LINGVISTICKÁ PROPEDEUTIKA
RUMUNŠTINA – ROMÁNSKÝ JAZYK NA SLOVANSKÉM ÚZEMÍ Izolace latiny ve slovanském prostoru – vznik rumunštiny Eliška Michlová
Praha, zimní semestr 2014
Úvod Rumunština je řazena mezi románské jazyky společně se španělštinou, italštinou, francouzštinou, portugalštinou, katalánštinou, rétorománštinou, provensálštinou, sardicijštinou a dalmáčtinou. Jako všechny románské jazyky vznikla oddělením od vulgární latiny, ale narozdíl od zbytku románských jazyků byla izolována ve slovanském prostoru a značně ovlivněna řečtinou, turečtinou a právě slovanskými jazyky. Je zajímavá v tom ohledu, že je nejkonzervativnějším dialektem latiny. Ve srovnání s ostatními se totiž tolik nezměnila. A proto je například podle lingvisty Al. Rossetiho rumunština souvisle mluvenou latinou na východním území tehdejší římské říše a to v provincicích Dacie, jižní Panonie, Dardanie a Moesie. Úvodem je třeba zmínit, že existuje několik teorií o vzniku rumunštiny. První bere v potaz vznik výhradně na sever od Dunaje, což je ovšem z vědeckého hlediska nepravděpodobné, jelikož existují rumunské dialekty – meglenorumunština, istrorumunština, arumunština - jižně od Dunaje. Další teorie zvažuje vývoj na jih od Dunaje a tvrdí, že Rumuni přišli z Ilyrie. Poslední teorie se zabývá vývojem na širším území a to jak na sever, tak i na jih od Dunaje, touto teorií se zabývá Sedmihradská škola a podílel se na ní i český ligvista K. Jireček. Cílem této práce je pomocí důležitých historických mezníků vysvětlit, jak se vyvíjela rumunština do dnešní podoby, které jazyky ji ovlivnily, a objasnit udržení latinského základu na území, kde se mluví převážně slovanskými jazyky. První kapitolu bych ráda věnovala původu rumunského obyvatelstva a vymezení rumunského prostoru. V druhé kapitole bych zmínila Řím a zásadní vliv latiny na jazyk. Dalším zásadním bodem ve vývoji rumunského jazyka byl příchod Slovanů.
-2-
I. Počátky rumunštiny Historie rumunského jazyka se začala odvíjet v římských provinciích jihovýchodní Evropy severně od tzv. Jirečkovy linie, což je imaginární linie, kterou poprvé pojmenoval český historik Konstantin Jireček v roce 1911, a která rozdělovala vliv latiny a řečtiny na Balkáně až do konce 4. století. Pro začátek je třeba zmínit původní obyvatelstvo této oblasti. Prvním indoevropským, historicky doloženým kmenem na rumunském území byli Dákové. Žili severně od Nízkého Dunaje v oblasti Karpat a Transylvánie. Vyskytovali se především v horách v opevněných hradištích. První zmínky o tomto nomádském kmeni se objevují okolo 4. století př.n.l., například v Dějinách od Herodota či Thúkydidových Peloponéských válkách. Později se objevují až v 1. století př.n.l. v Řecku jako otroci (lat. Davos). Dácký jazyk se dochoval hlavně v podobě jmen, botanických názvů nebo názvů měst a osad. V dnešní rumunštině máme okolo 300 slov, u kterých se předpokládá, že pocházejí právě z dáčtiny (např.: balaur = drak; mal = břeh; dácké séba = starý strom - sevă = míza; brînză = sýr; strugure = hrozny, vatra). Dáčtina je považována za variaci indoevropštiny úzce příbuzné s thráčtinou, z čehož plyne velmi často zmiňovaný pojem dáko-thráčtina. Není přesně jasné, jestli jsou to jazyky pouze příbuzné nebo jeden vznikl z druhého, jedno však jasné je: totiž to, že se vzájemně ovlivňovaly a že oba kmeny žily v určité symbióze. Zajímavých rozdílů těchto jazykových variací si můžeme všimnout například při pojmenování měst, kdy každý jazyk používá jinou koncovku: -dava (dácká koncovka; Dokidava, Singidava, Ziridava, atd.), -para (thrácká k.; Longinopara, Spinopara), díky kterým také můžeme vymezit a oddělit thrácké území od dáckého. Kmeny na balkánském poloostrově koexistovaly do druhé poloviny 1.století př.n.l. vedle rozpínající se římské říše. Okolo roku 60 př.n.l. se začala římská říše víc a víc rozpínat a dobyla ilyrské území a pobřeží Adriatského moře. Za nástupu vojevůdcovsky nadaného císaře Trajána došlo i na Dáky. Trajánovi nestačilo území, které měl a rozhodl se ho rozšířit dál na východ tj. o území dácké. V roce 101 podnikl první kroky proti tehdejšímu dáckému králi Decebalovi, které se proměnily -3-
v pětiletou válku končící dáckou kapitulací a jmenováním nové římské provincie, tzv. Dacia Felix. II. Romanizace Od roku 106 n.l. se v Dácii zdržovaly legionáři a pomocné římské jednotky za účelem udržení kontroly nad místním obyvatelstvem. Ustanovením kolonií se zajistilo upevnění římských zákonů v dané oblasti a díky relativně dlouhému mírovému období tzv. Pax Romana1, které trvalo až do konce 2. století, mohlo dojít k procesu zvanému romanizace. V tomto období docházelo ke standardizaci jazyka, zvyků, architektury, kultury a technologií. Dělo se tak právě díky oněm vojákům, kteří měli na starosti ohlídat správný běh v provincii. (Illyrské a další jazyky se v téměř neporušené podobě udržovaly až do 4.století). Římská vláda hlavně trvala na přizpůsobení se tamního obyvatelstva a jeho aktivní zapojení do fungování říše, které by všem přinášelo určité benefity – mladí Dákové se mohli integrovat do římských jednotek, vláda vycházela vstříc obyvatelstvu a otevřela Dácii ostatním svobodným občanům, kteří ze sousedních provincií přicházeli za bohatsvím země - takže můžeme říct, že kolonizace probíhala velmi organizovaně. Díky tomuto naléhání na integraci obyvatelstva v Dácii se zformoval rumunský národ, který disponoval římsko-dáckou kulturou. Po dobytí jihovýchodní Evropy Římany se začala rozšiřovat psaná (klasická) latina a vulgarní latina, která se průběžně začala standardizovat, protože byla expresivnější a běžnější mezi obyčejným lidem. Latina se na tomto území udržela díky tomu, že to byl jediný společný jazyk, kterým všichni hovořili. Správní a ostatní oficiální dokumenty byly z vyšších sfér psány latinsky, římské jednotky a příchozí obchodníci mluvili také latinsky, takže místnímu obyvatelstvu nezbylo nic jiného, než se jazyk naučit, pro vlastní přežití. V roce 212 již byla latina natolik zažitá mezi dáko-římským národem, že císař Caracall 1 Pax Romana je pojem, který zavedl britský historik Edward Gibbon a má označovat období, kdy neměla římská říše žádného protivníka, období v přeneseném slova smyslu vynuceného míru ovládaného politickou mocí
-4-
prohlásil toto obyvatelstvo právoplatnými občany římské říše. Některé latinské spisy dokazují, že vývoj latiny v této oblasti pokračoval až do 3. století, stejně jako ve zbytku Evropy. Co se vlivu na jazyk týče, rumunština z latiny zdělila například rody a koncovky (vyjma středního rodu, který je slovanský, protože latina střední rod nemá), spoustu přídavných jmen, komparativ, určitý člen, vzory ohýbání sloves, modální slovesa nebo číslovky. Díky historickému vývoji jazyka má rumunský fonetický systém specifické znaky, kterými se rumunština postupně odlišovala od latiny. Z původních latinských slov například zmizely hlásky, docházelo k redukci hlásek b či v (caballus – cal = kůň, ovis - oaie = ovce, hiberna – iarnă = zima), těsně před vniknutím slovanských slov do rumunštiny proběhla velmi důležitá změna v intervokalickém ohledu a to (ráčkování) transformace l na r (gula – gură = obžerství; sole – soare = slunce), dentály t, d, s se ve většině případů palatalizovaly na ț a ș (tenem – ține, sedere – ședea, deus – zeu). Další změna proběhla také například z ct, cs na pt, ps (lacte – lapte = mléko, nocte – noapte = noc). Během 3.-5. století našeho letopočtu také došlo ke vzniku nových hlásek ă a j a to ze semiokluzivních č, gˇ, ț. Došlo také například k diftongizaci e a o (sole – soare, cera – ceară, persica piersică) nebo jotizaci na začátku slov (herba – iarbă). Od latiny se v 7. století ve východořímské, tehdy již byzantské říši, ustupuje z důvodu gregizace (nájezdy Arabů měly za příčinu vnitřní změny ve státě, zejmnéna co se obrany týká, a začal se uplatňovat řecký systém). Řečtina obohatila rumunštinu četnými přejatými slovy. Zajímavé je, že rumunština byla kromě italštiny jediným románským jazykem, který měl s řečtinou tak úzký vztah, a to díky poměrně krátké vzdálenosti. Řečtina nejvíce pronikla do arumunského dialektu, méně pak do meglenorumunštiny a nejméně do istrorumunštiny, kde se dochovalo pouze slovo frică = strach. Podle různých lingvistů se rumunština jako taková vyvíjela a oddělovala během VI.-IX. století. Podle lingvisty Ovida Desunsiana, který je také zastáncem teorie, že se rumunština vyvíjela na jihu od Dunaje (poblíž území dnešní Albánie a Dalmácie), se rumunština vyvíjela do X. století a po prostoupení slovanským vlivem -5-
si zachovala téměř nezměněnou strukturu dodnes. III. Stěhování národů - Slované Traianova Dácie byla Římany opuštěna - šli jižně od Dunaje do Aurelianovy Dácie, která vznikla z Moesie - okolo roku 270 n.l. v důsledku invazí germánských kmenů. Nicméně psané zdroje uvádějí používání latiny až do konce 6. století (Hunové v 5. století mluvili latinsky, ale dělalo jim problém mluvit řecky; Rusticius z Moesie mluvil směsí latiny, hunského jazyka a gótského jazyka; o století později se objevuje spis o člověku narozeném v řecké oblasti ovládajícím latinu; 395 n.l. byla říše rozdělena do dvou částí – latina zůstává oficiálním jazykem až do konce 7. století ve východní části; dokonce i v kronikách se píše, že když byl jmenován nový říšský vládce, byl provoláván v latině; východní římská moc na Balkáně padla definitivně za vlády Heraklia (610 – 641 n.l.); důkazem používání latiny je například také Justinianova kronika, která je psána latinsky). Gótové byli prvním kmenem, který přešel dácké území. Objevují se ve II. a III. století společně s dalšími kočovnými kmeny, jako jsou například Markomani či Gepidové, kteří zůstali na tomto území až do zániku Gepidského státu v roce 566. Dalším kmenem byli ve III. a IV. století Hunové, kteří Dácii velmi zpustošili, a přechodně i Longobardi nebo Avaři. Pouze slovanské kmeny zanechaly na území Rumunska značnou stopu. Je to nejspíš dáno počtem Slovanů a jejich schopností přizpůsobit se, protože ostatní kmeny nebyly až tak početné a velmi rychle se zase přesunuly dál. Slované přišli do Podunají okolo roku 570 n.l. Některé prameny tvrdí, že v té době nebyli Slované příliš vyspělé kmeny, věděli toho o zemědělství málo a spoustu věcí je prý naučilo tamní rumunské obyvatelstvo. Slované se usadili a asimilovali s místním obyvatelstvem v Karpato-dunajské oblasti. Vliv Slovanů na Rumuny se začal projevovat až okolo IX. a X. století, kdy se z dunajské latiny již stala rumunština. Byzanc v té době ztratila kontakt s Dákorumuny. Na Balkáně se začala objevovat slovanská liturgie, kterou šířili žáci Cyrila a Metoděje a která na území Rumunska proniká z Bulharské říše. Liturgické texty byly psány ve staroslověnštině nebo prabulharštině, a tak rumunština zdědila mnohé knižní -6-
výrazy (staruycu – starej = opat, kalugeru^ - călugăr = mnich) a díky čemuž je právě Stará slovanská církev jedním z důvodů rozsáhlého slovanského slovníku v rumunštině, jehož podíl se pohybuje okolo 15%. Tehdejší rumunské obyvatelstvo však přijalo částečně křesťanství už dříve a to po Konstantinově2 zavedení křesťanství jako oficiálního náboženství v říši ve IV. století, což nám dokazují některá slova pocházející z latiny (crux – cruce = kříž, presbitrum – preot = kněz, domeni/deus – dumnezeu = bůh). Mimo církevní pojmy v něm navíc můžeme nalézt například slova z domácího prostředí, sociálních a politických vztahů (război – válka) zemědělství nebo vegetace (potcoavă - podkova, morcov - mrkev, știucă – štika). Navzdory znalosti rumunštiny Slované upřednostňovali používání vlastních slov emotivního charakteru, jelikož jim lépe rozuměli, proto existuje v rumunštině taková škála slov z tohoto okruhu (dragoste – láska, prieten – přítel, a logodi=zasnoubi, nevasta = nevěsta). Hláskové změny latinských a slovanských slov mají mezi sebou pouze jediný vztah: to, co se změnilo v latině ve slovanském jazyce, většinou zůstalo nezměněno, a naopak. Takže slova, ve kterých máme hlásky b a v si tyto hlásky ponechala (iubi, slavă, poveste) a dentály t, d, s nepalatizovala (grădină, silă). Ze slovanských jazyků přišla do rumunštiny také například i předpona ne- a přípona -iță. V průběhu vývoje jazyka také začalo v rumunštině docházet k jotizaci: el, eram, este, ele, ei [jel, jeram, jeste...]. Co však rumunština z latiny nezdědila je laringála h, která se do rumunštiny dostala právě díky Slovanům.
2 Konstantin I. Veliký, římský císař v letech 306-324, Edikt milánský (313) – ukončil pronásledování křesťanů a zavedl svobodu náboženství
-7-
IV. Středověk Slované nebyli zdaleka jediným kmenem který se ve středověku vystřídal na rumunském území a ovlivnil jeho obyvatele. Začátkem 10. století docházelo k prvním střetům s ugro-finskými kmeny Maďarů. Koncem 9. století se totiž tyto kmeny začaly přemisťovat z oblasti Uralu do Panonské nížiny, na území Transylvánie (Sedmihradska), kde v té době existovala určitá forma rumunského feudálního státu. Samotná kolonizace Transylvánie začala díky maďarskému panovníkovi Gézovi II., který přesídlil do této oblasti germánské kmeny, které už dříve pomáhaly s udržováním jihovýchodních hranic říše. Hlavním kmenem byli Sasové. (Později v 18. století i Švábové v Banátu). Tyto kroky vedli k rozšíření maďarského a germánského vlivu na rumunskou kulturu a jazyk. Co se germánského vlivu týče, první etapu jsme zaznamenali již s příchodem Gótů ve 3.století. Další etapou potom bylo již zmiňované 18.století v Banátu, ale i po zbytku území, kdy tam pronikali řemeslníci z Čech a Rakouska. Se zbožím se k rumunskému obyvatelstvu dostala i slovní zásoba (okolo 560 přejatých slov). Rumunština mluvená v Moldavsku - bývalé Moldavské SSR (Besarábie) – moldavština (moldavský jazyk), byla silně ovlivněna ruštinou. Teprve v roce 1989 byla moldavština uzákoněna jako úřední jazyk a psaná forma jazyka přešla na latinku. (Do té doby byla používána cyrilice - azbuka.) V. Novověk Roku 1541 celý Balkánský poloostrov a část Maďarska padl pod nadvládou Osmanské říše. Jediné země, které si zanechaly určitou nezávislost byly knížectví Moldavsko, Transylvánie a Valašsko, spadaly sice pod říši, ale byly vnitřně autonomní. Z této nadvlády se do rumunštiny dostala samozřejmě i turecká slova. Ačkoliv byla turecká kultura a civilizace značnou dobu součástí kultury na Balkánském poloostrově, její vliv se na té rumunské nepodepsal tolik, jako vliv Říma nebo Slovanů a to právě díky určité nezávislosti, kterou Rumuni měli. Jistý vliv -8-
tam ale byl a ten můžeme rozdělit do dvou fází: turecko-tatarské a osmanské. Většina slov převzatých z turečtiny se týká jídla, obydlí nebo obchodu (dulap – polička, papuci – pantofle, papuče, bacșiș – spropitné, úplatek, baclava – baklava, cafea káva, capac - přikrývka, chef - oslava, murdar - špinavý, sufragerie – jídelna). VI. Národní obrození Během 19.století se lingvisté, spisovatelé a dramatici po celé Evropě snažili obhajovat a opěvovat svůj jazyk. V případě těch rumunských to byla relatinizace rumunštiny. Velmi dobrým zdrojem jsou nám v tomto případě knihy z té doby, kde nám autoři popisují nespokojenost se slavismy a se slavistickým vlivem vůbec. Jeden ze známých autorů té doby, Negruzzi, například připodobňuje rumunštinu ke kabátu vyrobenému z ošklivých neupravených nití, a to právě kvůli slovanskému vlivu. VII. Vliv západu a neologismy Na přelomu XVIII. a XIX. století se v rumunštině začala objevovat také slova vypůjčená z italštiny nebo francouzštiny (avion = letadlo, bureau /kancelář/ - birou = stůl), jejíž vliv vyvrcholil před druhou světovou válkou. Slova francouzského původu pochází hlavně z oblasti politického, hospodářského, vědeckého života, ale objevují se také úplně nová slova jako např. imprimantă – tiskárna k počítači. Ve XX. století se objevuje značný vliv angličtiny (jam – gem = džem, cake – chec = dort, sandwich – sandviș – sendvič).
-9-
Závěr Rumunština je jazyk velice komplexní, který prošel zdlouhavým a pestrým vývojem, netypickým pro ostatní jazyky, které vznikly z latiny. A jak jsem již zmiňovala na začátku, rumunština se jeví jako velmi konzervativní jazyk, protože většina latinské gramatiky zůstala ve stejném stavu, ačkoliv vykazuje posun ke složenému perfektu a futuru. Jenomže právě díky všem těmto vlivům je to jazyk nadmíru zajímavý. Jedním z důvodů izolace latiny na rumunském území byla izolace geografická - střed rumunského území pokrývají Karpaty, což je docela nepřístupné území. Další geografický faktor by zde určitě hrála pozice, protože co se Evropy týče, většina důležitých věcí se udála na západě nebo ve střední Evropě. Co se vlivů ze západní Asie týče, Rumunsko bylo zase až moc v Evropě a na západě. Vždy to byla jedna z nejzazších hranic a ty jsou těžko udržitelné. Navíc v Rumunsku nikdy nebylo žádné strategicky důležité místo, o které by se vedly boje, jako například o různé přístavy nebo města na pobřeží Středozemního moře. Dalším z důvodů je právě ona Trajánova kolonizace, v důsledku jejíž existence vznikl rumunský národ, který původně neměl moc na výběr, ale postupem času začal být hrdý na svůj jazyk. Lidé, kteří sem přicházeli, pak většinou zůstali a asimilovali se s místním obyvatelstvem. Také nikdy nepřišli s prázdnou, vždy přispěli svojí troškou do mlýna. A panu Negruzzimu nemohu dát za pravdu a připodobnit rumunštinu k ošklivému, špatně zpracovanému kabátu, plnému zvláštních vykukujících nitek, jelikož je to spíše krásná tapiserie, plná barev a výjevů z historie. Právě všechny zmíněné vlivy dělají rumunský jazyk o to zajímavějším a jedinečným, protože to byla právě rumunština a rumunské obyvatelstvo, kdo s grácií ustál nátlak všech těchto civilizací a kultur.
-10-
Bibliografie 1. Mallory J.P., Adams Douglas Q. (eds.), Encyclopedia of Indo-European
Culture, London: Fitzroy Dearborn Publishers 1997, Dacian language s.145146 2.
Macrea D., Probleme de lingvistică română, București: Editura Științifică 1961, Originea și structura limbii române
3. Renwick, Vowels of Romania, disertační práce 4. Schultze, Romanian studies – language and linguistic, Daco-romanian
varieties in Romania 5. Taralunga Tamura, Elena, On the origins of the Romanian people 6. History of Romanian historical writing, Brief cronology of the Carpatho
Region, s. 132 7. Tejchman, Miroslav, Dějiny Rumunska, Praha: Carolinum 1997 8. Božetěch, David, Utváření rumunského národa a jazyka
/http://www.rumunstina.eu/rumunstina.html#_Toc249359692/ 9. Gibbon, Edward, Úpadek a pád římské říše, Praha: Odeon 1983
-11-
