STÁVÁNÍ a rozcviĀka probďhly bez reptání, každá posádka se totiž samostatnď rozebďhla po okolí tábora a bedlivď sledovala písek a Ģídké trsy trávy. Žmlví stopy však nikde nebyly. Asi se veĀer vyplašil a zalezl do svého bahnem vystlaného pelíšku. SluníĀko zaĀalo opďt pĢívďtivď pĢipalovat a nic nenasvďdĀovalo VáleĀkovu sýĀkování: „Nechci být povďrĀivý, ale dneska je pátek tĢináctého…“ I snídanď se povedla – gulášová polévka se starým chlebem a novou cibulí byla v osm, nástup v pĪl deváté. Racek sice vrĀel, že vlajka se má vztyĀovat v osm – a šmytec, ale protože mu po vĀerejšku ještď nebylo valnď, neznďlo jeho vrĀení pĢíliš hlasitď. I když se vďdďlo, že se bude hned po nástupu balit, nikdo se nevzpíral obléci si slavnostní kroj. V obecném povďdomí bylo, že teĊ se popluje územím, na které jsou mapy krátké, a neví se, kdy a kde se opďt podaĢí vztyĀit stožár a na nďj vlajky. ObĢad byl proveden se vší dĪstojností stálého tábora, jako by nešlo o improvizaci, se kterou ještď pĢed tĢemi dny nikdo nepoĀítal.
161
DozorĀí kormidelník KĢemílek zasekl sekeru práce, jako kdyby zde mďl skautský tábor stát ještď alespoě týden. Po rozchodu zaĀala likvidace. S nauĀenou samozĢejmostí každý sbalil své vďci do lodního pytle, pak došlo na proschlé stany a kuchyni. „Poslední možnost ulevit si na kryté herešjámď!“ volal Eprozin s polní lopatkou v ruce. Pak vzalo za své i sanitární útoĀištď. Rákosová zástďna po vĀerejším útoku krav ještď veĀer obnovená byla rozebrána a decentnď složena na Āerstvď zasypaný okĪpek. V deset hodin sedďly všechny posádky ve svých lodích pĢipraveny k odplutí, uprostĢed Niké se vyjímal paĢez se zatknutou sekerou. „Práce pĢece pokraĀuje a kdo ví, kdy zase najdeme dĢevo,“ obhajoval tento Āin BludiĀka. A od toho dne a této chvíle bylo povinností i ctí posádky ve službď vézt a opatrovat i na putovním táboĢe zaseknutou sekeru práce. „Posádky,“ zavelel kapitán a desítky rukou uchopily pádla, aby se Flotila vydala na další plavbu rákosovým bludištďm. „Posádky – vylodit a koupat, je pĢekrásný den!“ Radostné povykování doprovázelo kolektivní žbluěknutí. Odjezd se oddálil asi o hodinu. Prvních šest kilometrĪ probíhala plavba normálnď a pohodovď. OdpoĀatí chlapci rovnomďrnď pádlovali a laminátové pramice pluly širokým kanálem. DĢevďná Lednice táhla za sebou admiralitní Meluzínu, protože kapitán s Rackem po málo úspďšné plavbď do Crisanu a zpďt usoudili, že je nutno šetĢit benzínem. „Najdete kanál a odboĀíte do jezera Iacub,“ pouĀil kapitán Kontiki, loĊ s nejrychlejší posádkou. „Tady žádný kanál neodboĀuje, tady je jen rákosí,“ hlásil Gogo. „Co Ģíkal?“ ptal se kapitán mužĪ na Lednici. „Co Ģíkal?“ kĢiĀel Repelent na ÿajíĀka na Bounty. „Že tam kanál není,“ odpovídal za ÿajocha Burizon. „Kanál tam není,“ tlumoĀil Repelent. „Musí tady být, potĢebujeme odboĀit,“ trval na svém kapitán. „Musí tam být, potĢebujeme odboĀit,“ neslo se dopĢedu. „Tak je tu špunt,“ tvrdil Gogo. 162
„Je tam špunt,“ pĢedávali Burizon a Repelent. „Tak maĀety a hledat,“ rozhodl kapitán. Na každé lodi byla jedna maĀeta a lodď se natoĀily a v pravidelných rozestupech najíždďly do rákosí na levém bĢehu. Šmudla vyslal dopĢedu Bzuka s ħukem, aby posoudili, kde se bĢeh stává kanálem. ħuk se naklonil a pĢepadl. Bratr Bzuk jej chtďl chytit, ale pĢepadl také. „Když už jste ve vodď, tak šlapejte dno, abyste ten kanál našli,“ rozhodl Šmudla. Bzuk s ħukem zmizeli ve ĀtyĢmetrovém rákosí. I Civetta pátrala pomocí výsadku. Bohouš, který pádlem zkoušel hloubku kašovité smďsi vody a odumírajících rákosových stvolĪ, náhle zvolal: „Pádlo, nemám pádlo!“ „Jak to, že nemáš pádlo?“ staral se Jenda Benda. „Ta voda mi je vcucla.“ SkuteĀnď, pádlo zĪstalo zaboĢené do bahna a nastalo nebezpeĀí, že Civetta bude po zbytek expedice oslabena o jednu pohonnou jednotku. „Tak do vody a koukej to pádlo najít, nebo nedostaneš najíst.“ Strašná pĢedstava, že by tato pohrĪžka mohla být splnďna, donutila Bohouše opustit bezpeĀí pramice. Šplouchal a cákal v narezlém kalu, až narazil na pádlo. „Vem pádlo a postupuj pĢed lodí, tĢeba najdeš kanál.“ Bohouš se noĢil do naznaĀených cestiĀek v rákosí a pĢedstavoval si, že je trpaslíĀek, který zbloudil v borĪvĀí. Náhle zjistil, že se mu plave o nďco lépe, zbytky rostlin se staly propustnďjší. „Kluci, asi jsem to našel, plujte za mnou!“ Rákos se skuteĀnď za chvíli rozestoupil a Civetta se ocitla v Āisté vodď malého jezera. „Všichni sem, máme kanál!“ Na volání šĨastné posádky ostatní lodď opustily svá stanovištď a zaĀaly jedna po druhé proplouvat kanálem objeveným Civettou. Chybďla jen Kontiki, neboĨ Bzuk s ħukem stále ještď zápolili s rákosím v marné nadďji, že najdou vlastní cestu. „ÿmeláci, vraĨte se, vše odpuštďno,“ volal na nď Gogo. Znavení bratĢi se chytili každý jedné strany lodď a nechali se dovléci ke
163
kanálu. Teprve když se poĢádnď vymáchali v Āisté vodď jezera Iacub, chtďli a smďli opďt na palubu. Proražení kanálu byla vítaná pĢíležitost k obďdu. Všechny lodď proto pĢirazily k Niké, která vydávala chléb, cibuli a paštiku. Bez poledního klidu pak Flotila pokraĀovala napĢíĀ jezerem k tmavšímu místu v rákosí, které se ukázalo být dalším kanálem, a po nďjaké dobď se ocitla na jezeĢe Vatafu. Zde si pĢi hledání dalšího kanálu už vedla velmi obezĢetnď a postupovala s loĊmi ve vďjíĢi s asi šestimetrovými rozestupy. Civetta namlsaná pĢedchozím úspďchem vjíždďla do sebemenšího náznaku prĪchodu rákosím. V jednu chvíli se dostala do sevĢení rákosových stvolĪ, koĢenĪ a oddenkĪ, že nemohla kupĢedu ani zpďt. Zoufalým kĢikem volala o pomoc: „SOS! Haló, kde jste kdo? Pomozte nám! Dďlejte nďco, nebo z nás bude metan, etan, propan, butan! Haló, kamarádi, bratĢi, spojenci, my nemĪžeme ven! Mayday, mayday!“ Nedaleko norující Endeavour kĢik uslyšel a vyplul Civettď na pomoc. „HoĊte nám lano, my vás vytáhneme.“ Papoušek odvázal z pĢídď koníĀkovací šěĪru, poslal ji na záĊ, kde ji pĢivázal Jenda Benda a podal LouskáĀkovi na zádí najíždďjící Endeavour, kde ji pĢipevnil na zadní oko Azimut. „PĢipraveni? Civetta kontra, Endeavour vpĢed!“ zavelel obďma lodím Féfi. Rákos praskal pod náporem pádel, pádla praskala pod náporem svalĪ, svaly praskaly pod náporem vĪle. Nakonec praskla vleĀná šěĪra, protože Civetta tďžce sedďla pĢilepena na bahnitém drnu. „Musíme jinak,“ rozhodl Jenda Benda. „HáĀci si stoupnou ke stĢedákĪm, abychom odlehĀili pĢíĊ.“ Stalo se, ale na výsledku to nic nezmďnilo, pĢestože prasklá šěĪra Civetty byla mezitím nahrazena šěĪrou Endeavouru. „Tak znovu,“ velel Jenda Benda. „HáĀci až k zadákĪm! Civetta kontra, Endeavour vpĢed!“ Soulodí sebou trochu pohnulo, ale rumunské bahno se nevzdávalo. „HáĀci, vylodit!“ došel k nepĢíjemnému rozhodnutí Jenda Benda. 164
„PoĀkej, nežeě je do toho sajrajtu, my vám na chvíli vezmeme na palubu zadáky, ti jsou tďžší,“ nabídl lidumil Féfi. A tak pĢelezli SkĢítek s Pravítkem pĢes pĢiražené zádi na Endeavour a Bohouš s Papouškem si sedli na laviĀky zadákĪ. A když k nim ještď pĢistoupili stĢedáci, Civetta se natolik odlehĀila, že mohla odcouvat až na hladinu Vatafu. Zde se zadáci opďt vrátili na svou loĊ a všichni chvíli odpoĀívali. PrĪplav nakonec nalezla Bounty. PĢetahování pĢes mďlké ústí dalo práci, ale mďlký, zarostlý a klikatý kanál nakonec Flotilu dovedl na krásné jezero Cuibida. Krásná Āirá voda opďt všechny vylákala ke koupaĀce. TémďĢ všichni se koupali obleĀení, protože tím souĀasnď prali prádlo pĢedchozím bahnďním znaĀnď ušpinďné. Slunce do toho pralo všemi svými paprsky. „Hele, kluci,“ zvolal Bohouš, „už jste vidďli plout loĊ po louce?“ „To je fata morgana,“ jásal Žabák, „to nemĪže být pravda.“ Po ohromné louce dunajského rákosí se skuteĀnď ve vzdálenosti necelých pďti kilometrĪ pomalu sunula tĢístďžěová jachta. Plachty mďla skasané a bylo jasnď slyšet brumlání motoru. „Už jsme zase blízko hlavní trasy, je to dobré.“ Nebylo. V pozdním odpoledni, když už byl každý nasycen koupání, vydal kapitán povel k hledání prĪjezdu. Jezero Cuibida, asi dva kilometry dlouhé a jeden široké, zdánlivď neskrývalo žádné záludnosti. Jeho bĢehy nebyly kĢivolaké, rákosí se zdálo být i osekávané a na jednom místď dokonce stála rybáĢská chatrĀ z prken s rákosovou stĢechou. Když ale všechny pramice jezero asi tĢikrát obepluly, pĢišly posádky na to, že jsou v pasti. Z jezera nevedl žádný východ kromď toho, kterým sem Flotila vplula. Všechny bĢehy byly v nedohlednu a všechny bĢehy byly z plaurĪ – kompaktního rákosí, které tvoĢilo plovoucí ostrovy. Jediným pevným místem byla malá písĀina, na které stála zmínďná rybáĢská chata. „Hledat, hledat,“ pobízeli lodivodi posádky. „Vrátit se nemĪžeme, vzadu je to ještď horší, musíme prorazit. Tam, kde plula ta loĊ, musí být udržovaný kanál a pevný bĢeh.“ Slunce již bylo nízko, ale stále ještď pražilo. 165
„Já se z toho vedra zblázním,“ demoralizoval posádku Bounty Pukavec. „Samá voda a samé rákosí. Všechno je fádní a nudné, já chci nďco neobvyklého. Já chci, aby se na vodď místo kol dďlaly trojúhelníky.“ Bílá pďna kolem jeho úst nenaznaĀovala, že by ještď mďl náladu jedna Á. V osm veĀer kapitán rozhodl: „Za hodinu bude HVK, vrátit se nemĪžeme, musíme tu zĪstat.“ „Kde tu chceš, prosím tď, pĢenocovat, vždyĨ je to tu samý plaur?“ divil se Greenfoot. „PĢenocovat tu prostď musíme. Plujeme k té rybáĢské chatrĀi.“ „To bych vám moc neradila,“ utrousila Rašelina, „takovéhle chaty bývají zcela zablešeny.“ „Jinde místo není. Do chalupy nepĪjdeme, ale stojí na jediném pevném bĢehu. A jsou tam vrše, tĢeba pro nď ráno pĢijde rybáĢ a pak se ho zeptáme, kudy odsud.“ Po pĢistání všichni maĀetéĢi vybďhli na písek u chajdy a zaĀali sekat rákosí, dokud jim pod nohama nezaĀvachtala voda. VytvoĢili tak místo asi tĢiceti ĀtvereĀních metrĪ. „Jak sem chceš nastavďt stany? To pĢece není možné,“ reptal Racek, „vždyĨ mezi nimi nemĪže být ani deset centimetrĪ na pĢikolíkování šěĪr.“ „Stany se kolíkovat se nebudou, pouze se položí na zem jeden tďsnď vedle druhého a kluci do nich vlezou jako do spacákĪ. Zadrcnou si moskytiéry a nďjak to do rána vydrží. Kdo se nevejde na zem, bude spát na lodi a pĢed komáry se uchrání, jak kdo mĪže.“ Po rozdání veĀeĢe (starý chléb s novou cibulí vylepšený jednou konzervou fazolí v tomatď na posádku) byly stany rozloženy. Zatímco se dospďlí a polodospďlí pokoušeli nďjak si ustlat na lodích a hlavnď se neprodyšnď pĢikrýt, zalézali ostatní po tĢech do stanĪ a zatahovali zipy. Bohouš spal mezi VeverĀákem a Pravítkem. V letním vlhkém vedru mu bylo velice nepĢíjemné, jak se na nďj oba sousedé tlaĀí, jak se potí, jak se na nďj stanovina lepí. „Musíš usnout, musíš usnout,“ Ģíkal si. „Musíš usnout, musíš usnout, jedna oveĀka, druhá oveĀka, tĢetí oveĀka… jeden komár, 166
druhý komár, tĢetí komár… já to nevydržím, aspoě jednu ruku ven, aspoě se nadýchnout!!!“ Ruka, kterou vystrĀil za hlavou ze stanu, se okamžitď stala komáĢí pĢistávací plochou. Co komár, to zašimrání, co komáĢice, to vpich. Bohouš ruku radďji vtáhl do stanu, ale jak si ji mnul, tĢel a slinil, vrážel do obou okololežících. „Co blázníš, takhle se nedá usnout, prokristapána, nemel sebou, nevytahuj tu ruku, vneseš sem komáry, vidíš, teĊ štípnul mď, já tď snad vyhodím, aĨ si tď Velkej komár odnese do svýho hnízda, tak se nevrĨ, pomóc, vzduch!“ Takové a podobné výkĢiky se ozývaly nejen z obou stanĪ Civetty, ale ze všech splasklých a na zemi se vlnících stanových pláten. „Kapitáne, tohle se nedá vydržet, my se buĊ udusíme, ugrilujeme, nebo nás vycucnou komáĢi. Vymysli nďco!“ volal do plachty neprodyšnď obalující zakotvenou Meluzínu TesaĢík, svým protikomáĢím obleĀením pĢipomínající bílou paní kĢíženou s beduínem. „BuĊ všichni do vody a až do rána dýchat rákosovými stvoly jako šnorchlem, nebo postavit stany alespoě zĀásti.“ Druhý návrh byl pĢijat. Stany byly položeny tak, že se oka sousedních podlážek pĢipevnila vždy jedním kolíkem a uvnitĢ byla u vchodu vztyĀena tyĀka, která zabraěovala pĢilnutí stanoviny na obliĀeje. Jak zabránit, aby Āasem spadla, bylo už vďcí spící trojice. Únava neobvyklých zážitkĪ uplynulého dne nakonec udďlala svoje. Nakonec podivné ležení usnulo, jen pod plachtou na Lednici se svítilo a psaly noviny. ş Když už usnul i Bohouš a Hejkal se opláchl a zalezl mezi KĢeĀka a Kopa, zaĀala se na Hadžilodi vrtďt krycí plachta zvaná persenik. „Já ty komáry budu chytat a prodávat na váhu,“ bylo slyšet VáleĀkĪv bruĀivý hlas. „Prosím tď, nehejbej se, támhle se zase udďlala škvíra,“ kontroval Hamoun. „Škvíra, neškvíra, aspoě je tu trochu vzduchu.“ 167
„Ale s tím vzduchem sem vlítnou ty krvelaĀný miniaturní šelmy. Já už asi nemám kapku krve.“ „Aspoě poznáš, jak se cítí upíĢi, když nadzdvihnou víko rakve.“ „No jo, Dracula byl odnďkud z Rumunska, že?“ „ġíkají, že z Transylvánských Alp, ale to byl asi omyl, musel pocházet z delty. A jak je psáno v dďjinách, že zmizel nďkde na bojišti a ani hrob nemá, tak to nezmizel na bojišti, ale vycucli ho komáĢi a jeho vyschlou šlupiĀku odnesl nďkam vítr.“ „Jestli okamžitď neucpeš ten persenik, tak mou uschlou šlupiĀku taky odnese vítr.“ „Tak aĨ, aspoě budou vďtší porce.“ „Tak mne napadá: Mohou se porce tĢeba zdvojnásobit, když zásoby nejsou žádné?“ „Matematicky vzato: nula krát dva je zase nula.“ „Tak vidíš. Když mď ti komáĢi sežerou, stejnď na tebe víc nezbude.“ „Tak já to zase na chvíli pĢikryju.“ „Tak jo, já se budu snažit moc nedýchat.“ A podobnď ubíhala krásná letní noc pátku tĢináctého všem.
168
NEPTUN TIMES Vydává FLOTILA
No 18.
MAGALHAENS A BALBOA BY SE DIVILI Dnes byl pátek třináctého. Ač drsní námořníci na takové pověry nevěří, dnes se nám vše vyplnilo v míře nadměrné. Po balení, jež se protáhlo o plnou hodinu, vyplula Flotila plna síly do kanálu Vatafu – Imputita. Vlajková loď expedice z úsporných důvodů neplula na motor, alebrž se připojila za gardovou víceúčelovou zásobovací obojživelnou loď Lednice. Cesta by vesele ubíhala, nebýt neobvykle velkého výskytu ovádů a střečků. Posádky pádlovaly nepravidelně, neboť se pravidelně oplacávaly. Již odbočení do jezera Jakub bylo dobrodružstvím, neb dle sdělení domorodců kanál existuje, ale je zašpuntovaný. Jedna loď za druhou pokoušela štěstí v naději na pohádkovou odměnu – jeden pytlík sucharů navíc. Po hodině hledání se Civetta vybavena vysílačkou ztratila v rákosí, aby radostný řev její posádky zvěstoval, že našla průplav a ztratila Bohouše. Po hodině čekání na Hadžiloď Expedice přetáhla všechna plavidla na jezero jako Španělé karavely přes Panamskou šíji z Atlantiku do Pacifiku. Slunce pražilo a laminát tekl, bylo vidět kdejakou žoužel včetně pelikánů, takže nálada obyvatelstva byla brzy opět 1A. Leč Indický oceán dalšího jezera Vatafu byl opět zašpuntován. Tentokrát bylo překonávání ještě obtížnější. Po další hodině hledání najel Pelican do houští, couvl a ztratil Bzuka, jenž se zanořil až po tykadla. Doplaval pak ke zbytku Flotily, aby jí v duté stoličce donesl tajnou zprávu, že východ nalezen. Jedna loď za druhou pak najížděla do stopy Bounty v naději, že propluje. Kormidelníci bublali metan a nadávky, háčci byli odepisováni, protože mizeli v bahně. Až po delším čase jsme se všichni ocitli na dalším jezeře, kde plavala vydra a chaluhy.
Dne 13. «ervence
ZAJATCI Na jezeře Cuibida už nikdo ani nenadával, jen se vrhal do slizu, aby razil další cestu vpřed. Obětavá Lednice stále vlekla Meluzínu, ale pro množství chaluh si každou chvíli zamotala lodní šroub a ufikla střižní kolík. Hadžilodi nebylo dovoleno opustit sestavu a byla i s nervózním Válečkem vměstnána mezi Bounty a Endeavour. Po vplutí sestavy na volnou hladinu jsme zjistili, že toto jezero nemá žádný výtok a asi není na žádné z Rackových map. Flotila se zde ocitla jako myš v kleci s jednocestným ventilem. Po pouti podél břehů admiralita rozhodla, že se expedice ubytuje u jediné viditelné známky civilizace: rozpadlé zablešené rybářské chýše na šesti čtverečních metrech pevného břehu. Nájemní macheteros vesele vyběhli a území zdvojnásobili. Ubohá bakulata se zhroutila do volně ložených pytlů a nebylo nutno vyhlašovat večerku.
JSME TAKHLE MALÍ Po čtvrtém hledání průjezdu z jezera do jezera silně kleslo sebevědomí členů Expedice Delta. České pohádky bratří Grimmů se stávaly reálným thrillerem, LO/ NA LOUCE Jeníček s Mařenkou miBěhem koupání na jezeře Cuibida byl spatřen neobvyklý lými turisty, blechachajda úkaz – trojstěžník plující nedozírnou zelenou loukou. To rybářova jim připomněla středním, tedy hlavním ramenem Dunaje, proplouval perníkovou chaloupku, po jeden z dopravních prostředků, kterým k nám kdysi imi- shlédnutí malého trojstěžgrovala Rašelina. Pro oko pastva a vzdálenost mírná, pro níku a po bloudění ve vypádlo a mačetu dřina a vzdálenost vesmírná. Kapitán sokém rákosovém houští mužstvu naivně tvrdí, že podle jeho záznamů máme do již jen očekávali výskyt Indie již jen několik hodin plavby. Sněhurky a něco mezi pěti až jedenácti trpaslíčky v loVÝROKY DNE Váleček Repelentovi: Máš řečí, že by se daly navíjet na vy- dičkách. sokonapěťový kabel. Pukavec v amoku: Vymyslím trojúhelníky na vodě. Omahulle (dostal rozkaz sám pádlovat): To se to jede na cizí vítr! Měnil: Co mě to kouslo, že by nic? Křeček: Po koupání měl každý náladu 1A, jen Šíša měl náladu 1A. Azimut: Proč je Měnil tak strašně čistotný? Má to v hlavě vymeteno. DOŠLO PO UZÁV4RCE Hejkal, který po večerce potřeboval na hereš, se vyhrabal z propoceného spacáku, předal dýchací tyčku Křečkovi a vyběhl do nepřátelské noci. Okamžitě se na něj za hlasitého cvakání zobáky vrhli komáři. Ubohé dítko kličkovalo a hlasitě ječelo, aby po vzoru elektroreidu zahnalo divý hmyz ultrazvukem. Místo k herešjámě však doběhlo k jakési pasti na vlky, spadlo do ní a nyní zapáchá jako podebraná pata.
LODIVOD DUNAJSKÝ román na pokra«ování nepomohl.“ Ion Hamounescu tleskl a již sluha Mobydiscu nosil před Tudora roztodivná jídla. Protože Tudor nevěděl, jak dlouho se bude těšit Hamounescově přízni, cpal se jako slamník. „Chutná, chutná?“ zeptal se jej po čtvrtém chodu domnul Hamounescu. „Ani ne,“ přiznal se Tudor, „je to moc panské, ale kdo ví, jak dlouho mne budete živit. Mimochodem, co to bylo to tmavé maso v rozmatlané zelenině s vařeným chlebem? Bylo to dost strašné.“ „To přece byla svíčková na smetaně s houskovým knedlíkem. Uprostřed Evropy vás tím pohostí v každé rodině.“ „Uprostřed Evropy snad, ale mně by bylo milejších pár lžic pouhého kaviáru nebo kus obyčejného lososa,“ mínil přejedený Tudor. „Tak co máte s tím Daňkininem?“„Dänikinem, pane Vepřescu. Usoudil, že bohové byli nebeští letci, kteří na Zemi vytvořili civilizaci. A my teď plujeme pokračování příště
NEPTUN TIMES půlnočník FLOTILY Redakce a administrace ul. U Nenalezeného východu 3
Cena 5,50 Ff
EPELENT, který spal v Lednici natažen pĢes pytel se zbylými konzervami podvleĀen pod dvďma laviĀkami, pĢikryt obalem od stanu a pĢitulen ke svazku stanových tyĀí, se zavrtďl. Asi ve dvď v noci se ochladilo a komáĢi se šli schovat, takže nejen Repelent, ale i celá Expedice Delta koneĀnď tvrdď usnula spánkem odsouzencĪ. TeĊ však nízká tďlesná potĢeba donutila Repelenta opustit vyležený dĪlek. Potichu opustil dĢevďnou pramici, a když se rozhlédl, usoudil, že moc potichu vylézat nemusel. Vysekaná plocha kolem rybáĢské chajdy pĢipomínala bojištď, letecký nálet nebo obďti moru. Zpod rosou navlhlých stanĪ trĀely nemyté a neĀesané klukovské hlavy. Repelent obešel zakázanou chýši a opatrnď nahlédl dovnitĢ. Na jednoduchém lĪžku ležela zetlelá otep rákosí a ze stďn visely cáry nďjakého plátna, snad moskytiéra nebo prostďradlo. Nevypadalo, že by zde nďkdo pobýval Āasto. „Kdo ví, zda sem vĪbec nďjaký rybáĢ pĢipluje,“ pomyslel si Repelent.
171
