1 Rose vykoukla z okna dolů na ulici a se zájmem sledovala dvě dívenky, které šly se svou chůvou právě kolem. Byly krásně oblečené, obě měly na sobě slušivé starorůžové kabátky, a Rose od nich nemohla odtrhnout oči. Je vůbec možné si takový růžový kabátek nezašpinit? Ty dvě ale nejspíš nikdy žádnou špínu ani neviděly. Děvčátka kráčela poslušně po ulici a Rose se vytáhla na špičky, aby je ještě naposledy zahlédla, než zahnou za roh. Kbelík, na kterém stála, se zakymácel a varovně zarachotil, takže rychle seskočila dolů a doufala, že to nikdo neslyšel. Malá tabulková okna Dívčího sirotčince svaté Brigity byla všechna vysoko, aby dívky nelákalo z nich vyhlížet.
7
Kdyby některá z vychovatelek zjistila, že Rose přišla na to, jak z nich vykouknout ven, udělaly by cokoli, aby jí v tom zabránily a nemusely riskovat, že pohledem na ulici utrpí její mravy. Možná by dokonce zakázaly i kbelíky, pro jistotu. Rose si uhladila hnědé plátěné šaty a pospíchala prázdnou chodbou do skladu, aby tam vrátila kbelík. Opatrně ho položila do jednoho z regálů s dřevěnými policemi, na kterých stály vyrovnané další kbelíky, smetáky a hadry. Kdyby ji někdo viděl, chtěla se vymluvit, že utírá police. „Psst! Rose!“ ozval se hlas, právě když mířila ke dveřím ze skladu. Rose se vmžiku otočila. Stála zády ke stěně a nervózně oddychovala. Za velikou plechovou vanou pod nejspodnější policí se objevila drobná popelavá ruka a lákala ji k sobě. „Pojď se sem na něco podívat!“ Rose se zhluboka nadechla a pomalu se uklidnila. Nedovolené vypůjčení kbelíku tedy nikdo neviděl. Byla to jen Maisie. „Co tam dole proboha děláš?“ zeptala se Rose a s obavami pohlédla ke dveřím. „Budeš mít průšvih. Vylez ven.“ „Podívej se,“ prosila šeptem Maisie, a popelavé prstíky opět lákaly pod polici. „Ale Maisie,“ povzdechla si Rose, „už jsem to přece viděla. Ukazovala jsi mi to minulý týden.“ Přesto se však sehnula a vklouzla za kamarádkou.
8
Byla neděle odpoledne. To v sirotčinci svaté Brigity znamenalo, že většina dívek byla v salónu slečny Lockwoodové, kde si prohlížela rodinné památky. Rose ale žádné neměla, a tak této příležitosti využívala k vypůjčování kbelíků. I kdyby ji některá z dívek náhodou viděla, pravděpodobně by měla stejně hlavu plnou hloupého snění a nezajímalo by ji to. „Myslíš, že se do toho má dát třeba pramínek vlasů?“ ptala se Maisie toužebným hlasem. „Nebo snad podobenka?“ Rose se zamyšleně zadívala na poškrábaný cínový medailonek. Vypadalo to, že na něj někdo šlápl a možná se taky válel v něčem hodně nechutném, pro Maisie to ale byl hotový poklad – vlastně to jediné, co měla, i šaty byly jen půjčené. „Myslím, že určitě podobenka,“ odpověděla rozhodně a ovinula jí ruku kolem kostnatých ramen. Ve skutečnosti neměla ani ponětí, ale věděla, že Maisie o tom medailonku celý týden snila a ta chvíle, kdy si ho v neděli mohla chvilku podržet v dlani, pro ni byla nade všechno cenná. Rose jí to nechtěla pokazit. „Možná mojí matky. Nebo možná patřil medailonek právě jí a ona v něm měla otcův obrázek. Ano, tak to asi bylo. Určitě byl hezký,“ zasnila se Maisie. „Hmm,“ zamumlala diplomaticky Rose. Maisie nebyla úplně ošklivá, ale hodně vyhublá, navíc měla vlasy ostří-
9
hané nakrátko kvůli vším, a to by nikdo nevypadal zrovna krásně. Přesto si jen těžko dokázala představit, že by byl některý z jejích rodičů hezký. Všechny Rosiny kamarádky trávily neděle ve vysněném světě, kde se z nich stávaly dávno ztracené dcery vévodů, kteří je odsud jednoho dne se čtyřspřežím odvezou, aby jim navrátili, co jim právem náleží. Bylo to zvláštní, ale Rose na rozdíl od všech ostatních o ničem takovém nesnila. Neměla žádnou památku, na kterou by se mohla upínat, to ale nebyl ten hlavní důvod. Pár dívek na tom bylo stejně, ale ty to vůbec neodradilo. Rose se prostě jen chtěla co nejdříve dostat ze sirotčince. Nešlo o to, že by to tam bylo tak hrozné – učitelka jim četla spoustu poučných knížek o dětech, které neměly to štěstí, že vůbec našly nějaký domov. Žily na ulici a vedlo se jim od desíti k pěti, ačkoli důvody nebyly nikdy tak docela jasné. Dívky od svaté Brigity dostávaly pravidelně jídlo – i když nikdy ho nebylo dost, aby se najedly dosyta, jen tolik, aby nehladověly. Dostávaly šaty, dokonce měly i jedny sváteční na neděli do kostela, a jednou ročně se fotografovaly. Důležité ale hlavně bylo, že je v domově připravovaly na práci služebných, tak aby si později mohly samy začít vydělávat. Jestli tedy Rose vůbec o něčem snila, pak o tomhle. Nechtěla být dámou v nějakém velikém domě. Úplně by jí stačilo v nějakém takovém uklízet
10
a dostávat za to zaplaceno. A možná mít jednou za měsíc odpoledne volno, i když vlastně netušila, co by dělala. Dívky, které už ze svaté Brigity odešly, se občas vrátily pochlubit. S chichotáním vyprávěly, jak se jim dvoří druhý sluha, a měly na sobě pěkné šaty, které předtím nenosilo šest jiných děvčat – jako v případě Rosiných černých svátečních šatů a kabátu. Věděla to, protože jména těch dívek byla vyšitá ve sloupečku nahoře za krkem. Dvě z nich měly dokonce příjmení, což bylo nevídané. Rose byla prostě Rose a to jméno jí dali jen proto, že v den, kdy ji farář přinesl ke svaté Brigidě, začala v zahrádce slečny Lockwoodové kvést žlutá růže. Farář ji našel na hřbitově, kde seděla v rybářském koši u válečného památníku a ječela. Kdyby Rose tak jako ostatní ráda snila, mohla by si představovat, že to znamená, že její otec byl odvážný voják, kterého zabili v hrdinském souboji, a že její umírající matka se už o ni nemohla starat, a tak ji nechala u válečného památníku s nadějí, že se o to nebohé dítě vojáka někdo postará. Ale Rose taková nebyla, takže si prostě domyslela, že její příbuzní byli zřejmě rybáři. Rose ryby nenáviděla. I když v sirotčinci člověk samozřejmě snědl, co bylo, a v lepším případě i to, co zbylo druhému. Věděla, že pro ni si žádná bohatá panička nepřijde, aby v ní našla ztracenou dceru. Prostě byly ten rok asi mizerné úlovky, to bylo všechno. Nijak se tím netrápila, naopak, tím víc byla odhodlaná začít nový život mimo sirotčinec.
11
