RUBRIK
Moc našich citů
18 ethos 4 I 2013
Patří k životu jako vzduch k dýchání, dávají mu barvu, činí jej pestrým – takové jsou city. Radujeme se, pláčeme, zlobíme se, jsme smutní – podílejí se na všem, co děláme a co prožíváme. Jsme pod mocí pocitů bezmocní?
Žijeme v blahobytné společnosti. Jako by nic nebylo důle žitějšího než mít příjemné pocity. Reklama se nám vnucuje s tím, že pokud si to či ono koupíme, bude naše štěstí do konalé. Při sebemenší indispozici saháme po tabletkách: máme prášky proti bolení hlavy, uklidňující prostředky pro napjaté situace, při depresi si jimi zvedáme náladu. Na každé zlo existuje nějaký prášek! City nám diktují chování. Když pocity zamilovanos ti vůči manželovi opadnou, je logickým důsledkem nevě ra nebo rozvod. Jakmile nám ve sboru v Ježíšově církvi někdo šlápne na kuří oko, odejdeme do jiného sboru, kde nám budou klepat po rameni. Od pádu člověka do hříchu žije člověk pod diktátem citů a podvoluje se svým pudům. Máme za to, že bude me šťastní, když budeme jednat slepě podle svých poci tů. To je však omyl. Naše pocity jdou často proti Boží vůli. City samozřejmě nejsou něco špatného. Bůh nás stvořil se schopností vnímat radost a bolest. Nejsme roboti, ale vní mající bytosti. Jaký by byl náš svět bez soucitu, bez schop nosti vcítit se! Je pravda, že by nám bylo lépe bez nepřátelství, závisti, nepřejícnosti a nenávisti.
Myšlenky určují naše city Strach, hněv, ale také radost nebo smutek jsou emoce, kte ré vyvolává nějaká událost. Nedokážeme pocity lokalizo vat, ale prostřednictvím vegetativního nervového systému se na našem těle projevují podle momentálního naladění. Strachem se nám roztřesou nohy, srdce bolí, smutek se projevuje pocity kolem žaludku, city se projevují řečí těla. Všichni víme, že jsou lidé, kteří na city hodně dají, u ji ných naopak jako by se neprojevovaly. Někteří jednají spíš spontánně, jiní uvážlivě, racionálně a se sebeovládáním. Všichni známe všeobecný pocit pohody, nebo napětí. Přá telské slovo, objetí v nás vyvolávají pohodu, na druhé stra ně nejistota nebo ohrožení zvyšují napětí. Prožíváme uráž ky, odmítnutí, křivdy. Jestliže se určitými myšlenkami zabýváme déle, také naše okolí pozná naši náladu. Nevrlý člověk může svým negativním zjevem pokazit celou atmo sféru, naopak radostný člověk vykouzlí na tvářích druhých úsměv. Špatná nálada nevzniká jen tak z ničeho. Nálady jsou směsí pocitů a myšlenek, které vyjadřujeme fyzicky.
Když se Anička telefonicky dozvěděla o podvodech svého bratra ve firmě, která patřila jejich otci, byl to šok. Srdce jako by jí zdivočelo, bála se, že každým okamžikem vypoví službu. V ústech jí vyschlo a ve tváři celá zbledla. Nejen při skutečné události, ale už jen při určité předsta vě mohou vzniknout psychické i fyzické reakce. Stačí si jen vzpomenout, že máme před sebou zkoušku, a už nám na čele vyskočí perly potu a my podlehneme panice. Stačí si představit čokoládu a hned se nám v ústech sbíhají sliny. (Aspoň já to tak prožívám.) Víme, že vegetativní reakce nemůžeme ovládat vůlí. A přesto máme – jak ještě uvidíme – určité možnosti na ně působit. Všichni ale nereagujeme na určité podněty stejně. P roto je také každý zpracovává jiným způsobem. Proč má někdo deprese a jiný nepříjemnost jenom přejde, jako by se ho to nedotýkalo? Může to mít dvě příčiny: buď je vyhodnocuji, nebo je zpracovávám jinak. Něco pramení z našeho osobního založení a něco je naučené.
Co tvoří naši osobnost? Kdo jsem? Kde sídlí moje Já? Člověk jako bytost je t ajemstvím. Něco sice o našem mozku víme, ale m nohé z ůstává záhadou. Známe jeho různé funkce a víme, že d uchovní a duševní pro jevy nějak souvisí s funkcí mozku. O dborníci na výzkum moz ku dokážou sledovat dráhy motorických nervů i smyslových nervů a přesně je lokalizovat v kůře velkého mozku. Ale roz měr duše nebo ducha zachytit nedokážou. Záchvěvy posto jů jako důvěra, touha, naděje není možné takovým způsobem odhalit. Stejně tak neviditelný soudní dvůr – svědomí, které bedlivě všechno pozoruje a osvobozuje nebo odsuzuje. Tajem ná, záhadami opředená bytost, jakou je člověk, je schopna pro vádět složité výpočty, zkoumat malé součásti a také pronikat do vesmíru. Ale jeho vlastní bytost mu zůstává ukryta. Nero zumí sám sobě, trpí sám sebou. V ezoterice se člověk snaží tento závoj odhrnout. Růz nými meditačními technikami se pokouší přijít sám sobě na kloub. Není pravda, že to není nebezpečné, protože tím se otvírá mocnostem, nad kterými potom už sám nemá kontrolu. ethos 4 I 2013 19
Kdo jsme, co hledáme a o co nám jde, to poznáme při čtení Božího slova. Ono je jako zrcadlo a měří nás dokonalým a spravedlivým měřítkem. Boží slovo nám vysvětluje, proč člověk žije ve strachu, proč usiluje o smysl, proč cítí neutišitelný stesk po domově. Přesto nám mnohé z naší bytosti zůstává ukryto – až do okamžiku, kdy závoj odtáhne sám Pán a každý „pozná důkladně, jak byl také sám poznán“ (1K 13,12).
Hlavní melodie našeho života Miluji varhanní díla, zvlášť Bachova. Tento geniální skla datel tvořil často tak, že na téma hlavní melodie psal různé variace. Ale přitom se původní melodie stále vrací. Stejně tak je to s naším životním stylem. Způsob, jak vidíme ten to svět, sami sebe a druhé, o jaké cíle usilujeme a jakými prostředky jich dosahujeme – to vše vyjadřuje naše zásad ní přesvědčení, něco to o nás říká. A tato přesvědčení jsou spjata s příslušnými pocity. Soňa je navenek spíš nenápadná, má průměrnou in teligenci a úspěšně ukončila školu. Sama sebe ovšem vnímá jako méněcennou, nezajímavou. Proto půso bí ustrašeně, plaše. Je pro ni těžké oslovit druhé lidi, protože je považuje za odvážnější, hezčí a úspěšněj ší. Její myšlenky o ní samé ovlivňují její pocity i její chování. V tom, jak zachází s druhými, se odráží také tato její přesvědčení. Soňa vystupuje opatrně, přizpů sobuje se a málokdy dokáže říct ne. Kdo se neumí ohradit, toho druzí často využívají, dělají si z něho sluhu. Soňa je pořád jaksi přikrčená, ustrašená, bojí se
někomu odporovat. Takový člověk nemá žádné sta novisko a neumí stát pevně. Pocity nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jsou úzce spjaty s naším myšlením. Takzvané emocionální poruchy vlast ně nespočívají v narušených pocitech, ale v důsledcích ne správného myšlení, nesprávných cílů a postojů. Teprve až naše hodnocení určité věci, člověka nebo dané situace vy volává pocity – například odmítnutí, strach, vztek nebo radost. Své pocity nemůžeme jednoduše odstavit, ale můžeme změnit svůj postoj nebo předsudky. Potom se změní i po city. Člověka určuje to, jakým způsobem přemýšlí. Naše pocity neurčují životní okolnosti, ale to, jak si je vysvětlu jeme, jak je interpretujeme. Něčí urážka nás nemusí ještě ochromit, ale to, jak s urážkou naložím. „Modlete se za ty, kteří vám činí příko ří,“ říká Ježíš Kristus (Lukáš 6,28) a jinde nás vyzývá: „Od pouštějte a bude vám odpuštěno.“ (Lukáš 6,37) To je způ sob, jak zastavit zhoubné negativní pocity.
Živná půda pro vyhoření Filip má vyšší postavení ve známé servisní společ nosti. Zaměstnání by se mu líbilo, kdyby nemusel stále činit z odpovědná rozhodnutí. Pořád má strach, že rozhodne něco špatně. Už jako chlapec vyrůs tal v rodině, kde pro otce měl smysl jenom výkon. Ať udělal Filip cokoliv, nikdy to nebylo dost dob ré. Dodnes trpí jako dospělý pochybnostmi o sobě. Přemýšlí o všech alternativách; pokud dospěje k ně jakému závěru, strhne ho to zpět a rozhodnutí od
“
Moderní člověk už neví, co má dělat. I na dovolené potřebuje animaci. To všechno jsou stresové faktory.
„
20 ethos 4 I 2013
daluje. Pracuje hodně přesčas, ale přesto se nehýbá z místa, protože všechno dvakrát třikrát k ontroluje. Kdo si vytyčil jako cíl perfekcionismus, ten se nedo káže snadno rozhodovat. Dokonalý obraz, kterého chce dosáhnout, si ničí vlastními chybami. Zraňu jí jeho hrdost. Perfekcionismus je nemilosrdný štváč. Přehnané požadavky, které perfekcionista klade sám na sebe, vyžadují od jeho těla i duše příliš mnoho. Tak se i Filip nakonec hroutí, fyzicky i emocionál ně. Diagnóza: syndrom vyhoření. Baterie je vybitá, už nemá sílu dát motor do chodu. K celkovému vyčerpání nevede zpravidla přemíra fyzické práce. Naši předkové pracovali daleko víc a měli těžší dři nu a přitom se pod ní nehroutili. Problémy nastávají, tepr ve když k tomu přistoupí psychický tlak. Ten však nepři chází jen zvenčí, ale velmi často vzniká „uvnitř“. Mnoho mužů se svou výkonností a úspěchem snaží dát svému životu hodnotu. Práce se jim stane modlou. Odtud pramení konkurenční boj, neklid. Strach, že nás někdo pře válcuje, že nás zastaví v naší cestě vzhůru, vede k psychoso matickým poruchám a nezřídka i k srdečnímu infarktu. Koho ničí i sebemenší kritika, dává najevo, jak je vlast ně závislý na lidech. Jestliže své jednání měříme uznáním ze strany druhých, pak máme nesprávný cíl. Už nám ne jde jen o věc, ale o to, abychom se tím, co děláme, líbi li druhým. Tak se stáváme zajatci. Naše hodnota nezávi sí na tom, jestli nám druzí projevují uznání, ale spočívá v tom, že nás Bůh stvořil takové, jací jsme, a miluje nás.
Emocionální stres Žijeme ve společnosti orientované na výkon. Náš ži vot určuje neustálý chvat: cestou do práce, na pracoviš ti, u počítače. Naše oči i mysl zaplavují obrázky a infor mace. N eustálý hluk, zvuky, hudba na pozadí dokonce i v lese, když se jdeme proběhnout, mnozí mají na uších sluchátka. Organismus nemá chvilku na uvolnění, protože i volno trávíme tak, že přecházíme od jedné akce ke dru hé, abychom se náhodou chvilku nenudili. Moderní člo věk už neví, co má dělat. I na dovolené potřebuje animaci. To všechno jsou stresové faktory. Když k vnějšímu vypětí přičteme i to vnitřní, jako je zá těž, že na své zaměstnání nestačíme, že máme problémy ve vztazích, potlačujeme hněv, zahořklost, pak se stává, že to člověk neunese a propadá se do deprese. Je prokázáno, že srdci velmi škodí hněv. Riziko srdeční ho infarktu je pro nevraživé a agresivní lidi přinejmenším tak veliké jako pro lidi, kteří kouří, mají vysoký tlak a hod ně cholesterolu v krvi.
Proměněné myšlení Jestliže se ve svých náladách necháváme ovlivňovat okol nostmi, pak přecházíme z jednoho extrému do druhého. Určité myšlenky dokážeme ze sebe setřást jen stěží. V ně kterých situacích jako by nás doslova pronásledovaly, zne klidňují nás a okrádají o spánek. Lidé, kteří se snadno urážejí, se neustále zabývají tím, co jim druzí řekli nebo jak jim ublížili. Jejich myšlen ky krouží kolem utrpěné křivdy a zanedlouho je ovlád ne zahořklost a hněv, oni sami potom už nedokážou najít východisko z víru negativních pocitů. Myšlenky se sta nou nutkavými a vedou do deprese. Ježíš nás napomí ná, abychom odpouštěli těm, kdo nám ublížili, a sice aby chom odpouštěli stejně, jako on odpustil nám – naprosto nezaslouženě. Nemáme právo na Boží odpuštění, ale ži jeme jeho milostí, stejně tak máme dopřávat odpuštění druhým. Nemusíme bojovat o své ospravedlnění, to udě lá sám Pán. Odpuštění nás vysvobozuje z vězení vlastní spravedl nosti a zaměřenosti na sebe. Umožňuje nám nadechnout se. Kristus nás povolal ke svobodě. Dokonce i v těch nej nepříznivějších situacích je na nás, jak se rozhodneme rea govat. Jestliže křivdu přineseme před Boha a přenecháme mu ji, on nám daruje pokoj. Jestliže se však svého hněvu držíme, škodíme tím ne nepříteli, ale sami sobě. Stále máme dojem, že všechny problémy se vyřeší, až se ten druhý změní. Ale druhého nedokážeme změnit, změ nit můžeme pouze svůj postoj vůči němu. Místo abychom si kvůli němu své rány rozdírali, můžeme situaci přijmout a vidět jako výzvu růst v lásce a více se podobat Kristu.
Vděčnost To, jak se cítíme, závisí do značné míry na našem myšlení. Přitom má naše myšlení úzkou souvislost s vděčností. Žal mista píše: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úz kostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chvá lu, jen jemu, své spáse.“ (Žalm 42,6) Situace se často zdá bezvýchodná. Neustále nás provází smutek a neklid. Problémy se nedají ignorovat. Jsou tady, ale to není všechno. Často nevidíme, k čemu by to těžké, co musíme sná šet, mohlo být dobré. Ale náš nebeský Otec nám slíbil, že těm, kdo ho milují, slouží všechno k dobrému (Římanům 8,28). I když jsme se svou rozumností v koncích, Bůh má vý chodisko. On je větší než naše problémy. Nebo se máme nechat pořád svírat svými těžkostmi, které nedokážeme změnit? Naše vidění je omezené. Nerozumíme Boží moud ethos 4 I 2013 21
“
Vždy nás uklidňuje, když víme, že se všemi pocity, které námi zmítají, můžeme přijít k Pánu. On nám rozumí.
„
rosti. Na konci mu ale budeme s úžasem děkovat, protože nás vedl lépe, než bychom si dokázali představit. Když se člověk naučí Bohu děkovat a důvěřuje jeho sli bům, má pevný základ, který ho udrží. Dokáže se tak zba vit svých obav a starostí a najde rovnováhu. Dokud se držíme svých představ, snažíme se ovládat lidi a věci ko lem sebe, nejsme volní pro to, co nám chce darovat Bůh. On může změnit všechny těžkosti, lidi i okolnosti tak, aby se nám staly požehnáním. Když se ve svých emocích cítíme úplně na dně, všech no jako by ztratilo smysl. Nemáme chuť za cokoliv děko vat, ale přesto jsme schopni Bohu vyjádřit vděčnost rozu mem. Právě vděčnost a uctívání je na místě, když nás drtí smutek a strach. Když v tom vytrváme, naše pocity se po malu začnou měnit.
Bůh nám rozumí Vždy nás uklidňuje, když víme, že se všemi pocity, které námi zmítají, můžeme přijít k Pánu. On nám rozumí. Sám Ježíš Kristus jako pravý člověk a pravý Bůh prožíval všech ny lidské emoce. Plakal u Lazarova hrobu, plakal nad Jeru zalémem; viděl jeho zkázu i utrpení, které ji bude provázet. O svých pocitech mluvil otevřeně se svými učedníky, když šlo o těžkou cestu, kterou měl před sebou: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Matouš 26,38) S emocemi by se měl člověk čestně vypořádat a také je Bohu bez příkras vyjadřovat. David je nám příkladem v tom, s důvěřivě jednal se svým Bohem. V jeho žalmech nacházíme celou pale tu emocí, které prožíval. Je patrné, že věnoval hodně času tomu, aby své problémy a dojmy přinášel před Boží trůn. Když překypoval radostí, zpíval chvály; když byl stísně ný, naříkal si na Boží mlčení, na to, že nezasahuje. Často vyjadřoval svůj hněv, pochybnosti, pocity porážky, ale také radost a dojetí. Život křesťana by neměly určovat jeho nálady, ale jeho víra. Erwin Lutzer k tomu napsal: „Kdykoli jsme vůči Bohu poslušní, naše emoce dostá vají řád; prožíváme spokojenost a určitou úctu k sobě 22 ethos 4 I 2013
samým. Jestliže však napřed hledáme ty správné po city, nutně se dočkáme zoufalství. A přesto se pořád vyskytují křesťané, kteří očekávají magický okamžik, až budou mít chuť Boha poslouchat, číst Bibli a ode vzdat se Bohu! Každý z nás má nějaké povinnosti, které se mu nelíbí. Jak jsme přišli na to, že bychom měli čekat, až se nám bude chtít? Kristus také neměl chuť umřít na kříži. Trpěl větší bolestí, než si dovedeme předsta vit, jeho vnitřní utrpení bylo nesmírné, vždyť se ja kožto bezhříšný identifikoval s hříchem celého světa. Božím Synem otřásal každý duševní konflikt, jaký si dovedeme představit – s výjimkou o sobního hříchu. On se však neodvrátil, protože byl posluš ný, p oslušný až do smrti na kříži. Proč? Ježíš věděl, že po poslušnosti se dostaví radost. Jak často toto pořadí obracíme!“ Autor listu Židům nás vybízí: „Protože máme m ocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabost mi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu mi losti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a po moc v pravý čas.“ (Židům 4,14-16) n
Yvonne Schwengelerová (1946), vdaná, čtyři dospělé děti, dlouholetá šéfredaktorka časopisu Ethos
