Reflexe absolventského výkonu
Scénář a dramaturgie inscenace Sestra (podle stejnojmenného románu Jáchyma Topola)
BcA. Alžběta Michalová DiFa JAMU Ateliér režie a dramaturgie prof. Josefa Kovalčuka Brno 2016
Vedoucí práce: MgA. Marek Horoščák Ph. D. Oponent práce: doc. MgA. Aleš Bergman Ph.D.
Inscenace Sestra měla premiéru 20. prosince 2015 v Divadelním studiu Marta Janáčkovy akademie múzických umění. 1
Inscenační tým: Režie:
Jan Cimr
Scénář, dramaturgie: Alžběta Michalová Scénografie:
Anna Chrtková
Hudba:
Robin Schenk
Světlo:
Jakub Kubíček
Zvuk:
Jakub Šotola
Produkce:
Monika Horáková
Herci:
Petr Neméth Šárka Býčková Viktor Zavadil Dominick Benedikt Martin Hudec Lukáš Daňhel j. h.
Mám-li psát o své absolventské práci, musím předeslat, že ji vnímám a hodnotím jako práce dvě – na sobě do značné míry nezávislé. Prvním projektem byl scénář, na který jsem se připravovala déle než rok a déle než půl roku jej pak psala. Druhým projektem pak byla sama dramaturgie inscenace Sestra. Společně s režisérem Janem Cimrem jsme se intenzivně připravovali asi tři měsíce na zkoušení a následně dva měsíce zkoušeli. Psaní scénáře bylo prací samostatnou, byť výsledný inscenační text do určité míry podléhal konzultaci s režisérem. Dramaturgie pak byla prací s celým inscenačním týmem. Přijde mi podstatné oba projekty od sebe (pro jejich rozdílnost) oddělit a reflektovat zvlášť. 2
Scénář inscenace Sestra O tom, že bychom rádi absolvovali Topolovou Sestrou, jsme se s režisérem Janem Cimrem bavili už od chvíle, kdy jsme spolu zkoušeli bakalářský projekt. Román nás přitahoval svou složitostí a barvitostí, tím, jak generačně promlouval i tím, že nabízel nepřeberné množství interpretací a možností přístupů. A navíc jsme ho oba měli rádi – a oba s ním zažili podobnou, vpravdě iniciační zkušenost. (Oba jsme jej poprvé četli kolem patnáctého roku věku a na oba nás zapůsobil jako zjevení.) Když jsme posléze hledali možné tituly, Sestra padla jako první. Probrali jsme několik dalších alternativ a vrátili se k ní znovu. Měli jsme před tímto titulem velký respekt. Rozhodli jsme se znovu si ho přečíst a pak – jsme ho zvolili definitivně. Skoro v pětadvaceti nás oslovil jinak než v patnácti, ovšem se stejnou silou. Oba jsme v něm našli téma, které pro nás bylo naprosto aktuální, oba nás znovu uchvátil. Bylo zvláštní, jak málo jsme před samotnou přípravou scénáře společně diskutovali. Oba jsme si text románu prošli, každý po svém vyznačil situace či scény, které jsou pro něj podstatné a když jsme tyto dva „seznamy scén“ porovnali, zjistili jsme, že jsou téměř identické. To podstatné se pro nás odehrávalo ve stejných časoprostorech románu. Zatím jsme se ale ani nezmínili o tom, „o čem“ chceme Sestru dělat. Scénář jsem začala psát z této výchozí pozice, se seznamem scén, které na sebe navazovaly a odkrývaly příběh Potoka. Potřebovala jsem ale najít klíč – vlastně několik klíčů, abych se mohla do psaní pustit. Nejprve jsem hledala klíč k celému románu, chtěla jsem pochopit, proč ho vlastně autor napsal, v jakých podmínkách, s jakým záměrem, co tak podstatného chtěl říct, že to vydalo na tak zběsilou knihu. Ačkoliv se s autorem znám a touto dobou už jsme byli dohodnutí, že Sestru můžeme inscenovat, nechtěla jsem se ho ptát – koneckonců Sestru napsal dávno a ve všech rozhovorech kolem ní spíše mlží. Asi proto má svůj důvod. Jako báječné zdroje mi pak posloužila kniha
3
Nemůžu se zastavit a rozhovor s autorem Jáchymem Topolem v Liberatuře rádia Wave. Nemůžu se zastavit je kniha rozhovorů, které s autorem vedl Tomáš Weiss, jeho dlouholetý přítel. Kniha není primárně rozhovorem o Sestře, naopak – Sestře, jako prvnímu (a z určitého pohledu nejzásadnějšímu) románu se tu věnuje necelá kapitola, která nakonec je mnohem více o tom, co se dělo „kolem Sestry“, než o Sestře samé. Tomáš Weiss nakonec Jáchyma Topola donutil k jediné přímé odpovědi ohledně obsahu románu Sestra: „Žádnou svoji intepretaci neposkytuju. Ba ne, je to komedie o příchodu Mesiáše. Vlastně ne, hlavní hrdina se bojí mít dítě. Je to milostnej příběh, kde se milenci normálně nenáviděj a trochu cestujou.“ Právě tahle autorova výpověď, byť zní nadsazeně a zlehčeně, se mi stala klíčem k románu a později k celé inscenaci. Toho, co by bylo možno na románu vypíchnout, je obrovské množství. Jsou tu konflikty menšin (Vietnamci v Čechách na počátku 90. let), konflikty historické (vyrovnávání se s druhou světovou válkou a úlohou obyčejných Čechů v ní a též vyrovnávání se s komunismem), jsou tu epizody z různých sociálních prostředí se svými souvislostmi (Berlín a prostituce), je tu parta, která drží při sobě a chrání Tajemství (kolem čehož se točí celá první půle knihy), jsou tu drogy a šílená devadesátá léta, ve kterých každý mohl dělat, cokoliv chtěl. A z tohoto všeho, dokonce z mnoha dalšího, autor románu zmíní jako nejpodstatnější fakt, že na svět přichází Mesiáš. Fakt, že hlavní hrdina se bojí mít dítě. A fakt, že osou celého románu je cesta dvou milenců. Když jsem s tímhle klíčem ke knize přistoupila, byla jsem překvapená, s jakou samozřejmostí se ze zmatku a běsu románu vyloupla pevná linka, která celý román svírá. Všechny výše naznačené motivy pak je možno vnímat jako kulisy této linky. Mluvím o lince hlavního hrdiny Potoka a jeho dospívání. S tímto „předporozuměním“ románu bylo mnohem snazší přistoupit k další práci na scénáři. S podivem jsem zjistila, že scény, které jsme pro dramatizaci 4
s režisérem vybrali, se velmi přesně potkávají právě s linkou dospívajícího Potoka. Intuitivně pro nás byla podstatná od samotného začátku. Základ interpretační linky, kterou jsem našla v rozhovoru s autorem, a na které jsem postavila scénář, je shrnut v následujícím odstavci. Mladý muž Potok zažil neradostné dětství, ze kterého jej vysvobodila Psice, první žena jeho života. Byla ale o mnoho dospělejší než on, on proto vedle ní nemohl dospět, zůstával stále dítětem. Psice ale chtěla překročit práh do vlastní dospělosti, chtěla založit rodinu, mít děti. Potok se však tohoto kroku bál, ještě k němu nedozrál a proto se jejich cesty rozešly. Posléze Potok zažívá mnoho peripetií, během kterých prověřuje různé stránky své osobnosti, hledá a nachází sám sebe, potvrzuje svou identitu v kolektivu i sám sobě. Nejvýraznější zkušeností je pro něj život v partě, který končí šílenou zkouškou: snem o Osvětimi. Hrůznost této zkoušky ale není nijak náhodná, odehrává se poté, co Potok v mnoha ohledech dospěl. V Osvětimi dospívá dál ve svém poznání – zjišťuje, že Mesiáše, Vykupitele, Spasitele spálili v pecích koncentračního tábora, že žádný další už nepřijde. Tedy – že jeho, Potokova spása nemůže být závislá na ničem a nikom vnějším – i kdyby chtěl. Po této zkoušce se rozvíjí vztah s druhou ženou jeho života Černou. I s ní se podrobuje zkoušce, zkoušce partnerského vztahu, zkoušce sebevědomí, zkoušce mužnosti. Černá je silná žena, Potoka miluje a chce s ním být, ale potřebuje, aby jí byl silným partnerem. V rozhodující moment se to ale Potokovi nepovede – nedokáže Černou zachránit před prostitucí, sám se sbalí a uteče. I tato jeho „samotná“ etapa je zkouškou: uvědomí si, že sen, který se mu nedávno zdál, byl snem o něm a o Černé. Sen o jejich rodině, o jejich dětech. Pochopí, že by měl svou ženu jít najít, vysvobodit, mít s ní děti, protože to je způsob, jak svůj život naplnit, spasit. Každé dítě totiž může být Mesiášem. Tuto zkoušku však Potok nedokáže úspěšně splnit. Potácí se mezi životem a smrtí a nemá odvahu ani sílu udělat rozhodující krok. Ten udělá Černá. Přijde za ním. Poslední větou knihy je: „Už se neopustíme, už ne.“ Ve chvíli, kdy jsem nalezla čistou linku tohoto příběhu, bylo jasné, že přesně tudy se bude ubírat scénář. Společně s režisérem jsme seznali, že ano, 5
přesně tohle chceme sdělit. Chceme mluvit o tom, že dospívání je cesta každého člověka a jeho rozhodnutí. Chceme mluvit o tom, že dospělost znamená přijetí zodpovědnosti za rodinu. A chceme mluvit o tom, že v partnerském vztahu jsou dva právě proto, aby když jeden nemá sílu, druhý pomohl. Scénář jsem tedy během dvou letních měsíců napsala – linka byla jasná, situace z knihy jsme měli vytyčené a další, které bylo potřeba zapracovat, se jasně ukazovaly. Jazyk Sestry je velmi svébytný, od začátku mi bylo jasné, že není v mých silách jej jakkoliv napodobovat – ani jsem to dělat nechtěla. Také jsem ale nechtěla vkládat do tohoto jazyka jazyk jiný, kontrastovat. Bylo pro mě důležité dramatizovat Sestru – po smyslu obsahu i smyslu jazyka. Proto základním kamenem scénáře byly vybrané textové pasáže z knihy, které jsem pouze drobně upravovala a spojovala a vkládala je do úst různým postavám. Právě toto „vkládání do úst“ by bylo možno považovat za hlavní úskalí scénáře: především Potokovi, coby vypravěči a průvodci, bylo do úst vloženu textu mnoho. Nevidím v tom zásadní problém, je mnoho způsobů, jak se s takovým úkolem lze popasovat. Za problematický v tomto ohledu považuji spíše fakt, že se ve scénáři mnoho informací vysloví, aniž by byl prostor je zahrát, zpřítomnit na jevišti. Právě záplava informací, které k divákovi ve výsledku snad ani nemohou dolehnout, je – dle mého – hlavním problémem scénáře. (Odpovědí na tento problém je silné režijní a dramaturgické uchopení textu, vědomé si tohoto nebezpečí a akcentující dostatečně i jinou jevištní hmotu, než text.) Druhý problém, který zpětně ve scénáři vidím, je fakt ne zcela dobře vysvětlených motivů Tajemství a Studny. V románu Sestra jsou oba tyto motivy velmi tajemné a vzpírají se vysvětlení a uchopení. Ve scénáři jsem chtěla toto „tajemno“ zachovat, ovšem spíše než tajemné, jsou ve scénáři nejasné. (I zde je ale možnou odpovědí interpretačně silné režijně-dramaturgické uchopení.) Během psaní scénáře jsem se přirozeně potýkala s mnoha dalšími problémy, už jen omezení počtu postav, které můžeme na jeviště přivést (byli jsme 6
omezeni počtem herců, což jsme ale zjistili až poté, co jsme vybrali titul), mě postavilo před rozhodování, kolik postav si doopravdy mohu dovolit na jeviště přivést. Topolův svět je totiž charakteristický tím, že je zalidněný, plný života. Zároveň ale i tím, že tento život je konkrétní, každá postava má svůj příběh, který žije, byť jej třeba Topol čtenáři nezveřejňuje. Pro divadelní tvar se mi zdálo nejfunkčnějším řešením pracovat s Potokem, coby vypravěčem, jeho partou a ženami, coby konkrétními postavami, které divák může blíže poznat a pak s postavami epizodními, do jejichž příběhu divák nahlédne jen na určený čas, bez souvislosti. V úhrnu mám ze scénáře radost a dobrý pocit, jsem ráda, že vypadá, tak jak vypadá a jsem přesvědčená, že se dotýká toho podstatného, kvůli čemu vznikla i jeho předloha. Že tedy není prázdnou skořápkou, ale jde opravdu k podstatě.
7
Dramaturgie inscenace Sestra Dramaturgie inscenace Sestra byl jeden z největších dramaturgických úkolů, kterým jsem zatím čelila. Do velké míry přirozeně proto, že jsem sama psala scénář. Ten jsem dokončila těsně předtím, než přišly na řadu režijně-dramaturgické konzultace s režisérem a následná první fáze zkoušení. V tomto časově velmi intenzivním sledu událostí bylo zhola nemožné zachovat si toužený dramaturgický odstup, mít čas dívat se na věci nově a znovu. Od začátku psaní scénáře až po čtené zkoušky jsem byla Sestrou pohlcena. Ovšem i toto „pohlcení“ se ukázalo být cennou zkušeností. Určitá míra zběsilosti a nadšení, které jsme s režisérem sdíleli, vedla k tomu, že se „nakazili“ i ostatní členové inscenačního týmu. Všichni jsme chtěli na Sestře pracovat a s tímto základním nastavením jsme vstupovali do zkoušení. Na prvních čtených zkouškách jsme především diskutovali o tom, o čem Sestra je a o čem má smysl ji hrát. Herci měli román z větší části přečtený a byli nesmírně účastnými diskutujícími (až na Jakuba U., který od počátku dával zřetelně najevo, že ho smysl a obsah našeho snažení naprosto nezajímá). Po týdnu čtených zkoušek a mnoha diskuzích jsme se shodli na tom, že už víme, o čem Sestru chceme a budeme inscenovat. Postupně jsme všichni v textu i sami v sobě odkryli téma dospívání a dospělosti, přijímání zodpovědnosti za sebe i další. A k mé nemalé radosti: všichni jsme se s tímto tématem ztotožnili. Od této chvíle jsem o Sestře začala uvažovat jako o generační výpovědi, byť mi posléze mnoho lidí vysvětlovalo, že Sestra je generační román našich rodičů, nemůže tedy být naším. Já Sestru ale vidím jako generační román každé generace. Ano, odehrává se v kulisách raných devadesátých let, ale nejde o historické souvislosti. Jde o život jednoho kluka, který se octl v mezní chvíli svého života: má ho plně v rukou a bez nápovědy a pomoci se musí rozhodnout, jak jej naplní. Kudy půjde. A jestli dospěje. A jestli mu všechna ta práce s dospělostí stojí za to. Ono dospívání k zodpovědnosti se mi ukazuje jako klíčový moment mé generace. My k ní totiž dospět nemusíme. Nikdo nás netlačí. Máme velkou svobodu a jsme jen 8
minimálně omezováni. Nijak nutně nemusíme vymezovat vlastní identitu (a nést za to zodpovědnost) – to je třeba velký rozdíl oproti generaci našich rodičů. Oni museli volit a své cesty obhajovat před systémem, který z jejich činů vyvozoval důsledky. (Nutno říct, že tím formoval jejich identitu, nutil je dospět a chopit se zodpovědnosti sama za sebe.) Ale naši generaci nic netlačí. Stojíme uprostřed bezčasí a můžeme si vybrat cokoliv. Nikdo nám ale neporadí, která volba je správná. A především – sami většinou nevíme, za čím chceme jít a dojít. Uprostřed takového zmatku stojí i Potok. A román jej dovede až k (nečekaně konzervativnímu) poznání, že dospělost znamená zodpovědnost. Zodpovědnost za sebe a za rodinu, za ženu a děti. V románu i inscenaci je dokonce předestřen transcendentální přesah – pracuje se s motivem Mesiaha, který je v každém dítěti. Jde tedy o nalezení spásy a smyslu ve vlastních dětech. Bylo podivuhodné, jak osobní pro všechny zúčastněné tento výklad byl, jak v nás rezonoval. A bylo to skvělé – všichni jsme věděli, že tohle je zpráva, kterou chceme inscenací nabídnout divákům. Po čtených zkouškách nastal prostor asi čtyř týdnů, kdy režisér s herci pracovali na „materiálu“, improvizovali a zkoušeli a já, coby dramaturg, si naordinovala pauzu, abych k prvním výsledkům mohla přijít s čistýma očima. Tento postup se mi osvědčuje čím dál více a osvědčoval se i při zkoušení Sestry. Problematické momenty na sebe nenechaly dlouho čekat. První, zásadní a nepříjemný problém vygradoval až k odchodu Jakuba U. ze zkoušení. Je velká škoda, že neměl dost odvahy odejít dříve, zjednodušil by tím situaci nám i sobě. Pro nás nastaly komplikace především časové – už s Jakubem postupovala práce poněkud pomaleji, než bylo vhodné, ale zatím v únosných mezích. Ve chvíli, kdy byla první polovina nahrubo nazkoušena, a bylo potřeba přeobsadit jednu z pěti klíčových rolí, už byly časové nároky daleko za hranou únosnosti. Dalším problémem, který se ukázal být též klíčovým, byl problém scénáře, který nebyl dostatečně situační – převládaly v něm monology. Nepovažuji to za scénáristickou chybu – spíše výzvu pro režijně-dramaturgický tým. Uznávám ale, že jsme z tohoto specifika scénáře nedokázali vytěžit to, v co jsme doufali. 9
Obecně se nám stal hlavním nepřítelem čas. Sestra není lehký román a nebyla to ani lehká inscenace. Zkoušení s herci bylo báječné, plné porozumění a nadšení, plné až archeologického odkrývání významů a souvislostí – ve všech ohledech tvůrčí. Zaskočila nás ale (přinejmenším časově) „velikost“ divadelních souvislostí (člověku by to ani nebylo divné – absolventský projekt byl první, který jsme v Martě zkoušeli). Zkrátka: čas, který jsme chtěli a měli věnovat změnám v hotovém tvaru (změny kompozice, krácení, úpravy, cizelování, zvýrazňování významů atd.), jsme věnovali technickým složkám. Stavbě a výpravě, ale především světlům a zvuku. O to větším zklamáním pro nás poté bylo, že Marta nebyla schopna převzít nachystaný světelný a zvukový plán a dobře je používat během reprízování (nemluvě o nepřesnostech ve stavbě atd.) a tato práce (a časová dotace na ni) tak přišla vniveč. Základní kámen úrazu, který jako dramaturg u inscenace Sestra vnímám, tedy byl především ve faktu, že na závěrečné dramaturgické úpravy nezbyl čas, prostor ani energie, kvůli technickým řešením (která jsme snad podcenili). Věřím, že kdybychom měli na herecké, režijní a dramaturgické proměny ještě o čtrnáct dní déle (zhruba těch čtrnáct dní, které jsme ztratili s Jakubem U. a přezkušováním), mohla Sestra být výbornou inscenací: bez problémů s technickými řešeními, bez problémů s nedostatečně dotaženou (a možná proto občas nesrozumitelnou) dramaturgií. Přestože k výsledné inscenaci mám nemálo výtek, mám taky velkou radost. Jednak z toho, že se nám dařilo pracovat s radostí a spěním ke smyslu, že jsme všichni opravdu toužili říct to, co jsme pro sebe v inscenaci objevili – ale také z toho, že zkoušení proměňovalo nás. Tedy, že jsme o objeveném nejen mluvili, ale také ho žili. Když na premiéru přijel Jáchym Topol, měli jsme všichni velké obavy. Věděli jsme, že klidně může odejít značně znechucen. Premiéra navíc trpěla větším, než malým množství chyb technického rázu. Těmi se ale autor nezabýval. Po premiéře přišel a řekl něco, v co jsme nedoufali: totiž, že to hrajeme o tom, o čem on to napsal. 10
