MMD 6 hodin. Venku tma a ţádné zvuky. MMD uběhlo pár minut a v ostatních stanech začali pípat budíky, mobily a jiné zrůdnosti. Pomalu se začíná rozednívat. MMD je oprrrravdu hroznáá zzzima, ale fakt hrrrrrozná. Dokonce i Vašek, který na sobě nemá nikdy více oblečení, neţ jsou kraťasy a tričko, si oblékl kalhoty. Teda asi tak na pět minut. Lesy chodí zabalená ve spacáku a Sojka prozměnu vypadá jak při cestě na Severní pól. MMD při snídani mi Lesy vysvětluje, ţe blíženecká láska se šíří jak epidemie. Za chvíli to zjišťuji na vlastní kůţi, kdyţ prosím Vaška o půjčení hrnečku (můj se ztratil). Ten mi podává velmi decentní umělohmotný šálek se slovy: „Já ho mám také půjčený.“ Já jsem naštěstí v řetězu blíženecké lásky aţ ten poslední v řadě – tzv. aktivní přijímatel. MMD nejde mi vypnout mobil, asi zamrznul. Sojka mě chvíli sleduje, načeţ praví: „Odemkni si klávesnici!“ Nějaká chytrá po ránu!

MMD poté, co jsme dnes velmi rychle sbalili stany, vyráţíme k cíli naší dnešní cesty. Je to z druhé strany masivu, pod kterým leţí naše tábořiště. MMD Vašek mi v autě dává lahev s vodou a instantní čaj, abych mu ho tam vysypal. Jdu na to systematicky. Lahev jsem si nejprve chytnul koleny a poté začal sypat čaj. Najednou naše auto prudce cuklo, jak Vašek zatočil, a prášek se tak vysypal všude, jen ne do lahve. To však není vše. Zároveň jsem totiţ v té samé chvíli reflexně stisknul lahev nohama, takţe její obsah vystříknul ven. Co si budeme povídat, okamţitě jsem tě začal zachraňovat, protoţe část obsahu dopadla i na tebe a začal se rozpouštět inkoust. Stejně je to Vaškova vina, tak ať si to auto uklidí. MMD dojeli jsme na parkoviště a já opravuji rozmazané záznamy. Psaní perem má své velké nevýhody. Skupina A mě přemlouvá, abych šel s Béčkem. Coţ se mi dnes moc nechce. Říkám skupině B, ţe o mě v Áčku mají neskutečný zájem. Na to reaguje nadšeně Martin: „Jo jo, já to také slyšel!“ Tak nevím… Zdá se mi, ţe by to mohlo být myšleno i ironicky, ale proč by to dělal? MMD jdu s Áčkem (k jejich ohromné radosti). Míříme k chatě TREVISO IN CANALL. S Vaškem si to uţíváme a fotíme. Jdeme krásným listnatým lesem a pomalu stoupáme podél průzračného a divokého potoka. V jednu chvíli se u něj zdrţujeme a celý tým nás předhání. MMD Vašek mě upozorňuje, ţe kus nad námi stojí celý tým A. „Podívej, to na nás čekají?“. „Ne!“ odpovídám mu. „To je jedna z mnoha jejich přestávek.“

„To oni mají ty přestávky fakt tak často?“ vyvaluje oči Vašek. „No to bude pohoda.“ MMD Na chatě Rif. Treviso, 1630 m n. m. se opět setkáváme se skupinou B. A také se zde rozdělujeme. O mě mají stále zájem úplně všichni, ale dávám tu čest A skupině. Tím pádem se vytváří tým A ++++. Nejsem však jediný. Další přeběhlíci z B jsou Mára, Havran, Doďa a Vašek. MMD tým A se usadil u chaty ke stolečkům a začal si objednávat kafíčka, pivečka, čajíček a další. MíšaK prohlásil, ţe stůl, u kterého sedí, patří pouze ryzím Áčkařům a ostatní, ať sedí vedle. To znamená hlavně já, jak jsem posléze zjistil. MMD na svém soukromém stolečku jsem napsal pohledy k nám do vlasti (koupil jsem si je právě zde a pan chatvedoucí mi slíbil, ţe kdyţ je přinesu zpět, tak mi je i odešle). MMD Z chaty vyráţíme k ferratě Ferr del Canalone s podnadpisem Sola per alpinisti esperty. MMD ferrata je zajímavá tím, ţe má dvě cesty – červenou a černou. Já s Vaškem a Medvědem jdeme samozřejmě tu černou. MMD v první polovině je to krásné tří aţ čtyřkové lezení. Pak to začíná být trochu problematické. Skála se začíná mírně nahýbat. Popíšu ti, jak to probíhá: Drţím se oběma rukama drátu. Je to docela silové, zvláště kdyţ se přecvakávám a musím se drţet jen jednou rukou. Rychle

se tak po přehození karabin do dalšího pole chytám skalnatých výstupků, těch je tu relativně hodně. Problém jsou nohy. V těţkých a robustních botách se na malých stupíncích neudrţí. Nade mnou leze Medvěd. Občas musím čekat, neţ přeleze do dalšího pole. Tady se vyplatí dodrţovat bezpečnost. Jsem v dalším převisu, je to zábavné lezení. Prudce se vyšvihávám a chytám pěkného zaplouváku. Kdyby tam nebyl, tak by to bylo mnohem veselejší, ale drát by to jistil, co si budeme nalhávat. Dál uţ je to v pohodě. Skála se postupně narovnává a pozitivně zešikmuje a objevují se i skoby. MMD další postup je do svahu plného velikých balvanů. Vysoko nad námi se tyčí sedlo, do kterého míří HonzaH My bychom měli odbočit na cestu 720 a vrátit se obloukem na chatu. Zatím však stále stoupáme. MMD holky nadávají, ţe Béčkaři kazí morálku a vůbec nezastavují. Zastavil jsem se s nimi na velikém balvanu (prvně jsme na něj museli vyšplhat). Velikost jeho rovného vršku je tak 5m2. „No podívej se na ně!“ rozčiluje se Lesy a ukazuje směrem k sedlu, kde mizí HonzaH, Havran, Mára atd. „Oni vidí, ţe pauzujeme a jdou klidně dál. No to snad není moţné!!!“

MMD na našem balvanu je nádherný výhled. Opravdu lukrativní pozemek s přírodní terasou. Došel za námi uţ i HonzaV s Ivem. Koukáme tak společně do mapy a zjišťujeme, ţe jsme měli odbočit na naši cestu jiţ mnohem dříve. Ti nahoře nad námi dojdou do sedla a pak se budou muset vracet. Myslím, ţe kromě HonzyH to nikdo z nich neví. Havran se bude divit  Dáváme oběd. MMD uţíváme si pauzu díky horkému čaji, okurkám, rajčatům, salámu, sýrům, čokoládě a pivu (vrcholovému). No a samozřejmě ty výhledy. S Béčkem si ani neuvědomíš, jak jsou ty hory krásné. Jinak se uţ nedivím, ţe skupina A nejede na výkony. Kdyby kdokoliv z Béčka měl nosit na vrchol tolik jídla, tak by byl po prvním zdolání mrtvý vyčerpáním. † Všichni se náramně baví při pomyšlení na „aktivce“ jako Havran, aţ zjistí, ţe jdou špatně. Lesy však stále nemůţe překousnout ty bezpřestávkové členy dnešní skupiny. Je přesně 12:00. MMD vracíme se dolů. HonzaV zkoumá různé varianty odbočení. Nevíme totiţ, kam jít. S Medvědem po pečlivém prozkoumání mapy přicházíme na to, ţe musíme přejít na druhou stranu tohoto údolí nebo spíše velkého kamenného ţlabu mezi stěnami obrovských hor. MMD vysoko na skále vidíme horolezce. Jednoho aktivního a dva, co se tam tak plácají a visí na místě. †

Milý čtenáři, zapamatuj si tento odstavec, obzvlášť tuto větu: „S Béčkem si ani neuvědomíš…“. Je aţ překvapivé, s jakým nadšením Čáp líčí úţasnou morálku druţstva A – turisticko-kochacího týmu. Člověk by mu i odpustil, ţe šel tehdy námi Váš pravověrný Áčkař, Sojka.

MMD cesta dolů je neustále doprovázena výlevy Sojky na účet několika Italů, kteří nás předešli. „Oni si tu tak skáčou po kamenech a já ani nevím kam pořádně stoupnout.“ Začínám mít podezření, ţe další charakteristika skupina A je neustále stěţování. ‡ MMD po opuštění kamenného ţlabu se s rukama odstrojujeme z výstroje. Holky zatím razí napřed. Cesta pokračuje dolů po strmé lesní pěšině aţ k chatě. MMD holky se rozhodly jít u chaty na záchod. Tato informace by nebyla vůbec zajímavá, pokud by si nevybraly místo přímo nad chatou a ve směru velké hory, na kterou všichni návštěvníci chaty (a ţe jich tady je) upírají své pohledy jako k největší dominantě místního prostředí. Samozřejmě jiţ tento fakt vzbudil značnou pozornost. Kdyţ však holky zastavily za velmi řídkou klečí, mylně se domnívající, ţe jsou dokonale skryté, tak i Medvěd odvrátil svůj zrak. Z důvodu ochrany soukromí nebudeme uvádět konkrétní jména. MMD Sojka s Lesy + HonzaV se rozhodli zkusit vylézt tu černou ferratku, co jsme lezli ráno. Sojka sice neustále remcá, zda jako na to má a jestli to jako zvládne, aţ Honzovi došly nervy, rázně ji utnul a vyrazili. MMD jak tak lezou a já tady píšu, tak mi Lesy ze stěny vyčítá, ţe si nemám čmárat, ale fotit je. Hned na to spadnou ze shora tři budry. Holkám to jde dobře… ‡

No to snad není moţný! To jsem ho teda v předchozí poznámce přechválila! Čápák jeden!!! Zase Sojka – pravověrný Áčkař.

MMD Podařilo se, mám pár fotek a holky to zvládly úspěšně vylézt. Jsou docela šikovné. A Honza samozřejmě také. Zpátky k autům bychom měli jít po cestě 718 a pak odbočit na Troi de Todésch. Uvidíme, zda bude můj odhad správný. MMD tak první část cesty, tedy jít po 718, proběhla, jak jsem odhadoval. Ovšem nutno dodat, ţe jen nějakých 50 metrů. Pak se totiţ objevila stezka, odbočující dolů. Na mapě není ani zanesená. Ovšem dle stupně prošlapání je pouţívaná značně. A tak se po ní vydáváme. MMD konverzace se nese v ţivém duchu dnešních záţitků. Hlavně těch holčičích. Například ranní deohygiena Sojky. Přesněji šlo o ranní cestu autem Honzovi posádky. Kdyţ se totiţ zavřely dveře jejich auta, Sojka vytáhla deodorant a začala se stříkat. „No a Honzík si velmi významně odkašlal.“ pravila Lesy. „Jak odkašlal, já se dávil!“ rozčílil se HonzaV Přesně vím, o čem mluví.§ MMD jsme dole v údolí a kráčíme k parkovišti podél říčky, která postupně ve svém korytě slábne, aţ úplně zaniká v zemi a dál se táhne jen suché koryto. Zajímavý jev. Celý A ++++ tým je teď pohromadě. MMD je 16:15 a vyjíţdíme na naše tábořiště. B tým tam také přijede. Tedy pokud se vrátí. §

Dle hesla: „Co voní, to je čistý…“ Hádejte, kdo je autor poznámky

MMD na našem skvělém tábořišti jsme se rozhodli přehradit potok a vytvořit si tak jakýsi bazének na mytí. Vrhl se do toho Vašek. Nikdo jiný by v té ledové vodě dlouho nepřeţil. MMD Vašek byl zároveň první, kdo se v naší nové vaně vykoupal. Já byl druhý, ale na rozdíl od něj jsem z toho rozhodně nebyl šťastný. MMD s Havranem a Vávrou vaříme. Vyuţívám opět Ivovy karimatky k posezu. Občas mu ještě poradím, jak má krájet papričky a jiné drobnosti. Vypadá to, ţe se celý přímo chvěje radostí. MMD vůbec nechápu, proč se na mě Ivo tak najednou škaredí. Vţdyť mu tady celou dobu pomáhám, nevděčník jeden. MMD náš docela suchý stan, který jsem roztáhl na louku, aby se ještě více dosušil, teď balíme úplně mokrý. Padla totiţ večerní horská rosa. A to není jen tak ledajaká rosa. Je fakt mokrá. Samozřejmě to opět není mou vinou. Celý večer tu běhám a snaţím se zabezpečit pohodlí celého tábora… Tu poradím, tam pomohu a nakonec sám zůstávám poškozen. Tak to ovšem v reálném světě bývá. MMD stojíme tu tak potmě v krouţku a řešíme právě tebe. Jak to tak bývá, kdyţ se blíţí konec akce, chodí za mnou účastníci a ptají se, zda se v tobě objeví ta a ta událost a jak, ţe jsem ji vlastně popsal, kdyţ se vlastně nic nestalo. Jo jo, zrcadlo syrové reality, které tu spolu pečlivě nastavujeme, bývá ostatními aktéry přijímáno dost… no řekněme odmítavě. Při tom do tebe

zaznamenávám jen ryzý myšlenky a skutky mých drahých přátel. Tak jim to také vysvětluji. Vašek sice plácá něco o zrcadlovém panoptiku na Petříně, ale oba víme, ţe je to jen reakce jeho strachu z tebe. MMD další debata se opět odehrávala o tobě a tentokrát tvém místě v kniţním světě. Byly návrhy jako Sci-fi, fantasy, mýty a legendy. Já navrhuji literaturu faktu, cestopisy a ţivotopisné. Načeţ MíšaK prohlásil, ţe nejlépe by ses hodil do sekce ptákoviny. Všichni s ním okamţitě a zcela nepochopitelně souhlasili. MMD je krátce po 21 hodině, sedím ve stanu a píši poslední řádky dne. Dobrou. PONDĚLÍ 7. 9. 2009 MMD vstávání je čím dál horší. Venku tma a ticho. Nikdo se nedrápe ze spacáku ven, morálka … MMD je půl sedmé a snídáme. Opět poblíţ skupiny Blíženecké lásky. Doďa maţe máslo na chleby, tak mu povídám, ţe to má nějak hrubé… Jejda, málem se řízl a ten zlý pohled byl asi kvůli té nešikovnosti. Ivo pro změnu krájí sýr. Jde mu to lépe, neţ kdyţ krájel papriku, tak jsem ho pochválil. Načeţ mi Lesy povídá, ţe si mé upřímné pochvaly velmi cení. MMD Vašek mě donutil sbalit si všechny své věci. Vysvětloval jsem mu, ţe se to dělá aţ na konci zájezdu. Ale on ţe néé, prý v jeho autě uţ mají všichni baťohy sbalené. Snaţím se z toho ještě vykecat, ale je neústupný… vyděrač, pěšky jít nechci. Ach jo.

MMD loučíme se před odjezdem. Skupiny se dělí podle aut, které odjíţdí do ČR dříve, a které později. Já jedu, jak jinak, s Vaškem, a to znamená dříve. Všichni si však musíme vyslechnout povinný Michalův proslov: „ Tak se mějte všichni krásně a dávejte pozor, ať se nic nestane při cestě. To by byla jediná závada.“ Na to mu povídám, ţe si jako nemyslím, ţe by to byla úplně jediná závada. Reakce byla opět velmi podivná. Michal pravil, ţe by bylo dobré mě trochu přidusit, ale ať si má skupina dá pozor, protoţe jsem docela vytrvalý. MMD jedem v čele naší autoskupiny, protoţe já mám jediný mapu. V P. so Cereda odbočujeme ostře doleva na velmi, velmi úzkou silničku (tak akorát na šířku auta). Na začátku jsme minuli ceduli zákazu vjezdu pro náklaďáky a osobní auta mezi 9 a 17 hodinou. Vašek začíná nadávat! Nevím, jestli je to tím, ţe rozměry našeho auta jsou jak malý náklaďák nebo to, ţe ještě není 9 a on tak vjíţdí na cestu legálně. MMD odpověď přišla hned v první 180° zatáčce. Naše auto ji nedokáţe vytočit. Vašek musí vţdy couvnout a najet znova. Hrozně nadává. MMD Těch zatáček bylo celkem 11 a teď, kdyţ uţ jsme konečně nahoře, je přes cestu červenobílá páska. Vašek začíná těţce dýchat. No, nakonec se ukázalo, ţe je to jen součást ohradníku. MMD jsem u nádherného statku M. ga Fossetta 1556 m n. m. Je to překrásná chaloupka se stájemi. Pasou se zde koně, krávy, ovce, kozy a tři oslové. Aha, vlastně dva oslové, ten třetí byl MíšaK, nějak jsem se překouknul. Naproti nám běţí dva psíci. Štěkají aţ do chvíle, neţ je spatřil Vašek a začal s nimi blbnout.

MMD auta zatím necháváme stát podél cesty a dohadujeme se, zda tu můţe takto stát a zda se sem vůbec mohlo jet, či ne. Krátce na to okolo nás projíţdí červená Panda (to je auto) a zajíţdí na statek. Mladá slečna, co jí řídila, nám poradila, kde máme zaparkovat u statku. To místo je dobré prý kvůli kravám, které jsou hrozně zvědavé a mohly by nám auta přinejmenším pěkně oslintat. MMD vycházíme podle mapy… mé mapy! Jak řekl MíšaK: “Čáp má jediný mapu, to je ten pravej!“ Děkuji mu za projevenou důvěru, samozřejmě má pravdu. MMD hledáme cestu, kterou bychom měli vyjít na hřeben. Nemá číslo, ale má tu dle mapy vést. HonzaH mezitím hledá značku s nějakým medvědem. (Divné co? Na nic se neptám.) HonzaV (těch Honzů tu je co?) skouknul mojí mapu a povídá: „Jdeme přímo nahoru, tam by měla být cesta!“ No né, ţe by neměl pravdu, ale ta jeho vize znamená, ţe pokud tam ta cesta je, tak je to úplně jiná cesta, neţ kterou hledáme. A pokud se po ní dáme doprava, dojdeme čistě teoreticky na cestu, kterou teď hledáme. Nechce se mi škrabat do toho kopce jen kvůli chabé naději, proto otevřeně skupině sděluji: „Já chci říct, ţe s tímto postupem nesouhlasím a jdu jen proto, abych pak řekl ‘Já jsem vám to říkal!‘ “ a rychle odcházím do kopce, neţ mě doţenou. MMD cesta v kopci opravdu je. Kruci. Teda vlastně dobře. Našli jsme dokonce i naši pěšinu. Čekáme teď na křiţovatce na poslední z nás. Upřímně těch křiţovatek různých pěšin je tu docela hodně. MMD naše pěšina je značená kamennými muţíky. Je stále chladno, kráčíme ve stínu hory.

MMD horizontu, a tím i slunka dosahujeme v 1842 m n. m. po vyšplhání přibliţně 300 výškových metrů. MMD usazujeme se na hřebeni a kocháme se nádherným výhledem. Před námi se rozprostírá hluboké údolí a obrovské štíty dalších hor. Obloha je modrá s jizvami cirrů. Kaţdý vyndává nějaké to jídlo. Vašek na to říká, ţe se skupinou A nemá ani hlad. Já přidávám, ţe se po túrách s touto skupinou cítím vţdy značně odpočatý. MMD napojili jsme se na cestu 729. Výhled je stále nádherný, okolo nás rostou modřínové lesy. Myslíme na skupinu B, kteří se teď dřou s Martinem a Michalem. Nicméně jsme se shodli, ţe Michal uţ vyměknul. Někdo připomněl jeho svačinkové pauzy a nervózní roztřesený postoj, kdyţ mu to jeho brácha nedopřával. Jo, jo, stárne a to jsem si myslel, ţe člověk, který je o dva roky starší neţ smrt, toho není schopen. MMD v sedle Paso del Palughet 1910 m n. m. si dáváme další přestávku. Pasou se tu ovce a stojí tu skalka s hroznou kamennou vitrínou chránící sošku panenky Marie. Zde, v tomto sedle, zasvěcuji nové členy horské expedice do pufovacího obřadu. Rozdal jsem tedy své pufovací chlebíčky, mise splněna. Vašek se dokonce ptal, zda by k tomu nebyl nějaký salám. Nakonec ho však čokoládová příchuť odradila od dalších experimentů.

MMD po bliţším ohledání kamenného sarkofágu chránící sošku jsem zjistil, ţe není vůbec kamenný, ale plastový, a byl zde umístěn ani ne před měsícem. Hrozný kýč. MMD jdeme se projít ještě kousek po hřebenu směrem k Piz del Palughet. Všude je neuvěřitelně naděláno od ovcí. Všichni majitelé aut nadávají, ţe jejich posádky musí projít povinnou dekontaminací obuvi, neţ nastoupí. MMD sestup je relativně krátký. Trvá nám asi 30 minut. Před statkem musíme přelézt elektrický ohradník. Je sice pod proudem, ale ţádná legrace se nekonala. MMD sedíme všichni na statku a dáváme si občerstvující nápoje. Sojka objednala jídlo pro dva. Sice nerozuměla, co to je, ale pochopila, ţe to přinesou na prkýnku. MMD jídlo je skvělé – pršut, dva uzené druhy salámu, dva druhy sýra a jakési houbičky v kyselém nálevu. K tomu bílé pečivo a jakési placky. To vše za pouhopouhých 11 EUR. Vašek slintá tak, ţe naplnil zpátky svůj prázdný půllitr. MMD Ivo zjistil, ţe se zde dá koupit domácí sýr balkánského typu. Za 9 EURo kilo. Všichni ho za tuto úţasnou novinu úkolují, aby jim ho koupil. Nakonec jim došel (ten sýr, ne Ivoš). MMD je zde tolik podnětů, které bych ti měl sdělit. Teď například paní domácí přinesla bednu s pěti štěňaty. Lesy se k nim hned vrhla. HonzaV prohlásil, ţe neţ nastoupí do auta, tak bude muset projít prohlídkou. MMD jako tradičně jsi mi zmizel. Tak moc mě to nepřekvapilo. Šel jsem hned za MíšouK a rovnou se ho ptám: „Tak syčáku, jak to je tentokrát s mým deníkem?“

No, úplně doslova to tak nebylo, ale v tomto duchu rozhodně. „On ti zmizel deník? No já ho viděl naposled na sedačce. Já tady celou dobu jen balím své věci. Tentokrát jsem ho opravdu nevzal já,“ pravil Míša. Skoro mě i přesvědčil. Problém je, ţe po tobě jde mnoho z nich. Ale abych nezdrţoval. Dotyčný „Jidáš“ tě nakonec “nenápadně“ předal těsně před odjezdem mému řidiči Vaškovi, a to v pytlíku od bonbónu. A kdo, ţe to byl? No MíšaK, ten podlouš jeden.

MMD ve 12:30 odjíţdíme do vlasti. Vašek opět zápasí se serpentinami při sjezdu. Díky své skvělé GPS navigaci, na kterou je náleţitě hrdý, jedeme do republiky v čele naší tří-autové kolony. MMD Drţím v ruce mapu a Vašek vedle mě nadává, ţe uţ nikdy v ţivotě nepojede první. Ptám se ho, kolikrát ho uţ jeho GPS zklamala. Odpovídá, ţe asi ještě nikdy. Tak mám pocit, ţe vyhodil zbytečně peníze za to, ţe tady nakonec já sedím s mapou a ani nevím, na které straně autoatlasu jsme. MMD usínám.

MMD úţasné, jak v tobě ten čas letí. Jedna řádka, druhá řádka a přitom je mezi nimi nejméně hodina času. Cítím se úplně svěţí. Míříme kamsi k Pordenone a odtud na Gemonu. Takhle za světla jsme se ještě z Dolomit domů nevraceli. MMD v 17 hodin přejíţdíme hranice Rakouska. Na třetí pumpě od hranice zastavujeme a dáváme tak příleţitost k poslednímu hromadnému setkání. Holky ihned běţí na záchod (také hromadně, samozřejmě – přeci jen u nich je to jakýsi druh společenského setkání). MMD umývám okna našeho vozu. Vašek vracející se k autu mi hodil korunu. S mnoha úklonami jsem mu poděkoval. ** MMD rozloučili jsme se s HonzouH, Ivem, Vávrou a Havranem. Jedou svou vlastní cestou. MMD cesta utíká velmi rychle. Rakousko je velmi příjemná země, zvláště v dobré společnosti (to jako myslím svoji posádku). MMD mohu psát, jak ubíhá cesta, ale byla by to nuda. Mohlo by to znít třeba jako… Wien 343 km… Wien 210 km… atd. Prostě nic zajímavého. Vlastně aţ na Vaška, který je nervózní z toho, ţe jede předpisově a i tak předjíţdí všechna ostatní vozidla. Ještě je jedna zajímavá věc ohledně naší jízdy. Kola auta v kaţdé, i malé, zatáčce dřou o blatníky. Vydává to neustále kvílivý a škrábavý zvuk. Je to prý tím, ţe to nejsou původní kola k tomuto typu vozidla. MMD teď je asi ta nejlepší chvíle se rozpovídat o pocitech z uplynulého dobrodruţství nebo začít rozjímat **

Ten Čáp nějak opravdu jde do sebe. Od minulého deníku je to posun. Ţe by konečně zapůsobila moravská výchova? Sojka

o dosavadním ţivotě. Měl bych napsat něco moudrého, co si budou lidé opisovat a citovat po příští generace. Uţ bohuţel, nebo snad bohudík, nejsi jen můj soukromý společník. Mnoho lidí se těší z tvých řádků, a to dokonce lidé, kteří mě ani pořádně neznají, lidé, co nikdy nebyli v Dolomitech, nebo dokonce mají rádi čočku. Nedokáţeš se ani pořádně předčítat, zkoušel jsem to u svých skautů… pravda, usnuli brzo. Prostě jsi jen deník. Můj, vše zachycující, vţdy pravdivý společník, kterému jdou často po krku. Wien 178 km. MMD zastavujeme na benzínce a dáváme si sendvič za 3, 2 EUR. Hrůza, tyto hory jsem utratil více peněz neţ za poslední tři roky dohromady (myšleno v rámci těchto horoakcí). MMD právě píší poslední řádky. Ještě rychle ukusuji poslední sousta kukuřičného chleba. Na tachometru je 179, 180….. 197 km/hod. Špatně se mi píše, jsem zamáčknut do sedačky. Medvěd s Doďou se na zadních sedačkách drţí stropu, jako by jim to nějak mohlo pomoc. Áááááááááá, právě jsme minuli značku s nejvyšší povolenou rychlostí …. Jeţíš, to nechtěj vědět. Vaška by postavili rovnou ke zdi. MMD situaci zachraňuje Doďa kusem ţvance, který dává Vaškovi pod podmínkou zpomalení. Miluji tým blíţenecké lásky. MMD posloucháme na plné pecky Amy McDonalds. Jestli jsi ji nikdy neslyšel, tak jsi o moc přišel. Na jízdu

autem po nekonečně dlouhé dálnici v rodící se noci je to úţasné. Wien 76. MMD ve 21:30 přejíţdíme hranici České republiky. MMD čekáme v Mikulově u čerpací stanice Shell na HonzuV Domlouvali jsme se tak. Uplynulo však jiţ 30 minut a jeho auto stále nikde. MMD sotva jsem dopsal předchozí zápis, volal mi MíšaK, kde jako jsme? Uţ jakou dobu prý stojí u čerpací stanice a čekají na nás. Po chvilce zmatení jsme zjistili, ţe ti truhlíci stojí u čerpací stanice na druhé straně silnice. MMD rozloučil jsem se s Vaškem, Medvědem, Doďou a „syčákem“ MíšouK Já pokračuji se Sojkou, Lesy a HonzouV, který nám poskytne dnes v noci azyl. V tuto chvíli uţ není moc co psát. Skončil další příběh úţasných lidí. Mých přátel, jak se dají nazvat všichni, kteří nás dva dokáţí snést 5 dní v kuse a přitom nezabít. MMD je 00:00 leţím uţ v posteli… Skončil den.

E

asy

Jednou jsem se zeptal svých roverů, co byla podle nich ta nejlepší celotáborová hra, když byli skauti. Když mi všichni jednotně odpověděli stejný název, ptal jsem se proč? Odpovědí mi bylo: „Protože jsme nakonec nedokázali rozlišit, co je realita a co fikce…“ STŘEDA 1. 9. 2010 MMD kaţdý rok začínám psát ve chvíli, kdy začínám vkládat první oblečení a vybavení do svého baťohu. Tento rok je to však jinak. Je středa 1. září a já jedu autobusem z Prahy do Brna. V práci mám náhradní volno a můj baťoh leţí v zavazadlovém prostoru. Věci jsem si sbalil uţ před dvěma dny, neţ sem odjel do Prahy do práce. Ţivot se po letech vysokoškolského studia změnil. Uţ není tak jednoduchý. Přesto jsou však některé věci, které zůstávají stejné – Dolomity. MMD dojel jsem do Brna a uvědomil si, ţe vlastně nevím, kterou šalinou dojedu k tomu obchoďáku, kde máme tradičně sraz. Díky mnohaletému skautskému výcviku mě ovšem tato situace nemůţe absolutně rozhodit. Volám Sojce a Lesy. Info zní: „Jeď z nádraţí dvojkou, aţ na stanici Ořechovská.“ MMD u obchodního domu Futurum se potkávám s Veldou, Datem a Šimánem. Dokupovali ještě nějaké zásoby. Já vyráţím taktéţ do obchoďáku, pomoci Sojce a

Lesy s našimi zásobami. Ještě neţ opustím parkoviště, objevuje se Kája se svým vozem. MMD v obchoďáku potkávám ještě Máru a Vaška. Vašek si zde kupuje několik litrů mléka, které bude pít celou cestu do Itálie. MMD chtěl bych jet s Kájou, jako kaţdý rok. On však nechce, jako kaţdý rok. Nakonec jedu s Pepou, Vaškem a Márou tím největším a nejmodernějším autem z naší expedice. MMD Pepa mi hned po seznámení říká, ţe k této cestě do Dolomit jsi ho přivedl právě ty a čtení tvých řádků z uplynulých let. Dobré, co? MMD z Brna odjíţdíme v 16:15. Asi tak po minutě však vidíme, jak Michalovo auto zajíţdí ke krajnici. No, kdyby jen ke krajnici. On doslova zablokoval vjezd do nějaké firmy. Samozřejmě z ní právě vyjíţdí auta se zaměstnanci, kteří se velmi těší domů. „Jedeme směrem na Bratislavu!“ oznamuje nám. „Tady na Vídeň je to ucpané a budeme tu čekat dvě hodiny.“ Naše posádka s ním samozřejmě nesouhlasí a všichni tiše brblají. Nahlas, aţ kdyţ se zavřou dveře. MMD poté co jsme otočili auta a jedem na druhou stranu, tak ani ne po minutě uţ Michal zase zajíţdí ke krajnici. Ţe by si to rozmyslel? Vašek zvedá telefon a volá Michalovi: „Míšo, slyší tohle v tvém autě všichni? Á, výborně, takţe tě můţu kritizovat a všichni to uslyší…“ Ach, miluji tu atmosféru plnou přátelství, která vţdy provází tyto výpravy za dobrodruţstvím.

MMD objíţdíme Pálavské vrchy skrz vodní nádrţe Mlýny. Počasí je slunečné. MMD v 17:10 zastavujeme na Shellu v Mikulově. Opět další z tradičních zastávek. Ve chvíli, kdy se jiţ chystáme odjet, Kája zjistil, ţe potřebuje nutně na záchod. Tohle nebudu ani komentovat. MMD v 17:20 jiţ přejíţdíme hranice do Rakouska. Mára se snaţí vysílačkou spojit s vozem Michala. Dle předpokladů marně. Občas se však ozve hlas Data, ale je to spíše náhoda – v Michalově autě rozhodně nepobývají technické typy. Takţe více neţ dvě tlačítka jsou jiţ problém. MMD beru to zpět, právě se ozvali. Naše auto jede momentálně v čele a zpráva od Michalovců byla: „ Proč jedete tak pomalu?“ Vysvětlujeme jim, ţe je to kvůli našemu strachu, ţe jim ujedeme, kdyţ i byť mírně šlápneme na plyn. Přeci jen ta jejich Oktávka (a hlavně řidič) mají jiţ to lepší za sebou. MMD naši spolujezdci jsou velmi hovorní. Řešíme skauting a výchovu dnešních dětí. Je to zajímavé. Kluci mi velmi sedí, jak z hlediska moderního pohledu na výchovu, tak z hlediska role skautingu ve společnosti i nebezpečí dnešní doby. Vaša prošel skautským oddílem a Pepa má zas 17ti-letého syna. Jen Mara mlčí a nezapojuje se. Proč asi? MMD před Vídní je kolona. V rádiu nám právě zpívá Nohavica. „Za komunistů se špatně neţilo.“ MMD o 20 minut a čtyři kilometry později stále stojíme v koloně. Vaša opět volá vysílačkou Michalovi: „Kudy

nás to vedeš?“ Odpověď je strohá: „Uţívej si krásy Vídně!“ MMD za Vídní je to opět volné. Pepa je vyvalený z Michalovy jízdy, jakmile má prostor, tak je to hrůza. Právě hodil pěknou myšku před nějakého Rakušáka. Pepa hned volá Michalovi, ţe jezdí jak prase. Nevinným hláskem mu odpovídá mu Míša K.: „Tak o tom já nic nevím.“ Na to si Pepa mumlá pro sebe: „Tak ať nám alespoň řekne, kam jet, abychom to věděli, aţ se zabije.“ MMD Pepa právě oznámil, ţe nám zapomněl říct, ţe mu nějakou dobu hučí přední diferenciál (netuším, co to je za věc) a ţe moţná nedojedeme (tohle nám uţ říkat nemusel). MMD je půl 8 a probíhá vášnivá debata o trestu smrti. Vaša je silně pro. Já s Pepou nejsme zrovna přesvědčeni… a právě Vaša přitvrdil. Ne jen trest smrti, ale i mučení by se mělo zlegalizovat. MMD v 19:45 děláme dívčí pauzu… Bylo nám to jasné ve chvíli, kdy Kájovo auto vezoucí i děvčata přejelo do vedoucí pozice a Lesy na nás okénkem při předjíţdění ukazovala prsty W. MMD po přestávce na parkovišti se k nám do auta nakýbloval Velda. Mají prý u Michala málo místa. My jsme mu vysvětlovali, ţe u nás místo také není. Museli bychom vynést ping-pongový stůl, krbová kamna a další pro náš komfort důleţité věci. MMD asertivní Velda sedí uprostřed a je od pohledu spokojený. Pepa má v autě tři televize, tak nám pustil Pata a Mata.

MMD začínáme řešit novou příručku o sexuální výchově (TV jsme vypnuli), tohle je mnohem zajímavější. MMD ve 21:40 v autě zuří politická debata. Vaša se chystá zaloţit novou politickou stranu. Trest smrti, mučení, rozpuštění horní a dolní sněmovny, to jsou jen některé výňatky z jeho stanov. Stát řídí Vaša a skauti. Skauty si totiţ Vaša jako vládnoucí elitu představit dokáţe, protoţe jsou čestní. Jo a hlavně neustále zdůrazňuje, ţe není rasista. V tuto chvíli máme za sebou jiţ 534 km a do cíle ještě 176. Přespávat bychom měli na místě, které jsme vyuţili jiţ před čtyřmi lety, v roce 2006 (nepamatuji si, jak se jmenuje). MMD nová politická vláda pod Vašou by se nazývala Vašismus a byla by to absolutní diktátorská monarchie s přispěním skautů. MMD volal nám Šimáno, ţe se u Michala nudí (to nás samozřejmě nepřekvapuje). Solidárně mu odpovídáme, ţe my se rozhodně nenudíme. Atmosféra v autě doslova jiskří revolucí Vašismu. Ty se tak stáváš dílem, které se zapíše do dějin. Buď jako Bible, pokud to pro Vašu dopadne dobře nebo v opačném případě jako zakázaná kniha (tohle vše vykládá Vaša). MMD teď Vaša začíná pro změnu podnikat. Neustále mele o firmě, která zajišťuje zájezdy plyšáků a o inspiraci k Jeho průlomové firmě. Ta by byla zaloţena na zájezdech neboţtíků. Co nestihli za ţivot, to stihnou po

smrti. No prostě hrůza, detaily ti ani nebudu sdělovat. Vaša mi teď vyhroţuje, ţe nesmíš vyjít dříve, neţ tuto firmu zaloţí. Jinak by mu tento nápad určitě někdo vyfouknul. Jo a motto jeho firmy zní: „Kaţdý člověk je potenciální zákazník!“ MMD prý jsme všichni pesimisti, podle Vaši samozřejmě. Prý se jeho úspěchů stejně nedoţijeme, protoţe pesimisti zemřou v roce 2012 (konec světa dle Mayského kalendáře) a on půjde do politiky aţ v roce 2014. MMD ve 22:40 nás staví na výjezdu z dálnice policisté a velmi pečlivě prohlíţí naše auto (baťohy vynechávají, zato se koukají pod podvozek, do motoru atd.). Od všech také vybrali pasy. Jen ode mě a od Veldy ne, protoţe je máme v druhém autě (policista nám to tedy odpustil). Pepa je z té prohlídky docela rozhozený. Pořád řeší, co můţou hledat. Já jsem rád, ţe Vaša nemluví, a tím pádem máme šanci projet a nebýt zavřeni za propagaci násilných nedemokratických reţimů. MMD ve 23:20 zastavujeme u Agipu v Lienzi na dotankování. S Vašou v mapě prohlíţíme zítřejší výstup, zajištěnou cestou Sextener Rotwand aţ do 2965 m.n.m. Obtíţnost je červená a moţná dojde i na mačky. MMD 23:59 přejíţdíme hranice Itálie. MMD projeli jsme Innichen San Candido a zamířili po silnici Alta Via Dolomiti na parkoviště, které jiţ spolu známe.

MMD k našemu překvapení se nedá projet aţ na místo našeho minulého tábořiště v Gsell Wälder, přes cestu je závora. MMD rozbalujeme stany na parkovišti před závorou . Je 00:45 a teplota vzduchu 1°C. Sdílím stan se Sojkou a Lesy. Jediné dvě holky (pokud nepočítáme Šimána) na této výpravě. ČTVRTEK 2. 9. 2010 MMD budík nám zvoní v 6 ráno… zzzima. Slyším Michala, jak venku cituje zápisy z tebe týkající se ranní zimy z minulých let, jízlivě samozřejmě. Nebudeme si ho všímat. MMD zatímco všechny ostatní stany se jiţ balí a jejich obyvatelé si ukládají věci do baťohů a aut, tak holky uţ 20 minut provozují přesně opačný proces a neustále něco vybalují a oblékají to na sebe. MMD Michal teď pro změnu hlásí něco ke stavbě a tvaru našeho stanu. Je to logické, protoţe se snaţí rychle odvést pozornost od toho jeho. Koupil ho ve výprodeji v kroměříţské školce. Je tak malý, ţe bych se i já musel 2x přeloţit, abych se tam vešel. MMD Sojka si oblékla ponoţky a teď je neustále hledá. Ještě chvíli počkám, a pak jí dám nápovědu. MMD připadáme si jak v base campu pod K2. Teda alespoň podle vzezření Lesy zabalené ve spacáku. MMD v 6:45 všichni snídají. Michal je v šoku z našeho jídla a nástrojů (prkýnka na krájení atd.). On a jeho chlapečci samozřejmě trhají chleba rukou a čaj pijí tak,

ţe si pytlík strčí do pusy a zapijí vodou. Nechápe, ţe i v divočině si můţe člověk zachovat důstojnost. MMD je půl osmé a stále jsme na stejném místě. K nevíře. Alespoň, ţe máme za sebou všichni snídani. Jo, mačky a cepín si nebalíme. Podle Michala je nepotřebujeme (podle průvodce ano). MMD v 7:50 se setkáváme s Martinem. Ten samozřejmě spal na našem původním místě. S kroucením hlavy pohrdlivě prohlásil, ţe závora se dá objet. MMD HonzaV (dále jen Honza) se ptá, zda si předepisuji zápisy i dopředu a následně se snaţím upravit skutečnost. Musím říci, ţe je to velmi zajímavá myšlenka. MMD z auta sledujeme zasněţené hřebeny a vrcholky okolních hor. Za ty roky jsem sníh tak „nízko“ ještě nezaţil. MMD auta necháváme stát na okraji silnice nad řekou Fischleinbach 1450 m n. m. (stejné místo jako před 4mi lety). Dále vyráţíme pěšky po silnici k masívu Croda Rossa Di Sesto. MMD Vaša se nemůţe přenést přes rozpor mezi průvodcem a Michalem. Právě pravil, ţe naše poslední

slova před smrtí budou: „Dneska má být pěkně a mačky nechte dole!“ MMD jsme na rozcestí u Rif. Fondo Valle a razíme dle mapy po cestě 103, která tu ve skutečnosti není. Tak jdeme po cestě 102, to je podobné. MMD výstup je po 20 minutách stále dost pohodový. Stoupáme po úzké stezce, která se klikatí doleva, doprava, doleva …. Teď uţ se objevila i značka s číslem 103. MMD Michal opět vykládá smyšlené historky zaloţené na našem stanu (on má asi opravdu nějaký komplex). No, nicméně teď jde prý o to, jak jsem do noci mluvil. Přitom to byl právě on, kdo do tří do rána mluvil, aniţ by ho někdo poslouchal. Jako ostatně vţdy. MMD je 10 hodin a děláme zastávku pod chatou Zigmondy Comici Hütte, 2224 m n. m. Jsme hodně napřed proti tvrdému jádru skupiny A (Honza, Sojka, Lesy, Míša K.), která jde stejnou trasu. MMD při naší pauze Martin vyčerpáním usnul. Impossible… Úplně se tak hroutí veškeré hodnoty… Člověk si teď nemůţe být jistý jiţ vůbec ničím. MMD Michal a Velda se smějí, mám pocit, ţe nám. MMD naše pauza uţ začíná být nudná, asi si předepíši pár událostí dopředu, abych se nezdrţoval. Né, neboj, to bych ti neudělal… i kdyţ. MMD v 10:45 jsme zjistili, ţe A je uţ půl hodiny na chatě a dlabou jídlo. To bychom se na ně načekali. MMD Martin vyrazil, i přestoţe jsme chtěli počkat na A tým. Nic divného. Zajímavější však je, ţe si Martin plete víkendy. Myslel, ţe se do hor pojede aţ příští týden. Jo a

taky opět zapomněl prsní úvaz. „Ty nemáš prsák?“ obořil se na něj Michal. „No nemám! Sem zase zapomněl.“ směje se Martin frustrovanému Michalovi do obličeje. MMD dál jdeme po cestě 101 přes suťové pole stezkou, která je pokrytá sněhem.

MMD v 11:58 stojíme pod skálou ve výšce 2358 metrů a oblékáme se do setů. Před námi začíná široká římsa s drátem. Moji kluci (Velda, Šimáno, Dat) zápasí s osmičkovým uzlem (je třeba dělat, ţe je neznám). Kdyţ však vidím Pepu, který zápasí se všemi horolezeckými úvazky, setem atd., tak kluci vedle vypadají jako horští vůdci. Pepa to prokládá ještě svými obavami o tom, ţe těmhle páskům rozhodně nedůvěřuje. Během našeho oblékání nás dohnala i skupina A. MMD ferrata je chodník – nádherné výhledy, pod námi stovky metrů prostoru a cesta občas přerušená ledem či vodopády. Jistit se není ani třeba. Stezka je široká.

Zajímavé úseky jsou tam, kde je skála nad stezkou tak převislá, ţe musíme lézt po čtyřech. MMD přelezli jsme krásný vodopád z ledovce v úţlabině. Voda skálu dokonale uhladila a zbarvila do odstínů červené, oranţové a ţluté. V okolním prostředí bílo-šedých skal to působí kouzelně. MMD ve 14:15 odpočíváme u rozcestníku. Ferrata je asi jiţ za námi. Jsme na konci hřebenu a buď můţeme začít klesat, nebo se vydat dalším traverzem a další červenou ferratou dál. Ptám se Michala na jméno místa, kde jsme. Odpověď zněla: „V Dolomitech!“ Pepa naţhavil GPS a dal mi alespoň souřadnice 46, 64 315 N; 12, 37023 E – „Lepší polohu jsme si nemohli přát.“ dodal. MMD zatímco dopisuji, ostatní vyrazili na ferratu. Musím běţet… MMD před vstupem na ferratu visel na skále dřevěný kříţ a kovová tabulka s textem In ricordo di SARTORATO BRUNO. Ze začátku jsem za rukama přímo běţel. Sněhu je zde nad kotníky, celá tahle část hory je ve stínu. Stezka je vyšlapaná od kluků a široká cca 0,5 metru. Zatím se nejistím, zdrţovalo by to. MMD tak zasněţenou ferratou jsem ještě nešel. Tohle se mi opravdu líbí. Uţ vidím kluky, musím si ale dávat pozor. Udělám ještě nějaké fotky.

MMD dohnal jsem skupinu. Teď uţ se jistím. Cesta vede těsně u skály. Zde uţ se nedá pohybovat rychle. „Jedno uklouznutí a máš okamţitě vyřešíno.“ pravil ke mně Michal. Trochu se bojím o foťák. Mám ho vytaţený z brašny kvůli momentkám. Kdybych uklouznul a praštil sebou o stěnu, tak ho rozmlátím. MMD většinu času traverzujeme, občas však musíme deset aţ dvacet metrů slézt či vylézt. Skála je potaţená tenkou vrstvou ledu a úplně se třpytí. Kde není led, je sníh. MMD klouţe to… přecházíme zmrzlé vodopády – ledopády. Je to velmi krásné. Občas je však silně ledem obalený i samotný drát. MMD pěkně jsem se při jednom výstupu praštil do hlavy, ještěţe mám přilbu. Veldovi se krátce na to stalo to samé. Přilby na ferratách jen zřídka chrání před padajícími kameny. Za to před nárazy hlavou do skály velmi často. MMD Michal vypráví mladším klukům vzpomínky ze svého mládí. Teď slyším něco o revoluci v Rusku. MMD před námi je ve svahu velký balvan. Musíme ho oblézt ze shora. To znamená, ţe musíme nad něj a pak slézt asi 2,5 metru po ledu a sněhu na pokračující stezku. Pokud by člověk uklouznul, tak by s největší

pravděpodobností projel sešlapaným sněhem stezky. Pokud si dobře vybavuji ze svého vzdělávání, tak při sklonu svahu, který je více neţ 40°, by na firnu dosáhl 99 % rychlosti volného pádu během několika málo metrů. To znamená, ţe na první šutry, pokud by rovnou nevylítl ze stěny, by narazil rychlostí kolem 100 km/hodinu. Uf… MMD píšu za balvanem, úspěšně stojím na stezce. Za mnou teď krizové místo překonává Velda. Z původně červené obtíţnosti se díky ledu a sněhu stala černá ferrata. Ještěţe jsme tudy šli. MMD došli jsme k rozcestníku. Můţeme jít buď na vrchol, nebo dolů. Volíme tu druhou moţnost. Jedna z dřevěných cedulí je utrţená ze sloupku a válí se zasněţená ve sněhu.Navrhuji, ţe bychom si ji vzali s sebou a pověsili v klubovně. Velda se moc netváří. MMD při sestupu po drátě vylézají z lezců zajímavé informace. Například Michal právě přiznal, ţe si musí při lezení pomáhat i jazykem. Jinak by to uţ nezvládnul. Na tom zmrzlém drátu to musí být teda dost drsné. Další zajímavosti chrlí Pepa. Ten totiţ nepodcenil teoretickou přípravu a před horami nastudoval několik příruček o ferratách. Při našem sestupu Michalovi průběţně cituje, co všechno dělá blbě. MMD Šimáno si pochvaluje lezení po ferratách dolů. Prý je to lehčí. Tak s tím nemohu vůbec souhlasit. Díky brašně s foťákem si nevidím ani pod nohy, takţe často klouţu na zledovatělých výstupcích.

MMD jsme na konci drátu na dalším firnovém svahu. Odstrojujeme se. Martin vyndává hůlky, tak to bych měl také. Prohlíţíme si mezitím stěnu, kde vedla naše cesta. Právě se tam plahočí další výprava. MMD po podrobném zkoumání pomocí Martinova dalekohledu byla identifikována jako tým A. Ti jsou teda hustí. Kdyby na konci té ferraty ještě vyběhli na vrchol, tak bychom si s nimi museli přehodit písmenkové označení skupin. MMD Velda nabízí hroznový cukr. „Ááá, hroznový cukr!“ září Martin: „Ten mám rád.“ Vypadá to, ţe se k němu v Německu moc často nedostane. Moţná bychom mu měli poslat poštou nějaké humanitární balíčky. Vyráţíme dolů. MMD v 15:30 jsme u dalšího rozcestníku. Slezli jsme jiţ jak ledový svah, tak kamenné pole pod ním. Nadmořská výška 2065 metrů. Rozdělují se zde cesty 124 a 100. Čas k chatě Fischleinboden (která je skoro na konci/začátku naší dnešní cesty) je podle rozcestníku 1 hodina 10 minut. MMD sestup je sviţný. S hůlkami si ho člověk aţ uţívá. Na rozdíl od Vaši a Veldy, kteří díky kolenům, kotníkům a jiným částem jejich těl (mozek jsem zapomněl) trpí při kaţdém kroku. Občas si zkrátíme cestu, tak, ţe serpentiny kroutící se cesty střihneme po vyšlapaných cestičkách rovně. Dělali

jsme to teda aţ do chvíle, kdy nám vynadal Michal: „Co to má znamenat, ty zkratky?“ Pak ty hory mají vypadat.“ Deset minut na to si to však k našemu překvapení i on střihnul pěknou zkratkou. „Káţe vodu, pije víno!“ křičím na něj. MMD máme za sebou sestup, sedím teď na pařezu na okraji lesní cesty. Za chvíli bychom měli dojít k chatě Fischleinboden a pak uţ jen po silnici k autům. MMD u aut… málem jsem tě vzteky roztrhal, protože jsem skoro ztratil svůj nový foťák, ale jelikož do tebe tohle píšu, tak si domyslíš, jak to dopadlo. Toto je věta, kterou mi nadiktoval Vaša. A co se vlastně stalo? Po našem dojití k autům, jsem opravdu zjistil, ţe mi chybí brašna s foťákem. Určitě jsem ho nechal na tom pařezu při poslední zastávce (to se mi honilo v hlavě mezitím, co jsem dostával infarkt). Pepa hned nastartoval auto a vyrazili jsme zpátky. Celou cestu mě uklidňoval, ţe tohle není Česko a foťák tam určitě bude… a měl pravdu. Kdyţ jsem po výstupu u silnice doběhl po lesní cestě k pařezu, tak u foťáku seděl mladý pár z Rakouska. Prvně mi teda skoro vynadali, jak jsem takový foťák (jo, v brašně jsem měl prozíravě i peněţenku a všechny doklady) mohl zapomenout. Nakonec se nade mnou slitovali a já tě tak nemusel, dle Vaši roztrhat vzteky. MMD po šťastném druhém návratu jsem se vykoupal v řece. Voda byla nesmírně ledová. Pepa však pravil, ţe musí mít rozhodně více neţ 4°C, protoţe bychom jinak byli mrtví.

Teď tady sedím opřený o auto, suším své věci a společně čekáme, aţ přijde Áčko. Jo a taky jsem ztratil svůj horolezecký přívěsek, co jsem si koupil v Dolomitech minulý rok. Štve mě to, ale asi je to daň za ten foťák. MMD přišlo Áčko, jsou dost nabuzení a nehovorní. Rozhodně je ledová cesta nijak nevyděsila. Doslechl jsem se, ţe dneska budeme přespávat někdu u skupiny Sella. Zítra půjdeme na La Miaru černou ferratou. Byla to první ferrata, kterou jsem ve svém ţivotě lezl. Bylo to před šesti lety s LŠ Stříbrná řeka. MMD V 18:20 vyjíţdíme. Jedeme směrem na Cortinu d´Ampezzo a pak Passo Falzarego. Po 30 minutách zastavujeme u pramene vedle silnice nabrat vodu. MMD v Cortině začínáme rozvíjet debatu o kulturním dnu s návštěvou pizzerie. Pepa prohlašuje, ţe Michala zpracuje. Tak na to jsem zvědav. MMD díky rychlému překonávání nadmořské výšky a serpentinám mi začíná být docela nevolno. Čekal jsem to. Většinou to přejde do čtvrt hodiny po zastavení, ale teď je to nepříjemné. MMD právě jedeme okolo velké přehrady. Nad ní se tyčí zasněţené štíty s lanovkou. Teď mi to vlastně došlo. My jsme pod Marmoládou. Kluci v autě jsou nadšení, moţná nepůjdeme na Sellu, ale na Marmoládu.

MMD táboříme u lomu Col Mer (cesta 605) v údolí pod přehradou. Je to naše tradiční tábořiště v této oblasti. Po výstupu z auta hned zjišťujeme, jak to zítra je. Odpověď zní na Sellu, plán se tedy nemění. MMD Lesy a Datovi je blbě z jízdy, nejspíš stejní případi jako já. Lesy je navíc ještě hodně unavená a tak velmi těţko snáší humor a popisnou zpětnou vazbu, kterou jí dávám. No, musím s ní mít trpělivost… MMD k večeři vařím polévku a ještě připravuji čaj na ráno. Sojka s Lesy zatím staví stan. Lesy je stále neschopná reagovat na jakékoliv přátelské podněty – vše se zvrhává v bezhlavou agresi (v podání Lesy to znamená ostře zamračený pohled). Je 21:10, 2. 9. 2010. Tento čas se do dějin zapisuje, jako smrt pojmu „blíţenecká láska.“ MMD umyl jsem nádobí a jdu spát. Je 22:15. Snad nebude taková kosa jako včera. Teď je rozhodně tepleji. MMD opět se na celé lesy ozývá Michalův hlas. Přehlušil ho aţ Dat, ze sousedního stanu: „Tady se chce spát!“ Tak jsem se rychle přidal ve spílání v rámci pravidla „kdyţ uţ

nadává jeden, další se v tom ztratí.“ Michal něco blekotá v protiútoku, načeţ to uzavírá Dat: „Uţ zase rozdává rozumy!“ Jsem na toho kluka z Kamenice pyšný. PÁTEK 3. 9. 2010 MMD snídáme. Budíček byl tradičně v šest. Noc byla teplá, příjemně se spalo a ještě lépe vylézalo ze spacáku. Čaj máme uvařený z večera, tak si dáváme buchty a chleba s rajčetem. Já si ještě vařím čaj do termosky. MMD Michal opět vypráví (lţe) svému ochočenému obecenstvu (jeho chlapci), jak ostatní (hlavně já) včera v noci opět ţvanili a on chudáček nemohl spinkat. MMD Velda rozděluje jídlo na dnešní den své skupince (Šimáno a Dat). Prvně se ozvalo: „Date, snědls včera čokoládu?“ Dat se zarazil a viditelně přemýšlel co říci: „Noo, nesnědl… ale chci i tu dnešní!“ Velda začal uklízet jídlo. MMD Michal tu chodí jako starosta, ruce v kapsách a přezíravě se rozhlíţí, co by kde provedl. „Ale, tamhle sedí Vaša, měl bych za ním zajít s nějakou jízlivostí“ utrousí a vykročí k Vašovi, který balí své věci. MMD v 7:45 vyjíţdíme směr Sella. MMD v 7:51 projíţdíme pod masívem. Tyčí se monumentálně nad námi. Kluci v autě jsou nadšení hlavně ze stoupající nadmořské výšky (uţ jsme přes 2000 metrů). MMD parkujeme v Passo Sella, 2240 m n. m. Cepíny a mačky bereme s sebou. Je to tedy úplná blbost, protoţe to

protlačuje Michal a všichni to víme. Nicméně abychom mu udělali radost, tak to s nadáváním balíme. Je 6 nad nulou a 8:20. Vyráţíme. MMD při nástupu k ferratě probíhá debata o mé hmotnosti. Samozřejmě beze mě. Michal tvrdí, ţe mám duté kosti, hlavně lebku.

MMD pod ferratou Pöβnecker Klettersteig, postavenou v roce 1912, se oblékáme do výstroje. Velda se rozhodl ještě nasvačit, načeţ mu upadnul řízek a kutálí se kamsi dolů. Michal si zase nandává na hlavu přilbu aţ jako úplně poslední: „Pod skalou by mohl spadnout budr, jak víme, ţe?“ říká přitom sám k sobě. MMD v 9:00 začínám lézt za Martinem. Za mnou je Velda, občas se pověsím na drát a fotím. Začátek je delší neţ si pamatuji, měla tu být římsa a komín. MMD tak uţ jsem pod komínem či průrvou, neleze se to celé svisle. Tenkrát jsem z něj měl úplnou hrůzu. Teď se na něj úplně těším. Není tam ţádné jištění. Jen v horní části jsou nějaké skoby. MMD v poslední třetině komínu se musí překonat svislý úsek, asi tak 2 metry vysoký. Leze se na rozpor. S tím zatraceným cepínem, připevněným na baťohu je to o hubu. Neustále se zasekává o skálu. V jednu chvíli jsem

ucítil prudké trhnutí. Zády do propasti, nejištěný a zaseknutý se nemohu hnout dopředu. Kluci na mě ze zdola křičí, ţe mám cepín vraţený pod skobu. Musím se hodně sehnout a balancovat, abych ho vytáhnul. Motivuje mě jen Michal přede mnou a myšlenka na to, ţe mu ten cepín vrazím do zad. MMD nedivím se, ţe pro mě tenkrát byla ta cesta hrůzostrašná. I teď mi dala zabrat, i kdyţ ne kvůli strachu. MMD fotil jsem Data lezoucího teď za mnou. Došla baterka! Kruci!!! Takţe ten bágl s foťákem potáhnu celý den zbytečně. MMD mám další pauzu pro tebe. Musím ti říci, ţe mi docela překáţíš v lezení. Nosím tě v pravé kapse u kalhot, protoţe je na zip, a tak mi docela vadíš, kdyţ zvedám nohu. Jo, drát, po kterém teď lezu je nezvykle tlustý, má tak 3 cm v průměru. MMD sedím na úzké římse. Dolů je to asi 300 metrů. Výhled je kouzelný. V dálce vidím zasněţené špičky Alp. Obloha se roztrhává a cáry oblaků halí některé vrcholky okolních hor. Radím Datovi pode mnou v těţších úsecích cesty. Aţ mě doleze, tak zase vyrazím výš.

MMD srazil jsem kamen a rychle křičím dolů na kluky, abych je upozornil. Dat okamţitě sklopí hlavu dolů. Šimáno naopak nastaví celý obličej vzhůru, aby mu let šutru neuniknul. Naštěstí k němu nedolétl. Jinak by ho mohl mít místo nosu. MMD jakékoliv úzké průrvy jsou obtíţné. Cepín se totiţ s oblibou zasekává za výstupky skal nebo za drát, kdyţ ho například podlézám. Ostatní jsou na tom podobně. MMD překonali jsme první souvislý vertikální úsek ferraty. Teď je před námi kamenné pole. Cesta je značená červenobílou značkou nebo jen červeným pruhem, tečkou na kamenech. Občas nějaký muţík. Čekám na Data a Šimána, aby věděli, kudy jít a zbytečně si nezacházeli. Kdo není zvyklý, tak velmi často značku přehlédne. MMD stoupám v kamenném svahu. Nade mnou se ozývá smích Martina a Michala, nevidím je. Čert ví, jak jsou daleko. A raději uţ vůbec nevědět, čemu se smějí. Dole pode mnou vidím uţ i Káju, Vašu a Lesy. MMD 2620 m n. m., hlásí Michal dle svých hodinek. Došel jsem prvolezce. Aha, zapomněl jsem, ţe je tu s nimi Pepa. Tak proto tak hlasitý smích. Odpočíváme u dřevěné zašlé cedule s nápisem SOLO PER ESPERTI DI ROCCIA. MMD přišel Vaša a hned jsme o 80 metrů výše (dle jeho GPS). Aktuální výška tedy 2680 metrů nad mořem. Moţná, kdyţ počkáme na další lezce, tak se dostaneme bez námahy aţ na vrchol. MMD právě se tu řeší velikost přileb. Lesy ta její neustále klimbá na hlavě. Velikost přilby má 51 – 60, to by bylo i našim vlčatům. Lesy se ptá, kolik mám velikost

hlavy já. Odpovídám jí, ţe mám velikost 56, ale kdyţ přemýšlím, tak větší. Na to hned reaguje Michal tím, ţe při přemýšlení u mě dochází k otoku mozku, a tím se to prý vysvětluje. „Nikdy z toho není nic dobrého,“ dodává nakonec. MMD během dalšího postupu jsme minuli velmi pěkné přírodní scenérie. Monumentální kamenné sloupy nebo drobnou dřevěnou madonu ve skále. Postup je různorodý. Chvíli lezeme po skále, chvíli zase postupujeme svahem či přelézáme hřebeny. MMD Velda má největší lezecký komfort, jaký si dokáţeš představit. Martin lezoucí před ním mu ukazuje stupy a chyty a Michal lezoucí za ním mu odcvakává karabiny. Jo, to jsou ti pekařští synci… MMD v 11:25 jsme ve 2941 metrech nad mořem. Stojíme na vrcholu plošiny Piz Selva. Uprostřed je kamenná mohyla. Vrcholový kříţ Piz Miari je ještě o kus dál cestou po hřebenu. Počasí je slunečné a obloha jasná. Náhorní plošina Selly s nejvyšším vrcholem Piz Boe je šedá měsíční krajina. Je to hrubá, stísněná krása. MMD Pepa rozvíjí teorii lezců profesionálů a amatérů. Hranici tvoří jiţ výše zmiňovaná mohyla. Na jedné straně je Martin (a já samozřejmě) plus několik dalších, jako ti profesionálové. Na druhé straně zbytek, tedy amatéři a nováčci. Zvláštní skupinu tvoří v horách programátoři (Pepa).

MMD ve 12:00 stojíme ne vrcholu Piz Miara, 2965 m n. m. Stojí tu velký kříţ s dřevěným Kristem. Šířka kříţe je 3,15 metrů, výška 11,8 metru (to je na tom kříţi napsané). Svačíme a uţíváme si horského slunce. Opět jsem se zapomněl namazat krémem. Můj nos to ocení  MMD i přes jasné počasí a dokonalý výhled je ve vzduchu cítit napětí. Něco se chystá… Moraváci z Kroměříţe jsou ve střehu. Pomalu vyndáváme z baťohu naší oddílovou vlajku. Bude se krájet chleba… Citelně se ochladilo… MMD a je to tady. Vrcholová fotka. Michal vyndává igelitovou tašku a v ní… ručník. Ne… vlastně je to vlajka. Historický kus z dob třicetileté války. V současnosti vydávána jako symbol Kroměříţské jedenáctky. My jsme však připraveni. Při pózování Velda drţí vlajku Devítky a Šimáno s Datem šikovně stíní. Kája má co dělat, aby našel pozici, kde bude ten jejich cár alespoň trochu vidět. MMD vyráţíme po cestě 649. Kousek pod vrcholem míjíme dva kamzíky. Vaša s Michalem na ně vyplácali tolik fotek, neţ nafotili za dosavadní dny. MMD jsme u rozcestníku Forcella d´Autersass 2839 m n. m. Je 13:17. Dále půjdeme po 647 směrem na Pian Schiavaneis (2 hodiny chůze dle ukazatele). Můţeme odtud jít i na Piz Boe. Velda by vyrazil hned, Martin zase nechce, protoţe z těch davů nahoře měl naposled šok.

Řešíme, jestli naše časy chůze odpovídají časům na ukazatelích. „Pokud budeme počítat ty naše dlouhýpřestávky, tak rozhodně ne!“ pravil Michal. MMD Michal se mimo jiné neustále snaţí dávat mi minimum prostoru na psaní. Na druhou stranu nadává, ţe ještě nečetl zápisy z minulého roku. MMD sestup dolů vede přes kamenné plotny i šutroviska a postupně přechází do travnaté části. S Šimánem a Datem debatujeme nad zatopením Země a moţnosti, kdy by jen území nad 500 výškových metrů byla nad vodou. Představa Kroměříţáků pádlujících na dveřích, skříních atd. je úchvatná. Dat vysvětluje nutnost stavby elektrických plotů, aby se k nám Němčouři a Moraváci nenahrnuli. Daleko přes údolí vidíme svah, na kterém jsou vytvořené jakési terasy. Vysvětluji Šimánovi, ţe to jsou vinice. Na to se rozesmál Martin, který nás do té doby jen poslouchal. Pak pravil, ţe vinice jsou pěkný nesmysl v takové výšce. Jsou to prý, logicky, rýţová pole. MMD máme krátkou přestávku u potoka. Je 14 hodin a jsme uţ v travnaté části sestupu 2350 m n. m., to je přibliţně výška, v které je i parkoviště s našimi auty. Bohuţel musíme sejít do údolí a pak k nim zase vyšplhat. MMD stále klesáme. Pepa neustále chrlí nějaké informace. Jak tvrdí, objektivní a jediné správné. To je samozřejmě omyl. Jediné objektivní a správné informace jsou jen v tobě. Pepa je neúnavný. Zvládá mluvit o čemkoliv – náboţenství, historii, zdravotnictví… Vlastně je to vţdy jen monolog. Dat mu uţ dvakrát poloţil

stejnou otázku, ale nebyl hoden odpovědi. Šimáno se dokonce na pár vteřin zapojil do tématu, ale ani on nevydrţel. Stáčíme se na cestu. MMD míříme zpátky k Passo Sella. Stoupáme do kopce po silnici. Okolo nás jezdí mnoho aut. Je to mechanický pohyb. Krok, krok, krok… Víš, pokud se s někým nebavíš, tak kaţdý přemýšlí o svých věcech. Vidíš to na jejich tvářích, oči rozostřené a tupé výrazy nevnímající okolí. MMD v 16:00 jsme u aut. Jdu s Vašou koupit pohledy, abych je tradičně poslal domů a kamarádům. MMD v obchůdku jsem našel svůj ztracený přívěsek. Je teda v sadě s dalšími třemi a celé to stojí 14 EUR. I tak si ho ale kupuji. MMD mé peníze byly rozhodně lépe investované neţ Šimánovi, který 1 EURo spláchnul do záchodu – teda ne přímo, řekněme spíše zprostředkovaně. MDD v 16:40 zastavujeme v Canazei. Děláme drobné nákupy a já hledám poštovní schránku. Coţ je fakt hrůza, nikde nic. MMD v 16:57 jsme na cestě zpátky na tábořišti u Col Mer. Jo a poštovní schránku jsem v Canazei nakonec s pomocí Michala našel. Byla to taková velká červená krabice. Ještě jsem ti zapomněl říci, ţe u toho našeho tábořiště je velký lom/štěrkovna (funkční) - Col Mer je nejspíš jeho název.

MMD Pepa se ptal Martina, jestli má po 10 letech ţivota v Německu sny v Němčině. Martina to zjevně velmi zaskočilo a donutilo k zamyšlení. Martin také volal rakouskou Wätterfrosch a zjišťoval počasí na zítřek. Vypadá to slibně. MMD šli jsme se koupat/umýt s Michalem a Vašou. Michal nás prvně vedl na lepší místo. To znamená, ţe po dvaceti minutách chůze jsme skončili v té štěrkovně kousek od našeho tábořiště (na druhé straně řeky). Bylo to hlavně kvůli tomu, ţe řeka, ke které nás Michal vedl, tam uţ neteče (jak typické). MMD třesu se zimou a to jsem se ještě nevysvléknul. Dnes má voda určitě pod 4°C. MMD toto ti píši po koupeli. Srdce se mi rozběhlo před malou chvilkou. Byla to velmi těţká zkouška mého zdraví, řekl bych ţivotní. Nicméně cíl byl naplněn. Špína po namočení ve vodě přimrzla a po vylezení z vody přirozeně odpadla. MMD přijela skupina A. Holky jsou úplně zničené. Z toho vyplývá, ţe Lesy je ve své temnostní fázi. Abych ti to vysvětlil - přes den jsem o tom velmi přemýšlel. Ráno je svěţí Lesy jako jitřní květina. Usměvavá, vtipná, povzbuzující. Večer je to anti-blíţenecký tvor, typu frustrovaného terminátora (zkratka FRU-TER). Sjede tě za kaţdou maličkost, nic mu není dobré. A uţ samotná přítomnost lidství (včetně nás dvou) jí nepříjemně komplikuje ţivot. No, takţe je třeba být co nejvíce zdrţenlivý a raději jí nechodit do cesty. MMD vaříme večeři. Připravil jsem vařič, vodu a donesl polévku. I tak jsem dostal od FRU-TERa (zkratka bojového módu Lesí), vynadat. Prvně za to, ţe nemá

lţíci a poté, ţe jí chybí druhý konec vajíčka na sypaný čaj. Jak kdybych za to mohl. MMD po polévce máme ještě těstoviny s výbornou omáčkou, co vytvořila děvčata. Sojka si vzala do misky a FRU-TER to jedla rovnou z kotlíku, načeţ mi zbytek dala. Po shledání, ţe v omáčce nejsou ţiletky, se dávám s chutí do jídla. Je toho však opravdu hodně, tak v zájmu podpory kolektivu nabízím těstoviny i ostatním. Za to si opět vyslouţím vraţedný pohled od Lesí. Uf, uţ aby bylo ráno. Jdu raději umýt nádobí. MMD jdeme spát hned po setmění. Velda se Šimánem organizují večerní párty, ale marně. Je půl desáté, teplota vzduchu je ţivotu příznivá.

SOBOTA 4. 9. 2010 MMD to byla komfortní noc. Musel jsem se dokonce vysvléct do trička. Nechtělo se mi o to více vylézat ze spacáku. MMD Lesy se dle předpokladů začala hned omlouvat za včerejší večer: „Mě to tak mrzí, všechna ta nespravedlivá nařčení…“ Dříve neţ jsme jí na to mohl něco říci, zareagovala Sojka: „Tvá lítost, vzhledem k fázi, ve které se nacházíš (tzn. ta kladná) se přece dá čekat.“ Musím říci, ţe bych to ani já lépe neshrnul. MMD k snídani dnes vaříme kakao. Během této procedury přišel Šimáno, zda by nemohl vyuţít naši druhou plotýnku na vařiči. Samozřejmě to nebyl problém. Hned na to se zeptal, zda mu nemůţeme půjčit i zapalovač. Tak se ho ptám, proč vlastně nevyuţije svůj vařič. „Mě se ho nechce vyndavat.“ Odpovídá pohotově.

Jo, ten klučina je po mně  MMD sbalil jsem stan v domnění, ţe děvčata mezitím připraví svačinu. A taky, ţe připravila. Bohuţel jen pro sebe. Jo, ţivot se dvěma ţenami je těţký. MMD Pepa mi přidělil funkci šéfa auta. Mám se postarat o pořádek. Hlavně na zadních sedadlech našeho vozidla. Začal jsem tedy systematicky vyhazovat všechny věci. Efekt se rovnal skoro Aladinově lampě. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou Vaša. Všechny vyházené věci začal rychle sbírat a „balit“ do jiné části auta. MMD je 7:46 a přijeli jsme k lanovce Ciampac v Penie. Vyráţíme z nadmořské výšky 1500 metrů. Výstup má, dle Michala, trvat tak 3 minuty. Jdeme přímo po černé sjezdovce. MMD jsme tak v jedné čtvrtině sjezdovky, jdeme uţ tak 15 minut a nad námi se rozjela lanovka. „Jsme v pekle!“ pronesl Pepa. MMD v 8:15 jsme teoreticky v polovině výstupu, alespoň dle kabin lanovky, které se zde míjejí. Takţe jsme přesněji v polovině dráhy lanovky. Tříminutová, nenáročná cesta, se jiţ dávno rozpustila v našem potu. Oplachuji si obličej v potoku, který protéká skrze sjezdovku. MMD Martin to zkusil po pěšině mimo sjezdovku (vedla do lesa). Po 50 metrech se vrací zpět, stejně tak Velda, který se hned hrnul za ním. Já naštěstí zůstal na sjezdovce. MMD sklon svahu je minimálně 45°. Je to únavné.

MMD 2200 m n. m. Vrcholu černé sjezdovky dosahujeme v 8:50. Je tu dřevěný ţlab s pramenem. Oplachujeme se a pijeme. Skupina A je nejspíš před námi. Jeli lanovkou. Chytrolíni se vrátili, kdyţ spatřili ten tří minutový výstup. Vidíme je výše nad námi, jak nastupují ke skále. MMD při našem nástupu k ferratě nás zahaluje mrak. Všude je najednou bílo, viditelnost skoro ţádná a docela se ochladilo. Zajímavé je, ţe Pepa mlčí. Kája to hodnotí tím, ţe je třetí – kritický den. Na to mu já povídám, ţe pokud se k tomuto faktu nepřihlédne, tak je pak jiţ kritický kaţdý další den. MMD jsme pod ferratou dei Finanzieri. Všichni si nasazují přilby. Já samozřejmě nejdříve fotím, pak píši a pak teprve nasazuji přilbu. MMD na ferratě před námi jsou další skupiny. Hlavně se musím omluvit skupině A. Teď je totiţ vidíme, jak vyšli na vrchol černé sjezdovky a jsou tedy za námi. Ta skupina, co jsme před tím spatřili byl někdo jiný. Takţe šli poctivě béčkovským způsobem, ţádná lanovka. MMD skála má ostré chyty, občas nějaká plotna. Máme za sebou asi 40 metrový ţebřík ze skob. Místy byl trochu převislý a občas se točil na skále do vývrtky. Nesnáším skoby! MMD dnes také lezu poprvé s cyklistickými rukavicemi. Je to mnohem lepší při drţení drátu (pohodlnější a teplejší). MMD snaţím se co nejvíce fotit a mimo jiné předejít velkou skupinu Italů, Britů, Slovinců atd., kteří lezou před námi. Skála není těţká na lezení, tak jí vybíhám

vedle drátu, abych předešel pomalé lezce. To mě baví, je to chvíle, kdy se nesoustředíš na drát, jištění a lezeš jen po skále. Bereš chyty jeden za druhým a rychle skáčeš nahoru – je to skvělý pocit. MMD lezu vpředu s Martinem, Veldou, Michalem a Šimánem. Pohyb je sviţný. Občas nějaké průrva, obtíţnost skály je od 4 do 6. MMD při lezení v průrvě mi uklouzla nečekaně noha. Bylo to hodně rychlé. Najednou celou vahou visím na drátu za levou ruku. Trhnutím se mi natáhly svaly, aţ to bolí. Rychle se chytám pravou rukou a nohama našlapuji stupy. Uf, trocha adrenalinu… MMD v 10:30 jsme 2700 m n. m. (podle Michalových hodinek). Velda se diví, protoţe vrchol má být přibliţně ve stejné výšce a my jsem stále ve stěně. Škoda, ţe tu není Vaša, to bychom, podle jeho GPS, byli uţ určitě na vrcholu a moţná i výše. MMD s Šimánem si dáváme pauzu, on jí sušenku a já píšu. MMD uţ jsme těsně pod vrcholem. Mám hlad. Šimáno mi říká, ţe jsem si měl vzít také sušenku. Snaţím se mu vysvětlit své priority: Deník – jídlo – spánek atd. Kdyţ uţ jsme v tom, tak ho rovnou vzdělávám i se základními bezpečnostními pravidly naší skupiny: 1. Kaţdý zachraňuje deník 2. Záchrana sám sebe 3. Záchrana ostatních 4. Záchrana majetku.

MMD Šimáno při výstupu strhnul kamennou lavinu. „Asi jsem shodil kamínek.“ Usmívá se a sleduje rámusící šutry valící se dolů (pravděpodobně na nebohé lezce pod námi). MMD vrcholu Il Collaccio dosahujeme v 10:50. Jsme 2715 m n. m. Sluníčko pěkně svítí, ale díky studenému větru je třeba se stejně obléci. Michal plánuje zítřejší den. Moţná půjdeme dokonce na ledovec. Díky tomu se dostáváme na vybavení a mačky, které jsem sehnal Veldovi od kolegy z práce. Ani se nenaděju a uţ se zase hovoří o mně (beze mě). Tématem je, jak bych prý chodil s mačkami po čtyřech. Závěr je ten, ţe je prý na ruce nepotřebuji, protoţe mohu v případě nouze brzdit zobákem. MMD Martin nám v dálce ukazuje pěknou horu, prý je tam také zajímavá ferrata, dost těţká. Moţná tam půjdeme v dalších dnech, i kdyţ kdo ví. MMD sestupujeme po ferratě, cestou 646, na druhou stranou hřebenu neţ jsme přišli. Je to ostrý sestup, občas slézáme po skobách ve skále. Pepovi, vlivem stoupajícího kyslíku, se opět prokrvila část mozku ovlivňující jeho řeč. Momentálně rozebírá politickou situaci KDU-ČSL. Michal mi na to povídá, ţe musím mít velikou radost, ţe se moji kluci mohou takto vzdělat. „Tohle je ve škole nenaučí.“ dodává. MMD jdeme po vrstevnici okolo hory, aţ do sedla Forcia Neigra, kde u rozcestníku krátce odpočíváme. Dále pokračujeme po cestě 613. MMD minuli jsme dvě pěkné italské holky. Asi nejhezčí, co jsme za dobu letošního putování potkali.

MMD jsme u dalšího rozcestníku – Ciamp de Mez. Všude okolo nás jsou krávy a koně. MMD před námi je chata a nad ní se tyčí velká osamocená hora. Tý jo, to je ta hora, co nám ukazoval Martin z vrcholu Il Collaccio. My jdeme na tu ferratu, o které mluvil. Jak jsme k ní mohli dojít tak rychle. Vypadala pěkně vzdálená a ke všemu byla opačným směrem, neţ máme auta. Tzn., ţe jsme se do teď stále vzdalovali od našich vozidel, úúúúch. MMD sedíme pod Col Ombert, to je název té hory. Máme nádherný výhled na celý masív Selly doplněný stádem koní, které se prohání přímo před námi na pastvině, kterou vyuţíváme k odpočinku. Je to úplná idyla. Jen ten studený vítr to kazí. MMD ve 13:14 se zvedáme a vyráţíme ke stěně Col Ombert na další ferratu. Mám toho docela dost, ani bych tam uţ nemusel. A pohled na nabuzeného Veldu mě v tom ještě utvrzuje. MMD Martin nekecal. Obtíţnost lezení je extrémní. Jeden převis za druhým, tohle jsem asi ještě nezaţil. Přecvakávat se lezec musí často přímo v převisech, je to hodně silově náročné. A ve chvíli, kdy se něco podělá, tak je to značně nepříjemné… Teď sleduji Pepu, zasekl se na prvním převisu, zapomněl přehodit karabiny. Teď tam jiţ dobré dvě minuty visí. Dat, který je pod ním, se mu je snaţí přecvaknout do dalšího pole. Foťák mám v pohotovosti, kdyby se rozhodl spadnout.

MMD zvládl to, ţádné drama nakonec. S pomocí Data se nakonec dostal přes převis a teď tam „potichu“ nadává, za chvíli mu doufám dojde dech. MMD Velda lezoucí nade mnou je dost dobrý. Zvládne vylézt snad vše, ale jinak je jak slon. Jiţ po třetí okolo nás prolétl kamen, který shodil. To nám obtíţnost ferraty zvyšuje na EV – Extrem Velda. MMD toto píšu retrospektivně: Lezu další z mnoha převisů. Blbé je, ţe se uprostřed opět musím přecvakávat. Drţím se pravou rukou lana a levou přehazuji obě karabiny do vyššího pole. Následně se pevně zapřu nohou do skály a výšvihem se chci dostat přes převis. A ono nic. Ferrata set mě drţí na místě. Koukám, ţe jsem sice přehodil karabiny do správného pole, ale nevšiml jsem si, ţe lano jedné z nich se omotalo okolo spodního drátu. Mírně se spouštím níţ a jednou rukou se snaţím odcvaknout karabinu a odmotat ji. Je to úplně nekonečné… Nakonec se povedlo, ruce mě bolí, ale ještě musím přes ten převis. Znova se zapírám a s pomocí drátu přelézám to pekelné místo. Jakmile jsem nad převisem zajištěn, tak vytřepávám ruce, začínají mi tuhnout paţe. MMD obtíţnost nepolevuje. Pepa pode mnou nadává, ţe E rozhodně neznamená Easy, jak mu tvrdil Martin dole před nástupem. MMD blíţíme se k vrcholu, vypadá to, ţe ty extrémní úseky skončily.

MMD… neskončily. Uf, další převis. Na chvíli dávám oraz a píšu ti tyto řádky. Je třeba ulevit rukám. MMD je 15:15 a jsme u vrcholového kříţe. Je ţelezný a vyplněný kameny. Nadmořská výška je 2670 m n. m. Opět děláme vrcholové foto. Velda se ukázal jako silný spojenec při obraně správné víry. Drţí hrdě naší vlajku a Šimáno s Datem zatím šikovně zakrývají svými těly ten Moravský hadr, co zase vytáhnul Kája. Michal mu nakonec ještě vynadal, ţe se málo snaţí.

MMD scházíme ve 14:37. Jsme odstrojení, ale máme přilby. Michal si stěţuje, ţe dneska zapomněl hůlky a zrovna by se mu hodily. MMD Pepa pravil, ať někdo nahodí nějaké téma, ţe on bude jen poslouchat. No, co si budeme povídat, kdybychom měli vypsat největší lţi lidstva, tak tahle by se umístila v top desítce. MMD sestup po cestě 609 absolvuji ve společnosti Martina. Dokonce mluví. MMD v 15:57 máme pauzu u Rif. Contrin 2016 m n. m., je tu krásná kaple věnovaná obětem 1. světové války se sochou svatého Mořice. Velda s Datem vyuţili přestávku, aby si došli na WC do chaty. Velda byl z toho obzvlášť nadšen.

Cedule ukazuje, ţe Ciampac je 1,5 hodiny chůze. MMD další cesta je nezajímavá. Projel okolo nás jeep. Šlapem dolů a snaţíme se nevyvrtnout kotníky v těch šutrech. MMD na parkoviště docházíme v 16:58. Bolí mě nohy a nejsem rozhodně jediný. Mé nejbliţší okolí vypadá jako polní lazaret, všude leţí sténající lidé. Skupina A uţ tu je, mnohem svěţejší neţ my, takţe můţeme hned vyrazit na tábořiště. MMD po výstupu z aut na našem tábořišti u Col Mer se ihned vytváří úderná koupací skupina. Dnes to vidím maximálně na jedno rychlé namočení. MMD jsem po koupeli, stále se mi klepou ruce, ale pozitivní je, ţe se mi do nich uţ vrátil cit a myslím, ţe i srdeční tep se ustálil. Je právě půl sedmé večer. Měl bych jít najít své „dvě„ ţeny (jedna z nich by měla být v tuto dobu transformována do FRU-TERa) a začít řešit véču. MMD je to aţ neuvěřitelné. Lesy se dnes chová jako standardní člen „blíţenecké lásky“. Vypadá to, ţe je FRU-TER pryč. Ohleduplnost, milý úsměv, přátelské chování, a to vše za soumraku. Je třeba se mít ale na pozoru, četl jsem komiks o Dr. Jackylovi a panu Hideovi. Takţe vím, ţe to není tak jednoduché. Upřímně, trochu mi chybí ten její drsný postoj, vypadala díky tomu více lidsky a ne jako andílek, který celý den září optimismem, jak je to u ní běţné.

MMD Pepa je tu Michalem hlídán, aby si náhodou neloknul ani kapky piva. Takţe mu ho Velda přelévá do hrnečku a nosí jako horký čaj. Pepa, tak stojí přímo před Michalem, ţivě konverzuje, popíjí s hrnečku a naprosto spokojen. V tomto bratrském společenství je svět opravdu idylický. MMD Martin se opět popálil o víčko od ešusu, v kterém si ohřívá vodu. To samé se mu stalo uţ ráno. I malé dítě si po první zkušenosti dá většinou pozor, ale Martin ne. Ten má výdrţ. Moc se těším na ráno, aţ bude opět vařit čaj. MMD řešíme, kolik litrů máme za den vypít. V horách za jeden den můţe člověk vypotit 3-5 litrů. Michal s Martinem se právě demonstrativně nalévají čajem. Martin říká, ţe ráno vypije tak litr vody při snídani. Jo a náš Kája, ten vypije za den dle našich propočtů tak osm litrů. Já vypiju kolem tří litrů (termoska, camell back, prameny po cestě a jídlo – čaje ráno a večer + ovoce, polévka atd.) MMD Martin studuje příručku BSA (Boy Scouts of America), badge CLIMBING. Je z ní úplně nadšený. Hlavně z toho, jak absurdní znalosti a dovednosti musí Američané zvládat. Nicméně tam však našel pojem Sewing mashine leg = fenomén šicího stroje. Tento stav jsem při lezení mnohokrát zaţil a většina lezců jakbysmet. Netušil jsem však, ţe to má nějaký název. Jde o stav svalového vypětí, kdy se lezci na skále/stěně nekontrolovaně roztřese noha. Je to takový signál, ţe uţ je fakt na čase něco podniknout.

MMD postavil jsem stan. Dnes jdu spát hned, jak se setmí. Necítím se unavený, ale svaly bolí. Je 21:00. Zítra nás čeká ledovec… NEDĚLE 5. 9. 2010 MMD vůbec se mi nechce vylézat ze spacáku. Je chladněji neţ včera. Lesy a Sojka uţ jsou venku… Ach jo, musím také… MMD obloha je jasná, pokud to tedy mé oči v 6:15 ráno dokáţou posoudit. Zatímco jsem si porovnával a sklízel své věci, balil spacák atd., tak Lesy přiběhla, ţe uţ je uvařené kakao. Úţasné, ta holka jde do sebe (ale jak se říká, tichá voda…). MMD právě se ze svého stanu přibatolil Velda, ve stylu fotbalista – tričko, pestrobarevné trenýrky, podkolenky a sportovní boty. Mezi ostatními účastníky působí jako pěst na oko. Všichni jsou v té zimě nabalení. Já mám i kapuci, aby mi nemrzly uši. MMD dnešní ranní debata se točí kolem práva. Pepa nedokáţe pochopit, ţe je člověk buď vinen, nebo nevinen. „No ale, kdyţ dostane podmínku, tak je vinný o něco méně!“ opakuje neustále dokola. Lesy, vystudovaná právnička, se mu to snaţí trpělivě vysvětlit. MMD auta jsou potaţená vrstvou ledu. Jako úvod na dnešní ledovec je to perfektní. MMD přišel nápad, ţe bych tvůj obsah mohl namluvit a pak poslat všem na CD. Vzniklo to původně z Michalova přemýšlení, jestli by se nevyplatilo sehnat nějaký

program, kterému bych tě nadiktoval a on by to přepsal. Pepa mu to ale rozmluvil. Nápad je to zajímavý, moţná by to mohl být dobrý dárek k Vánocům. MMD máme namrzlý i plášť od stanu. Kdyţ ho balím, tak otřepávám led, který vzniknul na vnitřní straně pláště vlivem kondenzované páry, kterou uvnitř vydýcháváme. Teď má následovat má tělesná příprava, tzn. převléci se do funkčního oblečení (trička). Opravdu se mi do toho nechce. Znamená to totiţ, sundat si rukavice, bundu, fleecku a triko. A pak to na sebe obléci, dřív neţ umrznu. Tak jo… jdu a to! MMD Vaša je největší svinčíkovec v našem autě. Jeho věci jsou všude a ještě má tu drzost to svádět na mne. MMD je 7:38 a vyjíţdíme k Marmoládě. Okamţitě jsem si zapnul vyhřívání sedačky na maximum. Jooo, ţivot je hned veselejší. MMD v 7:46 jedeme podél přehrady pod Marmoládou, venkovní teplota je 6°C. Z radia zpívá Nohavica Afričančata. MMD parkujeme u chaty Passo Fedaia na východním konci přehrady Lago di Fedaia, 2058 m n. m. Slunce nádherně svítí. To znamená namazat se krémem s faktorem alespoň 35, jinak to nemá ani význam. Michal v tuto chvíli všechny nutí, kromě sebe, aby si znova vyzkoušeli své mačky. Tak ho samozřejmě ignoruji. Chudák Velda dostal od Michala mačky, z kterých padá rez, a pásky jsou ještě z kůţe mamutů. MMD musím se opravit… Slunce dnes přímo pálí. Připadá mi, ţe během hodiny se teplota musela zvednout

tak o 30°C. Všude cinká kov, jak se připevňují cepíny a mačky na baťohy. MMD v 8:15 vycházíme k ferratě Eterna. Cesta od parkoviště vede na druhou stranu od jezera a klesá. To začíná být zajímavý poznatek. Vţdy kdyţ máme někam lézt, tak sestupujeme. Okolí je tvořeno převáţně klečí. MMD v 8:35 doráţíme k ferratě, uţ zdálky vidíme na skále svítit velké červené F. S největší pravděpodobností je to označení obtíţnosti ferraty. Pepa v tom má třeba jasno F = Fucking. MMD Pepa má nakonec moţná i pravdu. Přímo pod drátem je zhroucená dřevěná cedule a z ní visí zalaminovaný list papíru s nápisem: WARNING!!! DO NOT TRESPASS THE TRACK „FERRATA“ IS CLOSED FOR SAFETY REASONS DUE TO DAMAGED AREAS. To znamená, ţe na ferratě se můţe něco opravovat a chybí tam drát nebo se mohla zhroutit část skalní stěny (i to uţ jsme zaţili). Začíná debata, co budeme dělat. MMD právě okolo nás prošel italský pár. HonzaV se s nimi dává do řeči. Pán tvrdí, ţe tam rozhodně jdou, protoţe ta cesta je moc pěkná a tváří se, ţe to bude určitě v pohodě. Honza následně hodnotí, ţe mu ten chlapík připadá jako člen horské sluţby. Teď uţ dokonce vidíme, jak leze… Teda leze je špatný popis, skáče na skále jak kamzík a vypadá to, ţe se ani nejistí. Tohle nebude dobrý argument pro naše rozhodování, zda tam jít. MMD Pepa se snaţí Michala přemluvit, abychom tam šli: „Tak se rozdělíme! Nemusíme tam jít všichni.“ Zkouší na

Michala. „Ne! Vracíme se zpátky a konec debat!“ Michal, moc autority nemá, co si budeme povídat. Jenţe v tomto případě ho kaţdý poslechne, bezpečnost a výběr cesty je na jeho triku. Jako vůdce horských výprav je Michal hodně opatrný. Jednou jsem šel nebezpečnou cestou s Martinem, kdyţ Michal otočil skupinu zpět. Byl kvůli tomu tenkrát tak naštvaný, ţe celou svoji skupinu zavedl do mnohem horší a nebezpečnější oblasti (viz deník z roku 2006). Tohle bych Sojce opravdu nemohl udělat. MMD jsme zpátky u aut, většinově zklamaní. Vykládáme mačky a cepíny. Na ledovec dnes nepůjdeme. Dat říká, ţe bychom si měli najít nějakého viníka, aby nám všem bylo lépe. MMD přejíţdíme na druhou stranu přehrady k chatě E. Castigliony, 2053 m n. m. Odtud máme jít na protější hřeben Marmolády, alespoň na ní dneska bude pěkný výhled, kdyţ uţ se po ní nebudeme procházet. MMD v 9:23 startujeme podruhé. Všichni se přebalují. Netuším teda co. Martin právě prošel kolem mne, tak jdu za ním. Na zrcátko našeho auta jsme ještě pověsil svůj ručník, aby mi tu uschnul, neţ se vrátíme zpět. MMD míříme k Porta Vescova. Čas cesty dle rozcestníku je 1:15. MMD je 10 hodin. Počasí a výhledy na jezero a Marmoládu jsou fantastické. K Porta Vescova to má být ještě 40 minut po značce 698.

MMD stojím pod futuristickou stavbou, moţná je to stanice lanovky, ale lanovku nevidím. Kaţdopádně je to Porta Vescova. Na nebi krouţí krkavci a přede mnou vidím cíl naší cesty, dvě věţe Le Mesola. Je to k nim tak 500 metrů po vrstevnici. MMD je 10:30 jsme na hřebenu pod první věţí. Skála je plná lezců, v rozmezí 2 aţ 10 metrů. Není tedy třeba chvátat s oblékáním do výstroje. Vyndávám jídlo a pití. To samé provádí i Šimáno, který se ţene vţdy rychle vzhůru jen kvůli tomu, aby vytáhnul chleba a namazal ho něčím, co mu Velda přidělil (tentokrát je to paštika). Dat se ho v tuto chvíli, snaţí napodobit, bohuţel neúspěšně. Sotva vytáhnul pomeranč, uţ vidíme jak se kutálí po skále dolů a mizí v hlubinách. MMD v 10:50 doráţí Sojka s výkřiky: „Lesy, jak si mohla?“ Jak si mohla vyjít aţ sem bez jediné kochací pauzy?“ „Já to čekala,“ pravila na to Lesy. Pro vysvětlení: Lesy šla celou dobu s Kájou a došla na hřeben ve stejnou dobu jako já. MMD nacházím se na začátku ferraty delle Trincee.

Zeshora právě sestupuje Rakušan. Vylezl tak do třetího pole, kdyţ se rozhodl sestoupit zpátky. Sotva došlápl na pevnou zem, tak si masíruje a protřepává ruce. Vyráţím vzhůru. MMD je to tak pětková obtíţnost. Lezu před Veldou, abych si mohl udělat pár fotek a nespadl mi při tom na hlavu šutr. Není třeba spěchat, před námi jsou další lezci a těm to moc rychle nejde. Cesta je vzdušná. Visím si tu na drátu a píšu zápisky.

MMD právě jsme přešli přes most (byl z ocelových lan a dřevěných latěk) – pěkně se houpal. Udělal jsem zde hodně fotek. Jsme na vrcholu první věţe, 2727 m n. m. MMD je to pohodička. S Veldou a Šimánem se rozvalujeme na skalním výstupku. Naproti nám je druhá věţ, na které rozeznáváme zbytky vojenského opevnění. Budeme muset sestoupit tak 100 metrů do sedla mezi věţemi, pokud se na ni chceme dostat. Vlastně, musíme, cesta vede jenom tam nebo zpátky. Teď ale nikam nejdeme. Slunce hřeje a výhledy máme k nezaplacení.

MMD sestupuji do sedla. Není to nic moc, jako kaţdý sestup. Nemohu si však vynachválit své boty. Marmoláda teď zaplňuje celý jiţní horizont. Začíná tu ale i pěkně fičet. Jdu dolů, ještě tak 30 metrů a budu v sedle. MMD po přejití sedla stoupám na druhou věţ La Mesola. Jsou zde zbytky zdí, trámy zapuštěné do skály a vyhloubené jeskyně. Před více neţ 90 lety muselo být tohle místo nedobytná pevnost. Mám teď dobrý výhled na první věţ. Na vrcholku, kde jsme se s kluky váleli, je právě teď Sojka. Začíná sestupovat. MMD ferrata obkruţuje celou druhou věţ. Postup je spíš horizontální neţ vertikální. Jinak to tu je jak prohlídka muzea. Zbytky budov, opevnění, ztrouchnivělé trámy zapuštěné do skály… Skála se hodně klikatí. Právě stojím na jednom z jejích výčnělků a vzdušnou čarou tak 30 metrů ode mě vidím na dalším stát Šimána a Veldu. Schválně, za jak dlouho tam budu? MMD trvalo to necelou minutu. Jsou zde další zbytky budov. Dva obrovské cihlové sloupy zapuštěné do skály vytváří iluzi jakési brány přímo do skály. Michal se mě snaţí fotit (stojí na výčnělku, kde jsem stál předtím já. Musím mu pózovat mezi sloupy, chvilku ve stínu, pak zase na sluníčku. Uţ mě to nebaví. MMD právě se stalo to, čeho jsem se vţdycky obával a ty taky! Ve 12:25 jsem ucítil, jak něco plachtí ode mne dolů. Hned jak jsem to spatřil, chtěl jsem za tím skočit, ale ferrata set mě zastavil…

Byl jsi to ty! Čas se skoro zastavil, kdyţ se tvé listy otáčely ve větru a mizely v hlubině… Pak jsi narazil na první skálu a rozlétl ses na dva kusy (v této chvíli bylo trochu obtíţné sledovat obě tvé části). Nakonec jsi dopadl tak 50 metrů pode mne… Okamţitě jsem k tobě vyrazil, nešlo to přímo dolů. Jinak bych mohl skončit na dva kusy i já, takţe jsem to musel vzít oklikou. Z našich společných nepřejících přátel se rázem stali spojenci. Z různých úhlů a výšek mi hlásili tvoji polohu, kdyţ jsem se brodil nebezpečnou sutí v hlubinách. Mají tě rádi… To je jasný důkaz. Nicméně si nevšimli, ţe ses rozlétl na dva kusy, takţe na mě někteří křičí, ať lezu tam, a jiní zase, ať lezu jinam… MMD svírám tě pevně v rukách, celé dva kusy… MMD ve 12:52 sleduji, jak můj chleba k obědu opouští společnou nadmořskou výšku 2675 m n. m. Kruci! Jdu si vzít okurku. MMD ve 13:11 vyráţíme dál. Stále jsme na ferratě delle Trincee. MMD Došli jsme ke zbytkům velké vojenské pevnosti. Obvodové zdi budov jsou stále zachované a propojené s vyhloubenými jeskyněmi. Vše důkladně prolézáme. Velda hrabe v prachu jeskyní v naději, ţe nalezne starou nábojnici. Kafky krouţící vysoko na obloze se nám vysmívají. Čekáme teď na Data, který zalezl do jedné jeskyně. Velda se ho vydal hledat. MMD o 3 minuty později…

Dat se právě vynořil ze skály asi 50 metrů od nás, na konci hřebenu. MMD aktivně jsem si vyndal teleskopky, akorát sestup je částečně po ferratách, takţe mi spíš překáţí. Martin se díky tomu alespoň dobře baví. MMD ferrat je víc neţ se zdálo a vedou víceméně horizontálně podél hory, místo toho aby nás sváděly dolů. Jednou jsme stáli na křiţovatce, kde jsme mohli odbočit a jít dolů do údolí, ale my ne. Dál pokračujeme po drátu, a spíše vzhůru. MMD prošli jsme tunelem skrz horu… to bylo pěkné. MMD ve 14:15 stojím v dalším tunelu, tedy na samém jeho počátku. Dělí se tu hned na několik chodeb. Šipka na stěně ukazuje doprava. Je tam absolutní tma. Vyráţím, baterku nevytahuji, nemá to cenu. Slyším, jak hora duní, někde padají kameny. Můţe to být kdekoliv, útrobami hory se ten zvuk nese jako burácení hromu. MMD mám za sebou uţ tři další křiţovatky a teď právě stoupám chodbou s vytesanými schody. Občas si cestu nasvítím bleskem foťáku. Jinak nejde vidět vůbec nic, temnota. Kdesi za mnou jde Michal a Pepou. MMD po chvilce rovné cesty stoupáme po dalších schodech. Občas temnota mizí díky slunečnímu světlu proudícímu sem velkými otvory ve stěně. Jsou to proraţená okna, kterými jde vidět do údolí. Michal si vytáhnul čelovku, asi ho přestalo bavit omlacet se o stěny tunelu. Zlatý foťák a jeho blesk 

MMD po 15 minutách stojím u východu z tunelu. Světlo sem proudící je oslňující. Vylézáme u bivaku Bontadiny, 2552 m n. m. – je to taková plechová bouda. U dřevěných stolečků tam sedí a svačí nějací turisti. Na skále je připevněná cedule s nápisem: Ferrata delle Trincee – Use these torces elect. MMD sestupujeme po pěšině. Jediná zajímavost, o které se mohu zmínit je dřevěná kadibouda, kterou jsme objevili hned pod bivakem – no, nediv se, to se tady fakt moc často nevidí. MMD v 15:10 jsme v sedle Passo Padon, 2401 m n. m. Stojí tu obrovské dělo z 1. Světové války. Udělali jsme si u něj spoustu pěkných fotek a samozřejmě ho jako správní kluci dokonale prohlédli. Velda si odmontoval kus domů, nějaký uzávěr či co. No hrůza, raději ho nikam na památky nebrat. To dělo tady stojí 90 let a nechybí mu ani matka, a pak se sem přivalí Velda a zůstanou tu jen šroubky.

MMD další sestup ti shrnu dle zajímavých momentů. 1) Němec, kterému jsme musel vysvětlit, ţe nejsme Czechoslovac, ale Czech. 2) Jeden tlustý válející se svišť

na šutru. 3) Vaša se vysílačkou spojil s týmem A. Sestupují kratší cestou, ţádné ferraty a tunely. K autům to mají prý tak půl hodiny. MMD od posledního zápisu uplynula tak hodina. Vaša opět volá skupině A. Přepíšu ti, co slyším: Vaša: „No počkej… půl hodiny k autům jste měli uţ před hodinou a půl?!“ pauza a dlouhá odpověď. Vaša: „Jo vy jste měli přestávečku?! No, my máme k autům tak 15 minut, takţe tam tu hodinu či dvě na vás počkáme!“ MMD Martin nás zavedl nad silnici, která vede podél Lago de Fedaia. Musíme slézat po pletivu, které tu jistí svah. Je to asi nejnebezpečnější lezení dnešního dne. Kdyţ uklouzneme, tak nejen, ţe slítneme z pěkné výšky, ale padneme rovnou na silnici, kde nás nejspíš něco hned přejede. MMD došli jsme zpátky k autům. Áčko sedí na břehu přehrady. Padlo rozhodnutí… jdeme se koupat! MMD stojím u našeho vozu a koukám, ţe můj ručník je fuč. Zrcátko, kde jsem ho nechal viset, zeje osamělou, nepřirozenou prázdnotou. Upřímně, ten ručník nebyl uţ nic moc. Zloděj si moc nepřilepšil. Smutné je, ţe ten ručník mě donutil dát na zrcátko Michal. Stokrát jsem mu ráno říkal: „Ne, já si ho chci dát do auta, tady mi ho někdo ukradne!“ slzy mi tekly po tváři, ale Michal byl tvrdý a neoblomný. A teď ještě sklízím trpké plody. MMD 5. 9. 2010 v 16:24 jsem se vykoupal v „ledovcovém“ jezeře v nadmořské výšce 2054 m n. m.

Teplota vody se mi zdála rozhodně vyšší neţ v říčce u našeho tábořiště. MMD sedíme pod Marmoládou v zahrádce Pizzeria – Baru Tavola Calda s nádherným výhledem na ledovec. Čekám, aţ mi přinesou pizzu Quattro stagioni za 8 EUR. Tolik času během našich expedic, ţe si můţeme dojít i na pizzu, jsme snad nikdy neměli. Je to moc prima. MMD v 17:39 opuštíme Lago de Fedaia a míříme zpátky na tábořiště. MMD Lesy mi velmi připomíná Honzu Černého z hudební skupiny Čechomor ve filmu Rok ďábla. A to díky jeho schizofrenní roli, kdy přejímal osobnosti ostatních hrdinů filmu (Nohavici a Plíhala). Lesy totiţ začala psát také deníček. Nicméně je zatím velmi amatérský deníčkopisec. Prostě začátečník. Díky psaní nejí, s nikým nemluví, nezapojuje se do společnosti atd. Musel jsem jí vysvětli osm zásadních zásad: 1) Deníčkopisec musí mít výbornou kondici, aby byl neustále napřed před skupinou a měl tak čas psát neţ přijdou ostatní. 2) Musí dokázat psát za všech moţných i nemoţných podmínek. Standardně například na skále, kdy se za jednu ruku drţí, v druhé má deník a v puse tuţku. 3) Slyší neslyšitelné, vidí neviditelné a myslí za všechny.

4) Uvědomuje si, ţe deník je priorita a pak následují ostatní lidské potřeby (jídlo, spánek…). 5) Za všech okolností si uvědomuje, ţe je oblíbenec davu, i kdyţ to tak navenek nevypadá. 6) Nikdy si nepřizpůsobuje skutečnost (ani ji neupravuje v zápisech). Vţdy je naprosto objektivní. 7) Deník si píše vţdy s pocitem, ţe ho nebude nikdo jiný nikdy číst (to opět zaručuje naprostou objektivitu). 8) Vţdy má po ruce náhradní propisku (po dvou v kaţdém baťohu a po jedné v kaţdé bundě či mikině s kapsou). MMD v manţelském trojúhelníku Kamenických (Dat, Velda, Šimáno) dochází ke krizi. Hlavní příčinou je Rama a kečup, kterých mají nadbytek a chleba, který jiţ pro změnu nemají ţádný. Navrhuji jim, ţe by si do Ramy mohli namáčet třeba okurky, které teď jí, a tak se jí po menších kouskách zbavovali. MMD víš, co je nejhorší banda na světě? Parta znuděných horolezců. Vaša právě organizuje různé zábavné akce. Například ukazuje kouzla se sirkou a mincí a pak nám je prozrazuje (úţasný kouzelník). Dále se odehrál turnaj v mačkání posilovacího krouţku. Mara je mistr, zvládne ho zmáčknout 120x. Já ho zmáčknu 50x. Kája, který se nepočítá mezi lidi,

ho mačkal tak rychle,ţe se to nedalo počítat. Výsledek byl 150 přesně (ty dvě poslední mu domáčknul Vaša). MMD Michal zase něco hledá ve svém autě a nadává klukům z Kamenice. Na to mu Dat povídá, ţe nechápe, proč pořád nadává, kdyţ si ty věci většinou ztratí sám. Následně mu vyjmenuje seznam těch věcí. Michal poté něco mručí a mizí do tmy. MMD jiţ se setmělo a my vaříme puding. Sojka se asi pět minut snaţila otočit polovičku broskve, kterou vyklopila do krabičky (teď je tou rovnou stranou vzhůru). Nakonec vzala nůţ a rozkrájela ji vzteky na kusy. Puding bude zřejmě docela ostrý. MMD stále zůstáváme u pudingu. Fascinuje mě, jak ho Sojka pečlivě míchá. Opatrně přisypává prášek a rozmíchává ho, aţ vzniká čím dál hustší hmota. Kdyţ si třeba já dělám instantní krupičnou kaši, tak do mléka prvně hodím pět lţic toho prášku a pak míchám. A to tak dlouho, dokud se velké krupičné noky nerozpadnou na ty, které lze strčit do pusy. MMD Velda nám právě sebral jiţ prošlý kus točeňáku a dal ho Vašovi do těstovin (s jeho svolením samozřejmě). MMD Kája a Míša K. sedí sami ve tmě v autě a utápí se ve své trudomyslnosti. Nejspíše krize středního věku.

MMD stojíme všichni v krouţku a jíme puding s ovocem, který připravily „převáţně“ holky + nějaké marmeládové piškoty. Kaţdý mi teď říká, jak musí být úţasné mít holky v týmu. Já v tom tedy ţádnou výhodu nevidím. Člověk v takové skupině staví většinou stan večer, ráno ho zase bourá, myje nádobí, připravuje vařiče a zase je uklízí a nakonec mu jídlo ještě rozdají mezi účastníky zájezdu. A to vše v rámci retro blíţenecké lásky. Bohuţel, jak to v tomto nespravedlivém světě chodí, musím se teď mile usmívat na naše hosty, potřásat si s nimi rukou a klábosit o dětech a počasí, protoţe mě sleduje ne jeden, ale rovnou dva páry ţenských očí. MMD dnes jdu spát v půl jedenácté. Jsem úplně vyřízený a z lezení to není…

PONDĚLÍ 6. 9. 2010 MMD je noc a venku prší… MMD opět jsem se vzbudil, déšť je čím dál silnější. Ve spacáku je však příjemně teplo. MMD v 6 hodin mě vzbudila Sojka, ţe Michalovi pípal budík, nevěřím jí a jediné, na co se se zavřenýma očima vzmůţu, je automatický zápis do tebe. MMD jako kaţdé ráno prošel okolo našeho stanu Pepa rozdávaje moudra jako apoštol. Ach, jsme si tak

podobní – spolu bychom dokázali velké věci…Právě hlásí, ţe obloha je monotónně šedá a prý z toho nezaprší. MMD zdravím Kroměříţáky bodrým „nazdar“. Odpovědí mi jsou nedůvěřivé pohledy a otázky typu: „Ty ses dobře vyspal?“. Teda aţ na Michala, který říká, ţe to můţe být i o tom, ţe jsem se vyspal špatně a teď hledám akorát terč, do kterého píchnout, nehledě následků. MMD Sojka uţ zase drbe a vykládá o mně, co si jen vzpomene, aby se publikum bavilo. Pak se nemůţe divit, ţe jí uţ nic důleţitého nechci říkat. Jdu balit stan. MMD při balení věcí se opět dostáváme do konfliktu s Vašátorem ohledně jeho nepořádku v autě. Jeho věci jsou doslova všude. MMD těsně před odjezdem nás zastavuje Martin, jestli prý nám nechybí termoska, co stojí u našeho auta… Ehm, moje termoska, ale určitě v tom má prsty Vašátor. V 7:44 vyjíţdíme. MMD musím velmi ocenit své nové boty od Garmontu (Vetta Lite GTX). Jsou to přímo via ferátové boty. Perfektně sedí v suti i na skále a jsou velmi lehké oproti pohorám do těţkého terénu, které jsem doposud nosil. Lepší jsem ještě neměl, ale hlavně… zatím nemají ţádnou mechanickou vadu

(všechny boty v minulých letech v této době uţ měly nějakou odchlípeninu atd.) Dalším dobrým rozhodnutím bylo vzít si obyčejné volnější plátěné kalhoty místo membránovek. Jsou velmi pohodlné a přitom se v nich nepotím ani nemrznu. MMD v 8:35 zastavujeme u spodní stanice lanovky Alta Badia nad městečkem Kalfuschgem. MMD Pepa konstatuje, ţe se Michal divně usmívá: „Určitě nám neříká všechno! A a F uţ známe, takţe co nás čeká dnes?“ MMD jdeme po cestě číslo 4. Po cestě s tak nízkým číslem jsme snad ještě nikdy nešli. Zajímalo by mě, kde je jednička a jestli číslování cest v Itálii probíhalo nějak postupně. Tzn., ţe jednička bude nejstarší cesta. MMD postup je sviţný, jako obvykle… a stále vzhůru. Skupina se hned roztrhala. V předu jde Martin, Michal, Velda, Pepa, Šimáno, Dat a Já. Za námi, asi tak 100 metrů, kráčí Kája a Lesy a ještě dál za nimi a pod nimi jde zbytek. No jo, Lesy… o tom bych ti měl povyprávět. Jiţ druhý den jde s Kájou (tzn.skupinou B) a na zbytek Áčka ani nepomyslí. Skupina A se tak táhne roztroušená po celém údolí. HonzíkV ztrácí pomalu, ale jistě pozici jako vůdce… Pospolitost skupiny je pryč. Co nám ukáţe vývoj dalších událostí lze jen hádat. Najde Honzík sílu a získá důvěru své strany? Nebo ztráta skalních členů znamená pomalý konec jeho slibné kariery? To se moţná dozvíme v nejbliţší době.

MMD při chůzi mám citlivější pravé koleno. Nevím, jestli ho mám naraţené, či se snaţí zařadit mezi další frustrovaná kolena v naší skupině? No, na to jsem moc mladý a to koleno taky… MMD dostáváme se do vyšších částí výstupu, začíná tu vítr a tím pádem pěkná kosa. Na cestě jsou hromádky krup… hodně takových hromádek. Nemám chuť se zastavovat a oblékat mikinu. MMD cesta před námi je zpevněná kládami. Je to nejspíš začátek modré ferraty. Velda je zklamaný: „Kvůli tomu se sem táhneme?“ MMD pod vrcholem je drát. Padlo rozhodnutí se nepřevlékat do výstroje. Riskneme to. MMD ferrátka byla krátká a lehká. Jen Šimáno měl strach, ţe kdyţ se nebude jistit, tak zákonitě spadne. Pravděpodobnost byla minimální, i přesto jsem měl však připravený foťák. MMD v 10:23 jsme na vrcholu Sassongheru, tříhodinovou cestu jsme zvládli za hodinu a půl. Výška 2625 m n. m. Je tu ostrý a studený vítr. Schovávám se do závětří mezi skály pod velkým kříţem (byl zde vztyčen, 6. 7. 2006). Je designově velmi pěkný, moderní. MMD odcházíme v 11 hodin, po svačině a společné fotografii. Půjdeme ještě do protějšího sedla. Odchod je rychlý, je tu uţ hrozná zima. Všichni jsou nabalení do oblečení, které jsem na nich za celou dobu

neviděl. Jen já si bundu nechal prozíravě v autě. Takţe teď mrznu ve fleecové bundě. MMD jsme opět v sedle pod Sassongher (tam, kde začínala cesta zpevněná kládami). Zde je rozcestí. Vaša tu zůstává s tím, ţe se vrátí cestou, kterou jsme přišli (bolí ho kolena). Michal ho přemlouvá, ţe tam ţádné kopce uţ nejsou, jen mírné sestupy a výstupy a pak rovina. Mluví tak klidně, ţe by mu člověk uvěřil. Takové umění lţi musí být vrozené, to se nedá přece naučit. Vaša i tak nejde.

MMD po 30 minutách od odloučení s Vašou máme za sebou pekelný výstup. Michal je ztělesněné zlo. Pepa mi zde vypráví, ţe se musí denně modlit za spásu své duše jen kvůli tomu, ţe Michala vůbec zná. MMD Pepa se opět rozpovídal. Káţe o překonanosti Starého zákona zákonem Novým. „Víte, ten Starý zákon byl vytesán do kamene, zatímco Nový je vytesán v srdcích!“ Odpovídám mu na to, ţe Starý zákon byl dobrý z hlediska materiálu, protoţe se dal pouţít třeba na stavbu kůlny. Pak se dá totiţ říci, ţe ta

bouda stojí na fakt dobrých základech. Zatímco s Novým si ani nezatopíš. Pepa na to pravil, ţe je důleţité, aby kůlna měla dobré základy (vůbec mě neposlouchal, takţe reagoval jen na poslední zaslechnutá slova). MMD Lesy ţije mezi dvěma světy. Nepatří uţ ani do skupiny A a ještě nepatří do skupiny B. Fyziologicky je ve fázi metamorfózy. Nohy se jí klepou při udrţování našeho tempa a zajíkavě se slzami v očích mechanicky opakuje dogmata skupiny A: „My máme přestávky na záchod… a taky na jídlo a…“ Slunko neúprosně svítí a spaluje její slzy padající na roztrhanou zem přírodního parku Puez Geisler… Je to srdceryvný pohled, který ovšem tvrďáky z B týmu nechává naprosto chladnými. Kaţdý tím musel jednou projít (teda aţ na mne, Michala, Martina a zbytek týmu B). MMD „Kdy budeme dole?“ ptá se Pepa. „Proč? Kdy chceš vyjíţdět?“ reaguje na to Martin. Pepa chvilku váhá nad odpovědí: „Kdyţ odpovím ve tři, tak to bude v reálu v pět, ţe?“ Martin se jen usmívá. MMD ve 12:21 stojíme na rozcestníku. Buď můţeme jít dolů, nebo jak rozhodl Michal, půjdeme k chatě Puez (2475 m n. m.). Chata by od nás měla být tak 400 metrů a mimo naši trasu. To znamená, ţe k ní dojdeme, otočíme se a půjdeme zpátky. To je absolutně nemyslitelné a tento nápad nepřichází v úvahu realizovat.

MMD stojíme pod stoţáry s italskou, jihotyrolskou a provinční vlajkou nedaleko chaty Puez… víc k tomu nelze nic dodat. Odpočíváme, v sedě a leţe na trávě, a dáváme si

druhý oběd. Lesy je z toho v šoku a Pepa za tím vidí Boha (nejspíš by se mu i zjevil, kdyby mohl jít do chaty na pivo). MMD Michal stanovil tři základní ţivotní pochody Pepy: 1) Dýchání, 2) srdeční činnost, 3) mluvení. Pokud jedna z těchto činností u něj chybí, tak je zle. MMD máme tu krásný výhled na Sassongher, ale chystáme se jiţ k odchodu. Je 13 hodin. Počasí je stále slunečné a obloha jasná. ODJEZD MMD v 15 hodin odjíţdí naše vozy zpátky do České republiky. Na to, ţe jsme nemuseli přehazovat a

přebalovat ţádné vybavení, tak nás Michalův vůz neúměrně dlouho zdrţoval. MMD v našem autě (Pepově) jede zpáteční cestu Vaša, Šimáno, Mára a já. Rozhovor se momentálně točí kolem známek ve škole. Někteří členové naší posádky na toto téma zarytě mlčí. MMD v 16:08 Pepa volá Michalovi, ţe se nám ztratil vůz Káji. Michal mu odpovídá, ţe to ví, ale ţe Kája snad ví, kam má jet. Typický přístup Béčka :D MMD mám hlad. Bavíme se tu o jídle – řízečkách, salátech, pizze… Hmmm. Je 16:28 a čekáme, aţ nás dojede Kája. MMD v 17:15 stavíme u Agipu v Lienzi – Rakousko. S Vašou jdeme do Sparu nakoupit nějaké maso. Mají tu mnoho zajímavých pochutin, ale naprosto to vyhrávají párky a housky. Do Čech to máme cca 6 hodin jízdy. MMD přesně v 17:47 Vaša polil ionťákem celý předek Pepova auta, včetně Pepy (Vaša sedí na místě spolujezdce). Museli jsme kvůli tomu dokonce zastavit. Já vůbec nechápu, ţe Pepa Vašu do auta vůbec vzal. MMD V 17:45 Vašovi věci (brýle atd.) málem prorazily přední sklo. Pepa je k tomu klukovi neuvěřitelně shovívavý.

MMD v 18:40 to máme do Vídně 348 km. MMD sedím na sedačce za místem řidiče s hlavou na mikině, kterou mám šikovně přehozenou přes opěradlo. Posloucháme Olympic. Nejsem unavený, přesto cítím, jak na mě jde spánek. MMD jsem celý pomačkaný, je 19:55 a sedačka je čím dál tvrdší a nepohodlnější. Docela jsem se prospal. Wien 199 km. MMD cesta utíká v tichu. Oproti cestě do Dolomitů je v autě jiná atmosféra. Pepa občas prohodí nějakou naráţku na Vašu. Posloucháme Nohavicu. Právě zpívá: „Šplouchy, šplouchy…“, uţ to slyším tak po desáté. MMD 22:11, shlédli jsme několik dílů Simpsonových na Vašově mobilu. Musel ho drţet v ruce, abychom dobře vzadu viděli. Uţ ale nemůţe, takţe je konec vysílání. MMD je půl jedenácté a Šimáno mi spí na rameni. Není to zrovna to, co bych si představoval v rámci romantického večera ve dvou, ale co mám dělat? MMD ve 23:30 se loučíme u OD FUTURUM, na stejném místě, kde jsme se setkali před 5 dny. Přehazujeme věci a měníme posádky vozů, podle toho, kdo kam míří. Působí to na mne zrychleně, rozpačitě a smutně. MMD tento text píši na ušmudlaný papírek, který do tebe dodatečně vlepím.

Zklamal jsem! Je skoro půlnoc a já jedu autem s Kájou a Lesy k Honzovi V., kde budu přespávat. Ty však se mnou nejsi. Stále leţíš v autě u Pepy a míříš do Kroměříţe. Před chvílí jsem s ním mluvil telefonem, tak se ke mně snad brzy dostaneš. Vaša, který míří taky do Kroměříţe, se empaticky málem udusil smíchem, občas jsem Pepu ani neslyšel. Uţ podruhé tě ztrácím. Tohle uţ je na hluboké zamyšlení… Moţná je načase ukončit naše společné putování a nechávat si vzpomínky (ryze pravdivé) pouze v srdci… MMD v 00:35 leţím v posteli. Umytý, unavený, ale neschopný usnout. Nevím, jestli je to tím, ţe tě nemám u sebe, nebo tím, ţe je to první noc v takovém pohodlí… Nebo tím, ţe je tu další konec dobrodruţství a spánek tvoří hranici, která mě vrátí do normálního světa…Nevím, ale musím zhasnout. Dobrou… MMD kdyţ jsi mi od Pepy přišel poštou zpět, tak jsem v tobě na úplném konci objevil tento zápis: 23:15 Pepa mne drží pod krkem a říká, že tam tuto větu musím napsat. Tak píšu: „S pomocí Boží jsme to zvládli.“

Dodatek pro naše rodiče: Lidé na skálu nelezou proto, aby vyhráli přebor, získali zlatou medaili nebo porazili soupeře. Spíše se tam chodí oddávat oné nesmyslné hře života, a právě tato absurdní bezúčelnost činí jejich koníček beznadějně návykovým. Kdyby na horolezce nečíhala smrt za každým skalním výčnělkem, mnohé z nich by hory nepřitahovaly. Smrt tak paradoxně uvádí v platnost touhu po životě, která se v této hře skrývá. V konečném důsledku představuje horolezectví spíše životní styl než sport; ruskou ruletu, v níž šance na výhru jsou mizivé, zato pravděpodobnost, že přijdete o všechno, získává takřka status jistoty. Joe Simpson doslov Bílého pavouka od Heinricha Harrera PS: nebojte, ferraty jsou pokládány, dle pojišťoven, za vysokohorskou turistiku, né horolezení 