Rozhovor:
Migraci nelze zabránit
2
téma
Odkud jsou a kam jdou?
3-6
diskusE
7-8
Levná pracovní síla v Zálivu
ROZVOJOVKA 4 2015
Migrace: příčiny a důsledky Afghánistán – Haiti – Sýrie – státy Perského zálivu – Pákistán
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
Možná v celé Evropě zřejmě není jediný člověk, kter ý by neslyšel o přílivu uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí. Hrnou se na nás výroky politiků, fotografie promrzlých migrantů v pláštěnkách na chorvatských hranicích, zprávy o špatných podmínkách v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové. V emotivní debatě o důsledcích migrační krize se ovšem mnohdy zapomíná za její příčiny. A také na pozitivní, zejména ekonomické, dopady. Kdy naposledy se k vám dostaly informace o situaci v Sýrii nebo v Afghánistánu, kromě konstatování, že je tam válka? Slyšeli jste někdy o „klimatických uprchlících“? A víte, že ekonomiční migranti zdaleka nemíří jen do Evropské unie? Jsou páteří i svaly ropných ekonomik, píše Pavla Začalová. Ve Spojených arabských emirátech tvoří dokonce 89 % populace. To značí nejvyšší koncentraci migrantů na světě. Ti zde navíc vytváří chudou vrstvu společnosti, kterou od té bohaté dělí neprostupná linie. Migrace má však i pozitivní dopad na rozvojové země a přispívá k boji s chudobou. Migranti totiž posílají domů peníze. Hodně peněz. Dle Světové banky tvořily v roce 2014 tzv. remitence do rozvojových zemí 436 miliard dolarů, což je více než trojnásobek částky, která sem přichází jako oficiální rozvojová pomoc. Doufáme, že vám téma migrace ukážeme na následujících stránkách v novém světle. Přejeme příjemné čtení.
Stolní hra zachraňuje životy u porodu Nasaďte figurky na start a připravte si kostky. Při pouti po herním plánu šlápnete na políčko, kde musíte obrátit kartu s otázkou. Takže jak správně odpovědět na dotaz: Co dělat, pokud je rodička dehydratovaná? A co když slabě krvácí? Cílem této hry není v ydělat miliony jako v Monopolech, od kterých se inspirovala, ale zachránit život ženy a jejího miminka. Komenského teze o škole hrou v praxi ověřují v několika afrických zemích porodní asistentky. „Při hře si mohou dovolit udělat chyby, které by u porodu byly fatální, a mohou se z nich do budoucna poučit,“ říká Tina Lavenderová, profesorka porodnictví
archiv Terezy Hronové
Členské stát y OSN v New Yorku schválily Cíle udržitelného rozvoje (SDGs) do roku 2030. Jde o ambi-
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 410, e-mail:
[email protected] Autoři: Michala Traplová, Tereza Hronová, Barbora Jelínková, Jiří Krejčík Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz). Sazba: Zoran Bonuš Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie.
foto kaleidoskop: Lugina Africa
Media4Development je projekt financovaný Evropskou komisí. Cílem je zvýšit povědomí o globálních souvislostech a výzvách. Součástí projektu jsou organizace Mond , Estonská veřejnoprávní televize (Estonsko), MVRO (Slovensko), Green Liberty (Lotyšsko), House of Europe (Litva),VIKES (Finsko), BAAG (VB/Irsko) a Člověk v tísni.
Midwives Research Network
foto titulní strana:
Iva Zímová
Zdroj: Tomáš Nídr/Rozvojovka.cz
Nové rozvojové cíle: Jak může Česko prospět sobě i světu?
ROZVOJOVKA 4/2015 foto editorial:
na univerzitě v Manchesteru, která za v ý vojem hry stojí. „Zdravotní sestry například v Keni mají pouze dvanáctitýdenní kurzy, kde se každého tématu pouze dotknou. V případě porodnictví jim třeba vysvětlují, jak zapisovat údaje o tepu plodu nebo otev írání děložního hrdla do partografu. Z něho se dají dopředu odhalit možné problémy,“ vysvětluje. „Jenže ho jen předvedou před třídou sta studentek, aniž by se jim dostal do rukou, takže v praxi nevědí, co s ním,“ dodává. Nyní se hra testuje na 300 zdravotnicích ze tří zemí. Pak by se mohla začít vyrábět ve velkém.
Zajímá vás více? www.rozvojovka.cz
ciózní akční plán ke globálnímu omezení chudoby a diskriminace, ochraně planety a posílení svobody, bezpečnosti a prosperity. Jeho plnění bude vyžadovat větší provázanost a zapojení jak ze strany globálního Jihu, tak především globálního Severu. České neziskové nevládní organizace pak představily iniciativu MĚJ SE K SVĚTU, která přináší podněty do debaty o tom, jak by k plnění SDGs měla přistoupit Česká republika. K pěti prioritním oblastem patří vzdělávání pro 21. století ve společné škole, soudržná a rozmanitá společnost, rovnost mužů a žen, zelená inovativní ekonomika a spolupráce se světem. Dokument, shrnující jednotlivá témata a potřebné kroky, najdete na webové stránce: www.mejseksvetu.cz.
Migraci nelze zabránit Spíše než přijímat uprchlíky do Evropské unie je třeba problémy řešit přímo v zemích, odkud lidé utíkají. To je častý argument v debatách o migrační krizi. Za pokrytecký ho považuje Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů. „Když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni podstoupit obrovská rizika,“ říká. Myslíte si, že mezinárodní pomoc například v Afghánistánu nebo Sýrii může být prevencí migrace, jak v poslední době často slýcháme? Ať už ta okamžitá (humanitární), nebo dlouhodobá (rozvojová spolupráce)? Otázkou spíše je, zda vůbec rozvojová pomoc dostatečně přispívá ke globálnímu rozvoji. Určitě má smysl, pokud se zaměřuje na rozvíjení kapacit a potenciálu lidí v chudších regionech. Vždy budou ale lidé odcházet za lepším životem. Migraci nelze zabránit. Vždyť Česká republika je relativně bohatá a statisíce lidí žijí v zahraničí, protože tam mají vyšší příjem a líbí se jim tam. Ale když se podíváme na dopady humanitární pomoci na migraci konkrétně v Sýrii, tak do Evropy přichází měsíčně jen asi kolem deseti tisíc syrských uprchlíků z více než tří milionů lidí, kteří zůstali v okolních zemích, jako jsou Turecko nebo Libanon.
Takže argument, že by se mělo v rámci snížení migračních vln pomáhat lidem v jejich vlastech, je platný jen do určité míry? Řekl bych, že je velmi pokrytecký. Takřka jediné co udělala česká vláda v reakci na migrační krizi, je, že humanitární pomoc přesunula z dalších regionů do Sý rie a okolních zemí. Navíc když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni podstoupit obrovská rizika, aby mohli žít v míru a najít si práci.
Můžou dlouhodobě proti migraci pomáhat přímé investice v chudších státech? A co například Eritrea a další velmi uzavřené země? V případě Eritrey hodně uprchlíků utíká před takřka otrockou vojenskou službou. Nyní má tato země volný přístup na trhy do EU. Chybí ale kapacity na to, aby těchto možností využila. Je těžké dát dohromady všechny přísady na to, aby mohly investice fungovat.
Nutná je třeba fungující infrastruktura. Obecně je v subsaharské Africe velice těžké zkopírovat čínský model rozvoje založený na průmyslu. Cesta z chudoby zde vede spíše přes soběstačné zemědělství.
Očekáváte, že v budoucnu bude čím dál větší problém migrace v důsledku klimatických změn? Určitě. Odhaduje se, že v půlce století má být nejméně sto padesát milionu tzv. klimatických uprchlíků. Je paradoxní, že ti ale z hlediska mezinárodního práva stále nejsou považováni za uprchlíky s právem na azyl. Ten mohou získat jen z bezpečnostních, politických a náboženských důvodů. Na ty, kteří utíkají před suchem a neúrodou, se definice nevztahuje.
Česká republika z rozpočtu na oficiální rozvojovou pomoc podporuje projekty ve 14 zemích, například v Afghánistánu, Etiopii, Moldavsku nebo Bosně a Hercegovině. Je výběr prioritních zemí v kontextu současných i budoucích migračních vln správný? Uprchlická krize by určitě neměla vést k tomu, aby se přehodnocovaly tyto priority. Neměli bychom začínat v dalších zemích a ještě rozmělňovat rozpočet České rozvojové agentury 360 milionů na další projekty. Spíš naopak. Vedle toho je zde ale přes 2 a půl miliardy korun, které jdou na rozvojovou politiku Evropské unie. Česká republika by se měla zaměřovat na ty země, které zná. A měla by se mnohem více zajímat o to, jakým způsobem jsou využity peníze, které dáváme v rámci našich příspěvků do EU a mezinárodních institucí. Jedním českým projektem v Sýrii nic nezměníme. Velké problémy je potřeba přenechat velkým institucím jako OSN, Světová banka nebo Evropská komise. Není to ale žádná pomoc „Bruselu“, je to především naše vlastní pomoc.
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
Rozpočet na českou zahraniční rozvojovou spolupráci ani po ekonomické krizi ale vláda nesnížila. Měl by být vyšší? Česká republika má dlouho mezinárodní závazky, které neplnila a neplní. Slíbila, že z hrubého národního důchodu vyčlení 0,33 % na rozvojovou spolupráci, ale dává jen 0,11. Nevidím žádnou politickou sílu, která by usilovala o to, aby se rozpočet navýšil.
Část našeho rozpočtu jde na stipendia pro studenty z rozvojových zemí, kteří se vzdělávají na českých školách. Vracíme se tak k podle vás pokryteckému argumentu, že prevencí migrace je pomoc přímo v zemích s největším množstvím uprchlíků? Dlouhodobě se řeší, že vládní stipendia přispívají k odlivu mozků – část schopných a vzdělaných lidí se do zemí původu nevrací. V reakci na to už existuje malý program vysílání vysokoškolských pedagogů na globální Jih. Já jsem spíše pro to, podporovat ne naše, ale jen tamní univerzity. Se 100 miliony korun na stipendia bychom tak pomohli nesrovnatelně více studentům a studentkám z rozvojových zemí.
Samotná rozvojová spolupráce tedy problémy s chudobou nevyřeší. Jaké jsou další možnosti? Je jasné, že vedle nárůstu peněz od migrantů, které posílají domů (tzv. remitence), nebo přímých zahraničních investic role rozvojové pomoci klesá. Nejlepší by ale bylo se podívat na skryté a neviditelné toky, které země Jihu poškozují, např. daňové úniky korporací, obrovské bankovní poplatky za převod remitencí nebo korupční peníze uložené v daňových rájích. Anebo neprolamovat limity a omezit naše skleníkové plyny, které mění klima na Blízkém Východě a v Africe, a podporují tak výhledově další vlny migrace.
autorky rozhovoru:
Tereza Hronová, Michala Traplová
foto:
Tereza Hronová
TÉM A
MIGRACE
T ST R A N A
3
Migrace a rozvoj jako spojené nádoby Přesouvání obyvatel velmi úzce souvisí s rozvojem – pozitivně i negativně. Přináší peníze, ale také „odnáší“ vzdělané lidi. Migrace se za poslední rok stala klíčov ý m tématem českých i evropských politiků i médií. Rozsáhlá humanitární krize v Sýrii a s ní související kvóty pro uprchlíky, opakující se tragédie při ztroskotání lodí ve Středozemním moři a migrace z chudších členských zemí Evropské unie vedly k tomu, že téměř neexistuje člověk, který by neměl svůj názor na evropskou migrační a azylovou politiku. Všechny tyto
názory a následné debaty však mají společnou jednu věc: objevují se teprve tehdy, pokud ve společnosti převládne pocit, že migrace nějakým způsobem ohrožuje naši bezpečnost, sociální systém, či přímo „evropské hodnoty“. Pojďme se teď ale podívat na celý problém také z druhé strany a položme si otázku: jaký má migrace vliv na rozvoj zemí globálního Jihu?
Chudí příbuzní text:
Jiří Krejčík
foto:
Alžběta Stropnická
Pohled na souvislost migrace a rozvoje se samozřejmě v průběhu času měnil. Po optimistické fázi 50. a 60. let, kdy se pozornost soustředila na peněžní převody do mateřských zemí a migrace se chápala jako dočasná, přišla pesimistická 70. a 80. léta, kdy se naopak poukazovalo na odliv mozků z rozvojového světa a migrace byla považována za tr-
valou. Ve třetí fázi po roce 1990 optimismus znovu převládl a stárnoucí evropská populace začala chápat kontrolovanou migraci jako příležitost nejen pro sebe, ale i pro rozvojové země: jedinci vzdělaní ve vyspělých zemích globálního Severu mohou zpátky do svých domovských zemí přinést nejen peníze, ale i schopnosti a dovednosti, které by mohly napomoci k hospodářskému a společenskému rozvoji. Jak si ale všímá například profesor Jochen Oltmer z Univerzity v Osnabrücku, všechny tyto přístupy mají společný problém – dívají se na migraci pouze z pohledu silnějšího partnera. Tak globální Sever hledá na Jihu ty nejchytřejší hlavy, ale zároveň se snaží omezit migraci těch, které považuje za potenciálně škodlivé pro svou bezpečnost a prosperitu. Rozvojová politika se pak chápe především jako prevence migrace do bohatších zemí. Abychom se tedy mohli na souvislosti migrace a rozvoje podívat nestranně, musíme nejprve přijmout země globálního Jihu za rovnocenné partnery a společně se zamyslet i nad tím, jaké příležitosti nabízí migrace pro obyvatele rozvojového světa. Pro začátek je dobré nesoustředit se jen na přesuny obyvatel přes hranice států a podívat se i na migraci uvnitř jednotlivých zemí.
Převálcuje nás Afrika? Z novinových titulků by se mohlo zdát, že všichni Afričané netouží po ničem jiném než se dostat do Evropy. Skutečnost je však poněkud jiná: dvě třetiny veškeré africké migrace probíhají regionálně, tedy na malém prostoru uvnitř afrického kontinentu. Obvykle jde o migraci z venkovské periferie do měst nebo oblastí s intenzivní zemědělskou v ýrobou. Příkladem může být západní Afrika, kde dochází k velkým přesunům oby vatelstva z oblasti Sahelu směrem k pobřeží. Nestěhují se přitom jen zemědělci, které sucha připravují o možnost obživy, ale i doktoři nebo inženýři. Například
Burkina Faso se tak nyní potýká se zoufalým nedostatkem lékařů. A protože za prací většinou odcházejí mladí muži v produktivním věku, upadá i úroveň vzdělání, neboť školáci musejí chodit pracovat na pole místo sv ých starších sourozenců. Tato nevy vážená demografie s sebou nese problémy i pro rozvojovou spolupráci: pokud některá organizace hodlá v takové méně rozvinuté oblasti například postavit silnici, těžko shání pro svůj projekt fyzicky zdatné a motivované obyvatele.
Peníze hýbou rozvojovým světem Migrace však může mít i pozitivní vliv. Důležitým prvkem pro rozvoj zemí globálního Jihu nadále zůstávají peněžní převody ze zahraničí neboli remitence. Například v africkém Senegalu tvoří podle údajů Světové banky zhruba desetinu HDP, v Libérii dokonce pětinu, a ve středoasijských zemích jako Tádžikistán nebo Kyrgyzstán je tento podíl ještě vyšší. Remitence pomáhají bojovat s nezaměstnaností hned dvakrát: kromě toho, že si migranti v zahraničí vydělají dost finančních prostředků pro sebe, pomáhají posíláním peněz domů zvyšovat kupní sílu svých komunit a tím stimulovat domácí trhy a v ytvářet nová pracovní místa. Existují dokonce i případy sezónních pracovníků: z Burkiny Faso se například každý rok přesouvá velký počet příslušníků kmene Bissa do Itálie na sklizeň rajčat. Každý rok se tak mohou vracet domů s novými nápady, jak pěstovat a zpracovávat rajčata i ve vlastní vesnici. Samozřejmě i zde se mohou objevit jistá rizika: příliš mnoho peněz ze zahraničí může nastartovat inflaci, nebo motivovat lidi k tomu, aby místo hledání práce doma také vyrazili hledat štěstí do ciziny. Buď jak buď, migrace a rozvoj jsou dvě spojité nádoby, které od sebe nejde oddělit. A to nejen na globálním Jihu: věděli jste například, že více než 80 % migrantů, kteří v uplynulých letech přišli do Německa, pochází z jiných evropských zemí?
Nejistá budoucnost v Pákistánu a Íránu? Než začaly ze Sýrie proudit statisíce uprchlíků, vedl v počtu migrantů na cestě do Evropy Afghánistán. Přes 30 let ho rozvrací válka. v Péšávaru v prosinci 2014, ze kterého pákistánská vláda viní afghánské teroristy. Mnohým Afgháncům žijících několik let, ne-li desetiletí, v uprchlických táborech v Pákistánu hrozí deportace. K 31. prosinci 2017 by měla vypršet platnost dokladů 1,5 milionu registrovaných uprchlíků. Navíc podle HRW pákistánské úřady přestaly vydávat doklady o registraci. Pro ty, kteří hledají v Pákistánu útočiště, to znamená, že zde již nebudou moci zažádat o azyl.
TÉM A
MIGRACE
T ST R A N A
4
Cesta dál
Masimu je 29 let a pracoval v Afghánistánu pro cizince – americké vojáky a různé zahraniční organizace. „Žil jsem v provincii Logar, v obci Baraki Barak. Nejdřív jsem odešel do Kábulu, ale i tam mi vyhrožovali. Tak jsem jednoduše odletěl do Teheránu. Pro nás Afghánce není složité získat iránské vízum,” popisuje na srbské hranici Masi. Odešel ze skupinou dalších Afghánců. „Z Teheránu jsme už jen šlapali po svých. Přes den jsme spali, v noci pochodovali. Až do Turecka. Do Řecka jsme pluli na nafukovacím člunu. Nacpalo se nás na něj 25 dospělých a pět malých dětí. Za tři hodiny jsme moře překonali,” vypráví. Ještě ten večer, kdy se setkáváme, se pokusil překročit hranice do Maďarska a vydat se dál za lepším životem. Stejně jako statisíce jeho krajanů. Afghánští obyvatelé se ve své zemi necítí bezpečně už více než 30 let. Zprávy organizace Human Rights Watch (HRW) uvádějí, že bezpečnostní složky v zemi nadále jednají beztrestně a že v rámci útoků Tálibánu a dalších povstaleckých skupin roste počet obětí z řad civilistů. Podle OSN si válka v Afghánistánu vyžádala v prvních šesti měsících letošního roku 4 921 civilních obětí. Roste počet zraněných a zabitých žen a dětí. OSN rovněž eviduje prudký nárůst počtu lidí, kteří kvůli konfliktu při-
šli o své domovy. Oproti předešlému roku číslo vzrostlo o 43 procent.
Diskriminace u sousedů Loni Afghánistán opustilo 2,59 milionu obyvatel, což po Sýrii, ze které loni odešlo 3,88 milionu obyvatel, představuje druhý nejvyšší počet uprchlíků na světě. Do roku 2014 byl Afghánistán na tomto žebříčku na prvním místě, a to po celých 30 let. Převážná většina afghánských uprchlíků hledá útočiště v sousedním Pákistánu a Íránu. V obou zemích ale čelí Afghánci již několik desetiletí diskriminaci a jsou na okraji společnosti. Íránské úřady deportují tisíce nenahlášených migrantů z Afghánistánu bez možnosti zažádat v zemi o azyl, tvrdí HRW. Afghánští uprchlíci čelí v Íránu fyzickému násilí, zadržování v nehygienických a nehumánních podmínkách, nuceným pracem a násilné separaci jednotlivých členů rodin. V Pákistánu rovněž hrozí uprchlíkům vyhoštění, a to jak registrovaným, tak neregistrovaným. V období od ledna do března 2015 odsud bylo každý měsíc vyhoštěno 3–4 tisíce Afghánců. Dle některých médií, která s uprchlíky komunikovala, jsou uprchlíci ze strany pákistánské policie a úřadů zastrašováni a násilně nuceni zemi opustit. Tento přístup je z části důsledkem ozbrojeného útoku na školu
Vzhledem k násilí, které je na Afgháncích pácháno v jejich rodné zemi, a vzhledem k nepřátelskému přístupu sousedních států, se mnoho z nich vydává na nebezpečnou cestu s cílem dostat se do Evropy. Tisíce lidí jsou ochotny jít stovky kilometrů a riskovat utonutí v moři, aby našly jistotu a bezpečí v nové zemi. V letošním roce byli afghánští uprchlíci druhou nejpočetnější skupinou snažící se překročit hranice Evropy. Podle odhadů OSN představují 13 procent všech uprchlíků, kteří na tomto kontinentě hledají útočiště. Pro některé cesta začíná v Pákistánu, většina ale podstupuje dvoudenní pochod do Íránu, ze kterého pokračuje do Turecka a následně k hranicím Řecka. Podle údajů evropské agentury Frontex je nejčastější cestou, kterou Afghánci podstupují, trasa přes východní Středomoří a země západního Balkánu. Mnoho uprchlíků pocházejících z Afghánistánu pak směřuje do Německa, Švédska a dalších evropských zemí, ve kterých se snaží získat azyl. Podle průzkumu agentury Pew je Německo nejvyhledávanějším cílem žadatelů o azyl. Téměř 41 procent všech uprchlíků – více než 245 000 – požádalo v roce 2015 o azyl právě v Německu. Zdaleka ne všichni ale dorazili až do své „vysněné“ země. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci zemřelo v roce 2015 na cestě k hranicím Evropy ve Středozemním moři více než 2 600 uprchlíků. Mezi nimi zřejmě byl zřejmě i bratr afghánce Masiho.
text:
Iva Zímová a Miriam Katawazi organizace BAAG
foto:
Iva Zímová
TÉM A
MIGRACE
T ST R A N A
5
Text:
Magdaléna Vaculčiaková
foto:
Balazs Gardi CC BY-NC-ND 2.0
Klimatických uprchlíků bude přibývat Stále častěji se k příčinám migrace řadí i klimatická změna. Výkyvy počasí jsou také častěji příčinou konfliktů, tvrdí vědci. Ahmed s rodinou žili na syrském venkově. Když v roce 2007 začala tříletá úporná sucha, vyčerpaly se zásoby vody. Jeho rodina se musela přestěhovat na předměstí Aleppa. Podobně na přetrvávající období bez dešťů zareagovalo v íce než milion Syřanů. Došla voda, lidé ani dobytek neměli co pít a posléze ani jíst. Ve velkých syrských městech narostla populace, která ale zůstala bez zaměstnání. Syřané se smíchali s uprchlíky z Iráku. Bylo to krátce předtím, než v zemi vypuklo arabské jaro a později občanská válka. „Mluvíme o 1,5 milionu lidí migrujících z vesnic na severu země do měst. Tento faktor přispěl k sociálním nepokojům, jež vedly v konečném důsledku k občanské válce,“ řekl pro Daily Telegraph Richard Seager z Kolumbijské univerzity. Je spoluautorem studie z března tohoto roku o tom, jak souvisí klimatická změna se situací v Sýrii. Vědci v ní potvrdili, že výskyt skleníkových plynů má vliv na zvyšující se teplotu ovzduší, což následně způsobuje sušší klima a těžší průběh období bez dešťů. „Tento článek nám poskytuje silné důkazy o tom, že existuje kauzální vztah mezi vlivem člověka na klima a nárůstem pravděpodobnosti sucha v Sýrii,“ řekl pro New York Times meteorolog Martin Hoerling.
Deště i vyšší hladina moře O vztahu změny klimatu a konfliktech se zatím mluví rezervovaně. Žádný z vědců, kteří vztah zkoumají, net v rdí, že by k lima bylo jediný m faktorem zodpovědný m za konf likt y v různých částech světa. „Část odborníků si myslí, že env ironmentální problémy z většující se s postupující klimatickou změnou, zvyšují šanci na konflikt. Další říkají, že důležitější jsou jiné faktory,“ prozradil pro časopis Rozvojová spolupráce Andrew Newshman z Centra pro rozvoj, životní prostředí a politiku na Londýnské univerzitě. Newshman se zabý vá konflikty mezi etnickými skupinami v okolí keňského jezera Turkana, které také čelí nepředvídatelnému počasí – nejdříve přijdou silné deště a pak je dlouho sucho. Místní obyvatelé zde o půdu a vodu bojují léta. Avšak se suchem se tradiční nepřátelé, Turkanci a Potokové, posunují blíže k sobě, což může vést k častějším potyčkám. „Environmentální migrace má dva rozličné spouštěče,“ píše pro časopis Rozvojová spolupráce odborník na migraci Michal Cenker. „Prvním jsou postupné změny v přírodě, které neumožňují lidem pokračovat ve stejném způsobu života. Sem patří například eroze obydlených
pobřežních oblastí, snižování úrodnosti půdy nebo často zmiňovaný růst hladiny moří a oceánů,“ vysvětluje. Své o tom vědí třeba obyvatelé pacifického ostrůvku Tuvalu, který zaplavuje oceán, a i kdyby našli nový způsob obživy, pravděpodobně jej dříve nebo později nebudou mít kde provozovat. „Druhý m t y pem změn jsou náhlé př í rod n í k at as t rof y, n apř í k lad záplav y, zemětřesení nebo vulkan ické er upce. Env iron mentá l n í m ig raci mů že z působov at ta ké člověk, především neudržitelným zneužíváním př írod ních zd rojů a znečišťováním prostředí,“ upozorňuje Cenker. Odborníci se shodují, že migrace v důsledku klimatick ých změn je stále častějším jevem, přesto většina zemí stále neuděluje azyl environmentálním uprchlíkům.
Přesuny do větších měst V roce 2050 bude dle odborníků ve světě 200 milionů environmentálních migrantů. „Tento typ migrace se nejvíce dotkne lidí a států, které nemají dostatek prostředků, aby včas udělaly potřebné adaptační opatření,“ říká klimatolog Milan Lapin pro Rozvojovou spolupráci. „Bohaté země se s tím vypořádají jednodušeji. Chudé země to většinou řeší tak, že se ohrožení lidé musí přestěhovat. Například Afrika se bude stěhovat sem do Evropy. Lidé z celé Ameriky se budou chtít přestěhovat do USA a Kanady,“ myslí si. Na přesuny uvnitř kontinentů upozorňuje také Hein de Haas z Oxfordské univerzity. Říka ale, že představa masového přílivu migrantů z globálního Jihu na Sever je přehnaná. Obyvatelé Afriky a Asie se tak dle něj budou spíše přesouvat do velkých měst v rámci svých zemí, aby měli možnost návratu. Každý by raději žil na místech, kde žijí členové jeho rodiny, přátelé. Environmentální změny sice nemusí nevyhnutelně vést k migraci, přesto je důležité dopady našeho života na klimatickou změnu snižovat.
Remitence jsou způsobem boje s chudobou
Migrace má pozitivní dopady na ekonomický růst. A to jak v zemích původu migrantů, tak v zemích přijímajících. Haitští migranti pošlou domů až 20 % HDP.
Asi 200 milionů lidí žije mimo země svého narození. Z nich asi 60 milionů lze považovat za uprchlíky, protože byli donuceni opustit své domov y. Osm z deseti uprchlíků současnosti odešlo do jiných rozvojových zemí. Ti ostatní, kteří odešli za lepším životem, jsou jedněmi z velkých hybatelů globální ekonomiky. Posílají totiž svým rodinám peníze, tzv. remitence. V roce 2014 převedli do rozvojových zemí okolo 436 miliard dolarů. Pro srovnání, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj odhaduje výši rozvojové pomoci na 135 miliard dolarů ročně. Příkladem je jedna z nejchudších zemí světa, Haiti. Má 10 milionů obyvatel a další 2 miliony – tedy zhruba pětina populace – žijí v zahraničí, především v USA, Kanadě, Dominikánské republice a Francii. Finance posílají domů nejčastěji přes společnosti typu Western Union a jednorázově se zaslané částky pohybují od 60 do 200 dolarů. Poslat peníze stojí pár desítek, maximálně pár stovek korun. Haiti obdrží těmito kanály okolo 2 miliard dolarů ročně, což představuje celou pětinu státního rozpočtu. Pro mnoho obyvatel jedné z nejchudších zemí na světě je tak příjem od příbuzných ze zahraničí nezbytnou součástí rodinných financí. „Bez pomoci příbuzných, kteří pracují v USA, bychom si nemohli dovolit obchod vybudovat,“ vážně pokyvuje hlavou Claudette, jež s manželem provozuje jediný su-
permarket ve vesnici Baie de Henne na severozápadě Haiti. Na poměry chudé a zapadlé vesnice je interiér i nabídka zboží nadstandardní. Dorlean z města Gonaïves se zase chlubí zánovním iPhonem. „Poslal mi ho strejda z Miami,“ svěřuje se mladá dáma, jež podobně jako většina teenagerů světa sní o co nejvíce trendy chytrém telefonu. Sama by si jej pravděpodobně nemohla dovolit. V roce 2012 USA povolily Haiťanům získávat dočasná pracovní povolení například v zemědělství či v turistických a restauračních službách. Americké politiky se podařilo přesvědčit, že legalizace bude fungovat jako vítaná pomoc po zemětřesení s potenciálem stovek miliónů dolarů pro Haiti. Zároveň prospěje pracovnímu trhu v USA.
Peníze na vzdělání Pro malou karibskou zemi mají remitence mimořádnou důležitost i proto, že oficiální rozvojová pomoc zde příliš nefunguje. Zčásti je to kvůli špatné bezpečnosti a korupci, zčásti kvůli nekoncepčnímu a nekoordinovanému přístupu neziskových organizací. Haiti v roce 2010 zasáhlo tragické zemětřesení, odhady počtu obětí se dnes pohybují mezi 100 až 300 tisíci a počet vysídlených osob na 1,5 milionu. Mnoho politiků společně s představiteli mezinárodních institucí v čele s OSN vidělo v krizi příležitost, jak zemi vyvést ze začarovaného kruhu chudoby. Ze slíbených 13 miliard dolarů finanční pomoci po zemětře-
sení, jež měla Haiti postavit na nohy, nakonec dorazila jen neurčitá část. „Haiti patří mezi takzvané zhroucené státy, kde téměř nefungují vládní instituce. Jednou z mála možností, jak změnit osud Haiťanů, je vzdělávání. Proto se také naše aktivity zaměřují na poskytování základního a středního vzdělání pro děti z chudých rodin,“ říká Kristýna Lungová, koordinátorka projektu Adopce na Dálku z Arcidiecézní charity Olomouc. „ Velká část Haiťanů žije v diaspoře a podporuje svoji rodnou zemi skrze remitence. Ty se dostávají i rodinám v těch nejodlehlejších částech země. A část z nich je využije na vzdělávání svých dětí,“ doplňuje.
TÉM A
MIGRACE
T ST R A N A
6
Závislost a odliv mozků Ekonomická krize od roku 2008 výrazně snížila financování rozvojové pomoci, naopak remitence nabyly v globálním rozvoji ještě větší důležitosti. Jejich objem rychle roste, mezi lety 2009 a 2011 každý rok o 8 %. Je nicméně důležité zkoumat také jejich potencionální negativní dopady. I když mohou remitence znamenat zlepšení ekonomiky domácností a posílit jejich kupní sílu, jedním z hlavních problémů je velká závislost na zaslaných penězích. Ty mohou z roku na rok zaznamenat velké výkyvy. Práce v zahraničí navíc rodiny rozděluje a narušuje tradiční společenské vazby. Dlouho debatovaný je tzv. odliv mozků, tedy odchod schopných lidí ze zemí, jež je zoufale potřebují. Dalším rozšířeným problémem jsou podmínky, ve kterých migranti v přijímajících zemích pracují. V USA se množí zprávy o Haiťanech pracujících v podmínkách blízkých otroctví. Haiti je země s turbulentní historií, těžce zkoušená přírodními katastrofami, se špatnou infrastrukturou a obrovskou korupcí. Šance na změnu leží ve zlepšení správ y země, zajištění větší bezpečnosti a lepší koordinaci rozvojových organizací. Tam, kde bude rozvojová pomoc selhávat, remitence budou nadále pravděpodobně hrát velkou roli v životě „obyčejného“ člověka.
text:
Jiří Pasz
foto:
Jiří Pasz
D DIS K US E
ST R A N A
7
Do Kataru s nadějí, zpět do Nepálu v rakvi Asiati jsou levnou pracovní silou mnoha ropných ekonomik. Často pracují v otrockých podmínkách a někdy extrémní podmínky na stavbách nepřežijí. Proud tisíců mladých Nepálců čekajících na letišti v Káthmándú na odlet za vysněnou prací do katarské Dauhá. Na druhé straně v příletové hale řada rakví s těly jejich krajanů odeslaných z Kataru zpět domů. Děsivý a absurdní obraz pohybu „lidského kapitálu“ popsal v roce 2013 britský deník The Guardian, a přidal se tak k silně kritickému hlasu lidsko-právních organizací, politiků i OSN, kteří nejbohatší zemi světa vyčítají otřesné nakládání s pracovní silou. Od konce roku 2010, kdy Katar získal pořadatelství světového mistrovství ve fotbale pro rok 2022, zemřely na stavbách sportovní a turistické infrastruktury stovky asijských dělníků. Monstrózní projekt rozvoje Kataru Vision 2030 s rozpočtem bezmála 200 miliard dolarů mají zrealizovat právě nepálští, indičtí, pákistánští a další dělníci. Migranti jsou páteří i svaly také dalších ropných ekonomik: v Saúdské Arábii tvoří přibližně třetinu populace, v Ománu přes dvě pětiny, v Bahrajnu přes polovinu a v Kuvajtu více než dvě třetiny. V Kataru pak extrémních 86 % a ve Spojených arabských emirátech (UAE) dokonce 89 %. To značí zcela specifickou sociální strukturu: zatímco jinde na světě najdeme v každé zemi chudé i bohaté občany, zde tvoří předěl mezi oběma neprostupná linie. Mase migrantů, na jejichž práci je země životně závislá, je vyhrazen status cizince a chudoba. Zlomku občanů pak náležejí zisky.
Smrt na denním pořádku
text:
Pavla Začalová
foto:
Pavla Začalová
Pracovní sílu v regionu kdysi tvořili zejména Arabové z chudších zemí. S nástupem soukromého sektoru je však začali nahrazovat levnější Asiaté. Roli sehrála i válka v Perském zálivu na počátku 90. let, v jejímž důsledku byly vyhoštěny na dva miliony jemenských a dalších dělníků jako trest za to, že se jejich země postavily na stranu Iráku. Dnes tvoří Arabové, většinou Egypťané a Jemenci, mezi migranty jen přibližně pětinu, zbytek připadá na Asiaty. Na stavbách vydělají jako dělníci necelý dolar za hodinu. Jak však upo-
zornily organizace Human Rights Watch a Amnesty International, mnozí nedosáhnou ani na to a některým jsou mzdy zadržovány nebo úplně odepřeny. Problémem jsou i nelidské podmínky v ubytovnách či dlouhá pracovní doba. Za poslední čtyři roky zemřelo na stavbách v Kataru každý týden 4 až 5 indických dělníků, přibližně 4 nepálští a nezjištěný počet dalších. Mladí muži zde umírali nejčastěji na zástavu srdce a úrazy. Ačkoliv je v regionu zakázáno pracovat během poledních hodin, kdy teploty přesahují 50 stupňů, firmy pravidla porušují a stát to dlouhá léta přehlížel. Mezinárodní odborová konfederace (ITUC) Katar spolu se Saúdskou Arábií a UAE zařadila do desítky zemí, kde jsou nejhůře porušována pracovní práva. A varuje, že pokud se podmínky nezmění, do zahájení šampionátu v roce 2022 zemřou odhadem 4 tisíce dělníků. Na vině je široce kritizovaný systém „sponzorství“ kafála, na němž je pracovní migrace do Perského zálivu založena. Kafála váže vízum pracovníka ke konkrétnímu zaměstnavateli, který tak nad zaměstnancem získává téměř neomezenou moc. Migranti sem přicházejí většinou zadluženi u pracovních agentur a nemohou si dovolit práci ztratit. Uprchnou-li od zaměstnavatele, padají do ilegality, riskují vězení a deportaci. Problém se týká i žen, které zde tvoří asi čtvrtinu zahraniční pracovní síly. Dle fóra Migrant Rights zaměstnává hospodyně a pečovatelky o děti v Kataru a Kuvajtu 90 % rodin, v Emirátech
dokonce 96 %. Většina žije v domácnostech zaměstnavatele, jsou nepřetržitě k dispozici. Mezi nejčastější stížnosti tak patří extrémně dlouhá pracovní doma či snížení slíbeného platu – obojí v rozporu se smlouvou. Mnoho žen čelí také týrání všeho druhu.
Poslat peníze domů Proč jsou však migranti ochotni akceptovat tak těžké a nespravedlivé podmínky? Země jejich původu jsou příliš chudé a trpí velkou nezaměstnaností. Jakkoliv jsou platy na katarských nebo saúdských stavbách a v domácnostech ubohé, jsou vyšší než platy doma. Jak uvádí Mezinárodní organizace pro migraci, je region Perského zálivu, hlavně Saúdská Arábie a UAE, zdrojem téměř pětiny objemu remitencí (viz str. 6) na světě. Nejvíc domů pošlou Indové, Číňané, ale i Filipínci a Egypťané. Zatímco Indové jsou obecně v Perském zálivu nejpočetnějšími pracujícími, Nepálci se koncentrují právě v Kataru. Do své země odtud každoročně odešlou asi 1,7 miliard dolarů, tedy podstatnou část ze 4 miliard, které do Nepálu přicházejí od občanů rozesetých po celém světě. Pro zemi to představuje významných 22 % HDP a pro mnoho rodin rozdíl mezi chudobou a prosperitou. Jak pro Guardian uvádí 36tiletý dělník Devraj Dahal, jehož základní plat je 180 dolarů a s přesčasy dvojnásobek, „bez téhle práce bych nemohl poslat své dcery do dobré školy. Šetřím si nějaké peníze a snad do dvou let se budu moci vrátit domů a založit si malý obchod.“
Syřané z Kobaní tvrdí, že do Evropy nechtějí Do syrského Kobaní, které Kurdové osvobodili od Islámského státu, se vrátilo už asi 30 000 lidí. Žijí tu, i když se město podobá Drážďanům po druhé světové válce. Tady přece nikdo nemůže žít, napadá mě při pohledu na dům, v jehož troskách pobíhá houf dětí a na posledních dvou nezničených schodech sedí dědeček v šátku. Z kdysi velkého třípatrového domu v syrském Kobaní zbyla ani ne polovina. Tu druhou zničila bomba nebo raketa během osvobozování města od teroristů z Islámského státu (DAESH), kteří město obsadili v létě 2014. Kurdským milicím YPG a YPJ se město podařilo dobýt znovu zpět. Na pomoc jim však museli přijít spojenci, kteří město začali bombardovat. Dnes je 80 % Kobaní totálně zničeno. „Když se DAESH blížil, odešli jsme do Turecka, stejně jako všichni. V tureckém táboře se nám ale žilo moc špatně, a tak hned jak bylo Kobaní na jaře osvobozeno, vrátili jsme se. Ulice byly plné ruin a všude byla mrtvá těla,“ vzpomíná Abdul Misto na svůj návrat do rodného města.
mučedníků měsíčně kompenzační rentu 70 dolarů. „To nám ale nestačí, naštěstí dostaneme občas příděl potravin. Abych rodinu uživil, začal jsem prodávat chleba,“ vysvětluje Abdul s tím, že denně prodá až 700
v pekárně a jeho žena se stará o malý obchůdek v kempu. Vláda jim poskytuje zdarma jídlo a základní potřeby. „Naše vesnice byla zničena a nic tam nefunguje. Určitě se tam ale pak chceme vrátit,“ říká tento mladý muž.
balíčků kulatých placek. Z čeho ale opraví dům, netuší. Jedno ví rodina jistě – do Evropy nechtějí. „Co bychom tam dělali, nemluvíme vašimi jazyky, nikoho tam neznáme. Toto je naše půda a tady chceme žít. Vybudujeme si Kobaní znova a bude to jako malá Evropa,“ zasní se starý muž. Na návrat domů se v Turecku stojí fronty. „Hraniční přechod je otevřený jen v úterý a ve čtvrtek, za týden tak odbavíme 2 000 navrátilců,“ vysvětluje Esmat Hamo, který přechodu šéfuje. Na hranici potkáváme rodinu se třemi malými dětmi, která se vrací do vesnice kousek od Kobaní. Skoro rok žili v uprchlickém táboře v Turecku. Přesto je prý ani na chvíli nenapadlo odejít do Evropy. „Tady je naše doma, máme zde dům a pole. Pořád doufáme, že teď už bude líp a že budeme moci žít normálně,“ říká mladá maminka tří dětí Fatima Qurden. Velké problémy ale přinese zima. „Pořád doufáme, že dostaneme nějaký kontejner, kde bychom mohli zimu strávit,“ říká Shayko Abdul, který s manželkou a třemi dětmi bydlí ve stanu v uprchlickém táboře Mistanur na předměstí Kobaní. On pracuje
Msta za porážku
Nikoho tam neznáme Jeho rodina má vlastně ještě štěstí, protože v domě jsou obyvatelné alespoň dvě místnosti. V jedné z nich je nashromážděn všechen jejich majetek. Z místnosti v prvním patře zůstala polovina a zde nyní Didžla, snacha pana Abdula, připravuje oběd. Pod starým rezavým kotlem právě rozdělala oheň a do hrnce dala vařit vodu na zeleninu. Voda je pro obyvatele Kobaní jeden z největších problémů. Potrubí, které ji do města přivádělo z nedaleké řeky Eufrat, bylo totiž poničeno. Vláda má k dispozici jen čtyři cisterny, které však zdaleka nestačí pro 30 000 navrátilců. „Vodu si musíme kupovat a to je pro nás obrovský výdaj, jeden barel totiž stojí pět dolarů,“ říká Abdul. Ten se proti své vůli stal na stará kolena živitelem rodiny. Jeho syn Džamál totiž zahynul při obraně Kobaní a zůstaly po něm tři děti a manželka. Její tchán Abdul přináší svatební fotky a zarámovaný portrét mrtvého syna. Všichni bojovníci YPG a bojovnice YPJ, kteří padli v boji proti Islámskému státu, jsou zde na severu Sýrie, v autonomní kurdské oblasti zvané Rojava, oslavování jako mučedníci. Rojavská vláda dává všem rodinám
I přesto, že se do Kobaní vracejí desetitisíce lidí a město de facto nefunguje, nedostává se jim téměř žádné pomoci zvenčí. Nejvíc jim pomáhá jejich vlastní rojavská vláda. „Poskytuje lidem jídlo, obuv a základní potřeby jako třeba matrace. Z mezinárodních organizací zde mají malé zdravotní středisko Lékaři bez hranic a dvě nevládní organizace zde pomáhají s odminováním,“ říká Golistan Atee, humanitární koordinátorka pro Kobaní. Podle ní je zpět registrováno 9 000 rodin. V Kobaní je zatím cítit euforie z vítězství. Spolu s ní se ale v lidech mísí i strach. Islámský stát je 25 kilometrů od města a za porážku se mstí. Naposledy zaútočili teroristé na Kobaní v červnu. 50 ozbrojenců přijelo do města v převlečení za kurdské milice YPG a začali v noci střílet spící obyvatele. Povraždili 328 civilistů. „Máme doma tři zbraně. Se svým kalašnikovem i spím. Bojíme se, i když našim vojákům věříme. Vzdát se a odejít by ale byla porážka,“ míní pětašedesátiletý Ali, který se s rodinou vrátil z Turecka před dvěma měsíci.
D DIS K US E
ST R A N A
8
text:
Markéta Kutilová Femisphera
foto:
Markéta Kutilová
A ANKETA
Má migrace pozitivní nebo negativní dopady na rozvoj? Roman Váňa
Matouš Hrdina
poslanec, předseda
mediální koordinátor
sněmovního Výboru
Člověka v tísni
pro bezpečnost
Marie Heřmanová koordinátorka migračních aktivit/Open Society Fund
ST R A N A
9
V dějinách našeho kontinentu bychom našli mnoho okamžiků spojených s pohybem obyvatelstva a osídlováním nových území. Připomeňme si nedávnou historii. Do Německa přišly ve druhé polovině minulého století za prací miliony přistěhovalců z chudších států, Turecka, ale i Portugalska, Španělska a Jugoslávie. Nastoupily do pozic, které již nebyly z důvodů pracovních nebo platových pro domácí pracovníky atraktivní. Staly se tak součástí rozjetého kola německého hospodářského zázraku. To je dobrý příklad přínosu migrace pro společnost, jehož analogii bychom z posledních let mohli najít i u nás v souvislosti s příchodem pracovníků z Ukrajiny. Už ne tak úplně úspěšná byla konfrontace někter ých ev ropsk ých států s přistěhovaleckou vlnou z bývalých kolonií po druhé světové válce. Pokud se tito lidé úspěšně nezačlenili do společnosti, zůstali na nejspodnějších příčkách sociálního žebříčku. Pro vnuky těchto imigrantů, kteří uvízli ve spirále bezv ýchodné budoucnosti, se již vžil pojem ztracená generace. Do Evropy dnes míří nebo na jejím prahu stojí miliony uprchlíků. Lidem utíkajícím před válkou se musí pomoct, vyplývá to z mezinárodních dohod, které jsou základem a pilířem moderní civilizace. Na druhou stranu existují názory o ohrožení naší kulturní identity, sociálního systému a bezpečnosti. Všechny tyto debaty jsou oprávněné. Povinností civilizované a humanitní společnosti je pomáhat. Avšak pouze do okamžiku, než bude ohrožena samotná podstata její existence.
V tomto případě pochopitelně záleží na kontextu dané situace a na typu migrace, o kterém hovoříme. Pokud se však omezíme na čistě ekonomické pojetí věci, lze konstatovat, že migrace může mít velmi pozitivní efekt. Je přirozené, že lidé migrují za prací a lepším životem, v prosperujících zemích je zase větší potřeba pracovních sil a zkušeností. V současné veřejné debatě je ekonomická migrace často chápána jako negativní jev. Nemusí to být pravda, lidé se tímto způsobem přesunují odjakživa. Pokud se podíváme na situaci v zemích, jako je Německo či USA, vidíme, že migrace byla jedním ze zásadních předpokladů jejich ekonomických úspěchů. Migranti také často posílají peníze do zemí původu nebo se do nich později vracejí s kapitálem a zkušenostmi, a mohou tak tedy zpětně pomoci k jejich rozvoji – na mysl zde vytanou některé země Kavkazu či Balkánu. Na druhou stranu má migrace i problematické aspekty, jako je např. odliv mozků. K tomu dochází zejména v zemích trpících dlouhodobými strukturálními problémy a nedostatkem vědců a dalších vysoce kvalifikovaných pracovníků. Pak může být brzdou rozvoje. Je zde zjevná potřeba investic na podporu vědy a výzkumu a dalších kroků, které mohou tyto lidi motivovat k životu a práci v dané zemi. V neposlední řadě je potřeba zmínit situaci v zemích subsaharské Afriky a dalších regionech ohrožených nevratnými klimatickými změnami, kde příležitosti k rozvoji a prosperitě trvale klesají. Migrace tak může zůstat jediným schůdným řešením bezvýchodné situace.
Migrace jako taková je jev neutrální, který provází lidstvo už od jeho počátků. Migrace prostě „je“ a děje se a vždycky dít bude. To, zda bude mít negativní nebo pozitivní dopad na konkrétní politickou či ekonomickou situaci v konkrétní části světa, záleží především na tom, jak se k ní postavíme a jakým způsobem se jí budeme snažit např. regulovat. Je však jednoznačné, že migrace má obrovský vliv nejen na země, do kterých migranti směřují, ale i na ty, ze kterých odchází. Nejvíce se otázka vlivu migrace na země, ze kterých lidé emigrují, studuje především v souvislosti s fenoménem remitencí. Filipíny nebo některé africké země tuto migraci podporují dobře vystavěnou migrační infrastrukturou a jedná se v podstatě o vládní rozvojovou strategii. Na druhou stranu tak vzniká fenomén rozdělených rodin – známe ho třeba i z migrace ukrajinských žen do ČR. Ty jsou nuceny za sebou nechat rodinu a na Ukrajině tak zůstává generace „sirotků“, která představuje závažný sociální problém. Jiní odborníci také namítají, že odliv vzdělanějších lidí znamená naopak brzdu pro rozvoj dané země. Všechny studie, které se zabývají příčinami migrace z rozvojových zemí se však shodnou na jedné věci – příčiny migrace z rozvojových zemí nelze hledat lokálně, vždy jsou založené na globálních procesech, jako jsou mezinárodní vojenské intervence vedoucí k válečným konfliktům, intervence v podobě rozvojové pomoci nebo třeba vliv mezinárodních kriminálních sítí v obchodu s drogami. Obyvatelé dané země málokdy mohou sami tyto globální procesy ovlivnit a rozhodnutí migrovat je pro ně adaptační strategií, jak v dané situaci zajistit co nejlepší život pro sebe a svou rodinu.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorů
o něj na michala .traplova@clovekv tisni.cz.
Data: Migranti hledají cílové země na Googlu Přehled o migraci mohou přinést v emotivní diskusi vizuálně zpracovaná data. Nabízí se hned několik zdrojů. Inovativ ní přístup přináší britská BBC (http://tinyurl. com/bbc-migrate). Z grafů v y plývá, že z celkového počtu více než půl milionu žádostí o azyl v Evropě jich byl jen zlomek podán v České republice. V přepočtu na oby vatele jich bylo v první polovině roku nejv íce v Maďarsku, Ra kousku a Švédsku. V absolutních číslech je pak hlavním cílem žadatelů o azyl především Německo, Maďarsko a Švédsko. Tento trend potvrzuje i interaktivní prezentace New York Times (http:// tinyurl.com/NY-migrate), která mezi země s největším počtem žádostí na počet obyvatel řadí Švédsko, Maďarsko, Černou Horu a Rakousko. V absolutních číslech pak například Německo registrovalo od roku 2011 více žádostí než Francie, Švédsko a Norsko dohromady. Přehlednou vizualizaci rozdělení žádostí podle země původu a země příjmu této žádosti pak nabízí například švédský server SVT (http://tinyurl.com/ svt-migrate), který nad daty z roku
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10 2014 konstatuje, že do České republiky šlo jen 0,2 % všech syrských uprchlíků v EU. Zajímavou vizualizaci přináší například časopis Forbes (http://tiny url.com/forbes-migrate), kter ý prezentuje mapy výsledků Google vyhledávání v jednotlivých zemích s ohledem na otázky migrace do vybraných zemí světa. Z těchto map je vidět, že lidé v jednotlivých zemích hledají na Google jiné cílové země,
kam by se chtěli přesunout. Velmi rozdílné v ýsledky jsou například pro Francii a Rusko. Francie je vysněnou zemí běženců ze západní a střední Afriky, Blízkého východu, Asie, střední a v ýchodní Evropy. Rusko pak preferují migranti z bývalých sovětských republik – z Estonska, Lotyšska nebo Kazachstánu. Jednu z hlavních rolí hraje jazyk, ale i například kulturní a geografická blízkost.
text:
Jiří Pánek asistent na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a redaktor magazínu GISportal.cz
Stránky „pitné knihy“ fungují jako filtry na vodu Vědci představili první v ýsledky testování knihy, přes jejíž stránky je možné filtrovat znečištěnou vodu. Speciálně upravený papír hubí zdraví škodlivé bakterie a zároveň jsou na něm natištěny informace o tom, jak a proč by voda měla být filtrována. Mnozí z těch, kterých se problém s nedostatkem pitné vody týká, si totiž ani nejsou vědomi toho, že jim voda, kterou pijí, může uškodit. Papír se již osvědčil během testování v laboratorních podmínkách. Ny ní ho vědci zkoušeli v terénu. Přes materiál filtrovali vodu z 25 znečištěných zdrojů v Jižní Africe, Ghaně, Keni, Haiti a Bangladéši. Papír napuštěný nanočásticem i s t ř í bra z neškod n i l 99 % v šec h bakterií, které voda obsahovala. Přefiltrovaná voda se tak kvalitou
přiblížila kohoutkové vodě, kterou používají odběratelé ve Spojených státech. Přístup ke zdravotně nezávadné vodě je jedním z největších problémů, se kterými se lidstvo potýká. Celosvětově nemá pitnou vodu k dispozici 750 milionů lidí. Teri Dankovichová, vědkyně z University of Virginia ve Spojených státech, se vývojem „drinkable book“, tedy doslova „pitné knihy“, zabývala posledních několik let. „Všechno, co musíte udělat, je vytrhnout z knížky list papíru, vložit ho do filtrační nádoby a nalít přes něj vodu z řek, potoků či dalších znečištěných zdrojů – výsledkem je čistá, pitná voda. Téměř všechny přítomné bakterie jsou filtrací zneškodněny,“ řekla Dankovichová pro BBC. Jeden list papíru zvládne přefiltrovat až 100
litrů vody a celá kniha pak poskytne čistou vodu jednomu člověku po dobu čtyř let. Zdroj: Ihned.cz/BBC, drinkablebook.tilt.com
foto: drinkablebook.tilt.com
