Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice Srpen 2013 (26)
Celá v nebi Matko nanebevzatá ! V duchu se připojuji ke všem, kteří slaví patnáctý srpnový den jako velký svátek církve. Nanebevzetí Panny Marie je zároveň svátkem zrání a žní. Podílím se na tomto požehnání plodů země a zároveň mám na paměti všechno, co dozrává v lidech a co dozrálo v myslích a svědomích. Člověk je povolán žít v pravdě a ve svobodě. Bůh mu dal důstojnost Božího Syna a on má s této své důstojnosti dozrávat. Nechť toto zůstává jako trvalé ovoce zralého ducha, kterého nelze zničit a zkrušit žádným ponižováním ani násilím – tak dozrál plod svědectví blahoslaveného Maximiliána Kolbeho v osvětimském bunkru hladu. Matko nanebevzatá ! Přináším ti plody země! Ještě vroucněji ti obětuji plody nesnadného zrání duší. Přijmi je a požehnej: Nechť země nepřestává přinášet plody ! Nechť člověk nepřestává přinášet plody! (Modlitba svatého otce Jana Pavla II. Na Svatopetrském nám. ve Vatikánu roku 1982)
Salve Regina Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, ţivote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči a Jeţíše, poţehnaný plod ţivota svého, nám po tomto putování ukaţ, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno, Maria!
HISTORIE FARNOSTI
Kaple svaté Anny – Břežany Zhruba 7 kilometrů západně od Horaţďovic se v kotlině pod výrazným vrcholem Slavníku skrývá na břehu velkého Břeţanského rybníka malá obec s celou řadou selských stavení ve stylu selského baroka. Nejstarší historie Břeţan je poněkud tajemná, ale první zmínka o obci, jeţ vznikla na křiţovatce komunikací spojujících Hradešice, Pačejov, Malý Bor a Neprochovy, pochází z roku 1319. V Břeţanech dle všech indicií nestálo ţádné panské sídlo, ale vţdy šlo o součást nějakého z okolních panství. Jako poutní místo můţeme Břeţany označit od roku 1760, kdy horaţďovická vrchnost, konkrétně Marie Karolina LöwensteinWertheim, nechala na návrší nad příjezdovou silnicí od Malého Boru vybudovat velkou poutní kapli, zasvěcenou ku cti svaté Anny, světice, jejíţ úcta v období baroka dostoupila absolutního vrcholu. Marie Karolina, rozená princezna Šlesvicko-Hoštýnská, proslula po okolí svou dobrosrdečností a podporou potřebných. Kromě zaloţení celé řady kaplí realizovala i vznik chudobince v místech bývalého hradu ve Velkém Boru. O vzniku kaple svaté Anny při studánce s pramenitou vodou vypráví i jedna z půvabných místních pověstí, na něţ jsou Břeţany a přilehlé okolí mimořádně bohaté. Ve vsi ţil bohatý, ale krutý sedlák, který nechával potřebné od vrat svého státku odhánět psy, ale nemístně trýznil svou hodnou manţelku. Nejen, ţe ji týral psychicky, ale neváhal ani na ni vztáhnout ruku. Netrvalo dlouho, a ţena oslepla. Útěchou se ji stalá studánka v háječku nad vsí, kde se v klidu oddávala modlitbě. Krom toho si oči omývala chladivou vodou ze studánky, a ke své radosti po určité době znovu prohlédla. Lidem z okolí tato skutečnost nezůstala dlouho utajena, netrvalo dlouho a na místě zázraku vyrostla dřevěná kaplička. I dnes Břeţanští o svou pýchu vzorně pečují, například v roce 2001 mezi sebou vyhlásili finanční sbírku, z jejíhoţ výtěţku bylo moţné zakoupení nových lavic, koberce a mříţe, v roce 2003 se místní postarali o vyasfaltování cesty ke kapli a v roce 2006 provedli drobné rekonstrukční práce. V sousedství kaple najdeme i památný strom – lípu srdčitou (Tilia cordate) – ve stáří zhruba 200 let. Lípa během svého ţivota vyrostla do výše cca 24 metrů. Vlastní kapli lze definovat jako typickou ukázku českého klasického venkovského baroka. Na ostění je i vytesaný datum dokončení kaple – 1760. Nad vstupem zajímavé okno ve tvaru kněţského ornátu (kasule). V interiéru je stavba plochostropá se štukovým zrcadlem, starší oltář, pocházející patrně z jiného církevního objektu – doplněn v roce 1760 zajímavým oltářním obrazem s motivem svaté Anny od malíře Konráda z roku 1760. Mnohé moţná překvapí skutečnost, ţe kanonická evangelia osobu svaté Anny vůbec nezmiňují, dočíst se o ní můţeme pouze v apokryfních spisech. Jejím atributem je ţena v šátku, případně holubičky. Mgr. Roman Vaněk
Krátký pohled do dějin Práchně Centrem raně středověkého osídlení v nejbliţším okolí Horaţďovic se stala hora Prácheň nad meandrem zlatonosné řeky Otavy. Jak pozůstatky starobylého osídlení dokazují, rozkládalo se prvotní slovanské osídlení zpravidla v dosahu vodního toku. Archeologické nálezy na Práchni prokázaly osídlení zdejší oblasti jiţ ve starší době ţelezné (tedy přibliţně mezi lety 790-420 před Kristem). Několik drobných zmínek o Prácheňsku najdeme ve Vintířově legendě. A právě s postavou svatého poustevníka Vintíře úzce souvisí i první nepřímá písemná zmínka o Práchni. Kníţe Břetislav I. daroval břevnovským benediktinům (v břevnovském klášteře je Vintíř pohřben) roku 1045 část tzv. Prácheňského újezdu s osmnácti vesnicemi nebo jejich částmi. Posléze v novém centru (v Nezamyslicích vznikl pobočný benediktinský konvent). Další písemné doklady z jedenáctého století nám však chybí. Prácheň ovšem byla i centrem duchovním. Kdy vznikl prácheňský kostelík svatého Klimenta, nevíme. Jeho počátky jsou však spojeny s tradicí sv. Metoděje (moţného světitele), který snad do našeho kraje zavítal na pozvání svého ţáka sv. Gorazda. Dnešní podoba pochází z pozdně gotické úpravy na přelomu 15. a 16. století, kdy došlo k radikální přestavbě staršího raně gotického kostela z konce 13. století. Vlastní kostelík je jednolodní orientovaná stavba. Presbytář zdobí nádherná kříţová ţebrová klenba. Barokní a novogotické úpravy však původní vzhled neporušují. Prácheňský kostel slouţil jako sídelní místnímu děkanovi. Překvapuje poloha kostela svatého Klimenta, který proti všem předpokladům a tradicím stojí mimo akropoli, na předhradí. Proč tomu tak bylo, o tom můţeme pouze spekulovat. Z raného středověku se nám dochoval obvodový val předhradí, na východě zdvojený. Hrad i kostel se dočkali ještě důstojné pozdně gotické přestavby na přelomu 15. a 16. století, kdy zdejší region ovládal mocný velmoţ Půta II. Švihovský z Rýzmberka, nejvyšší zemský sudí Českého království. Avšak jiţ zakrátko, zhruba v 60. letech 16. století, opustili Rýzmberkové Prácheň navţdy. Času odolal pouze kostel sv. Klimenta (Vojtěcha), dnes spravovaný z farnosti Horaţďovice. Mgr. Roman Vaněk 28.července jsme se sešli na poutní mši na Práchni ke cti sv. Gorazda v příštím čísle přineseme malou reportáž.
Kdo to byl ? Svatý Gorazd Svatý Gorazd žil někdy v 9. - 10. Století, byl žákem a následně nástupcem sv. Metoděje na moravském biskupském stolci. Při svém putování po zemích Přemyslovců zaváděli křesťanskou věrouku, zakládali kostely a osady. Údajně jedním z prvních byl kostel na vrchu Prácheň hned v sousedství knížecího hradiště. Tyto kostely se vyznačovaly jednotným zasvěcením svatému Klimentovi. Prácheňský kostelík má být devátým v řadě. V podhradí prácheňském pak svatý Gorazd založil osadu, která byla po něm pojmenována. Gorazdovice, tedy dnes Horažďovice. Na město byly Horažďovice povýšeny králem Václavem II. v roce 1292. A protože Gorazdův svátek je 28.července, i Horažďovice ten den slavily své jmeniny.
První učedníci Ježíše Krista – apoštol Bartolomej Svatý Bartoloměj byl jedním z dvanácti Jeţíšových apoštolů. Jeho vlastní jméno tedy bylo Nathanael (někdy téţ Natanael) a pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu. A je tedy moţné, ţe byl svědkem velkého znamení, které v Káni Galilejské Jeţíš vykonal. (srov. J 2,1-11) Pravděpodobně byl blízkým přítelem apoštola Filipa, který ho ke Kristu přivedl. Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protoţe jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce. Jde totiţ o jméno s kořenem pravděpodobně aramejským, bar Talmay (bar Tolomaj), coţ znamená syn Talmajův. Jeho otec Tolomaj byl ze vznešeného rodu. Bartoloměj tedy vyrůstal v kultivovaném prostředí a získal zde vzdělání. Moţné je i podle jména Talmai, které souvisí s hebrejským slovem telem, coţ znamená "brázda", říci, ţe jeho otec byl oráčem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotoţňováno se jménem Nathanael, coţ znamená „Bůh dal". Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem, aţ se pohané podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Podle tradice Bartoloměj šířil víru na Arabském poloostrově a v nynějším Turecku. V maloasijské Frýgii se sešel s apoštolem Filipem. Navštívil Lykaonii (kraj kolem města Konya) a putoval dále na východ aţ do Velké Arménie, respektive do země Šírván (dnes Ázerbájdţán a Dagestán). Nejstarší ţivotopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie. Přesné místo a rok úmrtí nejsou zcela jasné.
29. srpna slavíme svátek „Umučení svatého Jana Křtitele“.
Soumrak židovského království – pokračování Roku 67 (před Kristem) zemřela královna Alexandra z dynastie hasmonejských vladařů, vítězů v bojích Makabejců za svobodu ţidovského národa. Jak uţ víme, za krále a zároveň velekněze ustanovila svého staršího syna Hyrkána. který však neměl potřebné vladařské schopnosti. Jeho mladší bratr Aristobúlos se zmocnil části královského vojska a mezi bratry se vlekla bratrovraţedná válka. Hyrkánovým spojencem a rádcem byl v ní protřelý politik Antipatros, náčelník pohanských Idumejců. Do války zasáhl velitel římské provincie Syrie, triumvir Pompeíus. Dobyl Jeruzaléma a ţidovské území prohlásil za římskou provincii. Aristobúla a Jeho rodinu poslal do Říma jako rukojmí. Jeho synu Antigonovi se však podařilo uprchnout, spojil se s přívrţenci svého otce a zmocnil se království. Je rok 63 (př.Kr.). Hyrkános se vzdává království a také velekněţského úřadu. INTERMEZZO o tom, jak to vypadalo v rodině krále Heroda Velikého a co se dělo v těch dnech v Jeruzalémě: V čase Jeţíšova narození vládl uţ třicet let v ţidovské zemi král Herodes, potomek náčelníků z pohanské Idumeje. Pod jeho vládu spadaly postupně také okolní země. Aby v nich upevnil svou moc, bral si za manţelku vţdy ţenu, která pocházela z rodu bývalého vladaře v té zemi. Dokud Herodes byl ještě jen velitelem vojenského útvaru, a dostal za úkol zlikvidovat loupeţivé hordy v Galileji, oţenil se s ţenou idumejského původu, jménem Doris Měl s ní svého prvního syna a dal mu jméno po svém otci: Antipatros. Za to ho v roce 47 (před Kristem) velekněz Hyrkanos II. jmenoval ethnarchou v Samaří. Herodes, aby získal přízeň obyvatelstva, oţenil se podruhé s ţenou, která pocházela z královské dynastie samařské. Její jméno bylo Malthaké. Porodila mu dva syny: jejich jména jsou Archelaos a Antipas. Za Herodovu spolu-účast ve válce proti Oktaviánovi v roce 41. ho Antonius jmenoval tetrarchou v Judeji. V roce 40 římský senát udělil Herodovi titul krále ţidovského. Velekněţím se však nelíbilo, ţe jim má vládnout cizinec, idumejský pohan, který není Ţid. Herodes, aby získal napojení na legitimitu královské dynastie Hasmonejců, oţenil se potřetí s Mariammé, vnučkou velekněze Hyrkana II., posledního krále Ţidů. Porodila mu dvě dcery a dva syny, jmenovali se Alexander a Aristobúlos. V roce 32 je král Herodes poslal do Říma, aby tam nabyli zkušeností. Jejich matka Mariammé byla z královské krve Hasmonejců, měli tedy legitimní nárok na královský trůn. Od roku 32 Herodes začal likvidovat ostatní potomstvo z dynastie Hasmodejců. Uţ v roce 37 popravit Antigona, posledního krále z dynastie Hasmonejců. Byl to bratr jeho třetí manţelky Mariammé. Od roku 36. V Jerichu dal utopit Aristobúla, 17letého bratra Mariammé, který byl předtím ustanoven veleknězem. Byla popravena také jejich matka Alexandra. V roce 31. byl zavraţděn osmdesátiletý bývalý velekněz Hyrkanos II., poslední legitimní král z dynastie Hasmonejců. V roce 29. dal popravit svou „šíleně milovanou“ manţelku Mariammé, matku svých synů Alexandra a Aristobúla. Ti, kdyţ dospěli, oţenili se a měli děti, stali se obětí intrik od Herodovy od sestry, zlé intrikářky Salomé. Roznášela o nich řeči, ţe prý chtějí svrhnout otce s trůnu a připravit ho o ţivot. Byly to zákeřné pomluvy. Oba bratři měli sice důvod nenávidět svého otce za to, ţe dal popravit jejich matku Mariammé, která nenáviděla Heroda za to, ţe dal zavraţdit jejího bratra Aristobúla a ţe dal popravit i její matku Alexandru. Ale tak zlé úmysly, ţe by chtěli usmrtit svého otce, jeho synové neměli. Na základě falešného svědectví Herodovy sestry, intrikářky Salomé, a Antipatra, syna z Idumejky Doris, byla proti těmto bratrům sepsána ţaloba, která byla poslána před soud císaře Augusta v Římě. Císař nařídil Herodovi, aby všechno důkladně vyšetřil. Herodes přesto uvěřil pomluvám a své syny zardousil. To bylo v roce 7. (před n.l.).
Kdyţ se to císař Augustus dověděl, prohlásil, ţe je lépe být Herodovým vepřem, neţ Herodovým synem" …(slovní hříčka v řeckém jazyce: hys = vepř - a hýos = syn). Herodes uţ předtím upadl v císařovu nemilost. Vraţd nevinných lidí byl bezpočet, nejen z dynastie Hasmonejské. Popraven byl poctivý a zaslouţilý důstojník Tiron a s ním 300 vojáků jen za to, ţe projevili přátelské smýšlení vůči popraveným Herodovým synům. V roce 8 (před naším letopočtem) syrský legát Quintilius Varus vyhlásil první soupis lidu a jejich majetku. V Herodově království musel kaţdý přisahat věrnost císaři Augustovi a také králi Herodovi. Šest tisíc farizeů, kteří to odmítli, dal Herodes zatknout . Někteří z nich předpovídali příchod Mesiáše. Králova odpověď na to byla napsána krví. Hrůza padla na celý Jeruzalém. Nikdo se neodváţil mluvit venku nahlas. Všude vládl strach z králových špehů. Od roku 32 Herodes začal likvidovat ostatní potomstvo z dynastie Hasmodejců. To všechno se dělo v roce Ježíšova narození. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úvod do knihy „Svatý Josef, syn Davidův“. V evangeliu svatého Lukáše je Josef vzpomínán v prvních dvou kapitolách, které vypravují o početí Ježíše, jeho narození v Betlémě a obětování v jeruzalémském chrámě. Dále pak, jak se Ježíš rodičům ztratil při zpáteční cestě od slavnosti Pascha a jak byl nalezen třetího dne v chrámě. První kapitola evangelisty Matouše začíná rodokmenem Ježíše Krista, „syna Davidova, syna Abrahámova“. Je to výčet členů rodu vládnoucího izraelskému lidu od Abraháma až po Jakuba, jehož syn Josef byl mužem Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus. Matoušovo evangelium dále říká, že Josef byl muž spravedlivý a nechtěl Marii vystavit hanbě. Ale ve snu se mu zjevil anděl Páně a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého.“ A když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl a vzal si Marii, za svou manželku, ale nežili spolu. Bližší autentické zprávy o Josefu, manželu Panny Marie, „pěstounu“ Ježíše, v Lukášovu ani Matoušovu evangeliu nejsou. Chceme se z větší blízkosti podívat na to, jak poslušně vzal Josef na sebe nepředstavitelně těžkou úlohu a tím i strastiplný úkol věrného druha Panny Marie v úloze obětavého služebníka v nesnázích, jež byly spojeny s příchodem Božího Syna na svět, aniž mohl dopředu vědět, co ho v životě s Marií čeká. Josefova osobní účast na Kristově vykupitelském díle není naší veřejnosti dostatečně známa a není také náležitě oceněna. Ve výtvarném umění bývá svatý Josef zobrazován nejčastěji jako starý nebo jen postarší muž s dítětem v náruči nebo na klíně. Také ho vídáme o vánocích jako jednu z figurek u jesliček. Svatý Josef si zaslouží, abychom ho poznali jako svědomitého, až do krajnosti obětavého otce chudé rodiny, který poslušně přijal jemu svěřený odpovědný úkol, i když neměl tušení, co ho v životě čeká. Pokusíme se nahlédnout z větší blízkosti do životní situace osob ve Svaté rodině. Vedle zpráv evangelistů Matouše a Lukáše a z toho, co se dá vybádat ze vzájemných souvislostí, můžeme přihlédnout kriticky ze starých tradic a legend neznámých autorů z prvních křesťanských století.
Abychom se lépe poznali – aneb malá zpověď.
JANA KOTRBOVÁ – V ZAJETÍ KNIH Narodila jsem se v roce 1968 v Sušici, dětství jsem prožila v Žichovicích. Po maturitě na Střední škole knihkupecké v Luhačovicích jsem pracovala v knihkupectví v Sušici. Jsem vdaná, mám dvě dospělé děti, které studují na vysoké škole. Od roku 1994 prodávám v knihkupectví v Horažďovicích. Do roku 2006 byla mým zaměstnavatelem knižní distribuce, po jejím skončení spravuji chod knihkupectví. Spolupráce s nakladateli, samotnými autory a věrnými čtenáři mě baví a naplňuje. Moje práce je zároveň i mým koníčkem a rodina při ní velkou oporou. 1) Většinu dne trávíte mezi knihami, nelezou vám, obrazně řečeno, už krkem a máte chuť a čas si i některou přečíst ? Mezi knihami jsem 30 let, po tak dlouhé době je to spíš závislost. Chuť mám pořád, ale dávám přednost hodnotné literatuře. Nyní čtu knihu rozhovorů současného papeţe Františka s rabínem Skorkou. Není v silách knihkupce všechno přečíst, ale sleduji recenze, čtu anotace kniţních novinek. Doma mám knihovnu z oblíbených knih jako kaţdý čtenář, nejvíce si ale cením Modlitební kníţky pro katolické paní a dívky z roku 1889 a Modlitební knihy pro křesťany z roku 1914. To je moje dědictví po prababičce. 2) V současné době internetu, časopisu, televize a jiných sdělovacích medií a přesto vychází neuvěřitelné množství knih. Najde se ještě tolik čtenářů, aby se tento artikl uživil ? Dříve vycházelo málo knih ve velkých nákladech. Dnes je tomu naopak, hodně titulů v malých nákladech. Sledovat všechno co vychází je někdy tvrdý oříšek. V tom mi také pomáhají čtenáři a to je známka toho, ţe o literaturu a tištěné knihy je zájem. Na malém městě přiměřený. 3) Jak si na tom stojí duchovní literatura, je o ni zájem a o kterou kategorii knih je zájem největší ? Duchovní literatura vychází v malých nákladech a výběr je široký. Zájem je i od čtenářů , kteří hledají „něco“ duchovního a do kostela nechodí. Tato skupina čtenářů není přímo ateistická, ale hledající. V prodeji máme v knihkupectví i Bible a zájem je o různá vydání Bible pro děti všech věkových kategorií a to je myslím dobře. Největší zájem co do počtu prodaných výtisků je o regionální literaturu. Knihy o Šumavě a od autorů z blízkého okolí. Dne 19.7.2013 uplyne 100 let od narození našeho
strýčka Mons. P.Františka Klasa, dlouholetého duchovního správce v Horažďovicích. Na věčnost odešel 1.května 2001. Pohřben je na klášterním hřbitově v Horažďovicích. Kdo jste ho znali věnujte mu s námi vzpomínku a modlitbu. Za příbuzné rodina Šulcova Svéradice.
Co čeká farnost v srpnu 2013
Rozpis pravidelných mší svatých
Poutní mše svaté ve farnosti v srpnu 2013 11.8. ŽIHOBCE (poutní mše – 11:00 h.) (svátek Proměnění Páně) TŘEBOMYSLICE – (poutní mše – 14:00. h) (svátek sv. Vavřince) 18.8. HORAŽĎOVICE (poutní mše - 08:00 a 09:30 hod. v klášterním kostele) (svátek Nanebevzetí Panny Marie)
NEZAMYSLICE (poutní mše – 11:00 hod ) (svátek Nanebevzetí Panny Marie)
Informační list farnosti Horaţďovice. Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail:
[email protected]
