Předmluva Jmenuji se Giorgio Flamini. Původem Ital, teď ovšem bydlím v České republice. Proč? Protože se mi tu prostě líbí. Upřímně řečeno, ne vždy jsem žil poctivě. Je to sice minulost, nicméně té se člověk prostě nikdy nezbaví. Od dětství mě zajímala auta. Vždyť jsem se také narodil nedaleko závodního okruhu. Monza, jestli vám to něco říká. Copak se v takovém prostředí jde věnovat něčemu jinému? Jde. Beze sporu. Ale vybral jsem si čtyři kola. Nebudu se tady rozepisovat, jak mě škola nechávala klidným, prostě jsem jí příliš neřešil. Neměl jsem v úmyslu věnovat se ničemu jinému než automobilismu. V jakékoli podobě. Problém byl, že jedna podoba se mi párkrát těžce nevyplatila. Na peníze jsem si nikdy nestěžoval. Měl jsem touhu řídit auta, která jsem si nemohl dovolit. Touhy mých přátel byly velmi podobné. Kupodivu mezi námi byly i holky. Asi chtěly zažít adrenalin. Vedle prací, do kterých jsme normálně chodili, nás bavilo půjčit si auto, které samozřejmě nebylo naše, projet se a zase ho vrátit zpět. Dařilo se nám až nad míru dobře. Vybírali jsme si vozy, které nebyly složité na otevření, dali se lehce nastartovat a měli v sobě kouzlo. Nejezdili jsme s nimi jako prasata. Prostě jsme se projeli, po chvíli zase vrátili zpět na místo. Jednoduché to pokaždé určitě nebylo. Pátrala po nás policie, několikrát jsme byli nechutně blízko toho, aby nás zavřeli, v té době to totiž byly krádeže na objednávku. Naštěstí se to nikdy nepodařilo. Poslední kapka přišla ve třiceti letech, kdy nás málem rozprášil po silnici kamión. V tu chvíli bylo nejlepší skončit. Nechali jsme toho. Spálil jsem za sebou všechny mosty. Přestěhoval jsem se nedaleko Prahy. Teď je mi 35 let. Zabývám se renovacemi veteránů, jak jinak, že? Občas zavzpomínám na staré časy. To mrazení v zádech, napětí, zážitky. Je to všechno dávno. Jenže minulost si vás najde vždycky, ať chcete nebo ne. Pokud na sebe bude chtít upozornit, přijde to...Pak těžko hledat důvody, proč se nevrátit téměř na místo činu...
Automobil číslo 1 Mé jméno je Valentino. Na světě už se pohybuji téměř půl století. Pokud bych měl sepsat životopis, dočetli byste se v něm, že první mé pracovní kroky vedly k dílně, kde se
rozebíralo snad úplně všechno, co mělo kola. Každý šroubek z toho kterého auta byl vymontován. Mnoha věcem jsem se tedy přiučil. Bylo mi patnáct. Což by vás mohlo vést k mylné představě o tom, že jsem nemohl rozvíjet své řidičské schopnosti, jejichž počátky se datují z dob, kdy jsme jako kluci jezdili na dřevěných kárách pochybné konstrukce. Kolem dílny totiž byly nekonečně dlouhé louky. Lidé s benzínem místo krve tuší, o co šlo. Proháněl jsem různé stroje a učil se. Jak už to tak čas od času bývá, postupně jsem se dopracoval od nezkušeného mladého střelce, až po jezdce s poměrně slušným renomé. Žiju poměrně normální život, takže v okamžiku přečtení strohého dopisu, jsem lehce zamrzl. Psalo se v něm: Chtěl bych Vás požádat o přivezení Porsche 356, do 19.8 Bormio. Sedl jsem si do pohodlného křesla v obýváku, na kvalitní posezení si potrpím, a pět minut jsem byl v absolutním deliriu. Emoce se ve mně míchaly. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Díval jsem se na obálku, zda nenajdu nějaké stopy po odesílateli. Nic. Byl velice pečlivý, se zpáteční adresou se samozřejmě neobtěžoval. Důvod znal jen on sám. Za chvíli někdo zazvonil. Plný dojmů, myšlenek jsem došel ke dveřím. Za nimi jsem našel pouze další obálku. Ještě jsem ani nezabouchl a řádky jsem měl přečtené. Opět žádný román. Úhledným písmem mi bylo sděleno následující: Vůz najdete velmi často poblíž Piazza Navona v Římě. Co si budeme povídat, z toho jsem byl zmatený ještě více než předtím. Zavřel jsem za sebou pomalu vstupní dveře, šel do kuchyně a zhluboka se napil vody, abych se vrátil zpět do reality. Mám se s tím někomu svěřit, nemám se s tím někomu svěřit? Nakonec jsem se rozhodl sdělit tuto událost manželce. Nebyla z toho o nic víc moudřejší než já, nicméně se mi alespoň lépe dýchalo, protože jsme si o tom mohli promluvit. Ani jeden z nás nevěděl, jestli je všechno myšleno vážně nebo zda je to pouze žert. Otázky bez odpovědí se rojily jako vosy. „Přijdu v Římě k autu, tam budou klíče, otočím a jedu?“ Říkám si sám pro sebe. Této verzi však příliš nevěřím. Jednoduché, nebezpečně jednoduché. Je pozdě, jdu si lehnout. Jenže usněte, když vám v hlavě pořád koluje zadání úkolu. Zdánlivě lehkého úkolu. Nakonec jsem přece jen upadl do hlubokého spánku. Ráno jsem se probudil s tím, zda se mi to všechno nezdálo. Z mylné představy mě vyvedl pohled na noční stolek, kde ležel otevřený dopis s již zmíněnými slovy. Manželka byla v práci. Volat jí nebudu. Sbalil jsem si pár věcí, zavolal si taxi, po cestě se zastavil za ženou. Velice dobře mě zná, došlo jí tedy, co chci udělat. Jen mi dala pusu a řekla: „Vrať se brzy.“ O hodinu později sedím ve vlaku směr Řím. Cesta z Bologni není příliš komplikovaná. V hlavním městě jste cca za 2 hodiny. Vylézám z vlaku, dívám se na velké hodiny. Vidím, že ručičky se překrývají, je pravé poledne. Čas oběda. Z Roma Tiburtina je Pizza Navona několik stanic metrem. Zbytek cesty prostě poznáte krásy Říma pěšky. Říkám si, že kolem známého náměstí nemohou být špatné restaurace. Zabrousím hned do první. Má příjemnou zahrádku, kolem nechodí kvanta lidí. Pravda, je v uličce, kam by se velký dav ani nevešel. Nicméně je tu docela klid. Objednám si těstoviny s kuřecím masem, rajčatovou omáčkou, k tomu si dám víno a sleduji okolí. Samozřejmě nekoukám po okolí jen tak z nudy. Přece jen má cesta do Říma jeden krásný, a na druhou stranu poměrně divoký úkol. Musím přivést kus automobilové historie, o kterém vůbec nic nevím. Auto poznám, myslím, že více jak jeden exemplář v okolí náměstí parkovat nebude. Trošku větší starosti mi ale dělá jiný fakt. Absolutně nemám představu o tom, jak se k autu vůbec dostanu. Když už v něm potom budu nějakou dost zvláštní náhodou sedět, otočím
klíčkem, nastartuji, rozjedu se, přijde menší problém v tom, že nebudu vědět, kam mám vůbec jet. Sedím v kavárně něco přes hodinku a půl. Člověk ani nepostřehne, jak rychle ubíhá čas. Byla by obrovská náhoda potkat tu Porsche 356 bez práce. Jenže s jednoduchostí v tom případě nepočítám. Dnes hledání pokladu vzdávám. Doma jsem se sbalil tak rychle, že jsem si ani nestihl zajistit ubytování. Snad to nebude nic složitého, prostě se někoho zeptám. Zaplatím, zvednu se. Mé další kroky směřují k místu, kde se nachází více lidí. Jakmile vstoupím na piazzu, rozhlížím se, kdo by mi mohl pomoct. Poblíž na lavičce sedí starší pán. Vypadá jako starousedlík. „Dobrý den, mohu se zeptat na možnosti ubytování?“ Zkouším štěstí. Elegantní šedesátník se na mě podívá, ukáže na hotel s příznačným názvem Residenza Bel Tempo a říká: „Tam se Vám bude líbit, věřte mi.“ Dodává. „Děkuji mnohokrát“, odpovídám a mířím směrem k hotelu. Na první pohled je vidět pohoda rodinného ubytování. Za recepcí sedí člověk v mých letech. Všude kolem vstupní haly je tmavé dřevo. Celková atmosféra přispívá k již tak dost tajemnému dění posledních dní. Musím říct, že jsem si od včerejšího dne moc neodpočinul, takže jsem rád, když se natáhnu na postel a prostě jen ležím. Dívám se na budík. Je devět hodin večer. Mé odpočívání na posteli zapříčinilo, že jsem pár hodin nevěděl o světě. Nevadí. Jdu do sprchy, vyčistím si zuby, zalehnu zpět pod peřinu. Zítra mě čeká docela těžký den. Bez budíku se budím kolem 7:30. Nějakou chvíli se ještě převaluji a pak vstanu. Z ranní rozespalosti mě rychle dostala obálka ta dveřmi. Odesílatel opět neznámý, zvykl jsem si. Tentokrát mě překvapila ale délka dopisu. Při první i druhém dopisu se mé čtenářské zkušenosti příliš nerozšířili. V tomto případě se však situace mění. Vypadá to, že bych se mohl dozvědět více informací a vnést do celého tajemna trochu světla. A co tedy stálo na papíře: Vůz musíte ukrást. Vím, že to umíte. Jak to provedete je na Vás, věřím Vám a 19.8. se těším. S pozdravem V. M. Lepší začátek dne jsem si nemohl přát. Je neděle ráno, jsem v Římě, nejpozději v pátek mám být v Bormiu. K tomu mám zcizit „třipětšestku“, a pokud mám dodržet termín, musím vyjet nejpozději daný den ráno. Nic nemožného, že? Základem je snídaně. Sejdu tedy do přízemí. Procházím chodbou, kde sluneční paprsky nahrazují decentní světla, aby člověk alespoň trochu viděl, kam směřují. V jídelně čekají připravené talíře. Člověk ocení hotovou snídani. Příjemné. Neměl bych však zahálet. Dnes je úkol jasný. Dám si jen pečivo, uzeninu, čaj a za patnáct minut se vracím na pokoj. Ranní hygiena. Obléknu se a cestou k recepci přemýšlím, jak se co nejdříve dostanu na dohled mému cíli. Recepční by mohl nějaké informace vědět. Koneckonců dům se nachází v blízkosti Piazza Navona. Dáme se do řeči, mluvíme o práci, o životě a náhle slyším zvláštní zvuk. Naše zraky netrpělivě hledí skrz otevřené dveře ven. Po pár vteřinách projíždí automobilová historie. „Majitel nedaleké kavárny, pan Gmünd", říká muž. A dodává: „Většinou jezdí až kolem jedenácté hodiny. Obvykle odjíždí po večeři. Dnes si budík evidentně nařídil o něco dříve.“ „Jezdí s Porsche často? Vypadá velice zachovale.“ Snažím se dostat z recepčního bližší informace. „Řekl bych, že auto využívá úměrně jeho stáří. Má k němu hluboký vztah. Měl ho ještě dříve, než se přestěhoval k nám.“ Zdá se mi, že Ti dva se znají. To by mohlo hrát v můj prospěch, abych byl nejpozději v pátek na severu Itálie. „Díky za příjemné ranní popovídání, půjdu se projít, je krásný letní den. Škoda ho nevyužít“, zakončuji konverzaci a těší mě fakt, že jsem se alespoň něco málo dozvěděl. „A já děkuji. Pokud byste dostal hlad, zajděte Karlovi do kavárny. Jejich pizza patří k tomu nejlepšímu. Stačí, když se půjdete doleva a pak několika stech metrech ji jistě poznáte. Hezký den přeji.“
Je kolem desáté hodiny, na oběd je tedy poměrně brzy. Jdu tedy načerpat trochu energie pohledem na Fontana dei Quattro Fiumi neboli Fontánu čtyř řek. Dle instrukcí jdu nejdříve zjistit, kde konkrétně se nachází ona automobilová vzácnost. Měl pravdu, nebylo to daleko. Stačilo pár minut. Již z dálky mi začínalo bušit srdce. Jednak z faktu, že toto coupé člověk nepotká na každém rohu, jenže hlavní důvod byl ještě více nevšední. Stále nějak nemohu uvěřit skutečnému důvodu návštěvy Říma. Kolem vozu jsem pouze prošel, dlouze jsem se na něj zadíval a pokračoval v chůzi. Za chvíli jsem byl na náměstí, sedl jsem si na lavičku. Měl jsem docela štěstí, že bylo vůbec někde místo. Na dopolední hodiny tu bylo vcelku rušno. Jak jsem tak seděl na lavičce a díval se na sochy, jež jsou součástí fontány, zkoušel jsem vymyslet, jak celou operaci provedu. Bylo mi jasné, že bych se neměl příliš zdržovat v blízkosti majitele, tím spíše jeho auta. Velmi důležitá informace byla ta, že pan Gmünd bydlí na předměstí Říma, tudíž je výhoda v tom, že pokud se mi nějakým záhadným způsobem podaří sednout za volant, aniž by o tom, kdokoli věděl, nebudu se muset prodírat spletitými, k tomu věčně ucpanými, ulicemi. Za prvé na této trase existuje velká možnost výskytu příslušníků policie. Nepojedu zrovna dopravním prostředkem, který by se schoval mezi ostatní auta. A druhé by mě mohl někdo, jak se říká, ťuknout. Což by vyvolalo značnou pozornost, nehledě na to, že 356 by utrpěla na své kráse. Z toho by jistě nevyplynulo nic příjemného. Hlavní tedy bude, zjistit, kde pan Karl bydlí. Tajně doufám, že to nebude obrněná vila, do které by neproklouzla ani myš. Pěšky ho však sledovat asi nebudu. Měl bych si někde zajistit auto. Nevím, jestli by půjčovna byla ta pravá varianta. Mám být přece anonymní. Ne se upsat na papír, kde bude mé jméno včetně bydliště. Nepředpokládám půjčení vozidla, aniž by mě identifikovali podle dokladů. Napadne mě tedy vlídný recepční. Určitě bude o něčem vědět. Vracím se tedy zpět do hotelu. Za recepcí sice sedí někdo jiný, ale ještě než se stačím zeptat, kde je Vito, už přichází. „Rád Vás vidím, Vy mi určitě pomůžete.“ Povídám klidným hlasem. „Pokud to bude v mých silách, velmi rád.“ Ochotně odpovídá. „Potřeboval bych si půjčit auto. Určitě znáte nějakou půjčovnu, kde se dá za rozumné peníze něco pořídit.“ Doufám, v kladnou odpověď. „Že jste to Vy.“ Povídá mi. „Půjčím Vám, dá se říct, hotelové služební auto. Nečekejte však žádný zázrak.“ Říká téměř omluvně. „Ten ani nepotřebuji, spokojím se s čímkoli, co pojede.“ Říkám smířlivě. „A kdy budete potřebovat odjet?“ Zní jasná otázka. „Někdy kolem 17:45“ Upřesňuji čas. „V pořádku, klíčky si můžete vyzvednout na recepci. Určitě tady bude někdo, kdo o všem ví a klíčky Vám dá“. „Mnohokrát děkuji.“ Povídám šťastně. Vzhledem k tomu, že můj plánovaný oběd vzal za své a do šesté hodiny ještě nějaká doba zbývala, návštěva hotelové restaurace byla na místě. Chtěl jsem se pořádně najíst. Pozdní oběd či chcete-li brzká večeře se tedy skládala z masa, amerických brambor a polévky. Podíval jsem se na hodinky. Nastával čas. Čeká mě sledovací večer. Vyzvednout klíče nebyl žádný problém, slečna na recepci byla se vším seznámena. Poradila mi, kde vůz najdu. Stál opodál v ulici. Sedl jsem si za volant, uzpůsobil sedačku a nastartoval starší typ Punta. Nic jiného než italský vůz jsem nečekal. Zatím jsem s ním nemusel nikam daleko. Vyhrazené parkovací místo pro Porsche nebylo daleko. Zastavil jsem na takovém místě, aby mi na 356 nic nezakrývalo výhled. Konverzace s recepčním se vyplatila. Lehce po šesté hodině se otevírají dveře kavárny. Vychází vysoký, elegantně oblečený muž. Na první pohled z něho vyzařuje charisma. Sedá do malého coupé. Startuje, ten zvuk je geniální. Nechám ho projet a vydávám se za ním. Do této chvíle to byl vcelku pohodový výlet za památkami a krásami Říma. Teď se situace citelně změnila. Hustější provoz mi sice nahrával do karet ve stylu – jsem nenápadný, ovšem ve stylu – hlavně, ať se mi neztratí, to bylo o něco horší. K tomu všemu se v Římě jezdí formou – ze dvou pruhů uděláme tři a více. Takže to několikrát vypadalo, že „třipětšestku“ ztratím a nepomůže mi ani zázrak, nakonec jsme se vymotali k ulici vedoucí kolem řeky. Ta nás vyvedla přes další ulice na sever Říma. Naštěstí. Držel jsem si od pana
Gmünd trochu odstup a hlídal jsem si, aby mi někam neodbočil. Po několika minutách klidné jízdy vidím na zadní části Porsche blikat ukazatel doprava. Mezi námi je ještě jedno auto, takže jsem poměrně krytý. Přijíždíme k obydlené oblasti, kde je postaveno cca 10 domů. Jsou to větší či menší vily. Některé obklopují vysoké zdi, naopak u jiných vidíte skrz menší ploty téměř do obývacího pokoje. K mé radosti moc nepřispěl fakt, že Karl vjel k vile, která kolem sebe měla asi dvou metrovou zeď. Začínala být docela tma, ta mi moc nepomáhala. Rozhodl jsem se tedy pro návrat do hotelu. „Dobrý večer Valentino, jaký byl výlet?“, vyptává se hned recepční. „Poměrně dobrodružný, Vito, poměrně dobrodružný. Někteří řidiči si myslí, že jedou závody a nebojí se opřít do jiných aut.“ Odpovídám s úsměvem. „Ale vše potřebné jsem zjistil, takže jsem spokojen.“ Dodávám. „Pokud byste potřeboval zase auto půjčit, nemám s tím problém. Půjčovné Vám napočítám na konci pobytu.“, směje se Vito. „Peníze Vám samozřejmě dám.“ Říkám záměrně, i když vím, že po mě nic nebude chtít. „Nějak se domluvíme, zatím to neřešte. Jak říkám, klíče jsou Vám k dispozici. Mějte hezký večer.“ Loučí se. I já se s ním loučím a odcházím nahoru do pokoje. Pokoj je velmi prostorný, nádherně zařízený a postel, to se snad ani nedá nazvat postel, je to letiště. Když vejdete dovnitř, vidíte před sebou křeslo, k tomu ladící nábytek. Televize, rádio, možnost připojení k internetu, prostě moderní rodinný hotel. Cítím se dost unavený. Jdu tedy hned do sprchy, následuje další potřebná hygiena a ulehám. Logicky neusínám hned. Musím prostě vymyslet, jak získám „stříbrňáka“, aniž bych udělal nějaký extra rozruch. Asi zítra zajdu do kavárny nebo vyzpovídám Vita. Je pondělí ráno devět hodin. Včerejší den byl náročný, dle času dnešního probuzení a něco mi napovídá, že dnešek nebude o nic lepší. Dám si snídani a uvidíme. Je něco po desáté hodině a měl začít něco dělat. Jdu zjistit, zda je k dispozici „služební“ vůz. Na recepci zjistím, že je někde na cestách. Nevadí. Jdu se podívat ke kavárně, jestli pan Gmünd dnes vytáhl provětrat tu německou historii. Během chvilky jsem u kavárny. Porsche u kavárny nestojí, což může znamenat dvě věci – buď přijel jiným autem, nebo není vůbec v práci. Každopádně bych chtěl vidět, jak vypadá okolí vily za dne. Vrátil jsem se tedy zpět do hotelu s dotazem, zda už je volný Fiat. Byly mi předány klíčem s tím, že si ho mohu půjčit klidně do večera, žádné plány s ním teď nemají. To se hodilo. Sedl jsem tedy do auta a stejnou cestou, kterou jsme jeli včera, přiznám se, že jsem trochu bloudil, jsem vyjel z metropole a dostal se do blízkosti vilové čtvrti. Bylo kolem půl jedné, restauraci jsem po cestě viděl, takže jsem se pár kilometrů vrátil. Dal jsem si jen lehké těstoviny, něco k pití a za čtyřicetpět minut jsem byl pryč. Vrátil jsem se k vilové čtvrti. Auto jsem nechal stát opodál. Raději jsem se tam vydal pěšky. Snažil jsem se vypadat co nejvíce jako turista, oblečený jsem na to byl, neměl bych tedy vzbuzovat pozornost. Díval jsem se po okolních domech, zda nemá někdo venkovní kamery, které by mě mohli popřípadě odhalit. Žádné jsem však neviděl. Buď je mají lidé na svých pozemcích, nebo si prostě myslí, že se tady nekrade. Konečně vidím Karlovu vilu v denním světle. Příjemným překvapením bylo postavení garáže. Nebyla součástí domu, což by mi značně ulehčovalo situaci. Druhou otázkou je, jak je vše zabezpečeno a třetí, kde jsou klíče. Nechtěl bych vůz totiž nijak poškodit, byla by to věčná škoda. Další dobrou zprávou je, že zeď není hladká a dalo by se přes ni přelézt. Už to tady okukuji poměrně dlouho. Raději jdu k autu a odjíždím na hotel. Při zpáteční cestě se dívám, kde je nejbližší zastávka MHD. Přece jen autem sem potom asi nepojedu, že? Název zastávky si raději někam napíšu.
