Rozvodovost jako společenský problém

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra ekonomických a sociálních věd

Rozvodovost jako společenský problém

Bakalářská práce

Autor:

Gabriela Chalupová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

PhDr. Vladimír Dubský, Csc.

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze dne 30.4. 2010

Gabriela Chalupová

Na tomto místě chci upřímně poděkovat vedoucímu bakalářské práce, panu PhDr. Vladimíru Dubskému, Csc., za jeho odbornou pomoc, kterou mi poskytl během zpracování této bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se věnuje problematice rozvodovosti jako daného celku. Práce je rozdělena do čtyř základních kapitol dělené na jednotlivé podkapitoly. První část je zaměřena na teoretické pojetí a vymezení rodiny. Druhá část je vymezením základních pojmŧ, kterými jsou rozvodovost a rozvod, a dále pak vývoj a míra rozvodovosti a sňatečnosti v ČR za jednotlivá období. Třetí část pojednává o historickém vývoji právní úpravy zániku manţelství a přibliţuje právní úpravu problematiky zániku manţelství. Čtvrtá, poslední část je částí stěţejní. Pojednává o dŧsledcích a příčinách rozvodovosti na společnost jako celek.

Annotation This bachelor thesis is focused on problems of the divorce rate as a given whole. The thesis is divided into four main sections which are further divided into individual subsections. The First section is focused on theoretical conception and on defining family. The Second section defines basic concepts such as a divorce rate, a divorce and also evolution and divorce rates in the Czech Republic for particular periods. The Third section discusses historical evolution of legal regulations for dissolution of marriage and approaches legal adaptation of issues connected with dissolution of marriage. The Fourth section is the main section which discusses causes and consequences of the divorce rate on the society as a whole

OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………………………... 1

1. RODINA……………………………………………………………………………….. 2 1.1 Definice rodiny………………………………………………………………………... 2 1.2. Vývoj rodiny………………………………………………………………………….. 5 1.3. Typologie rodiny……………………………………………………………………... .9 1.4. Funkce rodiny………………………………………………………………………... 11 1.5. Rodina a manţelství…………………….…………………………………………….12

2. ROZVODOVOST A ROZVOD……………………………………………………...15 2.1. Vymezení pojmu rozvod ……………………………………………………………..15 2.2. Vymezení pojmu rozvodovost………………………………………………………..18 2.3. Vývoj rozvodovosti…………………………………………………………………...20 2.4. Míra rozvodovosti a sňatečnosti………………………………………………………22 2.5. Rozvod jako fenomén společnosti…………………………………………………….23 3. ROZVOD A PRÁVO…………………………………………………………………31 3.1. Historický vývoj právní úpravy manţelství…………………………………………..31 3.2. Právní úprava zániku manţelství……………………………………………………..33 3.3. Rozvodové řízení……………………………………………………………………..39 3.4. Rozvod manţelství s nezletilými dětmi………………………………………………41 4. ROZVODOVOST JAKO SPOLEČENSKÝ PROBLÉM…………………………..44 4.1. Příčiny a koreláty rozvodovosti………………………………………………………44 4.2. Dŧsledky rozvodovosti ……………………………………………………………...47 4.3. Moţnosti omezení rozvodovosti……………………………………………………...60 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ…………………………………………………………….65 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..............................................................................67

ÚVOD Téma této bakalářské práce je Rozvodovost jako společenský problém. K volbě tohoto tématu, mě vedla především závaţnost této problematiky a dále mé osobní pohnutky. Jednak to byla má vlastní zkušenost, kdy jsem byla sama jako dítě přímo účastněna rozvodu mých rodičŧ a jednak situace, kdy jsem se dostala do pozice manţelky rozvedeného. Svým zpŧsobem to byla i jistá zvědavost, zda je moţné nějakým zpŧsobem zmírnit křivku míry rozvodovosti v naší společnosti. Problematika rozvodovosti je v současné době v naší společnosti tématem, které se stává hlavní součástí mnoha diskusí. Rozvod je sloţitým společenským problémem, který zasahuje mezi všechny sociální vrstvy. Jeho negativní a stresující vliv se dotýká nejen rozvádějících se rodičŧ, ale především jejich dětí. Také proto, to mají bezdětná manţelství v procesu rozvodu poměrně jednodušší. Rozvod je negativní společenský jev, který je i přesto součástí a příznakem naší moderní doby. Ti, kterých se rozvod přímo dotýká, touto situací, která vznikla, něco ztrácejí. Dospělí ztrácejí svého partnera a děti přicházejí o stálou přítomnost jednoho z rodičŧ, která pro ně byla jistotou. Cílem této bakalářské práce je analýza a deskripce dané problematiky. To znamená zmapování charakteristiky rodiny, rozvodovosti a analýza příčin a dŧsledkŧ rozvodu.

.

-1-

1. Rodina 1.1. Definice rodiny Nalézt odpovídající definici rodiny je obtíţné nejen s ohledem na rŧzné oblasti pouţití tohoto pojmu, ale i vzhledem k proměnlivým hodnotovým východiskŧm v závislosti na kulturním a civilizačním prostředí dané společnosti. V jednotlivých vědních odvětvích a jejich partikulárních oborech se proto význam tohoto termínu liší v závislosti na metodologických postupech (které jsou samy o sobě variabilní), oblasti výzkumu a pojmovém ústrojí. Je proto nemoţné hovořit o jediném pevném všeobecně přijímaném pojmu rodiny, ale spíše o jednotlivých aspektech a proměnlivých variantách tohoto termínu tak, jak se odráţejí v rŧzných vědních oborech. Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek rozličných konstelací takové formy ţivota, která obsahuje minimálně dvougenerační souţití dětí a rodičŧ, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity. Rodina jako sociální celek spojený na základě příbuzenské mezigenerační vazby je v tomto pojetí ve své podstatě neměnnou sociální institucí, která jako taková existuje v kaţdém kulturním prostředí a je v něm sociálně uznávána. Další konkrétní znaky rodiny povaţované za její nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na konkrétních formách rodinného souţití přítomných v čase a prostředí.1 Jak uvádí Velký sociologický slovník, rodina je „nejdŧleţitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Jejími hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského, biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorŧ a zachování kontinuity kulturního vývoje.2 Sociologický slovník hovoří o rodině jako o základní jednotce sociální organizace. Sociální organizace představuje soubor přesně stanovených a hierarchicky uspořádaných sociálních vztahŧ, funkcí a činností. Tyto sociální vztahy jsou orientovány na splnění 1

Národní zpráva o rodině, [cit. 2009-10-29], dostupný z www: < http://www.mpsv.cz/cs/898

2

Havlík, R; Koťa, J; Sociologie výchovy a školy, str. 67

-2-

vytyčených cílŧ a účelu celku. Rodina má taktéţ svoje funkce a cíle. Mezi cíle, které si rodina vytyčuje, je primárně spokojenost všech svých členŧ. Tato spokojenost se dále odráţí v normálním fungování rodiny a vŧbec na celkové stabilitě rodiny jako celku. O rodině mŧţeme mluvit aţ tehdy, kdyţ se muţi a ţeně, kteří spolu ţijí, narodí dítě. Rodinu tedy automaticky netvoří lidé, toho či onoho pohlaví, kteří spolu sdílí jeden byt anebo kteří spolu pouze vedou společnou domácnost. Rodinu tak netvoří ani manţelské bezdětné páry, netvoří ji ani bezdětné páry ţijící spolu ve volném svazku anebo páry ţijící spolu mimo své či svá manţelství.3 Rodina představuje skupinu osob spjatých příbuzenskými vztahy, jejíţ dospělí členové jsou přímo odpovědni za výchovu svých dětí. Rodina je velmi dŧleţitá pro rŧst a vývoj dítěte, ale i nepostradatelnou institucí pro dospělého jedince. Dítě v rodině získá určitý nadhled, formuje se nejen jeho osobnost, ale proţívá zde všechny fáze ţivota a naučí se mnoha dovednostem. Na druhou stranu rodina dospělému člověku nabízí psychologickou potřebu jisté intimní blízkosti a rozšiřuje jeho sociální pole pŧsobnosti. Dospělý se svými dětmi znovu proţívá své útlé dětství a mŧţe se tímto vyhnout chybám, kterým se nevyhnuli v dětství jeho rodiče. Rodina dospělému jedinci rozšiřuje jeho sociální pole pŧsobnosti. Rodina je ve své podstatě základním činitelem demografického vývoje (rodinný cyklus, který je vázaný na biologické fáze od narození aţ po smrt), sociální struktury (tu tvoří sítě vztahŧ rodin, neţli jedincŧ), ekonomické (jsou taktéţ hospodařícími domácnostmi), i kulturní (rozdílně reprodukují základní hodnoty a kulturní vzorce společnosti). Rodina je tedy nejen skupinou, ale i institucí. Rodinou rozumíme stabilizující prvek sociálního systému, jímţ je součástí.

3

Veselá, R; Rodina a rodinné právo, str. 11

-3-

Vlastnosti rodiny Vlastností rodiny je, ţe dokáţe v situacích, které jsou člověku nepříjemné drţet pospolu a dávat svým lidem nezapomenutelný pocit bezpečného zázemí a jistoty. Rodina takzvaně mobilizuje své společné rezervy, k uspokojení dalšího člena. Na druhou stranu mŧţe být rodina i zdrojem stresu, neboť dětem musí být rodič k dispozici neustále, unavený či odpočatý, mrzutý či v dobrém rozpoloţení. I dospělí se musí jeden druhému přizpŧsobovat a mnoho svých individuálních plánŧ činit někdy i se souhlasem partnera. V tomto případě nastupuje kompromis, který celou situaci vyváţí. Rodinu charakterizuje kromě společných vazeb i společně sdílené hospodářství. V době, kdy je ţena na mateřské dovolené a pečuje o děti, obţivu rodiny zajišťuje muţ. Později, kdyţ jsou děti větší, se na zaopatřování prostředkŧ k ţivotu rodiny, podílí muţ i ţena společně. Podíl obou nemusí být stejný, právě naopak se liší. Muţ dále zaopatřuje rodinu, ţena taktéţ. Přidává však k tomu i nadále svou péči o domácnost a děti. Všechny známé typy společností mají nějaký typ dělby práce mezi muţe a ţeny – všechny soudí o některých činnostech, ţe se lépe hodí pro ţeny, a o jiných, ţe se hodí pro muţe.4 Konečně musíme připomenout jednu velice dŧleţitou vlastnost všech dokonalých skupin, k nimţ rodina naštěstí patří – je to schopnost sebezáchovy a sebeobrany. I rodinný systém ohroţený nějakou kritickou událostí má tendenci znovu se stabilizovat, obnovit svou funkci, „opravit se“, a to třeba i za cenu některých obětí.5 Znaky rodiny Konečně podstatným a dŧleţitým znakem rodiny je její společné bydlení, kdy si rodina vytváří svŧj domov. Stabilita domova a jisté soukromí, které má kaţdá rodina, je dŧleţitá jak pro výchovu dětí, tak pro budování silných pout mezi dospělými partnery. Tento společný znak rodiny je v dnešní moderní společnosti velmi dŧleţitý, dokonce více, neţ tomu bylo ve společnostech starších.

4 5

Matoušek, O; Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 33 Matějíček, Z; Dytrych, Z; Nevlastní rodiče a nevlastní děti, str. 133

-4-

Moderní člověk je v práci natolik na očích jiným lidem, natolik záleţí na jeho vystupování, na jeho rozhodnutích, na udrţení jeho image, ţe silně touţí veřejnou masku doma odloţit, být konečně spontánní.6 Pro jednotlivce by měla být rodina jakoţto primární skupina především emocionálním zázemím a pilířem bezpečí či jistoty, stimulace, podnětŧ a uznání, místem elementárních zkušeností a základnou pro vstup do naší společnosti. A v neposlední řadě, kaţdá rodina má svou specifickou, vlastní „vŧni“ a kaţdá do nějaké míry respektuje obecně závazná pravidla pro fungování ve společnosti.

1.2. Vývoj rodiny Rodina od počátku své existence prochází obrovskými proměnami. Tyto změny se týkají uspořádání jejich členŧ, velikosti, významu a začlenění se do společnosti. Rodina se však kaţdému vývojovému stupni zcela přizpŧsobuje a adaptuje se na něj. Jiţ do doby pravěku zasahují kořeny rodiny. Nejedná se o svazek rodinný, jak jej známe dnes, jedná se o druh společnosti, a sice matriarchální a patriarchální. Ve společnosti patriarchální byla základní sociální jednotkou rodinu, kdeţto v rodině matriarchální to byl takzvaný gent. V čele gentu byla nejstarší ţena rodu zvaná „pramáti“. Ţena v té době získala postavení, jaké v pozdějších společnostech nemělo obdoby. Ţena a potaţmo matka se totiţ stala skutečnou vládkyní svého rodu. Tato její role byla dokonce silnější neţ role muţe v patriarchátu. Matriarchát a patriarchát- zde se nejedná o spor mezi muţi a ţenami, ale o dvojí pojetí civilizace, o dva rŧzné přístupy ke světu. Patriarchální, muţsky orientovaná společnost neustále vyzdvihuje a zdŧrazňuje všeobecné samčí vlastnosti jako je síla, agresivita, násilí, moc, čin, apod. Z toho dŧvodu fungují pak tyto společnosti vţdy z pozice hrubé síly, takţe jsou to vlastně totalitní společnosti. Pro ţensky orientovanou společnost byly však odjakţiva dŧleţitější jiné atributy: péče o potomstvo, vzájemná spolupráce, příbuzenské svazky, individualita a svoboda jednotlivce, atd. Lépe neţ matriarchát se na tento typ společnosti hodí výraz: mateřská společnost, protoţe tyto společnosti na rozdíl od patriarchátu nikoho neutlačovaly. Vztahy v nich nikdy nebyly budovány z pozice hrubé 6

Havlík, R; Koťa J; Sociologie výchovy a školy, str. 68

-5-

síly, takţe to byly vysoce demokratické společnosti. Samičí princip chování je všude v přírodě zaloţen na péči o slabšího, kdeţto samčí princip na právu silnějšího. Pro přeţití mláďat všech druhŧ ţivočichŧ na Zemi však byl a dosud je dŧleţitější princip samičí. To platilo i pro člověka na úsvitu dějin. Z tohoto pohledu existovaly mateřské společnosti u lidí velmi dlouhou dobu: od dob zvířecích, po celý vývoj člověka, pak přes celou dobu kamennou (paleolit, mezolit i neolit), a vyskytovaly se v mnoha oblastech v době bronzové i ţelezné a na některých místech světa se dokonce zachovaly ostrŧvky pŧvodního matriarchátu v moři celosvětového patriarchátu dodnes. Čili mateřská epocha trvala přinejmenším 5 milionŧ let, kdeţto patriarchát pouhých 5 tisíc let.7 V době kamenné nazýváme rodinu klanem. Klan sdílí stejný náboţenský kult, obývá společné teritorium, má vnitřní i vnější ekonomické vazby, uplatňuje pravidla dovolující a zakazující jisté sňatky. Klany jsou v některých společnostech řízeny radou starších, která mŧţe slouţit i jako soud.8 Prastaré kořeny rodiny nacházíme téţ okolo neolitické revoluce probíhající okolo desátého aţ osmého tisíciletí v zemi úrodného pŧlměsíce. Lidé se začali usazovat na jednom místě, zkoušeli pěstovat rŧzné rostliny a později se snaţili o chov zvěře. Usedlá neolitická kultura byla stavěna na ţenských hodnotách. Ţenský princip se projevoval především v rození dětí a péčí o ně. Je jisté, ţe se vţdy jednalo o malé rodiny, tedy malé sběračské a lovecké kultury, či společenství. Kromě velikosti je patrné, ţe matka v těchto společenství měla na starost ne více neţ jednoho potomka. Dŧvod je zřetelný - při transportu za obţivou by více nezvládla uhlídat. Situace rodiny se prakticky mění po neolitické revoluci kolem roku 8000 před naším letopočtem. Vznikla trvale obydlená sídla. Muţi si získávají v rodinách vedoucí postavení, které si v podstatě udrţují aţ do našeho století. V době homérské, tj. v 8. a 7. století před naším letopočtem, se řecká společnost organizuje podle rodŧ. Rod, genos byl soubor rodin, kde muţi odvozují svŧj pŧvod od společných

7

Doba matriarchátu, dostupný z www: < http://www.kubata.nazory.cz/clanky/kap4.html

8

Matoušek, O; Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 23

-6-

předkŧ, uctívají ho a pouţívají jeho jméno. V této souvislosti hovoříme o rodině patriarchálního typu. Více o této rodině bude pojednáno v kapitole Typologie rodiny. Řecká společnost nutí muţe ke sňatkŧm. Odmítnutí mohlo znamenat i trest. Svatba i narození dítěte je provázeno rituály, které neutralizovaly nepříznivé síly. Postavení ţeny v rodině bylo však velmi podřízené. Mohly vycházet co nejméně a vzdělávaly se minimálně, hlavně tedy doma. Ţeny se začaly vdávat okolo puberty, kdeţto muţi aţ okolo třicítky, coţ je poněkud netypické. V porovnání s dnešní sňatečností se to u muţŧ o moc neliší. Muţi se dnes také ţení okolo třicítky, jedná – li se o první sňatek. Otcem rodiny se stává tedy pouze ten, kdo má v rodině právo vládnout. Současně s krizí římské republiky se do krize dostává i římská rodina. Klasická římská rodina není pojímána pouze jako společenství osob, nýbrţ jako společenství majetku. Taktéţ se dá pozorovat měnící se postavení ţen - uţ nejsou pouze zavřené doma. Mohly i pracovat - převáţně jako švadleny, porodní báby, kadeřnice, písařky. Augustus tehdy vydal sérii zákonŧ, která měla zvýšit postavení tradičního postu rodiny. Jedná se především o zvýhodnění postavení rodin s více dětmi, muţŧm z nejlépe postavených vrstev byl přisouzen sňatek a také byl zmíněn zákaz cizoloţství. Zajímavostí je, ţe ve starém Římě bylo mnohem více rozvodŧ neţ ve starém Řecku. Je velmi obtíţné najít památky evropských a slovanských rodin v raném středověku. Pátrá se v kronikách, pouţívá se archeologie. Dochované nálezy však nedokáţou nalézt odpověď na tuto otázku. O Slovanech je však známo, ţe na naše území připutovali okolo 5. století našeho letopočtu. Ţili v malých vesnicích, které byli opevněni a zároveň chráněny dřevěnými palisádami. Bylo tolerováno mnohoţenství, avšak pouze u bohatých a mocných. U východních Slovanŧ je například doloţeno společné souţití ţeny s více muţi. Zajímavostí bylo, ţe naši předkové nevyţadovali od nevěst panenství a uzavírání sňatkŧ spadalo od 11. století pod ruku křesťanské církvi. Rodina je ve středověku velmi podstatnou institucí pro širší okruh rodiny a typickým znakem je běţné souţití širších rodin. Lidé si jsou navzájem oporou, jelikoţ bez sebe by mohli jen těţko existovat. Rodina pro ně znamenala nejen zázemí, ale i obţivu. -7-

V období 16. století převládali v Evropě typy rodin nukleárních. Ta se skládá z rodičŧ a dětí. Domácnosti, ve kterých se ţilo, byly malé, udrţovaly však vztahy s úzkou komunitou příbuzných. Více bude opět pojednáno v kapitole Typologie rodiny. Od 19. století je jiţ vidět dnešní model tradiční rodiny, kde jsou citové vazby nasměrovány k výchově dětí a domácnosti se těší ze značné míry soukromí, které je pro kaţdou rodinu útočištěm. Rodina na sklonku 20. století, čili postindustriální rodiny, jsou do značné míry ovlivněné směrem odkládat sňatky a rození na pozdější dobu. Zvyšuje se zakládání rodin neformálním zpŧsobem, a sice bez sňatku. Tím vzniká vysoký počet nesekaných párŧ a objevuje se také tendence mít co nejméně dětí. Jiţ zde dochází ke zvyšování se rozvodovosti a neochota poté vstupovat do dalšího svazku. Po druhé světové se vývoj porodnosti a rodin prudce zvyšoval a na vrchol se dostal na sklonku sedmdesátých let. Srovnání rodinných svazků - minulost x současnost Přesuneme – li se do pozdní doby, měnící se rodina je jiţ patrná. Sociologové se dříve domnívali, ţe v předmoderní době převládaly v západní Evropě rodiny rozšířeného typu. Novější výzkumy však ukazují, ţe tento názor byl nesprávný a ţe se v evropských podmínkách uţ dlouho vyskytují převáţně rodiny nukleární. Před nástupem moderní doby byly sice rodiny v prŧměru větší neţ dnes, ale rozdíly nejsou tak velké, jak se někdy traduje. Například v Anglii od 17. do 19. století čítala prŧměrná domácnost 4,75 osob; dnešní prŧměr ve Velké Británii činí 3,04 osoby. Starší údaj však zahrnuje i domácí sluţebnictvo, takţe skutečný rozdíl ve velikosti rodiny není příliš velký. Rozšířené rodiny sehrávaly významnější roli ve východní Evropě a v Asii.9 Přes dnešní vysokou rozvodovost lze říci, ţe rodinné svazky v minulosti často trvaly ještě kratší dobu neţ v moderním světě. Úmrtnost ve všech věkových kategoriích byla

9

Giddens, A; Sociologie, str. 97

-8-

nesrovnatelně vyšší. Čtvrtina i více dětí v Evropě se ještě na počátku moderní doby nedoţívala jednoho roku, zatímco dnes jich umírá před dovršením prvního roku ţivota méně neţ jedno procento. Také ţeny velice často umíraly při porodu. Smrt dětí nebo jednoho či obou manţelŧ mnohdy vedly k zániku či rozptýlení rodiny.10 Dnešní rodina by se dala nazvat rodinou „třetí vlny“. Není to jiţ rodina zaloţená kvŧli dětem, ale je to rodina, v níţ jsou na prvním místě individuální zájmy a potřeby dospělých. Tyto rodiny jsou méně stabilní oproti jejím předchŧdcŧm. Dochází ve značné míře k emancipaci ţen. Rodina trpí -členové na sebe mají o dost méně času. Nejsou si tak blízcí, jak tomu bylo dříve. Dŧvodem je dnešní „zrychlená“ doba.

1.3. Typologie rodiny V prŧběhu našeho ţivota se jistě setkáme s mnoha typy rodin. Do nějaké se narodíme, nějakou si vytvoříme a nějaké se staneme součástí. Zde je přehled základní typologie rodiny. Rodina patriarchální Tradičním modelem rodiny je rodina patriarchální. Ta se objevuje na přelomu 18. a 19. století. Podle tohoto modelu je to muţ, „hlava rodiny“, jenţ byl subjektem rodinného statusu a status celé rodiny a ostatních členŧ rodiny se odvíjel od statusu jeho - byl jeho pouhým derivátem. Muţ zastával roli ochránce a ţivitele rodiny. Byl proto jejím vŧdcem byl ten, kdo je hlavní autoritou v rodině a kdo je oprávněn v rodině rozhodovat. Je dominantní, soběstačný, na ţeně nezávislý, schopný sám racionálně řádit rodinu.11 Ţena měla v této rodině funkci pečovatelskou, tedy uvnitř rodiny. Tradiční model rodiny, kdy muţ byl „hlavou rodiny“ tj. zastával v rodině dominantní roli, přisouzenou mu jednak tradicí, pramenící zejména z jeho ekonomické síly, a z jeho povětšinou vyššího vzdělání, se v posledních letech, zejména po roce 1989, postupně mění,

10 11

Giddens, A; Sociologie, str. 98 Veselá, R; Rodina a rodinné právo, str. 50

-9-

a to v tomto rigidním pojetí se rozpadá. Ţeny stále častěji zastávají prestiţnější zaměstnání neţ jejich muţi a také často dosahují vyššího vzdělání neţ oni.12 Rodina nukleární Prakticky ve všech společnostech se mŧţeme setkat s typem rodiny, kterou sociologové a antropologové označují jako rodinu nukleárního typu. Ta se skládá z dospělých manţelŧ a jejich vlastních či adoptivních dětí ţijících ve stejné domácnosti. Ve většině tradičních společností byla nukleární rodina více či méně integrována do širších příbuzenských vztahŧ. Pokud v jedné domácnosti ţijí kromě obou rodičŧ a jejich dětí i další blízcí příbuzní, hovoříme o rozšířené rodině. Její součástí mohou být prarodiče, bratři a sestry se svými manţelskými partnery, tety, synovci apod.13 Dnešní úplné nukleární rodiny tvoří v naší populaci jedna třetina rodin a pouze jednu pětinu všech domácností. Zbytek, tedy většinu tvoří lidé, ţijící sami nebo bez partnera s dítětem. Rodina orientační Do rodiny orientační se narodíme. Zde se odehraje naše dětství a zde také přijmeme veškeré rady a záţitky od rodičŧ do ţivota. Pro koloběh ţivota je orientační rodina velmi podstatná. Dá jedinci pevný základ a veškeré návyky. Jak sám název napovídá, získáme zde základní orientaci v ţivotě. Zde jsme po celý ţivot objektem výchovy a zde také zŧstáváme v kontaktu mnohdy i proto, abychom se postarali o zestárlé rodiče. Doplněnou rodinou rozumíme rodinné společenství, v němţ jeden z manţelského páru je vlastním biologickým rodičem dítěte a druhý je tzv. nevlastní.14 Úplná rodina je ta, kde ţijí manţel s manţelkou či druh s druţkou a svými dětmi. Kdyţ jeden z nich chybí, mluvíme o rodině neúplné.

12

Veselá, R; Rodina a rodinné právo, str. 56 Giddens, A; Sociologie, str. 97 14 Matějček, Z; Dytrych, Z; Děti, rodina a stres, str. 154 13

- 10 -

1.4. Funkce rodiny Rodina zajišťuje pro své členy nejzákladnější funkce, mezi které patří funkce: a) Biologicko reprodukční Hlavním smyslem manţelské rodiny je početí dětí. Po mnoho staletí, byla rodina brána v kulturním okruhu jako legitimní rámec sexuálních vztahŧ. Novou legitimitou se vyznačuje předmanţelská sexualita, která je i doporučována, v rámci reprodukce. Tato funkce má smysl nejen pro jedince samotného, ale vŧbec pro rozšiřování rodu jako celku. Tak jako je dŧleţité přivést na svět potomka, tak stejně velkou dŧleţitostí se vyznačuje v této funkci i péče o něj. V současné době není biologicko reprodukční funkce plněna tak, jak by se očekávalo. Dochází k poklesu porodnosti ve vyspělých zemích a ke stagnaci populace. Roste i mnoho dětí narozených mimo manţelský svazek b) Emocionální Tato funkce patří k nejzásadnějším a lze říci, ţe její dŧleţitost i roste. Dříve se rodiny tolik neopíraly o emoční zájmy. Dříve byla rodina spíše institucí garantující kaţdodenní přeţití jejích členŧ. Postupně se v rodině vyvíjela láska, emoce a vzájemná přitaţlivost, které emocionální funkci zesiluje. Tato funkce přináší s sebou další dŧleţitou věc, bez které se rodina neobejde, a sice tvorbu domova. Nová doba si vytvořila jádro soukromého prostoru, do kterého se člověk kaţdý den vrací. Toto jádro tvoří rodina a její uţší i širší mezilidské, duchovní a materiální prostředí. Potřeba takového emočního zázemí roste především v osobně proţívaných krizích. Jedinec se v soukromí domova mŧţe od svých problémŧ, které vznikají mimo rodinu odreagovat. c) Ekonomická Rozšířená rodina byla prostorem, ve kterém tradicí posvěcované rodinné dělbě práce produkovala statky, které byly nutné pro ţivot i pro přeţití členŧ. Většina venkovských rodin měla své hospodářství, na jehoţ chodu se podílela celá rodina včetně příbuzných. Socializace je zde spojena se zapojením i dětí do práce. Prŧmyslová revoluce však tyto

- 11 -

hospodářství zničila. Z hospodářŧ se stávají řemeslníci a dělníci. Lze říci, ţe z hlavy rodiny se stává ţivitel. Ţeny niţších vrstev nastupují do továren, aby se podílely na uţivení rodiny. V druhé polovině 20. století se tradiční ekonomicko hospodářská funkce postupně dostává do ústraní. Téměř všichni muţi a mnoho ţen, velkou část svého produktivního ţivota plní své profesní role mimo rodinu. Rodině zŧstává z produktivních činností čím dál tím méně. Rodina se stává postupně jednotkou, v níţ se statky získané mimo ni přerozdělují, upravují mezi své členy a také především konzumují. d) Výchovná a vzdělávací K podstatným změnám dochází, kdy sociálně výchovnou a vzdělávací funkci přejímají školní a rŧzná mimoškolní zařízení. Školní úspěšnost dítěte bývá jednou ze základních hodnot rodiny. Funkce rodičŧ a školy se vzájemně doplňují. Jejich prostřednictvím se do postojŧ k rodině a výchově promítají rŧzné změny. Pro dítě je však dŧleţitá závislost na rodiči, který dítěti předává své znalosti a zkušenosti. Rodiče mají právo dítěti předat svŧj hodnotový systém a představu o dobrém ţivotě. Mohou přitom pouţívat prostředkŧ dle své úvahy. Rodiče mohou dětem zabránit v poznávání hodnot a chování, které neakceptují.

1.5. Rodina a manželství V nejširším slova smyslu, mŧţe být rodina definována taktéţ jako zajištění lidské reprodukce, které je v dané společnosti legitimní, tedy jak mít a vychovávat děti. Člověk potřebuje institucionálně pokrýt nejen reprodukci fyzickou, ale i reprodukci sociální zpŧsobilosti. Lidská rodiny, coby sociální instituce musí proto obsahovat i takzvaný prvek trvalosti. Párová rodina se zakládá setkáním muţe a ţeny, kteří po nějaké době, intenzivnějšího či povrchového vyjednávání dosáhnou shody v tom, ţe svazek s trvalostí, která je potřebná k zajištění reprodukce nastolí15, či alespoň jedna strana předpokládá, ţe shody bylo dosaţeno. Jejich vzájemná dohoda mŧţe být jak nevýslovná, tak výslovná, a sice v podobě zákonem uznávané formy, coţ je sňatek či manţelství. K zaloţení rodiny není třeba manţelství. Dŧkazem toho je zvyšující se počet dětí rodících se mimo manţelský svazek. 15

Moţný, I; Rodina a společnost, str. 114

- 12 -

To ukazuje na moţnosti rozmanitější reprodukce. K zaloţení manţelství není ani z té druhé stránky potřeba rodina. Rodina je přirozeným, leč správným vyústěním tohoto svazku a úzce spolu souvisí, i kdyţ bez sebe se taktéţ obejdou. Podstatný rozdíl mezi rodinou a manţelstvím tkví v tom, ţe rodina znamená pro společnost rodiče a děti, kdeţto manţelství je společensky schválené souţití mezi muţem a ţenou. Manţelství není rodina, ale manţelé s dětmi ji však mohou tvořit. Rodina a manţelství se ve společnosti vyznačuje následujícími vlastnostmi: 1. Je monogamní, coţ je stanoveno zákonem. Vzhledem k vysoké rozvodovosti však lze současný západní model povaţovat spíše za sériovou monogamii: jedinec mŧţe za ţivot vystřídat několik manţelských partnerŧ, ale nesmí je mít současně. To se ovšem týká jen postavení zákonného manţela či manţelky, a ne sexuální praxe, protoţe značné procento osob má i mimomanţelské sexuální styky. 2. Manželství vychází z představy romantické lásky; dominuje citový individualismus. Předpokládá se, ţe podmínkou sňatku je vzájemná osobní přitaţlivost a kompatibilita obou partnerŧ, která vede ke vzniku oboustranného citu. Romantická láska jako podmínka manţelství je v naší kultuře "naturalizována", tj. povaţována spíše za přirozenou součást lidské existence neţ za specifický produkt moderní kultury. Realita ovšem mŧţe být často odlišná od představ a dŧraz na osobní uspokojení v manţelství vyvolává rostoucí očekávání, ta mnohdy zŧstávají nesplněna, coţ se mimo jiné odráţí ve stále vyšší rozvodovosti.16 Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíţ dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Příbuzenství je vztah mezi jedinci, jenţ vzniká buďto sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii. Rodinu tvoří příbuzní a příbuzenstvo. Hlavním úkolem manţelství je vytvoření rodiny a výchova dětí. Ostatně jak hovoří zákon o rodině v § 1. I kdyţ rodina sama o sobě není subjektem právních vztahŧ, mŧţe vzniknout i mimo manţelství. Tímto je tedy splněna biologická funkce manželství, i kdyţ to plní i

16

Giddens, A; Sociologie, str. 99-100

- 13 -

funkce jiné jako je například funkce ekonomická, společenská, emocionální nebo socializační. Společným jmenovatelem pro vznik rodiny a také vznik manţelství by měla být vzájemná láska, úcta, respekt k muţi a k ţeně. Nesmí chybět uváţlivá rozhodnutí strávit spolu zbytek společného ţivota a sdílet spolu společný osud. Rozhodnutí vstoupit do manţelství není jednoduché rozhodnutí. Vznikne po společně strávených letech mezi muţem a ţenou. To, ţe úkolem manţelství je vytvoření rodiny, je velmi dŧleţité. Manţelé, tedy sami o sobě rodinou nejsou. Rodinu tvoří aţ společně zplozené děti. Dnešní doba sebou samozřejmě přináší i mnoho bezdětných manţelství. Ať uţ byl dŧvod jakýkoliv, tratí tím pŧvodní rodina svŧj význam a tím pádem i samotné manţelství. Na proměně institutu manţelství se podílí v posledních padesáti letech změna společenského postavení ţen. Manţelky jiţ nejsou

podřízené

manţelŧm.

V mnohých

manţelských

vztazích

dnes

existují

rovnoprávnější postavení, kdy se oba partneři starají o rodinu a pečují o děti. Lidé dnes neočekávají, ţe věci budou mít dlouhodobější trvání. To platí především u mnohých rozpadlých manţelství. Problém je v tom, ţe dnešní manţelství jsou uzavírána s tím, ţe jdou snadno ukončit.

- 14 -

2. Rozvodovost a rozvod 2.1. Vymezení pojmu rozvod Rozvod manţelství je právem upravený zpŧsob zániku manţelství ještě za ţivota manţelŧ. Rozvod manţelství, ať jiţ jsou příčiny jakékoli, je vţdy dŧsledkem selhání partnerŧ. Jednoho či druhého, vesměs obou, v té či oné míře udrţet po celou dobu ţivota manţelský svazek. Zkoumáním rozvodu jako sociálně patologického jevu a jeho příčin je sledována i jeho frekvence ve společnosti a jsou sledovány tendence tohoto jevu.17 Rozvod manţelství je závaţné rozhodnutí. V ţivotě obou partnerŧ a celé rodiny nastane obrovská změna. Zda se přistoupí k rekonvalescenci vztahu či k samotnému rozvodu napomáhá v manţelské terapii určit tzv. rozvodový potenciál. Kritéria, která jsou zde uvedena, tento potenciál zvyšují. Je to tedy: Komunikace - moment, kdy v rodině a mezi partnery selhává, je ukázka selhání vztahu Mimomanţelský vztah - situace, kdy si jsou manţelé nevěrni Informovanost u dětí - situace, kdy o problému jiţ v rodině vědí i děti velmi rozvodový potenciál zvyšuje Uvaţování o rozvodu - situace, kdy se o rozvodu nemluví a neuvaţuje jen v hádkách, ale i v klidové situaci Představa o porozvodovém vypořádání - jeden z manţelŧ, dokonce i oba jiţ mají představu o vypořádání společného majetku Sexuální ţivot - absence sexuálního ţivota partnerŧ. Dochází k postupnému odpoutávání se od partnera a následné citové nezávislosti na něm. Společný čas s dětmi - manţelé jiţ netráví společné chvíle ani s dětmi, nýbrţ pouze sami

17


- 15 -

Porozvodová atmosféra - manţelská disharmonie18 Konečně na zvyšující se manţelský potenciál připadá manţelský nesoulad. Okamţik mezi muţem a ţenou, kdy si jsou vzájemně oddáleni a odcizeni. Naopak proti krokŧm rozvodového potenciálu pŧsobí následující faktory: Věk obou je nad 60 let Ţena a muţ jsou praktikující katolíci Manţelé mají rodinný dŧm eventuelně další nemovitosti a jejich finanční vypořádání je sloţité, například nemovitosti jsou fakticky neprodatelné Délka předchozího, relativně spokojeného manţelství, čím trvalo déle, tím je větší šance na stabilizaci vztahu Manţelé bydlí na vesnici v oblasti, kde je více věřících neţ odpovídá prŧměru ČR V rodině ţeny a muţe se anamnesticky vzato „široko daleko“ neobjevuje nikdo rozvedený V rodině jsou více neţ dvě nezletilé děti Příjmy rodiny jsou na úrovni sociálního minima Přátelé a dobří známí nejsou rozvedení 19 Rozvod mezi muţem a ţenou jistě patří k jedné z nejbolestnějších a téţ komplikovaných ţivotních událostí, které lidé mohou proţít. Ukázalo se, ţe stresem bývá kaţdá změna, a to jak záporná, dokonce tragická, tak i kladná nebo dokonce vytouţená. Dle váţnosti je maximální stres dán v prvé řadě smrtí partnera a v druhé rozvodem. Dále pro srovnání to bývá úmrtí blízkého člena rodiny, váţný úraz či onemocnění, sňatek a ztráta zaměstnání a partnerské konflikty v manţelství. Rozvod se dotýká samotné podstaty lidské identity, přeruší vědomí návaznosti ţivota, přetrhává vztahy. Schŧdný rozvod pro celou rodinu znamená jednodušší, konstruktivní a civilizované plánování ukončení manţelství. Rozvod mívá primárně zápornou anamnézu a nemusí být jen tečkou, ale i stvrzením a gradací konfliktŧ a dále zklamání.

18

Rozvod manţelství ano nebo ne?, dostupný z http://www.mujvztah.cz/clanky-vztahy/rozvodrozchod/rozvod-manzelstvi-ano-nebo-ne.html 19 Novák, T; Prŧchová, B; Předrozvodové a rozvodové poradenství, str. 43

- 16 -

Rozvod lze rozdělit do několika etap, které na sebe úzce navazují a vyplývají z etapy předchozí. Zdravý rozvod přináší tři souhrnné úkoly: Rozchod Rozvíjení nových sociálních vazeb Určení nových rodičovských rolí20 Rozvod se nedotýká pouze manţelŧ. Je to jev společnosti, který dopadá na celou rodinu. Představy o budoucnosti rodiny jsou téţ zmařeny - je třeba rozpustit vztah, ve kterém dříve partneři nacházeli lásku a pochopení. Není to rozhodnutí, které padne ze dne na den, ale je to rozhodnutí, které musí projít dlouhou a uváţlivou cestu. Předchází mu mnoho varovných signálŧ v podobě partnerských krizí. Po zváţení všech pro a proti, kdy převaţují pouze negativa, je rozvod výsledkem několikaletého nespokojeného partnerského ţivota. Je dŧleţité zmínit situaci, kdy manţelé se velmi zřídka rozhodnou pro rozvod současně. Obvykle to bývá tak, ţe jeden odchází a druhý je opuštěn, čímţ se zde objevují dvě role. Jeden je v roli výhodnější - situace mu přináší úlevu a osvobození, a je to ten, který odchází. Ten, který je opuštěn, je v pozici o dost horší. Partner, který se doposud s rozvodem nesmířil, propadá hněvu, smutku a zoufalství zároveň. Také je dŧleţité vzít v potaz, ţe manţelé přijdou rozvodem o svŧj ţivotní standart a přichází i o svŧj ţivotní styl, na který byli dříve zvyklí. Rozvod je určité vybočení se z rovnováhy v běţném ţivotě. Rozvod manţelství jako určité společenské opatření, které zasahuje do normálního ţivota rodiny má jistě rozporný a záporný charakter. Na straně jedné má ukončit negativní jevy, které v poslední době probíhaly v disharmonickém a konfliktním manţelství a na straně druhé se jedinci s touto situací musí vypořádat a naučit se s touto novou situací ţít. Je potřeba si říci, ţe členové dříve fungující rodiny se mohou stát členy zcela nové rodiny. Musí se připravit na to, ţe mohou potkat nové sourozence, prarodiče a podobně. Vznikne doplněná rodina o další členy.

20

Everett, G; Everett, S; Zdravý rozvod pro rodiče i děti, str. 12

- 17 -

Rozvodem se téţ rozumí administrativní ukončení v procesu rozvratu manţelství, po té co selhaly všechny doposud ostatní cesty k vyřešení problémŧ, které se objevily. Dá se i předpokládat, ţe rozvod mŧţe přinést v rodinné situaci i emoční uklidnění a celkové obnovení duševní rovnováhy, i kdyţ se to děje jen zřídka. Objevují se zde problémy typu svěření dítě do péče a podobně, které duševní rovnováhu moc nevyrovnají. Tyto pozitivní i negativní podněty vyvolávají na členy rodiny nový druh psychické zátěţové situace, kterou musejí všichni řešit. Toto se odehrává v období, které je nazýváno adaptací na rozvod. Je to relativně dlouhodobý proces, kdy se jednotlivec vyrovnává se specifickým druhem stresu. V jejím prŧběhu by však mělo postupně dojít k obnovení ţivotní spokojenosti. Délku tohoto procesu lze rozdělit do tří skupin faktorŧ: a) Faktory intrafamilární - jako je doba trvání manţelství, počet dětí, intenzita rozporŧ mezi manţely a rozvodová iniciativa b) Faktory extrafamilární - zejména podpora ze strany širší rodiny a blízkých osob, postoj mimomanţelského partnera, společenské postavení a podobně c) Faktory individuální - tj. osobnosti rozvádějících se manţelŧ, stav jejich zdraví, přizpŧsobivost, sebekritika, fyzická atraktivita a podobně. Dŧleţitou roli v tomto procesu hraje schopnost přizpŧsobit se a vyrovnat se s novou ţivotní situací.

2.2. Rozvod jako fenomén společnosti V České republice se kaţdoročně rozvede kaţdé druhé manţelství, coţ je přes 31 tisíc párŧ, kteří se rozhodli právě pro sňatek. Toto alarmující číslo naprosto vystihuje aktuální situaci v naší společnosti. Pohled na rozvod v dnešní společnosti je vysoce liberální. Nespočet manţelství se kaţdoročně rozvede. Dŧvod je přitom snadný - dnešní právní řád umoţňuje manţelŧm velmi snadný rozvod v podobě rozvodu dohodou. Nepanují jiţ dlouhavé soudní stání, kde

- 18 -

se hledaly příčiny rozvratu manţelství. Jelikoţ se na rozvedeného člověka dnes uţ nedívá skrz prsty, stal se z něj postupem času fenomén. Dalším dŧvodem je téměř finanční nezávislost a dostupnost pro oba partnery. Rozvod je v našich podmínkách vnímán téměř jako norma. V poslední době hraje svou roli i nadměrná orientace na výkon. Poškozené zboţí někdy ani neopravujeme a jednoduše vyměníme za nové. Podobný model se přenáší také do milostných vztahŧ. Ţivot dnes uţ není chápán jako úděl, který se musí útrpně přijmout a snášet. Trendem je naopak cesta za zábavou, poznáním, uţívat si a ţít naplno. To popravdě ve starém a okoukaném vztahu moc nejde. Nejvíce manţelství krachuje ve třetím a čtvrtém roce po svatbě - jde většinou o bezdětné svazky. Dalšími krizovými léty bývá pátý aţ devátý rok, ovšem některá manţelství se rozpadají dokonce i po patnáctiletém trvání. Vyplývá to většinou z faktu, ţe se děti osamostatnily, ţeny nabývají větší stabilitu v zaměstnání a ekonomickou jistotu. Poslední iluze o společném partnerském souţití se rozplynuly a přicházejí pochybnosti. Podle údajŧ Českého statistického úřadu patří mezi nejčastější příčiny rozvodu „rozdílnost povah, názorŧ a zájmŧ“. Tento dŧvod bývá uváděn ve více neţ čtyřiceti procentech! Jenţe podle zkušeností soudcŧ se za oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ţeny-oběti stydí. Podle informací centra ROSA se totiţ nějaká forma hrubého zacházení vyskytuje v deseti aţ třiceti procentech rodin. K méně častým dŧvodŧm rozpadu manţelství patří nevěra – pohybuje se v rozmezí do deseti procent. Kupodivu velkou roli nehraje alkoholismus muţe (kolem pěti procent) a neshody v sexuální oblasti (méně neţ jedno procento). Podle pořadí manţelství se statistiky dlouhodobě shodují. Lehce přes osmdesát procent připadá na první rozvody a kolem sedmnácti procent na ty druhé. Je jasné, ţe pokud dlouhodobě v manţelství dochází k domácímu násilí, o přetrvání vztahu stát nelze. Oběti bývají často na pokraji svých fyzických a psychických sil. Ukončení svazku jim umoţní se sebrat a uchránit tak od násilností hlavně děti. Cena rozvodu se pohybuje od deseti aţ ke čtyřiceti tisícŧm korun, závisí na tom, jak jsou manţelé ochotni se vzájemně domluvit na majetkovém vyrovnání a péči o děti. Čím méně komplikací, tím je soudní proces levnější a rychlejší. I přes značné finanční zatíţení však

- 19 -

existuje celá řada úplně zbytečných rozvodŧ, kterým by zabránit určitě šlo. Dostatečně to potvrzuje údaj, ţe pokud partneři vyhledají byť uţ v prŧběhu rozvodu odbornou pomoc, mají dvacetiprocentní šanci manţelství harmonizovat. Zkušený odborník s dostatečným výcvikem mŧţe partnery seznámit s dŧleţitými informacemi o dopadu jejich jednání na děti a zároveň jim poskytne náhled na jejich situaci. Čím dříve je taková pomoc vyuţita, tím lépe. Ze zdánlivé banality se nemusí vyvinout velmi obtíţně řešitelný problém.21 Současný trend je takový, ţe být rozveden, ztrácí své negativní pojetí. Stále více lidmi je rozvod přijímán jako nejsnazší a nejrychlejší řešení váţných manţelských neshod. Většina lidí vstupuje do manţelství s tím, ţe bude trvat celý ţivot a jeho konec tedy znamená určité symbolické selhání, či neschopnost partnerŧ řešit mezi sebou navzájem své spory, které nutí předefinovat si celou ţivotní situaci. Rozchod dvou partnerŧ je jejich selhání, které lze vysvětlit jako strukturální problém zakotvený v základech naší dnešní společnosti. Rozvod je společenským problémem, i kdyţ v dnešní době a dnešní společností je brán jako jakási norma, která s sebou ovšem jiţ nenese takové předsudky, jako tomu bylo v dobách minulých, kdy byl ţivot lidí do značné míry ovlivněn církví, která rozvod nepřipouštěla.

2.3. Vymezení pojmu rozvodovost Rozvodovostí je rozuměn demografický ukazatel míry neschopnosti a neochoty členŧ populace udrţet všechny manţelské svazky po celý ţivot.22 Při podrobném zkoumání procesu rozvodovosti se zahrnují také další faktory, které intenzitu rozvodovosti ovlivňují – například pořadí sňatku (sleduje se rozvodovost prvních i opakovaných sňatkŧ), věk při sňatku, věkový rozdíl manţelŧ, počet dětí v manţelství, socioprofesní postavení, dosaţené vzdělání, ekonomická aktivita ţen, nebo velikost obce. Česká republika patří v rámci Evropy mezi země s vysokou úrovní rozvodovosti, jako jsou skandinávské země, Rusko, Velká Británie či Německo.

21

www.zbynekmlcoch.cz/info/krize_rozvod/nejcastejsi_priciny_a_duvody_rozvodu_manzelstvi_statistiky, [cit. 2009-10-31 ] 22


- 20 -

K popisu procesu rozvodovosti se v demografii uvádí, ţe se rozvádí více neţ 31 tisíc manţelských párŧ. Dŧsledkem procesu rozvodovosti je vznik neúplných rodin a následně rodin doplněných. Úroveň rozvodovosti mŧţeme nejpřesněji popsat pomocí ukazatele úhrnné rozvodovosti, který vztahuje rozvody ke sňatkŧm, ze kterých vycházejí. Úhrnná rozvodovost je také nejčastěji vyuţívaným ukazatelem pro mezinárodní srovnání. Od 60. let 20 století pozorujeme u české populace trvalý nárŧst hodnot tohoto ukazatele, v roce 1996 poprvé překročil hranici 40 %, a i nadále stoupá. V roce 2004 se rozvedlo jiţ 49 % z pŧvodně uzavřených manţelství. K popisu procesu rozvodovosti se v demografii pouţívají také další ukazatele. Nejjednodušším ukazatelem je hrubá míra rozvodovosti, která udává, kolik rozvodŧ v daném kalendářním roce připadne na 1000 obyvatel středního stavu (stav k 1. 7. daného kalendářního roku). Tento ukazatel je však ovlivněn nejen intenzitou rozvodovosti, ale i strukturou obyvatelstva podle rodinného stavu a věku. Míra rozvodovosti manţelství pak udává počet rozvodŧ připadající na 1000 existujících manţelství (v praxi na 1000 vdaných ţen). Dále je moţné počítat míry rozvodovosti manţelství podle věku (počet rozvodŧ v daném věku x vztaţený ke střednímu stavu osob ţijících v manţelství v příslušném věku, vdaných ţen, resp. ţenatých muţŧ). Jako doplňující ukazatel mŧţeme pouţít také podíl rozvedených osob ze všech ţijících v jednotlivých věkových skupinách. Nepříznivá úroveň rozvodovosti v České republice je zpŧsobena mnoha specifickými faktory. Od 60. let aţ do začátku 90. let to byl především nízký sňatkový věk a vysoká intenzita sňatečnosti (při nedostatku kvalitní antikoncepce se sňatky často uzavíraly z dŧvodu těhotenství partnerky). Svou roli sehrával také nedostatek bytŧ pro mladá manţelství, který měl často za následek nevyhovující nechtěné souţití s rodiči jednoho z manţelŧ. Výchova dětí byla díky časné plodnosti naplňována v relativně nízkém věku a manţelé mohli případnou následnou manţelskou krizi snadněji řešit rozvodem. Významnou roli v rŧstu úrovně rozvodovosti sehrála také vysoká úroveň zaměstnanosti ţen a s ní spojená relativní ekonomická nezávislost. Úroveň rozvodovosti v českých zemích byla jiţ v období první republiky povaţována za relativně vysokou. Po druhé světové válce stoupala křivka rozvodovosti jen mírně. Z počáteční úrovně okolo deseti tisíc rozvodŧ ročně (začátkem 50. let) došlo ke vzestupu v

- 21 -

polovině 60. let (po přijetí nového zákona o rodině v roce 1963, kterým se rušil princip viny). Roční počty rozvodŧ se pak celkem pravidelně zvyšovaly. V roce 1969 poprvé překročil absolutní počet rozvodŧ 20 tisíc. V roce 1984 jiţ poprvé převýšil hranici 30 tisíc. Od počátku 60. do počátku 90. let se ukazatele rozvodovosti zvýšily téměř na trojnásobek. Po roce 1989 se dlouhodobý rŧst počtu rozvodŧ zastavil na vysoké úrovni okolo 30 tisíc rozvodŧ a na této hladině se ustálil prakticky po celá 90. léta. Dosud nejvíce rozvodŧ bylo zaznamenáno v roce 1996 (33 113 rozvodŧ). V tomto roce byla také nejvyšší hrubá míra rozvodovosti (3,21 rozvodŧ na 1000 obyvatel). Dlouhodobý trend mírného rŧstu rozvodovosti byl přerušen v roce 1999, kdy počet rozvodŧ výrazně klesl (23 657 rozvodŧ). Náhlé sníţení bylo zpŧsobeno legislativní změnou, protoţe novela zákona o rodině s účinností od 1. srpna 1998 nově upravila podmínky, za kterých mŧţe být rozvod uskutečněn. V praxi výši rozvodovosti nejvíce ovlivnilo ustanovení, podle kterého manţelství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrŧ nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.23

2.4. Vývoj rozvodovosti Mladí lidé si dnes hledají partnera i přes to, ţe rozvodovost je nebývale vysoká. S podobným vědomím však vyrŧstali i jejich rodiče, dokonce i prarodiče. Pravděpodobnost zániku manţelství rozvodem u nás jistě stoupá od počátku spolehlivější jiţ statistické evidence a tento trend se drţí dodnes a má trvalý charakter - i přes kolísání zpŧsobená společenskými zlomy a změnou zákonŧ a praxe jejich aplikace u nás téměř dlouhou dobu rozvodŧ vzrŧstá. Vývoj v posledních letech naznačuje, ţe situace se znovu ustálí, a to na nové, vysoké hladině. Česká společnost se v otázce rozvodovosti chová stejně, jako se chová celá Evropa, a sice stále se zvyšuje. Nad faktem rozvodovosti v naší společnosti jsou rozhodující tyto dvě skutečnosti: 1. Pravděpodobnost, zda manţelství skončí rozvodem, je podstatně ovlivněna dobou, jeţ v prŧměru uplyne, neţ manţelství skončí jiným moţným zpŧsobem, jmenovitě úmrtím jednoho z manţelŧ. Lidé v tradiční společnosti se mohli méně rozvádět uţ 23

Rozvodovost, dostupný z www:
- 22 -

proto, ţe při panující vysoké úmrtnosti bylo uţ po relativně krátké době více manţelství ukončeno smrtí. Zlepšení úmrtnostních poměrŧ s sebou přirozeně přineslo i vzestup pravděpodobnosti konce manţelství rozvodem. 2. Aby bylo moţno manţelství rozvést, je zapotřebí je nejdříve uzavřít. Ve společnostech, kde zŧstává vysoký podíl celoţivotně svobodných (a trvale ovdovělých), ţije méně lidí v manţelství a i počet rozvodŧ je přirozeně menší. Strmý vzestup podílu celoţivotně neprovdaných, ţijících v neformálních svazcích, předjímá konec vzestupu rozvodŧ. Toto jsou skutečnosti tak samozřejmé, ţe bývají často přehlíţeny. Představme si křivku, která by znázorňovala rozloţení doby trvání manţelství ukončeným úmrtím jednoho z partnerŧ a křivku znázorňující manţelství ukončeným rozvodem. Tehdy platí, ţe křivka, kdy manţelství je ukončeno smrtí, je silně nakloněna ke svému konci a křivka rozvodová je nakloněná ke svému počátku. Coţ reálně znamená, ţe čím déle manţelství trvá, tím je méně pravděpodobné, ţe se rozvede. Nejčastěji se rozvádí manţelství, která spolu drţí kratší dobu. Nejobvyklejší je to v době 3 aţ 6 let. Tito manţelé jsou relativně mladí, oproti tradiční společnosti, kdy to byli manţelé starší- jedná se o ovdovělá manţelství. Na manţelském trhu tímto vzniknou na straně nabídky relativně mladí kupci, kteří jsou náchylní k opakovanému manţelství. Ta jsou však ještě náchylnější k rozvodu neţ ta první a tímto se nám rozvodovost opět vyvíjí na stupni v nejvyšších bodech. Rŧst rozvodovosti představuje taktéţ jednoznačný fenomén.

2.5. Míra rozvodovosti a sňatečnosti Ani v roce 2008 absolutní počet nově rozvedených manţelství nikterak nevybočil z úrovně posledních let. Celkem bylo schváleno 31 300 návrhŧ na rozvod, z nichţ 65 % iniciovaly ţeny. V relaci k počtu sňatkŧ, ze kterých vzešla rozvedená manţelství, se mírně zvýšila úhrnná rozvodovost, která udává, jaký podíl manţelství by skončil rozvodem při zachování intenzit rozvodovosti podle délky trvání manţelství v daném roce. V roce 2008 dosáhla úhrnná rozvodovost 49,6 %, čímţ byla překonána prozatím nejvyšší hodnota 49,3 % z roku

- 23 -

2004. Prŧměrná délka trvání manţelství při rozvodu činila 12,3 let, stejně jako v roce 2007. Ve srovnání s obdobím na počátku nového století však vzrostla o jeden rok.

TAB. I. UKAZATELE ROZVODOVOSTI, 1991-2008

(zdroj dat: CZSO)

Z tabulky je zřejmé, ţe rozvodovost v roce 2008 byla skutečně od roku 1991 znatelně nejvyšší. Další fakt je ten, ţe manţelství však trvalo nejdéle. Dostáváme se tedy k tomu, ţe rozvodovost mŧţe i stoupat s délkou trvajícího manţelství. V prŧběhu devadesátých let ubyly výrazně rozvody manţelství trvajících méně neţ 3 roky a naopak se zvýšil podíl rozvodŧ manţelství trvajících déle neţ 20 let. Úbytek rozvodŧ mladých manţelství je dŧsledek toho, ţe sňatky uzavírají starší a vyzrálejší páry, často po předchozím souţití „na zkoušku“. Nová legislativa, platná od roku 1998, zpřísňuje podmínky pro rozvod nejmladších manţelství s malými dětmi. Naproti tomu nadále pokračuje dlouhodobý trend rŧstu rozvodovosti starších manţelství. Často jsou to manţelské páry jiţ nevázané odpovědností za výchovu malých nebo dospívajících dětí, a jestliţe se dokáţí domluvit na majetkových otázkách, je rozvod pro ně snadnější neţ před rokem 1998. Manţelské krize vedoucí k rozvodu mohou vznikat v kterémkoliv období manţelství. K některým z nich jsou poloţeny základy jiţ v době sňatku, takţe dochází k rozvodu v poměrně krátké době po uzavření manţelství. V roce 2008 byla vyšší úroveň rozvodovosti neţ prŧměr za celou Českou republiku vykázána v pěti krajích, a to v Karlovarském, Ústeckém, Středočeském, Jihočeském a Libereckém. Výrazně nejvyšší podíl rozvedených manţelství se statisticky projevil právě v prvně jmenovaném Karlovarském kraji, hodnota úhrnné rozvodovosti zde dosáhla hodnoty 0,57. Tento ukazatel udává, jaký podíl manţelství by za předpokladu zachování intenzity rozvodovosti daného roku skončil rozvodem. Ke krajŧm s podprŧměrnou úrovní rozvodovosti

pak

náleţel

především

Pardubický

- 24 -

kraj

a

kraj

Vysočina,

dále

Královéhradecký a Zlínský kraj. Nejvýraznější meziroční změna úrovně rozvodovosti byla vykázána v kraji Královéhradeckém, ve kterém došlo ke sníţení hodnoty ukazatele úhrnná rozvodovost o 6 setin, a Libereckém (sníţení o 5 setin). Naopak nejvyšší meziroční nárŧst intenzity rozvodovosti je zřetelný z výsledných hodnot sledovaného ukazatele za Jihočeský kraj (zvýšení o 10 setin). Více v následujícím grafu. GRAF:

I

Úhrnná

rozvodovost

v

krajích

České

republiky,

2007

a

2008

V roce 2008 se mírně sníţilo zastoupení rozvodŧ vyššího pořadí, kdyţ jejich podíl dosáhl u muţŧ 19,3 % a u ţen 18,9 %. Relativně více rozvodŧ se tak pro tento rok týkalo prvních manţelství. U celkem 72,1 % případŧ šlo o první rozvod u obou manţelŧ, čímţ se přerušil klesající trend tohoto ukazatele zaznamenávaný od roku 2001. Podíl opakovaných rozvodŧ se v posledních čtyřech letech udrţuje na úrovni 20 % u muţŧ a 19 % u ţen. V porovnání s první polovinou devadesátých let se zvýšil u muţŧ o 2 procentní body, u ţen o jedenprocentní bod. Relativně nejvíce rozvodŧ vyššího pořadí bylo ukončeno v roce 1999, kdy shodně kaţdý pátý muţ i ţena vyslechli rozhodnutí rozvodového soudu jiţ po několikáté. Rok 1999 se odlišuje svou rozvodovostí snad ve všech oblastech, i kdyţ v rŧzné míře. Dŧvodem toho je zavedení nové soudní praxe pod vlivem změněných legislativních podmínek rozvodŧ (dle Zákona o rodině č. 91/1998 Sb.). Novinky v oblasti rozvodového práva ve větší míře zasáhly manţelství krátce po sňatku a rodiny s dětmi; bylo ukončeno nejméně řízení, nejvíce rozvodŧ se týkalo bezdětných manţelství. Niţší bylo ve srovnání se sousedními lety také zastoupení oboustranně prvních rozvodŧ. Více v tabulce č. II

- 25 -

TAB. II. ROZVODY DLE POŘADÍ, 1991-2008

(zdroj dat: CZSO)

V roce 2008 aţ čtvrtina rozvedených muţŧ se základním vzděláním procházela rozvodem opakovaně. Ostatní vyšší vzdělanostní kategorie vykazují dlouhodobě podobné relevantní údaje, které se pohybují v rozmezí 18-19 %. V posledních letech dosahuje nejniţších hodnot kategorie osob se středním vzděláním s maturitou. Výraznější rozdíly v zastoupení rozvodŧ vyššího pořadí podle úrovně vzdělanosti panují u rozvedených ţen, kde platí, čím vyšší stupeň vzdělání, tím niţší zastoupení opakovaných rozvodŧ. Pro rok 2008 byly limitními údaji 29,4 % u ţen základního vzdělání a 14,1 % u ţen s vysokoškolským vzděláním. Od 90. let 20. století se podstatně změnila struktura rozvodŧ podle délky trvání manţelství, a to ve prospěch zastoupení rozvodŧ déletrvajících manţelství. Zatímco v roce 1991 se téměř 60 % rozvodŧ týkalo manţelství do 10 let od uzavření, od roku 2003 se tento podíl udrţuje na úrovni 40 %. Naopak tedy, 60 % rozvodŧ uzavírá manţelský ţivot po více jak 10 letech od sňatku. Ve srovnání s předchozími lety se v roce 2008 mírně zvýšil podíl rozvodŧ krátce po uzavření manţelství. Pět procent rozvodŧ nastalo hned v prvním či druhém roce manţelství, na období do 5 let od sňatku připadlo 19 % rozvodŧ. Odpovídající hodnoty za rok 2007 činily 4, resp. 18 %. Zastoupení rozvodŧ po 20 či více letech od sňatku se v roce 2008 mírně zvýšilo na 26 %. Do roku 2006 byla délka trvání manţelství odvozována z údaje o datu uzavření manţelství uvedeného v hlášení o rozvodu a z období hlášení.

- 26 -

Počínaje rokem 2007 započal ČSÚ nový systém sběru dat o rozvodech, při kterém se hlášení rozšířilo o poloţku data nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu. Délka trvání manţelství tak byla metodicky zpřesněna, nyní je závislá právě na datu nabytí právní moci. Intenzity rozvodovosti podle délky trvání manţelství (vztahující počet rozvodŧ k výchozímu počtu sňatkŧ) potvrzují, ţe v roce 2008 došlo k nárŧstu rozvodovosti zejména v prvních letech po sňatku. Zatímco například v roce 2000 byla intenzita rozvodovosti v prvním roce manţelství nulová, postupem let opět rostla a v roce 2008 dosáhla 0,61 rozvodŧ na 100 sňatkŧ. Ostatně více napovídá níţe uvedený graf.24

GRAF: II. Rozvody podle délky trvání manželství, 1991-2008

(Zdroj dat: CZSO)

Je patrné, ţe míra rozvodovosti klesá v dŧsledku stále méně počtu uzavřených sňatku. Počet sňatkŧ uzavřených v České republice v roce 2008 činil 52 457. Přestoţe ve srovnání s předcházejícím rokem poklesl o 4,7 tisíce, není tato hodnota nikterak výjimečná ve srovnání s minulými lety. Historicky minimální roční počet nově uzavřených manţelství zaznamenaný v roce 2003 (pouze 48,9 tisíce) byl následován čtyřmi lety rŧstu, nyní přichází pokles, který mŧţe být pouze přechodný vzhledem k vysokému nárŧstu v roce

24

ČSÚ, dostupný z WWW:
- 27 -

předcházejícím (meziročně o 4,3 tisíce), ale také mŧţe být počátkem dlouhodobějšího sniţování absolutního počtu sňatkŧ, ke kterému přispěje i oslabující se populace sňatkuschopného obyvatelstva. Nejvíce sňatkŧ uzavírají tradičně dva svobodní snoubenci, roku 2008 bylo těchto tzv. protogamních sňatkŧ 32,8 tisíce. Jejich podíl na celkovém počtu sňatkŧ dosáhl 62,6 %, čímţ překonal prozatím nejniţší údaj z roku 2007 a ještě více se tak odchýlil od hodnot zaznamenávaných v předcházejících jedenácti letech, kdy se pohyboval v rozmezí 64-66 %, na počátku 90. let 20. století aţ u 70 %. Relativně méně sňatkŧ svobodných snoubencŧ bylo uzavřeno jak muţi, tak i ţenami. Událostem roku 2008 odpovídaly hodnoty 72,5 resp. 72,7 %, v absolutních číslech 38 tisíc muţŧ a také ţen vstoupilo do svého prvního manţelství. Dlouhodobě druhou nejčetnější skupinu vzhledem k rodinnému stavu snoubencŧ tvoří sňatky, kdy jsou oba novomanţelé rozvedení (v roce 2008 zastoupení 15,4 %), dále svazky rozvedené a svobodné osoby (10,0 % s rozvedeným muţem a 9,6 % s rozvedenou ţenou). Ovdovělí vstupují do dalšího manţelství ojediněle v řádech stovek případŧ za rok. Opakované sňatky se z velké většiny (cca 85 %) týkají sňatkŧ druhého pořadí, zhruba v 14 % třetího a pouze z 2 % čtvrtého či vyššího pořadí manţelství. TAB. III. SŇATKY DLE POŘADÍ, 1991-2008

(Zdroj dat: CZSO)

V roce 1991, stejně jako v letech osmdesátých, byla pravděpodobnost uzavření prvního sňatku u obou pohlaví nejvyšší ve věkové skupině 20-24 let, u ţen dosahujíce aţ 18 promile. Pokles, který přišel v 90. letech 20. století, se nejdříve dotkl právě úrovně sňatečnosti nejmladších svobodných 20-24letých muţŧ a ţen a také 15-19letých ţen. Postupem několika let převýšila prvosňatečnost osob 25-29letých nad 20-24letými – u muţŧ poprvé v roce 1994, u ţen roku 1997. Úroveň sňatečnosti svobodných 25-29letých

- 28 -

ţen se v období 1991-2008 celkově sníţila jen mírně (z 11 na 8 ‰), daleko hlubší pokles byl zaznamenán na straně muţŧ (z 11 na 5 ‰). Počínaje rokem 2003 je tak nejvyšší intenzita prvosňatečnosti muţŧ zaznamenávaná aţ ve věkové skupině 30-34 let. Trend zvyšující se úrovně prvosňatečnosti osob starších 30 let je výraznější aţ od počátku 21. století. Nositeli změn sňatkového chování se staly generace narozené na konci první a ve druhé polovině 70. let, jejichţ velká část odkládala svŧj vstup do manţelství (i rození dětí). Nejvyšší prvosňatečnost vykazovala v roce 2008 u ţen generace 1980, tj. ţen na počátku roku 27letých, u muţŧ generace 1979 a 1978, tj. 29 a 30 letých. Přestoţe sňatečnost svobodných po 30. roku věku roste, nepokryje ztráty, které vznikly poklesem úrovně sňatečnosti mladších osob. Celková úroveň sňatečnosti svobodných se tak obecně sníţila. Také vývoj sňatečnosti druhé skupiny sňatkuschopné populace, tj. rozvedených či ovdovělých osob (ovdovělí se podílí na opakovaných sňatcích minimálně), zaznamenal určité změny. Vzhledem k roku 2007 úroveň opakované sňatečnosti v roce 2008 poklesla, zejména ve věku 30-39 let (obr. II. 2), ovšem ne nijak dramaticky v porovnání s hodnotami v ostatních letech 21. století. Na vzestupu absolutního počtu sňatkŧ v roce 2007 se totiţ podepsaly zejména sňatky opakované a také úhrnná intenzita sňatečnosti rozvedených byla toho roku výrazně vyšší neţ v předchozích letech (tab. II. 3). Při zachování úrovně sňatečnosti rozvedených z roku 2008 by nový sňatek uzavřelo 44,5 % muţŧ a 44,0 % ţen, a to v prŧměru 7,5 resp. 7,8 let po rozvodu. Celkově tedy dochází poklesu hrubé míry sňatečnosti, tedy počtu sňatkŧ na 1000 obyvatel, která kolísá přibliţně mezi 4-7 promile.25 Pro období od roku 1993 do současnosti je charakteristický pokles počtu sňatkŧ a následně tím i jejich intenzity. Roční počty uzavřených manţelství ve všech krajích se sniţovaly i přes příznivou věkovou strukturu potenciálních snoubencŧ. Bezprostřední příčinou je změna populačního klimatu, zejména odkládání sňatkŧ do vyššího věku. K tomuto rozhodnutí jsou zejména mladí lidé vedeni komplexem ekonomických a sociálně psychických jevŧ. Kromě obvyklých ekonomických a bytových potíţí vede k odkládání sňatkŧ i větší moţnosti seberealizace. Česká republika se díky změnám v úrovni sňatečnosti

zařadila

mezi

evropské

země

s

nízkou

úrovní

tohoto

jevu.

Zcela opačný trend neţ u sňatečnosti charakterizuje rozvodovost v České republice. Úprava podmínek rozvodu v rámci novelizace zákona o rodině z roku 1998 se projevila pouze v dočasném poklesu rozvodovosti v roce 1999. Regionální rozdíly jsou v 25

ČSÚ, dostupný z WWW: < http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/p/4007-09

- 29 -

rozvodovosti na rozdíl od sňatečnosti poměrně výrazné, z dlouhodobého hlediska se však zmenšují. 26

TAB. IV. SŇATEČNOST ROZVEDENÝCH, 1991-2008

(Zdroj dat: CZSO)

26

ČSÚ, dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/4026-04

- 30 -

3. Rozvod a právo 3.1. Historický vývoj právní úpravy manželství Právní úprav zániku manţelství se pohybují mezi dvěma stranami. Na jedné stojí zákoníky, které jiţ jednou uzavřené manţelství povaţují v principu za velmi těţko zrušitelné, připomeňme si například Římskokatolickou církev, která k rozvodu jako k aktu ukončení manţelství staví jako doţivotně zavazující pouto. Respektive „co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje“; „dokud nás smrt nerozdělí“. Na straně druhé stojí takové právní úpravy, které rozchod manţelŧ, nebo – l i rozvod mezi nimi, povaţuje a věc soukromou a vyţadují jen registraci zániku manţelství. Mezi těmito stranami se nachází celá řada legislativ, kterou povaţují manţelství za zrušitelné, ale jen za určitých podmínek. O tom zda nastanou, rozhoduje soud, který jako jediný má právo manţelství ukončit. Jeden z nejhlavnějších dŧvodŧ, proč byla Jindřichem VIII zaloţena anglikánská církev, byl fakt, ţe římskokatolická církev nepovoluje rozvod manţelství a jeho ţádost tedy zamítla pro absenci pádného dŧvodu. Pravidla manţelského práva nacházíme jiţ v Dekretech Břetislavových z roku 1039, podle nichţ bylo manţelství postaveno zcela pod kontrolou církve. Jiţ tato právní úprava zdŧrazňuje zásadu monogamie a nerozlučitelnosti manţelství za ţivota manţelŧ. Uznávanou formou vzniku manţelství bylo slavnostní přivolení před církví. Současně bylo stíhané cizoloţství ţen a rozhodování manţelských sporŧ bylo svěřeno církevním soudŧm, tehdy ještě za vyuţití ordálŧ. Prŧlom do zásady nerozlučitelnosti manţelství za ţivota obou manţelŧ v té době znamenal rozvětvený systém manţelských překáţek a postupem času také protestantismu, který umoţnil rozvod manţelství. Rozhodování manţelských sporŧ bylo svěřeno církevním soudŧm. V převáţné většině šlo o soudy církve katolické, od 15. století mohly soudit také kališnické konsistoře. 27 V roce 1783 byl vydán pod číslem Sbírky zákonŧ 117 manţelský patent Josefa II. Nastala v něm změna v rozhodování manţelských sporŧ. To jiţ náleţelo státním soudŧm. Tento 27


- 31 -

patent se však zcela neodchýlil od církevního podhledu na manţelství. Z kanonického práva tento patent převzal v plném výší tezi o nerozlučitelnosti manţelství mezi katolíky. Připouštěl tedy pouze rozvod od stolu a loţe. Některé náboţenské společnosti a církve tedy rozvod zcela zakazují. Patří sem zejména kanonické právo Římskokatolické církve. Toto právo u nás po staletí vytvářelo dominantní právní rámec a vysoce posvátnou stránku manţelského svazku. Jeho hlavní myšlenka je ta, ţe manţelství je bráno jako svátost. Rozvod a následně nově uzavřený sňatek tedy rezolutně odmítá. Tento rigidní fakt, byl však obcházen v podobě neplatnosti manželství a rozvodu od stolu a lože. Neplatnost manţelství se prohlašovala z řady příčin. Za ihned neplatné manţelství bylo prohlášeno takové, které bylo nekonzumované tedy, v němţ nedošlo mezi manţeli k souloţi. Další překáţky, které činily manţelství neplatným, byla existence jiného manţelského svazku, impotence muţe, příbuzenství v přímé řadě prvního stupně a zabití předešlého manţela. Pokud tedy církevní soud dospěje k závěru, ţe manţelství nesplňovalo podstatné podmínky a náleţitosti kanonického práva, stalo se tedy neplatným. Tento fakt však neznamenal rozvod, pouze hrubé konstatování, ţe manţelství bylo fiktivní a ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Toto soudní rozhodnutí však nemá vliv na legitimitu dětí vzešlých z toho manţelství, neboť byli pravděpodobně počati v dobré víře. Od roku 1869 po napomínání duchovního pastýře, i po rozhodnutí soudu a dále po prokázání překáţky u katolíkŧ mohlo dojít k rozvodu od stolu a lože. Tato skutečnost legalizovala fakt, ţe manţelé spolu přestali ţít. Dále zahrnoval opatření o výţivném a zprošťoval od manţelských povinností. Další moţností bylo samozřejmě oddělené bydliště, coţ manţelŧm, kteří spolu dále nechtěli ţít, usnadňovalo ţivot. Manţelský akt jako takový, coby akt nerozlučitelnosti, trval i nadále. Rozdíl od rozvodu v dnešním právním řádu je takový, ţe manţelé spolu nadále nemuseli setrvávat v sexuálním souţití a předpokládala se sexuální abstinence. Nový manţelský sňatek umoţňovala uzavřít pouze rozluka. Ta měla právní dŧsledky podobné dnešnímu rozvodu. Nevýhodou bylo, ţe byla povolována zcela výjimečně a to - 32 -

v prvopočátku pouze papeţem, později i biskupy. Uţ v devatenáctém století pŧsobila nemoţnost uzavřít nový sňatek a také nemoţnost legalizovat rodičovství v novém svazku velké obtíţe. Konzervativní postoje církve nedávaly lidem jinou moţnost, neţ z ní odejít. Počet rozvodŧ jiţ v této době rostl. Na rozluku v Československu čekalo po první světové válce skoro 100 000 párŧ. Přispěla k tomu jistě situace po válce, kdy bylo mnoho muţŧ odvedeno vojsky, děti, které se v jejich nepřítomnosti manţelkám narodily a podobně. Novela manţelského zákona uţ v květnu roku 1919 sebou přináší zákon, který zcela liberalizoval moţnost rozluky a tím připouštěl opětované manţelství. Mezi dŧvody pro rozluku zahrnoval vzájemný a nepřekonatelný odpor mezi manţelskou dvojicí. Spory o to, zda tato platná právní úprava není příliš liberální anebo naopak restriktivní se vedly celou první republikou. Náš současný právní řád je v otázce rozvodu daleko liberálnější, neţ byly a jsou například normy církevního katolického práva. Rozvedení partneři mohou bez omezení uzavřít další sňatek. Dne 22. Května roku 1919 byl tedy přijat Rozlukový zákon pod číslem 320. Tato manţelská novela dále připouštěla fakultativní církevní sňatek, coţ dále znamenalo, ţe snoubenci se mohli volně rozhodnout, zda uzavřou sňatek v kostele či na okresním úřadě. Také v právní regulaci Zákona o rodině z roku 1963 tedy zákon č. 94/1963 přinesl v otázce rozvodu jistý posun. Soud sice při rozvodu manţelství měl zkoumat příčiny, které vesměs zapříčinily rozvrat manţelství, měl však opustit od formálního výroku o vině při rozvodu. Dále měl soud uloţeno, aby součástí rozvodového rozsudku bylo rozhodnutí týkající se práv a povinností rodičŧ k jejich nezletilým dětem.

3.2. Právní úprava zániku manželství Nejprve je třeba zmínit fakt, ţe manţelství, aby mohlo zaniknout, musí nejprve vzniknout. Manţelé, kteří se pro sňatek rozhodli, ho uzavírají svobodným s úplným souhlasným prohlášením, ţe spolu vstupují do manţelství. Toto prohlášení je třeba učinit před obecním úřadem pověřeným vést matriky, anebo před orgánem církve. Toto prohlášení se dále činí

- 33 -

veřejně a slavnostním zpŧsobem za přítomnosti dvou svědkŧ. Naše právní úprava umoţňuje občanský a církevní sňatek. Třebaţe právní úprava vychází ze zásady dobrovolnosti při vstupu do manţelství a svobodnou vŧlí výběru partnera, přesto se musí bránit vzniku takových manţelství, u nichţ není dopředu dán předpoklad, ţe budou v budoucnu plnit svŧj účel. V případě, ţe by došlo k uzavření manţelství přes existenci některých z dále uvedených okolností, je manţelství neplatné: Jiné manţelství Příbuzenství Nedostatek věku Duševní choroba Vada právního úkonu28 Zánik manželství Manţelství je tedy právní vztah, který mŧţe vzniknout a zaniknout pouze zákonem předepsaným zpŧsobem. Současný zákon o rodině č. 94/1963 rozlišuje následující zpŧsoby zániku manţelství: a) Zánik manželství smrtí jednoho z manželů nebo jeho prohlášení za mrtvého Nejpřirozenější zpŧsobo zániku manţelství je smrt jednoho z manţelŧ. Smrt musí být předepsána náleţitým zpŧsobem a to dle § 7 odst. 2 občanského zákoníku, a sice úmrtním listem. Smrti se rovná i prohlášení manţela či manţelky za mrtvého či mrtvou. Pakliţe smrt nelze předepsaným zpŧsobem prokázat, soud zjistí-li smrt jinak, ji za mrtvou prohlásí. Podle § 7 odst. 2 občanského zákona, se za mrtvou povaţuje i nezvěstná osoba, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem soudit, ţe jiţ neţije. Řízení o prohlášení za mrtvého je upraveno v §§ 195-200 občanského soudního řádu. Podle § 22 odst. 1 Zákona o rodině, manţelství zanikne dnem, kdy rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého nabude právní moci.

28


- 34 -

b) Zrušení manželství rozsudkem soudu o rozvodu manželství Většina snoubencŧ, kteří vstupují do manţelství, jsou přesvědčeni o tom, ţe jejich manţelství bude trvat po celý ţivot. Bohuţel v dnešní době čím dál častěji dochází k tomu, ţe si manţelé nevyhovují a manţelství se dříve či později rozvede. Rozvod manţelství je jediný zpŧsob zániku manţelství za ţivota obou manţelství. Česká právní úprava zná pouze jeden zpŧsob rozvodu, a to kvalifikovaný rozvrat vztahŧ mezi manţely. Kvalifikovanost tohoto rozvratu je dána intenzitou a délkou rozvratu. Právě dokazování toho rozvratu se liší dle jednotlivých variant rozvodu. Zpŧsob rozvodu se právě liší, zdali se tyto příčiny rozvratu u soudu musí či nemusí dokazovat. I přes dŧkaz o existenci rozvratu manţelství v určitých případech být rozvedeno nemusí, jestliţe lze uplatnit jednu z tvrdostních klauzulí. Příčiny rozvratu vztahŧ mohou být subjektivní, jako je například nevěra, tak i objektivní, coţ je například neplodnost. Sporný rozvod se zjišťováním příčin rozvratu Manţelé se ne vţdy na rozvodu manţelství dohodnou. Někdy se dohodnou oba, ale na druhou stranu nejsou schopni se shodnout v otázce vypořádání společného jmění či na dalším uţívání společného bytu. V tomto případě je řízení o rozvodu manţelství o něco komplikovanější. Pakliţe vycházíme z § 24 Zákona o rodině, soud na návrh některého z manţelŧ manţelství mŧţe rozvést pod podmínkou, ţe je tak hluboce a trvale rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení manţelského souţití. V tomto případě se bere v úvahu zjišťování příčiny rozvratu manţelství, coţ je dŧleţité v otázce nezletilých dětí, neboť zákon stanovuje, ţe mají-li manţelé nezletilé děti, tak manţelství nebude rozvedeno, byloli by to v rozporu se zájmem těchto dětí. Soud vydá úpravu o poměru nezletilých dětí v řízení podle § 176 občanského soudního řádu. Coţ je zakotveno v § 25 Zákona o rodině. Soud dále nevyhoví takovému návrhu na rozvod manţelství, kde s rozvodem nesouhlasí manţel, který se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel a kterému by byla rozvodem přivozena zvlášť závaţná újma, za předpokladu, ţe mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manţelství podle § 24b odstavce prvního. Je tomu například u déle trvajících manţelství, nebo některý z manţelŧ je trvale nemocen či odkázán na pomoc druhých. Kdyby bylo takové manţelství rozvedeno, bylo by to v rozporu s pravidly morálky. Z té druhé stránky, není moţné, aby takovéto manţelství i nadále trvalo, a proto zákon stanoví v § 24b druhého odstavce, ţe jestliţe spolu manţelé po dobu delší neţ tři - 35 -

roky neţijí, soud manţelství rozvede, ale musí být opět splněna podmínka trvalého rozvrácení manţelství, kdy nelze očekávat jeho další obnovení. Při rozhodování soud tedy bere v potaz příčiny rozvratu manţelství. Měl by tedy zjistit příčiny, které k rozvratu manţelství vedly. Nejde však o zjišťování viny na rozvratu, jelikoţ tyto příčiny mohou být jak subjektivní, například podle § 18 Zákona o rodině, kde je stanoveno, jak se manţelé k sobě mají chovat, například být si věrni a podobně, ale i objektivní, jako byla jiţ dříve zmíněná neplodnost či duševní choroba. Rozvrat vzájemných vztahŧ mezi manţely je objektivní stav, který napovídá, ţe tyto vztahy byly dříve jiné. Z tohoto dŧvodu není souhlas druhého manţela s rozvodem potřebný a soud mŧţe rozvést takové manţelství i proti jeho vŧli, s výjimkou ztíţeného rozvodu, dospěje-li však k závěru, ţe se skutečně jedná o hluboký a zcela trvalý rozvrat a ţe nadále nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Nesporný (smluvený) rozvod bez zjišťování příčin rozvratu V roce 1998 byl novelizován zákon o rodině, který sebou přináší nově zavedení institutu nesporného rozvodu, který rovněţ zahrnuje dŧstojný a pokojný rozchod bez následných dlouhodobých a traumatizujících situací. Jak vyplývá ze zprávy Ministerstva spravedlnosti České republiky k této novele, bylo základním dŧvodem pro zavedení tohoto druhu rozvodu právě omezení konfliktních situací mezi rozvádějícími se manţely a to zejména tam, kde jsou tito manţelé rodiči nezletilých dětí, a urychlení rozvodového řízení, kdy se manţelé dohodnou na určitých a zásadních věcech. Velmi dŧleţité je to, ţe k tomuto rozvodu dochází tehdy, kdy mezi manţely proběhl tzv. psychologický rozvod, tj. oba jsou s rozvodem vyrovnáni a pocity křivdy a nespravedlnosti, které se objevují, jsou jiţ překonány. Vztahy mezi manţely mohou v prŧběhu rozvodu projít určitými změnami a k výše uvedenému pojmu vyrovnání se s rozvodem mŧţe dojít aţ v prŧběhu řízení. Dochází k tomu zejména po vyřešení otázek práv a povinností k nezletilým dětem. Pokud se rodiče nebo manţelé rozhodnou řešit svŧj rozvod touto cestou, stojí před nimi řada podmínek, které musí v průběhu řízení splnit. - 36 -

V § 24a Zákona o rodině jsou uvedeny následující podmínky nesporného rozvodu. 1. Manţelé se dohodnou na výchově a výţivě nezletilých dětí pro dobu po rozvodu 2. Manţelství trvalo déle neţ jeden rok 3. Manţelé spolu déle neţ šest měsícŧ neţijí 4. K návrhu podanému jedním manţelem se druhý připojí 5. Manţelé uzavřou písemnou smlouvu s úředně ověřenými podpisy účastníkŧ upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahŧ, práv a povinností společného bydlení a vzájemné vyţivovací povinnosti. Společné jmění manţelŧ zaniká teprve se zánikem manţelství podle § 149 odst. 1 občanského zákoníku a právě z tohoto dŧvodu musí rozvádějící se manţelé smlouvu o vypořádání jejich společného majetku uzavřít s odkládací podmínkou ve smyslu § 36 občanského zákona, neboť účinnosti mŧţe smlouva o vypořádání nabýt teprve aţ po právní moci rozsudku o rozvodu. V případě, ţe jsou rozvádějící se manţelé rodiči právě nezletilých dětí, je nutné upravit jejich práva a povinnosti na dobu po rozvodu. Toto řízení se zahajuje na návrh nejčastěji jednoho z rodičŧ dítěte. Zároveň je moţné zahájit i řízení o rozvod manţelství. To se zahajuje samostatnou ţalobou podanou jedním z rodičŧ. V případě, ţe jsou obě řízení zahájena současně, soud v řízení o rozvod nemŧţe rozhodnout dříve, dokud nejsou pravomocně vyřešena práva a povinnosti k nezletilým dětem. Tvrdostní klauzule Zavedení této tvrdostní klauzule do právní úpravy představuje do určité části zpřísnění rozvodu, které spočívá ve zvýšení ochrany manţela, který patřičně nesouhlasí s rozvodem. Návrh na rozvod, se kterým nesouhlasí manţel, který se na porušení manţelských povinností převáţně nepodílel a kterému by byla podle § 24b odst. 1 Zákona o rodině zpŧsobena zvlášť újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manţelství.

- 37 -

Jsou zde tedy zvláštní okolnosti, pro něţ není moţné manţelství rozvést. Tvrdostní klauzule není uplatňována vŧči manţelovi, který „zapříčinil“ rozvrat manţelství, nejedná se tedy v ţádném případě o zjišťování viny na rozvodu. Tato ochrana, která brání manţela od rozvodu, však nemŧţe být absolutní, jelikoţ nelze ţádného manţela donutit, aby v takovém to manţelství dále setrval. Ve společenském ţivotě by takto nerozvedená manţelství vedla k dalším faktickým souţití se všemi problémy s tímto spojené. Z tohoto dŧvodu je podle § 24 odst. 2 Zákona o rodině stanoveno, ţe pokud spolu manţelé neţijí po dobu tří let, soud manţelství rozvede, jsou- li splněny ostatní podmínky pro rozvod, tedy hluboké a trvalé rozvrácení manţelství tak, ţe nelze očekávat jeho obnovu. Právní následky zániku manželství Některé právní následky zániku manţelství jsou společné pro všechny druhy manţelství, jiné se liší podle toho, zda manţelství zaniklo smrtí či prohlášením manţela za mrtvého nebo zrušením manţelství rozsudkem o rozvodu. Rozdílné následky sou především ty, které se týkají společných dětí a příjmení manţela. V osobních vztazích zanikají všechna manţelská práva uvedená v § 18 aţ 20 Zákona o rodině a to především povinnost manţelŧ ţít společně, být si věrni, zastupovat se a další. Zanikají téţ všechny majetkové vztahy mezi manţely a to vzájemná vyţivovací povinnost, společné jmění manţelŧ, kdy je třeba udělat vypořádání. Pokud však nedojde do tří let od zániku společného jmění k jeho vypořádání dohodou, nebo do tří let od jeho zániku nebude podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, ţe se manţelé vypořádali podle takového stavu, v jakém měl kaţdý z nich věci ze společného jmění pro svou potřebu, své rodiny a domácnosti, který výlučně vyuţívá. Tedy kdo měl kterou věc z pŧvodního společného jmění pro sebe v okamţiku zániku lhŧty tří let ve svém pouţívání, tomu výlučně náleţí. Z druhé strany mŧţe vzniknout nová povinnost a to vyţivovací mezi rozvedenými manţely. A to manţelovi, který není sám schopen se uţivit. Pokud se nerozhodnou, rozhodne soud podle § 92 odst. 1 Zákona o rodině.

- 38 -

V případě rozvodu manţel, který přijal příjmení od druhého manţela, mŧţe do jednoho měsíce od právní moci rozsudku o rozvodu manţelství oznámit tuto změnu matričnímu úřadu a přijmout zpět své dřívější příjmení. Toto je v ustanovení § 29 Zákona o rodině. Pokud jde o společné nezletilé děti v případě smrti manţela, výchova se koncentruje na rodičovskou zodpovědnost pozŧstalého manţela. V případě zrušení manţelství rozvodem se mění pouze zpŧsob výkonu rodičovské zodpovědnosti.

3.3 Rozvodové řízení Rozvodové řízení není v české právní úpravě samostatným řízením. Obecně se na něj vztahují ustanovení občanského soudního řádu, které se týká sporného řízení. Právní úprava musí především respektovat fakt, ţe se jedná o řešení osobních vztahŧ. Rozvodové řízení začíná tedy podáním návrhu na rozvod manţelství po předchozí domluvě či bez předchozí dohody. Ţaloba o rozvod manţelství se nazývá ţaloba statusová a to z toho dŧvodu, ţe se jím upravuje osobní stav účastníkŧ. Dále jsou vyloučeny jakékoliv opravné prostředky a to včetně obnovy řízení a nepřipadá v úvahu ani ţaloba pro zmatečnost. Ţaloba se podává k soudu, v jehoţ obvodu měli manţelé společné bydliště v České republice. Bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manţelŧ, není-li takového soudu, je příslušný obecný soud ţalovaného, tedy soud, v jehoţ obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehoţ obvodu se zdrţuje, a není-li ani takového soudu, je místně příslušným obecný soud ţalobce.29 Z ţaloby musí být také patrno, kterému soudu je určena, kdo ji činí, čeho se týká a co sleduje, jméno, příjmení a bydliště účastníkŧ-coţ jsou oba manţelé, vylíčení skutkových skutečností, jako jak dlouho spolu manţelé neţijí, dále označení dŧkazŧ, jiţ se navrhovatele dovolává a musí být téţ patrno, čeho se domáhá.

29

Právo a rodina č. 8/2008- 10. Ročník, str. 12-13

- 39 -

Řízení o rozvod manţelství je podle sazebníku poplatkŧ zákona o soudních poplatcích poloţky 2 písm. c) zpoplatněno částkou 1000 Kč. Bylo-li však řízení o rozvodu manţelství zastaveno, nebo byl-li vzat návrh na zahájení řízení zpět nejpozději před vydáním rozhodnutí soudem prvního stupně, vrátí soud z účtu soudu tento zaplacený poplatek v plné výši. Byl-li návrh na zahájení řízení o rozvod vzat zpět po vydání rozhodnutí soudu, které nenabylo právní moci, aniţ by bylo podáno odvolání, vrátí soud z účtu soudu polovinu tohoto poplatku. Účastníky řízení jsou pouze oba manţelé. V řízení o rozvod usiluje soud o jejich smíření či o odstranění příčin rozvratu manţelství. Před jednáním se tedy soud pokusí o usmíření obou manţelŧ. V praxi to však bývá jinak a to tak, ţe vyplyne konstatování, ţe není zájem o usmíření. Dŧleţité je, se k soudu o rozvod manţelství dostavit. Velká část soudŧ je v současné době však ochotna manţelství rozvést, i kdyţ se účastníci k jednání vŧbec nedostaví, pouze se písemně omluví. Pokud smlouva o vypořádání majetkových vztahŧ, případně vyjádření ţalovaného ţalobě, ke kterému soud vyzve usnesením, obsahuje výslovně vyjádření ţalovaného o tom, ţe se k ţalobě připojuje a jsou splněny i další podmínky nesporného rozvodu, soud mŧţe manţelství rozvést pouze v přítomnosti právního zástupce některé ze stran, resp. obou právních zástupcŧ.30 Podle ustanovení § 144 Občanského soudního řádu účastníci nemají právo na náhradu nákladŧ řízení o rozvod manţelství. Soud však mŧţe přiznat náhradu těchto nákladŧ nebo jejich části odŧvodňují to poměry a okolnosti účastníkŧ.

Jsou-li oba rodiče zpŧsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, mŧţe soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičŧ, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti mŧţe být nahrazeno dohodou rodičŧ, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičŧ soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové moţnosti, a se zřetelem 30

Právo a rodina, č.7/2008- 10. Ročník, str. 8

- 40 -

na ţivotní poměry rodičŧ. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičŧ a udrţování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuţ nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněţ k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a téţ k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrŧ. Soud vţdy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. Dohoda o styku rodičŧ s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Soud však styk rodičŧ s dítětem upraví, vyţaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdŧvodné, je povaţováno za změnu poměrŧ, vyţadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Jestliţe je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáţe. Vyţaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, mŧţe soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci. Změní-li se poměry, mŧţe soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičŧ o výkonu jejich rodičovských práv a povinností.31

3.4. Rozvod manželství s nezletilými dětmi Nezletilé dítě není nijak chráněno proti rozvodu manţelství jeho rodičŧ. Nemŧţe se nijak bránit, je však třeba jej v souvislosti s rozvodem chránit. Tato ochrana spočívá v oddělení rozvodového a opatrovnického zařízení. Jak jiţ bylo zmíněno, s účinností od 1. 8. 1998 nelze rozvést manţelství, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrŧ k nezletilým dětem a to pro dobu rozvodu, které vydává soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu a § 25 Zákona o rodině. Úprava poměrŧ k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu zejména znamená, ţe soud musí upravit práva a povinnosti rodičŧ ke svému dítěti a zejména určit, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má kaţdý rodič podle ustanovení § 26 odst. 1 Zákona o rodině přispívat na výţivu. 31

Dostupný z www: http://rozvodmanzelstvi.cz/cz/rozvod-manzelstvi

- 41 -

Soud nemusí rozhodnout o svěření o svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičŧ, či do společné péče, ale také mŧţe svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osobě podle § 45 Zákona o rodině nebo nařídit ústavní výchovu podle § 46 odst. 2 a 3 Zákona o rodině. V soudní praxi je dále stanoveno, ţe konkrétní výše výţivného se určí tomu rodiči, kterému dítě do výchovy svěřeno nebude, v tomto případě se bere na vědomí vyţivovací povinnost i druhého rodiče. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičŧ soud sleduje výhradně zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové moţnosti se zřetelem na ţivotní poměry a standart rodičŧ. Především dbá na to, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičŧ a také udrţování pravidelného styku s nimi. Dbá dále na to, aby rodič, kterému nebude dítě svěřeno do výchovy, aby o něm měl pravidelnou informaci. Soud v této otázce přihlíţí k citové orientaci dítěte a jeho zázemí, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stability budoucího výchovného zázemí, ke schopnosti rodičŧ vzájemně se mezi sebou domluvit na výchově dítěte a téţ k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče a bytových poměrŧ. Reforma rodinného práva sebou z roku 1998 sebou přináší institut střídavé nebo společné výchovy. Soud v případě společné výchovy postupuje, jsou-li oba rodiče zpŧsobilí dítě vychovávat, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny lépe jeho potřeby. Střídavá či společná výchova znamená, ţe dítě střídavě pobývá u kaţdého z rodičŧ po určité časové období. Poţadavkem je, dítě bude navštěvovat stále stejné vzdělávací předškolní či školní zařízení. V naší praxi se však mnoho nevyuţívá. Je vyuţívána v západoevropských a anglosaských právních systémech. Dítě totiţ nemá pocit stabilního domova, místa kam patří, ale záleţí na úhel pohledu, ze kterého se na ni díváme. Zajímavé je, ţe všechny studie však prokázaly, ţe dítě v této péči má lepší socializační podmínky a lepší výsledky. U nás běţná praxe je, ţe se rodič s dítětem setkává jedenkrát za 14 dní a jeden den v týdnu či jeden víkend v měsíci. Další moţností jak upravit styk s dítětem a rodiči je dohodou. Podle §26 odst. 3 zákona o rodině "rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti mŧţe být nahrazeno dohodou rodičŧ, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu." Bývá to většinou součást scénáře tzv. smluveného nesporného rozvodu, kdy se manţelé na všech podstatných záleţitostech ohledně úpravy vztahŧ pro dobu po rozvodu dohodnou, a není potřeba, aby soud určoval cokoli za ně. V tomto případě není třeba schválení soudem. Znamená to, ţe výchova záleţí pouze na rodičích, to jak často se dítě bude s rozvedeným

- 42 -

rodičem setkávat a vzájemně navštěvovat. Platí také to, ţe dohoda rodičŧ by měla mít vţdy přednost před soudním rozhodnutím. Je i ohleduplnější k dětem, kteří rozvodem trpí. Někdy je však potřeba, aby soud zakročil a to v případě, kdy rodič, který má dítě ve výchově brání druhému ve styku s dítětem.

- 43 -

4. Rozvodovost jako společenský problém 4.1 Příčiny a koreláty rozvodovosti Pokusy o vysvětlení rozvodovosti jsou trojí povahy: a) Teorie, které studují rozvodovost jako charakteristický jev pozdně moderních společností a pokoušejí se vysvětlit rŧst rozvodovosti u širších sociálních souvislostí a civilizačních změn b) Teorie, pokoušející se vrhnout světlo na vnitřní mechanismy, jeţ vedou v manţelství k rozvodu, respektive modelovat a vysvětlit proces rozkladu manţelství c) Výzkumy, jeţ hledají koreláty či predátory k rozvodu, tedy skutečnost, jeţ nacházíme tam, kde nacházíme také rozvodovost. Je to většinou empirické úsilí o identifikaci proměnných, jeţ významně korelují s rozvodovým chováním32 Příčiny současného stavu rozvodovosti jsou rŧzné. Obecně lze konstatovat, ţe manţelství krachuje ve třetím a čtvrtém roce po svatbě. V těchto případech jde většinou o bezdětné svazky. Dalšími krizovými léty bývá pátý aţ devátý rok. Ovšem některá manţelství se rozpadají dokonce i po patnáctiletém trvání. Vyplývá to většinou z faktu, ţe se děti osamostatnily, ţeny nabývají větší stabilitu v zaměstnání a ekonomickou jistotu. Manţelství se dostalo do fáze opuštěného hnízda. Poslední iluze o společném partnerském souţití se rozplynuly a přicházejí pochybnosti. Lidé se navzájem odcizí, netráví spolu společný čas, nejezdí spolu ani na dovolené. Další moţnou příčinou je zkušenost v podobě domácího násilí. Domácí násilí se v současné době velmi zvyšuje. Ţeny mohou být v některých případech úplně odříznuté od reálného světa. V tuto chvíli jiţ nelze mluvit ani o manţelství jako takovém, ale jako o domácím vězení. Poté k méně častým dŧvodŧm rozpadu manţelství patří nevěra – pohybuje se v rozmezí do deseti procent. Další moţností ze škály příčin je alkoholismus 32


- 44 -

muţe (kolem pěti procent) a neshody v sexuální oblasti (méně neţ jedno procento). Mezi další příčiny rozvodovosti patří nezaměstnanost partnera, rŧzné závislosti jako je alkoholismus gamblerství a podobně. Na rozpadu manţelství se dále podílí mezigenerační rozdíly v manţelském páru, manţelské hodnoty, od kterých se odvíjí priority ve vztahu. Vliv rodičŧ a příbuzných zejména na vesnicích, kde jsou vztahy s rodinou uţší, neţ ve velkoměstech se v konečné fázi mohou vyskytovat taktéţ mezi příčinami vedoucí k rozvodu. Koníčky jednoho z partnerŧ, kterým je věnováno více času neţ je přípustné je taktéţ moţná příčina, neboť zde hraje svou roli bezohlednost partnera vŧči druhému partnerovi druhému. V soudních síních přibývá párŧ, pro které je rozvod řešením běţného manţelského konfliktu, a manţelé často ani nejsou schopni rozumně zformulovat dŧvody, proč se vlastně rozvádějí. Největší hrozbou pro současné manţelství je takový přístup, který ho nebere jako jeden z velmi dŧleţitých rozhodnutí v ţivotě partnerŧ. Rŧzné statistiky povaţují za nejčastější dŧvod manţelského rozvratu rozdílnost povah, zájmŧ a názorŧ. Moţné příčiny rozvodŧ lze rozdělit do dvou základních skupin. Tou první je chybný výběr – vezmeme si někoho, kdo je s to svými vlastnostmi rozbít jakýkoli vztah, případně s kým se k sobě nehodíme. Tou druhou pak absence pro souţití potřebných dovedností – hlavně komunikativních.33 V dřívějších dobách byl rozvod povaţován za cosi nepřijatelného, dnes je naopak přirozenou součástí našeho ţivota – rozvádí se téměř kaţdý druhý pár. Ani jedno není optimální, rozvod by měl být podle odborníkŧ aţ na posledním místě v ţebříčku případných řešení partnerských krizí. Další moţné příčiny jsou spatřovány větší nezávislost ţen, společenská přijatelnost „ţivota na psí kníţku“, větší počet bezdětných párŧ, stále vlaţnější vztah Čechŧ k náboţenství a jejím hodnotám i relativně snadné rozvodové řízení.

Manţelé, kteří se oba chtějí rozvést, si vţdy najdou pro rozvodového soudce takové zdŧvodnění hloubky rozvratu manţelství, ţe bude pod tímto tlakem bezmocný a manţelství rozvede. V příčinách rozvratu trvale narŧstá dŧvod "rozdíl povah" (dosahuje jiţ poloviny) a v takovýchto případech je jakákoliv snaha po smiřování neefektivní. Přestoţe jsou v naší společnosti manţelství a rodina stále povaţovány za nejvyšší ţivotní hodnoty, 33

Dostupný z WWW:
- 45 -

moţnost relativně snadného rozvodu se pokládá za samozřejmost. Situace se moţná změní aţ po uzavírání delší dobu odkládaných sňatkŧ, tj. po delší známosti, s větším rozmyslem a často s manţelskou smlouvou řešící mimo jiné i případné pozdější rozdělení majetku a tím pádem snadnější prŧběh rozvodu. Skutečnost, ţe rozvodovost se ustálila na poměrně vysoké hodnotě, je odrazem části dnešní společnosti. Další Příčinou je především nízký sňatkový věk, nedostatek bytŧ pro mladé novomanţele, následně rodinné spory v otázce bydlení, či nechtěné těhotenství a podobně. Na dramatické proměně instituce manţelství v posledních padesáti letech se podílí změna společenského postavení ţen, rostoucí touha po citovém uspokojení, společenské tlaky související s předchozí, rázem značné části naší kultury, nestabilita trhu práce u nás a v neposlední řadě proměna společenských hodnot. Manţelky uţ nejsou podřízené manţelŧm, jako tomu bylo v minulosti, změnilo se i uspořádání, kdy manţelky byly odpovědné za svou samostatnou doménu- dŧm a děti, zatímco manţelé se starali o spojení rodiny s širším světem. V mnoha manţelstvích a vztazích dnes lidé očekávají rovnoprávnější postavení, kdy oba partneři pracují a starají se o děti, i kdyţ ne vţdy na stejném základě. Uchování stability vztahu jiţ není hlavní součástí, místo toho se povaţuje za dŧleţitější citové uspokojení a sexuální vztahy. Lidé dnes nečekají, ţe věci budou mít dlouhé trvání- platí to o práci i majetku, a ke škodě zúčastněných dětí i o manţelství. Z institutu manţelství dávno zmizelo společné stigma, jeţ bylo kdysi spojováno s rozvodem, souţití bez svatby je dnes společensky přijatelné, dokonce módní. Vzrŧstá však povědomí, ţe rozchod se dotýká dětí, a kvŧli starosti o city dětí je emoční vypětí spojené s rozchodem ještě větší. Obtíţnost změny navíc stupňuje skutečnost, ţe pro všechny zúčastněné bude širší rodina méně dostupná neţ dosud.34 Specifickou částí příčin rozvodu jsou i příčiny rozpadu druhého manţelství, která jsou uzavírána po rozpadu prvního. Příčiny jsou v podstatě obdobné, i kdyţ mají své specifické rysy. V druhém manţelství se mohou častěji objevovat jisté povahové vlastnosti, které v tom prvním nevyšly tolik najevo. Tyto vlastnosti svědčí o tom, ţe jde o osobu ne příliš stabilní, s velmi malou moţností zaloţit a udrţet si rodinu. Tyto prvky se objevují i ve sféře pracovní. Nejsou schopni zŧstávat delší dobu ve stejném pracovním kolektivu, jsou nespokojeni a stále hledají změnu. Tak tomu bývá v rodině, kdy převáţně muţi mají po určité době chuť zkusit něco nového a to z toho

34

Heather, S; Děti a rozvod, str. 16

- 46 -

dŧvodu, ţe doufá, ţe se mu naplní jeho ne příliš konkrétní ţivotní představy. Druhé manţelství vzniká proto, aby napravilo to špatné, co se stalo v manţelství prvním. Znamená to tedy, ţe se od něj mnohem více očekává, neţ se očekávalo v manţelství prvním. Negativní proţitky by zde měly být zredukovány. Jestliţe dojde i v tomto případě ke konfliktŧm a rozpadŧm, dojde i k většímu zklamání. Příčinou jsou samozřejmě i spory týkající se dětí, neboť minimálně jeden z partnerŧ se zde staví do role nevlastního rodiče a druhý na něj klade příliš vysoké nároky, aby uspěl-to je jedna z nejčastějších příčin rozvodŧ v druhém manţelství.

4.2. Důsledky rozvodovosti Důsledky rozvodovosti na společnost a sociální skupiny Díky vysoké rozvodovosti roste i vysoké procento dětí, které byly a jsou vychovány prakticky v samotném matriarchátu, tedy jde o prostředí, kde hlavní osobou je matka. Tento svět, kde nejsou otcové a chybí zde autorita je dalším a jedním z mnoha nestabilizujících prvkŧ, které vedou k rozpadání rodin a vŧbec k rozpadu vztahŧ mezi lidmi. Nemá-li v budoucnu tolik partnerských vztahŧ končit rozchodem, je nutné omezovat odpudivé síly, které tyto vztahy ničí. Je nutné znát psychologickou podstatu těchto aspektŧ a společnost si udrţí, alespoň na nějaké úrovni procento partnerské soudruţnosti. V dŧsledku vlivu rozvodovosti na společnost dochází postupně k: Zatíţení sociální sítě- Rodič samoţivitel obtíţněji shání zaměstnání, díky jeho rodinné situaci, kdy se musí starat o své nezletilé dítě. Zaměstnavatelé v mnoha případech stojí o perspektivnější zaměstnance, kdy budou mít jistotu, ţe jim nebudou zŧstávat s dětmi často doma, například ze zdravotních dŧvodŧ. Přestoţe zjišťování rodinných poměrŧ je nepřípustné zasahování do soukromí, obecně se ví, ţe se toto děje. Následně nastává situace, kdy rodič samoţivitel se stává obtíţně zaměstnavatelným, případně nezaměstnaným úplně. V této situaci přichází na řadu stát a jeho sociální síť. Veškeré přídavky na děti, příspěvky na bydlení, pomoci v hmotné nouzi a další, jsou pro stát pouhým výdajem, kterému se vyhnout nelze. Zde je zatíţení sociálního systému evidentní.

- 47 -

Nadměrná zátěţ pro státní správu- V první řadě pocítí nárŧst rozvodovosti soudy a jejich soudní aparát. Zřídka kdy se manţelství rozvádí při prvním stání. Při neschopnosti manţelŧ se dohodnout na rozdělení majetku a o péči o nezletilé děti je zátěţ soudŧ daleko větší. Toto je i jednou z příčin proč jiné soudní spory trvají mnohdy i mnoho let a soudní systém je přetíţen. Práce soudcŧ v českých podmínkách je z hlediska časového a kvantitativního velmi náročná, ale neefektivní. Ve většině vyspělých evropských zemí je počet soudcŧ na počet obyvatel výrazně niţší neţ u nás. Chybně i nadále navyšujeme počty soudcŧ namísto získávání kvalitního administrativního aparátu, který by za soudce většinu administrativních činností vykonal.35 Rodič samoţivitel bývá obvykle v kategorii osob, které mají nárok na některou ze sociálních dávek. Vyřizováním jejich vyplácení jsou pověřeny sociální odbory jednotlivých městských částí. V současné době při rŧstu rozvodovosti jsou tyto odbory velice vytíţené. Ovšem nejen administrativou s dávkami spojenou, jsou pracovníci zaměstnáni. Při neutěšených rodinných poměrech (konflikty dětí s rodiči po rozvodu, rodiče navzájem) jsou nuceni osobně navštěvovat rodiny a zjišťovat poměry místním šetřením. Vyšší zisky advokátŧ- Společně se zatíţením soudŧ, přináší rozvodovost i vyšší zatíţení advokátŧ, ovšem s tím rozdílem, ţe zisky advokátŧ platí osoby, které se rozvádí. K jiţ tak sloţité ţivotní situaci přibývají ţivotní náklady, které musí rozvádějící se uhradit, mnohdy i na úkor zadluţení. Po nepříjemném rozvodovém řízení přichází nová realita v podobě niţší ţivotní úrovně a splácením dluhŧ. Dŧsledek vlivu rozvodovosti na společnost se buď přímo, nebo nepřímo dotýká téměř všech součástí naší společnosti. Jako další příklady lze uvést pohyb na realitním trhu, při zabezpečení bydlení kaţdého z rozvedených manţelŧ (prodej jednoho bytu-nákup dvou), pohyb na trhu práce (změna zaměstnání v dŧsledku přestěhování), krachy či prodeje společných firem (propouštění zaměstnancŧ).

35

Dostupný z WWW: < http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=656

- 48 -

Rozvod manţelství, zvláště pak pokud se jedná o manţelství s dětmi, není pro nikoho ze zúčastněných nic snadného. I v případě – muţe nebo ţeny – tedy osoby, která rozvod v prvotním případě iniciovala a čeká na něj jako na vysvobození z nesnesitelné situace, přináší rozvod velkou psychickou zátěţ. Jeho konec tedy znamená určité ţivotní selhání, které nás nutí předefinovat si celou vlastní ţivotní historii a význam událostí, které jsme v minulosti proţili. Pro oba z partnerŧ, rozchod znamená nutnost najít si svŧj nový sociální svět, ve kterém bude ţít, a zároveň novou, další potřebu vybudovat si svou novou identitu, která jiţ není zaloţena na tom, ţe jsem partnerem a zároveň manţelem. Dochází k novému uspořádání vztahu mezi přáteli, kolegy v práci a blízkými. Někdy je nutné najít si nové bydlení, zvyknout si na nové prostředí, najít si práci a kompletně přeorganizovat vztahy s dětmi. V minulosti byl řád našeho ţivota zaloţen na existenci rodiny a druhé osoby, která o nás věděla víc neţ kdokoli jiný, nyní se tento řád rozpadá a je třeba nalézt si řád nový, který pro nás bude podstatný. Zároveň musíme objevit nové zdroje naší osobní identity, coţ znamená, ţe se vlastně stáváme úplně jiným člověkem, se kterým se musíme naučit zţít. Pro toho, kdo rozvod inicioval, jsou tyto změny o něco snadnější, neboť o rozvodu jiţ nějakou dobu předtím přemýšlel a jiţ v té době si hledal své nové místo ve světě, nové přátele a koníčky – takříkajíc měl čas si na novou situaci zvyknout a připravit se na ni, neţ ten, který o rozvodu nejprve neměl ani tušení. Ten, pro koho je rozvod překvapením a novou ţivotní situací, se kterou nepočítal, musí řešit všechny problémy náhle a naráz a navíc je vystaven společenskému traumatu odmítnutí ze strany partnera a vŧbec traumatu jako ho společnost jako rozvedeného přijme, jak se na něj bude dívat. Existují však rŧzné specifické problémy, které rozvod přináší zvlášť ţenám a zvlášť muţŧm. Je to dáno tím, ţe postavení muţŧ a ţen v manţelství není stejné. Rozdělení rodinných rolí a dělba práce v rodině stále předpokládá, ţe úkolem muţe je finanční zajištění a úkolem ţeny je péče o potomstvo, o muţe a domácnost. Většina muţŧ naší společnosti je přesvědčena o tom, ţe hlavním úkolem muţe je finančně zabezpečit svoji rodinu, tudíţ péče o malé děti je převáţně ţenskou záleţitostí. Od ţen se v manţelství stále více neţ od muţŧ očekává, ţe zapomenou na své vlastní zájmy a touhy a postaví do popředí zájmy svého manţela a dětí. Na oplátku očekávají emocionální podporu, které se jim ne vţdy dostává. Jeden z dŧsledkŧ těchto rozdílŧ se odráţí ve - 49 -

výzkumech spokojenosti s manţelským ţivotem: ţeny jsou většinou spokojeny se svým manţelstvím méně neţ muţi. Ţenám obecně přináší manţelský vztah méně emocionálního uspokojení neţ muţŧm, stěţují si na uzavřenost a odměřenost svých partnerŧ, méně často neţ muţi je pokládají za své dŧvěrníky a nejlepší přátele. To je jeden z dŧvodŧ, proč ţeny častěji neţ muţi podávají ţádost o rozvod. I výzkumy obyvatelstva České republiky potvrzují, ţe ţeny jsou v manţelství častěji nespokojené a jsou shovívavější k rozvodu jako řešení situace, kdy pár není schopen řešit své manţelské problémy. Ekonomické důsledky rozvodu Pro ţeny obecně má rozvod větší ekonomické dopady neţ pro muţe. Vzhledem k tomu, ţe péče o děti a o domácnost spočívá stále ve většině českých rodin na ţeně, mnoho z nich rozděluje svŧj čas mezi povinnosti profesního a rodinného ţivota. „Rodinná kariéra“ znamená pro ţenu ve většině případŧ menší investice do profesního ţivota. Ţeny často podřizují nejen čas strávený prací, ale i geografické místo práce svým dětem a svému manţelovi. Během let trvání manţelství mají sice ţeny přístup k příjmu a prestiţi svého manţela, během rozchodu ale tento přístup ztrácejí a nezískávají zpět to, co investovaly – čas a energii strávené péčí o rodinu a emocionální a jinou podporou svých muţŧ. Při partnerském rozchodu pak dochází nejčastěji k přechodu z modelu rodiny se dvěma příjmy, kde ţena vydělávala méně neţ její manţel a vedle své profesionální aktivity pečovala o děti a domácnost, na model rodiny s jedním příjmem, kde ţena sama ţiví rodinu a zároveň na jejích bedrech spočívá celá péče o děti. Vzhledem ke svému pohlaví je navíc rŧznými zpŧsoby znevýhodněna na pracovním trhu. Výzkumy ukazují, ţe ţeny rozvodem ekonomicky ztrácejí, zatímco muţi postupem času na rozvodu vydělávají, i kdyţ mají nadále subjektivní dojem ekonomické ztráty. V dŧsledku toho se rozvedené matky se závislými dětmi stávají skupinou významně ohroţenou chudobou a nízkou ţivotní úrovní. Zhruba polovina neúplných rodin v čele s rozvedenou matkou se pohybuje pod hranicí 1,5 násobku ţivotního minima. Výsledkem je tzv. feminizace chudoby: stále větší podíl obyvatel ţijících pod hranicí chudoby tvoří ţeny a děti.

- 50 -

Muţi si oproti tomu ponechávají své pracovní postavení, které získali v prŧběhu manţelství, a často se ztrátou rodiny získávají větší časový prostor, který mohou investovat do své práce. Přes povinnost platit výţivné na závislé děti disponují po rozchodu větší částí svých příjmŧ pro své osobní potřeby, neţ tomu bylo před rozchodem. Jinou kapitolou je ale v české společnosti bydlení - v mnoha případech manţelka zŧstává s dětmi v rodinném bytě s regulovaným nájemným, zatímco muţ je nucen si hledat náhradní bydlení, za které platí značnou cenu. Na druhou stranu, mnoho rozvedených otcŧ odmítá či alespoň zpochybňuje povinnost platit pravidelně výţivné na své děti, zejména v případě, ţe rozvod iniciovala manţelka. Kvalitativní výzkum ukazuje, ţe nechuť platit výţivné pramení zejména z pocitu ztráty kontroly nad vlastními příjmy – zatímco dříve byly investice do výchovy dětí rodinnými, společnými investicemi, nyní má muţ pocit, ţe přenechává kontrolu nad svými penězi bývalé manţelce. Mnoho muţŧ by proto preferovalo jinou, hmatatelnější a kontrolovatelnější formu materiální podpory svých dětí.“36

Důsledky rozvodovosti na rodinu a dítě Rodina je nejdŧleţitější sociální skupinou. V dŧsledku rozvodovosti se téměř vţdy sníţí ţivotní úroveň obou partnerŧ. Jedním z hlavních problémŧ po rozvodovém uspořádání rodiny je psychická zátěţ dětí. V současné době jsou rŧzné varianty a styly péče o děti. Od zaţitého modelu (dítě je po rozvodu s matkou), přes všemoţné střídavé péče aţ po model dítě u otce. Ve všech případech je psychická zátěţ dětí značná. Situace se vyostřují ve chvíli, kdy si rodič najde nového partnera. Dochází ke konfliktŧm jak s nevlastním rodičem, tak i s vlastním i mezi partnery navzájem. Často v těchto situacích dochází i k rozpadŧm některých druhých manţelství, právě kvŧli neshodám při výchově dětí z předcházejících vztahŧ. I díky tomu jsou druhá a další manţelství ve větším ohroţení neţ manţelství první. Model česká rodiny se v dnešní moderní, uspěchané době velmi změnil. Uţ není tou nejdŧleţitější součásti v našem ţivotě, jako tomu bývalo kdysi. Do našich ţivotŧ vtrhla svoboda a prosperita, ale i pracovní stres, který sebou přináší pro rodinu mnoho špatného. Na udrţování vztahŧ a vzájemné sbliţování uţ proto nezbývá tolik času. Dŧsledek rozvodu je na tomto velmi patrný. Tím, ţe je rozvod brán jako jaká si norma a v naší společnosti tato norma stále roste, tak s ní roste i norma, ţe rodina uţ není a nebude 36

SOÚ, dostupný z WWW:
- 51 -

to, co bývala. Ztrácí se její pevnost. Lidé jiţ nepotřebují pouto rodinné. Moţná by chtěli, ale dnešní moderní svět jim to neumoţňuje. Lidé na sebe nemají čas, stále pracují. O víkendech, kdy má být rodina spolu, tak se nedbá na to, aby se čas trávil dohromady, nýbrţ ho kaţdý tráví jaksi po svém. Tím, ţe roste rozvodovost, roste i úbytek normálních rodin a vznikají kvanta rodin neúplných, kde se jiţ nedá hovořit o rodině jako takové, neboť ztrácí na svém významu plnit všechny funkce rodiny. Rozvodem jsou zasaţeni i rodiče. Dŧsledek rozvodovosti na ně pŧsobí, a sice změnami nálad, které se mohou projevovat i depresemi. Rozvod doprovází i sníţená pracovní výkonnost, neschopnost soustředit se, zdravotní obtíţe, úzkost, podráţděnost a poruchy spánku. V tomto stresovém období rodiče často pociťují i nejistotu v milostném vztahu a u muţŧ se mŧţe projevit i zvýšená sexuální dysfunkce. Mnoho rodičŧ bohuţel často uvádí i zvýšené kouření, pití alkoholu a pouţívání drog. Toto období je nejtěţší první rok po rozchodu. Neţ se zcela získá zpět potřebná sebedŧvěra, mŧţe to trvat i dva aţ tři roky. Rodiče by si totiţ neměli stanovovat nereálné cíle. Mnozí se v problémech trápí i mnohem déle. Po rozvodu se mŧţe sníţit ţivotní úroveň partnerŧ- bylo nutno se rozdělit o společný majetek. V řadě rodin bývá problém s rozdělením bytu a společného bydlení. To pŧsobí velmi negativně na psychiku jedincŧ. Rozvod ovlivní i stále zaměstnání, neboť mŧţe dojít k přestěhování a muţ či ţena si musí najít nové místo, coţ v dnešní vysoké stupni nezaměstnanosti je téměř nadlidský výkon. V posledních desetiletích se setkáváme s dramatickými změnami struktury rodiny a samotné rodičovství nabývá po rozvodu v rámci domácností rŧzných forem. V této situaci mŧţeme hovořit o rostoucím počtu neúplných rodin, přičemţ ty v dnešní době v dŧsledku rozvodŧ tvoří asi 25 % všech domácností. 90 % ze všech neúplných rodin je tvořeno ţenou ţijící společně s dětmi. Vysoký výskyt domácností, v jejichţ čele stojí ţena, je zpŧsoben na jedné straně rozhodnutím být svobodnou matkou bez stálého partnera, rozvodem nebo ovdověním. Na druhé straně k tomu vedou i dnešní ekonomické krize, dlouhodobá migrace, vlny uprchlictví a v neposlední řadě opuštění rodiny ze strany muţe. Neúplné rodiny jsou často vystaveny sociálním a kulturním tlakŧm a přijetí těchto rodin se liší v závislosti na dŧvodu - 52 -

jejich vzniku. Ještě v nedávné historii bylo mateřství svobodných ţen spojováno v mnoha kulturách s pocitem hanby a opovrţení a tyto ţeny spolu se svými dětmi byly často stigmatizovány a vyloučeny ze společenství. Postoj společnosti se přinejmenším v rozvinutých státech jiţ podstatně změnil a v mnoha ohledech i zlepšil. Neúplné rodiny existovaly v prŧběhu celé historie, s postupem času však docházelo k proměnám ve zpŧsobu jejich vzniku. I v minulosti tvořily významný podíl v rámci rodinných domácností, vznikaly však především v dŧsledku úmrtí jednoho z rodičŧ a menší pravděpodobnosti opětovného sňatku ovdovělých. Dnešní neúplné rodiny však vznikají z nejčastějších dŧvodŧ v dŧsledku porozvodového uspořádání. Výjimkou nebyly ani nemanţelské děti svobodných matek. Oproti minulosti tedy došlo ke strukturálním změnám - dnes v rámci neúplných rodin převaţují domácnosti rozvedených, odděleně ţijících vdaných a ţenatých a také domácnosti svobodných matek, které však své mateřství vědomě plánovaly. Vysoká úroveň rozvodovosti vede k neustálému rŧstu počtu dětí, které si do svého ţivota odnášejí zkušenost s rozvodem svých rodičŧ. V prŧběhu let 1960-1990 se v České republice podíl rozvedených bezdětných manţelství, která představují zhruba 30 % všech rozvedených manţelství, téměř neměnil. Vzrŧstalo ale zastoupení rozvedených manţelství se dvěma dětmi. Děti se v České republice zpravidla rodí mladým manţelŧm velmi brzy po sňatku a prŧměrný věk matek při narození prvního dítěte byl v minulém období (do počátku 90. let minulého století) v porovnání se západními zeměmi extrémně nízký, tedy mezi 21-22 lety. Většina mladých manţelŧ měla tedy děti jiţ v prvních letech svého manţelství, kdy zároveň manţelství prochází prvními krizemi. Rozvrat manţelství a následující rozvod je proto běţnou záleţitostí v rodinách s malými dětmi. V padesátých letech připadalo na jedno rozvádějící se manţelství v prŧměru jedno nezletilé dítě, na konci osmdesátých let to bylo jiţ 1,1-1,2 dětí, respektive 1,5-1,6 dítěte v rodinách s dětmi. Od počátku osmdesátých let tedy kaţdoročně přicházelo o společné souţití s oběma rodiči více neţ 30 tisíc nezletilých dětí, coţ bylo v roce 1990 téměř 1,5% populace závislých dětí ţijících v úplných rodinách. Vznik neúplné rodiny s sebou přináší otázky vlivu této nové situace na děti, které v rodině ţijí. V rodinách tohoto typu se setkáváme s větším mnoţstvím problémŧ (mezi něţ patří zhoršení ekonomické a sociální situace rodiny), a řada z nich se bezprostředně dotýká dětí. - 53 -

V naprosté většině případŧ je neúplná rodina tvořena pouze matkou s dětmi, chybí zde socializační vliv otce. (Tato situace je ještě posílena faktem jisté feminizace výchovného procesu, kdy je dítě od útlého dětství obklopeno převáţně ţenami, a to i v předškolních a školních zařízeních.) Často také dochází ke změně postoje matky i širšího sociálního okolí k dítěti a jeho chování. Celkový emočně sociální vývoj takového dítěte se tak začíná odlišovat od vývoje dětí vyrŧstajících v úplných rodinách. Navíc vzhledem k tomu, ţe se v těchto rodinách setkáváme převáţně s rozvedenými rodiči, je druhý rodič většinou naţivu, a to činí situaci neúplné rodiny komplikovanější neţ v minulosti.37 Další z dŧsledkŧ, které ovlivní rodinu, je vypořádání společného jmění manţelŧ a dělení i dluhŧ, tedy celková finanční stránka věci. Právě zadluţenost, jako jsou spotřebitelské pŧjčky, hypotéky, ale i úvěry z podnikání stále více doléhají na páry, které se rozvádějí. Při rozvodu se totiţ nedělí jen majetek, peníze či zisk z podnikání některého z manţelŧ, ale rovněţ také dluhy vzniklé ať uţ v manţelství, nebo při podnikání. Je tedy ve svém dŧsledku například jedno, ţe dluh je veden jen na jednoho z partnerŧ – pokud vznikl v době manţelství, leţí rovným dílem na obou manţelích, a musí se buď oni dohodnout na jeho řešení, nebo dojde k exekuci či rozhodne soud. V nejzazším případě, kdy se lidé nedokáţí dohodnout, mŧţe soud například v případě hypotéky nařídit soudní prodej nemovitosti, přičemţ pak bývá utrţená částka niţší, neţ při běţném zpŧsobu prodeje. Rozvádějící se manţelé riskují, ţe ani prodej bytu či domu nepokryje dluţnou sumu. Dŧsledek rozvodu, který má dopad na rodinu je syndrom zavrţeného rodiče, který spočívá ve štvaní dítěte jedním rodičem proti druhému. Motivace rodiče, který není zavrhován, naopak proti druhému popuzuje je především ve vidině motivu pomsty, výhry nad druhým a moci. Především to má dopad jak na rodiče, tak na dítě. Děti jsou mnohdy od rodiče tak zmanipulovány, ţe k zavrhovanému rodiči často ani nechtějí, přičemţ zavrhovaný rodič je často laskavý a velmi milující rodič. Dítě v tomto případě ztrácí zájem téměř o vše, co s druhým rodičem souvisí. U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj, U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj. Tento syndrom se projevuje i zhoršením psychického stahu u zavrhovaného rodiče a pocitem samoty a úzkosti. Tato problematika je běţná v našem soudnictví jiţ řadu let, spočívá tedy v znemoţňování styku s nezletilým dítětem jednomu rodiči. Novela zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která nabyla účinnosti od

37

Dostupný z WWW:
- 54 -

1. 8. 1998, převzala pŧvodní dikci ustanovení § 32, podle kterého mají rozhodující úlohu ve výchově dětí jeho rodiče, ale pro případ nerespektování tohoto ustanovení jedním z rodičŧ nově uvádí v ustanovení § 27 odst. 2, ţe bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdŧvodné, je povaţováno za změnu poměrŧ, vyţadující tedy nové rozhodnutí o výchovném prostředí. S tím do značné míry souvisí i ustanovení § 27 odst. 4 téhoţ zákona, podle kterého mŧţe nyní soud upravit i styk dítěte s jeho sourozenci a prarodiči. Z mé vlastní zkušenosti je zde uveden syndrom zavrženého rodiče v praxi. Jsem manželkou rozvedeného muže a účastnila jsem se rozpadu nefunkční rodiny, která neměla šanci na záchranu. Po rozpadu této rodiny zůstala matka se svým synem sama, otec od rodiny - jak už to bývá, odešel. U matky se typicky projevuje syndrom zavrhujícího rodiče. Zabraňuje styku otce s dítětem, i když samotné dítě má se svým otcem velmi vřelý vztah, chtělo by s ním trávit více času, a u otce se mu líbí. Matka se stále brání tomu, aby dítě mohlo být prakticky kdykoliv ve styku s otcem. Důvody jsou z její strany vždy nezištné, jak tomu obvykle bývá. Otec se cítí být zavrhován. Zde se v praxi ukazuje syndrom zavrženého rodiče. Ostatně jako každé dítě, i dítě v tomto případě se chce se svými zážitky z prožitého víkendu podělit se svou matkou, ovšem žádoucí reakce se nedočká, protože je okřiknut a vyzván k ukončení komunikace na toto téma. Dítě je samozřejmě zmateno matčinou reakcí, žije ve stresu z důvodu neustálých pohrůžek ze strany matky, např. „jdi si klidně za tátou, když je ti tam líp!“ Konečným vyústěním je pak například pomočování dítěte, které přináší další stres a obavu z reakce matky. Dítě sice ztratilo možnost vyrůstat v úplné rodině, z té druhé strany však je mnohem lepší vyrůstat v neúplně rodině, neboť být každým dnem přítomen u neustálých hádek rodičů, není příjemné. Rodiče během rozvodu prochází mnoha stádii, mezi něž patří i výčitky, zdali si mohl dovolit rodinu opustit a začít někde jinde-znovu. Mezi další patří i to, že každý má právo na svůj život, ale otázkou je, jestli si to může s dítětem dovolit a zdali je správné se dítěti obětovat či nikoliv. U matky trvá typicky rok-dva, než se s rozvodem vyrovná a zvykne si na nový život. Zde je patrné, že rozvod sebou přináší nepříznivé psychické důsledky, dopadající jak na matku, tak i na otce.

- 55 -

V praxi to však v této otázce vypadá tak, ţe bude záleţet především na tom, jak operativně budou opatrovnické soudy postupovat. Při dnešním zatíţení opatrovnických soudŧ, které se po 1. 8. 1998 dále zvýšilo jejich povinnou asistencí u kaţdého rozvodového řízení, lze o zrychlení rozhodování v opatrovnických věcech spíše a jenom pochybovat. Jestliţe pak odvolací soud bude s konečnou platností rozhodovat o případné změně výchovy, tedy o svěření nezletilého dítěte do výchovy druhému rodiči, aţ kupříkladu po dvou letech, coţ je v současnosti běţné časové rozpětí mezi podáním návrhu a konečným rozhodnutím ve věci, potom psychické účinky syndromu zavrţeného rodiče mohou být tou dobou uţ takové, ţe bude pro dítě z hlediska jeho dalšího stresu často menším zlem ponechání u pŧvodního rodiče, neţli jeho svěření do výchovného prostředí programově líčeného "ničemy". Jisté je, ţe maření styku dítěte s druhým rodičem, pokračující i přes pravomocně uloţené pokuty v občanském soudním řízení, mŧţe být kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona. Zpravidla i podmíněně uloţený trest zde uţ pro patologicky se chovajícího rodiče mŧţe být dostatečným podnětem k váţnému zamyšlení nad změnou dosavadního chování. A o toto zamyšlení jde mnohem více, neţ o případný nástup výkonu trestu u nepodmíněných odsouzení.38 Posoudit, zdali v rozvodu převládají pozitiva či negativa, je sloţité. K problematice dětí u rozvodu je zapotřebí nahlíţet i z té pozice, ţe existují rodiny, které přestoţe jsou úplné, tak neplní své základní funkce. Emocionální zátěţ rozvodu se však projeví i na dětech přestoţe převáţná část rodičŧ se domnívá, ţe dětí se tato problematika vŧbec netýká. Polovina dětí v rozvedených rodinách bylo svědky hádek, křikŧ a výhrŧţek rodičŧ. Rodiče v těchto situacích jednají impulzivně a řada z nich se po té vrhá do pomíjivých milostných vztahŧ, které jsou neúspěšné. Ukazuje se, ţe rozvodem je ovlivněn zdravý vývoj osobnosti dítěte. Neexistuje věk, ve kterém by dítě rozvodem netrpělo. Jedná se o to, ţe kaţdé dítě v určitém věku na rozvod reaguje jinak. I přes vŧli rodičŧ, je dítě vystaveno zvláštnímu druhu psychické zátěţe, jejíţ dŧsledky často nejsou rozpoznány včas vlastními rodiči natoţ blízkým okruhem rodinným. Nejde jen o dŧsledky, které by se projevily bezprostředně po té, co nastanou, ale o ty, které se začnou rŧznými mechanismy projevovat ve vzorcích chování dítěte třeba aţ v období puberty, nebo dokonce aţ na začátku dospělosti. Jasný dopad je ten, ţe do mladých 38

Dostupný z WWW:
- 56 -

manţelství vstupují mladí lidé, především z rozvedených rodin, kde se matka sama vdávala velmi mladá. Tímto se hovoří o psychosociálním epidemiologickém fenoménu. Rozvodová praxe ukazuje, ţe dŧsledky rozvodu se projevují v dlouhých a opakovaných soudních jednání o určená styku s dítětem. Dítě se mŧţe dostat k soudnímu jednání, je frustrované, jelikoţ se z něj stává ač nechtěně- prostředník. Často se projevuje špatná školní výkonnost dítěte, které je v napětí a úzkosti. Dítě poté o školu ztrácí zájem, neboť se stává jeho zdrojem utrpení. Za špatné školní výsledky je pokáráno. Toto se projevuje převáţně u chlapcŧ, dívky se o to více uzavřou do sebe. Dítě z rozvedené rodiny je hodnoceno nejen učitelkami, ale i svými matkami na 12ti poloţkové škále jako méně ctiţádostivé a méně svědomité, více citlivé aţ přecitlivělé, více dráţdivé a nervózní a méně oblíbené ve školním kolektivu. Jde tedy z klinického hlediska o obraz dítěte s neurotickými symptomy, které mohou postupně vymizet úpravou rodinných poměrŧ, ale které mohou také manifestně či latentně rŧst aţ v klinicky vyjádřený obraz některé z dětských psychických poruch.39 Situace je o to komplikovanější, pokud dítě trpí psychickými potíţemi jiţ před rozvodem, neboť rozvodem se situace jenom zhorší. Dítě trpí i tím, co se týče vztahŧ s jeho širší rodinou, neboť i ta je zdrojem jeho zázemí a po rozvodu se tato situace mŧţe nepatrně změnit. Některé děti jen s obtíţemi překonávají pocit, ţe je tatínek svým odchodem zavrhl, zejména kdyţ jeho odchodu nepřecházelo ţádné vysvětlení a dítětem nikdo nediskutoval o jeho pocitech a nesnaţil se ho pochopit. Dítě si mŧţe myslet „Táta odešel, zrovna kdyţ jsem ho nejvíc potřebovala. Opustil vlastně mě, ne maminku“. Tento výklad je velmi častý, zejména u malých dětí, kteří věří, ţe rodič odešel, protoţe je neměl rád nebo proto, ţe zlobily. Děti se na otce zlobí, protoţe tento cit je pro ně snesitelnější neţ nesmírný smutek, ale základem všech pocitŧ je hluboká potřeba, aby dŧleţitý člověk zŧstal součástí jejich ţivota. Láska, kterou k němu cítí, je silnější neţ hněv.40

39 40

Matějček, Z; Dytrych, Z; Děti, rodina a stres, str. 136 Heather, S; Děti a rozvod, str. 48

- 57 -

Moţné pocity dětí u rozvodu: Deprese- Deprese je nevyjádřený hněv. Osoba, která je zasaţená depresí se cítí opuštěná a osamělá. Děti si připadají jako za zdí, jak za zamčenými dveřmi, kam za nimi nikdo nemŧţe. Další projevy jsou nedostatečné sebevědomí, opuštěnost. Navíc tyto pocity vedou k tomu, ţe to odpuzuje kamarády, čímţ se zvyšuje pocit osamění. Vztek- Dítě se cítí dotčeno tím, proč to rodiče udělali zrovna jemu. Pocit bezmocnosti a také nemoţnosti ovlivňovat rŧzné rodinné záleţitosti často souvisí se vztekem. Vztek je často jen zástěrka před smutkem, který děti cítí. Pocit viny- Pocit viny je často propojen se sloţitými pocity hněvu. Děti jsou přesvědčeny, ţe zavinily rozchod rodičŧ a špatně se s touto situací vyrovnávají. Úzkost, strach a zmatek Strach z budoucnosti- Děti se často bojí, ţe je rodič nebude moci navštěvovat, ţe na ně zapomene. Závist- v neposlední řadě je zde závist vŧči ostatním rodinám.41 Reakce dětí na rozvod se liší věkem. Stres mŧţe mít i záporný vliv na ještě nenarozené dítě. Tenze matky totiţ ovlivňuje vývoj plodu. Kojenci rozvod nechápou, ale reagují na změny rodičŧ. U dětí ve věku tří aţ pěti let se projevují potíţe s usínáním, noční děsy, strach z odloučení od osoby, která o ně pečuje. V předškolním věku jsou děti obzvláště zranitelné. Kolem šesti let, zejména u dětí, jejíţ školní připravenost není ideální, se mŧţe ještě více zhoršit. Dochází k nesoustředěnosti, labilitě nálad a podobně. S postupující regresí se mŧţe zhoršit i výslovnost. Mohou se objevit zcela nečekané a nepřiměřené výbuchy agrese. U dětí ve věku sedm až deset let se výrazněji objevuje pocit ztráty ve srovnání s jinými dětmi, které jsou z úplné rodiny. Ztráta se projevuje pocitem smutku. Ve věku jedenáct až třináct let, děti jiţ chápou co je to rozvod a mnohdy jsou informováni svými vrstevníky. Dítě si jiţ uvědomuje svou hodnotu na „rozvedeném trhu“ a mŧţe docházet k vydírání jednoho z rodičŧ, které se projeví pod pohrŧţkou odchodu za druhým rodičem. Děti ve věku čtrnáct až šestnáct let jsou převáţně v pubertě. V tomto období je i za normální situace těţké udrţet si nějakou autoritu a neformální respekt dítěte. Zde hrozí 41

Heather, S; Děti a rozvod, str. 50-58

- 58 -

nejistota, zklamání, drogy, sexuální promiskuity či strach z budoucnosti. Ve věku sedmnáct až devatenáct let se děti chtějí stát součástí problému rodičŧ, povaţují to za jakýsi inventář rodiny. Očekávají, ţe jim rodiče vyjdou vstříc a těţko snášejí situaci, kdy je naopak potřebný rodič. Zde roste riziko útěkŧ z domova či předčasných sňatkŧ. I v dospělosti vyvolává rozvod rodičŧ pocit ztráty. Zde je patrné jaké dŧsledky má rozvod na děti, nelze však říci, ţe kaţdé dítě z rozvedené rodiny bude takto trpět. Děti si rozvod rodičŧ nevybírají, i přesto musí být součástí. Zde je však otázka, zdali je dobré udrţet manţelství jen kvŧli dětem. Lze to podstoupit pouze v případě, ţe vztahy mezi rodiči jsou snesitelné a rodina nějakým zpŧsobem funguje. I tuto část bych chtěla obohatit o svou vlastní zkušenost. Jsem dítě z rozvedené rodiny a sama na sobě pociťuji některé z důsledků, které na děti dopadají. Rozvodem rodičů jsem si prošla v období puberty - pro dítě velmi důležitý mezník v životě, kdy dospívá a rodiče potřebuje. Jak už tomu u rozvodů bývá, dítě je svěřeno do péče matky. Mně a bratra matka opustila, odstěhovala se s naší mladší sestrou za svým novým mužem a založila novou rodinu. Odstěhovala se za Prahu, což zkomplikovalo náš vzájemný kontakt a vztah vůbec. Otec zůstal sám a řešil problémy spojené s bydlením a novým zaměstnáním. Od puberty, kdy všechny mé spolužačky měly alespoň jednoho z rodičů, já byla na život sama. Cítila jsem velký pocit zrady, hořkosti a samoty. Ve škole to nemělo žádné důsledky, naopak mě to motivovalo k lepším výsledkům a pocitu, že každému musím dokázat, že to sama zvládnu. V podstatě naše úplná rodina se rozpadla a zbyly pouze jednotlivé části – matka se sestrou a její nová rodina, já s bratrem a otec. Zastávám názor, že rodič by se od dítěte neměl takto odpoutat, obzvlášť když není na to připraveno a ve věku, kdy potřebuje alespoň jednoho z rodičů nejen k zajištění základních činností spojených s domácností. Sama jsem o to rychleji dospěla a přišla o část svého dětství. Rozvodem jsem trpěla jako každé dítě, i když na druhou stranu to má své pozitivum - v budoucnu se budu snažit udělat vše proto, abych neudělala stejnou chybu jako mí rodiče, řádně vychovala své dítě, stála při něm při jeho životních krocích a všeobecně byla po celou dobu oporou. - 59 -

4.3. Možnosti omezení rozvodovosti Na problematiku omezení rozvodovosti se lze dívat z pohledu rŧstu rozvodovosti a příčin této stoupající problematiky a omezení najít v těchto příčinách, respektive v jejích opacích. Rozvod a rozvodovost patří k těm jevŧm, jejichţ hodnocení mŧţe být silně poznamenáno subjektivními postoji - osobními dojmy či osobními osudy. Protoţe pro zúčastněné aktéry i blízké okolí znamená rozvod ve valné většině případŧ dočasné nebo alespoň trvalejší narušení vlastní ţivotní rovnováhy, hodnotí lidé rozvod jako jeden z absolutně negativních jevŧ a v rozvodovosti, resp. jejím rŧstu, vidí jen sociálně patologický úkaz. Také příčiny rozvodovosti se hodnotí často jen jednostranně - buď se hledají jen ve vnějších okolnostech, za nimiţ existuje manţelství a rodina, nebo se přeceňují vnitřní faktory, coţ jsou osobnostní rysy manţelských partnerŧ, jejich vlastnosti. Rozvod manţelství a s tím související rozpad příslušné rodiny není ničím jiným neţ jistým okamţikem vývoje manţelství jako specifické formy lidského souţití. Rozvod je ukončením daného manţelství, přičemţ velmi často i rodiny jako specifického sociálního útvaru. Rozvodovost představuje v určité zemi nebo oblasti vývoj a zpŧsob vývoje všech manţelství a rodin. Hodnocení rozvodovosti znamená znát charakter rodiny nesoucí v sobě moţnost procesu pro hodnocení současného typu manţelství i rodiny. Kaţdý rozvod má své dvě stránky. Po právní stránce je manţelství zákonem ukončeno jako vztah, který mezi účastníky ponechává vztah plnící nikoli funkci sociální, ale právně fixovanou závazky a povinnostmi. Druhou stránkou rozvodu je ukončení manţelství jako vztahu sexuálně psychologického a v neposlední řadě sociálního. Z pohledu sociologického je tedy právní akt rozvodu formálním ukončením sociálního souţití zvláštní sociální skupiny s vnitřními sociálními rolemi, kde k ukončení těchto vztahŧ a funkcí došlo jiţ před samotným rozvodem. Nejdůležitější faktory ovlivňující vznik a zánik manželského vztahu a zároveň omezení růstu rozvodovosti Tyto faktory jsou buď vnitřní a souvisí s okruhem vztahŧ mezi manţely anebo jsou z oblasti politiky státu. - 60 -

Mezi vnitřní patří volba manţelského partnera. Je velice dŧleţitá a závaţná, je to rozhodnutím na celý ţivot. Nejedná se pouze o výběr sexuálního partnera a kamaráda pro společnou zábavu, ale i ţivotního spolupracovníka a druhého z rodičŧ vlastních dětí. Kdyby se lidé více věnovali volbě svých partnerŧ, nemuselo by docházet k takovému počtu rozvodŧ, neboť manţelský vztah by byl více zaloţen na vzájemném interakci dvou lidí se společnými zájmy, tudíţ nastává menší předpoklad sporŧ a hádek, které se podílejí na rŧstu rozvodŧ ve společnosti. Lidé vstupují do manţelského svazku brzy a neuváţeně, často po krátkém souţití, kde neměli moţnost sebe sami poznat. Zhruba kaţdá třetí dvojice uzavírající manţelství, nemá základní materiální předpoklady pro společný ţivot a nemŧţe tedy převzít plnou ekonomickou odpovědnost za zaloţení rodiny tak, aby plnila svou sociální funkci. Jen málo mladých manţelŧ má svŧj samostatný byt (v současné době 80% mladých manţelství začíná svŧj ţivot v bytě rodičŧ), čímţ vznikají problémy, a tudíţ i první předpoklady pro rozpad manţelství. Dnešní ekonomická krize se podílí téţ na rozvodovosti. Ačkoli mladí lidé chtějí uzavřít sňatek, nemají k tomu úplně otevřenou bránu moţností. Banky nenabízí úvěry, jako tomu bylo dříve a například student nemá moţnost vzít si hypoteční úvěr, aby si mohl pořídit své bydlení. Banky si dnes své klienty velmi přísně vybírají, za potřebí je velkých příjmŧ a to v dnešní době kdy je skoro nejvyšší nezaměstnanost není moţné. Mladí lidé proto bydlí po podnájmech, nebo u svých rodičŧ, coţ časem vyvolává mezi partnery určité neshody, které vedou ve větším mnoţství k rozvodu. Proto je dŧleţité otázku společného bydlení dlouze probrat s partnerem. Dŧleţitost v otázce bydlení je prevencí omezení rŧstu počtu rozvodŧ. Častou chybou a následně dŧvodem k rozvodu je také malá schopnost dobře hospodařit. Mladé páry si neumí vytvářet rezervy, ţijí z pŧjček od přátel a darŧ rodičŧ a jejich vztah nabývá neurotizujících rysŧ stálého koloběhu dohánění a vyrovnávání, které znemoţňuje šťastné rodinné souţití. Společné řešení úspor je téţ dŧleţitý mezník ke vstupu do dobře fungujícího manţelství. Mnohdy se lidé dostanou do finančních úskalí, které vyvrcholí hádkami, v krajních modelech souţití vedoucí k rozvodu. Lidé se v této části musí alespoň částečně shodnout. Je na nich, zdali budou mít peníze společné či zvlášť, dŧleţité je, aby se nedostávalo k hádkám, kvŧli penězŧm Často partneři na tuto problematiku ze začátku vztahu vŧbec nehledí, kdyby ano, v jejích koncích by se to mohlo ukázat na sníţení počtu rozvodŧ.

- 61 -

Manţelství je natolik náročným a dlouhodobě závazným svazkem, ţe by do něho měli lidé vstupovat jen po zralé úvaze, po dostatečné míře zkušenosti a na základě dobré znalosti svého ţivotního partnera a to jak po stránce fyzické tak i materiální. Rozvod se nejvíce objevuje v rodinách mladých lidí uţ po krátké době manţelství, často v rodinách, které mají jedno, ale i více malých dětí. Rozvod má negativní vliv na potomky rozvedených manţelŧ; statistiky ukazují, ţe děti rozvedených rodičŧ se samy rozvádějí častěji neţ děti rodičŧ, kteří se nerozvedli. Bohuţel těmto situacím se zabránit nedá, je to přirozený vývoj. Některé faktory ovlivňující rozvodovost ovlivnit nelze. Další moţné omezení rozvodovosti, či alespoň zmírnění tohoto jevu spočívá v návštěvě mediátora. Jsou dvě moţnosti. Buďto dojde ke snaţší cestě jak dosáhnout spokojeného rozvodu pro všechny zúčastněné a tím společnost přijde a další zátěţ v podobě soudních tahanic a vzniku dalších rodinných rozbrojŧ, či mŧţe dojít i k úplnému usmíření. Je to člověk, který v této situaci nestojí ani za jednou ze stran rozvodu. Rodinná mediace je metoda rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktŧ a sporŧ za asistence třetí neutrální strany - mediátora, který vede jednání sporných stran tak, aby mohly vytvořit vzájemně přijatelnou dohodu. Jedná se o neformální proces řešení konfliktu, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Mediátor je profesionál v oblasti efektivního vyjednávání, který řídí proces mediace a mŧţe Vám pomoci soustředit se na podstatné záleţitosti Vašeho budoucího ţivota i ţivota Vašich dětí a oprostit se od vyvolávání či prohlubování nepřátelství. Pro uchování své neutrality není mediátor ve sporu nikterak zájmově nebo mocensky angaţován, tj. není Vaším obhájcem ani poradcem, nerozhoduje o Vaší případné vině či nevině. Jeho role spočívá v profesionálním vedení procesu a Vaší oboustranné podpoře tak, abyste nalezli konstruktivní řešení a překonali sporné otázky v prŧběhu diskuse.42 Ve vyspělých zemích je tato sluţba velmi rozšířeným standardem. K poklesu rozvodovosti by přispěla rodinná politika státu, která spočívá ve větší informovanosti obyvatel a této problematice a snaha lidem zdŧraznit potřebu a dŧleţitost

42

O mediaci, dostupný z WWW:
- 62 -

rodinného souţití. Není zde však příliš rozšířená. S poklesem rozvodovosti v České republice nelze v dohledné době počítat. V neposlední řadě je třeba vŧbec se vrátit na samotný začátek, tam kde to vše začínák manţelství. Stoprocentní recept na omezení počtu rozvodŧ není, ale existuje celá řada moţností, která vybízí člověka podniknout kroky ke správnému výběru partnera, se kterým chce daný jedinec strávit celý ţivot, nalézt vhodný zpŧsob komunikace a stanovení si určitých pravidel, která budou oběma respektována a dodrţována. Proto jsou zde nastíněny rady, jak si udrţet šťastné manţelství, neboť manţelství je dalším „pracovním úvazkem“, který člověk má a na kterém se musí dnes a denně pracovat. Při omezení rozvodovosti jako celku je třeba začít zde přímo na začátku. Pokud lidé mají alespoň malou touhu, si manţelství udrţet, je částečně vybojováno vítězství. Zde jsou uvedeny moţné příklady k udrţení manţelského svazku, které předcházejí manţelským konfliktŧm:

► Za všech okolností k sobě přistupovat s úctou, a vlídností. Je zcela normální, kdyţ se člověk dostane do sporu, ale je dŧleţité hovořit klidně a vyvarovat se ošklivých slov, neřkuli nadávek. Co je jednou vyřčeno, uţ nelze vrátit zpět.

► Partner musí mít prostor pro svŧj vlastní názor, vlastní pohled na věc bez toho, aby se druhý neurazil, či neměl útočné poznámky. Dŧleţitá je tolerantnost ► Ujištění se, ţe partneři mají vyjasněné cíle a plány do budoucna a zpŧsob, jak jich dosáhnout – to zahrnuje domácí rozpočet. ► V novém vztahu je také vhodné dohodnout se na volném čase, aby kaţdý z partnerŧ měl svŧj vlastní stejně jako společný. Pokud jedna strana očekává, ţe bude veškerý čas trávit společně, nebo naopak, má celý týden nabitý povinnostmi a koníčky jen pro sebe, krize na sebe nenechá dlouho čekat. ► Nově narozený člen rodiny, mŧţe pořádně změnit partnerský vztah. Zaběhnuté pořádky. Je dŧleţité umět poţádat o pomoc rodinu či přátele.

- 63 -

► Je dŧleţité dělat věci společně, jak je to jen moţné ► Nedovolit, aby se manţelství stalo nudným. ► Dělení se o povinnosti. To je celkem těţká věc, protoţe ve většině rodin, po celé generace muţ vydělával peníze a ţena se starala o domácnost, děti i o něj. Dnes většina ţen pracuje stejně jako muţi, ale tohoto stereotypu se (muţi i ţeny) jen těţko zbavují. Výsledkem pak bývá pocit frustrace u ţeny, kdyţ se o všechno stará sama, nebo u muţe, kdyţ to od ţeny očekává, ale nedostává. O tomto je nutné mluvit hned v počátku. Rozdělení si povinnosti tak, aby se to oběma zdálo spravedlivé. Stejně tak si musí muţi uvědomit, ţe mateřská "dovolená" je zavádějící pojem a o ţádnou dovolenou se rozhodně nejedná. ► Upřímní ve vyjadřování svých potřeb, přání a starostí. Mnoho konfliktŧ vzniká kvŧli nedorozuměním, nebo chybějící komunikaci. ► Opouštění dětí z domova, je dŧleţitým momentem v partnerství kdy dochází k příleţitosti

znovuobnovení

vztahu,

pro

nové

společné

sny

a

zájmy.43

A pokud se uţ problémy objevily a jsou pro manţelský pár neřešitelné, je zde moţnost navštívit manţelského poradce co nejdříve. Čím dříve jsou problémy identifikovány, tím snadněji se vyřeší. I kdyţ partner odmítne jít do poradny, měla by jít alespoň partnerka, neboť jí to pomŧţe problémy pochopit a vypořádat se s nimi. Tyto rady se mŧţou zdát úplně samozřejmé, ale pravdou je, ţe se jedná o problémy, které jsou nejčastějšími příčinami rozvodŧ. Často totiţ, i kdyţ víme, jak bychom se měli zachovat, je teorie snazší neţ praxe. Proto je velmi dŧleţité začít zde a minimalizovat všechny malé problémy v manţelství, aby nedocházelo k pozdějším neshodám, které často vrcholí podanou ţádostí o rozvod. Je dŧleţité, aby lidé jednali tak, aby docházelo v procesu minimalizace rozvodŧ jejímu uskutečňování. 43

Dostupný z WWW: < http:// http://www.femina.cz/laska-vztahy-sex/11-rad-pro-stastnemanzelstvi/articles.html?id=4956

- 64 -

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Z popisu a analýzy této bakalářské práce vyplývá, ţe vysoká úroveň rozvodovosti, kdy dochází k rozpadu skoro kaţdého druhého manţelství, patří tradičně k negativním charakteristikám demografického chování populace české společnosti. Demografické změny chování v naší populaci, které jsou vyvolány změnami ve společnosti, se od počátku 90. let v úrovni rozvodovosti neprojevily a trend vysoké intenzity rozvodovosti zŧstal zachován. Za příčinu vysokého počtu rozvodŧ je v ČR povaţována volnější legislativa a zejména všeobecná tolerance k rozvodŧm. Z výzkumŧ ISSP 1994 a ISSP 2001 dokonce vyplynulo, ţe od poloviny 90. let se česká společnost stala vŧči rozvodŧm ještě tolerantnější. Snahou o sníţení rozvodovosti byla snad jen novela zákona č. 91/1998 Sb., která očekávané sníţení ale nepřinesla. V posledních letech se počet rozvodŧ ustálil na vysokém čísle, pohybujícím se okolo 31 000 rozvedených párŧ, s výjimkou roku 2004, kdy se hodnota rozvodŧ vyvýšila aţ na 33 060 rozvedených párŧ. Negativní dopady rozvodu spatřuji především v následcích směřující na děti, jakoţto nechtěně zúčastněné osoby tohoto procesu. Je známo, ţe dětem prospívá ţivot s oběma biologickými rodiči, v uspořádaném manţelství. Většina dětí, se ze ztráty rodiče vyrovnává velmi těţce. K tomu přibude ještě mnoho dalších aspektŧ, jako je např. nové bydliště, nová škola, nebo noví přátelé. Mŧj názor na alespoň částečné zmírnění těchto negativních dopadŧ, směřující na děti, vidím v účelné pomoci rodičŧm formou kvalifikovaného poradenství, či porozvodové mediace. Odborník by mohl rodičŧm pomoci ve fázi, kdy se nacházejí ve velkém stresovém vypětí, nebo by pomohl poskytnout nadhled a dŧleţitou neutralitu mezi rozvedenými rodiči, coţ napomáhá ke stabilní porozvodové péči o děti. Rozvodovost je nejen společenským problémem, ale i problém právním, etickým či morálním. Manţelství je v české společnosti některými lidmi vnímáno jako spotřební zboţí, z dŧvodu proměn společenských hodnot v dnešní společnosti. V dnešní společnosti, kdy lidé na sebe nemají tolik času, jelikoţ se stále více věnují svým koníčkŧm a svému zaměstnání, dochází k proměnám hodnot v rodině. Zejména ţeny se chovají jinak, neţ tomu bylo kdy dříve. Jsou emancipovanější, jiţ nemají na starost pouze péči o domácnost, ale i svŧj pracovní ţivot, kde na ten rodinný nezbývá tolik času. Současná doba je charakteristická především tím, ţe dochází k většímu ovládání vlastního osudu. Ať uţ jde o

- 65 -

jednotlivce nebo celé rodiny. Přitom právě rodina je pro člověka tou nejdŧleţitější institucí a měla by se vyjadřovat prvkem trvalosti a stability. To se mŧţe projevit i v odmítání instituce manţelství. Muţi i ţeny chtějí zŧstat sami sebou. Manţelství pak ztrácí svou atraktivitu a to z toho dŧvodu, ţe diktuje předem určené role, coţ se svobodným jedincŧm ne vţdy líbí. Část současné společnosti upadá do jisté arogance k hodnotám, jako je láska, rodina, porozumění a tolerance. Současná sňatečnost se v naší společnosti jeví z dlouhodobého hlediska jako velmi nízká. Dle aktuálních statistiky z MF Dnes (16. 4. 2010) je nejméně svateb od roku 1918. V roce 2009 bylo uzavřeno 47,9 tisíce párŧ manţelství, coţ je o 4,6 tisíce méně neţ v roce 2008. Nejmenší skupinu z loňských sezdaných párŧ tvořili lidé, kteří za sebou neměli ţádné manţelství. Takto nízká sňatečnost je i jednou z příčin stagnace rŧstu rozvodovosti. Mŧj názor na to, zdali je vŧbec moţné najít zpŧsob na omezení rozvodovosti a redukci negativních vlivŧ dopadající na jednotlivé účastníky, není jednoznačný. Jelikoţ ani dostupné zdroje nepředkládají jednoznačnou odpověď, jak se s touto situací a jejími negativními dopady na společnost vypořádat, pak je téměř nemoţné dosáhnout jasného řešení. Z analýzy tohoto tématu však vyplývá, ţe je moţné nalézt alespoň společného jmenovatele. Je jím především kvalitní volba partnera a vzájemné poznání se před samotným vstupem do manţelství. Statistiky ČSÚ uvádí, ţe nejčastější příčiny rozvratŧ manţelství je právě rozdílnost povah, zájmŧ a názorŧ. V roce 2008 to právě bylo u 87 % případŧ muţŧ i ţen. Závěrem je moţné ještě konstatovat, ţe stejně jako neexistuje univerzální recept na šťastné a spokojené manţelství, tak neexistuje univerzální recept na bezproblémový a nekonfliktní prŧběh rozvodu. Počet rozvodŧ by se však mohl v následujících letech začít přeci jen sniţovat. Podle ČSÚ se zvýšil prŧměrný věk lidí, kteří se rozhodli pro první sňatek. U muţŧ je to téměř na dvaatřicet a u ţen devětadvacet let. Z toho je dle mého názoru patrné, ţe se podíl mladých lidí, kteří se před vstupem do manţelství lépe a delší dobu poznávají, zvyšuje. Výsledkem tohoto vývoje mŧţe být sníţení počtu rozvodŧ

- 66 -

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BAKALÁŘ, Eduard; NOVÁK, Daniel; ŢÁČKOVÁ, Dana; WARSHAK, Richard, Slyšení nezletilého dítěte před opatrovnickým soudem, 1. vyd. Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-119-2 2. DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana, Manželství a rozvody- praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet, 1. vyd. Praha: Linde s.r.o., 2002. ISBN 8086131-34-4 3. EVERETT, Graig; EVERETT VOLGY, Sandra, Zdravý rozvod pro rodiče i děti, 1. vyd. Praha: Talpress, spol. s.r.o., 2000. ISBN 80-7197-169-3 4. HAVLÍK, Radomír; KOŤA, Jaroslav, Sociologie výchovy a školy, 2.vyd. Praha: Portál, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7367-327-7 5. MATĚJČEK, Zdeněk; DYTRYCH, Zdeněk, Děti, rodina a stres, 1. vyd. Praha: Galén, 1994. ISBN 80-85824-06-X 6. MATĚJČEK, Zdeněk; DYTRYCH, Nevlastní rodiče a nevlastní děti, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, spol. s.r.o., 1999. ISBN 80-7169-897-0 7. MATOUŠEK, Oldřich, Rodina jako instituce a vztahová síť, 3. vyd. Praha: Slon, 2003. ISBN 80-86429-19-9 8. MOŢNÝ, Ivo, Rodina a společnost, 2. Vyd. Praha: Slon, 2008. ISBN 80-8642958X 9. NOVÁK,

Tomáš;

PRŦCHOVÁ,

Bohumila,

Předrozvodové

a

rozvodové

poradenství, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 978-80-247-1449-3 10. SMITH, Heather, Děti a rozvod, 1. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-906-2 11. TEYBER, Edvard, Děti a rozvod, 1. vyd. Praha: Návrat domŧ, 2007. ISBN 978-807255-163-7 12. VESELÁ, Renata a kolektiv, Rodina a rodinné právo, 1. vyd. Praha:Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-48-3 13. GIDDENS, Anthony, Sociologie, Polity Press, 1997. (digitální verze) 14. MF DNES, Vydává nakladatelství Mafra, 2010-, č. XXI/89, 16. 4. 2010

- 67 -

15. PRÁVO A RODINA, Vydává nakladatelství Linde, 2008-, roč. 10, č. 10, ISSN 1212-866X 16. PRÁVO A RODINA, Vydává nakladatelství Linde, 2008-, roč. 10, č. 7, ISSN 1212-866X 17. PRÁVO A RODINA, Vydává nakladatelství Linde, 2008-, roč. 10, č. 6, ISSN 1212-866X 18. PRÁVO A RODINA, Vydává nakladatelství Linde, 2008-, roč. 10, č. 3, ISSN 1212-866X 19. Zákon č. 94/1963 Sb; Zákon o rodině 20. Zákon č. 40/1964; Občanský zákoník 21. Zákon č. 99/1963; Občanský soudní řád 22. BENEŠOVÁ, Jana, Já rozvod nepřipustím, dostupný z WWW:
- 68 -

30. NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ, [cit. 2009-10-29], dostupný z WWW: < http://www.mpsv.cz/cs/898 31. NÁRODNÍ TÝDEN MANŢELSTVÍ, dostupný z WWW:
- 69 -

Rozvodovost jako společenský problém

Recommend Documents