ROZHODČÍ ŘÍZENÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Karel Šolín

ROZHODČÍ ŘÍZENÍ V ČESKÉ REPUBLICE Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): duben 2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny pouţité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne Karel Šolín

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu JUDr. Petru Smolíkovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup, cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl ke vzniku této diplomové práce.

Obsah: Úvod .............................................................................................................................1 1. Pojem a charakteristika rozhodčího řízení a jeho druhy..............................................3 1.1 Pojem rozhodčího řízení ......................................................................................3 1.2 Zásady rozhodčího řízení .....................................................................................4 1.3 Rozhodčí řízení ve vztahu k občanskému soudnímu řízení a ADR .......................5 1.4 Právní povaha rozhodčího řízení - teoretické koncepce ........................................7 1.4.1 Smluvní teorie ...............................................................................................7 1.4.2 Jurisdikční teorie ...........................................................................................8 1.4.3 Smíšená teorie a autonomní teorie .................................................................8 1.4.4 Shrnutí ..........................................................................................................9 1.5 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení ............................................................... 10 1.5.1Výhody rozhodčího řízení ............................................................................ 11 1.5.2 Nevýhody rozhodčího řízení ....................................................................... 13 1.6 Druhy rozhodčího řízení .................................................................................... 14 1.6.1 Rozhodčí řízení institucionální a ad hoc ...................................................... 14 1.6.2 Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení .................................................... 16 1.6.3 Obecné rozhodčí řízení a rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech ......... 16 1.6.4 Některé specifické druhy rozhodčího řízení ................................................. 17 1.6.5 Rozhodčí řízení on-line ............................................................................... 20 2. Právní úprava rozhodčího řízení v České republice .................................................. 21 3. Arbitrabilita ............................................................................................................. 24 4. Rozhodčí smlouva ................................................................................................... 27 4.1 Typy rozhodčích smluv...................................................................................... 29 4.2 Obsah, forma a jiné náleţitosti rozhodčí smlouvy .............................................. 31 4.2.1 Rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv .................... 33 4.3 Neplatnost a zánik rozhodčí smlouvy ................................................................. 35 5. Rozhodci ................................................................................................................. 36 5.1 Poţadavky na osobu rozhodce ........................................................................... 36 5.2 Určení rozhodce a zánik jeho funkce .................................................................. 38 5.3 Povinnosti rozhodce........................................................................................... 40 5.4 Rozhodci pro spotřebitelské spory ..................................................................... 43

6. Rozhodčí řízení ....................................................................................................... 44 6.1 Zahájení řízení ................................................................................................... 44 6.2 Průběh rozhodčího řízení ................................................................................... 47 6.2.1 Stěţejní zásady pro průběh rozhodčího řízení .............................................. 47 6.2.2 Pravidla rozhodčího řízení........................................................................... 48 6.2.3 Dokazování ................................................................................................. 50 6.2.4 Doručování ................................................................................................. 51 7. Konečná rozhodnutí v rozhodčím řízení................................................................... 52 7.1 Usnesení ............................................................................................................ 53 7.2 Rozhodčí nález .................................................................................................. 54 7.2.1 Druhy rozhodčích nálezů ............................................................................ 55 7.2.2 Přezkum rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení ................................ 57 7.2.3 Právní moc a vykonatelnost......................................................................... 59 7.3 Smír ................................................................................................................... 59 8. Zrušení rozhodčího nálezu soudem .......................................................................... 60 8.1 Přezkoumatelná rozhodnutí ................................................................................ 61 8.2 Návrh na zrušení rozhodčího nálezu................................................................... 62 8.3 Důvody zrušení rozhodčího nálezu .................................................................... 63 8.4 Postup po zrušení rozhodčího nálezu ................................................................. 67 8.5 Přezkum rozhodčího nálezu v rámci obrany proti výkonu rozhodnutí ................. 68 Závěr ........................................................................................................................... 69 Seznam zkratek ........................................................................................................... 72 Seznam pouţité literatury a pramenů ........................................................................... 74 Resumé ....................................................................................................................... 82 Abstract ....................................................................................................................... 83 Klíčová slova a název práce v anglickém jazyce .......................................................... 84

Úvod Předmětem této diplomové práce je přiblíţení institutu rozhodčího řízení, které poskytuje alternativu k občanskému soudnímu řízení při řešení nastalých sporů mezi stranami. Rozhodčí řízení je postup upravený zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, jehoţ výsledkem je autoritativní a závazné rozhodnutí sporu soukromými osobami, u kterých obecně není vyţadováno právnické vzdělání. Pravomoc těchto rozhodců je zaloţena rozhodčí smlouvou uzavřenou mezi stranami. Strany se tak zcela dobrovolně podřizují v mnoha ohledech odlišnému reţimu od řízení před civilními soudy. Tím dochází k jistému oslabení garancí poskytovaných veřejnou mocí, coţ však dostatečně vyvaţují charakteristické znaky tohoto způsobu řešení sporů. Těmi jsou zejména neformálnost, rychlost a hospodárnost, coţ jsou také jeho hlavní přednosti. Právní řád České republiky rozlišuje několik druhů alternativních způsobů řešení sporů, avšak rozhodčí řízení patří dlouhodobě k nejvíce pouţívaným, ale i diskutovaným. Rozhodčí řízeno totiţ bylo často veřejností vnímáno jako kontroverzní institut, coţ zapříčinila z části nepřesná právní úprava a zčásti jeho zneuţívání zejména na úkor spotřebitelů. Zato v oblasti obchodněprávní tyto předsudky v takovém rozsahu nevznikaly, coţ bylo dáno vyšší mírou informovanosti subjektů, které naopak uměly k oboustrannému prospěchu vyuţít výhody rozhodčího řízení, které skýtá. Na výše popsanou situaci i v důsledku vlivu evropského práva reagoval zákonodárce rozsáhlou novelou zákona o rozhodčím řízení, kterou s účinky od 1.4.2012 zejména posílil ochranu spotřebitele v rozhodčím řízení a upravil některá sporná ustanovení. Tato skutečnost a stejně tak obecný zájem o hlubší proniknutí do právní úpravy rozhodčího řízení podnítila zájem autora na zpracování této diplomové práce. Cílem této práce je poskytnutí uceleného přehledu právní úpravy rozhodčího řízení, kterého se autor snaţí dosáhnout vyuţitím odborné literatury, publikovaných článků a soudních rozhodnutí. Proto byly při zpracování tohoto tématu uţity metody deskripce, analýzy, sémantického výkladu, ale i logického výkladu a komparace. Práce se člení do osmi kapitol. První kapitola se věnuje základnímu vymezení rozhodčího řízení, jeho výhodám a nevýhodám a v neposlední řadě jednotlivým 1

druhům. V druhé kapitole autor poskytuje přehled právní úpravy rozhodčího řízení. Třetí aţ pátá kapitola práce se zabývá stěţejními aspekty rozhodčího řízení, kterými jsou podmínky, za kterých je moţné určitý okruh sporů projednat před rozhodci, rozhodčí smlouva jako základ rozhodčího řízení, a konečně rozhodci jako osoby povolané k autoritativnímu rozhodnutí sporu. Kapitola šestá a sedmá se zaměřuje na samotné rozhodčí řízení, tedy proces vedoucí k závaznému rozhodnutí věci, a to na jeho zahájení, průběh a ukončení, s akcentem na rozhodčí nález. Poslední kapitola pojednává o jednom z projevů kontrolní funkce obecných soudů nad rozhodčím řízením, kterým je oprávnění z vymezených důvodu zrušit rozhodčí nález. Závěr práce je věnován zejména zhodnocení současné právní úpravy rozhodčího řízení, jakoţ i posouzení splnění cílů této práce. Text diplomové práce vychází ze stavu účinného ke dni 8.4.2015.

2

1. Pojem a charakteristika rozhodčího řízení a jeho druhy 1.1 Pojem rozhodčího řízení Rozhodčí řízení je jedním ze způsobů řešení právních sporů, který představuje pro zúčastněné strany alternativu vůči občanskému soudnímu řízení. Rozhodčí řízení je řazeno vedle dalších způsobů řešení právních sporů, jako je např. mediace, konciliace a renegociace, mezi tzv. alternativní metody řešení sporů (angl. alternative disputes resolution – „ADR“)1. Autor se spíše přiklání k pojetí rozhodčího řízení jako alternativy jak k občanskému soudnímu řízení, tak i k samotným ADR, „neboť má více společných charakteristických znaků s řízením soudním než s alternativními způsoby řešení sporů, jak je má na mysli právní nauka“2.3 Z toho vyplývá, ţe ADR se de facto vyčleňují jako forma alternativy k řešení sporů v rámci občanského soudního řízení, tak rozhodčího řízení, kterými stát poskytuje své garance veřejnou mocí. 4 Vztahu mezi rozhodčím řízením a občanským soudním řízením či ADR a jejich společným a odlišným znakům se autor blíţe věnuje v části 1.3 této kapitoly. Rozhodčí řízení lze zjednodušeně vymezit jako „postup vedoucí k závaznému řešení právního sporu rozhodnutím jedné nebo více soukromých osob vybraných stranami sporu“5 či obdobně jako „dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu soudu (tj. soukromým osobám či nestátní instituci), která vydá po provedeném řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí.“6

1

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 17 2 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. 18 3 Instituty slouţící k řešení sporů se dle této teorie dělí do tří skupin: a) alternativní způsoby řešení sporů, b) rozhodčí řízení a c) řízení před obecnými soudy. 4 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 21 5 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. Praha: Linde, a. s., 2014, s. 567 6 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 42

3

1.2 Zásady rozhodčího řízení Obdobně jako jiné právní instituty je rozhodčí řízení ovládáno určitými právními zásadami. Některé z nich lze nalézt či dovodit přímo ze ZRŘ, a proto je můţeme označit za typické pro rozhodčí řízení. Vedle těchto jsou na rozhodčí řízení aplikovatelné s jistými modifikacemi obecné zásady občanského soudního řízení sporného, a to s ohledem na skutečnost, ţe ZRŘ odkazuje na přiměřené uţití OSŘ 7, a také ţe rozhodčí řízení je řízením sporným. Jednou ze základních zásad rozhodčího řízení je zásada rovnosti účastníků výslovně upravená v § 18 ZRŘ. Tato zásada by platila i bez výslovné úpravy v ZRŘ, neboť vyplývá ze základních ustanovení Ústavy a Listiny, které na rozhodčí řízení také dopadají. Od rovného postavení účastníků je třeba odlišovat nerovné postavení subjektů, neboť mezi subjekty rozhodčího řízení řadíme i rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, který má vůči ostatním subjektům, kterými jsou právě účastníci, nadřazené postavení. V případě, ţe bude v řízení zásada rovnosti stran porušena a stranám tak bude znemoţněno uplatnění jejich práv, zakládá toto důvod ke zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ, podle něhoţ soud zruší rozhodčí nález, jestliţe straně nebyla poskytnuta moţnost věc před rozhodci projednat. 8 Dalšími typickými zásadami, které patří i mezi zásady obecného soudního řízení, jsou zásada dispoziční, projednací, zásada kontradiktornosti a zásada volného hodnocení důkazů. Významnou zásadou odlišující rozhodčí řízení od řízení před obecnými soudy je zásada neveřejnosti. Občanské soudní řízení je aţ na výjimky 9 veřejné, přičemţ rozsudek se vyhlašuje veřejně vţdy10. Naopak pro rozhodčí řízení se v § 19 odst. 3 ZRŘ stanoví, ţe „toto řízení je vždy neveřejné“. V důsledku této zásady není řízení přístupné ţádným třetím osobám s výjimkou stran, jejich zástupců, rozhodců a dalších osob11, jejichţ účast na řízení je nezbytná či praktická. 12 Toto se projevuje především v případě konání ústního jednání, kdy se jej nemůţe účastnit nikdo jiný, neţ výše uvedené osoby, 7

Srov. § 30 ZRŘ. LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 399 a srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. 9 Srov. § 116 odst. 2 OSŘ. 10 Srov. § 156 odst. 1 OSŘ. 11 např. tlumočník, zapisovatel a svědci 12 KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha : ASPI, a. s. 2007. s. 96 8

4

ledaţe s tím všichni účastníci souhlasili a rozhodce to připustí.13 S touto zásadou souvisí a doplňuje ji povinnost mlčenlivosti rozhodců, kteří „nesmí sdělovat třetím stranám jakékoliv informace týkající se průběhu rozhodčího řízení, pokud je strany této jejich povinnosti nezprostí“14. Další typickou zásadu rozhodčího řízení zakotvuje § 19 odst. 2. Jedná se o zásadu neformálnosti, která spolu se zásadou autonomie vůle stran vymezuje rozhodčí řízení jako řízení, které není zatěţkáno rigidními postupy a na jehoţ pravidlech se strany mohou dohodnout a přizpůsobit si jej tak, aby jim co nejvíce vyhovovalo a co nejrychleji dospělo ke svému konci. I pokud strany nevyuţijí moţnosti dohody ohledně pravidel řízení, mají rozhodci zákonnou povinnost vést řízení bez zbytečných formalit. Mezi další zásady, které odlišují rozhodčí řízení od řízení před obecnými soudy, patří také dispozitivní zásada ústnosti upravená v § 19 odst. 3 ZRŘ. Strany se tak mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout, ţe řízení bude vedeno pouze písemně, a rozhodce tak ústní jednání nařizovat nemusí15. V neposlední v řadě je zásadou rozhodčího řízení také zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Ačkoliv je tato zásada společná i pro občanské soudní řízení, v rozhodčím řízení se daleko více a úspěšněji projevuje. V této kapitole autor uvádí pouze demonstrativní výčet zásad, které ovládají rozhodčí řízení, a to jak těch, které jsou společné i pro řízení před obecnými soudy, tak i těch, která jsou typické pro rozhodčí řízení. O některých z těchto zásad bude podrobněji pojednáno v dalších částech této práce.

1.3 Rozhodčí řízení ve vztahu k občanskému soudnímu řízení a ADR Jak jiţ bylo uvedeno v kapitole 1.1 této práce, autor se kloní k přístupu, ţe rozhodčí řízení je alternativou jak k občanskému soudnímu řízení, tak k ADR, a má s nimi jak znaky shodné, tak vůči nim znaky odlišné. Autor si v této části práce klade za cíl přiblíţit některé z těchto shodných a odlišných znaků.

13

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 425 14 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 425 15 S ohledem na konkrétní znění rozhodčí smlouvy rozhodce v konkrétním případě ústní jednání dokonce nařídit nesmí, neboť rozhodce se musí řídit pravidly, které strany určily pro vedení řízení dle § 19 odst. 1 ZRŘ.

5

Někteří autoři16 tvrdí, ţe „jiným orgánem“ ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny17, je myšlen také rozhodce nebo stálý rozhodčí soud. Opačný názor zastává zejména Ústavní soud ČR, který několikrát judikoval, ţe „pokud platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), neznamená to, že se jedná o orgány veřejné moci“18 a přiklonil se tak ke smluvní koncepci rozhodčího řízení, dle které „v povaze rozhodčího řízení převažují prvky toliko smluvní delegace stranami sporu, pravomoc rozhodců či rozhodčího soudu pochází od soukromé moci stran určovat svůj osud, nikoliv od svrchované moci státu“19. Autor se přiklání spíše k prvně uvedenému názoru, kdy rozhodce či stálý rozhodčí soud lze povaţovat za „jiný orgán“ ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť samotný rozhodčí nález je ze zákona exekučním titulem a tím je i „zastřešen“ veřejnou mocí. Rozhodčí řízení má společně s občanským soudním řízením, avšak na rozdíl od ADR, za cíl dosaţení a vydání rozhodnutí, které je autoritativním řešením sporu a je exekučním titulem20. Naopak ADR nekončí vydáním pro sporné strany závazným rozhodnutím. ADR mohou skončit nanejvýš například dohodou o narovnání21, která však bez dalšího exekučním titulem není, ledaţe ji strany sepíší ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti22. Společným znakem rozhodčího řízení a ADR je jejich v různé míře uplatnitelná dobrovolnost, čímţ se odlišují od občanského soudního řízení, neboť na stranách záleţí, zda vůbec rozhodčí řízení, resp. ADR zvolí, a strany sporu mají rozhodující vliv na jeho průběh i výsledek. 23

16

LISSE, L. Rozhodce jako „jiný orgán“ ve smyslu čl. 36 Listiny 2011. [cit. 2015-02-12] Dostupné z WWW: 17 Čl. 36 odst. 1 Listiny: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ 18 Srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. 19 Srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02. 20 dle § 28 odst. 2 ZRŘ ve spojení s § 40 odst. 1 písm. c) EŘ a § 274 odst. 1 písm. h) OSŘ 21 ve smyslu § 1903 a násl. OZ 22 § 71a aţ 71c zák. č. 358/1992 Sb., o notářích s jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 274 odst. 1 písm. e) OSŘ a § 40 odst. 1 písm. d) EŘ 23 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. Praha: Linde, a. s., 2014, s. 557

6

1.4 Právní povaha rozhodčího řízení - teoretické koncepce Teoretické koncepce rozhodčího řízení, neboli tak zvané „teorie rozhodčího řízení“ se zabývají právní povahou a dalšími hledisky rozhodčího řízení a zejména řeší vazbu mezi státem a samotným rozhodčím řízením, respektive vztahem mezi rolí státu a rolí vůle stran.24 Tato teoretická východiska mají vliv na průběh i rozhodování v rámci rozhodčího řízení, kdyţ právě dodrţování určité koncepce ovlivňuje řadu otázek, například kvalifikaci rozhodčí smlouvy, postavení a odpovědnost rozhodce nebo povahu rozhodčího nálezu. Ačkoliv se tedy jedná o koncepce teoretické, mají své konkrétní dopady na samotné rozhodčí řízení. 25 Obecně lze říci, ţe základ teorií rozhodčího řízení tvoří teorie smluvní a teorie jurisdikční. Dále se vytvořila teorie smíšená a teorie autonomní.

1.4.1 Smluvní teorie Smluvní teorie rozhodčího řízení je ve své klasické podobě „postavena na výchozí myšlence, podle které je smlouva základem pravomoci rozhodce, který je právě na jejím základě povolán právně aprobovaným způsobem k projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení“26. Základním východiskem pro řízení je tak autonomie vůle stran. Rozhodce vystupuje jako zástupce stran s cílem zjistit, co strany smluvily v hlavní smlouvě a uvést svůj závěr v rozhodčím nálezu, který má povahu smlouvy, kterou rozhodci jako zástupci stran podepisují. Tato klasická podoba smluvní teorie byla překonána její moderní podobou, která jiţ nenahlíţí na rozhodce jako na zástupce sporných stran a na rozhodčí nález jako smlouvu, nicméně samotné rozhodčí řízení povaţuje za smlouvu, které svou povahou nepatří do civilního procesu, ale k právu

24

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 71 25 V právní teorii se liší názory na míru vlivu teoretických koncepcí na rozhodčí řízení. Zatímco prof. JUDr. Naděţda Rozehnalová, CSc. in ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 71 zastává názor, ţe čisté dodrţování určité z koncepcí má nemalý vliv na posuzování konkrétních otázek, naopak JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M. in LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 28 zastává názor, ţe teoretické koncepce nemají zásadní vliv na aplikační praxi. 26 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 28

7

smluvnímu.27 Pro celé řízení je rozhodující vůle stran, která pouze dotváří původní závazek mezi stranami.

1.4.2 Jurisdikční teorie Jurisdikční teorie spočívá na předpokladu, ţe rozhodčí řízení má kontradiktorní povahu a rozhodci tak vykonávají rozhodovací pravomoc, která jim je svěřena zákonem. 28 Rozhodčí řízení je tak povaţováno za konkrétní právní normou určený způsob řešení sporů představující alternativu k řešení soudnímu. 29 Vydaný rozhodčí nález je tak jurisdikčním aktem. Na charakteristice této koncepce samozřejmě nic nemění to, ţe i rozhodčí řízení pro konkrétní rozhodovaný případ má svůj základ v dohodě stran v rozhodčí smlouvě. Samotná dohoda stran však nestačí a je zde nutný právní řád, o které se projednání a rozhodnutí v konkrétním rozhodčím řízení opírá. Jurisdikční teorie vychází z toho, „že rozhodčí řízení je řízení sporné a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc s tím, že tito řeší spor cestou nalézání práva na základě pravomoci delegované státem, a nikoli dohodou stran“. 30

1.4.3 Smíšená teorie a autonomní teorie V případě smíšené teorie dochází k propojení prvků obou výše uvedených opozičních teorií. Rozhodčí nález je co do povahy něco mezi rozsudkem a smlouvou. Dle této teorie strany pouze rozhodnou o pravomoci rozhodce předmětný spor projednat a rozhodnout, rozhodce však vystupuje jako soudce a vydá pro strany závazné a vykonatelné rozhodnutí31. Dle této teorie tak autonomie vůle stran a vliv státu neodmyslitelně spolupůsobí.

27

RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 21 28 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 21 29 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 72 30 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 26 31 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 22

8

Autonomní teorie spočívá na myšlence, ţe „je třeba rozhodčí řízení pojímat jako samostatný celek a pátrat po jeho účelu“32, chápe tedy rozhodčí řízení jako samostatný procesní systém.

1.4.4 Shrnutí Ačkoliv podle některých právních teoretiků nemají jednotlivé teorie na rozhodčí řízení významnější vliv, rozvinula se ohledně právní povahy rozhodčího řízení široká diskuse. K těmto otázkám se hojně vyjadřoval i Ústavní soud, který se přikláněl ke smluvní teorii rozhodčího řízení33, odmítl pojímání rozhodce jako orgánu moci veřejné34 a konstatoval, ţe rozhodci nenalézají právo, nýbrţ pouze tvoří závazek v zastoupení stran, kdyţ jejich moc pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud35. S tímto názorem Ústavního soudu lze jen stěţí souhlasit, neboť rozhodcům přiznává pouze postavení zprostředkovatelů, kteří nemohou rozhodnout, ale pouze stranám doporučují a navrhují, jak by měly spor vyřešit. Tomuto závěru neodpovídá ani současná právní úprava rozhodčího řízení obsaţená v zákoně o rozhodčím řízení. Podle § 1 ZRŘ je předmětem rozhodčího řízení rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a dle § 23 ZRŘ je výsledkem činností rozhodců vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení o zastavení řízení, nikoliv dohoda 36. Mnoho ustanovení zákona o rozhodčím řízení37 napovídá tomu, ţe rozhodci nalézají právo a spor rozhodují a vydávají tak závazné rozhodnutí, které je exekučním titulem38. Později se však Ústavní soud od smluvní teorie odklonil, a to například ve svém usnesení ze dne 8.3.2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, kde konstatoval, ţe rozhodčí řízení je druhem civilního procesu, kde rozhodce, příp. rozhodčí soud plní funkci řídícího 32

RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 22 33 Srov. např. usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02 a usnesení ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07. 34 Srov. např. usnesení ze dne 22.10.2002, sp. zn. IV. ÚS 435/02 nebo usnesení ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07. 35 Srov. např. usnesení ze dne 4.12.2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03 nebo usnesení ze dne 8.1.2007, sp. zn. II. ÚS 805/06. 36 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 23 37 např. § 15 odst. 1, § 20, § 30 ZRŘ 38 dle § 28 odst. 2 ZRŘ ve spojení s § 40 odst. 1 písm. c) EŘ a § 274 odst. 1 písm. h) OSŘ

9

a rozhodujícího orgánu. Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se sice zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě, avšak jinak rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Rozhodce tak představuje alternativní rozhodující orgán, který nalézá právo. Tomuto názorovému posunu však neodpovídá pozdější nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, „ţe rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran a v rozhodčím řízení jde tedy o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli“. Důsledkem přiklonění se ke smluvní teorii je nutnost klást na rozhodčí smlouvu vyšší nároky tak, aby její obsah nepředstavoval nepřiměřené podmínky zejména ve spotřebitelských smlouvách39. Přes výše uvedená stanoviska Ústavního soudu se autor kloní ke smíšené teorii rozhodčího řízení. Základem kaţdého rozhodčího řízení je autonomie vůle stran spočívající v rozhodčí smlouvě, volbě rozhodců a autonomní úpravě samotného průběhu řízení. Autor je přesvědčen, ţe rozhodci právo nalézají, nikoliv ţe jen utváří nebo dotváří závazek mezi stranami. Rozhodčí nález je pak jako výsledek jejich nalézací činnosti zpravidla deklaratorní povahy s účinky ex tunc, který nekonstituuje nové práva či povinnosti stran. Zejména ve vztahu k výsledku rozhodčího řízení je zde patrný vliv veřejné moci, kdy tato rozhodnutí jsou aktem aplikace práva, a rozhodčí nález je exekučním titulem40.

1.5 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení Tuto kapitolu autor zařadil do práce především z důvodu, ţe otázka výhodnosti či nevýhodnost rozhodčího řízení je poměrně frekventovaným tématem, a to jak v rámci laické, ale i odborné veřejnosti. Na okraj této problematiky autor dodává, ţe nastíněné klady a zápory rozhodčího řízení nelze aplikovat na všechna rozhodčí řízení. Otázku případné výhodnosti je nezbytné posuzovat vţdy s přihlédnutím ke konkrétnímu typu řízení, konkrétním případu a především k chování stran.

39

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 80 40 dle § 28 odst. 2 ZRŘ ve spojení s § 40 odst. 1 písm. c) EŘ a § 274 odst. 1 písm. h) OSŘ

10

1.5.1Výhody rozhodčího řízení Autor níţe uvádí příkladný výčet charakteristik rozhodčího řízení, které povaţuje ve srovnání s občanským soudním řízením za přínosné. a) Nižší náklady Především tuto výhodu nelze brát jako výhodu obecnou, neboť ve většině případů se výše nákladů41 rozhodčího řízení a občanského soudního řízení výrazně neliší. Rozdíly mohou vznikat ohledně výše poplatku, který bývá zvláště u institucionálních řízení upraven odlišně 42. Výše nákladů řízení je přímo odvislá od výše hodnoty a typu konkrétního sporu a vţdy je tedy nutné náklady rozhodčího řízení a občanského soudního řízení v dané věci podrobně poměřovat. Stejně to platí také pro řízení ad hoc, u kterého je nezbytné reţim úhrady sjednat.43 Výši nákladů rozhodčího řízení ovlivňují především samotné vlastnosti rozhodčího řízení, které jej odlišují od občanského soudního řízení, kupříkladu jednoinstančnost, obecně kratší doba řízení, neformálnost či volba místa jednání. 44 b) Neformálnost spočívající na dominanci autonomie vůle stran Neformálnost rozhodčího řízení v zásadě znamená, ţe strany mohou v souladu s ustanoveními ZRŘ ovlivnit, který rozhodčí soud či rozhodce bude jejich spor rozhodovat. Dle předpisů upravující některé typy rozhodčího řízení mohou ovlivnit také například místo jednání, jazyk jednání, počet rozhodců, ústnost a veřejnost řízení a především postup, kterým mají rozhodci vést řízení. 45 V rozhodčím řízení je stranám, 41

Náklady v tomto případě jsou myšleny přímé náklady týkající se řízení. Například pro občanské soudní řízení výši poplatku stanoví zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, a pro rozhodčí řízení u Rozhodčího soudu jej stanoví sazebník nákladů, který tvoří přílohu Řádu. Lze říci, ţe do částky hodnoty sporu ve výši 200.000 Kč je levnější občanské soudní řízení, neboť minimální poplatek za rozhodčí řízení činí 10 000 Kč. Nad hodnotu sporu ve výši 200.000 Kč lze obecně říci, ţe je levnější rozhodčí řízení. V případě ostatních sporů projednávaných před Rozhodčím soudem je nutné k nákladům řízení připočítat také paušál na správní náklady dle přílohy Řádu, jehoţ výše je taktéţ závislá na hodnotě sporu. 43 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 82 44 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 83 aţ 84 45 KLEIN, B. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, 4/2008, s. 129 42

11

ale i rozhodcům umoţněno široké uplatňování jejich vlastní vůle a strany si tak mohou řízení přizpůsobit vlastním potřebám. V případě, ţe se strany nedohodnou jinak, postupují rozhodci v souladu s § 19 odst. 2 ZRŘ způsobem, který povaţují za vhodný, a vedou řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příleţitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný k rozhodnutí sporu. c) Neveřejnost řízení Dle § 19 věty druhé ZRŘ je rozhodčí řízení vţdy neveřejné. To se projevuje tím, ţe k účasti na řízení nejsou připuštěny jiné osoby, neţ strany a jejich zástupci, rozhodci a případně další osoby. Blíţe k tomu viz kapitola 1.2 této práce. Právě pro svou neveřejnost je rozhodčí řízení hojně vyhledáváno, protoţe tak zůstává v utajení nejen průběh řízení, ale i jeho samotná existence, coţ je nezbytné pro ochranu obchodního tajemství či samotného dobrého jména obou stran. d) Kontinuita rozhodování Kontinuita rozhodování spočívá v dohodě stran, ţe veškeré jejich spory nebo veškeré spory z určité smlouvy budou rozhodovat ti samí rozhodci. Tato skutečnost přispívá nejen k rychlosti řízení, ale i jeho hospodárnosti, neboť rozhodci nemusí v jednotlivých případech opětovně zkoumat veškeré otázky týkající se sporu, ale zaměřují se jiţ pouze na podstatu kauzy. e) Dobré předpoklady pro uznání a výkon rozhodčích nálezů v zahraničí Tato výhoda se projevuje při uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů v České republice nebo tuzemských rozhodčích nálezů v zahraničí. Díky Newyorské úmluvě a Evropské úmluvě je tento proces snazší a předvídatelnější na rozdíl od jiných exekučních titulů, protoţe tyto rozhodčí nálezy jsou bez ohledu jurisdikci povaţovány za tuzemské.

12

1.5.2 Nevýhody rozhodčího řízení Navzdory uvedeným výhodám je také třeba zmínit i negativa rozhodčího řízení. Kromě níţe vybraných sem lze zařadit i nemoţnost nařízení předběţného opatření přímo rozhodcem46 či nemoţnost nařízení společného projednání sporu47.

a) Jednoinstančnost Jednoinstančnost jako jeden ze základních znaků rozhodčího řízení sice přispívá k jeho rychlosti, z jiného úhlu pohledu však patří mezi jeho nevýhody. Důvodem je, ţe vydaný rozhodčí nález lze přezkoumat v souladu s § 31 ZRŘ pouze z taxativně uvedených

procesních

důvodů.

Výjimku

představují

spotřebitelské

spory.48

Z uvedeného vyplývá, ţe pochybí-li rozhodce po věcné stránce, nemůţe se neúspěšná strana nijak bránit. Podle názoru autora toto můţe představovat do jisté míry nespravedlnost rozhodování. b) Nejednotná rozhodovací praxe S jednoinstančností souvisí také otázka nejednotné rozhodovací praxe. Jestliţe uváţíme, ţe aţ na uvedenou výjimku neexistuje orgán, který by rozhodnutí věcně přezkoumal, pak musíme nutně dospět k názoru, ţe nemůţe být rozhodovací praxe sjednocena. To do značné míry nabourává právní jistotu účastníků, respektive jejich legitimní očekávání. c) Nepřípustnost ústavní stížnosti Jak autor uvedl v kapitole 1.4.4 této práce, Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře několikrát vyslovil, ţe rozhodčí nález nepovaţuje za rozhodnutí orgánu veřejné moci, a proto proti němu není přípustná ústavní stíţnost49 pro zásah do ústavně zaručených práv a svobod.

46

Tento závěr vyplývá z § 22 ZRŘ, dle kterého soud můţe nařídit předběţné opatření na návrh některé ze stran a za splnění stanovených podmínek. 47 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 86 48 Srov. § 31 písm. g) ZRŘ a kapitolu 8. této práce. 49 Ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

13

d) Absence donucovací pravomoci u rozhodců Ustanovení § 20 ZRŘ zakotvuje oprávnění rozhodců vyslýchat svědky, znalce a strany, ovšem pouze za podmínky, ţe tito se dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď; jiné důkazy mohou provádět jen tehdy, jsou-li jim poskytnuty. Z toho vyplývá, ţe rozhodce nemůţe na rozdíl od soudce v civilním soudním řízení svědky a znalce předvolat, ani svědky a účastníky předvést. Ačkoliv neochota účastníků ke spolupráci můţe významně ovlivnit rychlost řízení, rozhodce nedisponuje ţádným donucovacím prostředkem k napravení tohoto stavu.

1.6 Druhy rozhodčího řízení Rozhodčí řízení lze dělit z hlediska různých kritérií. V této kapitole se bude autor zabývat nejčastějším rozdělením, a to na rozhodčí řízení institucionální a ad hoc, dále pak na fakultativní a obligatorní a v důsledku novely50 ZRŘ také na obecné rozhodčí řízení a rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech. Konečně se bude zabývat také některými specifickými druhy rozhodčího řízení se zaměřením na rozhodčí řízení online.

1.6.1 Rozhodčí řízení institucionální a ad hoc O rozhodčí řízení institucionální se jedná tehdy, jestliţe se spor projednává před některou ze stálých rozhodčích institucí, které jsou nejčastěji nazývány rozhodčími soudy.51 Tyto stálé rozhodčí soudy mohou být v souladu s § 13 odst. 1 ZRŘ zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští. Takovým jiným zákonem se rozumí zákon odlišný od zákona o rozhodčím řízení. Dle znění § 13 odst. 1 ZRŘ účinného do 31.3.2012 mohly být stálé rozhodčí soudy zřízeny na základě zákona. Toto znění způsobovalo interpretační nejasnosti a leckdy vedlo k obcházení zákona. Objevovaly se totiţ názory, ţe jiţ toto ustanovení je zmocněním ke zřízení stálého rozhodčího soudu a v souladu s ním lze takový soud zaloţit i soukromoprávním úkonem, pokud budou naplněny další podmínky v § 13 odst. 2 ZRŘ. Navzdory výše uvedenému však převládal a ustálil se názor opačný, tedy 50

Novela zákonem č. 19/2012 Sb. RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 29 51

14

ţe zřídit stálý rozhodčí soud lze jen zákonem. Na to reagoval i zákonodárce a novelou zákona o rozhodčím řízení účinnou od 1.4.2012 znění § 13 odst. 1 ZRŘ změnil. Tímto byly odstraněny případné interpretační pochybnosti. K posílení postavení stálých rozhodčích soudů zřízených v souladu § 13 odst. 1 ZRŘ a ke zvýšení ochrany stran byl do § 13 ZRŘ doplněn odstavec čtvrtý, který zakazuje, aby jakákoliv instituce či osoba pouţívala označení, které vyvolává klamnou představu, ţe se jedná o stálý rozhodčí soud. Stálé rozhodčí soudy se vyznačují zejména tím, ţe mají své stálé sídlo, statut, statutární orgány, pravidla řízení a nezbytný administrativní aparát. Taktéţ vedou seznamy rozhodců, z nichţ si mohou strany vybrat toho, který jejich řízení povede. Rozhodce však můţe být také ustanoven dle pravidel daného rozhodčího soudu, podle kterých také samotné rozhodčí řízení probíhá. Díky těmto pravidlům lze institucionální řízení povaţovat za předvídatelné a poskytující účastníkům vyšší míru právní jistoty, coţ je pro ně bezesporu výhodné. Stále rozhodčí soudy ve smyslu ust. § 13 odst. 1 ZRŘ však nelze zaměňovat s tak zvanými arbitráţními či servisními centry. Tato centra, která rozhodcům zajišťují a poskytují administrativní aparát a podporují jejich činnost, nejsou stálými rozhodčími institucemi, a proto můţe v jejich rámci probíhat pouze rozhodčí řízení ad hoc. V současné době jsou v České republice platně zřízeny tři stálé rozhodčí soudy. Jedná se o Rozhodčím soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno52 a Burzovní rozhodčí soud53. Na rozdíl od výše uvedeného v rozhodčím řízení ad hoc54 „rozhoduje spor jakákoliv osoba (osoby), kterou si strany vybraly podle svého uvážení a která splňuje předpoklady stanovené příslušným právním řádem.“55 Strany nejsou nuceny vybírat rozhodce z konkrétního seznamu ani se řídit zvláštními pravidly. Sousloví „ad hoc“

52

Zřízen na základě zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů. Původně zřízen na základě zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, který byl derogován zákonem č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. 54 Nebo tzv. „arbitráţ ad hoc“ či „rozhodčí soud ad hoc“. 55 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 296 53

15

především vyjadřuje, ţe se nejedná o řízení institucionální. Neznamená to tedy, ţe by byl rozhodce limitován počtem řízení, které projednává a rozhoduje. 56

1.6.2 Fakultativní a obligatorní rozhodčí řízení Fakultativním, neboli dobrovolným rozhodčím řízením je takové, k jehoţ uskutečnění je nutná platná rozhodčí smlouva uzavřená mezi stranami a strany se tak dobrovolně vzdávají svého práva na soudní řízení ve prospěch rozhodčího řízení. 57 Naproti tomu pro provedení obligatorního neboli povinného rozhodčího řízení není rozhodčí smlouvy mezi stranami třeba, „neboť na základě mezinárodní smlouvy nebo vnitrostátního právního předpisu stačí podat žalobu u příslušného rozhodce nebo rozhodčí instituce a žalovaný se musí rozhodčímu řízení podrobit“. 58 Typickým případem obligatorního řízení jsou řízení ohledně investičních sporů mezi fyzickou nebo právnickou osobou a státem, kde mezinárodní multilaterální či bilaterální smlouva pro strany závazně určuje, ţe dojde k řešení sporu před rozhodci či stálou rozhodčí institucí, přestoţe mezi stranami neexistuje přímý smluvní závazek a tedy ani rozhodčí smlouva. 59

1.6.3 Obecné rozhodčí řízení a rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech Zákonem č. 19/2012 Sb. došlo s účinky od 1.4.2012 k novelizaci zákona o rozhodčím řízení, kdy do úpravy rozhodčího řízení byly zavedeny relativně rozsáhlé principy pro ochranu spotřebitele. Bylo tak reagováno jednak na relativně často se objevující zneuţívání rozhodčího řízení, tak také na předpisy Evropské unie 60 a na judikaturu Soudního dvora Evropské unie 61.

56

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 296 57 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 31 58 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 31 59 K nejvýznamnějším takovým řízením, jejichţ účastníkem byla Česká republika, patří mezinárodní arbitráţní řízení CME vs. Česká republika či Nomura vs. Česká republika. 60 Srov. např. směrnice Rady ES 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 61 Srov. např. rozsudek ze dne 26.10.2006, sp. zn. C-168/05 - Mostaza Claro nebo rozsudek ze dne 6.10.2009, sp. zn. C-40/08 – Asturcom Telecomunicaciones, které výslovně zmiňovala důvodová zpráva k novelizačnímu zákonu č. 19/2012 Sb.

16

Tato novelizace se dotkla zejména úpravy rozhodčí smlouvy a rozhodců a způsobila tak vznik zvláštního rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech. Na tento typ řízení se pouţijí vedle, popřípadě namísto pravidel aplikovatelných na obecné rozhodčí řízení také pravidla přísnější, která podtrhují a zachovávají ochranu spotřebitele. Rovněţ byl do zákona o rozhodčím řízení zaveden institut věcného přezkumu rozhodčích nálezů vydaných ve spotřebitelských sporech. 62 Z opačného pohledu způsobila zvláštní zpřísněná úprava rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech změnu postavení spotřebitele, neboť ten se stal pro podnikatele jako druhou smluvní stranu do jisté míry kontrahentem druhé kategorie. Je otázkou, zda to způsobí sníţení počtu rozhodčích smluv uzavíraných pro řešení spotřebitelských smluv.

1.6.4 Některé specifické druhy rozhodčího řízení V této kapitole se autor věnuje některým druhům rozhodčího řízení, a to jmenovitě řízení o sporech o doménová jména a také řízení o vnitrostátních úhradových sporech v oblasti zdravotnictví. a) Spory o doménová jména Rozhodčí soud je od roku 2004 soudem pro řešení sporů o doménová jména „.cz“ a současně od roku 2005 s působností pro všechny členské státy Evropské unie pro doménová jména „.eu“ a jiná doménová jména nejvyšší úrovně. Autor se níţe zaměří pouze řízení ohledně doménových jmen „.cz“. Dne 15.6.2010 nabyl účinnosti Řád .cz. V souladu s § 1 odst. 1 Řádu .cz je Rozhodčí soud nadán pravomocí rozhodovat tyto spory na základě registračních pravidel63 nebo na základě zvláštní dohody stran. Z uvedených registračních pravidel vyplývá, ţe kaţdý subjekt registrující doménové jméno přistupuje k těmto pravidlům a zároveň k pravidlům alternativního řešení sporů64. Tím dochází k podřízení se pravomoci Rozhodčího soudu. Zda bude

62

Srov. § 31 písm. g) ZRŘ. Tato pravidla registrace doménových jmen v ccTLD .cz vydává subjekt pověřený organizací, správou a řízením národní domény nejvyšší úrovně .cz, kterým je sdruţení CZ.NIC 64 Tato pravidla, která jsou dostupná z https://www.nic.cz/files/nic/doc/Pravidla_ADR_20140101.pdf, vydává také sdruţení CZ. NIC jako pověřený subjekt. 63

17

řízení skutečně zahájeno u Rozhodčího soudu, záleţí na tom, zda třetí strana přistoupí k veřejné rozhodčí nabídce, obsaţené v pravidlech alternativního řešení sporů, a uplatní nárok u Rozhodčího soudu. Je však nutné upozornit na to, ţe dle názoru Nejvyššího soudu České republiky65 nepředstavuje akceptaci zmíněné nabídky podání ţaloby, ale je nutné ji i písemně přijmout. Nadto autor uvádí, ţe rozhodčí řízení o sporech o doménových jménech je zvláštním druhem řízení on-line. b) Řízení o vnitrostátních úhradových sporech v oblasti zdravotnictví Výsledkem

snahy

Ministerstva

zdravotnictví

České

republiky,

Českého

zdravotnického fóra a Rozhodčího soudu je specifický druh rozhodčího řízení, jehoţ procesní pravidla upravuje Řád Rozhodčího soudu pro vnitrostátní úhradové spory ve zdravotnictví66, který nabyl účinnosti 1.3.2011. Vnitrostátním úhradovým sporem ve zdravotnictví se rozumí spor, kde účastníkem můţe být pouze pacient, pojištěnec, zdravotní pojišťovna, zdravotnické zařízení či Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Předmětem sporu je typicky výše pojistného, poplatky za poskytnutou péči či neproplacená léčba ze strany zdravotní pojišťovny. Toto řízení tak zajišťuje pacientovi respektive pojištěnci rovné postavení ve vztahu k druhé straně a moţnost domoci se rychle, dostupně a efektivně svých práv, to vše při zachování odbornosti a soukromí67. Autor však vnímá jako problém, ţe toto řízení je upraveno jako fakultativní, to znamená, ţe zejména ze strany zdravotních pojišťoven a zdravotních zařízení je vyţadován projev vůle podrobit se tomuto řízení68.

c)

Rozhodčí řízení před rozhodčí komisí spolku Jde o zvláštní druh rozhodčího řízení nově zavedený občanským zákoníkem.

Takové rozhodčí řízení probíhá před rozhodčí komisí spolku, je-li zřízena. Je věcí spolkové samosprávy, zda rozhodčí komisy jako orgán spolku zřídí. Pokud však zřízena je, řeší se před ní obligatorně spory v oblasti spolkové samosprávy. Pravomoci rozhodčí

65

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2013, sp. zn. 23 Cdo 3895/2011. Dostupný na WWW: < http://www.soud.cz/rady/rad-pro-vnitrostatni-uhradove-spory-ve-zdravotnictvi2011> 67 U Rozhodčího soudu je veden seznam rozhodců a mediátorů pro úhradové spory. Kaţdý ţadatel o zápis musí absolvovat odborné semináře a vykonat závěrečné zkoušky. 68 Srov. § 1 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu pro vnitrostátní úhradové spory ve zdravotnictví. 66

18

komise vţdy určují konkrétní spolkové stanovy. V případě absence úpravy ve stanovách rozhoduje rozhodčí komise spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku. Vzhledem k výše uvedenému lze dospět k názoru, ţe v případě tohoto typu rozhodčího řízení absentuje dobrovolnost, jakoţto jeden z obecných znaků rozhodčího řízení, neboť v případě zřízení rozhodčí komise se kterýkoliv spor náleţející do její působnosti musí projednat a rozhodnout před ní. Autor se však domnívá, ţe prvek dobrovolnosti se skrývá dobrovolnosti vzniku členství ve spolku, moţnosti vystoupení, jako i právu kaţdého člena hlasovat o zřízení rozhodčí komise. Rozhodčí komise není povaţována za stálý rozhodčí soud 69, coţ mimo jiné také vyplývá z § 40e věty druhé ZRŘ. Na členy rozhodčí komise jsou stanoveny obdobné poţadavky jako na rozhodce dle zákona o rozhodčím řízení. 70 Rozhodčí komise spolku a řízení před ní je upraveno v občanském zákoníku a zákonu o rozhodčím řízení, zejména v jeho části sedmé. Původně zákonodárce zamýšlel o přijetí samostatného zákona o řízení před rozhodčí komisí spolku, avšak tento záměr byl opuštěn a namísto toho byla do zákona o rozhodčím řízení zařazena nová část sedmá, která toto řízení, respektive jeho zvláštnosti upravuje, a to tak, ţe pokud není stanoveno v této části jinak, pouţijí se i na toto řízení ustanovení zákona o rozhodčím řízení. Nejedná se však aţ na výjimky o úpravu kogentní, neboť § 40f odst. 2 věta druhá ZRŘ připouští úpravu postupu, kterým má komise vést řízení, odlišnou od úpravy zákonem o rozhodčím řízení, čímţ je podtrţena samosprávná povaha spolku. Mezi zmíněné výjimky patří § 40h ZRŘ, který stanoví povinnost rozhodčí komise rozhodnout ve věci samé ve lhůtě tří měsíců, není-li v souladu s větou druhou tohoto ustanovení stanoveno jinak. Nedodrţení lhůty k rozhodnutí zakládá oprávnění strany uplatnit své právo u obecného soudu. Výsledkem řízení před rozhodčí komisí spolku je stejně jako v obecném rozhodčím řízení rozhodčí nález. Mezi výše uvedené specifické druhy rozhodčího řízení však neřadíme finanční arbitráţ, přestoţe by k tomu mohlo označení „arbitřáţ“ vést, neboť se jedná o řízení

69

WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. Praha: Linde, a. s., 2014, s. 592 70 Srov. § 266 odst. 2 občanského zákoníku.

19

správní71. Cílem tohoto řízení je rychlejší, neformálnější a efektivnější řešení specifických sporů mezi určitými finančními institucemi a jejich klienty. Rozhodování některých sporů finančním arbitrem bylo do českého právního řádu v souladu s evropským právem zařazeno zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.1.2003. V § 1 tohoto zákona je taxativně vymezen okruh sporů, které je arbitr, jako úřad, oprávněn projednat a rozhodnout. Řízení před arbitrem je alternativou jak k občanskému soudnímu řízení, tak v případně i k rozhodčímu řízení dle ZRŘ. 72 Aktivní legitimaci k zahájení řízení má pouze slabší strana arbitrabilního sporu, tj. obecně klient finanční instituce 73.

1.6.5 Rozhodčí řízení on-line Řádu on-line, který představuje zvláštní dodatek Řádu a nabyl účinnosti dne 1.6.2004, umoţňuje vedení rozhodčí řízení u Rozhodčího soudu s vyuţitím prostředků elektronické komunikace. Podmínku tohoto řízení dle § 1 odst. 2 Řádu on-line představuje rozhodčí smlouva, v níţ se strany podrobí Řádu on-line. V průběhu řízení jsou činěna veškerá podání stran i úkony soudu včetně vydání rozhodčího nálezu elektronickou formou74. Pro jednotlivá řízení jsou zřízena samostatná sudiště, a to zvláštní webové stránky, kam mají přístup vţdy jen Rozhodčí soud a strany konkrétního sporu. Účelem řízení on-line je za vyuţití moderních technologií dospět k efektivnějšímu, rychlejšímu 75 a levnějšímu76 rozhodnutí ve věci. Navzdory existence dohody stran o vedení řízení online, můţe rozhodce rozhodnout, ţe rozhodčí řízení nebude vedeno touto formou podle Řádu on-line, a to

71

Srov. § 24 zákona č. 229/2002, o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. Srov. § 1 odst. 2 zákona č. 229/2002, o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. 73 Srov. § 8 ve spojení s § 3 odst. 2 zákona č. 229/2002, o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. 74 Dle § 13 odst. 2 Řádu online Rozhodčí soud vydá rozhodčí nález na ţádost strany, zejména pro účely jeho výkonu, také v listinné podobě. 75 Dle informace dostupné na WWW: http://www.soud.cz/o-rozhodcim-rizeni trvá celé řízení on-line zhruba 35 dnů. 76 Poplatek činí dle Sazebníku nákladů rozhodčího řízení on-line, který je přílohou k Pravidlům o nákladech rozhodčího řízení on-line, které jsou přílohou Řádu on-line, 3% z hodnoty sporu, nejméně však 3 000 Kč a nejvýše 1 000 000 Kč. 72

20

tehdy, vyjde-li najevo, ţe některá ze stran sporu není zjevně schopna účastnit se rozhodčího řízení podle Řádu on-line, nebo i v jiných případech77

2. Právní úprava rozhodčího řízení v České republice Formální prameny právní úpravy rozhodčího řízení bychom mohli rozdělit na mezinárodní smlouvy a vnitrostátní právní předpisy. Nelze opomenout ani podstatný význam norem obsaţených ve statusech a řádech stálých rozhodčích soudů. Z mezinárodních smluv je třeba zmínit především Newyorskou úmluvu ratifikovanou 154 státy78, jeţ nahrazuje pro smluvní státy tak zvané Ţenevské protokoly79, a upravuje uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů či takových nálezů, které nejsou pokládány za národní. Dál do této kategorie řadíme také regionální Evropskou úmluvu, která se dle svého čl. 1 vztahuje na rozhodčí smlouvy týkající se sporů z provádění mezinárodního obchodu mezi osobami, které měly svůj obvyklý pobyt či sídlo v různých smluvních státech, a na řízení a nálezy vydané na základě takových rozhodčích smluv. Ovšem na právní úpravu rozhodčího řízení se vztahuje mnoho multilaterálních a bilaterálních dohod s třetími státy na podporu a ochranu investic či o právní pomoci. Právě bilaterální dohody o právní pomoci mohou stanovit vzájemnou úpravu příznivější, neţ kterou stanoví smlouvy multilaterální, tak jako tomu je v případě smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou80, dle které jsou rozhodci i stálé rozhodčí soudy obou smluvních států povaţovány v zásadě za vnitrostátní a uznání a výkon rozhodčích nálezů je proto velmi usnadněn. Právní úprava obsaţená v § 47 ZRŘ zakotvuje aplikační přednost ustanovení předmětných mezinárodních smluv před ustanoveními ZRŘ i jiných vnitrostátních předpisů. To povaţuje autor s ohledem na dikci čl. 10 Ústavy, který zakotvuje zásadu

77

Viz § 3 odst. 4 Řádu on-line. Seznam států dostupný z www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_text/arbitration/NYConvention_status.html. 79 Dle článku VII odst. 2 Newyorské úmluvy pozbývají Ţenevský protokol o doloţkách o rozsudím z roku 1923 (č. 191/1931 Sb.) a Ţenevská úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z roku 1927 (č. 192/1931 Sb.) platnosti mezi smluvními státy Newyorské úmluvy v době a rozsahu, v němţ se pro ně tato úmluva stane závaznou. 80 Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (č. 209/1993 Sb.) 78

21

aplikační přednosti jiţ na ústavní úrovni. Aplikační přednost obsaţená v zákoně o rozhodčím řízení však nepůsobí absolutně, neboť čl. VII odst. 1 Newyorské úmluvy stanoví, ţe strana je oprávněna si zvolit, kterou právní úpravu pro uznání a výkon rozhodčího nálezu uplatní. Z uvedeného plyne, ţe si strany mohou zvolit právní úpravu dle této úmluvy nebo dle jiné i bilaterální smlouvy popřípadě vnitrostátní právní úpravu toho státu, v němţ je rozhodčí nález uplatňován. Pro střet případných úprav jiných mezinárodních smluv a vnitrostátních předpisů se prosazuje pravidlo „maximální efektivity“ upřednostňující nejpříznivější právní úpravu.81 Právní úpravu rozhodčího řízení ovlivňují také různé iniciativy komise UNCITRAL82, jako jsou Pravidla UNCITRAL pro mezinárodní rozhodčí řízení ad hoc, Doporučení pro rozhodčí instituce a ostatní orgány zúčastněné v arbitráţních řízeních podle rozhodčích pravidel UNCITRAL či zejména Vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráţi ze dne 21.6.1985, jímţ byl ovlivněn i zákon o rozhodčím řízení.83 Jde-li o vnitrostátní právní úpravu, je nezbytné si uvědomit, ţe v rámci rozhodčího řízení jsou řešeny i spotřebitelské spory. Právě oblast spotřebitelského práva je silně regulována evropským právem, a to zejména směrnicemi84, ale i v této oblasti konstantní judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Právě existence významného vlivu ze strany legislativy Evropské unie vyústila v rozsáhlou novelizaci85 zákona o rozhodím řízení, kterou byly s účinností od 1.4.2012 zavedeny mechanismy rozhodčího řízení na ochranu spotřebitele. Vnitrostátní právní úpravu rozhodčího řízení zastřešuje úprava práva na spravedlivý proces obsaţená zejména v čl. 36 Listiny a v hlavě čtvrté Ústavy. Stěţejním pramenem je však zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, který s účinností od 1.1.1995 oproti dřívější

81

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 97 82 Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law) 83 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 89 84 Jako jednu z nejvýznamnějších lze zmínit směrnici Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 85 Novelizace zákonem č. 19/2012 Sb., která představovala právě implementaci bodu q) Přílohy I směrnice Rady č. 93/13/EHS z 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

22

úpravě86 rozšířil moţnost konání rozhodčího řízení i na spory bez mezinárodního prvku, tj. povahově čistě vnitrostátní. Dalším pramenem právní úpravy rozhodčí řízení je na základě § 30 ZRŘ87 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, protoţe zákon o rozhodčím řízení neupravuje veškeré otázky rozhodčího řízení, spíše poskytuje pouze rámcovou úpravu procesních pravidel. Pouţitím slova „přiměřeně“ dává zákonodárce rozhodcům moţnost takřka neomezené volní diskrece, v rámci které mohou ustanovení OSŘ uţít stejně, obdobně nebo například jen zčásti88. OSŘ lze také s ohledem na § 19 odst. 2 ZRŘ pouţít na principu vhodnosti. 89 Nejde tedy o mechanickou aplikaci OSŘ, nýbrţ je vţdy při jeho pouţití třeba zohledňovat zásady, na kterých rozhodčí řízení stojí. 90 Naproti tomu § 44 ZRŘ zakládá pouţití OSŘ na řízení před soudem91 obdobně. Společně s OSŘ se na principu přiměřenosti pouţijí i další na OSŘ navazující předpisy, a to například zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů,

a vyhláška

Ministerstva

spravedlnosti

České

republiky

č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodčího řízení se dále týkají zákony regulující stálé rozhodčí soudy v České republice. Mezi tyto patří zejména zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Nelze opomenout také procesní pravidla stálých rozhodčích soudů obsaţená v jejich statutech či řádech vydávaných dle § 13 odst. 2 ZRŘ. Tyto předpisy se

86

ZRŘ zrušil zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, a některá ustanovení zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, a zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách. 87 § 30 ZRŘ: „Nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“ 88 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 551 89 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 552 90 Tento názor je konstantně judikován Nejvyšším soudem, srov. např. rozsudek ze dne 25.6.2007, sp. zn. 32 Cdo 1528/2005, usnesení ze dne 11.6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, usnesení ze dne 28.4.2011, sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, 91 Typicky se jedná o řízení ve věcech zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 ZRŘ.

23

v souladu s ustanovením § 13 odst. 3 ZRŘ aplikují na řízení před daným stálým rozhodčím soudem, jemuţ je spor předloţen k rozhodnutí, pokud si strany neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, nebo pokud na ně strany výslovně odkáţou ve smyslu ustanovení § 19 ZRŘ. Součástí rekodifikace soukromého práva bylo také přijetí zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, kterým byla mimo jiné zrušena celá část pátá ZRŘ v tehdy platném a účinném znění. Proto s účinností od 1.1.2014 upravuje některé záleţitosti týkající se rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů tento zmíněný zákon, konkrétně jeho část sedmá. Závěrem je třeba uvést, ţe rozhodčího řízení, a to zejména rozhodčí smlouvy se také týká hmotněprávní úprava obsaţená v občanském zákoníku 92.

3. Arbitrabilita Arbitrabilita je jedním ze stěţejních institutů rozhodčího řízení, který upravuje „podmínky, za kterých je možné určitý okruh sporů projednat před rozhodci, resp. co může být předmětem rozhodčího řízení“93. Díky tomuto institutu dochází k rozdělení sporů na ty, které jsou rozhodovány výlučně státními soudy, případně jinými orgány veřejné moci, a dále ty, které mohou být rozhodovány v rozhodčím řízení, pokud si to strany sjednají. Zákonné vymezení arbitrability poskytuje § 2 odst. 1 a 2 ZRŘ. Arbitrabilita se rozlišuje na objektivní a subjektivní, kdy objektivní „je upravena konkrétním právním řádem a lze ji uvést jako okruh otázek připuštěných právním řádem k řešení před rozhodci“94. Subjektivní arbitrabilitou se rozumí případ, kdy si strany v rámci autonomie vůle samy zúţí předmět smlouvy a tím i objektivní arbitrabilitu.95 Ustanovení § 2 odst. 1 a 2 ZRŘ obsahuje pozitivní vymezení objektivní arbitrability, kdyţ stanoví, ţe rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít pouze ohledně sporů, které naplňují současně všechny následující znaky: (1) jde o majetkové spory mezi stranami, (2) k jejichţ projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc obecných 92

např. § 1724 a násl. občanského zákoníku RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 32 94 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 144 95 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 144 93

24

soudů nebo o nichţ to stanoví zvláštní zákon, a (3) jestliţe by strany mohly ohledně daného sporu uzavřít smír. O charakterově majetkový spor jde tehdy, pokud je jeho předmětem majetkové právo; tedy lze předmět sporu finančně ohodnotit. Takovým majetkovým právem je dle judikatury „jak právo na majetkové plnění, tj. plnění ocenitelné v penězích, tak i určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva“96. Konstantní judikatura97 tak dospěla k závěru, ţe obecně arbitrabilní jsou i pojmově majetkové spory projednávané na základě ţalob na určení ve smyslu § 80 OSŘ.98 Zároveň se k pozitivní podmínce existence majetkového sporu připojuje dle § 2 odst. 1 ZRŘ negativní podmínka, která výslovně z arbitrability vylučuje spory v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenční spory99. Jde-li o pravomoc orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci jako druhou podmínku arbitrability, pak obecné soudy dle § 7 odst. 1 OSŘ projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Z toho vyplývá, ţe nearbitrabilními jsou jednak spory, které v prvním stupni rozhodují orgány moci výkonné, jako např. Úřad pro ochranu průmyslového vlastnictví či Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, jakoţ i spory projednávané odvolací instancí, a zcela jistě sem řadíme spory projednávané výlučně správními soudy či ústavní soudem. 100 Ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ zakotvuje blanketní normu, dle níţ se můţe rozhodčí řízení konat i o sporech, o nichţ to stanoví zvláštní zákon. Tím došlo k rozšíření objektivní arbitrability. Přestoţe tato blanketní norma byla do zákona o rozhodčím řízení vloţena v důsledku jeho novelizace zákonem č. 19/2012 Sb., s účinky ke dni 1.4.2012, do dnešního dne je naplněna pouze zákonem o elektronických

96

Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.11.1995, sp. zn. 10 Cmo 414/95. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.6.2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006 nebo rozhodčí nález Rozhodčího soudu při IAL SE ze dne 11.11.2009, sp. zn. 209/2009. 98 Stejný názor zastává i odborná veřejnost, srov. např. NOVÝ, Z. Arbitrabilita sporů o neplatnost právního úkonu. Právní fórum, 2008, 11/2008, s. 479 a násl. 99 Incidenčními spory se rozumějí spory vymezené v § 159 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 100 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 91 97

25

komunikacích101. Dle § 126 odst. 6 a § 129 odst. 5 tohoto zákona lze sjednat rozhodčí smlouvu podle ZRŘ v některých sporech, které rozhoduje Český telekomunikační úřad, respektive předseda rady. Poslední pozitivní podmínka arbitrability dle § 2 odst. 2 ZRŘ spočívá v moţnosti uzavřít ohledně předmětného sporu smír. Ve smyslu § 99 OSŘ, na který předmětné ustanovení odkazuje, lze řízení skončit smírem, „připouští-li to povaha věci“. Dle judikatury „povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony“102. Z uvedeného autor dovozuje, ţe je vyloučeno uzavření smíru zejména ohledně věcí, v nichţ lze zahájit řízení i bez návrhu 103, ve věcech osobního stavu a ve věcech, kde hmotné právo neumoţňuje vyřízení věci dohodou stran. Naopak „smír lze uzavřít i ve věcech o určení zda tu právní vztah nebo právo je či není, když rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti (konkretizované podle zmíněných kritérií pro projednávanou věc). V poměrech ustanovení § 2 odst. 2 zákona jde o nedostatek arbitrability jen u těch sporů, u nichž povaha věci nepřipouští uzavřít smír; to, zda by smír mohl být soudem schválen, pak nemá na platnost rozhodčí smlouvy vliv.104 Dříve byly zastávány z různých důvodů názory, ţe mezi arbitrovatelné spory nepatří spory týkající se nemovitých věcí. V současnosti jsou tyto názory postupně překonány, neboť odborná veřejnost se přiklání k tomu, ţe práva k nemovitým věcem představují práva majetková, a proto spory z nich nejsou z arbitrability zákona o rozhodčím řízení vyloučeny. Proto podkladem pro zápis práv do katastru nemovitostí dle zákona č. 256/2013, Sb., o katastru nemovitostí, bude i rozhodčí nález, jeţ má dle ustanovení § 28 odst. 2 ZRŘ účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Nejednotný názor však převládá v oblasti pracovněprávních sporů. Podle některých autorů, k nimţ patří například A. J. Bělohlávek 105, jsou arbitrovatelnými 101

Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) 102 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005. 103 Srov. § 13 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. 104 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005. 105 Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 130.

26

pouze některé nároky vznikající z pracovněprávních vztahů, a to výlučně za předpokladu majetkové povahy. Z uvedeného důvodu sem nespadají spory týkající se platnosti nebo neplatnosti ukončení pracovního poměru a podobně, které svojí povahou řeší spíše statusovou otázkou. Naproti tomu jiní autoři, mezi nimi i L. Lisse106, zastávají názor, ţe kromě typických sporů o nároky na náhradu škody způsobené při výkonu práce či o jiná majetková plnění z pracovněprávního vztahu jsou arbitrovatelné i spory týkající se ukončení pracovního poměru. K tomuto názoru se přiklání i autor, protoţe „pracovněprávní spor je eo ipso sporem majetkovým, a to včetně sporu o platnost či neplatnost skončení pracovního poměru apod. je to spor, o jehož předmětu lze uzavřít smír (...)“107. Co se týče zkoumání arbitrability sporu postupují rozhodci dle § 15 odst. 1 ZRŘ z „úřední“ povinnosti, případně můţe některá ze stran vznést dle § 15 odst. 2 ZRŘ námitku nedostatku pravomoci. Jestliţe není arbitrabilita dána, vede tento nedostatek nutně k rozhodnutí o zastavení řízení. V případě, ţe by i přes tento nedostatek byl v daném řízení vydán rozhodčí nález, je tato skutečnost důvodem pro jeho zrušení dle § 31 písm. a) ZRŘ. Arbitrabilita konkrétního sporu je také zkoumána v rámci uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, jak to stanoví čl. V odst. 2 písm. a) Newyorkské úmluvy. Pokud spor, o němţ byl vydán předmětný rozhodčí nález, není arbitrabilní dle práva země, kde se o uznání ţádá, příslušný orgán země výkon tohoto rozhodčího nálezu odepře.

4. Rozhodčí smlouva Základní podmínkou pro projednání a rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení, je existence platné rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva představuje dohodu stran, kterou tyto strany určí, ţe arbitrabilní spor vzniknuvší mezi nimi má být rozhodnut v rozhodčím řízení, a tím dochází k vyloučení pravomoci obecných soudů. Otázku materiální a formální přípustnosti rozhodčí smlouvy upravuje § 2 a § 3 ZRŘ.

106

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 94 a násl. 107 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 94 a násl.

27

Přestoţe je uzavření rozhodčí smlouvy projevem shodné vůle konkrétních stran, dle § 2 odst. 5 ZRŘ platí, ţe rozhodčí smlouva váţe také jejich právní nástupce, nebyloli to stranami výslovně vyloučeno. Toto ustanovení dopadá jak na případy singulární sukcese v podobě postoupení pohledávky nebo celé hlavní smlouvy či koupě závodu, tak také na sukcesi univerzální, tj. pro případ dědění nebo přeměn 108. Na tomto místě je třeba zmínit, ţe i insolvenční správce je vázán rozhodčí smlouvou při uplatnění práv ze smlouvy, ve které nebo v souvislosti se kterou úpadce rozhodčí smlouvu sjednal, ačkoliv se nejedná o případ právního nástupnictví. 109 Dle dispozitivního ustanovení § 2 odst. 4 ZRŘ se rozhodčí smlouva vztahuje na práva přímo vznikajících z právních vztahů a na otázky právní platnosti těchto vztahů, jakoţ i na práva s těmito právy související. Otázku, co lze pod tato související práva podřadit, zodpověděl ve své judikatuře Nejvyšší soud ČR. Jsou to například náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení a podobně. 110 Současně Nejvyšší soud ČR vyloučil, ţe by mezi taková práva patřila práva vyplývající z ručitelského závazku třetí osoby, kdyţ ve svém rozsudku ze dne 25.3.2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013 výslovně stanovil, ţe „spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevil vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce, v ručitelském prohlášení nebo jiným způsobem“. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, ţe by bylo ručitelské prohlášení obsaţeno ve smlouvě, která sama rozhodčí doloţku obsahovala, a ručitel by byl statutárním orgánem právnické osoby, která je stranou hlavní smlouvy. 111 Obdobně Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 31.5.2012, sp. zn. I. ÚS 1720/12 potvrdil závěry niţších soudů a konstatoval, ţe rozhodčí doloţka se bez dalšího nevztahuje k uplatnění nároku na zaplacení směnky, neboť ta představuje samostatný závazek. Proto ani práva vyplývající ze směnek, které nebyly výslovně uvedeny v rozhodčí smlouvě, nelze podřadit pod související práva ve smyslu § 2 odst. 4 ZRŘ.

108

ve smyslu zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodního společností a druţstev, ve znění pozdějších předpisů 109 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004. 110 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009. 111 Srov. rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007.

28

Co do povahy lze na rozhodčí smlouvu nahlíţet jako na smlouvu hmotněprávní, procesněprávní anebo smíšenou. Tato pojetí rozhodčí smlouvy souvisí s povahou samotného rozhodčího řízení, kterou se zabývá kapitola 1.4 této práce. Dle hmotněprávního či materiálně právního pojetí, které zastává například P. Raban 112, představuje rozhodčí smlouva narovnáním sui generis, tedy mimoprocesní smlouvou, která je upravena výhradně občanskoprávními normami. Uváţíme-li však, ţe předmětem rozhodčí smlouvy je přesun pravomocí a ţe se nedotýká merita sporu, nasvědčuje tato skutečnost spíše pojetí rozhodčí smlouvy jako smlouvy procesněprávní. Konečně v případě smíšeného pojetí, jehoţ zastánkyní je například N. Rozehnalová, se rozhodčí smlouva posuzuje jako „institut se smluvním základem pohybující se v prostředí procesního práva“113. Jak jiţ bylo uvedeno, účinkem a zároveň smyslem uzavřené rozhodčí smlouvy je vyloučení pravomoci obecných soudů. Toto však neplatí absolutně, neboť i přes platně uzavřenou rozhodčí smlouvu se můţe některá ze stran obrátit na obecný soud návrhem na zahájení řízení. Ţalovaná strana však má dle § 106 odst. 1 OSŘ právo podat při prvním úkonu ve věci samé námitku nedostatku pravomoci. V důsledku včas podané námitky obecný soud nemůţe věc dále projednávat a řízení zastaví. K tomuto následku však ze dvou důvodů nemusí dojít. Prvním takovým důvodem leţícím na stranách sporu je případ, kdy se strany i přes podanou námitku dohodnou a prohlásí, ţe na rozhodčí smlouvě netrvají. Druhým důvodem je situace, kdy soud zjistí, ţe pravomoc rozhodců není z některého důvodu vyjmenovaného v § 106 odst. 1 věta druhá OSŘ dána. V obou těchto případech soud věc projedná.

4.1 Typy rozhodčích smluv Dle § 2 odst. 3 ZRŘ rozlišujeme dva druhy rozhodčích smluv, a to smlouvy o rozhodci a na rozhodčí doloţky. Smlouva o rozhodci nachází uplatnění v případech, kdy mezi stranami jiţ vznikl spor a jejím uzavřením strany ex post udělí konkrétnímu rozhodci nebo stálému

112

RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 51 113 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 133

29

rozhodčímu soudu pravomoc tento spor projednat a následně rozhodnout. Její vyuţití v praxi je však méně časté, na rozdíl od rozhodčí doloţky. Ta se dle § 2 odst. 3 písm. b) ZRŘ „(…) týká všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů“. Je tedy zřejmé, ţe rozhodčí doloţka upravuje způsob řešení potencionálních sporů. Přestoţe zákon o rozhodčím řízení stanoví, ţe se rozhodčí doloţka (..) týká všech sporů (…) z určitého právního vztahu“114, je nepochybné, ţe si strany mohou vzájemně v rozhodčí doloţce vymezit okruh či typ sporů, na které doloţka dopadne. Ačkoliv ZRŘ výslovně upravuje pouze uvedené typy rozhodčích smluv, právní teorie k nim řadí ještě typ třetí, a to takzvaný neomezený kompromis neboli všeobecné ujednání. Tím se rozumí „dohoda stran dopadající na veškeré spory z vymezeného okruhu právních vztahů“115. Tento typ rozhodčí smlouvy je vhodný pro strany, které mezi sebou hodlají uzavírat v určitém delším časovém období více smluv a nechtějí ohledně kaţdé zvlášť sjednávat rozhodčí doloţku. Zvláštním druhem všech výše uvedených typů rozhodčí smlouvy je takzvaná asymetrická rozhodčí smlouva (doloţka), ve které sice je zakotvena pravomoc rozhodců, avšak jedna ze stran má právo dle uváţení podat ţalobu k obecnému soudu.116 Autor je toho názoru, ţe i přes zmíněnou asymetrii není takové ujednání nepřípustné. V některých právních vztazích je legitimní dát jedné ze stran, typicky věřiteli, který nese riziko, ţe mu dluţník poskytnuté finanční prostředky nevrátí, moţnost volby, kde své právo uplatní. V důsledku novelizace zákona o rozhodčím řízení zákonem č. 19/2012 Sb. účinným od 1.4.2012 lze dělit rozhodčí smlouvy na i) rozhodčí smlouvy zvláštní, kterými jsou rozhodčí smlouvy pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, a ii) na obecné, kterými jsou rozhodčí smlouvy pro řešení ostatních sporů. Důvodem je skutečnost, ţe na rozhodčí smlouvy uzavírané se spotřebiteli i na způsob jejich uzavírání jsou oproti obecným rozhodčím smlouvám stanoveny zvláštní přísnější

114

Srov. § 2 odst. 3 písm. b) ZRŘ. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 128 116 RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 43 115

30

poţadavky. Blíţe se k tomuto typu rozhodčích smluv věnuje autor v kapitole 4.2.1 této práce.

4.2 Obsah, forma a jiné náležitosti rozhodčí smlouvy Obligatorní náleţitosti rozhodčích smluv obecně upravuje § 3 ZRŘ. Rozhodčí smlouva ve prospěch ad hoc řízení klade na strany co do obsahu vyšší nároky, neboť je nutné v ní uvést zejména počet rozhodců, způsob jejich ustavení a jejich odměny, místo konání řízení, v jakém jazyce bude vedeno a další otázky týkající se samotného průběhu řízení ve smyslu § 19 ZRŘ. Jde-li o rozhodčí smlouvu ve prospěch stálého rozhodčího soudu, postačuje, aby se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu, čímţ se dle § 13 odst. 3 ZRŘ na takové řízení automaticky pouţijí předpisy tohoto stálého rozhodčího soudu. Toto nebrání moţnosti stran, ujednat si pravidla odlišná. V obou případech strany mají také moţnost ujednat si určité sloţky nahodilé, jako například pověření, aby rozhodci ve smyslu § 25 odst. 3 ZRŘ rozhodovali podle zásad spravedlnosti, případně dohodu o tom, ţe odůvodnění rozhodčího nálezu není ve smyslu § 25 odst. 2 ZRŘ vyţadováno, nebo dohodu o moţném přezkumu rozhodčího nálezu ve smyslu § 27 ZRŘ. Jde-li o formu rozhodčí smlouvy, tu upravuje § 3 odst. 1 ZRŘ, který obligatorně stanoví písemnou formu, jejíţ nedodrţení je stiţeno absolutní neplatností takového právního jednání. Ovšem písemná forma je dle § 3 odst. 2 ZRŘ zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jeţ umoţňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Zejména u elektronických prostředků vyvstává otázka, za jakých podmínek bude písemná forma dodrţena. První podmínka spočívající v „umožnění zachycení jejich obsahu“ je relativně snadno splnitelná, neboť většina současných prostředků komunikace umí přenášet a zachytit text. Jako problematičtější se jeví podmínka „umožňující určení osob, které smlouvu sjednaly“. Posouzení, zda byla v takovém případě dodrţena písemná forma, je odvislé od konkrétní situace. Například e-mail zaslaný druhé straně, který nebude opatřen elektronickým podpisem ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a aniţ by mezi stranami byla zavedena jakákoliv praxe v tomto směru, nelze povaţovat za dodrţení písemné formy. Vţdy tak bude záleţet na tom, zda 31

je moţné s přihlédnutím k souvisejícím skutečnostem určit jednající osobu. K této otázce se jiţ vyjádřil Rozhodčí soud při IAL SE117, který mimo jiné konstatoval, ţe nelze bez dalšího povaţovat rozhodčí doloţku sjednanou elektronickými prostředky bez zaručeného podpisu ve smyslu výše uvedeného zákona za neplatnou, nýbrţ je vţdy nutné posuzovat související skutečnosti. Pokud z nich lze dovodit závěr, ţe z dané elektronické adresy strana komunikovala, nese tato strana případné důkazní břemeno o tom, ţe není původcem dotčené elektronické zprávy. Dle § 3 odst. 2 ZRŘ můţe být ujednání o rozhodčí smlouvě obsaţeno také ve všeobecných či obecných smluvních podmínkách, kterými se řídí smlouva hlavní. Tehdy stačí, aby druhá strana přijala návrh hlavní smlouvy způsobem, z něhoţ je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Toto platí i za situace, kdy akceptující strana předmětné obchodní podmínky vůbec nečetla. Podstatné je, ţe se s těmito podmínkami můţe seznámit a jsou jí dostupné. Z poţadavků stanovených ZRŘ na formu rozhodčí smlouvy lze a contrario dovodit, ţe rozhodčí smlouva nemusí být sjednána na jedné listině. Dále z právní úpravy rozhodčí smlouvy plyne, ţe pokud byla rozhodčí smlouva obsaţena jako doloţka písemného návrhu smlouvy hlavní, je takováto rozhodčí smlouva platně sjednána i za předpokladu, ţe byla nabídka na uzavření takové hlavní smlouvy druhou stranou přijata konkludentním způsobem dle § 1744 občanského zákoníku. Ačkoliv je rozhodčí smlouva povaţována za nezbytnou náleţitost pro zahájení rozhodčího řízení, objevily se názory, ţe rozhodčí řízení lze zahájit i bez sjednané rozhodčí smlouvy. Mezi zastánce těchto názorů patří například L. Lisse, který na základě výkladu sousloví „ani jinak“ v § 31 písm. c) ZRŘ ve spojení s § 15 odst. 2 ZRŘ tvrdí, ţe je moţnost zahájení rozhodčího řízení podáním ţaloby rozhodci, který obešle druhou stranu sporu s ţalobním návrhem a poţádá ji o vyjádření k ţalobě. Pokud ţalovaná strana sporu podá ţalobní odpověď, v níţ nenamítne nedostatek pravomoci rozhodce z důvodu neexistence rozhodčí smlouvy, lze rozhodčí řízení provést, neboť se má v souladu s § 15 odst. 2 ZRŘ za to, ţe ţalovaná strana konkludentním právním jednáním projevila souhlas s řízením před rozhodcem a s rozhodnutím sporu

117

LISSE, L. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 50 aţ 51

32

v rozhodčím řízení. 118 Z uvedeného vyplývá, ţe pravomoc rozhodce by tak nebyla dána pouze v případě, ţe by byla ţalovaná strana v rozhodčím řízení zcela pasivní. Tento závěr také podporuje usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 ze dne 30.10.2008, ve kterém bylo konstatováno, ţe „ze zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl.“ Autor tedy uzavírá, ţe pravomoc rozhodců není zcela jistě dána v případě, ţe přes absenci rozhodčí smlouvy bylo řízení zahájeno a ţalovaná strana byla zcela neaktivní. Naproti tomu v případě, ţe se ve stejně zahájeném řízení ţalovaná strana chová aktivně, tedy zejména se k věci vyjádřila, ale zároveň neuplatnila námitku neexistence rozhodčí smlouvy dle § 15 odst. 2 ZRŘ, je dle převaţujících názorů pravomoc rozhodců dána a nic nebrání vydání rozhodnutí ve věci.

4.2.1 Rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv S účinností od 1.4.2012 byla v souvislosti s rozlišením rozhodčího řízení obecného a rozhodčího řízení ohledně spotřebitelských sporů do zákona o rozhodčím řízení začleněna také zvláštní úprava rozhodčí smlouvy pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv. Zvláštní podmínky vztahující se právě na tyto rozhodčí smlouvy upravují odstavce 3 aţ 5 ustanovení § 3 ZRŘ. Tyto poţadavky, které lze oproti obecné úpravě charakterizovat jako přísnější, byly do zákona o rozhodčím řízení zařazeny zejména jako reakce na judikaturu obecných soudů, která rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách stále častěji shledávala neplatnými. Rovněţ společnost v důsledku medializace některých kauz začala vnímat rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách negativně, kdy tyto chápala jako zneuţívající slabší postavení spotřebitele, a poţadovala poskytnutí vyšší míry ochrany. Při úvahách nad moţnými řešeními nastalé situace byla zvaţována také varianta vyloučení arbitrability spotřebitelských sporů. K tomu však nedošlo mimo jiné 118

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 142 a podrobněji srov. LISSE, L. K otázce rozhodčího řízení bez existence rozhodčí smlouvy (č. 72577). 2011. [cit. 2015-02-24]. Dostupné z WWW:

33

i z důvodu, ţe mimosoudní řešení spotřebitelských sporů je doporučeno a podporováno ze strany Evropské unie. Jedním z hlavních poţadavků na rozhodčí smlouvu v této oblasti je povinnost sjednat rozhodčí smlouvu samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiţ se řídí smlouva hlavní. Tato povinnost se tedy vztahuje jak k individuálně sjednávané části hlavní smlouvy, tak také na všeobecné smluvní podmínky, které mohou být její součástí. Rozhodčí smlouva tak musí představovat „samostatný smluvní akt a být projednána, sjednána a uzavřena samostatně“119. Tento poţadavek však neznamená, ţe by rozhodčí smlouva musela být fyzicky oddělena od smlouvy hlavní. Naopak, rozhodčí smlouva můţe být technicky spojena se smlouvou hlavní, avšak je nutné, aby se jednalo o samostatné ujednání podepsané oběma stranami. Cílem tohoto poţadavku je zamezit situacím, kdy obvykle ve formulářovém typu smluv byla rozhodčí doloţka „schována“ do vedlejších ustanovení smlouvy či do všeobecných smluvních podmínek, a spotřebitel ve skutečnosti nevěděl, ţe rozhodčí doloţku uzavírá. Pokud rozhodčí smlouva není uzavřena jako samostatné ujednání, je absolutně neplatná. V § 4 odst. 3 ZRŘ byla nově zavedena povinnost podnikatele poskytnout spotřebiteli, se kterým hodlá uzavřít rozhodčí smlouvu, s dostatečným předstihem náleţité vysvětlení všech následků rozhodčí smlouvy. Dle důvodové zprávy k novele zákona o rozhodčím řízení je důvodem zavedení této povinnosti obecně nízká míra znalosti spotřebitelů o důsledcích uzavřené rozhodčí smlouvy. Vyvstávají však interpretační nejasnosti ohledně rozsahu informační povinnosti, a to zejména ohledně okamţiku, kdy musí být tato povinnost splněna. Autor se domnívá, ţe podnikatel tuto povinnost můţe splnit například sepsáním listiny s popsanými důsledky, kterou nechá spotřebiteli předem podepsat. Na závěr musí rozhodčí doloţka uzavíraná pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv obsahovat dle § 3 odst. 5 ZRŘ pravdivé, přesné a úplné informace o některých aspektech rozhodčího řízení, které jsou v tomto ustanovení uvedeny. Tuto náleţitost rozhodčí doloţky lze v souladu s § 3 odst. 6 ZRŘ nahradit odkazem na status či řád stálého rozhodčího soudu v případě, ţe tomuto soudu svěřuje předmětná rozhodčí doloţka rozhodování daného sporu.

119

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 251

34

4.3 Neplatnost a zánik rozhodčí smlouvy Pro posouzení neplatnosti rozhodčí smlouvy je nezbytné analyzovat vztah mezi smlouvou hlavní a smlouvou rozhodčí. Právní teorie se s ohledem na právní úpravu obsaţenou v § 2 odst. 4 ZRŘ kloní k takzvané doktríně autonomie, jeţ spočívá v oddělenosti obou těchto smluv. Důsledkem této teorie je, ţe důvody neplatnosti smlouvy hlavní nezasahují do rozhodčí smlouvy a naopak.120 Proto k vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy můţe dojít pouze z důvodů, které se jí přímo týkají. Totéţ platí pro zánik jedné ze smluv, neboť ani tato skutečnost bez dalšího nijak neovlivňuje trvání druhé smlouvy. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení umoţňuje vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy různými způsoby. Jiţ sami rozhodci zjišťují ze své „úřední“ povinnosti platnost rozhodčí smlouvy v rámci zkoumání své pravomoci k projednání daného sporu dle § 15 odst. 1 ZRŘ. O případné neplatnosti rozhodčí smlouvy a tím související chybějící pravomoci rozhodnou usnesením. Dále můţe strana sporu v probíhajícím rozhodčím řízení vznést dle § 15 odst. 2 ZRŘ námitku nedostatku pravomoci rozhodců, která se můţe zakládat mimo jiné na neplatnosti rozhodčí smlouvy. Tato námitka musí být uplatněna s výjimkou případů neplatnosti pro nedostatek arbitrability a sporů ze spotřebitelských smluv nejpozději při prvním úkonu ve věci samé. Dále je rozhodčí smlouva co do platnosti zkoumána v rámci postupu podle § 106 odst. 1 OSŘ, kdy v případě zjištěné neplatnosti soud řízení nezastaví, nýbrţ věc projedná. Konečně je také moţné vyslovit neplatnost rozhodčí smlouvy obecným soudem v řízení o její neplatnosti, jak je naznačeno v § 41 ZRŘ. Odborná veřejnost pochybuje o tom, zda můţe být platnost rozhodčí smlouvy samostatně napadána ţalobou na určení u obecného soudu. Převládají názory, ţe by měla být rozhodčí smlouva posuzována jako předběţná otázka při projednávání samotného sporu, a to jak v rozhodčím řízení podle § 15 ZRŘ nebo v řízení před soudem po včas uplatněné námitce podle § 106 odst. 1 OSŘ.121 Aby ale nezůstala

120

RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozš. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. s. 38 a rovněţ srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, které lze dle názoru autora aplikovat i přes zrušení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, na jehoţ § 267 odst. 3 tento judikát odkazoval. 121 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 1404

35

uvozující formulace § 41 ZRŘ nenaplněna, lze si představit, ţe v případě naléhavého zájmu ve smyslu § 80 OSŘ a současně absence sporu mezi stranami by mohla být platnost rozhodčí smlouvy samostatně posuzována obecným soudem. Jak jiţ bylo naznačeno výše, rozhodčí smlouva je co do platnosti samostatnou smlouvou nezávislou na smlouvě hlavní. Proto i její zánik bude odvislý od skutečností většinou nesouvisejících s hlavní smlouvou. Zánik rozhodčí smlouvy je dán obecnými důvody zániku smluv, tedy na základě dohody strany o jejím zrušení nebo uplynutím doby, byla-li uzavřena na dobu určitou. Mezi zvláštní důvody zániku rozhodčí smlouvy řadíme případ, kdy byl předmětnou smlouvou o rozhodci určen pouze jeden konkrétní rozhodce a ten odmítne přijmout tuto funkci nebo pozbude způsobilosti vykonávat funkci rozhodce či zemře.122 Rovněţ sem zahrnujeme i případ, kdy byl ve všech věcech, na které se rozhodčí smlouva vztahovala, uzavřen smír nebo vydán rozhodčí nález.

5. Rozhodci Bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodčí řízení institucionální nebo rozhodčí řízení ad hoc, vţdy jej projednávají a rozhodují konkrétní osoby. Osoba rozhodce má na rozhodčí řízení zásadní vliv, neboť od jeho odbornosti, osobnosti a zejména rozhodovací schopnosti se odvíjí kvalita rozhodčího řízení. Výběr rozhodce je primárně projevem autonomie vůle stran, která je však limitována druhem rozhodčího řízení. Toto omezení se projevuje zejména u rozhodčích soudů, které vedou seznam u tohoto soudu zapsaných rozhodců, ze kterých si strany mohou vybírat. Naopak v případě rozhodčího řízení ad hoc nejsou strany při výběru osoby rozhodce nikterak limitováni. Toto však neplatí obecně, neboť různá arbitráţní centra vedou taktéţ seznamy rozhodců, čímţ je výběr rozhodce zúţen.

5.1 Požadavky na osobu rozhodce Obecné poţadavky pro výkon funkce rozhodce stanoví § 4 ZRŘ. Dle toho ustanovení můţe být rozhodcem fyzická osoba, která je občanem České republiky, je zletilá ve smyslu § 30 odst. 1 občanského zákoníku, bezúhonná ve smyslu § 4 odst. 2 ZRŘ a plně svéprávná ve smyslu § 30 odst. 1 občanského zákoníku, pokud zvláštní

122

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 47

36

předpis nestanoví jinak 123. K omezením vyplývajícím z uvedených poţadavků přistupuje také limita, jeţ spočívá v obecně aplikovatelné zásadě, dle které nikdo nemůţe být soudcem ve své věci. Dále poţadavky na osobu rozhodce modifikují případné omezení a podmínky obsaţené v řádech či statutech stálých rozhodčích soudů. Přestoţe je jedním z předpokladů pro výkon funkce rozhodce české občanství, můţe nastat situace, kdy funkci rozhodce vykonává cizinec. Takový případ nově od 1.1.2014 upravuje § 118 ZMPS, který dle důvodové zprávy124 přebírá dosavadní úpravu obsaţenou v § 4 odst. 2 ZRŘ. Dle citovaného ustanovení zákona o rozhodčím řízení musel cizinec pro výkon funkce rozhodce splňovat podmínku zletilosti, bezúhonnosti a způsobilosti k právním úkonům, jejíţ posuzování bylo blíţe upraveno. Naproti tomu § 118 ZMPS pouze stanoví, ţe cizinec můţe být rozhodcem, pokud je způsobilý k právnímu jednání, přičemţ upravuje postup pro posouzení splnění této podmínky. Nabízí se tak otázka, zda na cizince dopadají vedle podmínky způsobilosti k právním jednáním také ostatní předpoklady pro výkon funkce rozhodce, tj. zletilost a bezúhonnost. Autor je přesvědčen, ţe úmysl zákonodárce převzít dosavadní právní úpravu se projevuje i v tomto smyslu a tedy cizinec musí nutně splňovat poţadavek zletilosti a bezúhonnosti, byť § 118 ZMPS toto výslovně neuvádí. Zákon o rozhodčím řízení ţádné další poţadavky na rozhodce výslovně nezmiňuje. Zejména není vyţadováno, aby měl rozhodce právní vzdělání, které však ve většině případů bude pro průběh rozhodčího řízení velice přínosné. Na druhé straně však v některých sporech je zásadním problémem například technické posouzení otázky, a proto bude vzdělání rozhodce v daném oboru důleţitější a prospěšnější neţ vzdělání právní. Vzhledem k tomu, ţe rozhodce závazně stanoví práva a povinnosti stran sporu, je vyţadována jeho nepodjatost a nestrannost. V případě, ţe by tomu tak se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům nebylo, či by byl důvod

123

ZRŘ v poznámce odkazuje na § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a na § 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dále by bylo moţné odkázat na § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 283/1993 Sb., o statním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů a obecně lze říci, ţe se jedná o případy neslučitelnosti funkcí. 124 Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Česká republika. Vláda. Sněmovní tisk číslo 364/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb. [2011]. [online]. [cit. 20152-25]. Dostupné z WWW:

37

pochybovat o jeho nepodjatosti, je z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. V této souvislosti je nutné zmínit oznamovací povinnost rozhodce stanovenou § 8 odst. 2 ZRŘ, dle kterého je povinen sdělit stranám nebo rozhodčímu soudu všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něţ by byl jako rozhodce vyloučen. Nad rámec výše uvedeného mohou další poţadavky na osobu rozhodce stanovit řády či statuty stálých rozhodčích soudů. Například v čl. IV odst. 1 Statutu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky můţe být „na seznam rozhodců zapsána bezúhonná osoba, která si svou činností osvojila způsobilost pro funkci rozhodce a jejíž vědomosti a zkušenosti včetně znalosti práva ve spojení s osobními vlastnostmi dávají záruku úspěšného výkonu funkce rozhodce.“ Tyto relativně vágně stanovené poţadavky částečně zpřesňuje Směrnice tajemnice Rozhodčího soudu o předpokladech pro výkon funkce rozhodce125, jeţ je závazná pro všechny zájemce o zápis do seznamu rozhodců Rozhodčího soudu. Dle ní ţadatel o zápis musí i) dovršit věk alespoň 30 let, ii) mít ukončené vysokoškolské vzdělání magisterského typu a iii) mít vědomosti a zkušenosti včetně znalosti práva ve spojení s osobními vlastnostmi, které dávají záruku úspěšnému výkonu funkce rozhodce. Doposud nebyla explicitně řešena otázka, zda se poţadavkem na znalosti práva rozumí poţadavek na ukončené právnické vzdělání. Dle názoru autora je právnické vzdělání zájemce o výkon funkce rozhodce zcela legitimním poţadavkem, neboť si lze jen těţko představit, ţe by měl někdo dostatečnou znalost práva, aniţ by byl v tomto oboru vysokoškolsky vzdělán. O zápisu do seznamu rozhodců Rozhodčího soudu rozhoduje předsednictvo Rozhodčího soudu. V jeho diskreci je posouzení, zda konkrétní ţadatel splňuje poţadavky pro výkon funkce rozhodce či nikoliv.

5.2 Určení rozhodce a zánik jeho funkce Základním aspektem určení osoby rozhodce je uplatnění autonomie vůle stran, přičemţ ZRŘ poskytuje stranám několik způsobů jeho určení, mezi nimiţ si mohou vybrat. Přestoţe ZRŘ neomezuje vůli stran ohledně počtu rozhodců, jejich konečný počet rozhodců musí být bezpodmínečně lichý. 125

Dostupná na WWW:

38

Strany si tak mohou rozhodčí smlouvou určit počet a také konkrétní osoby rozhodců. Tento způsob přes své výhody spočívající v jasném a rychlém konstituování rozhodovacího fóra s sebou nese určité riziko. To se projevuje zánikem rozhodčí smlouvy, jestliţe by určená osoba funkci rozhodce v souladu s § 5 odst. 1 ZRŘ nepřijala, nebo by v mezidobí od sjednání rozhodčí smlouvy do přijetí funkce rozhodce ztratila způsobilost k výkonu funkce rozhodce či zemřela. Dále můţe být rozhodce určen tak, ţe strany v rozhodčí smlouvě zakotví způsob stanovení počtu i osob rozhodců. Vedle toho můţe být rozhodce určen i třetí osobou, na které se strany dohodly, nebo způsobem stanoveným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 ZRŘ. Nelze opomenout také moţnost, ţe se strany rozhodčí smlouvou podřídí pravomoci a zejména pravidlům stálého rozhodčího soudu, podle kterých je pak rozhodce či více rozhodců určeno. Pokud strany způsob určení rozhodců v rozhodčí smlouvě sjednají, vţdy tu hrozí nebezpečí, ţe jeho nenaplněním z objektivních či subjektivních důvodů dojde k zániku rozhodčí smlouvy. Avšak takový zánik, respektive neplatnost rozhodčí smlouvy nezpůsobí samotná absence některého z výše uvedených způsobů určení rozhodce. V takovém případě se uplatní subsidiární pravidlo obsaţené v § 7 odst. 2 ZRŘ, dle kterého jmenuje kaţdá ze stran jednoho rozhodce, a tito si zvolí předsedajícího rozhodce. V případě, ţe je v rozhodčí smlouvě ujednán takový způsob určení rozhodce, ţe je na stranách sporu, aby si kaţdá svého rozhodce jmenovaly, nezakládá nečinnost strany v takové situaci neplatnost rozhodčí smlouvy. Obdobně v případě, ţe se jmenovaní rozhodci nemohou shodnout na osobě předsedajícího rozhodce. V obou případech se aplikuje § 9 odst. 1 ZRŘ, dle něhoţ rozhodce, případně předsedajícího rozhodce jmenuje soud, a to na návrh kterékoliv strany či jiţ jmenovaného rozhodce. Shodně je postupováno v případech, ţe jiţ jmenovaný rozhodce se funkce vzdá či ji nemůţe vykonávat.126 Jde-li o institucionální řízení před Rozhodčím soudem, strany si mohou zvolit některého z rozhodců zapsaného v seznamu, a to zejména s přihlédnutím k jejich odbornosti či dosavadní rozhodovací praxi a tudíţ i vhodnosti pro daný případ. Strany dokonce mohou poţádat dle § 3 Řádu o to, aby byl dosud nezapsaný rozhodce zapsán 126

Srov. § 9 odst. 2 ZRŘ.

39

na seznam pro konkrétní spor. V případě, ţe strany rozhodce nejmenují, jmenuje jej dle § 23 odst. 1 Řádu předseda Rozhodčího soudu. Konkrétní osoba se v souladu s § 5 odst. 1 a 2 ZRŘ stává rozhodcem v dané věci dobrovolným přijetím funkce v písemné formě. Takový způsob přijetí funkce je vyţadován i v případech, kdy je rozhodce jmenován rozhodnutím obecného soudu dle § 9 ZRŘ. Ani tehdy však není povinností rozhodce s ustanovením do funkce souhlasit. Pokud se jedná o zánik funkce rozhodce, můţe jím dojít vzdáním se funkce, případně vyloučením rozhodce. Právní úprava rozlišuje mezi obligatorním vzdáním se funkce dle § 12 odst. 2 ZRŘ a fakultativním dle § 5 odst. 3 ZRŘ. Rozhodce je povinen vzdát se funkce tehdy, jestliţe u něj vyšly najevo okolnosti uvedené v § 11 ZRŘ, respektive § 8 ZRŘ, tedy v případě, ţe je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Autor povaţuje za zvláštní, ţe zákonodárce mezi obligatorní důvody nezahrnul také nezpůsobilost pro výkon funkce rozhodce ve smyslu § 4 ZRŘ. Proto je nezbytné důvody zapříčiňující nezpůsobilost dotyčné osoby k výkonu funkce rozhodce podřadit pod závaţné důvody ve smyslu § 5 odst. 3 ZRŘ, pro které se rozhodce své funkce vzdát pouze můţe. Přestoţe se tak jedná o fakultativní vzdání se funkce, je autor názoru, ţe by se rozhodce měl své funkce vzdát vţdy, jakmile u něj uvedený důvod nastane. V opačném případě rozhodčí nález vydaný takto nezpůsobilým rozhodcem zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 odst. c) ZRŘ. K naplnění způsobilosti rozhodce projednávat a rozhodovat určitý spor je nutné, aby vedle zákonných předpokladů zmíněných výše, nebyl z jeho projednávání dle § 8 odst. 1 ZRŘ vyloučen. K tomu dochází v případě, ţe existuje důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce.

5.3 Povinnosti rozhodce Povinnosti rozhodce vyplývají jednak z právní úpravy obsaţené v zákoně o rozhodčím řízení, jakoţ i případně z ujednání stran v rozhodčí smlouvě. Základní povinností rozhodce je dle § 5 odst. 3 ZRŘ povinnost vykonávat svou funkci v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a dalšími předpisy. Další esenciální povinností rozhodce, jeţ vyplývá ze samotné rozhodcovské činnosti, je povinnost rozhodnout spor. Vyplývá však otázka, zdali je moţné splnění této povinnosti vynutit. Dle názoru autora toto není moţné, coţ dovozuje z dikce § 25 40

odst. 1 ZRŘ, dle něhoţ rozhodčí nález nemusí být usnesen všemi rozhodci a nemusí být všemi podepsán. Naopak jako zásadní se jeví tato povinnost v případě sporu rozhodovaného jediným rozhodcem. Poruší-li rozhodce tuto povinnost, přichází v úvahu zejména uplatnění nároku k náhradě vzniklé škody vůči rozhodci. Podle § 6 ZRŘ je rozhodce povinen zachovávat mlčenlivost. Tato povinnost se vztahuje na jakékoliv informace, které se rozhodce dozvěděl v průběhu řízení, a to jak ze spisu, tak z výpovědí svědků a účastníků, bez ohledu na to, zda se takové skutečnosti řízení přímo týkají či nikoliv. Oproti povinnosti mlčenlivosti soudce, je povinnost rozhodce pojímána šířeji. Autor zdůrazňuje, ţe mlčenlivost v případě rozhodců by měla být vzhledem k zásadě neveřejnosti rozhodčího řízení vykládána extenzivně.127 Jelikoţ není trvání této povinnosti časově omezeno, můţe k jejímu zániku dojít pouze na základě řádného zproštění dle § 6 odst. 2 ZRŘ, přičemţ tak mohou učinit pouze strany. Navzdory tomuto zákonnému ustanovení nepanuje u odborné veřejnosti v této oblasti shoda a dokonce převládají názory128, ţe zprostit rozhodce povinnosti mlčenlivosti mohou pouze všechny strany společně bez ohledu na to, která strana předmětnou informaci rozhodci poskytla, a v případě, ţe byl do řízení připuštěn vedlejší účastník, tak je vyţadován i jeho souhlas. Odlišný názor zastává například L. Lisse, který tvrdí, ţe „povinnosti mlčenlivosti by měla rozhodce zprošťovat vždy osoba, které se konkrétní informace (...) týká“129, a to z důvodu toho, ţe opačný výklad by byl příliš striktní. Dle pojetí L. Lisseho by tak byl i svědek oprávněn zprostit rozhodce mlčenlivosti, pokud by danou informaci poskytl do řízení on. S naznačeným extensivním výkladem § 6 odst. 2 ZRŘ se autor neztotoţňuje, neboť má za to, ţe, vypovídá-li svědek dobrovolně v rozhodčím řízení, lze dovodit jeho souhlas s uveřejněním jím poskytnutých informací. Pokud nedojde ke zproštění mlčenlivosti z vůle stran, je z váţných důvodů moţné, aby byl rozhodce této povinnosti na návrh zproštěn předsedou příslušného

127

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 216 128 Například BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 344, nebo OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 53 129 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 219

41

okresního soudu. Protoţe zákon o rozhodčím řízení nestanoví okruh subjektů aktivně legitimovaných k podání takového návrhu, dovozuje autor, ţe návrh můţe podat kdokoliv, kdo na tom bude mít právní zájem. Typicky jsou navrhovatelem orgány činné v trestním řízení, strany jiného sporu a často také sám rozhodce. Proces zproštění mlčenlivosti v tomto případě není ţádným druhem soudního řízení a ani se neřídí občanským soudním řádem. Jedná se výlučně o rozhodnutí předsedy soudu, jakoţto důvěryhodné a nezávislé osoby, a to na základě jeho vlastního uváţení. 130 Mezi další povinnosti rozhodce řadíme povinnost rozhodovat spor nestranně a nezávisle ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny, kdy se zároveň jedná o předpoklad nepodjatosti rozhodce. Vznikl-li by oprávněný důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce, je takový rozhodce dle § 8 odst. 1 ZRŘ z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. Jelikoţ je to zejména rozhodce, kdo zná okolnosti, které by mohly vzbudit důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, ukládá mu ustanovení § 8 odst. 2 ZRŘ povinnost takové okolnosti stranám bezodkladně oznámit. Nadto jsou rozhodci sporů ze spotřebitelských smluv dle § 8 odst. 3 ZRŘ povinni sdělit stranám před projednáváním takového sporu, zda v posledních třech letech rozhodovali spor ve věci některé ze stran. Smyslem této povinnosti je zamezení výskytu případů, kdy by spory jedné ze stran byly rozhodovány shodnou osobou, coţ by mohlo zavdat příčinu k pochybnostem o nestrannosti, tedy nepodjatosti tohoto rozhodce. Nelze však bez dalšího dovodit, ţe by takový rozhodce byl ze zákona podjatý. Skutečnost, která je díky této povinnosti odkrývána, není sama o sobě důvodem k podjatosti rozhodce a musí být hodnocena společně s jinými důkazy. V případě, ţe jsou zde dány důvody k pochybnostem o nepodjatosti rozhodce a ten se své funkce přes kategorickou povinnost stanovenou v § 12 odst. 1 ZRŘ nevzdá, mají strany moţnost dohodnout se na postupu při jeho vyloučení dle § 12 odst. 2 věta první ZRŘ. Podle autora však k takové dohodě vzhledem k existenci řešeného sporu mezi stranami jen stěţí dojde. Proto má kaţdá ze stran moţnost dle § 12 odst. 2 věta druhá ZRŘ podat návrh soudu, který má charakter zvláštní určovací ţaloby podle § 80 OSŘ, aby o vyloučení rozhodce závazně rozhodl.

130

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 346

42

5.4 Rozhodci pro spotřebitelské spory Vedle výše popsané obecné právní úpravy rozhodců obsahuje zákon o rozhodčím řízení úpravu zvláštní pro rozhodce pro spory ze spotřebitelských smluv.131 Dle § 4 odst. 3 ZRŘ můţe být rozhodcem pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv pouze osoba zapsaná v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Blíţe je tento seznam upraven v části šesté ZRŘ. Pro jiné neţ spotřebitelské spory toto omezení neplatí. Podmínky pro zápis do tohoto seznamu upravuje § 40b ZRŘ. Ve své podstatě se jedná o rozšíření obecných předpokladů pro výkon funkce rozhodce dle § 4 ZRŘ. Zásadní dodatečnou podmínkou je poţadavek vysokoškolského vzdělání v oboru právo, který byl zaveden jako reakce na často nízkou úroveň obsahové kvality sporů rozhodovaných rozhodci bez takového vzdělání. 132 Jeho účelem je posílení ochrany spotřebitelů v tom směru, ţe jejich spor musí rozhodovat osoba, která dokáţe správně aplikovat právní normy, a to zejména právní normy stanovené pro ochranu spotřebitele133, coţ by dosaţené vysokoškolské vzdělání v oboru právo mělo zajistit. Dále k poţadavku právnického vzdělání přistupují podmínky uvedené v § 40b odst. 1 písm. d) a e), a to, ţe ţadatel nebyl v posledních pěti letech vyškrtnut ze seznamu rozhodců a uhradil správní poplatek. Splnění podmínek pro výkon funkce rozhodce ve spotřebitelských sporech zkoumá Ministerstvo spravedlnosti na základě ţádosti a kladný výsledek takového přezkumu zakládá dle § 40b odst. 5 ZRŘ právní nárok na zápis do seznamu rozhodců. Rovněţ je v kompetenci Ministerstva spravedlnosti také vyškrtnutí osoby z toho seznamu, v důsledku čehoţ rozhodce ztrácí způsobilost k rozhodování spotřebitelských sporů. V tomto ohledu rozeznáváme tři moţné případy: i) obligatorní vyškrtnutí dle § 40c odst. 1 ZRŘ, ii) fakultativní vyškrtnutí dle § 40c odst. 2 ZRŘ závislé na uváţení Ministerstva spravedlnosti a iii) fakultativní dočasné vyškrtnutí dle § 40c odst. 3 ZRŘ. Na okraj této problematiky autor uvádí, ţe právní úprava týkající seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory zaznamenala kuriózní vývoj. Původně byla do zákona 131

Tato zvláštní úprava byla do zákona o rozhodčím řízení začleněna zákonem č. 19/2012 Sb. s účinky od 1.4.2012 za účelem posílení ochrany s potřebitelů v této oblasti. 132 LISSE, L. Euronovela zákona o rozhodčím řízení 201. 2012. [cit. 2015-01-09]. Dostupné z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/euronovela-zakona-o-rozhodcim-rizeni-2012-82291.html 133 S ohledem na důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. g) ZRŘ.

43

o rozhodčím řízení vloţena nová část pátá, která obsahovala §§ 35a aţ 35d, a to na základě novelizace zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností od 1.4.2012. Zákonodárce však touto novelou opomněl upravit označení následujících částí, proto zákon o rozhodčím řízení obsahoval současně dvě části páté, kdy druhá část pátá nazvaná „Ustanovení o poměru k cizině“ obsahovala §§ 36 aţ 40. Aniţ by tato situace byla jakkoli zohledněna, byl přijat zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, kterým byla část pátá zákona o rozhodčím zrušena. Následkem toho zákon o rozhodčím řízení s účinností od 1.1.2014 neobsahoval ţádnou část pátou a zejména tak chyběla právní úprava seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory. Tento neţádoucí stav způsobený legislativně technickou chybou byl odstraněn zákonem č. 303/2013 Sb., který stanovil, ţe „za část pátou, jejíž nadpis zněl „Ustanovení o poměru k cizině“ se vkládá nová část šestá (…)“ upravující seznam rozhodců.

6. Rozhodčí řízení 6.1 Zahájení řízení Rozhodčí řízení se shodně jako občanské soudní řízení134 zahajuje podáním ţaloby. Řízení je konkrétně zahájeno dle § 14 odst. 1 ZRŘ dnem, kdy ţaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci. V případě rozhodce se ţaloba podává jmenovanému předsedajícímu rozhodci, není-li ho, ţaloba se podává kterémukoliv určenému nebo jmenovanému rozhodci. Jde-li o náleţitosti ţaloby, které zákon o rozhodčím řízení neupravuje, je nezbytné rozlišit, zda se jedná o ţalobu k zahájení rozhodčího řízení ad hoc nebo rozhodčího řízení institucionálního. Jde-li o první z uvedených případů, pouţije se v souladu s § 30 ZRŘ přiměřeně právní úprava obsaţená v občanském soudním řádu. Ţaloba by tak měla splňovat náleţitosti dle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 OSŘ. Jinak je tomu v případě ţalob podávaných ke stálým rozhodčím soudům, neboť jejich náleţitosti jsou upraveny v řádech těchto soudů. Například § 17 Řádu Rozhodčího soudu stanoví minimální obsahové náleţitosti ţaloby. Specifickými náleţitosti ţaloby k Rozhodčímu soudu jsou nutnost odůvodnění pravomoci Rozhodčího soudu a uvedení hodnoty sporu. Obdobně upravuje obsahové náleţitosti ţaloby § 18 Řádu Rozhodčího soudu při 134

V tomto kontextu je jím myšleno obecné soudní nalézací řízení, které je moţné zahájit pouze na návrh.

44

Českomoravské komoditní burze Kladno a článek 23 Řádu Burzovního rozhodčího soudu při Burze cenných papírů Praha, a.s. S podáním ţaloby se pojí stejné právní účinky, které by nastaly jako v případě podání ţaloby k obecnému soudu, tedy z procesního hlediska vzniká překáţka litispendence135 a z hmotněprávního hlediska dochází ke stavění běhu promlčecí i prekluzivní lhůty136. Neprodleně po zahájení řízení rozhodci137, respektive rozhodčí senát či rozhodce Rozhodčího soudu138, zkoumají svoji pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu. Příčinou nedostatku takovéto pravomoci můţe být neexistence, neplatnost nebo zánik rozhodčí smlouvy. Ke zpochybnění pravomoci rozhodců můţe strana podat námitku, nejpozději však s prvním úkonem ve věci samé. Pojem úkonu ve věci samé je třeba odlišovat od úkonů ve věci a je třeba jej obecně vykládat spíše restriktivně, aby nedocházelo k nedůvodnému zkracování práva strany vznést takovou námitku. O úkon ve věci samé se tak nejedná v případě návrhu na jmenování rozhodce, ţádosti o prodlouţení lhůty či ţádosti o změnu termínu nařízeného ústního jednání. 139 V případě, ţe se rozhodci nebudou námitkou vůbec zabývat a vydají rozhodčí nález, zakládá tato skutečnost moţnost domáhat se jeho zrušení podle § 31 písm. e) ZRŘ, případně, pokud byla námitka důvodná, podle § 31 písm. b) ZRŘ. Toto časové omezení uplatnění námitky však v souladu s § 15 odst. 2 ZRŘ neplatí v případě, ţe je důvodem námitky skutečnost, ţe v dané věci nemohla být rozhodčí smlouva vůbec uzavřena. Takovou námitku lze uplatnit v průběhu celého řízení. V případě sporů ze spotřebitelských smluv můţe být námitka nedostatku pravomoci zakládající se na jakémkoliv důvodu uplatněna kdykoliv za řízení a dokonce dle názoru Nejvyššího soud ČR vysloveného v usnesení ze dne 10.1.2012, sp. zn. 23 Cdo 3892/2012 není nutné v případě spotřebitelského sporu námitku uplatnit v průběhu řízení vůbec, a přesto bude moţné se domoci zrušení rozhodčího nálezu soudem.

135

Srov. § 83 odst. 1 OSŘ. Srov. § 648 a § 654 ve spojení s § 3017 občanského zákoníku. 137 Dle § 15 odst. 1 ZRŘ. 138 Dle § 25 Řádu. 139 OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 76. 136

45

Pokud rozhodci rozhodnou o tom, ţe jejich pravomoc není dána, řízení usnesením zastaví. I přesto jsou právní účinky podané ţaloby zachovány, pokud strana ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí o nedostatku pravomoci podá ţalobu tomu, jehoţ pravomoc dána bude, tedy buď k jinému rozhodci, rozhodčímu soudu nebo obecnému soudu. Účinky podané ţaloby zůstávají v souladu s § 16 odst. 2 ZRŘ zachovány i v případě zrušení rozhodčího nálezu soudem, pokud strana podá do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu k příslušným rozhodcům, stálému rozhodčímu soudu či k jinému příslušnému orgánu ţalobu, nebo návrh na pokračování v řízení. Stejně tak zůstávají právní účinky ţaloby zachovány v opačném případě, kdy byla přes sjednanou rozhodčí smlouvu podána ţaloba k obecnému soudu a následně pro námitku ţalované strany o existenci rozhodčí smlouvy bylo řízení zastaveno, a to pokud ţalobce v souladu s § 106 odst. 2 OSŘ podal ţalobu k rozhodci či stálému rozhodčímu soudu do 30 dnů od doručení usnesení o zastavení řízení. Pro zahájení řízení a zejména pro jeho průběh je důleţité místo jeho konání. Toto místo závisí primárně na dohodě stran, které jej mohou určit konkrétně v rozhodčí smlouvě nebo volbou stálého rozhodčího soudu, případně také odkazem na řád stálého rozhodčího soudu. Není-li takové dohody či určení, určí jej rozhodci s přihlédnutím k oprávněným zájmům stran, přičemţ by měli respektovat rovné postavení stran ve smyslu § 18 ZRŘ. To neplatí pro rozhodčí smlouvu pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, která dle § 3 odst. 5 písm. d) ZRŘ obsahovat informaci o místu konání rozhodčího řízení musí. Místem konání rozhodčího řízení se ve smyslu § 17 ZRŘ rozumí právní domicilace sporu a nelze ji zaměňovat s místem projednání sporu, tedy s místem sudiště.140 Význam místa konání rozhodčího řízení se projevuje především u sporů s mezinárodním prvkem, neboť v takovém sporu toto místo určuje rozhodné právo, neníli dohodnuto jinak. Z hlediska vnitrostátních sporů je třeba zmínit, ţe místo konání rozhodčího řízení je důleţité zejména pro určení příslušného soudu k přezkoumání rozhodčího nálezu, jakoţ i pro jiné činnosti soudu v rámci rozhodčího řízení.

140

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012.

46

6.2 Průběh rozhodčího řízení 6.2.1 Stěžejní zásady pro průběh rozhodčího řízení Zásady, které jiţ autor předestřel v kapitole 1.2 této práce, se uplatňují po celou dobu rozhodčího řízení. Podle autora jsou nejvýznamnějšími zásada rovnosti stran zakotvená v § 18 ZRŘ a zásada autonomie vůle, která se dotýká zejména pravidel postupu řízení ve smyslu § 19 ZRŘ, a z tohoto důvodu se jim hodlá věnovat podrobněji. Účastníci rozhodčího řízení mají stejně jako účastníci občanského soudního řízení

141

rovné postavení a musí jim být dána plná příleţitost k uplatnění jejich práv142.

Zásada rovnosti účastníků vylučuje také jakoukoliv pozitivní diskriminaci, která by neměla oporu v zákoně, například z důvodu slabšího sociálního postavení jedné ze stran, věku, národnosti a podobně. Zásadou rovnosti se rozumí rovněţ rovnost zbraní, tedy ţe všichni účastníci mají stejné právo předkládat rozhodci potřebné návrhy, navrhovat důkazy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem. 143 K jejímu praktickému významu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 11.6.2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, v němţ uvedl, ţe „zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu“, a tedy ţe v konkrétním řízení „bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi“. Rovněţ nelze opomenout jeden z projevů této zásady spočívající v poučovací povinnosti

rozhodců.

Tento

závěr

potvrdila

ustálená

soudní

judikatura144

konstatováním, ţe rozhodci mají poučovací povinnost stejně jako soudci obecných soudů, a to analogicky podle § 118a OSŘ. 145 Vţdy však rozhodci musí důsledně dbát

141

§ 18 odst. 1 OSŘ § 18 ZRŘ 143 SCHELLE, K., SCHELLEOVÁ, I. Rozhodčí řízení. Praha : EUROLEX Bohemia, 2002. s. 56 aţ 57 144 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. 145 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 641 142

47

zachování své nestrannosti a toho, aby nevznikla jakákoliv pochybnost o jejich nepodjatosti. Zásada autonomie vůle se povaţuje za další ze stěţejních zásad rozhodčího řízení, neboť utváří jeho charakter a odlišuje jej tak od jiných způsobů řešení sporů, a to především od obecného soudního řízení. Z hlediska průběhu rozhodčího řízení se projevuje tak, ţe strany mají několik moţností, jak různé aspekty tohoto řízení upravit dle své vůle. Strany se tak mohou mimo jiné dohodnout na místě konání rozhodčího řízení, jak bylo popsáno v předchozí kapitole, a především na postupu, kterým mají rozhodci řízení vést. V úvahu přichází také dohoda stran o písemnosti rozhodčího řízení ve smyslu § 19 odst. 3 ZRŘ a dohoda o tom, aby se rozhodci při posuzování sporu řídili zásadami spravedlnosti. Jde-li o přezkum rozhodnutí, poskytuje § 27 ZRŘ stranám moţnost určit, ţe rozhodčí nález můţe být přezkoumán jinými rozhodci.

6.2.2 Pravidla rozhodčího řízení Jak jiţ bylo uvedeno, § 19 ZRŘ umoţňuje stranám uzavření dohody týkající se postupu vedení rozhodčího řízení. Takovou dohodou si strany mohou průběh řízení, respektive pravidla jeho postupu upravit velmi podrobně, nebo naopak upravit pouze dílčí otázky. Uzavření takové dohody není z časového hlediska v zásadě nijak omezeno. Strany ji totiţ mohou buďto uzavřít současně s rozhodčí smlouvou nebo před zahájením samotného řízení či v jeho průběhu. Naopak řády stálých rozhodčích soudů v případě institucionálních řízení mohou okamţik uzavření takových dohod časově omezit, jako je tomu například v § 6 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu. Dle věty druhé citovaného ustanovení Řádu nejsou rozhodci takovou dohodou vázáni, byla-li uzavřena po zahájení řízení. I tak však mohou rozhodci Rozhodčího soudu, není-li to v rozporu se Řádem či jinými pro ně závaznými předpisy, vyhovět společným ţádostem stran učiněným v průběhu řízení. 146 Obecně lze říci, ţe existenci dohody mezi stranami lze povaţovat za prospěšnou, neboť je pravděpodobné, ţe tak nebude docházet k průtahům nebo jiným komplikacím v řízení.

146

OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 96

48

S účinností od 1.4.2012 můţe být dle § 19 odst. 4 ZRŘ postup vedení řízení stranami určen také v pravidlech pro rozhodčí řízení, které však musí být přiloţeny k rozhodčí smlouvě. Zakotvení tohoto ustanovení je reakcí na judikaturu, v níţ soudy opakovaně prohlásily za neplatné rozhodčí smlouvy, které zakládaly pravomoc takzvaných arbitráţních center147 a které především odkazovaly na řády a pravidla těmito centry vydávané. 148 Zákonodárce tak stanovil, ţe strany mohou postup vedení řízení upravit v zásadě jakýmikoliv pravidly, to znamená i pravidly vydávanými institucemi odlišnými od stálých rozhodčích soudů, avšak za předpokladu, ţe taková pravidla budou k rozhodčí smlouvě přiloţena. V této souvislosti ještě vyvstává otázka, jak mají strany postupovat v případě, kdy samotná rozhodčí smlouva ujednání o postupu vedení řízení neobsahuje a strany se aţ později rozhodly uzavřít dohodu ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ, jejímţ předmětem je stanovení pravidel pro jejich rozhodčí řízení. Vzhledem k právní úpravě obsaţené v § 19 ZRŘ a projevům zásady autonomie vůle stran lze konstatovat, ţe strany takovou dohodu uzavřít mohou, avšak v souladu s § 19 odst. 4 ZRŘ musejí být pravidla postupu řízení součástí takové dohody, respektive alespoň její přílohou. Ani v tomto případě na ně nelze pouze odkázat. Nelze opomenout, ţe výše uvedené se v souladu § 19 odst. 4 věta druhá ZRŘ týká výlučně rozhodčích smluv ve prospěch rozhodčího řízení ad hoc. Je totiţ nutné si uvědomit, ţe pokud strany sjednají rozhodčí smlouvu ve prospěch některého ze stálých rozhodčích soudů a nedohodnou-li se jinak, automaticky se dle § 13 odst. 3 ZRŘ podrobí předpisům vydávaným tímto soudem, aniţ by na ně musely zvlášť odkazovat či takové předpisy k rozhodčí smlouvě připojovat. Z uvedeného je zřejmé, ţe § 13 odst. 3 ZRŘ je vůči § 19 odst. 4 ZRŘ ve vztahu speciality. Pro vyloučení pochybností je však nutné zmínit, „že zjednodušený postup podle § 19 odst. 4 věta druhá RozŘ149se nepoužije v případech, kdy není sjednána pravomoc (příslušnost) stálého rozhodčího soudu, nýbrž strany se v řízení ad hoc dohodnou na tom, že pouze analogicky použijí řád některého stálého rozhodčího soudu na otázky postupu v řízení. V takovém případě

147

Instituce odlišné od stálých rozhodčích soudů ve smyslu § 13 ZRŘ, které zejména administrativně zaštitují rozhodce a „v rámci nichţ“ můţe probíhat pouze řízení ad hoc. 148 OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 100 149 To je zákon o rozhodčím řízení.

49

je zapotřebí, aby dohoda stran splňovala požadavky § 19 odst. 1 věta první RozŘ (...).“150 Není li postup vedení řízení stanoven dohodou stran ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ nebo v pravidlech ve smyslu § 19 odst. 4 ZRŘ, případně není upraven komplexně, postupují rozhodci v souladu s § 19 odst. 2 ZRŘ způsobem, který povaţují za vhodný, a to bez zbytečných formalit. Přitom musí dodrţovat kogentní ustanovení zákona o rozhodčím řízení, který však sám o sobě obsahuje velmi strohou a spíše rámcovou úpravu procesního postupu. Z tohoto důvodu se jako klíčové jeví ustanovení § 30 ZRŘ, dle něhoţ se na rozhodčí řízení se přiměřeně uţijí ustanovení občanského soudního řádu. Nastíněné moţnosti postupu vedení rozhodčího řízení včetně autonomního postupu rozhodců v souladu s § 19 odst. 2 ZRŘ jsou limitovány zásadami, na kterých rozhodčí řízení stojí, a to zejména zásadou rovnosti stran. Proto „jakkoli strany mají značnou svobodu v tom, jak nastaví parametry řešení svého sporu (…), nemohou přijmout takovou dohodu, která by ve svém důsledku znamenala porušení zásady rovnosti nebo která by vylučovala možnost plného uplatnění jejich práv.“151 Postup rozhodců v rozporu s touto zásadou zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ.

6.2.3 Dokazování Shodně jako v občanském soudním řízení mají strany v rozhodčím řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní, v důsledku čehoţ má proces dokazování zásadní význam. Dokazování v rozhodčím řízení, respektive účast a poskytnutí výpovědi svědků, znalců a stran, je zaloţeno na zásadě dobrovolnosti. To v praxi znamená, ţe rozhodci nemají na rozdíl od obecných soudů donucovací pravomoc. Je tak věcí stran zajistit účast osob, které by mohly v jejich prospěch vypovídat. Totéţ platí i pro provádění jiných důkazů 152, například předkládání listin.

150

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 705 151 OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 89 152 S ohledem na přiměřené uţití občanského soudního řádu mohou v souladu s § 125 OSŘ za důkaz slouţit všechny prostředky, jimiţ lze zjistit stav věci.

50

Mohlo by se tak zdát, ţe v případě, kdy se například svědek nedostaví na předvolání k výslechu, nemá rozhodce moţnost, jak získat jeho výpověď. Řešení i této situace poskytuje institut doţádání upravený v § 20 odst. 2 ZRŘ153. Jeho prostřednictvím se rozhodce obrátí na obecný soud a tento jiţ můţe uvedené osoby standardními

procesními

prostředky dle

občanského

soudního

řádu

donutit

k poţadovaným úkonům. Věcně a místně příslušným doţádaným soudem je dle § 42 ZRŘ okresní soud, v jehoţ obvodu má být poţadovaný úkon proveden; má-li být poţadovaný úkon být proveden v cizině, je příslušným ten okresní soud, v jehoţ obvodě se rozhodčí řízení koná. Jde-li o samotný průběh dokazování, rozhodci jej provádějí přiměřeně podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu za podstatného vlivu zásady neformálnosti rozhodčího řízení. V dalších ohledech je dokazování totoţné s dokazováním prováděným v občanském soudním řízení, a to zejména co se týče hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů či neprovedení důkazů a jeho náleţité odůvodnění v souladu se zásadou rovnosti stran.

6.2.4 Doručování Problematika doručování v rozhodčím řízení doznala v důsledku novelizací zákona o rozhodčím řízení zákonem č. 19/2012 Sb. a zákonem č. 303/2013 Sb. podstatných změn. Do 1.1.2014 zákon o rozhodčím řízení doručování písemností v rámci rozhodčího řízení nijak neupravoval. Proto se v souladu s § 30 ZRŘ aplikovala úprava obsaţená v § 45 OSŘ, coţ potvrdila i judikatura Nejvyššího soudu ČR154. Současně s účinností do 31.3.2012 § 23 ZRŘ stanovil, ţe rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu či vydáním usnesení. Vzhledem k tomu, ţe dohodou dle § 19 odst. 1 ZRŘ lze upravovat postup vedení rozhodčího řízení od jeho zahájení do jeho konce, si strany nemohly dohodnout způsob doručování konečných rozhodnutí, neboť se jiţ nejednalo o otázku rozhodčího řízení. Tento závěr zaujala také tehdejší judikatura155. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 19/2012 Sb., bylo s ohledem na striktnost soudní judikatury s účinností od 1.4.2012 znění § 23 ZRŘ změněno tak, ţe 153

Tento závěr byl potvrzen také v judikatuře, srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3.4.2012, sp. zn. Pl. ÚS 34/11. 154 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 155 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 3074/2006.

51

rozhodčí řízení se končí právní mocí rozhodčího nálezu, respektive doručením usnesení. Tato změna reagovala na nevyhovující právní úpravu a stranám umoţnila i v této oblasti projev zásady autonomie vůle. Strany si tak mohou zvolit vlastní postup doručování konečného rozhodnutí vydaného v rámci rozhodčího řízení. V případě absence takové dohody se v souladu s § 30 ZRŘ bez dalšího aplikoval § 45 OSŘ. Od 1.1.2014 se však ustanovení § 45 OSŘ v rozhodčím řízení nepouţije, protoţe komplexní právní úpravu stanoví § 19a ZRŘ vloţený novelizujícím zákonem č. 303/2013 Sb. Toto ustanovení bylo do návrhu novelizačního zákona vtěleno pozměňovacím návrhem v průběhu jeho přijímání, a proto není autorovi známo, z jakého důvodu bylo do ZRŘ doplněno. Nicméně z uvedeného ustanovení je zřejmé, ţe upřednostňováno je elektronické doručování, a to do datové schránky adresáta, případně na jinou určenou elektronickou adresu. Není-li to moţné, doručí se písemnost adresátu na jím určenou adresu nebo na adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě. Autor připomíná, ţe výše popsaná právní úprava doručování v rámci rozhodčího řízení modifikována dohodou stran ve smyslu § 19 odst. 1 ZRŘ. Závěrem této kapitoly autor poznamenává, ţe doručování upravují rovněţ rozhodčí řády stálých rozhodčích soudů, přičemţ tam obsaţená právní úprava má aplikační přednost před zákonnou právní úpravou.

7. Konečná rozhodnutí v rozhodčím řízení Ustanovení § 23 ZRŘ156 výslovně stanoví, kdy se rozhodčí řízení končí. K tomu dochází okamţikem nabytí právní mocí rozhodčího nálezu, nebo doručením usnesení v případech, kdy se rozhodčí nález nevydává. Z uvedeného rovněţ vyplývají druhy konečných rozhodnutí v rámci rozhodčího řízení, kterými jsou usnesení a rozhodčí nález. V souvislosti s určením konce rozhodčího řízení je vhodné poznamenat, ţe další řízení, jako řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jeho výkonu či zastavení nařízeného výkonu, nejsou fázemi rozhodčího řízení, ačkoliv jejich dílčí otázky zákon o rozhodčím řízení upravuje a s rozhodčím řízením jako takovým úzce souvisejí. 157

156

Uvedená právní úprava je účinná od 1.4.2012 na základě novely ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 314 157

52

7.1 Usnesení Usnesení je druhem konečného rozhodnutí vydávaného v případech, kdy nelze vydat rozhodčí nález, tedy jím není rozhodováno ve věci samé nebo se jím neukládá povinnost stranám. V praxi se jedná například o usnesení o zastavení řízení v případě zpětvzetí ţaloby, kterým není v usnesení ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení, dále je usnesení vydáno v případě, kdy rozhodci v souladu s § 15 odst. 1 ZRŘ dospějí k závěru, ţe jejich pravomoc není dána, a rovněţ v případě neuhrazení poplatku za rozhodčí řízení. Autor povaţuje za vhodné doplnit, ţe usnesení o zastavení řízení nezakládá překáţku věci rozhodnuté. Pokud se týče náleţitostí usnesení, věnuje se jim zákon o rozhodčím řízení pouze okrajově, kdyţ stanoví, ţe toto musí být podepsáno, coţ implikuje nutnost písemné formy usnesení, dále musí být odůvodněno a doručeno shodným způsobem jako rozhodčí nález. Ohledně ostatních náleţitostí je nezbytné vycházet z obdobného uţití ustanovení týkajících se rozhodčího nálezu. Ze skutečnosti, ţe § 23 odst. 1 písm. b) ZRŘ váţe skončení rozhodčího řízení na okamţik doručení usnesení a nikoliv na jeho právní moc, by bylo moţné dovodit, ţe usnesení nenabývá právní moci ani vykonatelnosti, a z toho důvodu jej nelze povaţovat za exekuční titul. V tomto ohledu však panují u odborné veřejnosti rozdílné názory. L. Lisse158 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, zastává názor, ţe i usnesení za předpokladu, ţe stanoví povinnosti stranám, je nutné povaţovat za exekuční titul podle § 274 písm. i) OSŘ, respektive podle § 40 odst. 1 písm. c) EŘ. Opačný názor, dle kterého usnesení ve smyslu § 23 písm. b) ZRŘ není vykonatelné a není tedy exekučním titulem, zastává i přes citované usnesení Nejvyššího soudu ČR např. Bělohlávek A. 159, N. Rozehnalová160 a P. Vrcha161. Autor se zejména s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 3.7.2014, sp. zn. III ÚS 2407/13, v němţ Ústavní soud na shora citované usnesení Nejvyššího soudu ČR odkazuje a ve kterém připouští soudní přezkum některých usnesení, ztotoţňuje 158

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 47Í 159 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 854 160 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 324 161 VRCHA, P. Usnesení vydané rozhodcem jako exekuční titul?, Právní rádce, 2007, 2/2007

53

s názorem L. Lisseho, tedy ţe usnesení vydané jako konečné rozhodnutí v rozhodčím řízení můţe být za určitých podmínek exekučním titulem.

7.2 Rozhodčí nález Rozhodčí nález zpravidla představuje rozhodnutí ve věci samé. Rozhodci se při rozhodování ve věci samé řídí hmotným právem, které je pro spor rozhodné, a to buď dle dohody stran v rozhodčí smlouvě, nebo dle místa konání rozhodčího řízení. 162 Strany se však mohou dohodnout a pověřit rozhodce, aby spor rozhodli podle zásad spravedlnosti (ex aequo et bono). Na základě tohoto pověření je moţné se při posuzování sporu odchýlit od dispozitivních i kogentních norem, avšak vţdy je nutné respektovat veřejný pořádek. S účinky od 1.1.2012 byla i do této oblasti začleněna zvláštní právní úprava týkající se spotřebitelských sporů, v níţ je kategoricky stanoveno, ţe v případě rozhodování takových sporů se rozhodci řídí vţdy právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele. 163 Dle názoru autora toto ustanovení nebrání, aby při jeho respektování rozhodci rozhodovali podle zásad spravedlnosti, dohodnou-li se tak strany. Dle § 25 odst. 1 ZRŘ musí být rozhodčí nález vydán v písemné formě, je nezbytné, aby se na něm usnesla většina rozhodců, musí obsahovat určitý výrok a být alespoň většinou rozhodců podepsán164. Odůvodnění je rovněţ obligatorní náleţitostí rozhodčího nálezu, nedohodnou-li se strany jinak. Ovšem ani dohodou stran nelze povinnost odůvodnění vyloučit, jde-li o rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení o spotřebitelském sporu.165 V takovém případě musí rozhodčí nález dále obsahovat také poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu. Při nedodrţení kterékoliv z těchto povinností stanovených na ochranu spotřebitele by byl zaloţen důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) ZRŘ.

162

LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012.s. 509 163 Srov. § 25 odst. 3 věta druhá ZRŘ. 164 Proto je dle § 7 odst. 1 věta poslední ZRŘ nutné, aby byl konečný počet rozhodců vţdy lichý. 165 Dle věty druhé § 25 odst. 2 ZRŘ, která byla do tohoto ustanovení vloţena novelou zákonem č. 19/2012 Sb.

54

Vzhledem k velmi strohé právní úpravě obsahu rozhodčího nálezu se přiměřeně uplatní v souladu s § 30 ZRŘ úprava v občanském soudním řádě, a to zejména § 157 OSŘ, coţ bylo potvrzeno soudní judikaturou166.

7.2.1 Druhy rozhodčích nálezů Přestoţe ZRŘ nerozlišuje druhy rozhodčích nálezů, v praxi se obdobně jako u rozsudků vyskytují jejich různé varianty. Můţeme se tak vedle konečného rozhodčího nálezu setkat s rozhodčím nálezem mezitímním, částečným, doplňujícím či přezkumným. Vzhledem k tomu, ţe rozhodčí nálezy mezitímní i částečný jsou vydávány za stejných podmínek a předpokladů jako mezitímní a částečné rozsudky v občanském soudním řízení, autor se bude blíţe zabývat pouze rozhodčím nálezem doplňujícím, dodatečným a přezkumným. Doplňující rozhodčí nález se vydává v případě, kdy „se po vydání konečného rozhodčího nálezu ukáže, že se původní rozhodčí nález nevypořádal se všemi uplatněnými nároky“167, a v důsledku toho konečným rozhodčím nálezem vlastně není. Takový rozhodčí nález mohou rozhodci dle převládajícího názoru odborné veřejnosti168 vydat i bez návrhu, je-li to potřebné. Takovou povinnost však nemají rozhodci v rámci rozhodčího řízení před Rozhodčím soudem, neboť dle § 42 odst. 1 Řádu rozhodci vydají takový nález pouze na ţádost stran. Dodatečný rozhodčí nález je nutné odlišit od opravného usnesení vydávaného na základě § 26 ZRŘ, neboť jeho účelem je pouze odstranění chyb v psaní nebo v počtech a jiných zřejmých nesprávností rozhodčího nálezu. Takové usnesení, které mohou rozhodci vydat i bez návrhu 169, se doručuje shodně jako opravovaný rozhodčí nález a stává se jeho součástí.

166

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 139 168 Srov. např. OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 139 nebo BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 983 169 Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 982 nebo LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 521 167

55

Přezkumný rozhodčí nález je výsledkem přezkumného řízení dle § 27 ZRŘ, o němţ pojednává následující kapitola této práce. V rámci vyjmenování a vymezení druhů rozhodčích nálezů vyvstává otázka, zda je moţné v rozhodčím řízení vydat takové rozhodnutí, které by předpoklady pro vydání a svými následky odpovídalo rozsudku pro zmeškání a rozsudku pro uznání, jak je zná úprava občanského soudního řízení. Autor je toho názoru, ţe rozhodčí nález pro zmeškání ani rozhodčí nález pro uznání vydat nelze, a to zejména z následujících důvodů. Na rozhodčí řízení se dle § 30 ZRŘ uţijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Nejde však o pouţití přímé, nýbrţ je nutné tuto právní úpravu aplikovat vţdy s ohledem na kogentní ustanovení ZRŘ a především zásady, na kterých rozhodčí řízení spočívá. Proto se některé instituty, jako například zmiňované rozsudky pro zmeškání a uznání na rozhodčí řízení neaplikují. Nepřípustnost takové analogie vyplývá dle A. Bělohlávka 170 z několika příčin. Zaprvé v případě rozhodčího řízení absentuje moţnost zvláštního přezkumu takových rozhodnutí, která je pro ně nezbytná a kterou je třeba povaţovat za součást procesního veřejného pořádku. Dále je nutné brát ohled na ustanovení věty druhé § 19 odst. 2 ZRŘ, dle které rozhodci „vždy musí věc projednat a vždy se musí zabývat meritem sporu(...)“171. Nemoţnost vydání těchto rozhodnutí potvrdil také Rozhodčí soud v rozhodčím nálezu sp. zn. 2948/11172. Výše uvedené závěry podporuje také skutečnost, ţe úprava v zákoně o rozhodčím řízení nezmiňuje ani implicitně moţnost vydání takových rozhodnutí a z dikce § 23 ZRŘ lze dovodit, ţe tam uvedený výčet konečných rozhodnutí je taxativní. Navzdory výše uvedenému se autor domnívá, ţe není vyloučeno, aby si strany v rámci autonomie vůle dohodly dle § 19 odst. 1 ZRŘ, ţe vydání rozhodčího nálezu pro

170

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 689 aţ 690. 171 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 690 172 Citován v BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 771.

56

zmeškání nebo pro uznání moţné je. Je však nutné, aby taková dohoda jasně stanovila podmínky pro jejich případné vydání a respektovala zásadu rovnosti stran. Závěrem této kapitoly autor uvádí, ţe mimo jiné vzhledem k charakteru rozhodčího řízení na něj nelze aplikovat ani ustanovení o rozkazním řízení soudním a v jeho rámci nelze vydat platební rozkaz v jakékoli formě.173

7.2.2 Přezkum rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení Přestoţe je rozhodčí řízení v zásadě jednoinstanční174, § 27 ZRŘ umoţňuje, aby se strany dohodly, ţe rozhodčí nález můţe být k ţádosti některé z nich přezkoumán. Obdobně přezkum rozhodčího nálezu připouští § 1 odst. 4 Řádu Rozhodčího soudu. Smyslem tohoto institutu je poskytnout stranám moţnost se dohodnout, ţe rozhodčí nález můţe být po jeho vydání přezkoumán, a to jak po procesní, tak hlavně po věcné stránce, neboť soudní přezkum dle § 31 a násl. ZRŘ přezkum ve věci samé aţ na výjimky175 nepřipouští. Je však nutné doplnit, ţe s ohledem na autonomii vůle stran si stany dohodou mohou vymezit hlediska takového přezkumu a případně upravit související otázky176. Pravidlem je, ţe přezkum provádějí rozhodci odlišní od těch, kteří přezkoumávaný rozhodčí nález vydali, a probíhá podle ustanovení zákona o rozhodčím řízení upravující průběh standardního rozhodčího řízení. Jeho výsledkem je rozhodnutí, kterým se přezkoumávaný rozhodčí nález buď potvrdí, nebo jeho výrok změní, případně se rozhodčí řízení zastaví. Není však moţnost rozhodčí nález zrušit a věc vrátit k novému projednání. 177 Vyvstává otázka, zda se strany mohou dle § 27 ZRŘ dohodnout na tom, aby bylo stejně jako rozhodčí nález přezkoumáno také usnesení podle § 23 písm. b) ZRŘ.

173

Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.12.2009, sp. zn. 21 Cm 85/2009. Zákon o rozhodčím řízení nedává stranám moţnost uplatnit prostředek obdobní řádným opravným prostředkům ve smyslu občanského soudního řádu. 175 Takovou je přezkum rozhodčích nálezů dle § 31 písm. g) ZRŘ. 176 Srov. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 990 177 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 986 174

57

S ohledem na dikci § 27 ZRŘ i na charakter takových usnesení, kterými se práva a povinnosti stran nemění, lze uzavřít, ţe tato dohoda moţná není 178. Závěrem této kapitoly autor shledává nutným upozornit na relativně nedávnou soudní judikaturu zasahující do autonomie vůle stran právě ve vztahu k přezkumu rozhodčích nálezů vydaných v řízeních ohledně sporu ze spotřebitelské smlouvy. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, konstatoval, ţe rozhodčí smlouvy pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv musí obsahovat taková ujednání, aby rozhodčí řízení obecně zaručovalo procesní práva srovnatelná s občanským soudním řízením, a to mimo jiné dvojinstančnost. Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 26.3.2014, sp. zn. 33 Cdo 609/2014, v němţ vyjádřil názor, ţe rozhodčí doloţka musí garantovat účastníkům spravedlivé a rovné zacházení, to znamená, ţe musí zaručovat spravedlivý proces, jehoţ atributem je mimo jiné i moţnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 ZRŘ. Navzdory výše uvedenému však následně Nejvyšší soud ČR začal zastávat názor, ţe absence dohody stran o přezkumu rozhodčího nálezu dle § 27 ZRŘ v rozhodčí smlouvě není bez dalšího důvodem pro neplatnost takové rozhodčí smlouvy. 179 V citované judikatuře dovodil, ţe „zásada dvojinstančnosti řízení není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“180 Proto bude vţdy nezbytné zkoumat, jestli rozhodčí smlouva, která neobsahuje dohodu o přezkumu ve smyslu § 27 ZRŘ vzhledem ke konkrétnímu případu zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele anebo jestli předmětná chybějící dohoda o přezkumu nepředstavuje nepřiměřenou podmínku.

178

Stejný názor zastává L. Lisse, in LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012.s. 527 179 Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014. 180 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014.

58

Vzhledem k tomu, ţe názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v předchozím odstavci je relativně nový a není tedy jisté, zda nebude překonán názorem opačným, jakoţ i k tomu, ţe posuzování platnosti rozhodčí smlouvy bude vţdy záleţet na konkrétních okolnostech, autor povaţuje za nutné konstatovat, ţe je více neţ vhodné do rozhodčích smluv uzavíraných pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv zahrnout také ujednání o moţnosti přezkoumání rozhodčího nálezu ve smyslu § 27 ZRŘ.

7.2.3 Právní moc a vykonatelnost Vydaný rozhodčí nález musí být dle § 28 odst. 1 ZRŘ doručen stranám. Doručení rozhodčího nálezu, o čemţ jiţ bylo pojednáno dříve v této práci, se při absenci dohody stran řídí § 19a ZRŘ. V případě, ţe se strany nedohodly na moţnosti rozhodčí nález přezkoumat dle § 27 ZRŘ nebo jiţ marně uplynula lhůta k podání ţádosti o přezkum, nabývá rozhodčí nález dnem doručení právní moci. Stejně tak nabude rozhodčí nález právní moci v okamţiku, kdy byl stranám doručen přezkumný rozhodčí nález, který jej potvrdil. Společně s právní mocí nabývá rozhodčí nález účinků pravomocného soudního rozhodnutí. Mezi takové patří zejména zaloţení překáţky věci rozhodnuté. Jakákoliv povinnost uloţená rozhodčím nálezem je v případě jejího nedobrovolného splnění vykonatelná, a to jak v rámci soudního výkonu rozhodnutí, tak také v exekučním řízení181.

7.3 Smír Pro to, aby byl výčet moţných forem, kterými lze spor mezi stranami v rámci rozhodčího řízení vyřešit, úplný, je nutné zmínit také moţnost uzavření smíru ve smyslu § 24 ZRŘ. K této moţnosti vyřešení sporu vedou strany i samotní rozhodci.182 Smír spočívá v uzavření dohody mezi stranami, v důsledku čehoţ ţalující strana vezme ţalobu zpět a řízení se zastaví. Dle § 24 odst. 2 ZRŘ lze na ţádost stran pojmout jimi uzavřený smír do rozhodčího nálezu. V tomto případě však rozhodci věc projednají a zejména posoudí, zda obsah dohody stran je v souladu s kogentními právními normami a v případě spotřebitelského sporu také soulad s právními normami na ochranu 181

K tomu srov. § 44 odst. 1 písm. c) EŘ a např. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 1003 182 Dle § 24 odst. 1 ZRŘ.

59

spotřebitele.183 Takový rozhodčí nález musí obsahovat i odůvodnění, není-li mezi stranami ujednáno jinak.

8. Zrušení rozhodčího nálezu soudem Ustanovení části čtvrté ZRŘ zakotvuje jeden z projevů kontrolní funkce 184 obecných soudů nad rozhodčím řízením. „Jedná se o pravomoc obecného soudu na návrh kterékoli strany rozhodčí nález zrušit, shledá-li rozpor s taxativně stanovenými důvody uvedenými v § 31 ZRŘ.“185 Smyslem tohoto institutu je umoţnit stranám, které se uzavřením rozhodčím smlouvy vzdaly práva projednat spor před obecným soudem, domoci se určité právní ochrany, kterou by jim poskytovalo obecné soudní řízení prostřednictvím opravných prostředků. Ta spočívá v prověření splnění zejména základních procesních podmínek rozhodčího řízení.186 Oprávnění podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu některé ze stran je zvláštní právo na soudní ochranu, kterého se strana i přes zásadu autonomie vůle stran ovládající rozhodčí řízení nemůţe předem dohodou vzdát.187 Aţ do 31.3.2012 neumoţňovala právní úprava věcný přezkum rozhodčích nálezů. V důsledku novely ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb. však jiţ věcný přezkum některých rozhodčích nálezů je v omezeném rozsahu 188 moţný, a to rozhodčích nálezů řešících spotřebitelské spory pro moţný rozpor s určitými hmotněprávními normami stanovenými na ochranu spotřebitele či pro rozpor s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Institut věcného přezkumu rozhodčích nálezů byl zaveden jako jeden

183

OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 133 184 Vedle kontrolní funkce spočívající v dohledu nad průběhem a výsledkem rozhodčího řízení zastávají obecné soudy také funkci pomocnou, do které patří například jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce podle § 9 odst. 1 a 2 ZRŘ, rozhodnutí o vyloučení rozhodce podle § 12 odst. 2 ZRŘ, provedení doţádaných úkonů podle § 20 odst. 2 ZRŘ nebo nařízení předběţného opatření podle § 22 ZRŘ. 185 OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 185 186 Srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6.2012, sp. zn. 29 Cdo 5146/2009. 187 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 344 188 Srov. LISSE, L. Věcný přezkum rozhodčího nálezu soudem a přezkum platnosti rozhodčí doložky v aktuální judikatuře 2014, [cit. 2015-03-16] Dostupné z WWW: http://www.elaw.cz/clanek/vecnyprezkum-rozhodciho-nalezu-soudem-a-prezkum-platnosti-rozhodci-dolozky-v-aktualni-judikature

60

z nástrojů slouţících na ochranu spotřebitele, o čemţ bylo jiţ pojednáno v kapitole 1.6.3 této práce. Přes uvedenou výjimku platí, ţe obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nezkoumají jeho věcnou správnost, a tento institut nelze připodobňovat k ţádnému z řádných či mimořádných opravných prostředků dle občanského soudního řádu. Tento závěr potvrdila i soudní judikatura189.

8.1 Přezkoumatelná rozhodnutí V rámci výše uvedeného procesu lze dle znění zákona o rozhodčím řízení přezkoumat rozhodčí nález, kterým se rozumí rozhodčí nález ve smyslu § 23 a) ZRŘ nebo přezkumný rozhodčí nález ve smyslu § 27 ZRŘ či rozhodčí nález, do kterého byl pojat smír ve smyslu § 24 odst. 2 ZRŘ. Jde-li o přezkum rozhodčích nálezů z hlediska jejich druhů, je moţné přezkoumat především rozhodčí nález konečný. Dle převládajícího názoru odborné veřejnosti můţe být předmětem přezkumu i rozhodčí nález mezitímní. 190 Vţdy se však musí jednat o rozhodčí nález tuzemský191 a pravomocný. Ţádné ustanovení zákona o rozhodčím řízení výslovně nepřipouští moţnost, ţe by bylo moţné postupem dle § 31 a následující ZRŘ zrušit také usnesení ve smyslu ve smyslu § 23 písm. b) ZRŘ, coţ potvrzovala také soudní judikatura. Ta však svůj náhled na tuto problematiku nedávno alespoň z části změnila, kdyţ Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 16.7.2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10 konstatoval, ţe výklad předmětných ustanovení zákona o rozhodčím řízení obecnými soudy byl nekonformní s některými ústavně zaručenými právy a ţe dopad některých usnesení do majetkové sféry strany můţe být větší neţ některých rozhodčích nálezů. Tímto rozhodnutím Ústavním soud ČR připustil, aby byly dle § 31 a následující ZRŘ přezkoumávány i některá usnesení ve smyslu § 23 písm. b) ZRŘ.

189

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007. Srov. např. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 344 nebo OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 187 191 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 341 190

61

8.2 Návrh na zrušení rozhodčího nálezu Pouze strany řízení, které bylo přezkoumávaným rozhodčím nálezem ukončeno, jsou aktivně legitimované k iniciaci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Pasivně legitimovanou je druhá strana, nikoliv však rozhodci či rozhodčí soud.192 Návrh na zrušení rozhodčího nálezu je nutné podat do tří měsíců od jeho doručení. Tato lhůta je dle formulace § 32 odst. 1 ZRŘ lhůtou propadnou. Neznamená to však, ţe by se po jejím uplynutí nemohla strana proti rozhodčímu nálezu, respektive výkonu povinností v něm uloţených bránit, o čemţ je blíţe pojednáno v kapitole 8.5 této práce. Podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemá samo o sobě odkladný účinek vykonatelnosti. Takový účinek však soud můţe návrhu přiznat, a to na ţádost stran při splnění podmínek stanovených v § 32 odst. 2 ZRŘ; v případě návrhu podaného spotřebitelem i bez takové ţádosti193. Vzhledem k tomu, ţe řízení o zrušení rozhodčího nálezu se řídí ustanoveními občanského soudního řádu194, musí návrh splňovat tam upravené obsahové náleţitosti. V případě návrhu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, který podá spotřebitel, soud vţdy z úřední povinnosti přezkoumá, zda nejsou dány důvody podle § 31 písm. a) aţ d) nebo h) ZRŘ. V jiných případech soud takovou povinnost výslovně stanovenou nemá, z čehoţ by bylo moţné dovodit, ţe soud je výlučně vázán zrušovacími důvody uvedenými navrhovatelem. To však dle soudní judikatury tak úplně neplatí, neboť Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25.4.2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, zaujal stanovisko, ţe podstatnými jsou navrhovatelem uvedené vady, nikoliv konkrétní důvod ve smyslu § 31 ZRŘ, a v tom ohledu je nerozhodné, který důvod zrušení rozhodčího nálezu soud na základě tvrzených vad shledá. Věcně příslušným soudem k projednání návrhu je dle § 41 ZRŘ soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle § 9 OSŘ, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. Jde-li o místní příslušnost, ta je určena v § 43 ZRŘ tak, ţe místně příslušným soudem je ten, v jehoţ obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení.

192

POHL, T. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem. Právní fórum, 2008, 4/2008, s. 160 Dle § 32 odst. 3 ZRŘ 194 Viz § 44 ZRŘ. 193

62

Na řízení o zrušení rozhodčího nálezu se dle § 44 ZRŘ pouţijí obdobně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon o rozhodčím řízení jinak. Oproti § 30 ZRŘ to tak znamená, ţe se aţ na výjimky spočívající ve speciální úpravě zákona o rozhodčím řízení, aplikují ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu. Závěrem této kapitoly povaţuje autor za důleţité zmínit, ţe soud je oprávněn po provedeném řízení rozhodčí nález v případě prokázání naplnění některého z důvodů dle § 31 ZRŘ pouze zrušit, nikoliv výrok v něm obsaţený nahradit svým rozhodnutím. 195 Tímto není dotčena moţnost postupu po zrušení rozhodčího nálezu dle § 34 odst. 1 ZRŘ.

8.3 Důvody zrušení rozhodčího nálezu Důvody, pro které lze rozhodčí nález zrušit, jsou taxativně vypočteny v § 31 ZRŘ. Jsou jimi:

a)

Rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níže nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu Tento důvod dopadá na situace, kdy byla rozhodčí smlouva uzavřena ohledně

sporu, který nelze projednat v rozhodčím řízení, neboť nesplňuje podmínky arbitrability. O podmínkám arbitrability pojednává kapitola 3. této práce. b) Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje Toto ustanovení ve skutečnosti stanoví tři dílčí důvody, které jsou vůči sobě alternativní. Prvním z nich je neplatnost rozhodčí smlouvy z jiných důvodů, kterými se rozumí jiné neţ nedostatek arbitrability uvedený výše. Mezi takové lze zařadit neplatnost i zdánlivost rozhodčí smlouvy ve smyslu § 580 a násl. občanského zákoníku, kterou můţe zaloţit například nedostatek zmocnění podepisující osoby. Judikatura za neplatnou prohlásila také rozhodčí smlouvu, která odkazovala v otázce jmenování

195

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. s. 344

63

rozhodce na řád vydaný subjektem, který nebyl stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 ZRŘ.196 Druhý z těchto dílčích důvodů nastává v situaci, kdy strany rozhodčí smlouvu platně sjednaly, ale následně se dohodly na jejím zrušení, případně byla naplněna podmínka způsobující její zrušení. Poslední dílčí důvod spočívající v tom, ţe se předmětná rozhodčí smlouva na dohodnutou věc nevztahuje, nastává v případě, kdy takovou věc nelze podřadit mezi práva z právních vztahů přímo vznikající, otázky právní platnosti takových právních vztahů a na práva s těmito právy souvisejícími ve smyslu § 2 odst. 4 ZRŘ197. Pokud je v návrhu uplatněn důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy pouze dle tohoto ustanovení, soud nejdříve zkoumá, zda jej navrhovatel namítl včas v rámci rozhodčího řízení. Přitom není dle soudní judikatury198 rozhodné, kterými skutečnostmi byla námitka v rozhodčím řízení odůvodněna. Nebyla-li námitka uplatněna, soud návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 33 ZRŘ bez dalšího zamítne. To však neplatí v případě sporů ze spotřebitelských smluv.

c)

Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem Tento důvod je dán tehdy, jestliţe se řízení účastnil rozhodce, který nesplňoval

poţadavky kladené na tuto funkci nebo u něhoţ nedošlo k platnému vzniku funkce rozhodce či této funkce pozbyl. V praxi se tak můţe jednat o případy, kdy spor projednávala osoba odlišná od té, kterou si strany určily v rozhodčí smlouvě nebo kterou jmenovali, anebo která byla určena postupem odlišným od postupu sjednaného. Nepovolaným rozhodcem je i ten, kdo tuto funkci řádně nepřijal ve smyslu § 5 ZRŘ. Za nezpůsobilého rozhodce se povaţuje, který nesplňuje některý z poţadavků kladených na tuto funkci, o nichţ bylo blíţe pojednáno v kapitole 5.1 této práce.

196

OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 190 197 Podrobněji k rozsahu aplikace rozhodčí smlouvy viz kapitolu 4. této práce. 198 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011.

64

Shodně jako u důvodu podle písm. b) je i zde soud povinen s výjimkou sporů ze spotřebitelských smluv zkoumat včasné uplatnění tohoto zrušovacího důvodu v rámci rozhodčího řízení. 199 d) Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců Situace předpokládaná tímto ustanovením můţe nastat pouze ve věci, kterou rozhodovalo více rozhodců, a to tehdy, nebyly-li splněny poţadavky stanovené § 25 odst. 1 věta první ZRŘ.

e)

Straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat Tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu je obecně vzato zaloţen vţdy,

jestliţe došlo k porušení zásady rovnosti stran, na které je rozhodčí řízení vystavěno a o které jiţ bylo pojednáno v kapitole 1.2 a 6.2.1 této práce. Tato zásada poskytuje stranám ochranu jejich základních procesních práv souhrnně formujících moţnost stran věc řádně projednat. Mezi taková práva patří zejména právo „uplatnit svou argumentaci, navrhnout důkazy, vyjádřit se ke skutečnostem i důkazům, účastnit se jednání atp., a to za rovných podmínek pro obě strany sporu“200.

f)

Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému Toto ustanovení pamatuje na případy, kdy je ve výrokové části rozhodčího

nálezu ţalující straně přisouzeno více nebo něco jiného, neţ navrhovala ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ. Nejedná se však o případy, kdy bylo ţalující straně poţadované plnění přiznáno na základě jiného právní posouzení či důvodu 201, coţ je dáno i tím, ţe stěţejní je vţdy výrok rozhodnutí, nikoliv odůvodnění. Pokud bylo plnění přiznáno v řádném rozsahu, je nutné, aby bylo současně v souladu s tuzemským právním řádem moţné a dovolené.

199

Srov. § 33 ZRŘ. OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 194 201 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. 200

65

g) Rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem Vloţením202 tohoto ustanovení do výčtu zrušovacích důvodů byl zaloţen věcný přezkum rozhodčích nálezů pouze ve spotřebitelských sporech. Na jiná rozhodnutí tento důvod nedopadá. Na základě tohoto ustanovení mohou soudy „zkoumat, zda v posuzovaném

sporu

nebyl

spotřebitel

zkrácen

na

svých

garantovaných

spotřebitelských právech nebo zda rozhodce nerozhodl ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem a na tomto základě rozhodčí nález zrušil“203. Absencí legální definice pojmu „zjevného rozporu“ v citovaném ustanovení, je dán široký prostor pro jeho výklad soudní judikaturou, která dosud zejména vzhledem k přechodným ustanovením novelizačního zákona204 nebyla vytvořena. h) Rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé Shodě jako předešlý zrušovací důvod dopadá výlučně rozhodčích nálezů ve spotřebitelských sporech a rovněţ byl vloţen do § 31 ZRŘ za účelem posílení ochrany spotřebitele. Jeho smyslem je sankcionovat porušení ustanovení § 3 odst. 5 ZRŘ, které stanoví obligatorní obsahové náleţitosti rozhodčí smlouvy pro řešení spotřebitelských sporů. Takovým porušením se rozumí neuvedení některé informace nebo její záměrná či nezanedbatelná neúplnost, nepřesnost nebo nepravdivost. Dle názoru L. Lisseho205 je nutné, „aby byly v rozhodčí smlouvě neúplné, nepřesné nebo nepravdivé informace alespoň dvě, neboť zákon hovoří v tomto kontextu v plurálu“. S tímto závěrem se autor neztotoţňuje, protoţe je přesvědčen, ţe úmyslem

202

Novelou zákon o rozhodčím řízení zákonem č. 19/2012 Sb. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 1104 204 Srov. Čl. II zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony 205 LISSE, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. s. 578 203

66

zákonodárce je sankcionovat vadné uvedení byť jedné z povinných informací dle § 3 odst. 5 ZRŘ a ţe znění ustanovení § 31 písm. h) ZRŘ je v tomto ohledu pouze nepřesné.

i)

Zjistí se, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení Poslední zrušovací důvod spočívá ve zjištění existence důvodů uvedených

v § 228 odst. 1 OSŘ, pro které lze podat v občanském soudním řízení ţalobu na obnovu řízení. Předpokladem jsou tedy skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které navrhovatel nemohl bez své viny pouţít v původním řízení, anebo moţnost provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení. V obou případech však za podmínky, ţe takové okolnosti mohou přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Autor povaţuje za nutné zdůraznit, ţe i v případě tohoto zrušovacího důvodu je nutné návrh na zrušení rozhodčího nálezu podat v objektivní lhůtě stanovené v § 32 odst. 1 ZRŘ, tedy do 3 měsíců od doručení napadeného rozhodčího nálezu.206

8.4 Postup po zrušení rozhodčího nálezu V případě, ţe soud návrhu vyhoví, předmětný rozhodčí nález rozhodnutím ve formě rozsudku zruší. Vzhledem k tomu, ţe řízení o zrušení rozhodčího nálezu je povaţováno za řízení v prvním stupni, jsou proti takovému rozhodnutí přípustné opravné prostředky dle OSŘ.207 Po nabytí právní moci zrušovacího rozsudku je pro další postup stěţejní, z jakého důvodu byl rozhodčí nález zrušen. Pokud byl rozhodčí nález zrušen pro některý z důvodů uvedených pod písm. a), b), g) nebo h) ustanovení § 31 ZRŘ, nelze jiţ věc projednat v rozhodčím řízení. Soud, který o zrušení rozhodl, můţe na návrh některé ze stran přejít z procesu přezkoumávání nálezu do procesu projednání a nalézání práva zakončeného meritorním rozhodnutím. Pokud ţádná ze stran nepodá návrh na pokračování řízení, řízení před soudem vydáním zrušovacího rozhodnutí končí.

206

Srov. např. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. s. 1108 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.8.2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010. 207 POHL, T. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem. Právní fórum, 2008, 4/2008, s. 160

67

Jestliţe byl rozhodčí nález zrušen pro jiný neţ výše uvedené důvody, věc je dále moţné projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení na základě původní rozhodčí smlouvy. Některá ze stran však musí pokračování v řízení navrhnout.208

8.5 Přezkum rozhodčího nálezu v rámci obrany proti výkonu rozhodnutí Ustanovení § 35 ZRŘ poskytuje stranám zvláštní moţnost, jak docílit zrušení rozhodčího nálezu, který se jiţ stal titulem pro výkon rozhodnutí209. Konkrétně § 35 odst. 1 ZRŘ doplňuje § 268 OSŘ o další důvody, pro které povinná strana můţe podat návrh na zastavení výkonu rozhodčího nálezu. K tomu můţe dojít bez ohledu na to, zda se předtím domáhala jeho zrušení dle § 31 a následující ZRŘ, a bez limitace lhůtou uvedenou v § 32 odst. 1 ZRŘ. První důvod uvedený v § 35 odst. 1 ZRŘ spočívá ve vadě rozhodčího nálezu dle § 31 písm. a), d) nebo f) ZRŘ. Druhý důvod se vztahuje pouze na rozhodčí nález vydaný ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a zahrnuje důvody podle § 31 písm. a) aţ f) a písm. h) ZRŘ nebo důvody podle § 31 písm. g) ZRŘ, pokud rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení. Dalším důvodem je skutečnost, ţe strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Posledním důvodem je případ, kdy osoba, která vystupovala v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyla k takovému jednání zmocněna a toto jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Podáním návrhu na zastavení výkonu rozhodčího nálezu, jeţ se opírá o některý z výše uvedených důvodů, vzniká soudu, který výkon provádí, povinnost řízení přerušit, aniţ by opodstatněnost návrhu zkoumal.210 Současně soud povinnému uloţí, aby podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, čímţ je prolomena tříměsíční lhůta stanovená pro podání tohoto návrhu dle § 32 odst. 1 ZRŘ. Pokud takový návrh v této lhůtě podán není, v řízení o výkonu rozhodčího nálezu se pokračuje. Je-li návrh podán a vykonávaný rozhodčí nález bude na jeho základě zrušen, výkon rozhodnutí bude zastaven a strany mohou postupovat obdobně podle § 34 ZRŘ. 208

Viz § 34 odst. 2 ZRŘ. V tomto kontextu je jím myšlena i exekuce. 210 OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. s. 237 209

68

Závěr Rozhodčí řízení představuje alternativní způsob řešení sporů, který jako jediný končí závazným autoritativním rozhodnutím. Účastníkem rozhodčího řízení se můţe stát prakticky kdokoliv, neboť nikdo není vyloučen z moţnosti uzavřít rozhodčí smlouvu a tím zaloţit pravomoc rozhodců. Proto by právní úprava rozhodčího řízení měla být aplikovatelná jak pro řešení sporů mezi podnikateli, pro které je rozhodčí řízení z mnoha ohledů velmi elegantním způsobem řešení sporů, tak sporů takzvaných spotřebitelských, pro něţ je také vhodným prostředkem, nicméně je nutné pamatovat na nebezpečí jeho moţného zneuţití. Česká právní úprava se výše uvedené poţadavky snaţí splnit. Tomu zásadní měrou přispěly relativně nedávné novely zákona o rozhodčím řízení, a to především novela zákonem č. 19/2012 Sb. účinným od 1.4.2012, které jasným způsobem určily další směřování vývoje a vyuţití rozhodčího řízení. V důsledku doplnění mnohých ustanovení cílených na ochranu spotřebitele lze rozhodčí řízení dělit na zvláštní rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech a obecné rozhodčí řízení týkající se sporů ostatních. Právě odchylná právní úprava rozhodčího řízení pro spotřebitelské spory se prolíná celou předkládanou prací, avšak autor respektoval téma této diplomové práce, kterým je rozhodčí řízení obecně. Vzhledem k tomu autor stran obsahu překládané práce dbal na to, aby specifická úprava rozhodčího řízení zcela nezastínila jeho jiné, zejména obecné aspekty, které byly v poslední době novelizací také zasaţeny, případně u nichţ autor zaznamenal podstatný vliv soudní judikatury. Předkládaná diplomová práce tak představuje ucelené zpracování právní úpravy rozhodčího řízení se zaměřením na jeho klíčové aspekty, a to nejen na samotné řízení jako právem upravený postup vedoucí k závaznému rozhodnutí ve věci, nýbrţ také na jeho zásady, druhy a podmínky pro jeho konání a podobně. Za tímto účelem autor nastudoval příslušné právní předpisy, odbornou literaturu včetně časopiseckých článků a především bohatou soudní judikaturu. Především na právní úpravu zařazenou či změněnou novelami zákona o rozhodčím řízení v posledních třech letech autor aplikuje metodu komparace a pomocí zejména jazykového, logického a sémantického výkladu se snaţil dospět k poznání účelu těchto ustanovení, jakoţ i jejich zhodnocení. Autor 69

rovněţ přihlédl při zpracování tohoto tématu k rozsáhlé soudní judikatuře, které v rámci právní úpravy rozhodčího řízení plní nezastupitelnou roli. První část této práce se zabývá především teoretickými pohledy na rozhodčí řízení, neboť se věnuje jeho vymezení jako institutu procesního práva, zásadám, které ho ovládají a určují jeho charakter, a také jeho zařazení mezi jiné způsoby řešení sporů. Nemalý význam má také rozbor právní povaha rozhodčího řízení, k níţ odborná veřejnost navzdory dvacetileté existence institutu rozhodčího řízení ve smyslu zákona o rozhodčím řízení nezaujala jednotný názor. Při prezentaci jednotlivých druhů rozhodčího řízení autor upozornil na některé změny v právní úpravě. Autor hodnotí kladně zejména vyjasnění nepřesné právní úpravy týkající se zřizování stálých rozhodčích soudů. Tato část práce se rovněţ zabývá rozdělením na rozhodčí řízení obecné a zvláštní. Přísnější právní úprava rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech odráţí zájem zákonodárce na ochraně spotřebitele a zároveň jeho zájem na nevyloučení těchto osob z tohoto způsobu řešení sporů. Za jednu z důleţitých částí této práce autor povaţuje kapitolu čtvrtou, která se podrobně věnuje rozhodčí smlouvě. Autor se zde vedle obecného rozboru náleţitostí rozhodčí smlouvy, o kterých bylo a je často polemizováno v soudní judikatuře i mezi odbornou veřejností, soustředil také na rozsah pouţitelnosti rozhodčí smlouvy. Za pomoci soudní judikatury dovodil neaplikovatelnost rozhodčí smlouvy bez dalšího na práva a povinnosti z ručitelských či směnečných závazků. Současně autor zvaţoval moţnost vedení rozhodčího řízení bez rozhodčí smlouvy, kdy se s přihlédnutím k názorům některých autorů a soudní judikatuře přiklání k závěru, ţe takové řízení za určitých výjimečných podmínek moţné je. Avšak povaţoval by za vhodné tuto otázku de lege ferenda postavit najisto. Jde-li o zvláštní úpravu náleţitostí rozhodčí smlouvy pro řešení spotřebitelských sporů, povaţuje ji autor za vyhovující, a co do svého účelu dostatečnou. Navzdory tomu se však autor domnívá, ţe v praxi bude nadále hrát klíčovou roli náhled soudu na tuto problematiku. Nemalými změnami také prošla právní úprava poţadavků na osoby rozhodců. V důsledku toho došlo k vydělení osob splňujících mimo obecných předpokladů rovněţ i poţadavky dodatečné, a jsou tak oprávněni rozhodovat spotřebitelské spory. V tomto 70

smyslu za stěţejní povaţuje autor stanovení poţadavku na vysokoškolské právnické vzdělání. Autor nepochybuje o tom, ţe právnicky vzdělaný rozhodce přispěje ke kvalitě rozhodčího řízení a zejména jeho rozhodnutí. Nicméně autor by povaţoval za vhodné se de lege ferenda zamyslet nad tím, zda by nebylo vhodné zakotvit nějakou alternativu k tomuto poţadavku, neboť i jiné předpoklady mohou zajistit kvalitní řízení garantující práva stran. Průběhu rozhodčího řízení a rozhodnutím, kterými můţe být zakončeno, je věnována závěrečná část práce. Vzhledem k rozsáhlosti právní úpravy se autor blíţe zaměřil na vybrané dílčí otázky. Autor se blíţe věnuje například pravidlům, podle nichţ se řízení vede, neboť u nichţ se můţe výrazně projevit autonomie vůle stran. Dále autor zmínil také nově zavedený omezený věcný přezkum rozhodčích nálezů ve spotřebitelských sporech. S ohledem na výše uvedené má autor zato, ţe rozhodčí řízení plní nezastupitelnou funkci v oblasti způsobů řešení právních sporů. Uvedené novely zákona o rozhodčím řízení relativně významně změnily právní úpravu rozhodčího řízení, nicméně tento krok lze povaţovat za správný. Zejména současný trend ochrany spotřebitele nelze v rozhodčím řízení opomíjet. Autor se domnívá, ţe zákonodárce zvolil aţ na výjimky vhodný přístup a pravděpodobně je pouze otázkou času, kdy nejasnosti současné právní úpravy dostojí změn nebo budou překlenuty soudní judikaturou. Od spotřebitelů odlišným subjektům rozhodčí řízení stále poskytuje vhodnou alternativu, jak elegantně, rychle a hospodárně vyřešit svůj vzájemný spor, a to s nezastupitelnou moţností tento proces vlastní vůlí ovlivnit.

71

Seznam zkratek ADR – alternativní metody řešení sporů (angl. alternative disputes resolution) EŘ – zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů Evropská úmluva – Evropská úmluva o obchodní arbitráţi uzavřená dne 21.4.1961 v Ţenevě, publikována ve sbírce zákonů ČR jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb. ze dne 3.8.1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráţi Listina – Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů občanské soudní řízení – občanské soudní řízení dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů OZ, občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Newyorská úmluva – Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10.6.1958 v New Yorku, publikována ve sbírce zákonů ČR jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. ze dne 6.11.1959, o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů Rozhodčí soud – Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Řád – Řád rozhodčího soudu při komoře České republiky a Agrární komoře České republiky účinný od 1.7.2012 Řád .cz – Řád pro řešení sporu o domény .cz účinný od 15.6.2010 Řád on-line - zvláštní dodatek Řádu účinný od 1.6.2004

72

Ústava – ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších zákonů ZMPS – zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ZRŘ, zákon o rozhodčím řízení – zákon č. 216/2994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů

73

Seznam použité literatury a pramenů Monografie BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. 1776 s. ISBN 978-80-7179-342-7 KLEIN, Bohuslav, DOLEČEK, Martin. Rozhodčí řízení. Praha : ASPI, a. s., 2007. 272 s. ISBN 978-80-7357-264-8 LISSE, Luděk. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s komentářem. Praha : Linde, a. s., 2012. 919 s. ISBN 978-80-7201-874-1 LISSE, Luděk. Přehled judikatury ve věcech rozhodčího řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2011., 429 s. ISBN 978-80-7357-645-5 OLÍK, Miloš, MAISNER, Martin, POKORNÝ, Radek, MÁLEK, Petr, JANOUŠEK, Martin. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2015. 456 s. ISBN 978-80-7478-714-0 RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. 765 s. ISBN 80-7179-873-8 ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. 3. aktualizované vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2013. 406 s. ISBN 978-807478-004-2 RŮŢIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005. 254 s. ISBN 80-868-9843-1 SCHELLE, Karel, SCHELLEOVÁ, Ilona. Rozhodčí řízení. Praha : EUROLEX Bohemia, 2002. 300 s. ISBN 80-86432-19-X WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. Praha : Linde, a. s., 2014. 624 s. ISBN 978-80-7201-940-3

74

Odborné články KLEIN, Bohuslav. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, 4/2008 NOVÝ, Zdeněk. Arbitrabilita sporů o neplatnost právního úkonu. Právní fórum, 2008, 11/2008 VRCHA, Pavel. Usnesení vydané rozhodcem jako exekuční titul?, Právní rádce, 2007, 2/2007 POHL, Tomáš. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem. Právní fórum, 2008, 4/2008

Internetové zdroje LISSE, Luděk. Rozhodce jako „jiný orgán“ ve smyslu čl. 36 Listiny 2011. [cit. 2015-0212]. Dostupné z WWW: LISSE, Luděk. K otázce rozhodčího řízení bez existence rozhodčí smlouvy (č. 72577). 2011. [cit. 2015-02-24]. Dostupné z WWW: LISSE, Luděk. Euronovela zákona o rozhodčím řízení 201. 2012. [cit. 2015-01-09]. Dostupné

z

WWW:


rozhodcim-rizeni-2012-82291.html> LISSE, Luděk. Věcný přezkum rozhodčího nálezu soudem a přezkum platnosti rozhodčí doložky v aktuální judikatuře 2014, [cit. 2015-03-16] Dostupné z WWW:

75

Právní předpisy Evropská úmluva o obchodní arbitráţi uzavřená dne 21.4.1961 v Ţenevě publikována ve sbírce zákonů ČR jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb. ze dne 3.8.1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráţi Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10.6.1958 v New Yorku publikována ve sbírce zákonů ČR jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. ze dne 6.11.1959, o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb.) směrnice Rady ES 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších zákonů Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 216/2994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších zákonů zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů

76

zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 283/1993 Sb., o statním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a druţstev, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů

Judikatura Soudní dvůr Evropské Unie rozsudek ze dne 26.10.2006, sp. zn. C-168/05 – Mostaza Claro, dostupný na WWW: rozsudek ze dne 6.10.2009, sp. zn. C-40/08 – Asturcom Telecomunicaciones, dostupný na WWW:

77

Ústavní soud ČR nález ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, dostupný na www.nalus.usoud.cz nález ze dne 1.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, dostupný na www.nalus.usoud.cz nález ze dne 16.7.2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, dostupný na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 8.3.2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 22.10.2002, sp. zn. IV. ÚS 435/02, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 6.2.2007, sp. zn. IV. ÚS 224/07, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 4.12.2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 8.1.2007, sp. zn. II. ÚS 805/06, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 31.5.2012, sp. zn. I. ÚS 1720/12, dostupné na www.nalus.usoud.cz usnesení ze dne 3.4.2012, sp. zn. Pl. ÚS 34/11, dostupné na www.nalus.usoud.cz

Nejvyšší soud ČR rozsudek ze dne 17.12.2013, sp. zn. 23 Cdo 3895/2011, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 25.6.2007, sp. zn. 32 Cdo 1528/2005, dostupný na WWW: rozsudek ze dne 25.3.2014, sp. zn. 23 Cdo 3958/2013, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 19.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 11.6.2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 25.4.2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 24.9.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, dostupný na www.nsoud.cz 78

rozsudek ze dne 21.6.2012, sp. zn. 29 Cdo 5146/2009, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 28.5.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, dostupný na www.nsoud.cz rozsudek ze dne 27.3.2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, dostupný na www.nsoud.cz usnesení ze dne 28.4.2011, sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 6.6.2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 28.4.2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 23.2.2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 31.3.2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 30.10.2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 10.1.2014, sp. zn. 23 Cdo 3892/2012, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 30.9.2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 26.4.2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 20.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 3074/2006, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 26.3.2014, sp. zn. 33 Cdo 609/2014, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 29.7.2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, dostupné na www.nsoud.cz usnesení ze dne 18.8.2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, dostupné na www.nsoud.cz

Vrchní soudy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.11.1995, sp. zn. 10 Cmo 414/95 In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. Krajské soudy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.12.2009, sp. zn. 21 Cm 85/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR 79

Rozhodčí soudy rozhodčí nález Rozhodčího soudu při IAL SE ze dne 11.11.2009, sp. zn. 209/2009, dostupný na WWW:

Ostatní zdroje Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Česká republika. Vláda. Sněmovní tisk číslo 364/0. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb. [2011].

[online].

[cit.

2015-2-25].

Dostupná

z

WWW:

Důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Česká republika. Vláda. Sněmovní tisk číslo 371/0. Důvodová zpráva k zákon č. 19/2012 Sb. [2011]. [online]. [cit. 2015-3-3]. Dostupná z WWW: Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České

republiky.

Účinný

od

1.7.2012.

Dostupný

na

WWW:

Zvláštní dodatek Řádu pro rozhodčí řízení on-line (Řád on-line). Účinný od 1.6.2004. Dostupný na WWW: Řád pro vnitrostátní úhradové spory ve zdravotnictví. Účinný od 1.3.2011. Dostupný na WWW:


zdravotnictvi-2011> Statut Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Dostupný na WWW:

80

Směrnice tajemnice Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky o předpokladech pro výkon funkce rozhodce. Dostupná na WWW:

81

Resumé Tématem této diplomové práce je rozhodčí řízení v České republice, které je jedním z alternativních způsobů řešení sporů. Jejím cílem je poskytnutí uceleného přehledu právní úpravy rozhodčího řízení. Práce je rozdělena celkem do osmi kapitol. První aţ třetí kapitola pojednávají o obecných otázkách rozhodčího řízení. První kapitola, která se dále člení do šesti podkapitol, se zabývá zejména základním vymezením rozhodčího řízení, jeho teoretickými koncepcemi, výhodami a nevýhodami a také jeho jednotlivými druhy. Druhá kapitola práce poskytuje přehled zejména vnitrostátní právní úpravy rozhodčího řízení. Třetí kapitola se zabývá objektivními podmínkami, za kterých lze určitý okruh sporů projednat a rozhodnout v rozhodčím řízení, včetně některých specifických případů. Ve čtvrté kapitole se autor věnuje rozhodčí smlouvě, která je stěţejním institutem a základním předpokladem rozhodčího řízení. Tato kapitola se dále dělí na tři podkapitoly věnující se například jednotlivým typům rozhodčích smluv, jejich náleţitostem a na závěr také jejich neplatnosti a zániku. V samostatné podkapitole se autor zabývá rozhodčí smlouvou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv. Pátá kapitola pojednává o rozhodcích jako soukromých osobách rozhodujících spor v rámci rozhodčího řízení. Ve čtyřech podkapitolách autor popisuje poţadavky na osobu rozhodce, vznik funkce rozhodce a povinnosti z této funkce vznikající a závěrem také zmiňuje zvláštní právní úpravu pro rozhodce rozhodující spory ze spotřebitelských smluv. Šestá a sedmá kapitola jsou zaměřeny na rozhodčí řízení jako právem upravený postup směřující k vydání konečného rozhodnutí. Šestá kapitola se věnuje zahájení rozhodčího řízení s akcentem na jeho dílčí otázky. V sedmé kapitole je samostatně pojednáno o konečných rozhodnutích vydávaným v rámci rozhodčího řízení se zaměřením na rozhodčí nález. V poslední kapitole se autor zabývá jednou z forem kontrolní funkce obecných soudů spočívající v moţnosti zrušení rozhodčího nálezu.

82

Abstract The theme of this thesis is the arbitration proceedings in the Czech Republic, which is one of the alternative disputes resolutions. The goal of this thesis is to provide a complete summary of legal regulation of the arbitration proceedings. The thesis is divided into eight chapters. The first three chapters deal with general issues of the arbitration proceedings. The first chapter which is further subdivided into six subchapters is focused on the basic definition of the arbitration proceedings, its theoretical concepts, its advantages and disadvantages, as well as its different types. The second chapter provides a summary mainly of national legal regulation. Chapter three explains the objective conditions under which a certain range of disputes can be heard and decided in the arbitration proceedings, including some specific examples. Chapter four is concerned with the arbitration agreement which is the major institute and the basis condition of the arbitration proceedings. This chapter is subdivided into three subchapters dealing with for example the different types of arbitration agreements, their mandatory requirements and also their invalidity and termination. In a separate subchapter author discusses the arbitration agreement for resolving disputes arising from consumer contracts. Chapter fifth is focused on the arbitrators as private persons deciding the dispute in the arbitration proceedings. Four subchapters describe the requirements for a person of arbitrator, the formation of the function of the arbitrator and the obligations arising from this function. In this chapter is also mentioned specific legal regulation for the arbitrators who decide disputes arising from consumer contracts. The sixth and seventh chapter deal with the arbitration proceedings as a legal procedure which aims to issue a final decision. Chapter sixth is concerned with the initiation of the arbitration proceedings with an emphasis on its sub-questions. Chapter seventh is about final decisions issued in the arbitration proceedings with focus on the arbitration award. The last chapter deals with one of the forms of the control functions of the ordinary courts consisting in possibility of annulment of the arbitration award. 83

Klíčová slova a název práce v anglickém jazyce Rozhodčí řízení Rozhodčí smlouva Rozhodčí nález

Arbitration Proceedings Arbitration Agreement Arbitration Award

Název práce v anglickém jazyce Arbitration proceedings in the Czech Republic

84