Ročník XIII. PaedDr. Oldřich Páleníček František Slovák Milan Bouda. Sborník Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí

ALMANACH 2008 Ročník XIII.

PaedDr. Oldřich Páleníček František Slovák Milan Bouda

© Sborník Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí

ALMANACH 2008

O B S A H Úvodník, Milan Bouda .................................................................................................................................. Zpráva o činnosti v roce 2008, Milan Bouda ................................................................................................ Výstavy v roce 2008...................................................................................................................................... Úvodní slovo k výstavě Antonína Hájka, Dr. Oldřich Páleníček ................................................................... Text z časopisu Halo magazín o A. Hájkovi, pro Almanach připravil Antonín Hájek...................................... O. Páleníček - Ex libris, úvodní slovo k výstavě v Kyjově, PaedDr. Jan Navrátil ......................................... Milan Bouda - Koláže a jiné hříčky, Miroslav Potyka .................................................................................... Vincent van Gogh ve vídeňském Albertinu, Dr. Stanislav Knotek ................................................................ Členové sdružení na poznávacím zájezdu v Moravském Krasu, Dr. Oldřich Páleníček .............................. Ples výtvarníků, Mgr. Eva Jandásková ........................................................................................................ Iva Hüttnerová v Luhačovicích, Dr. Oldřich Páleníček ................................................................................. Muzeum moderního umění Olomouc, Libor Velan ....................................................................................... Náš host Ing. Jiří Soukup, Dr. Oldřich Páleníček ......................................................................................... VÝZNAMNÁ VÝROČÍ V ROCE 2008 ........................................................................................................... Zdenka Braunerová, Milan Bouda ................................................................................................................ Vyznání Maxu Švabinskému, Marie Křapová ............................................................................................... Nedožité devadesátiny Josefa Pšurného, Milan Bouda .............................................................................. Vladimír Komárek o sobě, Vladimír Komárek (připravil Milan Bouda) ......................................................... Pojem Targus a jeho osmdesátiny, Milan Bouda ......................................................................................... Sedmdesátiletý Zdeněk Thoma, Milan Bouda ............................................................................................. Iva Hüttnerová o sobě, redakce Almanachu ................................................................................................ Odešel Vladimír Preclík, Milan Bouda ....................................... ................................................................. Portréty Jana Amose Komenského jak je vidí Vladimír Preclík, pro Almanach připravil Milan Bouda ......... Se dřevem jsem kamarád, říká Vladimír Preclík, Vlastimil Novák (pro Almanach připravil Milan Bouda) ... Další výročí nežijících umělců ...................................................................................................................... OSOBNOSTI .............................................................................................................................................. Odešel Vladimír Tesař, Milan Bouda ............................................................................................................ Robert Šalanda - Autor R, Redakce Almanachu .......................................................................................... Julius Remper, Milan Bouda ........................................................................................................................ Georgio de Chirico de il segno, Milan Bouda .............................................................................................. Vernisáž po italsku, Milan Bouda ................................................................................................................. III. ročník sochařského symposia v Uherském Brodě, Milan Bouda ............................................................ Galerista Josef Koller, Milan Bouda ............................................................................................................. V. J. Bufka - neprávem opomíjený fotograf, Marie Křapová ......................................................................... Krajina, barvy a tamburaši, Jaroslav Kojzar (pro almanach připravila redakce) .......................................... Múza se vznáší kolem, báseň, Milan Bouda ................................................................................................ Malý výtvarný lexikon, báseň, Milan Bouda.................................................................................................. Ze šuplíku - Verše pro Janu Koubkovou, básně Milana Boudy .................................................................... Hlídaný manželský spánek, skorobáseň, Karel Táborský ............................................................................ Šalandova chaloupka, báseň, Eva Jandásková............................................................................................ Seznam členů sdružení v roce 2008............................................................................................................. Čestní členové SVU MSP.............................................................................................................................. Obrazová část .............................................................................................................................................

ALMANACH 2008

3 4 6 7 9 12 12 13 14 16 17 19 20 21 21 21 23 23 24 25 25 26 27 28 28 29 29 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 44 45

Ú V O D N Í K

Vážení přátelé, Jako vždy se obracíme v našem Almanachu zpět, do uplynulého roku. Tentokrát do roku končícím osmičkou. Oslavili jsme 90 let od vzniku Československé republiky. Z dějin České země letopočty končící touto číslovkou byly vesměs osudové. Ovlivňovaly často naši historii většinou svým negativním, až tragickým působením. Na uplynulý rok se tedy pohlíželo před jeho započetím s určitým respektem. Když budu nahlížet jen na naše Sdružení, tak nás nic, co by výrazně ovlivnilo naši činnost nebo tvorbu nepostihlo. Absolvovali jsme a uspořádali řadu úspěšných výstav a dva studijní zájezdy. O naší činnosti v roce 2008 se dočtete právě v tomto Almanachu, kde jsou také připomenuty některé výstavy fotodokumentací z vernisáží a také reprodukováním úvodních projevů z jejich zahájení. Na valné hromadě, která se konala 16. dubna, byl přijat za člena Jaroslav Surý a za kandidáta na členství Vladimír Kodrla, vyzrálý výtvarník s citem pro barvu. Jen nových členů by mohlo být více… Také jsme v uplynulém roce slavili kulatiny Ašota Arakeljana, Miroslava Kubiše a Antonína Hájka, pro kterého uspořádalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti velkou výstavu a vydalo výpravný katalog. Při té příležitosti obdržel i dvě ocenění. Více se však dočtete v Almanachu. I když tento Almanach vychází jako 13. ročník, tak nás toto pro někoho nešťastné číslo neodradilo od toho, aby jsme se přičinili o jeho patřičnou kvalitu - co do obsahu i provedení. Snažili jsme se také o to, aby uměnímilovní přátelé věděli o našich úspěších a snahách podporovat regionální kulturu nejen na uherskobrodsku a na moravsko-slovenském pomezí, ale také mimo tento vymezený prostor. Na závěr přeji našemu Sdružení samé dobré věci a členům do roku 2009 přeji štěstí, zdraví, pohodu při tvorbě a realizaci všech svých tvůrčích snů. Milan Bouda předseda Sdružení VU MSP

„Výtvarný dnešek je mnohotvárnější a složitější než jiné doby a lze jej poznávat jen tehdy, odhodláme-li se bloudit s bloudícími a hledat s hledajícími.“ František Kovárna – „Současné malířství,“ 1932

„Obraz je lež, který zobrazuje pravdu.“ Pablo Picasso

ALMANACH 2008 / 3

ČINNOST SDRUŽENÍ výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí

V ROCE 2008

Ve středu 23. ledna – uskutečnila se pravidelná schůzka. Příprava a zajištění plesu. Viz zápis č. 1/2008.

V pátek 1. února se konala v  Trenčíně vernisáž výstavy SETKÁNÍ - STRETNUTIE v Městské galerii. Svými díly naše sdružení reprezentovali František Slovák, Stanislav Knotek, Jaroslav Surý, Vlastimil Mahdal, Miroslav Kubiš a Milan Bouda. V pátek 8. února se konala vernisáž v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Vystavovali zde Alois Sikora, Miško Eveno a Vlastimil Mahdal. V sobotu 9. února v restauraci Hotelu U Brány se konal náš XVI. večírek s názvem Ples výtvarníků. Ve středu 20. února se konala pravidelná schůzka, kde se hodnotil průběh plesu a současně zajišťoval termín na příští rok. Dále byla stanovena uzávěrka podkladů pro Almanach 2007. Viz zápis č. 2/2008. 7. března autorská výstava Zdeňky Rambouskové v ČSOB Olomouc. 8. března v sobotním Právu byla uveřejněna fotografie z vernisáže výstavy Zdeňky Rambouskové. Ve středu 12. března se uskutečnila reciproční výstava SETKÁNÍ - STRETNUTIE v Klubu kultury v Uherském Hradišti. 15. března v sobotním Právu bylo uveřejněno 5 reprodukcí s doprovodným článkem o výstavě a tvorbě Zdenky Rambouskové. Ve středu 19. března se konala pravidelná schůzka, na které byly provedeny poslední korektury Almanachu. Naší schůzky se také zúčastnil malíř Vladimír Kodrla. V úterý 1. dubna se konala vernisáž obrazů a kreseb St. Knotka spolu s  Petrem Přikrylem v Praze v Galerii Futura. Úvodní slovo přednesl PhDr. Jaroslav Kojzar.

4 / ALMANACH 2008

V pátek 4. dubna v Městské knihovně v Hodoníně byla zahájena výstava Radějov, život a krajina s podtitulem Radějov očima Jindřicha Štreita a jeho kolegů. Své fotografie zde také prezentoval Zdeněk Zábranský. V týž den v pátečních Slováckých novinách byl uveřejněn článek Ašota Arakeljana s názvem Ze střední Asie do Evropské unie. Ve středu 9. dubna se uskutečnila v ateliéru u Karla Táborského výborová schůze sdružení, na níž byl připravován program a zajištění Valné hromady. Ve středu 16. dubna se konala Valná hromada v restauraci Hotelu u Brány. Za člena byl přijat Jaroslav Surý a za kandidáta na členství malíř Vladimír Kodrla. Viz usnesení VH. V pátek 25. dubna byl na titulní stránce Slováckých novin uveřejněn článek a společná fotografie od Milana Zámečníka z naší Valné hromady a článek Ašota Arakeljana „Genocida Arménů v Turecku.“ V pondělí 28. dubna se uskutečnilo v Šumicích u Páleníčků kontaktní setkání s významným sběratelem a exlibristou  Ing. Jiřím Soukupem, členem SSPE a dopisovatelem KZ. V dubnovém čísle Malovaného kraje vyšel rozsáhlý článek Libora Velana o našem Almanachu s reprodukcí jeho titulní strany. V pátek 2. května jsme v Hotelu Grand v Uherském Hradišti oslavili 60. narozeniny Ašota Arakeljana za přítomnosti starostů Uherského Brodu a Uherského Hradiště a dalších významných hostů. Ve středu 7. května v 17:00 hod na Českém rozhlase Brno byla uveřejněna zpráva o udělení Ceny Vladimíra Boučka Antonínovi Hájkovi. V pondělí 12. května byl v Kurýru uveřejněn článek o udělení značky „Tradiční výrobek Slovácka“ Antonínu Hájkovi.

Ve středu 14. května se konala pravidelná schůzka. Viz zápis 5/2008. V sobotu 17. května se uskutečnil zájezd do Bzence, který byl letos zaměřen hlavně na fotografování scenérií starého židovského hřbitova.

Cenu Vladimíra Boučka, udělovanou regionálním tvůrcům za zachování a rozvoj lidové umělecké tvorby.

21. května přišlo poděkování od Víťazoslava Chrenka - syna našeho čestného člena Viktora Chrenka, za obdržení Almanachu 2007 s  připojením výčtu výstav exlibris v  Estonsku, Piešťanech a Hlohovci. V  pondělí 2. června se uskutečnilo přátelské setkání v  Hroznové Lhotě u malíře a grafika Františka Pavlice. Ve čtvrtek 5. června. Vernisáž výstavy „Folklorní inspirace“ v  galerii Domu U Krále Matyáše v Uh. Hradišti. Spolu s Karlem Táborským vystavovali Lenka Jurečková a František Pavlica. Ve čtvrtek 12. června byla zahájena ve Slováckém muzeu autorská výstava Antonína Hájka.

Zleva: Milan Bouda, Marie Boudová, František Slovák a Anna Šalandová při tanci na oslavě šedesátých narozenin našeho člena sdružení Ašota Arakeljana v Uherském Hradišti.

V  neděli 29. června se uskutečnila exkurze za barokní architekturou do Křtin, Senetářova, Jedovnice a Ruprechtova. V  červnovém Brodském zpravodaji byl uveřejněn článek Oldřicha Páleníčka o naší valné hromadě a článek o Almanachu 2007 spolu s fotografií všech členů sdružení od Milana Zámečníka. V Knižní značce č. 2, časopise Spolku sběratelů a přátel exlibris, vyšel článek o našem Almanachu od Ing. Jana Langhammera. V neděli 13. července se konala v Galerii Elektra v Luhačovicích vernisáž výstavy obrazů Ivy Hüttnerové. Kurátorkou výstavy byla Mgr. Eva Jandásková, úvodní slovo pronesl PaedDr. Oldřich Páleníček. Celou výstavu instalovali spolu s Jindřichem Karským.

Zleva: O. Páleníček, E. Jandásková, F. Slovák, A. Šalandová a A. Arakeljan na oslavě narozenin našeho člena sdružení Mirka Kubiše v Bánově.

Ve středu 2. srpna se konala vernisáž výstavy Oldřicha Páleníčka ve výstavní síni sanatoria Klimkovice. Vystavoval zde své novoročenky, exlibris a ilustrace.

V pátek 13. června – Návštěva v ateliéru Mirka Kubiše u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin.

V měsíci srpnu se konala autorská výstava St. Knotka na Zámečku ve Strání.

Ve středu 18. června se konala pravidelná schůzka, na které se představil zájemce o členství ve sdružení řezbář Luboš Sedlář. Viz zápis č. 6/2008.

Ve středu 20. srpna se konala pravidelná schůzka členů sdružení. Viz zápis č. 7-8/2008.

Ve čtvrtek 19. června vyšel v novinách Dnes velký článek s fotografiemi o Antonínu Hájkovi, jeho životě a díle. V pátek 20. června Antonín Hájek převzal na Městském úřadě v  Uherském Hradišti

V sobotu 13. září se konala pravidelná schůzka na chaloupce u Šalandů. Viz zápis č. 9 V září se konala výstava „Bzenecký výtvarný podzim“, které se zúčastnili V. Mahdal a J. Surý. V pátek 19. září byl v Haló novinách uveřejněn článek o životě a díle Antonína Hájka. ALMANACH 2008 / 5

Ve středu 15. října se konala pravidelná schůzka v  rotundě polyfunkčního domu Slováckých strojíren. Viz zápis č. 10/2008. Ve středu 12. listopadu se konala pravidelná schůzka Viz zápis č. 11/2008. V pátek 21. listopadu byla zahájena výstava O. Páleníčka a M. Boudy ve Školní galerii v Kyjově. Ve  12. čísle „Kyjovských novin“ byl uveřejněn článek s fotografiemi z této vernisáže s názvem „Umění moravského Slovácka v Kyjově.“ Od 26. listopadu běžel na TV Slovácko rozhovor s M. Boudou a O. Páleníčkem natočený na vernisáži v Kyjově. V sobotu 6. prosince jsme navštívili vídeňskou výstavu Vincenta van Gogha v Albertinu.

Účastníci poznávacího zájezdu v Moravském Krasu zleva: B . J a n d á s e k , A . Š a l a n d o v á , E . J a n d á s k o v á , F . S l o vák, M. Hájková, V. Kodrla, O. Páleníček a A. Hájek předvětrným mlýnem v Ruprechtově.

Ve středu 10. prosince se konala pravidelná schůzka. Viz zápis č. 12/2008.

Leopoldem Velanem i Libor Velan. Sborník vydalo Výtvarné Centrum Chagall Ostrava.

V prosinci byla zahájena ve vestibulu kina Máj v  Uherském Brodě autorská výstava fotografií L. Velana a Z. Zábranského s názvem „Krajina černobíle.“

V  prosinci u příležitosti devadesátého výročí SSPE byla vydána publikace Současní tvůrci exlibris, ve které bylo představeno 122 současných tvůrců exlibris, mezi nimiž jsou prezentováni i členové našeho Sdružení: Viktor Chrenko, Oldřich Páleníček a Milan Bouda.

V  prosinci byl vydán Slovník českých a sloven-ských výtvarných umělců - oddíl „V“, ve kterém je uveden se svým dědečkem, ak. sochařem

Připravil Milan Bouda

VÝSTAVY V ROCE 2 0 0 8 1. února 8. února

Trenčín, Městská galerie - kolektivní výstava STRETNUTIE - SETKÁNÍ Uherský Brod, Muzeum J.A.Komenského - V. Mahdal, A. Sikora a M. Eveno obrazy. 7. března Olomouc - autorská výstava Zdeňky Rambouskové - obrazy. 12. března Uherské Hradiště, Klub kultury - kolektivní výstava SETKÁNÍ-STRETNUTIE. 1. dubna Praha, Galerie Fortuna - autorská výstava Stanislava Knotka - obrazy a grafika 4. dubna Hodonín - kolektivní výstava fotografií, Zdeněk Zábranský 12. června Uherské Hradiště, Slováckém muzeum - autorská výstava Antonína Hájka k jeho životnímu jubileu. 13. července Luhačovice, Galerie Elektra - autorská výstava Ivy Hüttnerové - obrazy. 2. srpna Lázně Klimkovice - autorská výstava Oldřicha Páleníčka - Ex libris. 21. listopadu Kyjov, Galerie ve škole - autorská výstava Oldřicha Páleníčka Ex libris a volná grafika a Milana Boudy - Koláže a jiné hříčky. 2. prosinece Uherský Brod, vestibul kina Máj - autorská výstava fotografií Libora Velana a Zdeňka Zábranského s názvem „Krajina černobíle“. Pozn. redakce: Výstavy mají obvykle trvání v délce jednoho měsíce. 6 / ALMANACH 2008

AKCE SDRUŽENÍ PRÁCE SE DŘEVEM, CÍNEM , INTARZIE

Úvodní slovo ke katalogu Antonína Hájka vydaném u pří-ležitosti jeho jubilea (70 let - *20.6.1938) a u příležitosti jeho autorské výstavy ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti od Oldřicha Páleníčka. 12. 6. 2008 do 14. 9. 2008.

Dřevěné umělecko-řemeslné výrobky Antonína Hájka jsou známé svým typickým designem, vytříbeností, precisností a schopností přizpůsobit se prostředí, době a samozřejmě i požadavkům objednavatele. Nutno však předeslat, že Antonín Hájek nepatří k umělcům komerčních cílů, ale jeho práce jsou především motivovány maximálním úsilím o dokonalé provedení v  souladu s principy estetického vnímání a v přesném dodržování technologických postupů. V prvé řadě je to ovšem láska a zájem o tak krásný a ušlechtilý přírodní materiál, kterým je dřevo jako základní, stavební a současně i živý element přírody. Rozsah a tématický výběr Hájkových výrobků je značný a zahrnuje široký sortiment od dekorativních užitných bytových doplňků, až po volnou a výrobně vysoce náročnou tvorbu. Ke  tvarově hledaným a žádaným výrobkům Antonína Hájka patří zejména umělecky zpracované doplňky do interiérů moderních bytů, jako jsou např. svícny, dózy, misky, soupravy ručně i strojně soustružených nádob a dalších předmětů s bohatou intarzií. Krása kresby let, vůně i barvy dřeva mu učarovaly již v dětství, takže ho vlastně doprovází celý život. Umělec žije se svou rodinou v Uherském Hradišti-Mařaticích a má zde také svou tvůrčí dílnu a ateliér. Ač je vyučen strojním zámečníkem a automechanikem, intenzívní práci se dřevem se věnuje již čtyřicet let a během této doby se mnoho jeho artefaktů dostalo do rukou nových obdivovatelů a vlastníků doma i v zahraničí. Ke svým vynikajícím odborným umělecko-řemeslným úspěchům však nevděčí jen talentu a píli. Ale je to především houževnatý a sportovní duch, který v něm přetrvává z časů, kdy v mládí byl aktivním a úspěšným sportovcem - atletem a reprezentantem Československa. V době svého působení na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti získal příležitost používat a zdokonalovat i vlastní výrobní receptury. Pedagogické prostředí školy ho dokázalo motivovat i k  přesné výrobní metodologii pracovních procesů a tak se postupně dostává od ruční výroby a klasického soustružení až k  náročnému vylévání ornamentů cínem a olovem, odlévání plaket i komorních plastik do bronzu. Svou práci postupně obohacuje o další kla-

sické materiály, jako jsou různé druhy barevných kovů, různé druhy dřev ale i sklo. Antonín Hájek se tak stal postupně ve svém oboru hledaným odborníkem a umělcem, který si získal uznání i v řadách profesionálů dřívějšího Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. V roce 1990 se stává členem Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí a společně s tímto uskupením zúčastňuje se prakticky všech jeho kolektivních výstav nejen v galeriích tohoto regionu, ale i mimo něho. V  jeho dílně mezi jinými unikátními výrobky vznikla totiž obří dřevěná kraslice, jako symbol přelomu tisíciletí. Její výška činí 1,037 m, průměr 0,542 m a váží šedesát jedna kilogramů. Antonín Hájek tuto kraslici zhotovil z prstenců z javorového dřeva a opatřil ji ornamenty vylévanými horkým cínem podle starých lidových technologií. Kdysi tak vznikaly na Valašsku a na Slovensku bohatě zdobené čakany, biče, karabáče a jiné výrobky. Jen k  intarzii cínem pro tuto kraslici bylo třeba deseti kilogramů cínu. Unikátních výrobků však umělec zhotovil více. Náleží k nim i obří štafetový kolík z javorového dřeva, rovněž opatřen cínovou intarzií, který byl zhotoven u příležitosti olympijských her v Athénách. K mistrovským Hájkovým artefaktům patří čutory z jednoho kusu dřeva, dřevěné dózy se skleněnými víky a soustružené z několika druhů dřev, u nichž je mistrně využito jejich barvy a kresby. Jednou z technologicky a řemeslně vysoce prioritních prací Antonína Hájka je soustružení. O této technice se vyjadřuje následovně: „...na první pohled je to technika, která nejméně respektuje strukturu dřeva, a která se k  němu chová jako k  homogennímu materiálu bez ohledu na to, který díl kmene či větve je soustružen. Dobrý soustružník však dokáže operativně přizpůsobit hloubku záběru i rychlost otáčení tvrdosti a konkrétním vlastnostem obráběného d ř e v a t a k , a b y d o s á h l t v a r o v é h o z á m ě r u a barevného účinku.I při zdánlivé dominanci techniky soustružení a tvarů z ní plynoucí, respektuje soustružení strukturu materiálu dokonaleji, než kterákoli jiná technika. Soustružením tak vzniká rotační tvar a pokud je válcovitý, je tvarově nejbližší základnímu válci kmene anebo části větve… V rukách Antonína Hájka se vskutku přizpůsobuje nástroj materiálu a podvoluje se mu, neboť ten je nejvýznamnější složkou v celém umělecko-řemeslném procesu. Nelze přejít bez povšimnutí skutečnost, že se umělec svým dílem a celou jeho nevšední kvalitou a krásou blíží ke svému tvůrčímu zenitu. Snad už je dokonce přímo na ALMANACH 2008 / 7

jeho vrcholu, ale nesluší se tak tvrdit, neboť ani tak významné životní jubileum, které dnes slaví, nemůže být tečkou ani překážkou před dalším hledáním nových a úspěšných tvůrčích cest. Umělecko-řemeslné dílo Antonína Hájka ve svém oboru představuje jedno z prvních míst našeho regionu, ale lze také bez nadsázky říci, že daleko přesahuje svým významem, svou precisností a krásou jeho hranice. Hájkovo dílo dokáže nejen obohacovat a zkrášlovat prostředí v  němž se nachází, ale i motivovat a inspirovat další umělce, i naši mládež k tvorbě nových, umělecky myšlenkových kulturních hodnot. Dr. Oldřich Páleniček

Antonín Hájek posouvá mistrně zvládnuté řemeslo dál. S každým kouskem dřeva se mazlí a hledá jeho skrytou krásu, která pak v hotovém díle zazní plným akordem. Tak jak je výjimečný výtvarník, tak je i výjimečný člověk - kamarád, a to nejen mezi výtvarníky, ale i mezi sportovci. K jeho dnešní výstavě mu za celé Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí blahopřeji. K jeho životnímu jubileu přeji pevné zdraví a mnoho chuti do dalšího díla. Milan Bouda Předseda Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí

úvodní slovo k výstavě Antonín Hájek – práce se dřevem, cínem , interzie dne 12. června 2008 v  17.00 hod. ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti.

Vážení přátelé, milí hosté, všechny Vás také ještě jednou srdečně vítám na této výstavě jménem Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí, jménem samého autora, jménem pořadatele – tedy Slováckého muzea a v poslední řadě jménem svým. U příležitosti svého významného životního jubilea si přál Antonín Hájek uspořádat tuto vý-stavu vlastních umělecko-řemeslných artefaktů a současně se poohlédnout alespoň trochu zpět do svého života a připomenout si důležité životní křižovatky. Významných bodů v životě Antonína Hájka je určitě mnoho. K nim patří všechno to, čím procházíme od svého zrození. Tj. rodičovská výchova, škola, prostředí, odbornost, osobní zájmy k nimž patří i sport, který vkládá do našich povah úžasnou pozitivní vlastnost a to je houževnatost, vytrvalost a úsilí o nejlepší výsledky. Také působení na Uměleckoprůmyslové škole zde v Uherském Hradišti dovedlo Antonína Hájka k získání znalostí z umělecko-řemeslných technologií, zejména v  odlévání bronzových plastik a plaket. Dalším důležitým momentem byl i vstup do Sdružení výtvarných umělců moravskoslovenského pomezí v roce 1990, kdy se tak stal význam-

8 / ALMANACH 2008

Květoslav Tichavský – místostarosta MěÚ Uh. Hradiště (vlevo), Antonín Hájek a starosta Ing. Stanislav Blaha (vpravo) při předávání Ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby.

ným tvůrčím podílníkem na jeho výstavních kolektivních aktivitách. Jeho členství jsme všichni přivítali, neboť Hájkovy práce prezentují mimořádnou kvalitu a vysokou estetickou hodnotu. Od jakého data se jeho pozornost soustředila na práci se dřevem, to Vám přesně neřeknu. Jistě mu utkvěly v paměti dřevěné hračky z dětství, na což ostatně my všichni rádi vzpomínáme. Každý z nás, kluků, zkoušel vyřezávat vrbové píšťalky, z borové kůry vyrábět lodičky, z proutí plést velikonoční korbáče, luky a šípy. V našem válečném a poválečném dětství nebylo peněz a tak jsme si hračky vyráběli sami. A zřejmě zde jsme se dostali do tvůrčího pravěku vzniku Hájkovy tvorby, která postupem času narůstala až do své dnešní podoby. Původ tohoto zaměření nacházíme v letech učňovských, kdy se po ukončení základní školy šel učit strojním zámečníkem. Již během studia se začal zajímat o výtvarné práce, o kresbu a aranžování. Vojenskou prezenční službu prožil jako aktivní vrcholový sportovec v Dukle Praha. Vztah k umění hledá v jednoduchosti tvarů a usiluje o vlastní zdokonalování odborné a výrobní stránky. Vlastní uměleckou tvořivost nachází v práci s hlínou, v níž mu napomáhá keramický mistr Karel Němec z Ratíškovic. Do popředí svých zájmů, postupně jako strojař, vnáší práci s kovem a ruční a strojní obrábění dřeva. Tato podoba se ustálila ve výrobě lidových předmětů, do klasického přírodního materiálu. A to je dřevo, kov a sklo. Podle metodiky starých zkušených řezbářů, si musel vše důmyslně promyslet, neboť práce na moderních strojích byla příliš ekonomicky vzdá-

lená a nedostižná. Přesto však do oblasti soustružení bylo nutno proniknout, což se nakonec uskutečnilo. Za pozornost stojí zmínit se také o umělcově práci na unikátním stopadesát let starém ručním soustruhu, bez něhož by řada artefaktů a jejich polotovarů nemohla vzniknout. K častým výrobkům Antonína Hájka patří soustružené práce vylévané horkým cínem nebo olovem. Jde o tzv. interzii. U tohoto druhu práce jde o přísnou zdobnou techniku a mimořádně náročnou metodiku, kde se musí uvést do souladu práce na soustruhu s řezbářskou prací a prací vylévačskou. Zde se spojují vlastnosti různorodých materiálů do jednoho mistrovského celku - uměleckého díla. K těmto výrobně kritickým momentům patří průtočnost kovu, jeho ochlazování a roztažitelnost v předem již určených hranicích daných náročným dekorem ve dřevě. V podstatě jde o to, že do předem vysoustružených a vyřezaných nebo vysekaných prohlubenin se místo vtloukání nalévá roztavený kov. Ten se po zatuhnutí vyrovnává soustružnickým nožem. Důležité je přitom vystihnout správnou teplotu kovu, který musí perfektně do ornamentálních vzorů zatéct. Jde vskutku o techniku výrobně náročnou i v zachování tvarového designu. Právě na příkladech interzií pozorujeme, jak dalece a mistrovsky povýšil a zdokonalil Antonín Hájek původní formy lidového zdobení tradičních dřevěných výrobků. V tomto směru jde o nikoliv neznámou, ale o zřídka v této kvalitě viděnou nevšední a mimořádně krásnou umělecko-řemeslnou práci. K jejím výsledkům se může člověk propracovat jen na základě talentu dlouholetého studia souhry moderních a téměř již zaniklých a zapomenutých technologiií našich dědů a pradědů. Klasickým příkladem je jeho známá kraslice - kandidátka do knihy Guinessových rekordů. K těmto výrobkům patří i štafetové kolíky, dřevěné svícny, ale i různé dekorativní dózy. K oblíbeným materiálům, jichž umělec používá při výro-

bě bytového užitného designu patří jasan, švestka, mahagon a ořech. Tak se setkáváme s jejich uplatněním ve formách lepených misek z různých druhů dřev, které jsou ozdobeny i zabrušovanými skleněnými poklicemi. K nim patří i cizokrajné materiály, jako například již zmíněný mahagon, vhodný nejen pro šperkovnice. Ve výběrovém sortimentu těchto exkluzívních uměleckých výrobků pozorujeme i nevšední tvarové formy v podobě různých stojánků na dýmky, podnosů, osově excentrických svícnů, ale i děrovaných misek a téměř již vymizelých čutor. Vážení přátelé, z dílny mistra uměleckého řemesla - Antonína Hájka, vychází jeho vlastní, typický užitkový design, známý svou vytříbeností, precizností a schopností přizpůsobit se poža-davkům prostředí a doby. Co říci závěrem: Asi to, že největší odměnou za umělcovu vytrvalost, houževnatost, talent, kvalitu a krásu jeho díla je Váš zájem, Vaše uznání a Vaše návštěvnost. Nevycházím společně s Vámi z upřímného údivu a obdivu k jeho dílu. Blahopřeji mu k jeho životní-mu jubileu a k jeho skvělé práci jménem Vás všech a přejeme mu všichni do dalších tvůrčích let mnoho zdraví a mnoho inspirace. Dr. Oldřich Páleníček

SPORTOVEC A VÝTVARNÍK V JEDNÉ OSOBĚ Do poloviny září probíhá v uhersko­hradišťském Slováckém muzeu výstava prací současného lidového výtvarníka Antonína Hájka. Mnozí obyvatelé Uherského Hradiště asi netuší, že jejich spoluobčan před půl­ stoletím jako mladík reprezentoval ve světě naši zemi, tehdejší Československo, po boku dosud mno­hem po-

pulárnějších sportovců. Mezi tehdejšími Hájkovými druhy byli například sprinter Václav Janeček, čtvrtkař Jaroslav Jirásek, běžec Stanislav Jungwirth, koulař Jiří Skobla a další. Skromný a nenápadný Antonín Hájek nedávno oslavil sedmdesátiny - narodil se 20. června 1938 v rodině místního živnostníka a kamnářského mist­ra.

ALMANACH 2008 / 9

Společně s manželkou Helenou vychovávali tři děti - staršího Františka a dvojčata Zdenka a Antonína. Chlapci vyrůstali přímo v centru města. S otcem, přeborníkem v kuželkách a výborným fot­balistou, chodili často za sportem: na fotbal i na atletický stadion, do přírody k řece Moravě, kde zase pozorovali vodní sporty. Ale břehy řeky jim nabízely také možnost brouzdat se mezi stromy a z vrbového proutí dělat píštalky, vyřezávat lodičky a plést žily (pomlázky). Už tehdy malému Toníkovi dřevo „zavonělo“ ... Cesta ke sportovní kariéře. Když začali chlapci dospívat, museli otci pomá­hat při jeho práci. Obvykle podávali kachle nebo kamnářskou hlínu. Otec jim od dětství vštěpoval základní návyky a především poctivost v každé práci. Velkou motivací se stal pro dvojčata Antonína a Zdenka starší bratr František. Věnoval se veslování. Bratři brzy Františka následovali, takže v roce 1948 vznikla v Uherském Hradišti nej­mladší čtyřka veslařů na světě. Tvořili ji Vladimír Červinka, Antonín a Zdenek Hájkovi a Miloš Plachý. Nejezdili sice závodně, ale před každými místními závody a přebory reprezentovali s obrov­ským úspěchem jako předjezdci. Antonín Hájek, tedy spíše zvaný Tonda, se věnoval sportu i během základní vojenské služby. Byl zařazen do sportovního oddílu Dukla Praha a současně působil i jako kulturní referent. Věnoval se organizování kulturních akcí, byl promítačem filmů, zabýval se propagační činností. Trénoval jej profesor Vysoké školy vojenské Vojtěch Havlík. V roce 1959 byl také Tonda vybrán společně s dal­šími z reprezentačního oddílu Dukla Praha k dvou­měsíční sportovní reprezentaci do Číny a do Vietnamu. Kromě závodění jejich tamní pobyt představoval i kulturní vyžití, včetně návštěvy Zakázaného města v Pekingu. „Tolik jsme se těšili na závěrečné závody během našeho pobytu v Číně. V rukou i v nohou jsme cítili zlepšenou formu a tréninkové výsledky nám dávaly velké naděje. O náš poslední start byl v Pekingu obrovský zájem,“ zavzpomínal jednoho horkého srpnového dne v letošním předolympij­ském čase na zahrádce svého domku na kraji Uherského Hradiště Antonín Hájek. „Jenže větru se ani tehdy nedalo poroučet ... Až do nedělního rána nám počasí přálo, ale pak se rozpoutalo opra­vdové „větrné peklo“. Přihnala se tehdy větrná bouře a pod tlakem větru, který dosahoval asi sto­ kilometrové rychlosti, se prohýbaly nejen stromy, ale klátili jsme se i my.“ Ale přesto se tehdy, před bezmála půlstoletím, závodilo. Deset tisíc diváků se sice choulilo před útočícím větrem ve všech možných úkrytech na peking­ských tribunách, ale naši armádní sportovci k závo­d ům i v  takových podmínkách skutečně nastoupili. „Mezi čínskými atlety jsme však těžko hledali sou­peře - většina přihlášených totiž zůstala raději doma, takže zvláště v běžeckých disciplinách jsme byli skoro bezkonkurenční,“ doplnil pan Hájek. Dodnes si například vzpomíná, že Josef Doležal po závodech v chůzi nevypadal ani jako závodník, ale spí10 / ALMANACH 2008

še kominík, protože prach zvířený po hřišti ulpíval všude po tělech atletů. Tedy i členů Dukly z dalekého Československa. Získali si tehdy pří­z eň publika i ohromný respekt, všude byli vítáni. „Tehdy jsme sport provozovali jako skuteční nadšenci, dnes je to ale všechno docela jinak,“ při­pomíná s určitou nostalgií pan Hájek. „Stále dělám rozhodčího při atletických závodech, ale moc mi vadí nynější vztah mladých lidí ke sportu.

Když například slyším, jak nynější mladí sportovci neu­ stále mluví sprostě, jsem z toho znechucen. Neříkám, že bychom my tehdy byli nějací svatouš­kové, ale toto už přesahuje všechny meze sportov­ního ducha. Jenže kdybych jako rozhodčí všechny sprosté účastníky ze závodů vyloučil, málem bych tam asi zůstal sám.“ Uvědomuje si, že nastala naprostá devalvace morálky nejen ve sportovní sféře, ale v celé společnosti. „Bohužel to ale platí často i o trenérech. To, co si dnes sportovci i jejich trenéři dovolují, to opravdu nedokážu pochopit.“ Na společnost, tedy ani na sport, sice nezane­vřel, ale často si raději stoupne v tichu své dílničky ke svým „rachotinám“. Tvoří pak věci, které těší nejen jeho, ale dělají radost i ostatním. „Samozřejmě by bylo jednodušší dřevo obrábět na moderních strojích, ale to by mě tolik nebavilo, ­já raději dělám na starých mašinách, které toho už tolik pamatuji. Ono to má svůj smysl, člověka ta práce víc těší,“ usmívá se sportovec a výtvamík v jedné osobě. Cesta ke kumštu. O lidové umění se Antonín Hájek začal více zají­mat hned po ukončení vojenské služby. Tehdy nastoupil do národního podniku LET Kunovice jako údržbář. Specializoval se na opravy strojů. Protože jej však zvolená profese nedokázala zcela uspokojit, využil znalosti tohoto řemesla pro svou zálibu ­řezbářství, soustružení dřeva a jeho zdobení. Znalost meta-lurgických procesů, technologie obrá­bění, měření a další znalosti a dovednosti, vyplýva­jící z oboru zámečnictví, se staly základem a odrazovým můstkem i pro další profese. Poznatky mu napomáhají k originálnímu upravo­vání a rekonstrukcím soustruhů a dalších pracov­ních nástrojů. Stále více jej však lá-

kala lidová tvorba, přičemž ho přímo fascinovala ušlechtilost tvarů a přírodní materiál. Začal vyhledávat příeži­t osti, kde by mohl svůj vztah k umění zdokonalovat po odborné i výrobní stránce. Zabýval se například domáckou výrobou dřevěných dekorativních před­mětů – dřevěných stěn, vyřezávaných poliček nebo zhotovoval nástěnné vý­ robky. Velký vliv na jeho vývoj měl vynikající keramik Karel Němec z Ratíškovic; spřátelil se s ním prostřed­nictvím svého otce a bratra Františka. Jako vojenský a dopravní technik a následně stavby­vedoucí, díky své činorodé nátuře, Antonín Hájek vytvořil ve svých profesích řadu zlep-šovacích návrhů. Už dříve například jako strojní zámečník nabyl schopností, které mu spo­lečně s jeho talentem a nápady umožňovaly zabý­vat se vlastními konstrukcemi soustruhů na dřevo; touto činností se zabývá s nadšením stále. Zámečnická profese mu však nepřinesla znalosti o schopnostech dřeva. Učitelem a rádcem v tomto oboru se pro něj stal Jan Kalous, bývalý pracovník uhersko-hradišťského Ústředí lidové umělecké výroby. Ten ho společně s dalšími zasvětil do tajů práce se dřevem nejvíc. Prakticky i teoreticky. Neustálé vzdělávání. Velkou zkušenost představovalo pro Antonína Hájka jeho působení na uherskohradišťské střední umělecko-průmyslové škole, kde byl od roku 1987 zaměstnán jako školník a správce budov. Akademická půda a možnost komunikace s uměl­ci, pedagogy i studenty školy na-pomohly rozvíjení Hájkova talentu a získávání profe-sionálních zkuše­ností v řadě oborů. Jako správce školy byl všude­přítomný a byl vždy k ruce na všech oborech, pomáhal při výtvarných sympoziích, podílel se na výrobě tavicí pece, spolupracoval často s Jiřím Vlachem a Miroslavem Dobešem při odlévání bronzových plaket. Také oni ho nejvíce inspirovali, aby se začal umělecky realizovat.Soustavně se vzdělává. V jeho knihovně najde­me řadu titulů, které se zabývají dřevem obecně, vrací se ke knížkám pojednávajícím o všeobecné technologii dřeva, kde si znovu prověřuje anato­mickou a chemickou stavbu dřeva. „Dřevo musí žít, nemůže to být jen kus hmoty ke zpracování! Musíme najít jeho krásu kresby letokruhů, vnímat jeho vnitřní strukturu,“ zasvěcoval mne ve své nedávné expozici v uherskohradišťském Slovác­kém muzeu do tajů své práce. Jako strojař a konstruktér se začal zajímat také o staré šlapací soustruhy a jejich rekonstrukce. Seznámil se s lidmi, kteří je vlastnili. ale nevěnovali se již vlastní práci. Antonín Hájek se tak stal i sběratelem těchto starobylých soustruhů, Znovu je konstruuje, nahrazuje scházející sou­částky a zprovozuje zapo-menuté pomocníky sta­rých řemesel. Starobylé sou-struhy vozí s sebou po jarmarcích a předvádí soustružení po muzeích v přírodě po celé republice. Vedle soustruhů se stal i sběratelem hoblíků; vždy ho prý přivádí na myšlenku, kdo asi byl jeho dávným majitelem a co asi s hoblíkem dokázal udělat... V muzejních dokladech minulosti, které rád s  muzejními odbor­níky navštěvuje, obdivuje řadu předmětů zdobe­ných touto technologií. Přádla, roubíky, gajdy, kyje, přeslice, kolovraty, bičiska, valašky, palice či ruko­jeti nožů ... začal se zabývat prací se dřevem inten­zivně a studovat

nejrůznější technologie. Od sedmdesátých let, kdy ze zdravotních důvo­dů musel opustit sportovní aktivity, se systematic­ky zaměřil na soustružení dřeva a jeho vylévání horkým cínem. Na doporučení Vladimíra Boučka se zaměřil na výrobu drobného užitkového zboží svícny, misky, podnosy, talíře a dózy. Neztotožnil se však s názorem věnovat se jen omezenému okruhu výrobků, lákalo a stále ho láká zdokonalo­vat se a přicházet s novými nápady. Na trh přináší neobvyklé jemnější předměty. Jeho cílevědomost a talent mu umožňují zhotovovat na soustruhu i ojedinělé velké předměty užitného umění. A kromě toho si v nynějším důchodovém věku občas udělá čas i na své koníčky. Patří k nim i aktivní muzicírování. Na výstavě v uherskohradišťském Slováckém muzeu se nacházel nespočet jeho prací: svícníky, misky ze „železného dřeva“ či zdobené vypalova­ným dekorem, soustružené předměty vylévané cínem, dózy, podnosy, ale i rukodělné kuriozity ­například dřevěná sportovní štafeta, pocho-pitelně s podpisy našich současných atletů. „Antonín Hájek se věnuje soustavně přede­vším drobné užitkové a dekorativní umělecké tvorbě, vycházející z tradičních postupů,“ cha­rakterizovala jeho tvorbu kurátorka výstavy Dr. Romana Habartová, autorka doprovodného katalogu. „Jeho předměty soustružené ze dřeva a zdobené cínem jsou výrazem osobitého vytří­beného designu. Autor citlivě snoubí tradici se schopností přizpůsobit se ve tvarosloví době i prostředí. Díky vlastní vytrvalé umělecko-řeme­slné činnosti patří k ojedinělým tvůrcům, kteří v našem regionu uchová-

vají a rozvíjejí téměř zapomenuté řemeslo. Jeho tvorba dokládá jedi­nečnost tradiční technologie.“ Tomáš HEJZLAR Foto - archiv HALO magazín dne 20.září 2008

ALMANACH 2008 / 11

OLDŘICH PÁLENÍČEK

EX LIBRIS, DROBNÁ GRAFIKA a ILUSTRACE V úvodním slovu PaedDr. Jana Navrátila, ředitele Základní školy J. A. Komenského v Kyjově, v jejíž prostorách se nachází galerie, bylo krátce pohovořeno i o spoluvystavujícím Oldřichu Páleníčkovi. Z tohoto projevu byla vybrána zkrácená životopisná pasáž ve vztahu k umění.

PaedDr. Oldřich Páleníček (*1941), grafik a ilustrátor. Pochází z Bystřice pod Hostýnem. Se svou rodinou však žije v  Šumicích na jižní Moravě, kde má také svůj atelier. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v  Uherském Hradišti a po několikaleté praxi v oboru reprodukčního kamenosochařství vystudoval pedagogickou fakultu - obor výtvarná výchova na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Je žákem sochaře prof. Jana Habarty a ak.mal. Karla Hofmanna. Na vys. škole studoval malbu u prof. Josefa Němce. Z profese sochařské dospěl k práci pedagogické, v níž se specializoval na grafiku a ilustrace. Je členem Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského

pomezí, Unie výtvarných umělců a Spolku sběratelů a přátel exlibris. Ilustruje knihy spisovatelům z valašského regionu v oboru literatury faktu i poezie, zejména své matce. Absolvoval řadu autorských výstav a studijních cest v zahraničí. Jeho práce jsou zastoupeny v muzejních i soukromých sbírkách jednak v  ČR, ale i mimo její hranice. Každým rokem se spolupodílí na různých kolektivních výstavách uměleckých společností, jichž je členem. Již několik let se věnuje také knihtisku, ruční sazbě, tisku z xylografických (dřevorytových) štočků, akcidenčnímu tisku a typografii. Důraz ve své tvorbě klade na vlastní ex libris, novoročenky (PF), na volnou grafiku a ilustraci. V ilustraci se pak zaměřuje na beletristickou knižní ilustraci a na poezii. Charakter Páleníčkovy tvorby je kosmopolitní, je však dosti ovlivněn symbolismem, písňovými texty, poezií a literaturou. Jeho umění lze označit jako poetický realismus. PaedDr.Jan Navrátil

MILAN BOUDA KOLÁŽE A JINÉ HŘÍČKY Vernisáž výstavy byla uskutečněna 21. listopadu 2008 v Galerii ZŠ J. A. Komenského v Kyjově. Druhým účastníkem této výstavy byl Oldřich Páleníček, vystavující užitnou i volnou grafiku včetně ex libris

Milan Bouda - ročník 1944, se narodil v Uh.Brodě, kde prakticky prožil celý život. Zde absolvoval Střední průmyslovou školu strojnickou, zde odmalička ničil kresbami a obrázky náčrtníky vodovkami či pastelkami, které s bráchou dostávali na Vánoce, na Mikuláše nebo k narozeninám. Olejovkami maloval poprvé v šesti letech, půjčil mu je otec, sám amatérský nebo lépe řečeno nedělní malíř. Náměty odpovídaly věku autora - rytíři a husiti, ale byla to témata na počátek padesátých let minulého století odvážná - doba tehdy žádala spíše partyzány, sovětské hrdiny od zbraně či sbíječky, v krajním případě pionýry.... Po ukončení osmiletky chtěl jít na hradišťskou umprumku, ale bylo rozhodnuto, aby měl nějaké řemeslo - tak se vyučil strojním zámečníkem ve zbrojovce a pak studoval na zmíněné průmyslovce. Tím pádem nemusel dojíždět do Uh.Hradiště a mohl se v Uh.Brodě věnovat svým koníčkům - basketbalu (ten hrál závodně do čtyřicítky) a divadlu malých forem. Vojna ho zavála do Liptovského Mikuláše, tady hrál také basket a konferoval kulturní programy. V tom pokračoval i po návratu domů - podílel se na beatových festiva12 / ALMANACH 2008

Zleva: Milan Bouda, PaedDr. Jan Navrátil a Oldřich Páleníček

lech, na slavné éře Cavern Clubu, který ovšem soudruzi v roce 1971 zlikvidovali. Pak ještě spolupracoval se skupinou Sekáči a založil malé divadélko se studenty gymnázia. Dá se tedy říci, že žil intenzivním kulturním životem, v němž ale začal stále více převažovat zájem o výtvarné umění - a to jak pasivní, tak aktivní. Charakteristické pro jeho tvorbu je hledání - ani ne tak námětů, jako spíše formálních prostředků, jak své pocity a vize vyjádřit. Jednou je to kresba, někdy malba nebo

grafika, ale nejvíce se věnuje kolážím a kombinovaným technikám. Jednou vytvoří takřka minimalistickou kresbu pomocí strohých linií a čar, podruhé překvapí výtvarně promyšlenou kombinovanou technikou nebo koláží. Jak již bylo řečeno, uvedené dvě poslední techniky stojí v současné době v centru jeho pozornosti. Koláž je oblíbenou výtvarnou technikou jak velkých mistrů štětce (např. Jindřich Štýrský), tak svátečních výtvarníků, kteří umění malby nemusejí ovládat (připomeňme například herce Miroslava Horníčka). S jistou dávkou zjednodušení můžeme konstatovat, že koláže jsou inspirované surrealistickou poetikou, kdy autor nechává spontánně plynout imaginaci a klade vedle sebe zdánlivě volně nesourodé prvky - jako představitele bychom mohli uvést právě Štýrského nebo Horníčka. Druhý směr je založen spíše na racionální kompozici, na rafinovaném střídání ploch, na promyšleném „rozbíjení“ podkladového obrazu strukturou nových prvků. Jistě uhodnete, že jako představitele tohoto směru bychom mohli uvést Jiřího Koláře. Zdá se, že tvorba obrazů Milana Boudy se ubírá spíše tímto druhým směrem, i když jim pochopitelně nemůžeme nepřiznat emocionální náboj. Milan Bouda, spolu s Oldřichem Páleníčkem a Ivanem Jurčičkou, je zakládajícím členem Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí v Uh.Brodě, s nímž pravidelně vystavuje a podílí se

na realizaci Almanachu sdružení. Pravidelně také vystavuje při akcích Setkání - Stretnutie, které organizují uherskohradišťský Klub kultury a Trenčianské osvetové stredisko. Autorské výstavy doposud připravil na Zámku Doudleby nad Jizerou (2002), ve Vlčnově v Galerii Měšťanka a v Galerii gymnázia Jana Pivečky ve Slavičíně (2006) v  Zámecké galerii ve Veselí nad Moravou a v galerii Katův dům v Trenčíně (2007). Zúčastnil se kolektivních výstav v Mladé Boleslavi - Bienále kresby v roce 1989, II. mezinárodního bienále ex-libris v Sofii 2005 a Mezinárodního bienále drobné grafiky Kluž 2005. A pochopitelně, jak již bylo řečeno, všech kolektivních výstav Sdružení od roku 1990. Svojí grafikou je zastoupen v Muzeu moderného umenia Andy Warhola v Medzilaborcích a v soukromých sbírkách. Je trochu paradoxní, že ocenění získal v celostátní fotosoutěži „Ječmen krále Ječmínka“ v Prostějově před sedmi lety, přestože se fotografii příliš nevěnuje. Milan Bouda patří mezi vstřícné autory, kteří nejsou zahleděni sami do sebe, ale naopak - vyžadují kontakt a komunikaci s diváky. A je jedno, jakou výtvarnou techniku právě zvolí. Dnes jsou to koláže - tak si s nimi pojďte porozprávět... Miroslav Potyka

VINCENT VAN GOGH VE VÍDEŇSKÉM ALBERTINU Expozice obrazů Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině, která proběhla 5. 9. - 8. 12. 2008, byla právem považována za největší středoevropskou Goghovskou kolekci v posledním půlstoletí. Díla slavného holand-ského malíře přilákaly do vídeňské galerie denně tisíce zájemců, takže až několika ­hodinové fronty u vstupu nebyly ničím vyjímečným. Spolu s několika dalšími členy Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí jsme 6. 12. 2008 asi tříhodinovou frontu před galerií Albertina bez újmy na zdraví přečkali, a postupně se dostali k výstavním pro-storám. Tam nás čekala další nepříjemnost, v omezených výstavních prostorách s nízkými stropy, velké teplo a vydýchaný vzduch. Ve všech místnostech se tísnilo bezpočet zájemců, kteří se po většině chaoticky pohybovali v prvních místnostech, než našli správný směr a systém uspořádání exponátů podle určitých období umělcova života a jeho tvorby. Koncepce výstavy byla jakýmsi průvodcem uměleckou činností od realistického vnímání v téměř fotografickém spodobnění tváří i přírodních scenérií, až ke zvolna se měnící a deformující vizi, spějící k autorově vrcholné formě. Propojení umělcovy malířské a kreslířské tvorby má svou logiku. Van Gogh je tady vnímán nejen jako portrétista vyhraněného klasického pojetí, ale jako každodenní pozorovatel obyčejných životů ve svém okolí. V tom byla

Vincent van Gogh, Vlastní podobizna, 1884, olej

ALMANACH 2008 / 13

vídeňská kolekce novátorská. Expozice začala detailně propracovanými pero-kresbami, které kontrastují s impresivní rozmáchlostí tak typickou pro jeho další období. I když návštěvník nenašel na výstavě ty nejslavnější díla, z vystavených obrazů však každý jistě nabyl velkého kulturního dojmu, neboť se stal svědkem vývojových proměn nejen umělce, ale celé doby, již van Gogh zachycoval na jedné straně s pravdivou reálnou invencí, a v pozdějším období s patrnou nadsázkou. Nezapomenutelným zážitkem nejen pro mne, ale jistě pro každého účastníka byly vystavené olejomalby. Typické pro jeho malbu je zejména střídání barevných ploch, kdy do mnoha odstínů zeleně vlastně zcela proti zákonům někdejších principů klasické pastelové strukturace zcela organicky nanáší modř v nej-různějších odstínech. V jeho barevných kompozicích se

setkáváme i s mnohostupňovým valérem nej-různějších žlutí, od té nejjasnější až po temnější odstíny v kombinaci s hnědou. Tmavozelená místy navozuje atmosféru vypjatého očekávání či naopak depresivní uzavřenosti. Způsob pokládání barev pak jen podtrhuje silný emotivní náboj, jenž není dán toliko zobrazeným tématem, ale také jeho vnitřním vnímáním a citovým uchopením v dimenzích Goghovské nadsázky. Z van Goghových obrazů na mne dýchala nezapomenutelná atmosféra, ať už při sledování námětů žánrových, tak při pohledu na jeho podobizny, či krajinomalby. S každou místností (bylo jich asi 6) se v souladu s výtvarníkový-mi proměnami také pochopitelně měnily i moje pocity. V poslední místnosti, kde byly obrazy jeho vrcholného období, byly také mé umělecké zážitky nejintenziv-nější. Škoda jen, že na celou prohlídku bylo tak málo času. Dr. Stanislav Knotek

ČLENOVÉ SDRUŽENÍ NA POZNÁVACÍ EXKURZI V MORAVSKÉM KRASU Toho dne, kdy jsme vyjeli za poznáním po památkách a uměleckých slozích naší Moravy, jsme zaznamenali, že je to již naše čtvrtá exkurze. Naschvál neříkám výlet - i když to třeba pro někoho byl. On je totiž rozdíl mezi výletem a odbornou exkurzí. Zatím co na výletě relaxujeme a zbavujeme se všech starostí, exkurze představuje dobíjení našich vědomostí a odborností. Ale oddech a odpočinutí nakonec také bylo. Bylo to 29. června, kdy jsme měli u Ladi Kodrly ve Véskách první sraz a poté ještě jednou v Buchlovských kopcích u známého motocyklového motorestu. V plném obsazení tří aut vyjíždíme do prvního cíle naší celodenní akce. Jsou to KŘTINY. Cesta vede do Nesovic a dále směrem Bohdalice, přes Luleč a Pístovice a už jsme v chráněné krajinné oblasti Moravského krasu. Jedeme úzkou silnicí lemovanou hlubokými lesy a divokými skálami, nakonec posledními vesničkami a vjíždíme do Křtin. Hned při výjezdu z lesů spatříme majestátní kopulovitou dominantu středověkého klášterního areálu. Mohutným architektonickým dominantám vévodí bazilika Panny Marie, představující jedno z nejstarších a nejpa-mátnějších poutních míst na Moravě. Je to vskutku perla mezi našimi barokními stavbami. Toto prastaré mariánské poutní místo dosáhlo v období vrcholného baroka ohromného rozkvětu. Ve své době ho navštěvovalo více než 50 000 poutníků ročně. Nahrazení původního středověkého areálu monumentál-ní barokní novostavbou v takové podobě, v jaké ji nacházíme teď, děkujeme opatu zábrdovického kláštera v roce 1718, který stavbu zadal Giovanni Santinimu. Ten byl tehdy na vrcholu svých tvůrčích sil a navrhl rozsáhlý areál, který se stal skutečnou barokní perlou

14 / ALMANACH 2008

Nádvoří bazilikálního chrámu ve Křtinách

Moravy. Celá stavba však byla dokončena až dlouho po Santiniho smrti, v roce 1750. Jeho dávný duchovní význam lze tušit již ze samotného jména obce, které lidová tradice i moderní jazykovědná pátrání dávají do přímé souvislosti se slovesem „křtít“. Podle legend byli v blízkém „Údolí křtu“ (Vallis baptismi, Křtinské údolí) křtěni pohané po příchodu křesťanství na Moravu. Podle starého vyprávění ve zdejším údolí křtili přímo svatí Cyril a Metoděj a jejich žáci. Tak jako je Uherský Brod vstupní branou do Bílých

Karpat, tak i Křtiny jsou vstupní bránou do Moravského krasu. Nejsou to však jen přírodní krásy, které sem přitahují návštěvníky. Křtiny se stávají i cílem mnoha milovníků umění, třeba i takových, jakými jsme i my, ale i těch, které sem přivádějí zájmy duchovní. Centrální dispozice baziliky je situována na půdorysu řeckého kříže vetknutého do soustředných kružnic. Ramena kříže se pak ve výšce kleneb propojují v jasných křivkách dynamického baroka, přitom kol dokola lemují celý vnitřní prostor otevřené oltářní kaple. Jako vždy hraje i zde u Santiniho vrcholný význam samo světlo, jeho průchod prostorem a modelace jednotlivých stavebních prvků vnitřní architektury. Až mystickou silou na nás působí celá chrámová atmosféra. Není třeba zdůrazňovat, že sílu, mohutnost a provzdušněnost celého vnitřního prostoru podtrhují i monumentální nástěnné malby. Architektonická nádhera oslňovala náš zrak, který nekonečně bloudil od nástropních maleb přes oltářní obrazy, mramorové sochy a křížové cesty, až k ochozům, klenbám, štukám a vnitřním klášterním ambitům. Největším zážitkem byl polední poslech loretánské zvonkohry. Křtinský areál je pozoruhodným a vyhraněným architektonickým dílem, a to i svým jednoznačným urbanistickým včleněním do krajinného prostoru. Dalším cílem naší cesty není nic jiného než oběd.

Chrám Panny Marie ve Křtinách

Nasedáme a jedeme do blízkého rekreačního letoviska - JEDOVNICE. Toto městečko leží v těsném sousedství velikého rybníka Olšovec, jehož plochu tvoří 42 hektarů. Rybník je

proslaven mezinárodními závody motorových člunů, tradičními podzimními výlovy, i jako rekreační letovisko. Hlad nám dělal v  žaludku pěknou paseku a tak s vírou, že brzy poobědváme, sedáme si k něčemu, co se prý nazývá zahradní restaurace a čekáme netrpělivě na své porce nejméně dvě hodiny. Díváme se na obrovskou vodní hladinu, umíráme hladem a hasíme žízeň alespoň pivem. Nakonec se dočkáme. I klobáska byla dobrá. Procházka nábřežím rybníka však byla překrásná. Kilometry dlouhé aleje mohutných prastarých vrb a olší vytvářely nad cestou sluncem prozářenou zelenou klenbu… Daleko uprostřed hladiny zkouší odvážlivci windsurfing a pohodáři si libují na šlapadlech. Kromě Olšovce jsou zde i další rybníky jako např. Budkovan, Vrbový a Dubový. Až na ten oběd to bylo OK. Jedovnice opouštíme a míříme rovnou do SENETÁŘOVA. V Senetářově stojí jedna z mála sakrálních staveb, vystavěná v Čechách v období socialismu mezi lety 1969 - 1971. A to byl další cíl naší cesty. Jedná se totiž o výjimečný počin z dílny brněnského architekta L. Kolka,který se nechal inspirovat slavným fran-couzským architektem Le Corbusierem. Ve své podstatě je to jedna z mála moderních křesťanských staveb, mlčenlivě tolerovaná komunistickou stranou. Kostel ve tvaru lodě je symbolem plavby životem a přibližování se víře. Bohužel byl uzamčen a tak jsme mohli dovnitř nahlédnout alespoň přes jeho zasklený foyer. Vnitřní malby a křížová cesta je dílem Mikuláše Medka. Před budovou stojí také barokní socha sv. Josefa, kterému je Senetářovský kostel zasvěcen. Přes silnici, naproti kostela, stojí malá došková chaloupka - muzeum. I tu jsme navštívili. Zosobňovala totiž původní selskou vesnickou architekturu a drobné řemeslo - výrobu perleťových knoflíků. S babičkou - přísnou průvodkyní tohoto malinkého muzea - jsme se rozloučili a jedeme vstříc poslední naší zastávce, větrnému mlýnu v RUPRECHTOVĚ. Mlýn na sebe upozorňoval svými velkými lopatkami hned z kraje stejnojmenné vesnice a my jsme se těšili, že vystoupáme až do jeho nejvyššího patra. Ale to byl omyl. Cestu k němu hlídala červenobílá závora s nápisem, že mlýn je soukromým majetkem a vstup k němu je zakázán. Ale vedle této cedulky byl nápis, upozorňující na otevírací dny a hodiny. Vskutku šalamounsky vymyšlené. Chvíli obdivujeme toto dílo přímo ze silnice a přečteme si alespoň z popisu této technické památky, že první písemná zmínka o mlýnu sahá do roku 1873. V této době měl ještě mechanismus mlýnu klasicky obvyklou podobu kruhu se čtyřmi lopatkami. Střecha mlýna byla ale otáčivá a pohybovala se proti větru. V době po první válce silný poryv větru střechu odnesl a zničil. Tehdy došlo ke zrekonstruování technicky nového a co do výkonnosti výkonějšího mechanismu - tzv. Halladayovy turbíny, která ve své době představovala technický vrchol. Nu a zazvonil zvonec a pohádky je konec a my jedeme domů. Kam pojedeme příště? Já to vím, ale zatím - nepovím. Oldřich Páleníček

ALMANACH 2008 / 15

P.S.: Dosud jsme navštívili: Kroměříž - Pamětní síň Maxe Švabinského - Octárna, rodný domek Maxe Švabinského prohlídka města Velehrad - Bazilika Cyrila a Metoděje - katakomby baziliky Modrá - (skanzen sídliště Velké Moravy) - prohlídka okolí Uherské Hradiště - Barokní kaple s refektářem - prohlídka města

Účastníci zájezdu pod zvonkohrou, zleva: B. Jandásek, E. Jandásková, V. Kodrla, A. Šalandová, F. Slovák, M. Hájková, O. Páleníček, A. Hájek a A. Arakeljan.

PLES VÝTVARNÍKŮ

Je sobota sedmého února. Domácnosti výtvarníků nejsou dnes cítit jenom barvami, ale i různými parfémy, krémy na boty, laky na vlasy a jinými vůněmi. Tak a naposledy probíhá kontrola peněženek, ještě jedno kouknutí do zrcadla a s obrazem pod paží se vyráží na ples. Ples výtvarníků se stal pravidelným završením celého roku naší činnosti. Setkáme se zde i s protějšky našich kolegů a při hudbě, tanci, dobrém vínku a přátelském posezení všichni podvědomě cítíme, co pro nás toto sdružení znamená. Do restaurace U Brány přijíždí mezi prvními bánovské duo. Hudebníci se osvědčili již minulý rok, dovedli zprvu strnulé hosty hezky rozparádit. Anička s Milanem pobíhají po místnosti, přidělují jmenovky ke stolům a činí poslední úpravy interiéru. V rohu na tanečním parketu stojí připraven stůl na tombolu, takže si každý může vystavené obrazy, plastiky, lahvinky i dárkové koše prohlížet při tanci. Kolem půl osmé se po vzájemném přivítání usazujeme ke stolům. Kapela nemešká a spustí první skladby. Zatímco se někteří nestačili ještě rozkoukat, jiní nelení a ještě před večeří se vybičovávají ke  sportovním výkonům. Na parketu se divoce míhá červená sukně I v o n y , p ř e d s e d k y n ě s p o l k u „ P ř á t e l sdružení“, a samozřejmě tu nechybí ani naši přátelé ze Slovenska. Mocný dupot tančících párů zmátl našeho šéfa sdružení Milana. Akčně vyskočil, jal se své skleničky a upozornil kapelu, ať se nachystá na naši hymnu. Zaměřen na ladění svého hlasu si vůbec nevšiml, jak mávám a poskakuji u stolu, abych vše zavčas zastavila, neboť polovina hostů si neměla čím připít. Vzali do rukou prázdné sklenice a alespoň si zazpívali. Milan zpozoroval servírky teprve roznášející přípitek a zasmušil se. „Vážení hosté, protože výtvarníci velmi rádi zpívají, zopakujeme si naši hymnu ještě jednou. „Mnoho barev na paletě, mnoho světla……živijó!…….“ Mi16 / ALMANACH 2008

lan se rozezpíval s radostí člověka, kterému se podařilo něco mimořádného, až jsme měli obavu, aby tento kousek neměl chuť ještě zopakovat. Ale zavětřil v ovzduší libou vůni podávající se večeře, která přehlušila vše ostatní. Pomlaskávání a usměvavé tváře prozrazovaly, že jsme meníčko vybrali dobře. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, vplula mezi nasycené hosty půvabná květinářka. Naše protějšky si rychle kontrolovali čas na hodinkách, odcházeli na toalety, dostali po jídle chuť na cigaretku, nebo se zajímali o nabídku vín a debatou o víně byli natolik zaujati, že ani „nezpozorovali“, že tu někdo nabízí květiny. Jen Standa. Na tváři se mu objevil záhadný úsměv a lehce pobídl svou ženu, aby si vybrala kytku. Manželka mu úsměv opětovala a při vkládání růží do vázy ji provázely pohledy ostatních žen. Když zazněly tóny tanga, zvedli se oba od stolu a ladně kráčeli na parket. Sami se pohybovali v tanečním rytmu, který zvládnou jen mistři. Standa je prostě třída! Ale Karlovi to nedalo. Vyzval k tanci společnici od stolu a všem předvádí, že se nenechá zahanbit. A jak se při tom vesele usmívá! Při polce se přidává další pár. Standa stále vytáčí, Straňané mají tuhý kořínek. Je čas na kafíčko, nemohu se dočkat. Proboha! František se zvedá a kráčí k našemu stolu. „Prosím tě, nešil, na tombolu je ještě čas. Nejprve si v klidu vychutnám výborného alžíra.“ „Zdálo se mi, že už po mně pomrkáváš,“ utrousil Franta. „Ale to se protlačuje skrze škvíry u dveří kouř z cigaret a dýmek, a než si mé oči zvyknou, mrkám nejen na chlapy, ale i na ženské.“ Znovu jsem mohutně mrkla a to na paní Boudovou, která teprve přišla. Fialové šatky nad kolena, mladistvý účes, pěkná postava, není divu, že Milan jen září. „ Prosím tě, kdy začnete s tombolou?“ „Abyste to stihli!“ „ Přijďte první k nám!“, ozývají se hlasy odevšad. Nedá se nic dělat, musím vstát a jít do terénu. Kývnu na Frantu, beru si tradičně taštičku na penízky, trhací bločky a poprvé v historii začínám u našeho stolu. Karel má strach. „Co když na nás tombola nevyjde?“

„Neboj, mám železné zásoby - zbytky lístků z minulých plesů.“ Trochu jsem ho uklidnila. „U nás jste ještě nebyli!“ vykřikuje Mirek s plnou pusou vdolečků. Ukápla mi slina, doufám, že bude mít tento lístek štěstí. Co se dá dělat, když jsem vdolečková. Ale nic nenabídl, takže půjdu k Jindrovu stolu. Ke Kubišům chvátá František a rád nabízí lístky přítelkyni Mirkova syna, najednou to zvládá i bez mé účasti. Tondu jsme vyrušili z bouřlivého rozhovoru s Ašotovou manželkou, asi jí nabízel ořechy, má je na rozdávání. Olda trpělivě čeká jako poslední. “Kdo si počká, ten se dočká“, myslí si a s rozmyslem trhá lístky, doufaje, že právě tyto vyhrají. Jeho paní je rozesmátá v družném rozhovoru s ostatními přísedícími. A to se rozmýšleli, jestli půjdou! Olda mě zachránil a půjčil mi propisku. Měla jsem postranní úmysl nechat si ji, neboť psala výborně, ale poctivě jsem ji vrátila, když po chvíli přestala plnit svou povinnost. Všichni zúčastněni jsou uspokojeni a na nás čeká trhání lístků z bločků. Nastupuje „trhací četa“ ve složení já, můj muž, Franta a Jindra. Zatímco František trhá jako zběsilý, jeho žena Boženka to válí na parketu. A jak to rozjela! Lístky jsou natrhány, losování může začít. Milan se zmocňuje mikrofonu, Franta nosí ceny, já kontroluji lístky a zároveň ceny předávám. Musí to odsýpat. Napětí v sále se stupňuje. Jindra si vylosoval svůj výtvor, tak ho vrátil. Při předávání Ašotova obrazu jsem nebyla schopná vyslovit jeho příjmení. Karel, jako každý rok, přichází pro ceny několikrát. Aby ho ostatní nevypískali, poslal za sebe souseda. Nejvíce výher ale tentokrát získali Boudovi, také si koupili nejvíce lístků. Milan se zhrozil, když zjistil, že jeho žena trhá a trhá a trhá… Ale vyplatilo se to. Poslední cena, pleskačka slivovice od Vasky, byla bez losování a putovala k muzikantům. Olda sedí smutně, nic nevyhrál. Nebyl sám. Ti šťastnější vpluli hned po tombole rozveseleni na parket a těm méně šťastným určitě hlavou proběhlo: „Štěstí v lásce máme pořád, ale občas by neuškodilo i štěstí ve hře.“ Po chvilce ale mávli rukou a přidali se k divokému reji. Milanova drahá polovička tancuje se zdviženou rukou uprostřed parketu a s úsměvem pokukuje po vyhraných cenách pod stolem. Šalandovi se radují také, i když od té doby, co kupovávali celý blo-

ček, tolik výher nemají. Kolem Aničky se vlní černá halena a s úsměvem Mony Lisy se pohupuje v bocích. Její muž vyhazuje nohy velmi vysoko, jak se od horolezce sluší a patří a hopsá kolem Aničky. Můj manžel se značně odvázal při rokenrolu, až jeho boty, rejdíce po podlaze, ji „ozdobily“ černými šmouhami. Milan s mým bratrem ho v tom nenechali. Padli na kolena a v rytmu čistili zem svými kapesníky. Jako první z  plesu odchází Standa, dostat se

Autorka článku E. Jandásková se svým manželem na plese.

na Strání není žádná legrace. Jana Zámečníková své loučení zpestřila lidovými písněmi a pěkně jim to ladilo s mým švagrem Mirkem. Já jsem opouštěla restauraci mezi posledními a dohadovala jsem se se svou švagrovou z Prahy, že moje výhra - „špendlíkovica“, je ze žlutých špendlíků, tvarem podobných trnkám a ne z kulatých mirabelek. Přesvědčovala mě, že přece špendlíková hlavička je také kulatá. Kulatá nebo šišatá, hlavně že nám chutnala. „S Pánem Bohem idem od vás…“ zpívali jsme paní vedoucí a ujišťovali ji, že „Za rok se vrátím, vrátím se zas, ples výtvarníků znovu spojí nás…“ Eva Jandásková

IVA HÜTTNEROVÁ LUHAČOVICE, GALERIE ELEKTRA - 14. 7. 2008 Úvodní slovo Vážení a milí přátelé, milovníci umění! Naskytla se mně krásná příležitost - uvítat v tomto kruhu, nám všem známou a našim duším blízkou a milou, paní Ivu Hüttnerovou. Herečku, ilustrátorku, literátku poetku a současně i malířku působivých výtvarných děl - i když ne zrovna velkých rozměrů, za to však nám a našemu srdci nejbližších pro svou srozumitelnost a něžnou krásu. Ivu Hüttnerovou známe nejen z televizních obra-

zovek a jejího pořadu Domácí štěstí, ale i z jejích ilustrací a obrázků, naplněných a přeplněných lidskými city všech stupňů, všech gradací a vlastností, které člověk ve svém nitru skrývá. Jen v krátkosti pár životopisných dat: Narodila se v Praze, vyrostla na Letné, odmalička malovala princezny, babičky, kočárky, milovala básničky, o prázdninách jezdívala za babičkou a dědečkem na venkov k Českým Budějovicím a po ukončení základního studia dala přednost studiu na DAMU. Zde ještě více podpořila své malířské nadání, které bylo umocněno obdivem ke staropražským písničkám. Po ukončení studia dostává první angažmá v divadle v Karlových Varech. Její výtvarné nadání proniklo na

ALMANACH 2008 / 17

veřejnost zpočátku výpravnými plakáty a později se začalo přeměňovat v témata ilustrativního charakteru. Ivu Hüttnerovou neznáme jen z divadelních prken, ale i z mnoha filmových rolí. Jen námatkou vyjmenuji filmy: Nebe, peklo ráj - Těžká hodina - Panská Jízda - Sanitka - a tak bych mohl pokračovat dále. Ale přece bych se raději vrátil k dnešní výstavě.

Vernisáž výstavy obrazů Ivy Hüttnerové v Luhačovicích uváděla Eva Jandásková. Autorka vpravo.

Jsme svědky a diváky do nitra její umělecké duše. Tolik snů a radosti z obyčejného života těžko najdeme na jiných výstavních plochách jako dnes. Před našimi zraky se jako studánky otvírají nostalgické vzpomínky na život našich drahých známých a příbuzných, dědečků a babiček. Jako album fotografií z dávných zašlých časů a jako kniha pohádek se nám před očima promítají neuvěřitelně krásné scénky z obyčejného života našich rodičů a předků. V mistrně technicky zvládnutých obrazech nacházíme dojemně milostné scénky, ať již se odehrávají v zahradních restauracích, kavárničlách při světle plynových lamp, nebo jen tak - na uličních korzech či v přítmí roman-tických uliček staré Prahy. Největší mistrovství Ivy Hütnerové vidím ve znalosti nepřeberně širokého sortimentu psychologicky přitažlivých motivů a momentů z obyčejného života. Kolik kouzla nacházíme a do kolika rozpaků nás uvádí otevřená šatní skříň. Jak napjatá struna čekáme, co nám vyloží ze svých karet kartářka. Co všechno je možné vidět a koupit v trafice, kolik kouzla nejdeme na golfovém hřišti, kolik vzájemné lásky k sobě zůstalo ještě dvěma starým lidem, anebo jak asi probíhá rodinná oslava pod starým stromem. Na obrázcích pozorujeme dokonce i sami sebe ve chvílích štěstí i smutné osamocennosti. Často na nich objevujeme hřbitovní scénky, v nichž je naše duše láskyplně objímána - duchy našich drahých zemřelých. Nic tragického se však neděje. Všude je jen krásné a uklidňující ticho. Stejně tak romanticky se setkáváme s  nostalgií parních vláčků, jazzbandových pouličních muzikantů, navštěvujeme vinné sklípky, projíždíme se na kole po Karlově mostě, listonoš obšťastňuje babičku právě došlým dopisem,

18 / ALMANACH 2008

na vltavském nábřeží prochází se milenci a na vlnách řeky houpají se dvě lodičky. Poetický penzion pro seniory a stejně tak působivý hodinový hotel. To vše je navíc obléknuto do atmosféry dvacátých či třicátých let první republiky, nebo dokonce do dob císaře pána Františka. Něco podobného jako pohádkový Born, ale veselejší a jaksi milejší. Ze snových až pohádkových obrázků Ivy Hüttnerové se na nás ale nedívá jen fantazie, ale prostá lidská realita všedního dne. V mnohých tématech nacházíme lehce nahozenou erotiku - nic provokujícího, naopak pozorujeme jako v zrcadle úsměvnou karikuturu našeho bytí bez šatů, např. v koupelně. Pocit důležitosti některých postav a postaviček nás vskutku uvádí do radostného veselí. Také mnohé motivy se opakují v různých ročních období a jeden a týž, nebo podobný příběh, se stává tak pokaždé jinak zajímavým. Zkrátka a jednoduše - abych nezdržoval - s vynikajícím, lidskému srdci nejbližším slovníkem v  podobě štětce, vypravuje Iva Hüttnerová o životě všedního dne obyčejného člověka v celém jeho rozsahu. Od dětství až po stáří. V životě obyčejného venkova, nebo ve městě. Je to alegorie našeho žití. Co závěrem říci: Naprosto dokonalá kompozice u všech prací. O to více si sklízí obdiv, o co více je obraz obohacen o figurální tématiku. Nakreslit či namalovat figuru ve svých reálných proporcích a navíc ve všech pohybových situacích, nejen tedy v klidu - to lze vnímat za mimořádný talent. Všechny motivy a témata jsou také vnímána s citem pro kladení barev a nutno říci, že paleta umělkyně je nepřeberná. Také všem svým obrazům a tématům či motivům na nich je jednotná vyhraněná stylizace, tolik typická pro tvorbu Ivy Hüttnerové, a proto nelze její dílo zaměnit s jiným tvůrcem. Její styl lze nazvat snovým nebo také poetickým realismem. Po stránce výtvarně technické nalézáme na této výstavě díla grafická, provedená v technice litografické, což je jedna z nejnáročnějších a nejdražších technik, kde základním výtvarným prostředkem je kámen, na nějž se dílo nakreslí a po té se leptacími a tiskovými - náročnými metodami přenáší na papír a olejomalby. Malířské dílo Ivy Hüttnerové je krásným a zralým uměleckým dílem, optimisticky a dokonce i s humornou dávkou   melancholie a starosvětským vzpomínkovým nostalgismem (ale bez nadsázky) - ilustrujícím náš obyčejný život. Takže kdyby každý z nás měl nad svým stolem její obrázek - zcela určitě by v něm našel sám sebe. Paní Ivě Hüttnerové děkujeme, že za námi přijela, my všichni ji blahopřejeme a já Vám děkuji za pozornost, kterou jste mně věnovali. Oldřich Páleniček

MUZEUM MODERNÍHO UMĚNÍ

OLOMOUC

Muzeum moderního umění v Olomouci představuje v českých zemích třetí největší instituci galerijního typu, která se zaměřuje na prezentaci moderního výtvarného umění 20. a 21. století. Muzeum spravuje více než 65 000 sbírkových předmětů (z oblasti malířství, sochařství, kresby, volné a užité grafiky, fotografie, užitého umění a dokumentace architektury), koresponduje s významnými světovými galeriemi a muzei a v každém roce v něm můžeme zhlédnout vynikající výstavy a sbírky výtvarných umělců z celého světa. I členové našeho Sdružení navštěvují Olomouc jako metropoli poznání, poučení a rádi využijí příležitost vystavovat zde svá výtvarná díla (Ašot Arakeljan, Karel Táborský…) V posledním čtvrtletí roku 2008 bylo možné v Olomouci zhlédnout následující dvě zajímavé expozice. Pozn. redakce

Josef Lada (1887-1957)

Muzeum moderního umění Olomouc (20. 11. 2008 25. 1. 2009) Výstava přibližně dvou set obrazů a kreseb přinesla v  reprezentativním výběru to nejlepší z  Ladova známého i neznámého díla. Prostý název výstavy „Josef Lada“ byl volen záměrně jako značka díla, které v nejlepším slova smyslu zlidovělo. Známe jej z dětských knih a také z ilustrace Haškova nesmrtelného Švejka, kreslených filmů, kalendářů, plakátů a pohlednic, ale známe jej zprostředkovaně, nikoliv z originálů, ale z reprodukcí a tak, ačkoliv výtvarné dílo Josefa Lady patří k nejznámějším a nejoblíbenějším, máme jen zřídka možnost vidět jeho pravou podobu. Tento fakt ovlivnil výběr obrazů a kreseb. Kurátoři této výstavy představili Ladu především jako malíře a ovšem také jako originálního tvůrce, jenž ke svému nezaměnitelnému a vskutku modernímu rukopisu přišel po mnoha letech, cestou složitou a plných nástrah, které číhaly na osmnáctiletého kreslíře Vilímkových Humoristických listů. Začínal jako kreslíř, jehož od dětských let okouzlilo dílo Mikoláše Alše, později se živil jako autor kreslených vtipů a karikaturista a končil jako malíř „českého mýtu“, idyl a zimních pohádek na straně jedné, ale také vesnických tancovaček a pranic a ovšem i záhadných a poněkud děsivých scén na straně druhé. Lada je zajisté malířem země a pozemské krásy, je rustikální ale je také metafyzický, když maluje krajiny pod hvězdou oblohou a bez lidí. Divák si uvědomí, že v tomto rozměry nevelkém díle je skryté drama a že vůbec není tak jednoduché jak se zdá. Výběr se zaměřil na díla vskutku klasická a nejtypičtější, ale také na práce málo známé a začátečnické. Důležité je, že na výstavě byla v rámci tématických okruhů prezentována díla, která nebyla vystavena již padesát let a také několik prací, kte-

ré ještě nebyly vystaveny vůbec. Výstava představila Ladu také jako autora veselých kreseb a ilustrátora mnoha knížek pro děti. Umělec často tvořil jen pro děti a viděl v nich nejlepší kritiky a znalce svého díla. Z  katalogu Muzea umění Olomouc 2008

CECÍLIE MARKOVÁ

/Podobenství duší/

Muzeum moderního umění Olomouc (9. 10. 2008 - 4. 1. 2009) „Mojí touhou je namalovat takové věci, aby se nad nimi musel každý zamyslet a poznat, že existuje i něco víc, než hmota. Že jenom pro hmotu nežijeme, že jsou daleko lepší věci, které člověka povznášejí nad všednosti dne…“ Cecílie Marková (1911-1998) Jedním z významných projektů uplynulého roku zaměřený na neprofesionální umění byla výstava Cecílie Markové, jedné z nejvýznamnějších autorek medijní tvorby u nás. Kyjovská rodačka, vyučená modistka, prožila ve svém městě dlouhý a plný život. Díky svému manželovi se setkala se spiritismem a návštěvy spiritistických seancí jí daly podnět k vlastní tvorbě. Její první kresba je datována 12. 10. 1938. Po náhlém ovdovění v roce 1940 až do smrti se Markové pak stala kresba prostředkem komunikace s nepřítomnou blízkou bytostí, tudíž podstatným smyslem jejího života. „Než začala kreslit, nic prý nechápala a setrvávala v očekávání toku energie. Stačilo však, aby malým kolečkem naznačila střed a již viděla v jeho okolí hlavy. Střed provokoval jednak klíčení linií, avšak záhy čáry ve stádiu rozpuku přitahoval. Primární linie obkroužila novotvar, další čáry vrhají záblesky okrajových okvětí, jiné výhonky se kroutí do exotických závitů a srostlic…“ (z textu Arséna Pohribného v katalogu výstavy)

Imaginativní přeludná květenství, labyrinty, medijní portréty, astrální krajiny, kosmické erupce jsou obsahem velkého množství jejích prací (kresby, pastely, akvarely, olejomalby), které autorka poprvé vystavila v roce 1950. Následně se účastnila mnoha domácích i zahraničních výstav. Výstava byla nejrozsáhlejší a nejkomplexnější výstavou jejího pozoruhodného a kontinuálního díla z období od čtyřicátých do devadesátých let 20.století. Výstava měla premiéru v Litoměřicích a první reprízu v Galerii výtvarného umění v Hodoníně.

Připravil Libor Velan Z katalogu Muzea umění Olomouc 2008

ALMANACH 2008 / 19

NÁŠ HOST

 ING. JIŘÍ SOUKUP Je tomu již přesně 10 let (1998 - 2008), co pravidelně obesílám přehlídku ex libris v Hradci Králové s názvem ŽNĚ. Ve slovenském překladu také ŽATVA. Oba názvy se střídavě po roce používají a pokračuji tak v tradici započaté ještě v dobách federativního uspořádání republiky. Přehlídka je organizována jako výstava děl tvůrců tohoto zaměření a lze ji zhlédnout v GALERII NA MOSTĚ v budově farmaceutické fakulty University Karlovy. Obvykle v měsících květen a červen. Ke každé výstavě je vydán přehledný katalog a v  něm nacházíme vybrané práce umělců grafiků z celé republiky, ale i Slovenska. Hlavními tvůrci této přehlídky jsou členové Spolku sběratelů a přátel ex libris, kteří založili v Hradci Králové samostatnou sekci společně s farmaceutickou fakultou UK a Českým farmaceutickým muzeem v Hradci Králové. Existence tohoto spolku je v Hradci Králové dlouhá a má bohatou tradici.

František Slovák, studuje katalog, který přinesl na setkání Ing. Jiří Soukup.

Již mnoho let se stává účast výtvarníků - grafiků na této přehlídce jistou prestižní událostí, která prezentuje v oblasti tvorby ex libris úroveň a jeho kvalitu. Ex libris se prezentuje ve svém celosvětovém trvání několik staletí a proto v  našem Almanachu stěží najdeme místo k popisu, k dějinám a vysvětlování tohoto pojmu. K  jeho porozumění si musí umět každý cestu najít sám. Odborné literatury je dostatek. Jen hledat. Fakt je, že sekce v Hradci Králové pracuje na špičkové úrovni a podílí se tak na vysoké kvalitě uměleckého výtvarného života ve východních Čechách vůbec. Je proto spolu-práce pražského centra SSPE s výtvarným životem v Hradci Králové vysoce propojená. Přitom nutno zdůraznit, že na tuto exlibristickou činnost na20 / ALMANACH 2008

vazují, ať už přímo nebo nezávisle, další umělecké, výstavní, soutěžní a pře-hlídkové aktivity, jež dosahují v grafické tvorbě celostátního významu (např. Chrudimská trienále). Jedním z hlavních spoluzakladatelů a organizátorů hradecké přehlídky ex libris ŽNĚ - ŽATVA je Ing. Jiří Soukup, významný publicista i výtvarný teoretik, kterého znají členové a přátelé SSPE z časopisu KZ (KNIŽNÍ ZNAČKA). Byl jsem proto velmi rád, že mé pozvání do Šumic přijal pan Ing. Jiří Soukup, neboť před ním předcházely mé střídavě úspěšné a neúspěšné exlibristické pokusy o účast ve Žních. Až jednou konečně…. Má osobní historie o tom, jak jsem se dostal k ex libris je příliš složitá a dlouhá, nicméně nemohu nevynechat tři osobnosti, které mají lví podíl na tom, že jsem u tohoto druhu grafické tvorby vytrval. Je to náš člen, grafik PAVEL HANÁK z  Vracova, významný slovenský grafik VIKTOR CHRENKO z  Hlohovce, rovněž náš čestný člen a nakonec špičkový a známý sběratel ex libris MUDr. RUDOLF PRÍBYŠ, CSc., z Hradce Králové. Exlibristická tvorba nás natolik vzájemně propojila sběratelsky, korespondenčně ale i po tvůrčí stránce, že bez hlubších přátelských kontaktů a porozumění by asi ani žádné mé ex libris nevzniklo. Z našeho sdružení si srdce ex libris získalo ještě Milana Boudu a Frantu Slováka. Jejich vytrvalost, houževnatost a úsilí o kvalitu práce byla oceněna již několikerou účastí na hradecké přehlídce ŽNĚ a ŽATVA. To vše nás jaksi inspirovalo k myšlence, abychom jako SVU zvýšili svůj podíl na šíření vědomostí a zájmů v široké veřejnosti o ex libris na uherskobrodském regionu a všude tam, kde působíme ať již ve výstavní činnosti nebo jinak. A za tímto účelem, řekněme poradenským, přijel k nám ke kontaktnímu setkání pan Ing. Jiří Soukup. V družné jarní atmosféře se tedy setkali tři bardi sdružení - Milan Bouda, Franta Slovák a já společně s ing. Soukupem u nás doma v Šumicích dne 28. dubna a projednali jsme širokou sféru otázek. Z  besedy vzešlo mnoho poučných odpovědí na nekonečnou řadu otázek a některé z nich vedly i ke konkrétním pracovním akcím. Na prvním místě to byla možnost výstavy v Kyjově, která se nakonec uskutečnila vernisáží Milana Boudy a mých prací dne 21. listopadu 2008. Z kontaktního setkání s ing. Soukupem vzešlo několik dalších důležitých podnětů a my věříme, že výsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Oldřich Páleníček

VÝZNAMNÁ VÝROČÍ V ROCE 2008 ZDENKA BRAUNEROVÁ 150 let od narození

Zdenka Braunerová, významná česká malířka a grafička konce 19. a začátku 20. století, se narodila v Praze 9. dubna 1858 v rodině advokáta a poslance říšské rady JUDr. Františka Augusta Braunera. Od útlého dětství malovala. Podporovala ji v tom její matka, která sama malovala. Od mládí se setkávala s významnými osobnostmi, např. s Josefem Václavem Sládkem, s rodinami Palackých, Náprstků, Riegrů... Pro její výrazný talent ji dali rodiče studovat ke slavné Amálii Mánesové. Brzy zjistila, že se její talent dál rozvíjet nebude a začala studovat malířství na vyšší dívčí škole. Přes protesty rodičů se rozhodla, že malířství nebude jen jejím koníčkem, ale povoláním. K tomuto rozhodnutí dopomohlo studium u Antonína Chitussiho. Její život ovlivnily zejména i další osobnosti: Julius Zeyer a Vilém Mrštík. Nejvíce ji však okouzlila Paříž, kde získala úspěch na ženské výstavě v Champs Elysées a později (v roce 1890) v Salonu Champs de Mars. To pobývala v Paříži nepřetržitě od roku 1885 do 1893. Svým vlasteneckým vystupováním v Paříži inspirovala spoustu francouzských umělců. Přátelství se slavným sochařem Augustem Rodinem zúročila jeho pozváním do Čech a na Moravu, kde byl okouzlen při návštěvě Joži Uprky prostředím a lidem moravského Slovácka. Sama Braunerová milovala Slovácko, kam se několikrát ráda vracela. Zdenka Braunerová zemřela 23. května 1934 v Praze a je pochována na Vyšehradském Slavíně. Milan Bouda

VYZNÁNÍ MAXU ŠVABINSKÉMU 135. výročí jeho narození

Od dětství se mně líbily práce Maxe Švabinského. Měla jsem to štěstí, že se má dcera ocitla v Kroměříži, kde bydlela na Velkém náměstí, a tak jsem to měla do zámku jen přes náměstí. Učarovala mě výstava k jeho výročí, kde bylo soustředěno jeho celoživotní dílo. Z lunety Žně úplně sálalo horko žhavého dne… Max Švabinský se narodil 17. září 1873, přesněji řečeno, Maxmilián Teoder Jan Švabinský, jako nemanželské dítě mladičké Marii, v malém domečku v Jánské ulici vedle Velkého náměstí v Kroměříži. Rodina to byla malá, ale držela při sobě. Vychovávaly ho tři ženy. Maminka, stařenka Pauli a tetička Máry. Maminka vyšívala prádlo bohatým měšťanům. Jeho dětství formoval dědeček, který v  osmi letech zemřel. Děde-

ček s ním chodil do přírody, hlavně k řece Moravě, do Podzámecké a Květné zahrady. Rád také zavítal na starý opuštěný františkánský hřbitov. Švabinský vzpomínal, že maminka a teta Máry ho v kreslení podporovaly. Když jako malý začal kreslit, maminka trávila večery čtením knih. Po skončení studií se seznámil s Elenou Vejrychovou. Ti měli na Kozlově chaloupku, kde potom trvale bydleli. Ela se mu velmi zalíbila, byla to křehká a velmi inteligentní dívka. Měla ráda hudbu a ráda četla. Vznikla mezi nimi velká láska. Při tomto krásném vztahu vytvořil spoustu obrazů: Chudý kraj, Splynutí duší a další. Ela měla dva bratry, Karla a Rudolfa. Ten představil rodičům svou ženu Annu Procházkovou. Z počátALMANACH 2008 / 21

Max Švabinský, Rajská sonáta, (detail), dřevoryt

ku mezi Maxem a Annou vznikla tajná láska. Nakonec se vyhrotil tak, že roku 1920 ukončil vztah s Elou a opustil Kozlov s Annou. Víc se na Kozlov nikdy nevrátil. Z manželství s Rudolfem měla Anna dceru Zuzanu. Anna s Maxem žili jako druh a družka a manželi se stali až roku 1932. Bohužel v roce 1942 Anna zemřela. Před smrtí Anna Maxe prosila, aby Zuzanu neopouštěl a Zuzana, aby neopouštěla jeho. Po smrti Anny dceru Zuzanu v jejich 35 letech adoptoval. Zuzana po smrti matky si byla vědoma určité zodpovědnosti vůči Švabinskému a stala se, jeho „sekretářkou“. Vyřizovala mu veškeré akce, a když měli auto, vozila ho kde potřeboval. Byla to jeho nejbližší bytost, protože sám neměl nikoho. Neměli žádných zvláštních přátel. Přátelili se jen s Havlíčkovými, kteří bydleli v Praze na Chodově a do konce života k nim jezdívali. Tam také vznikla malá půvabná knížka regionálního spisovatele Jindřicha Spáčila „Švabinského nocturno“. Potom to byl docent Ludvík Páleníček, který začal psát zejména o dětství Švabinského pod názvem „Kroměřížský skicák Švabinského“, „Mladý Švabinský“ a řadu dalších knih. Všechno je uloženo v Muzeu Švabinského. „Paměti Zuzany Švabinské“, které napsala Zuzana v pozdějším věku i „Světla paměti“, kde popisuje atmosféru

22 / ALMANACH 2008

rodiny a vztah ke Švabinskému. Zuzana měla také dceru Zuzanu. Aby se odlišily, říkali jí Jolanka. Žije v Praze a má autorská práva na dílo Švabinského. V roce 1933 zorganizoval spolek Maxe Švabinského oslavy k jeho šedesátým narozeninám a odhalení pamětní desky na jeho rodném domě. Dochoval se dopis, ve kterém Švabinský tuto pozornost velmi oceňuje, a lituje, že se oslav nemohla zúčastnit jeho maminka. Přítomna byla celá reprezentace odborných a vědeckých kruhů. Tehdy to byla jeho poslední návštěva Kroměříže. Nesmíme zapomenout na řadu ocenění, které získal za svého života. Byl osmkrát rektorem Akademie výtvarných umění, byl zakládajícím členem Českých umělců grafiků Hollar a byl členem Sdružení výtvarných umělců Mánes. V roce 1923 získal v Paříži titul Rytíře čestné legie. Byl také členem řady zahraničních akademií např. v  Paříži, Madridu a Vídni, kde dostal také řadu cen za své dílo „Kulatý portrét“, což je nádherný portrét Ely. Na světové výstavě v Paříži získal čestné uznání, a také mnoho dalších cen a titulů. Bylo jich velmi mnoho. V témže roce vznikl v Kroměříži „Kruh přátel umění“ a Švabinský byl jmenován Čestným občanem města. Tohoto titulu si nesmírně vážil a těšilo ho, že mu jeho rodné město dávalo najevo, že nezapomnělo, kde se narodil. Kroměříž měla štěstí na své představitele, kteří měli pochopení pro umělecké záměry. Kruh přátel umění byl přejmenován na Švabinského kruh přátel výtvarného umění v Kroměříži. V roce 1957 byla vytvořena Společnost Maxe Švabinského, která ve velkém předstihu začala připravovat oslavy 100. narozenin. O deset let později byla členkou společenství i Zuzana Švabinská a docent Ludvík Páleníček. Stali se takovými vyslanci Kroměříže v Praze. Zprostředkovali kontakty v Národní galerii s Ministerstvem kultury. Oslavy pak byly pod záštitou Ministerstva kultury, Národní galerie a Unesca. Docent Ludvík Páleníček byl rodinný přítel a napsal knihu „Okouzlený satyr“. s Elou zůstali přátelé až do jeho smrti. Těžce nesl, když byla vězněna v koncentračním táboře během války. Vzájemně se navštěvovali až do jeho smrti. Zemřel v Praze 10. února 1962. Ela ho přežila a zemřela v roce 1967. Zuzana byla v Kroměříži poprvé v roce 1965 zúčast-nila se oslav stých narozenin Švabinského. Tenkrát řekla, že nemá ráda odhalené ženy, když ví, že je to maminka. Nemá ráda ani „Žně“, je asi prudérní. Chaloupka na Kozlově je krásně zrestaurována. Podkrovní místnost , ve které tvořil, se nazývá „kufr“. Na štítu je jeho malba „Svatý Václav“. Pan Jan Pivečka řekl: “Kdo nezná minulost, nebude mít ani budoucnost“. Neměli bychom zapomínat na minulost, aby se nezapomnělo na nás. Marie Křapová

NEDOŽITÉ DEVADESÁTINY

JOSEFA PŠURNÉHO 15. 6. 1918 – 21. 7. 2003

MOTTO:

Miroslav Kapinus

Večer v lukách

Malíři Josefu Pšurnému Den zastavil se a už nepálí Koníčci smutně ržají do stmívání Ten hnědý zaveze tě do mládí ten bílý zase k jedné krásné paní která dlí na vzdáleném návrší a někdy ještě tiše zavzpomíná Cestu k ní znají už jen bělouši pasoucí se teď volně na lučinách

Josef Pšurný, Tichá krajina, 1968, olej, 55 x 100 cm

Má vzpomínka na Josefa Pšurného se váže k návštěvě jeho ateliéru v Uherském Ostrohu, kde jako skupinka členů Klubu přátel výtvarného umění (KPVU) jsme byli přivítáni skromným a milým člověkem. Bylo pozdní jaro a na cestě do jeho ateliéru bylo plno barev. Květiny lemovaly cestu ze dvora až do míst, kde vybuchovaly další květy na plátnech. Tenkrát byl jeho svět plný barev. Pozoruhodná je jeho píle, vytrvalost a houževnatost, kdy tvořil ve volných chvílích, neboť celý život pracoval u dráhy. Výtvarné vzdělání získal v Brně na Škole uměleckých řemesel, kterou absolvoval ve svých 32 letech.

Tvorba Josefa Pšurného byla pevně spjata s jeho rodištěm Uherským Ostrohem, místem, kde se narodil, a s jeho okolím. Svůj niterní vztah k domovu vyjádřil akvarelem, pastelem a olejem. V jeho dílech je vždy poznat silné citové pouto k rodnému kraji. Dovedl zachytit studenou krajinu s nevlídným počasím, stromy šlehané větrem, melancholický podvečer nebo mlhu povalující se na březích Moravy. Ale nebyla v tom nikdy ani špetka smutku. Krajina žila. Žila v nadějí na zítřejší slunce. Krajiny Josefa Pšurného nejsou dekorací, jsou výpovědí plné citu a sounáležitostí s ní. Vytvořil několik stovek obrazů a jeho tvorba přesáhla region. Milan Bouda

VLADIMÍR KOMÁREK O SOBĚ Životopis 1928 – 2002

„Byl jsem narozen 10. srpna 1928. A donedávna jsem měl dojem, že jsem i avantgardní. Šest neděl po narození mě naši odvezli na Slovensko do vesnice Haspruňka. Kde prožijeme dětství, tam jsme taky doma. Teď je můj domov v cizině, kam se nebudu vracet. Byl jsem dítě přehnaně senzitivní, čichal k trávě, stodolám i vodním tůňkám. Nikdy jsem se nenaučil pravopis, počty, ani chemii. V roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech, tj. nepřítel slovenského lidu. Po Češích šli Židi. Viděl jsem, co dovede udělat člověk člověku a začal se mi hnusit rasismus. Na dům nám napsali „čechúni von hamba im“. Ztratil jsem kamarády a v Čechách jsem nové nehledal. Byl jsem stále sám a samota mě netížila. Byl jsem emigrantem v rodné zemi. Semilsko byl kraj duchařů a mediánů. Bylo mi 12

let, když mi sousedka prorokovala, že budu malířem medijních obrazů, které vidí viset v muzeích po světě, že mě vidí stoupat po širokých schodech až nahoru, kde mně podávají ruku velcí zemřelí umělci. A za mnou stále jde starý člověk. Na toho člověka jsem dlouho čekal. Bylo mi už třicet let, kdy za mě začala bojovat profesorka Naděžda Melníková-Papoušková. V roce 1958 zanesla moje grafiky do Hollaru na výstavu hostů. Byly přijaty. Podmínka členství byla, aby mě vzali 3x na výstavu hostů. Pak jsem teprve žádal o členství. Když staří členové viděli mé suché jehly, prohlásili, že takové prase, co tiskne grafiku na kladívkové čtvrtky, nemůže být členem spolku Hollar. Malíř Ota Janeček na to prohlásil, že „Právě jedno takový čuně by tam mělo být“, a byl jsem přijat. Profesorka Papoušková už tady není. A já se pomaALMANACH 2008 / 23

lu připravuji na to podání ruky tam nahoře na těch schodech. Ale předtím jsem chodil na Akademii výtvarných umění, odkud mě vyhodil profesor Minář v roce 1947 a po roce mě přijal profesor Štipl na VŠ UMPRUM. Tam jsem pokorně studoval a ilegálně maloval, aby to nikdo neviděl, jelikož že prej to bylo zvrhlé a deformované a nic to neříkalo pracujícím (prof. Mrkvička). Miloval jsem přednášky profesora Pečírky a Spurného, kamarádil s asistentem Arsenem Pohribným a hlavně byl vděčný profesoru Štiplovi, že mě tam nechal a já šest let modeloval panáky. Bez potvrzení, že jsem studovanej, se tenkrát umění dělat nemohlo. V roce 1954 škola skončila a já šel domů. Odstěhovat se z Prahy znamenalo uměleckou sebevraždu. Dělal jsem promítače, šoféra i ředitele Domu osvěty. Ale čím jsem byl, tím jsem byl nerad. Na volnou nohu jsem šel již jako šedesátiletý. Mám za sebou moc samostatných výstav. Jsem zastoupen ve sklepech většiny galerií v Čechách. Vystavoval jsem ve všech státech Evropy. Ilustroval jsem hodně knih, bibliografií a exlibrisů. Za svůj život jsem byl svědkem několika revolucí. A

nebyly to jen revoluce politické. Všechno to bojování skončilo jako plácnutí dlaní o vodu. Zůstali jen mrtví a nenávist člověka k člověku. Tohle všechno formovalo můj názor na pokrok v umění. Jsou malíři velkých orchestrů, fanfár a činelů a malíři houslí bez doprovodů. Já chtěl být vždycky tím druhým. Umění jsem nikdy nedělil na staré a nové. Jak se režimy střídaly, byl jsem někdy považován za nepři-jatelně moderního, jindy za trapně konservativního. Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné. Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům. Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce. Uvědomuju si to dnes, když začínám odčítat čas, jak to dělají na raketových základnách. Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec. Vladimír Komárek

POJEM TARGUS A JEHO OSMDESÁTINY Zdeněk Červinka, uměleckým jménem Targus, se narodil 8. září 1928 v Uherském Hradišti, kde žije a tvoří dodnes. Absolvoval Obchodní akademii a Umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti a po jejím absolvování vystřídal řadu různých za městnání. Naplno se malování začal věnovat poměrně pozdě. Zpočátku jej ovlivnil kubizmus, pak pop-art a abstrakce, až se nakonec vrátil k tradiční malbě. Jeho surrealistické obrazy obsahují poetický příběh zasazený do snové krajiny, v níž se často vyskytují muzikanti, klauni a tajemné postavy. Uskutečnil přes tři stovky samostatných výstav doma i v zahraničí. Často si své výstavy uvádí sám, doplňuje svou hymnou (v Luhačovicích v Galerii na kolonádě u p. Ohlídala), nebo během vernisáže maluje obraz (jako v Uherském Brodě v Galerii Panský dům). Při vernisáži v Uherském Hradišti v Galerii U Sovy, 10. října 2001, přednesl Mistr svůj manifest: Milé dámy, vážení pánové! Jest to takřka k nevíře, ale jest tomu téměř sto let, co nám po malířských luzích špacíruje děvka zvaná abstrakce. Po převratných, leč nenápadných začátcích ovládla estetické cítění a za nadšeného souhlasu hrstky tupců, zaslepených nejapným pojmem pokro24 / ALMANACH 2008

ku v umění, vtrhla vítězoslavně do salonů a galerií. Dnes jsme svědky, že stoletá stařena, v  touze omládnout, spásá ve své estetické a vymrskané aréně ubohé nakašírované bytí, jež jest jejím plagiátem a které hnojí vlastní páchnoucí mrvou. Pozorujíce toto smutné divadlo, jati lítostí, našemu družstvu RUMOL (Rukodělná UMělecká OLejomalba) vlastní, rozhodli jsme se po zralé úvaze, vidouce navíc, jak její někdejší ctitelé a příznivci jako krysy z potápějícího se korábu prchají ze scény truchlivého dramatu ještě před jeho tragikomickým koncem, vrhajíce se do náruče mladší a přitažlivější milenky vládnoucí v dnešní tak zvané virtuální realitě. Rozhodli tudíž zaměstnanci našeho uměleckého druž-stva dáti skomírající herce poslední injekci a povzbuditi ji tak k důstojném odchodu z tohoto světa. Několik ukázek výsledků tohoto snažení máme dnes tu čest prezentovati ctěnému uměleckému publiku. Dámy a pánové! Jak vidno doplnili jsme tuto kolekci několika standardními modely z dobíhající série, vyráběnými v naší malířské manufaktuře, a věříme, že konfrontace obou stylů pomůže vám vytříbiti si ještě více - váš již tak dosti vytříbený vkus. Dle ohlasů, jež dozajista vyvolá u vás tento experiment, hodláme při kladné reakci hoditi v příští sezóně na umělecký trh značně rozšířenou paletu tohoto žánru. Děkujeme vám za pozornost.

V roce 2001 obdržel ve svých dvaasedmdesáti letech Cenu města za rok 2000. Snažím se jezdit na kole po Hradišti při zdech a držet se stínu, a furt jsem někomu na očích, až to dopadlo tak, že jsem byl oceněný. Vůbec nevím, proč mně tato cena byla udělena. Tohoto ocenění si cením, nakonec, co mně zbývá. Milan Bouda

Poslyšte Holmsi, slyšel jsem, že někteří kritici vytýkají Mistrovi Targusovi, že jest málo moderní? Drahý Wotsne, vždyť je to tak prosté: V dnešní době býti moderní znamená být konservativní!

SEDMDESÁTILETÝ ZDENĚK THOMA Významný fotograf, cestovatel - dobrodruh a v ne-poslední řadě i publicista, člen Asociace fotografů a Syndikátu novinářů se narodil 2. září 1938 v Praze. Jako cestovatel si oblíbil exotiku východní Asie, která jej uchvátila v roce 1970 po téměř roční cestě autostopem do Japonska. Tento kontinent ho zaujal natolik, že v Japonsku, Číně, Indii, Tibetu, Nepálu a v dalších zemích strávil přes sedm let. Na svých cestách ho zajímali hlavně lidé a jejich osudy, ale také životní styl, kultura a krajina. Své zážitky a postřehy popsal ve svých cestopisech: Toulky po Japonsku, Země bohů a démonů, Putování k posvátné hoře Kailás. Lásku k Asii prezentuje v  obrazových publikacích Čína, Umění Japonských zahrad, Ikebana - bonsai, Nepál - království pod Himalájemi, Svět tibetského budhismu.

Jeho fotografie můžeme často nalézt v propagačních materiálech cestovních kanceláří a na autorských nástěnných i stolních kalendářích. Práce s domácí tématikou byly publikovány v knize „Praha včera a dnes“, která v roce 1999 získala cenu nakladatelství Olympia. Dokonce v jeho oblíbeném Japonsku mu vyšla kniha „Československé lidové kroje.“ Své fotografie vystavuje vždy v souborech, které byly uvedeny ve více jak 70 galeriích a muzeích v mnoha zemích. V České republice, na Slovensku, v Polsku, Rakousku, Japonsku… Naposled jsme jeho výstavu „Kouzlo Japonských zahrad“ mohli shlédnout v roce 1998 v Zámecké galerii v Buchlovicích. Galerie bohužel již neexistuje. Milan Bouda

IVA HÜTTNEROVÁ O SOBĚ Současná česká výtvarnice, která původně byla herečkou. Její první výstava byla v karlovarském divadle v roce 1974, později vystavovala v mnoha českých a morav­ských městech a na několika zahraničních výstavách. Její obrázky jsou součástí stálé expozice naivního umění v Paříži a v Hamburku, první autorská knížka „Obrázky z lásky“ vyšla r. 1994, poslední je zatím kniha pro děti „Jak upír Uršulín o zuby a ke štěstí přišel“ z r. 2005. Je knižní ilustrátorkou, navrhovala scény, kostýmy a plakáty pro divadlo, výtvarně a autorsky se podílela na mnohých televizních pořadech. V knížce „OBRÁZKY“ (vydaná r. 2007) nám o sobě sděluje toto: „Narodila jsem se na konci roku 1948 v Praze na Letné. Ve škole jsem ráda malovala i recitovala básničky, ale v čase rozhodování čím budu jsem se přihlási­la na DAMU - obor herectví. Měla jsem štěstí, že mě přijali hned napoprvé. Divadlo jsem začala hrát v Karlových

Varech. Tam jsem v roce 1973 čekala mi­minko a čekání si krátila malováním. Tak­že přesně vím, že moje malířská dráha je jen o pár měsíců starší než můj syn. Ve foyeru karlovarského divadla jsem měla i svou první výstavu. Od té doby jich bylo kolem stovky u nás i v zahraničí. Hodně mých obrázků je z časů dávno minulých, kdy jezdilo jen pár aut, dámy nosily klobouk i do mlékárny, cídily rodin­né stříbro a větraly pruhované duchny ... A jejich jediným cílem bylo učiniti manže­la šťastným. Asi bych takhle žít nechtěla a neuměla, ale zdá se mi, že tenkrát čas utíkal pomaleji. Pánové byli galantnější, dámy ele­gantnější a lidé slušnější. Kousek téhle poklidné atmosféry mi uvízl v duši z dět­s tví u babičky. Možná proto se do této doby tak ráda vracím ve svých obráz­cích. Velkou inspirací je pro mě i divadlo a všechno, co k němu patří: kabarety, cirkusy, klauni i herecké kočující společ­nosti. Občas zkouším namalovat své literár­ní ALMANACH 2008 / 25

a jiné lásky, lidi, kteří mě zaujali svým dílem i osudem - Boženu Němcovou, Karla Čapka, Bohumila Hrabala či mou oblíbenou Emu Destinovou a další ... Stejně ráda maluji i uličky staré Prahy s malebnými obchůdky, hospody, nevěs­tince, hřbitovy, babičky a dědy, osamělé holky, anděly a lásku ve všech jejích po­dobách. Prostě maluji co znám, o čem jsem jen slyšela nebo četla, na co mys­lím, o čem sním a jak nejlíp umím. Možná proto, že nemám výtvarné vzdělání, je pro mě dodnes vzrušující hledat způsob, jak na to. Když se něko­mu mé obrázky nelíbí, tak nezoufám, po­chvala mně i dnes dělá stejnou radost, jako když jsem začínala. Malová-

ní dalo mému životu řád, nau­čilo mě trpělivosti, pečlivosti a často mi pomohlo vymalovat se z trápení a sta­rostí. Maluju jen tehdy, když se mi chce a to je prakticky každý den. Není to pro mne povinnost, ale práce, na kterou se těším. A když potěš ještě někoho, co víc si můžu přát?“ A co víc si můžeme přát my, než aby Vás obrázky lvy Hüttnerové také potěšily a ke kouzelnému vánočnímu času připo­jily všecka Vaše tajná přání, snění, vzpo­mínky a vzájemné láskyplné obohacení. Redakce časopisu Almanach 08

ODEŠEL VLADIMÍR PRECLÍK Ve věku nedožitých 79let zemřel po dlouhé nemoci 3. dubna 2008 v Praze sochař, pedagog a předseda Spolku výtvarných umělců Mánes Vladimír Preclík. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal desítku knih. Svým dílem patří mezi nejvýznamnější představitele české sochařské školy. Narodil se 23. května 1929 v Hradci Králové, kde se nejdříve učil řezbářem, pak kamenosochařem na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a v roce 1955 vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor sochařství u Josefa Wagnera. Pracoval převážně se dřevem, ale vyzkoušel si také práci s různými kovy. V letech 1958 - 1961 pracoval na cyklu portrétů Česká avantgarda. V letech 1961 1962 vytvořil cyklus Vertikálních kompozicí. Dále následovaly cykly Stará provensálská města, Dřevěné pomníky, Příští města, Věci pod krkem, Sochy na doteku závislé a další. V roce 1966 založil Mezinárodní

Sochař Vladimír Preclík

sochařské sympozium v Hořicích, které mu po roce režim zakázal. Po více jak čtyřiceti lety trvání tohoto sympozia, za účasti umělců z mnoha zemí, vznikla velká expozice pod širým nebem. Sám se zúčastnil mnoha sochařských setkání a výstav v zahraničí. Před čtyřiceti lety byl jako jediný z českých výtvarníků pozván k účasti na expozici vybraných umělců 20. 26 / ALMANACH 2008

století při EXPO 67 v Montrealu. Kromě sochařství se věnoval také kresbě, malbě a grafice. V  roce 1984 pro Královo-hradecké divadlo pracoval jako scénograf a po roce 1986 napsal několik komických povídek. Od roku 1989 vychovával mladé adepty výtvarníků na Vysokém učení technickém v Brně, kde byl děkanem Fakulty výtvarného umění, kterou sám založil.V roce 1994 založil letní ateliér mladých sochařů na Orlíku. V roce 1996 byl pozván k  pracovnímu pobytu v Japonsku. Jeho sochařská tvorba je velmi rozsáhlá a vždy vznikala v  souvislých cyklech. Mezi nejznámější patří například cyklus 54 týdnů dobrého roku. Dílo Vladimíra Preclíka působí citlivým zpracováním materiálu, nečekanými kombinacemi povrchových úprav a využíváním různých ozdob. Jeho dílo vychází z hlubokého vztahu k vlasti a historii země. Největší pozornost vzbudil jeho náhrobek Voskovce a Wericha na pražských Olšanech. Jedním z posledních jeho děl je památník druhému odboji na pražském Klárově. Uspořádal přes osmdesát autorských výstav u nás a v zahraničí. Získané ceny: 1966 - Cena kritiky na mezinárodní výstavě Humanita a umění v Jugoslávii. 1968 - Cena The zivta and James Akston (USA) na 34. bienále v Benátkách. 1998 - Cena města Brna za celoživotní dílo a za významný přínos brněnskému vysokému učení. Na zámku v Bechyni je od roku 1998, v pozdně gotické sýpce, otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Kromě sochařské tvorby jsou zde umístěny i jeho malířské práce, kovové kostely z 90. let nebo cyklus objektů nazvaný „Dřevěné příběhy v lahvích“. Jeho díla můžeme nalézt téměř ve všech význačných světových muzeích. Milan Bouda

PORTRÉTY JANA AMOSE KOMENSKÉHO jak je vidí sochař Vladimír Preclík

Portrétovat osobnost, jejíž fyzická podoba není prokazatelná, nebývá zpravidla tak složité a nevýhodné, jak by se mohlo zdát. Portrétista má možnost vepsat do podoby všechno to, co o osobě ví. Portrétní pomník má v tomto směru jistá pravidla. Tváří v tvář. Přece všichni Čechové vědí, že Šalounův portrétní pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze není reálnou podobou našeho reformátora. Je sochařskou vizí jeho myšlenek i jeho vlivu na myšlení národa.Jeho vlastní podobou se sochař málo zabýval, považoval ji za vedlejší. Musel přece znázornit odhodlanost, odvahu a ryzost Husova ducha. Jak je tomu v případě portrétního pomníku, či spíše pomníků Jana Amose Komenského? Potkávají se občas na Princengrachtu ve čtvrti Westermarkt, usmáli se a úklonem hlavy pozdravili. Vědec humanista a malíř. Jan Amos Komenský a Rembrandt van Rijn. Zní to poněkud vykonstruovaně nebo jako věta z filmového scénáře, a přece se zdá, že tomu tak být mohlo. Komenský žil po svých neblahých toulkách Evropou od roku 1628 trvale v Amsterodamu a Rembrandt si pronajal dům v téže čtvrti. Jednou pozval starého pána do ateliéru s úmyslem ho portrétovat. Zaujal ho zvláštní starcův klid ve tváři, prostý šat, plnovous i vlas spadající na ramena. Zkrátka, ten muž se nedal přehlédnout. Pochybuji, že ti dva spolu nenašli společnou řeč, i když nepluli na jedné lodi. Myslím si, že Rembrandt věděl, kohože to portrétuje, a Komenský, světem prošlý a v umění vzdělaný, zase dobře věděl, komu sedí modelem. Jaké by to bylo blaho, ty dva pozorovat při jejich spolupráci. Ano, portrétování je spolupráce umělce s modelem, který se z nějakého důvodu k portrétu odhodlal. Během sezení nastane mnoho okamžiků, kdy se model otevře a uvolní, přestane být strojený a přestane se tvářit jako před porotou. A to je chvíle, kdy dobrý portrétista hledí hlouběji než na povrch tváře. Tam začíná tvorba, zpověď, sčítání vlastností. Pak teprve může vzniknout dobrý portrét.. Zůstaňme však u zprávy, která nedávno proletěla světem: holandský uměnovědec profesor Ernst van de Wetering dokazuje, že domnělý Portrét starého muže, Rembrandtův obraz, visící v galerii Uffizi ve Florencii, je portrétem Jana Amose Komenského. Píše se rok 2006…Z čeho ale až doposud čerpali portrétisté, odkud znali podobu Komenského, která se shoduje s poznatkem Weteringovým? Stopy Komenského. Zůstává domněnka, že fyzická podoba Komenského se dochovala ústním podáním jako stopa, po které je možno se vydat, stopa podobající se dětské hře na tichou poštu. Důležitou roli v paměti hrály samozřejmě doprovodné znaky: těžký splývavý plášť, a nepostradatelná pokrývka temene hlavy biskupa jedno ty bratrské. Poprsí

a pomníků Komenského není v Čechách málo. Vznikaly převážně v době národního obrození, kdy snad každá druhá česká domácnost zdobila svůj příbytek reprodukcemi „Lešetínského kováře“ či „Mistra Jana Husa před koncilem kostnickým“ anebo „Jana Amose Komenského loučícího se s  vlastí“. Vzpomeňme dvou pomníků, které svou úrovní mohou toto téma reprezentovat. První a starší, z roku 1912, stojí v Nové Pace, v místech, odkud údajně odcházel Komenský přes hranice do Polska. Vytvořil ho sochař Stanislav Sucharda, tamější rodák, pozdější profesor sochařství na pražské Akademii výtvarných umění a autor slavného pomníku Františka Palackého v Emauzích. Použil kámen toho kraje, jemnozrnný pískovec. Pomník je provázen typickými prvky doby vzniku, doznívající secese. Do členitého soklu vepsal Sucharda tvarovou zkratku tehdejšího chaosu v Čechách. Jakoby větrem hnaný dav či stejnou silou šlehaná krajina, letící mračna nad polámanými květy. Hlavní součástí pomníku je pochopitelně postava příštího exulanta. Má jemný úklon hlavy, sepjaté ruce a plášť splývající až k zemi. Lze jen litovat, že autor zadal vysekání v kameni podle svého modelu kameníkovi ne příliš schopnému. I pomník z rukou Vincence Makovského je komponován podobně, jako by se mu Sucharda stal o řadu let později tichým poradcem. Socha vznikla na základě celostátní soutěže pro Narden, místo odpočinku Komenského.Třímetrová, bronzová, velkoryse modelovaná postava svědčí o velikosti Makovského. Jeho pomník můžeme považovat za naši vizitku, je jako sváteční den, jako výraz nadřazenosti ducha nad hmotou. Je to portrét velikána od velikána. Komenského ruce se nemodlí, ony se k modlitbě chystají, a tím vytvářejí pocit časového pohybu. Kompoziční hlavní bod je někde mezi hlavou a hřbetem rukou. Zabírá jiskření mezi podobou a akcí. Draperie pláště připomíná kanelury řeckých sloupů a podtrhuje monumentalitu díla. Makovského Komenského lze přirovnat k Rodinovu Balzakovi na boulevardu Raspail v Paříži, vyzařuje z něho síla lidskosti. Pomyslný kruh hledání podoby Jana Amose Komenského se nálezem autentického portrétu Rembrandtova uzavřel. Je potěšitelné, že dobrozdání profesora Weteringa jen potvrdilo, co si o tváři Komenského mysleli dřívější i dnešní portrétisté. Vzniklé pomníky ponesou tuto ověřenou zprávu do dalších let. SANQUIS č. 45/2006, str. 46 Umělec o umělcích: Když je pomník jako sváteční den“ Pro Almanach připravil Milan Bouda

ALMANACH 2008 / 27

SE DŘEVEM JSEM KAMARÁD, ŘÍKÁ VLADIMÍR PRECLÍK

…Čím vám dřevo učarovalo? Dřevěné sochy známe z kostelů, ale v současné české sochařině jste spíše výjimkou… „ Učil jsem se řezbářem v Hradci Králové a když skončila válka, tak můj mistr zrušil dílnu a jel do pohraničí zlatokopčit jako mnozí další a já jsem zůstal takřka nedokončen. Ale zalíbilo se mi, co se dělalo v Hořicích na sochařsko-kamenické škole. Udělal jsem zkoušky a v roce 1946 jsem tam už seděl v lavici“. To je trochu skok… „vše se pro mě změnilo. Kámen není dřevo, dřevo není kámen…Čili jiné metody, jiné zvyky, jiná váha nářadí, jiné dlaně…Tam jsem poznal, co je to kámen. Když jsem ale potom přišel do Prahy na vysokou školu, tak jsem rozhodoval, zda dřevo nebo kámen“.

vezměte si všechno, co chcete, protože já nevím, co s  tím. Tak jsme se ženou vzali takovou tu ruční břichatku a nařezali jsme sedm kmenů. Drahou jsem je odvezl do svého ateliéru na Žižkově a začal jsem do nich sekat. A už jsem nepřestal.“ A nelitujete toho někdy? Přece jen se říkalo, že když socha není z bronzu nebo kamene, tak to není pořádná socha… „Ostatní litovali, já ne. Víte, hrozně záleží na tom, jak je sochař připravený. Třeba mnozí vyčítají Olbramu Zoubkovi, že je pořád stejný…Ale Olbram je jeden z nejpoctivějších sochařů, ale nemá předběžné vzdělání. Neumí řemeslo, neumí sekat do kamene nebo řezat do dřeva, přišel na vysokou školu z gymnázia… Čili jestliže se něco naučím v mládí, s tím kamenem nebo dřevem, tak to je ve mně, to je hlavní škola. A já se toho nezbavím a ani se nechci toho zbavit. Nebo si vezměte Miloše Chlupáče. Strašnej poctivec, ten se nejdříve vyučil kameníkem a ten kameník v něm je. Kdyby dostal tři Sorbony, tak je pořád kameníkem a má ty ztvrdlé pracky a myslí mu to po sochařsku…A to je ono. Kdysi se říkalo, že sochařství je ošklivá sestra krásného malířství. Něco na tom je. Sochařina, to je dřina, to je pot, to jsou mozoly. Malíř se proti tomu vznáší…I když si myslím, že v  současné době jsou obě sestry stejně škaredý.“ V  katalogu k  současné pardubické výstavě, tak jako k řadě dalších, najdeme text Milana Kundery. Nazývá vás básníkem dřeva… „Mě nejvíc oslovilo, když v jiném textu Milan Kundera napsal, že…dějiny dřeva mají své vlastní dějiny v dějinách člověka. To je hrozně chytré, protože všechno,co kdysi bylo, bylo ze dřeva. Dřevo je nejpolidštěnější materiál. To nevymyslel sochař, to vymyslel poeta a dramatik. A to také vše vysvětluje…Pro mě je dřevo kamarád. A kámen je kluk z druhé ulice, se kterým jsem nechodil za holkama.“

Vlastimil Novák Hradecké noviny 3. ledna 2006 Připravil Milan Bouda

Vladimír Preclík

…a rozhodl se pro dřevo... „Pomohla tomu také náhoda. Dostali jsme takovou prázdninovou práci restaurování starého barokního sousoší u Plzně. Moje žena byla sochařka (Zdenka Fibichová, zemřela 1991), takže jsme tam spolu jeli… A přišla obrovitá bouře, která zničila zámecký park. Staleté lípy tam ležely jako po bitvě. Krásný zdravý lípy, takový opravdu macatý. A já jsem říkal – sakra, alespoň jeden ten kmen mít a něco z toho udělat. Takže jsem se vydal na tehdejší národní výbor a říkám panu předsedovi, jestli by mně neprodal alespoň jednu tu lípu. A on mně řekl – Člověče, vy jste mi spadl z nebe, 28 / ALMANACH 2008

Další výročí nežijících umělců: Viktor Stretti Karel Štika Matilda Čechová Richard Fremund Ctirad Stehlík

(1878 – 1957) 130 let (1898 – 1957) 110 let (1908 – 1995) 100 let (1928 – 1969) 80 let (1938 – 2003) 70 let

OSOBNOSTI ODEŠEL VLADIMÍR TESAŘ… Přední ilustrátor a grafik, akademický malíř a architekt, člen Hollaru, Vladimír Tesař zemřel 12. října 2008. Narodil se v Praze 20. října 1924. Od dětství rád kreslil. Nejprve studoval státní grafickou školu v Praze, pak absolvoval Akademii výtvarných umění u Vladimíra Pukla. Jako vynikající kreslíř se uplatnil při ilustrování knih. Ilustroval jich přes 250 a za mnohé získal ocenění Nejkrásnější kniha roku. Od roku 1959 až do roku 1989 byl pravidelně touto cenou poctěn. Nebyly to ceny jen získané doma, ale v roce 1979 obdržel v Nice Stříbrného orla za ilustraci knihy Františka Halase Naše paní Božena Němcová. Za ilustrace Goetheho Fausta sklidil velký mezinárodní úspěch a byl uznáván jako ilustrátor v Německu, Anglii a v Japonsku. Jeho ilustrace vždy splynuly s textem ve vynikající, jednolitý celek oplývající harmonií. V grafice se vyjadřoval v technikách suché jehly, dře-

vořezby, inorytu a nevynechal ani litografii. Byl také vynikajícím tvůrcem exlibris. Svou tvorbu obrazů však úspěšně tajil, přesto je jimi zastoupen i v  Národní galerii. S ženou Hanou, nadanou výtvarnicí, žil a tvořil v rodinném domku v Praze - Střížkově. Jejich soužití, soužití dvou umělců, bylo plné Vladimír Tesař harmonie a pochopení. Neopomínal také navštěvovat svou oblíbenou Vysočinu, kde na své chaloupce v Pasekách se věnoval kresbě sépií a akvarelu. Odešel přítel nejen výtvarníků ale i herců, básníků a spisovatelů. Milan Bouda

ROBERT ŠALANDA - AUTOR R Roberta Šalandu mnozí z nás dobře znají. K článků, které zkompletoval Petr Vaňous, a které jsem si dovolil „ vytáhnout“ z internetu, je nutno dodat, že toto jméno známe také z úst jeho maminky - paní Anny Šalandové, naší členky. Nesporný talent paní Anny, již tolikrát prezentovaný na výstavách SVU, dědičně se přenesl na malého Robina. Takže není již třeba zdůrazňovat, že pochází z Uherského Brodu, i když jeho rodným městem je Olomouc, a že tak obohatil náš brodský region svým vlastním osobitým výtvarným přínosem. Malíř Robert Šalanda (1976), absolvent ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, se po období expresivní figurativní malby, období obrazových a kresebných citací a po exkurzu do třetího rozměru (leporela), vrátil k závěsnému obrazu. V něm zhodnotil všechny své dosavadní zkušenosti z mimomaIířské činnosti. Vstoupil (po čase) do obrazu s jinými představami o tom, jak má malba vypadat a co má sdělovat. Bylo třeba udělat krok mimo malířské médium, aby se do něho mohl autor opět vrátit, tentokrát s novou zvědavostí a bez únavy, vybaven jasným konceptem. Předností Roberta Šalandy je, že jeho „nalezený koncept“ spočívá na prověřených malířských základech, čímž získává na svébytnosti

Robert Šalanda ve svém ateliéru

a nosnosti. Současnou Šalandovu malbu, jejíž „comeback“ lze datovat rokem 2003, charakterizuje jistá koncepční sevřenost, která staví vznikající díla po obsahové stránce do přirozeného jednotného obrazového souboru, zatímco po formální stránce zůstávají jednotlivé článALMANACH 2008 / 29

ky „řetězce“ svobodně otevřené. „V mé tvorbě dávám důraz na práci se symboly, jejich významy, na zdánlivou banalitu a kombinaci těchto poloh“ .... (R. Š.). Námět prací je zpravidla na první pohled patrný. Jeho potvrzení v názvu obrazu v sobě ohlašuje a stupňuje přítomný autorův ironický odstup a odlehčení, kterým se umělec vědomě brání představě o „vážném“ či „osudovém“ poselství tvorby. Nechce žádný patos, ale živou, pulzující malbu. „Snažím se o to, aby symboliku nebylo třeba hledat, ale aby byla vnímána ihned. Smysl scény by měl spočívat v tom, co ďivák vidí (R. Š.).“ Předností Roberta Šalandy je. že se vědomě brání představě o vážném či osudovém posel­ství tvorby. Nechce patos, ale živou, pulzující malbu. Jeho snahou je. aby v jeho obrazech byla vnímána ihned a nebylo ji třeba hledat. Šalandova díla jsou zastoupena v soukromé sbírce současného umění Richarda Adama ve Wannieck Gallery. ROBERT ŠALANDA: „OBRAZ NESMÍ BÝT UKECANÝ“ O podkrovní ateliér v centru Prahy se Robert Šalanda dělí s kolegou. V jeho koutě jsou navršeny tuby s olejovými barvami, plechovky s akrylem, pár dřevěných rámů, špachtle, štětky a od barev umazaný postarší fén. „Často jsem hrozně netrpělivý a nemůžu se dočkat, až barva doschne. Tak fénuju, abych mohl rychle pracovat dál .... „

„Potřebuju si zachovat nadhled, proto do ateliéru nechodím každý den, pravidelně však pracuju se svým laptopem. Také jej používám jako on-line skicák. lnternet je totiž plný vizuálních poznámek; hrabu se v nich, vytahuju, kombinuju, ničím, vylepšuju, předělávám a ukládám. Tyhle „skicy“ pak v mém počítači přežívají do doby, než si je znovu prohlédnu a zjistím, že mě stále ještě zajímají, že první nadšení je pryč, a přesto nápad nezanikl. Teprve pak sáhnu pro plátno. Jsou ale momenty, kdy uprostřed malování jistý druh váhání pociťuju. V tu chvíli přestávám tvořit a začínám nanovo. Nepřemlouvám sám sebe a neříkám si, nech to chvíli. Párkrát jsem to zkusil a zjistil, že to nemá cenu. Myslím, že jsem se už naučil poslouchat svoji intuici Protože bývám při malování velmi nedočkavý, jak bude obraz vypadat, podřídil jsem tomu i výběr barev. Nepoužívám olejové barvy, které schnou velmi pomalu, ale balakrylové ve velkých plechovkách. Nejsem tak nervózní, že brzy dojdou a jejich základní barevná škála navíc vyhovuje mým malířským záměrům. Zajímá mě totiž jednoduchá a výstižná výtvarná forma. Často mám pocit, že je divák fascinován tím, jak krásný stín na obraze je, jak precizně vyvedená je větev stromu, a to jej odvádí od vnímání celku. Obraz nesmí být ukecaný.“ Z internetových stránek a z časopisu Magazin DNES ze dne 5. června 2008 vybrala redakce Almanachu 08

J Ú L I U S REMPER

Julius Remper

Foto: Milan Bouda

V neobvyklém termínu pro konání vernisáží v Klubu kultury v  Uherském Hradišti, ve čtvrtek 15. května 2008, byla zahájena výstava obrazů a kreseb Júlia Rempera. Výstava neprofesionálního tvůrce zaujala návštěvníky profesionálními díly tohoto umělce. Julius Remper se narodil v Kameňanoch a žije v  Trenčíně. Zde také pracoval jako servisní technik počítacích strojů v TOS Trenčín. Nyní je na zasloužilém o d p o č i n k u , c o ž v š a k n e z n a m e n á , ž e s e straní veřejného dění. Je stále jednou z hlavních osobností 30 / ALMANACH 2008

neprofesionálního výtvarného dění v Trenčíně. To také potvrdila jeho autorská výstava. Počátek prezentace jeho děl by se dala umístit do roku 1971, kdy se stal členem Výtvarného střediska při Městském osvětovém středisku v Trenčíně. V malbě a kresbě se zdokonaloval u akademického malíře Mariána Súčanského na výtvarném oboru LŠU. Svou houževnatostí a láskou k tvorbě brzy získal úspěch na výstavách okresní úrovně, ale i kraje v celoslovenském měřítku. Pravidelně se zúčastňuje tradičních družebních výstav autorů regionů Uherské Hradiště a Trenčín „SETKÁNÍ – STRETNUTIE“, výtvarných salonů v trenčínské synagoze a dalších kolektivních výstav například v italském Motta di Livenze, v Piešťanech, Valašském Meziříčí, Trenčianských Teplicích, Dubnici nad Váhom, Nitře. Svou první autorskou výstavu připravil v Trenčíně a druhou jsme měli možnost shlédnout v Uherském Hradišti v Klubu kultury od 15. května do 12. června 2008. Zde vystavoval převážně své oleje zachycující městská zákoutí s vývěsními štíty a obchody, ale také Zpívající strom plný různého ptactva. Kromě kreseb bylo možné shlédnout jeho virtuální krajiny, poutající diváka svou poezií. „Pri pohľade na jeho plátna, obrázky i obrážteky,

kresby a skice, na spočiatku chaotické hľadanie motívov a tém, vidíme, že jeho výtvarné smerovanie sa dostalo do pokojných vôd, že maliar, očarený svetlom, cez jeho prizmu objavuje svoju krajinu, tichý svet vecí, že jeho pohľad spevnel, že dokáže dovidieť podstatu príbehu, ktorý každý obraz nesie na svojom chrbte jako šerpa při výstupe na horu. A tak sme, my, ktorí nevieme vziať štetec do ruky zistili, že obraz nie je iba nemým a bezbranným objektom nášho záujmu, ale je aj hovor.

com svojho tvorcu, rozprávačom, ktorý je pripravený prstom ukázať na zastávky a zastavenia, na obchádzky a výluky, na únavu a depresie, na koniec jedného sna a na zrodenie ďalšieho, na maliarovo vzdorné gesto i pokorné prijatie údelu pokľakačky napredovať k cielu, ktorý je dlhodobo v nedohľadne.“ Rudolf Dobiáš, spisovatel Úryvek z katalogu k výstavě JÚLIUS REMPER, obrazy a kresby. Připravil Milan Bouda

GIORGIO DE CHIRICO DE IL SEGNO

Při návštěvě malého, starobylého městečka Civitanovy Alta (IT), po zkušenostech z předešlých let, jsem navštívil hned několik výstav. Především to byla výstava „Giorgio de Chirico e il segno“, uspořádaná k třicátému výročí jeho úmrtí. Výstava se konala, tak jako předešlé výstavy: „ Andy Warhol a jeho americký mýtus“, „Salvator Dali a surrealisté“, „Pocta Piccasovi“ a „Chagall - Mirô. Kouzlo grafiky a barvy“, v pěkně restaurovaném kostele S. Agostina, nyní využívaném kromě výstav také jako koncertní sál. Viz www.pinacotecamoretti.it. Byly zde vystaveny především jeho litografie a kresby, suché jehly, často kolorované spolu s  deskami, ze kterých byly tištěny, pár olejů, včetně jeho autoportrétu v dobovém šlechtickém úboru a několik soch s typickými, zjednodušenými hlavami, které se objevovali i v jeho dalších artefaktech.

George de Chirico při práci

George de Chirico byl protagonistou tak zvaného metafyzického malířství, které se zrodilo z reakce na futuristickou dynamičnost. Tento řecký rodák Giorgio Chirico, (celým jménem Joseph, Maria, Albertus, Georgio de Chirico) se narodil 10. července 1888

a zemřel v Římě v roce 1978. Školil se v Mnichově, kde četl Nietzscheho a Schopenhauera, a kde se stal obdivovatelem vizionářského romantizmu Böcklinova. V roce 1911 vzbudil v Paříži zájem Guillauma Apollinaira - nepřidal se však ke kubizmu, ani futurizmu. Teprve po roce 1916, kdy se Chirico usídlil spolu se svým bratrem Saviniem ve Ferraře, nabylo metafyzické malířství své podoby: jeho díla vyjadřují nehnutost, tíživé a zvláštní ticho a vyznačují se důmyslnou inscenací. Chiricovy obrazy z té doby znázorňují náměstí vroubená arkádami, prostranství s tajuplnými, jakoby zkamenělými postavami, a jen sbíhavé linie tu navazují dojem pohybu. Sám Chirico prohlašoval: „My, kteří známe znaky metafyzické abecedy, víme, kolik radosti a bolesti se tají ve sloupořadí, na rohu ulice, mezi stěnami místností nebo uvnitř nějaké schránky“. Není divu, že se v metafyzickém malířství spatřuje první projev surrealizmu: neskutečné postavy, jakési automaty umístěné mezi kulisy prázdných měst a fantastické, fascinující i zneklidňující předměty, které se zrodily nepochybně v říši snů a obrazotvornosti. Výtvarná invence tu jen napomáhala při pátrání v podvědomí. Pařížští surrealisté dobře rozpoznali spřízněnost tohoto pojetí s vlastní tvůrčí koncepcí. Nicméně Chiricův vývoj pokračoval dále tak naprosto odlišným směrem, že nutně došlo k rozchodu. Umělci, kteří tento směr spoluvytvářeli, se od něj brzy odvrátili a šli dál každý svou cestou. Nástup fašizmu v roce 1923 zabrzdil v Itálii rozvoj uměleckého života. Metafyzická lekce tam však nebyla zcela zapomenuta. V roce 1933 vystavoval George de Chirico obraz „Italská kultura“ na třetím milánském trienále, kde byl speciální oddíl věnován monu-mentálnímu umění. Svéráznými salony uměleckého pluralismu fašistické Itálie byla římská guadrinále, které se roku 1935 zúčastnil G. de Chirico svou metafyzickou malbou silně ovlivněnou surrealisty. Pozdní jeho tvorba přitahovala transavantgardisty zejména Sandru Chiu a Francesca Clementeho. Volně dle José Pijoana, Dějiny umění díl 9. a 11. připravil Milan Bouda

ALMANACH 2008 / 31

VERNISÁŽ PO ITALSKU V  Civitanově Alta jsem si nenechal ujít zahájení výstavy obrazů Dina Baiocco v Galerii Centofiorini. Byl jsem zvědavý, jak taková vernisáž v Itálii probíhá. Už od začátku bylo všechno jinak. Zahájení se konalo pro nás v nezvyklou dobu -  neděle (10. srpna) v 18.30 hod. U vchodu stál malý mužíček a příchozím rozdával malou knížečku, katalog na kvalitním papíru se čtyřiceti barevnými reprodukcemi, vydaným v  edici galerie Centofiorini, s úvodním slovem Attilia Forgioliho, životopisem vystavujícího umělce a seznamem vystavovaných děl. Televize v koutku natáčela rozhovor s kurátorem výstavy. Po chvíli, téměř po půlhodinovém skluzu, promluvil kurátor i k návštěvníkům. Vedle něj stál bez nějakého představování - usmívající se autor. Ale chyba! Když jsem pak za ním šel, vznikl trapas. Nebyl to autor ale majitel galerie! Musel pak vyhledat toho malé-

účasti v roce 1960 získal v silné konkurenci třetí místo za kresbu. Jeho první autorská výstava se uskutečnila roku 1968 v galerii Centro Marche v Civitanově. V letech sedmdesátých a osmdesátých se pravidelně zabývá grafikou, akvarelem a olejomalbou, ale i ilustracemi sbírek poezie. V roce 1986 se prezentuje v galerii Centofiorini v Civitanova Alta souborem olejové malby a je představen v katalogu Eleny Pontiggia. V roce 1993 se zúčastnil výstavy „ľ incisione nelle Marche“ a rok poté publikuje sbírku obrazů vybraných Stefanem Crespi. V roce 1995 vystavuje olejomalbu, akvarel a kresby v Centro Studi Osvaldo Licini di Monte Vidon Corrado. Byl vydán reprezentativní katalog s textem Paoly Consolati. V roce 1997 se zúčastnil výstavy rytin s názvem „Signa“ v Paláci Continy v Maceratě, organizovanou Akademií Belle Arti. V letech 1998 a 1999 je pozván na XXV. a XXVI. přehlídku Rassegna Internazionale Contemporanea „Premio Sulmona.“ V letech 1999 až 2000 se zúčastnil II. regionální přehlídky „Umění pro bibli“ s malbou velkého rozměru nazvanou „Apokalypsa“. Výstava se konala v Museo Diocesano v Jesi. V roce 2001 ho pozvala Asociace Amici dell Atelier Calcografico k výstavě grafiky v knihovně Salita dei Frati v Lugáně. V roce 2002 obdržel třetí cenu na VII. Bienále evropského akvarelu v Albignasego Padova. V roce 2003 vystavuje olejomalbu v prostorách Mostre Mirionima v Maceratě . V roce 2007 se účastní Ceny Acqui na VIII. Mezinárodním bienále grafiky a obdrží čestné uznání. Milan Bouda Čerpáno z katalogu vydaném k výstavě

Akt na pláži, 2003, olej na plátně, 120 x 100 cm

ho, usměvavého človíčka, který nám u vchodu rozdával katalogy. Po krátkém rozhovoru s ním, s tlumočením své dcery Kateřiny, jsme se nechali u jeho oblíbeného obrazu „Akt na pláži“ vyfotografovat. Na programu nebylo žádné hudební vystoupení, takže vše postrádalo slavnostnější ráz.Vystaveny zde byly obrazy vytvořené olejem a pastelem v letech 2003 až 2008. Dino Baiocco je místní rodák. Narodil se v Civitanově Alta v roce 1931. V roce 1950 se v Miláně zúčastnil přehlídky figurativního umění a při jeho druhé 32 / ALMANACH 2008

Majitel galerie Centofioriny a kurátor výstavy Attilio Forgioli Majitel galerie, Dino Baiocco a Milan Bouda

III. ROČNÍK SOCHAŘSKÉHO SYMPOZIA V UHERSKÉM BRODĚ V pátek 23. května 2008 byly slavnostně odhaleny sochy vytvořené při III. sochařském sympoziu 2007 v  prostorách bývalého židovského hřbitova a u městských hradeb, vedle malých schodů. Sochařské sympozium si už od prvního ročníku, které se konalo v roce 2003, nastavilo vysokou laťku díky pozvání kvalitních umělců a také jejich výsledných prací. I. ročník byl silně obsazen pěti sochaři. Zúčastnili se ho: Michal Blažek, Jiří Kačera , Pavel Mika, Marie Šoborová a Jaromír Švaříček. II. ročníku v roce 2005 se zúčastnili Radim Hanke, Jiří Kačer a Maria Kotrba. Společným rysem sympozia je pravidlo, že v následujícím ročníku je hostem autor z předcházejícího ročníku, který si k sobě přizve své umělecky blízké přátele. Ve III. ročníku to byl zlínský sochař Radim Hanke a ten si pozval sochaře Lubomíra Jarcovjáka a Martina Ceplechu. Tito sochaři začali v  polovině srpna 2007 tvořit svá díla z mohutných bloků pískovce dovezených z Ostroměře u Holic. Radim Hanke se prezentoval dílem s názvem Hlava (150 x 100 x 135 cm). Hladce opracovaný povrch kamene (pískovec), lehce navazuje na základní rysy obličeje se zasněně upřeným pohledem někam do dáli s otazníkem v očích a s ústy připravenými v němému úžasu vyřknout nevyřčené… Lubomír Jarcovják vytvořil z mohutného bloku vysokou nedobytnou věž, kterou nazval Ulita (260x105 x115 cm). Boční stěny dělené svislým plochami zdůrazněné ještě rozličným opracováním, umocňují dojem mohutnosti a výšky. Působivost celkového díla podtrhuje použití různých povrchových úprav. Od pravidelných vrypů až po rytmické šrafování. Martin Ceplecha inspirovaný zážitky z cesty do Tibetu, kde viděl dva různé rituály pohřbívání, ztvárnil způsob zpopelnění zesnulého na hranici dřeva. Své dílo však nazval Lázeň (175 x 115 x 115 cm). Figura, do poloviny těla zasazená do mohutné krychle, zbavená detailů, působí důstojně. Z krychle pak vyrůstají listy, sym-bolizující jazyky plamenů. Celek působí majestátně tak, jak k příslušnému výjevu náleží. Kdo si bude zvát své umělecké přátele do čtvrtého ročníku sochařského sympozia Uherský Brod 2009 v současné době nevím. Bude to Lubomír Jarcovják nebo Martin Ceplecha? V každém případě se můžeme znovu těšit na další perly vsazené do náhrdelníku královského města Uherského Brodu. Milan Bouda, 24.května 2008

Radim Hanke - Hlava

Lubomír Jarcovják - Ulita

Martin Ceplecha - Lázeň

ALMANACH 2008 / 33

GALERISTA JOSEF KOLLER Nedílnou součástí uherskobrodského výtvarného života je beze­sporu i Galerie „K“ Josefa Kollera. Zašel jsem na kus řeči, zeptat se, jak se daří. Na tuto otázku již deset let odpovídám, že nad poměry! Ale vážně, souhlasím s výrokem slavné české literární postavy Josefa Rumcajse: „Není vždy ejchuchu, bylo i ouvej!“ Kdy ti bylo nejhůř? Nerad vzpomínám na třetí galerii v ulici Dolní Valy č. 504, kdy mě vytopila vodou družka majitele, přestože jsem ji upozorňoval, že roz­vody jsou po mnohaletém neužívání domu mrazem popraskané. Celý dům jsem vyklidil, renovoval omítky, udělal nátěry oken, dveří, podlahy, koberce atd. Chystal jsem se opravit okap a fasádu ... Doslova jsem od­tud utekl. Přesto ale na jednu zde instalovanou výstavu velice rád vzpomínám. Na kterou z těch mnoha výstav vzpomínáš nejraději? Bylo jich víc, ale jedna přece. Byla to opět výstava velikonoční pod názvem Kristus a kříž. To proto, že herci z Divadla na provázku z Brna přijali mé pozvání a u Rosenfeldů v atriu zahráli sedm výstu­pů z pašiových her. Na výstavě byly uvedeny exponáty jako vzácný kříž z jídelny dominikánů, Kristus od Hoffmanna z roku 1770, a hlavně bronzový Kristus od Myslbeka, který je považován za výjimečné dílo v milionových zpodobněních na celém světě. Není taky divu. Doufám,že to nebude bráno jako morbidita, když uvedu, že Myslbek autenticky ukřižoval v atelieru popraveného vězně, který mu dokonce do druhého dne z kříže spadl. Něco veselejšího bys neuvedl? Vzpomínám si na jednu raritu. Na Mikuláše jsem od dcery dostal sýr Tizian. To mě inspirovalo k tomu, že jsem poslední den v roce vystavil detail Tizianovy toalety mladé ženy. Sýr byl instalován v nádherném zlaceném rámu, ale byl přikrytý látkou. Součastně pro­bíhala výstava „Kýč kolem nás“. Byly plakáty, inzerce v novinách, reagovala na to i televize, protože bylo uvedeno, že potrvá pouze jediný den. Na výstavu přišlo neuvěřitelných 1356 lidí!!!, kteří se podepsali a někteří i připsali poznámku jako: Tizián byl k sežrání, Pepo, tebe patří zabit, Kde je skrytá kamera a podobně. Lidé stáli ve frontě, aby tu ptákovinu taky zhlédli. Zajímavé bylo, že nikdo z těch, kdo to už viděl, to těm venku neřekl. Nakonec ti uvedu můj nej-

34 / ALMANACH 2008

větší zážitek. Už před otevřením postával jeden člověk přede dveřmi. Když jsem jej pustil, řekl mi, že je ak. malíř ze Slovenska, a že si Tiziána nemůže nechat ujít. Ztuhla ve mně krev, jak to do­padne, až nadzdvihne látku. Rysy tváře mu ztuhly a beze slova odešel. Jaké však bylo moje překvapení, když se odpoledne objevil znovu i s manželkou a dvěma syny. Věnoval mě svůj obraz! Když jsem se ho ptal proč, odpověděl mi: Přejděme ale na začátek. Jak tě napadlo založit v Uherském Brodě galerii? Abych pravdu řekl, toto napadlo moji ženu. Byl jsem rok po dvou operacích mozku, kde mně U sv. Anny v Brně zasvorkovali výduť. Pracovní úřad pro mě žádnou vhodnou práci neměl, tak žena řekla: „Od čtrnácti let se zajímáš o výtvarné umění, tak to zkus“. Známí mne od toho odrazovali, protože v pasáži nového OD Reas asi po dvou měsících galerie zanikla. Dále zanikly další galerie. Ve Veselí galerie pani Gazárkové, v Luhačovicích galerie Marka Nesázala, ve Zlíně dokonce tři pana Vaše, pani Knotkové (od ní jsem získal krásné věci do své sbírky) a překvapila mě hlavně galerie VIVA. Jezdil jsem tam na její vernisáže. Podle mne to byla nejlepší galerie v kraji a přece zanikla! Prodej ob­razů ukončila i paní Rosenfeldová ve své pasáži. Tak bych mohl po­kračovat dál. Bylo jich více. To jsem se ještě nezmínil o zaniklých starožitnictvích. Dobře si vede galerie ve Valašskem Meziříčí, kde pani platí městu nájem pouhou jednu korunu! Když jsem byl já na MěÚ, bylo mně řečeno, že jsem fyzická osoba, tudíž nemám žádný nárok. Přesto si myslím, že prodávat umění není jako prodávat pečivo, tílka nebo boty. Svoji galerii jsem otevřel 3. září 1999, takže to bude již deset let činnosti. Uspořádal jsem přesně 40 výstav. Poslední loni v květnu v Panském domě. Dal jsem veřejnosti nahlédnout naposled do svých sbírek. Na vernisáži této výstavy jsem byl i já a viděl jsem tam vlastní autoportrét od Rembrandta. Je skutečně od něho? Na zadní straně ocelorytiny je razítko NG v Praze s restitučním číslem protokolu. Byl ve sbírce hraběte Waldéze. Získal jsem jej i s jedním menším Mánesem. A jak jsi získal obraz Alfonse Muchy? To byl neuvěřitelný příběh. Jdu po České ulici v Brně. Před sta­rožitnictvím vidím dav lidí. Na protějším chodníku stál starý muž a na všechny lidi pokřikoval a nadával. Šel jsem za ním zeptat se ho, co se děje. Řekl mi, že dává za výlohu do prodeje přes víkend nějaký

vzácný obraz za zlomek ceny a kochá se, jak se lidé před otevřením ob­chodu strkají a hádají. Byl to bývalý továrník a majitel fabriky na výrobu prášků Amil. Když jsem mu popsal znárodnění naší restaurace a domovní prohlídky, byl jsem jeho člověk. Pozval mě k sobě domů, at si něco vyberu. Tolik vzácných obrazů jsem v soukromých rukách ještě neviděl. Od barokních Brandlů až asi po dvacet Uprků. Z toho, co jsem si mohl vybrat byl Mucha a Kašpar. Na výstavě jsem byl ochoten ke každé vystavené věci říci její historii. Mnozí se ptali, já jim odpovídal. Našim dětem jsem neříkal pohádky, ale příběhy obrazů. Na plakátech bylo napsáno, že výstava je čtyřicátá a poslední. Proč? Jsem důchodce a náklady na každou výstavu nejsou malé. Plakáty, pozván­ky, ale hlavně občerstvení pro účinkující a diváky něco stojí. Napří­klad výstava s herci Divadla na provázku stála několik tisíc. Však to znáte i vy, vystavujete také. Je to služba veřejnosti. Proto jsem po­zval „Provázek“, protože předtím v Uherském Brodě nebyl. Vystou­pení s vernisáží shlédlo přes 160 lidí, byl to dobrý pocit. Pepo, co by jsi chtěl říct na závěr, máš ještě nějaké plány?

knihy a celý jsem obklopen uměním, krá­sou a ženami. Ty jsou na umění vnímavější než muži. Když přijde muž, obyčejně sám maluje, nebo jej dovede jeho žena. Ekonomická situace se však projevuje i v návštěvnosti a prodeji. Lide šetří a umění je nadstavba. Co se týče plánů, chtěl bych ke stoletému výročí narození našeho rodáka Františka Kožíka vyhlásit výtvarnou soutěž na téma „PIEROT“. Tebe bych chtěl poprosit, kdyby se vaše sdružení ujalo tuto anonymní soutěž vy­hodnotit. Druhou akcí by měla být výstava českých známek a obálek prv­ního dne z roku 2008 ve foyer DK. Lidé budou překvapeni jaké a kolik známek u nás vychází za rok. Lidé znají tak tři, čtyři. Děkuji ti Pepo za rozhovor a do dalších let ti přeji všechno dobré a ještě lepší, hodně spokojených návštěvníků. Děkuji ti Milane za krásná přání a taky já přeji všem výtvarníkům ve sdružení dobré světlo, lehkou ruku a přízeň můzy. Sobě přeji lepší spolupráci s vaším sdružením, které může být prospěšné oběma stranám. S galeristou Josefem Kollerem rozmlouval Milan Bouda

U manželů Mandíkových se mám dobře. Je to sice malý prostor, mám tam teplo, televizi, rádio s CD,

V. J. BUFKA neprávem opomíjený fotograf Vladimír Jindřich Bufka se narodil 16. července 1887 v Pavlovicích u Kojetína. Bufkovo dílo obsahuje náladové krajinářské scenérie, snímky architektur, vědecké reprodukce… Používal různé materiály a techniky, jako je platinotipie, gumotisk včetně pigmentů. K naší velké škodě se z jeho tvorby dochoval pouze jeden jediný autochrom a to portrét jeho matky.Při tom autor podnikl velkou cestu do Varšavy a Petrohradu s cílem reprodukovat technikou autochromu malířská díla z tamějších sbírek. Vedle Ruska a častěji navštěvovaného Německa pobyl též ve Francii, Itálii a Švýcarsku. V předválečné době publikoval Bufka své první fotografie v Českém světě a vystavoval na jubilejní výstavě. Začal fotografovat Prahu pro plánovanou knihu, která však vyšla až po jeho smrti v roce 1924. V letech 1909 a 1910 se zúčastnil internacionálních fotografických kongresů v  Drážďanech a v Bruselu, o níž psal v českém odborném tisku. Své zkušenosti s klasickou fotografií shrnul ve skvělé příručce. Prv-

ní vydání vyšlo v roce 1910 pod názvem Katechismus fotografie, opakovaně pak v roce 1913. Nikdo z tehdejších fotografů se nemohl pochlubit takovým spojením teorie a praxe. Vysoce oceňované a technicky dokonalé byly jeho noční snímky. Bufkův tématický rejstřík byl velmi široký. Zabýval se taky astrofotografií a mikrofotografií. Výstavy v Rudolfínu, na přelomu let 1914 a 1915, se zúčastnil kolekcí 22 prací. V té době byl Bufkův podnik silným konkurentem ateliéru Františka Drtikola. Vladimír Jindřich Bufka zemřel 23. května 1916 na leukémii. Ačkoliv odešel tak mladý, svým dílem prokázal velké nadání a významně ovlivnil práci mnoha současníků. Nepochybně byl jedním z nejvýraznějších představitelů fotografie v Českých zemích na přelomu století. Byl stoupencem takzvaného piktorealismu, který usiloval o přiblížení fotografie k malbě nebo grafice. Bufkova nevelká pozůstalost je součástí sbírek Moravské galerie Brno. Z dostupných materiálů čerpala Marie Křapová

ALMANACH 2008 / 35

KRAJINA, BARVY A TAMBURAŠI „Maloval jsem snad vždycky, co si pamatuji. Ale skutečně se výtvarně dívat na svět jsem začal vlastně až díky akademic­k ému malíři Josefu Bohuňkovi z Uherského Brodu. Tehdy jsme se s několika dalšími malířskými začátečníky sdružili do skupi­ny pod jeho vedením. Já dával přednost krajině, chalupám a stromům v našich Bílých Karpatech, vrškům i vrchům dosa­hujícím výšky téměř tisíc metrů nad mořem, ale protože se najednou vypínají z té naší širé Moravy, jsou na pohled skoro horskými velikány, i když na jejich špičkách neroste klet’, ale pořádné smrky a Iistnáče ...“ Tato slova mně Staňa Knotek řekl před několika lety. To jsem znal jeho minulou práci i malířské zájmy, ale nevěděl jsem, že právě on je pro Strání, vesničku na úbočí Velké Javořiny, duchem leckteré kultur­ní události. Nebýt jeho, nebylo by ve Strání tamburášů, kteří jsou svými skladbami známi široko daleko a dokonce mají už své cédéč­ko, na němž jsou skladby nejen jejich mládí. Měl jsem to štěstí a jeden páteční večer jsem si společně s mnoha dalšími Straňáky v domku, který si upravili jako klubovnu a místo pro setkávání, s nábytkem po dědečcích a babičkách, mohl zazpívat moravské a další písně. Staňo Knotek tam byl se svou mandolínou a za doprovodu harmoniky nám připravil krásný večer. V domku na konci vesnice, tam, kde se pomalu táhne stráň, má domek a v něm ateliér. Odtud, to byl ještě kluk, chodíval po vršcích se skicákem a maloval. Krajina ho uchvátila, a i když řadu let pracoval v Brně, ta straňansko-květenská stále jako by určovala jeho pohled na svět. Kdykoli sem přijel, chodil po okolních kopcích, vdechoval zdejší vůně, které mu v Brně tolik chyběly. „Víš,“ řekl mi, „Bílé Karpaty nebyly jen vzpomínkou na mládí, ale skutečná inspirace, řekl bych, že byly úplně zaklíněny v mém srdci. A když jsem po letech odešel do důchodu, šel jsem sem. Kam jinam? Přestavěl jsem domovský domek, aby se v něm nechalo pohodlně a moderně žít,

36 / ALMANACH 2008

Stanislav Knotek nad svým dílem

a řekl si, že už budu jen malovat. V jeho ateliéru je řada obrazů. Snad všechny jsou odtud, z Kopanic. Prošel jsem mnohá místa tohoto kraje a mnohá poznával. Když jsem si pak v klidu prohlížel „Toulky po rodném kraji“ Jana Chovance, zastavoval jsem se především u Staňových ilustrací. Znám, nebo neznám tohle místo? Byl jsem tam, nebo se tam teprve pojedu podívat? Před několika měsíci v Galerii a. s. Futura vystavova! své obrazy z Kálnice Milan Stano. Kdyby se vršky a stromy nepletly do krajinné­ho pohledu a údolí se neklikatilo, měli bychom odtud ze Strání kálnické stráně jako na dlani. I ty by mohl Staňa malovat jako Milan odtamtud z Kálnice údolí pod Velkou Javořinou. Donedávna obě obce rozdělovala hraniční závora. Nyní tam už není. A je to dobře. Nejen pro malíře, ale i pro nás všechny. Redakčně upraven článek Jaroslava Kojzara

POESIE

Milan Bouda MÚZA, CO SE VZNÁŠÍ KOLEM aneb básnické pokusy v březnu ANNO DOMINI MMVIII Březen 2008 Slunečné ráno rozpláclo se na mém stole a vrhlo dlouhé stíny štětců, per a tužek. Na bílé ploše nočním můrám dalo vale, a uvolnilo místo spoustě her a tužeb. Kolem se vznáší víla mého srdce Múza s polibky inspirace. Jako pestrý motýl poletuje hlavou, ruka se chvěje nedočkavostí čeká na dotek, na chvíli pravou, kdy konečně se jí Múza zhostí. Dál se kolem vznáší víla mého srdce Múza s polibky inspirace. Najednou padne blesk zčista jasna, myšlenka rozbíhá se, doslova kvete, jak je překvapivá tak je krásná, ruka neváhá, a touží po odvetě. Dál se kolem vznáší víla mého srdce Múza s polibky inspirace. Už jde všechno lehce a samo. Ruka sotva stačí plnit Múzy rady. Není však stále ještě vyhráno. Myšlenka a cit musí jít dohromady. Dál se kolem vznáší víla mého srdce Múza s polibky inspirace. Zdá se, že dílo už končí. Svůj vlastní život začíná žít. Však můstek vše spojující je tenčí tak není radno jej arogancí zatížit. Kolem už nevznáší se Múza, už nemá můj azyl. Teď je vše jen na mně, tak ne abych to zkazil.

ALMANACH 2008 / 37

POESIE Milan Bouda

MALÝ VÝTVARNÝ LEXIKON (hříčka)

- osmé volné pokračování Valéry nejsou politiků maléry. Jsou to vždy stupně odstínů od světlých až po černé jako v komínu. Zlatý řez není z hororu běs. Je to starověký zákon a dodnes platný o ideálním umístění bodu, který je hlavní. Pigment malý dirigent. Je to barevný prášek daleko menší jako hrášek. Pointilismus je další ismus. Z malých teček vnikne kresba nebo malba. Hotový obraz je pak pro oči šalba. Roztírací tyčinka není ke cvičení činka. Je to nástroj pro kreslení uhlem nebo rudkou k roztírání čar a ploch bez použití rukou. Rudka není žádná hrudka. Tyčinka sépiové barvy pastelu podobná v kresbě se pak jemu lehce vyrovná. Komplementární barvy nejsou komplikované larvy. Vzniknou spojením dvou barev základních v barvu novou komplementární. Symetrie do nikoho neryje. Jsou to třeba dva očí důlky nebo lépe, tvé zadnice půlky. Šepsování není špásování. Je to vrstva sádry a lepidla pod malbu aby se povedla. Štuk není kluk. Je to z mramoru a sádry tvrdá omítka pro reliéf a jiná tvořítka. 38 / ALMANACH 2008

POESIE Milan Bouda ZE ŠUPLÍKU Verše pro Janu Koubkovou Český rozhlas 18. května 2005. (Verše na určené slovo se posílaly co nejrychleji telefonicky do vysílání)

23:35 hod OBLÁČEK Rozplynul se obláček naší lásky. Odešel mi miláček zůstaly mně vrásky. 23:39 hod SLUNCE Nad hrází vyšlo slunce. Noc vyklízí pozice. V saku mám sumce. Tak balím udice. 23:48 hod TRÚBA Štramberská trúba nad městem čím proslaví se netuší. Pekař zabývá se těstem a med přidává do uší.

František Slovák, Strom, perokresba

ALMANACH 2008 / 39

HLÍDANÝ MANŽELSKÝ SPÁNEK Karel Táborský (Doporučuje se hlasitá recitace) PS PS PS PS PS PSS PSS PSS PSS PSS PSS PSSS PSSS PSSS SPPS PSSS PSSSS SSSPSS PSBRUM BRUM BRUM CHBRUM BRUM CHCH BRUM BRUM PSSBRUM BRUM BRUM BRUUM BRUM CH EHR BRUM BRUMM PSSST BRUM PSS PS PS PS PSSS S PSSSS PSBERUNCH CHR CHRRPS CHRRR PS CGR. ONA: „Chrápeš!“ ON: „JÁ?“ PSS A PSS PSS PS PS PSSS PS SSSSPSS PSSSSS PSSS SSS SSS SS S S S 40 / ALMANACH 2008

POESIE Eva Jandásková

Šalandova chaloupka Nad rybníkem u lesa, stojí krásná chatička. Dnes od rána čeká tam na výtvarníky Anička. Blíží se konec září, nadešel ten čas, kdy s radostí a elánem, kráčíme sem zas. Postupně se scházíme, kafíčko už voní, účast je dnes vysoká, stejně tak jak loni. Jídlo, co kdo donese, pití zrovna tak, autům doma dobře je, však máme také vlak. Víno bílé, červené, burčák, slivovice, každému jazyk rozváže, řeční převelice.

„Kde jsme to skončili? Aha – u vína.“ „A prosincovou schůzi naplánujem do Luhačovic. Jindro, zapiš si to a vyuď toho víc!“ „Bavíte se, ohlížíte, vůbec neposloucháte mé plány, příští měsíc je schůze delší, můžete si za to sami.“ Naši dva fotografové, Zdenek s Liborem, vytahují aparáty, zvěčňují náš sněm. Tonda na fotku si vzpomněl, chlubí se dílem svým, rekord za rekordem láme s vejcem dřevěným.

Avšak nejvíc mluví Karel, ten rekordy láme, řveme smíchy, slzy tečou, za břicha se popadáme.

Ašot se důvěrně svěřuje, že má nemoc nevyléčitelnou, hlava se mu sama otáčí za každou pěknou ženou.

Má historky legrační, ale nejvíc vtipné jsou, mnohdy až neuvěřitelné, zážitky s toaletou.

Anička hází šipkami. Pozor, Mirek motá se tam! Není vůbec příjemné dostat pár bodných ran.

Když už máme smíchu dost, sedneme si k ohýnku, opečeme špekáčky, pozorujem krajinku.

Tak tu spolu pějeme, pojídáme, popíjíme, louskáme si oříšky, o výstavách příštích sníme.

Standa chytne balalajku, rozezní se jeho hlas, Vaska brnká na kytaru, rozezpívává i nás.

Franta bere kroniku, maluje a sepisuje, by zaznamenal, že výtvarníkům dobře tu je.

Hudebními nástroji jsou lžičky, láhve, sirky, tělo, prostě co kdo popadne, aby nám to dobře znělo.

Je nám hezky, příjemně a my všichni víme, že se tady příští rok zase rádi uvidíme.

Olin ruce zvedá k nebi: „Každý klidně seď! Tento měsíc schůze není, tak začíná teď.“ Milan, předseda náš, schůzi začíná.

Pohoda na „Chaloupce u Šalandů“, zleva: M. Zámečník, F. Slovák, V. Mahdal, A. Šalandová, K. Táborský, Y. Bušíková a S. Knotek

Na „Chalupce U Šalandů“ zleva M. Bouda, F. Slovák, J. Surý (není jim vidět do tváře), O. Páleníček, E. Jandásková, L. Velan, J. Karský a vzadu hostitelka A. Šalandová připravuje kávu.

ALMANACH 2008 / 41

Přehled a charakteristika členů Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí

Ašot Arakeljan

Pavel Hanák

* 2. 5. 1948 687 64 Horní Němčí 205 +420 608 465 201 Studia: VŠU Jerevan Výtvarné techniky: Malba

* 12. 12. 1951 Kučovanská 1306, 696 42 Vracov +420 731 272 163 Studia: SOU Výtvarné techniky: Grafika, dřevěné plastiky

Milan Bouda

Mgr. Eva Jandásková

* 30. 3. 1944 Luhanova 1825 688 01 Uherský Brod 1 +420 604 488 529 [email protected] Studia: SPŠS Uherský Brod, autodidakt Výtvarné techniky: Kresba, malba, grafika, koláže

* 4. 2. 1960 Květná 1847 688 01 Uherský Brod 1 572 634 156, +420 777 634 156 [email protected] Studia: Pedagogická fakulta MU Brno Výtvarné techniky: Kresba, malba, koláže

Antonín Hájek

Jindřich Karský

* 20. 6. 1938 Ve skale 364 686 05 Uherské Hradiště +420 604 856 080 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Umělecké soustružení, cín, intarsie

* 16. 12. 1951 Solné 804 763 26 Luhačovice 577 133 404, +420 732 933 013 Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Malba, plastika

42 / ALMANACH 2008

Přehled a charakteristika členů Sdružení výtvarných umělců Moravsko-slovenského pomezí

Dr. Stanislav Knotek

Vlastimil Mahdal

* 29. 3. 1936 Korytňanská 500 687 65 Strání +420 605 037 459 [email protected] Studia: Vysokoškolské Výtvarné techniky: Grafické techniky, malba, kresba

* 14. 3. 1955 Údolní 1473 688 0l Uherský Brod 1 572 634 189, +420 776 331 999 [email protected] Studia: SUPŠ Uherské Hradiště Výtvarné techniky: Kresba, malba, propagační tvorba

Marie Křapová

Dr. Oldřich Páleníček

* 1. 5. 1942 Vinohradská 790 687 61 Vlčnov +420 724 346 127 Studia: Základní škola Výtvarné techniky: Malba, fotografie

* 9. 10. 1941 687 31 Šumice 110 +420 603 984 569 [email protected] Studia: SUPŠ, Pedagog. fakulta UJEP Brno Výtvarné techniky: Kresba, grafické techniky, publicistika

Miroslav Kubiš

Zdeňka Rambousková

* 12. 6. 1938 687 54 Bánov 130 +420 732 154 353 Studia: Vyučen malířem Výtvarné techniky: Malba

* 23. 7. 1962 8. května 44 787 01 Šumperk +420 605 215 361 [email protected] Studia: SUPŠ Uherské Hradiště Výtvarné techniky: Kresba, malba

Vladimír Kodrla

František Slovák

kandidát na členství

* 16. 3. 1946 Vésky 160 686 01 Uherské Hradiště +420 776 328 334, 571 110 635 [email protected] Studia: SUPŠ Uh. Hradiště Výtvarné techniky: Malba, monumentální malba, výstavnictví

* 3. 2. 1953 K Hájenkám 333, 763 21 Slavičín +420 732 738 669, 577 304 690 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Kresba, malba, grafika, propagační tvorba

ALMANACH 2008 / 43

Přehled a charakteristika členů Sdružení výtvarných umělců Moravsko-slovenského pomezí

Jaroslav Surý

Libor Velan

* 21. 2. 1956 Svážná 311 688 01 Uherský Brod - Těšov 572 637 859, +420 775 361 894 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Fusing a lehání skla, malba

* 17. 7. 1972 687 55 Bystřice pod Lopeníkem, č.p. 267 +420 736 445 006, 572 646 652 [email protected] Výtvarné techniky: Fotografie, kresba, kreslený humor, publicistika

Anna Šalandová * 3. 7. 1951 U Sboru 1293, 688 01 Uherský Brod 1 572 632 822, +420 603 286 617 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Malba

Zdeněk Zábranský * 17. 7. 1962 Olšava 2213, 688 01 Uherský Brod 1 +420 603 856 329 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Fotografie

Karel Táborský * 17. 10. 1952 Okružní 1415 688 01 Uherský Brod 1 +420 732 331 613, 572 637 097 [email protected] Studia: Středoškolské Výtvarné techniky: Sochařství, plastika ve dřevě

ČESTNÍ ČLENOVÉ

SDRUŽENÍ VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ MORAVSKO-SLOVENSKÉHO POMEZÍ Viktor Chrenko, nar. 13. 11. 1921, Bernolákova 87, 920 01 Hlohovec, SR PhDr. Josef Beneš, CSc.,

In memoriam, 1917 - 2005

Martin Sochor - Uprka,

In memoriam, 1910 - 2004

Františka Andresičová,

In memoriam, 1941 - 1995

44 / ALMANACH 2008

OBRAZOVÁ ČÁST: Milan Bouda ......................................... ...46 Antonín Hájek ..........................................47 Pavel Hanák .............................................48 Jindřich Karský ........................................49 Stanislav Knotek ......................................50 Eva Jandásková....................................51 Miroslav Kubiš ........................................53 Vladimír Kodra.............................................54 Marie Křapová..................................55 Vlastimil Mahdal..........................................57 Oldřich Páleníček ....................................59 Jaroslav Surý...........................................60 František Slovák ......................................61 Karel Táborský.........................................63 Zdeněk Zábranský ....................................64 Anna Šalandová.......................................65 Viktor Chrenko.........................................67 Novoročenky členů G90 ..........................69 Ex libris..............................................71 Tiráž......................................................73

Vernisáž výstavy Setkání - Stretnutie v DK v Uherském Hradišti. F. Slovák a Ašot Arakeljan.

ALMANACH 2008 / 45

MILAN BOUDA

Uherský Brod - Panský dům, 34 x 28 cm, linoryt

Uherský Brod - Masarykovo náměstí v roce 1970, 46 x 30 cm, linoryt,

46 / ALMANACH 2008

ANTONÍN HÁJEK

Číše a svícny, soustružené dřevo

2x Svícny, samorost

ALMANACH 2008 / 47

PAVEL HANÁK

Koberec Alchymisty III., linoryt, 2007

48 / ALMANACH 2008

JINDŘICH KARSKÝ

Probouzení /dívka/, pískovec, (výška 20cm, šířka 23cm, délka 37 cm)

Lampa, pískovec, (výška 48 cm, šířka + délka 20 cm), celková výška 110 cm (stojanový sloupek)

Liška, pískovec, (výška 30cm, šířka 4cm, délka 35 cm)

Hlava antilopy, lípa, (výška 27 cm)

ALMANACH 2008 / 49

STANISLAV KNOTEK

Posed I., pastel, 2006, 41 x 52 cm

Posed II., pastel, 2006, 41 x 52 cm

50 / ALMANACH 2008

MIROSLAV KUBIŠ

Bánov - Hrad, 1995, olej

Na Hradě, 1995, pastel

ALMANACH 2008 / 53

VLADIMÍR KODRLA

Vánoční kytice, olej na plátně, 2008, 28 x 17.5 cm

Žně na Slovácku, olej na plátně, 2000, 60 x 150 cm

54 / ALMANACH 2008

OLDŘICH PÁLENÍČEK

Kapr na stojato, ilustrace, linoryt 15 x 10,5 cm

Legendy mnicha Sribenta, ilustrace, linoryt

Jankovice, ilustrace, linoryt

ALMANACH 2008 / 59

JAROSLAV SURÝ

Variace na Kandinského, fusing skla, rozměr 85 x 50 cm

Pramen (Ex 17), olej na plátně, rozměr 120 x 100 cm

60 / ALMANACH 2008

KAREL TÁBORSKÝ

Věže, mořená lípa

ALMANACH 2008 / 63

ZDENĚK ZÁBRANSKÝ

Kosení lúk v Malé Vrbce, černobílá fotografie

64 / ALMANACH 2008

NOVOROČENKY

Milan Bouda, suchá jehla

František Slovák, linoryt

Oldřich Páleníček, linoryt - irisový tisk

ALMANACH 2008 / 70

NOVOROČENKY

Jindřich Karský, linoryt

Stanislav Knotek, suchá jehla

PF 2009 Zábranský Zd. Pavel Hanák, dvoubarevný linoryt

Zdeněk Zábranský, černobílá fotografie

Vladimír Kodrla, kresba

71 / ALMANACH 2008

EX LIBRIS - G R A F I K A

Oldřich Páleníček, EXL Ing. Jan Havlík, linoryt - irisový tisk

František Slovák, EXL Marie Jeřábková, P7x, 68:55

Oldřich Páleníček, EXL Viktor Chrenko, linoryt

František Slovák, EXL Miroslav Horský, P7x, 95:71

František Slovák, EXL Vasil Chochrun P7x, 55:58

ALMANACH 2008 / 72

EX LIBRIS - G R A F I K A

Milan Bouda, EX Libris Tmáš Kment, linoryt

Milan Bouda, EX Libris Libor Velan, suchá jehla

Oldřich Páleníček, Indicium Vivis aneb poselství živým, linoryt

74 / ALMANACH 2008

František Slovák, EX Libris RP, Sova, linoryt

©

Sborník Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí vychází jednou do roka Ročník XIII. Počet výtisků: 83 Grafická úprava, typografie: František Slovák Obálka: Oldřich Páleníček - Ex libris sv. Hostýn, linoryt Vydáno za podpory MěÚ Uherský Brod Vydalo vlastním nákladem Sdružení výtvarných umělců MSP Příspěvky nejsou upravovány a za jejich pravdivost odpovídají dopisovatelé

Adresa redakce: PaedDr. Oldřich Páleníček, 687 31 Šumice, Brodská 110, [email protected] Milan Bouda, Luhanova 1825, 688 01 Uherský Brod 1, [email protected] František Slovák, 763 21 Slavičín, K Hájenkám 333, [email protected] Členové redakční rady Mgr. Eva Jandásková, Anna Šalandová NEPRODEJNÉ