DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 15 - 18 LET PRO PŘEDMĚT: dějepis- VYSÍDLOVÁNÍ POPULACE VE SPOLEČENSTVÍ NEZÁVISLÝCH STÁTŮ OD ROKU 1991
Vysídlování populace v bývalém Sovětském svazu Bohdan Nahaylo, poradce UNHCR pro SNS a Pobaltí, časopis Refugees, č. 98, 1994, str. 3-8 Pád sovětského systému byl jednou z nejvýznamnějších událostí 20. století. Politická mapa světa se změnila. mezinárodní komunita, nezávislé státy a autonomní formace, které vznikly nebo se po pádu Sovětského svazu obnovily, stály před novými příležitostmi. Postsovětské území se vzpamatovává z ohromných politických otřesů, jejichž dozvuky ještě stále přetrvávají. Zatímco nově vzniklé státy se snaží překonat obrovské problémy související s budováním státu, dekolonizací a s přechodem k novým politickým a ekonomickým systémům, četné etnické konflikty a velké přesuny osob v různých částech tohoto ohromného regionu poukazují na nestabilitu a na nebezpečný potenciál dalších změn a ještě větších krizí. Etnické napětí a masivní přesuny obyvatelstva však pro tuto část světa nejsou žádnou novinkou. Příčiny téměř všech dnešních problémů lze vystopovat do období sovětské moci nebo carského Ruska. Mylný názor, že Sovětský svaz je synonymem pro Rusko je stále velmi rozšířený. Sovětský svaz byl svou etnickou různorodostí největším mnohonárodnostním státem na světě. Za maskou jednoty a nového harmonického modelu společnosti založeného na "svobodě, rovnosti a bratrství" byl Sovětský svaz jedním z posledních impérií, jehož historii poznamenala tvrdá totalita. Sovětský svaz se rozkládal téměř na stejném území jako carské Rusko, z něhož byl násilně vytvořen. Jeho území pokrývalo jedenáct časových pásem a rozkládalo se od Baltského a Černého moře na západě až k Tichému oceánu na východě, tedy více než 9000 kilometrů. Po carské říši zdědil SSSR také složitý "národnostní problém", vertikální i horizontální. Z "vertikálního" pohledu zahrnoval vztah mezi většinovým kulturně i politicky dominantním ruským národem a všemi ostatními národy, z nichž mnohé usilovaly o vytvoření vlastních nezávislých států. Z pohledu "horizontálního" šlo o tenze a roztržky mezi některými neruskými obyvateli žijícími vedle sebe, které moskevská politika "rozděl a panuj" ještě stupňovala. Lenin a bolševici věděli, že fragmentované "vězení národů" zděděné po carském Rusku nelze udržet pouze silou. Ve snaze zajistit si loajalitu neruských národů proto zpočátku nabídli v národnostní politice určité ústupky. Sovětský svaz byl na základě národnostních kritérií organizován až po regionální a místní úroveň. Ve Střední Asii vznikly nové národnostní republiky, kterými sovětské ústředí rozbilo
původní Turkmenistán (jak se nazývala většina muslimské střední Asie poté, kdy ji v 19. století dobylo Rusko). Ve střední Asii, stejně jako na Kavkaze, byly často svévolně vytyčovány nové hranice. Ve vysoce centralizovaném Sovětském svazu řízeném vládnoucí komunistickou stranou mělo patnáct nejpočetnějších národností své údajně suverénní svazové republiky. V této mnohonárodnostní skládance byla ale celá řada dalších větších či menších etnických skupin, které měly své vlastní autonomní státní formace.
Sovětští předáci od Lenina až po Gorbačova usilovali o to, aby se jedinci i celá společnost rozvíjeli v souladu se všeobjímající státní ideologií. Jejich politika zaměřená na masivní ekonomickou transformaci i na sociální a kulturní "inženýrství" jistě vedla k ekonomickému i sociálnímu pokroku. Protože však za pokrokem stál teror a nátlak, přinesla tato politika také velké utrpení, ztráty milionů životů a nucené přesídlování neuvěřitelného počtu lidí. Rolníci se museli podřídit kolektivizaci, schopnější z nich i s jejich rodinami stát deportoval do odlehlých oblastí. Industrializace a regionální rozvojové programy zvyšovaly poptávku po lidské pracovní síle. Fakticky proto vláda stále využívala institutu nucených prácí, záhy vznikly komplexy táborů nucených prácí - nechvalně známé gulagy. Celé etnické skupiny byly deportovány na Sibiř a do střední Asie. Během druhé světové války došlo k dalším obrovským ztrátám na životech a přesunům obyvatel. Po válce se deportace staly nástrojem sovětizace nově získaných území v Pobaltí, na západní Ukrajině a v Moldavsku. K osidlování těchto území byli oficiálně vybízeni etničtí Rusové. Po Stalinově smrti v roce 1953 politický teror částečně polevil. Mnozí dříve utlačovaní a násilně přesídlení (avšak zdaleka ne všichni) se mohli vrátit domů. Ve snaze urychlit regionální rozvoj a zejména posílit centrální kontrolu používala Moskva i nadále ekonomické a politické páky při hledání nových způsobů ovládání masového přesunu obyvatel, obvykle Rusů - a poruštěných Ukrajinců a Bělorusů - do neruských republik. Například v roce 1954 ignoroval Chruščov protesty kazašských komunistických funkcionářů a spustil svůj "Plán panenská země", během kterého byly přesídleny statisíce "dobrovolníků". Ti měli kultivovat "zahálející" území Kazachstánu, ve kterém však Kazaši tradičně chovali dobytek. V roce 1959 tvořil počet Kazachů žijících v Kazachstánu méně než 33% celkového počtu obyvatelstva. Kazaši však nebyli jediní, kteří se obávali o svou budoucnost. Migrace Rusů a jiných Slovanů zejména do středoasijských, kavkazských a pobaltských měst pokračovala. Relativně malé národy Litevců a Estonců se začaly velmi obávat o přežití. Neutichal ani příliv Rusů na Ukrajinu - v roce 1989 jich na Ukrajině žilo více než 11,3 milionu (22% populace).
Sovětská vláda podporovala migrační toky kvůli ekonomickým a politickým ziskům, etnické napětí v jednotlivých republikách se však stále zvyšovalo. Vedoucí úloha Rusů, jejich jazyka a kultury byla oficiálně prosazována od Stalinovy éry. Hlavním cílem sovětské národnostní politiky v období po Stalinovi bylo vytvořit "sovětského člověka" s ruským kulturním jádrem. V tomto směru byli Rusové, kteří sami v Sovětské éře trpěli, privilegovanou skupinou. Zatímco se ostatní národy musely učit ruštinu a používat ji, Rusové nebo rusky mluvící migranti se jazyky ostatních národů neučili, ani když mezi nimi žili. V brežněvovské éře začala sověty řízená ekonomika stagnovat a spolu se změnami v demografických trendech tak poukazovala na krizi v sovětském vedení. Porodnost Rusů a jiných Slovanů upadala zatímco porodnost "neasimilovatelných" obyvatel střední Asie zůstávala vysoká. Tato tendence pochopitelně vyvolávala psychologické a zejména politické obavy a komplikovala život sovětským centrálním plánovačům. Když začínali tradiční muslimští obyvatelé Střední Asie konečně sklízet plody modernizační politiky a afirmativních programů, začalo jim pomalu růst sebevědomí a Rusové i ostatní migranti začali postupně odcházet. Sovětské obavy z "muslimské demografické časované bomby", z možného rozšíření islámského fundamentalismu a z ohrožení bezpečnosti jižní hranice SSSR vedly k tomu, že Sovětský svaz v roce 1979 napadl Afghánistán. V průběhu dalšího desetiletí došlo k úplnému obratu Severo-jižního migračního směru (tj. slovanští migranti směřující do střední Asie a na Kavkaz) a Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a další jižní republiky opustily statisíce osob. Míra a aktuálnost "národnostní otázky", o které se dlouho tvrdilo, že je vyřešena, se objevila téměř současně s Gorbačovovým plánem "perestrojky" a "glasnosti". Nový politický přístup však vznikal za účelem přestavby, nikoli rozbití sovětského systému. Díky celkovému uvolnění však na povrch náhle vypluly dlouho potlačované a utajované problémy. První velký otřes vypukl v prosinci 1986, když se Kazaši vzbouřili proti tomu, že Moskva dosadila na místo předsedy nejsilnější strany v Kazachstánu Rusa. Na počátku období "glasnosti" však došlo jen k jedinému velkému přesunu obyvatelstva, a to v dubnu 1986 - po nejhorší světové atomové havárii v ukrajinské jaderné továrně Černobyl. Kvůli neochotě sovětského vedení řešit národnostní problémy ale etnických konfliktů přibývalo a během dalších dvou let se začalo přemísťovat obrovské množství lidí. Na počátku roku 1988 vzplál dlouho doutnající problém Náhorního Karabachu (převážně arménská enkláva, kterou Moskva v roce 1920 umístila pod ázerbajdžánskou správu). Kvůli etnickým sporům uprchlo 500.000 Arménů a Ázerů - Arméni do Arménie, Ázeři do Ázerbajdžánu. V létě následujícího roku propukly násilnosti ve Ferganské nížině ve střední Asii a více než 60.000 dříve násilně usídlených Mešetů bylo vyhnáno z Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.
Moskva začínala ztrácet kontrolu a ve snaze udržet impérium pohromadě se potýkala se stále více problémy. Jeden z problémů vyvstal při posledním sovětském sčítání lidu v roce 1989. Ukázalo se, že Rusové tvořili stěží 50% z 285 milionů obyvatel. Nechtěným dopadem sovětské politiky bylo posílení národního sebeuvědomění, většina národností se soustředila na svém vlastním území - od Moldávie a Pobaltských republik až po střední Asii začínali příslušníci těchto etnických menšin prosazovat zákony, které měly za úkol pozvednout a upevnit status jejich vlastních jazyků - jinými slovy zastavit porušťování. Výsledky sčítání také odhalily rozsah populačních přesunů, resp. počet lidí, kteří riskovali, že budou považováni za cizince nebo dokonce kolonizátory v cizích oblastech. Mimo své národnostní celky žila asi pětina obyvatel SSSR, tedy asi 5465 milionů lidí, podle toho, jaká definice domovské země se použila. Z tohoto počtu bylo 25,3 milionu Rusů, kteří měli jako jediní možnost mluvit rodným jazykem i mimo svůj stát a až dosud se mohli cítit doma v jakékoli části Sovětského svazu. Ostatní národy, nespokojené s Kremlem, zvýšily požadavky po národním sebeurčení a snažily se vybudovat nebo obnovit své vlastní nezávislé státy. Sami Rusové byli stále více pod vlivem z velké části demokratického nacionalismu. S Borisem Jelcinem a dalšími reformními vůdci, kteří vyzdvihovali potvrzování ruské suverenity, se centrum říše rozpadlo a ztratilo svůj význam. V srpnu 1991 se zpátečníci z komunistické strany pokusili o puč, kterým chtěli znovu nastolit staré pořádky. V prosinci 1991 došlo ke kompromisnímu řešení: Gorbačov a váhající centrální orgány nahradili SSSR volnou, dobrovolnou nestátní asociací Společenstvím nezávislých států (SNS). Rozpad Sovětského svazu probíhal poměrně klidně a vznik nezávislých států byl všeobecně vítán s nadějí jako začátek nové éry. V této souvislosti také nedošlo k žádnému početnějšímu přesunu uprchlíků. Záhy se však začalo ukazovat, jak obtížné bude překonat odkaz sedmdesáti let sovětské nadvlády a že demokratická a ekonomická transformace bude velmi složitým a bolestivým procesem, který není radno uspěchat. Nové nezávislé státy začaly vystupovat jako suverénní celky snažící se znovu potvrdit svou národní identitu, zachránit vlastní územní celistvost a v některých případech změnit stávající hranice. Skutečnost, že mnohé hranice byly v minulosti určovány svévolně a obyvatelstvo se vzájemně mísilo, přinášela řadu potíží. Vedle viditelného případu nevyřešené roztržky mezi Arménií a Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, který brzy přerostl v otevřenou válku mezi oběma státy, došlo i k mnoha jiným konfliktům. První etnické násilnosti se na území Ruské federace objevily již koncem října 1992 na
severním Kavkaze, když Osetové vyhnali z Prigorodné oblasti v Severní Osetii desetitisíce Ingušů. Toto území patřilo Ingušům před jejich deportací v roce 1944. Národy mezi Ruskem a Ukrajinou žily v napětí, kromě jiného, také kvůli budoucnosti Krymského poloostrova a bývalé sovětské černomořské flotile, která zde měla základnu. V roce 1944 byli z Krymu deportováni krymští Tataři a přišli ruští osadníci. V roce 1954 navíc Chruščov převedl Krym i s početnou ukrajinskou menšinou z Ruské federace pod správu Ukrajiny. Další roztržky kvůli hranicím začaly mezi Estonskem a Ruskem, Litvou a Běloruskem, Ruskem a Ázerbajdžánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem, Uzbekistánem a Tádžikistánem. Všechny nezávislé státy, které vznikly rozpadem SSSR, jsou více méně multietnické a nyní se potýkají s problémem integrace národnostních menšin.
Estonsko a Litva přijaly zákony (například zákon o občanství), jejichž cílem je zastavit přistěhovalectví do těchto států a nepřímo vyvolat "repatriaci" Rusů. Protože tyto zákony ve svém důsledku znevýhodňují velkou část populace, odsoudily je jako diskriminační slovanské menšiny i Rusko, které přijalo roli hlasitého ochránce práv všech Rusů a rusky mluvících obyvatel, z nichž se po rozpadu Sovětského svazu stali najednou v místě bydliště cizinci. Ukrajina, kde žije nejpočetnější ruská menšina, připravila v oblasti integrace menšin samostatnou právní úpravu. Kyjev na oplátku žádá podobné zacházení s několika miliony Ukrajinců, kteří žijí v Rusku a v dalších nově vzniklých státech. V Gruzii a Moldavsku vedly problémy týkající se práv národnostních menšin k ozbrojeným konfliktům a k velkým přesunům obyvatel. V roce 1991 propukly boje mezi Gruzíny a osetskou menšinou, o rok později pak mezi Gruzíny a Abcházci. V Moldavsku vypukl ozbrojený konflikt v roce 1992 poté, co se Rusy ovládaná Transdněsterská enkláva (jejíž vůdci byli proti rozpadu SSSR) snažila odtrhnout. Jeden z nejvážnějších konfliktů od rozpadu Sovětského svazu se odehrál v Tádžikistánu, kde v roce 1992 propukla občanská válka. Statisíce uprchlíků z Tádžikistánu prchaly do Afghánistánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Kvůli míšení etnických skupin (například v sousedním Uzbekistánu, nejpočetnějším státu střední Asie, žije 950.000 Tádžiků, 850.000 Kazachů, přičemž 2,5 milionu Uzbeků žije mimo Uzbekistán, polovina z nich v Tádžikistánu), tádžické otevřené hranici s Afghánistánem a kvůli strachu z rozšíření islámského fundamentalismu měl konflikt v Tádžikistánu velký dopad na celý sub-region. Stěží nás může překvapit, že od rozpadu SSSR stále roste počet Rusů a rusky mluvícího obyvatelstva, který se do Ruska navrací z dřívějších sovětských
republik. Od roku 1989 se do Ruska z nejrůznějších důvodů přestěhovaly více než 2 miliony lidí prchajících před konflikty a obávajících se skutečné či možné perzekuce či diskriminace. Zhruba čtvrtina z osob, které se od roku 1989 přestěhovaly do Ruska, byla označena za uprchlíky nebo nucené migranty. Nejvíce jich přišlo z Tádžikistánu (více než 25%), Gruzie (19%), Ázerbajdžánu (16%) a z ostatních států střední Asie. Relativně malou část (asi 1,5%) tvořili lidé přicházející z Litvy a Estonska. Desetitisíce lidí prchly ze Severokavkazské republiky Čečensko, která se pokusila odtrhnout od Ruska, další osoby vyhnal z domova konflikt mezi Inguši a Osety.
Problém je i s ubytováním desetitisíců příslušníků bývalé sovětské armády, kteří byli staženi ze střední a východní Evropy a z nových nezávislých států i s umístěním vnitřních ekonomických migrantů přicházejících z odlehlých, dříve tajných armádních výrobních sídel a uměle budovaných měst v nehostinných oblastech severu, na Sibiři a na Dálném východě. Tyto problémy dále zvyšují napětí a sociální tlaky v Ruské federaci. Odchod rusky mluvící populace ze střední Asie přináší problémy místní ekonomice a sociálním službám, protože připravuje oblast o vzdělaný/zkušený personál s potřebnými profesionálními dovednostmi jako jsou lékaři, učitelé a inženýři. V některých státech střední Asie je problém natolik vážný, že se vlády aktivně snaží slovanskou populaci uklidnit a zastavit její odchod. Všechny nové nezávislé státy také musely čelit akutním a rostoucím problémům se žadateli o azyl a s ilegálními a tranzitními migranty ze zemí mimo bývalý sovětský region. Žádný z nich nemá prostředky a potřebné instituce, které by skutečně zvládly problémy spojené s přesuny lidí a někteří ruští představitelé dokonce začali tvrdit, že Ruská federace není schopna plnit závazky, které přijala když v roce 1992 přistoupila k Úmluvě o právním postavení uprchlíků. V roce 1994 registrovalo UNHCR v Rusku více než 60 tisíc osob, které přišly ze států mimo SNS či z Pobaltí a které tvrdily, že jsou uprchlíky. Téměř polovina z nich přišla z Afghánistánu, další velké skupiny pocházely ze Somálska, Iráku, Srí Lanky, Angoly, Číny, Etiopie a Zajru. Předpokládá se, že počet ilegálních migrantů, z nichž mnozí cestují na západ, je mnohem vyšší - podle některých odhadů jde až o půl milionu osob. Odhaduje se rovněž, že do země ilegálně vstoupilo na 150.000 Číňanů. Problémy uprchlíků a přesídlených osob na území bývalého Sovětského svazu vedl UNHCR, další agentury OSN a mezinárodní humanitární organizace k tomu, aby se začaly angažovat v oblasti, kde dosud nebyly nijak zastoupeny. V roce 1991 otevřelo UNHCR pobočky v Moskvě a v dalších zemích SNS a aktivně se podílelo na řešení problémů spojených s uprchlictvím. V Arménii, Ázerbajdžánu,
Gruzii a Tádžikistánu poskytuje UNHCR humanitární pomoc a ochranu desítkám tisíc přemístěných osob a prosazuje bezpečnou repatriaci. UNHCR poskytlo nově nezávislým státům technickou pomoc, školení a poradenství, posilující schopnosti a kapacitu dané země poskytnout péči uprchlíkům a migrantům. Ke skutečnému zvládnutí již existujících i dalších potenciálních rizik však bude zapotřebí ještě mnohé vyčerpávající, soustavné a náročné práce. Postsovětské republiky stále nejsou zcela stabilní a čelí mnoha konfliktům. Hodně přitom bude záležet na postoji Ruska, nejmocnějšího státu této oblasti, jehož ozbrojené síly hrají důležitou roli v Tádžikistánu a Gruzii. Důležité bude také, zda mezinárodní společenství a Organizace spojených národů rozeznají nebezpečí a příležitosti, které daná oblasti představuje, a včas přijmou preventivní kroky ke stabilizaci a snížení rizik budoucího vnitřního i vnějšího přesídlení osob.
