Rozmach mezinárodních organizací po druhé světové válce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Rozmach mezinárodních organizací po druhé světové válce Bakalářská práce

Autor:

Lucie Tesková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.

Červen, 2014

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Plzni dne

Lucie Tesková

Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucími bakalářské práce JUDr. PhDr. René Petrášovi, Ph.D. za poskytnutou pomoc při psaní této práce, za jeho cenné rada, přípomínky a poskynutý čas, který věnoval této práci.

Anotace a klíčová slova Anotace Bakalářská práce rozebírá situaci po druhé světové válce, vytvoření mezinárodních organizací bezprostředně po válce, ale i několik let po ní. U vzniklých organizací je v práci rozebírán jejich vznik, zakládající a přistupující členové, smlouvy spojené s konkrétní organizací a v neposlední řadě jejich smysl a splnění účelu zaloţení. V první kapitole této práce je rozebrána situace po skončení druhé světové války, Postupimská konference a vznik nevládních organizací, které byly nedílnou součástí v období po válce. Druhá kapitola je věnována organizaci OSN a její důleţitosti pro poválečnou Evropu, dále zrod mezinárodních organizací, které jsou s OSN spojené, speciálními smlouvami. Následující kapitola je věnována Radě Evropy, způsobu volení a volebním právům členských států. V této kapitole je také zdůrazněna důleţitost ochrany lidských práv a svobod, které byly vytvořené právě Radou Evropy. Bakalářská práce je zakončena čtvrtou kapitolou, která analyzuje vznik Evropských společenství. Dále se tato kapitola zabývá Varšavskou smlouvou a Radou vzájemné hospodářské pomoci, které byly zaloţeny na popud SSSR. Také jsou zde zmíněny integrace v mimoevropských oblastech. Klíčová slova: Mezinárodní organizace, člen, smlouva, konference, integrace, druhá světová válka, dohoda Annotation Bachelor thesis examines the situation after the second world war, the creation of international organizations immediately after the war, but even a few years after her. The resulting organizations is examined of their emergence, and acceding members's founding Treaty, associated with a specific organization and, not least, their meaning and the fulfilment of the purpose of the Foundation. In the first chapter of this work is described in detail at the situation after the end of World War II, the Potsdam Conference and the emergence of non-governmental organizations, which have been an integral part in the period after the war. The second chapter is devoted to the Organization of the UNITED NATIONS and its importance for post-war Europe, the emergence of international organisations, with the UN are associated with special agreements. The following chapter is devoted to the Council of Europe, how elected, and voting rights of the Member States. In this chapter, it is also highlighted the importance of the protection of human rights and freedoms, which were created just by the Council of Europe. Bachelor thesis is topped with

the fourth chapter, which analyzes the emergence of the European communities. In addition, this chapter deals with the Warsaw Pact and the Council for mutual economic assistance, which were based on the instigation of the Soviet Union. Also, there are mentioned the integration in non-European regions.

Key words: The international organization, a member of the, treaty, the conference, the integration of the, World War II, the agreement

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 Zvolené metody zpracování........................................................................................................ 8 1

2

Situace po skončení druhé světové války ........................................................................... 9 1.1

Postupimská konference ............................................................................................ 10

1.2

Mezinárodní nevládní organizace .............................................................................. 13

Mezinárodní organizace po skončení druhé světové války .............................................. 14 2.1 2.1.1 2.2

3

4

OSN ........................................................................................................................... 14 Orgány OSN ........................................................................................................... 19 Mezinárodní odborné organizace............................................................................... 22

2.2.1

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu - UNESCO ............... 23

2.2.2

Světová zdravotnická organizace - WHO .............................................................. 25

2.2.3

Mezinárodní organizace práce - ILO ..................................................................... 26

2.2.4

Mezinárodní měnový fond – IMF .......................................................................... 27

2.2.5

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – IBRD .................................................. 28

2.2.6

Severoatlantická aliance NATO – North Atlantic Treaty Organisation ................ 28

Ochrana lidských práv a vznik Rady Evropy ................................................................... 31 3.1

Ochrana lidských práv v rámci Rady Evropy ............................................................ 33

3.2

Benelux a skandinávské integrační iniciativy ............................................................ 36

Evropská společenství po druhé světové válce ................................................................ 37 4.1

Počátky Evropských společenství .............................................................................. 37

4.2

Evropské společenství uhlí a oceli ............................................................................. 38

4.3

Evropské obranné společenství .................................................................................. 39

4.4

Evropské hospodářské společenství........................................................................... 40

4.5

Evropské společenství atomové energie .................................................................... 41

5

4.6

Evropská společenství od Římských smluv po smlouvu Maastrichtskou 1957-1992 42

4.7

Evropské sdruţení volného obchodu - ESVO ........................................................... 42

4.8

Varšavská smlouva .................................................................................................... 45

4.9

Rada vzájemné hospodářské pomoci - RVHP ........................................................... 46

4.10

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě .................................................. 47

Závěr ......................................................................................................................................... 49 Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................................................... 52

6

Úvod V práci je ucelena situace po druhé světové válce, kdy na Postupimské konferenci se jednolo především o kapitulaci Japonska a poválečném uspořádání a spravování Německa. Problémem po skončení války, bylo, aby se jiţ lidstvo nemuselo zaţít ţádné další utrpení. K zabránění tohoto problému měly pomoci meznárodní organizace, které by lidem a státům zaručovaly jejich práva a pomohly jim v různých sférách. Vznikem Organizace Spojených národů se zrodila instituce, která měla zabezpečovat členským státům světový mír a bezpečnost. Důleţitým účelem zaloţení organizace byla pomoc státům znovu se vzchopit po válce. Země byly válkou zničené, nefungovala ekonomika, hospodářství a fungování států. V Chartě OSN byla vytyčena ochrana lidských práv, která za války neměla příliš velký význam. Problémy po válce se týkaly určitých sfér, jako byla oblast zdravotnictví, vědy a kultury, práce lidí aj. V roce 1949 vznikla Rada Evropy, jejímţ hlavním cílem byla demokracie států a ochrana lidských práv. V kaţdém státě, existují menšiny, a v mnoha z nich jsou znevýhodňovány a vykořisťovány. Rada Evropy, tomuto chtěla zabránit. Lidé si měli být drţitelem moci, rozhodovat prostředníctvím svých zástupců o fungování států, pravidelně volit a v nesposlední měly být chráněny politcké menšiny i jednotlivci. Během války lidé v okupovaných zemích něměly ţádná práva, byl jim zabavován majetek, svobodné volby se nekonaly a jakýkoliv prohřešek proti státu se tvrdě trestal. Politické menšiny byly utiskovány, a na jednotlivcích nezáleţelo. Po válce, se musela situace kompletně změnit. Vznikala organizace, které zaručují lidem jejich práva, ochranu a pomoc. Státy měly spolupracovat v mnoha odvětvích a pomáhat si. Hlavní kostra bakalářské práce je chronologicky rozdělena do 4 částí: Situace po skončení druhé světové války, Mezinárodní organizace po skončení druhé světové války, Ochrana lidských práv a vznik Rady Evropy a Evropská společenství po druhé světové válce. Hlavním zdrojem pro napsání této práce byla literatura, která se zabývá vývojem mezinárodních organizací po druhé světové válce v Evropě, zejména publikace od pana doktora Petráše. Dále jsem vyuţila pro tuto práci oficiální webové stránky mezinárodních organizací. Základní metodou této práce byl rozbor odborné literatury zabývající se mezinárodními organizacemi po druhé světové válce.

7

Zvolené metody zpracování Vzhledem ke zvolenému tématu a celkovém charakteru bakalářské práce pouţiji jako hlavní metodu historický výklad. Udělám tak na základě rozsáhlých informací, které jsem získala z uvedené literatu a dalších dostupných pramenů. Tyto získané informace a historická fakta budu poté chronologicky třídit. Z pouţité literatury, zabývající se integrací v Evropě, konkrétně mezinárodními organizacemi, byla nejpřínosnější Národní integrace v Evropě – příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F.Smidaka, Jan Kuklík, René Petráš a Mezinárodní organizace, Miroslav Potočný. Pro studium samostatných mezinárodních organizací jsem také vyuţila oficialních webových stránek organizací, ale i jiných, které se zabývaly řešenou tématikou.

8

1 Situace po skončení druhé světové války Vznik a rozvoj mezinárodních organizací po 2. světové válce byl silně poznamenán druhou světovou válkou. Snaha byla zabránit situaci a vzniku další světové války. Uţ v průběhu války se mezi členy protihitlerovské koalice ukazovaly ekonomické dopady, které přinesla 2. světová válka. Jednání vyvrcholilo v roce 1944 měnovou a finanční konferencí Organizací spojených národů, která se konala v Bretton Woods v New Hampshire. Na základě konference vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), která měla za cíl odstranění protekcionismu1 z ekonomik jednotlivých národů. Systém trval do roku 1971. Dohoda z Bretton Woods dala vzniknout dalším organizacím, které si nyní představíme jen okrajově a více se některým z nich budeme věnovat v následující kapitole. Z dohody vzešel Mezinárodní měnový fond (MMF), který měl umoţnit vzájemnou směnitelnost měn států. Dále Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), která měla podat pomocnou ruku a poskytovat půjčky státům, které byly poznamenány válkou a pomocí poskytnutých půjček obnovit jejich zničené ekonomiky.2 V neposlední řadě z dohody vznikla Mezinárodní obchodní organizace, která měla určit pravidla pro vzájemný obchod mezi zeměmi. Nakonec mezinárodní

obchodní organizace vůbec

v Bretton Woods nevznikla. Další dvě organizace fungují dodnes. Mezinárodní obchodní organizace byla zaloţena aţ v roce 1995. Stala se nástupcem Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).3 Konec druhé světové války v Evropě přinesl pozvolný rozklad válečného spojenectví mezi USA, Sovětským svazem a Velkou Británií. Proto nemohlo dojít k realizaci podoby mezinárodní spolupráce, která byla za války dojednána na bázi „Spojených národů“. Světové velmoci se snaţily zastírat rozpory mezi sebou, přece jen se objevovaly závaţné situace nesouladu, a to především v otázce budoucnosti Polska, Rumunska, ale i Bulharska či Iránu. Na straně Velké Británie a Spojených států amerických stále více zaznívala slova o nutnosti čelit sovětské či komunistické hrozbě. Stalin stále prosazoval svoji politiku,

1 Ochraňování neboli upřednostňování vlastních výrobků a sluţeb před zahraničními. Bývá diskriminační. 2 WAISOVÁ, Š., Mezinárodní organizace a reţimy. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 63 - 64 3 ŘÍHOVÁ, Kateřina. Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí [online]. E-polis.cz, 22. květen 2006. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438

9

zaměřenou na zabezpečení sovětských strategických zájmů v Německu. Kaţdým dnem u Stalina zároveň narůstala podezřívavost vůči USA a Velké Británii, která byla násobena snahou USA dokončit utajovanou přípravu na pouţití atomové zbraně. Sovětský svaz v čele se Stalinem zaměřil svoji politika zejména na státy, které osvobodila Rudá armáda. Stalin vyuţil poválečného období k utuţení své moci a k nástupu své diktatury.4

1.1 Postupimská konference Dne 17. července 1945 se sešli na třístranné konferenci v Berlíně představitelé 3 zemí. Nebylo to první setkání 3 velmocí, ale od ostatních se lišilo tím, ţe se jí neúčastnil ve funkci amerického prezidenta Roosevelt, protoţe 12. dubna 1945 zemřel. Jeho nástupcem ve funkci prezidenta Spojených států amerických se stal Harry S. Truman. Dále se konference zůčastnil předseda rady lidových komisařů Svazu sovětských socialistických republik J. V. Stalin a ministerský předseda Velké Británie Winston S. Churchill spolu s p. Clementem R. Attleem. Hlavy státu doprovázeli ministři zahraničních věcí.5 Na druhou stranu i nový americký prezident Harry Truman chtěl zpočátku spolupracovat a hledat kompromisy se Sovětským svazem. To se také projevilo i na Postupimské konferenci, která přinesla dohodu o zřízení Rady ministrů zahraničních věcí. První zasedání Rady se konalo v Londýně. Setkání se mohla konat i v jiných hlavních městech a to na základě vzájemné dohody států. Hlavním tématem konference byly podmínky kapitulace Japonska. Postupimská deklarace vyzývala Japonsko ke kapitulaci. V době podepsání této deklarace SSSR ještě nebyl s Japonskem ve válečném stavu. Tento dokument stanovil podmínky pro případnou kapitulaci Japonska. V Případě, ţe Japonsko nekapituluje, hrozilo mu naprosté zničení.6 Dalším tématem konference bylo poválečné uspořádání a spravování Německa, a také znovuvzchopení válkou zničené Evropy. Tímto se zabývala Postupimská dohoda. Po kapitulaci mělo být Německo spravováno Spojeneckou kontrolní komisí sloţenou z velikánů čtyř okupačních pásem, a to amerického, britského, francouzského a sovětského. Německo muselo zlikvidovat veškeré své námořnictvo a obchodní loďstvo. 4 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 158 5 OUTRATA, V., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva a politiky. 2. vyd. Praha : NPL, 1963, s. 103 6

ŠUSTROVÁ,

P.,

MLEJNEK,

J..

Interview.

In: český

http://www.ulozto.cz/xAJ6qxT/30-postupimska-konference-2-8-1945-mp3

10

rozhlas.

Dostupný

také

z:

Celková síla Německého námořnictva včetně lodí ve výstavbě nebo opravě se rozdělily rovným dílem mezi Velkou Británii, USA a SSSR. Spojenci se dohodli na tzv. programu 4 D – demokratizace, dekartelizace7 (decentralizace), demilitarizace a denacifikace8 Německa. Na konferenci se řešily i další otázky týkající se například odsunu německým obyvatel z Československa, Polska a Maďarska, otázky hranic států, potrestání válečných zločinů a zločinců, válečných reparací a ekonomické rekonstrukce zemí zničených 2. světovou válkou. Úmyslem spojeneců nebylo zničit nebo zotročit německý lid, ale chtěli německému lidu dát příleţitost, aby mohl znovu začít na demokratických základech. Tato okupace neměla být nic takového, co zaţily státy, které byly za války okupované Německem, ale naopak v celém Německu měly být povzbuzovány demokratické strany, které měly mít právo shromaţďovací a právo veřejné diskuze. Na postupimské konferenci nikdo nepředpokládal, ţe zanedlouho vzniknout dva německé státy, a ţe kaţdý z nich bude mít velmi odlišný reţim. Předpokládalo se, ţe po druhé světové válce budou státy drţet při sobě, ale nebylo tomu tak. Měly mezi sebou velké neshody. Zejména v otázce polských hranic. SSSR odmítal vrátit východní polská území, které měl v moci na základě dohody s hitlerovským Německem. Konference dospěla k rozhodnutí o odsunu němců z Polska, Československa a Maďarska. Odsun měl být spořádaný a lidský. I kdyţ vojáci Německa se k lidem také nechovali za války příliš lidsky. V praxi odsuny nebyly dle mého názoru příliš lidské. Byly spíše kruté a obyvatelé touţili po pomstě a svůj vztek si vybíjeli na němcích, kteří měli být odsunuti. Němci byli vyhnání téměř ze všech hraničních oblastí. Často se setkáváme s argumenty, ţe odsun byl proveden na zákadě rozhodnutí vítězných válečných velmocí, ale mějme na paměti, ţe jiţ v době, kdy Postupimská konference zasedala, byly uţ milióny němců na útěku.9 Jak jsem jiţ výše zmínila, Německo bylo rozděleno na dva státy – Německou demokratickou republiku (člen sovětské bloku) a Spolkovou republiku Německo. Komunisté měli mocenský vliv i v Itálii a Francii, coţ vedlo k tomu, ţe americký prezident

7 Likvidace válečného průmyslu, omezení hospodářské moci německých monopolů, likvidace nacistické strany podporující Hitlera. 8 Odsun nacistů v poválečném Německu a jejich nacistické ideologii, která měla vliv na veřejnost. 9

ŠUSTROVÁ,

P.,

MLEJNEK,

J..

Interview.

In: český

http://www.ulozto.cz/xAJ6qxT/30-postupimska-konference-2-8-1945-mp3

11

rozhlas.

Dostupný

také

z:

Truman začal prosazovat strategii „zadrţování komunismu“, jejímţ účelem bylo, aby SSSR jiţ nerozšiřoval svůj vliv dále do světa. Churchill září roku 1946 navrhl vznik Spojených států evropských v čele s Radou Evropy.10 Podle Churchilla bylo důleţité znovuvybudování základů celé Evropy, a vytvoření takové struktury, kde by lidé mohli ţít v bezpečí, míru a svobodě.11 V roce 1947 vstoupila v platnost tzv. „Trumanova doktrína“, která spočívala v zamezení rozšiřujícího se vlivu SSSR. V západní Evropě byly ze států vyhnány komunistické strany v Itálii a Francii, načeţ USA vypracovala hospodářský plán tzv.“Marshallův plán“, který měl za cíl hospodářskou obnovu Evropy. Původně chtěly Spojené státy americké poskytnout pomoc i Sovětskému svazu, ten to však odmítl, protoţe přijetí pomoci by znamenalo dohled USA nad ekonomikou SSSR. Vlády Polska a také Československa chtěly nabízenou pomoc přijmout, avšak na nátlak SSSR museli účast na plánu odvolat.12 Marshallův plán byl realizován během let 1948 – 1952. Na základě plánu byla poskytnuta pomoc západní Evropě ve formě darů, půjček a úvěrů a to v celkové výši 17 miliard amerických dolarů. USA poskytla nejen peněţní půjčky a úvěry, ale také suroviny, spotřební zboţí, stroje a zařízení. Velká část finanční pomoci byla pouţita na obnovu ekonomiky, průmyslu, dopravy a energetiky. Největší finanční obnos obdrţela Francie, Itálie, Velká Británie a Spolková republika Německo. Spojené státy americké mohly kontrolovat vyuţití darů a půjček. Období po 2. světové válce má ještě jeden aspekt, který je dnes zapomínán. Vojska SSSR představovala vojenskou hrozbu, protoţe se dostala aţ do samotného středu Evropy. Od konce čtyřicátých let aţ do pádu komunistických reţimů, které byly na konci let osmdesátých, pouţíváme často pojem „studená válka.“ 13

10 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 160 11

EUROSKOP.CZ. Spojené

státy

evropské

[online].

©2005

[cit.

2014-06-21].

Dostupný

z:

https://www.euroskop.cz/8613/10951/clanek/spojene-staty-evropske 12 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 160 - 161 13 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 161

12

1.2 Mezinárodní nevládní organizace Vedle iniciativy národních vlád a parlamentů byly velice důleţité těsně po skončení druhé světové války i mezinárodní nevládní organizace. Mezi mezinárodní nevládní organizace patří: Mezinárodní unie federalistů, Evropská parlamentní unie, Evropská liga za hospodářskou spolupráci, Hnutí za sjednocenou Evropu, Evropské hnutí, hnutí za Spojené státy evropské, Evropská rada bdělosti, Nouvelles Equipes Internationales – Nové mezinárodní týmy.14 Evropské liga za hospodářskou spolupráci vznikla velmi rychle po válce, kdy Francie navázala na propagaci evropské spolupráce v hospodářské oblasti, konkrétně na Evropskou hospodářskou a celní unii. Ještě v roce 1945 vznikly ve Francii hned dvě organizace. První organizací byl Hospodářský a celní akční výbor a druhá organizace byla Evropská hospodářská a federální unie. Hospodářský a celní akční výbor zastával koncepci omezených jednotlivých hospodářských opatření. Evropská hospodářská a federální unie usilovala o široký záběr mezinárodní spolupráce ve směru hlubší transformace a zlepšení vnitroevropských hospodářských vztahů.15 Nouvelles Equipes Internationales, v překladu Nové mezinárodní týmy, měly své kořeny jiţ v první fázi války. V roce 1940 zaloţili V Británii katoličtí emigranti z kontinentálních zemí nadnárodní seskupení People and Freedom Group a začali vydávat i stejnojmenný časopis. Skupina se snaţila blokovat cestu komunismu. Skupina fungovala pro exilové politiky.16 Výrazem přetrvávajícího vlivu „mateřských“ koloniálních velmocí i po jejich rozpadu koloniálních říší bylo právě vytvoření takových uskupení jako Francouzská unie, která od roku 1958 byla Francouzským společenstvím. Zejména bývalé francouzské kolonie nepřerušily s Francií vztahy ani po tom, co se staly samostatnými v 60. letech. Od roku 1963 měly statut přidruţených zemí k Evropskému hospodářskému společenství.17

14 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 162 15 GONĚC V., Evropská idea II, 1938-1950 : idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 116 16 GONĚC V., Evropská idea II, 1938-1950 : idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 137 17 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 163

13

2 Mezinárodní

organizace

po

skončení

druhé

světové války 2.1 OSN Nejdůleţitější etapa v historii mezinárodních organizací bylo zaloţení OSN. Na konferenci v San Francisku v červnu 1945 byla podepsána Charta OSN. Charta OSN byla základním dokumentem, který měl zajistit světový mír a bezpečnost. Současně s OSN vznikaly další odborné organizace, které byly s OSN spojeny speciálními smlouvami. Například Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu – UNESCO, Světová zdravotnická organizace – WHO a další organizace, které probereme v následujících podkapitolách.18 Organizace spojených národů vcelku navázala na činnost meziválečné organizace Společnost národů. Rozhodujícím impulsem k dokončení spojenecké protihitlerovské a protijaponské koalice, byl nejdříve vstup SSSR a poté i Spojených států amerických do války. Do války Spojené státy americké vstoupily díky událostem, které se staly v Asii, kde se jejich zájmy dostaly do střetu s japonskou politikou, která byla agresivní. Poté, co byla americká vojenská základna Pearl Harbor napadena Japonskem, vyhlásily Spojené státy americké 8. prosince 1941 na základě projevu Roosevelta v Kongresu Japonsku válku. Dle spojeneckých závazků k Japonsku vyhlásily během několika dnů Spojených státům americkým válku Německo a Itálie. Jiţ koncem prosince 1941 se sjelo 26 zástupců spojeneckých států (mezi nimi i Československo) do Washingtonu, kde na základě Rooseveltova návrhu o „Spojených národech“ se začalo hovořit o přijetí deklarace. Základem deklarace bylo přihlášení se k zásadám Atlantické charty. Státy, které podepsaly původní deklaraci, vyjádřily, ţe jsou připraveny poskytnout své vojenské a hospodářské zdroje do války.19 V rámci výše zmíněné protihitlerovské koalice se objevily jiţ v průběhu války myšlenky společné politiky. To se týkalo potrestání válečných zločinců, oblasti neplatnosti majetkových převodů pod nátlakem okupace anebo vytvořením organizace,

18 POTOČNÝ M., ŠIBAJEVOVÁ E. A., Právo mezinárodních organizací. Praha : Panorama, 1984, s. 10 19 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 141

14

která urychlí poválečnou rekonstrukci. Hlavním úkolem bylo vytvoření organizace, která zabezpečí celosvětový mír a bezpečnost. Kromě spojenecké koalice se nejvíce během války prosadily především největší státy – Velká Británie, Spojené státy americké a Sovětský svaz. Pro ně a především pro jejich nejvyšší představitele Winstona Churchilla, F. D. Roosevelta a J. V. Stalina se také pouţívalo označení Velká trojka. Právě jejich dohody do určité míry určovaly nejen průběh války a otázky o poválečném uspořádání, ale také politiku celé spojenecké koalice. K těmto třem státům byla jako čtvrtá velmoc od roku 1943 počítána i Čína a na samotném konci války i Francie. Vztahy mezi velmocemi byly dojednány jednáními nejvyšších představitelů nebo jejich ministrů zahraničních věcí, ale především schůzkami Roosevelt – Churchill. Uţ na jednání, které se konalo roku 1942 v Moskvě, se Velká Británie, Spojené státy americké a Sovětský svaz shodly na cílech války a ponechání problematických otázek poválečného uspořádání aţ na dobu, kdy bude válka ukončena a vyhrána.20 Přichází tedy období supervelmocí, kdy počet státu, které jsou schopny vést zcela samostatnou politiku, klesl na dva – Spojené státy americké a Sovětský svaz, k nimţ se ještě několik let po válce přiřazovala Velká Británie. Jejich vliv během války byl zcela zásadní, protoţe de facto tyto velmoci přijaly zodpovědnost za celý svět. Po roce 1945 se podařilo zabránit další světové válce a zaloţit mírové uspořádání, které většinou existuje dodnes. Klíčovou organizací se stala OSN. Ovšem komplikované poměry způsobily, ţe zdaleka ne vše, co bylo společně velmocemi naplánováno, se dočkalo po válce úspěšné realizace.21 Ve Washingtonské deklaraci z roku 1942 najdeme první konkrétní zmíňku o vzniku poválečné Organizace spojených národů. Deklarace byla přijata na moskevské konferenci ministrů zahraničních věcí v říjnu roku 1943. Jiţ toto jednání hovořilo o Organizaci spojených národů jako o organizaci, jejímţ hlavním cílem bude zajišťovat světový mír a bezpečnost. Na konci roku 1943 také byla vytvořena komise zvláštního charakteru ze zástupců čtyř mocností, která se měla podrobnějí zabývat připravou Organizace spojených národů. Vytvoření pozdější OSN pak bylo podrobnějí probíráno a diskutováno na

20

KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka.

[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 141-142 21


[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 142-143

15

mezinárodní konferenci, která se konala od konce srpna do poloviny října 1944 v předměstí Washingtonu D. C. v Dumbarton Oaks. Zástupci Spojených států amerických, Velké Británie, Sovětského svazu a Číny se zabývali organizační strukturou mezinárodní organizace OSN. Dále se probíraly body obsahu Charty OSN. Neřešily se jen otázky zachovávání míru a mezinárodní bezpečnost, ale i zajištění světového ekonomického, kulturního a sociálního rozvoje jako jedné z podmínek pro udrţení světového míru. V závěrečném dokumentu, který byl přijatý na konferenci, se pomalu rýsovaly i hlavní orgány OSN – Valné shromáţdění, Rada bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada, Sekretariát v čele s generálním tajemníkem a Mezinárodní soudní dvůr. Tyto orgány si přiblíţíme později. Konečnou podobu OSN ovlivnilo nejvýznamnější jednání Velké trojky před koncem druhé světové války. Na jednání byly dohodnuty sporné otázky, které se týkaly zejména organizační struktury OSN, pravomocí jejich orgánů a způsob hlasování v Radě bezpečnosti. Právě zde se dojednal princip jednomyslnosti, který měl překonat sovětské obavy z přehlasování v nejdůleţitějších otázkách.22 Po této konferenci jiţ nebránilo nic tomu, aby se mohla sejít ustavující konference OSN, která se konala v San Francisku 25. dubna – 26. dubna 1945 za přítomnosti 50 států. Na konferenci byla schválena Charta OSN a státy, které byly přítomny, se zároveň staly původními členy OSN. Podepsáním Charty OSN se završil několikaletý proces vytváření nové organizace. Na jejím vzniku se podíleli nejen velmoci, ale také ostatní státy. Charta vstoupila v platnost 24. října 1945. Chartu podepsalo všech pět velmocí, a to Francie, SSSR, Čína, Velká Británie a USA a ostatní signatární státy. První zasedání Valného shromáţdění se konalo 20. ledna 1946 v Londýně. Tímto zasedáním organizace zahájila svoji činnost. 23 Uţ při samotném vzniku OSN byla vidět změna ve válečné politické spolupráci velmocí Velké trojky. Toto se ukázalo i při návštěve sovětského ministra zahraničních věcí Molotova ve Washingtonu směrem do San Franciska, při níţ mu prezident Spojených států amerických H. Truman sdělil zásadní námitky USA vůči sovětské politice. Obě delegace se také střetly při otázce Polska. Základem uspořádání světa od roku 1945 se tak v podstatě stalo soupeření dvou protikladných bloků, které se lišily rozdílnými mocenskými zájmy a

22

KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 150-151 23

POTOČNÝ, M., Mezinárodní organizace. 2., doplněné a přepracované vyd. Praha : Svoboda, 1980, s. 43 45

16

také celkovým charakterem systémů. Uţ samotná moţnost souţití v mírovém duchu tak odlišných reţimů byla zejména po pouţití atomové pumy v závěru války USA s Japonskem, velmi sloţitou věcí. Tento stav, který trval aţ do konce 80. let znemoţnil aktivitu této nové mezinárodní organizace a všechny moţnosti integrace, které by spojovaly Západ a Východ. Charta OSN je na rozdíl od Paktu Společnosti národů samostatnou multilaterální smlouvou a na rozdíl od Paktu je podstatně rozsáhlejší. Má 111 článků (navíc Statut Mezinárodního soudního dvora se 70 články) proti 26 článkům Paktu Společnosti národů (Statut Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti byl formálně oddělen od Paktu Společnosti národů). Smlouva je otevřena pro všechny státy k jejich podpisu.24 Nyní si představíme cíle a zásady OSN. Cíle OSN, o které by měla usilovat, jsou následující: Udrţování světového míru a bezpečnosti; Rozvíjení přátelských vazeb a vztahů mezi státy; Rozvoj hospodářské, sociální, kulturní a humanitární spolupráce a pomoci mezi státy; Spojení států, aby dosáhly tyto společné stanovené cíle. Jeden z cílů, které vytyčuje Charta OSN je také podporování a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk a náboţenství. V roce 1948 schválilo Valné shromáţdění Všeobecnou deklaraci lidských práv, která má být závazná pro členské země OSN. 25 Charta OSN měla dosáhnout těchto výše jmenovaných cílů. Měly být ochráněny budoucí generace, aby uţ nikdy nenastala válečná situace, která v historii v celosvětovém měřítku byla jiţ dvakrát, a přinesla lidstvu jen samé strasti. Lidé si měli váţit ostatních lidí a respektovat základní lidská práva. Ve světě se měl udrţovat mezinárodní mír a nadále rozvíjet mezi národy přátelské vztahy. Jiţ počátek Charty OSN ukazuje problém skutečného působení, které se projevuje aţ do současné doby. Řada těchto práv se ve skutečnosti v řadě zemí nedodrţuje. Mezi zakládající členy patřila například Saudská Arábie nebo Jihoafrická unie (poté republika), která směřovala k apartheidu.26 Jak jsem jiţ výše zmínila nejdůleţitějším cílem pro OSN je udrţení světového míru a bezpečnosti. 24



POTOČNÝ, M., Co je organizace spojených národů. Praha : Státní nakladatelství politické literatury,

1961, s. 97 26


[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 168

17

Státy mají povinnost řešit své spory, které by mohly ohrozit mír, klidnou cestou. Dojde-li k porušení nebo ohroţení míru státy mají povinnost dle rozhodnutí Rady bezpečnosti pod jejím vedením společně zakročit proti narušiteli míru a vyuţít k tomu nevojenské, ale i vojenské způsoby.27 Důleţité je neustále zdůrazňovat slovo mezinárodní, protoţe organizace nemá zasahovat do vnitřních záleţitostí státu. Například má udrţovat mezinárodní mír, ale nemá zasahovat do vnitrostátních konfliktů. Do OSN ale bylo potřeba začlenit nejen západní státy, ale také vznikající sovětský blok, i země, které byly později označovány jako třetí svět, jejichţ vnitrostátní poměry se často lišily od OSN prosazované úcty k lidským právům.28 OSN vznikla jako nová mezinárodní organizace a její historie neboli starší vývoj byl přehlíţen. Orgány OSN navazují na starší organizace, zejména na Společnost národů. Měla dle článku 7 šest hlavních orgánů a to: Valné shromáţdění, Radu bezpečnosti, Hospodářskou a sociální radu, Poručenskou radu (ta jiţ dnes nefunguje, protoţe nejsou jiţ spravovaná území), Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát. Ve skutečnosti jsou však pouze Valné shromáţdění a Rada bezpečnosti hlavními klíčovými orgány, protoţe Hospodářská a sociální rada i Poručenská rada jsou podřízeni přávě Valnému shromáţdění a Radě bezpečnosti. Sekretariát je orgán, který se spíše stará o administrativu bez vlastní pravomoci a Mezinárodní soudní dvůr má odlišný charakter. Oba hlavní orgány navazují na Společnost národů, která byla organizací meziválečnou. Původními členy OSN jsou státy, které se zúčastnily konference Spojených národů o mezinárodní organizaci v San Francisku anebo podepsaly Deklaraci Spojených národů. Původních členů bylo 51. Ostatní členové přistupovali v rozmezí 1946 – 1979. Charta záměrně nemá ustanovení, které by umoţnilo vystoupení států z OSN, protoţe zakládající státy chtěly upozornit na univerzální povahu OSN a důleţitost povinností členských států. Na zakládající konferenci v San Francisku se však připustila moţnost vystoupení z organizace, a to kdyby OSN přestala plnit své cíle nebo by došlo k podstatné změně Charty, která by se stala nepřijatelná pro některé státy. Jen jedenkrát vystoupil stát z organizace, a to pouze dočasně. Indonésie vystoupila z OSN počátkem roku 1965, a to na protest zvolení Malajsie do Rady bezpečnosti, avšak poté změnila své stanovisko a zpátky 27

POTOČNÝ, M., Mezinárodní organizace. 2., doplněné a přepracované vyd. Praha : Svoboda, 1980, s. 45 -

46 28



18

přistoupila k OSN. Avšak Charta umoţňuje vyloučení svých členů. Valné shromáţdění na doporučení Rady bezpečnosti můţe pozastavit práva členů anebo člena vyloučit, jestliţe soustavně porušuje zásady Charty. V roce 1974 navrhl Kamerun, Keňa, Mauretánie a Irák v Radě bezpečnosti, aby doporučila Valnému shromáţdění vyloučit Jihoafrickou republiku z OSN. JAR měla být vyloučena za hrubé porušení členských povinností, ale hlavně za politiku apartheidu. Avšak proti tomuto návrhu hlasovaly 3 země, a to – Francie, Velká Británie a Spojené státy americké, proto návrh na vyloučení nebyl schválen.29

2.1.1 Orgány OSN Mezi orgány OSN patří Valné shromáţdění, které je jediným orgánem, ve kterém jsou zastoupeny všechny členské státy. Všechny státy mají stejná práva bez ohledu na to, jak jsou velké, jako mají moc nebo význam. Kaţdý člen můţe na zasedání poslat nejvýše svých 5 zástupců – delegátů a 5 náhradníků – alternátů a neomezený počet poradců a odborníků dle individuální potřeby. Valné shromáţdění můţe jednat ve všech otázkách týkajících se Charty OSN, pravomocí a funkcí jiných orgánů, kromě Rady bezpečnosti. Projednává věci, týkající se udrţení světového míru a bezpečnosti, rozvoje hospodářské, sociální, kulturní a humanitární spolupráce a pomoci mezi členskými státy. Valné shromáţdění neprojednává otázky týkající se Rady bezpečnosti, coţ je například otázka hospodářské nebo vojenské sankce proti narušitelům světového míru. Usnesení Valného shromáţdění mají v těchto otázkách pouze doporučující povahu, která je nezávazná.30 Dalším orgánem je Rada bezpečnosti. Základní odpovědností Rady je udrţení světového míru a bezpečnosti. Je to malý, ale stále efektivní orgán. Rada bezpečnosti má od roku 1966 15 členů. Dřívě měla jen 11, ale Valné shromáţdění usneslo rozšíření Rady bezpečnosti na 15 členů. Stálá místa v Radě bezpečnosti mají státy, které mají hlavní odpovědnost za zachování světového míru a bezpečnosti. Těmito státy je Sovětský svaz, Čína, Spojené státy americké, Velká Británie a Francie. Dalších deset nestálých členů je voleno Valným shromáţděním po dobu dvou let. Valné shromáţdění vybralo jejich sloţení následovně: 5 nestálých členů je voleno z afrických a asijských států, jeden z východoevropských států, dva z latinskoamerických států a dva ze západoevropských 29


49 30


52

19

států a jiných zemí. ČSSR byla členem Rady bezpečnosti v letech 1964, 1978 a 1979. V roce 1963 vyzvala Rada bezpečnosti všechny státy, aby přestaly poskytovat veškerou pomoc Portugalsku, kterou by mohlo pouţít k dalším násilným činům vůči obyvatelům svých kolonií.31 Hospodářská a sociální rada, která se řadí mezi další orgány OSN plní úkoly v oblasti hospodářské, sociální a kulturní spolupráce mezi členskými zeměmi OSN pod vedením Valného shromáţdění. Skládá se z 54 členů volených Valným shromáţděním na dobu 3 let. Kaţdé pravidelné zasedání Valného shromáţdění volí 18 členů do Hospodářské a sociální rady. Člen, jemuţ skončilo funkční období, můţe být volen znovu, zpravidla bývají opětovně voleny velmoci. Původně měla Hospodářská a sociální rada 18 členů a po roce 1965 jiţ měla členů 27. V dnešní době má Hospodářská a sociální rada 54 členů. Hospodářská a sociální rada můţe na své jednání přizvat i státy, které nejsou členy, pokud se jich právě probíraná otázka týká. Téměř všechna její usnesení mají právně nezávazný a doporučovací efekt. Zasedání Hospodářské sociální rady se koná obvykle dvakrát do roka. Zvláštní zasedání mohou být svolána, kdyţ o to poţádá většina členů. Rada si kaţdý rok volí svého předsedu a jeho náměstky. Existují Komise, které radě pomáhají. Mezi pomocné komise patří Statistická komise, Populační komise, Sociální komise, Komise pro práva ţen, Komise pro narkotika a Komise pro lidská práva s podkomisí pro zabraňování diskriminaci a pro ochranu menšin.32 Orgánem OSN bývala také Poručenská rada, která je pod vedením Valného shromáţdění a dohlíţí na plnění povinností ze strany spravujících mocností v poručenských územích. Určitá území jsou tak spravována cizím státem na základě poručenské dohody sjednané s OSN. Poručenská soustava měla zahrnovat území, která po druhé světové válce byla pod mandátem Společnosti národů, území, která byla odloučena od nepřátelských států během 2. světové války, a nesamosprávní území, která se dobrovolně podřídila poručenské soustavě. Pod poručenkou správou bylo 11 koloniálních území: Tanganika, Kamerun a Togo pod britskou správou, Kamerun a Togo pod francouzskou správou, Ruanda Urundi byla pod belgickou správou, Somálskou pod italskou správou Pacifické ostrovy pod severoamerickou správou, Západní Samoa pod novozélandskou správou, Nová Guinea pod 31


67 32


73

20

australskou správou a Nauru pod společnou správou Austrálie, Velké Británie a Nového Zélandu. Později získalo 10 poručenských území nezávislost. Poručenská rada se scházela dvakrát do roka. Kaţdý člen Poručenské rady měl jeden hlas a rozhoduje většina členů přítomných a hlasujících.33 Poručenská rada skončila svoji činnost 1. listopadu 1994, kdy poslední území pod správou OSN Palau se stalo nezávislým státem a členem OSN. Od té doby se rada neschází pravidelně, ale můţe zasednout v případě potřeby.34 Následující orgán OSN je Mezinárodní soudní dvůr, který je označován Chartou za hlavní soudní orgán OSN. Mezinárodní soudní dvůr rozhoduje spory mezi státy. Je tvořen 15 nezávislými soudci a nesmí být dva soudci ze stejného státu. Soudci jsou vybíráni z osob vysoké mravní úrovně, které mohou ve svých zemích zastávat nejvyšší soudní funkce nebo jsou uznávanými odborníky mezinárodního práva. Kandidáti na post soudce musí obdrţet většinu hlasů všech členů Valného shromáţdění a Rady bezpečnosti. Soudci jsou voleni na období 9 let a mohou být zvoleni opakovaně. Soudcové nesmí zastávat ţádnou správní ani politickou funkci ani vykonávat jiné povolání. Sídlo Mezinárodního soudního dvora se nachází v Haagu. K rozhodování sporů pouţívá Mezinárodní soudní dvůr mezinárodní smlouvy a obyčeje. Rozsudek je konečný a bez odvolání.35 Posledním orgánem OSN je Sekretariát, který je sloţen z generálního tajemníka a z potřebného počtu zaměstnanců. Generální tajemník je hlavní správní úředním OSN, ale zastává i významné politické funkce. Generální tajemník je jmenován Valným shromáţděním na doporučení Rady bezpečnosti. Funkční období Charta nijak nestanovuje, ale Valné shromáţdění funkční období stanovilo na dobu 5 let. Toto ustanovení však bylo v roce 1950 porušeno, kdyţ prozápadní většina ve snaze udrţet stávajícího generálního tajemníka Trygve Lieho, prodlouţila jeho funkční období o další 3 roky, a tím obešla doporučení Rady bezpečnosti. Generální tajemník můţe upozornit Radu bezpečnosti na jakoukoliv situaci, která by ohroţovala světový mír a bezpečnost. Generální tajemník,

33


77 34

INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Poručenská rada [online]. Praha: UNIC, ©2005 [cit. 2014-

06-20]. Dostupný z: http://www.osn.cz/system-osn/clenske-staty/?i=201 35


79

21

jakoţto zástupce OSN, se účastní různých mezinárodních konferencí.36 Celkem za celou historii OSN bylo 8 generálních tajemníků. Současným generálním tajemníkem OSN je Ban Ki-moon z Jihokorejské republiky, který byl plénem Valného shromáţdění zvolen uţ na druhé funkční období.37

2.2 Mezinárodní odborné organizace Mezinárodní odborné organizace plní rozsáhlé mezinárodní úkoly a cíle v oblasti hospodářské obchodní, technické, vědecké, sociální, kulturní a humanitární. Organizace s největším významem jsou přidruţeny k OSN. Patří mezi ně: Organizace spojených národů pro vědu a kulturu (UNESCO), Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní organizace práce (ILO), Mezinárodní měnový fond (IMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), Světová poštovní unie (UPU), Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), Světová meteorologická organizace (WMO), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), Mezivládní námořní poradní organizace (IMCO), Světová organizace pro duševní vlastnictví (WIPO), Organizace spojených národů pro výţivu a zemědělství (FAO), Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD), Mezinárodní finanční korporace (IFC) a Mezinárodní rozvojové sdruţení (IDA). Z výše uvedených organizací si vyberu k podrobnějším popisu následující: Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní organizace práce (ILO), Mezinárodní měnový fond (IMF), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). ILO a UNESCO byly připojeny k OSN dne 14. prosince 1946. IMF a IBRD dne 15. listopadu 1947. WHO bylo připojeno dne 10. července 1948.

36


81 37

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Sekretariát (UN Secretariat) [online].

©2010 [cit. 2014-06-20]. Dostupný z: https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/osn/uvod_do_osn/sekretariat_un_sec retariat.html

22

2.2.1 Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu - UNESCO Zakládající konference Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu se konala ve dne 1. – 16. listopadu v roce 1945 v Londýně. Konference se zúčastnilo celkem 44 států, které byly zastoupeny svými zástupci. Zakládajícím statutem UNESCO se stala Ústava Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Cílem UNESCO je přispívání k zachování světového míru a bezpečnosti, utuţování spolupráce mezi státy a to na poli výchovy, vědy a kultury. Spolupráce má zajistit obecnou úctu ke spravedlnosti, základním lidským právům a svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, náboţenství nebo jazyka, jak je všem přiznává Charta OSN. UNESCO dosahuje tohoto cíle tím, ţe: podporuje vzájemné poznávání mezi státy, doporučuje státům, aby uzavíraly mezinárodní dohody, dává podněty pro šíření kultury, vzdělání a výchovu lidí, napomáhá pro rozvíjení pokroku a šíření vědy, pečuje o zachování světového duchovního majetku, které zůstaly z historického, kniţních a uměleckých děl aj. UNESCO má napomáhat rozvoji národních kultur a ne je omezovat, potlačovat nebo dokonce nahrazovat.38 Členem UNESCO se můţe stát kterýkoliv členský stát OSN tím, ţe přistoupí a přijme Ústavu. Jiné státy mohou být přijaty za členy dvoutřetinovou většinou Generální konference po předchozím doporučení Výkonné rady. Přidruţené státy se mohou účastnit jednání Organizace, ale nemohou však hlasovat. V roce 1947 měla UNESCO 31 členů, v roce 1975 jiţ 74 členů a v roce 1978 dokonce 144 členů. V současné době má UNESCO celkem 195 členů a 8 přidruţených členských států. Generální konference se schází pravidelně kaţdé 2 roky a to od roku 1952. Je sloţena ze zástupců všech členských států. Kaţdý členský stát má na Generální konferenci jeden hlas. Sídlem UNESCO je Paříţ. Řádný rozpočet UNESCO schvaluje Generální konference. Rozpočet se od zaloţení neustále zvyšuje. Například v roce 1947 činil rozpočet 6 milionů dolarů, v roce 1957 jiţ činil rozpočet přes 11 milionů dolarů a v letech 1977 – 1978 dokonce přes 224 milionů dolarů. V roce 1950 Generální konference schválila základní program UNESCO a rozdělila činnost Organizace na sedm úseků: výchovu, přírodní vědy,

38

POTOČNÝ, M., Mezinárodní organizace. 2., doplněné a přepracované vyd. Praha : Svoboda, 1980, s. 140

- 141

23

společenské vědy, kulturní činnost, informační sluţby, výměnu osob, styk s členy a poskytování jim pomoc. V roce 1954 orientovala Generální konference činnost UNESCO na pět oblastí, které mají přednost. Patří mezi ně: rozšiřování povinného a bezplatného školního vzdělání, rozvíjení základní výchovy, sniţování rasového, sociálního a mezinárodního napětí, vzájemné ocenění kulturních statků Východu a Západu a pomoc při vzájemném výzkumu v oblasti zlepšení ţivotních podmínek.39 Na světě je podle zástupce generálního ředitele UNESCO dle prohlášení z roku 1977 okolo 800 miliónů negramotných. UNESCO se zabývá v rostoucí míře i otázkami fyzické výchovy. Například sportovní experti a vychovatelé z 15 zemí evropské oblastní skupiny UNESCO dospěli na konferenci v říjnu roku 1977 k tomu, ţe celoţivotní sport pro všechny a větší snaha mezinárodního úsilí na fyzickou výchovu mohou být klíčem k řešení mnoha váţných problémů světové populace. V oblasti přírodních věd UNESCO rozvíjí mezinárodní vědeckou spolupráci tak, ţe organizuje různé konference a setkání vědců. Také pomáhá mezinárodním vědeckým organizacím a podporuje výměnu informací ve vědecké oblasti. UNESCO má také kulturní program, kterým se snaţí vytvořit podmínky pro spolupráci mezi umělci, hudebníky, spisovatele a jiné umělce. UNESCO také pomáhá v rozvoji muzeí, knihoven, organizuje překlady mistrovských literárních děl aj. Podnikla také kroky, aby zachránila kulturní památky lidstva zejména v Núbijské poušti. UNESCO informuje veřejnost o své činnosti pomocí různých časopisů, televize, výstav a jiných prostředků. I kdyţ UNESCO v posledních letech dosahuje značných úspěchů při rozvíjení spolupráce mezi členskými státy v oblasti výchovy, vědy a kultury, výsledky nejsou zcela uspokojivé, jelikoţ se UNESCO nedostatečně podílela na řešení hlavních kulturních a výchovným otázek a pomáhala v malé míře rozvojovým zemím.40 Českolovensko patřilo k zakládajícím státům UNESCO, proto 1. června 1994 vznikla Česká komise pro UNESCO. Mezi památky UNESCO, které najdem v České republice, patří například: město Telč, historické centrum Prahy, zahrady a zámek v Kroměříţi a jiné. UNESCO pomáhá zachovat historickou hodnotu památek.

39


- 147 40


- 151

24

2.2.2 Světová zdravotnická organizace - WHO Světová zdravotnická organizace (World Health Organization - WHO) byla zaloţena na mezinárodní konferenci v New Yorku dne 22. července 1946 schválením Ústavy Světové zdravotní organizace. Byla schválena celkem zástupci 61 států, mezi nimiţ bylo i Československo. Cílem organizace je mezinárodní spolupráce v oblasti veřejné zdravotní péče. Přidruţila anebo úplně absorbovala jiţ dříve vzniklé mezinárodní orgány zabývající se oblastí veřejného zdraví. WHO plní mnoho funkcí – organizační, technické a poradní. Řídí a koordinuje orgán mezinárodní zdravotní péče, pomáhá vládám upevňovat jejich zdravotnické sluţby a poskytuje vládám pomoc ve zdravotní péči atd. Členem WHO se můţe stát jakýkoliv stát, který projeví zájem o účast. WHO měla v roce 1948 38 členů, v roce 1955 85 členů, v roce 1969 131 členů a v roce 1978 celkem 152 členů. V současné době je celkový počet členů 194.41 Náklady na činnost WHO se hradí z rozpočtu. Rozpočet WHO se kaţdoročně rapidně zvyšoval od zaloţení. Například v roce 1949 byl rozpočet 5 milionů dolarů, v roce 1968 jiţ rozpočet činil téměř 61 miliónů dolarů a v roce 1978 dokonce přes 162 miliónů dolarů.42 WHO pomáhá státům v rozvoji národních zdravotnických správ a sluţeb. V roce 1962 pomáhala WHO 137 státům v 825 různých projektech a v roce 1967 uskutečnila kolem 1400 zdravotnických projektů na celém světě. WHO dříve pomáhala členským zemím jen v boji s některými nemocemi, jako je například malárie, tuberkulóza nebo pohlavní nemoci. Nyní poskytuje odborné rady členům o všech chorobách a navíc zajišťuje široký vědecký výzkum těchto chorob. V prvých letech existence WHO nebyl kladen důraz na lékařský výzkum. Později se však toto změnilo, protoţe se stupňoval boj proti nakaţlivým chorobám a ukázalo se, ţe bez výzkumu nelze dosáhnout úspěchů při odstraňování chorob jako je malárie, cholera, tuberkulóza aj. V Lyonu byl v březnu roku 1969 poloţen základní kámen Mezinárodní agentury, která se zabývá výzkumem rakoviny. Dnes se kaţdoročně koná Světový den zdraví, který připadá na 7. dubna a je pod patronací WHO. V minulých letech se také Česká republika zůčastnila mnoha projektů. Například projekt Víš, co jíš. Program se zaměřoval na potraviny, jejich sloţení a výţivové hodnoty všeobecně. Na

41


- 152 42


25

celém světě se 14. června koná Světový den dárcovství krve. Cílem této kampaně je zvýšení povědomí o potřebě bezplatného darování krve, která znamená v některých případech jedinou moţnou záchranu lidského ţivota.43

2.2.3 Mezinárodní organizace práce - ILO Mezinárodní organizace práce je v současné době jedna z nejvýznamnějších a největších mezinárodních organizací. Byla zaloţena jiţ v roce 1919 a je zajímavé, ţe její principy, funkce i struktura se za tuto dlouhou dobu změnily jen minimálně. Činnost organizace se snaţila navázat na starší pokusy, ovšem pravidlem zůstavalo, ţe právní úprava pracovního poměru patří pouze do vnitřních pravomocí státu. Po první světové válce společeně se zaloţením Společnosti národů došlo však k výraznému rozvoji mezinárodní ochrany lidských práv, které však byly zaměřené na některé speciální úseky, jako například postavení ţen a dětí, potírání otroctví, ochrana menšin a také právě zmíněné pracovní podmínky. Orgány ILO jsou shodné s orgány Společnosti národů, jimiţ bylo Valné shromáţdění, Správní rada, Mezinárodní úřad práce v čele s ředitelem. Organizace má na starost vytváření pracovních norem a také postupů pro dodrţení těchto norem. V orgánech organizace jsou zastoupeny nejenom vlády členských států, ale i další skupiny – konkrétně zaměstnavatelé a pracující. Všechny orgány ILO jsou zastoupeny v poměru 2:1:1, tedy kdyţ dva delegáti zastupují vládu, tak po jednom delegátu mají zaměstnanci i zaměstnavatelé. Tito delegáti navíc mohou hlasovat rozdílně, takţe je běţné, ţe zástupci jedné země hlasují odlišně. ILO funguje aţ do současné doby, přičemţ byla po druhé světové válce přidána k OSN jako její odborná organizace.44 Na Mezinárodní odborné organizace práce si můţeme představit problémy tohoto typu organizací ve vývoji po druhé světové válce. Na vývoji ILO si můţeme ukázat přednosti a slabiny mezinárodních organizací ve vývoji ve světě po roce 1918 aţ do současnosti. Jak jsme jiţ výše zmínily, specifický systém ILO, často kritizovaný se změnil jen minimálně. Za tuto dobu se téměř nezměnily základní principy, funkce, struktura ani metody práce

43

WORLD HEALTH ORGANIZATION. Dny WHO a OSN [online]. ©2011 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://www.who.cz/13-dny-who-a-osn/111-dendarcovstvikrve.html 44



26

ILO. Druhá světová válka přinesla dočasné přerušení funkce, přesunutí sídla ze Ţenevy do Montrealu a do roku 1944 nebyly svolávány ani konference členů. V roce 1944 se konala generální konference práce ve Filadelfii. Na této konferenci byla přijata tzv. Filadelfská deklarace o cílech a úkolech Mezinárodní organizace práce a ta se také stala součástí Ústavy ILO. Kladla důraz na svobodu projevu, rovnost bez ohledu rasu, náboţenského vyznání či pohlaví. V roce 1946 se ILO stala odbornou organizací OSN, coţ vyţadovalo provedení řady doplňků, které však měli pouze formální ráz a neměnily původní koncepci ILO.45 Pozoruhodné jsou konflikty mezi ILO a EU. Komise Evropské unie kritizuje činnosti ILO a zabraňuje přijímat smlouvy, které jsou připravené v rámci ILO členským státy Evropské unie. Je to ukázka jakési konkurenci mezi různými způsoby integrace.46 Celosvětové organizace se musely po druhé světové válce vyrovnat s rozdíly mezi Západem a Východem. ILO byla ovlivněna vystoupením Albánie z organizace v roce 1965, a také Jihoafrická republika, na kterou byl vyvíjen tlak, a poté sama vystoupila v roce 1964. Nejdůleţitější vystoupením z organizace bylo v roce 1977 vystoupení USA, z důvodu narušení tripartitního systému ILO.47

2.2.4 Mezinárodní měnový fond – IMF Mezinárodní měnový fond je specializovanou organizací, která je zapojena do OSN. Organizace vznikla na konci roku 1945. Cílem organizace bylo především zjednodušení společného obchodu mezi zeměmi, poskytování půjček k přechodnému deficitu rozpočtů, podpora stability kurzů a mnoho jiných cílů. Členem můţe být kterýkoliv stát za podmínek, které jsou stanoveny Sborem guvernérů. Není přitom rozhodující ani charakter ekonomiky států ani velikost státu. Mezi základajícími členy bylo i Československo, které však muselo pro nedodrţení svých závazků v organizaci skončit v roce 1954. Znovu členem se uţ jako Česká a Slovenská Federativní Republika stala aţ v roce 1990. Dvakrát se stala členem i IMF i IBR, jako jeden z mnoha málo států. IMF na své činnosti bere jednak z příspěvků členských zemí, od půjček mezinárodních finančních institucí a

45


[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 177 46





27

v poslední řadě ze soukromých zdrojů. Mezinárodní měnový fond vţdy měl a stále má velký význam v oblasti mezinárodního obchodu, neboť pomohl uspořádat mnoho vztahů mezi státy, ať jiţ to bylo vztahy ekonomického či měnového rázu.48

2.2.5 Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – IBRD Jak jsem jiţ výše zmínila Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj vznikla na konferenci v Bretton Wood. IBRD, je organizace, která usiluje o sníţování chudoby v zemích, kde jsou střední příjmy. Sniţování chudoby dosahuje pomocí půjček zemím, v souvislosti s obnovením poválečného stavu. Pomáhá také rozvíjet výrobní síly ve státech, které nejsou schopny toto financovat ze svých zdrojů. Půjčky jsou dlouhodobého charakteru, a splatnost je v rozmezí 10 – 25 let. Kaţdý půlrok je uhrazena jedna splátka.49

2.2.6 Severoatlantická aliance NATO – North Atlantic Treaty Organisation Klíčovým problémem ve sloţitých mezinárodních vztazích druhé poloviny 40. let 20. století patřila nestálá vojenská situace v Evropě. V Evropě zůstaly pouze nepočetné americké jednotky, které nemohly změnit vojenskou převahu Sovětského svazu a jeho satelitů nad západoevropskými státy. Politika Moskvy neměla ţádnou důvěru a tlak komunistů na dokončení přeměny satelitů jako byl Berlín, dánské průlivy atd. Sovětský svaz se svými vojenskými jedntkami, začal okupovat celý evropský kontinet. Toto se zdálo velmi reálné a aktuální, protoţe se zhoršovaly vztahy mezi Západem a Východem. Dne 17. března roku 1948 byl na základě iniciativy britské zahraniční politiky a hlavně z iniciativy Ernesta Bevina sjednán mezi Velkou Británií, Francií a zeměmi Beneluxu vojenskopolitický Bruselský pakt. Tento pakt byl uzavřen na 50 let. Všichni členové paktu měli povinnost poskytnout si vzájemnou pomoc, pokud by na ně zaútočil někdo z evropských mocností. Cílem tohoto paktu bylo ochránit země od sovětské armády, a zajistit se proti Německu, které mohlo být v budoucnu další hrozbou. Prvním krokem k realizaci tohoto plánu bylo sjednání francouzsko-britské smlouvy o vzájemné pomoci v březnu roku 1947 48

ŘÍHOVÁ, Kateřina. Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí [online]. E-polis.cz,

22. květen 2006. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438 49

EPRAVO.CZ. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj [online]. ©2001 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/mezinarodni-banka-pro-obnovu-a-rozvoj-4037.html

28

v Dunkerque. K realizaci tohoto plánu bylo potřeba přesvědčit skandinávské státy k zájemné pomoci, a aby se staly členskými státy paktu. Velké Británii a Francii se však nepodařilo je přesvědčit.50 Zanedlouho se ukázalo, ţe Velká Británie uţ není hlavní velmocí a ţe bez pomoci Spojených států amerických nemá šanci na vyrovnání se sovětskému vojsku. Spojené státy americké se tedy musely zapojit do evropské a světové bezpečnosti, a to pro ně znamenalo velkou změnu. Spojené státy se v mnohém se drţely stranou. Na rozdíl od dnešní doby, kdy Spojené státy americké představují, jakého si velitele, který disponuje statisíci vojáky po celém světě, a zasahujících mimo svá území. Dle zakladatelů se Spojené státy americké měly vyhýbat problémům v Evropě a nezačleňovat se do nich. Pro příklad Spojené státy americké, kolem roku 1890, kdy měly největší ekonomiku světa, disponovaly námořnictvem a armádou s pouhými 39 000 muţi. Na rozdíl od toho, evropské velmoci měly více neţ půl miliónové armády. Teprve za první světové války se Spojené státy americké zapojily do konfliktu, aby zachránily svět před Německem, avšak po válce kvůli zklamání ze špatného výsledku, se vrátily k izolaci a do Společnosti národů vůbec nevstoupily. Překonat toto zklamání nebylo vůbec jednoduché, hlavně v době po druhé světové válce. Řadu amerických politiků nakonec přesvědčila pouze pokračující sovětská agresivní politika, která rozšiřovala a prohlubovala svůj satelitní blok. Určitou roli zde sehrály také únorové události v Československu roku 1948. Dlouhodobou solidaritu s Evropou, jak jiţ ukázala Trumanova doktrína a Marshallův plán, a nakonec pochopili odpovědní politici z obou hlavních stran Spojených států amerických. Arthur Vandenberg, šéf republikánů v Senátu v červnu roku 1948 prosadil, aby se Spojené státy americké zapojily do „ regionálních a jiných kolektivních“ vojenských organizací a struktur, které slouţí zájmům americké národní bezpečnosti. To znamenalo konec izolace USA a zapojení se do celosvětové spolupráce, coţ bylo významné pro dějiny integrací.51 Jiţ v červenci roku 1948 začala jednání mezi USA, Kanadou a zeměmi Bruselského paktu. První krok učinil státy západní Evropy, a to pro Spojenené státy americké bylo velmi

50





29

důleţité. 4. dubna 1949 vznikla Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Organizace původně zahrnovala 12 států západní Evropy (Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Francie, Dánsko, Norsko, Lucembursko, Itálie, Island a Portugalsko) a severní Ameriky (Spojené státy americké a Kanada). V roce 1952 se k NATO připojilo Řecko a Turecko a v roce 1955 Spolková republika Německo. Organizace je největší a nejdéle fungující mezinárodní organizace kolektivní sebeobrany, v niţ se i přes dominanující USA spojilo několik nejsilnějších států světa.52 Z právního hlediska je NATO organizací kolektivní sebeobrany, která striktně navazuje na OSN a hlavně na Radu bezpečnosti. NATO má velice sloţitou politickou a vojenskou strukturu, která byla několikrát pozměněna a to často jiţ na začátku fungování organizace. Kdyţ organizace vznikla, patřila k ní Rada, Vojenský výbor, Stálá vojenská skupina, poradní výbory Rady, oblastní vojenské skupiny, generální tajemník a sekretariát. Později došlo k vytvoření Mezinárodního generálního štábu, Výboru stálých vojenských zástupců a oblastních

velitelství.

NATO

procházela

sloţitým

vývojem,

který

se

odráţel

v mezinárodních vztazích od poloviny dvacátého století aţ do současnosti. Mezi nejdůleţitější prvky na počátku patřilo sloţité vytváření vojenských struktur, a to zejména oblastních velitelství a integrovaných ozbrojených sil, s jejich existencí však smlouva nepočítala, také rozšíření v roce 1952 o Řecko a Turecko a především sloţité otázky remilitarizace západního Německa a jeho zapojení do struktury integrace. Největším problémem byla Francie, která chtěla získat výsostné postavení, později pak NATO opustila a sloţky NATO vypověděla ze svého území. Sídlem organizace, kterým byl na počátku Londýn, od roku 1952 Paříţ, se muselo nakonec přesunout v roce 1967 do Bruselu. Další vývoj byl spíše pozvolný aţ do rozkladu Sovětského svazu.53 Studená válka, která začala koncem 40. let a byla vedená velmocemi proti Sovětskému svazu a ostatním zemím se socialistickým reţimem přispěla k vytvoření vojenských bloků, které patří mezi další organizace. Patří sem Organizace Severoatlantické smlouvy – NATO, Organizace centrální smlouvy – CENTO, Organizace smlouvy Jihovýchodní Asie – SEATO aj.

52





30

SEATO vzniklo na základě smlouvy o obraně jihovýchodní Asie v roce 1954. Jejími členy byly Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Nový Zéland, Austrálie, Thajsko, Filipíny a Pákistán.

54

Hlavním cílem SEATA bylo zamezit dalšímu šíření komunismu

v průběhu Korejské války. SEATO bylo zrušeno v červnu roku 1977.55 CENTO – původně v letech 1955 – 1959 Bagdádský pakt byla vojenskou organizací pro jihozápadní Asii spojující Velkou Británii, Irán, Turecko, Pákistán, přechodně Irák a jen nepřímo Spojené státy americké. Organizace byla zaloţena proti sovětům, kteří chtěli zabrat ropné oblasti na Blízkém východě.56 Ve struktuře této organizace dominovala starší situace, kdy Velká Británie byla hlavní námořní velmoc a ovládala i Blízký Východ a také bránila Rusům v postupu k teplým mořím na jihu. Asijští členové chtěli větší hospodářskou spolupráci a finanční podporu od světových velmocí, coţ vedlo ke konfliktům. CENTO zanikla v roce 1979. V roce 1951 USA s Austrálií a Novým Zélandem podepsaly Tichomořský pak bezpečnosti – ANZUS. Na rozdíl od Severoatlantického paktu, který je z hlediska vývoje integrací velice významný a úspěšný, význam ostatních vojenských prozápadních paktů omezený. CENTO a SEATO společně s NATO od poloviny padesátých let obkličovaly komunistické státy, které nová sovětská politika, která pronikala do rozvojového světa, a ostatně i čínsko-sovětská roztrţka zmírnila význam tohoto geopolitického obklíčení. Zájem Západu na asijské politice opadl, protoţe znamenal vyšší hospodářskou a finanční pomoc.57

3 Ochrana lidských práv a vznik Rady Evropy Evropa se po válce rozdělila, na „západní“ a „východní“ část. Pomocí ideí to pomohlo do budoucna ke znovusjednocení starého kontinentu. Díky tomu v roce 1949 vznikla Rada Evropy. Členské státy Západní unie se dohodly na jejím vzniku. Velká Británie s vytvořením Rady Evropy souhlasila jen pod podmínkou, ţe by nemohla být z evropských integračních konceptů vůbec vyloučena. K jednání byly přizvány i další státy. Přizvány 54

POTOČNÝ M., ŠIBAJEVOVÁ E. A., Právo mezinárodních organizací. Praha : Panorama, 1984, s. 11

55

SEATO [online]. ©2014 [cit. 2014-06-21], Wikipedia. Dostupný z: http://cs.wikipedia.org/wiki/SEATO

56

ENCYKLOPAEDIA BRITANNICA. Central Treaty Organization (CENTO) [online]. [cit. 2014-06-21].

Dostupný z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/102693/Central-Treaty-Organization-CENTO 57



31

byly i vlády Dánska, Itálie, Irska, Norska a Švédska. Statut Rady Evropy byl podepsán ve Westminsteru 5. května 1949. Sídlem Rady Evropy se stal Štrasburk ve Francii. Rada Evropy má za cíl dosáhnout spojenectví mezi členskými státy za účelem usnadnění společenského a hospodářského rozvoje. Tato organizace má zlepšovat ţivotní podmínky, podporovat parlamentní demokracii a lidská práva. Aţ do roku 1989 je zde mnoho organizací, které usilují o evropskou jednotu, a nejde jen o Evropská společenství a později o Evropskou unii. Teoreticky se všechny tyto cíle zaměřují hlavně na lidská práva a demokracii v Evropě. Cíle organizace mají být dosaţeny pomocí orgánů. Rada Evropy má dva orgány: Výbor ministrů a Parlamentní shromáţdění. Výbor ministrů je sloţen z ministrů zahraničí, kteří se scházejí dvakrát do roka. Parlamentní shromáţdění je sestaveno z představitelů kaţdého členského státu. Tyto představitele zvolí parlament. Nevýhodou občanů členských států je, ţe si nemohou poslance sami volit. Jsou zastoupeni pouze svou vládou, která tyto představitele zvolí, coţ se na konci čtyřicátých let jevilo jako velký pokrok. Zájem o to, být členem v jediném evropském shromáţdění byl opravdu velký. Shromáţdění je pouze poradním orgánem, nikoliv zákonodárným. 58 Zastoupení států není ve svém poměru však stejný, největší země mají po 18 či 12 zástupcích, malé 7 a méně – a někdy dokonce jen dva. Nejvíce hlasů vzhledem ke své velikosti má Francie, Itálie, Německo, Velká Británie a Ruská federace a to po 18 hlasech, a nejméně Andorra, San Marino, Monako a Lichtenštejnsko a to po 2 hlasech. Česká republika má hlasů 7.59 Přihlíţí se tedy k velikosti státu, ale při přepočtu mnoţství zástupců na počet obyvatel jsou přece jen značně zvýhodněny nejmenší země. Členy Rady Evropy se mohly stát jen evropské demokratické vlády. To tedy vyřazovalo nejen komunistické státy, ale dlouho i Portugalsko a Španělsko. Při vytváření Rady Evropy byly prosazovány politické zájmy. Například Sársko, které bylo německou oblastí a mělo významné uhelné bohatství, o které měla zájem Francie. V roce 1947 bylo Sársko od Německa odděleno, vstoupilo do hospodářské unie s Francií, a ta poté kontrolovala její obranu a vztahy se zahraničím. Spolková republika jiţ od svého vzniku, chtěla, aby ji

58



RADA EVROPY, Praha, Rada Evropy: 800 milionů Evropanů. Beroun : PROPOLYS, s. r. o., 2006, s. 17-

18

32

Sársko bylo navráceno, to se povedlo prosadit aţ v roce 1956 v rámci sblíţení se s Francií.60 Stát můţe být vyloučen z Rady Evropy, kdyţ poruší cíle organizace. Zásadním porušením by bylo, kdyby stát přestal být demokratický. Takovéto ustanovení má sice ve statutu většina organizací, ale jedná se o velmi citlivou otázku. Například v roce 1939 byl vyloučen Sovětský svaz ze Společnosti národů za agresi vůči Finsku, u OSN ale dosud nebyla tato moţnost vyuţita. Rada Evropy však v roce 1969 vyloučila Řecko po vojenském převratu, které se do organizace vrátilo aţ v roce 1974, kdy obnovilo demokracii. Vyloučení také hrozilo Turecku a to v letech 1982 – 1986. Další problémy přineslo, ţe se k organizaci připojily státy jako Rusko či Ukrajina, které dříve byly komunistické. K výraznému nárůstu počtu členů Rady Evropy došlo aţ po skončení komunistických reţimů a nastolení demokracie ve východní Evropě. Hlavně v první polovině devadesátých let počet členů stoupl z 21 členů v roce 1989 na 39 členů do roku 1996. Zvýšení počtu členů ovšem pokračoval i později. Většina členů před rokem 1989 přistoupila k organizaci jiţ mezi roku 1949 – 1950, a poté se přistupování členů téměř zastavil kvůli malému počtu demokratických států v Evropě.61 Organizace připravila také mnoho mezinárodních smluv, které zlepšily komunikaci, kulturní výměnu, sociální pomoc anebo ţivotní prostředí. Mimořádně významný přínos si Rada Evropy připisuje za rozvoj mezinárodní ochrany lidských práv, a to zejména vytvořením Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Hlavně kontroluje dodrţování těchto pravidel.62

3.1 Ochrana lidských práv v rámci Rady Evropy Ochrana lidských práv je jedním z nejdůleţitějších a v součastnosti často zmiňovaných aspektů. V kaţdě zemi jsou jednotlivá práva odlišná. Tímto vzniká otázka, jestli je totoţná teorie s praxí. Nabízí se také otázka, jestli je mezinárodní organizace oprávněna se vměšovat do vnitrostátních pravomocí. Obyvatelé v podstatě v mezinárodní sféře neexistují, nemohou uzavírat mezinárodní smlouvy. Z hlediska mezinárodního práva existují pouze státy a od 19. století i mezinárodní organizace. Obyvatelé se tedy nesmí

60







33

postavit proti svému státu a třeba s ním vést soudní spor u mezinárodního soudu. Teprve po první světové válce jsou prosazovány lidská práva a jejich ochrana, avšak v zásadě jen u některých skupin jako byly ţeny a děti. Nejvýraznějším pokusem o překonání tradic mezinárodního práva bylo tzv. petiční řízení u ochrany menšin. Byla to moţnost, aby příslušníci menšiny ve státech, které podepsaly menšinové smlouvy, se mohly obrátit s peticí, která upozorňuje na porušení práv zakotvených v menšinové smlouvě Společnosti národů. Zde se jiţ této stíţnosti (petici) musel ujmout některý stát, aby řízení mohlo pokračovat. I tenhle systém, který zanikl se Společností národů, neumoţnil soudní spor občana se svým státem. K dalšímu vývoji ochrany lidských práv dochází po druhé světové válce, kdy se OSN zavazuje k jejich dodrţování. Ovšem v OSN měli silné pozice i státy, které ne vţdy dodrţovaly lidská práva. Tím, ţe je porušovaly, klesala naděje na prosazení určité kontroly mezinárodní organizací a šance na dodrţování lidských práv byla velice omezena. Větší šance byla na regionální úrovni. Skutečné mnoţství demokratických států po druhé světové válce bylo značně omezeno. Právě zde existovala Rada Evropy, která vytvořila z hlediska mezinárodního práva převratný systém na ochranu lidských práv, a tento systém je funkční a navíc se rychle rozvíjí dále. 63 Nejdůleţitějším procesem sjednocení Evropy je budování Evropských společenství (v dnešní době Evropské unie), kde šlo na prvním místě o hospodářskou integraci a otázky ochrany lidských práv i u členů Evropské unie na mezinárodní úrovni, stále řeší Rada Evropy, která je poněkud podceňována. Nesmíme opomenout, ţe členy Evropských společenství byly vţdy pouze demokratické státy. To, ţe Evropská společenství opomíjely otázku lidských práv, byla tedy způsobena spíše správným fungováním nezávislé organizace Rady Evropy, a ne podceňováním problematiky lidských práv.64 Základem systému ochrany lidských práv v Evropě je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod, která byla vytvořena v roce 1950 Radou Evropy.65 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod zaručuje právo na ţivot, právo na spravedlivý proces, svobodu 63





EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. The European Convention [online]. [cit. 2014-06-21].

Dostupný z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=basictexts&c=#n1359128122487_pointer

34

projevu, svobodu myšlení, svědomí, náboţenství a ochranu majetku a také právo na respektování soukromého a rodinného ţivota.66 Mimojiné vedle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod existuje také Evropská sociální charta vytvořena v roce 1961, dokumenty k otázkám menšin či menšinových a regionálních jazyků (hlavně Rámcová úmluva na ochranu národnostních menšin) nebo také úprava prevence mučení, které se ovšem prosazujcí velmi pomalu do praxe. Klíčová je, ale Evropská úmluva a moţná ještě důleţitější je systém její kontroly. Evropská úmluva obsahuje mnoho lidských práv jako právo na ţivot, zákaz otroctví, zákaz mučení, právo na řádné soudní řízení, svoboda myšlení, svědomí a náboţenského vyznání. Další práva jsou obsaţena v dodatkových protokolech, jako je právo na pokojné uţívání majetku a právo na vzdělání, zákaz trestu smrti, svoboda pohybu nebo zákaz uvěznění pro dluh. Skutečným unikátem z hlediska mezinárodního práva je systém kontroly práv. Sami občané mají moţnost, aby se obrátili na orgány vytvořené Radou Evropy, a popřípadě se mohou soudit se svým státem u mezinárodního soudu. Zatímco v roce 1981 bylo zaregistrováno 404 stíţností, v roce 1993 jich bylo jiţ 2037. Toto vedlo k velkým zdrţováním řízení. V současnosti stíţností stále přibývá. Systém ochrany podle starého systému, který byl změněn protokolem z roku 1994 a byl tvořen dvěma speciálními orgány. Prvním byla Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva ustaveny v roce 1959 a Výborem ministrů Rady Evropy. Komise měla za úkol smírčí úlohu při sporech, soud měl za úkol vynášet rozsudky a Výbor ministrů rozhodoval o speciálním opatření.

67

To, ţe se Rada Evropy začala zabývat ochranou lidských práv a

vzala si ji tzv. pod svá křídla, je povaţováno za jedno z nejúspěšnějších sjednocení národů. Byť tento problém není příliš široký, ale úzce ukazuje na problematiku ochrany lidských práv, přinesl velký význam v rozvoji mezinárodního práva.68

66

EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. Collections - The European Convention on Human Rights

[online]. [cit. 2014-06-21]. Dostupný z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=library/collections&c=#n13699176741940206875943_pointer 67





35

3.2 Benelux a skandinávské integrační iniciativy Proces Beneluxu začal jiţ za exilových vlád těchto zemí za druhé světové války v Londýně podepsáním smlouvy o celní unii v roce 1944. Belgie, Nizozemsko a Lucembursko se rozhodly spojit v celní unii.69 Proces navazoval na celní unii mezi Lucemburskem a Belgií z meziválečného období. Dohoda z Londýna musela být po válce ratifikována, protoţe k dohodě přibyl ještě dodatkovy protokol, který byl sjednán v Haagu. Proces ratifikace byl ukončen koncem listopadu 1947. Mezi orgány celní unie řadíme: Nejvyšším orgánem byla Rada Beneluxu, sloţená z ministrů. Kromě Rady Beneluxu zde existovala i Správní rada celní unie, která navrhovala opatření k sjednocení podmínek dovozu a vývozu zboţí. Také sjednocení spotřební daně měla ve své kompetenci. Rozhodčím orgánem se ujednal Výbor pro celní spory. 1. ledna 1948 došlo k odstranění vnitřních cel. Avšak ani po odstranění vnitřní cel se nedařilo sladit daňovou politiku všech 3 států a odstranit některé bariéry, které vadily vzájemné spolupráci. Právě Benelux nám ukázal, jaký problém bude sladit všechny 3 ekonimky tak blízkých zemí, a ţe nelze je sladit k dokonalosti ve všech směrech.70 Vytvoření Beneluxu pomohlo dát dohromady zahraniční aktivity členských států. Týkalo se to především vztahu k Západní a Západoevropské unii, OEECM, Radě Evropy i nově vznikajícím společenstvím. Úspěch v Beneluxu ovlivnil také Francii a Itálii, které podepsaly dohodu o celní unii. Skandinávie také uvaţovala o spolupráci v ekonomickém směru mezi státy. Po vzoru Beneluxu byl vytvořen Skandinávský výbor pro spolupráci v zákonodárství, který měl skromnější cíle neţ Benelux. Členy se staly státy Norsko, Dánsko, Švédsko a Island. Cílem Skandinávského výbor bylo sladění právních řádů. Po vyhlášení Marshallova plánu měla být spolupráce mezi severskými zeměmi ještě více zesílena. Na podnět Norska vznikl Společný severský výbor pro hospodářskou spolupráci, jehoţ cílem bylo sladění celní politiky. Nakonec však celní unie na severu Evropy nevznikla. Norsko bylo proti, protoţe se bálo síly ekonomiky Švédska. Přesto jejich spolupráce přinesla úspěchy v jiných směrech. Společný podnět Švédska a Británie vedl v roce 1960 ke zřízení Evropského sdruţení volného obchodu – ESVO, které navazovalo v jistých směrech na původní

69

EUROSKOP.CZ. EU

od

A

do

Z

[online].

©2005

[cit.

2014-06-21].

Dostupný

z:

https://www.euroskop.cz/282/sekce/a-b/ 70



36

skandinávskou integraci. Jak ještě uvidíme, mělo to být protiváhou Evropského hospodářského společenství.71 Do té doby, neţ se vytvořila jednotlivá společenství a následně v rámci Evropských společenství v roce 1968 celní unie, země Beneluxu měly celní sazebník vlastní. Po vytvoření Evropských společenství převzaly země Beneluxu jejich sazebník.72

4 Evropská společenství po druhé světové válce 4.1 Počátky Evropských společenství Druhá světová válka měla velice tíţivý dopad na celou Evropu. SSSR ovládala východ a částečně i střed Evropy, západ a jih Evropy byl ochromen válkou na dlouhá léta. Dříve Západní Evropa byla velmi výrazná ať uţ mocensky nebo hospodářsky. Nyní bez pomoci USA nebyla schopna čelit SSSR ani hospodářsky natoţ vojensky. Právě tato krize donutila státy spolupracovat. Spolupracovaly i státy, které dříve byly znepřátelené.73 Spojené státy americké vytvářely politický, ale i ekonomický tlak na západní Evropu. Chtěly, aby západní Evropy spolupracovala. Tyto problémy měla vyřešit zejména hospodářská pomoc od Spojených států amerických, které ji poskytovaly pomocí Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která vznikla v roce 1948. Členy organizace byla Francie, Velká Británie, Itálie, Portugalsko, země Beneluxu, Irsko, Island, Dánsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko a Turecko. Podmínkou americké pomoci byla spolupráce států.74 Činnost OEEC postupně vedla například k vytvoření Evropské agentury produktivity, pomocí níţ se měli šířit nové technologie anebo také k vytvoření Evropské platební unie. Evropská platební unie měla zvláštní organizační strukturu. Její rada mohla vydávat závazné pokyny v měnové oblasti pro členské státy, které musely být jednomyslné. Pro 71



EUROSKOP.CZ. EU

od

A

do

Z

[online].

©2005

[cit.

2014-06-21].

Dostupný

z:

https://www.euroskop.cz/282/sekce/a-b/ 73



KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 192-193

37

Evropskou platební unii byla vytvořena zvláštní platební jednotka – epunit – european payment unit. Evropská platební unie fungovala aţ do roku 1958. OEEC postupem času ztrácela svůj původní význam. Proto vznikla roku 1960 Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj – OECD. OECD byla rozšířena o Spojené státy americké a Kanadu.75 Téměř současně zde vznikají další důleţité organizace, které přispívají ke spojení Evropy, potaţmo spíše Západu. Vzniká tedy RVHP, která je symbolizována událostmi z února roku 1948 v Praze a berlínskou blokádou v letech 1948 – 1949.76 Německo, které se nacházelo v centru Evropy, představovala jiţ delší dobu hrozbu. Východ Německa po válce ovládl SSSR, avšak západ Německa představoval velmi silný celek. Plány na rozbití Německa na malé státy, které se objevovaly za války, byly zamítnuty jako nereálné a pro rovnováhu v Evropě také škodlivé. Na jedné straně obyvatelé Evropy chovali nenávist vůči Němcům, na druhé straně však znovu vojensky posílené západní Německo se mohlo nejlépe postavit proti dominanci SSSR. Evropská integrace se tedy musela vypořádat s potencionálně silným Německem.77

4.2 Evropské společenství uhlí a oceli Vedle znovu vojenského posilování to byla ekonomika, tedy hlavně těţký průmysl. Francie přišla v roce 1950 s myšlenkou integrace v oblasti těţkého průmyslu – tedy budoucím Evropským společenstvím uhlí a oceli.78 Prohlášení francouzské vlády se dostalo do podvědomí podle jména tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana jako Schumanův plán. Hlavním cílem Francie bylo jakkoliv znemoţnit rozmach Německa. Francouzi to tedy pojaly nejjednodušší cestou. Odstřhly Němce od Porúří, které bylo zdrojem německého průmyslu. Francouzi tedy namířily své snahy právě do této oblasti.79

75

KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 193 76

KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 194 77 KUKLÍK J., PETRÁŠ R., Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci „Principů“ E. F. Smidaka. [Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 194 78



MIRAS.CZ. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) [online]. ©2014 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://www.miras.cz/seminarky/historie-esuo.php

38

Cesta k evropské integraci začíná do jisté míry kompromisem mezi SRN a Francií. K Francii a SRN se zezačátku připojily pouze země Beneluxu (Belgie, Nizozemsko, Lucembursko), které vzhledem ke své poloze byly závislé na spolupráci Francie a SRN, a také Itálie, která se snaţila překonat svoji fašistickou minulost a spolupracovat s ostatními zeměmi.80 Evropské společenství uhlí a oceli označované také jako Montánní unie vzniklo na základě smlouvy, která byla podepsána dne 18. dubna 1951 v Paříţi a vstoupila v platnost dne 25. července 1952. Rok se smlouva ratifikovala. Cílem Evropské společenství uhlí a oceli je rozvoj hospodářství a zvyšování ţivotní úrovně v členských státech. Toho se mělo docílit zřízením společného trhu pro koks, uhlí, ţeleznou rudu a ocel a odstranění státních zásahů do volného obchodu a oběhu těchto surovin. Členské státy zrušily cla, vývozní prémie, vývozní a dovozní kvóty, diskriminaci v oblasti cen a dopravních tarifů a zabraňování pohybu dělníků. Společný trh pro uhlí a ţeleznou rudu byl tedy otevřen dne 10. února 1953. Smlouva o společenství byla ujednána po dobu 50 let.81 Ke smlouvě můţe přistoupit kterýkoliv evropský stát, o jehoţ ţádosti rozhodne Rada jednomyslně na základě posouzení Komise. I přes značné investice se těţba černého uhlí sníţila. Ztěţovala se spolupráce celé Evropy a i světový obchod s uhlím a ocelí.82 ESUO bylo nakonec vystřídáno Evropským hospodářským společenstvím. Podle mého názoru bylo největší předností organizace odstranění obchodních překáţek (cla, daně).

4.3 Evropské obranné společenství Evropské sjednocení se zabývá otázkami jinými, neţ jsou pouze otázky ekonomické. V těchto oblastech se jim daří, ale znatelně méně. Jedním z největších integračních problémů se stalo na začátku 50. let znovu posílení vojska západního Německa. USA společně s

Británií kvůli vyrovnání vojenské převahy SSSR, začaly podporovat

znovuvyzbrojení Německa. S tím nesouhlasila Francie, která se obávala svého velmi silného souseda na východě. Francie proto v říjnu roku 1950 připravila v čele s premiérem Plevenem plán tzv. Evropského obranného společenství (tzv. Plevenův plán), který měl za

80



POTOČNÝ M., ŠIBAJEVOVÁ E. A., Právo mezinárodních organizací. Praha : Panorama, 1984, s. 95

82

POTOČNÝ, M., Mezinárodní organizace. 2., doplněné a přepracované vyd. Praha : Svoboda, 1980, s.

286-288

39

cíl vytvořit společnou evropskou armádu. Tím pádem by se drobné německé vojsko pouze začlenilo do společné armády.83 Ačkoliv byly osloveny všechny evropské státy, které byly členy NATO a SRN, zájem projevily pouze státy, které v té době jednaly o Evropském společenství uhlí a oceli, tzv. šestka. Ty pak uzavřely v Paříţi 27. května 1952 smlouvu, která se však lišila obsahem od původních představ Francie. Ve státech a to i v SRN probíhala ratifikace smlouvy. Jediné Národní shromáţdění Francie odmítlo v roce 1954. Odmítnutí však pro Francii znamenalo pouze to, ţe SRN rychle obnovila svoji suverenitu a militarizaci. Poté se SRN zapojila do NATO. 84 Neúspěchem Evropského obranného společenství došlo k rapidnímu zabrţdění integrace. Snahy o vytvoření Evropského politického společenství, byly bezúspěšné. Po té co nevyšel plán zaloţení Evropského obranného společenství, se od roku 1955 diskutovalo a spolupráci v mnoha oblastech. Například v oblasti dopravy, energetiky a atomového výzkumu. V červnu roku 1955 se konalo historicky první zasedání ministrů zahraničí Evropského společenství uhlí a oceli v italské Messině. 85

4.4 Evropské hospodářské společenství Zaloţením Evropského hospodářského společenství došlo poprvé k realizaci nadnárodní Evropy. Smlouva o Evropském hospodářském společenství byla podepsána v Římě roku 1957. Sdruţovala Francii, Německo, Itálii a země Beneluxu. Cílem společenství bylo sdruţení za účelem růstu hospodářství prostřednictvím obchodní výměny. Po uzavření Maastrichské smlouvy, která bude probrána níţe, se z Evropského hospodářského společenství stalo Evropské společenství. Tímto byla vyjádřena vůle členských států, aby se pravomoci Společenství rozšířily i do oblastí mimo hospodářství. Smlouva o Evropském hospodářském společenství stanovila vytvoření společného trhu, společné celní unie a

83


[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 195 - 196 84




[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 195 - 197

40

společné politiky. Smlouva o Evropském hospodářském společenství ruší celní poplatky mezi členskými státy. Dále také ruší kvóty na zboţí, se kterým je obchodováno.86 Koncem roku 1969 došlo k zavedení společného trhu pro pracovní síly. Obyvatelé Společenství mají právo volného pohybu ve Společenství, právo získat práci a nárok na základní sociální věci. Nemají být diskriminování na území členského státu Společenství. Po roce 1970 vystupují navenek členské státy jako celek a nemají právo sjednávat dvoustranné smlouvy, s dočasnou výjimkou vůči socialistickým zemím.87 Název Evropského hospodářského společenství se mění v roce 1993 na Evropskou unii (EU).

4.5 Evropské společenství atomové energie Jak jiţ je výše uvedeno, smlouva o vytvoření Evropského společenství atomové energie byla podepsána současně se smlouvou o společném trhu, a to 25. března 1957 v Římě. Vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Cílem Evropského společenství atomové energie je dle zakládající smlouvy přispět ke zvýšení ţivotní úrovně v členských státech a rozšíření obchodu s jinými zeměmi rychlým budováním a rozvojem jaderného průmyslu. Pro tento účel také zajišťuje rozvoj výzkumu a rozšiřuje poznatky o atomové energii v rámci míru. Kontroluje jaderné palivo, aby bylo téţ pouţíváno pro mírové účely. Orgány Evropského společenství atomové energie jsou totoţné s předchozími výše zmíněnými společenství: společná Komise, Rada, Evropský parlament a Soud. Sídlo Evropského společenství atomové energie byl Brusel. Díky tomuto společenství není od roku 1972 nedostatek atomového paliva. V roce 1973 energetická krize vedla k jistému oţivení Evropského společenství atomové energie, a k růstu jeho úlohy v rámci západoevropského společenství.88

86

EUROPA. Evropská integrace ve smlouvách [online]. ©2010 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_eec_cs.htm 87


88

POTOČNÝ, M., Mezinárodní organizace. 2., doplněné a přepracované vyd. Praha : Svoboda, 1980, s.

294- 295

41

4.6 Evropská společenství od Římských smluv po smlouvu Maastrichtskou 1957-1992 Od začátku roku 1958 byly tedy celkem 3 Evropská společenství. V nich bylo spojeno celkem šest států. Jejich struktura a fungování se časem měnily. Tato tři společenství zůstávala právně nezávislá a jejich instituce se jen pomalu sjednocovaly. Ze všech orgánu, jiţ na počátku, společně se smlouvou podepsanou s Římskými smlouvami byly sloučeno Shromáţdění a Soudní dvůr. Rada a Komise byly sloučeny aţ v roce 1967 tzv. Smlouvou o sloučení. Pravomoci se lišily tím, za jaké Společenství jednaly. Z velkých států západní Evropy se Británie, Francie, SRN a Itálie zapojily všechny ihned, kromě Británie. Ta však měla největší, ať jiţ hospodářský nebo mocenský vliv, a proto bylo její zapojení velice důleţité. Jiţ v době přípravy Římských smluv byla snaha o omezení cel a dalších zábranách obchodu. Vzájemné vztahy mezi státy také nebyly ideální. Zejména vztah Francie a Británie. Británie se snaţila zablokovat vznik Evropských společenství, která byla zásluhou Francie. Snahy o volný obchod padly, poté co v roce 1958 začala Evropská společenství fungovat, a projevovala se také soudruţnost šestky. 89 Británie, poté co se zformulovala šestka Evropských společenství, začala sjednocovat novou šestku států. „Konkurenční“ šestku tvořily státy: Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Švýcarsko a Rakousko. Tyto země, nejenţe byly rozmístěné po celé Evropě, ale také byly bohatší a měli méně obyvatel. V této době neměly tyto země zájem vstoupit do společenství. Nakonec tyto státy 4. ledna 1960 podepsaly ve Stockholmu smlouvu zřizující Evropské sdruţení volného obchodu. Nakonec se zapojilo i Portugalsko, takţe států bylo celkem sedm, coţ bylo více neţ počet států Evropského společenství.

4.7 Evropské sdružení volného obchodu - ESVO Jak jsem jiţ výše zmínila ESVO bylo zaloţeno v roce 1960. Hlavním cílem organizace bylo rozšíření obchodu, avšak bez pouţití společné politiky jako tomu bylo u Společenství. Organizace nikdy nezískala takový vliv jako Evropské společenství, ikdyţ její cíle se celkem dařily. Proto brzy po vzniku někteří členové včetně Británie začali uvaţovat o tom, ţe se připojí do Evropského společenství. Jak jsem jiţ výše uvedla původními členy

89



42

Evropské sdruţení volného obchodu byly Švédsko, Norsko, Velká Británie, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Dnes má ESVO pouze čtyři členy, a to Lichtenštejnsko, Island, Norsko a Švýcarsko. Tyto státy spolu s Evropskou unií tvoří Evrpskou hospodářskou oblast (EEA), jediné Švýcarsko je vyjímkou, protoţe v roce 1992 Smlouvu o EEA odmítlo v referendu.90 Nějvětší vliv z původní šestky měla dlouhou dobu Francie, a to hlavně za vlády de Gaulla. Za jeho vlády se politické poměry ve Francii zásadně změnily. Francie se pyšnila silnou vládou namísto dříve slabých vlád. Politická stabilita Francie jiţ neznamenala riziko pro integraci. Vzpomeňme si na projekt Evropského obranného společenství, kde právě Francie projekt inciovala a nakonec tento projekt neschválil právě parlament Francie. De Gaulle, přesto nedůvěřoval spojujícím politickým koncepcím, s ohledem na zkušenosti, které měl z druhé světové války. Koncepce de Gaulla se rozkmotřovala s cíli Evropských společenství.91 Británie se snaţila, aby se několik dalších států zapojilo do Evropských společenství. V roce 1962 vše napovídalo tomu, ţe se zapojení podaří, ale Francie v následujícím roce věc zablokovala. Vztahy uvnitř šestky se tedy nadále komplikovaly a vyhrocovaly. V roce 1965 se očekávalo, ţe přijde kompromis. Avšak nový systém by posílil orgány Evropského hospodářského společenství, a proto zatvrzelá Francie odmítla. Francie v červenci 1965 oznámila přerušení činnosti svých zástupců v orgánech integrace.92 V sedmdesátých letech byl vývoj zkomplikován hospodářskou krizí západního světa, kterou přímo podnítil tzv. ropný šok93. Krize, ale měla i hlubší ekonomické příčiny, které souvisely s tím, ţe dlouhodobý rychlý rozvoj ekonomiky po druhé světové válce, skončil.94 V sedmdesátých letech, bylo důleţité, ţe se Evropská společenství se začala sama financovat. Dřívější příspěvky členských států postupně nahradily „svými“ příjmy z daní a poplatků.

90

EUROSKOP.CZ. ESVO

[online].

©2005

[cit.

2014-06-21].

Dostupný

z:

https://www.euroskop.cz/9133/sekce/esvo/ 91





K ropnému šoku dochází, kdyţ poptávka po ropě je větši neţ nabídka

94



43

Shromáţdění v období 5 let získalo větší vliv na rozhodování o financích, a stále častěji bylo označováno jako Evropský parlament.95 Z počátku osmdesátých let se opět začíná vést diskuze o zásadnějším kroku. Tímto krokem bylo myšleno vytvoření Evropské unie. Ani financování organizace, které se jevilo jako skeptické, nezabránilo posunutí integrace Evropy na další, a to vyšší úroveň. Důleţitou součástí integrace bylo zapojení chudších států do Evropských společenství. V roce 1973 došlo k prvnímu rozšíření Evropských společenství. Rozšiřování v 80. letech se týkalo zemí, jejichţ úroveň hospodářství byla znatelně horší. Jednalo se o značně chudší země. Rozšiřovalo se také o země, které nebyly příliš dlouho demokratické.

Při prvním

rozšiřování se zapojily tradičně demoraktické země. Jenţe Evropská společenství se rozšiřovala směrem do jiţní Evorpy. Směr tohoto rozšiřování s sebou přinesl i zapojování zemí, které ještě nedávno byly pod vládou diktatury, a kde nedomokratické reţimy trvaly aţ do poloviny 70. let. Jednalo se o Španělsko, Portugalsko a Řecko. Ani nastolení demokracie nebylo pro tyto státy jednoduché. To, ţe se Evropské společenství rozšiřovala o chudší země, přinášela řadu ekonomických překáţek. Chudé země nemohly konkurovat trhu západní Evropy. Státy proto byly přibírány postupně. Finanční náklady, které podporují tyto země, jsou dodnes velmi vysoké.96 Problémů v 80. letech byla celá řada, nejen, ty co jsem zmínila jiţ výše. Tyto problémy však nezabránily v tom, aby se evropská integrace stále rozvíjela. Hlavním podněcovatelem byla, jako jiţ mnohokrát, Francie a SRN, v čele se svými představitely. Reprezentanti se snaţili prosadit společnou zahraniční politiku upravenou smluvně. Také chtěli prosadit vytvoření jednotného trhu, který by zaručoval volný pohyb osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Tímto se integrace začala výrazně prohlubovat. Hlavním dokumentem se stal, Jednotný evropský akt.97 Akt měl být oţivením pro integraci. Rozšiřuje pravomoci společenství, a to zejména v oblasti společné zahraniční politiky, ţivotního prostředí, výzkumu a vývoje. Výrazným impulzem pro rozšiřování Evropských společenství a 95




[Praha] : Havlíček Brain Team, 2007, s. 203 - 204 97



44

později také Evropské unie znamenalo zničení sovětského bloku. Jednotný evropský akt byl v roce 1986 podepsán 9 členskými státy, dále Dánskem, Itálií a Řeckem. Akt představuje první rozsáhlejší změnu Smlouvy o Evropském hospodářském společenství. Aţ do dnešní doby tedy přetrvává neustálá snaha o změnu a prohlubování integrace, která je symbolizována především Maastrichtskou smlouvou, tedy smlouvou o Evropské unii. Jednotný evropský akt tedy umoţnil, aby se z přechodného trhu stal trh společný. To se stalo 1. ledna 1993. Hlavní cíl JEA byl do konce roku 1992 vytvořit postupně vnitřní trh – prostor bez vnitřních hranic, kde je zajištěn volný pohyb osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Akt otevřel cestu politickému spojení, hospodářské a měnové unii, které byly zavedené později Maastrichtskou smlouvou o Evropské unii.98 Neustálé změny, které se snaţí o prohlubování integrace od 80. let přetrvávají dodnes. Jsou znázorněny především Maastrictskou smlouvou z února 1992 – tedy Smlouvou o Evropské unii.

4.8 Varšavská smlouva Tím, ţe Sovětský socialistický svaz neuspěl ve své nenávisti vůči vojenskému spojení západní Evropy, mu nic nebránilo v tom, aby si formálně zaloţil vlastní vojenský pakt. Tím došlo k vytvoření Varšavské smlouvy. Smlouva byla podepsána v roce 1955 ve Varšavě jako reakce na to, ţe Spolková republika Německo vstoupila do NATO reakcí na integraci západní Evropy. Důkazem, ţe tato smlouva byla zaloţena pouze na truc, byl text smlouvy. Text byl inspirovaný smlouvou o NATO. Ministerstvo zahraničních věcí SSSR připravilo text smlouvy. Byl schválen bez jakékoliv diskuze.99 Zakládajícími státy byla Albánie (v roce 1961 vyloučena), Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Rumunsko, Polsko a SSSR. Smlouva byla uzavřena na dobu 20 let. Po 10 letech byla automaticky prodlouţena pro státy, které ji rok před uplynutím nevypověděly. Došlo-li by v Evropě k útoku na členský stát, smlouva zaručovala vzájemnou pomoc. Ve skutečnosti byla smlouva pouze nástrojem moci SSSR. Moskva však byla ochotna tento pakt zrušit, pokud se tak stane i v západní vojenské integraci. Další vývoj ukázal, ţe organizace nebyla aţ tak efektivní. V roce 1991 tento pakt byl zrušen, a to

98

EUROPA. Evropská integrace v smlouvách [online]. ©2010 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_singleact_cs.htm 99



45

důsledkem pádu komunistických reţimů v členských zemích. Varšavská smlouva byla rozpuštěna v Praze dne 1. července 1991. 100

4.9 Rada vzájemné hospodářské pomoci - RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci byla odpovědí na Marshallův plán. SSSR zakázal přijetí pomoci od Spojených států amerických. SSSR si chtěl své státy (východoevropské satelity) nejen pojistit tím, ţe zakázal účast na plánu, který nabízely Spojené státy americké, ale chtěl si státy zabezpečit tím, ţe je uzavře v jednotném hospodářském programu.101 Rada vzájemné hospodářské pomoci vznikla na začátku roku 1949. Od toho roku byly členy Rady tyto státy: Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a samozřejmě i SSSR, který měl hlavní postavení. V roce 1962 se ke členům přidalo Mongolsko, v roce 1972 Kuba a v roce 1978 Vietnam. Rada vzájemné hospodářské pomoci byla otevřenou organizací, ke které se mohly přidat i další státy (od roku 1962 i státy, které nepatřily do Evropy). Členem mohl být stát, který se ztotoţnil s cíly a zásadami Rady. Hlavním důvodem vzniku RVHP byla potřeba SSSR získat kontrolu nad ekonomickým vývojem v budoucích satelitech. Z toho vyplývaly také cíle Rady. Cílem bylo spojení sil SSSR a jeho satelitů proti ekonomice západních zemí. Sofijská usnesení, která byla schávalena jiţ v roce 1949, přísně zakazovala a kontrolovala obchod členů RVHP se Západem.102 V první etapě se postupně rozšiřovala a zdokonalovala hospodářská spolupráce a vzájemná pomoc členských zemí RVHP. První etapa trvala do konce 60. let. Významně se také rozvinula spolupráce ve vědě a technice. Druhá etapa trvala od počátku 70. let a byla charakteristická přechodem k mezinárodní socialistické ekonomické integraci. Základní kámen této integrace byl poloţe na mimořádném sjezdu Rady v roce 1969. V roce 1985 byl přijat Komplexní program vědecko-technického pokroku členských zemí RVHP do roku 2000. Tento program vymezoval základní směry vědecko-technického rozvoje.

100

TOTALITA. Varšavská

smlouva

[online].

©2014

[cit.

2014-06-21].

Dostupný

z:

http://www.totalita.cz/vysvetlivky/vsml.php 101

NEVIDITELNÝ PES. HISTORIE: Rada vzájemné bezmocnosti [online]. ©2009 [cit. 2014-06-23].

Dostupný z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-rada-vzajemne-bezmocnosti-d6v/p_politika.aspx?c=A090225_104306_p_politika_wag 102

TOTALITA. Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) [online]. ©2014 [cit. 2014-06-21]. Dostupný z:

http://totalita.cz/vysvetlivky/rvhp.php

46

Mimojiné vytyčoval rozvoj jaderné energetiky. Cílem progamu bylo do roku 2000 zdvojnásobení produktivity práce, podstatně sníţit spotřebu energií a surovin. Hospodářské plány členských zemí RVHP se musely řídit zájmy ostatních zemí. Kaţdý stát musel vyrábět to, co potřebovaly státy jiné. V roce 1991 Československo, Polsko a Maďarsko chtěly vystoupit z RVHP. Nelíbilo se jim, ţe SSSR má vedoucí roli a vnucuje jim ideologické zásady v oboustranných vztazích. Moskva se ještě pokusila Radu vzájemné hospodářské pomoci přeměnit na „novou“ Organizaci mezinárodní hospodářské spolupráce. K jejímu zaloţení jiţ však nedošlo. RVHP nevydrţela rozpad sovětského bloku a byla rozpuštěna 28. června 1991. Zajímavostí RVHP je majetek, který po sobě nechala. Překvapením bylo hlavní sídlo v Moskvě, mrakodrap, který měl 30 pater, a ve kterém byla konferenční místnost. Místnosti paláce byly vyskládané polodrahokamy a panely z vzácných dřevin. Fungovalo zde mnoho restaurací, nakladatelství, mateřské školky, anebo internát s krytým bazénem. Za dobu, co Rada vzájemné hospodářské pomoci existovala, a ţe 42 let je poměrně dlouhá doba, nedokázala naplnit ţádné ze svých megalomanských předsevzetí, které byly vyhlášeny při jejím vzniku. Ani pro Československo nebylo členství přínosné. Ale pro většinu zemí, které byly méně vyspělé, tak členství bylo přínosem.103

4.10 Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě Začátkem 70. let 20. století se pokoušel SSSR společně s USA nalézt společné body spolupráce. To znamenalo mnoho schůzek nejvyššího představitele SSSR Breţněva a amerického prezidenta Nixona a Forda. Schůzky vyústily v podepsání několika dohod mezi USA a SSSR. Vrcholem mělo být svolání diplomatické konference, na které se měla řešit budoucnost Evropy. V roce 1973 byla svolána konference do Helsinek, která pokračovala v Ţenevě a následně opět v Helsinkách.104 Na jednání, kde byl podepsán Závěrečný akt o Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě bylo celkem 35 států (33 evropských společně se Spojenými státy americkými a Kanadou). V Závěrečném aktu, který obsahuje deklaraci, je uvedeno deset zásad, které řídí 103

NEVIDITELNÝ PES. HISTORIE: Rada vzájemné bezmocnosti [online]. ©2009 [cit. 2014-06-23].

Dostupný z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-rada-vzajemne-bezmocnosti-d6v/p_politika.aspx?c=A090225_104306_p_politika_wag 104



47

vztahy mezi zúčastněnými státy. Mezi zásady patří napřiklad: schrchovaná rovnosti států, neporušitelnost státních hranic, zákaz vměšování se do vnitřních záleţitostí ostatních zemí nebo pokojné urovnání sporů. Přijetí této dohody je povaţováno za krok, který sníţí napětí v obdobích studené války a také za diplomatické vítězství SSSR.105 Tři koše, ze kterých byl dokument sloţen, se zabývaly bezpečnostními otázkami spolupráce v oblastech kultury, hospodářstvím, vědou, novými technologiemi a ţivotním prostředím a otázkami humanitními, problémům volné výměny informací a lidským právům. Mezi signatáři panovaly rozpory, které se týkaly výkladů uzavřených závazků. Pro SSSR byl Akt symbolem potvrzení poválečného uspořádání v Evropě. Přesto však podpis Aktu přineslo výrazný zlom ve Studené válce. Tím, ţe se komunistické země přihlásily k dodrţování lidských práv, znamenalo vznik skupin, které se doţadovaly jejich skutečného naplňování. V SSSR vznikla Helsinská skupina lidských práv, v jejímţ čele stál Jurij Fedorovič Orlov, v Československu byla zaloţena Charta 77 v čele s Václavem Havlem anebo v Polsku později Solidarita v čele s Lechem Walesou. Následné schůzky pokračovaly během let 1977 – 1978 v Bělehradě, dále v roce 1980 ve španělském Madridu. Za průlomové můţeme označit aţ zasedání ve Vídni v letech 1986 – 1989, které umoţnilo setkání oficiálních představitelů vlád s protestními hlasy. Jednání mezi americkým ministrem zahraničí Georgem Shultzem a sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadzem spělo k určitým posunům. Klíčový byl zejména návrh sovětské strany, která podmiňovala zlepšení lidských práv v SSSR i satelitech. Poprvé v historii KBSE Závěrečný dokument vyzdvihl závazky k dodrţování lidských práv a definoval způsob, jakým mají být uplatňovány. Sovětský blok jiţ nemohl zastavit dopad Závěrečného aktu z Helsinek.106

105

ČESKÝ ROZHLAS. Srpen 1975 – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě [online]. ©2011 [cit.

2014-06-23]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa/_zprava/855002 106

ČESKÝ ROZHLAS. Srpen 1975 – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě [online]. ©2011 [cit.

2014-06-23]. Dostupný z: http://www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa/_zprava/855002

48

Závěr První dohodou, která vznikla bezprostředně po druhé světové válce, byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu, ze které vzešel Mezinárodní měnový fond, který umoţnil směnitelnost měn, a organizace Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která měla pomoci státům zničených válkou. Dalším důleţitým mezníkem bylo konání Postupimské konference, na které se řešilo, kým a jakým způsobem bude spravováno Německo, kapitulace Japonska a tako odsun Němců z pohraničí. Odsun Němců nebyl v zásadě s dodrţením lidských práv, kterými jse, se v této práci také zabývala. Vedle iniciativy zemí a vlád, zde byly velice důleţité Mezinárodní nevládní organizace. Mezi mezinárodní organizace, které vznikly ihned po skočení druhé světové války, patřila také Organizace spojených národů. Zaloţení organizace OSN byla nejdůleţitější část v historii mezinárodních organizací. Ve stejnou dobu byly zaloţeny další odborné organizace, které s OSN byly spojeny na základě speciálních smluv. Důleţitým dokumentem bylo schválení Charty OSN. Cíle OSN, kterými je udrţování světového míru a bezpečnosti, prátelské vazby mezi státy, rozvoj a spojení států v mnoha směrech se celkem podle mě vydařily, aţ na pár vyjímek, mezi něţ patřila mimojiné Jihoafrická 49

republika, která směřovala k apartheidu. OSN dosáhlo a stále dosahuje svých cílůpomocí svých orgánů. V zápětí po skončení druhé světové války se zakládaly Mezinárodní odborné organizace. Ty zastávaly a stále zastávají do dnešní doby velký význam ve spolupráci mezi členskými státy. Ať uţ je to UNESCO, díky, kterému řadu památek ve světě nechátrá a je renovováno, je sniţován počet negramotných ve světě, kterých je stále ještě dost (přes 800 miliónů). Další významnou organizací je Světová zdravotnická organizace, díky které se po celém světě uskutečňují projekty, které zachraňují lidské ţivoty, vede výzkum proti smrtelným nemocem nebo díky které se kaţdoročně ve světě i u nás koná Světový den dárcovství krve. Konkrétně tyto dvě organizace si vedou dle mého názoru od svého zaloţení aţ do součastnosti velice dobře a splňují účel svého zaloţení. Významnou organizací, která byla zaloţena 4 roky po válce a dodnes chrání členské státy před vojenskou hrozbou, je organizace Severoatlantická aliance – NATO. Velice důleţitou věcí, která musela být po skončení druhé světové války vytyčena, byla ochrana lidských práv, která byla pod záštitou Rady Evropy. Proto se členy Rady Evropy mohly stát pouze demokratické státy, kde lidé měly svá práva a svobodu. Systém ochrany lidských práv je velice efektivní a rychle se rozvíjí. Sami občané mají moţnost obrátit se na orgány Rady Evropy, coţ je unikátní kontrolou dodrţování práv. Během 12 let fungování Rady Evropy se počet dtíţností občanů zpětinásobil. Ne vţdy se však v evropské integraci dařilo sladit všechny státy. Příkladem byl Benelux (funguje i v současné době), kdy tři ekonomicky blízké země nelze sladit ve všech směrech k dokonalosti. Nejdůleţitějščím procesem ve sjednocení Evropy bylo vybudování Evropských společenství, která přešla do dnešní Evropské unie. Státy se snaţily pomocí Společenství spolupracovat v mnoha oblastech. Evropské společenství těţby uhlí a ocely, které nakonec nahradila Evropská unie. Smlouva o Evropském hospodářském společenství byla velice významnou, protoţe vytvořila společný trh, společnou celní unii a společnou politiku. Tímto krokem byly zrušeny celní poplatky a kvóty na zboţí pro členské státy. To bylo velkým úspěchem pro evropskou integraci. Na druhé straně, se SSSR snaţilo bojovat proti integraci západní Evropy. Na popoud toho vznikla Varšavská smlouva. Důsledkem pádu komunismu v členských zemích byla Varšavská smlouva rozpuštěna. Dalším pokusem SSSR oddělit své satelity od západního světa bylo zaloţení Rady vzájemné hospodářské pomoci. Bylo zakázáno přijetí jakkékoliv pomoci od Spojených států amerických a obchod se Západem byl omezen a kontrolován. RVHP byla stejně jako Varšavská smlouva 50

rozpuštěna z důvodu pádu sovětského bloku a to v roce 1991. Země, které spadaly pod sovětský blok, to neměly vůbec jednoduché. Zpracováním tohoto tématu jsem si rozšířila okruhy o mezinárodních organizacích, které vznikly bezprostředně po druhé světové válce nebo v pozdější době, jejich vzniku, činnosti a hlavně významu, který v mnoha organizacích, které byly v této práci probírané, stále rostl. Tato práce je základním přehledem, jak se vyvíjela situace po druhé světové válce v oblasti integrace států pomocí organizací a smluv.

51

Seznam použitých pramenů a literatury 1. GONĚC, Vladimír. Evropská idea. II, 1938-1950 : idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2750-9. 2. KUKLÍK, Jan a PETRÁŠ, René. Nadnárodní integrace v Evropě: příspěvek k aplikaci "Principů“ E. F. Smidaka. Vyd. 1. [Praha]: Havlíček Brain Team, 2007. 238 s. Avenira edice. ISBN 978-80-87109-02-1. 3. OUTRATA, Vladimír, ed. a kol. Dokumenty ke studiu Mezinárodního práva a politiky. I. 2. vyd. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1963. 543, [i] s. 4. POTOČNÝ, Miroslav. Co je Organizace spojených národů. 1. vyd. Praha: SNPL, 1961. 105, [4] s. Abeceda mezinárodních vztahů; Sv. 11. 5. POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní organizace. 2., dopln. a přeprac. vyd. Praha: Svoboda, 1980. 332, [4] s. 6. POTOČNÝ, Miroslav a ŠIBAJEVA, Jelena Aleksejevna. Právo mezinárodních organizací: celost. vysokošk. učebnice pro stud. právnických fakult. 1. vyd. Praha: Panorama, 1984. 115 s. Učebnice / Panorama. 7. RADA EVROPY. Rada Evropy: 800 milionů Evropanů. Praha: Informační kancelář Rady Evropy, 2006. 101 s. ISBN 80-239-9363-1. 8. WAISOVÁ, Šárka. Mezinárodní organizace a režimy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 255 s. ISBN 978-80-7380-109-0. 9. ČESKÝ ROZHLAS. Srpen 1975 – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Rozhlas.cz

[online].

©2011

[cit.

2014-06-23].

Dostupné

z:

http://www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa/_zprava/855002 10. ENCYKLOPAEDIA Britannica.com

BRITANNICA. Central [online].

[cit.

Treaty

Organization

2014-06-21].

(CENTO).

Dostupné

z:

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/102693/Central-Treaty-OrganizationCENTO 11. EPRAVO.CZ. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj. Epravo.cz [online]. ©2001 [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/mezinarodni-bankapro-obnovu-a-rozvoj-4037.html 12. EUROPA. Evropská integrace ve smlouvách. Europa.eu [online]. ©2010 [cit. 201406-21].

Dostupné 52

z:

http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_eec_cs.ht m 13. EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS. Collections - The European Convention on Human Rights. Echr.coe.int [online]. [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=library/collections&c=#n1369917674194 0206875943_pointer 14. EUROSKOP.CZ. ESVO. Euroskop.cz [online]. ©2005 [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/9133/sekce/esvo/ 15. EUROSKOP.CZ. EU od A do Z. Euroskop.cz [online]. ©2005 [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/282/sekce/a-b/ 16. EUROSKOP.CZ. Spojené státy evropské. Euroskop.cz [online]. ©2005 [cit. 2014-0621]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8613/10951/clanek/spojene-staty-evropske 17. INFORMAČNÍ CENTRUM OSN V PRAZE. Poručenská rada. Osn.cz

[online].

Praha: UNIC, ©2005 [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.osn.cz/systemosn/clenske-staty/?i=201 18. MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Sekretariát (UN Secretariat).

MZV.cz

[online].

©2010

[cit.

2014-06-20].

Dostupné

z:

https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/osn/uvod_do _osn/sekretariat_un_secretariat.html 19. MIRAS.CZ. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Miras.cz [online]. ©2014 [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: http://www.miras.cz/seminarky/historie-esuo.php 20. NEVIDITELNÝ

PES. HISTORIE:

Neviditelnypes.lidovky.cz

[online].

Rada

©2009

[cit.

vzájemné 2014-06-23].

bezmocnosti. Dostupné

z:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-rada-vzajemne-bezmocnosti-d6v/p_politika.aspx?c=A090225_104306_p_politika_wag 21. ŘÍHOVÁ, Kateřina. Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí [online]. E-polis.cz, 22. květen 2006. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z: . ISSN 1801-1438 22. SEATO.

Wikpedia.org

[online].

©2014

http://cs.wikipedia.org/wiki/SEATO 53

[cit.

2014-06-21].

Dostupné

z:

23. ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J., Interview. In: Český rozhlas. [cit. 2014-06-21] Dostupné také z: http://www.ulozto.cz/xAJ6qxT/30-postupimska-konference-2-81945-mp3 24. TOTALITA. Varšavská smlouva. Totalita.cz [online]. ©2014 [cit. 2014-06-21]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/vsml.php 25. WORLD HEALTH ORGANIZATION. Dny WHO a OSN. Who.cz [online]. ©2011 [cit.

2014-06-21].

Dostupné

z:

http://www.who.cz/13-dny-who-a-osn/111-

dendarcovstvikrve.html

54

Rozmach mezinárodních organizací po druhé světové válce

Recommend Documents