Renée Flemingová
Rusalka z New Yorku
24. 1. 2014 / č. 4 / samostatně neprodejné
Pátek
› Rozhovor s Milanem Uhdem o strachu v České televizi a nebezpečné paměti. › Kurátor Michal Nanoru provází novou výstavou v Galerii Rudolfinum. › Horší než Dallas, členové rodiny autokratického uzbeckého prezidenta si jdou po krku. › Rozhovor se sopranistkou Renée Flemingovou o Rusalce v Metropolitní opeře v New Yorku.
+ Program TV na celý týden
se sloupky osobností: Kačer • Zaoralová • Bednářová • Bosák • Štindl • Špátová
editorial
PÁTEK | LIDOVé NOVINy
„Člověk musí mít silný charakter. Tu odbornou stránku ministerské profese inteligentní člověk do dvou měsíců vočíhne. Ale charakter nevočíhne.“ Z rozhovoru s Milanem Uhdem na str. 6
B
yla to zvláštní kombinace. Cvičený operní soprán nejdřív dvakrát za sebou vysoustružil slova „you’re gonna reap what you sow“ (sklidíš, co zaseješ) a spolu se smyčci se lehounce vznesl do výšin, kde se k němu přidalo piano a celý symfonický orchestr. A pak chraplavý hlas začal po rockersku deklamovat: „Just a perfect day, drink sangria in the park...“ (Dokonalý den, v parku popijeme sangrii...) Na jednom pódiu se tehdy před čtyřmi roky sešla operní diva Renée Flemingová a rocker Lou Reed. Oba Američani, oba z úplně jiných světů. Na oslavu 20. výročí listopadové revoluce je v Praze dal dohromady Václav Havel, který byl známým fanouškem rocku, ale vážnou hudbu ani operu prý moc nemusel. Ale takové prapodivné propojování vysokého a nízkého nebo třeba byznysu
a kultury, zdánlivě neslučitelných světů, má své kouzlo. Zvlášť v době Facebooku a desítek televizních kanálů, kdy se člověk může pohodlně uzavřít ve svém fanklubu mangy nebo sálové kopané a moc se nestarat o to, co se děje jinde. V rozhovoru v tomto vydání Pátku LN na ten okamžik Renée Flemingová vzpomíná: „To je zážitek, že si řeknete: ‚Bože, vždyť hudba má takovou až revoluční sílu.‘ A pocítíte hrdost nad tím, že jste také muzikant.“
OBSAH 4 porota pátku 6 milan uhde Nebezpečný člověk Alena Plavcová 14 válka v prezidentské rodině Divočejší než Dallas Gábor Stier
18 výstava fotografií
Výjimečně obyčejné situace Šimon Šafránek
Vladan Šír vedoucí magazínu
[email protected]
24 renée flemingová Rusalka z New Yorku Helena Havlíková
30 fejeton
Vím, že nic nevíte Marcela Pecháčková
32 konečně pátek Foto na titulu Decca / Andrew Eccles
34 komerční příloha Vitalita & zdraví Ludmila Hamplová
58 Křížovka Pátek, týdenní příloha LN. Šéfredaktor: István Léko. Ředitel redakce: Veselin Vačkov. Vedoucí magazínu: Vladan Šír. Grafik: Vladimír Dundr. Redakce: Marcela Pecháčková, Alena Plavcová, Magdalena Sodomková. Jazyková redakce: Petra Klimešová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. 3
téma
„Jsem původně muž slova. Je pro mě trochu zvláštní hýbat s věcmi v rámu, které mají jistou fyzickou přítomnost a které je někdy těžké zvednout,“ říká editor a kurátor Michal Nanoru.
PÁTEK | LIDOVé NOVINy
adfvadfav
Výstava fotografií
Výjimečně obyčejné situace Michal Nanoru má čich na ducha doby. V době zlaté éry alternativního časopisu Živel byl jeho šéfredaktorem, pak na pár let odjel na zkušenou do New Yorku a teď – v éře „selfie“ – se vrací jako kurátor výstavy, která přibližuje, jak se z obyčejné fotografické momentky stalo vysoké umění. Text: Šimon Šafránek Foto: Jan Zatorsky
18
19
téma
PÁTEK | LIDOVé NOVINy
William Eggleston, Untitled (Two Girls, Memphis, TN; Bez názvu, dvě dívky), 1974, Courtesy the artist and Cheim & Read, New York. Gus Van Sant, Untitled (Bez názvu), 1985–1991, repro PDX Contemporary Art.
S
těnu protíná vodorovná červená laserová čára. Označuje, kam by měly doléhat okraje rámů. Chla pi rozpřahují ruce. Holou místností zní ozvěny povelů. Fotografie v rámech i bez nich leží na šedém baličáku na podlaze. Instalace výstavy připomíná zdobení vánočního stromečku. „Včera jsem tady nachodil osm a půl kilometru,“ říká Michal Nanoru, kurá tor výstavy Only The Good Ones (Jenom dobrý), která právě začíná v pražském Rudolfinu. Jde o kolekci fotografických momen tek. „Mám radši anglický výraz snap shot,“ přiznává Nanoru. Na nohou má světlé kecky, jeho útlé tělo obepínají těsné kalhoty, mezi několika velkofor mátovými fotografiemi se trochu ztrácí. „Jsem původně muž slova. Je pro mě tro chu zvláštní hýbat s věcmi v rámu, které mají jistou fyzickou přítomnost a které je někdy těžké zvednout.“ Nanoru vskutku nevypadá jako ti stě hováci od Mravence, ostatně na fyzickou práci má v Rudolfinu hned několik spo lehlivých pomocníků.
Pořiďte si selfie „Jsem v podstatě editor a dělat výstavu se v tomhle ohledu neliší od skládání ča sopisu,“ říká Nanoru, bývalý šéfredaktor časopisu Živel a spoluautor publikace Zde jsou psi, kde se věnoval vizuálnímu stylu českých kapel. Loni na podzim potom s Martinou Overstreet sestavil sondu do předrevoluční českosloven ské skateboardingové scény Prkýnka na maso jsme uřízli. „Dávám dohromady tvar, který se skládá z různých částí.“ Nanoru má každopádně čich, anebo alespoň štěstí na ducha doby. Zatímco publikace Zde jsou psi odstartovala vlnu podobných knih na českém trhu, výstava Only The Good Ones přichází do Prahy krátce poté, co se slovem loňského roku stal výraz „selfie“. Selfie je rychlá fotka, ideálně z mobil ního telefonu, na niž zaznamenáte sami sebe. Prostě autoportrét. Barack Obama s fešnou dánskou premiérkou se takhle začátkem prosince zvěčnili na pohřbu 20
Nelsona Mandely a vyvolali tím bouři porozumění i nevole. Americká zpěvač ka Miley Cyrusová se fotí každý den se svými psy, polštáři anebo aspoň s vy plazeným jazykem a krmí tím svůj hojně navštěvovaný twitterový účet. Selfie je momentka, kterou dáváte na jevo, že jste teď a tady, případně že jste „u toho byli“. Ne že by dřív taková svě dectví neexistovala. Ale dělalo se to tak, že jste o vyfocení někoho požádali. Mu seli jste se usmát, poprosit, svěřit přístroj cizinci… nakonec jste mohli skončit třeba na skleničce. Dneska vytáhnete mobil, cvak, hotovo, vystačíte si sólo. Příznačné pro dobu, která vám tak snad no umožňuje být sami za sebe i sami pro sebe. Selfie je nejnovější reinkarnací mo mentky, žánru, který se zrodil díky de mokratizaci fotografie, díky rozmachu amatérských obrázků: fotky mají z pro fesionálního hlediska zoufalou kom
pozici, jsou technicky nezvládnuté, ne ostré a chybně barevné, s parazitními prvky v obraze. „Snapshot lze definovat nejenom formálně, ale i obsahově,“ říká Nanoru. „Je to formát domácí, blízký li dem.“ Narozeniny, Vánoce, děti, dovolená, turistické atrakce, banality. To jsou nej častější motivy.
Uděláme to za vás Momentku vymysleli inženýři v East man Kodak. Už v roce 1900 uvedli na trh automatickou kameru Brownie. Měla tělo z tvrdého papíru, primitivní ovládá ní. A cena? Jeden dolar. K zákazníkům ji doprovázel slogan: „Zmáčkněte tlačítko, my uděláme zbytek.“ Měli tím na mysli nejen ostření a expozici, ale také vyvo lávání – stačilo fotoaparát odnést do ob chodu na rohu, odkud ho poslali do to várny. Vrátil se vám zpátky i s fotkami. Kvůli politickým i ekonomickým tur
bulencím dvacátého století se však snap shot jako styl inspirující neamatéry na plno ujal až po druhé světové válce, kdy reflektoval touhu po realistickém zobra zení, které v literatuře znamenalo beato vé hnutí a v malířství o něco později pop art. Momentka se zdá blíž skutečnosti, jaká je, daleko od technikolorových fil mů a zářivých reklam, slibujících zářné zítřky. Robert Frank například v roce 1958 vydal knihu černobílých snímků The Americans, výjevy z benzinek, par kovišť a maloměst bez všech ideálů. Ustavení estetiky momentky jako umě leckého žánru ovšem pomohl zejména zájem Johna Szarkowského, vedoucího fotografického oddělení v newyorském Museum of Modern Art čili MOMA. V roce 1967 uspořádal první výstavu snímků, na kterých byly zachyceny výji mečně obyčejné situace. „Szarkowski tehdy určoval, co je a co není umělecká fotka,“ říká Nanoru
a zmiňuje, že po dokumentaristech, kte ří fotili život na ulici, přišel režisér a fo tograf Larry Clark, který v osmdesátých letech inspiroval spoustu lidí k zobrazo vání svého vlastního života. „Nejlepší příklad je Nan Goldinová. Myslela si, že jde o nejpravdivější způsob záznamu. Nepřendala by lahev, aby to tu vypadalo líp,“ rozkládá Nanoru rukama nad stolem v restauraci, kde obědváme. „Goldinová ani nerozlišuje mezi gale rijním nebo komerčním a soukromým kontextem. Komunita, kterou fotila, pro ni znamenala skutečnou rodinu.“ I další z autorů, jejichž snímky jsou v Rudolfinu k vidění, fotí především sami sebe, ale také spolu vystavují, jsou to propojené okruhy. „Pak Jürgen Teller fotí Williama Egglestona, který je tu taky, a jeho zase fotil Stephen Shore,“ vykládá Nanoru za páleně. „Nejbizarnější je, že na fotce od Corinne Dayové je modelka Rosemary
Fergusonová, manželka Jakea Chapma na, která přijela do Rudolfina loni na ver nisáž právě bratrů Chapmanů. Snapshot je prostě fotka do rodinného alba, i ta vý stava je takovým rodinným albem.“ Ale co dělá rodinné album v prestižní galerii? „Sledujeme, jak snapshot ovliv nil profesionály a jak pronikl do umě leckého kontextu. Ukazujeme, že žánr, který je vnímán jako nejnižší, nejběžněj ší forma fotografie, může fungovat coby umění. A při té příležitosti ukazujeme jedny z nejdůležitějších fotografů 20. a 21. století,“ říká kurátor. Například už zmíněná Nan Goldinová svým autentickým stylem ovlivnila este tiku devadesátých let, díky ní momentka pronikla do módní i reklamní fotky a sla vila úspěch ve stylotvorných časopisech jako The Face. Z devadesátých let pochází také sní mek Jürgena Tellera se zmlácenou mo delkou s nakresleným srdcem na hru 21
210x285_LN_chcete_si_docist_04.indd 1
21.1.2014 14:25:27
