SONG PRO TEBE
Když jsem tak ležel na operačním sále, připadal jsem si jako v nebi. Nebo spíš jako v pohádce. Není mi osmdesát, tak to v žádném případě nemyslím depresivně, z téhle operace jsem se plánoval probudit, jen mi zkrátka ti tři okolo připadali jak sudičky. Doktor si zrovna nasazoval rukavice, když mě z vozíku přesouvali pod jeho ruce. Jedna sestra stála zády ke mně a zaváděla mi kanylu do žíly, druhá mě hladila po vlasech, jako by mi bylo osm. A když ke mně přistoupili všichni naráz, vážně vypadali jako oprostěradlované sudičky z pohádky o tom starci, co plýtval svými vlasy, kterou jsem viděl před lety. Jen svíce do ruky a křížky na krk. „Až vám nasadím masku, napočítejte do pěti a zhluboka se nadechněte, ano?“ Doktorovi se pod rouškou hýbaly rty. Vzpomněl jsem si na hru Silent Hill, kterou jsem hrál asi před osmi roky, ještě v dobách postpubertálního dospívání, kdy jsem vůbec netušil, že se budu živit hlasivkami. Byly tam sestřičky bez obličeje, každá měla v ruce zatraceně ostrý skalpel a já musel mačkat komba jak o život, abych se dostal z nemocnice se zdravou kůží. Nebyla to asi nejlepší myšlenka před operací, ale člověk si je nevybírá. „Provedu,“ prohlásil jsem. A jak jsem slíbil, tak jsem udělal. Dýchnul jsem poslušně pětkrát, zahučelo mi v hlavě a doktor se ke mně natáhl. Sundal mi masku, která mi najednou připadala neskutečně těžká, stejně jako celé tělo. „Šikula.“ Zmateně jsem se na něj podíval. „Nefunguje to? Protože mně se zdálo, že zabírám.“ Sestra, která mě hladila po vlasech, se naklonila blíž a opřela se o lůžko. Vypadala půvabně. Neměla kupodivu roušku, její nemocniční oděv měl krajky, spoustu krajek, nabírané rukávy a měla nádherně lesklé dlouhé hnědé vlasy. Jedna kadeř mě šimrala na krku. Sklonila se ještě blíž a políbila mě na čelo. Báječně to chladilo. „Kdepak, vedete si dobře.“ Kousek podešla a mně se naskytl pohled na vozík s nástroji. Byly tam nějaké malé nožíky, pár hadiček, spousty utěrek a jeden až nepřirozeně dlouhý zahnutý nůž, který možná mohli používat Vietnamci někde v džungli na porcování přidrzlých Američanů, ale nezdálo se mi, že by byl vhodný k obřízce. Rozhodně ne k té mé. Druhá sestra obešla lehátko. Na rozdíl od té první byla v černých šatech. Vypadaly jako večerní róba, jen ten střih byl ryze nemocniční, plášťový a veskrze negativistický. Tohle na operační sál? To jako vážně? V pravé ruce mi cuklo a já ucítil, jak mi něco vlhkého stéká po předloktí. V ruce měla kanylu s krásně načervenalým vývodem. Kanylu, která mě měla držet ve sladkém bezvědomí, zatímco mi bude doktor řezat to, o čem má drahá polovička prohlásila, že by se tím na Vánoce dali zabíjet kapři. A to jsem tak přece nemohl nechat. Doktor stál zády ke mně. Mačeta se mu v ruce objevila ve stejnou chvíli, kdy ta sladká brunetka vlevo ode mě poodhrnula prostěradlo a předvedla rozsvícenému světlu nade mnou mou vyholenou nahou chloubu. Tou dobou už řádně strachem scvrklou. „Lidi, počkejte s tím, tak trochu jsem při smyslech,“ vylezlo ze mě. „Moje partnerka chtěla, abych jel do jiný nemocnice, ale já jsem si vybral vás, tak mi to nekažte,“ dodal jsem a hned jsem slyšel, jak to znělo absurdně. „Jen vaši chloubu zkrášlíme,“ odpověděl doktor. Jak stál zády ke mně a mluvil do roušky, znělo to tlumeně, jakoby ležel v nějaké velké rouře. „Já bych se toho raději neúčastnil,“ zaskřehotal jsem. „Na to je trochu pozdě, chlape, nemyslíte?“ Otočil se ke mně a já viděl, že to už není ten doktor, ke kterému mě přivezli. Že to bylo jen torzo jeho těla, hlava byla čistě odříznutá a bílý plášť byl na límci rudě červený.
Skvrna se postupně šířila dál, pohltila kapsu s jakýmsi drobným nástrojem ve tvaru jehly, pohltila vrchní části rukávů, a když torzo znova promluvilo, v odhaleném krku to jen zabublalo. „Už je pozdě, kamarádě,“ doktorovo tělo zvedlo mačetu, na kterou už se stihla rozšířit krvavá skvrna a krev z ní teď odkapávala jako při porážce z rypáku prasete. „Zahraj mi nějakej pěknej song, ať se mi líp kuchá.“ Nebylo to poprvé, co jsem se probouzel po operaci. Mám za sebou operaci očí (neúspěšnou, nepříjemnou a hodně drahou) a operaci kolene (zdarma, ovšem od té doby vím týden dopředu, že na jihu republiky napadne čerstvý sníh). Ovšem nikdy předtím jsem se neprobouzel do takové bolesti. Mezi nohama jsem měl něco, co mi prvních deset minut dusilo všechny myšlenky, a já měl pocit, že to nemůžu vydržet, že do hodiny budu lézt po stropě (i když jsem moc dobře věděl, že s tímhle hendikepem nevylezu ani z postele). Kdybych věděl, jak příští dva měsíce budu trpět a že mě první příjemné a bezbolestné vymočení čeká až po dvou týdnech, ty chvilky bych si užíval. Snažil jsem se komunikovat s asi dvacetiletým klukem, který ležel vedle mne. Ptal se, jak se cítím. Popravdě jsem odpověděl, že na hovno. Zasmál se tomu a řekl, že bych se měl zkusit projít, že to bude ještě horší. „A to nás mají zítra pouštět?“ zeptal jsem se s obavami. „No jasně, tohle je jen banální operace.“ „Moc banálně se necítím.“ „A kvůli čemu tady jsi?“ Ukázal na přikrývku, pod kterou jsem se bál odívat. „Jako jen tak nebo jsi musel?“ „Tak trochu od obojího. Na doporučení.“ „Áááááha,“ protáhl. Na lůžku seděl a vypadal o dost spokojeněji než já. „Ty už to máš za sebou?“ zeptal jsem se. „Samo.“ Než jsem mu stihl říct, že názornou ukázku nepotřebuji, odhrnul bílou deku a ukázal zafačované přirození. Vypadal trochu jako přerostlé batole s řádně zakrvavenou plínkou. „Lahůdka co?“ „Nevídaná,“ přitakal jsem. „Mladá si dala mezi nohy takovej stříbrnej kroužek a já to odnesl.“ Ukázal rukou asi deset čísel. „Rozkrojil jsem si ho jako párek u táboráku.“ „Fujtajbl.“ Otřásl jsem se a snažil jsem se nepředstavovat si to. Nebyla to žádná legrace. „Když jsem ho vytáhl, vypadala, jako by to dostala.“ Rozesmál se na celé kolo. Evidentně se mu takové věci stávaly každý den. „Raději nemluvit,“ řekl jsem mu. „No jak myslíš.“ Nevypadal naštvaně. „Jsem hned vedle, kdyby sis chtěl pokecat.“ Vzal do ruky časopis, který se mu povaloval na stolku, ale jen co to udělal, vešel dovnitř můj známý doktor, tentokrát s hlavou na svém místě. V patách měl malou baculatou sestru s deskami v masitých rukách. Trochu se mi stáhl krk, když se na mě podíval. Asi si toho všiml. „Jak se cítíte?“ otázal se. Dal mi na stranu přikrývku, na které už byly drobné červené skvrnky v místech, kde přes obinadlo prosakovala krev. Otočil se na sestru. Vyměňte panu Korcovi povlečení. Periferně jsem viděl, jak to s klukem ležícím vedle mě cuklo, a musel jsem se pousmát. „Tak jak?“
„Trochu hladově a mám pocit, že mi někdo mezi nohy nasypal kontejner žhavýho popela, ale jinak vcelku dobře.“ S rukama v kapsách došel k boku postele. „Tak si to sundejte, ať se můžu podívat.“ Bál jsem se, že to řekne. Ale protože jsem neměl na výběr, chytl jsem na náplast, kterou byl fáč přichycen k sobě a pomalu jsem zabral. A samozřejmě se odněkud vynořila bolest ta hrozná, že mi vhrkly slzy do očí, a kdybych se nebál, že na místě umřu, taky bych se počůral. „No zaberte, nebo to udělám já a bude to horší.“ Říkal to s úsměvem, ale já věděl, že to myslí vážně, stejně jako jsem věděl, že mi jeho torzo v tom děsivém snu chce přirození naporcovat jako lovecký salám. Takže jsem poslechl, zabral jsem, přetrpěl jsem prvních pár vteřin a potom jsem zbytek dne chodil, jako by mi někdo zastrčil do zadku přerostlou cuketu a třikrát tam s ní otočil. Věděl jsem, že mne budou pouštět nazítří ráno. Takže jsem nikomu neříkal, kam jdu a na jak dlouho. Pramenily by z toho zbytečné otázky typu „Po jaké operaci tě pustí druhý den domů?“ a mně se na ně nechtělo odpovídat. Než jsem odjížděl, má upovídaná snoubenka mi vysvětlila, že „tvůj pinďour může být každýmu u prdele“. To bylo to nejmilejší, co mi kdo mohl k operaci říct, tak nemělo ani smysl to dál šířit. Odpoledne jsem vytáhl ze skříně kytaru, oblíkl si na sebe nové triko, které jsem si koupil speciálně na den, kdy bude část mé předkožky spláchnuta do záchodu a vyrazil jsem ven. Na chodbě jsem potkal svého spolunocležníka. Tentokrát ho hudební nástroj nerozhodil, ale dopoledne, když skončila vizita, byl evidentně nervózní. „Já věděl, že vás znám.“ „Když už jsi začal s tykáním, klidně s tím pokračuj,“ řekl jsem vlídně. „Já se neopupínkuju.“ „Myslíš, že bys mohl…“ Kytara ho nerozhodila, ale žádost o autogram evidentně ano. „Myslím, že mohl. Dám si menší procházku a večer to spácháme, dobře? Připrav si něco na psaní a dvě stovky.“ Mlčky se na mě podíval a do tváře mu zavítal nový výraz. Nejistota. „Dělám si legraci,“ ujistil jsem ho. Pousmál se. „Já propisku mám,“ dodal jsem. Vydal jsem se chodbou dál. Když jsem se otočil, pořád tam stál. „Běž si léčit svůj párek, chlape a neber všechno tak vážně.“ Znovu se pousmál. Ale pak se pohnul a já viděl, že piercing nepiercing, chodí viditelně lépe než já. Ani trochu se nekymácel a já chodil jako osmdesátiletá babka s čtyřnásobným houserem. Možná mu přece jen něco naúčtuju. Po cestě jsem se stavil na toaletě. Vyvětral jsem své čerstvě obvázané přirození, vymočil se a zakončil to vydatnou dávkou krve. Chvíli jsem se musel opírat o zeď za mísou, než prvotní bolest přešla a poté mé první myšlenky směřovaly ke kytaře. Zkontroloval jsem ji, jestli jsem si ji nezacákal. Krvavá kytara by měla možná větší cenu než nepotřísněná, ale to až po smrti a k té jsem měl, doufám, daleko. Do parčíku před nemocnicí jsem vrávoral skoro patnáct minut. Když nepočítám nutnou přestávku na recepci. Musel jsem přijít na jiný gryf chození, jelikož mi penis ve volných teplákách tancoval a poskakoval ze strany na stranu, a když se dotkl stehna, bylo to jako elektrošok nasměrovaný do hlouby mozku. Takže jsem zkoušel dlouhé kroky a bylo to o chlup lepší.
Sedl jsem si na nejvzdálenější lavičku. Ne že by se mi tam chtělo chodit, přece jen to bylo až na konci parku, ale chtěl jsem předejít tomu, že za mnou začnou chodit pacienti nebo zaměstnanci a budou si stěžovat na hluk. Po cestě jsem se dvakrát podepsal. Jednou asi desetiletému chlapci s klapkou a náplastí na levém oku a podruhé mladé ženě, která vypadala spíš na návštěvnici, než na pacientku. Chvíli jsem ji dokonce podezříval, že si nějak zjistila, že tu budu operován a přišla si sem pouze pro autogram, ale když jsem se jí podepsal na příručku o jaterní dietě, spokojeně se šla pochlubit staršímu páru sedícímu opodál. Na lavičce jsem si zkusil položit kytaru na stehna, abych vyzkoušel, jestli mi nějak nebude vadit. Naštěstí se to nestalo. Zahrál jsem pár tónů a pak jsem to rozjel. Sice jen slabounce, nezpíval jsem, pouze hrál, ale stejně mi to udělalo nebývale dobře. Když jsem brnkal „Ještě jsem naživu a plný sil“, song, s kterým jsem před šesti lety vyprodal Strahov a pokořil pár hudebních rekordů, přisedl si ke mně doktor ze snu. Byl jsem zabraný do hraní, tak jsem si ho nejdřív vůbec nevšiml, ale když jsem složil kytaru a zleva se ozval lehký potlesk, došlo mi, že tam sedí. „Jsem rád, že jsem vám tím zákrokem neodstranil i hudební nadání,“ promluvil. „To já taky. Asi bych vás žaloval.“ Zasmál se. „Máme tu slušné právníky.“ Otočil se na lavičce a podíval se přes rameno směrem do města. „Na tohle by se daly skvěle balit holky. Koukněte na ten výhled.“ Nemocnice stála až na konci města, na vrchu zvaném Dračí skála. Byla asi dvě stě metrů od útesu, směrem, kterým se doktor díval, bylo parkoviště a pár metrů za ním už kovová zábrana a hodně strmý skalnatý sešup. Nicméně výhled to byl opravdu krásný, zdálo se, že odsud jde přehlédnout půlku republiky. Tak jsem mu dal za pravdu. Až teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout, před operací jsem ho viděl pouze v doktorském a ve snu… tam mu chyběla hlava, takže to taky nebylo ono. Nevypadal exoticky jako spousta místních lékařů, byl to blonďák se vším všudy, s delšími vlasy a bradkou stejné barvy. V uchu měl malý kroužek, skoro vypadal, že tam nesedí. „Máte volno?“ „Tak trošku oddech,“ odpověděl, „mám pohotovost.“ Poplácal si kapsu. „Ale jsem na pageru.“ „Rozumím,“ přikývl jsem. Chvíli bylo ticho. Nakonec jsem to nevydržel. „Můžu mít dotaz?“ „Jestli chcete autogram, tak ty dávám jen v úterý a ve čtvrtek.“ Rozesmál jsem se. „Odhalil jste mě. Jsem šílenej sběratel doktorských autogramů, už mi chybí jen urolog.“ Pobaveně přikývl. „Tak se ptejte. „Může se někomu něco zdát v narkóze?“ Trošku protáhl obličej a zatvářil se neurčitě. „Těžko říct.“ „Tak to zkuste.“ „Jsou lidi, kteří říkají, že se jim něco zdálo. Většinou jsem slyšel o erotických snech, čemuž nevěřím, a pak jsou případy lidí, kteří tvrdí, že se jim pod narkózou zdá opakovaně tentýž sen. A to mi přijde jako ještě větší hloupost. Víte, celková anestezie je takové umělé uspání mozku. Když vám zastavíme tělo, zastavujeme s ním i mozek. Ne doslova, on funguje, ale stejně jako je tělo v ten moment vlastně oblbnuté a odolné vůči bolesti, je na tom přesně tak i mozek. Nedokáže pracovat tak, jak má, nefunguje, jako když běžně odpočíváte, když spíte. Je to tak trochu jiný svět.“ „Takže vaše odpověď je ne?“ zeptal jsem se. „Je to můj názor, ale ano, odpověď je ne. Pokud člověk po procitnutí má pocit, že se mu něco zdálo, většinou to jsou sny z minulých nocí, které se mu promíchaly, nebo sny těsně před probuzením, kdy už anestetikum plně nezabírá.“
„Jenže mně se něco zdálo.“ „Vážně?“ Povytáhl obočí. „Tak proto se ptáte?“ Zabubnoval jsem nervózně na krk kytary. „A divný je, že to ze začátku vůbec nevypadalo jako sen.“ „A jak to vypadalo?“ „Jako nezdařenej pokus o uspání.“ Skoro chlácholivě se usmál. „Můžu vás ujistit, že uspání proběhlo pořádku, usnul jste jako mimino.“ „Rád bych řekl, že mě to utěšilo,“ řekl jsem vážně, „ale ten sen byl docela nechutnej a trochu děsivej.“ Doktor chtěl něco říct, ale zapípala mu kapsa. Podíval se na pager a vstal z lavičky. „Sen je sen, nechte to plavat. Možná se vám opravdu něco zdálo, kdo ví. Ale realita je teď a tady.“ Ukázal na kytaru. „Nebolí vás nic, když hrajete?“ „Ani v nejmenším.“ „To rád slyším. Musím na jeden zákrok. Sice jen brnkačka, ale s pár melodiemi od nejoblíbenějšího zpěváka mé dcery by se mi tam šlo líp.“ Zatvářil se naschvál smutně. „Zahrajte mi nějaký pěkný song, ať se mi líp kuchá.“
Tentokrát jsem na tom samém záchodě v přízemí zvracel. Opíral jsem se o kytaru, druhou ruku jsem měl na porcelánové míse a lehký oběd, který jsem jedl oko jedné hodiny, ze mě letěl rychlostí světla. A pocit na zvracení se mě držel až do večera. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že je to kvůli té větě, té, která měla zůstat ve snu. Můj mozek, možná ještě trochu zmatený po operaci, se mě chvílemi snažil přesvědčit, že tomu tak není, že mi jen nesedla nemocniční strava, ale já věděl své. Ta věta se až nebezpečně podobala tomu, co jsem slyšel na operačním sále. Zahraj mi nějakej pěknej song, ať se mi líp kuchá… Lehnul jsem si na postel a snažil se zaspat i pocit, že tak trochu blázním, i pachuť zvratků v ústech. Nakonec se mi to podařilo. Když jsem se probudil, bylo kolem deváté hodiny. Můj soused mě přivítal s úsměvem a propisovací tužkou ve tvaru štětce. „Moje holka je malířka,“ vysvětlil. „Takže taky tak trochu umělkyně.“ Přikývl jsem, vzal od něj malý blok a zeptal se ho na jméno. „Filip. Jestli tam můžeš napsat něco vtipnýho.“ Ne že bych na to měl náladu, ale zeptal jsem se, jestli má nějaký tip. Na chvíli se zamyslel. „Třeba Filipovi, pokrevnímu bratrovi.“ Ukázal si mezi nohy. „Pokrevnímu, chápeš?“ Chápal jsem to velice dobře. „A co takhle Filipovi, jako díky za zpříjemnění nejhoršího dne v mém životě?“ Chtivě pokýval hlavou. „Jo, to by taky šlo.“ Naškrábal jsem mu to a on to s díky sebral. Skoro jsem měl pocit, že kdyby to měl tam dole v pořádku, až bych na chvíli odešel, nad tím bločkem by masturboval. To mi přišlo mnohem vtipnější, než to věnování. Dal jsem si lehkou večeři a znovu jsem zalehnul. Pokud se mi něco zdálo, prospal jsem to.
Druhý den ráno jsem si zabalil věci. Nebylo jich moc. Oblečení, které jsem měl s sebou, když jsem předevčírem do nemocnice dorazil, kartáček a jeden knižní horor, na který jsem neměl z pochopitelných důvodů vůbec náladu. V klidu jsem posnídal a pak jsem se rozloučil s Filipem. Asi minutu mi pumpoval rukou, děkoval za podpis a přál, ať se mi daří. Tak jsem mu slušně poděkoval, počkal, až vyjde ze dveří a převlíkl se do čistého oblečení. Naposled jsem se vymočil (pálilo to pekelně, úplně stejně jako včera, ale potěšil mě nepřerušovaný proud moči, první dobrá zpráva po dvou dnech), vzal batoh s věcmi, hodil si kytaru na záda, rozloučil se se sestrami a kolem recepce jsem opatrnými dlouhými kroky, jak jsem se to naučil včera, prošel ven. V hlavě jsem měl několik věcí, které mi tam vířily. Věděl jsem, že musím koupit hypermangan, že musím vyházet všechny volné trenky a koupit jen přiléhavé, aby ten zabiják kaprů byl pěkně na svém místě a nenutil mě sykat bolestí. A taky jsem věděl, že budu až nezdravě dlouho bez sexu. A vlastně i bez koukání na porno, protože jsem nechtěl nic riskovat. Na parkovišti jsem málem vrazil do mého známého doktora. Stál tam u jednoho auta a loučil se s mladou a poměrně hezkou sestrou. Zasmála se jeho vtipu a odešla. „Tak jak se cítíte dva dny po zákroku?“ Vypadal trochu přepadle, pohotovost zřejmě plnil svědomitě. V ruce měl kufřík, o kolo auta opřenou plátěnou tašku a v ruce klíčky. „Stejně jako včera,“ řekl jsem popravdě. „A tak se budete cítit ještě měsíc, než vám ty ovčí střeva vypadají a váš penis přestane vypadat jako scvrklý lilek.“ Zakřenil jsem se. „Díky za upřímnost.“ „To jsme my doktoři.“ Pousmál se. „Svezl bych vás do města, ale už mě tu znají a do auta si z pověrčivosti nikoho nepouštím, tak se nezlobte.“ Mávnul jsem rukou. „Stejně jsem měl v plánu zavolat taxíka. Jak jsem se sem dostal, tak odjedu.“ Doktor otevřel dveře a já k němu přistoupil. „V tom snu jste neměl hlavu.“ Nejdřív na mě jen tak koukal, nevěděl jsem, jestli nechápe, o čem mluvím, jestli si vůbec pamatuje naši včerejší konverzaci, ale pak pronesl: „A co jsem měl?“ „Nic. Pahýl. Krvavou díru v krku, kterou jste mluvil.“ Opřel se o okýnko. „To nezní moc reálně.“ „To jsem ani netvrdil. Jenom to bylo hrozně reálný. Žádná pauza, žádný usnutí, nic. V jednu chvíli jste tam byli a připravovali, mě a najednou jsem si připadal jako v jiný dimenzi, všechno bylo stejný, ale jiný. Jedna sestra byla oblečená v černých šatech, druhá v bílých, vypadaly jako dvě šachový figurky.“ „A já byl bez hlavy,“ dodal. „Ne hned, chvíli jste byl otočenej zády, ale když jste se otočil, už jste ji neměl.“ Obrátil jsem hlavu k nebi. „Já vím, poslouchám se, zním jako blázen.“ „Trochu jo, to máte pravdu, ale čerstvý vzduch vám určitě pomůže.“ Podal mi ruku a já jí potřásl. „Rád jsem vás poznal. Opatrujte se.“ Nasedl za volant. Nevydržel jsem to a sklonil jsem se. „Včera jste řekl stejnou větu jako v tom snu. O tom zahrání songu.“ Seděl vzpřímeně jako prkno a když uviděl, že mám hlavu mezi dveřmi, zamračil se. Chvíli mi dokonce připadalo, že na mě vykřikne, ale nic z toho se nestalo. Trochu mě ten výraz rozhodil ale ne natolik, abych hlavu stáhl. O nic strašného nešlo, jeho zvyky neporušuji, nikam s ním nejedu. „Samozřejmě, jste zpěvák a já chtěl zahrát. To mi tak divné nepřijde. Nezlobte se, ale tohle se mi trochu příčí.“
Natáhl se, aby zavřel dveře u spolujezdce a já v tu chvíli zahlédl několik fotografií přilepených k zrcátku. Zaostřil jsem a viděl jsem, že to jsou snímky malých dětí. V první chvíli jsem myslel, že jsou to jeho děti, ale bylo jich až příliš mnoho. Sedm, možná osm. A hlavně ten obličejíček na vrchní fotografii jsem znal. Znal jsem ho z novin, které pravidelně pročítám před vystoupením a na dlouhých cestách. Na snímku bylo jedno z dětí, které se našlo znásilněné a pohozené za městem. Desetiletý blonďatý klučina s vyjukaným kukučem. Zatrnulo ve mně. Ani jsem netušil, co to dělám, automaticky jsem se natáhl a fotku jsem ze zrcátka sundal. „Co to děláte?!“ zaječel doktor, „dejte to sem!“ Narovnal jsem se, ale ještě jsem stihl zahlédnout další obličejík, který byl předtím částečně schovaný pod vrchní fotografií, další desetiletý hoch s krátkými tmavými vlasy a brýlemi, s vyšpulenou pusou a lehce odstátýma ušima. Další dítě, které někdo našel bez života před časem nedaleko odsud. Viděl jsem, že doktor obchází auto, tak jsem trochu popoběhl. Jeho obličej plál hněvem. „Okamžitě mi tu fotku vraťte, není vaše!“ Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem jen couval a přemýšlel jsem, jestli by opravdu tenhle chlap mohl být tím, kdo po nocích znásilňuje a vraždí malé děti a pak si jejich fotky jako suvenýry věší do auta. Udělalo se mi z toho zle. Přiblížil jsem se ke kovové zábraně před srázem. Napadlo mě, že bych mohl snímek hodit dolů, ale zavrhl jsem to, protože by to k ničemu nebylo. Hloupý nápad. Doktorovi se výraz v obličeji trochu zmírnil. „Můžete mi to laskavě vrátit? Mám ty fotografie v autě pro případ, že bych ty děti zahlédl. Jsou nezvěstné, víte?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Už se dávno našly.“ „Vážně?“ Zatvářil se překvapeně. „Tak to je dobrá zpráva.“ „Znásilněné a mrtvé,“ dodal jsem, „to je špatná zpráva. Ví někdo, že máte v autě ty fotografie? Neví, že?“ odpověděl jsem si sám, „z pověrčivosti do něj nikoho nepouštíte.“ Udělal ke mně krok. Hlídal jsem si jeho ruce, jestli se v nic neobjeví skalpel nebo nedejbože mačeta, kterou by mě chtěl naporcovat jako ve snu, takže jsem dost pozdě zareagoval na jedinou logickou věc, kterou mohl v tu chvíli udělat. Bleskově ke mně přiskočil a kolenem mě vší silou zasáhl do rozkroku. Okamžitě jsem se složil na zem, měl jsem pocit, že mi krev z šourku vystříkla až do mozku a tam mi pocuchala všechny nervy. Začal jsem se dávit. Snídani se ale naštěstí ven nechtělo. Přetočil jsem se na záda a hned jsem pod sebou uslyšel dřevěné chrastění kytary. Takže jsem se vrátil do původní polohy a děkoval jsem bohu za to, že jsem při vědomí. Protože když dokážu myslet na to, že si můžu poškodit kytaru, tak to se mnou ještě není tak zlé. Boty přede mnou se vzdálily. Posadil jsem se na zadek a kytaru dal před sebe. Uvědomil jsem si, že slintám, tak jsem si otřel ústa. Bolest v rozkroku neodeznívala, ale aspoň se nezhoršovala a i to jsem považoval za dobré. Ovšem nepochyboval jsem o tom, že je mé spodní prádlo zralé na výměnu. Doktor se vrátil s kufříkem. Sáhl do něj a vytáhl injekční stříkačku. Zachvátila mě panika, tak jsem se zkusil postavit. Napoprvé to nevyšlo, spadl jsem s kytarou spět na zem, ale napodruhé už to vyšlo. Sice se mi bolest z šourku rozlila do celého těla, ale stejně jsem se vzepjal a zařval pomoc! „Jen si křič, tohle se tu děje pořád.“ Udělal dva rychlé kroky, obešel mě a já udělal to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
Strhl jsem z hrudi kytaru, rozmáchl jsem se a vší silou ho s ní praštil přes hlavu, až mu odskočila stranou a on zavrávoral. Rána to byla solidní, něco křuplo v kytaře, ale určitě i v hlavě. Doktor jen stál a zíral na mě, jako by mu nedocházelo, co jsem udělal. Pak mu na straně blonďaté vlasy začaly tmavnout a za chvíli už mu po pravé tváři stékal potok krve. Sáhl si do něj, pohlédl na červenou ruku a temně se na mě podíval. „No co ty jsi za hajzla…“ zašeptal, natáhl ruku s injekční stříkačkou a já se rozmáchl znovu, tentokrát jsem se nejspíš i protočil a bokem kytary jsem ho majznul přímo do krku. Tentokrát už nevrávoral, ale rovnou upadl pod železné zábradlí. Když se znovu narovnal. Obličej měl celý zborcený krví, z bradky mu kapala na zem vedle tašky, ale jehlu stále nepustil. Vypadalo to, že chvíli neví kde je. Rozhlížel se ze strany na stranu. Prázdnou rukou si začal bouchat do ucha, takže mu v něm možná pískalo. Pak mu došlo, že pořád stojím. „Ty…“ opět ke mně vykročil, ale jeho chůze už nebyla tak jistá, vypadalo to, že o každém kroku přemýšlí. Chytl jsem pevně krk kytary. Sice jsem ještě nemohl pořádně stát (a nemohl jsem stát pořádně ještě ani dlouho potom), ale to mi nebránilo v další šlupce, kterou jsem toho šmejda hodlal definitivně složit i za cenu toho, že si budu pořizovat nový nástroj. Napřáhl jsem a pomyslel si, že jsem se včera bál, aby na ní při močení neulpěla kapka krve, a teď ji mám úplně všude. Opsal jsem kytarou ve vzduchu půlkruh a nechal ji dopadnout ze strany na už zkrvavené čelo. „Tady máš svůj song, ty bastarde.“ Viděl jsem těsně před zásahem u muže zachvění a v očích možná strach, možná pocit a očekávání přicházející bolesti. Každopádně se nijak nebránil a ve chvíli kdy rána dopadla, doslova odletěl dozadu. Jenže bohužel i s mou kytarou, která se tou ranou rozbila. Několik strun prasklo, viděl jsem, jak odletěly, jedna mě švihla přes ruku a udělala mi tam krvavý šrám, ale dvě nebo tři se dostaly doktorovi za košili, kde se musely zaplést do knoflíků. Možná. Přesvědčoval jsem se o tom pak ještě mnohokrát. Věděl jsem, že nebyla jiná možnost, jak by se mu omotaly kolem krku. Přesto, když dopadl na hranu kovové zábrany, převrátil se a padal dolů, táhl mě s sebou. Nevěděl jsem, jestli se snažím zachránit jeho, nebo kytaru, ale nepouštěl jsem se. Sice mi krk klouzal pod rukama, ale snažil jsem se ho držet. Když jsem se posunul o dalších pár centimetrů dopředu a hlava už se mi dostala přes vršek zábradlí, spatřil jsem jeho vyděšený obličej. Byl celý od krve, vypadal jako nějaký náčelník, a mně se v tu chvíli vybavily filmy o Vinetouovi a jeho pokrevním bratru, kde v jednom z nich nechali spadnout padoucha z útesu na hradbu z kopí. Tady se žádná hradba nekonala. Setřásl jsem ty myšlenky. A pak už jen sledoval, jak se doktor snaží po kytaře vyšplhat nahoru. Jazyk měl vyplazený, viditelně modral a v koutcích měl chuchvalce tmavé krve. A někdy v tu chvíli jsem měl zavřít oči. Kdybych to udělal, přišel bych o pohled na jeho krk, kde si vlasec rozmyslel, na jakou stranu se vlastně vydá, zařízl se hlouběji a z doktorových úst vytryskla krev, která okamžitě skropila jeho kabát. Potom něco začvachtalo, vlasec se nejspíš dostal přes průdušnici. Z očí pode mnou se začal postupně vytrácet strach a po něm i život. A nakonec tlak povolil a já koukal na zkrvavené torzo, které padalo volným pádem do hlubiny zarostlé břízami. V zápětí ho následovala hlava. Chvíli na mě ještě zírala vyhaslýma očima, poté vypadla z obětí vlasců a následovala tělo. Nakonec jsem dolů poslal i kytaru, na kterou jsem už nehodlal nikdy hrát. Nehledě na to, že byla stejně nepoužitelná.
Narovnal jsem se a pomalu jsem vykročil k nemocnici. Doktorovo auto bylo stále otevřené, kufřík byl na sedačce a fotografie ze zrcátka zmizely. Doufal jsem, že budou někde v autě. Musely být. Udělal jsem pár kroků a zhroutil jsem se na zem. Zahraj mi nějakej song, ať se mi líp vstává. Zasmál jsem se a zkusil jsem se postavit. Nebylo to úplně ideální, ale ono to půjde.
