Sborník. CSR most mezi vědou, výzkumem a praxí. z konference projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu

Sborník

z konference projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu CZ.1.07/2.3.00/09.0134 Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.

CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí

Olomouc 17. února 2011

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s.

CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí Sborník z konference Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV konané dne 17. února 2011 v Olomouci

Editoři: Jiřina Sojková, Martin Zielina

Tato publikace vznikla jako výstup Klíčové aktivity č 4: Konference projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV. Konference CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí se konala dne 17. února 2011 v Olomouci. Sborník obsahuje příspěvky účastníků konference CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí, konané dne 17. února 2011 na Moravské vysoké škole Olomouc, o.p.s. Za původnost a správnost jednotlivých příspěvků odpovídají jejich autoři. Příspěvky neprošly jazykovou úpravou. Příspěvky jsou recenzovány. Recenzovali: prof. Ing. Pavel Nevřiva, DrSc. prof. Ing. Dr. Miroslav Pokorný prof. JUDr. Zdeněk Souček, DrSc. prof. Ing. Vilém Srovnal, CSc. prof. Ing. Jan Široký, CSc. doc. RNDr. Eva Grublová, CSc. doc. PhDr. Kateřina Ivanová, Ph.D. doc. PhDr. et Dr. Libuše Podlahová doc. Ing. Pavol Šaradín, CSc. Ing. Petr Bačík, Ph.D. PhDr. František Bělohlávek, Ph.D. RNDr. Ing. Miroslav Rössler, CSc., MBA JUDr. Blanka Tomančáková, Ph.D., LL.M. Mgr. Bc. Irena Kovačičinová

Editors: Jiřina Sojková, Martin Zielina, 2011 ISBN 978-80-87240-89-2

APLIKOVATELNÝ SYSTÉM DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ VE VaV CZ.1.07/2.3.00/09.0134 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Obsah Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov .................................. 4 ZUZANA BÚCIOVÁ

Aspekty společenské odpovědnosti firem v bakalářských pracích studentů MVŠO zaměřených na logistický management ................................................. 17 ANEŢKA MACHÁTOVÁ

Je cesta od represe k prevenci postiţení cestou k větší společenské odpovědnosti? ................................................................................................. 28 IVANA OLECKÁ, KATEŘINA IVANOVÁ

Manaţer expatriant jako most v globální firmě ................................................ 41 STANISLAV PAVLÍK

Společenská odpovědnost firem jako objekt zájmu vědy pohledem andragoga ....................................................................................... 53 DANA POKORNÁ, KATEŘINA IVANOVÁ

Umělá inteligence v ekonomických disciplínách ............................................... 68 MIROSLAV POKORNÝ, ZDEŇKA KRIŠOVÁ

Stav veřejných financí v české republice a jejich výhled ve světle společenské odpovědnosti ............................................................................... 81 RICHARD POSPÍŠIL

Můţe ulehčit Small Business Act podnikání malým a středním firmám? ........... 89 JAN ŠIROKÝ

Vybrané aspekty CSR v podmínkách Evropské unie ....................................... 100 IVANA VALENTOVÁ

Vězňovo dilema ve vědě a praxi ..................................................................... 108 MARTIN ZIELINA, IRENA KOVAČIČINOVÁ

Seznam aktivních účastníků konference ........................................................ 120

3



INTEGRUJÚCI MODEL SPOLOČENSKEJ ZODPOVEDNOSTI PODNIKOV THE INTEGRATIVE MODEL OF CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY

Zuzana Búciová Univerzita Komenského v Bratislave [email protected]

Abstrakt: Spoločenská zodpovednosť podnikov je v slovenskom a českom kontexte relatívne novou témou. V rámci teoretickej reflexie sa rozvíja ako samostatné topikum od druhej polovice 90.-tych rokov 20. storočia. Podniky, ktoré sa rozhodnú ísť cestou spoločenskej zodpovednosti sú neraz postavené pred zloţitú úlohu – nájsť záchytné body v mnoţstve rôznorodých informácií, smerníc, štandardov a postupov. Predloţený článok predstavuje základné východiská modelu merania spoločenskej zodpovednosti podnikov v našich podmienkach, pouţitím ktorého sa podniky môţu lepšie zorientovať v tejto komplexnej problematike, zhodnotiť svoj pokrok, uvedomiť si moţné nedostatky a cielene na nich pracovať. Model vychádza z podmienok európskych krajín, zohľadňuje ich kultúrne, historické i právne osobitosti a poukazuje na celú škálu problémov a otázok, ktoré patria pod označenie „spoločenská zodpovednosť podnikov“. Model stanovuje štandard spoločensky zodpovedného podnikania sformulovaním tzv. „základu zodpovednosti podnikov“, ktorého dosiahnutie je nevyhnutným základom pri posudzovaní celkovej spoločenskej zodpovednosti podnikov. Kľúčové slová: spoločenská zodpovednosť podnikov, meranie spoločenskej zodpovednosti podnikov, etická zodpovednosť, ekonomická zodpovednosť, právna zodpovednosť, minimum zodpovednosti podnikov, podnikateľská etika

Abstract: Corporate social responsibility is relatively a new topic in the Slovak and Czech context. On the theoretical level it has been developing as an independent topic since the second half of the 1990s. Corporations that have decided to do business in a socially responsible way are often confronted

4

Búciová

Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov

with a difficult task – finding clues in a number of various pieces of information, directives, standards, and methods. The paper introduces a new model for measuring corporate social responsibility in European conditions. The model helps to navigate corporations in this complex area, assess their progress, become aware of potential failings and work on them effectively. The model respects the business conditions of European countries, their cultural, historical and legal differences and it refers to a scope of issues and problems that can fall under the label of “corporate social responsibility”. The model sets the standard of socially responsible entrepreneurship by formulating the “minimum of corporate responsibility” that is essential for measuring corporate social responsibility. Key words: corporate social responsibility, measuring of corporate social responsibility, ethical responsibility, economic responsibility, legal responsibility, minimum of corporate responsibility, business ethics JEL Classification: A 13, A 14, M 14

Úvod Podľa štúdie z roku 2008, ktorej sa zúčastnilo viac ako 250 podnikov z celého sveta, spoločenská zodpovednosť podnikov (SZP) pomáha podnikom zvyšovať vlastnú konkurencieschopnosť. Aţ 68% percent opýtaných podnikov odpovedalo, ţe vďaka aktivitám v oblasti SZP sa im podarilo zvýšiť príjmy, 54% podnikov uviedlo, ţe vďaka SZP získali konkurenčnú výhodu. Napriek tomu sa tri štvrtiny podnikov zhodli na tom, ţe v skutočnosti presne nerozumejú záujmom svojich zákazníkov v oblasti SZP, ale rozhodli sa zverejňovať viac informácií o environmentálnych a spoločenských otázkach, ktoré by mohli zaujímať zákazníkov a ostatných podnikových stakeholderov (Baker, 2008). Nezávislá výskumná a poradenská spoločnosť CSR Insight uvádza, ţe počet správ o spoločenskej zodpovednosti podnikov vzrástol z 300 v roku 1996 na 3100 v roku 2009, pričom zavádzanie reportovania1 malo v USA oveľa pomalší priebeh ako v Európe. Správa tieţ poukazuje na skutočnosť, ţe významným problémom v meraní a reportovaní SZP je nedostatok jednotných definícií a konzistentnej aplikácie, čo má za následok nespoľahlivé výsledky (10 Trends in Sustainability Reporting, 2010). 1

Výraz reportovanie vznikol z angl. slova reporting a v súvislosti s problematikou SZP označuje spravodajstvo podniku o stave svojej spoločenskej zodpovednosti voči interným a externým stakeholderom.

5



Súčasná globálna ekonomická kríza opäť otvára otázku širšieho pohľadu na úlohu a zodpovednosť podnikov v spoločnosti, podčiarkuje aktuálnosť tejto problematiky a zdôrazňuje potrebu jej správneho uchopenia. Podľa slov predsedu Európskej komisie José Manuela Barrossa, ktoré boli súčasťou jeho prejavu na valnom zhromaţdení organizácie CSR Europe, jednej z vedúcich európskych organizácií zaoberajúcich sa spoločenskou zodpovednosťou podnikov, by v súčasnej dobe a za súčasných okolností mala hrať spoločenská zodpovednosť podnikov v riadení podnikov dôleţitejšiu úlohu ako kedykoľvek predtým. Podľa Barrosa, „kríza je následkom, alebo aspoň čiastočným následkom toho, ţe niektorí podnikatelia neboli schopní pochopiť svoju širšiu etickú zodpovednosť. Teraz sa musia všetky podniky postaviť tomuto problému tvárou v tvár.“ (Barroso, 2009) V súčasnej etape rozvoja hospodárstva nadobúda SZP kľúčové postavenie v spoločenskej, ekonomickej i politickej rovine. Na Slovensku a v Českej republike sa v posledných rokoch tieţ mnohé podniky hlásia k spoločenskej zodpovednosti a časť z nich vypracováva správy o spoločenskej zodpovednosti na základe určitých existujúcich smerníc alebo bez ich pouţitia. Problémom, na ktorý v praxi naráţame je, ţe keďţe neexistuje jednotná definícia SZP, tento výraz sa často pouţíva v odlišných významoch a rôznorodosť smerníc z celého sveta pôsobí na podniky mätúco. Niekoľko desaťročí trvajúca diskusia o obsahu SZP ukázala, ţe uchopenie tejto problematiky nie je univerzálne, ale je podmienené historickými, kultúrnymi a právnymi determinantami jednotlivých krajín (Búciová, 2009). Cieľom tohto príspevku je zdôrazniť nutnosť vymedzenia určitého základu SZP, ktorý by predstavoval elementárne poţiadavky na spoločensky zodpovedné podnikanie v európskom podnikateľskom priestore, zadefinovať základ spoločenskej zodpovednosti podnikov a predstaviť základné východiská Integrujúceho modelu spoločenskej zodpovednosti podnikov ako modelu merania SZP v európskych podmienkach.

1

Špecifiká spoločenskej zodpovednosti podnikov v Európe

V slovenskej a českej vedeckej spisbe sa termín spoločenská zodpovednosť podnikov začína objavovať v 90-tych rokoch 20. storočia, krátko po tom, ako sa tejto problematike začali venovať autori z iných európskych krajín. V tomto období mali teoretici zo Spojených štátov amerických za sebou uţ štyri desaťročia búrlivých diskusií o podstate a opodstatnení morálnej a spoločenskej zodpovednosti podnikov. Chápanie SZP prešlo významným vývojom. Kým v päťdesiatych rokoch minulého storočia sa spoločenská zodpovednosť obmedzovala len na filantropické aktivity podniku, postupne si autori čoraz viac 6

Búciová


začali uvedomovať ukotvenosť podniku v spoločnosti a jeho previazanie s okolitými skupinami v externom i internom prostredí podniku. V 80-tych rokoch došlo k významnému zlomu, kedy sa v súvislosti s etablovaním podnikateľskej etiky ako samostatnej vednej disciplíny začala objavovať potreba začleniť etiku do SZP ako jej nevyhnutnú súčasť. Carrollovo chápanie SZP, podľa ktorého „spoločenská zodpovednosť podniku zahŕňa ekonomické, právne, etické a filantropické očakávania, ktoré sa v danom čase kladú na podnik zo stany spoločnosti“ (Carroll, 1979, s. 500) sa stalo východiskom veľkého mnoţstva autorov, ktorí sa v nasledujúcich rokoch snaţili o bliţšiu konkretizáciu jej obsahu. Napriek obrovským snahám sa dodnes nepodarilo vytvoriť jednotnú definíciu SZP, či vymedziť jej obsah tak, aby bol jednotne akceptovaný autormi z celého sveta. Rozdiely v chápaní SZP sa objavujú najmä pri stanovení počtu stakeholderov, voči ktorým by mali podniky nevyhnutne prijímať zodpovednosť a v priradení miery dôleţitosti etickej zodpovednosti v rámci celkovej spoločenskej zodpovednosti podnikov. Dôvodom, prečo dodnes nie je moţné vypracovať jednotnú definíciu SZP, sú odlišné kultúrne, historické, právne a spoločenské podmienky jednotlivých krajín, ktoré do veľkej miery determinujú chápanie SZP. Jednotlivé teórie a názory na SZP vznikali vţdy v určitom spoločenskom a historickom kontexte a tak je potrebné ich aj chápať. V odbornej literatúre sa môţeme neraz stretnúť s preberaním názorov na SZP bez toho, aby boli zasadené do širšieho spoločenského kontextu, v ktorom vznikali, čo môţe pôsobiť mätúco (Búciová, 2009, s. 26). Významné rozdiely sú medzi tzv. európskym a tzv. americkým chápaním 2 SZP. Európske chápanie SZP je komplexnejšie. Vychádza z teórie stakeholderov, pričom podnik si svoje záväzky voči jednotlivým stakeholderom uvedomuje na štyroch úrovniach – právnej, ekonomickej, etickej a filantropickej. Ekonomická zodpovednosť nemá najdôleţitejšie postavenie a je zadefinovaná širšie (voči viacerým stakeholderom). Neoddeliteľnou súčasťou SZP je etická zodpovednosť, pod ktorú moţno zahrnúť väčšinu otázok, ktoré sa v Európe zaraďujú pod SZP. Americké chápanie SZP kladie najväčší dôraz na ekonomickú zodpovednosť voči vlastníkom, nie na kaţdej úrovni sa rešpektujú záujmy všetkých stakeholderov a odlišný (širší) význam nadobúda filantropická zodpovednosť, ktorej súčasťou je napr. aj ochrana zamestnancov a poskytovanie sociálnych výhod, ktoré sú v európskych krajinách dané legislatívne (Búciová, 2008).

2

K odlišnostiam v chápaní SZP v USA a Európe pozri bliţšie BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní spoločenskej zodpovednosti podnikov. In OLECKÁ, I. – ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské odpovědnosti firem? Olomouc: MVSO, 2009, s. 24-27.

7



Ako bolo spomenuté v úvode, z celosvetového prieskumu vyplynulo, ţe aţ tri štvrtiny podnikov v skutočnosti presne nerozumejú záujmom svojich zákazníkov v oblasti SZP. (Baker, 2008). Podobne sú na tom podniky aj vo vzťahu k ostatným stakeholderom. I keď majú podniky záujem splniť očakávania daných stakeholderov, často nemajú predstavu o tom, aké aktivity by mali tvoriť súčasť ich spoločensky zodpovedného podnikania. Zatiaľ neexistuje komplexný systém merania SZP, ktorý by odzrkadľoval poţiadavky na SZP v našich podmienkach, pokrýval všetky oblasti SZP a jasne určoval základné poţiadavky na spoločensky zodpovedné podnikanie. V slovenskom a českom podnikateľskom prostredí v súčasnosti prevaţuje veľmi povrchné chápanie SZP. Podniky, ktoré sa vzdajú časti svojho zisku v prospech niektorého stakeholdera (alebo viacerých stakeholderov), sa automaticky povaţujú za spoločensky zodpovedné. Pritom sa uţ ale neposudzuje, akým spôsobom k svojmu zisku prišli, ako sa správajú vo vzťahu k ostatným stakeholderom, a najmä, či podnikajú dlhodobo udrţateľným a zodpovedným spôsobom. V praxi sme často svedkami toho, ţe si podniky budujú imidţ spoločensky zodpovedných podnikov aj napriek obrovským kauzám a škandálom spojeným s porušovaním legislatívy a etiky v podnikaní. Táto skutočnosť len podčiarkuje nevyhnutnosť zaviesť striktnejšie pravidlá, ktoré by podniky mali spĺňať, ak sa chcú označiť za spoločensky zodpovedné. Je nesmierne dôleţité zamedziť povrchnému vnímaniu SZP jasným zadefinovaním základu SZP v našich podmienkach, aby výrazy spoločenská zodpovednosť podnikov či spoločensky zodpovedný podnik získali v očiach verejnosti jasný význam a dôleţitosť. Z tohto dôvodu povaţujem za dôleţité navrhnúť nový model merania SPZ – Integrujúci model SZP, ktorý bude definovať elementárne poţiadavky na spoločensky zodpovedné správanie podnikov v oblasti ekonomickej, právnej a etickej a zohľadňovať špecifiká SZP v európskych podmienkach.

2

Teoretické a metodologické východiská Integrujúceho modelu SZP

Teoretickým a metodologickým základom Integrujúceho modelu spoločenskej zodpovednosti podnikov sú východiská E. Freemana (1984, 2007), A. B. Carrolla (1979, 1991) a M. S. Schwartza (2003), K. Davisa (1967), Ch. Handyho (2003), A. Cranea a D. Mattena (2004) a A. Remišovej (1994, 2004). Model vychádza z chápania podniku ako „korporatívneho občana“, ktorý má povinnosť plniť svoje legislatívne a etické záväzky, a ktorý má zároveň aj určitú špecifickú zodpovednosť vyplývajúcu z jeho postavenia 8

Búciová


ako ekonomického subjektu. Ďalej vychádza z integratívneho ponímania podnikateľskej etiky, ktoré vytvoril švajčiarsky profesor P. Ulrich a ku ktorému sa hlási aj A. Remišová a jej škola podnikateľskej etiky. Pri tvorbe Integrujúceho modelu spoločenskej zodpovednosti podnikov bola pouţitá deskripcia, analýza a komparácia jednotlivých prístupov k spoločenskej zodpovednosti podnikov, modelovanie, textová, klasifikačná a systémovoštruktúrna analýza významných zahraničných smerníc a štandardov v oblasti spoločenskej zodpovednosti podnikov. Teoretické východiská Integrujúceho modelu SZP sú nasledovné: (1) Carrollova všeobecne prijímaná definícia SZP podľa ktorej „spoločenská zodpovednosť podniku zahŕňa ekonomické, právne, etické a filantropické očakávania, ktoré sa v danom čase kladú na podnik zo strany spoločnosti.“ (Carroll, 1979, s. 500) (2) Chápanie podniku ako subjektu spoločenskej zodpovednosti (t.j. prijatie myšlienky, ţe podnik môţe vystupovať a vystupuje ako subjekt spoločenskej zodpovednosti, čo znamená, ţe SZP nemoţno chápať len ako súhrn individuálnej zodpovednosti jednotlivých pracovníkov podniku). Ak chápeme podnik ako subjekt spoločenskej zodpovednosti, je potrebné chápať SZP ako inštitucionalizáciu určitých princípov a pravidiel do kaţdodenného ţivota podniku. (3) Teória stakeholderov, na základe ktorej by mal podnik prijímať zodpovednosť voči všetkým relevantným stakeholderom vo svojom internom aj externom prostredí. (4) Dôraz na etickú zodpovednosť podniku ako nevyhnutnú súčasť všetkých podnikových aktivít. K východisku 1: Definícia SZP, ktorú všeobecne prijímajú autori na celom svete, hovorí o tom, ţe spoločenská zodpovednosť v sebe zahŕňa štyri zloţky ekonomickú, právnu, etickú a filantropickú zodpovednosť, pričom prvé tri zloţky by mali byť nevyhnutnou súčasťou činnosti podnikov, zatiaľ čo filantropická zodpovednosť sa chápe ako ţelané správanie podnikov zo strany spoločnosti. Na základe uvedeného prichádzam k názoru, ţe spoločenská zodpovednosť podnikov musí nevyhnutne obsahovať etickú, ekonomickú a právnu zodpovednosť podniku. Bez toho, aby bol podnik ekonomicky, právne, a eticky zodpovedný vo vzťahu k svojim stakeholderom, sa nemôţe povaţovať za spoločensky zodpovedný subjekt. Z toho vyplýva nutnosť stanoviť základ spoločenskej zodpovednosti podnikov, ktorý by definoval elementárne poţiadavky na spoločensky zodpovedné správanie podnikov v oblasti ekonomickej, právnej a etickej zodpovednosti. Ak bude podnik navyše prijímať aj filantropickú zodpovednosť vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom, bude tak podľa 9



Integrujúceho modelu SZP zvyšovať úroveň svojej spoločenskej zodpovednosti. Ak by sa však podnik venoval filantropickým aktivitám bez toho, aby zároveň spĺňal základné poţiadavky na ekonomické, právne a etické správanie vo vzťahu k svojim stakeholderom, nemoţno ho povaţovať za spoločensky zodpovedný. Model nepripúšťa moţnosť „kompenzácie“ nesplnených kritérií základu SZP inými aktivitami, ktoré sú nad rámec základných princípov ekonomickej, právnej a etickej zodpovednosti. K východisku 2: Integrujúci model SZP je zobrazený pomocou Vennovho diagramu. Vennov diagram vyuţívajú na zobrazenie SZP aj Schwartz a Carroll (2003) vo svojom Modeli troch sfér SZP3, interpretácia ich modelu sa však od interpretácie Integrujúceho modelu SZP líši. Významným rozdielom je skutočnosť, ţe v Integrujúcom modeli SZP slúţi Vennov diagram len na zobrazenie troch základných zloţiek spoločenskej zodpovednosti podnikov, nie na posudzovanie zámeru jednotlivých aktivít podniku. Zastávam názor, ţe spoločenská zodpovednosť podnikov by mala byť posudzovaná na základe miery inštitucionalizácie princípov ekonomickej, právnej a etickej zodpovednosti do činnosti podniku a nie na základe zámeru konania (ako je to v Modeli troch sfér SZP). Je potrebné si uvedomiť, ţe hoci je zámer pri hodnotení etického konania dôleţitým prvkom, v skutočnosti je veľmi ťaţké odhaliť skutočný zámer podniku, a preto zámer nevystupuje v Integrujúcom modeli SZP ako indikátor. Skutočný motív konania podniku nemusí byť v okamihu posudzovania zrejmý a preto povaţujem hodnotenie zámeru podnikových aktivít za veľmi obtiaţne a nepresné. Ak sa však bude hodnotiť miera inštitucionalizácie princípov spoločenskej zodpovednosti do činnosti podniku, je moţné dospieť k presným záverom o úrovni SZP v danom podniku. K východisku 3: Zastávam názor, ţe o SZP moţno hovoriť len vtedy, ak podnik vedome prijíma zodpovednosť voči všetkým relevantným stakeholderom. Podnik by mal vedome prijať zodpovednosť voči týmto skupinám minimálne v rozsahu stanovenom základom SZP. Ak by podnik vyčlenil zo svojej zodpovednosti čo i len jedinú skupinu stakeholderov, voči ktorej by základ SZP nespĺňal (napr. podnik predáva zdraviu škodlivé výrobky, neodvádza dane, vykorisťuje svojich zamestnancov alebo dodávateľov, nedodrţiava pravidlá hospodárskej súťaţe, významne znečisťuje ţivotné prostredie a pod.), nemoţno ho povaţovať za spoločensky zodpovedný. K východisku 4: Etickú zodpovednosť podniku je potrebné chápať v širšom kontexte, tak ako to uvádzajú mnohí európski autori. Podniky by mali prijať 3

Bliţšej analýze Modelu troch sfér SZP vrátane identifikácie a argumentácie jeho nedostatkov sa venuje BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní spoločenskej zodpovednosti podnikov. In OLECKÁ, I. – ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské odpovědnosti firem? Olomouc : MVSO, 2009, s. 27-30.

10

Búciová


túto zodpovednosť a zaviazať sa, ţe budú pri svojej činnosti dodrţiavať morálne pravidlá a riadiť sa základnou podmienkou etického podnikania „Neškodiť iným!“.

3

Stanovenie základu spoločenskej zodpovednosti podnikov

Za hlavný prínos Integrujúceho modelu SZP moţno povaţovať stanovenie základu spoločenskej zodpovednosti podnikov. Základ SZP sa skladá z troch častí – ekonomického, právneho a etického základu spoločenskej zodpovednosti podnikov. Základ právnej zodpovednosti vychádza z rešpektovania platnej legislatívy upravujúcej vzťahy podniku s konkrétnym stakeholderom. Spĺňať základ právnej zodpovednosti znamená dodrţiavať platnú legislatívu vo vzťahu ku všetkým stakeholderom podniku. Podnik nespĺňa základ právnej zodpovednosti, ak bolo v určitom sledovanom období právoplatne rozhodnuté príslušným orgánom, ţe prišlo k porušeniu legislatívy v minimálne jednom prípade vo vzťahu k jednému alebo viacerým stakeholderom. Základ ekonomickej zodpovednosti sa konkretizuje pre kaţdého stakeholdera individuálne a odzrkadľuje minimálne poţiadavky jednotlivých stakeholderov na ekonomickú zodpovednosť podniku (napr. vo vzťahu k zamestnancom tvorí základ ekonomickej zodpovednosti podniku povinnosť vyplácať zamestnancom mzdy a odvádzať za zamestnancov všetky povinné odvody do poisťovní a fondov). Podnik nespĺňa základ ekonomickej zodpovednosti, ak v sledovanom období minimálne raz porušil ktorúkoľvek z konkrétnych podmienok. Základ etickej zodpovednosti predstavuje konkretizáciu etického princípu „Neškodiť iným!“ vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom. Spĺňať základ etickej zodpovednosti znamená, ţe podnik musí mať inštitucionalizované konkrétne etické postupy a praktiky. Základ etickej zodpovednosti je splnený vtedy, ak preukázateľne existuje strategická koncepcia i funkčný systém realizácie tejto koncepcie v kaţdej z oblastí, ktoré sú konkretizované pre kaţdého stakeholdera zvlášť. Ak podnik nemá v niektorej z uvedených oblastí formulovanú strategickú koncepciu a/alebo nevie preukázať funkčnosť systému jej realizácie, nespĺňa základ etickej zodpovednosti. Obrázok 1 zobrazuje Integrujúci model SZP. Za spoločensky zodpovedný podnik moţno označiť len ten podnik, ktorý prijíma ekonomickú, právnu a etickú zodpovednosť voči všetkým stakeholderom4 vo svojom internom i externom prostredí, t.j. podnik, ktorý spĺňa základ ekonomickej, právnej a etickej 4

Obrázok 1 znázorňuje sedem najčastejšie uvádzaných stakeholderov. Tento počet stakeholderov však nie je konečný. Integrujúci model SZP je flexibilný a umoţňuje doplniť ďalších špecifických stakeholderov.

11



zodpovednosti voči všetkým týmto skupinám. Filantropická zodpovednosť podniku nie je na obrázku zobrazená, nakoľko nie je nevyhnutnou podmienkou spoločenskej zodpovednosti podniku.

Obrázok 1: Integrujúci model spoločenskej zodpovednosti podnikov

Keďţe podniky dosahujú rôznu úroveň spoločenskej zodpovednosti, je potrebné ďalej sledovať aj rozsah a obsah spoločensky zodpovedných aktivít podnikov nad rámec splneného základu SZP (t.j. zohľadňovať všetky ďalšie filantropické a iné aktivity podniku, ktoré nie sú pokryté základnými poţiadavkami na zodpovedné správanie podniku.) Daný model je plne aplikovateľný v praxi pri meraní SZP5. V nasledujúcej kapitole sa venujem stručnému opisu spôsobu merania SZP na základe SZP.

Meranie SZP na základe Integrujúceho modelu SZP V Integrujúcom modeli SZP sa zdôrazňuje nutnosť definovať základ spoločenskej zodpovednosti podnikov vo vzťahu k jednotlivým stakeholderom, ktorého splnenie predstavuje základ spoločensky zodpovedného podnikania. Systém merania SZP podľa tohto modelu rozlišuje aktivity, ktoré sú súčasťou základu spoločenskej zodpovednosti podnikov, a aktivity, ktoré podnik vyvíja nad rámec základných poţiadaviek na spoločensky zodpovedné správanie. SZP sa meria samostatne voči kaţdému stakeholderovi, pričom je potrebné rozpracovať dve skupiny konkrétnych indikátorov spoločensky zodpovedného podnikania – indikátory, ktoré predstavujú konkretizáciu základu SZP 5

Model bol v roku 2010 podrobne rozpracovaný pre vybranú skupinu stakeholderov – zamestnancov podniku a jeho funkčnosť bola overená v empirickom výskume v prostredí dvoch veľkých podnikov pôsobiacich na Slovensku. Konkretizácia obsahu Integrujúceho modelu SZP ako aj výsledky empirického výskumu však nie sú predmetom tohto príspevku.

12

Búciová


a indikátory na posúdenie aktivít podniku nad rámec minimálnych ekonomických, právnych a etických poţiadaviek. Podnik sa na základe merania SZP môţe ocitnúť v jednej z troch kategórií: nedosiahnutie SZP (podnik je pod úrovňou hranice SZP), dosiahnutie SZP a zvyšovanie SZP (Obrázok 2).

Obrázok 2: Meranie SZP na základe Integrujúceho modelu SZP

Meranie SZP by malo prebiehať v dvoch samostatných krokoch. Najskôr je potrebné posúdiť splnenie základu SZP a aţ v druhej časti hodnotiť aktivity nad rámec základu SZP. Keďţe základ SZP tvorí minimum spoločenskej zodpovednosti podniku, za jeho dodrţanie sa podniku nepripisujú ţiadne body. Ak však nie je ktorákoľvek podmienka základu SZP splnená, podnik získa mínusový bod (za kaţdú nesplnenú podmienku). Ak sa podnik dostane do mínusovej hodnoty (táto situácia nastane, ak podnik nesplní čo i len jedno kritérium základu SZP), nachádza sa pod hranicou SZP a teda ho nie je moţné povaţovať za spoločensky zodpovedný vo vzťahu k danému stakeholderovi. V takomto prípade si podnik nemôţe pripočítať body za ďalšie aktivity, ktoré vyvíja v prospech danej skupiny stakeholderov nad rámec základu SZP. U podnikov, ktoré splnia základ SZP (a teda sa nachádzajú nad hranicou SZP), nasleduje druhá časť merania SZP – posúdenie ďalších aktivít, ktoré podnik vyvíja vo vzťahu k danému stakeholderovi. Model obsahuje konkrétne indikátory, za ktorých splnenie si podnik pripisuje kladné body. Výsledný súčet bodov, ktoré podnik získa, určujú rozsah 13



jeho spoločensky zodpovedných aktivít vo vzťahu k danému stakeholderovi. Obsah a kvalita týchto aktivít sú popísané v záverečnej správe z hodnotenia spoločenskej zodpovednosti konkrétneho podniku.

Záver Integrujúci model SZP umoţňuje pristupovať k meraniu a posudzovaniu SZP novým spôsobom, ktorý rešpektuje európske východiská SZP. Za spoločensky zodpovedný podnik moţno povaţovať len ten, ktorý neustále dodrţiava elementárne poţiadavky na ekonomickú, právnu a etickú zodpovednosť vo vzťahu ku všetkým stakeholderom vo svojom internom i externom prostredí. Stanovenie základu SZP predstavuje posun v meraní a posudzovaní SZP v európskom podnikateľskom prostredí. Konkretizáciou obsahu SZP pre jednotlivých stakeholderov majú podniky moţnosť získať predstavu o širokej škále aktivít, ktoré moţno radiť medzi spoločensky zodpovedné, vytvoriť si ucelený obraz o spoločensky zodpovedných aktivitách a lepšie porozumieť ich vzájomným väzbám. Integrujúci model SZP umoţňuje konkretizovať obsah SZP vo vzťahu ku kaţdému stakeholderovi, čím prispieva k sprehľadneniu celej problematiky a pomáha pri cielenom dosahovaní a rozvíjaní SZP.

Literatura a prameny

[1] 10 Trends in Sustainability Reporting [online]. 10.2.2010 [cit. 30.3.2010]. Dostupné na WWW: . [2] BAKER, M. CSR Helps Competitiveness According to IBM study. Business Respect [online]. 24 Feb 2008, Issue Number 122 [cit. 30.2.2008]. Dostupné na WWW: . [3] BARROSO, Ch. M. D. Putting Corporate Social Responsibility at the Heart of Our Vision [online]. 11.6.2009 [cit. 8.11.2010]. Dostupné na WWW: [4] BÚCIOVÁ, Z. K problematike chápania spoločenskej zodpovednosti podnikov. In CD s recenzovanými příspěvky z Mezinárodní Baťovy konference 14

Búciová


pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2008. [CD-ROM] Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2008. ISBN 978-80-7318-664-7. [5] BÚCIOVÁ, Z. O zmenách v chápaní spoločenskej zodpovednosti podnikov. In OLECKÁ, I., ZIELINA, M. Kdo je aktérem společenské odpovědnosti firem? Olomouc: MVSO, 2009, s. 21-32. ISBN 978-80-87240-07-6. [6] CARROLL, A. B. Three-dimensional Conceptual Model of Corporate Performance. Academy of Management Review, 1979, Vol. 4, No. 4, s. 497505. [7] CARROLL, A. B. The Pyramid of Corporate Social Responsibility: Toward the Moral Management of Organizational Stakeholders. Business Horizons. 1991, July – Aug., s. 39-48. [8] CRANE, A., MATTEN, D. Business Ethics. New York: Oxford University Press, 2004. ISBN 0-19-925515-6. [9] DAVIS, K. Understanding the Social Responsibility Puzzle: What does the Businessman Owe to Society? Business Horizons. 1967, 10, s. 45-50. [10] FREEMAN, E. Strategic Management: A Stakeholder Approach. Marshfield: Pittman, 1984. ISBN 0-273-01913-9. [11] FREEMAN, E., HARRISON, J. S., WICKS, A. C. Managing for stakeholders: Survival, Reputation, and Success. New Haven & London: Yale University Press, 2007. ISBN 978-0-300-12528-3. [12] HANDY, Ch. What´s a Business For? In Harvard Business Review on Corporate Responsibility. Boston: Harvard Business School Press, 2003, s. 65-82. ISBN 1-59139-274-8. [13] LAČNÝ. M. Corporate social responsibility – společenská zodpovědnost podnikov. In MURÁNSKA, J a kol. Hospodárska etika. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2008, s. 95-117. ISBN 978-80-8068-807-3 [14] LAŠÁKOVÁ, A. Empirical research on organizational assumptions. Journal of Human Resource management, 2007, No. 1-2, s. 16-28. ISSN 1335-3888 [15] REMIŠOVÁ, A. Manaţérska etika. Bratislava: Ekonóm, 1994. ISBN 80-2251121-8 [16] REMIŠOVÁ, A. Etika a ekonomika. Bratislava: Ekonóm, 2004. ISBN 80-2251820-4 [17] REMIŠOVÁ, A., LAŠÁKOVÁ, A. On the Problematics of Intercultural Communication: Project GLOBE Student. In Striving for Competitive Advantage & Sustainability: New Challenges of Globalization. Montclair: Montclair State University, 2009, s. 1562-1571. ISBN 978-0-9797659-5-7 [18] United Nations Global Compact: Business Particiapation. [online] 7.11.2008 [cit. 28.2.2010] Dostupné na WWW: . 15



[19] SCHWARTZ, M. S., CARROLL, A. B. Corporate Social Responsibility: A ThreeDomain Approach. Business Ethics Quarterly. 2003, Vol. 13, No. 4, s. 503530. ISSN 1052-150X. [20] Sustainability Reporting Guidelines [online]. 2006 [cit. 12.6.2008]. Dostupné na WWW: . [21] The Marketplace Responsibility Principles [online]. 1.12.2006 [cit. 12.3.2009]. Dostupné na WWW . [22] VERČIMÁKOVÁ, K. Spoločenská zodpovednosť ako konkurenčná výhoda organizácie a rola manaţmentu pri jej uvádzaní do praxe. In Trendy v manaţmente očami mladých vedeckých pracovníkov: Zborník z vedeckej konferencie doktorandov FM UK v Bratislave. Bratislava: Kartprint, 2009, s. 212-219. ISBN 978-80-88870-84-5

Daný príspevok vznikol v rámci riešenia výskumného projektu Model merania spoločenskej zodpovednosti - UK/472/2010.

16

Machátová

Aspekty společenské odpovědnosti v bakalářských pracích studentů zaměřených na logistický management

firem MVŠO

ASPEKTY SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI FIREM V BAKALÁŘSKÝCH PRACÍCH STUDENTŮ MVŠO ZAMĚŘENÝCH NA LOGISTICKÝ MANAGEMENT ASPECTS OF CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY IN BACHELOR THESES OF THE MCO STUDENTS FOCUSED ON LOGISTICS MANAGEMENT Anežka Machátová Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]

Abstrakt: Přehled bakalářských prací, které řeší převáţně odpadové hospodářství, recyklaci odpadů, změnu organizace práce a sníţení fyzické námahy. Společenská odpovědnost firem není hlavní myšlenkou bakalářských prací, ale práce se jí určitým způsobem vţdy dotýkají. Klíčová slova: odpad, odpadové hospodářství, třídění odpadů, sběrný dvůr, recyklace, obaly, reverzní logistika, řízení zásob, optimalizace logistických nákladů

Abstract: An overview of bachelor theses, in which the students describe specific companies, look for problems, which are then targeted and attempt to propose solutions. As the assignments of these theses are focused on waste management, recycling and change in work organisation with the aim to optimize logistics costs and eliminate the physical inefficiencies, it is also the topics of corporate social responsibility, the students deal with.

Key words: waste, waste management, waste sorting, collection point, recycling, packaging, reverse logistics, inventory management, logistical cost optimisation JEL Classification: M 14

17



Úvod V tomto příspěvku chci účastníky konference seznámit s několika bakalářskými pracemi, které řešili nebo právě řeší studenti MVŠO na témata zadávaná k předmětu Logistický management. Kritériem pro výběr bakalářských prací, ve kterých se objevuje společenská odpovědnost firem, jsou: 1. ekologie: - ochrana ţivotního prostředí, v tomto případě je to řešení odpadového hospodářství firmy, vyuţití a recyklace odpadů, - výchova a vzdělávání v oblasti nakládání s odpady a ochrana ţivotního prostředí, - vliv silniční dopravy na ţivotní prostředí, 2. sociální aspekty: - odstranění nebo sníţení fyzické námahy, - zvýšení bezpečnosti práce, 3. optimalizace logistických nákladů: - změna organizace práce s cílem zvýšení produktivity práce. Cílem příspěvku je vyhledat aspekty společenské odpovědnosti firem, popř. obce nebo regionu v bakalářských pracích, analyzovat vybrané bakalářské práce a najít potvrzení toho, ţe firmy jsou společensky odpovědné a ţe studenti svým návrhem řešení nalezených problémů k této odpovědnosti přispívají. Příspěvek je sestaven z krátkých anotací bakalářských prací, které jsou doplněny nalezenou společenskou odpovědností.

1

Ekologie

Ochrana ţivotního prostředí je jedna z nejdůleţitějších odpovědností firem, které se zabývají výrobou, dopravou a především odpadovým hospodářstvím. Odpadové hospodářství se zabývá materiály, které prošly výrobním procesem a pro podnik ztrácejí význam, protoţe se jedná o vedlejší produkty ve výrobě nebo vedlejší produkty při poskytování sluţeb a podnik je jiţ nemůţe vyuţít, jsou to pro něho odpady. Kaţdá firma se snaţí sníţit mnoţství produkovaných odpadů, ty vzniklé třídit a likvidovat způsobem, který co nejméně zatíţí ţivotní prostředí. Můţe to být energetické vyuţití při ekologickém spalování ve speciálních spalovnách. Můţe to být recyklace, pokud se jedná o materiály k tomu vhodné, jako jsou plasty, sklo, papír, kovy. Biologický odpad, který nepatří mezi nebezpečné, lze s výhodou zpracovat aerobním způsobem 18

Machátová


firem MVŠO

za přístupu vzduchu, to znamená kompostovat a pak vyuţít pro zkvalitnění zemědělské půdy, nebo anaerobním způsobem bez přístupu vzduchu, kdy dochází k tvorbě bioplynu metanu, který se spaluje za současné produkce elektrické energie, nebo dodává do sítě se zemním plynem. Skládkování je velmi častý způsob likvidace především komunálních odpadů. S nebezpečnými odpady se nakládá podle zvláštních předpisů, jsou evidované a jejich likvidace je přísně sledovaná. Tématy, které řeší nakládání s odpady v regionu nebo ve firmě, se zabývají následující bakalářské práce: 1.1 Pavlína Kladivová: Tuhý komunální odpad v okrese Prostějov (MVŠO 2009) Autorka popisuje a definuje podmínky nakládání s odpady v EU, v ČR, v Olomouckém kraji a v okrese Prostějov, vysvětluje základní pojmy, popisuje organizaci systému nakládání s komunálním odpadem. Uvádí některé způsoby, které jsou řešeny spoluprací s městy regionu, v tomto případě Olomouc, Přerov a Prostějov, jedná se o dotříďovací linky, skládky, kompostárny, sběrné dvory, spalovny. Práci uzavírá názorem, ţe není moţné problematiku odpadů řešit v jednotlivých regionech odděleně, ale v olomoucké aglomeraci. V této práci je společenská odpovědnost prostějovského regionu v ochraně ţivotního prostředí zdůrazněna v popisu rekultivované skládky, která je zalesněna a skládku rozhodně ničím nepřipomíná a popisem zcela nové, odborně řízené skládky, která je bezpečná a nemůţe zde docházet k poškození okolní krajiny. Důleţitou společenskou odpovědností regionu Olomoucko je spolupráce měst v olomouckém kraji. 1.2 Iveta Skrbková: Odpadové hospodářství v regionu Prostějov (MVŠO 2010) Autorka uvádí přehled jednotlivých druhů odpadů, zpracovává SWOT analýzu nakládání s odpady v Prostějově a praktickou část doplňuje vlastním projektem sběrného dvora, uvádí potřebné podklady pro výstavbu takového sběrného dvora s kapacitou pro město 20 000 – 40 000 obyvatel. Sběrný dvůr má za úkol vytvořit prostor pro ukládání komunálního odpadu a maximálně jej separovat. Projekt je určen pro potenciální investory. Společenská odpovědnost obcí vyplývá z výstavby sběrných dvorů, které jsou dnes zřizovány ve všech větších obcích a které zajišťují, ţe odpady od obyvatel jsou separovány, tříděny a ukládány v souladu se zákonnými předpisy o ochraně ţivotního prostředí. 19



1.3 Markéta Staňková: Odpadové hospodářství ve firmě KOVOTINVEST, s.r.o. Sluţín (MVŠO 2010) Autorka provedla průzkum výskytu odpadů a nakládání s nimi ve firmě a zaměřila se na odpady, které vznikají při nanášení práškové barvy na výrobky. Tento odpad patří mezi nebezpečné odpady, náklady na likvidaci jsou vysoké, a proto řešení v této oblasti má pro firmu jak ekonomický tak ekologický přínos. Autorka v práci provádí ekonomický propočet svého návrhu zakoupit novou výrobní linku. Porovnává dvě nabídky jak cenově tak technologicky a výpočtem dochází k závěru, ţe jen úsporou dokonalejšího ulpívání barvy na povrchu výrobků dojde k návratnosti vloţené investice za 1 rok a ekologické vyhodnocení znamená rovněţ úsporu. Autorka pro firmu navrhla velmi ekologické řešení a tím sama přispěla ke společenské odpovědnosti firmy. 1.4 Aleš Koranda: Odpadové hospodářství ve Zdravotnické záchranné sluţbě Olomouckého kraje (MVŠO 2010) Autor vysvětluje základní pojmy v oblasti odpadového hospodářství, nakládání s odpady, popisuje organizaci ZZS OK, logistické činnosti v organizaci, výskyt různých druhů odpadů a likvidaci odpadů. Ve výjezdových stanovištích vznikají běţné komunální odpady, ale při výjezdu ZZS se jedná o odpady nebezpečné. Ţádný odpad nesmí být ponechán na místě vzniku. Ostré předměty jsou vyhozeny do malých pevnostěnných kontejnerů, které jsou pro tento odpad určeny, zdravotnický odpad se ukládá do sáčku v odpadkovém koši, který je po návratu vyhozen do nádoby s infekčním odpadem. Likvidaci provádí smluvní firma Remit, s.r.o. Odpady se evidují, zaměstnanci jsou pravidelně proškolováni. Organizace ZZS má zpracovány vnitřní směrnice a předpisy, splňuje poţadavky ČSN EN ISO 14001:2005. Zdravotnictví má velmi specifické odpady a popisované zacházení s nimi vypovídá o vysoké odpovědnosti s jejich nakládáním. 1.5 Alena Javůrková : Elektroodpad a kolektivní systém (MVŠO 2011) Práce se zabývá problematikou vzniku, třídění, zpětného odběru a likvidace elektroodpadu. Definuje pojmy, popisuje procesy a legislativní podmínky. Vysvětluje fungování tzv. kolektivních systémů sběru a recyklace elektroodpadu. V praktické části popisuje kolektivní systém Elektrowin, a.s. a věnuje se jednomu článku, firmě Javůrek, která v tomto systému působí jako svozová společnost. Společenská odpovědnost kolektivních systémů spočívá v zajištění recyklace elektroodpadu, včetně sběru a svozu a tím je zajištěna nejen ochrana

20

Machátová


firem MVŠO

ţivotního prostředí před nebezpečnými elektroodpady, ale především získání hodnotných recyklovatelných materiálů. 1.6 Robert Javůrek: Odpadové hospodářství se zaměřením na recyklaci odpadových materiálů (MVŠO 2011) Práce se zabývá projektem zpracovávaným pro společnost Global Recycling, a.s. na sestavení linky pro zpracování směsných kovových odpadů, především z elektroodpadů, separaci jednotlivých druhů kovů zcela novou technologií, jejich recyklaci a samozřejmě ekonomickým a ekologickým zhodnocením projektu. Společenská odpovědnost je zaloţena na vyuţití nové technologie, kdy lze mnohem dokonalejším způsobem oddělit jednotlivé druhy kovů a tím zajistit dokonalejší vyuţití v recyklaci. 1.7 Robert Klíma: Logistické technologie pouţívané u Vodohospodářské společnosti Sokolov, s.r.o. (MVŠO 2010) Zde nechci uvést bakalářskou práci, ale odpověď studenta na otázku při obhajobě, zda čistírna odpadních vod patří do jeho kompetence řízení. Pan Klíma měl připravenu prezentaci o jejich čističce ve městě Loket, které je památkovou rezervací. Tato čistírna je vybudována v tunelech pod hradem a nijak nenarušuje středověký ráz města. Čistírny odpadních vod bývají budovány na okrajích měst, protoţe i s moderními technologiemi se nelze vyhnout určitým problémům, např. se zápachem. Ani budovy čistíren nejsou nijak architektonicky krásné. Loket je historické město na vysoké skále, kterou obtéká řeka Ohře. Nápad vybudovat čistírnu tam, kde nebude vůbec narušovat vzhled města, je velmi originální a městu patří dík, ţe se takto společensky odpovědně rozhodlo. 1.8 Ondřej Krucký: Odpadové hospodářství ve společnosti Praţské vodovody a kanalizace (MVŠO 2011) Hlavní zaměření práce je na odpad, který vzniká na čistírně odpadních vod. Autor popisuje nakládání s kalovými odpady před rokem 1989 a v současnosti. Společenská odpovědnost firmy je např. v parfemaci vyváţeného kalu, aby neobtěţoval obyvatele. Dříve se kaly mohly pouţívat jako hnojivo v zemědělství, ale dnes kaly obsahují řadu látek, které kaly jako hnojivo znehodnocují, přesto je lze prakticky vyuţívat pro rekultivaci skládek.

21



1.9 Martin Kyselý: Transformace biologického odpadu v obnovitelný zdroj energie na skládkách odpadů (MVŠO 2011) Práce je zaměřena na vytváření bioplynu ze skládky komunálního odpadu a jeho efektivního vyuţití jako zdroj elektrické energie firmou EKO-UNIMED, s.r.o. Součástí práce jsou výpočty výnosů z výroby a prodeje elektrické energie. Společenská odpovědnost firmy je v předmětu jejího podnikání. Zpracovává skládkový plyn, který by jinak mohl způsobovat ekologickou zátěţ a v krajním případě by mohlo docházet i k výbuchům tohoto bioplynu.

Další uváděné práce jsou zaměřeny na výchovu a vzdělávání v oblasti nakládání s odpady: 1.10 Lada Látalová: Odpadové hospodářství v obci Plumlov a environmentální výchova na ZŠ Plumlov (MVŠO 2010) Autorka řeší odpadové hospodářství z hlediska EU, ČR a Olomouckého kraje, popisuje druhy odpadů, jejich třídění a zabývá se environmentální výchovou. V praktické části pak řeší odpady ve městě Plumlov a věnuje značnou část práce environmentálnímu vzdělávání na ZŠ Plumlov. Škola vyučuje volitelný předmět Ekologická praktika a rovněţ funguje ekologický krouţek. Škola se zapojuje do různých akcí pořádaných na podporu vzdělávání v této oblasti. Má zpracovaný vlastní vzdělávací program „Otevíráme cestu do ţivota všem“ a environmentální výchova je rozpracována jako průřezové téma v kaţdém ročníku a v kaţdém předmětu je téma zařazeno. Autorka také provedla dotazníkový průzkum mezi ţáky všech tříd, kromě 1. ročníku. Vyhodnocením bylo zjištěno, ţe znalosti ţáků dosahují v průměru 75% správných odpovědí a tudíţ jejich znalosti o ţivotním prostředí a o odpadech jsou dobré. Zajímavé zjištění bylo, ţe ţáci prvního stupně měli lepší výsledky 81%, ţáci druhého stupně 67%, coţ mohlo být zapříčiněno i obtíţnějšími otázkami, kde se prolínalo i učivo z chemie. V této práci autorka zajímavým způsobem spojila nakládání s odpady v obci s ekologickou výchovou ţáků na základní škole, protoţe společenská odpovědnost není jen otázkou pro firmy a regiony, ale týká se kaţdého jednotlivce a čím dříve si to uvědomíme, tím ohleduplněji se budeme ke svému okolí chovat. 1.11 Ilona Segečová: Odpadové hospodářství v Olomouckém kraji (MVŠO 2010) Po vysvětlení základních pojmů se autorka zabývá zajímavou exkurzí do historie likvidace odpadů. V další části práce autorka popisuje firmy ASEKOL a EKO-KOM, které jsou zaměřeny na sběr a třídění odpadu pro recyklaci. Pro širší 22

Machátová


firem MVŠO

informovanost občanů organizují tyto firmy propagační akce, např. Prostějovský odpadový den, Dětský den s odpady, Barevné dny a Tonda Obal na cestách. Firma ASEKOL se zabývá sběrem, dopravou a recyklací elektrozařízení. Zřizuje sběrná místa, sběrné dvory, mobilní sítě, oslovuje prodejce pro zpětný odběr zařízení. Pro zpracování sebraných elektrospotřebičů má 25 dílen, z nichţ 11 jsou tzv. chráněné dílny, kde jsou zaměstnáni handicapovaní spoluobčané. Pro výchovu nejmladší generace jsou určeny akce pro školy Recyklohraní, kde spolupracuje s firmou EKO-KOM. Akce Recyklománie měla podpořit zpětný odběr elektrospotřebičů prostřednictvím prodejců (500 Kč za starý spotřebič při nákupu nového). Pro podporu sběru firma zřizuje E-boxy pro drobné elektrospotřebiče. EKO-KOM je společnost, která fyzicky nenakládá s obalovým odpadem, ale podílí se na financování nákladů spojených se sběrem, svozem, tříděním a vyuţitím obalového odpadu. Společenská odpovědnost firem ASEKOL a EKO-KOM je zřejmá uţ z jejich předmětu podnikání, zabývají se sběrem a tříděním odpadů pro recyklaci, tím zajišťují ochranu ţivotního prostředí a vyuţití druhotných surovin. Nezanedbatelné je jejich zaměření na výchovu obyvatel a hlavně dětí. Významnou společenskou odpovědností jsou chráněné dílny. Několik bakalářských prací se zabývá silniční automobilovou dopravou. Silniční doprava má negativní vliv na ţivotní prostředí, které způsobují svými exhalacemi spalovací motory: 1.12 Lucie Vlachová: Vnitrostátní silniční doprava ve firmě ESA, s.r.o. (MVŠO 2011) Práce popisuje firmu, která provozuje nákladní silniční dopravu. Společenská odpovědnost je v pouţívání bionafty. V řešení práce se však bionafta jeví jako problematický zdroj úspor, protoţe se zvyšují náklady na servis a ani kvalita tohoto paliva není vţdy bezproblémová. 1.13 Aneta Kotrašová: Vnitrostátní a mezinárodní přeprava v konkrétním logistickém podniku (MVŠO 2011) Práce popisuje problematiku nákladní dopravy, v praktické části se zaměřuje na problém nákupu a provozu nových a ojetých automobilů. Srovnáním dochází k závěru, ţe pro firmu bude výhodnější nákup nových automobilů. Zde se projevuje společenská odpovědnost v tom, ţe nový automobil má menší spotřebu pohonných hmot, méně zatěţuje ţivotní prostředí a úspory pro firmu plynou i z niţších poplatků na mýtném, z niţších nákladů na opravy a z delší doby ţivotnosti. 23


2


Sociální aspekty

Tématem dalších bakalářských prací je sníţení fyzické námahy, zvýšení bezpečnosti práce a hygieny: 2.1 Marcel Veisgärber: Optimalizace logistických nákladů ve firmě Jaroslav Vraštil – kovo obrábění (MVŠO 2010) Autor ve své práci obecně popisuje logistické činnosti, logistické prvky a vysvětluje logistické náklady. V praktické části se zaměřuje na konkrétní firmu a hledá moţnosti úspor. Navrhuje metodu multikriteriálního výběru dodavatelů materiálů i obráběcích nástrojů. Jako druhý návrh doporučuje sníţení přepravních nákladů při příjmu a naskladňování hutního materiálu, které se dosud provádělo ručně jen s pomocí vozíků, originálním způsobem a to vybudováním jeřábové dráhy. Výpočtem dokládá výhodnost realizace návrhu vlastními silami firmy (kovovýroba), sníţí se pracnost a časová náročnost, úsporou pracovní síly a času se zvýší kapacita výroby. Autor se přímo podílí na společenské odpovědnosti firmy tím, ţe jeho návrh odstraní fyzicky namáhavou práci, zvýší se bezpečnost práce, zlepší se organizace práce, uspoří pracovní síly, zvýší produktivita práce, uspoří náklady. 2.2 Viktor Till: Logistický řetězec, hmotný a informační tok, skladové hospodářství v konkrétním podniku (MVŠO 2010) Autor popisuje firmu Adriana – výrobce těstovin, zde bych chtěla zmínit jen jednu důleţitou informaci. Exspirace (minimální doba trvanlivosti) hotových těstovin je 3 roky, ale firma má interní předpis o uskladnění hotových výrobků – pokud doba uskladnění ve firmě přesáhne 1 rok, výrobky se nesmí dostat do normální distribuce, ale jsou určeny jako krmivo pro zvířata. Tato informace potvrzuje vysokou společenskou odpovědnost firmy nedodávat na trh výrobky, u nichţ je sníţená doba trvanlivosti chybou pracovníků ve skladech hotových výrobků.

24

Machátová

3


firem MVŠO

Optimalizace logistických nákladů

Následující práce se zabývají změnou organizace práce. Tato změna přináší zjednodušení různých činností ve skladech i ve výrobě, zvýšení produktivity práce, sníţení nákladů. 3.1 Blanka Sadílková: Optimalizace kovového odpadu ve firmě Mubea IT Spring Wire, s.r.o., Prostějov (MVŠO 2010) Autorka popisuje technologicky poměrně sloţitou výrobu pruţinových per pro automobilový průmysl, ale jejím hlavním cílem je porovnat původní svařování pruţinového drátu se svařováním na nově instalovaných linkách a výpočet sníţení výrobních odpadů změnou technologie. Sniţují se náklady při nákupu drátu a následně i při likvidaci ţelezného šrotu. Zde společenská odpovědnost znamená sníţení nákladů pro výrobu, sníţení fyzické námahy a sníţení spotřeby energií jak při výrobě tak při likvidaci odpadů. 3.2 Jan Krejčí: Toyota Production System – praktické vyuţití ve firmě Lear Corporation Czech Republic, s.r.o. (MVŠO 2010) Autor v teoretické části popisuje logistické technologie a především metodu Kanban. V praktické části analyzuje současný stav skladování ve firmě a navrhuje zavedení systému Kanban, včetně kanbanových karet, designu sběrných míst, proškolení pracovníků, implementaci systému a kontroly fungování. Změna systému skladování byla podnikovým projektem a pan Krejčí byl jeho řešitelem. Výsledkem řešení bakalářské práce (projektu) je zavedení, odzkoušení a výpočet úspor, ať uţ jde o skladové plochy, sníţení zásob nebo zrychlení obratu. Společenská zodpovědnost firmy je ve zlepšení organizace práce, zjednodušení a zefektivnění skladových činností. 3.3 Tomáš Janečka: Řízení obalového hospodářství v Mubea – HZP s.r.o (MVŠO 2010) Autor řeší téma reverzní logistiky a to obaly a nakládání s nimi, analyzuje stávající situaci ve firmě a zpracovává návrh postupu ke splnění podmínek podle nové legislativy o nakládání s obaly. Doporučuje zlepšit evidenci obalů a tím předcházet ztrátám při zpoţdění dodávek, resp. ztrátám při zajišťování náhradní dopravy. Ekonomicky vyjadřuje náklady na pronájem určitého druhu vratných obalů (přepravek), které se kromě dodávek odběrateli pouţívají i v mezioperační dopravě. Dochází k závěru, ţe v průběhu několika let je podnik schopen pořídit 25



svoje přepravky a tím šetřit peníze za jejich pronájem, popř. vyloučit penále za zničené přepravky. Společenská odpovědnost firmy je ve zlepšení organizace práce, dochází k úsporám při zavedení doporučeného návrhu při nakládání s obaly.

Závěr Z analýzy bakalářských prací vyplývá, ţe firmy nebo regiony, které studenti popisují, jsou společensky odpovědné a ţe studenti svými návrhy řešení problémů k této odpovědnosti značnou měrou přispívají. V předcházejících letech jsem od studentů výslovně nepoţadovala, aby se společenskou odpovědností zabývali, přesto se ve vybraných pracích objevuje, i kdyţ není zformulovaná. V pracích řešených v tomto akademickém roce 2010/2011 se jiţ studenti nad touto problematikou zamýšlejí, do svých prací zahrnují a při řešení problémů se na ní podílejí. I proto bylo vyhledání aspektů společenské odpovědnosti v těchto pracích jednodušší.

V předcházejících letech jsem u studentů výslovně nepoţadovala, aby se společenskou zodpovědností firem zabývali, přesto se v řadě prací objevuje, i kdyţ není zformulovaná. Ale v souvislosti i se zpracováváním příspěvku pro tuto konferenci budu chtít u prací, které se zabývají popisem a řešením problémů ve firmách, aby se studenti nad tímto tématem zamýšleli a přicházeli i s náměty, jak společenskou zodpovědnost zdůraznit a ve firmě prosadit.

Literatura a prameny [1] JANEČKA, T.: Řízení obalového hospodářství v Mubea – HZP, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 56 s. [2] JAVŮREK, R.: Odpadové hospodářství se zaměřením na recyklaci odpadových materiálů: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2011. 52 s., 8 příl. [3] JAVŮRKOVÁ, A.: Elektroodpad a kolektivní systém: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2011. 58 s., 6 příl. [4] KLADIVOVÁ, P.: Tuhý komunální odpad v okrese Prostějov: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2009. 57 s., 4 příl.

26

Machátová


firem MVŠO

[5] KLÍMA, R.: Logistické technologie pouţívané u Vodohospodářské společnosti Sokolov, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 49 s., 4 příl. [6] KORANDA, A.: Odpadové hospodářství ve Zdravotnické záchranné sluţbě Olomouckého kraje: bakalářská práce. Olomouc: MVŠO, 2010. 50 s., 7 příl. [7] KOTRAŠOVÁ, A.: Vnitrostátní a mezinárodní přeprava v konkrétním logistickém podniku: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 50 s. [8] KREJČÍ, J.: Toyota Production Systém – praktické vyuţití ve firmě Lear Corporation Czech Republic, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 49 s., 5 příl. [9] KRUCKÝ, O.: Odpadové hospodářství ve společnosti Praţské vodovody a kanalizace: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 45 s. [10] KYSELÝ, M.: Transformace biologického odpadu v obnovitelný zdroj energie na skládkách odpadu: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 66 s., 4 příl. [11] LÁTALOVÁ, L.: Odpadové hospodářství v obci Plumlov a environmentální výchova na ZŠ Plumlov: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 46 s., 10 příl. [12] SADÍLKVÁ, B.: Optimalizace kovového odpadu ve firmě Mubea IT Spring Wire, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 50 s., 3 příl. [13] SEGEČOVÁ, I.: Odpadové hospodářství v Olomouckém kraji: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 51 s., 3 příl. [14] SKRBKOVÁ, I.: Odpadové hospodářství v regionu Prostějov: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 48 s., 1 příl. [15] STAŇKOVÁ, M.: Odpadové hospodářství ve firmě KOVOTINVEST, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 44 s., 1 příl. [16] TILL, V.: Logistický řetězec, hmotný a informační tok, skladové hospodářství v konkrétním podniku: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 50 s., 2 příl. [17] VEISGÄRBER, M.: Optimalizace logistických nákladů ve firmě Jaroslav Vraštil – kovoobrábění: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2010. 46 s. [18] VLACHOVÁ, L.: Vnitrostátní silniční doprava ve firmě ESA, s.r.o.: bakalářská práce. Olomouc, MVŠO, 2011. 53 s., 3 příl.

27



JE CESTA OD REPRESE K PREVENCI POSTIŢENÍ CESTOU K VĚTŠÍ SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI? IS THE PATH FROM REPRESSION TO PREVENTION OF DISABILITIES THE WAY TO GREATER SOCIAL RESPONSIBILITY?

Ivana Olecká, Kateřina Ivanová Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]; [email protected]

Abstrakt: Příspěvek si klade stěţejní otázku, zda lze současnou společnost povaţovat za společensky odpovědnější či nikoliv. Činí tak na příkladu vývoje přístupů společnosti k postiţeným jedincům. Kriticky reviduje současné pokusy o periodizaci těchto přístupů zaloţených na Condorcetově vizi nepřetrţitého pokroku. Jako jediný moţný způsob napomáhající odhalit, zda má skutečně společnost nakročeno k společensky odpovědnému přístupu, je identifikována poctivá deskripce zaloţená například na historické metodě a vědecky hodnotově neutrální způsob zkoumání bez pokusů o falešné periodizace. Klíčová slova: společenská odpovědnost, postiţení, periodizace

Abstract: The paper raises the central question of whether the contemporary society can be considered socially responsible or not. It demonstrates it on the example of the development of approaches to disabled individuals. It critically reviews the current attempts of periodisation of these approaches based on the Condorcet vision of continuous progress. The only possible way helping to reveal whether a company actually is poised for a socially responsible approach is an honest description based on for example a historical method and a scientific value-neutral way of exploring without trying to fake the periodisation. Key words: social responsibility, disability, periodisation JEL Classification: I 12, M 14

28

Olecká, Ivanová

Je cesta od represe k prevenci postiţení cestou k větší společenské odpovědnosti?

Úvod Společenská odpovědnost se v současné době stává velmi moderním a diskutovaným tématem. Stále více podniků vytváří své vlastní koncepce společenské odpovědnosti a vznikají stále nové instituce a poradci nabízející firmám moţnost vytvořit si vlastní marketing zaloţený na prezentaci své firmy jako společensky odpovědné. Nezávislému pozorovateli se tak můţe zdát, ţe společnost vykročila novým – společensky odpovědným – směrem. Z čeho vyvěrá tento nový trend? Je současná společnost etičtější neţ společnosti předchozí, nebo si jen našla jinou cestu, jak prosazovat staré zájmy? Tento příspěvek se pokusí na výše poloţenou otázku alespoň náznakem odpovědět na příkladu proměn postojů společnosti ke svým tradičně marginalizovaným členům – k postiţeným.

1

Kritika pokusů o periodizaci přístupů k postiţeným jedincům

Jestliţe se pokoušíme postihnout dějiny postiţení, nabízí se nám moţnost sáhnout po některé jiţ vyvinuté periodizaci a práce by mohla být u konce. Ovšem to by bylo moţné pouze v případě, ţe bychom předpokládali, ţe je moţné takovou periodizaci vyvinout. Abychom toho byli schopni, musela by většinová společnost v jednotlivých historických etapách přistupovat k postiţeným jedincům homogenně, coţ – jak v této práci dokáţeme – nikdy neplatilo, neboť jiţ od svého počátku je společnost plná ambivalentních postojů k četným citlivým fenoménům. Centrem naší kritiky se tak stává samotný fakt, ţe veškeré snahy o periodizaci přístupů k postiţeným jedincům v historii lidstva jsou jiţ ze své podstaty zjednodušující a zkreslující pravou podstatu věci. V odborné literatuře se můţeme setkat s mnohými pokusy tohoto typu. V českém prostředí je snad neznámější a nejcitovanější Sovákova periodizace (1983, str. 56): 1. Stádium represivní – postiţení jsou ze společnosti vyloučeni 2. Stádium zotročování – pokračuje zabíjení postiţených dětí, přeţivší byli otrokářsky vykořisťováni k nejtěţším pracem, děti byly posílány na ţebrotu a výtěţek odevzdávaly otrokáři 3. Stádium charitativní – s příchodem křesťanských hodnot se začala vyvíjet charitativní činnost soustředěná do církevních zařízení 4. Stádium renesančního humanismu – s rozvojem lékařských věd se objevují začátky péče o postiţené s důrazem na lidský poměr k postiţeným 5. Stádium rehabilitační – pokusy zapojit postiţené do pracovního procesu 29



6. Stádium socializační – poskytnutí péče školní výchovy a posléze podpora pracovního i společenského uplatnění 7. Stádium prevenční – snaha předcházet postiţením Autoři publikující na téma dějin postiţení (zejména na poli speciální pedagogiky) toto schéma vesměs bezmyšlenkovitě a nekriticky přebírají, popřípadě jej drobně modifikují. Například Kysučan a Kuja (1996, str. 66) nebo Kocurová a kol. (2002, str. 12) či Ludvíková (2002, str. 6-8) toto schéma doplňují ještě o stádium integrační započaté v 70. letech 20. století, kdy jsou započaty snahy o společné vzdělávání dětí postiţených a zdravých ve stejných školách. Společně s Titzlem (2005) lze konstatovat, ţe toto schéma má dva zásadní nedostatky. První se týká jeho samotné struktury, kdy Sovákova periodizace není konzistentní, jelikoţ první aţ čtvrté stádium je mírou egoismu versus altruismu a zbylá stádia jsou určena způsobem ekonomickém vyuţitelnosti, prosazování lidských práv. Druhým úskalím této periodizace je jeho osvícenské pojetí, kdy se v souladu s Condorcetem předpokládá, ţe společnost spěje k nezadrţitelnému pokroku. Sovák tak podléhá klasickému stereotypu posuzování pokroku z hlediska pozorovatele. Titzl jako vhodnější uvádí periodizaci Kohen-Raze z roku 1991: 1. Epocha předmonoteistická – pohanská – děti byly likvidovány 2. Epocha monoteismu – postiţené dítě je vnímáno jako obraz boţího stvoření – milosrdenství 3. Epocha vědeckého uchopení problému – dítě umístěno do zdravotnického zařízení, kde je léčeno 4. Epocha existenciální autonomie – postiţení dítě je svébytný subjekt Stejně jako Sovákovi, tak i Kohen-Razu však Titzl (2005) vyčítá, ţe předpokládá existenci stádia represivního, které je střídáno stále větším sklonem společnosti k začlenění postiţených do svého středu. Vlastním zkoumáním pramenů dokládá, ţe jiţ v pravěku postiţení lidé přeţívali a snad se i stávali středem zájmu společnosti. K jeho kritice těchto periodizací se bezezbytku připojujeme. Sám Titzl přichází s periodizací vlastní, která zkoumá faktickou existenci či neexistenci institucí pečujících o postiţené: 1. Stádium předinstitucionální 2. Stádium institucionální a. Instituce ještě nejsou rozčleněny dle cílových skupin a mají azylový charakter b. Instituce jsou jiţ rozčleněny dle cílových skupin a mají výchovný případně i léčebný charakter 30

Olecká, Ivanová


c. Tendence k odklonu od speciálních postiţených v neústavním prostředí

institucí

k podpoře

ţivota

Problém Titzlovy periodizace však spočívá v tom, ţe ve snaze o odstranění neduhů periodizací předešlých, vytvořil tento autor takovou periodizaci, která nám o postojích marginální společnosti k postiţeným v podstatě neříká vůbec nic. Vývoj institucí je úzce spjat s rozvojem heterogenizace společnosti, a tak je tato periodizace spíše odrazem stupně diverzifikace společnosti, neţ odrazem přístupů k postiţeným. Označení historického typu společnosti za institucionální či neinstitucionální je tedy označením samo pro sebe, které pouze jiným jménem pojmenovává známou realitu. O tom, zda některá skupina obyvatel ţila na okraji nebo ve středu společenského zájmu (a zda vůbec existovala), zda pro společnost znamenala problém či nikoliv, taková periodizace důsledně mlčí. Nehledě na to, ţe dle logiky vytváření institucí by tato periodizace spíše naznačovala, ţe v dobách dřívějších postiţení problém pro společnost neznamenali a nebylo proto třeba jejich existenci řešit, kdeţto později začali problém představovat a tak společnost zřídila na odstranění tohoto problému instituci. To však nalezeným dokladům o postavení postiţených ve společnosti neodpovídá.

2

Pravěk

Dohledat doklady o postavení postiţeného jedince v pravěku je problematické. Na rozdíl od nadcházejících období chybí písemné záznamy, o které by bylo moţné se opřít. Jediným východiskem, které máme k dispozici, jsou archeologické nálezy a jejich interpretace. Z nalezených kosterních pozůstatků a uměleckých či uţitných artefaktů lze usuzovat, zda a jací postiţení v pravěké společnosti přeţívali. Pro potřeby této práce vyuţijeme Titzlovo (1998, str. 10 – 15) pátrání v archeologické dokumentaci a poté se pokusíme o interpretaci těchto nálezů: 1. Mladý paleolit (starší doba kamenná – 40 tis. let př. n. l.) – nálezy rituálně pohřbených zjevně tělesně postiţených lidí 2. Neolit (mladší doba kamenná – 5. tisíciletí aţ první polovina 3. tisíciletí př. n. l.) – zaznamenán vývoj ţenské figurální plastiky, kdy části těla ţen připomínají reálně se vyskytující vrozené vývojové vady 3. Eneolit (pozdní doba kamenná – druhá polovina 3. tisíciletí aţ počátek 2. tisíciletí př. n. l.) – nález ţeny rituálně pohřbené se značnými tělesnými deformitami, nálezy trepanovaných lebek – zřejmě lidí s duševními odchylkami 31



4. Doba bronzová (2. tisíciletí aţ 1. tisíciletí př. n. l.) – nálezy pohřbů, kterým předcházelo zohavení těla, náznaky drastického usmrcování lidí, zřejmě těch, kteří vybočovali ze společnosti 5. Doba ţelezná (1. tisíciletí př. n. l.) – nálezy lidských obětí Zde zmíněné nálezy lze povaţovat za pouhý vzorek všech nálezů postiţených těl, která byla archeology objevena. Pro jistou představu o postiţených lidech v pravěké společnosti však tento vzorek pro naše účely postačuje. Nálezy těl dospělých lidí s tělesnou vadou svědčí o tom, ţe v pravěké společnosti šance na přeţití pro postiţené existovala. Nálezy rituálních pohřbů a figurálních plastik se zobrazeným postiţení by pak mohli naznačovat, ţe tito jedinci mohli dokonce mít ve své společnosti nějaké výjimečné postavení. Na druhou stranu nelze zcela vyloučit fakt, ţe společnost se těchto jedinců zbavovala – ať uţ jako malých dětí nebo později jako dospělých jedinců. Nález trepanovaných lebek pak můţe svědčit o prvních pokusech léčit postiţení mentální.

3

Starověk

Z období starověku lze na postavení postiţených usuzovat jiţ z četnějších dokladů. Na jedné straně lze přístupy k postiţení stopovat v nalezených fragmentech zákoníků, na straně druhé v četných filozofických spisech. Ze staré Mezopotámie lze přístup k postiţeným doloţit na dvou na sebe navazujících zákonících. Prvním je zákoník akkadského vladaře Lipit-Ištara (1934 – 1924 př. n. l.) a tím druhým zákoník vládce Babylónu Chammurapiho (1792 – 1750 př. n. l.) Zákoník Lipit-Ištara ve svém článku 33 stanovuje tato pravidla pro zajištění postiţené ţeny: „Jestliţe něčí první manţelka ztratila zrak nebo ochrnula, neopustí dům; vezme-li si její manţel druhou ţenu, bude ţivit (svou) pozdější ţenu i (svou) první ţenu“ (Klíma 1979, 113). Velmi podobně pak formuluje pravidla chování k postiţené ţeně i zákoník Chammurapiho: „(§ 148) Jestliţe někdo si vzal manţelku (jestliţe) se jí zmocnila nemoc la´bum, (jestliţe) si předsevzal vzít si jinou (manţelku), můţe si ji vzít; svou manţelku, jíţ se zmocnila nemoc la´bum, nevypudí; v domě, který postavil, bude pobývat; pokud bude ţít, bude jí poskytovat výţivu; (§149) jestliţe by tato ţena nesouhlasila s bydlením v domě svého manţela, nahradí jí její věno, které přinesla z domu svého otce, a odejde“ (Klíma 1979, str. 133). Vedle tohoto pravidla formuluje Chammurapiho zákoník řadu tělesných trestů pro různá provinění vůči svobodným občanům doslova dle pravidla oko za oko, zub za zub (Klíma 1979, 138an). Z těchto pravidel lze vyvodit, ţe mezopotamská společnost 32

Olecká, Ivanová


chránila své členy v případě, ţe postiţení přišlo v průběhu ţivota. Je zajímavé, ţe zákon se týká pouze zajištění ţeny. Lze z toho usuzovat, ţe ţena byla povaţována za slabšího člena společnosti, jejíţ ochrana musela být výslovně vynucována zákonem. Oproti tomu postiţenému muţi zřejmě sociální újma nehrozila. Zákoníky nám však nic nevypovídají o postiţeních vrozených. Starověké Řecko je všeobecně známo svým přístupem k postiţeným jedincům zejména díky zprofanovanému přístupu obyvatel Sparty. Doklad o radikálním řešení otázky, co s postiţeným dítětem přináší Plútarchos ve svém spise Ţivotopisy slavných Řeků a Římanů V ţivotopisu Lykúrgos (16) se dočteme o tom, ţe otec neměl právo rozhodnout o ţivotě svého dítěte, ale odnášel je k nejstarším krajanům, kteří posuzovali jeho zdraví. Slabé a nevzhledné dítě bylo nařízeno odnést a vhodit do propasti v pohoří Táygetos (Plútarchos 2006, str. 79) Děti ve Spartě nenáleţeli svým otcům a matkám, ale byly povaţovány za společný majetek státu.1 Stát potřeboval jen silné a schopné občany a tak kladl důraz na to, aby byly děti zdravé a pocházeli jen od nejlepších jedinců (Plútarchos 2006, str. 78). Oproti Spartě se v Athénách kladl důraz na dobročinnost, pomoc v nedostatku a podpoře chudých. Tento akcent můţeme zaznamenat v Solónově zákoníku (Solón 24), který formuluje zákon o veřejném stravování. Potřební měli dle tohoto zákona přímo povinnost zúčastňovat se této akce. Nicméně nikdo neměl právo tento systém zneuţívat (Plútarchos, 2006, str. 146 – 147). Zejména ze spisů Platóna a Aristotela však lze soudit, ţe akcent na zdravého jedince byl ve Starověkém Řecku převládající. Například u Platóna lze v jeho Ústavě sledovat příklon k eugenetice, kdyţ čteme, ţe plodit mají jen nejlepší muţi a ţeny, ostatní nikoli (Ústava 459d, 460a), navíc plodit své potomky mají rodiče jen ve správném věku – ţena od 20. do 40. roku, muţ od chvíle, kdy vyjde z nejprudšího trysku svého mládí do věku 55 let (Ústava 460e). V tom samém spise je také doporučeno děti s vadou odkládat (Ústava 460c). Ve stejném duchu uvaţuje i Aristotelés ve spise Politika. Ani podle Aristotela by totiţ rodiče neměli plodit děti příliš mladí, jinak se rodí děti slabé, obyčejně pohlaví ţenského a jsou malé postavy (Politika 1335a10). Navíc dodává, ţe děti rodičů mladých i zestárlých bývají tělesně i rozumově nedokonale vyvinuti a slaboučcí (Politika 1335b30). Doporučuje, aby existoval zákon, dle kterého se nemá – z důvodu nadbytku dětí – ţivit dítě neduţivé. Řád mravu však podle Aristotela zakazuje odkládat novorozeňata a proto je třeba ustavit

1

Stejně tak hovoří i Aristotelés ve spise Politika (1180a5-10), kde tvrdí, ţe občan patří státu a péče o jeho zdárný vývoj je věcí veřejnou

33



počet dítek, a pokud rodiče tento počet překročí, má se plod vyhnat dříve, neţ začne pociťovat (Politika 1335b20). Ve spisu Theaitéstos Platón odkazuje na praxi, ţe po porodu se zkoumá, zda je novorozeně hodno, aby bylo udrţováno při ţivotě, ţe to není plod zkaţený (Theaitéstos 161a). Zbavovat by se však chtěl i postiţených lidí v dospělosti – buď je nechat zemřít nebo je zabít (Ústava 410a) Pro srovnání zde lze uvést doklady ze Starověkého Říma, kde Zákon dvanácti desek umoţňoval rychle usmrtit zvláště obludné dítě (Titzl 1998, str. 79). Zajímavé jsou v tomto kontextu Justiniánské právní kodifikace (6. stol. n. l.), které umoţňují dětem šíleného otce vstupovat do manţelství bez jeho povolení (nepředpokládala se dědičnost šílenství). Tyto kodifikace upravují také práva při dědictví. Šílený, němý a hluchý nesmí být svědkem psaní závěti. Lidé šílení a slepí si ani závěť dělat nemohou, mohou ale dědit (Titzl 1998, str. 83). Doklady starověké společnosti spíše ukazují k represivním tendencím. Nicméně zákoníky mezopotamské a zákoník Solónův tyto na první pohled jednoznačné tendence poněkud nabourávají.

4

Středověk

Značnou ambivalenci v přístupech k postiţeným lidem lze sledovat zejména ve středověké společnosti, která veškeré své hodnoty a postoje odvozuje z hodnot křesťanských, zformulovaných v Bibli. Mons. Dominik Duka (2007, str. 11) konstatuje, ţe křesťanství vstupuje do dějin jako společenství, které pečuje o potřebné, nejenom o své vyznavače. Jako doklad svých slov vyjmenovává nejznámější světce, kteří byli prosluli svou péčí o postiţené, jako je například Jáhen sv. Vavřinec, papeţ Řehoř Veliký, sv. Hildegarda z Bingenu, sv. František z Assisi, sv. Aneţku Českou, sv. Alţbětu Durynskou a mnoho dalších. V Novém zákoně jsou sice formulovány základní hodnoty lásky člověka k člověku a milosrdenství, nicméně ve Starém zákoně je postiţení člověka vnímáno jako Boţí trest. Přímými vybranými citacemi Bible si dvojakost pojetí této problematiky doloţíme. Začneme nejprve pasáţemi odkazujícími na lásku a milosrdenství: Matouš (5:7) „Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství“ Matouš (25:40) Jeţíš říká: „Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě“ 34

Olecká, Ivanová


Lukáš (10:29-37) Jeţíš říká, ţe bliţní je ten, který prokazuje milosrdenství a dodává: „Jdi a jednej tak i ty“2 Galatským (5:14) „Celý Zákon je totiţ obsaţen v jediné větě: „Miluj svého bliţního jako sám sebe.“ Jak je vidět, formuluje Nový zákon základní pravidla etického jednání, které jsou uznávány i v současné společnosti. Milosrdenství je pak formulováno jako příkaz. Na druhou stranu nalezneme jak v Zákoně Novém, tak i Starém řadu dokladů toho, ţe postiţení je vnímáno jako Boţí trest a zároveň jsou formulována některá omezení pro postiţené: Genesis (6:1-4) Kdyţ se na zemi začalo mnoţit lidstvo, viděli Boţí synové, jak jsou krásné jejich lidské dcery a brali si za ţeny všechny, jichţ se jim zachtělo. To se Bohu nelíbilo. Spolu tak tito Boţí synové a lidské dcery plodili zrůdné obry. Zachariáš (11:17) Trest pro pastýře, který se o své stádo nestará a jen jí ty kusy, které jsou vypasené: „Běda mému ničemnému pastýři, který opouští stádo! Meč na jeho paţi, na jeho pravé oko! Ať mu ta paţe úplně ochrne, ať mu to pravé oko oslepne!“ Matouš (9:2) „V tom k němu přinesli ochrnutého člověka na nosítkách. Kdyţ Jeţíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Vzchop se synu. Tvé hříchy jsou odpuštěny.““3 Lukáš (1:20) Anděl řekl Zachariáši (otec Jana Křtitele) ţe bude mít syna. On to však zpochybnil a tak oněměl do narození syna: „Protoţe jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svůj čas naplní, hle, budeš němý a nepromluvíš aţ do dne, kdy se ty věci stanou.“ Jan (9:1-3) Jeţíš potkal slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče. Jeţíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny boţí skutky.“ Ze slepce pak učinil člověka vidoucího.4 Stejně ambivalentní postoj jako je formulován v Bibli se odráţí a je dokumentován i v jiných dílech. Například Heers představuje různé pohledy na blázny ve středověku. Označení blázen se pouţívalo jak pro pomatence, kteří se nedokázali postarat sami o sebe, tak i pro lidi duchaplné, schopné

Přímý příkaz Jeţíše, aby lidé činili milosrdenství Jeţíš má moc uzdravovat, nicméně z pasáţe lze odvodit, ţe aby člověk mohl být uzdraven, musí mu být nejprve odpuštěny hříchy. 4 Jeţíš se vyhýbá odpovědi, kdo je zodpovědný za slepotu, nicméně jeho učedníci slepotu jako trest za hřích předpokládají 2

3

35



pobavit, stejně tak jako pro lidi s nějakým znetvořením, zejména hrbáče (Heers 2006, str. 114). Na jedné straně tak existovali tzv. dvorští blázni, kteří byli u dvora drţeni z několika důvodů: záliba v podivnostech spojená s oblibou dělat si z takových lidí ţerty a šprýmy, touha zajistit si nějakou nadpřirozenou či boţskou ochranu (dotyk hrbáčova hrbu pro štěstí), blázni jako lidé jasnozřivý, kteří varují, upozorňují na nebezpečí (Heers 2006, str. 115). Na straně druhé Heers zaznamenává zuřivce a nebezpečné blázny, kteří byli vyhánění za hranice města nebo zavírání: „Není města, které by ve svých úředních záznamech nezmiňovalo výdaje na výstavbu přístřeší nebo domů pro pomatence.“ (Heers 2006, str. 109) Od 14. století se pak začaly objevovat špitály a útulky specializované na ubytování bláznů aţ do jejich vyléčení. Ať uţ byli postiţení lidé objektem milosrdenství, či vyháněni za hranice města, patřili dle historiků (srov. např. Geremek 2003, str. 296) k lidem marginalizovaným, ţijícím na okraji společnosti, a to společně s asociály, pohany a jinověrci. Ke společenské marginalizaci docházelo na základě porušení právních a etických norem, zvyků, modelů a základních hodnot. Závazek milosrdenství vůči nemocným formulovaný křesťanstvím doprovázel strach před nákazou spojený s odporem a pohrdáním mrzáky. Typický je tento postoj společnosti ve vztahu k malomocným. Leproserie, kam byli malomocní umisťováni, byly stavěny mimo centrum, ale byly bohatě zásobeny almuţnami a dary. Ambivalentní postoj je pak typický také pro různý přístup k postiţeným na základě jejich sociálního statusu. Zámoţný člověk zůstávala ve středu své rodiny, kde měl zajištěnou veškerou péči, kdeţto nemajetný byl vyloučen na okraj společnosti (Geremek 2003, str. 309)

5

Novověk

Apel na lásku člověka k bliţnímu, který se stal převládající hodnotou křesťanství, se ze středověku přenáší i do novověké společnosti. Stejně tak však přetrvává strach či odpor k postiţení. Tento fakt lze dokladovat na postoji raně novověké společnosti k praktice redukce plodnosti zvané infanticidum, neboli zabíjení dětí. To bylo v raně novověké společnosti velmi tvrdě trestáno smrtí provinilé matky. V zákoníku Constitutio Criminalis Carolina (1532) bylo trestem za zabití dítěte zahrabání zaţiva a probodení kůlem. V zákoníku Ferdinandea (1656) pak byl trest zmírněn – byl nahrazen stětím. Oba novověké zákoníky však připouštěly několik polehčujících okolností, mezi něţ patřilo zejména to, ţe usmrcené dítě bylo „proti povaze a tvaru lidskému“ (Tinková 2004, str. 316). Ambivalentní postoj k postiţeným tedy nadále přetrvává. 36

Olecká, Ivanová


Práva na ochranu ţivota a záruky stejných práv s většinovou společností (ačkoli ne absolutní, jak si ukáţeme v závěru příspěvku) se postiţení dočkali teprve ve 20. století, kdy byla dne 10. 12. 1948 vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv. Dle článku 1 tohoto dokumentu je zajištěna rovnost všem lidem bez rozdílu: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství“ (http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskychprav.pdf). Na tuto myšlenku navazuje Evropská sociální charta z roku 1961, která v části I., článku 15 výslovně zmiňuje právo na zaměstnání osob se zdravotním postiţením: „Osoby zdravotně postiţené mají právo na odborný výcvik, rehabilitaci a sociální readaptaci bez ohledu na původ a povahu jejich postiţení“. Tyto dva obecné dokumenty daly základ pro veškeré dokumenty následující, které se vztahu společnosti k postiţeným vztahují. V roce 1971 se konala první mezinárodní konference k legislativě zdravotně postiţených osob, dle které mají odpovědnost za situaci a práva postiţených převzít vlády jednotlivých zemí. Konečným cílem veškerých snah by měla být úplná integrace postiţených do společnosti (Kocurová a kol. 2002, str. 14). V tom samém roce pak byla na Valném shromáţdění OSN dne 20. prosince vyhlášena Deklarace práv mentálně postiţených, dle které má mimo jiné mít mentálně postiţený v nejvyšší moţné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti. Pokud je to moţné, má mentálně postiţený ţít v kruhu své vlastní rodiny nebo v rodině opatrovníka a účastnit se různých forem společenského ţivota. O čtyři roky později, tedy v roce 1975, Valné shromáţdění OSN vyhlásilo Deklaraci práv zdravotně postiţených osob, ve které opět dochází k potvrzení práva postiţených osob na respektování lidské důstojnosti. Valné shromáţdění OSN v této deklaraci zdůraznilo, ţe zdravotně postiţení mají naprosto stejná lidská práva, ale i povinnosti jako všichni ostatní občané. Rok 1981 byl následně vyhlášen mezinárodním rokem zdravotně postiţených. V roce 1989 vyhlásilo OSN Úmluvu o právech dítěte, která v článku 23 říká, ţe: „Duševně nebo tělesně postiţené dítě má poţívat plného a řádného ţivota v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umoţňujících aktivní účast dítěte ve společnosti.“ Tato Úmluva dále zaručuje: „Právo postiţeného dítěte na zvláštní péči, v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, poţadovanou pomoc odpovídající stavu dítěte a situaci rodičů nebo jiných osob, které o dítě pečují“. Doloţené dokumenty zaručují stejná práva všem lidem bez rozdílu a tedy i lidem postiţeným – alespoň tedy v rovině právní. Podobných dokumentů 37



existuje celá řada, ţádný z nich však není schopen zaručit rovnost skutečnou. Oproti předchozím epochám však tyto dokumenty zlepšují situaci člověku postiţenému minimálně v tom ohledu, ţe kdyţ se postiţení na svých právech cítí kráceni, mají moţnost se proti tomuto jednání ohradit. Potřeba společnosti znovu a znovu ratifikovat dokumenty podobného obsahu však svědčí o tom, ţe rovnosti postiţených s většinovou společností ještě stále dosaţeno nebylo. Antická společnost je v dnešním kontextu obecně odsuzována za usmrcování postiţených dětí po jejich narození. Obecně se má za to, ţe současná společnost dospěla k uznávání vyšších etických principů a ctí právo na ţivot. Pouze v akademických diskuzích se však odborníci na etiku pozastavují nad faktem, ţe současná společnost od těchto odsuzovaných praktik zcela neupustila. Vyspělost lékařské vědy umoţnila v antice nemyslitelný krok – zbavovat se postiţených jedinců nikoli aţ po jejich narození, ale jiţ mnohem dříve, v období prenatálním. Jestliţe lékaři diagnostikují genetickou vadu plodu, smí matka do 24. týdne poţádat o ukončení těhotenství (Vyhláška ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb, § 2, kterou se provádí zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění vyhl. č. 467/1992 Sb.). Společnost tak uţ nepáchá vraţdu na novorozencích a přesto dokáţe omezit počet postiţených jedinců. Otázkou je, nakolik je tento přístup etičtější neţ zbavení se jedince aţ po jeho narození. Zásadní problém spočívá v tom, ţe hranice pro povolený potrat je shodná s hranicí, která je stanovena pro schopnost přeţití plodu mimo tělo matky. Usmrcuje se tak v podstatě ţivotaschopný jedinec. Postiţené děti tedy jiţ nejsou shazovány ze skály Táygetos, jejich právo na rovnocenný přístup však stále není absolutní.

Závěr Dějiny přístupu většinové společnosti k postiţeným jedincům jsou dějinami ambivalentních postojů. Nemůţeme proto přijmout ţádnou z nabízených periodizací vývoje přístupů k postiţeným jedincům. Těţko bychom obhájili i předpoklad, ţe současná společnost přestala postiţené jedince vylučovat ze svého středu. V historii lidstva existovala pouze jediná skupina jedinců, která nikdy netrpěla ţádným typem diskriminace, jediná skupina, která byla vţdy dostatečně silná, aby si mohla diktovat pravidla. Byli to bílí bohatí zdraví muţi v produktivním věku. Úzké vymezení této skupiny zaručovalo jejich privilegia. Všichni ostatní, kteří nesplňují některé z těchto kritérií, patří v různých úsecích dějin na okraj společnosti a je s nimi podle toho zacházeno – na jejich úkor pak prosperuje privilegovaná skupina. 38

Olecká, Ivanová


Práva členů diskriminovaných skupin se prosazují velmi stěţí a pomalu. Uvolnění omezení pro menšinové skupiny jsou vţdy doprovázeny obavami o omezení členů většinové společnosti. V tom tkví jeden z hlavních důvodů, proč je prosazování práv menšin tak sloţité. Na prezentovaných periodizacích však lze pozorovat jeden zajímavý fakt. Stejně jako kaţdá jiná periodizace jakéhokoliv jiného fenoménu, jsou i tyto zatíţeny tendencí vykreslovat vývoj lidstva v souladu s Condorcetovým předpokladem vývoje k nezadrţitelnému pokroku – v našem případě tedy od společnosti méně etické po společnost etičtější. Kdybychom tudíţ uvěřili předkládaným periodizacím, mohli bychom potvrdit domněnku, ţe současná společnost je společností odpovědnější. Pravdou však je, ţe periodizace neodpovídají skutečnému vývoji fenoménů, ale jsou jen pouhým pokusem o zjednodušený popis velmi komplikovaných jevů. Pouze poctivý a vědecky hodnotově neutrální způsob zkoumání zaloţený na deskripci a historické metodě nás můţe dovést k rozuzlení otázky, zda je skutečně současná společnost na cestě k větší či menší společenské odpovědnosti – toť ovšem výzva k běhu na dlouhou trať.

Literatura a prameny [1] ARISTOTELÉS. Etika Nikomachova. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80901796-7-3. [2] ARISTOTELÉS. Politika. Praha: Petr Rezek, 1998. ISBN 80-86027-10-4. [3] Bible. Překlad 21. století. Praha: Biblion, 2009. ISBN 978-80-87282-00-7. [4] DUKA, D. Význační světci v oblasti péče o postiţené. In VOJTKO, L. Postiţený člověk v dějinách II. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. ISBN 798-80-7041-081-3. [5] FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. ISBN 80-7106-085-2. [6] GEREMEK, B. Člověk na okraji ve středověku. In LE GOFF, J. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-682-4. [7] GOFFMAN, E. Stigma. Praha: SLON, 2003. ISBN 80-86429-21-0. [8] HEERS, J. Svátky bláznů a karnevaly. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203777-3. [9] KLÍMA, J. Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1979. [10] KOCUROVÁ, M. a KOL. Speciální pedagogika pro pomáhající profese. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. ISBN 80-7082-844-7. 39



[11] KYSUČAN, J., KUJA, J. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky. Olomouc: UPOL, 1996. ISBN 80-7067-677-9. [12] LUDVÍKOVÁ, L. Úvod do speciální pedagogiky. In KREJČÍŘOVÁ, O. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Praha: Eteria, s.r.o., 2002. ISBN 80-2388729-7. [13] PLATÓN. Protágorás. Praha: OIKOYMENH, 2000. ISBN 80-86005-98-4. [14] PLATÓN. Theaitétos. Praha: OIKOYMENH, 2007. ISBN 978-80-7298-294-3. [15] PLATÓN. Ústava. Praha: OIKOYMENH, 2005. ISBN 80-7298-142-0. [16] PLATÓN. Zákony. Praha: OIKOYMENH, 2003. ISBN 80-7298-068-8. [17] PLÚTARCHOS. Ţivotopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha: Arista, 2006. ISBN 80-86410-46-3. [18] SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1983. [19] TINKOVÁ, D. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-565-7. [20] TITZL, B. Postiţený člověk ve společnosti. Hledání počátků. Praha: Pedagogická fakulta Unuiverzity Karlovy v Praze, 1998. ISBN 86039-30-7. [21] TITZL, B. Skutečně platí Sovákova periodizace vztahu společnosti k postiţeným?. In VOJTKO, T. Postiţený člověk v dějinách I. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. ISBN 80-7041-007-8.

Příspěvek je dedikován specifickému výzkumu Studentské grantové soutěţe na Univerzitě Palackého v Olomouci: Limity ţivotního stylu chronicky nemocných v diagnostických ošetřovatelských doménách (FZV_2010_001).

40

Pavlík

Manaţer expatriant jako most v globální firmě

MANAŢER EXPATRIANT1)JAKO MOST V GLOBÁLNÍ FIRMĚ EXPATRIATE MANAGER AS A BRIDGE IN A GLOBAL COMPANY Stanislav Pavlík Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]

Abstrakt: V rychle se rozvíjejícím superglobálním a superturbulentním světě současné světové ekonomiky je nezbytně mít v kaţdém fungujícím podniku připraveny manaţery pro práci kdekoliv ve světě. Tato nutnost se týká firem jakékoli velikosti. K výjezdu do zahraničí musí být nepřetrţitě připravováni nejen pracovníci na pozicích strategických, ale i technických, provozních a vývojových. Včasnou, kvalitní a kvalifikovanou výchovou k mezikulturní komunikaci je moţné zvýšit výrazně globální konkurenceschopnost firmy. Tímto stylem výběru, výchovy a práce s vybranou skupinou potenciálních expatriantů je moţno výrazně sníţit celosvětové procento selhání expatriace (coţ je nyní 16-40%). Za základ budoucího úspěchu pokládám změnu myšlení v našich českých firmách směrem k vnímání firmy jako součásti globálního prostředí (global mindset training). V neposlední řadě je potřeba se věnovat podceňované repatriaci expatriantů. Budování interkulturního mostu v globálních českých a zahraničních firmách je velkou výzvou pro současný podnikový management a mělo by být i základem vysokoškolského vzdělání. Klíčová slova: manaţer vykonávající práci v zahraničí, nadnárodní firma (globální firma), mezinárodní manaţer, manaţer národnosti mateřské společnosti, manaţer z hostitelské země, manaţer z třetí země, virtuální expatriant, krátkodobý a dlouhodobý výjezd, schopnost mezikulturní komunikace, kulturní inteligence, vzdělávání expatriantů během celé expartiace, globální komplexní výchova expatriantů, internetové sebevzdělávání expatriantů, navrátilec

1

Expatriant ve smyslu manaţera pracujícího v zahraničí. Synonymem je expatriot (Pichanič, 2004)

41



Abstract: In the rapidly evolving super global and super turbulent world of the contemporary world economy it is vital to have managers prepared to perform their job anywhere in the world. This concerns companies of any size. Not only workers on strategic but also technical, operational and development positions must be constantly prepared for the trip abroad. By means of well timed, high quality, and qualified education it is possible to increase the global competitiveness of a company a lot. This way of selection, training and work with a selected group of potential expatriates can reduce the percentage of global expatriation failure (currently 16-40%) significantly. Future success depends on the “change of thinking” of Czech companies towards perception of the company as part of the global environment (global mindset training). Finally, it is necessary to pay attention to the underestimated repatriation of expatriates. The building of the intercultural bridge in the Czech and foreign companies is the major challenge for the current corporate management, and should be also a part of higher education. Key words: expatriate, multinational corporation (MNC), international manager, parent country national (PCN), host country national (HCN), third country national (TCN), expatriate trainee, virtual expatriate, short-term and long-term business trip, intercultural communication competence, cultural intelligence, in-country real-time training, global mindset training, e-learning of expatriates, repatriate JEL Classification: M 12

Úvod Mezinárodní spolupráce je dnes podstatou nejen ekonomiky, ale stává se samou podstatou lidské existence. Kaţdodenní činnost jednotlivce a jeho ţivotní úroveň je bez mezinárodního obchodu nemyslitelná. Doba, kdy zemědělská úroda čí neúroda, lokální průmyslová recese či nedostatek surovin, výrobků či sluţeb, vedla k lokálnímu blahobytu či hladomoru je v „globálním“ měřítku obchodně propojeného „rozvinutého severu“ pryč. Téměř jakákoli komodita, zboţí či informace jsou dnes předmětem globálního obchodu a je jen otázkou managementu, logistiky a tím i trţní ceny v daném okamţiku a místě. Tyto globální procesy ekonomické i společenské integrace je nutno vnímat jako příleţitost, z níţ je moţno se učit a profitovat.

42

Pavlík


I bochník chleba koupený za rohem uţ nelze chápat jako ryze český produkt, protoţe byl pravděpodobně upečen v pekárně čínské provenience, v polské provozovně, rukama ukrajinské pekařky z ruského obilí za pomoci francouzského kypřícího prášku s italskými přísadami. Byl dovezen českou speditérskou firmou, německou dodávkou vyrobenou v Turecku, egyptským dělníkem a bez toho, aby byl namarkován rumunskou pokladní na japonské pokladně pracující pro holandský obchodní řetězec, by se nedostal na náš stůl, i kdyţ je zabalen v sáčku CZECH MADE dle norem EU. Jsme na prahu etapy GLOBALIZACE 4.0, kdy vzdálenost ve virtuálním světě informací a znalostí přestává hrát roli. Začínáme ţít ve světě, kde index globalizace vypočítaný na základě čtyř dimenzí (ekonomické integrace, osobních kontaktů, technologické propojenosti a politické angaţovanosti) předběhl moţnosti chápání jednotlivce jako fyzické osoby i jako národního etnika. V celosvětovém měřítku sice roste počet „svobodných“ zemí dle principů hlavní společenské doktríny „demokracie a volného konkurenčního podnikání“, ale na straně druhé roste i počet národních států. Diskuze nad přínosy a zápory globalizace, která na jedné straně unifikuje či spojuje a na druhé straně kulturně či národnostně rozděluje, je dnes hlavním rozporem mezinárodního managementu, ţivota nadnárodních firem i ţivota jednotlivce. Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat právě tomuto rozporu, kdy jednotlivec či skupina z určitého národního kulturního etnika je postavena do role expatriace (práce a ţivot v cizí zemi) v nadnárodním podniku. Vycházím ze své a firemní zkušenosti dvouleté expatriace v Rusku. Příkladem ne vţdy fungující synergie akademického a podnikatelského světa můţe být nesdílení, nebo lépe pozdní sdílení, nových poznatků expatriantů globálních nadnárodních firem a zkušeností mezikulturní komunikace v akademickém prostředí.

1

Mezinárodní firma

Mezinárodní (globální) firma (multinational corporation - MNC) se stává mezinárodní ze dvou hlavních důvodů: defenzivních a ofenzivních. Defenzivními důvody jsou nejčastěji hrozby konkurenčních tlaků, poptávka zákazníků, obchodní bariéry, regulace a restrikce. Ofenzivními důvody můţe být snaha o získání přístupu na mezinárodní trh, zisk z přístupu k přírodním zdrojům, aktivní vyhledávání nákladových úspor, snaha o dosaţení úspor z rozsahu nebo vytěţení investičních pobídek. Český akademický a podnikatelský sektor by měl urychleně jít druhou cestou a v rámci analýzy svého strategického potenciálu řešit vstup na globální trh ex ante a ne ex post jak se mnohde a mnohdy stává. 43



Nadnárodní firma můţe svůj vstup na zahraniční trh řešit zaloţením pobočky (branch) nebo přidruţené společnosti (associated company) jako dceřiné společnosti (subsidiary) nebo filiálky (affiliate). Spolupráci na mezinárodní úrovni je moţné z hlediska míry integrity vnímat ve třech úrovních outsourcing, společný podnik nebo strategická aliance. Toto vše je jen otázka nalezení fungujícího modelu mezi právní subjektivitou optimální v daném regionu a rozhodnutí jak, kde a kolik vázat kapitálových zdrojů. Nositelem konkrétního know-how v nadnárodní firmě je vţdy konkrétní manaţer, který je jako expatriant do zahraničí vyslán. Pro tohoto expatrianta je nutné zvolit vhodnou strategii mezinárodní expanze. Nejvhodnější se jeví metoda strategické dichotomie logiky a kreativity (metoda protipólů v jejichţ rámci se můţe manaţer rozhodovat a pohybovat). Vhodnost metody je podtrţena výzvu pohybovat se na území neprobádaných kreativních řešení nebo se pohybovat v ustálených ustavených rámcích. Strategické dichotomie lze řešit jako rébus, dilema, kompromis nebo paradox. Pro mezinárodní expanzi ex ante do méně obvyklých lokalit je vhodné řešení dichotomií paradoxu (násobné inovativní sladění), protoţe tento přístup nezná definitivní soubor odpovědí, ale pouze se s problémem vypořádává, jak je nejlépe moţné. Vznikají pak neotřelá řešení neobvyklými cestami a jsou tak pro management nadnárodních firem velkou intelektuální výzvou. Budoucnost mnoha českých podniků je přímoúměrná jejich schopnosti přizpůsobit se těmto globálním trendům. Mít ve svých řadách připravené kreativní manaţery, kteří budou schopni ve správný okamţik nastoupit kdekoli ve světě k expatriaci.

2

Mezinárodní management lidských zdrojů

Nadnárodní (globální) společnost (dále MNC) stojí před důleţitým rozhodováním, jak vyškolit a připravit (vytipované) pracovníky s vysokým potenciálem pro řešení problémů nadnárodní povahy. Nutným předpokladem, je mimo vysokého odborného kreditu, ochota cestovat, pracovat a ţít v zahraničí, se schopností rychle se adaptovat v různém sociokulturním prostředí. V neposlední řadě je v kulturně příbuzných regionech s jinou (mnohdy ne přátelskou atmosférou vůči cizincům) historickou zkušeností bezpečnostní nutností téměř splynout s místní entitou. Politiky lidských zdrojů aplikované v jednotlivých MNC se dělí na skupiny dle vlivu a pozice jednotlivých národnostních entit (Perlmutter, 1969):

44

Pavlík


- PNC (parent country nationals) – příslušníci národnosti země původu společnosti (obvykle pracují v centrále firmy, neţ jsou expatriováni, tj.vysláni působit do zahraničí) - HNC (host country nationals) – příslušníci národnosti hostitelské země (obvykle pracují v pobočce, neţ začnou zastávat pozice v centrále nebo ve vedení pobočky) - TNC (third country nationals) – příslušníci třetích národností, kteří nepocházejí ani ze země hostitelské, ani ze země původu 2.1 Mezinárodní strategie lidských zdrojů Podle The Tortuous Evolution of Multinational Corporation (Klikatý vývoj nadnárodních společností) (Perlmutter, 1969) lze rozlišit 4 myšlenkové přístupy k národnostní preferenci v širším manaţerském pojetí, se zohledněním způsobu rozhodování, rozdělení pravomoci a zodpovědnosti, komunikační cesty a výkonnosti: - Etnocentrický přístup, kdy manaţerský styl, znalosti, hodnocení pracovníků i samotní manaţeři z mateřské země jsou povaţováni za nadřazené - Polycentrický přístup, pobočky s centrálou komunikují pouze omezeně, protoţe jsou na centrále nezávislé. Je zde podíl expatriantů výrazně niţší neţ u společností egocentrických. - Geocentrický přístup, kde je hlavním mottem hledání kvalitních pracovníků kdekoli po světě, a manaţeři pracují v pobočkách nebo na centrále bez ohledu na svou národnost. - Regiocentrický přístup, (Pichanič, 2004) specifický pro firmy ve střední Evropě. Manaţeři jsou pro operace vybíráni z určitého regionu, který má společné trţní či kulturní znaky. Regiocentrický přístup se tak vyznačuje vyšším počtem expatriantů, ale ti jsou schopni díky “podobné” historické zkušenosti vnímat potřeby lokálních pracovníků a lokálního trhu lépe neţ dle přístupu geocentrického. Příkladem je bezesporu i zkušenost s expatriací českých firem v Ruské federaci. Největší výzva do nejbliţší budoucnosti je pro české firmy v oblasti řízení mezinárodních lidských zdrojů (International Human Resource Management – IHRM) proces získávání, výběru, přípravy, tréninku a rozvoje manaţerů připravených na expanzi do zahraničí. Nacházíme se ve fázi, kdy je před strategickým managementem kaţdého podniku rozhodnuti, jak rychle a kolik je nutno investovat v rámci získávání a výběru procesu talent managementu. Dennodenní praxe ukazuje, ţe je nejvyšší čas a ţe je jednou z cest spolupráce s vysokými školami, cesta včasného získání talentovaných 45



manaţerů ochotných cestovat a ţít v zahraničí východiskem ke konkurenceschopnosti v globálním superturbulentním světě. Ve fázi získávání talentů, s kterých mohou být vychováni v ideálním případě mezinárodní manaţeři (international cadres) je nejdůleţitější vlastností adaptabilita, tj. schopnost udrţet si vysokou výkonnost za měnících se podmínek činnosti. Při odhadování manaţerské adaptibility jsou nejdůleţitější následující faktory (Pavlík a Šebek, 2008): ţivotní, studijní či pracovní zkušenost z jiných zemí, znalost cizího jazyka 1 kulturní historie země případné expatriace, schopnost řešit problémy kreativně a z různých pohledů a celková vnímavost k okolí. 2.2 Expatrianti Expatrianti jsou vysíláni z různých důvodů a na různě dlouhou dobu. Základní typy expatriantů určeni především důvody, proč bývají vysíláni (Štrach, 2009): Tradičním expatriantem se rozumí starší zkušený člověk, který je vybrán a vyslán do zahraničí na základě svých manaţerských či odborných dovedností a znalostí. Doba expatriace je u těchto zkušených pracovníků jeden aţ pět roků, a jsou to s hlediska časového expatrianti dlouhodobých výjezdů (long-term). Někteří z nich jeden pracovní pobyt střídají ihned druhým, do domovské pracovní pozice se nevracejí, stávají se trvalými expatrianty (international cadres). Dočasným expatriantem je pak pracovník vysílaný do zahraničí na dobu do jednoho roku (short-term). Jedná se především o pracovníky v pozici technických specialistů, kteří jsou povoláni na vykonání konkrétního úkolu. Samozřejmá je výchova ucelené skupiny pracovníků, kteří jsou na krátkodobé výjezdy povoláváni opakovaně a periodicky. Expatriant trainee je pracovník, který je vysílán do zahraničí za účelem tréninku a začlenění do mezinárodních struktur firmy MNC. Jedná se ve většině případů o vývojového pracovníka s potenciálem stát se strategicky důleţitým pracovníkem MNC ať jiţ pro práci poradenskou nebo řídící TOP manaţerskou. Virtuálním expatriantem je pracovník zodpovědný za dění v zahraniční pobočce, který fakticky zůstává v mateřské zemi (většinou na centrále). Řízení v tomto případě probíhá prostřednictvím telekonferencí nebo častých telefonických rozhovoru. Ţádoucí je ovšem, předchozí nejlépe dlouhodobá expatriace tohoto pracovníka v zemi nebo regionu, který takto řídí. Není-li tomu tak dochází často k nepochopení a nedostatečné komunikaci mezi centrálou a pobočkami. Takový virtuální expatriant s předchozí dlouhodobou zkušeností s ţivotem a prací v zahraniční pobočce, je tím správným „překladatelem“ provozních problémů, které vznikají při komunikaci mezi mateřským TOP 46

Pavlík


managementem a zahraničním provozním managementem. Na obou stranách má takový manaţer nesporné výhody. Je to velmi vhodná pozice po repatriaci expatriantů, kteří z rodinných či zdravotních důvodů jiţ v zahraničí pracovat nemohou či nechtějí. Je to navíc i cesta, kdy se nemalé prostředky na získání, výchovu, trénink a vlastní expatriaci mohou mateřské firmě zúročit. V poslední dekádě došlo ke zkrácení doby expatriace a ubylo dlouhodobých expatriantů. Jde především o tři skupiny důvodů na straně potenciálních expatriantů (Štrach, 2009). První skupinu tvoří obava z terorismu po 11. září 2001. Druhým je fenomén duální kariéry partnerů či manţelů, kdy zahraniční angaţmá jednoho de facto likviduje kariéru druhého. Třetí je obava z repatriace, obava opodstatněná podepřená zkušenostmi starších kolegů, o které se mateřská firma po návratu nepostarala. Samostatnou kapitolu expatriace tvoří problematika kompenzace expatriantů za vlastní zahraniční pobyt. Vyuţívá se především přístup vyrovnání ztrát, kdy je snaha udrţet ţivotní standart vyslaného pracovníka na stejné úrovni a zároveň zahladit újmu, která mu vznikne v souvislosti s nuceným pobytem a ţivotem v zahraničí. Kompenzace má několik základních sloţek: dvousloţkový plat v lokální i mateřské měně, optimalizaci zdanění, příplatky a poukázky na hrazení ţivotních nákladů rodiny a vzdělání, popřípadě na cestování. Pro úplnost problematiky uvádím následující tabulku jednotlivých typů expatriantů, i kdyţ se v dalším budu zabývat především strategickým a částečně vývojovým typem: Vývojová sloţka zisku zkušeností

Technický Provozní (odborný) typ (výrobní) typ Minimální, Není poţadovaným pouze přenos cílem zkušeností

Interkulturní kompetence

Nízké

Nutná interakce s místními zaměstnanci

Základní povinnost a cíl

Splnit úkol a navrátit se zpět domů

Splnit úkol a navrátit se zpět domů

Typická pozice v rámci zahraniční pobočky

IT odborníci, zaměstnanci s odborným zaměřením

Střední úroveň managementu (oblast prodeje, marketingu, vzdělávání)

Vývojový (kreativní) typ Primárním cílem je získání určený typ schopností Nejsou předem bezpodmínečně nutné, vyvíjejí se během výjezdu Zlepšit své dovednosti a získat zkušenosti Střední management a niţší management pobočky

Strategický (klíčový) typ Získání zkušeností můţe být sekundárním cílem Velice potřebné k zajištění úspěšného působení Obsazení strategické mezinárodní pozice Oblastní manaţer, mezinárodní TOPmanaţer

Tabulka 1: Typologie expatriačních výjezdů zdroj: Pavlík a Vaško (20082) 2

upraveno z autorského archívu a konzultováno v roce s autorem v Moskvě a Tule v dceřinné společnosti WV (Štrach, Pavlík, Vaško), a následně publikováno (Štrach, 2009, s.82)

47



2.3 Fáze expatriace Fáze expatriace lze rozdělit na 3 základní etapy. První etapou se zabývá podrobně především (Pichanič, 2004), který tuto etapu dělí na získávání, výběr, příprava a trénink potenciálních expatriantů. Za druhou etapu lze povaţovat vlastní expatriaci a třetí etapa je mnoha firmami podceněná repatriace. Na počátku první etapy je získávání a výběr potenciálních pracovníků, kde základními kriterii jsou: Adaptabilita, samostatnost, zdravotní a rodinný stav, osobní motivace. Zde se nejhodnější jeví známý Porter – Lawlerův model očekávání3), který postihuje všechny praktické aspekty manaţerského rozhodování o zahraničním angaţmá. Zdůrazňuje zejména důleţitost obou sloţek očekávané odměny (vnitřní uspokojení a vnější několikasloţková odměna) a skutečnost, ţe nejsou v substančním vztahu. Zdůrazňuje soulad mezi osobnostními vlastnostmi a dovednostmi a poţadovanými vlastnostmi pro efektivní výkon funkce. Pak nastává rozhodovací proces TOP managementu mateřské společnosti – výběr správného člověka, který lze definovat také jako setkání dvou stran, které mají být v organizaci integrovány. Tento sloţitý proces je nemyslitelný bez co nejúplnější definice místa nebo pozice, která má být obsazena, bez ujasnění si jaký typ člověka a s jakými osobnostními charakteristikami hledáme. V další fázi multikulturního tréninku lze jít cestou standardizovaných programů, nebo programů šitých na míru. V kaţdém případě je nutné zařadit kandidáta na expatriaci do správného typu tréninku z osmi moţností dle Mendenhallova rozhodovacího stromu4: Odpovědí ANO x NE na tři otázky: Jedná se o novou práci? Novou, odlišnou kulturu? Je nutný vysoký stupeň interakce? Je-li odpověď třikrát kladná, dostáváme se do kategorie A, kde je kladen důraz na vysokou náročnost, trvání tréninku by mělo být v řádech několika týdnů s obsahem (virtuální trénink, přednášky, příprava na reálie od rodilých loajálních pracovníků i repatriantů a zkušební pobyt v zemi). Nutné je pak co nejlepší zvládnutí prostředí, překonávání překáţek s náleţitou výkonností i tzv. cross-kulturní aspekt na cestě k bikulturnosti. Druhou etapou je fáze vlastní expatriace, kterou nejlépe charakterizuje následující „U-křivka kulturního šoku“ (obr. 1):

3

Porter-Lawlerův model očekávání se zabývá osobní motivací jednotlivce a postihuje všechny praktické aspekty manaţerského rozhodování o zahraničním angaţmá. Zdůrazňuje soulad mezi osobnostními vlastnostmi, dovednostmi a poţadovanými vlastnostmi pro expatriaci. 4 Mendenhallův model rozhodovacího stromu je v plném znění uveden na straně 117, Štrach (2009)

48

Pavlík


Obrázek 1: U-křivka kulturního šoku Zdroj Štrach (2009), str.101 Kulturní šok probíhá obvykle ve čtyřech základních fázích: 1) Líbánky: převaţují pozitivní záţitky a dojmy z neznámého, člověk je nadšen, turisticky okouzlen. Očekávání o lidech a hostitelské zemi jsou nereálná. 2) Roztrpčení a nepřátelství (šok): krizové stádium, kdy kulturní rozdíly mají na svědomí problémy v práci a v běţném ţivotě. Obvyklým projevem je separace pracovníků jednoho kulturního etnika v rámci pobočky MNC do sebe a odmítnutí hostitelské kultury. Dle typu hostitelské kultury toto stádium nepřekoná 25-75% expatriantů a jejich rodinných příslušníků a je nejčastější příčinou selhání celé expatriace. 3) Rostoucí pozvolné přizpůsobení: doba nápravy, během nichţ je člověk schopen porozumět místním vzorcům chování, pouţívat jazyk a orientovat se v běţných denních problémech. Indikátorem je sledování 49



místních zpráv z hostitelské kultury a orientování se v místních mezinárodně neznámých celebritách. 4) Bikulturnost (kulturní mistrovství): stav, kdy manaţer a jeho okolí chápou a oceňují místní lidi a jejich ţivotní styl. Znakem je taktéţ schopnost efektivně fungovat ve dvou a více kulturních prostředích. 2.4 Příčiny selhání expatriantů Předčasný (dřívější neţ plánovaný) návrat ze zahraniční mise je označován jako selhání. Toto selhání mívá dvě základní příčiny. Vedle pracovního nenaplnění, je to i osobní nenaplnění pobytu – přičemţ oba tyto typy jsou vzájemně úzce propojeny. Předčasný odjezd expatrianta je častým, ne však dokonalým měřítkem selhání. Dalším neméně důleţitým selháním je výrazný pokles pracovní výkonnosti expatrianta v hostitelské zemi nebo i následná neúspěšná repatriace v mateřské zemi a firmě. Je aţ s podivem, jak firmy, které hlídají úzkostlivě mnoho malých nákladových poloţek, jsou schopny do expatriace vloţit nemalé poloţky a následně je nevyhodnocují. Příčin selhání procesu expatriace je několik, ze základních vyhodnotili (Pavlík, Šebek, Vaško, 2009) v případové studie dvě základní skupiny: vnější (tj. mimo moţnost ovlivnění TOP managementu pobočky) a vnitřní (v samotném procesu expatriace): 1) Vnější nejsou náplní tohoto článku, ale jen pro připomenutí: změna strategie mateřské firmy a záměrů vlastníků, změna legislativy hostitelské nebo mateřské země, výrazná změna politických a hospodářských podmínek. 2) Vnitřní kopírují vlastní tříetapizaci jednotlivých fází (viz kapitola 2.3 fáze expatriace). Platí zde mnomohásobně pravidlo, ţe největší chyby se nejen v managementu udělají na počátku: V případové studii (CEWOOD a.s. – zaloţení dreřinných společností v Ruské federaci)5 nejednotné zadání majitele o rychlosti expanze na ruský trh, pak bylo chybou překotné budování vývojového týmu v první etapě. Důsledkem bylo, ţe nebyli důsledně vyloučeni z expatriace zavčasu „netýmoví hráči“, i kdyţ povědomí o této jejich vylučující vlastnosti v rámci mateřské firmy byla. Nedůsledný byl téţ výběr „poradců na ruské prostředí“, kde počáteční „okouzlení“ z jejich kontaktů a jejich bikulturních znalostí se při prvních krizových situacích ukázalo pro potřeby projektu nedostatčné. Obdobně nebyl proveden téměř ţádný předodjezdový 5

Holding CEWOOD a.s. byl v letech 1996-2009 největší firmou v ČR podnikající v lesnictví a dřevozpracujícím průmyslu. V letech 2003-2009 expandoval na Slovensko, do Tunisu, Rumunska a do Ruské federace.

50

Pavlík

Manaţer expatriant jako most v globální firmě trénink rozhodujících strategických manaţerů a tím byla úspěšnost expatriace nedostatečná. Jednoznačně je nutno do budoucna doporučit assessment centra (AC), kde bude uchazeč podroben komplexnímu výběru i interakci s jinými uchazeči. Samostatnou kapitolu tvoří repatriace expatriantů, se kterou se na počátku projektu nepočítalo a tudíţ ţádná neproběhla.

Závěr V době, kdy světová ekonomika vstoupila do své superglobální a superturbuletní fáze (Souček, 2008 a 2010), a kdy v rámci EU jiţ není čas na ţádné prodlevy při zapojení se do celosvětového strategického myšlení, se expatriant stává důleţitým dvousměrným interkulturním mostem globální firmy a můţe hrát v jejím strategickém rozvoji rozhodující roli. Z tohoto důvodu je nutné neprodleně zahájit v českých podnicích a na českých vysokých školách (i na MVŠO o.p.s.) napříč technickými i humanitními obory zahájit důsledný výběr vhodných kandidátů managerské expatriace vývojového a strategického typu. Nezáleţí, dle zkušeností, v první fázi expatriace na věku expatriantů, ale na odborných a osobních zkušenostech. I jazykové předpoklady se také jeví jako druhotné. Za nejdůleţitější pokládám vůli chtít expandovat, pracovat na sobě v kontextu globální ekonomiky a vůle cestovat, pracovat a ţít v cizině. Nezbytně nutnou podmínkou je také empatie k mezikulturnosti, zbavená jakéhokoli náznaku etnické xenofobie, „středoevropské pupkatosti světa“ neboli „čecháčkovství“. Jen lidé s nadhledem a se schopností vnímat některé „neeuroatlanské modely“ za rovnocenné ne-li někdy alternativně v daném regionu a historickém kontextu za lepší, mohou posunout své mateřské podniky na celosvětovou úroveň. Vyhledat takové manaţery je to pro nás výzva a úkol. V neposlední řadě je potřeba vyuţít zkušeností repatriantů z různých dob naší, historickými zkušenostmi dané, několikanásobné emigrace inteligence. Který národ si můţe ekonomicky dovolit přijít kaţdých 20 let o část inteligence? Tu expanzivní část inteligence, která je ochotna za ideje svobody a případně lepšími ekonomickými vyhlídkami emigrovat? Kdo si můţe v současném globálním světě ekonomiky dovolit tyto zkušenosti těchto navrátilců – repatriantů nevyuţívat? Opravdu jsme tak bohatí, ţe si kaţdých 20 let, tj. po letech 1948, 1968, 1989 a nyní 2011 můţeme dovolit odchod nejschopnějších převáţně vysokoškolsky vzdělaných lidí? Navíc lidí vzdělaných v našem systému vzdělávání, čili za „naše peníze“? Opravdu na to dlouhodobě máme, ať v jakémkoli společenském řádu?

51



Přidaná hodnota pro českou společnost, globální firmu českého původu je tedy bezesporu manaţer expatriant jako znalostní mezikulturní most globální firmy. A je jen na nás jak dokáţeme jeho potenciál, schopnosti a zkušenost vyuţít.

Literatura a prameny [22] ARMSTRONG, M., STEPHENS, T. Management a leadership. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. počet s. 272 ISBN 978-80-247-2177-4. [23] CIHELKOVÁ, E. a kolektiv Světová ekonomika: regiony a integrace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. počet s. 244 ISBN 80-247-0193-6. [24] KUNEŠOVÁ, H., CIHELKOVÁ, E. a kolektiv Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. počet s. 319 ISBN 80-7179455-4. [25] PAVLÍK, S., ŠEBEK, V. Organizační struktura GAMA WOOD s.r.o. Moskva. Interní zpráva pro představenstvo CEWOOD a.s., Zlín, 2008. počet s. 26 (k případové studii CEWOOD a.s. a zaloţení dceřiných společností v Ruské federaci). [26] PAVLÍK, S., VAŠKO, A. Předpokládaná potřeba a kriteria výběru pracovníků CEWOOD KINĚŠMA s.r.o. Materiál pro ekonomický výhled na léta 2009-2015 INTRASBANK Moskva, Moskva, 2008. počet s. 16 (rusky) (k případové studii CEWOOD a.s. a zaloţení dceřiných společností v Ruské federaci). [27] PAVLÍK, S., ŠEBEK, V., VAŠKO, A. Závěrečná zpráva k prodeji investičního projektu. Interní materiál pro předsedu představenstva společnosti holdingu CEWOOD a.s. Zlín, Zlín, 2009. počet s. 40 (k případové studii CEWOOD a.s. a zaloţení dceřiných společností v Ruské federaci). [28] PICHANIČ, M. Mezinárodní management a globalizace. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2004. počet s. 176 ISBN 80-7179-886-X. [29] SOUČEK, Z. Firma 21.stoletít. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2010. počet s. 257 ISBN 978-80-7431-007-2. [30] SOUČEK, Z. Zvítězíme i v globálním světě. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2008. počet s. 356 ISBN 978-80-86946-73-3. [31] ŠTRACH, P. Mezinárodní management. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. počet s. 168 ISBN 978-80-247-2987-9.

52

Pokorná, Ivanová

Společenská odpovědnost firem jako objekt zájmu vědy pohledem andragoga

SPOLEČENSKÁ ODPOVĚDNOST FIREM JAKO OBJEKT ZÁJMU VĚDY POHLEDEM ANDRAGOGA CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY AS AN OBJECT OF INTEREST IN SCIENCE FROM THE VIEW OF ANDRAGOGIST Dana Pokorná, Kateřina Ivanová Moravská vysoká škola Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci [email protected]; [email protected]

Abstrakt: Tento článek ukazuje současné aktuální téma – společenskou odpovědnost firem (dále jen CSR), z perspektivy jednoho vědního oboru, andragogiky. Hlavním cílem tohoto příspěvku je ukázat CSR, téma současné praxe v podnikání a obchodě, perspektivou pohledu vědy. Vědy, která má k tématu CSR blízko díky svému objektu zkoumání, a to je dospělý jedinec. Propojení praktického tématu CSR s andragogikou nabízí různé moţnosti řešených oblastí. Oblast funkcí andragogiky pro společnost, oblast výchovy a vzdělávání dospělých jedinců ve prospěch CSR, oblast moţností rozvoje CSR u jednotlivců ve společnosti jako postoje, oblast moţností implementace CSR do organizací prostřednictvím manaţerů i zaměstnanců, mohli bychom jít i dále, do oblasti vhodného prostředí pro implementaci CSR v organizacích, tzv. učící se organizace, oblasti implementace tématu CSR do přípravy mladých manaţerů na vysokých školách. Klíčová slova: důsledky vývoje společnosti, společenská odpovědnost firem (CSR), andragogika, výchova, vzdělávání, postoje, technologiealgoritmus

Abstract: This paper presents the current topic - corporate social responsibility (CSR) - from the perspective of adult education. The main goal of this paper is to show CSR - the topic of current practice in business and commerce - from the perspective of science. Science, that is close to the topic of CSR because of its subject of research which is an adult. The connection of the practical subject of CSR with adult education offers a variety of options of solved areas. For example: the area of adult education function in society, the area of adult education and training for the benefit of CSR, the area of CSR development opportunities in individuals of the society as an attitude, the area of CSR 53



implementation in organisations by managers and employees, we could go further, into the area of the suitable environment for the CSR implementation in organisations (so-called learning organisations) or the area of implementation of CSR into the preparation of young managers at universities. Key words: consequences of social development, corporate social responsibility (CSR), adult education, education, training, attitudes, technology JEL Classification: M 14 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

1

Vymezení základních pojmů

1.1 Současná společnost Vývoj současné společnosti přináší sebou řadu neţádoucích dopadů. Otázkou současnosti je proto i nutnost zabývat se následky vývoje industriální společnosti - intenzivní zaměření na ekonomický růst, schopnost konkurence na stále obsazenějších trzích, boj o omezené zdroje, a mohla bych jmenovat další často zveřejňované a diskutované témata současnosti. Hledáme proto cesty, jak napravovat problémy vznikající obzvláště v environmentální oblasti, oblasti vztahů lidí ke společnosti, k sobě vzájemně. Velmi výstiţně popisuje trendy současného vývoje společnosti i s jejími důsledky např. Jochman (Jochman, 1998). Hovoří o vývojových změnách civilizačních a kulturních. Civilizaci Jochman charakterizuje jako společenský útvar doprovázený specifickými sociálními strukturami. Kultura je zase souhrn všech výtvorů člověka. Naše současná civilizace i kultura je podle Jochmana provázena několika základními rysy. Zdůrazňuje zvláště racionalismus, individualismus a dynamismus. Jochman současně hovoří o krizi naší současné civilizace. Projevy jmenovaných rysů tedy nesou stopy zmíněné krize. Jochmanův přehled projevů a krizí civilizace je výborným návodem k tomu, kde všude a které konkrétní problémy k řešení lze vidět v současných organizacích a v prostředí, ve kterém podnikají. - Prvním rysem je otevřenost naší civilizace vůči jiným civilizacím, která však ve svých důsledcích podporuje a je i příčinou rostoucí touhy lidí hledat cestu

54

Pokorná, Ivanová


k bohatství. Touha po bohatství dále plodí mezi lidmi agresivitu a snahu ovládat. - Dalším projevem současné civilizace je globalizace, tedy prolínání prvků různých civilizací a kultur, které však ve svých projevech vedou aţ ke xenofobii. Celosvětové, regionálně a dokonce i na úrovni organizací řešíme projevy dříve otevřené, nyní častěji skryté nesnášenlivosti a diskriminace. - Jako další znak je v současné civilizaci zjevná aţ protichůdná tendence, a to, ţe na jedné straně se projevují intenzivní snahy o odstraňování sociálních nerovností mezi lidmi, na straně druhé zase snahy získat výhody pro některé skupiny lidí. V dnešní době řešíme případy zjevného elitářství, média jdou po stopách různých případů korupce, velmi diskutována je i problematika tzv. pozitivní diskriminace, která ve svých důsledcích vede mnohdy k zvyšování sociálních a společenských bariér. - Dalším typickým projevem je pro tuto civilizaci chronická ztráta vizí, kterou přinášejí revoluce, války, změny reţimů. Přitom vize jsou pro člověka nezbytnou perspektivou pro ţivot a v mnohých zemích jiţ vize udávají jasný směr vývoje. Přesto v dnešní době celosvětově řešíme, kdyţ ne přímo válečné konflikty, tak alespoň teroristické akce, občanské války, které plodí chudobu, negramotnost a citovou otupělost. - Pokles vlivu náboţenství, jako další rys, přináší oslabení morálky a odbourání dříve přirozeně respektovaných vnitřních zábran. Zvýšená kriminalita, kriminalita rostoucí hlavně u mládeţe a posouvající se do stále mladších věkových skupin, opět projevy korupce, šikana, nezájem o to, co se děje v mém okolí, neúcta k ţivotu (a ţivým tvorům obecně), absence pokory a závist se stávají obecnými společenskými fenomény. - Individualismus se v této civilizaci konkrétně projevuje tím, ţe sebou nese např. ekonomické sobectví a atomizaci společnosti, sobectví individuální i kolektivní, lhostejnost. Zde lze vidět projevy neekologického jednání firem, prosazování zájmů firmy na hranici zákona a morálky. - Dynamismus současné civilizace nedovolí vývoji vědy ani podnikání zastavit se, ba naopak, ţene je do stále rychlejšího vývoje a změn, a v ţivotním stylu sebou přináší neklid a stres. Podnikatelské organizace hledají návody a modely, jak řídit společnosti v těchto měnících se podmínkách, nároky na zaměstnance jsou stále vyšší a vyšší a na trhu práce se objevují bez práce ti, kteří narůstající tempo nezvládli, kteří se nebyli ochotni přizpůsobit zájmům zaměstnavatelských organizací z důvodu vnitřního přesvědčení nebo vnitřního pocitu morálky. Tyto naznačené procesy v současné civilizaci, bez ohledu na krize, které plodí, jsou podporovány proto, ţe vedou k nárůstu bohatství naší civilizace. Jochman však sám konstatuje, ţe civilizace je nyní aţ hodně bohatá, a to ji degeneruje. Projevuje se to tím, ţe tato civilizace parazituje na jiných civilizacích, 55



plodí bídu mimo ni samotnou. Bohatí stále bohatnou a to vyvolává mimo skutečnou chudobu, u skupiny lidí i neoprávněný pocit chudoby (zdánlivou chudobu při porovnávání se s jinými, bohatšími lidmi). Spotřeba přesahuje skutečné materiální a sociální potřeby lidí, hovoříme o konzumní společnosti. Oslabují se sociální vazby, coţ přináší ochabování přirozených sociálně kulturních regulativů hlavně na úrovni větších sdruţením neţ je rodina, například obcí. Rozvoj obcí a měst v současné podobě má řadu trhlin, mnohde jsou zpřetrhané vazby na minulost a tradice jsou nově uměle infikovány do míst, kde původně vznikly a ţily. Přímo ohroţujícím jevem pro naši civilizaci je ekologická problematika. Agresivní chování k přírodě přímo ohroţuje existenci civilizace. Ekologie si ţádá nejenom hodně financí, ale hlavně skutečný zájem ji řešit. Vedle dnes jiţ nezbytných globálních postupů v řešení celosvětových ekologických problémů je moţná podstatnější pro současnost ekologické chování a ohleduplnost kaţdého jednotlivce. Dalšími civilizačními jevy, které Jochman uvádí je kriminalita, alkoholismus, civilizační choroby apod. Za zcela nový a velmi výrazný jev současné civilizace označuje Jochman informační explozi a vznik informační společnosti. S tím souvisejícím jevem je i rozvoj vzdělávání dospělých. Prvotní příčinou rozvoje je probíhající emancipace ve společnosti. V současné době můţeme vidět jako nejpodstatnější příčinu rozvoje vzdělávání dospělých nutnost pracovat, zpracovávat a vytvářet informace. Vzdělávání také významně mění svoji roli. Mimo stále větší uvědomování si ekonomické role vzdělávání, tedy vzdělání jako prodejný produkt, jako zboţí nabízené na trhu vzdělávání, se stává vzdělávání dospělých i specifickým nástrojem péče o člověka. Vzdělávání se tak zhodnocuje v kvalitě lidských zdrojů, v kvalitě výstupů které člověk nebo celé skupiny jsou schopny produkovat (Jochman, 1998, s.30 – 40). Shrnu-li uvedené postřehy k projevům současné společnosti a jejím neţádoucím důsledkům, dospívám k následujícímu závěru. Současná společnost potřebuje řešit řadu přímých důsledků své existence, které dříve řešit nemusela nebo alespoň ne v současném rozsahu. Ten, kdo naznačené problémy současnosti musí řešit, jsou lidé. Lidé jako jednotlivci, lidé sdruţení v organizacích. Nikdo jiný řešitelem být nemůţe. K tomu, aby tyto problémy současné civilizace lidé byli schopni, ale i ochotni řešit, aby se lidé ve svých rolích, které v soukromí i v pracovním prostředí přijímají, chápali jako jediní řešitelé, je nutno lidi připravit. Potřebujeme současné podnikatele, manaţery, zaměstnance, občany, učit, ţe součástí jejich ţivota a podnikání je něco jako společenská odpovědnost. Potřebujeme lidi učit, ţe společenská odpovědnost je činnost, kterou mají vykonávat. Druhá věc je, ţe současná společnost v popisovaných charakteristikách současné civilizace vlastně ve svých důsledcích mění způsob myšlení a chování lidí. Například některé hodnotové vzorce lidí 56

Pokorná, Ivanová


a celých společenství jsou dnes jiţ nekonzistentní, vazby z historie přetrhané, původní struktury a tradice nefungují. Jsou to zvláště dopady individualismu jmenovaného Jochmanem. Např. zájem o své nejbliţší okolí, snaha vycházet vstříc svému okolí, snaha nejednat na úkor svého okolí nebo svých nástupců, jiţ nemůţeme očekávat v podobě přirozených projevů jednotlivců nebo organizací. Je potřeba tyto hodnoty a projevy chování znovu záměrně probouzet nebo je zcela od základů vytvářet. Potřebujeme tedy lidem znovu vštěpovat společenskou odpovědnost jako postoj, který mají přijmout za svůj. Potřebujeme tedy udělat ze společenské odpovědnosti předmět vzdělávání dospělých. 1.2 Společenská odpovědnost firem CSR se dnes v nejobecnější rovině rozumí pozitivní postoje, praktiky či programy zakomponované do podnikatelské strategie firmy na úrovni jejího nejvyššího vedení. V odborné literatuře je CSR vymezováno různorodě, například jako snaha o maximalizaci zisků vlastníků a hledání k tomu adekvátních prostředků, jako je realizace a zviditelňování aktivit mimo samotnou oblast jejich podnikání (Friedmann, 1970), či z hlediska teorie participujících skupin, kdy manaţeři nemají odpovědnost pouze vůči akcionářům společnosti, ale zároveň i vůči širšímu společenství tzv. „stakeholders“ – zákazníci, dodavatelé, zaměstnanci, místní komunita (Evan, Freeman, 1988). Napříč nejrůznějšími pojetími se teoretici shodují, ţe CSR lze pojímat jako aktivity podnikání, které mají svou ekonomickou oblast aktivit a projevů (transparentnost v podnikání, odmítnutí korupce, věrnostní programy pro klienty, preference místních dodavatelů, výběr obchodních partnerů podle jejich přístupu k zaměstnancům a okolí), sociální oblast (respektování rovných příleţitostí, lidských práv, podmínky pro rozvoj zdraví a bezpečnosti, rozvoj a vzdělávání zaměstnanců, firemní filantropie, dialog se stakeholders, work-life balance, zapojení zaměstnanců do sociálních aktivit) a environmentální část odpovědnosti (ekologická firemní politika, zmenšování dopadů na ţivotní prostředí, ochrana přírodních zdrojů). Míra CSR je měřena tím, jak zvaţuje organizace veškerá svá rozhodnutí s ohledem na dopady na své okolí (zaměstnanci, komunita, místní spolky a organizace). Přistoupení k CSR vţdy vyţaduje posun pohledu na vlastní společenskou roli z úrovně profit only k širšímu pohledu v kontextu tří Pé – people, planet, profit.

57



Podle uvedeného vymezení je CSR úzce spjato s problematikou ekonomiky podnikání, managementu firem, ekologií, řízením lidských zdrojů, právní problematikou, najdeme i spojení s podnikatelskou etikou (jde vlastně o uznání etické dimenze v podnikání. Ač je CSR zakotveno v dokumentech, ustanoveních EU, nemůţe dojít k jejich realizaci bez implementace CSR do vnitřní etiky, etického kodexu, organizace, jednání manaţera). Současně je nutno zdůraznit jednu důleţitou charakteristiku CSR. Společenská odpovědnost jde nad rámec zákona. Není ţádným způsobem unifikovaná a nelze ji proto zákonem vynutit. Je zaloţena na svobodné volbě podnikatelských subjektů. Kaţdý se nezávisle rozhoduje, zda půjde cestou společensky odpovědného podnikání nebo ne. Míra CSR se tak liší na úrovni jednotlivých organizací, korporací, regionů i států. Dobrovolnost realizace aktivit CSR vychází z vnitřního přesvědčení jednotlivců v managementu organizací tzv. „stakeholders“ (jakýchsi aktérů hry) o správnosti takového počínání.

1.3 Oblast vědy andragogiky Předmětem zájmu vědy andragogiky je učící se dospělý ve všech souvislostech. (Beneš, 2008). Pojem andragogika můţe mít přitom dva významy: andragogika jako nauka definující správný přístup k učícímu se dospělému, andragogika jako specifická součást myšlení o výchově, vzdělávání a učení se. Andragogika ve svých poznatcích vychází z více vědních disciplin (psychologické, sociální, ekonomické, politické, právní) a je reflexí na praxi. V pojetí Jochmana (Jochman, 1992, s.21) andragogika vychází z funkcionálního (širokého, nezáměrného) pojetí výchovy, tedy formování člověka vlivem širšího sociálního prostředí. Andragogika je zastřešení pro vše, co se týká výchovy dospělého, je specifikací všeho na dospělé jedince a skupiny. Andragogiku tedy zajímá výchova, dospělý jako objekt výchovy, všechny faktory, které do procesu výchovy dospělých vstupují. Andragogiku zajímá i prostředí, ve kterém se výchova dospělých odehrává, zajímají ji metody, kterými lze působit na dospělé. Andragogika zahrnuje oblast vzdělávání, jako je školské vzdělávání nebo podnikové vzdělávání, zahrnuje oblast záměrné výchovy, zahrnuje oblast péče.Je nezbytné si uvědomit, jak uvádí Šimek (Šimek, 2006, s.98), ţe součástí andragogiky je i identifikace prostředí sociální změny, v níţ se andragogická intervence odehrává. Omezíme-li se v andragogice na její tradiční pojetí - vzdělávání dospělých, omezíme se na komplex vzdělávacích aktivit orientovaných na dospělé, na systém institucí, které je vykonávají a zabezpečují. 58

Pokorná, Ivanová


I ve vzdělávání dospělých však dochází k předávání poznatků a zkušeností vztahujících se k rolím, kultivování a rozvíjení osobnost. Podle jiţ zmiňovaných autorů Jochmana, Šimka, Beneše, je právě rozvoj osobnosti v centru pozornosti vzdělávání dospělých. Zprostředkovávání vědeckého poznání, umění pracovat se získanými znalostmi, dále rozvíjet znalosti, aktivně je vytvářet, umění se učit, umění být odpovědný, umění navazovat sociální kontakty, umění uplatňovat se jako občan, umění zvyšovat svou cenu na trhu práce, pracovat s informačními technologiemi, to všechno rozvíjí osobnost a je předmětem vzdělávání dospělých. Nároky na obsah vzdělávání se mění, mění se nároky na pouţívané formy vzdělávání, mění se nároky na vzdělávaného i vzdělávajícího se člověka. Také vzdělání s vývojem společnosti mění svou roli ve společnosti, mění svůj význam pro člověka. Velmi zajímavý pohled na měnící se roli vzdělání ve společnosti nabízí Keller a Tvrdý (Keller, Tvrdý, 2008). Zabývají se vzděláním a celým vzdělávacím systémem v průběhu celého 20. století. Roli vzdělání přirovnávají nejprve vstupence do jakéhosi pomyslného „chrámu vědění“ pro úzkou skupinu vyvolených. Druhá fáze nastupující s nástupem demokratizace ve společnosti dostává přirovnání vzdělání jako „výtah“. Vzdělání umoţňuje postup v sociální struktuře do dobře situovaných středních vrstev. Třetí fáze ve vývoji role vzdělání ve společnosti přichází s vzdělanostní společností a dostává přirovnání „pojišťovna“. Vzdělání přestává zajišťovat lidem postavení a blahobyt, pouze zvyšuje jejich připravenost pro příleţitosti na trhu práce, posiluje jejich šance na trhu práce, snaţí se je chránit před sociálními riziky. Autoři v rozborech třetí fáze poukazují na velmi zajímavé vlivy vzdělanostní společnosti na charakter, obsah a pojetí vzdělání globalizované ekonomiky sluţeb. Andragogika má vzhledem ke svému předmětu zájmu velmi široký záběr a vyslovuje se k mnohým otázkám současné společnosti. Poţadavky na dospělého člověka se mění, dospělý člověk musí ve svém ţivotě pojímat velké mnoţství nových podnětů a naučit se s nimi zacházet. Andragogika je mu v tomto procesu změn nápomocná.

2

Andragogické pojetí CSR

Andragogika zcela jistě má své místo mezi vědními obory, které se k CSR můţe smysluplně vyjádřit. Z jejího pohledu lze hledat, v čem je podstata míry společenské odpovědnosti jedinců. Andragogickým tématem je nalézání, jaké jsou moţnosti a způsoby rozvoje společenské odpovědnosti jednotlivců jako občanů, jaké jsou moţnosti rozvoje povědomí CSR u manaţerů, podnikatelů i zaměstnanců, či v širším pojetí jiţ dříve zmiňovaných „stakeholders“ 59



zainteresovaní na tom, zda a jak se organizace do procesu CSR zapojí. Andragogickým tématem je však i formativní prostředí, ve kterém se jednotlivci i skupiny pohybují a docházejí ke svým rozhodnutím.

2.1

CSR v rolích vzdělávání dospělých

CSR je zjednodušeně řečeno znalostí, postojem dospělých lidí v přístupu k jejich podnikání. Mám-li hledat vztah mezi CSR (poţadavky a potřebami současné společnosti) a andragogikou, vědou, která se zabývá všemi dostupnými moţnostmi a pohledy na rozvoj dospělých jedinců, vědou o výchově dospělých, která studuje výchovu dospělých jako jednu ze základních sociálních funkcí, (Jochman, 1992) pomohu si zúţením svého zájmu na oblast rolí a funkcí vzdělávání dospělých. Tady přináší potřebné náhledy Beneš (Beneš, 2008, s. 30, s. 42). V celospolečenském pojetí má vzdělávání dospělých chronicky známou funkci zvyšování kvalifikace a přidělování sociálního statusu (Beneš, 2008, s. 30). Ve funkci latentní vzdělávání dospělých stále významně určuje vyšší zájmy společnosti vůči jejím jednotlivcům, adaptuje jednotlivce na daný systém, je nositelem společenské integrity, rovnosti příleţitostí, respektu k právům ostatních lidí. V neposlední řadě je agentem sociálních a kulturních změn. Na tomto místě zcela konkrétně chci zdůraznit funkci vzdělávání sociálně integrativní znamenající umoţnění rozvoje osobnosti jako součásti společnosti a určitých společenství (regiony, organizace). Dále funkci demokratizační znamenající přínos v oblasti občanských kvalit. Funkci emancipační znamenající rozvoj forem společenského souţití, zvyšování participace a sebeurčení v ekonomickém procesu. V Benešových rolích vzdělávání dospělých je jasně obsaţen prostor, přínos a celospolečenské oprávnění pro to, abychom se vzděláváním dospělých v CSR zabývali jako andragogickou problematikou. Vytváření vztahu k regionu, širšímu společenství v ekologii, filantropii, etickém podnikání, cílené ovlivňování osobnosti dospělých ve směru odpovědného chování v podnikání, vytváření pocitu oprávněnosti ovlivňovat i své okolí v zájmu společensky odpovědného chování a podnikání, to je naplnění zmíněných rolí vzdělávání dospělých konkrétním obsahem – CSR.

60

Pokorná, Ivanová

2.2


Andragogika v kontinuu implementace CSR do praxe

Nahlédneme-li na CSR ještě jiným pohledem, nyní jako proces odehrávající se v praxi, v prostředí konkrétních organizací, můţeme si představit následující kontinuum, ve kterém se odehrává implementace CSR a současně i jsou soustředěny úkoly pro andragogiku. Uvedené kontinuum je výsledkem mé vlastí práce v poznávání CSR a andragogiky: 1. osobnost jednotlivce 2. prostředí organizace 3. rozhodnutí jednotlivců v organizaci 4. CSR aktivity organizace 5. úspěch organizace 6. širší prostředí, ve kterém organizace podniká ad 1. kontinuum ukazuje názor, ţe na počátku celého procesu je osobnost člověka – manaţera, zaměstnance, podnikatele, s jeho hodnotami, osobními postoji, osobní mírou společenské odpovědnosti, danými dosavadním působením okolí na osobnost člověka. Existence společensky odpovědného jednání organizací závisí na těchto jednotlivcích, na jejich postojích vůči CSR, na jejich znalostech o CSR. Zde má andragogika své místo s výchovným i vzdělávacím působením. ad 2. člověk se ocitá v konkrétním prostředí organizace, ve které má svou pozici. Člověk – manaţer, zaměstnanec, podnikatel vstupuje do vzájemné interakce s prostředím organizace. Působí na něj jiţ existující nebo vznikají uţívané způsoby chování, tradice a zvyky, ale i normativy v podobě řídící dokumentace či v podobě etických kodexů. Na této úrovni hovoříme jiţ o samotné organizační kultuře, formativním vlivu prostředí na jednotlivce. Na této úrovni má tedy andragogika své místo ve střetávání se osobního postoje k CSR s postojem samotné organizace, ve vytváření formativního prostředí. ad 3. Výsledkem vzájemného působení osobností jednotlivců a prostředí organizace jsou pak konkrétní rozhodnutí v organizaci. Zde se rozhoduje, zda a v jaké podobě budou uplatňovány různé aktivity podnikání v intencích CSR. Ať uţ se jedná o operativní úkony nebo o rozhodnutí přenesená do podoby strategie organizace a konkrétních plánů aktivit, vţdy se jedná o rozhodnutí jednotlivců v organizaci, coţ je opět prostor pro andragogiku. ad 4. teprve v této fázi jsou obsaţeny samotné konkrétní aktivity, které organizace realizuje (aktivity ekonomického, ekologického nebo sociálního 61



charakteru). Právě tyto aktivity jsou výsledkem souhry předcházejících fází. Teprve tato fáze je přitom nejzřetelnějším projevem CSR v organizacích. Prostřednictvím konkrétních aktivit se firmy prezentují a zviditelňují, způsob jejich provedení je veřejností hodnocen. I zde můţe mít svou významnou roli vzdělávání dospělých. Neustálé rozšiřování znalostí o rozvíjejících se moţnostech a cestách CSR, rozvíjení schopností zpracovávat informace o CSR a zveřejňovat je, hledání cest jak maximalizovat efekty CSR pro společnost jsou předmětem neustálého vzdělávání. ad 5. jiţ v části charakterizující podstatu CSR bylo jasně řečeno, ţe podstatou celého procesu podnikání v intencích CSR je zvýšení zisku, tedy úspěch organizace v dlouhodobém horizontu. Právě v této fázi se zúročuje odpovědný přístup organizace v konkrétních výsledcích i dopadech aktivit organizace do okolí. Zde překračuje CSR hranice vlastní organizace. Výsledky společensky odpovědného působení organizace dopadají do vnitřního prostředí organizace i do vnějšího prostředí, tam, kde byly aktivity mířeny. Zde má vzdělávání dospělých také svoji roli. Můţe rozvíjet schopnost lidí vidět přínosy CSR, chtít je přijímat a vidět cesty, jak je vlastním úsilím dále maximalizovat. ad 6. prostředí, ve kterém organizace podniká, tvoří rámec, ve kterém celé popsané kontinuum funguje. Vliv prostředí do něj vstupuje ve všech popsaných fázích v podobě ideových, informačních i legislativních pobídek širšího podnikatelského prostředí, tedy korporace, státu, v našich podmínkách Evropské Unie. Aktivity organizací zase zpětně toto širší prostředí utváří, dále rozvíjí a doplňuje. Znalost a orientace v těchto neustále se měnících, rozvíjejících se širších souvislostech uplatňování CSR je také předmětem dalšího vzdělávání dospělých, čili andragogiky. Popsané kontinuum je ve většině svých fází propojeno rolí jednotlivce a jeho vztahem, postojem k CSR. Má-li dojít k realizaci konkrétních aktivit CSR organizace, musí dojít ke konkrétním rozhodnutím jednotlivců jít v podnikání cestou společenské odpovědnosti. Rozhodnutí řídící chování celé organizace vţdy vychází z rozhodnutí větší nebo menší skupiny jednotlivců. V méně případech i z rozhodnutí jednoho jednotlivce (např. malé organizace, OSVČ). Chceme-li ovlivňovat a rozvíjet úroveň CSR, musíme dojít k rozhodnutí o změně jednání jednotlivců. Měla by nás tedy zajímat role jednotlivce v uplatňování pravidel CSR v praxi, jeho předpoklady a následně i motivace společensky odpovědně jednat. Musí nás tedy zajímat způsob, jak ovlivňovat míru společenské odpovědnosti u jednotlivců. jednodušeji řečeno, musí nás zajímat způsob, jak vzdělávat ke společenské odpovědnosti, a tím rozvíjet míru společenské odpovědnosti u jednotlivců. 62

Pokorná, Ivanová

2.3


CSR jako změna postoje jednotlivců

Podle uvedeného vymezení v předcházející kapitole je andragogika věda, která sdruţuje veškeré dostupné přístupy ke vzdělávání dospělých jedinců, tedy i k tvorbě jeho osobních postojů. CSR aplikované na člověka v podobě občana, manaţera či zaměstnance, je při podrobnějším studiu jednoznačně otázkou jeho postoje. Znalost principů CSR a důvodů pro jejich implementaci je zcela nedostačující pro to, abychom očekávali, ţe se člověk bude chovat společensky odpovědně. Odpovědnost v jednání člověka je jednoznačně otázkou jeho vnitřního přesvědčení, vybudovaného vztahu k okolí i k sobě samotnému. Společenská odpovědnost je tedy postoj. Vezmeme-li v úvahu, ţe v rámci šíření CSR ve společnosti a konkrétně přímo do organizací působíme na postoje dospělých jednotlivců, musíme přijmout jako součást implementace CSR i náročnost, se kterou lze na vybudované postoje dospělého člověka působit. Vnitřní struktura postojů je trojsloţková: sloţka poznávací – kognitivní, sloţka citová – afektivní, sloţka konativní – behaviorální. V této struktuře je obsaţena i sloţitost, s jakou jsou ovlivnitelné jakékoliv postoje, včetně společenské odpovědnosti člověka. Kaţdá z jmenovaných sloţek má své vlastní determinanty a také své vlastní postupy formování: afektivní sloţka je formována klasickým podmiňováním, sloţka poznání je formována kognitivním učením a sloţka konativní instrumentálním učením (Výrost, 1988). K ovlivnění postojů jednotlivce dojde jedině v případě, pokud jsou postiţeny všechny sloţky postoje. Rozvoj společenské odpovědnosti je tedy moţný jedině působením řady vlivů, jmenovaných v rámci vzdělávání dospělých v širokém pojetí.

3

CSR jako objekt zájmu výzkumu

Proč se zabývat problematikou CSR? Odborný aţ vědecký zájem o moţnosti posilování odpovědnosti firem a úspěšnost pouţívaných postupů není jen současné téma. Můţeme jej sledovat v novodobé historii ve světě i u nás. Příkladem je určitě období 30tých let, kdy v rámci neopaternalistických tendencí tehdejší doby probíhal v Americe rozsáhlý výzkum příčin ztrát v průmyslové výrobě a o výsledky se intenzivně zabývala i Masarykova akademie věd (Verunáč, 1923). Výzkum reagoval na poválečné poţadavky zlepšení hospodářských výsledků a identifikoval problémy ve výkonnosti, přerušovanou a omezenou výrobu, zahrnující oblasti od plánování, přes kontrolu, aţ po práci s dělníky, jejich výcvik a zdraví. Návrhy na vyloučení ztrát v průmyslu 63



pak byly rozděleny na oblasti odpovědnosti správy, dělníků, vlastníka závodu, veřejnosti, spolupráci odborných sdruţení, vlády, inţenýrů. Neustále rostoucí řada publikací, článků, internetových prezentací zaměřených na téma CSR je dokladem toho, ţe zejména v Západní Evropě a Americe se CSR stalo moderním a často prezentovaným tématem jak v oblasti vědy, tak i praxe. V zahraničí se tímto tématem zabývají v jiţ rozvinuté podobě od 70-tých let např. Friedmann 1970, 1992, Arsen, Fishbein 1980, William, Enderle 1996. Samotné počátky tématu CSR však většina autorů publikujících v této problematice datují jiţ do roku 1953, kdy v New Yorku vydal svůj článek H. R. Bowen na téma „Social Responsibilities of the Businessman“. Nejčetnější výstupy vědy na poli CSR můţeme zaznamenat ve Velké Británii či USA. Při bliţším studiu odborných statí na téma CSR lze jednoznačně pozorovat dvě samostatné větve ve vývoji vědeckého zájmu, a to je větev přicházející z USA a větev zemí EU (Příkladem můţe být stať L. L. Sotorrío a J. L. F. Sanchéz „Corporate Social Responsoboloty of the Most Highly Reputed European and Noirth Anerican Firms“, 2008). Co se týče řešených témat, věda se zajímá nejvíce o ekonomické přínosy CSR pro organizace, o průzkum vlivu „stakeholders“ na SCR aktivity organizací, o názory jednotlivých skupin „stakeholders“ na CSR nebo články vytváří případové studie na základě „best practice“. (Jen pro ilustraci zájmu o CSR na poli vědy zmíním celosvětový výzkum prostřednictvím standardizovaného dotazníku M. Hopkinse, firmy MHC International Ltd. (www.mhinternational.com). Podle tohoto výzkumu si nejlépe vedou z pohledu CSR firmy z USA a Kanady.) Česká republika v těchto trendech poněkud zaostává, nicméně i její míra zájmu o CSR rychle roste (Putnová 2004, Dušková, Dţbánková 2006, Hlaváček 2008, Klímová 2007, Kašparová 2007, Kolibová 2003, Šafránek 2003). Odborné stati v ČR, které jsou publikovány na téma CSR, jsou nejčastěji překlady zahraničních publikací a textů. Původní texty českých autorů jsou v menšině. Nicméně aktivity v oblasti CSR v ČR neustále narůstají, povědomí o tématu CSR se dostává do učebního obsahu vysokých škol, jsou řešeny výzkumné úkoly na území ČR. (Jako důkaz zde mohu uvést například výzkum realizovaný v rámci aktivit projektu ESF „Corporate Social Responsibility jako nástroj konkurenceschopnosti malých a středních podnikatelských subjektů v Praze“ (Market Vision 2007)).

4

Závěr - CSR jako technologie andragogiky

Za nejrozšířenější andragogický pohled na CSR můţeme povaţovat v současné době funkční způsob implementace CSR do organizace. Andragogika 64

Pokorná, Ivanová


(Jochman, 1992) chápaná jako technologie pro tento proces postihuje zákonitosti optimální realizace předem stanovených cílů, postihuje zákonitosti samotného procesu realizace, stanovuje nejúčelnější postupy a pravidla nejefektivnějšího postupu, kterým je účelné se pak v praxi řídit. Budu-li se dívat na CSR jako na konkrétní cíl, kterého chtějí dosáhnout organizace ve svém způsobu podnikání a tím i v jednání kaţdého svého zaměstnance, budu se muset zabývat procesem implementace znalostí, dovedností a budováním postojů v CSR u dospělých lidí v organizacích. Z tohoto pohledu se tedy jedná o technologii vzdělávacího procesu v intencionálním pojetí, tedy záměrný systematický proces vzdělávání (rozvoj znalostí, dovedností a působení na postoje) respektující specifika vzdělávání dospělých, a to ve vzdělávacích organizacích vůči zaměstnancům i vůči studentům vysokých škol, kteří jsou v prezenčním studiu i kombinovaném studiu. Tímto pohledem bychom mohli vstoupit do dalšího prostoru andragogiky pro řešení tématu CSR. Technologie implementace CSR v současné ČR má svou historii, není zcela cizím procesem. Nejviditelnějším příkladem je způsob podnikáni Tomáše Bati ve Zlíně (Vavrečka, 1932) a s ním spojené jeho vzdělávací aktivity, spadající taktéţ do období 30 let. Baťova pracovní filozofie a sociální dílo zvané také „batismus“, vychází z „duchovního včlenění svých spolupracovníků ve smyslu „sluţby veřejnosti“, o kterou usiluje nejen mravním působením, ale především umoţněním přímého zájmu na úspěchu. Zde spočívá skutečné jádro Baťova systému“ (Vavrečka, 1932). Jeho přístup k podnikání byl nazýván i amerikanismem, sociálně hospodářskou pedagogikou, spoléhal na metody výchovy pracovníků pozitivistické, sociálně realistické. Příklad Baťova přístupu k zaměstnancům, výchově mladých pracovníků, péči o věci veřejné, „vrcholí v thesi, ţe kaţdé podnikání, jeţ vědomě neslouţí veřejnosti, musí nutně zajíti“(Vavrečka, 1932). Z toho důvodu Baťa zakládal internáty pro mladé muţe, kde probíhala i odborná výuka, prováděl reformy ve výrobě, aby se pracovní prostředí stalo pro pracovníky přirozeným prostředím, kde se učí novým věcem, jinému myšlení. Snaţí se působit na psychologii pracujícího člověka tím, ţe poznává jeho přirozenost. V závěrečné části této stati se chci ještě zmínit o firemním prostředí, které je v současných podmínkách vhodným prostředím pro implementaci změny takového charakteru, jako je CSR. CSR je zaloţeno pouze na ochotě (ne na nutnosti) implementovat nová, prozatím ještě nepouţívaná pravidla a postupy při podnikání, vychází ze změn v myšlení jednotlivců, vychází z vyuţívání dostupných moţností a zdrojů, existujících informací, přirozenou cestou hledá nové postupy pro stále ještě fungující mechanismy (Putnová, 2004). 65



Tyto podmínky splňuje koncept učící se organizace (Tichá, 2005). Hledání optimálního způsobu vyuţití prvků učící se organizace při implementaci změny do organizace (CSR) je taktéţ otázkou andragogiky, v tomto konkrétním případě andragogiky jako technologie.

Literatura a prameny [1] AJZEN, I., FISHBEIN, M. Understanding Attitudes and Predicting Social Behavior. 1. st ed. London. Toronto, Sydney, New Delhi, Tokyo, Singapore, Wellington: Prentice-Hall, Inc., 1980. [2] BENEŠ, M. Andragogtika. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-2472580-2. [3] BOWEN, H. R. Social Responsibilities of the Businessman. New York: Harper and Row. 1953 [4] DUŠKOVÁ, I., DŢBÁNKOVÁ, Z. Etická dimenze institucionálních změn II. Praha: Economica, 2006 [5] EVAN, W. M., FREEMAN, R. E. A stakeholder Theory of the Modern Corporation: Kantian Capitalism. In: BEAUCHAMP, T. – BOWIE, N.: Ethical Theory and Business. Englewood Cliffs, NJ: Prentince Hall, 1988. ISBN 0-13290503-5. s. 75 – 93. [6] FRIEDMAN, M. The Social Responsibility of Business is to Increase Its Profits. In The New York Times Magazine, September 13, 1970. [online] [cit. 20.6.2009] [7] HLAVÁČEK, M. Corporate Sociai Responsibility (CSR) : proklamace nebo ekonomická nutnost? In Politická ekonomie 2008, roč. 56, č. 5, s. 579-597 [8] JOCHMAN, V. Výchova dospělých – andragogika. In Sborník Acta Universitatis Palackiane Olomoucensis. Facultac Philosophica. Sociologica – Andragogica. no. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1992, s.11 – 22. [9] JOCHMAN, V. Člověk na přelomu tisíciletí. In The individual and Society at the turn of the century: view from both sides. Palacký University Olomouc. Philosophical faculty Olomouc, Czech Republic. Univerzita Palackého v Olomouci, September 3. – 5, 1998, s. 30-40. [10] KAŠPAROVÁ, K. Společenská odpovědnost podniků - vyhodnocení. In Vývojové tendence podniků III. Brno: Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova univerzita Brno, 2007. s. 375 -407. [11] KELLER, J., TVRDÝ, L. Vzdělanostní společnost? Chám, výtah a pojišťovna. Praha: SLON. 2008. ISBN 978-80-86429-786.

66

Pokorná, Ivanová


[12] KLÍMOVÁ, V. Společenská odpovědnost firem a její uplatnění v praxi. In Determinanty sociálneho rozvoja - Sociálne podnikanie V. Banská Bystrica : Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2007. s. 97 -105. 23.5. [13] KOLIBOVÁ, H. Sociální odpovědnost firem. In Malé a střední podniky před a po vstupu do Evropské unie. Karviná : Slezská univerzita, 2003. [14] PUTNOVÁ, A. Sociální odpovědnost a etika podnikání. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2004 [15] SOTORRIO, L. L., SANCHÉZ, J. L. F. Corporate Social Responsoboloty of the Most Highly Reputed European and Noirth Anerican Firms. Journal of Business Ethics. Dordrecht: Oct 2008. Vol. 82, Iss. 2; Pg. 379, 12 pgs. [16] ŠAFRÁNEK, P. Nastal čas pro větší odpovědnost. In Moderní řízení, roč. 39, č. 12 (2004), s. 18-19 [17] ŠIMEK, D. Varia sociologie et andragogica. In Acta Universitatis Palackiane Olomoucensis. Facultas Philosphica. Sociologica – Andragogica, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 79. [18] TICHÁ, I. Učící se organizace. Praha: Alfa Publishing. 2005. ISBN 80-8685119-2. [19] VAVREČKA, H. srpen 1932: http://www.zlin.estranky.cz/clanky/batuvsystem-_batismus_/batismus---pracovni-filosofie-i-dilo-socialni. 21.4.2010 [20] VERUNÁČ, V. Ztráty v průmyslové výrobě a jak jim čelit. Praha: Masarykova akademie práce. 1923. [21] VÝROST, J. Sociálno-psychologický výskum postojov. Bratislava: VEDA. 1988. [22] www.mhinternational.com

67



UMĚLÁ INTELIGENCE V EKONOMICKÝCH DISCIPLÍNÁCH ARTIFICIAL INTELLIGENCE IN ECONOMIC DISCIPLINES

Miroslav Pokorný, Zdeňka Krišová Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]; [email protected]

Abstrakt: Rozvoj vědních oborů teorie systémů, kybernetiky a matematiky spolu s rostoucím výpočetním výkonem počítačové techniky umoţnily v oblasti problematiky rozhodovacích a optimalizačních procesů realizaci takových systémů, které při řešení sloţitých problémů poskytují stejně kvalitní výsledky jako člověk – expert v daném oboru, kdyby řešil stejnou úlohu s vyuţitím svých mozkových intelektuálních schopností. Takové systémy jsou středem pozornosti nového vědního oboru umělá inteligence. Konvenční systémy, postavené na přístupech zpracování dat, jsou doplněny systémy, které umoţňují počítačovou reprezentaci a efektivní zpracování informací, reprezentované lidskými znalostmi. Příspěvek je zaměřen na prezentaci přístupů nenumerické jazykového modelování, problematiky samoučicích se umělých neuronových sítí a optimalizačních genetických algoritmů. Klíčová slova: umělá inteligence, znalosti, mentální modely, jazykové modelování, fuzzy mnoţinová matematika, fuzzy logika, umělá neuronová síť, genetický algoritmus

Abstract: Developing of the disciplines systems theory, cybernetics and mathematics, along with the increasing processing power of the computer technology have enabled, in the area of decision-making and optimisation processes, implementation of such systems that during the solving of complex problems provide equally good results as a person - an expert in the field, if he/she would solve the same task using his/her intellectual capability. Such systems are the focus of a new field of science - artificial intelligence. Conventional systems based on data processing approaches are complemented by systems which enable computer representation and efficient processing of information, represented by human knowledge. The paper is focused 68

Pokorný, Krišová

Umělá inteligence v ekonomických disciplínách

on the presentation of non-numerical language modelling approaches, the issue of self-learning artificial neural networks and optimisation genetic algorithms. Key words: artificial intelligence, knowledge, mental models, language modelling, fuzzy sets theory, fuzzy logic, artificial neuron network, genetic algorithm JEL Classification: C 45, C 61, D 89 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

Úvod Termín „umělá inteligence“ se poprvé objevuje v rámci konference The Darmouth Summer Research Project on Artificial Intelligence v Hanoveru (USA) v roce 1956 v souvislosti s problematikou vývoje počítačových systémů pro překlad textů z jednoho jazyka do druhého. Od svého počátku je koncipována jako vědní obor, jehoţ zájmem oblast strojového myšlení a řešení úloh. Od data svého vzniku prošla UI vývojem, který je na konci minulého století charakteristický intenzivním rozvojem a úspěšným řešením její problematiky v základní i aplikační oblasti. Tento rozvoj je bezesporu podmíněn permanentním rozvojem prostředků a výkonu výpočetní techniky. Umělou inteligenci můţeme povaţovat za vědní disciplínu, která se věnuje problému, jak vytvořit počítačové programy řešící úlohy takovými způsoby a s takovými výsledky, které bychom povaţovali při řešení stejných úloh člověkem jako projevy jeho přirozené inteligence. Od konvenčních počítačových programů, řešících intelektuální úlohy, se programy umělé inteligence liší několika významnými rysy: pracují převáţně se symbolickými objekty, zahrnují komplexnost, nejistotu a víceznačnost, vyuţívají lidských znalostí a zkušeností, pouţívají heuristické přístupy, řídicí struktury jsou odděleny od znalostí, jsou modifikovatelné - umoţňují jednoduché přidávání nových znalostí a jelikoţ vyuţívají fenoménu nejistoty ve znalostech, nemusí produkovat vţdy jen absolutně správné výsledky. Umělá inteligence se zabývá řešením problémů v oblasti základní (jazyky umělé inteligence, matematická logika, reprezentace znalostí, metody řešení úloh) i v oblasti aplikační (nástroje řešení úloh, plánování, počítačové vidění, 69



rozpoznávání řeči a zpracování přirozeného jazyka, znalostní systémy a robotika) [1]. Příspěvek je věnován problematice aplikací metod umělé inteligence v oblasti společenských věd, zvláště ekonomiky a managementu. Zde jsou nesporně nejvýznamnější její přístupy, které slouţí k podpoře rozhodování při řešení sloţitých manaţerských problémů v podmínkách nejistoty a neurčitosti. V souvislosti s úlohami systémové analýzy i systémové syntézy je zdrojem efektivních metod pro generování variant řešení ekonomických i manaţerských problémů a rozhodování o výběru a uplatnění varianty optimální. Opírá se přitom o metody znalostního modelování, které umoţňuje počítačovou reprezentaci mentálních modelů (pravděpodobnostní a fuzzy-logické jazykové modelování), metody vytváření modelů s vlastností samoučení a adaptace (modely vyuţívající umělých neuronových sítí) a efektivních metod optimalizačních (evoluční a genetické algoritmy).

1

Vlastnosti programových nástrojů umělé inteligence

Vycházíme-li ze skutečností, které charakterizují konvenční (numerické) počítačové programy určené k řešení intelektuálních úloh, nalezneme při studiu vlastností počítačových programů z oblasti umělé inteligence některé podstatné odlišné rysy. Všimněme si nejdůleţitějších z nich [2]. Programy umělé inteligence pracují převáţně se symbolickými objekty – na rozdíl od konvenčních, které pracují s čísly. Takovými symbolickými objekty jsou nejčastěji slova přirozeného jazyka. Pro oblast umělé inteligence jsou charakteristické právě takové úlohy, které numerickými prostředky lze popsat jen velmi obtíţně nebo vůbec ne. Hovoříme o přechodu od zpracování (numerických) dat ke zpracování (nenumerických, jazykových) informací - znalostí. Programy umělé inteligence zahrnují komplexnost, nejistotu a víceznačnost. Stejně jako pro lidské uvaţování je charakteristické velmi efektivní vyuţití neurčitosti (základní vlastností slovních pojmů je jejich vágnost, přitom uvaţujeme zásadně pomocí slovních pojmů) tak i prostředky umělé inteligence musí být schopny vágnost (i jiné typy neurčitosti) formalizovat a efektivně je vyuţívat pro kvalitu svých závěrů. Programy umělé inteligence vyuţívají lidských znalostí a zkušeností. Tento rys je velmi důleţitý, neboť dovoluje zahrnout do programových struktur expertní heuristiky, znalosti a metaznalosti. Takové informace (nenumerického charakteru, vyjádřené slovy a větami přirozeného jazyka) jsou v oblasti umělé inteligence základem efektivity mnoha jejích nástrojů. Prostředky umělé 70

Pokorný, Krišová


inteligence, stejně jako lidé, často pouţívají k řešení (sloţitých) problémů heuristické přístupy, které jsou pro kvalitní řešení problémů velmi významné. Takové heuristické procedury jsou prostředky klasické numerické matematiky (a logiky) neformalizovatelné a tedy i nevyuţitelné. Programy umělé inteligence mají výrazně procedurální charakter (na rozdíl od programů matematických, které mají charakter deklarativní). Řídicí struktury prostředků umělé inteligence jsou proto odděleny od informací – znalostí. Programy umělé inteligence jsou z principu dobře modifikovatelné. Striktní oddělení znalostí o řešené úloze od vlastního řešicího mechanizmu umoţňuje efektivní odstraňování znalostí jiţ neaktuálních a naopak přidávání znalostí nových. Nástroje umělé inteligence jsou určeny k podpoře rozhodování manaţera při řešení sloţitých problémů formou řízené konzultace. Jen málokdy jsou koncipovány pro práci v reţimu on-line. Nemusí proto produkovat vţdy jen správné výsledky, jejich – často variantní – závěry jsou však vţdy kvantitativně ohodnoceny a programový systém je schopen vysvětlit, jakým postupem a při pouţití jakých informací (znalostí) závěry získal (vyvodil).

2

Umělá inteligence a její přístupy řešení problémů

Je všeobecně známo, ţe v řadě případů - zvláště při analýze a predikci chování komplexních soustav - jsou v praxi úspěšné úsudky a závěry, které získává zkušený odborník (expert) na základě rozhodovacích procesů ve svém mozku. Tyto závěry jsou – stejně jako v případě klasické matematické analýzy – postaveny na zpracování informací, k jejich vyvození je však pouţito jiného neţ matematického (numerického) aparátu. Matematické modely jsou postaveny na obecných (objektivních) zákonitostech v oblastech techniky, přírody a společnosti. Podstatná je skutečnost, ţe expert má k dispozici kromě takových znalostí obecných zákonitostí i znalosti subjektivní, získané dlouhodobou praxí a osobními zkušenostmi. Jsou to nejrůznější poznatky, heuristiky, intuice aţ metaznalosti. Jsou to znalosti, jejichţ platnost nelze často ani obecně dokázat – expert však ví, ţe mu v řadě případů pomohly ke správnému řešení. Právě tyto znalosti z něj dělají experta a odlišují jej od běţných profesních pracovníků. Obecně je zahrnujeme pod pojem know-how. Víme, jaký má know-how význam pro kvalitu lidské činnosti. Rozhodovací procesy v mozku jsou sice postaveny i na vyuţití objektivních znalostí – jejich vyšší kvalita je však především dána vyuţitím znalostí subjektivních. K vyvozování závěrů jsou pak pouţívány vysoce efektivní (a přitom 71



zřejmě jednoduché) nenumerické přístupy. Zde je třeba si uvědomit zásadní skutečnost – vyvozovací procesy v mozku nejsou postaveny na matematických, numerických přístupech, nýbrţ na přístupech jazykových a slovních. Jedná se totiţ o nenumerické modely mentální. Lidské uvaţování a řešení problémů není principiálně postaveno na výpočtech. Velký význam mají mentální modely zvláště dnes, kdy superturbulentní doba přináší stále častější a nečekané odchylky od obecných zákonitostí. Např. klasické metody predikce chování soustav (obecné statistické metody, zaloţené na extrapolaci, trendech, vlastnostech řad) jsou stále méně pouţitelné a stále větší význam má vyuţití znalostí, zkušeností, heuristik aţ intuice. Uvaţujeme-li problém vybudování takového programového systému, který by řešil daný problém stejně kvalitně jako expert, musíme vyřešit dvě základní úlohy: a) b)

jakým způsobem formalizovat v počítači lidské znalosti – hlavně subjektivní (tj. formalizovat v počítači mentální model) na jakých principech vybudovat logické algoritmy, které budou nad těmito znalostmi operovat a vyvozovat pomocí nich závěry.

Velmi rozšířeným přístupem umělé inteligence pro řešení těchto problémů je pouţití principů fuzzy mnoţinové matematiky a fuzzy logiky [3].

3

Znalostní fuzzy-logické modelování

Uvaţujme proces rozhodování experta. V procesu svého rozhodování o řešení daného problému musí uplatnit jak informace o konkrétní situaci, tak i své dosavadní znalosti z předmětné oblasti. Tyto znalosti tvoří jeho mozku mentální model. Mentální modely pro řešení problémů sloţitých soustav mohou být značně sloţité. Výzkumy ukázaly, ţe základem konstrukce mentálních modelů v lidském mozku jsou nenumerické, a to jazykové výrazy, jejichţ bohatý sortiment je schopen vyjádřit i velmi sloţité poznatky a jejich vzájemné vazby. Podstatným rysem slovního výrazu je jeho jazyková neurčitost - vágnost. Je prokázáno, ţe právě schopnost efektivního vyuţití vágnosti jazykových výrazů je základem vysoké kvality mentálních modelů. K tomu přispívá i vysoká efektivita mozkových vyvozovacích logických procedur. Uvaţujme ilustrační a zjednodušený mentální model odhadu výše zisku v závislosti na odbytu a výrobních nákladech [4]. Vágní jazykové výrazy, které odborník pouţívá ve svých mentálních pochodech, (NÍZKÝ ODBYT, VYSOKÝ ODBYT, MALÝ ZISK, VELKÝ ZISK) jsou v jazykových (slovních) fuzzy modelech formalizovány pomocí fuzzy mnoţin a vystupují v úloze vstupních a výstupních 72

Pokorný, Krišová


jazykových proměnných (ODBYT, ZISK) a jejich jazykových hodnot (NÍZKÝ, VYSOKÝ, MALÝ, VELKÝ). Vyvozovací procedury vyuţívají principů vícehodnotové jazykové fuzzy logiky. Znalosti jsou uloţeny pomocí vět přirozeného jazyka ve standardní formě podmíněných pravidel (báze znalostí), vyvozovací procedury jsou reprezentovány algoritmy s fuzzy-logickými operacemi (inferenční nebo řídicí mechanizmus). Jazykové modely vyuţívají k reprezentaci znalostí o chování systémů standardních pravidel typu JESTLIŢĚ – PAK (anglicky IF – THEN). Uvaţujme fragment expertního mentálního modelu závislosti zisku na výši ceny výrobku, kvalitě výrobku a velikosti konkurence na trhu. Nechť takový model zahrnuje mj. takovou znalost: V situaci, kdy kvalita výrobku je nízká, cena výrobku je nízká a konkurence je vysoká, lze očekávat zisk velmi nízký. Označme tři vstupní jazykové proměnné modelu Kvalita výrobku (KV), Cena výrobku (CV) a Velikost konkurence (KO), jejich jazykové hodnoty (které budeme pro formalizaci naší znalosti v počítači uvaţovat) Vysoká (VYS) a Nízká (NIZ) u ceny výrobku a konkurence, Vysoká (VYS), Nízká (NIZ) a Střední (STR) u kvality výrobku. Výstupní jazykovou proměnnou označme identifikátorem ZI a její potřebné jazykové hodnoty Velmi nízký (VN), Nízký (NI), Střední (ST), Vysoký (VY) a Velmi vysoký (VV). Uvedená znalost bude v jazykovém fuzzy modelu formalizována pravidlem R, které bude mít tvar: R:

IF (KV is NI) and (CV is NIZ) THEN (Z is VN)

Úplný popis závislosti zisku na kvalitě výrobku, jeho ceně a velikosti konkurence obsahuje soubor 12-ti pravidel, uvádějící velikost zisku pro všechny kombinace jazykových hodnot všech tří vstupních proměnných. Významná je skutečnost, ţe se nenumerický slovní fuzzy model chová (uvaţujeme-li jej jako černou skříňku) stejně jako konvenční model matematický – vstupní proměnné mohou mít tvar čísel a také výstupní hodnota můţe mít číselný tvar. Procedura, jíţ se vstupní číselné proměnné transformují do formy, kterou fuzzy model vyţaduje, se nazývá se fuzzifikace. Výstupem fuzzy modelu je sice fuzzy mnoţina - tu však lze v případě potřeby opět transformovat do formy obyčejného čísla procedurou defuzzifikace. Proces vyvození výstupní hodnoty fuzzy modelu na základě konkrétních vstupních hodnot probíhá s vyuţitím procedur fuzzy logiky. Vysvětlení teoretických principů procesu lze nalézt v doporučené literatuře [3]. 73


4


Samoučicí se neuronové modely

V rámci metod umělé inteligence hrají významnou roli neuronové sítě. Jsou to struktury, které jsou inspirovány svými biologickými vzory. Stejně jako biologické jsou i umělé neuronové sítě tvořeny mnoţinou perceptronů (modelů biologických neuronů) vzájemně propojených vazbami (obdoba neuronových vazeb synoptických). Jejich hlavním úkolem je simulovat a implementovat některé funkce lidského mozku, především schopnost adaptace a učení [5].

Obrázek 1: Schéma perceptronu

Schéma perceptronu je nakresleno na Obr.1. Vstupními vazbami jsou přiváděny vstupní signály xi a prahový signál Θ, výstupní vazba je reprezentována výstupním signálem z. Přenos perceptronu má tvar z

S

přičemţ argument (aktivační funkce neuronu) n

wi xi

,

i

1 ,..., n

i 1

je roven váţenému součtu vstupních signálů, sníţený o prahovou hodnotu Θ. Váhami wi jsou vybaveny všechny vazby, přičemţ wi <0,1>. Přenosová funkce S je obvykle sigmoidního typu 1

S 1

exp

Odezva perceptronu je pak dána vztahem n

z

S

wi xi i 1

74

Pokorný, Krišová


Propojení neuronů můţe být libovolné, v praxi však pouţíváme často tzv. sítě vícevrstvé, v nichţ jsou neurony uspořádány do několika vrstev nad sebou. První vrstva je pak vrstvou vstupní, poslední je vrstva výstupní. Mezilehlé vrstvy se pak nazývají vrstvy skryté. Výstup kaţdého neuronu předchozí vrstvy je přiveden jako vstup na všechny neurony vrstvy následující (Obr. 2).

Obrázek 2: Vícevrstvá neuronová síť.

Platí, ţe ke kaţdému reálnému spojitému zobrazení z m- rozměrného vstupního prostoru do n-rozměrného prostoru výstupního lze najít skryté vrstvy a hodnoty vah (i prahů) a tím tedy určitou síť tak, ţe zobrazení je realizováno touto sítí s libovolnou přesností. Lze tedy takovou umělou vícevrstvou neuronovou sítí realizovat abstraktní model soustavy s m- vstupy a n- výstupy, přičemţ nastavení vah je provedeno automaticky procedurou učení sítě s učitelem. Tím je tzv. tréninková mnoţina vstup/výstupních dat, naměřená na reálné modelované soustavě.

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

x 11 , x 21 , x 31 ,..., x n 1 ; y 1

x 12 , x 22 , x 32 ,..., x n 2 ; y 2 x 13 , x 23 , x 33 ,..., x n 3 ; y 3 . . 0

0

0

0

0

x 1K , x 2 K , x 3 K ,..., x nK ; y K

Obrázek 3: Tréninková datová mnoţina

75



Tréninková datová mnoţina s K vzory, naměřená na soustavě s n vstupy a jedním výstupem, je uvedena na Obr.3.

Obrázek 4: Schéma učení neuronové sítě

Nastavení parametrů sítě(vah wi a prahů Θ) je provedeno metodou učení s pouţitím gradientní optimalizační procedury, obvykle typu Back-Propagation (BP). Síti jsou postupně předkládány vzory vstupních hodnot a v kaţdém kroku je vypočítáván rozdíl (chybová funkce En ) mezi výstupem skutečným a poţadovaným (obsaţeným ve vzoru). Diference je zpětně šířena algoritmem BP, který upravuje v kaţdém kroku učení váhy a prahy sítě tak, aby v příštím kroku učení byla výsledná chyba sítě menší. Cílem adaptivní metody BP je tedy minimalizace chybové funkce En.

En

1 2

K 0

yi

*

yi

2

min

i 1

Schéma adaptivního učení je na Obr.4. V průběhu učení sítě konverguje hodnota chybové funkce En k nule. Vzory tréninkové datové mnoţiny jsou opakovaně předkládány tak dlouho, dokud chyba sítě nepodkročí minimální přijatelnou hodnotu. Jiným “stop-kriteriem” procesu učení můţe být uplynutí předepsaného maximálního počtu iteračních kroků učení (omezení časem učení). Poté je takto naučenou síť moţno pouţívat jako model soustavy k simulačním experimentům (model typu“černá skřínka“). Jestliţe k libovolnému zobrazení jiţ příslušnou síť (váhy) máme, můţeme k danému x najít (přibliţnou) hodnotu y (x) tak, ţe a)

na vstupy neuronů vstupní vrstvy přivedeme hodnoty prvků vektoru x. Výstupy neuronů vstupní vrstvy nabudou hodnot yi = xi, i = 1,…, m, a jsou přeneseny podél spojů s váhami, které označíme wji na vstupy všech k- neuronů první skryté vrstvy (j = 1,…,k) 76

Pokorný, Krišová b) c) d)


takto vzniklé hodnoty zpracují neurony první (skryté) vrstvy na své odezvy a postoupí je neuronům vyšší vrstvy jako jejich vstupy tato aktivita se šíří postupně výše aţ z výstupů neuronů výstupní vrstvy utvoříme vektor odezvy celé sítě y na vstupní vektor x.

Problematika pouţití neuronových sítí pro modelování soustav spočívá v první řadě v návrhu topologie sítě (počet skrytých vrstev neuronů a počet neuronů ve skrytých vrstvách), neboť neexistuje exaktní metoda pro jejich stanovení. Problém je řešen odhadem a experimentem. Dalším problémem je struktura tréninkové mnoţiny, která musí mít vhodný počet vzorů kvalitně změřených dat. Při jejich příliš vysokém počtu a vysokém počtu iteračních kroků učení sítě dochází ke stavu, kdy síť dokonale rozeznává stavy soustavy dané vzory, ztrácí však schopnost generalizace – tj. správného rozpoznání stavů soustavy nacházející se mimo tyto vzory (schopnost interpolace). Chyba sítě je v průběhu jejího pouţívání jako modelu soustavy sledována. Pokud začne trvale překračovat přijatelnou mez, znamená to, ţe soustava změnila své chování a síť je třeba aktuální nový stav soustavy znovu naučit (adaptovat). Proto je třeba trvale aktualizovat plovoucím způsobem tréninkovou mnoţinu – nový vzor je přidán a poslední vypuštěn. Vícevrstvé neuronové sítě tak lze pouţít v oblasti řešení problémů ekonomiky a managementu pro vytvoření modelu jakékoliv soustavy, u níţ musíme být schopni pouze měřit vstup/výstupní data.

5

Optimalizační genetické algoritmy

Objevy v oblasti genetiky vedly k úspěšnému pokusu o umělé napodobení biologických procesů, které jsou základem utváření charakteru jedince a mechanizmu dědění jeho vlastností v potomstvu tak, aby přeţívali pouze nejlepší (v jistém smyslu optimální) jedinci. Výsledkem jsou univerzální optimalizační genetické algoritmy, zaloţené na principech biologické evoluce a na mechanizmu přirozeného výběru. Jsou obecně určeny k vyhledávání nejlepšího (optimálního) řešení problému odpovídajícího extrému (obvykle minimu) jeho účelové optimalizační funkce [6]. Lze je tak pouţít v procesu rozhodování k vyhledání optimální varianty řešení (rozhodnutí). Základem pro operace genetického algoritmu je znakový řetězec, v němţ je řešený (optimalizovaný) problém zakódován – tzv. chromozom. Algoritmem je pak vyhledán chromozom, který reprezentuje svojí strukturou takové řešení problému, které reprezentuje extrém účelové optimalizační funkce a je tedy z jejího hlediska optimální. Obvykle jsou chromozomy tvořeny binárními slovy 77



ve formě řetězce nul a jedniček. Tak např. dekadická varianta hodnoty řešení v = 9 má v 5-ti bitovém binárním kódu tvar [ 0 0 1 0 1] Kaţdý chromozom má kromě své základní vlastnosti – zakódované varianty řešení – přiřazenu velikost své fitness funkce, která jej ohodnocuje z hlediska jeho blízkosti chromozomu optimálnímu. Chromozom s např. vyšší hodnotou své fitness funkce je optimálnímu řešení bliţší, neţ chromozom s hodnotou niţší. Genetický algoritmus pracuje s mnoţinou chromozomů, které tvoří populaci. Nad takovou populací jsou prováděny operace, které simulují biologický proces genetického výběru. Nazývají se operace kříţení a operace mutace. Jejich aplikací vznikají v populaci chromozomy nové. Jsou opět ohodnoceny a celá populace je podrobena operaci reprodukce. Operace reprodukce je proces, při němţ jsou vybrané chromozomy kopírovány do nové populace - podle velikosti jejich fitness hodnoty. Čím je její velikost vyšší, tím má chromozom větší pravděpodobnost přeţití, tj. přestupu do další generace chromozomů. Tím jsou "dobrá" řešení vybírána pro další reprodukci a "špatná" jsou eliminována. Proces kříţení umoţňuje rekombinaci částí vybraných párů chromozomů (rodiče) a vede ke vzniku páru nových chromozomů - potomků.. Tento proces je tvořen dvěma kroky. V prvním jsou vybrány náhodné páry dvou chromozomů a dělicí bod, ve druhém je realizován vlastní proces kříţení vzájemnou výměnou jejich částí. Proces kříţení je nakreslen na Obr. 5.

Obrázek 5: Operace kříţení

Obrázek 6: Operace mutace

Při operaci mutace je s určitou, obvykle velmi malou pravděpodobností, měněna hodnota genů chromozomu z 1 na 0 a opačně. Význam této operace je v tom, ţe zabraňuje ztrátě určité genetické informace obsaţené ve "špatných" chromozomech. Princip operace mutace je uveden na Obr. 6. Evoluční procedury genetického algoritmu pokračují iteračně generováním nových populací tak dlouho, dokud se v populaci nevyskytne chromozom (jedinec) s uspokojivě vysokou hodnotou své fitness funkce, který je označen jako nositel optimálního řešení úlohy, nebo hodnota fitness funkce nejlepšího 78

Pokorný, Krišová


jedince se po několik populací jiţ nemění. Sekvence kroků genetického algoritmu je tedy následující. 1. 2. 3. 4. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Definice optimalizační úlohy a tvaru účelové (fitness) funkce Rozhodnutí o způsobu kódování chromozomů Stanovení parametrů kříţení a mutace Stanovení způsobu výběru chromozomů do nové populace Vygenerování nulté (výchozí) populace chromozomů Výpočet hodnot fitness funkcí chromozomů populace Aplikace operací kříţení a mutace - vygenerování potomků Výpočet hodnot fitness funkcí chromozomů potomků Výběr chromozomů do nové populace Opakování procedury od bodu ad 4) Rozhodnutí o ukončení procedury GA

Základním problémem pouţití genetického algoritmu pro vyhledávání extrémů účelových funkcí je nebezpečí, ţe algoritmus nevyhledá globální, ale pouze lokální extrém funkce (pokud takový rovněţ existuje). Pro sníţení pravděpodobnosti takového stavu vyuţívají pokročilé (Advanced) genetické algoritmy rozšířených operací, jako je sexuální kříţení, stínová zóna nebo omezení doby existence jedince v populaci.

Závěr Úspěšné řešení rozhodovacích úloh je jedním ze základních procesů které jsou nerozlučně spjaty s postavením manaţera. Kvalita jeho rozhodování je závislá hlavně na jeho subjektivních znalostech, získaných zkušeností a dlouholetou praxí v oboru. Takové expertní znalosti jsou uloţeny v lidském mozku jako tzv. mentální modely. Nejsou to modely matematické, nýbrţ slovní, vyuţívajících velmi efektivně vágnosti slov a vět přirozeného jazyka, kterými jsou znalosti v mozku formalizovány. Snaha o počítačovou formalizaci takových jazykových modelů vede cestou počítačové reprezentace vágních pojmů s vyuţitím přístupů fuzzy mnoţinové matematiky a vytvoření takových algoritmů, které by operacemi nad počítačovými bázemi znalostí vyvozovaly kvalitní závěry odpovídajících závěrům experta (s vyuţitím přístupů fuzzy logiky). Intelektuální schopnosti lidského mozku jsou dále v oblasti nástrojů umělé inteligence reprezentovány umělými neuronovými sítěmi, které jsou schopny automaticky adaptovat svoje parametry a vytvořit tak model soustavy pomocí na ní naměřených vstup/výstupních dat. Biologické přírodní procesy přirozeného

79



výběru jsou rovněţ formalizovány genetickými algoritmy, schopnými nalezení optimálních řešení rozhodovacích problémů.

Literatura a prameny [1] MAŘÍK,V A KOL. Umělá inteligence,ACADEMIA Praha,2000, ISBN 80-2000502-1. [2] POKORNÝ, M. Modelování systémů v oblasti společenských věd, APSYS, MVSO, 2010. [3] NOVÁK, V. Základy fuzzy modelování, BEN Praha, 2000, ISBN 80-7300-0091. [4] POKORNÝ, M., LAVRINČÍK, J., DOSTÁL, J. Počítačová formalizace mentálních modelů metodami jazykového fuzzy modelování, EMI 3/2010, ISSN 18041299. [5] SINČÁK, P., ANDREJKOVÁ, G. Neurónové siete 1, 2, ALFA Košice, 1996, ISBN 80-88786-38-X. [6] GOLDBERG, D. E. Genetic Algorithms in Search, Optimization and Machine Learning, Addison-Wesley, 1989.

80

Pospíšil

Stav veřejných financí v České republice a jejich výhled ve světle společenské odpovědnosti

STAV VEŘEJNÝCH FINANCÍ V ČESKÉ REPUBLICE A JEJICH VÝHLED VE SVĚTLE SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI THE STATE OF PUBLIC FINANCES OF THE CZECH REPUBLIC AND THEIR PERSPECTIVE IN THE CONCEPTION OF SOCIAL RESPONSIBILITY

Richard Pospíšil Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]

Abstrakt: Hospodářství všech vyspělých ekonomik včetně České republiky prošlo v uplynulých letech hospodářským poklesem spojeným s růstem nezaměstnanosti a růstem veřejného zadluţení. Většina zemí včetně členských zemí eurozóny tak neplní maastrichtská kritéria pro přijetí jednotné měny. Reformy v oblasti veřejných financí a sniţování veřejného dluhu jsou tak nezbytností, jak dosud ukázaly případy Řecka a Irska. Státní rozpočet České republiky počítá pro rok 2011 s deficitem 135 mld. Kč a s veřejným dluhem ve výši 5,3 % HDP. Plánované sníţení na 3,0 % HDP a plnění maastrichtských kriterií je odhadováno na rok 2013. K jejich splnění je z hlediska společenské odpovědnosti nezbytné provést reformy v oblasti daní, spoření, pojištění i v oblasti zdravotnictví, školství a ostatních výdajových kapitol státního rozpočtu. Klíčová slova: veřejné finance, státní rozpočet, maastrichtská kritéria, centrální banka, daně

Abstract: In the past years economy of all developed countries, including the Czech Republic, went through an economic decline associated with growing unemployment and rising public debt. Most countries, including the members of the Eurozone, default the Maastricht criteria for adopting the Euro. As can be seen on the examples of Ireland and Greece, the reforms in the area of public finance and reducing the public debt are a necessity. The state budget of the Czech Republic expects the deficit of CZK 135 billion and public debt of 5,3 % of GDP in 2011. The scheduled reduction to 3,0 % of GDP and fulfilment of the Maastricht criteria is estimated to be implemented in 2013. To achieve the targets, from the point of view of CSR, it is essential to reform the following 81



areas - taxes, savings, social insurance and public health, education as well as other expenses of the state budget. Key words: public finances, state budget, the Maastricht criteria, central bank, taxes JEL Classification: H 10, M 14 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

Úvod Z důvodů hospodářsko - finanční turbulence v posledních dvou a půl letech prošly v podstatě všechny vyspělé ekonomiky světa velmi dramatickým vývojem a téměř všechny spadly na určitou dobu do hluboké recese. Došlo k nárůstu nedůvěry na finančních trzích a k růstu rizikových přiráţek při financování státních dluhů. Některé vlády ekonomik eurozóny prošly v podstatě řízeným bankrotem a byly nuceny poţádat o pomoc ostatní vlády Evropské unie. Navíc se zdá předpokládat, ţe tato situace a tento jev ještě zdaleka neskončily a podobným podpůrným zásahům budou muset být některé rozpočty vystaveny i v letošním roce. Právě pro tento účel byl vytvořen záchranný fond eurozóny, který je znám pod zkratkou EFSF (European Financial Stability Facility), a ten poskytne potřebným ekonomikám nutné finanční prostředky, které získá z prodeje dluhopisů, za něţ ručí eurozóna. EFSF má k dispozici 440 miliard eur a je součástí širší záchranné sítě v objemu 750 miliard eur (asi 18,5 bilionu Kč). Mimo podpůrné stabilizační zásahy do fiskální oblasti vybraných členských zemí eurozóny došlo i k do té doby k zásadním a průlomovým opatřením v měnové politice centrálních bank. Jak americký Fed, tak i Evropská centrální banka (ECB), přistoupily k nákupu dluhopisů emitovaných vládami, coţ byl do té doby nemyslitelný krok a zásadní prolomení tzv. finanční nezávislosti centrální banky. V evropských podmínkách ji pro ECB upravuje článek č. 101 odst. 1 SES (Smlouvy o zaloţení Evropských společenství), která byla v předloňském roce modifikována Lisabonskou smlouvou (Smlouvou o fungování Evropské unie). Jeho litera výslovně zakazuje orgánům EU, vládám členských států, regionálním vládám, veřejnoprávním institucím členských států a veřejným společnostem členských států přečerpávat bankovní účty či získávat úvěry 82

Pospíšil


jakéhokoliv druhu u Evropské centrální banky nebo u centrálních bank členských států. Podle článku č. 245a, odst. 3 Lisabonské smlouvy má ECB právní subjektivitu a pouze ona můţe povolovat vydávání eura. Je nezávislá při výkonu svých pravomocí a správě svých financí. Orgány, instituce a jiné subjekty EU, jakoţ i vlády členských států respektují tuto nezávislost a nebudou usilovat o ovlivňování ECB. Zdá se téměř jisté, ţe institut finanční nezávislosti ECB, jakkoliv směřoval k fiskální stabilitě vybraných členských zemí eurozóny, byl tímto porušen.

1

Situace v České republice

Začátek milénia byl v České republice provázen silným hospodářským růstem, který trval nepřetrţitě osm let, relativně nízkou inflací, stabilně nízkými úrokovými sazbami a kontinuálně se zhodnocující měnou. Česká měna byla v tomto období podle některých zdrojů nejvíce se zhodnocující měnou na světě a i dnes plní roli bezpečné měnové volby v rámci celého regionu. V uvedeném období česká koruna zhodnotila vůči americkému dolaru o více neţ 70 % a vůči euru o téměř 33 %. Pozitivní skutečností bylo navíc i to, ţe nízké úrokové sazby drţené centrální bankou nepřitahovaly spekulativní investory a ţe postupné pozvolné zhodnocování nominálního kurzu koruny působilo proti nadměrným očekáváním v podnikové sféře, a tím k niţší poptávce po úvěrech, a tedy k niţším tlakům na růst cen. To centrální bance umoţňovalo a ulehčovalo provádění obezřetné měnové politiky s nízkou inflací, tedy s plněním svého hlavního cíle, a současně s podporou hospodářského růstu. Jiţ od roku 2007 čelí vyspělé země výrazné finanční nestabilitě, která se v září 2008 v rozsáhlou systémovou celosvětovou finanční krizi a zasáhla i Českou republiku. Potíţe na trhu nadhodnocených nekrytých hypoték v USA se přelily do krize likvidity na mezibankovních trzích a z USA se dostaly i do Evropy. Z původní krize finanční se postupem času logicky stala šířeji projevovaná krize hospodářská a nabyla celosvětových rozměrů. Vlády se snaţily podpořit hospodářskou depresi nejrůznějšími poptávkovými stimuly, jako bylo v řadě zemí například šrotovné. Z koncepčnějšího hlediska docházelo například ke sniţování celkové úrovně zdanění a odvodů (např. i v České republice). To však vyvolalo a stále vyvolává tlak na státní rozpočet a na nekonečný boj s rozpočtovými deficity a státním dluhem. V rozpočtové oblasti se Česká republika zařadila mezi země, které nejsou schopny plnit maastrichtská kritéria v oblasti veřejných financí. Kritérium deficitu 83



státního rozpočtu bylo Českou republikou plněno aţ do roku 2002, avšak v roce 2003 došlo i přes silný hospodářský růst k neodůvodněnému enormnímu růstu deficitu na 6,0 % HDP. V následujících letech docházelo sice k postupnému sniţování deficitu, ale to jen díky přetrvávajícímu nominálnímu růstu HDP mezi 5 a 8 %. Také celková výše veřejného zadluţení vykazovala v průběhu let kontinuální zhoršování, i kdyţ jeho úroveň v poměru k HDP je stále pod hranicí 60 %, jak kogentně stanoví maastrichtská kritéria konvergence. Ještě v roce 1999 dosahovalo veřejné zadluţení České republiky jen 13,4 % HDP, během pěti let však vzrostlo na 28,0 %. V průběhu minulého přesáhlo 40 % a i další očekávaná dynamika růstu se jeví jako velmi nepříznivá (Zamrazilová, 2009). Po parlamentních volbách v České republice v roce 2010 došlo ke zřetelné změně směru v oblasti veřejných financí a k cílené konzistentní snaze o sníţení deficitu státního rozpočtu a zpomalení růstu státního dluhu. Státní rozpočet České republiky na rok 2011 je rozpočtován s plánovanými příjmy ve výši 1.044 mld. Kč a s plánovanými výdaji ve výši 1.179 mld. Kč. Plánovaný rozpočtový deficit 135 mld. Kč je tedy podstatně niţší neţ výsledný deficit za rok 2010, který nakonec činil 156 mld. Kč (a plánovaný deficit dokonce 162 mld. Kč). Saldo veřejných rozpočtů se tak snad podaří sníţit z aktuálních přibliţně 6,0 % HDP na – 5,3 % HDP. Přesto Česká republika v tomto bodě stále neplní maastrichtská kritéria konvergence, která je nezbytné splnit před vstupem do eurozóny, a která činí 3,0 % HDP. Optimistická očekávání naznačují, ţe uvedené kritérium by Česká republika mohla v ideálním případě splnit v roce 2013. Ani k tomuto datu a ani za této situace však česká vláda a ani Česká národní banka nepřijaly ţádný dobrovolný a ani závazný termín přijetí eura Českou republikou. Hlavní příčinou neutěšeného stavu veřejných financí u nás jsou tzv. mandatorní výdaje. Jde o ty výdajové poloţky, které je stát povinen zajišťovat příjemcům plateb dle zákona a vláda samotná nemůţe jejich výši nijak ovlivnit. Jsou to především sociální transfery, mezi něţ patří výplaty penzí, tzn. dávky důchodového pojištění, nemocenské dávky a státní sociální podpora. Mimo sociálních transferů se dále jedná o platby státu do všeobecného zdravotního pojištění, výdaje na dluhovou sluţbu, výplatu státních příspěvků ke stavebnímu spoření, penzijnímu připojištění atd. Další významnou poloţkou jsou tzv. quasi mandatorní výdaje, mezi něţ patří mzdy pracovníků rozpočtových a příspěvkových organizací. Skokový růst mandatorních výdajů v souvislosti s novými sociálními dávkami (např. porodné a rodičovský příspěvek), které byly schváleny před parlamentními volbami v roce 2006, katapultoval podíly mandatorních výdajů na hranici tří pětin výdajů rozpočtu. Pro vývoj posledních let je tak typické, ţe státu zbývá jen necelá pětina příjmů státního rozpočtu na financování rozvoje, protoţe dohromady podíl mandatorních a quasi 84

Pospíšil


mandatorních výdajů ve státním rozpočtu České republiky dosahuje kolem 80 % jeho příjmů.

2

Situace v České republice v roce 2011 a hlavní změny

Reforma veřejných financí se bude muset týkat všech příjmových i výdajových oblastí důchodové, sociální i daňové politiky a bude muset zahrnovat všechny aspekty i činnosti státu, nejen státní správu jako takovou, ale i oblast zdravotnictví, školství aj. Rok 2010 byl pro veřejné finance České republiky zcela zásadní. Ekonomická recese podle ekonomické teorie oficiálně skončila, neboť HDP rostl jiţ páté čtvrtletí po sobě. Zároveň je ale všem jasné, ţe nejlepší roky uţ máme za sebou. Pro rok 2011 se odhaduje růst 1 aţ 1,5 %, jde tedy o velmi slabou konjunkturu, jeden z ekonomicky nejslabších roků České republiky. Důvody se uvádí dva: úsporná opatření vlády na rok 2011 a zpomalení růstu v západní Evropě, především v Německu, kam směřuje třetina našeho vývozu. Nezaměstnanost zůstane stále vysoká, téměř jistě přes 9 % a jen tak se ji nepodaří sníţit. Empirické odhady ukazují, ţe k růstu zaměstnanosti dochází aţ při hospodářském růstu minimálně 2 % HDP (některé odhady dokonce hovoří o 3 %). Zároveň se lze téměř s jistotou spolehnout stále na nízkou inflaci, coţ jednak plyne z tvaru Phillipsovy křivky a jednak z dlouhodobě konzistentní obezřetné měnové politiky ČNB. Ta pro rok 2011 cíluje inflaci do 2 %. - Daně – velmi diskutovanou otázkou je sjednocení sazeb DPH na výši 19 %. Je nutné si však uvědomit, ţe DPH je mimo rozpočtovou funkci rovněţ nástrojem sociální politiky vlády, proto je dosud sníţená deseti procentní sazba DPH pouţívána pro potraviny, léky, sociální sluţby aj. Sjednocením DPH na 19 % vzrostou rozpočtové příjmy o 30 aţ 40 mld. Kč, přičemţ toto zvýšení by stát musel postiţeným sociálním skupinám kompenzovat zvláště určenými sociálními dávkami. Za rozpočtově neutrální se povaţuje sjednocení sazeb DPH na 16 %. Proti sjednocování sazeb DPH naopak mluví zkušenosti a praxe v EU, kdy jednu sazbu DPH má pouze Dánsko, a to 25 %. Navíc by sjednocení sazeb DPH u nás vyvolalo tlak na inflaci, na coţ by téměř zcela jistě musela reagovat ČNB úpravou svých sazeb. Inkaso DPH představovalo v roce 2010 rozpočtový příjem 188 mld. Kč. V oblasti sociálního a zdravotního pojištění platí i pro rok 2011 stropy ve výši šestinásobku průměrné mzdy a neplánuje se jejich posun. Vzhledem k růstu průměrné mzdy jsou opět o něco vyšší, neţ byly pro rok 2010 (pro rok 2011 bude činit přesně 1 781 280 Kč). 85



- Spoření - o sníţení státní podpory se diskutovalo dlouhé měsíce a výsledné úpravy přinesly 50 % daň na státní podporu za rok 2010, která se vztahuje na všechny smlouvy bez rozdílu v zaloţení. Od ledna 2011 bude státní podpora činit maximálně 10 % z 20.000 Kč, tedy aţ 2000 Kč za rok. Výnosy z úroků budou zdaněny 15 % daní. Přes sníţení státní podpory v absolutních číslech, má stavební spoření v Česku v porovnání s Evropou stále co nabídnout. V sousedním Rakousku je podpora pro rok 2011 více neţ poloviční (36 eur), na Slovensku zhruba tří čtvrtinová (66 eur). Zhodnocení bude stále vyšší neţ na většině spořících účtů a termínovaných vkladů (Knebl, 2011). - Důchody – oblast důchodů prošla a prochází v České republice nejen ekonomickým, ale i politickým posunem. Neudrţitelnost důchodového systému je sice fakt známý jiţ řadu let - česká populace stárne a deficit roste (důchodový systém generoval k polovině roku 2010 20 mld. deficit, počet lidí v produktivním věku klesá). Současná vláda má však největší šanci za posledních deset let reformu provést. Jak přesně bude reforma provedena, není ještě zřejmé. Plánuje se 3 % aţ 5 % odvodů na sociální pojištění vyvézt do soukromých fondů a zmíněný výpadek financovat zvýšeným výběrem jednotné sazby DPH. Pro pojištěnce nad 40 let by bylo takovéto spolufinancování v soukromém penzijním fondu povinné, pro mladší by bylo dobrovolné. Současně se od určitého data plánuje sjednocení věku odchodu do starobního důchodu na 67 let (v roce 2035), výhledově v roce 2075 (kdy by měla reforma skončit) aţ na 72 let. Konkrétní podoba důchodové reformy je však stále nejasná a mění se. Současná vláda má však největší šanci za posledních deset let reformu provést. - Zdravotnictví a školství – zdravotnictví a školství jsou další oblasti veřejných výdajů, které nutně a co nejdříve potřebují zásadní strukturální reformy. Vláda zvolená v uplynulém roce oproti předvolebním slibům upustila od zavedení školného na vysokých školách i od zavedení určité formy zápisného při postupu do vyššího ročníku. I oblast školství je dlouhodobě výrazně podfinancovaná a reformy příjmů i výdajů nutně potřebuje. Vláda, potaţmo Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy se tak v této oblasti soustřeďují spíše na rozpočtově neutrální projekt například státních maturit nebo budoucnosti soukromých vysokých škol. Oblast zdravotnictví prochází daleko dramatičtějším vývojem. V současnosti plánovaný odchod lékařů k 1.3. tr. zřejmě akceleruje hlubokou reformu zdravotnictví – od nové struktury nemocnic a poskytovatelů zdravotní péče, přes nesnadné stanovení léčebných standardů přes novou úhradovou vyhlášku a novou lékovou politiku. 86

Pospíšil


Závěr Problematika veřejných financí, především jejich předluţenosti nebyla dlouhou dobu dostatečně diskutována. I proto se systém veřejných financí dostal v současnosti do značných obtíţí a hospodářská a finanční krize tento problém jen ještě více akcelerovala. Tato problematika by měla být urychleně řešena, a to nejen kvůli veřejným financím samotným, ale i v souvislosti s kogentně danými maastrichtskými kritérii, přičemţ právě kritérium dlouhodobé udrţitelnosti veřejných financí Česká publika neplní. Pro reformu veřejných financí je však nezbytné najít politickou shodu, coţ však můţe být vzhledem ke krátkému volebnímu mandátu obtíţné. Zdá se však, ţe potřebu větší či menší reformy veřejných financí a její časovou naléhavost si u nás uvědomuje většina relevantních politických stran. Tato reforma však nemůţe být samojediná a musí být zasazena do širší koncepce reformy hospodářského ţivota u nás s dosahem do reformy veřejné správy obecně, do zdravotnictví, školství apod. (Pospíšil, 2010). Reforma veřejných financí se bude muset týkat nejen státního rozpočtu, ale všech úrovní veřejných rozpočtů u nás, tedy i rozpočtů územních samosprávných celků, měst a obcí. A bude se muset týkat jak příjmových, tak i výdajových sloţek rozpočtů s tím, ţe v nejbliţší době není reálné moţné sníţení daní očekávat. Naopak zřejmě dojde ke sjednocení a tedy celkovému růstu DPH. Oproti dřívějším očekáváním ale nedojde pro rok 2011 k růstu spotřebních daní, k zavedení velmi diskutovaného druhého pásma daně z příjmů fyzických osob, ke zvýšení daně z příjmů právnických osob, ke zvýšení majetkových daní (například daně z nemovitosti apod. A to vše na pozadí plánovaného sníţení sociálních dávek, provozních i mzdových výdajů státu, zavedení školného, zdravotnických poplatků a vůbec racionalizace výdajové koncepce rozpočtů.

Literatura a prameny:

[1] KNEBL, T.: Rok 2011 bude pro Českou republiku jedním z ekonomicky nejslabších v historii, Tisková zpráva, Rentia, 3.1.2011. [2] POSPÍŠil, R.: Stav veřejných financí a struktura státního rozpočtu České republiky z pohledu výběru daní, Workshop k daňové problematic, Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2010, S. 63-71, ISBN 978-8087240-17-5. 87



[3] ZAMRAZILOVÁ, E.: Čas dluhů, Bankovnictví, 22. 1. 2009, s. 1, ISSN 12124273. [4] Ročenky Hospodářských novin 1999 – 2010. [5] Zákon č. 433/2010 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2011.

88

Široký

Můţe ulehčit Small Business Act podnikání malým a středním firmám?

MŮŢE ULEHČIT SMALL BUSINESS ACT PODNIKÁNÍ MALÝM A STŘEDNÍM FIRMÁM? CAN THE SMALL BUSINESS ACT RELIEVE THE ENTREPRENEURSHIP OF SMALL AND MEDIUM COMPANIES?

Jan Široký Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]

Abstrakt: Malé a střední podniky (SME) mají v ekonomice specifické postavení. V Evropské unii působí (2010) okolo 20 mil. SME, coţ je 99 % všech podniků, SME rovněţ zaměstnávají okolo 2/3 všech pracovníků. Především z těchto důvodů jak Evropská komise, tak i členské státy kladou problematice SME vysokou pozornost. V roce 2008 zveřejnila Evropská komise dokument „Small Business Act“, který má usnadnit podnikání SME. Příspěvek analyzuje uvedený dokument i podporu SME ze strany České republiky. Klíčová slova: malé a střední podniky (SME), Evropská unie, Small Business Act

Abstract: Small and medium enterprises (SME) have a specific position in economics. In the European Union there operate (2010) about 20 millions of SMEs, which is 99% of all enterprises. SMEs also employ around two thirds of all workers. Mainly for these reasons, both the European Commission and the Member States pay much attention to the SME issue. In 2008, the European Commission presented the Small Business Act to facilitate SME business. The paper analyses the above mentioned document and also the SME supported by the Czech Republic. Key words: Small and Medium Enterprises (SME), European Union, Small Business Act JEL Classification: L 23, K 23, D 32 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu 89



Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

Úvod V Evropské unii se přiřazuje malým a středním podnikům (SME) významná jak sociálně-ekonomická, tak i politická role. Tento význam vyplývá jednak z důvodů velkého mnoţství SME, jednak i jejich nezastupitelné úlohy při tvorbě pracovních míst (zvyšování zaměstnanosti), sociální stabilitě a integraci a dynamiky inovací. V Evropské unii v současnosti působí okolo 20 mil. SME, coţ představuje 99 % všech podniků1. SME jsou z tohoto pohledu hlavním faktorem hospodářského růstu. Evropská komise se ve své snaze pomoci SME zaměřuje především na stimulaci podnikatelských aktivit a kultivaci podnikatelského prostředí SME. Cílem politiky směřované k SME je napomoci těmto podnikům k plné realizaci svého potenciálu ve znalostní ekonomice. Příspěvek analyzuje hlavní směry pomoci SME jak ze strany EU, tak České republiky. Vyuţívá metody analýzy, komparace, studia legislativních pramenů a syntézy.

1

Specifické postavení SME

Evropská komise ve svých materiálech definuje podnik jako organizační jednotku, která uskutečňuje ekonomickou činnost, přičemţ nezáleţí na právní formě podnikání2. Pro klasifikaci SME byla pouţita následující kritéria: (1) střední podniky tvoří organizační jednotky, jejichţ počty zaměstnanců jsou v intervalu 50 - 250 osob a jejich roční obrat nepřekračuje 50 mil. EUR (popř. celková hodnota majetku nepřesahuje 43 mil. EUR); (2) malé podniky jsou organizační jednotky s méně neţ 50 zaměstnanými osobami a současně s obratem (či celkovou bilanční hodnotou majetku) nejvýše 10 mil. EUR; (3) mikropodniky jsou tvořeny organizačními jednotkami s méně neţ 10 zaměstnanci a ročním obratem (či celkovou bilanční hodnotou majetku) maximálně 2 mil. EUR.

1 2

Zdroj: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_cs.htm [čerpáno 30. 11. 2010]. Zevrubněji VODÁČEK, VODÁČKOVÁ (2004), s. 14.

90

Široký


Pro čerpání některých zvýhodnění SME se také vyuţívá členění podle charakteru majetkových vztahů mezi podniky na: (1) autonomní SME („autonomous enterprises“); (2) partnerské SME („partner enterprises“); (3) připojené SME („linked enterprises“). Toto třídění je důleţité pro rozdílný přístup k moţnosti vyuţívání finančních prostředků určených k podpoře SME, kdy např. organizační jednotky s více neţ 25% propojením majetku či hlasovacích práv s jinou organizací (která nesplňuje definici SME) se nepovaţují za SME3. Při hodnocení úlohy a významu SME nelze opominout také jejich nevýhody. Trţní ekonomika tak bude vţdy konglomerátem velkých podniků včetně nadnárodních firem blíţících se svým charakterem monopolů a SME. Klíčovým předpokladem konkurenceschopnosti jakkoliv velkého podniku tak jsou především manaţerské schopnosti a zkušenosti.

2

Politika Evropské unie vůči SME

Obrovský počet organizačních jednotek, jejich celkový obrat v ekonomice a zaměstnávání cca 2/3 všech pracovníků4 předurčují SME vysokou pozornost ze strany Evropské komise a orgánů Evropské unie jako celku, coţ se projevuje i v písemných materiálech a legislativě Evropských společenství. V roce 2000 byla tehdejšími členskými státy (EU-15) přijata „Evropská charta pro malé podniky5“ (dále jen „Evropská charta“) a členské státy musely kaţdoročně předkládat zprávu o plnění této Evropské charty. Text Evropské charty spatřoval důleţitost SME zejména v oblastech: (1) nezastupitelnosti SME v zajišťování a růstu (příp. udrţení) zaměstnanosti; (2) inovačních procesů, zejména inovací niţších řádů; (3) přispívání ke konkurenceschopnosti Evropských společenství v celosvětovém měřítku; (4) sociální úlohy společenské integrace obyvatel Evropských společenství.

3 4 5

Materiál COM(2003)1422 final. Zdroj: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_cs.htm [čerpáno 30. 11. 2010]. Materiál COM(2000)91 final - The Charter for Small Enterprises.

91



V současnosti (2010) se Evropská komise zaměřuje především na vytváření všeobecného rámce politik ovlivňujících podnikání SME ve všech státech Evropské unie jako celku a snaţí se ovlivňovat mechanismy, prostřednictvím nichţ lze SME poskytnout podporu na zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Všechny aktivity politiky Evropské unie vůči SME spadají pod jednotný rámec, kterým je iniciativa pro podporu konkurenceschopnosti SME - „Small Business Act“. Tuto aktivitu se zavázaly všechny členské státy Evropské unie zavádět do praxe svých zemí za pomocí (a ve vzájemné spolupráci a součinnosti) s Evropskou komisí. Evropská komise také zřídila „Evropský portál pro SME6“, který má za cíl poskytovat snadný přístup k informačním zdrojům o všech politikách a iniciativách Evropské unie, jeţ jsou zaměřeny na SME. V současnosti7 má „Evropský portál pro SME“ 11 sekcí (odkazů na problematiku): (1) Finanční podpora pro SME; (2) Odvětvové politiky Evropské unie; (3) Podpůrné sluţby po celé Evropě; (4) Pomoc on-line; (5) Vydejte se za hranice; (6) Zástupce SME v Evropské unii; (7) Evropská politika SME; (8) SME a inovace; (9) Podpora podnikání; (10) Evropský vnitřní trh a (11) Zvýšení konkurenceschopnosti SME. Ulehčení podnikání nejen v rámci SME je také prohlubováno existencí Evropského obchodního rejstříku (EBR; „European Business Register“), který poskytuje snadný přístup k údajům o společnostech obchodního práva v Evropské unii, evropskými normalizačními orgány (CEN; „Comité Europeén de Normalisation“, CENELEC; „Comité Europeén de Normalisation Electrotechnique“ a ETSI; „European Telecommunications Standards Institute“), databázi TRIS (kaţdý členský stát musí oznámit návrh nového technologického předpisu dřív, neţ ho schválí národní legislativou8), Evropským patentovým úřadem (EPO; „European Patent Organization“) a Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM; „Office for Harmonization in the Internal Market“). Mantinely pro podnikání v Evropské unii jsou rovněţ dány účetními a daňovými předpisy Evropských společenství, vytvářením jednotné úpravy společností obchodního práva (např. Evropská akciová společnost) a v neposlední řadě sjednocujícími procesními pravidly pro zadávání veřejných zakázek.

6 7 8

http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/index_en.htm. Ke dni 30. 11. 2010. Viz Směrnice Rady 98/34/EEC.

92

Široký

3


Politika Evropské unie vůči SME

V roce 2008 zveřejnila Evropská komise dokument „Small Business Act“ (dále jen „SBA“), který je povaţován za vrchol snaţení Evropské komise při podpoře konkurenceschopnosti SME. Obsahem SBA je komplex legislativních opatření, politických závazků a praktických opatření potřebných pro rozvoj SME, ulehčení byrokratické zátěţe, přístupu k finančním prostředkům a podnícení rozvoje inovací. SBA má tři organické části a přílohu9: (1) Preambule (úvod): Čas na průlom v politice Evropské unie pro SME (2) Politika pro SME: Akt o drobném podnikání pro Evropu (3) Konkrétní politická opatření, realizace SBA a jeho správa (4) Příloha: Výměna osvědčených postupů v politice pro SME. V Úvodu má SBA spíše deklarační charakter, ve kterém se mj. konstatuje snaha učinit z Evropské unie prostředí světové úrovně pro malé a střední podniky a přesvědčení o jejich příspěvku k silnější Evropské unii, která bude díky SME schopna odolávat nejistotě, kterou dnešní globalizovaný svět přináší. Text uvádí, ţe Evropská unie pevně zakotvila potřeby SME v jádru Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost, zejména od roku 2005 s vyuţitím přístupu zaloţeného na partnerství, který dosáhl hmatatelných výsledků. V další úvodní části dokumentu SBA Evropská komise uvádí významné zesílení zaměření na SME v hlavních programech podpory Evropské unie na období 2007-2013, kdy členské státy podstatně zlepšily podnikatelské prostředí pro SME, přičemţ čerpaly inspiraci z osvědčených postupů vyměňovaných v rámci „Evropské charty pro malé a střední podniky“ (z roku 2000), a prováděly závěry jarního zasedání Evropské rady v roce 2006, zejména: (1) zaváděním centrálních kontaktních míst pro registraci podniků; (2) omezováním času a nákladů nutných k zahájení podnikání. Kromě toho má politika Evropské unie pro lepší právní předpisy zásadní význam pro SME, které budou vyuţívat modernizaci a zjednodušení stávajících právních předpisů Evropských společenství. Tyto úpravy mají do roku 2012 sníţit administrativní zátěţ vyplývající z právních předpisů EU o 25 procent.

9

Celý text „Small Business Act“ lze nalézt např. na http://www. businessinfo.cz/cz/clanek/podnikatelske-prostredi/small-business-act-pro-evropu/ [30. 11. 2010].

93



Východiskem SBA je idea, ţe dosaţení lepších moţných podmínek pro existenci SME je, mj. společenské uznání podnikatelů, přičemţ obecné ovzduší ve společnosti má motivovat jednotlivce k tomu, aby moţnost zahájení vlastního podnikání povaţoval za atraktivní. Je potřeba uznat, ţe SME velmi významným způsobem přispívají k růstu zaměstnanosti a k hospodářské prosperitě. SBA se tedy snaţí zlepšit obecný přístup politiky Evropské unie k podnikání, vychází z dosaţených a zamýšlených výsledků politiky Evropské komise a členských států a vytváří nové politické mantinely, které integruje stávající nástroje politiky podnikání respektující zásady subsidiarity a proporcionality. SBA zdůrazňuje politickou vůli uznat nezastupitelnou úlohu SME v ekonomice Evropské unie a poprvé zavést komplexní politický rámec pro členské státy prostřednictvím zveřejněných zásad. SBA vytyčuje soubor 10 zásad platných pro přípravu a provádění politik vůči SME na úrovni jednak Evropské unie, jednak členských států. Tyto zásady jsou podle SBA nezbytné pro zajištění vytvoření rovných podmínek pro SME, zlepšení právního a správního prostředí v Evropské unii a stimulace SME: (1) vytvořit prostředí, ve kterém budou podnikatelé a rodinné podniky moci prosperovat a podnikání bude odměňováno; (2) zajistit, aby poctiví podnikatelé, kteří čelili úpadku, dostali rychle druhou šanci; (3) navrhnout pravidla v duchu hesla „Zelenou malým a středním podnikům“; (4) přimět orgány státní správy, aby reagovaly na potřeby SME; (5) přizpůsobit nástroje veřejné politiky potřebám SME, usnadnit účast SME na veřejných zakázkách a lépe vyuţívat moţnosti vládní podpory pro SME; (6) usnadnit přístup SME k financování, kultivovat právní a podnikatelské prostředí podporující včasné úhrady v obchodních transakcích; (7) pomoci SME více vyuţívat z moţných příleţitostí, které nabízí jednotný trh; (8) podporovat zvyšování kvalifikace v SME a všechny formy inovací; (9) umoţnit SME, aby výzvy ochrany ţivotního prostředí přeměnily na příleţitosti; (10) povzbuzovat a podporovat SME při vyuţívání výhod růstu trhů.

94

Široký


Prosazování uvedených deseti zásad SME do praxe mají napomoci nové legislativní dokumenty, jeţ mají být přijaty. Soubor nových legislativních návrhů obsahuje: (1) Nařízení o všeobecné blokové výjimce pro státní podpory (GBER; „General Block Exemption Regulation on State Aids“), které má z povinnosti předchozího oznamování kategorie státní podpory vyjmout dotace, jeţ spadají do působnosti stávajících nařízení v oblasti podpory SME a týkají se odborné přípravy, zaměstnanosti, výzkumu a vývoje a regionální podpory; text má rovněţ zjednodušit a harmonizovat stávající pravidla pro SME a také míru investičních pobídek pro SME); (2) Nařízení, které stanoví statut soukromé společnosti, kterou by bylo moţné zaloţit a provozovat podle stejných jednotných zásad ve všech členských státech Evropské unie a jeţ by mohla vyuţívat všech stávajících směrnic o zdanění právnických osob; (3) Směrnici o sníţených sazbách daně z přidané hodnoty, jenţ umoţní na základě dobrovolnosti členským státům moţnost uplatnit sníţené sazby daně z přidané hodnoty hlavně na místně dodávané sluţby, které poskytují zejména SME10; (4) další zjednodušení a harmonizaci stávajících pravidel pro fakturaci daně z přidané hodnoty za účelem zmírnění zátěţe SME; (5) změna Směrnice Rady 2000/35/EC o opoţděných platbách, která má zajistit, aby SME dostávaly za veškeré obchodní transakce zaplaceno v dohodnutém termínu; (6) soubor nových politických opatření, která budou výše uvedených deset zásad provádět podle potřeb SME na úrovni Evropské unie i jednotlivých členských států. V další části se SBA věnuje konkrétním krokům vedoucím k naplnění stanovených deseti zásad ke zvýšení konkurenceschopnosti SME. Text SBA rovněţ konstatuje, ţe systém vzdělávání a zvláště školní osnovy se dostatečně nezaměřují na podnikání a neposkytují základní dovednosti, které podnikatelé potřebují. Dalším argumentem pro podporu SME je skutečnost, ţe v příštích deseti letech odejde podle odhadů do starobního důchodu 6 milionů vlastníků SME, coţ můţe vést kvůli potíţím s převodem podniků a nedostatečnému ocenění tradiční úlohy rodinného podniku k jejich zániku. Větší počet převodů podniků by měl na evropské hospodářství okamţitý kladný dopad: úspěšný převod podniků 10

Tento úkol byl částečně splněn Směrnicí Rady 2009/47/EC ze dne 5. května 2009.

95



zachovává v průměru více pracovních míst, neţ vytvářejí nové začínající podniky. Převod podniku by tedy měl získat stejnou podporu jako zřizování nového podniku. Uznání zvláštní úlohy SME, zvláště rodinných podniků, jejich typicky místního základu, sociálně odpovědných postojů a schopnosti kombinovat tradici s inovacemi podtrhuje význam zjednodušení převodu podniků a s nimi spojených dovedností. SBA by měl být plně začleněn do strategie pro růst a zaměstnanost, aby bylo zajištěno jeho účinné provádění a byla umoţněna pravidelná aktualizace jeho výsledků. Evropská komise zhodnotí pokrok v zavádění SBA a bude od počátku roku 2008 pravidelně poskytovat informace v rámci strategie pro růst a zaměstnanost, coţ umoţní Evropské radě přezkoumat pokrok, kterého bylo dosaţeno v oblasti politiky pro SME, jak na úrovni Evropské komise, tak i členských států, a učinit nezbytné závěry.

4

Podpora SME prostřednictvím daně z přidané hodnoty

V současnosti (2010) základní legislativní předpis Evropských společenství k dani z přidané hodnoty (DPH), tj. Směrnice Rady 2006/112/EC ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice) ve své preambuli přímo uvádí nutnost nezbytné snahy o ulehčení administrativních a statistických formalit pro podniky, zejména SME. Podle Směrnice by členské státy měly mít moţnost nadále uplatňovat své zvláštní reţimy pro malé podniky v souladu se společnými ustanoveními a s výhledem uţší harmonizace. Nejviditelnějším opatřením z této oblasti je moţnost členských států osvobozovat od registrační povinnosti SME podle kritéria limitního obratu. Na základě Hlavy XII („Zvláštní reţimy“) Směrnice mohou členské státy, které k 17. 5. 1977 poskytovaly osvobození od daně osobám povinným k dani, jejichţ roční obrat byl menší neţ ekvivalent 5000 ECU v národní měně při směnném kursu platném k uvedenému dni, toto osvobození od daně zvýšit aţ na 5000 EUR. Podle článku 287 Směrnice členské státy, jeţ přistoupily k Evropským společenstvím po 1. 1. 1978, mohou poskytnout osvobození od daně osobám, jejichţ roční obrat je nejvýše roven stanovenému ekvivalentu v národní měně při kursu platném ke dni jejich přistoupení. Další podpora z přidané hodnoty. dle textu Směrnice zavedení úlevy ze

SME v rámci DPH je umoţnění pouţívání sníţené sazby daně Za účelem řešení problému nezaměstnanosti by se měla dát členským státům, které si to přejí, moţnost vyzkoušet sazby DPH pro sluţby s vysokým podílem lidské práce 96

Široký


a zkoumat dopad tohoto opatření na vytváření pracovních míst 11. Tato úleva pravděpodobně také sníţí motivaci dotčených podniků zapojit se do šedé ekonomiky nebo v ní zůstat. Tyto sluţby, které byly původně uvedeny v článku 106 Směrnice, musí splňovat podmínky: (1) zahrnovat vysoký podíl lidské práce; (2) být poskytovány z velké části přímo konečným spotřebitelům; (3) být především místní povahy a nebýt s to narušovat hospodářskou soutěţ. Kromě toho musí existovat úzká vazba mezi sníţením cen v důsledku sníţení sazby a předvídatelným zvýšením poptávky a zaměstnanosti. Uplatňování sníţené sazby nesmí být na újmu řádnému fungování vnitřního trhu.

5

Podpora SME v České republice

I v České republice vytvářejí SME zdravé podnikatelské prostředí, zvyšují dynamiku trhu, mají schopnost absorbovat podstatnou část pracovních sil uvolňovaných z velkých korporací a jsou stabilizujícím prvkem ekonomiky. Podle Českého statistického úřadu vykazovalo podnikatelskou činnost k 31. 12. 2008 v České republice celkem 1 037 255 právnických a fyzických osob, z toho bylo 1 035 521 SME12. Podíl SME na celkovém počtu aktivních podnikatelských subjektů v České republice v roce 2008 byl 99,83 procent. SME se v rozhodující míře podílejí na tvorbě pracovních příleţitostí a jsou faktorem sociální stability a hospodářského rozvoje. V České republice se SME podílejí 61,52 % na zaměstnanosti a 54,57 % na účetní přidané hodnotě13. Definice SME je převzata z legislativy Evropských společenství. V České republice existuje od roku 2002 zákon o podpoře SME (zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání14, dále jen „zákon“). 11

Směrnice Rady 2009/47/EC ze dne 5. května 2009 rozšířila moţnost uplatňování sníţené sazby i na restaurační a cateringové sluţby a za určitých podmínek je moţné uplatňovat sníţenou sazbu DPH i na dětské ošacení, dětskou obuv a bydlení a dodání knih. Seznam dodání zboţí a poskytnutí sluţeb, která mohou být předmětem sníţené sazby, obsahuje v současnosti příloha III. Směrnice (původní příloha IV. byla zrušena a začleněna do přílohy III.) 12 Pramen: Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce 2008. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2009, s. 2 (celkem 47 stran). 13 Dtto, s. 3. 14 V současnosti (k datu odevzdání rukopisu publikace) ve znění zákona č. 690/2004 Sb.

97



Zákon stanoví zásady pro poskytování podpory při zahájení podnikání, jakoţ i při upevňování ekonomického postavení SME. Zákon definuje oblasti podpory SME na: (1) projekty zaměřené na investice; (2) výchovu a vzdělávání ve vzdělávacích programech středních škol ukončených výučním listem; (3) zvyšování odbornosti dospělých; (4) hospodářské a technické poradenství; (5) projekty sdruţení pro rozvoj SME a k posílení jejich postavení na trhu; (6) získávání informací o podnikání; (7) projekty výzkumu a vývoje, jejichţ výsledky SME vyuţívají; (8) projekty v regionech se soustředěnou podporou státu a v ostatních regionech, jejichţ podporování státem je ţádoucí z jiných důvodů; (9) vytváření nových pracovních míst; (10) navazování kontaktů a spolupráce se zahraničními partnery a účast na vnitrostátních i zahraničních výstavách a veletrzích; (11) zavedení systémů zajišťujících zvýšení kvality produkce a řízení podniků a vyuţití sluţeb podporujících zvýšení konkurenceschopnosti; (12) projekty zaměřené na investice spojené s ochranou ţivotního prostředí, poskytování technických informací a poradenských sluţeb nebo vybraných provozních nákladů určených na činnosti spojené s ochranou ţivotního prostředí.

Závěr SME mají nezastupitelnou roli ve struktuře podniků. Jak Evropská unie, tak samotná Česká republiky si je vědoma důleţitosti SME a některých jejích specifik. Jedním z hlavních dokumentů v rámci rozvoje SME v České republice je „Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 - 2013“ (dále jen „Koncepce“), kterou zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu15. Konkrétní realizace Koncepce je zajišťována: (1) opatřeními prováděnými v kompetenci příslušných ministerstev; (2) vyhlašováním programů podpory SME schválených vládou na základě zákona č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání, ve znění pozdějších předpisů; 15

Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 - 2013. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2006, 16 s.

98

Široký


(3) v oblasti přímých podpor podnikatelů vyuţitím prostředků strukturálních fondů při respektování pravidel přípustné intenzity veřejné podpory a alokace prostředků z rozpočtů Evropské unie a regionálních priorit stanovených kraji; (4) grantovými schématy a programy vyhlášenými kraji v rámci regionálních operačních programů. V období 2007 - 2013 bude na převáţnou část území České republiky zajištěna dostupnost podpory SME prostřednictvím Operačního programu „Podnikání a inovace 2007 - 2013 (OPPI)16“ a jinými operačními programy, pro které jsou vyuţity prostředky strukturálních fondů Evropské unie. V OPPI jsou podpory zaměřeny na vznik a rozvoj SME, inovace, inovační technologie, poradenství pro SME a jejich konkurenceschopnost.

Literatura a prameny [1] [2] [3] [4]

http://ec.europa.eu/enterprice/policies/sme/index_cs.htm. http://www.businessinfo.cz. http://www.mpo.cz. JACKSON, P. M., BROWN, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-09-2. [5] MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVE, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha. Management Press, 1994. ISBN 80-85603-76-4. [6] NERUDOVÁ, D., BOHUŠOVÁ, H., SVOBODA, P., ŠIROKÝ, J. Harmonizace účetních standardů pro malé a střední podniky. Praha: Wolters Kluwer, 2009. ISBN 978-80-7357-500-7. [7] Směrnice Rady 2006/112/EC ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve znění Směrnice Rady 2009/47/EC. [8] ŠIROKÝ, J. a kol. Daňové teorie. S praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-005-8. [9] VODÁČEK, L., VODÁČKOVÁ, O. Malé a střední podniky: konkurence a aliance v Evropské unii. Praha: Management Press, 2004. ISBN 80-7261-099-6. [10] Zelená kniha výzkumu, vývoje a inovací v České republice. Praha: Akademie věd ČR, 2008. ISBN neuvedeno.

16

Dostupný na http://www. mpo.cz/dokument12175.htlm.

99



VYBRANÉ ASPEKTY CSR V PODMÍNKÁCH EVROPSKÉ UNIE SELECTED ASPECTS OF CSR IN THE EUROPEAN UNION

Ivana Valentová Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]

Abstrakt: Příspěvek se zabývá vybranými aspekty společenské odpovědnosti firem v rámci EU, zejména v návaznosti na tvorbu Jednotného vnitřního trhu se zaměřením na volný pohyb kapitálu a chování přímých investorů. V další části článku je řešen význam vědy a výzkumu v EU a moţnosti jeho financování, které se také zprostředkovaně týká firem, potaţmo CSR. Klíčová slova: společenská odpovědnost firem (CSR), Evropská Unie (Unie, EU), Jednotný vnitřní trh (JVT), stakeholders, přímé investice, financování vědy a výzkumu

Abstract: The paper deals with selected aspects of corporate social responsibility within the European Union, especially in relation to the establishment of EU Single Market, focused on free movement of capital and behaviour of direct stakeholders. The paper also discusses the significance of research and development in the EU and the ways of R&D funding, in which companies, in terms of their corporate social responsibility, are involved. Key words: corporate social responsibility (CSR), European Union (EU), Single market, stakeholders, direct investment, R&D funding JEL Classification: M 14 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

100

Valentová

Vybrané aspekty CSR v podmínkách Evropské Unie

Úvod Společenská odpovědnost firem je v podstatě koncepce, podle které se firmy rozhodnou dobrovolně přispět k lepší společnosti a čistšímu ţivotní prostředí.1 Odpovědné etické chování lze spojovat s jedincem, jako další stupeň pak můţe být vnímáno odpovědné chování organizací, jejichţ cílem by neměla být pouhá maximalizace zisku, ale i např. zlepšování kvality ţivota. Dopady CSR jsou jasně zřetelné v konkurenceschopnosti firem a vazbách na jejich stakeholders2. Společenskou odpovědnost lze vnímat i v rovině států, které prostřednictvím nejen legislativních kroků vytváří normy a prostředí pro ţivot lidí i podnikatelské subjekty, ale i v rovině EU, jejímţ cílem je „podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel“3. Cílem příspěvku je posoudit vybrané aspekty aplikování CSR na úrovni EU. Pro účely stati byly pouţity metody komparace, studium legislativních pramenů a metoda dedukce.

1

Tři pilíře CSR

CSR lze popsat jako změnu v myšlení vrcholového vedení firmy směrem k odpovědnému vnímání dopadů činnosti firmy na stát, potaţmo společnost jako celek a zanesení tohoto postoje do firemní strategie. Aktivity CSR (viz Tabulka č. 1) lze rozčlenit do tří oblastí (pilířů) v návaznosti na triple – botton – line (tři „Pé“): - ekonomická oblast neboli zisk (profit) – transparentní činnost firmy, vztahy se stakeholders, - sociální oblast neboli lidé (people) – sociální politika, spolupráce s místní komunitou, - environmentální oblast neboli planeta (planet) – dopady činnosti firmy na přírodu.4

1

Zelená kniha EU. Green paper. European communities. 2001. [cit. 15. 1. 2011]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf. 2 Stakeholders se rozumí zájmové skupiny neboli subjekty, jichţ se podnikání dotýká (vlastníci, investoři, manaţeři, zaměstnanci a jejich rodiny, zákazníci, dodavatelé, konkurence, stát, EU). 3 Článek 3 Smlouvy o Evropské unii. 4 PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy z oblasti společenské odpovědnosti firem. s. 12 – 13.

101



Tabulka č. 1 Přehled vybraných CSR aktivit v ekonomickém pilíři5 Ekonomický pilíř Správa a řízení firmy Transparentnost Firemní chování a image Odpovědný přístup Zjišťování zpětné k zákazníkům vazby Zákaznický servis Kvalita výrobků a služeb Vztahy s obchodními partnery

Marketing a reklama

Výběr dodavatelů Obchodní vztahy Šíření CSR Informace o produktech Sdílený marketing Reklamní etika

2

Sociální pilíř Komunikace se Zjišťování zaměstnanci zpětné vazby Zapojení do rozhodování Vzdělávání a rozvoj Profesionální zaměstnanců rozvoj Outplacement Podpora propuštěných zaměstnanců Podpora Firemní komunity dárcovství Firemní dobrovolnictví Komerční aktivity v místní komunitě Vlastní firemní projekty Spolupráce se Podpora výuky školami Spolupráce se studenty

Environmentální pilíř Environment. politika Řízení Dodavatelé

Komunikace Energie a voda Úspora energie a vody

Odpad a recyklace Nakupování

Produkty a balení

Obnovitelné zdroje Minimalizace, třídění a recyklace Ekologicky šetrný nákup Místní dodavatelé Obalové materiály Logistika Ekologické výrobky

Ukotvení CSR v Unii

CSR lze vnímat ve dvou rovinách, jako procesně inovační s cílem uspořádání interních vazeb a pravidel podniku. Druhou rovinou je inovace institucionální s dopady na změny společenských pravidel.6 Evropská Unie je politické a ekonomické společenství samostatných demokratických států Evropy, jeţ se ke dni 31. 12. 2009 sestává z 27 členských států s přibliţně 500 miliony obyvatel. Unie je zaloţena na Smlouvě o Evropské unii (SEU) a Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU). Členskými státy Unie jsou: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie. Prvním krokem v oblasti CSR v Unii bylo zaloţení CSR Europe7, jeţ sdruţuje podnikatelské subjekty, které do svých strategií vnesly CSR s cílem dosáhnout ziskovosti, dlouhodobě udrţitelného růstu a rozvoje lidského kapitálu. Vlastní zpracování na základě: PETŘÍKOVÁ, R., HOFBRUCKEROVÁ, Z., LEŠINGROVÁ, R., HERCÍK, P. Společenská odpovědnost organizací. s. 45. PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy z oblasti společenské odpovědnosti firem. s. 14 – 17. 6 Srov. PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi a jak s ním dál. s. 22 – 23. 5

102

Valentová


Dalším podnětem k podpoře CSR v EU byla Lisabonská strategie8, která vytyčuje cíle EU do roku 2010, kdy se má Unie stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udrţitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudrţností“. CSR se má stát prostředkem pro dosaţení cílů vytčených Lisabonskou strategií v oblasti ekonomické, sociální a environmentální. Zelená kniha z roku 2001 s názvem „Promoting a European Framework for Corporate Social Responsibility“ definovala CSR na základě triple – botton – line. „CSR je dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do kaţdodenních firemních operací a interakcí s firemními stakeholders.“9

3

Vybrané faktory CSR v podmínkách EU

V ekonomickém směru se pozornost EU v rámci Lisabonské strategie soustředila na vybudování informační společnosti pro všechny, vytvoření Evropského výzkumného prostoru, odstranění překáţek pro podnikání (zejména pro SME), ekonomickou reformu spojenou s dokončováním vnitřního trhu a vytvoření integrovaných finančních trhů a lepší koordinaci makroekonomických politik. CSR je vnímána jako nástroj, jehoţ prostřednictvím lze dosáhnou posunu ve výše zmíněných oblastech.10 Zakotvení CSR do strategie a dokumentů EU je nevyhnutelné, neboť aktivity ekonomických subjektů, a tedy i jejich společenská odpovědnost, překračují národní hranice členských států i hranice EU. Unie prostřednictvím dokumentů vyzdvihuje význam CSR a nabádá firmy k její implementaci do praxe. 3.1

CSR a přímé investice

Evropská unie vytvořila Jednotný vnitřní trh, který zaručuje členským státům a jejich občanům fundamentální svobody, neboli volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu. V rámci těchto svobod mají ekonomické subjekty (občané, podnikatelské subjekty) právo vystupovat na straně odběratele i dodavatele v oblasti zboţí a sluţeb, usazovat se a pracovat, investovat kapitál a zakládat organizační jednotky v jakékoliv členské zemi EU, stejně jako její občané, za podmínek daných právním řádem příslušné země. Vysokou mobilitou se vyznačuje především kapitál. Investice kapitálu, potaţmo vstup investorů na zahraniční trhy, mohou mít podobu zápůjčního 7

Expertní centrála v oblasti CSR, zaloţena v roce 1995. Lisabonská strategie byla schválená Evropskou radou v roce 2000 v Lisabonu. 9 Srov. Zelená kniha EU. Green paper. European communities. 2001. [cit. 15. 1. 2011]. Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf. 10 Srov. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm. [cit. 14. 1. 2011]. 8

103



kapitálu, přímých či portfoliových investic. Portfoliové investice jsou realizovány formou nákupu akcií, podílových listů či jiných cenných papírů. Přímé zahraniční investice jsou charakteristické kapitálovým propojením, rozšířením ekonomických vztahů mezi investorem a zahraničním podnikem nebo zaloţením nového podniku se sídlem v další zemi. Přímé zahraniční investice umoţňují investorovi ovlivňovat chod podniku a mnohdy mohou být realizovány v rámci strategie a dlouhodobějšího záměru firmy s vidinou zisků v budoucnu či zisku podniku jako celku.11 CSR lze tedy spojovat v oblasti investic především s přímými zahraničními investicemi. V současné době zisk není vnímán jako primární cíl podnikání. Podnikohospodářské disciplíny popisují cíl podnikání v souvislosti s maximalizací hodnoty podniku pro vlastníky při respektování zájmu stakeholders. Organizace jsou tedy za své aktivity odpovědny nejen svým majitelům, ale také všem stakeholderům. Ty lze rozdělit na: - Interní stakeholdery, těmi jsou například management, zaměstnanci, vlastníci (investoři), odbory. - Externími stakeholdery je zejména stát, orgány samosprávy, instituce státní správy, dodavatelé, odběratelé, konkurence, media. Všichni zainteresovaní účastníci sledují své vlastní zájmy, ovlivňují přímo či nepřímo chod podniku nebo jsou naopak podnikem ovlivňováni. Vzájemná interakce jejich poţadavků musí najít cestu výhodnou pro zúčastněné strany.12 V případě přímých zahraničních investic ve formě zaloţení podnikatelské jednotky v zahraničí (v různých státech) je obecné vymezení stakeholders stejné, ovšem poţadavky zejména externích stakeholders a jejich interakce s podnikem můţe být rozdílná. Pohyb kapitálu je primárně závislý na zájmech investorů, usilujících především o maximální výnosnost investice v lokalitě s příznivými podmínkami pro investování. Ty jsou v EU vytvářeny národními legislativami jednotlivých států, jeţ sledují své politické a ekonomické zájmy. Rozdílnosti mezi národními legislativami členských států vytváří investorům variantní podmínky pro investování dle zvolené země a vede ke konkurenci států Unie ve snaze získat zahraniční kapitál do své ekonomiky, neboť je zřejmé, ţe vytvořené podmínky pro příliv zahraničních investic do dané země ovlivní budoucí zdroje veřejných financí. Unie v rámci zavedení a fungování Jednotného vnitřního trhu upravila nebo vymezila v souvisejících oblastech legislativní rámec členských států, např. v oblasti nepřímých daní. Mnoho dalších oblastí však zůstává výhradně 11 12

CIHELKOVÁ, E. Světová ekonomika. s. 87 – 94. Srov. SRPOVÁ, J., ŘEHOŘ, V. Základy podnikání. s. 25 – 29.

104

Valentová


v pravomoci národních vlád. Současně není zaváděna ani jednota environmentálních a sociálních řádů. Firma se chová společensky odpovědně, pokud dodrţuje zákon a její pozitivní aktivity jdou aţ nad rámec poţadavků zákona v oblasti ekonomické, sociální a environmentální. Poţadavky zákona jsou však nejednotné i v rámci samotné EU. Zavádění CSR především nadnárodními korporacemi je procesem, který nebude jednoduchý. O jejich kapitál se přetahují státy, neboť je potřebným zdrojem pracovních příleţitostí, často jsou na produktech nadnárodních korporací závislí nejen odběratelé, ale i dodavatelé. V oblastech tří pilířů CSR se mnohdy chovají v rozporu se zákonem, o společenské odpovědnosti se tedy nedá uvaţovat, neboť pro ně prozatím není nezbytnou cestou potřebnou k dlouhodobé ziskovosti. Dochází také k prezentaci organizací navenek formou zdůrazňování CSR, organizace chtějí navodit svůj kladný obraz na veřejnosti, ale ve skutečnosti tomu tak není.13 Podniky se pak snaţí o „pouhou“ maximalizaci budoucích výnosů klasickou cestou minimalizace nákladů a tedy i například vhodným umístěním firmy do ekonomiky (státu) s nízkými mzdovými a výrobními náklady či dalšími výhodami pro podnikání (výhodný daňový systém, sníţení devizového rizika, pravidla pro volné soutěţení a další). Investora při rozhodování o vstupu na zahraniční trh zajímá také politická a hospodářská stabilita. Tedy celková makroekonomická situace (HDP, inflace, nezaměstnanost, měnové kurzy), demografické faktory a celkový legislativní rámec podnikání. 3.2

Financování vědy a výzkumu v EU

Věda a výzkum nabývají na významu s Jednotným evropským aktem14, v němţ byla poprvé zakotvena politika výzkumu a technologického rozvoje i počátky koordinačních aktivit EU v této oblasti. Velký důraz na výzkumnou politiku klade také Lisabonská smlouva. Oblasti společného zájmu členských zemí (politiky EU) jsou zakotveny v primární legislativě EU, popis konkrétních politik je nedílnou součástí Smluv. V současné době státy EU spolupracují a vymezily své politiky ve více neţ třiceti oblastech. Věda a výzkum jsou strategickou oblastí pro evropský hospodářský růst. Výzkum a inovace pomáhají vytvářet pracovní místa a zvyšovat prosperitu a kvalitu ţivota. Nové technologie přispívají k efektivnějšímu řešení

13

GREGOR, F. Společenská odpovědnost firem a ochrana ţivotního prostředí: jak hodnotit odpovědnost korporací? s. 2 – 5. 14 JEA vstupuje v platnost 1. 7. 1987.

105



společenských problémů, jako jsou chudoba, nemoci a devastace ţivotního prostředí.15 Pravomoci v oblasti vědy a výzkumu jsou tedy rozděleny mezi EU a jednotlivé členské státy, ty samy rozhodují o oborech, do kterých investují a které podpoří. Cílem EU je vytyčovat priority ve vědě a výzkumu, koordinovat je a podporovat výzkum také finančně. Současným základním prostředkem pro financování vědeckovýzkumných aktivit, vědeckou spolupráci a mobilitu pracovníků se stal Sedmý rámcový program EU pro vědu a technologický rozvoj (7. RP), který disponuje finančními prostředky v částce přesahující 54 miliard EUR pro období finančního rámce 2007 – 2013.16 Jedním z hlavních cílů současné politiky vědy a výzkumu je snaha o vytvoření Evropského výzkumného prostoru s cílem vytvoření Jednotného vnitřního trhu pro výzkum, jehoţ prostřednictvím má být zajištěna tzv. pátá svoboda (doplňující svobody volného pohybu zboţí, osob, sluţeb a kapitálu), která umoţňuje přesun znalostí tam, kde budou nejlépe vyuţity. Důleţitost je přiřazována také implementaci vědeckých poznatků do patentů či aktivity EU ve vesmíru. Důraz na Evropský výzkumný prostor klade také Lisabonská smlouva.17 Vytvoření Evropského výzkumného prostoru bylo stanoveno jedním z cílů Lisabonské strategie, jako nástroj pro implementaci vytčených cílů byla uvedena i CSR. Do sociálního pilíře CSR spadá také filantropie (dárcovství), které je jednou z mnoha aktivit CSR, nelze však dárcovství zcela zaměňovat se společenskou odpovědností. V oblasti filantropie lze rozlišit sponzorství a dárcovství. V případě sponzorství podniky poskytují finanční prostředky za protisluţby (zajištění reklamy) s cílem naplnění marketingové strategie firmy. Dárcovství samo o sobě existuje bez protisluţby příjemce.18 Filmy vyznávající CSR tedy mohou být dalším článkem podpory vědy a výzkumu v EU (vedle národních vlád a EU) prostřednictvím sponzorství či dárcovství finančních prostředků na konkrétní projekty. Podporu vědy a výzkumu mohou realizovat také poskytováním informací a spoluprácí s vědeckými pracovišti a školami. EU pak vytváří záštitu dofinancování nad jejich aktivitami.

15

Srov. VALENTOVÁ, I. Specifika financování vědy a výzkumu z prostředků EU, s. 34 – 43. Srov. http://www.euroskop.cz/681/sekce/vyzkum/. [cit. 14. 1. 2011]. 17 Článek 179, SEU. 18 Srov. PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi a jak s ním dál. s. 22 - 23. 16

106

Valentová


Závěr Společenská odpovědnost firem, jako pozitivní dobrovolná činnost s cílem zamezit negativním dopadům firmy do společnosti, se v ČR objevila aţ v druhé polovině devadesátých let 20. století. CSR lze rozdělit do tří pilířů – ekonomický, sociální a environmentální. Tyto pilíře znázorňují oblasti, ve kterých se firmy pozitivně angaţují nad rámec jejich povinných legislativních povinností, snaţí se dělat věci lépe, dosahovat zisku ohleduplně ke svému prostředí. Koncept CSR prosazuje také EU, která jej uvedla jako nástroj pro dosaţení vytčených cílů Lisabonské strategie, dále se CSR zabývá také Zelená kniha EU a v neposlední řadě také Lisabonská smlouva. Chování podniků, respektive vlastníků, managerů či investorů je vymezeno rámcem národních legislativ, ale i legislativ EU. Je otázkou, zda vzájemná konkurence států EU v oblasti získání zahraničních investic, jako prostředek pro rozhýbání ekonomiky daného státu, vytváří transparentní podmínky podnikání a je motivujícím faktorem pro odpovědné chování investorů. Mezi sloţky CSR patří také filantropie, která můţe směřovat do oblasti vědy a výzkumu.

Literatura a prameny [1] CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika. Obecné trendy rozvoje. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 273 s. ISBN 978-80-7400-155-0. [2] GREGOR, F. Společenská odpovědnost firem a ochrana ţivotního prostředí: jak hodnotit odpovědnost korporací? 1. vydání. Praha: Zelený kruh, 2007. 31 s. ISBN 978-80-254-0204-7. [3] PAVLÍK, M., BĚLČÍK, M. Společenská odpovědnost organizace. CSR v praxi a jak s ním dál. 1. vydání. Praha: Grana Publishing, 2010. 169. s. ISBN 97880-247-3157-5. [4] PETŘÍKOVÁ, R., HOFBRUCKEROVÁ, Z., LEŠINGROVÁ, R., HERCÍK, P. Společenská odpovědnost organizací. 1. vydání. Praha: DTO CZ, 2008. 184 s. ISBN 978-80-02-02099-8. [5] PRSKAVCOVÁ, M., MARŠÍKOVÁ, K., ŘEHOŘOVÁ, P., ZBRÁNKOVÁ, M. Normy z oblasti společenské odpovědnosti firem. 1. vydání. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009. 143 s. ISBN 978-80-7372-558-7. [6] SRPOVÁ, J., ŘEHOŘ, V. Základy podnikání. 1. Vydání. Praha: Grada Publishing, 2010. 432 s. ISBN 978-80-247-3339-5. [7] VALENTOVÁ, I. Specifika financování vědy a výzkumu z prostředků EU. 1. vydání. Olomouc: MVŠO, 2010. 68 s. ISBN 978-80-87240-26-7. [8] http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm. [9] http://www.euroskop.cz/681/sekce/vyzkum/. 107



VĚZŇOVO DILEMA VE VĚDĚ A PRAXI THE PRISONER´S DILEMMA IN SCIENCE AND PRACTICE Martin Zielina, Irena Kovačičinová Moravská vysoká škola Olomouc [email protected]; [email protected]

Abstrakt: Příspěvek se zabývá vězňovým dilematem, které byl původně vytvořeno pro účely teorie her (aplikovaná disciplína matematiky). Záhy se stala aplikace tohoto modelu teorie her široce pouţívanou metodou v tak odlišných vědních disciplínách jako informatika, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie, matematika nebo biologie. V současnosti se jedná jiţ o klasický příklad, na němţ chceme ve svém příspěvku ukázat, jak se ovlivňuje teoretické vytváření strategie a praktické vyuţívání tohoto postupu s opětovnou reflexí v teoretickém přístupu. Tento postup můţe připomínat Demingův cyklus (Plan-Do-Check-Act), ke kterému se v případě vězňova dilematu vyjadřují nejenom ekonomové, ale i na první pohled překvapivě zmíněné vědní obory. V příspěvku se zaměříme na praktickou ukázku interdisciplinárního přístupu, jehoţ téma, byť je i v současnosti oblíbeným tématem mnohých vědeckých diskuzí, není zdaleka vyčerpáno. Klíčová slova: vězňovo dilema, teorie her, hry s nenulovým součtem, hry s nulovým součtem

Abstract: The paper deals with the prisoner’s dilemma which was originally set up for the purposes of the theory of games (applied discipline of mathematics). Soon, the application of this model became a widely used method in such different science branches as informatics, sociology, economics, psychology, politics, mathematics or biology. At present, the prisoner’s dilemma represents a typical example which we use in the paper to demonstrate in what way theoretical development of a strategy affects its usage in practice, followed up by its reflection back to the theoretical approach. This procedure may evoke the Deming’s cycle (Plan-Do-Check-Act) which is in case of the prisoner’s dilemma discussed not only by economists, but also by the above-mentioned, at first sight surprising, branches of science. The paper focuses on practical demonstration of an interdisciplinary approach the subject of which, although being widely discussed, has not by far been exhausted. 108

Zielina, Kovačičinová

Vězňovo dilema ve vědě a praxi

Key words: prisoner´s dilemma, theory of games, zero sum game, non-zerosum game JEL Classification: C 78, C 71, Z 13 Tento příspěvek je dedikován projektem „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu“ realizovaným v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji; registrační číslo projektu CZ 1.07/2.3.00/09.0134.

Úvod V roce 1944 byla ustavena nová vědní disciplína s názvem „teorie her“ (Theory of Games). Za zakladatele jsou povaţováni informatik John von Neumann a rakouský ekonom Oskar Morgensterne vydáním monografie Theory of Games and Economic Behavior (1944). Nemusí být na první pohled zřejmé, ţe se jedná o ryze matematickou aplikovanou disciplínu, která se zabývá konfliktní situací vycházející z racionálního rozhodování aktérů. Nemějme na mysli pouze agresivní konflikty jako je válka nebo box, ale při jisté míře formalizace lze za konfliktní situaci povaţovat kaţdou hru, ve které jsou hráči snaţící se maximalizovat svou výhru. Teorie her se pak snaţí analyzovat tuto situaci a na základě toho vytvořit funkční model, který lze povaţovat za nejlepší strategii v této „hře“. Důvodem, proč se zabývat tímto tématem, můţe být prostý fakt, ţe výsledky vězňova dilematu se uplatňují v tak odlišných vědeckých disciplínách jako je matematika, ekonomie, sociologie, filosofie, politologie nebo také biologie. Na druhou stranu lze právě na vězňově dilematu sledovat rozdíl mezi vědou (tj. formalizovanými zápisy jednotlivých strategií) a praxí (tj. uplatňováním těchto strategií při hře samotné). Cílem tohoto článku je tedy představit synergii teoretických a praktických přístupů k vězňovu dilematu vycházejícího z teorie her. Ve výsledku se jedná o náčrt spirály (Demingův cyklus), která by měla oscilovat mezi teoretickou formalizací a praktickou aplikací, jeţ přináší významné proměnné znovu ovlivňující následnou formalizaci atd. Tato metoda je v tomto článku uplatňována právě u vězňova dilematu, ale stejně tak můţe být tento postup vyuţívaný i při rozhodování obecně (tj. v managementu).

109


1


Hry s nulovým a nenulovým součtem

Dříve neţ se dostaneme k vězňovu dilematu, je zapotřebí vysvětlit rozdíl mezi hrou s nulovým a hrou s nenulovým součtem. Hra s nulovým součtem (zero-sum game) se pouţívá pro takové konfliktní situace, kdy hráč vítězí na úkor jiných. Zisk nebo celkový uţitek je pak pro kaţdou kombinaci roven nule. Pro snazší představu lze uvést hazardní hru poker, ve které vyhraje ten, kdo obehraje své soupeře o vloţené vklady. Výhra po jednotlivých kolech je pak nerovnoměrné přerozdělení vloţených částek (většinou jeden vyhrává celý vklad, tzv. bank, a ostatní naopak, vše, co vloţí, prohrávají; můţe však nastat málo pravděpodobná situace v podobě remízy, pak je bank rozdělen na tolik částí, kolik je hráčů ještě ve hře). V takto postavené hře můţe být vítěz pouze jeden, a to ten, kdo dokáţe ukousnout největší díl koláče. Mezi další takové hry patří šachy, tenis, fotbal (všimněme si, ţe většina sportů).

Obrázek 1: Hra s nulovým součtem

Hra s nenulovým součtem (non-zero sum game) se odlišuje právě moţností mít zisk nebo uţitek větší neţ nula (nebo bohuţel i menší neţ nula). To znamená, ţe mohou nastat kombinace, které nemusí znamenat výhru pouze na úkor dalších hráčů, ale kaţdý z hráčů můţe obdrţet více, neţ vloţil, a to ve vzájemné spolupráci prospěšné oběma stranám. Přesto z hlediska jednorázové maximalizace zisku je nejefektivnější zrada spoluhráče, který chce kooperovat. Jak však budeme argumentovat níţe, z dlouhodobější perspektivy se ukazuje, ţe spolupráce je efektivnější, a to i v případě několika zrad, které mohou od našich spoluhráčů přicházet. S tímto typem her se můţeme setkat daleko častěji neţ s dříve popisovanou hrou s nulovým součtem. Všude tam, kde se klade důraz na racionální jednání, má smysl hovořit právě o situacích jakoţto o hrách s nenulovým součtem (např. ekonomie, ekonomika, politologie, politika – jednoduše ve vědě i v praxi, která má výdobytky vědy realizovat).

110


Hra s nulovým součtem Hra s nenulovým součtem

Vězňovo dilema ve vědě a praxi Výhra vs. Vklady

Distribuce výhry

Vţdy rovno 0 Můţe být menší, rovno i větší 0

Vţdy jeden hráč Můţe být více hráčů

Tabulka 2: Typy her

2

Vězňovo dilema

Autory vězňova dilematu jsou Merrill Flood a Melvin Dresher, kteří kromě něho popisovali šest dalších experimentů. Nejslavnějším se stalo právě vězňovo dilema, avšak pod tímto názvem ho poprvé uvádí Albert W. Trucker ve větší snaze přiblíţit formální popis Flooda a Dreshera co nejširšímu publiku. Návaznost na tvůrce teorie her je explicitně vyjádřena, kdyţ se autoři odvolávají, ţe právě experimentální hry, mezi které lze bezesporu řadit i dilema vězně, mají prokázat aplikovatelnost a uţitečnost Morgensternovo-Neumanovy teorie (srov. Flood, 1958, p. 6). Obecně se tehdy tyto hry označovaly za problémy při vyjednávání (bargaining problem). Vězňovo dilema se stalo často citovaným problémem nejenom ve vědeckých publikacích, ale i v kaţdodenním tisku. Donniger (1986, p. 124) zmiňuje, ţe v šedesátých a sedmdesátých letech bylo napsáno o tomto tématu více neţ tisíc článků. Proto není divu, ţe se dilema vězně objevuje v literatuře v mnoha mutacích (např. Dawkins, 1998, p. 186; Arce, 2010, p. 49; Segal, Hershberger, 1999, p. 36 atd.). Základním předpokladem je myšlenkový experiment týkající se dvou recidivistů, kteří jsou podezřelí ze spáchání velkého zločinu. Ačkoliv vyšetřovatelé mají důkazy pro drobnější delikty, tak aby mohli být podezřelí právoplatně odsouzeni za tento velký zločin, musí učinit doznání. Kaţdý z podezřelých je vyslýchán samostatně a kaţdému je učiněna totoţná nabídka. Pakliţe se přizná, ţe skutečně tento zločin spáchali, tak bude propuštěn na svobodu a druhý z obviněných bude potrestán deseti lety ţaláře. Kaţdý z nich je tedy přesvědčován k tomu, aby toho druhého zradil. Pokud se ovšem zradí navzájem, tak oba dostanou šest let natvrdo. Jako nejlepší varianta se ukazuje jejich vzájemná spolupráce, kdy sice budou odsouzeni za své drobné prohřešky na jeden rok, nicméně je to nejrychlejší cesta na svobodu pro oba zúčastněné.

Spolupráce Zrada

Spolupráce 1:1 0:10

Zrada 10:0 6:6

Tabulka 2: Vězňovo dilema

111



Tento experiment se dá hrát nejenom na roky v ţaláři, ale také s penězi, voliči nebo geny. Je však důleţité, aby byly výsledky řádně odstupňovány. Pokušení musí nést větší zisk neţ spolupráce, a ta zase musí být výnosnější neţ trest za vzájemnou zradu, přičemţ oškubání je z pohledu ostatních variant tou nejméně rentabilní (srov. např. Dawkins, 1998, p. 185). Pokusme si představit, co se asi honí hlavou lidem, neţ zvolí svůj tah. V podobném duchu se ptá i Dawkins ve své knize Sobecký gen, kdyţ za všechny vypočítává. „Vím, ţe vy můţete zahrát buď spolupráce, nebo zrada. Pokud jste zahráli zrada (takţe se řídíte pravým sloupcem), má nejlepší odpověď by byla zrada. Zaplatím sice trest za vzájemnou zradu, ovšem pokud bych zahrál spolupráce, dopadl bych ještě hůře – jako oškubaný. Nyní zvaţme druhou z moţností, tedy ţe jste zahráli spolupráce. Z levého sloupce vidíme, ţe ´zrada´ je pro mě opět ten nejlepší tah“ (Dawkins, 1998, s. 185). Můj tah Spolupráce (1) Tah protihráče

Zrada (2)

Spolupráce (A) ODMĚNA

Zrada (B) OŠKUBÁNÍ

(celkem dobré) POKUŠENÍ

(velmi špatné) ZRADA

(velmi dobré)

(dost špatné)

Tabulka 3: Vězňovo dilema z pohledu hráče

Podle této úvahy se zdá, ţe nejlepším řešení tohoto dilematu je vţdy zradit. Ke stejnému závěru dochází i další významný pokračovatel tvůrců teorie her, jakým byl John Nash. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii (2004) je tvůrce tzv. Nashova ekvilibria. Za ekvilibrium (rovnováţný bod) lze povaţovat stav vzájemné rovnováhy všech částí nějakého celku nebo za vyváţení proti sobě působících sil. Kaţdá konečná hra (finite game) má rovnováţný bod (Nash, 1951, p. 288). K Nashovu ekvilibriu tedy dochází, kdyţ všichni hráči optimalizují svůj zisk, přičemţ zároveň jsou známy všechny proměnné ostatních hráčů, podle kterých se rozhodují. Znamená to, ţe volba protihráčů nijak nemůţe ovlivnit mou strategii (tzn. narušit rovnováhu). Od toho je potřeba odlišit optimalitu v Paretově smyslu (např. Marada, 2006, p. 12; Cooper et al., 1996, p. 188), kterou lze vyjádřit jako nejvyšší dosaţitelný zisk pro všechny zúčastněné. Pakliţe aplikujeme Nashovo ekvilibrium i optimalitu v Paretově smylu na vězňovo dilema, tak získáme odlišná řešení. Zatímco optimalita se týká moţností uvedených v předešlé tabulce jako A1, A2 a B1, tak Nashovo ekvilibrium splňuje pouze alternativa B2 (srov. Marada, 2006, p. 14). Ačkoliv se můţe zdát, ţe varianta A1 je oboustranně výhodná, tak je zde veliké riziko 112



pokušení, a proto je nejstabilnější za všech okolností zrazovat (B2). A právě toto činí z tohoto úkolu dilema. Je zřejmé, ţe nejstabilnější strategií je vţdy zradit, nicméně nelze si nevšimnout, ţe při spolupráci lze daleko více získat. Jak tedy ven z tohoto paradoxu? Dalším zajímavým příspěvkem k problematice vězňova dilematu je práce Roberta Axelroda, který uspořádal soutěţ různých strategií aplikovaných na toto dilema. Při této hře na jedno kolo (one-shot game) máme pouze dvě moţnosti, byť jsme uváděli důvody pro zvolení zejména jedné z nich (zrady). Na druhé straně se při opakování (tzn. dalších kol) nabízí celá řada různých strategií, u nichţ nemusí být na první pohled zřejmé, která z nich je nejlepší. Axelrod proto vyzval odborníky na teorii her, aby mu zaslali své strategie do turnaje ve vězňově dilematu. Jednalo se o naprogramované sekvence, kterých nakonec přišlo čtrnáct. Axelrod doplnil ještě strategii „Náhoda“, která spolupracovala či zrazovala zcela náhodně. Je zřejmé, ţe zaslané strategie by musely být hodně špatné, pokud by dosahovaly obdobných výsledků jako program označený za „náhodu“. Turnaj probíhal systémem kaţdý s kaţdým, přičemţ jedna hra obsahovala 200 kol. „Body byly přiděleny podle následujícího schématu: odměna (za vzájemnou spolupráci) 3 body, pokušení (za jednostrannou zradu) 5 bodů, trest (za vzájemnou zradu) 1 bod a oškubání (spolupráce se zrádcem) 0 bodů (jako ekvivalent těţkého trestu z příkladu se skutečnými vězni)“ (Dawkins, 1998, p. 190). V rámci jednoho kola bylo moţné získat maximálně 1 000 bodů (200 tahů po 5 bodech). V případě Nashova ekvilibria by v rámci jednoho utkání bylo moţné získat minimálně 200 bodů. Optimalita v Paretově smyslu by přinesla 600 bodů. Nicméně není překvapivé, ţe většina strategií nedosáhne za jeden zápas ani těch 600 bodů, chcete-li, standardu. Zvítězila ta nejjednodušší strategie, která se jmenovala „půjčka za oplátku“ (tit for tat). Naprogramoval ji Anatol Rapoport a byla zaloţena na tom, ţe v prvním tahu tato strategie spolupracuje a pak uţ jenom kopíruje tahy svého spoluhráče. Kdyţ spoluhráč spolupracuje, tak tato „půjčka za oplátku“ spolupracuje také. Jestliţe zradí, zradí rovněţ. Protihráč tedy rozhoduje o výsledném zisku, který se zvyšuje s počtem tahů, kdy spolupracuje. Téměř kaţdá strategie měla zabudovaný mechanismus odvety za zradu. Axelrod oddělil „milé“ od „podlých“ strategií. Zatímco milé strategie nikdy nezradí jako první (viz „půjčka za oplátku“), tak podlé strategie to dělávají. Je pozoruhodné, ţe z 15 strategií, které se zúčastnily Axelrodova turnaje, se na prvních místech umístily právě milé strategie. „´Půjčka za oplátku´ získala v průměru 504,5 za jednu hru, tedy velmi dobrý výtěţek – 84 % standardu. Ostatní milé strategie se umístily jen o něco za ní s výtěţkem 83,4 % do 78,6 % standardu. Pak následovala veliká mezera mezi nimi a 66,3 %, které získala 113



strategie zaslaná pod jménem ´Graaskamp´, nejúspěšnější z podlých strategií“ (Dawkins, 1998, p. 192). Další členění můţe být na „odpouštějící“ a „neodpouštějící“ strategie. Základním rysem odpouštějící strategie je moţnost vymanit se z cyklu vzájemných zrad a po případné zradě zvolit opět moţnost spolupráce. Kategorie strategie „milé“/„podlé“ „odpouštějící“/ „neodpouštějící“

Kritérium nezradí první / můţe zradit první i po zradě zvolí spolupráci / po zradě uţ vţdy jenom zrazuje

Tabulka 4: Kategorizace strategií

Podle těchto informací se tedy zdá, ţe nejlepší strategií při řešení vězňova dilematu je milá a odpouštějící strategie, kterou Rapoport nazval „půjčkou za oplátku“ (tit for tat). Pokud se však jedná o jednokolovou hru, tak je za všech okolností výhodnější zradit. Tento závěr lze uplatnit i při hře, u které dopředu víme, na kolik kol se hraje. Poslední kolo se totiţ stává obdobou jednokolové hry, kdy racionální aktér by měl podle všeho zradit.

3

Dilema vězně v praxi

V předešlé kapitole jsme formulovali teoretické závěry vězňova dilematu. Dalo by se tedy očekávat, ţe se podle nich budou řídit i lidé v rámci experimentů aplikujících toto dilema v praxi. Pouţívám přitom Demingův cyklus (Plan-DoCheck-Act) jako metaforu. Tato spirála postupného zlepšování na základě zpětné vazby začíná plánováním zlepšení (Plan), které je následně zrealizováno (Do), aby mohlo být ověřeno (Check) a následně plošně implementováno (Act). V našem případě se jedná o „zlepšování“ herní strategie vězňova dilematu. Tímto by se podle předešlých informací měla stát strategie zrady v jednokolové hře av případě více kolové hry „půjčka za oplátku“ (tit for tat). Dříve neţ se dostaneme k samotnému popisu některých experimentů, během nichţ bylo aplikováno vězňovo dilema, tak je potřeba uvést významné proměnné, které zvyšují ochotu aktérů spolupracovat. Patří mezi ně příbuzenství (Hamilton, 1964a, 1964b), věk, gender, příslušnost k sociální třídě, rasa (např. Sampson, Kardush, 1965), postavení ve skupině (Brown, Abrams, 1986), vliv genetiky, obdobného IQ, sociální blízkosti (Segal, Hersberger, 1999) atd. Samotné zvýšení ochoty ke spolupráci lze chápat jako odchylku od nejlepší strategie ve vězňově dilematu alespoň v rámci jednokolové hry. V případě více 114



kolové hry není jednoznačné, zda vede zvýšená ochota ke spolupráci k lepším výsledkům. Segal a Hershberger (1999) zkoumali rozdíly při hraní vězňova dilematu u 59 jednovaječných (monozygotních - MZ) a 37 dvojvaječných (dizygotních DZ) dvojčat. Zatímco jednovaječná dvojčata mají 100 % genetickou shodu, tak dvojvaječná stejně jako i ostatní sourozenci mají shodu pouze 50 %. Ve výzkumu Segala a Hershbergera se potvrdila hypotéza, ţe jednovaječná dvojčata mezi sebou spolupracují četněji neţ dvojvaječná (Segal, Hershberger, 1999, p. 34). Zdá se tedy, ţe existují genetické předpoklady pro spolupráci. Zygotnost

Počet

Body – průměr/(rozmezí)

MZ

59

339,48

rozmezí

(200-531)

Muţi

21

328,62

ţeny

38

345,47

37

304,27

DZ rozmezí

(200-451)

muţi

13

271, 31

ţeny

24

322,13

muţi

34

306,71

ţeny

62

336,44

Pohlaví celkem

Tabulka 5: Vězňovo dilema u monozygotních a dizygotních dvojčat (Segal, Hershberger, 1999, p. 39)

Další autoři poukazují na rozdílné osobnostní typy, z nichţ některé vţdy spolupracují (např. Andreoni, Miller, 1993; Cooper et al., 1996; McKelvey, Palfrey, 1992). V tomto případě ponecháme stranou, zda se jedná o ryzí altruisty nebo o postupné budování důvěry (např. Cooper et al., 1996), byť se jedná přibliţně o 12 % - 13 % (Cooper et al., 1996, p. 189) nebo pouze o 5 % (McKelvey, Palfrey, 1992, p. 820) z celkové populace. Nic to nemění na tom, ţe se experimentálně potvrdilo, ţe někteří lidé stále spolupracují nejenom ve více kolové hře, ale i v jednokolových hrách (srov. Cooper et al., 1996, p. 188). Spolupráci dokonce mohou zvyšovat signály, které prozrazují, jaký osobnostní typ je váš protihráč. Jedná se především o signály doprovázené silnými emocemi, mezi které patří sympatie, soucit, vina a stud (srov. Brosig, 2002, p. 277). Je důleţité, aby tyto signály nepodléhaly volní kontrole, čímţ by bylo přinejmenším velmi obtíţné je napodobit. Zároveň je však musí postřehnout druhá strana a jak jinak neţ na základě emocionální citlivosti, chcete-li, empatie. Emoce se tak stávají obtíţně kontrolovatelnými komunikačními kanály, které zvyšují 115



pravděpodobnost spolupráce mezi těmi, kteří tyto emoce vzájemně pozorují, a tedy i zakoušejí. „Schopnost rozpoznat, zdali jsou druzí ochotni spolupracovat, by proto měla být připsána emočnímu nastavení jedince, stejně jako sama dispozice ke spolupráci“ (Brosig, 2002, p. 277). Míra spolupráce při experimentování v rámci vězňova dilematu závisí také na pohlaví. Ţeny daleko častěji volí v této hře spolupráci neţ muţi (srov. Ortmann, Tichy, 1999, p. 329).

Graf 1: Míra spolupráce dle pohlaví po jednotlivých kolech (Ortmann, Tichy, 1999, p. 335)

Tento závěr potvrzují i výše uvedené výsledky ochoty spolupráce na základě zygotnosti. Je velmi důleţité, aby disciplína, která byla vynalezena a dále rozpracovávána muţi, byla také více zpřístupněna ţenám. Toto přehlíţení druhého pohlaví, jak explicitně upozorňuje titul nejznámější knihy Simon de Beauvoirové, vede ke zkreslování teoretických znalostí. Toto tvrdošíjné prosazování ryze muţské optiky kritizovala Gilliganová v rámci teoretických předpokladů Kohlbergova popisu morálního vývoje. Kohlberg je tvůrce metodiky, kdy na základě řešení Heinzova dilematu (zda ukrást předraţený lék pro svou těţce nemocnou ţenu) rozlišuje několik etap morálního vývoje. Podle Gilliganové škála vytvořená Kohlbergem zvýhodňuje muţe (srov. Hunt, 2000, p. 361 nn.; Gilliganová, 2001). Podobné námitky lze vznést i na dřívější teoretické formulace nejlepší strategie vězňova dilematu. Dopadl by stejně Axelrodem pořádaný turnaj o nejlepší strategii ve vězňově dilematu, jestliţe by se ho zúčastnily ţeny? Nejsou sice známy identity všech účastníků turnajů, které pořádal Axelrod, přesto se lze oprávněně domnívat, ţe pokud to nebyli pouze samí muţi, tak alespoň drtivá většina. 116



Závěr V tomto článku je představeno vězňovo dilema a jeho aplikace velice povrchně. Nelze reflektovat celou diskusi o tomto příspěvku teorie her nejenom z důvodu velkého počtu publikací, ale zároveň i pestrosti vědeckých disciplín, v nichţ jsou realizovány experimenty vyuţívající vězňova dilematu. Klíčovou otázkou zůstává, proč rozšiřovat popsané stránky o tomto oblíbeném tématu. Mezi nesporné výhody teorie her patří detailní popis pravidel, dynamiky procesů, aktérů a všech dalších okolností, které lze vyjádřit souhrnným termínem hra. Přesto jsme od sebe rozlišili hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem. Pouze u některých her s nenulovým součtem můţe na základě spolupráce docházet ke vzájemnému obohacování zúčastněných aktérů. Právě vězňovo dilema je takovouto hrou. Je zároveň velmi jednoduchou hrou. A ačkoliv kaţdý hráč má pouze dvě moţnosti (spolupracovat nebo zradit), tak v případě více kolových experimentů dochází k rozdílným strategiím, které vedou i k rozdílnému výsledku (např. počtu bodů). Na druhou stranu tato jednoduchost umoţňuje zkoumat celou řadu faktorů, které mohou zvyšovat míru spolupráce nebo zrady. V teoretické části jsme uvedli důvody, proč je nejlepší strategií v jednokolovém vězňově dilematu zradit a ve více kolové verzi uplatňovat strategii „půjčku za oplátku“ (v prvním kole spolupracovat a v dalších zrcadlit to, co zvolil v předešlém tahu „soupeř“). V praktické části jsme uváděli celou řadu faktorů (např. genetické predispozice, osobnostní typ, pohlaví atd.), které zvyšují ochotu ke spolupráci. Přesto by bez teoretického modelu byly praktické aplikace vězňova dilematu těţko ukotvitelné. V této chvíli celá řada experimentů přináší fakta o důleţitosti jednotlivých faktorů. V následující fázi bude potřeba tato fakta utřídit a znovu formalizovat na vyšší úrovni. Tento proces můţe připomínat známý Demingův cyklus (P-D-C-A), na kterém se však uplatňují i na první pohled nesourodé vědecké disciplíny jako informatika, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie, matematika nebo biologie. Ve výsledku získáme velmi komplexní pohled na mnoho kaţdodenních situací. Všude tam, kde dochází ke střetu zájmu jednotlivců či celých skupin, lze hovořit o hře, která můţe mít všechny rysy vězňova dilematu.

Literatura [1] ANDREONI, J., MILLER, J. H. Rational Cooperation in the Finitely Repeated Prisoner´s Dilemma: Experimental Evidence. Economic Journal, 1993, Vol. 103, No. 418, p. 570-585. ISSN 0013-0133. 117



[2] ARCE, D. G. Economics, Ethics and the Dilema in the Prisoner´s Dilemmas. American Economist, 2010, Vol. 55, No. 1, p. 49-57. ISSN 0569-4345. [3] BROSIG, J. Identifying Cooperative Behavior: Some Experimental Results in a Prisoner´s Dilemma Game. Journal of Economic Behavior & Organization, 2002, Vol. 47, No. 3, p. 275-290. ISSN 0167-2681. [4] BROWN, R. J., ABRAMS, D. The Effects of Intergroup Similarity and Goal Interdependence on Intergroup Attitudes and Task Performance. Journal of Experimental Social Psychology, 1986, Vol. 22, No. 1, p. 78-98. ISSN 0022-1031. [5] COOPER, R., DEJONG, D. V., FORSYTHE, R., ROSS, T. W. Cooperation without Reputation: Experimental Evidence from Prisoner´s Dilemma Games. Games and Economic Behavior, 1996, Vol. 12, No. 2, p. 187-218. ISSN 0899-8256. [6] DAWKINS, R. Sobecký gen. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 319 s. ISBN 80-204-0730-8. [7] DONNINGER, C. Is It Always Efficient to be Nice? In Dickman and Mitter (eds) Paradoxical Effects of Social Behavior Heidelberg: Physica Verlag, 1986, p. 123-134. ISBN 3790803502. [8] FLOOD, M. Some Experimental Games. Management Science, 1958, Vol. 5., No. 1, p. 5-26. ISSN 0025-1909. [9] HAMILTON, W. D. The genetical evolution of social behavior (I). Journal of Theoretical Biology, 1964a, Vol. 7. p. 1-16. ISSN 0022-5193. [10] HAMILTON, W. D. The genetical evolution of social behavior (II). Journal of Theoretical Biology, 1964b, Vol. 7. p. 17-52. ISSN 0022-5193. [11] HUNT, M. Dějiny psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178386-2. [12] GILLIGAN, C. Jiným hlasem: o rozdílné psychologii ţen a muţů. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-402-8. [13] MARADA, T. Nashovo ekvilibrium: bakalářská práce. Praha: Matematickofyzikální fakulta Univerzita Karlova v Praze, katedra pravděpodobnosti a matematické statistiky, 2006. s. 32. [14] MCKELVEY, R. D., PALFREY, T. R. An Experimental Study of the Centipede Game. Econometrica, 1992, Vol. 60, No. 4, p. 803-836. ISSN 0012-9682. [15] NASH, J. Non-Cooperative Games. Annals of Mathematics, 1951, Vol. 54, No. 2, p. 286-295. ISSN 0003-486X. [16] ORTMANN, A., TICHY, L. K. Gender differences in the laboratory: evidence from prisoner´s dilemma games. Journal of Economic Behavior & Organization, 1999, Vol. 39, No. 3, p. 327-339. ISSN 0167-2681.

118



[17] SAMPSON, E. E., KARDUSH, M. Age, Sex, Class, and Race Differences in Response to a Two-Person Non-Zero-Sum Game. Journal of Conflict Resolution, 1965, Vol. 9, No. 2, p. 212-220. ISSN 0022-0027. [18] SEGAL, N. L., HERSHBERGER, S. L. Cooperation and Competition Between Twins: Findings from a Prisoner´s Dilemma Game. Evolution and Human Behavior, 1999, Vol. 20, No. 1, p. 29-52. ISSN 1090-5138.

119



SEZNAM AKTIVNÍCH ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE BÚCIOVÁ, Zuzana

Univerzita Komenského v Bratislavě

IVANOVÁ, Kateřina

Univerzita Palackého v Olomouci

KOVAČIČINOVÁ, Irena

Moravská vysoká škola Olomouc

KRIŠOVÁ, Zdeňka


MACHÁTOVÁ, Aneţka


OLECKÁ, Ivana

Univerzita Palackého v Olomouci

PAVLÍK, Stanislav


POKORNÁ, Dana


POKORNÝ, Miroslav


POSPÍŠIL, Richard


ŠIROKÝ, Jan


VALENTOVÁ, Ivana


ZIELINA, Martin


120

POZVÁNKA Vědecká konference projektu APSYS (Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV), reg. č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134

„CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí“ Téma konference cílem konference je představit CSR jako společnou platformu pro spolupráci pracovníků vědecko- výzkumných organizací, veřejného a podnikatelského sektoru. Konference je výzvou pro odborníky širokého spektra vědních oborů Konference je určena Vysokoškolským pedagogům, studentům, účastníkům a partnerům projektu (Tesco SW, Vysoká škola logistiky o.p.s., Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.)

KDE Regionální centrum Olomouc, Jeremenkova 40b

Své dotazy prosím směřujte na Bc. Jiřinu Sojkovou Tel. 587 332 391, [email protected]

TERMÍNY Termín konference: 17.2.2011 Závazné přihlášky do: 30.11.2010 Zaslání příspěvků do: 6.12.2010 Zaslání prezentací do: 3.2.2011

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s. Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc www.mvso.cz

• akademičtí pracovníci, • administrativní a odborní pracovníci akademických institucí, • manažeři a odborní pracovníci podnikatelských subjektů.

KONTAKT

Projekt má ve svém výsledku přinést zvýšení produktivity a kvality práce všech odborných i administrativních pracovníků zainteresovaných v oblasti vědy a výzkumu. Získáním nových znalostí a dovedností v různých oblastech vědy a výzkumu rozvinou pracovníci svou exibilitu pro práci v interdisciplinárních týmech i pro spolupráci s odborníky z praxe. Nejsilnějším inovačním prvkem v projektu je univerzální spojení různých přístupů k vědě a výzkumu z pohledu různých oborů vědy i praxe a transfer tohoto know-how do znalostně orientovaných institucí a rem. Systém vzdělávání pro pracovníky je nastaven tak, aby vystihl různorodost úrovní odborných znalostí i pracovního zařazení všech pracovníků v organizacích.

1. zpracování systému identi kace vzdělávacích potřeb a programu vzdělávání pracovníků ve vědě a výzkumu, 2. zpracování studijních opor pro navržené vzdělávání pracovníků ve vědě a výzkumu, 3. pilotní ověření systému vzdělávání pracovníků v akademických i podnikatelských organizacích, 4. vědecká konference, 5. odborná jazyková příprava pracovníků v různých oblastech vědy a výzkumu. PhDr. DANA POKORNÁ - VEDOUCÍ PROJEKTU E-MAIL: [email protected] TEL: (+420) 587 332 332 FAX: (+420) 587 332 311 MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC , O.P.S. JEREMENKOVA 1142/42 772 00 OL OMOUC www.mvso.cz/veda-vyzkum-inovace/projekty/projekt-apsys/

1. Management vědecko-výzkumné činnosti 2. Financování vědy a výzkumu 3. Exaktní metody řešení ve vědě a výzkumu 4. Metodologie, etika a komunikace ve vědě a výzkumu 5. Legislativa a právo duševního vlastnictví ve vědě a výzkumu 6. Využití logistických systémů ve vědě a výzkumu 7. Věda a výzkum v praxi 8. Odborná jazyková příprava pracovníků ve vědě a výzkumu

Tato publikace vznikla jako výstup Klíčové aktivity č 4: Konference projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV. Konference CSR – most mezi vědou, výzkumem a praxí se konala dne 17. února 2011 v Olomouci. APLIKOVATELNÝ SYSTÉM DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ VE VaV CZ.1.07/2.3.00/09.0134

Partnery projektu jsou

Tesco SW a.s., Fyzikální ústav Akademie věd ČR, v.v.i., Univerzita Palackého v Olomouci, Vysoká škola logistiky, o.p.s.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

Název: Autor:

CSR – most mezi vědou výzkumem a praxí Kolektiv autorů

Vydavatel:

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s. Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc-Hodolany www.mvso.cz tel./fax: +420 587 332 311

Tiskárna:

Tribun EU s.r.o. Gorkého 41, 602 00 Brno 1. vydání 120

Vydání: Počet stran:

Za původnost a spávnost jednotlivých příspěvků odpovídají jejich autoři. Příspěvky neprošly jazykovou úpravou. Příspěvky jsou recenzovány. © Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., Olomouc, 2011 ISBN 978-80-87240-89-2

Adresa redakce: Jeremenkova 1142/42, 772 00 Olomouc – Hodolany IČ: 268 67 184 e-mail: [email protected] web: www.mvso.cz tel./fax/zázn.: +420 587 332 311

Sborník. CSR most mezi vědou, výzkumem a praxí. z konference projektu Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve vědě a výzkumu

Recommend Documents