JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika
Ruce měla bílé
Magisterský projekt
Autor práce: BcA. Hana Zoubková Konzultant v oblasti historie: JUDr. Vilém Fránek Vedoucí práce: Doc. MgA. Hana Slavíková, Ph.D. Oponent práce: MgA. Eva Schulzová, Ph.D.
Brno 2016
Explikace
Ve svém scénáři se zabývám tragédií z 8. června 1948, při které zemřela žena a její desetiletý syn. Stalo se tak za nejasných okolností, jejichž přesné rozuzlení nepřichází ani dnes, ačkoli se po šedesáti letech od této události dalo vyšetřování znovu do pohybu díky skupině odborníků, dobrovolníků, mezi nimiž jmenuji například badatele JUDR. Viléma Fránka, lékaře Ústavu soudního lékařství Brno MUDr. Jana Krajsu, Ph.D., MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., primáře Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice u Sv. Anny v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nebo jednotlivce z řad Policie ČR. Všem zmíněným i dalším zúčastněným a pamětníkům chci poděkovat za informace a materiály, které díky svému pátrání získali a které mi bez výjimek s důvěrou zpřístupnili. Bez nich by scénář v této podobě nemohl vzniknout. Hildegarde Hudcová byla nalezena na nádvoří kunštátského zámku pod otevřeným oknem. Oldřich Hudec ležel ve své posteli s obličejem rozštípaným sekerou. Po krátkém vyšetřování pracujícím s verzí dvojité vraždy se s příjezdem StB výsledek bez jakýchkoli nových důkazů přepsal na vraždu a sebevraždu. Hildegarde měla svého syna zabít, zmrzačit a poté v pobláznění vyskočit z okna. Stopy takovému závěru neodpovídaly, pamětníci tomu dodnes nevěří. Nevěřili ani tenkrát, kdy Hildegarde a Oldřicha nechali i přes tento výsledek pátrání pohřbít v jednom společném hrobě. Byla zavražděna žena a dítě a důvody se nikdo z nás již zřejmě nedozví. Erich Hudec, manžel Hildegarde, pobýval v té době ve Švýcarsku a z nalezených dopisů je pravděpodobné, že se svou ženou mluvil o emigraci. Šlo o pokus zachránit své životy ve chvíli, kdy již zřejmě tušili, že pro ně Československo není bezpečné. Erich byl vědec, jehož experimenty s dálnopisem a přenosem televizních dat na velké vzdálenosti byly v tehdejší době považovány za natolik významné, že byl sledován ministerstvem vnitra i ministerstvem národní obrany. Existují dokumenty napovídající tomu, že ačkoli o dohledu nad svou osobou tušil, rozhodl se neposkytnout patent Československu, ale prodal jej Spojeným státům americkým. Po smrti jeho manželky i syna se po něm slehla zem. Nepodařilo se vypátrat, kam vedly jeho další kroky, tým Viléma Fránka však pracuje s možností, že i on sám poté odjel 2
do Ameriky, kde mohl začít nový život. Ještě dnes se dá totiž ve firmě, která později na základě Erichova patentu vznikla, dohledat zaměstnanec s příjmením Hudec. Je tedy pravděpodobné, že byla smrt Hildegarde i Oldřicha politicky motivovaná. Mohlo jít o pomstu i o pokus dostat se k patentu jiným způsobem než koupí. Některá chlapcova zranění připomínají pozůstatky po mučení elektrickým proudem, stejně tak i rány na těle Hildegarde neodpovídají pouze pádu z výšky. Tehdejší přítomnost Josefa Sumbala, známého experimentátora s jedy, u vyšetřování opět napovídá atypickým postupům StB na tomto místě činu. Zemřela žena a dítě. A oba se stali nezpochybnitelnými oběťmi systému se silnou totalitární tendencí. Hlavním hrdinou mého scénáře je fotograf Oblastní kriminální ústředny v Brně Ladislav Čtverák, který do příběhu vstupuje z pozice spolupracovníka tohoto systému, tedy z místa, na kterém bychom další oběť nejspíš nečekali. Vrstevnatost destrukce vlád založených na strachu je však natolik propracovaná, že je schopná zasáhnout kdekoli. U Ladislava Čtveráka nalezne slabinu v jeho rozumu i víře, v lidskosti. Po předchozí zkušenosti se zmanipulovaným vyšetřováním velkého politického významu opouští Prahu, aby se po přestupu do Brna opět připletl k případu, který by mohl být podobný. Duševní rozpad a strach nejen o vlastní existenci, ale přímo z té existence samotné, vykresluji skrze Čtverákův vnitřní svět, skrze jeho představy spojené nejen s případem, které vyvstávají z různých koutů zámku, objevují se, když je nečeká a stávají se pro něj postupně stejně silnými a směrodatnými jako realita. Ta totiž přestává být po překročení pomyslného prahu hrůzy zvladatelná běžnými smysly. Vědomě vytvářím rámec vyšetřování, od nějž se na základě divácké zkušenosti očekává rozuzlení. Záměrně však jdu proti zvyklosti, snažím se diváka zaskočit a přimět ho přistoupit na jiný způsob vnímání. Nemá hledat jasné odpovědi na očividné otázky, ale má pochopit hrůzu tehdejší doby skrze nevinné oběti. V inspiraci filmem Rašomon vedle sebe kladu různé varianty stejného příběhu. Zdánlivě obvyklé obrazy nechávám narušit zvukovými a vizuálními představami Čtverákova pod tlakem proměněného vnímání. Divák se nedozví, zda se jedná o paranoiu nebo naprosto adekvátní reakci na situaci. Není to pro můj záměr podstatné. Důležité je, co Čtverák prožil a co se s ním stalo při takto extrémní zkušenosti.
3
Zasáhne jej paralyzující strach a on začne vnímat apel neprávem nařčené oběti i předjímat svůj vlastní úděl. To,
že
Čtverák
s tímto
případem
již
podruhé
podlehne
obavám
z nevyzpytatelnosti systému, je nevyhnutelné. Zda jsou pak jeho boty složené pod oknem jakýmsi posledním rozloučením s odkazem na případ, co se mu vryl pod kůži, či každodenní rutinou, kterou si připomíná mrtvé i život svůj a své rodiny, nechávám na čtenáři. Zemřeli nevinní lidé a nebyli očištěni. Čtverák, ačkoli nechtíc, byl jedním z těch, co tomu pomohli. Zemřela žena a dítě a milující matka je dodnes oficiálně vinná z brutální vraždy. Může se zdát, že nejpodstatnější je vypátrat pravdu, přiklonit se k jedné z verzí příběhu a poskytnout diváku odpovědi. Mým cílem však bylo ukázat, že hrůza sahá také za hranice oné noci a s existencí totality se stává součástí reality i dosud živých. Důležitý je tedy případ samotného Čtveráka, který skrze dvojici zemřelých pátrá na místě činu po svém vlastním osudu.
4
Dodatek
Ačkoli křestní jména Hildegarde a Oldřicha zůstala zachována, jejich příjmení se divák nedozví. Jména tak zůstávají pouhým odkazem, připomínkou, nikoli příslibem předvedení tehdejší reality. Ostatní postavy, s výjimkou Josefa Sumbala, jsou pak zcela fiktivní a skutečnosti se mohou přibližovat pouze vybranými motivy.
5
Seznam postav
Ladislav Čtverák Josef Líska Hildegarde Hudcová Oldřich Hudec Kriminalista Chloupek Kriminalista Esenbák 1 Esenbák 2 Správcová Anna Čtveráková Ladislav Čtverák mladší Karla Čtveráková Převaděč Král Voják Hostinský Malinký hostinský Zloděj 1, zároveň Bratranec 1 Zloděj 2, zároveň Bratranec 2 Josef Sumbal Inspektor Burda Muž v rukavicích 1 6
Muž v rukavicích 2 Kompars kriminalistů a příslušníků StB
7
1. Uzavřené nádvoří Černínského paláce, den, exteriér Je rok 1948. V tomto roce se odehrává i zbytek děje. Záběry celků jsou rozostřené a nejasné, z detailů nejsme schopni zcela jasně vyčíst, jaké události jsme svědky, ale postupně přihořívá. Sem tam se záběr přeostří, jako bychom se dívali přes hledáček fotoaparátu, který číhá na správný moment pro fotku. Zvuky jsou deformované, přesto je však možné po chvíli vytušit, že se nacházíme na místě činu. Divák znalý historie by mohl vytušit odkazy na vraždu Jana Masaryka, ministra zahraničí.
Mužské tělo v pyžamu na zemi je překrýváno plátnem, vysoko nad ním je otevřené okno koupelny. V té panuje chaos, věci jsou poházené po podlaze. Ze slyšitelných zvuků lze rozeznat cvakání fotoaparátu a pár slov. Později vyniknou pouze slova „sebevražda“ a „ten film si vezmeme“. Po krátkém zaváhání, rychlém rozhlédnutí kamery sem a tam, jakoby očima fotografa, se obrazovka rázem setmí. Film byl vyňat.
8
Úvodní titulky.
Ruce měla bílé
2. Pavlačový dům v Brně, den, interiér Je ráno. V menším dobovém bytě pavlačového domu sedí člen a fotograf Oblastní kriminální ústředny v Brně Ladislav Čtverák (35) se svou manželkou Annou, ženou ve skromných plátěných béžových šatech. Ta mu čistí černé boty, později žehlí a skládá košile. Čtverák kouká do papírů rozložených po stole a působí trochu naštvaně. Pozornější divák si může všimnout, že byt ještě není zcela zabydlený, pár poliček je poloprázdných, dosud je tu několik krabic s nevybalenými věcmi. Přesto se v něm již nějakou dobu žije, jedna krabice je roztržená, jak z ní někdo dychtivě vydoloval hračku, figurku koníka, ležící nyní nepovšimnutě opodál. Venku je krásně, do bytu proniká žlutavé sluneční světlo. Za otevřeným oknem někdo projde, proběhnou tam i dvě hlavičky Čtverákových dětí, desetiletého chlapce Ladislava mladšího a osmileté dívky Karly. Hlasitě se smějí. Je zřejmé, že za oknem obývacího pokoje se nachází pavlač.
Čtverák Já tomu prostě nerozumím. Vůbec nechápu, proč mi to dal. Anna Seš nejmladší, no. Čtverák Že to je pro tebe tak samozřejmý. On je mladší a to i služebně! Já si ho pamatuju, jak jsem ho musel vodit do školy…
9
Anna No jo, to víš. Čtverák Vždyť já toho mám za sebou… Nejsem žádnej byrokrat!
Vztekle rozhrne papíry a dokumenty před sebou po stole.
Anna Ale tady tě neznají.
Čtverák skloní hlavu, promne si unavený obličej a podívá se na Annu s výrazem člověka, který ví, že mu nezbývá než vydržet. Anna se na něj ani nepodívá, dál si dělá svoje.
Anna Tak´s to přece chtěl, ne?
Ticho. Anna předstírá, že nic důležitého neřekla, přesto je jasné, že ve vzduchu visí nevyřešený spor. Do otevřeného okna nakoukne malá Karla, sotva jí jde vidět celý obličej, ačkoli stojí na špičkách a natahuje se, co může.
Karla Tati, Láďa už to zase dělá! 10
Čtverák využije příležitosti odejít z místnosti, kde náhle začalo být dusno, a vyběhne ke dveřím. Láďa cvrnká z pavlače dolů kuličky a kamera se věnuje přímo oné skleněnce. Ta letí vzduchem, spirála subjektivní kamery je prostřižená švenkem po barokní fasádě, která přitom není součástí Čtverákova domu, ale odkazuje k předchozímu paláci, stejně tak se promění jako odkaz k zámku, který divák teprve uvidí v následujících scénách. Ozve se hlasitý ženský výkřik, který se slévá se zvukem telefonu v bytě u Čtverákových. Ladislav se rychle vydá zpět do bytu, přímo k telefonu, jako by výkřik ženy neslyšel. Vlastně na něj nezareagoval vůbec nikdo.
3. Před kunštátským zámkem, den, exteriér Výkřik už téměř odezněl. Oproti předchozímu slunnému obrazu je v Kunštátu zataženo a šero, ačkoli je ráno letního dne. Na kopci nad malým městečkem, téměř vesnicí, stojí šedivý zámek s velkým nádvořím, na které právě přijíždí skupina kriminalistů z Oblastní kriminální ústředny v Brně. Mezi nimi je i Ladislav Čtverák a inspektor Josef Líska (30), nynější Čtverákův nadřízený, ale zároveň i přítel z dětství. Je o pár let mladší než Ladislav, vypadá dokonce mladší než někteří z jeho podřízených. Je vyzáblý a vůbec nepůsobí jako velitel. Takový dojem vyvolá, teprve když promluví. Jeho intonace je rázná a rozhodná a k jeho vizáži stydlivého studenta se vůbec nehodí. Před zámkem zastaví kriminalisty dvojice příslušníků SNB, kteří tam postávají s postarší ženou, správcovou. Jeden z nich, Esenbák 2, nevypadá dobře. Je to zamlklý pobledlý mladík, kterému příjezd kriminalistů dává naději, že konečně bude moci opustit stanoviště. Esenbák 1 se ale drží. Na pozadí vidíme již nádvoří zámku, je ale rozostřené, není zcela jasné, co se na něm děje. Přesto může výjev lehce připomenout úvodní scénu.
11
Esenbák 1 Zdravím, tak je to teda vaše. Líska To paní ji našla?
Pokyne rukou směrem ke správcové a se skrývaným pobavením si prohlíží Esenbáka 2. Je mu jasné, že místo vraždy ještě v životě neviděl.
Esenbák 1 Ano, zhruba před hodinou.
Pak ještě rychle dodá:
Ale volali jsme vás hned.
Při pohledu na Esenbáka 2, který vypadá, že už si vybírá cestu k útěku, se Líska otočí ke svým kriminalistům a jednoho vybere.
Líska Ještě počkejte. Chloupek tady s váma zůstane.
Jeden ze skupiny pokývne a oddělí se. Čtverák se na Lísku s mírnou ironií usměje. Takhle rázného a sebejistého ho vůbec nezná.
12
Líska (k Chloupkovi) Znáš to, ne?
Chloupek ví, co má dělat, a tak odpoví pouhou grimasou, jakýmsi zdrženlivým pousmáním. Při cestě k esenbákům a paní správcové už vytahuje zápisník.
4. Nádvoří kunštátského zámku, den, exteriér Nyní jsme již přímo na nádvoří, ale kamera diváka ještě chvíli napíná, neukazuje vše, věnuje se nejprve Lískovi a Čtverákovi.
Čtverák Teda, rozenej velitel.
Líska se usměje a zakroutí hlavou, ví, že ho kamarád popichuje, slyší Čtverákovu ironii.
Čtverák (s nadsázkou) Tak co přikazuješ?
Lískův vůdcovský tón je při hovoru se Čtverákem v postatě pryč, náhle působí přátelsky.
Líska Drž se u mě. Ať vidíš, co tě v tý Praze nenaučili!
13
Čtverák pochopí, že je ironie vzájemná a rozhodne se tohle pole opustit. Oba se rozhlédnou po nádvoří. Líska se nadechne a zvážní, jako by se zcela změnil. Konečně se začne chovat příhodně pro místo činu a opět se vrátí k ráznému tónu. Čtverák naopak při pohledu na tělo suverenitu ztrácí, jeho profesionalita a roky zkušeností, o kterých mluvil s Annou, nejdou vůbec znát. Jako by náhle zapomněl, proč vůbec přijel.
Čtverák Ale vážně, co mám fotit? Líska To ti snad nemusím říkat.
Ani Líska, natož divák, si není jistý, zda byla otázka pokračováním ironické hry, narážkou na jeho prudké rozkazy, anebo ji Čtverák opravdu myslel vážně. Zámek stojí kolem nádvoří ve tvaru písmene U. Je to šedivá budova zasazená v tmavé zeleni. Po stěnách se plazí břečťan, který po sobě na mnoha místech zanechal pouhé stopy v podobě příčepivých kořínků, uschnul a odpadl. Přesto jeho živé části stále překrývají většinu opadané a popraskané fasády. Cesta, po které kriminalisté přijeli, je poměrně úzká a hranice keřů kolem ní působí tajemně. Nedaleko od zámku je prostor s nízkým porostem posetý kameny, který může být viditelný z ptačí perspektivy. Jedná se o malé náhrobky psího hřbitova, které by se svou drobností mohly zdát téměř roztomilé, jako zvláštní hračky, jako by nebyly skutečné.
14
Poblíž prostřední stěny zámku leží na zemi tělo ženy, Hildegarde, v noční košili. Vysoko nad ní je ve zdi porostlé břečťanem doširoka otevřené okno. Čtverák celé místo činu z dálky vyfotí a náhle situaci vidíme podobně, jako jsme viděli výjevy před úvodními titulky. Čtverák přikládá fotoaparát k oku a zámek se náhle přeostří. Poté se vydává za ostatními kriminalisty směrem k Hildegarde. Jeho kroky doprovází zvuky zápasu, řinčení okna, trhání břečťanu a tupá rána dopadu těla. Zaplavují celé nádvoří, ale nikdo je neslyší ani na ně nereaguje. Líska mezitím už vybral pár mužů, které u Hildegarde nechal a pouze mává na Čtveráka, ať jde za ním dovnitř zámku.
15
5. Oldřichův pokoj, den, interiér Kriminalisté jsou v pokoji desetiletého Oldřicha. Není možné si v této chvíli nepovšimnout, jak Líska náhle připomíná Esenbáka 2. Bledého mladíka, který by chtěl pryč. Podle telefonátu věděli, že případ nebude úplně tradiční, ale tohle nečekal nikdo. Všichni přítomní se dívají na hlavu malého chlapce ležícího na posteli. Je jako magnet a ačkoli se nikdo dívat nechce, všichni zvláštní silou musí. Vedle postele se válí zakrvácená sekyra, vražedný nástroj, kterým někdo Oldřichovi doslova rozštípal hlavu. Kamera však na Oldřichova zranění neklade důraz. Stěna za postelí je celá od krve. Na nočním stolku je Oldřichova fotografie s Hildegarde v jakémsi ovocném sadu, který jsme poblíž zámku nikde neviděli. Je to sad poměrně divoký, mezi jabloněmi 16
vysázenými v řadách je vysoká tráva plná květin, Oldřich ji má až nad kolena. Svítí slunce. Dvojice stojí vedle sebe, a zatímco chlapec je narovnaný a připravený pro fotku, Hildegarde ji rozhodně ještě nečekala. Má zvláštně pozvednutou paži a ústa pootevřená, jako by zrovna mluvila. Přesto jí to však velmi sluší. Působí to, jako by vyzývala člověka, co fotku pořizuje, ať rychle běží k nim. Chtěla ho mít na fotce taky. Jediný Čtverák není zhypnotizován hrůzným výjevem poničené hlavy, ale pozoruje spíše chlapcovy nohy. Jsou špinavé, začerněné. Z ničeho nic se začnou mírně hýbat. Divák si možná může nejprve myslet, že je chlapec ještě živý, že se jedná o jakousi křeč. Výjev však nemá vysvětlení. Prsty nohou se opírají o neexistující stěny, kolena do sebe narážejí, jak nemají dostatek prostoru, chodidla hledají opěrné body. Chlapec se zřejmě snaží prolézt malým prostorem. Prostěradlo se mění v jakousi tmavou zeď. Nikdo v místnosti ale na změny nijak nereaguje. Není to reálné, začíná první Čtverákova představa. Náhle se za ním ozve nečekaná rána, jako by někdo vyrazil dveře.
6. Hildegardina ložnice, noc, interiér Je noc, zločin se ještě neodehrál. Hlasitá rána, kterou slyšel v předchozím obraze Čtverák, probudí Hildegarde, která spala ve své posteli. Rychle se na ní posadí a chvíli se zaposlouchá. Možná slyší kroky, možná se jí to pouze zdá. Ta rána ale trochu zněla, jako by někdo rozbil dveře. Vstává tedy z postele a jde zkontrolovat Oldřicha.
7. Chodba zámku, noc, interiér Na chodbě v patře, kde bydlí, zaslechne Hildegarde z dálky hlasy. Dole v přízemí někdo je.
17
8. Oldřichův pokoj, noc, interiér Hildegarde vbíhá do pokoje a šeptem budí Oldřicha.
Hildegarde Vstávej, honem! Honem!
Rozespalé dítě nerozumí situaci, ale poslouchá.
Hildegarde Musíme se schovat, rozumíš? Oldřich (nahlas) Co? Hildegarde Potichu! Poslouchej, schováme se, ano?
Tahá Oldřicha z postele a rozhlíží se s panikou po místnosti. Všimne si topného systému, krbu s širokým komínem. Tam určitě nikdo nic cenného hledat nebude.
Hildegarde Vlez sem, ano? Oldřich Co se děje?
18
Hildegarde Přišli takoví loupežníci. Pamatuješ, jak jsme to tenkrát spolu četli? Zloději.
Oldřich už je zcela vzhůru a leze do komína. Jeho nohy naprosto přesně kopírují předchozí pohyby, které Čtverák viděl na místě činu. Prsty se opírají o stěny, chlapcovo tělo se snaží vměstnat co nejdál do stísněného topného systému, zdi ušpiněné kouřem barví jeho tělo i oblečení, ačkoli kamera klade důraz opět pouze na nohy, které jediné jsou na chlapcově těle na místě činu viditelně zašpiněné. Hildegarde mu pomáhá dovnitř.
Oldřich A co nám vezmou? Hildegarde Tebe ne! Neboj! Oldřich Ty se neschováš? Hildegarde Sem se nevejdu. A teď už ticho!
Mužské hlasy doléhají už i do Oldřichova pokoje, blíží se. Jeden z nich je čím dál zřetelnější, vystupuje nad ten druhý.
Hlas …to nikdo netuší. Rozhodně ale neměla právo tam být, to vůbec nemají pronajaté.
19
9. Chodba s otevřeným oknem, den, interiér Čtverák se probírá ze své představy a zjišťuje, že onen hlas je jeho kolegy Chloupka, co na něj a Lísku mluví, zatímco kráčejí chodbou k otevřenému oknu. Jeho procitnutí je znatelné pouze na očích, které nepřirozeně promrknou a konečně se pořádně rozhlédnou kolem. Chodba je strohá a studená. Řada oken na jedné straně se jeví jako jediný únik, protější zeď se zdá bez dveří, jako by byla pouze ona chodba a nic jiného, žádné další prostory.
Monolog kolegy se nezastavuje a pokračuje.
20
Chloupek Pronajatou měli jen část tohohle patra, ale tady to už je prázdný. Těžko říct, proč byla až tady.
Čtverák si už z dálky všímá úhledně srovnaných Hildegardiných papučí pod parapetem onoho okna. Kdysi mohly stát hodně peněz, nyní jsou však ve stavu, ve kterém by je jeho žena už určitě vyhodila. Podrážka je sešlapaná, kdysi béžová barva je zašedlá. Vyfotí je. Když se podívá dolů z okna na Hildegarde, kamera se vrátí k subjektivní spirále, jakou jsme viděli u padající kuličky. Závrať se stabilizuje až u detailu Hildegardiny ruky. Vidí, že jedna její ruka je podobně špinavá jako Oldřichovy nohy.
10. Oldřichův pokoj, noc, interiér Kratičký prostřih. Hildegarde pomáhá Oldřichovi zapřít si nohu o vnitřek komína, u čehož si ruku zašpiní.
11. Chodba s otevřeným oknem, den, interiér Čtverák si také všímá odřených, mírně zakrvácených nohou. Na světle šedém nádvoří působí zaschlá, téměř černá krev odřenin tak nepatřičně, přitahuje pozornost.
Čtverák Vidíš ty nohy? Líska Možná od stěny, jak padala? Čtverák Takhle to nevypadá… 21
Líska se na něj znepokojeně podívá. Je mu jasné, že Čtverák ví, o čem mluví. Tělo po pádu z výšky už viděl. Přesto se rozhodně předstírat, že narážku nepochopil.
Líska To nech na patologa. Zítra chci mít fotky na stole.
Čtverák už na to ale nereaguje, vrací se do představy.
12. Chodba před Oldřichovým pokojem, noc, interiér Hildegarde se naposledy otočí do pokoje.
Hildegarde Pšt!
A pospíchá chodbou pryč. Rozhlíží se, zřejmě hledá úkryt, ale nenachází ho. Míjí poslední zabydlený pokoj a pokračuje chodbou dál, vybíhá po schodech.
13. Chodba s otevřeným oknem, noc, interiér Okno je ještě zavřené, přesto je to ona chodba. Hildegarde ve spěchu klopýtne a spadne, přičemž si odře nohu. Nepohodlné papuče, kvůli kterým bylo také v ozvěnách zámku velmi dobře slyšet, kudy běží, instinktivně shodí a začne se zvedat. Celý výjev je ale přerušovaný, zasekává se, Čtverákova představa problikává zpět do reality vyšetřovacího dne a obráceně. Není zcela jasné, zda papuče sundala. V jednom záběru je nemá, v druhém už opět ano. Náhle leží boty pod oknem, poté 22
jsou rozházené po chodbě, Hildegarde znovu padá, ale nic si nezouvá. Do toho občas problikne i její usměvavá tvář, kterou jsme mohli vidět na fotografii v Oldřichově pokoji. Není ovšem nehybná jako na obrázku, je živá a spokojená. Vše je příliš hektické, nedá se v tom orientovat. Scény se střídají, nenavazují na sebe, vůbec to celé nedává smysl. Vyvolává to dojem, že situace není reálná, že takto se rozhodně nestala.
14. Chodba s otevřeným oknem, den, interiér Záběry jsou čím dál kratší, střídají se rychleji, Čtverák se chytá okenního rámu, když se náhle otočí na Lísku, jako by jen on měl šanci to zastavit.
Čtverák A co ty pantofle?!
Líska i další kolega se na Čtveráka dívají a vůbec nechápou, co se s ním děje, proč se zeptal tak nepříčetně. Otázku ze sebe vyrazil jedním dechem a nepřiměřeně hlasitě.
Chloupek V klidu, jo. Postupně. Na všechno dojde. Líska Přesně tak. Běžte se podívat, jestli už přijel Dr. Fránek.
Chloupek se dívá trochu nejistě, ale odchází.
23
Líska (ke Čtverákovi) A ty… nikdo neřešil, proč si přestoupil do Brna. Tak radši přemýšlej, než něco řekneš.
Čtverák odtrhne pohled od papučí, jako by ho to stálo ohromnou námahu, a podívá se Lískovi do očí. Zdá se, že má strach, ale dřív než stihne cokoli říct, něco zaslechne a rychle a poplašeně se otočí. Vidí, jak za rohem chodby mizí žena v noční košili. Nastává opět noc.
15. Chodba zámku, noc, interiér Hildegarde běží chodbou dál, jako by se předchozí klopýtnutí nestalo. Za ní jsou slyšet kroky i hlasy, ale co říkají, není jasné. Běží výš a výš, nechává za sebou několikery schody.
16. Půda zámku, noc, interiér Na půdě je tma, jen na pár místech proniká střešní krytinou světlo měsíce. Hildegarde se přidržuje stínů, obrysů starého nábytku, věcí, kterými je půda zaskládaná a postupuje tmou jen s drobnými obtížemi. Prostor zná. Zrychleně dýchá. Dřevěné schody, po kterých tam vyběhla, náhle zaskřípou. Možná po nich někdo jde. Vystresovaná Hildegarde vyleze až na střechu. Aby jí to neklouzalo, zouvá si bačkory. Obraz znovu zabliká a přinese kratičký detail papučí pod parapetem.
17. Střecha zámku, noc, exteriér Hildegarde to na střešních taškách přesto uklouzne. Klouže po střeše dolů a tašky jí dřou nohy. Tak, jako to Čtverák viděl na jejích krví černých nártech na světlém nádvoří.
24
18. Oldřichův pokoj, den, interiér Čtverák s Lískou stojí v Oldřichově pokoji a hovoří spolu, jako by mu Ladislav zrovna vylíčil svou představu.
Líska Logiku to má. Čtverák Kdyby ale spadla ze –
Líska mu skočí do řeči.
Líska Chlapi ale říkali, že dveře nejsou nijak poškozený. Zamčený, dokonce i drátěná vsuvka je zevnitř.
25
Čtverák Všechny dveře? Líska Určitě. Vloupání je téměř vyvrácený. Pustili je dovnitř dobrovolně. Čtverák Takže je znali… kdo by tohle… děcku, který zná…
Koukají se po pokoji, ale kamera se opět nevěnuje zmrzačenému obličeji Oldřicha, spíše věcem v místnosti. Čtverák dělá svoji práci. Vyfotí krabici s hračkami vedle skříně a na okamžik, krátkým zábleskem, vidíme jinou krabici s hračkami, které vévodí roztržený pytlík kuliček a figurka koníka. Takovou krabici, kterou jsme mohli spatřit u Čtveráka v bytě. Vidí kufr vedle Oldřichovy postele, přes židli je přehozený kabát, ačkoli je léto. Čtverák se zhluboka nadechne nosem a náhle se ozve zvuk prskajícího oleje při smažení řízků.
19. Oldřichův pokoj, den, interiér Je slunečný den, ve chlapcově pokoji není nikdo jiný, než on sám. Právě dokončil nějaké své dílo, jakýsi nákres dětského vynálezu, který vypadá jako kufr s dvojitým dnem. Kouká na svůj opravdový, již sbalený kufr a tváří se zamyšleně, zároveň i radostně, že něco takového vymyslel. Prsty si přeměřuje rozměry a přemýšlí, kde by tak ono druhé dno, schovávačku na hračky, co musí nechat doma v krabici, mohl udělat. Krabice s pár dřevěnými hračkami a jednou větší knihou (jak později zjistíme, jedná se o herbář) je zastrčená vedle skříně. Oldřich se jimi probírá a rozhoduje se, která z nich by se s ním měla vydat na dobrodružnou cestu. 26
Z nedaleké kuchyně, do které jsou široce otevřeny dveře, se ozývá prskající olej. Ozve se odsud i Hildegardin hlas.
Hildegarde A kabát sis nachystal? V noci bude zima! Oldřich Joo!
Oldřich zrovna něco lovil v kufru, ale přestane a po špičkách přeběhne ke skříni. Vytahuje z ní kabát, který tiše, aby matka nepoznala, že si ho zapomněl nachystat, přehazuje přes židli. Na jeho obličeji je znát jakási uličnická radost z toho, že to zvládl takhle nenápadně vyřešit. Hildegarde ho průhledem dveří vidí, ale nic neřekne, pouze se pousměje. Skříň je téměř prázdná. Hildegarde Půjdeš mi do kuchyně pomoct to všechno přichystat? Oldřich Už jdu!
Oldřich trochu rozpačitě pokládá na svůj noční stolek knížku o Káju Maříkovi, kterou do té doby pracně doloval ze sbaleného kufru u postele a do které si založil pečlivě složený nákres dvojitého dna. Vydá se do kuchyně, ale ve dveřích mu padne pohled na jeho krabici. Z ničeho nic popadne odhodlaně knihu, herbář, a odejde s ní do kuchyně.
27
20. Kuchyně, den, interiér Hildegarde se na přicházejícího Oldřicha s knihou pevně přitisknutou k hrudníku kouká trochu smutně, jistě už tuší, co přijde. Chlapec se na mámu prosebně dívá. Hildegarde však pomalu zavrtí hlavou.
Oldřich Ale táta by měl radost, že jsem to dokončil. Nic jinýho pro něj nemám.
Hildegarde slovo „táta“ očividně rozruší.
Hildegarde Víš, že to přece nesmíš říkat!
Oldřich kývne.
Oldřich Jedeme na letní byt. Nikam jinam.
Větu pronese jasně, ale je znát, že ji má trochu nacvičenou, že se jedná o lež. Průhledem ve dveřích do Oldřichova pokoje zahlédneme z kuchyně nějaký pohyb. Náhle pokojem projde jeden z kriminalistů. Jsem zpátky v realitě.
28
21. Oldřichův pokoj, den, interiér Za okny je zase šedý den a Oldřichovo tělo opět leží na posteli, kolem jsou ony sbalené a nachystané věci. Kriminalisté prohledávají místo činu.
Chloupek Josefe! Pojď sem.
Líska se k němu spěšně vydá a převezme od něj papír, co našli zapadený na zemi u postele.
Líska Hm. Asi dobře naplánovaná vloupačka. Kriminalista Tak jestli se obecně vědělo, že má manžela ve Švýcarsku.
Líska pohledem zavolá Čtveráka.
Čtverák Ve Švýcarsku? Já myslel, že jsou Rakušáci. Chloupek To prý jsou. Ale chlap odjel do Švýcar. Kvůli práci, něco s technikou.
29
Už když Chloupek vyslovuje slovo „technika“ zaměří pohled na Lísku. Jeho předpoklad je správný, nadřízený opravdu zvedne hlavu a znepokojeně se na něj zadívá. Pohled nepřeruší, dokud Chloupek neupřesní fakta.
Chloupek No, nikdo přesně neví. Možná prej přenos informací. Ten bysme teď potřebovali, co?
Když vidí, že jeho pokud o odlehčení, vtip o nedostatku informací na místě činu nenašel odezvu, rychle přejde zpět k tématu cestování. I sám Líska je za to očividně rád, na nic o vědeckých výzkumech už se nezeptá.
Chloupek Říkali mi to esenbáci, že prej hodně jezdil pryč. Líska To se někomu mohlo zdát, že o peníze nemaj nouzi, to je jasný. (ke Čtverákovi) Na.
Čtverák vezme do ruky papír, aby ho vyfotil, ale jeho obsah ještě stále nevidíme. Ve zvuku se začne ozývat hlasitý dech i kroky neznámého muže, obraz se začne stmívat.
22. Cesta od nádraží k zámku, noc, exteriér Nacházíme se na neosvětlené lesní cestě, sotva jde něco vidět. Jen na chvíli se krajina rozzáří, jak do tmy mezi stromy mizí odjíždějící vlak.
30
Nocí kráčí muž a už je kus od nádraží. V ruce drží papír z předchozí scény, mžourá do něj, ale nedaří se mu zachytit jeho obsah. Zastaví se a chvíli poslouchá tichou krajinu. Když nazná, že je to bezpečné, schoulí se tak, aby vytvořil svým tělem jakousi malou jeskyňku. V té na chvíli škrtne sirkou a osvítí papír. Ukáže se, že se jedná o ručně kreslený plánek cesty z nádraží až na zámek.
Postava postupuje dál a v dálce už se tyčí silueta zámku. Je tmavý, ale mohlo by se zdát, že v jednom z oken svítí svíčka. Je to však špatně viditelné, nikdo si nemůže být jistý, zda je to vážně plamínek, slabé světýlko nebo jen odraz některé hvězdy či měsíce.
23. Před zámkem, noc, exteriér Muž zkusí vzít za kliku, ale marně. Je zamčeno. Očividně ho to nerozhodí, pouze znovu koukne na plánek. Na vyvýšeném místě bez stromů už je trochu čitelný i bez
31
dodaného světla sirky. V rohu plánku se nachází řádek ze slov „bum“, která tvoří jakési znamení, patrně smluvený signál. Napřáhne se, aby znamení zabušil na vrata.
24. Oldřichův pokoj, den, interiér Kloubem ukazováčku zaťuká Čtverák ono znamení, rytmus odpovídající obrazci, na vedle stojící skříň. Učiní to tak intuitivně, jako by se jednalo pouze o nějaký reflex. Jako by si snad ani neuvědomoval, že pohyb opravdu provádí. Zůstává přitom zahleděný do plánku. Líska Čtveráka sleduje, a když se jejich pohledy setkají, začne se Ladislav trochu smát. Tiše, nijak výrazně, přesto je jeho výraz náhle zcela mimo kontrolu jako tvář šílence, jako obličej někoho úplně jiného v jiné situaci. Naštěstí se kromě Lísky nikdo nedívá. A i Líska sám se zdá být nálezem mírně rozhozený.
Líska Taky si to myslím.
Nepotřebují si svoji domněnku vůbec sdělovat. Pohybem hlavy poradí Čtverákovi další směr, kam upřít zrak. Na nočním stolku stojí dva budíky, chlapec zřejmě doopravdy nechtěl zaspat. Oddělí se od ostatních a vedou soukromý rozhovor, jen sami dva. Přesto nepůsobí nijak nápadně.
Líska Měl nastavený dva budíky. Čtverák Nedočkavej. Jak náš kluk, když sme se teď stěhovali. 32
Líska Laďo –
Čtverák mu skočí do řeči.
Čtverák Já už další politiku nemůžu. To ne… Mohl jim ho domluvit ten její manžel. Líska Věděl, že se nemůže vrátit. Čtverák Na takhle malým městě by těžko sama sehnala převaděče. Líska Potřebuju, aby ses na něco podíval.
Čtverák ho neposlouchá a sám pro sebe pokračuje v úvahách.
Čtverák Ale že chtěli utýct… to vůbec nemusí… ženská a malej kluk… to přece nemůže bejt žádná velká politika… Líska Chlapi už vzali nějaký jejich dopisy.
33
Čtverák se trochu probere.
Čtverák Čí? Líska Jeho rodičů.
Líska pokyne směrem k Oldřichovi. Čtverák tam ovšem nevidí mrtvolu chlapce. Na okamžik zahlédne, jak Hildegarde ukládá Oldřicha ke spánku. Výjev působí snově a idylicky, světlo je příjemně měkké. Hildegarde se usměje při pohledu na budíky a chlapec je z toho v rozpacích. Cítí se zvláštně přistižen, dva budíky jsou totiž důkazem jeho dětské touhy dostat se za otcem. A on ví, že teď již dítětem být nemůže. Přejde proto rychle k odhodlanému pohledu mladého muže, který ví, co je potřeba.
Líska Měl se sem zastavit nějakej Král.
Čtverák odvrátí hlavu od postele, ale na sdělení Lísky neřekne nic. Stoupne si k oknu Oldřichova pokoje a otevře ho. Vykloní se ven. Pod ním se rozkládá nádvoří, všude kolem jsou louky a lesy. Je krásně vidět i přístupová cesta k zámku, kterou jsme v předchozím obraze, ačkoli v noci, mohli spatřit.
34
25. Sad z fotografie, den, exteriér Jedná se pouze o Čtverákovu představu založenou na prostředí fotografie, kterou viděl u Oldřicha na nočním stolku. Přesto se na nepatrnou chvíli může jevit možným, že se dění odehrává ve Čtverákově zorném poli při pohledu z okna. Pro Hildegarde a Oldřicha je běžný den, kdy šli na procházku. Oldřich běhá po zarostlém sadu a nosí Hildegarde různé rostliny. Ta je vkládá mezi papírové listy a zavírá je do tlusté knihy, co mají s sebou. Vytvářejí herbář, který jsme již viděli uložený v krabici. Kamera klade důraz na lisování květin v tlusté knize – jejich zavírání a následnou deformaci, když Hildegarde knihu znovu otevře, aby se podívala, zda je zploštělá květina ve správné pozici. Do zvuku může občas proniknout zdůrazněné skřípání a křupnutí, které obvykle tiše vydává živá rostlina plná vody, když se zmáčkne. I v tomto idylickém obraze tak sem tam vynikne prvek destrukce, jakési předznamenání událostí. Čtverák ve voice overu čte jeden z dopisů, který dostal do rukou od Lísky.
Čtverák Vážený pane Banninger, Líska V Kunštátu není nikdo takovej. Prej je to asi nějakej švýcarskej sochař, ale neví se, že by se s ním znali. Čtverák Navštivte prosím mého otce, moc se na vás již těší. Díky za vaši pomoc. Líska A jeho otec je přitom mrtvej už několik let.
35
Čtverák H., je to jediná možnost. Dobře připravená prozatímní existence. Přesně šest týdnů před oním datem dostaneš zprávu, že se Král bude v určitý den tohoto léta zdržovati v místě X na svém letním bytě. Místem X je pravděpodobně Babylon nebo Domažlice. Pro Babylon se píše Mariánské lázně, pro Domažlice Karlovy Vary. Po přijetí této zprávy prosím o sdělení: Oldřich má opět dětský kašel. Vezmi s sebou pouze tolik věcí, kolik je obvyklé při letním pobytu, raději méně. Hadry jsou zbytečné, ježto se zde nenosí. S pozdravem… Tři tečky.
Slova stále provází výjevy ze sadu. Může se dokonce zdát, že text nečte Čtverák, ale odříkává je fotograf onoho snímku, na kterém jsme sad viděli.
26. Oldřichův pokoj, den, interiér Jsme opět v Oldřichově pokoji s kriminalisty, ale vnitřek pokoje nevidíme, dvojice jej zakrývá vlastními těly, jelikož záběr je koncipován z venku. V obraze jsou tedy pouze Čtverák s Lískou opření o parapet, případně je vidět i pohled z okna do krajiny. Diskutují spolu o nových skutečnostech v případu, o Královi, jejich hovor je však neustále přerušován Hildegarde, která jako by vedla jiný dialog někde vzadu za nimi, v Oldřichově pokoji. Občas se zdá, jako by jejím replikám nechali muži prostor, jindy mluví současně, ale rozhodně si jich nevšímají.
36
Líska Co o tom jméně víš? Čtverák Snažím se vědět co nejmíň. Hildegarde Prosím vás, co to děláte? Líska (současně s replikou níže) Co víš? Hildegarde (současně s replikou výše) Jste pan Král? Čtverák (odpoví oběma) Nikdo takovej neexistuje. Líska Kolik takovejch nepovedenejch přechodů jste měli? Čtverák Slyšel jsem asi o třech. Nastrčenej převaděč, dovedl je přímo estébákům. Ale žádnej s vraždou. Hildegarde (paranoidně, současně s replikou níže) Vy jste nás nepřišel převést…? Oldřichu… Čtverák (paranoidně, současně s replikou výše) Jak dobře znáš svý kolegy? Hildegarde Běžte pryč.
37
Líska Tebe znám dobře, je… je znám dlouho. Hildegarde Proč jste přišel? Jen mi řekněteČtverák (skočí jí do řeči) Víš, co kdo dělal od příjezdu? S kým kdo mluvil? Volal? Líska Nechej toho, o tebe tady přece nejde. Je to náhoda. Čtverák Ale byl tady! Ten plánek… Chtěli utýct, ona ho ale prokoukla, nechtěla se nechat, zpanikařil… Líska Poslouchej se! Co by po ní asi tak chtěli? Proč by to takhle složitě – Čtverák (paranoidně, přeruší ho) Proč sis sem vzal zrovna mě? Proč nejel ten druhej? Líska (trochu naštvaně) Protože je to těžkej případ a ty seš dobrej fotograf i kriminalista. Je tady spousta drobností, ty fotky potřebujem, jinak to nepůjde. Myslel jsem, že ses nechal přeložit, protožes věděl, že tě v ničem nenechám. Vím, cos viděl a stejně jsem tě k nám vzal. Tak teď nevyšiluj a věř mi. Hildegarde Nechte ho!
38
Ozve se rána. Čtverák se ohlédne, jako by měl potřebu krýt si záda, jako by slyšel Hildegardin výkřik. Za ním však nestojí Hildegarde, ale jen několik kolegů. Téměř všichni zareagují na Ladislavův rychlý pohyb, překvapí je a podívají se na něj. Každý z těch pohledů však Čtverák chápe jinak. Vidí, jak se do něj zavrtávají, jak jej sledují. Nechápe, že sebou pouze nečekaně cuknul a to vzbudilo jejich zájem. Pomalu se odvátí a opět zírá z okna. Náhle si všimne záblesku, slunečního prasátka, které se objevilo na protější stráni u lesa. Stojí tam maličká nenápadná chata.
27. Chata, noc, interiér Za oknem je šero, téměř tma. Kamera se rozhlédne po chatě, jako by byla něčíma očima, díváme se z pohledu vojáka – povolání však nemusí být znát. Houpe se na houpacím křesle, které nepříjemně vrže. Postaví šálek s čajem na stůl vedle, zvedne se a vydá se k otevřenému oknu, ze kterého přicházejí nenápadné zvuky klidné noci na vesnici či malém městě. Něco je na interiéru chaty zvláštního. Je zařízená jako rekreační prostor, není však vůbec udržovaná. Věci jsou zaprášené, řady špinavých šálků se po použití již nikdo nedotkl, pouze je odložil a vzal si další. Na parapetu leží dalekohled. Voják jej zvedne a zadívá se do dálky. Vidí zámek v celé jeho kráse, každý jeho detail. Za jedním oknem projde postava v noční košili a pohled dalekohledu sleduje její pomyslnou trasu zámeckými chodbami. Obraz je postupně čím dál tím víc jasnější, jako by se již rozednilo. Už není noc. Náhle se dalekohled zastaví u jednoho z oken zámku, kam budoucí oběť směřovala. Je to okno Oldřichova pokoje, ze kterého se dívají Líska se Čtverákem, kteří svým postavením ženu v noční košili vystřídali. Čtverák kouká přímo do dalekohledu, skoro jako by hleděl dotyčnému do očí.
28. Oldřichův pokoj, den, interiér Líska zachytí Čtverákův pohled upřený na chatu.
39
Líska Znám to tam. Po smrti majitele ji už nikdo nekoupil. Nikdo ji ani nezkoušel prodat.
Čtverák se na něj tázavě otočí.
Líska Zabrali si ji prý vojáci. Říká se to mezi četníkama. Čtverák Vojáci se jim říká mezi četníkama?
Čtverák zažívá směsici emocí a pomalu propadá zoufalství z paranoidní představy o velké konspiraci, jejíž důvody však nezná. Proč by někdo chystal takový osud pro ženu a dítě? Proč by je nechával sledovat? V pokoji Oldřicha za ním se začne něco dít, někdo chytí Lísku za rameno. Je to jeden z kriminalistů s důležitou zprávou.
Kriminalista Máme svědka.
29. U nádvoří zámku, den, exteriér U brány, kde se u esenbáků dříve zastavilo auto kriminalistů, stojí opět esenbák (tento však prozatím neznámý) s mužem z městečka. Jedná se o majitele tamní hospody. Je zarostlý a neupravený, prsty si nervózně hraje s krabičkou zápalek. Nejprve v kapse, později ji však i vyndá ven. Přichází k němu Líska, narovnaný s dlouhým krokem, a Čtverák, který působí nezdravě. S nimi jde i kriminalista, co jim o svědkovi řekl.
40
Jakmile je hostinský uvidí, začne mluvit. Ani nečeká na vyzvání.
Hostinský Já jsem totiž viděl… protože já k ránu zavírám hospodu… tak jsem viděl, jak k támdletomu oknu… není vidět teď, ale támdle za rohem, tak jak k němu vede asi žebřík nebo co.
Čtverák okamžitě zbystří. Svitla mu naděje, že si to s tou konspirací přece jen pouze vymyslel. Chata je zkrátka prázdná, Král je jen shoda jmen. To všechno je možné. Žebřík? To by nakonec mohla být obyčejná vloupačka.
Líska (ke kriminalistovi) Zápis?
Kriminalista kývne. Vyndá bloček a doplňuje, co by mu mohlo z výpovědi chybět.
Líska K jakýmu oknu?
Za rohem zámku se začnou ozývat hlasy.
Zloděj 1 Postav to radši sem, tam už by mohl někdo bejt.
41
Zloděj 2 Je to prázdný, říkám!
Místo hostinského tak Lískovi odpoví Čtverák, jako by to věděl, ačkoli logicky to vědět nemůže.
Čtverák K oknu toho kluka. Z druhý strany.
Čtverák se rychle otočí a téměř odběhne pryč, do Oldřichovy ložnice, jako by si myslel, že ho ještě stihne zachránit.
30. Oldřichův pokoj, noc, interiér Čtverák zrovna přibíhá do místnosti, je den, kriminalisté pracují. Ladislav se koukne k oknu, které má výhled za roh, nikoli na nádvoří. Zdá se, že za ním někdo je, ale nejde to pořádně vidět, už je tma. Vracíme se opět do oné noci, kdy se stala vražda. Někdo se snaží potichu vypáčit okenici. Není jasné čím, později se však divák dozví, že hranou sekery. Ani jednomu z mužů, zlodějů, není po celou dobu jasně vidět do obličeje. Občas se však některé části jejich tváře objeví a pozornému divákovi by se mohlo zdát, že tváře už viděl, že možná patří někomu z kriminalistů, ale nemůže si být jistý – Čtverák se ani v představě ještě nedokázal plně zbavit své paranoie, že vrahové nebyli jen náhodní občané. Spící Oldřich se i přes snahu zlodějů být tišší začne na posteli trochu hýbat. Teprve až když vlezli ze žebříku dovnitř, si všimnou, že místnost přece jen není neobydlená, ačkoli ve tmě netuší, co za člověka v ní spí, že je to teprve dítě. Rozespalý Oldřich se na posteli posadí. 42
To však zloději nečekali a Zloděj 1 zpanikaří, Oldřicha okamžitě praští sekyrou do hlavy. Zvláštní sten, co není zvukem dospělého člověka, zloděje vyděsí ještě víc, a tak se rozmáchne ještě několikrát.
Zloděj 2 Co to… kurva! Zloděj 1 Tys říkal, že tady nikdo není! Zloděj 2 Děcko! Zloděj 1 Tys říkal –
Gestem přeruší hádku, zdá se mu, že slyší ještě nějaký zvuk.
31. Chodba zámku se vstupními dveřmi, noc, interiér Hildegarde zrovna stojí v chodbě a mluví s mužem, kterého jsme viděli v jedné z předchozích představ – s převaděčem, když zaslechne zvuky z horního pokoje.
Převaděč (poplašeně) Co je to? Vy tady nejste sami? Hildegarde Jen já a syn, přísahám!
43
Zaposlouchají se. Rány. Hildegarde vyrazí směrem ke schodům.
Hildegarde Kristepane, prosím vás, pojďte tam se mnou.
Převaděč se však lekne, neví, zda to není past. S vrtěním hlavou vycouvá ze dveří a zmizí, uteče.
32. Chodba u Oldřichova pokoje, noc, interiér Hildegarde už na něj nehledí, bezhlavě běží ke dveřím Oldřichova pokoje, není ničím ozbrojená, vrhá se do nebezpečí naprosto instinktivně, pouze se snahou být nablízku dítěti. Náhle však ze dveří vyjdou dva muži, zloději. Všichni tři se na okamžik zastaví a němě na sebe zírají. Zloděj 1 se pohne jako první a pohne se velice prudce. Rozběhne se po Hildegarde ve snaze ji chytit. Zloděj 2 jej následuje s mírným zpožděním, jen co mu dojde, co se děje.
33. Chodba s otevřeným oknem, noc, interiér Okno je ještě zavřené, ale je to ona chodba, z jejíhož okna Hildegarde někdo zřejmě vystrčil. Právě u toho okna ji zloději doženou a chytí.
Zloděj 1 Svině německá. Hildegarde Nejsme Němci, nechte mě! 44
Zloděj 2 Die Österreicherin! To je přece jedno. Za války jste si nahrabali stejně. Zloděj 1 Kde to je? Mluv.
Zloděj 2 smýká Hildegarde po podlaze- Zloděj 1 ji pustí a otevře nejbližší okno.
Zloděj 1 Už to nemáš pro koho to schovávat, rozumíš?! Hildegarde Co to říkáte?
Hildegarde dochází, co jejich slova znamenají a odmítá tomu uvěřit. Zloději ji už téměř vystrčili z okna. Je noc, podrobnosti nejsou vidět, ale zdá se, že ji Zloděj 1 drží pouze za nohu a pád na nádvoří jí hrozí každou chvílí, zatímco Zloděj 2 se rozhlíží po chodbě. Dění nahradí pouze zvuk trhajícího se břečťanu. Zloději odcházejí od rozevřené okenice.
Zloděj 1 Najdem si to sami.
Na zámku je náhle klid a ticho. Jen pod otevřeným oknem se záhadně objevily úhledně srovnané bačkory. 45
34. Pokoj Oldřicha, den, interiér Jsme zpět v Oldřichově pokoji předtím, než zloději vypáčili okno. Dítě je opět mrtvé, kriminalisté již zase pracují. Čtverák se nechápavě kouká na Lísku, vstoupili jsme doprostřed napjatého rozhovoru.
Líska Ale já ti to říkal! Čtverák To bych si pamatoval. Líska (dochází mu trpělivost) Říkal jsem ti, že to jdou chlapi vyzvednout, ať to pak pro jistotu vyfotíš.
Mávne rukou. Je si jistý, že o tom s Ladislavem mluvil, ale vypadá to, že ho nepřesvědčí.
Líska Stejně to budem brát k nám.
Mluví o složce dokumentů, které Čtverák drží v ruce. Jedná se o technické spisy, nákresy a materiály potvrzující prodej dálnopisného patentu americké armádě.
46
Čtverák Vidím to poprvý. Líska Však jo. Nebylo to na zámku. Čtverák Tak kde?
47
Papíry, které drží, mu začne ledabyle probírat ruka. Mohla by být jeho kolegy, co v nich něco dohledává, ale ruka patří ženě, která je však mimo úhel pohledu kamery. Sem tam se dá na jejím předloktí zahlédnout černá šmouha. Prochází papíry, jako by byly její, jako by přesně věděla, kde co hledat. Nikdo si jí však nevšímá, ani kamera tomu nevěnuje pozornost. Jen ve zvuku se dá při opravdu pozorném poslechu zachytit zvláštní zvuk lehce připomínající fotoaparát při pořizování snímků. Zaznívá pouze v době, kdy lze v obraze vidět její ruku. Zvuk nemá racionální zdroj, je nenápadný, tlumeně tichý, zní jako by přicházel ze zcela jiného prostředí, z vnitřku její hlavy.
Líska Přišlo udání, že prý ti chlapi s žebříkem byli bratranci od toho jejího muže. Jeho rodina je prej původně odsud. No a tohle u nich našli… 48
Čtverák Ten hospodskej si vzpomněl?
Líska zvídavě koukne po ostatních z kriminálky a hledá, kdo z nich mu dá odpověď. Všichni však mají neurčitý výraz, někteří kroutí hlavou či krčí rameny. Koukají jeden na druhého, nikdo vlastně neví, kdo s těmi jmény bratranců přišel. Lískovi se to zdá zvláštní, ale při pohledu na roztěkaného Čtveráka odvede raději řeč zpět k dokumentům.
Líska Její manžel… asi prodal dálnopisnej patent americký armádě.
Čtverák neví, jak zareagovat. Rozhodne se nechat si to chvíli v hlavě uležet a vyrazí rázně k blízké skříni, aby dal jasně najevo, že se hodlá věnovat něčemu jinému. Otevře dveře skříně, ale náhle to není on, kdo skříň otevřel.
35. Oldřichův pokoj, noc, interiér Na posteli již leží čerstvě zmrzačené tělo Oldřicha, sekera je pohozená vedle postele. Dva zloději z předchozí představy, jejichž tvář je nyní jasná a brzy se dozvíme, že se jedná o ony zmiňované bratrance, prohledávají skříň, když v tom zaslechnou kroky na chodbě. Vyjdou ven a setkají se tváří v tvář s vyděšenou Hildegarde.
49
36. Chodby zámku, noc, interiér Odehrává se opět představa, kterou jsme před chvílí viděli, tentokrát však zkratkovitě. Opět honí Hildegarde po chodbě, opět ji chytnou, znovu ji týrají, vláčejí po zemi. Jsou to však pouze krátké útržky. V dění je ovšem jedna velká změna. Scéna je brána především z pohledu bratranců. A ti již nechtějí zlato.
Zloděj 1 Ale ale, Hildegarde! Hildegarde Nechte mě! Zloděj 2 Kde má ty patenty?! Zloděj 1 Copak Erich neví, komu je měl prodat?
Hildegarde vrtí hlavou.
Zloděj 1 Hildo, na tohle je pozdě!
Zloděj 2 smýká Hildegarde po podlaze.
50
Zloděj 2 Mohl přece vědět, jak se za to platí.
Zloděj 1 ji pustí a otevře nejbližší okno.
Zloděj 2 Najdeme si je sami.
37. Oldřichův pokoj, den, interiér Čtverák se podívá opět z okna na „vojenskou“ chatu. Koutkem oka zahlédne, jak po nádvoří přeběhne vysmátý Oldřich.
Líska Vztahy holt asi nebyly moc rodinný. A věděli, že jsou v tom prachy. Čtverák Nebo si je někdo najal. A nebo –
Čtverák přemýšlí za chodu, fotografuje a otevře u toho Oldřichův noční stolek, na kterém leží fotografie a knížka o Káju Maříkovi. S jeho pohybem jsme ale u jiných úložných prostor a jiných osob.
38. U bratranců doma, den, interiér Bratranci (Zloděj 1 a Zloděj 2) opět otevírají skříň, tentokrát však za bílého dne a jsou jinde, než u Oldřicha v pokoji. 51
Nacházíme se v malém, prostě vybaveném domku. Kamera se dívá z prostor zrovna otevřené skříně na dvě již známé mužské tváře – bratrance Hildegardina manžela. Ve slunečním světle vypadají jako sympatičtí chlapi, ačkoli vzhledově jsou zcela k nerozeznání od těch, co ve Čtverákově představě surově zabili malého Oldřicha. Jejich výraz je však nyní měkčí, obličeje mají lítostné a ustarané. Vedle nich stojí Hildegarde se složkou dokumentů a technických nákresů.
Hildegarde Nikdy vám nebudeme moct dostatečně poděkovat. Bratranec 1 Nic to není. Bratranec 2 (křečovitá snaha o odlehčení) Prostě jen další krámy do chalupy. Hildegarde Bojím se. Bratranec 2 Nechejte to tady, to je jasný. Ale nebylo by lepší to úplně zlikvidovat? Hildegarde Je to všechno, co máme. Navíc s něčím z toho ještě nejsme u konce, je tolik možností, kam to může Erich posunout. Bratranec 1 Tady to bude v bezpečí. Nikoho by to nenapadlo. Co bysme my dva dělali s takovejma vědátorskejma spisama.
52
Bratranec 2 Hodíme přes to nějaký naše serepetičky, zapadá to prachem… Hildegarde Děkuju. Nechci to mít doma. Mohli by si pro to přijet a –
Je přerušena následující větou, po které obraz volně přejde do další scény.
Kriminalista Tak už jedou.
39. Chodba zámku, den, interiér Věta zastihne Lísku a Čtveráka na chodbě zámku. Zavolá ji za nimi jeden z jejich kolegů. Oba se na něj rychle ohlédnou. Ten však nečeká na žádnou jejich otázku a automaticky zmizí v blízkých dveřích. Muži se tím nijak nezabývají, jako by předpokládali, že to kolega volal na někoho jiného, že zpráva nebyla určená jim a že nepotřebují vědět, o co jde. Vždyť ničí příjezd nečekají. Pokračují po chodbě směrem východu ze zámku.
Čtverák (naléhavě) Kdo udal jména těch bratranců? Líska Já to nevím.
53
Čtverák A co oni na to? Co řekli, když to tam chlapi našli? Líska (důrazně) Já – to – nevím. Je u nich Plachej s Vackem.
Prochází kolem boční chodby. Čtverák do ní na okamžik pohlédne a uvidí Hildegarde v zástěře, jak tam stojí a zalévá květiny na okně. Upřímně se na něj usměje. Lísku se Čtverákem mine jeden z kriminalistů, jehož tvář je podobná jednomu ze Zlodějů, které jsme viděli ve Čtverákově představě. Líska ho rychle zastaví.
Líska Poslouchej. Se všema - se všema, rozumíš?! - promluv a zjisti mi, kdo udal ty jejich příbuzný, jasný? Někdo to svědectví musel převzít. Ty jména nepřišly jen tak odnikud. Kriminalista Vy jste to neslyšel? Už je to přece jedno, ne? Přebírá to StB. Už sem jedou.
Čtverák zavře oči.
Líska A v čele? Kriminalista Ježišmarja, to nevím. Ale máme štěstí, zrovna byl v Brně Sumbal, tak jede taky.
54
A pokračuje v cestě chodbou, odkud přišel Líska se Čtverákem. Při jméně Sumbal Čtverák oči prudce otevře. Následuje krátký záblesk, vzpomínka.
40. Hospoda, noc, interiér Hospoda je v mlze z cigaretového kouře. Je to malý zašedlý podnik, ve kterém kromě Čtveráka, Sumbala (50) a malinkého hostinského nikdo není. Možná už je dokonce po zavírací době. Odpovídá tomu nejenom malý počet hostů, ale i jejich alkoholem výrazně omámený stav. Na stole před dvojicí je spousta prázdných sklenic i lahví různých velikostí, pod stolem je několik střepů. Kamera kopíruje pohyby hlavy Čtveráka, simuluje opilecké padání víček, vše je snímáno z jeho pohledu. Chce si opřít čelo o stůl a trochu si odpočinout, ale nemá tam dostatek prostoru.
Čtverák (na hostinského podřimujícího za barem) Tak proč to neuklidíš? (k Sumbalovi) Proč to neuklidí, co? Sumbal Stejně seš dobrej, žes tady zůstal. Se mnou už nikdo nevydrží chlastat.
41. Chodba, den, interiér Čtverák se s panikou a zoufalstvím v očích opět dívá do chodby, kde před chvílí viděl Hildegarde, hledá ji, jako by jí snad chtěl něco říct, za něco se omluvit, něco jí poradit.
55
Trvá to pouze krátkou chvíli, než se otočí na Lísku.
Čtverák Já… Líska Já vím. Čtverák Co teď? Líska Pro tebe žádná změna, jasný? Tohle je moje a jejich věc. Já za tebe zodpovídám a říkám ti - žádná změna. Co by tady mohli vymyslet? Tohle je úplně něco jinýho.
Odcházejí, ale Čtverák se ještě naposledy otočí do boční chodby. Náhle tam ale již není chodba, klopýtavě a nejistě vchází do hospody.
42. Hospoda, noc, interiér Čtverák přichází z toalety a sedá si na svoje místo u stolu. Sumbal zrovna rozhazuje rukama a neexistujícímu obecenstvu, jako by měl v opilosti halucinace, líčí svoje úspěchy. Má povýšený tón, je hrdý na svou práci.
Sumbal Každej mi tu pravdu řekne. Každej! A jestli ty –
56
Ukáže do prázdna a dojde mu, že tam nikdo není. Zarazí se, a tak dlouho jede prstem po místnosti, dokud konečně neukáže na někoho skutečného, na přicházejícího Čtveráka.
Sumbal Jestli ty mi tvrdíš, že bys ji neřek, tak nevíš, co meleš. Každej! Tak jsem dobrej…
Kamera opět začne scénu snímat ze Čtverákova pohledu. Podlamují se mu kolena, už by vážně měl jít domů. Rozhlíží se po místnosti a Sumbalův monolog, který stále trvá, téměř nevnímá. Je to monolog ukoktaný, bez hlavy a paty, se spoustou pomlk, jak tomu v opilosti bývá. Sumbalův hlas slyšíme občas z dálky, občas zamlženě, někdy nepříjemně zblízka, sem tam na Sumbala Čtverák pohlédne, ale nevěnuje se mu. On ani jeho slova nejsou to, co ho nyní zajímá. Hledá východ nebo alespoň místo, kde se uložit. Je mu zle.
Sumbal Ta laboratoř je obrovská. Já ti řeknu, celá moje, můžu tam, co chci. Však zejtra přiď. Dones ovoce, já ti to vypálim. Klidně můžu! To taky umim! Na mě si nikdo nepříde. Nějakej alkohol. Na jedy já jsem frajer! Ani ti neřeknu, kolik muklů by ti to mohlo – vlastně ne, haha – potvrdit.
Na chvíli se setmí, jak Čtverák zavřel oči. Jakmile je opět otevře, stojí Sumbal vratce před hostinským a divoce gestikuluje rukama, aby doplnil svůj proslov. 57
Sumbal Zamícháš to, jasný? Jak zedník. A pak – šup – takhle to nahodíš. A všechno je to v tý omítce. Nikdo to tam nenajde, koho by to taky napadlo?! A z tý omítky se to odpařuje. Postupně. Až ti to jednou vleze na mozek. A v tom omámení mi řekneš, co chci slyšet. Všechno.
Obraz opět pomalu mizí, Čtverák zavřel oči.
43. Před zámkem, den, exteriér Velký detail na Sumbalovu, nyní již střízlivou, tvář. Nedá ani na okamžik znát, že Čtveráka již někdy viděl, že se s ním někdy opil. Ten po chvíli nahradí detail na jeho agresivní sražení pat, když se zastavuje u skupinky StB a přicházejících kriminalistů.
44. Chodba s otevřeným oknem, den, interiér Čtverákovi při pohledu na sražené boty na okamžik vyskočí před očima vidina úhledně srovnaných papučí pod parapetem zámeckého okna.
45. Před zámkem, den, exteriér Výjezdová skupina StB čítá pouhých pět členů v čele s inspektorem Burdou. Čtverákovi připadají všichni neuvěřitelně podobní. Chce si je prohlédnout, ale vadí mu dívat se jim do obličeje. Celý shrbený pod tíhou myšlenek se jim tedy kouká na nohy. Za jejich botami zahlédne i dvě bosé dětské nožky zamazané černou špínou z komína, které jako by celočerné boty naprosto zatlačily.
58
Líska je naopak hrdě narovnaný a opět působí jako rozený vůdce, dívá se Burdovi odhodlaně zpříma do očí.
Líska Líska. Máme tady dvojitou vraždu. Jak vám dál můžem být nápomocní? Burda Stopy a dokumentace? Líska Děláme na tom. Burda Fotografie?
Burdovi se pohne tvář, trochu jako by se usmál. Už při dotazu na fotografie kouká přímo na Čtveráka a celé to působí jako provokace. Můžeme ale věřit tomu, že si pouze všimnul jeho fotoaparátu.
Líska Máme. Burda Pojďte se mnou. Chci podrobnosti.
Burda kousek popojde a Líska se vydá rázně za ním. Přesto je onen pohyb jaksi přehnaný, působí křečovitě, jak se Líska snaží maskovat možnou nejistotu, zda zcela neztrácí kontrolu nad situací.
59
Čtverák koukne na Lísku a udělá gesto směrem k zámku, aby dal najevo, že jde tedy pokračovat v práci. Z pohledu Lísky je jasné, že už není tak klidný a sebejistý, jak se do této chvíle tvářil. Přesto se ještě drží, na rozdíl od Čtveráka, který odchází do vnitřních prostor zámku s prázdným výrazem.
46. Oldřichův pokoj, den, interiér Čtverák vchází do Oldřichova pokoje, který už opanoval Sumbal. Máchá rukama nad kriminalisty a vyřvává:
Sumbal No jak nevíte? A kdo to má vědět? Já snad?! Tak kde ho máte?
Jeden z kriminalistů pokyne k přicházejícímu Čtverákovi. Sumbal na nic nečeká:
Sumbal Máte to nafocený? Tak honem, než tu omítku strhnem. Ať to tady nestraší.
Přes Sumbalův obličej náhle přejde kouřová clona, jakou jsme viděli v hospodě. Obličej mu také na chvíli opilecky zrudne, tvář se zkroutí a ruce provedou gesto, jako když nanášejí omítku. Takové Sumbal předvedl již dříve ve vzpomínce z hospody, kdy vysvětloval existenci omamné látky, která se nanáší na stěny. Je to však pouze vteřinová představa, kterou nezaznamená nikdo jiný než Čtverák. Čtverák fotografuje celek postele.
60
Zdá se mu však, že je místnost pro fotku příliš světlá. Kdykoli se podívá do hledáčku, vypadá to, že prostor blikavě svítí. Náhle před něj začnou padat jiskry z drátu, který visí nad postelí a kterému předtím nevěnoval pozornost. Čtverák se začne rychle rozhlížet po ostatních v místnosti a zdá se mu, že ho všichni kontrolují, že po něm nenápadně pokukují. Kdykoli otočí hlavu, rychle se pohledem vrací zpět, aby zkontroloval, zda na něj kolega nezačne zírat. Jiskry již zmizely. Nad Oldřichem se skloní další člen StB. Čtverák si všimne bílých rukavic, které má nasazené.
47. Oldřichův pokoj, noc, interiér Jsme opět v představě, do které jsme se dostali přes detail rukavic. 61
Ty má na rukou nasazené jakýsi muž, neznámý, který se sklání se nad vyděšeným Oldřichem a drží ho, aby nemohl utéct. Je tma, pokoj je osvětlen pouze otevřenými dveřmi do vedlejší místnosti. V Oldřichově pokoji lustr nesvítí. U zhaslého světla stojí další muž, který lustr sundává a záměrně poškozuje elektrické vedení. Zbude tam pouze drát visící nad postelí. K němu muž přiváže jakási pouta, do kterých se snaží nasoukat Oldřicha. Muži spolu nekomunikují, pouze Oldřich se občas ozve, když se marně pokusí vytrhnout ze sevření. Nejasné zvuky marného souboje jsou slyšitelné i z rohu pokoje, který se do záběru kamery již nevešel. Detail na dotažení pout kolem Oldřichových rukou. Tmu náhle přeruší nepřirozené světlo a křik, rána elektrickým proudem.
Neznámý Tak kde?
V odpovědi se ozve pouze Hildegardino lapání po dechu a nejasné slabiky vzlyků.
48. Oldřichův pokoj, den, interiér Čtverák se dívá na lano, případná pouta, pohozené na kraji Oldřichovy postele. Rychle od něj však odskočí, když se na něj začne opět snášet sprška jisker z drátu nad postelí. Čtverák se zoufale rozhlédne, ale nikdo jiný nic nevidí, neslyší. Odhodlaně natáhne ruku směrem k drátu.
Sumbal Jak myslíš. Ale já bych na to teda nešahal.
62
Opět tedy ruku stáhne dolů. Sumbal se začne smát.
Sumbal Proboha, tomu říkám ostřílenej kriminalista.
Větu pronese posměšně, dělá si legraci ze Čtverákova strachu. Silou zatahá za drát. Nic se nestane, proud v něm není.
49. Oldřichův pokoj, den, interiér Ladislav se rozhodne soustředit na něco jiného. Ví, že se musí chránit. Vrací se k omítce, kterou dostal za úkol nafotit. Zkoumá skvrny od krve. Pokud by dítě zemřelo ještě před údery sekerou, těžko by se krev sama od sebe dostala až takhle vysoko. Přibližuje k nim obličej, tváří se zaujatě, až náhle začne prstem kousek od stěny kopírovat tvar cákanců. Vypadá to, jako by skvrny maloval, dokonce si namáčí v barvě i svůj neviditelný štětec, prst, cáká jím po zdi, obrazec dokresluje různými tahy, vytváří výtvarné dílo. Občas ruce od krve či barvy má, občas ne. Někdy se v záběru objeví i Oldřichův obličej ležící na posteli, zcela nezraněný, a se zájmem pozoruje, co to Čtverák dělá. Jednou se dokonce zdá, jako bychom viděli místo hlavy Oldřicha obličej Čtverákova syna. Nakonec může divákům připadat, že několik šmouh opravdu vypadá, že byly nakresleny rukou. Skoro lze vidět i otisky prstů. Je však těžké určit, zda se jedná o realitu či představu. Čtverák nakonec od stěny poodstoupí, jako by se díval na celek obrazu, a vyfotografuje to. Když křečovitě stažené ruce po vyfotografování stěny uvolní, zakončí pohyb prudkým škubnutím v zápěstí. Zdá se, že mu od oné ruky ještě odstříklo trochu barvy. Prudce se za ní otočí a spatří skvrnu pod parapetem Oldřichova okna, do kterého měl údajně vést žebřík. Vypadá to, jako by se o parapet někdo silně udeřil. Náhle se velice zblízka ozve Hildegarde, vidět ji však není. 63
Hildegarde Uteč! Slyšíš? Uteč!
Její slova jsou přerušena ránou pěstí. Něco křupne, kdosi se skácí k zemi. Vše je však našim zrakům ukryto.
50. Před zámkem, den, exteriér Čtverák vyšel na nádvoří. Dva kriminalisti a muž z StB stojí nad tělem Hildegarde a o něčem diskutují. Nyní se věnují především její tváři, která má velice poškozenou čelist.
Kriminalista Vzhledem k poškození pánve si nemyslíme, že by tohle mohlo vzniknout pádem. Někdo ji musel tvrdě praštit.
Estébák se na něj krátce podívá a jen z jeho výrazu si kriminalista uvědomí, že by od něj nebylo moudré v úvaze pokračovat. Rychle přejde k jejím nohám. Čtverák upře pohled na opodál stojící paní správcovou. Dvojici esenbáků, která s ní dříve mluvila, už dávno vystřídala dvojice estébáků.
51. Před zámkem, den, exteriér Čtverák fotí poškozený břečťan na zdi zámku pod oním oknem. Hildegarde má šlahouny i kolem sebe. Ocitá se ve zvláštním prostoru. Je tam pouze on a ona zeď s jediným oknem. Hildegarde padá a je jasné, že bude padat věčnost, zeď nikde nekončí. Snaží se
64
zoufale zachytit břečťanu. Odtrhává rostlinu od stěny, padají společně, ale pád těla se neozývá, jen břečťan za ní znovu nadpřirozenou rychlostí dorůstá. Čtverák, jako by byl v horečce, opět vidí další tělo v bílé košili, co padá k zemi. Nehybné, již mrtvé, jej z okna soukají neurčité postavy. Tělo svou vahou opět trhá břečťan. Ani tentokrát nedopadne na zem, jako by ve vzduchu podél nekončící stěny zmizelo. Oba typy pádu se mu zdají možné, odpovídající rozložení scény, kterou má před sebou.
Burda Čtverák!
Čtverák zkoprní a neohlédne se. Dodatečně se ozve tupý zvuk, jako by těla již dopadla.
Líska Ladislave…
Čtverák se konečně rozhoupe, aby vyrazil k dvojici mužů, k Lískovi s Burdou, kteří se náhle objevili na nádvoří. Jeho pohyby jsou však zvláštní. Zdá se zpocený, jeho oči reagují pomalu, otáčivý pohyb doprovází deformace vzdáleností i zvuků, tvary se rozlévají, jsou pokřivené, nic není pevné. Zdá se, že už stojí přímo před dvojicí a ti na něj zblízka hovoří.
Burda Nevím, co jste tady tak dlouho řešili. 65
Líska Nechtěli jsme nic podcenit. Burda Jsem rád, že vám to nakonec došlo. Vražda a sebevražda… to by mě nenapadlo. (ke Čtverákovi) Co myslíte?
Deformace prostoru nyní ukazuje, že Čtverák je od mužů vzdálen ještě několik metrů, ačkoli předtím to působilo jinak.
Burda Šílená ženská.
Burda náhle stojí u Čtveráka tak těsně, že mu až může šeptat do ucha.
Burda Co myslíte?
Ozve se skřípavý zvuk houpacího křesla, který jsme již zaslechli v chatě naproti zámku.
Burda A ten film…
66
Scéna se zaostří, vzdálenosti i tvary se srovnají, zvuk je jasný a odpovídá prostoru. Čtverák již doopravdy stojí před Lískou a Burdou a s poměrně prázdným výrazem je sleduje.
Burda …ten film si vezmeme.
Čtverák zůstane koukat na svůj fotoaparát. Rozhlédne se po nádvoří, jako by hledal, kdo mu pomůže, kdo za něj tohle všechno vyřeší, kdo jej odsud dostane. Zrak mu padne na tělo Hildegarde, a ačkoli je to nemožné, jejich pohledy se setkají. Hildegarde nyní leží s hlavou otočenou na Čtveráka a sleduje, jaký bude jeho další krok. Je to bystrý napjatý pohled. Její oči nevypadají mrtvě, neciví do prázdna, ale upřeně hledí Ladislavovi do očí. Z rohu nádvoří se ozvou střípky dialogu estébáků a paní správcové.
Správcová Kdybyste viděli ty ruce… hned jak jsem viděla ty ruce, bylo to jasný, že je konec…
Čtverák odvrátí zrak od Hildegarde a podívá se na Lísku. Před očima mu proběhne několik jeho snímků a to nejen z tohoto místa činu, ale i z onoho dřívějšího, které jsme viděli před úvodními titulky. Mlčky podává Lískovi svůj fotoaparát. Líska jej přebírá, není však ochoten se Čtverákovi kouknout do očí. Ví, že nesplnil, co slíbil. Podává jej dál Burdovi, který se ho však nechystá od Lísky přijmout, dál se dívá na Čtveráka. Líska je tedy nucen vrátit přístroj Ladislavovi, protože je zřejmé, že to on musí film odevzdat. Že nejde jen o splnění rozkazu, že jde o zkoušku.
67
Burda To musí být zajímavá práce. Měl jsem přítele, fotografa, říkal, že všechny fotky, co udělá, se zároveň ukládají tady…
Ukáže na hlavu. Slova pronese s hrozivou ledabylostí, jen tak mimochodem. Čtverák ale ví, kam tím míří. Obraz se zaměří na správcovou. Trojice mužů, Čtverák, Líska a Burda, jde vidět za ní, je mírně rozostřená. Ještě dál za nimi stojí i jakási dvojice, ta je však kvůli vzdálenosti ještě rozmazanější. Jedná se o ženu v bílé košili a malého hocha. Zdá se, že se Čtverák dívá jejich směrem a fotoaparát svírá pevně v rukou. Postupně oblečení ženy trochu ztmavne, z noční košile se stávají béžové šaty. Odkudsi navíc přichází další dítě, malá dívenka, která chytá matku za druhou ruku. I přes vzdálenost je zřejmé, že Čtverák vytahuje film a předává ho Burdovi. Ten se usměje.
Správcová Takhle bílý, čistý ruce… to mě zarazilo.
52. Pavlačový dům v Brně, večer, interiér Ve Čtverákově bytě je znepokojivý klid, nikde nikdo. Jen jedno z oken je otevřené a pod ním leží úhledně srovnané Čtverákovy boty. Závěrečné titulky.
68
69
