SEBEPOZNÁNÍ A ŽIVOTNÍ CÍLE

ISBN 978-80-247-4825-2

9 788024 748252

Tomáš Novák Věra Capponi



a přeprydání v


Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

SEBEPOZNÁNÍ A ŽIVOTNÍ CÍLE ASERTIVNÍ KOMUNIKACE  RELAXACE A PROTISTRESOVÉ TECHNIKY 

4.c,ované

Sám sobě psychologem

Velmi úspěšná populárně psychologická příručka o duševním zdraví, jedna z nejžádanějších publikací zkušených psychologů Tomáše Nováka a Věry Capponi a zároveň dlouholetý bestseller nakladatelství Grada vychází již ve čtvrtém, přepracovaném vydání. Čtenářská obliba této knihy svědčí o tom, že téma sebepoznání je nevyčerpatelné a aktuální pro každou generaci. Stále znovu se ptáme, kdo jsme, kam směřujeme, co nás činí spokojenými či nespokojenými. Autoři poskytují všem, kdo se chtějí vydat na cestu sebepoznání, nezbytné teoretické znalosti o základních vlastnostech lidské psychiky, ale především se zaměřují na přesah psychologických poznatků do praktického života. S charakteristickým nadhledem popisují nejčastější předsudky, obranné mechanismy, stereotypní myšlenkové pochody a komunikační hry, které nám komplikují život, a neopomíjejí ani základy relaxace, meditace a asertivity. Text obohacují testy, cvičení a příklady z praxe, které čtenářům pomohou lépe se orientovat ve vlastních motivech a cílech.

Sám sobě m e g o l o psych PSYCHOLOGIE PRO KAŽDÉHO

Sám sobě m e g o l o h psyc 4.c,ované


a přeprydání v

GRADA Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Tomáš Novák PhDr. Věra Capponi SÁM SOBĚ PSYCHOLOGEM 4., přepracované vydání TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5393. publikaci Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Daniela Eftimiadisová Počet stran 192 Vydání 4., 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a. s., 2014 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-4825-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8927-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8928-6 (ve formátu EPUB

Obsah Autor o autorce… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 12

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První pomoc pro čtenáře této knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13 13

Úvod a vysvětlení ke čtvrtému vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

16

Kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

17 22

Co s rozumem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Měření inteligence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Inteligence jako „globální vlastnost“ nebo souhrn různých schopností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Které schopnosti, respektive dovednosti mají vlastně inteligenční testy měřit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hry pro milovníky hádanek a hlavolamů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

23 23

Hry, které hrajeme sami se sebou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Znáte se? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se obelháváme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Racionalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mechanismus kyselých hroznů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vytěsnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přesun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztráta paměti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kompenzace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Projekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kde bych já byl, kdyby mi to někdo (či něco) nekazil(o) . . . . . . . . . . . Já jsem…, a kdo je víc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

42 42 44 44 45 46 46 47 47 48 48 49 49

26 28 32 37 41

5

Sladké citrony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proč se obelháváme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

50 50 56

Hledání sebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Máte se rádi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Relaxační techniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jacobsonova progresivní relaxace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jednoduché svalové uvolnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rychlé uvolnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protistresová relaxace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Relaxace s prvky meditace podle Shakti Gawainové . . . . . . . . . . . . . Relaxace podle M. Šlepeckého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Relaxace s koncentrací na dech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uvolněná koncentrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cvičení se siderickým kyvadlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Meditace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Víte, co chcete? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak hledat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak to nechat koňovi aneb Sankalpa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvě magické otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Metoda volných asociací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stanovení cílů podle Shakti Gawainové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Plánování života podle M. Šlepeckého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Návštěva čínského chrámu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Všechny cíle byly stanoveny – zbývá maličkost: uskutečnit je . . . . . . 1. Jízdní řád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Techniky využívající síly představivosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Imaginativní rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

58 58 60 62 64 70 70 71 72 73 73 75 76 77 78 80 81 82 82 83 84 86 87 89 91 96 97

Jak si nezkazit náladu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jste depresivní? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Situační deprese a reakce na aktuální stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První pomoc v akutní stresové situaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co s depresemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak z deprese – návod pro racionální povahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Antidotum proti sebemrskačským hrám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

100 103 107 109 111 112 116

6

Jak ven z deprese – pro imaginativní typ osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

122 123

Komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Jak se domlouváte? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co nás ve škole nenaučili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hry, které hrajeme s druhými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

124 124 128 132 132 138

Asertivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Umíte se prosadit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Jste asertivní? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co s manipulací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Můžeme se bránit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se asertivně domáhat svého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Požádání o laskavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak odmítat, když něco nechcete . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přijatelný kompromis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak na kritiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak reagovat na oprávněnou kritiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dotazování na negativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se domáhat změny bez kritiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak žít s asertivitou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139 139 142 145 148 158 162 165 166 168 169 175 178 182 183

Místo závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

185 185

Další literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

186

7

Autor o autorce… Popíši střípky z mozaiky jednoho lidského údělu. Osud nás coby spolužáky a spolupracovníky svedl na společnou cestu na třicet tři let. Významně nás spojovalo i židovství „po mamince“. Věra, příjmením po otci Capponi, se narodila 22. září 1946 v Brně. V pondělí 8. června 1998 v jednu hodinu ráno podlehla zhoubné nemoci. Zemřela ve věku nedožitých dvaapadesáti let. V době jejího dětství byl tatínek hrdým hráčem na violu v orchestru Národního divadla v Brně. Zásadně odmítal takzvané kšefty. Coby Janáčkův žák slouží umění, ale neposluhuje. Zní to krásně, ale již tenkrát to znamenalo žít na hranici sociálního minima. Maminka byla v domácnosti. Na okraj možno poznamenat, že maminka přežila holocaust proto, že ji její manžel, Věřin tatínek, pět let ukrýval ve sklepě vilky, „na doslech“ od popraviště v brněnských Kounicových kolejích. Rodinná historie je popsána v knize O předsudcích (Doplněk, Brno, 2002).

V padesátých letech tatínek přišel o zaměstnání poté, co se při prověrkách zastal kolegy, kterého „vyakčnili“ z orchestru, neb k houslím nechtěl rudou knížku. Maminka-maturantka začala pracovat jako dělnice u soustruhu. Tím dodala rodině patřičný dělnický původ. Tatínka omilostnili po třech měsících pauzy, kdy se jako pomocný dělník divadla musel vyhýbat orchestřišti. Na počátku šedesátých let se Věra poprvé skutečně a trvale zamilovala… do knížek. Zajímala se především o vesmír a Kantovu filozofii. Poněkud překvapivě, vzhledem k zájmům, chtěla studovat tanec. Zřejmě zde hrálo roli divadelní prostředí, které měla ráda a které její tatínek miloval. K vystřízlivění jí stačil rok konzervatoře. Přestoupila na gymnázium. Po maturitě uvažovala o studiu lékařství nebo práv, ale tatínek měl platový stop. Peníze nebyly a studium psychologie bylo o rok kratší než studium medicíny. Práva byla v Praze. Volba byla jasná. Při přijímacích zkouškách jako jediná musela opakovat test inteligence. Zvládla jej bez chyby a tak rychle, že ji podezírali, že má tahák. Měla jen IQ 150. Mimochodem do Mensy se nikdy nepřihlásila a k tomuto sdružení byla značně kritická. Studovala na výborné, ač se živila v podstatě sama. Jezdila o sobotách a o nedělích jako průvodčí v tramvaji. Mimo to na výstavišti umývala skle-

9

SÁM SOBĚ PSYCHOLOGEM

něné střechy pavilonů. Zapojila se, jak se tehdy říkalo, i při výrobě jogurtů v Lacrumu. První vědecký článek, a hned v prestižní Československé psychologii, uveřejnila s Hugem Širokým ještě jako studentka. Zabýval se sebevraždami. Po studiu si šla pro červený diplom. Šaty si ušila sama. Jako psycholog nastoupila do Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Šéf-psychologa léčebny Stanislava Kratochvíla si vždy velice vážila. Jeho styl – vědu pěstovat zároveň s rutinní praxí – jí imponoval. Výrazně ji ovlivnil i tamní primář Vladimír Mikula. Tohoto vynikajícího muže, byť lehce úzkostného cholerika, poněkud žárlivě střežícího, aby Věra byla více podřízena jemu než Stanislavu Kratochvílovi, zvládla stejně jako jeho alkoholičky a schizofreniky. Patřila k prvním psychologům u nás, kteří se zabývali novým oborem manželského poradenství, systematicky se věnovala i náhradní rodinné péči. V roce 1979 vznikla v Brně Krajská manželská poradna. Věra Capponi měla praxi, energii na rozdávání, doktorát, dělnický původ po matce, a tak jí byl nabídnut post šéfa a členství v KSČ. Členství odmítla. Šéfovat začala, deset let jen coby „pověřený zastupující vedoucí“. V dobách předlistopadových, takříkajíc na hraně, vytvořila „nakladatelství“. Pod názvem Metodické materiály KMPP vydávala řadu let stovky stran samizdatových překladů zejména z angličtiny a němčiny. Po listopadu 1989 se stala viceprezidentkou Asociace manželských a rodinných poradců, krátce působila externě v Psychologickém ústavu Masarykovy univerzity. Ve svém životě měla štěstí na učitele. Její profesionální vývoj výrazně ovlivnili především již zmiňovaní Hugo Široký a Stanislav Kratochvíl. Cenila si sociologů I. Možného, L. Rabušice, J. Kellera. Již jako zralou osobnost ji ovlivnil P. Boš. Mnohokrát formulovala výhrady k dílu M. Plzáka, ale v podstatě je akceptovala. Ostře a oprávněně kritizovala (Protialkoholický obzor, 21, 5, 299–302, 1986) například Plzákovo: „Není na místě maximalismus, jestliže manželka nesnese opilecké manýry muže, který se opije jednou za čtvrt roku, tak je chyba na její straně…“, což bard matrimoniologie konstatoval v Poznání a léčbě poruch manželského soužití. Vždy kladla důraz na kontext, individuální hodnocení. Zde říkala: „Jednou za čtvrt roku jí opilý zlomí pravou ruku, pak levou ruku a do Vánoc ještě obě nohy, ale chyba je její, když to netoleruje.“ Odborně i lidsky měla velmi blízko k Petru Šmolkovi i Karlu Kopřivovi. Přátelsky vycházela i s Jiřinou Hanušovou – Sally, oceňovala její selský rozum nehrající si na vědu. Snad až mateřsky byla pyšná na Zbyňka Vybírala. Řadu článků věnovala nutnosti vysokoškolského poradenství, prožitkům vysokoškoláků. Zajímaly ji nové formy psychologické osvěty a výchovy k ro-

10

Autor o autorce…

dičovství. Výraznou měrou se podílela na srovnání „převratového“ a „popřevratového“ obrazu náhradní rodinné péče v českém a slovenském tisku. Živě sledovala problémy spojené se sektami, ale nejen s nimi. Jistou míru antisemitismu okolí přijímala s nadhledem a s určitou pokorou. Nebyla ortodoxním zastáncem vyhraněného psychoterapeutického směru. Užívala „mateřskou“ hypnózu, využívala autogenní trénink, prvky jógy. V asertivitě vždy zdůrazňovala její humanistickou a empatickou rovinu, metodu přeskakující gramodesky nesnášela. Poradnu vedla demokraticky. Říkávala, že ji v práci nikdo neposlouchá (nebyla to pravda), a proto jí nezbývá než rozvíjet neobvyklou, novou formu řízení citovým vydíráním. Faktem je, že si na šéfovské manýry rozhodně nepotrpěla. Věra Capponi, i když to tak nevypadá, nebyla typický workoholik. Byla pracovitá. Jako mánii bych její činorodost nediagnostikoval, i když mezi její zásady patřilo: „Dělání, to smutky zahání.“ V psychologické práci se zabývala i běženci a uprchlíky z Bosny a Hercegoviny. Byla spolehlivý a zodpovědný soudní znalec. Na různých úrovních vždy zajímavě přednášela. Bez problémů zvládla i živé rozhlasové a televizní rozhovory. Věru věru nebylo nutno natáčet předem. Spolupracovala léta například s časopisy Mladý svět, Praktická žena a s víkendovou přílohou MF Dnes. Pod pseudonymem napsala i řadu testů a psychologických her. Publikovala v Gradě, v Mottu a v Osvětě. Nejen vědou byla živa. Svého prvního životního partnera následovala do Znojma. Brzy po sňatku prožila první a později i druhý potrat. Následovalo narození prvního, za pár hodin po porodu mrtvého dítěte. Pak narození druhého dítěte, které přežilo asi týden. Manželství nakonec skončilo rozvodem. Její zážitky jí pomohly v profesi manželské poradkyně. V devadesátém roce jí čekala druhá svatba. „Musela se vdávat“ po zhruba dvouleté úporné snaze otěhotnět. Muž, s nímž žila a jehož si vzala, je antropolog, vědec s mimořádně hlubokými kulturními zájmy. Kutilství či běžná životní praxe ovšem jeho hobby nejsou. O rutinu domácnosti se starala žena. Osud se opakoval… potrat a další. Štěstí si k ní nakonec cestu našlo. Ve dvačtyřiceti letech se jí narodila vytoužená dcera. Ráda vtipkovala, že si pořídí ještě jedno dítě a z mateřské dovolené odejde přímo do starobního důchodu. Poslední období jejího života jí, jak jen bylo v lidských silách možné, usnadnily dvě kolegyně z poradny a manžel jedné z nich. Tuto velkorysou, časově náročnou a místy až k sebeobětování směřující pomoc považuji za to nejlepší, co jsem za třicet let v poradenství zažil. Věra instituci dala kus sebe a lidé, kteří instituci tvořili, jednali, jako by byli víc než Věřini blízcí příbuzní.

11


Závěrem, jaká tedy Věra byla? Cadik, epes ejdlkejt, ojcer. Volně přeloženo z „čecho-jidiš“: Byla Někdo s velkým N. Ten, na koho je možno být hrdý. Člověk s citlivým a vždy pro druhé otevřeným srdcem. Věro, obstála jsi se ctí, teď když to máš za sebou, ti můžeme jen říci: Ahoj a na shledanou!

Shrnutí Smyslem života není být šťastný. Smyslem života je něco znamenat, být produktivní, uzpůsobit jej tak, aby to bylo něco výjimečného, že vůbec žiju. Dosáhnout štěstí ve starodávné, vznešené verzi znamená rozvinout všechny své schopnosti. Dosáhnou ho ti, kdož využijí naplno talent, kterým je Bůh nebo náhoda nebo osud obdařil… Leo Rosten (1908–1997)

12

Úvod Místo úvodu: Živý tvor se za přísně stejných podmínek (teploty, tlaku, geomagnetického pole, výživy, ekonomické a politické situace) chová tak, jak ho zrovna napadne. Potud jeden z Murphyho zákonů. Další z jeho zákonů ovšem tvrdí, že všechno je obvykle jinak. Obsah knihy, kterou právě otvíráte, je vymezen uvedenými souřadnicemi. Lidské prožívání, vnímání, myšlení a chování je složité, ale v určitých mezích poznatelné, předvídatelné a ovlivnitelné. Chcete-li se o poznání pokusit, začněte od sebe a na sobě. Návod k použití následuje. Zkuste ho a uvidíte. Teprve pak hodnoťte.

První pomoc pro čtenáře této knihy Bylo, nebylo. Za dlouhých zimních večerů, kdy meluzína hvízdala v komíně a na všechno bylo dost času, byla ta správná chvíle, aby se lidé prokousávali obsáhlými folianty. Dnes je všechno jinak. Máme naspěch i při čtení. V beletrii sáhneme raději po povídce než po románu, v odborných knihách hledáme v první řadě rejstřík. Ani tuto knihu nemusíte číst stránku po stránce, ale: chcete-li poznat svou paměť, nalistujte podkapitolu „Hry pro milovníky hádanek a hlavolamů“ a vaše paměť přestane být pro vás tajemstvím. Jestliže s nostalgií vzpomínáte na Rubikovu kostku, můžete si vyzkoušet některé hlavolamy používané při měření intelektu. Hodláte vystoupit na vrchol, z něhož přehlédnete své já jako Napoleon bojiště u Slavkova (v krajním případě u Waterloo)? Není nic snazšího, než nahlédnout do kapitoly „Hry, které hrajeme sami se sebou“ a zvolat: „Nehraj si se mnou!“ Nikoho tím neurazíte, neboť právě tam najdete hry, jež hrajeme sami se sebou. Nelze vyloučit, že takový pohled do zrcadla vás unaví. Možná vás unavilo nebo vyvedlo z míry něco docela jiného. Cítíte tíhu mládí, středního věku či stáří nebo čehokoliv jiného, zvláště odehrává-li se váš život v době plné změn. Není nic lehčího, než nalistovat podkapitolu „Relaxační techniky“, kde na vás čeká řada uklidňujících a uvolňujících technik. Pohroužíte se 13


tam do postupů, které (jak anekdota praví) vaše problémy nevyřeší, ale díky nimž vám nebudou tolik vadit. Víte moc dobře, jak chcete žít, jen realizace vám činí obtíže? Nic snazšího. Máme pro vás „jízdní řád“ (i jiné techniky) v podkapitole „Jízdní řád“. Život je pro vás obnošená vesta, pes, nebo dokonce peklo? Dříve než na zpěvy páteční myslete na kapitolu této knihy „Jak si nezkazit náladu“. Jen o pár stránek dále je k dispozici judo proti depresi. Chodili jste za školu? Nevadí! Na stránkách podkapitoly „Co nás ve škole nenaučili“ a dále se dozvíte, co vás ve škole nenaučili, ačkoliv měli. Učili nás tam řadě mnohem méně potřebných věcí. Ctěné paní, chcete, aby vám žádný muž neodolal? Pánové, toužíte po obdivu žen? Maličkost. Stačí nalistovat kapitolu „Asertivita“, kde se setkáte s hitem americké psychologie osmdesátých let – s asertivitou. Pozor, začínáme testem zjišťujícím, nakolik jste asertivní. V kapitole „Jak se asertivně domáhat svého“ se seznámíte s asertivní technikou prosazování oprávněných požadavků. A to nejen technikou „poškrábané gramodesky“, ale i dovedností žádat o laskavost. Dost již bylo meruněk (odložených lyží, nelákavých poukazů na dovolené), které vám vnutili sousedé, kolegové či příbuzní v situaci, kdy jste zavařovat, lyžovat nebo rekreovat se v říjnu u Baltu rozhodně nechtěli. Naučíte se, jak odmítat dobře míněné, leč pro vás zcela nepřijatelné nabídky. Dáváte-li přednost dohodě před snahou prosadit za každou cenu své, hledejte v podkapitole „Přijatelný kompromis“. Třeba se v metodě, jak hledat kompromis a konsenzus, ještě zdokonalíte. Pak už stačí zvládnout kapitolu „Jak na kritiku“, abyste se vyrovnali s kritikou i vašimi kritiky, a stanou se z vás mistři asertivních dovedností. Považujete výše uvedená tvrzení o tom, že díky asertivitě vám nikdo neodolá, za nejapný reklamní trik? Máte plnou pravdu. Že to ani s asertivitou není vždycky snadné, je popsáno v kapitole „Jak žít s asertivitou“. Toužíte poznat tajemství třinácté komnaty autorů této knihy? Maličkost! V kapitole „Další literatura“ můžete nahlédnout do tajemství jejich oblíbené četby. Díky tomu se ještě lépe vyrovnáte se všemi úskalími života. Místo závěru získáte radu do života zvící patnácti slov a hodně moudrosti. Však je jejím autorem člověk, který ví o lidském srdci zřejmě mnohem víc než my všichni. To ale není vše. Autoři se netají tím, že jejich základním cílem bylo napsat průvodce duševní hygienou. Má to ovšem háček. Knižní bedekry jsou sice potřebné a mnohdy i malebné čtení, ale chceme-li vyrazit na náročnou túru do Himálaje, je dobré mít s sebou také šerpu. Průvodce z masa a kostí, znalého cesty. Trasu za vás sice neodšlape, ale s lecčíms pomůže – a zejména upozorní, čemu je třeba se vyhnout. Podobnou službu lze – stále ještě bezplatně – získat v manželských a rodinných poradnách. 14

Úvod

Dáváte-li přednost četbě uspořádané, kapitolu po kapitole, chcete-li kromě receptů na řešení konkrétních situací vědět něco i o teoretickém pozadí, pak se rychle vraťte zpět na začátek knihy. Lze (leč není nutno) začít úvahami na téma „Kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu“.

15


Úvod a vysvětlení ke čtvrtému vydání Sám sobě psychologem je první kniha v češtině, jež jsme společně s Věrou Capponi uveřejnili. Předcházela jí jen dnes již zapomenutá publikace Prosím, zoznámte sa (Osvěta, Martin, 1989). Text vznikl na základě zakázky z Grady. Zněla: „Napište o tom, co vás z psychologie nejvíc zajímá.“ Obdobné zájmy s námi sdílelo mnoho čtenářů doma i v Rusku a Bulharsku. Při její přípravě poprvé zazněla z úst pozitivně myslící Věry na adresu spoluautora obdivné (a doufám, že i pro jiné ženy v jiných vztazích a situacích inspirující) konstatování: „Ty jsi úžasný. Ty totiž dokážeš rychleji psát, než myslíš!“ Ano, „si“ v oné větě chybělo, ale kdo by se v tvůrčím kvasu zabýval maličkostmi. Zvláště když onen výrok byl doplněn obdivným pohledem submisivní dámy takříkajíc „zdola nahoru“. Dávno již tomu, více než dvacet let. Něco jsem z textu vypustil. K jednotlivým kapitolám zařazuji pasáž „Po dvaceti letech…“. Jde o komentář a doplnění textu.

16

Kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu? To je bezpochyby nejstarší otázka, kterou si člověk, uvažující nad sebou samým, položil na úsvitu věků. Smutné je, že naše odpověď na ni se od té doby nedostala o mnoho dál. Když srovnáme vývoj názorů na svět, který nás obklopuje, například z hlediska fyziky, musíme připustit, že současná fyzika se dobrala hlouběji podstaty věci, než tomu bylo v úvahách starořeckých myslitelů. Psychologii, nebo spíše poznání o člověku a jeho duši, nepovznesl ani vznik samostatného oboru na konci minulého století. Jediné, čím se můžeme pochlubit, je, že o některých modalitách máme rozsáhlejší a detailnější informace. Bohužel jen o jevech, nikoli o podstatě. Vypůjčíme si nyní položku z jednoho osobnostního dotazníku (jeho autorem je Stanislav Kratochvíl). Zní: „… Každý tvrdí něco jiného a je těžké se v tom vyznat.“ Lapidárnější vyjádření stavu názorů na lidskou psychiku jsme v psychologické literatuře nenašli. Protože jsme lidé zvědaví, a tudíž bychom rádi věděli, co jsme, na co jsme a jak na tom jsme, snažili jsme se v dějinách poznání najít informace, které jsou takříkajíc stabilní. Vyskytují se zkrátka v různých podobách opakovaně. Dějinami se táhnou dva krajní názory. Jedna skupina myslitelů vidí člověka jako stroj na zpracování informací, jenž má schopnost reagovat na podněty a učit se. V každé historické epoše se pak jako příměr funkce lidského mozku uvádí příklad stroje, který je v dané době moderní. Staří Řekové, kteří si rádi hráli se složitými mechanickými hračkami poháněnými vodou, využili jako příklad funkce lidského mozku vodního stroje, pohánějícího pohybující se figurky. Dnes je v módě připodobňovat mozek počítači. I když se v obou příměrech podotýká, že člověk je na rozdíl od těchto mechanismů stroj složitý a nadaný schopností samoučení. Schopnost reagovat na podněty bývá srovnávána s hardwarem, je to vrozená výbava, a učení s jakýmsi softwarem. V hardwaru jsou základní vrozené modality – tj. asi něco takového, co způsobuje, že když vás neurolog klepne pod koleno, vyletí vám noha do vzduchu. Také je tam něco, co způsobí, že když vám poklesne hladina krevního cukru, prožíváte to jako hlad, a protože je třeba zachovat druh, občas na některé jedince přijdou i sexuální choutky. (Pravda, u člověka se to trochu vymklo z běžných biologických pravidel 17

SÁM SOBĚ PSYCHOLOGEM *

a mívá je i tehdy, když ani jemu, ani přírodě o rozmnožování nejde, ale to je z hlediska matky přírody drobný detail, neměnící nic na principu věci.) Také jste vybaveni schopností vnímat, tedy smysly, a to zejména proto, abyste se byli schopni vyhnout nebezpečí a najít obživu a sexuálního partnera. Variabilita těchto vrozených faktorů není zase tak moc velká, ovšem zvětšuje se individuální zkušeností, tj. učením. Abychom zjistili, jak člověk „funguje“, tak na něj budeme působit nějakými podněty a sledovat, jak bude reagovat. Od toho, co se děje „uvnitř“, můžeme a vlastně musíme abstrahovat, protože to je pro nás „černá skříňka“. Je to sféra subjektivní, a tudíž zcela nepřesná a nezkoumatelná. Co je člověk, se nejlépe dozvíme tak, že určitými podněty budeme působit na co největší počet lidí, zaznamenáme, jak reagují, a pak statisticky zhodnotíme výsledky. Normální je v této sféře to, co je průměrné, respektive nejčastěji se vyskytující. Nic nám nevadí, že ve specifické populaci, kde má 90 % lidí dejme tomu snížený intelekt nebo TBC, jsou jedinci inteligentní či zdraví, vlastně nenormální. Protože vrozená variabilita je malá a většina toho, co jsme, je výsledkem učení, holedbá se například zakladatel behaviorismu Američan Watson, že když mu dáte tucet zdravých dětí, vychová z nich dle vaší objednávky zloděje, vrahy, vědce, myslitele, prostitutky, dokonalé matky atp. Jeho poněkud skromnější (a také mechanističtější) souputník Pavlov slibuje už jen to, že vás naučí slintat na barevné světlo (barvu světla si můžete předem určit sami), z čehož vyplývá, že člověk není svobodná bytost, je plně regulovatelný vnějšími podněty (tj. vychovatelný k obrazu přání svých vychovatelů). Jde jen o to, přijít na to, jaké sociální uspořádání je nejlepší, a tudíž k čemu lidi vychovávat. V dějinách lidstva se našla řada myslitelů, kteří tvrdili, že už na to přišli. Svědky a aktéry zatím posledního experimentu jsme měli tu čest být – čtyřicet let byl zkoušen u nás, sedmdesát let kousek na východ, výsledek je co do velikosti neúspěchu úměrný délce pokusu. Hodnocení má háček – kdo a na základě čeho je kompetentní určovat, co je pro lidi správné (popřípadě dobré). Tato spíše filozofie než psychologie člověka má ještě jednu konsekvenci. Nezajímá ji jedinec, ale skupina. Jedinec nemá svobodnou vůli, je nástrojem regulace, která funguje někde mimo něj. Tudíž ani nemůže být za své činy plně zodpovědný, protože dělá jen to, co do něj bylo vloženo. Druhá skupina vychází z opaku – nepředpokládá, že společnost tvoří jedince, ale jedinci společnost. Je však uměřenější a počítá i s tím, že jednotlivci vytvářejí systém, který má jiné vlastnosti, než by vyplývalo z pouhého součtu jeho částí. Reprezentanty tohoto názoru najdeme na obou polokoulích naší planety. Patří k nim například buddhisté (sice předpokládají, že člověk je determinován svou karmou, ale tu si vytvořil sám a jen sklízí to, co zasel) nebo zastánci humanistické psychologie, jejíž kolébkou je Severní Amerika. 18

Kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu?

Považují člověka za svobodnou bytost, která je sama tvůrcem svého štěstí (i neštěstí). Jak si kdo ustele, tak si lehne. Může si sice stlát jen z materiálu, který má, ale do značné míry záleží také na tom, jak moc uměl hledat. Co si udělal, to má, a je za to zodpovědný. Protože nežije sám, ale mezi lidmi, je jimi na jedné straně ovlivňován a na straně druhé na ně musí brát ohled. Ze zcela sobeckých důvodů – aby oni brali ohled na něj. Slušelo by se přiznat, kam zařazujeme sebe. Zklameme vás. Myslíme si, že kus pravdy mají všichni (ale zastánci druhé skupiny jsou nám sympatičtější). Lidská bytost je velmi složitá a něco v ní je determinováno (např. to, že disponuje pouze určitými smysly – takže kupř. nevnímá ultrazvuk, nevidí infračervené záření, nemá čidla pro tvrdé gama-záření atp.), jiné je zase otázkou svobodné volby. Variabilita mezi lidmi je vyšší, než by si sociální reformátoři, hledající jednoduchý a zaručený recept na štěstí, přáli. Takže štěstí pro všechny lze snad uchopit jen tím, že každého necháme, aby si to své hledal a našel sám. Člověk je plný záhad, přes intenzivní snahu vědy ho zprůhlednit. Každý máme tajemství i pro sebe sama. Máme v sobě třináctou komnatu. U většiny lidí zabírá podstatně větší prostor než ta část domu, která je jim dostupná. Jestli v té nepřístupné místnosti jsou jen pudy a instinkty a to, co jsme „vymetli“ z ostatních místností, nebo se nám to tam jaksi nehodilo, jak předpokládal Freud, nebo jestli v našem nevědomí je geneticky zakotvena i kulturní zkušenost lidstva (jak předpokládá Jung), či zda si tam neseme zkušenosti z minulých životů, jak se domnívá buddhismus, nebo jestli v něm máme také transcendentální Já, tedy Boha, jak se domnívá například psychosyntéza a některé východní teorie, si netroufáme posoudit. Na základě zkušenosti z práce s lidmi v krizi si dovolujeme tvrdit, že naše nevědomí je obsáhlé. Je těžké o něm vypovídat. Valná část této zkušenosti je totiž neverbalizovatelná, protože tam se děje odehrávají beze slov. Dostat se do nevědomí není snadné. To není podvědomí, v němž máme obsahy, které zrovna nejsou v proudu vědomí, nebo události či zážitky, na něž si vůbec nevzpomeneme, ale když nám je někdo připomene, vybavíme si je. Nevědomí je zajištěno ještě lépe než leckterý trezor. Není totiž zamčené, ale má svého neoblomitelného strážce. Říká se mu cenzura. Je v podstatě stejná jako ta, kterou znáte z politiky. Nemá jiný cíl než zabránit průniku informací, které se vládnoucím vrstvám vaší osobnosti nelíbí, protože zpochybňují kvalitu její moci (právě proto ze svého vědomí „vymetáme“, co se nám nehodí). My totiž nejsme jeden (ač se tak prožíváme), ale tři (poukazují na to starořečtí filozofové – např. Platon, v našem století tento koncept zavedla psychoanalýza). Ti tři nežijí vždy ve shodě. Není divu, jsou dosti odlišní a chtějí jiné věci. Ono (Freudovo id nebo Berneho Dítě) je bytost hravá, tvořivá, žijící 19


přítomným okamžikem, je to věčný hledač a propagátor rozkoše a štěstí. Nadjá (nebo svědomí, superego, Rodič) je přísný pán. Je nositelem příkazů, zákazů, morálních hodnot, ale také předsudků. Je to sýček, neustále zvedající prst a poukazující na to, že když si ono bude žít po svém, tak to nemůže dopadnout dobře. Já (ego, Dospělý) mezi nimi lítá a snaží se rozumně je porovnat. Tak, aby si svědomí přišlo na své a id nepřišlo zkrátka, a zároveň se dalo přežít ve vnějším světě. Nemá lehkou roli. A tak se někdy s ono a nadjá poškorpí. Všechno je to ještě komplikované tím, že lidé mohou mít každou z těch svých částí nestejně velkou a silnou. Když má někdo silné id a slabé já a superego, netrpí vnitřně, protože vítězné id si dopřává, co hrdlo ráčí. Většinou však ne dlouho – co si totiž člověk neudělá sám, udělá mu sociální okolí. A tak druzí lidé zatrhnou radovánkám id brzy tipec (např. vsazením do vězení). Lidé, kteří mají superego přiměřeně (nebo až příliš) rozvinuté, se sice nestávají často frekventanty nápravně výchovných ústavů pro dospělé, ale také to nemají lehké. Internalizovaná autorita v nich bdí nad kvalitou jejich činů. A trestá mnohdy i drobné prohřešky. Subjektivně to prožíváme tak, že uděláme-li něco, co není v souladu s naším svědomím, je nám nanic. Nemáme se rádi, v horším případě se dostáváme do silné úzkosti, napětí, dráždivosti, nebo zase útlumu a deprese. Je to stav ne zrovna příjemný a člověk mu chce uniknout. Dělá se to tak, že to, co se nám nehodí k ideálnímu nebo alespoň přijatelnému obrazu o sobě, zatlačíme do nevědomí. Haraburdí je odklizené a dobře střežené cenzurou a my s pocitem, že máme zameteno u svého prahu, můžeme zase vydechnout. To jsme to svědomí pěkně obelhali! Úplně stejně jako se nám v dětství zdařilo obelhat rodiče nebo učitele a vyhnout se tak trestu. Je v tom však rozdíl. My to haraburdí nadále nosíme ve vlastní hlavě. Sice dobře schované a hlídané, ale… Všichni víme, jak funguje cenzura, ono se nakonec nic neutají. To, co mělo být přísně střeženým tajemstvím, proniká spodními proudy na povrch. V tomto případě mnohdy v podobě různých psychosomatických onemocnění – infarktem počínaje a alergií konče. Se svědomím je potíž také v tom, že nezáleží jen na jeho síle, ale také na obsahu. Tedy na tom, co už člověk považuje za prohřešek proti lidské slušnosti. To je dáno kulturou, ale také rodinou, v níž dotyčný vyrůstal. Pokud to bylo prostředí svázané přísnými a zkostnatělými pravidly a předsudky, stvoří člověka se zcela potlačeným id, silným Já a často přebujelým superegem. Takovýto jedinec je otrokem svých vlastních pseudomorálních zákazů a příkazů, které nemají žádný rozumný smysl, radost ze života a tvořivost je mu zcela cizí. Jakoukoliv vitalitu považuje za hřích. Cítí se být povolán a kompetentní poučovat druhé, jak mají žít. Rád se stává autorem podobných návodů, ale jeho díla mají jednu nevýhodu – nedají se totiž číst (i když v nich bývají i mnohé pravdy, které by dokonce stálo za to realizovat). Mohlo by se tedy 20

Kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu?

zdát, že není nad to, když člověk příliš velké superego nemá. Stačí přece silné Já, které mu zajistí optimální přežití, protože ego je vlastně ten dospělý v nás, jenž plně akceptuje omezení reálným světem. Když se k tomu přidruží dobře vyvinuté id, bude to člověk hravý, tvořivý, vitální a dostatečně rozumný. Ze subjektivního hlediska je na tom kousek pravdy. Jenže tento typ lidí jedná zcela bez skrupulí, díky silnému Já velmi rafinovaně, takže za své přečiny (možná i zločiny) uniká trestu. Často zorganizuje události tak, že ani čert netuší, kdo je autorem slušně řečeno zlých a vykutálených kousků. Má-li někdo silné id, silné superego a slabé Já, je to, jako když se slabý vozka snaží udržet na uzdě dva splašené koně, z nichž každý běží jiným směrem. Ať udělá, co udělá, je to špatně. Když vyhoví superegu, dotírá na něj id. Dopřeje-li si rozkoše, ztýrá ho superego. Člověk se nerodí hotový a to, jak bude jeho osobnost vypadat, je do určité míry ovlivněno i životní zkušeností. Cestu od novorozence ke zralému dospělému si můžeme představit jako výstup po schodech. Když se jedinec na tuto cestu vydá, není nikde psáno, kam až dojde. Může se mu zalíbit na druhém či třetím schůdku a v dospělosti pak mít duši (a zejména způsob prožívání a chování) dejme tomu dvou- až tříletého dítěte. I když se dostane hodně vysoko, nikde nemá záruku, že nezakopne nebo ho něco neshodí a nespadne zase dolů, a už vůbec neví, o kolik schodů. Je v tom ovšem také záhada. Události, které u jednoho člověka vedou ke zhroucení, jsou pro jiného podnětem ke zrání, ke zrychlení jeho životní cesty. Tajemství a záhad duše člověka, jeho prožívání a jednání i komunikace bychom našli ještě celou řadu. Možná existují proto, že se evropská civilizace vydala cestou racionality a technického rozvoje. Lidská duše je jí spíše na překážku (je příliš složitá a málo programovatelná) a nejlépe by bylo ji nějak „vyzávorkovat“, a ne poznat a pochopit. Na druhé straně nám to nemusí zase tak moc vadit. Otázka „proč“ může být zavádějící. Každopádně neaspirujeme na to, že na ni vůbec budeme hledat odpověď. Tajemství je důležitou dimenzí lidského života. My se ptáme „jak snáze a lépe“, a v tom nám vůbec nepřekáží, že nevíme, jak to s podstatou duše vlastně je. Sedlák nepotřebuje vědět, zda se Země točí kolem Slunce nebo zda je tomu naopak (tak, jak se mu to od jeho humen jeví). Potřebuje vědět, jak se střídají roční období, kdy má zasít a kdy sklidit a co je dobré dělat na poli mezi tím. My jsme na tom stejně. Jenom se místo pěstování rostlin zabýváme otázkami vnitřního souladu a života mezi lidmi.

21


Po dvaceti letech… „Poznej sebe sama!“ patří mezi okřídlené příkazy antických filozofů. Na moderně řečeno „celostátním filozofickém sjezdu v Delfách“ shrnuli právě do věty „Gnóthi seauton“ to, co považovali za nejpodstatnější. Výkvět svých úvah, byť poněkud lakonický, věnovali Appolonovi. Diskutovali pak dál a doporučení doplnili o větu: „Ničehož příliš!“ Oboje platí dodnes a dnes a denně. V nejrůznějších ordinacích a učebnách se lze setkat s lidmi, kteří mají sebepoznávání jako koníček. K tomu potřebují svého duchovního vůdce. V onom segmentu se cítí mnozí býti povolanými, leč málo je vyvolených. V kontaktu s charismatickými osobnostmi hovořícími s nejvyšším, procházejícími se po žhavém uhlí, eventuálně léčícími rakovinu na počkání bylinkami nebývá opatrnosti nikdy příliš. P. S. V den, kdy píši tento text, jsem hovořil s klientkou s láskou vzpomínající na svého zesnulého otce. Onen muž mnoho nemluvil, ale pokud promluvil, tak to stálo zato. Kupříkladu jí již před dvaceti lety pravil: „Ty abys raději o sobě nepřemýšlela.“ Myslel to dobře, měl svou pravdu, leč doma není nikdo prorokem. Dáma na závěr prohlásila: „Někdo má soudně zakázanou Prahu a já bych měla mít zakázáno moc přemýšlet…“

22

Co s rozumem? Evropa vsadila na rozum. Jak je dobrým zvykem, mělo by se napsat, že již staří Řekové. Ale omyl. Již staří Řekové si ho všimli, ale v úctě před rozumem padli na kolena francouzští encyklopedisté 18. století, autoři velké encyklopedie, kterou si sami nazvali Racionální slovník věd, umění a řemesel. Nemohli své dílo ani pojmenovat jinak, protože byli racionalisté každým coulem – věřili a hlásali suverenitu lidského rozumu. Ten je zárukou správného poznání a ovlivňování světa, a tedy v konečných důsledcích lidského štěstí. Světlo rozumu podle nich překoná tmu nevědomosti a zajistí neustálý pokrok lidské společnosti. Pro rozum neexistují neřešitelné problémy ani jakékoliv meze jeho uplatnění. Nepřipomíná to alespoň těm starším něco? Pokud ano, tak se nemýlíte. Marxismus bude jednou dějinami zařazen jako pokračování a jako vrchol osvícenského racionalismu. Osvícenský racionalismus však neovlivnil jen pány Marxe a Engelse. Ovlivnil celou Evropu a Severní Ameriku. Nastartoval boom vývoje vědy, a zejména moderních technologií. Skoro všechno mu vyšlo, až na drobnou chybičku. Lidstvo není bez sebe štěstím, ale je důsledky moderních technologií vážně znepokojeno. To však většině jednotlivých lidí nijak nebrání, aby nadále považovali rozum za vrchol lidství, přinejmenším proto, že se to naučili ve škole. Školský systém jednoznačně dává přednost rozvoji rozumových schopností. Třídí děti právě podle nich, takže být „chytrým“ znamená být oceněn, označen za dobrého člověka, zařazen na vyšší příčku v sociální hierarchii. Nedivme se tedy, že lidem až příliš vrtá hlavou, jak moc jsou inteligentní.

Měření inteligence „Blahoslavení buďtež chudi duchem, neboť jejich je království nebeské,“ praví se v Bibli. Přesto i pravověrný křesťan si přeje alespoň pro pobyt na tomto světě být raději obdařen větším či menším množstvím rozumu. A tak s gustem vyhledává různé „pseudotesty“ v časopisech nebo odborné vyšetření standardizovanými inteligenčními testy. Třímaje v ruce nález o výši svého IQ, vrhá se s optimismem do života – a někdy spláče nad výsledkem. Jeho faktická osobní úspěšnost mnohdy neodpovídá výši naměřené hodnoty inteligenčního kvocientu. Sebekritičtější si pomyslí, že je na tom asi hůře, než to vypadalo, 23


a výsledek testu (či testů) byl hříčkou šťastných náhod. Ten, který rád vidí viníka ve vnějším světě, si v lepším případě řekne, že se asi psycholog, který jej vyšetřoval, spletl. V horším se utvrdí v tom, že on je sice téměř geniální, leč nekooperativní, a ducha a kdovíco ještě postrádající okolí mu v seberealizaci brání. Přitom by to spíše chtělo položit si otázku, co to vlastně „intelekt“ a „inteligenční kvocient“ je. Vše začalo na přelomu 19. a 20. století v Paříži. Školská správa si tam u psychologa A. Bineta a lékaře T. Simona objednala zkoušku, kterou by bylo možné relativně snadno rozpoznat mentální úroveň dětí. Oficiální verze pravila, že cílem je vybrat děti podprůměrně nadané, aby mohly být vzdělávány ve speciálních třídách a způsobem, který bude jejich byť menší možnosti rozvíjet, a nikoliv neurotizovat nadměrnou zátěží. Zlé jazyky však tvrdí, že v pozadí byl konflikt učitelů a školské správy. Úředníci se totiž domnívali, že chybný výkon některých dětí je zaviněn v první řadě neschopností učitelů. Ať již byl záměr úředníků jakýkoliv, po sedmi letech experimentů Binet a Simon sestavili a v roce 1905 publikovali testy zaměřené na zjišťování rozumové úrovně. Postup byl velmi jednoduchý. Dětem byly kladeny otázky, které se zaměřovaly na porozumění řeči, konstruktivní obrazivost, schopnosti abstrakce a srovnávání, početní dovednosti, několik druhů paměti a časovou a věcnou orientaci. Na základě vyšetření několika set chlapců a dívek stejného chronologického věku bylo zjištěno, které úkoly je schopno splnit 75 % dětí z každé věkové kategorie. O tomto výkonu pak bylo rozhodnuto, že je to rozumová úroveň odpovídající danému věku. Tak vznikl pojem „mentálního“ věku. Ten nemusí být totožný s chronologickým věkem. Například šestileté dítě může zodpovědět otázky odpovídající osmi letům nebo také jen čtyřem letům. Takové snížení nebo naopak zvýšení výkonu, který by bylo možno očekávat, může být buď stále stejné – ať již použijeme jakéhokoliv úkolu –, nebo rozdílné. Šestileté dítko může laťku danou věkem někde výrazně překračovat, jinde se k ní ani nepřiblíží. Zavedení mentálního věku mělo v psychologii i pedagogice revoluční význam. Učitelé již od svých žáků neočekávali výkony podle jejich chronologického věku, ale mohli s dětmi pracovat podle toho, na co měly rozumově. V psychologii to byl vlastně první úspěšný pokus „o třídění“ lidí podle rozumových schopností. Jeho úspěšnost dokazuje to, že škály Bineta a Simona, později upravené v USA Termanem a Merillovou (v roce 1921 a 1938), jsou dodnes užívány jako inteligenční test. Mělo to však také háčky. Poněkud to komplikovalo zařazení jednotlivců mezi průměrné či pod- a nadprůměrné. Vůbec už to nebylo použitelné k hodnocení úrovně rozumových schopností dospělých. Těžko lze říci o dvacetiletém géniovi, že má mentální věk osm-

24

Co s rozumem?

desátníka – většinou by byl opak pravdou. To vedlo německého psychologa Sterna k zavedení „inteligenčního kvocientu“. Postupovalo se podle vzorce: mentální věk chronologický věk

100

Mentální věk dělil chronologickým věkem a násobil stem (aby se vyhnul zlomkům). Takže sedmileté dítě, které má mentální věk sedm let, má IQ = 100, podle následujícího výpočtu: IQ

7 7

100 100

Dítě s vyšším mentálním věkem dosáhne hodnot nad 100 a s nižším pod stovku. U dospělých je to ještě složitější. Pod názvem IQ se skrývá hodnocení na základě odchylek od průměru. Aby normy nějakého inteligenčního testu měly skutečně hodnotu, tj. aby na jejich základě bylo možno jedince zařadit v rámci variability celé populace (jednoduše řečeno, abychom mohli o panu Novákovi říci, že vzhledem ke všem Čechům je tak či onak inteligentní), je potřeba vypracovat normy testu nejen na velkém vzorku zkoumaných osob (několika stech až tisících), ale také osob vybraných podle základních metodologických kritérií (tj. tak, aby ve zkoumaném vzorku bylo obdobné procento jedinců různých sociálních skupin, jako je v celé populaci). Když už to „hrubé skóre“ od správně vybraných osob máme, pracuje se s nimi běžnými metodami biosociální statistiky. Potud formální a do jisté míry mechanická stránka konstruování nástrojů měření inteligence. Problém ale má i svou stránku obsahovou. Při pohledu na rozumné či naopak nerozumné jednání lidí si spíše než po mentálním a chronologickém věku položíme otázku typu „z čeho se vlastně skládá inteligentní chování“. Jaké jsou a co tvoří dovednosti, které mají testy inteligence měřit? Je možno oddělit naučené od toho, co bylo člověku „shůry dáno“? Je inteligence jednotná vlastnost? Jinými slovy je to tak, že ten, kdo podává průměrný výkon v jednom testu, bude podobně skórovat i jinde? Nebo jde o souhrn nezávislých schopností? Tím se dostáváme k dilematu inteligence č. 1.

25


Inteligence jako „globální vlastnost“ nebo souhrn různých schopností Názory autorit se tu vyvíjely různými cestami. V první polovině našeho století se teorie inteligence nelišily příliš od výsledků, které by se daly získat výzkumem veřejného mínění. Někteří tvrdili, že inteligence je řada na sobě nezávislých vlastností, tj. laicky řečeno – někdo je chytrý na to, jiný na ono. Jiní by dali ruku do ohně za názor, že inteligence je nedělitelná schopnost, kromě níž existují i různé zvláštní schopnosti – lidově řečeno, někdo je chytrý nebo hloupý a kromě toho ještě může mít hudební či výtvarný talent. Ona „obecná schopnost“ byla označena jako g-faktor (general faktor). Některými autory byla považována za druh mozkové energie. Otec této teorie, Američan Spearman, později poněkud změnil názor – uznával řadu tzv. skupinových faktorů. Rozdíl mezi nimi a g-faktorem viděl v tom, že skupinové faktory ovlivňovaly výsledky některých testů, ale ne všech, zatímco g-faktor měl vliv na všechny zkoušky. Přirovnával proto zvláštní schopnosti ke stroji a g-faktor k síle, která jej pohání. Skok ve vývoji teorií inteligence (a tím i testů) ovlivnil pokrok v oblasti matematicko-statistických metod – zejména různé postupy faktorové analýzy (pokročilé techniky multikorelačních analýz). Ty totiž dovolovaly analyzovat hlouběji výsledky různých zkoušek a hledat vazby a vztahy mezi výkony v jednotlivých úkolech. Tak již koncem třicátých let definovali v USA manželé Thurstoneovi deset (později sedm) činitelů, které tvoří inteligenci jako celek. Šlo o sedm rozličných faktorů: 1. 2. 3. 4. 5.

faktor numerický (schopnost základních operací s čísly); slovní plynulost (schopnost lehce formulovat); verbální myšlení (porozumění slovním sdělením); paměť (vštípení, retence a výbavnost); soudnost – úvaha (schopnost komplexně řešit problémy s použitím minulé zkušenosti); 6. prostorové vnímání (schopnost dobře vnímat prostorové vztahy); 7. percepční pohotovost (schopnost rozeznávat a diferencovat aktuálně působící podněty). Stručněji, leč srovnatelně, třídí roku 1949 faktory inteligence Meili: ●● komplexita (schopnost najít v problému uspořádání); ●● plynulost (schopnost přecházet od jednoho obsahu ke druhému); 26

Co s rozumem?

●● celostnost (schopnost chápat celky, souvislosti); ●● plasticita (schopnost uspořádat jednotlivé složky problému novým způsobem). K dokonalosti dovedl tuto teorii (opírající se o faktorovou analýzu) Američan J. Guilford (1959). Ten v různých studiích uvádí padesát až sto faktorů intelektu, které definuje jako jedinečnou schopnost svého druhu, nezbytnou pro splnění úkolu určitého typu. Navrhl trojdimenzionální model, v němž jednotlivé dimenze tvoří operace, obsahy a výsledky (produkty). Pod kategorii operace zařazuje to, s čím jeho předchůdci vystačili k hodnocení celé „inteligence“ – tj. paměť, poznávání (uvědomování si nebo objevování vztahů) a hodnocení (odhadování správnosti či kvality toho, co bylo vykonáno nebo je známo). Přidává ještě divergentní a konvergentní myšlení. Konvergentní myšlení se projevuje v úkolech, v nichž existuje jedno správné řešení. Myšlenkovou práci je třeba zaměřit jedním směrem (např. doplnění matematických posloupností nebo určení toho, jak bude vypadat určitý předmět, otočíme-li jej o několik stupňů; skládání obrázků nějakého děje tak, jak se musel odehrát atp.). Divergentní myšlení se uplatňuje tam, kde existují různá „správná“ konečná řešení i cesty, kterými k nim lze dospět (např. hledání možností neobvyklého použití nějaké věci, tvoření slovních rýmů atp.). Guilford jako první upozornil na to, že při myšlenkové práci nezáleží jen na tom, jak se zachází s materiálem, ale také s čím se zachází. A to je druhá dimenze problému nazvaná obsahy. Jednoduše řečeno, lidé se liší nejen například objemem paměti, ale i její kvalitou – někdo si snáze a lépe zapamatuje předměty, jiný řeč nebo jiné uspořádané systémy (např. matematické) atp. Platí to nejen o paměti, ale i o myšlenkových operacích. Někomu to lépe „myslí“ ve slovech, jinému v geometrických tvarech. Dimenze výsledky se týká toho, co z aplikace nějaké operace na nějaký obsah vznikne – i zde se lidé liší. Někdo lépe vidí a zdůrazňuje jednotky, jiný třídy, další zase vztahy atp. Když se pak všechny tyto tři dimenze a v nich obsažené subkategorie zkombinují, dostaneme se tak k onomu výše uvedenému počtu více než sta speciálních schopností. Guilford došel k tomuto modelu (stejně jako Thurstonovi) na základě matematicko-statistických operací. Zkrátka když s lidmi dělal nějaké standardní úkoly a pak je pomocí faktorové analýzy zpracoval, objevily se určité „skupiny“, nazývané faktory, a jejich trsy (dimenze). Faktory pak – na základě obsahu, z něhož vzešly – pojmenoval. Model je to velmi složitý, impozantní, ale bohužel poznamenaný tím, co skepticky konstatuje známý bonmot. Totiž že statistika je přesný součet nepřesných čísel. Například rozdíl mezi modelem Thurstonových a Gilfordovým je dán zejména tím, že statisticky mohlo být v obou případech zpracováno 27


jen to, co tam bylo badateli předem „vloženo“ (a samozřejmě i aplikováno na zkoumané osoby). Také u polydimenzionálních modelů inteligence se ukázalo, že lze sice zavedením sta speciálních schopností lidi „třídit“ detailněji (např. u celkově průměrných objevit řadu nadprůměrných schopností), ale přece někteří lidé mají zkrátka to štěstí, že jsou dobře vybaveni po mnoha stránkách. Takže po letech výzkumů se vědci propracovali k poznání hodnému starého Egypta. Totiž že někteří lidé jsou méně a jiní více inteligentní. Málokterý vědecký poznatek vyvolává tak všeobecný souhlas jako právě tento. Souhlasíme i my a můžeme si položit další otázku:

Které schopnosti, respektive dovednosti mají vlastně inteligenční testy měřit? Když bychom tuto otázku předložili laikovi, dozajista by odpověděl, že by měly měřit takové schopnosti, aby na základě výsledků bylo možno predikovat úspěšnost toho kterého jedince v řešení životních problémů. Tomuto názoru, opřenému o zdravý rozum, odpovídají i mnohé definice inteligence. Tak například Binet viděl podstatu inteligence v dovednosti řídit myšlení určitým směrem, přizpůsobovat prostředky účelu a sebekriticky hodnotit nalezené řešení. Stern definuje inteligenci jako schopnost přizpůsobit se novým požadavkům tím, že se užije myšlenkových prostředků odpovídajících účelu. Spearman je skromnější a jako podstatu inteligence uvádí schopnost vidět vztahy. Testy inteligence by tedy měly být nástroje, jež jsou s to potřebné rozumové schopnosti diagnostikovat a najít místo toho kterého jedince v rámci populačního rozpětí výskytu dané dovednosti. Technická stránka věci, tj. normalizace hodnot, nečiní v psychologii inteligence problém (možná proto, že jde o metody matematické). Horší je to ovšem s tím, nakolik jsou úkoly v testech skutečně „modelem“ životních situací, a tedy nakolik dovolují na základě určité míry úspěšnosti vyvozovat, jaká bude úspěšnost testovaného v životě. Této „dobré“ i „špatné“ zprávy jsou si psychologové vědomi. Například polský vědec Pietrasinski říká, že testy inteligence skutečně inteligenci měří, ovšem pouze za podmínky, že budeme definovat inteligenci jako to, co měří testy inteligence. Čímž se dostáváme k sice pravdivým, ale poněkud cimrmanovským závěrům.

28

Co s rozumem?

Že je všechno v životě vždycky složitější, budeme ilustrovat na příkladech výzkumů. Když Terman v roce 1921 prováděl první standardizaci svého inteligenčního testu, využil i jednoho „vedlejšího“ výsledku. Mezi dětmi, které vyšetřil za účelem vypracování norem k testu, bylo také 1 528 dětí nadprůměrných, takových, jež dosáhly testové hodnoty IQ od 130 bodů výše. Terman část skupiny těchto dětí sledoval skoro čtyřicet let (ne všechny, protože – jak už to u dlouhodobých výzkumů bývá – některé se mu cestou „ztratily“). Již v době, kdy děti byly testem hodnoceny jako vysoce nadprůměrné, vykazovaly některé odlišnosti v chování ve srovnání se svými vrstevníky. Jejich charakteristickou vlastností byla nenasytná zvědavost, mnoho spontánních zájmů. Mezi dětmi, které už uměly číst, bylo možno nalézt „čtenářské narkomany“ věnující četbě dvacet i více hodin týdně. Inteligenční testy opakované po dvanácti letech ukázaly, že výsledky se vesměs zlepšovaly v souvislosti s věkem. Členové „elitní“ skupiny si ovšem udrželi své superiorní postavení i nadále. Dalším sledováním bylo zjištěno, že „vynikající skupina“ jako celek dosáhla v životě nadprůměrných výsledků. Byly ovšem i výjimky potvrzující pravidlo, reprezentované těmi, kdož své schopnosti zcela promarnili. Jinými slovy, když se chce, tak – alespoň ve směru dolů, nebo přesněji v oblasti nevyužitých možností – téměř všechno jde. Z našeho hlediska je ještě zajímavější výzkum provedený McKinnonem v Kalifornii. Ten zkoumal osoby, které byly ve své profesi označovány ostatními jako maximálně tvořivé a profesionálně úspěšné. Zkoumal profesní skupiny architektů, matematiků, spisovatelů, fyziků a inženýrů. Například architekti pro tento výzkum byli vybráni tak, že pět amerických univerzitních profesorů architektury bylo požádáno, aby každý nezávisle sestavil seznam čtyřiceti nejtvořivějších žijících amerických architektů. Takto bylo získáno šedesát osm osob. Jejich abecední jmenný seznam byl předložen jedenácti redaktorům renomovaných odborných časopisů o architektuře, kteří provedli další hodnocení pořadí. Čtyřiašedesát z nich bylo nakonec pozváno k výzkumu – pozvání jich přijalo čtyřicet. Ti byli důkladně „otestováni“. Podobný postup byl aplikován i v ostatních profesních skupinách. V testové baterii nebyly jen zkoušky inteligence, ale i osobnostní testy. Přímý vztah mezi výší intelektu a tvořivostí (profesní úspěšností) byl v určité míře objeven pouze u matematiků. U všech ostatních profesí nebyl nalezen žádný vztah mezi tvořivostí (profesní úspěšností) a inteligencí. Snad kromě toho, že celková inteligence jedince musí překročit pásmo slabomyslnosti, aby se mohla tvořivost projevit. Výzkumníci použili stejnou baterii testů na skupinách „netvořivých“ lidí (vybraných tak, aby splňovali stejná sociodemografická kritéria, tj. stejný věk, profese, pohlaví atp., jako skupiny „tvořivých“). Pak se pokusili vyhodnotit, 29


kde je rozdíl. Nebyl v inteligenci, ale v osobnostních vlastnostech – tvořiví lidé měli přiměřenou míru sebedůvěry, adekvátně hodnotili sebe i druhé (tj. nepropadli různým obranným mechanismům, které by zkreslovaly jak jejich vnímání světa, tak i hodnocení viděného). Byli aktivnější a orientovaní na pozitiva. V postojích se projevili jako méně rigidní, značně liberální a tolerantní k názorům druhých, sami byli nezávislí na různých předem daných sociálních schématech. Spíše zdůrazňovali individuální etické normy než přijetí hotového sociálního či náboženského systému. Jednoduše řečeno – nejen v přístupu ke své profesi měli především „vlastní hlavu“. A nejen to, hojně využívali intuice. Tvořiví třikrát až čtyřikrát častěji než méně tvořiví. Téměř nepochopitelnou odbornou senzací pak bylo, že u nich převažoval „vjemový“ přístup ke skutečnosti nad „usuzovacím“. V době výzkumů – na přelomu padesátých a šedesátých let – to bylo prapodivné. Nepochopitelné zejména ve vztahu k prvním informacím o funkci levé (dominantní) a pravé mozkové hemisféry. Vždyť právě dominantní hemisféra byla odhalena jako nositelka „skutečného lidství“, tj. řeči a abstraktně-logických operací s pojmy a jinými symbolickými kategoriemi. Tam tenkrát vidělo lidstvo ten pravý rozdíl mezi mozkem člověka a zvířete, jenž se už tak moc nedal najít v činnosti její rodné sestry – pravé (nedominantní) půlky předního mozku. Jak to, že najednou lidé, označovaní skutečnými odbornými autoritami za tvořivé, kteří za svůj život vyprodukovali spoustu hmatatelných důkazů lidského tvořivého ducha, postavili mnoho zajímavých staveb, napsali mnoho románů, se projevují tak, že není pochybností, že svoji pravou hemisféru využívají až až? Dokonce ji snad preferují před onou racionální levou. Dnes se tomu už tak příliš nepodivujeme. Ale uvedené výzkumy byly prováděny v časech, jež byly ještě plně v tenatech úcty k racionalismu. Onoho směru, který v evropském myšlení zakotvilo osvícenství a k dokonalosti rozvinul marxismus. V psychologii to byla první vlaštovka naznačující, že nebude asi vše v pořádku s ideálem člověka, jenž rozvíjí svůj rozum a poznává svět a již již sahá po tom, aby poručil větru a dešti, čímž přivedl lidstvo na pokraj ekologické a svým způsobem i morální katastrofy. Takže adié, racionalito? Sbohem intelekte i testy, které jsou moderními časy překonány, podobně jako jiný balast mýtů minulosti? Můžeme s malou nadsázkou tvrdit, že je lépe být „ne chytrý“ než hloupý? To jistě ne. Jen zdůrazňujeme, že to, co je měřeno testy inteligence, není rozhodně vše, co stojí za pozornost. Diagnostika inteligence pomůže řešit problémy tam, kde musíme vědět, jaká je vlastně horní hranice nadání částečně handicapovaného člověka. Ale i tam, kde „šťastná to žena“ – a samozřejmě i muž – vyniká v mnoha sférách, a je třeba je zaměřit (volbou profese) k jedné z nich. Přece jen nemusí být 30

SEBEPOZNÁNÍ A ŽIVOTNÍ CÍLE

Recommend Documents