ročník XXII

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 4 / 2012 / ročník XXII

STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou

VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) TEXTILNÍ INSPIRACE práce Jany Kapsové a Bohemia Patchwork Klubu Praha 10. 11.–31. 12. 2012 DALŠÍ AKCE Vánoční písně a koledy z Chodska chodský folklórní soubor a dětský soubor Mráček z Mrákova 15. 12. 2012 v 16 hodin Vánoční bohoslužba 20.12. 2012 v 16 hodin KONCERTY 57. sezóna 2012–2013 Moravská cimbálová muzika Ženičky /vánoční koncert/ 6. prosince 2012 od 18 hodin Jan Ostrý, flétna Luděk Šabaka, klavír 20. února 2013 od 19 hodin Smyčcové kvarteto březen 2013 od 19 hodin ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:[email protected] www.marianskatynice.cz

VÁŽENÍ ČTENÁŘI Je přirozené, že si přejeme do dalších dnů, měsíců a i do nového roku všechno nejlepší, dostatek zdraví i sil, abychom zvládli ne vždy jenoduchá předsevzetí, plány dlouhodobějšího charakteru i docela bežné, každodenní povinnosti. Připadá-li nám dnešní společnost příliš uspěchaná, sevřená moderními technologiemi, které nám poskytují komfort pokud se nestáváme jejich zajatci, musíme vzít na vědomí, že v minulých časech se předchozí generace také potýkali s obdobnými starostmi. A měli bychom si stále uvědomovat, že je jen na nás, jak s tím běžícím časem a osobní svobodou, ale i odpovědností naložíme. Jsou-li mantinely žití sevřené, špatně se v nich dýchá, máme-li jejich rozpětí ve svých rukách, měli bychom ctít pravidla svá i svého okolí. A že bilancujeme - na konci roku, při životních výročí, při radostných i smutných událostech - je důležité. Ohlížíme-li se tedy za rokem 2012, tak by bylo krátkozrakým tvrzením, že se toho málo stihlo. V Mariánské Týnici byla dostavěna kaple Oběto-

vání Páně, podařilo se připravit hodně kulturních akcí, výstav, koncertů. Zájem veřejnosti, i Vás čtenářů Vlastivědného sborníku, nás všechny v muzeu přirozeně těší. Nejen ten posilvestrovský Nový rok by měl být šťastný a radostný. Proto Vám přejeme ať máte spokojený celý rok, který bude mít třináctku na konci. Vaše redakce

Muzeum a galerie severního Plzeňska Mariánská Týnice přeje všem svým příznivcům spokojený nový rok 2013

OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2012 / ročník XXII

ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.

ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM

1, 2) Dne 29. 10. 2012 se konalo v Centru Bavaria Bohemia (CeBB) v Schönsee zahájení výstavy Češi a Němci ve 20. století ve stínu dvou totalitních režimů, o kterou projevila bavorská i česká veřejnost velký zájem. 3), 4) Adventní odpoledne s Mikulášem 1. prosince 2012 potešilo v muzeu děti i dospělé. Po něm se konal koncert Neobarokní suity, nazvaný Probuzení Barbořiných varhan v podání souboru Musica ad Gaudium. 5), 6) V sobotu 15. 12. 2012 se v muzeu konal koncert pořádaný Nadací Mariánské Týnice, nazvaný Vánoční písně a koledy z Chodska v podání souborů z Mrákova. 3


STARÁ PLASKÁ CESTA n Jiří Fák Útlou brožuru, s výše uvedeným názvem vydalo v letošním roce Občanské sdružení Stará cesta v Plasích. Na několika málo stránkách se můžete seznámit s historií jednoho krajinného fenoménu mezi Plasy a Kralovicemi. Takzvaná „Stará cesta“ vedla z Plas do Mariánské Týnice a do Kralovic, její trasa se od středověku nijak výrazně neměnila a v podstatě sledovala přímku mezi Plasy a Kralovicemi. Připomeňme jen, že vedla od klášterního areálu do poměrně prudkého vrchu až k samotě Sokolka, kde také stávala socha sv. Bernarda. Od ní pokračovala kolem hájovny Rouda se sochou sv. Judy Tadeáše ke svému nejvyššímu bodu se sochou sv. Jana Nepomuckého. Dále vedla ke dvoru Sechutice a do Mariánské Týnice. Na cestu navazovaly další odbočky směřující do klášterních vesnic nebo hájoven a samot. Část této klášterní cesty od Sokolky ke sv. Janu Nepomuckému byla v 19. století využita pro trasu císařské sil-

4


Titull publikace. nice, která spojila Kralovice s Plasy a dále s Plzní. Původní spojnice nevedla přes Plasy, ale přes Nebřeziny. Jiné části této staré cesty se naopak staly „jen“ cestami lesními nebo jak tomu je v úsecích mezi sv. Janem a Mariánskou Týnici, byly v 70. letech 20. století pohlceny zemědělskou velkovýrobou. Občanské sdružení Stará cesta vedle popularizace regionální historie také usiluje o obnovení této plaské cesty. Projekt na její obnovu byl vypracován již před několika lety, část její trasy, která je souběžná se silnicí I. třídy od Sokolky již také byla upravena, a tak bude na jaře příštího roku otevřena cyklotrasa „Stará cesta“. Z Plas povede v trase původní cesty až ke sv. Janu Nepomuckému nad Hadačkou. Odtud povede první „objížďka“, jelikož původní cesta dnes fyzicky neexistuje, kolem

sechutické hájovny ke dvoru Sechutice a dále pak k Zelenému kříži, kde se napojí druhá „objížďka“ po stávající polní cestě přes železniční trať k silnici, po níž trasa povede do Mariánské Týnice. Cílem občanského sdružení je v budoucnu vést cyklotrasu v podobě cesty lemované alejí i v dnes neexistujících úsecích. Ostatně ovocná alej mezi sv. Janem a Sechuticemi je

doložena prameny. Bližší informace k tomuto záměru, inspirovanému snahou alespoň částečně vrátit krajinu do její historické podoby, mohou všichni zájemci získat ve zmiňované brožuře doprovozené řadou historických fotografií a také starými mapami. Brožura je k prodeji také v muzeu v Mariánské Týnici.

MALÍŘ FRANTIŠEK JULIUS LUX V LÍŠŤANECH n Václav Chmelíř Pro poznání života a díla rokokového malíře Františka Julia Luxe je stále možnost přinést nové poznatky, ač se tento plzeňský umělec stal předmětem detailního studia Pavla Preisse, který mu věnoval několik článků a posléze také samostatnou monografii.1) A mezi taková zjištění patří i informace o jeho sňatku, v literatuře dosud neznámá,2) objevená v matrikách fary Líšťany (okr. Plzeňsever).3) V matrice oddaných se nachází událost datovaná na den 4. února 1727, při níž vystupuje ženich Lux jakožto malíř a plzeňský měšťan. Městské právo tohoto města nosil v té době již dva roky.4) Nevěstou byla panna Žofie Peimblová, pocházející právě z Líšťan. K jejímu původu a zázemí nejsou dosud k nalezení potřebná data. Stejně tak k okolnostem, za jakých se Lux ocitnul v této vesnici na severním Plzeňsku. Teoreticky je možné tuto přítomnost spojovat s některou zakázkou, i když přímo v únoru nemohly 5


například probíhat práce na fresce. Vzhledem k tomu, že nedávno přestavěný líšťanský zámek nebyl v roce 1727 trvalým sídlem vrchnosti, rakouských hrabat Hamiltonů,5) dá se snad přepokládat práce pro zdejší farní kostel, který však byl o pár desetiletí později nahrazen novostavbou, a zdá se, že ze staršího mobiliáře se dochovalo velmi málo.6) Svědkové při tomto sňatku na velké konexe se zdejším panstvím neukazují. Jako třetí v pořadí je mezi nimi jmenován Zikmund Legát jakožto měšťan a sochař plzeňský. Jedná se o méně známého člena sochařské rodiny Legátů, který byl spojen s touto částí severního Plzeňska svojí prací v nedalekém Městě Touškově, kde dosud stojí jim signovaný mariánský sloup z roku 1723, ovšem v pozdějším období upravovaný.7) Také u něho můžeme teoreticky uvažovat o účasti na výzdobě líšťanského kostela, ale i tu chybí zachovaná díla. Zikmund Legát zemřel 18. listo-

Náves v LíšŅanech na dobové fotografii. padu 1748 v Plzni.8) Další dva uvedení svědci sňatku nás přivádějí spíše k pozdější Luxově tvorbě. Z literatury víme o jeho pracích pro Františka Václava a Jana Josefa z Vrtby. 9) Františkovi náleželo panství Křimice západně od Plzně.10) Syn hejtmana tohoto panství František Václav Goller byl dalším uvedeným svědkem v líšťanské matrice. Luxovo tehdejší pouto k Vrtbům také dokazuje další přítomný, a to František Veselý, který byl tehdy komorníkem jednoho ze synů hraběte Františka Václava. Převaha vrtbovských služebníků a nepřítomnost nikoho spojeného s líšťanským panství ukazuje spíše na to, že tehdy zde zřejmě nebyl pověřen Lux žádným umělec-

kým úkolem, ale pro potvrzení či vyvrácení tohoto máme, jak již bylo také řečeno, jen velmi málo zpráv. Informace matrik však alespoň doplňují neznámý fakt ze života významného západočeského barokního malíře a naznačují jeho konexe s rodem Vrbů již před vznikem prvních děl pro ně, které dosavadní literatura datuje do doby po roce 1738, kdy vznikl obraz na bočním oltáři farního kostela v Žinkovech.11) S rokem Luxova sňatku je spíš spojena práce pro jiného západočeského šlechtice, Ferdinanda z Morzinu, uskutečněná v zámecké kapli v Dolní Lukavici na jižním Plzeňsku.12)

Poznámky: 1) Pavel PREISS, Západočeský rokokový Freskař František Julius Lux, Umění 12, 1964, s. 151-176; Pavel PREISS, Obrazy západočeského malíře Františka Julia Luxe, Minulostí západočeského kraje 19, 1983, s. 75-88; Pavel PREISS, František Julius Lux. Západočeský rokokový malíř, Praha 2000. 2) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 21. 3) Státní oblastní archív Plzeň (dále SOA Plzeň), fond Sbírka matrik (dále 6


SM), sign. Líšťany 1, fol. 48. 4) Stalo se tak 19. 1. 1725 (Archív města Plzně, fond Rukopisy, i. č. 43. sign. 1b45). 5) Václav CHMELÍŘ, Zámek v Líšťanech, Plzeň 2011, s. 18-19. 6) Jaroslav KAMPER - Zdeněk WIRTH, Soupis památek historických a uměleckých v království českém, 30, Politický okres stříbrský, Praha 1908, s. 149, 152. 7) Jaroslav KAMPER - Zdeněk WIRTH, Soupis památek, s. 287. 8) SOA Plzeň, fond SM, sign. Plzeň 33, pag. 983. 9) Např. Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 50, 66, 70. 10) Např. Miloslav BĚLOHLÁVEK a kolektiv, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4, Praha 1985, s. 173. 11) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 133. 12) Pavel PREISS, František Julius Lux, s. 27.

PENĚŽNÍ ÚSTAVY V MANĚTÍNĚ n Václav Jirsa Roku 1857 začal v Praze vydávat český spisovatel a knihkupec František Šimáček časopis „Posel z Prahy“, ve kterém vybízel Čechy ke spořivosti a podnikavosti. Články opravdu působily a v Čechách a na Moravě se začaly zakládat peněžní záložny. Šimáček je tak považován za jejich prvního zakladatele a organizátora. Myšlenka založit peněžní záložnu vznikla také v Manětíně. Stalo se tak v roce 1867. Utvořil se prozatímní výbor, jehož předsedou byl František Stehlík, měšťan a purkmistr manětínský. Dne 22. srpna 1867 požádal F. Stehlík české místodržitelství v Praze o schválení stanov a už 19. září 1867 byly stanovy potvrzeny. V památné valné hromadě 13. října 1867 v městské radní síni v Manětíně byli zvoleni, za přítomnosti c. k. aktuára Josefa Hejdy (aktuár = dříve nižší, středoškolsky vzdělaný správní úředník, např. soudní, berní aj.), 7


první členové výboru záložny: P. Jiří Bier, děkan; P. Jan Brichta, Josef Karásek, František Stehlík, Karel Fortner, Josef Fischer, lékař; František Lorenz, Jiří Karásek, Jan Maxa, Hynek Liška a Gustav Sauer. Za předsedu byl zvolen Gustav Sauer, pokladníkem František Stehlík a zapisovatelem Jan Maxa. Podle tehdejších stanov se stal členem záložny ten, kdo složil do rezervního fondu 1 zlatý (zl.) a na svůj účet uložil nějakou peněžní částku, kterou měl ručit. Při založení ústavu se přihlásilo 53 členů, ale během následujících dvou let se přihlásilo jen dalších 16 členů. Z celkového počtu 69 členů však pouze 21 členů uložilo něco peněz, kterými se zaručilo za tento nový peněžní ústav. Ostatních 48 neuložilo žádné peníze, takže lze pokládat pouze oněch 21 členů za zakládající členy. To ukazuje na těžké začátky a nepochopení

Manětínští občané na dobové fotografii. místních občanů. Z jakých nepatrných začátků záložna vzrůstala je vidět z těchto údajů: Roku 1867 bylo 53 členů, rezervních fondů 50 zl. a svěřeno jí asi 400 zl., za 10 let, roku 1877 měla již 4.550 zl. rezervních fondů, závazkových podílů 5.303,75 zl. a vkladů bylo 137.357 zl. O valné hromadě roku 1896 bylo sděleno: „Uplynulý rok jest považovati za neblahý, neboť v tomto roce povstal záložně nepřítel, konkurenční ústav - záložna německá.“ Neblahé třenice národnostní byly zaneseny cizími a některými domácími nespokojenci i do našeho města a ti zde založili ústav čistě německý a „naše“ záložna byla jimi označována za pouze českou. 8


V roce 1907 měla záložna již 875 členů a opatrovala přes 600.000 K jmění cizího a přes 100.000 K vlastního jmění. V tomto roce koupila záložna v Manětíně dům č. p. 108. Dále věnovala městu 15.000 K na stavbu chudobince a svému zakladateli Františku Stehlíkovi, starostovi manětínskému, zřídila pamětní desku na domě č. 107. Než záložna koupila dům č. p. 108, úřadovalo se v pronajatých místnostech v přízemí č. p. 92, v domě s pozoruhodnou historií. Na staré fotografii, pořízené před 1. světovou válkou, jsou ještě ve štítu domu i sošky sv. Kosmy a Damiána, zmiňované v historii doktorů a magistrů v Manětíně. Když už kancelář v domě č. 108

Manětínská záložna na kresbě J. Nacházela. potřebám záložny nevyhovovala, dům byl prodán a v roce 1935 se staví budova úplně nová, číslo popisné 110, která později patřila ministerstvu financí. Při stavbě nové budovy byl ve dvoře zbourán malý domek č. p. 111. Manětínská občanská záložna přečkala protektorát, aby v padesátých letech 20. století, podobně jako ostatní spořitelny a záložny v Čechách a na Moravě, přešla pod Českou státní spořitelnu a stala se místní pobočkou okresní spořitelny. V roce 2000 byla i tato pobočka v Manětíně zrušena. Samostatnou kapitolou jsou hospodářské (okresní) záložny, dříve také nazývané „záložny kontribuční“. Mezníkem byl zákon č. 26 z 22. března roku 1882 o zřízení okresních hospodářských záložen. Do těchto záložen byly sloučeny, tehdy ještě existu9


jící kontribuční sýpky obilní a peněžní fondy obilní v obvodu každého okresního zastupitelstva. V kronice se dovídáme, že na manětínském panství byla kontribuční záložna v Manětíně už před rokem 1858, o čemž svědčí dopis okresního úřadu o nedoplatcích za uvedený rok. Co znamená „kontribuce“ vysvětluje Ottův slovník naučný: „Kontribuce (z lat. contributio) byl v Rakousku obvyklý termín pro daň pozemkovou (nebo, jak lid v českých zemích říká, daň gruntovní). Byl to tedy nucený příspěvek nebo dávky peněžní i naturální vymáhané na obyvatelstvu, v 17.–19. století i k válečným úče lům.“ Po třicetileté válce byla Česká země devastovaná. Živnosti a řemesla upadly, zemědělství bylo ubito a trpělo nedostatkem lidí, dobytka

Kresba J. Nacházela zobrazuje místo kontribuční sýpky (1), obydlí ovčáka (2) a ovčín (3). a všeho zařízení, jež mu pobrala nebo zničila ve válečných letech vojska ať nepřátelská nebo přátelská. Skoro polovina gruntů byly pustiny bez hospodářů. To platilo také o manětínském panství. Nové cizí vrchnosti, které přišly, neměly k místnímu lidu žádný vztah a chtěly z lidu vydřít, co nejvíce se dalo. Prakticky po celé období absolutismu velikost kontribuce rostla - za půl století, od konce třicetileté války do počátku 18. století, se zvýšila asi desetkrát. Kontribuci odváděli jen poddaní, šlechta, až na výjimky, žádné daně neplatila. Vrchnost rozpočítávala na poddané i ty daně, které měla platit sama. Výjimkou byly vrchnosti, které na svých panstvích vytvářely určité daňové rezervy, a to zřejmě bylo prvním krokem k vytvoření kontribučních fondů obilních i peněžních. Manětínská šlechta měla kontribučenskou sýpku u panského ovčína na hranicích katastrů Manětína a Vladměřic. Cesta, vedou10

cí napříč dvorem, je zároveň katastrální hranicí. Sýpka bývala na území obce Vladměřice, ovčín s bytem ovčáka patřil do Manětína. Podle ocenění majetku na panství Lažanských v Manětíně byly ovčín i obydlí ovčáka zahrnuty do soupisu už v roce 1830. V roce 1864 byla funkce kontribučních sýpek zrušena; budovy někdejších kontribučních sýpek sloužily pak k uskladnění obilí z polností panských dvorů, později sloužily JZD či státním statkům. Dokonce v Bolešinech na Klatovsku se v r. 1892 kontribuční sýpka rekonstruovala na školu; škola zde sídlila až do r. 2000. Sýpka na ovčíně slouží k bydlení. Dne 24. června 1884 zahájila svoji činnost Okresní záložna hospodářská v Manětíně, když sedm kontribučních záložen v okrese Manětínském jí odevzdalo své jmění. Byly to záložny v Bělé, Krašovicích, Chrašťovicích, Manětíně, Preitenšteině, Brložci a Rabštejně. Počáteční provozní kapitál byl 93.111,98 K a na tomto jmění bylo 1.195 podílníků. Okresní záložna hospodářská se tak stala druhým peněžním ústavem v Manětíně. První schůze ředitelství se konala 30. září 1884, a prvním starostou záložny byl zvolen Josef Heinc, tehdejší předseda okresního výboru. Po něm se v této funkci ještě vystřídali Václav Molcar, Josef Plitz, Matěj Klečka, Matěj Halema a Blažej Halema. Až do roku 1901 se omezovala činnost záložny na půjčování vlastního kmenového jmění, ačkoliv valná hromada 22. listopadu 1894 důrazně uložila ředitelství záložny vklady přijí-


mat. Ředitelství stále s přijímáním vkladů váhalo a vymlouvalo se na nedostatek účetních. Tehdejší pokladník, Jan Maxa, jenž byl současně tajemníkem Manětínského okresu, byl současně i pokladníkem městské občanské záložny. Teprve od roku 1901 se tedy začaly přijímat vklady. V letech 1901 až 1927 vedli agendu dva úředníci okresního výboru jako vedlejší zaměstnání. Okresní záložna hospodářská do té doby neměla vlastní místnost - úřadovalo se v místnostech okresního výboru; proto se také její činnost rozvíjela jen pomalu. V roce 1927 záložna zakoupila pro svou potřebu dům č. p. 96 na náměstí v Manětíně od rodiny Chourů z Prahy, a do domu hned přesídlila. V roce 1932, kdy byl vydán k padesátiletému výročí okresních záložen hospodářských v Čechách velký slavnostní Almanach, byli v něm uve-

deni členové ředitelství záložny v Manětíně: Blažej Halema z České Doubravice, jako starosta; Václav Soukup z Korýtek, jako náměstek; Josef Jindra, z Horní Bělé, jako kontrolor; dále to byli František Koza z Dražně, Václav Kronďák ze Štichovic, Václav Liška z Manětína, Václav Eret z Hubenova, Václav Vopat z Rybnice, Jan Guba z Lešovic, Leopold Witmann z Hrádku, Václav Teichner ze Zhořce, Adolf Stingl z Březína. V revidujícím výboru byli Josef Fousek z Dražně, Jan Kroupa z Radějova, Jan Jindra z Rabštejna. Delegátem okresního výboru byl Josef Plic z obce Lité. Úřednictvo tvořili: Josef Bílek, účetní; Ludvík Procházka, pokladník; Josef Kraus, praktikant, vesměs z Manětína. Při reorganizaci peněžnictví po roce 1948 byla okresní hospodářská záložna zrušena a přešla pod Českou spořitelnu.

ZAJÍMAVOSTI Z NEJSTARŠÍ PLÁŇSKÉ MATRIKY n Petr Rožmberský Úvodem se krátce zmíníme o kostele a faře v Plané (obec Hromnice). Kostel Nanebevzetí Panny Marie je od roku 1958 vedený v ústředním seznamu kulturních památek pod č. 45415/4-1472.1) Stojí v jižní části vsi, téměř v jejím nejvyšším místě, usazen na terénní zlom těsně nad silnicí. Jde o orientovanou gotickou stavbu, k níž byla v baroku (1752–1753) přistavěna rozšířená část lodi s vížkou s cibulovitou bání, opatřenou znakem plaského opata Silvestra Hetzera. Na jižní straně původní lodi je 11

zazděný profilovaný gotický portál a drobné zazděné gotické okénko, v presbytáři jsou gotická okna, gotická klenba a gotické malby. V jižní zdi přístavby je obdélný portál s uchy a datem 1752. Stav kostela je po stavební stránce špatný a nutně potřebuje opravu.2) Majitelem je Římskokatolická farnost Dýšina.3) Také plánská fara, situovaná západně od kostela, je od roku 1958 vedena v ústředním seznamu kulturních památek, a to pod č. 34331/41473.4) Je to zhruba čtvercová, patro-


vá, zčásti podsklepená barokní stavba z 2. poloviny 18. století, krytá vysokou střechou opatřenou šindelem. Přiléhá k ní mladší přístavba, patří k ní chlévy, stodola a roubené kolny (bývalý farní hospodářský dvůr) a jižně od fary se rozkládající rozsáhlá zahrada. Objekt fary byl taktéž ve špatném stavu.5) Fara 28. března 2007 vyhořela, ale její majitel Ing. Jaroslav Mašek z Plzně6) ji obnovil. Matrika Ještě starší památkou než je barokní přístavba kostela a objekt fary je nejstarší plánská matrika. Byla založena roku 1644, tedy ještě za třicetileté války, zdejším farářem Matějem Valecem. Šlo zatím pouze o matriku narozených, i když do ní byly občas zapsány i svatby. Končí zápisem z 6. 11.1685. Matrika oddaných začíná až zápisem z 12. 11. 1657, končí však již rokem 1662. Následuje opět matrika narozených od 29. 3. 1683, která je do 6. 11. 1685 opisem předešlé matriky narozených a teprve poté přináší nové záznamy. Od roku 1685 je vedetaké matrika zemřelých. Ta je foliována, zatímco matriky narozených a oddaných jsou stránkovány modrou tužkou. Všechny jmenované matriky byly svázány do jedné knihy (má celkem 546 stran) a je možné, že některé části zápisů se nedochovaly. První kniha plánských matrik je psána česky (občas se vyskytne zápis latinský), až cca od přelomu 17. a 18 století německy, a to až do konce, do roku 1708.7) Německá část nebyla excerpována. K faře Planá s kostelem Nanebe12

vzetí Panny Marie náležely v té době ještě filiální kostely v Kostelci a Čívicích; k plánské farní osadě tedy příslušeli obyvatelé Březska, České Břízy, Čívic, Dobříče, Hromnic, Chotinné, Jarova. Kaceřova, Koryt, Kostelce, Liblína, Nadryb, Nynic, Olešné, Plané, Robčic, Žichlic a Žíkova. Jen Liblín, Olešná, Darová a Žíkov ležely na opačné straně řeky Mže (nesprávně Berounky), tedy na území okresu Rokycany, s čímž býval někdy problém - 16. února 1692, patrně při oblevě a tání, byl křest z Liblína s dovolením plánského faráře „pro velikou vodu“ uskutečněn v kostele v Radnicích. 8) Faráři a kantoři V období, zaznamenaném knihou č. 1 plánských matrik, tedy v podstatě ve druhé polovině 17. století, byli zdejšími faráři již jmenovaný profes velehradský (tj. řeholník, který složil řádový slib u cisterciáků na moravském Velehradě) jménem Matěj Valec, v roce 1661 zde jako farář působil „velebný kněz a převor“ Jan Tillingár (převor - zástupce opata), který měl za kaplana Jiřího Krtinského, jenž tu 4. 12 1661 vykonal první křest a roku 1664 sám sebe nazývá starým kaplanem.9) Roku 1665 křtil páter Benedikt, farář plánský,10) roku 1680 páter Gregor (tj. Řehoř) s nečitelným příjmím, farář plánský, čívický a kostelecký,11) roku 1683 zakládá novou matriku (viz výše) Albert Hubacius, roku 1685 označený jako „dvojctihodný pán, pan páter Albert Hubacius, toho času farář plánský, profes velebného konventu kláštera plaského“. Někdy


Fara v Plané před požárem. byl nazýván Alberik Hubacius a roku 1691 jsou zaznamenáni "páteři Alberik a Carol" (Karel byl patrně kaplanem). Od 1. 1. 1696 křtí dvojctihodný pan páter Kryštof Tengler, profes kláštera plaského, toho času farář Plané, Kostelce a Čívic. 12) Plánští faráři byli docela významné osoby, nebo alespoň pocházeli z vyšších kruhů. Jan Tillingár pocházel z erbovního rodu Tillingárů ze Strádáně, byl v letech 1643–1654 farářem v Oboře a částečně zároveň i v Plané (1647–1658 a 1661–1665). Později byl farářem v Kralovicích.13)Albert Hubacius byl nejspíše příslušníkem erbovní rodiny Hubaciusů z Kotnova14) a Kryštof Tengler byl jmenovcem plaského opata Kryštofa Tenglera (1652–1666).15) Nedostatek katolických kněží po Bílé hoře způsobil, že se faráři (alespoň na klášterních panstvích) stávali příslušníci cisterciáckého konventu v Plasích, i když první zaznamenaný farář byl cisterciákem až z Velehradu. Zdejší faráři měli služebný personál, z nějž matrika zachytila k roku 1656 kuchařku Anežku, roku 1664 kuchařku pana pátera převora jménem Bětu, roku 1668 je zazname13

nán pacholek pana pátera. Roku 1691 byla ve službě u faráře Dorota, dcera Zelenky v Kaceřova.16) Na území plánské farnosti se nacházely mimo filiálních kostelů sv. Jiří v Kostelci a Nejsvětější Trojice v Čívicích (u nichž se především pohřbívalo, ale byly tu vykonávány i jiné církevní úkony) také kaceřovská zámecká kaple sv. Máří Magdalény, 17) též v Liblíně existovala při tamním šlechtickém sídle kaple neznámého zasvěcení a kaple sv. Kateřiny byla i v Nynicích. V těchto kaplích se někdy odehrávaly svatby, ojediněle i křty. Křtilo se také v Žíkově, i když existence případné kaple při tamním sídle šlechty není známá.18) V roce 1694 křtil v Liblíně dvojctihodný pan páter František, „zůstávající na Liblíně“.19) Ve farních vesnicích bývaly při farách školy. Situace v Plané byla komplikována skutečností, že sem bylo přifařeno městečko20) Kaceřov, středisko kaceřovského panství,


Opatský znak na kostele.

a také vzdálený Liblín s panským sídlem, situovaný ještě k tomu na opačném břehu řeky Mže (nesprávně Berounky). Od roku 1657 je mnohokrát jako otec, kmotr nebo svědek matrikou zachycen Jan Fremr, kaceřovský kantor, bydlící v městečku Kaceřově. Roku 1689 zemřela v 55 letech jeho manželka Eva a v roce 1696 je Jan Fremr nazván starým kaceřovským kantorem.21) Vyučoval evidentně v Kaceřově. O liblínském kantorovi slyšíme poprvé roku 1689. Pan Andres, „toho času kantor liblínský“, zastupoval v kmotrovství nepřítomného pána liblínského panství. Podruhé (a naposledy) je zaznamenán jako liblínský kantor roku 1697 Martin Zaoprimský (? - špatně čitelné).22) Nezdá se, že by do té doby existovala škola také v Plané. Až právě v roce 1697 je zde kmotrem pan Fridrich Kotinský, „tehdejší kantor plánský“.23) Majetek fary a kostela V pojednávané matrice najdeme i zmínky o majetku fary a kostela. Není jich sice mnoho, ale jsou zajímavé. V roce 1684 zemřeli Tomáš Fryc, rychtář vsi Chotinné a kostelník plánský (kostelníci byli tehdy volené osoby, rozhodující o zádušním jmění), i jeho manželka, kteří před smrtí darovali k záduší plánského kostela 31 zlatých a 30 krejcarů. Za tento jejich odkaz dal farář Hubacius udělat ciborium, tj. pěkný stříbrný a pozlacený kalich, v němž se uchovává velebná svátost (hostie).24) Roku 1690 zemřel plánský rychtář a nejstarší kostelník Matěj Šiška, když předtím odkázal kostelu na obnovení 14

oltáře plánského kostela 27 zl. a 55 kr. a jeho manželka přidala 1 zl. a 30 kr. Farář „Alberik“ při kázání vyzval k finanční pomoci další věřící: plaský hejtman urozený pan Matyáš Tillingár dal 24 zl., Šimon Pech z Chotinné 10 zl., Vít Hřeb neb Šafář 9 zl., kaceřovský mistr (tj. ovčák) a jeho matka 7 zl., kaceřovský písař pan Gotfrýd Hortiš 5 zl. Po dvou zlatých dali kaceřovský mlynář Jan Kafka, nejmenovaný nynický kovář se starou Manclovou, Šimice se synem. Ostatních vyjmenovaných 53 osadníků a institucí (jednotlivé obce) přispělo nižšími sumami. Celkem bylo na oltář vybráno 119 zlatých 14 krejcarů. Do matriky bylo poznamenáno: „Pán Bůh všemohoucí, Blahoslavená Panna Marie a svatí apoštolové těm všem dobrodincům, kteří jsou výš poznamenaní, živým svou svatou milost a umrlým lehké odpočívání a Království nebeské dáti ráčil. Amen“. Poznamenány jsou i další odkazy, jako např. z počátku 18. století vdovy Kateřiny Šiškové, za nějž byl koupen nový misál.25) V 90. letech 17. století vznikl následující zápis: „Pod Planou jest brod přes tu řeku od očtený vsi Planý. Od brodu jde od samé řeky vrch, k Radnici běžící ta cesta „weduge“(?) poněkud vrch až k jedné staré travné cestě, kteráž napravo od nadepsané cesty jde, a již opustíc první cestu ta rovná cesta napravo mezuje předce vejše na vrch nahoru až k jednomu místu, kdež tři chvůje stály, a ty před léty za dřeva mezní držány byly, než nyní podťaty jsou. V těch místech nalevo jsou grunty volešenský a po pravé lesy Planej náležející. Potom


zase v týmž místě uhnouce se okolo toho cípu a třích chvojí sťatých zase spátkem z toho vrchu dolů jde jiná travná cesta nebo stezka, slove Boží stezka, a jde a mezuje přes jiné dvě stezky téhož lesa jsouce napříč, až na samej vrch, kdež dub na tři rozdělený stojí, a ten za znamení mezní lidé pokládají. Od toho dubu táž stezka předce jednostejně mezuje a přes ten vrch zase dolů až k tomu místu, kdež potůček neveliký, kterýž tu v rokli dolů po pravé straně jde a nad samým brodem plánským do řeky Myzy vpadá. Tu tolikéž od nadepsaných tří chvojí zase z toho vrchu až dolů k řece jsou po levé straně grunty volešenský, po pravé k Planej náležící. Jest v tom místě ten kus stráně a lesu drahný, kterýž kostelu plánskému náležející jest.26) Dnes tvoří řeka hranici katastrů jednotlivých vesnic ležících při ní a zároveň hranici okresů Plzeňsever a Rokycany. Ale ještě na mapě stabilního katastru Plané z roku 1839 plánský katastr překračoval řeku a k Plané náležely lesy v okolí ústí potoka Velké Radné. Hranice plánského katastru zde byla velmi klikatá27) a zřejmě odpovídala výše uvedenému, pro nás již málo srozumitelnému popisu. Urozenci Podle nejstarší plánské matriky bychom mohli sestavit kompletní řadu úředníků a zaměstnanců nejen kaceřovského, ale i liblínského panství. Omezíme se však jen na ty osoby, kterým autor matričního zápisu (jímž mohl být farář, kaplan nebo kantor) připsal před jejich jméno 15

šlechtickou titulaturu, i když někdy u jasně šlechtických rodů chybí označení „urozený“ a naopak erbovní měšťané nebo důstojníci jsou nazýváni urozenými, i když některým z nich takové titulování v podstatě nenáleželo. Od roku 1644 jsou častokrát připomínáni příslušníci rodu Tillingárů ze Strádáně, kteří bývali ve službách plaského kláštera jako hejtmané, správci, písaři apod. Nebudeme je zde podrobně vyčítat, neboť to již bylo na stránkách tohoto periodika učiněno.28) Snad se jen zmíníme, že v letech 1689, 1691 a 1692 byly pohřbeny uvnitř v plánském kostele dcery (nemluvňata) hejtmana plaského kláštera Matyáše Ferdinanda Tillingára.29) Roku 1653 byl v Plané kmotrem urozený pan Jan Brandlínský.30) Jde o Jana Alexia Brandlínského, před Bílou horou úředníka Gryspeků, který byl potom hejtmanem na Křimicích (také na Horní Bělé)31) a v Kaceřově po třicetileté válce koupil bývalou panskou krčmu.32) Jeho příbuznou byla roku 1656 připomenutá panna Kačenka Brandlínská.33) Roku 1654 je kmotrou při křtu z Robčic křestním jménem neoznačená urozená paní Lenaiska, v roce 1660 již jméno má - byla to paní Alžběta Lenaiska.34) Alžběta Lenajská, rozená Fruweinová, byla majitelkou statku Robčice. Ovdověla a znovu se provdala za Jana Jaroslava Beřkovského z Šebířova.35) Už v roce 1662 je jako kmotra při křtu z Robčic uvedena jako urozená paní Alžběta Beřkovská (roku 1663 zřejmě omylem ještě jako Alžběta Lenajská). Uroze-


ný a statečný rytíř, pan Jan Jaroslav Beřkovský a jeho manželka pak často kmotrují, naposledy roku 1673. Roku 1670 kmotruje Alžběta Beřkovská rozená z Kolkreitu - zde došlo evidentně k omylu v určení rodného přídomku.36) Anna Alžběta z Kolkreitu byla poprvé provdána Fruweinová, podruhé Renová (viz dále). V roce 1660 je dvakrát kmotrou paní Kateřina Sobětická z Kaceřova.37) Ačkoli jí nebyl připsán titul, zřejmě se jedná o příslušnici rytířského rodu Sobětických ze Sobětic.38) Urozenému a statečnému rytíři, panu Karlu Fruweinovi [z Podolí] a jeho manželce urozené paní Kateřině byl v prosinci 1665 pokřtěn syn Jan Antonín, v květnu 1667 druhý syn František Adalbert a v dubnu 1669 třetí syn Václav Vojtěch; všechny tři křty se uskutečnily na Žíkově. Možná tu také hrála roli rozvodněná řeka. Jejich čtvrtý syn pokřtěný jmény "Udakrylus" Benjamin Ernfrýd byl roku 1670 pokřtěna na Liblíně, pátý syn Karel Antonín byl pokřtěn v prosinci 1672 bez uvedení místa křtu a šestý syn Jan Jaroslav Antonín v listopadu 1673 opět na Žíkově.39) Roku 1665 byl kmotrem urozený a statečný rytíř, pan Adam Protiva Běšín z Hřešihlav a jeho křestním jménem neoznačená manželka, v roce 1672 spolu s Adamem Protivou (otcem?) byl kmotrem také Jan Benjamin "mladý Běšín". V roce 1675 s Adamem Protivou "starým Běšínem" z Hřešihlav svědčil na svatbě Tobiáš „mladý Běšín“ (syn?) a roku 1690 byl na křtu urozený pan Běšín z Běšin a urozená paní Běšínka, aniž 16

bychom znali jejich křestní jména.40) Dalším matrikou zaznamenaným urozencem byl roku 1665 kmotr urozený a statečný rytíř, pan Jan Filip Ren41) Vzal si vdovu po Benjaminovi Fruweinovi z Podolí Annu Alžbětu z Kolkreitu, majitelku statku Liblín.42) V roce 1667 byla kmotrou panna Evička (roku 1673 Evička Efrozina Antonie), dcera Jeho milosti pana Rena a roku 1668 jeho další dcera, urozená panna Kačenka z Liblína. Snad jde o jednu a tu samou osobu i v roce 1670, kdy je dcera pana Rena zapsána jako urozená panna Kateřina Magdaléna, ovšem toho roku a roku 1673 kmotruje jeho další dcera - Ludmila Kateřina. Měl snad také syna, neboť roku 1669 je kmotrem urozený a statečný rytíř, pan Jan Rudolf z Liblína - roku 1672 je pak Jan Rudolf z Liblína označen příjmím Ren a roku 1673 jako Jan Rudolf „mladý Ren“. V roce 1675, když se vdávala jeho dcera Eva Efrozina za urozeného a statečného rytíře pana Karla Renšperka ze Skřivan, nebyl již rytíř Jan Filip Ren mezi živými.43) Ženich se správně jmenoval Jan Karel Renšpergár z Renšperka a z Držkovic a statek Skřivaň později prodal.44) Šlechtických křtů a svateb se účastnili jako kmotři a svědci urozenci z širokého okolí. Tak je roku 1665 kmotrem rozený pan Pauler, aniž by o něm matrika vypověděla něco dalšího. Roku 1667 kmotrují urozený a statečný rytíř N.N. (autorovi zápisu nebylo známo jeho křestní jméno) pan Pauler a také urozený pan František „mladý Pauler“ (otec se synem?) Roku 1670 pak kmotruje


urozený rytíř Franc ze Svinné, roku 1675 urozený pan Franc Bauler ze Svinné. Urozená paní Kateřina Paulerová, rozená z Renšperku (viz výše), kmotrovala roku 1694 a s ní také urozené panny Ludmily slečny Paulerové z Hohenburku.45) Proč je poslední údaj psán v množném čísle nám uniká. Zatím šlo o erbovníky nebo rytíře, v letech 1672 a 1673 byla kmotrou urozená paní Maxmiliána Říčanka, paní darovská.46) Nositelé predikátu „z Říčan“ náleželi do panského stavu a proto jim (svobodným pánům, tj. baronům, a hrabatům) náležela titulatura „vysoce urozený pán, pan“ (či paní), což v matrice nebylo respektováno. Roku 1682 je připomenuta děvečka Jeho Milosti pana Říčana z Darové, bez uvedení křestního jména.47) Jednalo se o Maxmiliánu Kateřinu Říčanovou rozenou Neslingarku z Šelengrabu a o Jana Jiřího z Říčan.48) Roku 1675 se účastnil šlechtické svatby také pan Karel Boryně z města Radnic.49) Byl příslušníkem rytířského rodu Boryňů ze Lhoty (náležela mu tedy opět nepřiznaná titulatura „urozený a statečný rytíř, pan“), žil zřejmě v měšťanském domě v Radnicích a základní literatura o tomto rodu jej nezná.50) Liblínské panství koupil roku 1675 Jan Kryštof Štampach ze Štampachu, jehož otec byl roku 1676 povýšen do hraběcího stavu jako hrabě Kager ze Štampachu. Základní literatura zná dvě manželky Jana Kryštofa (1. †1701, 2. †1721), ale uvádí, že zemřel roku 1718 "bezdětek" a dědila po něm druhá manželka.51) Vysoce uro17

zený pán, pan Jan Kryštof, Svaté říše římské hrabě Kager ze Štampachu a jeho druhá manželka Maxmiliána Ludmila, rozená z Kokořova, byli často kmotry či svědky zapsanými v plánské matrice, ale matrika zachytila i jejich dceru: od roku 1679 bývala často kmotrou hraběcí dcera, panna slečna Sybila Konstancie Eusebie, naposledy roku 1694; toho roku se provdala za Jana Jiřího, hraběte z Clary-Aldringen. Novomanžel pak byl za kmotra ještě roku 1695. Možná, že měl hrabě Kager ze Štampachu i syna, neboť v letech 1680 a 1683 byl kmotrem hrabě František Karel Kager z Liblína.52) Mohl to však být také nějaký blíže neznámý vzdálenější příbuzný. Každopádně potomci hraběte Jana Kryštofa v okamžiku jeho smrti již nebyli mezi živými. Roku 1684 je kmotrou panna Kateřina, sirotek Její Milosti paní, paní hraběnky Štampachové.53) Snad šlo o osiřelou příslušnici hraběnčina fraucimoru, nebo je možná totožná s následující osobou. Tou je urozená panna Kateřina, preceptorkyně (tj. vychovatelka, zřejmě hraběcích potomků na Liblíně), kmotrující roku 1686. Liblínská preceptorkyně panna Kateřina Uršula/Voršila se v následujícím roce provdala za urozeného pana Václava Sumra z Lukavy (obřad proběhl v čívickém kostele). Roku 1689 se jim narodila dcera, pokřtěná jmény Konstancie Maxmiliána Jana (Joanna) Antonie; dozvídáme se, že matka byla rozená z Manau. V roce 1690 následoval syn Kryštof Vilém Ferdinand Jan (Johan) Oktaviánus, který však již ve věku 21 neděl a 4 dny zemřel a byl


Kamenné ostění dveří kostela s datací 1752. pohřben při čívickém kostele.54) Urozená paní Kateřina Uršula Sumrová rozená z Manau potom ještě několikrát kmotrovala Liblínským, naposledy roku 1694.55) O jejím rodu se v základní literatuře nepodařilo nic zjistit. Její manžel, Adam Václav Sumr, byl příslušníkem rytířského rodu Zumrů z Herstošic, jejichž příjmí bylo často psáno Sumr, Summer apod. Bylo konstatováno, že označení „z Lukavy“ (viz výše) není predikátem, ale místem, odkud pocházel - tedy z Lukové u Manětína, kde Zumrové vlastnili určitý majetek.56) Právě dceři uvedených manželů byly roku 1689 za kmotry (mimo rodiny hraběte Štampacha) také následující urozenci, kteří se jinak v plán18

ské matrice nevyskytují: urozená paní Efrozína Maxmiliána Bohušová z Otěšic rozená z Moseru, urozená paní Rebeka Steinbachová z Kranichštejnu rozená Uhrová z Rittersburku, a pánové Václav Samuel Bohuš z Otěšic, Vilém Franc Údřický z Údrče a Benedikt Franc Steinbach z Kranichštejna.57) V té době bývalo běžně (nejen u urozenců) značné množství kmotrů a svědků. Při křtu jejich syna roku 1690 byl mimo mnoha již pojednaných urozenců kmotrem také vysoce urozený pán, pan Inocenc Ferdinand, Svaté říše římské hrabě z Bubna,58) majitel panství Radnice. Ačkoli bylo uvedeno, že prameny zachycený italský polír Jan Pianrosa stavěl či přestavoval dům paní Sumrové v Liblíně,59) nebylo tomu tak - dalším bádáním se zjistilo, že šlo o dům právě v Radnicích.60) V roce 1694 byl v v kapli kaceřovského zámku pokřtěn potomek urozeného pána Mikuláše Lochmana Dobrušského, správce panství, kmotry byli urozený a vysoce učený pán, pan Hendrych Josef Helfer, doktor filozofie a medicíny a plzeňský měšťan, urozený pan Jan Češ, hejtman panství Bělá a žatecký měšťan, a ctná a šlechetná paní Anna Terezie Zoufalka, apatykářka města Plzně. Roku 1696 při křtu dalšího potomka uvedeného otce byli mimi jiné kmotry urozená paní Krescencie Helferová doktorka (tj. manželka doktora) z Plzně, urozená paní Anna Terezie Zoufalá, apatykářka (tj. manželka lékárníka) z Plzně, urozený, též vzácný, slovutný a opatrný pan Franc Stehlík z Čenkova, měšťan a spoluradní města Plzně, a vzácně slovutný pan


Václav Vít Zoufalý, měšťan a apatykář města Plzně.61) V kaceřovské kapli byli v roce 1674 oddáni také urozený pan Jan Rozin z Rozinu, syn Samuela Rozina z Rozinu, spoluradní z města Rakovníku a Alžběta, dcera urozeného pana Mikuláše Lakardy, lajtnanta od Šnajdovského regimentu.62) Nejde o příslušníky panského nebo rytířského stavu, ale o měšťany, z nichž jen někteří byli erbovníky. V letech 1673 a 1675 je kmotrem urozený pan Šimon Petr Nemin, doktor plaského kláštera, pocházející z města Dobřan, a jeho sestra Anna Justýna, roku 1680 pak urozený pan Tobiáš František Nemin, sekretář Jeho Milosti pána, pana preláta kláštera plaského. Při svatbě rakovnického měšťana roku 1674 byl svědkem také urozený pan Daniel, Jeho Milosti císařské rychtář (s největší pravděpodobností šlo o rychtáře královského města Rakovníka) a roku 1676 kmotroval urozený pan Jan Kryštof, pan doktor z Prahy. 63) V těchto případech asi nešlo ani o erbovníky a titulatura jim byla připsána z neznalosti či z úcty. Na závěr ještě několik zajímavostí Od roku 1647 se objevují v plánské matrice také osoby „z Hor“, jednou i „z Hutě“, naposledy roku 1675.64) Vzhledem k místům odkud byly vedeny křty, je možné soudit, že se jedná o zaměstnance při dolech na kyzové břidlice a jejich zpracování na kamenec, vitriol a síru pod Čívicemi, kde byla tato činnost provozována již v 16. století.65) Roku 1662 probíhala ve farní osadě 19

nějaká stavební aktivita - potomek Jana Jiřího, pokrývače zůstávajícího v kaceřovském zámku, byl pokřtěn v zámecké kapli; za kmotry mu byli plaský sekretář, purkrabí, kantor Fremr, kaceřovská písařka (manželka písaře) a také paní Veronika paumistrová,66) tedy manželka stavitele (z něm. Baumeister). V roce 1675 byl pokřtěn potomek matky paní Judity rozené Malinové, kaceřovské hofmistryně, a otce pana Kryštofa Lilie (var. Lilik, Lillich), „vzácného kunstu malířského“. Tento kaceřovský malíř měl s hofmistryní další děti v letech 1676 a 1680 a on i Anna Judita Liliová, malířka, také kmotrovali.67) Malíř Lilie je možná autorem dodnes dochovaných cca 70 obrázků v nice krbu hlavního sálu kaceřovského zámku, který patrně sloužil jako škola.68) Od roku 1683 několikrát kmotroval pan František Antonín, polír liblínský,, jednou označený titulaturou „vysoce urozený“, která mu evidentně nepříslušela. Naposledy je matrikou zachycen roku 1694;69) zřejmě řídil stavební aktivity hraběte Štampacha v Liblíně.70) V roce 1692 bylo pokřtěno dítě Kateřině, „která se svým otčímem dopustila s Dubem“.71) Nešlo sice o krvesmilstvo, přesto měla zřejmě ostudu po celé farnosti a otčím byl patrně potrestán. Na křtu dítěte dozorce nad pacholky císařské artilerie (tj. dělostřelectva) byl kmotrem pan Štěpán Kratzer, důstojník císařské artilerie a jeho manželka, paní Eva Kraczerová z Budyně (tj nejpíše z Budína, tedy z Budapešti), rozená Turkyně.72) Tureckých žen, které vět-


šinou přivezli z válek s Turky císařští důstojníci jako zajatkyně a byly zde potom pokřtěny, bylo v té době v Čechách nemálo. Stávala se i neštěstí. Kromě výše popsaného úmrtí farské služky můžeme uvést, že roku 1686 se utopil žebrák Bortrmon u Hřebů v louži „jsouc opitej“, ve věku okolo 80 let, pohřben byl při chrámu plánském.73) Vzhledem k jeho sociálním poměrům a zřejmě pokročilému alkoholismu se v podstatě dožil požehnaného věku. Čtyř a půl letá Johanka, dcera souseda z Nynic, zemřela roku 1695 „nešťastnou příhodou, na kteroužto veliký kus zdi mnoho vozů padlo“. Na jejím pohřbu v Plané bylo mnoho lidí.74) Také máme záznam o průběhu vztekliny: Roku 1691 čtyřicetiletého kaceřovského pastýře Vavřince Velblouda 24. června v noci „steklá pes pokousal a nic mu neškodilo, až v 6 nedělích se na něm proneslo tak“, že jej 5. srpna "na řetěz dáti museli"; skonal 8. srpna.75) Téhož roku 1691 šla

služka z fary Dorota s košem na trávu. Páteři Alberik a Karel ji pak nalezli za farou v jámě mrtvou. Bylo to klasifikováno jako „nešťastná příhoda“. Na pohřeb, který se konal v Čívicích, ji doprovázelo na 200 lidí.76) Vzácně byla zaznamenána i lokace pohřbu: když 30. listopadu 1693 mezi 8. a 9. hodinou zemřel již ve svých 26 letech kaceřovský písař, pan Gotfrýd Hortiš, byl při svém pohřbu 2. prosince na poslední cestě vyprovázen farářem z Obory, plaským hejtmanem, liblínským písařem a žíkovským purkrabím. Byl pohřben v plánském kostele pod kazatelnou. 77)

Na úplný závěr, abychom nekončili smutnými zprávami, něco pro pobavení: Roku 1662 byl za kmotra Filip Andělský prkno, krejčíř z Německé Břízy (dnes Česká Bříza). Poznámka modrou tužkou: Z Engelbrecht udělali Engelbrett a z toho překlad Andělské prkno.78)

Poznámky: 1) http://monumnet.npu.cz - 11. 10. 2012. 2) Poche, E. a kolektiv: Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 61; http://www.plzensky-kraj.cz/cs/relics.asp?lngPamatka=955850 - 11. 10. 2012. 3) http://nahlizenidokn.cuzk.cz - 15. 10. 2012. 4) Citace v pozn. 1. 5) Citace v pozn. 2; http://www.plzensky-kraj.cz/cs/relics.asp?lngPamatka=962066 - 11. 10. 2012. 6) Citace v pozn. 3. 7) Státní oblastní archiv Plzeň, fond Sbírka matrik, fara Planá, kniha 1. 8) Citace v pozn. 7, s. 305. 9) Citace v pozn. 7, s. 62, 73. 10) Citace v pozn. 7, s. 78. 11) Citace v pozn. 7, s. 172. 12) Citace v pozn. 7, s. 205, 221, 322, fol. 317v. 13) Rožmberský, P.:Tillingár ze Strádáně, Vlastivědný sborník - čtvrtletník 20


pro regionální dějiny severního Plzeňska XIII/2007, č. 2, s. 23-24. 14) Sedláček, A.: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 446. 15) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. 2. vydání, Plzeň 2008, s. 8. 16) Citace v pozn. 7, s. 44, 71, 91, fol. 317v. 17) Rožmberský, P. - Novobilský, M.: Gotická tvrz a zámecká pevnost Kaceřov. Plzeň 2007, s. 53-56. 18) Rožmberský, P.: Existovalo panské sídlo Žíkov?, Hláska XVII/2006, č. 3, s. 38-41. 19) Citace v pozn. 7, s. 303. 20) Citace v pozn. 17, s. 42-45. 21) Citace v pozn. 7, např. s. 48, 87, 102, 327, fol. 317–317v. 22) Citace v pozn. 7, s. 266, 340. 23) Citace v pozn. 7, s. 340. 24) Citace v pozn. 7, s. 478. 25) Citace v pozn. 7, s. 478-479. 26) Citace v pozn. 7, s. 480. 27) http://archivnimapy.cuzk.cz, katastr Planá. 28) Rožmberský, P.:Tillingár ze Strádáně, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XIII/2007, č. 1, s. 20 - 24; citace v pozn.13, s. 19-24. 29) Citace v pozn. 7, fol. 314, 317, 319v. 30) Citace v pozn. 7, s. 36. 31) Rožmberský, P.: Obyvatelé zámku Bělá a Neustadtelu Českého v 17. století I. díl, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XXII/2012, č. 1, s. 16. 32) Citace v pozn. 17, s. 42, 43. 33) Citace v pozn. 7, s. 44. 34) Citace v pozn. 7, s. 38, 56. 35) Rožmberský, P.: O panském sídle v Robčicích, Hláska, zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka XVII/2006, č. 1, s. 12–13. 36) Citace v pozn. 7, např. s. 67, 70, 75, 116, 127–128. 37) Citace v pozn. 7, s. 56. 38) Citace v pozn. 14, s. 225. 39) Citace v pozn. 7, s. 78, 87, 99, 110, 122, 127–128. 40) Citace v pozn. 7, např. s. 78, 122, 139, 274. 41) Citace v pozn. 7, s. 78. 42) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905, s. 94. 43) Citace v pozn. 7, např. s. 87, 94, 99, 108, 109, 122, 126, 139. 44) Sedláček, A.: Renšpergár z Renšperka a z Držkovic. In: Ottův slovník naučný XXI. Praha 1904, s. 561. 45) Citace v pozn. 7, např. s. 78, 110, 139, 311. 46) Citace v pozn. 7, s. 122, 127–128, 21


47) Citace v pozn. 7, s. 187. 48) Rožmberský, P. - Chmelíř, V.: Zámek v Darové, Hláska VIII/2007, č. 1, s. 8. 49) Citace v pozn. 7, s. 139. 50) Sedláček, A.: Boryně (Boreň) ze Lhoty. In: Ottův slovník naučný IV. Praha 1891, s. 420-421. 51) Citace v pozn. 42, s. 84, 214; Sedláček, A.: Štampach ze Štampachu. In: Ottův slovník naučný XXIV. Praha 1906, s. 762. 52) Citace v pozn. 7, např. s. 171, 199, 227, 263, 290, 303, 502, 321, 178, 227. 53) Citace v pozn. 7, s. 204. 54) Citace v pozn. 7, s. 245, 489, 263, 274, fol. 316v. 55) Citace v pozn. 7, např. s. 303. 56) Rožmberský, P.: Zumrové z Herstošic na Novákovicích, Horní Lhotě a Neznašovech, Hláska XX/2009, č. 3, s. 33. 57) Citace v pozn. 7, s. 263. 58) Citace v pozn. 7, s. 274. 59) Rožmberský, P.: Zámky Radnice a Liblín s dodatky k zámkům v Úlicích a Oseku, Hláska XIX/2008, č. 4, s. 57. 60) Státní okresní archiv Rokycany, fond Archiv města Radnice, trhová kniha 1681-1734, fol. 74-76 (za poskytnutí informace děkuji Mgr. V. Chmelířovi). 61) Citace v pozn. 7, s. 304, 323. K bělskému hejtmanu Janu Čečovi/Češovi více v díle cit. v pozn. 31, s. 17-18. 62) Citace v pozn. 7, s. 133. 63) Citace v pozn. 7, s. 124, 135, 176, 133, 245. 64) Citace v pozn. 7, např. s. 11, 39, 140. 65) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I. Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1, s. 18. 66) Citace v pozn. 7, s. 66. 67) Citace v pozn. 7, např. s. 135, 144, 176. 68) Citace v pozn. 17, s. 47, 49. 69) Citace v pozn. 7, např. s. 199, 229, 303. 70) Citace v pozn. 60. 71) Citace v pozn. 7, s. 291. 72) Citace v pozn. 7, s. 324. 73) Citace v pozn. 7, fol. 309v. 74) Citace v pozn. 7, fol. 322. 75) Citace v pozn. 7, fol. 318. 76) Citace v pozn. 7, fol. 317v. 77) Citace v pozn. 7, fol. 321v. 78) Citace v pozn. 7, s. 63; Rožmberský, P.: Příspěvek ke vzniku a motivaci některých příjmí a příjmení. In: Acta onomastica XLVIII. Praha 2007, s. 154. 22


MÍSTNÍ KOŽLANSKÁ LOKALITA "POD OLEJNOU" n

Bohumil Vondrášek

Každý katastr pozemků má spousty místních názvů od nepaměti užívaných. Některé vyplývají ze své polohy, dřívějšího užívání nebo podle události, která se v tom místě stala. Ne všechny jsou ale dostatečně objasněné a některé jsou stále záhadou. Jednou z nich je i lokalita luk od hradeckého železničního mostu směrem dolů k cestě do hájovny, zvanou „Pod Olejnou“. Název nikoliv proto, že se tam snad lisoval někdy olej, což si stále mnozí myslí, ale protože se tam těžila vitriolová břidlice a z ní se pak vyráběla dýmová kyselina sírová, nazývaná oleum. Těžba vitriolových břidlic je známá již od 15. století, z doby předhusitské, kdy se těžily všude v okolí, ale hlavně v povodí Berounky (Mže) a jejich přítocích od Plzně až ke Křivoklátu, tedy obce Kočín, Dolní Hradiště, Břízko, Robčice, Liblin, Kozojedy, Rakousky, Hlince, Lhota u Chříče a další. Tyto provozovny na výrobu olea se nazývaly olejny nebo olejové hutě. V dřívějších dobách, kdy se ještě v Evropě netěžily a nezpracovávaly vitriolové břidlice, se tyto produkty dovážely až z Orientu. Obchod s touto surovinou měl podobně jako dnes s ropou strategický význam. Kyselina sírová - oleum byla vzácnou a nepostradatelnou surovinou v tkalcovství k bělení plátna a mušelímů, k barvení na modro, ale i k výrobě různých leštidel i střelné bavlny. K bělení se používaly i další náhraž23

ky - kyselé břečky ze syrovátky nebo z podmáslí, dřevěný popel i jeho výluhy. Těžba vitriolových břidlic se prováděla podle naleziště. Buď způsobem lomovým nebo podzemním dolováním ve štolách. Vytěžená surovina se pak dovážela na příhodná místa k vyluhování. Pozůstatky takových míst se dodnes nachází i v katastru města Kožlan, v hořejší části luk "Pod Olejnou", za potokem na jižní stráni lesa. Dnes je to již zarostlá stráň, kdysi lidskou činností upravená, nesoucí dosud pozůstatky po louhování břidlice. Rozdrcený břidličný materiál, mající velikost 10–15 cm se navážel na svah s upraveným dnem z upěchovaného jílu, to aby louh neprosakoval do země, ale aby naopak stékal po stráni dolů, do nádrže. Po navezení na haldy se břidlice nechala ještě samovolně tři roky zvětrávat a teprve pak se začalo s vyluhováním. Působením vzduchu a vody vznikal síran železnatý a kyselina sírová. Směs se nazývala vitriolový louh. Louh stékal do dřevěných žlabů a z těch pak do velkého, sběrného štoku - necek. Dále se přepouštěl do varny, kde se v pánvích zahušťoval. Z pánví putoval do čistící nádrže a čirý louh se pak vypouštěl do železných kotlů, kde se ještě odpařoval na hustotu sirupu. Zhuštěná tekutina tuhla v surový vitriolový kámen, který se potom pálil v olejových hutích v hliněných nádobách a roz-


kládal se na kysličník železitý a kysličník sírový. Unikající kysličník sírový byl pohlcován ve vodě a dal vzniknout české, dýmavé kyselině sírové. Obdobně se vyráběl kamenec z kamenných břidlic již v roce 1543 v okolí Robčic a Čivic. Zvětralá břidlice se vysypala do nádrže a zalévala se lidskou močí, která obsahovala amoniak a uhličitan amonný. Této praxe se používalo až do poloviny 18. století. Výluh se svařoval a zahušťoval v olověných pánvích a pak se pouštěl do zakopaných kádí v zemi, kde chladl a krystalizoval. Užíval se hlavně v jirchářství ke zpracování kůže, dále k barvení, v chemické prů myslu i v lékařství. Olejnu na průmyslové bázi založil Johan David Starck v roce 1792, která dala postupně základ soustředěnějšímu chemickému průmyslu v západních Čechách v Kaznějově a jeho okolí. V polovině 19. století jeho podniky vyráběly dvě třetiny chemické produkce v českých zemích. Ruční manufakturní výroba pláten v Čechách dosáhla svého vrcholu. V Kožlanech byla toho času dokonce dvě bělidla. Horní pod Šibenicí a dolní pod Angerbachem. Veliká poptávka po surovinách dala popud k obnově a rozvoji zpracování vitriolových břidlic a k zakládání nových provozů. Kožlanská olejna byla jednou z nich. Další bylo možné najít na potoku Javorníci ve Lhotě v lokalitě „U Marka“, další u Modřejovic v lese Polonec. Pro existenci olejny na lukách „Pod Olejnou“ svědčí stále zachované jméno této lokality a pozůstatek břidlice po vyluhování na jmenované 24

stráni. Mimo pozůstatků „záhadných jam“ v okolním lese a na stráních u hradeckého mostu, kde byly identifikovány i zasypané štoly a pozůstatky po těžících chodbách, je možné připojit i nález asi dvaceti kameninových lahví, zapomenutých v jedné kožlanské usedlosti. Lahve o obsahu asi 5 litrů se čtvercovým dnem a úzkým hrdlem, opatřené kónickou šamotovou zátkou, se používaly k přepravě kyseliny sírové. Kdo kožlanskou olejnu založil nebo kdo ji provozoval není známo. Je otázkou, zda ve jmenované lokalitě docházelo k výluhu vitriolové břidlice nebo i k výrobě dýmavé kyseliny sírové. Jeví se to ovšem nepravděpodobné pro absenci chybějících pozůstatků staveb. Jmenovaná lokalita luk „Pod Olejnou“ končila „Benešojc studánkou“, která byla přibližně v místech, kde jsou jímány prameny pro kožlanský vodovod. Nacházela se vpravo pod dnes již zrušenou cestou, vedoucí do luk směrem k hradeckému mostu, do sousedských lesíků a původně i do Hradecka. Benešojc proto, že se nacházela na jejich louce, kterou později vlastnila rodina Mutinských. Pro vodu tam chodily všichni, kteří pracovali v okolí na polích, lukách i v obecním lomu. Voda byla i v parném létu studená, čistě průzračná a osvěžující. Nebylo v širém kraji lepší vody. (K těžbě vitriolové břidlice se vztahuje i práce Jakuba Chaloupky, nazvaná Zaniklý minerální podnik pod obcí Kočín na severním Plzeňsku. Je možné ji vyhledat na http://www.starahut.com/AT/at19/AT 19-08.pdf).


OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3 Stará plaská cesta ..................................................................................................... 4 /Jiří Fák Malíř František Lulius Lux v Líšťanech .............................................................. 5 /Václav Chmělíř Peněžní ůstavy v Manětíně ...................................................................................... 7 /Václav Jirsa Zajímavosti z nejstarší Pláňské matriky ........................................................... 11 /Petr Rožmberský Místní kožlanská lokalita „Pod Olejnou“ /Bohumil Vondrášek

........................................................ 23

Ilustrace na obálce: Socha ctihodné Vojslavy z Luhova (dnes v Chrástově).

Publikace k prodeji

PAMĚŤ KRAJINY I - VII Již sedmisvazkové dílo (nejnověji Touškovsko a Úněšovsko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč

MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

ročník XXII

Recommend Documents