Obsah Prolog / Stopy ;ábla 7 1. / Anno Domini 1400: Chladné léto 14 2. / Až do nebe a výš 66 3. / Prázdný pergamen 97 4. / Černý les 132 5. / Tajemství dómu 151 6. / Lóže odpadlíků 177 7. / Knihy, samé knihy 215 8. / Na jeden den a jednu noc 239 9. / Proroctví messera Liutpranda 279 10. / Za zdmi Montecassina 302 11. / Polibek polykače ohně 338 12. / Hrst černého popela 366
P
rolog
Stopy ďábla
Noc, hluboká noc se skláněla nad štrasburskou katedrálou. Hlavní lo; – bez věže – se tyčila do nebes jako pří; ztroskotané lodi. Katedrála byla ještě pořád jedno obrovské staveniště. Z úzkých uliček občas proniklo na náměstí před dómem psí štěkání. Zdálo se, že usnul dokonce i puch, který jinak přes den vanul přes široké náměstí. Byla to hodina krys. Vypasená rozježená zvířata hladově vylézala z děr a rejdila mezi odpadky, které se povalovaly všude v hojném množství. Už dávno si krysy našly cestu do nitra dómu přes studniční šachtu v budově. Ovšem tam, kde lidé hledali duchovní útěchu, se žádná kořist pro krysy nevyskytovala. Půl hodiny po půlnoci znepokojil katedrální krysy zvuk, jako by někdo něco mlel. Zmizely do svých úkrytů tak rychle, jak jim to dovolovala jejich tučná těla. Jen tu a tam vyčuhoval holý ocásek. Zvuk se blížil a byl hlasitější. Znělo to, jako by se třel kámen o kámen. Pak znovu strouhání, škrabání, šoupání – bylo to, jako by se po stěnách drápal nahoru sám čert. Pak zase naprosté ticho. Člověk by mohl zaslechnout písek, jak se drolí a padá na podlahu. Najednou, jako by se sem řítila mohutná bouře, zvuk zněl, jako by se temným vnitřkem dómu kodrcal vůz, vzápětí bylo slyšet hřmot a praskot pukajících pískovcových kvádrů. Jemně profilované pilíře se roztřásly jako při zemětřesení. Obrovský oblak prachu se rozlétl i do nejodlehlejších koutů. Pak se opět rozhostilo ticho a krysy zanedlouho začaly znovu vylézat z děr. Uplynula snad hodina a mletí a škrabání začalo nanovo, jako by se neviditelný kameník pustil do práce na stavbě dómu. Nebo 7
se snad Lucifer pokoušel obrovským páčidlem dóm skácet? Bylo přímo cítit, jak se zdivo rozhýbalo. To trvalo hodiny, až se na východě objevilo ranní šírání. Žádný ze štrasburských občanů, tak pyšných na katedrálu, si ještě nevšiml, co se v této noci přihodilo. Časně zrána se kostelník vydal na cestu do dómu. Hlavní portál byl zavřený, tak jak ho včera večer zanechal. Protíral si oči, když vstoupil do hlavní lodi kostela. Uprostřed, tam kde se křížila hlavní lo; s příčnou lodí, se povalovaly rozlámané kameny, části puklého kvádru, který se uvolnil z klenby. Když přišel blíž, objevil kostelník po levé ruce pilíř visíci zpola ve vzduchu, protože mu chyběl sokl. Rozdrcené kamení leželo rozházené kolem jako páchnoucí potrava, kterou tam zanechalo jakési rozežrané monstrum. Zděšený kostelník obhlížel dílo zkázy a stál tam jako ochromený. Nakonec se s křikem vyřítil z katedrály, jako by ho hnaly fúrie, a uháněl, co mu jeho staré nohy stačily, směrem k stavební huti, aby tam vypověděl, co viděl na vlastní oči. Stavitel chrámu, kumštýř ve svém oboru a proslulý pro své umění a přesnost svých výpočtů i daleko za hranicemi země, ze sebe nevypravil slova, když viděl, co se v noci stalo. Jako člověk od přírody spoléhající spíše na vědecké poznatky, fyziku a aritmetiku, nedal příliš na pověrečnou víru v kouzla. Ale toho rána se ho zmocnily vážné pochybnosti. Jen kouzlo mohlo způsobit, aby se katedrála zřítila. A když se díval na pečlivě vyříznutý svorník klenby, připadalo mu to jako div, samozřejmě satanský div. Ta zpráva se rozšířila jako blesk, nejdřív po městě, ale již brzy po celé zemi, že totiž ;ábel chce rozbořit štrasburskou katedrálu, protože toto dílo lidských rukou se blíží k nebi víc, než je rohatému milo. A brzy nato se hlásili první očití svědkové, kteří prý oné noci hleděli čertu tváří v tvář. Mezi nimi byl i jeden zeměměřič, bohabojný muž, ale žádný pobožnůstkář. Veřejně prohlašoval, že v noci zahlédl kulhající postavu s koňským kopytem, jak velkými skoky několikrát oběhla katedrálu. Od té chvíle se žádný ze štrasburských občanů neodvážil do hrdé katedrály, dokud se neobjevil biskup Vilém a ve jménu Nejsvětějšího ji nepostříkal metličkou z nejjemnějších jezevčích chlupů. 8
Zatímco se zpráva šířila dolů po Rýnu, zatímco zedníci, kamenorytci a kameníci zkoumali, jestli rozpadání jejich dómu nemůže mít přirozenou příčinu, stala se tato nevysvětlitelná událost i jinde. V Kolíně, kde mistr Arnold chtěl vybudovat dóm podle vzoru katedrály v Amiensu, se za noci začaly na pilířích hýbat kamenné sochy Panny Marie a svatého Petra, apoštola, jemuž byl napůl hotový chrám zasvěcen. Se vzdycháním, jako by trpěly vlastní tíží, uvolnily se ze svého podstavce, otočily se jakoby v tanci kolem vlastní osy a po hlavě se zřítily do hloubky – ne současně jako při zemětřesení, nýbrž jedna po druhé, jako by se domluvily za jedné jediné noci. Kameníkům, kteří po bouřlivé noci vešli do dómu jako první, se naskytl strašidelný obraz. Paže, nohy a hlavy s oním úsměvem, který s velkým úsilím vyvzdorovali na tvrdém kameni, ležely roztroušené na zemi jako levné vnitřnosti, nabízené za babku na blízkém trhu. Ti muži, i když byli známi pro svou otrlost, se rozplakali v bezmocném vzteku. Jiní se ustrašeně rozhlíželi kolem, jestli se za některým z pilířů neobjeví sám Satan osobně, s poRouchlým úsměvem na tváři a krákavým hlasem. Při bližším pohledu objevili kameníci v suti zlaté mince, vlastně malé jmění, což byl pro mnohé důkaz, že čert vždycky platí hotovými. S opovržením a hnusem hleděli ti muži na lesknoucí se zlato mincí a stěží se někdo z nich odvážil blíž než na deset kroků k těm čertovským penězům. Konečně se objevil biskup, nepořádně a jen napůl oblečený, jako by se právě před chvíli vymanil z objetí konkubíny. Za mumlání tichých modliteb – nebo to snad byly kletby? – odstrčil čumily a prohlédl si tu zkázu. Když spatřil zlaRáky, začal je sbírat. Jeden po druhém mizely v kapse jeho roucha. Pochyby kameníků, jestli to nejsou čertovské peníze, odbyl podrážděným mávnutím ruky a poznámkou, že peníze jsou peníze, a nebyl to žádný čert, nýbrž on sám, kdo je dal zazdít do soklu jako svědectví pro budoucí generace. Pochopitelně mu nikdo nevěřil. NeboR biskup byl proslulý svou chamtivostí a nikoho by neudivilo, kdyby si vzal peníze od samého čerta. O tři dny později se vrátili kupci k Rýnu se zprávou, že i v Řez9
ně, kde stavba dómu pokročila víc než kdekoli jinde, se objevil čert. Město je plné pověstí. Řezenští měšRané prý obcházejí velkým obloukem katedrálu ležící v srdci města. Dokonce mají strach, že rohatého potkají třeba i za bílého dne. Našli se i tací, kteří se neodvážili dýchat, protože morový puch, vanoucí už týdny úzkými uličkami, pokládali za ;áblův dech. Ten kdyby pronikl do nitra, rozežral by jejich duši jako žíravý louh alchymistův. Tímto způsobem přišlo o život na tucet řezenských občanů, všichni bohabojní a zaopatření poslední svátostí, mezi nimi čtyři jeptišky ženského kláštera Niedermünster, vzdáleného od katedrály jen pár kroků. Raději se udusili, než aby vdechovali to, co do svých plic už předtím nasál Lucifer. V klášteře Niedermünster sloužily jeptišky od té doby nepřetržitě vigilie, společné modlitby, bez ustání, ve dne v noci, v naději, že tím vypudí z města onen ;ábelský dech. Pálily přitom kadidlo v kotlíku s otvory, který visel v jejich kostele ze stropu a byl neustále rozkýváván. Kouř vycházející z těžké nádoby byl tak silný, že zbožné ženy oslepoval a nedovolil jim číst modlitby v jejich knížkách hodinek. Některým z nich pomátl tento pročištěný ;ábelský dech smysly. Ztratily orientaci a bezcílně těkaly ulicemi. Jiné omdlely a zhroutily se k zemi, což bylo pro mnoho dalších důkazem, že čert pronikl i do kláštera Niedermünster. Tuto hysterii, které podlehli i rozvážní měšRané, vyvolaly podivné příhody v dómu, jejichž pravdivost nicméně přivádí kronikáře do úzkých, protože jak známo pravda se s přibývající vzdáleností rozplývá. Tak jeden obchodník s kožešinami z Kolína tvrdil, že viděl na vlastní oči, jak se jižní věž řezenského chrámu během jediné noci scvrkla o celé poschodí. Potulný jarmarečník přísahal při životě své staré matky, že západní portál katedrály změkl jako z vosku, i když byl vytesaný z kamene jako všechny chrámové portály. Pravda byla, že jednoho rána chyběl kámen z podstavce u portálu, a už se neobjevil. Pravda také byla, že svorník v klenbě hlavní lodi jednoho dne zmizel. Chybějící kámen by mohl snadno způsobit zřícení celé katedrály. Jen mimořádné umění tehdejších chrámových stavitelů a jejich rychlý zásah tomu zabránily. 10
Nové pověsti se vyrojily, když z katedrál v Mohuči a Praze, z mariánských kostelů v Gdaňsku a Norimberku došly zprávy o podobných událostech. Dokonce i v Remeši a Chartres se v tamějších velkých dómech rozkývaly sloupy a pilíře, k zemi se zřítily hlavice sloupů a galerie, poté co je ze zdiva uvolnila neviditelná ruka. Lidé, cestující z Burgosu a Toleda, Salisbury a Canterbury, vyprávěli, že v katedrálách padající kameny pohřbily několik lidí. Byla to velká doba pro potulné kazatele, kteří s kvílením a nářkem táhli krajinami a s napřaženou paží předváděli lidu pozemské slzavé údolí. Hřích zpupnosti se přidružil ke hříchu rozkošnictví a nebylo nejmenších pochyb, že ve hře má svou odpornou pracku sám čert. Pán Bůh mu nechává volnou ruku jen proto, aby pokořil lidskou pýchu. Záhadné příhody jsou důkazem o nevůli Nejvyššího, který není nakloněn pompě a přepychu velkých katedrál. Bylo by omylem myslet si, že katedrály v západní Evropě jsou stavěny pro věčnost. Nedokazují události poslední doby pravý opak? A nemohla se kdykoliv, v kterýkoli den, v kteroukoli hodinu, zřítit některá z velkých katedrál, kterou počural Lucifer? Svými plamennými kázáními neušetřili kazatelé ani lid, ani duchovní, ba i biskupové dostali svůj díl. Potulný kazatel Gelasius horlil ve stínu kolínského dómu proti nezodpovědnému, bezbožnému lidu, kterému jde jen o moc a peníze. Měštky byly proklínány, protože nosily šaty s vlečkou jako paví ocasy. Kdyby ženské takové ocasy potřebovaly, tak by je Bůh už dávno takovýmito výrůstky zaopatřil. Ne, ani vysoké duchovenstvo není uchráněno podobných pošetilostí, když nosí žluté, zelené a rudé botky, na každé noze jinou barvu. A když mniši a obyčejní kněží, o biskupech ani nemluvě, uspokojují své choutky s pochybnými ženštinami a ani se tím netají, pak jsou spíš v paktu s ;áblem než ve spojení s Nejvyšším. Každý ví, že biskup radši žehná ňadrům své konkubíny než tělu Páně. A jestliže se tři papežové perou o místo prvního na zemi a každý z nich dává toho druhého do klatby, jako by byl nějaký kacíř, pak nemůže být soudný den daleko a nikdo se nemůže divit, že se ;ábel zmocnil domů Páně. 11
S kňouráním a pobrekáváním se posluchači plížili pryč. A zatímco jedni ustrašeně vzhlíželi ke špičatému štítu dómu, lezli jiní po čtyřech jako zvířata a vzlykali jako děti, kterým otec pohrozil strašlivým trestem. Vznešení mužové si trhali sametové čapky z hlav a dupali po péřových ozdobách. Ženy se ještě na ulici zbavovaly svých neslušných šatů, které ukazovaly nezahalená ňadra, a rukávů s tak dlouhými manžetami, že sahaly až k zemi. Lůza a žebráci, kterých se to netýkalo, protože jim bible beztak slibovala království nebeské, se hádali o odhozená roucha a trhali drahocenné oblečení, aby si každý mohl odnést aspoň kousek. Ve městě panovalo pozdvižení a bohatí měšRané zabarikádovávali dveře a stavěli hlídky jako v dobách moru a cholery. Dokonce i za zavřenými dveřmi se snažili potlačovat kašlání a kýchání, vždyR to bylo pokládáno za znamení Satanášovo, který vylétal z lidského těla. Nocí se rozléhaly kroky městských pacholků, kteří pochodovali ulicemi, vyzbrojeni dlouhými kopími. A co se ještě stalo na Velký pátek před vzkříšením Pána Ježíše: Lázeňské domy, tyto pelechy hříšných rejdů, zůstaly prázdné. Příštího jitra se kolínští občané probudili s hořkou pachutí v ústech. Tu jim tam mohl zanechat jen čert. Později než obvykle opustila většina z nich své domy. Nad katedrálou kroužili velcí černí ptáci. Jejich krákání se toho rána podobalo spíš bezmocnému křiku malých dětí. Vycházející slunce ozářilo hlavní portál jasným světlem. Boční stěny budovy ležely ve stínu a působily temně a hrozivě, jinak než v ostatní dny. Dokonce i kameníkům, kteří se už dávno dali do práce a jimž vítr a počasí jindy vůbec nevadily, byla dnes z nějakého důvodu zima. Byl to také jeden z kameníků, který si všiml ošuntělého muže na schodech u portálu. Podřimoval, zády opřený o ze;. To nebylo nic zvláštního. Na stupních katedrály nezřídka strávili noc cizinci a řemeslníci na vandru. Ale po noci jako byla tato, kdy všechny pohledy byly plné podezřívavosti, vzbudil každý cizinec mimořádnou pozornost. Dlouhé roucho bylo rozedrané a podobalo se černé kutně potulného kazatele, který den předtím vyvolal u Kolíňanů pohřební náladu. A skutečně, když se kameník přiblížil, poznal bratra Gelasia, který den předtím ohlašoval 12
příchod posledního soudu. Kazateli se třásly ruce. Pohled upíral upřeně na zem. Na kameníkovu otázku, jestli opravdu je bratr Gelasius, odpověděl němým přikývnutím, ale nevzhlédl. Kameník už chtěl jít a dál se věnovat své práci, když kazatel nečekaně otevřel ústa. Ale místo slov se z nich vyřinul jen proud černé krve a jako bystřina mu zalil potrhané roucho. K smrti vyděšený kameník ucouvl, nevěděl, co si počít, a rozhlížel se kolem, kdo by mu mohl pomoci. Ale nikdo tam nebyl. Ukazovákem zamířil Gelasius ke svým otevřeným ústům a vydal ze sebe jen klokotavé a bublavé zvuky jako nějaký pomatenec z chorobince. Teprve te; kameník pochopil, ba mohl to zřetelně vidět: Kazateli vyřízli jazyk. Kameník se tázavě zahleděl na Gelasia. Kdo kazatele tímto krutým způsobem umlčel? Gelasius pokrčil krví potřísněné ukazováky a položil si je vlevo a vpravo na čelo. A aby si mohl být jistý, že mu kameník porozumí, položil si pravičku na zadek a naznačil pohyb, jako by chtěl popsat dlouhý ocas. Pak naposled pozdvihl zrak a v očích měl hrůzu. Kameník se pokřižoval a v panice se vyřítil pryč. Jak by také mohl tušit, že pro neštěstí, které postihlo města a naplnilo lidi hrůzou a strachem, existovalo zcela přirozené vysvětlení, mající původ v zamčené skříňce. Když ji otevřeli, uvrhla celou zem do zmatku, něco jako Pandořina skříňka. Obsahovala totiž kousek papíru, pro který bylo mnoho lidí ochotno vraždit. Ve jménu Páně i bez něho. Kdyby kameník věděl, co se stalo před dvanácti lety, Anno Domini 1400, pochopil by. Ale takhle nic nechápal. Nikdo nic nechápal. A strach je špatný rádce.
13
A
nno Domini 1400 Chladné léto
Když se přiblížil čas porodu, vzala Afra, děvečka na statku fojta Melchiora z Rabensteinu, košík, s nímž obvykle chodila na houby, a z posledních sil se odvlekla do lesa za dvorcem. Dívku s dlouhými copy nikdo nenaučil, co je potřeba při porodu udělat, protože až do nynějšího dne si jejího stavu nikdo nevšiml. Byla dost šikovná, aby rostoucí plod skryla pod širokým, hrubým oblečením. O minulých dožínkách ji znásilnil fojt Melchior na seně ve velké stodole. Kdykoli si na to vzpomněla, udělalo se jí špatně, jako by se napila hnijící vody nebo snědla zkažené maso. Nesmazatelně se jí do paměti vryl obraz vilného starocha s černými lomivými zuby jako ztrouchnivělé dřevo, jak se na ni vrhl s chtivýma vypoulenýma očima. Levý pahýl nohy, na němž byl připevněn dřevěný kyj, se třásl vzrušením jako psí ocas. Po drsném ukojení svého chtíče jí fojt pohrozil, že ji vyžene ze statku, jestli jen pípne. Mlčela, plná studu a hanby. Jen faráři ve zpovědi prozradila tu příhodu v naději, že jí bude její hřích odpuštěn. Zpově; jí přinesla trochu úlevy, aspoň zpočátku, kdy se po celé tři měsíce denně modlila pět otčenášů a právě tolik zdrávasů. Jakmile však zjistila, že správcův hanebný čin nezůstal bez následků, zmocnil se jí bezmocný vztek a proplakala celé noci. V jedné z těchto bezesných nocí vymyslela plán, že se nechtěného dítěte zbaví v lese. Te; se instinktivně zapřela nataženýma rukama do stromu, s nohama doširoka, v naději, že dítě z ní vypadne jako u telící se krávy. To znala. Na vlhkém kmeni smrku rostly václavky a šířily ostrý pach. Prudká bolest Afře jako by trhala vnitřnosti a musela 14
se zakousnout do nadloktí, aby potlačila výkřiky. Rozechvělými plícemi nasávala pronikavou vůni hub. Na okamžik ji ta vůně omámila, tak dlouho, dokud z ní nežbluňklo cosi kluzkého na měkký mech: chlapec s černými rozcuchanými vlásky, jaké měl fojt, a tak silným hlasem, až se Afra musela obávat, že ji někdo objeví. Roztřásla ji zimnice, chvěla se strachem a slabostí a nedokázala jasně myslet. Plán, že novorozenci roztříští hlavu o strom, jak to běžně znala u králíků, si rozmyslela. Ale co má podniknout? Jako smyslů zbavená si svlékla jednu ze svých dvou sukní, roztrhala ji na kusy a otřela s ní krev z malého tělíčka novorozence. Přitom udělala objev, na který zpočátku nedbala, protože se domnívala, že se z rozčilení přepočítala. Ale pak začala počítat znovu a znovu: Na levé ručičce dítěte bylo šest prstíků. Afra se zděsila. Znamení nebes! Ale co mělo znamenat? Jako ve snách zabalila novorozence do zbylých cárů sukně, položila ho do košíku a ten pověsila – na ochranu před divokou zvěří – na nejnižší větev smrku, který jí posloužil jako porodní stolice. Zbytek dne strávila Afra ve stáji u dobytka, aby se vyhnula pohledům čeládky. Chtěla být sama se svými myšlenkami a s úzkostlivou otázkou, co asi může to znamení nebes znamenat: šest prstů na ruce. Svůj původní úmysl, totiž dítě zabít, už dávno pustila z hlavy. Z bible znala Afra vyprávění o malém Mojžíšovi, kterého matka pohodila a on plul po Nilu v proutěném košíku, dokud ho nezachránila egyptská princezna a nedopřála mu vznešeného vzdělání. Ani ne dvě hodiny chůze odtud tekla velká řeka. Ale jak tam dítě nepozorovaně dopravit? Navíc neměla žádnou bezpečnou schránku, která by mu mohla posloužit jako lodička. Když se začalo smrákat, vrátila se Afra s hlavou plnou trudných myšlenek do čeledníku v podkroví hrázděného domu. Marně se pokoušela usnout. I když ji tajný porod vyčerpal, nemohla zamhouřit oka. Dělala si starosti o novorozence, který bezmocně visel ve větvích. Určitě v tom košíku mrzl a plakal, a tím mohl přilákat lidi a zvířata. Nejradši by vstala a vydala se ve tmě do 15
lesa, aby se po chlapci podívala. Ale připadalo jí to příliš nebezpečné. Příštího dne čekala celá neklidná na vhodnou chvíli, aby se mohla nepozorovaně vytratit ze dvora. Až kolem poledne se jí podařilo nenápadně se vykrást a běžela bosa do lesa na místo, kde den předtím slehla. Doběhla celá udýchaná a hledala větev, na kterou košík s novorozencem pověsila. Nejdřív si myslela, že v rozčilení zabloudila; košík totiž zmizel. Afra se snažila zorientovat. Stal se snad zázrak a včerejší událost ji zcela zmátla? Už se chtěla vydat jiným směrem, když jí do nosu stoupl pronikavý pach hub. Shýbla se, a když obhlížela zem, objevila na mechu tmavé krvavé skvrny. Skoro denně odbíhala Afra v následujících dnech do lesa, aby pátrala po pohozeném dítěti. Děvečce tvrdila, že chodí na houby. Po každé jich také našla dost, žluté lišky a buclaté pravé hřiby, křemenáče s červeným kloboukem a václavky, kolik jich jen unesla; ale nenašla ani stopu, ani náznak, co se s novorozencem mohlo stát, a nenašla ani klid pro svou duši. Mezitím plynul čas, nadešel podzim a nízké slunce barvilo listy do ruda a jehličí do hněda. Jako houba nasával mech studené vlhko, cesta lesem byla stále obtížnější a Afra už vlastně nedoufala, že by našla nějaké znamení o svém dítěti. Minuly dva roky a zatímco čas většinou hojí všechny rány, které nám zasazuje život, Afra se nedokázala vyrovnat se svým strašlivým zážitkem. Každé setkání se správcem Melchiorem v ní znovu probudilo vzpomínky, a kdykoli zaslechla tupé dusání jeho dřevěné nohy třeba jen z dálky, snažila se někam utéct. I Melchior se vyhýbal setkání s ní, přinejmenším až do onoho podzimního dne v září, kdy trhala jablka na nejvyšším stromě za stodolou, malé zelené plody, které kvůli deštivému a studenému létu pořádně nevyrostly. Zcela zabraná do namáhavé práce si nevšimla, že se za ní fojt připlížil a u žebříku jí chtivě nakukoval pod sukně. Spodní prádlo nenosila, a tak se k smrti ulekla, jakmile si všimla hříšných pohledů správcových. Beze studu a drsným hlasem Melchior děvečce přikázal: „Slez dolů, ty malá děvko!“ Afra ustrašeně poslechla, když se však chlípník ji pokoušel 16
k sobě prudce přitisknout a znásilnit, začala se prudce bránit a pěstí ho udeřila do tváře, až mu z nosu vystříkla krev, jako když zapíchne vepře, a její oblečení se zabarvilo rudě. Rabiátského správce to zřejmě ještě víc vzrušilo, neboR ji nepustil, naopak, jako smyslů zbavený ji strhl k zemi, shrnul jí sukně přes hlavu a lovil svůj úd z kalhot. „Jen do toho, jen do toho!“ supěla Afra. „Však ono se ti podaří uvrhnout mě po druhé do neštěstí, které je i tvoje!“ Melchior se na okamžik zarazil, jako by se trochu vzpamatoval. Afra využila té chvíle a vyrazila ze sebe: „Tvůj minulý poklesek nezůstal bez následků, narodil se chlapec s vlasy jako máš ty!“ Melchior znejistěl. „Lžeš!“ vykřikl nakonec a dodal: „Ty děvko!“ Pak ji pustil. Ale ne proto, aby se poptal po bližších okolnostech, nýbrž aby jí nadával: „Hanebná couro, myslíš, že jsem tě neprokoukl? Těmi řečmi sleduješ jen to, abys mě vydírala! Já už tě naučím, jak se chovat k Melchiorovi, zemskému správci, ty lstivá čarodějnice!“ Afra sebou trhla. Každý v zemi sebou trhl, když zaslechl slovo čarodějnice. Ženy a kněží se při tom slově pokřižovali. Stačilo obvinění z čarodějnictví, nebylo třeba žádného důkazu, aby začalo nemilosrdné pronásledování. „Čarodějnice!“ opakoval fojt a odplivl si. Pak si urovnal šaty a spěšně odkulhal. Když se Afra namáhavě zdvihla, řinuly se jí po tváři slzy bezmocného vzteku. Zoufale tiskla čelo na žebřík a hlasitě vzlykala. Jestli ji fojt označí za čarodějnici, stěží unikne strašnému osudu. Jakmile jí trochu oschly slzy, prohlédla si své oblečení. Šněrovačka byla rozervaná, sukně a halenka plné krve. Aby se vyhnula otázkám, vyšplhala až na vrcholek stromu. Tam zůstala až do setmění. Teprve po klekání, které sem doléhalo z dálky, se odvážila slézt ze svého úkrytu a vplížit se zpátky do dvora. V noci ji přepadly mučivé myšlenky a obrazy. Katovi pohůnci se k ní blížili se žhavými železy a dřevěné stroje s koly a bodci čekaly jen na to, aby roztrhaly její mladé tělo. Tuto noc Afra pojala rozhodnutí, které mělo změnit její život. Nikdo si nevšiml, když se krátce po půlnoci vykradla z čeled17
níku. Vyhýbala se každému prknu v podlaze, které by mohlo zavrzat, a podařilo se jí bez jediného zrádného šramotu dorazit až k příkrému schodišti vedoucímu klikatě z podkrovní místnosti dolů. V šatně pro děvečky si opatrně svázala uzlík se šaty, popadla pár bot, které mohla v temnotě nahmatat, a bosa opustila zadními vrátky dům. Na dvoře ji rázem obalila vlhká mlha jako hustá pavučina a Afra se vydala k velké stodole. I když mlha zahalovala měsíc i hvězdy, šla zcela jistě. Cestu dobře znala. Když se dostala k malé brance vedle velkých vrat, odsunula zástrčku a otevřela. Ještě nikdy si nevšimla, že vrátka při otevření vydávají naříkavý zvuk, jako když se staré kočce šlápne na ocas. Vrzající dvířka ji vylekala k smrti, a když se rozštěkal jeden ze šesti správcových psů, zůstala úlekem jako přimražená. Srdce jí tlouklo až v krku a bez hnutí strnula na místě. Jako zázrakem pes brzy přestal štěkat a zdálo se, že ji nikdo nezpozoroval. Zamířila do zadní části stodoly, jejíž podlaha byla pokryta širokými fošnami na ochranu před vlhkem. Tam pod posledním prknem měla schovaný svůj nejcennější a jediný majetek. I když ve stodole byla tma jako v pytli, dotápala se Afra až k úkrytu, bosou nohou šlápla na myš nebo krysu, která s pištěním uprchla. Zdvihla prkno a vytáhla plochou, do pytloviny zabalenou krabičku. Byla jí dražší než cokoliv jiného. Opatrně, aby nezpůsobila hluk, se vykradla ze správcova statku, který jí byl od jejího dvanáctého roku domovem. Musela počítat s tím, že její nepřítomnost zjistí už brzy ráno, ale stejně tak si byla jistá, že ji stěží bude někdo hledat. Tenkrát, před třemi lety, když se stará Gunhilda nevrátila z práce na poli, taky se o ni nikdo nestaral, a byla to spíš náhoda, že správcův myslivec našel její mrtvé tělo houpat se na lípě. Oběsila se. Po hodině cesty temnotou se mlha zdvihla a Afra, která se vydala podél okraje lesa, se pokusila zorientovat. Sama nevěděla, kam vlastně chce. Jen pryč, daleko pryč od fojta Melchiora. Zastavila se, roztřesená zimou, a naslouchala do noci. Odněkud k ní doléhal zvláštní zvuk, ne nepodobný švitoření malých dětí. Když šla dál, narazila na potok, vinoucí se podél lesa. Z vody stoupal ledový chlad, a i když potřebovala zhluboka 18
nabírat vzduch do plic, dýchala jen krátkými nádechy. Byla u konce sil. Bosé nohy ji bolely. Přesto se neodvážila nazout si drahocenné boty, které si nesla v uzlíku. Posadila se u pokroucené vrby, těsně u šumícího potoka. Natáhla nohy a předloktí si zastrčila do rukávů. A když tak podřimovala, zmocnily se jí pochybnosti, jestli se s útěkem neukvapila. Jistě, Melchior z Rabensteinu byl odporný surovec a kdoví, co všechno by jí ještě udělal; ale bylo by to horší než umřít hladem nebo zmrznout někde v lese? Neměla nic k jídlu, neměla střechu nad hlavou, ba vůbec nevěděla, kde je a kam se má vrtnout. Ovšem skončit jako čarodějnice na hranici? Vytáhla z uzlíku široký šátek ze silné látky. Tím se přikryla a snažila se odpočinout si. Na spánek nebylo pomyšlení. Hlavou se jí honilo příliš myšlenek. Když po nekonečné noci otevřela oči, bublal jí u nohou v ranním světle potůček. Z vody stoupaly mléčně bílé cáry mlhy. Bylo to tu cítit po rybách a hnilobě. Ještě nikdy neviděla mapu, jen slyšela, že něco takového existuje, pergamen, na kterém byly zakresleny řeky a údolí, města a hory, úplně malé a jak je vidí ptáci – zázrak, nebo kouzlo? Nerozhodně zírala do vody. Někam ten potok přece musí téct, uvažovala. V každém případě jí připadalo správné sledovat tok vody po proudu. Každý potok si hledá řeku a u každé řeky leží město. Tak znovu zdvihla svůj uzlík a pokračovala podél kroutícího se potoka. Po levé straně cesty zářily na kraji lesa rudé bobule klikvy. Afra si jich hrst natrhala a vsunula do úst. Chutnaly kysele, ale kyselost ji osvěžila, a tak zrychlila chůzi, jako by měla někam dorazit v pevně stanovenou dobu. Bylo kolem poledne a Afra ušla asi patnáct mil, když narazila na mohutný skácený kmen stromu, ležící napříč přes vodu a sloužící jako můstek. Na druhé straně potoka vedla vyšlapaná stezka k mýtině. Vnitřní hlas ji varoval, aby potok nepřecházela, a protože beztak neměla žádný pevný cíl, šla dál, pořád podél potoka, až ucítila kouř, neklamné znamení, že nablízku je lidské obydlí. Přemýšlela, co řekne, až se jí budou lidé vyptávat. Mladá žena 19
sama na vandru, to byl důvod k otázkám. Afra nebyla příliš obratná ve vymýšlení příběhů. Život ji naučil jen tvrdé realitě. Proto se rozhodla, že na všechny otázky odpoví po pravdě: Že se fojt na ní dopustil násilí, že prchá před jeho nástrahami a že je ochotná přijmout jakoukoli práci, která jí zajistí chleba a střechu nad hlavou. Ještě ani nebyla se svými myšlenkami u konce, když les, podél něhož v noci a celý den putovala, náhle skončil a ustoupil široké lučinaté krajině. Uprostřed louky stál mlýn a klapání vodního kola bylo slyšet na půl míle. Afra z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak od mlýna odjíždí volské spřežení naložené tlustými pytli. To všechno působilo tak poklidným dojmem, že dál neváhala a vydala se tam. „Hej, odkud jsi a co tu hledáš?“ V horním poschodí starého hrázděného domu se objevila široká lebka, řídké vlasy posypané moukou a ve tváři přívětivý úšklebek. „Vy asi budete mlynář v tomhle hezkém domě?“ volala Afra nahoru, a aniž počkala na odpově;, dodala: „Na slovíčko!“ Široká lebka zmizela z okna a Afra šla ke vchodu. Ve dveřích se vzápětí objevila nevysoká tělnatá paní s boubelatýma rukama. Vyzývavě si zkřížila paže na prsou. Neřekla ani slovo a měřila si Afru jako nějakého vetřelce. Za chvíli se objevil mlynář, a když zpozoroval odmítavý postoj své ženy, rázem se jeho původně přívětivý výraz změnil. „Asi nějaká cikánka z Indie?“ poškleboval se pohrdavě, „nějaká taková, co nemluví naším jazykem a jako židi není pokřtěná. Nic nedáváme, a takovým už vůbec ne!“ Mlynáři byli proslulí svou lakotou – bůhví, kdo je to naučil, ale Afra se nedala zastrašit. Její husté černé vlasy a pleR opálená z práce venku mohly opravdu vzbudit dojem, že patří k cikánskému národu z Orientu, který táhl celou zemí jako hejno kobylek. Proto odpověděla sebevědomě, skoro hněvivě: „Znám váš jazyk stejně jako vy a stejně tak jsem pokřtěná, i když tomu není tak dávno jako u vás. Chcete mě vyslechnout?“ Odmítavý výraz na mlynářčině obličeji náhle zmizel a přívětivě pronesla: „Nesmíte mu ta slova zazlívat, je to dobrý a zbožný 20
muž. Ale stěží mine boží den, aby nám tu nežebrala nějaká líná sebranka. Kdybychom všem něco dali, sami bychom brzy neměli co do úst.“ „Nepřicházím jako žebračka,“ vysvětlila Afra. „Hledám práci. Od dvanácti let jsem děvečka a umím pracovat.“ „Další jedlík pod mou střechou!“ rozhorlil se mlynář. „Máme dva čeledíny a čtyři malé hladové krky, ne, táhni dál a neokrádej nás o čas!“ Přitom pokynul rukou směrem, odkud dívka přišla. Afra viděla, že s mlynářem nebude pořízení, a chtěla se obrátit a jít, když tlustá žena dloubla mlynáře do boku a nabádala ho ke shovívavosti: „Mladá holka k ruce by se mi hodila, a jestli umí vzít za práci, proč bychom ji neměli najmout? Nevypadá, že by nás chtěla vyjídat.“ „Dělej, jak rozumíš,“ zatvářil se mlynář uraženě a zmizel uvnitř domu, aby se dál věnoval své práci. Tučná mlynářka omluvně pokrčila rameny. „Je to dobrý, zbožný muž,“ opakovala a své tvrzení podtrhla mohutným pokyvováním hlavy. „A ty? Jak se vlastně jmenuješ?“ „Afra,“ odpověděla dívka. „A jak to máš se zbožností?“ „Se zbožností?“ opakovala rozpačitě Afra. Nijak valně. To musela přiznat. Hádala se s Bohem od chvíle, kdy si s ní život tak ošklivě zahrál. Po celý život se ničím neprovinila, dbala na příkazy církve, i sebemenší prohřešek na sebe ve zpovědi prozradila a kála se. Proč na ni Pánbůh seslal tolik neštěstí? „Asi to s tvou zbožností nebude žádná sláva?“ vyzvídala mlynářka, která si všimla jejího zaváhání. „Co vás to napadá!“ rozhořčila se Afra. „Přijala jsem všechny svátosti, které jsou přiměřené mému věku, a zdrávas umím dokonce odříkávat latinsky, a to neumějí ani někteří faráři.“ Nečekala na mlynářčinu reakci a spustila: „Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum, benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui…“ Mlynářka vykulila oči a zbožně sepjala ruce nad mohutným poprsím. Když Afra skončila, nejistě ji vyzvala: „Přísahej při Bohu a všech svatých, žes nic neukradla a ničím ses neprovinila. Přísahej!“ 21
„To ráda udělám!“ ujistila ji Afra a zdvihla pravici. „Důvod, proč tady stojím před vašimi dveřmi, je bezbožnost zemského správce, jemuž jsem musela být po vůli a jenž mě připravil o nevinnost.“ Mlynářka se honem několikrát pokřižovala. Nakonec prohodila: „Jsi silná, Afro. Určitě umíš vzít za práci.“ Afra přikývla a šla za mlynářkou do domu, kde skotačily čtyři malé děti, nejmladšímu mohly být tak dva roky. Když spatřily cizinku, vykřikla nejstarší, asi osmiletá dívenka: „Cikánka, cikánka! AR jde pryč!“ „Nezlob se kvůli tomu,“ uklidňovala Afru tlustá mlynářka, „vtloukám jim do hlavy, aby se cizím lidem vyhýbaly. Jak už jsem řekla, po okolí se potuluje lecjaká hladová cháska. Kradou jako straky, jisté před nimi nejsou ani děti, které prodávají jako zboží.“ „AR ta cizí čarodějnice zmizí!“ opakovala nejstarší. „Mám z ní strach.“ Afra se snažila zalichotit dětem přívětivými slovy. Když se však pokusila pohladit tvář nejstaršího děvčete, podrápala jí dívka tvář a ječela: „Nesahej na mě, čarodějnice!“ Až posléze se matce podařilo děti dlouhým domlouváním uklidnit a Afra dostala na spaní místo v rohu velké temné místnosti, zabírající celé horní patro mlýna. Zde si uložila svůj uzlík, za podezřívavých pohledů mlynářčiných. „Jak se dostane mladá děvečka jako ty k tomu, že umí odříkávat Avemaria po latinsku,“ vyzvídala baculatá žena, které Afřin výstup nešel z hlavy. „Neutekla jsi doufám odněkud z kláštera, kde se něco takového učí?“ „Co vás to, mlynářko, napadá,“ smála se Afra a na její otázku neodpověděla, „je to tak, jak jsem vám říkala, ne jinak.“ Všude v domě se rozléhalo tlumené dusání mlýnského kola, přerušované rytmickým pleskáním vody, padající z lopatek kola. V prvních nocích Afra nemohla usnout. Postupně si však přece jen na nové zvuky zvykla. Také se jí podařilo získat si důvěru mlynářových dětí. Čeledíni se k ní chovali vlídně a zdálo se, že všechno je v nejlepším pořádku. 22
Ale o svaté Cecílii a Filomeně přišlo neštěstí. Nad krajinou letěly nízké černé mraky, hnané ledovým větrem. Pršet začalo nejdřív jen váhavě, pak stále silněji, až nakonec se z nebe valily přívaly vody. Potok, který poháněl mlýn, obvykle široký stěží deset loktů, vystoupil z břehů a změnil se v prudkou řeku. V nejvyšší nouzi otevřel mlynář propust a čeledíni spěšně hloubili příkop, aby valící se hnědý proud rozdělili. S úzkostí sledoval mlynář, jak se obrovské kolo točí stále rychleji. Po čtyřech dnech a nocích se nebe smilovalo a déšR polevil; voda v potoce však stoupala dál a dál a roztáčela kolo zběsilou rychlostí. Mlynář probděl noci a pořád znovu promazával dřevěná ložiska hovězím lojem; už věřil, že zabránil nejhoršímu, když v ranních hodinách šestého dne propukla katastrofa. Zdálo se, že se třese země. Mlýnské kolo se s hlasitým rachotem rozlomilo na tři části. Voda se bez zábran vřítila přes rampu a zaplavila přízemí mlýna. Naštěstí byli všichni obyvatelé mlýna nahoře v prvním patře. Děti se ustrašeně tiskly k sukním matky, která mumlala pořád stejnou modlitbu. Také Afra se bála a ustrašeně se držela Lamberta, staršího z mlynářských čeledínů. „Musíme odtud pryč!“ volal mlynář, když si dole obhlédl to nadělení. „Voda podemílá základy domu. Je to jen otázka času, než se mlýn zřítí.“ Mlynářka zdvihla ruce nad hlavu a plačtivým hlasem volala: „Svatá matko Marto, stůj při nás!“ „Ta nám te; moc platná nebude!“ vrčel rozzlobeně mlynář a rozkazovačným tónem se obrátil k Afře: „Ty se postaráš o děti, já se pokusím zachránit co se dá.“ Afra vzala nejmenšího do náručí a dívku za ruku. Opatrně slézala po příkrých schodech dolů. V přízemí se vytvořil bublající vír. Dvě stoličky, dřeváky a tucet myší a krys se točily ve špinavé vodě. Páchnoucí břečka sahala Afře až ke kolenům. Afra si tiskla malého k hrudi, nejstarší se jí držela za ruku a svírala ji tak, až to bolelo. Tiše naříkala, aniž uronila slzu. „Brzy to bude za námi!“ povzbuzovala Afra dívku. Vedle mlýna stál žebřiňák, jaký používají sedláci z okolí k do23
pravě pytlů s obilím. Afra posadila děti na vůz a napomenula je, aby se nehýbaly z místa; pak se obrátila. Musela se postarat o další dvě. Jak se brodila zpátky, mokré sukně ji stáhly skoro k zemi. Došla právě ke schodišti, když proti ní scházela ze schodů mlynářka s oběma zbylými dětmi. „Co tu ještě chceš?“ volala mlynářka rozzlobeně. Afra neodpověděla a nechala ženu s dětmi projít. Pak vyšla ještě jednou nahoru do patra, kde mlynář a čeledíni sbírali, co jim právě padlo pod ruku. „Vypadni, dům se může každou chvíli zřítit,“ rozkřikl se mlynář na Afru. Te; i ona uslyšela, jak trámoví sténá a praská. Ze zdiva mezi dřevěnými trámy vypadávaly kameny. Čeledíni se v panice vrhli ke schodišti a zmizeli. „Kde mám uzlík se šaty?“ ptala se rozčileně Afra. Mlynář vztekle zavrtěl hlavou a ukázal do rohu, kde si před několika dny uzlík uložila. Afra si ho přitiskla k hrudi jako poklad a na okamžik se zastavila. „Bůh ti budiž milostiv!“ Mlynářův hlas, který zazníval už zdola, Afru rychle vrátil do přítomnosti. Najednou měla pocit, jako by se celý mlýn kolébal jako lo; na vlnách. S uzlíkem na prsou spěchala ke schodišti, udělala tři čtyři kroky, když se nad ní prolomil strop. Stropní trámy praskly a zůstaly ležet v oblaku prachu jak zlomená stébla slámy. Jeden z trámů ji udeřil do hlavy, až málem ztratila vědomí. Vtom ucítila, jak jí někdo popadl za ruku a vlekl pryč. Jako bez vůle se brodila vodou. Jakmile byla konečně na suchu, zhroutila se k zemi. Myslela si, že se jí to zdá, když se jí před očima začal mlýn kymácet a na místě, kde bylo prasklé mlýnské kolo, se pomalu zhroutil jako býk na porážce. Afra ztuhla, když uslyšela strašlivý rachot, jako když bouře vyvrací strom. Pak se rozhostilo ticho, přízračné ticho. Bylo slyšet už jen klokotavý zvuk vody. Znenadání proniklo slunce skrz nízké mraky a propůjčilo scenérii děsivé osvětlení. Zbytky mlýna trčely jako ostrov z vody, která se točila a bublala, hledajíc si svou cestu. Mlynář strnule zíral, téměř nezúčastněně, jako by ještě nepochopil, co se stalo. Jeho žena vzlykala, s rukama přitištěnýma k ústům. Děti ustra24
šeně vzhlížely k rodičům. Jeden z čeledínů ještě pořád svíral Afřinu paži. Z trosek domu vycházel odporný hnilobný zápach. Pištící krysy se snažily uniknout do bezpečí. Trvalo celý den a celou noc, kterou strávili v sousední dřevěné kůlně, než voda klesla. Nikdo nepronesl slova, dokonce ani děti ne. Byl to mlynář, který nakonec promluvil jako první: „Mělo to tak být,“ začal bezmocným gestem a se sklopenýma očima. „Žádná střecha nad hlavou, nic k jídlu a žádný výdělek. Co jen bude dál?“ Mlynářka vrtěla hlavou ze strany na stranu. Mlynář mluvil dál tichým hlasem, obrácený k Afře a čeledínům: „Jděte svou cestou, najděte si nějaké jiné přístřeší, místo, které vám zajistí živobytí. Vidíte přece, že my jsme přišli o všechno. Děti jsou to jediné, co nám zbylo, a já vůbec nevím, jak je uživím. Musíte chápat…“ „Rozumíme ti, mlynáři!“ kývl čeledín Lambert. Měl světle rezavé štětinaté vlasy, které se mu ježily na všechny strany jako metlička na svěcenou vodu. Ani on sám nevěděl, jak je starý, ale vrásky kolem očí prozrazovaly, že už nebude nejmladší. „Ano,“ přidal se druhý, jménem Gottfried, a na rozdíl od Lamberta působil spíš chlapecky a moc toho nikdy nenamluvil. Byl o dobrou hlavu větší než Lambert, širokoplecí a vousatý, s polodlouhými hladkými vlasy. Vypadal dobře, spíš jako městský člověk než jako mlynářský čeledín. Afra jen němě přikývla. Sama nevěděla, co s ní bude, a jen stěží potlačovala slzy. Několik dní vedla spořádaný život s prací, jídlem a spánkem. Ti lidé na ni byli hodní. A te;? Nazítří časně zrána se spolu s čeledíny vydala na cestu. Gottfried věděl o jednom velkém sedlákovi, jehož dvůr leží na horním konci údolí na pahorku. Je to sice chamtivec a držgrešle a pyšný jako páv v kurníku, takže se mu přezdívalo Pavel páv, ale když vozil zrní do mlýna, nabízel Gottfriedovi práci a chleba, pokud by chtěl změnit zaměstnání. Cestou ke starému mládenci se jen zřídka rozpředl hovor. Teprve po mnoha hodinách začal Lambert živě vyprávět příběhy ze svého života a ještě víc ze své fantazie; ale ani Gottfried, ani 25
Afra ho moc neposlouchali. Oba byli až příliš zaměstnáni sami sebou a svou situací, v níž se tak nečekaně octli. Jednou přerušil Lambert tok svého povídání a obrátil se s otázkou na Afru: „Řekni, Afro, jak to přijde, že putuješ krajem úplně sama, jako bys byla na útěku. Pro dívku tvého věku je to dost neobvyklé, a navíc nebezpečné.“ „Nemůže to být nebezpečnější, než byl můj dosavadní život,“ odpověděla Afra uštěpačně a Gottfried se na ni překvapeně podíval. „Zatím jsi o svém životě neřekla ani slovo.“ „Co je vám do něho?“ Afra mávla odmítavě rukou. Odpově; uvedla Lamberta do přemýšlivé nálady, v každém případě se na delší dobu odmlčel. Dobrou míli šlapali ti tři němě za sebou, když se Gottfried, který šel po nezpevněné cestě první, najednou zastavil a zíral dolů do údolí, odkud se proti nim řítila horda lidí. Gottfried se přikrčil a jim dvěma dal znamení, aby udělali totéž. „Co to je?“ ptala se Afra tiše, jako by je mohl její hlas prozradit. „Nevím,“ odpověděl Gottfried, „ale jestli je to jedna z těch žebráckých hord, co táhnou krajem a vyplundrují co se dá, pak nám bu; Pánbůh milostiv!“ Afra se zděsila. O žebráckých hordách se vyprávěly hrůzostrašné příběhy. Sto až dvě stě mužů táhlo zemí, bez majetku a bez práce, ale neživili se žebráním, ne, brali si, co potřebovali. Lidi, které potkali cestou, svlékli donaha a ukradli jim šaty, pastýřům vzali stáda a kvůli kousku chleba dokázali jeho majitele ubít, když jej nechtěl vydat dobrovolně. Hulákající smečka se blížila. Těch hadrníků mohlo být na dvě stě, byli ozbrojeni dlouhými tyčemi a kyji a ve svém středu táhli a tlačili žebřiňák s klecí. „Musíme se rozdělit,“ navrhl spěšně Gottfried, „nejlíp bude, když každý z nás poběží jiným směrem. Tak těm lumpům ještě nejsnáze unikneme.“ Žebráci je mezitím objevili, neboR se k nim rozběhli s divokým řevem. 26
Afra se zdvihla a s uzlíkem pevně přitisknutým k hrudi se rozběhla tak rychle, jak jen mohla. Jejím cílem byl les, položený vlevo na kopci. Gottfried a Lambert běželi opačným směrem. Afra těžce popadala dech, protože cesta nahoru byla stále obtížnější. Sprosté výkřiky luzy byly pořád blíž. Afra se neodvážila otočit, musela se dostat na kraj lesa, jinak by se stala kořistí té odporné smečky. Co by ji čekalo, se zřetelně ukázalo, když jí dřevěná tyč prosvištěla těsně kolem hlavy a zapíchla se do měkké travnaté půdy. Naštěstí byli žebráci staří a líní, a ne tak čiperní jako Afra, takže jim unikla do lesa. Tlusté duby a kmeny smrků poskytly sice trochu ochrany, ale ona pádila dál, tak dlouho, dokud volání a křik žebrácké hordy nezeslábly, až utichly docela. U konce se silami sklesla na kmen stromu a te;, když z ní spadlo napětí jako těžký kámen, stouply jí slzy do očí. Nevěděla, co dál. Bez cíle a bez zájmu, kam ji cesta zavede, pokračovala Afra po krátkém odpočinku směrem, kterým se z nouze musela vydat. Pátrat po obou mlynářských čeledínech asi nemělo smysl. Jednak to bylo příliš nebezpečné, mohla by znovu vběhnout do náručí žebráků, a pak jí ti dva nepřipadali úplně spolehliví. Les jako by nebral konce, ale po půldni, který ji připravil o zbytek sil, stromy prořídly a Afra najednou hleděla do širokého údolí, kterým protékala velká řeka. Znala jen krasovitou pahorkatinu se správcovým statkem a ještě nikdy na vlastní oči neviděla tak široké údolí, přes které by se snad dalo dohlédnout až na konec světa. Pečlivě obdělaná pole se střídala s lukami a dole, v ohybu řeky, vzduté po povodni, se krčilo – chráněno ze tří stran – několik bytelně stavěných budov, postavených těsně vedle sebe jako branné věže nějakého hradu. Afra rychle seběhla po mírném svahu, přímo k volskému spřežení, které čekalo na kraji louky. Jak se blížila, mohla rozeznat půltucet žen v šedém řeholním rouchu, které osívaly zorané pole. Příchod cizinky vzbudil jejich zvědavost a dvě z nich vyšly Afře vstříc. Jen pokývly, aniž pronesly slovo. Afra pozdrav opětovala a pak se zeptala: „Kde to jsem? Prchám před hordou žebráků.“ 27
„Neudělali ti nic?“ zeptala se jedna z nich, postarší, utrápená žena s křehkou postavou, u níž by člověk nepředpokládal, že bude vykonávat těžkou práci na poli. „Jsem mladá a mám rychlé nohy,“ pokoušela se Afra zlehčit strašlivý zážitek. „Ale těch zlověstných vagabundů mohlo být tak dvě stě.“ Mezitím se přiblížily i ostatní řádové sestry a zvědavě dívku obklopily. „Náš klášter nese jméno svaté Cecilie. Určitě jsi o něm slyšela!“ řekla ta utrápená. Afra horlivě přikývla, ačkoli o klášteře tohoto jména nikdy neslyšela. Plaše se po sobě podívala. Její hrubé šaty se při útěku lesem potrhaly. Visely z nich cáry a paže i ruce měla zakrvácené. Jeptišky pocítily soucit při pohledu na Afru a nejstarší prohlásila: „Končí den, vrátíme se domů!“ A obrácená k Afře pokračovala: „Sedni si na vůz. Určitě jsi unavená tím dlouhým během. Odkud vlastně pocházíš?“ „Byla jsem ve službě u Melchiora z Rabensteinu,“ odpověděla Afra a zahleděla se do dálky. Nejistá, jestli má mluvit dál, dodala: „Ale pak se na mně prohřešil…“ „Nemusíš mluvit dál,“ mávla jeptiška odmítavě rukou. „Mlčení vyléčí všechny rány.“ A když jeptišky vyšplhaly na vůz a usadily se na napříč položených prknech, dalo se volské spřežení do pohybu. Jízda proběhla za podivného ticha. Veškerý hovor náhle utichl a Afra měla nedobrý pocit, jestli radši neměla mlčet. Svatá Cecilie se nalézala, jako ostatně všechny kláštery, v poněkud odlehlé končině, zato ale byla opevněná jako vzdorovitý hrad. Lichoběžníkový půdorys komplexu mohutných, silnými zdmi obklopených budov se ideálně přizpůsobil ohybu řeky. Vstupní brána na straně odvrácené od řeky byla vyšší než širší, obitá železnými pláty, a končila nahoře lomeným obloukem. Ležela trochu výš a jeptiška, která kočírovala volské spřežení, prásknutím bičem zvířata popohnala, aby se rozběhla a zvládla stoupání. Ve vnitřním dvoře kláštera jeptišky slezly z vozu a jedna po druhé zmizely v protáhlé budově po pravé straně, se dvěma poschodími a vysokými špičatými okny. Starší jeptiška zůstala 28
s Afrou, jiná zavedla spřežení do stáje na čelní straně rozlehlého dvora. Zde se nacházely stáje s dobytkem, krmivem a potravinami, sloužícími samozásobování kláštera. Kostel po levé straně byl nejvyšší budovou, i když podle regulí řádu měl místo věže jen dvě věžičky na hřebenu střechy. Vnější zdi byly opatřeny dřevěným bedněním z trámů a dlouhých tyčí navzájem spojených fošnami, sloužícími jako pracovní plošiny. Jako kostra obrovské ryby čněly holé střešní trámy přímo do nebe. Úzké žebříky z hrubě opracovaného dřeva vedly z jednoho poschodí do druhého až ke střešnímu štítu. Zchátralý kostel, postavený ještě ve starém slohu, musel ustoupit novostavbě. Te;, po setmění, práce ustaly. Řemeslníci se stáhli do své hutní osady u západní zdi kláštera. Žádný muž nesměl strávit noc v klášteře. Afra sebou trhla, protože železná brána zapadla do zámku s hlasitým bouchnutím, jako by jí vládla čertovská ruka. „Určitě jsi unavená,“ mínila stará jeptiška, která byla na ten zvuk zřejmě zvyklá jako na zvonění při sanctus, „ale nejdřív se musíš představit abatyši a poprosit ji o vpuštění. Takový je předpis. Tak poj;!“ Afra ochotně následovala jeptišku do protáhlé budovy. U vchodu si odložila svůj uzlík. Společně vystoupaly po kamenném schodišti vinoucím se jako šnek a dorazily do zdánlivě nekonečné chodby s křížovou klenbou a nepravidelnými kamennými kvádry na podlaze. Malé vikýře lodičkovitého tvaru, zasklené vypuklými skleněnými tabulkami, skýtaly už za dne jen málo světla a te;, vpodvečer, posloužily nejvýš pro orientaci. Na konci chodby se ze tmy vynořila jeptiška v bílém hábitu a s černým škapulířem. Pokývla Afře, aby ji následovala. Druhá jeptiška se beze slova vzdálila směrem, odkud přišly. Po druhém schodišti, stejném jako to první, se konečně dostaly do druhého poschodí do holého předsálí, jehož jediným vybavením byly třikrát tři židle, rozestavené u zdí místnosti. Ve čtvrté stěně byly dveře a nad nimi svatý obraz malovaný al fresco. V klášteře nic nemělo připomínat soukromé vlastnictví nebo privátní sféry. Jeptiška proto vstoupila bez zaklepání, jenom zběžně zamumlala: „Laudetur Jesus Christus.“ 29
Velikost tmavé místnosti a do výšky narovnané pergameny v regálech prozrazovaly, že je to pokoj abatyšin. Ta se zvedla od hrubého dřevěného stolu uprostřed místnosti, na němž hořela louč a šířila štiplavý zápach. Vypadalo to, jako by abatyše už dávno o Afře věděla, neboR jeptiška se beze slova vzdálila a Afra najednou stála proti ní sama a v rozpacích. Připadala si jako nahá a zranitelná ve svých rozedraných šatech a pohled na abatyši v ní vzbuzoval respekt. Abatyše měla podivně nazelenalou tvář a vyzáblé tělo. Tam, kde jí vykukoval hubený krk ze škapulíře, vypadaly svaly a žíly jako síR provázků. Pod křídlatým čepcem vylézaly matně šedé vlasy. Člověk by ji málem pokládal za mrtvolu, která právě vyšla z hrobu, kdyby tu nebyly žhavé jiskry, jež vylétávaly z jejích hluboko posazených očí. Nebyl na ni zrovna příjemný pohled. „Slyšela jsem, že svět se s tebou nemazlil,“ pronesla abatyše hlasem, který byl v protikladu k jejímu zevnějšku docela příjemný, a při těch slovech pokročila směrem k Afře. Afra pokývla se sklopenou hlavou a přemýšlela, jak by se mohla vyhnout dotyku s kostnatou, málem průhlednou abatyší. Ta se však naštěstí zastavila na dva kroky před Afrou. Paže jí visely podél těla jako konopná lana. „Jsi tedy ochotná po celý život odpírat veškerým žádostem těla, jak to předepisuje řád svatého Benedikta?“ Abatyšina otázka střízlivě visela v prostoru a Afra nevěděla, co s ní je, nevěděla, co má odpovědět. Bůhví že měla veškerých žádostí těla plné zuby, ale na druhé straně neměla v úmyslu vzít si závoj a vstoupit do řádu němých jeptišek. „Jsi schopná mlčet, odříci se masa a vína a milovat bolest víc než dobrodiní?“ pokračovala abatyše. Chci střechu nad hlavou pro tuhle noc a možná jídlo na cestu, chtěla říct Afra. A dodat, že v životě dostala maso beztak jen vzácně; ale abatyše ji vyrušila z myšlenek: „Chápu, že váháš, má dcero, také nemusíš odpovědět ještě dnes. Čas ti pomůže najít správné rozhodnutí.“ Pak zatleskala, načež se objevily dvě sestry. „Připravte lázeň, ošetřete jí rány a dejte jí nové šaty!“ poručila 30
