S Blbounem do říše pohádek také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Renata Petříčková, Michal Vaněček Ilustroval Ondřej Zahradníček S Blbounem do říše pohádek – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah Jak Jeníček s Mařenkou potkali Karkulku a ptáka kousajícího do bábovky O tom, jak Blboun nejapně vypil babiččinu hrachovku a opět rozčílil Karkulku Trošku delší vyprávění o čertovi na mraku aneb Jak bába k mlsnému čertovi přišla Čertova záchrana aneb Jak se čert dostal zpátky do pekla a perníkový dědek zpátky domů Nešťastná Budulínkova koza aneb Jak vymýšleli, jak ji zachránit od potupného prodeje na trhu Vodnické býlí aneb Jak vodník pomohl, aby koza byla opět užitečná, a co z toho všeho vzešlo Ztracené štikátko aneb Jak vodník vyprávěl o skřetech a Blbounovi se po hrachu neudělalo dobře Blbounův povedený kousek aneb Jak se dají vyhnat skřeti z rybníka Mlynář je rád, i když ne úplně, aneb Jak tam ještě strašil hejkal s čertem Sněhurčino trápení aneb Jak to doopravdy vypadá u sedmi trpaslíků a že to není žádná legrace Prašivec znovu obroste aneb Jak to všichni vyřešili i bez živé vody a ještě se jim splnilo přání Jelenovy lapálie začínají u paroží aneb Jak se nedalo spát v jeskyni, protože Smolíček s jelenem myli nádobí, a co z toho vzniklo
Jeskyňky zlobí s parohy aneb Jak paroží k chlebu s máslem přišlo a koho všeho to vyděsilo Dvanáct měsíčků nemá dobrou náladu aneb Jak Blboun našel nové zaměstnání Zamknutá perníková bába aneb Jak se znovu kdosi nastěhoval do perníkové chýše a děti se vrátily domů
Jak Jeníček s Mařenkou potkali Karkulku a ptáka kousajícího do bábovky Byla jednou jedna chaloupka a v té bydlel dřevorubec se svou ženou a dvěma malými dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Táta dřevorubec chodil každý den do lesa stromy kácet a máma se starala o domácnost. Když maminka potřebovala, aby děti doma nepřekážely, posílala je někdy s tátou do lesa. Měla sice zprvu o ně trochu starost, aby se jim při kácení něco nestalo, ale postupně si zvykla, že dřevorubecké děti se samy naučily potřebné šikovnosti. Kdepak, jak to bylo v některých pohádkách, že je zavedl otec na přání macechy do hlubokého lesa, aby se ztratily a zahynuly bídnou smrtí. Ani nápad! V lese se vyznaly jako málokdo a i z hlubokého lesa trefily domů třeba o půlnoci. Jednoho dne se opět vydaly s tátou hluboko do lesa. Táta bušil sekerou do stromu a neměl čas si dětí moc všímat. Jeníček s Mařenkou jako vždy chodili po lese, sbírali maliny a borůvky a vždy se jen zaposlouchali, odkud slyší tlukot otcovy sekery. Jenže tentokrát se pustili do míst, kde ještě nikdy nebyli. Šli a šli a najednou došli ke skále, do které vedl dlouhý temný tunel. Jeníček se zaposlouchal, zda ještě slyší tátovu sekeru, a povídá: „Mařenko, podíváme se, kam vede ta jeskyně?“ „Ano, Jeníčku,“ špitla trochu bojácně Mařenka, vzala Jeníčka za ruku a vešli do jeskyně. A tak šli a šli tou jeskyní, stále slyšeli tlukot sekery, když tu najednou uviděli na konci tunelu světýlko. Šli tedy dál a vyšli v lese. Měli zprvu dojem, jako by se vrátili zpět tou chodbou, i bouchání sekery bylo slyšet, ale ten les, i když jim byl povědomý, vypadal nějak divně, nějak jinak. Rozhlíželi se kolem sebe a najednou viděli přicházet někoho mezi stromy. Byla to malá holčička, velká snad jako oni dva. Na hlavě měla červený čepeček a v ruce nesla košíček. Šla přímo k nim… „Já se z toho datla zblázním, fakt! Už potřetí jdu tenhle týden k babičce, a on nejenže tady tluče zobákem jak na lesy, ale ještě mi už potřetí tenhle týden rozkousal bábovku!“ pustila se do nich zhurta Karkulka a nadzvedla puntíkovaný šátek v košíčku. Pravda, z bábovky tam zbylo pár čokoládových a vanilkových drobků a byla tam lahvička s malinovkou. Jeníček s Mařenkou se zarazili, nechápali, proč na ně ta holčička hudruje, navíc když s datlem nemají nic společného. Mařenka nahnula copatou hlavu nad košíček a řekla: „No jo, bábovku tam vážně nevidím, ale my za to nemůžeme!“ „A to není datel, ale náš táta, kácí stromy, my bydlíme tady, za tou skálou…“ otočil se Jeníček dozadu, ale ejhle… žádná skála ani tunel tam už nebyly.
„Jo, datel je váš táta? To by vám tak ještě chybělo, ten nezdvořák! Je snad ještě horší než ten vlk. Ten už zlenivěl tak, že tvrdí, že cucat věčně malinovku ho nebaví, když k tomu nemá co k zakousnutí. A bodejť by něco měl, když se ten datel naučil kousat do bábovek!“ pustila se dál Karkulka do hudrování a pranic nedbala toho, že Jeníček s Mařenkou koukají zmateně sem a tam, hledají skálu, nechápou Karkulku a s pochybnostmi poslouchají to bušení do kmenů stromů. „Ale já už musím, nemůžu se tady vybavovat, čeká na mě babička s myslivcem, dneska vaří hrachovku, tu já můžu, tak se aspoň nacpu,“ uzavřela Karkulka debatu a odešla lesní cestičkou do smrkového houští. „Tady to zase nikdo neprosekal!“ zaslechly ještě děti její lamentování. Jeníček s Mařenkou se na sebe podívali a věděli, kam půjdou. Za tím zvukem, který se rozléhal lesem. Musí vědět, kde je jejich tatínek. A tak se vydali na druhou stranu, odkud přišla rozlícená Karkulka. Ještě se za Karkulkou ohlédli a řekli si, že až zjistí, kde je tatínek, musí se za ní vydat. Měli pocit, že se ocitli v nějaké podivné pohádce. Trochu se začali bát, ale současně byli oba moc zvědaví. Šli a šli za tím známým zvukem. Zvuk stále sílil, jen bylo Jeníčkovi a Mařence divné, že jim les, kterým šli, není vůbec povědomý. A to se v tomhle lese vyznali jako málokdo. Došli na paseku, na které stálo podivné ptačisko a klovalo zobákem do stromu. Pták byl asi metr vysoký, zavalitý a měl černý zobák s červenou tečkou. Jeníček s Mařenkou přemýšleli, proč o něm Karkulka mluvila jako o datlovi, protože datel to určitě nebyl. Pták přestal klovat do kmene a zvědavě si začal děti prohlížet. Otáčel hlavu ze strany na stranu, poklapával si zobákem a přešlapoval na zavalitých nohách. „Kdo jsi?“ zeptal se opatrně Jeníček. Pták přestal přešlapovat. „Jsem Blboun. Blboun nejapný,“ pravil rozvážně.
„Blboun?“ vyprskla smíchy Mařenka. „To jsem nikdy neslyšela, že by se tak nějaké zvířátko jmenovalo!“ „Já jsem taky už vyhynul,“ pravil smutně Blboun, „a vyskytuji se už jenom v pohádce.“ „V pohádce?“ vyhrkly jednohlasně děti. „Nu ano,“ mávnul křídlem ten podivný pták, „ocitly jste se v pohádce, milé děti. Přece jste prošly tím tunelem, a pak jste potkaly Karkulku, a teď jste došly ke mně.“ „Ale jak se teď dostaneme zpátky?“ začala nabírat do pláče Mařenka. „Nebojte se,“ klidnil je nejistě Blboun, „to se nějak zařídí, abyste se vrátili zpátky. A mezitím si tady můžete projít různé pohádky. Půjdu s vámi, jestli chcete.“ „Mohli bychom se podívat za tou Karkulkou,“ navrhla Mařenka. Blboun se mlsně olíznul: „To by šlo, třeba jí zbyl ještě kousek bábovky,“ přešlápl netrpělivě. „A představ si, že Karkulka si myslí, že jsi datel,“ zasmála se Mařenka. Blboun na to neřekl nic, jen mávnul nazdařbůh křídlem a vypadalo to, že o tom ze zdvořilosti raději nechce mluvit. „A kdo tě tak divně pojmenoval?“ zajímal se Jeníček. „Námořníci na ostrově Mauricius, kde moji předkové kdysi žili. Začali mi tak říkat proto, že jsem nelétavý a špatně pohyblivý a snadno se dám chytit,“ smutně vysvětloval Blboun, „tak si mysleli, že jsem i hloupý.“ Jeníček s Mařenkou jen chápavě pokývali hlavou. Blboun vypadal v obličeji náhle velmi chytře.
„Ale být považován za hloupého může být v životě někdy i výhoda,“ usmál se mimoděk a začal se opět tvářit poněkud nejapně.
O tom, jak Blboun nejapně vypil babiččinu hrachovku a opět rozčílil Karkulku A tak vykročili a kráčeli mechem, jehličím, listím i kamenitými cestičkami. Cestu Blboun znal velmi dobře, netrvalo dlouho a už celá ta trojice klepala na dveře domku Karkulčiny babičky. Hrachovka voněla už na dálku. Panečku, máslo, hrášek… Blboun jen polknul naprázdno. Taky Jeníčkovi a Mařence nějak zakručelo v břiše. „To je hlad,“ omlouval se Jeníček. „Nebo bouřka,“ pokýval hlavou Blboun, když ten strašlivý zvuk uslyšel, a díval se k obloze. „Bouřka je prevít!“ „To jsou k nám hosti!“ pravila mile stará babička, která měla na hlavě drdol, na sobě červenou zástěru s bílými puntíky a v ruce naběračku plnou zlatozelené hrachové polévky. Blboun se neovládl, mrkl modrým okem a strčil do té naběračky zobák. Vycucnul polévku natošup. To už byla u dveří také Karkulka. Dala ruce v bok a zahřměla svým zvonivým hláskem, takže to znělo jako píšťalka. „No tohle, babičko, co tohle je? Ten pták mi rozkousal bábovku a teď ti tady vycucá polévku! Tak to tedy ne!“ Popadla koště a hnala se na Blbouna nejapného, který se ale jen nejapně díval. Mařenka se před něj ale postavila a pravila: „Počkej, Karkulko, prosím počkej, on to není datel, ale Blboun nejapný, a je tedy trošičku hloupý. On to neudělal schválně, viď, že ne?“ Podívala se na Blbouna. Ten jen pokrčil křídly a od zobáku mu ukápla kapička polévky. „No… nehádejte se tu,“ rozhodla babička a pozvala všechny dál. Karkulce přidala polévku, Jeníčkovi a Mařence také nalila plný talíř, hustě ji posypala opečeným chlebem a do velkého džberu dala i Blbounovi. Ten hezky poděkoval a seděl jako oukropeček. „Tak copak vás sem přivádí?“ zeptala se babička a mile se usmála. „Tady ten Blboun,“ ukázal s plnou pusou lžící na ptáka Jeníček. Mařenka posmutněla, když si vzpomněla, jak se sem vlastně dostali: „Prošli jsme nějakým tunelem ve skále a ztratili jsme se.“ „Rodiče nás určitě budou hledat, když budeme tak dlouho pryč,“ ukáplo Mařence do hrachovky několik slziček. „Nebojte se,“ uklidňovala je babička, „tady v pohádce čas neplyne, až se vrátíte zase zpátky tím tunelem, uvidíte, že si nikdo ani nevšimnul, že jste byly pryč. A mezitím tady můžete navštívit různé pohádkové bytosti. „Ale ta skála, ten tunel, ten tam už nebyl, najednou zmizel,“ vysvětloval Jeníček za sebe. Babička se usmála: „Až přijde čas, tunel se opět objeví, nebojte se, děti.“
„A jak poznáme, že přijde čas nebo kdy ten čas přijde?“ zmateně koktal Jeníček. Babička se shovívavě pousmála, pohladila si rukou drdol a řekla: „Víte, děti, občas někdo ze světa dospělých projde bránou času do světa pohádek. A pamatujte si, že na tomhle světě má všechno svůj smysl. Tedy i to, že jste najednou spatřili bránu času ve skále a tou jste prošli sem. Asi máte nějaké poslání, nějaký úkol, který zde, ve světě pohádek, máte splnit. A až jej splníte, zase se vrátíte stejnou cestou zpět, do místa a času, ze kterého jste vyšli.“ „A to jsme opravdu v pohádce?“ nevěřil Jeníček. „Inu, jste a nejste,“ usmála se babička, „jste ve světě, o kterém se vypráví v pohádkách. Ale je to tu ve skutečnosti někdy malinko jinak, než se povídá.“ „Ale babičko,“ lekla se najednou Mařenka, až jí málem zaskočil chleba v krku, „v pohádce vás přece sežral vlk!“ „No, a jsme u toho,“ vmísila se do hovoru Karkulka, „to jsem šla jednou za babičkou a nesla jsem jí nějaké dobroty a taky knížku od Boženy Němcové. Cestou jsem potkala vlka. A ten mizera měl takový hlad, že sežral vše, co v košíku našel, včetně té knížky. A hned mu bylo ouvej, nemohl to pořádně strávit. Tak co jsem měla dělat? Tak jsem upalovala přes les do městečka pro veterináře. Doktor Myslivec byl naštěstí doma, tak hned se mnou do lesa, milého vlka naložil na vůz a nešlo to jinak, než že mu musel rozříznout břicho. Když našel ve vlkovi Babičku od Boženy Němcové, chechtal se až do večera, když to vyprávěl chlapům v hospodě. No a někdo něco zaslechl, někdo něco přeslechl a druhý den už mi chodili sousedi vyjadřovat upřímnou soustrast, že mi vlk snědl příbuznou. Hrůza!“
Babička se při tom vypravování smála, až se za břicho popadala. „Toho vlka si klidně můžete pohladit, od té nešťastné příhody ho tu mám na dvorku u boudy a hlídá mi dům, když jdu pryč.“ Děti i Blboun dojedli. „A kam bychom se měli podívat, babičko?“ zeptala se Mařenka. „Kam? Inu, pohádek je tolik a pohádkových bytostí ještě víc, co bych vám tak poradila?“ zamyslela se babička. „A co kdybych je vzal k té podivné paní, co pořád peče perník?“ navrhl Blboun, kterého napadlo, že po té hrachovce by nebylo špatné dát si něco sladkého na zub. Nebo spíš na zobák, že? „No jistě, zase tě honí mlsota… se pak nediv, že ani létat nemůžeš… datle jeden!“ rýpla si do něj Karkulka, když je vyprovázela ze dveří. „Já nelítám od přírody, Blbouni jsou nelétaví,“ poučil ji Blboun. „A nejsem datel!“ Tak babičce poděkovali, zamávali a šli tím bukovým lesem dál a dál. Najednou tu začalo přibývat smrků a tmy. Vonělo tu jehličí a za chvíli ještě něco. Jako nějaké sladké koření. Co jen to může být?
