D NIEL Literární a historická soutěž DANIEL Sborník vybraných literárních prací 9. ročník – 2011/2012 Redakce: PaedDr. Eva Schneiderová Vydal: © Národní institut dětí a mládeže MŠMT Sámova 3, Praha 10 Počet kusů: 250 ISBN: 978-80-87449-21-9
SBORNÍK
Sponzoři soutěže:
Národní institut dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
vybrané literární práce z literární, historické a fotografické soutěže
DANIEL 9. ročník - 2011/2012 Soutěž se koná pod záštitou kardinála Miloslava Vlka
Soutěž Daniel 2011-2012 - literární část Výsledková listina – I. kategorie (8. a 9. ročník ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií) Pořadí
Autor příspěvku
1. místo Karolína Peřinová 2. místo Barbora Kučerová 3. místo Veronika Háková
Rok nar.
Adresa školy (kraj)
G, Gymnazijní 257, 788 91 Uničov (Olomoucký) ZŠ a MŠ, Opletalova 699, 407 22 1996 Benešov nad Ploučnicí (Ústecký) Svob. chebská škola, Jánské nám. 1997 15, 350 02 Cheb (Karlovarský) ZŠ a MŠ, Na Vršku 290, 1997 Dolní Břežany (Středočeský) 1997
Čestné uznání
Tereza Zapotilová
Čestné uznání
Michaela Pecinová
1998
Čestné uznání
Kateřina Horová
Dvořákovo gymnázium a SOŠE, 1996 Dvořákovo nám. 800, Kralupy nad Vltavou, 278 01(Středočeský)
ZŠ, Opavská 22, 749 01 Vítkov (Moravskoslezský)
Název příspěvku
Příběh bez tváře Křídla v plamenech Za závojem iluze Nevyřčené vzpomínky Život se zlatou hvězdou, ale nikoliv na čele Pomocná ruka
Výsledková listina – II. kategorie (střední školy) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
1. místo
Karolína Frühbauerová
1993
Konzervatoř, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzeň (Plzeňský)
2. místo
Kristýna Lexová
1994
G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov (Jihomoravský)
2. místo
Kristýna Hynková
1995
3. místo
Jana Leichterová
1993
Václav Havlíček
1995
Kristýna Řezáčová
1994
Andrea Seidlerová
1994
Tereza Filová
1995
Jiří Jaroš
1993
Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání Čestné uznání
Adresa školy (kraj)
G Olgy Havlové, M. Majerové 1691, 708 00 Ostrava (Moravskoslezský) G, Písnická 760, 142 00 Praha 4 (Praha) G, Masarykovo nám. 8, 787 58 Šumperk (Olomoucký) G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov (Jihomoravský) Wichterlovo g., ČS. exilu 669, Ostrava-Poruba, 708 00 (Moravskoslezský) G, Smetanova 168, 672 01 Moravský Krumlov (Jihomoravský) SŠ technická a.s., Rooseveltovo nám. 5, 815 03 Teplice (Ústecký)
Název příspěvku Copak to nikdy neskončí? Deja´vu (ze soukromých deníků) Černá dáma; Kouzlo přátelství Červánky Přizpůsobivý občan Čtyřma očima Roh Anděl smrti Dobrým vojákem býti
„Kéž by se nikdy nezrodila myšlenka, ze které vyroste ohavný zločin.“
DANIEL
Soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu
Ve školním roce 2011/2012 se koná již 9. ročník literární, historické a fotografické soutěže DANIEL. Soutěž vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, od 2. ročníku soutěže je garantem Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím centrem Židovského muzea v Praze. Soutěž je vyhlašována ve dvou kategoriích. Vzhledem k obtížnosti tématu je určena žákům až od 8. ročníku ZŠ a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií (I. kategorie) a studentům všech typů středních škol (II. kategorie). Do literární části soutěže mohou autoři přispívat různými povídkami, fejetony, básněmi apod. s danou tematikou, v historické části se hodnotí dějepisné studie týkající se tématu. V letošním roce byl již podruhé vyhlášen rovněž fotografický obor. Zájem o tento „nejmladší“ obor soutěže letos ve srovnání s prvním ročníkem vzrostl, což se projevilo nejen v počtu zaslaných fotografií, ale zejména v jejich kvalitě. Celkem bylo přihlášeno do soutěže 52 fotografií a všechny hlavní ceny byly uděleny. Uzávěrka letošního ročníku soutěže byla 27. 1. 2012. Celkem přišlo 98 prací, z toho 42 literárních (19 v I. a 23 ve II. kategorii), 4 historické (1 v I. a 3 ve II. kategorii) a 52 fotografií. Historické práce dostaly k posouzení pracovnice Vzdělávacího centra Židovského muzea v Praze, literární práce hodnotili zkušení porotci literárních soutěží a role porotce fotografického oboru se ujal fotograf Josef Marek. Oceněno bylo celkem 16 prací (7 literárních, 3 historické a 6 fotografií). Dále bylo uděleno 8 čestných uznání za literární práce.
Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová – tajemnice soutěže (historická a fotografická část), PaedDr. Eva Schneiderová – tajemnice literární části Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Na Poříčí 1035/4, 115 30 Praha 1, tel.: 221 850 807, 814 e-mail:
[email protected],
[email protected]
1
Kráčela neslyšně noční krajinou. Všude vládlo napjaté, dusivé ticho. Ze zpustošené, bezútěšně vyhlížející krajiny se již dávno vytratil život. Kráčela dál, ale nedotýkala se země, jen se lehce vznášela a za ní vlál její dlouhý plášť, temný jako noční obloha, jen bez hvězd. Žádné světlo. Žádná naděje. Z dálky najednou zaslechla zoufalý křik a pláč. Už tedy téměř došla ke svému cíli. Tolik nových lidí… Měla by mít radost, ale… Povzdechla si a vstoupila dovnitř. (ukázka z práce Černá dáma od K. Hynkové z Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě) Skrz tmavou, přeplněnou místnost se vine zápach lidských těl. Na několika metrech čtverečních se jich tísní několik desítek. Zmožené, zesláblé, zchátralé obličeje sledují své -nyní už- spolubydlící. Se strachem se pokouší urvat si trochu z doneseného jídla. Místnost připomíná cestu, kterou člověk podstoupí jako umírající. V jednom rohu se usadili zatím ti nejsilnější. Nevypadají, že by je válka nějak zničila. Jsou tady teprve první den. Ti, kteří zde již nějakou dobu pobývají, obklopují druhý roh. Zbývající dva jsou určeny pro poslední fázi. Umírající a mrtvé. (ukázka z práce Roh od A. Seidlerové, Wichterlovo gymnázium v Ostravě)
Nekrolog za Václava Havla (nesoutěžní práce) 18. 12. 2011 – Adventní neděle, kdy ,,vstávají i andělé smrti“. Umírá ikona boje za demokracii a nezávislost, ikona boje za práva lidí Václav Havel. Nenechává mne to klidnou, vnitřní nepokoj. Nikdy jsem se s ním bohužel nesetkala. Ale.. Zrovna včera na něj vzpomínal můj otec, když vzpomínal na schůzky Občasnkého fora v garážích. Pár dní po revoluci. Jak všichni riskovali krky... co kdyby? A v neděli bum, další významná osobnost, která by zde měla žít nejméně nastálo, aby připomínala, co se stalo. Nedávno umřel Arnošt Lustig, Ivan Martin Jirous… a také Ladislav Smoljak… jejich vyprávění, jejich činy a jejich revolucionářství..to je to, co nás má držet nad vodou s čistou hlavou a nadějí. A já se ptám, milí mladí, co budeme dělat? Opravdu, povězte mi, co budeme dělat? Všichni, kteří jsme se narodili po revoluci a i těsně před ní, bereme komunismus, 2. světovou válku i holokaust za kapitolu z dějin. Ale ono to tak daleko není. A já se bojím, aby opět nepřišli lidé, kteří tyto, dnes naštěstí dějiny, budou zpochybňovat. Že se nic z toho vlastně nestalo. Ale ono se děje! Dodnes jezdí k hrobu hitlerových rodičů stovky, snad tisíce lidí, kteří neváží cesty a zapalují svíce a nakupují věnce .. jako o život… Lidé, podívejte se do novin. Stále dokola slýchám,že za komunistů bylo lépe.. a v čem? Že se nosily džíny z Tuzexu? Že se nemohlo vycestovat ani za humna a muži museli dlouhé vousy nosit stažené do culíku? Ano, neprožili jsme to. Ani já jsem to neprožila. Ale pochybuji, že vyprávění našich rodičů je lživé. A že se historie nemůže opakovat? No jistě, může to být také ještě horší. Milí mladí, představme si život za války.. představme si život v koncentračních táborech... i život u nás doma za války… a položme si otázku: A co když? Co budete dělat? Co budeme dělat? Karolína Frühbauerová Konzervatoř Plzeň 2
Copak to nikdy neskončí?
Karolína Frühbauerová Konzervatoř Plzeň, Kopeckého sady 10, Plzeň 1. místo ve II. kategorii
Sedím u okna. Je zima. Moje svěřenkyně spí. Najedla se mrkve s bramborem (ach, ta její cukrovka) a na spaní dostala čistou plenu. Další stejně nudný den nudného života starého a nemocného člověka. Jaký to má všechno smysl? Šourám se po schodech do patra. Kouknu na hodinky – teprve 14.38... ! Měla bych tu trochu poklidit ... a chtěla bych spát. Ale venku je tak smutně, že nedokážu den na pár hodin opustit. Snad utéci...? Na parapet dopadlo pár černých dešťových krůpějí. Co asi dělá má dcera...? Dnes má narozeniny … 20. dubna… Proč na mě ten holub tak pitomě kouká? Je vypelichaný, ošklivý a čučí na mě. Nad ním visí těžké mraky, stahují se jako vojsko na bitevní pole. Za ním šedivé pusto, jen na hřbitově spousta křížů, náhrobků. Leondingský hřbitov. Hmm, perfektní výhled... „Halló, Gabi!“ Už se vzbudila! Běžím po schodech dolů, unavené oči nevidí na cestu. Vtom klopýtám, zakopávám a řítím se dolů – rovnou do okna, naštěstí zavřeného. Tvář se přilepuje na sklo a sjíždí po něm. Scéna jak z blbého amerického filmu. Co to je?... Mnu si oči... Oslňuje mne záře za hřbitovní zdí. Co to tam je?!! Mám strach a zároveň mne naplňuje vzrušení. Jsou to snad mimozemšťané? Třeba byl ten holub znamením návštěvy jiné existence. Za jedním náhrobkem jsem spatřila dvě postavy, celé černé a zahalené. Snad nějaký mystický obřad? Ráda čtu o okultních vědách, ale prožít to? To ne, děkuju, nechci. Mráz mi běhá po zádech sem a tam a bojím se, že mě někdo sleduje. Holub? Uf! Ne, to snad ne... „Gabi, komm her!“ volá Helga. Nasadím profesionální úsměv. V mém povolání nezbývá nic jiného, než stálý, milý, přívětivý ... nucený ... úsměv na tváři. Časem se sugesce stane pravdou, to mám ověřené. Leč na práci se svou sugescí musím začít hned po ránu: připravovat snídani se rty ve tvaru vánočního rohlíčku, do čaje vložit pousmání ... a jít opatrovat nemocnou Helgu. Pokoušet se o vtipy v mé nedokonalé němčině je sice odvaha, ale zkouším to, aby Helga měla v tom chmurném stereotypním dni aspoň trochu radosti. A také musím denně vtipkovat s prodavačkou, která se vždy hloupě směje, že mi dá nákup o dvě eura dražší. Ach, jo! Oznámím Helze, že musím zase do obchodu, ale co mám skutečně v plánu, neřeknu. Posbírám pláštěnku, klíče, nákupní tašku. Když zamykám a vzpomenu si na tu záři, znovu mne zamrazí, ale tentokrát příjemně. Gabrielo, běž se tam podívat. Procházím kolem domu a rovnou na hřbitov. „Grüss Gott,“ zdraví mne stará shrbená paní. Škrábe se se svou třetí nohou k hrobu svých rodičů. Umřeli jistě před osmdesáti lety, ne-li více. Odkud mohlo vycházet to světlo...? Pozoruji náhrobky. Je asi blbý zvyk číst si cizí mrtvá jména na kameni ... a přemýšlet o nich ... proč a jak ... Cítím se najednou tak staře... Támhle! Oči se mi neúměrně zvětšily, rty bezděky vytvořily O. Předkloněná nad svíčkami jsem zůstala němě stát. Čí to je hrob?! Svící je tolik, že je nemohu spočítat. Snad stovky, snad tisíce? A těch smutečních věnců, květin... Tolik rukou, které zapalovaly svíce, tolik nohou, které vážily cestu... Tolik vzpomínek!... 3
Auu! Spálila mne svíčka, vosk na botě v momentě zaschl. Cítím se staženě. Asi mi někdo svázal žebra svěrací kazajkou a snažil se vymačkat všechny ty pocity, které se smísily v břiše. Tolik oslnění a tolik vzrušení. Kdo to asi byl? Jistě někdo výjimečný, někdo vznešený. Koho to lidé mají tolik rádi...? Obcházím pár hrobů, abych si mohla přečíst jména na náhrobku: „Alois und Klara Hitler“. Na stromové listí dopadly paprsky posledních snah dnešního slunce. *poznámka autora: Text byl inspirován skutečným příběhem mojí maminky Gabriely.
Černá dáma
Kristýna Hynková Gymnázium Olgy Havlové, M. Majerové 1691, Ostrava-Poruba 2. místo ve II. kategorii
Kráčela neslyšně noční krajinou. Všude vládlo napjaté, dusivé ticho. Ze zpustošené, bezútěšně vyhlížející krajiny si již dávno vytratil život. Kráčela dál, ale nedotýkala se země, jen se lehce vznášela a za ní vlál její dlouhý plášť, temný jako noční obloha, jen bez hvězd. Žádné světlo. Žádná naděje. Z dálky najednou zaslechla zoufalý křik a pláč. Už tedy téměř došla ke svému cíli. Tolik nových lidí… Měla by mít radost, ale… Povzdechla si a vstoupila dovnitř. *** „Ne, nechte mě, já chci být s maminkou, pusťte mě, já nechci!“ plakala malá Terezka. Jednou rukou se křečovitě držela maminky, ve druhé pevně svírala svou panenku Pomněnku, poslední připomínku domova, který dávno ztratila, „Prosím, pusťte mě, prosím- “ křičela dál. Marně. Vysoký esesák s tváří jako vytesanou z kamene ji prudce odtrhl a zatáhl do hloučku ostatních dětí z transportu. Nesnáším ty malé, uřvané spratky. Čím dřív budou v plynu, tím líp, pomyslel si. *** Ano, byla opět zde. Stála přímo uprostřed tábora. Nikdo si ji v nastalém chaosu nevšímal, nikdo ji zatím neviděl. Byla tady, přesto však ne. Nikde- a všude. Lidé ji pořád nevnímali, ale za chvíli už bude i v nich. Nasála okolní vzduch. Nebyl svěží a čerstvý, nýbrž zatuchlý a podivně nasládlý. Cítila také beznaděj, zoufalství, slyšela srdceryvný křik a pláč. Srdceryvný. Jenže ona vlastně žádné srdce nemá. Nebo snad ano? Opět si povzdechla. Dříve si užívala každý takovýto okamžik, byla šťastnáNe, šťastná ne. Opravdové štěstí nikdy nezažila. Snad cítila jen jakousi zvrácenou euforii-ale nebylo to teď snad jedno? Měla svou povinnost. A tu musela splnit. *** „Hněte sebou, vy smradlavý haranti! “ řval německy esesák na děti. Terezka už neplakala. I když měla teprve pět let, bylo jí už jasné, co se s nimi stane. Dozorce je násilím zahnal do plynové komory. Potichu si šeptala dětskou modlitbičku, kterou se kdysi učili v nedělní škole. „Andělíčku, můj strážníčku…“ Dveře se za nimi hlasitě zabouchly. „… opatruj mi mou dušičku…“ A najednou ji spatřila. Dívala se jí přímo do jejích temných očí. Nebála se, brala ji jako vysvobození. Poslední nádech… 4
*** Cítila něco. Opravdu něco cítila. Ale co? Smutek, žal… soucit? Z oka se jí skutálela jedna jediná slza, první a poslední. Chvíli ještě přemítala. Vážně musí? Co kdyby přece… Ne, neměla na vybranou. Zavířila svým černým závojem… *** … a pak už nic.
Deja´vu (ze soukromých deníků)
Kristýna Lexová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo ve II. kategorii
1. únor 2011 Sedím u okna. Doma. Dnes je to naposledy. Musím se odstěhovat. Hlavou se mi honí na tisíce myšlenek Proč? Proč? Proč? Snažím se vše si zdůvodnit a najít nějaké plus. Proč? Proč? Proč? Výpověď‘ z bytu. Mám to tu ráda! Nechci se stěhovat! Proč? Proč? Proč? Už se stalo. Stejně tady nemám dobrou práci. Ani kamarády. Proč? Proč? Proč? A teď to tu bude na mě moc drahé. Proč? Proč? Proč? A dost. Udělám dlouhou tlustou čáru a začnu znova. Mám byt po tetě. Odstěhuju se a začnu nový život. 18. únor 2011 Sedím u okna. Dnes poprvé. Praha. Cizí město. Cizí lidé. Sama. Odstěhovala jsem se. Hlavou se mi hrne tisíce myšlenek. Tetu jsem neznala. Byt mi dala babička. Je v něm spousta věcí. Co nechci, mám zahodit. Kde začít? Ode dveří? Z posledního pokoje? Ze sklepa? Z půdy? To bude ono. 27. únor 2011 Již několikátý den sedím u okna. Z půdy jsem si přinesla staré krabice a snažím se něco zlikvidovat. Zatím jsem nedokázala vyhodit nic. Rozestavěla jsem si původní nábytek, k oknu přišoupla starý (ale nádherný) ušák a prohrabuju se minulostí. Fotky, dopisy, dokumenty, osobní deník. 21. květen 1942 Divná doba. Opravdu divná doba. S nikým nesmím mluvit. Prý je to nebezpečné. To teda nechápu proč. Ven nesmím. Do školy nesmím. Učit nás chodí teta. Jsme jen tři děti: Anna, Bela a já. Zítra budeme jen dvě. Bela se stěhuje někam prý za oceán. Zůstaneme tady jen já a Anna, moje kamarádka odvedle.Moje nejlepší kamarádka! Má krásnou panenku. Udělal ji její strýc. Teta na ni ušila šaty. Je nádherná. Já takovou nemám. Žádnou nemám. Ale můžu si ji půjčit.Anna je opravdová kamarádka.
5
22. květen 1942 Je mi smutno. Anna odjela. Nevím. Ani se nerozloučila. Pláču. Jsem sama. 26. květen 1942 Dneska se moc bojím. Nikdo není doma. Zase jsem sama. Chybí mi Anna. Poslouchám zvuky z ulice. Spousta lidí utíká. Křičí. Slyším i někoho plakat. Nesmím ven. Ani za okno. Někdo buší do dveří. Slyším řev. Jsem schovaná ve spíži. Chybí mi kamarádka. Kdybych tak měla aspoň panenku. Určitě bych se nebála tolik. 18. červen 1942 Jsem zase ve spíži. Bojím se. Venku je to ještě hlasitější než včera. Zase jsem sama. „Neeee!“ Někdo rozbil okno. Sklep. Utíkám se schovat. Za sebou Slyším kroky a hlasy. „Mamii! Tati! Kde jste?“ 1. březen 2011 Zvonek u dveří. Kdo to může být? „Dobrý den. Já jsem Izabela. Bydlím vedle. Vy jste tu nová, kdybyste něco potřebovala...“ Nemám slov. Mám takovou radost, že mohu s někým mluvit. „Čaj!“ vyhrkla jsem. „Nedala byste si se mnou čaj?“ Nevím proč, ale s hrůzou čekám odmítavou odpověď. „AIe jo! Proč ne.“ Vařím vodu a pokukuji. „Co to tu máš? Můžu ti tykat? Já jsem Izabela a říkají mi Bel.“ Balzám pro uši. Skoro nemůžu mluvit. „To víš, že ano. Jsem Olivie a říkají mi Oli.“ „Oli? Co to tady máš?“ 18. květen 2011 Již několikátý týden se přehrabujeme ve starých krabicích. Máme tolik společného. Naši „pra pra“ tady kdysi bydleli. Vedle sebe. Prababička Bel se ve válce odstěhovala s celou rodinou a po válce se vrátila jen Belina maminka. „Mám taky po babičce starý deník. Zítra ho donesu.“ 19. květen 2011 To není možné. Koukáme. Nekoukáme. Čumíme. Vždyť ty deníky patří k sobě! Jsou to věrné kamarádky. „Musím domů. Hned.“ vykřikla Bela. Nechápu. Najednou jsem v bytě sama. Čekám. Proč tak najednou utekla? Rozrazila dveře a podává mi škaredou polorozpadlou krabici. „Na.“ „Toho tady mám celou půdu! Fuj! Kdes to sebrala?“ „Nekoukej na povrch a otevírej.“ „Fuj. Špinavý papír.“ „To hned vyhoď!“ Vytrhává mi krabici z ruky a opatrně rozbaluje. Na stůl se vysypala spousta špíny a hadrová panenka. „Víš co to je? Víš, kdo to je? Víš čí to bylo?“ Celým tělem mi projel mráz. 6
„To je ta? Ta? A která jiná! U nás je schovaná celá léta! Prý památka! Až teď tomu rozumím!“ „Rozumím, rozumím! Nerozumím! Vždyť si panenku ta Anna odvezla? Jak se dostala zpět? Kdy?“ „To zůstane asi navždy záhadou. Škoda.“ 20. květen 2011 Sedím u okna. Dneska se bojím. Venku se něco chystá. Lidi po sobě křičí. Proč? Proč? Proč? 21. květen 2011 Zase sedím u okna. Venku se všichni zbláznili. Demonstrace. Je to horší než včera. Jde z toho strach. Policie stojí za mými okny. Slyším řev. Sype se sklo. Někdo hodil do okna dlažební kostku. Musím se schovat. Proč? Proč? Proč?
Červánky
Jana Leichterová Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 3. místo ve II. kategorii
Slunce se dotýkalo obzoru a na hladině řeky se odrážela jeho zlatavá záře. Byla zima, v ledovém vzduchu vše tuhlo. Jen mezi vlnkami se téměř bez hnutí vznášelo hejno sněhobílých labutí. O zábradlí stál opřený chlapec. Tmavé oči měl doširoka otevřené, zíral do dálky a mrazem červené ruce si tiskl k sobě. Stál bez hnutí, u nohou otlučený kufříček, límec kabátu vyhrnutý ke krku. Na hrudi několik malých dírek, ještě kousky povytahaných nití. Zamrkal. Po nábřeží projel vůz a roztrhal tak ledovou stěnu, která chlapce oddělovala od zbytku světa. Jak z veliké dálky k němu dolehlo cinkání tramvají, křik malého dítěte a běžný večerní šum. Labutě se vznešeně přesunuly k druhému břehu. Vytáhl z kapsy úzký proužek papíru. Černě vyvedený nápis R 205. Chvíli se na něj bez hlesu díval, rysy mu ztuhly. Dvěma prudkými pohyby ten papír roztrhal. A pak ještě znovu a znovu, dokud z něho nezbyly maličké bělostné kousíčky. Napřáhl dlaň a nechal vítr, aby si je vzal. Vír si s nimi chvíli pohrál, prohnal je kolem zábradlí, pár vteřin je nechal poletovat nad hladinou, než je pustil do vody. Papír byl pryč. Řeka si ty čtyři znaky odnesla. Bůh ví, co s nimi udělá. Na nedaleké věži kostela začala odbíjet celá. Chlapec sebou sotva znatelně trhl. Zdálo se mu, že téměř slyší zahoukání vlaku. Hluk nádraží. Německé rozkazy. Zavrtěl hlavou. Hloupost. Na druhém konci města se v tuhle chvíli vlak dává do pohybu. K prasknutí narvaný lidmi. Vyděšenými postavičkami s voskovými obličeji a zářícími hvězdami na klopách. Loutkami. Kusy masa. Někde tam sedí jeho rodina v úzkém přeplněném kupéčku. Babička má určitě sepjaté ruce a bez hlesu pohybuje rty, jak k Bohu vysílá tichou modlitbu. Ale On ji neslyší. „Pavle,“ říkala vždycky. „Pavle, věř. Když budeš věřit, všechno bude dobré. On tě vyslyší.“ Nevyslyšel. 7
Nevyslyšel ho, když se bál otce kvůli té poznámce ze školy. Dostal výprask a spoustu zákazů. Jak tohle všechno bylo teď vzdálené! Ve škole byl naposledy... už je to dávno. Nevyslyšel ho ani, když Němci přijeli na hranice. Nevyslyšel, když jeho otce zatklo gestapo. Nevyslyšel, když se celou noc, která předcházela dnešnímu dni, modlil, aby zastavil tenhle zlý sen. Vztekle kopl do dvojlistu novin pohozených na dlaždicích, nasáklých vodou. Papír se mu akorát přilepil na špičku boty. Je si jistý, že jeho maminka právě pláče. Tiše, bude se snažit, aby to na ní nebylo znát. Taky by jí za to vojáci mohli zmlátit. Ale plakat bude. Protože je opustil. Protože utekl. Protože neměl dost síly – nebo snad dost zbabělosti?! – aby do toho vlaku nastoupil. Aby se nechal odvézt. Jako ti všichni ostatní. Jako kus masa. V zastávce jen pár metrů od něj právě zabrzdila tramvaj. Dav lidí se vyhrnul ven. Hloupých, bezelstných lidí, které vůbec nezajímalo, že tady někde stojí nějaký Pavel, který právě roztrhal svůj lístek do transportu. Pavel, který má nyní sedět ve vlaku, stejně jako stovky dalších židovských ovcí vezených na porážku. Zaťal pěsti. Krev mu bušila ve spáncích. Tohle všechno – tenhle celý svět! Je tak nespravedlivý! Rozeběhl se. Dohonil tramvaj, která už se chystala vyjet. Drze nastoupil do předního vagónu. Už nemá co ztratit. Na místě, kde doteď stál, po něm zůstal jen kus žluté látky ve tvaru hvězdy. Špinavý, máchající se v louži. Slunce zapadlo a po obloze se rozlila krev z červánků.
Roh
Andrea Seidlerová Wichterlovo gymnázium, Čs. exilu 669, Ostrava-Poruba Čestné uznání ve II. kategorii
Skrz tmavou, přeplněnou místnost se vine zápach lidských těl. Na několika metrech čtverečních se jich tísní několik desítek. Zmožené, zesláblé, zchátralé obličeje sledují své -nyní už- spolubydlící. Se strachem se pokouší urvat si trochu z doneseného jídla. Místnost připomíná cestu, kterou člověk podstoupí jako umírající. V jednom rohu se usadili zatím ti nejsilnější. Nevypadají, že by je válka zatím nějak zničila. Jsou tady teprve první den. Ti, kteří zde již nějakou dobu pobývají, obklopují druhý roh. Zbývající dva jsou určeny pro poslední fázi. Umírající a mrtvé. Okno, které připomíná spíše nevydařený pokus o otvor, má rozměry dvou dlaní dospělého člověka. Čtvercový tvar zajišťuje alespoň jakýsi přísun čerstvého vzduchu. A světla. Mříž, zakotvená v otvoru, dává jasně najevo, že tady pro ně jste bezvýznamní. Netolerují vaše požadavky, přání, tužby, sny či dokonce ani lidská práva. Naopak se jim daří vás ponížit. Většinou před ostatními členy SS. Ale zvyknete si. To, co děláte tady, byste bývali nikdy neudělali. Nic jiného vám nezbývá. Bojujete každý den o to, abyste byli schopni přežít i v takových nelidských podmínkách. Vaše potřeby odsouváte stranou. Snažíte se, aby děti nezažívaly krutosti, které dělají vám. Chráníte je i tady, jak nejlépe dokážete. Vyprávíte jim pohádky na dobrou noc. Dětem, které sotva dosáhly věku školky. Dětem, které nevědí, proč všechen svůj čas musí trávit zde. Dětem, které si ještě do minulého léta hrály za vsí na honěnou a na schovávanou. Dětem, kterým nedokážete vysvětlit, proč jsou ti velcí pánové tak zlí. 8
Čas se vleče. Po práci, která vyčerpává již tak osláblé tělo, vám dají chvilku klidu. Sedíte. V rohu místnosti. Podle svých schopností usoudíte, do kterého se zařadíte. Ani nevíte, jak těžké je, přiznat si, že se musíte posunout. …
Příběh bez tváře
Karolína Peřinová G, Gymnazijní 257, 788 91 Uničov 1. místo v I. kategorii
„Kéž by se nikdy nezrodila myšlenka, ze které vyroste ohavný zločin.“ Uničov – 19. 1. 2012 Ve škole jsme absolvovali přednášku o holocaustu. Stručná reportáž, pár černobílých fotek a video, před kterým jsme zavírali oči. Pár minut stačilo a z tváří všech, jindy vysmátých teenagerů zmizel úsměv. Dnešek měl být pro mě významným dnem. Před patnácti lety jsem se narodila. Čekala jsem, že se překročením této věkové hranice něco podstatného změní. Nezměnilo se vůbec nic. Ani jsem nevyrostla, ani viditelně nezestárla a občanka, kterou jsem držela v ruce, není přece klíčem k celému světu. Když jsem se takhle uzemnila, vybavila se mi vzpomínka na besedu o zločinech, které neznaly hranic. Našla jsem si databázi obětí holocaustu a zadala den a měsíc svého narození. Po chvíli se na obrazovce objevil výsledek. KITY KARPELESOVÁ – 19. 1. 1927. Poslední bydliště před deportací – Brno. Žádná fotka, jen prázdný rámeček. S touto dívkou mě dělilo na den přesně 70 let. Kdo byla, jak vypadala, co zažila? Měla nějaké kamarády? Co ji bavilo? Jak a kde slavila své patnácté narozeniny? Najednou jsem měla v hlavě spoustu otázek, ale odpověď žádnou. Vedle prázdného rámečku byly informace o transportech.
Jsme růže, které nerozkvetly poupata nemajíce trny čítali nás po tisících a hledali skvrny.
Brno – 19. 1. 1942 Kity stála u okna a sledovala, jak venku hustě sněží. Velké bílé vločky se snášely z nebe a přikrývaly okolní střechy, římsy i chodníky. Jak ráda by si venku hrála a chytala do dlaní studené chomáčky, ale měla angínu. Stála za oknem a představovala si, jak bílé padáčky přistávají ve vlasech, na ramenou a úplně zakrývají žlutou hvězdu na kabátě. Obalená třpytivým závojem, mohla by dojít třeba i do školy nebo do kina, aniž by ji cestou někdo obtěžoval. Jenže sníh by se brzy rozpustil, vykoukla by hvězda a Kity by vyhodili. Je to nespravedlivé. Sice k nim chodí pan učitel, který je hodný a chytrý, ale nenahradí všechny spolužáky. 9
Našli jen čisté květy v lístky se halily. Trhali nás jako plevel ničili a pálili.
Terezín – 10. 4. 1942 V pokoji 24 se uvolnily dva kavalce. Jeden obsadila Kity a druhý Hana. Stejně staré dívky se seznámily v transportu z Brna do Terezína. Obě byly rády, že je nikdo nerozdělil. I když se znaly krátce, byly na všudypřítomný strach, který se usazoval v každé skulince, přece jen dvě. Vychovatelka se jmenovala Lea a byla velmi pečlivá a pořádná, což vyžadovala i od všech děvčat. Kromě toho krásně malovala a dívky si jejími obrázky zdobily pokoj. Kity večer zahlédla oknem zástup zubožených a vyhladovělých lidí. Bosé nohy se sotva zvedaly a unaveně, ale disciplinovaně pochodovaly od někud někam. Kity se prudce odvrátila a se slzami v očích ulehla na kavalec. Zakopáni hluboko v zemi beze slova rozloučení živí nebo mrtví ještě nejsme poraženi.
Varšava – 25. 4. 1942 Kity nastupuje do transportu spolu se svými rodiči. Začal slunečný den, a přesto bylo temno. Nikdo nemluvil, byla to jejich poslední cesta. Uničov – 19. 1. 2012 Nevím, kdy a kde přesně Kity zemřela. Vím jen, že byla stejně stará jako já. Měla své plány i představy a ty zůstaly bohužel nenaplněny. Příběh o dívce bez tváře se rozvíjel v mé fantazii a pomohl mi překonat 70 let minulosti. Vyschly potoky krve teď plní se vodou čirou. Růže opět vykvetly posíleny čistou vírou.
Křídla v plamenech
Barbora Kučerová ZŠ a MŠ, Opletalova 699, 407 22 Benešov nad Ploučnicí 2. místo v I. kategorii
Motýl zatřepotal křídly… „Nous allons tous mourir1,“ mumlal vedle mě jeden z těch ubožáků. V dlaních svíral malý křížek, občas ho políbil a své mumlání přerušil vyděšeným výkřikem: „Que Dieu nous aide!2“ Prohlížela jsem si ho, protože byl jediný, kdo ještě dával najevo, že žije. Nehty měl zlámané, klouby odřené, ale občas vstal a dál bušil na dveře vlaku. Obdivovala jsem ho. Mladá dívka seděla vedle něj a černýma očima těkala po stěnách. Terezínský motýl, kterého předtím 1 2
„Všichni zemřeme.“ „Který Bůh nám pomůže?“
10
měla připnutého na košili, ležel na zemi a při každém otřesu se posunul blíž ke mně. Zvedla jsem ho. Nastalo dlouhé ticho - muž zmlkl uprostřed monologu a dívčiny oči se střetly s mýma. Vstala jsem, až žena opírající se o mé rameno celou cestu spadla. Bála jsem se podívat, co s ní je. Zažila jsem během této války spoustu strachu a ne spravedlivosti, ale i tak jsem se nedokázala smrti dívat do očí. Neotočila jsem se, jen přešla k té vyděšené dívce a připnula jí motýla zpátky na klopu. Kdyžj sem se chystala vrátit se na místo, ucítila jsem na ruce ledový dotek. „Tout va bien se passer3,“ ujisťoval mě Francouz. Přikývla jsem, i když jsem mu nerozuměla. Klid v jeho hlase mě ujistil, že vše bude v pořádku. Pět let jsem se skrývala před nacisty - teď jsem byla v pasti. Nic nebylo v pořádku. Vezli nás v dobytčím vagónu jako zvířata. Jako dobytek. A přesně tak se k nám i chovali. Většina lidí v tomto vagónu umírala. Vyčerpáním nebo hladem. Než vlak dojede do Treblinky, nezbude nikdo. Při smyslech jsme byli jen tři. Dívka měla na klopě jen obyčejnou židovskou hvězdu. Neprovinila se ničím jiným než tím, že se narodila. Já se už od začátku této války snažila provinit vším, čím se dalo. Na mé klopě zářil rudý trojúhelníček s terčíkem. Francouzův růžový trojúhelník mě uváděl do rozpaků. Je to homosexuál nebo sexuální násilník? I když jsme byli rozdílní, připadala jsem si s nimi spřízněna. Mnohem víc než s mým bratrem. Ten seděl naproti mě v uctivé vzdálenosti od ostatních vězňů. Nevypadal tak špinavě ani unaveně jako my. Jeho německá uniforma zářila čistotou, ne však jeho duše. Zčernala a scvrkla se. Deptalo ho, že vidí, jak má duše přerůstá celý tenhle vlak, je rychlejší a víc živá. Jako ten motýl z Terezína, jenž dal Židům naději. Bratr se mi pohledem vysmíval. Snažil se vypadat, že se mě nebojí. Ale já stejně poznala, že má z mého klidu strach. Žádný hrdina nesvírá zbraň tak pevně, když se ničeho nebojí. Myslel si, že umřu, a že mě uklidní jeho přítomnost. Proto se ten zrádce přihlásil na místo mého hlídače. Francouz opět vstal a zabušil na vlak. Dveře se pootevřely a do vnitřku pronikl čerstvý vzduch. Nejdřív ten muž hleděl ven, jako by se dusil. Zapomněl na ten pocit, když vám vlasy cuchá větřík? Nebo na barvu letního nebe bez mráčků? Nebo dokonce na zpěv ptáků, jenž k nám doléhal i přes sténání vlakové soupravy? Odpověděl mi v okamžiku, kdy vyskočil ven. Zapomněl na vůni svobody. A já tak toužila létat! Ale věděla jsem, že by mě bratr zastavil. Vstal a já mu na očích viděla, že zavře jedinou naši šanci na přežití, na útěk, aniž by si to vyčítal. Někdo tomu musel zabránit. Jenže pach mrtvých a polomrtvých svědčilo ironické pravdě. Mrtví si zvykli umírat... Vyskočila jsem na nohy a vší silou, kterou jsem v sobě dokázala nahromadit, narazila do bratra. Objal mě - naposledy. V tom silném objetí nebyla ta láska z dětství, jen reflex. Cítila jsem dopad, umírněný bratrovým tělem pod sebou. Koutkem oka jsem postřehla, že vyskočil ještě jeden člověk. Nebylo těžké uhodnout kdo. Když jsem se rozkoukala, vstala a zamávala na muže, který k nám přicházel. Vděčila jsem mu za mnohé, ať to by.! homosexuál nebo násilník. Kdyby nevytrval a nebušil každých pár minut na vlak, dveře by se nemusely otevřít. Slyšela jsem bratra vstávat, ale až Francouzův výraz mě donutil se otočit. Mířil na mě pistolí. „Uvědomuješ si, co jsi provedla?“ křičel, hlas mu přeskakoval. „Zničila tě,“ odpověděla jsem klidně. Zvuk mého vlastního hlasu mě překvapil, už dlouho jsem nepromluvila. Ale má slova byla čistou pravdou. Jsem jeho sestra a vedení to ví. Právě mi pomohl utéct a zastřelí ho jako zrádce. To je v pořádku. Vždyť‘ už zrádcem je. „Dostanu tě do Treblinky, i kdybych tě tam měl odvléct! „ zamračil se. „Nebo tě mám zabít teď hned, sestřičko?“ Upoutal mě pohyb za ním. Dívka s motýlem vzala do rukou kovovou tyč a blížila se k nám. 3
„Vše dobře dopadne.“
11
„Vyhrožuješ mi?“ zepta1ajsem se bratra a zadívala se mu hluboko do očí. Byla jsem si vědoma zásadní chyby, kterou jsem udělala. Hleděla jsem za něj příliš dloUho. Kdyby měl trochu víc rozumu, než co se vejde do děravé kapsy, otočil by se a vystřelil nejdřív na ni. Odjistil zbraň. „Poslední slova?“ „Sbohem, bratříčku.“ V ten okamžik se složil k zemi. „Děkuju,“ vydechla jsem úlevou. Nechtěla jsem zjišťovat, jestli je mrtvý nebo jen omráčený. „Není zač,“ špitla dívka. V dětství jsem si ráda představovala svět bez války. Ba dokonce bez očekávání války. Maminka se často dívala do dálky, jako kdyby někoho vyhlížela. Nad krbem visela tatínkova flinta, kterou mu věnoval děda. Nefw1govala, jen hezky vypadala. Ale všichni z rodiny jsme věděli, v které části domu se pod podlahou skrývá poklad, za který by se nestyděla ani nejlepší zbrojovka v Česku. „Když žiješ tak blízko hranic, musíš být vždycky připravená,“ tloukl mi děda do hlavy vždy, když jsem mu seděla na kolenou. A já toho dne připravena byla. Rádio nám oznámilo, že se k nám šine mor z Mnichova. Nikdo nám to nemusel říkat, už jsme ten pach zrady cítili. Evropa se k nám otočila zády, ale přišel ten čas, na který mě připravovali. Tatínek vypáčil prkno z podlahy a začal nás vyzbrojovat. Mě, z matčiny strany Židovku, a nemanželského syna. Nebyl sice Žid, protože táta ho měl s Britkou, ale pro jistotu mu táta do ruky strčil jednu z nejlepších zbraní. Utekla jsem, jak mi rodiče nakázali. Chci říct, že mě bratr odvlekl. Němci nás ten den nenašli, ale bála jsem se pomyslet na rodinu. Přežila máma? Přežil táta? A co děda? Pohladím ještě někdy Punťu nebo zamávám na sousedovic Veroniku? Nevím. Když jsem se pak další den probudila, bratr už byl pryč. Nechal mi vzkaz, že se dá k Němcům. Brečela jsem a přísahala si, že pro něj je to naposledy. Teď ležel na zemi, krev barvila zem kolem jeho hlavy. A já dodržela svou přísahu. Už to nebyl můj bratr, byl to nepřítel. Sám mi to dával najevo. Všichni tři, já, Francouz a dívka, jsme přešli přes koleje do lesa a vydali se stejným směrem. Pohledy jsme uzavřeli spojenectví už ve vlaku. A já vím, že to bylo nejlepší spojenectví, jaké jsem kdy uzavřela. I když nedopadlo zrovna nejlépe, připadala jsem si volná jako nikdy v životě. „Halt!“ vykřikl někdo před námi. Blížil se k nám německý voják. Víte, že poslední kulku nemůžete slyšet? Opravdu... Motýl vzlétl nad naše těla a zmizel do světa bez násilí. Do světa bez války.
Přizpůsobivý občan Václav Havlíček Gymnázium, Masarykovo nám. 8, Šumperk Čestné uznání ve II. kategorii „Patriku, tady jsem ti něco našla,“ volá na mě moje žena. „Co říkáš na noční uklízení v super- marketu?“ dodává. „Jo, zajdu tam, musím to alespoň zkusit,“ odpovídám, a už se bojím, jak to zase dopadne. Nedopadlo. Ne výběrové řízení, ano, to už je i na uklízečku v supermarketu, jsme přišli tři. Dostaly to ty dvě ženský s tím, že: ,jsou na nic patrné větší zkušenosti s uklízením a lepší vztah ke zboží.“ Prostě se bojí, že něco ukradnu. Proč? Jsem totiž Rom. Že je to proto, to samozřejmě neřeknou, protože kolik podobných afér už bylo a pro zaměstnavatele nikdy nedopadnou dobře. Lidi mě automaticky 12
řadí do této problémové skupiny. Nedivím se jim. Aby taky ne, když sám dobře vím, jaké jsou s námi problémy. Ale já jsem jiný. Snažím se být jiný. V patnácti jsem utekl z domu a bydlel jsem na internátě za peníze, co mi tajně dávala babička, hlava rodiny. Mám střední. S maturitou. Mám ženu. Češku. Ale nemám práci. Kdo by taky věřil tomu, že tenhle Rom, zrovna tenhle Patrik Dunka že je poctivý a chce pracovat? Víte, já sám, být tím zaměstnavatelem, tak se hodně rozmýšlím. Chvíli jsem kopal, ale musel jsem odejít. Nešlo poslouchat ty nadávky ostatních chlapů, že jsem odešel z komunity. Oni kopou načerno, protože jim dávky nestačí. Já kopal legálně, protože jsem chtěl práci. Ale vypadáme všichni stejně. A to je v dnešní době bohužel to, podle čeho vás lidi soudí. To je to, proč nemám práci, přátele, proč moji ženu její rodiče vydědili. Vzala si přece „Cikána!“ Bydlíme v podnájmu 1 + 1. Majitel při předávání několikrát varoval, ať „hlavně nic nerozbijeme“. Nevěří mi, ale na to už jsem si zvykl. Ale mám ženu. Miluju ji. A ona mě. Já nepřestanu doufat a hledat práci. Proto žiju. Patrik Dunka, Rom, 32 let.
Za závojem iluze Veronika Háková Svobodná chebská škola, Jánské nám. 15, 350 02 Cheb 3. místo v I. kategorii „Nedůvěřuji ti natolik, abych prozradila, kým nejsem, ale mohu povědět, kým jsem.“ 20. 8. 1944 Ačkoliv se v potemnělých ulicích cítila daleko bezpečněji, než kdyby se na cestu vydala ve dne, zůstávala ostražitá a nemohla se zbavit plíživého pocitu, že ji někdo sleduje. Všude, kam vstoupila, ji doprovázela obava, že bude i přes zdánlivě dokonalé maskování odhalena. Její tvář postrádala jasné židovské rysy, byla pravda snědší než Němky, v těchto srpnových dnech to však nebylo nic podezřelého. Ale byla na seznamu. Věděla to, i když se většina lidí, kteří Barbaře pomáhali, tvářila, že se celá záležitost vyvíjí dobře a nikdo nemůže mít sebemenší podezření. Psancem byla již dlouho. Už v době, kdy se v novinách objevilo oznámení o povinnosti nosit na paži pruh bílé látky s dostatečně velkým symbolem jejich náboženství, Davidovou hvězdou, už v té době začala tušit zradu. Ačkoliv byl tisk plný ujištění, že tato opatření nebudou mít žádná další pokračování, Barbara vůči nim zaujala ryze skeptický postoj. Lidé, kteří od nich dříve kupovali potraviny a vážili si jich pro obchodnický um, se najednou rozhodli pro separaci. Přecházeli na druhou stranu ulice, když potkali Žida. Klopili zraky. A pak to nařízení o okamžitém sestěhování všech Židů do bloku domů k tomu vyhrazených. Říkali tomu ghetto. To slovo nahánělo hrůzu a Barbara se rozhodla před ním ukrýt. A tak se musela stát neviditelnou. Nebyla na sebe hrdá. Samozřejmě, že ne. Aby se dostala až k Piotrovi Kaliszowskimu ji stálo více, než by byla coby svobodný člověk ochotna zaplatit. Jenže oni svobodní nebyli. Nešlo zde pouze o několikamístnou částku, kterou Piotr za výrobu a „kompenzaci za vlastní čest“ požadoval, ale i o zpřetrhání rodinných vazeb. Musela zmizet náhle, bez upozornění a vysvětlení. Kdyby byly matka a sestry jen o píď vnímavější a přístupnější jejím idejím, mohly teď sedět zašité v tajné místnosti za komodou, do níž vedl vchod o rozměrech 50x50 cm – pravdou bylo, že matka by se do pokoje touto cestou nejspíše nedostala. Ale ony nechtěly. Kroutily nad jejími tvrzeními hlavami a pronášely prázdné fráze, které by se hodily do krámu současným vládním pohlavárům, nikoliv však Barbaře. Ale Barbaro, zlatíčko, vždyť je to jen dočasné. Je to jen naoko, aby ostatní neřekli, že máme protekci. Strýček Richard nám potom najde nějakou garsonku, kde počkáme, až se celá tahle směšná záležitost uklidní. Barbara se tehdy, 13
popravdě drze, zeptala, jestli si matka myslí, že je utlačování vlastního národa směšnou záležitostí. Matka neodpověděla a zeširoka se rozpřáhla. Zřejmě se strýček Richard dostatečně nesnažil, když celá ta hrůza skončila, nikdo z Barbařiných příbuzných se na seznamech nenacházel. Buďto nepřežili, nebo začali nový život pod novým jménem. A v tom případě je nechtěla znát. Nechtěla znát rodinu, která si zachránila krk a ji nechala napospas osudu. Celé by to totiž vypadalo jako promyšlený plán. Nebo možná – možná Barbara poznávala samu sebe a nedokázala se s tím srovnat. Každý svého štěstí strůjcem, pomyslela si a zamířila ve skrytu temného stínu bytovky k poslednímu z domů, který kolmo uzavíral ulici V Sadech a dělal tak ze spolku okolních budov ohradu, podobající se vězeňskému dvorku určeného k venčení zločinců. Mimoděk ji napadlo, že ve hře na pastičku a myš by byla sebevražedným hlodavcem, který se dobrovolně vrhá po smrtonosné návnadě. Nic jiného ale Barbaře nezbývalo. Pokud byly její předpoklady správné a Němci mají v plánu něco většího, neměla příliš času – leccos se k ní doneslo po větru, a tak měla v hlavě jistou, byť vrtkavou jako stolička s upilovanou nožkou, představu, jak takové „odlišování Židovského obyvatelstva“ začíná a jaké má pokračování. Přes hranice se doneslo cosi o transportech v Polsku. A pracovních táborech. Tak tomu říkali. Pracovní tábory. Nyní se ale nerozhlížela nalevo napravo. Nechtěla ani pomyslet, že by matka, Emma nebo Anna byly v jednom z těch vlaků. Jen by ji to zbytečně rozrušovalo. Hlavní bylo vyzvednout ty papíry. To bylo důležité. Ani předtím neměla o Piotrově „zašívárně“ valné mínění. Možná očekávala i něco daleko horšího na způsob zatuchlého sklepa, plného myších přisluhovačů a charakteristické obavy, že vám něco z přeplněných polic spadne na hlavu. Ačkoliv se té představě bránila, seč mohla, na mysli jí vždy vytanula představa obtloustlého Piotra, sedící za provizorně sestaveným stolkem z boku skříně a pánovitě usazeným na dřevěné bedničce od ovoce. Nutno však podotknout, že Piotr si žil nad poměry. Sídlil ve třetím patře, bytě číslo 4 a oficiálně podnikal jako profesionální malíř. Město bylo tehdy plné německých důstojníků, i výše postavených činitelů, kteří byli za kus plátna s vlastní podobiznou ochotní zaplatit. A ještě si určitě připadali důležitě. Z vybavení pokoje, v němž ji přijal, a faktu, že na stojanu nestálo ani napnuté plátno, natož pak rozpracovaný obraz, však usoudila, co je Piotrovým hlavním zdrojem příjmu. „Vítám vás, slečno Barbaro!“ Piotr otcovsky rozpažil ruce a chvatným krokem mířil k ní, aby ji objal. Barbara couvla o krok dozadu, čímž dala jasně najevo, že jejich vztah nepřekročí hranice obchodu ani o milimetr. „Tak tedy k věci.“ Odkašlal si a začal hrabat v přeplněném šupleti. Možná to celé chtěl jen natáhnout a tím ji znervóznit. Nepovedlo se. Barbara zůstávala klidná a trpělivě vyčkávala. „Jak jsme se tuhle bavili o té věci … o té věci s vaší identitou…“ „Ano?“ Barbaru napadlo, že trochu vlídnější tón by jí byl ku prospěchu. Ale což, nejsem tu jako narozeninový dort, ale jako zákazník, co chce něco vyřídit a zase šupito presto zmizet, odporovala sama sobě. „Udělal jsem vše, jak jsme se domluvili. Od pátku tří hodin je Barbara Linkovská vedena u úřadů jako mrtvá. Kdyby vás to náhodou zajímalo – ale předem upozorňuji, že to není nic pěkného – při procházce v lese jste si zašla i nahoru na skály, abyste se pokochala pohledem na tu naši krásnou zemi. Ty svině německý nejsou ze shora vidět, že?“ Křečkovitě se zachechtal. Tvářičky se zdály ještě buclatější než předtím a do toho ten pisklavý, tichý chichot. „No, jak jsem říkal. Vyšla jste si nahoru na 14
skály, a jelikož den předtím pršelo, kámen klouzal a vy jste se lehkomyslně pohybovala na okraji strže, podjela vám noha a vy jste spadla z několikametrové výšky dolů. Musel jsem vás nechat naživu, jen se zlomenou nohou a v bezvědomí. Kdyby to prověřovali, zjistili by, že tam dole je všude kolem mech a tráva. Takže jste ležela v bezvědomí… hodně jste krvácela, což přilákalo dravé šelmy a ty se na vás vrhly. Naprosto vás rozebraly na součástky.“ Barbara se zhnuseně zašklebila. „A tohle vám spolkli?“ zeptala se nedůvěřivě. „Očividně ano. Mám totiž herecké nadání, víte? Jako mládě jsem chodíval ochotničit.“ Barbara pochybovala. „No nevím, ta historka se mi nezdá moc věrohodná.“ Tušila zradu. „Prý nezdá věrohodná,“ zahýkal dotčeně. „Tak já vám tedy něco povím, slečno. Neberte si to osobně, ale když nejste spokojená s tím, že jste mrtvá, tak si buďte klidně živá a nechte se poslat do tábora, jako to dělají ve Varšavě. Ano! Klidně si napochodujte na velitelství Gestapa a zařvěte: ,Jsem Židovka!‘. Bude to mít stejný efekt.“ „No dobře, dobře,“ klidnila ho, „a co se bude dít dál?“ „Odcestujete do Švýcarska. Tu máte jízdenky.“ Podával jí dva pomačkané papírky. „Ehm … já jsem sama,“ podotkla a obratem mu vracela druhou z jízdenek. „Pojede s vámi Walter.“ „Toho jste sebral kde? To jméno zní až moc německy.“ Měřila si muže pohledem a jeho klidný, až příliš sebejistý a nahý, pohled ji doslova iritoval. V téhle době si nikdo nemohl být jistý ničím, ale on jako by se nebál ničeho. Jako by neměl důvod. „Žádné strachy, mám nadání přesvědčovat,“ upokojoval ji Piotr a spiklenecky na ni mrkl. Týden potom, co Barbara s Walterem nasedli do vlaku, byl Piotr Kaliszowski zadržen jednotkou SS, pod vedením Karla Mehrsteina, pro obvinění z vlastizrady. Z výslechové místnosti se nikdy nedostal. 23. 8. 1944 Barbara si zachovávala od Waltera odstup. I přes všechna ujištění, že je Walter na jejich straně a Barbara tudíž nemusí mít žádný strach – ostatně, Piotr měl svůj opěvovaný talent na všechno; podle toho, jaký se mu zrovna hodil. I přes všechna ujištění tomu skopčáckému zkurvysynovi, jak ho před Piotrem několikrát nazvala a stále v mysli oslovovala, nevěřila. Nepřipadala si předpojatá. Byla jen opatrná. Kdyby měla být upřímná, Walter byl železnou koulí, kterou byla nucena za sebou vláčet. Byl otravný, jak se pořád snažil na něco vyptávat. Cítila se kvůli němu trapně, když mu monotónně odpovídala mručením. Kdyby se ho zbavila, zanechala by za sebou metr osmdesát velkou indicii, která by mohla úplně zhatit její dosavadní snažení. Proto musel být neustále s ní a Barbara se snažila jej nespouštět z očí, jelikož měla dojem, že mu tím zabrání podávat report. „Proč mi nevěříte?“ ptal se mnohokrát. Mnohokrát se mu dostalo odpovědi v podobě vražedného pohledu. Cesta byla dlouhá, navíc se do Švýcarska nechystali přímou cestou. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu jeli oklikou kolem jižní hranice „Skopčácké republiky“, přičemž po cestě udělali několik zastávek. Jak Piotr, tak Walter tento plán líčili s jiskrami v očích, ale Barbara dosud nepochopila, proč takové obstrukce. Po několikerém zopakování každého slovíčka byla slušným opisem poslána do háje. Prý nemá být srab. Toto slovo se jí samozřejmě dotklo. Nebyla vztahovačná a podobné argotové výrazy si nebrala příliš k srdci. V době, kdy sama sebe utvrzovala ve vlastní síle a odvaze, ale nepotřebovala slyšet, že je v očích ostatních stejně baba. A takto hloupě začal i debatu 1. září roku 1944. 1. 9. 1944 „Proč mi nevěříte? A než v uvozovkách odpovíte, chtěl bych si opravdu promluvit. Víte, já vás chápu. Ve vaší situaci máte právo být nedůvěřivá. Ale upřímně, buďte trochu soudná a podívejte se na to 15
logicky. Proč myslíte, že bych se s vámi vláčel tak daleko, kdybych vás měl v plánu udat? Mohl bych vás předat hned ve dveřích, kdybych chtěl. Ale jak vidno, jsme zhruba v polovině cesty. Nemyslíte, že byste mi mohla alespoň trochu důvěřovat? Alespoň tolik, že přestanete mlčet?“ Chladně se na něj dívala. Chce tě jen zblbnout, říkala v tu chvíli sama sobě. O nic jiného mu nejde, chce nahrávku nebo něco takového. Dopadneš jako sedmadvacet českých pánů na Staroměstském náměstí. Tvoje hlava bude vyvěšena jako výstraha pro ostatní. „Proč to vlastně děláte?“ zeptala se nakonec, místo aby odpověděla na otázku. „Promiňte, ale nerozumím. Co přesně dělám?“ „Tohle všechno. Proč jako spořádaný Herr Walter riskujete kulku. Pochybuju, že proto, abyste se nemusel stydět sám za sebe, když jste Němec. Jste přeci Němec, Herr Walter,“ zachrčela odměřeně. Němci nenáviděli její národ, ona zase nenáviděla je. „Třeba nejsem tak spořádaný a třeba nejsem správný občan země, ve které jsem se narodil. Třeba se mi vážně hnusí všechno, co se děje v souvislosti se Židy. Můj otec je velicí důstojník, dohlíží na nakládání lidí do vagonů. Stydím se, že musím být synem někoho takového, ale s tím jen těžko něco udělám. Asi se snažím utéct sám před sebou.“ Zamžikala. „Takže mi chceš říct,“ zvedla hlas, ale vzápětí si uvědomila, jak moc riskuje, a opět se ztišila, „že když jsme stáli na nádraží a z druhé strany – z té druhé strany, kterou takzvaně normální lidé nechtějí vidět, aby náhodou neutrpěli psychickou újmu – se ozývaly výkřiky lidí, které cpali do dobytčáků ve dvakrát větším množství, než se do nich mohlo vejít … že tam někde stál tvůj tatík? Že to byl TVŮJ otec, který ze všech nejvíc řval Schnell, schnell?“ „Ano,“ přiznal. „To ještě více podporuje mou teorii. Mohl bych otci poslat zprávu, kdykoliv bych chtěl. A neudělal jsem to. Přísahám.“ „A co tedy chcete?“ „Chci začít znova, cožpak to nechápete? Nechci být součástí masakru. Je mi vcelku jedno, jestli otec bude mít fotografii v učebnicích dějepisu – ať už v dobrém, nebo zlém. Přišel jsem za Piotrem z podobného důvodu, jako vy. Co jsem slyšel, vy jste mrtvá a cestujete na falešné doklady. Jsem na tom podobně. Vlastně se nejmenuji Walter, byl jsem Thomas, kdysi předtím.“ Nervózně přejížděla jazykem po zubech. Potřebovala si všechno urovnat a zařadit a tohle ji kdoví proč uklidňovalo. „Takže jsme partneři?“ zeptala se váhavě. Pokusila se vyloudit cosi jako úsměv, ale když si uvědomila svou sentimentalitu, opět jej stáhla do neutrálního výrazu. „Přesně tak.“ Uculil se. Z očí mu přímo sálalo, co si myslí. Konečně pochopila. „To si myslíš, že ti to sežeru?!“ rozkřikla se na něj a prudce se zvedla ze židle, na které až dosud seděla. Byla připravena odejít, hned. „Jestli půjdeš za mnou, postarám se o to, abys ochutnal, jak chutnaj ty vaše čistý lejna. Rozumíme si?!“ Vylekaně kývl. V tu chvíli se zabouchly dveře. Vystřelila ven jako střela. Hlavou prolétávala právě vyřčená slova, ve spáncích jí pulsovalo, a ačkoliv se cítila silnější než předtím, byla si dobře vědoma, že vlastně neví, co bude dál. Tohle byl přesně důvod, proč nenáviděla zkratkovité jednání. Stalo se příliš rychle na to, aby dokázala domyslet pokračování. Uslyšela za sebou kroky, po schodišti někdo stoupal vzhůru. Dveře naproti pokoji, ze kterého právě vyšla, nepokojně zachrastily. Začínala panikařit. „Všechno v pořádku, slečno?“ Otočila se. Na jednom z konců uličky, kterou lemovaly tři páry pokojů, stál zavalitý muž v uniformě, proplešatělou hlavou a trojitou bradou. Brunátnost prozrazovala jeho zálibu v alkoholu. Patřil k nim, nebylo pochyb. Pohledem odhadla vzdálenost k nejbližšímu rohu, za který by se mohla skrýt. Nakonec usoudila, že jí nezbývá jiná možnost, a vyrazila. Naneštěstí však narazila na druhého, mírně hubenějšího a vyššího, mladíka; nejspíše hledal velitele. 16
„Vy svině německý, nechtě mě na pokoji!“ Ztratila nad sebou kontrolu. Stále více se utvrzovala v domněnce, že tihle dva tu nejsou náhodou a ona s Walterem také ne. Celé to bylo předem naplánované a ona, husa hloupá, vlezla přímo do pasti. „Tak do toho, zastřelte mě. Vždyť Židy vraždíte běžně, ne?!“ Dle rčení tonoucí se stébla chytá vyrazila vpřed. Muži se po sobě podívali, jako by nevěděli, co dělat, a nakonec po ní vypálili dva plné zásobníky. Ani jeden však netrefil. Kulka, která Barbaru skolila, patřila jinému střelci. „Dobrá střela, pane. Prokázal jste nám službu. Herr Hitler by vás jistě pochválil, kdyby zde byl. Ta ženská byla totiž…“ „Židovka. Vím,“ doplnil jej suše Walter.
Život se zlatou hvězdou, ale nikoli na čele Michaela Pecinová Základní škola, Opavská 22, Vítkov Čestné uznání v I. kategorii Seděli jsme v dřevěné chalupě, v místnosti osvětlené bílou svíčkou, která ozařovala náš kulatý stoleček. Již dlouho žijeme ve strachu, ze strachu, že kdykoli k nám mohou vpadnout nevítaní hosté ze západu. Skoro celou mou rodinu odvedli, bůh ví kam, a když se otcův bratr snažil bránit, tak ho před mýma očima ubili k smrti. Po cestách rodiče kradli potraviny a žlutou barvu, kterou mi vylívali na vlasy. Vlasy mi barvili, protože mám už od přírody krásné modré oči, otec mi často říkával, že mi tyto oči nadělil sám Bůh, abych se pak mohla dostat do nebe v podobě malého anděla. Jak ráda bych jeho slovům věřila. Matka vždycky chtěla, abych tuto dobu přežila, abych měla vzdělání a pokud válka skončí, tak i práci v proklatém Německu. Matka se tiše kolébala na předložce u kamen a letmo se na mě párkrát podívala, v očích se jí zračila úzkost a bolest. Měla jsem nutkání si k ní přisednout a pohladit ji po kaštanových vlasech. Chtěla jsem všem říct, že všechno bude v pořádku, že budeme žít. Ale copak můžu, vždyť sama nevím, jestli přežiji! Šumění větru tlumilo čvachtání bot na mokrém blátě, ale přece jen jsem zachytila tiché plesk, plesk. Zvuky se přibližovaly. Matka se napřímila, určitě to musela taky slyšet. Vstala jsem a vzbudila otce, který dřímal na podlaze vedle matčiných nohou. Pohladila jsem ho po hlavě a on zprudka otevřel oči. Odskočila jsem od něj. Všichni jsme zatajili dech, protože zvuky přestaly. Táta odhrnul závěs z těžké látky a zamžoural do tmy, pod vousy si mumlal a já jej stěží slyšela. „Dlouho jsme se neohřáli a znovu nás dohnali. Třeba je to náš osud, abychom umřeli.“ Překvapil mě jeho klidný tón hlasu, zato já se neudržela a zakřičela: „Co to ksakru povídáš? Jsi můj otec a měl by ses tomu postavit!“. Na zemi jsem se ocitla dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Tvář mě pálila od otcovy rány, ale já tomu nevěnovala pozornost. Všechno se semlelo moc rychle, německé komando tam vpadlo hned, jak jsem vstala z podlahy, kam jsem dopadla po otcově ráně. Vykopli dveře. Bylo jich jen pár, zato měli převahu ve své velikosti a síle. Jeden mě popadl a povalil na zem, nemohla jsem se hýbat a jen jsem čekala, kdy mi k hlavě přiloží nůž. Slyšela jsem, jak matka křičí a snaží se dostat ke mně. „Ji nechte být, moji dceru ne!“ Potom se ocitla na zemi vedle mě. Zvedli nás na kolena, věděla jsem, že chtějí, abychom viděly otce, kterého jsem rázem nepoznávala. Vždycky měl svobodnou vůli a čest, Davidovu hvězdu nosil s hrdostí, měla jsem za životní vzor svého otce a ochránce. Nyní však nebyla vidět ani jedna z věcí, pro které jsem ho obdivovala. Klečel před jedním z Němců a škemral o svou smrt. Muž mu s úšklebkem vyhověl. Chtěla 17
jsem se odvrátit, ale ti dva za námi mi to nedovolili. Vzali mě za vlasy a škubli mi hlavou tak, abych otce viděla zřetelně. Muž od otce poodstoupil a namířil na něj samopal, co měl zavěšený na zádech. Přimáčkla jsem víčka k sobě. Když se ozval ohlušující výstřel, zatajila jsem dech. Jeden z mužů mě popadl za rameno tak tvrdě, že jsem věděla, že tam budu mít modřinu. Snažila jsem se mu vyvléknout, ale držel mě pevně, rozhlédla jsem se po místnosti a zadívala se na matku, která pořád civěla na místo, kde ležel náš otec zavražděn. Na malý moment jsme se na sebe zahleděly, pak už následovaly slzy bolesti, smutku a nenávisti. ………………………….. Šla jsem v dešti po kamíncích, které se mi zabodávaly do holých chodidel. Všichni jsme šli ve dvou řadách, nikdo se neopovážil vybočit nebo se jen pokusit o útěk. Nikdo nás nehlídal, stačilo jim, že nám nahání strach a my neuděláme žádnou hloupost, které bychom potom litovali. Přede mnou šly tři malé dívenky, držely se za ruce a plakaly, tipovala bych jim pět – šest let. Jeden muž je oddělil od našeho štrúdlu a zavedl je jiným vchodem k betonovému baráčku, tam byl o dveře opřený chlap v bílém plášti a pozoroval ty malé holčičky s velkým zájmem. Muž, co je vedl, zakřičel tak, aby to všichni slyšeli: „Tak doktore, vedu někoho na ty experimenty.“ Moje předtucha byla správná. Experimenty. Při vyřčení toho slova se mi zvedl žaludek. Prošli jsme bránou, na které bylo německy napsáno ARBEIT MACHT FREI. Odplivla jsem si. „Pche! Práce osvobozuje!? To je lež!“, zakřičel jeden kluk v mém věku. Měl odvahu, hodně odvahy. V okamžiku se do něj opřelo několik povzbudivých, smutných i pohrdavých pohledů, můj byl povzbudivý. Sama bych tohle nedokázala a on to vykřikne na celé okolí. Riskoval tím svůj život. K tomu klukovi se přihnalo několik Němců a pevně ho chytili za zápěstí, jeden ho pažbou přetáhl přes umazané tváře. Z nosu i úst mu vytryskla krev. Oni na to nebrali ohled a vrazili mu znovu, koukala jsem se na to představení a doufala, že se ho někdo zastane, ale všichni je obloukem obcházeli a nevnímali bublavý nářek kluka, který se topil ve vlastní krvi. Zahnali nás do malinkatých katakomb. Zavřeli nás tam a já přes zeď slyšela, jak se jedna holka modlí. Řekla jsem si, že je to dobrý nápad, sepjala jsem ruce a začala odříkávat modlitbu, kterou mě naučila babička. Dokončila jsem poslední větu modlitby a pak jsem v nepohodlné poloze usnula. Ještě ani nevyšlo slunce a my byli jsme vyhnáni na cestu u katakomb. A zase ty bodavé kamínky prorážely cestu mou kůží a tvořily na ní drobné ranky. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem věděla, že tady to bude horší, o hodně horší. Sebrala jsem se ze země a rozhlédla se po ostatních. Všichni si mnuli bolavá kolena a hladili odřené lokty. Když se za mnou ozval vyzývavý hlas jednoho z Němců, zprudka jsem se otočila. „Tak máme tady první, půjde na prohlídku. Bílý anděl bude mít radost.“ Druhý k tomu dodal: „Včera se moc na těch malých holkách nevyřádil, snad tahle bude odolnější.“ Třásla jsem se, chtěli mě odvést k tomu doktorovi. Šla jsem po boku dvou Němců, ne šla, oni mě spíš postrkávali před sebou. Klopýtala jsem k cihlové budově, která se odlišovala pouze tím, že to tam nesmrdělo jako v ostatních. Vstoupila jsem dovnitř a ocitla se v tmavé hale, kde byly jediné dveře, na kterých bylo velkým písmem napsáno – DOKTOR MENGELE. Doktor jakoby vycítil, že jsme vstoupili, otevřel a zářivě se na nás usmál. Připadala jsem si jako dobytek, co jej vedou na porážku. Podívala jsem se doktorovi do očí, neviděla jsem tam náznak citu, ani trochu. Nepřestal se usmívat a natáhl ke mně ruku. „Ahoj.“ Ruku jsem neochotně přijala a tvářila se, jako by měl na ruce plíseň. Myslela jsem, že ordinace bude alespoň trošku čistá, to jsem se zmýlila. Byla jako ostatní, šedá, bledá, odpuzující. Němci nás opustili a já zůstala s doktorem sama. Pohladil mě po odhalené ruce a prohlásil: „Jsi krásná.“ Vyděšeně jsem na něj vzhlédla. 18
„S tím musíme něco udělat,“ řekl si pro sebe a došel k prosklené skřínce, zamčené na dva zámky. Zašmátral v kapse pláště a odemknul. Už jsem pochopila, proč mu říkají BÍLÝ ANDĚL. Ten plášť byl udržovaný, by přímo sněhobílý. Z maličké nádobky si natáhl do stříkačky nažloutlou tekutinu, jednou stiskl spoušť, aby se přesvědčil, že se nic nepokazí a vydal se zpět ke mně. Přejel mi ledovou rukou po vnitřní straně loktu a já cítila, jak se chvěji. Malá, kratičká bolest a … Když mi chtěl hrot injekce zabodnout do kůže, vletěl do místnosti jeden z Němců, co mě dovlekl. „Doktore, venku si nějaký kluk podřezal žíly, ale nemusíte spěchat,“ řekl znuděně voják a zadíval se na mě oplzle, jako bych byla kuře na talíři obložená bramborem. Nevěděla jsem kam s očima, proto jsem tikala z Němce na podlahu, z podlahy na dveře. Doktor dal stříkačku na malinký stůl a otočil se ke mně se slovy: „Za chvíli jsem zpátky maličká.“ Potom odkráčel s Němcem, co stál za dveřmi. Zůstala jsem v ordinaci s mužem, který myslel, na bůh ví co. Přistoupil ke mně a pohladil mě po koleni. Cukla jsem s sebou. Vypadalo, že ho to vůbec neodradilo, protože mě chytl za zápěstí a tvrdě mě přitiskl ke zdi. Věděla jsem, co se stane, ale moje hrdost to nechtěla dovolit. Myslela jsem na toho kluka, co se odvážil vzdorovat, na mou matku a otce, na všechny, co jsou tady, a asi taky umřou. „Ne,“ zakřičím a praštím ho ze zadu do boku. Moje rána byla silná a on se trochu zapotácel, ale za chvíli mě držel pod krkem a řval: „Ty děvko! Tohle jsi neměla dělat!“ Sípala jsem, jak mě držel za krk a tahal do výšky. Druhou rukou mi držel obě zápěstí za zády. Pak mě táhl na místo, kde to asi všechno skončí. Minuli jsme jeden ze dvou plotů, u kterých se shromáždil snad celý tábor. Smutně jsem si je prohlížela a oni mi můj spráskaný pohled opláceli nemalou špetkou strachu. Dotáhl mě ke zděné budově, která byla celá bez oken, jen jedny malinké železné dveře tam byly. Zprudka je otevřel a mě hodil na podlahu uvnitř. Dopadla jsem na rozedřená kolena. Došel ke mně a tupým nožem mi uříznul prameny vlasů a řekl: „Budu na tebe vzpomínat a možná je dám i doktorovi, líbila ses mu.“ Usmál se a odkráčel z místnosti. Po chvíli do místnosti dovedli patnáct lidí, kteří vypadali, že si prošli peklem. Vyškrábala jsem se na nohy, které mě začaly divně štípat a měnit barvu. Začalo mi být horko a vzduch voněl po čerstvých mandlích. Omamná vůně začala podivně kvasit a já pociťovala nesnesitelný tlak na hrudi. Svíral mi srdce tak lehce, jako dětské ručičky kuličku plastelíny. K bolestem na hrudi záhy přibyl intenzivní pocit, že mi hoří kůže. Vypila bych snad celý sud vody, abych uhasila palčivou bolest v krku. Znovu jsem klesla na kolena a začala si drtit krk. Zhroutila jsem se na zem a rozplakala se. Už mi nezbýval žádný kyslík a já věděla, že tady můj život končí. Nádech, výdech. Jako minule jsem se pomodlila a zavzpomínala na rodinu a celý můj život, který se musel takhle hrozně a brzy skončit. Polykala jsem slzy a pak naposledy vydechla…
Pomocná ruka Kateřina Horová
Dvořákovo gymnázium A SOŠE, Dvořákovo nám. 800, Kralupy nad Vltavou
Čestné uznání v I. kategorii
Den jako každý jiný. Když jsem vstala, tak jsem po rychlé snídani a ranní hygieně utíkala do školy, abych zase nepřišla pozdě. Zazvonilo na hodinu a já jsem ještě vybalovala věci z tašky. Když jsem si uvědomila, že máme první hodinu češtinu, což není úplně moje silná stránka, rychle jsem listovala sešitem, co jsme poslední hodiny probírali. Když však vešla třídní do třídy, vedla s sebou ještě někoho. Byl to kluk, romské národnosti. Nikoho takového jsme ve třídě neměli, a nejsem si úplně jistá, jak ho naši kluci přijmou. Na první pohled vypadal docela mile, ale uvidíme. Když ho profesorka chtěla 19
někam posadit, nikde neviděla volné místo. U mě ale volno bylo a tak ho ke mně nakonec posadila. Byl v celku dost uzavřený, když jsem ho pozdravila, jenom se na mě smutně podíval. Celý ten den proběhl v pořádku. Patrik, nový spolužák pořád čmáral po lavici, mě neposlouchal a ostatní si ho nevšímali. Až na obědě se stal první konflikt. Marek, nejvíce namyšlený, „namachrovaný“ a díky tomu tolik oblíbený kluk, jako obvykle na obědě předbíhal. My všichni ostatní už jsme si na to zvykli. Nemělo cenu se s Markem jakýmkoli způsobem dohadovat, nebo se ho snažit prásknout. Avšak do té doby tichý Patrik se ozval a na Marka začal sprostě pokřikovat, ať nepředbíhá. Všichni se mu vysmáli do obličeje, bylo mi ho líto. Profesorka si ho odchytla po obědě a napsala mu do žákovské poznámku, podle mě neprávem. A další den o přestávku to znovu začalo. Člověk by řekl, že ve čtrnácti letech už budou mít kluci rozum, ale bohužel, moji spolužáci vypovídali o přesném opaku. Marek přišel k naší lavici. Nejprve šťouchl do Patrika, ten se ale chtěl vyvarovat dalším konfliktům. Podle chování lidí v mém věku jeho rasy jsem usoudila, že mu včerejší poznámka je úplně jedno. A u většiny to tak opravdu je, zhroutí se jako já, když dostanou pětku z matematiky, nebo fyziky? Ne, je jim to jedno a doma je za to skoro ještě pochválí. Neříkám, že takovému Markovi ta pětka jedno není, ale doma mu minimálně vynadají. A bohužel, mladší to vidí u starších a myslí si, že kašlat na vzdělání a pak žít na sociálních dávkách, či kradených věcech je to správné. Přemýšlela jsem, co se bude dít dál. K Markovi se seběhli jeho kamarádi, a i když na některých bylo vidět, že se jim nechce Patrika otravovat, tak se do něj pustili. Nemohli totiž vyčnívat tím, že by ho nechali být. Začali mu nadávat, ať cituji „táhne tam, odkud přišel“, sprostě na něj pokřikovali, dělali si srandu z jeho snědší pleti a z jeho rodiny a tak to trvalo asi pět minut. Celou tu dobu Patrik seděl, ruce zaťaté v pěst a ani nemukl. Myslela jsem si, že je výjimka. Že nebude takový, jako ostatní, nezačne se hned rvát, bude se dobře učit a bude se prostě chovat normálně. Zatím se mé přesvědčení zdálo pravdivé, avšak při poslední nadávce na jeho rasu z úst Marka se Patrik prudkým pohybem otočil a stále zaťatou pěst vrazil Markovi do nosu. Z toho začala okamžitě téct krev a ostatní se stáhli dál od Patrika a Marka. Utvořil se kolem nich takový kroužek. Marek si utřel krev pod nosem a zaútočil na Patrika. A tak si nadávali a rvali se a všichni ostatní jenom přihlíželi. Kluci Marka ještě povzbuzovali. Už jsem se nemohla koukat na to, jak Patrik dostává nakládačku, protože Marek chodí na kick-box. A tak jsem se rozhodla zakročit, i když jsem úplně přesně nevěděla jak. „Nechte ho bejt!“ zakřičela jsem. Najednou všichni ztichli a podívali se na mě. Cítila jsem, jak rudnu. Marek na mě začal křičet, ať se do toho nepletu, a pak ještě nějaké hlouposti o tom, že se mi Patrik líbí a podobně. Neposlouchala jsem ho, na jeho řeči jsem si bohužel musela zvyknout. Když jsem se podívala na Patrika, jen se na mě ušklíbl a pak svůj pohled upřel zpátky na Marka. Ten ale nejen k mému udivení mávl rukou a odešel ze třídy. Asi si šel opláchnout zasychající krev pod nosem. Šla jsem si sednout zpátky do lavice a vytáhla jsem z tašky knížku. Neměla jsem se s ostatními o čem bavit. Když jsem knihu otevřela, sedl si do lavice i Patrik a poklepal mi na rameno. Čekala jsem něco jako „děkuju“, nebo tak něco, ale rozhodně ne to, co přišlo. Začal mi nadávat do krav, a dalších sprostých věcí, že jsem „bílá huba“ stejně jako on, a že se do toho příště nemám vůbec plést. Nakonec pronesl něco ve smyslu, že mu ještě ukáže a že jde domů. Nevěřila jsem tomu, ale on si opravdu vzal poloprázdný baťoh a odkráčel ze třídy. Utíkala jsem na záchod a tam jsem se rozplakala. Bylo mi to líto, jsem spíš samotářka a straním se podivné společnosti naší třídy, a když už jsem se odhodlala otevřít pusu a na všechny zařvat, tak on mě pošle do patřičných míst, vynadá mi a odejde domů. A něco jako vděk za to, že nedostal ještě víc přes nos od Marka, ho ani nenapadne. A tak to bohužel je, když Romům nabídneme pomocnou ruku, oni odmítnou a raději si dál žijí podle svého. Žijí si ten jejich život, který oni považují za správný. A když už to s nimi někdo myslí dobře, tak oni nedokážou pochopit, že by to tak mohlo být a našel by se někdo, kdo jim nechce jen ublížit. Alespoň tak to vidím já, očima patnáctileté studentky. 20
Historická část - Výsledková listina II. kategorie (ceny v I. kategorii nebyly uděleny) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
1. místo
Monika Jarmarová
1993
2. místo
Markéta Dvořáková
1993
3. místo
Michaela Langová
1994
Adresa školy (kraj) Gymnázium Uničov, Gymnazijní 257, 783 91 Uničov (Olomoucký) Gymnázium J. V. Jirsíka, Fráni Šrámka 23, 371 46 České Budějovice (Jihočeský) Gymnázium a SOŠ Moravské Budějovice, Tyršova 365, 676 19 Moravské Budějovice
Název práce Romská historie a holokaust Romů Příběh mojí prababičky Holokaust a jeho reflexe
Fotografie - Výsledková listina I. kategorie (8. a 9. ročník ZŠ a odp. roč. víceletých gymnázií) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
Adresa školy (kraj)
Název příspěvku
1. místo
Dominika Rollová Anna Hronová Eliška Bőhmová Barbora Kazdová
1996
ZŠ Líbeznice, Měšická 322, 250 65 (Středočeský)
Černá duše
2. místo
Adéla Grozdanová
1997
ZŠ Na Podlesí 1480, 432 01 Kadaň (Ústecký)
Oplocení
3. místo
Petr Divišovský
1996
Gymnázium Zikmunda Wintra, Nám. Jana Žižky 186, 269 19 Rakovník (Středočeský)
Bez názvu
Fotografie - Výsledková listina II. kategorie (střední školy) Pořadí
Autor příspěvku
Rok nar.
1. místo
Andrea Solaříková
1994
2. místo
Lucie Růžičková
1993
3. místo
Kristýna Závěrková
1994
Adresa školy (kraj) Obchodní akademie a SOŠ zemědělská a ekologická, Studentská 1354, 438 01 Žatec (Ústecký) Obchodní akademie a SOŠ zemědělská a ekologická, Studentská 1354, 438 01 Žatec (Ústecký) Střední odborná škola a SOU, Dvořákova 19, 669 02 Znojmo (Jihomoravský)
Název příspěvku Rudé tajemství Bez názvu Soumrak naděje
Statistika Literární část 1. kategorie 2. kategorie Celkem Historická část 1. kategorie 2. kategorie Celkem Fotografie 1. kategorie 2. kategorie Celkem
Zaslané práce 19 23 42
Oceněné práce 3 4 7
1 3 4
0 3 3
21 31 52
3 3 6
Čestná uznání 3 5 0
8
D NIEL Literární a historická soutěž DANIEL Sborník vybraných literárních prací 9. ročník – 2011/2012 Redakce: PaedDr. Eva Schneiderová Vydal: © Národní institut dětí a mládeže MŠMT Sámova 3, Praha 10 Počet kusů: 250 ISBN: 978-80-87449-21-9
SBORNÍK
Sponzoři soutěže:
Národní institut dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
vybrané literární práce z literární, historické a fotografické soutěže
DANIEL 9. ročník - 2011/2012 Soutěž se koná pod záštitou kardinála Miloslava Vlka
