Rozhodně je to chaos. Napsal uživatel Michal Komárek Středa, 14 Srpen :49 - Aktualizováno Pátek, 23 Srpen :26

Rozhodně je to chaos Napsal uživatel Michal Komárek Středa, 14 Srpen 2013 12:49 - Aktualizováno Pátek, 23 Srpen 2013 08:26

„Vždycky budu brožurkář," říká spisovatelka Jana Šrámková (31), ale nemyslí to nijak sebemrskačsky. Prostě, alespoň zatím, neplánuje velký román, žádné „velké vyprávění". Její „brožurky" každopádně vzbuzují ohlas u čtenářů i kritiky, za první z nich dostala prestižní Ortenovu cenu a také čerstvá novinka Zázemí sklízí u většiny recenzentů pochvalné hodnocení. Mluvili jsme s Janou Šrámkovou o tom, proč a jak píše, jak se ztrácí a vyrovnává s dětstvím i s dospělostí a o významu „šíleného pohledu".

V jednom z rozhovorů jste říkala, že by se vám líbilo, kdyby alespoň rok vycházely knihy bez uvedení autora, že by vás zajímalo, co by se stalo. Co by se stalo? Eliminovala by se čtenářská očekávání, která jsou často až zbytečně limitující. Jak by třeba dopadly texty slavných autorů bez jména na obálce? S čím čistší hlavou se nám podaří k textu přistupovat, tím jsme otevřenější, tím máme širší prostor pro samotný čtenářský zážitek, necháme se textem spíš vodit a hned s ním nepolemizujeme. Podobně by se dala v knihkupectví zrušit jednotlivá oddělení a celkově třídění knih do žánrů. Jsou to praktická pomocná kritéria, ale nepostihují, co je bytostně vlastní textu samotnému, ten je totiž zajímavý právě tím, čím se vymyká svému zaškatulkování.

Vadí vám tedy marketing? Ten přece knihy právě nějak „škatulkuje", aby je snadněji prodal... Chápu ho jako nutné zlo. A některé marketingové cesty jsou i zábavné a odpovídající. U literatury třeba na bázi mystifikace, vytváření paralelního světa. Líbí se mi twitterový účet Aloise Nebela, kde Jára Rudiš tweetoval jménem svojí postavy, čistě v poetice díla. Je to jednoduché, ale půvabné. Nakonec jsem si i oblíbila dělat rozhovory. Po prvotině mě rozčilovalo, jak novináři cílí otázky osobně a místo o textech se chtějí bavit o mně, o tom, nakolik je kniha autobiografická. Ten zájem byl dost jednoduchý a otázky chabé. Teď se učím brát to jako hru. Člověk si v rozhovorech vytváří sebeobraz jako postavu, protože to, co o sobě řekne, není

1/7


úplně pravda, ať chce nebo nechce.

Je vidět, že už jste v rozhovorech zkušená, jdete do toho tvrdě – máte zkušenost s „chabými otázkami", „jednoduchým zájmem", někde jste mluvila o „husarských kouscích" novinářů... Já jsem ale vůbec nechtěla, aby to vyznělo konfrontačně...

Jistě, konfrontačně vůbec ne! Jen takové upozornění, varování... Jeden z vašich rozhovorů z nedávné doby byl vysloveně osobní, o vašem dětství v církevním prostředí, o tom, jak se s tím vyrovnáváte... Je i tohle něco, co vás baví? Ten rozhovor byl hodně netypický. S autorem se znám, byla to příjemná nabídka, že se sejdeme a popovídáme si. Mluvili jsme skoro dvě hodiny o velmi osobních tématech, a když už jsem pomalu musela jít, navrhla jsem, abychom tedy přešli k rozhovoru. Ale on říkal, že toho máme dost a že to nějak poskládá. U autorizace jsem se trochu zděsila. Byl to velký zápas, pracovala jsem dál s jednotlivými formulacemi, protože jsem věděla, že jde o citlivá témata a na každém posunu záleží... Nakonec jsem z toho měla nějak vnitřně radost, mělo to být řečeno. Ale jsem si jistá, že kdybych mluvila s někým, koho neznám, tak bych neodpovídala takhle otevřeně.

Přišlo mi to zajímavé z hlediska tvorby – píšete autobiograficky a nutně se musíte dotýkat i věcí, které mohou být pro vaše nejbližší nepříjemné. V jaké míře to zvažujete při psaní? Necháváte se tím limitovat? Bojujete s tím? V momentě, kdy přímo píšu, se snažím odstranit jakýkoli korektiv. Pak na text často překvapeně koukám a teprve nato přichází na řadu racionalita a rozhodování, co s tím. Zrovna teď jsem to kolem Zázemí řešila pořád – co ještě můžu a co už nemůžu. Jistěže mi naskakovala představa, jak se u toho jednotliví moji blízcí budou možná cítit. Ale nakonec jsem se probojovala k tomu, že to nechám hodně otevřené.

Je tedy pro psaní nezbytná určitá míra bezohlednosti? Asi je. Asi to tak musí být. Bezohlednost především k sobě, ale ta samozřejmě dopadá i na blízké lidi. A ti nepochopí a neocení, že když je text na dřeň upřímný, tak automaticky probouzí obdobnou upřímnost ve čtenáři. Když čtenáři vidí, že se vypravěč neschovává a říká na sebe i věci, které pro něj nejsou lichotivé, že se nešetří, tak textu dovolí, aby šel takhle hluboko i v nich.

Někdy jste podezřelá nejenom z bezohlednosti, ale i z arogance a intelektuálské masky.

2/7


Mám na mysli třeba recenzi na knihu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, kterou končíte větou: „Přesto stojí tento polský zelený román za pozornost." Nedovolujete si trochu moc na tak zavedenou slavnou autorku? Dá se to brát i naopak: kdo dá na autority a hierarchie, tak si stejně řekne, že jsem akorát nějaká malá holka, a nebude to brát nijak vážně. Kdo recenzi podobně jako já vnímá jako reflexi konkrétního textu, ne autora, tak ten zas ze jména Tokarczuková na zadek nepadne. Kdyby směla kriticky hodnotit jen váženější autorita mladšího, kdo by si třeba dovolil recenzovat takového Eca? Já nechci k autorovi vzhlížet, prostě se snažím analyzovat text, popisovat, argumentovat a mít na něj nějaký názor.

A jak je to s recenzemi na vaše kolegyně? I v Zázemí zmiňujete, že recenze na knihu Petry Soukupové vyvolala problém... Není to střet zájmů recenzovat mladé české autorky? Šla jsem do toho hodně naivně. Když jsem recenzovala Soukupovou, tak jsem si říkala, že jsme snad v mladé české próze dostatečně dospělí a nebude žádný problém, ale byl. Neměly jsme sice žádnou přímou konfrontaci, ale v tom našem malém rybníčku se proslýchá, že se nesnášíme...

A je fér to napsat takhle přímo do Zázemí, kde popisujete zážitek z autorského čtení? No, je pravda, že na tom autorském čtení se chovala tak, že mi to fér připadá. Obě jsme četly, seděla před lidmi vedle mě, nepozdravila mě a ostentativně celý můj blok esemeskovala... Bylo to legrační a legrační je i ten text.

Myslíte ale, že to je věc, která někoho zajímá – jaké jsou v tom našem malém spisovatelském rybníčku vztahy a jak se na sebe díváte na autorských čteních? Dost těžko se na to mohu dívat takhle. Pak bych se musela ptát, kolik lidí asi zajímá, co se děje ve Šrámkové. A o tom je ta kniha celá.

A jaký je vlastně podle vás kritika nebo recenze žánr? Je to jen snaha po nějakém pokud možno objektivním rozebírání textu, nebo je to inspirace pro vlastní text? Ta analytická interpretační práce musí být poučená a poctivá, to je bez debaty. Ale co se týká výsledného útvaru, věřím, že recenze má být sama o sobě hezký text. Což je hlavní důvod, proč jich nemůžu psát hodně. S každým textem se hrozně piplám, chci, aby to mělo nějaký uzavřený tvar, a když mi někdo ustřelí poslední dva odstavce, tak mi podrazí oblouk, který si jak magor pečlivě klenu. Když mám něco zkrátit o tři sta znaků, přepisuju celý text, protože chci, aby měl nějaký tvar. Zkrátka jsem pro novinářskou práci nepoužitelná.

3/7


V jedné recenzi jste hledala kritéria pro to, co je dobrá kniha pro děti, jinde jste říkala, že dobrá kniha zaujme kritiky i řadového čtenáře. Tam je ale víc neznámých, třeba co je to „řadový čtenář"? Samozřejmě, že nic takového jako řadový čtenář neexistuje, z jednoho čtenáře nikdy nemůžeme vytvořit řadu. Ale myslela jsem takového, který si nevyzobává složité literární lahůdky, neslídí v edičních plánech, ale čte to, na co vidí plakáty v metru nebo co se doporučuje v běžných médiích.

Psala jste ale v té úvaze o dětské literatuře, že pokud u dětí na hledání dobrého titulu rezignujeme, tak se budou pohybovat jenom ve středním proudu a jednou budou číst jen Dana Browna. Ale kde jsou ty hranice? Dan Brown má desítky, možná stovky milionů „řadových čtenářů". Nebo to nejsou „řadoví čtenáři"? Pro mě je asi nejjednodušším orientačním kritériem dobré knihy, že na ní není zajímavý jenom příběh, který vypráví, ale i způsob, jak ho vypráví, jak s ním pracuje z hlediska kompozičního, motivického, jazykového... Zkrátka jde o něco jiného než jen předat informaci o ději. Což zrovna Brown dobře ilustruje: jeho příběhy jsou neuvěřitelně spletité, ale způsob, jak formuluje, je natolik chabý, až si z něj dělají legraci, že neumí postavit větu.

Dobře, řekněme, že Brown je extrém... Jasně, jsou i knihy, které jsou dobře napsané, a je to akorát lehčí čtivo. Proti těm se nijak nevymezuju. Když jsem řekla, že bych chtěla psát tak, aby to se ctí procházelo kritikou i našlo odezvu běžného čtenáře, tak jsem tím nemyslela, že se toužím stát autorkou masové literatury. Vycházela jsem ze zkušenosti, že když někomu, kdo moc nečte, doporučím knihu, která se mi líbí, tak je pro něj často nesrozumitelná a nechápe, co na ní vidím. Chtěla bych, aby i člověk, který moc nečte, byl mým textem nějak oslovený a mohl ho číst. Ale třeba taky jednou napíšu chaotický neprostupný text, jaké ráda čtu.

Takže jaké texty čtete ráda? No, většinou na mě působí opačně doporučení, že to čtou všichni – to leda navodí pocit, že bych si knihu měla dát na nějaký seznam „povinné četby", aby nebylo trapné, že ji neznám, když jsem ta od literatury. Ale obyčejně je to pro mě zároveň varování, že se mi pravděpodobně nebude líbit. Nechci, aby to znělo nějak snobsky...

Ne, to vůbec ne! Snad trochu intelektuálsky a elitářsky? Ale já se takhle přece nevymezuju, to je prostě jen obyčejná empiricky ověřená záležitost. Poslední dobou mě nelákají velké romány, což je právě často ta „povinná četba". Mívám pocit, že jsem to už většinou četla, že si toho můžu 90 % domyslet. Baví mě spíš povídky, krátké texty, čím komprimovanější, tím líp. A tak vlastně i píšu. Vždycky, když si v hlavě rozehraju

4/7


velký příběh a chci začít psát, tak mi najednou dojde, jak neuvěřitelně moc lze říct jednou větou. Shrnout, jenom naznačit, postavit tak, aby věc byla zřejmá. Toho, co musí být fakticky napsané, je nakonec velice málo... To je ale možná věc talentu, ne? Někdo píše velké epické věci, někdo jiný zase drobné a spíš lyrické texty... Jasně, neříkám, že je to dobře, nebo špatně. Ale já budu asi vždycky brožurkář.

Velké nebo malé knihy, každopádně jsou jich tisíce a tisíce... Jaký máte pocit ve velkém knihkupectví? Není to marnost chtít do těch regálů přidat jednu svoji „malou" knížku? Je rozhodně zdravé tam chodit. Procházet těmi regály a regály a člověku přitom dochází, že literatura je proud, tady spíš masa. Že literatura vychází z literatury a končí v literatuře a člověk se nemůže pohybovat svým dílem nikde jinde než v moři. A že to je bytostné určení knihy, není to žádný sólo projekt, který by člověka z něčeho vyčlenil, který by byl nějak výjimečný. A tak se učím všechny ty ostatní texty nějak milovat, protože i ten můj text má platnost jen v jejich rámci a bez nich by nebyl.

Takže se učíte milovat i Dana Browna jako kolegu na těch regálech? No, Browna přímo ne, takový flagelant zase nejsem...

A s jakou ambicí tedy spojujete svoje psaní? Co od něj očekáváte? Když jsem začínala psát, hledala jsem způsob sebevyjádření. Dělalo mi strašnou radost, když se mi podařilo něco zformulovat. A tohle se snažím udržet v maximální možné míře dál. Psát tak, aby to pro mě bylo uspokojující a obohacující, a jestli si to najde nebo nenajde nějaké čtenáře, je věc druhotná. Samozřejmě mě zajímá, jestli moje knihy někdo čte a jak reaguje, ale není to nejpodstatnější.

To moc nevypadá na to, že byste se mohla psaním živit... To ne, i kdybych dělala nějakou vysloveně nekvalifikovanou práci, tak by byl myslím finanční efekt za odpracovaný čas mnohem vyšší.

To mi připomíná, že v Zázemí, v rozhovorech, koneckonců i ve své první knize bojujete s konceptem „dospělosti". Nejste si jistá tím, co to je a jestli už jste dospělá... Jste? Pořád to promýšlím, snažím se oprošťovat od představ, které jsem měla o dospělosti zafixované. Už vím, že mám některé limity, které neodejdou s dětstvím – třeba se ztrácím, pořád a všude. Nejsem schopná orientovat se v prostoru a pořád jsem si myslela, že se to musím naučit, musím to nějak překonat, protože to přece dospělí nemůžou. Můžou! Je možné

5/7


se mi za to smát, já se tomu taky směju, ale prostě to tak je. Nikdy nebudu muset skládat zkoušky z orientace, tak proč se tím tak hrozně stresovat? Prostě se vždycky, až nadosmrti občas ztratím a nijak to nevadí...

A platí to obecně o vyrovnání se s dospělostí – že nikdy nebudete dospělá a nijak to nevadí? Ale já snad jsem dospělá, jen to vypadá jinak. Učím se, že se z dospělosti neskládají zkoušky. Kdo nadefinoval, co se musí a má? Snažím se nedělat si z věcí takovou hlavu, oprošťovat se od představy, že něco nějak musí být, nesmí být. Nebrat všechno tak smrtelně vážně. Neřešit všechno „pod zorným úhlem věčnosti", jak mě učívali, protože jen máloco je skutečně třeba řešit pod zorným úhlem věčnosti, nebo spíš je třeba si uvědomit, že pod zorným úhlem věčnosti je většina věcí úplně jedno. A ty ostatní prostě dopadnou líp, nebo hůř. No a?

No není to úplně „normální" přístup k dospělosti. Někde jste říkala, že kniha Virginie Woolfové Paní Dallowayová vám připadá jako váš vlastní deník, kdybyste si nějaký deník psala. Autorka přitom o té knize napsala, že je to svět viděný zároveň očima duševně zdravých a šílených lidí. Má váš pohled také tu součást šílenství? V té knize jsem poprvé objevila, že v uměleckém textu vůbec nemusí jít o vnější příběh, ten je v tomhle případě naprosto nezajímavý. Právě Woolfová si na tom dává hodně záležet, aby ty vnější kulisy příběhů měla maximálně nezajímavé, ba co víc, spíš trapné. Celý ten text je poskládaný ne podle událostí, ale podle toho, jak se myšlenky odvíjejí člověku v hlavě. A to je přesně způsob, jak uvažuju o psaní. Jak způsob, jakým je text napsaný, harmonuje s tím, o čem vypovídá. Proto jsem nemohla napsat Zázemí jako celistvý román, když vypovídá o něčem rozrytém a zpřeráženém. A proto mě od začátku fascinovala Woolfová.

Včetně toho „šíleného pohledu"? Kdykoli nahlédneme někomu do mysli, tak nám dojde, že ten člověk není normální. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že normalita neexistuje, že je to něco, co jsme si vymysleli, vyprůměrovali. Je to zvykový koncept. A spousta lidí se mu někudy vymyká a je na nás, jestli to vnímáme jako problém, jako pozitivum, nebo se nám na to podaří získat komplexnější pohled než jen dobře–špatně. Normální může být jenom to, co je průměrné, a tedy to, co je nejsnáze vidět. V momentě, kdy pronikneme do něčeho skrytého, tak tam nemůžeme najít, co je normální. A právě to mi přijde zajímavé, proto mě těší nedívat se na příběh jako na viditelnou, „normální" událostní linii, ale třeba skrze prožívání někoho, kdo není v příběhu dominantní, na koho dopadají vedlejší účinky zápletky, nebo někoho, kdo všechno reflektuje s odstupem. Dívat se na příběh „normálně", „normální perspektivou" „normálního vypravěče", je klouzání po povrchu.

6/7


Neznamená to určitý chaos v kritériích? Když nahlédneme pod povrch, tak se úzus rozpadá, a co nám zbývá? Nic moc. Rozhodně je to chaos.

Jana Šrámková (31) získala za svoji prvotinu Hruškadóttir v roce 2009 Ortenovu cenu a zařadila se mezi nejzajímavější mladé české spisovatelky a spisovatele. V roce 2010 vydala knihu pro děti Putování žabáka Filemona, letos jí vyšla próza Zázemí. Vystudovala teologii a tvůrčí psaní, které v současnosti také přednáší na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je dcerou významného teologa a kazatele Církve bratrské Pavla Černého. Je vdaná a má dvě děti.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 33/34, které vychází ve čtvrtek 15. srpna ( viz prodejní místa ). Rovněž je můžete zakoupit v elektronické podobě a na čtečce Kindle .

7/7

Rozhodně je to chaos. Napsal uživatel Michal Komárek Středa, 14 Srpen :49 - Aktualizováno Pátek, 23 Srpen :26

Recommend Documents