ROSTOUCÍ VÝZNAM MUSLIMSKÉ POPULACE V EVROPĚ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ

Daniel VEJROSTA

ROSTOUCÍ VÝZNAM MUSLIMSKÉ POPULACE V EVROPĚ Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Simona Šafaříková

Olomouc 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a ţe jsem uvedl veškeré informační zdroje. Děkuji Mgr. Simoně Šafaříkové za cenné rady a věcné připomínky při vedení bakalářské práce. Dále děkuji Doc. PhDr. Luboru Kysučanovi, Ph.D. za podnětné komentáře k práci.

V Olomouci dne 2. 8. 2010

………………………… Daniel Vejrosta

2

3

4

5

Obsah 1

Úvod ....................................................................................................................................... 9

2

Cíle práce.............................................................................................................................. 10

3

Metody zpracování .............................................................................................................. 11

4

Definice základního pojmu a přepis arabských pojmů ........................................................ 12

5

Historický vývoj islámských vlivů v Evropě .......................................................................... 13 5.1

5.1.1

Islámská expanze ................................................................................................. 13

5.1.2

Křížové výpravy .................................................................................................... 16

5.1.3

Osmanská říše ...................................................................................................... 18

5.2

Kulturní a sociální vlivy................................................................................................. 20

5.2.1

Středověká arabská vzdělanost............................................................................ 20

5.2.2

Kulturní úpadek a novodobé setkávání ............................................................... 21

5.3

6

Historický vývoj do poloviny 20. století ....................................................................... 13

Migrace v druhé polovině 20. století ........................................................................... 23

5.3.1

Hostující pracovníci .............................................................................................. 23

5.3.2

Omezování imigrace............................................................................................. 25

Muslimská populace v Evropě ............................................................................................. 29 6.1

Současný stav muslimské populace ............................................................................. 29

6.1.1

Západní Evropa .................................................................................................... 29

6.1.1.1

Národnostní struktura...................................................................................... 31

6.1.1.2

Sociální status .................................................................................................. 32

6.1.2

Francie .................................................................................................................. 33

6.1.2.1

Národnostní struktura...................................................................................... 34

6.1.2.2

Integrace a organizace ..................................................................................... 34 6

6.1.3

6.2

6.1.3.1

Národnostní struktura...................................................................................... 37

6.1.3.2

Integrace a organizace ..................................................................................... 38

Extremismus a konflikty ............................................................................................... 41

6.2.1

Náboženské spektrum evropského islámu .......................................................... 41

6.2.1.1

Muslimské bratrstvo a salafismus .................................................................... 42

6.2.1.2

Euroislám a sekularizovaní muslimové ............................................................ 43

6.2.2

Extremismus a terorismus ................................................................................... 45

6.2.2.1

Ideologický základ ............................................................................................ 45

6.2.2.2

Radikalizace jedince a vliv imámů .................................................................... 47

6.2.2.3

Teroristické akce .............................................................................................. 49

6.2.2.4

Přístup Francie a Velké Británie k terorismu.................................................... 50

6.2.2.5

Společenský konflikt......................................................................................... 51

6.2.3

6.3

Velká Británie ....................................................................................................... 37

Lidská práva.......................................................................................................... 52

6.2.3.1

Šaría.................................................................................................................. 52

6.2.3.2

Zahalování žen ................................................................................................. 54

Islamizace Evropy a budoucí vývoj............................................................................... 56

6.3.1

Demografická islamizace ...................................................................................... 56

6.3.1.1

Imigrace............................................................................................................ 57

6.3.1.2

Přirozený přírůstek ........................................................................................... 57

6.3.2

Politická islamizace .............................................................................................. 58

6.3.3

Budoucí vývoj ....................................................................................................... 60

7

Závěry ................................................................................................................................... 62

8

Shrnutí, klíčová slova, summary, key words ........................................................................ 64

9

Literatura.............................................................................................................................. 65

7

9.1

Knižní zdroje ................................................................................................................. 65

9.2

Internetové zdroje ....................................................................................................... 67

10 Přílohy .................................................................................................................................. 73

8

1

Úvod Na území evropského kontinentu ţije podle odhadů 25−40 milionů muslimů.

Zatímco na Balkáně a ve východní Evropě je jejich počet aţ na výjimky (Kosovo) dlouhodobě poměrně stabilní, v zemích západní Evropy velikost muslimské populace během posledního půlstoletí rychle roste. Problematika současné i budoucí situace muslimů v Evropě je stále více diskutovaným tématem nejen mezi odborníky, ale také v médiích. Projevy tzv. islámského extremismu či terorismu jsou popisovány zpravodajskými kanály podobně často, jako protimuslimské či xenofobní postoje jedinců či celé společnosti. Ukazuje se, ţe snahy o integraci imigrantů do většinové společnosti nejsou všude tak úspěšné, jak se očekávalo. Téma muslimských menšin v Evropě mne začalo velmi zajímat poté, co jsem se osobně setkal s projevy netolerance vůči nim. Ve své práci se věnuji menšinám zejména v západní Evropě, protoţe právě zde se jejich podíl na celkovém obyvatelstvu rychle zvětšuje. Podrobně se zaměřuji na Francii a Velkou Británii. S růstem muslimské populace také roste její význam. Proto je důleţité věnovat pozornost tomu, jak se muslimové uplatňují ve společnosti, jak se dokáţou přizpůsobit ve veřejném i soukromém ţivotě evropským zvykům, morálním standardům i legislativě a jak jsou přijímáni či odmítáni většinovou skupinou obyvatel. Jsem si vědom toho, ţe dané téma je poměrně široké a jistě je nelze v této práci popsat do všech detailů, přesto se pokouším přinést ucelený pohled na tuto problematiku.

9

2

Cíle práce Cílem bakalářské práce je přiblíţit současnou situaci muslimské populace

v zemích západní Evropy, postihnout problematiku integrace a oblast konfliktů s většinovou společností. V první části práce zkoumá historický vývoj islámských politických, kulturních a sociálních vlivů na Evropu, ze kterých vychází současná situace. V druhé části je pak zkoumána současná situace muslimské populace se zaměřením na Francii a Velkou Británii a sledována náboţenská a ideologická diferenciace populace se zaměřením na konfliktní jevy. Dále je diskutována myšlenka evropské islamizace a očekávaná perspektiva budoucího vývoje.

10

3

Metody zpracování Bakalářská práce započala rozsáhlou rešerší dostupných zdrojů, na kterou

navázalo podrobné studium materiálů. Poté následovala analýza a komparace současné situace a vývoje dané problematiky ve dvojici zkoumaných zemí. Získané informace pocházejí z kniţních a internetových zdrojů. Mezi kniţními zdroji mají velké zastoupení díla českých islamistů, dále byly pouţity české překlady zahraničních, převáţně evropských odborníků. Mezi internetovými zdroji naopak převaţují zdroje cizojazyčné, téměř vţdy v anglickém jazyce. Statistická data jsou čerpána zejména z Evropského statistického úřadu (Eurostatu) a britského Úřadu pro národní statistiky (Office for National Statistics). Citace zdrojů jsou uvedeny v závorkách přímo v textu. Citace odkazují na seznam pouţité literatury uvedené na konci práce.

11

4

Definice základního pojmu a přepis arabských pojmů Pro správné porozumění této práci je nutné definovat jeden základní pojem,

kterým je islamizace. Nový akademický slovních cizích slov definuje islamizaci stručně jako „zavádění, zavedení islámu, rozšiřování, rozšíření jeho vlivu“ (Kraus et al., 2005, 366). Warren Crofter (2006, 228) v seznamu pojmů v závěru Velké knihy islámu definuje islamizaci podobně, a to jako „v původním významu šíření islámu do nových teritorií a mezi nové věřící, podobně jako např. christianizace“. Zároveň vysvětluje souhrnně pojmy islamismus, islamizace jako „soudobé hnutí usilující o větší prosazení islámu jak ve smyslu věroučném, tak ve společenském a právním uspořádání islámských států“ (Crofter, 2006, 228). V této práci je islamizace chápána ve spojitosti se západoevropským prostředím, píše se tedy konkrétně o islamizaci Evropy. Islamizace je tedy chápána podle druhé Crofterovy definice, ovšem ne ve vztahu k islámským státům, ale právě k těm evropským, koresponduje proto i s první Crofterovou definicí i s definicí Nového akademického slovníku cizích slov. V textu práce je uţito mnoţství arabských pojmů. Je to zejména proto, aby mohlo dojít k shodné identifikaci s obsahem, který tyto pojmy představují v jiných dílech, jeţ se islámské tématice věnují. Pro zjednodušení jsou přeloţené pojmy psány bez dodatkových znaků, které se v českém jazyce běţně nevyskytují. Význam těchto pojmů je zpravidla vysvětlen v poznámkách pod čarou.

12

5

Historický vývoj islámských vlivů v Evropě Islám, náboţenství, jeţ vzniklo v 7. století na území Arabského poloostrova, se

dostalo do kontaktu s Evropou velmi záhy. Arabské kmeny, sjednocené právě novým náboţenstvím proroka Mohameda, začaly šířit svou víru i svou moc všemi směry. Neuběhlo ani 100 let, kdyţ muslimové poprvé stanuli na evropské půdě, konkrétně na jihu Pyrenejského poloostrova. Po dalších několik století se Středozemí stalo oblastí téměř neustálých vojenských konfliktů, ale i obchodních kontaktů mezi muslimskými a evropskými (křesťanskými) vládci. Muslimové ve středověku ovládali nejen většinu dnešního Španělska a Portugalska, ale měli v rukou také Jeruzalém, který se stal od 11. století cílem četných kříţových výprav. Kdyţ byla roku 1492 dobyta Granada, poslední muslimská bašta na Pyrenejském poloostrově, na východě se uţ museli obyvatelé Balkánu více neţ století potýkat s novou hrozbou, Osmanskou říší. Ta si dokázala podmanit obrovské území, zahrnující i Balkánský poloostrov, na více neţ pět století. Aţ v 1. čtvrtině 20. století byli Turci definitivně vytlačeni zpět, ponechán jim byl jen malý kousek země, který nyní patří Turecké republice. Zatímco první část této kapitoly se zabývá politickým vývojem křesťanskomuslimských vztahů, druhá část se zaměřuje na muslimskou migraci ve druhé polovině 20. století a třetí část se věnuje kulturním a sociálním vlivům, které byly vţdy nedílnou součástí islámsko-evropské interakce.

5.1 Historický vývoj do poloviny 20. století 5.1.1 Islámská expanze Jak jiţ bylo zmíněno, islám vznikl a započal své šíření na Arabském poloostrově v 7. století, konkrétně od roku 610, kdy začal Mohamed přijímat první zjevení od

13

Alláha1. Mohamed svým prorockým vystupováním brzy získal velké mnoţství stoupenců a jeho následovníci – chalífové neustále zvětšovali ovládané území, označované jako chalífát. Aţ do roku 750 vládla chalífátu dynastie Umajjovců. Ta vedla úspěšnou expanzi daleko za hranice arabského světa a v roce 711 vstoupila také do Evropy (viz příloha 1). Maurové2 pak pokračovali se svými výpady i za Pyreneje, Frankové vedení Karlem Martelem je však zastavili u měst Tours a Poitiers v roce 732. Význam tohoto střetu, při kterém byla poprvé odraţena muslimská vojska postupující na sever, bývá často zpochybňován. Mendel et al. (2007, 22–23) k tomu poznamenali následující: Někteří historikové 19. a 20. století tyto dvě šarvátky poněkud přeceňovali a dramatizovali. Například britský historik Edward Gibbon napsal, ţe ‚nikoli kříţe, nýbrţ muslimské půlměsíce by se dnes skvěly na štíhlých věţích Oxfordu, nebýt bitvy u Tours„. Podle současných historických výzkumů, které si nelibují v efektních ideologicky podbarvených hyperbolách, však nelze průniky muslimů do nitra Francké říše v 8. století přeceňovat. Daleko blíţe realitě je názor, ţe právě do srdce dnešní Francie rutinně vysílali andaluští vládci své předsunuté jednotky – před bitvou u Tours i po ní – a ţe z klimatických i geopolitických důvodů se přirozenou psychologickou i faktickou hranicí chalífátu stal právě pyrenejský masiv.

Laické představy o expanzi Umajjovců většinou popisují Araby drţící v jedné ruce korán a v druhé meč. Ke krvavým bitvám a vyvraţďování nevěřících jistě docházelo, ne však v takové míře, jak to bylo horlivě popisováno křesťanskou církví po celý středověk i v dobách pozdějších. Cardini (2004) i Mendel et al. (2007) se shodují na tom, ţe větší význam pro rychlé šíření islámu měly obchodní kontakty a dobrovolné konverze. S Araby přicházel fungující státní systém, který zaručoval ochranu ţivota a majetku všem lidem jiné víry, pokud se podvolili ţít v podřízeném postavení (tzv. dhimmí) a platit daň z hlavy (džizja) a z pozemku (charádž).3 Tito autoři také zmiňují, ţe leckdy

1

Alláh je arabské pojmenování jediného Boha (z arabského určitého členu al a označení boţstva iláh, dohromady tedy al-iláh, neboli Alláh). (Denny, 2003) 2

Označení Maurové se vţilo pro Araby i islamizované Berbery, kteří na Pyrenejský poloostrov přišli v první vlně muslimského osidlování. 3

Muslimové platili také daň neboli almuţnu, tzv. zakát, který je jedním z pěti hlavních pilířů islámu. Zakát byl o něco niţší, neţ džizja a charádž.

14

místní lidé přijímali Araby téměř jako osvoboditele s vyhlídkami na lepší ţivot, neţ jaký jim umoţňovali předešlí despotičtí vládci, včetně těch křesťanských ve Španělsku. Dynastie Umajjovců byla roku 750 svrţena a vyvraţděna Abbásovci. Chalífát se rozdrobil na několik menších území, jejichţ panovníci sice uznali Abbásovcům jejich nadřazenost (zejména v náboţenské rovině jako následovníkům proroka Mohameda), nevyznačovali se však uţ jednotnou zahraniční politikou. Muslimští vládci střídali válečné výpravy s budováním obchodních styků s křesťany, podle toho, kdy se jim která strategie více hodila. Hranice mezi dár al-islám a dár al-harb4 se tak na několik století ustálila, ač v menším měřítku byla proměnlivá neustále. V Andalusii (al-Andalus – země Vandalů, jak Španělsko nazvali Maurové) i na jihu Apeninského poloostrova nebyla neobvyklá ani spojenectví muslimů a křesťanů proti jinému vládci – ať uţ křesťanovi, či muslimovi. I přesto však v Evropě sílil pocit křesťanské5 sounáleţitosti, silně podporovaný papeţskou kurií. Cardini (2004) soudí, ţe právě tlak islámu v 7.−9. století a později v podobě Osmanské říše byl významným faktorem, který pomohl formovat vědomí moderní evropské identity. Je bez pochyby, ţe islámský nápor po celém jiţním okraji Evropy, od mocného Córdobského emirátu v Andalusii, přes muslimské vládce na četných středomořských ostrovech i v severní Africe aţ po chalífát v Malé Asii na hranici s Byzancí, měl na pozvolné vytváření evropské a zejména křesťanské pospolitosti obrovský vliv. Spolu s tímto jevem sílil význam a moc papeţského úřadu tak, jako nikdy předtím. Papeţové, sídlící v Římě, však byli blízko přímému ohroţení muslimskými nájezdy. Jak poukazuje Cardini (2004), při jednom z takových nájezdů byla v roce 846 vypleněna část baziliky sv. Petra. Tehdy papeţ sv. Lev IV. slíbil „věčný ţivot všem, kdo se obětují za obranu víry a církve“ (Cardini, 2004, 46). Tuto myšlenku, ač Řím uţ v přímém ohroţení nebyl, pak zopakovalo mnoho papeţů po něm. Sledovali tím dva významné cíle. Tím prvním bylo

umocnění

vlastní

autority

(zejména

proti

tzv.

vzdoropapeţům,

či

4

“Základní tezí … bylo [islámské] dělení světa na ‚příbytek islámu„ (dár al-islám) a ‚příbytek války„ (dár al-harb). Prvním se rozuměly oblasti, kde se jiţ uplatňuje šaría (Boţí zákon). V druhém dosud panovaly poměry, které byly tím či oním způsobem v nesouladu s Boţím zákonem – jinými slovy – nebyly pod nadvládou muslimů.“ (Mendel et al., 2007, 19) 5

Zde jsou myšleni západní křesťané (katolíci), kteří se vůči východním křesťanům a později protestantům vymezovali téměř stejně tak silně jako proti muslimům.

15

východokřesťanskému Byzantskému císaři), coţ se často dařilo poměrně úspěšně. Tím druhým pak byla snaha o sjednocení znepřátelených evropských panovníků, coţ bylo o mnoho obtíţnější. K tomu papeţové vyuţívali historií mnohokrát prověřenou taktiku společného nepřítele, jímţ měl muslimský svět být.6 Tak pomalu, ale jistě uzrávala myšlenka svaté války, označované často za „kříţovou výpravu“, tedy změna z „obětování se za obranu víry a církve“ na „obětování se v útočném taţení ve jménu víry“.

5.1.2 Křížové výpravy Prvkem, který hrál velmi významnou roli v téměř celé historii utváření křesťansko-muslimských vztahů, bylo město Jeruzalém. Ostatně toto Svaté město, jak je nazýváno křesťany, či al-Quds – Svatý, jak je nazýváno muslimy, je středem palestinsko-izraelského konfliktu dodnes. V rámci arabské expanze byl Jeruzalém dobyt muslimy přes velký odpor Byzantinců uţ v roce 638. Po ustálení vojensko-obchodních vztahů mezi Evropou a chalífátem však bylo umoţněno křesťanským poutníkům město nadále navštěvovat. Tato tolerance z muslimské strany pokračovala i po nástupu Abbásovců, kdy kontrolu nad Jeruzalémem převzali Fátimovci, silná dynastie panující po několik století v Egyptě. Konfliktním se však stal příchod tureckého kmene Seldţuků, který v 11. století obsadil postupně celé území úrodného půlměsíce. Seldţukové nejenţe tlačili na Byzantskou říši v doposud více méně křesťanské Malé Asii, ale roku 1078 také dobyli Jeruzalém z rukou Fátimovců. Jejich spravování města bylo charakteristické daleko menší vstřícností vůči zámořským poutníkům. Proto Byzanc, jádro východního křesťanství, poţádala o vojenskou pomoc západní křesťany, kteří jí do té doby byli spíše silnějšími náboţenskými konkurenty, neţ partnery. Cardini (2004) soudí, ţe Evropa tuto výzvu s ochotou přijala na základě kolektivního náboţenského entuziasmu, který na starém kontinentu sílil, a ve snaze 6

Jak jiţ bylo zmíněno, po pádu dynastie Umajjovců nebyl muslimský svět uţ nikdy zcela politicky jednotný. Řečníky, bránícími svatou válku, tak byl ale ještě dlouhá staletí prezentován. Svým způsobem je tento argument v protiislámské rétorice vyuţíván dodnes.

16

zmírnit křesťanský rozkol mezi východem a západem. Mendel et al. (2007, 34–35) oproti tomu usuzuje, ţe přinejmenším motivace papeţe Urbana II. a evropských panovníků byly poněkud jiné: Západní křesťanstvo volání z východu ochotně vyslyšelo. Netrápil je ani tak osud ‚heretických„ levantských křesťanů jako spíše ekonomická situace na domácí půdě, kde narůstala armáda chudých bezzemků a přebytečných členů šlechtických rodů, kterým tehdejší feudální Evropa nemohla při stávajícím charakteru drţby a dědictví půdy zajistit nová léna. Západ navíc pochopil, ţe za dané konstelace by mohl rozhodujícím způsobem posílit své pozice vůči Byzanci samotné, a vyřešit tak ve svůj prospěch nejen doktrinární, nýbrţ hlavně politickou stránku křesťanského schizmatu ….

Rok poté, co papeţ roku 1095 vyzval v Clermontu k osvobození Svaté země všechny evropské panovníky a přislíbil jim Boţí odpuštění hříchů, se vydala na pochod armáda, sestavená z rytířských vojsk i chudých obyvatel, přes Balkán a Malou Asii aţ do Palestiny. Roku 1099 dobyla Jeruzalém a vyvraţdila většinu jeho obyvatel bez rozdílu vyznání. Předními rytíři pak bylo zaloţeno několik kníţecích států, které odolávaly muslimům za příleţitostné zámořské podpory celá dvě století. Samotný Jeruzalém ale v roce 1187 dobyl egyptský sultán Saladin zpět a tím zajistil jeho drţení muslimům aţ do 20. století. Později následovalo ještě několik dalších „kříţových výprav“, všechny byly však více či méně neúspěšné. Často byly motivovány ekonomickými a územními zisky více, neţ touhou po ochraně nejsvětějších míst. Z geopolitického pohledu neměla tato taţení tedy většího významu. Jako velmi důleţitá se však jeví z pohledu náboţenských dějin a často byla a stále jsou zmiňována v muslimsko-křesťanských polemikách. Zatímco na muslimskou expanzi v 7.–9. století se často pohlíţí jako na největší násilné šíření náboţenství v dějinách, křesťanům je pro změnu vyčítáno, jak zpronevěřili mírumilovné principy své víry při „kříţových výpravách“.

17

5.1.3 Osmanská říše Přestoţe se křesťanům nedařilo získat nastálo Svaté město, na západě kontinentu jim kulturně vyspělá muslimská Andalusie odolávala stále hůře. Ve 13. století se aragonským a kastilským vládcům dařilo získávat Pyrenejský poloostrov kousek po kousku zpět pro sebe. Poslední velké muslimské město – Granada – padlo definitivně aţ roku 1492. V době postupného oslabování maurské nadvlády ve Španělsku však zároveň začala sílit pro Evropu nová podoba „islámského nebezpečí“. Na více neţ pět století se jí stala mocná a obávaná Osmanská říše, která si podmanila v době své největší slávy území takového rozsahu, ţe se svým významem blíţila téměř muslimskému chalífátu za vlády Umajjovců. Počátky této budoucí velmoci byly poměrně nenápadné. Turecký kmen, vedený emírem Osmanem I., byl ve 13. století vytlačen ze své domoviny nájezdy Mongolů. Oblast pro své nové usídlení získal v severozápadní oblasti Malé Asie za příslib věrnosti seldţuckému sultánovi. Osman I., zdatný bojovník a stratég, vyuţil oslabeného postavení Byzantské říše a začal své území na její úkor rozšiřovat. Jeho následovník Orhan pokračoval ve vojenském i diplomatickém úsilí a poté, co dobyl roku 1326 významnou byzantskou výspu Bursu, se prohlásil sultánem. Od poloviny 14. století začali Osmané obsazovat Balkánský poloostrov a zvětšovat zde svou novou říši7. Příčiny jejich úspěšného postupu uceleně shrnuli Mendel et al. (2007, 41): Rychlé úspěchy Osmanů umoţňovala nejen mimořádná vnitřní vitalita jejich státu z hlediska vojenské dokonalosti, pečlivé organizace státní správy či ‚morálně-politické„ vyzrálosti a loajality branných sil vůči státní moci, nýbrţ také vnitřní zchátralost Byzantské říše, haštěření mezi jednotlivými rody bulharské a srbské šlechty, brutální politika srbských či valašských (rumunských) kníţat a černohorských ‚mafiánských„ klanů podporovaných oficiálním ortodoxním klérem vůči nekonformním heretickým proudům (zejména hnutí bogomilů), jejichţ příslušníci se uchylovali do hornatých oblastí Bosny. Důleţitým faktorem byla rovněţ naprostá neochota západní Evropy ve východní části ‚nezištně„ zasáhnout. Benátky a Janov, tradičně soupeřící o obchodní

7

Osmané kvůli cestě na Balkán obsadili město Gallipoli u Dardanelského průlivu, k získání byzantské Konstantinopole na Bosporu došlo aţ o 90 let později.

18

pozice ve východním Středomoří, by se byly sotva shodly na společném postupu a papeţská kurie zase tradičně nebyla ochotna bít na poplach, pokud byzantská církev nepřehodnotí svá věroučná dogmata a nepřistoupí na unii s Římem.

V druhé polovině 14. století tak získali Osmané na Balkáně pověst neporazitelných nájezdníků. Roku 1389 rozprášili na Kosově poli srbské vojsko a podrobili si Valašsko, Bulharsko, Makedonii, Thesálii i Soluň. Takové úspěchy nakonec přece jen donutily západní Evropu k vyslání kříţové výpravy, jeţ se, sloţena z bezmála sta tisíc rytířů italských, anglických, francouzských a německých, utkala s Turky roku 1396 u Nikopole na Dunaji. Zde však křiţáci utrpěli tvrdou poráţku, která potvrdila osmanskou nadvládu na poloostrově. Nevyhnutelným se pak zdál pád Konstantinopole roku 1453. Centrum východního křesťanství se napříště stalo symbolem vyspělosti turecké společnosti. Mocná říše osmanských sultánů totiţ drţela či dokonce udávala krok Evropě nejen po stránce vojenské taktiky či státní správy, ale také po stránce kulturní a společenské. Kupříkladu francouzská móda se v 16. století s nadšením inspirovala u dvora sultána Süleymana I. Je zřejmé, ţe vedle maurského Španělska představovala Osmanská říše nejvýznamnější přímé působení islámu na území Evropy. Neţ nastal definitivní úpadek říše na přelomu 19. a 20. století, způsobený zejména územními nároky mocného carského Ruska a politikou západních velmocí, drţeli Turci většinu Balkánského poloostrova poměrně pevně v rukou, coţ ukázalo například i dvojí (neúspěšné) obléhání Vídně v letech 1529 a 1683. Přestoţe byli v osmanské společnosti tolerováni i obyvatelé jiného vyznání, muslimové v „nemuslimském prostředí“ Balkánu byli vţdy privilegovanou vrstvou. Jak uvádí Gombár (1999), přijetí islámu s sebou neslo takové společensko-ekonomické výhody, ţe k němu docházelo i bez masového donucování. Jak dále píše, také odvádění mladíků do sultánových sluţeb (tzv. devširme) bylo někdy spíše chápáno jako příleţitost k lepší kariéře a ţivobytí, neţ jako kruté tyranské zacházení. Islám na Balkáně zakořenil a v současnosti je vyznáván zejména Albánci v Albánii a Kosovu. Významnou menšinou jsou muslimové však i v Bosně a Hercegovině, Makedonii a v menší míře i v Bulharsku a Černé Hoře. Avšak o tom, ţe zavádění islámu v Osmanské říši nebylo příliš striktní a mělo daleko k systematickému procesu

19

hromadné konverze obyvatel, svědčí také fakt, ţe je dnes v Bulharsku i Srbsku opět nejvíce vyznávané pravoslavné křesťanství. Přesto vytvořilo dědictví v podobě větší náboţenské různorodosti obyvatelstva takové společenské rozdíly, ţe zapříčinilo konflikty v 90. letech v Bosně a Hercegovině a Kosovu zaloţené na náboţenské (a etnické) nevraţivosti.

5.2 Kulturní a sociální vlivy 5.2.1 Středověká arabská vzdělanost Islámské kulturní prostředí, které od počátku středověku sousedí s evropskou kulturou, bylo pro ni zdrojem mnoha obohacujících prvků. Ty nejvýznamnější se řadí do doby středověku, kdy islámská vzdělanost a kultura proţívaly na Blízkém východě i v Córdobském chalífátu ve Španělsku největší rozkvět. Tento přínos je prakticky dvojí. První spočívá v zachycení významných děl myslitelů starověkého Řecka, která Evropané znovuobjevovali skrze arabské texty, jeţ byly od 12. století překládány v arabizovaném Španělsku. Druhý zásadní význam pak mělo rozvíjení antických myšlenek právě arabskými vzdělanci a také poznatky zcela nové, či převzaté z dalších Evropě neznámých kultur. Příkladem jsou arabské číslice, které se, ač pocházejí z Indie, dostaly do našich učebnic právě díky arabským matematikům. Matematika a algebra, ale také aritmetika, astronomie a kartografie byly vědy, v kterých Arabové ve své době Evropany zdaleka předčili. Arabské poznatky z oblasti exaktních věd se prostřednictvím překladů často šířily daleko za hranice arabského světa včetně Evropy, stejně jako filosofická pojednání córdobského Ibn Rušd al-Hafída, známého jako Averroes, vycházejícího z Aristotela a Platóna. Za zmínku také jistě stojí filosof Ibn Síná, známý v Evropě jako Avicenna. O jeho Kánonu lékařství španělský historik Juan Vernet (2007, 165) soudí, ţe „tato příručka fakticky nahradila všechny ostatní. Mnoho jejích částí … se oddělilo od zbytku a ţilo autonomním ţivotem jako samostatní díla.“ Některé nové lékařské obory podle Verneta

20

„vzbudily tak velkou pozornost, ţe lékařský avicennismus vládl na evropských univerzitách aţ do konce 16. století.“ Přínosem pro Evropu bylo také předávání praktických zkušeností, jako je výroba papíru (původem z Číny), organizace obchodu, školská zařízení, kliniky a nemocnice či správa měst. (Kropáček, 1999) Přestoţe jsou obohacující vlivy středověké islámské kultury na Evropu z dnešního objektivního pohledu zcela zřejmé, na islám jako takový bylo nahlíţeno veskrze negativně. Zatímco Evropa 10.−14. století vyuţívala arabské matematické či lékařské poznatky, kritiky a polemiky s islámským náboţenstvím se ozývaly stále častěji. Příkladem je Akvinského Suma proti pohanům z 13. století, ve které označuje Mohameda za falešného proroka, jenţ zplodil nepravou a násilnou víru a zmátl národy sliby tělesných rozkoší (Akvinský, 1993). Po dlouhá staletí (včetně toho minulého) byla kvůli zakořeněnému odporu vůči islámu přehlíţena kupříkladu arabská historická etapa ve Španělsku. Objektivní zhodnocení přínosu, kterým muslimové přispěli k rozvoji evropského kontinentu, bylo poprvé oficiálně vysloveno aţ v roce 1991 v Doporučení č. 1162 přijatém Parlamentním shromáţděním Rady Evropy (Council of Europe, 1991). Zde se uvádí, ţe „měl islám po staletí prostřednictvím svých rozličných forem vliv na evropskou kulturu a kaţdodenní ţivot, a to nejen v zemích s muslimskou populací, jako je Turecko. Zároveň také novou Evropu islám stále více ovlivňuje, a to nejen prostřednictvím oblastí, jako jsou Albánie či některé jiţní republiky SSSR, kde islámská kultura převaţuje, ale také imigrací z širšího islámského světa.“

5.2.2 Kulturní úpadek a novodobé setkávání Znatelný náskok arabských vědomostí však ve 14. století začal ustupovat. Zjevný úpadek arabské kultury v této době připisuje Cardini (2004) faktickým územním ztrátám ve Středomoří a Andalusii stejně jako zkostnatělé islámské scholastice, která bránila novému rozvoji myšlenek. Vliv podle něj mohl mít také vpád Mongolů v polovině 13. století, který vedl k zániku bagdádského chalífátu. Kromě Osmanské říše, která mohla být v Evropě příkladem ve vojenské taktice a 21

v řízení státu a kvalitní armády, ale jistě uţ ne po stránce technické vyspělosti, působily a působí islámské kultury výrazně na Evropany opět aţ od poloviny 20. století. Dělo se tak ovšem zcela odlišným způsobem, neţ ve středověku, a to v podobě masové imigrace původně gastarbeiterů a později ţadatelů o azyl a jejich rodin. Tito cizinci přicházeli často z bývalých kolonií se svou svébytnou kulturou značně se lišící od té evropské, která vychází v největší míře z křesťanských a ţidovských tradic. Uţ se však nejedná o jakousi jednotnou „islámskou kulturu“, jako tomu bylo ve středověku a jak bývá v současnosti aţ příliš často zjednodušeně prezentováno v médiích, ale o řadu odlišných kultur, přestoţe všechny jsou zaloţeny na vyznávání islámu. Značně odlišně a často i odděleně tak ţijí Turci a Arabové v Německu, Maročané a Turci v Nizozemsku, Alţířané a Maročané ve Francii či Pákistánci a Bangladéšané ve Velké Británii. Stále větší mnoţství obyvatel vyznávajících islám a jejich zachovávání si tradic, zvyků a do jisté míry odlišného způsobu ţivota v nových domovech vedly záhy k snahám západoevropských zemí o integraci muslimů do většinové společnosti. Bade (2005) popisuje tři základní integrační politiky, které tyto země počátkem 70. let začaly zavádět. První je tzv. exkluzivní model, který téměř znemoţňuje příchozím cizincům získat státní občanství, které je odvozováno od principu dědičnosti. Cizincům tak většinou nejsou přiznána plná občanská práva (např. moţnost volit). Příkladem takové země bylo Německo, které však v letech 1990–1991 usnadnilo přístup k občanství a nakonec v letech 1999–2000 zavedlo i územní princip. Statisticky se tak mnoţství cizinců v zemi sníţilo, počet muslimských Němců naopak stoupl. Odlišný je model asimilační, jehoţ příkladem je zejména Francie. Tento přístup se opírá o kombinaci obou principů získání občanství. Cílem je tedy co nejvíce cizince do společnosti začlenit a přimět je přijetím občanství ke ztotoţnění se s kulturou a politickým systémem dané země bez moţnosti multikulturního vývoje. Třetí je multikulturní model, který sice přijetí občanství také váţe na akceptování politického a hodnotového systému země, současně však otevírá moţnost pro politickospolečenský rozvoj multikulturního a polyetnického prostředí. Tento model byl preferován ve Švédsku a Nizozemsku, nejvýznamnějším představitelem toho přístupu je však Velká Británie.

22

Principy integračních modelů Francie a Velké Británie se blíţe zabývá šestá kapitola.

5.3 Migrace v druhé polovině 20. století 5.3.1 Hostující pracovníci Podle přecházející podkapitoly se zdá, ţe muslimové se usazovali v Evropě vţdy pouze v oblastech, které nejprve vojensky obsadili, tedy v příbytku islámu – dár alislám. Zde se pak islám často rozšířil i mezi původní etnika a i po odchodu muslimské nadvlády se v menším či větším měřítku zachoval u některých skupin obyvatel aţ do současnosti. Mendel et al. (2007) však poukazují na to, ţe uţ od 17. století lze pozorovat jedince či malé skupinky muslimů ţijící i v příbytku války – dár al-harb, převáţně v Německu a Rakousku, tedy na území islámu cizím. Jak autoři uvádějí, jednalo se zejména o obchodníky a turecké vojáky, kteří po druhém obléhání Vídně padli do zajetí či sami dezertovali. V dalších zemích se nové muslimské skupinky objevovaly na základě budování koloniálních panství. V 19. století byly zakládány v Anglii, Francii a Německu první západoevropské mešity. V Rakousku-Uhersku byl od roku 1912 „islám hanafitského ritu“8 dokonce zákonem uznané náboţenství a jiţ dříve, ještě před okupací muslimské Bosny a Hercegoviny roku 1878 bylo muslimům povoleno řídit se v otázce rodinného práva islámským právem šaría. Aţ do poloviny 20. století zde však neměl počet muslimů na sloţení obyvatelstva ţádný postřehnutelný podíl. Změna nastala aţ při poválečné obnově Evropy a na základě procesu dekolonizace. Po druhé světové válce nastartovaly země západní Evropy nový ekonomický rozvoj, který s sebou přinesl místa na pracovním trhu pro mnoho zahraničních pracovníků. V Německu, Velké Británii, Francii a dalších zemích bylo zapotřebí obsadit 8

Tímto označením byl myšlen sunnitský islám hanafíjské právní školy (hanífa madhab), která byla praktikována v Osmanské říši a která je v současnosti nejrozšířenější a zároveň jednou ze čtyř islámských právních škol. Podrobněji je o madhabech psáno v šesté kapitole.

23

řadu pracovních pozic, které nebyly pro domácí pracovníky lákavé, protoţe nebyly příliš štědře placené a vyznačovaly se špatnými pracovními podmínkami. Dostatečně výhodné však byly pro zahraniční pracovníky z jihu, kteří by si ve své rodné zemi za stejnou práci vydělali daleko méně. Brzy se pro ně ujal německý název gastarbeiteři – hostující pracovníci. Tyto levné pracovní síly byly najímány od 50. let hromadně na základě bilaterálních smluv mezi přijímacími zeměmi a zeměmi jejich původu, v první fázi zejména jihoevropskými. Země jiţní Evropy se však v následujících letech začaly ekonomicky přibliţovat k „západním“ státům, silné proudy pracovní emigrace začaly ochabovat a následovala transformace v země přijímající. Jihoevropské státy se tak staly také cílovými zeměmi neevropských pracovníků, pouze s několikaletým časovým posunem. Noví gastarbeiteři od 60. let uţ proto pocházeli většinou ze zemí neevropských, často právě muslimských. Patřily mezi ně Turecko, Alţírsko, Maroko, Tunisko, ale i Pákistán (včetně dnešního Bangladéše) či Indie. Kupříkladu Německo9 uzavřelo první smlouvu o náboru pracovních sil v roce 1955 s Itálií, další smlouvy byly podepsány se Španělskem, Řeckem, Portugalskem a Jugoslávií, v první polovině 60. let pak také s Tureckem, Tuniskem a Marokem. Jak uvádí německý historik Bade (2005), podíl cizinců na celkovém počtu zaměstnaných vzrostl v Německu ze 1,3 % v roce 1960 na svou nejvyšší hodnotu 11,9 % v roce 1973. Autor dále popisuje specifickou roli zahraničních pracovníků na rozvíjejících se evropských pracovních trzích: Cizí pracovníci zpravidla neměli moţnost profesního a sociálního vzestupu, přestoţe se na něm nepřímo podíleli, a to tím, ţe pro domácí pracovní síly vytvářeli ‚podloţní„ vrstvu v novém uspořádání rozděleného pracovního trhu, jehoţ spodní patro se výrazně internacionalizovalo. Postup vzhůru, daný v řadě oborů profesním a sociálním růstem, posílil nedostatek pracovních sil v jiných oblastech. Ten bylo obvykle moţné bez problémů vyrovnat s pomocí zahraničních pracovních sil, takţe sociální vzestup domácích pracovníků byl za přispění spodní vrstvy cizinců z provozního i národohospodářského hlediska snazší. (Bade, 2005, 299)

9

V úseku, ve kterém se práce věnuje časovému období mezi lety 1949-1990, je označením Německo myšlena Spolková republika Německo ve svém tehdejším rozsahu, tj. západní část dnešní SRN.

24

Pracující migranti také do jisté míry plnili nárazníkovou funkci v období vyšší nezaměstnanosti, kdyţ se po ztrátě zaměstnání vraceli domů a tím praktikovali tzv. vývoz nezaměstnanosti. Praxe zahraničních pracovníků, která se zpočátku jevila jako výhodná oběma zúčastněným stranám, byla realizována i v dalších zemích, přičemţ nábory pracovních sil byly z důvodů historických a společenských vazeb soustřeďovány zejména v bývalých koloniích. Do Velké Británie tak přicházeli za prací zejména lidé z Karibské oblasti, Indie a obou částí tehdejšího Pákistánu, do Francie směřovali Alţířané, Maročané, Tunisané a další obyvatelé Afriky, do Nizozemí migrovali Indonésané a Surinamci (na základě koloniálních vazeb) a Turci, Maročané, Tunisané a Jugoslávci (na základě bilaterálních dohod). V Belgii se usazovali převáţně Maročané a Turci, podobně jako v Lucembursku. Turci a pracovníci ze zemí Maghrebu byli také v menší míře zváni do Rakouska, Švýcarska, Dánska, Švédska a Norska. (Kropáček, 1999)

5.3.2 Omezování imigrace Příčinou závratného růstu podílu cizinců v západoevropských zemích byli nejen gastarbeiteři, ale v době dekolonizace také další vlny imigrantů a reemigrantů z bývalých kolonií, kterým bylo často snadno zpřístupněno získání občanství bývalé mateřské země. Francouzské občanství získali automaticky všichni imigranti z frankofonní Afriky, podobně jako do Velké Británie zamířila řada Indů s britskými pasy. Tito přistěhovalci tedy nebyly cizinci de iure, ale pouze de facto šlo o etnika, která se od domácího obyvatelstva kulturně lišila. Většina postkoloniálních imigrantů, podobně jako gastarbeiterů – kdyţ pomineme Jihoevropany v první fázi náboru pracovních sil – pocházela z muslimských zemí. Byli však mezi nimi i evropští kolonizátoři či jejich potomci, křesťané či zastánci kolonialismu, kteří se obávali poměrů v nově samostatných státech. Přes tyto sociální příčiny ovšem vedly do Evropy většinu migrantů důvody ekonomické. Tato neomezená migrace netrvala příliš dlouho, v některých případech uběhlo mezi začátkem náboru pracovních sil a zaváděním migračních restrikcí pouze několik 25

let. Jako první omezila přísun nekvalifikovaných pracovníků Velká Británie uţ v roce 1962 zákonem nazývaným Commonwealth Immigration Act. V roce 1968 pak omezila udělování státního občanství cizincům pocházejícím z bývalých britských kolonií dalším zákonem, tzv. Second Commonwealth Immigration Act, v roce 1971 zpřísněným zákonem Immigration Act. (Bade, 2005) Omezování (především pracovní) imigrace v dalších zemích probíhalo obdobně od 70. let. Jednalo se o předzvěst či později následek zpomaleného tempa růstu evropských ekonomik a propuknutí ekonomické krize, která nastala po tzv. ropném šoku v roce 197310. Nábor zahraničních pracovníků ukončilo Švýcarsko v roce 1970, Švédsko v roce 1972, Německo v roce 1973 a Francie a země Beneluxu v roce 1974. Základním pilířem poválečné pracovní politiky západoevropských zemí byl předpoklad, ţe pracující cizinci po jisté době odejdou zpět do zemí svého původu, aţ pro ně přestane být na pracovním trhu místo. V době ekonomické stagnace počátkem 70. let se ovšem zpět do svých domovů vrátilo daleko méně gastarbeiterů, neţ se předpokládalo. Většina z nich se naopak usadila natrvalo a za nimi ve velkém mnoţství přicházeli rodinní příslušníci, kteří vyuţívali článek 19 Evropské sociální charty, hovořící o slučování rodin. V šestém odstavci článku 19 Evropské sociální charty je uvedeno, ţe se smluvní strany zavazují „usnadnit v co nejvyšší moţné míře sloučení rodiny zahraničního pracovníka, kterému byl povolen pobyt na daném území“ (Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2000). Právě slučování rodin na základě této charty mělo za následek příliv dalších cizinců do západoevropských zemí i přesto, ţe tvořilo jedinou výjimku v postupně se zpřísňujících imigračních pravidlech. Výsledný efekt popisuje Bade (2005, 301−302) na příkladu Velké Británie: „Od července 1962 do prosince 1968 tak přicestovalo do Velké Británie sice jen 77 966 ‚male workers„, zato však 257 220 závislých členů rodiny (‚dependants„) a v letech 1969-1977 připadlo 58 875 pracovníků na 259 646 rodinných příslušníků.“ Dá se říci, ţe evropské země i přesto, ţe od 70. let prakticky dodnes neustále zpřísňují své imigrační politiky, nedokázaly účinně zabránit změně z řízené pracovní

10

Jako první ropný šok je označována situace v letech 1973−1974, kdy skupina vývozců ropy OPEC uvalila embargo na země podporující Izrael v jomkipurské válce (zejména USA).

26

imigrace v 50. a 60. letech na těţko omezitelnou imigraci řetězovou11 v letech 70. a 80. Jak uvádí Bade (2005, 282): Počty cizinců v evropském hospodářském prostoru, který koncem 20. století vymezovala patnáctka zemí EU spolu s Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem, se od roku 1950 do období 1970/71 zvýšily z asi 4 milionů téměř na trojnásobek (zhruba na 11 milionů), do roku 1982 pak téměř na čtyřnásobek (zhruba na 15 milionů) a do roku 1994/95 nakonec na pětinásobek (zhruba na 20 milionů).

Poté, co odezněl hlavní příliv rodinných příslušníků jiţ dříve přítomných gastarbeiterů, zůstala do stále více se uzavírající Evropy jediná legální cesta – poskytnutí azylu.12 To se podepsalo na zvyšujícím se počtu ţadatelů o azyl, ať uţ byly jejich cíle ekonomické, či skutečně hledali ochranu před porušováním lidských práv ve své zemi. V letech 1983−1990 bylo v západoevropských zemích zaznamenáno celkem 1,7 milionu ţádostí o azyl, z toho přibliţně 700 000 v Německu (Bade, 2005). To také ovlivnilo fakt, ţe se podíl úspěšných ţádostí v téměř všech těchto zemích sníţil do roku 1990 pod 10 % (Bade, 2005). Velký počet ţadatelů o azyl však způsobuje problémy, které v Evropě přetrvávají dodnes – dlouhou dobu vyřizování ţádostí (přestoţe je ţadatel neúspěšný, pobývá v uprchlickém táboře zpravidla několik let) a s tím spojené vysoké náklady na pobyt těchto čekajících ţadatelů. Nemoţnost imigrace do „bohaté“ Evropy skrze jiný způsob, neţ byla ţádost o azyl, zintenzivnila imigraci ilegální. Španělsko, Itálie a Portugalsko se částečně úspěšně pokoušelo potlačit mnoţství ilegálních přistěhovalců legalizačními programy, v rámci kterých mohli přihlášení cizinci beztrestně pokračovat ve svém zaměstnání a pobývat na území těchto států. Pouze Řecko zvolilo odlišný přístup a začalo hromadně vyhošťovat Albánce, kteří tvořili velkou většinu ilegálně pobývajících cizinců. Kropáček (1998) odhaduje, ţe koncem 80. let ţilo ve Francii 3,5 milionu muslimů, 11

Tj. takovou imigraci, při které hrají zásadní roli vazby mezi cizinci v zemi jiţ usazenými a jejich příbuznými a známými v zemi původu, přičemţ osoby v zemi původu jsou vedle ostatních důvodů navíc motivovány k migraci do cílových zemí dostatkem informací a očekávanou podporou poskytnutou příbuznými či známými, kteří v cílové zemi jiţ pobývají. 12

Pracovní imigrace existovala a existuje stále, omezila se však pouze na specializované odborné pracovníky, imigrace nekvalifikovaných pracovníků byla omezena na minimum.

27

v Německu 1,7 milionu a ve Velké Británii 1,5 milionu muslimů. Imigrace do západní Evropy v druhé polovině 20. století, která byla především imigrací muslimskou, byla charakteristická přerodem od vzájemně prospěšného náboru pracovních sil v 50. a 60. letech k postupnému omezování příchodu cizinců za ekonomickými výhodami v letech 70. a ke konečné redukci na imigraci azylovou či ilegální, které přetrvávají od 80. let dodnes.

28

6

Muslimská populace v Evropě

6.1 Současný stav muslimské populace V současné Evropě lze odlišit dva základní makroregiony, ve kterých ţijí obyvatelé vyznávající islám. Ten první sdruţuje oblasti, ve kterých se islám vyskytuje jiţ přinejmenším po několik století a historické příčiny jeho rozšíření se vztahují k nadvládě Osmanské říše či ještě staršímu působení umajjovského a abbásovského chalífátu. Jedná se o Balkánský poloostrov a jiţní části Ruské federace, zejména kavkazské republiky. Náboţenstvím, které vyznává většina obyvatel státu, je však islám pouze v Albánii, Kosovu a v evropské části Turecka. Dohromady v tomto makroregionu ţije více neţ 20 milionů muslimů, z toho přibliţně 10 milionů ţije v evropské části Turecka (TurkStat, 2000) a 8 milionů tvoří v součtu muslimské menšiny všech ostatních zemí Balkánského poloostrova (U. S. Department of State, 2010a).13 Druhým makroregionem jsou pak státy severní, západní a jiţní Evropy, kde vznikají novodobé muslimské komunity vlivem imigrace teprve několik posledních desetiletí. Příčinou této imigrace je největším dílem ekonomická přitaţlivost daných zemí. O situaci muslimských komunit v těchto zemích s důrazem na Francii a Velkou Británii pojednávají následující podkapitoly.

6.1.1 Západní Evropa Bohaté státy severní, západní a jiţní Evropy bývají občas souhrnně označovány jako západní Evropa, ve spojitosti s dřívějším rozdělením Evropy na Východ a Západ. Takto je chápán pojem západní Evropa i v této práci, představující v tomto případě cílové země poválečné imigrace a oblasti vzniku novodobých muslimských komunit. 13

Federální statistický úřad Ruské federace náboţenskou charakteristiku jednotlivých republik neuvádí.

29

Konkrétně se jedná o státy bývalé „evropské patnáctky“ bez Řecka, které spadá do oblasti staršího muslimského osídlení. Dále jsou k těmto zemím řazeny Norsko a Švýcarsko, které nejsou členy Evropské unie, v případě zkoumané problematiky však vykazují podobné charakteristiky. Jak je popsáno v závěru předchozí kapitoly, dnešní muslimská sloţka obyvatelstva západní Evropy se začala objevovat s postkoloniální, pracovní, azylovou a ilegální imigrací v druhé polovině 20. století. Absolutní počet i procentuální zastoupení muslimů se stále zvyšuje v důsledku imigrace (převaţující jev ve Španělsku, Portugalsku a Itálii) a také vlivem přirozeného přírůstku (převaţující jev v ostatních zemích). Určit počet muslimů v západní Evropě ovšem nelze zcela přesně. Je to způsobeno tím, ţe v některých zemích14 je náboţenská příslušnost obyvatel povaţována za citlivý údaj, který se ve statistikách neuvádí, a lze tedy počítat jen s odhady. V případě, ţe národní statistické úřady náboţenské sloţení obyvatelstva zaznamenávají, získávají data především z celostátních sčítání. Neaktuálnost těchto dat je v současnosti ovlivněna faktem, ţe ve většině evropských zemí proběhla sčítání obyvatel v roce 2001 a další se konají v roce 2011. Na základě těchto sčítání, která vyuţívá ve svých statistikách americká Ústřední zpravodajská sluţba, ţilo v roce 2001 v západoevropských zemích přibliţně 13 milionů muslimů (CIA, 2010). Kropáček jejich počet v roce 1999 odhadl na 10–13 milionů (Kropáček, 1999), v roce 2002 pak na 12–13 milionů (Kropáček, 2002). V současnosti lze jejich počet odhadovat na 15–20 milionů (Laqueur, 2006). Nejpočetnější zastoupení mají muslimové ve Francii, kde jich ţije přibliţně 6,5 milionu (U. S. Department of State, 2010b). V Německu byl v roce 2009 odhadován počet muslimů na 4,3 milionu (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, 2009), ve Velké Británii pak v roce 2008 na 2,4 milionu (Kerbaj, 2009). V dalších zemích podle odhadů neţije více, neţ 1 milion muslimů.

14

Například ve Francii, kde ţije nejvíce muslimů ze všech zemí západní Evropy. Náboţenské vyznání obyvatelstva neeviduje ani Evropská komise v databázi Eurostat.

30

6.1.1.1 Národnostní struktura Muslimská populace v západní Evropě je národnostně značně diferenciovaná a na její struktuře se podílí většina národů, které vyznávají islám. Ty nejpočetnější z nich mají kořeny v koloniálních vztazích, poválečné pracovní imigraci, sdruţování rodin a následné řetězové imigraci. Noví příchozí v dalších desetiletích mířili často přirozeně do oblastí, kde jiţ působila komunita daného národa. Proto lze pozorovat odlišnou koncentraci muslimské populace na základě národnosti na úrovni států i na úrovni vnitrostátní. Nejpočetnější skupinou jsou muslimové ze zemí Maghrebu, přes blízkost svých kultur se však i Alţířané, Maročané a Tunisané v Evropě mnohdy etablují samostatně, zakládají organizace na národnostním principu či chodí do „svých“ mešit. Maročané a Tunisané ţijí nejvíce ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku a Belgii, Alţířané jsou spjati téměř výhradně s Francií. Druhou nejvýznamnější skupinou mezi evropskými muslimy jsou Turci. Zdaleka nejvíce jich pobývá v Německu – přibliţně 2–3 miliony (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, 2009), kde mají rozhodující vliv ve třech ze čtyř největších muslimských organizací v zemi. Dále tvoří významný podíl muslimských menšin v Nizozemsku, Belgii a o něco méně potom v Dánsku a Švýcarsku. Ve Velké Británii jsou nejvíce zastoupeni Pákistánci a Bangladéšané, v Itálii jsou vedle Maročanů nejpočetnější Albánci. Muslimů z dalších zemí, jako jsou Irák, Írán, Saúdská Arábie, Palestinská území, Egypt, Sýrie, Somálsko či Afghánistán, je méně a jejich přítomnost v Evropě má původ spíše v azylové imigraci, proto jsou rovnoměrně zastoupeni v celé západní Evropě. Podobně ve skandinávských zemích, které si neprošly obdobím náboru pracovních sil v 60. letech, jsou muslimské menšiny nejvíce heterogenní. Ze západoevropských zemí vybočují Finsko a Irsko, kde jsou muslimové daleko méně zastoupeni, jejich menšiny jsou zde odhadovány jen na několik málo desítek tisíc lidí. Je to způsobeno pozdějším ekonomickým rozvojem těchto zemí, které se staly atraktivními pro emigranty a ţadatele o azyl aţ v posledních dvou desetiletích (Kropáček, 1999). Přibliţně polovina muslimů ţijících v západní Evropě zde získala občanství. Většina z nich si ale stále uchovává nejvíce vazeb k imigrantům či jejich potomkům. Jen

31

menší část se cítí být spíše Němcem či Belgičanem neţli Turkem či Maročanem. Řada z nich se však dokáţe do jisté míry identifikovat s oběma národnostmi. Někteří se pak cítí být nejvíce Evropany, jako například Tárik Ramadán, přední představitel takzvaného euroislámu (viz podkapitola 6.2). Ten při debatě o podobě evropského islámu prohlásil: „Kulturně jsem Evropan, náboţenstvím jsem muslim, občanstvím jsem Švýcar, vzpomínkami jsem Egypťan a přesvědčením jsem universalista!“ (Bechler, 2006)

6.1.1.2 Sociální status Muslimští imigranti se vţdy v nových zemích usazovali pospolu, nejčastěji na předměstích velkých měst. Vznikly tak čtvrtě, kde muslimové tvoří významnou část místních obyvatel. Mezi nejznámější „muslimské“ čtvrtě patří Neukölln a Kreuzberg v Berlíně, Molenbeek v Bruselu, Saint-Denis v Paříţi či Tower Hamlets a Newham v Londýně. V těchto oblastech, kde ţije značná část muslimských obyvatel, je snazší zachovávat tradice, zvyky a společenský řád, který si imigranti přivezli ze zemí svého původu. Fungují zde muslimské školy, společenská centra kolem mešit, prodejny s muslimským oblečením či halál15 obchody. Velký vliv na ţivot obyvatel v komunitách mají duchovní autority – imámové16. Společenské vazby mohou být natolik silné, ţe znesnadňují ţivot těm, kteří se chtějí ţivotním stylem více připodobnit většinové společnosti, či uzavřít sňatek s osobou jiného vyznání. Pro ostatní členy komunity můţe být chování takového jedince natolik nepřípustné, ţe se jej zřeknou či jej dokonce

15

Jako halál (arabsky povolené) jsou označovány činnosti, které jsou v souladu s islámským učením. V západní Evropě je tento výraz spojován zejména se zabíjením zvířat na maso. Pouze pokud je zvíře zabito halál způsobem (podříznutím hrdla, coţ je kritizováno mnoha ochránci zvířat jako zbytečně bolestivý způsob), můţe jej pravověrný muslim konzumovat. Opakem je harám, činnosti pro muslimy zakázané. 16

Imám je duchovní představitel místní muslimské obce, jenţ káţe v mešitě, kolem které se daná komunita sdruţuje. Je běţné radit se s imámem o důleţitých ţivotních krocích jako je svatba, volba povolání apod. Pro silně věřící muslimy mají názory imáma velký význam.

32

zavraţdí, aby očistili jméno rodiny. K takzvaným vraždám ze cti17 dochází nejčastěji v Německu. Muslimské čtvrti jsou charakteristické niţšími příjmy a vzděláním, vyšší nezaměstnaností a kriminalitou. Přestoţe jednou z příčin tohoto stavu je jistě i diskriminace ze strany „původního“ obyvatelstva na trhu práce, nelze ji uvádět jako příčinu jedinou. Význam hraje také tradiční chápání rodiny v islámu, kdy ţena zůstává v domácnosti. V muslimských rodinách, které mají v průměru více dětí, neţ rodiny z většinové populace, je také častější spoléhání se pouze na sociální dávky. (Office for National Statistics, 2002) Existuje řada organizací, vládních i nevládních, které poskytují muslimům sociální pomoc, od jazykových a rekvalifikačních kurzů, přes právní a finanční poradenství aţ po snahy o eliminaci drogové závislosti. Pozitivní změny však nejsou příliš rychlé. Laqueur (2006) soudí, ţe je to také kvůli tomu, ţe bohatší, více vzdělaní a integrovanější muslimové se většinou od své komunity odstěhují a distancují, neţ aby pro ni měli zpětný pozitivní přínos. Přesto, ţe muslimské čtvrti a semknuté komunity stále existují a nijak se nezmenšují, střední a vyšší muslimské vrstvy, rozptýlené mezi většinové obyvatelstvo, se početně rozšiřují. Mnoho muslimů ţije stejným ţivotem jako Evropané a svou víru projevují jen při velkých pátečních modlitbách či v měsíci půstu ramadánu.

6.1.2 Francie Francie je země s nejpočetnější muslimskou menšinou v západní Evropě. Laqueur (2006) odhadl počet muslimů na 3,5–6 milionů, Ministerstvo zahraničí USA uvádí 6,5 milionu (U. S. Department of State, 2010b). Právě ve Francii není moţné tento údaj s přesností zjistit, protoţe stát náboţenské údaje nezjišťuje.

17

Vraždy ze cti jsou podobně jako dohodnutá manţelství či ţenská obřízka kulturními zvyklostmi v některých oblastech islámských zemí. Přestoţe jsou častými argumenty kritiků islámu, nevycházejí z islámské věrouky, ale z předislámských tradic.

33

6.1.2.1 Národnostní struktura Vedoucí pozici mezi francouzskými muslimy mají Alţířané a Maročané. Alţírsko, které bylo aţ do roku 1962 přímou součástí Francie, má k zemi velmi silné vazby. To je důvod, proč Alţířané míří téměř výhradně do Francie, zatímco Maročané se usazují také v dalších zemích, jako jsou Španělsko, Itálie, Belgie a Nizozemsko. Tento trend dokazuje i fakt, ţe v roce 2008 ţilo ve Francii jen 27 % ze všech Maročanů (z hlediska státní příslušnosti), kteří sídlili v Evropské unii. Alţířané si však Francii za místo svého pobytu vybrali v 80 % případů (Eurostat, 2009). Couvreur (1998) odhadl, ţe v roce 1998 ţilo ve Francii 1 500 000 Alţířanů a 1 000 000 Maročanů. Dalšími menšinami pak byli Tunisané s 350 000 a imigranti z Blízkého Východu a Turecka ve stejném počtu. Kropáček (1999) odhadl počet Maghrebanů na 3 miliony a dále k muslimům zařadil 100 000 dalších Arabů, 300 000 Turků, Kurdů a Íránců, 250 000 černých Afričanů, 100 000 Asijců, 100 000 muslimů jiného původu, 40 000 francouzských konvertitů a asi 350 000 ţadatelů o azyl a nelegálních přistěhovalců. Z toho v současnosti roste podíl turecké menšiny (INSEE, 2004), která se koncentruje na severovýchodě země. Podíl muslimské menšiny na počtu obyvatel Francie stále roste. Přestoţe je to převáţně způsobeno vyšší porodností oproti většinové populaci, význam má stále také imigrace. Na rozdíl od Velké Británie pochází většina současných imigrantů ve Francii stále z muslimských zemí (Eurostat, 2008).

6.1.2.2 Integrace a organizace Francie byla v Evropě vţdy hlavním představitelem asimilačního modelu integrace. Cílem Francie je zůstat národnostně homogenním státem i přes vysokou imigraci v posledních 60 letech. Proto je hlavní snahou to, aby se imigranti co nejvíce začlenili do většinové společnosti a aby se ztotoţnili s francouzskou kulturou, politickým systémem a hodnotami. Od roku 2003 platí ve Francii zákon, podle kterého musí nově příchozí cizinci 34

ţádající o dlouhodobý pobyt jiţ při vstupu do země podepsat „smlouvu o přijetí a integraci“. Ta jej zavazuje k účasti na kurzu zaměřeném na francouzské republikánské hodnoty s důrazem na rovnoprávnost muţů a ţen a na sekulární uspořádání státu a také k absolvování jazykového kurzu zakončeného zkouškou, pokud cizinec neumí francouzsky.

Právě

striktně

sekulární

principy státního

uspořádání

vytvářejí

z náboţenství čistě soukromou záleţitost kaţdého jedince. Z toho důvodu také nejsou náboţenské charakteristiky v oficiálních statistikách nikdy rozlišovány. Podíl muslimů, kteří mají francouzské občanství, se postupně zvyšuje. Kropáček (1996) uvádí, ţe v roce 1996 měla francouzské občanství přibliţně třetina francouzských muslimů, Laqueur (2006) o deset let později hovoří o polovině. Asimilační politika nezabránila vzniku chudých muslimských předměstí ani vyšší nezaměstnanosti mezi mladými muslimy, nelze však říci, ţe by byla zcela neúspěšná. Průzkum od The Gallup Organization v Londýně, Paříţi a Berlíně z roku 2007 ukazuje, ţe integrace je úspěšnější, neţ si většina Evropanů myslí. Přestoţe 68 % muslimů v Paříţi povaţuje náboţenství za podstatnou součást svého ţivota, je zde zřetelný vliv francouzského důrazu na sekularizaci, neboť v Berlíně a Londýně, kde jsou realizovány odlišné politiky integrace, tento názor zastává 85 %, respektive 88 % muslimů. Ve srovnání s ostatními Francouzi, kterých tento názor sdílí jen 23 %, se však jedná stále o propastný rozdíl. Na druhou stranu podíl paříţských muslimů a ostatních Francouzů, kteří se ztotoţňují s francouzským národem, je shodný. 73 % dotázaných muslimů se také cítí být loajální vůči Francouzské republice. (The Gallup Organization, 2007) Paříţ, kde se průzkum prováděl, je spolu se svým okolím oblastí největší koncentrace francouzských muslimů. Další velké muslimské komunity se nacházejí při pobřeţí Středozemního moře (zejména Marseille), v Lyonu, v okolí Lille na severu země a v Alsasku na severovýchodě. Muslimové ţijí daleko častěji ve městech, neţli na venkově. (Laqueur, 2006) Středobodem muslimských společností v evropských městech jsou zpravidla mešity, kterých je ve Francii přibliţně 2000 (Laqueur, 2006). Většina z nich jsou však jen menší modlitebny bez minaretů. Kolem mešit se většinou soustředí společenská centra, muslimské školky a školy, konají se zde společné oslavy islámských svátků a je zde organizována vzájemná pomoci v komunitě. Muslimové ţijící mimo uzavřené

35

komunity se zde setkávají se svými souvěrci. K mešitám se také často váţe vznik místních muslimských organizací, které se na základě náboţenského či národnostního rozdělení sdruţují do celorepublikových organizací a federací. Dvě nejvýznamnější celostátní muslimské organizace jsou Unie islámských organizací Francie (Union des Organisations Islamiques de France – UOIF) a Národní federace francouzských muslimů (Fédération Nationale des Musulmans de France – FNMF). UOIF byla zaloţena 1983 a má silnou lidovou podporu. Její vedení ale není jednotné, významné zastoupení v něm mají Maročané (Kepel, 2006). UOIF je sjednocena zejména náboţenským myšlením, které vychází z idejí Muslimského bratrstva (viz podkapitola 6.2). FNMF, zaloţená 1985, představuje názorovou a mocenskou konkurenci, přestoţe vychází také z marockého prostředí. Odštěpila se od Paříţské mešity, která je nejstarší muslimskou organizací ve Francii (od roku 1926). Paříţská mešita nereprezentuje početnou členskou základnu, ale má některá výsadní práva, jako například právo určovat, co je pro francouzské muslimy halál a co ne. Nejnovější organizací je pak od roku 2003 Francouzská rada pro muslimskou víru (Conseil français du culte musulman – CFCM). Ta byla ustavena francouzskou vládou, která hledala reprezentativního partnera, sjednocujícího muslimskou menšinu, k diskusi o procesu muslimské integrace. V CFCM je nejsilněji zastoupena UOIF, jejím prezidentem je ale Dalil Boubakeur, ředitel Muslimského institutu Paříţské mešity. Dle Laqueura (2006, 44–45) však CFCM „pro vládu znamenala zklamání, neboť její nekonečné debaty nevedly k ţádnému rozhodnutí, ani k ţádné akci“. Ve Francii funguje mnoho dalších menších organizací, zastupujících například tureckou komunitu, muslimské studenty či další sloţky muslimské menšiny.

36

6.1.3 Velká Británie18 Podle absolutního počtu ţije ve Velké Británii, po Francii a Německu, třetí nejpočetnější muslimská menšina v západní Evropě. Při oficiálním sčítání v roce 2001 se k vyznávání islámu přihlásilo 1,6 milionu osob (Office for National Statistics, 2004a). V letech 2004–2008 tento počet vzrostl ze 1,9 milionu na 2,4 milionu (Kerbaj, 2009). Lze tedy očekávat, ţe při dalším sčítání v roce 2011 se bude počet britských muslimů blíţit k 3 milionům. Z 2,7 % v roce 2001 (Office for National Statistics, 2004a) se tak podíl muslimské menšiny ve společnosti zvýšil na 3,9 % v roce 2008 (Kerbaj, 2009 a Office for National Statistics, 2010a).

6.1.3.1 Národnostní struktura K typickým muslimům ve Velké Británii patří Pákistánci a Bangladéšané, z nichţ se k islámu hlásí více neţ 90 % (Office for National Statistics, 2004b). Při sčítání v roce 2001 zde ţilo 750 000 Pákistánců a 280 000 Bangladéšanů (Office for National Statistics, 2004b). Odhady z roku 2007 uvádějí přítomnost více neţ 900 000 Pákistánců a 360 000 Bangladéšanů (Office for National Statistics, 2010b). Dále muslimskou menšinu tvoří část indických imigrantů (přibliţně 15 % z nich), část afrických imigrantů černé pleti (ve statistikách „Black African“, přibliţně 20 % z nich) a část míšenců (přibliţně 10 % všech ve Velké Británii), (Office for National Statistics, 2004b). Vliv mají také imigranti z arabských zemí, přestoţe početně je jejich zastoupení nevýznamné. Přítomnost Pákistánců, Bangladéšanů a Indů má kořeny v koloniální minulosti Velké Británie i v náborech pracovních sil jiţ v době samostatných státních útvarů, přestoţe tyto nábory nebyly tak četné, jako ve Francii či Německu. 18

Celý název státu je Spojené království Velké Británie a Severního Irska. V této práci je pouţíváno běţněji uţívané označení Velká Británie. Britský Úřad pro národní statistiky uvádí většinu náboţenských statistik pouze za Velkou Británii bez Severního Irska, údaje etnického charakteru jsou však většinou zveřejňovány za celé Spojené království. Vzhledem k faktu, ţe v Severním Irsku ţije pouze 2,87 % obyvatel a jen 0,12 % všech muslimů Spojeného království (Office for National Statistics, 2003), není v práci tato geografická nejednotnost pojmu Velká Británie brána v potaz.

37

6.1.3.2 Integrace a organizace Přístup k muslimům byl ve Velké Británii od počátku jejich imigrace značně rozdílný od přístupu Francie i většiny dalších evropských zemí. Zdejší model integrace se označuje jako multikulturní. Jak jiţ název vypovídá, cílem multikulturalismu není jeden národ v jednom státě jako ve Francii, nýbrţ jeden stát, v kterém mohou ţít plnohodnotně vedle sebe kulturně a etnicky odlišné menšiny, pracující ku prospěchu celého státu. Náboţenství hraje na veřejnosti daleko větší roli, neţli ve Francii. Existuje zde více muslimských organizací a institucí, velké mnoţství běţných komerčních sluţeb je poskytováno zvlášť také pouze pro muslimskou populaci. Kromě mešit, muslimských škol (včetně vysokých škol a univerzit) a halál obchodů v muslimských čtvrtích zde fungují také muslimské noviny, rádia, televizní kanály a velké mnoţství internetových portálů včetně seznamek pomáhajících najít muslimům vhodné partnery stejné víry. Během posledních 10 let vzniklo několik islámských bank řídících se pravidly islámského práva šaría.19 Bankovnictví v souladu s šaríou však poskytují jako jeden ze svých produktů i další banky, například HSBC. Dalším náznakem, ţe se muslimské produkty stávají předmětem masové spotřeby, je například nabídka stovky halál výrobků v obchodním řetězci Tesco zavedená v letošním roce. Stinnou stránkou politiky multikulturalismu je fakt, ţe v zájmu ochrany kultur menšin není vyvolávána potřeba narušovat uzavřenost muslimských čtvrtí, s kterými je spojena řada negativních sociálních jevů. Pákistánci a Bangladéšané, kteří v těchto oblastech nejčastěji ţijí, si podle údajů Národního statistického úřadu vedou v řadě sociálních indikátorů nejhůře ze všech britských menšin. Nejvíce jich ţije v jedné domácnosti (v případě Pákistánců 4,1 a v případě

19

Islámské právo šaría stanovuje pravidla, normy a tresty pro chování muslimů ve všech sférách soukromého i veřejného ţivota. Je chápáno jako svaté a neměnné od počátku islámu, jelikoţ vychází z koránu (který byl zjeven Alláhem jako „absolutní Pravda“) a sunny – výroků a vzorů chování Proroka Mohameda. Šaría mimo jiné zakazuje lichvu, coţ je často chápáno jako zákaz jakéhokoli zisku ze zapůjčených peněz. Proto islámské banky nefungují na principu úroků, ale na principu sdíleného zisku z obchodů banky.

38

Bangladéšanů 4,5 osoby na domácnost), pobírají nejniţší příjmy (68 % z nich má „nízký příjem“) a zároveň jsou ze všech menšin nejvíce závislí na sociálních dávkách (19 % příjmu), jsou v průměru nejvíce nemocní, dosahují nejniţšího vzdělání a nejvíce trpí nezaměstnaností (20 % bangladéšských muţů a 24 % ţen). (Office for National Statistics, 2002) Proti tomu lze vysledovat i pozitivní dopady islámu, například to, ţe tyto národy nejméně propadají alkoholu, který šaría zakazuje. (Office for National Statistics, 2004b) Muslimové také častěji uzavírají sňatky jiţ v brzkém věku, a to téměř výhradně s osobami stejné víry. (Office for National Statistics, 2004a) Mezi nejznámější muslimské čtvrtě ve Velké Británii patří Tower Hamlets a Newham v Londýně, kde muslimové tvoří 36 %, respektive 24 % obyvatelstva. V celém hlavním městě ţije 38 % britských muslimů. Dále tvoří muslimové významnou menšinu v regionech West Midlands, North West a Yorkshire and Humber. I zde platí, ţe muslimové ţijí především ve městech. Mimo Londýn jich je nejvíce v Birminghamu, Manchesteru, Leedsu, Bradfordu, Nottinghamu či Leicesteru (viz příloha 2). Vzhledem k tomu, ţe náboţenství zaujímá v britské společnosti významnější postavení neţ ve Francii, sdruţuje se také větší část zdejších muslimů do spolků či organizací, jeţ zastupují jejich zájmy. Muslimské organizace jsou ve Velké Británii, podobně jako ve Francii, zakládány zejména na obecní úrovni, často kolem jednotlivých mešit, a celostátní organizace jsou spíše federacemi těchto menších celků. Dvěma nejvýznamnějšími organizacemi, z nichţ zejména ta první si nárokuje právo zastupovat všechny britské muslimy, jsou Muslimská rada Británie (The Muslim Council of Britain – MCB) a Muslimská asociace Británie (The Muslim Association of Britain – MAB). MCB sdruţuje přibliţně 500 menších organizací, charit či škol. Za svůj cíl si klade sjednocení muslimské komunity ve Velké Británii, posilování pozice muslimů ve společnosti, zvyšování sebevědomí jednotlivých muslimů, boj s diskriminací a snahu o lepší vztahy všech menšin ve společnosti. (MCB, 2009) MCB, MAB i řada dalších organizací se primárně či částečně zabývá charitativní činností, tedy pomocí chudým a potřebným. A to jak v komunitách ve Velké Británii, tak i v Palestině či v mnoha dalších zemích světa. Ne vţdy je tato pomoc nutně

39

spojována s islámskou vírou, jako v případě Muslim Aid, jeţ se sídlem ve Velké Británii a 25letou tradicí dnes působí v 70 zemích světa (Muslim Aid, 2010). Zvláštní postavení mezi britskými organizacemi má Evropská rada pro fatvu20 a zkoumání (European Council for Fatwa and Research – ECFR). V roce 1997 byla zaloţena v Londýně, později se však přesunula do Dublinu. V jejím čele stojí kontroverzní přední islámský duchovní Jusúf al-Qaradáwí21, který ovšem většinu času ţije v Kataru, jehoţ občanství získal po emigraci z rodného Egypta. ECFR, které je respektovaná zejména mezi britskými a francouzskými muslimy, má teoreticky nejvyšší pravomoc pro výklad koránu a sunny v Evropě a vydává fatvy, které vyjadřují postoj islámu k zásadním náboţenským, společenským i politickým otázkám. Některé fatvy vydané ECFR jsou v konfliktu s evropským chápáním lidských práv. Některé britské i francouzské organizace jsou součástí Federace islámských organizací v Evropě (Federation of Islamic Organisations in Europe – FIOE) se sídlem v Bruselu. Tento orgán však nemá na integraci a emancipaci muslimských menšin v jednotlivých státech příliš velký vliv, přestoţe sdruţuje organizace z 28 evropských zemí. Jeho funkce je spíše formální, neţ praktická.

20

Fatva je výrok určující postoj k soukromé či veřejné otázce tak, aby byl v souladu s koránem a sunnou a z nich vycházejícím právem šaría. Můţe mít podobu veřejného prohlášení či odpovědi příslušného duchovního na soukromý dotaz tazatele například v internetové poradně. Fatvu mohou vydávat vzdělaní a vysoce postavení islámští duchovní – ulamá či muftí, v Evropě funguje ECFR. Nejznámější fatvou je výzva íránského ajatolláha Chomejního z roku 1989 vyzývající muslimy k zavraţdění Salmana Rushdieho, autora Satanských veršů (viz podkapitola 6.2). 21

Jusúf al-Qaradáwí je katarský duchovní egyptského původu, jehoţ morální autorita má velký vliv v islámských zemích i mezi evropskými muslimy. Své názory prezentuje prostřednictvím arabských i západních médií. Někteří evropští politici jej povaţují za „umírněného“ a vhodného partnera ke spolupráci, která směřuje k prodemokratickému smýšlení evropských muslimů. Jiní jej podezírají z vazeb na řadu teroristických organizací včetně al-Kájdy (Laqueur, 2006). Al-Qaradáwímu nebylo uţ několik let uděleno vízum do USA a Velké Británie kvůli tomu, ţe neodsuzuje sebevraţedné atentátníky a terorismus vůči Izraeli (přestoţe v jakémkoli jiném případě ano).

40

6.2 Extremismus a konflikty 6.2.1 Náboženské spektrum evropského islámu Islám, podobně jako křesťanství, si od svého vzniku do současnosti neudrţel zcela jednotnou podobu a v průběhu času se rozštěpil na bezpočet náboţenských větví a sekt, které se liší praktikováním víry, kladením důrazu na jiné části základů islámu či jsou ovlivněny odlišnými geografickými oblastmi, ve kterých se rozvinuly. Často jsou také do vyznávání islámu zahrnuty místní zvyky, které jsou samy o sobě staršího původu, jako například jiţ zmiňovaná ţenská obřízka a vraţdy ze cti. Vzhledem k tomu, ţe muslimští imigranti v Evropě pocházejí z mnoha různých islámských zemí, je tato náboţenská pestrost přenášena i do evropské muslimské populace. Zde však dochází ke konfrontaci s novým prostředím, které roli náboţenství ve společnosti chápe odlišně, neţ je zvykem v některých islámských zemích. V Evropě zakořeněné odloučení církve a náboţenství od státu je v nesouladu s politickými systémy těchto zemí i s myšlenkami různých hnutí, s nimiţ bývají někteří evropští muslimové či muslimské organizace spojovány. Nutno však říci, ţe většina evropských muslimů se s demokratickým a sekularizovaným politickým systémem v Evropě bez problému sţila i přesto, ţe řada z nich nadále důsledně praktikuje svou víru. Fundamentalistická, islamistická či dokonce teroristická22 uskupení tak reprezentují jen malou část evropské muslimské populace, přestoţe zaujímají v médiích či veřejných diskusích o islámu nejvíce místa. Některá následující hnutí jsou proto nepřehlédnutelnými částmi duchovního spektra evropského 22

V této práci je pouţito dělení radikálního islámu do tří skupin dle Kropáčka (1996). Kropáček zdůrazňuje obtíţnost definice fundamentalismu, který podléhá odlišnému chápání nejen v médiích, ale i u odborníků. „Fundamentalismus se zakládá na strohém majetnictví pravdy. Vyznačuje se neústupností, nesnášenlivostí a tvrdostí srdce. Z Koránu si účelově vybírá jen některá témata a symboly. Od morálněprávních úvah, zaměřených silně kriticky zvláště proti západním kulturním vlivům, přechází k tvrdému jednání proti jinak smýšlejícím. Kolísá mezi skutečnou religiozitou a radikálními kulturními projevy a tendencí k zpolitizování. V jeho ideologickém poli se formuje uţší proud politického islámu, islamismu, s celospolečenskými cíli ustavení totalitního islámského řádu. V krajních polohách islamismus sahá k násilí a projevuje se jako extremismus či terorismus. Z hlediska islámu jde o heretické vybočení, o novodobé, násilně orientované sektářství.“ (Kropáček, 1996, 31–32)

41

islámu, nemají však většinou tak masovou muslimskou podporu, jak bývá někdy mylně prezentováno, nejčastěji pak jimi samými.

6.2.1.1 Muslimské bratrstvo a salafismus Nejvýznamnějším hnutím ovlivňujícím evropský islám, ať uţ přímo či zprostředkovaně, je Muslimské bratrstvo23, jeţ má údajně velký vliv ve francouzské UOIF (Kepel, 2006). K předním osobnostem bratrstva patří také Jusúf al-Qaradáwí, který z toho důvodu ţije v Kataru a ne v Egyptě, kde byl vězněn. S Muslimským bratrstvem bývá také spojována pákistánská opoziční strana Dţamát-e islámí, která usiluje o islamistické zřízení v Pákistánu. Britská odnoţ tohoto uskupení nachází v pákistánské komunitě řadu stoupenců. Další skupinou, která se jen obtíţně integruje do evropské společnosti, jsou salafisté. Jejich nejvýznamnější baštou je paříţské předměstí Argenteuil, velký vliv mají ale také například v Lyonu či Birminghamu (Kepel, 2006). Salafisté mají s Muslimskými bratry podobné cíle, přesto se ostře vymezují vůči sobě navzájem. Dle Kepela (2006, 219) je salafismus „extrémní formou odmítání západní civilizace“. Vyznačuje se návratem k nejpůvodnější formě islámu. Kepel rozlišuje dvojí salafismus: Někteří z nich … dobrovolnou segregaci přetaví v projevy násilí a svou sociální zatrpklost dovedou aţ k náboţenské zášti. Více je naštěstí těch, kteří se spokojí s myšlenkovým odcizením a omezí se na ţivot v uzavřené komunitě nebo budou touţit po tom, aby mohli opustit zemi kuffár, zemi nevěřících, zemi ‚bezvěrců„ a odejít do dár al-islám, do země věřících. (Kepel, 2006, 219)

Kromě těch, kteří prosazují radikálními formami striktní praktikování islámu, a většiny těch, pro které je islám jen soukromou záleţitostí neodporující sociální a kulturní asimilaci, jsou mezi evropskými muslimy ještě další dvě skupiny. Ta první prosazuje 23

Muslimské bratrstvo je organizace zaloţená v Egyptě v roce 1928 Hasanem al-Bannou. Vzniklo jako protireţimní hnutí hlásající návrat k fundamentalistickému islámu a k nedělitelnosti náboţenství a politiky. Odnoţe bratrstva se rozšířily do mnoha islámských zemí i Evropy a zachovává si dodnes silný ideologický vliv. (Müller, 2005, 49)

42

myšlenku takzvaného euroislámu, tedy islámu plně přizpůsobeného evropským podmínkám. Poslední skupinou jsou pak sekularizovaní muslimové, tedy lidé, jeţ nevěří v Alláha a nevyznávají islám, přestoţe z muslimského prostředí pocházejí.

6.2.1.2 Euroislám a sekularizovaní muslimové Jednoznačně nejznámějším představitelem myšlenky euroislámu je mediálně populární Tárik Ramadán, švýcarský občan a vnuk Hasana al-Banná, zakladatele Muslimského bratrstva. Ramadán věří, ţe islám lze vyznávat i zcela v souladu s hodnotami, principy a legislativou evropských zemí a ţe je moţné, aby se stal nekonfliktní součástí náboţensky různorodé Evropy. Uznává však, ţe je k tomu zapotřebí islám do evropské podoby reformovat. Ţádá, aby bylo uvaleno moratorium na tělesné tresty, kamenování a trest smrti, jeţ islámské právo šaría ukládá za nejtěţší zločiny, jako je odpadlictví od islámu, homosexualita či cizoloţství. Ramadánova vize euroislámu plně akceptuje odluku církve od státu a respektuje přednost státních nařízení před těmi náboţenskými. Ramadán je prezidentem Sítě evropských muslimů (European Muslim Network) se sídlem v Bruselu a má podporu zejména mezi mládeţí. Kepel (2006) i Laqueur (2006) se však shodují, ţe ve francouzských a anglických textech zastává Ramadán mírnější postoje, neţ v těch arabských. Přesto nelze zpochybnit jeho pozitivní přínos k prodemokratickému formování evropského islámu a jako takový by měl být podporován. Jeho aktivity se bohuţel vyznačují zatím pouze velkým zájmem médií, ve státem zřízené Francouzské radě pro muslimskou víru (CFCM) jeho stoupenci nezískali jediné místo, přestoţe Francie je místem nejčastějšího Ramadánova působení. Představu Ramadánova euroislámu do značné míry naplňuje také Charta evropských muslimů, kterou z podnětu Federace islámských organizací v Evropě (FIOE) v roce 2008 podepsalo na 400 muslimských organizací z 28 evropských zemí. Kromě zdůraznění pozitivního přínosu islámu pro evropskou společnost a snahy o zlepšování mezináboţenských vztahů se dotýká i témat, ve kterých bývá islám často kritizován. K postavení ţen se Charta vyjadřuje takto:

43

Islám vyzývá k rovnosti mezi muţi a ţenami v rámci lidské důstojnosti a vzájemné úcty a za vyrovnaný ţivot povaţuje takový, ve kterém se v harmonickém vztahu vzájemně doplňují muţ se ţenou. Jednoznačně odmítá veškeré názory a praktiky, které poškozují ţeny, nebo je připravují o jejich zákonná práva, bez ohledu na tradice a zvyky některých muslimů. Islám naopak potvrzuje nezastupitelnou roli ţen ve společnosti a zásadně se staví proti vyuţívání ţen a zacházení s nimi jako s pouhým objektem touhy. (FIOE, 2008)

Dále islám dle Charty „odsuzuje donucování v náboţenství a uznává jednotlivcovu svobodu svědomí”. Muslimové se zde také hlásí k evropské pluralitní demokracii, neboť „s vyuţitím porady (šúrá) a s ohledem k lidským zkušenostem ve sféře politické, zákonodárné a ústavní, islám potvrzuje demokratické zásady zaloţené na pluralismu, svobodě výběru politických institucí a pokojném střídání u moci”. Charta také potvrzuje, ţe „evropští muslimové uznávají zákony země a úřady, které je uplatňují … [a] Evropští muslimové se vyzývají k pozitivní integraci do své příslušné společnosti na základě harmonické rovnováhy mezi zachováním muslimské identity a plněním občanských povinností.“ (FIOE, 2008) Poslední skupinou muslimské populace v Evropě jsou lidé, kteří se označují za sekularizované muslimy a ex-muslimy. Ústřední rada ex-muslimů byla zaloţena v roce 2007 v Německu a velmi brzy se rozšířila do dalších zemí. Největší podporu získala její odnoţ v multikulturní Velké Británii. Naopak ve Francii, kde je náboţenství více soukromou záleţitostí, tato organizace zastoupení nemá. Hlavním cílem rady ex-muslimů je pomáhat všem, kteří chtějí opustit islámskou víru, ale mají z tohoto kroku obavy. Ex-muslimové poukazují na to, ţe po zřeknutí se islámské víry hrozí dotyčnému vyloučení z komunity, nepochopení u přátel a příbuzných či dokonce smrt podle práva šaría. Proto stovky členů těchto organizací údajně zastupují daleko větší mnoţství těch, kteří nemají odvahu se k tomuto kroku veřejně přihlásit. Ex-muslimové kritizují přístup evropských vlád, které jednají s muslimskými organizacemi jako zástupci celé muslimské komunity, ty však ve skutečnosti mnohdy reprezentují zájmy jen malé menšiny. Dále poţadují dodrţování absolutní sekularizace státní moci a vzdělávacího systému a důsledné stíhání těch, kteří porušují lidská práva ve jménu islámu (Council of Ex-Muslims of Britain, 2007).

44

Podobnou výzvu vůči vládám všech států světa zformulovala v roce 2007 v Petrohradské deklaraci pod vedením Ibn Warraqa24 skupina sekularizovaných muslimů. Ti odmítají právo šaría, islámské fatvy či jakoukoli formu propojení náboţenství a státní moci. Poţadují zastavení ţenských obřízek, vraţd ze cti, nuceného zahalování ţen či nucených manţelství. (Institution for the Secularization of Islamic Society, 2007)

6.2.2 Extremismus a terorismus Ani výše popsané náboţenské skupiny, ani ti, kteří svou víru prakticky neprojevují nebo ji projevují jen příleţitostně a nezajímají se o její institucionalizovanou či zpolitizovanou formu, nebývají v médiích zmiňováni tak často, jako islámští teroristé. Teroristé a extremisté konající násilí ve jménu islámu jsou ti, kteří udávají základní rysy mediálního obrazu islámu v západním světě. Je zřejmé, ţe tato zkreslená podoba islámu budovaná v mnoha (ne všech) hlavních televizních, rádiových a internetových zpravodajstvích nepřispívá k většímu pochopení a toleranci ze strany většinové společnosti. Je však nemyslitelné zasahovat do nezávislého zpravodajství, protoţe svoboda slova je jedním z pilířů demokracie. Je to spíše výzva pro muslimské organizace, aby své náboţenství svému okolí i široké veřejnosti více prezentovaly v jeho skutečné podobě.

6.2.2.1 Ideologický základ Islámský terorismus a islámský fundamentalismus jsou pojmy, mezi kterými není mnohdy v médiích činěn rozdíl. Podle výše zmíněného Kropáčkova dělení (viz str. 41) 24

Ibn Warraq je literární pseudonym britského autora pákistánského původu, který se proslavil zejména kritikou islámu ve své knize Proč nejsem muslim. Warraq zaloţil a v současnosti řídí Institut pro sekularizaci islámské společnosti.

45

je však terorismus jen tou nejradikálnější odnoţí islamismu a ten je opět jen extrémní variantou fundamentalismu. Proto fakt, ţe některé muslimské organizace jsou fundamentální v přístupu ke své víře a dodrţují striktně všechny její zásady, nemusí znamenat nutně hrozbu pro společnost. Na islamisty, jeţ usilují o zřízení islámského státu či alespoň zavedení práva šaría jako svrchovaného legislativního nástroje pro muslimskou populaci v dané zemi, uţ je zapotřebí nahlíţet jinak. Ani ti však většinou nepřistupují k vyhroţování, atentátům, bombovým útokům či dalším způsobům agrese vůči nevěřícím či celé společnosti, coţ je doménou extremistů a teroristů. Jak také při svém dělení Kropáček (1996) popisuje, islamismus a tím spíše terorismus přistupují k tendenčnímu výkladu víry, vybírají si ty symboly a interpretace, které podporují agresivní vnímaní vztahů mezi muslimy a nemuslimy a ty pak absolutizují. Nejčastějším příkladem takového výběru, který bývá vytrţen z kontextu, jsou jednotlivé verše koránu. Jednotlivé verše a súry koránu však nelze objektivně interpretovat bez pochopení širšího historického kontextu jejich vzniku. Právě to ale islámští radikálové (stejně jako někteří anitiislamisté) dělají. V koránu lze nalézt na počátku 256. verše 2. súry tato slova: „Nebudiţ ţádného donucování v náboţenství!“ (Korán, český překlad Hrbek, 1972, 475) Nebo také na začátku 13. verše 49. súry: „Lidé, věru jsme vás stvořili z muţe a ţeny a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali.“ (Korán, český překlad Hrbek, 1972, 584) Extremisté však raději citují úryvky vybízející k agresi vůči nevěřícím, jako je počátek 191. verše 2. súry: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyţeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vţdyť svádění od víry je horší neţ zabití.“ (Korán, český překlad Hrbek, 1972, 465) Jak uvádí český religionista a kněz Tomáš Halík, „svaté knihy velkých náboţenství jsou mnohovrstevnaté světy a lze tam najít (a vhodnou interpretací podtrhnout) téměř cokoliv: i v Bibli najdeme výrok o tom, ţe některé pohanské národy měly být vyhlazeny jako klaté (Dt 20,17) či promluvu k babylonské dceři: ‚Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.„ (Ţ 137,9)“ (Halík, 2006).

46

Jak upozorňují Kropáček (1996) i Mendel (2008), extremistické ideologie jsou zaloţeny na selektivitě dogmat, přikázání či veršů z koránu. Jejich zastánci často nemají komplexní hlubší znalosti o celém náboţenském učení, jehoţ jménem ospravedlňují své chování.

6.2.2.2 Radikalizace jedince a vliv imámů Extremisty či teroristy se nestávají ti, kteří dlouhé roky intenzivně studovali korán a sunnu (přestoţe i takoví mezi nimi existují), ale mnohem častěji mladí muslimové (někdy také konvertité), kteří pociťují frustraci a nespravedlnost v západní společnosti, ať uţ z vykonstruovaných či skutečných osobních příčin. Ač dříve nepatřili mezi horlivě praktikující věřící, cílená propaganda charizmatických vůdců z nich můţe učinit ty „nejpravověrnější“ muslimy a spolehlivé členy teroristických sítí. (Kropáček, 1996) Odhodlání nastolit ideální společenský řád můţe vést aţ k obětování vlastního ţivota v podobě sebevraţedných atentátníků. Tito fanatikové jsou před svým útokem přesvědčeni (a ideologickými vůdci přesvědčováni), ţe právě to je jediné a nutné řešení a ţe se z nich tak stanou mučedníci (šahíd), jejichţ duše bude automaticky vpuštěna do ráje. Dříve byla všeobecně uznávána domněnka, ţe teroristé pocházejí z nejchudších vrstev obyvatelstva a ţe chudoba je v podstatě přímou příčinou nespokojenosti a z ní pramenícího extremismu. Profilace teroristických útočníků v posledním desetiletí však ukazuje, ţe se často jedná o lidi ze středních vrstev. K tomu Kepel (1996, 11) dodává, ţe „přívrţenci a aktivisté současných (fundamentalistických) náboţenských hnutí se například převáţně nerekrutují z tzv. tmářských vrstev obyvatelstva (analfabetů, starců, venkovanů apod.), nýbrţ zahrnují vysoké procento absolventů laického školství, mladých i starších, se zřetelnou převahou technického zaměření“. Ti, které teroristé rekrutují do svých řad, jsou tedy většinou lidé se základním i vyšším vzděláním, jejichţ největší starostí není uţivení sama sebe či rodiny, ale „nesprávné“ uspořádání společnosti. Bohuţel často tato indoktrinace začíná v mešitách při kázáních či soukromých promluvách s imámem, coţ diskredituje islámské instituce v očích veřejnosti. Neslavně proslulou se kvůli „náboru teroristů“ stala mešita ve čtvrti 47

Finsbury Park v Londýně. Dělo se tak v letech 1996–2003 pod vedením imáma Abú Hamzy al-Masrího. Ten byl v roce 2003 z mešity vykázán a vedení převzala svobodomyslnější Muslimská asociace Británie. Al-Masrí byl zatčen a v roce 2006 odsouzen k sedmi letům vězení ve Velké Británii. Je pravděpodobné, ţe bude po vykonání trestu vydán do USA, kde mu hrozí doţivotní trest za organizování výcvikového táboru pro teroristy z al-Kájdy. Mešita ve Finsbury Park a al-Masrí nejsou bohuţel zcela ojedinělými výjimkami. V roce 2005 byl z Velké Británie vyhoštěn Omar Bakrí Mohamed, který obdobně propagoval terorismus v mešitě Královniny cesty ve Walthampstow v Londýně, dále vedl islamistické organizace Hizb ut-Tahrír a al-Muhadţiroun. V roce 2007 byl vyhoštěn Abdulláh el-Fajsal, který měl jako imám vliv na strůjce bombových útoků v londýnském metru v roce 2005. Z podobných důvodů bylo také ve Francii od roku 2001 vyhoštěno 29 imámů a kazatelů (Turková, Hromádka, 2010). Případy odsouzených či vyhoštěných imámů, kteří prokazatelně řídili teroristické skupiny a vyzývali k otevřenému džihádu25, byly zaznamenány také v Německu, Polsku, Itálii či Belgii. Přestoţe teroristické skupiny neřídí vţdy imámové či duchovní, řada extremistů právě tuto funkci v muslimské společnosti zastává. Velká většina západoevropských imámů jsou cizí státní příslušníci, kteří byli vysláni či sami přišli kázat do evropských mešit z islámských zemí. Jsou sice náboţensky způsobilí k vykonávání své činnosti, často však postrádají komplexnější znalosti o zemi, do které přicházejí. Neznají kulturu a někdy ani jazyk většinové populace. Z toho důvodu je velmi důleţité budovat v Evropě vlastní generaci duchovních, kteří zde vyrostli či kteří v dané zemi alespoň získali teologické vzdělání.

25

Pojem džihád je zde uveden záměrně, aby mohlo být poukázáno na jeho nepřesný význam uţívaný v médiích. V západní společnosti, médiích a islamisty a teroristy je dţihád – svatá válka – chápán jako ozbrojený boj ve jménu Alláha, jako ideologické ospravedlnění ve skutečnosti neospravedlnitelného islámského terorismu. Ve skutečnosti však islám rozlišuje malý a velký dţihád, přičemţ ten velký znamená boj o čistotu ducha zcela v osobní rovině, má vést člověka k neustálému zdokonalování charakteru. Malý dţihád pak bývá zdrţenlivými ulamá (váţenými islámskými učenci) vykládán jako veřejný boj na obranu islámu, ať uţ slovem, písmem, misijní činností či v krajním případě se zbraní v ruce, pokud na islámskou zemi či ummu (muslimskou obec) zaútočí jiný stát či skupina.

48

V některých zemích, jako je Rakousko či Francie, fungují vzdělávací kurzy pro dobrovolné zájemce z řad muslimských duchovních, kteří chtějí získat základní znalosti o dané zemi. (ČT24, 2010)

6.2.2.3 Teroristické akce Přestoţe ze všech útoků islamistických teroristů vešly nejvíce ve známost události z 11. září 2001 v New Yorku, mají s nimi mnohem více konkrétních zkušeností evropské země. V roce 1989 Velkou Británií otřásaly muslimské demonstrace doprovázené pálením Satanských veršů, na jejichţ autora – britského občana indického původu Salmana Rushdieho – byla vydána fatva íránským ajatolláhem Chomejním vyzývající k jeho vraţdě. Rushdie měl po několik let státem přidělenou ochranku, nicméně veřejně je známý jen jeden neúspěšný pokus o atentát na jeho osobu. V polovině devadesátých let se do Francie přenesl terorismus alţírské Ozbrojené islámské skupiny (Groupe Islamiqué Armé – GIA), který zmítal Alţírskem od parlamentních voleb v roce 1992. Ve Francii měla GIA na svědomí únos letadla a několik bombových útoků. Nejvíce nepokojů a teroristických útoků islamistických radikálů zaznamenaly evropské země v letech 2004–2005. Tři dny před parlamentními volbami v březnu 2004 ve Španělsku došlo k útoku na vlakové soupravy v Madridu, ve kterých zemřelo 191 osob. Ve volbách pak vyhráli socialisté, kteří ve svém volebním programu slibovali staţení španělských vojáků z Iráku. Jak poznamenává Kepel (2006), islamisté se pro dosaţení svých cílů snaţí stále více ovlivňovat smýšlení Evropanů, coţ můţe mít větší efekt, neţ vznášení poţadavků vůči národním vládám. Kepel (2006) také soudí, ţe prvotními iniciátory (ne však realizátory) útoků nejsou v Evropě ţijící muslimové, ale ţe velká část teroristických buněk a provedených útoků je provázána se sítí al-Kájdy, tedy skupiny, kterou svými prohlášeními na internetu či v televizi usměrňuje Usáma bin Ládin a Ajmán al-Zawáhirí. Její počínání pak popisuje jako globalizovaný džihád. Laqueur (2006) oproti tomu usuzuje, ţe teroristické aktivity v Evropě postrádají centrální řízení. 49

V srpnu roku 2004 byl v Nizozemsku uveřejněn desetiminutový film Podřízení (anglicky Submission), který natočil reţisér Theodor van Gogh spolu s Ayaan Hirsí Alí. Film poukazuje na nerovné postavení ţen v islámské společnosti. Autorům díla bylo vyhroţováno smrtí a van Gogh byl v listopadu skutečně zavraţděn. Reakcí na tento atentát bylo několik bombových útoků na mešity a muslimské školy a recipročně také na křesťanské kostely. Podobně jako v případě Madridu byla také britská intervence v Iráku příčinou bombového útoku v červenci roku 2005 v londýnském metru, kde bylo sebevraţednými atentátníky zabito 56 osob. Tentýţ rok pak došlo ke zveřejnění kontroverzních karikatur proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten. Karikatury spojovaly Mohameda s terorismem. Zatímco jejich autoři hájili právo na svobodu projevu, karikatury přetištěné i v dalších evropských denících vyvolaly velkou vlnu protestů mezi muslimy v Evropě, zejména však v islámských zemích. V Libanonu, Sýrii a Íránu došlo k útokům na dánská velvyslanectví a diplomatické vztahy Dánska s islámskými zeměmi se značně ochladily. Nedotknutelnost Alláhova a Mohamedova jména je jednou z nejcitlivějších oblastí potenciálního společenského konfliktu mezi muslimskou a většinovou populací v Evropě. Je to konflikt mezi zastánci svobody projevu, jedné ze základních demokratických svobod, a těmi, kteří nechtějí trpět jakékoli uráţky svého náboţenství. Jak moc a jak často bude tento potenciální konflikt znovu otevírán, záleţí na toleranci a snaze o vzájemné pochopení obou skupin.

6.2.2.4 Přístup Francie a Velké Británie k terorismu Velká Británie a Francie přistupovaly zpočátku, tedy v 80. a 90. letech, k otázce islámského extremismu a terorismu značně odlišně. Francouzský přístup popisuje Kepel (2006, 214) následovně: Tehdy, před čtvrt stoletím, se Francie rozhodla pro nekompromisní boj proti terorismu a systematicky odmítala poskytovat politický azyl vůdcům mezinárodního arabského radikálního

50

islamismu. Cílem bylo zabránit tomu, aby tito lidé působili svým prozelytismem na francouzskou muslimskou populaci … Krom toho se tak Francie bránila tomu, aby se sociální nespokojenost vrstev, k nimţ toto obyvatelstvo patří, nezačala projevovat ve formě náboţenské, coţ by skončilo násilnostmi a dalšími akty teroru.

Velká Británie naopak zvolila benevolentní přístup navozující pocit tajné dohody. Jak Kepel (2006) uvádí, islámští radikálové, kteří byli často stíháni ve svých domovských zemích, právě zde většinou získali moţnost svobodného pobytu. Na oplátku za to nebyla Británie cílem teroristických aktivit, přestoţe zde ţila řada jejich organizátorů. Situace se však začala zásadně měnit po útoku na Světové obchodní centrum a po vyhlášení války proti teroru G. W. Bushem. Útoky na britský konzulát a banky v Istanbulu v roce 2003 byly předzvěstí terorismu v londýnském metru v červenci 2005, který definitivně potvrdil obrat britské politiky. Přitvrzení boje proti terorismu bylo provázeno řadou protiteroristických zákonů – Terrorism Act 2000, Anti-terrorism, Crime and Security Act 2001, Prevention of Terrorism Act 2005, Terrorism Act 2006 a Counter-terrorism Bill 2008. Všechny projevy teroru zaštiťovaného islámem či protidemokratická prohlášení radikálních islamistů podrobně rozebíraná v médiích budují nedůvěru a zášť většinové společnosti vůči islámu a muslimům. A to i přesto, ţe velká většina muslimů tyto činy odsuzuje stejně jako kdokoli jiný. Pro muslimské organizace je sloţité přesvědčit své okolí, ţe chování nepřátelské vůči danému státu je typické jen pro malou menšinu z nich, kdyţ je tento fakt opomíjen v řadě televizních a internetových zpráv. Přesto cesta úspěšné integrace kulturně odlišných menšin vede jen přes bliţší vzájemné poznání a pochopení ze strany většiny.

6.2.2.5 Společenský konflikt V Evropě existuje řada organizací, jeţ vznikly s cílem sniţovat nesnášenlivost a zvyšovat toleranci většinové společnosti vůči muslimům. Stejně tak existuje řada institucí i jedinců, kteří vidí v islámu hrozbu, která je zapříčiněna samotnou „násilnou“

51

povahou tohoto náboţenství. Zatímco ti první obviňují ty druhé z islamofobie26, jim samotným je připisována bláhovost a snaha o kulturní sebevraţdu. Příkladem jsou internetová zpravodajství Jihad Watch a Islamophobia Watch. Jihad Watch je provozován americkým kritikem islámu Robertem Spencerem, který se snaţí o jeho násilné povaze přesvědčit západní společnost tím, ţe „dokumentuje“ všechny projevy agrese konané muslimy. Islamophobia Watch je provozováno Eddiem Trumanem a Bobem Pittem z Velké Británie. Ti se naopak snaţí poukazovat na všechny projevy nenávisti a nepochopení vůči muslimům v západním světě.

6.2.3 Lidská práva 6.2.3.1 Šaría Otázka lidských práv a jejich odlišné pojetí v islámském právu šaría je základní opěrný bod kritiků islámu. V době svého vzniku kolem 8. století byla šaría velkým krokem kupředu k spravedlivé společnosti, ve srovnání se situací, která v Arábii panovala v předislámské době. Ovšem předmětem kritiky je neochota ortodoxních islámských kruhů přizpůsobit šaríu postupujícímu historickému vývoji. Podle nich nelze měnit to, co vychází z koránu a je to tedy dáno Alláhem. Proto jsou některé tresty a ustanovení šaríy z pohledu západních demokratických principů nepřípustné. Mezi nejproblematičtější témata patří postavení ţen v islámské společnosti, které Kropáček (1998, 123) charakterizuje následovně: O něco níţe neţ plnoprávný muţ stojí svobodná ţena muslimka. … Při výkupném z krevní msty (dija), svědectví a dědictví se ţena počítá jako polovina muţe. … V manţelství má méně práv, manţel ji můţe i trestat, ale má právo na výţivné a v majetkoprávních otázkách je muţi rovna.

26

Islamofobie označuje přehnaný strach společnosti z islámu, tedy z muslimů, praktikování islámu a odlišných kultur s islámem spojených. Laqueur (2006) tvrdí, ţe islamofobie jakoţto společenská nenávist Evropanů vůči islámu prakticky neexistuje a nahrazuje ji pojmem terorofobie.

52

Muţ můţe mít aţ čtyři manţelky (tuto moţnost ovšem odlišným výkladem koránu někteří duchovní popírají), musí ale všechny obdarovávat naprosto stejným dílem. (Kropáček, 1998) Šaría definuje šest těţkých zločinů, které jsou trestány fyzickými tresty. Patří mezi ně cizoloţství (tj. nemanţelský pohlavní styk, tedy i například v případě snoubenců), křivé nařčení z cizoloţství, opilství, krádeţ, loupeţné přepadení a odpadlictví od islámu. Z toho trestem smrti se trestá cizoloţství ţenatých či vdaných, loupeţné přepadení spojené s vraţdou a odpadlictví od islámu u muţů. (Kropáček, 1998) Za nepřípustnou bývá podle novodobých výkladů povaţována také homosexualita, interrupce či uţívání antikoncepce. Je však více neţ nutné zdůraznit, ţe šaría jako jediný zdroj práva funguje v současnosti pouze v Saúdské Arábii a v Íránu. Ve všech ostatních islámských zemích nemá oficiální platnost vůbec, nebo je pouţívána v kombinaci se západními typy zákonodárství. I v těch státech, kde má šaría částečnou či úplnou oficiální platnost, jsou nejtěţší tresty zřídka udělovány a zastávají spíše odstrašující funkci. Zdejší teologové se hájí tím, ţe Boží zákon jednoduše zrušit nelze. Nicméně všechny islámské země přijaly také Všeobecnou deklaraci lidských práv. Muslimové v Evropě většinou po respektování šaríy netouţí, přestoţe jsou mezi nimi i radikálové, kteří by chtěli zavést autonomní uplatňování šaríy v rámci muslimské komunity. Ţádná evropská vláda ovšem doposud nenaznačila, ţe by byla někdy ochotna na tento krok přistoupit, protoţe je s demokratickými principy naprosto neslučitelný. Ve Velké Británii působí od roku 1982 Islámská šaríjská rada (Islamic Sharia Council – ISC). Není oficiálně uznána britskými úřady a nemá tedy ţádnou právní závaznost, přesto se na ní dobrovolně obracejí muslimové s ţádostmi o pomoc při řešení sporů. Proti ISC a jakémukoli pouţívání náboţenského práva se ovšem staví řada organizací i muslimů. Příkladem je kampaň Jedno právo pro všechny (One Law for All – No Sharia Campaign), jejíţ petici podepsalo velké mnoţství významných bývalých i současných muslimů, sekularistů či organizací hájících práva ţen.

53

6.2.3.2 Zahalování žen Nejdiskutovanějším tématem v souvislosti s dodrţováním lidských práv v rámci islámu je v posledních letech v Evropě bezpochyby zahalování ţen. Tento pseudoproblém se pro mnohé stal symbolem souboje islámské a západní kultury v Evropě. Ačkoli burky a nikáby27, o které se zpravidla jedná, nosí v Evropě jen zanedbatelná menšina muslimek, o jejich zákazu bouřlivě diskutují politici řady západoevropských zemí. Zdá se, ţe právě zákaz či povolení zahalujících oděvů muslimek představuje pomyslnou mez mezi svobodou vyznání a snahou o kulturní integraci muslimských imigrantů. Ti, kteří podporují zákaz, argumentují tvrzením, ţe stát je povinen tímto způsobem chránit důstojnost a rovnoprávnost ţen, které jsou k zahalování nuceny svým okolím. Neposkytují tím však moţnost práva na zahalení těm ţenám, které tak činí dobrovolně z vlastního přesvědčení. Jistě jsou i takové, které jsou k tomu donucovány, v tom případě se však jedná o domácí násilí a podle toho je tento čin moţné trestat. Dalším důvodem k zákazu je bezpečnost veřejnosti, protoţe pod burkou se nemusí schovávat jen ţeny, ale také například teroristé či bankovní lupiči, jak se jiţ stalo ve Francii v roce 2010. Z toho důvodu se proti zákazu nestaví ani liberální vykladači koránu, jako je Tárik Ramadán, který soudí, ţe je v rámci bezpečnosti povinnost odhalení obličeje ve veřejných budovách pochopitelná, a dodává, ţe zahalování není nařízení islámu (Block, 2010). Tím zpochybňuje tvrzení mnohých fundamentalistů, kteří na základě některých koránských veršů prohlašují opak. Nejvíce je zákaz burek prosazován v Belgii, Francii, Španělsku a Itálii, zatímco ve Velké Británii a skandinávských zemích o něm ţádná z velkých politických stran zatím neuvaţuje. V roce 2004 zakázala Francie okázalé nošení všech náboţenských symbolů, tedy zejména burek a nikábů, ve státních školách. V letošním roce je v parlamentu 27

Ve většině případů, kdy se o zákazu zahalování hovoří, je myšleno zakrytí obličeje. Burka je oděv, který zahaluje celou ţenu, pouze v oblasti očí má mříţku, přes kterou vidí ven. Nikáb je pak šátek se závojem, která nechává oči na rozdíl od zbytku obličeje odkryté.

54

projednáván zákon o jejich úplném zákazu na všech veřejných prostranstvích a je pravděpodobné, ţe bude odsouhlasen a uveden v platnost. Takový zákaz jako první evropská země uţ letos v dubnu zavedla Belgie. V Nizozemsku, podobně jako ve Francii, jsou burky a nikáby zakázány ve školách od roku 2008. Stejný zákaz zavedly také některé spolkové země v Německu. Ve Španělsku vláda uvaţuje o zákazu těchto problematických muslimských oděvů na úřadech a ve veřejně přístupných budovách. V Dánsku a Itálii jsou prozatím připomínány starší zákony, jeţ se dají interpretovat jako zákaz nošení oblečení zakrývajícího obličej. K zákazu burek ve veřejných budovách přistoupila v podobě vyhlášky také některá italská či španělská města včetně Barcelony. Naopak Výbor pro kulturu, vědu a vzdělání Parlamentního shromáţdění Rady Evropy se postavil proti zákazu burek v Evropě. Učinil tak na základě posudku dánského sociologa Mogense Jensena, který argumentuje takto: Evropské státy by měly respektovat dobrovolné rozhodnutí muslimek, zda budou nosit šátek či jiný náboţenský oděv, stejně jako je křesťanským jeptiškám či mnichům a ortodoxním ţidům povoleno nosit jejich náboţenský oděv a ortodoxním ţidovkám povoleno zakrývat své vlasy parukou. Státy by měly spíše podporovat politiku zaměřenou na zvyšování povědomí o právech muslimských ţen, pomáhat jim účastnit se veřejného ţivota a umoţnit jim rovnocenné příleţitosti v profesním ţivotě a zisk společenské a ekonomické nezávislosti. S ohledem na to je klíčovým vzdělání mladých muslimek, stejně jako jejich rodičů a rodin. (Parliamentary Assembly, 2010)

Zahalování obličejů muslimských ţen v evropských zemích je nadále otázkou, na kterou evropská společnost prozatím hledá odpověď. Je pravděpodobné, ţe evropské státy budou v budoucnu dále vystupovat proti vnějším znakům muslimské religiozity, jako je zákaz zahalování obličeje či zákaz stavby nových minaretů ve Švýcarsku z loňského roku. Tato rozhodnutí však spíše zrcadlí odměřený pohled Evropanů na celý islám, neţ aby řešila skutečné sociální problémy mnohatisícových chudých muslimských komunit.

55

Vyznávání islámu má v Evropě mnoho podob a základní chybou evropských vlád by bylo nerozlišovat je mezi sebou. Pro většinu muslimů je islám pouze soukromá záleţitost, která se nijak neprojevuje v jejich občanském ţivotě. Někteří se sdruţují v organizacích či kolem mešit, kde jejich smýšlení ovlivňují představitelé daných organizací či imámové. Obrovský vliv má také vystupování vůdčích osobností v televizi či propaganda na internetu, která často pochází přímo z arabských zemí. Příklady Tárika Ramadána a jeho euroislámu či Charty evropských muslimů však ukazují, ţe i institucionalizovaný islám můţe fungovat ve formě zcela slučitelné s evropskými demokratickými principy a hodnotami. Vlády evropských států by proto měly podporovat tyto formy islámu. Zároveň by měly být důsledné v ochraně všech lidských práv a svobod ve všech komunitách ţijících v těchto státech, protoţe jejich porušování není moţné přehlíţet s poukazováním na odlišnou kulturu menšin. Stejně tak důsledné by měly být i při potírání diskriminace, xenofobie a rasismu ze strany jedinců i organizací většinové populace vůči menšinám.

6.3 Islamizace Evropy a budoucí vývoj 6.3.1 Demografická islamizace Islamizace Evropy je proces, který do jisté míry nelze zcela popřít, tedy alespoň v rovině početního růstu muslimské populace. Někteří kritici evropského islámu ale tomuto demografickému jevu přiřazují daleko větší vliv na celkovou změnu evropského společenského systému, neţ by mohl pravděpodobně ve skutečnosti mít. Růst muslimské populace je dán kaţdoroční imigrací a přirozeným přírůstkem muslimů, přičemţ význam přirozeného přírůstku čím dál více převaţuje nad imigrací.

56

6.3.1.1 Imigrace Nejsilnější imigraci cizinců proţívala západní Evropa v době poválečné konjunktury v 50. a 60. letech. V současnosti je muslimská imigrace do Francie, Velké Británie, Německa či zemí Beneluxu relativně stabilní a nízká. Do Francie přijíţdí nejvíce Alţířanů a Maročanů, ročně kolem 30 000. Dalšími muslimskými imigranty jsou Tunisané a Turci, kterých sem kaţdoročně imigruje kolem 10 000. (Eurostat, 2010) Do Velké Británie migruje nejvíce muslimů z Pákistánu – v roce 2008 jich bylo 16 601, zdaleka tak zde z celkových 456 210 přistěhovalých cizinců za rok netvoří přední imigrační skupinu. (Eurostat, 2010) Odlišná tendence je ovšem v zemích jiţní Evropy, kam v poslední době míří čím dál větší mnoţství imigrantů ze severní Afriky a Albánie. Nejpočetnější skupinu muslimských migrantů do Evropy tvoří Maročané, kterých se v roce 2008 nově usadilo ve Španělsku 93 623, v Itálii pak 37 275. (Eurostat, 2010)

6.3.1.2 Přirozený přírůstek Úhrnná plodnost je a v novodobé historii vţdy byla v islámských zemích, ze kterých muslimové přicházejí, vyšší, neţ v Evropě. Evropské země jsou v posledních desetiletích charakteristické stárnutím populace a sniţováním počtu původních obyvatel. Nelze s určitostí říci, do jaké míry ovlivňuje kulturní integrace a přejímání západního způsobu ţivota sníţení úhrnné plodnosti u muslimské populace v Evropě. Většina zemí totiţ při zaznamenávání těchto dat nerozlišuje obyvatele podle vyznání či etnické příslušnosti. Výjimkou je britský statistický úřad, který úhrnnou plodnost některých etnických skupin zachycuje při celostátním sčítání jednou za deset let. Zatímco úhrnná plodnost všech ţen Velké Británie klesla ze 1,8 v roce 1991 na 1,6 dítěte na ţenu v roce 2001, u Pákistánek činila 4,8 dítěte v roce 1991 a 4,7 dítěte na ţenu o deset let později. Úhrnná plodnost u bangladéšských ţen klesla z 5,3 na 3,9 dítěte na jednu ţenu. (Office for National Statistics, 2009) 57

Celková úhrnná plodnost ve Velké Británii od roku 2002 opět mírně stoupá (Eurostat, 2010), přesto je zřejmé, ţe zatímco většinové britské populace početně ubývá (úhrnná plodnost nedosahuje 2,1 dítěte na ţenu), muslimská menšina se díky přirozenému přírůstku zvětšuje. Úhrnnou plodností náboţenských skupin se také zabývá případová studie Evropské komise z roku 2007 zaměřená na Rakousko a Švýcarsko. Ta uvádí, ţe v roce 2000 byla ve Švýcarsku celková úhrnná plodnost 1,5, u muslimské populace ovšem činila 2,4 dítěte na ţenu. Celkově v Rakousku pak v roce 2001 činila 1,3 dítěte na ţenu, kdeţto u muslimské populace to bylo 2,3. Studie také odhaduje, ţe se podíl muslimů na celkové populaci ve Švýcarsku zvýší ze 4,3 % v roce 2000 na 8,5 – 11,5 % v roce 2050. V Rakousku se tento podíl zvýší ze 4,2 % v roce 2000 na 14,1 – 18 % v roce 2050. (European Commission, 2007) Takto podrobná data nelze zjistit u většiny dalších evropských zemí, je ovšem silně pravděpodobné, ţe i zde zaznamenává muslimská populace ještě stále vyšší úhrnnou plodnost, neţ původní obyvatelstvo.

6.3.2 Politická islamizace „Můţe se společnost čím dál víc islamizovat po stránce demografické, aniţ by se čím dál víc islamizovala po stránce politické?“ Tak se ptá kanadský spisovatel, politický komentátor a kritik multikulturalismu Mark Steyn (2006). Pravdou je, ţe západoevropských politiků pocházejících z muslimského prostředí přibývá, drtivá většina jich ovšem působí v tradičních demokratických politických stranách. K nejvýznamnějším z nich v současnosti patří Cem Özdemir – předseda německých Zelených a Sayeeda Warsiová – předsedkyně britských Konzervativců a zároveň ministryně bez portfeje v nově zvolené vládě. Pokud má ale u těchto politiků jejich víra vliv na jejich politickou činnost, tak se zpravidla projevuje v podobě boje proti vraţdám ze cti, ţenské obřízce či nuceným sňatkům uvnitř muslimských komunit.

58

Tento vývoj ovšem neodpovídá představě islámské politické hrozby, jakou navozuje Steynova otázka. V Evropě uţ bylo zaloţeno i několik zcela islámských politických stran, ţádná z nich ovšem zatím nedokázala najít silnou voličskou podporu a některé z nich se proto uţ rozpadly. Většina z nich se definuje snahou o propojení evropského islámu s demokratickými principy evropských zemí, ţádná strana extremistického charakteru doposud nevznikla. Ve Velké Británii působila v letech 1989–2006 Islámská strana Británie (Islamic Party of Britain), nyní však uţ nevykazuje činnost. Ţádná islámská strana není registrována ani ve Francii, coţ odpovídá zdejším společenským principům, které vylučují náboţenství z veřejné sféry. V současnosti fungují islámské politické strany v Nizozemsku, Dánsku, Španělsku a Německu. Většího úspěchu, neţ islámské politické strany, dosahují strany protiislámské, tedy takové, které se staví proti šíření islámu v dané zemi. Ve Francii i Velké Británii plánuje Geert Wilders v roce 2010 zaloţit odnoţe Mezinárodní aliance svobody (International Freedom Alliance), jejímţ cílem je zákaz šaríy a zastavení šíření islámu v západních zemích. Wilders je předsedou nizozemské Strany pro svobodu (Partij voor de Vrijheid). Nejvíce na sebe mediálně upozornil v roce 2008 krátkým snímkem Fitna (rozvrat), který vyvolal mezi muslimy a na evropské politické scéně silné protesty. Ve Fitně Wilders propojil násilné verše z koránu se záběry teroristických útoků a extremistických demonstrací. Wildersova protiislámská a protiimigrační rétorika sklízí úspěch u části nizozemských voličů, na druhou stranu vyvolává pobouření i strach u nizozemských muslimů. Další stranou, jeţ klade důraz na jednotnou národní identitu a proklamuje snahu omezit či zcela zastavit imigraci cizinců, je francouzská Národní fronta (Front National) v čele s Jean-Marie Le Penem. Vypadá to, ţe zatím zůstává odpověď na Steynovu otázku kladná. Většina evropských muslimů se nerozhoduje u voleb podle náboţenské příslušnosti kandidátů, o

59

čemţ svědčí neúspěchy muslimských politických stran. I v případě předpokládaného zvyšujícího se podílu muslimských obyvatel proto nelze očekávat přímo úměrně zvýšenou snahu o narušování evropského sekularismu či větší úspěch potenciálních islamistických politických stran v demokratických volbách. Roste ovšem podpora nacionalistických stran, které se staví odmítavě k další imigraci a kritizují „nepřizpůsobivost“ muslimů, někdy se také vymezují přímo proti „násilnému“ islámu. Spíše neţ vlnu politické islamizace, tak lze v posledních letech v západní Evropě pozorovat vlnu politické antiislamizace.

6.3.3 Budoucí vývoj Počet muslimů v západní Evropě posledních šest desetiletí stále roste a růst bude i nadále, přestoţe to jiţ nebude způsobeno, kromě zemí jiţní Evropy, masovou imigrací. Muslimská populace bude nadále zvyšovat svůj podíl na evropském obyvatelstvu vyšší porodností. Klíčové pro úspěšnou společenskou integraci muslimů bude, zda se dokáţou vymanit alespoň částečně z pozice chudé vrstvy obyvatelstva, kterou v evropské společnosti doposud mnoho z nich představuje. Stěţejní pro tento posun je větší dekoncentrace muslimů, protoţe právě uzavřené komunity jsou oblastmi vykazujícími nejhorší hodnoty sociálních indikátorů, jako jsou vysoká nezaměstnanost či nízká úroveň vzdělání. Je moţné, ţe právě početní růst muslimské populace povede k její větší dekoncentraci v evropských zemích. Nejvíce škodí vzájemnému sblíţení muslimské a většinové západoevropské kultury radikální jedinci a organizace, které se projevují nenávistnými prohlášeními a v krajním případě terorismem. „Islámský terorismus“, který velmi snadno přitahuje pozornost médií, posiluje u většinové populace představu o společnosti rozdělené na „my“ a „oni – muslimové – teroristé“. Do pozadí se pak ztrácí fakt, ţe většina muslimů by se v takovém případě mnohem raději začlenila mezi „nás“, neţ mezi „ně“. Neexistují bohuţel důvody k domněnce, ţe by se hrozba terorismu ve jménu islámu měla do budoucna výrazně zmírnit. Přestoţe se po bouřlivých letech 2004–2005 60

neodehrál do současnosti ţádný větší útok s tragickými následky, několik jich bylo včas odhaleno a zmařeno ve fázi přípravy. Problémem také zůstává, ţe skutečně ne všechny prvky islámu, zejména ne všechny prvky islámského práva šaría zaloţeného na doslovném přejímání příkazů z koránských veršů, jsou v demokratické Evropě akceptovatelné. Aby mohl islám v Evropě zastávat roli jednoho z několika vyznávaných náboţenství, které nemá stejně jako ostatní náboţenství vliv na sekularizovaný politický systém a nečiní si na tento vliv ani nárok, potřebuje se reformovat, přizpůsobit se místním podmínkám. Vize euroislámu Tárika Ramadána ukazuje, ţe takové řešení je moţné. Islám není roven islamismu a muslimové nejsou rovni nenávistným islamistům. K tomu, aby přestala většinová společnost podvědomě či veřejně vnímat islám a muslimy jako hrozbu, je bezpochyby zapotřebí snahy o větší porozumění a poznání na obou stranách. Půjde to ovšem mnohem lépe, kdyţ se bude nadále a stále hlasitěji evropský islám a muslimové distancovat od evropského islamismu a radikálních jedinců.

61

7

Závěry V současnosti ţije v zemích západní Evropy 15–20 milionů muslimů, z toho

přibliţně polovina ve Francii a Velké Británii. Muslimská populace je v obou zemích značně etnicky a náboţensko-ideologicky diferenciovaná. Často prezentovaná představa jednotné muslimské obce tak nemá své skutečné opodstatnění. Většina evropských muslimů přejímá západní kulturu a nemá potřebu náboţenskopolitické angaţovanosti. Pozornost však na sebe stále upoutávají radikálové, kteří svým chováním vyvolávají nepřátelství mezi muslimskou a většinovou společností. Taktéţ hrozba teroristických aktivit je nadále aktuální. Prevencí radikalizace většího počtu muslimů by měla být podpora prodemokratických hnutí a vůdců, jako je například Tárik Ramadán a vize euroislámu. Potřebná je také větší nezávislost evropského náboţenského vzdělávání vůči vlivům z islámských zemí a nová generace imámů, která by z tohoto domácího vzdělávání vycházela. Problematickým jevem nadále zůstávají tzv. muslimské čtvrti, které vykazují řadu negativních sociálních charakteristik. Řešení jejich problémů je zásadním prostředkem k úspěšné integraci muslimů do evropské společnosti. Jako zástupný problém se pak jeví otázka zahalování muslimských ţen, která je ve Francii aktuálním politickým tématem. Oproti tomu ve Velké Británii se o zákazu burek a nikábů zatím neuvaţuje. Mezi francouzským a britským společenským vnímáním víry je značný rozdíl. Zatímco ve Francii je kladen důraz na sekularizaci všech veřejných záleţitostí a náboţenství je chápáno jako soukromá záleţitost kaţdého jedince, britský multikulturní model poskytuje islámu ve veřejném sektoru více prostoru. Ve Velké Británii jsou více tolerovány všechny frakce islámu, včetně těch radikálních. V 90. letech se Velká Británie vyznačovala benevolentním přístupem k aktivitám islamistických vůdců na svém území, zatímco Francie zastávala k radikálům vţdy nekompromisní přístup. Po roce 2001 se však i britská politika vůči náboţenským extremistům značně zpřísnila.

62

Počet i podíl muslimské populace se ve Francii i Velké Británii stále zvětšuje. Je to způsobeno jak vlivem imigrace, tak zejména vlivem přirozeného přírůstku vycházejícího z vyšší úhrnné plodnosti muslimských ţen. Politický vliv islámu je ale doposud velmi omezený a nelze očekávat rychlý nástup radikálních islámských politických stran či hnutí, které by měly masovou podporu mezi muslimy. Daleko pravděpodobnější je zvyšující se výskyt muslimů v tradičních demokratických politických stranách. Tento jev je znatelný zejména ve Velké Británii, zatímco ve Francii jsou muslimové na celostátní politické úrovni zastoupeni mnohem méně. Proklamované obavy z celospolečenské evropské islamizace se zatím jeví jako nepodloţené, jsou ovšem ţivnou půdou pro vzrůstající antiislamismus. Terorismus a islamismus jsou tak zároveň s antiislamismem hnacími motory konfliktů a nepochopení mezi muslimskou a většinovou společností. Aby se tato situace mohla změnit, bude zapotřebí, aby většinová společnost začala více rozlišovat jednotlivé islámské proudy a uvědomovat si nereprezentativnost islamistických a teroristických hnutí. K tomu můţe nejlépe přispět silnější vystupování těch muslimů a organizací, které se proti extremismu vymezují, a to na lokální i národní úrovni. Tento proces se daří realizovat více ve Velké Británii. Francouzská společnost naopak omezuje extremismus a konflikty tím, ţe klade důraz na integraci muslimů do většinové společnosti.

63

8

Shrnutí, klíčová slova, summary, key words Shrnutí: Práce se zabývá problematikou muslimských menšin v západní Evropě, s důrazem

na Velkou Británii a Francii. Islám je v západní Evropě novým náboţenstvím a jeho vyznavači jsou převáţně imigranti z neevropských zemí či jejich potomci, kteří si kromě své víry s sebou přinesli i odlišné zvyky a systémy hodnot. Vlivem imigrace i vysokého přirozeného přírůstku se muslimské populace v evropských zemích zvětšují. Práce zkoumá historické příčiny vzniku těchto novodobých menšin a úspěšnost jejich integrace do většinové společnosti. Zabývá se tím, proč je islám v Evropě často objektem konfliktu a zda je moţné tomuto konfliktu zabránit. Práce zvaţuje oprávněnost obavy z islamizace Evropy a pokouší se odhadnout budoucí vývoj. Klíčová slova: islám, muslim, Francie, Velká Británie, Evropa, islamizace, menšina

Summary: The thesis is engaged in problems of Muslim minorities in Western Europe, especially Great Britain and France. Islam is a new religion in Western Europe and his believers are mainly immigrants from non-Europe countries or their descendants who took with them except religion also different customs and value systems. Owing to immigration and high natural growth increment the Muslim minorities in Europe countries are growing. The thesis researches historical causations of the formation of these recent minorities and success of their integration into the major society. It is engaged why the Islam is frequent object of conflict in Europe and if it is possible to precede it. The thesis contemplates a rightfulness of a fear from the islamization of Europe and it is trying to estimate future perspective.

Key words: Islam, Muslim, France, Great Britain, Europe, islamization, minority

64

9

Literatura

9.1 Knižní zdroje Korán. Vydání celkem páté, v tomto překladu a v Odeonu první. Z arabského originálu Al-Qur'án podle různých vydání přeloţil, předmluvou, komentářem a rejstříkem opatřil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1972. 796 s. Ţivá díla minulosti, svazek 63. AKVINSKÝ, Tomáš. Suma proti pohanům: Kniha 1. Olomouc: Matice cyrilometodějská,

1993.

190

s.

Dostupné

z

WWW:

. BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: evropské migrace dvou staletí. Z německého originálu přeloţil Alexej Kusák. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. CARDINI, Franco. Evropa a islám. Přeloţila Jiřina Němcová. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 295 s. ISBN 80-7106-640-0. COUVREUR, Gilles. Musulmans de France: diversité, mutations et perspectives de l’islam français. Paris: Éditions de l„Atelier, 1998. 112 s. ISBN 2-7082-3384-X. CROFTER, Warren. Velká kniha islámu. Přeloţil a upravil Otakar Chaloupka. Vydání první. Čechtice: BVD, 2006. 243 s. ISBN 80-903754-0-5. DENNY, Frederick M. Islám a muslimská obec. Z angl. orig. přel. Kateřina Hronová. 3. vyd. Praha: Prostor, 2003. 200 s. Náboţenské tradice světa; sv. 5. ISBN 807260-088-5.

65

GOMBÁR, Eduard. Osmanské dědictví: Šíření islámu na Balkáně. In Orientální ústav AV CŘ. Variace na Korán: Islám v diaspoře. Praha: Academia, 1999. s. 174. ISBN 80-85425-34-3, ISSN 1212-6896. HALÍK, Tomáš. Prolínání světů: Ze života světových náboženství. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 279 s. ISBN 80-7106-834-9. KEPEL, Gilles. Boží pomsta: Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis, 1996. 184 s. ISBN 80-7108-120-5. KEPEL, Gilles. Válka v srdci islámu. Doslov napsal a odbornou revizi překladu provedl prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. Praha: Karolinum, 2006. 289 s. ISBN 80246-1217-8. KRAUS, Jiří, et al. Nový akademický slovních cizích slov. Vydání první. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2. KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 1996. 264 s. ISBN 80-7021-168-7. KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Vydání druhé. Praha: Vyšehrad, 1998. 296 s. ISBN 80-7021-287-X. KROPÁČEK, Luboš. Půlměsíc na severní obloze: Muslimové v zemích Evropské unie. In Orientální ústav AV CŘ. Variace na Korán: Islám v diaspoře. Praha: Academia, 1999. s. 174. ISBN 80-85425-34-3, ISSN 1212-6896. LAQUEUR, Walter. Poslední dny Evropy...: Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie?. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 183 s. ISBN 80-7106-829-2.

66

MENDEL, Miloš; OSTŘANSKÝ, Bronislav; RATAJ, Tomáš. Islám v srdci Evropy: Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Vydání první. Praha: Academia, 2007. 499 s. ISBN 978-80-200-1554-9. MENDEL, Miloš. S puškou a koránem: Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu. Vydání první. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008. 241 s. ISBN 8085425-63-5. MÜLLER, Zdeněk. Svaté války a civilizační tolerance. Vydání 1. Praha: Academia, 2005. 131 s. ISBN 80-200-1355-5. STEYN, Mark. Taková je demografie, hlupáci: Pravý důvod, proč Západu hrozí zánik. Z angl. orig. přel. Eduard Geissler. Praha: Občanský institut, 2006. 15 s. Bulletin OI; sv. 177. Dostupný z WWW: . ISBN 80-86972-04-6. VERNET, Juan. Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. Přeloţil Jiří Kasl. 1. vydání. Brno: L. Marek, 2007. 392 s. ISBN 978-80-86263-98-4.

9.2 Internetové zdroje BECHLER, Rosemary. TARIQ RAMADAN: News. 3 March 2006. Democracy, Islam and the politics of belonging [online]. [cit. 2010-06-25]. Dostupné z WWW: .

67

BLOCK, Irwin. MONTREAL GAZZETE. April 17, 2010. Ramadan's message anything

but

radical

[online].

[cit.

2010-07-08].

Dostupné

z

WWW:

. BUNDESAMT FÜR MIGRATION UND FLÜCHTLINGE. c2010. Islam und muslimisches Leben in Deutschland [online]. [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: . CIA – THE WORLD FACTBOOK. 2010. Field Listing: Religions [online]. [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: .

COUNCIL OF EUROPE. 1991. RECOMMENDATION 1162 (1991) on the contribution of the Islamic civilisation to European culture [online]. [cit. 2010-05-02]. Dostupné

z

WWW:

.

COUNCIL OF EX-MUSLIMS OF BRITAIN. 2007. Manifesto of the Council of Ex-Muslims of Britain [online]. [cit. 2010-07-04]. Dostupné z WWW: . ČT24. 28. 1. 2010. Imámové v Rakousku studují západní hodnoty [online]. [cit. 2010-07-06].

Dostupné

z

WWW:


rakousku-studuji-zapadni-hodnoty/>.

68

EUROPEAN COMMISSION. Work session on demographic projections – Bucharest, 10-12 October 2007 [online]. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007 [cit. 2010-07-08]. Dostupné z WWW: . ISBN 978-92-79-04759-6.

EUROSTAT. 2008. Recent migration trends: citizens of EU-27 Member States become ever more mobile while EU remains attractive to non-EU citizens [online]. [cit. Dostupné

2010-06-27].

z

WWW:

.

EUROSTAT. 2009. Citizens of European countries account for the majority of the foreign population in EU-27 in 2008 [online]. [cit. 2010-06-26]. Dostupné z WWW: . EUROSTAT. 2010. Population: Database [online]. [cit. 2010-07-08]. Dostupné z WWW: .

FIOE. 2008. The Charter of the Muslims of Europe [online]. [cit. 2010-07-04]. Dostupné

z

WWW:


muslim.com/En_u_Projects_Details.aspx?News_ID=323>. INSEE. 2004. Immigrés selon le pays d'origine [online]. [cit. 2010-06-26]. Dostupné

z

WWW:

.

INSTITUTION FOR THE SECULARIZATION OF ISLAMIC SOCIETY. April 5, 2007. The St. Petersburg Declaration [online]. [cit. 2010-07-26]. Dostupné z WWW: .

69

KERBAJ, Richard. THE TIMES: UK News. January 30 2009. Muslim population rising 10 times faster than rest of society’ [online]. [cit. 2010-06-24]. Dostupné z WWW: .

KROPÁČEK, Luboš. EUROPEUM: Institut pro evropskou politiku. 20. 3. 2002. Muslimové v dnešní Evropě [online]. [cit. 2010-06-24]. Dostupné z WWW: . MCB. 2009. About MCB [online]. [cit. 2010-07-01]. Dostupné z WWW: . MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 2000. Evropská sociální charta

(původní

znění)

[online].

[cit.

2010-04-30].

Dostupné

z

WWW:

. MUSLIM AID. c2010. About us [online]. [cit. 2010-07-10]. Dostupné z WWW: .

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2002. Minority ethnic groups in the UK [online].

[cit.

2010-06-28].

Dostupné

z

WWW:

.

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2004a. Focus on Religion [online]. [cit. 2010-06-28].

Dostupné

z

WWW:

.

70

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2004b. Focus on Ethnicity & Identity [online].

[cit.

Dostupné

2010-06-28].

z

WWW:

.

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2004c. Focus on Religion: Download Maps: Religion by UA/Local Authority (GB) [online]. [cit. 2010-07-10]. Dostupné z WWW: .

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2009. Births in England and Wales, selected background data: FM1 Chapter 9: Parent’s Birthplace [online]. [cit. 2010-0708].

Dostupné

z

WWW:

.

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2010a. Mid Year Population Estimates 2008

[online].

[cit.

2010-06-28].

Dostupné

z

WWW:

.

OFFICE FOR NATIONAL STATISTICS. 2010b. Current Estimates - Population Estimates by Ethnic Group Mid-2007 (experimental) [online]. [cit. 2010-06-28]. Dostupné z WWW: .

PARLIAMENTARY ASSEMBLY. 2010. Islam, Islamism and Islamophobia in Europe

[online].

[cit.

2010-07-11].

Dostupné

z

WWW:

.

PAUL V. GALVIN LIBRARY. 2003. Government Publications Access: Government

Maps

[online].

[cit.

2010-07-10].

Dostupné

z

WWW:

.

71

THE GALLUP ORGANISATION. 2007. Muslims in Berlin, London, and Paris: Bridges and Gaps in Public Opinion [online]. [cit. 2010-06-27]. Dostupné z WWW: . TURKOVÁ, Zdenka; HROMÁDKA, Martin. ČESKÝ ROZHLAS: Zpravodajství. 7. 1. 2010. Francie vyhostila egyptského radikálního duchovního [online]. [cit. 2010-0726]. Dostupné z WWW: .

TURKSTAT. 2000. Population Statistics nad Projections [online]. [cit. 2010-0623].

Dostupné

z

WWW:

.

U. S. DEPARTMENT OF STATE. 2010a. Background Notes [online]. [cit. 201006-23]. Dostupné z WWW: .

U. S. DEPARTMENT OF STATE. 2010b. Background Notes: France [online]. [cit. 2010-06-23]. Dostupné z WWW: .

72

10 Přílohy Příloha 1: Rozšíření islámu od jeho vzniku do roku 750.

Zdroj: Paul V. Galvin Library, 2003. Upraveno do češtiny.

73

Příloha 2: Rozmístění muslimské menšiny ve Velké Británii podle sčítání v roce 2001.

Zdroj: Office for National Statistics, 2004c. Upraveno do češtiny.

74