Rozhodčí řízení v České republice

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva

Rozhodčí řízení v České republice Bakalářská práce

Autor:

Barbara Veselá Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Petr Dobiáš, Ph.D.

Duben 2016

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Barbara Veselá V Brně, dne 25. 4. 2016

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu bakalářské práce panu JuDr. Petru Dobiášovi Ph.D. za jeho odborné rady a vstřícný přístup při zpracování této práce. Děkuji panu Ing. Lukáši Šlampovi za hodnotné připomínky k práci, a v neposlední řadě děkuji panu Mgr. Oldřichu Špokovi za podrobnou revizi textu.

Anotace Spory vţdy byly, jsou a budou součástí naší civilizace. V této bakalářské práci se zabývám mimosoudním řešením sporů. Tato práce charakterizuje rozhodčí řízení v České republice, dále vysvětluje základní instituty rozhodčího řízení, a téţ pojednává o stále aktuálním tématu, kterým je rozhodčí smlouva.

Klíčová slova: Rozhodčí řízení, spor, rozhodčí smlouva, výhody a nevýhody, rozhodčí nález.

Annotation Conflicts has always been present in our society. I introduce a way of non-court dealing with conflicts. This bachelor thesis characterizes arbitration, further introduces core institutions of arbitration in Czech Republic and also deals with still important theme, which is arbitration agreement.

Key words: Arbitration, disagreement, arbitration agreement, advantages and disadvantages, arbitral award.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1

Charakteristika rozhodčího řízení ....................................................................................... 9 1.1

Definice ........................................................................................................................ 9

1.2

Teoretické koncepce rozhodčího řízení ....................................................................... 9

1.3

Zásady rozhodčího řízení ........................................................................................... 10

1.4

Výhody a nevýhody ................................................................................................... 11

1.4.1

Výhody ............................................................................................................... 12

1.4.2

Nevýhody ........................................................................................................... 14

2

Historie .............................................................................................................................. 15

3

Prameny rozhodčího řízení ............................................................................................... 17

4

Průběh rozhodčího řízení .................................................................................................. 18

5

Arbitrabilita ....................................................................................................................... 21

6

Rozhodčí smlouva ............................................................................................................. 23

7

8

6.1

Pojem ......................................................................................................................... 23

6.2

Typy rozhodčích smluv ............................................................................................. 24

6.3

Povaha rozhodčí smlouvy .......................................................................................... 25

6.3.1

Hmotněprávní povaha ........................................................................................ 25

6.3.2

Procesněprávní povaha ....................................................................................... 25

6.3.3

Smíšená povaha .................................................................................................. 26

6.4

Forma rozhodčí smlouvy ........................................................................................... 26

6.5

Zánik rozhodčí smlouvy ............................................................................................ 27

6.6

Neplatnost rozhodčí smlouvy .................................................................................... 27

Druhy rozhodčího řízení ................................................................................................... 29 7.1

Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení .................................................................. 29

7.2

Rozhodčí řízení ad hoc a institucionální.................................................................... 29

7.3

Online rozhodčí řízení ............................................................................................... 29

Stálé rozhodčí soudy ......................................................................................................... 31 8.1

9

Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR ......................................................................... 32

Osoba rozhodce ................................................................................................................. 33 9.1

Poţadavky na osobu rozhodce ................................................................................... 33

9.2

Povinnosti rozhodce ................................................................................................... 33

9.3

Ustavení rozhodce...................................................................................................... 34

9.4

Vyloučení rozhodce ................................................................................................... 35 5

10

Rozhodnutí .................................................................................................................... 36

10.1

Usnesení ..................................................................................................................... 36

10.2

Rozhodčí nález ........................................................................................................... 36

10.3

Zrušení rozhodčího nálezu soudem ........................................................................... 37

11

Rozhodování podle zásad spravedlnosti ........................................................................ 41

12

Základní body novely zákona o rozhodčím řízení......................................................... 42

Závěr ......................................................................................................................................... 45 Seznam literatury ...................................................................................................................... 46 Seznam zkratek ......................................................................................................................... 49

6

Úvod Tématem této bakalářské práce je Rozhodčí řízení v České republice. Toto téma jsem si zvolila jak z vlastního zájmu o tuto problematiku, tak z důvodu zvyšujícího se počtu sporů řešených mimosoudní cestou. Ač se počet sporů řešených v rozhodčím řízení kaţdým rokem zvyšuje (viz kapitola č. 2), široká veřejnost stále nemá dostatečné povědomí o instituci rozhodčího řízení. A to je také jeden z důvodů, proč jsem zvolila právě toto téma. Rozepře vznikaly mezi lidmi odnepaměti. Jednou z moţností řešení takových neshod je soudní spor. Mnoho lidí povaţuje soudní řízení za zdlouhavé, finančně nákladné a neefektivní. A proto se v dnešní uspěchané době lidé pokoušejí vydat jinou cestou. Tou cestou můţe být právě rozhodčí řízení, a tudíţ se kaţdým rokem rozmáhá trend řešení majetkových sporů právě v rámci rozhodčího řízení. Lidé stále častěji svěřují svoji spornou věc do rukou rozhodců jakoţto soukromých fyzických osob či do rukou stálých rozhodčích soudů. Do roku 1995 bylo rozhodčí řízení aplikováno pouze v mezinárodním obchodu, bylo upraveno zákonem č. 98/1963 Sb. o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Po vstoupení v platnost ZRŘ se tato praxe změnila a rozhodčí řízení bylo vyuţíváno i ve vnitrostátních sporech nejen v obchodní a podnikatelské sféře, ale i ve sporech spotřebitelských. Cílem této práce je charakterizování rozhodčího řízení v České republice. V této bakalářské práci se budu soustředit na analyzování jednotlivých institutů rozhodčího řízení. Také se zaměřím na v současné době stále aktuální téma a základní prvek celého rozhodčího řízení, rozhodčí smlouvu. Pro zpracování této práce jsem zvolila metodu deskriptivní, komparativní a analytickou. Těmito metodami se pokusím zachytit tento typ mimosoudního řešení sporů tak, aby co nejvěrněji a nejúplněji odráţel skutečnost. Metodou komparativní zachycuji srovnání rozhodčích soudů a soudů státních. Metody deskriptivní a analytickou vyuţívám při popisu a analýze jednotlivých institutů rozhodčího řízení. Jelikoţ na toto téma jiţ byla napsána řada kniţních publikací, budu čerpat především z těch, které jsou uvedeny v seznamu literatury na konci této bakalářské práce, a dále z platné právní úpravy České republiky.

7

Ve své práci se nejprve zabývám obecnou charakteristikou rozhodčího řízení. V této kapitole zmíním mimo jiné výhody a nevýhody řízení, coţ má za cíl vytvoření obecného přehledu o instituci rozhodčího řízení. Následně stručně nastíním historický vývoj, prameny a průběh řízení. Dále se věnuji jiţ zmíněné rozhodčí smlouvě. Po této kapitole následuje analýza druhů rozhodčího řízení. Ve druhé polovině své práce se pak věnuji charakterizování osoby rozhodce a stálých rozhodčích soudů. V další části pojednávám o ukončení rozhodčího řízení, usnesením či rozhodčím nálezem. Poté se zaobírám rozhodováním na základě zásad spravedlnosti. V poslední kapitole se věnuji novele zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb., která nabyla účinnosti 1. 4. 2012 a kde rozebírám nejzásadnější změny, které tato novela přinesla. Další novelou, která přebírá úpravu rozhodčího řízení tam, kde je mezinárodní prvek, je zákon č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014.

8

1

Charakteristika rozhodčího řízení

1.1 Definice Rozhodčí řízení patří mezi alternativní způsoby řešení sporů. Alternativní zde znamená odlišný od běţného řešení sporů před státními soudy. Je to jedna z moţností, kterou mohou strany zvolit při rozhodování sporu. Je pouze na zúčastněných stranách, kterou variantu upřednostní – zda se přikloní ke státnímu nebo rozhodčímu orgánu. Strany se dohodnou, ţe svůj spor předají k řešení rozhodcům, kteří jsou ve funkci nestranné a nezávislé třetí osoby. Rozhodčí řízení, neboli arbitráţ, můţeme formulovat také jako: „dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu soudu (tj. soukromým osobám či nestátní instituci), která vydá po provedeném řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí. Mezinárodní rozhodčí řízení či mezinárodní obchodní arbitráž je způsob řešení sporů o majetkové nároky vzniklé z provádění mezinárodního (obchodního) styku mezi fyzickými či právnickými osobami.“ (Rozehnalová, 2013, s. 57)

1.2 Teoretické koncepce rozhodčího řízení V současné době se můţeme setkat se čtyřmi základními teoretickými koncepcemi (doktrínami), které vymezují právní povahu rozhodčího řízení. Tyto teorie jsou: a) Smluvní teorie – jedná se o projev autonomie vůle stran. Tato teorie má dvě podoby. Klasickou a moderní. Podle klasické smluvní teorie je základem rozhodčího řízení rozhodčí smlouva. Úkolem rozhodce je zjistit, na čem se strany v hlavní smlouvě dohodly a potom to vyhodnotit v rozhodčím nálezu. Rozhodčí nález je zde jakousi smlouvou uzavíranou mezi rozhodci, kteří figurují jako zástupci sporných stran. Podle moderní smluvní teorie rozhodci nejsou zástupci stran a rozhodčí nález není smlouvou uzavíranou mezi nimi. Ovšem podle této teorie povaha rozhodčího řízení patří k právu smluvnímu. Mezi zastánce této teorie patří Raban. b) Jurisdikční teorie – tvoří protiklad smluvní teorie. Podstatou této teorie je to, ţe pravomoc rozhodců je určená státem, a nikoli stranami v rozhodčí smlouvě. Je to z toho důvodu, ţe strany se snaţí prosadit své stanovisko a rozhodce zde řeší předloţený spor a rozhoduje o nárocích stran. Rozhodčí nález je zde jurisdikčním aktem. Také jurisdikční teorie má několik podob. První je tzv. delegační teorie, jejíţ 9

zastánci tvrdí, ţe stát zde deleguje svá práva na rozhodce a ten se stává po dobu konání řízení soudcem. Pravomoc řešit spor je zde poskytována státem a nikoli určená rozhodčí smlouvou sporných stran. Druhou podobou je tzv. rozsudková teorie, která tvrdí, ţe rozhodčí nález je rozsudek a v cizím státě bude stejně vynutitelný jako soudní rozhodnutí jiného státu. Třetí podobou jurisdikční teorie je tzv. teorie národního práva. Ta říká, ţe rozhodce můţe spor rozhodovat na základě národního práva. K přívrţencům této teorie patří Kučera. (Růţička, 2005, str. 22 - 23) c) Smíšená teorie – teorie hledající kompromis mezi dvěma předchozími. Dochází zde k propojení prvků, které jsou základem pravomoci v předchozích teoriích. Tedy vůli stran řešit spor v rozhodčím řízení a vůli státu propůjčit pravomoc k řešení sporu rozhodcům. Rozhodčí nález je podle této teorie něco mezi smlouvou a rozsudkem. Podle některých názorů teorie neřeší podstatu řízení, ale pouze popisuje problém. (Raban, 2004, s. 43) Zastánkyní této koncepce je Rozehnalová (2013, s. 80), která ve své publikaci uvádí: „… považujeme se za příznivce hybridní, resp. smíšené doktríny. Ta pro nás dostatečně vysvětluje ono dvojí pnutí v rozhodčím řízení: na jedné straně širokou autonomii vůle účastníků i rozhodců, na straně druhé dosah moci veřejné směrem k účinkům procesu a jeho výsledku, tj. rozhodčímu nálezu.“ d) Autonomní teorie – tato teorie odmítá všechny tři předchozí. Zastánci této teorie pojímají rozhodčí řízení jako nezávislý institut. Podstata řízení se má odvíjet podle představ a potřeb účastníků. Zastánci autonomní teorie vidí budoucí rozvoj rozhodčího řízení v mezinárodní obchodní arbitráţi. Často je tato teorie spojována s rozhodčími řízeními týkajícími se investičních sporů, kde na jedné straně sporu stojí stát a na druhé fyzická či právnická osoba. (Rozehnalová, 2013, s. 76 – 77)

1.3 Zásady rozhodčího řízení Stejně jako řízení u státních soudů, i rozhodčí řízení má své zásady. Ty jsou: 1) Zásada dispoziční – s touto zásadou se můţeme setkat i u státních soudů. Je to tedy zásada společná. Strany v řízení mohou činit procesní úkony vůči rozhodci. Je to

10

například určení místa konání řízení, moţnost dohody stran na postupu řízení, apod. Další oprávnění jsou vymezena v ZRŘ § 17 a 19. 2) Zásada rovnosti – tato zásada se týká například nestrannosti a nezávislosti rozhodce, kdy rozhodce musí zachovávat stejný postoj k oběma stranám. Pokud je tato zásada porušena, na návrh jedné strany můţe být zrušena platnost rozhodčího nálezu. Plné znění této zásady najdeme v ZRŘ § 18. 3) Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení – v této zásadě je vyjádřen smysl rozhodčího řízení. Výhodou řízení je především úspora času. Ta se dá ovlivnit ze strany účastníků řízení výběrem rozhodce, který momentálně nemá k řešení jiný spor. Dá se u něj předpokládat, ţe bude moci ihned začít zpracovávat nově předloţenou ţalobu. 4) Zásada projednací – cílem rozhodců je bez zbytečných formalit, a se stejnými podmínkami pro zúčastněné strany, dosáhnout úspěšného vyřešení sporu. (ZRŘ § 19 odst. 2) Stejně jako u civilního řízení je zde také pouţívána zásada volného hodnocení důkazů. 5) Zásada neformálnosti – rozhodce či strany mají moţnost rozhodnout, jakým způsobem se povede řízení. V porovnání se soudním řízením nejsou kladeny na průběh rozhodčího řízení tak striktní formální poţadavky. 6) Zásada ústnosti jednání – strany se mohou dohodnout, zda bude řízení probíhat v ústní či písemné formě. Platí, ţe pokud se strany nevyjádří, jednání probíhá ústně. (ZRŘ § 19 odst. 3) 7) Zásada neveřejnosti – jedna z výhod rozhodčího řízení oproti řízení u státních soudů. Obchodní společnosti povaţují za velkou přednost uchovávání obchodního tajemství.

1.4 Výhody a nevýhody Stejně jako civilní procesy, i rozhodčí řízení má svá pro a proti. Vyjmenujme si zde několik výhod i nevýhod. Samozřejmě, kaţdý spor je jiný a ke kaţdému je potřeba přistupovat individuálně, protoţe vše závisí na podmínkách konkrétního procesu. V případě řízení před státním soudem neexistuje ţádná jiná moţnost neţ daná určitá pravidla, která účastníci musí přijmout a přizpůsobit se jim. V rozhodčím řízení se mohou strany dohodnout na podmínkách, které jim vyhovují a jsou optimální z hlediska nákladů. Jako příklad lze uvést výběr místa řízení. Tuto skutečnost nelze před státním soudem ovlivnit, ovšem u rozhodčího řízení si strany mohou zvolit variantu, která jim vyhovuje. 11

1.4.1

Výhody

Mezi výhody rozhodčího řízení patří neformálnost. Tato výhoda je zakotvena v zákoně o rozhodčím řízení a je to jedna ze zásad řízení. Účastníci si mohou vybrat, jakým způsobem rozhodce řízení povede. Ve většině případů se tato zásada dodrţuje a řízení je méně formální neţ řízení před soudem. Účastníci si také mohou zvolit, zda bude povoleno poţádat o přezkum rozhodčího nálezu. Pokud si strany nestanoví jinak, platí, ţe se proti rozhodčímu nálezu nelze odvolat. Podle Rozehnalové (2013, s. 83 - 84) je výhoda neformálnosti velice dobře vyuţita tam, kde osoby mají sídlo nebo bydliště na území jiného státu. Zde můţe neformálnost rozhodců urychlovat řízení. Možnost volby osoby rozhodce je další nespornou výhodou. Strany nejen ţe si mohou zvolit konkrétního rozhodce, ale i jejich počet. Mohou si vybrat odborníka, který podle jejich názoru můţe dané problematice sporu nejlépe porozumět. Rychlost řízení – jednoznačná výhoda rozhodčího řízení. Zde vidíme výrazné rozdíly mezi řízením soudním a rozhodčím. I několikaleté soudní řízení není výjimkou. Rozhodčí řízení oproti tomu zpravidla trvá několik týdnů, maximálně měsíců. Ve většině případů je to především kvůli omezenému dokazování, absence odvolání a zásadě neformálnosti. Další úspora času můţe vzniknout výběrem rozhodce, který momentálně není rozhodcem v ţádném jiném sporu. Předpokládá se, ţe bude mít čas věnovat se sporu nově předloţenému. Řízení můţe probíhat i v písemné formě, kdy je potom rychlost procesu ještě více znatelná. V případě konání rozhodčího řízení u Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, mohou strany vyuţít urychleného řízení, kdy se rozhodčí nález vydá do dvou měsíců od zahájení řízení. Další výhodou jsou niţší náklady řízení. Povaha rozhodčího řízení umoţňuje stranám nalézt optimální řešení z hlediska efektivity nákladů. Za hlavní výdaj je povaţován rozhodčí poplatek. Tato výhoda ovšem není bez výjimek. Záleţí na tom, o jakou částku se ve sporu jedná. Pokud se jedná o niţší částky, tak rozhodčí poplatek často aţ několikanásobně převyšuje poplatek soudní. Je to především kvůli tomu, ţe rozhodčí řízení nejsou nijak finančně podporovány státem. U vyšších částek bývají rozhodčí poplatky niţší, neţ poplatky vyměřené soudem. „Zlomová hranice“ se v odborných literaturách uvádí přibliţně 125 000 Kč. (Rozhodčí a soudní řízení – pro a proti, 2013) Z toho vyplývá, ţe ne v kaţdém sporu je finanční stránka výhodou rozhodčího řízení. Příklad: Pokud se jedná o částku 10 000 Kč, kterou ţalobce poţaduje po ţalované straně, stejně tolik

12

(tedy 10 000 Kč) zaplatí rozhodčí poplatek. U státního soudu by při stejné částce uhradil výlohy ve výši 1 000 Kč. Při částce 200 000 Kč by poplatek činil shodně 10 000 Kč u obou druhů řízení. Při částce milion korun se jedná o poplatek ve výši 40 000 Kč. Zde uţ můţeme mluvit o finanční výhodě rozhodčího řízení, jelikoţ u státního soudu by se jednalo u částku 50 000 Kč. (Sazebníky nákladů rozhodčího řízení) Není-li stanoveno jinak, právo na náhradu nákladů na řízení má úspěšná strana či podle poměru úspěchu ve sporu. Další výhodou řízení je neveřejnost. Pokud se strany nedohodnou jinak, platí, ţe řízení je neveřejné. Rozhodce nesmí publikovat jakékoliv informace v souvislosti se sporem, pokud nemá výslovné svolení od obou stran. Toto je výhoda oproti státnímu soudu, tam tato zásada platí opačně. Soud můţe stanovit neveřejnost řízení jen ve výjimečných případech stanovených zákonem. Zásada neveřejnosti je velmi důleţitá pro strany, které chtějí řešit své neshody bez přítomnosti médií, konkurentů či zákazníků. Povaha rozhodčího řízení chrání soukromí firem, jejich „know-how“ či dodavatelské a odběratelské vztahy. Stejně tak platí zásada neveřejnosti pro rozhodčí nález. Další výhodou jsou jednoduchá procesní pravidla. Rozhodčí řízení je zaloţeno na respektování autonomie vůle stran. Obě strany mohou regulovat procesní pravidla pomocí svých rozhodnutí. Pokud tak neučiní strany, učiní tak rozhodce. V procesním právu, které reguluje postup státních soudů, jsou pravidla přesně určena a nesmí být změněna ani v případě, ţe je takové pravidlo neúčinné. V rozhodčím řízení mohou být pravidla tvořena v těsné návaznosti na potřeby stran. Poslední jmenovanou výhodou je uznání třetími státy. Zatímco výkon vnitrostátních soudních rozhodnutí mezinárodními soudy je poměrně sloţitá záleţitost, situace v případě rozhodčích nálezů je odlišná. Hlavním důvodem je existence Newyorské úmluvy. Úmluva byla sepsána roku 1958 v New Yorku na konferenci OSN o mezinárodní obchodní arbitráţi. Tato mezinárodní úmluva je povaţována za jednu z nejúspěšnějších mezinárodních smluv podepsaných s ohledem na počet smluvních států. Dohoda vyţaduje od států prosazení a uznání rozhodčích nálezů vydaných v jiném smluvním státě. Ovšem jsou dané důvody, pro které můţe být výkon rozhodnutí odmítnut. Například je-li výkon rozhodnutí v rozporu

13

s veřejným pořádkem země či předmět sporu nemůţe být předmětem rozhodčího řízení. Další důvody nalezneme v čl. V vyhlášky č. 74/1959 Sb.

1.4.2

Nevýhody

Za jednu z nevýhod se dá povaţovat užší pravomoc rozhodců. Na rozdíl od soudce, rozhodce nemá prostředky pro donucení stran k jednání. Vyplývá to z povahy rozhodčího řízení. Rozhodce nemá pravomoc donutit třetí stranu k předloţení důkazů. Například, rozhodci mohou vyslýchat znalce nebo svědky pouze v případě, ţe se dobrovolně dostaví. To můţe být neprospěšné v případě, kdy má strana významný důkaz svědčící proti sobě, a tudíţ nebude ochotna takový důkaz předloţit. Z tohoto důvodu má rozhodce moţnost poţádat soud, aby provedl tyto úkony namísto něj. Proces s doţádáním u soudu můţe přinést negativní důsledky, a to především v prodlouţené době řízení. Jak výhodou, tak nevýhodou můţe být nejednotné rozhodování. Rozhodci, či stálé rozhodčí soudy, jsou samostatné nezávislé subjekty. Neřídí se rozhodovací praxí jiných rozhodčích soudů. Na druhou stranu si strany mohou zvolit takového rozhodce, kterého povaţují za spravedlivého a dostatečně odborně vzdělaného. Nevýhodou rozhodčího řízení můţe být postavení stran. Pokud na jedné straně sporu stojí společensky, ekonomicky či jinak zvýhodněné osoby a na druhé straně běţné osoby (například spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem), můţe existovat riziko, ţe silnější strana bude tlačit na tu slabší, aniţ by akceptovala svobodné rozhodování. Například se můţe jednat o případ, kdy silnější strana donutí slabší se vzdát ochrany spotřebitele. Například při vybírání osoby rozhodce či pravidel, podle kterého se rozhodčí řízení bude konat. Toto je ovšem od novely ZRŘ z roku 2012 upraveno judikaturou, která vznáší v platnost ochranu spotřebitele. (o této problematice více v kapitole č. 6) Jednoinstanční řízení je opět výhoda i nevýhoda. Vţdy záleţí na konkrétním úhlu pohledu. Nevýhodou je, ţe nelze poţádat o věcné přezkoumání sporu. Strany tudíţ nemají moţnost se proti rozhodnutí, ve kterém byly nesprávně posouzeny veškeré skutečnosti, bránit. Na druhou stranu jednoinstanční řízení výrazně urychluje vydání rozhodnutí, jímţ řízení končí. Tedy buď rozhodčím nálezem či usnesením.

14

2

Historie

Rozhodčí řízení má v naší právní kultuře dlouholetou tradici. Rozhodování sporů patřilo vţdy mezi základní funkce státu. Spory bylo nutné řešit i v předstátním období. Spory mezi jednotlivci bylo potřeba rozhodovat jiţ od nejstarších historických časů. V minulosti spory rozhodoval šaman, vůdce kmene či bylo rozhodováno před celou pospolitostí. V pozdější době, kdy náboţenství hrálo velkou roli, všechny spory vyšetřoval a rozhodoval kněz, jehoţ rozhodnutí bylo nezrušitelné. V pokročilejších vývojových stádiích byla ustanovena nová funkce – tzv. smluvčího. Tato funkce by se dala označovat za předchůdce dnešního rozhodce. Jeho funkce spočívala v urovnávání sporů, ale jeho výroky měly jen podpůrnou funkci, nebyly nijak vymahatelné. (Schelle, Schelleová, 2002, s. 12) V 9. století našeho letopočtu vznikají na našem území první soudy, i nadále je zachována funkce rozhodce, který představuje na státu nezávislého jedince. I ve středověku mohl být spor vyřešen buď nálezem soudním či rozhodčím. (Schelle, Schelleová, 2002, s. 12 – 13) K rozvoji rozhodčího řízení dochází ve 13. století, kdy je moţné se rozhodčímu řízení podrobit v kaţdém sporu a v jakékoliv fázi sporu. Z tohoto období jsou dochovány první záznamy o rozhodčím řízení. Rozhodci zjišťovali skutkový stav věci, shromaţďovali důkazy a často se i radili s jinými lidmi. V dochovaných pramenech se můţeme dočíst o tom, ţe „rozhodce některé pány k sobě vzal“. (Schelle, Schelleová, 2002, s. 13 – 14) Za důleţitý přelom v oblasti českého soudnictví je povaţován rakouský civilní soudní řád (zákon č. 113/1895 ř.z.). Tento zákon ustanovoval jako podmínku řízení moţnost uzavřít smír mezi stranami. Dále musela být rozhodčí smlouva sjednána v písemné podobě a bylo jiţ upraveno i jmenování rozhodců. Rozhodce mohl být jmenován v rozhodčí smlouvě, nebo smlouva mohla obsahovat minimálně údaje o počtu a způsobu jmenování rozhodce. V rakouském civilním soudním řádu nebyla nijak specifikována osoba rozhodce, a tudíţ se mělo za to, ţe: „stačí všeobecná způsobilost usuzovací a rozhodovací“. (Schelle, Schelleová, 2002, s. 18 – 19) V roce 1950 byl rakouský civilní soudní řád nahrazen zákonem č. 142/1950 Sb. Tento nový zákon omezil rozhodování pomocí rozhodčího řízení jen na případy, kdy je jednou ze stran československá právnická osoba. (Schelle, Schelleová, 2002, s. 38)

15

Vydáním zákona č. 98/1963 Sb., přestalo být rozhodčí řízení součástí o.s.ř. Tento zákon nepřipouštěl rozhodčí řízení z vnitrostátních vztahů, ale dovoloval pouze rozhodování sporů z mezinárodního obchodního styku. V roce 1995 nabyl účinnosti ZRŘ, který je v současné době hlavním pramenem upravujícím rozhodčí řízení (viz kapitola č. 3). Statistika sporů a doménových sporů Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR:

(Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR, 2015) Další statistikou, kterou bych ráda zmínila, jsou města, která jsou ve světě nejčastěji vybírána jako místa konání rozhodčích řízení (arbitráţí): Paříţ (18%), Londýn (10%) a Ţeneva (9%). (Fry et al., 2012, s. 201)

16

3

Prameny rozhodčího řízení

Prameny rozhodčího řízení se rozdělují na formální a materiální. Mezi materiální prameny jsou řazeny společenské okolnosti, které podmiňují vznik určitého jevu – v našem případě se jedná o vznik rozhodčího řízení. Ve formálních pramenech je moţné se seznámit s obsahem právních norem. Hlavní právní předpis pro oblast rozhodčího řízení v ČR je ZRŘ, který nahradil zákon č. 98/1963 Sb. Nový zákon o rozhodčím řízení rozšířil moţnosti řešení sporů na mezinárodní i vnitrostátní rovině. Upravuje celý proces rozhodčího řízení od zahájení, přes průběh aţ po ukončení řízení. Obsahuje úpravu jak o řízení ad hoc, tak i před stálými rozhodčími soudy. Mezi prameny rozhodčího řízení je nutné zařadit i řády rozhodčích soudů. Kaţdý stálý rozhodčí soud má vlastní procesní řád, kterými se strany řídí (pokud si nestanoví jinak v rozhodčí smlouvě). Nezpochybnitelnou váhu mají také mezinárodní úmluvy. Mezinárodní úmluvy mohou být jednostranné nebo mnohostranné. Napomáhají k unifikaci právní úpravy rozhodčího řízení a k lepší vykonavatelnosti rozhodčích nálezů na území jiných států. Mezi nejvýznamnější smlouvy patří: -

Úmluva o uznání a výkonu rozhodčích nálezů neboli Newyorská úmluva, vyhláška č. 74/1959 Sb. – přijata roku 1958 v New Yorku

-

Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráţi, vyhláška č. 176/1964 Sb. – z roku 1964, vypracována Evropskou hospodářskou komisí OSN

-

Úmluva i řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států neboli Washingtonská úmluva, vyhláška č. 420/1992 Sb. – přijata roku 1965 ve Washingtonu

Důleţitou součástí pramenů rozhodčího řízení jsou také právní předpisy nejvyšší právní síly. Patří mezi ně Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) a Listina základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.). Pramenem rozhodčího řízení jsou tyto úpravy zejména kvůli dodrţování práva na spravedlivý proces.

17

4

Průběh rozhodčího řízení

Strany se mohou dohodnout na postupu, jakým mají rozhodci řízení vést, avšak pokud domluvený postup narušuje rovnost stran či postup narušuje pravidla o nákladech na řízení, rozhodce není povinen takový postup dodrţovat (týká se spotřebitelských sporů). (Řád rozhodčího soudu § 6 odst. 2 a 3) Pokud se strany nedohodnou na postupu v řízení, rozhodce postupuje tak, jak uzná za vhodné. Jinak řečeno: „Vedou (rozhodci) rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu.“ (Doleček, 2015) V ţalobě musí být blíţe specifikováni účastníci řízení. Tedy ţalobce a ţalovaný. Ze ţaloby musí být také patrný předmět, kterého se týká. Musí v ní být uvedeno, čeho se ţalobce domáhá. Dále musí být podrobně vylíčeny rozhodující skutečnosti. Ať uţ se jedná o řízení ad hoc či o řízení u stálého rozhodčího soudu, lze rozeznat čtyři stadia: -

zahájení řízení

-

přípravu projednání sporu

-

jednání o věci samé

-

ukončení řízení (Rozehnalová, 2013, s. 310)

Jestliţe se strany tak dohodnou, lze zanést do rozhodčí smlouvy i odvolací instanci. ZRŘ tuto moţnost připouští, ale tato dohoda musí být stanovena jiţ ve smlouvě. Řízení se zahajuje ţalobou, a to ke dni, kdy je doručena předsedajícímu rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu. Pokud není předsedající rozhodce určen, ţaloba se doručí rozhodci, který jiţ byl jmenován. Je důleţité vyznačit datum přijetí ţaloby, protoţe se tak vymezuje zahájení řízení. Toto datum se můţe později ukázat jako zásadní. Například v případě, kdy ţalovaná strana uplatní námitku promlčení jako následek uplynutí lhůty, která je stanovena zákonem. Před zahájením řízení je nutné, aby se strany dohodly na tom, zda řízení bude probíhat v ústní nebo písemné formě. Obsah ţaloby se v případě řízení u stálého rozhodčího soudu obvykle řídí jeho řádem, v případech řízení ad hoc je nutné pouţít o.s.ř. Podání ţaloby u soudu rozhodčího má stejné účinky jako podání u soudu státního. Lze se setkat i s uplatněním námitky litispendence. Vznik moţnosti k uplatnění této námitky můţe být buď zahájením řízení před soudem obecným i rozhodčím, anebo zahájením řízení před

18

více rozhodčími soudy. Za častější případ se dá označovat střet pravomocí obecného a rozhodčího soudu. O.s.ř. upravuje situace, kdy je soudní řízení zahájeno později neţ rozhodčí (o.s.ř. § 106 odst. 3). Případ řízení před vícero rozhodčími soudy mezi týmiţ stranami a ve stejné věci bývá důsledkem problematicky formulovaných rozhodčích smluv. V následující fázi rozhodce či senát přezkoumá stav přípravy sporu k projednání, jestliţe to povaţuje za vhodné. Spor je moţno projednat v neveřejném řízení za přítomnosti stran anebo ve zjednodušeném řízení. Za hlavní část řízení můţeme povaţovat dokazování. Je to část, která se významně liší od obecných soudů, jelikoţ se vyznačuje dobrovolností důkazů. Coţ je řečeno v ZRŘ (§ 20 odst. 1) takto: „Rozhodci mohou vyslýchat svědky, znalce a strany, jen když se k nim dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď. Také jiné důkazy mohou provádět jen tehdy, jsou-li jim poskytnuty.“ Rozhodci či rozhodčí senát jsou soukromoprávní subjekty, a tudíţ mohou být rozhodnutí přijatá v průběhu řízení vynutitelná pouze vůči jednotlivým stranám řízení. Výjimku tvoří rozhodčí nález, který je závazný také pro orgány státní moci. (Bělohlávek, 2004, s. 164) Pokud je nutné vynutit poskytnutí důkazu či předvolání svědka k výpovědi, rozhodce či rozhodčí senát se obrátí na soud. ZRŘ (§ 20 odst. 2) říká, ţe: „Procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný. Soud přitom učiní všechna rozhodnutí, která jsou k provedení dožádání potřebná.“ Soud, který se doţádáním zabývá, je povinen rozhodčí soud informovat o tom, kdy a jak bude dokazování provádět. Rozhodci i strany řízení se mohou dokazování účastnit, ale vyjadřovat se k tomu mohou aţ před rozhodcem. Po celou dobu řízení působí rozhodci tak, aby mezi stranami sjednali smír. Vyslýchat svědky a shromaţďovat jiné důkazy mohou jen v případě, ţe jsou jim předloţeny. Předseda rozhodčího soudu můţe v naléhavých případech a na ţádost stran, zajistit důkaz způsobem odpovídajícím povaze tohoto důkazu či učinit jiné vhodné opatření, a to pouze po podané ţalobě, ale před ustanovením rozhodčího senátu. Jestliţe se v průběhu řízení ukáţe, ţe je ohroţen výkon rozhodčího nálezu, jakákoliv ze stran můţe k příslušnému soudu podat návrh na předběţné opatření. O tomto návrhu i o rozhodnutí soudu musí strana informovat rozhodčí soud. (Řád rozhodčího soudu, § 13 odst. 1, 2)

19

O nařízení předběţného opatření a další procesní kroky můţe jedna ze sporných stran poţádat soud. Místo konání rozhodčího řízení je na dohodě mezi stranami. Není-li takové dohody, rozhodne rozhodce v zájmu stran. Procesní úkony, které rozhodci nemohou provést (např. předvolat svědky k výslechu či nechat stranu předloţit důkazy), za ně mohou vykonat příslušné soudy na základě doţádání. Náklady na soudní výlohy hradí stálé rozhodčí soudy nebo rozhodci. Ukončení rozhodčího řízení je pak poslední fází. Řízení se ukončuje vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení. (ZRŘ § 23)

20

5

Arbitrabilita

Arbitrabilita neboli předmět rozhodčího řízení je jeden ze základních pojmů. Rozhodčí řízení je jeden z moţných způsobů řešení sporů, ale nelze jím řešit kaţdý spor. Tímto si tedy vymezíme, který spor v rozhodčím řízení projednávat lze, a který není způsobilý k tomu být řešen v rozhodčím řízení. Růţička definuje arbitrabilitu takto: „Každý stát si ve svém právním řádu stanoví podmínky, za kterých je možné projednat určitý okruh sporů před rozhodci, resp. co může být předmětem rozhodčího řízení.“ (Růţička, 2005, s. 32) Rozehnalová chápe arbitrabilitu ve dvojím smyslu: „Z pohledu procesního jde o přípustnost sporu k řešení před rozhodci. Z pohledu smluvního práva jde o dovolenost předmětu smlouvy.“ (Rozehnalová, 2013, s. 143) Arbitrabilita je dělena na objektivní a subjektivní. Subjektivní arbitrabilita (moţnost stran ovlivnit rozsah otázek řešených před rozhodčím soudem) má své meze v arbitrabilitě objektivní. Objektivní arbitrabilita je vymezena konkrétním právním řádem. Jinými slovy určuje druhy sporů, které lze předloţit k projednání v rozhodčím řízení. Subjektivní arbitrabilita znamená, ţe spor je objektivně arbitrabilní, ale strany v rámci autonomie vůle smluvně zúţí rozsah arbitrability. Které spory jsou arbitrabilní nám upravuje ZRŘ (§ 2 odst. 1): „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).“ Podmínky vymezené ve výše uvedeném ustanovení: Za majetkové spory nejsou chápány pouze spory o konkrétní finanční částku, ale i spory o finančně ocenitelných nárocích. Za majetkový spor lze také povaţovat i splnění jiné neţ peněţité smluvní povinnosti. (Klein, Doleček, 2007, s. 8) Musí se jednat o spory, které by jinak byly příslušné k projednávání civilnímu soudu, rozsah pravomoci civilních soudů je ustanoven v o.s.ř., který projednává a rozhoduje spory a jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních, rodinných, pracovních a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. (o.s.ř. § 7)

21

ZRŘ (§ 2 odst. 2) modifikuje arbitrabilní majetkové spory na ty spory, u kterých lze navíc ujednat smír. Coţ lze, připouští-li to povaha věci (o.s.ř. § 99). Z příslušného ustanovení můţeme vyvodit, kdy uzavřít smír nelze: -

ve věcech, které lze zahájit i bez návrhu, například řízení o způsobilosti k právním úkonům nebo řízení opatrovnické

-

ve věcech osobního statusu, například rozvodové řízení nebo řízení o určení otcovství

-

ve věcech, kde je hmotněprávní dohodou vyloučeno uzavřít smír (o.s.ř. § 99)

22

6

Rozhodčí smlouva

6.1 Pojem K zahájení rozhodčího řízení je třeba splnit několik podmínek. Jednou z nich je předpoklad, ţe právní řád umoţnuje realizaci rozhodčího řízení, dále je to rozhodčí smlouva, která je jedním z hlavních předpokladů pro zahájení řízení. „Rozhodčí smlouva je nepochybně svou právní povahou smlouvou procesní, neboť jejím předmětem je otázka derogace soudní jurisdikce, tj. vynětí sporu z pravomoci soudů a přenesení do pravomoci rozhodců.“ (Stavinohová, Hlavsa, 2003, s. 626) Pro uzavření rozhodčí smlouvy je nutné splnit tyto podmínky: -

musí se jednat o spor, kde naproti sobě stojí strany s protichůdnými názory, ve kterém se řeší existence či neexistence vzájemných práv a povinností

-

smlouva bude platně sjednána, pokud můţe být v předmětu sporu uzavřen smír

-

strany musí vyjádřit svůj souhlas řešit spor v rozhodčím řízení

-

strany musí být způsobilé k uzavření smlouvy – tedy svéprávné podle o.z. (§ 15 odst. 2). Způsobilost fyzické osoby vzniká zletilostí (o.z. § 30). Statutární orgán zastupuje právnické osoby ve všech záleţitostech (o.z. §164 odst. 1)

-

obsahem smlouvy musí být přesné označení účastníků a konkretizace sporu, respektive právního vztahu

-

smlouva musí obsahovat ujednání o tom, kým bude spor řešen (rozhodci ad hoc, stálý rozhodčí soud)

-

smlouva musí být písemná (Olík et al., 2015, s. 8 – 9)

Znění smlouvy mohou strany nastavit podle svých potřeb. Strany si ve smlouvě stanoví, zda bude spor řešit jeden či více rozhodců. V ZRŘ § 2 odst. 3 je uvedeno, ţe smlouva se můţe týkat jak jiţ vzniklého sporu, tak sporu který můţe v budoucnu vzniknout z určitého právního vztahu nebo okruhů vztahů. ZRŘ § 2 odst. 5 říká: není-li ve smlouvě výslovně uvedeno jinak, smlouva se váţe i na právní nástupce stran. Také upravuje případné nejasnosti týkající se singulární sukcese. (Olík et al. 2015, s. 9 – 11) Rozhodčí smlouvu můţe uzavřít osoba: „…která nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům a která patrně nebyla ve způsobilosti k právním úkonům ani omezena rozhodnutím soudu….“ (Lisse, 2012, s. 83)

23

Rozhodčí smlouva nijak nezavazuje rozhodce ani rozhodčí instituce. Strany jsou vázány rozhodčí smlouvou, ale nikoli jiné osoby. Mohou však existovat i výjimky, jestliţe tak stanoví zákon.

6.2 Typy rozhodčích smluv Rozlišují se tři typy rozhodčích smluv: 1) Smlouva o rozhodci – tato smlouva se týká jiţ vzniklého sporu. Smlouva ve většině případů obsahuje jméno rozhodce či rozhodčí instituce, která bude spor řešit. Ovšem smlouva můţe určovat pouze způsob, kterým se zvolí rozhodce, rozhodci či rozhodčí instituce. Můţe postačit i odkaz na řád některého z rozhodčích soudů. 2) Rozhodčí doložka – na rozdíl od smlouvy o rozhodci se rozhodčí doloţka vztahuje na spor, který teprve v budoucnu můţe vzniknout na základě právního vztahu. Rozhodčí doloţka tvoří součást jiné smlouvy (smlouvy hlavní). Nemusí však být součástí textu smlouvy hlavní, ale můţe tvořit i samostatnou listinu. V ZRŘ § 3 odst. 3 je uvedeno, ţe pokud se jedná o spor spotřebitelský, musí být rozhodčí smlouva vţdy sepsána na samostatné listině a nikoli v rámci obchodních podmínek. Zákonodárce předpokládá, ţe spotřebitel si bude alespoň minimálně vědom toho, ţe uzavírá rozhodčí doloţku, která případné budoucí spory vyjímá z moci obecných soudů. Spotřebiteli musí být také včas poskytnuto náleţité vysvětlení, aby byl schopen posoudit důsledky, které plynou z uzavření rozhodčí doloţky. Jestliţe rozhodčí doloţka stanoví, ţe se případný spor bude řešit před stálým rozhodčím soudem, musí obsahovat odkazy na statusy a řády daného rozhodčího soudu. Jestliţe se jedná o spotřebitelský spor, a v rozhodčí smlouvě nebude uveden fakt, ţe pravomocný rozhodčí nález je soudně vykonavatelný, způsobí to neplatnost rozhodčí smlouvy. (Olík et al., 2015, s. 18) 3) Neomezený kompromis – v zákoně je definován stejně jako rozhodčí doloţka. Podle Rozehnalové (2013, s. 128): „bývá v odborné literatuře definován jako dohoda stran dopadající na veškeré spory z vymezeného okruhu právních vztahů.“ Můţeme se tedy setkat s rozhodčí smlouvou jako se samostatným dokumentem se všemi náleţitostmi, anebo s rozhodčí doloţkou ve smlouvě hlavní.

24

Dále můţeme rozhodčí smlouvu dělit z hlediska časového ke smlouvě hlavní: -

Před vznikem hlavní smlouvy – uzavírá se ještě před jednáním o hlavní smlouvě, řeší otázky, které se týkají budoucího jednání a právního reţimu smlouvy hlavní.

-

Současně se vznikem hlavní smlouvy – jde o nejčastější situaci.

-

Po vzniku hlavní smlouvy – uzavírá se ještě před zahájením řízení u státního soudu. Smlouva se můţe tedy uzavřít před i po vzniku sporu.

6.3 Povaha rozhodčí smlouvy Můţeme se setkat s několika názory na právní povahu rozhodčí smlouvy a je nutné si některé z nich uvést. Často se vedou pře, zda je rozhodčí smlouva hmotněprávní, procesněprávní nebo smíšené povahy.

6.3.1

Hmotněprávní povaha

Zastánci tohoto pojetí se opírají o to, ţe je tato teorie „nejstarší, nejlogičtější a nejsrozumitelnější.“ (Raban, 2004, s. 51) Pravděpodobně ještě před vznikem státu bylo v historii potřeba usměrňovat lidské vztahy a závazky, a proto byly regulovány smluvně. Obhájce této teorie Raban říká, ţe tento způsob byl vyuţíván v soukromoprávních věcech jiţ ve starověku. Německá teorie to vidí tak, ţe rozhodčí smlouva je mimoprocesní smlouva podle zásad občanského práva. Raban tvrdí, ţe rozhodčí smlouva je buď smlouvou procesní, jejíţ obsah je upraven procesním právem jen částečně a zbytek právem hmotným, anebo je to smlouva hmotněprávní, jejíţ některé aspekty jsou upraveny právem procesním. Podle něj je však nutné tak i tak zjistit hmotněprávní reţim smlouvy. (Raban, 2004, s. 51)

6.3.2

Procesněprávní povaha

Procesněprávní teorie vychází z toho, ţe předmětem smlouvy je přechod pravomocí z obecných soudů na rozhodce, a také vychází z toho, ţe tento přesun se týká pouze procesních norem. Zoulík argumentuje takto: ,,Rozhodčí smlouva (ať už jde podle § 2 odst. 3 ZRŘ o smlouvu o rozhodci nebo o rozhodčí doložku) není hmotněprávní smlouvou, neboť neupravuje žádné z plnění, tvořící obsah závazků podle § 494 obč. zák., ale je předpokladem vzniku zvláštního procesního vztahu; pro její procesní povahu mluví dále i to, že má výlučně procesní důsledky a že je upravena předpisy procesního práva.“ (Zoulík, 2007, s. 15)

25

6.3.3

Smíšená povaha

Tato teorie připouští, ţe rozhodčí řízení má základ smluvní, ale pohybuje se v prostředí procesního práva. Zastánkyní této teorie je Rozehnalová, která uvádí: „Přikláníme se k těm názorům, které hodnotí rozhodčí smlouvu jako institut se smluvním základem (je nutné se vypořádat s kolizní problematikou) pohybující se v prostředí procesního práva (a odpovídající na nároky práva procesního).“ (Rozehnalová, 2013, s. 133)

6.4 Forma rozhodčí smlouvy V obecné rovině můţeme právní úkony členit na formální a neformální, záleţí na tom, zda zákon upravuje jejich poţadovanou formu. Pro smlouvy, které jsou jeden z nejběţnějších právních úkonů, platí neformálnost, ale na rozhodčí smlouvu jsou kladeny vyšší nároky neţ na jiná smluvní ustanovení. A proto je zákonem pro rozhodčí smlouvu forma stanovena – písemná. Ustanovení § 3 odst. 1 je pravidlem a platí, ţe základem rozhodčího řízení je platná smlouva, která musí být uzavřena písemnou formou. Tato zásada však neplatí bezvýhradně. Část odborné veřejnosti, včetně Lisseho je toho názoru, ţe: „Platná právní úprava umožňuje konání rozhodčího řízení i tehdy, vyplyne-li vůle žalované strany k provedení rozhodčího řízení z jí učiněného konkludentního souhlasu s řešením sporu v rámci rozhodčího řízení, nebo dokonce vyplyne-li vůle žalované strany k provedení rozhodčího řízení z jejího mlčení (silentio).“ (Lisse, 2011) ZRŘ § 15 odst. 2 je zajištěna dostatečná ochrana práv i ţalované straně. Ţalobě u rozhodčího soudu bez existující rozhodčí smlouvy, lze čelit jednoduchým vznesením námitky nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu neexistující rozhodčí smlouvy, a to nejpozději při prvním úkonu v řízení týkajícího se věci samé. Z výše uvedeného vyplývá, ţe rozhodčí řízení můţe být zahájeno na základě platné rozhodčí smlouvy, anebo na základě konkludentního aktu ţalované strany, která učiní úkon ve věci samé (např. vyjádření k ţalobě), ale nevznese námitku nedostatku pravomoci rozhodce nebo rozhodčího soudu z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy. Případů, které jsou v praxi rozhodovány bez rozhodčí smlouvy, je minimum. Většina rozhodčích institucí ctí zásadu rozhodčí smlouvy jako základu rozhodčího řízení.

26

6.5 Zánik rozhodčí smlouvy Důvody, pro které rozhodčí smlouva zaniká, jsou následující: a) Rozhodčí smlouva můţe zaniknout na základě písemné dohody stran. b) Rozhodčí smlouva zanikne i v případě vydání rozhodčího nálezu, popřípadě uzavřením smíru stran. Smlouva zaniká v případě, ţe se tímto vyřešily všechny sporné otázky. c) Uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednána. d) Prohlášením obecného soudu o neplatnosti rozhodčí smlouvy. e) Smlouva zanikne, jestliţe rozhodce, který byl výslovně uveden v rozhodčí smlouvě, odmítne přijetí funkce, vzdá se funkce nebo zemře. f) Smlouva zanikne i v případě vydání rozhodčího nálezu a jeho pozdějšího zrušení. (Růţička, 2005, s. 46-47)

6.6 Neplatnost rozhodčí smlouvy Na náleţitosti rozhodčí smlouvy jsou kladeny velké nároky, a tudíţ se můţe stát, a nikoli ojediněle, ţe platnost rozhodčí smlouvy můţe být, z různých důvodů, přinejmenším sporná. Tudíţ je třeba si poloţit otázku kdo, kdy a jakým způsobem můţe platnost smlouvy zpochybnit. Existují dva předpoklady platnosti rozhodčí smlouvy. Materiální a formální. (Mothejzíková, 1996, s. 23) Mezi materiální patří způsobilost k právním úkonům, obsah smlouvy ujednaný k takovému druhu sporu vyplývajícího z právního vztahu, neboli arbitrabilita sporu. Formální podmínky jsou sporné, čímţ jsme se zabývali v podkapitole č. 6.4. Domáhat se neplatnosti rozhodčí smlouvy lze dvěma způsoby. Prvním způsobem je vyslovení námitky před rozhodčím soudem. Druhým způsobem je ţaloba na určení neplatnosti smlouvy u obecného soudu. První moţností je vznesení námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy před rozhodčím soudem, který byl na základě této smlouvy zahájen. Dá se předpokládat, ţe námitku vznese ţalovaná strana, protoţe strana ţalující jiţ dala souhlas s platností smlouvy podáním ţaloby. Existují ovšem i případy, kdy byla námitka vznesena stranou ţalující, ale tento jev neoznačujeme jako obvyklý. (Klein, Doleček, 2007, s. 30-31) Námitku lze podat nejpozději při prvním úkonu v řízení ve věci samé. Toto se netýká spotřebitelských sporů, kde je moţnost námitku podat kdykoliv. (ZRŘ § 15 odst. 2)

27

Rozhodci zkoumají svou pravomoc sami, a pokud se shledají nepravomocnými, rozhodnou o tom usnesením (viz kapitola č. 9). Podáním této námitky jsou k posouzení platnosti rozhodčí smlouvy oprávněni pouze rozhodci, a to po celou dobu trvání rozhodčího řízení. Státní soudy nemohou tedy věc posuzovat. Podle ZRŘ § 41 by řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy probíhalo u soudu prvního stupně, který by byl věcně i místně příslušný spor posuzovat podle zvláštního předpisu (o.s.ř.), kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Soud přezkoumává z úřední povinnosti rozhodčí smlouvu, není tedy podstatné, kdo návrh na zrušení rozhodčího nálezu podal. O.s.ř. § 106 odst. 3 upravuje postoj mezi řízením o neplatnosti rozhodčí smlouvy před obecnými soudy, a mezi jiţ započatým rozhodčím řízením. Bylo-li jiţ rozhodčí řízení zahájeno předtím neţ bylo započato řízení před obecným soudem, obecný soud řízení o neplatnosti, neexistenci či zániku smlouvy přeruší aţ do doby, kdy bude rozhodčím řízením rozhodnuto ve věci samé (o.s.ř. § 106 odst. 3). V případě, ţe je rozhodčí řízení zahájeno aţ po zahájení řízení o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy u obecného soudu, nejsou dány zákonem stanovené důvody pro zastavení řízení soudního ani rozhodčího. Rozhodci tedy mohou pokračovat v projednávání věci a mohou vydat rozhodčí nález. Pokud však soud rozhodne o tom, ţe rozhodčí smlouva je neplatná, je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. V tomto případě rozhodci v praxi vyčkávají na vydání pravomocného rozhodnutí o neplatnosti rozhodčí smlouvy.

28

7

Druhy rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení můţeme dělit z pohledu několika kritérií. Dělí se na řízení ad hoc a řízení institucionální (před stálými rozhodčími soudy), řízení fakultativní a obligatorní, vnitrostátní a mezinárodní, řízení tradiční a online, rozhodčí řízení s předstupněm a bez předstupně a na řízení s časovým omezením a bez časového omezení.

7.1 Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení Pomocí rozhodčí smlouvy se řízení dělí na fakultativní a obligatorní. Fakultativní rozhodčí řízení – strany sporu projevují svou svobodnou vůli řešit spor v rozhodčím řízení sepsáním rozhodčí smlouvy. Jedná se tedy o rozhodčí řízení dobrovolné. Obligatorní rozhodčí řízení – u tohoto typu řízení není potřeba souhlas stran, neboť se řízení nezahajuje na základě rozhodčí smlouvy, ale na základě právního předpisu či mezinárodní smlouvy, a to tak, ţe ţalobce podá ţalobu u příslušného stálého rozhodčího soudu či rozhodce a ţalovaný je povinen se podrobit. Tento typ řízení v ČR není ustanovený zákonem. (Růţička, 2005, s. 31)

7.2 Rozhodčí řízení ad hoc a institucionální ZRŘ § 2 odst. 1 stanoví, ţe spor můţe rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Řízení před rozhodci se nazývá ad hoc, dalším typem je řízení institucionální, které je řízením před stálým rozhodčím soudem. Rozhodčí řízení ad hoc - rozhodčí senát můţe být ustaven stranami, jimi určenou třetí osobou či kombinovaně. Rozhodce nebo rozhodčí senát je ustaven k rozhodování pouze jednoho konkrétního sporu. Jakmile je řízení ukončeno, zaniká funkce rozhodce nebo rozhodčího senátu. Institucionální rozhodčí řízení – stálé rozhodčí soudy mají výhodu ve vyšší míře předvídavosti oproti řízením ad hoc. Jejich nevýhodou jsou vyšší náklady a časově náročnější řízení.

7.3 Online rozhodčí řízení Tento způsob rozhodčího řízení podporuje elektronickou komunikaci ve všech fázích rozhodčího řízení. Projednání sporu neprobíhá ústní formou, ale pouze na základě písemných podání a listinných důkazů. I přes minulé snahy ambiciózních projektů, nebyl v oblasti online

29

rozhodčího řízení zaznamenán významný posun. Jestliţe se strany dohodnou na tomto typu sporu, z pohledu ZRŘ není tento způsob vyloučen. (Rozehnalová, 2013, s. 100) Můţe se stát elektivní metodou při řešení zejména spotřebitelských a jednodušších obchodních sporů. Toto řízení také podléhá zásadě neveřejnosti, a i proto má Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR zřízenou speciální webovou stránku, kam má přístup jen rozhodce a strany sporu. U tohoto stálého soudu existuje i moţnost začít spor řešit řízením tradičním, a to v případě, ţe některé okolnosti jiţ nedovolují řešit spor online. (O rozhodčím řízení)

30

8

Stálé rozhodčí soudy

V ZRŘ jsou ustanoveny oba typy řízení – řízení ad hoc i řízení před stálými rozhodčími soudy. Řízení před stálými rozhodčími soudy se od senátu ad hoc liší několika věcmi. A to tím, ţe stálý rozhodčí soud většinou má: -

sídlo

-

statut

-

statutární orgány jednající jeho jménem

-

pravidla pro řízení (Rozehnalová, 2013, s. 91)

„Rozhodčí soudy mohou být zřízeny jen na základě zákona, tedy zákonem. Tím ovšem stálý rozhodčí soud neztrácí charakter soukromoprávního subjektu, tj. nejedná se o orgán veřejné moci.“ (Bělohlávek, 2004, s. 100) Zákon vymezuje podmínky jejich vzniku a činnosti. Podle ZRŘ § 13 odst. 1 můţe být stálý rozhodčí soud zřízen pouze na základě jiného zákona. To znamená na základě jiného zákona, neţ o rozhodčím řízení. Tato právní úprava omezuje moţnost vzniku stálých rozhodčích soudů, coţ podporuje důvěryhodnost českých rozhodčích soudů. Například na Slovensku je moţnost zaloţit stálý rozhodčí soud téměř bez omezení. Vzniklo tak velké mnoţství soudů, kdy řada z nich ani nezahájila svou činnost. Dochází i k situacím, kdy rozhodování sporů z úvěrových smluv zřizuje stálý rozhodčí soud finanční skupiny, u které je úvěr veden. Proto došlo na Slovensku ke ztrátě důvěry ke stálým rozhodčím soudům a přesunu části sporů k rozhodčím institucím ve Vídni či k Rozhodčímu soudu při HK ČR a AK ČR. (Olík et al., 2015, s. 59) V ZRŘ § 13 odst. 2 je ustanoven rozsah statutů a řádů, které mohou vydat stálé rozhodčí soudy. Tato pravidla musí být uveřejněna v Obchodním věstníku. Statusy a řády mohou určovat způsoby jmenování rozhodců, vázání rozhodců na seznam vedený u rozhodčích soudů či způsob řízení a rozhodování. Pokud si strany výslovně nesjednaly v rozhodčí smlouvě něco jiného, platí, ţe se přihlašují ke statusům a řádům platným v době zahájení řízení. Rozhodčí smlouvou mohou toto ustanovení změnit, například tím, ţe se budou řídit pravidly, která platila v době sepsání smlouvy. Tím, ţe zvolí tuto moţnost, zvýší právní jistotu smluvního vztahu. Na druhou stranu, změnou pravidel můţe dojít k modernizaci, která můţe být výhodnější. Ovšem k novelizaci řádů nedochází příliš často, tudíţ eventuální riziko není nijak významné. Zároveň 31

je zákonem zakázáno pouţívat klamavé označení. Tedy takové označení, které by mohlo vyvolat dojem, ţe se jedná o stálý rozhodčí soud. Výhodou stálého rozhodčího soudu oproti rozhodčímu senátu je nepochybně méně podrobná úprava pravidel v rozhodčí smlouvě. Stálý rozhodčí soud má vlastní procesní pravidla, u kterých se předpokládá to, ţe se jimi budou účastníci řídit. Strany mají také větší moţnosti přijmout rozhodce k řešení sporu, protoţe stálý rozhodčí soud má pravomoc vyškrtnout neaktivního rozhodce ze seznamu rozhodců daného soudu. Podle Rozehnalové (2013, s. 94) je vyuţití sluţeb stálých rozhodčích soudů vhodné v případech, kdy strany nemají zkušenosti s rozhodčím řízením, popř. spor řeší méně zkušený rozhodce. Naopak řízení ad hoc je velmi vhodné v případech, kde se jedná o spory mezi státem a obchodníky (zahraničními investory, atd.). Na území České republiky v současné době působí tři stálé rozhodčí soudy: -

Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR

-

Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, a.s.

-

Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno

8.1 Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR Je to jediný stálý nespecializovaný rozhodčí soud v ČR. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR má nejširší působnost v ČR a je to velice uznávaná instituce jak u nás, tak v zahraničí. Zejména kvůli kvalitě rozhodčích nálezů a vysoké odbornosti rozhodců. Předchůdce tohoto soudu byl Rozhodčí soud při Československé obchodní a průmyslové komoře, který byl zaloţen roku 1949. V roce 1995 byl název změněn na aktuální podobu. (O rozhodčím soudu) Rozhodčí soud si zakládá především na velkém počtu a vysoké kvalitě rozhodců. Na seznamu je zapsáno cca 300 jmen rozhodců českých i zahraničích. Většina z nich je z řad advokátů či univerzitních pedagogů. Za dobu existence soudu jiţ bylo rozhodnuto zhruba 15 000 sporů. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR má jako jediný na světě oprávnění rozhodovat doménové spory o domény .eu. Toto oprávnění získal v roce 2005. Od tohoto roku jiţ bylo rozhodnuto více neţ 1000 sporů o domény .eu. Dále má Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR oprávnění rozhodovat spory o domény .cz, .co.nl, .com, .org, .net, a další doménová jména vysoké úrovně. (O rozhodčím soudu)

32

9

Osoba rozhodce

9.1 Požadavky na osobu rozhodce „Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a plně svéprávný.“ (ZRŘ § 4) Kvůli nedostatku způsobilosti lze zrušit rozhodčí nález podle ZRŘ § 31 písm. c. Kaţdý rozhodce je zodpovědný za to, ţe je plně způsobilý vykonávat tuto funkci a splňuje všechny zákonem dané poţadavky. Jestliţe rozhodce splňuje zákonem dané poţadavky, strany se mohou dohodnout v podstatě na libovolné osobě, která jim vyhovuje. Zároveň si nesou následky toho, zda je či není rozhodce dostatečně erudovaný daný spor spravedlivě rozhodnout. Novela zákona o rozhodčím řízení zpřísnila poţadavky na osoby rozhodce, a to zejména ve spotřebitelských sporech. Ke zletilosti a svéprávnosti rozhodce nyní zákon stanovuje i bezúhonnost. Rozhodcem musí být vţdy fyzická osoba, zákon nepřipouští vystupování právnické osoby jako rozhodce. Ve spotřebitelských sporech musí rozhodce splňovat i jiné podmínky. Musí být zapsán v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti, a také mít vysokoškolské vzdělání v oboru práva. (Lisse, 2012b) Podle Lisse (2012b) novela reaguje na to, ţe v rozhodčích řízeních rozhodovaných rozhodci bez vysokoškolského vzdělání bylo dosahováno niţší úrovně kvality obsahu, neţ v řízeních rozhodovaných vysokoškolsky vzdělanými rozhodci. Podle zákona č. 91/2012 Sb. § 118 se rozhodcem ve sporech s mezinárodním prvkem můţe stát i cizinec, jestliţe je podle právního řádu státu, kde je občanem, případně podle českého právního řádu, způsobilý k právním úkonům. Vykonávat funkci pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv můţe za předpokladu, ţe plní další poţadavky, které stanoví jiný právní předpis (ZRŘ).

9.2 Povinnosti rozhodce Jak je uvedeno v ZRŘ § 5, nikdo nemá povinnost funkci rozhodce přijmout. Je to funkce dobrovolná. Pokud tato osoba svou funkci přijme, je povinna vykonávat ji v souladu se zákonem. Rozhodce můţe svou funkci přijmout pouze písemnou formou. Vzdát se své funkce je dovoleno pouze ze závaţných důvodů nebo se souhlasem stran. Tyto závaţné důvody mohou souviset například s rodinnou či osobní situací.

33

Rozhodci jsou povinni respektovat svůj závazek mlčenlivosti o skutečnostech, které se dozvěděli při výkonu své funkce. Zprostit rozhodce mlčenlivosti mohou strany nebo předseda okresního soudu, kde má rozhodce trvalé bydliště, a to pouze z váţných důvodů. Jestliţe rozhodce nemá trvalý pobyt v ČR či jeho trvalý pobyt nelze zjistit, rozhoduje předseda okresního soudu, kde byl vydán rozhodčí nález. Jestliţe nebyl nález vydán v ČR či nelze místo vydání zjistit, rozhoduje předseda obvodního soudu pro Prahu 1. (ZRŘ § 6 odst. 2) Rozhodce je nestranný a nezávislý, pokud má pochybnosti o své nepodjatosti, je povinen oznámit stranám okolnosti této domněnky. Ve spotřebitelských sporech je rozhodce povinen, před zahájením sporu, stranám sdělit, zda za poslední tři roky rozhodoval spor, v němţ figurovala jedna ze stran. (Bělohlávek, 2012) „Nestrannost je zabezpečována zákazem ovlivňování ze strany kohokoliv; nezávislost znamená nepodřízenost soudce při rozhodování komukoliv jinému a jako poslední, podjatost soudce je dána, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům (stranám) nebo k jejich zástupcům je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.“ (Dobiáš, 2013, s. 19)

9.3 Ustavení rozhodce Podle ZRŘ § 7 se rozhodce ustanovuje určením nebo jmenováním. Zpravidla se rozhodce určuje rozhodčí smlouvou, ve které je stanoven počet rozhodců a osoba rozhodce. Ve smlouvě se stanoví konkrétní osoba, anebo způsob určování rozhodců. Způsoby určení rozhodce, se kterými je moţné se v praxi setkat podle Rozehnalové (2013, s. 217-218), jsou: -

určení osoby rozhodce jmenovitě v rozhodčí smlouvě

-

ustanovení v rozhodčí smlouvě, kde je určen mechanismus určení rozhodce

-

odkaz na řád nebo pravidla rozhodčího soudu, kde je ustanoven mechanismus určení rozhodce (vyuţíváno v řízeních stálých rozhodčích soudů)

-

způsob, který stanoví subsidiární zákon nebo mezinárodní úmluva

„Počet rozhodců musí být vždy lichý.“ (ZRŘ § 7) Strany zvolí samostatného rozhodce, anebo rozhodčí senát. Ten zpravidla funguje tak, ţe kaţdá ze stran zvolí jednoho rozhodce, kteří následně volí předsedajícího rozhodce. V ZRŘ § 9 je uvedeno, ţe pokud strana do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany nejmenuje rozhodce, popřípadě pokud se jiţ zvolení rozhodci

34

neshodnou na předsedajícím rozhodci, platí, ţe rozhodce zvolí soud (jestliţe se strany nedohodly jinak), a to na návrh jedné ze stran či jednoho z jiţ zvolených rozhodců.

9.4 Vyloučení rozhodce Okolnosti vyloučení rozhodce z funkce mohou nastat v jakémkoliv stádiu rozhodčího řízení. Před zahájením řízení mohou nastat důvody, pro které je rozhodce povinen svou funkci nepřijmout, stejně tak v průběhu řízení mohou vyjít najevo skutečnosti, kdy rozhodce měl svou funkci odmítnout, avšak neučinil tak, či je moţné, ţe skutečnosti, kvůli kterým je rozhodce povinen svou funkci nevykonávat, se projeví z předloţených materiálů během řízení. Popřípadě mohou tyto důvody pro vyloučení rozhodce vyplynout ve chvíli, kdy je řízení jiţ ukončené. Zákon udává tyto moţnosti: -

Podle ZRŘ § 12 je rozhodce povinen vzdát se funkce kvůli dostatečně projeveným následujícím důvodům: 

Rozhodce musí bez odkladu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti, a jestliţe jsou jeho obavy odůvodněné, je povinen vzdát se funkce.



U spotřebitelských sporů je rozhodce povinen stranám oznámit, zda se za poslední tři roky vydával či podílel na vydání rozhodčího nálezu, popřípadě zda se účastní některého dosud neukončeného sporu, v němţ figurovala nebo figuruje jedna ze stran.

-

Strany si mohou dohodnout postup pro vyloučení rozhodce, nevzdá-li se funkce.

-

Kaţdá ze stran můţe poţádat soud o vyloučení rozhodce.

-

Pokud je spor řešen u stálých rozhodčích soudů, můţe být postup pro vyloučení rozhodce stanoven v řádu rozhodčího soudu.

Rozhodce je povinen se vdát své funkce, popřípadě z ní být vyloučen z důvodů obsaţených v ZRŘ § 8 (jiţ výše zmíněné pochybnosti o nepodjatosti rozhodce) a z důvodů uvedených v ZRŘ § 10, kde je stanoveno, ţe rozhodce musí mít předpoklady pro nestranné a nezávislé rozhodování. Zákon blíţe nespecifikuje nepodjatost, nestrannost ani nezávislost. Toto hodnocení připadá vţdy konkrétnímu případu.

35

10 Rozhodnutí Ze ZRŘ § 23 vyplývá, ţe rozhodčí řízení končí buď vydáním rozhodčího nálezu anebo usnesením.

10.1

Usnesení

Usnesením se rozhodci či rozhodčí senát rozhodují v procesních otázkách a o postupu v řízení. Usnesením se můţe rozhodnout například o termínech ústních jednání nebo vyzvat strany k doplnění skutkových tvrzení. Usnesení lze dělit na: -

taková, kterými se ukončuje rozhodčí řízení

-

taková, která upravují procesní otázky

Podle ZRŘ § 23 písm. b) se usnesením spor ukončuje v případech, kde se nevydává rozhodčí nález. Za nejčastější případy, kdy se vydává rozhodčí nález, se dá povaţovat ukončení řízení smírem či v případě, kdy rozhodce nemá pravomoc spor řešit. Tímto paragrafem se vymezují jak případy, kdy je moţné vydat usnesení, ale i jeho náleţitosti. Usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno stejně, jako rozhodčí nález. Jestliţe se spor řeší před stálým rozhodčím soudem a ţaloba je vzata zpět ještě před ustanovením rozhodčího senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje ustanovení předseda stálého rozhodčího soudu. Usnesení nelze napadnout ţalobou na zrušení soudem. (Klein, Doleček, 2007, s. 113-114)

10.2

Rozhodčí nález

Je jednou z forem rozhodnutí v rozhodčím řízení. Na obsahu rozhodčího nálezu se musí usnést a být podepsána většina rozhodců, právě proto počet rozhodců musí být vţdy lichý (ZRŘ § 7). Pokud rozhodce s rozhodnutím nesouhlasí, rozhodčí nález nemusí podepisovat a můţe svůj názor sepsat v tzv. dissenting opinion, coţ je písemný nesouhlas s rozhodčím nálezem. Rozhodce musí písemný nález doručit stranám a po doručení musí být opatřen doloţkou právní moci. Musí obsahovat podpisy rozhodců, výrokovou část a odůvodnění, pokud se strany nedohodly, ţe odůvodnění obsahovat nebude. Rozhodčí nález musí být jasný, určitý a srozumitelný. Má stejnou váhu jako rozsudek u soudu. Je důleţité stanovit přesný okamţik vydání rozhodčího nálezu, protoţe s tímto okamţikem dochází i k zániku funkce rozhodců. (Klein, Doleček, 2007, s. 114)

36

Existuje několik druhů rozhodčího nálezu, podle Rozehnalové (2013, s. 315-316) to jsou tyto: 1) Konečný nález – nejčastěji vyuţívaný druh nálezu. Je v něm uváděno rozhodnutí o nárocích sporných stran. 2) Částečný nález – jak uţ název napovídá, je v něm rozhodnuto pouze o části nároku sporných stran. 3) Mezitímní rozhodčí nález – vyuţívá se tehdy, kdy není jasné, zda je nárok opodstatněný a je třeba prozkoumat více sporných otázek před konečným rozhodnutím. V takovém případě se nejdříve rozhodne o základu nároku mezitímním rozhodčím nálezem. Rozhodčí nález lze i po jeho vydání doplnit či opravit. Jedná se např. o chyby v psaní, v počtech atd. Na ţádost jedné ze stran lze ihned tyto chyby odstranit. Učiní tak rozhodce, který musí vydat o této opravě usnesení a doručit stranám sporu.

10.3

Zrušení rozhodčího nálezu soudem

Případ, kdy obecný soud jiţ po uskutečněném rozhodčím řízení vydá pravomocné rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Zrušení rozhodčího nálezu nelze zaměňovat s odvoláním, které lze realizovat v rámci rozhodčího řízení a zpravidla musí být předem zakotveno v rozhodčí smlouvě. (Rozehnalová, 2013, s. 342) Jak jiţ bylo řečeno, rozhodci se vţdy snaţí uzavřít řízení smírem. Smír lze uzavřít mimo rozhodčí řízení, v tomto případě rozhodci vydávají pouze usnesení. Anebo se smír uzavře v rámci rozhodčího řízení, kde rozhodci zanesou rozhodnutí stran do rozhodčího nálezu. Skutečnost, zda je vydán rozhodčí nález či usnesení, je velice důleţitá. Usnesení není na rozdíl od rozhodčího nálezu soudně vykonatelné. Tudíţ, jestliţe se stane v případě vydání usnesení, ţe jedna strana nesplní to, na čem se obě strany dohodly, druhá strana můţe vzniklou situaci řešit pouze prostřednictvím obecného soudu, protoţe rozhodčí smlouva zanikla ukončením řízení. Nicméně pokud by byl vydán rozhodčí nález, je toto rozhodnutí závazné a vykonatelné. Rozhodčí nález nelze zrušit bez toho, aby návrh na zrušení nepodala sama některá ze stran. Důvody ke zrušení rozhodčího nálezu můţeme po novele z roku 2012 dělit na důvody obecné a na ty vydané ve spotřebitelských sporech. Rozhodčí nález můţe být zrušen v případech podle ZRŘ § 31:

37

a) „Rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu“ (ZRŘ § 31 písm. a) - o tom, které spory lze či nelze označit za arbitrabilní jsme jiţ hovořili v kapitole č. 5. Klein hovoří takto: „V případech, kdy je rozhodčí nález vydán ve věci, která před rozhodci nemůže být projednána ani rozhodnuta, by bylo dokonce možné považovat vydaný rozhodčí nález za nicotný akt bez právních účinků (resp. nikoliv s těmi účinky, které jsou spojovány s rozhodčími nálezy.).“ (Klein, Doleček, 2007, s. 133) b) „Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje“ (ZRŘ § 31 písm. b) – tento důvod zrušení rozhodčího nálezu vzniká sice také z neplatnosti rozhodčí smlouvy, ale nikoli z důvodu nearbitrability. Rozhodčí smlouva se můţe stát neplatnou i z jiných příčin. Například můţe dojít k tomu, ţe se rozhodčí smlouva nevztahuje na uplatňovaný nárok nebo existují formální nedostatky smlouvy. Jedna z typických situací je ta, ţe hlavní smlouva obsahující rozhodčí doloţku není podepsána osobou, která má dostatečné zmocnění pro podpis smlouvy. c) „Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl nijak povolán k rozhodování nebo neměl způsobilost být rozhodcem“ (ZRŘ § 31 písm. c) – existuje hned několik důvodů kvůli kterým je rozhodce nezpůsobilý. Ať uţ to je nezpůsobilost k právům a právním úkonům, k tomu, ţe nebyl povolán rozhodčí smlouvou či jinak k rozhodování konkrétního sporu nebo se dá pochybovat o jeho nestrannosti a nepodjatosti. Ve spotřebitelských sporech musí být rozhodce zapsán v seznamu Ministerstva spravedlnosti, pokud tomu tak není, rozhodce není způsobilý rozhodovat spotřebitelský spor. Kaţdý rozhodce významně ovlivňuje výsledek konečného nálezu. To, ţe se nezpůsobilý rozhodce neúčastní hlasování, neznamená, ţe není důvod ke zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodce ovlivňuje celý průběh řízení, například svými otázkami kladenými stranám sporu, a kvůli tomu bude rozhodčí nález zrušen, pokud se rozhodce účastnil jakékoliv fáze řízení. d) „Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců“ (ZRŘ § 31 písm. d) – logicky se dá tento důvod ke zrušení rozhodčího nálezu uplatnit pouze v případech, kde rozhoduje více rozhodců. Pokud dojde ke zrušení nálezu soudem z tohoto důvodu, věc se můţe projednat v rozhodčím řízení znovu, protoţe nedochází ke zpochybnění pravomoci rozhodců. V takovém případě ovšem nerozhodují rozhodci, jejichţ rozhodčí nález byl zrušen.

38

e) „Straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat“ (ZRŘ § 31 písm. e) – je to základní důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, protoţe tím byla porušena procesní práva stran, včetně zásady rovnosti stran. Kaţdá se stran musí dostat stejné moţnosti projednání dané věci. Například k uvedení argumentů či předloţení důkazů. Význam této moţnosti je důleţitý zejména z toho důvodu, ţe stranám není dána moţnost odvolání. Odnětí práva k projednání věci můţe dojít jak tím, ţe straně bude úplně odepřena moţnost se řízení účastnit, ale i tím, ţe straně bude odňata moţnost se vyjádřit k jednomu konkrétnímu úkonu. Například je-li určen jazyk řízení, nelze provádět vyslýchání svědka bez tlumočníka či komunikovat se stranou v rodném jazyce odlišném od jazyka řízení. f) „Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění, které je podle tuzemského práva nemožné či nedovolené“ (ZRŘ § 31 písm. f) – plnění, které nebylo stranou ţádáno, je takové, které překračuje nárok poţadovaný stranou. Směrodatným okamţikem je moment, kdy bylo ukončeno projednávání věci. Od zahájení řízení do tohoto momentu můţe dojít k zúţení či rozšíření nároku. Jako příklad lze uvést smluvní pokuty vyčíslené procentuálně či náklady na rozhodčí řízení. Nemoţnost a nedovolenost plnění se bude projednávat podle platného českého právního řádu bez ohledu na rozhodné hmotné právo. g) „Rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem“ (ZRŘ § 31 písm. g) – soud zde zkoumá, zda rozhodčí soud rozhodoval spor v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele nebo v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Pokud rozhodce zákonem dané podmínky splnil, není důvod ke zrušení rozhodčího nálezu. Jenerál komentuje toto ustanovení takto: „Ve svém celkovém důsledku může právě uvedené vést

ke ztrátě hlavní přednosti rozhodčího řízení oproti řízení před obecnými soudy, a to jeho vyšší rychlosti. Tímto je myšleno rychlosti vydání konečného, nezměnitelného a závazného rozhodnutí, které by bylo exekučním titulem.“ (Jenerál, 2012) h) „Rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v ZRŘ § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé“ (ZRŘ § 31 písm. h) – rozhodčí smlouva musí obsahovat zákonem dané náleţitosti, jinak je neplatná, stejně tak případný rozhodčí nález.

39

i) „Jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení požádat o obnovu řízení“ (ZRŘ § 31 písm. i) – tyto důvody nalezneme v o.s. ř. § 228 odst. 1 písm. a) a b). Podle Rozehnalové (2013, s. 355) tato právní úprava není odbornou literaturou jednoznačně přijímána a působí z mnoha stran problémy.

40

11 Rozhodování podle zásad spravedlnosti Jak je stanoveno v zákoně ZRŘ § 25 odst. 3, rozhodci spor rozhodují podle občanského práva hmotného. Přičemţ strany mohou výslovně poţadovat rozhodování podle zásad spravedlnosti. Moţnost rozhodovat spor podle zásad spravedlnosti nelze uplatnit ve spotřebitelských sporech, zde se rozhodci musí řídit právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. Pokud by strany ve spotřebitelském sporu zanesly do rozhodčí smlouvy část pověřující rozhodce jednat podle zásad spravedlnosti, nebude neplatná celá smlouva, ale jen tato část. Spor by se následně rozhodoval podle hmotného práva. Pokud by rozhodce rozhodl spotřebitelský spor podle zásad spravedlnosti, byl by to důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem. Pokud by rozhodce rozhodl „nespotřebitelský spor“ podle zásad spravedlnosti, ač k tomu nebyl stranami pověřen, nebyl by to důvod ke zrušení rozhodčího nálezu, avšak rozhodce by byl odpovědný za škody tímto způsobené. (Lisse, 2012b) Zásady spravedlnosti se uplatňují především v mezinárodních sporech. V ČR lze toto právo uplatnit pouze na „nespotřebitelské spory“, kdy aspoň jedna ze stran není zákonem definovaný spotřebitel. Rozhodování podle zásad spravedlnosti znamená odklon jak od dispozitivních norem zákona (aplikují se jen tehdy, nesjednaly si strany něco jiného), tak od těch kogentních. Jedinou nezbytností, kterou je nutné dodrţovat je respektování veřejného pořádku. Rozhodování podle zásad spravedlnosti je charakteristický prvek pro rozhodčí řízení. Před státním soudem se soudce musí vţdy drţet zákona. Lisse (2012b) v jednom ze svých článků upřesňuje: „Pokud je v rozhodčí smlouvě obsažena „ekvitální klauzule“, je rozhodce oprávněn odchýlit se při rozhodování od platné kogentní právní úpravy a při respektování ordre public spor rozhodnout podle zásad, které považuje na daný konkrétní případ aplikovatelné jako zásady „spravedlivé“. Rozhodování podle zásad spravedlnosti ovšem neznamená, ţe by rozhodce přestal respektovat poţadavky stran obsaţené v rozhodčí smlouvě. Bělohlávek (2004, s. 206) tvrdí: „I při rozhodování tímto způsob však nesmí rozhodci překročit rámec zásad právního řádu a společenského zřízení v místě řízení, tj. nesmí překročit především rámec těch norem, na jejichž dodržení je nutno v každém případě trvat a které jsou označovány jako ordre public.“ Znamená to pouze tolik, ţe rozhodce nemusí aplikovat některé normy, kdy některá kogentní ustanovení mohou být v rozporu s tím, co je spravedlivé a dobré. Rozhodce také více přihlíţí k obchodním zvyklostem. V tomto řízení je důleţitou součástí přesvědčivá argumentace stran, která můţe rozhodce přesvědčit o pravdivosti svého nároku.

41

12 Základní body novely zákona o rozhodčím řízení Účelem novely 19/2012 Sb., která mění ZRŘ, je především ochrana spotřebitele v oblasti spotřebitelských sporů. Tedy tam, kde je jednou ze stran rozhodčí smlouvy spotřebitel a na druhé straně dodavatel (tj. osoba podnikatele), coţ je nevyrovnané postavení smluvním stran. Na jedné straně stojí zákazník - laik a na druhé straně podnikatel – profesionál, u kterého se předpokládá vyšší znalost problematiky, vyšší míra obezřetnosti a také vyšší míra předvídavosti vyplývající ze zkušeností. I v důvodové zprávě k novele ZRŘ je obsaţeno, ţe ochrana spotřebitele byla nedostatečná a v rozporu s komunitárním právem. Jelínek (2013) tvrdí, ţe před novelou zákona se instituce rozhodčího řízení začala vyvíjet nesprávným směrem, ne přímo v souladu se smyslem rozhodčího řízení. Podle Jelínka byla sice díky menší formálnosti řízení vţdy zachována výhoda rychlosti a efektivnosti, ale na úkor toho, řízení nemělo přestat býti nestranné, či dokonce spravedlivé. Novela koriguje zmíněné neudrţitelné excesy, ke kterým rozhodčí řízení v ČR spělo. Vztahy mezi podnikateli navzájem nejsou nijak výrazněji dotčeny. Pro tyto případy sporů tedy zůstávají zachovány všechny jejich výhody i nevýhody. Vychází se z předpokladu, ţe podnikatelé dokáţou plně vyhodnotit všechny výhody, rizika i parametry, které obnáší řešení sporu před rozhodčím soudem. Nejčastější problémy ve spotřebitelských sporech vymezuje Jelínek (2013) následovně: -

Spotřebitel často nezaznamenal či se blíţe neseznámil s rozhodčí doloţkou a moţnými důsledky z ní plynoucí.

-

Spotřebitel kvůli nedostatečným zkušenostem často připustil jurisdikci rozhodce či soudu, který byl pro něj místem, náklady či jiným způsobem nevýhodný.

-

Docházelo k zakládání specializovaných rozhodčích soudů či center, o kterých by se kvůli pravidlům či sloţení nedalo mluvit jako o nestranných.

Hlavní změny: -

Rozhodčí doložka na samostatné listině – dříve mohla být rozhodčí doloţka uzavřena jako součást smlouvy hlavní, mohla být dokonce i součástí všeobecných smluvních podmínek. Zamezuje tomu, aby spotřebitel svým podpisem souhlasil s rozhodčí doloţkou, aniţ by si byl vědom smluvního normativního vztahu. Zákon ovšem nezakazuje rozhodčí doloţku ve spotřebitelských smlouvách, pouze uvádí, ţe musí být sjednána na samostatné listině a nikoliv jako součást podmínek. 42

-

Povinné náležitosti rozhodčí doložky – rozhodčí doloţka uzavíraná se spotřebitelem musí obsahovat povinné informace, bez těchto informací bude smlouva shledána neplatnou. Tyto informace musí být dle ZRŘ § 3 odst. 5 úplné, pravdivé a přesné: a) zda rozhoduje stálý rozhodčí soud či konkrétní rozhodce (ze seznamu rozhodců vedeného Ministerstvem spravedlnosti) b) způsob zahájení a forma vedení rozhodčího řízení c) odměna rozhodce, předpokládané náklady na rozhodčí řízení a pravidla jejich přiznání d) místo konání řízení e) „způsob doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli“ (ZRŘ § 3 odst. 5 písm. e) f) „pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný“ (ZRŘ § 3 odst. 5 písm. f)

-

Informační povinnost – podnikatel je povinen, v dostatečném časovém předstihu, poskytnout spotřebiteli náleţité vysvětlení, a to takové, na základě kterého bude mít spotřebitel moţnost posoudit, jaké důsledky pro něj plynou z uzavření smlouvy. „Náležitým vysvětlením se zde rozumí vysvětlení všech náležitostí rozhodčí doložky.“ (ZRŘ § 3 odst. 4) Náleţitosti smlouvy jsou údaje uvedené výše (ZRŘ § 3 odst. 5), identifikace stran, obsah, náleţitosti obvyklé a nahodilé, obsahuje-li je rozhodčí doloţka.

-

Vzdělání rozhodce – jak jiţ bylo uvedeno v kapitole č. 9, ve spotřebitelských sporech je novelou ZRŘ dáno, aby rozhodce disponoval vysokoškolským vzděláním v oboru právo.

-

Rozhodování podle zásad spravedlnosti – omezení moţností rozhodovat spor tímto způsobem, jestliţe rozhodování povede k tomu, ţe dojde k nerespektování zvláštních právních předpisů na ochranu spotřebitele. (Viz kapitola č. 11)

-

Nové důvody pro zrušení rozhodčího nálezu – tyto důvody nalezneme v ZRŘ § 31 písm. g) a h). Podrobnosti o těchto důvodech jsme jiţ podrobněji vysvětlili v kapitole č. 10.3.

-

Námitka nedostatku pravomoci rozhodce – ZRŘ § 33 vymezuje: „Soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.“ Poslední věta tohoto ustanovení byla doplněna novelou ZRŘ. V minulosti se stalo negativním trendem to, ţe strana i

43

přes vědomost chyby v řízení, se řízení zúčastnila a pokud bylo rozhodnuto v její neprospěch, začala namítat, ţe smlouva byla od počátku neplatná, i přesto, ţe před rozhodci takovou námitku nevznesla. Takovému jednání se chce ZRŘ § 33 vyvarovat. A je obecně zakázáno uplatňovat důvody uvedené v § 31 písm. b) a c) v ţalobě na zrušení rozhodčího nálezu, pokud nebyly jiţ uplatněny před rozhodci. To nově neplatí pro spory ze spotřebitelských smluv kvůli zesílené ochraně spotřebitelů. (Lisse, 2012b)

44

Závěr Rozhodčí řízení je mimosoudní řešení sporů. Řeší majetkové spory, které by jinak spadaly do pravomoci obecného soudu. Rozhodčí řízení má oproti řízení soudnímu jisté výhody i nevýhody, o nichţ jsem se zmiňovala jiţ v první kapitole. Domnívám se, ţe především pro a proti by mohlo dobře poslouţit laické veřejnosti k posouzení řízení. Myslím, ţe povědomí veřejnosti není dostačující a i toto byl jeden z důvodů, proč jsem si vybrala za cíl práce charakterizování rozhodčího řízení. Věřím, ţe má práce můţe pomoci především neodborné veřejnosti pochopit význam i všechny výhody rozhodčího řízení. Podle mě je rozhodčí řízení pozoruhodnou moţností řešení sporu, a jestliţe nedojde k podcenění výběru rozhodce, popřípadě znění rozhodčí smlouvy, věřím, ţe se stranám jejich volba vrátí v podobě výhod, které rozhodčí řízení reprezentuje. Nejen charakterizování rozhodčího řízení bylo mým cílem, stanovila jsem si i analýzu jednotlivých institutů rozhodčího řízení. V mé práci lze najít vysvětlení pojmů rozhodčího řízení, významu jednotlivých institutů, jakoţto i vysvětlení některých otázek řízení, kde panuje nejednotný názor i u odborné veřejnosti. Za problematiku, kde takový rozdílný názor je, by se dal povaţovat například poţadavek na písemnou formu rozhodčí smlouvy. Otázkou, zda je opravdu nezbytností pro zahájení řízení mít sepsanou rozhodčí smlouvu, se zabývám v podkapitole č. 6.4. Tuto kapitolu povaţuji za velmi důleţitou, jelikoţ rozhodčí smlouva je základním kamenem pro rozhodčí řízení. Není neobvyklé zahajování sporů o platnost rozhodčí smlouvy, a proto jsem rozpracovala příčiny, kvůli nimţ můţe být smlouva neplatná. Jak jsem jiţ pojednávala v závěrečné kapitole č. 12, ZRŘ prošel novelizací, která se povaţuje za velmi přínosnou v oblasti ochrany spotřebitele. Před novelou docházelo v mnoha případech ke zneuţívání rozhodčího řízení v neprospěch spotřebitele, a tím ztrácelo řízení dobrou pověst v očích veřejnosti. (Jenerál) Vybrala jsem si takové téma, které se neustále vyvíjí a podle mě můţeme předpovídat spíše posun vpřed neţ útlum rozhodčího řízení. Doufám, ţe lze očekávat rozvoj rozhodčího řízení, které můţe být velice účelným řešením majetkových sporů, a svými výhodami dokáţe v mnoha směrech předčít řízení před obecným soudem.

45

Seznam literatury BĚLOHLÁVEK, Alexander J., 2004. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: C.H.Beck. ISBN 80-7179-629-8. BĚLOHLÁVEK, Alexander J., 2012. Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie 5. ISSN 1210-6348. DOBIÁŠ, Petr a kol., 2013. Současné trendy řešení sporů v rozhodčím řízení. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-468-8. Dokumenty ke stažení [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: http://www.soud.cz/kestazeni DOLEČEK, Marek, 2015. Mimosoudní řešení sporů [online]. Business Info oficiální portál pro

podnikání

a

export.

[cit.2016-03-03].

Dostupné

z:

http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/mimosoudni-reseni-sporu-ppbi51080.html#!&chapter=5. FRY, Jason, 2012. The secretariat´s guide to ICC Arbitration. Paris: ICC publication No. 729 JELÍNEK, Jindřich, 2013. Co skutečně změnila novela zákona o rozhodčím řízení [online]. Epravo.cz. [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/co-skutecnezmenila-novela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-88566.html JENERÁL, Jaroslav, 2012. Malé zamyšlení na současným zněním zákona o rozhodčím řízení. [online]. Epravo.cz. [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/malezamysleni-nad-soucasnym-znenim-zakona-o-rozhodcim-rizeni-87223.html?mail JENERÁL, Jaroslav. Spotřebitelské spory [online]. JuDr. Jaroslav Jenerál rozhodce & advokát. [cit. 2016-03-25]. Dostupné z: http://www.spotrebitelskyrozhodce.cz/spotrebitelskespory/ KLEIN, Bohuslav a DOLEČEK, Martin, 2007. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-264-8. LISSE, Luděk, 2011. K otázce rozhodčího řízení bez existence rozhodčí smlouvy [online]. Epravo.cz. [cit. 2016-03-30]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-otazcerozhodciho-rizeni-bezexistence-rozhodci-smlouvy-72577.html

46

LISSE, Luděk, 2012. Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012 [online]. Epravo.cz. [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcimrizeni-2012-82291.html LISSE, Luděk, 2012. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha: Linde. ISBN 978-80-7201-874-1. MOTHEJZÍKOVÁ, Jitka a STEINER, Vilém, 1996. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami: komentář. Praha: C.H. Beck. ISBN 80-7179-034-6. Občanský soudní řád č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. OLÍK, Miloš a MAISNER, Martin a POKORNÝ, Radek a MÁLEK, Petr a JANOUŠEK, Martin, 2015. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: ASPI Wolters Kluwer. 440 s. ISBN 978-80-7478-714-0. O rozhodčím soudu [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. [cit. 2016-03-23]. Dostupné z: http://www.soud.cz/orozhodcim-soudu Předpis č. 19/2012 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony RABAN, Přemysl, 2004. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-7179-873-8. ROZEHNALOVÁ, Naděţda, 2013. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. akt. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR. ISBN 978-80-7478-004-2. Rozhodčí a soudní řízení – pro a proti [online]. Vše o arbitráţi, 2013 [cit. 2016-02-26]. Dostupné z: http://www.vseoarbitrazi.cz/novinky.php RŮŢIČKA, Květoslav, 2005. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 80-86898-43-1. Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů

47

Sazebníky nákladů rozhodčího řízení [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky

a

Agrární

komoře

České

republiky.

[cit.

2016-02-26].

Dostupné

z:

http://www.soud.cz/sazebniky SCHELLE, Karel a SCHELLEOVÁ, Ilona, 2002. Rozhodčí řízení historie, současnost a perspektivy. Praha: EUROLEX Bohemia s.r.o. ISBN 80-86432-19-X. STAVINOHOVÁ, Jaruška a HLAVSA, Petr, 2003. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Doplněk. ISBN 80-210-3271-5. Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů ZOULÍK, František, 2007. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie 1. ISSN 1210-6348.

48

Seznam zkratek ČR – Česká republika Newyorská úmluva - Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů č. 74/1959 Sb. OSN – Organizace spojených národů o.s.ř. – Občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. o.z. – Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR – Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Řád rozhodčího soudu – Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Slovensko – Slovenská republika ZRŘ – Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

49