Rozhovor s˙Tomášem Halíkem - 1. část Zdroj: Radiožurnál Datum vydání: 31.3.2010 Moderátor: Hanka Shánělová Relace: Host Radiožurnálu Čas vysílání: 10:05:00 Rozsah: 00:25:00 Hosté: Tomáš Halík Pořadí: 1 Oblast: Rozhlas Moderátor (Hanka Shánělová): Dobré dopoledne vám všem! Těch témat, která se dnes nabízejí, je opravdu hodně. A tak si nedávejme zbytečně velké cíle, že je všechny můžeme teď najednou vyřešit. Stačí, když nám své myšlenky nabídne náš dnešní host. Je to prezident České křesťanské akademie pan profesor Tomáš Halík. Přeji vám dobré dopoledne! Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Dobré dopoledne! Moderátor (Hanka Shánělová): Pane profesore, asi všichni víme, že člověk by si měl čas od času nějakým způsobem urovnat myšlenky, utřídit si je, zamyslet se. Povězte nám, jak to máme udělat? Jak máme vypnout a jak být sám se sebou? Jak to děláte vy? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): No, zaskakujete mě zrovna v˙téhle té době, kdy samozřejmě je doba svátků a těch největších křesťanských svátků, Velikonoc by měla být tou dobou usebrání. Pro mě osobně, tedy jestli jste položila tu otázku takto osobně, tak je to doba největší zaměstnanosti. Až vyjdu odtud, tak začnu zpovídat a budu zpovídat asi do pozdních nočních hodin. Jsem zvědav, jestli, jednou jsem takhle před Velikonocemi zpovídal 18 hodin v˙jednom kuse. A téměř už jsem vzal ten rekord patrona kněží svatého faráře arského. Ale myslím, že už teďka na to nemám síly a možná pár kněží , že mně přijde ještě pomoct. A potom je to jeden obřad za druhým. A kromě toho ještě běžné povinnosti na univerzitě. Takže pro mě to bude čas velmi zaměstnaný. Ale já si myslím, že i v˙té zaměstnanosti člověk si může opatrovat v˙srdci takovou svatyni klidu nebo se naladit na to, když dělá něco, co je smysluplné, co je hluboké a co dělá rád, i když je to velmi náročné a nepopřeje mu to ani minutu nějakého klasického oddechu, tak je to něco, co ho vnitřně posiluje a inspiruje. Čili já si myslím, že odpočinek není jenom nicnedělání, ale že to dělání toho, co děláme rádi, a že i to, co je někdy nám uloženo jako povinnost, jestliže vnitřně přijmeme, tak v˙tom můžeme vnitřně relaxovat. Moderátor (Hanka Shánělová): Pane profesore, Velikonoce jsou považovány za největší svátek křesťanů, a přesto lidé žijí daleko více Vánocemi. Je to skoro velký nepoměr. Čím to podle vás je? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie):
No, mně je taky strašně líto, když vidím v˙pátek, na Velký pátek lidi, kteří opouštějí Prahu a jdou si vlastně jenom na prodloužený víkend. A říkám si, když by tak jako zaspali Štědrý den a byl by to pro ně úplně obyčejný den, tak by se přece jenom cítili ochuzeni. A člověk, který se ochuzuje o ty Velikonoce, tak se ochuzuje ještě daleko více. Ale na druhé straně já si myslím, že je to především tím, že Vánoce se víc vtělily do té lidové kultury, do toho folkloru také tím, že ten symbol matky s˙dítětem je přece jenom, jaksi oslovuje víc lidská srdce než kříž a vzkříšení. A na druhé straně mě to zase tak není líto. Víte, ty svátky, které se stávají obecnými, se dneska velmi zkomercionalizují. Já vlastně taky bych ani neprotestoval proti Santa Clausovi, protože si myslím, že Santa Claus je patronem těch komerčních Vánoc, a Ježíška máme prostě my, kteří to prožíváme jinak. Takže si myslím, že dobře, lidi, kteří s˙křesťanstvím nechtějí mít nic společného, tak ať mají ty svoje pomlázky a zajíčky a bonbonky a tak dále. Nic proti tomu. A to vlastní bohatství těch křesťanských Velikonoc nechť je jakýmsi vlastnictvím křesťanů, a to křesťanů ve dvojím slova smyslu. Jednak těch takzvaných praktikujících křesťanů, ale pak je ještě část lidí, kterou já se snažím vždycky oslovit a na kterou myslím, těch křesťanů v˙tom kulturním slova smyslu. Lidi, kteří třeba nenajdou cestu do křesťanských kostelů a sborů nebo ji najdou právě jenom o těch největších svátcích. Nicméně křesťanství eticky, kulturně, esteticky pro ně znamená zásadní součást našeho duchovního dědictví. Tito lidé mohou mít účast na těch Velikonočních svátcích především tím, čím oni vyzařují do kultury. Já ještě v˙době, kdy jsem nebyl věřícím, kdy jsem se k˙těm věcem pomalinku blížil, tak přece jenom tyhlety dny jsem si nedovedl představit, aniž bych poslouchal třeba Dvořákovu Stabat Mater. A někdy jsme třeba s˙přáteli chodili a brali jsme tam i děti do galerií na třeba Květnou neděli nebo někdy v˙tyto dny, a procházeli jsme všechny ty sochy a obrazy v˙těch starých galeriích je inspirována těmi velikonočními událostmi. A jenom tím, že člověk rozjímá nad těmi uměleckými díly, tak už nějakým způsobem má účast na té hloubce velikonočních svátků. Lidé, kteří s˙křesťanstvím nechtějí mít vůbec nic společného, tak proč by měli tyhlety svátky slavit. Tak nechť je to pro ně delší víkend. Moderátor (Hanka Shánělová): Velikonoce jako velká umělecká inspirace, teď jsme o tom mluvili. Když budeme z˙Velikonoc jmenovat ty velmi známé dny a zůstaneme jenom u tohoto pondělí, třeba Modré pondělí, Šedé úterý, Škaredá středa, což je dneska, Zelený čtvrtek, Velký pátek, a tak dále. Zkuste nám ty přívlastky jenom velmi jednoduše pojmenovat, vysvětlit. Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Tak musím vás vyvést z˙jednoho omylu. Modré pondělí nemá vůbec nic společného s˙Velikonocemi, ani s˙křesťanskými svátky. To je vlastně název pro to, že řezníci mívali v˙pondělí vždycky volno. Dokonce ta škaredá středa, to je tedy takový ten lidový název, tam to asi opravdu tak začíná, pro den, kdy měl Jidáš zradit Krista. Ale ta vlastní svatyně Velikonoc, to je to třídenní, které začíná vlastně předvečerem toho Pátku Zeleným čtvrtkem, kdy vzpomínají křesťané na poslední večeři Kristovu a zrození vlastně dvou svátostí křesťanství, to jest eucharistie těla a krve Páně. Takže je to také takový svátek kněží ten Zelený čtvrtek. Ten den se také ráno v˙katedrálních chrámech, katedrála je nazývaná podle toho, že je tam katedra biskupa čili stolec, odkud biskup vykonává svůj učitelský úřad. Tak v˙těch katedrálách ráno je vždycky bohoslužba, při které kněží obnovují své kněžské sliby a kde se světí oleje, které se používají při liturgii. Večer je tedy ta bohoslužba na památku poslední večeře. A pak Velký pátek je den Kristova umučení, kdy kromě těch obřadů, kdy se čtou pašije a uctívá se kříž, také někdy se dělají buď v˙kostelích nebo v˙krajině křížové cesty, které připomínají tu cestu Kristovu na smrt ve čtrnácti zastaveních, které jsou také často zpodobeny i výtvarně a existují i hudební díla, například Ostrčilovo a tak dále. Bílá sobota je aliturgický den. Ta Bílá byla od barvy bílé, protože kdysi se už ten den slavilo vzkříšení a ti nově pokřtění měli bílá roucha nebo dnes bílé roušky. Dnes se katolická liturgie vrací k˙tomu zvyku prvních staletí, že se ta hlavní událost, Kristovo vzkříšení, slaví opravdu o té Veliké noci, od které
Velikonoce mají své jméno, to je ta noc ze soboty na neděli, slavnou, nejkrásnější liturgií roku. No a potom to vrcholí tím dnem vzkříšení a pak následuje padesát dní velikonoční doby. Pohani mají už na Velikonoční pondělí po Velikonocích. My křesťani máme ještě padesát dní velikonoční doby. Moderátor (Hanka Shánělová): V˙Radiožurnálu teď otevřeme téma, které si o své vysvětlení a hlavně o svůj čas v˙našem vysílání určitě říká. A pan profesor Tomáš Halík mu jistě věnuje svou pozornost. Pane profesore, skandály v˙katolické církvi se prostě nedají přehlédnout. Ty zprávy chodí vlastně neustále. V˙Německu třeba teď katolická církev spustila linku pro oběti sexuálního zneužívání. To je velmi vážná situace určitě pro celou církev. A myslím, že by ode mě bylo velmi pokrytecké se vás v˙těchto dnech nezeptat na váš názor. Tak jak to vnímáte vy a jak by se podle vás měla církev zachovat, pane profesore? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Tak můj první pocit, když jsem se o těchto věcech dozvěděl, byl samozřejmě morální šok. Kdo už by měl být ve společnosti nějakým morálním vzorem, ne-li kněz. A já ze své vlastní zkušenosti musím říct, že v˙době, kdy jsem se blížil ke katolické církvi, a kdy jsem byl zasvěcován vlastně do ní, tak jsem poznal desítky kněží, kteří byli opravdu ohromnými mravními osobnostmi. Lidi, jako byl Josef Zvěřina, který trpěl za nacismu i komunismu a vždycky byl na tom správném místě. Ať to byla Charta, ať to byl 68. rok,ať to bylo Občanské fórum. Čili lidé, kteří byli neobyčejně stateční, moudří, laskaví a opravdu velkým morálním vzorem pro mě a tito lidé mě inspirovali, že jsem se stal knězem. A tito lidé mě formovali. A pamatuji si na slova jednoho z˙nich : Víš, člověku v˙žádném povolání nejsi tak blízko , jako je mu kněz. A já si myslím, že je to pravda. To, že někdo může tu blízkost zneužít a ublížit dokonce dítěti, to je pro mě tedy velikým skandálem. To je tedy ten první pocit. Ten druhý pocit, když ty věci se nyní otevřely, je vlastně pocit úlevy, že je to takový velký jarní úklid v˙církvi. A já si myslím, že je velmi potřebný, a že je dobře, že tentokrát to církev iniciovala sama, že vlastně první, kdo to otevřel, byl ten ředitel jezuitského gymnázia, který se vrátil k˙věcem starým. Je třeba říci, že tyto věci jsou většinou záležitosti staré 20, 30, 40 let, dávno promlčené ze stránky tedy státní a trestní, kdyby se ty oběti, někdy i ty domnělé oběti, přihlásily už tenkrát, a nechtěly třeba teďka po desetiletích veliké odškodné na církvi, tak samozřejmě věci vypadají jinak. Tenkrát ale samozřejmě se o těch věcech ve společnosti příliš nemluvilo. Čili já oceňuji odvahu těch církevních představitelů, kteří řekli, tak teď to pořádně provětráme, otevřeme to, musí se o tom mluvit velice otevřeně. Byť to bude znamenat, že bude kampaň proti církvi, byť to mnozí zneužijí, byť budou i mnohá nepravá obvinění a tak dále. Ten třetí moment, čili je dobře, že ty věci se provětrávají. Jenom pravda nás osvobodí. A ten třetí moment je samozřejmě to, že nyní se z˙toho stala skutečně kampaň. A to mě znepokojuje především proto, že takové ty ultrakonzervativní katolické kruhy teďka zase bijí na poplach a říkají: Tak se musíme semknout okolo papeže. Podívejte se na ta zlá média, podívejte se na ten zlý svět. A že se vlastně posiluje zase taková ta mentalita ghetta, obleženého ghetta, do kterého se v˙Evropě stáhla v˙19. století, a tím strašně moc prohrála. A pak to vlastně až odvolal ten II. Vatikánský koncil. Takže já se téhleté věci bojím. Samozřejmě je nešťastné, že z˙toho vyvstává taková představa, že je to nějaká katolická specialita. To by bylo nefér. Dnes se ví, že 80% z˙těch sexuálních zneužití se děje v˙rodinách. - A 20% v těch všech ostatních zařízeních, z˙čehož určité procento bohužel jsou taky ty katolické školy. Ale rozhodně to není nějaká specialita. Moderátor (Hanka Shánělová): Vy jste zmínil spoustu zajímavých věcí, pane profesore. Zmínil jste velmi často slovo kampaň. Ono je to slovo dnes hodně zprofanované třeba z˙politiky, když vlastně jakákoliv zmínka o nešvarech politiků se okamžitě označí za kampaň proti té jejich osobě. Ptám se, není to nejlehčí obrana, říci,
že je to kampaň? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): To právě říkám, že tohleto se nesmí. Že by církev neměla říkat, ano, je to jenom kampaň, jsou to ti nepřátelé, budeme nyní nadávat na média. Ne, to je špatné. Na druhé straně ale nemůžeme přehlédnout to, že také přece jenom jistá kampaňovitost je. Ta snaha do toho nějakým způsobem zatáhnout papeže, která je směšná, že jo. Ta je dána prostě ze strany těch lidí, kterým ten papež zásadně nebo papežství zásadně vadí. Dřív už byl pokus na něho vytahovat nějaký Hitlerjugend. Když se zjistilo, že v Hitlerjugend byly všechny německé děti, a že on naopak se nezúčastňoval těch schůzek, protože jeho učitel věděl, že je katolík a s tímhletím nemá nic společného. Tak jaksi dělat z˙papeže nějakého nacistu na základě toho, to je asi jako dělat z˙toho, že já jsem byl pionýru, dělat ze mě nějakého komunistu. Takže dneska zase se hledá způsob, jak papeže namočit do téhleté věci, který se zase ukázal jako směšný. Že papež mlčel k˙nějakému případu toho amerického kněze. Teď se ukázalo, že to bylo prostě jinak, že to byla záležitost, která byla jaksi dávno promlčena po stránce trestní a ten nově nastupující arcibiskup se ptal toho úřadu Ratzingerova, co s˙tím má dělat, a ten člověk požádal, tenkrát říkal, já umírám, prosím vás, už mě nechte umřít a za dva měsíce skutečně umřel. A oni tedy už tu věc neotevřeli po té stránce církevní. Po té stránce trestněprávní už byla promlčena. Takže jaksi z˙toho zase vinit papeže, že nějak kryl tyhlety věci, je taky nefér.
Rozhovor s˙Tomášem Halíkem - 2. část Zdroj: Radiožurnál Datum vydání: 31.3.2010 Moderátor: Hanka Shánělová Relace: Host Radiožurnálu Čas vysílání: 10:35:00 Rozsah: 00:25:00 Hosté: Tomáš Halík Pořadí: 2 Oblast: Rozhlas Moderátor (Hanka Shánělová): Skandály katolické církve, které jsme otevřeli vlastně v˙tom předchozím vstupu, v˙Německu, Nizozemsku, Rakousku, Spojených státech, Irsku třeba, to je tak velká sněhová koule, která se valí světem. Jak je možné, že se vyhnula naší zemi? A možná bychom se měli zeptat i jinak. Jestli se nám opravdu vyhnula? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Já si myslím, že tady je ještě něco jiného než sexualita. Je ve hře otázka moci. Vlastně tam se v˙mnohém případě jednalo o zneužití úřadu a jistého typu moci. A je velmi typické, že se to odehrává vlastně jenom v˙těch zemích, kde katolická církev je buď ve velké většině a nebo kde je přece jenom nějakou silnou společenskou entitou. To je to Irsko a to je Rakousko, Spojené státy a tak dále. Vůbec se nevyskytuje nebo v˙případech naprosto ojedinělých a statisticky nevýznamných, i když každý ten případ je samozřejmě smutný, tak se prakticky nevyskytuje v˙zemích, jako je Francie, Anglie i naše země. Tam, kde církev není v˙žádném mocenském postavení. Mě to vede také k˙tomu, že já bych opravdu netoužil po nějaké církvi mocné a bohaté. Mně je vždycky
sympatická církev tam, kde je menšinou. Například mě vždycky inspiroval ten anglický katolicismus. A já se domnívám, že, vlastně vždycky v˙dějinách ti lidé, kteří to s˙evangeliem mysleli vážně, byli v˙menšině. I v˙těch takzvaných křesťanských civilizacích a společenstvích. Takže je v˙pořádku, že je církev menšinou, ale měla by být tou kreativní menšinou. Jak o tom mluví současný papež. Ne menšinou, do sebe uzavřeným, zapšklým ghettem. Moderátor (Hanka Shánělová): Já se omlouvám, že teď opustím tu vaši otázku, tu mocenskou otázku, a vrátím se k˙sexualitě. Katolická církev u nás, aby takovým skandálům předešla, zohledňuje také psychologické testy. V˙nich zkoumáte také případnou homosexuální orientaci. Tak se musím zeptat, jestli je to fér otázka pro takové zájemce, jestli není jednoznačně diskriminující, pane profesore? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Tak, ty psychologické testy se týkají toho, jestli ta osobnost je zralá a dovede nějakým způsobem nakládat, je vyrovnaná se svojí sexualitou. Protože přece jenom dnes ten kněžský úřad je spojen se závazkem celibátu. Závazek celibátu kromě jiného znamená, závazek sexuální zdrženlivosti. To je věc, která je pro každého nějakým způsobem, pro nikoho to není úplně lehké. A pro některé osoby je to nemožné. A právě je to nemožné pro ty osoby, kteří buď mají nějakou velmi silnou sexualitu, a nebo jsou nevyrovnaní se svojí sexualitou, což právě u těch lidí s˙tou homosexuální orientací je časté. A ty církevněprávní předpisy říkají, nelze vyloučit člověka jenom pro tu sexuální orientaci, i když homosexuální orientaci například, je možné, aby se tím knězem stal za předpokladu, že ale nějakým způsobem tu svoji sexualitu zvládl, a že ji nepraktikuje. Tam, kde by to byl člověk, který s˙tou svojí homosexualitou je nevyrovnán, praktikuje ji, takže není schopen té zdrženlivosti, tam je to strašné riziko, zvláště v˙tom případě, kdy bude mít okolo sebe ty mladé ministranty a tak dále. Nebo třeba v˙klášteře, kde je to mužské prostředí. A je samozřejmě jedním úskalím celibátu, že ho někdy, ne vždycky, to by bylo smutné, ale že v˙některých případech k˙němu podvědomě tíhnou lidé, kteří nějakým způsobem s˙tou svojí sexualitou jsou nevyrovnáni. A právě proto je třeba, aby ty psychologické testy byly, aby nenastávaly ty případy, ty smutné případy, o kterých se dnes hovoří. Moderátor (Hanka Shánělová): V˙katolické církvi nejsou žádná božská stvoření, žádní andělé, jsou to lidé z˙masa a kostí, mají lidské potřeby. Z˙toho čistě psychologického hlediska, pane profesore, pokud se jim ty potřeby potírají, neříká si to dopředu o problém? Má smysl celibát? Zeptám se jasně. Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Já si myslím, že to je životní forma, která je hluboce zakotvená v˙tradici nejenom křesťanské, vlastně všechna velká náboženství, hinduismus, budhismus, vlastně i islám, velice okrajově židovství, tam je to jenom v˙některých proudech, byla úcta k˙lidem, kteří se totálně zasvětili službě Bohu, případně Bohu a člověku a vzdali se své rodiny a nějakým způsobem sublimovali také i tu stránku pudovou. Je to možné. Já sám žiju v˙celibátu velmi poctivě od začátku. Nikdy jsem tenhleten svůj závazek neporušil. Nezbláznil jsem se a nejsem člověkem nějak supertrpícím. Ale samozřejmě v˙mém případě třeba to mělo ten specifický charakter, že ten celibát mně byl pomocí, zejména v˙době, kdy jsem pracoval v˙té ilegalitě jako kněz, kdy jsem byl pořád jednou nohou v˙kriminále. Pro mě přece jenom bylo dobré, že jsem věděl, že nemám odpovědnost za rodinu a do mnohých riskantních věcí bych asi těžko šel, kdybych měl odpovědnost za rodinu a děti. A dnes zase prostě pracuju od rána do noci a ta moje služba mě natolik vytěžuje, že si nedovedu představit, že bych vzal plnou odpovědnost za rodinu a děti. A samozřejmě pomáhá také to, že mám své lidské
zázemí, citové zázemí, blízké lidi, takže nežiju v˙nějaké osamělosti. Ovšem, nechtěl bych tenhleten případ absolutizovat. Samozřejmě to spojení kněžství s˙tím závazkem celibátu, to absolutní spojení je věc, o které se dnes velmi diskutuje. A diskutuje se o tom právem, protože v˙historii to tak nebylo, že. Plný tisíc let vlastně kněží, dokonce mnohdy i biskupové byli také ženatí. A to zavedení celibátu, to se rozšířilo v˙podstatě vlivem takzvané Clunyjské reformy na počátku druhého tisíciletí. Lidé často říkají, že to bylo z˙nějakých ekonomických důvodů. To není docela pravda. Bylo to z˙těch důvodů, že tenkrát ti papežové z˙té Clunyjské reformy v˙podstatě provedli v˙církvi po jejím úpadku takovou vnitřní revoluci a vtiskli i tomu světskému kléru vlastně charakter nebo některé charakteristiky toho klášterního kléru, včetně celibátu. Moderátor (Hanka Shánělová): Poprosím vás o velmi stručnou odpověď teď, pane profesore. Umíte si představit, že bude katolická církev třeba za několik let, možná desetiletí bez celibátu? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Nikdy nebude bez celibátu v˙tom smyslu, že by to nebyl jeden z˙druhů zasvěcení Bohu a člověku. Ale to, že budou také vedle těch celibátních kněží, kněží ženatí, to si myslím, že je velmi pravděpodobné. Kdy to bude, nevím. Moderátor (Hanka Shánělová): Pane profesore, jste zasypán otázkami našich posluchačů. Pojďme k˙nim. Ptají se vás tady, jak vnímají Velikonoce židé? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): To jsem rád, že se na to ptají, protože naši starší bratři a sestry ve víře, židé, také slaví tenhleten čas jako velmi závažné svátky, svátky pesah, svátky přechodu, které připomínají východ Židů z˙Egypta, především sedarovou večeří. Já také s˙mými židovskými přáteli jsem se několikrát téhleté večeře účastnil. A právě to je ta večeře, kterou slavil Kristus a kterou na několika místech, protože je to velmi rituální večeře, mohl bych tady hodinu vykládat ty jednotlivé věci, ale na to nemáme čas, tak ve dvou místech ten rituál porušil a tam řekl jiná slova, právě slova ustanovení eucharistie. Čili židé tentokrát slaví svátky s˙námi. Já bych tímto taky chtěl všechny věřící židy velice srdečně pozdravit a gratulovat ke svátku pesah. Moderátor (Hanka Shánělová): "Pane profesore, od malička pro mě byly Velikonoce svátkem vzkříšení, ale ne jednoho člověka, ale života a přírody. Proto jsem vždy trávil značnou část Velikonoc v˙přírodě a radoval se z˙toho obnoveného cyklu života." Tohle vám píše Vladimír. Co si o tom myslíte, pane profesore? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Přeju mu tuhletu radost. Já si taky myslím,ž e vzkříšení není záležitost pouze vzkříšení jednoho člověka, ale že i pro nás je výrazem nebo má takový širší kontext. Vlastně je to velké Boží znamení, ano životu. A není náhodou, že se Velikonoce slaví také v˙době, kdy život a příroda vstává a rozhodně je to nějaký širší kontext. A je dobře, že má na něm náš posluchač alespoň tuto účast na té radosti z˙toho vzkříšení života.
Moderátor (Hanka Shánělová): "Pane profesore, proč máme nálepku nejvíce bezbožného národa v˙Evropě? Je to historií nebo komunismem?" Takhle se vás ptá Lubomír Kolařík. Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Ano, tak když jsme se před několika dny dozvěděli, že člověk, který byl ještě loni premiérem našeho státu a reprezentoval také vlastně Evropu, tak má o křesťanství a o dějinách křesťanství a církvi takovou vědomost, jako má asi, jako měl asi sovětský komsomolec v˙50. letech ve střední Asii, tak to samozřejmě taky o něčem vypovídá. A já si myslím, že je to dáno také tím, o čem hovoříte, tou složitou historií církevní, spíš možná jejím využitím v˙takové té protirakouské nacionální ideologii 19. století. Samozřejmě také se podepsal komunismus. Většina lidí u nás má razantní názory na křesťanství a církev. A když s˙nimi chvíli mluvíte, tak zjistíte, že to není kryto ani nějakou osobní zkušeností, že vlastně ta církev byla natolik vytlačena z˙toho veřejného života a dneska taky pořád je na jejím okraji, takže s˙ní nemají osobní zkušenost. A ty jejich názory jsou jednak papouškováním toho, co nám tady vtloukali komunisté do hlavy, a potom taky tím, co vědí především z˙těch bulvárních médií. No a ty samozřejmě mluví o skandálech, takže se nedivím, jaksi kdyby církev byla skutečně tím, co si o ní myslí většina lidí, tak já s˙ní teda nechci mít nic společného. Ale ono nám to svým způsobem taky nahrává, protože když třeba se lidé setkají s˙knězem a zjistí, že je to normální člověk, tak už jsou tím šokováni. Už bodujeme, když lidé poznají církevní prostředí a zjistí, že je prima a jsou také taková prostředí, jistě ne všechna, tak už je to pro ně překvapení a už bodujeme. Takže proč ne. Moderátor (Hanka Shánělová): Bodujete, pane profesore, jenom za mě. Eva Dvořáková: "Proč je v˙katolické nebo proč jsou tam jenom muži, proč je katolická církev pro muže, kněží, biskupové a tak dále?" Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Tak katolická církev především nejsou jenom kněží a biskupové. Je to především ten věřící lid a ten je z˙velké části tvořen samozřejmě ženami. To, že dneska speciální služby jsou vyhrazeny mužům, je v˙té tradici, že Kristus byl muž, apoštolové byli muži. Velmi se o tom v˙církvi diskutuje. Já osobně bych si dovedl představit i ženy v˙kněžské roli, protože je znám třeba z˙anglikánských církví a mnohých si vážím. Ale prostě ty věci jsou nyní takhle. Ale chtěl bych říci, že v˙církvi je možná větší roli než třeba biskupové a kněží mají, například světice, taková Terezie z˙Kalkaty je možná významnější než mnozí kardinálové. Že by nebylo vůbec žádné místo pro ženy, to si myslím, že taky není pravda. Moderátor (Hanka Shánělová): Pane profesore, na tuhle otázku nebude až tolik času, kolik byste asi potřeboval. Ptá se vás Jana z˙Českých Budějovic: "Prosím vašeho vzácného hosta o nástin jeho cesty k˙Bohu a víře obecně." Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Já tady nechci moc mluvit o sobě. Já jsem o tom napsal jednu knížku společně s˙Janem Janďourkem, která se jmenuje Ptal jsem se cest. Ta knížka už je vyprodaná, ale zakrátko, za několik měsíců vyjde v˙novém vydání a já jsem k˙ní dokonce včera namluvil cédéčko. Tak tam velmi
podrobně hovořím o té své osobní zkušenosti. Moderátor (Hanka Shánělová): Krásné Velikonoce vám přeje z˙jihu Čech: "Pan profesor je jedním z˙mála mých přijatelných tipů na prezidenta. Byla by tahle funkce slučitelná s˙jeho posláním a přijal by ji? " Na to se vás ptá Marcela Veselá a velmi jednoznačně Jitka ze Svitav, co by se muselo stát, abyste kandidoval na prezidenta? Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): Tak po té církevněprávní stránce by to určitý problém byl. Nebyl by neřešitelný. A na tu otázku, co by se muselo stát, abych kandidoval na prezidenta, s˙pohledem na dnešní politickou scénu odpovídám jednou větou: To bych se musel zbláznit. Moderátor (Hanka Shánělová): Pane profesore, děkuju, že jste přišel , a že jste vlastně přidal k˙těm tradičním aktuálním tématům své myšlenky. Ještě jednou díky za tu otevřenost! Host (Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie): A krásné Velikonoce všem vašim posluchačům! Moderátor (Hanka Shánělová): Vám také!
