Skutečná hrdinka:
Diba z Afghánistánu
Spotřebitelské okénko:
Kolumbijské kakao
Analýza:
Migrace z Afriky do Evropy
rozvojovka 3 2016
Naše téma: Zapomenuté menšiny světa Exkluzivní rozhovor: Co chybí Češce na Filipínách Pohled ze zahraničí: Drony nezabíjí, ale pomáhají Afghánistán – Filipíny – Moldavsko – Barma – Mongolsko – Kolumbie
K ale i d o sk o p
K
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
Časopis Rozvojovka letos slaví desáté narozeniny. Od roku 2006 vám přinášíme zprávy, které si v běžných médiích nepřečtete. Zaměřujeme se na nejrůznější řešení světové chudoby, píšeme o zajímavých lidech z rozvojov ých zemí i projektech ve více či méně zapomenutých koutech světa. Sledujeme dění převážně v Africe, v Asii a Latinské Americe. Časopis pravidelně odebírá téměř 500 lidí a další tisíce si ho přečtou v elektronické podobě. A my jsme se rozhodli, že ho oblečeme do nového kabátu. Držíte v ruce jeho novou, hezčí podobu. Zavedli jsme pravidelné rubriky. V každém čísle najdete příběh o skutečném hrdinovi, člověku z chudé země, který pomáhá svým krajanům, rozhovor s Čechem nebo Češkou v zahraničí, hlavní téma, analýzu nebo otázku pro diplomata. Tentokrát nejvíce prostoru věnujeme zapomenutým menšinám v Barmě a v jiných zemích. Dozvíte se, kdo jsou Nagové a proč jsou utlačovaní. Zhlédnete grafiku pojmenovanou „Menšiny pod palbou“ nebo si přečtete o etnických skupinách, jež jsou v současné době ohroženy genocidou. Budeme rádi, když nám napíšete na roz vojovka@clovek v t isn i.cz, jak se vám časopis Rozvojovka líbí a co byste chtěli změnit nebo přidat. Uvítáme také vaše nápady na nová témata.
Češi jsou k rozvojové spolupráci skeptičtější než loni Od roku 2016 se mezinárod ní společenství pokouší změnit svět podle 17 Cílů udržitelného rozvoje (SDGs). „Pokud srovnám své bohatství s Billem Gatesem, připadám si jako chudý člověk. Na rozdíl od skutečně chudých lidí však mám všechny podmínky pro důstojný život a v tomto ohledu žiji v blahoby tu. Smyslem SDGs není udělat ze všech lidí boháče, ale nenechat nikoho pozadu v ponižujícím stavu absolutní nouze,“ řekl Michal Kaplan z České rozvojové agentury na konferenci o Agendě 2030, která se konala v Bratislavě v rámci projektu Media4Development. Vymýtit chudobu může pomoci i rozvojová spolupráce. Pod le nejnovějších údajů z Eurobarometru se ovšem česká veřejnost oproti evropskému průměru staví k rozvojové spolupráci chladněji (pro je 78 % oproti
Zdroj: EU, ČRA
Společenská tabu ohrožují uprchlice s menstruací Jak spolu souvisí menstruace a humanitární pomoc? Hodně. Menstruace je tabu ve většině společností a je považována za něco negativního, co musí dívky skrý vat před ostatními. Mlčení a stigma mohou tak vést k negativ ním dopadům na zdraví, vzdělání i bezpečnost žen. Právě během humanitárních krizí, kdy jsou nuceny opustit své domov y, jim často kulturní tabu brání požádat o pomoc. Humanitární organizace pracující v uprch-
ROZVOJOVKA 3/2016 Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 410, e-mail:
[email protected] Redakce: Tereza Hronová, Tereza Česká. Korektura: Romana Tučková Hahnová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz). Sazba: Zoran Bonuš Foto na titulní straně: Aleš Grünvald Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Media4Development je projekt financovaný Evropskou komisí. Cílem je zvýšit povědomí o globálních souvislostech a výzvách. Součástí projektu jsou organizace Mond , Estonská veřejnoprávní televize (Estonsko), MVRO (Slovensko), Green Liberty (Lotyšsko), House of Europe (Litva), VIKES (Finsko), BAAG (VB/Irsko) a Člověk v tísni.
STRANA 1
89 % průměru EU). Nicméně i tak považuje pomoc rozvojovým zemím za potřebnou součást evropské politiky většina Čechů. Češi rovněž patří k těm, kteří nejméně souhlasí s nav ýšením (54%) rozvojové pomoci v rámci veřejných rozpočtů. Poměrně alarmujícím v ýsledkem je přesvědčení české populace, že v boji proti chudobě jednotlivci nehrají roli (ČR 32 %, EU 52 %), což může částečně vést k nezájmu společnosti o rozvojová témata či spotřebitelské vzorce chování. A které globální problémy považují Češi za nejpalčivější? Na prvním místě uvádějí mír a bezpečnost (ČR 44 %, EU 41 %), na druhém zdraví (ČR 24 %, EU 34 %), dále pak vzdělání (ČR 22 %, 34 %) či přístup k vodě a nedostatek hygienických zařízení (ČR 31 %, EU 26 %).
Zajímá vás více? www.rozvojovka.cz
lick ých táborech nav íc mnohdy neberou v potaz jejich specifické potřeby. Nedostatek zázemí či menstruačních vložek negativně ovlivňuje zdraví a kvalitu života a může vést i k ohrožujícím situacím. Koše na likvidaci vložek bý vají daleko od toalet. Kv ůli nedostatku soukromí tak ženy raději volí možnost měnit si vložky v nočních hodinách, tedy v době, kdy jim hrozí nebezpečí násilného útoku. Dívky a učitelky navíc nechodí v období periody do školy – v Indii je podle statistik i 20% absence. Většina inžený rů jsou muži a ti často neberou ohled na rozdílné genderové potřeby při stavbě sanitačních zařízení. International Rescue Committee navrhuje pět malých změn, které mohou přinést velké změny pro ženy a dívky žijící v uprchlických táborech: budovat kabinky dostatečně prostorné pro výměnu vložek a umytí se; instalovat tekoucí vodu uvnitř, nikoli pouze venku; zřídit diskrétní místo na vyhazování hygienických potřeb a na praní oblečení; a zajistit dostatek hygienických vložek a vhodného spodního prádla. Zdroj: scidev.net
Pomáhá afghánským ženám „Ženy mi nechtěly ani otevřít, po dvou letech však chodily samy na školení,“ říká Diba Naobi. Pro misi Člověka v tísni v Afghánistánu pracuje už 12 let. V ajbacké kanceláři Člověka v tísni v provincii Samangan na severu Afghánistánu je dneska rušno. Týmy přijíždějí z terénu, jiné zase vyráží za zemědělci. Schůzka střídá schůzku, plánuje se práce na další dny. Ve druhém patře se nad počítačem sklání i čtyřiačtyřicetiletá Diba Naobi. Je jednou ze 180 místních kolegů, bez nichž by práce mise Člověka v tísni, která si letos připomene 15 let od svého vzniku, nebyla možná. Diba pracuje pro afghánskou misi už 12 let a je jedním z nejdéle slou- Diba je pamětnicí afghánské mise ČvT. Foto: Petr Štefan žících zaměstnanců. Za tu dobu tovat sama bez doprovodu. Když jsem vystřídala osm kanceláří, zažila bezjezdila mezi různými kancelářemi, počet šéfů a vyzkoušela si různé pozipoprosila jsem, zda by mě mohl doproce. „Organizuji školení pro farmářky, vázet jeden z mých synů. Vedení mise které potom učí novým zemědělským mi vyhovělo a práce se našla i pro něj. technikám další ženy ve svých vesnicích. Zároveň se věnuji 160 ženám pěstujícím nové plodiny na malých zahrádkách u svých obydlí,“ popisuje Nevystudovala jsem Diba svou současnou práci. zemědělství, ale za ta léta Všechno ale začalo v sousední provincii Baghlán. „Poprvé jsem o Člověmohu zodpovědně říct, že ku v tísni slyšela v roce 2005 a líbilo mu rozumím. se mi, že je to nezisková nevládní organizace, která pomáhá chudým lidem na venkově,“ vzpomíná Diba. Za tu dobu vystudoval zemědělskou „Poslala jsem životopis, vzali mě a zavysokou školu a teď se mnou pracuje čala jsem pracovat jako sociální prave stejné kanceláři,“ usmívá se Diba covnice v Kunduzu,“ dodává s tím, na syna u vedlejšího stolu a dodává, že předtím byla mnoho let učitelkou že si v organizaci našla mnoho přátel, na dívčí střední škole. kteří si navzájem pomáhají.
Jen s doprovodem
Do práce na oslovi
Diba od té doby pomáhala v projektech spojených s vodou, hygienou a sanitací, veřejnými pracemi nebo učila místní komunity, jak zodpovědně zacházet s přírodními zdroji v okolí. „Nevystudovala jsem zemědělství, ale za ta léta mohu zodpovědně říct, že mu rozumím. Mám radost, mohu-li ženám předat své zkušenosti,“ říká matka osmi dětí. A proč Diba zůstala s českou neziskovkou tak dlouho? „Líbí se mi, že Člověk v tísni pomáhá místním lidem řešit problémy po povodních nebo zemětřeseních, ale také dlouhodobě podporuje zemědělství, vzdělávání nebo obnovu infrastruktury,“ říká Diba. Zároveň si pochvaluje příjemné pracovní prostředí, kde se cítí svobodná a v bezpečí. „Víte, pro Afghánku je velmi složité ces-
Diba je nezbytnou součástí týmu a pomohla mnoha programům zaměřeným na ženy, kam muži prostě nemají přístup. „Vzpomínám si například na oblast Kišinde. Když jsme tam začínali školení pro ženy, ani mi nechtěly otevřít, že jim to manžel nepovolil,“ líčí Diba. „Po řadě setkání a vysvětlování komunita postupně začala na školení posílat pár starých žen. Po dvou letech práce už začaly ženy pracovat jako porodní asistentky na klinice. Pak se všechno změnilo, na školení najednou začaly chodit mladé ženy dokonce bez doprovodu mužů,“ říká Diba. Podobnou proměnu zažila i v Zare. „Když tam Člověk v tísni začal působit, nikdo nevěděl, jak pěstovat a zpracovávat zeleninu. Po třech až čtyřech le-
S k u tečn í hrd i n o v é
S
tech se to místní naučili a každá domácnost má teď zeleniny dost. Ženy zvládly výrobu rajčatového protlaku a lidé začali zeleninu prodávat na trhu. To předtím nebylo možné, protože prostě nevěděli, jak na to,“ vysvětluje. V Margzáru zase lidé neměli ponětí o pěstování plodin v místním chladném podnebí. „Když jsme jim ukázali, jak používat fóliovníky, rychle se to naučili,“ říká Diba a vzpomíná, že její kariéru v Člověku v tísni nastartovala tehdejší šéfka mise Věra Exnerová. „Do té doby jsem byla školitelka a pro Člověka v tísni pracovala jen 10 dní v měsíci. Když Věra uviděla, jak vedu školení pro ženy, nabídla mi plný úvazek.“ Kromě odborných znalostí se leckdy musela naučit i docela obyčejné věci. „Vzpomínám, jak mě kolegové v Margzáru učili jezdit na oslovi, abych se dostala do vzdálených vesnic, kam žádná silnice nevedla. Teď už umím jezdit i na koni,” směje se.
Největší přání: studium Bezpečnost se v posledních letech v Afghánistánu prudce zhoršila a to i v Baghlánu, odkud Diba pochází. „Pokud by mě tam Taliban zastavil, určitě mě zabijí,“ popisuje drsnou realitu Diba. „Děti už odrostly a říkají, že jsem se napracovala už dost, ať zůstanu doma a odpočívám, že se o mě postarají,“ říká. „Ale já slibuji, dokonce mám o tom s manželem dohodu, že budu pro Člověka v tísni pracovat dalších 12 let, protože tady to je moje druhá rodina,“ říká Diba a dodává, že manžel vystudoval zemědělství a pracuje v oboru. A právě studium na vysoké škole je v současnosti Dibyným největším přáním. „Vedení mě v tom podporuje, ale problém je můj věk. V Samanganu bohužel není soukromá zemědělská škola a státní školy mají určité věkové limity pro studium,“ uzavírá Diba a ze šuplíku vytahuje překvapení. Volný čas totiž tráví malováním nádherné afghánské krajiny, a tak v každé kanceláři mají alespoň jednu vzpomínku na Dibu, která je chodící pamětí afghánské mise Člověka v tísni. Petr Štefan
STRANA 2
Č eš i v e s v ě t ě
Č
Helenu zajímá, jak žijí místní zemědělci, a tak si zkusila zorat pole. Foto: archiv H. Kotkové
Chtěla bych si namazat chleba máslem, sní Češka na Filipínách Helena Kotková (30) z Jindřichova Hradce pracovala ve Vietnamu, v Jižní a Střední Americe, v Mongolsku a Gruzii. Pak zamířila na Filipíny, kde je v současnosti její domov. Vede tu rok a půl misi Charity Česká republika. Co vám přijde nejzajímavější na vašem současném životě na Filipínách? Žít na tropickém ostrově může mnoha lidem znít pohádkově, nicméně dlouhodobě pobý vat v tropech a místních podmínkách není žádná idylka. Vysoké teploty, časté tropické bouře a vysoká vlhkost život nijak neusnadňují. Ale chci zažít na vlastní kůži všechno, co místní. Zkoušela jsem orat pole s vodním buvolem, sázet s farmáři rýži, sklízet kokosové ořechy. A řeknu vám, že být místním zemědělcem také není jednoduché. Potýkají se s problémy vlastnictví půdy, které je demotivují zvyšovat produkci. Koordinovat pomoc v oblastech zasažených přírodními katastrofami je asi nejzajímavější část mé práce a zároveň ta nejtěžší. Dennodenně se setkávám s nějakou osobní výzvou, což je pro mě zároveň další motivací.
STRANA 3
Je váš život hodně odlišný od toho, co jste měla doma? Můj životní styl je úplně jiný od toho v Praze. Jako jediný cizinec už rok
a půl žiji v malé vesnici jménem Basey na ostrově Samar. Mám pronajatý pokoj v místní škole, kde jsem první rok neměla ani tekoucí vodu. Člověk musí slevit nejen ze svých nároků na komfort, ale také třeba ustoupit v případě stravování. Základem každého jídla včetně snídaně je rýže. Zásobování vesnice je minimální a je možné nakoupit si pouze na vedlejším ostrově. Tam občas jezdím na motorce a lodí. Jiné je i pracovní nasazení. V izolaci malé vsi trávím prací většinu času včetně volna a víkendů. Takový životní styl je velice vyčerpávající a je nutné alespoň dvakrát do roka z Filipín odjet, nejčastěji domů do Čech. Jak tedy vypadá vaše práce? Od mého nástupu na Filipínách Charita ČR přímo realizovala nebo dohlížela na šest zemědělských projektů v jedné z nejchudších provincií Filipín. Všechny spadají do mé agendy. Dohlížím na to, abychom skutečně pomáhali, aby projekty odpovídaly potřebám zemědělců. Zároveň s tý-
mem místních zaměstnanců vymýšlíme inovativní přístupy, které by lidem z těchto oblastí pomohly k jejich soběstačnosti a přispěly ke zlepšení životních podmínek. Několikrát týdně také vyrážím sama na motorce do terénu, navštívit farmáře v hůře přístupných vesnicích, se kterými pracujeme. V neposlední řadě reprezentuji Charitu na Filipínách, takže vyhledávám nové partnerské organizace pro možnou spolupráci a zjišťuji, kde by bylo dobré v budoucnu přiložit ruku k dílu. Co vás na té práci baví? Možná to bude znít jako klišé, ale moje práce je hodně rozmanitá a každý den se učím něco nového. Kombinace výjezdů do terénu, práce s farmáři a plnění kancelářských povinností tvoří výborný balanc. Ať už člověk pracuje kdekoliv v rozvojové zemi, jeho práce v yžaduje hodně pokory a trpělivosti. Největší odměnou mi je vidět pozitivní výsledek naší práce v oblastech, kde lidé čelí i několikrát ročně přírodním
katastrofám, a tak jsou velice zranitelní. Lidé používají po generace zavedené technologie a postupy, které častokrát nejsou nejefektivnější. Snažíme se jim představovat odolné a organické formy zemědělství, diversifikovat jejich aktivity, učit je zpracovávat zemědělské plodiny a následně je zhodnotit. Jsme tedy jejich poradci v průběhu celého produkčního řetězce a výsledek naší práce je viditelný na konci každé sezóny. Spatřit úsměvy na tváři farmářů po každé sklizni a jejich nadšení je pro mě tou nejlepší odměnou. Je něco českého, co vám chybí? Není toho moc, co by mi v tak globa liz ov ané zemi, jako jsou Filipíny, vyloženě chybělo. Po čem si ale často opravdu zastesknu, jsou pro nás Čechy obyčejné věci a momenty, jako například pít vodu bez strachu ze střevních potíží, namazat si chleba máslem či vyrazit do lesa na houby. Těch obyčejných okamžiků si pak snažím co nejvíc užívat vždy, když jedu domů na dovolenou. Překvapilo vás na Filipínách něco? Hlavně usměvaví, optimističtí Filipínci. Navzdory historicky nejničivějšímu tajfunu Hajan, který zasáhl Filipíny v roce 2013, tedy rok před mým příjezdem na ostrovy, vypadali všichni místní vyrovnaně se svým osudem a odhodlaní bojovat dál. Čelit nejen přírodním výzvám je nutná rutina. Pořádný kulturní šok v pravém slova smyslu jsem na Filipínách asi nezažila. Filipíny jsou ovlivněné
Češka má pronajatý pokoj v místní škole a na nákup jezdí lodí. Foto: archiv H. Kotkové
západní kulturou a díky základu v křesťanských tradicích je jejich životní postoj víceméně podobný tomu našemu. Filipínci jsou velice společenští a veselí. Navíc angličtina je díky amerikanizaci na Filipínách běžně používaný jazyk, takže se člověk domluví s téměř každým i v té nejzapadlejší vesničce. Naopak je pro mě náročné nezapomínat, že Filipínci nesnesou žádnou kritiku a tak musím být velice diplomatická, když je třeba s našimi zaměstnanci řešit nějaký problém. Jak se vám s místními kolegy pracuje? Naučila jste se od nich něco? S Filipínci se pracuje relativně dobře, i když samozřejmě denně zažívám nejeden moment, který mě překvapí. Pracovní tempo Filipínců je odlišné od toho našeho, a tak často
se zatnutými zuby nervózně odpočítávám minuty, kdy bude nutné naše pracovníky zase popohnat. Čímž se dostávám k tomu, co jsem se od Filipínců naučila. Je to určitě větší trpělivost, především při jednání s lidmi. Na filipínské poměry jsem až moc přímá, což je pro ně občas těžko snesitelné. Díky nim jsem si také rozšířila míru tolerance. Překvapivě ryze katolická filipínská společnost toleruje absolutně kohokoliv a cokoliv. Do jaké další země byste se ráda podívala, až se z Filipín vrátíte? Záleží, jestli bych se vydala na dovolenou, nebo znovu vyrazila pracovně. Tak jako tak bych pravděpodobně hledala další destinaci v Africe. Tereza Hronová
Česko pomáhá Moldavsku Migranti, kteří se vrací domů do Moldavska, často trpí zdravotními problémy a postrádají odpovídající služby. Je pro ně těžké se začlenit zpět do společnosti. Vedle zdravotnické, sociální a psychologické podpory potřebují také právní pomoc a asistenci s pořízením nových dokladů. V září 2015 v Kišiněvě Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) za podpory České rozvojové agentury slavnostně otevřela Krizové centrum pro navracející se migranty. Nyní zde našlo útočiště 13 klientů. Mohou tu zůstat až půl roku. Za provoz Krizového centra, které je součástí již existujícího Centra pro penzisty a invalidy, je zodpovědný jeho ředitel Georghe
Gherstega. „V mé práci mi pomáhají také zkušenosti ze studijní cesty do Česka na podzim loňského roku, kde jsme se seznámili s praktickým fungováním systému sociálních služeb,“ říká. Centrum posky tuje nepřetržitou 24 hodinovou lékařskou péči. Má mimo jiné i vlastní radiologické zařízení, zubní oddělení či jídelnu. Většinu potřebného zboží pak mohou klienti zakoupit v místním obchodě. „Česká rozvojová agentura, která podporuje rozvoj sociálních služeb v Moldavsku dlouhodobě rovněž v rámci jiných projektů, přispěla v minulých letech Krizovému centru nejen na vybavení a rekon-
Migranti potřebují i psychologickou pomoc. Foto: archiv ČRA
strukci budovy, ale i na proškolení veškerého personálu a zprostředkování předání českého know-how při tvorbě interních procesů,“ říká konzultantka ČRA Jana Kačírková. Autor: ČRA
STRANA 4
TÉMA
t
Které menšiny jsou podle vás nejvíc ohroženy chudobou? Jan Styblík
Olga Vilímková
fotograf a cestovatel
zakladatelka NF Inka
Miroslav Nožina politický antropolog na ÚMV
V širším reg ionu jihov ýchod n í Asie, kde dlouhodobě žiji, vnímám jako nejvíce ohrožené chudobou ty etnické menšiny, které jsou kvůli geog raf ick ý m, společensk ý m a historickým podmínkám dlouhodobě na okraji společnosti. V mnoha zemích to je v podstatě většina etnických skupin mimo majoritní etnikum. I když se situace v jednotlivých zemích poměrně výrazně liší, obecně jsou na tom nejhůře etnické skupiny žijící v nejvyšších oblastech hor, kde mají k dispozici minimum prostředků k zajištění i naprostého minima k přežití. Jejich životní situaci zhoršuje odlesňování a následná eroze půdy, stále více i důsledky klimatických změn a vládní politika. Mnohé etnické skupiny jsou ze své půdy vyháněny kvůli zakládání plantáží, dolů, budování přehrad a továren čí měst pro přesídlence z hustě zalidněných oblastí. Dochází mnohdy k násilnému vystěhování celých vesnic a jejich obyvatel do ještě nuznějších podmínek, v naprosté většině bez jakékoli kompenzace. V chudobě pak tyto etnické skupiny udržuje nedostatečná infrastruktura, chybějící silnice, zdravotnická zařízení a školy. Jsou to potom paradoxně školy, které přinášejí další negativní vliv, neboť výuka probíhá výhradně v jazyce majoritní populace. V důsledku toho tyto horské etnické skupiny přicházejí o své tradice, kulturu a identitu. Dostávají se do pozice občanů nižší kategorie, neboť majoritní společnosti mohou konkurovat jenom velmi obtížně nebo zcela vůbec.
V obou zemích, kde spolupracuje Nadační fond Inka s indiány (tedy s Inky v Peru a Mayi v Guatemale), netvoří indiáni menšinu. V poslední době se při sčítání obyvatel opomíjí etnický původ (z důvodu snahy o homogenizaci společnosti), nicméně lze konstatovat, že indiáni a míšenci v obou státech tvoří naprostou většinu společnosti. Ještě v nedávné minulosti, byť indiánští obyvatelé v obou zemích převažovali, patřili k nejchudším vrstvám a trpěli diskriminací a chudobou po všech stránkách. Bylo velmi těžké z této poroby „vybřednout“, neboť přístup ke vzdělání, které umožňuje získání placené práce (a také naučení se španělštiny), byl silně omezen – jednak neexistencí škol mimo hlavní centra, a také chudobou. Bylo těžké zajistit stravu a oděvy pro všechny členy rodiny, na vzdělání a výdaje s ním spojené se peněz nedostávalo. Co se týče současného sociálně‑ekonomického vývoje, tyto země se od sebe markantně liší. V Peru můžeme sledovat znatelný ekonomický rozvoj. Na peruánském venkově, a to i ve vysokohorských oblastech, se od roku 2009 stále více rozšiřuje spektrum rozvojových projektů, nabízejí se pracovní příležitosti, pro muže především na stavbách silnic, obecních center a v těžebním průmyslu, pro ženy v omezenější míře, např. v dílnách šití. V Guatemale je situace odlišná. Mayové se stále vyrovnávají s důsledky dlouhého ozbrojeného konfliktu v zemi (1960–1996), ve kterém došlo ke genocidě indiánů ze strany diktátorských vojenských vlád. Velkým problémem jsou také přetrvávající pozemkové konflikty.
Horské oblasti centrální Indočíny, tzv. Annamské pohoří rozkládající se mezi Vietnamem, Laosem a Kambodžou, obývají desítky různých, kulturně a jazykově unikátních etnických skupin. Tyto skupiny se v horách v minulosti ocitly v důsledku dlouhodobých populačních tlaků velkých etnik z nížiny, jako jsou Vietové, Laové či Khmerové. Hospodářství velké části z nich je tradičně založeno na polokočovném zemědělství spojeném s vypalováním lesních porostů na nová pole, lovu a sběru lesních plodin. Jejich tradiční sociální organizace zpravidla nepřesahuje hranice vesnice či skupiny vesnic. Na sociálních žebříčcích ve všech třech zemích tito lidé zaujímají nejnižší příčky. Jsou nejchudší z chudých. Do hor Indočíny dnes navíc masivně pronikají těžařské společnosti, dochází k zabírání půdy etnických komunit, místní vlády provádějí jejich nezřídka násilné přesídlování do nížiny. Školské systémy, které místní správy v prostředí těchto etnik prosazují, nerespektují jejich jazykové a kulturní odlišnosti. Vedle ekonomické marginalizace horských etnik tak dnes v Annamském pohoří probíhá i jejich rozsáhlá kulturní genocida. Problematická v této souvislosti je i role křesťanských organizací, které při své misijní činnosti likvidují tradiční domorodé kultury a nezřídka i mezinárodních rozvojových organizací, jež do Indočíny vysílají nekvalifikované pracovníky bez znalosti místních reálií a reálných potřeb venkovských komunit. Horská etnika Indočíny dnes patří k nejohroženějším na světě a řada z nich již zanikla, některá mají v Laosu již pouhé desítky či stovky příslušníků.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook stránku
Rozvojovka-Člověk
v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chcete pravidelně dostávat časopis Roz vojovka poštou , napište si i aktualit y. Můžete se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje
STRANA 5
o něj na tereza.ceska@clovekv tisni.cz.
Nagové: Zapomenutá menšina Barmy Barma je země s největším počtem etnických minorit na světě – vláda jich uznává 135. U hranic s Thajskem, Čínou, Indií a Bangladéší ale žije několik desítek kmenových komunit a etnických skupin, které stále bojují o dodržování svých práv a o rovnoprávnost. Například Nagové.
Kmeny v Nagalandu mají svébytné tradice a kulturu. foto: Aleš Grünvald
Monové a jejich vzdálení příbuzní z kmene Wa a Palaung jsou nejstaršími oby vateli pohraniční oblasti Barmy. Na tomto území byli ještě před Kareny a Čjiny. Několik milionů lidí žijících v Barmě má pak smíšenou etnicitu. Migrace, urbanizmus a ekonomická transformace udávají směr modernímu vývoji. S tím souvisí to, že po několika desetiletích
izolace si menšiny nárokují území, která obývají po dlouhá staletí. Majoritní společnost se v multietnické Barmě na etnické výzvy dívá jednostranně. Požadavky na rovnoprávnost a nezávislost některých příhraničních celků se tak nesetkaly s úspěchem. Etnické skupiny se s diskriminací ze strany vojenské junty potýkají snad odjakživa. Junta
se totiž logicky nechtěla vzdát své moci v etnických oblastech a území si nárokovala v krvavých válečných konfliktech. V období vojenské diktatury boje nejvíce postihly oblasti, jako je Karenský, Kačjinský nebo Šanský stát, kde se ještě dodnes nepodařilo vyčíslit přesný počet ztrát na lidských životech. Násilí na ženách a dětech, diskri-
STRANA 6
TémA
T
minace lidí z etnických skupin v zaměstnání, ve školách nebo nemocnicích byly během válek s etnickými státy na denním pořádku. Neblahé následky si nesou dodnes – etnika trpí nevzdělaností, je pro ně těžké najít si práci a nejsou zastoupeny v důležitých úřadech. Rovné postavení etnických jazyků a tradic ještě nebylo vyřešeno v řadě barmských států, což má velmi negativní vliv na vzdělanost a integraci etnických skupin do společnosti.
Nagaland se nachází na obou stranách hranice Barmy a Indie.
Na konci světa Tzv. Nagaland je méně známou etnickou skupinou složenou z několika kmenů na územích více států: Konjakové žijí v Indii, ale i na západě Barmy, zejména v Sakain. Tento kmen vyznačující se bojovnými tradicemi, jednou z nich je i kanibalismus. V minulosti válečníci Naga uřezávali hlavy soupeřům z jiných kmenových skupin. I přes tyto rituální a animistické tradice se většina Nagů hlásí ke křesťanství. Nagové se charakterizují tím, že jsou reprezentováni přeshraničními politickými hnutími, místními strukturami, které mají tendence reprezentovat celou oblast Nagalandu rozprostírající se v Barmě i v Indii. Jejich kmenové uspořádá-
STRANA 7
Zdroj: indianexpress.com
ní je hlavní organizační jednotka a ve většině oblastí podléhá zvykovému právu, jež zde velmi silně řídí chod společnosti od narození, přes svatbu, smrt a dědictví příslušníků tamních kmenů. Tento systém správy společnosti je přítomný do dneška a do určité míry je autonomní na centrální politické organizaci této oblasti země.
Nagaland tvoří několik kmenů na území Indie a Barmy. Společně usilují o samostatnost. foto: Aleš Grünvald
Hornatá oblast, kterou Nagové obývají, jim na jednu stranu poskytuje zázemí pro uchování tradic a specifického způsobu života, na druhou stranu tato izolace v y tváří celou řadu jiných problémů spojených se sociální péčí, vzděláváním, ale i zdravotnictvím. Během léta 2016 se v této oblasti rozmohla epidemie spalniček, na kterou umřelo asi čtyřicet dětí a více než 200 se nakazilo. Kvůli špatné zdravotní péči a nedostatečnému dopravnímu spojení mezi těmito vzdálenými oblastmi a městy jsou podmínky pro epidemii tohoto typu, která se dá v jiných podmínkách dobře v yléčit, velice příznivé. „Viděl jsem červené skvrny na její kůži a celou dobu kašlala,“ popisuje příznaky lékař Kyaw Soe. „Bohužel tu nemáme žádnou kliniku. Pacientce jsem dal pouze dešťovou vodu, ale její stav se nezlepšil a umřela za tři dny,“ dodává. Tento lékař se snaží zamezit dalšímu rozšiřování epidemie. Komunity žijí v tak nedostupných oblastech, že je i pro humanitární organizace těžké zajistit zásobování vesnic léky.
Bojovníci bez státu Nagaland je až ikonickým příkladem boje za nezávislost na Barmě.
Nagaland se snaží osamostatnit od vlád na obou stranách hranice – jak v Barmě, tak v Indii. Toto rozštěpení se později ukázalo také v rámci osvobozeneckých hnutí Národní socialistické rady Nagalandu (NSCN), která se rozštěpila na dvě frakce – barmskou a indickou. Obě frakce vedly své boje za nezávislost separátně a docházelo k řadě bojů, přesídlování obyvatelstva v důsledku násilí, ztrátách na životech. V rámci barmského odporu proti etnický m nárokům byl po rokce 1988 v Sakainu, na severozápadní hranici Barmy, z v ýšen počet barmských vojáků. Tato zv ýšená přítomnost vojensk ých jednotek navazovala na kr vavé potlačení studentských demonstrací organizovaných v celé zemi v roce 1988 na protest proti tehdejšímu režimu. Od té doby docházelo k řadě potyček, kvůli nimž uteklo do Indie několik set lidí. Situaci se podařilo u k lid nit až na přelomu století, kdy došlo k dosažení dohody o příměří s indickou stranou a oběma frakcemi povstaleckých hnutí NSCN. V návaznosti na tuto událost se podařilo v barmské ústavě z roku 2008 prosadit koncept tzv. samosprávných teritorií, která mají dodnes větší míru sa-
mostatnosti než jiné oblasti obývané etnickými skupinami, zejména v administrativě těchto území. Nagaland je jedna z pěti zón, která získala tento status. I když se v nové ústavě mluví o větší emancipaci etnických skupin a byla uznaná jejich
Násilí na ženách a dětech, diskriminace lidí z etnických skupin v zaměstnání, ve školách nebo nemocnicích byly během válek s etnickými státy na denním pořádku. určitá forma autonomie, konkrétní pravidla správy a fungování těchto oblastí nebyla zcela vyjasněna.
Mír na dohled Po parlamentních volbách v roce 2010 se Barma začala pod dohledem vojáků otevírat světu a odstraňovat některé zábrany, které stály v cestě dalším změnám. O rok později, kdy se po volbách chopila moci polocivilní vláda, se mírový proces stal politickou prioritou pro přední barmské politiky, ale také pro představitele menšinových stran. S řa-
dou etnických států byly podepsány dohody, které předcházely uzavření celonárodního příměří s osmi etnickými státy 15. října 2015. Mírový proces, který má nastartovat dialog mezi vládou a etnickými stranami o rozdělení pravomocí, rozpuštění a integraci etnických armád do celonárodní armády, je v tuto chvíli v režii nové vlády zvolené v minulých parlamentních volbách. Mírová jednání se týkají všech etnických skupin, včetně kmene Naga. O míru mezi Nagy a indickou vládou se také stále jedná. V Barmě se koncem srpna konala celostátní konference k mírovému procesu za přítomnosti barmských politiků, etnických skupin, velvyslanců, ale i generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna.. Při této příležitosti prohlásila současná ministryně zahraničních věcí Aun Schan Su Ťij, že současná vláda bude navazovat na dohodu o celostátním příměří z roku 2015. Je jasné, že federální unie je pro etnické státy jedinou možnou cestou v rámci budoucího soužití v Barmě. Tento směr byl taky potvrzen Aun Schan Su Ťij jako hlavní cíl míroých jednání.
TémA
T
Tereza Grünvaldová Autorka vedla misi Člověka v tísni v Barmě
MENŠINY POD PALBOU Irák – Šíité, Sunnité, Kurdové, Turci, Křesťani, Jezídi, Mandejci
Afghánistán – Hazarové, Paštúnci, Tajikové, Uzbekové, Turkmeni Pákistán – Šíité, Hazarowé, Ahmadiové, Hindu, Křesťani, Balúčové
Sýrie – Šíité, Alawité, Křesťané, Kurdové, Palestinci
Súdán – Furové, kmen Zaghawa, Massalitové, Dinkové
Barma – Kačjinové, Karenové, Monové, Rohingyové, Šanové
Středoafrická republika – muslimové, křesťané, Kaba, Mboum Somálsko – Bantu, Benadiri Jižní Súdán – Murleové, Nuerové, Dinkové, Anuakové
DR Kongo – Hemaové, Lenduové, Hutuové, Lubaové, Tutsiowé
Více než 20 let od rwandské a bosenské genocidy je pravidelně vydáván index monitorující populace v ohrožení (The People under Threat index). Ukazuje, ve kterých zemích h roz í et n ick ý m , nábožensk ý m nebo politickým menšinám největší riziko genocidy, masového zabíjení a násilného utlačování. Lidé, kteří
jsou vystaveni životu ohrožujícím situacím, tak volí jako jediné řešení útěk z domova. Celé rodiny žijí i několik generací v uprchlických táborech bez možnosti důstojného života a lepší budoucnosti pro své děti. Humanitární organizace jsou tak často jedinými poskytovateli základní pomoci. Díky indexu lze
v současnosti schopni lépe předpovídat a předcházet masovému zabíjení, které v historii vedlo k obrovským humanitárním katastrofám. Válka, ozbrojený konflikt, zkušenost s genocidou, uprchlické krize nebo dědictví skupinové pomsty ohrožují v současnosti milióny lidí na světě. Zdroj: Minority Rights Group International 2016
STRANA 8
Zaj í ma v o st
Z
Mongolská pošta dává adresu i dosud „neviditelným“ Až 75 % obyvatel planety nemá žádnou poštovní adresu. Problém by mohl vyřešit nový systém, který místo GPS souřadnic využívá tři jednoduchá slova popisující lokaci. Mongolsko je velké jako celá Evropská unie a města jsou od sebe vzdálená několik dní cesty autem. Foto: Paulo Philippidis, Flickr.com, CC–BY–2.0
Lidé bez adresy jsou v podstatě neviditelní – nemohou jim být doručovány žádné zásilky, nejsou lokalizovatelní v případě havárií a téměř nemožná je pro ně také komunikace s úřady. Problém se rozhodlo vyřešit Mongolsko, které jako první země na světě začalo využívat lokalizační systém What3Words, jenž umožňuje přiřadit adresu i lidem, kteří dosud žádnou neměli. Inovace pochází z dílny britského star t-upu. Systém W hat3Words rozděluje celou planetu na čtverce velké 3x3 metry, kterým jsou přiřazeny jednoduché a snadno zapamatovatelné trojslovné názvy. Základní myšlenkou projektu je, že tři jednoduchá slova jsou mnohem lépe zapamatovatelná než dlouhá čísla souřadnic. Zákazníci si pomocí bezplatné aplikace mohou vyhledat trojslovný kód místa určení, který pouze napíší na obálku. Ve chvíli, kdy zásilka vstoupí do mongolského poštovního systému, software ji převede do GPS souřadnic, které umožní následné doručení i na místa bez přiřazeného názvu a čísla popisného.
Pošta pro kočovníky STRANA 9
Mongolsko mělo dlouhodobě problém s lokalizací obyvatel, zejména proto, že většina míst není pojmeno-
vaná, ani v metropoli Ulanbátaru, a zhruba čtvrtina Mongolů kočuje. Země s rozlohou odpovídající zhruba Evropské unii s takto nepřesným adresním systémem přijala What3Words jako plnohodnotnou součást svého doručovacího systému, což má mimo jiné napomoci ekonomickému rozvoji státu. V mnoha částech země bylo pro lidi nutností dojíždět k poštovní schránce desítky kilometrů daleko, pro mnohé je převzetí vlastní pošty prakticky nemožné. Doposud byly některé zásilky opatřovány orientačními body („naproti benzínové pumpě“, „v blízkosti kavárny“ apod.), ale nedoručitelná psaní byla v podstatě samozřejmostí. To nejen obtěžovalo občany, ale rovněž brzdilo provoz podniků a státních úřadů a také podstatně zvyšovalo náklady samotné pošty. Catherine A rnold, britská velv yslankyně v Mongolsku, komentovala pro server MongolPost zavedení W hat3Words s nadšením: „Je to skvělý příklad kreativní britské společnosti, která přinesla Mongolsku inovativní technologii k v yřešení skutečného problému. What3Words a mongolská pošta poprvé dala každému Mongolovi adresu.“ Ve stejném duchu hovoří i generální ředitel pošty Batsaikhan Tsedendamba, který již nyní sleduje nárůst počtu
poštovních spotřebitelů a věří, že spolupráce bude úspěšná i nadále.
Čmáranice na domech Problémy s adresním systémem trápí zejména rozvojov ý svět. Například v Ghaně bylo testováno asi pět modelových systémů, přičemž žádný z nich se neukázal jako funkční. V hlavním městě jsou často vidět načmárané různé kombinace slov a čísel jako pozůstatek rozličných pokusů identifikovat jednu konkrétní budovu. Mongolsko je prozatím jedinou zemí na světě, která What3Words využívá. Otázkou je, jak moc je funkční: „Nevím o nikom, kdo by W3W využíval, navíc se zdá, že aplikace není přeložená do mongolštiny. Zkoušel jsem si ji stáhnout a objevila se hláška, že není v Mongolsku dostupná,“ popisuje Quentin Moreau z Člověka v tísni, který v Mongolsku dlouhodobě žije. Kdyby se ovšem aplikace W3W v Mongolsku osvědčila, může být v yužívána jakoukoliv jinou zemí s podobně komplikovanými doručovacími systémy. Kromě Mongolska jsou trojslovná pojmenování míst v yužívána pouze mezinárodními organizacemi, například Organizací spojených národů. Charlota Dědková
Cesta kolumbijského kakaa na evropský trh
Spotřebitelské o k é nk o
S
V Kolumbii pěstují kakao, které se vyváží do celého světa. Je to 11. největší producent. Zemědělci hledají cesty, jak ho vypěstovat více a prodat za lepší ceny. „Nejdůležitější je u kakaa odrůda,“ říká Karol Stýblo ze slovenské firmy LYRA Chocolate. „Následuje fermentace, která dodává kakau chuť. A pak je to v rukou výrobce, jak kakao upraží,“ vysvětluje. Pražení souvisí s kvalitou. Právě ve kvalitě se nejvíc liší kakao z afrických zemí, které se do našich končin dováží nejčastěji, a kakao z Latinské Ameriky. „U kolumbijského kakaa je výhoda, že boby jsou větší, proto máme menší odpad. Má také úplně jiné chuťové vlastnosti. Africké kakao je velice kyselé a nejsou v něm vůně. Jihoamerické kakao má krásné ovocné citrusové vůně, je cítit také po ořechách,“ porovnává slovenský výrobce čokolády. „Když mám kakao nízké kvality, musím špatné chutě v něm nějak potlačit. To se děje během pražení. Ale pražením na dvě stě stupňů zabíjí také
Známka Fair Trade na čokoládě a dalších produktech zaručuje, že pěstitelé mají možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. Dostávají spravedlivě zaplaceno, pěstují s ohledem na životní prostředí a jejich děti můžou chodit do školy. Základními pricipy jsou: 1. spravedlivá cena 2. rozvoj komunit 3. ochrana přírody 4. dlouhodobé obchodní vztahy 5. důstojné pracovní podmínky 6. rovnoprávnost 7. demokracie 8. zákaz dětské práce zdroj: www.fairtrade.cz
všechny zdravé látky, jako jsou antioxidanty nebo vláknina,“ říká Stýblo, jeden z pěti ambasadorů kakaa fino de aroma, jež najdete také v Kolumbii. Jde o kakao z kakaovníků criollo a trinitario představující jenom 6 % celkové produkce kakaa ve světě.
Putování kakaa Řetězec, po kterém se kakao z kolumbijské plantáže dostane až do našich obchodů, je dlouhý. Zemědělci vypěstované kakao prodají kooperativě. Někteří farmáři fermentují kakao sami, jiným pomáhá kooperativa, do které se sdružují. Ta prodá kakao odkupující firmě, v Kolumbii jsou dvě. Z regionálních kanceláří těchto společností se produkt doveze do Bogoty, kde jej zpracují na čokoládu, nebo se zde boby balí do pytlů, ve kterých se prodávají. Odtud odkupující firma zabezpečí odvoz do přístavu. Tam přebere kakao přepravní společnost, jež je zodpovědná za dopravu do Evropy. Kakao se plaví celých dvanáct dní. Za dopravu platí klient. „Kakao je v kontejnerech samostatně, nemíchá se do jednoho s dalším zbožím, protože je velice náchylné na přebírání jiných vůní. Také musíme kakao vykuřovat,“ vysvětluje Martin Cuellar ze společnosti Casa Luker, jež je jednou z vykupujících kolumbijských firem. S ní spolupracuje také slovenská LYRA Chocolate. Casa Luker má kancelář i v Belgii, kvůli evropské legislativě. Jejich kakao však připlouvá do Anglie, kde jsou velké sklady pro kakao a čokoládu od různých prodejců. Odtud se kakao dále distribuuje do jednotlivých obchodů nebo k evropským výrobcům. „Přímo k nám kakao vozí jen tehdy, když koupíme celý kontejner,“ říká Karol Stýblo.
Sdružení a zprostředkovatel Ve stínu třicetiletých kakaovníků nám Angel Cachayo vysvětluje, jak o stromy pečovat. Stačí kolem nich pěstovat také stromy na dřevo, které budou lámat vítr, a banánovníky. Ty dají farmáři ovoce v obdobích, kdy mu nevynáší kakao. Navíc obsahují draslík, jež kakaovníky vyživuje.
Plody se sklízí v prosinci, v červnu a červenci. foto: Noel Rojo
Farmář jen musí nasekat banánové listy a nechat je pod stromy. „Produkci díky tomu může zvýšit až trojnásobně,“ tvrdí Casa Luker, majitel již padesát let fungujícího výzkumného střediska Granja Luker. Angel je vedoucím kooperativy, která ve vesničce nedaleko města Neiva sdružuje pěstitele kakaa a vykupuje od nich plody. Pomáhá jim také boby fermentovat, protože často nemají finance na fermentační bedny. V nich boby zůstávají asi sedm dní bez vzduchu, aby sladká mazlavá hmota, jež je obaluje, odevzdala bobům chuť i vůni. „Když fermentují společně, je jednodušší dosáhnout stejného výsledku. Proto se pěstitelé sdružují, a také proto je učíme fermentovat,“ říká Cuellar. Stejný stupeň fermentace je důležitý, proto aby čokoláda vždy chutnala stejně. „Nemám kapacitu pracovat s každým farmářem samostatně. Také potřebuji záruku kvality, první třídu. Nechci mít v pytlích přibalenou zeminu nebo skály,“ vysvětluje Stýblo, proč je pro něj výhodnější odkupovat od Casa Luker. Na straně druhé, farmáři se přece jen pokoušejí hledat přímé cesty obchodování. Chtěli by za kakao dostávat zaplaceno víc. Výkupní cena v týdnu, kdy jsme navštívili plantáže, byla asi 70 Kč za kilogram. Pěstitelé dostanou za svou úrodu zaplaceno víc, pokud je kakao fermentováno na víc než 65 %. „Je jen v jejich rukou, kolik vydělají,“ myslí si Stýblo. Magdaléna Vaculčiaková
STRANA 10
A nal ý z a
A
Migrace z afrických států do Evropy Debata kolem tzv. migrační krize se točí především kolem uprchlíků ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu. V průběhu posledních 3 let (od ledna 2013 do prosince 2015) bylo v zemích Evropské unie podáno ale přes 400 tisíc žádostí o azyl ze strany afrických migrantů. Proč? První místo mezi africkými státy (a sedmé místo celkově) v počtu žádostí o azyl zaujímá Eritrea (84 tisíc), druhá je Nigérie (60 tisíc) a třetí Somálsko (53 tisíc). Žádosti z těchto tří nejvíce opouštěných zemí tvoří dohromady téměř polovinu z celkového počtu afrických žádostí. Na dalších místech žebříčku pak můžeme nalézt Mali, Gambii, Alžírsko a DR Kongo. Při bližším pohledu na vývoj počtu žádostí v průběhu jednotlivých let zjišťujeme, že migrantů odcházejících z Afriky každým rokem přibývá. Souhrnná data pro celý africký kontinent ale nejsou dostupná, zaměříme se tedy na 10 afrických zemí, které produkují nejvíce azylantů (k předchozímu výčtu doplníme ještě Súdán, Senegal a Guineu). V roce 2013 podali občané těchto států 79 tisíc žádostí o azyl, v následujícím roce už to bylo 126 tisíc a v roce 2015 pak dokonce 142 tisíc žádostí.
Příčiny africké migrace
STRANA 11
Základní příčinou migrace z Afriky je vzájemná provázanost událostí. Ve většině případů nelze jmenovat jednu konkrétní, která by exodus způsobila. Tyto důvody podněcující motivaci k přesídlení, se nejčastěji dělí na tzv. push a pull faktory. Jako push faktory jsou označovány okolnosti v zemi původu, jež nutí obyvatele přestěhovat se na místo jiné. Pull faktory jsou naopak podněty v zemi cílové, které povzbuzují lidi k putování za účelem zlepšení jejich stávající situace. Ačkoliv jsou push a pull faktory úzce propojeny a logicky na sebe navazují, je mezi nimi jeden velký rozdíl. Z pohledu obyvatele afrického kontinentu jsou push faktory velmi dobře identifikovatelné, jelikož není obtížné zhodnotit situaci ve své rodné zemi a rozhodnout zda je ještě snesitelná či už je nemožná k přežití. Z tohoto pohledu jsou tak pull faktory mnohem rizikovější, neboť Afričané nemají ucelený přehled o situaci v Evropě a mnohé informace se dozvídají pouze z vyprávění. Pokud budeme v rámci tohoto textu souhlasit s premisou, že pull faktory jsou pro všechny
africké obyvatele takřka stejné, je třeba si vysvětlit rozdíly v počtu migrantů za pomoci push faktorů. Nyní se blíže zaměříme na příčiny migrace ve třech nejvíce opouštěných zemí, které jak již bylo výše zmíněno, produkují celou polovinu z celkového počtu afrických uprchlíků. Eritrea Tento malý stát, jež se nachází v oblasti Afrického rohu, dlouhodobě trpí pod vládou despotického prezidenta Isaiase Afwerkiho, který v zemi surovým způsobem pošlapává základní lidská práva. Statisíce Eritrejců jsou odváděny do armády, kde mají teoreticky sloužit pouze 18 měsíců, ale ve skutečnosti jde často o doživotní službu. Připomíná novodobý otrokářský systém. Tamní ozbrojené síly jsou v přepočtu na tisíc obyvatel největší v Africe, což Afewerki obhajuje nutností být připraven na případné konflikty s Etiopií, z jejíž nadvlády se Eritrea v roce 1993 vymanila. Ve skutečnosti jsou za tím spíše hospodářské důvody, jelikož eritrejský režim využívá armádní složky jako levnou pracovní sílu v zemědělství či na stavbách. V Eritrei je také až deset tisíc politických vězňů, kteří jsou uvěznění na základě podezření z opozičních aktivit, dezerce z vojenské služby nebo pokusu o uprchnutí ze země. Jelikož je legální opuštění země velice obtížné, mnoho lidí je nuceno svěřit svůj život do rukou pašeráků a hrozí jim tak zatčení či rovnou zastřelení ze strany armádních složek. Dokud bude u moci současný prezident Afeworki, není příliš pravděpodobné, že se režim v této zemi nějakým způsobem uvolní. Nigérie Druhé místo v počtu žadatelů obsazuje Nigérie, která je v současné době decimována hned šesti ozbrojenými konflikty najednou. Největší pozornosti se však dostává především boji proti islamistům z uskupení Boko Haram, které operuje na chudém severovýchodě země. Tato organizace vznikla už v roce 2002 a za prvotní politické
cíle si vytyčila nastolení práva šaría v muslimské části země a boj proti nespravedlivému přerozdělování národního bohatství. Ve chvíli, kdy se do jejího čela dostal v roce 2009 Abubakr Shekau a zesílil příliv militantních islamistů z oblasti Sahelu, se však Boko Haram začala stále více radikalizovat. I přes dílčí úspěchy v posledních dvou letech nejsou nigerijské bezpečnostní složky schopné Boko Haram zcela eliminovat a brutální způsob, kterým se o zničení této organizace snaží, navíc její odhodlání k boji pouze posiluje. Obrovským zdrojem napětí je rovněž počínání nizozemsko-britské těžařské společnosti Royal Dutch Shell, která koncentruje své aktivity v ústí řeky Niger na jihu země. Nejsilnější a nejviditelnější uskupení v regionu je v současnosti Hnutí za emancipaci delty Nigeru (MEND), které se stejně jako jeho předchůdci zasazuje o spravedlivější rozdělení ropných zisků a odškodnění komunit za zničené životní prostředí. Právě nerovnoměrná životní úroveň, útoky ozbrojených skupin, korupce a vysoká kriminalita vyhání nigerijské obyvatelstvo za hranice. Loňskou volbou nového prezidenta Muhammada Buhariho však svitla občanům nová naděje na možné zlepšení situace. Nejenže byly tyto volby vysoce demokratické a došlo k hladkému předání moci, ale zároveň se Buhari profiluje jako tvrdý a nekompromisní bojovník proti všudy přítomnému násilí a korupci. Somálsko Somálsko je v současnosti zcela ukázkovým příkladem zhrouceného státu, který zde vznikl v důsledku dlouholeté občanské války. Země je rozdrobena na řadu dílčích regionů, z nichž některé dosáhly určitého stupně autonomie a víceméně fungují (např. Somaliland, Puntland a Galmudug), dalšími oblastmi pak zmítá chaos. V roce 2012 byla v hlavním městě Mogadišu vytvořena Somálská federální vláda, které se však nedostalo přilišné autority a u moci se drží především díky vojenské podpoře ze strany Africké unie (mise AMISOM).
Federální vláda není schopná zajistit bezpečnost a mír na územích, jež ovládá, natož pak v oblastech, které jsou pod kontrolou islamistické milice Aš-Šabáb. Nepříznivou situaci v Somálsku dále zhoršilo rozsáhlé sucho, které zemi postihlo v roce 2011 a způsobilo zde obrovskou potravinovou krizi. Ve dvou jižních oblastech byl dokonce vyhlášen hladomor a celkově se tato krize dotkla téměř poloviny somálské populace. V reakci na sílící humanitární krize, četné ozbrojené útoky a represe vůči civilistům tak každým rokem opouští své domovy deseti tisíce Somálců. Někteří z nich zůstávají na území Somálska a spadají tak do kategorie vnitřně vysídlených osob (IDPs), další směřují do Keni, kde fungují největší uprchlické tábory na světě Dadaab a Kakuma, a jen zlomek obyvatel má dostatek prostředků na cestu do Evropy. Právě Keňa nedávno přistoupila k radikálnímu řešení uprchlické krize a rozhodla se postupně zavřít všechny tábory pro běžence. Částečně tím tak navazuje na své dřívější rozhodnutí, že na základě vzniku Somálské federální vlády začne navracet somálské občany do země jejich původu. Nic ovšem zatím nenasvědčuje tomu, že by se bezútěšný stav této země měl změnit k lepšímu.
Migrační trasy Afričtí migranti putují do Evropy mnoha různými trasami. Obyvatelé z oblasti Afrického rohu nejčastěji cestují skrz etiopskou Addis Abebu a súdánský Chartúm, ve kterém se pak tato migrační trasa dělí na dvě větve. První a více frekventovanou možností je cesta do libyjského města Al-Jawf a posléze do přístavů v Benghází a Tripolisu, ze kterých odplouvají lodě směrem na evropské ostrovy ve Středozemním moři (např. Lampedusu, Maltu či Sicílii). Druhá dílčí stezka vede do egyptské Káhiry, odkud lze jednak pokračovat do Alexandrie či izraelského Tel Avivu nebo se podél egyptského pobřeží vydat do Libye a připojit se zde zpět k první větvi. Částečně je využívána také trasa z východní Afriky přes Adenský záliv do Jemenu a dále napříč Saudskou Arábií do egyptského Eilatu, kde se trasa dělí na cestu do Káhiry a cestu do syrského Damašku. Občané západoafrických států prchají převážně třemi migračními toky. První trasa se utváří v nigerském Agadezu, odkud pokračuje skrz libyjské město Sabhá do Tripolisu a zčásti pak i dále do tuniských přístavišť ve Sfaxu, Monastiru a Tunisu. V těchto městech lze nastoupit na lodě směřující na Lam-
pedusu, Maltu, Sicílii a Sardínii. Druhá trasa se skládá z dílčích cestiček, které vedou z jednotlivých států Guinejského zálivu a sbíhají se opět v již zmiňovaném Agadezu – nejdůležitějším migračním uzlu západní Afriky. Z Agadezu pak tato stezka pokračuje skrz alžírská města Tamanrasset a Ouargla do marockých přístavů Tanger, Rabat a Casablanca, ze kterých odplouvají lodě směrem na Mallorcu nebo do pevninského Španělska. Maroko je častým cílem migrantů taktéž kvůli přítomnosti španělských exkláv Ceuty a Melilly, do nichž se Afričané pokoušejí vniknout a docílit tím tak vstupu do Španělska. Třetí západoaf-
rická trasa je v současné době spíše marginální a prchají po ní převážně obyvatelé Burkiny Faso, Mali, Libérie a Senegalu. Tito migranti se různými pevninskými a mořskými cestami dostávají do senegalského Dakaru, mauretánského Nouakchottu či do malých měst v Západní Sahaře, odkud následně plují na Kanárské ostrovy. Na všech výše popsaných trasách z Afriky do Evropy existují významná střediska, kterým se říká migrační uzly. Jsou to obvykle metropole či větší města, kde se migranti mohou na nějaký čas usadit a v případě nutnosti nashromáždit další obnos peněz, díky kterému budou moci pokračovat v cestě na sever. V lepším případě zde vydělávají peníze fyzicky náročnou prací, v horším případě pak prostitucí nebo žebráním. Hlavně se však v těchto uzlech potkávají jednotlivé migrační stezky a uprchlíci jsou předávání do rukou další skupiny převaděčů. Po několikadenním čekání jsou vyzvednuti z utajených domů a sklepů rozesetých po celém městě a scházejí se na předem domluveném místě. Cestuje se převážně na korbách pickupů a nákladních aut, které v zájmu ochrany před případným útokem pouštních banditů vytvoří karavanu několika desítek až stovek vozů.
Světlejší budoucnost? Do skupiny migrantů patří lidé prchající před válkou a útlakem, kterým bude pravděpodobně udělen oficiální status uprchlíka, stejně jako ti, co hledají práci a lepší život, jež budou patrně zařazeni mezi ekonomické migranty. Toto, mnohdy nejasné, klasifikování migrantů je podle všeho nejpalčivější otázkou. Obyvatelé Eritrei jsou všeobecně vnímáni jako uprchlíci před útlakem. V této zemi dochází ke krutému porušování lidských práv. Naopak migranti z Ghany, jež se dá označit jako zcela bezpečná země, mohou být považováni za uprchlíky ekonomické. Problematickým bodem jsou však uprchlíci ze států, které zažívají teror jen na jisté části svého území, například již několikrát zmíněná Nigérie. Nebo ze zemí, kde je v určitých oblastech naprosté bezvládí, a jiné pak trpí v důsledku klimatických změn jako Somálsko. Dořešení otázky nároku na azyl se tak jeví pro další vývoj africké migrace naprosto zásadní. Aktuální migrační nárůst je totiž pouze důsledkem skutečnosti, že současná Afrika prostě neni příliš hostinným místem k životu. Mnoho světových politiků (včetně prezidenta ČR) radí, že musíme pomoci migrujícímu obyvatelstvu přímo v jeho rodné zemi. Tato hezky znějící rada je však nemístná hned ze dvou důvodů. Jednak je pomoc na místě krize v mnoha případech nemyslitelná, jelikož například svržení eritrejského prezidenta Afewerkiho či zastavení globálních klimatických změn není v současné době proveditelné. Zároveň pak mnoho těchto politiků pochází ze zemí, které několikanásobně porušují své závazky směrem k oficiální rozvojové pomoci (ODA). Pouze šest zemí odvádí v současnosti na rozvojovou pomoc více než 0,7 hrubého národního důchodu, což je dlouhodobě stanovený cíl ze strany OSN. Bylo by však velice nesprávné lámat hůl nad celým africkým kontinentem, jelikož v současnosti zažívá Afrika dramatický ekonomický růst a mezi padesáti státy s nejrychleji rostoucím hospodářstvím je hned 23 afrických zemí. Jako důležitější proces se tak nyní jeví úsilí o dosažení politické stability. Několikanásobná alternace politické moci v Ghaně a poslední vysoce demokratické volby v Nigérii nám dávají naději, že se i Afrika dočká svých světlejších zítřků. Václav Krejčí Celou analýzu najdete na Faktus.info.
analý z a
A
STRANA 12
Ze z ahraničí
Z
Od zabíjení k naději: budoucnost dronů v Africe Některé zabíjí, jiné jsou pro zábavu. Drony ale také mohou významně pomoci rozvoji Afriky, například při dodávkách léků nebo v boji proti pytláctví, píše britský deník The Guardian.
Drony firmy Zipline rozváží ve Rwandě léky. Foto: flyzipline.com
STRANA 13
I když je Rwanda považována za „africké Švýcarsko“, stále tu jsou špatné silnice, po kterých někdy mají problém i terénní auta. „Rwanda je v podstatě venkovská země. Krev a plazma nemůže být skladována v každém zdravotnickém zařízení. V nejlepším případě může trvat její dodání čtyři až šest hodin,“ říká ministr technologií Jean Philbert Nsengimana. Právě Rwanda má první světov ý „dron-port“ pro dodávání zdravotnického materiálu. Aniž by drony musely přistávat, shazují na místa určení balíčky opatřené speciálním padákem. Po technické stránce vše zajišťuje firma Zipline, která v minulosti spolupracovala také s SpaceX, NASA nebo Boeingem. V první fázi Zipline plánuje distribuovat 50-150 dodávek krve denně do 21 transfuzních zařízení v okruhu 75 km. Rwanda je ideální pro testování podobných projektů. Má velmi nehostinný terén, často bývá označována jako „země tisíce kopců“, a zároveň vládu přístupnou novým technologiím a inovacím. V dalších zemích,
kde by bylo možné drony testovat, ovšem stále existují překážky. V Keni byly projekty zahrnující bezpilotní letouny zastaveny poté, co regulátoři jejich v yužití zakázali s odkazem na bezpečnostní zájmy. Vzhledem k tomu, že africký kontinent čelí nové devastující pytlácké krizi, využívají drony také národní parky pro sledování ohrožených druhů, zejména nosorožců a slonů. Testování protipytláckého vzdušného programu proběhlo v Krugerově národním parku a provincii KwaZulu-Natal. „Parky využívají pro lokalizaci sledování v průběhu dne běžné metody, ovšem bez v yužití dronů s termovizí nemohou bý t ty to metody tak efektivní za tmy,“ říká Otto von Werdmuller Elgg, ředitel firmy UDS, která letouny v parcích provozuje. Při monitoringu pořizují letadla videozáznam a mají také možnost vyslat výstrahu na velitelství v případě ohrožení. Skeptici tvrdí, že investovat do pozemních kontrol je levnější a opodstatněnější. UDS však trvá na přínosu své metody, která dokáže pokrýt násobně větší
plochu, a to i za špatné viditelnosti. „Pytláci mohli v klidu pracovat v noci, ale jakmile se rozkřiklo, že v té oblasti působíme, incidentů ubylo. Zaznamenali jsme přímou souvislost mezi naší přítomností a úbytkem pytláctví, ta čísla klesají,“ dodává Elgg. Drony se testují i v jiných rozvíjejících se ekonomikách. Matternet, start-up ze Silicon Valley, dopravuje s jejich využitím vzorky z venkovských klinik do laboratoře v PapuiNové Guineji. V současné době buduje podobný systém i v Dominikánské republice. Společnost ve spolupráci s UNICEF v Malawi vytváří projekt, kdy se pomocí bezpilotních letadel budou přepravovat krevní vzorky dětí narozených HIV pozitivním rodičům do laboratoří. Terénní zdravotníci nápad podporují. Patrick Kamzitu, který má na starost 12 obcí a téměř 8 000 lidí žijících u města Nambuma v západním Malawi, je rovněž jedním z příznivců. „Mohlo by to ušetřit spoustu času a peněz. Pokud bychom je používali, zachránilo by to mnoho životů. V současné době využíváme motorky, ale někdy nemáme k dispozici palivo a silnice jsou nesjízdné,“ řekl pro The Guardian. Dosavadní v ýsledky naznačují, že technologie má velk ý potenciál, a to nejen pro zdravotnictví, ale také v zemědělství nebo komerci. Například Facebook již v yslal bezpilotní, solárně poháněný letoun, kter ý zajišťuje cenově dostupné internetové připojení i v odlehlých místech. „Potenciál tu je, ale je třeba soustředit se hlavně na problémy, které se snažíme řešit, a nejen na technologii samotnou,“ říká Josiah Mugambi, výkonný ředitel firmy iHub v Nairobi. Jedním z problémů ale mohou být bezpečnostní otázky – lidé mají strach, k čemu a jak budou drony používány. Charlota Dědková Zdroj: The Guardian
Otázka pro diplomata: Ivo Šilhavý velvyslanec ČR v Prištině, Kosovo (v letech 2003–2004 koordinátor pro obnovu Iráku)
Co znamená předávání transformační zkušenosti, což se děje v mnoha zemích, kde funguje česká zahraniční rozvojová spolupráce? Procesem „transformace“ jsme sami prošli – jako stát po roce 1989, ale i jako jednotliví občané. K fungování demokratického státu nestačí pouze zavést demokratické mechanismy po svržení totality, ale společnost, tedy i každý z nás, se musí naučit v novém prostředí aktivně nést spoluodpovědnost za fungování těchto demokratických mechanismů. To znamená vytvořit funkční občanskou společnost a zajistit vládu práva. Od počátku 90. let jsme získali v tomto procesu řadu cenných zkušeností, máme tedy možnost je předat dál. Podpora demokratizace společnosti a lidských práv je samozřejmou a nezbytnou součástí české zahraniční politiky. Otázka, jak toto předávání transformační zkušenosti v praxi systémově a rozpočtově zajistit, se stala aktuální koncem roku 2003, kdy se Česká republika aktivně účastnila obnovy Iráku. Ministerstvo zahraničí dostávalo řadu návrhů na potřebné projekty od českých expertů působících v koaliční provizorní vládě Iráku a od společnosti Člověk v tísni. Vzhledem k tomu, že ani humanitární, ani rozvojová pomoc nemohly tyto projekty pokrýt, ministerstvo zahraničí předložilo vládě návrh na vyčlenění samostatného rozpočtu, aby navržené projekty mohly být systémově realizovány. Pro tento nový druh pomoci či spolupráce se hledal název, a tak z podstaty projektů dostal jméno „transformační pomoc Iráku“, kterou vláda v březnu 2004 schválila. Důležité bylo, že jsme tak byli schopni rychle a efektivně reagovat na potřeby irácké společnosti. Zprvu se jednalo zejména o projekty na poli rozvoje a vzdělávání lidí – stipendia pro vysokoškolské studenty, stáže pro 200 iráckých soudců, výměnné pobyty odborníků v oblasti ekonomiky a legislativy, školení pro nevládní organizace, publikace ke svobodným volbám apod. Po necelém roce na ministerstvu vzniklo oddělení TRANS, rozšířil se počet cílových zemí i na státy, kde ještě nedošlo ke změně režimu, prohloubil se výběrový systém, transformační pomoc se stala součástí koncepce zahraniční politiky. Dnes má tuto problematiku na starosti samostatný Odbor lidských práv a transformační politiky.
Představujeme Cíle udržitelného rozvoje Znáte Cíle udržitelného rozvoje? Celkem 17 Cílů (SDGs) představuje ambiciózní plán rozvoje planety do roku 2030. Týkají se nás všech a každý může přispět svojí činností ke zlepšení podoby světa. V každém čísle časopisu Rozvojovka vám představíme jeden cíl.
Z á v ě rem
Z
Cíl 1: Konec chudoby Vymýcení chudoby je jedním z nejkomplexnějších globálních závazků. V současnosti žije až 836 milionů lidí v extrémní chudobě za méně než 1,25 dolaru na den (z toho 70 % žije v jihovýchodní Asii a subsaharské Africe). V zemích s nižším středním příjmem, jako je Čína, Indie, Indonésie a Nigérie, žije polovina všech chudých obyvatel na světě. I přes veškeré snahy posledních let o odstranění chudoby se jedná o stále velké číslo. I v tzv. vyspělých zemích v současnosti zhruba 30 milionů dětí vyrůstá v chudých domácnostech. Příčiny chudoby jsou totiž různé: nedostatek příležitostí, klimatické podmínky, omezené zdroje, špatná infrastruktura nebo nestabilní politická situace. Míra chudoby se neměří pouze výší příjmu, ale zahrnuje rovněž přístup ke vzdělání, zdravotní péči, pitné vodě a hygienickému zařízení. Obyvatelé chudých zemí jsou více zranitelní vůči nemocem, přírodním katastrofám a jiným událostem, které jim brání být ekonomicky produktivní. Společným cílem je odstranit extrémní chudobu, posílit odolnost lidí proti klimatickým změnám, zavést záchranné sociální systémy pro nejpotřebnější nebo zlepšit přístup k ekonomickým zdrojům. Snahy o naplnění Rozvojových cílů tisíciletí, na které SDGs navazují, pomohly během 10 let dostat z extrémní chudoby více jak miliardu lidí. Nicméně, i přes tyto pozitivní zprávy, nerovnosti mezi lidmi přetrvávají a před námi zůstává mnoho výzev. S chudobou je nutné totiž bojovat na národní, ale i mezinárodní úrovni. Ekonom Jeffrey Sachs spočítal celkové roční náklady na odstranění extrémní chudoby do 20 let na 175 miliard dolarů ročně. Tato částka tvoří méně než jedno procento společného příjmu nejbohatších zemí světa. Snaha o odstranění chudoby není výrazem dobročinnosti, ale spravedlnosti. Vysvobození ze začarovaného kruhu chudoby znamená pro mnoho lidí vést důstojný a slušný život.
STRANA 14 Děti v odlehlé vesnici v DR Kongo. foto: Lucie Pařízková
VYDEJME SE NA NOVOU CESTU KE ZLEPŠENÍ ŽIVOTA LIDÍ NA CELÉM SVĚTĚ. 3 ROKY PŘÍPRAV 17 CÍLŮ 15 LET
Přehledné informační schéma Cílů udržitelného rozvoje uvidíte již brzy na webových stránkách www.rozvojovka.cz/ cile-udrzitelneho-rozvoje
