samostatně neprodejné

Jiří Bělohlávek

Maestro mezi mrakodrapy

11. 5. 2012 / č. 19 / samostatně neprodejné

Pátek

Ro a z M re zhov et por or v N op ropo táž ew ery litn í Yo rk u

OBSAH

rozhovor Maestro Jiří Bělohlávek Reportáž Metropolitní opera v New Yorku téma Četnické humoresky na cestě Deník blondýny v Kábulu osud Kulak a baron Gurmán Králík nejen na smetaně AUTO Honda Civic hity Kryštof: PoHádkách

+ Program TV na celý týden

se sloupky osobností: Kačer • Franz • Bednářová • Bosák • Rynda • Štindl • Špátová

editorial Reportérka Iva Skochová se vydala do Kábulu a záhy zjistila, že tu rozlišují tři pohlaví: muže, ženy a ženy-cizinky, což je něco mezi mužem a prostitutkou. Více na str. 24.

O cestování

N

a cestování je nejlepší, když se člověk vrátí domů. Stejně jako na sportování je největší blaho, když se po něm člověk osprchuje a dá si pivo. Podezírám mnoho lidí, že cestují, aby pak mohli vyprávět, že byli na Islandu, v  Kanadě či v  Thajsku. Někteří tiše doufají, že cestou poztrácejí své mindráky, že vyřeší své skomírající vztahy, protože se pobýváním na  exotických místech stanou zajímavějšími. Ale nebývá to tak. Cestování je často noční můra. Zouváte se před zástupem neznámých lidí při letištních kontrolách, cizí ruce se vám přehrabují v kufru. Londýnské Heathrow je oživlý obraz Mauritse Cornelise Eschera: Davy lidí stoupají a zase sestupují v nekonečné smyčce ze schodů po konstrukci, která je vlastně optický klam. Nakonec vám spoj o pár minut uletí. „You are very welcome,“ řeknou vám s úsměvem. A tak bloumáte další tři hodiny do dalšího spoje po letišti a  podivujete se, kam to množství lidí uprostřed všedního dne cestuje – dospělí, batolata, starci o  berlích i na vozíku. Ty lidi vás dost štvou. Jak se tváří, jak jsou hluční, jak je každý jiný. Je zvláštní zážitek pozorovat na cestách Japonce. Fotí, filmují, nic neprožívají. Opravdu cestují až doma. A  mají pravdu, protože na obrazovce, v  knize nebo v  albu si všechno prohlídnete líp a nemáte u toho strach, že přijdete v tla-

čenici o peněženku. Taky se vám nestane, že se vám třeba na Manhattanu chce na záchod a na rozdíl od Prahy nenajdete ve své  hlavě žádnou navigaci s  aplikací Veřejná WC. Jenže pak strávíte několik hodin v letadle vedle kohosi úplně cizího a  ten člověk je vám najednou sympatický. Jako maminka s  malým synkem, vedle níž jsem seděla v letadle do Londýna. Malého nakojila a on cestu spokojeně prospal na jejím břiše. Letěli do Las Vegas. Taky jsem víc než pět tisíc kilometrů proseděla vedle mladého muže z  Cambridge, který mě nejdřív podle časopisu odhadl na Polku, ale potlačil zklamání a  předvedl mi v praxi, jak se chová britský gentleman. Chci vlastně říct, že když člověk cestuje, na vlastní kůži občas pozná, že lidi, ačkoli jsou tak různí, jsou většinou hodní. Že svět, kde se mnohatunové kolosy vznášejí jedenáct kilometrů nad zemí, je zázračný a v jádru dobrý. A to je skoro stejně slastný pocit jako dát si po tenise pivo.  

6 rozhovor Maestro Jiří Bělohlávek 14

Reportáž Metropolitní opera v New Yorku

18 téma Četnické humoresky 24 na cestě Deník blondýny v Kábulu

32 osud Kulak a baron 38 Gurmán Králík nejen na smetaně

40 AUTO Honda Civic 42 hity Kryštof: PoHádkách

Alena Plavcová redaktorka Pátku

Foto na titulu: Jan Zatorsky

Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu a zástupce šéfredaktora: Dan Hrubý. Art director: Vladimír Dundr. Redaktoři: Veronika Bednářová, Honza Dědek, Ondřej Formánek, Alena Plavcová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Jazyková redakce: Iva Pospíšilová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

3

na cestě

Blondýna v Kábulu aneb Zápisky z dovolené v Afghánistánu Iva Roze Skochová, foto Javad Tizmaghz

24

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

Po pár dnech v Kábulu už mi pouliční výraz permanentní nevraživosti à la „nikomu nevěř a na nikoho se neusmívej“ docela šel. Nevinný úsměv, který na Západě vnímáme jako příjemné chování, se v Afghánistánu často bere jako flirt. A v Afghánistánu se neflirtuje. V Afghánistánu se vdává a žení.

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

25

Z

 letadla vypadá Kábul jako město, které si děti uplácaly z  báboviček na pískovišti. Pak ty bábovičky rozšlapaly, naházely do pískoviště odpadky, vyčůraly se do něj a natáhly kolem dokola ostnatý drát s nápisem Vítejte. ◆◆◆ „Už jen tři měsíce. Přesněji řečeno devadesát dva dní,“ řekl mi Američan, sedící v letadle vedle mě, „jak jste na tom vy?“ Když viděl, že mu nerozumím, ujasnil mi svoji situaci. „Ještě devadesát dva dní – a pak odtud budu moct konečně vypadnout. A vy?“ Američan se jmenoval Carl, vypadal jako voják, ale voják nebyl. Pracoval ale pro bezpečnostní službu americké vlády, takže kus armádního fetišismu v pracovní náplni mít musel. „Co tu děláte vy?“ Carl chtěl vědět. Tipoval, že jsem v Afghánistánu – v tomto pořadí – buď jako zaměstnankyně vládní organizace, zaměstnankyně nevládní organizace, nebo na služební cestě. Do současného Afghánistánu vedou lidi zpravidla jen tři důvody – nevyhnutelná pracovní povinnost, akutní potřeba pomáhat lidem, nebo vidina velkého výdělku. „Nic takového,“ ujistila jsem Carla. „Já letím do Kábulu na dovolenou.“ Ten se na mě podíval pohledem někoho, kdo si není jistý, jestli mě má okamžitě prohlásit za slabomyslnou, nebo jen brát jako neškodnou blondýnu, která si nešťastnou náhodou spletla Kábul s  Karibikem a jež se, když slyšela, že Tálibán právě zahájil „jarní ofenzivu“, zaradovala, protože si myslela, že to je nějaká nová kontroverzní módní kolekce od Bennetonu. Když jsme vystupovali z  letadla, Carl mi s  americkou korektností popřál hezkou dovolenou. Přesto si nemohl pomoci, aby mi nevěnoval několik užitečných rad: „Nikomu nevěřte. Na nikoho se neusmívejte. Nemluvte s cizími lidmi. Choďte zahalená od hlavy k  patě. Nechoďte nikde sama. Úplně nejlepší bude, když vůbec nebudete vycházet ven.“ ◆◆◆ Žádné místo na světě, snad s  výjimkou Somálska a Iráku, v lidech neevokuje tak prudce negativní emoce jako Afghánistán. A možná právě proto jsem to chtěla vidět na vlastní oči. Byla jsem rozhodnutá na té zpustošené zemi najít něco dobrého. To, co tu bylo ještě před čtyřiceti lety, kdy byl Afghánistán centrem

26

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

„Zpátky se nevrátíme. Chceme zůstat v Kábulu,“ říká uprchlík z provincie Helmand, který žije v přechodném táboře pro lidi utíkající před Tálibánem.

Moje pekárna na Květinové ulici. Za jeden dolar dostanu čtyři pláty chleba.

Atrakce u jezera Qargha, asi hodinu od Kábulu, kam si jezdí místní odpočinout od hektického městského života. „Turistům to moc nedoporučujeme,“ radil mi řidič. „Budete budit velkou pozornost.“ A buzení pozornosti je tu všeobecně spojováno s nebezpečím.

takzvané „hippie dráhy“, která se táhla z  Londýna až do Nepálu a  odtud dál do jihovýchodní Asie. Sami Afghánci se na 70. léta dívají jako na zlatou éru, kdy se prodávaly koberce ve velkém, poslouchala se dobrá hudba, pil se mátový čaj, hrály šachy a  kouřilo se všechno, co se kouřit dalo. Tenkrát prý bylo v  Kábulu tolik batůžkářů, že průvodce Lonely Planet celou zemi označil za místo rapidně se řítící do kategorie „turistická past“. Jenže nakonec tak skončilo nepálské Káthmándú a  na Kábul čekal úplně jiný osud. Přišli komunisté, pak sovětská invaze, Tálibán a naposledy americká válka proti němu. Z liberální bašty hippíků se pomalu stala jedna z nejstrašidelnějších destinací světa, kterou si ochočili náboženští extremisté a teroristé. Nedalo mi to. Zajímalo mě, jestli se stopy těch zlatých let stále ještě v Afghánistánu dají najít. Den 1 Smířila jsem se s tím, že od přistání v Kábulu je můj osud v rukou Alláha. Zkontrolovala, že mi nejsou vidět kotníky ani jiné skandálně svůdné části těla (zápěstí), zamotala si šátek kolem hlavy a vyšla z letištní haly. S čerstvou radou „nikomu nevěř“ jsem se jala hledat taxíka. Ideálně nějakého, kterému se dá věřit. Zavedené místní taxislužby se jmény jako Trust (Důvěra) a  Hope (Naděje) už svým názvem naznačují, že v  Kábulu nemůžete věřit vůbec nikomu. Kromě nich, přirozeně. Tak jsem zavolala na linku Důvěry, aby mě dovezli do toho domu na té ulici, kde prodávají kytky. Tam, kde bydlí ti, pssst, novináři. „Jo vy myslíte dům Leony,“ řekl taxikář a  vzal mě tam. Taxikáři znají v  Kábulu většinu cizinců jménem a jejich bydliště vedou v  evidenci jen jako „dům Leony“, „dům Johna“ a podobně, a to ještě několik let poté, co už tam oni cizinci vůbec nebydlí. V  tom mém domě ale bydlí pořád, už čtyři roky, britská novinářka jménem Leona (jméno jsem jí změnila z  bezpečnostních důvodů, protože v Kábulu není bezpečí nikdy dost) s  dalšími několika lidmi, jimž jsem se po internetu vetřela do bytu a podplatila je příslibem, že když mě u  sebe nechají bydlet, dovezu jim z  dubajského letiště dvě lahve whisky. Správně jsem vytušila, že ve městě, kde se alkohol prodává jen tajně – a  s  několikanásobným prohibičním příplatkem – je za lahev tvrdého možné získat skoro všechno. Po cestě z  letiště mi taxikář ukazuje, PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

27

Chcete si to dočíst?

ZE R E V PLNÁ CE I F A R V T

Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice

Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 60 KČ MĚSÍČNĚ

Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince 225 555 577. Nebo stačí poslat SMS na číslo 902 11 ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 60 Kč včetně DPH.

Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY - NOVINY OSOBNOSTÍ