JIŘÍ ČERNÍK
S tomahawkem proti mušketám Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622–1890 II. DÍL
N A K L A DAT E L S T V Í L I B R I P R A H A 2011
Obsah
III. Horské oblasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
© Jiří Černík, 2011 Maps © Jiří Černík a Pavel Rajský, 2011 © Libri, 2011 ISBN 978-80-7277-486-9
Severozápad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka s Kajusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka na řece Rogue . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka s Jakimy a Coeur d’Aleny . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikt s Nez Percéi žijícími mimo rezervaci a náčelníkem Josephem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikt s Pajuty, Bannoky a Šošony . . . . . . . . . . . . . . Jihozápad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Taoská revolta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka s Apači – období španělské a mexické vlády . . . . Od anexe Nového Mexika až do konce občanské války . Poválečné období – první Crookova ofenziva . . . . . . . . Victorio . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cibicueská aféra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Geronimo versus Crook – I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Geronimo versus Crook – II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Geronimo versus Miles . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikt s Navahy – období španělské a mexické vlády . Od anexe Nového Mexika do začátku občanské války . . Odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikt s Juty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Walkerova válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka Černého jestřába . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Coloradští Jutové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kalifornie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka s Modoky – fiasko u Ztracené řeky . . . . . . . . . . . Debakl u Jackovy „tvrze“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. .7 . 17 . 52 . 79
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. 113 . 172 . 202 . 214 . 226 . 234 . 253 . 267 . 284 . 287 . 293 . 307 . 317 . 337 . 355 . 383 . 399 . 402 . 408 . 417 . 435 . 440 . 453
Zločin a trest – I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zločin a trest – II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pár slov na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky a několik statistických údajů . . . . . . . . . . . . . . . Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přehled severoamerických indiánských kmenů z oblasti Severozápadu, Jihozápadu a Kalifornie . . . . . . . . . . . . . Časová tabulka nejdůležitějších bojů a bitev na území USA . Použitá literatura a prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. 459 . 469 . 485 . 501 . 504
. . . . 504 . . . . 505 . . . . 509
III. Hor ské oblas ti
S E V E R O Z Á PA D Počátkem 19. století bylo území Severozápadu známé pod všeobecným jménem Oregon a zahrnovalo dnešní stát Washington, Oregon a Idaho i západní části Montany a Wyomingu, přičemž východní část těchto dvou států patřila k tzv. Dakotskému území (Dakota Territory). K vyčlenění jednotlivých správních celků docházelo ve druhé polovině 19. století: roku 1853 vzniklo Oregonské a Washingtonské území, roku 1863 se oddělilo území Idaho, rok poté Montanské území a roku 1868 Wyomingské území. S růstem počtu obyvatel pak území postupně získávala status států. Přítomnost Američanů se zprvu omezovala na trapery a obchodníky s kožešinami a osadníky-farmáře, které lákala úrodná půda v údolí řeky Willamette (dnes Oregon). S objevem zlata v Kalifornii roku 1848 se objevují i v severních horských oblastech prospektoři, a když se potvrdil výskyt zlata v dnešním Idahu (Canal Gulch 1860, Pierce City) a Montaně (Alder Gulch, Bannack 1862, Virginia City 1863 a Last Chance Gulch 1864, dnes Helena, hlavní město Montany), region zaplavily tisíce zlatokopů. Proces zdejšího osídlování se dodnes považuje za dosti neobvyklý, protože na rozdíl od ostatních oblastí (Středozápad, Jihozápad) neprobíhal tradičně z východu na západ, ale opačně, ze západu na východ, když většina zlatokopů přicházela z Kalifornie. Indiány tu zastupovala řada více či méně početných kmenů lišících se jazykově, ale někdy i kulturně. Ty největší populace lze rozdělit podle místa, kde žily, na tři skupiny: na západě Činúky (Chinook) a pobřežní Sejliše (Salish), ve středu Klamathy (Klamath), Jakimy (Yakima), Umatilly (Umatilla), Paluse, Nez Percée („Propíchnuté nosy“), Pajuty (Paiut), Bannoky (Bannock) a Ploché hlavy (Flathead) a na východě Černonožce (Blackfeet), Šošony (Shoshone) a Vraní indiány ●
7
●
(Crow Indians). Z jazykového hlediska Činúkové, Ploché hlavy a Sejlišové tvoří společnou sejlišskou jazykovou skupinu, zatímco Klamathové, Jakimové, Umatillové a Nez Percéové mluví sahaptinsky, jsou tedy z penutijské jazykové skupiny. Řeč Pajutů, Bannoků a Šošonů patří do skupiny juto-aztéckých jazyků, k níž náleží například i Komančové. Vraní indiáni jsou jazykově příbuzní Siouxům a skutečnou kuriozitu tvoří Černonožci, kteří původně přišli z Východu a jsou nejzápadnější větví Algonkinů. Z kulturního hlediska lze říci, že s výjimkou pobřežních Činúků a Sejlišů měla většina kmenů více společných než odlišných prvků. Základní zdroj obživy tvořil sběr cibulovitých kořenů liliovité rostliny kamas rostoucí divoce v této oblasti a s ním i lov zvěře, zejména srnčí a případně jelení. Prakticky všechny kmeny silně závisely na každoroční migraci lososů k hornímu toku řeky Columbie i všech jejích hlavních přítoků. Vcelku stabilní zdroje potravy měly za následek vytváření stálých vesnic a na rozdíl od kočovných indiánů, kteří museli putovat za zvěří, stavbu důkladnějších obydlí. Výjimku ovšem tvoří tři východní kmeny, a sice Černonožci, východní Šošoni a Vraní indiáni, kteří zahrnuli do své ekonomie i lov bizonů, a proto si v řadě aspektů osvojili způsob života i některé kulturní prvky prérijních indiánů (chov koní, týpí z kůže, bohatě zdobené čelenky z per apod.). První kontakty s bělochy byly zprvu sporadické, až ve druhé polovině 18. století pobřežní Činúkové a Sejlišové přicházejí pravidelně do styku s posádkami anglických lodí, jejichž kapitáni měli zájem o kožešiny, zejména z mořských vyder, jimiž tato oblast oplývala. První informace o Černonožcích, Plochých hlavách a Nez Percéích přináší francouzští trapeři, kteří sem pronikli na přelomu 17. a 18. století, ale po zániku kolonie Quebec (1763) to jsou trapeři či zástupci anglické kožešinové Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company) a Severozápadní kožešinové společnosti (North West Fur Company), jež sem přicházejí a navazují obchodní styky zprvu s Černonožci a pak i ostatními kmeny. – Roku 1818 Severozápadní kožešinová společnost postavila pevnost Nez Perce, později přejmenovanou na Walla Walla, na soutoku řek Walla Walla a Columbie a roku 1825 Společnost Hudsonova zálivu založila pevnost Vancouver na severním břehu řeky Columbie. Pro zajímavost uveďme, že Francouzi, kteří se jako ●
8
●
první setkali se zdejšími indiány, je obdařili zavádějícím pojmenováním – „Ploché hlavy“ a „Propíchnuté nosy“. Nez Percéové si totiž nosy nepropichovali a název lze vysvětlit jen tím, že se při jejich návštěvě nacházelo v dotyčné osadě pár příslušníků pobřežních kmenů, zřejmě Činúků, kteří si do propíchnutého nosu vkládali podlouhlou mořskou mušli. Obdobně je tomu u názvu Ploché hlavy, neboť zplošťování hlav bylo typické jen pro část pobřežních Sejlišů, u nichž matky stlačovaly pomocí dvou prkének nemluvňatům lebku, takže čelo bylo velmi ploché a zadní strana hlavy vystupovala do výše. Historickým mezníkem ve vztahu mezi indiány a bělochy se stal příchod protestantských misionářů ve 30. letech 19. století. Na rozdíl od mnoha jiných, hlavně prérijních indiánů, kteří důsledně odmítali pokusy misionářů vnutit jim křesťanství a následně kulturu bělochů, indiáni na Severozápadě, jmenovitě Ploché hlavy a Nez Percéové, přišli s překvapivým požadavkem, a sice seznámit se s „velkou medicínou“ bledých tváří. Zde je třeba pár slov na vysvětlenou. I když značná část severoamerických indiánů spíše podvědomě uznávala existenci „Velkého ducha“, prakticky všichni žili v přesvědčení, že každodenní život je řízen řadou nižších či menších duchů, jejichž ztělesnění spatřovali hlavně v říši zvířat. Nedělitelnou součástí procesu dospívání každého indiánského bojovníka bylo v rámci iniciace svého „ochránce“ (v pojetí katolíků strážného anděla) poznat, k čemuž obyčejně docházelo při religiózním půstu a případném „vidění“. Poté, často s pomocí kmenového kouzelníka (medicinmana), si dotyčný bojovník zhotovil váček, který kromě jiných věcí obsahoval nějakou část z těla zvířete, v jehož těle dotyčný duch-ochránce sídlí. Například pero z orla, jestřába či sokola, či chlupy z medvěda, vlka, lišky, jelena, kojota atd. Jestliže ten či onen bojovník shledával svůj každodenní život úspěšný, zejména co se týče bojů s nepřáteli, nabyl přesvědčení, že jeho medicína je neobyčejně silná a že se těší přízni příslušného ducha. V případě, že ho potkávaly neúspěchy, reagoval depresí a ztrátou sebevědomí, neboť mu medicína neposkytovala příslušnou ochranu, a to buď proto, že jeho duch-ochránce byl slabý, anebo se od něj z nějaké příčiny odvrátil. Ploché hlavy a Nez Percée po generace naplňovala jistota, že jejich medicína je neobyčejně silná. Ačkoli žili obklopeni nepřáteli – na západě Činúky, na severu Černonožci, na východě Siouxi a na jihu Šošo●
9
●
ny – uhájili si poměrně rozlehlá loviště, jejich stáda koní se nezmenšovala, ba naopak rostla. Jejich jednotlivé tlupy či vesnice chráněné horskými hřebeny Bitterroot a Modrých hor (Blue Mountains) prosperovaly v údolích na březích řek. Ne, že by jejich medicína nemohla být silnější, zejména v případě konfliktu s Černonožci, kteří byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi („pozornost“ kanadské Severozápadní kožešinové společnosti), ale žádný z jejich medicinmanů si nebyl jist, zda může existovat ještě silnější medicína než ta, kterou měli k dispozici. A pak se v jejich vesnicích objevili běloši. Nejdříve Lewis a Clark, poté trapeři a prospektoři. Tito lidé znali tajemství střelného prachu, výroby kovových a skleněných předmětů a „papírů, které mluvily“. Jejich medicína tedy byla nepochybně silnější než indiánská, a kdyby ji získali… Francis Haines se ve své knize The Nez Percé domnívá, že Ploché hlavy získali první zprávy o náboženství bledých tváří od pokřtěných východních indiánů, jmenovitě Irokézů či Huronů, které najala Severozápadní kožešinová společnost v okolí Montrealu a dopravila kolem roku 1818 na Severozápad. Nez Percéové pak zřejmě přišli do styku s indiánem z kmene Spokane (Spokane Garry), jehož jako chlapce na popud Sira George Simpsona, zástupce kožešinové Společnosti Hudsonova zálivu, dopravili do anglikánské misie ve Winnipegu, kde byla i škola. Spokane Garry se vrátil ke svému kmeni roku 1830 a vzbudil velkou pozornost nejen tím, že uměl číst a psát, ale že předčítal shromážděným soukmenovcům pasáže z bible. V každém případě se Nez Percéové rozhodli získat přístup k medicíně bledých tváří nezávisle na dalších kmenech, a tak po dohodě s Plochými hlavami vyslali na podzim 1831 skupinu sedmi mužů do Saint Louis, aby požádali tehdejšího superintendanta pro indiánské záležitosti a bývalého účastníka historické výpravy k Pacifiku Williama Clarka o pomoc. Skupina bojovníků v čele s náčelníkem Černým orlem (Black Eagle – Nez Percé) a Ranním mužem (Man of the Morning – Plochá hlava) se přidala k výpravě Luciena Fontenella, zástupce Americké kožešinové společnosti, který se plavil s balíky kožešin po Missouri. Odrazeni úmorným vedrem Středozápadu se pak dva příslušníci kmene Ploché hlavy a jeden Nez Percé rozhodli vrátit, takže začátkem října dorazili do Saint Louis jen čtyři muži. Clark přijal tuto „delegaci“ jistě s nebývalou radostí, ●
10
●
ale záhy nastaly potíže s komunikací, protože v celém městě nebyl nikdo, kdo by znal jazyk Nez Percéů, a posunky nedostačovaly k tomu, aby vysvětlily abstraktní pojmy spojené s náboženstvím. Lidé, kteří s indiány přišli do styku, pochopili, že žádají něco ohledně „velké medicíny“, ovšem co přesně, nikdo říci nemohl. Následné události pak vedly k neúspěchu tohoto jinak vznešeného poslání. Černý orel zemřel čtyři týdny po příchodu do Saint Louis a Ranní muž v polovině listopadu. Dva zbývající bojovníci se rozhodli vrátit domů a podle výpovědi místního biskupa Rosatiho se vydali na cestu po Missouri na parníku Yellowstone 26. března 1832. Domů, ke svému kmeni, se vrátil jen jeden – Nez Percé jménem Leginy z králičí kůže (Rabbit Skin Leggings). Druhý zemřel krátce po příjezdu na pevnost Union. Ale ani bojovník Leginy z králičí kůže se dlouho netěšil pozornosti, když na podzim 1832 padl v boji s Černonožci u pramenů Lososí řeky. I když se zdálo, že veškeré oběti a vynaložené úsilí byly marné, cesta Nez Percéů a Plochých hlav do Saint Louis neupadla v zapomnění. Roku 1832 navštívil Saint Louis jistý William Walker, poloindián, v jehož žilách kolovala krev Wyandotů a bělochů. Měl pověření v důsledku plánovaného odsunu Wyandotů na Indiánské území vyjednat s Clarkem výměnu půdy v Ohiu za půdu v Missouri. Při jednání s Clarkem se dozvěděl o misi Nez Percéů a Plochých hlav, což ho natolik zaujalo, že o tom napsal příteli G. P. Disowayovi do New Yorku. Ten dopis uveřejnil v novinách Christian Advocate a Zion’s Herald roku 1833. Zde je třeba dodat, že Walker líčil návštěvu podle svých představ, náležitě ji přikrášlil, mj. psal o teologických diskusích mezi Clarkem a indiány, které, jak víme, nepřicházely z jazykových důvodů v úvahu. I samotné indiány popsal podle informací, jež kolovaly na Východě a vztahovaly se převážně na Činúky a pobřežní kmeny. Tvrdil, že měli drobné postavy a zploštělé hlavy. Reakce na uveřejněný dopis se dostavila záhy. Několik misionářských organizací projevilo zájem o vyslání duchovních do této oblasti, mj. The Mission Society of the Methodist Episcopal Church a The American Board of Commissioners for Foreign Missions, reprezentujících presbyteriány a kongregacionalisty. Již roku 1834 se metodista Jason Lee se čtyřmi společníky usadil ve Willametteském údolí a zahájil tu misii u pobřežních kmenů, které však nejevily pro jeho úsilí žádné nadšení. O rok později se objevily první ná●
11
●
znaky, že přání Nez Percéů a Plochých hlav se splní. Na traperském srazu při soutoku Koňského potoka (Horse Creek) a Zelené řeky ve Wyomingu se objevili dva muži: reverend Samuel Parker, pastor kongregacionalistického kostela v Middlefieldu ve státě Massachusetts, a Dr. Marcus Whitman, lékař z Wheeleru ve státě New York, vyslaní misionářskou organizací ABCFM (The American Board of Commissioners for Foreign Missions). Nez Percéové, kteří se pravidelně účastnili téměř všech těchto srazů, je pak ujistili, že i nadále mají zájem o příchod „černých kabátů“ (black robes) a hlavně o „nebeskou knihu“ (bibli), která, jak se dozvěděli, skrývá medicínu bledých tváří. Parkera a Whitmana, kteří znali vlažný, ne-li přímo nepřátelský postoj řady jiných indiánských kmenů vůči křesťanství, upřímné nadšení natolik překvapilo, že se rozhodli nemarnit čas. Jakmile sraz skončil a Nez Percéové se vydali na cestu zpět do hor, Parker se k nim připojil, aby našel vhodné místo pro založení misií, zatímco Whitman se vrátil na Východ, aby získal pro projekt skupinu misionářů. Parker dosáhl koncem září řeky Clearwater v dnešním Idahu a pokračoval v cestě na pevnost Vancouver, jež patřila Společnosti Hudsonova zálivu a stála na pravém břehu řeky Columbie. Tam strávil zimu sbíráním informací od obchodníků a traperů a podnikl i několik kratších cest do oblasti mezi řekami Clearwater a Willamette. Z dnes už neznámých důvodů ale Parker nepočkal na Whitmanův návrat. Zřejmě to byl věk, který ho přiměl, aby na jaře 1836 upustil od putování s Nez Percéi po neschůdných a krkolomných horských stezkách zpět k Zelené řece na další traperský sraz, na nějž se měl opět dostavit Whitman, nyní už spolu s několika misionáři. Parkerovi bylo 57 let, a tudíž volil delší, ale pohodlnější trasu na Východ, a to po moři přes Havajské ostrovy. Po Nez Percéích poslal Whitmanovi dopis, který, jak se později zjistilo, neobsahoval žádné důležité informace. Dne 6. července 1836 se u soutoku Koňského potoka a Zelené řeky ozvala střelba z desítek indiánských mušket a válečný pokřik z mnoha set hrdel nezpercéských bojovníků. Ne, nejednalo se o zákeřný útok na nic netušící trapery, ale o uvítací ceremoniál a projevy radosti. Na planině u potoka se objevila karavana Kožešinové společnosti Skalistých hor (Rocky Mountain Fur Co.) vedená jedním z jejích předních spolumajitelů, Thomasem Fitzpatrickem. S karavanou vedle desítek ●
12
●
mul a koní naložených zbožím přicházelo pět Američanů z Východu: misionář Dr. Marcus Whitman a jeho žena Narcissa rozená Prentiss (presbyteriáni), reverend Henry H. Spalding a jeho manželka Eliza rozená Hart (kongregacionalisté) a William H. Gray, tesařský mistr, který měl poskytnout oběma manželským párům odbornou pomoc při stavbě misií. Srazu se zúčastnili také zástupci Společnosti Hudsonova zálivu: John McLeod a Thomas McKay, jimž připadl úkol dopravit misionáře ke Columbii a na pevnost Vancouver. Výprava se vydala na cestu 18. července a po nesčetných útrapách a strastech spojených s přechodem kontinentálního předělu a Modrých hor dosáhla 12. září cíle. Již po cestě se Whitman a Spalding dohodli na vybudování dvou misií, jež by umožnily hlásat slovo boží mezi větším počtem kmenů. Na podzim si vybrali dvě místa: Waiilatpu (Místo, kde roste jílek), ležící východně od pevnosti Vancouver a asi 25 mil od pevnosti Walla Walla na řece stejného jména (dnes stát Washington), v zásadě mezi Kajusi a Umatilly, a Lapwai u stejnojmenného potoka (dnes Idaho), jež leželo 120 mil na východ od Waiilatpu mezi Nez Percéi. Na základě čeho si Whitmanovi zvolili pro sebe misii ve Waiilatpu a Spaldingovi v Lapwai, dnes nevíme, ale v každém případě to vyvolalo nevůli Nez Percéů, kteří se domnívali, že se všichni misionáři usadí u nich. Nez Percéové vyjádřili obavy, že volba misií není šťastná, neboť Kajusové jsou bojovný kmen a zkušenosti, co se týče styků s bělochy, nemají žádné. Mělo se ukázat, že nešlo o plané varování. Se stavbou Whitmanovy misie se začalo na podzim 1836 a se Spaldingovou na jaře příštího roku. Zprvu tvořila misie jen jedna velká srubová budova pro misionáře, později se přistavovaly školní místnosti a hospodářské budovy jako mlýn, kovárna, stodoly atd. Ačkoli správce pevnosti Vancouver John McLaughlin trval na tom, aby obě ženy zůstaly na pevnosti, zatímco muži budou stavět, Narcissa strávila zimu v jednoduchém příbytku poblíž staveniště a Eliza v indiánském týpí s manželem, který dohlížel na kácení stromů podél řeky Clearwater. Roku 1838 došlo k založení třetí misie v místě zvaném Tshimakain (Místo pramenů; dnes město Ford, stát Washington), které původně navrhoval Parker. Tato misie se stala domovem dvou kongregacionalistů – reverendů Cushinga Eellse a Elkanaha Walkera, které na Whitmanovu žádost vyslalo ABCFM. K obvyklým potížím, ●
13
●
jimž museli čelit všichni tehdejší pionýři snažící se uhájit základní existenci v divočině amerického Západu, se přidružila řada dalších problémů spojená s posláním misionářů. Poměrně brzy například vyvstaly obtíže v souvislosti se snahou učit děti, případně dospělé, a současně jim zajistit potravu. Většina indiánů tu žila polonomádským způsobem, ovšem k výuce ať náboženské, anebo jen školní, bylo třeba, aby žáci byli pravidelně přítomni. Delší absence, způsobené lovem či sběrem kamasových cibulí zejména v létě a na podzim, podlamovaly pedagogické úsilí misionářů. Ti viděli řešení v zemědělské činnosti celého kmene, v obdělávání polí či zakládání velkých zelinářských zahrad, jež by poskytly spolehlivý zdroj potravin, aniž by se indiáni museli na delší dobu vzdalovat. Nabízené řešení se ale setkalo jen s mizivým zájmem a u mnoha mužů i s otevřeným odporem. Misionáři si s velkým znepokojením počali uvědomovat, že za „touhou“ po slově božím se skrývá snaha získat nadřazené postavení vůči sousedním, vesměs nepřátelským kmenům. Fakt, že přijetí křesťanství znamená i zásadní změnu hodnot a způsobu života, způsobil mezi indiány šok a otevřenou averzi, což záhy vedlo ke střetu obou kultur. Přesto se za první 2–3 léta mohli misionáři pochlubit jistými úspěchy. Třeba Eliza zvládla poměrně brzy jazyk Nez Percéů a na základě latinských písmen sestavila sahaptinskou abecedu. Když navíc z Havaje dorazil malý tiskařský stroj, Nez Percéové se dočkali výtisků bible a na 200 indiánských dětí se mohlo doma cvičit ve čtení jak sahaptinských, tak anglických textů. Odborná lékařská péče, kterou poskytoval Marcus Whitman, a méně odborné felčarství, které zvládal Spalding, se těšily velké popularitě mezi indiánskými pacienty. Dobré výsledky při léčení na druhé straně brzy vyvolaly značné nepřátelství tradičních kmenových „doktorů“ – medicinmanů, kteří cítili, že to vážně ohrožuje nejen jejich výsadní postavení v kmeni, ale i příjmy. Skutečně převratným činem bylo vytvoření kmenové vlády a přijetí jakéhosi civilního „desatera“ v roce 1843. V zásadě mělo těchto 10 „zákonů“ potlačit násilné chování v indiánských komunitách a „směrovat“ Nez Percée k bílé civilizaci. Původní myšlenka vzešla od Spaldinga, ale realizací byl pověřen Dr. Elijah White, jmenovaný federální vládou roku 1842 agentem pro indiánské záležitosti na úze●
14
●
mí Oregonu. White navštívil týž rok Spaldingovu misii a pod dojmem zmíněných úspěchů souhlasil s misionářovým návrhem. Po delším dohadování s místními náčelníky došlo ke jmenování hlavního náčelníka a 10 podnáčelníků, kteří stáli v čele 10 narychlo vytvořených okresů, a na prosazování „desatera“ měli k dispozici „policejní sbory“ v síle pěti mužů. Jim pak byli podřízeni náčelníci jednotlivých vesnic. Nová indiánská „vláda“, v jejímž čele stanul jistý Ellis, mladý Nez Percé vychovaný v Kanadě, navrhované „desatero“ prodiskutovala, učinila dílčí změny a vše schválila. Každý z bodů, jenž například zakazoval asociální chování jako krádeže, zabití a poškození majetku, uváděl i příslušný trest za takovéto jednání. Naopak hubené výsledky zaznamenal proces převýchovy polokočovných indiánů na farmáře. Rovněž počet pokřtěných indiánů nebyl nijak vysoký. Bernard de Voto v práci Across the Wide Missouri uvádí, že roku 1844, tedy po osmi letech práce misionářů, toliko jednoho Kajuse a 21 Nez Percéů shledali Whitman a Spalding skutečnými křesťany a přijali za členy Oregonské církve (The First Oregon Church). Reakce starších ABCFM na sebe nenechala dlouho čekat a už roku 1842 obdržel Whitman dopis, v němž mu oznamovali, že v důsledku vysokých nákladů na provoz tří misií se pro mizivé množství konvertitů misie ve Waiilatpu a Lapwai ruší a misijní činnost se soustředí v Tshimakainu. Whitman byl přesvědčen, že jde o ukvapené rozhodnutí, a v zimě se proto vypravil na Východ, aby osobně informoval nadřízené o své práci a přiměl je změnit názor. Zde je třeba říci pár slov na vysvětlenou. Za rozhodnutím ABCFM nepochybně zčásti stály úspěchy „konkurence“ reprezentované katolickými misionáři. Roku 1838, dva roky po příchodu Whitmana a Spaldinga k řece Columbii, se dva kanadští páteři Francois N. Blanchet a Modest Demers vydali s výpravou Společnosti Hudsonova zálivu na Oregonské území a založili tři misie: na pevnosti Vancouver a v místech Cowlitz Prairie (misie St. Francis Xavier, dnes stát Washington) a French Prairie (misie St. Paul, dnes stát Oregon). Ochota potenciálních konvertitů vzdát se pohanských zvyků a přijmout křesťanství byla totiž ovlivněna nejen charakterem a povahou jednotlivých misionářů, jež hrály v jejich práci velmi důležitou roli, ale především skutečností, že tyto dvě víry – katolická a protestantská – se značně liší, a to nejen doktrínou, ale i ob●
15
●
řady. Pro převážnou většinu indiánů byl protestantismus, jenž zdůrazňuje duchovní podstatu, a to často velmi rigorózně, příliš abstraktní, a tudíž nepochopitelný. Naproti tomu liberálnější katolicismus, navíc s důrazem na rituál, při němž se uplatňovala bohatě zdobená kněžská roucha, obrazy svatých, omamná vůně kadidla a zvonění primitivní a ovlivnitelnou mysl lidí, kteří žili prakticky na úrovni doby kamenné, fascinoval. Tento mysticismem zavánějící rituál jim připadal blízký, protože na něj byli zvyklí u kmenových kouzelníků. Katoličtí páteři také netrvali na změně způsobu života indiánů a „ovečky“ přijímali do lůna církve mnohem ochotněji než protestanti. Například křtili už novorozeňata, zatímco protestanti čekali se křtem až do dospělosti, a to se dotyčný zájemce ještě musel „kvalifikovat“. Také mnohem silnější finanční podpora z ústředí katolické církve se rovněž nedala přehlédnout. Whitmanova cesta na Východ se setkala s úspěchem, a to v tom smyslu, že se mu podařilo přesvědčit vedení ABCFM, aby ponechalo všechny misie otevřené. Jeho zpáteční cesta, jež se odehrála roku 1843, zásadně ovlivnila další vývoj Oregonského území a pro činnost misií měla nedozírné následky. Z města Independence (Missouri) putoval Whitman s obrovskou karavanou emigrantů (tzv. Burnett-Nesmith-Applegate Party), která mířila do Oregonu. Kapitán John Gantt byl najat jako průvodce až na pevnost Hall (Idaho), kde jeho roli převzal Whitman, a bezpečně dovedl velké seskupení lidí až na svou misii ve Waiilatpu. Důležitost této události spočívá v prvé řadě v tom, že šlo o první větší karavanu vystěhovalců, kteří jeli s vozy (jejich předchůdci se domnívali, že k řece Columbii se lze dostat jen pěšky nebo na koni). Díky Whitmanově znalosti terénu se zjistilo, že Oregonská stezka je pro povozy tažené voly či mulami sjízdná. Tím se otevřela cesta na severozápadní pobřeží kontinentu desítkám tisíc dalších vystěhovalců. Jedním z ústředních motivů této bezpříkladné migrace, kromě kvalitní černozemě (výnos Kongresu Organic Act z roku 1843 přiděloval každému dospělému muži 640 akrů půdy plus 160 akrů na každé dítě) a mírného podnebí, bylo zalidnit Oregon co nejvíce Američany, protože v případě plebiscitu, který měl rozhodnout s konečnou platností, komu připadne Oregonské území – Anglii (Kanadě), nebo Spojeným státům – by Američané měli rozhodující početní většinu. ●
16
●
Prudký nárůst počtu bílého obyvatelstva pak zákonitě vedl ke třenicím s domorodým obyvatelstvem, jako tomu bylo prakticky v celé historii styků mezi bělochy a indiány.
Vá l k a s K a j u si Kajusové patřili k jednomu z nejmenších kmenů žijících v této oblasti. V době, kdy se mezi nimi usadili Whitmanovi, jich bylo 200–300 a většina příslušníků kmene žila ve třech vesnicích, z nichž dvě ležely na řece Umatilla a třetí na řece Walla Walla. V čele vesnic stáli tři náčelníci: Umtippe, Tamsucky (Waptashtakmahl) a Tiloukaikt (jiné zdroje uvádí Telekaut či Tilaukait). Obklopeni mnohem početnějšími, i když ne nutně nepřátelskými kmeny cítili Kajusové – zrovna tak jako Nez Percéové a Ploché hlavy – potřebu získat mocnější a spolehlivější medicínu „bledých tváří“, o níž jim roku 1834 poskytl základní informace metodistický misionář Jason Lee při setkání na pevnosti Hall. Jak víme, manželský pár Marcus a Narcissa Whitmanovi se tohoto úkolu ujali, ale jejich činnost již od samého počátku probíhala ve znamení konfliktu dvou hluboce rozdílných kultur. Už stavba obydlí, jako každá jiná těžká práce, spadala v indiánské kultuře do oblasti ženských prací. K velkému překvapení všech mužských příslušníků kmene se do kácení stromů a roubení budov dal Whitman, který navíc k práci vybízel i přihlížející indiány. Jeho žena Narcissa se zatím věnovala domácím pracím. Zakrátko vyvstal další problém, způsobený odlišným výkladem pojmu soukromého vlastnictví půdy, na níž stála misie. Whitmanovi se domnívali, že jde o dar za jejich misionářské úsilí. Někteří náčelníci však argumentovali tím, že reverend Parker jim původně slíbil, že misionáři od nich půdu odkoupí, a protože žádné vyrovnání ani ve formě peněz ani darů dosud neobdrželi, považovali půdu misie za svou. Kajusové, jak muži, tak i ženy, byli přesvědčeni, že když misie stojí na jejich půdě, mohou kdykoli vcházet do domu Whitmanových, procházet se po obydlí a posedávat v jednotlivých místnostech. Když je reverend nebo jeho žena požádali, aby odešli, postávali aspoň kolem domu a nakukovali do oken. Z dostupných ●
17
●
