SBORNÍK. Vesnická architektura 1. poloviny 20. století. Výzkum, dokumentace, ochrana. Kokory u Olomouce září 2007

SBORNÍK ze semináře

Vesnická architektura 1. poloviny 20. století. Výzkum, dokumentace, ochrana. Kokory u Olomouce 19. - 21. září 2007 Národní památkový ústav, ústřední pracoviště v Praze Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci Olomoucký kraj

SBORNÍK ze semináře VESNICKÁ ARCHITEKTURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ. VÝZKUM, DOKUMENTACE, OCHRANA. Vytištěno v nákladu 200 kusů NPÚ, ústřední pracoviště Valdštejnské nám. 3 Praha 1 118 01 Grafické zpracování a redakce: Ing. Svatava Podrazilová Hausknechtová © NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, PRAHA 2008 ISBN 978-80-87104-31-6

Obsah

ze semináře Vesnická architektura 1. poloviny 20. století. Výzkum, dokumentace, ochrana.

4

Venkovský dům z počátků 20. století na Moravě, obecné a specifické znaky. PhDr. Věra Kovářů

Stavební produkce 1. republiky v lidovém prostředí Plzeňska Mgr. Karel Foud; NPÚ ÚOP v Plzni

9

Architektura a urbanismus první poloviny 20. století v obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina

Typické obydlí tzv. kovozemědělce v Pošumaví Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice

15

28

Úpravy fasád obytné zástavby 20. - 30. let 20. století na Kolínsku 32 Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze

Průčelí a fasády z 1. poloviny 20. století na Uherskohradišťsku 1 38 Mgr. Olga Floriánová; Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Individuálna výstavba na hornom Šariši v prvej polovici 20. storočia. PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava

43

Čičmany - obnova dediny po požiari v roku 1921. Oživenie miestnej stavebnej tradície. Mgr. Štancelová Zuzana, Mgr. Majtan Vladimír; KPÚ Žilina

50

Lidové stavitelství 1. poloviny 20. století na jižní Moravě a v centrálním Polsku – srovnání a charakteristika 53 PhDr. Jitka Matuszková; NPÚ ÚOP v Brně

Familiantské vesnice na jižní Hané (v povodí Blaty, Moravy a Bečvy) Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci

56

Dílo stavitele Josefa Šuty v Uherském Ostrohu a okolí aneb průmět vlivů vysoké architektury do díla lokálního stavitele (90. léta 19. – 40. léta 20. století) 63 Ing. arch. Syrová Zuzana; NPÚ ÚP Praha, Ing. arch. Syrový Jiří

Žďárský statek „Na Bouchalkách“. Příspěvek k vývoji příměstské architektury 1.pol. XX. stol. Mgr. Jan Kuča; Muzeum Vysočiny Třebíč

69

„Dok„Dokumentace tradičních jevů lidového stavitelství Sedlčanska na konci l. poloviny 20. století “ PhDr. Lubomír Procházka, m CSc.; Hornické muzeum Příbram

77

Kresebná, fotografická a písemná dokumentace vesnického stavitelství na Olomoucku ve fondu ZA ČAVU (1941–1946)*

80

PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha

Regionální architektonická soutěž ministerstva školství (1940–1942)* PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha

Nedvězí 90 Venkovská (zemědělská) krajina ve 20. století

85

94

Ing. Ivo Machar, PhD.; Katedra biologie PdF Univerzity Palackého v Olomouci

Průzkumné metody vhodné pro zjišťování poškození dřeva v historických konstrukcích Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

98

Transfer dřevěného secesního altánu do areálu Středočeského muzea v Roztokách u Prahy Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o.

104

Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou. Sborník 2007

3

PhDr. Věra Kovářů

Venkovský dům z počátků 20. století na Moravě, obecné a specifické znaky. PhDr. Věra Kovářů „Každé minulé vývojové období má svůj příznačný název, který vyjadřuje sloh doby. Dvacáté století bylo označeno názvem moderní. Je to slovo souznačné pro všechno dění, pro způsob života i pro techniku doby“ Touto charakteristikou otevírá Bohuslav Syrový s kolektivem kapitolu Architektura 20. století a předpoklady jejího vývoje v díle Architektura - svědectví doby. Nástup 20. století přináší radikální změny ve struktuře ekonomické, politicko-hospodářské, sociální i umělecké. Konec století předcházejícího byl dobrým předznamenáním následných změn. Pro vesnici a její obyvatele to byl především zvýšený zájem historiků, politiků, národopisců a také umělců o kulturu venkovského lidu. Zájem o hmotné doklady života, ale také o projevy umění výtvarného, slovesného a hudebního. Výsledkem tohoto soustředěného zájmu byla v roce 1895 Národopisná výstava českoslovanská, jejíž pozitivní kulturní i politický dopad a ohlas pronikl i do následujícího století. Je to doba, v níž se rozvíjí hudební genius Leoše Janáčka a jeho žáka Vítězslava Nováka a uplatňuje se secesní orientace díla Dušana Jurkoviče. Vedle těchto geniů tvoří svá stěžejní díla výtvarní umělci, malíři a sochaři, mezi nimi Joža Úprka, Antoš Frolka a mnozí další. Posléze se formují umělci shromáždění v časopise Devětsil, Karel Honzík, teoretik umění Karel Teige a uznávaní architekti 20. století, k nimž náležel například Jiří Kroha. V období, které sledujeme, se rozvíjí nebývalým tempem průmyslová technika. Díky novým vědeckým objevům a technickým vynálezům se rovněž mění pracovní postupy. Je to čas uplatňování Einsteinovy teorie relativity, zdůrazňování dynamiky pohybu a racionalizace práce., pronikání poznatků vědy o elektřině. Je téměř neuvěřitelné zjištění, jak rychlým tempem byly elektrifikovány malé i poměrně zapadlé vesnice, což mělo výrazný vliv na život vesnických obyvatel a do jisté míry ovlivnilo ráz venkovské zástavby. zejména pro využití úpravu interiéru. V prvních desítiletích nového století mohutnělo také zápolení ideologické. První světová válka znamenala vyvrcholení politických půtek mezi národy i regiony a její výsledky umožnily růst nového silného státu se dvěma etniky a s dalšími menšinovými etnickými skupinami obyvatelstva. Na druhé straně vzrostla antipatie vůči německy hovořícímu obyvatelstvu, příklon k velkým evropským mocnostem, především k Francii a dalším potentním spojencům Toto vše znamenalo růst protikladů vžitých tradic a nového ducha, ale zároveň také ztrátu jistot určovaných konzervativním způsobem života vesnice. Moderní pojetí svobody a pokroku znamenalo uvolnění a určité změny projevující se rovněž ve stavebním řádu vesnice. Pokusíme se charakterizovat alespoň základní obecně platné rysy stavu stavební kultury i změny, k nimž v průběhu prvních desítiletí dochází. V obecném slova smyslu dosud panuje ve vesnické zástavbě, zvláště v sídelní formě, v urbanistickém uspořádání vesnice ve své podstatě tradiční obraz. Na okraji sídel, někdy i v jejich středu vznikají nové rodinné domy vilkového typu. Jsou většinou přízemní s podkrovím. V příměstských obcích a také ve vesnicích se budují nouzové domky či kolonie pro dělnické rodiny zaměstnané v průmyslových závodech. Nové myšlenky a potřeba rozšíření obytných ploch se projevuj ve vertikálním růstu domů a zcela logicky v nových materiálech a konstrukcích. Požadavky na vyšší úroveň bydlení předznamenávají zvýšení počtu obytných místností, zavedení elektrického proudu, změny v systému vytápění. Kromě kla4

Sborník 2007

PhDr. Věra Kovářů sických přírodních materiálů dřeva, kamene a cihel, se výraznou měrou prosazuje pálená cihla, šamotová cihla, kov a sklo, ale i některé umělohmotné materiály. Také architektonické řešení vykazuje tvary inspirované městskými vzory. Jsou to především balkony, terasy, pergoly a také třídílná okna, prosklené dveře a další prvky. V konstrukcích nově stavěných nebo přestavovaných domů se uplatňuje plné zdivo a také hrázdění i v těch oblastech, kde nebylo tradičně užíváno. Nachází své místo především na objektech, budovaných pro pohostinské nebo hospodářské účely. S hrázděnými stavbami se často setkáváme také na vlakových nádražích a vůbec při železniční dopravě na stanicích, skladech K politicko společenským změnám, projevujícím se ve stavebním habitu venkovského stavitelství, patří přičleňování příměstských vesnic v okolí průmyslových center k městu a vytváření velkých urbanistických městských celků. Na příkladu města Brna, v jehož těsném sousedství ležely zemědělské obce, na příklad Komín, Židenice, Tuřany, Líšeň, můžeme sledovat vliv těchto geopolitických změn ve dvacátých a třicátých létech minulého století. V uvedených obcích převládaly do počátku 20. století rolnické usedlosti a vedle nich drobná chalupnická stavení. Mnohá z nich byla během dvacátých a třicátých let přestavěna. Spolu s novou výstavbou s vyrostly nové ulice a uličky. Jednalo se převážně o obydlí kovozemědělců bez nároků na hospodářské prostory pro chov dobytka, budovy, bez stodoly, bez vjezdu do dvora. Začaly vznikat řadové typové domky tak, jako na okraji jiných evropských měst. Ve smyslu myšlenky Arts and Crafts, jejíž kolébkou byla Anglie, se mimo jiné uplatnily se moderní obytné soubory podobně jako ve Vídni tak zvané Obecní domy. Vznikaly společnosti umožňující sociální, jednoduché a zároveň také kvalitní bydlení na příklad Společnost pro levný byt. Všechna tato moderní bytová výstavba se řídila snahou aby tyto domky byly prosté a účelné. Typickým příkladem účelového řešení se staly obytné soubory vybudované ve Zlíně, který měl předtím ráz venkovského města. Ten se vyznačoval přízemními domky řemeslníků, obchodníků, drobných i větších zemědělců v ulicích soustředěných kolem pravidelného čtyřbokého náměstí, především na ulicích Vodní, Dlouhá, Cigánov, Padělky, Santrážiny a dalších. Grandiozní výstavba pod vedením zkušených architektů Gahury a Karfíka, navázala na živou tradici anglického domu. Podařilo se tímto postupem vytvořit z venkovského městečka s domy vybudovanými z hliněných cihel a dřeva, se zahradami a polnostmi navazujícími na obytná stavení zahradní město s vysokým standardem bydlení, obchodními a kulturními centry. Pro druhou část příspěvku jsem vybrala vedle obecných znaků a trendů i některé specifické rysy provázející proměnu venkovského domu v první polovině 20. století. Zvolila jsem několik příkladů z různým stran Moravy, z území, která znám lépe než jiná. Předpokládám, že dalšími referujícími budou předkládané teze prohloubeny vyspecifikovány. V prvé řadě volím příklad z Valašska. V návaznosti na předcházející úvahy jsme vybrali typického představitele tohoto období architekta a umělce, výrazně ovlivnivšího stavby na významných místech Valašska. Jako typický představitel secese, hluboce dotčený tvaroslovím karpatského domu, vytvořil jedinečný soubor staveb na památké hoře Radhošti, Sborník 2007

5

PhDr. Věra Kovářů v lokalitě Pustevny. Uplatnil zde nejen tradiční materiály, ale také technologické postupy typické pro lidovou architekturu západních Karpat. Zděné části staveb kombinoval s roubením i bedněním, použil dřevěné panelové obklady, šindelovou krytinu na střechách a stříškách, detail, který ve smyslu svých uměleckých představ, spjatých s dobou, přetavil. Mimo jiné hodnoty jsou tu vysoké normy estetické, které byly stejně, jako tvarosloví architektonických skvostů, vybudovaných v Luhačovicích, inspirací pro další výstavbu rodinných vil a domů. V myšlení Dušana Jurkoviče bezpochyby jde o zdroj inspirace a zpětnou vazbu k fojtským stavbám v Novém Hroznkově, Velkých Karlovicích a na dalších místech. Jurkovičovy realizace ovlivnily mimo jiné stavby turistické centrum a chatu na Soláni, rodinné domky a osvěžily poměrně strohou a utilitární stavební kulturu. Přispěly zároveň k udržení a praktickému využití tradiční roubené technologie roubeného stavitelství v regionu Valašska hluboko do 20. století . Mezi výrazné znaky první půle dvacátého století na Slovácku.patří především materiál. Se vší důrazností nastupuje je pálená cihla, mnohdy ponechaná bez omítky v režné podobě. Jednoduchost neomítaného zdiva člení výstupky, pilastry jakoby stavebník i stavitel chtěli zdůraznit tento nový, modernější a dražší materiál, pálené cihly nahrazující hliněné nepálené zdivo používané po mnohé předcházející generace. Domy zůstávají převážně přízemní, se zdůrazněním polopatra sýpky, dosud neproměněné v obytné místnosti. K vertikálnímu růstu, dvoupodlažnosti obytného domu dospěl i obyvatelé vesnice až později. Řešení obytné části se v této době obohacuje o nové obytné prostory o další místnosti. Topeniště v síni je již zrušeno, vaření a vyhřívání místností se odehrává převážně v kuchyňskými kamny. Kuchyň je situovaná nejčastěji do dvora. Zvláštní pozornost si zaslouží fasády domů. Doznívající secese se objevuje v náznacích na okapově orientovaných domech v plastické výzdobě zhotovené místními zedníky. Ti zvládli vegetabilní i figurální štukovou výzdobu. Nejjednodušší zdobným prvkem zůstalo především vytváření šambrán kolem oken a vchodů, podokapních říms. Domy z režného zdiva nesou na svých uličních fasádách vápnem zdůrazněné otvory, jak potvrdí ve svém příspěvku Olga Florianová. Místní zedníci vytvářejí pomocí šablon na fasádě ozdobné motivy. Jsou to jednak plastické omítky zhotovované za pomoci nástřikem metly, případně jiných nástrojů. Členěná malá okénka byla postupně vyměňována za sériově vyráběná okna dvoudílná s větracím horním dílem. Okna jsou pouze nepatrně zaklenuta, stejně jako vjezdová vrata. Zbývá zmínit se o vývoji domu na západní Moravě, kde se nachází tolik nedostatečně probádaného a dosud nepublikovaného právě z období první poloviny 20. století. V té době se na severním Horácku a také sporadicky na jihu Horácka nacházely poměrně dobře udržované roubené domy a výstavba nových roubených stavení z materiálu z místních lesů nebyla ničím neobvyklým, jak o tom svědčí domy v Křižánkách a na dalších místech.Vedle dřeva a kamene začíná vládnout v kombinaci s přírodními materiály domácí provenience také pálená cihla. Šindelová krytina střech je na ústupu a kromě černé asfaltové lepenky se začínají v hojné míře uplatňovat eternitové šablony, nebo místy, například na Kunštátsku betonové tašky místní výroby. Ve vesnicích se přestavují zděné statky a vznikají novostavby rolnických usedlostí zvláště 6

Sborník 2007

PhDr. Věra Kovářů tam, kde původní roubený statek podlehl ohni. Jako příklad poslouží nová výstavba z Daňkovic, Krátké a Blatin, jejichž osud je obdobný. Na starých základech došlo k novostavbě s dispozičními změnami proti původnímu třídílnému obydlí je nový dům obohacen o světlou kuchyni místo topeniště „pod komínem“ a pecí a také o lázeň. Rovněž na členění fasády a plastické, štukové výzdobě statků na Třebíčsku, v Pozďatíně, Boňově, Myslibořicích a Menharticících se ujaly nové, obohacující znaky doby.Mimořádné hodnoty výtvarného myšlení a truhlářského i stolařského umu nesou vjezdová vrata do usedlostí. Nejčastěji jsou podélně skládaná, pročleněná barevně odlišnými plastickými lištami.Pouze vrata velkých usedlostí jsou zdobena komplikovanějšími řezbami, zůstávají však převážně jednobarevná. Nemůžeme zatím úspěšně určit časový horizont v němž výplně otvorů, dveře a vrata vznikaly, na dobu výroby usuzujeme pouze podle techniky opracování a barevnosti, v níž převládá zelená. K významným fenoménům venkovského stavitelství v oblasti Českomoravské vrchoviny náleží vzrůstající zájem o cestovní ruch, o pobyty na tak zvaném letní bytě. S tímto novým jevem souvisí rozšiřování obytných místností v domech, ležících v atraktivních částech Horácka a to výstavbou podkrovních světniček. Tato řešení se nejčastěji projevila u místních hostinců, umožňujících letním hostům ubytování. Závěrem můžeme shrnout některé výsledky našeho bádání o venkovském domu první poloviny dvacátého století do několika postulátů: Celá naše země prošla v tom čase náročnými politickými a eko nomicko-společenskými zvraty, které se zapsaly hluboko do života jejich obyvatel, ať již ve městě nebo na vesnici. Pokrok ve vědě znamenal také pokrok ve způsobu práce a života. Velké proměny nastaly rovněž ve sféře sociální. I tyto změny se projevily ve stavebním obraze vesnice, ne vždy ku prospěchu jejích obyvatel. K základním rysům patří větší důraz na obytnou část, na pohodlí a péči o hygienu. Technické výdobytky, jako je elektrifikace, nové možnosti a formy vyhřívání obytných místností, nové materiály a konstrukce přispěly ke splněnípožadavků kladených dobou. Zároveň se vlivem secesního stylu objevují, byť opožděně, nové a zdobné architektonické články a prvky. V pozvánce na konferenci se uvádí, že období první poloviny 20. století není v literatuře o vesnickém stavitelství dostatečně zpracováno. Je tedy na nás a výsledcích konference, abychom se pokusili tuto mezeru alespoň zčásti vyplnit a posunout vědění o vývoji lidového domu alespoň o stupeň dál.

Sborník 2007

7

PhDr. Věra Kovářů

8

Sborník 2007

Mgr. Karel Foud; NPÚ ÚOP v Plzni

Stavební produkce 1. republiky v lidovém prostředí Plzeňska Mgr. Karel Foud; NPÚ ÚOP v Plzni Památky lidového stavitelství jsou obecně vnímány jako svébytný doklad historického vývoje regionu. Jako mlčenliví svědkové času pamatují zánik baroka i nástup klasicismu, zrušení roboty i počátek moderního průmyslového věku. Jsou zrcadlem hospodářské prosperity venkova ve 2.polovině 19.století, pamatují tragické období 1. i 2.světové války, odsun německého etnika i kolektivizaci zemědělství. Byly stavěné z lomového kamene i opracovaných kvádrů, nepálených i pálených cihel, z otesaných klád i celých, jen nahrubo upravených kmenů. Sloužily k bydlení, chovu hospodářských zvířat, uskladnění zemědělských produktů a nářadí. V oblasti Plzeňska se i přes v mnoha směrech nepříznivý vývoj venkova v období 2.poloviny 20.století dochovala celá řada pozoruhodných památek tzv. lidového stavitelství. Vedle obytných trojdílných domů komorového typu se zde setkáme i s trojdílnými domy chlévního typu, nalezneme zde však i domy přibližující se stavbám tzv. volarského domu. Objekty se srubovými konstrukcemi byly v minulosti běžně rozšířené po celé oblasti Plzeňska a existovaly i tam, kde bychom stopy po nich již dnes jen těžko hledali. Zděný dům Plzeňska se utvářel od středověku a navázal na starší roubené budovy. V období 1. poloviny 19. století se ve vsích ležících v bezprostředním okolí Plzně začalo stavět ve větší míře z kamene. Co je na těchto stavbách především pozoruhodné, jsou fasády, realizované v duchu tzv. lidového klasicismu. Opomenout však nelze ani tvary mnohých štítů a především bran, kterým jejich tvůrci věnovali zvláštní pozornost. Ze severu k Plzni přiléhá oblast vyznačující se dosud velkým výskytem roubených staveb a to jak obytných domů, tak i stodol. Ze severozápadu do oblasti Plzeňska pronikl i hrázděný dům, který je odrazem výstavby hrázděných objektů stavěných v oblastech ovlivněných německou stavební tradicí, jak to známe např. z Chebska, Ašska a částečně i Sokolovska a Karlovarska. Od první třetiny 19. století pozvolna dochází k nahrazování srubových a hrázděných konstrukcí nespalnými materiály, především kamenem a později nepálenými i pálenými cihlami. Obměna stavebního fondu, ovlivněná především dožíváním dřevěných staveb, případně modernizací, rozšiřováním hospodářských kapacit nebo v důsledku živelných katastrof, přinášela do tvářnosti vsí celou řadu nových stavebních prvků, do té doby známých především z městského nebo vrchnostenského prostředí. Oblasti přilehlé k Plzni výrazně ovlivnil v 1. polovině 19. století tzv. lidový klasicismus a to v celé škále užívaných architektonických prvků. Vznikla tak tradiční forma zděného přízemního domu se sedlovou střechou, která nahradila do té doby převažující dřevěné stavby. Jejich architektonické řešení bylo poplatné následně prakticky celému 19. století. Co se však postupně měnilo, byla výzdoba fasád domů a bran.

Bonětice (o.Tachov), usedlost čp. 1 s domem z r. 1904

Dřevec (o. Plzeň – sever), dům usedlosti čp. 13 vročený do r. 1916

Hlince (o. Plzeň – sever), domy usedlostí čp. 10 a 20 (zleva) z období po r. 1900 Sborník 2007

9


Hlince (o. Plzeň – sever), náves, severní strana, vlevo dům usedlosti čp.1 z období první třetiny 20. století

Bílov (o.Plzeň – sever), náves, severovýchodní strana, zleva statky čp. 13 a 14 v čele s domy z období 20. – 30. let 20. století

Od poloviny 19. století se začínají objevovat na domech tzv. polopatra, často nastavovaná na starší zděné stavby, realizovaná ve snaze zvýšit skladovací kapacitu podkrovních částí především hospodářských budov. Svědčí to jednak o rozmachu zemědělské rostlinné i živočišné produkce, podmíněném efektivnějšími způsoby hospodaření včetně zavádění hnojiv, ale i o zvyšujícím se hospodářském potenciálu venkova. Svoji roli sehrálo zrušení roboty a také konstituování obcí jako základních sídelních jednotek s vlastní samosprávou. V poslední třetině 19. století se v západních a severních oblastech Plzeňska začíná ve velké míře objevovat patrová forma zděného domu. V tomto případě se jednalo také o navázání na starší tradici patrových hrázděných domů. V plném proudu jsou doslova plošné přestavby celých vsí v okolí Plzně zbavující se srubových konstrukcí. Vznikají pozoruhodné návesní kaple ovlivněné historizujícími stavebními slohy, řada objektů, především pak obytných budov, je upravována ještě v duchu doznívajícího lidového klasicismu nebo v různých podobách historizujících stavebních slohů. Stavební produkce období na přelomu 19. a 20. století nepřinesla do tvářnosti venkovských staveb podstatnější změny, než jaké byly nastartované ve 2. polovině 19. století. Výzdoba fasád se začíná zjednodušovat a získává na uniformitě. Přesto se ještě setkáme s užíváním celé řady historizujících architektonických fasádních prvků. První třetina 20. století vnesla do vzhledu venkova celou řadu novostaveb v projekci ovlivněných stavební produkcí městského prostředí. Především bohaté usedlosti si mohou dovolit vystavět moderní bydlení takřka městské typu. Vesnice získávají, vedle existujících kostelních staveb nebo feudálních sídel, jako novou dominantu budovy obecných či národních škol. Jejich produkce především v období na přelomu 19. a 20. století a v první třetině 20. století je více než obdivuhodná. V oblastech národnostně smíšených se setkáváme v některých obcích i s několika školními budovami najednou, německými a českými. Novostavby obytných budov vzniklé v období 20. – 30. let 20. století jsou oproti předešlým domům obvykle větší, vesměs však respektují historií dané půdorysné uspořádání na tři základní díly a také situování objektu v rámci dvora. V mnoha případech se oproti předcházející situaci měnilo založení domu ze starší orientaci štítové na okapovou. Zažitou formu architektonického pojetí domu ovlivněnou především předcházejícím lidovým klasicismem pozměnila v tomto období řada úprav vycházejících ponejvíce z městského prostředí. Tak i na ves začaly zvolna pronikat balkóny, mělké pravoúhlé i trojboké či pětiboké rizality, velkoformátová okna s poutcem a ventilačkami a mnohé další úpravy, které vycházely z architektonických návrhů poplatných spíše městu. Zvolna se začalo měnit i pojetí obvodových plášťů a to jak v architektonickém řešení, tak i technologickém a materiálovém pojetí.

Černíkovice (o.Plzeň – sever), objekt v prostoru návsi 10

Sborník 2007

Již v období 10. – 20. let 20. století na ves pronikla secese, jenž v prvé řadě ovlivnila vzhled fasád. Pěkným příkladem secesí poznamenaných obvodových plášťů je fasáda domu čp. 13 v obci Dřevce (o.Plzeň – sever). Jde o přízemní budovu vybavenou polopatrem, založenou v okapové orientaci při jedné z podélných stran návsi. Návesní průčelí je bohatě zdobené celou škálou fasádních prvků vycházejících ze secesního slohu. Jinou pozoruhodnou stavbou pozdního původu realizovanou v této obci je nevelká zděná kaplička vyzdvižená při silnici na Kralovice. Nejen architektonické pojetí stavbičky, ale i břízolitová fasáda kladou vznik objektu do první čtvrtiny 20. století.

Mgr. Karel Foud; NPÚ ÚOP v Plzni Zhruba ve stejném období byly stále ještě v kurzu architektonické proudy ovlivněné historizujícími slohy a také rostoucím národním uvědoměním. Kromě běžných fasádních prvků jako jsou římsy, pilastry apod. se častým motivem především v českém prostředí staly postavy z české historie. Ve vesnickém prostředí byl velmi oblíben především Jan Sladký Kozina ztělesňující nejen hrdost venkovského stavu, ale i boj za spravedlnost. Dalším symbolickým atributem té doby se stal lev, reprezentant české státnosti a síly. Také v těchto případech je možné nalézt celou řadu příkladů, např. v usedlosti čp. 9 v Křimicích u Plzně (o.Plzeň-město) nebo v Žilově v čp. 7 (o. Plzeň-sever, vročeno do r. 1914). Často byly ve výzdobě fasád využívány ještě další reliéfní prvky jako byl např. snop obilí, pluh nebo koňské spřežení (např. Tatiná čp. 2 a čp.5, o. Plzeň – sever). Veškeré takové články byly obvykle vytaženy v omítce, sochy lvů či lidských postav pak obvykle byly výdusky z umělého kamene nebo betonu. Jen ojediněle, bezpochyby pro finanční náročnost, byly tyto skulptury sekány v kameni. Mladšího původu než předešlé jsou fasády zhotovené z břízolitu. Ponejvíce byly realizovány až v období 30. – 40. let 20. století a tradice jejich užívání přečkala hluboko do 80.let 20. století. Pomyslný zlom v jejich užívání nastal až po listopadu 1989, kdy naopak došlo k rozmachu jiných, pro historické stavby ještě více méně šetrných úprav. Příkladem novostavby obytného domu s břízolitovou fasádou, která nahradila původní starší stavení, je např. dům čp. 14 v Jarově na severním Plzeňsku. Byl vyzdvižen ve 30. letech 20. století, přesto ale svojí hmotou koresponduje s prostředím lokality a z dnešního pohledu vhodně dotváří charakter historického jádra vsi jenž je prohlášena za vesnickou památkovou zónu. Příkladem, kdy obměnu stavebního fondu vyvolal požár původní zástavby je Bílov (o.Plzeň-sever), kde část severní strany návsi dnes vyplňuje několik novostaveb z období první třetiny 20. století. Novostavby domů založených v „moderní“ okapové orientaci jsou přízemní s polopatrem, opatřené břízolitovými fasádami. Jeden z objektů dokonce dosud nebyl vybaven obvodovým pláštěm a de facto tak zatím zůstal nedokončen. Také tyto stavby je třeba z dnešního pohledu vnímat jako příznivý doklad vývoje selského domu v lidovém prostředí venkova v oblasti Plzeňského kraje a jako takové je respektovat a pokud možno i chránit.

Strachovice (o. Tachov), chalupa na severní straně návsi

Samostatnou kapitolou jsou novostavby škol stavěné hlavně ve 20. – 30. letech 20. století v oblastech západně od Plzně. Většinou jde o moderně pojednané budovy splňující veškerá kritéria kladená tehdejším masarykovských duchem prodchnutým školstvím na školní budovy. Často byly u škol vystavěny také školky, jak to lze vidět např. ve Zbůchu (o. Plzeň-sever). Návrhy mnohých školních budov na Plzeňsku vyšly z projekčních kanceláří renomovaných architektů, např. v Blatnici (z r. 1926) nebo Plané nade Mží (architekt Hanuš Zápal). Účelnost ve vzhledu budovy hraničící až s funkcionalismem lze spatřovat např. v řešení školních budov v Kozolupech či Myslince (obě lokality o. Plzeň – sever). Také v těchto případech lze konstatovat, že jde o pozoruhodné doklady vývoje stavebního fondu venkova v oblasti českého západu v období první třetiny 20. století, zasluhující si více než pozornost a poznání.

Lipno (o. Plzeň – sever), severní strana návsi s domy vyzdviženými v období na přelomu 19. a 20. století Sborník 2007

11


Hlince (o. Plzeň – sever), čp. 2 a E59 (zprava) na severní straně návsi

Lipno (o.Plzeň- sever), západní část návsi s domem čp. 38 a sochou sv. Barbory

Racov (o.Tachov), zástavba při cestě z návsi ke kostelu

Lipno (o. Plzeň – sever), severní strana návsi s domy vyzdviženými v období na přelomu 19. a 20. století Dřevec, dům čp. 13 vročený do r. 1916 12

Sborník 2007


Babina (o.Plzeň – sever), náves, horní část

Krsy (o.Plzeň – sever), náves

Banina (o.Plzeň – sever), náves, horní část

Polínka (o.Plzeň – sever), statky na návsi

Blažim (o.Plzeň – sever), náves

Černíkovice (o.Plzeň-sever), horní část návsi

Kejšovice (o.Plzeň – sever), statek ve spodní části návsi

Černíkovice (o.Plzeň-sever), náves, vlevo statek čp.12 Sborník 2007

13


Bílov (o.Plzeň – sever), usedlost čp. 18 na východní straně návsi

Všehrdy (o.Plzeň – sever), statek pod kostelem

Dřevec, severní strana návsi se statkem čp. 22

Slatina (o.Plzeň-sever), chalupa z období první čtvrtiny 20. století v prostoru návsi

Holovousy, chalupa čp.20 14

Sborník 2007

Bílov (o.Plzeň-sever), severovýchodní strana návsi, vlevo statek čp.12

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina

Architektura a urbanismus první poloviny 20. století v obcích chráněné památkové krajinné zóny Žehušicko PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina Lidová architektura patří mezi oblíbená témata nejenom mezi odbornou, ale i laickou veřejností. Vždyť kdo z nám nepochází z druhé či třetí generace z vesnice a kdo nevlastní chalupu či k někomu na ní nejezdí. Lidové architektuře byla věnována již řada odborných i populárně laděných prací. Období první poloviny 20. století je však v nich zmíněno jen povšechně. 1

Bílé Podolí 116 z 1897

A venkovské architektuře a urbanismu právě v tomto období v Památkové chráněné krajinné zóně Žehušicko je věnován následující příspěvek. 2 Klade si za cíl vymezit základní typy a základní rysy venkovské architektury první poloviny 20. století v sledovaném regionu a poskytnout informace zájemcům o vesnici a její architekturu a urbanismus. Pro předkládanou práci byly užity tři resp. čtyři odlišné zdroje informací. Tím prvním byla odborná literatura, druhým byla více jak stovka historických stavebních plánů venkovských staveb pocházejících z fondů Berních úřadů Kutná Hora a Čáslav, třetím bohatá fotodokumentace jednadvaceti obcí Žehušicka, získaná v průběhu terénního průzkumu a čtvrtým pamětnické informace získané od jednotlivých majitelů usedlostí a od architekta Jirouta z Čáslavi. V první polovině 20. století došlo ke dvěma výrazným vlnám výstavby na vesnici, které odpovídají obdobím konjunktury v zemědělství. Jedná se o období na počátku století ukončené první světovou válkou a poté období 20. let zejména jeho druhé poloviny, které doznívalo počátkem velké hospodářské krize. Velký počet nových staveb si vyžádal rozšíření intravilánu, neboť rezervy na návsi již byly vyčerpány. Pro novou výstavbu bývaly často uvolňovány obecní pozemky /takovéto lokality dodnes nesou název Na obci/ a na stavby byly prodávány i soukromé pozemky. Nové části obcí byly budovány podél vedlejších ulic, podél cest do polí3 či za humny, méně již podle hlavní komunikace. Na rozdíl od starší zástavby byly v první polovině 20. století striktně dodržovány uliční a domové čáry. Pozemky byly rozděleny na přibližně stejné parcely, na nichž za poměrně širokou předzahrádkou byly shodně ke komunikaci situovány novostavby. Novostavby byly situovány podle tradice zpravidla v delší ose východ-západ, přičemž jižní dlouhá strana byla zpravidla orientována do dvora, kam vedla většina oken a všechny dveře, zatímco na studené severní straně otočené k sousední stavbě nebývalo žádné nebo jen jedno okno do provozních prostor. Méně časté – vynucené okolnostmi je orientování staveb ve směru sever-jih. Základní orientace staveb byla dodržována i při šikmém situování parcel vzhledem ke komunikaci, což vedlo k „zubování“ staveb. Usedlosti či domy

Bílé Podolí 123 z 1848

Bílé Podolí 19 z 1907 Sborník 2007

15

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina 1

1. Vařeka Josef, Typy a oblasti lidového domu v českých zemích, Český lid 66, 1979, č. 3

vybočující z této tradice jsou výjimkami, které jsou dány zřejmě nemožností sehnat vhodnou parcelu.

s. 149-155, Škabrada Jiří-Vajdiš Jaroslav, Lidové stavby středočeského kraje, Praha 19784, 58 s., Škabrada Jiří – Voděra Josef, Jihočeská lidová architektura, Jihočeské nakladatelství České Budějovice 1983, 235 s., Škabrada Jiří, Lidové stavby, Praha Argo 1999, 246 s., Škabrada Jiří, Konstrukce historických staveb, Praha Argo 2003, 395 s.

Nejmarkantnější a na první pohled patrný rozdíl mezi starší výstavbou před zavedením sýpkových polopater a výstavbou novou s polopatry spočívá v rozdílné výškové hladině zástavby. Nová zástavba, zejména ta z druhé vlny 20. let, dodržuje výškovou hladinu zástavby s přesností téměř na centimetr. Obdobně jsou /jsme v rovinatém terénu/ dodržovány i úrovně podezdívek, linie oken, úroveň korunní římsy a úhel sklonu a orientace sedlových střech. Na první pohled tak nová zástavba v ucelených okrscích podél nových komunikací působí velmi jednotným dojmem. Rovněž početné přestavby starších objektů v centru jednotlivých obcí, vcelku dodržují výškovou úroveň zástavby. Pod touto linií se nacházejí nepřestavěné objekty a naopak nad ní vyčnívá pouze škola a kostel.

2

Chráněná památková krajinná zóna Žehušicko zahrnující katastrální území 21 obcí byla vyhlášena v roce 1996 a v rozporu se svým názvem zahrnuje centrální území dvou panství Nové Dvory a Žehušice.. Specifickou skupinou lidových staveb se zabýval i Bohumil Pospíšil a Josef Čepek ve studii Špýchárky /, Podoubraví 12, 1940, s. 9./ 3

Pak často nesou tyto nové čtvrti obývané sociálně slabšími vrstvami název V Chaloupkách. 4

K oddělení obou funkcí došlo až v 50. letech, kdy se výrobní funkce přestěhovala do zemědělských výrobních areálů vznikajících za vesnicí. 5

Semrád Stanislav-Sixta Václav a kol, Úprava vesnic, Praha 1941. Tam, kde došlo k realizaci upravujícího a zastavovacího plánu se obvykle řešení omezilo na parkovou úpravu návsi. Na takovýchto úpravách se však občas podíleli i renomovaní zahradní architekti jako byl J. Kumpán či J. Miniberger. 6

K nově budované dopravní infrastruktuře patřily autobusové zastávky a v Rohozci i garáž pro autobusy s noclehárnou pro řidiče. 7

Aktuální problém období socialismu – zaústění odpadů do vodotečí víceméně neexistoval, neboť výkaly a další odpad představovaly cenné hnojivo. 8

Těsně za hranicemi Žehušicka leží Týnec nad Labem, který byl vyhledávaným letoviskem nazývaným Perla Polabí. Na rozdíl od horských oblastí vzhledem k špatným sněhovým podmínkám nefungovaly na Žehušicku zimní byty pro lyžaře z měst. 9

Odborná literatura zabývající se obytnými i hospodářskými stavbami pro venkov vyhrazovala podkrovní místnosti dospívající mládeži, eventuálně ženskému služebnictvu. 12 Špera Richard, Zemědělské stavitelství, Praha Brázda 1946, s. 10. 10

Nejnověji Škabrada Jiří, Lidové stavby, Praha Argo 1999, kapitoly 2. polovina 19. století a 1. polovina 20. století. Ke stejnému závěru však docházejí prakticky všichni autoři zabývající se lidovou architekturou. 11

I přes volání některých odborníků zabývajících se venkovem, že velká okna nejsou na venkově potřeba, neboť rolník celý den pracuje na čerstvém vzduchu a slunku, měla část obyvatel venkova stejné potřeby a nároky jako obyvatelé měst, a nechtěli se dívat malými okénky někam na hnojiště do dvora. Srovnej: Caivas Karel, Stavitelství v potřebách zemědělce, Praha J. Vilímek 1949, s. 8. 12

To je naopak typickým rysem přestaveb z 50. a zejména ze 60. let 20. století. Pouze v jediném případě byl statek v Zaříčanech zvýšen o jedno patro. Datování této přestavby je však sporné, pravděpodobně k ní došlo až ve 40. letech. 13

I když byla již ve sledovaném období známa podlaha xylolitová i podlaha krytá linoleem, nebyla v zkoumaných stavbách prokázána. 14

I když literatura uvádí již počátkem 20. století stropy z keramických vložek hurdis ukládaných mezi železné nosníky případně mezi dřevěné trámy lichoběžníkového průřezu, ve zkoumaném souboru staveb nebyly zachyceny. Srovnej: Škabrada Jiří, Konstrukce historických staveb, Praha Argo 2003.

16

Sborník 2007

Vesnice první poloviny 20. století nebyla stejně jako v předcházejícím období rozdělena na funkční zóny. Zóna obytná a výrobní se v ní přirozeně prolínají.4 Krámy a hospody které v budoucnosti vytvoří obchodní zónu se však soustřeďují v centru obce a od ostatních budov se liší miniaturizací zemědělského příslušenství. Nejvýznamnějším veřejným prostorem vesnice byla vždy náves, která sloužila k shromažďování obyvatel a měla důležitou komunikační funkci. Po první světové válce dostala náves ještě další programovou náplň. Stala se místem vzpomínání na padlé spoluobčany a na významné společenské události jako je vznik republiky, zrušení roboty apod. Zde byly vysazovány stromy svobody a budovány pomníky padlým, na paměť zrušení roboty či pozemkové reformy. Společenská funkce návsi byla zdůrazněna umístěním autobusové zastávky. Sem byly také umístěny kapličky, které byly vybudovány v poslední velké vlně zbožnosti na přelomu 19. a 20. století. Některé z návsí dostaly vysokou zeleň. Oblíbená byla především lípa považovaná za český národní strom. Od soukromého prostoru byla náves i ostatní veřejné prostory striktně oddělena nejdříve zdí a v meziválečném období stále častěji plotem. Na Žehušicku se nepodařilo prokázat přijetí a realizaci upravujícího a zastavovacího plánu doporučovaného dobovou urbanistickou literaturou, který by vymezoval kde co lze stavět a zajišťoval estetický vzhled obce. 5 V meziválečném období byly na vesnicích realizovány některé důležité veřejné stavby. K nejvýznamnějším z nich patřil dlážděný povrch okresních silnic výrazně usnadňujících pozvolna se rozrůstající autobusovou dopravu.6 K dalším významným stavbám patřily obecní studny, případně návesní rybníčky zajišťující hasební a v případě studní i pitnou vodu pro obec. Žehušicku se však skupinový vodovod, který zásoboval obce na trase z Malče do nedaleké Čáslavi vybudovaný ve 30. letech vyhnul. Jednotlivé usedlosti měly své vlastní žumpy resp. jímky pod hnojištěm ve dvoře. Nad hnojišti bývala umístěna místy až do meziválečného období kadibudka, jinde byl záchod umístěn v přístěnku na opačné straně dvora a i poté, co bylo WC umístěno uvnitř budovy, byl jeho odpad často propojen s jímkou u hnojiště. I v meziválečném období však existovala řada usedlostí, kde močůvka volně vytékala až na náves. 7 Část obcí na Žehušicku byla již v letech před první světovou válkou elektrifikována, zbylé obce se dočkaly elektrického proudu v meziválečném období. Obvykle na náves v elektrifikovaných obcích přibyl zděný transformátor, od něhož vedly sloupech dráty po celé obci. Veřejné osvětlení v dnešním slova smyslu neexistovalo a bylo omezeno na několik lamp na sloupech umístěných před veřejnými budovami, především před hospodou a krámem. Počátkem 20. století proběhla českým venkovem výrazná vlna budování nových školních budov, která doznívala ještě počátkem první republiky. Škola byla jedinou patrovou budovu v obci. Bývala velmi často postavena v novorenesančním stylu, vzácně měla funkcionalistickou podobu /Chotusice/. Některé obce budovaly v meziválečném období na návsi, z důvodu sociální kontroly nebo na konci staré zástavby, pokud nebylo jiné místo nové obecní domky sloužící jako bydlení pro obecní chudé. Tato jejich funkce pastoušky byla v mezivá-

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina lečném období rozšířena o další funkci – kanceláře obecní správy. Do popředí výstavby zemědělských objektů se po provedení pozemkové reformy v meziválečném období dostaly vyšší a střední rolnické vrstvy a velkostatek trpící nedostatkem finančních zdrojů, který byl dosud vzorem pro rolnické stavby, se dostal do jejich závěsu. S velkostatkem však souvisí specificky vesnická podoba bytových domů a to v podobě deputátních baráků stavěných od 19. století místy až do meziválečného období. V dnešní terminologii se jedná o řadové rodinné domky, k nimž náleželo i miniaturní hospodářství. Inspiračním zdrojem se pro vesnice stalo město. Velmi nápadné to bylo zejména ve vesnicích podél železnice, které sloužily jako noclehárna pro lidi pracující ve městech. Stavby těchto kovo či stavorolníků se vyznačují miniaturizovaným zemědělským zázemím. Ve sledovaném období započal i opačný trend – vesnice se stala místem odpočinku, kde lidé z města regenerovali své síly. Rovněž letní byty pro letní hosty z měst v podobě hostinských pokojů budovaných do podkroví pozměnily stavební obraz vesnice.8

Bílé Podolí v zatáčce u silnice

Základní formou lidového resp. venkovského domu na Žehušicku zůstal v první polovině 20. století přízemní zděný obytný dům. Na něj navazovaly další hospodářské budovy, které tak vytvářely dohromady zemědělskou usedlost s úplnou strukturou, u středních nebo vyšších venkovských vrstev případně neúplnou strukturou hospodářských budov u sociálně nižších vrstev. S výjimkou velkých obcí zůstala zachována štítová orientace venkovských domů. Původně přízemní domy byly zvýšeny o sýpkové polopatro, ale dále se směrem k patrovému domu nevyvíjely. Koncem meziválečného období vedl vývoj k přeorientování domů okapovou stranou do veřejného prostoru při zachování proluk mezi jednotlivými stavbami. Nevyskytuje se zde křížová světnička nad vchodem přepracovaná zděnou architekturou do mělkého rizalitu vystupujícího z čelního líce fasády. Výjimečné vikýře u staveb s okapovou orientací jsou spíše výsledkem inspirace městskými vilkami. I na Žehušicku se objevuje i zcela typická městská architektura v podobě vilek bez hospodářského příslušenství s balkony, lodžiemi, schody s balustrádou apod. Základ venkovské zástavby tvořily i v první polovině 20. století zemědělské usedlosti. Jejich dispoziční řešení se v první polovině 20. století prakticky nezměnilo a skládalo se z obytného domu, chlévů, stodoly, špýcharu a kolny. Nejmenší domkářské usedlosti mají pouze nerozvinuté hospodářské příslušenství v podobě obvykle dřevěných nebo cihlových chlívků často s půltovými střechami. Mezi novou výstavbou první poloviny 20. století výrazně co do počtu převažují menší a střední zemědělské usedlosti tradičně nazývané chalupy. Naopak statky byly přestavovány a upravovány. Mezi menšími usedlostmi zcela převládalo tradiční hákové schéma. Ještě menší usedlosti s úplnou strukturou hospodářských budov neměly stodolu orientovanou příčně, ale na konci dlouhého traktu místo kolny. Statky případně velké chalupy měly i druhý trakt. V něm býval umístěn v čele výměnek s výhledem do veřejného prostoru. Vymezení uliční a domové čáry při nové výstavbě umožnilo vznik předzahrádek. Do dvora se jezdilo dvoudílnými dřevěnými vraty bez zaklenutí a vcházelo jednoduchou dřevěnou brankou, na níž navazoval obvykle dřevěný plot. Vzadu za stodolou byl sad resp. užitková zahrada, na níž navazovala pole oddělená od zahrady plotem.

Bojmany 16 z 1925 zboku.

Bojmany 48 s verandou

Bojmany historická hájovna.

Městské vilky objevující se na vesnicích tvoří jediná kompaktní hmota obytného domu, který bývá umístěn poměrně daleko od uliční čáry uprostřed zahrady. Někdy ji doplňuje kolna či dřevník případně zahradní altán. I v první polovině 20. století zůstává u většiny venkovských nově postavených obytných objektů základní trojdílné dispoziční řešení se světnicí, síní a komorou. Došlo však k funkčnímu posunu. Na druhé straně síně se objevila další obytná světnice nazvaná ve stavebních plánech obvykle pokoj. Takto málo rozvinutý půdorys však měly jen domkářské a některé chudší chalupářské usedlosti. Větší chalupy a statky měly dispoziční řešení složitější. Zde obvykle po stranách střední síně, která mívá často vysloveně charakter chodby, bývají dvě obytné místnosti za

Bojmany přestavba z 60 let s polopatrem Sborník 2007

17

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina 15

Zde je patrný vývoj vedoucí od tří velmi úzkých střílnových okének v letech před první světovou válkou /střední okénko nahradilo v 19. století běžný výklenek pro sošku, který se v první polovině 20. století objevuje již jen ojediněle/ ke dvěma menším často již příčkami dále neděleným oknům. 16

Typické je „Opustíš-.li mne – zahyneš“ dochovaný v Rohozci, v Senici na Nymbursku se dochoval nápis „Chaloupky naše, buďtež požehnány“. 17

Břizolit se masově rozšířil až v období socialismu, ale svoje počátky má již na sklonku meziválečného období. Tehdy se však /podle informace architekta Jirouta/ prováděla břizolitová omítka pouze škrábaná, nikoliv stříkaná. 18

Nauka o zemědělských stavbách sice již v meziválečném období psala o rozvodech teplé a studené vody po celém obytném stavení, ale krom velmi vzácných výjimek, kterých bylo propagandisticky využito, nebyla tato vymoženost moderní civilizace, kterou ostatně mnozí venkované považovali za zbytečný přepych, realizována. Srovnej: Kublák Jaromír, Selské a dělnické bydlení na venkově, Věstník České akademie zemědělské XIX, 1943, s. 354. 19

Černý Jan – Černá Hana, Elektřina v domácnosti /topení a vaření/ Východočeské elektrárny Hradec Králové 1929. 20

Kublák J. c.d. s. 356.

21

K nejznámějším stavitelům a projektantům patřil Čeněk Dajbych z Kutné Hory, který postavil v Kutné Hoře řadu veřejných budov a v jejím okolí postavil na sklonku 19. století i řadu kostelů ve slohu historického romantismu. 22

Košátko Bedřich, Organizace zemědělského stavebnictví, Náš chov III, 1943, s. 396. 23

Vařeka Josef, Typy a oblasti lidového domu v českých zemích, Český lid 66, 1979, č. 3 s. 149-155

sebou. Tyto usedlosti také již mívají i další místnosti a to spíž, často WC a občas i koupelnu. Na statcích bývá někdy pamatováno i na místnost pro služku. Ve sledované době již došlo u novostaveb ke specializaci funkcí tradičních obytných místností. Ze světnice se stala obytná kuchyň, z komory či přístěnku za světnicí se stala ložnice hospodáře a hospodyně. Od 30. let se již pravidelně objevuje jedna, na statcích i více, obytných místností v podkroví označovaných jako pokoj či hostinský pokoj.9 Výměnkáři obývali jeden z pokojů – a u větších usedlostí měli samostatnou menší budovu výměnku. Popsané dispoziční řešení představuje naprosto převládající a u sociálně slabších vrstev vesnice jediný typ nové venkovské zástavby. Mezi statky, případně velkými chalupami se však objevuje vzácně již počátkem 20. století, častěji v meziválečném období, další typ obytných staveb, který bývá tradičně popisován jako nežádoucí inspirace městským prostředím.10 Problematika tohoto typu domu je však složitější, než se na první pohled zdá. I zcela městsky vypadající vila může skrývat dispozici zcela odpovídající potřebám zemědělského provozu usedlosti, a naopak tradiční dispozice venkovského domu nemusí nutně mít nic společného se zemědělstvím, jak to nejlépe dokládají příbytky venkovských řemeslníků, obchodníků případně venkovské inteligence. Mezi „městskými“ domy vilového typu musíme rozlišovat na venkově několik skupin. Tou první jsou samostatně stojící vilky, v nichž bydlel venkovský lékař, někdy učitel. Vzácně byly takovéto domky stavěny jako druhé bydlení obvykle v místě rodiště osob, které úspěšně působili po léta někde ve městě. Dalším velmi vzácným podtypem „městských“ staveb, který však nebyl na Žehušicku zachycen, jsou samostatně stojící obytné budovy velkých statků. Životní styl těchto statkářů byl již natolik vzdálen zemědělské výrobě, že došlo k architektonickému uvolnění obytné budovy od hospodářské funkce zbytku usedlosti. Třetí skupinu „městských“ obytných staveb tvoří obytná stavení zakomponovaná do usedlosti. Obvykle vznikla přestavbou starší obytné budovy. Dispoziční řešení těchto staveb ukazuje jejich provázanost se zemědělským provozem. Ze síně či chodby je přístup do hospodářské kuchyně, z níž je možné obvykle projít přímo do chlévů a vyjít do dvora. Svým způsobem se jedná o novodobou variaci na téma chlévní dům. Dům nepřesně nazývaný „městského typu“ se vzhledově na první pohled od ostatních venkovských staveb vycházejících z tradičních vzorů na první pohled liší a to zejména svojí okapovou orientací motivovanou omezenými prostorovými podmínkami, vzrůstajícími civilizačními nároky i prestiží stavebníků. 11 Otočení obytného domu širší okapní stranou do ulice, umožnilo do fasády umístit běžně tři i více oken. Charakteristické pro zemědělskou funkci těchto staveb je, že vchod byl orientován stále ze dvora. Alternativu k tomuto řešení představovalo zvýšení obytného domu o patro, to však nebylo ve sledovaném období na Žehušicku využíváno.12

Borek 11

Plány venkovských staveb na Žehušicku z první poloviny 20. století ukazují, že stavby byly budovány na bytelných základech sahajících do nezámrazové hloubky 80 cm. Stavby z tohoto období měly již pravidelně podezdívku, která nejenom vyrovnávala nerovnosti terénu, ale i celou stavbu mírně zvyšovala nad terén. Základy i podezdívka byly obvykle provedeny z lomového kamene, někdy s armováním rohů na vápennou maltu. V meziválečném období se často objevuje zakončení podezdívky cihelným soklem z jedné řádky cihel nastojato. Oproti starším stavbám byly stavby z první poloviny 20. století ve své většině izolovány proti zemní vlhkosti, alespoň na základových pasech. Izolace byla prováděna „thérpapírem“ několikrát natřeným „thérem“ čili asfaltovým nátěrem. Izolaci v celé ploše podlah musela zajistit vrstva písku, stavebního rumu či jiného minimálně nasákavého materiálu.

Borek 15 z 1895 zboku 18

Sborník 2007

Podlahy venkovských staveb na Žehušicku bývaly provedeny z několika vrstev. Na rostlý terén přišla navážka ze stavebního rumu, písku či škváry, poté následovala vlastní podlaha, která se lišila podle charakteru prostor. Zatímco v provozních prostorách se pokládala do podkladové mazaniny kamenná, keramická či často

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina jen cihlová dlažba, v obytných prostorách zcela převažovala prkenná podlaha přibíjená do polštářů zapuštěných do písku či škváry. Na statcích v parádním pokoji se sporadicky objevuje i parketová podlaha.13 Svislé konstrukce obvodových stěn byly obvykle zhotovovány již z plných cihel, smíšené zdivo se objevuje vzácně. U novostaveb je obvyklá síla zdi, u staveb z počátku století 60 cm, u mladších staveb případně u domkářských usedlostí, kde se šetřilo nebo u staveb lehké konstrukce, kde nebyla vyžadována vysoká nosnost, 45 cm. Konstrukce příček byly provedeny rovněž z cihel, obdobně jako u obvodových stěn na vápennou maltu. Nosné příčky byly zděny v tloušťce 30 cm, nenosné na půlku tj. v síle 15 cm. V sýpkovém polopatře a ve štítech, bylo zdivo zeslabeno. Starší upravované stavby z počátku století uskakovaly v síle půlky i celé cihly z vnějšího líce zdi, takže vzniká mohutná korunní římsa zvýrazněná ještě taškovou krytinou. Mladší meziválečné stavby již svislé konstrukce patra zeslabovaly z vnitřní strany. Svislé konstrukce štítů a půdních nadezdívek případně vikýřů bývaly provedeny v tloušťce 30 případně jen 15 cm. Okenní a dveřní otvory bývaly vzácně ještě na přelomu 19. a 20. století zaklenuty a klenba byla zprvu přiznána, později dorovnána do roviny. U vchodových dveří se používalo i kamenné ostění, nad nímž byla plochá roznášecí klenba. V druhé polovině meziválečného období se objevují dveřní klenby jen sporadicky, nahrazují je na místě betonované mohutné, někdy až půl metru vysoké nosníky. Konstrukce stropů venkovských staveb na Žehušicku vykazují v první polovině 20. století značnou variabilitu. Objevují se zde klasické stropy z trámů zaklopených fošnami s protipožární hliněnou mazaninou někdy zaklopenou cihelnými topinkami a otevřeným podhledem. Mnohem častější byla trámová konstrukce s prkenným podbitím omítnutým na rákos. Naproti tomu v provozních budovách – sýpkách, stodolách a kolnách jsou nepodbité dřevěné stropy velmi časté. I když dřevěné stropy zřejmě převažují, poměrně rozšířené byly i stropy nespalitelné, klenuté. Jen velmi vzácně se objevuje pravá klenba a to obvykle v chlévech. Obvykle se buď jedná o valenou klenbu, nebo o některou z plackových kleneb. Tento typ stropů v meziválečném období prakticky mizí a nahrazují ho klenby klenuté do ocelových nosníků tvaru I, někdy i do vyřazených kolejnic.14 K největšímu posunu došlo v oblasti krovových konstrukcí. Vaznicová soustava krovů se sice objevila již v druhé polovině 19. století, ale svého plošného rozšíření se dočkala právě v první polovině 20. století. Rozšíření vaznicové soustavy umožnilo vznik sýpkového polopatra a následně obytného podkroví. Krovy vaznicové soustavy měly odlišné ukončení pozednic, vaznic i krokví, což umožňovalo použít odlišné zdobné prvky. Zatímco tradiční vazba měla minimální přesah nad štít, nyní vzniká 20-40 cm přesah, který bývá ve vrcholu štítu využit k výzdobě v podobě vyřezávaného okřídlí. Hambalkové soustavy krovů měly krokve ukončeny na nosných trámech. Nyní byly krokve převěšeny půl metru i metr přes pozednici a jejich konce byly v naprosté většině případů ozdobně vyřezávány. Nejčastějším typem střech byly na Žehušicku v první polovině 20. století střechy sedlové se sklonem 40-45 stupňů. Ke konci meziválečného období se objevují i střechy s malou

valbičkou nahrazující již za nemoderní považované zdobné okřídlí sedlových střech. Tento typ ukončení štítové zdi bez jakékoliv výzdoby s konci vaznic a pozednic skrytými za omítnutým bedněním tvořícím charakteristické „uši“ převládl v 50. letech. Střešní krytina byla na Žehušicku v první polovině 20. století používána výlučně pálená. Mezi taškami měly výraznou převahu bobrovky, vyskytovaly se i jiné formáty, poměrně ojediněle se objevují cementové tašky a eternit. Stavby z 19. století a starší vystačily ve zdejším regionu s jednoramenným příkrým fošnovým schodištěm na půdu v síni, pod nímž byly i schody do sklepa. Tento typ schodišť zůstal zachován pouze v nejmenších usedlostech se skladovými prostorami v patře. Schodiště bylo provedeno ze dřeva velmi jednoduchým způsobem, často bez podstupnic. Poté, co začalo být podkroví využíváno k bydlení dostalo schodiště menší sklon a mnohdy se rozšířilo. Stále zůstávalo v síni. Velmi často již nebylo jednoramenné, ale dvojramenné – točité, méně často s podestou. Bývalo provedeno ze dřeva na statcích i ve zděné podobě. Schody do sklepa, bývaly vyzděny z cihel. Okenní otvory byly v první polovině 20. století osazovány zpravidla dvojitými špaletovými okny resp. dvojicí samostatných oken, z nichž přední lícovalo s fasádou. Okna obvykle zhotovovali místní. U staveb z přelomu 19. a 20. století se objevují ještě dvoukřídlá okna členěná na čtyři případně šest tabulek, ale již před první světovou válkou se začal šířit postupně typ příčkami členěný do tvaru T, přičemž horní díl se nechal jako ventilace vyklápět, v případě, že byl dělený i samostatně otevírat. Vedle dvoudílných oken se stále více od meziválečného období především na statcích šířila trojdílná okna. Ve starší podobě vycházejí opět z tvaru T, v mladší podobě z konce 30. let i jako třídílná okna nedělená.17 Tento typ se masově rozšířil na celém českém venkově od padesátých let. Zejména u menších usedlostí okna novostaveb kopírují mnohdy doslova sdružená okénka v starší vrstvě roubené architektury. Další vývoj směřoval dvěma směry – jednak ke vzdálení oken od sebe, takže plocha stěny do veřejného prostoru byla okny rovnoměrně rozčleněna, a jednak k nahrazení sdružených oken oknem trojdílným. Zejména v druhém případě se výrazně zvětšila celková okenní plocha a tím i proslunění místností. Pro výstavbu se zvýšeným podstřeším jsou zcela typická okénka prosvětlující podstřeší. Tato okna jsou obvykle umístěna nad jednotlivými okny v přízemí a dodržují často jejich šířku. Štítová stěna je navíc prosvětlena dalšími okny menšího formátu stojatého tvaru.15 Stěna k sousedům byla velmi často zcela bez oken. Větší okna charakteristického ležatého tvaru dostaly i chlévy. Dveře stejně jako okna vyráběl místní truhlář. Zatímco vnitřní dveře byly jednokřídlé, vchodové dveře byly provedeny jako dvoukřídlé. Jednalo se o dveře rámové s dřevěnými výplněmi. Vchodové dveře byly obvykle zdobně profilovány, případně doplněny jednoduchou dřevořezbou a zdobným kováním odkazujícím na historický romantismus a na secesi. Venkovské stavby první poloviny 20. století byly již pravidelně vybavovány dešťovými žlaby a svody. Dnešní oplechování okrajů střech se řešilo jiným způsobem – pálená nebo cementová krytina z tašek byla dosazena až k samému Sborník 2007

19

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina dy bývaly provedeny v olověných trubkách a byly ukončeny typickou litinovou výlevkou umístěnou obvykle v síni. Pouze ti nejpokrokovější zemědělci měli proveden vnitřní rozvod vody do kuchyně, do lázně – dnešní koupelny a na WC. Toto sanitární zařízení totiž bylo počátkem 20. století ještě vzácnou výjimkou. Meziválečné novostavby měly záchod situovaný v síni, často však byl záchod umístěn někde ve dvoře. Jen minimum těchto záchodů však bylo splachovacích. Lázeň se objevuje téměř výlučně jen ve velkých usedlostech, jinde musela posloužit plechová vana. Rozvod teplé vody nebyl na Žehušicku zaznamenám.18

Borek 71 z 50. let okraji střechy, který byl ukončen prknem nastojato a taškovou krytinu dostala i nízká atika štítových zdí u staveb s nulovým přesahem střech. Vizitku každé stavby tvořila fasáda, proto jí byla věnována značná pozornost. Stavby ze samého počátku 20. století hlásící se k historickým slohům mají poměrně členité fasády se zubových štukovým vlysem a složitě provedenými šambránami kolem oken a dveří. Na samém počátku 20. století bylo rozšířené zakončení atik štítové stěny charakteristickýma „ušima“. V meziválečném období se fasáda velmi zjednodušila, dostává hladký povrch rozčleněný pouze korunní římsou, případně další římsou v úrovni pozednice. Někdy bývá čelní štítová stěna zdobena i mělkými hladkými pilastry. K dalším výzdobným technikám počátku století patřilo kombinování různých druhů omítek. V hladké omítce bylo provedeno zarámování stěny a výplně vzniklých zrcadel byly ohozena hrubou, často jen rukou rovnanou omítkou. V letech kolem první světové války se poměrně vzácně objevuje na Žehušicku fasády se secesními prvky. Mělce provedená štuková výzdoba má typické oválné tvary případně charakteristický rostlinný motiv. Na fasádách se rovněž objevují nápisy místy s vlasteneckým obsahem.16 V meziválečném období hrubé omítky ustupují a fasády jsou hladké dvouvrstevné provedené vápennou omítkou. Velmi vzácně se objevují i vlivy moderny, která pracovala s režným zdivem. Již koncem meziválečného období se vzácně objevují břizolitové fasády, které se hromadně rozšířily až v období socialismu. Ve třicátých letech se také rozšířily po městském vzoru fasády, na nichž se střídají velké plochy dvou barev. Barevné kombinace stejně jako břizolit byly teoretiky zemědělských staveb kritizovány.17 Co do barevnosti převládaly fasády bílé a žluté. Vnitřní omítky byly prováděny jako vápenné, v obytných prostorách dvouvrstevné, v provozních pouze jednovrstevné. V chlévech byly zhotovovány omítky vápenocementové. Obytné prostory byly malovány /často světlým odstínem okru/ a zdobeny na přelomu 19. a 20. století šablonou a později válečkem. Malované iluzivní obrazy na stropních zrcadlech nebyly na Žehušicku zachyceny. V mnoha případech ještě hluboko do meziválečného období byla většina usedlostí odkázána na vodu z vlastní případně obecní studny. Především větší statky si však nechaly již v meziválečném období zavést vodu přímo do stavení. Rozvo20

Sborník 2007

Elektrické rozvody v jednotlivých usedlostech byly velmi jednoduché. Primárně sloužil elektrický proud k pohonu zemědělských strojů prostřednictvím elektromotorů a využití proudu v domácnostech bylo až na druhém místě. Vnitřní rozvody se omezovaly na osvětlení jednotlivých místností a na jednu dvě zásuvky v hlavních obytných místnostech. Rozvody byly provedeny v měděných kabelech s látkovým opletem umístěným obvykle v trubkách. Odbornou literaturou zachycené plně elektrifikované zemědělské usedlosti, kde se „elektrikou“ nejenom vařilo a ohřívala teplá voda, ale i topilo, na Žehušicku neexistovaly 19 Topení představovalo další z revolučních změn, které zasáhly v 19. století venkovské stavby. Změna spočívala v nahrazení sopouchů /otevřených komínů začínajících v úrovních stropů černých kuchyní/ tahovými úzkými komíny začínajících v úrovni základů. Tyto komíny zabraly jen velmi málo místa /obvyklý profil byl 45x45 cm/, takže se mnohdy vešly do síly zdi. Takovéto komíny nebylo problém umístit kdekoliv a to i ve větším počtu než jeden. Tím se mohly vytápět i jiné místnosti než pouze světnice. Typickými kamny napojenými na tahový komín byl v 19. století sporák a v první polovině 20. století stolokrb. Oba existovaly v dražší kachlové a levnější plechové podobě a sloužily jak k vaření a pečení, tak i k ohřevu vody i k vytápění světnice. Větší usedlosti měly přes dvůr i tzv. letní kuchyň. Ty moderně pojaté usedlosti, které měly hospodářskou kuchyni přímo otevřenou do dvora, mohly v létě vařit zde. Ještě počátkem 20. století však byly na Žehušicku vzácně projektovány i stavby s pecí přístupnou z niky v síni. Ve vedlejších místnostech se topilo lokálními topidly na uhlí a dříví, podkrovní místnosti zůstávaly obvykle nevytápěny. V odborné literatuře jsou sice pro sklonek meziválečného období popisovány příklady etážového topení s otopnými tělesy v jednotlivých místnostech, ale na Žehušicku nebylo zachyceno.20 V první polovině 20. století musel podle stavebního zákona zhotovit plány autorizovaný projektant. Mohl jim být třeba i obyčejný zednický mistr s dlouholetou praxí. Na Žehušicku se setkáváme s plány, které zhotovili právě zedničtí mistři z menších městeček resp. velkých vesnic. Vedle nich část plánů zhotovili i stavitelé s odborným vzděláním. Ti pocházeli téměř výlučně již z Kutné Hory a Čáslavi.21 Ojediněle zhotovovali plány i vysokoškolsky vzdělaní architekti z Prahy. Plány místních projektantů jsou tradiční, vycházející z lidové architektury, plány jejich městských kolegů jsou moderní, obvykle ryze městské. Obyvatelé venkova se mohli také obrátit na některou ze stavebních poraden, které fungovaly při zemědělských radách či Zemědělské jednotě. Tyto ústavy prováděly plány pouze za režijní náklady a měly stále plné ruce práce. Soukromí projektanti v nich viděli nekalou

PhDr. Pavel Novák, CSc. ; NZM Muzeum českého venkova zámek Kačina konkurenci.22 Projekty vzešlé z těchto poraden respektovaly požadavky zemědělské praxe i moderní a často i místní architektury. V celkovém počtu realizovaných staveb však tvořily tyto stavby jen zanedbatelný vzorek. Venkovské stavby vznikaly stejně jako dnes dvojím způsobem. A to jednak dodavatelsky a jednak svépomocně. Stavěli především místní zedničtí mistři a stavitelé z regionu, ale občas si někdo našel i dodavatele ze vzdálenějšího města. Velká část přestaveb však vznikala svépomocí, byť stavbu svépomocí krom nejjednodušších stavebních úprav stavební zákon zakazoval. Zásluhou sousedské a příbuzenské výpomoci stavby rychle rostly a nejsou vzácné případy, kdy letopočet uvedený na plánu se kryje s letopočtem kolaudace. Běžná doba stavby však byla dva roky. Nápadný nedostatek plánové dokumentace u větších statků resp. starších popisných čísel naznačuje, že část přestaveb a dostaveb byla realizována načerno. Při vzájemném vidění si do talíře to znamenalo, že obecní úřady tuto praxi mlčky tolerovaly. Všichni autoři, kteří se věnují lidové architektuře, jednohlasně konstatují, že první polovina 20. století je období zesíleného zanikání lokálních forem lidové architektury. Problematice typů a oblastí lidového domu se zatím nejpodrobněji věnoval Josef Vařeka, který shrnul i dosavadní poměrně bohatou literaturu na toto téma.23 Při vymezení typů lidových domů vycházel ze základních domových fenoménů, jež hodnotil v jejich historickém vývoji, geografickém rozšíření a sociální funkci. Mezi základní domové fenomény zahrnul stavební materiál, půdorys, topeniště, krov a tvar střechy, orientaci a formu dvora. Tyto základní znaky doplnil ještě znaky druhotnými, které se podílely na vytváření lokálních dobových forem. Mezi ně zahrnul úpravu vstupu do domu, úpravu a výzdobu štítu, pavlač, podstávku, podsíň, terminologii a úpravu stěn a jejich výzdobu. Samotný název „lokální dobově podmíněné formy“ lidového domu

ukazuje, že formy domů podléhají změnám v historickém čase a jsou geograficky podmíněny. Podívejme se nyní na vybrané primární i sekundární znaky lidového domu středního Polabí, kam má Žehušicko nejblíže. Neuváděné znaky se na Žehušicku nevyskytují. Srovnání mezi starší vrstvou roubené architektury, mladší vrstvou zděné architektury z druhé poloviny 19. století a architekturou z první poloviny 20. století na Žehušicku ukazuje následující tabulka: Z tabulky je patrné, že nové stavební materiály, jež ovlivnily celkový vzhled staveb, zavedení tahových komínů, které umožnily proměnu vnitřní dispozice domů a zavedení vaznicové soustavy krovů, která prostřednictvím sýpkového polopatra změnila hmotu venkovských domů a výškovou hladinu zástavby se prosadily již v 19. století. Ve dvacátém století spíše než k změnám jednotlivých znaků docházelo ke kvantitativnímu rozšíření těchto znaků. Další změny patří spíše mezi sekundární znaky týkající se výzdoby. Poměrně výrazně se ve venkovské architektuře odrážejí v lidovém duchu podané vlivy vysoké architektury. U venkovské zástavby sloužící i nadále zemědělské výrobě a bydlení rodin zemědělců, je proto možno mluvit i v první polovině 20. století o tradiční byť zděné architektuře. Vedle ní však existovala i skupina obytných staveb nezemědělských vrstev, která kopírovala městské vzory. K často popisovanému soumraku tradiční lidové architektury došlo až v padesátých letech spolu se zánikem soukromého hospodaření, kde bylo nutno najít jednotlivým částem zemědělských usedlostí novou programovou náplň a hospodářské zázemí nemělo využití. Tehdy se masově na venkově stavěly a přestavovaly domy podle městských vzorů. I v těchto nelehkých dobách si však část výstavby udržela řadu znaků shodných s tradiční lidovou zástavbou daného regionu. Získané poznatky z Žehušicka mohou pouze naznačit obecný vývoj architektury a urbanismu venkova v tomto období. Generalizaci získaných závěrů umožní teprve další regi-

Znak

Tradiční dřevěná architektura

Zděná architektura 19. století

Zděná architektura 1. poloviny 20. století

Materiál a konstrukce

Roubení z otesaných trámů, došky

Smíšené zdivo z cihel a kamene, Zdivo z pálených cihel, tašky pálené nepálené cihly, tašky pálené i cementové

Půdorys

Trojdílný komorový

Trojdílný komorový, rozvinutější Trojdílný komorový, rozvinutější půdorys půdorys

Topeniště

Světnice s pecí obsluhovanou z černé kuchyně

Světnice se sporákem

Světnice se sporákem, druhý komín s kamny

Krovy a tvar střechy

Hambalková, Rankova soustava, sedlová střecha

Vaznicová soustava, sedlová střecha s odsazeným štítem

Vaznicová soustava, sedlová střecha se štítem v rovině se stěnou v přízemí

Orientace

štítová

Štítová, vzácně okapová

Štítová, vzácně okapová

Forma dvora

Dvou a třístranná do veřejného prostoru uzavřená zdí s branou

Dvou a třístranná do veřejného prostoru uzavřená zdí s branou později pilířovým vjezdem

Dvou a třístranná do veřejného prostoru uzavřená plotem s pilířovým vjezdem

Úprava a výzdoba štítu

Složitě skládaná dřevěná lomenice

Římsy a šambrány kolem oken, atika, vlivy baroka, klasicismu a v druhé půli století historických slohů

Hladký štít, méně často římsy a šambrány, vyřezávané okruží, vlivy nádražního stylu, secese, vzácně i moderny a funkcionalismu

Úprava stěn a jejich výzdoba

V kožichu, obíleno

Vápenná bílená omítka, šambrány kolem otvorů, štukové ozdoby, vlivy historických slohů

Různobarevná omítka s různou texturou, nápisy, méně často štukové ozdoby, vlivy secese, vzácně i moderny a funkcionalismu Sborník 2007

21


Brambory 9 z 1828

Brombory 8 z 1869

onálně zaměřené sondy. Dílčí poznatky autora získané během terénních průzkumů na Nymbursku, Jičínsku a Trutnovsku však naznačují, že naznačený vývoj vesnice a venkovských staveb zde probíhal podobně, a že zdejší stavby v základních rysech rovněž respektují regionální stavební tradici. Prameny a literatura: fond Berní úřad Čáslav, Státní oblastní archiv Praha-Státní okresní archiv Kutná Hora fond Berní úřad Kutná Hora, Státní oblastní archiv Praha-Státní okresní archiv Kutná Hora

www.lidova-architektura.cz www.oldmaps.geolab.cz rozhovory s majiteli a uživateli jednotlivých venkovských staveb na Žehušicku vzpomínky ing. arch. Zdeňka Jirouta z Čáslavi /ročník 1924/. Caivas Karel, Stavitelství v potřebách zemědělce, Praha J. Vilímek 1949, 384 s.

Dolní Bučice deputátní baráky. 22

Sborník 2007

Čejka Josef, Stavitelství hospodářské, Příruční kniha pro hospodáře, stavebníky, majitele domů a stavební živnostníky, Chrudim Matice rolnická 1897, 210 s.


Habrkovice 11 z 1907 pohled do dvora.

Habrkovice 11 z 1907

Habrkovice naproti 11 z 1900 zboku Černý Jan – Černá Hana, Elektřina v domácnosti /topení a vaření/ Východočeské elektrárny Hradec Králové 1929, 64 s. Fierlinger Otakar, Nutnost péče o výstavbu obcí venkovských, Praha MAP 1923, 29 s. Frolec Václav-Vařeka Josef, Encyklopedie Lidová architektura Praha SNTL, 1983, 359 s. Semrád Stanislav, Sixta Václav a kol. Úprava vesnic, Praha 1941, 41 s. Košátko Bedřich, Organizace zemědělského stavebnictví, Náš chov III, 1943, s. 396. Kublák Jaromír, Selské a dělnické bydlení na venkově, Věstník České akademie zemědělské XIX, 1943, s. 352-361. Kuthan Antonín, Obydlí a vesnice jako prostředí práce a odpočinku, Náš chov III, 1943, s. 392-395 Petřík Theodor, Zemědělské stavby, Knihovna stavitele Praha, 1922, 53 s.

Habrkovice statek u chlévů z 1911.

Pospíšil Bohumil-Čepek Josef, Špýchárky, Podoubraví 12, 1940, s. 9. Škabrada Jiří, Lidové stavby, Praha Argo 1999, 246 s. Škabrada Jiří, Konstrukce historických staveb, Praha Argo 2003, 395 s. s.

Škabrada Jiří-Voděra Svatopluk, Vesnické stavby a jejich úprava, Praha SZN 1975, 253 Škabrada Jiří-Vajdiš Jaroslav, Lidové stavby středočeského kraje, Praha 19784, 58 s. Špera Richard, Zemědělské stavitelství, Praha Brázda 1946,102 s.

Vařeka Josef, Typy a oblasti lidového domu v českých zemích, Český lid 66, 1979, č. 3, s. 149-155

Habrkovice z 1882. Sborník 2007

23


Horka 44 z 1914 zepředu.

Horušice 26

Horušice bedněná chalupa.

Semtěš 47 z 1872 zpředu

Horušice statek 36

Chotusice 89 historizující. 24

Sborník 2007

Mikuláš 50 z 1928 z čela.

Semtěš 33 okapní orientace.


Semtěš Pelíškova síň

Sulovice 31

Vlačice 2 z výklenkem

Sulovice 36 z 1899 Sborník 2007

25


26

Výčapy 37 z 1925

Zaříčany 3

Výčapy deputátní barák 29 z 19. stol.

Zaříčany 64+58.

Zaříčany 25 odsazené polopatro

Zaříčany b.č. režné cihly

Sborník 2007


Zaříčany kaplička.

Žehušice 32.

Zbyslav 17 řemeslnický domek

Žehušice 58 okapní orientace

Zbyslav mlýn 112 náznak funkcionalismu.

Žehušice 91 se soškou Sborník 2007

27

Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice

Typické obydlí tzv. kovozemědělce v Pošumaví Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice

1. Pole – č.p. 2, vyfotografováno 3.8.2005

Na přelomu první a druhé čtvrtiny 20. století se zásadně změnil ráz pošumavské vesnice. I v chudších oblastech se v podstatě dokončil proces započatý zhruba pře sto lety – zbývající původní roubené domy ustoupily ve dvacátých a třicátých letech 20. století zděné zástavbě, což souviselo s růstem životní úrovně, daným hospodářským rozvojem v letech 1920 –1933. (obr. 1, 2) Výrazně se změnil životní styl drobného zemědělce (též domkáře, chalupníka či malorolníka). Lidé přestali být odkázáni jen na své drobné hospodářství a příležitostné výdělky ve stavebnictví, drobných živnostech, vorařství, lesnictví, cirkusáctví a pod. a nacházeli trvalé zaměstnání v průmyslových podnicích, rozvíjejících se v blízkých městech. Pojem kovozemědělec, který jsem použil v titulu svého příspěvku je poněkud zavádějící, lidé z venkova pracovali nejen v kovoprůmyslu, ale také v textilkách, sklárnách, kamenolomech, dopravě, dřevozpracujícících provozech a dalších oborech.

2. Benešova Hora – č.p. 32, vyfotografováno 14.9.2007

Svá nová obydlí si stavěli v některých případech na místě původního roubeného stavení, častěji však na dvoře nebo v zahradě. Původní roubené stavení pak buďto zbořili, nebo ponechali jako výměnek či pro hospodářské účely. Obecně lze říci, že nově vzniklé areály byly oproti původním větší a pohodlnější, přičemž si ponechaly výrazně zemědělský charakter. Většinou má zděná část areálu usedlosti půdorys úhlového (hákového) dvora. Na obytnou část, pozůstávající ze sednice, sedničky, komory (přístěnku) nebo

3. Lhotka 218, vyfotografováno 16.9.2007

5. Rohanov – č.p. 25, vyfotografováno 14.9.2007 28

Sborník 2007

4. Lhotka – kombinace chlívku, kurníku a seníku, vyfotografováno 3.8.2005

Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice kuchyňky a vstupní síňky, navazuje stáj, chlév a zpravidla kolmo navazující stodola, na protilehlé straně dvora kůlna, kurník, králíkárna a suchý záchod. Dvorek pozůstával z drůbeží zdevastovaného trávníku a jeho nedílnou součástí bylo hnojiště. Z průčelní strany byla zpravidla oplocená předzahrádka. Zahrada či sad se nacházely nejčastěji za stodolou, ale vzhledem k členitosti terénu a majetkovým poměrům někdejšího vlastníka i na jiných místech. (obr. 3) Drobné hospodářské objekty pro chov drůbeže, prasat, králíků a podobně, se zachovaly v ojedinělých případech, zpravidla tam, kde jsou dosud využívány. (obr. 4) Vyskytuje se rovněž jednotraktový dvůr, typický pro bezzemky či majitele velmi malých pozemků. I u tohoto typu dvora je patrný zemědělský charakter, orientovaný ovšem na menší hospodářství. (obr. 5)

7. Chvalšovice, vyfotografováno 14.9.2007

Paralelní půdorys dvora se v této kategorii vyskytuje zejména tam, kde byly při přestavbě ponechány starší hospodářské objekty. Zdivo je zpravidla smíšené, což bylo dáno i tím, že kámen byl mnohem dostupnější než cihly. Používala se žula (granit) (obr. 6) nebo granodiorit, zvaný lidově šumavák, oblíbený pro svoji všudypřítomnost a poměrně snadnou opracovatelnost. (obr. 7) Střecha je vždy sedlová, někdy s valbičkou v průčelí obytné části. (obr. 8) Zhruba v polovině délky střechy bývá vikýř se sedlovou stříškou. Střecha vždy překrývá zápraží, čehož je dosaženo námětky nebo asymetrickým krovem. (obr. 8, 9) Fasáda byla zpravidla hladká, v bohatších oblastech zdobená šambránami římsami a dalšími prvky v barvě i ve štuku. (obr. 10,11, 12)

8. Lhotka 218, vyfotografováno 16.9.2007

Obecně platí, že čím větší nadmořská výška, tím jednodušší fasáda. (obr. 13) V podhorských oblastech je rozšířeno pobití zděného štítu svislými prkny, což souvisí jednak s návazností na tradiční roubené stavby, jednak s větší odolností vůči vlivům drsného šumavského podnebí. (obr. 14) Střešní krytina v nižších polohách byla zpravidla pálená bobrovka nebo drážková taška, ve vyšších polohách často cementová, mnohdy podomácku vyrobená. Oblíbenou krytinou byl i eternit. (obr. 15) 9. Chvalšovice, vyfotografováno 14.9.2007

6. Vacovice – č.p. 45, vyfotografováno 14.9.2007

10.Lnářský Málkov – č.p. 2, vyfotografováno 3.8.2005 Sborník 2007

29

Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice Původní okna, dnes už téměř všude nahrazená novějšími, byla dvojitá dvojkřídlá, někdy čtyřtabulková (dvě větší křídla a nad nimi menší větrací křídla), nebo členěná do T, kdy nad svislými křídly byla vodorovně výklopná ventilace. (obr. 16, 17)


Objektů, zachovaných v takto popsané podobě se již vyskytuje velmi málo. Od 60. let 20. století se opět mění životní styl a dochází k vylidňování vesnice a s ním souvisejícímu využívání opuštěných chalup, v relativně lepším případě k rekreačním účelům, v horším (opět relativně) k bezúdržbovému využívání jednotným zemědělským družstvem. U obydlených usedlostí ztrácejí stáje a stodoly funkci a nastává modernizace bydlení – přestavby stájí na obytné místnosti, garáže nebo koupelny, patrové nástavby a vestavby, tvrdé omítky, širokonízká okna, v posledních letech pak plastová okna nebo eurookna, krytina bramac, neskutečné množství vikýřů zvaných anduly a příšerné fasádní barvy. (obr. 18, 19) Nevyužívané stodoly chátrají a jsou průběžně demolovány. (obr. 20) Tento příspěvek nelze ho chápat jako nějakou přesnou a detailní definici drobné zemědělské usedlosti z období mezi dvěma světovými válkami, jeho účelem je upozornit na architektonicky a urbanisticky hodnotné vesnické stavby, které v průběhu druhé poloviny dvacátého století povětšině ztratily svoji tvář a jejichž „modernizace“ pohříchu pokračuje i v našem století.


Nedostane-li se alespoň některým z nich památkové ochrany, zůstane tento významný prvek české vesnice a krajiny zachován jen na zažloutlých pohlednicích.

13. Benešova Hora – č.p. 3, vyfotografováno 14.9.2007

14. Chvalšovice, vyfotografováno 14.9.2007 30

Sborník 2007

17. Rohanov, vyfotografováno 14.9.2007

Mgr. Josef Samec; Úřad práce Strakonice

15. Chvalšovice, vyfotografováno 14.9.2007

16. Vacovice – č.p. 45, vyfotografováno 14.9.2007

19. Rohanov – č.p. 8, vyfotografováno 14.9.2007

18. Benešova Hora, vyfotografováno 14.9.2007

20. Benešova Hora, vyfotografováno 14.9.2007 Sborník 2007

31

Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze

Úpravy fasád obytné zástavby 20. - 30. let 20. století na Kolínsku Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze Kolínsko patří v rámci středních Čech k oblastem, v nichž má zděná vesnická architektura starou tradici. Ve větší míře se zde začala rozvíjet od přelomu18. a 19. století, dnešní charakteristický vzhled však dala zdejším vesnicích až stavební činnost z 2. poloviny 19. století, a zejména jeho třetí třetiny. V této době zde zcela převládl typ domů s výraznou půdní nadezdívkou, někdy až polopatrem otevřeným do krovu, krytých valbovými nebo sedlovými střechami předsazenými před hlavní průčelí. Členění fasád těchto domů vycházelo z tradičního schématu klasicistního, tedy s plastickými články zvýrazňujícími nároží, římsou či lizénou oddělující půdní nadezdívku od přízemí, a rámováním štítů. Okna byla zvýrazněna většinou plastickými šambránami. Toto tradiční členění se na obytné zástavbě dané oblasti, ale i širší oblasti Polabí, uplatňovalo od poslední třetiny 19. století až do 30. let 20. století. Z hlediska použitého materiálu šlo o fasády štukové, od 30. let pak ve velké míře břízolitové.

obr. 1

Mezi touto tradiční stavební produkcí nápadně vyniká skupina staveb s bohatou, velmi zajímavou výzdobou fasád, které se nacházejí v několika vesnicích v okolí Zásmuk.Toto malé venkovské městečko leží na staré kutnohorské silnici nedaleko od Kouřimi, cca 14 km jihozápadně od Kolína. Jedná se o soubor figurálních reliéfů, komponovaných plastických obrazů a secesních rostlinných motivů, které zdobí průčelí obytných domů větších i menších usedlostí a kováren v deseti vesnicích v okolí Zásmuk. Jsou to fasády datované v rozmezí let 1913 – 1938. Svým charakterem se zcela vymykají nejen běžné stavební produkci dané oblasti, ale i celého středočeského regionu, a to jak svojí značnou uměleckořemeslnou kvalitou, provedením, tak i náměty, odrážejícími aktuální témata vlastenecká, tradiční svébytnost selského stavu a atributy zemědělství.

obr. 2

Nejstarší z těchto realizací je fasáda obytného stavení usedlosti čp. 24 v obci Nesměň JZ od Zásmuk, datovaná do roku 1913. (obr. 1) Mezi okny hlavního štítového průčelí zde vidíme soubor tradičních atributů zemědělství, tedy pluh orající zemi, snop obilných klasů, srp, kosu a cep. (obr. 2) Za pozornost stojí rovněž medailony nad okny světnice, s reliéfem dítěte krmícího ptáčka, doplněné secesním listovým dekorem. Původní barevnost výzdoby byla několikrát změněna, naposledy do dnešní poměrně kontrastní podoby.

obr. 3 32

Sborník 2007

Velmi podobný listový secesní dekorativní prvek, byl použit rovněž na fasádě hlavního průčelí statku čp. 16 v Hatích, zde ovšem v daleko bohatší formě. (obr. 3) Tvoří rámec reliéfního obrazu zachycujícího mládence sedícího na koni a děvče, které mu mává šátkem. Obě postavy jsou v lidovém kroji, který připomíná spíše kroje moravské. Tento reliéf byl centrálním prvkem výzdoby celého průčelí domu, který je dnes zásadně poznamenán mladšími úpravami, zejména výměnou oken a mladší šedou škrábanou omítkou, která nahradila původní bohatou výzdobu. Podle sdělení současného vlastníka se rostlinné prvky výzdoby táhly po celém výšce průčelí. Listový secesní dekor pak rovněž nahrazoval patrovou římsu.

Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze Tato bohatá fasáda byla údajně provedena na straší omítku, která se poměrně brzy začala uvolňovat a odpadávat. Bohužel není dnes známo, zda byla tato fasáda datována. (obr. 4) Součástí výzdoby průčelí usedlosti byla rovněž úprava vjezdové brány, dnes rovněž dochovaná pouze torzálně. Po stranách záklenku hlavního vjezdu jsou umístěny reliéfy dvou ženských postav, zřejmě alegorií hojnosti, jak nasvědčuje ošatka plná plodů v ruce postavy na pravé straně vjezdu. Atributy druhé postavy zanikly, nelze vyloučit, že držela v rukou květiny či klasy. Nad vrcholem záklenku je umístěn velký kruhový medailon, (obr. 5) v jehož ploše je zachyceno dítě krmící ptáčka, tedy prvek stejný jako na fasádě v Nesměni. Na detailu tohoto prvku vidíme zbytek listového dekoru, který z něj vycházel a lemoval záklenek vjezdu. (obr. 6) Téměř identický výjev krojovaného mládence na koni se nachází také na fasádě domu usedlosti čp. 74 ve Skvrňově, pocházející roku 1934. Kůň je zde má věrnější proporce, od reliéfu v Hatích se však odlišuje pouze v drobných detailech. Kůň i jezdec zde mají stejnou pozici, stejné nakročení koně, zcela identicky je rovněž provedeno slunce v pozadí. Výzdoba jinak tradičně členěné fasády je zde dále doplněna o dvojici postav symbolizujících selský stav, tedy sekáče s kosou a snopem obilí a žnečku se srpem v ruce. Mezi oběma postavami, jsou provedeny iniciály vlastníka statku OK, rámované svázanými pruty. Nad iniciálami je celý reliéf završen věncem se stuhami a obilnými klasy. Tato fasáda je provedena z břízolitu v kombinaci šedozelené základní plochy a hnědorůžových plastických prvků. (obr. 7) Zcela mimořádná je rovněž fasáda na domě menší usedlosti čp. 11 v Barchovicích. Dům je situován u křižovatky; zřejmě proto se zde bohatá a velmi zajímavá výzdoba nachází hned na dvou stěnách. Štítové průčelí má nad okny světnice rámovanou výplň (obr. 8) s bohatým listovým se-

obr. 4

obr. 5

obr. 6

obr. 8

obr. 7 Sborník 2007

33


obr. 9

cesním dekorem, který je završen maskaronem. Pod ním je v kruhovém rámečku datace 1925. Rostlinné prvky výzdoby, listy i kvítky po stranách maskaronu jsou nápadně podobné rostlinným prvkům z výzdoby na domě čp. 16 v Hatích. Mezi okny světnice je plocha stěny vyplněna stylizovanou rostlinou vyrůstající z květináče, propletenou s iniciálami AK. Na boční straně domu obrácené ke křižovatce je pak ve střední části stěny proveden velký reliéf s motivem orby. (obr. 9) Sedlák v kroji jde za pluhem taženým párem koní. V pozadí je znázorněna krajina s oraným lánem a kopci na horizontu. Na reliéfu se bohužel nedochovala původní barevnost kombinující teplý pískový odstín s šedomodrou až šedozelenou barvou. Tento reliéf patří mezi nejkvalitnější díla celého souboru. (obr. 10) Fasádu dále doplňují obdélné vpadliny nad okny, vyplněné rostlinným dekorem větévek s plody, které rámují malé štíty s atributy selského stavu – srp s obilnými klasy. (obr. 11) Obdobný motiv orby se nachází také na štítovém průčelí domu usedlosti čp. 17 v obci Dolní Chvatliny, avšak s tím rozdílem, že sedlák v kroji jde za pluhem taženým dvěma volky. Na pozadí výjevu je schématicky zachycena krajina s vesnicí na horizontu. Tato fasáda, provedená z šedého břízolitu je datována do roku 1938. K souboru těchto selských motivů lze snad přiřadit také reliéf koně, který se nachází ve štítě hlavního průčelí domu čp. 82 v Polních Voděradech. Je datován letopočtem 1926. (obr. 12) Namísto symbolického významu se zde však jedná o jakousi reklamu pro sedlářství majitele domu Františka Pěničky.

obr. 10

Vedle uvedených reliéfů se selskou tématikou se v souboru těchto fasád nachází také několik prací s vlasteneckými motivy. (obr. 13)Jedná se o dům čp. 84 ve Skvrňově, na jehož štítovém průčelí je reliéf znázorňující nepochybně příchod Čechů, přesněji Praotce Čecha na hoře Říp, ukazujícího svým věrným zaslíbenou zemi. Tento řemeslně a umělecky velmi kvalitní reliéf s téměř mánesovskou kompozicí, vycházející zcela nepochybně z malířské předlohy, je (obr. 14) doplněn citátem z národní hymny a letopočtem 1924, rozděleným iniciálami JH. Do okruhu vlasteneckých témat spadá také námět Lešetínského kováře, použitý na budovách kováren. (obr. 15) Čerpá ze známé básně Svatopluka Čecha, popisující odpor statečného českého kováře proti rozpínavým cizím podnikatelům, kteří postupně zabírají jeho zemi. Báseň byla vydána roku 1893 a následně byla jako protistátní konfiskována. Znovu vyšla na počátku 20. století. Toto téma je v souboru reliéfů zastoupeno hned trojnásobně. Poprvé na fasádě kovárny čp. 54 v Sobočicích, kde je zachycena vrcholná scéna celé básně, v níž lešetínský kovář, nedbaje proseb své dcery Barušky, se s kladivem v ruce staví na odpor vojákům, kteří ho vykazují z jeho vlastní kovárny. (obr. 16) Tato netradičně členěná fasáda je datována do roku 1924 a doplněna secesním maskaronem a iniciálami vlastníka kovárny Josefa Janaty, rámovanými kruhem se secesním listovým dekorem. Na uličním průčelí kovárny je pak ve štuku proveden firemní nápis „Josef Janata kovář a zkoušený podkovář“, doplněný kovářským nářadím.

obr. 11 34

Sborník 2007

(obr. 17) Stejná scéna byla zachycena také na dnes již zaniklé kovárně Antonína Chloupka čp. 52 v Krychnově. (obr. 18) Na rozdíl od provedení ze Sobočic je zde změněna kom-


obr. 12

obr. 13

obr. 16

obr. 14

obr. 15

obr. 17 Sborník 2007

35

Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze pozice obrazu a šířeji zachycen prostor kovárny. Fasáda byla datována letopočtem 1938. Ze stejného roku pochází zcela identické zpracování tohoto tématu na kovárně Františka Homoly čp. 60 v Horních Chvatlinách. (obr. 19) Jedná se o třetí takto rozsáhlou práci z roku 1938, což zřejmě vysvětluje důvod druhého provedení téhož obrazu. Důvodem však může být také zájem vlastníků či jejich potřeba prezentovat v nelehké atmosféře roku 1938 národní sebevědomí. O tom, že téma lešetínského kováře bylo považováno za závažné až nebezpečné svědčí také skutečnost, že v období Protektorátu bylo vlastníkovi kovárny nařízeno reliéf odstranit nebo natrvalo překrýt dřevěným obkladem. Vedle těchto velkých prací patří do souboru také dvojice menších reliéfů. (obr. 20) Jedná se o městský znak nad pomníkem obětí první světové války na budově staré školy v Zásmukách, doplněný charakteristickým listovím a (obr. 21) portrét Jana Ámose Komenského, rámovaný listovým věncem. Tento portrét, nápadně připomínající známý obraz J.A. Komenskéh, je jedinou autorizovanu prací, doplněnou datem 19.7.1937 a jménem B. Pokorný.

obr. 18

Vzhledem k tomu, že ostatní práce nejsou na fasádách signovány, nebylo zpočátku zřejmé, kdo je jejich autorem. Spojitost námětů a často i použitých prvků, jak figurálních, tak zejména rostlinných, naznačovala, že by mohlo jít o dílo jednoho autora. Portrét J.A.Komenského se sice námětově zcela liší od ostatních prací, spojitost však naznačuje listový rám s charakteristickými listy, nápadně shodný s prvky užitými na fasádách domů v Nesměni, Hatích a Barchovicích. Autor díla, B. Pokorný, však nebyl nikomu znám a nedařilo se ani zjistit bližší údaje o jeho osobě či tvorbě. Předpoklad, že by mohl být autorem i ostatních prací se podařilo potvrdit teprve v tomto roce díky potomkům kováře Homoly v Horních Chvatlinách, kteří v rámci místního výzkumu uvedli, že obraz Lešetínského kováře pro jejich otce vytvořil mistr Pokorný ze Zásmuk. Další podrobnosti však již nebyly známy, pouze to, že v době vzniku díla, tedy v roce 1938 byl jejich autor asi padesátiletý. V Zásmukách byly posléze nalezeni dva pamětníci, s jejichž pomocí se podařilo dohledat dnes již zapomenutého místního umělce Bedřicha Pokorného, rodáka ze Zásmuk, narozeného roku 1883. O rozsahu jeho tvorby dnes není mnoho známo, uvedeným pamětníkům, dnes již více než osmdesátiletým, byl znám jako malíř a sochař. Podle jejich údajů je Bedřich Pokorný autorem několika obrazů v kostele ve Skvrňově a v Husitském sboru v Zásmukách. Působil však zejména jako místní sochař, autor drobných plastik, zejména lvů osazovaných na vjezdech, a jiných drobných dekorativních prvků.

obr. 19

obr. 20 36

Sborník 2007

Není doposud jisté, zda měl nějaké odborné vzdělání. Podle jednoho z respondentů měl absolvovat akademii. V seznamech absolventů Akademie výtvarných umění ani Umělecko průmyslové školy v Praze však není jeho jméno uvedeno. Nelze ovšem vyloučit, že školu nedokončil nebo že spíše absolvoval některou z nižších škol. Provedení dochovaných reliéfů dokládá, že jejich autor měl nějakou odbornou průpravu, znal dobře techniku práce. Nejedná se totiž o čistě štukatérské řemeslo. Složitější figurální prvky jsou zřejmě modelovány, listové vějíře odlévány do forem v ateliéru a po osazení na fasádu doplněny štukatérsky. Reliéfy mají zcela jinou strukturu než běžná omítka. Jejich okraje jsou poměrně přesně ohraničeny. Z realizovaných prací je rovněž zřejmé, že

Mgr. Jana Berková; NPÚ ÚOP středních Čech v Praze B. Pokorný znal základy kompozice, uměl pracovat s perspektivou. Předpoklad, že měl odborné vzdělání nepřímo dokládá také záznam z místní matriky, kde je uveden jako povoláním modelář.

a život. Další podrobnosti o jeho životě nejsou dosud známy. V Zásmukách dnes již nežije nikdo z jeho rodiny. Není ani známo, kdy a kde zemřel. Doplnění biografie Bedřicha Pokorného bude tedy předmětem dalšího bádání.

Dochované dílo Bedřicha Pokorného, které na fasádách vesnických staveb první poloviny 20. století ve středních Čechách nemá obdoby, má velkou vypovídací hodnotu také o společenském klimatu české vesnice a myšlení jejich obyvatel v období 20. -30.let 20. století.. Je zde patrný akcent na svébytnost selského stavu, živitele národa, jistá hrdost na příslušnost k tomuto stavu a jeho tradici. Vedle toho jsou zde rovněž motivy posilující národní uvědomění.

V souvislosti s tímto pozoruhodným souborem prací B. Pokorného je třeba zdůraznit potřebu systematického dokumentování vesnické zástavby a výtvarných projevů z období první poloviny 20. století na našich vesnicích. Tato nejmladší tvář vesnice totiž nebyla až dosud považována za plnohodnotnou součást hmotné kultury naší vesnice. Veškerá bádání se v převážné míře orientovala na hmotnou kulturu 18. a především 19. století. Bez povšimnutí tak pomalu odchází tradiční podoba české vesnice 20. století a sní i díla mnohých dosud neznámých regionálních umělců a řemeslníků. Dokládá to bohužel i situace uvedeného souboru prací B. Pokorného, v níž došlo v posledních letech ke ztrátám. Největší z nich je zánik kovárny v Krychnově, ale také necitlivá oprava fasády na kovárně v Sobočicích, či přetření celé fasády domu v Barchovicích vápenným pačokem. Nezbývá tedy, než přistoupit k urychlené ochraně i těchto mladších projevů hmotné kultury české vesnice.

Z hlediska provedení jde o neobvyklou kombinaci námětů vycházejících z tradic českého malířství 19. století (selské motivy, snad selské jízdy, Příchod Čechů, Lešetínský kovář), doplněných čistě secesními prvky, které jsou zde použity ještě ve 30. letech, tedy dávno po oficiálním doznění secese, a to v kombinaci s nově nastupujícími tvrdými břízolitovými omítkami, jak vidíme např. na škole v Polních Voděradech. Nevíme, proč B. Pokorný ustal ve svém výtvarném projevu na prvcích secese, může to snad být tím, že v jejím vrcholném období završil svá učednická léta a nové prvky již nebyl schopen přijmout. Nevíme ani, jaké události ovlivnili jeho tvorbu

obr. 21

Sborník 2007

37

Mgr. Olga Floriánová; Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Průčelí a fasády z 1. poloviny 20. století na Uherskohradišťsku 1

Mgr. Olga Floriánová; Slovácké muzeum v Uherském Hradišti Geograficky různorodé prostředí okresu Uherské Hradiště tvoří ve svém centru úrodná Pomoravská rovina, kterou lemují na západě hřebeny pohoří Chřiby a na východě pásmo Bílých Karpat. Rozmanitost prostředí determinovala význačnou měrou charakter zdejších vesnických staveb. Jinou podobu měla sídla a usedlosti v nížinné části regionu, a zcela jinou v hornatých oblastech. Rozdílné rysy v architektonickém pojednání staveb ovlivněné přírodním prostředím regionu se projevovaly nejen ve vrcholného období rozkvětu tradičního stavitelství, tedy zhruba do konce 19. století, ale i v další fázi vývoje vesnického stavitelství, tj. v první polovině 20. století. Velmi významně se tyto změny projevily v pojetí průčelí a fasád nejen u staveb tohoto období, ale i u objektů z 19. století, jejichž vnější vzhled byl přizpůsobován dobovým stavebním tendencím. V architektuře nížinné části Uherskohradišťska se projevovaly nové stavební formy téměř ve všech podobách, zatímco v horských oblastech, především moravských Kopanic v Bílých Karpatech, se ještě dlouho uchovávaly starší postupy ve stavebnictví, pouze s uplatněním některých proměn.

Nížinná část Uherskohradišťska – hradišťské Dolňácko V této části regionu se v polovině 20. století základním stavebním materiálem obytných příbytků stává především pálená cihla, z předešlého období však přetrvává i nepálená hlína. Vzhled průčelí se odvíjel od vnitřní dispozice obydlí. Zvýšila se světlost obytných místností, typické jsou sýpky v polopatře, roste počet obytných místností o další světničky či komůrky. Vchod do usedlosti (dveřmi do úzké chodby) se situuje v průčelí stavby. V souvislosti s uvedenými změnami se zvyšují stavby půdními nadezdívkami, které jsou opatřeny větracími otvory. Mají různou podobu. V některých obcích převládá kulatý, jinde obdélníkový tvar. Mohou být opatřeny plechovým uzávěrem s výřezy různých tvarů, ornamentů – nejvíce rostlinné, květinové motivy (různé květy, lístky), nebo skleněnou tabulkou. Jiné jsou otevřené, jednoduché, nebo zdobené štukatérskými prvky. V podstřeší vytvářejí větrací průduchy jednotný pás, nad nímž se obvykle táhne hlavní římsa. V oblasti moravských Kopanic se půdní nadezdívky s větracími otvory nevyskytují. Důležité prvky průčelí tvoří okna, která jsou obvykle dělena do tvaru písmene „T“ a jejichž rámy často zdobí profilované a řezbářské prvky. Okna jsou rámovány šambránami, zvýrazněnými odlišným barevným tónem či drobnými štukatérskými prvky. Běžnou součástí oken se stávají parapety. Na novém výrazu průčelí venkovských staveb se význačnou měrou podílejí i vstupní výplně, tedy dveře a vrata.Ve velkém počtu jsou kvalitně řemeslně zpracované s řezbářsky provedenými detaily, jejichž motivy se často na dveřích opa38

Sborník 2007

Bystřice pod Lopeníkem čp.210 kují. Snaha o dekorativní pojetí vchodu do usedlostí se projevuje v mnoha případech také ve zdobnosti vrat. Někdy jde jen o jednoduché zdobné lištování, jindy jsou desky vrat sestaveny do různých tvarů, nejvíce pak vrchní polovina vrat do tvaru slunečního polokotouče. Obvyklou variantu představuje výřez menších vrat pro běžný přístup z veřejného prostranství do dvora. Rozmanitostí se vyznačují také zámky, kliky, kování, jež jsou nezbytnou součástí vrat a dveří. Vnější vzhled obytných staveb z období první poloviny 20. století je dále určován podezdívkami, které jsou zdůrazňovány mírným plastickým předsazením a odlišným barevným provedením, později zvýrazněny i keramickými obkladačkami z poštorenské továrny či nevzhlednými opaxitovými kachlíky. Průčelí završuje sedlová střecha s pálenými taškami, ale vyskytují se i tašky cementové, břidlice či eternit. Celkový výraz dodává stavbám fasáda. Původní hliněné omítky jsou na počátku 20. století nahrazovány omítkami vápennými a později stále více tvrdými omítkami cementovými. Vápenné omítky umožňovaly zedníkovi různým způsobem zpracovat povrch stěn. Nabízela se možnost kombinace hrubých a hlazených povrchů, které vytvářely zajímavé kontrasty a členění plochy, zdůrazněné navíc barevností v protikladu s bílým rámováním otvorů – oken, dveří apod. Velmi oblíbené byly omítky stříkané. Vlastnosti vápenné omítky umožňovaly plastické, dekorativní ztvárnění fasád. Architektonické prv-

Mgr. Olga Floriánová; Slovácké muzeum v Uherském Hradišti ky dělící plochu stěn, jako římsy, lizény, šambrány, bosáže apod., doplňují zdobné štukatérské prvky či ornamentálními motivy (květiny, lístky, trojlístky, větvičky, hvězdice, střapce hroznů nebo geometrické tvary obdélníčků, kroužků, vlnek a oblouků). Ve štukatérských článcích fasád často pozorujeme ohlasy historických slohů – objevují se především klasicistní či secesní prvky. Dekorativní motivy se uplatňují nad okny nebo mezi okny, v pásech pod okapem či v rozích apod. Charakteristickým zdobným prvkem je nad okny ve štuce provedený klenák Kromě plastické výzdoby fasád se sporadicky objevuje i malba tzv. slováckého ornamentu. Odlišný vnější vzhled usedlostí pak vzniká ponecháním stavby bez omítky, s vyniknutím spárovaných červených pálených cihel. Cihlová podoba průčelí bývá navíc podtržena bílým rámováním otvorů. Uvedený vzhled fasád je charakteristický především pro 20. – 30. léta 20. století. Od 40. a 50.let dochází k úpadkovým tendencím v jejich pojetí. Podepisují se na tom především nastupující tvrdé břízolitové omítky, které již tolik neumožňují esteticky dekorativní ztvárnění povrchu. Pokud se tak děje, uplatňuje se hlavně technika škrabání břízolitové omítky. Vzniká ornamentální pásová výzdoba, jejíž motivy vycházejí především z místních výšivkových vzorů, ale v břízolitu vznikaly i jiné kompozice, někdy dokonce celé obrazy. Další úpadkový prvek uplatňující se na fasádách domů zhruba v polovině 20. století představuje používání opaxitových obkladů, zvláště kolem oken, vstupních otvorů či na podezdívkách.

Hornatá část Uherskohradišťska – moravské Kopanice Zcela jinou podobu mají stavby v oblasti moravských Kopanic na svazích a hřebenech Bílých Karpat, které se řadí ke karpatskému typu domu. V tomto regionu nadále přežívají starší, primitivnější formy stavitelství. Zdejší obyvatelé byli z důvodů izolovanosti prostředí do velké míry závislí na svých schopnostech. Dokázali umě využít stavebních surovin, které jim nabízelo jejich přírodní prostředí. To se projevovalo i v používaném konstrukčním materiálu, jimž nadále zůstává dřevo a nepálená hlína, v podezdívkách pak především kámen. Vzhledem k dvorcovému charakteru zdejší zástavby sídla nevytváří veřejná prostranství, ke kterým by stavby mohly ve snaze po reprezentačním vzhledu obracet svá průčelí. Nadále převládá štítová orientace dvojdílných a trojdílných domů.

Kněžpole čp.24

V průčelí kopaničářských domů se uplatňuje jedno nebo dvě okna (od jizby či světnice). Ostatní okna či otvory (ze síně nebo komory) jsou orientovány v podélné části objektu. U typu oken nejvíce převládají kastlová okna dvoukřídlá členěná buď do šesti tabulek, nebo jednoduchá, nečleněná. Rámy oken nevykazují žádnou zdobnost, neobjevují se okenní římsy ani jiné architektonické prvky příznačné pro zděnou architekturu. Majitelé usedlostí mají zvyk stavět někdy do oken křížky, sošky a jiné drobné svaté předměty, které svědčí o jejich vnitřní potřebě duchovní ochrany kopaničářských příbytků. Dveře prolamují průčelí v podélné straně staveb. Bývají jednokřídlé, provedené řemeslně, ale bez zdobných článků. U staveb srubových se ještě používají i dveře svlakové dveře. Velká část obytných kopaničářských stavení je i v druhé polovině 20. století budována ze dřeva, ale stavby jsou v tzv.

Uherský Ostroh čp.10 Sborník 2007

39

Mgr. Olga Floriánová; Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

Slavkov čp. 176

Slavkov čp. 176

Žítková čp.29

Bystřice pod Lopeníkem čp.65 40

Sborník 2007

Ostrožská Lhota

Újezdec

Ostrožská Nová Ves čp.353

Kněžpole čp.191

Vlčnov čp.110 Sborník 2007

41

„kožuchu“, tedy omítnuty hliněnou omítkou. Hliněné objekty se stavěly z nepálených cihel i technikou nabíjení. Omítky převládají hliněné, bíle zalíčené nebo barevně provedené. Často se objevuje modrá barva fasády s tmavším rámováním oken nebo členění fasády červenohnědým pruhem. Barevně se zdůrazňují i sokly. Venkovní průčelí kopaničářských dvorců dotvářejí rovněž hospodářské stavby – stodoly, chlévy. Bývají roubené z hrubě opracovaných trámů z listnatých stromů. Chlévy se zateplují poměrně silnou hliněnou omítkou, kladenou mezi hrubé větve, šikmo přitlučené k trámovým stěnám. Vzniká tak jakési primitivní hrázdění. Štíty jsou velmi často obloženy dřevěnými deskami. Mají dvojí provedení. Mohou být buď standardně obloženy svisle sestavenými deskami, nebo horizontálně bedněné nehraněnými deskami kladenými přes sebe. Je zde patrná snaha po maximálním využití dřevěného materiálu a co nejjednodušším způsobu stavební realizace. U zděných objektů se setkáváme se štíty zděnými. V souvislé ploše štítu, ať dřevěného či zděného, bývají v jeho horní části umístěny větrací otvory. Tvar střechy je v období první poloviny 20. století sedlový. Sedlová střecha nahrazovala valbovou, která byla pro tuto oblast charakteristická zhruba do přelomu 19. – 20. století, kdy byl střešní krytinou slaměný došek. S výměnou došků za tvrdou střešní krytinu došlo i ke změna tvaru střechy, která je pokryta pálenými nebo i betonovými taškami či eternitovými šablonami. Ve venkovském stavitelství na Uherskohradišťsku jsou patrné výrazné kontrasty mezi oblastí nížinnou s pomoravsko-panonským typem domu, s jeho slováckou variantou a kopaničářským stavením karpatského typu domu.2 Tyto rozdíly přetrvávají i v polovině 20. století. Zatímco v bohatém a úrodném Pomoraví nabývá průčelní provedení staveb na členitosti a zdobnosti, která ve své závěrečné fázi vykazuje až kýčovitost, v oblasti chudších a izolovaných Kopanicích, kde je každý obyvatel odkázán sám na sebe, zůstávají průčelí domů bez výraznějšího rozvinutí. Hlavní změna oproti předešlému období se zde projevuje především ve vytvoření štítu a větším používání barevnosti fasád. Tradiční stavby Uherskohradišťska v současné době přece jen něco spojuje. Je to, u mnohých z nich, jejich neutěšený, chátrající stav. Poznámky 1. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti provádí v letošním roce v rámci grantového úkolu nazvaného „Identifikace a dokumentace tradičního lidového stavitelství ve Zlínském kraji“ provádělo terénní dokumentaci tradičních staveb v okrese Uherské Hradišti. Z materiálu doposud získaného z daného výzkumu vychází i tento příspěvek. 2. Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezku. Brno 1974, s. 285 – 6.

Literatura Frolec, Václav – Vařeka, Josef: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 1983. Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě ve Slezsku. Brno 1974. 42

Sborník 2007

Jančář, Josef: Lidové stavitelství. Uherskohradišťsko. Vlastivěda moravská. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1982. Jančář , Josef: K vývoji lidového stavitelství na moravských Kopanicích. Slovácko,1960, s. Kvasnička, Ilja – Kvasničková, Rajisa: Omítky na lidových stavbách a jejich vztah k dnešku.Český lid, 3, 1955, s. 123 – 129. Kuriál, Antonín: Katalog lidové architektury. Okres Uherské Hradiště. Brno 1986. Máčel, Otakar – Vajdiš, Jaroslav: Slovácko. Architektonický vývoj vesnice. Praha 1958. Niederle, Lubor: Ves, obydlí, dvůr. Moravské Slovensko. Praha 1923. Sv. 1, s. 41 – 96.

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava

Individuálna výstavba na hornom Šariši v prvej polovici 20. storočia. PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava Ak uvažujeme o podobách dedinského a malomestského staviteľstva v prvej polovici 20. storočia jedným z dôležitých aspektov ovplyvňujúcich konečnú podobu architektúry tohto i iných období , aspektu, ktorý vytvára potrebu novej výstavby, prestavby či rekonštrukcie starších objektov a tak vlastne ovplyvňuje samotnú výstavbu bolo bývanie. Zmeny v staviteľstve a bývaní a ich pomerne zrýchlenie v prvej polovici 20. storočia vedie na druhej strane k uvedomeniu si stálych a trvalých hodnôt. Zmeny vo vonkajších formách sú zväčša viazané na inovácie v kultúre bývania a majú špecifickú polohu v tom, že sa väčšinou po určitom čase organicky začlenia k pomerne stabilnejším častiam kultúry bývania a spolu tvoria špecifiku či už etnokultúrnu, alebo typ bývania charakteristický pre určitý čas, obdobie, ale i územie, región, sociálnu vrstvu. Zväčša je výsledok kombináciou všetkých menovaných špecifík v rôznej miere vzťahov exaktne preukázateľných v materiálnej kultúre, alebo iným spôsobmi riešenými potrebami akceptácie potreby sociálnej adaptácie v širokej škále vzťahov jedinca k rôznym formálnym i neformálnym spoločenstvám, ku ktorým sa sám priraďuje. Samotný dom i bývanie ako vieme okrem základných životných potrieb plní celý rad spoločenských funkcií, ktorých materiálne prejavy sa neustále menia. Inovácie sú aj vo vidieckej výstavbe zdrojom stálych a pomerne trvalých hodnôt. Ich stálosť a trvalosť je vždy determinovaná vývojom vedy a techniky a zmien v spoločenskom vedomí ako ich následku. Kultúra bývania je proces v neustálom pohybe a je jedným z ukazovateľov všeobecného spoločenského rozvoja, odraz všeobecnej kultúry širšej spoločnosti, rodiny alebo jednotlivca (Vlahovič, B. 1981; 241) Zmeny, ktoré nastali v bývaní vidieckeho obyvateľstva na Slovensku v priebehu XX. storočia priniesli rozmanité výsledky, ktoré sa v určitých prvkoch a fázach zhodujú v rôznych regiónoch aj keď v určitom časovom posune v závislosti od hospodárskej prosperity, ale i vplyvu rôznych kultúrnych centier (Danglová O. 1985; 386). Konečná, ale pritom stále sa meniaca podoba domov je akýmsi vyjadrením ekonomickej situácie rodiny, jej poznatkov o hodnotách a meniacich sa kvalitách bývania a ich polohy v hodnotovom rebríčku spoločenstva. Teda kultúra bývania je závislá od mnohých činiteľov. Jedným z najdôležitejších je samotný dom, respektíve priestor v dome, ktorý je určený na bývanie ľudí. Podľa toho dom treba chápať v najširšom slova zmysle. V takejto forme chápeme dom s príslušenstvom (dvorom), ktoré sa v čase a za určitých spoločenských podmienok mení. Dvor je dôležitým prvkom pri určovaní plochy priestoru pre obývanie, lebo plocha dvora má významný vplyv na priestor, v ktorom rodina trávi čas a vykonáva práce. (Vlahovič, B. 1981; 241-242).

Vnútorný obytný priestor sa v rámci domu modeluje rôznym spôsobom. Obytný priestor je závislý predovšetkým na veľkosti a kvalite obytnej stavby. (Vlahovič, B. 1981; 242).Modelácia však poväčšine vychádza zo zdedených foriem, nadväzuje na nich, rozvíja ich v rámci celého súboru podmienok, ekonomických, rodinných vzťahov, ceny pozemkov a stavebnín, spoločenského postavenia a sebahodnotenia rodiny a snahy akceptáciou určitých hodnôt o zaradenie k určitému spoločenstvu či už na etnickej, regionálnej či sociálnej báze. Vyčlenenie priestoru na spanie je tiež dôležitým faktorom. Modernizujú sa lôžka a vyčleňujú sa jednotlivé postele, vybavené súčasnou lôžkovinou jednotlivca (Vlahovič, B. 1981;242) V rámci tohto procesu na Šariši evidujeme niekoľko etáp vyčlenenia tohto priestoru, ktorého vyčlenenie bol závislé na ekonomickej situácii rodiny a možnostiach zmien vo funkciách priestorov domu a následne v horizontálnom členení domu a neskôr zmene typu domu. Prvú zmenu evidujeme v bohatých sedliackych rodinách a vyčlenenie prednej izby na spanie, najprv hostí neskôr aj hospodára s manželkou a deťmi. Tento proces úzko súvisí s iným procesom – vyčlenenia priestoru na prípravu potravy - kuchyne Pre tradičné domy na Šariši paltí to čo O. Danglová hovorí o tradičnom dome v Lábe : konštrukcia tohto domu bola podriadená utilitarite, je prehľadná, racionálna. Je jednoduchá, nevytvára komplikované a dynamické napätie proporcií, naopak je skôr statická. Nie je v nej nič nepotrebné, spĺňa svoju úlohu pri čo najefektívnejšom využívaní prostriedkov. Bola teda determinovaná cieľom stavby a vtedajším stavom staviteľskej techniky a materiálom, ktorý človeku poskytovalo prostredie..... Charakter materiálu determinoval technologický postup aj výsledný architektonický tvar. (Danglová,O. 1981; 391) Stavebný typ tradičného ľudového domu je výsledkom dlhodobého, plynulého vývoja, ktorý svojim charakterom pripomína vývoj ako dôsledok prirodzeného výberu. Aj tu sa však vždy len približoval k uznávanému ideálu, a v prípade zlepšených možností rodiny stavali domy všeobecne uznávané za vhodné pre ich sociálny status. Bohatí gazdovia a hlavne Amerikáni. Poznajúc možnosti a trvácnosť, ohňovú bezpečnosť murovanej architektúry však menia stavebný typ, ktorý ostáva viac menej proporčne vzťahovo totožným s tradičným Sborník 2007

43

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava domom ale obsahuje celý rad nových prvkov, ktoré podľa našich zistení ovplyvnili výstavbu v rokoch šesťdesiatych. Ak sa obytný dom stal vo svojej oblasti typom- aj keď nebol ľuďom vnucovaný, alebo aj keď jeho tvorcovia nesledovali výrobno-ekonomický záujem sériovej výroby, stal sa im zrejme preto, že v rámci daných možností najlepšie uspokojoval nároky ľudí na bývanie. Ako typ bol zovšeobecnením dosiahnuteľnej dokonalosti, vzniknutej na základe kompromisu medzi potrebami a možnosťami ľudí v danej oblasti. Avšak nielen to. V mnohých obciach je navyše nápadná aj poslušnosť celkového urbanistického konceptu. Spoločenské vplyvy tak získavajú prevahu nad vplyvom osobných, individuálnych želaní úplne prirodzenou cestou. (Halabala, J. 1963;212) Kontrastne napriek neustálej proklamácii kolektívnych noriem už v medzivojnových rokoch no najmä v rokoch päťdesiatych a šesťdesiatych vo výstavbe dediny sa presadzuje individuálny záujem, osobné normy, ktoré porušujú overené spôsoby výstavby často s privlastňovaním si oprávnenosti a pravdivosti svojich požiadaviek či kritérií. Z hľadiska fungovania konkrétnych spoločenských mechanizmov tieto zmeny v architektúre a bývaní sú naplňovaním totožných požiadaviek v zmenených podmienkach nielen ekonomických a sociálnych, ale i techniky, technológii výroby ,materiálov a ich dostupnosti. Z tradičného domu ako rezidenčnej a hospodárskej jednotky v prevej polovici 20. storočia vo väčšine stavieb ostáva plniaca tie isté požiadavky rodiny, ale na inej ,vyššej kvalitatívnej úrovni zodpovedajúcej poznaniu, ktoré súčasne vytvárali zmenený obsah hodnotových noriem a akceptovali ekonomické možnosti konkrétnej rodiny. Okrem toho už pred prvou vojnou ale najmä v medzivojnovom období vstúpil do tohto procesu ďalší faktor a to výrobno-ekonomický záujem sériovej výroby – narástla ponuka tvrdých stavebných materiálov, objavuje sa množstvo malých tehelní, je dostupná tvrdá či už pálená a betónová škridlová krytina. Stolári dodávajú väčšie okná, ktoré začínajú byť dvojité, namiesto pece s sa objavuje šparhelt. Preberajú sa racionálne spôsoby chovu statku- betónové hnojiská , žumpy na močovku, ktoré mali charakter dvora i celej stavby, tento trend prebieha hlavne v čase od roku 1939 po 1945 v súvislosti s angažovanosťou štátu na modernizácii dediny. A tak na jednej strane sa plakalo nad kultúrnymi stratami odklonu od hodnôt tradičnej architektúry na druhej strane sa všemožne podporovalo používanie produktov priemyselnej výroby stavebných materiálov. Na rozdiel od obdobia po druhej vojne však zmenené formy výstavby, zmena materiálu, kvality bývania sa deje viac-menej prirodzeným spôsobom aj touto formou prenikajú vo väčšej alebo menšej miere regulačné mechanizmy pokrývajúce nielen potreby hodnotových orientácii, ktoré zmenili svoj obsah a mali veľký vplyv na razanciu a rozsah zmien, ale i prispôsobovanie stereotypom majúcim svoj pôvod v členení a funkciách, tradičného dumu a jeho proxemike vo vzťahu k dvoru, komunikácii susedným domom.

Tak vznikali mnoho krát javy ako - zmena proporcionality domu, hlavne použitím nových stavebných materiálov a krytín. -dekoratívne členenie alebo výzdoba fasád , ktorá má tiež korene v porušení proporcionality a „prázdnemu“ pôsobeniu veľkých plôch nového domu. 44

Sborník 2007

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava kde pokrývanie potrieb v menšom priestore alebo dokonca jednom si vyžadovalo omnoho vyššie nároky na vybavenosť a funkčnosť mobiliáru ekonomicky dobre situovaná časť obyvateľstva modernizuje svoje bývanie a tomu zodpovedá aj modernizáciu samotných domov Pri hľadaní jedinečných kultúrnych hodnôt ktorých ochrana by mala byť aj spoločenskou záležitosťou ba priam jedným z cieľov kultúrnej politiky štátu pri zachovávaní kultúrneho dedičstva musíme brať do úvahy aj spôsoby vzniku etno-kultúrnych inovácii, ktoré ovplyvňujú bývanie i výstavbu. Ak hovoríme o etnokultúrnych informáciách hovoríme už o forme ktorú prijíma spoločenstvo ako normu. Inovácie poznáme troch typov: a/ spontánna- bez pôsobenia akýchkoľvek vonkajších vplyvov, b/

stimulovaná- pod priamym vplyvom vonkajších impulzov, ale nemá charakter vzájomnej podmienenosti

c/ prevzatá- spätá s priamym vonkajším vplyvom. / Arjtjunov,1982,1O. Inovácia však nutne prechádza procesom tzv. optimálnej adaptácie k sociálno-historickým a prírodným podmienkam daného spoločenstva. Osvojenie kultúrnej informácie sa deje ako mimovoľne tak vedome .Mimovoľné osvojovanie si informácie ako sa zdá je starší spôsob, keďže sa zakladá na imitatívnych schopnostiach človeka a tento spôsob dodnes ostáva prevládajúcim či kľúčovým. /Kobičšanov 1973 :5/ - objavujú sa nevyužívané, alebo málo využívané reprezentačné priestory domu vybavené najnovším nábytkom. Dôraz bol kladený na použitie nových materiálov a konštrukcií (tehla, betón, železo ) a účelné členenie vnútornej dispozície priestoru. Vyšší hygienický štandard a viac súkromia jednotlivých členov domácnosti. Vo výstavbe tohto obdobia sa mení charakter jednotlivých priestorov aj rozmiestnenie vybavenia interiéru. Kuchynské funkcie a s nimi aj vybavenie interiéru – pec, lyžičník, misník, lavička na vedrá s vodou sa presúva z prednej izby do kuchyne. V izbe a komore sa vytvára spacia časť - posteľ, kolíska, jedálenská časť každodenného stolovania ostáva v kuchyni, sviatočné a reprezentatívne stolovanie sa ostáva v prednej izbe a tak aj tu niekedy môžem nájsť podobné vybavenie ako v kuchyni - stôl, lavice, lavičky, rám, fogaš. Predmety dekoratívneho a religiózneho a kultového charakteru sa sústreďujú do prednej reprezentačnej miestnosti. No v porovnaní s výstavbou po druhej vojne požiadavky ľudí na domy v prvej polovici 20. storočia sa posúvajú, ale podobne ako v tradičnej architektúre sú maximálne vyvážené. Vo vonkajšej podobe domu sa ich tvár mení a to hlavne pod vplyvom profesionálneho staviteľstva, ktoré pokrýva v tom čase požiadavky výstavby. Zatiaľ čo hlavná časť obyvateľstva žije v tradičných drevených domoch s pôvodnou dispozíciou Sborník 2007

45

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava V každom spoločenstve prebieha sebaorganizovací proces, ktorý sa prejavuje v nepretržitom kritickom zhodnocovaní poznaných stereotypov a ich optimálnej adaptácii v konkrétnom čase na konkrétne podmienky konkrétnym jedincom, pričom adaptácia v sebe obsahuje ako časť pôvodnej informácie, tak inovačnú stránku vychádzajúcu z poznania /vzdelanie a rozsah informácií daného jedinca/ pričom neustále prebieha aj proces zhodnocovania. Zhodnocovanie sa deje v súčasnej spoločnosti vedome a podvedome, často súčasne v jednom človeku a súčasne a nepretržite v celom spoločenstve, v rôznych úrovniach vzťahu k predmetu zhodnocovania, rôznej dynamike a intenzite.

46

Sborník 2007

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava

Proces sebaorganizovania spôsobov odovzdávania je procesom zloženým z viacerých komponentov a spôsobov, ktoré sú rôznej emocionálnej úrovne.

Je to a/ priame získavanie informácií cez vlastnú recepciu javov a skutočností -hovoríme o poznatkoch, b/ sprostredkovanú priamo ,bezprostredne od iného jedinca ako jeho poznanie skutočnosti . c/ technické spôsoby - závislé od úrovne vývoja technických foriem komunikácie Praktická skúsenosť zohráva dôležitú úlohu pri tvorbe názorov. Norma je názor , ktorý má regulatívny účinok na človeka alebo je funkčná ako mierka nástroj hodnotenia /Pauer J,1984:218/. Hodnotenie inovácií prvkov bývania v obmedzenom časovom horizonte naráža na mnohé úskalia relatívnosti, špecifičnosti a všeobecnosti javov ako takých keď prvky kultúry jednej generácie, niekoľkých priľahlých generácií alebo určitého teritória nemusia ležať v hraniciach celo-etnickej tradície. Takéto prvky kultúry radíme k móde a aj keď môže veková skupina a priľahlé generácie niesť znaky tejto módy celý život. Výstavbu prvej polovice 20. storočia na hornom Šariši napriek je rozsahu a zjavnej inovačnej stránke vzhľadom na tradičnú kultúru môžeme považovať skôr za módu, keďže následne etapy individuálnej výstavby až na malé výnimky na ňu nenadväzujú. Takto vo výstavbe prvej polovice 20. storočia na Šariši je aplikovaná celá rada nových prvkov – tehla, škridla, eternit, betón, štukatúra, farebnosť. Špecifickým postavením v štruktúre výstavby ich vzájomný vzťah vytvára z rady prvkov špecifiku charakterizujúcu etnografické spoločenstvo horného Šariša vzhľadom na iné spoločenstvá tešiace sa z rovnakých produktov priemyselnej výroby. Pri skúmaní týchto javov sa pozornosť zväčša upriamuje na príčiny , ktoré sa hľadajú v kultúrnom pôsobení iného prostredia alebo etnika či informačných zdrojov technického

typu. Namiesto či povedľa sledovania takýchto príčin by bolo potrebné sledovať procesy a podmienky prijímania, vzniku a modifikácie kultúrnych stereotypov, výhodných a akceptovateľných postupov či riešení životných situácií jedincami, kolektívmi i celými kultúrami. Z modelových situácií vyplývajú pomerne jednoduché zásady tradičných praktík chovania človeka v dome, lenže každá zmena sociálnych podmienok mení jeho možnosti a vedie k adaptácii tradičného jednania. Tento komplex zmien prebiehal v celej minulosti od osídlenia, v období pred industriálnom a v industriálnom sa tieto procesy zrýchľujú „//Langer, J. Bočková, H. 1999:65/. Pôdorys. Na jednej strane stály príčiny formovania pôdorysu , a to bol prostý civilizačný vývoj a jeho podmienky hospodárske, sociálne a prírodné, a na druhej strane morfológia samostatne sa vyvíjajúcich prvkov: vnútorného členenia, jeho funkčného využitia, systém vykurovania, komunikačné riešenie a iné menej podstatné . Pôsobenie jedných na štruktúru druhých vytváralo miestne dobové formy v nespočetných variantoch. Jiří Langer- Helena Bočková : Dům v Karpatech Rožnov od Radhoštěm 1999. s. 45 Bývanie je samozrejme úzko späté s vonkajšou formou staviteľstva, architektúry. Nielen že je späté, ale požiadavky bývania výrazne ovplyvňujú konečnú podobu stavby. Na jej výslednú podobu však vplývalo veľa ďalších faktorov ako sociálnych tak hodnotových, ale i rozvoj výrobných prostriedkov a materiálov. Vývoj architektúry na súčasnom slovenskom vidieku formovali mnohé, často úplne protikladné tendencie. Dramatické 20. storočie zanechalo v zástavbe slovenskej dediny mozaiku architektonických foriem, ktoré z formálnej i obsahovej stránky nemá čo spájať! Stavebný vývoj slovenského vidieka vlastne vyjadruje vývojový oblúk medzi začiatkom a koncom 20. storočia- sociokultúrnu transformáciu konzervatívnej agrárnej spoločnosti s mnohými semifeudálnymi prvkami smerom k sproletarizovanému rurálnemu obyvateľstvu, ktoré ale stále neprešlo zavŕšením modernizačného procesu. Ktorého hodnoSborník 2007

47

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava tové orientácie , spotrebné modely a životné očakávania sú už dávno mimo kontextu tradičných hodnotových a selektívnych systémov, ale zároveň sa iba čiastočne priblížili k hodnotám, normám a sociálnym a kultúrnym vzorom modernej globalizujúcej/ podčiarkol M.M./ sa spoločnosti. Zatiaľ čo prvé desaťročia 20. storočia sú obdobím kontinuálnej transformácie tradičnej ľudovej architektúry, charakter modernizačných procesov tridsiatych a štyridsiatych rokov sa odráža už v zásadnejších premenách vidieckej architektúry , ktorá však stále kontinuuje mnohé znaky tradičnej stavebnej kultúry, znamená druhá polovica storočia zásadné prerušenie vývojovej kontinuity. Stavebné formy realizované v tomto období vyjadrujú hodnotový chaos a kultúrnu dezorientáciu sproletarizovaných /kovo/roľníkov a sú vonkajším materializovaným prejavom sociálnej a kultúrnej nivelizácie vidieckej society. /Podoba, J.: 2001:69/

o definíciu pojmu. In: Zborník SNM LXXXI, Etnografia 28, 1987 .str. 283- 288.

Procesy zániku tradičného roľníckeho domu sa v priebehu 20. storočia riadil spočiatku skôr adaptačnými stratégiami, od druhej polovice storočia nadobudli charakter rýchle a dynamickej negácie historických foriem rurálnej architektúry.( Podoba J. 2001.70)

Markuš Michal: Súčasný stav bádania o ľudovej strave na Slovensku. Slovenský národopis 18, 1969, s.493-549.

Literatúra:

Antisferová Elena: Kultúrne roč.II,č.7,1.7.96 str . 4-5.

typy

architektúry

.Originál

Arjutjunov S.A.:Obyčaj, rituál ,tradícia .S.E.2,1981 str.99/ Arujunov S.A.:Processy i zakonomernosti vstupľenja inovacii v kuľturu etnosa.S.E. 1,1982, str.9 Arjutjunov,Markarjan,Mkrtumjan : Probľemy issľedovanja kuľtury žizneobespečeňja etnosa.In Sovetskaja etnografija 2,1983 str.27/ Bromelj J.V.: Očerki teotii etnosa,Moskva 1983 Brožík V. Hodnoty normy a projekty sveta Bratislava Epocha 1969 s.69- 70 Čukan ,J, Halmová,M.: Determinanty spôsobu života v baníckych obciach v okolí Železníka. Slovenský národopis 39,1991, s. 402-411. Danglová Oľga, Pokus o analýzu výtvarnej kultúry bývania na súčasnej dedine. Slovenský národopis 29,2-3/1981 s. 390- 404. Danglová Oľga : Tradičné prvky v súčasnej kultúre bývania. Slovenský národopis 33, 1985, 2-3 s. 386 Fedaka P.M.: Vnutrišne planuvanja ta interier narodnoho žitla Zakarpaťja ( druha polovina XIX.-počatok XX.stolitja). In: Narodna tvorčist ta etnohrafija No.5,1985 s.32-39. Frolec Václav: Některé problémy studia vztahů mazi městým a vesnickým domem. Slovenský národopis 25,1977,s. 435. Durand Jean -Joules: Kulturna tradicija i wiedza ludowa. Konteksty 1997, N. 1-2 , s.120. Halabala Jindřich: Co je živé v tradicích našeho lidového bydlení. Umění a řemesla 1963,4,s. 211. Kobičšanov Ju.M.: Etnos i informacija. In: Semiotika sredstv massovoj informacii. Moskva 1973 Koláček Stanislav: Příčiny malého užívaní nízkych forem bytové výstavby. Praha 1970 Koma Ján : K niektorým otázkam výskumu kultúry bývania na dedinách Šariša v súčasnosti.Nové obzory 29,1987,s.243-250. Konovalov A.V.- Timofejev E.J:. Etnografický predmet - pokus 48

Sborník 2007

Kovačevičová Soňa :Doklady k centrálne regulácii individuálnej výstavby na Slovensku po roku 1945. SLovenký národopis 26, 1978, 2s.343 Kovačevičová Soňa :Obnova obcí zničených druhou svetovou vojnou v kontexte tradícií ľudovej architektúry na Slovensku. Slovenský národopis 28, 1980, 2, s. 322. Kovačevičová Soňa : Vzťahy medzi ľudovým a mestským staviteľstvomna Slovenku v minulosti a dnes. Slovenský národopis 43,1995,1,s.20 Langer Jiří, Bočková, Helena : Dům v Karpatech a přilehlých oblastech balkánskych. Rožnov od Radhoštěm 1999. Mackova Libuše: Průzkum požadavků na řešení obytných domů na vesnici. Výskumní ústav výstavby a architektúry. Praha 1965

Mešša Martin: Vývoj a niektoré spoločenské determinanty individuálnej výstavby v regióne horného Šariša / l900- 1995/.Slovenský národopis 44,1/1996 str.5-44. Mjartan Ján : Bývanie bezzemkov a robotníkov na Horehroní. Slovenský národopis 18, 1970, 2, s. 223-245. Pauer Jozef : Svetonázorové súvislosti noriem v hodnotení architektúry .Architektúra a urbanizmus 18,1984 č.4 / Podoba Juraj: Pretrvávanie tradičných prvkov v súčasnom spôsobe bývania v obci Veľké Zalužice. Slovenský národopis 33.1985,23,s.365-384. Podoba Juraj“ Odraz sociálnej štruktúry na vývoji stavebnej kultúry a bývania na slovenskom vidieku. Slovenský národopis 38,1990,1-2 s. 160 Podoba Juraj: Stavebná kultúra slovenského vidieka ako odraz konfliktných procesov kultúrnej a hodnotovej kontinuity a diskontinuity. In: Zmeny v hodnotových systémoch v kontexte každodennej kultúry. Výsledky výskumov roku 1992.NU SAV Bratislava 1992 s. 47- 57. Podoba Juraj: MODERNIZÁCIA NA PRELOME STOROČÍ: Kultúrna zmena ako faktor rozvoja a súčasne zániku tradičnej rurálnej architektúry. Slovenský národopis 49 1/2001 s-65- 75. Podoba Juraj : Riešenie rezidenčných problémov mladých manželov v tradičnom dedinskom prostredí. Slovenský národopis 37,1989,1-2s.89-96. Podoba Juraj : Miesto letných kuchýň v tradičnom a súčasnom spôsobe bývania. Národopisné informácie č.2.1984, s 65-69. Pranda Adam : Formovanie nového systému hodnotových orientácií na súčasnej slovenskej dedine. Slovenský národopis 26, 1978,2, s.235-268. Slavkovský Peter: 60 rokov činnosti Valašského múzea v prírode. Slovenský národopis 34 /1986, 3, s.488-492./ Souček Jan:Vztah rolnického a měšťanského obydlí ve Strážnici. Slovneký národopis 25, 1977, 3, s 474-478. Sopoliga Miroslav: Horizontálne členenie ľudového domu na Slovensko - Poľsko- Ukrajinskom pohraničí na východnom Slovenku. Slovenský národopis, 24, 1976, 2 s.290-303 Stoličná Rastislava: Vplyv rodiny na udržanie tradičných prvkov v stravovaní. Slovenský národopis 31, 1983/3-4, s.569-571 Stoličná Rastislava: Tendencie v stravovaní dedinského obyvateľstva Slovenska pred a po druhej svetovej vojne. Slovenský národopis 35 1/1987, s.91-101 Svobodová Jana: K podílu brněnských architektů na řešení by-

PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby Bratislava tové otázky ve 20. a 30. letech 20. století. Slovenský národopis 35, 2-3/1987, s.437-439. Valentová Viera :Súčasné premeny bývania v družstevnej dedine Sebechleby. Slovenský národopis 27, 1979, s. 243-253. Valentová Viera: Univerzálne prvky a regionálne špecifickosti vo vývoji súčasného ľudového interiéru. Slovenský národopis XXIV, 1976, s. 583-586. Viera Valentová :Univerzálne prvky a regionálne špecifickosti vo vývoji súčasného ľudového interiéru.Slovenský národopis 24, 1976, 4 s.583-586. Valentová Viera : Súčasné hodnotové orientácie vidieckeho obyvateľstva vo vzťahu k tvorbe interiéru. Slovenský národopis. 33, 2-3, s. 414. Vlahovič Breda: Prieskum bytov a kultúry bývania v novovybudovaných sídlach v oblasti Železných vrát. Slovenský národopis 29, 1981, 2-3, s. 240-244. Vlasova V.B.: Ob istoričeskich tipach orientacii tradicii S. E.2, 1981 str. 112/

+ Syntagmatická os usporiadania sa prejavuje vtedy, keď sa rôzne prvky spájajú do reťazcov správnych zo sémantického i gramatického hľadiska. Pravidlá určujúce správnosť reťazca sú určujúce. /v číslicach postavenie čísla určuje či vyjadruje jednotky desiatky stovky atp. / Paradigmatická os usporiadania sa prejavuje v tom, že každý prvok tohto reťazca vyberáme z určitého počtu prvkov s jednotnou zmyslovou osnovou /paradigmy/ .Rozhodujúcim je práve to aký prvok vyberieme. /v číselnom zápise vyberáme z paradigmy - 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a vybratá číslica vyjadruje presne koľko desiatok, stoviek atď. máme./ Teda každá číslica je usporiadaná paradigmaticky i syntagmaticky. ++ Prion z anglického názvu proteinová infekčná častica nazval Prusiner vtedy najmenšiu organizovanú časť génu virov. Poradie nukleotidov v nukleových kyselinách čo je vlastne geometrická informácia, ktorá určuje poradie aminokyselín v bielkovinách určuje charakter génu. O funkcii bielkoviny rozhoduje jej priestorový tvar. Normálne priony obsahuje každá proteinová častica génu, ochorenia ľudí a zvierat však spôsobujú patogénne priony.

Sborník 2007

49

Mgr. Štancelová Zuzana, Mgr. Majtan Vladimír; KPÚ Žilina

Čičmany - obnova dediny po požiari v roku 1921. Oživenie miestnej stavebnej tradície. Mgr. Štancelová Zuzana, Mgr. Majtan Vladimír; KPÚ Žilina Obec Čičmany leží pri prameňoch rieky Rajčanky na konci Rajeckej doliny v pohorí Strážovských vrchov. Od Žiliny, do okresu ktorej patria sú vzdialené približne 40 km. Do povedomia verejnosti sa Čičmany dostali na sklonku 19. storočia. Na Národopisnej výstave českoslovanskej, konanej v roku 1895 v Prahe, bola obec predstavená a prezentovaná replikou čičmianskeho poschodového domu, ktorá bola postavená podľa plánov architekta Dušana Jurkoviča. Výstava vzbudila veľkú pozornosť, čo sa odzrkadlilo i na zvýšenom záujme odbornej verejnosti o Čičmany. Práve vďaka tomuto záujmu sa podarilo Čičmany zachrániť ako pozoruhodnú národopisnú lokalitu po ničivých požiaroch v 20. storočí. Najvýraznejšími znakmi tradičnej čičmianskej architektúry sú ornamentálna výzdoba vonkajších zrubových stien, poschodový typ zrubového domu a existencia podkrovných obytných komôr v prízemných domoch. Výstavba zrubových domov začala v Čičmanoch ustupovať začiatkom 20. storočia. Tento ústup bol zapríčinený nielen prirodzeným vývojom architektúry, ale najmä požiarmi (1907, 1921, 1945), ktoré ešte viac urýchlili tento proces. Požiar v roku 1907 zničil stred obce. Hoci viacerí majitelia zhorených domov pokračovali v tradičnej zrubovej architektúre, ale už s modernými úpravami, väčšina pohorelcov si začala stavať domy murované kryté pálenou škridlou, či plechom. Pri ich výstavbe sa neuplatňovali prvky miestnej zrubovej architektúry, ale do obce prenikli cudzie vplyvy prostredníctvom čičmianskych vandrovných remeselníkov

DOM Č.283, POSTAVENÝ PO POŽIARI V ROKU 1907 50

Sborník 2007

a obchodníkov. Výrazne profilovaná korunná rímsa, šambrány okolo okien, veľké šesťtabuľkové okenné výplne, to sú architektonické prvky prevzaté hlavne z mestského prostredia. Stred obce sa novu výstavbou zmenil z voľne rozptýlenej na radovú. (obr.č.1) Druhý požiar v roku 1921 zasiahol do vývoja architektúry v obci najradikálnejšie. Požiar zničil celý dolný koniec obce, čo bolo 49 obytných stavieb s priľahlými hospodárskymi objektmi. Zaujímavé je, že nová výstavba pohoreniska sa z vonkajšieho podnetu vrátila k starým tradíciam, od ktorých sa svojim prirodzeným vývojom odkláňala. Bol to de facto krok späť, ktorého hlavným cieľom bolo zachrániť postupne sa strácajúcu, pre Čičmany charakteristickú architektúru, a to znovuoživením miestnej stavebnej tradície. Záujem Československej republiky, presnejšie Ministerstvo pre správu Slovenska, zasiahnuť do spôsobu obnovy vyhorenej obce, inicioval predchádzajúci záujem odbornej verejnosti (architekt Jurkovič, profesor Vydra, profesor Chotek a mnohí ďalší) o Čičmany ako o jedinečnú národopisnú lokalitu. Štátne úrady poskytli subvenciu pozostávajúcu zo štátnej podpory v núdzi, podpory podľa zákona o podpore stavieb a najmä darovaného stavebného dreva. Štátna pomoc bola viazané na podmienku, že sa v obci bude stavať v miestnom tradičnom štýle – zrubové stavby pokryté dreveným šindľom. (obr.č.2) V začiatkoch výstavby došlo k zásadnej zmene, ktorá ovplyvnila konečnú podobu a urbanizmus obce. Bez akéhokoľvek stavebného či pamiatkového odborného dozoru štátny geometer preparcelizoval zhorenisko podľa požiadaviek miestnych ľudí. Týmto sa zmazalo dovtedajšie typické pôdorysné usporiadanie Čičmian, ktoré rešpektovalo formu bývania vo veľkorodine, kedy na časti rodinného gruntu sa stavali domy veľkorodinné alebo domy osamostatnených rodín. Pri parcelácii boli vytýčené nové ulice, kolmé na pôvodnú hlavnú cestu, čo následne spôsobilo, že sa z Čičmian stala obec s radovou zástavbou. Na mieste pôvodných 40 hospodárskych dvorov, sa novým rozparcelovaním realizovalo až 60 domov s hospodárskymi stavbami. Hoci sa pri stavbe nových domov dodržiavala požiadavka štátu o realizovaní nových stavieb z dreva, tesári ktorí pochádzali z okolitých obcí vnášali do zrubových stavieb nepôvodné cudzorodé prvky.

Mgr. Štancelová Zuzana, Mgr. Majtan Vladimír; KPÚ Žilina Obe tieto skutočnosti prinútili Vládny Komisariát na ochranu pamiatok na Slovensku, od roku 1922 premenovaný na Referát na ochranu pamiatok na Slovensku, zabezpečiť si hlavný dozor nad pokračujúcou zástavbou pohoreniska. Vládny komisariát bol viazaný novou parceláciou, a jedinou možnosťou ako zasiahnuť do ďalšej výstavby Čičmian bol zastavovací plán a vypracovanie typových projektov nových usadlostí. (obr.č.3) Nakoľko úrad nemal dostatočne veľký počet technických zamestnancov, plány základných typových domov objednal u architekta Merganca, ktorý pri ich realizácii spolupracoval s architektom Jurkovičom. Pri architektonických návrhoch boli viazaní zachovaním typickej miestnej architektúry s možnosťou úprav vyhovujúcim vtedajším hygienickým a účelovým kritériám. Začiatkom roka 1923 boli dokončené tri typové plány domov. I. typ - najmenší, s najjednoduchším pôdorysom pri najmenšej spotrebe materiálu. Šírka obývanej časti má 5 m, dĺžka 12,5 m. Celý objekt, i s pristavanou koniarňou, malou stodolou a holohumnicou má dĺžku 23 m. Konkrétny dom, ktorý sa stal predlohou pre tento typ sa dosiaľ nepodarilo zistiť. II. typ - rozmery obývanej časti 6x12 m. Na poschodí sú tri komory, v štíte pavlač. Hospodárske stavby sú umiestnené zvlášť. Predlohou pre architektonický návrh sa stal Bakulov dom. (obr.č.4) III. typ - veľký, rozmery obývanej časti 6x12 m. Na poschodí má okrem jednej komory ešte obývaciu izbu a po jednej strane prebiehajúcu pavlač podobne ako aj na štítovej strane. Plány boli spracované podľa zachovaného poschodového domu na Joklovom grunte. Uvedené typy domov boli vypracované s tým, že priamo na mieste sa budú podľa potreby a požiadaviek stavebníkov v detailoch prispôsobovať. Okrem toho bol vypracovaný Protokol o stavebných podmienkach výstavby Čičmian po požiari na základe miestnej obhliadky zo dňa 26.8.1922. Pohorelci sa svojim podpisom pod protokol zaväzovali k rešpektovaniu a dodržiavaniu šiestich podmienok, medzi inými i tieto: 2

riadiť sa situačným plánom spracovaným štátnym referátom na ochranu pamiatok

3

domy budú realizované z dreva, pokryté dreveným šindľom napusteným karbolínom, krytiny ako plech, lepenka a eternit sú vyslovene zakázané

4

odvod dymu zabezpečiť murovaným komínom

5

stavby, ktoré boli vytvorené pred vydaním týchto pravidiel a bez povolenia príslušných úradov upraviť s prihliadnutím na to, aby náklad na ne nebol mimoriadne citeľným zaťažením stavebníka

Protokol obsahoval i ďalšie podmienky, ktoré mali eliminovať riziká vzniku ďalšieho požiaru. Pokiaľ stavebníci súhlasili s uvedenými podmienkami Protokolu, mali nárok na bezplatné pridelenie stavebného dreva od štátu. V opačnom prípade sa darovaná čiastka dreva dodala len v obmedzenom množstve. Rekonštrukcia obce bola ukončená koncom roka 1927. Na zničenom území i mimo neho bolo postavených celkovo 66 domov a 29 hospodárskych stavieb. Typovým plánom vyho-

vovalo 42 domov a 17 hospodárskych stavieb realizovaných v rokoch 1924 – 1927. Ostatné stavby uskutočnené počas živelnej výstavby v rokoch 1921-1923 (24 domov a 12 hospodárskych stavieb) sa odlišovali situačnými, konštrukčnými a výtvarnými odchýlkami. Spomínanými predlohami pre typy domov postavených po požiari v roku 1921 sa stali čičmianske prízemné domy postavené koncom 19. storočia a Joklov poschodový dom postavený pravdepodobne v 18. storočí. V čase po požiari zostalo zachovaných na hornom konci dediny 30 dreveníc rôznych vývojových typov - vývoj prízemných zrubových domov je najlepšie sledovateľný v stvárnení ich striech, čo priamo súviselo s potrebami pretrvávajúcej veľkorodiny až do polovice 19. storočia. Ide o najstaršie domy s valbovou strechou, domy s prelomenou valbou v dôsledku presvetlenia podkrovných komôr, mladšie typy so štítovou pavlačou až po najmladší typ domu so štítom, tvoreným podlomenicou, vlastným štítom s presvetľovacím otvorom a ukončený polkružím. (obr.č.5) Je zaujímavé, že výber domov, ktoré sa mali stať predlohou pre spracovanie typových projektov padol práve na domy, ktoré vývojovo spadali do najmladšieho obdobia a boli už ovplyvnené všeobecným vývojom ľudovej architektúry na Slovensku. Konkrétne ide o najmenší typ domu so štítom ukončeným polkružím či ihlancovitým kabrincom a podlomenicou. Z archívnych prameňoch sa presne nedozvedáme, čo viedlo Referát na ochranu pamiatok ku konkrétnemu výberu, na základe ktorého boli spracované plány. Či to bola krátkosť času na hlbší výskum v hektickom období príprav na novú výstavbu alebo to bol zámer vyjsť obyvateľom Čičmian v ústrety tým, že zvolením najmladšieho typu domu učinili zadosť prirodzenému vývoju. (Ak by nedošlo k obmedzeniam pri výstavbe nových domov zo strany štátu, s najväčšou pravdepodobnosťou by väčšina pohorelcov obytné stavby nerealizovali ako zrubové.) Väčšina pohorelcov si z ponúkaných troch typových plánov vybrala stredný typ domu, charakteristický štítovou pavlačou s arkatúrnou modeláciou, druhou nepravou podlomenicou, dvomi okienkami presvetľujúcimi podkrovie a rezbou zdobenými ostrešnicami s motívom esovky. (obr.č.6) Poschodové domy boli zrealizované tri (Radenovce, Filipovce a Podúšľovce). Najmenší typ domu v podstate nebol zrealizovaný - ani jeden dom presne nezodpovedá typovému plánu hoci ten sa mohol stať východiskom pri stavbe niektorých domov. Nové domy postavené po požiari sa oproti zachovaným domom, ktoré sa stali predlohou pre architektonické návrhy na prvý podhľad líšili zväčšením okenných výplní a ich členením, vysokým murovaným komínom, novým typom ornamentálnej výzdoby a úpravou interiéru. Okenné otvory sa zväčšili vo všetkých miestnostiach na rozmery vyhovujúce hygienickým požiadavkám. Hoci okenné výplne vychádzali z miestnej analógie (dvojité dvojkrídlové štvor – alebo šesť- tabuľkové), našli sa i majitelia domov, ktorí osádzali v tej dobe moderné výplne reflektujúcich súčasné architektonické trendy, ktorých pôvod treba hľadať v urbánnom prostredí. Jedná sa o výplne s profilovanými priečnikmi a vonkajšími rámami. Ako novum sa v Čičmanoch objavuje združené okno alebo trojdielna okenná výplň.

Sborník 2007

51

Mgr. Štancelová Zuzana, Mgr. Majtan Vladimír; KPÚ Žilina Ornamentálna výzdoba vonkajších zrubových stien nadviazala na staršiu tradíciu výmaľby. V období pred požiarom ornamentálna výzdoba na zrubových domoch ustupovala celo bieleným stenám. Z tohto dôvodu nebol návrat k ornamentálnej výzdobe prirodzený, ale retrospektívny, čo zapríčinilo vznik nového typu výzdoby. Hoci vychádza zo staršej tradície, na zrubových novostavbách sa vyznačuje novou kompozíciou, ornamentálnymi prvkami a prevedením. Oproti predchádzajúcemu obdobiu sa maľovalo výlučne len vápnom s pomocou tenšieho štetca, čoho výsledkom boli užšie línie a väčší kontrast vápenných ornamentov na tmavých trámoch napustených konzervačnými nátermi. Každá výzdoba domu mala byť osobitá, ale s použitím typických ornamentálnych vzorov a ich kompozícií. Nová výzdoba prevzala ornamenty a prvky z tradičnej maľby a doplnila ich novými vzormi prevzatými z miestnej výšivky (kosoštvorce, geometrizovaný srdcovitý tvar, ornament v tvare ležiaceho „S“, kruh a zaoblená forma srdca). (obr.č.7) Nové vzory sú ďalej rozvíjané, upravované a vytvárajú spojením väčšinou dvoch základných motívov zložitejší ornament. Touto úpravou už maľba nie je závislá na tektonike zrubovej stavby ale zrubová stena je chápaná ako voľná plocha, na ktorú sú kladené ornamenty rozdielnych rozmerov. Striedajú sa tak nerovnako vysoké pásy so zložitejšími ornamentmi presahujúcimi viac trámov s jednoduchými, zaberajúcimi len šírku jedného trámu. Výtvarne sú zdobené priečelné a vstupné domové steny, na niektorých domoch i pohľadovo vnímateľné zadné steny a to od podmurovky až po strechu a miestami sa zdobí i štítová stena viditeľná v pozadí pavlače. Nárožia stavieb a domové priečky sa nebielia, ale zdobia sa napríklad motívom ležatého kríža či srdcovým alebo kruhovým motívom. Ani v tomto období, podobne ako v predchádzajúcich, sa nezdobia steny hospodárskych stavieb. Je pozoruhodné, že pri výmaľbe poschodových domov sa prikročilo k tradičnej výzdobe, ktorá bola pred požiarom charakteristická len pre poschodové domy. Išlo o také rozvrhnutie presne stanovených ornamentálnych prvkov, ktoré rozčlenili zrubovú stenu na polia ornamentmi ohraničené a maľbou nedotknuté. V interiéri domu zostáva zachovaná pôvodná dispozícia prízemia – izba, pitvor - kuchyňa, komora. Pôvodný vstupný priestor sa zmenil na kuchyňou, v ktorej je umiestnený murovaný sporák s chlebovou pecou. Postupne bol odstraňovaný a nahradený elektrickým sporákom. Izba plní obytnú funkciu spolu aj s komorou, ktorá sa mení na zadnú izbu. Podlaha vo všetkých miestnostiach je drevená dosková. Hoci sa v plánoch prízemných domov rátalo s viacerými podkrovnými komorami, zrealizovala sa vždy len jedna komora vsunutá do priestoru podkrovia situovaná nad izbou. Pre svoje malé rozmery sa nevyužívala na obytné účely, ale mala len funkciu skladovaciu a v podstate bola iba prvkom trpeným. Nová výstavba obce po požiari v roku 1921 je ojedinelým príkladom zachovania pôvodných architektonických typov, ktoré by prirodzeným vývojom zanikli už niekedy v polovici 20. storočia tak, ako v iných obciach s podobným charakterom výstavby. S pomocou štátnych orgánov a záujmu odbornej i širokej verejnosti sa podarilo podstatným spôsobom ovplyvniť podobu obnovovaných domov vypracovaním typových plánov domov architektmi Mergancom a Klimešom a zabezpečením stavebného dozoru. Z tohto dôvodu môžeme hodnotiť túto akciu ako významný pamiatkarsky počin, kedy zachované zrubové domy neboli individuálne chránené napr. prenesením do skanzenu, ale nová výstavba bola podriadená 52

Sborník 2007

miestnej stavebnej tradícií. Z dlhodobým odstupom času sa však ukazuje i odvrátená strana tejto pamiatkarskej akcie, ktorú riešitelia v 20. rokoch minulého storočia však nemohli ovplyvniť. Z archívnych prameňov sa dozvedáme, že pohorelci z Čičmian riešenie problému vyhoreného dolného konca obce navrhnuté Referátom na ochranu pamiatok prijali ani nie tak z presvedčenia zachovať tradičný čičmiansky ľudový dom ako etnografický fenomén na území vtedajšieho Československa, ako skôr pre ekonomickú výhodnosť celého projektu. Ako už bolo spomenuté, nebyť štátnej subvencie, obyvatelia Čičmian by v minimálnej miere stavali zrubové novostavby; trend murovaných domov začal už po požiari v roku 1907. Aký bol v prevažnej miere skutočný záujem o záchranu pamiatok tradičného ľudového staviteľstva zo strany miestneho obyveteľstva dokumentuje dohadovanie sa rodiny Joklovcov s Referátom na ochranu pamiatok o odkúpenie známeho poschodového domu z ich rodinného gruntu. V tom čase bol tzv. Joklov dom v zlom stavebno-technickom stave a Joklovci nemali záujem na jeho rekonštrukcii, nakoľko ich záujmom bola práve výstavba murovaného rodinného domu. Ako ústretový krok navrhli Joklovci Referátu odpredaj drevenice. Niekoľkoročné ťahanice skončili prevozom Joklovho domu do Prahy a dnes na jeho pôvodnom mieste stojí murovaný dom. Úvahy Čičmancov sú celkom pochopiteľné – v čase, keď sa mení charakter vidieckej architektúry na severnom Slovensku z drevenej na murovanú, sú práve oni pod tlakom štátnych inštitúcií a verejnosti, aby ich obec bola obnovená v tradičnom duchu, čo priamo ovplyvňuje aj spôsob ich života. Vilém Pražák uvádza, že ešte koncom 30. rokov pociťujú v tomto smere krivdu a na nové domy si vraj dosiaľ nezvykli. Postupne od konca 40. rokov si nové domy začínajú upravovať a rozširovať úžitkovú plochu domu. Objavujú sa prvé prístavby murovaných veránd, uzatvárajú sa pavlače domov budovaných na vysokej podmurovke, realizujú sa prístavby v pozdĺžnej osi domu, „vylepšuje sa“ zrubová konštrukcia obkladom z tatranského profilu, etc.. Tieto negatívne zásahy kulminujú v 80. rokoch a v súčasnosti znova naberajú na intenzite. Je to dôsledok absencie záujmu a uvedomenia si podstaty v čom spočívajú hodnoty tvorené predošlými generáciami, ktoré sa štátne inštitúcie ale i mnohí konkrétni jednotlivci pokúšajú chrániť už takmer storočie. Bolo by však nespravodlivé nespomenúť i druhú skupinu ľudí, ktorým osud obce nie je ľahostajný. Sú to ľudia, ktorí zažili požiare, ale i mladšia generácia, ktorá sa do Čičmian vracia (hoc najmä len ako chalupári). Medzi objektmi, ktoré sú nevhodne pokryté súčasnými plechovými krytinami sa objavujú i drevenice so strechou z dreveného šindľa. Na území Pamiatkovej rezervácie ľudovej architektúry Čičmany sa zachovalo len veľmi málo ľudových domov spred požiaru v roku 1921 (z celkového počtu 32 ľudových domov evidovaných v Ústrednom zozname pamiatkového fondu len 3 sú z obdobia pred požiarom). Postupný zánik tradičnej ľudovej architektúry v Čičmanoch podnietil štát v roku 1977 vyhlásiť Čičmany za pamiatkovú rezerváciu ľudovej architektúry.

PhDr. Jitka Matuszková; NPÚ úop v Brně

Lidové stavitelství 1. poloviny 20. století na jižní Moravě a v centrálním Polsku – srovnání a charakteristika PhDr. Jitka Matuszková; NPÚ ÚOP v Brně Ve svém příspěvku bych chtěla poukázat na dva regiony navzájem vzdálené geograficky i užitím stavebního materiálu. Inspirovala mě k tomu návštěva centrálního Polska v okolí Łodzi. Je to etnografická oblast Mazowsze, rozkládající se v povodí střední Wisły a jejích přítoků: Bzury, Pilicy, Narwi a Wieprza. 1 Název oblasti je původu historického podle někdejšího stejnojmenného knížectví, které teprve v roce 1526 přičlenil král Zygmunt I. k polskému království. 2 V této oblasti leží ves Brzustów (Województwo: łódzkie, Powiat: tomaszowski, Gmina: Inowłódz, počet obyvatel: 950), která je nejdelší ulicovkou v tomaszowském okrese. Nejbližšími městy do vzdálenosti 10 km jsou Inowłodź a Tomaszow Mazowiecki. Obec sice leží v oblasti starého kulturního osídlení, avšak první zmínky o ní pocházejí ze 17. století. 3 V Brzustowě se narodil se zde malíř Jan Chełmiński (Brzustów 1851- Nowy Jork 1925) 4 a odehrává se v něm děj film Jańcio Wodnik, který v roce 1993 natočil podle vlastní novely Jan Jakub Kolski. 5 V obci je památkově chráněno pět domů pocházejících z přelomu 19. a 20. století a z 20. let 20.století, vojevodský památkový úřad však nemá kromě fotografií a katalogizačních listků bez jakýchkoliv popisů, žádnou jinou dokumentaci k historii a stavitelství v Brzustowě. Tak jako na většině území písčitého Polska se i zde na Mazovszu stavělo

http://encyklopedia.pwn.pl/ haslo.php?id=4575072, 15. 7. 2007 2 Srov. Oskar Kolberg: Mazowsze. Obraz etnograficzny. Tom I. Kraków 1885, s. 3. 3 http://www.tomaszow.pl/encyklopedia/ ?haslo=390, 16. 7. 2007. Srov. též Słownik geograficzny Królewstwa Polskiego i indych krajów słowiańskich. Tom I. Warszawa 1880, s. 428. 4 http://www.inowlodz.pl/portal2/index.php ?id=117&reffrom=0&ref=17, 16. 7. 2007 5 http://www.estiej.republika.pl/ janciowodnik.htm 6 Ignacy Tłoczek: Polskie budownictwo drewniane. Wrocław-Warszawa-Krak ów-Gdańsk, Zaklad Narodowy imienia Ossolińskich 1980, s. 82. 7 Tamtéž, s. 85. 8 Jan Bystroń: Etnografia Polski. Warszawa, Czytelnik 1947, s. 18. 9 Tadeusz Chrzanowski-Ksawery Piwocki: Drzewo w polskiej architekturze i rzeźbie ludowej. Wrocław-Warszawa-Krakó w-Gdańsk, Zaklad Narodowy imienia Ossolińskich 1981, s. 17-18. 10 Ignacy Tłoczek, o. c., s. 38. 11 Ewa Zawiejska: Fotografie Kazimierza Wecla – budownictwvo ludowe. In: Prace i materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria etnograficzna 29, 1989-1990, s. 95-97, 32 foto. 12 Srov. např. webovou stránku koszmary architektury: http://raider55.blox.pl/html/1310721,26214 6,169,170.html?9,1 13 Soňa Švecová: Ľudové staviteľstvo v obci Kostice. Československá etnografie 8, 1960, č. 3, s. 273–294. 1

Sborník 2007

53

PhDr. Jitka Matuszková; NPÚ úop v Brně z jediného dostupného materiálu, ze dřeva. Opřeme-li se o odbornou literaturu, domy s jizbou síní a komorou neměly větší plochu než 47m2 a tato velikost se na Mazowszu udržela u chalup selských i domů drobné šlechty až do počátku 19. století. 6 Teprve později se tříprostorový dům rozvinul do pětiprostorového se dvěma ohništi, avšak s jediným komínem, který je pokládaný za prototyp polského zemanského domu. 7 Zejména v námi sledované oblasti byl vliv početné drobné šlechty velmi silný. Právě tato drobná šlechta , zvaná zajączkowa, siara či zaściankova, „která ambicemi dosahovala zemanského dvora, kam měla také snadnější přístup, čerpala odtud nejednu formu, kterou pak v zjednodušené podobě zprostředkovávala sedlákům, s nimiž byla v trvalém kontaktu a zhusta se od nich nelišila úrovní intelektuální ani hospodářskou.“ 8 Z rozhovorů z místními lidmi vyplynulo, že dodnes je zakořeněna představa, že sedlák směl stavět dům jen štítově orientovaný, kdežto šlechtic okapově orientovaný s vchodem přímo z ulice, zvýrazněným portikem. Jak však výzkumy ukázaly, v některých oblastech převažuje štítová zástavba a v jiných okapová bez ohledu na sociální postavení. 9 Sloupový portál je přínosem pozdního osvícenství a v zredukované podobě se dostal prostřednictvím šlechtických staveb do vesnického a tím i selského prostředí. Až do poloviny 20. století stavěli v Brzustowie obytné dřevěné domy – kombinace drážkové nebo sloupové a roubené konstrukce jsou dle polské literatury pro tento kraj typické.10 Střechy byly valbové s doškovou krytinou. Opláštění staveb svisle nebo vodorovně kladenými deskami, stejně jako sedlové střechy s bedněnými štíty jsou nejspíše přínosem novostaveb v 20. století. Usuzuji tak na základě srovnání s fotografiemi starých domů, uložených v etnografickém muzeu v Łodzi. 11 Zatímco obytné domy byly stále dřevěné, chlévy se začaly budovat z kamenů vyoraných při práci na poli. I ony se kryly doškem ještě v 60. letech 20. století. Pálená cihla se ve větší míře rozšířila teprve po druhé světové válce a touha podobat se drobné šlechtě se projevovala sloupovým portikem. Pro dnešní stavební konjunkturu v Polsku je tato tendence typická, téměř neuvidíme novostavbu bez sloupů v průčelí.12 Intelektuálové posměšně hovoří o záplavě „dvururek“ (podle trubek místo sloupů). Jižní Morava, Podluží, je oblastí hliněného domu s hákovým dvorem a se souvislou okapově orientovanou zástavbou uličních a silničních vsí. Dobře situování sedláci budovali své domy z pálených cihel od počátku 20. století. Přispěla k tomu nepochybně také produkce lichtenštejnských keramických závodů v Poštorné. Tyto výrobky najdeme nejen na císařských stavbách ve Vídni, nýbrž také na obytných, hospodářských a sakrálních stavbách někdejšího lichtenštejnského panství. Obytné stavby se půdorysně příliš nelišily od domů hliněných, vyrůstaly nad úroveň terénu, protože byly podsklepené, takže do síně se vystupovalo po jednom dvou schodech, zatímco u starých hliněných staveb se do síně po schodech sestupovalo.13 V povrchové úpravě však byla patrná snaha se odlišit, pohledově se uplatňovaly pálené cihly, obklady a tvarovky. Ne vždy přišly domy při modernizaci o charakteristický prvek – gank, spojnici mezi síní a náspím. K podstatné proměně jihomoravské výstavby přispěl přechod fronty koncem 2. světové války. Mnoho domů bylo vybombardováno nebo vyhořelo. Budovaly se domy nové s využitím dobových materiálů a hygienických vymožeností. 54

Sborník 2007

PhDr. Jitka Matuszková; NPÚ úop v Brně Dodržel-li stavebník regulační podmínky (dům musel objemově a vzhledově zachovávat lokální stavební typ), dostal od státu finanční výpomoc. V té době někteří stavebníci využívali pro vyjádření své lokální identity u vchodů novostaveb pro oblast typická žúdra, později také módní ornamentální vlysy v tvrdé omítce. Současná výstavba na Podluží je regionálním vlivům zcela vzdálená. V tom vidím rozdíl mezi Poláky a námi – přes všechnu kýčovitost současné výstavby se Poláci vracejí k některým tradičním prvkům, kdežto naši stavebníci se upínají k cizím vzorům. Jen na základě letmého srovnání nelze vyslovit hypotézu, proč tomu tak je. Snad odlišnými národními povahami a rozdílnými historickými zkušenostmi.

Sborník 2007

55

Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci

Familiantské vesnice na jižní Hané (v povodí Blaty, Moravy a Bečvy) Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci Krajina jižní Hané byla vzhledem ke své poloze postupně osídlována od raného středověku. První písemné zmínky o některých obcích pochází již z 11. století a do století čtrnáctého se síť sídel ustálila a další vsi vznikaly jen zcela výjimečně. K poměrně bouřlivému rozvoji zakládání vesnic (pochopitelně nejen na Hané, ale v celých českých zemích) došlo až v poslední čtvrtině 18. a na počátku 20. století. V odborné literatuře se tyto vesnice označují jako familiantské, případně raabizační. Jednalo se zejména o rozdělení půdy komorních (zejména), nadačních, klášterních, městských a šlechtických statků mezi poddané a převedení roboty na peněžní platby – reluice. Podstatou raabizace (nová soustava rozdělení pozemků byla navržena dvorním radou Františkem Antonínem ryt. Raabem (*1722, +1783)), je vznik malých hospodářství, která by selský stav sám stačil obdělávat a robota by odpadla. Nabyté pozemky měli hospodáři splácet roční činží a úroky. Raab uskutečnil svůj plán v Čechách na Hradecku na jesuitském panství žírečském a žacléřském. Roku 1777 bylo doporučeno vrchnostem, klášterům a městům, aby následovaly Raabův příklad. Protože to nebylo nařízeno, vrchnosti mnoho ze svých pozemků sedlákům nepostoupily. Půda byla zpravidla přidělována v takovém rozsahu, aby uživila jednu rodinu – familii – a tak byli tito hospodáři nazýváni familianty. Půda se měla splácet vrchnosti ročními splátkami v penězích prvních deset let. Po deseti letech mohli familianti podle dohody splácet buď peněžně nebo v naturálních dávkách. Na Moravě raabizace probíhala od roku 1778. V roce 1789 vychází císařský patent, kterým je nařízeno přeměnit roboty na platy na všech komorních a někdejších klášterních statcích a některých statcích církevních institucí (např. kapitulní statky). Dalším významným impulsem pak bylo zrušení klášterů a vytvoření náboženského fondu. Nejenže došlo k rozparcelování statků, ale jejich rozprodáváním došlo k poklesu ceny šlechtických statků, zejména pak zadlužených velkostatků. Na Moravě a ve Slezsku tak vzniklo 375 nových kolonií.

1. Vesnice vzniklé v okolí bývalého statku, přičemž budova statku byla stavebně rozdělena a tvoří dodnes nedílnou (a mnohdy rozlohou podstatnou) součást vesnice, na níž navazuje seskupení usedlostí vytvářejících náves. 2. Vesnice vzniklé „na zeleném drnu“, případně v těsné blízkosti samot (většinou mlýnů), mnohdy na místech zrušených rybníků. Tyto vesnice mají zcela pravidelný půdorys, osou je většinou dlouhá rovná ulice se dvěmi řadami usedlostí. 3. Familiantské ulice, které vznikly většinou u statků, které se nacházely v intravilánu již existující obce. Tyto ulice nikdy neaspirovaly na vznik regulérní vesnice, mnohdy jim chybí centrální prostor či kaple. Z hlediska urbanistického jsou familiantské vsi poměrně jednotné. Jen zřídka nebo velmi omezeně se u nich vyvinul jednoznačný centrální prostor (ten většinou zastupuje prostor kolem kaple, které stejně vznikají až ke konci 19. století). Jedná se vždy o poměrně jednotnou řadu domů podél silnice (vykytují se varianty zástavby podél jedné i obou stran silnice). Domy bývaly stejně velké, s jedinou výjimkou domu rychtáře. Charakteristickým rysem familiantských vesnic je skutečnost, že převážná většina usedlostí má stejný podíl polností, zpravidla jedna usedlost (rychtář) má pak rozsah dvojnásobný. Obdobně je to i s délkou uliční čáry. Rozdíl mezi rozsahem přidělených polností je však značný – od 4 měřic pole a 8 měřic pastvin v Hablově až po 24 (resp. 48) měřic polností v Císařově. Familiantské vsi byly a jsou svým rozsahem převážně velmi malé (jedinou výjimkou na jižní Hané je Císařov), a tak v době vzniku obecního zřízení v roce 1850 většinou zůstaly u „domovských“ obcí. Zejména v 2. polovině 19. století se řada familiantských obcí osamostatnila, v současné době lze familiantské obce rozdělit do dvou početně stejně rozsáhlých skupin – obce s katastrálním územím a osady či kolonie, které se nikdy politicky nevyčlenily. V současné době jsou na jižní Hané dvě familiantské samostatné obce – Císařov a Grymov. Obecně lze konstatovat, že familiantské obce v převážné většině nedosáhly velikostí ani bohatstvím úrovně starších

Společným rysem familiantských vsí je zcela pravidelné seskupení většinou stejných chalup nebo malých usedlostí (mnohdy jednotně projekčně připravených). Název vsí je v převážné většině odvozen od jména majitele panství či jiných členů šlechtického rodu, případně podle významného vrchnostenského úředníka. Jak již bylo naznačeno, síť vesnic vznikla na jižní Hané již v období středověku a byla poměrně hustá. Familiantské vesnice vznikaly tedy výhradně na půdách poměrně neúrodných, zejména pak v záplavových územích velkých toků (Morava, Bečva, Valová, Blata), v bažinatých místech a na místech zrušených rybníků. Z hlediska vzniku a můžeme familiantské vsi rozdělit na několik skupin, přičemž hranice mezi těmito skupinami není jednoznačná. 56

Sborník 2007

Obr. 1: Grymov, okr. Přerov: Pohled do uličky, obestavěné usedlostmi v prostoru bývalého dvora

Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci (dnes na místě č. p. 12, 13, 14), který byl nahrazen novými budovami v letech 1766 až 1770 (střechy byly kryty šindelem) – dvůr měl půdorysné rozměry 64x110 m, po obou bočních stranách stály dvě 80 m dlouhé budovy, dvůr vzadu uzavírala v celé délce stodola, zepředu pak zeď s bránou. Zakládací listina Grymova byla napsána 24. dubna 1787 v Tršicích a je v ní stanoveno, že pozemky dvora budou rozděleny na 25 dílů po 18 měřicích, přičemž 2 díly byly spojeny ve dvojnásobnou usedlost (č. p. 1) – vzniklo tedy 24 usedlostí. Budovy dvora byly rozděleny na 11 usedlostí (č. p. 1 až 11), dalším 13 usedlostem byla vyměřena stavební místa o výměře 1 achtle (asi 240 m2). Rozdělení budov dvora nebylo rovnoměrné – č. p. 1 (dnes č. p. 1, 30 a část 2) měřilo 55 metrů, většina usedlostí měřila 9 až 10 m, stodola v zadní části dvora byla rozdělena na 12 dílů. Obec byla pojmenována po správci tršického panství Tomáši Obr. 2: Grymov, okr. Přerov: Schmematické zaznačení dvora a původních usedlostí do Grimmovi (Grimmsthal). Na mapě leteckého snímku. stabilního katastru z roku 1830 již obcí v okolí. Majetkové poměry byly způsobeny nejen nut- není zachycena původní stodola, která byla patrně rozebrána ností poddaných splácet usedlosti a polnosti, ale zejména a materiál byl použit při přestavbách usedlostí na místě dvora poměrně malým rozsahem polností a jejich situování v neú- (původní budovy k hospodaření nedostačovaly). Bezprostředně po svém vzniku se Grymov stal nezávislým na Radslavirodných oblastech. cích, grymovský rychtář podléhal přímo vrchnostenskému Z hlediska doby vzniku lze pozorovat tři vlny zakládání úřadu v Tršicích, po roce 1850 se však stal součástí Radslafamiliantských vsí. První – největší vlna probíhala ve 2. polo- vic, obec Grymov pak vznikla v roce 1882. V roce 1864 je vině 80. let 18. století do prvních let 19. století, kdy vznikaly vysvěcena kaple sv. Jana Křtitele. Urbanistická struktura obce vesnice u statků klášterních a církevních, jež byly předány do se do současnosti příliš nezměnila. Došlo pouze k nepatrnému Náboženského fondu. Druhá vlna probíhala na samotném pře- rozšíření obce podél silnice do Prosenic a nověji ke vzniku lomu 18. a 19. století a probíhala u statků vrchnostenských, ulice vedoucí k Bečvě. Původní statek zůstal půdorysně zazejména na panstvích, jež byla silně zadlužená. Třetí vlna je chován, včetně několika staveb (zejména hospodářská část již pouhým dozníváním tohoto fenoménu a probíhala ve 30. u č. p. 8), za zahradami v západní části vznikla řada stodol. letech 19. století. Ve své hmotě byly také zachovány usedlosti, které vymezily náves – dispozice těchto statků je odvozena od mladší formy Jako vzorek familiantských vesnic byly vybrány osady hanáckého statku a tvoří ji trojboký uzavřený dvůr. Většina vzniklé v nejjižnější části Olomouckého kraje, v rovinatém usedlostí je zachována ve hmotě, vnitřní dispozice i uliční území Hornomoravského úvalu, zejména v blízkosti řek Moprůčelí byly beze zbytky přestavěny. rava, Bečva, Valová a Blata. Předkládaný stručný přehled nevěnuje pozornost všem familiantským vesnicím ve vymezené oblasti (nezmíněny jsou např. Václavovice, Nové Tvorovice). Oldřichov Familiantské vsi vzniklé z bývalých církevních či klášterních dvorů – první vlna

Familiantské vsi vzniklé na panství Radslavice Grymov První stavbou na místě Grymova byl pravděpodobně radslavický mlýn, o němž první zmínka pochází z roku 1505. V roce 1703 pak byl vrchností postaven mlýn Hloží, který má dnes č. p. 26, v roce 1720 pak vznikl vrchnostenský dvůr

Historie obce Oldřichov je ve svých počátcích obdobná jako historie Grymova. V letech 1694 až 1696 byl postaven poblíž Sušic dvůr (tedy starší obdoba dvora radslavického – pozdějšího Grymova), v jeho těsné blízkosti se však již tehdy nacházely samoty – Rybáře. Dvůr byl rozparcelován na 16 dílů o rozloze 24 měřic osídlovacím protokolem z 21. dubna 1787. Název obce – Ulrychovice, byl odvozen od notáře Karla Ullricha, název byl změněn na Oldřichov až v roce 1920. Z vlastního dvora vznikly dvě usedlosti (č. p. 1 a 3) na severovýchodním okraji vesnice, v současné době je dvůr rozdělen mezi 4 usedlosti. Narozdíl od většiny familiantských vesnice byla veškerá zástavba soustředěna podél jedné strany silnice, což bylo způsobeno zejména skutečností, že v těsné blízkosti západního okraje návsi protékala řeka Bečva, druhá strana Sborník 2007

57

Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci návsi byla částečně zastavěna až ve 20. století. Při vytváření katastrálních obcí byly patentem z roku 1817 Ulrychovice připojeny k Sušici, neboť výměra pozemků nedosahovala předepsaných 300 jiter. Politickou samostatnost získává Oldřichov až mezi léty 1957 až 1974 a od roku 1990 do současnosti. 1. května 1874 byly celé Ulrychovice zničeny ohněm a veškerá zástavba obce pochází tedy až z poslední čtvrtiny 19. století. V letech 1899 až 1900 byla na opačné straně silnice (než veškerá zástavba) postavena kaple sv. Filipa a Jakuba. V roce 1997 pak obec postihla povodeň, v jejíž důsledku musely být zbourány 3 domy. Současná podoba obce je výsledkem jednotné výstavby po požáru v roce 1874, přičemž statky byly stavěny ve formě mladšího hanáckého domu ve formě trojbokého dvora. Velikost usedlostí je poněkud menší než u okolních vesnic, ve střední části návsi je plošný rozsah usedlostí ještě menší. Původní dvůr se zachoval jen v omezeném půdoryse. Většina usedlostí je zachována ve hmotě, vnitřní dispozice i uliční průčelí byly beze zbytku přestavěny.

Familiantské vsi vzniklé na panství Rokytnice

Obr. 3: Císařov, okr. Přerov: Průhled návsí s kaplí sv. Josefa, příklad široké ulice.

Henčlov Henčlov byl založen v roce 1786 na pozemcích rokytnického panství, které se po zrušení jezuitského řadu dostalo do Náboženského fondu. Mezi 20 osadníků bylo rozděleno stejným dílem dohromady 378 měřic půdy pod podmínkou, že osadníci od 1. listopadu 1786 do 31. října 1787 postaví své domky na pozemcích o rozměrech 10 x 50 sáhů na obou stranách vzniklé ulice.V roce 1848 bylo přistavěno nových 10 domů. Vesnice se nachází v blízkosti Přerova a tato skutečnost začíná ovlivňovat vzhled vesnice zejména od poslední čtvrtiny 19. století. Příměstská zástavba postupně začíná vytlačovat původní usedlosti, obec se začíná rozrůstat a původní urbanistická struktura je téměř zničena. Tento vývoj nabírá na tempu zejména na konci 20. století. Původní podoba je tedy v současnosti patrná pouze z leteckého pohledu, případně při pozorném pozorování uličních průčelí dnešních rodinných domů.

58

Sborník 2007

Obr. 4: Císařov, okr. Přerov: usedlost čp. 45 (KP)

Císařov Největší familiantská obec byla postavena v roce 1785 na pozemcích bývalého dvora kláštera dominikánek v Citově, který v tuto dobu již spadal pod Náboženský fond. Původně se obec jmenovala Josefslust, ale již v roce 1786 se objevuje název Kaiserwerth. Jednalo se o 50 domů, z nichž 46 osadníků obdrželo po 24 měřicích půdy a 4 osadníci po 48 měřicích půdy. Již z tohoto údaje je patrné, že usedlosti v Císařově (a také v Henčlově) jsou svým rozsahem mnohem větší než ostatní familiantské vsi v regionu, rovněž počet usedlostí je zcela ojedinělý. Ves byla postavena podle zcela pravidelného řádu, rozkládala se po obou stranách široké ulice, řady domů byly rozděleny 4 uličkami (o šířce 15 metrů), které dělí osadu na 10 skupin po 5 domech. Délka vesnice je 808 metrů, šířka ulice 30 metrů a šířka vsi 152 metrů včetně zahrad. Z uvedeného je patrné, že obec je vystavěna přísně symetricky, což se však netýká pouze urbanismu, ale jednotných usedlostí – členění každé usedlosti bylo stejné jako členění usedlosti na protější straně ulice. Uprostřed návsi se nachází socha sv. Anny, kterou obyvatelé koupili v roce 1795 ze zrušeného kláštera Hradisko.V roce 1893 byla postavena na návsi kaple sv. Josefa. Přísná symetrie vesnice byla postupně narušena dělením velkých usedlostí (poměrně vzácná skutečnost s ohledem na obvyklou velikost familiantských domů), případně jejich přestavbou a zvýšením výškové hladiny. Celá vesnice je však dodnes vzácně zachovaná, většina objektů si zachovala dodnes svou dispozici (nejzachovalejší je usedlost č. p. 45, která je zapsána do ÚSKP ČR), případně byla nahrazena na počátku 20. století novějšími domy.

Ostatní familiantské vesnice, vzniklé na pozemcích bývalých klášterních a církevních dvorů Sokol Na rozhraní mezi vesnicemi vzniklých na „zeleném drnu“ a familiantských ulic je Sokol. Sokol nikdy nebyl samostatnou politickou ani katastrální obcí, od zástavby Dubu nad Moravou byl však poměrně jasně oddělen, zástavba byla propojena až ve 20. století. Sokol vznikl v roce 1786 na místě

Mgr. Jiří Kaláb – NPÚ ÚOP v Olomouci pole kapitulního statku v Nenakonicích. Pozemek byl rozdělen rovným dílem mezi 20 osadníků. V současné době tvoří Sokol funkčně jednu z ulic Dubu nad Moravou a o jeho existenci není obecné povědomí.

Hablov Poměrně čilý stavební ruch nastal v roce 1786 při parcelaci bývalého dvora kláštera Hradisko v Olšanech (v této době již statek patřil Náboženskému fondu). Vlastní statek byl rozdělen na 11 dílů mezi olšanské podruhy – vznikla tak část obce zvaná Dvůr. Na pastvinách kolem Blaty byla založena vesnice Hablov. Jejími prvními osadníky bylo 23 olšanských podruhů, z nichž každý dostal 4 měřice pole a 8 měřic pastviny, rychtář Kořalka pak 4 měřice pole a 32 měřic pastviny. Kromě toho měli osadníci 24 měřic obecní pastviny. Iniciátorem vzniku vesnice byl sekretář Náboženského fondu Johann Habel, po Obr. 6: Kraličky, okr. Prostějov: usedlost čp. 12, příklad drobné familiantské usedlosti němž nese osada i jméno. Každý osadník navíc dostal 400 cihel k dostavění svých domků. Robota byl bovém duchu (jedná se zejména o stavbu 2. podlaží), ovšem reluována na peněžní plat, za podmínky, že usedlosti se nebu- stále při respektování původní formy. V současnosti jsou tedy dou dělit a změna majitele musí být předem ohlášena. V roce Otonovice vzácným příkladem symbiózy starších usedlostí 1787 bylo v Hablově postaveno dalších 12 domů, ke kterým jednopodlažních i jednopodlažních s polopatrem a novějších však patřila pouze 1 měřice a 10 sáhů pole a 8 sáhů pastviny. dvoupodlažních. V rámci Olšan pak vznikla ještě ulice zvaná Karlov, na které se nacházelo 19 domů, každý o 1 měřici a 10 sázích pole a 8 měřicích pastviny. Hablov byl v roce 1848 spojen s Olšany, v roce 1882 se však správně od Olšan oddělil, katastrálně pak až v roce 1916. V současné době je Hablov vesnicí se zachovalou původní hmotovou strukturou, zachovanou základní dispozicí usedlostí.

Druhá vlna – vesnice vzniklé na pozemcích vrchnostenských dvorů Kraličky (Sajlerov)

Otonovice Vesnice vznikla v roce 1788 na pozemcích kapitulního dvora v Hrubčicích. Každý z 25 osadníků získal 12 měřic pozemků, rychtář pak 24 měřic. V roce 1887 byla postavena kaple sv. Cyrila a Metoděje. Specifikem Otonovic je jeho zásadní poškození při osvobozovacích bojích v roce 1945, v jehož důsledku byl velký počet usedlostí přestavěn v do-

Osada vznikla v roce 1790 na pozemcích dvora hrabat ze Sailern. Každý z 21 osadníků získal 10 měřic půdy. Ve vsi se nachází kaplička sv. Jana Nepomuckého z roku 1881. Vesnice vždy patřila mezi nejmenší v okolí, nikdy nezískala samostatnost. I když ve vsi byla vybudována železniční zastávka, zástavba si stále zachovává svůj tradiční charakter.

Panství Tovačov Mezi kriticky ohrožené šlechtické velkostatky na konci 18. století patřil Tovačov. Brzy po prodeji panství Khünburgům byla na panství uvalena sekvestrace (nucená správa), navíc v roce 1783 při požáru města utrpěl i zámek. V důsledku této katastrofy byla vrchnost nucena hledat nové zdroje příjmů, Arnošt Josef Laktanc hrabě z Khünburgu musel dokonce na krátký čas panství pronajmout. K vylepšení finanční situace využil však řadu efektivních řešení – zejména vysoušení rybníků (Skašovského, Hradeckého) a jejich přeměnu na ornou půdu a zakládání familiantských obcí.

Annín

Obr. 5: Kraličky, okr. Prostějov: Průhled návsí, příklad úzké ulice.

Osada Annín (Annov) byla založena v roce 1799 (smlouvy s poddanými a výstavba však začala již v roce 1798) asi 1 km jižně od Tovačova a byla pojmenována podle manželky maSborník 2007

59


Třetí vlna vzniku familiantských obcí Poslední (a značně opožděná) vlna zakládání familiantských vesnic probíhala ve 20. a 30. letech 19. století v okamžiku, kdy už naplno vyplynula výhodnost tohoto typu hospodaření a naopak hospodaření ve vlastní režii již bylo vysoce ztrátové.

Nové Dvory (Karlshof)

Obr. 7: Annín, okres Přerov: Průhled návsí. jitele panství Anny Marie Ludmily z Khünburgu – Annadorf. Osada se nachází po obou stranách silnice z Tovačova do Kroměříže, přičemž původně se na pravé straně silnice nacházelo 15 a na levé 17 domů, přičemž v č. p. 6 bydleli 2 osadníci. Osadníci si zakoupili stavební místo a 8 měřic polí (až do roku 1821 měly všechny usedlosti stejnou výměru), přičemž pole na místě bývalého Skašovského rybníka měly být v případě jeho obnovení nahrazeny. Nová osada vznikala velice rychle, již v roce 1799 se zde nacházelo 7 domků, v roce 1805 bylo postaveno všech 32 původně vytyčených domků, v polovině 19. století měla obec již 45 domů. Vzhledem k poměrně malé výměře polností a horší kvalitě půdy na místě bývalého Skašovského rybníka se jednalo o vesnici chudou, jejíž obyvatelé byli závislí na vedlejších výdělcích. Sociální diferenciace se začíná projevovat až od 30. let 19. století, kdy v Anníně začíná vznikat domkařská zástavba, přičemž k jednomu domku připadala asi jen 1 měřice polností. Urbanismus obce byl zásadně narušen výstavbou továrny Prefa v 2. polovině 20. století. Přesto je Annín svou urbanistickou strukturou i stupněm zachování usedlostí nejhodnotnějším příkladem familiantské vesnice s malými usedlostmi na Hané. Vzhledem k velikosti usedlostí je právě Annín nejvíce ohrožen jejich přestavbou a přistavováním druhého podlaží.

Arnoštov Arnoštov byl založen v roce 1801 Arnoštem hrabětem z Khünburku na pozemcích dvora v Polkovicích, jen několik stovek metrů od obce Oplocany. Ves byla tvořena 28 domy po jedné straně silnice z Oplocan do Polkovic. Zástavba obce postupně splynula s Oplocany, většina stavebního fondu byla radikálně přestavěna a v současnosti Arnoštov tvoří koncovou část Oplocan bez výrazných specifik.

Obr. 8: Annín, okres Přerov: 60

Sborník 2007

Nové Dvory vznikly v roce 1820 rozparcelováním dvora, který založil v 60. letech 18. století Karel Max z Dietrichsteina. Vlastní dvůr byl rozdělen mezi dvě usedlosti a je dodnes poměrně dobře zachován (zejména hospodářská část). Směrem k jihu vznikla dlouhá úzká ulice, která byla z obou stran obestavěna drobnými usedlostmi. Usedlosti vznikly na bázi mladší formy hanáckého domu a svou základní dispozici si zachovaly dodnes.


Obr. 9: Nové Dvory, okres Přerov: Celkový pohled.

Přední a Zadní Familie Osady Přední a Zadní Familie vznikly „na zeleném drnu“ na místě bývalého rybníka. Osady již od doby svého vzniku patřily pod jiné vsi, tím však jejich odlišnost nekončí. Zatímco Přední Familie je klasickou familiantskou vsí s pravidelnou oboustrannou zástavbou (a je dodnes obydlena), Zadní Familie je osadou značně nepravidelnou a dnes slouží jako rekreační osada. Míra zachování původní zástavby je však u obou minimální. Familiantské vsi si svou výlučnost zachovaly až do dnešních dní. Na celém území jižní Hané se sice nachází pouze jedna původní usedlost (č. p. 45 v Císařově), naprostá většina staveb si však dones zachovala svou hmotu. Právě jednotnost zástavby, mnohdy až symetrie odlišují familiantské vsi od vsí staršího založení. Mnohé vesnice splynuly s „mateřskou vesnicí“ a dnes o nich neexistuje všeobecná povědomost (Sokol u Dubu nad Moravou, Nové Tvorovice, Václavovice u Bedihoště). Zcela změněné jsou vesnice v okolí velkých měst, kdy původní zástavbu přehlušila zástavba příměstského typu (Henčlov u Přerova, Pavlovičky a Nový Svět u Olomouce). Naopak svou urbanistickou strukturu si zachovaly obce, které vznikly v těsné blízkosti dvorů a ty se staly integrální součástí vesnice (tuto skutečnost si uvědomíme zejména nad leteckým snímkem či při dálkových pohledech) – jedná se zejména o Grymov, ale i Nové Dvory či Oldřichov. Jak již bylo řečeno,

původní usedlosti byly radikálně přestavěny či byly na jejich místě postaveny usedlosti novější, přesto lze familiantské vesnice považovat za vzácně zachovalé a některé z nich by si jistě zasloužily plošnou památkovou ochranu. Změny familiantských vsí i usedlostí v nich samozřejmě v mnohém korespondují se změnami v jiných vesnicích na Hané. Jedná se zejména v oblasti urbanismu o terénní úpravy na návsi, žulovou kostkovou dlažbu, v oblasti podoby vlastních statků pak zvýšení úrovně usedlostí na polopatro (s poněkud větším zpožděním oproti jiným vesnicím) a později patro, uplatnění režných cihel na fasádách. Familiantské vsi se na přelomu 19. a 20. století formálně osamostatňují, po stu letech jejich existence vzniká konečně centrální prostor a dochází ke stavbě kaple. Období počátku 20. století je dobou konce životnosti původních usedlostí, většina dnešního stavebního fondu pochází tedy z počátku 20. století. Drobné usedlosti přestávají postačovat změně hospodaření a většina obyvatel familianstkých vesnic nalézá obživou prací v průmyslu, což je mimo jiné umožněno i polohou vsí nedaleko velkých center. Zároveň však dochází i vzniku velkých průmyslových komplexů přímo ve familiantských vsí (Annín, Cvrčov). Celkově je možné konstatovat, že familiantské vsi zažily v 1. polovině 20. století bouřlivý rozvoj, poněvadž jejich moderní založení více uspokojovalo požadavky nové doby a tato skutečnost platí dodnes. Sborník 2007

61

Literatura: Albrecht, Petr: Kralice na Hané – příroda, historie, osobnosti. Kralice na Hané 2002. Bartoš, Josef – Kovářová, Stanislava: Dějiny obcí Olšany, Hablov. Olšany 2006. Dočkalová, Světlana: Tvorovice - historie a současnost. Tvorovice 2002. Vaňák, Bohumil: Nikoliv nejmenší na Moravě. Kniha o Lipníku nad Bečvou. Lipník nad Bečvou 1965. Vožda, Gustav: Kdysi dávno mezi Blatou a Valovou -10 kapitol z dějin Oplocan. Oplocany 2003. Vožda, Gustav: Počátky Annína - ke 200. výroční založení osady (1799-1999). Tovačov 1999. Zdráhal, Milan: Z minulosti Grymova. Grymov 2000.

Resumé Osídlení krajiny Hané dostalo své pevné rysy již v období středověku a po třicetileté válce měla sídelní struktura již své ustálené rysy. V souvislosti s převratnými společenskými i hospodářskými změnami na konci 18. století dochází k poslední vlně zakládání tzv. familiantských vsí. Hospodaření velkostatku již bylo ekonomicky neúnosné a proto dominikální půda je dána do pachtu dosud nemajetnému obyvatelstvu s právem výstavby drobné usedlosti. Společným rysem familiantských vsí je jak drobný rozsah vlastních vsí, tak jednotlivých usedlostí, dokonalá symetrie a absence centrálního prostoru. Malý rozsah usedlostí umožnil v době změny obživy obyvatelstva v průmyslu poměrně nenásilný přechod a familiantské vesnice si do dnešních dní zachovávají svůj specifický vzhled. Je proto velkou chybou, že žádná familiantská vesnice v celé ČR není dosud plošně památkově chráněna.

62

Sborník 2007

Ing. arch. Syrová Zuzana; NPÚ ÚP Praha, Ing. arch. Syrový Jiří

Dílo stavitele Josefa Šuty v Uherském Ostrohu a okolí aneb průmět vlivů vysoké architektury do díla lokálního stavitele (90. léta 19. – 40. léta 20. století) Ing. arch. Syrová Zuzana; NPÚ ÚP Praha, Ing. arch. Syrový Jiří Díky ustálení náležitostí stavebního řízení s povinností předkládání stavebních plánů, k němuž došlo i ve vesnickém prostředí po polovině 19. století, bývá poslední období tradiční vesnické architektury do poloviny 20. století tam, kde se dochovaly v ucelenější podobě stavební archivy, výjimečně podrobně dokumentováno. Díky stavebně historickému průzkumu městské památkové zóny Uherský Ostroh jsme měli možnost seznámit se s pozoruhodným souborem plánové dokumentace zemědělských obytných a hospodářských staveb Uherského Ostrohu, Ostrožského Předměstí a Kvačic. Až na několik výjimek z produkce lichtenštejnské stavební kanceláře, pochází většina plánů z doby po polovině 19. století. Vedle školených stavitelů Fr. Malbohana a Petra Losertha, působili především v Předměstí a Kvačicích i zedničtí a tesařští mistři, kteří se mnohdy obtížně vyrovnávali se složitějšími situacemi (např. patrovými stavbami). Mezi nimi zasluhují pozornost práce zednického mistra Jiřího Daňka, které obsahují ještě na počátku 20. století pozoruhodné archaismy (dymníky na dřevěných mandrholcích nevydělené z prostoru vstupní síně etc.). Až do poloviny 20. století převládá i užití tradičních stavebních materiálů. Ve stavebních protokolech se s železnou pravidelností opakuje, že stavba bude provedena z nepálených cihel, štítové zdi a komíny z pálených.

Už v době vzniku budily pozornost a v regulačním plánu brněnského inž. Ivo Beneše z roku 1920 se dokonce domky se žudry z čtvrti Na Láně zařadily mezi památky. Díky dochovaným plánům víme, že některé z Mrkvových typových domků Šuta realizoval. Sám pak navrhl řadu vlastních v podstatě rovněž dispozičně typových domků pro tuto dále se převážně ve 20. letech rozvíjející čvrt. Půdorysné varianty vycházející z tradičního uspořádání (včetně názvů jednotlivých prostor) se opakují, ale každý dům má zcela individuálně řešené nápadité průčelí, většinou neovernakulární, geometrizující až rondokubistická. Na plánech je patrné potěšení z této tvorby, přesahující běžný dobový standard. Toto období je v podstatě vrcholem Šutovy neovernakulární tvorby. Následující léta 30. a 40. jej i pravděpodobně s ohledem na hospodářskou depresi vracejí do mezí běžné stavitelské dobové produkce. Podobu díla stavitele Šuty, které ve své většině tyto meze překračovalo, bohužel dnes známe převážně díky dochovaným stavebním plánům. Většina jeho nápaditých fasád vzala za své při úpravách ve druhé polovině 20. století; poslední, které jsme mohli dokumentovat ve stavebně historickém průzkumu v roce 1993 nenávratně mizí v dalších letech.

Od 90. let 19. století do 40. let 20. století velkou část stavební produkce města a jeho nejbližšího okolí realizoval a z podstatné části i navrhl stavitel Josef Šuta (18. 5. 1863 - 21. 5. 1941). Jeho osobu známe prozatím jen prostřednitcvím jeho díla. První plány v Ostrohu a Předměstí vyhotovoval ještě pro kancelář uherskohradištského stavitele Josefa Schaniaka. Koncem 90. let se osamostatnil. Vedle toho, že je autorem řady kvalitních slohových staveb (např. bývalé záložny na náměstí v Ostrohu), vyprojektoval a realizoval množství v podstatě vesnických staveb od usedlostí v jádru Ostrožského Předměstí po drobné domky a hospodářské stavby. Pozoruhodný je jeho vývoj k tradičnímu prostorovému a dispozičnímu uspořádání, který se projevuje i v názvosloví - např. ve starších projektech „průjezd“, v mladších „návratí“. Na tomto vývoji měli nepochybně svůj podíl i požadavky stavebníků. Především v řešení fasád se pak uplatňují vlastní stavitelovi znalosti dobových proudů v architektuře. Na průčelí z přelomu století v duchu florální a geometrizující secese navazuje rozsáhlý soubor plánů domků nové čtvrti Na Láně, založené na láně lichtenštejnské dvora po katastrofální povodni r. 1910. Autorem prvních 53 typových „nouzových“ staveb byl inženýr Mrkva, který byl jedním z čelných představitelů hnutí za „obrodu lidových slohů stavebních“. Dle dobových popisů byly některé domky zdobeny malérečkami z Kvačic a Ratíškovic, na jejich výzdobě se též podílel akademický malíř Jano Köhler, který vyzdobil i předměstskou zvonici. Sborník 2007

63


Nákres na postavení nového domku panu Šebestovi, krejěímu v Uherském Ostrohu; Josef Šuta, stavitel, 1908, Státní okresní archiv Uherské Hradiště

Nákres na postavení domu panu Martinui Pavlíkovi v předměstí Uh. Ostrohu; Josef Šuta, stavitel, 1924, Státní okresní archiv Uherské Hradiště

64

Sborník 2007


Sborník 2007

65


66

Sborník 2007


Sborník 2007

67


68

Sborník 2007

Mgr. Jan Kuča; Muzeum Vysočiny Třebíč

Žďárský statek „Na Bouchalkách“. Příspěvek k vývoji příměstské architektury 1.pol. XX. stol. Stavební vývoj města Mgr. Jan Kuča; Muzeum Vysočiny Třebíč Historie města Žďár je úzce spjata s rozvojem žďárského cisterciáckého kláštera a sahá až do poloviny 13. století. Tržní městečko bylo roku 1607 povýšeno kardinálem Františkem z Ditrichštejna na město. Původní město mělo čtyři části: náměstí neboli vnitřní město s několika uličkami a Tvrzí a 3 předměstí – Horní (směrem na Brno a Nové Město), Dolní (směrem do Kláštera neboli Zámku Žďáru a dále do Čech) a Hamrmýlské neboli Veselské (směrem na Nové Veselí a tedy na Polnou a Jihlavu.) Na zač. XX. století vznikla proražením západní strany náměstí ulice vedoucí k nádraží. Na přelomu XIX. a XX. století vznikly první větší podniky, hlavně obuvnické. Město získalo ve dvou etapách (1898 -1905) železniční spojení (Havlíčkův Brod - Žďár - Nové Město - Tišnov). V roce 1949 se stal Žďár sídlem politického okresu (tehdy ONV - Okresní národní výbor). Téhož roku došlo ke sloučení s obcí Zámek Žďár a místo původního úředního názvu Žďár byl zvolen nový název města - Žďár nad Sázavou.

V souvislosti s výstavbou strojíren a sléváren - Žďas došlo k několikanásobnému vzrůstu počtu obyvatel a vznikly nové části města. V sedmdesátých letech bylo drasticky přestavěno celé historické jádro. Právě tato skutečnost přispěla k tomu, že starší stavby můžeme ve Žďáře počítat na kusy. Jedním ze zachovaných objektů je statek v lokalitě Bouchalky na konci předválečné Dolní ulice, která vedla dále do Zámku Žďáru, a to pod názvem Jungmannova. V současné době představuje společně s vedlejším nevýrazným domem zhruba ze stejné doby zbytek zástavby z 1. pol. XX. stol. Právě tento statek bude dále předmětem mého zájmu.

St. Mapa Žďáru

Sborník 2007

69


Nový plánek Žďáru

Detail

70

Sborník 2007


Katastrální mapa

Historie pozemku a na něm postavené budovy

1

Viz Archiv města Žďáru nad Sázavou

2

26. dubna 1913 bylo vydáno stavební povolení na obytné a hospodářské stavení na pozemku č. parcely 716 v Městě Žďáře1 a následně zde známý žďárský stavitel Josef Křelina2 postavil statek č. p. 437, nazývaný původně podle pomístního jména „statek Na Bouchalkách“3, později, a vlastně dodnes jmenovaný podle rodiny, která jej měla dlouhodobě v majetku „Houfů statek“ nebo „Houfovo“. 7 statek Podle údajů ve stavebním povolení stál na pozemku památný kámen, který měl být „z dob Cyrilo-Methodějských jako upomínka postaven“. Stavitel Křelina dostal za úkol nechat kámen vykopat a postavit jej před dům nebo před zahrádku, „aby tato stará památka uchována byla“. Co se s kamenem stalo, není známo, ale pokud vím, nikde poblíž takový kámen nestojí.

Stavěl v okolí, např. nová radnice v Městě Žďáře (1901), národní Dům (1901) tamtéž, kaple v Matějově, 1907 – 1908 aj, viz A. Bartušek: Dějiny Žďáru nad Sázavou, III, Brno- Žďár nad Sáz. 1974, s. 180 3

Bouchalky se ve Žďáře říkalo prostoru na konci Dolní ulice za mostem přes potok Staviště směrem k řece Sázavě a k Zámku Žďáru (Ivo Filka: Město Žďár na starých pohlednicích, Žďár nad Sázavou 2007, s. 138. 4

Číslo deníku 368/1917, Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou 5

Číslo deníku 742/1925, Státní okresní archiv Žďár nad

statek

V roce 1917 dostala stavební parcela č. 716 na místě dřívější louky a zahrady v katastrálním území Město Žďár nové číslo 4994. Stavitel Křelina prodal statek žďárskému továrníkovi Františku Kozákovi, v r. 1925 byl objekt prodán manželům Tichým5 a v r. 1931 přešel do majetku Jana a Leopoldiny Houfových a Josefa a Hermíny Houfových6. V držení této rodiny zůstal dodnes. Po druhé světové válce byl dán návrh na přístavbu obytné budovy na jižní straně dvora7, který byl dosud volný a k němuž přiléhala zahrada8. Zde byl později postaven rodinný dům. V současné době ve statku bydlí majitel Josef Houf, jeho syn bydlí v rodinném domě vedle.

Sborník 2007

71


Uspořádání domu Stavba nese znaky slohových ohlasů začátku XX. stol., zvláště secese. Architekt Josef Křelina použil na zemědělské usedlosti prvky, které používal při projektování městských staveb v okolí9. Tento styl se pro venkovskou usedlost na okraji malého města výborně hodil, neboť umožňoval zapracovat do plánů prvky lidové architektury, využít přírodní materiály (dřevo, kámen) a doplnit je o ornament, který by korespondoval s požadavkem majitelů na reprezentativnost.

statek a vila

Téměř čtyřtraktová dispozice usedlosti byla typickým jevem charakterizujícím větší hospodářství10 na severním Horácku. Celek je tvořen obytnou částí s okapovou orientací směrem k hlavní komunikaci a s hospodářskými budovami po levé straně a v protějším traktu. Po II. svět.válce došlo k dostavbě menší obytné části na pravé straně dvora, který byl do té doby otevřen do zahrady. Na pozemku zahrady byl v 80. letech postaven rodinný dům, který naprosto vzhledově neladí s původním statkem. Budovy jsou stavěny z kamene a cihel, oba materiály jsou použity jako zdobný prvek. Kamenné podezdívky najdeme na všech budovách, většinou ještě s pásem, tvořeným jednou řadou pálených cihel. Vnější, severní strana hospodářské části je oproti původním plánům celá z lícového kamene, pouze široká obruba bíle natřená tvoří ozdobu kolem každého okna v horní části. Střecha na obytné budově je polovalbová a je poměrně robustní, okraje střechy ve štítě jsou ozdobeny dřevěnou vyřezávanou lištou a bedněnými trojúhelníkovými štítky se sluncovým motivem11. Na všech střechách je plech, natřený na červeno. Původní plány nasvědčují tomu, že tak střecha vypadala již od začátku. Omítnuté stěny, v současné době značně oprýskané, mají okrově žlutou barvu. Výzdoba stěn, jenž se dochovala dodnes se neshoduje s původními plány, ale snad byla v zachované podobě realizována již při stavbě. Na některých oknech byly v minulosti okenice, dodnes nejsou dochovány. Na okenní rámy a ostění dveří byla použita zelená barva, oválky a čtverečky, které doplňují výzdobu stěn, mají modrou a zelenou glazuru. Vstup ve spojovacím krčku12 mezi hlavní a boční budovou není používán. Druhým vstupem, dřevěnou bránou se zděnými podpěrnými sloupy a stříškou nad vraty se dalo projet přes dvůr přímo do kolny nebo stodoly vybudované paralelně s obytným domem. Pro pěší slouží dodnes malá branka po levé straně vrat.

dům a chlévy Sázavou

72

6

Číslo deníku 872/1932, Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou

7

Viz Archiv města Žďáru nad Sázavou

8

Č. parcely 716/5

9

Viz pozn. 4

Sborník 2007

Obytná část je přístupná ze dvora, z kryté dřevěné chodby podél nádvorního traktu. Odsud vstoupíme do chodby se schodištěm do patra a dveřmi vedoucími do dvou pokojů. Jeden z nich, situovaný k městu, je opatřen rohovým výklenkem se čtyřmi okny. Kromě dvou pokojů obsahuje budova dvě místnosti označené v plánu jako „kuchyně“. Podkrovní místnosti jsou osvětlovány okny ve štítech domu. Další obytná místnost, která je přístupná z kryté chodby spojovacího krčku s nepoužívaným vchodem, je situována v čele dlouhého bočního hospodářského traktu a má pouze jedno okno do ulice. Snad sloužila jako místnost pro hosty


štít a plán štítu

Pohled ze silnice Sborník 2007

73

Mgr. Jan Kuča; Muzeum Vysočiny Třebíč nebo zamýšlený výměnek13. V krčku se dále nacházejí záchody a spíž. Hospodářský trakt tvoří severní stranu dvora. Kromě chlévů, konírny a místnosti na krmivo je síňkou z kryté dřevěné chodby samostatně přístupná chlebová pec a poměrně velká komora. Na původních plánech ke chlévům vzadu přiléhají široká vrata. Dnes zabírá stodola s kolnou celou zadní – východní stranu dvora. Z jihu byla v 2. pol. XX. stol. ke kůlně přistavěna obytná budova a téměř tak uzavřela dvůr ze všech čtyř stran. Za touto přístavbou vznikla na jižní straně nepravidelná, zhruba trojúhelníková parcela14. Na ní si postavil syn majitele pozemků Josef Houf rodinný patrový dům s rovnou střechou. Směrem do silnice je situována malá předzahrádka s dřevěným plaňkovým plotem a kamennými sloupky, pro Horácko tak typický.

Současný stav objektu Na severní a východní straně usedlosti za chlévy a stodolou zůstal pozemek, donedávna ještě zemědělsky obdělávaný. Starý pan Houf zde ještě před několika roky sázel brambory. Na dvoře dodnes pobíhá několik slepic, kromě toho není statek patrně hospodářsky využíván Všechny budovy vykazují vysoký stupeň poškození, stěny namnoze praskají, omítka je oprýskaná a mnohdy opadaná, dřevěné části domu nebyly dlouho natírány ani jinak konzervovány, v některých oknech chybí okenní tabulky, jsou pouze vyplněny igelitem. Střecha a okapy jsou v dobrém stavu,do budov tedy patrně alespoň nezatéká. Plaňkový dřevěný plot, ohraničující předzahrádku pod okny obytné budovy, je také ve špatném stavu. Všechny budovy by potřebovaly opravu, ale majitel zřejmě nemá prostředky na nákladnou rekonstrukci, v domě bydlí dosud starý majitel Josef Houf (nar. 1922), původním povoláním chemik. Jeho syn, který bydlí v rodinném domku vedle, odmítl podat jakékoliv informace, nejsou mi tudíž známy další plány se statkem.

krček

Po protější straně ulice vede cyklistická stezka, za ní byl od 60. let budován sportovní areál s halami a venkovními dráhami. V době konání Svatojánské pouti na Zelené hoře zde jsou umístěny atrakce, ty zaplňujíi rozlehlý prostor okolo sportovišť a přesahují i na okolní pozemky. Ulicí vede průtah městem z Brna přes Vel. Bíteš, Žďár a Chrudim do Hradce Králové. Zvláště pro lokalitu jako je Žďár nad Sázavou, kde mnoho ze staré zástavby nezůstalo zachováno, by znamenalo výraznou ztrátu. Historicky cenný a zajímavý komplex by neměl zmizet z mapy města, dokonce více, mohl by být předmětem zájmu památkové péče. Tato zemědělská usedlost zůstává ostrůvkem rustikální architektury uprostřed poválečné městské zástavby.

fasáda 74

Sborník 2007

Mgr. Jan Kuča; Muzeum Vysočiny Třebíč plán

10

viz Z. Marková: Z minulosti lidového stavitelství na Vysočině, in: Národopisné aktuality 1970, s. 29 11

Motiv je typický jak pro horáckou architekturu, viz V. Bělík: Cesty za horáckým sluncem,VSV, odd. věd spol. II., 1958, tak pro secesní ornamentiku typický motiv vějíře, např. D. Kšicová: Secese – slovo a tvar, Brno 1998, s. 162. 12

Spojovací krček není na Horácku neznámým prvkem, viz např. architektura v Křižánkách 13

Výměnek patřil ke statku prokazatelně k l. 1931- 1932, kdy zde bydlela jako výměnkářka Žofie Andrlíková, viz Číslo deníku 242/1931 a 839/1932 Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou. 14

716/5 Sborník 2007

75


76

Sborník 2007

PhDr. Lubomír Procházka, m CSc.; Hornické muzeum Příbram

„Dok„Dokumentace tradičních jevů lidového stavitelství Sedlčanska na konci l. poloviny 20. století “ PhDr. Lubomír Procházka, m CSc.; Hornické muzeum Příbram lostí. Autor zakresloval v prvé řadě roubené špýchary, stodoly i obytné části zemědělských usedlostí. Jeho výrazný dokumentační vklad v 50. letech 20. století se týkal jednak dochovaných roubených polygonálních stodol na Sedlčansku a různých typů špýcharů a hospodářských objektů, včetně detailů konstrukce, zdobených prken pavlačí, profilovaných sloupků, apod. Sedlčansko patří mezi ty nemnohé regiony, kde se ještě (kromě polygonálních stodol) dochovalo (od skončení soukromého hospodaření) poměrně značně množství roubených špýcharů (včetně sousedního Voticka) i s vybavením zemědělskými stroji a nářadím. Řada černobílých dokumentárních fotografií vypovídá rovněž o stavu zapsaných kulturních pamá1. přízemní roubený dům s jedním oknem ve štítovém průčelí v Bláhově Lhotě tek v průběhu 50. let 20. století, jejichž Příspěvek má za cíl zhodnotit význam národopisné dostav je v současné době poněkud jiný kumentace vznikající v průběhu 50. let 20. století, která má a dokumentuje rovněž etapy úprav či rekonstrukcí těchto značný význam pro studium regionálních forem lidového objektů. Platí to například o poměrně velmi známém vodním stavitelství a vesnických sídel. Zaměří se na přínos kresebné mlýnu Bláhova Lhota čp. 5 u Vysokého Chlumce, okres Přídokumentace zejména hospodářských staveb zemědělských bram, u něhož se dochovala ze sledovaného období zajímavá usedlostí v akvarelech Jaroslava Burdy a dále na řadu sním- dokumentace. Jde o světnici v interiéru mlýna s obrázky svaků, které vznikaly ve sledovaném období a položily základy tých umístěnými nad okny a uprostřed již se stolem, židlemi, k poměrně rozsáhlé fotografické dokumentaci lidového stavi- křeslem a kanapem. Valbové střechy špýcharu i samotné butelství na Sedlčansku na počátku 2. poloviny 20. století. Oba dovy mlýna jsou kryty ještě došky na fotografiích z počátku dva dokumentační soubory jsou dnes součástí sbírek Městské- 50. let 20. století, naopak snímky téhož objektu z konce 50. let ho muzea v Sedlčanech. zachycují již proces výměny doškové krytiny. Dokumentárně cenný, zvláště pro studium hospodářských objektů zeměPadesátá léta 20. století přinášejí výrazný vklad do nádělských usedlostí, je soubor fotografií pořízený tehdejším rodopisné dokumentace lidového stavitelství, sídel a bydlení. Okresním národním výborem v Sedlčanech (odborem školství Jde nejen o plošné dlouhodobé výzkumy (záchranného charakteru), ale také o celou řadu menších regionálních výzkumů, které měly mapovat lidovou hmotnou kulturu daného regionu. Význam této v průměru 60 let staré dokumentace spočívá ve faktu, že v tomto období ještě nebyla vesnice výrazně narušena pozdějšími nevhodnými úpravami zejména obytných domů, dále likvidací a výraznou přestavbou hospodářských objektů zemědělských usedlostí či vesnických technických staveb a výstavbou nových bytových jednotek a objektů zemědělské velkovýroby. Výše uvedená dokumentace zachycuje na jedné straně stav lidového stavitelství v polovině 20. století, na druhé straně přináší řadu cenných dokladů k jevům v lidovém stavitelství, které již není možné v současné době v terénu dokumentovat. Dokumentace Jaroslava Burdy představuje pečlivé zakreslení především konstrukčních částí a výzdobných aspektů uplatněných na hospodářských stavbách zemědělských used-

2. otevřená roubená kolna s valbovou střechou krytou došky v Bláhově Lhotě Sborník 2007

77

PhDr. Lubomír Procházka, m CSc.; Hornické muzeum Příbram a kultury) v průběhu 50 . let 20. století zachycující roubenou usedlost na návsi v Ředicích ještě se zachovaným oborohem krytým valbovou střechou s došky, dále řadu roubených obytných objektů i hospodářských staveb (dnes již neexistujících) v obci Bláhova Lhota, včetně čtyřboké příčně průjezdné stodoly kryté došky, dále roubené kolny s valbovou střechou a roubeným obíleným objektem tří chlévů, který kryla sedlová střecha s došky. Roubený bíle olíčený malý špýchar na čtvercovém půdoryse archaického vzhledu s nízkou pavlačí a valbovou střechou s došky byl zachycen na dvoře blíže neurčené usedlosti v Porešicích.

3.

pohled na část zástavby návsi v obci Ředice

4. v patře roubený špýchar s pavlačí u usedlosti čp. 9 v Bratřejově

5. roubené stavení na vysoké kamenné podezdívce s boční bedněnou pavlačí u usedlosti čp. 1 ve Vitíně

78

Sborník 2007

Dokumentaci roubených obílených domů s podlomením a lomenicí skládanou z prken na střední osu, se sedlovými střechami krytými došky přinášejí snímky z obcí Přední Chlum a Vitín. Jak už bylo výše naznačeno, v 50. letech 20. století probíhala poměrně čilá dokumentace zanikajících a ohrožených drobných sakrálních objektů. Kromě kapliček, zvoniček, Božích muk a různých typů křížů, jistě zaslouží pozornost dochovaná dřevěná plastika sv. Jana Nepomuckého (výšky cca 60 cm) původně umístěna v zaskleném výklenku domu na návsi v obci Mezihoří u Petrovic a dřevěný korpus Krista na kříži se stříškou stojící na návsi v obci Smrčí u Krásné Hory nad Vltavou. Dokumentace 50. tých let 20. století se dotkla též pomalu zanikajících a nevyužitých (anebo později devastovaných) tradičních hospodářských objektů zemědělských usedlostí, jak o tom svědčí například čtyřboká roubená stodola, krytá došky z Bláhovy Lhoty nebo velký zděný hospodářský objekt s řadou roubených komor v patře přístupných dlouhou pavlačí v obci v obci Mokřany. Poměrně vzácný snímek představuje rovněž obytné roubené obílené stavení, jehož světnice je sroubena z nehraněných trámů v obci Bláhova Lhota. Tento příklad z dokumentačních fondů Městského muzea v Sedlčanech dokládá skutečnost, že dokumentace z 50. let 20. století dokládá ještě výskyt některých tradičních jevů lidového stavitelství, konstrukčních technik, výzdobných motivů, apod., které za několik málo desítek let již nebylo možné v terénu na dochovaných objektech dokumentovat.

PhDr. Lubomír Procházka, m CSc.; Hornické muzeum Příbram

6. přízemní roubené stavení Obděnice čp. 4 transferované do MVS Vysoký Chlumec v roce 2000

9.

malé roubené stavení v Mokřanech

7. Lhota

10.

roubená stodola s otevřenou kolnou v obci Pořešice

čtyřboká roubená stodola krytá došky v obci Bláhova

8. hospodářský objekt, v přízemí zděné chlévy, v patře roubené komory, obec Mokřany

11. Sušetice u Sedlce-Prčice, roubená polygonální stodola patřících k usedlosti „U Caltů“

Sborník 2007

79


Kresebná, fotografická a písemná dokumentace vesnického stavitelství na Olomoucku ve fondu ZA ČAVU (1941–1946)* PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha Referát se zaměřuje na akci Národopisné komise (NK) při České akademii věd a umění (ČAVU), která byla prováděna v letech 1941–1946 (k problematice viz Procházka 1980; Sedlická – Motyčková 2005, Motyčková – Sedlická 2006) a přinesla rozsáhlý soubor stavebně-technické, kresebné, fotografické a písemné dokumentace lidové architektury. V našem příspěvku je zohledněna především oblast Olomoucka a osobnosti Josefa Kšíra,1 Vladimíra Hradila2 a Miloše Libry.3 Ve fondu Zaměřovací akce ČAVU (ZA), uloženém v depozitáři Střediska vědeckých informací Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i. (SVI), se pro oblast okresu Olomouc nachází dokumentační materiál z obcí Březce (čp. 7), Příkazy (čp. 26 a 50), Žerotín (čp. 13) a Smržice (čp. 5), který pořídil v roce 1941 Josef Kšír, a z obcí Jáchymov u Nákla4 (čp. 25, 27 a dále několika blíže neurčených), Lhota (bez určení čp.), Mezice (bez určení), Náklo (čp. 27) a Střeň (bez určení), které v letech 1943–1944 zpracovali Vladimír Hradil a Miloš Libra. Spolupráce Josefa Kšíra s Národopisnou komisí a jejím projektem ZA se datuje od poloviny roku 1941. Z pramenů nelze přesně dovodit, zda jej ke spolupráci přizvala NK (snad Václav Mencl) nebo zda impulzem byla iniciativa ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO), jíž byl patrně osloven Vlastenecký spolek musejní v Olomouci. Kšír jako předseda spolku spolupodepsal dopis s nabídkou na odprodej kopií fotografií hanáckých statků a žudrů, pořízených již v předchozích letech (od roku 1922 do roku 1940) jím samým a snad i dalšími fotoamatéry. Během podzimu korespondoval Kšír se Zdeňkem Wirthem5 už jako spolupracovník NK. Jeho zájem se obracel především na vyhledávání a dokumentování hanáckých žudrů. V terénu Kšír pracoval za spolupráce úředníků městského stavebního úřadu v Olomouci (Skácel, Zedek, Anderle, Reichl, Válek a Žižka). Měření zaznamenával do malých náčrtníků, technické výkresy byly v měřítku 1:100 vynášeny až v ateliéru. Náčrtníky jsou formátu A5, pro každý měřený statek je vypracován samostatný elaborát. Obsahují 18 až 32 stran skic a textu. Bezprostřední poznámky v náčrtnících přinášejí řadu informací týkajících se zaměřovaných objektů, které ve výsledném výkresu již nejsou zachyceny. Technické výkresy jsou provedeny ofsetovým tiskem; celkem jich je 6 přibližného formátu A2 a většího a každý výkres byl předán ve dvou vyhotoveních. Na každém listu jsou kromě půdorysů také řezy a situace objektu v obci. K zaměření náleží celkem 103 fotografií usedlostí (z nich 26, vztahujících se k měřeným objektům bylo pořízeno v roce 1941, dalších 20 představují fotografie z let 1920–1940 a další snímky zachycují objekty v jiných lokalitách). Většinu těchto snímků uložil Josef Kšír – alespoň podle dochované korespondence se Zdeňkem Wirthem – rovněž ve Vlasteneckém spolku musejním v Olomouci; k 18 snímkům jsou skleněné negativy uloženy v našem fotoarchivu. 80

Sborník 2007

Obr. 1 – Smržice čp. 5 – pohled na žudr, vlevo od klenutého vstupu proražené nové okno, na střeše nová nespalná krytina – stav v roce 1941. Foto J. Kšír. V náčrtnících jsou vždy uvedeny bližší údaje o objektu – poloha obce a jméno majitele a jeho předchůdců (stručná historie zabíhající někde zpět až k polovině 19. století). Následuje popis budov: dispozice, stavební materiál (převažují vepřovice, obytná část je někde dřevěná – Březce čp. 5, Příkazy čp. 26, přestavby jsou z pálených cihel, v základech je kámen – droba, štít je lepenicový – žudr v Příkazech čp. 506), krytina (došky, břidlice, novodobě tašky), kde je to možné, je uvedena také datace, u stavebních úprav jejich specifikace, někdy je zachyceno i jméno stavitele (zednického mistra – u objektů z 19. století). U měřených obytných budov není blíže uvedeno stáří objektu, pouze v případě usedlosti v Žerotíně je dána datace přestavby a přístavby požárem v roce 1851. U ostatních je pouze konstatováno, že jde o budovy „staré“, které v době zaměřování měly oproti původnímu stavu buď vyměněnou střešní krytinu (Smržice čp. 5 – původní došková nahrazena krytinou z cementových tašek) nebo byly provedeny menší

PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha úpravy v interiéru (nové příčky, změna otopného systému, výměna oken, dále např. zřízení obchodu v prostoru žudru – Smržice). Zatímco obytné budovy jsou uváděny jako staré či původní, hospodářské objekty jsou většinou novostavbami z poslední třetiny 19. století, popřípadě kolem roku 1900 a z 20. let 20. století. Také u nich v některých případech došlo k následným úpravám (například v Příkazech čp. 26 přezdění původního zaklenutí vjezdu kolny na rovný podjezd bylo vyvoláno potřebou snadného vjezdu parní mlátičky). Na kótovaných náčrtcích je rovněž zachycen materiál podlah (hlína, prkna, dlaždice) či detaily vazby krovu. V řezech je důležité také zachycení výšek stropů a podlah.

Josef Kšír fotografoval mnohé objekty už od 20. let. Právě jeho dlouhodobý zájem o hanácký dům se žudrem jej přivedl ke spolupráci s NK.6 Pro zaměřo-

vací akci pořídil v roce 1941 kromě měřických elaborátů další soubor fotografií.7 Srovnáním se starší fotodokumentací je možné do určité míry doplňovat písemné informace o rozsahu a postupu výměny původních objektů usedlostí za budovy nové. Dalšími autory, kteří dokumentovali tradiční zástavbu na Olomoucku v roce 1943 (resp. 1944), byli studenti Uměleckoprůmyslové školy v Praze Miloš Libra a Vladimír Hradil. Jejich práce se soustředila především na typ drobnějších usedlostí v jedné lokalitě; nejobsáhlejší dokumentace byla pořízena v osadě Jáchymov obce Náklo, v menším rozsahu v Březové a Střeni. Byly proměřeny celé usedlosti – chalupy a hospodářské objekty v měřítku 1:50 (půdorysy přízemí,

Obr. 2 – Smržice čp. 5 – původní podoba žudru s doškovou střechou- stav v roce 1923. Foto J. Kšír.

Obr. 5 – Náklo čp. 27 – zaměření usedlosti, pohled na dvorní průčelí v měřítku 1:25 (část). Autor V. Hradil, 1943. Sborník 2007

81


Obr. 4 – Technický výkres – půdorysy, řez a pohled v měřítku 1:100 – domu čp. 5 ve Smržicích. Autor J. Kšír, 1941 patra a krovu) a 1:25 (příčné a podélné řezy, pohledy na průčelí). Kromě toho pořizovali barevné akvarely měřených objektů, které vedle požadované fotodokumentace výstižně doplňují obraz vesnické zástavby, jež se dochovala do 40. let 20. století. V EÚ máme archivováno celkem 28 výkresů – 22 měřických elaborátů a 6 akvarelů. Část souboru je uložena v Archivu Prezidentské kanceláře na Pražském hradu – 17 výkresů zaměření a 6 akvarelů. Původních 54 fotografií se podařilo v roce 2006 rozšířit o 47 nově nalezených a identifikovaných snímků. Libra a Hradil veškerou práci na vyhotovení originálních výkresů prováděli přímo na místě v terénu. Jejím určitým nedostatkem je absence písemných elaborátů, které však celkem úspěšně nahrazují popisky ve výkresech. Ty například zachycují i takové detaily jako odrůdy stromů v zahradách, rozmístění záhonů a druhy pěstované zeleniny. Pozornost byla věnována situování budov okolo dvora, včetně zahrad a jejich oplocení. Poměrně značná část materiálu – zaměření a fotografií – dokumentuje stodoly v Jáchymově. Stodoly situované na konci zahrad a na ně navazující ohradní zdi tvoří souvislou řadu na konci humen. Mají pilířovou konstrukci z nepálených neomítaných cihel, stěny jsou vyplněné dranicemi, popřípadě úzkými trámky či bidly kladenými vodorovně a vyplněnými mazanicí. Jsou obdélníkového půdorysu, s jednou pernou po straně mlatu. Střechy jsou valbové, kryté došky. 82

Sborník 2007

Závěr Přestože se dokumentace lidové architektury v obcích na Olomoucku, zpracovaná ve 40. letech 20. století, snažila především zachytit vesnické domy a hospodářské objekty v co nejčistší podobě tradičních forem, postihla mnohde jak v obrazové tak i písemné podobě nové trendy života vesnice. Ty se u zachycených objektů projevily obvykle v přestavbách interiérů, méně pak ve vnějším výrazu staveb. Při srovnávání především fotografické dokumentace pořízené J. Kšírem, na kterou jsme v tomto příspěvku upozornily, a ze širších pramenných informací, získaných při celkovém zpracovávání fondu zaměřovací akce vyplývá, že k úpravám původních kvalitních obytných objektů se ve větší míře přistupovalo až od 2. poloviny 30. let (na sledovaném materiálu do začátku období protektorátu). V písemných pramenech jsme se na mnoha místech setkaly s konstatováním, že k úpravám obytných částí domů usedlostí došlo jen krátce (maximálně v předstihu několika málo let) před zahájením této rozsáhlé dokumentační akce. Pro tento analyzovaný archivní materiál lze tedy zobecnit, že rozsáhlejší přestavby nebo přímo novostavby, vznikající v období před 1. světovou válkou (a to již od závěru 19. století) a posléze ve 20. letech 20. století, se uplatňovaly především tehdy a tam, kde závisely na potřebách zemědělské výroby, kde byly nutné pro hospodářský rozvoj, tedy předně u objektů hospodářských. Naopak zvláště obytné objekty byly

PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha * Fond Zaměřovací akce ČAVU je v Etnologickém ústavu AV ČR zpracováván v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513. 1

Kšír, Josef ing. (1892–1978), studoval na VUT v Brně, do roku 1948 působil jako vedoucí městského stavebního úřadu v Olomouci. Od roku 1946 vykonával funkci konzervátora Státní památkové péče, hlavní pozornost věnoval lidovým stavbám na Hané. Publikoval práce o hanáckém žudru aj. 2

Hradil, Vladimír ak. arch. (nar. 1919), studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Janáka, působil jako architekt v Olomouci. Od roku 1967 žil v zahraničí. 3

Libra, Miloš ak. arch. (nar. 1922), studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Janáka, působil jako architekt v Prostějově, věnoval se propagačnímu a jevištnímu výtvarnictví. 4

Některé kresby a výkresy jsou uloženy v Archivu Prezidentské kanceláře na Pražském hradě. 5

Prof. Zdeněk Wirth byl předsedou Národopisné komise, viz literatura.

Obr. 3 – List z terénního náčrtníku se zaměřením žudru domu čp. 5 ve Smržicích. Autor J. Kšír, 1941. pouze upravovány tak, aby vyhovovaly nově prosazovaným požadavkům hygienickým, zdravotním a sociálním. To se projevilo například úpravami dispozice pro získání většího počtu samostatných obytných místností, změnou otopného systému, zaváděním vodovodu, budováním lázní a podobně.

Literatura: Kšír, Josef: 1949, 1950 – Hanácký žudr, jeho druhy a rozšíření. Časopis Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci 58, 59. Procházka, L.: 1980 – Národopisná komise při České akademii věd a umění a její činnost v letech 1941–1946. (Příspěvek k dějinám české etnografie za 2. světové války.) Ročníková práce, FF UK, Praha: rkp.

6

„...štít v průčelí žudru je z lepenice hliněné – na dřeva – na vodorovná bidla – je naplácána hlína – mazanice z obou stran (hlína smísená s rozsekanou slámou a sečkou).“ 6

Poznatky, které Kšír v průběhu 20. až 40. let získal, zúročil v publikované studii o hanáckém žudru (Kšír 1949, 1950). 7

Kromě toho se také věnoval dokumentaci drobných sakrálních objektů – především božích muk a kapliček na Hané i v širším okolí (v Generálním katalogu fotografií v EÚ je uloženo 55 snímků).

Sedlická, K. – Motyčková, D.: 2005 – Obrazová a písemná dokumentace hospodářských objektů v jižních Čechách ve fondu Zaměřovací akce ČAVU (1941–1946). Zpřístupnění fondu a možnosti širokého badatelského využití. In: Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy. NPÚ, Praha: 29–35. Motyčková, D. – Sedlická, K.: 2006 – Činnost Národopisné komise při České akademii věd a umění v období protektorátu a její přínos k rozvoji oboru. In: Pospíšilová, J. – Nosková, J. (eds.), Od lidové písně k evropské etnologii. 100 let Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Brno: Etnologický ústav AV ČR: 124–132.

Sborník 2007

83


Obr. 6 – Náklo čp. 27 – zaměření usedlosti, podélný řez v měřítku 1:25 (část). Autor V. Hradil, 1943.

Obr. 8 – Lhota (u Litovle) – dřevěná zvonička na návsi. Akvarel. Autor M. Libra, 1943. 84

Sborník 2007

Obr. 7 – Náklo (bez určení) – jedna ze stodol dokumentovaná při výzkumu. Foto V. Hradil a M. Libra, 1944.


Regionální architektonická soutěž ministerstva školství (1940–1942)* PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha V roce 1940 svým přípisem z 23. května vypsalo ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) veřejnou soutěž za účelem získání architektonických návrhů obytných domů, celých zemědělských usedlostí, venkovského dělnického domu a dalších staveb pro různé regiony Čech a Moravy. Podnětem pro soutěž byla snaha zvýšit péči o vzhled kraje a o zachování jeho regionálních hodnot. Tuto snahu vyvolával neuspokojivý vnější stav vesnic, letních středisek a některých malých venkovských měst. Příčina úpadku venkovského stavitelství byla spatřována v nesprávném, mechanickém napodobování méněcenných vzorů místními projektanty, zejména městských staveb periferního typu, které se nehodily ani účelem, vzhledem ani půdorysem k danému okolí, ani nevyjadřovaly národní tradici venkovského stavitelství. Zejména bylo vytýkáno, že venkovské stavitelství za posledních 50 roků upadlo po stránce půdorysné i formální, takže poškodilo dochovaný stav obcí. Vypisovatelé soutěže především upozorňovali na vývoj architektury ve světě, kde se za důležitý úkol architekta stanoví, aby účelově pojatý výtvor včlenil do daného prostoru nenásilně a bez porušení kladných hodnot dochovaného vzhledu, a aby přitom ovládl vývojovou a regionální složku architektury svého kraje do té míry, aby jeho koncepce vycházela z dobrých tradic kraje. Účel soutěže byl dvojí – takzvaně osobní a věcný. V osobním směru měli být vyhledáni projektanti, kteří by byli schopni a ochotni studovat památky hodnotné venkovské architektury jak přímo v terénu, tak i v literatuře a na materiálech uložených v muzeích, a ve směru věcném tímto studiem ovlivněni měli vytvořit vzorové návrhy, v nichž by byl tento tradiční krajový obraz jednotlivých stavebních jednotek i stavebních souhrnů (obcí) zachován a rozvinut.

Úkolem soutěže bylo získat vzorové návrhy na: 1. obytný dům menší zemědělské usedlosti do 10 ha, 2. obytný dům větší zemědělské usedlosti přes 15 ha, 3. venkovský dům dělnický, 4. osvětový dům pro menší obce, 5. rekreační tábor pro sociálně slabší, obsahující typ ústřední budovy a typ samostatného nebo sdruženého objektu s otopným zařízením, 6. rekreační tábor pro střední vrstvy, obsahující typ ústřední budovy s částí hospodářskou a společenskou a typ samostatného objektu, 7. chatu pro dočasné i trvalé bydlení, a to jednak pro nižší, jednak pro vyšší polohu (tato podmínka se týkala projektů typu 5. – 7.), 8. jinou význačnou stavbu charakteristickou pro venkov podle volby soutěžících (týkalo se například rodinného domu pro vilové čtvrti v malých obcích a letních sídlech, venkovského hostince, venkovského domu s obchodem, kovárny, horského hostince, horské hotelové chaty, nevylučovaly se drobné objekty jako hasičská zbrojnice a cvičební věž, pavilon pro letní občerstvení na výletních místech, vyhlídkový pavilon, rozhledna, turistická chata, zvonice, venkovská kaple, hřbitovní kaple, vodárenská věž, transformátor, popř. typy oplocení zahrad, dvorů a vjezdy do nich). Soutěž byla financována MŠANO, které již 31. prosince 1939 udělilo zvláštní finanční příspěvky České akademii věd a umění (ČAVU) na některé zvláštní úkoly – celkem šlo o 700.000 K, „přičemž byla na činnost za účelem poznání, udržování a účelnou regionální aplikaci lidové kultury architektonické určena částka 300.000 K“. Na přání ministerstva vnitra (MV) sledovalo MŠANO samo způsob účelného využití těchto prostředků a rozhodlo se pro vypsání regionální architektonické soutěže, jejíž rozsah byl patrný ze soutěžních podmínek, které osloveným architektům zaslalo Umělecko-průmyslové muzeum Obchodní a živnostenské komory v Praze (UPM). Pro soutěž byly vypracovány obsáhlé teoretické studie o hlavních oblastech českého selského domu v Čechách a na Moravě profesorem Karlem Chotkem a dvě pojednání o selském domě a o hospodářských stavbách od architekta Theodora Petříka. Jako studijní materiál byla dále doporučena díla Bohumila Vavrouška Dědina a Kostel na dědině a v městečku. V propozicích bylo zdůrazněno, že projekt se stává výhradním vlastnictvím MŠANO a projektanti svou účastí v soutěži dávají svůj souhlas k bezplatnému vystavení návrhů, jejich publikování ve vzorníku domácích stavebních typů

Obr. 1 – Studie vnitřního zařízení venkovských stavení. Autor A. Kuthan a J. Vančura. (Převzato – viz obr. 1) Sborník 2007

85


86

Sborník 2007

PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha a poskytnutí za předlohu k případnému realizování úřadům i jednotlivcům. Začátkem srpna 1940 byli osloveni architekti – dr. ing. Bohumil Sláma z Prahy, arch. Ludvík Kubeš z Prahy, arch. Josef Štěpánek z Prahy, arch. Klaud. Madlmayer z Brna, dr. ing. Ivan Šula z Prahy, ing. arch. Tureček z Brna a arch. Josef Polášek z Brna. Soutěži předsedal dr. Otto Placht (ministr MŠANO), tajemníkem byl doc. dr. Václav Mencl, členy byli arch. dr. ing. Antonín Ausobský, profesor české techniky v Praze, arch. B. Fuchs, profesor školy umění ve Zlíně, PhDr. Karel Chotek, univ. profesor, arch. František Kadlec, ředitel Studijního ústavu ve Zlíně, arch. dr. ing. Theodor Petřík, profesor české techniky, arch. dr. ing. Oldřich Stefan, profesor české techniky, arch. dr. ing. Ivan Šula, dále zástupci ministerstev zemědělství, veřejných prací, sociální péče, vnitra a MŠANO a porota byla následně v září 1940 rozšířena o zástupce ČAVU dr. Zdeňka Wirtha. V podmínkách soutěže bylo odevzdat veškeré náčrty v měřítku 1:100 s udáním hlavních výměr stavby, svérázné podrobnosti vnějšího nebo vnitřního řešení a menší nebo drobné objekty a zařízení v měřítku 1:50 i větším, včetně podrobného slovního popisu projektu, použitých hmot a výpočtu obestavěného prostoru. Termín odevzdání byl stanoven na 15. září 1940. Bylo rovněž stanoveno ocenění a odměnění soutěžních prací různou finanční částkou podle umístění: I.–III. cena; kromě toho bylo stanoveno, že návrhy neoceněné, vykazující „některé své hodnoty“, může vypisovatel získat koupí za částku, kterou navrhne porota. Nejvyšší částka odměn byla stanovena na 3.000 K, nejnižší na 700 K. V červenci roku 1940 bylo na přání MV rozhodnuto o vypsání další soutěže, a to na stavby domků zemědělských dělníků. Výzvu MŠANO k užší soutěži o stavebních formách pro rodinné dělnické domky obdrželi architekti: Jaroslav Grunt z Brna, Richard F. Podzemný z Prahy, Josef Kittrich z Prahy, Evžen Škarda z Brna, Vít Obrtel z Prahy, František Kalivoda z Brna, Čeněk Mužík z Chocně a B. Tauš z Prahy. Předložené soutěžní návrhy posuzovala porota ve složení: arch. F. L. Gahura, prof. dr. O. Stefan, ing. arch. O. Starý, arch. A. Mezera a po jednom zástupci ministerstev veřejných prací, zemědělství, sociální a zdravotní správy a MŠANO. Předsedou poroty byl opět dr. Otto Placht a tajemníkem doc. Dr. Václav Mencl. Následně byla soutěž na vesnický dělnický domek rozšířena o návrhy na dělnické domky městské. Na jaře 1941 byla vypsána druhá architektonická regionální soutěž pro potřeby českého venkova, jejíž porota měla pracovat ve stejném složení jako u první soutěže. Tato soutěž byla rozšířena o projekty na: 1. menší usedlosti (do 5 ha), 2. deputátnický dům volně stojící a dvojdomek. Zúčastnili se jí Jan Velek, Luděk Kubeš s Václavem Valtrem, Josef Polášek, Ivan Vaníček, Alois Brož, Jiří Auermüller s Jaromírem Ambrožem, Marie Krütznerová, Eduard Hnilička, Theobald Krátký, Bohumil Sláma a Antonín Kurial s Bedřichem Rozehnalem. Soutěž probíhala opět anonymně pod hesly (Jižní stráň, Vavřinec, Okraj Hané, Jihočeský štít, Břeh, Zemani, Ruce, Červené D, Slovácká chalupa, Blata 3, Náš venkov, Mladovožicko); korekční sbor vyzýval jednotlivé vybrané architekty k dopracování projektů.

Oceněné projekty z první soutěže byly publikovány v roce 1941 v práci Regionální soutěž na typy lidového stavebnictví, kterou pod společnou redakcí vydaly časopisy Architekt SIA a Architektura. Kromě výsledků veřejné soutěže byly v práci částečně zaznamenány i výsledky dalších soutěží na příbuzné úkoly venkovského stavebnictví; přípravy k těmto všem soutěžím vedl min. rada dr. O. Placht. Ze soutěže nevyšel žádný projekt, který by byl oceněn I. cenou. V jednotlivých kategoriích (8 kategorií – viz výše) byly oceněni: kategorie 1. – J. Polášek, J. Novotný, A. Kurial – B. Rozehnal – A. Václavík, M. Krütznerová, B. Kubíček – Z. Poncar, T. Krátký, I. Vaníček. V 2. kategorii C. L. Kubeš – C. V. Valtr – F. Dvořák, J. Polášek, A. Kuthan – J. Vančura, J. Novotný, E. Hnilička, J. Obalil – V. Košák, P. Kubíček – Z. Poncar, A. Kurial – B. Rozehnal – A. Václavík, ve 3. kategorii J. Novotný, J. Polášek, E. Teschler – H. Uhlíř, J. Obalil – V. Košák, A. Kuthan – J. Vančura, J. Kabeš, ve 4. kategorii M. Krütznerová, O. Plhoň, v 5. kategorii K. Mezera, O. Plhoň, v 6. kategorii nebyly uděleny ceny ani odměny, v 7. kategorii V. Jetel, V. Moravec, J. Místecký – B. Kupka, v 8. kategorii nebyly uděleny ceny ani odměny; mimo to porota udělila odměny za studijní práce k návrhům (10 studií) a 2 studie zakoupila. V Etnologickém ústavu AV ČR, v. v. i. jsou uloženy písemné elaboráty k části projektů, které se týkají studijních prací k návrhům (terénní výzkumy stávajícího domového fondu) a dále vlastních projektů (průvodní zprávy k projektům). Rozsáhlý písemný materiál je uložen v Masarykově ústavu – Archivu Akademie věd ČR (AAV). Jedná se o vypsání soutěží, výsledky soutěží, odměny soutěžícím, zakupování studijních materiálů a korespondenci mezi MŠANO a ČAVU, UPM, hodnotící komisí a jednotlivými architekty. Tento příspěvek je třeba chápat jako prvotní seznámení s dosud nezpracovaným materiálem, jenž se však tematicky hluboce dotýká problematiky, které je věnován tento seminář. V době, kdy byla soutěž vypsána, se kryla s jiným právě zahájeným a probíhajícím projektem – se zaměřovací akcí ČAVU. Také pro zdárný výsledek projekční činnosti bylo třeba prostudovat literaturu a provést terénní zjištění, poznat region, pro který měly být vzorové usedlosti navrženy. Propojení je patrné i ze jmen účastníků obou akcí, kdy se některá jména opakují – Kurial, Sláma, Obalil, Kubíček, Poncar, Teschler, Uhlíř, Podzemný a jiní. Doba vzniku myšlenky a vypsání soutěže byla částečně poznamenána politickou situací okleštěné protektorátní správy, která se v některých dokumentech projevovala v jejich dikci, například užitím formulací – „po příkladu Říše...“, „soutěže se mohou zúčastnit arijští architekti a národopisci...“. Vedle toho čteme zdůrazňování národního aspektu a hledání národních specifik, trvání na „národní tradici venkovského stavitelství“, „typičnosti a charakteristického rázu českého venkova“, kdy ve stavebním vzhledu venkova spatřovali „důkaz národní vyspělosti a samostatnosti“. Všechny předložené studie se samozřejmě týkaly jen oblastí vymezených protektorátními hranicemi Čech a Moravy. Regionální architektonická soutěž ministerstva školství byla první soutěží takového druhu a rozsahu, která se věnovala vesnickému a maloměstskému bydlení. Její výsledky měly

Obr. 2 – Studijní elaborát – plánek stávající usedlosti čp. 137 v Boršově z roku 1886. Autor patrně J. Polášek. (Uloženo v EÚ AV ČR, v.v.i.) Sborník 2007

87

PhDr. Kateřina Sedlická, PhDr. Dana Motyčková, CSc.; EÚ AV ČR Praha smysl pro vývoj tradiční vesnice pro dobu před zpřetrháním vazeb, ke kterým došlo v 50. letech 20. století v důsledku kolektivizace. Její význam byl nejen v tom, jak se zhostila tématu tradičního venkovského bydlení zemědělských usedlostí, popřípadě bydlení vesnického a průmyslového dělnictva. Výsledky soutěže přinesly i hluboké zamyšlení nad celkovým rozvojem a směřováním vesnického stavebnictví: „Tvářnost venkova mění vnikání obsahově nových prvků do půdorysu vesnice. Přibyly zde nové druhy staveb, které nevyšly z prostředí vesnice. V krajinně cenných oblastech jsou to celé kolonie rekreačních staveb, které zvláště v některých krajích úplně pohlcují původní jádro vesnice... Dnes jest na prvý pohled každému, ať odborníkovi či laikovi, jasně patrno, že se tyto stavby esteticky nezačleňují správně do rámce krajiny, a to jak v celku, tak i v jednotlivých detailech... Tvář venkova se jen nepatrně upraví, budou-li se mozaikovitě sestavovat jednotlivé tradiční prvky na nových stavbách... Rozvojem kultury, rozvojem tělovýchovy, rozvojem organizovaného

hospodářství vzniká potřeba výstavby mnoha druhů staveb, jejichž účel plyne z charakteru dnešní doby a pro něž se nenajde ve stavebnictví minulých dob obdoby. Obsahově tyto stavby nenavazují na tradici, a proto i jejich základní formální výraz ve vztahu k vesnici jest dosud nevyjasněnou otázkou.“ (Starý a kol. 1941)

* Článek vznikl v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513, zpracovávaného v Etnologickém ústavu AV ČR, v. v. i. v oddělení SVI.

Literatura: Starý, O. – Lisková, J. – Koula, J. E. – Šula, I. (eds.): 1941 – Regionální soutěž na typy lidového stavebnictví. Praha (zvláštní otisk společné redakce časopisů Architekt SIA a Architektura).

Prameny: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, v. v. i., Fond ČAVU, karton 271, inv. Č. 708. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Fond Regionální architektonická soutěž, nezpracováno.

Obr. 4 – Soutěžní návrh zemědělské usedlosti na 15 ha v jižních Čechách ve vesnici na Třeboňsku. Autor E. Hnilička. (Převzato ze zvláštního otisku časopisu Architekt SIA a Architektura, 1941.) 88

Sborník 2007


Obr. 3 – Soutěžní návrh zemědělské usedlosti na 15 ha v Boršově na Moravě. Autor J. Polášek. (Převzato – viz obr. 1.)

Sborník 2007

89

Iva Dryková, Ing.arch. Alexandra Křížová; NPÚ ÚOP hl. města Prahy

Nedvězí

Branka čp.5

Iva Dryková, Ing.arch. Alexandra Křížová; NPÚ ÚOP hl. města Prahy Jedním z předmětů výzkumného úkolu Dokumentace a vyhodnocení jader pražských vesnic (zpracovatel Mgr. L. Valtr, Iva Dryková), na jehož podkladě je zpracován tento příspěvek, bylo historické jádro obce Nedvězí, která leží na východním okraji pražské aglomerace. Lokalita není památkově chráněná a není zde dosud jediná prohlášená kulturní památka. Do této doby nebyla pro obec vypracována žádná památková pasportizace. Při zpracování výzkumu byl kladen důraz na dokumentační část a shromáždění pramenů a literatury k dané lokalitě. V dokumentační části jsou použity dobové fotografie a plány z archivu MČ Praha – Nedvězí. Stavebně technický stav řady objektů vyvolal tlak na jejich urychlenou dokumentaci a vyhodnocení, neboť některé stavby jsou novodobě adaptovány bez spolupráce s orgány státní památkové péče. Havarijní stav některých objektů zamezil přístup do interiérů, což se projevilo při zpracovávání průzkumu v určité neproporčnosti, zejména v popisných částech. Práce obsahuje historický vývoj obce, její vlastní dějiny, vývoj dochovaných památek, urbanismus, hlavní principy ochrany sídelní struktury a výsledné urbanistické vyhodnocení. Název Nedvězí (Medwes, Nedwiez, Nedwěz) byl odvozen z tzv. přírodního jména (metonymie) medvěd. Původní etymologie slova zanikla a lidé si název přizpůsobili. Odtud pochází znak Nedvězí - „Medvěd na zeleném poli“.

Detail štítu stodoly čp.7

Založení obce spadá pravděpodobně do období vlády Přemyslovců, kteří vlastnili veškerý majetek na východ od Prahy k Říčanům. První zmínka o vsi jako o majetku Vyšehradské kapituly (spolu s Hájkem a Dubčí) je z roku 1313. Vyšehradské kapitule bylo celé jmění navráceno r. 1326 s povinností vydržovat „z krámů Kutnohorských a Medvězí“ deset kněží - chorálníků. 1364 vlastní Nedvězí Václav, Linhart a Mikuláš, synové staroměstského konšela Mikuláše Planera. Vzhledem k nákladnému udržování, přebírá majetek královská koruna. 1419 jej Václav IV. znovu prodává Litmírovi ze Lhotky. 1436 zapsal císař Zikmund Nedvězí Janovi ze Suché.

Dvorní fasáda čp.1.

1514 král Vladislav II. postoupil Nedvězí vlivnému a bohatému mincmistrovi království českého Vilému Kostkovi z Postupic. Po čtyřech letech dochází k prodeji Nedvězí a během dalších let byla obec prodávána nebo přenechána různým majitelům. Ve vlastnictví rytíře Albrechta Rause z Vražkova se znovu objevuje v roce 1589. Jeho syn Václav Št‘astný Raus z Vražkova zdědil majetek v roce 1614. Po vojenské porážce českých stavů jsou podporovatelé povstání proti Ferdinandovi II. potrestáni a jejich majetek zkonfiskován. Majetek Václava Šťastného Rause připadá knížeti Karlu Lichtenšteinovi1.

Hospodářské objekty čp.10 90

Sborník 2007

„Podle výpisu z rulle c.k. úřadu berničního dle generální komise visitations r. 1654 jsou v Nedvěz 4 sedláci, 2 chalupníci a 4 stavení rozbořená a zpustlá2 (záznam z r. 1921). Podle sčítání lidu r. 1843 zde žilo 192 osob, v r. 1890 již 288 osob a v roce 1939 330 osob v 60 domovních číslech.

Iva Dryková, Ing.arch. Alexandra Křížová; NPÚ ÚOP hl. města Prahy Obec Nedvězí leží při údolí meandrujícího potoka Rokytky ve vidlici cest vedoucích do Křenice, Pacova a Kolovrat (s rozcestím do Kralovic). Historické jádro obce tvoří poměrně intaktně zachovaný soubor staveb, složený převážně z bývalých hospodářských usedlostí, který obklopuje prostor okolo rybníka. Celkový půdorys byl ale, vzhledem k pomalému růstu počtu obyvatel, dotvořen až na počátku 20. století. Areály statků byly poměrně dobře zachovány a počátkem 20. století byla zástavba při cestách k sousedním obcí postupně až do 30. let 20. století doplňována drobnými domkářskými stavbami. Původní usedlosti a statky z větší části ztratily svoji hospodářskou funkci a po 2. světové válce začaly mnohdy chátrat. Podstatným zásahem v této oblasti byla výstavba budovy úřadu po roce 1974. Poměrně složitý terén neumožnil ani v moderní době větší rozrůstání, nová zástavba se soustřeďuje mimo historické jádro obce, především na vyvýšenině směrem k Pacovu a v témž směru při území Rokytky a projevuje se negativně pouze v panoramatických pohledech. V půdorysu obce proběhlo, zejména v období před rokem 1989, několik demolic, které stejně jako několik novostaveb, historické jádro obce výrazně nepoškodily. Novostavby rodinných domků jsou poměrně časté na bývalých zahradách větších hospodářských stavení. Urbanistická struktura obce je ojedinělým zachovaným dokladem vývoje od středověku do počátku dvacátého století. Stavební vývoj obce, s výjimkou období třicetileté války, je dokladem postupného pomalého nárůstu půdorysu obce, formované v nepravidelném terénu podél Rokytky v návaznosti na původní převážně zemědělské využití staveb.

Trafostanice

V obci převládá přízemní a jednopatrová zástavba se sedlovými a valbovými střechami s plochami převážně nezastavěných hospodářských dvorů a zahrad. Dochovala se zde řada původních hospodářských objektů, stodol, sýpek maštalí a chlévů, zejména z období první republiky. Na fasádách i v interiérech je množství původních architektonických detailů. Zvláště cenný je soubor oken z počátku 20. století. Přínosem průzkumu je mimo fotografické dokumentace i dohledání původních plánů některých objektů, získání historických mapových podkladů a vyhodnocení jednotlivých objektů. Ty byly zpracovány formou karet, používaných v NPÚ při tvorbě plánů zásad památkové ochrany objektů v plošně chráněných územích. Kromě základního popisu a historie objektu obsahují karty i doporučení pro památkovou obnovu. Jednotlivé průzkumy byly předány místním úřadům jako vítaný zdroj informací. Předem tak byly vytvořeny lepší podmínky pro spolupráci mezi investorem, projektantem a zástupcem památkové péče nebo stavebního úřadu. Při současném stavu zájmu širší odborné veřejnosti o historická jádra obcí se podařilo zpřístupnit aktuální zpracování některých ohrožených historických celků a prezentovat archivní dokumentaci, zejména mapy a stavební plány jednotlivých objektů. Práce také vyšla vlastním nákladem na CD jako elektronická kniha. Když naše práce v terénu začínala upoutala nás na návsi cedule začínající slovy „ v naší obci není ani hrad, ani zámek, ani tvrz, ani kostel, ani kaplička, ani jiná kulturní památka…“.

Trafostanice Sborník 2007

91

Iva Dryková, Ing.arch. Alexandra Křížová; NPÚ ÚOP hl. města Prahy Průzkum upozornil na některé zajímavé objekty a podnítil jejich navržení za kulturní památku.

Okno býv. stodoly čp.2

Okno chléva čp.22

Jedná se o areál statku čp. 1 s mimořádně hodnotnou disposicí a prvky průčelí obytné i hospodářské části (viz foto), dokládající zároveň historický vývoj areálu. Budovy usedlosti původem patrně z 18. století jsou včetně stájí na levé (severní) straně zachyceny již na plánu Stabilního katastru 1840. Obytné stavení a chlévy upraveny stavebně v l. 1885 a následně 1904, letopočty dochovány ve štítu budovy. 1985 zbořeny stáje na severní straně dvora. I přes jejich zánik je areál dochován ve vysokém stupni autenticity a vykazuje výrazné památkové a architektonické hodnoty. Dalším navrženým objektem je objekt trafostanice. Stavba je z roku 1924, z doby realizace elektrizačního programu v Československu. Funkčně typizovaná stavba svého druhu, architektonicky ztvárněná důrazem na strukturu režného zdiva s klasicizujícím motivem mansardové střechy dokládá vysokou úroveň drobných industriálních staveb meziválečného období.. Je pozoruhodný doklad historického milníku elektrifikace a nového urbanistického prvku, pro malou obec mimořádně významného. Stavba ryze technického určení, která materiálově i svým měřítkem dotváří architektonické prostředí obce. Poslední navrženým objektem je pomník padlým 1. světové války. Pomník byl odhalen v r. 1919 a je dokladem vyspělé úrovně pomníkové tvorby z meziválečného období. Pro malou obec historicky i urbanisticky významný objekt měl i značný kulturní význam. Doufáme, že pokud MK ČR naše návrhy kladně přijme, budou muset radní tuto ceduli v brzké době pozměnit. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze,Na Perštýně 12, Praha 1 - Staré Město

Okno obytného stavení čp.22 92

Sborník 2007

1

Archivní prameny

2

Část výpisu z Pamětní knihy obce Nedvězí od roku 1884, uložené na Úřadě MČ

Okénko čp.2.

Iva Dryková, Ing.arch. Alexandra Křížová; NPÚ ÚOP hl. města Prahy

Poslední sedlák v Nedvězí čp.11

Vstupní dveře čp.35

Dveře do chléva čp.1

Okno domku čp.35 Sborník 2007

93


Venkovská (zemědělská) krajina ve 20. století Ing. Ivo Machar, PhD.; Katedra biologie PdF Univerzity Palackého v Olomouci (Purkrabská 2, Olomouc, [email protected]) Abstrakt : Příspěvek pojednává stav venkovské (zemědělské) krajiny v území dnešní ČR ve 20. století a zdůrazňuje dramatickou změnu v jejím kontinuálním vývoji během poloviny tohoto století s následky pro výraznou změnu land use, krajinného rázu, biodiverzity krajiny, urbanistického uspořádání a architektury vesnice.

Klíčová slova : Venkovská krajina, krajinný ráz, land use, biodiverzita krajiny, socialistická kolektivizace zemědělství, obnova venkova.

Venkovská (zemědělská) krajina u nás v první polovině 20. století Venkovská (převážně zemědělská) krajina, tvořená vesnickými sídly, ornou půdou, rybníky, loukami a pastvinami, pokrývá zhruba 59 % území České republiky. Její počátek musíme hledat ve středověku. Kulturní krajina středověku vyrostla z lesa. Soustavným výběrovým hospodařením v lese (výběrná těžba, žďáření a klučení, intenzívní pastva, hrabání steliva, sběr letniny) a obhospodařováním malých záhumenkových polí dvojhonným a později trojhonným systémem vzniká specifická středověká kulturní krajina, tzv. campus. Tradiční kulturní (zemědělská) krajina Čech a Moravy, tak jak ji v idealizované podobě známe z obrázků Josefa Lady a dalších malířů – krajinářů, vznikla ze středověké krajiny až na konci 18. století a přetrvávala v zásadně nezměněné podobě až do poloviny století dvacátého. Obraz naší venkovské krajiny první poloviny 20. století tak odpovídá obecně chápané představě harmonické kulturní krajiny, založené na maloplošné pozemkové držbě a stálé přítomnosti člověka – hospodáře (zemědělce) v krajině. Hlavními složkami této tradiční venkovské krajiny jsou : vesnice, pole, louky (včetně pastvin) a lesy. Jejich uspořádání odpovídá charakteristickému reliéfu zvlněné české a moravské krajiny. Nepříliš velké a blízko od sebe položené vesnice se skupinovitým rozmístěním stavení jsou centry krajiny1. Každá vesnice má kolem sebe svůj sídelní areál, odpovídající zhruba katastru obce a zahrnující trojici stále se opakujících typů biotopů : /1/ vlhké nivy potoků s občasnými povodněmi, /2/ vyšší terasy s více méně plochým reliéfem zaujímající většinu krajiny, /3/ nejvyšší místa v krajině s extrémními, tj. velmi suchými nebo naopak velmi vlhkými biotopy (prameniště). Obvyklé uspořádání krajinných prvků v sídelním areálu bylo toto : Louky na nejnižších a zaplavovaných plochách v nivě, kde by bylo riskantní orat. Na vyšších a sušších terasách mimo nivu převažovaly pole. Na extrémních biotopech převládal les nebo pastvina (či les využívaný jako pastvina…). Vesnice sama leží na suchém místě blízko řeky (potoka). Celá 94

Sborník 2007

venkovská (zemědělská) krajina se pak skládá z jednotlivých sídelních areálů. Protože se výše (zjednodušeně) popsané typy biotopů opakují, vzniká typická mozaikovitá struktura kulturní krajiny (zemský ráj to….). V mikroměřítku krajiny je i samotná vesnice mozaikou různých biotopů. Každá aktivita člověka – hospodáře vytváří plochy, charakteristické výskytem určitých bylinných a živočišných druhů a jejich společenstev : cesta před chalupou s intenzívním sešlapem (společenstvo rdesna ptačího a lipnice roční); mírně sešlapávaný okraj cesty a pěšina za chalupou (společenstvo jílku vytrvalého a jitrocele většího); často vyžínaný trávník kolem chalupy, sloužící jako zdroj píce pro králíky (hustý nízký trávník s lipnicí luční a kmínem); pastevní husí trávník podél návesní strouhy nebo u návesního rybníka (společenstvo mochny husí a rmenu smradlavého), stružka na dvorku od pumpy ke hnojišti (společenstvo s občasnou mírnou disturbanci, převažuje dvojzubec trojdílný); svah za chalupou s popelištěm slepic (společenstvo s pelyňkem pravým, slézem přehlíženým a sporýšem lékařským); okraj hnojiště u plotu (živ inami bohaté společenstvo nitrofilní vegetace s kopřivou a lopuchem); záhon se zeleninou a okopaninovými plevely; zahrada a ovocný sad; eutrofní rybník na návsi s pesrou plejádou biotopů od vodních po litorální….. Jdeme-li dnes po venkově, všímejme si nejen na architektuře, co z tradiční kulturní krajiny kde ještě zbylo : Je ještě možné obejít vesnici dokola po polní cestě ? Stojí na katastru obce nějaká Boží muka ? Najdete v létě ještě někde polní mez plnou barevných květin a motýlů, kde se kosí tráva pro králíky, nebo už je všude mimo intravilán obce jen beznadějná džungle vysokých kopřiv ? Štěká na nás za plotem původní český „voříšek“ nebo hrozivá, ovšem „rasově čistá“ doga s průkazem původu ? Najdete na návsi starou hospodu s výčepem, tichem a tlačenkou nebo „kulturní“ dům s barem a Algidou ? Jsou předzahrádky domů na návsi chráněné plaňkovým plotem či nasucho kladenou kamennou zídkou nebo neprůhlednou cihlovou hradbou, skrývající anglický golfový trávník a bazén z Mountfieldu ?

Vývoj naší venkovské (zemědělské) krajiny ve 20. století První pozemková reforma v samostatném Československu po roce 1918 se pokusila (neúspěšně) eliminovat velkostatkářskou strukturu zemědělství ve prospěch vzniku nových malých a středních rodinných farem (byl to jeden z prvních legislativních aktů parlamentu nové Československé republiky po roce 1918). Pozemková reforma byla spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami nejen aby se předešlo případné socialistické revoluci, ale také aby bylo zajištěno bezproblémové schválení reformy před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci. V rámci reformy byl konfiskován majetek členů císařské rodiny, a to v plném rozsahu

Ing. Ivo Machar, PhD.; Katedra biologie PdF Univerzity Palackého v Olomouci a bez jakékoli kompenzace. Ostatním šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů veškeré půdy (ve výjimečných případech 500 hektarů). Půda odejmutá šlechtickým rodům byla rozprodána více než půl milionu drobných vlastníků. Dále bylo vytvořeno na dva tisíce „zbytkových statků“ o rozloze přibližně 100 hektarů, jež byly prodány výrazně levněji. Je kuriózní, že první pozemková reforma probíhala pod heslem „odčinění“ Bílé hory – jako dovršení historické spravedlnosti po třech stech letech. Přerušení přirozeného sociálního a demografického vývoje téměř na třetině zemědělské půdy českého státu po druhé světové válce přinesl odsun skoro tří miliónů Němců. Následovalo znárodnění majetku kolaborantů s německou okupační mocí v období „Protektorátu Böhmen und Mähren“. Z některých zemědělsky marginálních oblastí tehdy přesídlila do opuštěného pohraničí až třetina sociálně nejslabších vrstev české populace. Přesto zůstal v pohraničí volný prostor pro zabírání půdy pro vojenské účely, pro opuštění půdy na tzv. hranici míru „za dráty“ a pro ekonomicky deficitní zakládání velkých státních statků po „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948.

Zlom ve vývoji venkovské krajiny – polovina 20. století Od padesátých let 20. století nastal v kontinuálním a pozvolném přirozeném vývoji venkovské zemědělské krajiny zásadní zlom. Příčiny této dramatické změny lze hledat především v tzv. kolektivizaci zemědělství, kdy socialistický stát brutálním násilím začínal likvidovat na vesnici selský stav v rámci budování jednotných zemědělských družstev po vzoru sovětských kolchozů. Likvidace sedláků na venkově měla za následek dlouhodobou devastaci myšlení venkovského člověka a ztrátu staletých tradic pozitivního vztahu sedláků k půdě, domovu a odkazu předků. Kolektivizace v zemědělství znamenala současně i drastické změny v zemědělském hospodaření a majetkové držbě půdy. Za účelem scelování pozemků do obrovských lánů byly záměrně i nezáměrně likvidovány všechny prvky historické paměti zemědělské krajiny : polní meze, remízky, boží muka, kříže i osamocené staré stromy vyznačující staleté hranice pozemků. S postupným technickým rozvojem strojního parku JZD se polní cesty a aleje stromů kolem nich stávají zbytečnou překážkou traktorů a kombajnů. S rozvojem intenzifikace se v zemědělství začíná masivně používat chemických látek na ochranu polních plodin, často v zájmu splnění plánů pětiletky i bez ohledu na skutečnou potřebu, protože bylo nutné plnit ukazatele socialistického plánování. Další katastrofou pro biologickou diverzitu v zemědělské krajině se stala praxe tzv. náhradních rekultivací, kdy jako „náhrada“ za stavební zábor zemědělské půdy byly ničeny nesmírně cenné přírodní biotopy, často mokřady v pramenných oblastech. Nesmírné ekologické škody způsobily tzv. „meliorace“ – odvodňování pozemků a mrzačení podoby potoků a říček do technicky napřímených kanálů bez života. Tyto zásahy v krajině nijak nebraly zřetel na skutečné vlastníky pozemků – projekty technických úprav krajiny byly kresleny na tzv. evidenčních parcelách – proto mohly být bez problémů realizovány velkoplošně. Tradiční zemědělství se stalo „rostlinnou a živočišnou výrobou“, hospodářská zvířata byla uzavřena do velkokapacitních koncentráků a noví ze-

mědělci, tedy zaměstnanci JZD, rychle zapomínali na citový vztah svých otců a dědů k půdě, kterou již nevlastnili. Tento stav dobře popisuje citát z knihy Jiřího Löwa a Igora Míchala (2003) : Komunistická diktatura se na rozdíl od osudů lidí dotýkala krajiny a sídel zprostředkovaně, ale neméně drasticky. Princip diktatury, který je založen na centrálním řízení diktováním všeho a na cílené likvidaci jakékoliv samostatnosti, měl a dosud má na naši krajinu zdrcující vliv. V důsledku kolektivizace zemědělství se změnila také povaha vesnického sídliště. Kdysi ves tvořily usedlosti, stavby chlévů, stodol, kůlen a dalších budov, které měly zároveň výrobní funkci. Pokud tato hospodářská stavení nebyla zbořena, slouží dnes jiným než původním účelům. Jejich přestavbami získali dnešní obyvatelé, při stoupajících nárocích na pohodlnější hygienické bydlení a jistý životní komfort další obytné prostory a jejich vybavení koupelnami, splachovacími záchody, garážemi, dílnami a skladišti. Tím, že dnes vesnický intravilán plní hlavně obytnou, správní a obslužnou funkci, zatímco výrobny a technická, mechanizační i skladová zařízení, velkokapacitní chlévy, seníky, silážní jámy, dílny, garáže a jiné objekty se přesunuly na okraj vsi nebo i mimo ni, se vesnice funkčně přiblížila městským průmyslovým sídlištím, a to někdy i typem výstavby. Ne že by tu nestály domy vystavěné kdysi v duchu tradiční lidové architektury. Velmi často jsou však již upraveny podle představ dnešních uživatelů o pohodlí a reprezentačních nárocích na bydlení. Lidová architektura se proklamativně stává památkou. Výrobní areály zemědělsko-průmyslových komplexů na vsi, zvlášť v živočišné výrobě, se často podobají továrním stavbám a do tradiční architektonické skladby vesnic nezapadají (Löw a Míchal l.c.). Náprava majetkových křivd dnes už nemůže obnovit zaniklou tradiční slávu selského stavu na vesnici. Původní generaci sedláků na vesnici socialismus poměrně dokonale vymítil. Výjimeční jedinci, kteří se stali po revoluci opět soukromě hospodařícími zemědělci, se dají v každé vesnici spočítat obvykle na prstech jedné ruky. To vše vedlo z pohledu krajinné ekologie ve venkovské krajině ke : •

změně krajinné matrice,

•

k velkoplošné změně „land use“ ve prospěch nově vytvářených obrovských honů orné půdy,

•

k rychlému zániku tradičního krajinného rázu pestré kulturní krajiny a k vytvoření krajiny ekologického charakteru „kulturní stepi“2,

•

k poklesu biodiverzity krajiny,

•

a ke ztrátě přítomnosti člověka v krajině.

Krajina venkova po „sametové“ revoluci v r.1989 : V evropských státech, jež byly ušetřeny násilné kolektivizace zemědělství podle sovětského vzoru, ustupuje tradiční kultura venkova plynule a v kombinaci s inovacemi tak, že tradiční krajiny, resp. jejich pozůstatky bývají pietně udržovány. Ale ani zde se obdivovaná tradiční zemědělská krajina nedá udržet bez nákladné nadstandardní péče. Faktem je, že Sborník 2007

95

Ing. Ivo Machar, PhD.; Katedra biologie PdF Univerzity Palackého v Olomouci 1

Odlišný charakter od tohoto obecného modelu mělo osídlení velkých nížin /velké vesnice zpravidla lemující v pásu okraj údolní nivy/ a rozptýlená zástavba podhůří a hor /Sudety, Valašsko, moravské kopanice/. 2

Pojem „kulturní step“ vyjadřuje hlavní rys soudobé zemědělské krajiny – existenci velkoplošného monokulturního (jednodruhového) bezlesí na velmi rozsáhlých lánech v podmínkách relativně vlhkého a teplého klimatu. Takovýto charakter krajiny ve střední Evropě by bez intenzivního přičinění člověka nemohl nastat.

zemědělská produkce v zemích Evropské unie dnes roste závratným tempem. Stejně závratným tempem se ovšem snižuje druhová pestrost rostlin a živočichů v zemědělské krajině. Všechny tyto aktivity, měnící zcela zásadně tvář původně pestré a krásné zemědělské krajiny na fabriku k výrobě obilí, negativně snížily ekologickou stabilitu krajiny. Např. podle výsledků monitoringu běžných druhů ptáků dochází k trvalému snižování početnosti ptáků zemědělské krajiny v celé EU. Od roku 1980 v zemích Evropské unie poklesla početnost ptáků v zemědělské krajině o třetinu. Souvislost je spatřována především ve špatné dotační politice Evropského společenství – obrovské finanční dotace pro zemědělce v rámci tzv. Společné zemědělské politiky jsou zaměřeny především na podporu produkce potravin. Jednoduše řečeno, čím více potravin zemědělec vyprodukuje, tím vyšší dotace získá. Trvalá neudržitelnost dotační zemědělské politiky a vzrůstající poškozování biodiverzity zemědělské krajiny vedou ke snahám o zásadní reformy zemědělských dotací v EU tak, aby nová dotační politika unie upřednostňovala ekologicky šetrnou péči o krajinu a venkov. Příkladem takovýchto nových podpůrných aktivit EU jsou tzv. agro-environmentální programy. Násilné přerušení staletého pozvolného vývoje venkovské krajiny a zplanýrování sociální struktury české a moravské vesnice nelze ovšem dnes již plně eliminovat (přičemž právě „pozvolnost či pomalost“ vývoje krajiny byla pro venkovské zemědělské oblasti vždy naprosto charakteristická). Po roce 1989 se však u nás naštěstí ukazuje, že venkov má stále značný potenciál k obnově tradic (viz např. celostátní Program obnovy venkova). Mnohé jevy a procesy, které vidíme ve venkovské krajině dnes, bychom mohli odsuzovat podobně jako socialistickou kolektivizaci zemědělství. Zastavit vývoj krajiny však nelze, a to ani za cenu ochranářského fundamentalismu. Moderní způsob života lidí na vesnici, kdy postupně převládá a bude převládat tendence směrem ke stylu „městského“ života, povede k dalším nevyhnutelným změnám v krajině venkova.

Příkazy : Výše popsanou zásadní změnu krajinné struktury a tzv. „land use“ (způsobů využití půdy) zemědělské krajiny venkova v polovině 20. století lze často velmi dobře vysledovat na leteckých fotografiích. Příkladem pro tento příspěvek je zemědělská krajina Hané kolem obce Příkazy, dnes známé vesnické památkové rezervace, jejímž turisticky atraktivním centrem je tzv. Hanácký skanzen (Machar 2006). Z prvků, které se v Příkazích dochovaly jako obraz tradiční venkovské (zemědělské a kulturní) krajiny Hané první poloviny 20. stol., můžeme zmínit : skvěle dochovanou urbanistickou strukturu ulicové návsi s hákovitými půdorysy velkých statků, které pokračují směrem do zahrad hospodářskou přístavbou (chlévy, stáj,), samostatně stojící špaletové stodoly a fragmenty ohradních vepřovicových zídek, v záhumencích za Hanáckým skanzenem úzké a dlouhé parcely políček, oddělené proužky mezí se starými ovocnými stromy na hranicích majetku (pravda, většinou ovšem na pozemcích v majetku ČR – Národního památkového ústavu….). Krajinu druhé poloviny 20. stol. v Příkazích charakterizuje : čtyřpruhá dálniční komunikace R55 doslova za humny obce, která tvrdě rozděluje obecní katastr (tzv. Hanácká dálnice); obrovské a souvislé lány orné půdy, tvořící převážnou část dnešní krajinné matrice obecního katastru; nevzhledný a zanedbaný areál JZD s rezivějícími stroji a rozpadajícími se stavbami; technicky upravený potok Cholinka (plnící donedávna funkci páchnoucí obecní stoky), areál úpravny vody charakteru malého průmyslového závodu; nově opravené fasády některých statků na návsi s téměř novými okny „trojáky“ a pastelově vyvedenými novými fasádami. A že není vše až tak úplně beznadějné, dosvědčuje : rekonstruovaná lipová alej k Náklu, nově postavená čistírna odpadních vod, opravená Boží muka na cestě ke Skrbeni, opravené ohradní zídky z vepřovic a nově postavený výměnek Kameníčkova gruntu v Hanáckém skanzenu, a především obnovené tradice obecního života v Příkazích.

96

Sborník 2007


Obr.č.1 – letecký snímek obce Příkazy (2006)

Literatura : Low J. a Míchal I. 2003 : Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. Machar I. 2006 : Koncepce rozvoje Souboru staveb lidové architektury Příkazy. Rukopis, NPÚ Olomouc. Sádlo J. a Storch D. 2000 : Biologie krajiny. Vesmír, Praha. Pospěch P. a Vaca B. 2000 : Příkazy – čtení o hanácké vesnici. Obecní úřad Příkazy.

Sborník 2007

97

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Průzkumné metody vhodné pro zjišťování poškození dřeva v historických konstrukcích Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Exploratory methods suitabel for determination of damage the wood in historical construction

Abstrakt: Příspěvek se zabývá průzkumnými metodami pro zjišťování poškození dřeva v historických konstrukcích. U jednotlivých metod jsou popsány veličiny nebo fyzikálně mechanické změny dřeva, které měří, hlavní využití, ovlivnitelnost stavbou dřeva a vlastnostmi dřeva, výhody a nevýhody. V závěru je vypracována tabulka analýzy přístrojů pro zjišťování poškození dřeva v historických konstrukcích ve které jsou zhodnoceny získané poznatky.

Klíčová slova:

průzkum, dřevo, přístrojové metody, nedestruktivní testování, destruktivní testování

Abstract:

The entry is focused on exploratory methods for determination of damage the wood in historical construction. The measured quantity or physical-mechanical changes of the wood are described by single methods, which measure, main use, suggestibility of construction the wood and of property the wood, advantages and disadvantages. Dispose the table instruments for determination of damage the wood in historical construction construction is disposed in conclusion, in which they are evaluation gained the piece of knowledge.

Keys words:

survey, wood, equipment method, non-destructive testing, destructive testing,

Průzkum poruch je neoddělitelnou součástí stavebně-technických průzkumů. Na základě zjištěných poruch se rozhoduje o dalším postupu sanačních prací. Pro záchranu konstrukcí je velmi důležité, aby všechny typy, rozsahy, stupně a příčiny poruch byly zjištěny brzy a objektivně, čímž lze zabránit jejich dalšímu prohlubování a rozšiřování v objektu. Průzkumné metody pro zjišťování poškození dřeva (biotickými popř. abiotickými škůdci) lze třídit dle více kritérií. Při metodice třídění bylo postupováno dle Reinprecht (2000). Dle nároků na přístrojovou techniku dělíme metody na smyslové a přístrojové. Stav porušení materiálu při průzkumu je jedním z nejdůležitějších požadavků památkových ústavů. Je zde kladen důraz na co nejmenší poškození a co největší možné množství zachování původních materiálů.

1.

Smyslové metody

Nejčastěji jsou používány při prvotní identifikace problému na základě základních smyslů. 98

Sborník 2007

a) Zrakové (vizuální) metody umožňují zjistit povrchové poškození dřeva povětrnostními vlivy, poškození povrchové úpravy, trhliny ve dřevě, objemové změny, tvarové deformace, uvolnění nebo poškození konstrukčních spojů aj. b) Čichové metody, umožňují zjistit přítomnost hub a plísní (např. houbu dřevomorku domácí je možné zjistit pomocí speciálně cvičených psů např. psí plemeno Rothounds jsou schopni zjistit houbu dřevomorku domácí (Serpula lacrymans) již v jejím počátečním stádiu a proniknou i do obtížně přístupných míst). a) Hmatové metody, umožňují zjistit povrchové poškození dřeva (plastická textura, trhliny), zjevnější zvýšení vlhkosti dřeva - kvalifikovaně lze určit hmatově vlhkost nad 20% . b) Sluchové metody umožňují zjistit přítomnost larev a imag dřevokazného hmyzu, poruchy v dřevěném prvku na základě jeho odezvy na poklep, například při vnitřní hnilobě nebo vyšším stupni poškození požerky, aj.

2. Přístrojové metody - Principy vybraných přístrojových metod 2.1.

Endoskopy

Možnosti vizuálního posouzení lze rozšířit využitím endoskopie, která umožňuje prohlédnout i místa jinak nepřístupná (například uvnitř stropů, za obkladem, okolí zárubní dveří, rámů oken apod.) (Unger, Schniewind, Unger, 2001). Používá se k vizuálnímu odhalení napadení dřevokazného hmyzu či houbami na nepřístupných místech. Pro uplatnění endoskopie je potřebné nalézt nebo vytvořit otvor o venkovním průměru min. 10 mm, kterým Obrázek 1 Moderní tvar bude možné zavést sní- endoskopu, na který je možno mací část s osvětlením. připojit fotoaparát a daný stav

zdokumentovat

Některé typy endoskopů umožňují zároveň změnu zvětšení obrazu. Na některé tipy endoskopů lze připojit fotoaparát a daný stav přímo dokumentovat v podobě fotografií.

2.2.

Mikroskopy - Mikroskopická analýza

Mikroskopy (světelné, polarizační, elektronoptické aj.). Použitím různých zvětšujících systémů nich lze určit stupeň poškození buněk dřeva, přítomnost hyf a výtrusů hub, resp. vajíček, larev, kukel a dospělců hmyzu i jejich druhovou iden-

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Pozorovací úroveň

Rozměry

Předmět studia

Zvětšující systémy, zvětšení zvětšení 2-8x

> 10 µm

směr a průběh vláken, přítomnost dřeně, velikost ročních přírůstků a poměr mezi nimi, identifikace kruhovitě popř. roztroušeně pórovitých dřevin, přítomnost běle, jádra, dřeňové paprsky, aj.

mikroskopická

10 – 0,2 µm

mikrobiální buňka, rostlinná pletiva, buňkové elementy u jehl. (cévice, parenchymatické buňky, pryskyřičné kanálky), u list. libriformní vlákna, parenchymatické buňky atd.

submikroskopická a molekulární

0,2 µm – 1 nm

buněčné struktury (střední lamela, primární stěna, sekundární stěna, viry, struktura makromolekul

makroskopická

Tabulka 1

oko, jednouché zvětšovací přístroje zvětšení 2-1200x světelné mikroskopy, mikroskopy v infračerveném, viditelném a ultrafialovém rozsahu zvětšení až 1000 000x paprsky X, elektron optický mikroskop, elektronový mikroskop

Přehled možných zvětšení u jednotlivých pozorovacích úrovní pomocí různých zvětšujících systémů

tifikaci, identifikace dřevokazných hub, přítomnost krystalů agresivních chemikálií apod. (Reinprecht, 2000) Lidské oko je schopno vnímat ze vzdálenosti 250 mm odděleně dva body, vzdálené od sebe 0,1 mm, což je hranice jeho rozlišovací schopnosti. Mikroskopy mají za úkol zobrazovat malé objekty pod větším zorným úhlem - tím vytvářejí jejich zvětšený obraz. Přitom hranici rozlišovací schopnosti optického mikroskopu je 0,2 µm. Rozhodujícím faktorem omezujícím tuto rozlišovací schopnost je vlnová délka viditelného světla (přibližně 400 - 700 nm). Pro představu jsou uvedeny organizační úrovně buňky podle rozlišovací schopnosti jednotlivých mikroskopů (viz. tabulka 1). Pro mikroskopickou analýzu smrku v různých stádiích hniloby vlivem hub Serpula Lacrymans, Coriolus Versicolor a Schizophylum Commune byl použit materiál s průměrnou počáteční hustota v absolutně suchém stavu (ρ0=mp0/Vp0) 414 [kg.m-3]

Obrázek 2 C - mikroskopovaná plocha axiální 2500 x zvětšeno - hyfy v jarních tracheidách D - mikroskopovaná plocha axiální 2500x zvětšeno - hyfy v letní tracheidě

Z tabulky 1 je patrné jak velké zvětšení je nutné zvolit pro pozorování vybraných předmětů studia dřevěných materiálů.

2.3.

Rentgenové zářiče 2.3.1. Počítačová tomografie

Počítačová tomografie (CT) je lékařská obrazová diagnostická technika, která je založena na interakci RTG záření s objektem. Od konvekčních rentgenových metod se však liší způsobem zobrazování objektu. Rentgenografie zobrazuje objekt pouze z jednoho úhlu, kdežto CT vytváří obraz příčného řezu studovaného objektu.

Obrázek 3 Radiální řez dřevem Pinus sylvestris ve světelném mikroskopu. Tečky a parenchymatické dřeňové paprsky a dvojtečky na cévách.

Projekce obrazu se získává z různých úhlů pohledu. Prošlé zeslabené RTG záření se zaznamenává v RTG detektoru a pomocí počítače je hodnota jeho zeslabení převedena na skenovaní veličinu (pixel), která odpovídá určitému elementárnímu objemu (voxel) ve sledovacím předmětu. Velikost tohoto elementárního objemu je určena parametry CT-systému (matrix) a snímanou tloušťkou vrstvy. CT vyšetření umožňuje, kromě zobrazení výsledného obrazu sledovaného objektu, také proměření hustoty materiálu, které jsou uváděny v jednotkách HU (Hounsfield unit - jednotky CT stupnice). Hodnota hustoty je v podstatě hodnota zeslabení prošlého RTG záření daným materiálem, která je

Obrázek 4 Na levé části obrázku je naskenovaný obraz dřevěné sochy, kde je vidět v oblasti hlavy železný hřeb. Na pravém obrázku je znázorněn vodorovný řez hlavy (Lisý, 2005) Sborník 2007

99

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně definovaná jako relativní odchylka efektivního lineárního koeficientu zeslabení tohoto materiálu od efektivního lineárního koeficientu zeslabení vody násobeného faktorem 1000 (např. hustota vody je 0 HU, hustota vzduchu je - 1000 HU). Na obrazu CT vyšetření (tomogramu) dřeva jsou dobře zřetelná místa napadení hnilobou, chodbičky po červotoči, různé praskliny, klíny, kovové čepy, tmely či jiné cizorodé materiály. Zřetelná je také vrstva polychromie i její tloušťka. Na zobrazeném řezu jsou rovněž viditelné letokruhy dřeva, což je možné využít k proměření jejich šířky. Kromě toho je možné na základě porovnání hustot dřeva sledovat průnik konsolidační látky do dřeva, což je významné pro ověření úspěšnosti konzervačního zásahu i při porovnání účinnosti jednotlivých prostředků. Protože se jedná o značně nákladnou metodu průzkumu, vysoké jsou především pořizovací náklady na zařízení, je tomograf dostupný převážně v nemocnicích. Proto není tato metoda běžně dostupná a nejsou zcela probádány všechny její možnosti a praktické aplikace.

2.4. Princip tlakového šíření vln, na kterém pracují některé přístroje Metoda tlakového šíření vln je založená na rychlosti šíření zvuku ve dřevě, která se při průchodu materiálem zmenšuje. V praxi tlaková vlna je vygenerovaná vysílačem a na protější straně je přijímána přijímačem. Rychlost tlakové vlny se vypočítá z doby přechodu (t) mezi dvěma měřenými místy, vzdáleností mezi měřenými místy.

rychlost šíření zvuku [m.s-1] průměr prvku nebo vzdálenost mezi měřenými místy [m] čas přechodu zvuku mezi měřenými místy [ms]

Tlakové šíření vln ve dřevu je proměnné v závislosti na fyzikálních vlastnostech a účinku prostředí (obsah vlhkosti, teplota aj. Dále mohou být vypočítány dynamické moduly pružnosti pomocí vztahu: kde: ρ c

hustota materiálu [kg.m-3] rychlost šíření zvuku dřevem v daném směru [m.s-1]

Druh dřeviny

Průměrná hustota [kg.m-3]

Smrk Borovice Jedle Javor Buk Dub

470 520 460 630 730 690

100 Sborník 2007

2.4.1. Arborsonic decay detector Arborsonic je detektor, který užívá ultrazvuku pro zjištění a vyhodnocení vnitřního stavu dřeva stromu nebo konstrukce. Ultrazvukový signál 77 kHz projde skrz dřevo mezi dvěma snímači (vysílač a přijímač).

Vliv orientace letokruhů Bylo zjištěno že průběhy času průchodu ultrazvukové vlny a také rychlost šíření zvuku vykazují kvadratickou závislost na odklonu hranice letokruhu v příčné rovině.

kde: c d t

Signální rychlost je velmi vysoká asi 2000 m.s-1. Protože signál cestuje nejrychleji v pevné části dřevní hmoty, tak v každé oblasti s rozkladem nebo defektem dochází k zpomalení rychlosti signálu. Změřený čas je zobrazen na displeji přístroje. Daná hodnota se musí přepočítat podle vzdálenosti snímačů. Obrázek 5 Přístroj Arborsonic Decay Detector

-

Čas šíření zvukové vlny je nejdelší při sklonu 45º, vzhledem k letokruhům.

-

Nejkratší čas byl o 30% rychlejší v radiálním směru.

-

Čas přechodu v tangenciálním směru byl očekáván přibližně uprostřed mezi nimi.

Rychlost šíření zvuku ve dřevě podél vláken se rovná přibližně rychlosti šíření zvuku v kovech. Například v železe představuje 5 000 m.s-1, v mědi 3 900 m.s-1, zatímco v příčných směrech přibližně 3krát menší přibližně v poměru c|| :c�r :c�t = 15:5:3 (Požgaj a kol. 1993)

Průměrné hodnoty modulu pružnosti [MPa] ||

Průměrná rychlost [m.s-1]

11 000 12 000 11 000 9 400 16 000 13 000

4 790 4 760 4 890 3 826 4 638 4 304

550 460 490 915 1 500 1 000

Poměr zvuku

|| 1 072 932 1 033 1 194 1 420 1 193

4,47 5,11 4,73 3,21 3,27 3,61

Tabulka 2 Průměrná rychlost zvuku rovnoběžně a kolmo na vlákna ve dřevě některých dřevin (podle Kollmann a Cotte 1968)

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Velikost uvedených poměrů závisí na druhu dřeviny a jeho hodnotách poměrů modulů pružnosti podél vláken a kolmo na vlákna. Poměr rychlosti šíření zvuku podél a kolmo na vlákna se vyjadřuje rovnicí:

kde c||, c� E||, E�

rychlosti šíření zvuku podél a napříč vláken, Youngův model pružnosti podél a napříč vláken

Vliv hniloby Přítomnost hniloby výrazně ovlivňuje čas přenosu, tedy rychlost šíření zvuku ve dřevě. Rychlost šíření zvuku kolmo na vlákna se výrazně snižuje při degradaci prvku. Čas průchodu zvuku ve zdravém dřevě douglasky byl přibližně 800 μs/m (244 μs/ft), přičemž při napadnutém dřevě byly hodnoty značně převyšující 3200 μs/m (975 μs/ft). 30% nárust v čase průchodu zvukových vln znamenal 50% pokles pevnosti (Ross, Hunt, 2000).

kde: RD T ω

příkon potřebný na provrtání [Nm.s.rad-1] vrtající moment [Nm] úhlová rychlost [rad.s-1]

Tabulka 3 Stanovení poškození založené na odporu vrtání (Brashaw, B. K., Vatalaro, R J., Wacker, J. P., Ross, R. J.: Condition Assessment of Timber Bridges: 1. Evaluation of a Micro-Drilling Resistance Tool. Gen. Tech. Rep. FPL-GTR-159. Madison, WI: U.S. Department of Agriculture,Forest Service, Forest Products Laboratory. 2005, 8 p. Vrtající odpor [Nm.s.rad-1] 25-100 % 10-25 % 0-10 %

Index poškození zdravé dřevo mírně poškozené těžce poškozené

Při identifikace je obtížné rozlišovat mezi úzkým rozsahem tří stupňů poškození v rozmezí 0-25% (viz. tabulka 3).

Přítomnost hniloby se projevuje také snížením hustoty, která ovlivňuje průchod ultrazvukových vln. Nejvýraznější pokles hustoty je způsoben vlivem ligninovorní dřevokazné houby Trametes versicolor, (více než vlivem celulózovorní dřevokazné houby Serpula lacrymans), a to zejména v případě kdy nejmenší rozměr (tloušťka) vzorku byl orientován do podélného směru (Novotná a kol. 2005).

2.5. Přístroje pro destruktivní nebo semidestruktivní určení poklesu pevnosti, tuhosti nebo tvrdosti dřeva 2.5.1. Resistograf Přenosné přístroje „Resistograf – typy 280, 1280 a 1410“, případně jejich starší verze „Densitomat 400“, nevyžadují prvotní odběr vzorků dřeva, měření se vykonává přímo na dřevěném prvku. Princip přístroje pro hloubkové stanovení zón poškozeného dřeva (hniloba, požerky, dutiny, praskliny apod.) je založený na menším odporu méně hustého shnilého dřeva, prázdných požerků, dutin, i jiných defektů dřeva vůči vnikání vrtáku s průměrem hlavy 1,5 nebo 3,0 mm. Na základě odporu vrtáku se měří příkon potřebný na provrtání materiálu. Obrázek 7 Resistograf - způsob použití, záznamu a příklad vyhodnocení záznamu.

Obrázek 6

Detailní rozměry hlavní části resistografu vnikající do měřeného materiálu Sborník 2007

101

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně limetrová jehla bude mít hlubší průnik do dřeva než 2,5 mm jehla. V měkkých druzích dřevin nebo u dřevin s nízkou hustotou dřeva, 2,0 mm jehla nesmí proniknout více než 40 mm. V tvrdých dřevinách, 2,5 mm jehla může ukázat jen velmi malý průnik.

Obrázek 8 Přístroj Pilodyn 6J Změny vyjadřují zlomy křivky v horních a dolních vrcholech. Netypický průběh částí křivky označuje místa s výskytem defektů. Je možné lokalizovat a určit potenciální vnitřní defekty, prázdná místa nebo poškozená místa v materiálu.

2.5.2. Pilodyn Pilodyn je jednoduchý testovací přístroj který je vhodný na zjištění kvality materiálu. Původně vyvinutý ve Švýcarsku pro určování stupně měkké hniloby u dřevěných telefonních tyčí. Princip činnosti pilodynu spočívá ve vstřelování ocelové kalibrovatelné jehly určitého průměru (viz. technické parametry) do dřeva přesnou sílou. Nejčastěji jsou užívány jehly o průměru 2,0 mm nebo 2,5 mm. Volba průměru jehly závisí na druhu dřeviny. Dvoumi-

Přístroj

Způsob měření

Endoskop

nahlížení nebo fotografování nedostupných míst

Rentgenové zářiče Zvukové Mechanické odporové

Hustotu dřeva ovlivňuje vlhkost, šířka ročních letokruhů, podíl letního dřeva poloha v kmeni a věk stromu. (Požgaj a kol. 1993). Hustota se zvyšuje s vlhkostí se vzrůstající vlhkostí až do jeho úplného nasycení. V literatuře jsou známy nomogramy na stanovení hustoty při určité vlhkosti (viz. Kollmann), ale pro jeho použití je potřebné znát hustotu v absolutně suchém

Výhody

Nevýhody

Cena

viditelné napadení dřeva

nedostupná místa konstrukce

zjistí pouze viditelné napadení dřeva, nelze zjistit vnitřní napadení

347 – 926 € 14.875 Kč

optické zvětšení vzorků

rozsah poškození buněk dřeva, výskyt hyf, určení plísní

jednoduchá práce, využití na nedostupná místa, možnost zhotovit přímo fotodokumentaci

konstrukční dřevo aj. výrobky ze dřeva

není třeba velkých vzorků

laboratorní využití, příprava vzorků

3.000 – 10.000 Sk

pomocí rentgenového záření

vnitřní strukturu objektu, hustotu materiálu, hnilobu, požerky praskliny

u chráněných objektů

přesná zjištění napadení, naskenovaný obraz se může dále zpracovávat

drahé vyšetření, obsah většího rozměru kovu znehodnocuje čitelnost obrazu

nezjištěna

Arborsonic Decay Detector

rychlost šíření ultrazvuku

vnitřní napadení, trhliny, dutiny, počáteční stadia degradace

u živých stromů, konstrukční dřevo, možno měřit i konstrukce oken a dveří

nedestruktivní metoda, jednoduchá práce

nerozezná zdravé dřevo od tvrdé hniloby, nemožnost hloubkové lokalizace rozsahu poškození

129.000 Kč

Resistograf

odpor materiálu proti vnikání vrtáku a malém průměru

hloubkové stanovení zón poškozeného dřeva (hniloba, požerky, dutiny, praskliny)

zabudované výrobky ze dřeva

možnost použití přímo na místě

pořizovací cena, zanechání otvoru po vrtáku

4 355 $

Pilodyn

vstřelování ocelové kalibrovatelné jehly do dřeva přesnou sílou

přítomnost měkké hniloby

měření přítomnosti měkké hniloby u výrobků ze dřeva

možnost použití přímo na místě, rychlé a jednoduché vyhodnocení

malá přesnost, pouze orientační hodnoty

cca 60 000 Kč

Mikroskop

Počítačová tomografie

Co měří

Pro zajištění přesných výsledků je nutné provést nejméně tři měření na každém vzorku. Z těchto tří měření se vypočítá aritmetický průměr a porovná se s předdefinovanými hodnotami hustoty zdravých dřevin z tabulek. Používá se hlavně na identifikaci měkké hniloby, kdy dřevo vypadá silné a zdravé, ale ve skutečnosti ztratilo jeho mez pevnosti.

Hlavní využití

Optické

Kategorie

Hloubka, do které jehla pronikne (0 - 40 mm zaokrouhleno na celé mm) je indikována na stupnici nástroje a je nepřímo úměrná hustotě dřeva. Stupnice poskytne přesné udání z přítomnosti měkké hniloby popř. jiné změny mechanických vlastností.

Tabulka 4 Rozdělení přístrojů pro zjišťování poškození dřeva 102 Sborník 2007

Ing. Marek Polášek,Ph.D., Ing. Tomáš Špaček; Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně stavu. Podle Kollmannova nomogramu lze zjistit hustotu při libovolné vlhkosti dřeva v rozsahu od 0 % do cca 400 %, pokud je známa hustota v absolutně suchém stavu a opačně. Po asi 5000 zkušebních výstřelech je nutné vyměnit údernou jehlu. Na hloubku průniku má mimo hustoty vliv také vlhkost dřeva a teplota, které mohou ovlivňovat průnik jehly do dřeva. Vliv vlhkosti je patrný pouze při vlhkostním obsahu 0 - 30 % (bod nasycení vláken), nad bodem nasycení vláken změna obsahu vlhkosti nemá žádný vliv na výsledek zkoušky (Micko a kol. 1982). Pokud se týká vlivu teploty na průnik jehly do materiálu, k nejhlubšímu průniku dojde rozmezí teplot od 0 do -10 ºC (Cheliak a kol. 1984).

3. Výsledek analýzy přístrojů pro zjišťování poškození dřeva v historických konstrukcích

ng. Tomáš Špaček Ústav základního zpracování dřeva Fakulta lesnická a dřevařská Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zemědělská 3, 613 00 Brno +420 545 134 506 email: [email protected] Ing. Marek Polášek Ph.D. Zkušebna stavebně truhlářských výrobků MZLU v Brně Louky 304, 76302 Zlín 4 +420 577 103 419 email: [email protected]

Vyhodnocení vhodnosti a použitelnosti vybraných průzkumných metod pro zjišťování poškození dřeva Do následujících tabulek byl zpracován přehled použitelnosti vybraných průzkumných metod vycházející z analýzy průzkumných metod. Dále je zde popsán zjednodušeně způsob měření jednotlivých přístrojů, co měří (způsob napadení popřípadě jaké vady dřeva jsou schopny dané typy přístrojů odhalit), hlavní využití (pro jaké druhy dřevěných materiálů jsou vhodné). Následuje přehled výhod, nevýhod a v závěru je uvedena orientační cena jednotlivých přístrojů s odkazem na původ ceny. Literatura: [1] Horáček, P.: Nondestructive evaluation of timber structures – review. In. Sborník konference Historické a současné dřevěné konstrukce Kostelec nad Černými lesy 2007, Česká zemědělská univerzita v Praze, FLE, katedra staveb a územního plánování, s. 67-73, ISBN 978–80– 13–1641-6 [2]

Obraz.J.: Zkoušení materiálu ultrazvukem. Praha: SNTL, 1998 .s.460

[3] Pellerin, R.F, Ross, R.J. 2002: Nondestructive Evaluation of Wood, Forest Service, Forest Products Laboratory, Madison, WI, 210 pp. [4] Polášek J., Kříž M., Polášek M. Památková péče o dřevo historických staveb a struktur, sylabus studijního programu, MZLU v Brně 2001 [5] Požgaj, A., Chovanec,D., Kurjatko, S., Babiak, M.: Štruktúra a vlastnosti dreva,1.vyd., Bratislava : Príroda 1993, 485 s., ISBN: 80-07-00600-1 [6] Reinprecht, L., Štefko, J.: Dřevěné stropy a krovy, typy, poruchy, průzkumy a rekonstrukce, 1. vydání, ABF a.s. nakladatelství ARCH 2000, 252 stran, ISBN 8086165-29-9, strana 93-96 [7] Reinprecht, L.: Štruktúra, vlastnosti a identifikácie hnilého dreva. In: Conservation and preservation of timber in buildings. Praha, Telč, 1994 [8] REINPRECHT, L: Procesy degradácie dreva, 1. vydání, TU Zvolen 1996 ISBN 80-2280518-1 [9] Ross, R.J., Pellerin, R.F. 2002.: Nondestructive Evaluation of Wood. Forest Products Society, Madison, 210 pp. [10] Šimunková, E.: Příčiny poškození a metody konzervace dřeva. In: Základy muzejní konzervace – muzeografické učební texty III. Moravské muzeum. Brno 1989 [11] Špaček T.: Metodika stavebního technického průzkumu dřevěných prvků zabudovaných do památkových staveb,, Disertační práce, MZLU Brno, 2007

Sborník 2007

103

Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o.

Transfer dřevěného secesního altánu do areálu Středočeského muzea v Roztokách u Prahy Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. V rámci tématu památkové péče o objekty z 1. poloviny 20. století je zde představena dokumentace, demontáž a transfer dřevěného altánu z 20. let 20. století v Roztokách u Prahy. Podobné dřevěné altány lze dodnes nalézt v zahradách při některých vilách a obytných domech nejen v blízkosti Prahy. Tento okruh drobných stavebních památek by si jistě zasloužil více pozornosti, včetně dokumentace, analýzy a památkové ochrany. Středočeskému muzeu v Roztokách u Prahy, které sídlí v areálu zámku a bývalého hospodářského dvora, byla v roce 2007 soukromým vlastníkem nabídnuta k transferu dřevěná zahradní besídka (altán) a ředitelka muzea PhDr. Eva Balaštíková tuto nabídku přijala. Majitel altánu měl záměr na pozemku altánu vystavět nový rodinný dům a tak jedinou možností záchrany objektu byl jeho transfer a uvažovaná opětovná výstavba v zámeckém areálu Středočeského muzea. Přípravné průzkumy, zaměření a projekt transferu byl svěřen Projektovému atelieru pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. Praha, vedenému architektem Tomášem Šantavým. Samotná demontáž a transfer byl proveden stavební firmou Formica servis (Příbram).

Popis současného stavu objektu před transferem Dřevěná zahradní besídka – altán, byl situovaný na zahradě v blízkosti železniční stanice Roztoky u Prahy v ulici Nádražní. Jedná se o malý objekt obdélného půdorysu, průčelí s jediným vstupem bylo orientováno k západu. Jižní stěnou byl altán začleněn do ohradní zdi oddělující zahradu od veřejné pěší komunikace, ostatní fasády byly otevřeny do zahrady. Jako doklad vzniku besídky se nám dochoval archivní situační plán s náčrtkem altánu z roku 1926. Realizovaný altán se však částečně odlišuje od půdorysného náčrtku a náznakového pohledu na západní stěnu na archivním plánu. Základní návrh obdélného objektu s valbovou střechou a s třemi stěnami z dřevěných sloupků s okenními výplněmi a jižní zděnou stěnou byl zachován, ale jeho půdorysné rozměry byly realizovány o něco větší a též umístění vůči ohradní zdi zahrady je odlišné. Navrhovaný vstup do altánu v západní stěně byl realizován v pravé části místo nalevo a druhý vstup z v jižní stěně z chodníku realizován pravděpodobně nikdy nebyl. Bližší údaje o historii objektu nebyly zjištěny. Jedná se však o velmi zajímavou a umělecky a řemeslně hodnotnou dřevěnou stavbu, zajímavou především pozoruhodným oválným secesním oknem a další truhlářskou výzdobou. Při demontáži altánu byl nalezen na rubu prkenného štítu severní stěny B dochovaný nápis se jménem stavitele: „Josef Florián z Veltrus“. Dispoziční a provozní řešení objektu je velmi jednoduché, neboť se jedná o jednoprostorový přízemní objekt o jedné obdélné místnosti, sloužící jako zahradní altán pro letní pobyt 104 Sborník 2007

Stav altánu před transferem a rekreaci. Vstup byl umožněn jedinými dveřmi v západní stěně, a byl přirozeně osvětlen velkými členěnými okenními otvory v západní, severní a východní dřevěné stěně. U jižní cihelné stěny byla zřízena kuchyňská linka (bez přípojení vody) a altán byl zařízen různorodým nábytkem z 2. poloviny 20. století. Prostor krovu nízké valbové střechy nebyl v době průzkumu před demontáží přístupný, objekt nebyl podsklepen. Založení objektu bylo upřesněno po demontáži altánu. Objekt byl umístěn v mírně svažitém terénu se sklonem od západu k východu. Tři dřevěné stěny altánu byly posazeny na nízké cihelné podezdívce z plných cihel. V několika místech byla tato cihelná podezdívka tl. 150 mm rozšířena na 300 mm, na těchto rozšířených místech podezdívky byly uloženy dřevěné prahy obvodových stěn. Jižní cihelná stěna byla vystavěna též na cihelné podezdívce. Podezdívky vyrovnávaly svažitý terén a vytvářely tak vodorovný podklad pro nadzemní dřevěné a cihelné stěny. Objekt nebyl izolován proti zemní vlhkosti, což se negativně projevilo na stavu podlahy a některých dřevěných prahů stěn. Jižní stěna byla vyzděna z plných cihel v šířce 150 mm, byla však zpevněna na vnější straně třemi vystupujícími cihelnými pilířky s šířkou 300 mm, které vyztužují zeď v celé její výšce. Tato stěna je zakončena symetrickým štítem o mírném sklonu. Ostatní tři obvodové stěny altánu byly provedeny jako dřevěná sloupková konstrukce, kterou tvořily svislé dřevěné sloupky a vodorovné ližiny a paždíky. Do jednotlivých polí sloupkové konstrukce byly vloženy dřevěné okenní rámy s otevíravými okenními křídly a zbylá pole byla vyplněna prkennými výplněmi. Jižní pole západní stěny, ve kterém byly situovány dveře, bylo v plné výšce vyzděno z cihel a sloupková konstrukce tvořila jen zbylá dvě pole této stěny. Střední pole severní stěny bylo navýšeno o trámkovou bedněnou konstrukci malého štítu. Dřevěné stěny byly posazeny

Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. dolními dřevěnými prahy na základovou cihelnou konstrukci. K jižní cihelné stěně byla dřevěná východní stěna připojena kovovými pásky, které byly použity i pro propojení cihelné obezdívky dveří v západní stěně. Podlaha byla tvořena prkny tl. 20 mm přibitými k dřevěným polštářům, uloženým na škvárový násyp přímo na terén, nebyla nalezena žádná hydroizolační vrstva. Dřevěný podhled z prken kladených ve dvou směrech na sebe kolmých byl přibit k stropní trámové konstrukci, složené z různých profilů dřevěných trámků. Kolem celého obvodu stropního podhledu byla připevněna fabionová profilovaná lišta. Tvar střechy nad obdélným prostorem lze charakterizovat jako valbovou střechu, která se ze tří stran (nad dřevěnými stěnami) přimyká k jižnímu cihelnému štítu a nad severní střechou je ještě prolomena sedlovou stříškou nižšího štítu. Stávající krytinou byly novodobé zkorodované plechy, pod nimi byla položena asfaltová lepenka na dřevěném bedněném záklopu tl. 20 mm.

Příprava transferu stěn

Po demontáži stropu a skladby střechy byla odhalena a zdokumentována konstrukce krovu, z exteriéru z něj byly předtím patrny pouze přesahy krokví. Celkově se jevil charakter krovu stávajícího krovu jako ne příliš kvalitní tesařská práce, budící dojem druhotného použití kvalitních krokví a dvou stropních trámů, které zde byly sestaveny za použití nekvalitních trámků do podoby současného krovu. V polích sloupkových dřevěných stěn byly vloženy dřevěné okenní rámy, připevněné kovovými hřebíky, a v nich byla zavěšena dřevěná okenní křídla s jednoduchým zasklením. Pozoruhodné je především velké dělené oválné okno v severní stěně. Jediné jednokřídlé dveře jsou dřevěné rámové s kazetovými výplněmi v dolní části, v horní části s chybějícím zasklením. Dveře jsou zavěšeny na dřevěné obložkové zárubni. Na oknech, dveřích a stěnách jsou částečně dochovány závěsy, kličky a další kování z doby výstavby altánu.

Secesní okno z interiéru

Střešní plechová krytina, okenní žlaby a svody byly novodobé. Během demontáže byl vyhodnocen jen jediný prvek, pocházejí z původního řešení z doby vzniku stavby, a to nárožní okapní žlab ze sv. nároží, který bylo vhodné uchovat. Byla provedena detailní fotodokumentace stávajícího stavu objektu s popisem a lokalizací jednotlivých snímků.Bylo provedeno detailní zaměření objektu podrobným měřením na místě a vyneseno v digitální podobě do plánů půdorysů, řezů, pohledů a detailů v odpovídajících měřítcích 1:20 až 1: 2. Zaměření bylo upřesněno a doplněno o údaje, které nám poskytlo rozebírání jednotlivých konstrukcí a dílů. Jednotlivé průzkumy byly dopracovány během demontážních prací, kdy se odhalily skryté konstrukce a výsledky byly zahrnuty do této dokumentace průzkumů a doměření stávajícího stavu objektu před transferem.

Průzkum statického poškození dřevěných konstrukcí a průzkum barevnosti Cihelné stěny nevykazovaly statické poruchy. Stávající dřevěné trámkové stěny se dochovaly také v poměrně dob-

Transfer východní stěny Sborník 2007

105

Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. rém stavu, pouze prahové trámky byly značně poškozeny vzlínající vlkostí z důvodu absence izolační vrstvy, přičemž především práh západní dřevěné stěny byl zcela nepoužitelný. Při rozebírání dřevěných stěn byly odhaleny spoje trámků čepy/dlaby, z nichž některé spoje svislých sloupků a spodních prahů jsou též poškozené. Podlahová prkna byla poškozena vzlínající zemní vlhkostí a suchou hnilobou, již nebyla použitelná, samotné dřevěné podlahové polštáře byly velmi poškozeny vlhkostí a a nebyly uchovány. Ohledně krovu, samotné krokve a dva stropní trámy se dochovaly v dobrém stavu. Zbylé vnitřní trámky konstrukce krovu a stropu byly sice transferovány, avšak jsou z velmi nekvalitního řeziva s opracováním provizorního charakteru. Dřevěný prkenný podhled byl v dobrém stavu až na lokální poškození zatékáním. Dřevěný prkenný záklop střechy je v ucházejícím stavu, lokálně poškozen zatékáním, je však na pováženou jeho opětovné použití. U dřevěných konstrukcí nebyly při bližším průzkumu a demontáži zaznamenány stopy dřevokazného hmyzu či poškození houbami s výjimkou podlahové konstrukce, avšak není vyloučeno, že se u některých prvků, zvláště poškozených vlhkostí, toto neprojeví později. Proto je nutné uskladněné prvky pravidelně sledovat.

Demontáž krovu

Ohledně barevnosti objektu bylo při bližším průzkumu ujištěno, že dřevěné prvky stěn a okny byly v průběhu doby opatřeny několika nátěry. V současnosti patrný poslední je nátěr interiéru je světle zelená barva, pod ním byly lokálně zjištěny starší nátěry světle modrý a tmavě šedý. Současný exteriérový nátěr je pískově žlutá až okrová barva, na bedněných výplních parapetu východní stěny pod vyřezávanými ozdobami je patrná terakotově červená barva, která prosvítá i na některých jiných částech, zejména na čelech krokví. Podlahová prkna jsou natřena tmavší červenou barvou, stropní podhled světle červenou barvou. Střešní plechová krytina je novodobá, pod ní byla nalezena asfaltová lepenka na dřevěném záklopu. Podoba starší střešní krytiny nebyla zjištěna, je pravděpodobné že byla též plechová, její barevnost není známa. Stavebně technický stav altánu byl před transferem ucházející, zvláště cenné transferované dřevěné konstrukce stěn a oken byly většinou v dobrém stavu, avšak samozřejmě budou vyžadovat opravu, repasi, lokální výměny a konzervační zásahy. Krokve byly v dobrém stavu, avšak vnitřní konstrukce krovu byly nevyhovující. Stropní záklop se dochoval v dobrém stavu, avšak prkenná podlaha byla ve velmi špatné stavu. Plechovaná zkorodovaná krytina včetně lepenky byla nepoužitelná. Většina transferovaných prvků bude po konzervaci, opravě a repasi opětovně použitelná, některé konstrukce však bude třeba doplnit novými prvky.

Postup demontáže a transportu Před zahájením demontáže a transferu byl stanoven projektantem postup a zásady pro realizační firmu, během demontáže byly doplňovány průzkumy.

Dochovaná výzdoba stěny altánu 106 Sborník 2007

Nejpve došlo k vystěhování zbylého nábytku a předmětů z interiéru a bezprostřední blízkosti altánu, odpojení přívodu elektriky pro celý objekt a demontáž rozvodů silnoproudu včetně osvětlovacích těles a zásuvek. Bylo zajištěno vyjmutí všech otevíravých okenních (O/1-O/10) a dveřních křídel (D/1) a označení jednotlivých dílů inventarizačními čísly dle

Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. projektové dokumentace a pokynů projektanta. Demontáž okapních žlabů a svodů včetně kotvících prvků. Kromě staršího nárožního žlabu ZV/01 nebyly novodobé žlaby a okapní svody uschovány. Žlabové háky však byly ponechány na demontovaných krokvích. Novodobá stříšky nad dveřmi byla odstraněna. Demontáž podhledu začala u dřevěných fabionových lišt kolem podhledu, označení písmenem F1-F7, následovala sejmutím prken stropu, označovaných a0, a1, a2, a3 (prkna kolmá k stěně A) a b1, b2, b3 (prkna kolmá k stěně B), prkna byla na konci seřízlá diagonálně a přibitá hřebíky k stropním trámům. Díky odhalení podhledu byl zjištěn charakter stropní a střešní konstrukce a provedeno jeho zaměření a označení prvků. Provedena demontáž plechové střešní krytiny, ponechání pouze plechového krytí pilířků jižní stěny. Zkorodovaná plechová krytina byla odstraněna včetně asfaltové lepenky.

Interiér altánu před demontáží

Následovalo označení prkenného záklopu stříšky nad štítem severní stěny, číslování prken provedeno odzdola nahoru. Stranová orientace (P pravá, L levá) vychází z čelního pohledu na severní stěnu B, Z znamená záklop, A,B je označení strany dělených prken. Podrobný zákres způsobu číslování prkenného záklopu je proveden na výkrese střechy SA/03. Poté byl střešní záklop nad stříškou štítu demontován.Samostatně proběhlo označení a demontáž krokví štítové stříšky V/1-V/8 a demontáž bedněného štítu vcelku B/7. Na rubu bednění štítu B/7 byl nalezen nápis o autorství stavby altánu: „Josef Florian z Veltrus“. Práce pokračovaly označením prken dřevěného záklopu střechy. Prkna byla označena od spodu nahoru s tím, že písmeno je přiřazeno přilehlé stěně, a číslo pořadí odspodu vzhůru. Na spáře číslování pokračuje opět odzdola. Podrobný zákres způsobu číslování prkenného záklopu je proveden na výkrese střechy SA/03. Poté byl střešní záklop demontován. Následovala demontáž konstrukce krovu a stropu po jednotlivých krokvích a dalších dřevěných prvcích. Krokve označeny jako K1A, K1B, K1C dle přilehlých stěn, dřevěné trámky stropu as krovu označeny písmenem T. Spoje byly většinou provedeny kovovými hřebíky.

Označení střešního bednění před demontáží

Byla provedena demontáž prkenné podlahy (P/1, P/2 atd.). Dřevěné polštáře byly pro svůj velmi špatný stav zaměřeny a odstraněny. Škvárový podsyp byl ponechán na místě. Byla provedena demontáž dřevěné zárubně dveří včetně prahu a kování (D/2-D/8), dále demontáž dřevěné pozednice P2-1A nad cihelnou stěnou dveří. Odstranění omítky na úseku zdi kolem dveřního otvoru, vybourání cihelného zdiva v tomto úseku. Cihelná jižní stěna včetně omítky bude ponechána na místě. U cihelného zdiva kolem dveří bylo zjištěno prokotvení v ložné spáře kovovými pásky s jižní cihelnou stěnou. Demontáž některých dřevěných lišt před transferem celých dřevěných stěn. Lišty byly označeny písmenem stěny a číslem, např. B6, nebo některé lišty byly označeny L1, L1C, umístění viz výkresová dokumentace. Demontáž dřevěných stěn byla provedena po velkých dílech, jako transportní díly byly připraveny celé stěny včetně ponechaného bednění, okenních rámů a lišt. Stěny byly ztuženy dřevěnou obvodovou fošnovou a prkennou konstrukcí, která měla zajistit zachování tvaru a zamezit nechtěnému rozpojení jednotlivých spojů během transportu. Přesný způ-

Pohled na altán před transferem

Sborník 2007

107

Ing. arch. Tomáš Efler, Projektový atelier pro architekturu a pozemní stavby, s.r.o. sob přípravy k transportu byl stanoven po dohodě realizační firmy s projektantem během demontáže. Jednotlivé prvky stěn a demontované části byly též označeny inventarizačními čísly dle projektové dokumentace a pokynů projektanta.

Oprava a zpevnění poškozených konstrukcí

Nyní volně stojící dřevěné stěny B a C byly dočasně zavětrovány trámky a prkny, aby nedošlo k samovolné destrukci nezajištěných stěn před pokračováním demontáže.

Po demontáži jednotlivých prvků bylo dle vyhodnocení zpracovávaného stavebně-technického průzkumu jednotlivě stanoveno, jaká opatření k opravě a zpevnění budou před zabalením a uložením prvků provedena. Menší demontované prvky bylo doporučeno po označení štítky před zabalením ještě dopravit do restaurátorské dílny muzea a k provedení potřebného ošetření pomocí dostupného technického zařízení pod vedením restaurátorů . Jednalo se o díly, které je možné pronést běžnými dveřmi 900/1970 mm. Větší díly trámů a stěn byly též posouzeny restaurátory a během demontáže bylo stanoveno projektantem a restaurátory, jak bude s jednotlivými díly naloženo a jaká opatření bude nutno provést pro zpevnění a uchování dílů bez úhony během doby uskladnění.

Postupné uvolnění dřevěné západní stěny „A“ (sloupy A/1, A/2), oddělení od nárožního sloupu B/1 stěny severní. Z nárožního sloupku B/1 byly vysunuty pomocí dřevěných klínů čepové spoje z dlabů. Též byla stěna uvolněna z prahového trámu A/6, do kterého byly začepovány sloupky A/1 a A/2. Prahový trám A/6 byl značně poškozený vlhkostí. Stěna A byla přenesena ručně čtyřmi muži k přípravě na transport. Postupné uvolnění dřevěné severní stěny (sloupy B/1, B/2, B/3, B/4, B/5, B/6 včetně nárožního sloupu C/1). Z východní stěny C byly pomocí dřevěných klínů uvolněny čepové spoje a stěna byla přenesena v šesti lidech. Stěna B byla přenesena včetně prahového trámu, který však též vykazuje poškození vlhkostí. Postupné uvolnění dřevěné východní stěny (sloupy C/2, C/3), uvolnění spojů z kovových pásků při jižní cihelné stěně. Stěna byla přenesena též ručně. Veškeré případné nálezy písemností, mincí či jiných archeologických nálezů nebo zbytků konstrukcí a předmětů, ukryté uvnitř demontovaných konstrukcí, byly sledovány, uschovány a předány k posouzení zástupcům muzea a projektantovi. Byl takto nalezen nápis na rubu štítu o autoru altánu, uchováno několik kovaných hřebíků, další zajímavé nálezy nebyly učiněny. Veškeré demontované prvky a stěny byly připraveny a transportovány nákladním automobilem do areálu zámku v Roztokách, kde bylo pracovníky muzea stanoveno místo pro uložení. Dle pokynů projektanta a pracovníků muzea bylo stanoveno, které prvky budou dále ošetřeny v restaurátorské dílně či budou jinak zpevňovány a ošetřovány – před tím, než budou uloženy na depozitární místo. Většina dřevěných trámů a prken byla uložena v krovu garáže Braunerova mlýna v areálu Roztockého muzea, tři velké transferované dřevěné stěny byly umístěny ve stodole zámku v Roztokách. Všechny uskladněné prvky byly uskladněny s proložením dřevěnými latěmi pro zajištění provětrávání. Velké díly a stěny budou po čase proschnutí zabaleny do geotextilie, menší díly budou případně zabaleny do bublinkové polyethylenové folie. Pokyny k uskladnění, uložení a zajištění demontovaných dílů budou předány pracovníky muzea. Byla předána podrobná fotodokumentace, provedená během realizace, se zvláštním ohledem na rozebírané spoje a návaznosti konstrukcí, kterou provedla jak realizační firma, tak projektant. Bylo provedeno doplnění a shrnutí poznatků, zjištěných během demontáže a začleněno do souhrnné dokumentace, ve které bylo shrnuto podrobné zaměření objektu, vyhodnocení průzkumu jednotlivých konstrukcí a jejich technického stavu, souhrnná inventarizace demontovaných dílů a podrobná fotodokumentace. Tato výsledná dokumentace tvoří základní podklad pro budoucí opětovnou výstavbu altánu v nové lokalitě včetně repase a doplnění poškozených a chybějících konstrukcí.

108 Sborník 2007

Označení dílů plechovými štítky, montážní fotodokumentace Jednotlivé prvky stěn a demontované části byly označeny inventarizačními čísly dle projektové dokumentace a pokynů projektanta. Inventarizační čísla byla vyražena na plechové štítky, které byly připevněny hřebíčky na jednotlivé prvky. Důležitým pokynem bylo nezatoulat hřebíčky až po hlavičku, aby bylo snadnější po opětovné montáži je poté opět odstranit bez poškození dřevěného prvku. U drobných a kovových prvků byly plechové štítky připevněny pomocí drátku. Případně bylo označení napsáno dlouho trvanlivou barvou. Menší demontované prvky byly označeny inventarizačním číslem. Větší trámy byly volně vodorovně uloženy a proloženy latěmi, aby bylo zaručeno provětrávání. Způsob uskladnění a místo uložení bylo provedeno dle pokynů pracovníků muzea v depozitárních prostorách areálu zámku. Během demontáže byla prováděna po jednotlivých etapách a zákrocích podrobná fotodokumentace odkrývaných konstrukcí a především spojů a návazností, přičemž byla zaznamenána přesná lokalizace snímku, odpovídající inventarizačnímu číslování prvků.

Obecné zásady pro provedení demontáže a uskladnění Během celého procesu demontáže a transferu bylo nutné postupovat zvlášť obezřetně, s maximálním ohleduplným přístupem k demontovaným konstrukcím tak, aby jednotlivé díly nebyly během demontáže poškozeny, případně aby míra poškození byla omezena jen na nevyhnutelné zákroky. Podobně bylo třeba zacházet s díly během transportu na místo uložení, aby nedošlo k jejich poškození během přepravy. Demontáž vyžaduje profesionální přístup zúčastněných pracovníků a šetrný přístup, který bude upřednostňovat vždy takový způsob provedení, který bude k daným konstrukcím nejšetrnější.


Pokyny pro obětovnou výstavbu objektu Závěr Pro opětovnou výstavbu altánu je potřeba prioritně vyhledat nové umístění, které je uvažováno na pozemcích areálu Středočeského muzea v Roztokách. Vhodné umístění by bylo do některé zahrady či parku jako solitérní objekt, případně je možné objekt připojit zadní stěnou k některé stávající budově. Umístění úzce souvisí s budoucím účelem objektu, který by mohl například sloužit jako expozice zahradního bydlení, s dobovým mobiliářem z období první republiky, nebo případně by mohl být upraven jako funkční relaxační altán pro návštěvníky muzea.

Předložený popis průzkumu a dokumentace demontáže a transferu této drobné stavby je zde předložen širší veřejnosti odborníků i laiků ke kritickému posouzení a autor uvítá odborné připomínky k metodickému postupu od kolegů, kteří mají ve své praxi s transfery stavebních památek bohatší zkušenosti. (kontaktní adresa: [email protected])

Vzhledem k poškození dřevěných prvků je třeba novou výstavbu provést v co nejbližším možném termínu, neboť s prodlužováním depononování transferovaných dílů se zvyšuje riziko jejich pokračující koroze a znehodnocení a výsledně též vyšší náklady na opravu a opětovnou výstavbu altánu. Pro novou výstavbu altánu je nutné provést projektovou přípravu, která bude reagovat na konkrétní vybranou lokalitu a novou funkci altánu a bude v ní řešen též detailně postup opravy, repase a stavby altánu.

Projekt transferu severního průčelí Sborník 2007

109


Projekt transferu - řez B-B´

Projekt trasferu - půdorys přízemí 110

Sborník 2007


Projekt transferu - řez A-A´

Sborník 2007

111

SBORNÍK. Vesnická architektura 1. poloviny 20. století. Výzkum, dokumentace, ochrana. Kokory u Olomouce září 2007

Recommend Documents