S odvahou v srdcích Tragické konce legend českého vojenství a politiky

1

Zbyněk Miloš Duda

S odvahou v srdcích Tragické konce legend českého vojenství a politiky

I. díl

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

3

Zbyněk Miloš Duda

S odvahou v srdcích Tragické konce legend českého vojenství a politiky

I. díl

Edice OSOBNOSTI ČESKÉ HISTORIE

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS215561

4

copyright © 2015 PhDr. Zbyněk M. Duda copyright © 2015 Fotografie a dokumenty – archiv: Zbyněk M. Duda, ondřej Duda Foto autora – veronika Zvěřinová Fotografie s uvedením zdrojů pocházejí z archivů rodin a sběratelů Žádná část této publikace nesmí být kopírována, překládána nebo rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem – bez souhlasu autora a nakladatele.

ISBN 978-80-905923-5-3 978-80-905923-0-8 (soubor) (1. díl) ISBN 978-80-905923-7-7 978-80-905923-4-6 (soubor)


5

Věnováno 100. výročí rozpoutání I. světové války (1914–1918)

„Kdo je neschopen poučit se z minulosti, je odsouzen prožívat ji stále nanovo.“ Santayana


7

Vydavatel děkuje hlavním partnerům projektu za podporu při vydání této knihy


9

Autorské poděkování patří především mé rodině, zvláště pak synovi Ondřejovi (digitalizace všech fotodokumentů a příprava k tisku včetně sponzoringu), paní PhDr. Jindře Svitákové za editorskou a sponzorskou práci na knize, členům redakčního kolektivu časopisu Historický kaleidoskop a Centru české historie v čele s panem pplk. Ing. Jaroslavem Houškou, na jehož bedrech stála projektová knižní příprava. Za nevšední pomoc vyjadřuji přátelský dík svým kolegům, pp. Ing. Janu Goláňovi, MUDr. Jiřímu Ladmanovi, Jindřichu Kolářovi, Ivanu Tejklovi, Ing. arch. Zdeňku Slabému, Tomáši Františku Kašparovi s chotí Irenou, Dagmaře Dimitrovové-Šikové a rodinám Mensdorff-Pouilly a Kavale. V neposlední řadě vyslovuji svůj obdiv a poděkování bývalým i současným studentům, kteří značnou měrou přispěli svými finančními částkami na zrod této knihy: Petře Vybíralové, JUDr. et PhDr. Janu Bártovi, Jakubu Špirochovi, Bc. Robertu Fiedlerovi, Bc. Jonáši Zejfartovi, Bc. Janu Karlu Černému, Bc. Ondřeji Burešovi, Bc. Kláře Frídlové, Marii Mrvové-Chaloupské, Žofii Kavale, Adamu Mensdorff-Pouilly, Janu Slepičkovi, Jakubu Švecovi, Luboši R. Maršálkovi, Václavu Malcovi a Richardu Matysovi.

Poděkování vydavatele Za podporu při realizaci knihy mimo výše uvedených vydavatel děkuje těmto společnostem a podporovatelům: Statutárnímu městu Prostějov, Martinu Kopejtkovi, bandu The Rebel Pipers - Pipes and Drums, Mileně Blahové, firmě Max Merlin spol. s r.o., Miroslavu Kosňovskému, Janovi Ryšavému, Martinu Hájkovi, Janu Mazáčkovi, Jiřímu Charuzovi a Petru Ouředníkovi.


11

Obsah Předmluva

13

Slovo autora

15

Výjimečný Evropan, česko-srbský generál František Alexandr Zach

17

Příběhy dvou rakousko-uherských a československých generálů MUDr. Jaromíra Pečírky a Ing. Jana Diviše

59 61 75

Ženevská konvence a rakousko-uherské Čestné vyznamenání za zásluhy o Červený kříž 1864–1914

105

Otakar Šimandl a „Hradčanské šestky“

151

Rakousko-uherský pilot a československý štábní rotmistr letectva Bohuslav Kašpar

189

Plukovník jezdectva Věnceslav Václav Krejčiřík, MC

239

Plukovník pěchoty Josef Boris Wuchterle, DSO

283

Masarykova a Benešova koncepce při formování čs. branné moci (1918–1938)

315

Příloha – Organizační uspořádání čs. legií v Rusku, Itálii a Francii

319

Seznam archivních zdrojů k I. dílu

322

Seznam literatury k I. dílu

324

Jmenný rejstřík k I. dílu

339

O autorovi

359


13

předmluva První světová válka, později nazvaná Velká válka, otevřela světu oči. Najednou viděli, co si lidské bytosti jsou schopny vzájemně učinit, co lidské bytosti po mnoha staletí budují a zároveň si vzájemně ničí, a neviní bojují proti nevinným podle rozkazu mocností. Zároveň válka prověřila osobnosti, jejich charakter, hledání pravdy a spravedlnosti i odplaty. Není bez významu, že kdysi jeden vojevůdce prohlásil – pouze válka prověří správnost personálních změn v armádě. Kniha S odvahou v srdcích – Tragické konce legend českého vojenství a politiky je právě o tom, jak válka prověřovala schopnost vojevůdců na obou stranách bojiště. Mnozí čeští vojáci, ať velitel nebo prostý voják, našli v této válce svůj charakter a odvahu, svou pevnou víru přežít a pomoci při zakládání nového českého státu, po kterém mnoho let vlastenci toužili. S odstupem času, při 100. výročí vzniku Velké války, lze se jen těžko vžít do životů a portrétů osob, které v sobě našly hrdinství, prožily krutost a nepředvídatelné strádání na rozsáhlém bojišti zákopové války, a mnozí tuto vřavu nepřežili, nebo se vrátili doživotně zmrzačeni. Tato kniha popisuje osudové příběhy vojenských i politických osobností českého národa, které by nikdy neměly být zapomenuty, protože stále slouží k poučení národů i lidstva, které se však učí velmi pomalu a opatrně, ale síla diktátorů se vrací v každém století. Proto se pečlivě seznamte i s těmito příběhy, které se již před sto lety začaly zapisovat do světových dějin a podle správného úsudku si snažme uvědomit, že dějiny se nedají změnit, ale dají se vždy jinak vykládat a hodnotit podle doby a časů, které opět přicházejí. Ing. Jaroslav Houška ředitel Centra české historie


15

Slovo autora Rok 2014 přinesl dvě zcela zásadní výročí, která jsou otřesným dědictvím 20. století. V červenci si svět připomenul 100. výročí vzniku I. světové války (1914–1918), v září pak 75. výročí rozpoutání II. světové války (1939–1945). Následující rok 2015 připomenul rovněž dvě velká výročí: v červenci 75. výročí zahájení slavné letecké bitvy o Británii a v květnu 70 let od ukončení druhé světové války. V této knize se čtenáři v mnohých souvislostech setkají s oběma sebedestruktivními procesy moderní civilizace, ale také s osudy českých občanů bojujících na frontách Evropy ve jménu politických zvratů monarchií i republikánských systémů. Jednotlivé portréty vojenských i politických osobností českého národa, které před nás nyní předstupují, vypovídají o mimořádném bojovém nasazení československých legionářů na Rusi u Zborova (1917) a na Transsibiřské magistrále (1918–1920) nebo ve Francii u Terronu a Vouziers (1918). Postupně se rozvíjejí životní příběhy českých vojáků, důstojníků a občanů, kteří ještě před Velkou válkou působili a pracovali téměř po celé Evropě. Většina z těchto občanů habsburské monarchie byla příslušníky c. a k. rakousko-uherské branné moci a ještě hluboko před válkou byla usazena v carském Rusku a ve Francii. Když válka vypukla, odmítli z vlasteneckých pohnutek vykonat brannou povinnost a habsburské monarchii vypověděli svůj vlastní boj tím, že dobrovolně vstupovali do zahraničních armád ve Francii, Srbsku, Rumunsku, Itálii, Rusku a ve Spojených státech amerických. Vedle československých legií bojujících na straně dohodových mocností nesmíme zapomínat na statečný zápas Čechů, Moravanů a Slezanů v armádách Centrálních mocností. V průběhu Velké války v letech 1914–1918 se na třech frontách – západní, východní a jižní – setkávali příslušníci c. a k. rakousko-uherské armády se svými dědy, otci, bratry, strýci, bratranci a přáteli, kteří pod černožlutými prapory nejednou srdnatě bojovali proti svým bývalým druhům, přičemž právě oni v těžkých bojích nejvíce nasazovali své životy ve jménu vojenské cti, statečnosti a věrnosti. Plnili pouze svou občanskou povinnost podle platných zákonů a vojenské přísahy a za své ideály, tužby a monarchistické přesvědčení přinášeli také mimořádně velké oběti, jak o tom dodnes svědčí vojenské hřbitovy ve Francii, Itálii a na Rusi, ale také četné pomníky a pomníčky s pamětními deskami, věnované různými osvětovými a veteránskými spolky snad v každém našem městě, obci a vesnici. Ve dvoudílném knižním vydání jsou tyto osudové příběhy záměrně pro-


16

pojeny. Nejprve v obtížném, vlasteneckém úsilí generalissima královské srbské armády Františka Alexandra Zacha, posléze u c. a k. rakousko-uherských polních podmaršálů Ing. Jana Diviše a MUDr. Jaromíra Pečírky služebně působících na Balkáně, nebo v případě desátníka letectva Bohuslava Kašpara operujícího v c. a k. rakousko-uherských leteckých sborech nad Itálií. Po vzniku Republiky československé se z polních podmaršálů stali armádní generálové a z desátníka štábní rotmistr letectva. Naproti tomu pozdější cesta zatímního náčelníka čs. branné moci div. generála Ing. Radolo (Rudolfa) Gajdy vedla rovněž přes Balkán do Ruska, kde se na samém počátku čs. odboje v Kyjevě setkají starodružiníci a budoucí českoslovenští generálové a vysocí důstojníci zbraní Antonín Mikuláš Číla, Ing. Otakar Husák, Jan Syrový, Doc. Vojtěch Vladimír Klecanda, Věnceslav Václav Krejčiřík, Josef Boris Wuchterle, František Mareš a mnozí další. Symbolicky je také pamatováno na část humanitární, která na jedné straně sleduje založení Ženevské konvence a následně i vznik Mezinárodního Červeného kříže v letech 1864–1914 včetně vzniku Rakousko-uherského a Českého Červeného kříže. Na straně druhé se věnuje peripetiím kolem carského ruského zlatého pokladu v roce 1920. Autor si také všímá ilegální práce domácího tajného výboru Maffie v letech 1914–1918, která měla zásadní vliv na založení Republiky československé. V této souvislosti je připomenuta záslužná činnost mladočeského a národně demokratického politika Otakara Šimandla, která znovu pokračovala ve II. národnímu odboji v letech 1939–1945. Kniha je podložena pramenným studiem státních i soukromých archivů, časopisů, dobového tisku a odborné literatury. Provází ji 450 dosud převážně nezveřejněných originálních fotografií a dokumentů z archivu autora a jeho syna. Čtenáři se tak nabízí plastický přehled všech nastíněných historických pochodů a událostí, čímž se mu dostává jistého doplnění tolik potřebných informací o lidech a době, kteří před 100 lety dokázali překročit vlastní stín a vydat se na cestu, o níž neměli tušení, jaké jim přinese rozřešení. A právě těmto dnes relativně zapomenutým významným českým osobnostem I. a II. národního odboje vzdáváme svůj obdiv a poděkování. V neposlední řadě děkuji rodinám po pozůstalých vojácích a hrdinech, vlastníkům historických listinných pramenů, fotografií, řádů, vyznamenání, pamětních medailí, odznaků a dalších militarií (viz seznam archivních zdrojů) za jejich laskavé zapůjčení a možnost jejich použití pro účely časopisecké a knižní.


17

Výjimečný Evropan česko-srbský generál František Alexandr Zach (1807–1892)

Srbský generalissimus František Alexandr Zach, Praha 1883, s dedikací arch. Josefu Hlávkovi (fotoateliér J. F. Langhans Praha)


18

V roce 2000 jsem získal darem unikátní kabinetní fotografii pořízenou ze skleněné desky, na níž je zachycena osobnost českého vlastence a srbského generála Františka Alexandra Zacha. Vzácná fotografie byla pořízena za jedné z mnoha generálových návštěv v hlavním městě Českého království v roce 1883 v uznávaném pražském fotografickém závodě c. a k. dvorního rady Jana F. Langhanse (1851–1919) ve Vodičkově ulici č. 37. Původně zde vznikly dvě verze generálových fotografií, přičemž v české literatuře je výhradně reprodukován Zachův doleva hledící snímek, zachycený v mírném profilu, v generálské uniformě srbské královské armády, zatímco jugoslávská (srbská) literatura popularizuje tento uveřejněný a více známější portrét (v české literatuře autorem poprvé publikovaný), z něhož na nás hledí poměrně zpříma Zachova tvář, navíc s dokonale viditelnými srbskými, ruskými, rakouskými a italskými řádovými velkokříži a hvězdami na uniformě. V obou případech J. F. Langhans zachytil generálovu tvář ve věku 76 let, tedy ve chvíli, kdy se nechal penzionovat (1883), a kdy se i rozhodl k trvalému návratu do vlasti.1 Pod portrétem je generálova srbsky psaná dedikace, určená mecenáši české vědy a umění, Ing. arch. Josefu Hlávkovi (15. září 1886). Význam této vzácné originální památky zhodnocuje navíc na rubní straně pozůstalostní razítko pocházející z archívu RNDr. Karla Hlávky.

1

S třídavě žil u architekta Jana Nevoleho na zámku ve Svobodných Hamrech na Chrudimsku a u doktora Viléma Gablera na Královských Vinohradech v Praze.


19

Osobnost a význam generála Františka Alexandra Zacha Česká historie 19. a 20. století nemá tolik cenných důkazů o osobnostech tvořících významné kapitoly evropských dějin, jako je tomu v případě česko-moravsko-rakousko-srbského generála Františka A. Zacha. Tento výjimečný a mimořádně vzdělaný muž se na tehdejší vojenské, diplomatické, ale i dopravní poměry pohyboval s neuvěřitelnou bravurou, aniž jako agent několika států vzbuzoval větší pochybnosti o svém konání, nežli ty, jež měly být v souladu s mezinárodními dobovými zvyklostmi. Jen tak pochopíme, jak mohl vůbec obstát v nejistých i drsných podmínkách nacionalistického, revolučního a válečného Balkánu, podněcovaného evropskými mocnostmi (Rakouskem, Rakouskem-Uherskem, Ruskem, Francií, Velkou Británií a Pruskem – Německem), v jejichž zájmu též vystupoval. O to více musíme docenit, jakého uznání a důvěry se těšil v nejužších politických, vojenských, ale i společenských kruzích, kde byl přijímán na nejvyšší úrovni a vyznamenáván prakticky všemi evropskými panovníky a ministerskými předsedy. Přesto je zřejmé, že generál F. A. Zach byl a zůstal především českomoravským Rakušanem a nadevše věrným Slovanem, jenž položil pevné základy při budování Srbského knížectví a království. Právě v srbských službách dosáhl absolutně největšího životního diplomatického a vojenského triumfu, neboť se plně angažoval na přeměně zaostalého autonomního Srbska v moderní monarchistický ústavní stát. Dovedl tento stát nejen vytvořit, ale také mu od prvních okamžiků zaručit jeho ochranu v podobě vyzbrojení a výcviku, zejména založením Vojenské akademie v Bělehradu. V čele tohoto armádního tělesa stál přes dvacet let a vychoval mladé a dobře vycvičené kádry důstojníků srbské armády, kteří byli spíše ochotni položit život za českého generála v srbských službách, nežli za svého panovníka. Vojenskou kariéru zakončil jako generalissimus srbské armády. Jako generál jednoho ze čtyř hlavních armádních sborů velel a statečně bojoval v nejtěžších fázích srbsko-turecké války v roce 1876. Sloužil českému, slovenskému a polskému národu v Rakousku a Rakousku-Uhersku, avšak více než tři desítky let patřily v Zachově životě Srbsku a Jihoslovanům. Přestože v mládí býval silným odpůrcem Rakouska, dokázal být vůči němu J. V. císař a král František Josef I. vskutku velkorysý, neboť nejen že jej omilostnil, čtyřikrát přijal k soukromé audienci a nakonec i vyznamenal, ale dokázal mu vzdát i poslední poctu nejvyššího velitele c. a k. rakousko-uherské armády. Když v Brně ve vysokém věku srbský generalissimus František A. Zach zcela chudý umíral, odcházel na věčnost s okázalými vojenskými poctami, jaké se prokazovaly výlučně nejvyšším rakouským polním maršálům, podmaršálům a generálům.


20

Zach student, právník, emigrant, tajný agent a revolucionář František A. Zach se narodil 1. května 1807 v Olomouci, ale dětství prožil v Brně, kde jeho otec Jan Jiří Zach vlastnil hostinec u Černého orla v Měnínské (Orlí) ulici. Vyrůstal v česko-německém, finančně zajištěném zázemí, což se pozitivně projevilo v okamžiku, kdy vstoupil na německé gymnázium ve Starém Brně. Byl vynikajícím studentem, a proto pokračoval ve studiích filozofie, aby nakonec přešel na práva, která znamenitě ukončil ve Vídni v roce 1828. Již na univerzitě navazoval vřelé vlastenecké vztahy se stejně smýšlejícími kolegy (společně navštěvovali v Praze a v Brně Josefa Dobrovského a Františka Palackého). Sympatizovali s národním bojem Řeků proti Turkům, a zejména na ně mohutně působilo listopadové povstání Poláků (29. 11. 1830) proti Rusům. Zach po studiích nejprve nastoupil justiční praxi u brněnského magistrátu, ale nakonec odešel do Znojma, kde se stal soudním auskultantem. Polské události zcela změnily jeho další život, čímž se navždy (ale i naštěstí) uzavřela slibně se rozvíjející kariéra advokáta, neboť se rozhodl podpořit polský odboj. Odešel jako dobrovolník do Krakova, kde se stal svědkem polské porážky, ale revoluční duch a boj za národní svébytnost ujařmených národů mu navždy zůstaly hlavním cílem na celý život. Po návratu do Brna se stal naprosto nežádoucí figurou a byl existenčně zcela vyřízen. Dlouho neotálel a na podzim roku 1832 se připojil k polským poraženým oddílům, aby jako první Čech s nimi odešel do francouzské emigrace, v níž setrval do roku 1837. V Paříži se přidružil k vedoucí osobnosti polského odboje, bývalému ruskému ministru zahraničí a předsedovi polské povstalecké vlády z roku 1831 knížeti Adamu Jerzymu Czartoryskému (1770– 1861), v jehož aristokratické družině poznával široké spektrum názorů, s nimiž se v budoucnu mohl dobře vyrovnávat. Po amnestii, za níž vděčil své sestře, žil střídavě v Brně a ve Vídni, kde znovu navazoval tajné kontakty k založení vlasteneckých a zednářských spolků (František Ladislav Rieger, František A. Brauner, František C. Kampelík, Jan Ohéral, A. V. Šembera, Emanuel Müller (Mánek), Jan Dvořáček, Eduard Bloudek, Jan Vusín a další). Vzhledem ke složitým politickým poměrům se Zach rozhodl, že odejde podruhé za polskými přáteli do emigrace, což se mu legálně podařilo v říjnu 1840. V Paříži udržoval vlivné politické kontakty s představiteli polského demokratického a aristokraticko-monarchistického exilu (Joachim Lelewel, Wladimír hrabě Zamoyski, Adam Mickiewicz, Michal hrabě Czajkowski, Adam J. kníže Czartoryski, jehož v roce 1838 formálně zvolili polským králem). Podporoval jejich požadavek na obnovu Polska jako konstituční monarchie se snahou překážet politickým zájmům Ruska a zabránit mu v sílícím vlivu na Balká-


S odvahou v srdcích Tragické konce legend českého vojenství a politiky

Recommend Documents