Sdružení Česká katolická charita
CENA 10 Kč
Petr, Sid, Marta a Naďa (3)
Jak se žije
v ubytovně pro cizince (6)
Tři králové (11)
v obrazech
Sanitka pro Írán
(14)
Kalendář
Charita není byznys Nedávno jsem četl úvahu představitele významné české humanitární organizace, že charita je byznys, že se musí řídit tržními zákonitostmi, jinak nepřežije, protože i ona je závislá na získávání financí, i ona, nebude-li první u zdroje a nepřesvědčí-li dárce o své důležitosti, nebude schopná přežít. Není to sice přesná citace, ale podstatu vystihuje. Ano, na první pohled je to racionální a pragmatik musí uznat, že bez peněz není materiální pomoc jednoduchá. Jak zorganizovat pomoc, než pomocí peněz? A tak se vše podřizuje zákonům trhu – prodat, aby bylo z čeho pomáhat. Zaútočit na média a přes ně na city, aby se otevřely peněženky dárců, briskně zareagovat v mimořádných událostech, aby se ukázalo představitelům vlády i bohatým institucím, jak je humanitární organizace schopná, jak je první, nejlepší … Proč? Pro finanční zdroje! Z nich pak může zaplatit lidi, materiální pomoc i rozvojové projekty a výsledky těchto programů přinášejí povědomí o schopnosti organizace a o tom se píše v novinách, natáčejí se filmové dokumenty, o tom je všude slyšet… Že se taková organizace v bohatších zemích uživí je nabíledni, protože dobrých lidí je stále dost a neštěstí ve světě rovněž. Tak proč, když to takhle skvěle funguje, nějak cítím, že to není to pravé, proč nemám dobrý pocit srovnávat charitu s obchodem i když zde platí stejné ekonomické zákonitosti nabídky a poptávky? Proč u všech všudy mám vlastně k tomuto postoji výhradu, když neznamená nic špatného ba ani z gruntu nesprávného? Vzpomínám na kázání jednoho faráře, které mne před lety vyděsilo, když na začátku zahřímal: „Říká se, že u Pána Boha peníze neplatí, že nic neznamenají, ale to není pravda! Peníze jsou skoro to nejdůležitější, co Bůh počítá – totiž ty, které ze svého rozdáme potřebným a chudým“. Ach, jaká úleva po posledních slovech, že kněz nezešílel. Bylo to tak přirozené a normální. Ale jaká z toho čiší nadpozemská pravda! Jen rozdávání se druhým, dávání ze svého, ať už financí, času či modlitby, je obohacením nás samých. Jen rozdávání se druhým je podstatou života, principem lásky, a to věru není byznys. Jindřich Suchánek generální sekretář Sdružení Česká katolická charita
2
STALO SE... • Luhačovice: Arcidiecézní charita Olomouc přivítala v únoru do „rodiny“ novou dobrovolnou Charitu Svaté rodiny Luhačovice. Její sídlo je na farním úřadě, Pod Kamennou 1000, 763 26 Luhačovice. • Olomouc: Centrum pro rodinu při olomouckém arcibiskupství připravilo v únoru setkání pro svobodné či ovdovělé rodiče; kromě nabídnuté přednášky se mohli poradit s odborníky na církevní právo a rodinný život. • Břeclav: Kontaktní centrum, jež pomáhá několika stovkám drogově závislých klientů, se přestěhovalo do prostor bývalého diskoklubu TRIP na břeclavském autobusovém nádraží. • Žďár nad Sázavou: V prvním letošním měsíci převzala Oblastní charita Žďár nad S. do provozu městský stacionář pro lidi s mentálním postižením a kombinovanými vadami ve Velkém Meziříčí. Je to třináctý projekt tohoto typu na území brněnské diecéze. • Slavičín: Charita sv. Vojtěcha v únoru uspořádala Den otevřených dveří. Návštěvníci se mohli seznámit s prací charitních zaměstnanců i dobrovolníků a zapojit se do aktivit klientů denního centra Maják i terapeutické dílny. • Lovosice: Zdejší farní Charita vyjela v únoru na výlet do zoo s dětmi ze sociálně slabých rodin a s koledníky, kterým takto poděkovala za jejich obětavost při letošní Tříkrálové sbírce. • Brno: Děti z pěveckého a kytarového oddělení ZUŠ J. Kvapila v Brně zahráli počátkem března obyvatelům pobytového střediska pro migranty a uprchlíky v Zastávce u Brna. Na přípravě koncertu se podílela Diecézní charita Brno. • Žďár nad Sázavou: Nahlédnout „pod pokličku“ nechala návštěvníky žďárská oblastní Charita jednoho únorového dne, když otevřela dveře bývalých jeslí (Okružní 1) a vpustila zvědavce do klubu PONORKA – centrum prevence, Klubu pro podporu duševního zdraví a Dobrovolnického centra. • Jihlava: Až do 15. 4. potrvá prodejní výstava Z dílny šikovných rukou. Připravila ji oblastní Charita ve spolupráci s Čajovnou Kuba&Pařízek. Koná se (od 15. 3.) v prostorách zmíněné čajovny a vystavují se zde výrobky zhotovené klienty Domovů pokojného stáří v Lukách nad Jihlavou, Kamenici u Jihlavy a Telči. • Ostrava: Do Repinovy ulice č. 19 v Ostravě-Přívozu se přestěhoval dispečink Charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby. Současně zde bude působit Mobilní hospicová jednotka a Dobrovolnické hospicové hnutí. • Domažlice: Zdejší Charita nabízí od letošního roku i občanské poradenství. Službu vykonávají bezplatně dobrovolníci, kteří mají odpovídající vzdělání. Sídlo poradny je v domažlickém arciděkanském kostele. • Praha: Národní jednotka dohledu nad TBC monitorovala v únoru výskyt TBC mezi bezdomovci a sociálně slabými lidmi. Na akci se podílel Azylový dům v Pernerově ulici, zařízení Arcidiecézní charity Praha; poskytl zázemí klientům čekajícím na vyšetření. • Plzeň: Se žádostí o pomoc se na Diecézní charitu Plzeň obrátila v noci z 13. na 14. ledna cizinecká policie, když na hraničním přechodu Pomezí zadržela pětadvacet běženců z Asie. Běženci byli několik dní uzavřeni v kamionu, vymrzlí a hladoví. Plzeňští je briskně zaopatřili dekami, potravinami i hygienickými potřebami.
UDÁLOSTI Tomáš Špidlík navštívil své rodiště Při příležitosti únorové návštěvy v České republice celebroval kardinál Tomáš Špidlík 22. 2. bohoslužbu ve svém rodišti, v Boskovicích. Významný jezuita a profesor východní spirituality hovořil ve zcela zaplněném kostele nejen o duchovní jednotě v Evropě, ale i o městě, ve kterém se v roce 1919 ve velmi chudé rodině narodil. Z Boskovic odešel v roce 1940, když vstoupil do řádu. Teologii studoval v Nizozemí, vyučoval na univerzitách v Římě, Africe i USA. Dával i duchovní cvičení papeži Janu Pavlu II. Loni v říjnu byl jmenován kardinálem. dv
Ve stejný den Petr Eben oslavil jubileum Jedna z nejvýraznějších osobností současné české hudby, Petr Eben, oslavil 75. narozeniny. Skladatel již dávno proslul ve vlasti i po Evropě zejména varhanní a vokální tvorbou a jeho písňové a sborové skladby patří v Česku k základnímu repertoáru. Mimo komorních, orchestrálních a liturgických skladeb napsal také zpívaný balet, Biblické tance a koncem 90. let církevní operu Jeremias. Eben byl po otci židovského původu; za války byl proto v koncentračním táboře. Po válce studoval na nově vzniklé AMU vedle klavíru také kompozici. Od roku 1955 byl asistentem na katedře hudební vědy na filozofické fakultě pražské univerzity. Teprve rok 1989 umožnil, aby se Petr Eben stal profesorem kompozice. V den Ebenova jubilea 22. 2. 2004 odhalili na jeho rodném domě v Žamberku na Ústeckoorlicku pamětní desku. dv
Brněnská diecéze
Petr a Sid, dva přátelé. Foto: autorka
Na křižovatce drogových cest Břeclavské kontaktní centrum vzniklo v roce 1997. Až dosud navázalo „Káčko“ kontakt přibližně se třemi stovkami klientů. Dnes se ale potýká s nedostatkem pracovníků a navíc město loni vypovědělo smlouvu o pronájmu, a tak se centrum ocitlo v prostorách bývalého tanečního klubu Trip. Budova má ale padnout za obět parkovišti. Kromě rezidenčních služeb funguje po celém břeclavském okrese terénní program, který spočívá především ve výměně použitých stříkaček a poskytování akutního poradenství. „Náš region je křižovatkou šesti drogových stezek, včetně Balkánské. Navíc zdejší klimatické podmínky přejí pěstování indického konopí a i pervitin je zde dostupnější než kdekoliv jinde. Z těchto důvodů je náš projekt tolik potřebný,“ popisuje situaci vedoucí projektu Jaroslav Kolda. „Káčko“ musí vybudovat nový tým, teď v něm pracuje jen Naďa a Kryšpín; ostatní zaměstnanci postupně odešli. Naďa proto byla v terénu skoro celý loňský rok úplně sama: „Pro dívku je to někdy nebezpečné, chtěla bych do týmu muže,“ říká. Kryšpín Naďu doplňuje: „Ideální je pro tuto činnost pár.“ K mému překvapení pracovalo v bývalém týmu opravdu více žen a jejich kolegové svorně potvrdili, že intuice a sociální cítění jsou jejich velkou výhodou.
S nálepkou „feťák“ Centrum se otvírá v devět. U vchodu se plete štěně. Patří příchozímu klientovi. Věk? Něco přes osmnáct. Již posedmé se zkoušel léčit, ale stále je závislý. Rodiče mu před lety dali ultimatum – domov nebo drogy. Petr se tehdy rozhodl pro druhou cestu. „Teď vím, že
mi máma chtěla vlastně pomoct. Bylo toho na ni moc. Ale už je pozdě, nedokážeme k sobě najít cestu. Začal jsem brát drogy, protože mi pomáhaly netrápit se. Dnes ale zjišťuju, že drogy mi nedávají zážitky jako předtím. Proto bych je chtěl mít pod kontrolou. Už kvůli Sidovi, abych mu neublížil. On je teď můj nejlepší přítel,“ rozpovídal se Petr. Na otázku, jestli netouží po partnerském životě odpovídá: „Nevěřím, že by mě ještě nějaká žena chtěla. Když se podívám do zrcadla, pomyslím si hrozné věci. Ale snažím se tím vším netrápit. Žiju ze dne na den a utápění se ve vzpomínkách nebo problémech mi nepomůže,“ říká Petr. V hovoru nás přeruší zvonek. Naďa otevírá dvěma dívkám. Podobně jako Petr jsou velmi otevřené. Marta zkusila drogu jako patnáctiletá, Katy v osmnácti. Tehdy dostaly dávku zadarmo. Marta v tom hledala únik. Studovala gymnázium a musela si vydělávat, aby mohla studium dokončit. K tomu ještě musela obdělávat pole, které její rodině patřilo. Máma ji neposkytla žádnou oporu. Marta byla na všechno sama, a tak hledala něco, by ji „napumpovalo“ energií. Zpočátku to fungovalo, ale potom vážila 40 kilo a nebyla schopná dojít ani do školy, natož do práce. To ji přinutilo připustit si, že je narkomanka. Dnes bydlí společně s Katy v jedné obci u Břeclavi. Snaží se s drogami přestat. „Je to těžké, obzvlášť na vesnici. Když jednou dostaneš nálepku feťačky, jsi pro okolí míň než člověk. Bylo by snazší, kdyby nám to lidi nedávali najevo. Ale nikdo nemá právo soudit druhé a urážet nás,“ rozhořčí se Marta. Obě touží mít dítě, rodinu a normální život. Ale vědí, že ten nejde s drogami dohromady. Marta žije s příte-
lem, který byl závislý na heroinu. Rozumí si. „Život s drogou je hnusný. Ale mnozí netuší, že lidi, kteří musí nebo museli s drogou žít jsou mnohem lidštější, protože si uvědomují, jak jsou slabí a nedokonalí. Stýkala bych se s nimi i kdybych nebyla závislá, už jenom proto, jací jsou,“ dodává Marta. Dnes je „Káčko“ otevřeno do tří. Poté následuje ještě výjezd do terénu. Pro mnohé, které jsem zde potkala to znamená opět vyrazit do ulic a protloukat se životem. „V Charitě se snažíme lidem navrátit pocit důstojnosti, o kterém si mysleli, že ho dávno ztratili. Také proto nás tato práce naplňuje,“ uzavírá vedoucí břeclavského K-centra JaroDiana Tuyet-Lan Kosinová slav Kolda.
Který ze společenských problémů je příznačný pro vaši diecézi? ptáme se ředitele Diecézní charity Brno Oldřicha Haičmana
A
Naším regionem prochází balkánská drogová cesta, to je velká výzva. K tomu se váže mnoho dalších problémů příhraničí; vykořeněnost Sudet, uprchlíci i migranti. Není v našich silách úskalí drog odstranit, ale snažíme se oslovit a nabízet alternativu zejména mládeži. Možná proto máme u nás v porovnání s ostatními diecézními Charitami nejvíce projektů tohoto typu. Téma drog je obecně velice nepopulární. Určitě znáte výroky typu - mohou si za to sami, proč bychom jim měli pomáhat… Paradoxně jde právě o věřící, kteří tento názor zastávají, a proto se nám tato práce jako křesťanské organizaci dělá mnohdy těžko. Pomohla by nám pozitivní změna veřejného mínění, ke které by mohla přispět média i politická reprezentace. Nejdůležitější je přesvědčit veřejnost, že nám jde především o zmírnění následků užívání drog, jako je šíření infekčních nemocí, trestné činnosti apod. Podstatné je vůbec připustit, že tento problém existuje, a kompetentně o něm mluvit. Co vás zahřálo u srdce? Velkou radost mám například z letošní Tříkrálové sbírky. Daří se nám nejen navyšovat výtěžek, ale také oslovovat veřejnost, aby s Charitou sdílela pomoc bližním. Druhým silným zážitkem byla cesta na Zakarpatskou Ukrajinu, kde jsme navštívili dětské domovy v obci Velikij Bereznij, které podporuje znojemská Charita. Bylo pro mě velmi užitečné podívat se, v jakých těžkých podmínkách lidé mohou žít a jak za ještě těžších -dtkokolností pomáhají druhým.
3
Českobudějovická diecéze Už při vzniku Oblastní charity Strakonice si její ředitelka Olga Medlínová předsevzala vybudovat v okrese Dům klidného stáří. Někdy zjara roku 2002 se naskytla možnost rekonstruovat budovu zrušené školy v pět kilometrů vzdálené obci Sousedovice; sehnaly se finance na projekt, ale cíl byl pořád daleko. A pak přišly povodně. Výbor dobré vůle Olgy Havlové poslal 1 700 000 korun, přispěli sponzoři z Itálie a Německa, a rekonstrukce mohla začít. Ničivá voda tak urychlila stavbu domu, který bude sloužit převážně jejím nejbezmocnějším obětem. Dvacet z devětadvaceti míst obsadí lidé, kteří při záplavách přišli o domy a už nejsou schopni si je znovu vybudovat. Zatím bydlí buď u příbuzných nebo doslova
Karel a Věra Hurychovi budou mezi prvními obyvateli domova.
Jak povodně „pomohly“ V Sousedovicích chystají dům pro seniory vegetují ve svých promáčených domovech. Zbylých devět obyvatel Domu klidného stáří budou lidé z obce a dlouhodobí klienti strakonické Charity. Třeba manželé Karel a Věra Hurychovi ze Sedlíkovic (85 a 80 let). Jejich domek stojí v prudkém svahu. „Každá průtrž mračen nám prožene vodu stodolou a dvorkem, při povodních nám to sebralo všechnu úrodu na zahrádce a vítr sfoukl dva komíny. V zimě tu kloužeme po ledu a manželka má těžce poškozenou páteř. Charita se o nás stará už dlouho – a výborně, dvakrát týdně k nám jezdí pečovatelka,“ říká Karel Hurych. „Když jsem se jednou vrátila z nemocnice a druhý den ráno vůbec nemohla doma vstát z postele, volal o pomoc taky tam. Ještě ten den nám přivezli vysokou postel,“ přidává se s chválou paní Hurychová. Oba se před časem rozhodli zažádat o místo ve strakonickém domově důchodců. Po čtyřech letech jim DD nabídl umístění pro manželku s tím, že
A
ček, dokonce i se psí boudou se počítá. Každé ze tří pater budovy bude vymalováno jinou barvou a jejím odstínem budou odlišeny dámská a pánská chodba v něm, aby se předešlo potížím s orientací starých lidí. Jeden ze čtyř apartmánů, kde je i kuchyňská linka, je přichystán pro Hurychovy. Ten úplně nahoře, s teráskou. „Pan Hurych je bylinkář a já se mu zaručila, že tady bude mít pro svého koníčka prostor,“ říká ředitelka. Pokoj pro zvýšenou péči o nepohyblivé klienty bude v přízemí hned vedle vchodu a naproti kapli a společenské místnosti. S francouzským oknem vedoucím do zahrady, takže obyvatelé pokoje budou takříkajíc v centru dění, s možností požádat o vyvezení na sluníčko, zúčastnit se bohoslužby nebo koncertu. „Sestřičky asistentky vždycky ráno zajdou nejdřív k nim, chceme, aby měli kolem sebe pořád nějaký ´frmol´ a nemuseli jen koukat do stropu. Budou sem chodit lidé za vsi na mše i kulturní akce. Máme prostory pro rehabilitaci a masáže, dojíždět bude i pedikérka a kadeřnice. Někteří z obyvatel Sousedovic už se těší, že u nás budou pracovat jako dobrovolníci – chceme, aby obec s naším domem žila a vypadá to, že se to podaří,“ Blanka Pirnosová vysvětluje ředitelka.
KTERÉ SOCIÁLNÍ PROBLÉMY TÍŽÍ VAŠI DIECÉZI NEJVÍCE? ptáme se ředitelky Diecézní charity České Budějovice Michaely Čermákové:
Přetrvávají systémové problémy sociální politiky státu. Nebyla přijata potřebná legislativa a není vyjasněno financování obcí, krajů. Nejsou sociální byty, chybí pomoc sociálně potřebným, zvlášť domácí péče není zajištěna – zde mají charity zelenou. Chybí projekty Domů na půl cesty, poradenství, krizová a sociální intervence, trápí nás nedokončený hospic v Prachaticích. Velké úkoly
4
pán bude muset čekat, až se uvolní další… A pan Hurych zase – jak jinak – volal SOS do Charity. „Tehdy nám nabídli místo v Domu klidného stáří v Pravětíně. Ale, víte, to je Šumava, já to znám, tam je strašná zima.“ vysvětluje starý pán odmítnutí. „On tam nechtěl hlavně, proto, že je skalní Strakoňák,“ směje se paní Hurychová. Zpráva o Sousedovicích a o tom, že jeden z pokojů bude patřit jim oba potěšila. „Tady jsme takoví odloučení, dědeček už nechce jezdit trabantem, autobus tu nejezdí a já se nedostanu ani na bohoslužby. Těším se, že tam bude kaple přímo v domě,“ zasní se paní Hurychová. „Taky už máme takovou tu ponorkovou nemoc, mezi lidmi nám bude dobře.“ Jak dobře jim i ostatním v sousedovickém Domě klidného stáří bude naznačují plány rekonstruované budovy. V třípatrovém domě budou dvě velké klubovny, hudební a pro keramiku a rukodělné práce; na zahradě záhonky a prostor pro pár králíků a slepi-
Foto: autorka
jsou v oblasti integrace cizinců, pomoci ilegálně žijícím cizincům; prostituce, obchod s lidmi. Stále pomáháme občanům postiženým povodněmi. Postarali jsme se či stále pečujeme o sedm tisíc domácností. Nejvíce postiženými skupinami jsou osoby osamělé, se zdravotním postižením, rodiny s více dětmi, senioři. Pro seniory v zatopených oblastech připravujeme dva projekty
– domy klidného stáří na Strakonicku a ve Veselí nad Lužnicí s kapacitou celkem 62 osob. Z čeho jste měla v poslední době radost? Mám radost z dobře se rozvíjejícího projektu Multikulturního centra, pěkně také pokračuje výstavba Domova v Sousedovicích. Těší mě dobré práce týmu na diecézi i spolupráce Charit v regionu. red
Královéhradecká diecéze
Handicap? A co má být! Děti z rychnovského stacionáře dokážou všechno Světlo, hra barev a nápadů na obrázcích nebo výtvorech z výtvarné dílny a přirozená laskavost přivítá každého, kdo vejde do rychnovského Charitního domova. Už jedenáctým rokem ožívají jeho prostory od pondělí do pátku ruchem podobným škole nebo dětské klubovně. Rozdíl je pouze ten, že tady se pracovnice sociální péče, zdravotní sestry a vychovatelky věnují dětem a mladým lidem s mentálním postižením. Právě jim a jejich rodinám slouží Charitní domov v Rychnově nad Kněžnou jako denní anebo týdenní stacionář. „V rychnovském stacionáři jsem našla dobré zázemí pro svého syna a pro sebe novou zajímavou práci. Dříve jsem pracovala ve speciální školce, kam jsem brala Zdendu s sebou. Když vyrostl, už to nešlo. Zůstával
rozvíjejí v keramické nebo rukodělné dílně, v kuchyňce nebo při hře a zpěvu. Jedna třída děvčat právě pracuje se suchou trávou. Lenka s pomocí paní Jitky váže posledního ušáka. „Začínáme už s přípravami na velikonoce, proto ti zajíci. Zbývá ještě ušít kalhoty a mezi packy posadit malované vejce,“ vysvětluje paní Jitka. Některé děti ve stacionáři navštěvují přípravku speciální školy. Pracovnice Charitního domova pečují o děti po zdravotní stránce a snaží se rozvíjet popř. udržovat jejich tělesnou a pohybovou zdatnost. Přilehlou zahradu sice zrovna zakrývá čerstvá sněhová peřina, ale jen co sleze, bude se na plácku zase soutěžit, dovádět nebo jen odpočívat. Děti také pravidelně navštěvují plavecký bazén a jezdí na koni v rámci hipoterapie. Jejich
putují po různých soutěžích, besídkách a festivalech. „Snažíme se dětem role ušít na míru, podle toho, co které zvládne. Už třetím rokem jsme se například zúčastnili přehlídky dramatické tvorby, tance a zpěvu Motýlek v Kopřivnici. Letos děti vystoupily s muzikálem Perníková chaloupka a břišními tanci. Zdenda hrál pašu v harému, protože mu handicap znemožňuje rychle se pohybovat. Ale jemu to zjevně vůbec nevadilo a vyloženě si v té roli liboval,“ vypráví paní Jitka. Většině rodičů dětí vyhovuje i rodinná atmosféra v Charitním domově, stejně jako paní Jitce. „S mnoha rodiči si třeba jen tak povídáme. Dříve jim takový kontakt moc chyběl, každý byl s tím postižením sám. Dnes to tak už naštěstí není. Nedovedu si představit, že by Zdenda byl doma, ani to, že bych pracovala ve státním zařízení. Tady mě práce opravdu naplňuje a i ty děti nám tu psychicky dávají daleko víc.“ Jana Karasová
Jaký sociální problém trápí ředitele Diecézní charity Hradec Králové Jiřího Stejskala?
A ještě kalhoty pro posledního zajíce.
doma, ale protože byl zvyklý na děti, chyběl mu kontakt,“ říká paní Jitka, maminka Zdenka, tělesně a mentálně postiženého po dětské mozkové obrně. „Děti, které jsou zblízka, tu neztratí spojení s rodinou. Odpoledne se těší domů, ale ráno se zase těší sem na své kamarády. Týdenní pobyt ve stacionáři je vhodný zejména pro rodiny s těžce postiženými dětmi,“ přibližuje fungování zařízení paní Jitka. V současné době k nim dochází nebo dojíždí tři desítky dětí z Rychnova a okolí, ale i z Hradce Králové. Handicap těmto dětem brání navštěvovat klasické školní zařízení, a tak se ve stacionáři učí základním dovednostem. Tvořivost
Foto: autorka
rodiče mohou zatím normálně a v klidu chodit do práce. „Děti tu mají dobré vyžití. Jezdíme s nimi na soutěže, vystoupení, podnikáme výlety a ozdravné pobyty, často ve spolupráci se Sdružením pro pomoc mentálně postiženým. Právě jsme se nadšení vrátili z víkendové soutěžní akce pod záštitou UNICEF v Deštném v Orlických horách. Děti sáňkovaly na čerstvém vzduchu a teplý guláš jim přišel vhod,“ uvedla paní Jitka. K nejoblíbenějším zaměstnáním rychnovského stacionáře patří divadlo, hudba a tanec. Vychovatelky s dětmi nacvičí divadelní představení, se kterým pak mladí herci
A
Myslím, že nebolestivějším sociálním problémem na území královéhradecké diecéze je oblast osobní asistence. Absence legislativy a věčný nedostatek financí neumožňuje tento projekt rozšířit. Je škoda, že postižené děti nemohou normálně chodit do školy jenom proto, že školy nemají například bezbariérové přístupy. A nejde jen o děti. Jedna z možností, kromě osobních asistentů, by mohly být třeba sociální „taxíky“ , aby se handicapovaní lidé mohli pohybovat jako kterýkoli zdravý člověk. Největší náš problém? Dostáváme řadu nabídek na převzetí pečovatelských služeb nebo celých zařízení. Pro nás je však obtížné je přijímat, protože těžko sháníme kvalitní personál z věřících lidí, nemluvě o penězích. Je zřejmé, že tam, kde si jsou kněží vědomi významu a úlohy charity v církvi a ve společnosti, podporují ji a vhodným způsobem prezentují, tam jsou i lidé ve farnosti daleko ochotnější v Charitě pracovat nebo s ní nějakou formou spolupracovat. Jsem přesvědčen, že to je pro nás klíčová otázka. Co vás v poslední době potěšilo? Radost mám z prudkého rozvoj projektu Adopce na dálku, který pomáhá chudým indickým dětem získat alespoň základní vzdělání. Za poslední 3 - 4 měsíce narostl počet „adoptivních“ rodičů skoro o 30%, ačkoli projekt běží již čtvrtým rokem. Svědčí to o tom, že se lidé začínají obracet také k jiným hodnotám, než je jaka konzumní způsob života.
5
Litoměřická diecéce
Nenápadný dům na břehu Labe Jak se žije v ubytovně pro cizince v Litoměřicích Litoměřická diecéze, to jsou severní Čechy, kraj krásný, leč těžce zkoušený mnoha problémy. Dnes však bude řeč o uprchlících. Péči o ně má v náplni práce Farní charita v České Lípě, která provozuje šatník v pobytovém zařízení Bělá pod Bezdězem-Jezová. Diecézní charita Litoměřice léta poskytuje služby v poradně pro migranty a uprchlíky v kanceláři na Dómském náměstí. Jen pár minut pěší cesty odtud, v jednopatrovém domě u řeky bydlí ti, kdo již dvakrát žádali o azyl a byli odmítnuti. Podle zákona mohou „po druhém negativu“ ještě podat kasační stížnost k Nejvyššímu soudu, pokud cítí, že v jejich kauze došlo ze strany státních orgánů k nějakému pochybení. Během projednávání jejich žaloby získají status
Marie Haufová (druhá zprava) mezi dětmi azylantů.
A
si připadám jako rodič,“ kroutí hlavou mladičká Marie Haufová - „když se děti ve škole neučí, volají učitelky nám“. Děti však chvíli neposedí, když jim učení nejde, zaklapnou učebnici a utečou si hrát. „Snažím se je motivovat tím,“ říká Marie, „že děti, které se budou dobře učit, čeká malý výlet v koňském sedle.“ A ten s Romanem chystají, jen co se venku trochu oteplí. Zvenčí má dům otlučenou omítku po celém přízemí. To aby vyschl po povodních, které tu řádily předloni v létě. V patře ve společenské místnosti skotačí děti, v přilehlé kuchyňce jejich mámy cosi kuchtí. Po obou stranách dlouhé chodby jsou komůrky čtyřikrát pět metrů, v každé ubytována jedna rodina. Co rodina, to smutný příběh. Paní Gayane Hunanyan přišla do České republiky se dvěma syny. „Chceme, aby se ministr podíval na naše papíry a dal nám azyl. Proč nám ho nedají? Zpět do Arménie nemohu, tam nás pronásledují,“ zlobí se za umakartovým stolem svého pokoje. Její soused Vasil Bodnaruk z Ukrajiny obývá jizbu se svoji manželkou, s matkou a s malým Valentinem, který se před pěti měsíci Bodnarukovým v Čechách narodil. „Chtěli bychom normálně pracovat, normálně žít. Jsem traktorista a práce se nebojím,“ říká klidným hlasem pan Bodnaruk. „Ale doma, doma už jsme žít nemohli. Za práci v cihelně mi platili – cihlami a ty jsem pak musel sám lacino prodat.“ Vasilova maminka synovi přizvukuje: „Je tu sice málo místa, ale díky, že tu může být. Velký dík Charitě za to, že nám Jan Oulík pomáhá.“
Foto: František Vlček
S JAKÝMI POTÍŽEMI SE POTÝKÁ NEJVÍC LITOMĚŘICKÁ DIECÉZE? vysvětluje ředitelka zdejší Diecézní charity Růžena Kavková
S těmi, které jsou charakteristické pro pohraniční oblasti; znásobené specifiky severních Čech. V naší Charitě se setkáváme se sociálně nejslabšími lidmi, s Rómy, s uprchlíky z nejrůznějších částí světa; s prostitutkami, a snažíme se všem pomáhat. Narážíme ale na problém, který je pro práci samotné diecézní Charity ten největší. Totiž najít spolupracovníky, dobrovolníky. Severní Čechy jsou snad nejvíc poznamenány společenskými změnami posledního půlstoletí; je to region s daleka nejmenším vztahem k víře vůbec. Když má o spolupráci s Charitou zájem
6
cizince s vízem za účelem strpění pobytu a stát jim vyplácí nevelký příspěvek. Tito lidé, pak mohou získat střechu nad hlavou v ubytovně, kterou pro Správu uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR provozuje litoměřická Charita. „Jak se o nás lidé dozvědí? Nejčastěji k nám ’strpitel‘ přijde s úředním rozhodnutím,“ líčí přijímací postup asistentka litoměřické charitní poradny Marie Haufová. Ta spolu s kolegou Romanem Strižencem pro ně dojednává do ubytovny dovoz stravy, vozí děti k lékaři, řeší drobné konflikty, vymýšlejí pro děti program. Dnes v domě žije přes třicet běženců, nejvíce ze Slovenska, též z Ukrajiny a z Moldávie, více než polovina z toho jsou děti. „Někdy
farnost, či jednotliví kněží, projeví se to na zájmu dobrovolníků o práci. Z čeho máte naopak radost? Daří se nám rozvíjet mezinárodní spolupráci. Na Slovensku – v rómské osadě Kojatice – realizujeme projekt práce s dětmi v partnerství s Arcidiecézní charitou Košice, za podpory Charity Essen. S kolegy z Drážďan chceme pomoci řešit problém prostituce; vždyť drtivá většina „klientů“ přijíždí na E 55 právě z této oblasti. Mám radost z nově otevřeného školícího střediska, vybudovali jsme
ho v rámci partnerského projektu drážďanské a litoměřické Charity, částečně financovaného z prostředků EU. Nedaleko Drážďan tak vzniklo místo pro rekreaci našich klientů, pro setkávání a školení charitních pracovníků. V Bavorsku jsme navázali kontakty s bamberskou Charitou, se kterou si zatím vyměňujeme zkušenosti. Bamberští poskytují finanční podporu. Ze zahraniční spolupráce mám opravdovou radost. Ale neméně mě těší každá drobnější činnosti, každý projekt, který se některé z Charit podaří. dv
Olomoucká arcidiecéze
Na zimu sejdou senioři do údolí Dobrý nápad uskutečnili v Novém Hrozenkově Arcidiecézní charita (ACH) Olomouc zasahuje do čtyř krajů české republiky; Olomouckého, Zlínského, Jihomoravského a Pardubického. Svou činnost obnovila ACH už v roce 1990 a od té doby se počet farních a oblastních charit rozrostl na třiatřicet s právní subjektivitou a dvacet dobrovolných. Co nejvíce trápí obyvatele krajů, je asi potřeba péče o staré a nemocné. Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba v olomoucké diecézi je rozeseta do pětadvaceti zařízení. Zdravotní sestry a pečovatelky jen v roce 2003 navštívily více než půl milionu klientů, z nich téměř deset tisíc potřebovalo také odborné ošetření. A potřeba péče o staré, nemocné a nemohoucí je větší a větší… Pečovatelky to nemají jednoduché. Ve městech se sice pohybují na menším území, ale navštěvují více klientů, v horských oblastech musí sestra naopak byť za jediným potřebným člověkem absolvovat kilometry obtížného terénu. Zvlášť v zimě, když jsou horské silnice zavaleny sněhem a nesjízdné. Jednou z Charit, které leží v horských oblastech, je Charita Svaté rodiny v Novém Hrozenkově. Její klienti žijí na samotách v horách a údolích Valašska až po hranici se Slovenskem. Staří lidé v závěru svého života
nechtějí opouštět místa, kde prožili celý život, kde těžce vychovali děti. Tady prožili dobré i zlé. Z okna chalupy je vidět cestu klikatě sestupující do údolí ke vsi. Je strmá, auto po ní nevyjede, návštěvníci musí pěšky a v zimě se i prohrabat. Tudy přicházejí hosté; dospělé děti - když jim zbude čas na rodiče, jestli si vůbec vzpomenou -, charitní sestry, a jako poslední návštěva – farář. Před několika lety ředitelku Charity v Novém Hrozenkově Danuši Martinkovou napadlo, že by staroušci mohli na zimu z hor dolů, aby přečkali nejhorší období a přitom aby nemuseli z kraje odcházet. Charita
V opravené chalupě žije třináct valašských horalů a horalek.
sehnala opuštěnou chalupu přímo v Hrozenkově. Jen snílek a vizionář mohl při pohledu na zchátralý plesnivý dům v sobě živit vidinu teplého domova pro staré lidi z hor. Trvalo několik let, než se dům podařilo přestavět. Díky penězům z Tříkrálové sbírky, několika nadací a dárců, se loni koncem roku slavnostně otvíralo. A sláva to byla veliká, světit dům i kapli Sv. Rodiny přijel až z Olomouce arcibiskup Jan Graubner (na snímku). Vítala ho valašská dechovka. V nevelké kapli se konala první mše svatá. Otec arcibiskup při ní řekl: „Do této kaple budou přicházet lidé na sklonku života, aby se tu setkali s Bohem a nalezli pokoj a smíření.“ Našli. Od ledna žije ve Sv. Rodině třináct seniorů, někteří natrvalo, jiní jen do doby, než se kotáry zazelenají. Je tu také stacionář pro seniory a služby respitní péče. Klienti si pochvalují dny plné klidu. Sestřičky je nebudí, každý může vstávat, kdy potřebuje. Příbuzní a přátelé je mohou navštívit kdykoliv a dospělé děti je mohou vzít domů. Někteří jsou na vozíčku, dvě obyvatelky jsou slepé a všichni potřebují stálou pomoc. Tři z nich si už pobyli také v nemocnici, ale všechno dobře dopadlo a jsou zase zpět. Je tu o ně postaráno i po duchovní stránce, v kapli je každou středu mše svatá a farář je navštěIvana Jeništová vuje i jindy.
Foto: autorka
A
Co trápí ředitele Arcidiecézní charity Olomouc Václava Keprta?
Trápí mě, že spoustu potíží nejsme schopni řešit; prostě na všechno nemáme sílu. Za nejvážnější sociální problémy považuji ty, které pramení z lidské lhostejnosti a narušení tradičních vazeb rodiny. Dalším velkým problémem je nespravedlivý systém, který znevýhodňuje nestátní neziskové organizace oproti jiným poskytovatelům sociálních služeb. Většinou lidé chápou potřebnost diecézního střediska jakožto „administrativně-metodicko-poradensko-kontrolně-statisticko-servisní“ centra, ale je obtížné jej finančně zajistit; personálně je ACHO trvale poddimenzováno. U nás je na „úředníky“ obecně pohlíženo s despektem a přitom potřeba opravdových profesionálů v této oblasti stoupá, protože nároky na „zúřadování“ celého systému (včetně Charity) jsou rok od roku větší. Zatímco bohatí sponzoři a osvícení politici jsou „nedostatkovým zbožím“. Co vás naposledy rozradostnilo? Když nám čelný představitel jedné obce při jednání sdělil, že z potenciálních partnerů, kteří by jim mohli pomoci řešit sociální služby v jejich místě, jim ze všech možných poskytovatelů vyšla Charita jako transparentní, důvěryhodná, se systémem a tradicí, tedy pro ně nejpřijatelnější. iv
7
Diecéze ostravsko-opavská
Světlo na konci tunelu Chráněné dílny znovu ožívají
Ztratit práci a být přitom zdravotně postižený je pro život mnoha handicapovaných tragédií. Když nemocný člověk přijde o práci v Charitě, která mu dávala naději, je situace ještě bolestnější. Tuto zkušenost získali bývalí zaměstnanci Charity Javorník ve Vidnavě. Z původních tří chráněných dílen, kde pracovalo jedenáct lidí, dnes fungují dvě s pěti pracovníky. Finanční problémy celé oblasti přivedly na mizinu i místní Chari-
A
CO PÁLÍ NEJVÍC ŘEDITELE DIECÉZNÉ CHARITY OSTRAVSKO-OPAVSKÉ Jiřího Hořínka? Jako palčivý problém současnosti vidím nedostatek nadšených a kvalitních lidí. Práce Charity, to je samozřejmě otázka peněz, ale hlavně se týká lidí a jejich vzájemných vztahů. Kvalitní, to znamená být odborně zdatný. Když jsem vzdělaný, tak jsem schopný si zajistit prostřednictvím projektů i poměrně slušnou částku finančního zabezpečení. Jsem přesvědčen, že když kolem sebe soustředím dobré lidi, tak nakonec přinesou i ty finanční prostředky. Ale vzdělání samo o sobě nestačí, být kvalitní s sebou nese i být nadšený. Jde o to, aby lidé práci v Charitě vnímali jako službu. Z toho nadšení plyne i vztah k cílevědomému sebevzdělávání, protože chtějí tu práci dělat. Potkáváte zapálené lidi? Třeba v Charitě Jablunkov jsou hodně nadšení lidé, ale řekl bych, že u nich souvisí s vírou. Je to příklad Charity, která pracuje v prostředí materiálního nedostatku, ale funguje a dělají úžasné věci. Tím však nechci říct, že všichni musí dělat zadarmo. Když jsem mezi nimi, vnímám, že tam pracují lidé hluboce věřící. Oni vědí, proč to pas dělají.
8
tu a ty, kteří v ní pracovali. „Na Jesenicku dosahuje nezaměstnanost 30 %,“ říká Pavel Obluk z Diecézní charity ostravsko-opavské, který má na starosti sociální projekty. Do dluhů se Charita Javorník dostala před dvěma lety. V minulém roce musela razantně zasáhnout Diecézní charita a chod javornické Charity reorganizovat a ozdravit. Prioritou záchrany se staly domy pokojného stáří, chráněné dílny se proto uzavřely a část provozu se podařilo obnovit až loni na podzim. „Původně ve Vidnavě fungovala knihařská, obuvnická a textilní dílna. Pracovali v nich lidé se zdravotním postižením, kteří nemají žádnou šanci na trhu práce v této oblasti sehnat místo. Ztrátu místa nesli samozřejmě velmi těžce,“ dodává Pavel Obluk, který upřesnil, že pro handicapované je práce především socializačním přínosem - díky kontaktu s kolegy a pravidelnému pracovnímu rytmu. Pro Charitu Javorník však bylo uzavření provozu s jedenácti zaměstnanci v květnu loňského roku jediným řešením. „V té chvíli to bylo strategické rozhodnutí. Pro lidi, kteří tam pracovali, to bylo těžké. Dvěma ženám jsme nabídli práci v Domově s pečovatelskou službou, ale ostatní odešli na úřad práce,“ říká Petr Kučerka, který vedl ozdravný proces Charity Javorník. Uzavřením středisek v Bílé Vodě a prodejem nadbytečných budov se podařilo situaci stabilizovat. Přesto však bylo nutné s obnovou dílen začít střízlivě. K osiřelým knihařským a šicím strojům se už v září vrátily dvě ženy. „První měsíc pracovaly dobrovolně a během té doby jsme zjišťovali, zda se podaří provozy rozjet,“ říká
Foto: autor
Robert Neugebauer, který od dubna přebírá vedení Charity Javorník. Diana Burďáková se po čtyřměsíčním půstu pustila s elánem znovu do díla. „V oboru knihař jsem pracovala už jedenáct let, než jsem našla místo v Charitě,“ říká současná vedoucí dílny. „Nejvíce mě trápil pocit, že se loučím se stroji, materiálem a oborem, ve kterém jsem byla vyučená.“ Podle jejich slov část kolegů našla uplatnění v podobné dílně, kterou otevřela bývalá ředitelka Charity Javorník. Někteří však na svou novou šanci stále ještě čekají. Možnost dílnu opět oživit dává novou naději do budoucna také jim. Aby bylo dost práce, záleží na novém vedení Charity Javorník. „Knihařské produkty jako bloky, upomínkové krabičky, nejrůznější školní pomůcky a schránky na tužky nabízíme v prodejnách v Zábřehu na Moravě, Jeseníku a ve Frýdku-Místku. Místně rozvíjíme knihařské služby,“ vyjmenovává R.Neugebauer. Rozjela se také šicí dílna, kde kromě textilních výrobků dokážou na stavu utkat i vlněný kobereček. Zcela se však zrušila práce pro obuvníky. Kde dvěma ženám, které obnovenou výrobu rozjíždějí postupně přišli tři noví zaměstnanci se změněnou pracovní schopností. Zvyšování počtu pracovních míst záleží na zajištění odbytu pro výrobky a služby. „Dílny mají velkou kapacitu. Jen šicích strojů je šest, ale abychom mohli někoho vzít, musíme mít stabilní zakázky. Nechceme totiž zase propouštět,“ upřesňuje novou strategii Charity Javorník její nový ředitel Robert Neugebauer. Podle slov Petra Kučerky, který zadluženou javornickou Charitu loni převzal, přePavel Suida dává stabilizovanou instituci.
Plzeňská diecéze
Jediným nepřítelem je alkohol, říká vedoucí noclehárny Betlém Pavel Barták Po několik posledních let nepřežil na Chebsku zimu některý z bezdomovců. Proto Diecézní charita Plzeň usilovala o vybudování noclehárny, kam by se mohli lidé bez přístřeší v kritické situaci uchýlit. Své plody přinesla až jednoznačná podpora města Cheb. V bývalých kasárnách na Zlatém vrchu zahájila koncem loňského roku provoz noclehárna Betlém pro muže bez přístřeší. Je určena k základní hygieně a přespání, ale její role v životě klientů narůstá. Přispívá k tomu i denní centrum, které je k dispozici
není jednoduché. Vojenský dril by je odradil, naivní dobrota vede k zneužívání. „Každý je jiný,“ říká Pavel Barták. „Někdo je tichý, jiný hádavější. Naštěstí se tu vytvořila dobrá parta, která přijala určitá pravidla. Ti, kteří je nechtějí respektovat tu nevydrží.“ Nedávno se vloupal dovnitř klient a ukradl mobil. Pavel Barták zloděje brzy odhalil. Svolal všechny nocležníky a viníkovi dal možnost situaci napravit. Nevyužil jí, ačkoliv byl v podmínce. Nezbylo než záležitost oznámit policii. „Pro mě bylo důležité,“ říká Pavel
s tím musí počítat,“ dodává D. Sabol. Nejvíce se klienti obávají dalšího pracovníka, Karla Leštiny. Pil jsi? Tak se běž projít a přijď, až vystřízlivíš! „Člověk musí najít tu hranici, za kterou je už nesmí pustit,“ říká Karel Leština.
Nesoudíme, pomáháme „Jednou v noci přivezla záchranka polonahého muže, který evidentně pil,“ vzpomíná Pavel Barták. „Klekl si přede dveřmi a prosil, ať ho pustíme dál… Venku byl mráz, neměl jsem to srdce nechat ho tam, ale do ložnice nesměl. Noc přečkal na židli v kuchyni. “ Pan Josef žil společně s bratrem a pracoval jako parťák na stavbách. Když bratři odmítli platit stále se zvyšující nájem, vystěhovali je. Josef opustil ze dne na den zaměstnání a začal pít. Spal venku a postupně ztrácel zájem o všechno. Až dnes si uvědomuje, kam až klesl. Zděsil se, když se dozvěděl, že má přes osm tisíc dluhů na zdravotním pojištění. Je však zvyklý pracovat, má naději noclehárnu opustit. „Vím, že všichni se k normálnímu životu nevrátí. Jestliže alespoň někteří z nich bude znovu žít důstojným životem, bude to velké povzbuzení,“ dodává Pavel Barták Irena Kastnerová
Tahle parta nedávno pomáhala vyklidit charitní šatník.
od 15 hod. Muži se osprchují, dostanou čisté oblečení a povlečení. V kuchyňce s televizí si mohou uvařit čaj či jídlo. Ve společenské místnosti je knihovnička i ping-pongový stůl. Ráno musí po sobě klienti uklidit a noclehárnu opustit. Za ubytování se platí dvacet korun, nocležné si však mohou i odpracovat. „Naším úkolem je ty lidi také vést, dostat je do sociální sítě,“ říká vedoucí noclehárny Pavel Barták. „Zaevidovat je na Úřadu práce, na sociálce, pomoci jim vyřídit zápočtový list, zdravotní pojištění atd. Jen když znovu získají identitu je naděje, že získají i úctu sami k sobě a pokusí se vzít zodpovědnost za svůj život opět do svých rukou,“ dodává P. Barták.
Řád, ne dril Dnes je tu evidováno šestadvacet mužů různého věku. Najít k nim správný přístup
Foto: autorka
Barták, „že se na řešení podíleli všichni. Mohli říct svůj názor a všichni pak stáli na mé straně… Já nemám problém s lidmi. Já bojuji proti jedinému nepříteli, alkoholu.“ Zdejší nocležníky lze rozdělit do tří skupin. První se vrátili z výkonu trestu a neměli kam jít, protože přišli o domov. Druzí přišli o práci a o rodinu. Třetí skupina skutečný domov nikdy nepoznala a nemá k němu vztah. Tito klasičtí bezdomovci nechtějí pracovat, chtějí se toulat a jakmile se oteplí, zmizí. S první a druhou skupinou lze pracovat nejvíce. Ta první je zvyklá respektovat autority, druhá má pracovní návyky. Všechny tři skupiny však spojují dluhy a alkohol. „Když klienti přijdou střízliví, je s nimi výborná spolupráce,“ říká pracovník noclehárny Dušan Sabol. „Nabízejí pomoc, slibují, že přijdou včas. Pak seženou peníze, dají si pár piv a panáků a večer jsou všechna předsevzetí pryč. Je to zklamání, ale člověk
Který problém sociální sféry vnímá jako nejtíživější ředitel Diecézní charity Plzeň Jiří Lodr?
A
Ten, který nás trápí už od sametové revoluce, to je deficit zákona o sociálních službách. Je třeba podpořit systém, v němž nejdůležitější roli má občan. Aby on mohl rozhodovat o tom, jaké služby si dle své potřeby smluvně zajistí. K tomu je nutná změna financování – na občana, nikoliv přes rozpočty samospráv. Všichni poskytovatelé sociálních služeb, ať už státní nebo nestátní, mají mít stejné šance. Naším specifikem, myslím Charit, je nabídnout klientům i duchovní rozměr služeb. Co vám zlepší náladu a motivuje vás? Například nedávné oslavy 90. narozenin jedné naší klientky. Vůbec jsou pro mne setkání vždy obrovským obohacením. Samozřejmě mě velmi potěšil i výsledek Tříkrálové sbírky, kterou jsem aktivně prožíval. Zvláště jsem měl radost z toho, že si lidé začínají více uvědomovat potřebnost ik solidarity a vzájemné pomoci.
9
Pražská arcidiecéze
Praha, Hlavní nádraží 19. února 2004.
„ Sčítací komisařky“ z Azylového domu sv. Terezie v akci.
Nuzní bratři s igelitkou Nocleh a polévka v azylovém domě Dříve tuláci a žebráci, dnes bezdomovci a lidé bez přístřeší. Patří k hlavnímu městu a odpradávna dotvářejí a jeho kulisu. Jsou naším zrcadlem a výzvou. „Pohleď, já jsem dopadl až na dno!“ tiše křičí přikrčené postavy v hale Hlavního nádrží a přizvukují jim umolousaní bratři, stočení do klubíčka v sedadlech tramvají. Arcidiecézní charita Praha tu hozenou rukavici zvedla a tak při-
A
CO V SOUČASNOSTI TÍŽÍ ŘEDITELE ARCIDIECÉZNÍ CHARITY PRAHA Jaroslava Němce NEJVÍC? Pro život celé naší Charity je rozhodující zajistit financování na tento rok. Již systém přidělování peněz – v polovině března nejsou jasné příjmy na jednotlivé projekty - je značně nepříjemný. Ale horší je, že MPSV – hlavní zdroj dotací Charity, přidělilo všem diecézním charitám oproti loňskému roku velmi málo peněz. Dovedu si představit, že budeme třeba některý projekt muset letos zavřít. A co vás naopak těší? Podařilo se postavit několik tzv. „povodňových staveb“. Díky nim bydlí celá řada lidí v nových bytech a připravujeme otevření domu s pečovatelskou službou v Libiši. To je veliká radost. Lze říci, že každý den má své větší či menší bolesti i radosti. To nejdůležitější však je pomoc potřebným a od toho se odvíjí obojí. Proto je nutné umět se radovat i z maličkostí, i ty jsou red darem.
10
šel na svět Azylový dům svaté Terezie. Sídlí v Pernerově ulici 20 ve čtvrti Karlín. Dům pojme čtyřicet lůžek a Charita počítá s rozšířením kapacity. Lidé zde přebývají ve dvou typech bydlení. Jedni jen jednorázově přespí nebo jsou přijati na nouzový nocleh na několik dní. Ti druzí, kteří mají alespoň příležitostné zaměstnání, pak v ubytovně přečkají kolika měsíců. Součástí projektu pomoci lidem bez domova je sociální poradna. Každý den ji navštíví několik desítek osob, kteří hledají u Charity pomoc. Není nijak mimořádné, že jich za jeden den přijde až osmdesát. Poradna eviduje přes dva tisíce osob. A kolik je vlastně v hlavním městě bezdomovců? Ve čtvrtek 19. února proběhlo v Praze jejich jednorázovému sčítání. Tři stovky dobrovolníků z několika humanitárních organizací a z řad věřících vyrazilo v noci do ulic, aby se v předem vytyčeném úseku pokusili sečíst osoby, které svým vzhledem odpovídají osobám bez přístřeší; postavy v zanedbaných šatech s majetkem v igelitových taškách. Sčítalo se na nádražích, v parku, ve stanicích metra. Po sumarizaci všech archů vyšlo číslo kolem dva a půl tisíce osob. Celkový počet je jistě vyšší. V polovině března byla při karlínském azylovém domě otevřena jídelna. Touto službou získal azylový dům kompletní zázemí. Ke stávajícím službám – poradna, ubytování, možnost osobní hygieny, šatník
se přidává nabídka teplého jídla. Ve všední dny je jídelna otevřena denně od 10 do 14 hodin. Za šest korun tu zájemci dostanou teplý čaj, polévku a chléb. Polévka je dovážena z nedaleké školní kuchyně. Počet vydaných jídel bude určitě progresivně narůstat, podle našich šetření je o jídelnu veliký zájem.
Viditelné znamení Před časem jsem jednal s vedoucím jedné velké firmy o penězích pro naši Charitu. Požádal mne, abych vyprávěl o naší práci. Zpočátku se zdálo, že výzvu učinil z pouhé zdvořilosti. Po chvíli mne začal přerušovat, ptal se na různé podrobnosti. Zavolal také svoji asistentku, aby si „tyto zajímavé věci“ také vyslechla. Přestože na začátku našeho rozhovoru jasně vymezil čas, který má k dispozici, naše jednání se nakonec protáhlo několikanásobně déle, než sám původně stanovil. Loučil se slovy zhruba v tomto znění: „Již dlouho pracuji v oblasti financí a za tu dobu jsem se setkal s mnoha lidmi a firmami. Dnes jsem však poprvé hovořil s někým, kdo si jako cíl svého byznysu dal pomoc druhému. To jsem dosud nezažil. Něco podobného je v dnešní době skoro nemyslitelné, ale o to víc to je potřeba.“ Charita se tak stává vizitkou církve, z které Charita vyrůstá. A to je velký úkol i odpovědnost. Pavel Šimek, Foto: František Vlček
Tříkrálová sbírka objektivem
Nechť Bůh žehná tomuto domu K+M+B, psali křídou na dveře
Ke sněhu a mrazu se přidala i chřipka, leckde skupinky malých „králů“ prořídly. Foto na této straně: archiv
oděni v hermelínu i prostém rouchu. Koledovali na radnicích i v chaloupkách.
… „pravím, že tato vdova dala víc, než všichni ostatní.“ Lukáš 21,3
beze slov
Z místního tisku: Jezdci vzbudili u obyvatelů nebývalý rozruch. V kadeřnictví přestali na chvíli stříhat… banka na pár minut dokonce pozastavila provoz, řidiči brzdili, aby uvolnili cestu exotické výpravě.
Koledovaly celé rodiny; pomáhali skauti, vodáci, učitelé, školáci, knihovníci, dobrovolní hasiči…Ukázalo se, že Tříkrálová sbírka není záležitostí jen lidí věřících, či dokonce jedné církve. Za svou ji vzali lidé dobré vůle.
A jednoho dne začalo počítání. Napětí rostlo. Vybrali jsme víc než loni? Nebudeme „horší“ než „Dolňáci?“ Možná se uzavíraly i sázky, vždyť loňský rok byl rekordní. Výsledek už známe. Nový rekord. Ale jde opravdu o lámání rekordů v ostré soutěži soupeřů? Ba ne, při Tříkrálové sbírce by se stále měli setkávat lidé dobré vůle. Konečné výsledky sbírky naleznete na internetu www.charita.cz, případně na adresách jednotlivých diecézí.
11
Co se děje v Charitě – Ve velkém, plesovém, stylu Reprezentační ples uspořádal v únoru Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni při příležitosti 10. výročí jeho působení. Činnost zahájil v lednu 1994. Od té doby v něm nacházejí pomoc ženy se svými dětmi v těžkých životních situacích. Kapacita Domova je v současné době 28 jednotek sociálního bydlení a jedna jednotka nouzového ubytování. Celkem je v objektu 100 lůžek. Najdou zde pomoc maminky s dětmi do 18 let na dobu nezbytně nutnou. Maminkám se nabízí sociální program, který umožňuje získat základní nutné vědomosti a návyky k výchově dětí, vedení domácnosti, jednání s úřady, atd. Pro děti je připraven výchovný program pod vedením vychovatelek. Zařízení nabízí sociální, psychologické a právní poradenství. Jednou ze služeb je materiální cyp výpomoc z charitního šatníku.
Jarmark tradiční i netradiční Koncem února se v litoměřickém Domě kultury konal popáté Jarmark nevládních neziskových organizací. V rozlehlém foyer se v jednotlivých stáncích představily dvě desítky organizací. Sdružení Česká katolická charita (SČKCH) hned třikrát: Diecézní charitou (DCH) Litoměřice, Farní charitou (FCH) Stánek Farní charity Litoměřice. Foto: archiv Roudnice nad Labem a FCH Litoměřice. Návštěvníci mohli získat mu vystoupily taneční kroužky, pěvecké jak obecnější přehled o aktivitách SČKCH, sbory, mažoretky, loutkové divadlo, vše za tak se něco dozvědět o jednotlivých zařízevelkého zájmu návštěvníků. Nedostatkem tah ních. V doprovodném jarmarečním progranaopak byla nesmělá propagace.
Plzeňská charita rozšiřuje služby Ošetřovatelské služby po 24 hodin denně a sedm dní v týdnu poskytuje od 1. března na Tachovsku Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba (CHOPS) Městské charity (MCH) Plzeň. Vyhrála totiž konkurz a otevřela středisko v Boru u Tachova a ve Stříbře. „Domácí péče je trend budoucnosti, klientům prospívá více, než péče ústavní,“ Na plese tančili i sponzoři, dárci a příznivci Domova sv. Markéty. Foto: autor
Zajímavé pracovní příležitosti Charita Strážnice otevřela v únoru chráněné pracoviště (AVE) pro zdravotně handicapované. Středisko AVE zaměstnává deset lidí se změněnou pracovní schopností dříve evidovaných na úřadu práce. Je zde celkem pět pracovišť. V šicí dílně přijímají opravy oděvů, zakázkové šití, šití bytových doplňků pro domácnost a přibude i tkalcovský stav. Výrobky šicí dílny zásobují také další pracoviště – prodejnu, kde se prodávají předměty z jiných chráněných dílen. V AVE je bazar s komisním prodejem náboženských předmětů a partiových výrobků různých firem. Navíc je zde i sběrna čistírny. Dalšími pracovišti chráněné dílny jsou výdejna obědů, oprava šicích strojů a broušení nůžek. Současně se střediskem AVE byla otevřena jen Charitní pečovatelská služba.
12
Z DOMOVA
Ochotníci z Domova pokojného stáří Zařízení Oblastní charity Brno – Domov pokojného stáří Kamenná, zajišťuje obyvatelkám všestrannou péči, včetně kultury. Ale klientky nechtěly být pasivními spotře-
... pod plachetkou osoba.
říká ředitel Městské charity v Plzni Pavel Janouškovec. Ošetřovatelská služba představuje zdravotní úkony předepsané lékařem: převazy, injekce, rehabilitace, podávání léků, aplikace inzulínu, komplexní hygiena … Toto charitní zařízení je schopno poskytovat rovněž takzvanou domácí hospicovou péči, což je doprovázení umírajícího. Zájem je jak ze strany klientů, tak zdravotních sester, kterých kvůli uzavření několika zdejších kas zdravotnických zařízení přibývá. bitelkami a tak se rozhodly hrát divadlo od dramaturgie až po režii je v jejich rukách. Oslovily personál, studenty na praxi a dobrovolníky a společně pořádají každý týden jedno představení. Kromě pásem pohádek, básní a scének mají na repertoáru i klasická díla, některá v překvapivé úpravě – v Erbenově Polednici zachrání dítě anděl strážný. Zatím se divadelní představení provozují ve stísněných podmínkách, v budově není k dispozici větší místnost. Oblastní charita Brno už zpracovala projekt na využití budovy ve dvorním traktu. K rekonstrukci objektu, jak už to bývá, cyp chybí peníze. Foto: autor
ZE ZAHRANIČÍ –
Co se děje v Charitě
Nelehké rozhodování humanitárců V Ingušetii se likvidují stanové uprchlické tábory ně velkém táboře Sacita. Menší Bart naopak už zmizel docela. Na Čečence je v táborech vyvíjen tlak, aby se přesunuli do provizorních místností v dočasných ubytovnách – v továrních objektech, zemědělských staveních, přičemž počátkem února bylo k dispozici jen několik desítek místností (jedna pro rodinu) a jen Vdova Galina Bakajeva (53) pochází ze Samašek, se sedmi dětmi (13 – 29 let) a vnoučaty žije ve Sputniku čtyři roky. Kam odsud půjdou, neví. 140 rodin – tedy přibližně 800 lidí – najde mísK pilotním projektům Sdružení Česká kato v buňkách, jaké známe u nás ze staveb. tolická charita (SČKCH) v zahraniční patří Do Čečenska se kvůli bezpečnostní situaci síť mateřských školek v Grozném a v Inguvrací jen mizivý počet lidí. Ostatně, ani šetii. V Ingušetii byl první sadik otevřen tam nemají žádnou střechu. Značný počet v lednu 2002 ve stanovém uprchlickém lidí prostě ve stanech čeká, co se bude dít. táboře Sputnik. Do února 2004 provozovala Charita, právě tak jako ostatní zde působící SČKCH v Ingušsku a pět školek, z nich dvě humanitární organizace, je postavena před (Kolosok a Světljašok) v samotném Sputnirozhodnutí, jak se operativně přizpůsobit ku. Od loňského podzimu začaly ingušské nastalé situaci. Má smysl dvě školky ve orgány s likvidací stanových táborů, ve Sputniku ještě držet, případně jak dlouho? kterých žily téměř čtyři tisíce lidí. VystěPřemístit je do nových míst kompaktního hování mělo údajně probíhat dobrovolně… osídlení v Ingušsku? Nebo přenést veškeré a k 1. březnu (později k 5. 3. t. r.) měly být aktivity přímo na čečenské území, do vesnic, zlikvidovány všechny stany. Odlétali jsme kde žádné školky nejsou a jsou zde neméně z Nazraně 2. března; i když stany ve Sputpotřebné? Nové projekty, nová jednání se zaniku prořídly, nezdálo se být možné, že se hraničními partnery o financování... Samé podaří zlikvidovat tábor v nejbližších dnech. těžké otázky, ale odpověďi musí padnout. Dagmar Volencová, Foto: archiv Ještě víc to platí o sousedním, přibližně stej-
Herna i ložnice současně. Nakrmené děti se mohou v sadiku klidně prospat – zatím.
TŘI OTÁZKY PRO
Kateřinu Perunovou vedoucí mise České katolické charity na severním Kavkaze Čím se nyní v Ingušsku a v Čečensku česká Charita zabývá? Naší vlajkovou lodí jsou zdejší dětská centra. Tento projekt provozuje Sdružení Česká katolická charita jménem Caritas Internationalis společně s dětským fondem OSN Unicef. Charita pomáhá téměř dvanácti stovkám předškoláků v Grozném a v utečeneckých táborech v Ingušsku. Děti chodí do školky každý pracovní den, dostanou pravidelně najíst, ale zejména tu mají kvalitní psychologickou a pedagogickou péči. V Grozném jsme před nedávnem otevřeli konzultační centrum. Co centrum zájemcům poskytuje? Snaží se lidem pomoci zorientovat se v poválečném prostoru. Návštěvníci se dozvědí, co udělat proto, aby od státu dostali podporu, na kterou mají nárok. Kromě rodinných přídavků jsou to i sociální dávky spojené s nedávnou válkou – kompenzace za rozbité obydlí nebo za smrt blízkého příbuzného. Kavkazské ženy normálně zůstávají doma, starají se o domácnost a o děti. V poválečné situaci najednou musí samy vyběhat přídavky na děti a získat práci. Pokud samotná rada nepostačí, pomohou naši konzultanti klientovi s vyplněním dotazníku, případně člověka na úřad rovnou doprovodí a pomohou mu získat to, na co má nárok. V krajním případě můžeme nemocnému zakoupit jízdenku na cestu na vyšetření, jinému potřebnému střešní krytinu. Rozhodně však nebudeme rozdávat hotové peníze. Proč myslíte, že bychom měli lidem postiženým válkou v Čečensku pomáhat? Mohlo by se zdát, že Čečensko leží daleko a nás se ten konflikt netýká, ale existují mnohé historické paralely. Mám pocit, že těm lidem můžeme hodně rozumět. Podobně jako my jsou malé etnikum a stejně jako my mají zkušenost s ruskou okupací a s komujou nismem.
13
Humanitární pomoc do zahraničí
Sanitka pro nemocnici v Íránu
Pojízdná ambulance, dar české Charity íránské nemocnici. Foto: Petr Kolínský
Z NAKLADATELSTVÍ PORTÁL
Jaro Křivohlavý
Pozitivní psychologie
Česká pomoc v kraji zasaženém zemětřesením Dvoučlenný humanitární tým České katolické charity – Jaromír Štětina a Petr Kolínský – zakoupili v Teheránu ambulanci pro nemocnici v Bamu. Štětina a Kolínský byli vysláni do Íránu koncem února, aby na místě domluvili s íránskou Charitou a se zástupci Caritas Internationalis konkrétní pomoc pro ty, kdo přežili zemětřesení ve městě Bam. Ničivé zemětřesení zasáhlo Bam loni 26. prosince a město prakticky srovnalo se zemí. Pojízdná ambulance íranské výroby značky SAIPA byla zakoupena z prostředků, které věnovali čeští dárci na sbírkové konto
NOVINKY
právě začaly novoroční prázdniny. Pětidenní výlet byl určen pro dívky od dvanácti do osmnácti let. Dívky jsou prakticky neustále zavřeny v dusných stanech a nemohou vycházet. „Seznam dětí vypracovaly místní orgány ministerstva zdravotnictví, které mají alespoň přibližný přehled o stupni mentálního traumatu dětí po zemětřesení. Mezi dětmi je řada sirotků. Zájezd je nejen psychicky rehabilitační, ale i poznávací – města, která děti navštíví hrají významnou roli v historii Íránu,“ napsal z Bamu Jaromír Štětina.
Pozitivní psychologie Náš přední odborník podává přehled tematiky pozitivních aspektů lidského života se zaměřením na procesy odpouštění a smiřování. Pozornost je rovněž věnována práci s negativními emocemi a dalším tématům. brož., 200 s., 249 Kč Sarah Newman
Hry a činnosti pro vývoj dítěte s postižením Autorkou je matka dítěte s opožděným vývojem a autismem. Na základě svých zkušeností a konzultací s odborníky a rodiči vytvořila knihu, která nabízí jednoduché ověřené činnosti podporující vývoj dítěte. brož., 168 s., 259 Kč Portál, s.r.o., Klapkova 2, 182 00 Praha 8 telefon: 283 028 202, fax: 283 028 208 e-mail:
[email protected], www.portal.cz
Katolický týdeník s rodinnou přílohou Bam se jen obtížně vzpamatovává z následků přírodní katastrofy.
Charita pro Írán. Automobil stál 135 milionů rialů (přibližně 440 00 Kč). Příjemcem pojízdné ambulance je jediná fungující nemocnice v okolí Bamu. Jde o polní nemocnici vystavěnou z buněk a stanů na okraji města, tu původní zničilo zemětřesení. „Koupit sanitku za dva dny v době před zdejším Novým rokem, který připadá na neděli 21. března, byl parádní kousek, ale vše se podařilo,“ napsal 19. března z Bamu vedoucí týmu Jaromír Štětina. Na neděli 21. března připravila česká Charita v Íránu společně s organizací Člověk v tísni rehabilitační zájezd pro děti. Těm
14
Foto: Petr Kolínský
Prostředky na akci Charita pro Írán shromažďuje Sdružení Česká katolická charita na účtu: 369-369369369/0800 u České spořitelny Praha 1, variabilní symbol 190 (při platbě složenkou je nutné namísto pomlčky vepsat 0, číslo účtu je tedy nutno napsat ve tvaru: 3690369369369/0800, VS 190). Na sbírkovém kontě se k polovině března sešlo od dárců 615 700 korun. K tomu přibyla částka od Arcidiecézní charity Olomouc (3 000 USD) a 765 000 Kč z výtěžku Tříkrálové sbírky. Na dalších projektech pro Írán se pracuje. Jan Oulík
Počínaje číslem 15 (s datem 11. 4. 2004) bude Katolický týdeník vycházet na šestnácti stranách. Od tohoto čísla se bude střídat příloha Perspektivy s novou, rodinnou. Ta bude obsahovat rozhovory, reportáže, rodinného rádce, horkou linku, dále rubriku životního stylu, křížovku a pro děti soutěže, hádanky a vtipy. Perspektivy budou nově vycházet dvakrát měsíčně na čtyřech stránkách. Rozšířený týdeník bude vycházet za nezměněnou cenu 9,50 Kč. Adresa redakce: Katolický týdeník, s. r. o., Londýnská 44, 120 00 Praha 2, tel.: 224 257 041, e-mail:
[email protected], internet: www.katyd.cz. Katolický týdeník lze objednat na tel. čísle naší distribuční firmy Mediaservis 541 233 232. Hromadné objednávky přijímá Karmelitánské nakladatelství, tel. 220 181 715.
Festival dokumentární filmů o lidských právech – Jeden svět Svědectví z válek, prostředí diktatur a totalitních režimů a z oblastí katastrof přináší Člověk v tísni v cyklu dokumentárních filmů, které vznikají proto, aby lidé nezapomínali, co se děje za hranicemi jejich země, a aby si uvědomili, jak je důležité pomoci. Šestý ročník mezinárodního festivalu Jeden svět proběhne v Praze od 14. do 22. dubna 2004. Souběžně s Prahou se Jeden svět představí také v Brně (16.4. – 22.4.), Plzni (18.4. – 23.4.) a Ostravě (19.4. – 23.4.). Poté se festival přesune do jedenácti regionálních center ČR: do Českých Budějovic (26.4 – 28.4.), Hradce Králové (25.4. – 30.4.), Liberce (25.4. – 29.4.), Kutné Hory (28.4. – 1.5.), Olomouce (26.4. – 30.4.), Opavy (11.5. – 14.5.), Pardubic (3.5. – 7.5.), Teplic (28.4 – 30.4.), Uherského Hradiště (26.4 – 28.4.), Ústí nad Labem (26.4. – 28.4.) a do Rožnova pod Radhoštěm (3.5. – 5.5.). Záštitu nad festivalem převzali již tradičně Václav Havel, ministr kultury Pavel Dostál, primátor hlavního města Prahy Pavel Bém, primátoři a starostové jednotlivých měst a hejtmani deseti krajů. Jeden svět 2004 představí 140 filmů z celého světa, jež byly vybrány z celkem 950 přihlášených dokumentů. Festivalovým centrem bude divadlo ARCHA, promítat se dále bude v pražských kinech Aero, Evald, Bijásek, Perštýn, Ponrepo a rovněž ve Francouzském institutu a v Městské knihovně. Základní osou festivalu zůstávají: hlavní soutěž, soutěžní kategorie krátkých forem a speciální soutěžní kategorie Máte právo vědět. V nich se filmy utkají o celou řadu cen včetně zvláštní ceny za významný přínos k obhajobě lidských práv, o níž tradičně rozhoduje prezident Václav Havel. V rámci nesoutěžních tematických bloků uvede Jeden svět okolo padesáti dokumentů rozdělených do sekcí: Vyrovnání s minulostí; Jeden svět dětem; Bohatý Sever, chudý Jih; Přijímání jinakosti, Důstojné stáří; Special Reports; Visegrádský výběr a Filmy porotců. Součástí programu budou také dvě retrospektivy: „Cinéma Vérité“ a „Válka, film a propaganda“.
Doprovodný program Součástí filmových projekcí jsou debaty a diskuse s filmaři a odborníky na daná témata. V rámci festivalu Jeden svět se budou konat také panelové diskuse, výstavy (potvrzena je výstava fotografií Jana Šibíka od 1.4. do 22.4. v prostorách pražského Klementina), koncerty a další akce.
Generální partner Sdružení Česká katolická charita
Adresy Sdružení Česká katolická charita generální sekretář Jindřich Suchánek prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem. Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 344, fax: 296 243 333 e-mail:
[email protected], internet: www.charita.cz
Diecézní charita Brno ředitel Ing. Mgr. Oldřich Haičman, prezident P. Josef Zouhar Kpt. Jaroše 9, P. O. Box 635, 661 35 Brno tel.: 545 426 611, fax: 545 426 613 e-mail:
[email protected], internet: www.dchbrno.caritas.cz č. konta 1583741-621/0100 KB Brno-město
Diecézní charita České Budějovice ředitelka Mgr. Michaela Čermáková prezident P. Hugo Pitel, OPraem. Kanovnická 16, 370 01 České Budějovice tel.: 386 353 120, fax: 386 360 284 e-mail:
[email protected], internet: www.charitacb.cz č. konta 1000039938/5500 Raiffeisenbank ČB
Diecézní charita Hradec Králové ředitel RNDr. Jiří Stejskal, prezident Mons. Josef Suchár Velké nám. 37, 500 01 Hradec Králové tel.: 495 063 135, fax: 495 063 134 e-mail:
[email protected], internet: www.hk.caritas.cz č. konta 1006016622/5500 u Raiffeisenbank Hradec Králové
Diecézní charita Litoměřice ředitelka Růžena Kavková, prezident Mons. Milan Bezděk viceprezident P. Józef Szeliga Dómské nám. 10, 412 01 Litoměřice tel./fax: 416 731 452, tel.: 416 735 606 e-mail:
[email protected], internet: www.dchltm.cz č. konta: 174441-471/0100 KB Litoměřice
Arcidiecézní charita Olomouc ředitel Václav Keprt prezident Mons. Josef Šich Křížkovského 6, P. O. Box 27, 771 11 Olomouc tel.: 585 229 380, 585 229 390 fax: 585 229 254 (humanitární sklad) e-mail:
[email protected], internet: www.acho.caritas.cz č. konta 681448-811/0100 KB Olomouc
Diecézní charita ostravsko–opavská ředitel Ing. Jiří Hořínek, prezident P. Pavel Forgač Kratochvílova 3, 702 00 Moravská Ostrava tel./fax: 596 127 262-4 e-mail:
[email protected], internet: www.dchoo.caritas.cz č. konta 196366370257/0100 KB Ostrava
Diecézní charita Plzeň ředitel Ing. Jiří Lodr prezident P. Ludolf Josef Kazda, OPraem. Sady 5. května 8, 301 12 Plzeň tel.: 377 221 540, tel./fax: 377 223 861 e-mail:
[email protected], www.charita.cz/plzen č. konta 2648062/0300 ČSOB Plzeň
Arcidiecézní charita Praha časopis Sdružení Česká katolická charita
číslo 1/2004
cena 10 Kč
Redakce: Dagmar Volencová (vedoucí redaktorka) • Adresa: Časopis Caritas, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, tel./fax: 296 243 341, e-mail
[email protected] • Vydává: Sdružení Česká katolická charita, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 • Redakční rada: Miloslav Fiala, Irena Kastnerová, Diana Tuyet-Lan Kosinová (místopředseda), Ivana Jeništová, Jana Karasová, Jan Oulík (předseda), Blanka Pirnosová, Pavel Siuda, Jarmila Sýkorová, Ludmila Tahotná • Typografická úprava, sazba a osvit: Inverze, Podvinný mlýn 669, Praha 9 • Tisk: Zlínské tiskárny a. s. • Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM ředitelství v Brně, č.j. P/2-870/97 ze dne 21. 2. 1997 • Registrace: MK ČR E 7670 • Vychází čtyřikrát ročně • Uzávěrka: 1. 3. 2004, vyšlo 24. 3. 2004 • Příštího číslo vyjde 16. 6. 2004. Na první straně obálky: Z Litoměřické ubytovny pro cizince – foto: František Vlček.
ředitel Ing. Jaroslav Němec prezident P. Mgr. Stanislav Přibyl, CSsR. Londýnská 44, 120 00 Praha 2 tel.: 224 246 519, 224 246 573, fax: 222 522 352 e-mail:
[email protected], internet: www.charita-adopce.cz č. konta 749-011/0100 KB Praha 2
Domovy duchovních a řeholnic ředitel Ing. Jaroslav Dufek Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 330, fax: 296 243 339 e-mail:
[email protected]
15