Alchymie Svět pohádek a legend

ALCHYMIE_II_Svět pohádek a legend

24.2.2008

11:34

Stránka 1

Alchymie Svět pohádek a legend


24.2.2008

11:34

Stránka 3

Vladimír Karpenko

Alchymie Svět pohádek a legend

ACADEMIA

2008


24.2.2008

11:34

Stránka 4

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Karpenko, Vladimír Alchymie : svět pohádek a legend / Vladimír Karpenko. – Vyd. 1. – Praha : Academia, 2008. – 389 s. – (Galileo ; sv. 19) ISBN 978-80-200-1579-2 (váz.) 133.5:54 * [133.5:54]-051 - alchymie - alchymisté - příběhy - legendy - populárně-naučné publikace 133 - Okultismus [17]

© Vladimír Karpenko, 2008

ISBN 978-80-200-1579-2


24.2.2008

11:34

Stránka 5

Obsah Předmluva Poděkování Ediční poznámka I. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH Pátrání po čínské alchymii Ostrovy nesmrtelných Hledání Ostrovů nesmrtelných Návštěva Nesmrtelných Ani nesmrtelnost, ani zlato

II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ Wej Po-jang Cchan-tchung-čchi, problém nejen s názvem Alchymie v Cchan-tchung-čchi Epilog Ke Chung Cesty k nesmrtelnosti Rumělky a jiné preparáty Loučení s mistrem Sen o zlatě

III. SVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ Lü Süan Alchymista Čung-li Čchüan Lan Cchaj-che Čang Kuo-lao Che Sien-ku Lü Tung-pin Chan Siang-c’ Cchao Kuo-iou Muž, jenž nechtěl na nebesa Rasavidjá

11 14 17 19 21 29 32 35 42

47 47 50 53 56 57 60 65 67 70

72 74 78 80 81 84 85 88 90 92 94

5


24.2.2008

Indie – pohled cizince

IV. KDO BYL PRVNÍM ALCHYMISTOU? Od Adama Andělský dar Smaragdová deska Mojžíš a jeho stín Tajemství země Ofir Proroci

V. HERMES A JEHO NÁSLEDOVNÍCI Hledání „Dobrého ducha“ Bohyně Další žena Démokritos Mág Konečně skutečná postava Nejslavnější alchymistka

VI. SVĚT ORIENTU Knihkupec Kdo byl Hermes? Po stopách velikána Byl vůbec nějaký Džábir? Džábir legendární Teoretik alchymie Tabarmak Evropská vyprávění Tajemný lístek

11:34

Stránka 6

95

100 102 107 110 115 125 129

132 134 139 141 146 149 152 159

164 167 171 174 176 181 185 191 193 198

VII. BOHATSTVÍ NICOLASE FLAMELA

201

Cesta k zázraku Mezihra zčásti jakoby starozákonní Abrahamové Záhadný text

204 211 214 218

6


24.2.2008

11:34

Stránka 7

Pokusy Poutník Úspěch Dozvuky

VIII. POUČENÍ HRABĚTE TREVISANA

227 229 232 233

238

Pan Bavor a pan Bernard Trevisanus – začátky Nedobré zkušenosti Samá zklamání Stárnoucí Trevisanus Finále

241 245 256 265 269 272

IX. RŮZNÉ OBRÁZKY Z EVROPY

275

Alchymie saských kurfiřtů Pochybnosti Kdo zabil Sebastiana Sibenfreunda? Ještě jednou – kdo tedy zabil Sebastiana Sibenfreunda? Mezi „divokým duchem“ a transmutací Testimonium Jiná cesta k bohatství

X. MUČEDNÍK ALCHYMIE Alexander Seton Začátek putování Štrasburk Putování Alexandra Setona Varování Finále Michal Sendivoj Sendivoj zasahuje Dovětek

XI. ODPŮRCI A POCHYBOVAČI Odpůrci

278 284 289 295 297 302 308

311 314 315 320 322 328 334 336 339 341

343 344

7


8

24.2.2008

11:34

Stránka 8

Nech vědí umělci… Papežská bula Hrabě Falešní alchymisté Obraz podvodníka Drůbežář a alchymista Caveat Praví mistři Podvod mistra Edwarda Třetí podvod

349 350 352 353 354 359 362 368 371 375

POHÁDKY KONČÍ

377

Literatura Rejstřík

381 385


TI,

24.2.2008

11:34

Stránka 9

KTEŘÍ VÝKVĚTEM VŠÍ UČENOSTI BYLI,

A O TOM, ŽE JSOU SVĚTLO SVĚTA, SNILI, Z TMY NOCI, KTEROU JDEME, NENAŠLI NÁM CESTU VEN: PÁR SKAZEK ŘEKLI JEN A V SEN SE POHROUŽILI.

Omar Chajjám (1048–1134)


24.2.2008

11:34

Stránka 10


24.2.2008

11:34

Stránka 11

Předmluva Jedno ze čtyřverší proslulého perského matematika, astronoma, fysika a básníka Omara Chajjáma1 pomohlo navodit atmosféru této knihy, trochu snovou, trochu nostalgickou. Nebude to odborné pojednání o alchymii, o jejích dějinách. Když jsem psal knihu Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností, stále se mi připomínalo, že alchymie byla zvláštním světem, který měl své kouzlo a dodnes ho má. Přispívá k tomu i to, že v minulých dobách byla tato nauka opravdu do jisté míry snovým světem. Přiznejme si, že nás pohádky provázejí celý život, snad právě proto, že on sám pohádkou není. Pokud se na ně ještě dostane v dětství, naznačují nám určité modely chování, když dobro, ušlechtilost, skromnost a další vlastnosti jsou vyzdvihovány jako hodnoty, jimiž bychom se měli řídit. V minulosti přicházely pohádky pro dospívající a dospělé v podobě knih jako různé romány, s rozvojem techniky se přidal rozhlas a dnes vévodí televise. Ze všech těchto médií k nám vstupují pohádkové bytosti, pro děti nadpřirozené, pro dospělé spíš jakoby skutečné a navíc krásné, bohaté a neohrožené. Pohádkoví bohatýři dospělého věku. I my často podléháme jejich kouzlu, jehož nereálnost si uvědomujeme, ale někdy se jí jen s obtížemi bráníme. Co potom alchymie v minulých staletích, nauka, která slibovala splnění největších lidských snů – prodloužení života, uzdravení z chorob a v Číně dokonce nesmrtelnost. Ovšem nejčastěji známe obraz této nauky jako zlatodějství, kdy ujišovala, že je v jejích možnostech proměnit obecné kovy ve stříbro a ještě lépe ve zlato. Takovým slibům se jen těžko odolává a naši předkové měli v tomto ohledu stejnou slabost, jakou máme dnes my před televisní obrazovkou. Jen by se chtělo dodat, že poplatek za sledování tohoto média je nesrovnatelně nižší, než jaká bývala vydání s alchymisty. 1

Překlad Eva Štolbová.

11


24.2.2008

11:34

Stránka 12

Te zpět k alchymii. Procházíme-li písemné prameny – a nemusejí to být jen alchymické knihy, někdy to jsou kroniky či jiná díla – můžeme nalezenou informaci rozdělit co do obsahu na různé skupiny. Především to jsou odborná fakta, různé teoretické úvahy a zvláš pak návody, jak si počínat při výrobě záhadného kamene mudrců. Pomiňme te fakt, že se to nikomu nepovedlo, což nelze přičíst jen na vrub malé srozumitelnosti těchto textů. Ono to metodami alchymistů prostě nejde. Jindy nalezneme líčení samotných alchymistů, popisujících, jak se stali očitými svědky transmutace kovů, kterou v některých případech prý dokonce sami provedli. Není snadné dopracovat se pravdy, ale nezbývá než konstatovat, že tento zdánlivě zázračný proces byl podvod. Používáme poměrně silné slovo, ale opravdu, alchymie oplývala také podvodníky, kteří využívali lidské důvěřivosti. A konečně se můžeme setkat s pohádkami a legendami. Jak jinak nazvat příběhy, kde vystupují božstva, kde se objevují záhadné postavy, které provedou zázrak a poté beze stopy mizí. Tento svět pohádek a legend provázel alchymii po celou dobu její existence a přes svou fantasknost živil v nemalé míře víru v možnost transmutace kovů či jiných zázraků. Ano, podobně jako my, také naši předkové věřili pohádkám, jen doba se změnila a s ní i typ pohádek. Takže čím je tato kniha? Je malým souborem příběhů a legend z bohatého dědictví alchymie. Právě tak nech jsou přijímány. Je to obraz jedné strany alchymie jako počínání, kde se, nikoli vzácně, setkáváme se slepou vírou, kde vystupují hrdinové i padouši, stejně jako v pohádkách. Vybral jsem jen omezený počet z velkého množství těchto historek, z nichž některé, zvláš z evropské alchymie, do jisté míry ilustrují typické varianty tohoto žánru. Také délka příběhů kolísá. Někdy jsou však delší nikoli pro vyprávění samotné, ale proto, že je vhodné doplnit je komentářem, jenž je zasazuje do širšího historického a odborného kontextu. Jindy je to proto, že se příběh posléze tradoval ve více versích, které se trochu lišily.

12


24.2.2008

11:34

Stránka 13

S tímto vědomím je nutno přistupovat k této knize, která, jak znovu opakuji, si vůbec nečiní nárok na to být odborným dílem. Jejím cílem je ukázat z alchymie zčásti právě to, co nebývá v odborných knihách. Alchymie byla snem, jenž ale měl po jistou dobu významné místo ve společnosti a ve vědách, než ho nahradila moderní chemie, mnohem střízlivější, i když také ona má své příběhy. Jestliže se tedy pokusím shrnout, pak tato kniha není vědeckým pojednáním, ale něčím, co se dá dost obtížně zařadit, protože se v ní střídá nepravda pohádek a legend s historickými událostmi a se skutečnými postavami, to vše prokládané občasným odborným komentářem. Je to pokus pobavit a také trochu poučit. Praha/Bělá u Staré Paky 2006/2007

Autor

13


24.2.2008

11:34

Stránka 14

Poděkování Je to tradiční zvyk, ale skutečně nejde o pouhou zdvořilost. Kniha, jako je tato, by sotva vznikla bez pomoci řady osoby, pomoci nezištné, radou i skutkem. V době, kdy vzniká rukopis této knihy, je tomu čtyřicet let, co mne začal s dějinami alchymie seznamovat významný anglický historik této nauky Harry Joseph Sheppard (1914–1991). Troufale se označuji za jeho žáka, ač je to nadsazené – setkali jsme se jen třikrát, vždy v Praze, protože politická situace minulých let mne držela v rámci hranic našeho státu. Přesto vděčím Harrymu za četné dlouhé dopisy věnované různým tématům alchymie, za vědecké knihy o této nauce, které mi přivezl nebo poslal po svých známých, když by tehdy neprošly poštovní censurou. Poprvé, což je ode mne velmi nevděčné, zmiňuji s díky Bohumila Bílka (1914–1979, vlastním jménem Hanuš Gottlieb), v letech 1963–1968 technického redaktora časopisu Vesmír, jenž mne s nezměrnou trpělivostí vedl na prvních krůčcích populárně-vědecké publicistiky. Jeho vlídné lekce jsem se pak pokoušel zúročit. Pomáhala mi řada dalších osob a zde, stejně jako ve své předchozí knize o alchymii, připomínám s hlubokým díkem pomoc Její Jasnosti kněžny Giny von Liechtenstein a Jeho Jasnosti knížete Franze Josefa II. von Liechtenstein. Jejich podpora byla všestranná, morální nelze slovy vyjádřit, knihy, které mi opatřili, mi nesmírně pomohly. Svůj dík už jim bohužel nemohu vyjádřit osobně; oba tito mimořádní aristokraté zemřeli jen několik týdnů předtím, než u nás došlo k revoluci, dnes zvané „sametová“. Rozsáhlé bylo přispění vědecké komunity domácí i zahraniční a záměrně uvedu jména v abecedním pořadí, abych naznačil, že nelze odstupňovat význam pomoci jednotlivých osob. Z domácích jmenuji dr. Vladimíra Anda (Orientální ústav AV ČR), dr. Luboše Antonína (Národní museum, Praha), dr. Zdeňku Heřmanovou (Orientální ústav AV ČR), prof. Luboše Kropáčka (FF UK), dr. Petra Maška (Národní museum, Praha),

14


24.2.2008

11:34

Stránka 15

Mgr. Iva Purše (Ústav dějin umění AV ČR), prof. Vladimíra Sadka (Praha), dr. Dušana Zbavitele (Praha). Ze zahraničních kolegů to byli mimo jiné prof. Karin Figala (TU München, SRN), prof. George B. Kauffman (California State University, Fresno, USA), prof. Claus Priesner (Bayerische Akademie der Wissenschaften, SRN), prof. William R. Newman (Indiana University, USA), prof. Lawrence M. Principe (Johns Hopkins University, USA), prof. Christoph Meinel (Universität Regensburg, SRN), dr. Johann Strauss (Marc-Bloch Université, Štrasburk, Francie). Dr. Tomáš Klíma (Houston, USA), ač oborem vzdálen, mi po léta vždy ochotně pomáhal. Pomoc, a to kdykoli, mi poskytly moje příbuzné, slečna Berta Nothhelfer a bohužel již zesnulá paní Mathilde Rohrer (obě Gernlinden, SRN). Neméně jsem vděčen své tetě paní Marii Hledin (Dorion, Kanada), jakož i své sestřenici Claudii a bratrancům Alexovi, Richardovi a Petrovi (všichni Kanada). Kolegyně a kolegové z Přírodovědecké fakulty UK v Praze mi po celou mou akademickou dráhu vytvářeli srdečné a přátelské prostředí, za což jim nyní, na závěr této dráhy, upřímně děkuji. Činím to takto, souhrnně; výčet jmen by vydal na kapitolu. Jestliže přesto uvádím jedno jméno, dr. Marty Pacovské, je to proto, že si tyto věty už nepřečte. Byla doslova dobrým duchem naší katedry a vděčím jí za mnohou pomoc. Zvláštní dík patří prof. Milanu Kodíčkovi (VŠCHT, Praha), a to nejen můj, ale celé naší rodiny. Po léta je naším přítelem a nezištně pomáhá dobrým slovem i skutkem. Se svou manželkou je nám skutečně přátelskou oporou, což oceňuji tím více nyní, kdy vzniká tato kniha a my, podobně jako řada rodin v tomto státě, máme co činit s problémy bydlení, což rozhodně neusnadňuje život ani práci. Děkuji také dalším, které nejmenuji a kteří nám vracejí důvěru v lidskou slušnost. Bylo by projevem nevděku pominout nakladatelství Academia, jemuž děkuji za vstřícnost, paní redaktorce Evě Leinerové pak za velkou péči, s níž se věnovala této knize, a za trpělivost, kterou se mnou měla.

15


24.2.2008

11:34

Stránka 16

Poslední, ve skutečnosti však nejvýznamnější, jsou moje rodiny; ta, z níž jsem vyšel, a ta, v níž žiji dnes. Moji rodiče se starali o mého bratra a o mne, abychom mohli přes veškeré peripetie našeho života vystudovat. Později, nebýt péče manželky o nás všechny, sotva bych se dostal ke studiu mnoha stran starých i moderních textů a hlavně neměl bych zázemí nazývané jednoduše domov. Všem svým blízkým proto od srdce děkuji. Poté co moje díky zahrnuly nemalý počet osob, jimž vděčím za pomoc, a omlouvám se těm, které jsem neuvedl, může se čtenář právem ptát, co lze přičíst mně. Napsal jsem tuto knihu, a to tak, jak jsem nejlépe uměl, což současně znamená, že všechny chyby, jichž se lze sotva vyvarovat, jsem udělal právě jen já.

16


24.2.2008

11:34

Stránka 17

Ediční poznámka Jak je uvedeno v Předmluvě, v této knize se setkáme s nejrůznějšími příběhy a legendami, občas doprovázenými odborným komentářem. I v tomto typu knihy je na místě dodržovat jistá pravidla. Přidržuji se těch, která jsou obvyklá v odborné literatuře. Nejprve obecně k jazyku. Protože se text vztahuje k minulosti, někdy dokonce velmi vzdálené, dávám přednost staršímu pravopisu i slovosledu, aby se alespoň trochu zachoval duch minulosti, tím spíš, že je v knize řada citátů ze starých spisů. Starý český text je ponechán v přepisu tak, jak je obvyklé, kdy jsou spřežky nahrazeny písmeny s háčky, stejně tak „g“ je přepisováno jako „j“, ale slovník těchto pasáží zůstává nezměněn. Arabské a čínské termíny jsou přepsány foneticky podle pravidel platných u nás, stejně tak sanskrt. V některých případech je znění slova v jazyce originálu navíc uvedeno v textu nebo v poznámce pod čarou. Jména osob jsou ponechána v původním jazyce, stejně tak řada místních jmen s výjimkou těch, kde je česká podoba vžitá (Dráž any, Lipsko) a původní jazyk by působil rušivě. Dále jde o používání kursivy. Tou jsou psány doslovné citáty, přičemž jsou v nich stojatým písmem vložena v hranatých závorkách slova, která tam již v minulosti doplnili překladatelé nebo jsem je doplnil sám. Jsou to bu slova, jež v originálu chyběla, nebo taková, která slouží zlepšení srozumitelnosti. Kursivou jsou také psány tituly spisů v jazyce originálu když se v knize objevují poprvé a rovněž tehdy, jestliže je vhodné zvýraznit je znovu později na jiném místě. Toto písmo je rovněž použito pro cizojazyčné nebo archaické odborné termíny, především když se v textu objevují poprvé. Občas se to opakuje tehdy, když je vhodné takové slovo zdůraznit. Problémem jsou některé alchymické termíny, protože jazyk této nauky je dost nepřehledný. Typické je to u názvů planet, které jsou psány s velkým počátečním písmenem, jestliže jde o skutečná nebeská tělesa, s malým pak, pokud označují kovy.

17


24.2.2008

11:34

Stránka 18

Rovněž používám označování, které se začíná postupně prosazovat v historiografii alchymie a chemie. Jde o výrazy „chymie“ a „chymici“, používané pro obor bádání a badatele především ze 16. a 17. století, kdy sice ještě nebyla chemie v dnešním pojetí, ale počínání těchto učenců bylo na rozhraní mezi alchymií, kdy ještě věřili v transmutaci kovů, a chemií. Také pracoviště alchymistů nazývám starším termínem laboratorium, aby se odlišilo od moderní chemické laboratoře. Názvy dvou prvků, rtuti a síry, jsou takto psány, jen pokud označují skutečné látky (měli bychom říci chemické prvky). V minulosti se však stejnými termíny označovaly také obtížně definovatelné principy, které měly být složkami hmoty. V těchto případech píši merkurius (případně merkur) nebo „filosofická rtu“, analogicky pak sulfur nebo „filosofická síra“. Tato dvojakost rtuti a síry je v textu vyložena. V těch místech, kde je další podrobnější vysvětlení nezbytné, je uvedeno jako poznámka pod čarou, aby nerušilo plynulost textu. Některé doplňující komentáře jsou také v popiscích k obrázkům. Rtu si zasluhuje zmínku i z dalšího hlediska. V knize se objevují zmínky o její sublimaci, což ponechávám, protože tak to alchymisté většinou označovali, třebaže se tím v dnešní chemii označuje přímý přechod látky z tuhého do plynného skupenství. Rtu se ve skutečnosti destiluje, ale i v soudobé odborné literatuře o alchymii autoři často záměrně ponechávají „sublimaci“ rtuti s upozorněním na vědomé použití nesprávného výrazu. Staré jednotky jsou vyjadřovány v dnešních, přičemž uvádím převod v poznámce pod čarou. Tyto údaje se někdy opakují, aby je čtenář nemusel hledat. V některých případech, kde je to pro výklad vhodnější, je tento převod uveden přímo v textu. Občas se také opakují letopočty u některých osob. Důvod je stejný jako u jednotek – čtenář nemusí hledat, kdy dotyčná osoba žila.

18


24.2.2008

11:34

Stránka 19

I. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH Život – to poutník, který kolem míjí, mrtvý – to ten, jenž domů přišel zas. Jedna noc dnes – druhá noc zítra, života zatím odplul čas.1 Li Po (701–762 n. l.)

Básní Těkavá, běda, prchají léta… navodil proslulý čínský autor atmosféru vhodnou pro naše vyprávění. Připomíná nám nepovzbudivou myšlenku, kterou chováme v podvědomí, myšlenku na jedinou jistotu našeho života – na jeho neodvratný konec. Uvědomovali si to již naši dávní předkové a nejedna civilisace pohřbívala své zemřelé tak, aby mohli pokračovat v jakési předpokládané existenci v jiné sféře nebo v jiném světě. Současně se stále vracela neodbytná otázka po příčině naší smrtelnosti, přičemž na ni, podobně jako na další neméně nepochopitelné otázky týkající se nejen lidí, ale také různých přírodních úkazů, odpovídaly v nejstarších dobách legendy a mýty. Protože jsme začali na Dálném východě, přidejme jeden mýtus právě odtud. Je indonéský a podle něj bylo na počátku světa nebe tak nízko nad zemí, že bájný Stvořitel spouštěl lidem své dary na provaze. Stalo se, že jednoho dne poslal kámen, ale lidé tento dar odmítli: „Co bychom s tím kamenem dělali? Dej nám něco jiného!“ Po nějaké době se snesl na provaze k zemi banán, což pozemšané nadšeně uvítali. Nato se však shůry ozvalo: „Protože jste si zvolili banán, bude váš život podobný jeho životu. Když banánovník vyrazí nový stvol, rodičovský kmen umírá; tak i vy zemřete a vaše děti přijdou na vaše místo. Kdybyste si byli vybrali kámen, váš život by byl jako život kamene, neměnný, nesmrtelný.“

1

Zpěvy staré Číny, přebásnil B. Mathesius, Praha 1967.

HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

19


24.2.2008

11:34

Stránka 20

Odborníci na srovnávací mytologii upozorňují na to, že podle většiny mýtů byli první lidé nesmrtelní, ale jen v nemnoha případech se smrt objevila jako trest za přestoupení božského zákazu, jako je tomu ve Starém zákoně, když Eva s Adamem pojedli ovoce ze stromu zapovězeného. Častější je, že se smrtelnost stala osudem lidí v důsledku jejich hlouposti, jako cena za nerozumný či nepředložený čin, což naznačuje zmíněný indonéský mýtus, jenž je narážkou na lidskou neprozíravost a touhu po okamžitém prospěchu. V Melanésii se vyprávělo, že první lidé čas od času svlékali kůži a tím znovu omládli. Přihodilo se však, že se jakási stará žena vrátila domů takto omlazená a její vlastní dítě ji nepoznalo. Aby ho uklidnila, navlékla si opět starou kůži a od těch dob jsou lidé smrtelní. Dalo by se pokračovat v mýtech, například eposem o Gilgamešovi, kde se objevuje motiv hada s jeho svlékáním kůže podobný tomu, jaký jsme te uvedli s lidmi. Ke slavnému eposu se ještě dostaneme podrobněji. Motiv nesmrtelnosti jako touhy změnit nevyhnutelné tak provází lidstvo od nepaměti. Na druhou stranu některé mýty živily jiskru naděje, že by snad přece jen šlo konec života nějak oddálit nebo snad dokonce zvítězit nad smrtí a stát se nesmrtelným. Li Po tak optimistický nebyl, když ve své básni pokračoval: „I stromy ráje končí na ohništi. Zbělené kosti mlčí beze slov.“ A přece to bylo právě v Číně, kde jiskérka naděje nikoli pouze doutnala, ona se rozhořela – v této zemi žila po staletí víra v existenci nesmrtelných. Je zajímavé, že ji Li Po nereflektoval. Možná nevěřil, jiní však ano, a za těmi se nyní vydáme. Musíme vyhledat starověké čínské alchymisty, což není vůbec snadné, a bude to dlouhá cesta již pro samu otázku, co vlastně byla al-

20 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 21

chymie. Pokusíme se na ni alespoň částečně odpovědět během tohoto putování, v němž se prolíná skutečnost s legendami.

Pátrání po čínské alchymii Velmi často nalézáme v souvislosti s počátky čínské alchymie větu citovanou ze starých kronik, podle nichž v lednu nebo v únoru roku 144 př. n. l. „[císař Ťing] vydal edikt [přikazující] veřejnou popravu [soukromých osob] razících mince nebo [vyrábějících] falešné zlato“. Císařovu nespokojenost snadno pochopíme, protože ražba mince je obvykle státní monopol, a v tomto případě dává korunu všemu falešné zlato. Ovšem významný čínský dějepisec Jing Šao (asi 104–206 n. l.), když se vrací k této zmínce, doplňuje ji o podstatnou informaci: „Císař Wen v pátém roce [své vlády, tedy 175 př. n. l.] dovolil obecnému lidu razit [volně minci]… v minulých dobách bylo vyrobeno mnoho [alchymického ?] falešného zlata. [Ale] falešné zlato se ve skutečnosti nedá vyrobit, zbytečně [způsobuje] ztráty a výdaje… když [takoví alchymisté ?] zchudli, povstávali a dávali se na zboj a loupež. Proto [císař] Ťing vydal tento zákon.“ Oba texty musíme komentovat. Začněme od konce. Falešné, nepravé zlato, tedy napodobenina tohoto kovu, se dá vyrobit, ale spíš než zchudnutí hrozí jeho výrobci obvinění z nebezpečného podvodu. Již v době Wenova výnosu existovaly způsoby, jak poznat, že je zlato falešné nebo, což bylo častější, znehodnocené přídavkem jiného kovu. Pokud by snad někdo razil z takového kovu mince a vydával je za zlaté, byl by penězokaz a právě tato činnost byla z pochopitelných důvodů trestána zvláš přísně, a to nejen v Číně. Z hlediska našeho pátrání musíme uzavřít, že falešné zlato pro ražbu mincí dokázal vyrobit kterýkoli jen trochu zdatný řemeslník, jenž vůbec nemusel být alchymista. Císařský edikt tedy z tohoto pohledu neobstojí jako spolehlivý doklad toho, že by v Číně byla v té době provozoHLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

21


24.2.2008

11:34

Stránka 22

vána alchymie. Představujeme si ji totiž nejčastěji jako pokusy o výrobu zlata z obecných kovů pomocí chemických nebo metalurgických postupů, případně jejich kombinací. Dnes víme, že to tak nejde; naši předkové potřebovali přibližně dvě tisíciletí k tomu, aby se o tom přesvědčili. V citátu je sice v hranatých závorkách doplněno slovo „alchymické“ v souvislosti se zlatem, ale tak to uvedl moderní překladatel, a jak řečeno, je to stále diskutovaný problém. Na závěr se v textu objevují také „alchymisté“, ale k těm jsme rovněž připojili otazník, a to z důvodů právě naznačených. Šlo o problém s překladem starého čínského textu, přičemž jsme uvedli, že to stejně tak mohli být řemeslníci zabývající se penězokazectvím. Ale přece jenom neházejme pomyslnou flintu do žita. Jing Šao píše o tom, že ti, kdo se pokoušeli vyrobit falešné, te raději říkejme umělé zlato, nakonec upadli do bídy. Následující úvaha je pouze náš dohad, zkusme však číst mezi řádky. Především kdyby vyráběli napodobeniny zlata a razili z nich mince, pak při troše štěstí, tedy jestliže nebyli odhaleni, rozhodně jim nehrozilo, že by zchudli. Náš dohad však míří úplně jinam – nešlo snad o to, že se snažili vyrobit umělé zlato z jiného důvodu než pro výrobu falešné mince? Jing Šao nic takového nenaznačuje a možná se opravdu mýlíme. Jisté je tedy zatím pouze to, že výroba umělého zlata byla zakázána císařským ediktem. Bylo nebezpečné pokoušet se o ni, ale jak už tomu bývá, přece jen se našla výjimka – císařský dvůr. Co nebylo dovoleno poddaným, mohl si dopřát panovník. Začtěme se do líčení, které zaznamenal největší čínský starověký dějepisec a kronikář S’-ma Čchien (163–85 př. n. l.). Příběh, jenž občas přerušíme nezbytným komentářem, měl začít roku 133 př. n. l. Te už kronikář: „V té době byl císařem [Wu] přijat v audienci Li Šao-ün, protože [pravil, že ví], jak obětováním Peci a metodou [nepojídání] výrobků ze zrní je možné zabránit stárnutí. Císař ho měl v úctě. Li Šao-ün byl prý původně jako dohlížitel na návody jedním z členů dvora markýze ze Šen-ce [jménem Jao Siou]. Skrýval svůj věk

22 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 23

a [místo], kde se narodil a vyrostl, a pravidelně o sobě říkal, že je v sedmdesátém [roce svého věku] a dokáže poroučet duchům a [umí] zabránit stáří a že putuje z místa na místo, aby jeho návody všude poznali mocní, a že nemá ženu a děti.“ Musíme kronikáře přerušit a vyložit alespoň něco. Pec s velkým počátečním písmenem si necháme na pozdější dobu, takže te spíš, kdo byl „dohlížitel na návody“. Vysvětlení není snadné, protože existovaly dva podobné tituly; v tomto případě šlo zřejmě o mistra, jenž dohlížel na výrobu speciálních „mocných prostředků“, což si můžeme dát do souvislosti s oním oddalováním stárnutí. Protože byl jeho pán Jao Siou sesazen roku 148 př. n. l. poté, co byl obviněn z různých zločinů, Li Šao-ün se patrně vydal na cesty, aby od té doby šířil své znalosti, jak to tvrdil, jen se neví kde. Pokud šlo o jeho věk, trvalé sedmdesátiny měly podle všeho symbolický smysl – byly narážkou na proslulý výrok věhlasného filosofa Konfucia2 (asi 551 – asi 479 př. n. l.), jenž prý pravil: „V patnácti jsem myslel na své studium, ve třiceti jsem začal hrát svoji roli, ve čtyřiceti jsem si byl jist sám sebou, v padesáti jsem si uvědomil svoji posici ve vesmíru, v šedesáti jsem se už nepřel a nyní v sedmdesáti se mohu řídit touhou svého srdce bez škodlivého návyku.“ Vrame se ke kronice, která potvrzuje, že Li Šao-ün působil na své okolí vskutku hlubokým dojmem: „Lidé líčili, že dokázal poroučet duchům a že nezemře. Jeden po druhém mu dávali potraviny a dary, takže měl stále nadbytek zlata, peněz, oděvů a jídla. Všichni lidé [v důsledku toho] mysleli, že nepodniká žádné obchody, a přece má více než dostatek, a navíc nevěděl, kde je jeho rodiště, takže mu ještě více důvěřovali a hleděli mu posloužit.“ Kronikář nám se vzácnou přímočarostí načrtl několika větami model, který provázel alchymii po věky – objevuje se záhadný cizinec nejasného věku a původu, jenž tím vyvolává mocný dojem, zesílený navíc tím, že se uvádí 2

Polatinštělá podoba jména Kchung-fu-c’.


23


24.2.2008

11:34

Stránka 24

sliby, které je příjemné poslouchat. A samozřejmě především doufat, že se tyto sliby naplní. Jak te uvidíme, dojem se dal ještě umocnit: „[Li] Šao-ün spoléhal na svou dovednost v návodech a byl zdatný v poskytování chytrých výroků, které se záhadně trefovaly do černého. Jednou navštívil hostinu u markýze z Wu-anu [jménem Tien Fen3]. Mezi přítomnými byl úctyhodný muž, jenž byl přes devadesát [let starý, Li] Šao-ün tehdy vyprávěl o místě, kam chodíval střílet z luku s dědem tohoto [muže]. Tento ctihodný muž, když byl chlapec, doprovázel svého děda, a vzpomínal si na to místo, takže všichni [na hostině] užasli.“ Nezůstalo u jediné příhody, která musela právem vzbudit podiv. Nepřekvapí pak pokračování kroniky: „Když byl [Li] Šao-ün na audienci u císaře, císař měl starožitnou bronzovou nádobu a zeptal se na ní [Li] Šao-üna. [Li] Šao-ün opáčil: ,Tuto nádobu měl vévoda Chuan z Ťi v desátém roce [své vlády] na terase Po-čchin.‘ Když domluvil, byl prozkoumán nápis a byla to skutečně nádoba [zhotovená pro] vévodu Chuana z Ťi. Každý v paláci byl poplašen a soudil, že [Li] Šao-ün je podobný bohu, že je to muž starý několik století.“ S podobnými příběhy se nesetkáváme jen v alchymii, ale té se zde věnujeme, a v této nauce můžeme očekávat ještě mnohá vyprávění, nad nimiž se v minulosti tajil dech. Kronikáře pouze doplníme, že desátý rok vlády vévody Chuana odpovídá roku 676 př. n. l. Teprve mnohem později historik Liang Jü-šeng (1745–1819) připomněl, že zmíněnou terasu nechal zbudovat až vévoda Ťing, jenž vládl v letech 547–490 př. n. l. To přimělo novověkého učence, aby zaujal zdvořile skeptické stanovisko k zázračným výkonům Li Šao-üna. Přesto musíme uznat, že se tento záhadný muž uvedl opravdu pozoruhodně, spektakulárně, jak se kdysi říkalo. Jak můžeme sledovat v kronice, byly to opakované bu přímé nebo nepříliš zastřené narážky na jeho věk, které musely rozněco3

Jako vzdálený strýc císaře Wu byl roku 141 př. n. l. povýšen do šlechtického stavu.

24 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 25

vat zájem mistrova okolí. Kdo by netoužil dozvědět se, jak se lze dožít vysokého věku? Všichni zájemci však museli zůstat stranou ve stínu jediného. Kronikář pokračuje: „[Li] Šao-ün promlouval k císaři řka: měl byste se poklonit Peci a potom můžete učinit samotné duchy přítomnými; když jsou duchové skutečně přítomni, prášek rumělky může být proměněn ve zlato; když bylo toto zlato vyrobeno, může být použito na nádoby sloužící pití a jídlu a zvětší délku vašeho života; když délka vašeho žití vzrostla, může [vám] být poskytnuta audience u nesmrtelných z Pcheng-laj uprostřed oceánu; když byla poskytnuta tato audience, pak obětováním Nebesům a Zemi nikdy nezemřete. Žlutý císař tak učinil.“ Pokusme se rozplést tuto pasáž, jež patří ke klíčovým při hledání kořenů čínské alchymie a její podstaty. Je to nesnadný úkol, v němž začneme od konce, u legendárního světce, vládce Chuang-ti, „Žlutého vládce“ nebo „Žlutého císaře“. Setkáváme se s tradicí, která poznamenala čínský přístup ke zpracování dějin – staří učenci zde totiž vykládali legendární příběhy tak, že z nich postupně vylučovali prvky nadpřirozena, a pod záminkou, že vylupují historické jádro, transformovali bohy a hrdiny v císaře a jejich ministry, zatímco se z příšer stávala buřičská knížata, případně zlí ministři. Tento přístup vedl později k tomu, že se čínské dějiny obrazně řečeno posouvaly v datování do minulosti. Jako by se různé příhody opravdu staly a navíc velmi dávno. Taková proměna se odehrála i se Žlutým císařem, jehož klade čínská historická tradice do 26. stol. př. n. l.4 Už dávno s tím byly určité problémy, takže se jeden z Konfuciových žáků otázal mistra: „Byl Žlutý vládce člověkem, nebo nebyl člověkem? Jak je možné, že dosáhl [věku] tří set let?“ Především si povšimněme, že se nehovoří o nesmrtelnosti, ale jen o třech stech letech, ovšem i tak to bylo žákovi nápadné. Podle Konfucia je to prý jen nedorozumění, protože lidé měli 4

Třebaže to byl panovník legendární, najdeme pro něj někdy i data 2697–2597 př. n. l.


25


24.2.2008

11:34

Stránka 26

prospěch z vlády Žlutého císaře během sta let jeho života, pak následujících sto let po smrti uctívali jeho ducha a dalších sto let nadále následovali panovníkovo učení. Tím však nebyly rozptýleny všechny pochybnosti o záhadném monarchovi, protože jeden z čínských znaků uváděných v souvislosti s ním znamenal původně „tvář“, později „strana, směr“. První z možností přivedla jiného z Konfuciových žáků k otázce: „ Je pravda, že měl starověký Žlutý vládce čtyři tváře?“ I tentokrát uvedl mistr vše na pravou míru vysvětlením, že jsou tím míněni čtyři úředníci, které císař používal, aby vládli čtyřem končinám jeho říše. Když jsme vyřešili nebo spíš naznačili úskalí poslední věty citované pasáže, podívejme se te na její začátek, kde se píše o Peci s velkým písmenem. Je to narážka na pět tradičních obětí přinášených v čínských domech: vstupní bráně do dvora, dveřím do domu, studni, nádrži na dešovou vodu a konečně peci. Ani tentokrát se nevyhneme nejasnostem, když se dočteme v pramenu asi z 1. stol. př. n. l., že „[uctívání] Pece je obě [učiněná] staré ženě. Nádoba [na potraviny přinášené v této oběti] je [běžná] miska a váza je [obyčejná] nádoba na víno.“ Na druhé straně S’-ma Piao (asi 240 – asi 360 n. l.) poznamenal: „Ťie je bohyně Pece. Nosí červené šaty. Vypadá jako krásná žena.“ Samozřejmě že stará žena nemusí být zrovna nevzhledná, přiznejme ale, že za krásnou bývá označena spíš jen zřídka. Ponechejme nezodpovězenou otázku, jak vlastně tato bohyně vypadala, protože v tomto okamžiku je mnohem důležitější, že správně provedená obě dokáže podle Li Šao-üna přivolat duchy a teprve v jejich přítomnosti se prý rumělka promění ve zlato. Jsme u klíčového momentu pasáže, kterou rozebíráme, v níž jsou shrnuty některé podstatné představy alchymie obecně a čínské zvláš. K obecnému patří duchové. Ne vždy, ale poměrně často se v alchymii objevuje nadpřirozeno, zde duchové, a jak se opakovaně přesvědčíme, o staletí později v křesanské Evropě se tato nauka stala „darem Božím“, v níž může uspět jen vyvolený Bohem, tedy nadpřirozenou mocí. Božstva, tentokrát planetární, hrála významnou roli v její předchůdkyni

26 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 27

v helénistickém Egyptě a v islámském světě to byl samozřejmě Alláh. Čínská alchymie, a nejen ona, měla svou specialitu, oblíbenou sloučeninu, jíž byla rumělka, sulfid rtunatý (HgS). Aniž bychom se pouštěli do chemických výkladů, ještě se přesvědčíme o tom, že čínští alchymisté dokonce uvažovali existenci většího počtu rumělek, ve skutečnosti směsí sloučenin, často obsahujících rtu a arsen. Přítomnost těchto dvou chemických prvků významně zpochybňuje příznivé působení takových preparátů na délku života. Hlavně však by se žádná z těchto rumělek, tu pravou nevyjímaje, nedala nikdy proměnit ve zlato. Přitom právě ono bylo klíčové: podle představ čínských alchymistů používání nádob právě z tohoto umělého zlata, ne z přírodního, mělo prodlužovat lidský život. K tomu další chemický komentář. Zlato, to skutečné, není příliš chemicky reaktivní a ve starověku nebyl znám postup, jak ho zreagovat. Kovy jako železo nebo mě na vzduchu spontánně korodují, pokrývají se rzí, respektive měděnkou, rtu vytváří se sírou ochotně sulfid, rumělku, jen zlato zůstávalo neměnné, „nesmrtelné“, za podmínek, jaké mohli vytvořit starověcí alchymisté a řemeslníci. Vcelku oprávněně lze soudit, že se „nesmrtelnost“ zlata mohla v jejich představách přenášet i na člověka, ovšem zatím se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč čínští alchymisté předepisovali, že to právě musí být zlato uměle vyrobené. V každém případě o nesmrtelnosti zlata ještě uslyšíme, v Číně i jinde. Te můžeme shrnout dosavadní zjištění, že hlavním cílem čínské alchymie bylo prodloužení lidského života, v lepším případě dosažení nesmrtelnosti pomocí různých zázračných preparátů, z nichž se za nejvýznamnější pokládalo uměle vyrobené zlato. Znovu zde proto připomínáme naše váhání nad ediktem císaře Ťinga. Možná že už tehdy působili alchymisté snažící se o výrobu zázračného preparátu a nebylo to snad tak, že se s nimi obrazně řečeno „svezli“ různí podnikavci, kteří spíš než o prodloužení života usilovali o jeho zpříjemnění hned te ? HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

27


24.2.2008

11:34

Stránka 28

Ti se pak mohli pokoušet uplatnit umělé zlato na trhu v podobě mincí. V některých případech, jak to ukazují dochované návody, které se podařilo rozluštit, mohl některý z produktů alchymistů opravdu připomínat zlato. Samozřejmě že by neobstálo ani v poměrně jednoduchém testu, ale ne každý ho znal a ne každému byl dostupný. Jak nás Li Šao-ün poučil, jestliže se vše provede správně, nejen že se prodlouží život takového šastlivce, ale dostaví se i nesmrtelní z Pcheng-laj. K nim se za okamžik vypravíme, ale nejprve dokončíme příběh Li Šao-üna, jenž císaři dále vyprávěl o tom, že nějaký jeho poddaný prý kdysi putoval oceánem a dostalo se mu audience u mistra An-iho, jemuž také věnujeme za chvíli pozornost, protože tato postava byla prý v kontaktu s těmi, kdo obývají Pcheng-laj. Navíc „když se mu zachce, objevuje se lidem, a když se mu to nehodí, zůstává skrytý“. Pokud nic jiného, znělo to zajímavě, takže „Syn Nebes [císař Wu] poprvé osobně obětoval Peci a vyslal muže [vlastníky] návodů na oceán hledat mistra An-iho a podobné [bytosti z ostrova] Pcheng-laj a věnoval pozornost proměně rumělky a přípravků z rozličných látek ve zlato“. Zůstáváme v nevědomosti, protože se kronikář nezmiňuje o výsledku této císařské pozornosti. Podobně nevíme, jaké návody měli vlastnit muži vyslaní na oceán. Spíš by připadalo jako pravděpodobnější, že měli naopak patřičné návody přivézt. Kronikářovo vyprávění však přináší nečekaný zvrat, tedy nečekaný z hlediska údajných schopností císařova alchymisty: „Nějakou dobu poté Li Šao-ün onemocněl a zemřel. Syn Nebes usoudil, že se proměnil [v nesmrtelného] a neodešel a nezemřel, a proto poslal úředníka Kuan Šua, aby získal jeho návody a hledal mistra An-iho z Pcheng-laj. On však nedokázal zařídit nic z toho. Ale mnoho pánů [vlastníků] zázračných a podivných návodů z pobřeží [někdejších států] Jin a Taj přicházelo jeden po druhém a hovořilo o věcech týkajících se bohů.“ Co to bylo, slepá víra v zázrak podporovaná touhou po nesmrtelnosti nebo snaha zaretušovat blamáž, co vedlo čín-

28 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 29

ského císaře k tomu, aby tvrdil, že Li Šao-ün nezemřel? Odpově se už nedozvíme, zato však se opakovaně přesvědčujeme o tom, že se podobný obraz opakoval: v různých pramenech nacházíme údajně spolehlivé návody, jak dosáhnout nesmrtelnosti, a přitom autoři těchto textů zemřeli ve věku na tu dobu sice někdy pokročilém, z dnešního hlediska však nikterak dramaticky vysokém. V povědomí lidí byla tehdy opravdu hluboce zakořeněna víra v možnou nesmrtelnost. Jak dnes odborníci soudí, její počátky sahají snad do 8. stol. př. n. l. Te se ale vydáme na nelehké putování hledat nesmrtelné v naději, že potkáme také záhadného mistra An-iho.

Ostrovy nesmrtelných Na této výpravě se ocitáme v houštině pramenů, obtížně prostupné. Budeme se snažit podat to v této pestré směsi, v níž jsou některé legendární prvky snadno patrné, jiné nikoli. Cestu se pokusíme zvolit tak, aby nás posléze zavedla k mistru Animu. Předem však musíme varovat, že to nebude vůbec jednoduché putování, přímočaré, ale naopak nás čekají četné zákruty a všelijaká odbočení. V prvních krocích nám opět poslouží S’-ma Čchien svým vyprávěním o učeném mistru Cou Jenovi, což byla skutečná postava, filosof, jenž působil někdy v letech 305 až 240 př. n. l. Tohoto respektovaného učence proslavila snad nejvíc cyklická teorie dějin, podle níž dynastie vzkvétají a upadají v závislosti na posloupnosti pěti sil, země, dřeva, kovu, ohně a vody. U toho se musíme krátce zastavit. Číňané totiž věřili, že lidský život i všechny změny ve světě se odehrávají v důsledku působení pěti sil, známých jako wu-sing, což je právě uvedená pětice. Korektní je nazývat je pět fází, třebaže je častěji najdeme v různých překladových pramenech jako „pět prvků“ nebo „pět elementů“. Pro srozumitelnost zůstaneme u poslední z možností, třebaže je to méně odpovídající překlad. V každém HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

29


24.2.2008

Obr. 1

11:34

Stránka 30

Znázornění dvojice jin a jang se po-

kládá za jeden z nejpozoruhodnějších symbolů filosofie a přírodních věd. Jin a jang v sebe přecházejí v neustálém koloběhu, přičemž každý z nich v sobě nese zárodek druhého, což naznačují malé kroužky barvy partnera. Především však nelze rozdělit kruh čarou procházející jeho středem tak, aby se oddělil samotný jin nebo samotný jang. Jsou to neoddělitelné komplementy navíc v kruhu, jenž nemá začátek ani konec. Je to věčný koloběh.

z pěti elementů je obsažena všudypřítomná dvojice jin a jang, občas uváděná jako dvojice protikladů, což je správné jen zčásti. Jsou to sice protiklady, ale dohromady vždy vytvářejí jeden celek. Jin je uvažován jako ženský princip, jang je mužský a toto vymezení zahrnuje všechny možnosti týkající se lidí. Jin je chlad, jang je horko, což jsou všechny tepelné počitky, a stejně tak jinová noc a jangový den tvoří to, co nazýváme dnem, míníce tím čtyřiadvacetihodinový cyklus. Mohli bychom podobně pokračovat, ale už se omezíme jen na čísla: sudá jsou jinová, lichá jangová. Jiná už nejsou, máme-li na mysli čísla přirozená, řečeno dnešní matematickou terminologií. Po tomto odbočení zpět k Cou Jenovi. Mistr se těšil úctě vskutku mimořádné, takže se u S’-ma Čchiena dočteme, že když tento učenec zavítal do státu Jen, král Jao mu spěchal v ústrety se smetákem, aby mohl odstraňovat prach z cesty, po níž Cou Jen kráčel. Osobně ho pak uvedl do paláce a žádal mistra o dovolení, aby směl usednout na sedačku žáka. Jiní vladaři doprovázeli filosofa neméně uctivě prachem cest, jen přitom nezametali. Z různých narážek lze soudit, že Cou Jen opravdu stál za uklizení cesty, nebo neznal jen cyklickou teorii dějin, ale snad prý také tajemství nesmrtelnosti. Někdy se soudí, že snad právě on byl nejstarším známým čínským alchymistou nebo přinejmenším jedním z raných průkopníků této nauky.

30 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 31

Jisté to zdaleka není a je docela možné, že učený mistr přišel ke své pověsti alchymisty nechtěně, jak bychom mohli možná vytušit ze S’-ma Čchienova líčení: „Cou Jen byl proslulý mezi šlechtici [pro své učení], že jin a jang kontrolují cyklický pohyb předurčenosti. Muži, kteří [vlastnili magické] návody… předávali jeho dovednosti, ale nebyli schopni jim porozumět. Avšak od té doby se nedá spočítat neustále rostoucí počet oněch osob, které prováděly podvodné zázraky, klamstva a nepovolené praktiky.“ Jako by se nám tady objevovala předzvěst návštěvy Li Šao-üna, jehož počínání v nás sotva vzbuzuje důvěru. Nebyl toto jeden z kořenů alchymie, když se učenec Cou Jen zmínil o čemsi, čemu jeho posluchači a následovníci nerozuměli a vyložili si to po svém? Opět se jen dohadujeme. Slovutný mistr se mohl opravdu zmínit o nesmrtelných, nebo víra v jejich existenci již tehdy byla v Číně několik století, ale třeba vůbec neřekl, že nesmrtelnosti lze dosáhnout, zatímco jeho posluchači to tak pochopili. Závěr předchozí pasáže z kroniky jen připomněl, že alchymii doprovázel podvod. Není divu, protože šlo o nauku, která slibovala něco, po čem každý toužil, a co navíc každému připadalo nedosažitelné. Kdo by nezatoužil po nesmrtelnosti nebo alespoň po prodloužení života? Později a jinde se alchymie zaměřila spíš na hmotné bohatství, ale i taková nabídka byla lákavá, zvláš když se zdálo, že cesta ke zlatu je snadná. To nás znovu vrací k již vyslovenému dohadu, co možná mohlo být v pozadí ediktu císaře Ťinga. Klasickými vědami se nedalo tak snadno zbohatnout; sotva se dal čekat nával zájemců u matematika zabývajícího se řešením rovnic. Podobně na tom bylo řemeslo, a to navzdory svému zlatému dnu, samozřejmě pokud byl řemeslník poctivý. Alchymisté se však snažili vyrobit umělé zlato, prostředek sloužící k prodloužení života, případně vedoucí k dosažení nesmrtelnosti. Když občas někdo z nich zemřel, nesmrtelnost to jistě zpochybnilo, a pak možná některý podnikavec začal z takového zlata razit mince. Do Ťingova výnosu to bylo trochu usnadněno předchozím císařským povoHLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

31


24.2.2008

11:34

Stránka 32

lením obecnému lidu k ražbě mincí. Jen císař Wen neměl na mysli minci z falešného zlata.

Hledání Ostrovů nesmrtelných Podle čínských legend byl s nesmrtelnými jeden zásadní problém, o němž se S’-ma Čchien také zmiňuje: „Počínaje [králi] Wejem a Suanem [a králem] Jao z Jenu5 panovníci vysílali lidi na oceán, aby vyhledali [pohádkové ostrovy] Pcheng-laj, Fang-jang a Jing-jou. O těchto třech božských [ostrovech] se tvrdilo, že jsou v moři Po nedaleko lidských [sídliš], potíž je v tom, že když jich téměř dosáhnete, váš člun je větrem odvanut pryč. Snad byli takoví, kdož dosáhli [těchto ostrovů. Vyprávějí, že] tam jsou nesmrtelní a také preparát, který zabraňuje smrti; jejich živí tvorové, ptáci a zvířata, jsou dokonale bílí; jejich paláce a věže s branami jsou ze zlata a stříbra. Ale pokud jste ostrovů nedosáhli a vidíte je pouze z dálky, jsou podobné oblakům, když jich dosahujete, klesají tyto tři božské hory pod vodu…“ Podobně jako v jiných čínských legendách ani s pohádkovými ostrovy to není tak docela jednoduché. Přiblíží nám to S’-ma Čchien, jenž jinde ve svém díle uvádí, že se v pozdějších dobách tvrdilo, že ostrovy leží v oceánu ve velké dálce. Pokusme se zrekapitulovat tuto variantu historky. Prý v nepředstavitelné dálce na východě moře Po je na hladině bezedného zálivu pět pohádkových ostrovů. Do zálivu vtékají řeky ze všech oblastí, ale výška mořské hladiny se nemění, což v legendě zas tolik nepřekvapuje. Zarážející může být nejvýš samotný fakt, že v bezedném zálivu nějaká voda vůbec je. Domy na ostrovech jsou ze zlata a z jadeitu, ptáci a zvěř září bílou barvou. Trochu nejasné je tvrzení, že tam rostou perlové a korálové stromy, jejichž ovoce jemně voní. Kdo toto ovoce pojídá, nezestárne a nezemře. 5

Připomínáme, že to byl ten se smetákem; vládl 311–280 př. n. l.

32 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 33

Vcelku očekávaně obývají ostrovy nesmrtelní a létají a vznášejí se všude prý ve velkém počtu. Jak kronikář pokračuje, „pět ostrovů nemá základy a vznášely se [ostrovy] na vlnách“. Sotva tomu mohlo být v bezedném zálivu jinak. Potom však mocný bůh „zařídil, aby patnáct velkých mořských želv, střídajících se vždy po pěticích, drželo tyto ostrovy na svých hlavách. Ale jistý obr lovil na udici a chytil pět z těchto želv a použil jejich krunýř k věštění, načež dva ostrovy odpluly k severnímu pólu, kde se potopily v oceánu, a jejich nesčíslní nesmrtelní [obyvatelé] se museli přemístit jinam.“ Tím se vysvětluje, proč zůstaly jen tři ostrovy. Víra v existenci tajemných ostrovů byla neobyčejně pevná, jak dokládá historie, tentokrát skutečná. Když Čchin Š’-chuang-ti (259–210 př. n. l., císař od 221 př. n. l.), první z císařů dynastie Čchin, ovládl Čínu, dosáhl také mořského pobřeží a tady prý shledal mnoho alchymistů debatujících právě o legendárních ostrovech. Je na místě poznamenat, že se tu zmínka o alchymistech objevuje ještě před ediktem císaře Ťinga. Sám císař Čchin Š’-chuang-ti byl muž činu, ovládnutí Číny to ostatně dokazuje, a proto zase vyslal lodě k oněm ostrovům, ale protože byl informován o neblahých vzdušných proudech zahánějících plavidla pryč, takže bylo navýsost pravděpodobné, že nesmrtelnost je v nedohlednu, nechal se zeptat alchymisty Sien-men C’-kaoa na budoucnost říše Čchin. Na odpově chvíli počkejme, nejdřív sledujme císařovo lo stvo. První z plaveb k Ostrovům nesmrtelných vedl Su Š’, někdy se píše, že alchymista, ale přijímejme to s reservou. Spíš byl na takovou úlohu důležitý dobrý organisátor znalý mořeplavby. Na cestu se prý vydal s výpravou čítající tři tisíce mladých mužů a žen, jakož i řemeslníky všech oborů. Takto vybaven odplul a poté, co nalezl klidné a úrodné místo, usadil se tam, nechal se zvolit králem a o nesmrtelné se dál nezajímal. Na jihu Japonska v prefektuře Nara se zachoval hrob, kde nápis na kamenu hlásá: „Hrob Su Fu z dynastie Čchin“. Pokud si také další výpravy počínaly podobně, nepřekvapí, že čínští HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

33


24.2.2008

11:34

Stránka 34

císařové čekali marně na zázračný prostředek z ostrovů nesmrtelných. Te ještě co řekl císaři o budoucnosti jeho říše alchymista Sien-men C’-kao. Varoval, že říši porazí Hunové, a proto nechal císař Čchin Š’-chuang-ti vystrojit třísettisícovou armádu, a také začal roku 215 př. n. l. budovat Wan-li čchang-čcheng neboli „Ze dlouhou deset tisíc li“, kterou dnes známe jako Velkou čínskou ze . K číslovce snad navíc doplňme, že Číňané znali i větší, ale „deset tisíc“ se používalo ve smyslu nekonečně, nezměrně mnoho. Tolik let života se přálo císaři. Nesmíme zapomenout na učeného mistra An-iho. Píše se o něm v Zápiscích o různých nesmrtelných, díle pocházejícím snad ze 3. nebo 4. stol. n. l., za jehož autora bývá někdy pokládán Liou Siang, ale ten žil již v letech 80–9 př. n. l. Zde se dočteme, že mistr An-i „prodával medicínu na pobřeží [Východního oceánu]. Všichni lidé v té době říkali, že to byl starý pán tisíce let [věku]. Když První Císař [dynastie] Čchin [podnikl cestu na východ6], žádal ho [aby přišel na audienci] a rozprávěl s ním [tři dny a] tři noci. Daroval mu zlato [a jadeitové kroužky v hodnotě] milionů [v hotovosti]. Když [An-i] odcházel… [aby se stal nesmrtelným], každý pro něj uspořádal [hostinu]. Když odcházel, zanechal jako vyrovnání dopis a pár dřeváků [ozdobených] červenými jadeity. [Dopis] pravil: Po [několika] tisících let po mně pátrejte [u paty] hory Pcheng-laj. První Císař okamžitě vyslal na oceán [muže jménem] Su Fu, mistra Lu, a další [čítající] několik stovek osob jako své posly. Dříve než dosáhli hory Pcheng-laj, setkali se s větry a vlnami a vrátili se.“ Podrobnosti příběhu už známe, jen s tím návratem to asi po každé nesouhlasilo. Kruh vyprávění o legendárních ostrovech se uzavírá. Činíme tak s poznámkou, která nás vrací k alchymii. Někdy se píše, že Cou Jen nebo snad Sien-men C’-kao byli alchymisté. Přesvědčivé důkazy pro to zatím nejsou a patrně 6

Udává se 220 př. n. l.

34 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 35

sotva kdy budou. Potřebovali bychom nějaké záznamy o tom, co všechno vlastně dělali, alespoň náznak návodů, postupů, které by dokládaly alchymické počínání. Počátky čínské alchymie však zůstávají v mlze dohadů a bude jim to patrně souzeno i nadále. Když se totiž Čína sjednocovala, nařídil roku 213 př. n. l. nám už známý císař Čchin Š’-chuang-ti spálit knihy a historické záznamy s cílem vyhladit pamě národa. Na tuto neblahou tradici navázal Š’-cu (1216–1296), od roku 1271 první císař mongolské dynastie, jehož známe jako Kublajchána. Ten přikázal roku 1281 spálit všechny taoistické spisy s výjimkou několika málo titulů, mezi něž naštěstí patří Tao-te-ing, základní dílo taoismu, o němž se zmíníme krátce později. Po dvou vlnách ničení je snazší vyprávět legendy než se pokoušet o rekonstrukci vzniku čínské alchymie.

Návštěva Nesmrtelných V prosinci roku 123 př. n. l. nebo snad v lednu roku následujícího zemřel Liou An, princ z Chuaj-nanu, označovaný někdy za amatérského filosofa. Tradovalo se o něm, že zanechal dvě díla, ovšem o jednom z nich je jasné, že vznikalo postupně během několika staletí. Zdá se, že něco podobného platí také o díle, o němž se zmíníme v rámci této historie. Zajímavý je nejen obsah, ale i vznik tohoto spisu, jehož okolnosti líčí anonymní dílo Lie-sien čchüan-čuan neboli „Úplné životopisy Nesmrtelných“, které se datuje do let 200 až 400 n. l. Než se Nesmrtelní dostaví, musíme alespoň velmi krátce předeslat něco z čínské filosofie, konkrétně taoismu. Nebudeme se jím zabývat, protože odborníci povolaní k tomu se shodují, že je to jedna z nejobtížnějších, ne-li vůbec nejobtížnější filosofie, jejíž zformování se tradičně připisuje učenci Lao-c’ovi (Starý mistr), jenž prý žil asi v 6. stol. př. n. l. Údajně měl sepsat knihu Tao-te-ing, základní dílo této filosofie, jejíž obtížnost nám naznačí již začátek textu: HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

35


24.2.2008

11:34

Stránka 36

„Tao co se dá povědět už není to Tao Jméno co se dá pojmenovat už není to jméno –“ Není divu, že problémem je i překlad samotného titulu knihy. Dokonale přesný není možný. Někdy najdeme podobu „O Cestě Tao a její Síle“, jindy „O Cestě a Ctnosti“, kde, jak vidíme, se opakuje výraz „cesta“. Čínský znak pro Tao se skládá ze dvou složek značících „hlava“ a „noha“. Může tak jít o cestu skutečnou stejně jako o cestu duchovní a také o cestu, jíž se ubírá celý svět, celý vesmír, řízený zákonem Tao. Není tudíž překvapivé, když se v odborné literatuře dočteme, že kniha Tao-te-ing byla ve skutečnosti původně zamýšlena jako určitá rukově pro panovníka, jak vládnout. I to je cesta, v tomto případě vlády. To jen dokresluje, jak obtížně uchopitelný je svět taoismu, z něhož se postupně zformovalo náboženství se svými mnichy a patřičnými rituály. Myšlenka cesty, ta obecná, je velmi silná, a tak se „tao“ objevuje v japonské transkripci jako „tó“ nebo „dó“. Nalézáme ho v termínu šintó, „cesta bohů“, za nímž se skrývá japonské animistické náboženství. Cestou, dó, se neřídila jen božstva: bušidó, složenina slov buši, „bojovník“, a dó, tedy cesta bojovníka nebo válečníka, je proslulý kodex cti japonských samurajů. Nemusíme být samuraji, i nám se nabízejí cesty: jaj-dó, cesta tažení meče, naginata-dó, cesta halapartny, kendó, cesta meče, karate-dó, cesta prázdné ruky, aikidó, cesta božské harmonie, nebo džúdó, měkká cesta, které všechny známe spíš jako bojová umění. Jak ale napsal proslulý japonský samuraj Takuan Sóhó (1573–1645), malíř, znalec čajového obřadu a žák legendárního mistra šermu Mijamota Musašiho (1584–1645), „ten, kdo v kendó nevidí nic jiného než série úderů a ran, ten zapřel učení velkých mistrů“. Potud odbočení k cestě, po níž se vlastně ubírá každý z nás. Zájemce o podrobnější studium této tématiky odkazujeme na specialisovanou literaturu.

36 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 37

Te tedy k Životopisům Nesmrtelných, kde se vypráví o tom, jak se jednou objevilo u brány Liou Anova sídla osm starých mužů žádajících, aby byli vpuštěni. Strážce brány je odbyl slovy: „Princ si přeje Tao, aby zabránil nemocem a dosáhl dlouhého života; chce moudré učence a přeje si mít silné a udatné muže… vy, pánové, jste staří. Patrně ani nevládnete uměním písma… netroufám si zpravit prince o vaší přítomnosti.“ Strážce zatím netušil, s kým má tu čest, a v následujících okamžicích mu to nenapověděl ani úsměv příchozích, ani jejich odpově . Pravili totiž, že slyšeli o tom, jak si princ váží moudrých a jak má rád učence, takže není nikdy unaven rozhovory s nimi. Návštěvníci pak pokračovali: „Třebaže jsou naše končetiny slabé na to, aby odpovídaly princovým požadavkům, přesto nevidíme [důvod], proč naše setkání s princem by mu mělo způsobit nějakou újmu. Proč se nám tedy brání [ve vstupu]? Jestliže si princ myslí, že jen mladě vyhlížející dosáhli Tao a že šedovlasí [toho] nejsou schopni, obáváme se, že toto není způsob, jak získat jadeit odkrýváním skály nebo jak hledat perly v hlubinách.“ Poté, co pravili tato slova, proměnili se v patnáctileté mladíky s černými vlasy a broskvovými tvářemi. Když to spatřil, byl strážce zděšen a spěchal o tom zpravit prince. Následující vývoj děje nám připomíná slavné příchody Cou Jena, protože také Liou An ihned spěchal bos vstříc svým návštěvníkům a zavedl je do nádherné místnosti s hedvábnými závěsy, lůžky ze slonoviny, stoly ze zlata a jadeitu, kde všude jemně dýmaly vonné tyčinky. Sám si posléze obul střevíce žáka. Hosté se pak opět proměnili ve staré muže a pravili: „Slyšeli jsme, že Vaše Výsost miluje Tao. Proto jsme přišli, abychom se připojili k vašemu dvoru. Ale nevíme, čeho si Vaše Výsost žádá. Jeden z nás vyvolává vítr a déš, jestliže se posadí, když povstane, zvedne mraky a mlhu, umí udělat řeky a jezera tím, že maluje po zemi, a dokáže vytvořit hory tím, že navrší písek. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

37


24.2.2008

11:34

Stránka 38

Jeden z nás umí rozdrobit výšiny a zaplnit údolí, dokáže ochočit tygra a leoparda, umí ulovit draka a hada a ovládá bohy a duchy. Jeden z nás umí oddělit svůj tvar a změnit svou podobu, když se posadí, vyvolává život, povstáním přináší smrt, dokáže celou armádu zakrýt pohledu a změnit jasné denní světlo ve tmu. Jeden z nás se dokáže pohybovat prostorem a kráčet prázdnotou, umí vstoupit do moře a do hlubiny, dovede projít jakoukoli překážkou a umí dýchat dechem tisíců mil.

Obr. 2

Abychom alespoň částečně naznačili dovednost některých z Liou Anových hostí, kteří

dokázali zkrotit draka nebo na něm dokonce jezdit, nabízíme tohoto tvora, jak je zobrazen na starověkém bronzovém zrcadle.

38 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 39

Jeden z nás dokáže vejít do ohně, aniž by se popálil, a do vody, aniž by se smočil, může být probodán, aniž by byl zraněn, může se naň mířit, ale šíp ho nezasáhne, a není mu chladno v zamrzající vodě a nepotí se v létě. Jeden z nás dokáže provést tisíce proměn podle své vůle. Je schopen v okamžiku vytvořit ptáky a zvířata, rostliny a stromy. Umí pohybovat horami, údolími a řekami. Jeden z nás dokáže zabránit pohromám, odvrátit nebezpečí, rozptýlit zlo a zbavovat nebezpečných věcí. Umí vyvolat dlouhé žití. Jeden z nás dokáže vařit bláto, aby získal zlato, čistit olovo, aby získal stříbro, a umí nakládat s osmi kameny, aby z nich byly perly. Dovede jezdit na drakovi a krotit mraky. Čeho si Vaše Výsost žádá?“ Očekávali bychom, že Liou An bude zaražen a ohromen tak širokou nabídkou zázraků, kupodivu však, jak se v citovaném díle píše, on nejdřív všechny Nesmrtelné přezkoušel, zda opravdu dovedou to, co tvrdili. Zřejmě zkouška dopadla dobře, tedy hosté obstáli v testu, ale naštěstí se neurazili princovou nedůvěřivostí, a naopak mu věnovali dvě díla. Jednomu z nich, které bývá připisováno Liou Anovi, se za chvíli věnujeme. Te se nejdřív zastavíme u posledního z Nesmrtelných, jehož tvrzení o výrobě zlata z bláta se nedá komentovat, zato se stříbrem je to jiné. Tento kov se často vyskytuje jako směsná ruda s olovem, takže i při zpracování olověné rudy se dalo stříbro někdy získat. Ale může to být také narážka na velmi starou prubířskou metodu, kupelaci, známou už tehdy v Číně. Tento postup se používá pro rafinaci stříbra7, kdy se nečistý kov vkládá do poresního kelímku, kupely, v níž se roztaví, načež se k tavenině přidává velké množství olova. Současně se nad hladinu roztaveného kovu vhání silný proud vzduchu. Poměrně složité chemické reakce vedou k tomu, že se nečistoty oddělí jako struska, zčásti se vsáknou do stěn ku7

Na to se zřejmě naráží ve starém textu. Stejnou metodou lze čistit zlato; slitina obou drahých kovů se rovněž zbaví nečistot, ale nelze oddělit jednotlivé drahé kovy.


39


24.2.2008

11:34

Stránka 40

pely, v níž zůstane čisté stříbro. Tato technika, k níž se v této knize ještě budeme vracet, vedla v minulosti nejednou k domněnce, že se i část přidávaného olova proměnila vlivem žáru ve stříbro. Zdá se, že poslední z Nesmrtelných byl znalý metalurgie. Te ještě konec příběhu. Jednoho dne Liou Anův syn šermoval s jakýmsi úředníkem a byl přitom zraněn. Úředník, obávající se trestu, napsal císaři, že Liou An proti němu chystá povstání, a jak správně předpokládal, panovník vyslal svého člověka, aby přivedl prince k soudu. Tušíme, jak by to dopadlo, nebýt Nesmrtelných, kteří vyzvali prince, aby s nimi odešel. Vystoupili do hor, kde provedli různé obřady a zakopali zlato do země, načež se za jasného dne vznesli k nebi. Na kamenech, na nichž stál Liou An a Nesmrtelní, prý zůstaly stopy mužů a koní. Nyní k jedné z knih, kterou prý Nesmrtelní věnovali princi. Je to dílo dnes známé často jako Chuaj-nan-c’ (Mistr z [království] Chuaj-nan), skutečný název je však Chung-lie-ie (Pojednání o velkém světle). Po tom, co jsme právě vylíčili, jsou pochybnosti o autorství knihy docela na místě. Dnes se už nepřipisuje Nesmrtelným, ale někdy ani Liou Anovi, a spíš se soudí na neznámého autora z králova okolí. Kniha Chung-lieie není vysloveně alchymická, taková ani nemohla být, když stále platil zákaz císaře Ťinga. Proto se v ní nepíše, jak kovy, především drahé, uměle vyrábět, ale jak všechny tehdy známé kovy v zemi vznikají. Je to nápověda – podstata procesu je vysvětlena a je na alchymistovi, aby ho urychlil. Samozřejmě za předpokladu, že porozumí textu. O tom, že to není snadné, nás přesvědčí popis vzniku zlata, na který se omezíme: „Když výpary [i] z centrálních zemí [ze středu Číny] stoupají k prašným nebesům [snad narážka na prachové bouře v těchto oblastech], v pěti stech letech dávají zrod jüe, jüe dává v pěti stech letech zrod žluté rtuti, žlutá rtu dává v pěti stech letech zrod žlutému kovu [zlatu] a žlutý kov rodí za tisíc let žlutého draka. Tam, kde se žlutý drak uloží k trvalému spánku, vznikají Žluté prameny.“ Opravdu to není zrovna srozumitelný návod, v němž snad především z násobků pětky v časových

40 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 41

údajích vytušíme souvislost mezi středem Číny a významnou čínskou číslovkou. I elementů bylo pět, stejně tak zeměpisných směrů, což byl východ, západ, jih, sever a střed. Čína byla známa jako Říše středu. Dál zůstávají jen dohady. Podle některých odborníků by jüe mohl být realgar8, žlutá rtu pak možná směs síry a rtuti. Netřeba rozvádět, že z takových složek nikdy nevznikne zlato. Zcela nejasný je žlutý drak, jenž byl v Číně zvláštní formou tohoto tvora. Nepomůže nám ani citát z jiného čínského pramene, že „podstatou žlutého kovu [zlata] je žlutý drak“. Se Žlutými prameny to není o mnoho snazší; ve starověku se tento výraz používal pro místo smrti. Někdy se soudí, že toto spojení zlata s říší smrti je narážkou na Ostrovy nesmrtelných, kde žijí smrtelní, kteří se stali nesmrtelnými. Text jsme přerušili, abychom se alespoň částečně pokusili o interpretaci této pasáže. Další pokračování je ještě nesrozumitelnější: „Když částečky ze Žlutých pramenů vystupují a stávají se žlutými mračny [snad vodními parami], jin a jang spolu bojují, vytvářejí salvy hromů a odlétají v podobě blesků. Tyto [výpary], které byly nahoře, padají dolů [jako déš] a proudící vody potom plynou a spojují se ve Žlutém moři.“ Mohl by vzniknout dojem, že alespoň něčemu rozumíme, totiž Žlutému moři. Ale není to moře, které dnes známe ze zeměpisu. Číňané kladli moře do stran světadílu a Žluté moře by v něm mělo ležet uprostřed, takže je to míněno filosoficky a pro nás nesrozumitelně. Tím zároveň upozorňujeme na možná další nedorozumění tohoto typu v souvislosti s moři, o nichž se zmíníme. Žádné z nich není totožné se skutečným stejného jména. Pokud jde o další kovy, pak výpary z východních zemí dávají v osmisetletých intervalech zrod azurovému kovu, olovu, načež po tisíci letech odchází Azurový drak, aby dal vzniknout Azurovým pramenům. Opět následuje dramatický boj jinu s jangem a výsledný déš posléze odtéká do Azurového moře. Dál 8

Tetrasulfid tetraarsenu, As4S4.


41


24.2.2008

11:34

Stránka 42

už jen stručně. Výpary z býčích, soudí se, že z jižních zemí, produkují v sedmisetletých intervalech červený kov, mě , a po boji jinu s jangem odtékají vody do Červeného moře. Stříbro vzniká z výparů ze slabých zemí, západních, v devítisetletých intervalech a voda končí v Bílem moři. Z výparů z kravích zemí, severních, se v šestisetletých intervalech tvoří železo a voda putuje do Černého moře. Kniha Chung-lie-ie je vlastně skrytě alchymická. Vyjmenovává nezbytné ingredience a pod pláštíkem představ o vzniku kovů v přírodě vlastně popisuje transmutaci. Připomíná i pětici „sil“, s nimiž operoval Cou Jen, což by ho snad mohlo z tohoto hlediska opravdu řadit mezi zakladatele čínské alchymie, třebaže se o transmutaci nezmínil. Ale nemůžeme učinit žádný by trochu solidnější závěr. Jedině ten, že nám Liou An naznačil, jak se měly vyrábět kovy. Toto tedy byl výsledek návštěvy Nesmrtelných, dílo, které popsalo domnělý vznik kovů. Budeme te pokračovat v naší pouti historkami o alchymii a alchymistech v naději, že občas přece jen narazíme na nějaký záchytný bod. Větší srozumitelnost však slíbit nemůžeme.

Ani nesmrtelnost, ani zlato Údajné dílo Liou Anovo je skrytou rukovětí té alchymie, která bývá podle svého zaměření občas nazývána transmutační. To naznačuje, že zájem o zlato v Číně byl, přičemž zde tušíme, že by to nemělo být ledajaké zlato, ale to pravé, jaké se skutečně vyskytuje v přírodě. Ovšem současně v Číně trval, ba vzkvétal zájem o dosažení nesmrtelnosti. Pro další vyprávění z této oblasti nahlédneme do Historie Rané dynastie Chan podle Pchan Kchua9, kde se líčí, jak si počínal císař Wang

9

Západní (raná) dynastie Chan je datována lety 206 př. n. l. – 9 n. l. Autor citovaného díla ho sepsal někdy mezi lety 74 a 84 n. l., přičemž prý dostal k disposici materiály z císařského archivu, jichž bylo údajně 2000 vozů.

42 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 43

Mang10. Tento císař usiloval všemožně o dosažení nesmrtelnosti a nešetřil prostředky, aby tohoto cíle dosáhl. Zkoušel různé diety, cvičení, rostlinné preparáty, také se modlil a posléze z moci svého postavení vydal dokonce císařský edikt, který hlásal, že se panovník musí stát nesmrtelným, jestliže si to přeje. Te tedy ke kronice: „Ve druhém roce poté, co se Wang Mang zmocnil trůnu, vzal do vlastních rukou úsilí [o dosažení] svaté nesmrtelnosti. Byl jakýsi mág Su Luo zvaný, jenž mu poradil, aby postavil v paláci ‚Věž osmi větrů‘, která, když dokončena, přišla na deset tisíc kusů zlata. Su Luo se v ní usídlil a v závislosti na větru připravoval různé lektvary. Také pět [druhů] zrnin bylo v paláci zaseto na pozemky olemované podle barvy jednoho každého [druhu].“ Jen připomínáme, co by vlastně nemělo překvapit, totiž význam číslovky pět: Číňané uváděli rovněž pět druhů zrnin.11 „Semena [zrnin] byla máčena v [tekutině vyrobené z] morku kostí jeřábů, želvích krunýřů, [rohu] nosorožce a z jadeitu, celkem [byla tekutina] z více než dvaceti složek. Čtyři tou12 stály jeden kus zlata. Bylo to nazýváno ‚obilní metoda Chuang-tiho k dosažení nesmrtelnosti‘. Tak byl [Su] Luo učiněn palácovým úředníkem a dostal na starosti tyto záležitosti. Wang Mang tak prováděl výstředním způsobem uctívání přízraků a duchů. V posledním roce vystavěl tisíc sedm set chrámů k uctívání různých tříd duchů od šesti nejvyšších kategorií až po ty nejnižší, používaje [k tomu] tři druhy obětí s více než třemi tisíci druhy zvířat a ptáků. Protože [sloužící] nebyli schopni opatřit všechny druhy, používali kohouty jako náhradu za divoké kachny a divoké husy a psy místo vysoké zvěře. [Císař] často vydával edikty pravící, že se musí stát svatým nesmrtelným.“ 10 11

12

Byl to usurpátor, jenž vládl v letech 9–23 n. l. Byly to pšenice (dřevo), boby (oheň), latové proso (země), rýže (kov) a proso (voda). Pro úplnost uvádíme v závorce, kterému elementu odpovídala daná zrnina. Stará čínská jednotka objemu, asi 10 litrů.


43


24.2.2008

11:34

Stránka 44

Nepomohly údajně zázračné preparáty a k vysněnému cíli nevedlo ani značně extravagantní vzývání nadpřirozených bytostí. Navzdory veškerým svým ediktům císař Wang Mang nakonec zemřel. Odborníci dnes připomínají, že měl možná vlastně štěstí, protože se udává, že v letech 820–859 n. l. zemřelo přinejmenším šest čínských císařů na otravu elixírem nesmrtelnosti. První v této řadě, císař Sien-cung, však skončil násilnou smrtí, nicméně i v tomto případě se soudí, že neblahou roli sehrál preparát, jenž měl monarchovi zajistit nesmrtelnost. Jak se dočteme v kronikách, „oklamán tvrzeními alchymistů, tchangský Sien-cung pozřel ‚zlatý elixír‘ a propadl hluboké nedůvěřivosti. Denně se rozzuřil na úředníky, s nimiž se musel sejít, a výsledkem bylo, že vězení byla přeplněna. O půlnoci dne keng-c’ v prvním měsíci patnáctého roku [14. února 820] Wang Šou-čcheng a palácový hlídač Čcheng Chung-č’ císaře zavraždili…“ Skutečně nelze vyloučit, že císařovo nevyrovnané chování souviselo s elixírem, protože tyto preparáty někdy obsahovaly různé drogy. Sloučeniny rtuti nebo arsenu by ho nejspíš prostě otrávily, i když chronická otrava rtutí se může projevovat psychickými poruchami. Je však také docela možné, že prostě šlo o duševně nemocnou osobu. Precedens by se našel ve starém Římě, kde císař Caligula (12–41 n. l.) skončil násilnou smrtí, zavražděn velitelem svých pretoriánů. Zatímco čínský císař přišel o život v důsledku požití elixíru (přijímejme historku takto), přesvědčíme se v této knize o tom, že přinejmenším stejně častá, ne-li snad dokonce častější, byla ztráta života jako důsledek předpokládané znalosti tajemství a již elixíru, nebo podobné kouzelné látky, čímž míníme kámen mudrců evropských alchymistů. Vyprávění, jež zaznamenal čínský učenec Ke Chung (asi 280 – asi 340 n. l.), nám ukáže, že to platilo už ve starověké Číně: „U chanského císařského dvora byl muž jménem Čcheng Wej, jenž měl zálibu v umění žlutého a bílého.“ V čínské terminologii to znamenalo, že tohoto muže zajímala výroba zlata a stříbra. Ovšem klíčovou postavou příběhu je jeho manželka, která prý měla pocházet z rodiny ře-

44 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 45

meslníků zběhlých v magických uměních. Ta ale nejsou blíže specifikována. Vzhledem ke svému postavení se Čcheng musel často účastnit císařských průvodů, leč neměl prý pro tyto příležitosti žádné odpovídající oděvy. V této nemilé situaci zasáhla manželka, která, když zpozorovala, jak se její muž trápí, prohlásila, že požádá o dvě délky hedvábného plátna, a to se před nimi okamžitě objevilo. O reakci manžela se zatím nic nedozvídáme; jeho hlavní zájem se upíral k výrobě drahých kovů alchymickým procesem. Pokoušel se o to podle návodů v knize Čen-čung chung-pao, ale úspěch se nedostavoval. A znovu se na scéně objevuje manželka, která ho zastihla právě ve chvíli, kdy rozdmýchával dřevěné uhlí ve snaze zahřát silněji jakousi nádobu se rtutí. Žena prý pravila – nech mne, a se na to podívám – ovšem nezůstalo jen u pohledu. Z váčku, který měla při sobě, vzala něco málo jakési látky a vhodila ji do nádoby. Rtu se v ten ráz proměnila ve stříbro. Pocity manžela pokoušejícího se do té doby marně o totéž si dokážeme snadno představit. Následující dialog, jak ho uvádí Ke Chung, je výmluvný a vysvětluje jednu ze základních podstat alchymie, a to nejen ve staré Číně: „Čcheng Wej byl zaražen a řekl: ‚ Jak je možné, že můžeš vlastnit toto Tao a nikdy jsi mne o tom nezpravila?‘ Ona odpověděla: ‚Nedá se to získat, pokud k tomu není člověk správně předurčen.‘“ Nejdřív musíme upozornit na terminologii, když Čcheng Wej nazývá „Tao“ to, co bychom asi vzhledem k proměně rtuti ve stříbro nazvali kámen mudrců. On si však možná vzpomněl i na náhle se objevivší štůček hedvábí a použitým slovem naznačoval obecně schopnost činit zázraky, tedy něco podobného, s čím jsme se setkali u hostů Liou Ana. Čcheng Wej se ale mohl dovtípit, že taková schopnost není dána každému. Ostatně u sebe se o tom opakovaně přesvědčoval. Ke Chung tuto otázku, totiž kdo je nebo kdo může být předurčen, dále v této historce nerozvádí. Jen připomínáme, a ještě to nejednou zopakujeme, že později a jinde to bylo jasné – znalost alchymie byla darem božím, tedy výsledkem nadpřirozeného zásahu. HLEDÁNÍ NESMRTELNÝCH /

45


24.2.2008

11:34

Stránka 46

Taková předurčenost či dar nemusí být nic příjemného, jak to dokládá pokračování příběhu: „Ale on [Čcheng Wej] ji [manželku] sledoval dnem i nocí [aby získal] tajemství. Prodal pozemky a domy, aby ji zaopatřil nejlepšími krměmi a šaty, ale to vše bez výsledku. Pak se dohodl se svým přítelem, že ji zbijí, ale ona to samozřejmě věděla a pravila mu, že proces [návod] má být předáván jen správné osobě. Kdyby se s takovou [osobou] setkala, třeba jen náhodně u cesty, prozradila by to, ale každému jinému, kdo by nebyl ten pravý člověk – někdo, jehož slova a skryté myšlenky by byly odlišné – nikdy by nebyla odkryla umění, i kdyby věděla, že bude rozřezána na kousky a roztrhána. Čcheng Wej na ni neustále dotíral, až posléze zešílela, uprchla nahá, pomazala se blátem a zemřela.“ Bohužel Čcheng Wej nepatřil k těm, kdo dokážou posoudit meze svých možností nebo si správně vyložit pokyny shůry, jak to učinil kdysi Su C’-jou. Ten se chtěl věnovat alchymii, zbudoval k tomu místnost oddělenou od vnějšího světa a postavil v ní samozřejmě pec. Když se chystal zapálit v ní poprvé oheň, objevila se náhle velká kočka a na pec se vymočila. „Su C’-jou pravil: ‚Umění adeptů je zamýšleno Nebesy, aby přineslo úlevu chudým. Toto umění by se mělo předávat správným osobám, ale já nejsem jednou z nich.‘ Od té doby již nikdy nemluvil o umění.“ Čcheng Wej nebyl tak soudný a výsledkem je smutný příběh, jeden z nejstarších, zdaleka ne však poslední. Domnělé znalosti neexistujícího tajemství transmutace se staly osudnými mnoha alchymistům a stín Čcheng Wejovy manželky nás bude provázet i v dalších kapitolách.

46 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 47

II. TAJEMSTVÍ MISTRŮ Četl jsem to, a den po dni se smysl stával jasný Až vůbec žádné pochyby nezůstaly v mé mysli. Žluté výhonky, ano, a Purpurový Kočár Vypadaly jako věci, jež se dají úplně snadno vyrobit… Dal jsem vznešené sbohem světu člověka… Paj Ťü-i (772–846 n. l.)

Potud optimistický začátek básně, jejíž autor patřil k těm mnohým, kdo se pokoušeli stát alchymisty. Jméno neklamně naznačuje čínský původ a v této zeměpisné oblasti budeme pokračovat poté, co jsme v předchozí kapitole naznačili některé rysy čínské alchymie. Básník si zařídil laboratorium a pokoušel se zde připravit preparát nesmrtelnosti, jenž bývá v literatuře nazýván „elixír“ nebo „medicína“, což budeme používat střídavě. Te však nechme našeho odvážlivce v klidu pracovat a podívejme se, jaká kniha se skrývá za zájmenem „to“ v prvním řádku básně. Třebaže bylo v jeho době už mnoho alchymických spisů, Paj Ťü-i četl jeden z nejproslulejších a také, jak se soudí, možná nejstarší z nich. Po příbězích vyprávěných v předchozí kapitole snad ani nepřekvapí, když dodáme, že knihu, které se budeme za okamžik věnovat, napsal muž, jenž se prý stal nesmrtelným. Taková postava si zaslouží být představena tím spíš, že je trochu zvláštní: tento nesmrtelný má i svůj pozemský životopis. Začněme však legendou.

Wej Po-jang Tak se jmenoval učený mistr, o němž kniha Lie-sien čchüančuan (Úplné životopisy Nesmrtelných) praví, že se jednoho dne vydal se třemi žáky a se svým bílým psem do hor, kde hodlal dokončit účinný preparát, rozumějme elixír nesmrtelnosti. Podle představ čínských alchymistů k tomu bylo horské prostředí mimořádně příznivé, protože tu prý měla být zvláš silná TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

47


24.2.2008

11:34

Obr. 3

Stránka 48

Wej Po-jang, jeho žák a pes.

Japonský tisk asi z 15. století.

energie čchi. Tu se nebudeme pokoušet blíže charakterisovat, snad jen potud, že ve svých různých formách měla být hybatelem všeho, vesmíru stejně jako člověka, v jehož těle proudí akupunkturními drahami, přičemž všechny vystřídá jednou za dvacet čtyři hodiny. Wej Po-jang si však byl rovněž vědom toho, že dva z jeho žáků postrádají úplnou víru, jak se v textu praví. Proto když byl zázračný preparát dokončen, rozhodl se oba pochybovače vyzkoušet, což učinil slovy: „Zlatá medicína je hotova, nejprve by však měla být vyzkoušena na psovi. Jestliže z ní nevzejde psovi žádná škoda, můžeme ji vzít i my, ale jestliže po ní pes uhyne, neměli bychom ji brát.“ Tím se dozvídáme, proč vzal mistr na cestu také svého psa. I když se nám trochu příčí moderní termín „pokusný živočich“, v naznačené souvislosti při-

48 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 49

padá být docela na místě. Text nás současně poučí, že pokud nebyl dodržen správný počet operací nebo jestliže složení preparátu nedosáhlo požadované harmonické kvality, přičemž dnes není jasné prvé ani druhé, v takovém případě prý může elixír obsahovat malé množství jedu, který krátkodobě způsobí stav podobný smrti. Te dejme opět slovo čínskému spisu: „Když tedy byl zázračný preparát dokončen, Wej Po-jang ho dal trochu psovi, jenž v tu chvíli pošel. Nato mistr pravil: ‚Medicína není ještě vyrobena. Pes po ní zemřel. Neukazuje to snad, že nebylo dosaženo božského světla? Jestliže to pozřeme i my, obávám se, že se budeme ubírat touž cestou jako pes. Co bychom měli dělat?‘ Žáci se otázali: ‚Vezmete to vy sám, mistře?‘ Po-jang na to opáčil: ‚Opustil jsem světskou cestu a zavrhl svůj dům, abych přišel sem. Byl bych zahanben, kdybych se vracel, aniž bych dosáhl sien [nesmrtelnosti]. Tudíž žít a nevzít preparát by bylo to samé, jako po něm zemřít. Musím to vzít.‘ S těmito slovy si vložil preparát do úst a okamžitě zemřel. Když to viděli, jeden z žáků pravil: ‚Náš učitel nebyl obyčejný člověk. Vzal medicínu a zemřel po ní. Musel to učinit s jistým úmyslem.‘ Žák vzal také medicínu a zemřel. Zbývající dva žáci si řekli: ‚Cílem výroby medicíny byl pokus dosáhnout dlouhověkosti. Te ale požití této medicíny způsobilo smrt. Bylo by lepší nebrat medicínu a moci tak žít o pár desítek let déle.‘“ Opatrnost zvítězila a oba pochybovači se odebrali zpět do údolí, aby tam zařídili důstojný pohřeb mistra a svého druha. My však víme to, co tito dva žáci netušili – elixír pouze nebyl zcela dokonalý a neblahý stav mistra, žáka i psa byl jen zdánlivý. Skutečně, krátce po jejich odchodu Wej Po-jang opět ožil, vzal nepatrné množství jiného prostředku, který u sebe ukrýval, a oživil jím učedníka Jüa i bílého psa. Vydali se pak na cestu nesmrtelných a u dřevaře, jehož potkali, zanechali dopis pro zbylé dva učedníky. Jak kronikář napsal, „ti byli naplněni lítostí, když ho četli“. Zatímco jsme dlouze představovali nesmrtelného mistra, se skutečným Wej Po-jangem to bude stručnější. Byl to taoistický TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

49


24.2.2008

11:34

Stránka 50

filosof a alchymista, rodák z Wu (v dnešní provincii Ťiang-su), jenž byl roku 121 n. l. pozván k císařskému dvoru. Jako pravý taoista pozvání samozřejmě odmítl. Sám se charakterisoval tak, jak bylo u taoistů zvykem. Je prý „obyčejný muž z kraje Kuaj, jenž nechová lásku ke světské moci, slávě, proslulosti nebo zisku, jenž promrhává svoje dny tím, že vede prostý, tichý, pohodlný a mírumilovný život v ústraní nepříliš navštěvovaného údolí…“ Navzdory své pohodlnosti dokázal Wej Po-jang napsat knihu, která ho posmrtně vynesla ke slávě, jíž se za života vyhýbal. Bu me však opatrnější a raději uve me, že se mistrovi jen připisuje dílo Cchan-tchung-čchi, datované rokem 142 n. l., což z něj dnes činí nejstarší známý alchymický spis čínského původu. Poměřováno ve světovém měřítku, tedy se zahrnutím alchymie, která se zformovala na přelomu letopočtu v Egyptě, se tento spis stále řadí mezi několik málo nejstarších. Potud jedno nej týkající se Wej Po-jangova díla. Pak je tu druhé, na němž se dnes shodují znalci starověké čínské alchymie: podle nich je to snad nejnesrozumitelnější dílo z této oblasti. Přesto se nevzdávejme, nahlédněme do textu, a pokusme se vysvětlit alespoň něco.

Cchan-tchung-čchi, problém nejen s názvem Ještě než se pokusíme začíst do tohoto díla, stojíme před první překážkou, nikoli bezvýznamnou, jíž je samotný název spisu. Znaky Cchan-tchung-čchi se sice někdy volně překládají jako „Spřízněnost Trojice“, ale řada sinologů doporučuje ponechat raději pouze jejich fonetický přepis. Možností překladu je totiž víc a mohou se od sebe významově lišit. Pravda, v závěru knihy Wej Po-jang píše o trojici, jíž byla I-ing (Kniha proměn), taoistické učení a konečně alchymický proces, ale tento výčet končí shrnutím, že to jsou „variace té samé věci pod různými jmény“. Ovšem dál se nedočteme, o jakou věc mělo jít. Je to

50 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 51

epilog knihy, končící o dva odstavce dál slovy: „Pisatel [této knihy] opouštěje svět a jeho zla [když se odebíral] do hor, toulal se prostorem s duchy. Poté byl proměněn v nesmrtelného [sien] a tím vykázán do říše ticha. Jednou za sto generací sestupuje, aby navštívil svět a předvedl svoje peří…“ Rozumíme jistě narážce na odchod do hor, jak to vyprávěla předchozí legenda, a srozumitelné je i peří – dosažení nesmrtelnosti se prý navenek projevovalo tím, že tělo takového šastlivce porostlo peřím. Není to ale podoba s našimi anděly, protože čínští nesmrtelní neměli křídla. Když jsme si neporadili s překladem titulu, co samotná kniha? Jak bývá při čtení zvykem, začněme první kapitolou, která je vlastně jen odstavec tak jako většina ostatních: „Čchien a kchun jsou brány k i [proměně]. Jsou rodiči kua. Kchan a li mohou být [svou] strukturou přirovnány ke čtyřem hradbám města…“ Bude lépe přestat číst; i tak bude komentář dlouhý. Začneme z prostředka, kde „i“ je narážka na I-ing, proslulou Knihu proměn1. Jedno z nejstarších děl světové literatury, kniha, která je věštecká stejně jako filosofická a hlavně nesmírně náročná, je páteří traktátu Cchan-tchung-čchi. Knihu I-ing tvoří 64 hexagramy, šestiřádkové symboly sestavené z plných, jangových, a přerušených, jinových, čar. Hned v úvodní větě Cchantchung-čchi se setkáváme s prvními dvěma hexagramy Knihy proměn, totiž čchien, „tvoření“, a kchun, „přijetí“. Pro jejich zasvěcený výklad je nutno odkázat na komentovaný překlad díla. Pokračujme v analyse či přesněji v krátkém pokusu o ni. Tyto hexagramy mají být „rodiči“ kua. Pod označením pa-kua se

Obr. 4

Hexagramy čchien (vlevo)

a kchun (vpravo).

1

Zasvěcený komentář najde zájemce v I-ing. Kniha proměn (přel. O. Král, Praha, 1995).

TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

51


24.2.2008

11:34

Stránka 52

skrývá osm třířádkových symbolů (trigramů), z nichž vždy kombinací dvou jsou vytvořeny hexagramy. Zde už nezbývá než obrazně řečeno „hodit ručník do ringu“. Trigramy kchan a li se totiž vykládají někdy podle legendárního císaře Fu-si, jenž je prý vymyslel, a potom se překládají jako „ponoření“ (řeka) a „spojení“ (oheň). K samotnému císaři se dostaneme podrobněji za chvíli. Ovšem jiný císař, Wen, jim přiřadil smysl právě opačný. Není jasné, ke kterému výkladu se přiklonil Wej Po-jang, ale tento bod je především obecným upozorněním na problémy, na něž můžeme narazit při interpretaci jakéhokoli čínského textu, kde jsou trigramy a samozřejmě také hexagramy. Úvodní věty knihy Cchan-tchung-čchi zanechaly patrně většinu čtenářů na rozpacích. Můžeme je uklidnit, nejsou sami.

oheň

da

vo

hr

á

at

om

oj

st

země

nebe

ry

vít

r

ho

řeka

Obr. 5

Trigramy byly uspořádány do kruhu a nabízíme jednu z jeho variant. Spojením nebe

a země vznikalo šest základních přírodních jevů.

52 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 53

Dnes nejvýznamnější světový znalec starověké čínské filosofie a přírodovědy, americký profesor Nathan Sivin, napsal, že „nikdo nedokáže s určitostí říci, o čem tato kniha měla být“. Někteří odborníci ji čtou jako básnické dílo, podle jiných jde o kosmologii, o sexuální nebo dechové techniky, případně o laboratorní alchymii a možná snad o kombinaci toho všeho. Nepomůže nám ani taoistický mnich Pcheng Siao (zemř. asi 945 n. l.), jenž v této knize spatřoval kosmický model: „[Wej Po-jang] sepsal Cchan-tchung-čchi, aby ukázal, že při přípravě elixíru je vlastní [tvůrcovo] tao stejné jako tvořivá síla přírody. Proto, aby rozvinul tuto myšlenku, opřel se o symboly [Knihy] proměn.“ Spíš si povšimněme názoru, že se člověk může ve svém tvořivém úsilí vyrovnat přírodě. V jiných kulturních oblastech o tom mnozí učenci pochybovali.

Alchymie v Cchan-tchung-čchi Ani učený mnich nás neposunul výrazně vpřed ve studiu laboratorní alchymie. Možná snad jen tím, že se zmínil o elixíru, cíli alchymistů. Kniha by tedy podle něj měla být opravdu alchymická, a jak jsme uvedli na začátku, je skutečně za takovou pokládána. Najdeme v ní něco bližšího k tomuto tématu? Ano, dočteme se například, že „olovo je černé navenek, ale ukrývá ve svém nitru zlatý květ, podobně jako člověk, který nese jadeit, ale je oblečen do hadrů a má nepříjemný vzhled“. To je zřejmá narážka na představu, že se kovy „rodí“ v zemi a dále „zrají“ až do nejdokonalejší podoby zlata. Nejen alchymisté, ale stejně tak hutníci a horníci téměř všude na světě na to po dlouhé věky věřili. V Evropě se s touto vírou setkáváme ještě v 17. století. Přitom olovo bylo velmi často pokládáno za „nejméně zralý“ kov, ale jak jsme se dočetli, je v něm ukryt zárodek zlata, které by z tohoto kovu posléze vzniklo. Stalo by se tak ovšem za nesmírně dlouhou dobu a úlohou alchymisty bylo tento pomalý proces urychlit tak, aby se odehrál v čase srovnatelném s lidským živoTAJEMSTVÍ MISTRŮ /

53


24.2.2008

11:34

Stránka 54

tem. Ostatně v předchozí kapitole jsme se při návštěvě u Liou Ana mohli přesvědčit o tom, jak dlouhá staletí kovy zrají. Alchymisté, a žili kdekoli a kdykoli, věnovali zlatu hlavní pozornost, a to nejen proto, že šlo o drahý kov. Zmínili jsme se, že se při svých laboratorních pokusech opakovaně přesvědčovali o tom, že je to také kov mimořádně odolný. Chemicky se ho podařilo zreagovat až v Evropě po roce 1300 (n. l.), kdy byla objevena lučavka královská2, která zlato rozpouští. Chemická netečnost zlata samozřejmě neunikla ani Wej Po-jangovi, jenž napsal: „Zlato je ve své podstatě nerozložitelné [dnešní terminologií – chemicky nereaguje, samozřejmě v rámci Wej Pojangových možností], a proto je nejdražší z věcí. Šu-š’ [muži umění, alchymisté] živíce se jím dosahují prodloužení života.“ Tento citát by se mohl zdát trochu protismyslný, protože není jasné, jak se živit zlatem. Citovaná pasáž je směsí pozorování vlastností skutečného zlata, které tehdy opravdu nikdo nedokázal změnit, a představ čínských alchymistů o uměle vyrobeném zlatu, jež mělo prodloužit život, jak nás o tom v předchozí kapitole poučil Li Šao-ün. Neodmyslitelnou družkou alchymie byla astronomie a astrologie, které se zvláš ve starověku v podstatě nerozlišovaly. Narážky na tyto nauky najdeme u Wej Po-janga rovněž, když se věnuje nápadné stálosti zlata: „ Jestliže se zlato vloží do žhavého ohně, není zbaveno zářivosti své barvy. Ode dnů rozvinutí vesmíru [stvoření] nezmenšil se jas Slunce a Měsíce a ani zlato neztratilo na váze. Tvar Slunce a Měsíce byl stále stejný. Zlato je zrozeno pod vlivem Měsíce. S rozbřeskem, získávaje magickou sílu od Slunce, vrací se ke své matce.“ Opět se tu píše o skutečném kovu, který je v tomto případě spojován s nebeským tělesem, jen na rozdíl od představ evropských alchymistů je zde zlato spojeno s Měsícem. Ve vztah mezi planetami, k nimž se často řadily i Slunce a Měsíc, a kovy se věřilo v řadě 2

Latinsky aqua regia, směs kyselin dusičné a chlorovodíkové v objemovém poměru 1:3.

54 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 55

civilisací, a již to byla mezopotamská, egyptská, řecká, později také arabská, o evropské nemluvě, a zlato tam bylo spojováno se Sluncem, jak tomu napovídala už sama barevná podobnost. Pokud jde o stvoření vesmíru, můžeme nabídnout nejproslulejší postavu čínské kosmogonie, která prý vytesala vesmír z původního chaosu. Byl to Pchan Ku, jenž sám měl vzniknout z jinu a jangu, které ho jakýmsi způsobem stvořily a daly mu za úkol dodat tvar chaosu tím, že vytvoří nebesa a zemi. Vyprávění není příliš přehledné, což platí pro řadu čínských mýtů. Někdy se jméno „Pchan“ uvádí ve smyslu „vaječná skořápka“ a „Ku“ jako „pevný“, takže podle toho byl prý Pchan Ku vysezen z tohoto chaosu, podobně jako vajíčko. Není však jasné, kdo ho vyseděl. Pchan Ku bývá zobrazován jako trpaslík oblečený v medvědí kůži, na hlavě má dva rohy, v levé ruce třímá kladivo, v pravé dláto, nástroje, jimiž tvaroval vesmír. Během osmnácti tisíc let vytvořil Slunce, Měsíc a hvězdy, nebesa a Zemi, přičemž sám den ze dne rostl, vždy o šest čch’3. Zastavme se u tohoto tvořivého aktu, který vlastně spojil pozemské s nebeským tím, že šlo o jediného tvůrce. Po Pchan Kuově smrti totiž vznikly z jeho hlavy hory, z dechu vítr a oblaka, hlas se stal hromem, končetiny pak čtyřmi čtvrtinami země. Z krve se zrodily řeky, z masa půda, jeho vousy se staly souhvězdími, kůže a vlasy bylinami a stromy a z jeho zubů, kostí a morku se vytvořily kovy, skály a drahé kameny. Z Pchan Kuova potu byl déš a z hmyzu, jenž mu lezl po těle, se stali lidé. Jejich původ tedy nebyl nikterak slavný. Není divu, že se jako pokračování božského stvořitelského aktu vyvinulo přesvědčení, že Slunce, Měsíc a planety, které vznikly současně se Zemí, ovlivňují vše, co je na ní. Především život a smrt lidí a také různé přírodní jevy. Změny ve vzhledu Slunce měly proto oznamovat neštěstí hrozící hlavě státu, a to nejen smrt císaře, ale také možná povstání a hladomory. Rovněž červený nebo naopak velmi bledý Měsíc byl varováním obyvatelstvu, že přijdou zlé časy. 3

Stará čínská délková jednotka, 0,32–0,37 m.


55


24.2.2008

11:34

Stránka 56

Te ale znovu k Wej Po-jangovi, jenž se nevyhnul ani základní otázce po složení hmoty, takže podle něj „zlato je tvořeno převážně pískem a odvozuje [své] další vlastnosti ze rtuti“. Alchymické texty musíme číst z posic doby, kdy vznikly. V citované větě se obtížně vysvětluje slovo „písek“. Snad je to narážka na zlatonosné písky, v nichž se zlato vyskytuje, ale toto vysvětlení je jen dohad. Zato rtu byla vždy oblíbeným kovem alchymistů. Opakovaně se dozvídáme, že ji měl obsahovat každý kov. Proč? Protože roztaven teče a rtu se takovému kovu podobá, takže by v něm podle všeho měla být jako složka umožňující právě tu tekutost. S tímto argumentem se ještě setkáme. Postupně se v některých z padesáti devíti kapitol knihy Cchan-tchung-čchi přesvědčujeme o tom, že je opravdu věnována alchymii. Zatím to však byly teoretické úvahy. Je tu někde i návod, jak si počínat? Tedy výčet výchozích látek, údaje o jejich množství a popis dalšího postupu? Nic takového tu nenajdeme. Jen popis procesu, ovšem zase v mystickém jazyce Wej Po-janga: „Nahoře var a destilace se odehrává v kotli; dole plápolá hučící plamen. Vpředu kráčí Bílý tygr prokládající cestu; následuje ho Šedý drak. Třepetavý šarlatový pták se vznáší pěti barvami.“ Nemá cenu pokračovat. Za neobvyklými živočichy se skrývají názvy různých chemikálií a dodnes nevíme s určitostí, kterých vlastně. Jak vidíme, v této situaci ani moc nevadí dvojí možný výklad trigramů.

Epilog Náš mezititulek je rovněž symbolický: také Wej Po-jang má takto nazvanou poslední kapitolu, jedinou, která nese název. Nejdřív však nechme promluvit dnešní sinology. Podle nich je kniha Cchan-tchung-čchi opravdu z výrazné části alchymická, ale není to receptář, nýbrž teoretické dílo, jež vykládá podstatu čínské alchymie. Samozřejmě jazykem své doby. Wej Po-jang píše v Epilogu: „Toto psaní není pouhá řečnická hra se slovy.

56 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 57

Je to výklad neomylné pravdy.“ Tak to pochopil i básník Paj Ťü-i a pokusil se onu pravdu najít. Úvodní verše jeho básně optimisticky a až příliš sebevědomě naznačovaly jako by uspěl. Ale zřejmě pominul čtyřicátou osmou kapitolu díla, kde stojí: „Lidé mají rádi jednoduché počínání. Nerozumějí dlouhé a krátké cestě4. Opouštějíce správnou cestu a sledujíce křivolaké vedlejší pěšinky věří, že jsou na přímém směru, a posléze se nacházejí na zavřeném konci slepé uličky. Je to jako slepec kráčející bez pomoci hole a hluchý, jenž jde, aby naslouchal hudbě. Stejně tak by se mohl [někdo] pokoušet hledat králíky a ptáky pod vodou nebo ryby na vrcholcích hor…“ Paj Ťü-i na začátku své básně nadšeně líčil, jak se uchýlil do ústraní a spojoval jin a jang podle knihy, jíž se domníval rozumět, ale: „Stupně žíhání vniveč přišly všechny. Špetka elixíru by znamenala věčný život; O vlásek chybně, a veškerá má práce ztracena!“ Básník ještě téže noci odevzdaně rozebral svou pec. Kniha Cchan-tchung-čchi si zachovala své tajemství a je tomu tak dodnes, třebaže už v ní odborníci nehledají postupy vedoucí k nesmrtelnosti, ale pouhý smysl, jenž by dovolil lépe pochopit myšlenkový svět starověké čínské přírodovědy. Osud nechtěl, aby se Paj Ťü-i stal alchymistou a aby dosáhl nesmrtelnosti, ale přece jen mu byl příznivě nakloněn. Druhý den po hořkém zklamání se básník dozvěděl, že byl jmenován guvernérem v Čung-čou.

Ke Chung Naše dosavadní putování vedlo stále na rozhraní skutečnosti a legend, přičemž jeho úhelným kamenem byla dlouhověkost, 4

V originále tao.


57


24.2.2008

11:34

Stránka 58

či dokonce nesmrtelnost. Občas jsme představili některé šastlivce, kteří této vysněné mety dosáhli, ale snad s výjimkou krátké Li Šao-ünovy lekce, ostatně velmi obecné, jsme se nedozvěděli, jak si počínat. Nesnáz byla také s totožností některých autorů. Te konečně nalézáme jednoho, jenž je skutečnou a nepochybnou postavou. V úvodu svého proslulého spisu, z něhož budeme čerpat, se nám tento muž dokonce sám představuje: „ Jsem v podstatě nekulturní a hrubý, vcelku nepohledný a vůbec už nerad rozebírám své vlastnosti, abych se naparoval či zase zastíral své vady. Můj klobouk a střevíce bývají věčně špinavé a rozedrané, za moje šaty by se každý jiný styděl. Já na to nedbám. Způsoby oblékání se příliš rychle mění… Mým cílem je přidržet se toho, co je stálé, a nesledovat neustálé proměny doby. Moje řeč je upřímná a pravdivá, straním se prázdného vtipkování.“ Je to možná až trochu zarážející, ale skutečně máme co činit s jedním z nejvýznamnějších protagonistů čínské alchymie, medicíny a přírodovědy, učeným mistrem Ke Chungem (asi 280–asi 340 n. l.). Úvodní citát jen naznačuje, že se setkáváme

Obr. 6

Ke Chung, jen nevíme, zda opravdu vypa-

dal tak jako na této nedatované kresbě.

58 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 59

s pravým taoistou, ale tím se stal až později, když původně inklinoval ke konfuciánství. Pokračujme tedy v jeho životopise. Ke Chung pocházel z významné rodiny a byl předurčen přinejmenším k dráze úředníka, ve staré Číně vysoce ceněné, nebo učence. Otce však ztratil ve třinácti letech a k tomu, aby přežil, se musel věnovat zemědělství. Až v šestnácti letech se dostal ke čtení I-ing (Knihy proměn), Konfuciových Rozmluv a dalších spisů, nedostatek peněz mu však bránil najít si kvalitní učitele. Neustále toužil po vzdělání, ale jak napsal, „protože jsem byl od přírody hloupý se sklonem k zapomínání – můj slovník byl omezený, moje zájmy roztříštěné – moje znalosti zůstávaly velmi chabé…“ Pravda, z předchozích citátů bychom mohli nabýt dojmu, že je škoda ztrácet čas s přihlouplým zapomnětlivým otrhancem, ale je to nadsázka, s jakou jsme se setkali u Wej Po-janga. Zdůrazňovaná skromnost je znakem taoisty. Zdánlivý pobuda zanechal knihu Pao-pchu-c’, jejíž titul bývá překládán jako „Mistr přidržující se prostoty“, kterou dokončil kolem roku 320 n. l. Již titul knihy se opět jen obtížně překládá přesně, protože je v něm skryta narážka. Přezdívka „Mistr přidržující se prostoty“ totiž vychází z knihy Tao-te-ing, z pasáže, kde se doporučuje, aby se lidé přimkli k jednoduchosti navenek a k vnitřní prostotě. Ke Chung používá dvě slova paopchu, jejichž doslovný význam je „obejmout neopracovaný kmen“, přičemž takový kmen se objevuje jako metafora „původní prostoty“, představa čehosi, co ještě není zpracované, co je neurčené. Sloveso pao znamená objímat, zahrnovat, obsáhnout do sebe. Pao-pchu-c’ je nejvýznamnějším kompendiem starověké čínské přírodovědy a alchymie. Ale pozor, v knize nalézáme na několika místech upozornění, že je určena jen zasvěcencům. Když píše o výrobě zlata, varuje Ke Chung: „Pojednání o výrobě zlata jsou [shromážděna] ve sbírkách pojednávajících o bozích a nesmrtelných; Liou An je vybral, aby vytvořil své knihy… Avšak i když existuje text, podstatné složky byly chovány v tajnosti a text musí být při čtení TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

59


24.2.2008

11:34

Stránka 60

ústně vysvětlován“, což bylo úlohou mistra. A co více: „Protože byly původní názvy mnoha složek změněny, text se nemá přijímat doslovně.“ Takže „i když někdo získal spisy, bez pomoci učitele by jim vůbec neporozuměl“. Nemajíce Mistra, jenž by nás vedl, jsme do značné míry v této situaci. O tom, že Ke Chung nevaroval naplano, se přesvědčili překladatelé jeho knihy. Například pro rtu najdeme v tomto díle čtyři různá označení: che-čche, což je složenina slov „řeka“ a „vůz“, ovšem nikoli ve smyslu „říční vůz“, dále chuang-ing, v překladu značící „žlutý“ a „esence“. Termín che-šang čchenü znamená „dívka nad řekou“ a jedná se zřejmě o narážku na nějaký klasický text. A konečně najdeme také kung, slovo, jímž se označuje rtu dnes.

Cesty k nesmrtelnosti V knize Pao pchu-c’ se pohybujeme mezi medicínou, alchymií a také magií; v tomto díle totiž nechybějí ani magické talismany. Zůstaňme u prvních dvou nauk. Pokusíme-li se nějak roztřídit Ke Chungovy rady, jak dosáhnout dlouhověkosti, můžeme rozlišit dva základní typy doporučovaných postupů. První z nich se blíží spíš jogínským dechovým praktikám a tělesným cvičením, zatímco druhý spočívá v podávání různých preparátů. Tento druhý typ můžeme dále rozdělit na dvě podskupiny. V jedné z nich jsou preparáty pocházející ze živé přírody, ve druhé pak anorganické substance. Toto dělení je velmi hrubé a někdy se obě podskupiny překrývají, nicméně nám to umožňuje alespoň základní orientaci. Ještě ke knize dodáme, že podle všeho Ke Chung sám nepracoval v laboratoriu, kde by připravoval různé elixíry; patrně shromáždil návody z různých pramenů, což je i tak rozhodně záslužné. Význam ovládání dechu dokumentuje Ke Chung na různých příkladech a historkách. Jedna z nich vypráví o muži, jenž musel v dobách nepokojů uprchnout z rodné vsi. Starost mu přitom

60 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 61

dělala jeho čtyřletá dcerka, protože bylo jasné, že by sotva přežila útrapy útěku. Nezbývalo než přijmout kruté rozhodnutí – opustit dcerku a zachránit ostatní členy rodiny. Aby její kosti nezůstaly nepohřbené, spustil ji otec ve velké nádobě do otvoru v mohylovém hrobě a zanechal také dítěti zásobu jídla a pití na několik měsíců. Ovšem podařilo se mu vrátit se až po třech letech. Jeho první cesta vedla k mohyle, aby zařídil dceři důstojný pohřeb. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho dítě přivítalo živé! Zprvu se ho zmocnil úlek; muž si totiž myslel, že je to duch. Naprosto neobnošené šaty dokládaly, že dcerka neopustila svůj úkryt, a přece jako zázrakem přežila. Jak? Vyprávěla otci, že když jí došly potraviny, pocítila hlad a žízeň, ale pak si v rohu svého úkrytu všimla zvláštního tvora, který vystrčil krk a „polknul svůj dech“. Pokusila se o totéž a postupně zvládla tuto techniku, která jí prý pomohla přežít bez jídla a pití. Ukázalo se, že oním tvorem byla velká želva. Vyprávění patří samozřejmě do říše pohádek, ale to neznamená, že dechová a jiná cvičení nemají smysl. Jak Ke Chung pokračuje, poté co opustila svou skrýš, začala dívka přijímat normální potravu, načež „její žaludek bolel a chtělo se jí zvracet, ale po krátké době si na ni [normální potravu] zvykla. To dokazuje, že želvy mají postup vedoucí k nesmrtelnosti; svědčí to o tom, že jestliže je [želvy] někdo zkusí napodobit, může žít tak dlouho jako ony.“ Tato pasáž je z kapitoly, která je pojata formou dialogu. V návaznosti na předchozí historku se Ke Chungův tazatel pozastavuje nad poučením, jehož se mu dostalo: „Želvy mohou přezimovat v zemi a jeřábi mohou létat vzduchem, ale člověk nedokáže žádnou z těchto věcí ani na chvilku. Jak potom může napodobit jejich dlouhověkost?“ Zde připomeňme, že jeřáb kromě schopnosti létat byl v Číně především symbolem dlouhověkosti a nesmrtelnosti. Ke Chung na to odpovídá, že hibernovat dokážou četní tvorové a jiní zase dokážou létat, ale ani hibernace, ani létání není příčinou nesmrtelnosti. Lidé musejí studovat, jak toho tito tvorové dosahují. Když uspěje, dokáže takový člověk stát na oblacích nebo plavat v řekách a v moTAJEMSTVÍ MISTRŮ /

61


24.2.2008

11:34

Stránka 62

řích. Dokladem toho byl Siao Š’, jenž se přidal k fénixovi letícímu vzduchem, zatímco Čchin Kao jel na červeném kaprovi do hlubin vod. Jak mistr Ke Chung pokračuje, „je jasné, že ve zvláštních oblastech mnohá stvoření překonávají člověka; neplatí to jen pro želvy a jeřáby. Podobně když tkal sítě, použil Fu-si jako své učitele pavouky.“ S tímto posledním názorem můžeme souhlasit, ale mistr se zatím v této pasáži nezmínil o způsobu, jak dosáhnout nesmrtelnosti. Zato se nám te naskýtá slíbená příležitost představit právě jmenovanou postavu, s níž jsme se již setkali v předchozím textu. Fu-si byl další z legendárních císařů, nicméně najdeme také údaje, že měl žít v letech 2953 až 2838 př. n. l., což ani nebudeme komentovat, stejně jako tvrzení, že ho matka porodila po dvanáctiletém těhotenství. Přenošený panovník prý vynalezl vaření, ale také hudební nástroje a kalendáře a naučil lidi lovit zvěř a chytat ryby. Spřádání sítí bylo součástí této aktivity. Ovšem jeho zdaleka nejvýznamnějším objevem bylo osm trigramů, pa-kua, jejichž mystická síla podle názoru čínských lékařů působila na ducha pacientů a zaháněla jejich choroby. Proto byl Fu-si také pokládán za hlavního boha lékařství. Pokud bychom se však řídili mýtem zcela rigorosně, vypadá to tak, že by Fu-si jen sotva mohl vyzkoušet léčivé účinky trigramů. Nebylo by totiž na kom. Teprve bohyně Nü-kua, jeho sestra a následovnice, „uhnětla žlutou hlínu a zhotovila člověka“. I tato bohyně si zaslouží alespoň krátkou zmínku, která jen potvrdí, že šlo o poněkud nezvyklou rodinu. Fu-si byl pouze přenošený, jeho sestra měla „tělo hada s volskou hlavou“, podle příznivější verse legendy prý lidskou hlavu s volskými rohy. Lidi vytvořila údajně tak, že si připravila bláto, v němž mrskala svým hadím ocasem. Z odletujících kapek bláta vznikali lidé, které bohyně podle jedné podoby mýtu ještě vypalovala. Občas na ně přitom zapomněla, a vznikli tak lidé řekněme připálení, tmavé pleti. Opusme nyní první skupinu technik, jak dosáhnout dlouhověkosti, a poslechněme si opět Ke Chunga: „Vím v tuto

62 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 63

chvíli, že nesmrtelnost je dosažitelná. Já osobně mohu přerušit požívání obilovin [potravy obsahující škrob] a vzdát se pojídání normálních lidských pokrmů. Ujišuji, že se rtu dá destilovat a že zlato a stříbro se dá vyrobit.“ Zde už se mistr dostává k postupům založeným na potravě. Jak te uvidíme, přiznává účinek i rostlinným preparátům, ale poslední věta citátu je výmluvná: hovoří o výrobě zlata. To už jsme slyšeli od Li Šao-üna. S Ke Chungem dnešní chemik souhlasí, jen pokud jde o rtu, ta se destiluje opravdu velmi snadno. Ale zlato se ani v dnešní v chemické laboratoři nevyrobí z něčeho jiného. Než se však dostaneme k nejúčinnějším preparátům, nechme mistra, aby pojednal o rostlinných. Ani k nim nechybějí Ke Chungovi četné historky. Podle jedné z nich měli prý za císaře Čchenga z dynastie Chan zpozorovat lidé kdesi v horách postavu, jejíž nahotu zakrývaly jen dlouhé černé vlasy. Po nemalém úsilí se podařilo záhadnou osobu chytit a vyšlo najevo, že to byla žena, která bývala konkubínou prince Ťinga z dynastie Čchin5. To znamenalo, že v době, kdy byla nalezena, jí muselo být již kolem dvou set let. Na dotaz, jak přežila, a hlavně jak to, že se dožila tak vysokého věku, vyprávěla, že kdysi uprchla, protože byl její život ohrožen. Jakýsi starý muž ji naučil živit se jehličím a semeny borovice. Postupně prý u ní zmizel pocit hladu a navíc v zimě necítila chlad a v létě netrpěla horkem. Historka směřující až dosud ke šastnému konci takový bohužel nemá – normální strava se ženě stala osudnou. Po dvou letech rychle zestárla, černý vlas zešedivěl a dávná uprchlice zemřela. Jiným se podle Ke Chunga vedlo podstatně lépe. Čao Tchuo-c’ se dvacet let živil skořicí, načež se jeho chodidla pokryla srstí a on dokázal ujít denně pět set mil. Také prý snadno unesl náklad vážící tisíc inů. Dnes nemůžeme přesně udat, jaký silák to byl, protože hmotnost jednoho inu se pohybovala v rozmezí

5

Dynastie Čchin je datována lety 221–206 př. n. l., dynastie Chan pak 206 př. n. l. – 220 n. l. Pokud by se mělo jednat o chanského císaře Čchenga, ten vládl v letech 33–7 př. n. l.


63


24.2.2008

11:34

Stránka 64

0,38 až 0,6 kilogramu. Rozhodně však tisícinásobek kterékoli z těchto hodnot budí respekt. I Men-c’ uspěl s klanopraškou čínskou, dálněvýchodní liánou, jejíž plody jedl po celých šestnáct let, a potom mohl vstupovat do vody, aniž by se namočil, a do ohně, aniž by se popálil. Tu C’-wej zvolil jako preparát chřest, načež prý dokázal ujít tři sta mil denně. Chodecké výkony jsme již zaznamenali, dokonce větší, ale tento muž měl údajně s osmdesáti konkubínami sto třicet synů. Ovšem mimořádné schopnosti nejsou zadarmo. Už jsme se zmínili o chlupatých chodidlech Čao Tchuo-c’ových, která nemusejí být tak nápadná, jako jiné části těla. Lin C’-mingovi prý narostly po jedenáctiletém užívání pcháče obecného (zde je nejasnost v překladu; mohl to být i benedikt lékařský) pět cchunů6 dlouhé uši. Když se podíváme na Ke Chungovo třídění preparátů, zjistíme, že rozlišuje medicíny, nebo chceme-li elixíry, nejvyššího, středního a nízkého stupně. Poslední z nich mají podle něj pouze slabý účinek a dají se použít prý nanejvýš k odpuzování obtížného hmyzu a k léčení jen lehkých nemocí. Elixíry středního stupně podporují život, míněno jeho délku. Nejlepší jsou elixíry nejvyššího stupně, které „dávají lidskému tělu pocit volnosti a prodlužují život, takže lidé se vznášejí a stávají se bohy v nebesích, vznášejí se vzduchem nahoru a dolů, a všichni duchové jsou jim k službám“. Pravda, tyto elixíry vyvolávají nejnápadnější anatomické změny: „Na jejich těle vyrůstá peří a křídla…“ Citát sám je sice úsměvný, ale při bližším zkoumání stojí za pozornost spolu s ukázkami Ke Chungova komentáře o elixírech, které jsme zatím uvedli. Dodáme ještě, že se Ke Chung zmiňuje o dalších elixírech a uvádí také blíže nespecifikované houby. Mimo jiné odtud pramení pozornost, jíž se dovoláváme. Zde se totiž dostáváme k jednomu z kořenů čínské alchymie, který bychom mohli označit za medicínský. Když se objevuje zmínka o houbách a také 6

Cchun, bývá také překládán jako „palec“ a v Číně kolísala jeho délka v různých obdobích mezi 1,91–3,20 cm.

64 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 65

o rostlinách, z nichž jsme uvedli jen malý počet běžných, a když současně čteme, že charakteristický je při užívání těchto elixírů pocit vznášení, lehkosti, nabízí se tu prvek nemalého významu. Tito lidé se samozřejmě nevznášeli, ale měli pocit, že tak činí. Můžeme soudit na intoxikaci různými drogami a s tím spojené halucinace. Přitom takové drogy najdeme v některých rostlinách a houbách. Jeden z kořenů čínské alchymie tak sahal podle všeho do velmi vzdálené minulosti. Slyšíme zde ozvěnu šamanských bubnů, vyvolávajících halucinace a extatické stavy podporované drogami, ožívají tu nebo spíš pokračují v životě praktiky, jež byly známy mnohem dřív, než se zrodila nauka, kterou zde označujeme jako alchymii. Navíc v posledně citované ukázce je tentokrát zmínka o křídlech, která prý narostou po užívání některých elixírů; je to doklad velké rozmanitosti čínských historek, které si nejednou dokonce odporují. Ještě se setkáme s rozporuplností různých legend.

Rumělky a jiné preparáty Ke Chung však dával přednost anorganickým preparátům a měl samozřejmě po ruce vysvětlení: „Nezasvěcení… mají velkou víru v rostlinné elixíry – ačkoli se tyto [elixíry] rozkládají, když jsou zakopány; měknou, když se vaří; a uhelnatí, když se praží. Pokud tyto elixíry nedokáží uchovat ani samy sebe, jak potom mohou dát život jiným?“ Věnujme pozornost této Ke Chungově argumentaci v neprospěch rostlinných preparátů. Někteří odborníci dnes soudí, že za ní stálo pozorování, ale ne na živých lidech. Mrtvá těla preparovaná například solemi rtuti nebo arsenu se rozkládají pomaleji, tedy uchovávají se déle. Nelze vyloučit, že mimo jiné i pozorování tohoto druhu mohla opravdu vést k závěru, že menší dávka takového anorganického preparátu dokáže udržet v zachovalém stavu také živého člověka, tedy prodloužit mu život. Mohly se tu sejít dvě úvahy. Rumělka (sulfid rtunatý) byla pro svou červenou barvu TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

65


24.2.2008

11:34

Stránka 66

odedávna vnímána jako cosi mimořádného, jako symbol krve, a tedy života. Bylo však současně známo, že složkou rumělky je právě rtu, látka, která jako by prodlužovala život. Ovšem tím skutečně nejvýznamnějším symbolem nesmrtelnosti bylo vždy zlato. Nesnáz je v tom, že sloučeniny rtuti jsou vesměs toxické, o sloučeninách arsenu nemluvě, takže pokud byly použity pro výrobu elixíru, byl tu zásadní problém jejich dávkování. Zdá se, že se ho nedařilo pokaždé úspěšně řešit. Ke Chung uvádí celou řadu elixírů nejvyššího stupně na basi anorganických sloučenin. Jako jedny z prvních to jsou právě rumělky. V předchozí kapitole jsme uvedli, že jich čínští alchymisté znali více a učený mistr jich vyjmenoval hned devět. Ingredience pro přípravu První rumělky jsou sdostatek výmluvné: rtu, cín7, sulfid arsenitý, různé minerály, oxid arsenitý8, jenž se přidává i jako roztok, mušle ústřic a bílé olovo9. V utěsněném kelímku se měla směs sušit deset dní na slunci a potom se žíhala následujících šestatřicet dní. Stačí ji prý užívat týden a staneme se nesmrtelnými. Dá se to nějak rychle poznat? To je asi první, co nás napadne, protože nesmrtelnost bychom jinak poznali až časem, kdybychom se prostě dožívali stále vyššího věku. Naštěstí nás jiný čínský text poučí, jak to poznat již během procesu transformace v nesmrtelné: „ Jestliže poté, co pozřeš elixír, tě tvář a tělo svědí, jako by po něm lezl hmyz, jestliže se tvé ruce a nohy potí po kapkách, jestliže nemůžeš vystát vůni jídla a jestliže ho nemůžeš udržet poté, cos ho snědl, jestliže se cítíš, jako by se o tebe pokoušela nemoc, jestliže cítíš slabost ve čtyřech údech, jestliže musíš často chodit na záchod nebo jestliže tě silně bolí hlava či žaludek…“ Nyní jsme zcela záměrně přerušili popis dramatických příznaků, abychom poskytli dnešnímu čtenáři čas na rozmyšlenou. Co se tu popisuje? Podle současných názorů jsou to vcelku obstojně po-

7 8 9

Znak se obtížně překládá; může to být i tuha. Známe ho jako prudce jedovatý otrušík. Doslova práškové olověné bělidlo, snad uhličitan olovnatý.

66 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 67

psané příznaky otravy olovem nebo některým jiným těžkým kovem. Čínští alchymisté to však viděli jinak, jak nás o tom přesvědčí pokračování textu: „… nebu vystrašen nebo zneklidněn. Všechny tyto projevy jsou spíš důkazem toho, že elixír, který jsi požil, úspěšně rozptyluje tvoje skryté neduhy…“ Takže část odpovědi na předchozí otázku, jak poznat nesmrtelnost, již máme. Několikrát jsme zmínili anatomické změny provázející dosažení tohoto stavu. Ke Chung je upřesňuje a podle jeho popisu by nesmrtelný rozhodně neušel naší pozornosti: „Nesmrtelné lze poznat, jen když mají čtvercové oči, jaké měl Ťiao Sien, uši vystupující z vršku hlavy jako Ang Suovi, jedou na draku jako Ma-š’ Čuang, jestliže mají tělo pokryté šupinami nebo hadí hlavu, jedou ve zlatém kočáře nebo jsou opeření.“ Pokud však tyto jedinečné znaky nemají, pak mohou nesmrtelné „poznat jen ti, kdo mají hluboce prostupující vidění, a uslyšet jen ti, kdo mají pronikavý sluch“. U ostatních rumělek neuvádí Ke Chung jejich přípravu, ale jen účinky, které nepostrádají na zajímavosti. Například druhá, „Božská rumělka“, užívaná sto dní vede k nesmrtelnosti, což bychom od ní vcelku čekali. Jestliže si však touto rumělkou potřeme chodidla, můžeme procházet ohněm nebo kráčet po vodě. Třetí, rovněž „Božská rumělka“, kromě již samozřejmé nesmrtelnosti u lidí dodává stejnou vlastnost domácím zvířatům a také zabrání útoku jakoukoli zbraní. Jejímu majiteli budou k službám víly, duchové a božstva vodních toků a hor. Osmá, „Fixní rumělka“, použita na nápisy nad dveřmi, zabrání vstoupit do domu zlodějům, banditům, tygrům, vlkům a zlým mocnostem. Potud několik údajů o zázračných účincích některých rumělek.

Loučení s mistrem Představili jsme zde Ke Chunga místy lehce úsměvně, ale jeho dílo musíme brát při studiu čínské přírodovědy naprosto vážně. TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

67


24.2.2008

11:34

Stránka 68

Na závěr se podívejme do poslední kapitoly mistrovy knihy, kde jsou vylíčeny různé varovné historky. Najdeme zde například vyprávění o jakémsi Ku Čchiangovi, jenž se prý řídil návody na rostlinné preparáty a ve věku přesahujícím osmdesát let se těšil čilé mysli a nevykazoval známky stáří. Není divu, že ho jeho okolí pokládalo za nesmrtelného, a to tím více, že dokázal hovořit o dávných událostech tak, jako by byl opravdu jejich přímým účastníkem. Vzpomínal například na císaře Jaoa a říkal, že není pravda, že měl tento panovník obočí osmi různých barev. Prý to byl štíhlý muž s jemným knírkem. Co ještě dodat? Snad jen to, že Jao patří mezi legendární císaře, třebaže najdeme například i tento údaj o počátku jeho vlády: 2358 př. n. l. Ale nechme promlouvat ze starých knih přímo Ku Čchianga: „Když byla Konfuciova matka asi šestnácti nebo sedmnáctiletá, předpověděl jsem jí z jejího celkového vzhledu, že bude mít syna hodného uctívání, a když ho porodila, ukázalo se, že je to vskutku pozoruhodný muž.“ Jen připomeňme, že Konfucius žil v letech 552–479 př. n. l. Na důvěryhodnosti dodávalo historce i její pokračování, kde Ku Čchiang líčí, že Konfucius byl mimořádný člověk, takže lidé „přicházeli zdaleka i zblízka, aby u něj studovali, několik tisíc [jich bylo], jak ukazují záznamy. Rád jsem mu naslouchal a často navštěvoval jeho hodiny [vyučování]. Jen litoval toho, že jsem nebyl vzdělán [učitelem] a nemohl jsem studovat u něj. Stále mne nabádal, abych studoval Knihu proměn, přičemž říkal: ,To je velmi dobrá kniha. Mám ji velmi rád, takže řemínky, jimiž je moje kniha svázána, už třikrát praskly…‘“ Dočteme se také, jak „ve čtrnáctém roce vlády vévody Aj z Lu [481 př. n. l.] lovci ulovili jednorožce… a když uhynul, Konfucius se mne tázal, co to znamená. Když jsem mu pravil, že to nebylo dobré znamení, plakal zklamáním.“ Ukázalo, že to bylo opravdu neblahé znamení – krátce nato Konfucius zemřel. Náš hrdina však stále žil, takže jeho další vyprávění se týkalo prvního císaře dynastie Čchin, jehož už známe. Opět jen připomeneme, že žil v letech 259–210 př. n. l. Jak píše Ke Chung,

68 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 69

„ti z nás, kdo znali historky, které vyprávěl [Ku Čchiang], přijímali je jako směšné. Ale dav věřil všemu, co od něj slyšel.“ Není pak divu, že Ku Čchiangovi prý plynuly dary pokrmů a nikdy nebyl bez peněz, takže pocty, jichž se mu dostávalo, nebyly o nic menší než ty, jimž se těšil Li Šao-ün. Nakonec však, jak líčí Ke Chung, stáří dolehlo na Ku Čchianga, stával se zapomnětlivým, nakonec onemocněl a zemřel v domě muže jménem Chuang Čeng. Ten soudil, že nešlo o smrt, ale o proměnu v nesmrtelného, a proto po roce navrtal rakev, aby se do ní podíval. Tělo v ní však bylo. Právě tyto příhody, jak praví Ke Chung, vedou k obecnému přesvědčení, že nesmrtelní vůbec nejsou. Učený mistr to má za zlé podvodníkům, kteří tak zastírají pravdu. Takových podvodníků nebylo asi málo, jak dokládá další příběh, jímž skončíme listování v knize Pao-pchu-c’. Je to historka o jistém Siang Wan-tuovi, jenž se spolu se svým synem odebral do hor, prý aby zde studoval tajemství nesmrtelnosti. Po deseti letech se oba vrátili a vyprávěli: „Poté, co jsme věnovali tři roky vážným myšlenkám na náš cíl, navštívil nás nesmrtelný a my všichni jsme se vznesli k nebesům na drakovi. Po chvíli jsem sklonil hlavu, abych se podíval na zem, která byla daleko, velmi daleko a neviditelná… drak putoval nesmírně rychle, s hlavou zvednutou, ocas táhnul za sebou, což způsobovalo, že jsme na jeho hřbetě byli postrašeni a cítili jsme nebezpečí. Když jsme dosáhli nebes, nejdřív jsme prošli budovou, kde postele byly ze zlata a stoly z jadeitu…“ Poté jim nesmrtelní podali šálek tekoucí rudé páry, aby se napili, načež poutníci údajně ztratili pocit žízně i chladu. Jejich idylka však měla skončit. Prý když předstupovali před Nebeského císaře, dopustili se nějaké chyby v dvorském ceremoniálu a museli se vrátit zpět na zem, aby se ještě dále zdokonalovali. Ke Chung končí toto vyprávění postesknutím, že na světě je mnoho lhářů tohoto druhu. Má pravdu; alchymii vždy doprovázela jako neodmyslitelná družka fantazie, když přání bylo otcem myšlenky. Byl tu však ještě další průvodce – podvod, kdy přáním bylo bohatství za každou cenu. TAJEMSTVÍ MISTRŮ /

69


24.2.2008

11:34

Stránka 70

Sen o zlatě Bylo by omylem domnívat se, že čínští alchymisté mysleli jen na dlouhověkost a nesmrtelnost. Jejich myšlenky bývaly také zcela prosaického rázu a vztahovaly se k danému okamžiku, ne k věčnosti. A v daném okamžiku je jistě příjemnější mít skutečné zlato než problematický výhled na nesmrtelnost. Takže v Číně se provozovala i ta alchymie, jejímž cílem bylo vyrábět z obecných kovů stříbro a raději zlato, tedy stejná alchymie, jakou známe z Evropy. A stejně jako na našem kontinentě i ve vzdálené Číně doprovázel tuto alchymii podvod. Jednu z typických historek zaznamenal Feng Meng-lung (zemř. 1646) a můžeme předeslat, že postava podvodníka, která se v ní objevuje, nás bude provázet v této knize, jen přiměřeně změní oděv a přizpůsobí některé zvyky. Takže vyprávějme příběh mladého učence Pchana, jenž byl doslova zblázněn do alchymie. Jednoho dne se setkal s neznámým mužem, jakýmsi panem Le, který mu slíbil, že ho naučí tajemství transmutace. Cizinec si přál nejdřív shlédnout Pchanovo laboratorium, přišel proto do jeho domu, navíc doprovázen svou překrásnou manželkou. Obhlídka dopadla dobře, pan Le však důrazně připomínal, že nic nesmí zkalit alchymické dílo: „Nebo věz, že pouhá přítomnost jakékoli hmotné nebo morální nečistoty je fatální pro transmutaci kovů.“ Aby se mohl pustit do práce, vyžádal si pan Le velké množství zlata a stříbra jako výchozích surovin, což vysvětlil tím, že tenhle kov dá zrod kýženému produktu a pomůže ho krmit. Je to klasická narážka na „rození“ kovů a jejich „zrání“, když se často tvrdilo, že je nutné použít nejdřív drahý kov jako „zárodek“, jenž pomůže obecnému kovu ve zrání. Znovu se s tím setkáme v Evropě, což svědčí o tom, že tato představa byla dost rozšířená. Pchan, pokud byl opravdu zběhlý v alchymii, neměl důvod nevěřit, takže dodal žádané kovy. Po dvaceti dnech nepřestávající práce byli konečně téměř u cíle snažení, když tu pan Le dostal zprávu, že jeho matka je velmi vážně nemocná a je třeba, aby se k ní neprodleně vydal. S ne-

70 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 71

malým zdráháním vyrazil na cestu, zanechávaje na místě svou manželku, prý znalou díla, aby Pchana vedla posledními operacemi. Připomeňme, že manželka pana Le byla velmi krásná, což dává tušit další průběh děje – Pchan zapomněl na alchymii a měl oči jen pro svou učitelku. Te už se začtěme do Feng Meng-lungova líčení, co se dělo dál: „‚ Jsem upřímný a oddaný,‘ pravil Pchan chvějící se vzrušením,‚miluji tě z celého srdce. Nech, abych věnoval celý svůj život a svou bytost tobě.‘ S těmito zanícenými slovy se muž, jenž znal zpaměti pravidla slušného chování, zapomněl do té míry, že uchopil zardívající se dámu kolem pasu. S výkřikem se uvolnila. ‚Zešílel jsi?‘ pravila. ‚Nevíš, že nejmenší nečistota v magické atmosféře laboratoria je osudná pro úspěch díla?‘ ‚Což se starám o dílo?‘ řekl Pchan. ‚To jsi ty, koho –‘ V tento nevhodný okamžik se vřítila jedna ze služek, aby sdělila, že se alchymista náhle vrátil. Sotva byla tato zpráva vyřčena, nevítaný vetřelec vstoupil. Poté co vyměnil srdečné pozdravy s Pchanem a se svou manželkou, obrátil se alchymista vesele k peci řka: ‚Te se podívejme, jak složky pracují. Co, co se to stalo?‘ Vykřikl s pohledem plným hrůzy, když prohlédl obsah tyglíku. ‚Kovy se srazily. Muselo se odehrát něco špatného. Nějaká nečistá síla nalezla cestu do laboratoria.‘“ Příběh hodný červené knihovny už jen krátce dopovíme. Pan Le se podíval tvrdým pohledem nejprve na Pchana, pak na manželku, která s výkřikem utekla z místnosti. Vše bylo jasné, alchymista chytil Pchana vší silou za krk. Tušíme samozřejmě, že tak, aby s ním mohl dále jednat. Šlo te o to, jak bude odškodněn za zmařené dílo, a jak se dočítáme, prý to spravilo deset tisíc liangů stříbra. Uvážíme-li, že jeden liang byl 34 až 38 gramů, byl to draze zaplacený pokus. Historka je typická, vystupuje v ní záhadný cizinec, často bezejmenný, a technika podvodu bývá až překvapivě jednoduchá. Doprovod manželky nebývá běžný, zde však byl klíčový.


71


24.2.2008

11:34

Stránka 72

III. SVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ

V předchozích dvou kapitolách jsme se z různých hledisek věnovali alchymii ve staré Číně, vyprávěli jsme příběhy zaznamenané v kronikách, nahlédli jsme do tehdejších odborných knih, přičemž se opakovaně objevoval motiv prodloužení lidského života či dokonce přímo dosažení nesmrtelnosti. Uvedli jsme, že to souviselo s vírou v možnost tak jedinečného stavu, která panovala v Číně po staletí. Postupně se tato víra formovala až posléze v dalším vývoji nabyla podoby Osmi nesmrtelných, zbožštěných postav, jimž se budeme věnovat v této kapitole. Velké počáteční písmeno v jejich označení dává tušit mimořádnost a oni takoví byli přinejmenším v četných legendách, které je obklopovaly. Charakteristickým rysem těchto legend, jak to v Číně bývá běžné, je mimořádná složitost, existence různých variant, a jak jsme už upozornili, občas značně rozporných, což však nikterak nebránilo tomu uctívat tyto postavy všude, kde to jen šlo. I my se musíme přizpůsobit, a proto se nedivme, jestliže jsme se s Osmi nesmrtelnými setkali u Liou Ana, a přitom zde představíme podrobněji osm postav, z nichž většina se objevila v pozdějších staletích. Jsou to prostě pořád Nesmrtelní, jsme v říši čínských legend, takže i tento rozpor přijímejme jako cosi samozřejmého, normálního a ničemu se nedivme. Tyto postavy patřily k oblíbeným námětům výtvarného umění, najdeme je vyobrazené na nádobách, na textilních závěsech, jejich sošky byly zhotovovány z kameniny, porcelánu stejně jako ze dřeva nebo z kovu. Každý z Nesmrtelných této kapitoly má svůj typický atribut, takže někdy bývá zobrazován jen ten. Osm nesmrtelných jsou zvláštní bytosti, tradovalo se o nich, že žili v různých dobách a poznáním největšího tajemství přírody dosáhli posléze svého mimořádného stavu. Ten je opravdu zvláštní, protože se pohybují mezi oběma světy – svým

72 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 73

a tím normálním, lidským, tedy smrtelníků, kterým prý ochotně přicházejí pomoci. Zatímco obvykle žijí ve vysokých horách, jeli potřeba, objevují se, aby léčili, dokonce, jak uvidíme, je údajně v jejich moci oživit mrtvé. Sami se dokážou učinit neviditelnými, létají vzduchem, a jak jsme se přesvědčili ve vyprávění o Liou Anovi, zázračné schopnosti jeho hostů byly vskutku neomezené. Přitom aniž by se museli starat o běžné potřeby jako smrtelníci, mají Nesmrtelní pověst milovníků dobrého pokrmu i nápoje a setkáme se u nich i s obyčejnými lidskými slabostmi, jako je občasná náladovost, ale také třeba hráčská vášeň či neskrývaný zájem o druhé pohlaví. Jak však řečeno, vstoupíme do světa legend, do nichž ale bude současně nahlížet skutečný svět a skutečné postavy. Valnou část této kapitoly věnujeme Nesmrtelným proto, že se stali pojmem,

Obr. 7

Jedna z kreseb

zobrazujících nesmrtelného naznačuje také peří na jeho těle.

SVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ /

73


24.2.2008

11:34

Stránka 74

že nesmrtelnost byla snem čínských alchymistů, ale ve skutečnosti je s alchymií v těchto historkách bezprostředně spojena jen jedna postava z následujících osmi, nicméně všechny musely nějak dosáhnout svého mimořádného stavu. Takže vždy to bylo nějaké zázračné působení, často magický elixír, jenž dal těmto osobám nesmrtelnost. První problém nastává s tím, jak řadit Nesmrtelné. V tomto ohledu nepanuje jednotný názor, někdy jsou uspořádáni podle pořadí svého významu, což může být diskutabilní, jindy, protože přinejmenším někteří prý byli původně historickými osobami, jsou uváděni chronologicky podle toho, jak postupně dosahovali nesmrtelnosti. I to je ošidné, protože historickými osobami nebyli všichni, navíc k tomu přistupuje již opakovaně zmiňovaná nepřehlednost čínských legend. V knize Sin siang Pa Sien tung jou i jsou vylíčeni v tom pořadí, v jakém se prý stali Nesmrtelnými. Tohoto díla se tedy přidržíme, ale stále musíme mít na paměti, že čínské legendy mívají různé varianty, takže ani tento přístup není ideální. Nyní se konečně vydejme po stopách Osmi nesmrtelných.

Lü Süan Hned s prvním z nich se vynořují určité problémy, které nás budou nutit k občasným odbočením. Tento Nesmrtelný byl přezdívaný také Li Tchie-kuaj, a budeme ho nadále nazývat jeho přezdívkou, jak je to běžnější. Navíc byl totiž známý pod jménem Kchung-mu. Je zobrazován jako rozcuchaný kulhavý žebrák, vousatý, z jeho špinavé tváře vystupují velké oči. Přes tyto očividné nedostatky nebo spíš právě pro ně bývá symbolem nemocných a jeho atributy jsou berla a vydlabaná tykev. O té za chvíli. Podle legend to prý byla bohyně Si-wang-mu, která mu vyléčila vřed na noze, především ho však naučila umění, jak se stát nesmrtelným. Darovala mu pak železnou hůl nebo berlu a vyslala ho do hlavního města, aby zde seznamo-

74 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 75

val s naukou o nesmrtelnosti. Není to jediné vysvětlení původu jeho hole; uvedeme i další. Nyní je spíš na místě představit Si-wang-mu, Královnu matku Západu, což není vůbec snadné. Přidáme ještě její přezdívku „Zlatá matka želvy“ a přijmeme jako fakt, že vznikla z nejčistší kvintesence Západní čchi na jistém legendárním kontinentu, takže je vládkyní tohoto vzduchu a současně též pasivním, ženským elementem jin. To poslední je snad přece jen srozumitelnější. Spolu s Mu Kungem – ten vznikl z Východní čchi a je jangovým principem – zajišují existenci všeho na zemi. Západní i Východní čchi ponecháváme bez dalšího komentáře. Důležitější je, že paní Si-wang-mu vládne družině Nesmrtelných v horách Kchun-lun. Za zmínku stojí též její rodinné a majetkové poměry. Měla prý devět synů a dvacet čtyři dcery a její palác – obvod má údajně 1000 li1 – leží v právě zmíněných horách. Hradby jsou údajně z masivního zlata, cimbuří zdobí drahokamy a traduje se, že zde pobývají Nesmrtelní, rozdělení do sedmi skupin podle barvy roucha – červené, modré, černé, fialové, žluté, zelené a konečně „přirozené barvy“. Opět jen poznámka: jak je tradičním zvykem, píšeme postavy, jimž je tato kapitola věnována, jako Nesmrtelné, tedy s velkým „N“. Předeslali jsme, že jich mělo být osm, te je zmínka o dělení do sedmi skupin. Není jasné jak, protože by to byly skupinky vesměs jedné postavy. To jen připomínáme v souvislosti s rozpory v čínských legendách. Můžeme proto soudit, že v paláci bohyně žilo očividně více nesmrtelných a jen jsme na rozpacích, jaké počáteční písmeno pro ně použít. U fontány s drahokamy se občas pořádají hostiny, jejichž jídelníček alespoň v krátkosti naznačíme: medvědí tlapy, opičí pysky, dračí játra, mozek fénixe a zvláš pak broskve sklízené v palácové zahradě. Toto ovoce si zasluhuje zvláštní pozornost, protože tomu, kdo ho okusí, se prodlouží život. Není řečeno, 1

Jeden li kolísal mezi 445 a 644 metry.

SVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ /

75


24.2.2008

11:34

Stránka 76

na jak dlouho, nicméně alespoň přibližnou představu si možná uděláme podle termínů hostin, které jsou pevně svázány právě s touto broskvoní. Té totiž vyrážejí listy jednou za tři tisíce let a plody dozrávají za další tři tisíciletí. Hostina je oslavou narozenin Si-wang-mu, „příležitost spíš mnohem slavnostnější než nábožná, nebo zde zněla hudba neviditelných nástrojů a zpěv hrdel nikoli smrtelných“. Jsou však rozšířené i názory soudící, že zázračné broskve dodávají nesmrtelnost. V každém případě by ale měly zajistit život přinejmenším na dobu mezi dvěma sklizněmi. Nemůžeme sice tvrdit, že jsme si zjednali jasno, v legendách to nejde, musíme se však vrátit k našemu Nesmrtelnému a čelit dalším úskalím. Li Tchie-kuaj, prý žil za dynastie Suej2, totiž bývá ztotožňován s Li Ning-jangem, k němuž prý sestoupil z Nebes samotný mistr Lao-c’, aby ho poučil o moudrosti bohů. Poté co byl Li Tchie-kuaj (zůstaňme i nadále u tohoto jediného jména) dostatečně vzdělán, jeho duch opustil tělo, aby se vydal do jiných krajin. Jindy se tvrdilo, že ho k této cestě vyzval právě Lao-c’, dokonce ho prý zval k návštěvě nebes, ale to není v dané chvíli klíčové jako jiný fakt. Opuštěné tělo měl hlídat Jang Lung, žák Li Tchie-kuajův, přičemž mu mistr přikázal, že pokud se nevrátí za sedm dní, má být po této době jeho tělo spáleno. Po šesti dnech dostal Jang Lung zprávu, že jeho matka je na smrtelném loži. Co dělat? Aby mohl být u ní v tak vážné chvíli, žák ihned spálil tělo, které hlídal, takže když se mistrův duch o den později vrátil, shledal na místě jen hromádku popela. Můžeme klidně pominout jinou versi, podle níž bylo tělo znehodnoceno prostě tím, že nebylo dlouho obydleno, protože výsledek je v obou případech stejný – Li Tchie-kuajův duch neměl své tělo, do něhož by opět vstoupil. V této nemilé situaci se objevilo nečekané řešení: v nedalekém lese zrovna zemřel hlady jakýsi žebrák. Protože jeho tělo nikdo nehlídal, Li Tchie-kuajův duch do něj vstoupil spánky 2

Dynastie Suej je datována do období 581/589 až 618 n. l.

76 /

ALCHYMIE


24.2.2008

11:34

Stránka 77

a takto nově oživlý muž z místa utekl. Záhy však zjistil, že jeho nové tělo není právě pohledné, velká hlava, černý obličej, vous a vlas neupravený, obrovské oči a ještě k tomu jedna noha chromá, takže „si přál tuto ohavnou schránku opustit“. Ještě jednou se objevil Lao-c’, rozmluvil mu takový úmysl a navíc ho obdaroval zlatou páskou, aby si mohl stáhnout vlasy, a železnou holí, aby se mu s chromou nohou snáze chodilo. Vyprávění o tomto Nesmrtelném má i další verse. Poté co vstoupil do těla zemřelého žebráka, vypravil se prý Li Tchiekuaj, aby oživil matku svého žáka Janga, třebaže právě její úmrtí bylo příčinou mistrových nesnází s tělesnou schránkou. Přišel právě včas, ve chvíli, kdy se chystali zesnulou pochovat. Vylil jí do úst obsah své tykve, čímž ji opět oživil, načež se nechal poznat. Tradovalo se, že o dvě staletí později učinil nesmrtelným i svého žáka. Chromá noha Li Tchie-kuajova má i další vysvětlení. Prý již v dětství ztratil rodiče a vyrůstal v rodině svého staršího bratra, již ženatého, jehož manželka se však o chlapce velmi špatně starala. Nikdy mu nedala dostatek jídla, takže nakonec Li Tchiekuaj utekl z domu a uchýlil se do hor, kde se naučil tajné umění. Když se pak po čase přišel podívat na bratra, zastihl v domě jen jeho manželku a požádal ji o jídlo. Jeho švagrová ale odpověděla, že nemůže připravit pokrm, nebo nemá dříví na topení. Jak praví legenda, Li Tchie-kuaj na to reagoval slovy: „ Jen připrav rýži; mohu použít svou nohu jako dříví, ty však nesmíš říci, že mi oheň něco dělá, a pak nebude škodit.“ Švagrová zvědavá na jeho umění učinila, jak pravil, nasypala rýži do hrnce, Li pod něj natáhl nohu a zapálil ji. Plameny mocně vyrazily a noha hořela jako uhlí. Rýže už byla skoro hotová, když se švagrová ozvala: „Neškodí to tvé noze?“ Li hněvivě odtušil: „Přece jsem tě varoval, že nesmíš nic říkat, a pak by mi to nic neudělalo. Te je moje noha chromá.“ Nato vzal železný pohrabáč a udělal si z něj berlu, přes rameno si pověsil tykev a vrátil se do hor, aby tu sbíral magické byliny. Ty shromaž uje ve své tykvi, z níž ale prý občas vylétá netopýr štěstí nebo vySVĚT ČÍNSKÝCH NESMRTELNÝCH A INDICKÝCH ZÁZRAKŮ /

77


24.2.2008

11:34

Stránka 78

stupuje pára, symbol Liovy duše, která může kdykoli opustit tělo. S netopýrem se v těchto historkách o Nesmrtelných ještě setkáme. Li Tchie-kuaj se prý občas vrací na zem, aby proměnil v nesmrtelného další osobu, přičemž údajně volí poměrně nezvyklý způsob přenocování. Pověsí na ze svou tykev a skočí do ní, aby se pak objevil následujícího jitra. Jeho snaha proměnit někoho v nesmrtelného se však nesetkává pokaždé s úspěchem, jak o tom svědčí příhoda s hlídačem Čchao Tu. Toho Li Tchiekuaj vyzval, aby vstoupil stejně jako on do ohnivé pece. Takové pozvání vzbudilo v hlídači podezření, že má co činit se zlým duchem, a proto odmítl. Ani následující výzva, aby nastoupil na list plovoucí po řece, zůstala bez odezvy či přesněji i to Čchao Tu odmítl, a připravil se tak o možnost stát se nesmrtelným. Tím se loučíme s prvním z Nesmrtelných; ne každé vyprávění o nich bude tak dlouhé.

Alchymista Čung-li Čchüan Právě o něm, jenž nás pochopitelně mimořádně zajímá, jsou údaje poměrně omezené a především rozporné. Podle jednoho podání bylo jeho rodinné jméno Čung-li, prý žil v době dynastie Chan3, a proto byl také občas nazýván Chan Čung-li. Měl dosáhnout vysokého úřadu, ale k stáru se stal poustevníkem. Jindy se udává, že byl vojevůdcem ve službách vévody Čou Siao, po porážce v bitvě se zachránil útěkem, během kterého se setkal se zázračnými hrdiny a ti ho zasvětili do tajemství nesmrtelnosti. Někdy se praví, že ho zasvětil Li Tchie-kuaj, načež Čung-li nabyl zázračných schopností. Svým létajícím mečem zabil zlého tygra a také prý pouhým dotekem měnil kameny ve zlato. To naznačuje alchymické počínání, jak se o tom ještě zmíníme. 3

206 př. n. l. – 220 n. l.

78 /

ALCHYMIE

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Alchymie Svět pohádek a legend

Recommend Documents