Koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Pavel Breinek, Ph.D.

Bc. Aneta Klusáčková

Brno 2012

Ráda bych na tomto místě poděkovala Ing. Pavlu Breinkovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a čas, který věnoval této práci.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně za použití literatury, kterou uvádím v seznamu. V Brně dne 14. května 2012

.................................................

Abstrakt Klusáčková, A. Koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Diplomová práce. Brno, 2012. Diplomová práce se zabývá identifikací hlavních rizik současného uspořádání Eurozóny. Obsahuje analýzu uspořádání fiskální a monetární politiky v Eurozóně a ve Spojených státech. Práce se zaměřuje zejména na charakteristiky rozpočtu, využití fiskálních pravidel, aplikaci fiskálního federalismu a na postavení a funkci centrálních bank daných uskupení. Na základě výsledků zjištěných z analýzy a komparace uspořádání fiskální a monetární politiky v Eurozóně a Spojených státech jsou poté odvozena doporučení pro zlepšení stávajícího modelu Eurozóny. Klíčová slova Eurozóna, Spojené státy, fiskální a monetární politika, koordinace, fiskální federalismus

Abstract Klusáčková, A. Coordination of fiscal and monetary policy in Eurozone. Diploma thesis. Brno, 2012. The diploma thesis deals with the identification of the main risks of current arrangement of the Eurozone. It includes analysis of the arrangement of fiscal and monetary policy in the Eurozone and the United States. The thesis focuses on the characteristics of the budget, the use of fiscal rules, the application of fiscal federalism and the position and function of central banks of these groups. Recommendations for improving the current model of the Eurozone are then derived on the basis of the results obtained from the analysis and comparison of fiscal and monetary policy in the Eurozone and the United States. Key words Eurozone, United States, fiscal and monetary policy, coordination, fiscal federalism

7

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1

Cíl práce a metodika ............................................................................................... 10 1.1 1.2

2

Fiskální a monetární politika v měnových uniích............................................ 12 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5

3

Fiskální a monetární politika........................................................................... 12 Působení fiskální a monetární politiky v měnových uniích ....................... 13 Fiskální federalismus........................................................................................ 19 Teorie optimálních měnových oblastí............................................................ 20 Splňuje Eurozóna a Spojené státy podmínky teorie OCA? ........................ 22 Fiskální a monetární politika v Eurozóně .......................................................... 26

3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 4

Cíl práce.............................................................................................................. 10 Metodika a struktura práce ............................................................................. 10

Vývoj Hospodářské a měnové unie ............................................................... 26 Fiskální politika v Eurozóně............................................................................ 27 Monetární politika v Eurozóně ....................................................................... 38 Koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně................................. 45 Příčiny dluhové krize ....................................................................................... 52 Vývoj koordinace po krizi ............................................................................... 58 Zhodnocení vývoje koordinace....................................................................... 61 Fiskální a monetární politika v USA................................................................... 63

4.1 Fiskální politika................................................................................................. 63 4.2 Monetární politika ............................................................................................ 72 4.3 Dluhové krize – Řecko versus Kalifornie ...................................................... 76 4.4 Komparace uspořádání a koordinace fiskální a monetární politiky ve Spojených státech a Eurozóně ..................................................................................... 78 5

Rizika uspořádání Eurozóny a návrh opatření pro jejich odstranění........... 81

6

Diskuze ..................................................................................................................... 87

Závěr.................................................................................................................................... 89 Seznam zdrojů................................................................................................................... 91 Seznam tabulek, grafů a obrázků................................................................................ 104 Seznam použitých zkratek............................................................................................ 105

8

Úvod Eurozóna se od finanční krize z roku 2008 začala potýkat s výraznými problémy. Krize odhalila slabá místa jejího konceptu. Vzniklé problémy ohrožují i existenci společné měny euro. Někteří odborníci předpovídají rozpad Eurozóny, jiní odstoupení některých členských států. Zdá se, že první nátlaky prozatím ustála, ale není jisté na jak dlouho. Aby se z Eurozóny stal životaschopný projekt, bude potřeba realizovat změny. Eurozóna je často kritizována za to, že společná měna spojuje země, které mají různou ekonomickou vyspělost. Stabilní, prosperující a vyspělé státy jako Německo a Francie tvoří jeden celek s málo rozvinutými zeměmi jako je Portugalsko či Řecko. Pro méně vyspělé země byl vstup do Eurozóny velice výhodný. Členství jim umožnilo půjčovat si za nízký úrok, protože emise dluhopisů byly kryty ekonomickou silou a spolehlivostí Německa. To vedlo k hromadění dluhů a nedodržování rozpočtové disciplíny. Tato situace byla možná do té doby, než si raitingové agentury uvědomily, že nemohou hodnotit stejnými známkami všechny země Eurozóny. Přestože poslední dekáda přinesla velice příznivé ekonomické podmínky, nedostatečná koordinace fiskálních politik a selhání raitingových agentur vedlo k tomu, že se celá situace v Eurozóně i v dalších členských státech Evropské unie zhoršovala a docházelo k výraznému zadlužování jednotlivých států. Svědčí o tom údaje veřejných dluhů jednotlivých členů sedmadvacítky. U mnohých zemí jsou překročena fiskální kritéria 60 % veřejného dluhu na HDP a 3 % rozpočtového deficitu na HDP. Tato situace nastala i přesto, že v roce 1997 byl přijat Pakt stability a růstu, jehož cílem bylo zajistit, aby byla fiskální kritéria dodržována i po vstupu do měnové unie. Vynucovací mechanismy na jeho dodržování však selhaly, protože Rada ministrů financí nebyla ochotná dělat rozhodnutí, jež by nevyhovovala jejím členům. Pakt byl proto v roce 2005 revidován. Přesto se deficity jednotlivých zemí kumulovaly dál. Pouhé limity tak nestačí k usměrňování vlád členů Eurozóny. Když se ale podíváme na Spojené státy, zjistíme, že ani zde není ekonomická úroveň zemí stejná a rovněž i zde se některé státy potýkají s vysokým zadlužením. Zadlužení Spojených států však dolar prozatím neohrozilo. Je za tímto stavem lepší nastavení fiskální a monetární politiky a bylo by možné tohoto nastavení dosáhnout i v Eurozóně? Tato problematika je velice aktuálním tématem, které se členské státy snaží vyřešit. V březnu roku 2011 byla na summitu Evropské unie v Bruselu schválena revize současného Paktu stability a růstu a vznik Evropského stabilizačního me-

9

chanismu. Jedná se o trvalý záchranný fond Eurozóny, který má poskytovat finanční prostředky zemím platícím společnou měnou, jež se ocitnou v problémech. Je však otázkou, zda tato opatření pomůžou. Je tak současná situace výzvou pro sdílení fiskální politiky? Právě neexistence jednotného fiskálního systému, jaký je například ve Spojených státech, který by vytvářel určitou stabilitu, může být jednou z příčin problémů Eurozóny.

10

1 Cíl práce a metodika 1.1

Cíl práce

Diplomová práce se zaměřuje na koordinaci fiskální a monetární politiky v Eurozóně. V průběhu existence Eurozóny se začaly objevovat slabiny jejího konceptu, které ohrožují její další budoucnost. Jako problematický se ukázal stávající systém spolupráce a koordinace. Ten je založen na výměně informací a doporučeních bez jakékoliv právní závaznosti. Z tohoto důvodu je veškeré jednání závislé na politické vůli, která je velice slabá. Společné strategie a vize nebyly naplněny a místo toho docházelo k prohlubování rozdílů mezi členskými státy. Rozdíly můžeme sledovat v míře inflace, úrovni konkurenceschopnosti, struktuře ekonomik či modelech sociální politiky. Rozdíly v ekonomikách vedou k problematickému řízení monetární politiky, která je společná pro všechny státy. Společná měnová politika není navíc doprovázena společnou fiskální politikou. Již od vzniku Eurozóny se objevují pochybnosti o udržitelnosti tohoto nastavení. Tyto pochybnosti vyvrcholily při vypuknutí dluhové krize. Změny je potřeba realizovat, aby monetární a fiskální politika tvořily kompatibilní nástroje, které budou podporovat jednotný vývoj ekonomik členských zemí, nikoliv prohlubovat rozdíly mezi nimi. Změny budou moci být provedeny na dvou úrovních. Jednou z možností je provést reformu stávajícího systému koordinace. Druhou z možností je provést fundamentální změny současného uspořádání a výkon fiskální politiky převést na společný orgán. Práce se bude zabývat tím, jaké změny budou pro zajištění budoucího stabilního vývoje Eurozóny nejvhodnější. Této myšlence odpovídá zvolení cíle diplomové práce. Cílem diplomové práce je navrhnout opatření pro zesílení koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Dále jsou stanoveny dva dílčí cíle, které pomohou naplnit cíl práce. Prvním dílčím cílem je zhodnotit vývoj koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Druhým dílčím cílem je identifikace rizik stávajícího systému Eurozóny. Cíle práce budou naplněny na základě analýzy fiskální a monetární politiky v Eurozóně a na základě komparace uspořádání fiskální a monetární politiky v Eurozóně se systémem ve Spojených státech.

1.2

Metodika a struktura práce

Diplomová práce se zaměřuje na takové téma, které neumožňuje využít kvantitativní analýzu. Proto při zpracování diplomové práce budou využity logické metody a to metoda analýzy, komparace, abstrakce a syntézy. Dále bude využit deskriptivní a normativní přístup. Deskriptivní přístup bude využit při kvalitativní analý-

11

ze vývoje koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně a Spojených státech a vzájemných vztahů mezi těmito politikami. Normativní přístup bude vycházet z kvalitativní analýzy, na jejímž základě budou navržena opatření ke zlepšení koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně. V části práce nazvané Fiskální a monetární politika v měnových uniích se bude vycházet z podrobného nastudování zdrojů týkajících se dané problematiky. Budou využity prameny, které se zabývají jednak principy fungování fiskální a monetární politiky a také tím, jaké je vzájemné působení těchto politik. Ve vlastní práci poté bude využita metoda kvalitativní analýzy a komparace. Informace budou čerpány ze studií, které se zabývají problematikou fiskální a monetární politiky v Evropské měnové unii a ve Spojených státech. Na základě prostudování těchto zdrojů bude porovnán systém koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně a ve Spojených státech a následně budou identifikovány výhody a rizika jednotlivých systémů. Poté bude provedena syntéza zjištěných výsledků a budou navržena opatření pro koordinaci fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Diplomová práce je rozdělena do třech základních částí. V první části dojde k seznámení s problematikou. Budou zde uvedeny principy, na kterých funguje fiskální a monetární politika v měnových uniích a jak tyto dvě politiky na sebe navzájem působí. Dále zde budou popsány efekty přelévání, jež vznikají při realizaci fiskální politiky mezi členskými státy měnové unie. Druhá část se bude zabývat analýzou koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně a ve Spojených státech. Pozornost bude zaměřena na způsob, jakým se oba systémy vyrovnávají s vnitřními a vnějšími šoky, velikost rozpočtu, na stanovení argumentů pro a proti sdílení fiskální politiky, na využívání fiskálních pravidel a roli centrálních bank daných systémů. Tato část bude také zaměřena na dluhovou krizi členských států Eurozóny a na způsoby jejího řešení. V poslední části bude zhodnocen dosavadní vývoj fiskální a monetární politiky v Eurozóně a identifikována rizika současného uspořádání. Výstupem bude zodpovězení cíle práce, to znamená navržení opatření pro koordinaci fiskální a monetární politiky v Eurozóně. V závěrečné kapitole dojde k syntéze výsledků z vlastní části práce. Informace pro zpracování diplomové práce budou čerpány ze zahraniční literatury, z odborných studií, vědeckých článků a working papers (pracovních textů), čímž bude zajištěn komplexní pohled na danou problematiku. Čerpáno bude také z ustanovení pramenů primárního práva EU, které se vztahují k fungování Evropské měnové unie.

12

2 Fiskální a monetární politika v měnových uniích Tato kapitola se bude zabývat působením fiskální a monetární politiky v měnových uniích. Získané teoretické poznatky poté budou využity při analýze koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně a ve Spojených státech, kterou se bude zabývat třetí a čtvrtá kapitola.

2.1

Fiskální a monetární politika

Fiskální a monetární politika tvoří nástroje hospodářské politiky. Fiskální politika se zaměřuje na podporu krátkodobého ekonomického růstu a nízké míry nezaměstnanosti, přičemž by měla být zachována nízká a stabilní míra inflace a vyrovnaná platební bilance. Fiskální politika využívá pro dosahování svých cílů zejména státní rozpočet. Nástroje fiskální politiky mohou mít podobu automatických stabilizátorů a diskréčních opatření. Automatické stabilizátory jsou nástroje, které se zavedou do systému a poté fungují automaticky bez dalších zásahů státu. Mezi tyto nástroje patří mandatorní výdaje, progresivní daňový systém a transferové platby. Diskréční opatření (také nazývaná jako politika jemného ladění) jsou zaměřena na řešení akutních problémů v ekonomice. Příkladem těchto opatření může být změna daňových sazeb, zavádění nových sazeb, změna ve výši a struktuře vládních výdajů nebo veřejné projekty zaměstnanosti. Jejich výhodou je pružnost a operativnost. Nevýhodou je, že při jejich uplatňování vznikají časová zpoždění. Použité nástroje mají vliv na strukturu deficitu státního rozpočtu. Deficit se skládá ze složky cyklické a strukturální. Cyklický deficit vzniká v důsledku fungování automatických stabilizátorů. Je nazýván pasivním deficitem, protože je výsledkem působení vnějších vlivů, které působí nezávisle na rozhodnutí vlády. Příčinou jeho vzniku je zejména cyklický vývoj reálného produktu. Strukturální deficit vzniká na základě diskréčních opatření. Je nazýván jako aktivní, protože je výsledkem záměrného rozhodnutí vlády. Může vzniknout v důsledku expanzivní fiskální politiky, vládního populismu či snaze rozložit daňovou zátěž na delší časové období. Součet cyklického a strukturálního deficitu poté tvoří skutečný rozpočtový deficit. Dalším důležitým nástrojem státu je monetární politika. Monetární politika se snaží primárně dosáhnout měnové stability. Klíčovým cílem bývá dosažení nízké a stabilní míry inflace a případně stabilizace měnového kurzu. Současné centrální banky však mají širší rozsah zodpovědnosti než pouze cenovou stabilitu. Americký FED musí zajišťovat nízkou míru inflace a legislativa jej navíc činí zodpovědným

13

i za pohyby v zaměstnanosti a výstupu. ECB může dle Maastrichtské smlouvy dosahovat ostatní cíle jen za předpokladu, že není ohrožen cíl cenové stability. Obdobná situace platí i v České republice. Zde Ústava říká, že ČNB může podporovat hospodářskou politiku vlády, pokud není dotčen její hlavní cíl, kterým je péče o cenovou stabilitu. Nástroje monetární politiky lze členit na přímé a nepřímé. Přímé nástroje jsou zaměřeny na konkrétní bankovní subjekty. Mají administrativní povahu a jsou používány zejména k zajištění stability bankovního sektoru. Mezi přímé nástroje patří pravidla likvidity, úvěrové kontingenty a úrokové stropy, povinné vklady a doporučení, výzvy a gentlemanské dohody. Nepřímé nástroje se vztahují na všechny banky na daném trhu. Mají tedy plošnou působnost a jejich výhodou je, že vytváří stejné podmínky pro všechny subjekty. Mezi nepřímé nástroje monetární politiky patří operace na volném trhu, repooperace, diskontní nástroje, povinné minimální rezervy a kurzové intervence. Od 80. let 20. století nabyla na významu nezávislost centrální banky, jako primární podmínka k zajištění cenové stability. Důležitý argument ve prospěch nezávislosti centrálních bank přinesli Kydland a Prescott s teorií časové nekonzistence. Tato teorie je založena na myšlence, že centrální banka se zaváže plnit svůj inflační cíl, kterým je nízká a stabilní míra inflace, tzn., že se zaváže provádět časově konzistentní politiku, na jejímž základě ekonomické subjekty vytváří svá inflační očekávání. V případě, že je centrální banka více závislá, může být vládou nucena, aby opustila časově konzistentní politiku a vytvořila inflační překvapení. Na základě růstu cenové hladiny se sníží reálná hodnota mezd a dojde k poklesu nezaměstnanosti. Jak ale popisuje Phillipsova křivka, tento inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností je pouze krátkodobý. V dlouhém období se nezaměstnanost vrací na svoji původní úroveň, ale vyšší inflace zůstává. Z tohoto důvodu vznikl koncept nezávislé centrální banky. Mezi centrální banky, které mají velkou míru nezávislosti, patří Bundesbank, ECB, FED nebo ČNB.

2.2

Působení fiskální a monetární politiky v měnových uniích

V měnových uniích může dojít k takovému uspořádání, kdy výkon monetární politiky je v rukou společné nezávislé centrální banky a fiskální politiky jsou řízeny jednotlivými vládami členských zemí. Tyto politiky jsou stanovovány nezávisle na sobě a jsou zaměřeny na dosahování odlišných cílů. Hlavním důvodem pro institucionální oddělení výkonu těchto politik je, že nezávislý výkon monetární politiky vede k dosahování lepších ekonomických výsledků a cenové stability. Nezávislost centrálních bank řeší problém časové nekonzistentnosti a inflačního zaujetí, které vzniká tehdy, když je centrální banka vládou nucena, aby jí pomohla s financováním veřejných dluhů. Nezávislé centrální banky jsou chráněny před

14

těmito fiskálními tlaky, což napomáhá dosahování cíle cenové stability. Přestože jsou tyto politiky nastavovány odděleně, oblasti jejich působení jsou vzájemně provázány, což vede k nutnosti řešit soulad těchto politik. V krátkém období je nutno nastavit mix těchto politik k využívání makroekonomické stabilizace. Ongena a Winkler (2003) uvádí, že konflikty mezi fiskální a monetární politikou se mohou stát velmi nákladné. Tyto konflikty nastaly například v 80. letech v období reganomiky a v 90. letech v Německu jako důsledek jeho sjednocení. V obou případech byla expanzivní fiskální politika v rozporu s restriktivní monetární politikou, což vedlo k velkým nákladům v reálné ekonomice. V dlouhém období jsou fiskální a monetární politika propojeny prostřednictvím mezičasového vládního rozpočtového omezení. Vlády mohou testovat centrální banku a nutit ji, aby financovala její dluhy. Aby se vyhnulo těmto konfliktům, měla by být na vládní deficity uvalována omezení, čímž by se snižovalo riziko neudržitelných veřejných dluhů. Fiskální pravidla by tak vedla k větší ochraně nezávislosti centrálních bank (Ongena a Winkler, 2003). Fiskální pravidla by ale měla být nastavena tak, aby zanechávala dostatečnou flexibilitu členským zemím při řešení ekonomických problémů. Důvod je ten, že pokud se země stane součástí měnové unie, výkon monetární politiky přesouvá na společnou centrální banku. Poté jí tedy k řešení ekonomických problémů zbývají zejména nástroje fiskální politiky. Tuto situaci můžeme sledovat v rámci zemí Eurozóny, které nemohou libovolně měnit množství peněz v oběhu, úrokové sazby ani devalvovat nebo revalvovat svoji měnu. Fiskální politika tak zůstává jako jeden z hlavních nástrojů, který mohou země Eurozóny používat při řešení negativních šoků. Mezi fiskální a monetární politikou ale existují významné rozdíly, které způsobují, že tyto dva nástroje nejsou snadno zaměnitelné. Na rozdíl od monetární politiky se fiskální politika mnohem obtížněji uvádí do chodu a je méně spolehlivá. Při realizaci fiskální politiky vznikají zpoždění a výsledkem poté je, že opatření mohou být přijata v době, kdy už problém neexistuje. Další omezení fiskální politiky spočívá v tom, že opatření přijatá v jedné zemi se mohou přelévat do ostatních členských zemí. Vznikají tzv. externality fiskální politiky. Problematickou oblastí je také to, že nadměrné využívání fiskální politiky může vést k problému s financováním této politiky. Následující část bude zaměřena na problematiku externalit fiskálních politik a vysokých deficitů a dluhů v rámci unie (Baldwin a Wyplosz, 2009). 2.2.1

Externality fiskální politiky

Opatření přijatá členskými státy měnové unie v rámci fiskální politiky mohou mít negativní, ale také pozitivní efekty na druhé státy. Pokud takovéto efekty vznikají je výhodné, když je fiskální politika mezi státy koordinovaná. V případě Spojených států je fiskální politika řízena jednou vládou a je společná pro všechny státy.

15

V rámci Eurozóny každý členský stát provádí svoji vlastní fiskální politiku. Změnou daní a výdajů vlády jednotlivých států mohou vytvářet velké asymetrické šoky a z toho důvodu mohou v Eurozóně vznikat externality. Jedním ze způsobů, kterým mohou členské státy v Eurozóně řešit asymetrické šoky, je využívání fiskální politiky. Tím ale vzniká situace, kdy se fiskální politika dostává do pozice jak příčiny, tak řešení asymetrických šoků. Při vykonávání fiskální politiky jednotlivými státy mohou vznikat následující externality. Přelévání cyklických příjmů První z externalit je založena na přelévání cyklických příjmů. Ekonomické cykly jsou mezi zeměmi přenášeny prostřednictvím vývozů a dovozů. V případě, že Německo zažívá expanzi, zvyšuje dovozy ze svých partnerských zemí. Pro tyto partnerské země německá expanze vede k větším exportům a vyšším příjmům, což znamená, že expanze je přenášena přes hranice. Tento efekt je tím silnější, čím více mezi sebou země obchodují. Pro fiskální politiku má efekt přelévání cyklických příjmů následující důsledky. Pokud jsou hospodářské cykly synchronizované a obě země přijmou například restriktivní opatření, může být kombinace těchto akcí příliš silná. Pokud však každá země bude spoléhat na opatření té druhé, mohou být opatření příliš slabá. Pokud naopak cykly synchronizované nejsou, opatření v jedné zemi může prohloubit cyklus v zemi druhé (Baldwin a Wyplosz, 2009). Přelévání nákladů na půjčování Další přelévací efekt může vznikat z toho důvodu, že pokud má některá země vysoký podíl dluhu na HDP povede to ke zvýšení unijních úrokových sazeb. Toto zvýšení bude mít negativní efekt na ostatní členské státy, protože se tím zvýší břemeno jejich dluhů. Vysoké úrokové sazby také omezují investice a působí negativně na dlouhodobý ekonomický růst. Dalším problémem je, že velké půjčky mohou vyvolat příliv kapitálu a jako důsledek může dojít k apreciaci společné měny. To následně může vést ke zhoršení konkurenceschopnosti zemí v měnové unii a ke zpomalení ekonomického růstu (De Grauwe, 2009). Přelévání nákladů na záchranu států v platební neschopnosti V případě, že některý ze států měnové unie vytvoří tak velký dluh, který není schopen splatit, vyhlásí default. Tato situace má však dramatické důsledky, protože dochází k okamžitému odlivu kapitálu, kolapsu měnového kurzu a trhu s cennými papíry. Následně pak země prochází recesí, která je doprovázena vysokou mírou nezaměstnanosti. Příkladem země, která se dodnes vypořádává s důsledky defaultu z roku 2001, je Argentina. Pokud je však postižená země čle-

16

nem měnové unie, důsledky jsou závažnější, protože prostřednictvím finančního trhu může default jedné země zasáhnout celou měnovou unii. Kromě toho před samotným defaultem se mohou členské země snažit dané zemi finančně pomoci, aby nedošlo k výše zmíněnému napadení celé unie. Aby členské státy nemusely pomáhat ostatním zemím, je možné tuto situaci řešit prostřednictvím tzv. no-bailout doložky (doložka neposkytování pomoci). Tato doložka byla zavedena i v Maastrichtské smlouvě1. Problém je, že tyto doložky zpravidla nebývají dodržovány. To je případ, který nastal i v Evropské unii při záchraně Řecka (Baldwin a Wyplosz, 2009). Podstatou těchto přelévacích efektů je tedy riziko vzniku nadměrných a neudržitelných deficitů, které mohou vést k ohrožení existence celé měnové unie. Fiskální politiky v měnových uniích by tedy měly být určitým způsobem koordinovány, aby se těmto situacím předcházelo. Následující podkapitola bude věnována vysvětlení důvodů, proč mohou deficity vznikat a zda je dobré aplikovat na provádění fiskální politiky pravidla. 2.2.2

Fiskální pravidla

Problematickou oblastí v rámci měnových unií je, že nadměrné využívání fiskální politiky může vést k problému s financováním této politiky. Rozpočtové deficity mohou být financovány dvěma základními způsoby a to vydáváním dluhopisů nebo tisknutím peněz. Oba způsoby mohou vést k dalším úskalím. Pokud úroková sazba na vládní dluh překročí míru růstu HDP, ukazatel dluh/HDP se bude neomezeně zvyšovat. Naopak systematické využívání tisknutí peněz vede k inflaci (Baldwin a Wyplosz, 2009; De Grauwe, 2009). To, že oba způsoby financování deficitu mohou vést k těmto problémům, potvrzují zkušenosti některých zemí. Latinsko americké země jako Argentina, Bolívie, Nikaragua a Peru se potýkaly s hyperinflací v důsledku tištění peněz v průběhu 80. a 90. let. Tuto zkušenost mají také některé východoevropské země. S vysokou mírou dluhu na HDP se v současné době potýká mnoho evropských států, ale také USA nebo Japonsko (Board of Governors of FED, 2005a). Skutečnost, že využívání fiskálních politik může vést k nadměrným rozpočtovým deficitům, vedla k vytváření fiskálních pravidel na různých vládních úrovních. Fiskální pravidla byla přijata vládami některých států z jejich vlastní iniciativy. Příkladem může být Nizozemí, Nový Zéland, Švédsko, Spojené království a také většina států v USA. Některá fiskální pravidla byla prosazena na základě mezinárodních ujednání, jako je například Pakt stability a růstu v rámci Evropské 1

Článek 125 Smlouvy o fungování EU: „Unie ani členské státy nezodpovídají ani nepřebírají závazky ústředních vlád, regionálních, místních nebo jiných veřejných orgánů, veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků kteréhokoli členského státu, aniž by byly dotčeny vzájemné finanční záruky za společně vykonávané projekty. „

17

unie. Jejich přijetí může také být vynuceno Mezinárodním měnovým fondem. Pravidla mohou být zakotvena v zákonech o fiskální odpovědnosti, které vyžadují, aby národní vlády stanovily fiskální cíle. Jiná pravidla vyplývají z procesu připravování a schvalování rozpočtu (Wyplosz, 2005; Shick, 2003). Problematikou vhodnosti zavádění fiskálních pravidel se zabývalo mnoho studií.2 Základní argumenty ve prospěch rozpočtových pravidel jsou založeny na negativních externalitách, jež byly uvedeny v předcházející kapitole. V případě, že některá z členských zemí měnové unie bude mít vysoký podíl dluhu na HDP, bude se muset obrátit na kapitálové trhy, což povede ke zvýšení unijních úrokových sazeb. Toto zvýšení bude mít negativní dopad na ostatní členské státy, protože se jim zvýší břemeno jejich vládních dluhů. V případě, že tyto země budou chtít udržet podíl dluhu na HDP nezměněný, budou muset provádět více restriktivní fiskální politiku. Ostatní členské státy, proto budou usilovat, aby existovala rozpočtová omezení, která budou eliminovat vznik těchto externalit. Další přelévací efekt může vzniknout, když v důsledku zvýšených úrokových sazeb budou členské státy tlačit na společnou centrální banku, aby uvolnila svoji měnovou politiku. Neudržitelnost fiskálních politik tak povede k zasahování do provádění měnové politiky. Z toho důvodu budou mít členské státy znovu zájem, aby jednotlivé státy dodržovaly rozpočtová pravidla (De Grauwe, 2009; Pisani-Ferry, 2002). Uvedené argumenty ve prospěch pravidel byly podrobeny kritice. Kritika se týká role kapitálových trhů a vynutitelnosti fiskálních pravidel. Zastáncům pravidel je vytýkáno, že pracují s předpokladem neefektivních kapitálových trhů, které aplikují na všechny země unie jednotnou úrokovou sazbu bez ohledu na velikost zadlužení jednotlivých členských zemí. Pokud kapitálové trhy pracují efektivně, tak rozpoznají, že nadměrný deficit má pouze Španělsko a ne ostatní státy unie. Kapitálové trhy tak přiřadí vyšší rizikovou prémii pouze španělským dluhopisům a ostatní členské státy nebudou zasaženy vyššími úrokovými sazbami. V tomto případě zde tedy nebudou žádné přelévací efekty a v rámci unie bude existovat mnoho úrokových sazeb, které budou odrážet rozdílné rizikové prémie na vládní dluhy členských států unie. Ne vždy však mohou kapitálové trhy snadno přiřadit správnou rizikovou prémii na dluhopisy států, které mají nadměrné deficity a čelí dluhové krizi. Důvod je ten, že v rámci měnových unií existuje velká pravděpodobnost, že ostatní členské státy zasáhnou a pomohou dané zemi. Tyto státy mají totiž obavy, že by se krize rozšířila i do jejich zemí. Pravděpodobnost záchrany ze strany ostatních zemí snižuje rizikovou prémii na španělské vládní dluhopisy, čímž kapitálové trhy se-

2

Pisani-Ferry (2002), Wyplosz (2005, 2011), Von Hagen (2006), De Grauwe (2009).

18

lhávají ve správném ocenění rizikovosti. Tento problém lze řešit již zmíněnou no-bailout doložkou, u které však vzniká riziko, že nebude dodržena. Další argument proti fiskálním pravidlům je založen na jejich vynutitelnosti. Zkušenosti ze Spojených států a Evropy ukazují, že je velmi obtížné pravidla vynucovat. Státy využívají různé techniky, jak pravidla obcházet. Řecko například hlásilo špatné údaje, Francie a Belgie využívaly různé účetní techniky, aby skryly skutečný stav svého deficitu a dluhu (De Grauwe, 2009; Wyplosz, 2011). Můžeme říci, že zavedení určitých pravidel nebo změn v rámci provádění fiskální politiky v měnových uniích je důležité. Otázkou je, jak by tato pravidla měla být nastavená či jaké změny by měly být realizovány. Wyplosz (2005) uvádí, že mnoho zemí již přijalo fiskální pravidla zejména ve formě limitů pro každoroční rozpočtové deficity. Výsledky jsou však takové, že pravidla jsou příliš laxní nebo příliš přísná a poté ignorována. Řešení ve své studii hledá v oblasti monetární politiky, kde je disciplína také vyžadována. Navrhuje přijmout přístup inflačního cílování, který s velkým úspěchem využívají centrální banky. I v rámci monetární politiky se zpočátku využívala pravidla v podobě limitů pro růst peněžní zásoby. Postupně však rostla nespokojenost s těmito limity a pozornost se začala obracet na inflační cílování. Tento přístup zajistil nejenom dodržování cíle cenové stability, ale také to, že centrální banky se staly více transparentní a zodpovědné, což zvyšuje efektivnost monetární politiky. V rámci fiskální politiky by měl být dle Wyplosze vytvořen Výbor fiskální politiky, který by měl za úkol dosahovat dluhový cíl a pravomoc rozhodovat nebo doporučovat výši ročních deficitů. Tím by byla zachována flexibilita v krátkém období a možnost využívat diskréční fiskální politiku a současně by byla zajišťována dluhová udržitelnost v dlouhém období. Výbor fiskální politiky by byl tvořen nevolenými odborníky na pevně stanovou dobu, která by měla být dostatečně dlouhá na to, aby byla zajištěna plná nezávislost. Příslušné politické autority by stanovily dluhový cíl, který má být dosažen během určitého horizontu, který je měřitelný s obchodním cyklem. Vhodností fiskálních omezení v měnových uniích se také zabývali Chari a Kehoe (2004). Na příkladu standardního ekonomického modelu s benevolentními tvůrci politik ukázali, že vhodnost užití fiskálních omezení závisí na tom, zdali se monetární autority měnové unie mohou zavázat ke svojí budoucí politice. Pokud ano, poté fiskální omezení na členské státy nebudou zvyšovat blahobyt, jestliže se zavázat nemohou, poté budou fiskální omezení žádoucí. Jejich studie vycházela z předpokladu, že problém časové nekonzistence v měnové politice vede k free rider problému ve fiskální politice. V případě, že nemají monetární autority závazek ke svojí budoucí politice a vlády mají vysokou úroveň nominálního dluhu, benevolentní monetární autority nastaví vysokou úroveň inflace, aby snížily reálnou úroveň dluhu. Náklady vysoké inflace jsou pak uhrazeny rezidenty všech člen-

19

ských států unie. Problém je, že když fiskální autority rozhodují o velikosti svého dluhu, berou v úvahu pouze inflaci, která dopadne na jejich vlastní rezidenty, nikoliv na rezidenty celé unie. Takto vzniká free rider problém, protože každá fiskální autorita bude vydávat příliš mnoho dluhu a míra inflace tak bude příliš vysoká. Pokud v této situaci budou uvalena omezení na velikost dluhu, který může každá vláda vydat, zlepší se tím situace pro všechny členy unie. Jestliže však cíl cenové stability a nezávislost měnové autority efektivně zajišťují závazek k budoucí měnové politice, čímž řeší problém časové nekonzistentnosti, dluhová omezení jsou zbytečná a škodlivá. Můžeme tedy sledovat, že názory na to, zda zavádět pravidla a v jaké formě se různí. Ve třetí a čtvrté kapitole budou uvedena pravidla, která byla aplikována v rámci Eurozóny a Spojených států. Fiskální pravidla jsou jednou z možností, jak koordinovat výkon fiskální politiky tak, aby se eliminovaly její dopady na ostatní státy měnové unie. Další možností jak negativní externality řešit je centralizovat výkon fiskální politiky. Ideálním rozdělením fiskální odpovědnosti mezi jednotlivé vládní úrovně se zabývá teorie fiskálního federalismu.

2.3

Fiskální federalismus

Teorie fiskálního federalismu vznikla ve Spojených státech. Tento pojem se ustálil a používá se také pro unitární státy. Z ekonomického hlediska je veřejný sektor „federalizován“, neboť každá z úrovní veřejného sektoru má určitý stupeň nezávislosti v rozhodování. Teorie fiskálního federalismu se zabývá přiřazením fiskálních funkcí a nástrojů pro výkon těchto funkcí jednotlivým správním úrovním (Oates, 1999). Teorie fiskálního federalismu se také zabývá tím, na jaké úrovni by měla být vykonávána funkce alokační, redistribuční a stabilizační. Alokační funkci doporučuje většina ekonomů decentralizovat z důvodu, že nižší vládní úrovně mohou lépe a efektivněji reagovat na potřeby obyvatel na daném území. Při rozhodování o decentralizaci a zabezpečování veřejných statků se podle teorie fiskálního federalismu bere v úvahu analýza prospěchu. Pokud mají z daného statku prospěch obyvatelé celého státu, tak by poskytování tohoto statku mělo být centralizováno (jedná se například o obranu či státní správu). Decentralizovaným způsobem by měly být zabezpečovány ty statky, ze kterých mají užitek obyvatelé pouze určitého regionu. Pro redistribuční funkci je doporučována centralizace, protože velké rozdíly například v míře poskytovaných sociálních dávek by mohly způsobit migraci obyvatel mezi regiony. Stabilizační funkce by také měla být centralizovaná, protože na centrální úrovni je k dispozici větší množství nástrojů pro reakci na hospodářské

20

šoky. Regiony oproti centrální vládě nemohou využívat nástroje monetární politiky, často mají omezené možnosti deficitního financování a kvůli velké otevřenosti ekonomik účinky fiskálních stimulů na regionální úrovni dosahují pouze omezených výsledků (Oates, 1999; Peková 2008). Teorii fiskálního federalismu lze využít i v oblasti měnové unie tak, aby v jejím rámci došlo k zabezpečení efektivního a optimálního fungování hospodářské politiky. Existuje několik argumentů pro sídlení úkolů na nadnárodní úrovni, ale také argumenty proti. Základní argument pro sdílení pravomocí je založen na existenci již zmíněných externalit. Pokud by byl výkon fiskální politiky centralizovaný, zamezilo by se tím vzniku externalit. Další argument je založen na výnosech z rozsahu. Některé politiky jsou efektivnější v případě, že jsou prováděny ve větším měřítku, například vytváření obchodního práva nebo zajištění obrany. Centralizované poskytování veřejných služeb vytváří přínosy, pokud jsou preference občanů v různých jurisdikcích stejné. Centralizace je také výhodná, pokud je třeba dosáhnout jednotného poskytování veřejných statků, například ve zdravotnictví nebo školství. Základní argumenty pro zachování suverenity jsou založeny na různorodosti preferencí a asymetrii informací. Mnohé země se liší v přístupu k náboženství, tradicím a zvykům. Je pravděpodobné, že sdílení zodpovědností v této oblasti by vyvolalo velkou nespokojenost mezi občany jednotlivých zemí. Určitá rozhodnutí také vyžadují znalost místních preferencí a to vláda na nadnárodní úrovni nemůže zajistit. V decentralizovaných systémech je také snadnější zajistit demokratickou zodpovědnost vlády, protože občané dané jurisdikce mohou lépe porovnávat odvedené daně s kvalitou a množstvím poskytovaných veřejných statků (Baldwin a Wyplosz, 2009; El-Agraa, 2004). V případě, že se podíváme na Evropskou unii, je zřejmé, že prozatím nepřevažují tendence pro sdílení stabilizační a redistribuční funkce na centrální úrovni. Jedním z hlavních důvodů je velká neochota států přesunout pravomoci v této oblasti do Bruselu. Problémem rovněž je, že Evropská měnová unie není vsazena do politické unie, která by umožnila sdílení velké části národní rozpočtů na úrovni unie. Podrobněji se fiskálnímu federalismu v Eurozóně a Spojených státech bude věnovat třetí a čtvrtá kapitola.

2.4

Teorie optimálních měnových oblastí

Autory teorie optimálních měnových oblastí jsou R., A. Mundell, R. McKinnon a P. Kennen. Tato teorie dává specifická doporučení pro způsoby, jakými by měla být fiskální politika v měnových uniích organizována, ale také se zabývá tím, zda je vůbec vhodné, aby se země vzdaly své měny a vytvořily měnovou unii.

21

De Grawe (2009) uvádí, že podle této teorie je žádoucí, aby byla výrazná část národních rozpočtů v rámci měnové unie centralizována. Centralizovaný rozpočet umožňuje poskytovat transfery zemím, které jsou zasaženy negativními šoky, čímž snižuje náklady měnové unie. Pokud v rámci měnové unie centralizovaný rozpočet nelze vytvořit, teorie optimálních měnových oblastí říká, že národní fiskální politiky by měly být využívány flexibilním způsobem. To znamená, že v případě negativních šoků by země měly využít deficity rozpočtů k vypořádání se s těmito šoky. Teorie optimálních měnových oblastí předpokládá, že vytváření deficitů nepovede k problémům s jejich udržitelností. Toto doporučení je však kritizováno, protože zkušenosti ukazují, že nadměrné využívání národních rozpočtů vede k problémům s jejich financováním a kumulování nadměrných dluhů. Jasným příkladem jsou evropské země. Protože v rámci Evropské měnové unie doposud nebyl vytvořen dostatečně velký centralizovaný rozpočet, který by poskytoval pojištění v době, kdy jsou země zasaženy šoky, jednotlivé země používají jako hlavní nástroj pro vypořádání se šoky státní rozpočet. To ale vede k velkým problémům s udržitelností deficitů. Příkladem může být Řecko, které kumulace deficitů přivedla na pokraj bankrotu. Návrh na centralizaci rozpočtu však s sebou také nese problematické oblasti. Dle teorie optimálních měnových oblastí je důležité, aby byly transfery poskytované přes společný rozpočet využívány pouze pro řešení dočasných šoků. V případě, že jsou šoky trvalé, by transfery měly být využívány pouze po přechodnou dobu tak, aby zmírnily přizpůsobovací náklady zemí zasažených šokem. V současné době jsou tyto transfery v Eurozóně využívány pouze na úrovni členských zemí. Jejich zkušenosti ale ukazují, že je velice obtížné využívat transfery pouze dočasným způsobem. Tyto zkušenosti mají například Itálie, Německo nebo Belgie. V těchto zemích dostaly transfery trvalý charakter. Důvodem je, že místo toho, aby byly využívány pro řešení strukturálních problémů, mají podobu zejména sociálních dávek a dávek v nezaměstnanosti. De Grauwe (2009) uvádí, že tyto trvalé transfery vytváří nové politické problémy a to tehdy, když obyvatelé z prosperujících regionů odmítnou chudé regiony dotovat. Tato nespokojenost může vést až k rozpadu země či unie. V případě, že by Evropská unie vytvořila společný rozpočet, z něhož by financovala méně rozvinuté země jako Řecko, Portugalsko nebo Španělsko, je velká pravděpodobnost, že by to mohlo vést k podobným problémům, s jakými se setkávají výše zmíněné země. Německým daňovým poplatníkům by se jistě brzy znelíbilo platit za ostatní členské země. Teorie optimálních měnových oblastí se dále zabývá tím, jaká kritéria by země měly splňovat, aby vytvářely optimální měnovou oblast (OCA), tzn., aby členství v měnové unii přinášelo větší užitky než náklady. Souhrn těchto kritérií uvádí Baldwin a Wyplosz (2009). První požadavek se týká mobility pracovní síly. Nákla-

22

dy měnové unie budou sníženy v případě, že země budou mít flexibilní trh práce. V případě, že jsou zasaženy šokem, lidé jsou ochotni a schopni se přestěhovat do jiné země. Pro splnění tohoto požadavku je nutné, aby přesídlování nebránily institucionální, kulturní a právní překážky. Druhé kritérium se týká diverzifikace výroby. Ekonomiky členských zemí by měly být diverzifikovány tak, aby se zaměřovaly na široký sortiment výrobků. Tím budou méně ohroženy šoky, když dojde k poklesu poptávky po určitém druhu zboží. Země by měly mít rovněž podobnou strukturu ekonomiky, aby se snížila pravděpodobnost asymetrických šoků. Další kritérium se týká otevřenosti ekonomiky. Optimální měnovou oblast tvoří země, které mají velký stupeň otevřenosti a úzce mezi sebou obchodují. Z hlediska fiskální politiky je důležitým kritériem zajištění fiskálních transferů při nepříznivých hospodářských šocích. Prostřednictvím fiskálních transferů se přesouvají příjmy ze zemí, které jsou zasaženy pozitivním šokem, do zemí, které jsou zasaženy negativním šokem. Existence fiskálních transferů souvisí se vznikem centralizovaného rozpočtu. Pro jeho vytvoření jsou důležitá i dvě poslední kritéria. Optimální měnovou oblast tvoří země, které mají jednotné priority, a jejich chování je založeno na solidaritě. V rámci měnové unie musí členské státy tolerovat potřeby ostatních zemí a být ochotny ustoupit od svých národních zájmů. Následující část se bude zabývat tím, zda Eurozóna a Spojené státy tvoří OCA.

2.5

Splňuje Eurozóna a Spojené státy podmínky teorie OCA?

Logika teorie optimálních měnových oblastí je uvedena na obrázku 1. Podle tohoto jednoduchého principu lze odvodit, že Eurozóna do optimální měnové oblasti nepatří. To potvrzuje mnoho studií, které se zabývají tím, zda Eurozóna (případně země Evropské unie) patří do OCA.3 Oproti tomu Spojené státy lze dle stanovených kritérií zařadit do OCA. Jediné kritérium, které země Eurozóny splňují, je otevřenost ekonomik. Zejména malé země jako je Nizozemí, Belgie a Lucembursko patří mezi nejvíce otevřené ekonomiky. Další kritéria Eurozóna již nesplňuje. První slabinou je nestejná struktura ekonomik členských zemí, což znamená, že stupeň symetrie je nízký a členské země často zažívají velmi odlišné poptávkové a nabídkové šoky. Eurozónu tvoří jednak vysoce vyspělé země jako Německo a Francie, na druhou stranu jsou členy i Řecko a Portugalsko, jejichž úroveň vyspělosti není tak vysoká a jejich ekonomiky se skládají z odlišných odvětví. Německo patří mezi jednoho z největších exportérů na světě. Podíl průmyslu zde tvoří zhruba 28 % HDP. Německo je silné zejména v oblasti strojírenství a automobilového průmyslu. Oproti tomu řecká ekonomika se zaměřuje zejména na cestovní ruch, výrobu sýrů, pěstování oliv a rybaření. 3

Eichengreen (1991), McKinnon (2001), De Grauwe (2006a), Mongeli (2002).

23

Obr. 1

Logika teorie OCA Stejná struktura ekonomik a vysoká míra diverzifikace

Vysoká míra otevřenosti

ANO

ANO

NE

OCA Pružné mzdy a ceny

ANO NE

OCA Mobilita pracovní síly ANO NE

OCA

Dostatečně velký centralizovaný rozpočet ANO

OCA

Zdroj: Vlastní zpracování na základě Baldwin a Wyplosz (2009) a materiálů k předmětu Teorie měnové integrace v Eurozóně (2012)

Z důvodu nestejné struktury ekonomik se v Eurozóně často vyskytují asymetrické šoky. Stupeň symetrie mezi státy v USA ale není příliš odlišný od toho, který můžeme pozorovat v Eurozóně. Přesto se zde státy dokáží lépe vypořádat s důsledky

24

šoků. Dle Ongena a Winklera (2003) je hlavní rozdíl mezi těmito dvěma uskupeními ve stupni flexibility na trzích práce a ve stupni cenové a zejména mzdové flexibility. De Grauwe (2009) toto potvrzuje a uvádí, že existují rozsáhlé studie o tom, že reálné mzdy v Evropě reagují méně na změny v nezaměstnanosti než ve Spojených státech. Z toho důvodu jsou pracovní trhy v Eurozóně charakteristické vysokým stupněm rigidity. Tu navíc zesiluje skutečnost, že v Eurozóně je v průměru 45 % zaměstnanců členem odborové organizace, ve Spojených státech je to v průměru 20 %. Z toho důvodu je obtížné pružně reagovat prostřednictvím mezd na šoky, které země zasáhnou. Mobilita pracovní síly v rámci Eurozóny je nízká. Hlavním důvodem je rozdílný jazyk, tradice, kultura, ale také systémy sociálního pojištění. Tyto rozdíly vytvářejí překážky, které od sebe oddělují jednotlivé národní trhy práce. Ve Spojených státech tak velké překážky nejsou. Zde existuje efektivní jednotný trh práce, v jehož rámci se obyvatelé stěhují z míst, kde je vysoká nezaměstnanost, do oblastí, kde je vysoká poptávka po práci. Tento přizpůsobovací mechanismus v Eurozóně chybí, což zvyšuje náklady na členství v měnové unii. Eurozóna nemá ani dostatečně velký centrální rozpočet, kterým by mohla reagovat na hospodářské šoky prostřednictvím fiskálních transferů. Velký rozdíl oproti Spojeným státům je v tom, že fyzické i právnické osoby odvádí většinu svých daní federální vládě a ne vládám jednotlivých zemí. Centralizovaný fiskální systém pak umožňuje se lépe vypořádat s hospodářskými šoky. Když je některý z amerických států zasažen poklesem ekonomické aktivity, obdrží prostřednictvím federálního rozpočtu nezaměstnanecké dávky a další transfery, což zmírní dopad šoku. Tento systém v Evropě neexistuje. Maastrichtská smlouva vyhrazuje právo na výběr daní členským státům. Odráží tak neochotu členských zemí přesouvat příjmy z jedné země do druhé takovým způsobem, jaký lze vidět právě ve Spojených státech. V rámci Eurozóny tak není splněna jedna z podmínek vzniku společného rozpočtu – solidarita. Hlavním zdrojem tohoto problému je, že zde chybí, jak uvádí De Grauwe (2009), tzv. hluboká proměnná, kterou lze sledovat v rámci USA nebo v Německu4. Touto proměnnou se rozumí vnímání občanů, že všichni patří ke stejnému národu a také vnímání stejného cíle a účelu. Na evropské úrovni je tato proměnná velice slabá. Příčinou je, že Evropská unie není mnohými občany vnímána pozitivně. Kritizována je zejména za nedostatek transparentnosti, velkou vzdálenost bruselské vlády a její byrokracii. Dle teoretických předpokladů v současné době členství v Eurozóně přináší větší náklady než přínosy. Výše zmíněné nedostatky se již projevují. Pozitivum v současné dluhové krizi lze spatřovat v tom, že přinutila představitele členských Tato společná proměnná byla důležitá při sjednocování východního a západního Německa. Cíl sjednocení byl vnímán občany obou částí Německa společně, což umožnilo vytvořit měnovou unii v průběhu šesti měsíců. Měnová unie byla založena 1. července roku 1990 jako součást politické unie. 4

25

vlád se zamyslet nad dalším uspořádáním Eurozóny a možná pomůže přimět k takovým reformám, které ji přesunou do OCA.

26

3 Fiskální a monetární politika v Eurozóně 3.1

Vývoj Hospodářské a měnové unie

Evropská unie je jedinečným konceptem. Má svoje specifické rysy a způsoby fungování. Od svého vzniku se stala významným ekonomickým hráčem. Společná měna států Eurozóny nabyla takového významu, že se stala měnou světového formátu. Je využívána jako emisní měna na dluhopisových trzích a také jako rezervní měna. Cesta k vytvoření měnové unie byla velice dlouhá a složitá. První návrhy na koordinaci měnové politiky zazněly v 50. letech, kdy se připravovalo rozšíření evropské integrace na základě Římských smluv. V této době byl iniciátorem vytvoření Hospodářské a měnové unie (HMU) zejména Jean Monnet5, který za tímto účelem založil Akční výbor pro Spojené státy evropské. Členské státy však považovaly oblast měnové politiky za národní záležitost a tuto myšlenku neakceptovaly (König et al., 2006). Další impulzy ve prospěch vytvoření měnové politiky Společenství se objevily v průběhu šedesátých let. Ale ani ty nevedly k výraznějšímu posunu a koncepce měnové integrace zůstala na úrovni diskuze. V průběhu diskuzí se objevily dvě hlavní koncepce pro výstavbu hospodářské a měnové unie. Jedna z nich je označována jako „monetaristická“ a druhá „ekonomistická“. Stoupenci monetaristické koncepce (také nazýváni jako zastánci tzv. teorie lokomotivy) usilovali o rychlé zavedení společné měny, která povede k hospodářskému sblížení zúčastněných zemí. Mezi hlavní zastánce této teorie patřily Francie, Belgie, Lucembursko a Komise ES. Představitelé ekonomistické koncepce (také nazýváni jako zastánci tzv. korunovační teorie) namítali, že nejprve musí dojít k zásadní hospodářské konvergenci národních ekonomik a sblížení makroekonomických ukazatelů. Společná měna by měla být zavedena až v konečné fázi celého procesu jako potvrzení dostatečné konvergence. Ke stoupencům této teorie patřilo zejména Německo a Nizozemsko. Aby došlo k nalezení kompromisu mezi těmito dvěma soupeřícími koncepcemi, byla vypracována tzv. Wernerova zpráva.6 Zpráva navrhovala rozdělit proces budování HMU do třech stádií, která budou ukončena zavedením společné měny v roce 1980. Sedmdesátá léta ale vzniku měnové unie nepřála, svět zasáhly dva ropné šoky, které vedly k velkým variabilitám směnných kurzů. Krize směnných 5

Jean Monnet je nazýván otcem evropské integrace. Stál za myšlenkou ESUO a stal se prvním prezidentem jeho „Nejvyššího úřadu“ (předchůdce Evropské komise). 6 Wernerova zpráva byla vytvořena na žádost Evropské rady tzv. Wernerovou komisí, jejímž předsedou byl lucemburský ministr financí Pierre Werner.

27

kurzů zapříčinily, že realizace měnové unie nebylo dosaženo (Fiala a Pitrová, 2009; König et al., 2006). Místo toho státy v roce 1979 přistoupily na vytvoření Evropského měnového systému (EMS). Jeho úkolem bylo stabilizovat směnné kurzy. EMS se skládal ze dvou částí: mechanismu směnných kurzů (ERM) a uměle vytvořené měnové jednotky ECU. Paralelně s existencí EMS probíhala nová diskuze o vytvoření Hospodářské a měnové unie. Milníkem k jejímu vytvoření bylo ustanovení Delorsova výboru v roce 1988 Evropskou radou, jehož úkolem bylo navrhnout konkrétní model HMU. Delorsova zpráva navrhovala vytvořit HMU ve třech etapách (Bulmer, 2003). Tato zpráva slučovala oba výše uvedené přístupy k projektu HMU. Kompromisní charakter můžeme sledovat v zavedení požadavku na dodržení konvergenčních kritérií a vypracování přesného časového harmonogramu pro zavedení společné měny. Evropská rada s návrhem Delorsovy komise souhlasila a plán na vybudování HMU začal být od roku 1990 realizován. Proces vyvrcholil zavedením společné měny v roce 2002 (König et al., 2006). Fiala a Pitrová (2009) uvádí, že „vytváření HMU je jedním z nejspornějších projektů Společenství“. Kritické postoje jsou založeny zejména na teorii optimálních měnových oblastí. Jak již bylo uvedeno v předcházející kapitole, území Eurozóny je velice nehomogenní prostor s nízkou mobilitou pracovní síly. Ačkoliv dosažení vysokého stupně mobility práce bylo součástí programu společného trhu, k jeho naplnění nedošlo. Kritika se dále vztahuje na rozdílné naplnění stupňů ekonomické integrace. Měnová unie dosáhla svého maximálního stupně zavedením jednotné měny, která je pod kontrolou společné centrální banky. Oproti tomu hospodářská unie dosáhla pouze minimální formy, neboť provádění hospodářské politiky je stále v rukou členských států. Již od počátku byl koncept HMU politický a společná měna byla zaváděna na základě pevného přesvědčení představitelů jednotlivých zemí, nikoliv jako důsledek přirozeného ekonomického vývoje. Euro mělo pomoci Evropu spojit a učinit z ní silného protihráče Spojeným státům. Místo toho jsme však svědky, že společná měna proti sobě staví země severu a jihu (Spiegel, 2011a).

3.2

Fiskální politika v Eurozóně

Fiskální politika v Eurozóně je prováděna na národní úrovni jednotlivými členskými státy. Jaká bude její konečná podoba, bylo předmětem mnoha diskuzí. Názory na uspořádání fiskální politiky v měnové unii se v průběhu vývoje výrazně lišily. V 60. a 70. letech převažoval názor, že fiskální politika by měla být centralizována. Tento závěr lze najít ve Wernerově zprávě z roku 1970, která navrhovala vytvořit společnou nadnárodní instituci, jež by rozhodovala jak o měnové politice, tak o hospodářské a rozpočtové politice. Argumenty ve prospěch centralizované

28

fiskální politiky byly uvedeny i v MacDougallově7 zprávě z roku 1977. Jedná se o studii, která se zabývá rolí veřejných financí v Evropských společenstvích. Přestože je tato zpráva poměrně stará, její závěry jsou stále aktuální. Autoři doporučují, že Evropská měnová unie by měla být doprovázena centralizovaným rozpočtem. Jeho požadovanou velikost rozdělili podle různých stádií integrace. V počáteční fázi (před vznikem federace) by měla být velikost rozpočtu kolem 2–2,5 % HDP. V pozdějším stádiu by se měly výdaje pohybovat od 5–7 % HDP. V případě, že by Evropská unie dosáhla vytvoření federace, jako jsou například Spojené státy, velikost rozpočtu by se měla pohybovat kolem 25 % HDP (MacDougall et al., 1977). Ke konci 80. let, kdy byly zahájeny nové pokusy o vznik měnové unie, dostala doporučení ohledně jejího uspořádání úplně jiný směr. Delorsova zpráva, která předkládala detailní plány na cestu k hospodářské a měnové unii, zdůrazňovala disciplínu fiskálních politik a nutnost uvalit omezení na vládní deficity a dluhy. Původní zájem o způsob makroekonomické stabilizace byl převážen zájmem o dosahování cenové stability v rámci měnové unie (Ongena a Winkler, 2003). K této změně cílů došlo v souvislosti se změnou celkového pohledu na úlohu makroekonomické stabilizace v ekonomice. V 70. letech se začaly projevovat nedostatky keynesovské politiky, která byla založena právě na stabilizační politice. Mnoho zemí se v důsledku jejího používání potýkalo s vysokou mírou inflace. To vedlo k pesimistickému názoru ohledně využívání stabilizační politiky. Ekonomové proto začali zdůrazňovat, že do ekonomiky by se mělo zasahovat co nejméně. Tento názor byl podporován zejména monetaristy. Monetaristická revoluce vypukla v době, kdy byly vytvářeny hlavní koncepty Eurozóny a z toho důvodu jsou její hlavní rysy ovlivněny právě tímto směrem. Kritický pohled na aktivistickou hospodářskou politiku se promítl v zakládající smlouvě o Evropské unii v tzv. Maastrichtských konvergenčních kritériích a také v Paktu stability a růstu. Maastrichtská smlouva zavádí konvergenční kritéria jako nástroj pro výběr členů Eurozóny. Úsilím Paktu je zajistit fiskální disciplínu jako trvalý rys měnové unie. Fiskální politika založená na pravidlech byla považována jako způsob k zajištění dominance monetární politiky a tím i cenové stability. Velký důraz na přijetí konvergenčních kritérií kladlo zejména Německo, které tak chtělo zajistit, že do měnové unie vstoupí pouze země, které budou mít stejné preference ohledně inflace a stavu veřejných financí (De Grauwe, 2009; European Commission, 2004). Velký rozdíl oproti původním návrhům je v tom, že na úrovni Evropské měnové unie nebyl vytvořen rozpočet, který by byl schopný členským zemím poskytovat automatické transfery v případě vzniku hospodářských šoků, což bývá často

7

MacDougallova zpráva byla vytvořena na žádost Komise skupinou nezávislých expertů pod vedením Donalda MacDougalla. Zabývá se studiem veřejných financí v rámci Evropského hospodářského společenství s ohledem na prohloubení evropské integrace.

29

kritizováno. K řešení šoků jsou využívány rozpočty jednotlivých členských států, jejichž využívání je omezeno fiskálními pravidly. Následující část se bude věnovat bližšímu analyzování rozpočtu Evropské unie a také fiskálním pravidlům, která jsou na členské státy Eurozóny aplikována. 3.2.1

Rozpočet Evropské unie

Evropská měnová unie se od federací liší nejenom svým uspořádáním, ale také charakteristikami rozpočtu. Rozpočet byl vytvořen na úrovni Evropské unie a jeho velikost se pohybuje kolem 1 % HDP EU. Rozpočet EU je tedy příliš malý na to, aby mohl hrát významnější makroekonomickou roli. Oproti federacím musí být jakákoliv proticyklická politika vykonávána na úrovni jednotlivých členských států. Rozdíl je také v tom, že podle unijních zákonů musí být rozpočet EU každoročně vyrovnaný. O rozpočtu rozhoduje Rada a Evropský parlament. Jeho použití je tak podrobeno jednak přísnému pravidlu vyrovnanosti a také kontrole členských států, což jej činí velice neflexibilním. Flexibilitu dále snižuje plánování rozpočtu v sedmileté finanční perspektivě. Finanční perspektiva je střednědobý rozpočtový plán, který umožňuje plánovat náročné víceleté projekty (např. stavby silnic a železnic) a pomáhá tak stabilizovat finance EU. Současná finanční perspektiva byla připravena na roky 2007 až 2013. Oproti federacím se rozpočet EU také liší oblastmi, které financuje. Z rozpočtu EU nejsou hrazeny sociální dávky, důchody či obrana. Rozpočet EU slouží zejména k financování společných politik, ke kterým patří např. společná obchodní politika, společná dopravní politika či společná zemědělská politika. Velké rozdíly jsou i na straně příjmů, protože nejvýznamnějšími příjmy jsou příspěvky členských států z podílu vybrané daně z přidané hodnoty a příspěvky z jejich hrubého národního důchodu. Rozpočet EU tedy nemá rysy federálního rozpočtu. Liší se svojí velikostí, požadavkem na vyrovnanost, strukturou, zasazením do finanční perspektivy a skutečností, že je financován národními příjmy a ne vlastními daněmi. Důvodem pro malou velikost rozpočtu je jednak odlišná skladba politik, které rozpočet financuje, ale zejména neochota evropských zemí společný rozpočet navýšit.

30

Tab. 1

Rozpočet EU podle příjmů a výdajů na rok 2012 Mil. EUR

% celkového rozpočtu

129 088

100

123,4

0,1

Cla

19 171,2

14,9

DPH

14 498,9

11,2

HND

93 640,5

72,5

1 654

1,3

Výdaje rozpočtu

129 088

100

Trvale udržitelný růst

55 336,7

42,9

57 034,2

44,2

1 484,3

1,1

EU jako globální hráč

6 955,1

5,4

Administrativa

8 277,7

6,4

Příjmy a výdaje rozpočtu Příjmy rozpočtu Zemědělské dávky

Ostatní

Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi Občanství, svoboda, bezpečnost a právo

Zdroj: Evropský parlament (2012)

Příjmy Do roku 1970 byl rozpočet Evropského hospodářského společenství financován ročními příspěvky členských států. Dnešní systém, který je založen na vlastních zdrojích, byl zaveden v roce 1971 na základě rozhodnutí Rady ES. V tomto roce získal rozpočet společenství první dva vlastní zdroje (označované jako tradiční). Mezi tradiční vlastní zdroje patří: • Dávky (cla) uvalená na dovoz zemědělských produktů. • Cla z obchodu se třetími zeměmi vybraná podle společného celního sazebníku. Protože význam těchto položek postupně klesal, došlo k vytvoření dalších příjmů typu vlastních zdrojů. Dnes většina příjmů pochází právě z těchto zdrojů, kterými jsou podíl daně z přidané hodnoty a příspěvek z hrubého národního důchodu.

31

• Podíl daně z přidané hodnoty (DPH) V průběhu vývoje se výše odvodu podílu DPH měnila a jeho význam postupně klesá. Z počátku odvod činil 1 % z harmonizovaného vyměřovacího základu členských zemí. V 80. a 90. letech 20. století podíl DPH tvořil největší zdroj společného rozpočtu. Během těchto let ale vznikaly studie, které se zabývaly regresivním8 dopadem DPH na obyvatele, a z toho důvodu byla postupně unijní sazba snižována. Dnes velikost odvodu činí 0,3 % z harmonizovaného vyměřovacího základu. Tato sazba platí pro většinu členských států EU. Pouze Rakousko, Německo, Nizozemsko a Švédsko mají sazby nižší. • Příspěvek z hrubého národního důchodu (HND) Tento zdroj byl zaveden v reakci na snižující se význam podílu DPH. Dnes tvoří zhruba 75 % veškerých příjmů. Je koncipován jako doplňkový, tzn. že je používán k dorovnání výpadku jiných příjmů a tím zajišťuje, že rozpočet EU není nikdy deficitní. Dorovnání probíhá tak, že se porovná velikost plateb z ostatních zdrojů odváděných každý měsíc členskými státy do rozpočtu s velikostí naplánovaných rozpočtových výdajů. Z rozdílu těchto částek se vypočítá velikost podílu, který musí členské státy ze svého HND odvést. Kromě těchto zdrojů, příjmy rozpočtu EU tvoří i tzv. příjmy ostatní. Jejich podíl je velice malý a jejich skladba je různorodá. Tvoří je poplatky z administrativní činnosti institucí EU, pokuty, úroky z prodlení, daně z příjmu zaměstnanců institucí EU a další. Alves a Afonso (2008) uvádí, že přestože je příspěvek z hrubého národního důchodu označován za vlastní příjem EU, o vlastní příjem se nejedná, neboť jej tvoří příspěvky členských států. Z toho důvodu má EU velice malou finanční nezávislost, která je běžná u federací či uskupení se společnou měnou. Podle Königa et al. (2006) byl tento zdroj příjmu zaveden jako provizorní řešení, než se členské státy dohodnou na skutečném vlastním zdroji rozpočtu EU. Prozatím se však nedá očekávat, že by se tato situace změnila. Výdaje Výdaje rozpočtu jsou rozděleny do pěti hlav. Hlavy představují oblast priorit, které si EU stanovila. Zajímavostí u složení výdajů je, že se rozdělují na příděly na závazky a příděly na platby. Příděly na závazky jsou výdaje, ke kterým se Evropská komise zaváže, ale které nemusí být v daném roce vyplaceny. Příděly na platby jsou takové, které musí být v daném roce skutečně vyplacené. Pro vyrovnanost rozpočtu se příjmy porovnávají s příděly na platby. 8

Regresivní dopad znamená, že DPH zatěžuje více chudé občany/státy než bohaté, protože sklon ke spotřebě je větší u chudých než u bohatých. Chudí pak na DPH odvedou více.

32

V rámci finanční perspektivy na roky 2007–2013 směřují výdaje zejména do oblasti zemědělství, životního prostředí, na snižování rozdílů mezi státy či regiony EU, posilování jejich rozvoje a na zajištění bezpečnosti a stability uvnitř EU. Nejvíce výdajů se vztahuje k první a druhé hlavě. Z první hlavy je financován udržitelný růst. Zaměření EU na udržitelný růst odráží její cíl stát se vysoce konkurenceschopnou ekonomikou. Výdaje v této hlavě směřují do vzdělání, výzkumu, inovací, dopravy a energetických sítí. V rámci hlavy dvě jde nejvíce výdajů na financování společné zemědělské politiky (SZP). Tato politika patří mezi jednu z nejdiskutovanějších politik. V současné době je připravována její reforma, která probíhá souběžně s jednáním o víceletém rozpočtu EU na období 2014–2020. V souvislosti s reformou SZP má váha finančních prostředků na tuto oblast postupně klesat a naopak se bude zvyšovat velikost výdajů na ochranu životního prostředí a boj se změnami klimatu. Tab. 2

Rozpočet EU podle hlav na rok 2012 V mld. EUR Hlava

% celkového rozpočtu

Příděly na závazky

Příděly na platby

67,5

55,3

45,9

14,7

11,5

10

52,7

43,8

35,8

60

57

40,8

2,1

1,5

1,4

1,4

0,8

0,9

3b. Občanství

0,7

0,6

0,5

4. EU jako globální partner

9,4

6,9

6,4

5. Administrativa

8,3

8,3

5,6

147,2

129,1

100

1. Udržitelný růst 1a. Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost 1b. Soudržnost pro růst a zaměstnanost 2. Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi 3. Občanství, svoboda, bezpečnost a právo 3a. Svoboda, bezpečnost a právo

Celkem Zdroj: European Commision (2012)

33

3.2.2

Fiskální pravidla

Před vstupem do Eurozóny musejí členské státy splnit tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria, která lze rozdělit na monetární, fiskální a měnová. Cílem těchto kritérií je zajistit, aby země, které se stanou členy Eurozóny, byly schopné udržet zdravé veřejné finance a zajistit tak stabilitu celého systému i společné měny euro. Smlouva však nestanovuje, aby členské státy dodržovaly kritéria i po vstupu do měnové unie. Smlouva pouze stanovuje, že členské státy by se měly vyvarovat nadměrným deficitům. Od 90. let minulého století se členské státy Eurozóny, ale i ostatní státy Evropské unie, začaly potýkat s hospodářskými problémy, které se odrazily ve veřejných financích a neschopnosti zemí plnit Maastrichtská kritéria. Na návrh Německa byl proto v roce 1997 přijat tzv. Pakt stability a růstu, jehož cílem je zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po vstupu do měnové unie. Pakt se vztahuje na všechny země Evropské unie, ale pouze země Eurozóny mohou být vystaveny sankcím. V původním návrhu se počítalo s tím, že sankce za nedodržení Paktu budou automatické, ostatní země však tento návrh odmítly. Výsledkem bylo, že sankce mohly být aplikovány až po dlouhém procesu. Pakt je založen na třech hlavních principech. Země musí dosáhnout vyrovnaného rozpočtu přes střednědobé období (tím se rozumí obchodní cyklus). To znamená, že v rámci obchodního cyklu, by země neměla vytvořit nový dluh. Druhý princip říká, že na zemi, jejíž deficit překročí 3 % HDP, budou uvaleny sankce. Třetím aspektem Paktu je, že sankce nebudou aplikovány, pokud země bude zažívat tzv. výjimečné okolnosti, např. přírodní katastrofu nebo pokles v HDP více než 2 % během jednoho roku. Pakt má preventivní a nápravnou část. V preventivní části členské státy Eurozóny předkládají stabilizační programy a nečlenské státy předkládají konvergenční programy. Tyto programy obsahují střednědobé fiskální cíle a nástroje, kterými těchto cílů bude dosaženo. Programy jsou monitorovány Radou, která může dát doporučení v případě, že se rozpočtová pozice země bude vzdalovat od stanoveného střednědobého cíle. Nápravná část je zahájena tehdy, pokud opatření přijatá v členských zemích nejsou účinná nebo když se nadměrné deficity objeví neočekávaně. Na doporučení Komise Rada rozhodne o tom, zda-li má země nadměrný deficit (jedná se o deficit, který přesahuje 3 % HDP). Pokud Rada rozhodne o existenci nadměrného deficitu, dojde k zahájení procedury o nadměrném deficitu (Excessive deficit procedure – EDP). V rámci této části jsou ukládány neúročené kauce, které mohou dosáhnout až 0,5 % HDP. V případě, že země v průběhu dvou let neodstraní nadměrný deficit, kauce se promění v pokutu. V opačném případě je kauce vrácena. Pakt byl ale mnohými ekonomy kritizován za to, že ponechává málo prostoru k proticyklické fiskální politice a členské země pak nemají dostatek flexibility, aby čelily šokům. Kritika také směřovala na skutečnost, že hodnocení toho, zda má ze-

34

mě nadměrný deficit, nebylo založeno na úrovni dluhů jednotlivých zemí. De Grauwe (2009) uvádí, že nedostatek rozpočtové flexibility v průběhu recese může vést k pnutí mezi národními vládami a evropskými institucemi. Pnutí vzniká na dvou úrovních. První vzniká z důvodu, že země, které jsou zasaženy recesí a nemohou libovolně využívat fiskální politiku, mohou zvýšit svůj tlak na Evropskou centrální banku, aby uvolnila svoji politiku. Pakt stability a růstu tak vede k ohrožení ECB, místo toho, aby ji chránil. Dalším problémem je, že evropské instituce mohou být vnímány negativně jednotlivými členskými státy jako překážka, která jim brání se vypořádat s recesí. To poté může vést k zesílení euroskeptismu a ohrožení další existence unie. Gonzáles a Fernández (2008) kritizují fiskální pravidla uvalená na členské země Eurozóny za jejich přísnost. Zdůrazňují potřebu doplnit společnou měnovou politiku více aktivní fiskální politikou. Jako řešení vidí zavést vhodná fiskální pravidla, která by byla podobná Taylorově pravidlu, jehož obdobu využívá ECB. Vlády by reagovaly upravováním rozpočtové bilance, když by byla produkční mezera (rozdíl mezi potenciální úrovní výstupu a skutečným výstupem) odlišná od nuly nebo když by se míra inflace odchylovala od svého cíle. Další problematický aspekt uvádějí Wyplosz a Baldwin (2009), podle kterých Pakt povede k tomu, že rozpočty budou v průměru přebytkové. Každoroční přebytky povedou ke klesajícímu trendu vládního dluhu a tím se jednoho dne dostane k nule. Je ovšem takový stav žádoucí? Není. Wyplosz a Baldwin argumentují tím, že vlády realizují investice do infrastruktury a lidského kapitálu, ze kterých budou těžit i budoucí generace. Je tudíž rozumné šířit náklady na tyto investice v průběhu času a dovolit budoucím generacím platit za přínosy těchto investic. Tento stav je dosažen právě vydáváním dluhu. V případě, že jsou vlády omezovány ve vydávání nového dluhu, snižují investice a to má negativní efekt na ekonomický růst. De Grauwe (2009) uvádí, že kritika také směřuje na limit pro velikost dluhu a deficitu, protože tyto limity nejsou postaveny na vědeckých základech. Limit 60 % HDP pro velikost dluhu byl stanoven na základě v té době průměrné velikosti ukazatele dluh/HDP v Evropské unii. Dále ukazuje, že limit 3 % pro velikost deficitu vychází z rovnice, která stanovuje rozpočtový deficit nutný ke stabilizování vládního dluhu: d = gb kde b je úroveň, na které je vládní dluh stabilizovaný (v % HDP), g je míra růstu nominálního HDP a d je úroveň rozpočtového deficitu (v % HDP). Když do rovnice doplníme 60 % jako požadovanou úroveň dluhu a 5 % jako nominální míru růstu HDP, vyjde nám, že limit 3 % pro velikost deficitu. Dle ekonoma Rogoffa je limit 60 % pro velikost dluhu dobrý nápad a stále zůstává opodstatněným kritéri-

35

em. Navrhuje ale omezit podíl zahraničních závazků na celkové zadluženosti (Spiegel, 2011a). Existence Paktu potvrdila jeho nedostatky. Největší problémy vznikly během let 2002 a 2004, kdy byly hlavní země Eurozóny zasaženy ekonomickým poklesem. To vedlo ke zvýšení rozpočtových deficitů ve Francii, Itálii, Německu a Portugalsku. Evropská komise vyžadovala, aby tyto země vytvořily rozpočtovou rovnováhu a to navzdory skutečnosti, že se nacházely uprostřed recese. Francie a Německo nebralo na tato doporučení zřetel a v roce 2003 si zajistily kvalifikovanou většinu v Radě ministrů financí, která zrušila proceduru zahájenou Evropskou komisí. Toto rozhodnutí mělo závažné negativní důsledky na disciplínu ostatních členských států. Když nedodržují Pakt největší hráči Eurozóny, tak proč by jej měly dodržovat ony? V roce 2005 proto došlo k revizi Paktu, na jejímž základě se Pakt stal více flexibilní a začal dávat větší váhu úrovni dluhů při hodnocení fiskální pozice členských států. De Grauwe (2009) shrnuje základní změny následovně: • Země, které mají nízkou míru podílu dluhu na HDP a vysoký potenciál pro růst mohou mít deficit 1 % v rámci obchodního cyklu. Ostatní země musí v rámci obchodního cyklu dodržovat vyrovnaný rozpočet. • Pakt rozšířil možnost překročení 3% stropu pro deficit, pokud země budou mít negativní míru růstu nebo dlouhé období velmi nízkého růstu vzhledem k potenciálu ekonomiky. • Země budou moci využít více tzv. speciálních okolností, za kterých budou moci překročit 3% strop pro deficit. Jedná se například o investiční programy nebo penzijní reformy, v jejichž důsledku dojde ke zvýšení dluhu, ale pomohou k udržitelnosti veřejných financí v budoucnosti. Revidovaný Pakt ale nezabránil dalšímu kumulovaní dluhů a to zejména externích. Velký vliv na výrazný nárůst dluhu měla finanční krize, která vypukla v roce 2008. Ta byla spouštěčem krize Eurozóny, která trvá dodnes. V reakci na krizi došlo k další revizi Paktu, která je součástí reformy koordinace hospodářských politik. Touto reformou se bude zabývat kapitola věnovaná koordinaci fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Pakt se v rámci reformy stal hlavním nástrojem pro posílení rozpočtového dohledu. V preventivní části je nově zaveden tzv. evropský semestr. Jeho hlavní přínos spočívá v tom, že členské státy předkládají svoje programy stability nebo konvergenční programy na jaře místo na podzim. Členské státy v červnu od Rady obdrží doporučení pro vytvoření rozpočtu na příští rok. Tato doporučení pak mohou členské státy zohlednit při přípravě návrhu zákona o státním rozpočtu, čímž dojde k zapracování evropské dimenze do národních rozpočtů. Beze změny zůstala po-

36

vinnost členských států stanovovat svůj střednědobý rozpočtový cíl (MTO)9 a cestu k jeho dosažení. Při stanovení střednědobého cíle se zohledňuje potenciální hospodářský růst, míra veřejného zadlužení a implicitní závazky země s ohledem na stárnutí obyvatel. Novinkou je, že v preventivní části mohou být nově uvalovány sankce. Pokud se členský stát odchýlí od MTO a nereaguje na varování Evropské komise a doporučení Rady, je mu uložena sankce ve výši 0,2 % HDP. Dále v preventivní části došlo nově k zavedení tzv. výdajového pravidla, jehož cílem je zajistit, aby vlády neočekávané příjmy státního rozpočtu použily na splácení svého dluhu a ne k další spotřebě. Tím reaguje na situaci, která byla charakteristická pro mnohé země Eurozóny. Hlasování o sankcích, jak v preventivní, tak nápravné části, je zesíleno „obráceným hlasováním v Radě“, což znamená, že návrh Komise na sankci je přijat, pokud Rada ve složení členských států Eurozóny nerozhodne jinak kvalifikovanou většinou do deseti dnů. V nápravné části jsou uvalovány sankce již při rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku a to pokud měl stát uložený neúročený vklad ve výši 0,2 % HDP v preventivní části Paktu nebo pokud je identifikována významná nerovnováha. Pokud nedojde k nápravě, tyto sankce se zvyšují. Novinkou také je, že procedura o nadměrném schodku může být zahájena na základě vývoje dluhu i deficitu. Lze pozorovat, že v průběhu existence Paktu došlo k jeho výrazné přeměně. První reforma z roku 2005 odstranila první závažné nedostatky. Zavedla více flexibility, při hodnocení deficitu zvažuje úroveň dluhu členských států a rozšiřuje oblast výjimek, při kterých členské státy mohou deficit překročit. Druhá reforma Paktu, která začala platit od roku 2012, zavádí nové mechanismy prosazování, zdůrazňuje nutnost tvorby obezřetné fiskální politiky a také ex-ante hodnocení fiskálních a strukturálních politik prostřednictvím evropského semestru. Zdá se, že Pakt je nyní mnohem silnější k tomu, aby zajišťoval dodržování rozpočtové disciplíny členskými státy. Sebelepší Pakt ale nebude stačit, pokud členské státy nebudou mít vůli jej dodržovat. Také bude nutné, aby se členské státy vypořádaly se strukturálními nerovnováhami a problémy s konkurenceschopností, kterým nyní mnoho zemí čelí (Řecko, Portugalsko, Itálie). Pro dodržování fiskální disciplíny je tedy primárním základem dobře fungující hospodářství. Wyplosz (2011) navíc zdůrazňuje, že pro zajištění fiskální disciplíny je nutné, aby byla fiskální pravidla podpořena institucemi. Na příkladu Eurozóny ukazuje, že v politicky heterogenních situacích, musí být instituce, která pravidla vynucuje, politicky nezávislá, což Evropská komise není.

9

MTO (medium term objective) střednědobý rozpočtový cíl – jedná se o strukturální saldo očištěné od cyklických dopadů a jednorázových a dočasných opatření vlády.

37

3.2.3

Fiskální federalismus v Evropské unii

Současná krize Eurozóny oživila debatu, zda může měnová unie přežít bez nějaké formy fiskálního federalismu. Existuje mnoho studií, které se zabývají tím, zda by měla být Evropská unie doprovázena společným rozpočtem, který je například ve Spojených státech. Problematikou fiskálního federalismu v Evropské unii se zabývali Alves a Afonso (2008), kteří porovnávali řešení přijatá v rámci Maastrichtské smlouvy s hlavními myšlenkami fiskálního federalismu. Zjistili, že mezi rámcem Evropské unie a tím co by se mělo vyskytovat v kontextu s pravou federací, jsou velké rozdíly. Identifikovali tři oblasti, v rámci nichž Evropská unie zaostává za hlavními myšlenkami fiskálního federalismu. Jako první kritickou oblast označili unijní rozpočet, který je příliš malý. Jeho velikost se pohybuje kolem 1 % HDP EU. Oproti tomu velikost rozpočtu Spojených států se pohybuje kolem 20 % HDP. Z toho důvodu je rozpočet Unie příliš malý na to, aby mohl sloužit k makroekonomické stabilizaci, tak jak je to běžné ve federacích. Další oblast se týká rozpočtových omezení. Dle teorie fiskálního federalismu by se měla zavádět tvrdá rozpočtová omezení, která by měla ve vysoce decentralizovaných federacích přispět k udržování a rozvíjení tržní ekonomiky a zachování fiskální disciplíny. V Evropské unii jsou rozpočtová pravidla upravena v Maastrichtské smlouvě a také v Paktu stability a růstu. Tato pravidla však nejsou dostatečně transparentní a použitelná tak, aby bylo dosaženo zodpovědného chování členských zemí. Mnoho zemí Eurozóny a ostatních zemí Evropské unie se potýká s výraznými problémy v oblasti deficitů a dluhů. Jako jedno z řešení je často uváděno zavedení rozpočtového federalismu, který existuje právě v USA. Zatím je ale vysoce nepravděpodobné, že by se na něčem takovém evropští politici shodli. Spíše převažuje snaha zavádět kontroly národních rozpočtů prosazované zejména německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzským prezidentem Nicholasem Sarkozym. Německo navíc navrhuje zpřísnit limit pro velikost deficitu na 2 % HDP. Je však nejisté, zda by nová omezení pomohla, když se fungování Eurozóny podle pravidel prozatím ukázalo jako špatný nápad. Závěrečná problematická oblast se týká nedostatečné koordinace mezi národními fiskálními politikami a mezi těmito politikami a společnou měnovou politikou. V rámci federalizované hospodářské oblasti by byla tato koordinace zajištěna, protože by zde existovaly instituce, které by zaručovaly definování společných základních cílů a směrů, které mají členské státy následovat, a také by zajišťovaly dohled nad dodržováním společných pravidel. Bordo et al. (2011) se ve své studii také zabývali tím, jaké by mělo být ideální uspořádání fiskální politiky v Eurozóně. Analyzovali vývoj fiskálního federalismu v pěti měnových uniích: Spojených státech, Kanadě, Argentině, Německu a Brazílii.

38

Na základě této analýzy identifikovali pět podmínek, které jsou nezbytné k tomu, aby Evropská měnová unie fungovala efektivně: 1.

Musí existovat důvěryhodný závazek k no-bailout doložce.

2.

Měl by být zajištěn stupeň příjmové a výdajové nezávislosti pro členské státy odrážející jejich preference.

3.

Musí být zajištěn dobře fungující evropský systém transferů mezi členskými státy.

4.

Musí být vytvořen evropský dluhopisový trh zajištěný daněmi vybranými vládou EU.

5.

EMU musí být schopna se učit z měnících se ekonomických a politických podmínek a umět se těmto podmínkám přizpůsobit.

Jejich jasným doporučením pro budoucí uspořádání Eurozóny je posunout ji výrazně ve směru fiskální unie. De Grauwe (2011) jde ve svých doporučeních ještě dále a navrhuje, aby byla Eurozóna doplněna politickou unií. Argumentuje, že bez politické unie bude mít Eurozóna jen minimální šanci na další přežití. Naopak Pisani-Ferry (2010a, 2010b) takto razantní kroky nedoporučuje. Podle něj si nikdo, včetně zatvrzelých stoupenců evropské integrace, nedokáže představit, že by se měl rozpočet EU zvětšovat. Dle něj by se realistická reforma budoucího uspořádání Eurozóny měla vzdát snění o federaci, které zahrnuje navýšení rozpočtu EU, výrazné transfery nebo užší koordinaci národních hospodářských politik. Navíc uvádí, že federální řešení je politicky neprůchodné. Pro zajištění větší rozpočtové disciplíny a větší koordinace hospodářských politik naopak navrhuje zesílit decentralizaci a závět institucionální reformy na národní úrovni. Lze pozorovat, že názory na využití fiskálního federalismu se výrazně liší. Můžeme tak rozlišit dva hlavní proudy názorů na velikost společného rozpočtu EU. Přestože jsou argumenty pro zvětšení velikosti unijního rozpočtu postaveny na historických zkušenostech federací se společnou měnou, ochota členských států postupovat ve směru fiskální unie je velice malá. Lídři Eurozóny se spíše zaměřují na vylepšení stávajícího mechanismu. Přestože je volání po koordinaci jak ze strany ekonomů i institucí EU značné, realita mezi vizemi a přijatými kroky prozatím chybí.

3.3

Monetární politika v Eurozóně

Monetární politika je v Eurozóně centralizována a je vykonávána ECB. Když vznikala koncepce ECB rozhodovalo se mezi dvěma modely centrálního bankovnictví – anglo-francouzským a německým modelem. Modely se liší cíli a institucionálním

39

uspořádáním centrální banky. V anglo-francouzském modelu centrální banka prosazuje několik cílů – cenovou stabilitu, stabilitu obchodního cyklu, finanční stabilitu a udržování vysoké zaměstnanosti. Oproti tomu německý model centrálního bankovnictví přisuzuje centrální bance jeden primární cíl, kterým je cenová stabilita. Centrální banky v tomto modelu bývají pověřovány i jinými cíly, ale ty mohou být dosahovány pouze za předpokladu, že neporušují cíl cenové stability. Další velký rozdíl je v tom, že v anglo-francouzském modelu mohou být rozhodnutí přijímána až po odsouhlasení vládou (ministrem financí). Oproti tomu v německém modelu je centrální banka politicky nezávislá a svoji činnost vykonává nezávisle na názorech či doporučeních vlády (De Grauwe, 2009). Konečné rozhodnutí o konceptu ECB bylo stejně jako v případě uspořádání fiskální politiky ovlivněno monetaristickou revolucí a také dominancí Německa při budování Hospodářské a měnové unie. Na základě těchto důvodů byla ECB vybudována podle německého modelu. Článek 105 Maastrichtské smlouvy říká, že „primárním cílem ECB je udržování cenové stability“10. Tento článek dále říká, že „aniž je dotčen cíl cenové stability, ECB podporuje obecné hospodářské politiky Společenství se záměrem přispět k dosažení cílů Společenství, které jsou vymezeny v článku 2.“ Mezi cíle Společenství mimo jiné patří dosahování vysoké míry zaměstnanosti a podpora harmonického a vyváženého rozvoje hospodářských činností Společenství. Ze smlouvy tedy jasně vyplývá, že ECB může dosahovat ostatní cíle, jen pokud nebude ohrožovat cíl cenové stability. Nezávislost a zodpovědnost ECB ECB i národní centrální banky mají vysoký stupeň politické nezávislosti. Článek 107 Maastrichtské smlouvy je chrání před jakýmkoliv zasahováním ze strany národních či evropských orgánů. Nezávislost ECB byla považována za hlavní podmínku pro zajištění cenové stability. Nezávislost se vztahuje k volbě cílů měnové politiky i nástrojů k jejich dosažení. Eijffinger a De Haan (2000) navíc uvádějí, že její nezávislost je zesílena vlastním rozpočtem, který je nezávislý na EU. ECB je kritizována za to, že její nezávislost není doplněna stejným stupněm zodpovědnosti. Obrázek 2 znázorňuje optimální kombinaci nezávislosti a zodpovědnosti. Z obrázku je patrné, že rostoucí nezávislost by měla být doprovázena i rostoucí zodpovědností. De Grauwe (2009) se zaměřil na porovnání těchto vztahů u ECB, Federálního rezervního systému (FED) a Bundesbank. Uvádí, že 10

V Maastrichtské smlouvě je uvedeno, že cíl cenové stability má zajišťovat Evropský systém centrálních bank (ESCB), což je souhrn centrálních bank všech členských států EU a ECB. Smlouva tento termín používá z toho důvodu, že se při jejím vzniku očekávalo, že postupně všechny členské státy EU přijmou euro. Do té doby plní tyto úkoly Eurosystém, který tvoří centrální banky členských států měnové unie a kterému byl svěřen výkon monetární politiky. Nicméně v literatuře je ECB používána jako synonymum k Eurosystému. Z toho důvodu hovoříme o cílech, úkolech a nástrojích ECB.

40

ECB má nejvyšší stupeň nezávislosti a současně má nejnižší stupeň zodpovědnosti. Jak pro FED tak pro ECB platí, že jejich prezidenti se schází pravidelně před parlamentem. Rozdíl je však v tom, že Kongres může změnit statut FEDu prostou většinou. Evropský parlament, kterému je ECB zodpovědná, tuto pravomoc nemá. Statut ECB může být změněn pouze změnou Smlouvy o EU, což vyžaduje souhlas všech členských států EU (tzn. i těch, kteří nejsou členy Evropské měnové unie). Optimální vztah mezi nezávislostí a zodpovědností

Nezávislost

Obr. 2

* ECB *Bundesbank * FED

Zodpovědnost Zdroj: De Grauwe (2009)

Slabá zodpovědnost je důsledkem nejasně definovaného cíle ECB v Maastrichtské smlouvě. Obecně platí, že čím neurčitější jsou cíle centrální banky, tím složitější je monitorování jejího chování a v důsledku toho je míra zodpovědnosti nízká. Nejasně definovaným primárním cílem dala Maastrichtská smlouva ECB možnost, aby si vyjádřila koncept cenové stability sama. Evropský parlament proto nemá efektivní měřítko, na základě kterého by mohl hodnotit výkonnost banky a tím zajišťoval, že bude zodpovědná za provádění monetární politiky. I ostatní cíle ECB byly v Maastrichtské smlouvě definovány vágně. Jsou tak vágní, že je nejasné, jaké tyto ostatní cíle vůbec jsou. ECB tak dostala prostor, aby si vytvořila svoje vlastní definování cílů, které má prosazovat. Ustanovení Maastrichtské smlouvy vysvětlila tak, že jejím jediným cílem je prosazování cenové stability. Tím výrazným způsobem omezila rozsah svojí zodpovědnosti (Eijffinger a Hoeberichts, 2000). De Grauwe (2009) uvádí dva hlavní důvody pro slabou zodpovědnost ECB. Prvním z nich je již výše uvedená vágnost Maastrichtské smlouvy v definování cílů

41

ECB. Druhým důvodem je, že na úrovni EU není silná politická instituce, která by byla schopna kontrolovat výkon ECB. Vyšší zodpovědnosti ECB může být dosaženo vyšší transparentností. Transparentnost je velmi důležitou součástí zodpovědnosti, protože informace týkající se chování centrální banky jsou zásadním předpokladem pro hodnocení její výkonnosti. Transparentnost je významná v případech, kdy chybí jasně definované měnové cíle, což je případ ECB. Maastrichtská smlouva je v oblasti transparentnosti znovu málo specifická. Stanovila, že ECB bude zveřejňovat zprávy o své činnosti minimálně na čtvrtletním základě. Do jaké míry však budou obsahovat detaily o minulé výkonnosti a projekcích o budoucím vývoji měnové politiky, je ponecháno na ECB. ECB však na kritiku o její nedostatečné transparentnosti a zodpovědnosti zareagovala. Vydává měsíční bulletin, ve kterém detailně popisuje svoji politiku. Zprávy o své činnosti tedy publikuje častěji, než je po ní vyžadováno. Svoji transparentnost také zvyšuje tím, že po každém měsíčním zasedání Rady guvernérů prezident ECB vysvětluje na tiskové konferenci, co bylo rozhodnuto a proč. Spornou otázkou zůstává, zda by ECB měla publikovat zápisy ze schůzí Rady guvernérů včetně hlasování členů Rady. Článek 10.4 Protokolu o statutu ESCB a ECB říká, že: „Zasedání jsou důvěrná. Rada guvernérů však může rozhodnout o zveřejnění výsledku svého jednání.“ To lze tedy interpretovat tak, že vydávání zápisů o zasedání a hlasování je zakázáno. Výhodou zveřejňování je, že lépe informuje veřejnost o procesech, prostřednictvím kterých centrální banka přijímá rozhodnutí. To poté vede ke zvýšení zodpovědnosti. Zveřejňování zápisů o hlasování však může vést k ohrožení důvěryhodnosti rozhodnutí v případě, že bylo přijato pouze těsnou většinou (De Grauwe, 2009; Eijffinger a Hoeberichts, 2000). Můžeme tedy sledovat, že ECB si uvědomila kritiku za nedostatek její zodpovědnosti a snažila se nahradit formální zodpovědnost zvýšením neformální zodpovědnosti prostřednictvím větší transparentnosti. Její nezávislost byla prověřena v průběhu současné krize, kdy nakupovala vládní dluhopisy Řecka, Španělska a Itálie, aby snížila jejich výnosy. Lze předpokládat, že po těchto nákupech se pozice ECB na obrázku 2 posunula mírně dolů. K dalším nákupům prozatím nedošlo kvůli obavám o ohrožení nezávislosti. Budoucí vývoj ukáže, zda převáží zájem o udržení nezávislosti či o záchranu zemí Eurozóny. Reakce ECB na hospodářské šoky Evropská centrální banka je považována za konzervativní centrální banku. To znamená, že přikládá velkou váhu cenové stabilitě a menší váhu stabilizaci nezaměstnanosti a výstupu. V porovnání s Federálním rezervním systémem používá úrokové sazby méně často a méně agresivněji (De Grauwe, 2009).

42

Dalším z možných vysvětlení, proč je ECB tolik obezřetná při změně úrokových sazeb, je skutečnost, že Eurozóna bývá velmi často zasahována asymetrickými šoky. Z toho důvodu je pro ECB těžké stanovit úrokovou sazbu, která by vyhovovala všem. Při stanovování úrokové sazby používá obdobu Taylorova pravidla, které je založeno na myšlence, že centrální banka reaguje na odchylky míry inflace od její cílové úrovně nebo na velikost produkční mezery. V případě, kdy např. míra inflace překročí cílovou úroveň nebo je produkční mezera pozitivní, centrální banka zvýší krátkodobé úrokové sazby. ECB při stanovení úrokové sazby agreguje hodnoty členských států Eurozóny, které jsou upraveny dle jejich relativních velikostí. Z tohoto důvodu je požadovaná úroková sazba výrazně ovlivněna ekonomickou situací ve velkých zemích (Baldwin a Wyplosz, 2009). Pokud jsou země Eurozóny zasahovány symetrickými šoky, je pro ECB snadné se s nimi vypořádat. Pokud například ve všech zemích dojde k poklesu výstupu, ECB sníží úrokové sazby. V případě, že jsou šoky asymetrické, je ECB paralyzována. Není schopna přijmout opatření, které by vyhovovalo všem. Na grafech 1 a 2 jsou uvedeny míry růstu HDP a míry inflace za rok 2011. Můžeme vidět, že mezi naměřenými údaji jsou veliké rozdíly. Baldwin a Wyplosz uvádí (2009), že příčinou rozdílů může být Balassův-Samuelsonův efekt11; růst mezd, který převyšuje nárůst produktivity; chyby v rámci hospodářské politiky a asymetrické hospodářské šoky. De Grauwe (2009) uvádí, že v důsledku velkých rozdílů v míře inflace a růstu HDP mezi jednotlivými členskými státy se liší rovněž jejich požadované úrokové sazby vypočtené dle Taylorova pravidla. Pro státy s vysokou mírou inflace je přijatá úroková sazba příliš nízká, pro státy s nízkou inflací je naopak příliš vysoká. Odlišné míry inflace nezpůsobují pouze problémy se stanovením optimální úrokové sazby, ale vedou také k odlišným reálným úrokovým sazbám, které ovlivňují trhy s aktivy. V zemích, kde byla před vypuknutím krize vysoká míra inflace (například v Irsku, Španělsku, Řecku), byla nízká reálná úroková míra. Je zajímavé pozorovat, že země s nejnižší úrovní reálné úrokové míry jsou ty, ve kterých vznikly bubliny na trzích s nemovitostmi a které byly následně zasaženy pády cen nemovitostí a následnou krizí. Někteří euroskeptikové viní za vznik bublin na trzích s nemovitostmi monetární politiku ECB, která dlouhodobě udržovala nízké úrokové sazby, které byly nastaveny na úroveň německé ekonomiky s vysokou mírou kapitalizace a relativně nízkým růstem (Finmag, 2010).

11

Balassův-Samuelsonův efekt říká, že pokud existují rozdíly v růstu produktivity mezi členskými státy v měnové unii, poté musí existovat rozdíly v míře inflace. To znamená, že pokud produktivita roste rychleji ve Španělsku než v Německu, poté musí být španělská míra inflace vyšší než německá. Tato vyšší míra inflace vede ke zhodnocování reálných měnových kurzů „dohánějících zemí“ a je tedy přirozeným vyrovnávacím mechanismem.

Lu Ř ce ec k m bu o rs Es k to o ns ko K yp B r Sl el g o v ie Šp i ns an ko ěl sk o M al t F a R i ns ak ko ou sk o Eu Fra r o nc zó ie na -1 7 Po I rt táli ug e a N l sk ěm o N iz ec oz ko em Sl s o v ko en sk o Irs ko

Míra inflace v %

-2

Sl ov en sk Fi o ns Ně k m o ec ko Lu ce Ma l m bu ta rs ko B e Es l gi to e Ra nsk o k Eu ou ro sk o z N ón iz a oz -17 em sk o Itá F li e Po ran r tu c i ga e Sl l sk ov o in sk o Šp Ky an p r ěl sk o Ir s ko Ř ec ko

Míra růstu HDP v %

43

Graf 1 Průměrná míra růstu HDP v zemích Eurozóny za rok 2011 (v %) 5

4

3

2

1

0

-1

-3

-4

Zdroj: Eurostat, Statistics Database (2012)

Graf 2 Průměrná míra inflace v zemích Eurozóny za rok 2011 (v %)

6

5

4

3

2

1

0

-1

-2

Zdroj: Eurostat, Statistics Database (2012)

44

Strategie ECB Strategie ECB se skládá z definice cenové stability a dvoupilířového přístupu k analyzování rizik pro cenovou stabilitu. V části zabývající se nezávislostí a odpovědností ECB jsme uvedli, že ECB reinterpretovala Maastrichtskou smlouvu tak, že jejím jediným cílem je dosahování cenové stability. Výbor guvernérů definoval cenovou stabilitu jako meziroční zvýšení harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP)12 pod, ale blízko 2 %. Cenová stabilita by měla být dosahována v rámci střednědobého horizontu. Orientace na střednědobý horizont poskytuje ECB při reakci na různé ekonomické šoky dostatek flexibility. ECB může na vzniklé šoky reagovat postupně, čímž se vyhne volatilitě v míře výstupu a zaměstnanosti. Artis a Bladen-Hovell (2003) uvádí, že problematickým aspektem strategie ECB je, že nedefinuje, co to střednědobý horizont je. Proto je nejasné, jak velká odchylka v míře inflace a po jak dlouhou dobu může být akceptovatelná. Druhá část strategie se skládá z dvoupilířového přístupu. Protože bylo vytváření konceptu ECB výrazně ovlivněno monetarismem, který přikládal významnou roli penězům, byla i strategie ECB ovlivněna tímto směrem. První pilíř byl monetární a stanovoval referenční hodnotu pro míru růstu peněžní zásoby. Prostřednictvím řízení míry růstu peněžní zásoby měl být naplňován cíl cenové stability. Jako ekvivalent pro peněžní zásobu byl zvolen agregát M313. Referenční hodnota pro míru růstu peněžní zásoby byla stanovena jako 4,5 %, tzn., že peněžní zásoba by se neměla zvýšit o více než 4,5 % ročně. Artis a Bladen-Hovell (2003) navíc uvádějí, že velký vliv na stanovení prvního pilíře měl nejen monetarismus, ale také snaha zdědit co nejvíce z reputace Bundesbanky, která byla známá svým bojem proti inflaci. Druhý pilíř obsahoval velký počet proměnných, které poskytují důležité informace pro budoucí předpověď inflace. Během vývoje se ale ukázalo, že monetární pilíř pozbyl svého významu, protože cíle cenové stability bylo dosahováno i přesto, že míra růstu peněžní zásoby přesahovala svoji referenční hodnotu. To následně vedlo k ohrožení důvěryhodnosti ECB. Na základě toho ECB v roce 2003 přehodnotila svoji strategii. Peněžní zásobu přesunula do druhého pilíře, který je nyní nazýván monetární analýza, a původní druhý pilíř přehodnotila na první a nazývá jej ekonomická analýza. V rámci ekonomické analýzy hodnotí krátkodobé a střednědobé determinanty cenového vývoje. Důraz je kladen na vývoj reálné 12

HICP (Harmonized index of consumer prices) – jedná se o ukazatel používaný pro měření spotřebitelské inflace v zemích Evropské unie. Jeho stanovení je vymezeno přísnými metodickými pokyny. Používá se nejen při stanovení cíle cenové stability, ale také při hodnocení Maastrichtských konvergenčních kritérií. 13 ECB rozlišuje agregáty M1, M2 a M3. Agregát M1 zahrnuje oběživo a jednodenní vklady. Agregát M2 zahrnuje agregát M1, vklady se splatností do dvou let a vklady s výpovědní lhůtou do tří měsíců. Agregát M3 zahrnuje agregát M2 a obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí.

45

ekonomiky a finanční podmínky v ekonomice. ECB hodnotí zejména vývoj celkové produkce, podmínky na trzích práce, cenové a nákladové ukazatele, fiskální politiku a vývoj platební bilance Eurozóny jako celku. Velký význam má také vypracovávání makroekonomických prognóz. Přestože se jedná o důležitý nástroj pro hodnocení budoucího vývoje inflace, ECB zdůrazňuje, že nepokrývá veškeré činnosti v její měnové strategii.

3.4

Koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně

Protože konečné uspořádání Eurozóny přineslo centralizaci monetární politiky a decentralizaci fiskální politiky, bylo nutné řešit koordinaci mezi těmito dvěma politikami. Von Hagen a Mundschenk (2001) uvádějí, že koordinace mezi fiskální a monetární politikou může být založena na užším nebo širším přístupu. V rámci užšího přístupu mají členské státy možnost si svobodně zvolit cíle fiskální politiky, nástroje a metody implementace. V rámci širšího přístupu se členské státy dohodnou na společných cílech a metodách jejich dosažení. V Eurozóně lze sledovat širší přístup pouze v rámci monetární politiky, která je společná pro všechny státy. V ostatních případech politická koordinace probíhá na základě užšího přístupu. Fiskální politika je vykonávána vládami členských států za uplatňování principu subsidiarity, přičemž se její výkon řídí pravidly a procedurami, které jsou uvedeny v Maastrichtské smlouvě a Paktu stability. Dle Brunily (2002) mnozí ekonomové tvrdí, že měnová unie, která není doprovázena společným rozhodováním v oblasti fiskální politiky, je závažná chyba v jejím uspořádání, která dříve či později povede k nepřekonatelným problémům a pnutím mezi členskými státy. Jako řešení vidí zesílení koordinace prostřednictvím přesunu politických kompetencí z národní na nadnárodní úroveň, čímž rozumí úroveň Eurozóny. Existují zde ale i opačné názory, které argumentují, že fiskální politika by měla zůstat decentralizovaná, tak aby členské státy měly nástroj k řešení specifických šoků a strukturálních problémů. Pakt stability je dle těchto názorů dostačují k zajištění koordinace. 3.4.1

Nástroje koordinace

První nástroje koordinace byly zavedeny na základě Maastrichtské smlouvy. K dalšímu rozšíření došlo na zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997, kde Evropská rada uvedla, že přesun k jednotné měně vyžaduje užší koordinaci a dohled nad hospodářskými politikami mezi členskými státy měnové unie (Panico a Suárez, 2008). Přesto od té doby nedošlo k takovému uspořádání fiskální a monetární politiky, které by nabízelo uspokojivé organizační řešení. Hlavní nástroje koordinace byly doposud přijaty na úrovni celé Evropské unie a na úrovni Eurozóny bylo vytvořeno pouze několik specifických nástrojů.

46

V průběhu existence Evropské unie byly přijaty následující procedury koordinace, které se vztahují na všechny členské státy unie bez ohledu na to, zda jsou členy Eurozóny. • Hlavní směry hospodářské politiky • Makroekonomický dialog známý jako Kolínský proces • Hlavní směry politiky zaměstnanosti • Cardiffský proces • Lisabonský proces • Procedura nadměrného deficitu • Pakt stability a růstu • Strategie Evropa 2020 Hlavní směry hospodářské politiky (BEPGs) Maastrichtská smlouva v roce 1993 uvedla systém pro koordinaci politik členských států EU. Tato ustanovení jsou dnes součástí článku 121 Smlouvy o fungování Evropské Unie (SFEU). Tento článek uvádí, že „Členské státy by měly provádět svoje hospodářské politiky jako záležitost společného zájmu a měly by je koordinovat s Radou.“ Jádrem koordinačního procesu v rámci Evropské unie se staly tzv. Hlavní směry hospodářské politiky, které jsou označovány zkratkou BEPGs (z anglického Broad Economic Policy Guidelines). Jedná se o soubor doporučení Rady, které by měly členské státy respektovat při provádění svých hospodářských politik na národní úrovni. BEPGs definují základní směr hospodářské politiky v Evropské unii a doporučení pro strukturální reformy na trzích práce, kapitálu a zboží. Rovněž se zaměřují na problematiku rozpočtové disciplíny a udržitelnost veřejných financí. BEPGs se také používají pro dohled nad ekonomickým vývojem v členských zemích EU. Dohled se zaměřuje na to, aby plánované reformy v členských státech byly v souladu s BEPGs. Tento soulad se zjišťuje prostřednictvím strategických dokumentů, kterými jsou zejména národní plán reforem a stabilizační a konvergenční programy. Hlavní směry hospodářské politiky jsou vydávány od roku 1993 a bývají aktualizovány každé tři roky. Hlavní směry hospodářské politiky jsou přijímány Radou ministrů hospodářství a financí (ECOFIN) na doporučení Komise. Při jejich sestavování se vychází z analýz vypracovaných Hospodářským a finančním výborem (EFC) ve spolupráci s ECB. O přijetí hlavních směrů podává Rada zprávu Evropské radě. Ta projedná závěry o hlavních směrech hospodářských politik členských států a Unie jako celku. Rada následně provádí tzv. mnohostranný dohled (multilateral surveillance) nad tím, zda jsou národní politiky v souladu s BEPGs. V případě, že se hospodářská politika členského státu odchyluje od hlavních směrů uvedených v BEPGs

47

a případně může ohrozit fungování EMU, může Komise vydat varování. Rada poté může na doporučení Komise vydat členskému státu doporučení. Doporučení Rady a varování Komise ale nejsou právně závazné. Aby se zvýšila pravděpodobnost jejich přijetí, instituce EU i členské státy vykonávají na dané země tzv. morální nátlak (peer pressure). Hlavní směry politiky zaměstnanosti (Lucemburský proces) Tento koordinační nástroj se týká politiky zaměstnanosti. Rozšíření koordinace o oblast politiky zaměstnanosti přinesla Amsterodamská smlouva z roku 1997. Rozšiřuje článek 3 Maastrichtské smlouvy a zavádí novou hlavu - Zaměstnanost. V ní je zakotveno, že „Rada každoročně stanoví hlavní směry, které berou členské státy v úvahu při své politice zaměstnanosti“.14 Amsterodamská smlouva rozšířením oblasti koordinace reagovala na to, co bylo vnímáno jako krize zaměstnanosti v EU. Způsoby vyřešení této krize se poté hledaly na zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1997. Zde Rada poprvé uvedla hlavní směry politiky zaměstnanosti. Podle místa konání se pro nástroj této otevřené metody koordinace vžil název „Lucemburský proces“. Proces zahrnuje jednak vypracovávání hlavních směrů, ale také národních akčních plánů zaměstnanosti, které jsou členské státy povinny předkládat Komisi. Cardiffský proces Tento koordinační nástroj byl zahájen na zasedání Evropské rady v Cardiffu v roce 1998. Cardiffský proces zdůrazňuje potřebu strukturálních reforem na trzích zboží, služeb a kapitálu a také posuzování interakcí mezi různými aspekty strukturálních reforem a makroekonomickými politikami. Členské státy byly vyzvány, aby jejich reformy byly v souladu s reformami na trzích práce a veřejných financí. Aby bylo možné kontrolovat, zda k tomuto souladu dochází, mají členské státy povinnost každoročně podávat zprávy o tom, jaké reformy byly provedeny a jaké chystají. Makroekonomický dialog známý jako Kolínský proces Makroekonomický dialog je dalším z nástrojů koordinace hospodářské politiky. Byl zaveden na základě zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem v roce 1999. Jedná se o neformální zasedání hlavních aktérů makroekonomické politiky EU, které probíhá dvakrát do roka. Makroekonomického dialogu se účastní zástupci Rady, Komise, sociálních partnerů a Evropské centrální banky. Cílem je získat informace o celkové situaci EU a hledat způsoby, jak dosáhnout udržitelného a neinflačního růstu a vysoké míry zaměstnanosti bez ohrožení cíle cenové stability. Od roku 2003 se interval předkládání hlavních směrů politiky zaměstnanosti změnil na tříleté období, Lucemburský proces ale stále probíhá na ročním základě.

14

48

Evropská strategie zaměstnanosti Evropská strategie zaměstnanosti hraje důležitou roli v makroekonomické koordinaci. Tato strategie usiluje o koordinaci politik zaměstnanosti členských států EU. Tato strategie se stejně jako BEPGs skládá z hlavních směrů pro politiky zaměstnanosti členských států. Stejně jako v předešlých případech je hodnocení národních politik založeno na nezávazném hodnocení a morálním nátlaku. Lisabonská strategie Lisabonská strategie doplňovala a částečně sjednocovala do té doby přijaté koordinační nástroje. Evropská rada jejím přijetím reagovala na slabý ekonomický růst, nízkou produktivitu a konkurenceschopnost zemí EU a zdůraznila nutnost větší vzájemné provázanosti mezi politikami. Strategie byla přijata v roce 2000 a byla vypracována na desetileté období, na jehož konci se měla Evropská unie stát nejkonkurenceschopnější, na znalostech založenou, ekonomikou na světě. Evropská rada, která v tomto procesu hrála klíčovou roli, začlenila BEPGs a Evropskou strategii zaměstnanosti do takzvaných Integrovaných směrů pro růst a zaměstnanost. Na jejich základě členské státy musely přijmout národní programy reforem, které obsahují opatření vedoucí k růstu ekonomiky a zaměstnanosti. Ambiciózních cílů však nebylo dosaženo. Hlavní příčinou bylo neplnění jednotlivých cílů členskými státy unie. Jedním z faktorů selhání byla i ekonomická krize, které vedla k recesi. Strategie Evropa 2020 Na Lisabonskou strategii navázala Strategie Evropa 2020, která se liší zejména menším počtem priorit. Jako základ pro dosažní cílů je zdůrazňována nutnost kolektivního jednání. Přestože se strategie v některých aspektech liší, stále zůstává společný jejich nezávazný charakter a zaměření na strukturální reformy. 3.4.2

Rozšířená koordinace v rámci Eurozóny

Uvedené nástroje koordinace se týkají všech členských států EU, postupně však byla přijata opatření, která se týkají pouze členů Eurozóny. Významným krokem bylo vytvoření Euroskupiny. Jedná se o orgán, který se skládá z ministrů financí Eurozóny. Předseda Euroskupiny je volen na dva a půl roku jejími členy. Euroskupina byla vytvořena rozhodnutím Evropské rady jako neformální orgán. Na základě Lisabonské smlouvy však byla institucionalizována a zavedena do primárního práva. Její zasedání tak mají právní základ, který je zakotven v článku 137 Smlouvy o fungování EU a Protokolu č. 14 o Euroskupině. Úkolem Euroskupiny je vykonávat dohled nad Eurozónou, diskutovat o otázkách týkajících se jejího správného fungování a posilovat koordinaci hospodářských politik člen-

49

ských států Eurozóny. Schůzky však zůstávají na neformální úrovni a účastnit se jich může prezident ECB a komisař pro ekonomické a měnové záležitosti. Euroskupina má slabší formální postavení než ECB. Akceschopnost Euroskupiny je omezena tím, že o fiskální ale také strukturální a sociální politice je rozhodováno na národní úrovni. Z toho důvodu je obtížné prosadit přijatá opatření v jednotlivých členských státech Eurozóny. Země Eurozóny také mají specificky upravené Hlavní směry hospodářské politiky. Další nástroj pro koordinaci politik zemí Eurozóny se týká fiskální disciplíny, která je upravena Paktem stability a růstu. Jak již bylo uvedeno v předcházející části, Pakt se vztahuje na všechny členské státy EU, ale pouze členské státy Eurozóny mohou být potrestány za jeho nedodržení. 3.4.3

Institucionální pohled na koordinaci

Z institucionálního hlediska se o koordinaci mezi fiskální a monetární politikou starají následující instituce. Evropská komise Evropská komise zaujímá ústřední místo v procesu koordinace. Připravuje program jednání pro Radu EU a navrhuje procedury týkající se finanční udržitelnosti členských států. Pro oblast koordinace je důležité, že se předseda Evropské komise účastní zasedání Evropské rady, neboť se zde projednávají základní otázky směřování Unie. Evropská komise také navrhuje výše uvedené Hlavní směry hospodářské politiky a společně s Radou EU pak provádí mnohostranný dohled nad dodržováním těchto směrů. Komise dle článku 121 SFEU vypracovává zprávy o hospodářském vývoji v každém členském státě, které následně předává Radě. Členské státy mají pro účely tohoto mnohostranného dohledu poskytovat Komisi informace o důležitých opatření v oblasti hospodářské politiky. Přestože je jedním z hlavních úkolů Komise iniciovat a řídit různé politiky, v oblasti měnové politiky jí nebyly přiděleny žádné významné pravomoci. Člen Komise se sice podle článku 284 SFEU může účastnit zasedání Rady guvernérů, ale při jednání nemá hlasovací práva. Rada EU (ECOFIN) Rada EU je hlavním rozhodovacím orgánem Evropské unie. Každá členská země je na jejím zasedání zastoupena jedním ministrem z projednávané oblasti. Oblast rozpočtových politik, veřejných financí a finančních trhů má na starost Rada ministrů hospodářství a financí (ECOFIN). Na zasedání v Lucemburku v roce 1997 Evropská komise prohlásila, že ECOFIN bude centrem koordinace hospodářských politik členských států. Toto prohlášení je zakotveno v článku 121 SFEU, který pověřuje

50

Radu ministrů hospodářství a financí koordinací hospodářských politik. SFEU však Radě EU nepřisuzuje významnější rozhodovací pravomoci. To odráží skutečnost, že kromě monetární politiky jsou všechny politiky vykonávány na úrovni členských států. Její činnost v oblasti koordinace spočívá zejména ve vydávání BEPGs a v monitorování jejich naplňování. Významnější pravomoc má v oblasti fiskální politiky, kdy může rozhodovat o zahájení procedury o nadměrném schodku dle Paktu stability. Jak bylo ale uvedeno, Rada EU v roce 2003 ukázala, jak snadno se nechá zmanipulovat silnými hráči a nejednat tak, jak jí právní akty EU přikazují. Rada EU má možnost se účastnit zasedání Rady guvernérů, může předkládat návrhy, ale nemůže se účastnit hlasování, stejně jako Komise. ECB se může účastnit zasedání Rady ECOFIN, čímž je zesílen dialog mezi těmito dvěma institucemi. Evropská rada Evropská rada je nejvyšším politickým orgánem EU. Jejími členy jsou hlavy států a předsedové vlád všech zemí EU a předseda Evropské komise. Na zasedání Evropské rady se debatuje o základních otázkách směřování Unie. Článek 15 Smlouvy o EU pověřil Evropskou radu jako iniciátora rozvoje hlavních politik EU a vymezením jejich politických směrů a priorit. Přijatá rozhodnutí Evropské rady ale nejsou právně závazná. Aby byla tato rozhodnutí závazná, musela by se transformovat do práva EU. Hospodářský a finanční výbor (EFC) Hospodářský a finanční výbor byl založen v roce 1999 s cílem poskytování analýz a doporučení Radě ECOFIN. Článek 134 SFEU pověřuje EFC sledováním hospodářské a finanční situace členských států a Unie. Také sleduje jejich vztahy se třetími zeměmi a mezinárodními institucemi. O zjištěném vývoji pak podává zprávy Radě a Komisi. Hospodářský a finanční výbor se skládá z expertů, kteří jsou zástupci členských států, Komise a ECB. Výbor připravuje analytický základ, podle kterého přijímá Rada ECOFIN rozhodnutí. Také se zabývá problematikou tisknutí peněz, institucionálních reforem a mezinárodních ekonomických vztahů Evropské měnové unie a EU. Experti, kteří zastupují ECB, se zabývají zejména hodnocením budoucího ekonomického vývoje Eurozóny, měnového kurzu a orientací národních fiskálních politik a jejich finanční udržitelností. Výbor pro hospodářskou politiku (EPC) Výbor pro hospodářskou politiku byl založen rozhodnutím Komise v roce 1974. Pomáhá Komisi s koordinací hospodářských politik členských států. Vypracovává ekonomické analýzy, názory na metodologii a návrhy formulací pro hospodářská

51

opatření. Výbor pro hospodářskou politiku se zaměřuje zejména na oblast strukturálních politik s cílem zlepšit růstový potenciál a zaměstnanost v EU. Dále pomáhá Komisi s formulováním Hlavních směrů hospodářské politiky a přispívá k provádění mnohostranného dohledu. Je také fórem pro makroekonomický dialog s ECB, Hospodářským a finančním výborem, Výborem pro zaměstnanost, Komisí a sociálními partnery. Evropská centrální banka Evropská centrální banka udržuje úzké vazby s ostatní institucemi EU. Za svoji činnost je zodpovědná Evropskému parlamentu. Jak již ale bylo uvedeno, její postavení je více nezávislé než postavení FEDu, protože Evropský parlament nemůže změnit její statut. Pro zajištění koordinace monetární politiky s ostatními politikami ECB komunikuje s Radou ECOFIN, Euroskupinou, Komisí, vládami států a sociálními partnery. Podle článku 284 SFEU je prezident ECB zván k účasti na zasedání Rady (obvykle Rady ECOFIN), jsou-li projednávány záležitosti týkající se cílů a úkolů ECB. Prezident ECB se také účastní zasedání Euroskupiny. Významné je také členství ECB v Hospodářském a finančním výboru a Výboru pro hospodářskou politiku, protože tyto výbory mají důležitou úlohu při koordinaci hospodářských politik členských států EU. ECB se také účastní Makroekonomického dialogu a udržuje pravidelné styky s generálními ředitelstvími Komise. 3.4.4

Zhodnocení dosavadního vývoje koordinace

Ačkoliv existence jednotné měny vyžaduje užší spolupráci mezi členskými státy Evropské měnové unie, k vytvoření funkčního rámce pro tuto koordinaci prozatím nedošlo. Koordinace je vykonávána zejména na úrovni EU jako celku. Žádné z přijatých opatření se nevztahuje konkrétně na koordinaci fiskální a monetární politiky, ale všeobecně na koordinaci hospodářských politik. Instituce, které se zabývají koordinací, nemají příliš mnoho pravomocí k závaznému řízení politik členských států Eurozóny. Procesy, které byly rozvinuty za účelem koordinace, jsou založeny zejména na výměně informací a vytyčování směrů hospodářských politik, jejichž dodržování však není právně vynutitelné. Z toho důvodu selhala jedna z nejambicioznějších strategií Evropské unie – Lisabonská strategie. Naplňování jejich cílů záviselo na politické vůli členských států, kterou nešlo žádným způsobem vymáhat. Pisani-Ferry (2010) uvádí, že přestože Hlavní směry hospodářské politiky měly tvořit páteř koordinace, byly neustále ignorovány národními tvůrci politik. Rovněž Rada selhala v aplikování doporučení členským státům. Doporučení bylo vy-

52

dáno pouze jednou a bez výsledku. Přestože Pisani-Ferry na tento nedostatek upozorňoval již ve studii z roku 2002, nedošlo od té doby k žádné změně. Jedna z oblastí koordinace, která v sobě má zabudované sankce za nedodržení, je Pakt stability a růstu. Členské státy však ukázaly neochotu být podrobeny sankcím, když v roce 2003 Rada ECOFIN rozhodla o odkladu procedury nadměrného schodku pro Francii a Německo. Ačkoliv se při vzniku Evropské měnové unie očekávalo, že její existence povede k větší konvergenci mezi členskými státy, došlo spíše k opačnému vývoji. Členské státy Eurozóny se od sebe stále více vzdalují. Velké rozdíly je možné vidět v míře inflace, tempu růstu ekonomik a vývoji obchodních bilancí. Z důvodu velkých rozdílů mezi ekonomikami členských států bývá Eurozóna často zasahována asymetrickými šoky. V těchto situacích je ECB paralyzována a nemůže reagovat tak, aby se s těmito šoky vypořádala. Ani samotné země Eurozóny nejsou vybaveny tak, aby těmto šokům snadno čelily. Zemím chybí dostatek flexibility ve mzdách a cenách a také mobilní pracovní síla, což jsou dle OCA teorie jedny ze základních nástrojů pro vypořádání se s asymetrickými šoky. Členské státy Eurozóny navíc nejsou ochotny převést další ze svých politik na centrální úroveň, která by jim mohla pomoci se se šoky vypořádat. Neschopnost členských států Eurozóny dohodnout se na společné strategii a postupu koordinace zabraňuje efektivnímu fungování Evropské měnové unie a ohrožuje existence společné měny. Současná krize ukazuje, jak potřebné koordinované jednání je. Proto je v současné době jedním z hlavních témat jednání představitelů členských států právě otázka koordinace a užší spolupráce. Další část práce bude zaměřena na uvedení hlavních příčin současné krize a na reakci představitelů Evropské měnové unie na tuto krizi.

3.5

Příčiny dluhové krize

Aby bylo možné určit, jakým směrem by se měla koordinace ubírat, je nutné analyzovat hlavní příčiny současného stavu. Dluhová krize v Eurozóně vypukla v roce 2009. Tato krize vznikla kvůli prudkému zhoršení ve veřejných financích členských států Eurozóny. To poté vedlo ke zvýšení úrokových sazeb na dluhopisy států, které se potýkaly s nadměrnými dluhy. V důsledku toho ale docházelo k dalšímu zhoršování stavu veřejných financí. Graf 3 ukazuje reakce finančních trhů na vývoj finanční situace vybraných členských států Eurozóny. Pro hodnocení byly vybrány země PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) a Německo, které od finančních trhů získává jedno z nejlepších hodnocení. Lze sledovat, že před vypuknutím krize byly úrokové sazby na dluhopisy daných zemí téměř stejné. Po jejím vypuknutí došlo k prudkému nárůstu úrokových sazeb u dluhopisů zemí PIIGS. Nárůst úrokových sazeb vyjadřoval pochybnosti analytiků o finančním

53

zdraví těchto zemí. Finanční trhy byly velmi obezřetné, protože finanční krize, která vypukla v roce 2008, přinesla investorům obrovské ztráty. V důsledku toho se investoři stali více averzní k riziku a snažili se vyhnout potenciálním novým ztrátám. Obavy se šířily zejména z toho důvodu, že velkou část dluhů těchto zemí držely finanční instituce zemí Evropské unie. Problémy se splácením by pak vedly k velkému tlaku na finanční sektor, který byl vystaven problémům již při finanční krizi. Graf 3

Úroková sazba na 10tileté vládní dluhopisy vybraných zemí Eurozóny

30 25 Německo 20

Itálie Španělsko

15

Portugalsko Irsko

10

Řecko 5 0 I. VI. I. VI. I. VI. I. VI. I. VI. I. 2007 2007 2008 2008 2009 2009 2010 2010 2011 2011 2012

Zdroj: ECB, Statistical Data Warehouse (2012)

Je zajímavé se zaměřit na to, co bylo příčinou prudkého zvýšení zadlužení členských států, které jsou označovány jako země PIIGS. S výjimkou Řecka, příčiny krize jednotlivých států mají málo co dělat se špatně navrženým Paktem stability, ale spíše s neudržitelnou akumulací dluhu soukromými subjekty a nízkou konkurenceschopností. Následující graf ukazuje, jak prudce narůstalo zadlužení domácností. Vládní dluh byl naopak do vypuknutí krize stabilní. První zemí Eurozóny, která pocítila dopady masivního zadlužení domácností bylo Irsko. Irsko bylo během 80. a 90. let velmi respektovanou ekonomikou. Od 80. let do roku 2005 se mu podařilo snížit vládní dluh ze 122 % HDP na 28 %.

54

Graf 4 Vývoj vládního dluhu a dluhu soukromého sektoru (domácností a nefinančních společností) Eurozóny (v % HDP) 250,0 200,0 150,0 100,0 50,0

19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09 20 10

0,0

Vládní dluh zemí Eurozóny v % HDP Dluh domácností a nefinančních společností Eurozóny v % HDP

Zdroj: Eurostat, Statistics Database (2012)

Od roku 2000 byl růst Irska tažen investicemi do nemovitostí. Investice vedly k nárůstu cen nemovitostí a realitní bublina se zvětšovala. Tyto investice ale byly financovány úvěry. V roce 2008 úvěry domácnostem a nefinančním podnikům činily 210 % HDP. Po vypuknutí finanční krize v USA došlo k poklesu vnější poptávky a zpřísnění finančních podmínek, což vedlo k prasknutí realitní bubliny. Jakmile realitní bublina splaskla, ceny nemovitostí prudce poklesly a domácnosti začaly mít problémy se splácením. To následně vedlo k problémům irského bankovního sektoru. Aby vláda zamezila bankovní krizi, zvyšovala za bankovní sektor státní garance, čímž docházelo ke zvyšování vládního dluhu (Finmag, 2010). Obdobná situace nastala i ve Španělsku. Po vstupu do Eurozóny Španělsko zažívalo mimořádný ekonomický růst, od 90. let do roku 2007 se nezaměstnanost snížila z 20 % na 8,2 %. Stejně jako v Irsku byl růst ekonomiky způsoben zejména masivním boomem na trhu s nemovitostmi. Po vypuknutí finanční krize hodnota nemovitostí poklesla o více než 60 % a výstavba se zastavila. Na trhu je velké množství neobsazených bytů, nepoužívaných silnic a dálnic. Velký problém ale má stejně jako v irském případě bankovní sektor. Na záchranu jedné z největších spořitelen španělská vláda vydala 9 miliard EUR. Potíže bankovního sektoru byly ale natolik závažné, že ECB musela na jeho záchranu poskytnout půjčku, jejíž výše přesáhla 70 miliard EUR. Proč došlo k tak velkému rozmachu zadlužení soukromého sektoru? Jednou z hlavních příčin byly velice nízké reálné úrokové sazby. Následující tabulka uka-

55

zuje vývoj reálných úrokových sazeb. Země, které zažily největší boom úvěrů jsou současně ty, které měly velice nízké reálné úrokové sazby. Tab. 3

Vývoj reálných úrokových sazeb

Země/Rok

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

Eurozóna (17 zemí)

.

2,30

1,90

2,20

1,50

2,00

2,00

2,30

2,90

2,80

Německo

3,60

3,30

2,90

2,90

2,70

3,40

2,50

3,20

2,00

2,10

Irsko

-1,40

0,00

1,00

1,90

0,30

0,20

3,00

7,00

9,70

8,40

Řecko

2,10

1,70

0,30

1,30

0,80

1,50

0,90

0,10

2,30

7,30

Španělsko

0,90

0,60

0,00

0,10

-0,90

-0,30

1,00

1,90

3,90

3,80

Itálie

2,20

1,80

1,10

1,80

1,70

2,30

2,10

2,10

2,20

3,70

Portugalsko

1,50

1,20

1,10

1,60

0,90

1,10

1,20

2,90

3,60

4,30

Zdroj: ECB, Statistical Data Warehouse (2012)

Portugalsko, na rozdíl od Španělska a Irska, masivní nárůst úvěrů soukromého sektoru nezažilo. Primární příčinou jeho problémů je nízká míra konkurenceschopnosti, která se projevila v nárůstu deficitu zahraničního obchodu. Následující graf ukazuje, jak se vyvíjel deficit zahraničního obchodu. Neschopnost podniků vyvážet se projevuje v poklesu jejich zisků a to má za následek nárůst nezaměstnanosti. Stát pak musí vydávat více prostředků na dávky v nezaměstnanosti, což vede k nárůstu deficitů a poté dluhu.

56

Graf 5

Vývoj deficitu zahraničního obchodu Portugalska (v % HDP) 0,00 -2,00 -4,00 -6,00

% HDP

-8,00 -10,00 -12,00 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Zdroj: Eurostat, Statistics Database (2012)

Problém s konkurenceschopností nemá pouze Portugalsko, ale také Řecko, Španělsko a Itálie. Následující graf ukazuje vývoj reálného efektivního kurzu, který je založen na jednotkových nákladech práce. Graf 6

Vývoj reálného efektivního kurzu vybraných zemí Eurozóny 140 120 Německo

100

Irsko 80

Řecko

60

Španělsko Itálie

40

Portugalsko

20 0 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

Zdroj: Eurostat, Statistics Database (2012)

Můžeme pozorovat, že od roku 2000, který je brán jako výchozí rok, reálné efektivní kurzy nabyly výrazných rozdílů. Nejlepší pozici zaujímá Německo. Jeho nízké jednotkové náklady na práci jsou výsledkem politiky, která byla zaměřena na zmírnění růstu nominálních mezd. Německo však zvyšovalo svoji konkurence-

57

schopnost na úkor ostatních zemí Eurozóny. Stalo se jedním z největších exportérů světa, zatímco ostatní členské země zažívaly zhoršující se vývoj bilancí zahraničního obchodu. Kdyby existovala jednotná mzdová politika nebo více koordinovaný přístup, k vytvoření takových rozdílů by zřejmě nedošlo. Itálie, která se také potýká se zhoršujícím se stavem veřejných financí, má problémy zakořeněné ve svojí ekonomice. Potýká se s nízkou mírou konkurenceschopnosti, trpí pomalým růstem, vysokou mírou korupce a velkou propastí mezi severem a jihem. Z toho důvodu má velká část vládních výdajů podobu transferů jižní části Itálie. Původně měly mít transfery pouze dočasný charakter. Tyto transfery však udržují reálné mzdy příliš vysoké a snižují motivaci obyvatel se přestěhovat do více prosperujících regionů. Výsledky jsou proto takové, že tyto transfery postupem času získaly trvalý charakter a výrazně zatěžují státní rozpočet. A na závěr příčina řeckého problému. Z výše uvedených zemí se pouze Řecko dostalo do svých problémů na základě nedisciplinovaného chování. Velmi dlouhou dobu bylo Řecko v hromadění dluhu podporováno raitingovými agenturami, které mu přidělovaly stejné hodnocení jako ostatním zemím Eurozóny. V důsledku toho byly finanční trhy ochotny si kupovat řecké dluhopisy za úrok, který byl velice blízký úroku německému. V případě Řecka tedy došlo k selhání na více místech najednou. Jednak selhaly raitingové agentury, které Řecku přidělovaly nesprávné hodnocení. Dále selhaly finanční trhy, které se nechaly raitingovými agenturami ovlivnit při oceňování řeckých dluhopisů. Také selhala Komise, která při vyhodnocování Maastrichtských kritérií spoléhala na data zasílaná členskými státy. Selhal také Pakt a neochota Rady ECOFIN na doporučení Komise zahajovat proceduru o nadměrném schodku a uvalovat sankce na země porušující Pakt. Příčiny současné krize můžeme rozdělit na následující: • nadměrné zadlužení soukromého sektoru (Irsko a Španělsko), • nadměrné zadlužení vládního sektoru (Řecko), • nízká míra konkurenceschopnosti (Portugalsko, Řecko, Španělsko, Itálie). Dluhová krize ukázala, že problémy Eurozóny jsou mnohem závaznější než jen špatně napsaný Pakt. Hospodářským politikám Eurozóny chybí koordinované jednání, za kterým by byl postaven společný orgán. Příčinou současných problémů byl také nedostatečný dohled nad vývojem zadlužení soukromého sektoru. Proto by se měla pozornost zaměřit i na zodpovědnost monetárních autorit Eurozóny. Na tyto potenciální problémy však upozorňovaly mnohé studie mnohem dříve, než dluhová krize vypukla. Již Wernerova zpráva z roku 1970 volala po souběžném vytváření hospodářské a měnové unie. Také Uhlig (2002) ve své studii zdůrazňoval, že je potřeba vytvořit instituce, které budou automaticky zajišťovat nezbytnou koordinaci mezi fiskálními autoritami a ECB. Rovněž upozorňoval na

58

nedostatečný bankovní dohled v Eurozóně, který může vést k vytváření systematického rizika a k rychlému rozpoutání nákazy. Po vypuknutí krize se představitelé Eurozóny začali zabývat možnými reformami, jak stávající systém řešit. Diskuze se týká zejména posílení koordinace hospodářských politik. Některá opatření již byla za tímto účelem přijata. Následující kapitola se bude zabývat tím, jaká tato opatření jsou a zda došlo ke kvalitativní změně v koordinaci.

3.6

Vývoj koordinace po krizi

Dluhová krize odhalila nedostatky ekonomického řízení a podnítila potřebu pro změny v koordinaci hospodářských politik, které by zabránily, případně zmírnily, budoucí krize. Po vypuknutí globální recese a krize Řecka evropské instituce začaly vytvářet reformu, která by zlepšila a posílila koordinaci hospodářských politik. Reforma přinesla jednak nový rámec pro regulaci národních hospodářských politik a pojem koordinace hospodářských politik nahradila pojmem ekonomické řízení v EU. Základem pro nový koordinační rámec je balíček šesti zákonů (tzv. six pack). Reforma ekonomického řízení je postavena na třech pilířích: • posílení rozpočtového dohledu – platí od ledna roku 2012, • ustanovení nového dohledu nad makroekonomickými nerovnováhami a vývojem konkurenceschopnosti – platí od ledna roku 2012, • zavedení trvalého nástroje krizového řízení pro země Eurozóny (tzv. Evropského stabilizačního mechanismu) – bude platit od července roku 2012. Hlavní změny rozpočtového dohledu jsou obsaženy v Paktu stability a růstu. Hlavními změnami je zavedení evropského semestru a také obráceného hlasování v Radě. Více k těmto změnám je uvedeno v kapitole 3.2.2 Fiskální pravidla. Zavedením dohledu nad makroekonomickými nerovnováhami a vývojem konkurenceschopnosti, reagují evropské instituce na skutečnost, že částečnou příčinou současných problémů Eurozóny je přehřátí trhu s nemovitostmi a velké deficity běžných účtů platební bilance. Tento pilíř vychází ze dvou nařízení. První nařízení je založeno na obdobných principech, které platí pro preventivní a nápravnou část Paktu. Jeho cílem je zabraňovat vzniku nadměrných nerovnováh a řešit jejich případný vznik. Je založen na systému včasného varování, který využívá soubor ukazatelů a jejich prahových hodnot. Druhé nařízení specifikuje sankce, které budou aplikovány v případě, že opakovaně nebudou přijata účinná opatření k nápravě. Třetí pilíř je založen na vzniku permanentního záchranného fondu – Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), který by měl nahradit současný záchran-

59

ný fond Eurozóny. Z fondu budou čerpat země Eurozóny, které se ocitnou v závažných problémech, jež by mohly ohrožovat stabilitu Eurozóny. Státy by prostřednictvím ESM měly úvěry získávat za výhodnějších podmínek než prostřednictvím dosavadního záchranného fondu. Celkový kapitál ESM bude 700 miliard EUR a zápůjční kapacita měla být 500 miliard EUR. V březnu letošního roku se ale ministři financí zemí Eurozóny dohodli na zvýšení úvěrové kapacity na 700 miliard EUR. Navýšení má přesvědčit finanční trhy o odhodlání Eurozóny udržet svoji jednotu. V původním návrhu měl být ESM zaveden od července roku 2013. Na letošním summitu EU v Bruselu se ale premiéři a prezidenti členských států dohodli, že začne fungovat o rok dříve – tedy od července roku 2012. ESM bude tedy fungovat souběžně se současným fondem, ze kterého čerpá pomoc Irsko a Portugalsko. Fond budou tvořit splátky členských států Eurozóny. K dalšímu posílení koordinace byl v roce 2011 na summitu Evropské rady přijat Pakt euro plus. Pakt je mírnější verzí Paktu konkurenceschopnosti, který byl navrhován Německem. K Paktu euro Plus se kromě států Eurozóny zapojilo také šest zemí stojících mimo ni15. Slovo plus vyjadřuje právě tyto státy, které nepatří do Eurozóny. Pakt obsahuje soubor cílů ve čtyřech hlavních oblastech: konkurenceschopnost, zaměstnanost, veřejné finance a finanční stabilita. Kromě těchto záležitostí je pozornost věnována také koordinaci daňových politik. Cílem Paktu je kromě větší koordinace také posílit ekonomický pilíř HMU. Pakt bude fungovat společně s ostatními nástroji hospodářské spolupráce, mezi než patří Evropa 2020, integrované hlavní směry hospodářské politiky, evropský semestr, Pakt stability a růstu a nový rámec makroekonomického dohledu. Přestože se Pakt Euro plus zaměřuje na hlubší koordinaci, nepřináší žádný nový převod na nadnárodní úroveň. Koordinace je znovu založena na metodách otevřené spolupráce bez jakýchkoliv sankcí. Plnění cílů bude jako u předchozích nástrojů koordinace záviset na politické vůli členských zemí. V lednu roku 2012 došlo k dalšímu kroku v oblasti zesílení koordinace. Byla přijata Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii16 (také nazývaná jako smlouva o fiskální unii nebo smlouva o rozpočtové odpovědnosti). Cílem smlouvy je posílit rozpočtovou disciplínu a koordinaci hospodářských politik členských států EU. Smlouvu podepsaly všechny členské státy kromě České republiky a Velké Británie. Smlouva by měla vstoupit v platnost 1. ledna 2013, přičemž uvádí, že nejpozději do pěti let od vstupu bude začleněna do právního rámce EU. 15

Bulharsko, Dánsko, Lotyšsko, Litva, Polsko a Rumunsko. Česká republika, Maďarsko, Švédsko a Velké Británie se k Paktu prozatím nepřipojily. Pakt pro tyto státy zůstává otevřený a mají tak možnost se k němu nadále připojit. 16 Pro smlouvu je využívána zkratka TSCG z anglického Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary union.

60

Hlava 3, která se nazývá Fiskální pakt, zavádí pro členské státy povinnost mít národní rozpočty v rovnováze nebo v přebytku. Toto pravidlo se považuje za dodržené, pokud je roční strukturální bilance veřejných financí v souladu se specifickým střednědobým cílem, stanoveným pro každou zemi ve smyslu revidovaného Paktu stability a růstu, se sníženou mezní hodnotou strukturálního deficitu 0,5 % nominálního HDP. Smlouva umožňuje se ve stanovených případech od tohoto pravidla odchýlit. Výraznou změnou oproti předchozím koordinačním opatřením je, že pravidla, která jsou uvedená v Hlavě 3, odstavci 1 musí nabýt účinnosti ve vnitrostátním právním řádu nejpozději do jednoho roku poté, kdy vstoupí v platnost tato smlouva. V případě, že se země odchýlí do střednědobého cíle nebo cesty k jeho dosažení, bude automaticky aktivován mechanismus nápravy. Tím je tedy zesílena vynutitelnost přijatých opatření k nápravě. Členské státy se navíc smlouvou zavazují, že pokud budou porušovat kritérium schodku v rámci postupu při nadměrném deficitu, budou plně respektovat návrhy a doporučení, které Evropská komise předloží. V případě, že Komise vyhodnotí, že některý ze smluvních států Eurozóny neplní povinnosti, budou moci ostatní signatáři smlouvy podat žalobu k Soudnímu dvoru EU. Tuto žalobu budou moci podat i nezávisle na vyhodnocení Komise. Smlouva také zakládá právo na čerpání prostředků z Evropského stabilizačního mechanismu. Země, které ji neratifikují, nebudou mít na prostředky z tohoto fondu nárok. Žádné z ustanovení, které se týká koordinace hospodářských politik, ale nemá zavazující charakter. Plnění cílů v této oblasti tak znovu bude záviset na vůli členských států dodržovat společně vytyčené cíle. V České republice v souvislosti s touto smlouvou probíhaly vášnivé debaty o tom, zda je správné, že naše země odmítla podepsat tuto smlouvu. Euroskeptikové odmítnutí plně podporují, druhá skupina naopak tento krok kritizuje a varuje před izolací České republiky od dalšího dění v Evropské unii. Obavy před izolací jsou pravděpodobně zveličené. Pakt Euro Plus naše země také nepodepsala a k žádné izolaci nedošlo. Problém by nastal, kdyby tato smlouva vedla k budování něčeho hlubšího, čímž by mohla být rozpočtová unie. Toto se jeví ale jako velice málo pravděpodobné. Z hlediska praktického tedy k žádné katastrofě nedošlo, z hlediska soudržnosti a ochoty postupovat společně, k selhání došlo. Neboť ochota činit společné kroky a jednat jako celek je jedním ze základů existence Evropské měnové unie, do které se i naše země zavázala vstoupit. Jak již bylo uvedeno, příčiny krize lze hledat také v neudržitelné akumulaci dluhu soukromými subjekty. V tomto ohledu selhaly orgány dohledu nad bankovním sektorem, protože bankovní subjekty poskytovaly velké množství úvěrů, čímž podporovaly vývoj zadlužení soukromého sektoru. Systém dohledu v Eurozóně není svěřen jednomu orgánu, ale je v rukou jednotlivých států. Aby došlo

61

k zefektivnění dohledu, byla přijata reforma, která sjednocuje postup v regulaci a dohledu nad finančním trhem na evropskou úroveň. Došlo k vytvoření Evropské rady pro systémová rizika, která je zodpovědná za makroobezřetnostní dohled finančního systému a k vytvoření třech nadnárodních dohledových orgánů pro oblast bankovnictví, kapitálové trhy a pojišťovnictví. Primární zodpovědnost za dohled je ale stále v rukou členských států. Budoucí vývoj ukáže, zda nově vytvořené orgány pomohou předcházet vzniku finančních krizí. De Grauwe (2009, 2010) v tomto směru navrhuje rozšířit úlohu ECB o kontrolování cen aktiv a objemu poskytnutých úvěrů. Doporučuje, aby minimální rezervní požadavky byly používány jako nástroj pro regulování množství úvěrů poskytnutých bankami. Tím by došlo k zesílení prevence vzniku bublin na trzích s nemovitostmi.

3.7

Zhodnocení vývoje koordinace

V reakci na dluhovou krizi byly přijaty nástroje, které by měly pomoci zlepšit a posílit koordinaci hospodářských politik. Pozitivně lze hodnotit zavedení dohledu nad makroekonomickými nerovnováhami, protože nerovnovážný vývoj ekonomik je jedním z hlavních problémů Eurozóny. Dalším přínosem je zavedení evropského semestru, který vnáší do národních politik širší celoevropský zájem. Jeho prostřednictvím nově dochází k ex-ante koordinaci strukturálních a rozpočtových politik. Tento nástroj ale nepřenáší žádné pravomoci na evropskou úroveň. Zda členské státy budou implementovat doporučení Evropské komise a Rady závisí pouze na rozhodnutí parlamentů daných států. K pozitivnímu posunu také došlo v Paktu stability a růstu, který se stal více flexibilní a při hodnocení deficitu zvažuje úroveň dluhu členských států. Pozitivním krokem také bylo vytvoření nových nadnárodních dohledových orgánů pro oblast bankovnictví, kapitálové trhy a pojišťovnictví, které by měly pomoci zabránit budoucím finančním krizím. Přestože však byly vytvořeny nové nástroje k posílení koordinace hospodářských politik, k žádné výrazné změně oproti původní koncepci koordinace nedošlo. Výrazné kritice již byla podrobena nově přijatá Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii (TSCG). Ekonomický komentátor a analytik Financial Times Martin Wolf (2012) v souvislosti s přijetím této smlouvy uvedl, že „jednou možnou definicí šílenství je, dělat stále to stejné a očekávat rozdílné výsledky“. Tato věta přesně vystihuje přijímané kroky. K žádné kvalitativní změně v přijímaných opatření nedochází a veškerá ujednání o koordinaci mají stále nezávazný charakter. TSCG je kritizována za to, že stanovuje maximální výši strukturálního deficitu na 0,5 % HDP. Toto pravidlo má závažné důsledky pro země, jejichž dluh výrazně překračuje 60 % HDP. Článek 4 totiž říká, že pokud země tuto hranici překročí, měla by část, která přesahuje stanovený limit, snižovat průměr-

62

ným tempem jedné dvacetiny ročně. Wolf (2012) uvádí, že země jako Itálie, která má dluh 120 % HDP, by musela snižovat tento poměr o 3 % HDP každý rok. To by ale vyžadovalo výrazný růst ekonomiky nebo provádění restriktivní fiskální politiky, což by ale mohlo prohloubit recesi Itálie i ostatních zemí s nadměrnými deficity. Kritika se také zaměřuje na nezávazný charakter smlouvy pro nečlenské země Eurozóny. Podpis smlouvy těmito zeměmi představuje pouhé politické prohlášení, které je opravňuje se účastnit většiny summitů Eurozóny. Gros (2012) uvádí, že jakmile počáteční vzrušení kolem TSCG upadne, tato smlouva bude zapomenuta. Její jediný vliv se bude skládat ze svolávání summitů Eurozóny, na kterých budou dohodnuty akce, které se stanou irelevantní, jakmile se hlavy států a vlád vrátí do svých zemí a domácí politické reality. Tato smlouva dle něj nezakládá první krok směrem k fiskální nebo politické unii. Smlouva se navíc zaměřuje pouze na dodržování fiskální disciplíny. Přičemž, jak již bylo uvedeno, příčiny krize nelze hledat pouze v nedodržování fiskálních pravidel. Problémy Eurozóny jsou mnohem rozsáhlejší. Následující kapitola bude věnována uspořádání fiskální a monetární politiky ve Spojených státech. Cílem bude zjistit, jakým způsobem je zde zajištěna koordinace fiskální a monetární politiky a zda by se toto uspořádání mohlo využít i v rámci Eurozóny pro zajištění jejího stabilního vývoje.

63

4

Fiskální a monetární politika v USA

Současné uspořádání fiskální a monetární politiky ve Spojených státech je výsledkem vývoje, který trval po několik století. Uspořádání a koordinace fiskální a monetární politiky jsou zde odlišné od toho, co můžeme sledovat v Eurozóně. Následující část bude zaměřena na vymezení hlavních rysů fiskální a monetární politiky ve Spojených státech a vytyčení hlavních rozdílů oproti uspořádání a koordinaci těchto politik v Evropské měnové unii.

4.1

Fiskální politika

Fiskální politika je vykonávána federální vládou, která má k dispozici centralizovaný rozpočet o velikost asi 20 % HDP. Velký rozdíl oproti Eurozóně je v tom, že federální vláda může využívat centralizovaný rozpočet k makroekonomické stabilizaci. Henning a Kessler (2012) uvádějí, že federální vláda poskytuje výraznou stabilizaci během recese, zatímco fiskální politika států bývá většinou procyklická. Dle Darvase (2010) centralizovaná fiskální politika umožňuje snadnější politickou koordinaci, využívání úspor z rozsahu prostřednictvím velké daňové základny a také poskytuje příležitosti pro sdílení rizika. Stejně jako v EMU i ve Spojených státech se využívání fiskální politiky měnilo s názory ekonomů na její účinnost. Od Velké recese až do 70. letech byla fiskální politika ovlivněna keynesovstvím a byla využívána k podpoře ekonomického růstu. Od poloviny 70. let se začaly objevovat nedostatky keynesovské politiky a Spojené státy byly zasaženy stagflací. Keynesovství bylo kritizováno zejména monetaristy, kteří odmítali využívání fiskální politiky pro podporu ekonomiky a zaměřili se na dosahování nízké a stabilní míry inflace. Během nedávné finanční krize došlo znovu k návratu ke keynesovství. Americká vláda využívala fiskální politiku k oživení agregátní poptávky. Pokud porovnáme současnou fiskální politiku Spojených států a Eurozóny, zjistíme naprosto opačné přístupy. Ve Spojených státech se zaměřují na postupné snižování fiskálních deficitů, oproti tomu Eurozóna se snaží o rychlé snížení deficitů ve všech zemích. Velký rozdíl můžeme vidět také ve spolupráci federální vlády s Federálním rezervním systémem (FED). FED neváhá s financováním deficitů, zatímco v Eurozóně se tak děje pouze v omezeném rozsahu (Patria, 2012). Protože se pozornost zaměřuje zejména na politické dění na federální úrovni, místní vládní sektor nezískává příliš zájmu, přestože v souhrnu hraje velmi důležitou roli v americké ekonomice. Spojené státy se skládají z 50 států, které se dále dělí na 3.000 okresů, 36.000 municipalit (do nich patří města, městské části a vesnice), 37.400 speciálních čtvrtí a 14.600 systémů veřejného školství. Státní a místní vlády jsou významné v tom, že poskytují většinu veřejných služeb a statků svým obča-

64

nům. Jsou to zpravidla ty, které jsou občanům nejvíce viditelné (vzdělání a zdravotní péče). Z místních vlád hrají důležitou roli vlády okresů a měst. Ty zajišťují policii, dopravu, sociální platby a další. Speciální čtvrtě jsou většinou malé vládní jednotky, které mají jediný účel jako například zajišťování pitné vody nebo zpracování odpadů. Místní vlády mají výdaje, které dosahují zhruba 10 % HDP a zaměstnávají asi 9 % pracovní síly (Congressional Budget Office, 2010). 4.1.1

Rozpočet

V rámci Spojených států existují tři úrovně rozpočtů – federální, státní a místní. Rozpočet federální vlády zastřešuje chod celé federace. Oproti rozpočtu Evropské unie se odlišuje jak ve struktuře příjmů tak výdajů. Rozpočet federální vlády tvoří zejména daňové příjmy. Tyto příjmy můžeme označit za vlastní, na rozdíl od příjmů rozpočtu v EU, které jsou ze 75 % tvořeny příspěvky členských států z HDP. Federální vláda vybere zhruba dvě třetiny daňových příjmů, jednu pětinu vyberou jednotlivé státy a zbytek připadá na místní vlády. Rovněž struktura výdajů je odlišná od té, kterou je možno sledovat v EU. Z federálního rozpočtu jsou hrazeny výdaje na národní obranu, sociální dávky, penze, vzdělávání, zdravotnictví apod. Výše federálních výdajů má rostoucí trend, což dokládá následující tabulka. Za posledních dvacet let se výše federálních výdajů téměř ztrojnásobila. Vývoj podílu federálních výdajů na HDP je více stabilní a pohybuje se kolem 20 %. Tab. 4

Vývoj federálních výdajů v absolutní výši a jako % HDP

Federální výdaje

1992

1996

2000

2004

2008

2012

V miliardách USD

1 382

1 560

1 789

2 293

2 983

3 729

V % HDP

22,1

20,2

18,2

19,6

20,7

23,6

Zdroj: US Government Printing Office (2011)

Federální rozpočet je také důležitým nástrojem fiskální politiky. Prostřednictvím něho vláda reaguje na měnící se ekonomické podmínky. Velkou roli sehrává zejména v dobách recese. Výše federálních výdajů ale není kryta stejnou výší příjmů, což vede ke značným rozpočtovým deficitům. Na rok 2012 se předpokládá deficit 7 % HDP a výše dluhu 104,8 % HDP.

65

Tab. 5

Rozpočet federální vlády Spojených států na fiskální rok17 2012 Mil. USD

% celkového rozpočtu

Příjmy rozpočtu

2 627 449

100

Daň z příjmu fyzických osob

1 140 504

43,4

Daň z příjmu společností

329 324

12,5

Sociální a důchodové pojištění

925 081

35,2

Spotřební daně

103 069

3,9

Ostatní

129 471

4,9

Výdaje rozpočtu

3 728 686

100

Národní obrana

737 537

19,8

Lidské zdroje18

2 418 272

64,9

Fyzické zdroje19

220 289

5,9

Čistý úrok

241 598

6,5

Ostatní výdaje

210 625

5,6

Nerozdělené kompenzační příjmy

-99 635

-2,7

Příjmy a výdaje rozpočtu

Zdroj: Executive Office of the President of the United States (2011)

Další úrovní v rámci rozpočtové soustavy jsou rozpočty jednotlivých států. Státy mají svoje vlastní fiskální pravomoce a hospodaří se svými prostředky nezávisle na federální vládě. Darvas (2010) uvádí, že z důvodu vysoké míry autonomie můžeme mezi jednotlivými státy sledovat rozdíly v daňových sazbách a jejich struktuře, což vede k vysoké daňové konkurenci mezi státy. 17

Fiskální rok začíná 1. října předcházejícího kalendářního roku a končí 30. září daného roku. Do lidských zdrojů patří výdaje na vzdělávání, školení, zaměstnanost a sociální služby, zdravotnictví, zabezpečení příjmů, sociální zabezpečení, dávky a služby veteránům. 19 Do fyzických zdrojů patří výdaje na energetiku, přírodní zdroje a životní prostředí, komerční úvěry a úvěry domácnostem, doprava, komunitní a regionální rozvoj. 18

66

Místní rozpočty tvoří nejnižší úroveň fiskální soustavy. Jejich fiskální autonomie není příliš vysoká a do velké míry jsou závislé na vůli států. Mezi příjmy států a místních vlád existují velké rozdíly. Většina států se spoléhá na svoje vlastní daňové příjmy, zejména z osobních daní a daní z prodeje. Daňové příjmy u států představují asi 50 % celkových příjmů a zhruba jednu třetinu jejich příjmů tvoří dotace z federálního rozpočtu. Kasparek (2011) uvádí, že kvůli velké závislosti států na daňových příjmech je struktura příjmů výrazně procyklická a jejich výše je významně závislá na převažující ekonomické situaci. Oproti tomu, místní vlády získávají zhruba jednu třetinu prostředků od státu, jednu čtvrtinu z majetkových daní, deset procent z daní z prodeje a jiných daní a pouze čtyři procenta jejich příjmů jsou ve formě transferů z federálního rozpočtu. Přestože v souhrnu jsou nejdůležitějším zdrojem státních příjmů daně z osobních příjmů a daně z prodejů, jejich podíl na celkových příjmech se v jednotlivých státech liší. Například Aljaška, Nevada, Montana nebo Hampshire nevybírají prodejní daně, ačkoliv mohou uvalovat různé typy selektivních prodejních daní. Oproti tomu státy jako Florida, Nevada nebo Texas neuvalují na své rezidenty osobní důchodové daně. Nevada, Texas či Wyoming neuvalují daně na příjmy korporací. Tato fiskální rozmanitost mezi jednotlivými státy odráží jejich ekonomické podmínky. Příkladem může být Hawaii a Florida, které se spoléhají na prodejní daně, protože využívají toho, že jsou oblíbenými turistickými destinacemi a navštěvuje je mnoho turistů (Kasparek, 2011). Na rozdíl od federální vlády má většina států odděleny kapitálové a provozní rozpočty. Provozní rozpočty představují zhruba 50 až 60 % celkových státních výdajů. Zbývající část tvoří kapitálové rozpočty, ze kterých jsou financovány například projekty dálnic či pozemního stavitelství (Garrett, T., A., 2011). Krize, která vypukla v roce 2008, měla závažný dopad na všechny úrovně rozpočtové soustavy ve Spojených státech. Federální dluh v roce 2011 dosáhl svého dluhového stropu, který činil 14,3 bilionů dolarů. Hrozilo tak, že se vláda ocitne v situaci, kdy nebude schopna financovat své výdaje a zbankrotuje. Po zdlouhavých vyjednáváních Kongresu byl strop nakonec navýšen. Krize dále výrazně zasáhla státy, které jsou velmi závislé na daňových příjmech. Propad v příjmech a proticyklické výdaje vedly k tomu, že celkový schodek v rozpočtech států během fiskálních roků 2009 až 2011 dosáhl 430 miliard USD a na rok 2012 42 států předpokládá, že dosáhnou schodku 103 miliard USD. Velký propad byl zaznamenán zejména u osobních daní v důsledku výrazného poklesu ve mzdách, platech a kapitálových příjmech (Kasparek, 2011). Státy reagovaly na zvyšující se rozpočtové mezery snižováním výdajů, zvyšováním daňových sazeb a čerpáním vytvořených rezerv. Pro zmírnění dopadů krize byl také vládou přijat protikrizový balíček nazývaný jako The American Recovery and Reinvestment Act of 2009 (ARRA). Primárním cílem tohoto balíčku bylo zachrá-

67

nit pracovní místa, sekundárním cílem bylo poskytovat pomocné programy pro ta odvětví, která byla nejvíce zasažena recesí. Celkově na dosažení těchto cílů bylo vyčleněno 787 miliard dolarů20, přičemž zhruba jedna třetina příjmů plyne přímo do státních rozpočtů. Cílem je snížit rozsah prováděných procyklických opatření (tedy zvyšování dání a snižování výdajů), která mají negativní vliv na obnovu ekonomického růstu. Prostředky budou čerpány postupně během let 2009-2012. Velká část podpory směřuje zejména do programu Medicaid21, do vzdělávání nebo různých investičních projektů. Na roky 2011 a 2012 jsou ale státům přiděleny menší částky oproti předchozím rokům. Objevují se obavy, že tyto částky nebudou stačit, protože obnovení pracovního trhu bývá oproti skončení vlastní ekonomické krize opožděno. Zlepšení stavu navíc brání i pomale se zotavující daňové příjmy, které stále nedosáhly předkrizové úrovně (Bradbury, 2010). Příjmy místních rozpočtů nebyly tak dramaticky zasaženy z důvodu, že velkou část jejich příjmů tvoří majetkové daně, které jsou obecně považovány za jedny z nejstabilnějších zdrojů příjmů. Nicméně se ale očekává, že v důsledku velkého propadu v cenách nemovitostí příjmy v následujících letech pravděpodobně poklesnou, protože dle Congressional Budget Office (2010) výběr majetkových daní zaostává za změnami v cenách nemovitostí v průměru tři roky. Na místní rozpočty však negativně dopadlo snížení výdajů státy, protože toto snížení se promítlo ve výši poskytovaných prostředků místním vládám. Státy se zaměřily zejména na snižování prostředků pro specifické programy zajišťované místními vládami, jakými jsou například programy K-12, který se týká vzdělávání, či programy na opravy silnic. Zadlužení států a místních vlád během vypuknutí krize vzrostlo a vyvolalo obavy před možnými bankroty. Protože federální zákon bankrot neumožňuje, objevily se na počátku roku 2011 návrhy na uzákonění bankrotu. Tyto návrhy jsou ale velmi opatrné a schválení tohoto zákona není příliš pravděpodobné (New York Times, 2011). Proti jsou i guvernéři, kteří mají obavy, že možnost vyhlášení bankrotu by mohla poškodit jejich úvěrový rainting a zvýšit náklady na půjčování. Kasparek (2011) navíc uvádí, že dluhové problémy států jsou zveličovány. V porovnání s dluhem federální vlády je celkový dluh vlád států a místních vlád poměrně nízký a dosahuje kolem 20 % HDP. Je zajímavé sledovat, že přestože je úroveň zadlužení Spojených států větší než zadlužení Eurozóny jako celku, je pozornost zaměřena právě na problémy Eurozó-

20

Tato částka byla v roce 2011 navýšena na 840 mld. USD. Více na WWW: http://www.recovery.gov/About/Pages/The_Act.aspx. 21 Medicaid je dávkově testovaný program, který je určen pro občany a rodiny s nízkými příjmy. Primární dohled nad tímto programem má federální vláda, ale každý ze států si stanovuje co bude tento program obsahovat.

68

ny. Příčinám tohoto stavu se bude věnovat kapitola Dluhové krize – Řecko versus Kalifornie. 4.1.2

Fiskální pravidla Fiskální pravidla na úrovni jednotlivých států

Fiskální pravidla jsou uvalena na federální vládu i na jednotlivé státy. Fiskální pravidla začala být mezi státy v USA přijímána během 19. století. První vlna přijímání pravidel proběhla mezi lety 1842-1857 a byla spojena s finanční panikou v roce 1837 a následnou ekonomickou recesí. Přijímání těchto pravidel také souviselo s přijetím no-bailout doložky federální vládou v roce 1840. V souvislosti s tím se státy staly suverénními, tzn., že federální vláda nevyžaduje po jednotlivých státech vyrovnaný rozpočet a ani je nezachrání v případě fiskálních problémů. Pravidla začaly přijímat i ty státy, které měly zdravé veřejné finance a nikdy nemusely vyhlásit default (Henning a Kessler, 2012). Tím, že státy na sebe samy uvalují fiskální pravidla, pozitivně ovlivňují jejich hodnocení finančními trhy, protože přijímáním pravidel si státy zvyšují svoji reputaci a bonitu, což snižuje náklady na půjčování. Uvalení pravidel samotnými státy navíc zvyšuje jejich odolnost a efektivnost oproti pravidlům uvalovaným centrálně. Vlády států jsou vystaveny přísnějším limitům na příjmy a výdaje než federální vláda. Všechny státy, kromě Vermontu, jsou podrobeny ústavním nebo zákonným požadavkům na vyrovnané rozpočty. Tento požadavek se vztahuje na provozní rozpočty, ne kapitálové. Požadavky nejsou stejné a mezi jednotlivými státy se liší. Přestože ale státy aplikují fiskální pravidla, neznamená to, že na konci fiskálního roku nemohou vykázat deficit. Některá pravidla pouze požadují, aby byl vyrovnaný rozpočet předložen guvernérem nebo byl schválen zákonodárci, a tudíž nemusí nutně ukládat fiskální disciplínu na konci roku. Jiné státy mají možnost převádět deficit do dalšího fiskálního roku. Některé státy mají povinnost vytvářet tzv. „rainy day“ fond, který slouží k ukládání rozpočtových přebytků v období ekonomického boomu. Henning a Kessler (2012) uvádí, že důležitou součástí rámce, ve kterém fiskální pravidla ve Spojených státech operují, je bankovní systém a kapitálové trhy. V porovnání s Evropou jsou banky méně významnými zdroji financování. V roce 2010 bylo pouze 8,6 % dluhopisů vydaných státy vlastněno americkými komerčními bankami. Rozdíl je také v regulaci bankovního systému. Ve Spojených státech je systém regulace méně geograficky roztříštěn a v případě problémů bankovního systému hrají státy velice malou roli. Z toho důvodu zde není stabilizace bankovního systému v rozporu s dodržováním rozpočtových pravidel, k čemuž došlo v Evropské unii. V EU se harmonizace bankovní regulace stále vyvíjí

69

a zodpovědnost za náklady na záchranu bank a rekapitalizaci zůstává primárně na jednotlivých státech. Státy a místní vlády ve Spojených státech se liší tím, zda mohou zbankrotovat. Na základě federálního zákona státy nemohou vyhlásit bankrot. Na rozdíl od toho místní vlády, které již nejsou schopné nést svoje dluhové břemeno, mohou vyhlásit default nebo podat návrh na bankrot. Během let 1988 a 2009 vyhlásilo bankrot kolem 170 jurisdikcí. Proces bankrotu u municipalit je založen ve federálním právu a umožňuje místním vládám restrukturalizovat jejich dluh nebo závazky (Kasparek, 2011). Poslední z bankrotů byl vyhlášen v roce 2011 okresem Jefferson ve státě Alabama. Na pokraji bankrotu jsou nyní i tři kalifornská města. Fiskální pravidla na úrovni federální vlády Federální zákon obsahuje velké množství ustanovení, která mohou být označena jako fiskální pravidla. Některá z těchto ustanovení jsou poměrně stará (příkladem může být dluhový strop), jiná byla přijata ve snaze snížit velké deficity z 80. a první poloviny 90. let (Peach, 2001). Dluhový strop byl zaveden v roce 1917 na základě Liberty Bond Act. Strop je možné navýšit Kongresem prostřednictvím změny zákona. Tato možnost byla využita již 74krát. Procedura navýšení bývá dramatická, když je prezident a většina Kongresu z odlišných politických stran (Wyplosz, 2011). K poslednímu zvýšení stropu došlo v roce 2011. Toto zvýšení je ukázkou toho, jak může být tato procedura konfliktní. Dohodnout se na zvýšení bylo velice náročné kvůli rozložení v obou komorách amerického Kongresu. V Senátu měli většinu demokraté a ve Sněmovně reprezentantů republikáni. Každý z táborů navrhoval jiná řešení pro získání prostředků na splacení v té době aktuálně splatných státních dluhopisů a financování deficitu státního rozpočtu. Demokraté chtěli zvyšovat daně a navýšit dluhový strop, republikáni naopak chtěli problém řešit pomocí snižování výdajů. Nakonec došlo ke kompromisu a dluhový strop byl navýšen z původních 14,24 bilionu dolarů o zhruba 2,5 bilionu dolarů. Další přijatá fiskální pravidla se týkají vyrovnanosti federálního rozpočtu. Snaha o dosahování vyrovnaných rozpočtů započala v roce 1985, kdy byl přijat Gramm-Rudman-Hollings Act. Tento zákon zavedl pojem „vyrovnaná rozpočtová cesta“ a stanovil numerické cíle pro federální rozpočet, na základě kterých usiloval o dosažení rozpočtové rovnováhy v roce 1991. Tyto cíle byly později upraveny a rozšířeny zákonem22, který je také nazýván Gramm-Rudman-Hollings Act II. Tento zákon posunul cílový rok pro vyrovnaný rozpočet na rok 1993. Následně byl přijat Budget Enforcement Act, který odstranil cíle pro rozpočtové deficity a nahradil je nominálními stropy na roční diskréční výdaje. Tento zákon také při22

Zákon se oficiálně jmenuje Balanced Budget and Emergency Deficit Control Reaffirmation Act.

70

nesl velké množství reforem rozpočtového procesu, aby bylo zesíleno prosazování cílů. Dále tento zákon zavedl pay-as-you-go (PAYGO) proces pro příjmy a přímé výdaje23. Na základě PAYGO, všechny změny v daňových zákonech a přímých výdajích, schválené na zasedání Kongresu, musí být deficitně neutrální v rámci jednoročního a pětiletého horizontu (Peach, 2001; Von Hagen, 2005). To znamená, že toto pravidlo vyžaduje, že jakékoliv snížení daní nebo zvýšení přímých výdajů musí být vyrovnáno zvýšením jiných daní nebo snížením přímých výdajů. Systém PAYGO pracoval velice dobře během let 1990 až 1997. V roce 1998 ale fiskální disciplína začala slábnout a začalo docházet ke zvyšování rozpočtového deficitu. Platnost zákona skončila oficiálně v roce 2002. Dle Wyplosze (2011) je toto dobrý příklad selhání pravidla z toho důvodu, že bylo příliš přísné a nebylo podporováno politickým zřízením. Znovu bylo toto pravidlo zavedeno v roce 2006. Poté co demokraté získali v Kongresu většinu, Senát přijal v rámci usnesení o rozpočtu podobné pravidlo, které bylo zavedeno prostřednictvím zákona Budget Enforcement Act. Velký rozdíl oproti původnímu pravidlu PAYGO je v tom, že nemá podobu zákona. Je to pouhé procesní pravidlo (Tax Policy Center, 2007). Wyplosz (2011) ve své studii ukazuje, že pravidla na úrovni států jsou dodržována více než na federální úrovni. Příčinu vidí v tom, že vlády jednotlivých států mají malý zájem na tom, se odchýlit od svých pravidel, protože vzhledem k fiskálnímu multiplikátoru je fiskální politika států méně účinná než fiskální politika prováděná federální vládou. Přestože tedy Spojené státy mají uvaleny fiskální pravidla na federální rozpočet, nejsou dodržována a dochází ke kumulaci dluhu. Uvalování limitu na úroveň federálního dluhu také neplní svůj účel, protože je v případě potřeby kdykoliv navýšen Kongresem. 4.1.3

Fiskální federalismus ve Spojených státech

Fiskální federalismus ve Spojených státech je často předkládán jako vzor pro vybudování fiskální unie v Eurozóně. Kessler a Henning (2012) uvádí, že nejvýraznější rysy amerického fiskálního federalismu, které jsou často v literatuře o Evropské měnové unii řešeny jsou: transfery mezi federální vládou a státy, absence záchrany států federální vládou a uvalení limitů na deficity jednotlivých států. Současná podoba fiskálního federalismu ve Spojených státech je výsledkem vývoje, který započal v roce 178924, kdy byla ratifikována americká ústava. Na jejím základě byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federa-

23

Do přímých výdajů patří výdaje, které vyplývají z nárokových nebo transferových programů, které jsou dány právními předpisy (jedná se tedy o tzv. mandatorní výdaje). 24 Ústava vznikla v roce 1787 a platnost nabyla ratifikací v roce 1789.

71

tivním25. Období mezi roky 1789 a 1901 můžeme označit za období duálního federalismu. Toto období je charakteristické malou spoluprácí mezi různými úrovněmi vlád a velkým zadlužováním států. Zadlužování došlo tak daleko, že státy v roce 1840 požádaly Kongres, aby převzal jejich dluhy. Ten tuto žádost odmítl a tím poslal jasný signál, že federální vláda není zodpovědná za závazky jednotlivých států. V důsledku odmítnutí pomoci, osm států a Florida, která byla v té době teritoriem, vyhlásily bankrot. Tímto odmítnutím bylo založeno no-bailout pravidlo a fiskální suverenita států. Bordo et al. (2011) považují důvěryhodný závazek k no-bailout pravidlu26 jako jednu z podmínek pro správné fungování měnové unie. Toto pravidlo bylo od doby svého vzniku několikrát testováno. V roce 1975 byla odmítnuta pomoc městu New York prezidentem Fordem a v roce 2009 odmítl prezident Obama záchranu Kalifornie (Darvas, 2010). Státy na zavedení no-bailout pravidla začaly reagovat přijímáním požadavků na vyrovnané rozpočty. Fiskální pravidla tak byla přijímána a implementována nezávisle na federální vládě (Henning a Kessler, 2012). Velkým zlomem v historii amerického federalismu bylo období Velké recese. Státy nebyly schopné efektivně reagovat na důsledky této krize. Z toho důvodu bylo hlavní součástí programu New Deal rozšíření role federální vlády v domácí ekonomice. Velká deprese byla také zlomová pro změnu role fiskální politiky federální vlády, protože vládní deficit začal být využíván jako nástroj makroekonomické stabilizace (Bordo et al., 2011). Velkou roli měla fiskální politika také při řešení současné krize. Federální vláda využívala funkce automatických stabilizátorů a také přijala významná diskréční opatření včetně přímé pomoci státním rozpočtům prostřednictvím programu ARRA. Tím, že je stabilizační funkce centralizována a vykonávána federální vládou, Spojené státy na rozdíl od Eurozóny splňují doporučení fiskálního federalismu. Současné uspořádání fiskálního federalismu ve Spojených státech je charakteristické velkou svobodou států v příjmové oblasti jejich rozpočtů (mohou si volit daňové základny a sazby daní). Rovněž na výdajové straně je většina výdajových funkcí přesunuta na státní nebo místní vlády, výjimku tvoří zabezpečení obrany a sociální a zdravotní zabezpečení, které je zajišťováno na federální úrovni. Graf 7 ukazuje, že součet podílu místních a státních výdajů na HDP je téměř stejný jako podíl federálních výdajů na HDP. Toto rozložení odráží vysoký stupeň decentralizace. Státy a místní vlády poskytují svým občanům většinu veřejných statků a služeb, čímž splňují doporučení teorie fiskálního federalismu pro decentralizaci alokační funkce. Svobodu mají také ve vydávání dluhopisů, které mohou emitovat bez 25

Před vznikem federace byla role federální vlády velice malá a byla zaměřena na provádění zahraniční politiky. Oproti tomu pravomoci jednotlivých států byly rozsáhlejší než dnes. Každý ze států měl pravomoc vybírat daně, vydávat měnu a financovat svoji vlastní armádu. 26 No-bailout norma není vepsaná v Ústavě ani v jiném federálním zákoně.

72

účasti federální vlády. Dluhy ale nemohou vytvářet neomezeně. Jak již bylo uvedeno, ve většině států existuje určitý druh ústavního nebo zákonného požadavku na vyrovnaný rozpočet. Graf 7

Podíl výdajů jednotlivých vládních úrovní na HDP (v %) 60 50 40

Podíl místních výdajů na HDP

30

Podíl státních výdajů na HDP

20

Podíl federálních výdajů na HDP

10

10

08

06

04

02

00

98

96

94

12 20

20

20

20

20

20

20

19

19

19

19

92

0

Zdroj: US Government Spending (2012)

4.2

Monetární politika

Monetární politika je ve Spojených státech vykonávána Federálním rezervním systém (FED). Federální rezervní systém je tvořen dvanácti regionálními federálními rezervními bankami. Bain a Howells (2003) uvádí, že uspořádání FEDu bylo silně ovlivněno strachem z nadměrné koncentrace centrálního bankovnictví. Systém byl proto navržen tak, aby poskytoval širší pohled na ekonomické aktivity ve všech částech Spojených států a zajistil, aby různé oblasti měly svůj hlas v bankovních záležitostech. Hlavním výkonným orgánem je Rada guvernérů. Klíčovým rozhodovacím orgánem je Federální výbor pro operace na volném trhu (FOMC), který je zodpovědný za provádění monetární politiky. Ačkoliv je Federální rezervní systém považován za nezávislou centrální banku, při výkonu své politiky komunikuje s federální vládou a jeho výkon podléhá kontrole Kongresu. Rada guvernérů se pravidelně setkává s členy Rady ekonomických poradců prezidenta. Předseda Rady guvernérů se také setkává s prezidentem Spojených států a má pravidelné schůzky s ministrem financí. Jak již bylo uvedeno v kapitole věnované monetární politice Evropské centrální banky, je FED pověřen větším počtem úkolů než ECB. Maastrichtská smlouva stanovuje ECB jasnou hiearchii cílů a přiřazuje dominantní význam cenové stabilitě. Oproti tomu zákon Federal Reserve Act of 1977 pověřuje Radu Guvernérů a Fe-

73

derální výbor pro operace na volném trhu dosahováním stabilních cen, maximální zaměstnaností a přiměřených dlouhodobých úrokových sazeb. Dlouhodobá cenová stabilita je viděna jako předpoklad pro maximální udržitelnou míru růstu a zaměstnanosti a také pro přiměřené dlouhodobé úrokové sazby. Goodfriend (1999) uvádí, že ačkoliv Kongres nepřiřadil výslovný mandát k udržování cenové stability, FED informuje veřejnost o přínosech nízké inflace a potřebě ji udržovat. Také Mishkin (2007) uvádí, že vysocí představitelé FEDu a zejména Alan Greenspan27 dali jasně najevo, že převažujícím dlouhodobým cílem pro měnovou politiku FEDu je cenová stabilita. Upozorňuje ale, že absence jasného mandátu FEDu pro cenovou stabilitu může vést k problému časové nekonzistence, v rámci kterého vláda tlačí na FED, aby prováděl expanzivní politiku za účelem dosahování krátkodobých cílů. Při řešení současné krize se FED zaměřil také na plnění svého druhého mandátu a tedy udržování maximální míry zaměstnanosti. Od roku 2008 udržuje základní úrokovou sazbu v pásmu nula až 0,25 %, aby podpořil ekonomické oživení a tím i růst zaměstnanosti. Přesto se míra nezaměstnanosti daří snižovat jen postupně a v únoru letošního roku činila 8,6 %. Nezávislost a zodpovědnost Federálního rezervního systému Ústava dává Kongresu právo razit peníze a kontrolovat jejich hodnotu. Kongres tuto zodpovědnost delegoval na FED a může ji kdykoliv odvolat. Kongres je dále zodpovědný za dohled FEDu a stanovení jeho mandátu. Existuje ale několik institucionálních rysů, které zajišťují, že je FED výrazně nezávislý na politickém procesu a spolu s ECB patří mezi nejvíce nezávislé banky na světě (Labonte, 2012). Gerdesmeier et al. (2007) uvádí, že nezávislost FEDu je zakotvena v několika zákonných ustanoveních. Příkladem může být, že FED je nezávislý na ostatních úřadech vlády. Dalším faktem je, že FED je finančně nezávislý a není tak nucen se spoléhat na financování Kongresem. Dalším znakem nezávislosti je velmi dlouhé funkční období členů Rady guvernérů, kteří jsou jmenováni na 14 let prezidentem se souhlasem Senátu. FED je také nezávislý ve volbě nástrojů monetární politiky. Ačkoliv je však FED nezávislým orgánem a jeho rozhodnutí nejsou schvalována prezidentem nebo Kongresem, je zde velká míra spolupráce a konzultací mezi těmito orgány, čímž je zajištěn koordinovaný vývoj fiskální a monetární politiky. Protože výkon FEDu podléhá kontrole Kongresu, musí pracovat v rámci celkových cílů hospodářské a finanční politiky stanových vládou (Board of Governors of FED, 2005b). Ve srovnání s ECB je FED méně nezávislý. Jeho nezávislost je snížena tím, že je pověřen dosahováním několika cílů. Dosahování těchto cílů může být ale často 27

Alan Greenspan byl předsedou Federálního rezervního systému během let 1987 až 2006.

74

v rozporu a FED si musí zvolit, který z nich bude prosazovat na úkor ostatních. Podle Labonte (2012) mnoho kritiků argumentuje, že současný mandát vede k nižší transparentnosti a zodpovědnosti. Zodpovědnost FEDu ale přesto zůstává vysoká a je vyšší než v případě ECB. Důvodem je, že je vypracován systém formální zodpovědnosti FEDu. FED musí například podávat zprávy o jeho činnosti. Jednou ročně podává zprávu o svých aktivitách Sněmovně reprezentantů a dvakrát ročně (v únoru a červenci) podává zprávu Kongresu o svých plánech v měnové politice. Únorová zpráva obsahuje komplexní přehled o ekonomické a finanční situaci v zemi a vyhodnocuje širou škálu ukazatelů významných pro měnovou politiku. V červenci jsou publikovány revize plánů pro daný rok a také předběžné plány pro následující rok. Předseda Rady guvernérů dále musí v reakci na tuto zprávu vypovídat dvakrát ročně před Kongresem o výkonu monetární politiky. Jak již také bylo uvedeno, FED je vystaven trestným opatřením ze strany Kongresu změnou zákona Federal Reserve Act nebo ustanovení dalších právních předpisů, které ovlivňují činnost FEDu. Zodpovědnost FEDu ale byla na druhou stranu snižována neexistencí explicitního cíle, prostřednictvím kterého by mohla veřejnost a Kongres měřit výkonnost FEDu. Tato situace se ale změnila v roce 2012, kdy FED přistoupil k inflačnímu cílování. Více k inflačnímu cílování bude uvedeno v části nazvané Strategie Federálního rezervního systému. Můžeme tedy odlišit několik zásadních rozdílů od ECB, které činí FED více zodpovědným. Prvním rozdílem je, že statut ECB nemůže být jednoduše změněn zákonem, ale vyžaduje změnu zakládajících smluv, ke které je nutný souhlas všech členských států EU. Druhý rozdíl vyplývá z toho, že ačkoliv prezident ECB také musí vystupovat před Evropským parlamentem, tento požadavek nemusí zaručit dostatečný dohled nad monetární politikou ECB. Evropský parlament má menší moc než národní parlamenty zemí, které tvoří měnovou unii. Z toho důvodu jeho dohled nemusí ovlivnit chování ECB tak silně, jak by to tomu bylo v případě více silného politického orgánu. V současné době tak není jasné, komu je ECB zodpovědná. FED bývá označován také jako transparentnější než ECB. Jedním z důvodu je, že FED, na rozdíl od ECB, podává zprávy o každém hlasování. Ne vždy byl ale FED tak vysoce transparentní. První kroky k zesílení transparentnosti byly učiněny v roce 1994, kdy FED začal zveřejňovat záměry a akce monetární politiky po každém zasedání FOMC (Mischkin, 2007). Na posílení transparentnosti se dále výrazně podílel současný šéf FEDu Ben Bernanke, který prosadil, že od roku 2006 bude FED publikovat více detailnější ekonomické čtvrtletní prognózy (Financial Times, 2012.) K posílení transparentnosti dále vedlo zahájení zveřejňování prognóz o vývoji základních úrokových sazeb od ledna roku 2012. FED věří, že větší transparentnost ohledně jeho záměrů zesílí pochopení jeho akcí účastníky finanč-

75

ních trhů. Tím by mělo dojít ke snížení nejistoty na finančních trzích a k zefektivnění politiky FEDu (Labonte, 2012). Strategie Federálního rezervního systému Od 90. let, kdy se rychlost obratu peněz ukázala jako nestabilní, začal FED pro provádění monetární politiky využívat strategii, která byla založena na široké škále finančních a ekonomických indikátorů. FED se v té době rozhodl, že nebude využívat strategii přímého inflačního cílování. FOMC zdůvodnil toto rozhodnutí tím, že přílišné dodržování inflačních cílů by mohlo omezit federální rezervní systém v jeho úsilí potlačovat dopady cyklického vývoje ekonomiky. Toto rozhodnutí odráželo skutečnost, že FED musí kromě cenové stability dosahovat i cíl maximální zaměstnanosti. Politika FEDu tak nebyla založena na explicitně vyjádřeném cíli a rozhodující úlohu pro výkon monetární politiky hrály reálné proměnné a to zejména vývoj reálných úrokových sazeb. Nevýhodou tohoto přístupu bylo, že účastníkům trhu chyběla jasná kotva, na základě které by mohli vytvářet svá očekávaní. Museli pouze odhadovat, jaké ekonomické proměnné hrají pro FED roli (Ruckriegel a Seitz, 2002). Tato situace se změnila v roce 2012, kdy FED přistoupil k inflačnímu cílování. Tímto bylo naplněno úsilí Bena Bernankeho, který byl jedním z akademiků, kteří rozvinuli doktrínu inflačního cílování v 90. letech. Přijetím inflačního cílování došlo k zásadní změně ve způsobu, kterým jedna z nejvýznamnějších bank světa funguje. Na lednovém zasedání byl přijat inflační cíl dvě procenta. Inflačním cílováním došlo k dalšímu zesílení transparentnosti a zodpovědnosti FEDu (Financial Times, 2012). Reakce Federálního rezervního systému na hospodářské šoky Federální rezervní systém v porovnání s ECB využívá monetární politiku více aktivně. Jedním z možných vysvětlení může být skutečnost, že mandát FEDu je širší než mandát ECB. De Grauwe (2009) uvádí, že FED využívá úrokovou sazbu aktivněji než ECB a reaguje mnohem silněji na hospodářské šoky. Příkladem může být recese mezi roky 2001 a 2003, ekonomický boom během let 2006 a 2007 nebo opětovná recese v roce 2008. Také De Lucia a Lucas (2007) ve své studii uvádí, že je FED méně opatrný při změnách své monetární politiky než ECB. V souvislosti s finanční krizí bývá FED označován za hlavního viníka nafouknutí bubliny na trzích s nemovitostmi. De Grauwe (2009) uvádí, že mezi ekonomy existuje silný konsenzus, že monetární politika FEDu byla během let 2001-2004 příliš expanzivní po příliš dlouhou dobu, čímž podporovala boom na americkém trhu

76

s nemovitostmi. Šéfové FEDu centrální banky ve zmíněných letech, Alan Greenspan a jeho nástupce Ben Bernanke, se ale brání a za příčinu nízkých úrokových sazeb označují masivní příliv likvidity z asijských ekonomik a ropných velmocí, které v těchto letech hospodařily přebytkově a tyto přebytky investovaly ve Spojených státech (Kovanda, 2010). Při řešení současné krize se FED také aktivně zapojil. Jak již bylo uvedeno, zareagoval zejména udržováním velmi nízkých úrokových sazeb a také dvěma vlnami tzv. kvantitativního uvolňování (označované jako QE). V současné době se uvažuje o dalším kole (Patria, 2012b). Při řešení krizí má FED výhodu v tom, že jeho politika je doplňována jednotným jednáním federální vlády, čímž dochází ke koordinovanému jednání jak fiskální tak monetární politiky, což není případ Eurozóny. Darvas (2010) uvádí, že americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém stojí bok po boku a poskytují si vzájemné garance. Dle De Grauwe (2006b) je v Eurozóně veškeré makroekonomické řízení ponecháno pouze na ECB a není kryto společným jednáním jedné vlády. Absenci evropské centrální vlády označuje jako chybu v systému řízení politik Eurozóny, která vede k její křehkosti.

4.3

Dluhové krize – Řecko versus Kalifornie

Tato kapitola se zaměří na porovnání dopadů dluhové krize Řecka a Kalifornie na ekonomickou stabilitu uskupení, jejichž jsou součástí. Kalifornie se do problémů dostala v důsledku dopadu finanční krize. Velkou část jejich příjmů tvoří daně z příjmů a kapitálových zisků, které se v souvislosti s krizí prudce propadly. V roce 2009 nezaměstnanost dosáhla 11,5 %, což bylo nejvíce v novodobé historii země. Kalifornie se podílí 13 % na HDP Spojených států, čímž hraje důležitou roli v americké ekonomice. Velký význam má také z hlediska populace, protože je nejlidnatějším státem Spojených států. Z těchto důvodů by měl případný default Kalifornie poměrně závažné důsledky. Kalifornie se do problémů dostala i přesto, že její ústava obsahuje ustanovení o požadavku na vyrovnaný rozpočet. To svědčí o děravém charakteru tohoto ustanovení. Řecké problémy začaly náhlým snížením hodnocení řeckých dluhopisů raintingovou agenturou Standard & Poor´s v lednu 2009. Následovalo zdražení pojištění řeckých dluhopisů proti úpadku, tzv. credit default swap (CDS). Poté došlo k odchodu jednoho z největších investorů do státních dluhopisů – Pacifické investiční společnosti (PIMCO). Další rána nastala v roce 2010, kdy raitingové agentury označily řecké dluhopisy úrovní junk (odpad). Následoval další výprodej řeckých dluhopisů a jejich cena se prudce propadla (Spiegel, 2011a). Příčin řeckých problémů je několik. Po vstupu do Eurozóny se Řecko začalo nadměrně zadlužovat, místo toho, aby řešilo v té době již vážné problémy veřej-

77

ných financí. Prostředky z dluhopisů však byly využívány neefektivně a směřovaly zejména do bujného veřejného sektoru. Dalším problémem Řecka je jeho nízká konkurenceschopnost, která vede k jeho neschopnosti splácet vzniklé dluhy. Nízká ekonomická výkonnost se projevuje i jeho podílem na HDP Eurozóny, který je zhruba 3 %. Tím se výrazně odlišuje od postavení Kalifornie ve Spojených státech. Velmi důležitým rysem řecké ekonomiky je dále velká míra šedé ekonomiky. Zhruba jedna třetina řecké ekonomické aktivity je nezdaněna, což má negativní důsledky na příjmy státního rozpočtu. Proč, když je Kalifornie v podobných problémech jako Řecko a její podíl na výkonu americké ekonomiky je výrazně větší než podíl Řecka na HDP Eurozóny, nemá její zadlužení žádný zásadní vliv na hodnotu dolaru a rainting Spojených států? Mezi oběmi zeměmi totiž existuje velký počet rozdílů. Přestože jsou obě země suverénní, Kalifornie musí navíc platit daně federální vládě a zpátky získává transferové platby, zatímco v rámci Eurozóny se každá země musí spoléhat pouze na svoje vlastní příjmy. Vekou roli tak ve Spojených státech hraje existence federální vlády, která prostřednictvím transferů může pomoci slabším zemím a tím stabilizovat ekonomickou situaci. Příkladem může být zmíněný zákon ARRA, prostřednictvím něhož státní rozpočty od roku 2009 získávají přímou federální pomoc, aby došlo ke zmírnění dopadů krize. Další faktor, který činí fiskální situaci v Eurozóně komplikovanější, je, že potenciální řecký default by měl závažnější efekt nákazy než případný default některého ze států USA. Závažnost je zesílena faktem, že výrazný podíl dluhu Eurozóny je držen evropskými bankami. Oproti tomu velký podíl státního dluhu ve Spojených státech je držen rezidenty USA. V případě krize, tak nedochází k panice a masivním výprodejům dluhopisů, jako v případě Eurozóny. Na tento problém dále navazuje rozdíl v postavení centrálních bank. Federální rezervní systém je připravený vykonávat roli věřitele poslední instance jakékoliv kalifornské bance. V Eurozóně byla záchrana bank v rukou jednotlivých zemí, což vedlo k obrovskému nárůstu vládního dluhu. Tato situace nastala například ve Španělsku a Irsku. Dalším rozdílem je odmítavý přístup federální vlády k záchraně Kalifornie, čímž udržuje svůj no-bailout závazek kredibilní a pozitivně tím ovlivňuje hodnocení finančními trhy. Částečnou roli v odlišném hodnocení Spojených států a Eurozóny hraje i zvyklost finančních trhů a jejich zaujetí vůči euru. Vliv na hodnocení finančních trhů má také vystupování evropských politiků, kteří při řešení krize ukazují svoji neschopnost postupovat koordinovaně. Tím dokazují, že nejsou schopni najít cestu z dluhové krize, což vede k nárůstu úroků na dluhopisy států s velkým zadlužením.

78

Dalším důvodem proč je pozornost upnuta právě na Řecko je, že řecká fiskální situace je mnohem závažnější. Řecko má vysoký dluh, vysoký deficit a vysokou míru šedé ekonomiky. Jeho pozice je navíc oslabena sociálními nepokoji a ztrátou důvěry. Kalifornie, ani žádná z jiných zemí Spojených států, není v podobné situaci.

4.4 Komparace uspořádání a koordinace fiskální a monetární politiky ve Spojených státech a Eurozóně Na základě analýzy uspořádání a koordinace fiskální a monetární politiky ve Spojených státech a Eurozóně bude nyní provedena komparace zjištěných výsledků. Eurozóna se výrazně liší od Spojených států uspořádáním fiskální a monetární politiky. Monetární politika byla svěřena ECB, zatímco fiskální politika zůstává v rukou jednotlivých členských států. Státy preferovaly zachování národní autonomie v oblasti fiskální politiky, aby jim zůstaly alespoň některé nástroje pro řešení hospodářských šoků. Protože fiskální politika není reprezentována jediným orgánem, vedlo toto uspořádání k tomu, že ECB je vnímána jako jediný hráč, který je zodpovědný za makroekonomické výsledky Eurozóny. Ve Spojených státech je výkon monetární politiky svěřen Federálnímu rezervnímu systému a fiskální politika je vykonávána federální vládou. Toto institucionální uspořádání zajišťuje, že se tyto dva subjekty navzájem podporují a poskytují si vzájemné garance. Vzájemná spolupráce je také zesílena širším mandátem FEDu. Ten je na rozdíl od ECB pověřen také dosahováním maximální zaměstnanosti. Centralizovaný výkon fiskální politiky podporuje důvěryhodnost Spojených států. Oproti tomu chaotické jednání a nemožnost najít společnou řeč představitelů zemí Eurozóny se projevuje negativně na jejich hodnocení finančními trhy. Tento rozdíl je možný pozorovat při hodnocení zadluženosti Kalifornie a Řecka. Přestože se obě země potýkají se závažnými problémy, je pozornost finančních trhů zaměřena právě na Řecko. Jedním z vysvětlení je pevné postavení federální vlády. V rámci Spojených států navíc existuje společný rozpočet, který vytváří prostor pro redistribuci, sdílení rizik, proticyklickou fiskální politiku a snadnější politickou koordinaci. Rozpočet Eurozóny je příliš malý a není tak možné jej využívat pro makroekonomickou stabilizaci. Kromě toho velká část prostředků unijního rozpočtu směřuje do Společné zemědělské politiky, která je kritizována za její neefektivnost. Makroekonomická stabilizační role federální vlády usnadňuje zemím vypořádat se s dopady hospodářské recese a snižuje tak nutnost vykonávat restriktivní fiskální politiku na státní úrovni, kterou by jinak státy musely vykonávat, aby splnily požadavky na vyrovnané rozpočty. V Eurozóně je za provádění stabilizační politiky zodpovědný každý stát samostatně s určitými prvky koordinace. Koordi-

79

nace fiskálních politik je zajišťována zejména prostřednictvím Hlavních směrů hospodářské politiky. Tyto směry jsou však národními vládami ignorovány a každý ze států přizpůsobuje svoji hospodářskou politiku potřebám své země, nikoliv zájmu Eurozóny jako celku. Výrazný rozdíl lze také najít ve způsobu prosazování fiskálních pravidel. Zatímco v Eurozóně jsou fiskální pravidla zaváděna a vynucována centrálně, ve Spojených státech byla tato pravidla v průběhu 19. století přijímána jednotlivými státy autonomně, bez přinucení centrální vlády. Decentralizované zavádění pravidel je považováno jako více efektivní zejména z toho důvodu, že je státy považují za vlastní. Centrálně zaváděná pravidla státy vnímají jako nařízení nadřízeného subjektu a je větší pravděpodobnost, že budou porušena. Jak je ale možné vidět na příkladu Kalifornie, i fiskální pravidla přijatá samotnými státy mohou být porušena. Velmi důležitý je ale rozdíl, proč ke vzniku nadměrných deficitů a následně dluhů došlo. Na Kalifornii dopadla finanční krize, která způsobila výpadek příjmů do jejího rozpočtu. Za zadlužení Řecka mohlo jednání samotné vlády, která svoji ekonomiku financovala prostřednictvím vydávání dluhopisů místo toho, aby se zaměřila na to, jak zvýšit produktivitu svojí země a výkonnost ekonomiky. Zadlužení Španělska a Irska však vzniklo z jiných příčin. Tyto státy se zadlužily v důsledku záchrany jejich bankovních sektorů. Zde tak nacházíme další rozdíl oproti Spojeným státům. Zde státy nejsou zodpovědné za stabilizaci bankovního sektoru a případná záchrana bank je v rukou federální vlády. Z toho důvodu nemusí stabilizovat bankovní systém v případě problémů a ohrožovat tím dodržování fiskálních pravidel, tak jak tomu bylo v případě států Eurozóny. K problémům Eurozóny také přispívá nízká míra konkurenceschopnosti, kvůli které má zejména Portugalsko velké deficity zahraničního obchodu a které mají negativní důsledky na velikost jeho zadlužení. Bezesporu výrazný rozdíl je také ve vnímání společné měny v obou uskupeních. Dolar je ve Spojených státech vnímán jako symbol jednoty a sounáležitosti. V případě problémů, je pak závazek Spojených států k dolaru mnohem silnější než závazek jednotlivých států k euru. Euro přispělo k nárůstu negativních postojů k Eurozóně a společné měně. Čím déle budou trvat současné problémy, tím více bude narůstat europesimismus a ochota se domlouvat na dalších společných krocích. Na základě této komparace můžeme vytyčit základní rizika současného uspořádání Eurozóny: • Chybí jasné a koordinované jednání členských států Eurozóny. • Nástroje koordinace a fiskální pravidla nejsou členskými státy Eurozóny dodržována.

80

• Neexistence orgánu, který by vykonával fiskální politiku a makroekonomickou stabilizaci na úrovni Eurozóny. • Nízká míra sounáležitosti. • Nízká míra konkurenceschopnosti. V následující kapitole budou tato rizika podrobně rozvedena a budou navržena opatření pro jejich odstranění.

81

5 Rizika uspořádání Eurozóny a návrh opatření pro jejich odstranění Provedená analýza uspořádání fiskální a monetární politiky v Eurozóně a následná komparace s uspořádáním těchto politik ve Spojených státech nám pomohla určit zásadní problematické oblasti současného uspořádání Eurozóny. Jako první problém byl identifikován nedostatek jasného a koordinovaného jednání členských států Eurozóny. Pro zajištění koordinace bylo vytvořeno velké množství pravidel a procesů. Většina z nich má ale nezávazný charakter a jejich naplňování je závislé pouze na vůli členských států. Na to navazuje další identifikovaný problém, kterým je nedodržování nástrojů koordinace a fiskálních pravidel členskými státy Eurozóny. Členské státy ukazují neochotu postupovat společně a podřizovat se nařízením z centra. Docházelo k porušování Hlavních směrů hospodářské politiky, Paktu stability a růstu a dalších přijatých nástrojů. Na neochotě členských zemí jednat dohodnutým způsobem také selhalo naplnění Lisabonské strategie. Členské státy kladou primární důraz na svoje vlastní zájmy a ne na jednání Eurozóny jako celku. V průběhu krize se rozšířil negativní vztah občanů Eurozóny k Evropské měnové unii a také k Německu, které při řešení současné krize diktuje podmínky. Proto lze předpokládat, že tendence prosazovat svoje vlastní zájmy dále poroste. Vzniká také riziko, že pokud bude Německo v otázkách budoucího uspořádání Eurozóny prosazovat svoje názory, ostatní země budou raději preferovat návrat ke svým měnám. Zde je velký rozdíl oproti uspořádání ve Spojených státech, kde existuje velká soudržnost mezi jednotlivými zeměmi. Je potřeba zdůraznit zejména význam vnímání občanů Spojených států, že patří ke stejnému národu. Evropská unie je oproti tomu složena z 27 různých států, jejichž obyvatelé se hlásí k 27 různým národnostem. Pocit sounáležitosti a vnímání občanů, že patří ke stejnému národu, lze označit jako jeden ze základních předpokladů dobře fungující měnové unie. Na tomto základě lze totiž stavět další pilíře měnové unie, kterými by měla být sdílená fiskální politika a vytvoření společného rozpočtu. Na to navazuje další identifikovaný problém – neexistence orgánu, který by vykonával fiskální politiku a makroekonomickou stabilizaci na úrovni Eurozóny. Před vznikem Evropské měnové unie se mnoho studií zabývalo tím, jak uspořádat fiskální a monetární politiku, aby byla zabezpečena životnost unie. Velké množství autorů, ale i závěry teorie fiskálního federalismu a teorie optimálních měnových oblastí poukazují na nutnost vytvoření společného rozpočtu, který by měl dosáhnout zhruba 20 % HDP. Při budování EMU tato doporučení ustoupila do pozadí a pozornost se zaměřila na dodržování fiskální disciplíny. Rozpočet byl vytvořen na úrovni Evropské unie a jeho velikost je příliš malá na to, aby mohl hrát významnější stabilizační roli. Protože byl výkon fiskální politiky přenechán členským

82

státům EMU, byla vytvořena pravidla, která měla zajistit disciplínu veřejných financí, aby nedocházelo k ohrožování monetární politiky svěřené ECB. Tato pravidla však nebyla členskými státy dodržována. Za jejich porušování ale ne ve všech případech mohlo nezodpovědné hospodaření vlád. Ve Spojených státech byla pravidla dle teorie fiskálního federalismu i teorie optimálních měnových oblastí dodržena. Byla zde vytvořena federální vláda, jejíž vztah s ostatními státy byl vsazen do kontextu fiskální unie. Federální vláda zajišťuje makroekonomickou stabilizaci a společně s Federálním rezervním systémem pomáhá zemím zasaženým negativními hospodářskými šoky. Federální vláda a Federální rezervní systém spolu spolupracují a navzájem si poskytují garance. Oproti tomu na úrovni Eurozóny žádný takovýto vztah neexistuje. Jednání ECB není doprovázeno jednotným chováním orgánu, který by byl nositelem fiskální politiky. Přestože ECB jedná s Euroskupinou i Radou ECOFIN, tento vztah nelze připodobňovat vztahu federální vlády a FEDu. Koordinace mezi federální vládou a FEDem je zesílena jednak širším mandátem FEDu a také podáváním zpráv o jeho činnosti Kongresu a Sněmovně reprezentantů. Protože FED podléhá kontrole Kongresu, který může prostřednictvím zákona změnit jeho statut, pracuje v rámci celkových cílů hospodářské a finanční politiky stanovených vládou. Koordinace mezi fiskální a monetární politikou je také zesílena tím, že se Rada guvernérů pravidelně setkává se členy Rady ekonomických poradců prezidenta a předseda Rady guvernérů se setkává s prezidentem Spojených států a ministrem financí. Tím, že je monetární a fiskální politika ve Spojených státech vykonávána dvěma silnými orgány, jsou za ekonomické dění zodpovědní oba dva. V Eurozóně chybí orgán, kterému by byla ECB zodpovědná a který by byl schopen změnit její statut v případě nedodržování stanoveného mandátu. Tím je oslabeno koordinované jednání mezi fiskální a monetární politikou v Eurozóně. K oslabení koordinace dále přispívá to, že přestože ECB spolupracuje s Radou ECOFIN a Euroskupinou, žádný z těchto orgánů nerozhoduje o fiskální politice celé Eurozóny. Rozhodování o fiskální politice je v rukou členských států a proto je obtížné koordinovat vývoj fiskální a monetární politiky. V důsledku absence orgánu, který by byl zodpovědný za výkon fiskální politiky v Eurozóně, leží veškerá zodpovědnost za ekonomický vývoj v Eurozóně na ECB. Spojené státy splňují i další požadavek teorie fiskálního federalismu a to zavádění fiskálních pravidel. Fiskální pravidla zde však byla přijata z podnětu jednotlivých států nikoliv z centrálního nařízení jako v případě EU. Tím, že je stabilizace prováděna na centrální úrovni, jsou fiskální pravidla přijatá jednotlivými státy USA dodržována častěji než v případě Eurozóny. Zpřísnění limitů pro úroveň deficitů a dluhů, které je navrhované Německem a Francií, bez vytvoření orgánu, který by byl zodpovědný za proticyklickou stabilizaci by byla závažná chyba. Členské

83

státy by neměly dostatek flexibility pro řešení šoků či případné záchrany bankovních systémů, ke kterým docházelo při současné krizi. Posledním uvedeným problémem, se kterým se Eurozóna potýká, je nízká míra konkurenceschopnosti. Zejména Řecko, Portugalsko a Španělsko se potýkají s vysokými náklady na práci. Oproti tomu Německo, které od konce 90. letech aplikuje politiku snižování růstu nominálních mezd, má v rámci Eurozóny nejnižší náklady na práci. Prostřednictvím své politiky se Německo dostalo do pozice jednoho z největších exportérů a má čtvrtou největší ekonomiku na světě. Proč došlo k vytvoření tak velkých rozdílů mezi jednotlivými státy? V důsledku nejednotného a nekoordinovaného postupu. Zde můžeme vidět, jaké důsledky může mít to, že velká část hospodářských politik v rámci měnové unie je v národních rukou. Rozdíly mezi členskými státy neexistují pouze v oblasti konkurenceschopnosti, ale také v míře ekonomického růstu, inflace, zaměstnanosti a bilancích zahraničního obchodu. Ačkoliv se na začátku EMU předpokládalo, že společná měna povede k rychlé ekonomické konvergenci mezi členskými státy, opak se stal pravdou. Přestože se evropské instituce snažily o zavedení strukturálních reforem a sblížení ekonomik prostřednictvím Hlavních směrů hospodářské politiky či Lisabonské strategie, jejich snaha narážela na národní specifika a odpor občanů jednotlivých států. Krize Eurozóny tak potvrdila názory představitelů ekonomistické koncepce, kteří zdůrazňovali, že nejprve musí dojít k zásadní hospodářské konvergenci národních ekonomik a sblížení makroekonomických ukazatelů a teprve poté k zavedení společné měny. Předpoklad stoupenců monetaristické koncepce o konvergenci ekonomik prostřednictvím rychlého zavedení společné měny naplněn nebyl. Dluhová krize, která zasáhla Eurozónu, přinutila její lídry přijmout nástroje pro obnovení finančního zdraví jejich členů, ale také vytvořit reformu ekonomického řízení, která zabezpečí udržitelný vývoj EMU v budoucnosti. V rámci této reformy byly přepracovány existující nástroje koordinace a došlo také k zavedení nových nástrojů a přijetí nových dohod. Ustanovení o hospodářsko-politické koordinaci ale nejsou závazná a chybí jim jakékoliv donucovací prostředky a sankce. Naplňování cílů závisí pouze na vůli jednotlivých států. Dalším problémem je, že reformy se zaměřují zejména na dodržování fiskální disciplíny. Krize Eurozóny ale nemá základ pouze ve špatné rozpočtové politice, její problémy mají také strukturální charakter a sebelepší pravidla tyto problémy nevyřeší. Země se potýkají s nízkou mírou konkurenceschopnosti, která vede k vysokým deficitům zahraničního obchodu, v mnohých zemích je také vysoká míra šedé ekonomiky, vysoká míra nezaměstnanosti a nízká míra ekonomického růstu. Pokud nebudou tyto problémy vyřešeny, je hrozba, že členské státy budou chtít vystoupit z Eurozóny, aby mohly ekonomický růst nastartovat prostřednictvím devalvace nových národních měn. Pro udržitelnost Eurozóny je tedy nutné, aby byly přijaty kroky, které pove-

84

dou k obnovení růstu a konkurenceschopnosti. Dle mnohých doporučení by tohoto bylo dosaženo prostřednictvím hlubší hospodářské a fiskální integrace. Prozatím je však jednání lídrů Eurozóny z tohoto pohledu a z pohledu teorie optimálních měnových oblastí i fiskálního federalismu nedostatečné. V rámci přijatých opatření nedochází k centralizaci pravomocí ani k navýšení společného rozpočtu, prostřednictvím kterého by byly poskytovány transfery a prováděna stabilizační politika. Přijímané nástroje dokazují neochotu členských států přenést výraznější část pravomocí na centrální úroveň. Zde se odráží již výše zmíněný nedostatek solidarity mezi členskými státy a vysoká míra patriotismu mezi jejich občany, kteří dění v Evropské unii nechápou jako věc společného zájmu. Tím vznikají těžko překonatelné překážky, které brání hlubší integraci v rámci EMU. Avšak historický vývoj měnových unií ukazuje, že měnové unie bez fiskální unie nemohou být v dlouhodobém horizontu úspěšné. S ohledem na zjištěné výsledky z analýzy uspořádání fiskální a monetární politiky ve Spojených státech, lze jako řešení pro zvýšení koordinace mezi fiskální a monetární politikou navrhnout postupovat ve směru fiskálního federalismu, který existuje ve Spojených státech, a doplnit Evropskou měnovou unii fiskální unií. Tím by byla posílena politická soudržnost Eurozóny. Společný rozpočet by vytvořil prostor pro větší redistribuci, sdílení rizika a federální proticyklickou fiskální politiku. Vytvoření fiskální unie by také ujistilo finanční trhy v tom, že země Eurozóny jsou schopny postupovat koordinovaně a dohodnout se na společném řešení. S ohledem na současný stav v Eurozóně, kdy členské státy ukazují neochotu postupovat ve směru fiskální unie, je však jen velice málo pravděpodobné, že v blízké budoucnosti dojde k posunu v tomto směru. Příčinou je převaha národních zájmů, rozdíly v sociálních systémech, národních jazycích a také kultuře. Velký problém také tvoří nízká konkurenceschopnost zejména zemí z jihu. Vzniká zde hrozba, že by transfery posílané těmto zemím z centra získaly trvalý charakter, jako v případě regionálních transferů v Itálii či Německu. To by následně mohlo vést k neochotě dotujících států (zejména Francie a Německa) tyto transfery poskytovat, což by mohlo případně ohrozit existenci měnové unie, pokud by se dotující země rozhodly z unie vystoupit. Fiskální unii bude možné vytvořit, jakmile dojde ke zvýšení konkurenceschopnosti a ekonomickému sblížení členských zemí. Tím by byly odstraněny obavy z možného dotování méně konkurenceschopných zemí a útlaku těchto zemí zeměmi bohatými. Zvýšení symetrie mezi členskými státy by také vedlo k tomu, že politika ECB by vyhovovala většímu počtu zemí. Optimálním nástrojem pro obnovení konkurenceschopnosti by byla devalce měn problémových zemí. Odstoupení těchto zemí z Eurozóny a obnovení jejich měn, doporučované mnohými ekonomy, by však bylo velmi nákladné a není jisté, zda by tento krok měl pozitivní vliv na ekonomický růst těchto zemí a nezpůsobil naopak ještě větší ekonomický propad

85

a zadlužení daných států. Jako nejoptimálnější návrh na zvýšení konkurenceschopnosti lze doporučit zavedení režimu dual currency (režim dvojí měny). Princip spočívá v tom, že nekonkurenceschopné země, jako je Portugalsko či Řecko, by pro interní platby mezi rezidenty obnovily svoje původní měny. Kurzy těchto měn by byly nižší než kurz eura. Došlo by totiž k řízené depreciaci domácích měn, která by pomohla zlevnit řecké a portugalské zboží a služby a zvýšit jejich konkurenceschopnost. Všechny externí platby, včetně úrokových plateb, by zůstaly nezměněny. Jakmile by národní měny dosahovaly parity s eurem po stanovenou dobu, země by se znovu připojily k euru. Toto opatření by mělo být doprovázeno strukturálními reformami, které by přispěly k obnovení konkurenceschopnosti a také snížení výdajů státních rozpočtů. Vzhledem k rozsáhlosti problémů Eurozóny je rozsáhlá také oblast, kde je reformy nutné realizovat. Reformy je nutné provést zejména na trzích práce a učinit je více flexibilnější. Dle mnohých expertů by ke zvýšení produktivity také mohlo přispět zavedení klasické evropské pracovní doby a zrušení siesty, která trvá zpravidla dvě hodiny a je typická pro jižní země Eurozóny. Další důležitou oblastí reforem jsou penzijní systémy. Nárůst obyvatel v důchodovém věku vytváří velký tlak na výdaje státních rozpočtů, který by měl být prostřednictvím reforem snížen. Také je nutné se zaměřit na snížení míry šedé ekonomiky, která je vysoká zejména v Řecku a také Itálii. Důvěryhodné oznámení reforem je jedním z řešení v rámci krátkodobého časového horizontu. Oznámení reforem, by mělo napomoci získat důvěru trhů, která by následně přispěla ke snížení úrokových sazeb na dluhopisu daných států. Jakmile by došlo k obnovení konkurenceschopnosti a snížení rozdílů ekonomické výkonnosti mezi členskými státy, bylo by možné postoupit ve směru fiskální unie a vytvoření společného rozpočtu. Vzhledem k tomu, že je velice nepravděpodobné, že by někdy došlo ke sjednocení systémů školství a modelů sociální politiky v členských zemích, nelze očekávat, že by rozpočet dosáhl velikosti, která je běžná u federací – tedy zhruba 20 % HDP. Lze proto navrhnout systém omezené centralizace, kdy by prostřednictvím rozpočtu byla vykonávána makroekonomická stabilizace, ale zabezpečení vzdělávání, zdravotnictví a sociálního zabezpečení by bylo prováděno na národní úrovni. Dále by došlo k vytvoření orgánu, který by prostřednictvím rozpočtu zajišťoval makroekonomickou stabilizaci a komunikoval s ECB, která by mu byla z výkonu své funkce zodpovědná. Došlo by tak ke zvýšení její zodpovědnosti a současně by její činnost byla doprovázena jednotným chováním společného orgánu. Aby se neopakovaly chyby z minulosti, kdy do Eurozóny vstupovaly země s rozdílnou ekonomickou vyspělostí a ty, které vůbec nesplňovaly daná kritéria, mělo by také dojít k zaměření na zpřísnění kontroly dodržování podmínek při

86

vstupu do Eurozóny. Pravidla by také měla brát v úvahu strukturu ekonomik členských zemí. Pro Eurozónu je tedy důležité, aby se nejprve zaměřila na zvýšení konkurenceschopnosti svých členů a obnovení ekonomického růstu. To je základní priorita pro její další existenci a budování hlubší integrace. Eurozóna čelí vysoké konkurenci zejména zemí, které patří do skupiny BRIC28 a CIVETS29. Vytvoření fiskální unie a koordinovaný postup by pomohl zvýšit akceschopnost Eurozóny jako celku a čelit této konkurenci.

28 29

BRIC je zkratka pro Brazílii, Rusko, Indii a Čínu. CIVETS je zkratka pro Kolumbii, Indonésii, Vietnam, Egypt, Turecko a JAR.

87

6 Diskuze Eurozóna se potýká s krizí, která ohrožuje její další existenci. Diplomová práce si vytyčila za cíl navrhnout opatření, která zesílí koordinaci fiskální a monetární politiky v Eurozóně tak, aby byl zajištěn její stabilní budoucí vývoj. Pro naplnění cíle byla provedena analýza fiskální a monetární politiky v Eurozóně a Spojených státech a následná komparace. Na základě zjištěných výsledků a v souladu s teorií fiskálního federalismu a teorií optimálních měnových oblastí bylo doporučeno postupovat ve směru fiskální unie a navýšit současnou výši unijního rozpočtu, prostřednictvím něhož by byla vykonávána stabilizační funkce. Z analýzy současného stavu Eurozóny bylo zjištěno, že ne všechny příčiny mají povahu fiskální nedisciplinovanosti. Mnohé země se potýkají s nízkou mírou konkurenceschopnosti a nízkou mírou ekonomického růstu. Proto bylo navrženo se před vytvořením fiskální unie zaměřit na obnovení konkurenceschopnosti prostřednictvím zavedení režimu dual currency a také zavádění strukturálních reforem. V případě, že porovnáme dosažené výsledky se závěry prací, které se zabývají řešením současného stavu Eurozóny, zjistíme, že existují dvě názorové skupiny. Do první skupiny patří například De Grauwe, Wyplosz, Marzinotto et al., Henning a Kessler. Ti zastávají názor, že Evropská měnová unie by se měla posunout ve směru fiskální a politické unie. De Grauwe (2009, 2011) ve svých pracích zdůrazňuje, že měnová unie bude fungovat pouze za předpokladu, že bude doplněna politickou unií. Tento názor je v souladu s teorií fiskálního federalismu i teorií optimálních měnových oblastí. Je však v rozporu s ochotou členských států a jejich občanů postoupit na úroveň EU tak velkou část svých pravomocí. Navíc je pravděpodobné, že vytvoření politické unie bez vyřešení odlišností v ekonomické úrovni zemí Eurozóny by vedlo k riziku, že transfery poskytované ze společného rozpočtu by získaly trvalý charakter. To by následně mohlo vést k novým problémům. De Grauwe (2009, 2010) se také zaměřuje na to, že ne všechny příčiny krize jsou fiskální a že jednou z příčin je nadměrná expanze bankovních úvěrů a vytvoření bublin na trzích s nemovitostmi. V této souvislosti doporučuje zvýšit zodpovědnost ECB jako orgánu, který by měl být zodpovědný za monitorování růstu bankovních úvěrů poskytovaných komerčními bankami a cen aktiv (ceny akcií a ceny nemovitostí), které jsou hlavními indikátory bublin na trzích s nemovitostmi. Pro kontrolu objemu poskytovaných úvěrů navrhuje využívat minimální rezervní požadavky, které patří do nástrojů ECB. Toto doporučení lze považovat s ohledem na příčiny krize za odůvodněné a lze jej využít jako možné doporučení v rámci návrhové části. Další skupina posun ve směru fiskální unie nedoporučuje. Mezi zastánce tohoto řešení patří například Pisani-Ferry či Darvas. Pisani-Ferry (2010) se zaměřuje zejména na řešení fiskální disciplinovanosti. Dle něj je možný scénář pro zvýšení

88

rozpočtové disciplíny založen na finančních trzích a reformách prováděných na národní úrovni. Uvádí, že tím, že Německo v roce 2010 přijalo nová rozpočtová pravidla, ovlivnilo jeho hodnocení finančními trhy. Protože Německo finančním trhům slouží jako měřítko bonity a posuzují podle něj i ostatní státy Eurozóny, budou se tyto země snažit zavádět obdobná pravidla. Pisani-Ferry zdůrazňuje, že decentralizace je nejlepší způsob jak zajistit, aby státy přijaly fiskální pravidla za vlastní. S tímto názorem lze souhlasit, protože zkušenosti ze Spojených států ukazují, že i zde byla fiskální pravidla přijímána jednotlivými státy samostatně bez centrálního nařízení, čímž je podpořena větší míra jejich dodržování. Pro zesílení fiskální disciplíny dále navrhuje zavést eurobondy. Tento názor je shodný s doporučením Darvase (2010), ale také De Grauwe (2011), který vidí zavedení eurobondů jako jeden z kroků k politické unii. Myšlenka eurobondů spočívá v tom, že země Eurozóny by získávaly prostředky ze společně vydávaných dluhopisů. Každá země by se mohla účastnit vydávání dluhopisů do limitu 60 % jejího HDP. Tyto dluhopisy by byly nazývány jako „modré“. Pokud by výše dluhu země přesáhla tento limit, další dluhopisy už by musela vydávat sama na vlastním dluhopisovém trhu. Tyto dluhopisy by byly označovány jako „červené“. Tím by byly země nuceny k obezřetné fiskální politice. Hlavním motivem pro zavedení eurobondů je, že země by si prostřednictvím nich mohly půjčovat levněji, než kdyby vydávaly dluhopisy svým jménem. Toto řešení by mohlo být přijato jako dočasné, dokud by nebyla vytvořena fiskální unie. Neřeší však problém s konkurenceschopností. Někteří ekonomové, například Sinn (Spiegel, 2011b) a Roubini (2011), vidí jako řešení k obnovení konkurenceschopnosti vystoupení problémových zemí z Eurozóny a zavedení jejich původních měn. Po zavedení původních měn by došlo k jejich znehodnocení, což by mělo pomoci ke zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Toto řešení s sebou ale přináší velké množství rizik. Jednak by po devalvaci domácích měn došlo k navýšení hodnoty jejich dluhu, což by mohlo vést k dalším problémům se splácením. Není ani jisté, zda by po obnovení jejich měn došlo k obnovení ekonomického růstu. Toto řešení proto nedoporučujeme s ohledem na velké množství rizik. Tato problematika je velmi diskutovaným tématem. Z velkého množství názorů na budoucí uspořádání Eurozóny je patrné, že současný stav, stejně jako systém uspořádání Evropské měnové unie, je velmi složitý a výjimečný a neexistuje všeobecná shoda jak přesně dále postupovat. Doporučení diplomové práce i závěry ekonomů se však shodují na nutnosti obnovit ekonomický růst a konkurenceschopnost členských zemí Eurozóny. Zda to bude cestou strukturálních reforem, režimu dual currency nebo odstoupení problémových zemí z Eurozóny a zavedením jejich původních měn, ukáže až budoucí vývoj.

89

Závěr Na začátku práce byl stanoven cíl navrhnout opatření pro zesílení koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně. Aby bylo možné tento cíl naplnit, byla provedena analýza uspořádání fiskální a monetární politiky v Eurozóně a Spojených státech. Analýza potvrdila, že stávající systém koordinace fiskální a monetární politiky v Eurozóně ohrožuje její další existenci. Následně došlo ke komparaci uspořádání fiskální a monetární politiky ve Spojených státech a Eurozóně. Na základě zjištěných výsledků byly vytyčeny hlavní rizika současného uspořádání Eurozóny. Při vzniku Eurozóny byl výkon monetární politiky přenesen na ECB a fiskální politika zůstala v rukou jednotlivých vlád. Pro zajištění fiskální disciplíny byl přijat Pakt stability a růstu. V důsledku nezodpovědného hospodaření a také problémům bankovního sektoru však došlo k nadměrnému zadlužení vlád a porušování Paktu. Pro zajištění koordinovaného jednání mezi hospodářskými politikami byly vytvořeny nástroje, které měly toto jednání zajistit. Jejich naplňování ale není vynucováno společným orgánem a závisí pouze na vůli členských států. Nejvýznamnějším nástrojem pro zajištění koordinovaného jednání hospodářských politik jsou Hlavní směry hospodářské politiky. Tento nástroj byl ale členskými státy ignorován a místo sbližování jejich ekonomik docházelo k nárůstu rozdílů. Velký propad vznikl zejména mezi Německem a jižními státy Eurozóny v oblasti provádění mzdových politik. Tím došlo k velkému propadu konkurenceschopnosti mnohých členů Eurozóny, což mělo negativní vliv na nárůst jejich zadlužení. Problémy Eurozóny jsou tedy o to závažnější, protože ne všechny mají fiskální charakter. Analýza prací zabývajících se tímto tématem ukázala, že existují dva základní názory na budoucí uspořádání Eurozóny. Jeden z nich doporučuje hlubší integraci Eurozóny, druhý naopak doporučuje oddělit problémové země od zdravého jádra Eurozóny. Na základě zjištěných poznatků bylo doporučeno, aby se Eurozóna posunula ve směru fiskální unie. Toto doporučení je v souladu s historickými zkušenostmi uskupení se společnou měnou, teorií fiskálního federalismu a teorií optimálních měnových oblastí. Protože se ale členské státy potýkají s různou mírou vyspělosti a konkurenceschopnosti bylo navrženo, aby nejprve došlo k obnovení konkurenceschopnosti zemí prostřednictvím zavedení režimu dual currency a provádění strukturálních reforem a teprve poté k prohlubování současné integrace a vytvoření fiskální unie. Vytvoření fiskální unie by vedlo k zesílení akceschopnosti Eurozóny a jednání ECB by bylo podpořeno jednotným chováním v oblasti fiskální politiky. Případný rozpad Eurozóny by byl velice nákladný a není jisté, zda by následně došlo k oživení ekonomického růstu. Lídři vlád členských států by se měly poučit ze svých chyb a měly by se primárně zaměřit na obnovení ekonomického růstu,

90

který je základem pro oživení optimismu v Eurozóně a ochotě vlád členských zemí domlouvat se na společných krocích.

91

Seznam zdrojů Monografie ALVES, R., H., AFONSO, O. Fiscal Federalism in the European Union: How far are we. In FERREIRO, J., FONTANA, G., SERRANO, F. Fiscal Policy in the European Union. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. s. 6-24. ISBN 978-0-23020399-0. ARTIS, M., BLADEN-HOVELL, R. European Monetary Union. In ARTIS, M., NIXSON, F. (ed.). The Economics of the European Union: Policy and Analysis. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003. s. 290-312. ISBN 01-987-7640-3. BAIN, K., HOWELLS, P. Monetary Economics: Policy and its Theoretical Basis. 1. vyd. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2003. 509 s. ISBN 0-333-79255-6. BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. The Economics of European Integration. 3. vyd. Berkshire: McGraw-Hill Education, 2009. 596 s. ISBN 13 978-0-07-712163-1. BULMER, S. History and Institutions of the European Union. In ARTIS, M., NIXSON, F. (ed.). The Economics of the European Union: Policy and Analysis. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003. s. 3-29. ISBN 01-987-7640-3. DE GRAUWE, P. Economics of monetary union. 8. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2009. 290 s. ISBN 978-019-9563-234. EIJFFINGER, S., C., W., DE HAAN, J. European Monetary and Fiscal Policy 1. vyd. New York: Oxford University Press, 2000. 199 s. ISBN 0-19-877616-0. EL-AGRAA, A., M. The European Union: Economics and Policies. 7. vyd. Harlow: Prentice-Hall, 2004. 566 s. ISBN 0-273-67999-6. FARINA, F., TAMBORINI, R. Macroeconomic Policy in the European Monetary Union: from the old to the new Stability and Growth Pact. 1. vyd. Oxon: Routledge, 2008. 219 s. ISBN 978-0-415-42900-0. FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. 2. dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 803 s. ISBN 978-80-7325-180-2. GONZÁLES J., U., FERNÁNDEZ, M., J., A. Stabilization Capacity and Fiscal Policy in the EMU. In FERREIRO, J., FONTANA, G., SERRANO, F. Fiscal Policy in the European Union. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. s. 53-83. ISBN 978-0-230-20399-0. HALLETT, A. H., MOOSLECHNER, P., SCHUERZ, M. Challenges for Economic Policy Coordination within European Monetary Union. 1. vyd. Dordrecht: Kluwer Academic Netherlands, 2001. 220 s. ISBN 0-7923-7327-8. KLIKOVÁ, CH., KOTLÁN, I. A KOL. Hospodářská politika: teorie a praxe. 2. aktualiz. vyd. Ostrava: Institut vzdělávání SOKRATES. 2006. 339 s. ISBN 80-86572-37-4.

92

KOVANDA, L. Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi. 1. vyd. Praha: Mediacop, 2010. 112 s. ISBN 1804-1701. KÖNIG ET AL. Učebnice evropské integrace. 2. aktualiz. vyd. Brno: Barister & Principal. 2007. 402 s. ISBN 978-80-7364-044-6. MATHIEU, C., STERDYNIAK, H. How to Deal with Economic Divergences in the EMU. In FERREIRO, J., FONTANA, G., SERRANO, F. Fiscal Policy in the European Union. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. s. 157-183. ISBN 978-0-23020399-0. MISHKIN, F., S. Monetary Policy Strategy. 1. vyd. Cambridge: MIT Press, 2007. 549 s. ISBN 978-0-262-13482-8. NEAL, L. The Economics of Europe and the European Union. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. 440 s. ISBN 978-0-521-68301-2. ONGENA, H., WINKLER, B. Fiscal Policy in EMU. In ARTIS, M., NIXSON, F. (ed.). The Economics of the European Union: Policy and Analysis. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003. s. 314-352. ISBN 01-987-7640-3. PANICO, C., SUARÉZ, M., V. A Scheme to Coordinate Monetary and Fiscal Policies in the Euro Area. In FERREIRO, J., FONTANA, G., SERRANO, F. Fiscal Policy in the European Union. 1. vyd. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. s. 184-205. ISBN 978-0-230-20399-0. PEKOVÁ, J. Veřejné finance – úvod do problematiky. 4. aktualiz. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2008. 580 s. ISBN 978-80-7357-358-4.

93

Internetové zdroje AMECO.

Statistical data warehouse [online]. 2012 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: .

BOARD OF GOVERNORS OF THE FEDERAL RESERVE SYSTEM. Inflation in Latin America: A New Era [online]. 2005a [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . BOARD OF GOVERNORS OF THE FEDERAL RESERVE SYSTEM. The federal reserve system – purposes and functions [online]. 2005b [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . BORDO, M., D., JONUNG, L., MARKIEWICZ, A. Fiscal union for the Euro – some lessons from history [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . BRADBURY, K. State Governmnet Budgets and the Recovery Act [online]. 2010 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . BRUNILA, A. Fiscal Policy: Coordination, Discipline and Stabilisation [online]. 2002 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . BUTLER, M. Parallel currencies could boost euro [online]. 2011 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ft.com/intl/cms/s/0/fdafbb0e-1cee-11e08c86-00144feab49a.html#axzz1rj1ixSUh>. CONGRESSIONAL BUDGET OFFICE. Fiscal Stress Faced by Local Governments [online]. 2010 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . ČESKÝ ROZHLAS. Experti předpovídají bankroty jednotlivých amerických států [online]. 2011 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . ČESKÝ ROZHLAS. Evropští lídři se shodli na rychlejším spuštění stálého stabilizačního mechanismu [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . ČNB. Peněžní agregáty Eurozóny [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW:

94

. ČT 24. EU schválila vznik Evropského stabilizačního mechanismu [online]. 2011 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . ČT 24. Reforma finančního dohledu v EU má legislativní rámec [online]. 2009 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: DARVAS, Z. Fiscal federalism in crisis: lessons for Europe from the US [online]. 2010 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . DE GRAUWE, P. On Monetary and Political Union [online]. 2006a [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . DE GRAUWE, P. What have we learnt about monetary integration since the Maastricht Treaty [online] 2006b [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . DE GRAUWE, P. The Financial Crisis and the Future of the Eurozone [online] 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . DE GRAUWE, P. Managing a fragile Eurozone [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . DE LUCIA, C., LUCAS, J., M. How different are the Fed and ECB? [online]. 2007 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . ECB. Statistical data warehouse [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: .

95

ECB. Economic analysis [online]. 2012 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . ECB. Protokol č. 4 o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky [online]. 2008 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . ECONOMYWATCH. Germany Economic Structure [online]. 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . ECONOMYWATCH. Greece Economic Structure [online]. 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . EIJFFINGER, S., C., W., HOEBERICHTS, M., M. Central Bank Accountability and Transparency: Theory and Some Evidence [online]. 2000 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . EICHENGREEN, B. Is Europe an optimum currency area? [online]. 1991 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . E-PRAVO. Novelizace v oblasti dohledu nad finančními trhy [online]. 2012 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . EURACTIV. Čím se zabývá koordinace hospodářské politiky EU? [online]. 2005 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Cardiff process [online]. 2007 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.eurofound.europa.eu/areas/industrialrelations/dictionary/defini tions/cardiffprocess.htm>. EUROPA. Cologne process [online]. 2007 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Economic and financial committee [online]. 2007 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: .

96

EUROPA. Economic Policy Committe - Mandate and tasks of the EPC [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. European Employment Strategy [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Konsolidované znění smlouvy o fungování EU (cs) [online]. 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Lisabonská strategie [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_cs.htm >. EUROPA. Luxembourg process [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Broad Economic Policy Guidelines [online]. 2011 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPA. Evropská Rada 24. a 25. března 2011 závěry [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPEAN COMMISSION. Fiscal policy in EMU: Rules, discretion and political incentives [online]. 2004 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPEAN COMMISSION. Budget 2012 in figures [online]. 2012 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPEAN COUNCIL. Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary union [online]. 2012 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROPEAN SYSTEMIC RISK BOARD. Establishment of the ESRB [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: .

97

EUROSKOP. Smlouva o Evropské unii [online]. 1992 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.euroskop.cz/gallery/2/758smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf>. EUROSKOP. Amsterodamská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii, smlouvy o založení evropských společenství a související akty [online]. 1997 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.euroskop.cz/gallery/2/764amsterodam.pdf>. EUROSKOP. Inspirace z USA pro řešení Eurokrize [online]. 2011 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.euroskop.cz/9008/20089/clanek/inspiracez-usa-pro-reseni-eurokrize/>. EUROSKOP. Rozpočet EU [online]. 2012 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROSKOP. Eurolisty - Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii [online]. 2012 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . EUROSTAT. Statistics database [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . EVROPSKÝ PARLAMENT. Konečné přijetí souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2012 (cs) [online]. 2012 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . EXECUTIVE OFFICE OF THE PRESIDENT OF THE UNITED STATES. Fiscal Year 2012 – Historical Tables – Budget of the US Government [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . FELDSTEIN, M. Europe is not the United States [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.projectsyndicate.org/commentary/feldstein42/English>. FINANCIAL TIMES. Greece vs California [online]. 2009 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://blogs.ft.com/money-supply/2009/12/14/greece-versuscalifornia/?Authorised=false#axzz1sblxDdRw>. FINANCIAL TIMES. Bernanke shakes up central bank [online]. 2012 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: .

98

FINMAG. Pavel Kohout – Zadlužené Irsko na horské dráze [online]. 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . FINMAG. Pavel Kohout – Co se stalo Portugalsku? [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . FINMAG. Měla (by) Česká republika vystoupit do fiskální unie? [online]. 2012 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . GARRETT, T., A. State Balanced-Budget and Debt Rules [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . GERDESMEIER, D. ET AL. The Eurosystem, the US Federal Reserve and the Bank of Japan: Similarities and Differences [online]. 2007 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ecb.int/pub/pdf/scpwps/ecbwp742.pdf>. GOODFRIEND, M. The Role of Regional bank in a System of Central Banks [online]. 1999 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . GOODHART, CH., TSOMOCOS, D. The Californian solution for the Club Med [online]. 2010 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . GROS, D. The Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary Union (aka Fiscal Compact) [online]. 2012 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://shop.ceps.eu/book/treaty-stability-coordinationand-governance-economic-and-monetary-union-aka-fiscal-compact>. HENNING, C., R., KESSLER, M. Fiscal Federalism: US History for Architects of Europe´s Fiscal Union [online]. 2012 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . CHARI., V., V., KEHOE, P., J. On the desirability of fiscal constraints in a monetary union [online]. 2004 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . IHNED. Hořkost zemí Eurozóny – 5 řeckých důvodů, kvůli kterým zkrachuje i Itálie [online]. 2011 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW:
99

53687850-horkost-zemi-eurozony-5-reckych-duvodu-kvuli-kterymzkrachuje-i-italie#fotogalerie-gf125166-5-1359370>. IHNED. Nouriel Roubini - Eurozóna má jen mizivou šanci [online]. 2011 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: < http://dialog.ihned.cz/c1-53660700-eurozonama-jen-mizivou-sanci>. IHNED. Martin Prokop: Dluhový strop USA: mnoho času nezbývá [online]. 2011 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://byznys.ihned.cz/c1-52341260martin-prokop-dluhovy-strop-usa-mnoho-casu-nezbyva>. IHNED. Poslední siesta je ve Španělsku v ohrožení. Podle ekonomů může za krizi [online]. 2011 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . IHNED. Rozdělení Eurozóny by nový růst nepřineslo, varuje profesor ekonomie [online]. 2012 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . I15. Nejlidnatější okres ve státě Alabama vyhlásil bankrot [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.i15.cz/nejlidnatejsi-okres-ve-statealabama-vyhlasil-bankrot/>. INVESTOPEDIA. Federal reserve system [online]. 2012 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . JACQUET, P., PISANI-FERRY, J. Economic policy co-ordination in the Eurozone: what has been achieved? What should be done? [online]. 2001 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . KASPAREK, A. Fiscal policy in US states [online]. 2011 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . LABONTE, M. Monetary Policy and the Federal Reserve: Current Policy and Conditions [online]. 2012 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . MACDOUGAL, D. et al. Report of the study group on the role of public finance in European integration [online]. 1977 [cit. 28. února 2012]. Dostupný z WWW: . MARZINOTTO ET AL. What kind of fiscal union [online]. 2011 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.bruegel.org/publications/publicationdetail/publication/646-what-kind-of-fiscal-union/>.

100

McKINNON, R. Optimum Currency Areas and European Experience [online]. 2001 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Reforma správy ekonomických záležitostí v EU [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. Reforma Paktu o stabilitě a růstu a dohled nad makroekonomickými nerovnováhami v EU: hlavní otázky pro ČR [online]. 2010 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . MEDICAL NEWS TODAY. What is Medicare/Medicaid? [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . MONGELI, J., P. New Views on the Optimum Currency Area Theory: What is EMU telling us [online]. 2002 [cit. 25. února 2012]. Dostupný z WWW: . MOSTLY ECONOMICS. Greece vs California: institutional differences [online]. 2011 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . NEW YORK TIMES. Paul Krugman – The Making of a Euromess [online]. 2010 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . NEW YORK TIMES. A Path Is Sought for States to Escape Their Debt Burdens [online]. 2011 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . NOVINKY.CZ. Zachránit Řecko nelze, pomohla by jen dvojí měna, říká šéf polské centrální banky [online]. 2012 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . OATES, W., E. An Essay on Fiscal Federalism [online]. 1999 [cit. 2. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . PATRIA. V USA dělají vše opačně než v Evropě. A vedou si lépe [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW:

101

. PATRIA. Fed bude zveřejňovat pravidelný výhled sazeb, část zvažuje další QE [online] 2012a [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . PATRIA. Rostoucí výnosy a pravděpodobnost dalšího kvantitativního uvolňování [online] 2012b. [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: . PEACH, R., W. The evolution of federal budget and fiscal rules [online]. 2001 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: . PISANI-FERRY, J. Fiscal Discipline and Policy Coordination in the Eurozone: Assessment and Proposals [online]. 2002 [cit. 25. února 2012]. Dostupný z WWW: . PISANI-FERRY, J. Euro-Area Governance: What went wrong? How to repair it? [online]. 2010a [cit. 3. března 2012]. Dostupný z WWW: . PISANI-FERRY, J. Europe´s Federalism Debate Revived [online]. 2010b [cit. 3. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.projectsyndicate.org/commentary/pisaniferry2/English>. RECOVERY.GOV. The Recovery Act [online]. 2009 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.recovery.gov/About/Pages/The_Act.aspx>. ROUBINI, N. Full Analysis [online]. 2011 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . RUCKRIEGEL, K., SEITZ, F. The Euro System and The Federal Reserve System Compared: Facts and Challanges [online]. 2002 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ruckriegel.org/papers/eurofed.pdf>. SHICK, A. The Role of Fiscal Rules in Budgeting [online]. 2003 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.oecd.org/dataoecd/2/12/43494591.pdf >.

102

SOCIAL EUROPE JOURNAL. The upcoming Irish Referendum – What to do? [online]. 2012 [cit. 14. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.socialeurope.eu/2012/03/the-upcoming-irish-referendum-what-to-do/>. SPIEGEL. The ticking euro bomb: How a Good Idea Became a Tragedy [online]. 2011a [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . SPIEGEL. Top German Economist Sinn - It´s in Greece´s Interest to Reintroduce the Drachma [online] 2011b. [cit. 8. dubna 2012]. Dostupný z WWW: . TAX POLICY CENTER. The Budget Process: What is PAYGO. [online] 2007 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . TURNER, E. Greece-ification: Is California the Next Greece? [online] 2010 [cit. 24. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://seekingalpha.com/article/213462-greeceification-is-california-the-next-greece>. UHLIG, H. One Money, but many fiscal policies in Europe: what are the consequences? [online]. 2002 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: US GOVERNMENT SPENDING. Time Series Chart of US Government Spending [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . US GOVERNMENT SPENDING. Spending in 20th century [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: . VERHELST, S. The reform of European Economic Governance: Towards a sustainable monetary union [online]. 2011 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: . VON HAGEN, J., MUNDSCHENK, S. The political economy of policy coordination in the EMU [online]. 2001 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . VON HAGEN, J. Fiscal Rules and Fiscal Performance in the EU and Japan [online]. 2006 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . VON HAGEN, J. The Sustainability of Public Finances and Fiscal Policy Coordination in the EMU [online]. 2010 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW:

103

. WOLF, M. Managing the eurozone´s fragility [online]. 2011 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ft.com/intl/cms/s/0/f30b14f8-75ab-11e0-80d500144feabdc0.html#axzz1pmhvWhFi>. WOLF, M. The pain in Spain will test the Euro [online]. 2012 [cit. 19. března 2012]. Dostupný z WWW: < http://www.ft.com/intl/cms/s/0/f54332d2-66dc-11e1-9e5300144feabdc0.html#axzz1rMEwtJd7>. WYPLOSZ, CH. Fiscal policy: Institutions versus rules [online]. 2005 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: < ies.fsv.cuni.cz/default/file/download/id/15560>. WYPLOSZ, CH., VON HAGEN, F. EMU´s decentralized system of fiscal policy [online]. 2008 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . WYPLOSZ, CH. Fiscal Rules: Theoretical Issues and Historical Experiences [online]. 2011 [cit. 2. března 2012]. Dostupný z WWW: . ZAVEDENI EURA V ČR. Protokol č. 14 o Euroskupině [online]. 2008 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . ZAVEDENI EURA V ČR. Výkladový slovníček – Hlavní směry hospodářské politiky [online]. 2011 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . ZAVEDENI EURA V ČR. Výkladový slovníček – Hlavní směry hospodářské politiky [online]. 2011 [cit. 24. února 2012]. Dostupný z WWW: . ZAVEDENI EURA V ČR. Pakt Euro Plus [online]. 2012 [cit. 5. března 2012]. Dostupný z WWW: .

104

Seznam tabulek, grafů a obrázků Seznam tabulek Tab. 1

Rozpočet EU podle příjmů a výdajů na rok 2012..........................................30

Tab. 2

Rozpočet EU podle hlav na rok 2012 ..............................................................32

Tab. 3

Vývoj reálných úrokových sazeb.....................................................................55

Tab. 4

Vývoj federálních výdajů v absolutní výši a jako % HDP ...........................64

Tab. 5

Rozpočet federální vlády Spojených států na fiskální rok 2012..................65

Seznam grafů Graf 1

Průměrná míra růstu HDP v zemích Eurozóny za rok 2011 (v %).............43

Graf 2

Průměrná míra inflace v zemích Eurozóny za rok 2011 (v %) ....................43

Graf 3

Úroková sazba na 10tileté vládní dluhopisy vybraných zemí Eurozóny..53

Graf 4 Vývoj vládního dluhu a dluhu soukromého sektoru (domácností a nefinančních společností) Eurozóny (v % HDP).........................................................54 Graf 5

Vývoj deficitu zahraničního obchodu Portugalska (v % HDP) ..................56

Graf 6

Vývoj reálného efektivního kurzu vybraných zemí Eurozóny...................56

Graf 7

Podíl výdajů jednotlivých vládních úrovní na HDP (v %)..........................72

Seznam obrázků Obr. 1

Logika teorie OCA.............................................................................................23

Obr. 2

Optimální vztah mezi nezávislostí a zodpovědností ...................................40

105

Seznam použitých zkratek BEPGs

Hlavní směry hospodářské politiky (Broad Economic Policy Guidelines)

ECB

Evropská centrální banka

EFC

Hospodářský a finanční výbor (Economic and Financial Committee)

EMS

Evropský měnový systém

ESM

Evropský stabilizační mechanismus

EU

Evropská unie

FED

Federální rezervní systém

FOMC

Federální výbor pro operace na volném trhu (Federal Open Market Committee)

HMU

Hospodářská a měnová unie

HND

Hrubý národní důchod

MTO

Střednědobý cíl (Medium term objective)

OCA

Optimální měnová oblast (Optimum currency area)

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

SZP

Společná zemědělská politika

TSCG

Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii