samostatně neprodejné

Tichý Američan

Jiří Dienstbier

5. 10. 2012 / č. 40 / samostatně neprodejné

Pátek

OBSAH Rozhovor

Jiří Dienstbier Setkání na chalupě Teoreticky může kandidovat na prezidenta Spojených států. O tom, že má nárok na americké občanství se dozvěděl, když mu bylo 21 let a ihned se stal Američanem. Teď usiluje o post českého prezidenta. Téma

Feťáci zdravé výživy Nikdo by je nedonutil sníst čerstvá rajčata ze supermarketů, která nejsou označena „bio“. Jsou zcela v zajetí biojídel, plánují kde a co nakoupí, uvaří. Je tu nová jídlová závislost: ortorexie. Historie

Lou a Václav na jevišti Veřejný rozhovor muzikanta Lou Reeda a umělce a politika Václava Havla ležel tiskově a obrazově nezaznamenán sedm let v archívu moderátora Davida Hrbka. Pátek tento zajímavý dialog poprvé uveřejňuje v den nedožitých narozenin prvního českého prezidenta. Rozhovor

Monika Arenbergerová Kůže má sloní paměť Když známá kožní lékařka řekne, že to přeháníme s hygienou, že i malé děti není třeba koupat každý den, je dobré ji uvěřit. Právě ona zná nejlépe, jak vypadá pokožka, když jí „není dobře“. Komerční příloha

Dětský úsměv není zadarmo Proč mají děti například ve Švýcarsku daleko méně kazů než české děti? A dá se s tím něco dělat? Kdy začít s prvním kartáčkem na zuby?

+ Program TV na celý týden

se sloupky osobností: Kačer • Franz • Bednářová • Bosák • Rynda • Štindl • Špátová

editorial Unikátní záznam ze setkání dvou umělců a současně veřejných osobností Lou Reeda a Václava Havla ve Švandově divadle. Více na str. 20.

Nebezpečí empatie

P

lýtvat přiměřenou empatií je užitečné, chvályhodné, normální. Ovšem nadměrná empatie je k  uzoufání. Ta mě zasáhla jeden lednový večer roku 2005. Seděla jsem snad ve třetí řadě Švandova divadla, dostala jsem se do toho nabitého sálu nějakou protekcí a  čekala „událost“. Dva různého druhu velikáni si měli před námi povídat – Lou Reed a Václav Havel. První promluvil moderátor David Hrbek. Položil otázku Lou Reedovi. A  ten ho rovnou sprdnul, na co se ho to proboha ptá. David otázku hrdinně položil znovu. A dostal další kartáč. Bylo mi zle. Červenala jsem se. Chtělo se mi utéct – tohle dělá empatie. Nemohla jsem se na jeviště dívat jako na představení, celkem zábavné… Naštěstí pokaždé po výpadu Lou Reeda – a že jich bylo – „zasáhl“ Václav Havel. Jemně, s humorem si vedl svoji řeč a na jeviště a nad hlediště rozprostřel mír. V rozhovoru, který po letech poprvé publikujeme k  narozeninám bývalého prezidenta, tento zvláštní talent Václava Havla – harmonizovat okolí už jen svou přítomností – zmiňuje i Lou Reed v jedné své zklidněné pasáži. Kdekdo pak, po skončení rozhovoru, Davidu Hrbkovi strouhal mrkvičku, že

nezvládl moderování. Jenže: Kdo ví, jak to všechno bylo? Rozhovor se, jak jsem se zpětně dozvěděla, připravoval rok. Počítalo se s jiskřivými reakcemi Lou Reeda, a  proto proběhla – prý – velká příprava. Vyžádal si předem otázky. Vyhrožoval, že nepřiletí, když… Když ony předem domluvené otázky padly, nadával, co je to za otázky… Václav Havel byl ovšem taky nejistý. Velmi si přál, aby Lou v  divadle zahrál a zazpíval, a tak dokonce přišel na zvukovou zkoušku, aby případně zpacifikoval svého hosta. Velmi si též přál, aby i  on obstál, a  tak se nechal od své ženy před „představením“ zkoušet z  odpovědí… Když to tak všechno sečtu, musím říct, že David Hrbek obstál. Minimálně proto, že neutekl. Dnes, v pátek pátého října, se celý svět dozví o  Václavu Havlovi. Znovu. Tentokrát z  letových řádů, leteckých spojů, z názvu pražského letiště. To je hezké narozeninové pozdravení. Hezké počtení přeju!

Marcela Pecháčková vedoucí magazínu [email protected]

4

osobnost pátku

Marina Abramovič

6 rozhovor Jiří Dienstbier: Setkání na chalupě

14

téma

Feťáci zdravé stravy

20 historie Lou a Václav na jevišti

26 rozhovor Kůže má sloní paměť

32 krásné věci Oblečení na předpis

33 design Opřené obrazy

34 konečně pátek! Jak přežít od Pátku do Pátku

37 komerční příloha Zdravé zuby

Foto na titulní straně: Jan Zatorsky Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Zástupce šéfredaktora: Dan Hrubý. Vedoucí magazínu: Marcela Pecháčková. Art director: Vladimír Dundr. Redaktoři: Jindřich Göth, Alena Plavcová. Jazyková redakce: Iva Pospíšilová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

3

hi s tor ie

Lou a Václav na jevišti Záznam dosud nezveřejněného rozhovoru prezidenta Václava Havla a Lou Reeda, který vedl 10. ledna 2005 ve Švandově divadle David Hrbek. David Hrbek

K

••••• Pamatujete si, kdy jste spolu naposledy veřejně vystoupili?

Václav Havel a Lou Reed se poprvé potkali, když spolu dělali rozhovor pro časopis Rolling Stone. 20

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

VH: Mám dojem, že to bylo v New Yorku, na jakémsi večírku, kde se se mnou  loučili jako s  českým prezidentem. A Lou tam hrál. Mezi debatujícími hosty na pódiu byli i  Ellie Wiesel a  Bill Clinton.

Představení ve Švandově divadle se dvěma hvězdnými protagonisty bylo vyprodané.

Lou, kdy jste poprvé slyšel jméno Václav Havel?

Vždyť já si sotva vzpomenu, co se stalo minulý týden... A vy, pane prezidente – jméno Lou Reed?

Myslím, že to bylo v  roce šedesátém osmém, byl jsem v New Yorku na premiéře své hry, kterou uváděl legendární Joseph Papp. Jeden můj přítel, krajan, se mnou jednoho dne brouzdal po Greenwich Village a  já mu říkal, že si chci do Prahy odvézt nějaké pěkné desky. Zašli jsme do obchodu a on, že tohle si musím rozhodně vzít! Byla to deska s Velvetama, White Light/White Heat, myslím. A vyprávěl mi o Lou Reedovi jako o duši té kapely. Desku jsem si přivezl, opatroval ji jako oko v hlavě, nicméně se obávám, že už ji nemám, že mi ji někdo ukradl. Na Hrádečku. Překvapilo vás, Lou, něco na Václavu Havlovi, když jste se v roce 1990 potkali?

Normálně rozhovory nedělám, ale tehdy mě požádal časopis Rolling Stone, abych s Václavem Havlem udělal interview. Taková nabídka se neodmítá. Přijel jsem tedy jako novinář, byl to pro mě úplně nový zážitek. Bál jsem se, aby se mi nepokazil diktafon, což se jednou opravdu stalo, novinařina je velice obtížné povolání. V  Praze jsem předtím nikdy nebyl, město samotné pro mě bylo obrovským překvapením, ale největším zážitkem bylo setkání s Václavem Havlem, kterého jsem do té doby obdivoval jako dramatika. Pro mě to byl hrdina ve světě bez hrdinů. Je vždycky nebezpečné potkat se osobně s  někým, koho obdivujete, protože riskujete, že vás to setkání hrozně zklame. Někdy je prostě lepší o  osobní kontakt neusilovat. Ale v tomto konkrétním případě to bylo nádherné setkání ve všech směrech, mnohem lepší, než jsem si jen uměl představit. Osobně považuju za štěstí, že Václava Havla znám. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

21

Foto archiv LN – Hynek Glos a archiv Švandova divadla

  tomuto rozhovoru před vyprodaným hledištěm mám ambivalentní vztah. Václavu Havlovi pár měsíců předtím vypršel prezidentský mandát. Ten večer měl být jednoznačný aspirant na událost toho roku. Jenže: Ještě několik týdnů poté se v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka dohadovaly intelektuálské máničky, kdo byl větší vůl: jestli moderátor, nebo nevstřícný Reed. Výsledkem byla plichta. Jednoznačným vítězem byl ale Václav Havel, který sklízel na otevřené scéně potlesky za bravurní a vtipné, přitom velmi přesné formulace. K onomu podílu na zpackaném večeru se hlásím, byť ne příliš hrdě, a už vůbec ne s  radostí. V  mém případě se na tom z  velké části podílela únava, stres a  nezkušenost, na Lou Reeda pro změnu dolehla těžká večeře, pivo a ke slovu se hlásila i únava z časového posunu. Před dvěma lety jsem našel odvahu text zpracovat. Teprve dnes rozhovor poprvé vychází. Nezměnil jsem jediné slovo. Jen jsem něco vynechal, jako to dělávají všichni píšící novináři.

je v jakési krabici, v jakési kleci, neustále v ní pomateně pobíhá a snaží se přijít na to, co je za ní. Byla to tedy kniha o trans-  cendenci. V tomto typu úvah už jsem později nepokračoval, protože jsem zjistil, že jsou lidé, jako třeba Heidegger, kteří to umějí líp.

Takže jste se nezklamal?

LR: V žádným případě! Neměl jsem vůbec představu, co od něj můžu čekat. A to už jsem na pár hradech byl... Když jsem se o  pár let později ocitnul s  prezidentem Havlem v  Bílém domě, povídá mi, že je nervózní. Tak jsem ho začal uklidňovat, že já už hrál v mnoha barech, a dokonce na jednom hradě. VH: Lou byl první, kdo se snesl do mé pracovny na Hradě z  hvězdného nebe. A  byl jsem trošku překvapen, že někdo, kdo se z  toho nebe snese, je nervózní, jestli mu funguje magnetofon. Ale jinak si z  té návštěvy vzpomínám hlavně na to, že jsem neustále cítil potřebu omlouvat se za husákovský nábytek, který jsme ještě nestačili vyměnit, a pořád jsem zdůrazňoval, že není výrazem mého vkusu.

Co je mezi myšlenkou a vyjádřením?

LR: Citát z  Elliota... Dejme tomu, že chci udělat stůl. To je myšlenka, prvotní impulz. Aby se mi to podařilo, musím si promyslet, jak má stůl vypadat, jaké hřebíky budu potřebovat, jestli bude stůl ze dřeva a tak dál. Realizace stolu je potom vyjádření. Od prvotní myšlenky k  výsledku to ovšem může trvat velmi dlouho. VH: Čas od času mívám takový pesimistický a skeptický pocit, že nikdy nevyjádřím všechno, co se ve mně od rána do večera děje. Že to neumím nebo to vyjádřit ani nelze. Ale někdy naopak mívám optimistickou, nadějeplnou myšlenku – a tou pak začíná to nekonečné drama literatury, umění. Potřeba uchopovat cosi, co nám nepřetržitě uniká, co se nám vymyká, ale co nás provokuje k novému a dalšímu uchopování. Mezi myšlenkou a  vyjádřením zeje velká propast, která ovšem může být velkou výzvou. Výzvou k  neutuchajícímu úsilí, z  něhož mohou vzniknout pozoruhodné věci. Ale také samozřejmě nemusí.

Lou, vy jste při příležitosti vašeho prvního setkání předal Václavu Havlovi album Songs for Drella…

Já a John Cale jsme se pokusili zhudebnit životopis Andyho Warhola, zpřístupnit ho lidem. Myslel jsem si, že by to mohl být vhodný dárek, protože Andy pocházel z bývalého Československa. I dnes se lidé ptají, jaký byl. A já na to říkám, tady máte naše album, začněte u  něj. Každopádně měl velké charisma. A  měl schopnosti, které má také prezident Václav Havel. Jsou lidé, kteří spolu nejsou schopni nikdy vyjít. Všechno je ale najednou jinak, když se mezi nimi objeví osobnost, která umí dávat lidi dohromady. Kdo ví, čím to je, jestli nějakou aurou... Prostě jsou schopní spojovat.

Jedním z takových vyjádření, které používá Lou Reed, je hudba. Rokenrol. Co je pro vás oba víc, hudba, nebo text?

Foto archiv Švandova divadla

Vás se, pane prezidente, tvorba Andyho Warhola nějak dotkla?

Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale jedna věc mi byla v  jeho díle nesmírně blízká. Myslím, že poprvé jsem v originální podobě viděl jeho Campbellovy polívky. Fascinovalo mě to. A řeknu proč: Fascinovalo mě, že jeho obraz světa byl nesmírně sugestivně kritický, aniž v  něm byl přítomen prvek nadsázky, parodie, karikatury, byly to citáty tohoto světa, tak, jak ho kolem sebe vidíme, maximálně byl trošku zmnožený – jako portrét Marilyn Monroe. Najednou to vypovídalo o skutečném světě naléhavěji, než kdyby si z toho dělal legraci nebo to ostře kritizoval. LR: Na prezidentu Havlovi se mi líbí, že je tak chytrý. Nedávno bylo v  New Yorku otevřeno nové Muzeum moderního umění, ve kterém jsou také zastoupena některá Andyho díla. Když jsem se na ně díval, uvědomil jsem si, že je to duchovní umění. Vždycky je tam ukryté nějaké sdělení. Sdělení, které komunikuje s vaším myšle22

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

Moderátor David Hrbek se při rozhovoru zapotil: Lou Reedovi se nelíbily otázky, nechtělo se mu odpovídat…

ním. Neříkáte si u toho: No to je nádherný! Koukáte se na to a  říkáte si: Počkat, proč to udělal? Vždyť je úžasný, že to udělal takhle! Třeba ty elektrický křesla, ty krásný elektrický křesla! Žádný z těch obrazů není jeho, všechny je vystříhal. Měl sbírku fotek ze zpravodajských agentur, vystříhal je, ořezal, koloroval a udělal z nich krásný věci… Andyho dílo je velice inspirativní, otevírá cestu k  určitému způsobu uvažování. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč máte oba na mnoho lidí tak velký vliv?

LR: Nemám tušení, proč moje práce ovliv-

ňuje ostatní, a ani se tím nezabývám. Nevím, co o  mně kdo říká. Každý ovlivňuje každého. Vždycky jsem se snažil vložit do svých písní to, co obdivuju na práci Huberta Selbyho, Williama Burroughse a  jiných spisovatelů, kterých si vážím. Snažil jsem se třeba používat jednoduchý jazyk, kterým psal Delmore Schwartz; nevyhýbat se násilí, o  němž píše William Bu-  roughs nebo Hubert Selby. A  jestli chce dnes někdo zkusit napsat rockovou píseň, začne možná u mě. VH: Nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo má analyzovat svůj vliv na svět a jeho proměňující se míru. Pro mě je důležité,

abych dělal to, co vnitřně cítím jako správné. Abych měl ten zvláštní hřejivý pocit, že jsem dostál jakési své odpovědnosti, a neměl lepkavý pocit, že jsem se nějakým způsobem zpronevěřil sám sobě. To je rozhodující. A zda to má, či nemá vliv, zda je to vliv přímý, velmi, velmi nepřímý, zprostředkovaný, okamžitý, pozdější, anebo žádný, to je věc druhotná. Ve třinácti letech jste, pane prezidente, napsal filozofickou knihu. O čem byla?

Ano – a  sám jsem ji ilustroval. Jmenovala se Myší úvahy a byly to úvahy o člověku, jehož jsem přirovnával k  myši, která

VH: Jsem z generace odchované či poznamenané rokenrolem. Poprvé jsem ho slyšel někdy v roce 1956 na studentském zájezdu v Polsku, v době politické oblevy. Rokenrol zněl absolutně všude. A to byl pro mě veliký zážitek. Rokenrol, i v některých svých pozdějších podobách, se mnou vždycky neomylně šije. A co to je, jestli je to jenom hudba? Já myslím, že každá dobrá hudba je čímsi víc než jen hudbou. Je to výraz postoje ke světu, je to tvar generačního a lidského vědomí, pocitový výraz úcty nebo odporu k  něčemu. A  myslím si, že tomu ani jinak být nemůže. Hudba nemusí mít ani text – a my z ní vycítíme postoj ke světu. Aspoň o dobré hudbě to asi platí. LR: Já jsem z  rokenrolu nikdy nevyrostl. Pořád se mi líbí to, co jsem měl rád ve čtrnácti, a když dnes slyším cokoli z tehdejší doby, líbí se mi to ze stejného důvodu. Líbí se mi mnoho stylů hudby, ale doopravdy miluju jen rokenrol. Hodně jsem přemýšlel, proč se mi některé věci líbí i dnes. Když slyším tu správnou píseň, emocionálně mě okamžitě zasáhne a  vždycky mě pak překvapí, jak moc pro mě znamená. Často

na ten pocit zapomenu, protože kolem je spousta komerční hudby, která se mnou nic nedělá. Ale sem tam se taková píseň vynoří – a už to se mnou cvičí. Někdy vůbec nemusím rozumět textu, a přitom cítím, že se v té písni děje pro mě něco nepochopitelného. Je to něco v  tom zvuku. Po staletí tak na nás působí buddhismus, jóga, mantry, vibrace, všechny tyto věci mají vliv na naše tělo. V některých písních je zřejmě ukryto cosi, co takhle působí, protože se mi to stále děje. Což asi znamená, že kdesi hluboko uvnitř jsem ještě čistý. Snad jsem si uchoval schopnost být otevřený. Až tohle ztratím, bude to myslím znamenat, že už jsem mrtvý. Která píseň se vás takto silně dotkla naposledy?

LR: Naposledy v letadle, půjčil jsem si do sluchátek kompilaci, která se jmenovala Soul. Miluju tuhle hudbu. Nedovedu si představit nikoho, kdo by soul neměl rád, i když vlastně mám prezidenta, který to nemůže ani slyšet. A  na tom albu byla píseň What I’d Say od Raye Charlese. Já to začal poslouchat – a po chvíli mi vyhrkly slzy. Dlouho jsem ji neslyšel – a najednou, zničehonic, brečím, říkám si, bože můj, co se to děje? Nic se nezměnilo, pořád jsem stejnej, dnes jsem jenom o něco starší verze toho čtrnáctiletýho kluka. Vážně nevím, co to přesně je, co se mnou takhle cvičí, ale už po tom nepátrám, je mi to jedno. Pro sebe jsem se spokojil s tím, že tohle v rockové hudbě existuje a že to se mnou občas zalomcuje. Měli jste někdy obavy, že byste se na sebe skrze psaní dozvěděli něco, co byste raději ani nechtěli vědět?

VH: Možná jsem začal psát divadelní hry právě proto, abych se trošku skryl za postavy a nemusel tolik mluvit za sebe. LR: Moc rád ve svých textech vytvářím postavy. Ta totiž může říct něco, co bych za normálních okolností asi neřekl. Ale ona to říct může, a může jí to dokonce projít. Může mluvit otevřeně – a já si s ní můžu dělat, co chci. Je to můj příběh. Mám tak příležitost prezentovat i  názory, se kterými nesouhlasím, a vypořádat se s nimi. To je totiž na psaní jedna z těch zajímavých věcí – že to nejsem pořád jenom já. Stalo se vám někdy, že jste se po letech vrátili k  vlastnímu textu a  zjistili, že dnes vypovídá o něčem jiném než tehdy?

LR: Cítím se tak od hodiny k hodině… Mohl byste být konkrétnější?

Neposlouchám ani nečtu, co jsem sám napsal. Raději si přečtu někoho jiného. Ale PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN

23

Chcete si to dočíst?

ZE R E V PLNÁ CE I F A R V T

Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice

Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 75 KČ MĚSÍČNĚ

Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince 225 555 577. Nebo stačí poslat SMS na číslo 902 11 ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 75 Kč včetně DPH.

Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY - NOVINY OSOBNOSTÍ