S T U D I E
SCHILSON \Q
oo
o\ i—i II
100 LET O D N A R O Z E N Í
GUARDINIHO
NACISMUS A KATOLICKÁ CIRKEV VLADISLAV
DEML A HOLAN
NEUWIRTH
A D A M K R A V A R S K Ý Z E SLEVTC
MACHA
M É S T A N O V Y D Ě J I N Y Č E S K É LITERATURY
O H L A S Y V E L E H R A D S K É POUTI S O U H R N N É S D É L E N ! V O N S K 1. 12. 1985 PFTEDNASKA S O U D R U H A
HROZY
T A Ž E N Í PROTI K A T O L Í K Ů M A S A M I Z D A T U N A MOUAVFI CÍRKEV A REŽIM
>
MESTAN
PETER
LOTAR
s§ PJ
CO
>H
CO
ČÍSLO
103
OBSAH Studie A R N O SCHILSON NACISMUS
A
UNIVERSÁLNÍ KATOLICKÁ
MYŠLENÍ
1
CÍRKEV
9
Články JAN V L A D I S L A V
UMĚNÍ
POTÁPĚČŮ
VLADIMIR NEUWIRTH
ADAM
KAREL M Á C H A
POZNÁMKY
23
KRAVAŘSKÝ
ZE
ŠLEVIC
K MĚŠŤANOVÝM
27 DĚJINÁM
ČESKÉ LITERATURY
30
Dokumentace OHLASY
VELEHRADSKÉ
POUTI
36
(Pokračuje na 3. straně obálky)
S T U D I E D Vy
Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.
•
Redaklor: Dr. Karel Skalicljý. Spolu redaktoři: Dr. Antonín Kratochvil, P. Václav Steiner.
•
Finanční příspčvky posílejte na: Accademia Cristianu, Administrace Studií, Via Concordia !, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.
• •
Rukopisy a ostatní redukční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, 00144 Roma, Italia. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
•
Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspčvky.
•
Podepsaní příspěvky nevyjadřuji nutně stanovisko jednotlivých redaktoru nebo členů redakční rady.
•
Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).
•
STUDIE. - Periodico bimensile. Autorizzazione Tribunale di Roma N. 249/85 del 7.5.1985. Direttore responsable: Carlo Skalický. Primed
in
Italy
STUDIE
+
'Pravda vás
osvobodí
(Jan 8, 32)
1/1986
Studie ARNO
SCHILSQN
U N I V E R S Á L N Í M Y Š L E N Í (*) K stému výročí narození
Romana
Guardiniho
Výročí jsou vítanou příležitostí, abychom uchránili významné postavy minulosti před úplným zapomenutím a abychom důrazně připomenuli jejich trvalou, případně obnovenou aktuálnost. Dosti často ovšem následuje tomuto období intenzivnějšího studia doba tím většího nezájmu. Teprve příští léta ukáží, zda tento osud stihne i velkého teologa, myslitele a vychovatele Romana Guardiniho u příležitosti oslav stého výročí jeho narození. Tolik je na každý pád jisté: vzhledem k udivujícímu poklesu vlivu a nepatrnému zájmu o Guardiniho dílo na universitách a jeho působeni v sedmdesátých letech, m n o h o náznaků svědci o tom, že jeho postava jakož i jeho literární dílo budí znovu pozornost v době, j e ž stále více ztrácí svou orientaci. Co bylo v jubilejním roce vykonáno Všimněme si předně různých vzpomínkových slavností, které se pořádají v tomto jubilejním roce na nejdůležitějších místech jeho života a působení: tak v Mnichově, kde Guardini strávil dvacet let svého života (1948-1968) a kde byl činný jako universitní profesor; přitom se rovněž rozhodným způsobem podílel na založení oné katolické akademie, která ho od roku 1970 uctívá každoročně udílením ceny po něm pojmenované (*) Originální německý text vyšel v časopise Herder Korrespondenz 39, Č. 3, březen 1985, str. 142-145. 1
(letos ji obdržel dirigent Eugen Jocfaum), nebo v Mohuči, městě jeho dětství a mládí jakož i jeho počáteční kněžské činnostiJ e ž ho vzpomnělo sérií přednášek a slavnostním pořadem 10. února, a ne naposled na »jeho« hradě Rothenfelsu, kde se na konferenci před Letnicemi vzpomínalo Guardiniho, který zde v letech 1927-1939 působil jako vedoucí hradu a tím ovlivnil nesmazatelným způsobem hnutí německé katolické mládeže. Ještě zajímavěji působí různé odborné publikace, které vyšly v tomto jubilejním roce. Tak jsou znovu vydávána významná díla Guardiniho, např. jeho rané průkopnické filosofické dílo Der Gegensatz. Versuche zu einer Philosophie des Lebendig Konkreten (Mainz 1985, Matthias-Grünewald-Verlag), rovněž však zralá úvaha Freiheit, Gnade, Schicksal z roku 1948 (München 1985, Kösel-Verlag). K t o m u přistupuje již v druhém vydání přístupná publikace pod titulem Berichte über mein Leben. Autobiographische Aufzeichnungen (z pozůstalosti vydal F. Henrich, Düsseldorf 1984, Patmos-Verlag). Největší pozornosti se však dostalo dávno očekávanému životopisu Guardiniho, jehož autorkou je Hanna-Barbara Gerl CRomano Guardini 1885-1968. Leben und Werk, Mainz 1985, Matthias-Grünewald-Verlag). U m o ž ň u j e méně obeznámenému čtenáři poprvé pochopení díla a osobnosti Guardiniho v jejich vzájemné souvislosti a prokazuje tím nenahraditelné služby hlubšímu vysvětlení, zařazení a vniknutí do jeho různých spisů. Jako doplněk k tomuto životopisu vyšla v tomtéž nakladatelství Guardiniho čítanka; v ní Ingeborg Klimmer šťastnou rukou vybrala a tématicky uspořádala pod vhodným titulem Angefochtene Zuversicht (Mainz 1985, Matthias-Grünewald-Verlag) důležité texty z nejrůznějších Guardiniho děl. Tím získala podivuhodná šíře a perspektivní plnost jeho myšlení a tvorby na názornosti. Na pozadí životopisu H.-B. Gerl, poutavě napsaného a zároveň široce informujícího, je možno důkladněji zhodnotit život a dílo Guardiniho v jeho době a nadčasově. Trojí pohled - jakoby v záblesku reflektoru musí stačit, aby se nám poněkud ozřejmila plnost jeho myšlení a působení: význam Guardiniho jako myslitele a vědce, jeho působení jako vychovatele a konečně jeho lidská velikost a meze. Myslitel a interpret Označit Guardiniho jako vědce, rozuměj jako teologa a filosofa v přísném slova smyslu, by sotva odpovídalo jeho tvorbě a jeho vlastnímu záměru, Jeho působení v akademické oblasti směrovalo od počátku k odstraňování hranic; přesahovalo meze, jež jsou stanoveny přísným ohra2
ničením jednotlivých disciplin. T o m u odpovídá několikeré odmítnutí povolání na »tradiční« stolice a širší opis jeho profesur v Berlíně (19231939), v Tubingenu (1945-1948) a v Mnichově (1948-1962): náboženská filosofie a katolický, příp. křesťanský světový názor. Šíře, o kterou tím usiloval, a zřetel na celek zůstal po celý život charakteristickým znakem Guardi ni ho spisů: výklady Danta, Marika, Rilka, Dostojevského, Holderlina řadí se tu vedle studií o filosofech jako o Sokratovi, Platonovi, Pascalovi, Kierkegaardovi a o teolozích významu svatého Augustina nebo Bonaventury. Studium Buddhy se jeví samozřejmým vedle intensivního zájmu o boholidskou postavu Ježíše Krista. Přitom Guardini nikdy nezapomene na hledisko pozorovatele: jeho víra a jeho příslušnost k církvi m u umožňují správnější přístup k o n o m u »celku«, odkud m ů ž e být novým, teprve nyní správně vidoucím zrakem a chápajícím duchem nazírán celek světa bez falešné úzkosti z doteku. Guardtnimu tedy jde »o setkání křesťanské víry se světem, ... o otevření tohoto vědomí světa ze stanoviska víry. Guardiniho metoda se pokouší z celku nazírat na celek« (Gerl, str. 270). Přitom se v Guardiniho výkladu projevuje dědictví fenomenologického myšlení (zprostředkovaného především osobní známostí s Maxem Schelerem), jež se pokouší v nazíravém vnikání a kroužení kolem daného předmětu pochopit jej jako pravý objekt bez překotného zasahování subjektivně reflexivním myšlením. Jeho blízkost skutečnosti J e h o nezaujaté respektování konkrétna, jeho úcta k objektivnu mohou n á m zároveň ozřejmit, že Guardini ve vlastním nezaujatém výkladu, nezatížen sekundárními interpretacemi či historickým výkladem okolností, osvětluje postavy duchovních dějin, jež interpretuje, vlastním přemýšlením a odkrývá nenapodobitelným způsobem jejich existenci, v níž navzájem na sebe působí život a myšlení.
Teologické a filosofické perspektivy Přes tuto universální orientaci Guardiniho myšlení musíme uznat jeho specifickou teologickou jakož i filosofickou práci. Je příznačné, že jeho disertace z r. 1915 (Die Lehre des hl Bonaventura von der Erlösung. Ein Beitrag zur Geschichte und zum System der Erlösungslehre) a jeho habilitační práce z r. 1921 (Systembildende Momente in der Theologie Bonaventuras) jsou věnovány BonaventurovL Guardini sdílí s m n o h a významnými postavami své doby skepsi a aversi vůči ustrnulé systematice a teoreticko-racionální jednorozměrnosti scholastiky (přičemž m u 3
rxapr. i zkostnatělá neoscholastika Odo Casela znemožnila pohled na m n o h e m živější scholastiku středověku!). Guardini nachází už u Bonaventury onen rozhodný praktický základní rys teologického myšlenikterý ho samotného - přes jeho vědomí pravdy a jeho teoretické úsilí - po celý život vyznačoval a který je zřejmý např. v jeho bezpočetných spisech orientovaných pedagogicky a vzdělavatelsky a rovněž v jeho vychovatelském působení v rámci hnutí katolické mládeže. N e bez důvodu poznamenává jeho životopis, že právě tato činnost »dávala ustavičně jeho universitní práci měřítko živé pedagogiky a dialogické vřelosti« (Geri, str. 338). Jestliže je dnes následování Krista uváděno do dialektického protikladu vůči vyznávání Krista, pak se nachází tento podstatně praktický obrat víry v Krista již v jeho Křížové cestě z roku 1919, zaměřené zcela na následování, a ještě pak více v jeho pozdějších knihách o Kristu, především v díle Der Herr. Betrachtungen über die Person und das Leben Jesu Christi (1937). Meditace, nazíravé chápání a vnikání do duchovního obsahu víiy, »iheorla« v původním slova smyslu je pro Guardiniho vždy v nezrušitelném vzájemném vztahu k praxi žité víry. Guardini přitom nikdy nepodceňoval podnětnou a záchovnou, ano kriticky orientovanou funkci přísně teologického úsilí. Zmíněná čítanka pojmenovává různé obory a témata těchto teologických publikací: Vedle učeni o Bohu (zvláštním způsobem antropologicky použitého) stojí centrální úsilí o svébytnost a obsah křesťanského j e v e n í (v protikladu k »náboženství«), při čemž historie Kristova představuje střed, církev a její liturgie však tvoří životní a empirický prostor nepomíjejícího Kristova mystéria. K teologickému úsilí přistoupilo ve stejné míře a se stejnou naléhavostífilosofické myšlení Guardiniho, jež nachází svou první formulaci již v roce 1925 v jeho programovém spise Der Gegensatz. Versuche zu einer Philosophie des Lebendig Konkreten. Guardini se v této první formulaci rozsáhlého úkolu opět snaží zpřístupnit si v myšleni metodicky nesmírné bohatství skutečnosti (Gerl, str. 255). Rozhodně se přitom rozchází s Kantem a jeho reflexivní filosofií a ve svém příklonu ke konkrétnu se pokouší o pokantovskou a Kanta překonávající Kritiku konkrétního rozumu (Gerl, str. 255). Přitom ho vedla v jeho orientaci v konkrétně živém jednak životní filosofie, jejíž vliv na první desetiletí 20. století byl většinou podceňován, jednak dlouhá tradice dialektického myšlení. Přesto nesmí tím být přehlížena samostatnost guardiniovské iniciativy: Nejde m u o smíření protikladů v živém světě nebo třeba jen v myšlení; život je spíše protiklad, který je třeba snášet, j e stále prožívané napětí. 4
Guardini jako vychovatel Cílem a zásluhou Guardiniho vychovatelského působení v životě a spisech je snést a zároveň překonat napětí mezi nehotovým mladistvým životem a zralou a klidnou existencí. Již jeho literární prvotina, pouze na první pohled malá a nenápadná, slouží liturgicko-pastoračně pedagogickému úkolu, který staví jejího autora rázem do středu veřejné pozornosti. V knížce Vom Geist der Liturgie se zasazuje o to, aby přiváděl k pravému porozumění a slavení liturgických tajemství. Tento programový spis »liturgického hnutí« činí Guardiniho nejvýznamnější osobností lidového liturgického hnutí - jakou byl v Rakousku podobně Pius Parsch. Beuron a Maria Laach i Caselova teologie tajemství daly k vzniku hnutí podnět; nejsou však jeho rozhodujícími nositeli. Úvod do liturgie, kterým je knížka Liturgische Bildung; a vysvětlení Posvátných znamení zůstávají základním tématem Guardiniho až k o n o m u rozhodnému a pouze zdánlivě resignovanému dopisu zaslanému Liturgickému kongresu v M o h u č i v roce 1964, v n ě m ž dal způsobem, který vzbudil rozruch, podnět k tomu, aby byla položena otázka schopnosti moderního člověka pro liturgii. S tímto liturgicko-pastorálním působením Guardiniho je úzce spojena jeho péče o cirkevnost viry; i zde stojí uprostřed svého času a zapojuje hnutí mládeže rovněž do »liturgického hnutí« jako do »církevního hnutí«. Pro katolickou eklesiologii zůstává dodnes nezapomenutelným a průkopnickým jeho spis věnovaný katolické mládeži O smyslu církvef který začíná často citovanými slovy: »Začal náboženský proces nedozírného dosahu: Církev se probouzí v duších.« V těchto úvahách o teologickém významu církve jde Guardinimu zároveň o pedagogickou úlohu, která je rozřešena v prvopočáteční existenci církve; o plodnou protikladnost individua a společenství - o pochopení nutnosti, že cestu jak se stát člověkem je třeba hledat a nalézt přes společenství - nevidět svobodu v neorientovanosti a liberalismu, nýbrž v návaznosti a v souhlase s danou autoritou. Cílem a centrem veškerého pedagogického úsilí zůstává u Guardiniho ovšem formace nezaměnitelné osoby, lidské existence s vlastní odpovědností, autonomie určené zákonem Božím. Tyto souvislosti zprostředkované neobyčejně působivě generacím mezi léty 1920 až 1960 (připomeňme si jeho Briefe über die Selbstbildung, 1930, nebo jeho Tugenden. Meditationen über Gestalten sittlichen Lebens, 1963) patří k trvalým zásluhám Guardiniho. Životní základ těchto obsáhlých vychovatelských spisů tvoří od roku 1920 Guardiniho působení jako »spiritus rector« v hnutí Quickborn, 5
j e m u ž se plně věnoval obzvláště v době, kdy byl vedoucím duchovního centra hradu Rothenfels (1927-1939). Z d á se, že se zde Guardinimu J e m u ž dítě zůstává cizí a nepochopené a který m á velké výhrady vůči katolickému spolkářství, otvírá onen prostor společenství, který j e m u samotn é m u (a zároveň druhým) umožňuje cestu stát se plně člověkem. Tím bolestnější pro něho bude jíž na konci padesátých let zjištění, že úzké navázání na bezprostřednost rothenfelských předválečných let u ž není možné. Guardinímu se zdá »nová mládež« příliš změněna; bude pro něho v těchto letech příliš těžké orientovat se v přítomnosti. Přesto vděčíme rothenfelskému období za to, že jsme významným způsobem nahlédli do Guardiniho myšlení, schopností a utváření nových životních forem. To platí nejen pro konkrétnější praxi kněžského, liturgického a výchovného působení, nýbrž i pro jeho prozíravost a předvídání v orgarúzátorských a finančních záležitostech, jakož i pro nekonvencionelní a prakticky zaměřené i umělecky podnětné ideje při přestavbě hradu a při architektonické obnově a úpravě jednotlivých prostorů. Profil a meze Guardiniho
jako
člověka
Tím jsme se již dotkli obzvlášť charakteristických rysů Guardiniho osobnosti, jež se dají - právě na základě zmíněného životopisu - ještě dále rozvést Neměli bychom ukvapeně označovat Guardiniho jako »Evropana«; přesto však zůstává na základě své životní dráhy rozeným zprostředkovatelem mezi jihem a severem (rodem byl Ital, vyrostl v Německu), ačkoliv sám dává přednost chladné a jasné přísnosti nordického prvku. Ještě další protiklady se probudí v jeho osobě k plnému životu a projeví charakteristickým způsobem: Na jedné straně zůstává otevřen všemu, co je moderní, a moderní filosofii. Velmi záhy (1919) si pořídí drahý fotoaparát, rád a vydatně používá filmu jako nového prostředku a láska k velkoměstu a jeho rušnému životu zůstane m u vlastní po celý život. Na druhé straně m á sklon ke kritickému pozorování doby, žaluje na »barbarství« zdánlivé kultury a rozvíjí ve svých pozdějších kulturně kritických dílech (především v tenkém, ale obsažném svazečku Das Ende der Neuzeit. Ein Versuch zur Orientierung, 1950) stále více temné perspektivy. Odvaha jemu vlastní pouštět se do nových a neznámých oblastí (ne v poslední řadě akademických) a v téměř aristokratickém postoji zasazovat absolutní mezníky pojí se u něho způsobem podivně rozporným s velkou nesmělostí jakož i s myslí ustavičně váhající a tíhnoucí k pochybnostem o sobě, k těžkomyslnosti a k pocitům inferiority a s citlivou, zranitelnou 6
povahou. Osamělost, uzavřenost, způlky vytoužená a způlky vynucená příp. snášená izolovanost právě v kruhu akademických kolegů na různých universitách se pojí s množstvím přátelství nejrůznějšího druhu a intensity, jež souvisejí především s působením v hnutí mládeže. Svobodně zvolené distanci od rodiny odpovídá jedinečná věrnost církvi a vázanost na ni, ačkoliv ho ze strany církevní vrchnosti nepotkaly jen věci dobré a prospěšně: Tak m u způsobuje kritika mohučského seminárního života předběžný odklad kněžského svěcení; v roce 1919 propouští mohučská diecéze jednu ze svých největších nadějí k habilitaci v oboru dogmatiky na universitu v Bonnu, místo aby m u udělila docent ů m v mohučském kněžském semináři. Od té doby je Guardiniho poměr k M o h u č i přerušen. Duchovní rádce hnutí mládeže a angažovaný vůdce liturgického hnuti nezůstává po desetiletí ušetřen nedůvěry oficielních církevních míst; teprve v roce 1952, ve stáří 67 let, je jmenován papežským domácím prelátem; toť pozdní uznání působení tohoto tak církevně smýšlejícího muže. I nabídka kardinálského klobouku Pavlem VI. v roce 1965 těžko m ů ž e zaplašit vzpomínku na cestu utrpení, kterou Guardini sdílí s m n o h a významnými osobnostmi tohoto času. Trvalá hodnota osoby a díla Jako všichni významní myslitelé vzpírá se i Guardini každé ukvapené integraci a aktualizaci. M n o h o z jeho spisů nese nepřehlednutelnó stigma svého času a m ů ž e se jen podmínečně přenášet do přítomnosti, Příliš vzdálená n á m zůstává na konci 20. století ona přímo eschatologicky působící nálada blížícího se konce a nadějné očekávání nového člověka a nové doby po porážce v první světové válce. Příliš patetickými a nepřirozenými se jeví některé výrazové formy a obraty, jež ztěžují přístup k samotné věci. V tom se stávají v pohledu na Guardiniho život hranice v něm obsažené příliš zřejmé; tak např. chybějící ekumenická orientace, protože Guardini prakticky protestantské myslitele a teology nečetí - vyj m a Kierkegaarda - a neměl »k protestantismu vůbec žádný vztah« (Gerl, str. 303), dále specifický způsob jeho výkladu Písma, který nenašel »žádný vztah k historicko-kritické exegesi«, což činí některé výpovědi Guardiniho dnes těžko srozumitelné, konečně jeho způsob, jak přistupuje k problémům a interpretacím, které m o h o u být sotva jinak nazývány než nehistorickými, pokud posuzuje problém, příp. dílo nebo myslitele izolovaně, nezávisle na jeho době - protože pro Guardiniho je »pramenem jeho pojetí... vlastní mysíitelská, existenciálně oslovená intuice, to znamená intuice J e ž j e m u samotn é m u poskytla odpověď na existenciální nesnáz« (Gerl, str. 63). 7
C o však ještě přežívá a co n á m m ů ž e na Guardiniho životě posloužit k orientaci? Chtěl bych krátce poukázat pouze na tri momenty: Předně ukazuje Guardiniho kristocentričnost v praktickém zaměření cestu současné kristologii. Guardini darem intuice j e m u vlastním nejen osvětlil Das Wesen des Christentums (toi titul jeho knížky z roku 1938) z hlediska Krista, nýbrž poukázal zároveň na cestu následování Krista jako na pevný základ vyznávání Krista uprostřed světa. Zůstává úkolem dnešní kristologie, obecně ještě nevyřešeným, promyslit toto napětí mezi ortodoxií a ortopraxí, mezi teorií a praxí (na termínech konečně nezáleží), snášené Guardinim v centru křesťanské víry, za pomoci přesných filosofických či teologických kategorií, avšak se sotva menším myšlenkovým úsilím a cítěním srdce vzhledem k změněným podmínkám. Za druhé je třeba znovu navázat na rozhodné impulsy v Guardiniho úsilí o smysl a osvětlení smyslu liturgického dění právě vzhledem k rozmanitým projevům únavy v přítomnosti. Sotva se zdá oceňována např. Guardiniho otázka, zda »místo, aby se mluvilo o obnově liturgie, by se nemělo vzhledem k poměrům zceia změněným raději uvažovat, jakým způsobem by se měla slavit posvátná tajemství, aby se dnešní člověk mohl na nich se svou pravdou podílet«? Přitom by se mělo konečně také uvážit, zda by se neměly vnést jiné, časově přiměřenější a účinnější kategorie do výkladu a osvětlení smyslu liturgicko-sakramentálního jednání (snad model osobního sděleného jednání, aby se rozvinulo církevní společenství a symbolicko-teoretické předpoklady k širšímu symbolickému chápání svátostí apod.), jak Guardini dokázal už v roce 1918 - dávno před Hugo Rahnerem a Jos. Huizingou - použít kategorii hry na bohoslužby. Odvaha k víře nezaujatým pozorováním skutečnosti Za třetí konečně zůstává nenahraditelným a nesrovnatelným universální zaměřeni jeho myšleni Jeho vědecky zdůvodněný křesťanský světový názor se jeví bezpříkladný a nenašel dosud - bohužel - napodobitele. Váhavě a skepticky se budou dnes spíše mnozí lidé ptát, zda, jak dalece a s jakým oprávněním se může mluvit o křesťanském světovém názoru; mnozí budou mluvit o neoprávněnosti takového uvažování a ukvapeného přivlastňování idejí jiných, o vědecko-teoretické omezenosti apod. Důsledkem tohoto velmi rozšířeného postoje je přílišné omezení působnosti teologů a jejich publikací na odborné kruhy a příliš pečlivé vymezení teologie vůči blízkým vědním oborům. Nejen soubor věd trpí pod vlivem takovéhoto partikularistického a čistě odbornického myšlení, 8
nýbrž i vědecká a veřejná odpovědnost vpravdě křesťanské víry. Nebyl by to nepatrný výsledek, jehož by mohlo sté výročí Guardiniho narození dosáhnout, kdyby vzbudilo novou odvahu k tomu, aby se křesťanská víra spojovala s nezaujatým pozorováním rozmanitých forem a skutečnosti a ve světle své pravdy způsobila, aby jiná pravda zazářila. Přeložil
NACISMUS A KATOLICKÁ Zamyšlení
Vladimír
Neuwirth
CÍRKEV
ke 40. výročí konce 2. světové války Nikdo z nás by nemél v sobě, af již vědomě či nevědomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lžiŤ dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec. Právo na dějiny, Dokument Charty 77
»Dbejte, ctihodní bratři, aby v německých zemích zůstala uchována především víra v Boha, čistá a nezkažená. Nebudiž pokládán za věřícího ten, kdo slovo Bůh používá řečnicky, nýbrž ten, kdo s tímto slovem spojuje pravdivý a důstojný pojem Boha. Ten, kdo podle údajně starogermánské, předkřesťanské představy staví na místo osobního Boha temný, neosobní osud, popírá Boží moudrost a prozřetelnost, jež mocně a platně ovládá svět z jednoho konce na druhý a všechno vede k dobrému konci. Takový člověk nebudiž pokládán za věřícího. Vrchol zjevení, dosažený v evangeliu Ježíše Krista, je konečný, navěky závazný. Toto zjevení nezná žádné dodatky psané lidskou rukou, tím spíše už nezná žádné náhražky a odvary svévolnými zjeveními, jež někteří mluvčí dneška chtějí odvodit z takzvaného mýtu o krvi a rase. O d chvíle, kdy Kristus, Pomazaný dokonal dílo vykoupení, zlomil vládu hříchu a n á m udělil milost stát se dítkami Božími - od té chvíle nebylo dáno člověku pod nebem jiné jméno, v němž může být spasen, než jméno Ježíšovo,« Těmito slovy vystupuje papež Pius X I . na podnět katolických biskupů proti rozmáhajícímu se protikatolickému teroru v nacistickém Německu. Jeho encyklika Mit brennender Sorge ze 14. března 1937, dopravená tajně z Říma, rozmnožená tajně ve Fuldě a čtená pak ze všech kazatelen, shrnuje stížnosti na ostrý postup nacistů proti katolické církvi; ale především se staví proti novopohanské ideologii, kterou nacisté hodlali nahradit křesťanství. 9
»Nový společenský rád«, který nacisté nastolovali v Německu, neměl mít jen rozměr světský, časový, ale i dimensi náboženskou, jež měla posvěcovat totální nárok nacistického státu na člověka. »Říká se, že tělo patří státu a duše církvi a Bohu. Nikoli! Celý člověk, jeho tělo i duše, patří německému Lidu a německému státu,« píší například Rosenbergovy Nazionalsozialistische Monatshefte v září 1938. »Němci jako jednotlivci existují a mají právo na existenci jen jako příslušníci rasy nebo lidové pospolitosti, lidové masy, která representuje a spojuje všechny Němce. Myšlenky a tělesné symboly rasové teorie jsou nedílnou částí politického systému. To nazýváme autoritativní nebolí diktátorskou biologií.« Je přirozené, že křesťanství se svým důrazem na význam každého jednotlivého člověka v dějinách spásy, s důrazem na společný základ stvoření a tedy na rovnost lidí před Bohem, s primátem lidské osoby vůči pomíjivým strukturám státu a společnosti, nemohlo posloužit účelu, který měli nacisté na mysli. (Konec konců, jak píše Hitler v Mein Kampf, ani jedna z křesťanských církví nedokázala rozpoznat rasový problém.) Proto bylo třeba, aby byl »nový společenský řád« budován s duchovní oporou nového náboženství, nové, ryze německé církve, vybudované na údajně tradičních základech starogermánské pohanské mytologie, uzpůsobených však potřebám nové doby. »Touha dát nordické rasové duši ve znamení lidového mýtu vlastni formu jakožto německé církvi j e jedním z nejdůležitějších úkolů našeho století« (Rosenberg, Mýtus XX. století). Tvůrcem tohoto nového náboženství, »nového mýtu«, byl Alfred Rosenberg, hlavní ideolog nacistické strany, později říšský ministr pro obsazená východní území. Z tncetibodového programu »národní říšské církve«, sestaveného Rosenbergem za války, uveďme jen několik ukázek: 1. Národní říšská církev Německa si kategoricky činí nárok na výlučné právo a výlučnou moc kontrolovat všechny církve na území Říše: je národní církví Německé říše. 5. Národní církev je rozhodnuta definitivně vykořenit cizorodé křesťanské pověry, zanesené do Německa v neblahém roce 800. 7. Německá církev nemá ani pastory, ani kaplany, ani kněze, ale jen národní říšské řečníky, kteří v ní budou mluvit. 13. Národní církev žádá okamžité zastavení publikace a šíření bible v Německu. 14. Národní církev prohlašuje, že pro ni, a tedy pro německý národ, je největším ze všech dokumentů Vůdcův Mein Kampf. V něm je vtělena nejčistší a nejpravdivější etika pro přítomný i budoucí život našeho národa. 10
18. Národní církev očistí své oltáře od křížů, biblí a obrazů svatých. 19. Na jejích oltářích nesmí být nic než Mein Kampf (kniha nějsvětější německému národu a tudíž i samému Bohu), na levé straně oltáře pak meč. 30. V den založení národní církve musí být odstraněn křesťanský kříž ze všech kostelů, katedrál a kaplí. Bude nahrazen jediným neporazitelným symbolem, hákovým křížem. Takové náboženství mělo posvětit nacionálně-socialistické pojetí národa, které pohlcovalo osobnost jednotlivého člověka a bylo přímo založeno na pojmu rasy. Němec žije jen jako součást této rasy. Mravní vědomí je závislé na dědičnosti a musí se podřídit potřebám a požadavkům rasy. R o z u m se podřizuje požadavkům rasy. Každý, jehož mínění se liší od oficiální doktríny, je nezdravý a nesociální. Francouzský žalobce Francois de Menthon 17. ledna 1946 shrnuje tyto rasistické zásady ve své obžalovací řeči před mezinárodním tribunálem v Norimberku a říká: »Chtěl bych vám dnes dokázat, že celá nacistická zločinnost, rozsáhlá a organizovaná, vznikla ze zločinu proti duchu neboli z oné zločinecké doktríny, která zavrhla všechny duchovní, rozumové a mravní hodnoty, j i m i ž se národy snažily po celá tisíciletí vytvářet lidské podmínky. Tímto zločinem proti duchu je národní socialismus, z něhož pramení všechny ostatní zločiny. Nacismus je vlastně vrcholem krize moderní lidské společnosti, otřesené industrializací a technickým pokrokem ... Převládá vulgární darvinismus. Němci už nevidí v lidských skupinách a rasách nic než do sebe uzavřené entity v neustálém vzájemném zápase. Německý duch zatracuje humanismus jako dekadenci. Vidí v n ě m jen přemíru intelektualismu a souhrn všeho, co omezuje lidské vášně, podřizujíc je společným pravidlům. Židovství a křesťanství jsou odsuzovány jako náboženství cti a bratrství, vypočítaná na ubití ctností brutální síly v člověku. Zní válečný pokřik proti demokratickým ideálům moderního věku. ... Nacionální socialismus není tedy zjev povstavší jen jako následek německé porážky roku 1918 ani to není pouhý vynález skupiny m u ž ů rozhodnutých zmocnit se vlády. Je to konečný výsledek dlouhého vývoje doktrín, j e to využitkování jednoho z nejhlubších a nejtragičtějších zákoutí německé duše. Zločin, který spáchal Hitler a jeho druzi, spočívá právě v tom, že rozpoutali a do krajnosti využili utajenou sílu barbarství, která u ž předtím v německém lidu existovala.« »Jestliže tedy posuzujeme zločin proti míru nebo válečné zločiny,« uzavírá francouzský žalobce, »nemáme před sebou nějakou náhodnou 11
nebo příležitostnou zločinnost. Stojíme před systematickou zločinností, jež vyplývá přímo a nutně ze zrůdného učení, prováděného s uváženým úmyslem. Člověk, pokud nepatří k vyšší rase, není nic. Lidský život a osobní svoboda J e š t ě m é n ě pak lidská důstojnost, nejsou vůbec důležité, když jde o odpůrce německé pospolitosti. V logickém řetězu pak z toho vyplývá právo vyhladit nepřátelské nebo i jen dekadentní rasy.« Křesťanství stálo nacismu v cestě svým samotným původem, totiž vazbou na židovskou tradici (»duchovně jsme vlastně semité,« zdůraznil právě v této době Pius XI.), svým odporem k bezvýhradnému poručnictví státu nad člověkem a dále důrazem na ochranu slabých. Antisemita Streicher si například stěžoval, že »křesťanství stojí v cestě Vůdcovu radikálnímu řešení židovské otázky v Evropě«. Podobně stálo křesťanství v cestě nacistické eutanasii slabých, nemocných a postižených. Rosenberg v Mýtu XX. století píše: »Církevně-křesťanský soucit se nově vynořuje i v zednářské humanitě a vede k dalekosáhlému zpustošení našeho života. Z vnuceného dogmatu o bezmezné lásce a rovnosti všech lidí před Bohem na jedné straně a z nauky o demokraticky bezrasovém a žádnou národně zakořeněnou myšlenkou cti neneseném lidském právu na druhé straně se evropská společnost vyvinula v ochranitelku všeho méněcenného, chorobného, zmrzačeného, zločinného a prohnilého. Láska plus humanita se staly naukou, jež rozkládá všechny životní příkazy a životní formy lidu a státu a jež se tím vzepřela přírodě, která se dnes mstí. Příroda, jejímž středem je čest a povinnost, by neudržovala lenochy a zločince, nýbrž by je vyřadila. Vidíme tedy také na tomto příkladě, že se rádoby sjednocující, bezrasové schéma spojuje s nezdravým subjektivismem, zatímco sociální a státní obec, spájená ctí a povinností sice také bude muset - na základě spravedlnosti - odstraňovat vnější nouzi a stupňovat vědomí vlastní hodnoty jednotlivce v rámci vůle ke kázni, ale stejně nutně bude muset vyloučit ty, kteří nejsou rasově a duševně schopni nordické životní formy. Obojí vyplývá z toho, že se za nejvyšší hodnotu všeho jednání považuje čest a na nositele této ideje vztahuje ochrana nordicko-západní rasy.« Církev protestuje proti sterilizačním zákonům, biskupové podávají trestní oznámení ve věci nevysvětlitelných úmrtí duševně nemocných. Marně. MUnsterský biskup veřejně z kazatelny upozorňuje: »Všeobecně panuje podezřeni, ba téměř jistota, že tato úmrtí byla způsobena úmyslně, že se tu sleduje nauka, podle niž lze údajně nehodnotný život zničit, to jest zabíjet nevinné lidi, kteří u ž nemají cenu pro lid a stát. M á š ty, m á m já právo na život jen tak dlouho, pokud jsme produktivní, pokud 12
nás druzí uznají za produktivní? Pak si nikdo z nás není jist životem] ... Běda lidu, běda našemu národu, chce-li Boží přikázání nezabiješ nejen překračovat, ale takové překračování dokonce trpět a zbavit trestního postihu!« Jak vyplývá z dokumentů zveřejněných po válce, byl postup nacistů proti křesťanství a jmenovitě proti katolické církvi zásadně nepřátelský. Některá příznivá gesta (Hitlerovo první vládní prohlášení z 1. února 1933, tlak na Vatikán k uzavření konkordátu) byla bezostyšně lživým manévrem. (Hitler v kruhu spolupracovníků v dubnu 1933 řekl: »To m i nezabrání vyhubit křesťanství v Německu až do kořene. Člověk je buď křesťan nebo Němec. Obojí nemůže být.«} Boj proti církvi po převzetí moci probíhal maskované jen v krátkém období 1933-1934. V druhé etapě (1934-1939) byla j i ž církev soustavně vytlačována ze všech oblastí veřejného života, byla jí znemožňována práce s mládeží, zakazováno náboženské vyučování ve školách, nastalo zatýkání kněží i laiků. V r. 1938/39 byly zrušeny poslední církevní školy a četné kláštery. Teologické fakulty měly být nahrazeny fakultami pro nauku o rase. V této době byly také zatčeny stovky evangelických pastorů hlásících se ke skupině »vyznavačská církev«. V Německu vycházel odpor církví více shora. Většina katolických biskupů zaujímala jednoznačný postoj, dávali však spíše přednost instanční cestě (opakovaná trestní oznámení v případech podezření na eutanasii apod.) před vysloveně veřejným protestem. Míinsterský biskup Galen, čelná osobnost protinacistického odporu mezi katolíky, v dopise z roku 1941 ostatním biskupům připomíná: »Přijmeme-Ii tato další proticírkevní opatření bez veřejného protestu, kde u ž je vůbec okamžik, kdy nám nastává povinnost veřejně vystoupit za svobodu církve a obětovat za to i vlastní svobodu a život?« A sám z kazatelny kostela svatého Lamberta v Miinsteru veřejně upozorňuje: »Nikdo z nás si není jist, zda ho jednoho dne nevytáhnou z bytu, nezbaví svobody, nezavřou do vězení nebo do koncentračního tábora gestapa. Proto chci varovat před dalšími kroky na této cestě, která, jak jsem přesvědčen, svolává na lidi trest Boží a povede k neštěstí a zkáze našeho národa a vlasti. Právo na život, na nedotknutelnost lidské osoby, na svobodu, je neodmyslitelnou součástí mravního společenského řádu. Vidíte, moji drazí křesťané, že to není jen katolickokonfesijní záležitost, ale věc obecně křesťanská, ba obecně lidská a národní. Nejen kvůli právům církve, ale z lásky k našemu národu prosíme, žádáme, vymáháme: spravedlnost! Žádáme spravedlnost! Zůstane-li naše volání nevyslyšeno, pak náš národ a vlast zahyne na vnitřní hnilobu a rozklad!« 13
Nelze říci, že by takto jednoznačný postoj zaujala většina řadových křesťanů v německém národě. Lidé, kteří se tak snadno zřekli svých politických, kulturních a hospodářských svobod, neriskovali vězení nebo smrt ani pro svobodu náboženskou. Jen menší část z nich se také znepokojovala perspektivou nastolení pohanského rasového náboženství, jem u ž mělo předcházet zničení křesťanství v Německu. Martin Borman, Hitlerův tajemník, prohlásil veřejně v roce 1941: »Národní socialismus a křesťanství jsou nesmiřitelné.« Borman také vytyčil stranickou linii vůči křesťanství v poválečné době v tajných směrnicích pro župní vedoucí, citovaných později v Norimberku. Říká se v nich: »Křesťanství je v podstatných bodech převzato od Židů. Všechny vlivy, které by mohly oslabit nebo dokonce poškodit vládu lidu, představovanou Vůdcem a stranou, je nutno likvidovat.« Za války byla některá opatření proti církvi zmírněna, aby se nevyvolával neklid v zázemí fronty, ale podle uvedených směrnic měla být církev po válce zcela likvidována. Klíčovým pojmem německé rasové teorie byla »krev«. Podle Rosenberga je »krev prostředkem, sdělujícím každému jednotlivci pudově a podvědomě tendence rasy, galvanizuje a činí svěžím celý národ. Intelektuální život nesmí člověka vzdálit živelného základu této posvátné sounáležitosti.« Německé vojenské úspěchy nazval »vítězstvím krve«. »Stává se, že člověk náhodně užije prorockých slov a ani si neuvědomuje jejich dosah,« napsal po válce Francois Mauriac. »Krev opravdu zvítězila. Byla to krev mučedníků, jíž se kati nakonec zalkli.« Postupovali-Ji nacisté tvrdě proti křesťanům ve vlastní zemi, pokládali pochopitelně církev za nepřítele i v zemích podrobených. Norimberská zpráva mluví např. o pronásledování církve v Rakousku, kde byly zavírány kostely, rozpouštěny kláštery, rušeny školy a jiné katolické instituce. Zvláště brutální byl postih katolické církve v Polsku. Jen do ledna 1941 zde zastřelili Němci 700 kněží, 3000 odvlekli do koncentračních táborů; např. z 1600 polských kněží, vězněných v Dachau, se jich po válce vrátilo jen 800. Existovaly zvláštní koncentrační tábory pro řeholnice (Bojanowo). Norimberská zpráva referuje např. i o tom, že v Polsku bylo dětem zakazováno přistupovat ke zpovědi a k přijímání. Je jen přirozené, že v zemích Němci obsazených odpor proti nacismu jakožto zvrácené nauce s nejkrvavějšírni důsledky splýval s myšlenkou národního odporu. Bylo tomu tak ve Francii^ v Polsku i u nás. »Umírám jako kněz a jako Francouz,« píše francouzský kněz z Dachau a odsouzený český kněz P. Jílek píše domů: »Jsem hrdý na to, že zemřu pro svou vlast 14
a národ, že přinesu tuto oběť jménem českého kněžstva, které vždy vynikalo láskou k rodné řeči a národu.« *
*
*
Budeme-li si v následujícím textu podrobněji všímat proticírkevních persekucí a církevního odporu v tzv, protektorátě, tedy na území s nepřátelskou okupační správou a s většinou katolického obyvatelstva, je proto pochopitelné, že nelze nijak statisticky rozlišit křesťanské, vlastenecké, poph jiné postoje. Budeme tudíž prakticky výlučně referovat o persekucích vůči duchovním a o protinacistickém odporu duchovních (ať už světských nebo řeholních), aniž bychom zapomínali na desetitisíce postižených a odhodlaně bojujících laiků. Velkou postavu z řad biskupů, autoritou i odhodlaností srovnatelnou s miinsterským biskupem Galenem, jsme u nás za války neměli: Část biskupů byla pokročilého věku (kardinál Kašpar umírá roku 1941) a o třech neobsazených biskupských stolcích odmítal Vatikán z pochopitelných důvodů jednat s protektorátní vládou. Tím jednoznačnější byl však odpor zdola, z řad kněží i laiků. Stovky českých katolických kněží prošly koncentračními tábory, věznicemi, mučímami gestapa: řada z nich položila za naši vlast své životy. Kněžstvo zůstalo spojeno s národem v těžké době zkoušky vedeno vědomím, že jeho nezadatelným posláním je ochrana duchovních statků a hodnot, pomoc postiženým a povzbuzování kolísajících. Už z počtu persekvovaných vyplývá, že katolické kněžstvo jako celek splnilo své poslání duchovní opory národa. Tak např. pražská diecéze měla v roce 1938 okolo 1300 kněží včetně řeholních: z tohoto počtu tvořili Češi jen něco přes polovinu a diecéze byla po záboru Sudet zmenšena o podstatnou část (Tachovsko, Karlovarsko, Chebsko...). Uvážíme-li, že z tohoto počtu byli tři kněží popraveni a přes dvacet jich za věznění zemřelo, že více než sto kněží prošlo koncentračními tábory a věznicemi a asi padesát jich bylo interno váno, vidíme, jak velké procento kněžstva za věc národa a humanity trpělo. Počty persekvovaných kněží z dalších diecézí jsou obdobné. Celkově bylo z území tzv. protektorátu vězněno v koncentračních táborech a věznicích 260 duchovních, internováno 111, během věznění zahynulo nebo na následky zemřelo 65 duchovních, popraveno bylo osm. Hromadné zatýkání kněžstva nastoupilo hned s počátkem války, po 1. září 1939. Tak např. 10. září 1939 přijíždí několik set českých kněží a laiků do Dachau, část z nich je pak převezena do Buchenwaldu atd. Ve speciálním oddělení koncentračního tábora Dachau, j í m ž celkově 15
prošlo přes 2500 římsko-katolických duchovních (z toho více než polovina Poláků), bylo vězněno 107 kněží z protektorátu, z nichž 23 tento pobyt nepřežilo. Nacisté zabrali arcibiskupský seminář v Dejvicích, biskupský seminář v Českých Budějovicích a další: po heydrichiádě došlo k faktickému zrušení všech bohosloveckých učilišť, protože studenti byli odesláni na nucené práce. Byla zatčena třetina kanovníků svatovítské kapituly. Nejostřejší byl postup vůči řeholím. Jesuitům byla zrušena gymnázia v Bubenči a na Velehradě pro »říši nepřátelskou činnost«, byla j i m zabrána řádová kolej s filosofickým studiem v Benešově i rezidence u svatého Ignáce v Praze; benediktinům byl zabrán emauzský kostel i klášter, obojí vykradeno, členové rádu posláni do koncentračních táborů nebo totálně nasazeni, stejně bylo naloženo s novoříšskými premonstráty a dalšími. Milosrdným bratřím byla odňata nemocnice Na Františku, většina jich byla poslána do koncentračního tábora. Ženským řeholím, které se zabývaly výukou, byly zabírány školy (voršilky, školské sestry, františkánky a další). I řada řeholníc prošla koncentračními tábory, z nichž například dominikánka Dolanská v Ravensbrücku zahynula. Důvody persekuce byly různé. Od přímé účasti v odbojové práci, organizování podzemního hnutí, pomoci postiženým, přes výroky pronesené z kazatelny a na veřejnosti, až po braní rukojmích a systematickou likvidaci kulturních elit, jež byla součástí ostrého postupu nacistů vůči inteligenci vůbec. Ani persekuce však nedokázala odradit katolické duchovenstvo od plnění jeho povinností. Vzpomeňme, kolik práce vykonali kněží jen svou kazatelskou činností. Vzpomeňme historického kázání P. Staňka u svatého Vavřince nad Domažlicemi, kázání P. Aloise Tylínka J e j ž odvedlo gestapo doslova z kazatelny. Gestapo brzy poznalo, odkud je vydatně živen odpor českého lidu. Chrámy se staly zdrojem síly, na poutní místa přicházejí zástupy, aby zde načerpaly vůli vydržet a nezradit. Nacisté na to reagují již roku 1939 zákazem poutí a církevních průvodů. Za okupace se znovu ukázalo, čím je kostel lidu a národu a jak podkopává kořeny národního života ten, kdo ničí náboženský život v lidu. 8. ledna 1946 uvádí americký žalobce před mezinárodním tribunálem v Norimberku mezi zločiny nacistů pronásledování křesťanů v Československu. Zpráva mluví o zatýkání kněží už po březnu 1939, o rozpouštěni řeholních řádů, o potlačování výuky náboženství na školách, o zastavování katolického tisku, o rozpuštění tělovýchovné organizace Orel. 16
Také protestantské církve byly zbaveny svobody hlásat evangelium. Nacistická cenzura zakazovala hymny, které velebily Boha jako osvoboditele národa od nepřátel. Nebylo dovoleno předčítat veřejně některá místa z bible. Nacisté zakazovali hlásat z kazatelen důležité prvky křesťanského učení, např. o rovnosti všech lidí před Bohem, o obecné povaze Kristovy církve, o židovském původu Písma atd. Byly zakázány zmínky o Husovi, o Masarykovi, dokonce byly v tomto směru měněny náboženské učebnice. Protestantské organizace Y M C A a Y W C A byly rozpouštěny. Také Husova bohoslovecká fakulta byla s ostatními vysokými školami v listopadu 1939 uzavřena. Činnost pravoslavné církve byla v roce 1942 úplně zastavena. M n o h e m problematičtější - jedny z nejproblematičtějších v Evropě vůbec - byly postoje katolické církve v tzv. Slovenském státě, ovládaném tzv. křesťansko-nacionálním režimem. Na podrobnější charakteristiku zde není místo. Jen je snad dobré upozornit, že značná část duchovenstva (včetně vysoké hierarchie) i laiků se dokázala vzpamatovat alespoň tváří v tvář deportacím židovského obyvatelstva a po několika měsících (žel, tento krátký čas se stal osudným pro bezmála dvě třetiny slovenských Židů) přiměli v řijnu 1942 vládu k úplnému zastavení transportů. (Z let 1942 a 1943 pocházejí také pastýřské listy slovenských biskupů proti »řešení židovské otázky«, kde se výslovně odmítají deportace a jakákoli persekuce Židů.) D o roku 1944, kdy byly po porážce povstání transporty opět obnoveny (již pod německou správou) pak vydatně přispěli k útěku více než 12.000 Židů z dosahu nacistické moci. -k -k -k Bylo u nás vynaloženo velké úsilí, aby některé oběti, přinesené v době okupace, byly zapomenuty nebo zneváženy. Nehovoří se o mimokomunistickém odboji, o stovkách příslušníků organizace »Obrana národa«, popravených v Berlíně-Plotzensee (kde Češi tvoří celou polovinu popravených), nevzpomíná se dvaceti tisíc mrtvých, jimiž zaplatila německé řádem tělovýchovná jednota Sokol, a řady dalších obětí, jimiž národ osvědčil svou vůli k svébytnému životu. Historická paměť je však životně důležitá pro každý národ, protože ten ze svých dějin čerpá oprávnění a odvahu k samostatné existenci. Upadnou-li v zapomenutí výrazné složky národního celku, pak se obraz, který má národ sám o sobě, zkresluje, ztrácí na zřetelnosti a postupně mizí. Upadne-li např. v zapomenutí, jak církev v těžkých dobách národního života jednala, pak se ztrácí i povědomí o tom, co církev vůbec je a jaký je 17
postoj věřících k pluralistické společnosti a ke státu, ačkoli už naše předválečná republika byla příležitosti, aby se tento postoj tříbil a projevil v plném rozsahu. První republika dostala do vínku hesla: »Rím musí být Čechem souzen a odsouzen«, »Tábor je náš program« a další podobná; říjnový zrod republiky byl v listopadu oslaven těžkým úderem mariánského sloupu na dlažbu Staroměstského náměstí. Počátky republiky byly poznamenány politickou podporou všech odstředivých tendencí v církvi a kulminací protíklerikálních nálad (jejichž kořeny byly arciť mnohem starší a povýtce rakousko-vídeňské). Nicméně již po deseti letech stojí v čele vlády této republiky katolický kněz a katolíky podporovaná strana má rozhodující vliv ve státě. A zdá se, že po podrobení republiky nacistickým Německem za ni katolíci trpí na místě z nejpřednějších. Proč je tomu tak? Ze všech zásad formulujících vztah křesťanů ke společnosti, v níž žijí, stojí na prvním místě imperativ služby. Věřící křesťan je nositelem duchovních hodnot* z nichž roste a čerpá život národů. Křesťané tyto hodnoty pěstují nejen pro sebe, ale také a především pro ty druhé, s nimiž žijí ve společenství národa nebo ve společenství sestávajícím z více národů J a k tomu bylo u nás. Státní forma, kterou si společnost volá nebo vytváří, není pro ně rozhodující, pokud se nestřetá s oním základním imperativem; sloužit společenství. Státní forma, která na jedné straně poskytuje občanům prostor, aby mohli jednotlivě i společně po svém způsobu přispívat ke složitému chodu společnosti jakožto živého organismu, taková státní forma vždy umožňuje křesíanům být platnými občany a sloužit ostatním na nejrůznějších polích. To je základní hledisko, j í m ž křesťané poměřují společenskou prospěšnost či škodlivost státní formy: v konkrétnějších představách o ni se pak mohou i mezi sebou rozcházet nebo mohou být k jednotlivostem vůbec lhostejní. Proto může být v dobře fungujícím státě i více stran křesťanské orientace. M o h o u to být strany republikánské i monarchistické, konservativní i sociálně reformni, zemědělská, dělnická, atd. To vše záleží na historických poměrech,, vývoji, povaze a způsobu národního života. Zásadně jiná situace ovšem nastává tehdy, když se přirozený vztah společnosti a státu obrací, když se stát vymyká hranicím určeným mravními principy, na nichž je společnost založena, když přestává společnosti sloužit a začíná ji ovládat» Historicky jsou kořeny této situace bezmála odvěké, nicméně alespoň v rámci křesťanského Západu znovu vyraší až v důsledku neblahých náboženských válek novověku, dorůstajíce vlivem osvícenství a francouzské revoluce, S plnou zřetelností se však 18
projeví a hojnost zlých plodů přinesou teprve ve dvacátém století, především - ale nejenom - v případě německého nacionálního socialismu. A právě tady lze říci, že předvídavost křesťanů byla větší než u jiných skupin obyvatelstva zasažených zemí. Již v roce 1934, kdy ještě mnozí byli ponořeni do hlubokého mlčení, poněvadž neviděli nebezpečí, které se teprve připravovalo, ba kdy ještě mnozí podléhali iluzím o »novém životě« a »novém společenském řádu«, zdůrazňuje míinsterský katolický biskup Galen v pastýřském listě: » K d o ruší v lidech mravní zákon, ten sahá na základy náboženství a celé kultury. To právě činí ti, kdo tvrdí o mravnosti, že platí jen potud, pokud to prospívá lidu a rase. Jaké budou následky, když se poruší přirozený mravní zákon, který zavazuje všechny lidi bez rozdílu rasy a třídy, když se poruší čistý hlas svědomí? Na místě mravních příkazů, zakotvených ve víře, nastoupí brutální násilí, které pošlapává každé právo ... Noví pohané popírají společenství církve Kristovy, určené všem národům, a usilují o ustavení národní církve, j e ž není založena na společné víře ve zjevení, ale na nauce o krvi a rase. Temným hlasem hovoří o novém mýtu a o nutnosti nového náboženství. Tato nová nauka znamená radikální rozchod s křesťanskou minulostí našeho národa, jehož kultura se přes tisíc let rozvíjela na základě křesťanství.« Stejně tak papežská encyklika Mit brennender Sorge již v roce 1937 říká: »Ten, kdo z pozemské hodnotové škály vytrhuje rasu, lid, stát, statní form u , nositele státní moci nebo jiné hodnoty lidského uspořádání společnosti - jež mají v pozemském řádu podstatné a čestné místo - a činí je nejvyšší normou všech hodnot, dokonce i hodnot náboženských, kdo je modloslužebně zbožňuje, ten převrací a falšuje Bohem stvořený a Bohem chtěný řád věcí. Takový je dalek pravé víry v Boha, je vzdálen pojetí života, jež z této víry pramení.« Protižidovský Mýtus XX. století Alfreda Rosenberga, hlavního nacistického ideologa, se octl na indexu církevně zakázaných knih j i ž v roce 1934. Již v roce 1933 byl obnoven - předtím krátkodobě zrušený - zákaz vstupu do nacistické strany pro katolíky. Křesťan totiž nepotřebuje čekat, až zdánlivé hospodářské úspěchy, postavené na brutálních státních opatřeních, smete ničivá agresivní válka, nepotřebuje čekat, až Německo napadne své dosavadní spojence, nepotřebuje čekat, až ověřené zprávy a obrazová dokumentace ozřejmí zaslepené lhostejnosti okolního světa odvrácenou tvář nacismu s jeho koncentračními tábory. V í již patnáctset let, že »státy bez spravedlnosti jsou jen velkými lupičskými podniky« a že »není důvodné ani rozumné honosit se rozsáhlostí říše, nemůžeš-li poukázat na štěstí obyvatelstva, které se 19
neustále zmítá ve válečných pohromách, v krví svých spoluobčanů nebo nepřátel« (Augustin, O Boží obcí). Dnes, s odstupem celého lidského věku, se nám m ů ž e zdát, že v některých případech měl být hlas církve rozhodnější a zřetelnější, ale to nijak neoslabuje skutečnost, že se církev stavěla nacismu na odpor j i ž v době, kdy velmi mnozí ve světě k n ě m u vzhlíželi s nadějemi nebo jej přinejmenším pokládali za přijatelné řešení narůstajících společenských problémů, a že v zásadních věcech nebyla nikdy ochotna ke kompromisům. Sílou křesťanů nejsou revoluční činy, ale věrnost v poslušnosti vůči Bohu, v lásce k národu a k vlastní zemi. Křesťan stojí na svém místě s pevnou vůlí konat své povinnosti v čas dobrý i zlý, s pevnou vůlí neustoupit za hranice své osobní důstojnosti, v níž respektuje obraz Boží v sobě. Jak říká biskup Galen v kázání z července 1941: » M y křesťané nejsme v tuto chvíli kladivem, ale kovadlinou. Zeptejte se kováře, ten vám to řekne: kovadlina vydrží déle než kladivo.« Tuto věrnost osvědčili křesťané nejen za války, ale i o m n o h o let později: ani v roce 1968 nevolá tato snad nejvíce pronásledovaná složka našich národů po pomstě, nehlásá nenávist vůči pronásledovatelům. Znovu a znovu podává ruku ke smíru, nedává se od této dobré vůle odradit ani novými a nejnovějšími políčky. V ochotě křesťanů odpouštět přestálé křivdy, nasazovat se v hůře placených pracích, přebírat odpovědnost za ty nejzdecimovanější úseky společenského života (péče o staré a postižené lidi), budovat velké a soudržné rodiny i za těžkých sociálních podmínek může vidět »nenávist k socialistickému zřízení« jen člověk zcela zaslepený, zaslepený právě nenávistí, která kolem sebe nedokáže vidět nic než sebe samu. Člověk věrný sobě samému, který neustoupil za mez své osobní důstojnosti, neobětuje ovšem tuto svou důstojnost ani oportunním projevům pomstychtivosti. I těsně po skončení války vidíme, že např. hlasy proti nezákonným brutalitám při odsunu N ě m c ů vycházejí prakticky jen z prostředí věřících - a pozvednout takto nečasový hlas vyžadovalo tehdy zcela mimořádnou odvahu, A tady se někteří ptali: »Jak je to s křesťanským odpouštěním? Neznamená odpouštění únik od skutečnosti, zastírání toho, co se stalo?« My křesťané se cítíme zavázáni opakovaně odpouštět těm, kdo se vůči nám provinili (našim viníkům). Ani křesťan nemá právo odpouštět zlo, j í m ž byl postižen jeho bližní; křesťané jako celek si také neosobují právo odpouštět např. nacistům jejich zločiny páchané na Židech. Chtít odpouštět tam, kde jsem sám nebyl postižen, znamená být lhostejný vůči 20
zlu, ba přitakávat ke zločinu. V řádu pozemských hodnot žádá křesťan především spravedlnost: žádá ji s pokorným vědomím, že naše spravedlnost je vždy nedokonalá a musí být vykoupena milostí. Tato milost naši spravedlnost přesahuje, ale nestojí proti ní, jinak by nemohl náš Pán říci: »Blahoslavení, kdo lačněji a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.« Křesťan svou vírou v Boží milost spravedlnost nezlehčuje, naopak, dodává jí absolutního důrazu, protože lásce milosrdného Boha neunikne žádná bolest, žádná křivda, žádná nespravedlnost, ani ta nejosamělejší, ani ta beze svědků. Pomstychtivost není jen projevem slabosti davového člověka, není jen překřikováním pocitu vlastní viny. Je to také neschopnost postavit proti zlu něco jiného než zase zlo, neschopnost myslet jinak než v alternativách protivníka. Francouzský katolík Mauriac za války v tajně rozšiřované výzvě píše: »Celá budova nepřítelova spočívá na opovržení člověkem. Je nutné, abychom toto pokušení přemohli.« Proto tváří v tvář tak totální moci, jakou nacismus představoval, opravdu obstál jen ten, kdo dokázal postavit proti němu něco opačného, ale zcela jiného. Proti davové hysterii důstojnost lidské osoby, proti soukromému kořistění z této hysterie odpovědnost za druhé lidi, proti ideologicky zdůvodňované »jednotě« smýšlení odvahu střízlivě a věcně myslet na skutečné dobro národa, proti zastrašujícímu nátlaku »nutnosti« a »nezbytnosti« pevné a důsledné: Ne! »Jsme z těch, kteří věří, že člověk se vymyká zákonu vzájemného požírání, a nejenom, že se mu vymyká, ale že jeho důstojnost záleží právě v tom, že m u odporuje z celého svého srdce a z celé své mysli,« uvádí tamtéž Mauriac. Primář plzeňské interny Hradecký, aktivní katolík odsouzený za odbojovou činnost, si zapisuje před popravou v Berlíně: »... i v této samotě cítím se přešťasten, neboť m é srdce je naplněno Tvou láskou, která odpouští a žehná, láskou, která trpí a nežádá slitování, láskou, která se beznáročně obětuje pro dobro jiných.« Přes tisíc let roste náš národ na duchovním základu křesťanství. Křesťanské jsou jeho kořeny, křesťanské jsou jeho tradice, křesťanský původ a základ má jeho vzdělanost. Není v našich dějinách velké postavy, která by z křesťanství nevyrostla a kterou by bylo možno pochopit bez tohoto pozadí. V duchovním základu našeho národního života tkví však také spor o podobu křesťanství, spor, který opakovaně roztíná národ ve dví, od vrcholných poloh duchovního zápasu o to, co je pravé a ryzí, až k propastem bratrovražedného boje a ničivého teroru. Pokus překonat tento spor oportunním odklonem od hlubších duchovních poloh, lhostejností 21
a orientací na užitkové hodnoty, dopadl velmi nešťastně. Právě náraz nacistické okupace ukázal, jak mělce takové hodnoty zakořeňují člověka, s nímž lze pak lehce manipulovat, jak se člověk může udržet jen tehdy, zachytí-lí se kořenů hlubších, dějinami prověřenějších. I pro nás platí, co říká těsně po válce Jacques Maritain Francouzům: »Příliš dlouho jsme běželi za spravedlností a svobodou, zapomínajíce, že jejich zdroje nám byly zjeveny v kázání na hoře. Viděli jsme u nás, jak otroci a kati plivou na spravedlnost a svobodu a šlapou po nich. Byli jsme poníženi a popleněni jako nikdy ve svých dějinách. Oh, kéž se tyto věci víckrát nevrátí, kéž je vítězství nad nepřítelem také vítězstvím nad našimi bludy a nad naším bláznovstvím, kéž nás Bůh osvobodí od zlého!« Vracíme-li se opakovaně a zvláště v nejtěžších chvílích národního života k jeho křesťanskému základu, nemůžeme se tomuto sporu vyhnout a nepomůže nám zavírat před ním oči. To vede jen ke zpovrchnění a zplanění. Ale snažme se jej pochopit v tom opravdu nejryzejším, čím byl a je, v jeho rozměru hledání pravdy, v úsilí o plně křesťanský život. Opakovaně v našich dějinách bylo »lepší« pojetí křesťanství hlásáno násilím: a bývá to přičítáno k tíži křesťanství, ba náboženství vůbec. Právě na příkladu nacismu však vidíme, že člověk i celý národ dokáže hlásat ohněm a mečem cokoli, i nauky tak duchaprázdné a nesmyslné, jako byly nacistické mýty o krvi a rase. Není proto třeba přičítat vinu křesťanství a tragedii nelze vidět ani v našem duchovním sporu samotném, ale v propadnutí bestialitě, v odklonu od lásky. I pro nás platí slova Jacquesa Maritaina: »Čím je národ inteligentnější, tím vážnější jsou jeho rozdíly ve smýšlení. Nepřekonáte tyto rozdíly, leda vezmete-li doopravdy zákon, který byl lidem dán, totiž aby milovali jedni druhé. Pochopte, že se neudělá nic dobrého bez lásky a bez velkodušnosti, postavte bratrskou lásku na vrchol své naděje!« 8. května 1985, na den Panny Marie, Prostřednice všech milostí
22
Články JAN V L A D I S L A V
(Paříž) U M Ě N Í POTÁPĚČŮ
Dostal jsem před časem konečně poslední svazek definitivního vydání Michelangelovy korespondence. Že Michelangelo nebyl jen velký sochař, malíř a architekt, ale také básník, to je známo. Z jeho dopisů však je zřejmé, že to byl také mistr prózy; a třebaže nemají nic ze zpovědního rázu romantických a pozdějších listářů, kreslí navíc jedinečný obraz Michelangela člověka. Tím větší je škoda, že se na jejich úplné vydání muselo čekat 420 let. Shodou okolností jsem se tehdy zabýval korespondencí Vladimíra Holana s pardubickým tiskařem Vlastimilem Vokolkem, korespondencí, která patrně také hned tak nevyjde. Proto jsem na ni upozornil aspoň článkem s několika ukázkami; a při psaní toho článku jsem si uvědomil, s jakou nevšímavostí, ne-li přezíravostí se i naše společnost staví ke svému kulturnímu dědictví, k tomu, co zakládá její identitu. Když vidím například na francouzských knihkupeckých pultech pečlivé a pravidelně vycházející svazky různých často obrovských korespondencí, ať už G. Šandové nebo S. Mallarméa atd., nemohu nemyslet na to, co všechno jsme v tomto oboru zameškali vlastní vinou. Je to tím povážlivější, že ty obvykle připomínané finanční zřetele, nákladnost takových podniků a nedostatečný zájem čtenářské obce jsou většinou bezpodstatné; i u nás jde často o autory, kteří tvořf nejen uměleckou, ale i hospodářskou základnu nakladatelství a snadno by si vydání své korespondence a dalších takových dokumentů zaplatili jinými svými »úspěšnějšími« knihami ... Dnes jde ovšem v mnoha případech především o záměrnou politiku, která je součástí všeobecného vymazávání národní paměti. Dovedu si představit, protože o tom něco vím, co by znamenalo například vydání úplné korespondence takového J. Zahradníčka, F. Halase, J. Čepa, B. Fučíka a dalších, včetně nepřehledného listáře J. Demla. Co omylů, co mylných představ, co vyslovených lží by padlo; jak silně by to osvětlilo tu stále ještě odvrácenou a málo známou tvář naší kulturní historie a vůbec celé historie posledního půlstoletí. ie
*
*
K takovým dokumentům o málo známé nebo zastřené podobě naší doby patří v neposlední řadě i dopisy, které psal počátkem 30. let Vladimír Holan tasovskému samotáři, básníku a knězi Jakubu Demlovi. 23
O Demlově často rozhodujícím vlivu na moderní českou poezii n e n í už dávno pochyb. Přiznal jej ostatně jako první i Vítězslav Nezval, když ve svých Moderních básnických směrech věnoval samostatnou kapitolku Jakubu Demlovi, kterého pro sebe objevil už jako student třebíčského gymnázia. Jak to výstižně formuloval jeden z očitých svědků Nezvalova prvního čtenářského setkání s básníkem Mých přátel, Nezval prostě v Demlovi »objevil svého rodného přítele, předchůdce a bratra a skrze něj došel rychleji k sobě«. Takových čtenářských objevů Demla bylo tehdy víc. Udělal jej například i František Halas, jak dosvědčuje zřetelně jeho próza Já se tam vrátím. Tu bychom sí bez Demla a jeho próz sotva dokázali představit. Ne vždy je ovšem předivo příbuzenstva a spojitostí tak zřetelné. Překvapovala mne například odedávna ta zvláštní směs přírodní a civilizační inspirace v první knize Jiřího Koláře, kterou pokřtil její vydavatel a redaktor František Halas tak případně titulem Křestní list; ale pochopil jsem to až nedávno, když mi sám autor připomněl, že k jeho velkým učitelům v poezii patřil z našich především Jakub Demi. Najednou se mi rozjasnilo: všechny ty nesčetné motivy ze světa rostlin, květů, stromů, plodů, motýlů, ptáků, kterými překypují Kolářovy rané verše, to byl vlastně také hold Jakubu Demlovi. A tento hold svým způsobem pokračuje i v řadě Kolářových koláží, které dnes můžeme shlédnout v galeriích celého světa. Jak je vidět, skutečné dějiny české poezie - a českého u m ě n í - naší doby nejsou vůbec známy. Příliš m n o h o dokumentů zůstává uloženo v zásuvkách, příliš mnoho faktu se neví nebo zamlčuje. To je i případ zmíněných Holanových dopisů, které jsou dokladem o tom, jak hluboce zasáhl do jeho života a tvorby Jakub Demi. U Holana je ovšem demlovský vklad spíš skrytý, tajnosnubný, punkevní, řečeno po holanovsku. V době, kdy je datován jeho první dopis do Tasova, připravoval Holan do tisku své básně v próze. Vyšly pak roku 1932 u pardubického tiskaře Vlastimila Vokolka, který byl možná spojovacím můstkem mezi oběma básníky: znal je oba, sblížil se s nimi a zůstal jim věrný až do jejich smrti. Holanova knížka, která vyšla z jeho tiskařského lisu, měla osobitý název Koltiry a zcela osobitý byl i její tón; těžko říci, do jaké míry se inspiroval básnickými prózami Jakuba Demla, rozhodně se však ozývá i v Holanových dopisech, které tehdy posílal do Tasova. » Když jsem uviděl razítko Tasov, dostal jsem alkoholické třesení rukou - můj starý hřích - neboť jsem poznal, že to bude pohár vína nejlepšího, i kdyby bylo hořké {odmítavé). Nuže, vypil jsem je, jako vždy, až na dno} dojat, otřesen. A je mi k pláči. Neb musel jste uznamenati, jistě mnohokrát zrazen, že píšete člověku neznámému, pobudovi nakaženému, vyhoštěnci na pustinách Molokaie, a přece a s láskou jste tak učinil. Je mi k pláči, toť štěstí, toť zahanbení... A hle, nemohu více a rád bych nechal místečko, kam by padla všechna tíseň, jako se podává a tiskne 24
ruka, pojednou za dvacetpět let se vynořivší. Tam jste Vy, Jakub Demi, říkám si a je mi jasno. Tady jsem já a je mi tma. Změřil jsem to hvězdami. A když jsem rozbalil knížku, první, co mi zatanulo v paměti, bylo: to je ta o žezle. ... Děkovati, býti vděčný? M é srdce, byť malomocné, V á m už dávno. 4. 5. 1930. Vladimír Holan.« Nezůstalo jen u dopisů a u knížek, posílaných z Prahy do Tasova a z Tasova do Prahy. Došlo taky n a návštěvy. Jako tolik jiných i Holan se vydal na pouť do Tasova. Jakub Demi tu návštěvu zaznamenal ve svých Šlépějích, v nichž publikoval - vlastním nákladem - všechno, básně, překlady, prózy, vzpomínky, invektivy, kritiky. Vznikl tak jedinečný dokument, ne vždy vyrovnaný, ale rozhodně výmluvný: taky čeká dodnes na souborné kritické vydání... O Holanové návštěvě se ve Šlépějích XV z října 1930 dočteme toto: »V těchto dnech jsem šel s panem Vladimírem Holanem tasovskou ulicí. Z a otevřenými vraty u Haklů na dvoře stál kolovrátkář se svým nástrojem a mluvil s Haklovým Jozífkem, kterému je sedm let. Jozífek stál před kolovrátkem, a nikoliv zcela blízko, nýbrž na dva kroky u něho a v tu chvíli jsem měl představu kuřete, kterému hodíte velkou žížalu anebo celého hrouzka: kuře je žravé, ale tak velikého nadělení se bojí a podezřívá je. Dívá se na to jedním okem, žirafovitě vytahuje krk, snad do toho i klofne, ale honem uskočí. Kolikrát ve svém životě jsem litoval, že nejsem malířem.... Jistě dobrý anděl mě chránil, že jsem se nezeptal toho vzácného verglaře, odkud je. Poněvadž po této stránce přemohl jsem svou lidskou zvědavost, vidím a do své smrti budu viděti toho verglaře v jeho skutečné kráse. D o té chvíle za celý svůj život neviděl jsem tak krásného verglaře. Co se týče těla, byl asi té velikosti jako já, neobyčejně klidný, takže celá ta situace, jak jsem ji viděl s panem Vladimírem Holanem, podobala se mnohem spíše obrazu než skutečné události ...« Vladimír Holan na setkání v Tasově taky nikdy n e z a p o m n ě l I jeho zaujala ta scéna, ten obraz se starým básníkem v sutaně, vyžletem Jozffkem a malebným kolovrátkářem. O n si jej však přeložil a vyložil po svém; vedle Jakuba Demia si připadal spíš jako to jednooké kuře Jozífek, který se světem teprve rozhlíží, zatímco Demi s jistotou potápěče vynášel z hlubin perly. »Když je mi nejhůř, myslím na Vás, že mne máte rád, řídě se tím, co jste mi kdysi napsal, a řídě se tím, co mi o tom píše mé srdce. Nikdy se to zcela nepochopí. Člověk by musel dříve zemřít. Člověk vlastně ani neví, kdy je m u nejhůře, ale já vím, že na Vás nevzpomínám jedině, když je mi nejhůře. Byl jsem dojat Vašimi Šlépějemi, důstojný pane, a děkuji Vám za ně prostoduše. Ku př. nemáš oka a někde v oceánu byla právě vylovena perla. Tak jsem si myslil, čta báseň o verglaři a hlavně tu o verglaři jako účastník, neboť jsem měl jen jedno oko tenkrát. A jsem znovu ohromen Vaším uměním potápěče. Červen nezapomenutelný a nesu ještě tasovské slunce na svých prsou, slunce přímo a slunce žuly. Stalo se mi 25
několikrát, že jda ulici hnusnou, zřícenou jaksi pohybem tramvaje - a pojednou zaslechnu šumot kornoutu s cukrovím. Kde jsou děti? Stalo se mi jednou, že jsem upadl, nevím jak, v parku a nějaký m u ž mne zvedal a mne napadlo: Demi, aniž vím proč, neboť jsem ani nezahlédl černý šat, ani jsem nezaslechl hlas. A bylo mi dobře na ten okamžik, jako když jste mi u p. Demla v krámě dal ony dvě fotografie na památku, když jste mne předešel tím na památku a já si je mohl pouze koupit. Přijměte, důstojný pane, mé nadšení, mé čekání a ruku toho. Byl jste prý v Praze, přijměte s láskou nabídku, která by Vás v našem bytě přijala s láskou, kdybyste sem zabloudil.« Bylo to zřejmě přátelství bez jediného stínu, ačkoli přátelství s Demlem - a s Holanem zrovna tak - to nebyla vždy jen slast a radost, to bývalo někdy také těžké a trpké břímě: oč silněji se do něho oba vkládali, o to dovedli být náročnější a o to bylo těžší dostát jejich nárokům, ať už oprávněným nebo neoprávněným ... Pokud jde o Jakuba Demla, vypsal to výstižně, s láskou, pochopením, ale také vzácnou věcností Bedřich Fučík ve své knize Sedmero zastavení. Většina z těch jeho jedinečných portrétů je totiž věnována právě Jakubu Demlovi a teprve pak těm, kteří jím byli na čas nebo natrvalo oslněni, Nezvalovi, Halasovi, Holanovi. Zkrátka, je to další knížka z řady těch, které mluví o té skryté a neznámé tváři naší nedávné minulosti, a proto dodnes čekají na k n i ž n í vydání. Zastavení\ jež Bedřich Fučík věnoval příteli Vladimíru Holanovi, má název Byla v Holanech věrnost. Je to věta, kterou Vladimír Holan zakončil další ze svých dopisů, jež tenkrát, roku 1930, posílal do Tasova. Byla jich celá řádka, a třebaže ta řádka během času postupně řídla a mezery mezi dopisy se protahovaly na roky i desítiletí, původní ryzí pouto tím zřejmě příliš neutrpělo. Jinak bychom si těžko mohli vysvětlit ty náhlé výbuchy citů, byť jednověté, které nacházíme na Holanových vánočních pozdravech nebo přáních k narozeninám, k n i m ž básník neváhal pozvat i svou dvaaosmdesát let mladou maminku. Jinak bychom těžko pochopili důvěrnost, s níž se Vladimír Holan obrátil na svého dávného staršího přítele po třiceti letech od prvního setkání a po takových letech odmlčení. »Drahý Otče, drahý Básníku, za Triptych a Vaše slovo se neděkuje, za to se líbá ruka. Už dvanácte let nevycházím ze svého brlohu, který jste kdysi navštívil a kde jste křížkem požehnával naši dceru Kačenku, které je už jedenáct let a dosud neumí číst a psát: dítko Boží, jak mi nedávno psal Vlastimil Vokolek. To bych Vás musil prosit ještě o modlitbu za Kačenku, za mou ženu a za velkého hříšníka, jímž jsem. Ale m á m na to právo u Vás, štvaného po celý život a nakonec opuštěného? Máte z čeho žít, stará se někdo o Vás? Nejde mi to z mysli, což teprve ze srdce, i když je na život choré a na smrt zdravé... Dokořán - Vladimír Holan. 17. XI. L. P. 1960. 26
Před odesláním tohoto dopisu došla mne nelidská zvěst od Vlastimila Vokolka, že jeho žena A n n a podlehla těžkému zranění při železniční katastrofě mezi Hradcem Králové a Pardubicemi.« A tak nelze než opakovat, co napsal v závěru své eseje o Vladimíru Holanovi Bedřich Fučík: »Holan nikdy nezapomněl, že mu Demi, sám zkušený a zkoušený pobuda a vyhoštěnec, kdysi pomohl vstát ze smetiště, a zavázal se na celý život. Byla v Holanech věrnost, jejich stav, a právem to sem píšu navždycky. Kterouž přijměte, důstojný pane. Demi přijal s radostnou samozřejmostí, s jakou se přátelství rozhořívají a vážou. A Holan zase vzácné pouto zuby a nehty a s pokorou, které je v něm víc, než přes zaťaté zuby je ochoten přiznat, věrně uchoval v oceánovém příboji lhostejnosti a obecně pěstovaného zášti« Tak jako Sedmero zastavení, z nichž jsou tyto věty, i dopisy Vladimíra Holana čekají v Čechách stále ještě na vydání. Doufejme, že se dočkají a že to nebude trvat 420 let, jak tomu bylo u Michelangelovy korespondence, o níž byla zmínka na počátku.
VLADIMIR
NEUWJRTH
(Raunheim)
A D A M KRAVAŘSKÝ ZE ŠLEVIC K čtyřstému výročí jeho narození Letos jsme slavili 1.100. výročí smrti svatého Metoděje. Tomuto výročí byla věnována pozornost nejen v českém prostředí, nýbrž v celém světě. Musíme si však přiznat, že jsme přitom zapomněli na jiná významná výročí. Před sto léty zemřel Pavel Křížkovský, zakladatel českého sborového zpěvu, skladatel melodie jedné z nejkrásnSjšfch mešních písní, Ejhle, oltář Hospodinův září a reformátor české církevní hudby. Před sto léty se narodil německý myslitel italského původu, Romano Guardini, jehož dílo ovlivnilo i český náboženský a kulturní život. Před osmdesáti léty zemřel nejvýznamnější historik 19. století vedle Palackého, Václav Vladivoj Tomek. Bylo by velmi užitečné pročíst znovu jeho hlavní díla, jeho menší spisy, korespondenci a paměti, abychom zkorigovali - sami poučeni dějinami posledních desetiletí - svůj pohled na české dějiny zatížený ideologiemi. Před čtyřmi sty léty se narodil jeden z nejvýznamnějších misionářů doby barokní, Adam Kravařský ze Šlevic. O jeho životě bychom chtěli říci několik slov. Adam Kravařský se narodil roku 1585 v Bavorově v H o r n í m Slezsku. Bavorov je malé město v kraji, který patří od roku 1945 Polsku. Leží severně od Opavy blízko české hranice. Adam pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Rytíři ze Šlevic dostali přídomek Kravařští podle vesnice 27
Kravaře na Hlučňisku, kterou spolu s Kouty koupil jejich předek Mikuláš od Petra z Kravař. Dcera Bartoloměje Šlevice Bohunka se provdala za Jana Skrbenského z Hřiště a stala se tak pramátí známého kardinála Lva Skrbenského, který byl v našem století pražským a později olomouckým arcibiskupem. Adam Kravařský studoval na jesuitských gymnasiích v Olomouci a v Chomutově. V roce 1607 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Brně. Po krátkém pobytu v Lublani složil řeholní sliby v Jindřichově Hradci. Čtyři léta učil na nižších školách u svatého Klimenta v Praze. Teprve v 29 letech začal studovat filosofii. Její studium skončil v Olomouci. Teologii studoval ve Štýrském Hradci a Olomouci. Na kněze byl vysvěcen v roce 1618. Obecně je málo známa činnost misionářů typu Alberta Chanovského z Dlouhé Vsi (1581-1643). Byli to mužové usilující o křesťanskou dokonalost, laskaví, mírní, žijící v naprosté chudobě a putující českými kraji od vesnice k vesnici, O Albertu Chanovském rád vyprávěl literární kritik Albert Vyskočil (1890-1966). Chanovský chodil s tlumokem na zádech, v němž měl všechno, co potřeboval. Přišel např. na okraj vesnice, kde na kládách seděly děti. Začal s nimi hovořit, zpíval s nimi, pak je seřadil a táhl s nimi a s korouhví, kterou vytáhl z tlumoku a pověsil na tyč, vesnicí ke kostelu. Lidé se sbíhali a zvědavě přihlíželi průvodu zpívajících dětí. Večer zašel za lidmi do hospody, vedl s nimi pohovory a pozval je na příští den do kostela, kde nejen kázal nebo se modlil, nýbrž i diskutoval z kazatelny. Ve vesnici zůstal někdy i měsíc. Těm, kteří uměli číst, věnoval knihy, katechismy, vytištěné písně atd. Z nich pak obdarovaní předčítali po jeho odchodu svým sousedům při večerních besedách. K tomuto typu misionářů patřil i Adam Kravařský, který byl krátkou dobu pomocníkem Chanovského na jeho misijních cestách, a největší český barokní básník Bedřich Bridel (1619-1680), který zemřel při ošetřování nemocných nakažených morem. Při četbě životopisu Adama Kravařského je vhodné si sestavit geografický přehled míst a území, kde žil a působil, případně která jen krátce navštívil. Tak např. kázal v roce 1619 před velkým shromážděním lidu v Trnavě na Slovensku. Pod tlakem vojensko-politické situace odešel do Bavor a odtud do Korutan. Čteme o něm, že byl v hlavním městě Lužice Budyšíně. Byl rovněž na Moravě. Nejvíce ovšem působil v Čechách; proto byl nazván ».opravdovým apoštolem země české«. K tomu je vhodné dodat, že byl rovněž velkým apoštolem hlavního města království - Prahy. Všimneme si v krátkém přehledu jeho činnosti napřed na Českém venkově a pak v Praze. V dvacátých letech působil Kravařský jako misionář ve východních Čechách, v rakovnickém kraji, na Křivoklátě, v Čechách jižních a v okolí Karlštejna, Později - od roku 1634 - působil v Hradci Králové a východních Čechách. V Hradci zařídil už v prvním roce řádový dům s latinskými školami. 28
Když v roce 1639 přitáhli k Hradci Švédové, odešel se svými řeholními bratry na Moravu. Po vypuzení Švédu se v roce 1640 do Hradce vrátil. Pomocí dobrodinců opravil pobořené budovy, takže zde mohla být v roce 1644 zřízena kolej. Za svého pobytu v tomto městě kázal jako misionář v řadě měst a vesnic širokého okolí, jak o tom vydává svědectví Bohuslav Balbín. Jeho pobyt a působení v Praze v posledním období jeho života bylo přerušeno po dva roky (1650-1652) opět misionářskou činností na venkově - na Chrudimsku a ve východních Čechách. V Praze bydlel a působil Adam Kravařský řadu let. 1621-1624 bydlel v koleji u svatého Klimenta, kde pečoval o seminář svatého Václava, v němž nacházeli zaopatření chudí žáci. V roce 1628 se stal správcem misie Tovaryšstva při kostele Božího Těla na Novém Městě, kde působil až do roku 1634 s výjimkou krátkého období saské okupace Prahy. Z a jeho vedení byl dům při kostele přeměněn v řádnou kolej a zřízeny zde latinské školy. O d roku 1647 až do své smrti (s výjimkou zmíněných dvou let 1650-1652) žil Kravařský v řádovém domě u svatého Mikuláše na Malé Straně. Od roku 1647 až do své smrti byl rovněž duchovním správcem benediktinek kláštera svatého Jiří na Hradčanech. Adam Kravařský zemřel 30. srpna 1660 v řádovém domě u kostela svatého Mikuláše. Jeho pohřbu se zúčastnilo veliké množství prostého lidu a měšťanů a nejpřednější mužové a ženy českého království. Kravařský byl především znám jako kazatel. Čteme o něm, že kázal prostě, jadrně, srdečně a ohnivě. Hojně citoval bibli a úryvky z církevních Otců. Nejenže chodili lidé za ním, nýbrž on sám chodil za nimi. Když byl v roce 1628 ustanoven správcem misie při kostele Božího Těla na Novém Městě pražském, navštěvoval měšťany a zval je k náboženským pohovorům. Vyvracel jejich námitky a vykládal jim křesťanské učení. Kravařský byl známým a vyhledávaným zpovědníkem. Když bydlel v řádovém domě u svatého Mikuláše na Malé Straně, zdůrazňují jeho životopisci, že za jakéhokoliv počasí vysedával často dlouhé hodiny ve zpovědnici. Tajemství jeho úspěšného působení mělo svůj základ v jeho vnitřním životě, v jeho modlitbě, v jeho lásce k meditací a adoraci, jíž se věnoval několikrát denně. A především sloužíval s velkou soustředěností mší svatou. Přemýšlím-li o vnitřním životě Kravařského, Chanovského, Bridela a o řadě jiných misionářů, docházím k závěru, že jsme později neměli tak usilovných hledačů Boha, jakými byli oni. Vydává o tom svědectví mj. Bridelova báseň Co Bůh? Člověk? Sotva najdeme v české poezii verše, které by s větší hloubkou a originálnějšími metaforami uváděly čtenáře do tajemství Boha živého. Památka na Kravařského zůstala v lidu dlouho živá. Jeden jeho spolubratr o něm napsal: »Často putoval jsem městy, městečky a vesnicemi mezi Prahou, Klatovy a Březnicí, též mezi Prahou, Hradcem a Kostel29
cem a opět ke Krumlovu; a skoro povždy tázali se mne lidé po důstojném otci Kravařském, rádi vzpomínajíce na něho Připomeňme si, že život a činnost Adama Kravařského spadá do jedné z nejpohnutějších period evropských a českých dějin. Když začala třicetiletá válka, bylo mu 33 let. Prožil celou tuto evropskou válku a zemřel 12 let po ní. Jeho tělesná konstituce mu napomohla překonat všechny útrapy - byl totiž velké postavy, ramenatý, jiskrných očí a vážného vzezření. Nejvíce útrap způsobovaly obyvatelům střední Evropy vojenské tábory obou válčících stran. Jejich manýry se od sebe podstatně nelišily. Zakusil je na svém těle i Adam Kravařský. Na Karlově mostě byl v roce 1631 zbičován důstojníkem saských jezdců. V roce 1648 ho stloukli do krve v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně Švédové. Dvakrát unikl o vlásek smrtí, když bylo po něm střeleno. Jednou to bylo v Žampachu. Loupeživí císařští vojáci ho přepadli, když před nimi zavíral vrata a střelili ho do prsou. Kulka však bez velkého zranění uvízla v šatech. Jindy po něm střelil v lese loupežník. V posledních letech už chodil o holi a pro slabost a únavu musel často přerušovat cestu a odpočívat Adama Kravařského poznal i Bohuslav Balbín ve svých dětských letech. Ve svém díle Bohemia sancta se zmiňuje nejen o kanonizovaných českých světcích, nýbrž i o těch krajanech z Čech, Moravy, Slezska a Lužice, kteří zemřeli v pověsti svatosti, ale kanonizováni nebyli. Přiřazuje k nim i Adama Kravařského.
KAREL M A C I I A
(Mnichov)
P O Z N Á M K Y IC M Ě Š Ť A N O V Ý M D Ě J I N Á M ČESKÉ LITERATURY A N T O N Í N MßSTAN, Geschichte der tschechischen Literatur im /9. und 20, Jahrhundert. Mit einem einleitendem Kapitel über »Die neuere tschechische Literatur auf dem Hintergrund der älteren und im Zusammenhang mit den westeuropäischen Literaturen« von Wilhelm Lettenbauer, vyšlo v rámci ediční řady »Bausteine zur Geschichte der Literatur bei den Slawen« t sv, 24; Bö hl nu-Verlag, Köln-Wien 1985, 431 číslovaných stran. Součástí knihy jsou mj. obsáhlý rejstřík jmen, bibliografická poznámka, paralelní srovnávací seznam českých a n&raeckých místních jmen v Československu a dvojjazyčný seznam citovaných českých literárních a jiných organizací.
Napsat učebnici je vždy nevděčný úkol, napsat dějiny české literarury úkol donquijotský. Autor bude postaven do jedné řady s Jakubcem, Vlčkem, Arne Novákem, bude měřen nároky Šaldovými a u zvláště pozorných kritiků může být postaven i do stínu Balbíhova a Dobrovského. Ale někdo takový úkol prostě splnit musí ... Beru autorův včerejší smutek nyní už trochu jinak: mezitím vyšlo jistě už dvacet positivních recensí (za všechny jmenujme alespoň obsáhlou 30
recensi v Neue Zürcher Zeitung z 21. července 1985> jejímž autorem je Peter Lotar) nejen od českých autorů, v nichž byl přínos Měšťanovy knihy u ž spravedlivěji zhodnocen. Učebnice dějin české literatury je nicméně náročné téma, mnohostranně obtěžkané závazky odborné i jiné povahy; a tak bych chtěl v následujících řádcích poukázat spise na některé širší aspekty Měšťanovy práce. Antonín Měšťan, profesor slavistiky na universitě v bádenském Freiburg i. Br., neumdlévající badatel v oboru české slovesnosti a temperamentní zastánce české věci na mezinárodním foru, si ve svých pětapadesáti letech - v nichž se svou typickou skromností teprve přistoupil ke svému velkému dílu - ocenění zaslouží. Kniha sama je rozdělena do deseti kapitol. V první kapitole - Od klasicismu k předromantice, 1780-1830 - je vylíčena situace začátků české literatury na zlomu 18.-19. století (zejména se referuje o literárním kruhu Václava Tháma, o A. Puchmajerovi a jeho následovnících, o J. Jung* mannovi a jeho škole). Jako »první skuteční básníci« jsou uvedeni Milota Zdirad Polák a Jan Kollár, Zvláštní pasáž tvoří téma Fr. L. Čelakovský a jeho lyrika. Ve druhé kapitole se autor koncentruje na téma Romantika, 18301860. Přijmeme-li nutnou licenci globálního časového rozvržení tématiky, vyvstává autorovi jako nejdůležitější úkol zhodnotit postavy jako Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben ad. Stejně tak i ve třetí kapitole, nazvané Skupina Almanachu Máj - literární výraz nového národního vzepĚtí\ zasazuje autor své hlavní protagonisty (zde jsou to Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Karolina Světlá) do širšího kontextu českých dějin - zejména přihlíží soustavně k česko-německé conditio humana našich duchovních dějin. Toto pojetí pak po prvé vrcholí ve čtvrté kapitole, Skupiny Lumír a Ruch - literatura v roli národní representace, v níž jsou analyzovány čelné postavy celého českého 19. stoletf: Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer. V této první části knihy autor nejeví ctižádost prosadit nějaké zásadně nové hodnotící horizonty, přináší nicméně v jednom každém kaménku své mosaiky nové, neotřelé pohledy na zdánlivě praznámé postavy. Ještě mnohem markantněji se začíná osobitost autorova pojetí (jak jednotlivých postav, tak i směru v literatuře) projevovat v druhé části knihy. Sem patří nejprve pátá kapitola Naturalistická a realistická próza (Jakub Arbes, Alois Jirásek a historický román, Antal Stašek a vesnický román) a šestá kapitola, pojednávající téma Neoromantika a anarchobohéma, 1890-1914 (zde jsou to zejména: generace 90. let, němeclcočeská hraniční oblast ve 2. polovině 19. století, kruh »Moderní Revue«, pražská německá literatura ve vztahu k české literatuře obšírně rozebíraná ve dvou částech). V těchto dnes málo známých tématických 31
okruzích realisuje Měšťan svou důvěrnou znalost českého (především pražského) literárního zákulisí, stejně jako v následující sedmé kapitole 20L a 30. léta 20. století: generace 1914, expresionismus, předehra k avantgardě, měšťanský román, legionářská literatura, avantgarda, nová vlna realismu, předchůdci »divadel malých forem«, autoři m i m o skupiny a hlavní směry, literární skupina katolických autorů, literární kritika a literární věda. Kapitola je zakončena třetí částí tématu pražská německá literatura a česká literatura. Jen student filosofické fakulty v jejích karnevalových podobách 40. a 50. let našeho století, jen ten, kdo zažil a přežil mimikry Mukařovských, Průšků, Kozáků a Havránků, může vychutnat potěšení, s jakým A n t o n í n Měšťan n y n í přináší to, oč různí koryfejové českého studenta této doby ochuzovali. Nacházím v této části knihy podstatu Měšťanova přínosu, i když si současně uvědomuji, jak nevděčné je píchnout do tohoto vosího hnízda v situaci, kdy si společná východiska dnešní literatury vykládá každá politická skupina českého exilu jinak. Následují kapitoly ještě nevděčnější. V osmé kapitole - Desetiletí existencialistické literatury, 1939-1949 - vstupuje autor do ringu v zápase »bez rozdílu vah« a nutně bude poražen, knokautován, posléze teatrálně vyhozen přes provazy až do hlediště - a co jiného se mu m o h l o stát? Devátá kapitola Temno 50. let a novy rozmach 60. let (jenže: kdo z dnešních živých mohl a směl ten rozmach zažít? a kdy ten rozmach skončil?) a posléze desátá kapitola - 70. léta neboli čas »Edice Petlice« a exilové literatury - jsou nutně kusé kapitoly, které nicméně v učebnici být musí. Kdysi požadoval f. Göll, aby historik nehodnotil nic mladšího pod padesát let časového odstupu ... Toť vše. Navíc ještě Závěrečné úvahy autorovy. V podstatě se autorovi podařil kouzelnický kousek shrnout neshrnutelné na velmi omezeném stránkovém prostoru. Také jeden z kladů jeho knihy. Měšťanova kniha vyvolala, jak známo, nejprve prudkou polemiku to přijímám jako fakt v proudu událostí - a není m o u úlohou pokoušet se o nadstranické stanovisko: necítím se kompetentní k tomu obsluhovat váhy kritické spravedlnosti m i m o dobro a zlo. Z n á m vsak dobře delikátní psychologickou podmíněnost podobného úkolu, jaký si Měšťan položil. A k tomu bych chtěl cosi říci. Neboť jen ten, kdo se upsal úloze nastínit, podat celkový obraz českých duchovních dějin, jak ho obrazí literatura, má vůbec možnost vyjádřit se k Měšťanově práci zásadně kriticky: takových autorů bylo a bude vždy velmi málo. Nejde totiž jen o kompetenci formální: jde i o nutně problematické vědomí takříkajíc charismatické. A tak jako by kritice připadalo vždy tak trochu blasfemické se o téma »dějiny literatury« vůbec pokoušet. Na druhé straně učebnice dějin české literatury - a to vůbec ne jen kvůli Seifertovi nebo Kunderovi - se stala absolutně potřebnou knihou naší přítomnosti. 32
Úloha šaldovská - a kdo by ji rád nechtěl naplnit? Nezapomínejme: ani F. X . Šalda žádné souborné dílo o dějinách české literatury nenapsal, od jiných kritiků již vůbec odhlédnuto. Kritik plní jinou roli než historik a badatel m á jiné úkoly, než které náležejí profesorovi, jemuž přísluší m i m o jiné syntetisovat úkoly badatelské s pedagogickými, a také veřejně-společensky zastupovat svůj obor, nejen jednu disciplinu; to znamená být nejen odborníkem v určitém dílčím tématickém okruhu, ale přehledně zvládat situaci celé relevanční šířky daného oboru, mimochodem ve všech odpovídajících jazycích, a nejen pasivně ... Kdo tady může hodit ten první těžký k á m e n ? Tak m n o h o , tak málo. Přehledné dějiny čehokoli lze napsat vždy jen stručně, nemáme-li k disposici právě několik foliantových dílů. Měšťan napsal tedy jen na první pohled velestručné dějiny literatury. Čteme-li jeho knihu pozorněji a klademe-li si otázku po důvodu této sevřené výrazovosti (a vůbec: sledujeme-li soustavně celou linku autorovy stylistické břitkosti), začne nám vyvstávat Měšťanova kompetence teprve v plném obsahu. Autor dává čtenáři všechno důležité ze své látky a nezatěžuje ho přitom svými privátními ideologiemi. Což je přinejmenším úspora čtenářova času. Autor m á své vlastní názory na věc, ale nepěstuje svou vlastní politiku na čtenářův účet. Autor zná nejen své téma, ale také pozadí toho, co se literaturou nazývá: a zde vidím jako klad, že Měšťan informuje.věcně a kultivovaně a že nepokládá za nutné svlékat své postavy do naha, aby je udělal pro čtenáře zajímavými - tedy úplně jinak, než jak se dnes historie interpretuje ... Autor nechce, aby jeho kniha byla jen telefonním seznamem jmen a dat, ale je si vědom neosobních kriterií učebnice. Je ostatně škoda, že bylo Měšťanovi příliš líto toho nízkého stavu vody na českých tocích dnes v sedm hodin ráno: neboť by bylo zajímavé vědět i více o tom, jak se dívá např. na Jiřího Karáska ze Lvovic právě Antonín Měšťan. Nu, autor je přesvědčen o tom, že fenomén »Saida« se nedá ani opakovat, ani napodobovat, a tak zůstává při svém. Tak si zachovávají Měšťanovy Dějiny české literatury 19. a 20. století přes svou nespornou osobitost autorova výrazu (anebo naopak právě proto) především programovou přehlednost, rozhled, solidní úroveň vědomostní, přesvědčivou autentičnost. Měšťan se přitom opírá o starší dějiny literatury, naštěstí však ne do té míry, jak bývá nechvalným zvykem; vývojová kontinuita musí být prostě zachována a takové faktory jako životní data, výčet děl a jejich obsah se dědí z generace na generaci. Autor přitom přináší nový pohled na celou řadu témat. Zvlášť třeba vyzdvihnout Měšťanovu péči o hraniční tématiku česko-německé literatury. Český literární dějepis (či »dějiny literatury« - ten z němčiny přejatý genitiv n e n í v českém z n ě n í docela jednoznačný) je v posledních čtyřiceti letech přinejmenším diskontinuitní: po vlasteneckých tabu roku 33
pěta čtyři cáté ho byla v osma čtyřicátém roce indikována celá česká »buržoasnf literární věda«; postupně byli vzati na milost ti nejstarší, Jaroslav Vlček, Josef Jakubec, pak byl znovu postaven na své místo F. 3L Šalda, kdežto Arne Novák zůstal po roce 1948 vždy obestřen podezřelým oblakem »idealismu«; generace gymnasistů odkojená učebnicí Kotrč-Kotalík měla v ruce jednu nadlouho poslední, poměrně objektivní příručku, a pak už udávali tón jen zbrusu noví profesoři pražské filosofické fakulty, odchovaní celkem nedávno v Agitpropu Arnošta Kolmana (dnes sedí ovšem na daleko pokrokovějších katedrách na druhé straně Šumavy), a pak už prostě nic. Mezitím literatura sama rostla a roste, česká líterarura je trojího druhu, pražská oficiální i podsvětnf a navíc česká literatura exitová - jen učebnice dějin literatury až do dneška chyběla. Už ani nemluvě o tom, že neexistuje slušná učebnice české literatury, která by byla přístupná v některém ze světových jazyků. A tak jako by byly dny české literatury pro svět sečteny. Nedosti na tom, vznikla paradoxní, situace, v níž literární dějepisci jiných národů (např. sudetoněmecký Walter Schamschula) museli ad hoc zaplňovat mezery české literární historie. Nu, české literární dějiny může pochopit jen ten, kdo se do češtiny narodil jako do svého jazyka mateřského: u cizince jde nutně o pouhou informovanost, ne o autentické čtení. Dnes se zase už i v Praze smí o lecčems psát, o čem to ještě před pár lety nešlo; ne že by přestala fungovat censura, funguje autocensura a ta je ještě spolehlivější. Ne zase o všem. Tak vznikají formálně bezúhonné antologie a přehledy Českého písemnictví, v nichž je dovoleno psát o všem, co není zakázáno - a tak svedou široké kolektivy několika vědeckých ústavů po mnoha letech jistě upomé práce vydat, řekněme, přehled českého filosofického myšlení, v němž se přece jen mnoho nepohodlných témat, osob a knih neobjeví: téměř neuvěřitelný stav české kultury v jubilejním roce stého výročí samostatné pražské university. Měšťan (a jemu podobní) je v situaci osamělého autora, který je na bezbřehé téma sám, a přece je musí zvládnout. Kdo nezkusil, neuvěří, jak je například obtížné sebrat už jen základní kompletní materiál pro informativní příručku. Měšťan se ubránil velkému nebezpečí redukcionismu. Cením si na jeho knize, že si v ní autor zachoval přehled nad nepřehledným materiálem, že si zachoval chladnou hlavu uprostřed skupinových emocí, že neztratil vědomí celkových historických kriterií. Tyto zdánlivé samozřejmosti patří dnes mezi nejvzácnSjší znaky, máme-li na mysli téma »česká literatura«. Jsou to desítky tisíc dat a fakt, která zakládají možnost napsat souhrnný přehled dějin literatury; a stěží nad jen jedním faktem lze dosáhnout naprosté shody kritiků. Což je u všech rozvinutých literatur přijímáno jako jedna ze vstupních deviz hodnocení. Proč by mělo platit pro dějiny české literatury něco jiného? 34
K n i h u lze kriticky pozorovat z hlediska toho, co v n í je, a také ze zorného úhlu toho, co v n í není (tady přicházejí často ke cti i osobní desiderata čtoucích), m n ě například chybí, že nebyl pojednán H u g o G o r d o n Schauer, ten rovnomocný, ne-li větší vzhledem k Šaldovi - tady se autor zachoval jako všichni předchozí z jeho branže. Ale nevidím důvodu požadovat, proč by právě příručka dějin literatury měla pykat za deficit celé české literární kritiky. Nemyslím, že by bylo třeba vytýkat právě autorovi poplatnost určitým m ó d á m dnešního literárního dějepisu - to se týká např. jeho hodnocení existencialismu. Měšťan i tady zůstal poctivým interpretem vzniklé situace, jak je charakteristická pro českou literární kritiku. Cením si u Měšťana naopak toho, že se nedal do žoldu služeb jen jedné politické skupině a nedělá si slávu mechanismem vzájemného poklepávání na rameno v klanu kamarádů. Aneb, s Čapkem řečeno, jak se co dělá. Problémy hodnocení ovšem vždy zůstanou: česká tradice duchovnosti je přinejmenším dvojí, a tak i to velké i to největší, i Hus, Palacký, Masaryk musí být měřeno z dostatečně velkého zorného úhlu. Tím více to platí o nedávné minulosti, o subjektivitě české Zeitgeschichte už vůbec nemluvě. Nepopírám, že i mně na Měšťanově knize ledacos chybí. Celkově vzato Je to velkolepý přehled duchovních dějin Čechů, Přece však: mnohé bych psal jinak. Chybí mi např. kritičtější stanovisko k J. Jungmannovi (u něhož vlastně začíná pozdější tragické oddělení české kultury od světové významnosti); chybí mi nedostatečné zhodnocení Františka Sušila a jeho kruhu (jediný důstojný partner historické koncepce Fr. Palackého, zakládající právě onu neryze historicky oprávněnou tradici českého křesťanství); m n o h o by se dalo říci k autorově pojetí Masaryka a jeho místa v českých duchovních dějinách; a vůbec čtení knihy metodou »krok za krokem« provokuje nutně formulaci vlastního stanoviska, které se nemusí krýt s názorem dějepisce, avšak úkolem dějepisce je v tomto případě především informovat M o h u být přesvědčen o tom, že pravdu v pojetí českých dějin měl spíš Sušil než Palacký, nemohu však popírat, že osobnost Palackého je konstitutivní pro existenci samostatné české politiky 19. století, a tedy i samostatné české kultury; to jsou prostě fakta dějin, tedy toho, co se událo nejen v představě, ale vskutku. Což si všechno jistě uvědomuje každý, kdo se dějinami české literatury musel kdy zabývat. Takže vyplývá, že máme být Měšťanovi zač vděčni. Profesor Antonín Měšťan je pravděpodobně jediný z možných autorů, který chtěl být spravedlivý ke všem zúčastněným »stranám v literatuře« a cosi říci, aniž by přitom kdokoli musel přijít zkrátka. Takový přístup k věci je hoden ocenění především z české strany. 35
Antonin Měšťan je dnes jeden z našich nejlepsích slavistů. Nežije ze své české exkluzivity, ale naopak se snaží integrovat české téma do dějin světové literatury. Je vynikajícím znalcem ruské a polské tématiky, jeho erudice nemá v podstatě mezer. A je to skromný vědec, pečující o strategickou uměřenost jednoho každého, kdo chce posléze vytvořit skutečně velké dílo. Neměřím Měšťana na jeho příručce dějin české literatury, a to jen těch moderních; jsem přesvědčen, že jeho opus magnum leží teprve na jeho pracovním stole, a přál bych si, abych je mohl číst co nejdříve. Což současně znamená, že Geschichte der tschechischen Literatur im 19, und 20. Jahrhundert by neměla chybět v žádné dobré knihovně. Nic lepšího zatím nemáme.
Dokumentace
O H L A S Y V E L E H R A D S K É POUTI Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova ... (1) Přicházíme lesem. D o tichého rána, prozářeného sluncem, se v dálce rozeznívají zvony. A jejich zvuk sílí, jak se blížíme k Velehradu. Pak se náhle otevírá les a přímo před sebou vidíme celou baziliku. Trochu napjati sestupujeme do obce. Čekám nával poutníků, ale ulice v těchto místech jsou kupodivu skoro prázdné. Někde ještě lidé pospávají vedle cesty. Je sedm hodin. Ale pak to přišlo najednou. Před vchodem do nádvoří jsou natlačeni lidé. A zástupů je plné nádvoří, kde právě začala ranní mše svatá. Je to zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem nezažil mši svatou na volném prostranství za přítomnosti tolika lidí. A přece je to skutečnost. V naší zemi a v naší době! Potom se jdeme trochu najíst. Usedáme poblíž m n o h a stánku s občerstvením. Zde už se to všude h e m ž í lidmi. Přichází k n á m asi šedesátiletý muž a dává se s námi do řeči. Prý dřív věřil v Boha, teď už nevěří Ale nejde mu do hlavy, proč je zde tolik lidí, zvláště mladých. » Ž á d n ý Bůh není,« ubezpečuje nás, zřejmě však především sebe, »ale jak je to jen možné, že tolik mladých lidí ještě dnes chodí na pouť?« Kolem deváté hodiny přijíždí »delegace« - církevní a státní představitelé. O d té chvíle se nad Velehradem stále nese potlesk, volání a jásot. (1) Vdččnč převzato ze samizdatového časopisu informace o církvi (dále I O Q č. 10/1985, str. 5-6. 36
V 10 hodin m á začít hlavní mše svatá. Stojíme několik desítek metrů od nádvoří, to je asi uprostřed davu. Zástup se táhne asi 150 metrů před námi a přibližně do stejné vzdálenosti za námi do mírného svahu - až po střechy budov. A před n á m i se tyčí bazilika jako ohromná l o ď v moři lidí. S pohnutím se modlíme litanie k českým patronům. Lidé vpředu stále volají: »My chceme papeže!« a všichni čekají, co se bude dít. Po desáté hodině hlasatel prosí o ticho. Lidé zmlkli a ozvala se státní hymna. To jsem začal tušit něco nekalého. A skutečně, už to přišlo jako ledová sprcha: »Vítám vás na mírovém shromáždění.« To byl šok. Ten však trval jen okamžik, protože bouřlivá reakce rozhořčeného davu uvádí věci opět na pravou míru. V tu chvíli se nedalo mlčet. Tak to šlo i při projevu ministra Klusáka, který se mimo jiné snažil oddělovat mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Proto jsme také později kardinálům Tomáškovi a Casarolimu tleskali zvlášť po takových slovech, v nichž zdůrazňovali závislost těchto hodnot na evangeliu. Zvlášť na mne zapůsobil bouřlivý potlesk, když kardinál Casaroli řekl, že máme předávat víru budoucím pokolením, zejména v rodinách. Nejčastěji však bylo slyšet nadšené projevy oddanosti a lásky k Svatému otci. Na papeže myslím zvlášť v poledne. Vím, že právě v tuto chvíli i on stojí před shromážděním věřících, mluví k n i m o našich slovanských apoštolech a připomíná jim naši dnešní pouť. Řekl bych, že na Velehradě mocně působila duchovní přítomnost Svatého otce, vědomí, že touží být s námi. V našich srdcích rozhodně byl přítomen. Na jeho fyzickou přítomnost zřejmě ještě nedozrála doba. Myslím, že návštěvy prvního slovanského papeže na Velehradě zatím ještě nejsme hodni a takové události ještě ani neumíme náležitě docenit. Po mši svaté ještě z vyvýšeného místa přehlížím ty proudy lidí, kteří jsou všude, kam se podívám. Odhaduji jejich počet na 100 až 200 tisíc. M ů j hlavní dojem z této pouti byl asi tento: »Jestliže věřím, že náš národ zachová věrnost církvi, zde jsem to také viděl. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, že Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova.« Vic. Velehrad viděný ze Slovenska
(2)
To, čo sme přežili na Velehrade, převýšilo všetky naše očakávania. Kardinál Casaroli po návrate do Říma charakterizoval tento deň tromi slovami: pokora, zbožnosť nadšenie. Přežili sme Turíce, ktoré n á m iste vyprosil svatý Metod.
(2) Vdéčně převzato ze samizdatového časopisu Náboženstvo a sůČasnostb. 3/1985; uveřejněno též v IOC c. 10/1985, str. 6-7. 37
Puť začala už v sobotu 6. júla. N a tento den bolo ohlášené neformálně stretnutie mladých Pudí z celého Československa. Popoludnf bolo celé priestranstvo pred bazilikou i samotná bazilika plná mládeže. Sedeli v hlúčkoch, zvftavali sa - pretože sa váčšinou poznali, hráli na gitarách a spievali piesne, ktoré n á m boli dobré známe. Časťbiskupov z Clech a zo Slovenska bola přítomná už v toto odpoludnie. Biskup Otčenášek a biskup Korec boli medzí mládežou a zostali s n o u až do neskorej noci. Povodně sa počítalo, že bazilika bude otvorená a tam všetci spoločne strávíme celu noc. Po veČernej svätej omši ju však bolo třeba opustiť, a tak asi 5000 mladých Tudí sa rozdělilo na dve skupiny - jedna zostala pred bazilikou a druhá sa přesunula na lúku za cintorínom. Na týchto dvoch miestach strávila mládež noc v modlitbě, speve a skandovaní hesiel na slávu Cirkvi a pápeža. Boli daleko od všetkej politiky - ani im na um nepřišla. Boli šťastní, že sú spolu, že si rozumia, že čosi spoločné im prináša radost Přežívali, že sú mladí a vnútorne slobodní, to co je najvlastnejšie mladosti - tužba po pravdě, po láske a slobodě - to tito mladí Tudia, hoci vychovaní za zvláštnych okolností, spontánně vyjadřovali. Vyjádřili, že sloboda je v prvom rade vnútorný stav, a nehanbili sa dať na javo, že túto slobodu im prináša právě Cirkev. Azda na celý život zostane mladým Tudíam táto noc v pamäti. Popisovať atmosféru nedele je možno zbytočné. Už pred svatou omšou došlo k historickej události, Niketorí mladí rehofníci (tzv. tajní rehorníci) z Čiech i zo Slovenska sa obliekli do svojích řeholných ruch. Porušili 35 ročné tabu a znovu dali zaskvieť našej Cirkvi v jej integrálnej kráse. Pri příchode cirkevných hodností došlo k takému nadšenému privítaniu, že asi po 20 minutách sa ozvalo cez mikrofón: »Prosíme vás, dovoFte n á m začať!« Slávnosť začala, ale - s výnimkou svätej omše, ktorú všetých asi 250 tisíc 1'udí přežívalo v modlitbě - až do konca ju sprevádzali nadšený potlesk a volanie na slávu: »Nech žije Svatý Otec«, »My chceme Svátého Otca«, »Nech žije kardinál Tomášek«, »Chceme náboženskú slobodu«, »Chceme biskupov«, »Casaroli«, »Viva papa«. Volalo sa stále a nadšene. Z h r o m a ž d e n í Tudia reagovali tak citlivo a múdro na všetko, čo sa na tribune odohrávalo, že len jediné vysvetlenie je možné: »Duch Boží bol s námi.« Kardinál Tomášek na konci slávnosti povedal skupině mladých rudí: »To nie je skutočnosť, to je sen.« Ešte jedno prevolávanie sme nespomenuli. V jednej chvíli Fudia začali skandovať: »Nech žije Cirkev.« Spolu s voláním na slávu Svátému Otcovi bol toto azda najkrajší výkřik, ktorý odznel na Velehrade. Eudia z Čiech a zo Slovenska znovu a znovu si uvědomovali, že Cirkev n á m prináša slobodu, radosť a spásu a že všetci nesieme za ňu zodpovědnost Cirkev na čele s pápežom. 38
Ak by len toto bolo ovocím nášho Svatého roku, bol to naozaj Svatý rok. Velehradská slávnosť m á živý ohlas v rozhovoroch našich spoluobčanov aj v massmédiách, najmä v zahraničí. (ČSTK uveřejnila k veci málo určité vyhlásenie 17. júla.) Ohlas sa zaoberá ani nie tak náboženskou stránkou metodského výročia, ako skór politickou dimenziou masových prejavov fudí na okraj náboženských osláv, Veriaci išli na Velehrad z dovodov náboženských, nie za politikou. Úřady si však chceli slávnosť prisvojiť a zaradiť ju do obvyklého politického rituálu našej súčasnosti. Nazvali ju mierovou slávnosťou so všetkými asociácami na jednostranná mierovú propagandu. Svatý Metod sa mal zo slavnosti takmer vytratiť, v každom případe náboženský aspekt jeho misie. Tomuto pokusu sa přítomní veriaci museli postaviť na odpor a urobili to účinné. Předseda O N V Uherské Hradiště a po ň o m minister kultury Č S R Milan Klusák vyprovokovali veriacich k masovým prejavom nesúhlasu vždy, keď vo svojich prejavoch chceli slávnosť zmanipulovat do politických poloh, veriacim nie vlastných. Nesúhias sa zdvihol, keď slávnosť označili za mierovou (mierovosť bola len jednou z viacerých dimenzlí tejto náboženskej slávnosti), keď svatého Metoda menovali bez přívlastku »svatý«, keď ignorovali vieru ako základnu motiváciu aj nášho světského konania. Minister Klusák si uvědomil, že koncepcia strany a vlády pre oslavy nie je na mieste, a vo svojom prejave zjavne improvizoval, vypustil z něho kontraverznejšie pasáže. Denná tlač uveřejnila 8, júla jeho přejav na Velehrade podstatné iný, než v skutočnosti predniesoL Naši oficiální cirkevní hodnostáři, přítomní na Velehrade,, sa tiež možu zamyslifj že spontánny aplauz dostal spomedzi nich len kardinál Tomášek, ktorého meno sa vo vědomí fudí spája s vernosťou Svatému Otcovi. Velehrad 1895 je dokazom, že svatý Metod stále účinkuje v našich dějinách. A nakoniec vyvstává prirodzená otázka: čo ďalej? Povodně sme mysleli, že na závěr tohto jubilejného roku príde Svatý Otec, aby na Slovensku zasvätil náš národ Sedembolestnej Panne Márii. Toto bola ústředna myšlienka, ktorá sa zrodila pred 3 rokmi, 15. septembra v Šaštíne. ZatiaF sa zdá, že Svatý Otec teraz nepríde, ale tak isto sa zdá, že ako národná církev sme na zasvätenie ešte nie dosť pripravení. A preto ako prirodzený plod tohto jubilejného roku 1985 vychádza prfprava na zasvätenie sa Panne Márii. Bolo by ideálne, keby sa táto prfprava stala postupné záležitosťou našich farností. Tak by sa zasvätenie stalo naozaj celocirkevnou záležitosťou v našom národe, O programe tejto prípravy budeme postupné informovat. Zostáva našou pevnou vierou, že nakoniec toto zasvätenie u nás predsa vykoná Svátý Otec. 39
Lidé touží po pravdě (3) Všimla jsem si hned po svém příchodu umístění tribuny, n a kterou mohlo vidět jen m i n i m u m lidí. I ostatní opatření (uzavření baziliky na noc apod.) byla bolestná, přesto nic z toho nemělo zničit vzájemný prožitek víry nás všech. Toto velké setkání katolických křesťanů cítím jako velkou milost. M l a d í i staří seděli po skupinách a zpívali, modlili se. Byli »svobodní«. Nestyděli se veřejně modlit, zpívat. Všichni přišli oslavit největší dar svého života - víru. Po poslední mši svaté v sobotu jsem odešla z Velehradu. Bylo nás více, ale nechci udávat ani počet, ani místo. Modlili jsme se celou noc. Cítila jsem nesmírnou radost a myslím, že všichni kolem mne také. Jsme tu pro Tebe, Pane, a společně! Ráno za svítání jsme se opět vydali na Velehrad. Po první mši svaté jsem znavena ulehla do trávy a spala asi 30 minut, ale lidí kolem stále přibývalo, a tak bylo nutné vstát. Lavina poutníků rostla před očima přímo geometrickou řadou. Zde malé místo pro kritiku: Vznikl časový prostor, vyplněný čekáním. Příště by bylo potřeba, aby se někdo začal u mikrofonu předmodlívat růženec nebo zpívat a vést nějakou pobožnost. Tolik času by se mělo využít lépe. Víte, jaká to byla krása? Nás bylo pár uprostřed davu, který vřel nadšením, netrpělivostí a očekáváním. Modlili jsme se růženec a několik lidí kolem nás se k n á m přidalo. Všichni víme, jak vypadal ten houf při zahajování slavnosti. Dali jsme najevo po dlouhé době svůj názor: Neberte n á m víru, nevnucujte nám to, co nemůžeme přijmout! Za celých 25 let jsem po prvé zažila, co to znamená, když nejsou lidé zmanipulovaní, lhostejní, když touží po pravdě a tleskají jen tomu, co se jim líbí, a ne jen proto, aby se zalíbili. Cítila jsem, jak nikdo nemá nad tímto davem moc. Jen Bůh a ti, kdo jej na zemi zastupují. Symbol církve, symbol víry, nástupce svatého Metoděje, náš pan kardinál František Tomášek tu moc měl. Náš lid potřebuje dobrého pastýře a toho bude milovat Pouhé slovo »papež« v tuto chvíli znamenalo také víra, církev3 láska. To, že nás miluje papež, je krásné, ale oč více nás miluje Bůh! N y n í mám naději, že náš národ nezahyne. Víra žijel Musí však růst! Pán nám dává vše, ale my jsme půdou, A ještě jedna krásná věc. Bylo nás m n o h o - Čechů, Slováků, Moravanů - a já cítila, že se máme rádi, že patříme k sobě. Federace je m o ž n á jen na základě opravdové víry, pokory a křesťanské lásky. Věřím, že takové setkání není poslední, ale první. Věřím, že B ů h nás bude stále více spojovat. Věřím, že se naučíme být také lidštější i po skončení pouti v dopravních prostředcích přesto, že jsou tak omezené. (3) VcISCnfc převzato z IOC č. 11/1985, str, 5. 40
Pokud se najde aspoň několik věrných, bude národ žít. Bůh je živý, víra je živá, Bůh je Život, náš život je víra v Boha, který je Láska. Ludmila Cítili jsme přítomnost Boží (4) Přijel jsem na Velehrad v neděli ráno 7. července. Silnice i cesty z Uherského Hradiště na Velehrad byly již lemovány auty poutníků. Také vlak byl poutníky přeplněn. Vypadalo to, jako kdyby všechny cesty vedly na Velehrad. Poutníci šli mlčky, většinou se cestou modlili nebo rozjímali. Šli jsme s přáteli polní cestičkou vedoucí ke konci lesem. Když se les rozevřel před Velehradem, bylo to, jako když se rozevře brána nebes. Zvony svolávaly na ranní mši svatou a kolem ozářeného kostela mraveniště lidí! Nádvoří bylo již v 7 hodin ráno přeplněno poutníky. M n o h o jich zde bylo již od pátku a od soboty, usnuli přímo na nádvoří po nočních modlitbách. Stále a stále přicházeli další poutníci a během hodiny nebylo na nádvoří k hnutí. Po ranní mši svaté jsme na chvíli opustili nádvoří před kostelem, ale za hodinu jsme se taní již nedostali. Byli jsme rádi, že jsme se dostali poblíž rozhlasu umístěného za nádvořím. Lidí značně přibylo - obklopili celé náměstí, stáli na kopci za Velehradem a na střechách domů. Něco takového jsem ještě neviděl - až z toho běhal mráz po zádech, jaká byla síla věřícího lidul Po příjezdu kardinála Casaroliho a kardinála Tomáška a dalších biskupů se ozval ohlušující potlesk a volání: »My chceme papeže!« Přede mší svatou bylo uvítání předsedou O N V , který snad ani jako by nevěděl, kde je. První větou, kterou chtěl uvítat poutníky, je spíše rozhořčil, přirovnávaje pouť k mírové slavnosti. K další větě se už nedostal, byl provázen ohlušujícím pískotem. Poutníci byli skvělí. Citlivě reagovali na každé slovo zejména ministra Klusáka, který byl povětšinou také vypfskán. Konceiebrovanou mši svatou sloužil kardinál Casaroli za účasti kardinála Tomáška, biskupů a ordinářů. Poutníci byli nadšeni jeho českou a slovenskou řečí, kterou oslavil svaté Cyrila a Metoděje. Těžko se dá popsat nadšení, víra, svoboda, která přímo vyvěrala ze srdce poutníků a která nám tak živě dokazovala přítomnost Boží. »Nezhyne rod, jenž věřit nepřestane. Dědictví otců zachovej nám, Pane!« Ještě »dva obrázky z pouti«: Mezi ranní mší svatou a hlavní konceiebrovanou k n á m přistoupili dva různí poutníci ve stáří tak něco přes 60 let. Ten první n á m vyprávěl, že do náboženství jako dítě chodil a byl i tak vychováván do svého mládí. Teď že však nevěří, v dnešní moderní době přece Bůh není - šel sem jako na atrakci nebo do divadla a věřícím se vysmíval. (4) Tamtéž, str. 5-6. 41
Ten druhý jako by to ehtěl napravit. Přijel až z Poděbrad. Ten zase za m l á d í a až do dospělostí nevěřil. Teprve za války m u pomohl Pán a prostřednictvím jednoho kněze mu otevřel oči a dal se mu poznat. Se slzami v očích se s n á m i lo-učil, velebil Pána a šel se pomodlit za svého dobrodince. Byl to nezapomenutelný zážitek, kdy se n á m Kristus dal spatřit v podobě věřícího národa. Jih Represálie po Velehradě (5) Podfe správ Nemeckej katolíekej tlačovej služby K N A přišlo na Slovensku k represáliam. 7... októbra 1985, teda tri mesiace po velehradskej puti, dostal správca fary v Hrachovišti, okres Trenčín, Rudolf Chudý oznámenie tohoto znenia: »Západoslovenský krajský národný výbor Bratislava Vám s účinnostou od 1. novembra 1985 odnímá štátny súhlas k výkonu duchovenskej činnosti, pretože nespínáte podmienky všeobecnej spösobilosti, požadované k výkonu tejto činnosti. Okresný národný výbor v Trenčíne k uvedenému dnu zastavuje výplatu Vašich doterajších osobných póžitkov. Preskumanie případných pripomienok, podaných do 15 d n í od oznámenia tohto rozhodnutia, přináleží sekretariátu pre veci církevně Ministerstva kultury SSR.« Podpísaný inž. Ondřej Bocko, podpredseda Západoslovenského krajského národného výboru. Rudolf Chudý je 49 ročný katolicky kňaz. Vysvätili ho v roku 1964. Odvtedy pösobil v dvanástich farnostiach. To znamená, že v priemere každé dva roky ho církevní tajomníci přinutili zmeniť pole posobenia. Biskup musel príkývnuť. A tak horlivý kňaz Chudý nemoho! nikde do hlbky rozvinúť svoju dušpastiersku činnosť. Na druhej straně však aspoň malo možnosť dvanásť cirkevných obcí spoznať nebojácneho a někompromisného pastiera. Chudý sa vyznačuje medzi iným jednoznačným postojom ku kňazskému združeniu Pacem in terris. Netajil sa tým pri nijakej příležitosti. Ne velehradskej puti kňazov 10. aprfla 1985 v sakristii baziliky ukázal na prominentných členov združenia a nahlas povedah »Toto sú tf farizeji, ktorf likvidujú cirkev!« 7. júla, počas velkej púte veriacich z celej republiky, Chudý na chvíTu podišiel k zábradliu a dirigoval skandovanie známých hesiel za náboženskú slobodu, za příchod pápeža do ČSSR, na slávu kardinálov Tomáška, Casaroliho a Tomka. Toto dovolávanie sa náboženskej slobody malo pre neho následky. Nie však bezprostredne po púti, ale po troch mesiacoch. Rudolf Chudý sa proti odňatiu súhlasu odvolal. Dostal předvoláme na Ministerstvo kultury do Bratislavy, kde sa stretol s dr. Máčovským a (5) Výňatky z vysiMní Antona Hlinky v Hlasu Ameriky 23. a 30. listopadu 1985. 42
D u š a n o m Benickým. Chudý sa v rozhovore s Máčovským a Benickým dozvěděl, prečo mu vzali súhlas k vykonávaniu kňazskej činnosti: Vraj vo velehradskej sakristii kričal na funkcionárov Pacem in tenis, z tribuny dirigoval skandovanie a napokon za akýsi konflikt, ktorý mal s cirkevným tajomníkom pred desiatimi rokmi. Benický tvrdil, že by bol dostatočným dovodom pre trestné stíhanie. Druhým postihnutým je Anton Srholec, ktorý - zaujímavé - dostal oznámenie o odňatí štátneho súhlasu k vykonávaniu kňazskej činnosti toho istého znenia ako Chudý. Ide azda o tlačivo, ktoré budu častejSie potrebovať? Anton Srholec pochádza zo Skalice, má 56 rokov. V roku 1946 vstupil do saleziánskej rehole. Ako jej člena ho internovali, neskör zatkli a do roku 1960 pracoval ako väzen v jáchymovských uránových baniach. Po prepustení na slobodu bol do roku 1968 zaměstnaný v cementárňach, ostravských hutách a na röznych stavbách. Roku 1969 legálne odišiel do Talianska na doplnenie teologických štúdií. O rok neskör ho pápež Pavol VI. vysvätil za kňaza. V tom istom roku sa vrátil do vlasti a posobil v bratislavskou! Blumentáli ako kaplán. Pre mimoriadne úspěchy v pastorácii ho přeložili do Perneku. Bratislavskf veriaci, najma mládež, ho tam často vyhFadávali, aby dostali radu, porozprávali sa s ním. Oradom táto jeho činnosť ako i jeho pastoračně úspěchy v Perneku boli třňom v oku. Bolo ho třeba odstrániť alebo aspoň dokladné zastrašil A to metódou, ktorá nebola v tých rokoch zriedkavosfou. Raz v noci ktosi zazvonil pri farských dverách. Dvaja neznámí muži a jedna žena chceli dať tajné pokrstiť dieťa. Sotva Srholec otvoril, přepadli ho a začali b i t Na jeho prenikavý výkřik přiběhli susedia a »zbožní« návštěvníci ušli. To mu zachránilo život. Z Perneku Srholca přeložili do Velkého Zálužia a odtiaT do Záhorskej Vsi, do dedinky v pohraničnom pásme. Prekladanie horlivých kňazov z jedného miesta na druhé je známým tri kom církevných tajomnfkov a štátnej bezpečnosti. Usilujú sa tým zamedziť hlbšie vyvíjanie duchovnej činností. Bezprostřednou příčinou odňatia štátneho súhlasu Srholcovi bola púť na Velehrad, presnejšie moderátorstvo nočného stretnutia mladých na lúke pri bazilike. Srholec sa odvolal. Předvolali ho do Bratislavy, kde sa stretol so súdruhom Chvalkovským, pracovníkom riaditeFstva úřadu pre cirkevné věci, a s Dušanom Benickým. Odňatie súhlasu mu odóvodnili jeho angažovaním sa na velehradskej púti. Připomenuli mu aj to, že spolu s mládežou strávil celú noc v šaštínskej bazilike pri příležitosti národnej púte Slovákov na sviatok Sedembolestnej 14. a 15. septembra. Srholec v Bratislavě nepochodil. Obrátil se teda na Prahu. Prezidentovi republiky dr. Husákovi napísal list, v ktorom mu vylíčil celý svoj život a v ktorom protestuje proti zásahu státu do svojej kňazskej činnosti. Po tom všetkom, čo prezil, a po všetkých dobrých posudkoch, ktorých dostal od 43
rozličných zamestnávateFov po prepustenf z váženi a, ho Úrad pre církevně veci v 57. roku života pozbavuje úřadu pre »nesposobilosť k výkonu duchovnej činnosti«. Bez udania dövodov! Udali mu ich sícě v rozhovorce po odvolaní, ale také dovody sa nedaju v nijakom zrnysle vyhodnotit ako nespSsobilosť k duchovnej činnosti, lež jej pravý opak.
Svědectví
S O U H R N N É S D Ě L E N I O P Ř Í P A D E C H S L E D O V A N Ý C H V O N S K 1. 12. 1985 Sdělení č 492 Výbor na obranu nespravedlivé stíhaných se ustavil 24. dubna 1978, aby v duchu poslání Charly 77 sledo val případy osob, které jsou trestně stihány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly obětmi policejní či justiční svévole. Zabývá se výjimečně jinými případy nespravedlivého stíhání, zvláště tam, kde se nepřímo týkají jeho hlavního zaměření. Jeho snahou je seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým dle možností pomáhat. V prosinci 1979 se VONS jako Československá liga pro lidská práva stal členskou ligou Mezinárodní federace pro lidská práva F I D H , participující na práci OSN jako nevládní organizace s konzul nativním statutem. F I D H zvolila 18. listopadu 1984 člena VONS Ladislava Lise svým m ístopředsedou a pověřila jej mj. i zastupováním svých z4jmů u orgánů OSN ve Vídni. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vydal k dnešnímu dni 490 sdělení. Členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jsou: ing. Rudolf Battěk, Křižíkova 78, Praha 8; Otta Bednářová, Havelská 21, Praha I; Jarmila Bělí ková, Novo vysočan ská 12, Praha 9; dr. Vádav Benda; Karlovo nám. 18, Praha. 2; Petr Cibulka, Vrázov 53, Brno; Albert Černýt Dřevařská 20, Brno; dr. Jostf Danisz, W, Piecka 81, Praha 2; Jiří Dienstbier, Moravská 28, Praha 2; Karel Freund, Mánesova 90, Praha 2; Václav Havel, Hrádeček 5, Vlčice, okres Trutnov (U dejvického rybníčku 4, Praha 6); Zbyněk fíejda, Nešporova 573, Praha 4 - Háje; Ivan Martin Jírous, Stará Říše 33, okres Jihlava; Ladislav Lis, Sosnová 84, okres Česká Lípa, pošt. styk: Šišková 1228, Praha 8; ing. Jan Lltomiský, Vyskytná 2, okres Pelhřimov; Václav Malý, Nad pomníkem 2, Praha 5; MichalMatzenauer, Přemyslovská 8, Praha 3; Dana Němcová, Ječná 7, Praha 2; dr. Luděk Pacovský, Washingtonova. 9, Praha 1; ing. Pavel Roubal, Čnstrov 131, okres Pelhřimov; Jan Ruml, Jiň' Rum i Kremelská 104/ 150, Prnha 10; dr, Gertruda Sekanínová-Čakrtová, Palackého 962, Polná, okres Jihlava; Andrej Stankovíč, Hroznová 5, Praha 1; Anna Šabatová, Anglická 8» Praha 2; Petruška Šustrová, Kolínská 13, Praha 3; dr. ing. Jakub Trojan, Mělnická 44, Neratovice; Petr Uhl, Anglická 8t Praha 2; Věra Vránová, Cimburkova 24, Praha 3. V zahraničí se na činnosti VONS nadále podílejí tito jeho členové: Zina Freundová, 53 B Florence Rd., L o n d o n N 4, Velká Británie, tel. 00^4-1-2630013; dr. Martin Hybler, 4 rue Andró Messager, Limoges, Francie, tel. 00-33-55-333659; Ivan Medek, Nattergasse L2/1/25, 1170 Wien, Rakousko, tel. 00-43-222-4541L3; Jaroslav Suk, P. Bergersv. 72, 75249 Uppsala, Švédsko, tel. 00-46-18-404572. 44
Styky V O N S s Amnesty International (přidruženou organizací OSN) a dalšími zahraničními institucemi zprostředkovává člen A I prof, dr, František Janouch, Bergtorsväg 62, 18363 Täby, Švédsko, tel. 00-46-87-564828. VONS vítá jakoukoli spolupráci a pomoc, zejména při zjišťování jednotlivých případů i při podpore postižených. Pro naši práci jsou nezbytné zejména tyto údaje (pokud možno v úplnosti): - jméno a příjmení postiženého, datum narození, adresa, povolání (sociální postavení); - údaje o eventuálním předchozím trestním stíhání a eventuálních jiných postizích; - údaje o rodině a jejím sociálním postavení (též počet a věk dětí); - fotografie postiženého (podobenky i rodinné - pokud možno negativ); - údaje o zahájení trestního stíhání (kým a jak); - usnesení, jíimž byla nařízena domovní prohlídka a protokol o jejím výsledku,, popřípadě fotokopie či přesný opis; - podrobná oficiální verze skutkové podstaty, případné skutečné důvody trestního stíhání a popis jednání, za něž je postižený de facto stíhaný; - v jakém stadiu je trestní stíhání; - jméno obhájce a advokátní poradna. V průběhu trestního řízení je třeba neprodleně informovat o všech důležitých právních úkonech jako je: - případná změna obvinění, seznámení s výsledky vyšetřování, doručení obžaloby, nařízení hlavního líčení (přesný termín a místo) a odvolacího řízení; - maximum údajů z obžaloby a rozsudku (rozsudků); - výše trestu, za jaké trestné činy byl postižený odsouzen (včetně označení podle trestního zákona - paragraf a odstavec); - kdo a kdy věc soudil (i jména soudců). V případě vazby navíc: - oficiální důvody vazby, od kdy trvá, zdravotní stav vězněného a jméno a adresa příbuzného, s n í m ž je vězněný ve styku, adresa včznice. V případě výkonu trestu tytéž údaje jako u vazby a navíc: - nápravně výchovná skupina, kdy byl trest nastoupen Cjde-li o nástup trestu z »volné nohy«); - podmínky ve výkonu trestu (izolace, pracovní zařazení, kázeňské tresty); - adresa nápravně výchovného ústavu včetně úseku, bloku apod., j m é n o náčelníka N V Ü , eventuelně vychovatele, vězeňského lékaře apod. Prosíme o poskytnutí opisů rozsudků, obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání a jiných důležitých dokumentů, o jména vyšetřovatelů, prokurátorů apod., záznamy zo soudního jednání. Obracejte se na členy V O N S nejlépe přímo a osobně. V tomto souhrnném sdělení jsme se pro přehlednost omezili na výčet případů, které jsou aktuální. Rozdělili jsme je do tří skupin, V první jsou evidovány případy momentálně vězněných, v druhé těch, kteří jsou podrobeni ochrannému dohledu, a ve třetí jsou zařazeny aktuální případy podmíněných odkladů trestů nebo jejich zbytků a ty případy, u nichž je vedeno trestní stíhání na svobodě. (Pokud není uvedeno jinak, značí »trest« nepodmíněný trest odnětí svobody s výkonem v L nápravně výchovné skupině. Není-li uveden jiný právní předpis, jsou uvedené paragrafy z trestního zákona. Zkratky: OS = okresní nebo obvodní soud, M S = městský soud, KS = krajský soud, N V Ú = nápravně výchovný ústav, NVS = nápravně výchovná skupina, S N V = sbor nápravné výchovy ministerstva spravedlnosti Č S R nebo SSR. V závorce jsou čísla sdělení VONS, týkající se daného případu.) 45
L - Vězněm 1. Jiřina Bedeiová, nar. 3, 8. 1951, bytem Školská ul. 203, Gottwaldov (adresa jejího bratra Václav Bedei, Úderníku 1012, Gottwaldov), úřednice. 11. 11. 1985 vzata do vazby s obviněním podle § 100, odst. 3, písm. a (pobuřování) za údajné rozmnožováni a rozšiřování písemností zaměřených proti socialistickému a státnímu zřízeni republiky (490, 491)., 2. íng. Pavel Dudr, nar. 2.12,1949, bytem Obeciny 3901, Gottwaldov, konstruktér, od 11. 11, 1985 ve vazbě, obviněn podle § 100, odst. 3, písm. a (pobuřování) za údajné rozmnožování a rozšiřováni písemností zaměřených proti společenskému a státnímu zřízení republiky (490). 3. Atojz Gabaj, nar. 1960, z Bratislavy, dělník, dne 12. 12. 1983 zadržen na československo-polských hranicích v oblastí Popradu a převezen do vězení v Tarnowě v Polsku, dne 19. 4. 1984 eskortován do vazby v Košicích a odtud 31.8. 1984 propuštěn. Dále však trestně stíhán podle § 146 (ohrožování devizového hospodářství),, ve skutečnosti pro zájem o polskou náboženskou literaturu. Dne 21. 3. 1985 odsouzen OS v Bratislavě I k 18 měsícům odnětí svobody podle § 124, odst, 1 a 2 pro údajné porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou. Tento trest byl snížen MS v Bratislavě pří odvolacím řízení 14. 6. 1985 na 14 měsíců. Nyní vykonává zbytek írestu v N V Ú Bratislava - Žabí Majer (354,371, 386, 400, 403, 425, 432, 451, 455, 458). 4. ing. Petr Hauptmann, nar. 1. 8. 1946, bytem Klánovická 705/5, Praha 9, samostatný odborný referent na Jntendačnf základně Ústřední správy federálního ministerstva zahraničního obchodu. Dne 14. 10. 1982 emigroval do NSR, dne 7. 12. téhož roku se z rodinných důvodů vrátil do ČSSR. Dne 12. 9. 1983 po opětovných výsleších uvězněn a dne 9, 2. 1984 odsouzen M S v Praze k 10 letům vězení ve IL NVS a k zákazu činnosti ve státních orgánech na 5 let pro údajné trestné činy podle § 109, odst. 1 (opuštěni republiky) a podle § 105, odst. 2 (vyzvédačslví). Vyzvědačství se měl dopustit tím, že v době pobytu v NSR podal při výsleších informace o svém předchozím zaměstnání Jejichž obsah pokládal za Irelevantní. Vězněn v N V Ú Minkovice (391, 455). 5. Ján Juhašiík ml,, nar. 1963, z Hermanovců na východním Slovensku, křesťan bratrské církve. Dne 12. 10, 1984 zadržen ve Vranově nad TopFou při silniční kontrole, obviněn podle g 124, odst. I a 2, písm. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). V autě J í m ž jel, byly nalezeny bible a jiná náboženská literatura v ruštině. Bližší podrobnosti o jeho osudu se nepodařilo zjistit (404, 455). 6. Ján JuhaSčík st., nar. 1932, z Hermanovců na východním Slovensku. Dne 13, 10. 1984 zadržen, obviněn podle § 124 odst 1 a 2, písm. a (porušování předpisů o oběhu ztoží ve styku s cizinou). Bližší údaje o jeho případu se nepodařilo jistit (404, 455). 7. Walter Kanta, nar, 1940, signatář Charty 77, německé národnosti D n e 13. 6. 1977 zadržen a později odsouzen MS v Brně na 7 let pro údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento trest v roce 1984 vykonal. Nyní vykonává dvouletý trest za údřyný trestný £in podle § 7 odst.,. 1 k § 112 (poškozování zájmů republiky v cizině),, k němuž byl v roce 1981 odsouzen spolu s Jaroslavem Dvořákem OS v Šumperku (sr. sděleni č. 242). Dále 17. 2. 1983 odsouzen OS v Karlových Varech podle § 8 k § 171, odst. 1, písm. a (pokus o maření výkonu úředního rozhodnutí) a § 8 k § 112 (pokus o poškozováni zájmů republiky v cizině) k 15 měsícům odnětí svobody do II. NVS za pokus o odeslání dopisů příbuzným do ciziny, v němž popisoval poměry v N V Ú Ostrov nad OMí. KS v Plzni tento trest dno 16. 5. 1983 zvýšil na dva roky ve III. NVS. Od prosince 1983 vězněn v N V Ú Valdice. Je v špatném zdravotním stavu (218, 242, 455). 8. Stanislav Kolář; nar. 15. 11. 1955, bytem Husova 126, Dvůr Králové nad Labem, okres Trutnov, dělník. Dne 13. 3. 1975 zadržen pro údajné vyzvědačství, spolu s V. Procházkou, A. Kun rtem a J. Hettlerem byl v dubnu 1976 vyšším vojenským soudem v Prí46
brami odsouzen ke 13 rokům vězení ve III. NVS a 3 letům ochranného dohledu. Delikt měl spočívat v tom, že těsné před pokusem odejít z republiky bez povolení československých úřadů vedl ve vesnické hospodě s místními obyvateli řeči o tamních kasárnách a jejich osazenstvu (obsahovaly v kraji všeobecně známá fakta), z čehož bylo vykonstruováno, že chtěl těchto informací využit v případě zdařeného pokusu opuštěni republiky. Byl vězněn v N V Ü Validi.ce a delší dobu o něm nemáme zprávy (222, 349, 400), 9. ing. Pavel Křivka, nar. 12.6. 1960, trvale bytem Čéšková 1488, Pardubice, vědecký pracovník okresního muzea v Jičíně, od 29, 4. 11985 ve vazbě, 21. 11, 1985 odsouzen KS v Hradci Králové podle § 98, odst 1 (podvracení republiky) ke třeni rokům vězení za soukromý dopis o ekologické situaci v ČSSR zasílaný příteli do zahraničí a za parodii na Rybo vu mši. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Vězněn v Hradci Králové (475, 489). 10. Lenka Mullerová, roz. Marečková, nar, 13, 6. 1963, bytem Na stráni 4, Praha 10» zaměstnankyně Dopravního podniku, signatářka Charty 77. Zadržená 7, 9. 1983, do 7. 11, 1983 ve vazbě v Českých Budějovicích, Dne 8. 2, 1984 OS v Písku odsouzena podle §§ 102 a 104 (hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele) k jednomu roku odnětí svobody podmíněně na dva roky pro veřejnou recitaci vlastních veršů s politickým obsahem. KS v Českých Budějovicích při odvolacím řízení rozsudek potvrdil. Na základě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal 5. 10. 1984 ministr spravedlnosti Antonín Kašpar, však Nejvyšší soud ČSR 15, I I 1984 vrátil věc k novému projednání OS v Písku. Ten 13, 3, 1985 odsoudil L. Miillerovou podle § 100, ost 1, písm. a, c (pobuřování) k 7 měsícům nepodmíněně. Od 29. 7, 1985 vykonává zbytek trestu v N V Ú Liberec (411, 427, 428, 455, 464). 11. Augustin Navrátil, nar. 20. 12. 1928, bytem Lutopecny 14, pošta Zlobice, okres Kroměříž, otec devíti dětí. Od IL 11. 1985 ve vazbě, obviněn podle § 100, odst, 3„ písm, u (pobuřování) pro vyhotovení cyklostylované písemnosti Otevřený dopis č. 2 upozorňující na nejasné okolnosti smrti kněze Přemysla Coufala (486, 490, 491). 12. Jaromír Němec, nar. 16. 1. 1935, bytem Družstevní 4565, Jižní svahy, Gottwaldov, technik, signatář Charty 77, Od. 11.11, 1985 ve vazbě, obviněn podle § 100, odst. 3, písm. a (pobuřovánO za údajné rozmnožování a rozšiřování písemností zaměřených proti společenskému a státnímu zřízení republiky (490). 13. Stanislav Pitaš, nar. 12, 12. 1957, bytem Riegrova 741,, Česká Skalice, stavební dělník, signatář Charty 77. Zadržen 22. 4. 1985 a 3. 7. 1985 odsouzen OS v Náchodě k 8 měsícům odnětí svobody podle § 103 (snižování vážnosti presidenta republiky) za zhotovení satirické koláže. Dále obviněn podle § 202 (výtržnictví) za nesouhlasný výrok pH zásahu VB proti účastníkům rockového koncertu. Původní výrok o trestu ze 3, 7. 1985 byl zrušen a 23. 10. 1985 vynesen OS v Náchodě nový, souhrnný trest 9 měsíců. Tento rozsudek není pravomocný. Ve výkonu trestu v N V Ú Plzeň - Bory (441, 453, 455, 461, 481), 14. Luděk Pokrupa, nar, 26, 10. 1954, bytem Alšova 4, Ústí nad Labem, řidič. Dne 29. 7. 1983 zadržen, když se pokusil ilegálně odcestovat z Bulharska do Jugoslávie. Dne 18. 10. 1983 odsouzen v Ústí nad Labem podle § 8 k § 109, odst. 1 (pokus o opuštění republiky) a § 201 (opilství) k úhrnnému trestu 22 měsíců. K tomu mu byl připočten původně podmíněný trest 14 měsíců za údajné neoprávněné užívání motorového vozidla (parkoval se služebním autem před bytem místo na pracovišti) vynesený OS v Ústí nad Labem 26. 5. 1982, který m u týž soud 4. 10. 1984 přeměnil na nepodmíněný. Ve výkonu trestu (459). 15. Sobanoškřesťan z církve bratrské. Dne 12. 10. 1984 zadržen ve Vranově nad Topfou při silniční kontrole, obviněn z údajného trestného činu podle § 124, odst. 1 a 2, písm. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). V a u t ě j í m ž jel spolu s Jánem Juhaščíkem ml., byly nalezeny bible a jiná náboženská literatura v ruštině. Bližší údaje o jeho případu se nepodařilo ^jistit (404, 455). 47
16. Ladislav Ševec, nar. 15- 7. 1959, bytem Bezručova 29, Brno, dělník. V roce 1979 odsouzen k 9 letům vezení ve II. NVS podle § 7, odst. 1 k § 109 (příprava opuštění republiky) a podle § 8, odst. 1 k § 180a, odst. 1 (pokus o ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku). LJ obou uvedených trestných činů nedošlo ani k pokusu o jejich realizací. Obsahem trestního spisu jsou v podstatě pouze výroky »pachatelů« v hospodě. Delší dobu nemáme o L. Ševecovi zprávy. Nyní vězněn v N V Ü Valdice (124, 125, 195, 349, 400). 17. Ján Vecan, bytem Majakovského 24, Košice, student 5. ročníku elektrotechnické fakulty Vysoké školy technické v Košicích. Od 20. 8. 1985 ve vazbě, obviněn podle § 124, odst. 2, písm. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Ve skutečnosti trestně persekvován za převoz 100-150 kusů biblické dějepravy pro děti (488). 18. Jiří IVoff, nar. 15. 1. 1952, bez trvalého bydliště, dělník, signatář Charty 77. Od 16. 2. 1978 byl vězněn a odsouzen ke 3 letům vězení pro údajný trestný čin podle § 98, odst. 1 (podvracení republiky). Ve vězení byl soudně přeřazen do IL a nakonec do HI. NVS a trest mu byl prodloužen o dalších 6 měsíců pro údajný trestný čin podle § 174, odst. 1 (křivé obvinění). Od 17. 5. 1983 znovu vězněn pro údajný trestný čin podle § 98, odst. 1 a 2a {podvracení republiky), který měl spočívat především v tom, že J. Wolf poskytl rakouskému velvyslanectví v Praze zprávu o poměrech v N V Ú Mínkovice. Odsouzen M S v Praze 21.12, 1983 k 6 letům vězení do III. NVS a třem letům ochranného dohledu. Jiří Wolf se proti rozsudku neodvolal, nýbrž podaJ z věznice ke Generální prokuratuře Č S R podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Dne 15. 5. 1985 s ním byl uskutečněn zástupcem městské prokuratury v Praze výslech. Vězněn v NVÚ Valdice (43, 50, 63, 69, 71, 80, 123,176,195, 219, 293, 339, 343, 349, 351, 356, 400). II. - Ochranný do hied 1. Jiři Gruntorád, nar, 21. 9. 1952, bytem Vítězného února 4, Praha 2, dělník, signatář Charty 77. V roce 1980 byl tři měsíce ve výkonu trestu, odsouzen pro údajné drženi střelné zbraně bez povolení. Dne 9. 7. 1981 odsouzen MS v Praze ke 4 rokům ve II. NVS a 3 rokům ochranného dohledu. V NVŮ Minkovice dne 7. 4. 1983 zahájeno další trestní stíhání pro údtýný trestný čin podle § 174 (křivé obvinění). Za tento vykonstruovaný trestný čin dne 14. 6. 1984 odsouzen OS v Liberci ke 14 měsícům odnětí svobody ve III. NVS. V odvolacím řízení KS v Ústí nad Labem teno rozsudek zrušil a vrátil věc OS v Liberci. 17. 12. 1984 by! J. Gruntorád propuštěn po uplynulí původního trestu. 7. 1. 1985 OS v Liberci svüj původní výrok v novém trestním stíhání zrušil. Po odvolání, které podal příslušný prokurátor, jednal v této věci ještě 31. 5. 1985 KS v Ústí nad Labem, jenž J. Gruntoráda obžaloby pro křivé svědectví definitivně zprostil. Nyní je J. Gruntorád podroben ochrannému dohledu, jehož podmínky byly 27. 4. 1985 pro něho dále zpřísněny (225, 256, 276, 349, 377, 400, 415, 421, 440, 444, 450, 455). 2. han Mariin Jirous, nur. 23. 9. 1944, bytem Stará Říše 33, okres Jihlava, teoretik umění n umělecký vedoucí skupiny Plašíte People, signatář Charty 77 a člen VONS. V letech 1974, 1976 a 1978 odsouzen a vězněn pro údajné výtržnictví. Dne 10.11. 1981 znovu obviněn podle § 202, odst. 2 (výtržnictví) za údajnou účast na vydávání a rozšiřování samizdatového kulturního časopisu VOKNO. Ve snaze úřadů případ kriminalizovat rovněž obviněn podle § 187, odst. 1 (nepovolená výroba a držení omamných prostředků). Dne 9. 7. 1982 odsouzen OS v Chomutově ke 3 a půl rokům vězení ve III. NVS a ke 3 letům ochranného dohledu. Byl vězněn v NVÚ Valdice, 9. 5.1985 po uplynutí trestu propuštěn, od tó doby stále pod ochranným dohledem (307, 309, 349, 400, 455). 3. Ladislav Lis, nar. 24. 4. 1926, trvale hlášen Peklo, Sosnová 84, okres Česká Lípa, bývalý politik, nyní dělník, bývalý mluvčí Charty 77, člen VONS. V r. 1978 dva měsíce ve 48
vazbě pro údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Od roku 1979 trestně stíhán {od 29.5. do 22.12. ve vazbě) pro údajné podvracení republiky - činnost ve V O N S . Trestní stíhání v obou kauzách nebylo zastaveno. Dne 5.1.1983 znovu zadržen a obviněn podle § 100» odst li, písm. a (pobuřování) za rozšiřování tiskovin údajně pobuřujícího charakteru a z přečinu podle § 3, odst. 1, písm. a zákona 150/69 Sb. pro údajné odcizení dvou pytlů neloupané kukuřice. Toto druhé obvinění bylo později staženo. Dne 21. 7, 1983 odsouzen OS v České Lípě ke 14 měsícům vězení a 3 rokům ochranného dohledu. Je vážně nemocen. Po propuštění z vězení 5. 3. 1984 při výkonu ochranného dohledu šikanován. D n e 10. 5.1984 znovu zadržen a obviněn z ú d ^ n é h o přečiinu podle § 7 zákona 5.150/ 69 Sb. (mařeni výkonu úředního rozhodnutí), přes nepodloženost obžaloby odsouzen k dalším 3 měsícům vězeni ve II, NVS. Nyní je na něm opět vykonáván ochranný dohled a každodenní šikanování pokračuje. D n e 18. 11. 1984 byl zvolen místopředsedou Mezinárodni federace pro lidská práva (FIDH) a jmenován jejím stálým zástupcem při OSN ve Vidni. Poté m u byly podmínky ochranného dohledu dále zostřeny. Při cestách do Prahy se musí hlásit 2Ax denně (12, 20, 54, 63, 90, 115, 118, 123, 156, 195, 216, 230, 332, 337, 349, 360, 363, 372, 374, 400, 409, 414» 440). 4. ing. Jan Lttomiský, nar. 19. 8.1943, bytem Vyskytná 2 okres Pelhřimov, agronom, signatář Charty 77 a clen VONS. Dne 17. 2.1981 odsouzen KS v Českých Budějovicích ko 3 rokům vězení a 2 rokům ochranného dohledu pro údtyný trestný Čin podle § 98» odst. I (podvracení republiky) J e h o ž se měl dopustit činností ve VONS. Propuštěn 18. 2.1984. Je podroben ochrannému dohledu, který má drasticky stanovené podmínky: podle ustanovení § 2, odst. 2, písm. b zákona č. 44/73 Sb. (zákon o ochranném dohledu), které soud při odsouzení J. Litomiského použil, musí odsouzený pobývat v přikázaném místě, j í m ž je obec Vyskytná, a nevzdalovat se z něho bez souhlasu orgánů konajících ochranný dohled. Tento souhlas byl dosud vydán jen proto, aby J. Litomiský mohl chodit do práce a v neděli na bohoslužby do sousední vsi. Jan Litonmský se musí dále, a to také vždy v sobotu a v neděli, hlásit v okresním městě na oddělení VB (162, 169, 175, 204, 212, 236, 285,318, 349, 358, 400, 440). 5. František Stárek, nar. 1. 12. 1952, bytem Slikova 24, Praha 6, dělník, signatář Charty 77. V roce 1976 odsouzen ke 4 měsícům podmíněně na 2 roky v kampani pro Li Plastic People pro údajné výtržnictví. Dne 10. 11. 1981 zadržen a obviněn podle § 202 (výtržnictví) za údajné vydávání a rozšiřování samizdatového kulturního časopisu V O K N O , Dne 9. 7. 1982 odsouzen ke 2 a půl roku vězení ve II. NVS a 2 letům ochranného dohledu. Od propuštění na svobodu dne 10. 5. 1984 se nad ním vykonává ochranný dohled. Jeho podmínky byly 5. 5. 1985 dále zpřísněny - musí se hlásit ve všech pracovních dnech (307, 309, 349, 400, 440). m. - V trestním řízeni na svobodě 1. František Adamík, nar. 17. 4. 1932, bytem Šířava 21, Přerov, dělník, otec 5 dětí. 11. 11.1985 obviněn podle § 178 (maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) za rozmnožování náboženské literatury (491). 2. ing. Rudoif Battěk, nar. 2. 11. 1924, bytem Křižíkova 78, Praha 8, sociolog, bývalý mluvci Charty 77 a člen VONS. V sedmdesátých letech byl celkem 3 a půl roku ve vězení. D n e 14. 6. 1980 zadržen a obviněn z údajných trestných činů podle §§ 151, odst 1 a 202, odst. 1 (útok na veřejného činitele a výtržnictví), později překvalifikováno na obvinění podle § 221 (ublížení na zdraví). Dále pak hlavně stíhán podle § 98, odst. 1 a 2, písm. a, b (podvracení republiky) za dopisy adresované představitelům Socialistické internacionály, za práci ve VONS a v hnutí Charty 77 a za spolupráci na sborníku O svobodě a moci. Dne 28. 7. 1981 byl odsouzen M S v Praze k 7 a půí roku vězení ve II. NVS a 3 rokům ochran49
ného dohledu po výkonu trestu. Nejvyšším soudem Č S R při projednávání odvolání dne 8. 10. 1981 trest zkrácen na 5 a půl roku. Byl vězněn nejprve v Opavě a pak v izolaci v Ostravě. 30. 10. 1985 podmíněně propuštěn OS v Ostravě 6 týdnů před vypršením trestu. Zkušební dobu stanovil soud na 2 roky. Uložený ochranný dohled nebude prozatím n a R . Battékoví vykonáván. Neuloží-lí soud z nějaké příčiny, že musí R . Battěk vykonat zbytek trestu, ochranný dohled se definitivně ruší. Rudolf Battěk je vážně nemocen (12, 13, 41, 63y 74, 115, 140, 189, 195, 227, 260, 275, 349, 400, 455, 483). 3. Jan Burian, nar. 1947, z Liberce, od 20.11. 1984 trestně stihán podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) za členství ve františkánském řádu. Od 20. 11. 1984 do 4. L 1985 byl ve vazbě (406, 416, 455). 4. Bronislav Borovský, nar. 1964, z Bratislavy, studující chemicko-technologické fakulty SVŠT. D n e 12. 12. 1983 zatčen na československo-polských hranicích v oblasti Popradu a převezen do vězení v Tarnowě v Polsku. Dne 19. 4. 1984 eskortován do vazby v Košících a odtud 31.8. 1984 propuštěn. Dále však trestně stíhán podle § 146 (ohrožování devizového hospodářství), ve skutečnosti pro zájem o polskou náboženskou literaturu. Vyloučen ze studií na vysoké škoJe a dne 21. 3, 1985 odsouzen OS v Bratislavě 1 k 18 měsícům vězení podle 8 124, odst. 1 a 2 (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Tento trest snížen MS v Bratislavě při odvolacím řízení 14. 6.1985 na 14 měsíců. V červenci 1985 nastoupil zbytek trestu, který měl trvat 6 a půl měsíce. Z výkonu trestu byl v září 1985 (v N V Ú Nitra) podmíněně propuštěn. Nyní v základní (dvouleté) vojenské službě (354, 371, 386, 400, 403, 425, 432, 451, 455, 458). 5. Petr Cibulka, nar. 27.10. 1953, bytem ve Vrázově 53, Brno, dělník, signatář Charty 77, od r. 1985 člen VONS. V letech 1978-80 dva roky vězněn pro údajné pobuřování (vydávání samizdatové literatury a šíření nekonformní hudby); ve vězení odsouzen na další rok pro údajné maření úředního výkonu (hladovkou). D n e 28. 3.1985 zadržen a držen ve vazbě v Praze-Ruzyni do 28. 6. 1985. 27. 9. 1985 odsouzen OS v Praze 2 pro údajný trestný čin podle § 198, písm. b (hanobení národa, rasy a přesvědčení)Jenž spočíval ve výrocích v restauraci, k 7 měsícům odnětí svobody ve II. NVS, Proti rozsudku se P. Cibulka odvolal (349, 434, 442, 443, 455, 460, 468, 472), 6. Antonín Dabrow&ki, nar. 1955, z Liberce, 20.11. 1984 obviněn podíe § 178 (maření dozoru slálu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro členství ve františkánském řádu (406, 416, 455). 7. Jitka Danketová, nar. 1951, z Liberce. Od 20.11. 1984 trestně stíhána podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro členství ve františkánském řádu (406, 416, 455). 8. Jiří Devátý, nar. 25. 4. 1954, bytem Revoluční 1285, Gottwaldov, plavčík městských lázní. 27. 3. 1985 obviněn podle § 202, odst. 1 (výtržnictví), že se dne 16. 3. 1985 dopustil výtržnosti na pracovišti (konflikt s vrátným, bývalým zaměstnancem ministerstva vnitra). 18. 3. 1985 s použitím § 53, odst, 1 zákoníku práce propuštěn na hodinu ze zaměstnání. Již před tím vězněn od 30. 6, 1982 do 30. 11. 1984 (kdy byl podmíněně propuštěn z N V Ú Plzeň-Bory) pro trestný čin podle § 196, odst. 2 (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci) pro údajné vyhrožování skupině obyvatel za to, že jsou stoupenci socialismu, a pro trestný čin podle § 146, odst. 1 (ohrožování devizového hospodářství) za koupi barevného televizoru od sovětského občana. J. Devátý vznesl postupně 2 námitky podjatosti, hlavní líčení bylo odročeno na 5. 12. 1985 (437, 439, 448, 455, 480). 9. ing. Václav Dvořák, nar. 16. 1. 1943, bytem Sokolovská 150, Praha 8, ekonom. D n e 11. 4. 1985 vzat do vazby a obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské Literatury. D n e 15. 5. 1985 byl z vazby v Praze-Ruzyni propuštěn, trestní stíhání však pokračuje (436, 438, 446, 455). 50
10. RNDr. Vladimir FUČÍK nar. 1934, bytem Schnirchova 33, Piaha 7, biolog. Dne 11. 4. 1985 vzat do vazby a obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské literatury. D n e 22, 5. 1985 byl z vazby v Praze-Ruzyni propuštěn, trestní stíhání však trvá (436, 438, 446, 449, 455). 11. Gabriel Gössel, nar. 17.11.1943, bytem Hroznová 5, Praha 1, překladatel technické literatury a uklizeč, signatář Charty 77. Zadržen od 19. 11. do 22, 11. 1984. Vyslýchán na okolnosti vydávání edice Expedice; obviněn však podle § 132, odst. 1 (rozkrádání mqjetku v socialistickém vlastnictví) pro údajné odcizení maringotky. Trestní stíháni dosud nebylo zastaveno (407, 455). 12. Radim Hložánka, nar. 4. 1. 1923, bytem Petřvald č, 135, okres Nový Jičín, důchodce, katolický kněz bez státního souhlasu. Od 11. do 14. 4. 1985 zadržen v cele předběžného zadržení v Ostravě, poté propuštěn, ale obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi). Trestní stíhání dosud trvá. R. Hložánka je těžce nemocen. U ž v minulosti byl vězněn za šíření náboženské literatury (446, 455), 13. Michal Holeček, nar. 29. 10. 1956, z Prahy, zaměstnanec podniku Textil Středočeský kraj. Od 11. do 15. 4, 1985 zadržen, poté propuštěn, ale obviněn podle § 178 (mařeni dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské literatury. Trestní stíhání trvá (436, 438, 446, 455). 14. Jaroslav Janeček, nar. 15. 6. 1954, bytem v České Skalici, civilní zaměstnanec správy budov vojenské posádky v Jaroměři. Zadržen dne 22. 4. 1985, do 30. 5. 1985 ve vazbě. D n e 3. 7. 1985 odsouzen OS v Náchodě k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 měsíců podmíněně na 2 roky pro trestný čin podle § 103 (hanobení republiky a jejího představitele) za zhotovení satirické koláže spolu se S. Pitašem a pro údajný trestný čin podle § 187, odst. 1 (nedovolená výroba a šíření omamných prostředků a jedů) J e h o ž se měl dopustit domácím pěstováním marihuany (441, 455, 456, 461). 15. Alena Jánošíkova, nar. 15. 2. 1945, z Liberce. Dne 20. 11. 1984 obviněna podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi} pro členství ve františkánském řádu. Trestní stíhání trvá (406, 416, 455). 16. Jan Keller, nar. 15. 2. 1942, bytem Zbýtov, Dalečín, okres Žďár nad Sázavou. Od listopadu 1983 trestně stíhán podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) za to, že organizoval týdenní společný pobyt skupině evangelické mládeže v létě 1983. V důsledku toho ztratil k 1. 1.1984 také státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Naposledy bylo hlavní líčení v jeho věci před OS v Tachově odročeno 27. 8. 1985 na neurčito (350, 400, 471, 474). 17. Tomáš Konc, nar. 1963, z Bratislavy, student strojní fakulty SVŠT Bratislava. D n e 12. 12. 1983 zatčen na československo-polských hranicích v oblasti Popradu a převezen do vězení v Tarnowě v Polsku. Dne 19. 4. 1984 eskortován do vazby v Košicích a odtud 31. 8. 1984 propuštěn, dále však stíhán podle § 146 (ohrožování devizového hospodářství), ve skutečnosti pro zájem o polskou náboženskou literaturu. Vyloučen ze studií na vysoké škole a dne 21.3. 1985 odsouzen OS v Bratislavě 1 k 16 měsícům vězení podle § 124, odst. 1 a 2 (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Tento trest snížen M S v Bratislavě při odvolacím řízení 14. 6. 1985 na 1 rok. Výkon trestu odložen ze zdravotních důvodů; má vykonat ještě asi 4 a půl měsíce trestu. Žádost o podmíněné propuštění byla zamítnuta. Toho času v základní vojenské službě v posádce v Trenčíně (354, 371, 386, 400, 403, 425, 432, 451, 455, 458). 18. Zdeněk Kotrlý, nar. 21. 6. 1945, bytem L. Machové 35, Brno, invalidní důchodce. Od 25. 9. 1984 trestně stíhán pro údajný trestný čin podle § 8, odst. 1 k § 112 (pokus o poškozování zájmů republiky v cizině), jehož se měl dopustit tím, že předal svému spoluobžalovanému ing. Petru Kozánkovi tři básnické knihy vydané v samizdatu, z toho dvě 51
od své manželky Ivy Kotrlé, aby je vyvezl do Rakouska. D n e 2. 7. 1985 odsouzen OS v Hodoníně k 10 měsícům podmíněně na dva roky (392, 395, 454, 455, 462, 463, 470). 19. íng. Petr Kozánek, nar. 8. 5. 1949, bytem Palackého 196, Kyjov, technik. D n e 24. 9. 1984 vzat do vazby s obviněním z údajného trestného činu podle § 8, odst 1 k § 112 (pokus o poškozování zájmů republiky v cizině), jehož se měl dopustit tím, že hodlal vyvézt do Rakouska strojopisné edice básnických knih, které mu předal Zdeněk Kotrlý. Po několika měsících z vazby propuštěn. D n e 2. 7. 1985 odsouzen OS v Hodoníně k 10 měsícům podmíněně na dva roky (392, 395, 400, 454, 455, 462, 463 , 470). 20. Květoslava Kuželová, nar. 18. 4.1923, bytem Magistrů 7, Praha 4 t zdravotní sestra v důchodu. 11.4. 1985 zadržena a obviněna podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské literatury, za čtyři dny propuštěna, její trestní stíhání však trvá (436, 438, 446, 455). 21. MaíeJ Németh, nar. 18, 1. 1954, trvale bytem Klincova 22, Bratislava, přechodně farní úřad Lípovník 151, okres Rožňava, katolický duchovní. D n e 3. 10. 1984 obviněn z údajného trestného činu podle § 7, odst. 1 k § 100, odst 3, písm. a (příprava pobuřování). U M . Németha bylo při domovní prohlídce zabaveno velké množství náboženské literatury. Dne 14. 5. 1985 odsouzen OS v Rožnavě k 1 roku podmíněně na dva roky a k vedlejšímu trestu zákazu výkonu povolání na jeden rok (402, 452, 455, 485). 22. Josef Nos, nar. 16. 5. 1949, bytem Chaloupkova 1368, Praha 4, písničkář. Trestně stíhán podle § 132, odst. I a 2 (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) a § 203 (přfživnictví), protože měl prý neoprávněné příjmy z nedovolené umělecké činnosti a po několik let nikde nepracoval. Dne 5. 10. 1984 odsouzen OS v Praze 1 ke 2 rokům podmíněně na 5 let a k pokutě 10.000 Kčs. Dne 15. 2. 1985 MS v Praze zrušil rozsudek OS v Praze 1 a vrátil mu případ k došetření. Po několika odkladech OS v Praze 1 dne 22. 10.1985 zprostil J. Nose obžaloby, prokurátorka se však odvolala, takže dojde k dalšímu odvolacímu řízení (466, 473, 479). 23. Jaroslav Novosad, nar. 6. 8. 1919, bytem ul. Rudé armády 14, Hrob, okres Teplice, katolický duchovní. Od 19. 9. 1984 trestně stíhán podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) za to, že v létě 1984 umožnil rodičům s dětmi pobyt na své rekreační chalupě v Moldavě. Trestní stíhání nadále trvá (405, 455). 24. Ctirad Pospíšil, nar. 1958, z Liberce. D n e 20. 11. 1984 obviněn podle § 178 (moření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro členství ve františkánském řádu (406, 416, 455). 25. Adolf Rázek, nar. 30. 11. 1930, bytem Šumavského 16, Praha 4, hospodářskotechnický pracovník v Matematickém ústavu Č S A V . Od 11. 4. 1985 trestně stíhán podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro údajné rozmnožování náboženské literatury. Od 11. 4. 1985 do 20. 5. 1985 ve vazbě. Trestní stíhání trvá (436, 438, 446, 455). 26. Marek Roháček, dělník, Obviněn 20. 8. 1985 podle § 124, odst. 2, písm. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Ve skutečnosti trestně persekvován za převoz 100-150 kusů biblické dějepravy pro děti (488). 27. ing. Pavel Škoda, bytem Květná 12, Praha 2, asistent na Vysoké škole zemědělské v Prnze. Na jaře 1985 obviněn podle § 100, odst 1, písm. a (pobuřování), dne 21.11. 1985 odsouzen KS v Hradci Králové k 20 měsícům odnětí svobody nepodmíněně za spoluautorství parodie na Rybovu mši (viz P. Křivka, č. 9 v části I. tohoto sdělení)- Rozsudek dosud nenabyl právní moci (475, 489). 28. Jaroslav Švestka, nar. 20. 4. 1942, bytem B. Němcové 39, Protivín, dřevorubec. Zadržen dne 17. 7. 1984 a obviněn podle § 112 (poškozování zájmů republiky v cizině). D o 17. 9. 1984 držen ve vazbě. Údajného trestného činu se měl dopustit dopisem, který poslal 52
svému příteli exulantovi do N S R a kterým měl rozšiřovat nepravdivé zprávy o poměrech v republice. Trestní stíhání trvá (401). 29. M U D r . Ladislav Trojan, nar. 1912, z Liberce, důchodce, katolický kněz bez státního souhlasu. D n e 20.11. 1984 obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro členství ve františkánském řádu. Trestní stíhání trvá (406, 416, 455). 30. Jan Záň> nar. 1954, z Liberce. Od 20. 11. 1984 trestně stíhán podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro členství ve františkánském rádu. Od 20. 11. 1984 do 4. 1. 1985 ve vazbě (406, 416, 455). Ve sděleních č. 349 a 400 jsme uvedli i jména dalších 25 osob, které byly trestně stíhány. V průběhu posledních dvou let jsme nedostali zprávy ani o zastavení trestního stihání, ani o jakémkoli jeho pokračování. Výjimku tvoří případ dr. Josefa Danlsze, kde bylo trestní stíhání zastaveno. Rozhodnutí o amnestii z 8. 5. 1985 se dotklo i 32 námi sledovaných případů (podrobněji viz sdělení č. 455). V jednom případě šlo o amnestii částečnou, kdy byl nepodmíněný trest zkrácen z 15 na 3 měsíce (M\ Nový). Ve dvou případech byla amnestována část zbytku trestu respektive zbytek trestu po jeho přerušení (O. Bednářová, V. Havel). M, Du ray byl amnestován po překvalifikování trestného činu na trestný čin spadf\jící do amnestie. Ve většině případů se amnestie týkala jen podmíněných trestů, jen výjimečně byly prominuty zbytky trestů jedincům, vykonávajícím tresty v N V Ú (O.Bašta, Z. Šibr, P. Vojáček, J. Wünsch). Seznam amne sto váných, kteří nejsou výše jmenováni: T. David, L. Dloubá, D. Fojtova, J. Janošík, J. Jemetka, J. Justf J. Kajnek, P. Kricner, D. Kuch, P< Kvapil, M. Kvapilová, J. Mazanec, J. Mokry, /. Opletal, L. Poláková„ E Pometío, A. Rttcki, R. Smahel, K Soukup, I. Šimáček, J. Šnajdr, J. Vandai, T. Vázán, /. Vázanováf S. Vík tor In. V tomto sdělení nejsou uvedeny případy dalších 180 osob, j i m i ž se VONS zabýval, kde však již trest byl vykonán nebo trestní řízení bylo zastaveno. Dále uvádíme, že: - u Jana Pukalika, původně obviněného z pobuřování podle § 100, odst. 1, písm, b bylo OS v Blansku nařízeno 28. 1. 1985 ochranné ambulantní psychiatrické léčení (423); - VONS vydal také sdělení, konkrétně upozorňující na nesprávné a nczákonnné jednání příslušníků VB a jiných veřejných činitelů (sdělení č. 424 - případ horníka Josefa Babici). D n e 30.11. 1984 poslal V O N S dopis nově založeným občanským výborům proti násilí a na obranu zákonnosti v Polsku (408). VONS vydal sdělení ke jmenování svého člena Ladislava Lise vicepresidentem F I D H (409). Dne 19. 6, 1985 zaslal V O N S a místopředseda F I D H L. Lis otevřený dopis generálu Jaruzelskému, VONS vydal sdělení o případu občana N D R André Jablokoffa, který se koncem srpna 1985 pokusil o ilegální přechod československé hranice do Rakouska a byl zadržen československou pohraniční stráží (477). Dne 6. 11. 1985 vyšel společný dopis Charty 77 a V O N S , adresovaný polským přátelům k »Týdnu boje za propuštění politických vězňů«. Mimosoudní represe Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných během své činnosti informoval i o mimosoudních represivních zásazích. Jde o krátkodobé zadržení (většinou do jednoho týdne), osobní a domovní prohlídky, protizákonné postupy při výsleších (í dětí), různé druhy 53
ponižováni, bití, omezování svobody pohybu, střežení bytů a domů, pokousání policejním psem, odcizování čí poškozování věcí, fotografování, filmování, poškozování pověsti a další. V této oblasti byly evidovány případy 540 osob, v tom mnohých takto opakovaně postižených. Zároveň znovu upozorňujeme, že VONS je v daných podmínkách schopen zaregistrovat jen zlomek případů soudní a mimosoudní represe a získat k nim patřičnou dokumentaci. 2, prosince 1985
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva
Z Á Z N A M ZE Č T Y Ř H O D I N O V É P Ř E D N Á Š K Y S. H R Ů Z Y N A MPŠ V PRAZE V K U R S U PRO P R A C O V N Í K Y VE STAVEBNICTVÍ N A TÉMA: V Ě D E C K Ý ATEISMUS (*)
Ústava počítá s tím, že u nás existují lidé, kteří jsou církevně založeni. Proto výslovně povoluje »provádět náboženské úkony t pokud to není v rozporu se zákonem«. Máme u nás celkem 18 povolených církví, z toho je 17 křesťanského charakteru. Poslední jsou Židé. Tak velký počet je dán mnoha kulturními vlivy ze všech stran - zejména v Čechách, které jsou ve středu Evropy. Máme u nás 3 katolické církve. Největší z nich a vůbec největší je římskokatolická,, v jejímž čele stojí papež. Řeckokatolická církev je na východním Slovensko. Také uznává papeže. Dále jsou u nás pravoslavní, hlavně na východním Slovensku. V Čechách jsou to hlavně carští emigranti, Řekové a Bulhaři. Protestanti jsou ti, kteří nesouhlasí, protestují. Vznikají v 16. a 17. století pod vlivem Německa. U nás je to hlavně Českobratrská církev evangelická, která byla nositelem českého uvědomění. Na Slovensku je to slovenská evangelická církev augsburského vyznání čili lutheráni. Staví se požitivněji k politickým otázkám než katolíci. Reformovaná křesťanská církev na Slovensku - to jsou hlavně Maďaři. Církev československá husitská vznikla ve 20. letech, kdy u nás proběhlo velké protikatolické hnutí ve vzpomínce na to, jak Koniáš pálil české knihy. Tuto církev založilo asi 720 katolických kněží s 1 milionem věřících. Zavedli český jazyk v bohoslužbách, nemusí se u nich šuškat farářům do ouška. Vínečko si u nich dávají nejenom páteři, ale všichni. Ostatní církve jsou zanedbatelné, protože pro malý počet svých členů nehrají politickou úlohu, jsou však nábožensky zaníceni. Židé miyí dvě větve. Importované církve jsou baptisté a metodisté. Í8 církví u nás - to je kvantum. Maji celkem 8200 kostelů, chrámů a sborů. Z toho je celkem 5085 katolických. C o do počtu fungujících kostelů na počet obyvatel jsme na jednom z prvních míst na světě. (*) Vděčně převzato z IOC č. 9/1985, str. 10-13. 54
Náboženství, víra není jen problémem filosofickým, ale citovým, emocionálním. Tomu jsou přizpůsobeny kultové místnosti. Ponižují hříšnou duši, zdůrazňují vznešenost autority Boží. V Polsku dokonce vzniká nová krásná architektura. Církve mají pro své působení na lidi rozsáhlý aparát. U nás v Č S S R působí celkem 4860 duchovních (všech církví). Jde vesměs o lidi vysokoškolsky vzdělané, dobře na své náboženské působení připravené. A co je nej horší, jsou dokonce skutečně přesvědčení, že jejich názor je správný. Jsou to lidé bojující. Pracují proti našemu materialistickému filosofickému světovému názoru. Jaká je u nás celková religiosita, na to lze svízelně odpovědět. Od roku 1954 u nás byla zrušena registrace náboženské příslušnosti obyvatel. Podle posledního sčítání lidu, při n ě m ž se s vyznáním počítalo, z listopadu 1950, se k církvím hlásilo v celé tehdejší C S R 94,6% všech obyvatel, z toho na Slovensku 99,6% všech obyvatel. Samozřejmě tato čísla nereprezentují skutečné přesvědčeni, k církvím se mnozí hlásili pod vnějšími vlivy, hlavně rodinnými. M á m e však i dnes jisté poznatky o výši religiosity, Nekatolíci totiž platí svým církvím příspěvky (salář, církevní daň, desátky). Tyto církve vykazuji státu v rozpočtech, kolik lidí jim tento příspěvek zaplatilo. A toho, kdo platí své církvi příspěvek, musíme i my za člena církve uznávat. Je tedy takto přesně jištěno, že nekatolickým církvím u nás platí příspěvky celkem 1,300.000 Lidí. Celková výše těchto příspěvků se téměř rovná výši příspěvků, které od svých členů dostává KSČ. A to jsou jen nekatolíci. Přitom, z celkového počtu věřících je u nás hrubým odhadem asi tak 70% katolíků. Tak si to můžete znásobit. Je tedy u nás značný počet obyvatel, kteří vyznávají víru. Religiosita je co do stupně u nás velmi rozdílná; jsou místa, kde není téměř žádná, a zase místa, kde je velmi veliká. Obecně lze říci, že u nás religiosity směrem od západu na východ přibývá. Čechy mají religiositu nej nižší - to uznává i Vatikán ve své ročence. Morava m á mnohonásobně větší religiositu, Slovensko ještě větší. Venkov má větší počet věřících než průmyslové aglomerace. Praha patří mezi málo nábožensky založené oblasti. Církve parazitovaly vždy na základních projevech člověka - na jeho narození, sňatku, úmrtí. Mnozí lidé se donedávna nemohli obejít bez toho, oby jim u toho asistoval farář. Dnes jsou matriky a sňatky státní. AJe každému je umožněno, aby si dal dítě pokřtít n -sňatek může opakovat ještě v kostele. Statistika v r. 1984: Počet pokřtěných dětí: v ČSSR 51,2% narozených, přitom v Č S R 31,2% a v SSR 71,6% narozených; svatby opakované v kostele: v ČSSR 34,18% z celkového počtu sňatků, přitom v Č S R 15,8% a v SSR 53% z celkového počtu sňatků. Tato čísla jsou ovšem nepravdivá, i když správná. M n o h o mladých lidí totiž přistupuje k církevním úkonům pod vlivem rodičů či prarodičů; jsou v tom často finanční zůjmy dostanou dar od nich, jen když mají církevní obřad. Ale je na druhé straně řada lidií, kteří tajným způsobem dávají dítě křtít anebo uzavírají církevní sňatek mimo obec, kde bydlí. Bývají to mnohdy učitelé nebo příslušníci SNB. M á m e zjištěno, že v Tatrách uzavírá ročně církevní sňatek 500 českých občanů, hlavně z venkova, kteří se doma bojí, V Praze takové ohledy nemají, je zde větší anonymita. A příklad církevního působení: v trnavské oblasti biskup ve svém veřejném listě sdělil, že 97% sňatků uzavřených také v kostele drží, zatímco mnohá manželství uzavřená jen civilně ne. (V uvedené statistice s. Hrůza nehovořil o »všech církvích«, takže je možné, že statistika se týká jen katolické církve, o níž stále byla řeč.) Církevní pohřby: v ČSSR 69% z celkového počtu pohřbů, přitom v ČSR 50,6% a v SSR 80,5% z celkového počtu pohřbů. 55
Je to především chyba R O H , nezajímá se dostatečné o zaměstnance, kteří j i ž odešli do důchodu. Avšak velký kus práce j í ž udělaly sbory pro občanské záležitosti: docílily, že za posledních 20 let se počet církevních úkonů snížil o 20%. Dobré je, že tyto sbory dosahují toho, že civilní úkony mají hezčí estetickou úroveň než v kostele, ale není tomu tak všude. Církev se číní, seč je, také z finančních důvodů . Na Moravě a na Slovensku dávají lidé za svatbu v kostele 100-1000 Kčs. (Na dotaz z pléna s. Hrůza odpověděl, že církev žádný sazebník nemá, faráři sí o nic neříkají, ale občané jsou nuceni takový dar dát pod tlakem veřejného mínění v obci.) Situace v Praze. Funguje zde 180 farářů, z toho 71 katolických; 117 kostelů, 23 kaplí, 67 modliteben. Křty: 14,6% narozených; svatby: 6% oddaných; pohřby: 27,08% zemřelých. V poslední době stoupá zájem o náboženské úkony. Církev hraje ve světovém měřítku významnou úlohu. Vatikán má jen 1.200 obyvatel, vesměs mužů, v tom 40 gardistů. Ale církev má celkem: 430.000 farářů vysokoškolsky kvalifikovaných; 320.000 řeholníků; 130.000 jeptišek; cca 2 miliony aktivních členů a 850 milionů věřících, nejvíce v Latinské Americe, M á dokonale vybudovaný aparát politických stran pod nepřímým vlivem Vatikánu (Itálie, Francie, NSR, Španělsko, Portugalsko, Belgie), odborové organizace, informační síť. Vatikán má sice jen jeden list, Osservatore Romano, ale pod jeho vlivem jsou např. Frankfurter Aligemeine, Zürcher Zeitung* Radio Vatikán vysílá ve 32 jazycích, půl hodiny česky, půl hodiny slovensky. Mniši plní úlohu informační a výzvědné služby. Uvědomme si: Kdyby jen každý desátý farář byl u nás informátorem církve, jak velký přehled musí církev mít o tom, co vše se děje u nás v obcích, na závodech .„ Polský papež ovládá jazyky, je schopný. Je to pro nás výhodné, že je z PLR? Nikoliv. Své schopnosti nepoužívá ve prospěch socialismu, ale ve prospěch církve. Rozumí dobře socialismu a používá toho proti němu. Je produktem americké politiky. Jakmile zemřel jeho předchůdce Jan Pavel L, hned druhý den jel americký vyslanec z Varšavy do Krakova. Kam asi? Zajisté: za Wojtylou. A týž den sí pozval americký velvyslanec v Praze Tomáška a chodili spolu po zahradě, abychom se nedověděli, o čem si povídali. Tak to asi bylo i jinde - kardinálové byli přímo ovlivněni americkými diplomaty dopředu. Zorganizoval to Brzeziáski. Proto Jan Pavel II. pomáhá budovat autoritu americké politiky. Církev nikdy nestála na straně pokroku. Naší katoličtí přátelé to neradi slyší, když jim to říkáme, ale je to tak. U nás byla církev vždy antinárodní. Církev nikdy nemilovala vědu. Z 5600 hlinkovských gardistů bylo odsouzeno jen 1406. Zlatý poklad Vatikánu je stejný jako Velké Británie. Vatikán má prostřednictvím jesuitů podíly ve zbrojařských firmách, A loje komické - víte, že církev je proti antikoncepci - ale Vatikán má podíly ve firmách vyrábějících antikoncepční prostředky., U nás byl konflikt mezi církvi a státem roku 1949. Beran se postavil proti nám kvůli půdě, kterou jsme církvi vzali. Ale i Tomášek stojí na pozici narušit socialismus v ČSSR. Projevilo se to v případě Pacem in terris. To jsou kněží, kteří u nás působí aktivně pro socialismus. Papež je proto rozpustil a Tomášek projevil značnou aktivitu, aby papežův příkaz byl uskutečněn v praxi. To se mu však nepodařilo. Kromě 18 povolených církví je u nás asi 34 nepovolených náboženských sekt. Jsou to např. různá letniční hnutí, sv. Grál, svědkové Jehovovi. Svědkové Jehovovi jsou lidé velmi naivní, na nízké vzdělanostmi úrovni. Je jich asi 24000. Mtyí mazané vedoucí. Za posledních 10 let se zdvojnásobili. Vyhledávají rodiny,, kde je někdo nevyléčitelně chorý. Chodí kolem soudů a získávají rodiny odsouzených, jezdí do lázní. Aby nemuseli na vojnu, zavazují se na 10 let hornické práce. To je však nevýhoda, když se nám soustředí najedno místo, jako se stalo na dole Nosek na Kladně. Vedoucí pracovníci přitom o ně stojí, protože mají dobrou pracovní morálku a hlásí se tam, kde jo nebezpečí. Uvažovali jsme o jejich legalizaci, aby byli lépe podchyceni, ale těžko se 56
s nimi jedná, když o legalizaci nestojí. Neuznávají totiž žádný stát a jejich americké vedení je učí, aby obzvláště neuznávali socialistické státy. Nemáme je za co soudit - scházejí se v bytech asi po pěti rodinách, u tzv. pětkarů a povídají s i Někteří občané se scházejí, aby si povídali o fotbale J i n i zase o jehovismu. Když se navštěvuje malý počet lidí, třebas se bavi o náboženství, z toho nelze děíat trestný čin. Zákonná úprava církevních poměrů se řídí těmito zásadami: 1. politickou: církve se nesmějí vměšovat do politického života; proto nejsou duchovní přijímáni do veřejných funkcí a organizací ani R O H (jedna hospodyně m i řekla: Vždyť ten můj ani v žádném R O H být nepotřebuje, když je v Pacem in ferrís); 2. státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti: ten uděluje O N V nebo K N V , nebo ministerstvo kultury podle výše hodnosti, bez něho není náboženská činnost dovolena; 3. finanční: stát po znárodnění církevních míyettků převzal závazky: a) k opravě kostelů. Na památky - všechny - se vynakládá ročně 213 niti. Kčs, z toho je 60% ve vlastnictví církve. Nejde ovšem jen o podporu církve, společnost má zi\jem na celkovém vzhledu obcí, k nimž kostely patří; b) k úhradě služného kněží. Ti zůstávají nadále zaměstnanci církve, nie služné jim vyplácí NV. Průměrný plat faráře je o 200 Kčs nižší než průměrný plat občana. Katoličtí kněží jsou na tom lépe než u ostatních církvi, protože u nich je zvykem, že dostávají od věncích dary např. za mše. Skoro všichni až na několik důchodců miyí auta, a to nejen Inkové obyčejné škodovky, ale velmi často od 150 tisíc výše. Sledujeme, kam jezdí nn dovolenou; dle toho, jaká m^jí auta, vybavení bytu a kam jezdí na dovolenou, si můžeme vypočítat jejich skutečné příjmy. Klidně vydají za sebe a za kuchařku po 20 tisících na Kubu. Otázka řeholí. Nejsou u nás povoleny. Jen jeptišky existují - na dožití. Starají se o idiotické osoby v ústavech, ale i tam mohou být nahrazeny. Když jsme je dostali ze zdravotnictví, také se nic nestalo, zdravotnictví se kvůli tomu nepoložilo. V roce 1968 vstoupilo do řeholí 1.100 dívek. Nové být přijímány nesmějí. Jsou dnes ovšem i tajné řeholnice, chodí v civilu, ale doma žijt podle svých pravidel. Jejich škoda - ano, je to jejich škoda, že se připravují o všechno, co je v životě krásné.
T A Ž E N Í PROTI K A T O L Í K Ů M A S A M I Z D A T U NA M O R A V É Zpráva o novém zatýkání křesťanských aktivistůt bojovníků za lidská práva a svobodu projevu Dne 11. 11. 1985 souhlasil krajský prokurátor (jméno není uvedeno) se zatčením Augustina Navrátila, známého aktivisty. Zatykač na něho vydal nechvalně známý a »ostrý« hoch z brněnského StB, který také patří mezi ty, kteří krutě pronásledují např. Petra Pospíchala a jiné aktivisty - kpt. JUDr. K. Veselý, známý také z procesu s Petrem Kozánkem a Zdeňkem Kotrlým. O způsobu zatčení a průběhu domovní prohlídky svědčí připojená dokumentace. V seznamu zabavených tiskovin, hlavně »samizdatů« byly esej o Matce Tereze, informace o církvi, Informace o Chartě 77, o případu rodiny Kořínkovy, doktora Milana Kopřivy, o zavražděném P. íng. CSc. Přemyslu Coufalovi a další velmi cenné tisky potřebné pro další šíření Božího slova, k čemuž nám dává svobodné využívaní sám zákon 120/1976, kterým naše republika potvrdila souhlas s helsinskými dohodami a o jejichž svobodném uplatňování se zase jedná v Budapešti. 57
Bylo taká zabaveno větší množství papíru, psací stroj a jiné pomůcky pro rozmnožování textů. Augustin Navrátil je známý pracovník, jehož práce v oboru psychiatrie byly už v zahraničí publikovány. Je dělník, železniční zřízenec, ale má mimořádnou psychickou erudici, vzdělaný křesřanský laik, jeho znalostí v některých oborech, např. práva, psychiatrie poph psychologie jsou na úrovní profesionální, což se potvrdilo i pri jeho různých soudních jednáních, kdy se obhajoval sám anebo pomáhal jiným. Velice se angažoval pro krutě diskriminovanou rodinu Kořínkovu, případ P. Přemysla Coufala - umučeného před několika roky v Bratislavě a jiných, Augustin Navrátil tvoří se svou ženou Augustinou harmonickou rodinu s devíti dětmi, z nichž nejstarší je 28 roků a nejmladší chodí do posledního ročníku základní školy. Všechny křesťany na celém světě prosíme, vzpomeňte tuto rodinu ve svých modlitbách, ale i ostatní pronásledované rodiny za Boží slovo a práva bojující rodiny a snažte se pomáhat i jinými prostředky, které chybí k rozvinutí činnosti směřující k ozdravění národa. Zvláště takto vyzýváme naše bratry a sestry národního společenství, kteří jsou nyní za barierou našich hraníc a tvoří s námi duchovní jednotu a chtějí v této jednotě zůstat. Jeálě dodatečně se ^Jistilo, že byl tentýž den pri návštěvě svých rodičů v Kroměříži zatčen další spolupracovník našeho společenství pan Němec, který bydlí v Gottwaldově, ale zatím nejsou známy bližší podrobností o něm.
Nařízení o domovní
prohlídce
Razítko: Krajská správa SNB Odbor vyšetřováni státní bezpečnosti Brno VS - CVS 345/16-85-06 Podle § 85, odst. 1 trestního řádu nařizuji domovní prohlídku u Augustina Navrátila, narozeného 22. 12. 1928, Lutopecny, okres Kroměříž. Domácí prohlídka bude provedena v Lutopccnách, číslo 14, a v prostorách, náležejících k bytu, neboř je podezření, že se zde nachází věc důležitá pro trestní řízení,, nebo se tam skrývá. Prohlídku provede kpt. Judr Veselý Karel + orgánové SNB. ODÜVODNEN1
Usnesením vyšetřovatele SNB v Brně ze dne 11. listopadu 1985 je Augustin Navrátil stíhán jako obviněný z trestného činu pobuřování podle § 100 tr. zákona, odst. 3, písm. a, neboť bylo zjištěno, že jmenovaný vyhotovil cyklostylovanou písemnost s názvem Otevřený dopis číslo 2t jejíž obsah silně pobuřuje proti orgánům ČSSR. Vzhledem k důvodnému podezření, že v bytě Augustina Navrátila se nacházejí věci mající přímou souvislost se spáchaným tr. činem, zejména pobuřující písemnosti, psací stroj, papíry na rozmnožování, cyklostylové blány apod. a tyto věci jsou důležité pro trestní řízení, rozhodl jsem, jak shora uvedeno. Poučení: proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou je možno podat u vyšetřovatele StB do tři dnů ode dne oznámení usnesení; stížnost nemá odkladný účinek. (Stížnost nepodána.) Souhlasím: Kriyská prokuratura v Brně 11. I I 1985 58
Vyšetřovatel StB npor. Grim Ivo
Zápis z domovní
prohlídky
Krajská správa SNB odb. vysetr. SL bezp, Brno Č V S 34514 - 85
Lutopecny 11, 11, 1985
Protokol o provedení domovní prohlídky Dnešního dne byla provedena na základě usnesení vyšetřovatele StB v Brně I L II, 1985 č. j. 345/16-85 domovní prohlídka u Augustina Navrátila, narozeného 22, 12, 1928 Lutopecny, bydliště Lutopecny 14, okres Kroměříž, Předchozí výslech podle § 84 tr,. řádu byl proveden. Osoba, u niž má být prohlídka, vypovídá: předávám rámeček na rozmnožování, jiné materiály v domě nemám. Po provedení předchozího výslechu dle § 84 tr. řádu manželka obviněného vypovídá, že neví o žádných materiálech a písemnostech, které by měly vztah k tr. řízení. Prohlídka byla provedena v rodinném domku Lutopecny 14, okres Kroměříž. Prohlídku vedl kpt. JTUDr K. Veselý,, npor. Kožuch Zd., nstržm. Jasenčuk, Poučení podle § 85, odsl. 1 tr. řádu bylo dáno a prohlídce byli přítomni: Augustina Navrátilová, Prohlídce podle § 85, odst. 2 tr. řádu byla přítomna nezúčastněná osoba: Marie Jurtfková, předsedkyně M N V Lutopecny. Usnesení o prohlídce bylo doručeno. Po poučení nebyla podána stížnost S prohlídkou bylo započato ve 20.45. Odebráno 299 položek. Prohlídka byla ukončena dne 12. 11. 1985 v 03.00 hod. ráno. Při prohlídce nebylo nic poškozeno ani zničeno, Podpisy orgánů vykonávajících prohlídku: Kpt, JUDr. Veselý; npor. Kožuch Jan; nadstrž. Jasenčuk Jar, Nezúčastněná osoba: Marie Jurtíková Potvrzuji svým podpisem, že jsem převzato usnesení o nařízení domovní prohlídky a opis tohoto protokolu o počtu stran 1-7 jako potvrzení o odebraných věcech: Augustina Navrátilová
Dopis z
Gottwaldova
Informujeme vás o událostech, k nimž došlo v minulém týdnu v Gottwaldově a Otrokovicích. V pondělí 11.11. 1985 ve večerních hodinách byla zahájena a následujícího dne kolem 5. hod. ráno skončena domovní prohlídka v bytě inž. Pavla Dudra (otec tří malých dětí) v Gottwaldově na Obecinách. Prohlídku vykonalo po předložení písemného příkazu asi 10 příslušníků StB z Brna. Byly zabaveny 2 rozmnožovací přístroje a velké množství materiálu, souvisejícího s rozmnožováním náboženské, ale zejména nenáboženské samizdatové literatury a tisků, včetně zásilek, které byly připraveny v obálkách pro odeslání do zahraničí přes Jugoslávii. Všechny věci byly nalezeny ve sklepě jmenovaného a zaplnily několik pytlů. Po prohlidce byl inž, Dudr zadržen a byla na něj zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Následujícího dne Bezpečnost navštívila též jeho pracoviště, Závody potravinářských strojů Gottwaldov, a zabavila řadu materiálů podobného charakteru ve skříňce a stole jmenovaného. Inž. Dudr je katolík. V následujících dnech byla vykonána série dalších domovních prohlídek u aktivistů v Gottwaldově a Otrokovicích, většinou s podobným výsledkem jako v prvním případě, Odajně byli zatčeni ještě jistý pan Němec ze sídliště Jižní svahy a jistá žena, zaměstnaná v 59
Pozemních stavbách v Gottwaldově. Mezí těmi, u nichž byia vykonána domovní prohlídka, ale nebylí zadrženi, je m i m o jiné jistý Pavel Záleský z Otrokovic,, katolík. U něj byly nalezeny materiály výlučně náboženského charakteru. V případě inž, D u dra nechávala Bezpečnost bez povšimnutí náboženskou, i v cizině vydávanou literaturu. Litujeme, že neznáme více podrobností. iq 11 198^ Odpusťte, že se nepodepisujeme
Represe proti katolickým
aktivistům
D n e 11. listopadu 1985 obvinil vyšetřovatel StB zaměstnance Č S D Augustina Navrátila, nar. 22. prosince 1928, bytem Lutopecny 14, okres Kroměříž, otce devíti dětí, z trestného činu pobuřování podie § 100, odst. 3, písm. a trestního zákona, jehož se měl dopustit vyhotovením cyklostylované písemností Otevřený dopis č. 2. Tato písemnost upozorňovala na nejasné okolností smrti římskokatolického kněze Přemysla Coufala ze Stupavy u Bratislavy. Případ se stal v r. 1981. V noci z 11. na 12. listopad 1985 od 20.45 hod. do 3.00 hod. ráno provedl kapitán JUDr. Karel Veselý s nadporučíkem Janem Kožuchem a nadstrážmistrem Jaroslavem Jasenčukem domovní prohlídku v rodinném domku Augustina Navrátila, při níž bylo odňato 299 položek, většinou samizdatových písemností, náboženských J; jiných, dále psací stroj, rozmnožovací rámeček apod. Augustin Navrátil byl vzat do vazby. Na základě stávajícího obvinění mu hrozí trest odnětí svobody od jednoho roku do pčtí let. Augustin Navrátil byl již v minulosti vystaven různým soudním a policejním represím pro své nekompromisní vystupování na obranu náboženských svobod a proti nespravedlivému pronásledování svých spoluobčanů. Uvěznění Augustina Navrátila je pravděpodobně součástí mnohem rozsáhlejší akce StB, v jejímž rámci byla vyslechnuta řada osob, byly provedeny domovní prohlídky a byli uvězněni dva občané z Gottwaldova, Jaromír Němec a inž. Bedřich Koutný. Přesnější údaje nejsou doposud známy. K případu se co nejdříve vrátíme, 19. listopadu 1985
Další informace o stíháni katolíku
Sdělení VONS č. 486
v Gottwaldově
Ve sdělení č, 486 jsme informovali o případu katolického aktivisty Augustina Navrátila, který byl 11, listopadu uvězněn a u něhož byla provedena noční domovní prohlídka. Uvedli jsme, že jeho případ je součástí mnohem rozsáhlejšího stíhání katolíků na Moravě. Již 8.. června 1985 zahojil vyšetřovatel StB v Brně trestní stíhání pro trestný čin pobuřování podle § 100, odst. i , písm. a a odst. 3, písm. a trestního zákona. V rámci tohoto trestního stíhání byla v noci z 11. na 12. listopad a v následujících dnech provedena celá série domovních prohlídek. Současně byli z uvedeného trestného činu obviněni a vzati do vazby dva katolíci z Gottwaldova, a to Jaromír Němec a inž. Pavel Dudr. Jejich trestná činnost měla spočívat v rozmnožování a rozšiřování písemností, které údajně pobuřovaly proti společenskému a státnímu zřízení republiky. Signatář Charty 77 Jaromír Němec, nar. 16. ledna 1935, bytem Jižní svahy, Gottwaldov, původním povoláním televizní technik do r. 1969, byl j i ž v letech 1971-72 vězněn v PlztiL-Borech pro údqjné pobuřování J e h o ž se měl dopustit rozšiřováním publikace Ho vo0} s Janem Masarykem. V současné době byl zaměstnán jako technik opravář lékařských přístrojů li národního podniku Chirana Brno, pracoviště Okresní úsíav národního zdraví Gottwaldov. Je rozvedený, má jednoho syna, který studuje. Jaromír Němec byl zadržen 11.11. 1985 kolem 19. hod,, kdy u něho začala domovní prohlídka, jejíž výsledek neznáme. Druhý den dopoledne proběhla další domovní prohlídka u jeho matky paní Josefy Něm60
cové, Tovačovského 3162, Kroměříž. Prohlídku nařídil vyšetřovateli Krajské správy StB v Brně kapitán JUDr. Edvard Petřík a provedl ji kapitán JUDr. Karel Veselý (který ve 3 hod. ráno téhož dne ukončil domovní prohlídku v domku Augustina Navrátila v Lutopecnech v témže okrese), dále nadporučík Dušan Nehoda a nadporučík Stanislav Musil. Bylo při ni zabaveno 57 položek, většinou různých písemností po jednom vyhotovení, a to náboženské i jiné samizdatové literatury, časopisy Informace o církvi* frtformace o Chartě 77, dokumenty Charty 77, Listy, Právo lidu, Zvon ... dále filmové a magnetofonové pásky apod. D n e 15. 11. 1985 uvalil na Jaromíra Němce krajský prokurátor vazbu. Spolu s J, Němcem byla zadržena a pravděpodobně i obviněna jeho přítelkyně Jiřina Bedeiová, asi 35létá písařka Okresního soudu v Gottwaldově. I u ní byla domovní prohlídko a StB brala vzorky všech strojů u soudu, neboť na jednom z nich prý opisovala Bedeiová protistátní písemnosti. Podle dosud neověřených zpráv je i Jiřina Bedeiová ve vazbě. Inž. Pavel Dudr, nar, 2. 12. 1949, absolvent strojní fakulty Vysokého učení technického v Brně, konstruktér v Závodech přesného strojírenství v Gottwaldově, bytem Obeciny 3901, 760 00 Gottwaldov, Je ženatý, manželka Hana Dudrová, absolventka gymnázia a střední ekonomické školy, je t.Č, v domácnosti, Mryí tři děti ve věku 4 , 6 a 7 let Domovní prohlídka byla zahájena II. 11. 1985 ve 20.30 hod, a trvala do 4 hod. ráno. Prováděli ji major Zdeněk Petlák, nadporučík Zdeněk Kočvara, nadporučík František Běhavý a další příslušníci StB. V bytě byly nalezeny a odňaty jednotlivé exempláře různých samizdatových písemností, zvláště s náboženskou a chartistickou tématikou; pouze strojopis přednášky Václava Havla Politika a svědomí byl nalezen ve 28 vyhotoveních. Dále byly odňaty různé zahraniční publikace jako Listy, Svědectví, Slovník československých spisovateli) apod, u také psací stroj, Ve sklepě byly pak nalezeny dva rozmnožovací stroje, z toho jeden značky Roneo, prostředky k rozmnožování, tiskařský lis a písmena, papír a užité cyklostylové blány s napsaným textem Nacismus a katolická církev a veliký počet písemností, které byly bez popisu uloženy do osmi plastikových pytlů a odvezeny s ostatními věcmi. Také Pavel Dudr byl dne 15. 11. 1985 vzat krajským prokurátorem d o vazby. Všichni uvěznění se nalézají ve věznici ministerstva spravedlnosti v Brně-Bohuniclch. Pro úplnost dodáváme, že trestní věc proti gottwaldovským katolíkům je formálně oddělena od trestního stíhání Augustina Navrátila. Je vedeno pod číslem jednacím Č D S 157/ 85, zatímco druhé, které bylo otevřeno mnohem později, pod číslem jednacím Č D S 345/85,. První věc je přísluš ná Okresnímu soudu v Gottwaldo vě, druhá kromSHžskému okresn ímu soudu. Všem obviněným hrozí tresty od jednoho do pěti let odnětí svobody. Z rozsáhlé akce StB m á m e jinak jen kusé informace. V bytě 3Uetóho inž, Bedřicha Kootnéno, K pasekám 727, Gottwaldov, byla provedena 12. IL večer domovní prohlídka, která byla prakticky bezvýsledná, a zadržený Bedřich Koutný byl téhož dne v pozdních večerních hodinách propuštěn na svobodu, aniž bylo proti němu vzneseno obvinění. (Ve sdělení č. 486 jsme omylem uvedli, že ... je ve vazbě,) Na svobodě zůstal i Pavel Záleský z Otrokovic, u nějž byly při domovní prohlídce nalezeny písemnosti výlučně náboženského charakteru. Byly provedeny ještě další domovní prohlídky. Odhaduje se, že v Gottwaldově StB provedla v posledních dnech v této souvislosti 30-40 výslechů a okruh vyslýchaných se dále rozšiřuje. Akce StB zde řídí zástupce náčelníka okresního oddělení StB Miloš Myšák za dozoru brněnských a pravděpodobně i pražských pracovníků StB. Jedním z vyslýchaných občanů byl dne 15.11. 1985 signatář Charty 77 Stanislav Devátý. Jeho bratr Jiří Devátý je trestně stíhán pro údajné výtržnictví (viz naše sdělení č. 437t 439, 448 a 480). Oba bratři jsou podrobeni stálému policejnímu dozoru. Jejich síedovateld fotografují všechny přátele a známé, s nimiž se bratři setkají. Činí tak bez jakéhokoli skrývání, a to i ve veřejných místnostech, v restauracích apod. Vzhledem k mnoha okolnostem považujeme toto trestní stíhání a další represálíe proti gottwaldovským a kroměřížským aktivistům zajeden z nejvážnějších případů, jichž 61
jsme se v posledních letech ujali. Všichni postižení naléhavě potřebují mezinárodní solidaritu, která v této fází trestní věcí muže značně ovlivnit jejich osudy. Každý její projev s postiženými a jejich rodinami je zároveň posilou pro stále se rozšiřující řady katolických aktivistů, kteří se angažují i jako občané a statečně podstupují rizika s touto společenskou Činností spojená. Je posilou í všem lidem v Československu, kteří usilují o lidskou důstojnost a spravedlivější společenské poměry. 24. listopadu 1985 Sděíení V O N S č; 490
Stížnost Augustina
Navrátila
Augustin Navrátil, nar. 22. 12. 1928 Lutepecny 14, 76831 Zlobice T. č. Brno I PS 37 60129 Krajský prokurátor Brno prostřednictvím vyšetřovatele StB Brno
Brno, 24. 11. 1985
Věc: Stížnost proti usnesení krajské správy SNB odbor vyšetřování StB B m o ze dne 22. II. 1985 zn. VS - ČVS 345/13-85-06 Usnesením výše uvedeného orgánu StB v Brně byla podle § 116, odst. 2 tr. řádu nařízeno vyšetření mého duševního stavu v uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny v Praze 8 Bohnicích. Proti tomuto usnesení jsem si formálně podal stížnost u vyšetřovatele StB 22. 11. 1985, kterou nyní doplňuji těmito konkrétními důvody. 1) Pozorování ve zdravotním ústavu za účelem vyšetření duševního slávu podle § 116 tr. řádu je závažným zásahem do života obviněného. 2) Toto pozorování ve zdravotním ústavu se nařizuje v případě, nasvědčují-lí okolnosti Lomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho přičetno.st. 3) Potvrdilo-li by se pozorováním v psychiatrickém zařízení a posudkem soudních znalců z oboru psychiatrie, že obviněný nebyl v době činu pro nepnčetnost trestně odpovědný, mělo by to obvykle za následek zastavení trestního stíhání podle § 172, odst. 1, písm. a. 4) V usnesení ze dno 11.11. 1985 bylo vyšetřovatelem StB Brno podle § 160, odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání a současně podle § 163, odst. 1 tr. řádu jsem byl obviněn z trestného činu pobuřování podle § 100, odst. 1, písm. a, odst, 3, písm, a tr., zákona. 5) Proti tomuto usnesení jsem si 13. 11. 1985 podal formálně stížnost, kde podle mého názoru hodlám oprávněně žádat a konkrétně zdůvodnit zastavení trestního stíhání podle § 172, odst. 1, písm. b, protože tento skutek není trestným činem. 6) Protože mi uvedený Otevřený dopis č. 2 a s ním přímo i nepřímo související Otevřený dopis ě. } a č. 3 dosud nebyl předložen k pr oslu do vání a výpisu nebo činění si poznámek z nich, proto v důsledku toho nemohu ani konkrétně zdůvodnit svou dosud jen formálně podanou stížnost ze dne 13. 11. 1985 proti uvedenému usneseni, protože od jejich napsání a odeslání již uplynulo více než 8, 9 a 10 měsíců a od té doby jsem se j i m i již prakticky nezabýval, takže jejich obsah již mi více méně není znám. Podobně je tomu i s mou formálně podanou stížností proti usnesení KP v Brně ze dne 13, 11. 1985 zn. 1 K V 33^5/85-23, ve které podle § 68 tr. řádu z důvodů uvedených v ust. § 67, písm. b, c tr. řádu se bere do vazby. I v tomto případě z neznalosti obsahu oněch otevřených dopisů nemohu uvést konkrétní zdůvodnění své stížnosti proti tomuto usnesení. 62
7) Proto žádám, aby byla nejdříve dána přednost vyřízení m é stížnosti proti zahojení trestního stíhání a vznesenému obvinění a teprve po jejím případném záporném vyřízeni by následovalo usnesení o nařízení pozorování v psychiatrické léčebně. Toto ž á d á m nejen z důvodů uvedených v bodě 1), ale také proto, že v případě, že m á stížnost proti usneseni o zahájení trestního stíhání a vznesenému obvinění by byla kladně vyřízena, pak by přicházelo v úvahu zastaveni m é h o trestního stíhání podle § 172, odst, 1, písni, b tr. řádu, anebo i kdyby přicházelo v úvahu zastavení mého trestního stíhání z jakýchkoliv jiných důvodů než podle •§ 172, odst. 1, písm. e, pak by měla být vždy dána přednos t těmto j i n ý m důvodům, protože by tím vydávání usnesení o nařízení vyšetření m é h o duševního stavu a m é h o pozorování v psychiatrické léčebně bylo zbytečné, čímž by byly nejen ušetřeny náklady za můj pobyt v léčebně a za vydání posudků soudních znalců, ale i zamezeno zbytečnému přetěžování kapacity psychiatrického ústavu. 8) Skutečnost, že jsem neměi dosud, tj. po Čtrnácti dnech od zahojení trestního stihání a vzetí d o vazby, možnost prostudovat si písemnosti (to je především dopis č. 2), které jsou hlavním předmětem mého stíhán í a ob viněni, to nesvědčí tomu, že je snaha příslušných orgánů, aby co nejrychleji a nejúplněji byly objasněny všechny skutečnosti potřebné k posouzení případu, osoby pachatele atd. J a k je uloženo v § 164, odst, 2 tr, řádu,, Podle m é h o názoru dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení v m é m případě je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2, odst. 5 a 6 tr. řádu, protože tyto orgány nepostupují tak, aby byl ^jištěn skutečný stav věcí, a také proto, že nehodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 9) D o m n í v á m se, že z uvedených skutečností vyplývá, že pro m é vyšetřování duševního stavu v psychiatrickém ústavu nejsou důvody uváděné v usnesení, ale ta skutečnost, že jsem odmítl vypovídat a vyjadřovat se ke skutečnostem, které jsou předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízeni. Psychickým nátlakem při psychiatrickém vyšetřováni pak snaha dovědět se to, co se nepodařilo při vyšetřování orgánům činným v trestním řízení, Tak tomu bylo již i dříve při vyšetřování na psychiatrickém ústavu v Kroměříži, kdy prim á ř M U D r . Ščudlík m i při vyšetřování kladl tytéž otázky, které mi před tím kladly vyšetřující orgány (šlo také o § 100 v souvislosti s podpisováním petice s náboženskou problematikou). Případným dlouhodobým ústavním psychiatrickým léčením za pomoci podávaných drog j i ž není žádný problém učinit z tzv, nekonfonrmího občana duševní i tělesn o u trosku, která pak již nebude schopna činit komukoliv žádné potíže, 10) Proto se také domnívám, že skutečným důvodem pro mé obvinění, držení ve vazbě a nařízené psychiatrické vyšetření a pozorování má ten účel, aby způsob, jakým jo. veden, co nejvíce poškodil naši vícečlennou rodinu a aby mi také co nejvíce znemožnil moji účinnou obranu proti těm silám, které podobně jako v nechvalně známých padesátých letech tím nejhrubším způsobem samy porušují socialistickou zákonnost jak v oblasti náboženské a politické, tak i jiné a tím také způsobují anebo m o h o u způsobovat nebo vyvolávat nepřátelské smýšlení a nepřátelskou náladu proti republice a jejím z á j m ů m chráněným v § 100. Obviňovat m n e z této nebo podobné nepřátelské činnosti je nedůvodné. Mojí zásadou je zásada věřícího křesřana: Modli se a pracuj! Přičemž pod pojmem práce je míněna práce jak pro rodinu, tak i pro společnost, ale i pro církev. To jsou jako tři spojité nádoby. Aktivita či pasivita v jedné oblasti m á vliv i na oblasti ostatní. V této mé činnosti j i ž více a lépe dělat nemohu. A m á m v tom i nejčistší svědomí. Zasílám dvojmo: Ž á d á m potvrzení příjmu na přiloženém opisu a j e h o vrácení Augustin Navrátil
63
Další informace o represích proti katolickému
samizdatu
na Moravě
Jíž ve sděleních č. 486 a 490 jsme upozorňovali, že zatím můžeme podat jen kusý obraz o represích proti katolickému samizdatu na Moravě, započatých v noci z 11. na 12. listopad. Ačkoliv jsou jednotlivé případy formálně rozděleny do nejméně tří skupin, je nepochybné, že nejde o náhodnou časovou shodu, nýbrž o jedinou, centrálně koordinovanou akcí. Přinášíme nyní další podrobnosti, které se podařilo spolehlivě zdokumentovat. Bohužel nemůžeme zaručit, že j e alespoň tento nejnovéjší výčet úplný nebo že se represe dále nerozšíří. V okrese Přerov byl postižen František Adamík, nar. 17. dubna 1932, dělník podniku Chemopetrol, bytem Přerov, Šírava 21, ženatý, otec pěti dětí. D n e 12.11. byla provedena domovní prohlídka nejprve v místnosti, kterou má pronajatou v obci Újezdec a poté v jeho vlastním bydlišti. O b ě prohlídky nařídil vyšetřovatel nadporučík Alois Stískal a kromě něho se na nich jmenovitě podíleli kapitán JUDr. Sovják, kapitán Stoklasa, nadporučík Till, nadstrážmístr Šustr a jiní. Souhlas dal okresní prokurátor JUDr. V. Kliment. Při prohlídkách byl odňat cyklostyl, blány, papíry, barvy a další pomůcky k rozmnožování a včtší počet čistě náboženské literatury, často v několika desítkách exemplářů. Po čtyřdenním zadržení, během něhož proti němu bylo vzneseno obvinění z trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. z., byl dne 15. 11. propuštěn a nyní je trestně stíhán na svobodě. Tento případ představuje povážlivou trhlinu v celkových plánech StB, která se jinak snaží kamuflovat protináboženský aspekt své akce a postihuje zvláště vydávání samizdatových publikací obecně politického charakteru. V Gottwaldově byla 12. II. provedena domovní prohlídka také u Jakuba Machálka, nar. Í914. Podrobnosti o jejím výsledku však zatím nejsou známy. Dotyčný nebyl ani zadržen, ani není trestně stíhán. V okresech Kroměříž, Gottwaldov a Přerov bylo v souvislosti s celou akcí vyslýcháno několik desítek osob. K minulým sdčlením upřesňujeme: Potvrzuje se, že Jiřina Bedeiová z Gottwaldova, nar. 3. srpna 1951, zamčstnaná jaho sekretářkaArestního oddělení Okresního soudu v Gottwaldově, byla vzata do vazby a obviněna z trestného činu pobuřování podle § 100, odst. 3, písm. a tr, z. Adresa jejího bratra je Vasil Bedei, třída Úderníků 1012, Gottwaldov. Současně doplňujeme, že paní Augustina Navrátilová, manželka vězněného Augustina Navrátila, bydlí na adrese Lutopecny 14, 768 31 Zlobice. 1. prosince 1985 Sdélení V Q N S č m
Ke zkoumání
duševního stavu Augustina
Navrátila
V prosinci 1985 byl z věznice v Brnč-Bohunicích, kde byl od 11. 11. 1985 ve vazbě, přemístěn Augustin Navrátil, obviněný z trestného činu pobuřování (viz naše sdělení č. 486, 490, 491 a 492). Vyšetřovatel Státní bezpečnosti nadporučík JUDr. Kamil Topolář nařídil, aby Augustin Navrátil byl pozorován ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Toto oddělení, spravované Sborem nápravné výchovy,, je pro české země v areálu psychiatrické léčebny v Praze 8 - Bohnicích. Augustin Navrátil sem byl přivezen poté, co prokurátor zamítl jeho stížnost, jíž se zmíněný domáhal, aby usnesení vyšetřovatele bylo zrušeno. Ve stížnosti vyjádřil Auguslin Navrátil obavu, že skutečným důvodem pro jeho umístění v psychiatrickém ústavu může být snaha dozvědět se pomocí psychického nátlaku to, co se nepodařilo syistit při výsleších. A. Navrátil totiž odmítal píi vyšetřování vypovídat. Stěžuje si také na to, ze se ještě zhorší možnost jeho obrany. Obává se zdiskreditování svého občanského úsilí a křesťanského životního postoje, který sám shrnuje do zásady »Modli se a pracuj!« Uvádí přitom, že prací rozumí práci pro rodinu, společnost a církev a že v těchto ohledech má čisté svědomí.
64
Je tedy nutno konstatovat, že Augustin Navrátil je umístěn ve zdravotnickém ústavu proti své vůli. Podle československého trestního rádu mohl vyšetřovatel učinit takové rozhodnutí jen tehdy, nasvědčovaly-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla snižovat nebo vylučovat jeho příčetnost. Nemůžeme posoudit, zda předchozí přinejmenším spomá psychiatrická diagnóza a hospitalizace A. Navrátila před několika lety takovou zákonnou podmínku skutečně vytvořila. Rozhodně se však můžeme ptát, proč duševní stav Augustina Navrátila nebyl vyšetřen dvěma znalci z oboru psychiatrie přímo ve věznici, jak je to obvyklé. Zákon totiž připouští nucené umístění ve zdravotnickém ústavu, resp. v případě vazby ve zvláštním oddělení nápravného zařízení jen tehdy, nelze-li duševní stav obviněného zjistit jinak. Příslušný judikát. navíc uvádí, že takové »pozorováni je závažným zásahem do života obviněného«, který je přípustný jen v nevyhnutelných případech. Vzhledem k zaměření společenské kritiky Augustina Navrátila, jehož otevřené dopisy jsou logické a věcně závažné, může tento pokus svědčit o snaze státních orgánů pohodlně vyřešit celý případ soudním vyhlášením Augustina Navrátila za trestně neodpovědného pro nepřičetnost. Soud by paks největšl pravděpodobností nařídil A. Navrátilovi ochrannou léčbu, ať už ambulantní nebo ústavní, V souvislosti s umístěním Augustina Navrátila do tohoto zdravotnického zařízení je třeba ještě zaznamenat, že i když při pozorování duševního stavu nemiýí být na obviněném prováděny lékařské zákroky a pozorování nesmí podle československého zákona trvat déle než tři měsíce, jde o velmi závažné ohrožení integrity člověka, který je po dlouhé týdny vystaven traumatizujícimu vlivu prostředí vyznačujícího se psychickou abnormalitou, simulaci psychóz a agresivitou. 8. 1. 1986
Sdělení V O N S č. 498
Propuštěni Jiřiny Bedeiové z vazby Před vánocemi byla propuštěna z vazby Jiřina Bedeiová, soudní úřednice z Gottwaldova, a je nadále stíhána na svobodě v trestní věci proti třem občanům z Gottwuldova, kteří jsou od 11. 11. 1985 obviněni z trestného činu pobuřování v souvislosti se zhotovováním a rozšiřováním samizdatové literatury politického a náboženského zaměření (viz naše sdělení č. 486, 490, 491 a 492). Jaromír Němec a Pavel Dudr zůstávají nadále ve věznici v Brně-Bohunicích. 8. 1. 1986 Sdělení VONS č, 499
CÍRKEV A R E Ž I M Náboženská
svoboda v Československu
Dosud nedošlo k žádnému uvolnění soustavné likvidace života církve v Československu. Stáie pokračují výslechy těch, kteří se aktivněji projevují ve svém náboženském životě a pokračují v některých případech i soudní procesy. Uvádíme aspoň jeden případ z poslední doby, pokud jde o výslechy. V jednom městě ve dnech větších svátků několik kytaristů a zpěváků doprovodí bohoslužbu. V poslední době předvolaly orgány státní bezpečnosti jednoho z těchto kytaristů k výslechu. M i m o jiné byly dány otázky, kdo všechno s ním hraje a zpívá. Přitom byly hned ukázány jejich fotografie. Další otázka byla, kolik dostávají za vystoupení, kdo jim koupil nástroje a kdo je požádal o vystoupení, kde hrají i mimo kotel, zda byli na Velehradě, kde kdo z nich studuje nebo pracuje atd. 65
Tak se snaží státní orgány pomocí svého policejního aparátu umlčovat veškeré projevy náboženského života již od mateřské školy; pokračuje to na školách základních, středních, odborných, vysokých, na pracovištích, na vojně, všudeí A nyní k tomu přistoupila organísovaná akce, kterou se snaží umlčet i pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. V okruhu vánočních svátků dodali okresní církevní tajemnící, zřejmé na pokyn vyššího orgánu, všem kněžím v celé republice kopti odpovědi redakce Časopisu Otázky míru a socialismu, kterou poslali p. kardinálovi na jeho dopis z 2. listopadu 1985. K tomu však nepriložili kopii dopisu p. kardinála, aby čtenáři si mohli udělat sami svůj úsudek. Čili opětná snaha o umlčení církve u nás i v této podobě. Vždy však zůstávají a zůstanou v platnosti slova Kristova o církvi: »Brány pekelněji nepřemohou'« A pro všechny postižené je v tom velká příležitost, aby s radostí plnili výzvu Kristovu: »Budete o mně vydávat svědectví!« Odsouzení katolického kněze Mateje Němetha a domovní prohlídka u monsignora Viktora Trstenského Jak jsme již uvedli ve sdělení č. 452, byl katolický kněz Matěj Németh odsouzen pro trestný čin pobuřování, Získali jsme nyní přesnější informace o jeho případu i o dalších represivních opatřeních proti katolickým kněžím na Slovensku. Případ Mateje Németha, správce katolické fary v Lipovníku, okres Rožňava, trvale bytem Klincová 22, Bratislava, začal tím, že byl M. Németh 8. 3. 1984 kontrolován během jízdy svým vozidlem hlídkou VB. Hlídka nalezla v kufru jeho auta množství náboženské literatury, mj. 12 samizdatových vyhotovení Dějin římskokatolické církve v Čechách a na Moravě 1948-1978. Policie vše zabavila, Matěj Németh byl vyslýchán a přiznal, že nalezený (materiál) samizdat chtěl věnovat svým přátelům. Teprve 14,. 9, 19S4 byla u něho na faře v Lipovníku provedena domovní prohlídka, při níž byly zabaveny další samizdatové publikace: třikrát Stale z Pastierského listu, zaměřené proti instalaci raket na čekoslovenflkóm území v r. 1983, 12 kusů publikace Lud Boží na ceste, pojednávající o způsobu výuky náboženství pro děti od 6 do 12 let, 100 kusů fotograficky rozmnožených textů s výzvou Přepusťte na slobodu vázňov pre náboženstvo s fotografiemi Branislava Borovského, Aíojze Gabrye a Tomáše Konce (tito tři mladí katolíci byli v létě 1985 odsouzeni k nepodmíněným trestům za pašování náboženské literatury; V O N S o tomto případu vícekrát referoval), 4 vyhotovení tzv. Europskěho aktu, souboru statí, pojednávajících o způsobu přihlašování dětí k výuce náboženství, o způsobu, jak se chovat v případě trestního stíhání, o protizákonné aplikaci dozoru státu nad církvemi aj., 49 kusů rozmnoženého časopisu letáku Tu teraz v polském jazyce s připojeným českým překladem o volbách v Polsku í\j. Zabavené tiskoviny se staly hlavním důkazním materiálem pro obžalobu. Ve dnech 13. a 14. 5. 1985 se konalo s M. Némethem u okresního soudu v Rožnavě hlavní líčení. Senát za předsednictví JUDr. Juraje Dubovského ho uznal vinným z přípravy k trestnému činu pobuřování podle § 7/1 k § 100/la, c a 3a tr. z. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky a k zákazu výkonu duchovenské činnosti na dobu jednoho roku. V odůvodnění rozsudku se praví: »Obžalovaný od svého nástupu za správce římskokatolické fary v Lipovníku v r. 1981 až do 14. 9. 1984 dovážel a shromažďoval na faře v Lipovníku značné množství různým způsobem rozmnožených písemných materiálů ... s obsahovým zaměřením proti socialistickému a státnímu zřízení naší republiky, s cílem rozšiřovat je mezi československé občany a tak vyvolávat u nich nepřátelské nálady proti republice a jí chráněným zájmům ...« Na dotaz, co chtěl dělat se 100 kusy fotografií tří mladých trestně stíhaných katolíků, obžalovuný odpověděl, že by je případně daroval svým kolegům. To byl pro senát korunní důkaz 66
přípravy k pobuřování. Obžalovaný popřel jakékoli zpracování a rozmnožování zabaveného materiálu. Soudní znalec uvedl, že je 90% pravděpodobnost, že některé samizdaty byly napsány na psacím stroji obžalovaného. Soud vzal tento závěr za dokázaný fakt. Ledabylost a nedostatečnost důkazního řízení se projevila zvláště při posuzování obsahu zabavených materiálů. Např. při hodnocení publikace Lud Boži na ceste, zabývající se metodikou katecheze malých dětí, byl učiněn závěr, že tato publikace je v rozporu se zákonem, protože prosazuje tzv. kostelní katechezi dětí, která není u nás povolena. Při aplikaci této katecheze by prý děti neměly čas na ostatní předměty. Jako důkazní materiál proti obžalovanému byl použit též jeho podpis místopředsedovi K N V v Košicích ze dne 3. 7. 1984, v němž žádá o povolení přípravy děti na faře (náboženské přípravy). Senát usoudil, že obsah dopisu narušuje vztahy mezi státem a církví. TendenČnost při posuzování charakteru a jednání obžalovaného je zřejmá i z toho, že senát vzal v úvahu pouze zaujaté negativní posudky státních a církevních orgánů, zatímco kladné posudky věřících ve prospěch obžalovaného nebyly vůbec čteny. Přitěžující okolností bylo např. svědectví církevních představených, že obžalovaný má negativní vztah k Vatikánem zakázanému sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. Rozsudek není pravomocný, protože se Matěj Németh odvolal. Nevíme však, zda už proběhlo odvolací řízení. Nicméně byl M. Némethovi definitivně odebrán souhlas k duchovenské činnosti k 1. září 1985. V rámci tažení proti katolické církvi na Slovensku ztratili v r(jnu 1985 státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti také kněží Anton Srholec, farář v Záhorské Nové Vsi, a Rudolf Chudý, farář z Hrachoviště v trnavské diecézi. Jsou pádné důvody k předpokladu, že tento souhlas ztratili pro své aktivní působení mezi katolickou mládeží na velehradské pouti. Dne 15. 10. 1985 byla u katolického kněze bez státního souhlasu monsignora Viktora Trstenského, bytem ul. Čsl. armády 121, Trstená, okres Dolný Kubín, provedena domovní prohlídka pod vedením npor. StB Júlia Ištvána, při níž mu byly zabaveny kopie jeho dopisů zaslaných různým státním a církevním představitelům n týkajících se porušování náboženské svobody v Československu. Celkem bylo zabaveno 1.4 položek, Byla lo už desátá domovní prohlídka provedená u V. Trstenského, který v 50. letech strávil mnoho let ve vězení. Při prohlídce mu byl odňat psací stroj. Uvedené případy dokumentují obavy státních orgánů z rostoucí aktivity křesťanů. Výrazem těchto obav jou stupňující se represe proti věřícím a zvláště proti duchovním, kteří vybočují ze zajetých a státu vyhovujících kolejí a usilují o větší náboženskou svobodu. 14. října 1985 Sdělení V O N S č, 485
Matěj Németh pravomocně
odsouzen
Senát krajského soudu v Košicích za předsednictví JUDr. Jána Popovce v odvolacím řízení dne 30. srpna 1985 potvrdil rozsudek okresního soudu v R o ž ň a v ě j í m ž byl katolický kněz Matěj Németh odsouzen k odnětí svobody najeden rok s podmíněným odkladem na dva roky pro přípravu k trestnému činu pobuřování podle § 7/1 k § 100/3a tr. zákona (viz naše sdělení č. 492). Pouze výrok okresního soudu o zabrání věci byl knyským soudem změněn na trest propadnutí věci. 26. prosince 1985
Sdělení V O N S č. 494
67
Trestní stíhání dvou mladých
evangelíků
Dne 20. srpna 1985 byíí zadrženi dva mladí evangelíci augšpurského vyznáni Ján Vecan a Marek Roháček, nebol orgány VB silniční kontroly zjistily, že v osobním autě převážejí 100-150 kusů knih s názvem Príebehy dosiaí živé. Tato biblická dějeprava pro děti byía vytištěna v zahraničí. Knihy byly zabaveny a Ján Vecan a Marek Roháček byli obvinění z porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124, odst. 2a trestního zákona. Hrozí jim trest odnětí svobody od jednoho roku do pěti l e t Student pátého ročníku elektrotechnické fakulty Vysoké školy technické v Košicích Ján Vecan, bytem Majakovského 24, Košíce, byl vzat do vazby, zatímco dělník Marek Roháček j e stíhán na svobodě. Podle informací, které jsme získali začátkem listopadu, byl Ján Vecan již čtvrtý měsíc ve vazbě a hlavní líčení nebylo dosud nařízeno. V tomto případě se opakuje zneužití zákona, k němuž došlo při testním stíhání tří bratislavských katolíků, Borovského, Gabaje a Konce, kteří byli odsouzeni za stejný trestný čin. Použití zákonného ustanovení chránícího do voz a vývoz zboží proti údajně nezákonnému dovozu biblí je zcela absurdní, nebof se tím de facto potvrzuje, že dovoz náboženské literatury není dovolen, což odporuje československé ústavě, zákonům a mezinárodním závazkům, jež československý stát přijal. Tyto skutečností podrobně dokumentuje Augustin Navrátil svým Otevřeným dopisem č. I z ledna 1985. Za dané situace je zcela pochopitelné, že sami občané bez ohledu na celní předpisy náboženskou literaturu dovážejí. Svoboda projevu, zahrnující právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice a svoboda myšlení, svědomí a náboženství (viz Mezinárodni pakt o politických a občanských právech, ČIL 18 a 19) stojí podle všech kriterií právních i morálních výše než zájem, který chrání státní monopol zahraničního obchodu, zvláště pokud tohoto monopolu je zneužíváno k potlačení základních lidských práv a svobod. Snaha státních orgánů kriminalizovat takové oprávněné sebeobranné akce a odsuzovat občany pro trestný čin hospodářské povahy je jen dovršením jednání hluboce pokryteckého a nezákonného, které je třeba rozhodně odmítnout. Domácí i zahraniční reakce na trestní stíhání tří bratislavských katolíků nebyly pro státní moc zřejmé dostatečným impulzem, aby další proces tohoto druhu neinscenovala. Příští obětí se mají stát dva mladí luteráni z východního Slovenska. 21. listopadu 1985 Sdělení VONS č. 488
DOPIS P R E S I D E N T U H U S Á K O V I
Vážený pane presidente, v dubnu roku 1973, to je již více než před 12 lety, jsem se na Vás obrátila dopisem, že mi bylo přímo z porodnice v Prostějově bez jednání, vysvětlení nebo rozhodnutí dne 20. března 1973 ukradeno dítě Libor Kořínek, narozený dne 13. března 1973. Přestože jsem Vás po vyčerpání zákonných prostředků žádala o urychlené prověření věci a neodkladné vráceni ukradeného dítěte, po dnešní dobu se ve věci tohoto oznámení neudělalo nic. Prostřednictvím Vaší kanceláře bylo prošetřením věci pověřeno Ministerstvo spravedlnosti ČSR, které zprávou z 29. září 1973 konstatuje, že žádný orgán ohledně odnětí dítěte Libora Kořínka »nejednal« a že vydavatel onoho před námi utajeného rozhodnutí »vzal svůj návrh zpět«. Dítě zůstalo ukradeno, avšak náprava se nestala. (Podrobnosti jsou uvedeny od samého počátku reviznímu orgánu Generální prokuratury v Praze.) 68
Stohy urgenci, dotazů, podnětů i rezolucí, a to dávno u ž ne od nás a rodiny, ale od příbuzných a přátel a nestranných pozorovatelů z řad občanstva našeho státu i ze zahraničí* Dozvídáme se, že o persekuci naší rodiny a trýznění dětí je publikováno v mnoha jazycích, vysíláno v cizích rozhlasových stanicích a televizi. Což nedovedou i naše sdělovací prostředky k tomu zaujmout stanovisko a věc naší i světové veřejnosti vysvětlit? A ze strany příslušných orgánů se nám dostává buď zcela vyhýbavá odpověd a žádáme-li o konkrétní důkaz, dočkáváme se buď zarytého mlčení nebo ještě něčeho horšího. Totiž regionální úřední šimlíci větším či menším dílem se podílející na krádeži našeho dítěte po dnešní dobu sedí dále ve svých funkcích a zneužívají své pravomoci k tomu, abychom byli. za každou cenu umlčeni nebo odstraněni a krádež dítěte i motivace nebyla nikdy projednána a celý případ ututlán. Tak jako se za celých těch 12 let nic neprojednalo a ústřední revizní orgány a vláda jsou oklamávány falešnými informacemi, že všechno to, co se s námi a našimi dětmi děje, je »v souladu se zákonem« nebo dokonce (jak m á m e zprávy) »v záj m u péče o rodinu a nezletilé«. Podle kterého zákona a v zájmu jaké péče je možno mat co pěti dětí, o něž se rodiče řádně starají, přijít za hlavní sestrou do porodnice s jakýmsi papírem a bez jednání s rodiči nebo příbuzenstvem dítějednoduše ukrást pro někoho, kdosi požádal o zdravé a inteligentní dítě pro nezrušítelné osvojení? Je pochopitelné, že taková krádež se pak poškozené rodině i občanstvu těžko zdůvodňuje, zvláště když so rodiče, j i m ž bylo dítě odcizeno, nehodlají vzdát svých bytostných práv a vytrvale žádíyí, aby j i m bylo dítě vráceno. Podle zásady: jednou porušený zákon zastřít dalším porušováním se zo strany místních úřadů postupuje tak, že v současné době nejsme jisti doma ani na ulici a musíme se již od července zdržovat mimo bydliště. Můžeme doložit, že persekuce kvůli nám ukradenému dítěti je t, č. tak vystupňována, že nám hrozí fyzická likvidace, a proto nám nezbylo než požádat o urychlené vyřízení žádosti o vystěhování z ČSSR a to se vším majetkem. A to znamená i s dětmi včetně toho našeho nej mladší ho a ukradeného Liborku Kořínka, jemuž změnili přymení na »Žilka«. Může nám někdo zazlívat, žo po tolika létech persekuce a nevybíravých útoků na čest a pověst naší rodiny chceme žít v klidu a bezpečí tak, aby se naše děti mohly těšit ze života, i když víme, že všude je chléb jen o dvou kůrkách. Neděláme si iluze. Počítáme i se skromným žitím, avšak s jistotou, že nám nikdo tam za kopečky nebude v zájmu »péče« náš poklidný život narušovat a rozbtfet zvenčí naše rodinné vztahy. Chtěli bychom Vás, pane presidente, ujistit, že proti Vám nechováme ani stín averse. To vůbec ne. Chápeme Vás, že máte těžké postavení a plno starostí. Ani šéf velkého výrobního podniku nebývá ušetřen toho, že je někdy klamán ze strany odpovědných vedoucích a ředitelů filiálek. I oni mohou být klamáni svými podřízenými a tak to postupuje dál. Připomínám to proto, že příčiny toho, že 12 let se kolem našeho případu chodí jako kolem horké kaše. A je přímo ironií, že až dosud veškeré naše připomínky, podněty nebo stížnosti byly revizními orgány, jako je MS, GP či ÚV KSČ, k prošetření nebo vyřízení postupovány těm činitelům, proti n i m ž stížnost směřuje. Takové »vyřizování« podnětů a stížností pracujících pak trvá léta a nemůže vést ke konci. Navíc je takovýmto »vyřizováním« rozsévána mezi lidem nenávist nebo alespoň nedůvěra ve státní zřízení a končí u vlády, ačkoliv nářek a útrapy lidu k Vašim uším dosáhnou jen zřídka. Ani já bych Vás, pane presidente, neobtěžovala touto věcí znovu, kdyby to, co před 12 lety začalo jako nedopatření, nevzrostlo dnes až do stadia zločinu nesoucího všechny znaky genocidy, neboť totální diskriminace nejsou ušetřeny ani naše děti až do toho nejmladšího. Jak a čím se dá rozbitá rodina zcelit a dětem zničená léta jejich nejkrásnějších dnů mládí ztracených (jak oni říkají) v »děcáku« nahradit? A jak se asi budou tvářit adoptivní rodiče, u nichž se nachází naše dítě, když poznají, že na nich byl ze strany úřadů spáchán podvod a nezrušitelná adopce bude muset být zrušena? My jsme je včas ještě v roce 1973 vážně upozornili, že mají u sebe dítě, které nám bylo ukradeno, a že, se s tím, aby bylo u nich adoptováno, nikdy nesmíříme. 69
Teď Vás, pane presidente, prosíme jen o jedno: aby nám bylo umožněno pokojné vystěhování; a našemu zřízení i Vám přeji, aby se u ž nikdo nedopustil něčeho podobného na jiné rodině, zvláště ne na rodině s více dětmi, jako je ta naše. Dále Vás, pane presidente, uctivě žádáme, aby Vaším vlivem bylo zamezeno našemu v současné době trvajícímu persekvování tak, aby byla zajištěna naše osobní bezpečnost před místními činitel^ zvláště v době, kdy se naším případem zabývají ústřední revizní orgány. Konkrétně to znamená, aby bylo zamezeno výkonu rozhodnutý Jež, kdyby bylo na nás vykonáno, mělo by za následek naše trvalé internování v PL, ač pro to nejsou zdravotní ani právní podklady, a má sloužit k pozvolnému nás otrávení chemikáliemi, jako je Haloperidol, Perfenazin, Moditén 'Triphenydíi apod. O jaké rozhodnutí jde, je podrobné informován generální prokurátor CSR a podle ust. § 275 odst. 4 tr. ř může v daném případě přerušit nebo odložit výkon takového rozhodnutí, neboř celá věc poukazuje na nejedno porušení zákona. Přejeme Vám, aby Vám náš Pán a Spasitel dopřál ve Vašem vysokém a odpovědném úřadu hodně pohody, zdraví a pokoje. Praha, dne 4. října 1985 Jjndra Kořínková s celou svojí rodinou
Zprávy a recense
NOVÍ MLUVČÍ CHARTY Dokument Charty 77 č. 1/1986
D n e 7. ledna nastoupili na místo dosavadních mluvčích Charty 77 Jiřího Dienstbiera, Evy ECantůrkové a Petrušky Šustrové m l u v č í noví: M a r t i n Palouš, A n n a Šabatová a Jan Štern, Martin Palouš m l u v č í Charty 77 Ječná 7, Praha 2
A n n a Šabatová m l u v č í Charty 77 Anglická 8, Praha 2
Jan Štern m l u v č í Charty 77 Bielčická 2 8 4 6 / 2 3 9 Praha 4 - S p o ř i l o v
O d s t u p u j í c í m l u v č í : Jiří Dienstbier, Eva K a n t ů r k o v a , Petruška Šustrová V Praze, dne 7. ledna Příloha
- životopisy
nových
1986 mluvčích
Martin Palouš se narodil 14. 10. 1950 v Praze. P o maturitě na střední všeobecné v z d ě l á v a c í škole v roce 1968 studoval chemii na p ř í r o d o v ě d e c k é fakultě University Karlovy v Praze, kde získal v roce 1974 titul d o k t o r a p ř í r o d n í c h věd. V letech 1972-1977 absolvoval také studium filosofie n a filosofické fakultě U K . V roce 1976 nastoupil d o z a m ě s t n á n í j a k o školitel p r o g r a m á t o r ů . Po p o d p i s u 70
Charty 77 toto z a m ě s t n á n í ztratil. D o r o k u 1980 pracoval j a k o topič a uklizeč. O d r o k u 1980 p ů s o b í j a k o programátor v ý r o b n í h o p o d n i k u S v a z u i n v a l i d ů M e t a . Z a b ý v á se z e j m é n a filosofií. V s a m i z d a t u p u b l i k o v a l n ě k o l i k svých esejů a přek l a d ů ze současné filosofické literatury. Anna Šabatová se narodila 23. 6. 1951 v Brně v r o d i n ě vysokoškolského učitele. Po maturitě n a b r n ě n s k é m g y m n a s i u v roce 1969 studovala na filosofické fakultě University Jana Evangelisty P u r k y n ě historii a filosofii. Ve 3. r o č n í k u , v listopadu 1971, byla spolu se svým otcem Jaroslavem Šabatou, d v ě m a bratry a švagrovou u v ě z n ě n a a p o návratu z v ě z e n í u ž nesměla studia d o k o n č i t . V roce 1972 byla v politickém procesu odsouzena ke třem letům ztráty sbobody za tzv. p o d v r a c e n í republiky, které m ě l o spočívat v r o z š i ř o v á n í kritických textů a letáků k v o l b á m v roce 1971. V prosinci 1973 byla p o d m í n ě n ě propuštěna. Poté pracovala jako úřednice. Jako m a t k a tří malých d ě t í je v posledních letech v d o m á c n o sti. O d p o č á t k u Charty 77 je č i n n á v h n u t í za lidská práva. Je také z a k l á d a j í c í členkou V ý b o r u n a ochranu nespravedlivě stíhaných. V letech 1979-1984, p o dobu v ě z n ě n í svého m a n ž e l a Petra U h í a , vydávala jeho i svým j m é n e m p e r i o d i k u m Informace o Chartě 77. Jan Stem se n a r o d i l 1.11.1924 v rodině sociálně-demokratického n á r o d o h o spodáře, zastřeleného nacisty v M a u t h a u s e n u v roce 1942. Po m a t u r i t ě v roce 1943 pracoval j a k o zemědělský dělník, p a k byl v ě z n ě n v táborech K l e i n Stein a Osterode, o d k u d utekl a zúčastnil se P r a ž s k é h o povstání. V letech 1945-48 studoval n a filosofické fakultě University Karlovy filosofii a historii. Z á r o v e ň psal d o Mladé fronty a Práce, kde byl stálým recensentem poesie. V roce 1947 se stal redaktorem Tvorby, p o jejím zastavení p o č á t k e m roku 1952 byl z a m ě s t n á n v d e n í k u Práce. Z d e se v d r u h é p o l o v i n ě padesátých let a v šedesátých letech soustředil na p r o b l e m a t i k u samosprávy a usiloval o samostatnější ú l o h u o d b o r ů při o b h a j o b ě z á j m ů a práv lidí. J a k o spisovatel publikoval povídky v Plameni a úvahy v Literárních novinách. D n e 1. z á ř í 1969 dostal j a k o jeden z prvních novin á ř ů v ý p o v ě ď . Pokoušel se u p l a t n i t j a k o překladatel beletrie, ale byly s n í m zrušeny i smlouvy již uzavřené. O d roku 1970 pracoval j a k o d ě l n í k čerpač, později j a k o technický ú ř e d n í k , n y n í je v d ů c h o d u .
ZEMŘEL JAROSLAV
Dokument
Charty
77 č. 2/1986
- Rodině
SEIFERT
Jaroslava
Seiferta
Stalo se, čeho jsme se všichni obávali a co jsme si raději nepřipouštěli. Seismografy poesie se prudce vychýlily, protože naši zem opustil b á s n í k . Byl p o s l e d n í z plejády skvělých osobností, jejichž m l á d í a tvůrčí růst šfastně ovlivnil nový začátek n á r o d n í h o života p o 28. říjnu 1918. O d té doby n á s Seifertovy verše provázely v d o b á c h dobrých i zlých. K u l t u r n í svět m u p ř e d l o n i n a k o n e c udělil svou nejvyšší poctu. Avšak b á s n í k ji vzal a složil ji k n o h á m své m ú z e . Seifert tvořil s m o z a r t o v s k o u samozřejmostí, která m o ž n á m á t l a . Právě tak m á t l a jeho v r o z e n á m í r u m i l o v n o s t , laskavost k lidem, j e h o u m ě n í o d p o u š t ě t P o v r c h n í pozorovatelé jej proto viděli j a k o jakéhosi idylíka. M á l o k t e r ý m u ž a b á s n í k však p o d s t o u p i l tolik trpkých kulturních a občanských střetu s h l o u p o s t í a 71
s b e z p r á v í m jako p r á v ě Jaroslav Seifert, A m á l o k d o z nich projevil t o l i k vytrvalé, tolik d l o u h o d o b é statečnosti. Nejen autoritou svého díla, ale i svými o b č a n s k ý m i postoji se Jaroslav Seifert stal n e f o r m á l n í h l a v o u n a š í k u l t u r n í obce, její nejvyššř m r a v n í autoritou. Teď jsme osiřeli a je n á m velice smutno. R á d i b y c h o m se s n í m přišli r o z l o u č i t všichni, opravdu všichni. N e b o ť těm, k d o si h o z a m i l o v a l i a k d o staví autoritu ducha n a d autoritu moci, odešel skutečný vladař. T i s k n e m e V á m ruku. V Praze, 10. ledna 1986 A n n a Šabatová m l u v č í Charty 77
Cena Jaroslava
M a r t i n Palouš m l u v č í Charty 77
Jan Štern m l u v č í Charty 77
Seiferta
10. ledna 1986 zemřel velký český básník a p r v n í československý nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert, který se j i ž za svého života stal klasik e m české literatury a legendárním symbolem boje za s v o b o d n o u a nezávislou literaturu a k u l t u r u . Jaroslav Seifert byl p o s l e d n í m předsedou Svazu českých spisovatelů, z a jeho předsednictví v roce 1970 svobodný Svaz spisovatelů zemřel vestoje. Seifert byl signatářem Charty 77, jeho podpis byl p o d m n o h a d o k u m e n t y a dopisy protestujícími proti všem f o r m á m ú t l a k u , diskriminace a u m ě l e c k é nesvobody. Současný československý režim neměl n i k d y Jaroslava Seiferta příliš v lásce. Jeho kritická vystoupení v roce 1929 a rozchod s k o m u n i s t i c k o u stranou, feho básně o T, G . Masarykovi, Puškinovi a L e n i n o v i , jeho projev na 2. sjezdu československých spisovatelů m u nikdy nebyly režimem z a p o m e n u t y . A č k o l i v se režim po u d ě l e n í Nobelovy ceny p o p o č á t e č n í m trapném p ř e š l a p o v á n í snažil Seiferta si všemi prostředky přivlastnit, n i k d y se m u to n e p o d a ř i l o . Seifertův podpis pod Prohlášením Charty 77 a československých spisovatelů B u d a p e š ť s k é m u fóru v z á ř í 1985 {který byl těžce n e m o c n ý básník později d o n u c e n odvolat) svědčí o skutečných postojích a cítění básníka až d o konce j e h o života. K u c t ě n í p a m á t k y v e l k é h o československého o b č a n a a b á s n í k a se N a d a c e Charty 77 sc sídlem ve S t o c k h o l m u rozhodla zřídit cenu Jaroslava Seiferta za nejlepSf díla české a slovenské literatury, která nesmějí být p u b l i k o v á n a v Československu. Cena b u d e u d ě l o v á n a k a ž d o r o č n ě k výročí b á s n í k o v a n a r o z e n í (23, září) výborem složeným z československých spisovatelů žijících d o m a i ve vynuceném exilu. P e n ě ž n í cena, jejíž výše bude určena později, bude doprovázena d i p l o m e m , provedeným j e d n í m z předních československých u m ě l c ů , a také k u l t u r n í subvencí, která u m o ž n í vydat o d m ě n ě n é d í l o v j e d n o m z exilových nakladatelství. Nadace Charty 77 vypisuje také t í m t o sbírku na f i n a n c o v á n í ceny Jaroslava Seiferta a vyzývá všechny příznivce s v o b o d n é československé literatury a kultury, aby přispěli n a tuto cenu. Příspěvky m o h o u být posílány n a kterékoliv z kont N a d a c e Charty 77 s p o z n á m k o u »cena Jaroslava Seiferta«. Ve S t o c k h o l m u , 11. ledna 1986 Prof. František J a n o u c h předseda správní rady N a d a c e Charty 77
72
A N T O N Í N MĚŠŤAN ( F r e i b u r g i . B r . ) POKRAČOVÁNÍ
TZV. P R A Ž S K É N Ě M E C K É VE ŠVÝCARSKU
LITERATURY
O b e c n ě se s o u d í , že tzv. p r a ž s k á n ě m e c k á literatura s k o n č i l a h i t l e r o v s k ý m o b s a z e n í m P r a h y v b ř e z n u 1939 (1), P o s k o n č e n í nacistické o k u p a c e n e d o š l o k o b n o v e n í p r a ž s k é n ě m e c k é literatury. O d s u n n ě m e c k é h o obyvatelstva z Československa byl jen j e d n o u z p ř í č i n . Stejně v ý z n a m n á bvla skutečnost,, ž e n a p r o s t o u v ě t š i n u p r a ž s k ý c h n ě m e c k y píšících a u t o r ů tvořili Ž i d é , které n a c i s t é a ž n a výj i m k y u s m r t i l i . N ě k o l i k n ě m e c k y píšících a u t o r ů z P r a h y se však z a c h r á n i l o únik e m z d o s a h u nacistů a ti p a k psali n ě m e c k y dal, často d í l a s p r a ž s k ý m i n á m ě t y , K n i h y M . B r o d a , W . H a a s e či J. U r z i d i l a z d o b y p o roce 1945 tedy t v o ř í jakýsi epilog d ě j i n p r a ž s k é n ě m e c k é literatury - o d b o r n i c i se ostatně n e m o h o u shodn o u t , z d a je m o ž n é t a t o díla, n a p s a n á a v y d a n á n a Z á p a d ě p o d r u h é světové válce, v ů b e c k p r a ž s k é n ě m e c k é literatuře počítat. P r o b l é m by to byl v l a s t n ě u ž jen historický, n e b o ť jde o u z a v ř e n o u k a p i t o l u : J. U r z i d i l byl p o v a ž o v á n za posledníh o představitele p r a ž s k é n ě m e c k é literatury. Je z ř e j m é , že se n ě m e č t í - i j i n í - g e r m a n i s t é n e d o s t a t e č n ě s e z n á m i l i s d í l e m j e d n o h o z v ý z n a m n ý c h s o u č a s n ý c h švýcarských a u t o r ů , Petra L o t a r a (nar. 1910 v Praze). U ž za d r u h é světové v á l k y z a č a l ve Švýcarsku literárně tvořit v n ě m č i n ě a v t o m t o jazyce píše d o d n e s . Je p r a v d a , že j e n část j e h o l i t e r á r n í h o d í l a (divad e l n í hry a r o m á n y ) se p ř í m o týká P r a h y . Z a t o tato díla d o k u m e n t u j í b y t o s t n é sep ě t í a u t o r a s P r a h o u - i s P r a h o u n a š í d o b y ; n a p o s l e d y byl delší d o b u v P r a z e n a j a ř e 1968. L o t a r o v o dílo m á p r o nás Č e c h y z v l á š t n í v ý z n a m , L o t a r je d o k o n a l e d v o u j a z y č n ý - do té míry, že p ř e d r o k e m 1939 p ů s o b i l j a k o český herec pražských městských divadel. J a k o antifaši sticky v y s t u p u j í c í s t o u p e n e c T. G . Masaryk a se s v e l k ý m i o b t í ž e m i dostal n a jaře 1939 d o Švýcarska a t a m p ů s o b í u ž 45 let j a k o o d d a n ý p r o p a g á t o r české d e m o k r a t i c k é k u l t u r y . K d y ž 16. ú n o r a 1985 u s p o ř á d a l a švýcarská s k u p i n a Č e s k o s l o v e n s k é společn o s t i p r o vědy a u m ě n í v B a d e n u u C u r y c h u oslavy 75, n a r o z e n i n Petra Lotara., u k á z a l o se, ž e čeští a s l o v e n š t í k r a j a n é d o b ř e v ě d í , j a k é jsou L o t a r o v y z á s l u h y o naši věc. N a oslavě se předčítal t a k é úryvek z j e h o k n i h y . . . kde domov můj?, která vyšla v roce 1982 v K o l í n ě n . R . K n i h a si z í s k a l a v e l k o u p o p u l a r i t u m e z i českým i č t e n á ř i . U ž p ř e d t í m však v z b u d i l a z n a č n o u p o z o r n o s t v n ě m e c k é j a z y k o v é oblasti, n e b o ť n ě m e c k ý o r i g i n á l vyšel 1978 ve Stuttgartu p o d n á z v e m Eine Krähe war mit mir. L o t a r v t o m t o a u t o b i o g r a f i c k é m r o m á n u , z a b í r a j í c í m d o b u od p r v n í světové v á l k y do jara 1939, vylíčil z e j m é n a český (a zčásti t a k é n ě m e c k ý ) k u l t u r n í ž i v o t v Praze 30. let. T í m se z a ř a d i l k česky p í š í c í m a u t o r ů m , j a k o fsou V á c l a v Č e r n ý či J u l i u s Firt, k t e ř í ve svých p a m ě t e c h p o d a l i o b r a z s v o b o d n é h o státu b e z zkreslujících, falešných t e z í d n e š n í o f i c i á l n í historiografie v n a š í vlastí, L o t a r se z á r o v e ň od českých a u t o r ů liší. N e j e n tím, že píše n ě m e c k y - to je
(1) Toto stanovisko vyjádřil nedávno zemřelý JOSEF MÜHLBERGER ve své knize Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900-1939\ Mnichov - Vídeň 1981. Už z titulu knihy je vidět, kdy podle něho končí dějiny německy psané literatury v českých zemích - a Ledy í pražské německé literatury.
73
k o n e c k o n c ů vedlejší. Liší se především tím, že nenapsal paměti, nýbrž životopisný r o m á n . Z d á l o by se, že p a m ě t i u m o ž ň u j i s e z n á m i t se bezprostředněji a důvěrněji jak s líčenou d o b o u , t a k í s osobou autora. R o m á n se p o v a ž u j e za výtvor »Dichtung und Wahrheit« s d ů r a z e m n a »Dichtung«. L o t a r n á s přesvědčí o o p a k u . N a podz i m 1985 vyšel v Curychu jeho další autobiografický r o m á n Das Land das ich dir zeige. Titul je ovšem vzat z Geneze ( 1 2 , 1 ) - p ř i č e m ž t o u t o z e m í je Švýcarsko, k d e autor od roku 1939 žije. Toto p o k r a č o v á n í r o m á n u z roku 1978 z a b í r á o b d o b í o d jara 1939 d o 21. srpna 1968, p ř i č e m ž se odehrává zčásti v Praze (v létech 19451947 a pak v roce 1968 tam autor pobýval). Zaujal-li čtenáře p r v n í r o m á n líčením autorových styků s českými umělci před v á l k o u (K, Č a p e k , O . Scheinpflugová, herci pražských divadel aj.), z a u j m e v d r u h é m r o m á n u l í č e n í L o t a r o v a o b j e v e n í F. H o c h w a l d r a (str. 218), F. Dürrenmatta (str. 221), M . Frische (str. 224) - všechny tyto autory L o t a r j a k o p r v n í propagoval - stejně jako jeho rozhovory s A. Sch weítzerem (str. 260). V jedné věci Je rozdíl mezi p r v n í m a druhým r o m á n e m : z a t í m c o v prvním v y s t u p u j í čeští u m ě l c i pod svými jmény, v d r u h é m r o m á n u se výše uvedená j m é n a nevyskytují - č t e n á ř si m u s í domyslit, o k o h o jde. R o m á n z roku 1985 je psán ve d v o u rovinách. V p r v n í se d o v í d á m e m n o h o z a j í m a v o s t í o událostech b e z m á l a třiceti let (1939-1968) ve Švýcarsku a Československu, p ř i č e m ž zkušený herec a d r a m a t i k d o v e d n ě vede vyprávění tak, abyc h o m ani na chvíli nevyšli z napětí. Tato r o v i n a k n i h y se b l í ž í m e m o á r o v é próze. D r u h á rovina je t ě ž k o definovatelná, snad by jí bylo m o ž n é o z n a č i t j a k o autorovu zpověď. Kdyby šlo jen o chvíle malosti, zoufalství, pochyb a d o k o n c e o p o k u s sebevraždy r o m á n o v é postavy M a r k a Truntschky, m o h l i bychom pomýšlet n a vliv P. Dostojevského n e b o G . G r e e n a s jejich vivisekcí h r d i n ů , u k a z u j í c í i nejtajnější záhyby duše jednajících postav. Truntschka je však Lotar - a čtenář to v í Spisovatelova slova, líčící s krutou otevřeností d u š e v n í p r o b l é m y h l a v n í postavy, dostávají tak n o v o u d i m e n z i . To, co se d o v í d á k n ě z ve z p o v ě d n i c i , d o v í d á se z Lotarovy k n i h y k a ž d ý čtenář, Lotar projevil velkou, skoro n a d l i d s k o u o d v a h u . A v tom mu aspoň částečně p o m o h l a forma r o m á n u . V m e m o á r e c h by p o d o b n á z p o v ě ď zřejmě zazněla falešně. Z n a č n ě levicový umělec p ř e d v á l e č n é doby, pro n ě h o ž n á b o ž e n s t v í vlastně neexistovalo a židovský p ů v o d otce byl p ř e k o n a n o u , n e z a j í m a v o u skutečností, se protrpěl ke křesťanství (v českobratrské podobě) a k pocitu hrdosti na ž i d o v s k é dědictví. V Lotarovi se spojila příslušnost k n ě m e c k é k u l t u ř e s niterným v z t a h e m k české kultuře. A j e h o prakticky žité křesťanství s těmi ž i d o v s k ý m i prvky, z nichž křesťanství vyrůstá. IC t o m u všemu přistupuje jeho hrdost n a příslušnost ke švýcarskému k u l t u r n í m u světu, kde ostatně z a u j í m á u ž po desetiletí v ý z n a m n é postavení. Petr Lotar zřejmě přece jen patří k pražské n ě m e c k é literatuře - přinejmenším oba jeho ž i v o t o p i s n é r o m á n y h o k n í přiřazují. A n e n í jejím představitelem z ncjmenších. N e n í lehké stát v sousedství R. M . Rilka, F. Werfla, F. Kafky a jiných velkých jmen literatury 20. století. Petr L o t a r p a t ř í d o jejich sousedství - a z á r o v e ň je jiný: je ze všech pražských německých autorů nejčeštější. M ů ž e t e se o tom s n a d n o přesvědčit tím, že si přečtete jeho autobiografické r o m á n y (2). (2) Doufejme, že tnké druhý autobiografický román vyjde v českém překladu - tentokrát však dřív než za čtyři roky. 74
JAROSLAV DRESLER
(Mnichov) BUDOUCNOST NÁRODNÍ
KULTURY
Česká literatura 50. a 1. poloviny 60. let ustupuje stále víc d o p o z a d í . K n i h y z té doby se z velké části u ž z n o v u nevydávají, historické přehledy se o p í r a j í o něk o l i k m á l o j m e n . M í s t o k o š a t é h o stromu se k l á t í pahýl s u ř e z a n ý m i větvemi. Socialistická a k o m u n i s t i c k á literatura z o b d o b í tzv. b u d o v á n í socialismu selhala, byla k s e l h á n í p ř i n u c e n a . K ý m ? S n a d nepřáteli socialismu? Snad byl některý z nejhorlivějších teoretiků socialistického realismu - třeba Ladislav Štoll - zakuklený imperialistický agent? N á m ě t je v á ž n ý , vtipy se nesprovodf ze světa. Nakladatelství, tiskárny a p a p í r n y n e m o h o u mlít n a p r á z d n o , a tak se mezera 50. a 60. let z a p l ň u j e literaturou p r v n í republiky. Stačí p ř i p o m e n o u t n e d á v n é i d n e š n í bestsellery, Voskovce a W e r i c h a , Jaroslava Seiferta, Karla a Josefa Č a p k y , J. Š. Baara a n ě k o l i k dalších jmen. N e n í to přirozeně celá literatura p r v n í republiky, m n o h o a u t o r ů a jejich k n i h je n a d á l e na indexu. I tak m a j í však m l a d š í a m l a d í čtenáři alespoň p ř i b l i ž n ý obraz o t o m , jak vypadá s v o b o d n á , p l u r a l i t n í a r o z r ů z n ě n á literatura n e d á v n e minulosti. S r o v n á n í s o b d o b í m tzv. b u d o v á n í socialismu je pro k o m u n i s m u s zdrcující. K o m u n i s t i c k á literatura nesplnila sliby, které kolem roku 1948 dávali V á c l a v Kopecký, Z d e n ě k Nejedlý, Ladislav Štoll, Václav Pekárek a jejich p o m a h n č i . Socialistická literatura v p r a v é m slova smyslu n e v z n i k l a , jsou jen literární ředkvičky, n a p o v r c h u červené, uvnitř bílé, nezralé. N a staré literární postupy, n a d á v n o p ř e k o n a n é k a l e n d á ř o v é historky, r o m á n k y typu Večery pod lampou a Rodokaps se u m ě l e roubuje současnost, ve skutečnosti partajní p r o p a g a n d a a agitace. V 50. letech n a p r v n í p o h l e d j a k ž takž j e d n o t n á fronta stalinské literatury socialistického realismu se v pozdějších letech rozpadla a z p r a c o v á n í t o h o t o námětu by m o h l být ú k o l pro p a r t a j n í vysoké školy. Pro literární historii se tento námět nehodí, když nejde o literární formy a literaruru jako u m ě n í , nýbrž p o u z e o j i n o u f o r m u propagandy. K d e jsou harcovníci socialistického realismu z 50. a také 60. let d n e s ? M n o z í umřeli a jejich literární práce upadly většinou právem v z a p o m n ě n í . V ý j i m k o u jsou některé práce A n t o n í n a Z á p o t o c k é h o , ne však proto, že by n a p l ň o v a l y ideál socialistické literatury, ale proto, že je to jen lidové čtivo, které v t o m t o socialismu jaksi supluje Večery pod lampou ... J i n í dřívější zastánci socialistického realismu se v 60. letech rychle přizpůsobili n o v é m ó d ě , začali nás p o u č o v a t o h u m a n i s m u a demokracii a n e j e d n o u předstírali, že právě o n i na to m a j í m o n o p o l . Působilo to spíš h u m o r n ě n e ž trapně. J i n í své stalinské o b d o b í hájili jakousi »historickou n u t n o s t í « , v n í ž prý sami sebe »realizovali«. Tato jejich seberealizace byla draze zaplacena m n o h a jejich spisovatelskými kolegy fprocesy) a ve svých důsledcích celou společností. N ě k t e ř í z n i c h se o d m l č e l i v Československu, j i n í žijí občas a ž velmi h l u č n ě v emigraci n a Z á p a d ě . S n a d jen Ladislav M ň a č k o napsal o svém stalinském o b d o b í p l n o u pravdu, že m á p o d í l nejen na l h a n í , ale i na velkých zločinech té doby. Je to dobré z n a m e n í , že literatura z o b d o b í stanliriismu n e m á čtenáře. Nár o d n í k u l t u r a je živý organismus, který cizorodé části n e p ř i j í m á , ale p o čase je odhazuje. Tak také n ě m e c k á literatura p o d r u h é světové válce o d h o d i l a s překvapivou rychlostí všechny výplody nacistických k o l a b o r a n t ů , kteřf r o v n ě ž kdysi 75
předstírali, ž e nacismus je n a věcné časy a n i k d y jinak. A n i diktatura, a n i o k u p a c e n e z l o m í zdravé jádro n á r o d n í kultury. Její očistná síla se projevuje i v n e j h o r š í c h o b d o b í c h a její p ů s o b e n í m ů ž e m e sledovat také v d n e š n í m Československu, když se o d v r á t í m e od re z i m n í fasády a věnujeme pozornost p o d r o b n o s t e m . V š u d e tam, kde se m ů ž e v k u l t u r n í prácí projevit jednotlivec, se p o m a l u , ale jistě připravuje b u d o u c n o s t
PETR V A S Í C E K
(Řím) ČESKA
POEZIE
POLSKY
V řadě Bibliotéka narodowa vydal polský b o h e m i sta Jacek B a l u c h před dvěma lety ve Vratislavi výběr české symbolistické, d e k a d e n t n í a anarchistické poezie p ř e l o m u 19. a 20. století. Z a s t o u p e n i jsou: M a c h a r , Sova, Březina, H l a v á č e k , Karásek ze Lvovic, S. K. N e u m a n n , D y k , T o m a n , Gellner, Šrámek, B e z r u č , T h e e r a D e m i , ale i poetae minorum gentium Klášterský, Kvapil, Borecký, I r m a Geisslová, H o u d e k , J a n z W o j k o w á c z , E m a n u e l z Lešehradu, Jan O p o l s k ý , X a v e r D v o ř á k , S. L. Boušek, Karel Dostál-Lutinov, A d a m Chalupecký, Jiří M a h e n , Josef M a c h , Leo Freimuth, Josef H o l ý , Ot. Fischer a Petr Křička. Básním jsou předesílány kratší profily života a díla jednotlivých a u t o r ů , které n a v a z u j i na celkový přehled d a n ý šedesátistránkovým ú v o d e m . B a l u c h zde n e o p o m í n á p o l e m i k y kolem H á l k a , V r c h l i c k é h o , manifesty České moderny a Moderní revue. Nový kult, r o z h o d u j í c í roli největšího z k r i t i k ů F. X . Šaldy a podává spolehlivý pohled na děj literárních a v ů b e c kulturně-politických b o j ů epochy. D r u h á část B a l u c h o v a ú v o d u i n f o r m u j e o česko-polských, především literárních kontaktech; ve třetí u v á d í , jaká byla kriteria výběru. Bibliografie u v á d í nejdůiežitější práce české a polské bohemistiky p o roce 1948. D ů v ě r n á znalost vydavatele se projevuje ve správném z d ů r a z n ě n í jednotlivých autorů (Březina, Sova, S. K. N e u m a n n , Š r á m e k ) , ale stejně z á s l u ž n é je i z a ř a z e n í již téměř z a p o m e n u t ý c h a u t o r ů . M ů ž e m e mít jistě radost, že se polské veřejnosti dostává d o r u k o u tak široký a zasvěcený výbor části naší poezie.
U p o z o r ň u j e m e čtenáře, že p r a v d ě p o d o b n ě se z p o ž d ě n í m . slo p o n ě k u d obsáhlejší, které svědčeni, m i l ý m p ř e k v a p e n í m p r o odběratele časopisu.
d a l š í Studie vyjdou P ř i p r a v u j e m e t o t i ž číb u d e , j a k j s m e přei podnětným čtením Redakce
76
Svědectví SOUHRNNÉ
SDĚLENÍ
O
PŘÍPADECH
SLEDOVANÝCH
VONS
K 1. 12. 1985
44
Z Á Z N A M Z E Č T Y Ř H O D I N O V É P Ř E D N Á Š K Y S. H R Ů Z Y N A M P Š V PRAZE V KURSU PRO PRACOVNÍKY VE STAVEBNICTVÍ NA TÉMA: V Ě D E C K Ý ATEISMUS
54
TAŽENÍ PROTI KATOLÍKŮM A S M A M I Z D A T U
57
NA MORAVĚ
CÍRKEV A REŽIM DOPIS PRESIDENTU
65 HUSÁKOVI
68
Z p r á v y a recense NOVÍ MLUVČÍ CHARTY
70
Z E M Ř E L J A R O S L A V SEIFERT
71
ANTONÍN MÉSŤAN
P O K R A Č O V Á N Í TZV. P R A Ž S K É N Ě M E C K É LITERATURY VE ŠVÝCARSKU
JAROSLAV D R E S L E R
BUDOUCNOST
NÁRODNÍ
PETR VAŠÍČEK
ČESKÁ POEZIE POLSKY
KULTURY
73 75
76
