BOHUMIL BOUDA. život a dílo

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta KATEDRA HUDEBNÍ VÝCHOVY

BOHUMIL BOUDA život a dílo

diplomová práce Brno 2009

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Zdeněk Marek, CSc.

Vypracovala: Bc. Kristýna Ševčíková

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. …………………………………………….. podpis

Na tomto místě děkuji především doc. PhDr. Zdeňku Markovi, CSc. za odborné vedení a spolupráci při tvorbě diplomové práce. Dále pak děkuji všem pamětníkům, kteří také měli pro vznik této práce velký význam, zejména pak Magdaleně Boudové-Kukačové a doc. PhDr. Ladislavu Fučíkovi. Dík patří i šéfdirigentu Komorní filharmonie Vysočina Mgr. Jiřímu Jakešovi a ředitelce Základní umělecké školy v Jihlavě Mgr. Daně Fučíkové za pomoc a spolupráci při koncertním provedení vybraných skladeb Bohumila Boudy. Děkuji také správci sbírek depozitáře Muzea Vysočiny Ingrid Kotenové za pomoc při vyhledávání pramenů.

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................ 3 1. PŘÍPRAVNÁ LÉTA – DOBA MLÁDÍ A STUDIA ............................................................ 6 1.1

Otec jako první učitel hudby ....................................................................................... 6

1.2

Raná školní léta ........................................................................................................... 7

1.3

Studium pražské konzervatoře (1919 – 1924) ............................................................. 8

2. KLAVÍRNÍ VIRTUOS........................................................................................................ 10 2.1

Úspěchy během studia konzervatoře ......................................................................... 10

2.2

Technika hry .............................................................................................................. 11

2.3

Koncertní činnost ....................................................................................................... 13

2.4

Koncertní repertoár .................................................................................................... 15

2.5

Konec kariéry klavíristy ............................................................................................ 15

2.6

Koncertně činný i v Jihlavě ....................................................................................... 17

3. HUDEBNÍ PEDAGOG, PRVNÍ ŘEDITEL MĚSTSKÉ HUDEBNÍ ŠKOLY V JIHLAVĚ A ORGANIZÁTOR HUDEBNÍHO ŽIVOTA NA JIHLAVSKU ...................................... 19 3.1

Společensko-politická situace v poválečné Jihlavě ................................................... 19

3.2

Počátky fungování Městské hudební školy ............................................................... 21

3.3

Organizace školy ....................................................................................................... 23

3.4

První úspěchy školy a rozvoj hudebního života na Jihlavsku ................................... 24

3.5

Boudovy pedagogické úspěchy ................................................................................. 26

3.6

Těžká léta válečná a poválečná.................................................................................. 29

4. SBORMISTR A DIRIGENT ............................................................................................... 31 4.1

Sbormistrovská činnost.............................................................................................. 32

4.2

Činnost dirigentská .................................................................................................... 35

5. SKLADATEL...................................................................................................................... 38 5.1

Sborová tvorba ........................................................................................................... 39

5.2

Sběr a úpravy horáckých lidových písní.................................................................... 41

5.3

Instruktivní tvorba ..................................................................................................... 43

5.4

Scénická tvorba.......................................................................................................... 45 [1]

5.5

Ostatní tvorba ............................................................................................................ 46

5.6

Přijetí do Svazu československých skladatelů ........................................................... 48

6. ROZBORY VYBRANÝCH SKLADEB BOHUMILA BOUDY....................................... 50 6.1

Bohumil Bouda: Scherzo pro smyčcové nástroje a klavír, op. 22 ............................. 51

6.2

Bohumil Bouda: Impromptu pro smyčcový orchestr a klavír, op. 40 ....................... 55

6.3

Závěrečné zhodnocení Boudovy tvorby .................................................................... 58

7. BOHUMIL BOUDA JAKO ČLOVĚK OČIMA SVÉ ŽENY A JINÝCH PAMĚTNÍKŮ . 59 ZÁVĚR..................................................................................................................................... 64 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ............................................................................... 66 RESUMÉ .................................................................................................................................. 70 SUMMARY ............................................................................................................................. 71 PŘÍLOHY................................................................................................................................. 72

[2]

ÚVOD

„Hudba jest uměním, jehož působnost na mysl a duši naši jest nesmírná, daleko větší, než kterékoli umění jiné.“1 Každý region či město má svou kulturní osobnost v podobě člověka, který se nějakým způsobem zasloužil o rozvoj umění v kraji a pozvednutí hudebního života. Pokud byly jeho zásluhy velké, pak zůstává takový člověk většinou v povědomí místních obyvatel až do dnešní doby, vzpomíná se na něj s úctou a vděkem a jeho památka je oslavována při různých veřejných příležitostech v kraji. Bývá tomu zpravidla v případech významných národních umělců a důležitých historických osobností, kterým se podařilo získat věhlas a popularitu i ve světovém měřítku. Existují však také „obyčejní“ lidé, kteří sice nikdy nedosáhli světového věhlasu, o to více se však svými jedinečnými schopnosti přičinili o vybudování kulturních hodnot ve svém kraji a položili tak základy lokálních tradic, na kterých místní obyvatelé staví až dodnes a bez kterých by místní kultura nemohla růst a vzkvétat. Je zcela přirozeným jevem, že takoví lidé většinou upadnou mezi místními obyvateli v zapomnění a dnes už o nich až na pár pamětníků nikdo ani neví, avšak měli bychom jim vděčit za to, že věnovali takové úsilí k pozvednutí kultury města. Jedním z takových zapomenutých osobností je i první ředitel hudební školy v Jihlavě Bohumil Bouda, který se ve své době významně zasloužil o znovuvzkříšení hudebního života na Vysočině a jemuž je věnována tato diplomová práce. Než jsem se o tohoto člověka začala blíže zajímat, nevěděla jsem o něm téměř nic, ačkoli jsem sama jihlavská rodačka. Vzpomínám si pouze, že jsem jako dítě při každotýdenním docházení do hodin na místní Základní umělecké škole pravidelně míjela ve vestibulu školy pamětní desku s jeho jménem a podobiznou. Kdo to však doopravdy Bouda byl a co za svůj život vykonal, mě tehdy příliš

1

BOUDA, Bouda. Symfonický orchestr. In BOUDA, Bohumil. Čtvrtá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1927 – 1928. Jihlava: Grafia, 1928, s. 4.

[3]

nezajímalo a nikde jsem o něm také nic bližšího neslyšela. Podrobněji jsem se s jeho osobností setkala až mnohem později, když jsem se jako studentka o jeho život začala více zajímat. Poté, co jsem zjistila, jaký to byl hodnotný umělec a jak velký význam měl pro naše město, rozhodla jsem se tomuto člověku věnovat svou diplomovou práci a popsat podrobněji jeho život a dílo, neboť na toto téma doposud nemáme žádnou větší publikaci. Úvodem jen pár stručných informací Boudově osobnosti: Bohumil Bouda (1896 – 1960) byl klavírní virtuos, hudební pedagog, sbormistr, dirigent a skladatel, který se po absolvování studia hry na klavír a skladby na pražské konzervatoři a mistrovské škole stal prvním ředitelem nově založené Městské hudební školy v Jihlavě, čímž započal dlouholetou tradici této instituce, která funguje v tomto městě dodnes pod hlavičkou základní umělecké školy. Na této škole vychoval řadu výborných žáků, mezi které patří mimo jiné brněnský hudební vědec prof. Bohumír Štědroň, a řada dalších. Pro Jihlavu a celý region však měl Bouda význam také jako organizátor místního kulturního života, kterým značně přispěl k pozvednutí národních tradic a hudby v převládajícím německém živlu, který v té době v Jihlavě značně dominoval. Založil zde několik českých pěveckých spolků a symfonický orchestr, se kterými pořádal četné koncerty po celé Vysočině, a stal se také jedním z hlavních organizátorů vzniku jihlavských vokálních festivalů, které se zde každoročně konají dodnes s mezinárodní účastí. Kromě toho pozval do Jihlavy z vlastní iniciativy řadu světově proslulých umělců, jejichž recitály též obohacovaly tamní hudební život, a na jeho rozkvětu se podílel i sám, neboť byl po celý život koncertně velmi činný jako sólový pianista, který měl ve svém repertoáru širokou škálu stěžejních děl světové i české klavírní literatury. Bouda se také věnoval komponování, především pak sběru a úpravám horáckých lidových písní, avšak v jeho díle nalezneme i několik oceněných sborových skladeb, scénickou hudbu k divadelním hrám Horáckého divadla v Jihlavě a řadu instruktivních skladeb, podobně jako mnoho dalších děl. Na sklonku svého života byl za své dílo přijat do Svazu československých skladatelů. Jelikož Bouda ve svém životě působil v mnoha rozličných uměleckých oblastech, rozdělila jsem tuto práci na kapitoly, monitorující jeho jednotlivé činnosti, avšak snažila jsem se také o částečné zachování chronologické linie v mapování jeho života. Proto má práce obsahuje kapitoly s názvy 1. „Přípravná léta – doba mládí a studia“, 2. „Klavírní virtuos“, 3. „Hudební pedagog, první ředitel jihlavské hudební školy a organizátor hudebního života na Jihlavsku“, 4. „Sbormistr a dirigent“, 5. „Skladatel“, 6. „Analýza vybraných skladeb Bohumila Boudy“, a poslední 7. „Bohumil Bouda jako člověk očima své ženy a jiných [4]

pamětníků“. Při psaní práce jsem se opírala především o vzpomínky a vyprávění dosud žijících pamětníků, se kterými jsem uskutečnila mnohé rozhovory, především pak s Boudovou vdovou Magdalenou Boudovou-Kukačovou, která měla pro vznik mé práce zásadní význam a se kterou jsem se pravidelně stýkala při společných rozhovorech, v nichž i po čtyřiceti letech stále s nadšením vzpomínala na svého manžela. Velmi důležitý pro mě byl také osobní rozhovor s Doc. PhDr. Ladislavem Fučíkem, uměleckým vedoucího Horáckého symfonického orchestru, dlouholetým pedagogem a pracovníkem katedry hudební výchovy pedagogické fakulty v Brně, který měl k Boudovi také osobní vztah a pomohl mi osvětlit mnohé nesrovnalosti v informacích o jeho životě. Rovněž jsem spolupracovala s Muzeem Vysočiny v Jihlavě, kde je uložena zásluhou Kukačové celá pozůstalost Bohumila Boudy a odkud jsem získala většinu písemných podkladů, jakožto i notových materiálů v podobě originálů Boudových skladeb. Jelikož je však literatury a pramenů mapující Boudovu osobnost velmi málo, pomohl mi také soukromý archiv Kukačové a Fučíka. Při psaní práce jsem se však musela potýkat s velkým problémem v podobě neúplných a neucelených informacích o zdrojích, ze kterých jsem vycházela, neboť ačkoli jsem měla k dispozici řadu pramenů, především novinových článků o Boudovi, většinou se jednalo o pouhé výstřižky, které neobsahovali často ani údaje, ze kterých novin či publikací byly získány. Jelikož bylo pro mne zcela nemožné tyto informace dohledat, obsahuje má práce proto řadu neúplných a neucelených citací. Součástí této diplomové práce bylo rovněž zorganizování veřejného provedení některých Boudových skladeb, které jsem pro tento účel sama vybrala a z části se také osobně podílela na jejich provedení a jejichž nahrávky přikládám k práci. Cílem tohoto snažení, které do určité míry přesahuje rámec této diplomové práce, byl pokus o alespoň nepatrné připomenutí Bohumila Boudy rodákům Jihlavy, kde tyto skladby koncertně zazněly, a snaha o analýzu Boudova kompozičního díla.

[5]

1. PŘÍPRAVNÁ LÉTA – DOBA MLÁDÍ A STUDIA

1.1 Otec jako první učitel hudby „»U řídících mají kluka«, neslo se od chalupy k chalupě. Želivský pan řídící Bouda si zapsal do kalendáře k 27. dubnu 1896 jméno Bohumil.“2 Takto poeticky píše o narození Bohumila Boudy dlouholetý pracovník Muzea Vysočiny PhDr. Jaromír Tausch ve svém článku Muzikantská zastavení, který je Boudovi věnován. Bohumil Bouda se narodil 27. 4. 1986 v Želivě, malém městečku v okresu Humpolec, jako třetí a nejmladší syn Jana Boudy a Marie Boudové, rozené Martínkové. Jeho otec Jan Bouda (1854 – 1936) působil po většinu svého života jako řídící učitel a správce školy v obci Křelovice na Pelhřimovsku, avšak byl to také hudebně velmi nadaný člověk a patřil k tomu druhu kantorů, kterým se spolu s učitelským povoláním říkalo jedním dechem „muzikant“. Působil jako varhaník místního kostelního kůru a ze svých žáků si též sestavil pěvecký sbor, se kterým nacvičoval různé kostelní zpěvy, a proto byl u místních obyvatel velice oblíben. Není proto divu, že malý Bohumil, doma nazývaný „Božík“, se již od svého útlého dětství setkával hudbou prostřednictvím svého otce, který se stal synovým prvním učitelem hry na hudební nástroj a vedl ho tak ve svých šlépějích. Na synův umělecký vývoj měl tedy neodmyslitelný vliv. Tausch ve své vzpomínce na Bohumila Boudu dále píše: „Otec učil syna hrát na housle již od pěti let, anebo snad ještě dřív, když Bohoušek uměl počítat do čtyř. Netrvalo dlouho a mladý muzikant seděl za pultem varhan. Krátkými nožičkami (B. Bouda neoplýval výškou ani v dospělosti) nemohl dosáhnout na pedály a tak mu pomáhal opět jeho první učitel hudby – otec.“3

2

TAUSCH, Jaromír. Muzikantská zastavení (6): Bohumil Bouda. Nástup. 1984. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky. 3

viz tamtéž.

[6]

Netrvalo dlouho a rodina si začala všímat Bohumilova hudebního nadání, stejně jako ostatní lidé v jeho okolí. V osmi letech byl dokonce již schopen zastupovat svého otce, když byl nemocen, ve hře na varhany v kostele, jak vzpomíná na Boudu jeho vdova Magdalena Boudová-Kukačová (dále jen Kukačová).4 O jeho hudebním talentu pak svědčí i následující citace z článku věnovaného tomuto umělci: „Již jako desetiletý chlapec s mimořádným hudebním nadáním pro kultivovaný a oduševnělý výraz ohromil věřící na kůru želivského kostela při tamních bohoslužbách.“5

1.2 Raná školní léta I ve škole vynikal Bouda nadáním a pílí. Nejprve chodil do obecné školy v Křelovicích, kam nastoupil do první třídy roku 1902, a později navštěvoval školu v nedalekém Želivě. Roku 1907 pak nastoupil na státní reálné gymnázium v Pelhřimově, kde studovali i oba jeho bratři a kde v roce 1915 odmaturoval s vyznamenáním. Hudbě ho však věrně provázela i během jeho gymnaziálních let v Pelhřimově. Začal zde studovat hru na housle u učitele Jana Kratochvíla a klavír u ředitele kůru Emila Vedrala, kterého rovněž zastupoval jako varhaník při církevních bohoslužbách. Kromě toho také řídil gymnaziální mužský pěvecký sbor a orchestr, obě tělesa složená ze žáků školy, se kterými vystupoval na školních akademiích, kde se brzy začal prezentovat také jako sólový hráč nebo doprovazeč. Pro Boudu musela být tato doba na gymnáziu příjemná a plná pohody, provázená nadšením ze studia hudby, která se brzy stala jeho hlavním zájmem, a jak opět píše Jaromír Tausch: „Ani jedna školní slavnost se neobešla bez jeho účinkování; ať už jako klavíristy nebo houslisty.“6

4

Magdalena Boudová-Kukačová – autentický rozhovor.

5

KUBÍK, Jan. Splatí Jihlava dluh velikému umělci? Deník Vysočina. Jihlava, 2003. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové. 6

TAUSCH, Jaromír. Bohumil Bouda a Vysočina. Jiskra. Jihlava, 1974, č. 39, s. 4. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky.

[7]

Bezstarostné roky na gymnáziu však záhy ukončila první světová válka. Po maturitě musel Bouda narukovat i se svými bratry do armády a od roku 1915 až do konce války sloužil u pěšího pluku 75 v rakouské armádě. Byly to strastiplné čtyři roky vojny, ale naštěstí se on i oba bratři vrátili z války zdrávi, Bohumil se roku 1918 přihlásil do československé armády a současně zažádal o studijní dovolenou, neboť se hodlal připravovat k přijímacím zkouškám na Státní konzervatoř do Prahy, kam si podal přihlášku. Na žádost otce sice složil přijímací zkoušku na Právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kam roku 1919 nastoupil, ale hudba mu byla bližší a studium záhy přerušil, neboť téhož roku byl přijat do druhého ročníku státní pražské konzervatoře.

1.3 Studium pražské konzervatoře (1919 – 1924) K Boudovým přijímacím zkouškám na konzervatoř do Prahy se váže zajímavá historka, na kterou Kukačová velmi ráda a s potěšením vzpomíná: „Do poslední chvíle před zkouškami na konzervatoř nebyl Bohoušek plně rozhodnut, jestli chce jít na housle nebo na klavír, protože na oba nástroje hrál výborně. Proto jel do Prahy i s housličkami a ještě na chodbě konzervatoře nevěděl, na co se dát. Před dveřmi, kde zkoušela komise na houslové oddělení, stála početná řada uchazečů. U dveří komise na klavír stál však jen jeden mladík a ten šel právě na řadu. Tak dal Bohoušek podržet svoje housličky tatínkovi a šel to zkusit na klavír. A bylo rozhodnuto.“7 Bouda byl přijat hned do druhého ročníku klavírní třídy Ludmily Urbanové a od roku 1922 pokračoval u Romana Veselého, u něhož také o dva roky později absolvoval. Byl to však velice pilný a všestranný student, a proto se nevěnoval pouze a výhradně klavíru. Zajímal se i o skládání, a proto souběžně s klavírem studoval také skladbu na kompozičním oddělení pražské konzervatoře, a to v letech 1919 až 1922. Můžeme podotknout, že se mu zde dostalo vzdělání od velice významných učitelů, mezi nimiž můžeme mnohé nazývat přímo velikány české hudby. Bouda se učil např. harmonii u Jaroslava Křičky, kontrapunkt a skladbu u Karla Bohuslava Jiráka, či Josefa Bohuslava Foerstera. Své studium na

7


[8]

konzervatoři pak úspěšně ukončil absolutoriem roku 1924. Bouda musel však být velice nadaný a pracovitý student, neboť po absolutoriu byl dokonce přijat Vítězslavem Novákem do jeho mistrovské školy, kde si pak ještě doplnil své vzdělání studiem kompozice u Nováka a klavíru u Karla Hoffmeistera. Studium na konzervatoři však nebylo pro Boudu „procházkou růžovým sadem“. Rodiče neměli mnoho peněz a z domova toho nemohl mimo skromnou výslužku mnoho čekat. Musel si proto již během studií sám vydělávat, a to zejména soukromým vyučováním hře na klavír a teoretickým předmětům. Významně mu také pomohl jeho profesor Křička, který se s Boudou dělil o vyučování na Husově škole osvětového sboru. Bouda zde působil jako Křičkův zástupce a vyučoval teoretické předměty - intonaci, harmonii, hudební nauku, nauku o formách a o nástrojích. Je tedy zřejmé, že kromě svého klavírního nadání nezaostávalo ani Boudovo vzdělání v oblasti teoretických předmětů, které v pozdějších letech zúročil na hudební škole v Jihlavě coby učitel na tamním pedagogickém oddělení.

[9]

2. KLAVÍRNÍ VIRTUOS

Bouda byl člověkem, který zůstal po celý svůj život a celým svým bytím naprosto oddán hudbě. Zejména pak to byla jeho velká láska ke klavíru, který setrval jeho věrným druhem až do smrti. Lze bez nadsázky tvrdit, že to byl výjimečný klavírní talent, jehož nadání bylo významně podporováno již od dětství, jak se můžeme dočíst v předchozí kapitole. Kukačová je dokonce toho názoru, že na přijímací zkoušku na konzervatoř přišel již jako „hotový umělec“, protože už v Pelhřimově na studiích bravurně ovládal hru velmi náročných skladeb. Na konzervatoři mu proto podle ní nemohli dát vůbec nic nového.8 Tento názor je možná mírně nadsazený a přehnaný, ale od Boudovy manželky, která na něj stále vzpomíná s láskou i po čtyřiceti letech, nejspíš ani nelze očekávat kritické a objektivní hodnocení. Musíme však uznat, že jeho klavírní nadání bylo mimořádné a fakt, že byl Bouda přijat na konzervatoř rovnou do druhého ročníku, nesporně svědčí o jeho velké interpretační vyspělosti a mimořádném hudebním talentu.

2.1 Úspěchy během studia konzervatoře Již v raných letech studia na konzervatoři se Bouda nevyhnul všeobecné pozornosti a uznání ze strany svých pedagogů. Dokladem toho jsou dodnes dochované dopisy z roku 1919, uložené v Boudově pozůstalosti v Muzeu Vysočiny, které jeho profesorka klavíru Ludmila Urbanová posílala Bohumilovým rodičům, aby je informovala o výsledcích svého žáka. Vždy v nich neopomněla pochválit Boudovu klavírní hru a pozastavit se nad jeho výjimečnými interpretačními schopnostmi.9 I jeho druhý profesor klavíru Roman Veselý byl velice spokojen s Boudovou hrou a označil jeho práci těmito slovy:

8


9

Dopisy paní řídící od L. Urbanové. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Korespondence z let 1917 – 1927.

[10]

„Bouda je vedle E. Mihelky mým nejmilejším žákem. Svůj úkol donese vždy pečlivě vypracovaný. Má-li nějaké pochybnosti nebo nejasná místa, přeje si je mít hned na místě vyřešené. Co mi na něm nejvíce imponuje, je jeho zásada, že ve svých vystoupeních uvede vždy nějakou skladbu soudobého žijícího autora.“10 Během svědomitého a pilného studia na konzervatoři se pak podařilo Boudovi dosáhnout takové virtuozity, že se stal spolehlivým doprovazečem sólistů a dokázal také pohotově zaskakovat na večírcích a koncertech i za jiné profesionální klavíristy, kteří byli zrovna zaneprázdněni. Vynikal totiž schopností bezchybně hrát z listu a jeho hudební paměť byla fenomenální, čímž si získal důvěru svých profesorů, kteří se mu nebáli „hudební záskoky“ svěřit. Výjimkou nebyl ani profesor Veselý, který často nechával Boudu hrát koncerty, na kterých měl původně účinkovat sám, ale z časových nebo jiných důvodů nemohl. Bouda u něj měl tak skvělou pověst, že věděl, že bude vše v pořádku a nestrachoval se ho jako náhradu nechat hrát místo sebe samého. Nejen profesoři, ale i Boudovi vrstevníci obdivovali jeho talent a schopnosti, o čemž se dozvídáme mimo jiné i od klavírního virtuosa Karla Šolce. Šolc byl o tři roky starší klavírista než Bouda a poznal ho na jednom z hudebních večerů pražské konzervatoře, kde Bouda právě hrál Smetanovu skladbu Macbeth a čarodějnice, což Šolce údajně velmi zaujalo. Po dlouhé době pak vzpomínal na Boudovu hru těmito slovy: „Jeho mistrovství bylo virtuosní, s úžasnou technikou a přednesem dociloval na svém nástroji skutečně velkolepých účinků.“11

2.2 Technika hry Boudovo klavírní umění bylo ceněno z mnoha důvodů. Všichni obdivovali jeho čistou techniku, přesný úhoz a jedinečný umělecký výraz, a kritiky o něm hovořily většinou

10


11

viz tamtéž. (Též v dokumentu Rukopisná vzpomínka Karla Šolce na Boudu. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy.)

[11]

v superlativech jako o „klavíristovi jisté techniky a pevného tónu, muzikantu s absolutním sluchem a fenomenální hudební pamětí…“12 Je velká škoda, že se v Boudově pozůstalosti nedochovala žádná nahrávka jeho vlastní hry na klavír. Jistě by stála za poslech a analýzu jeho stylu interpretace, neboť Bouda byl znám i svým výjimečným citem pro hru skladeb různých stylových období. Není totiž umění zahrát skladbu pouze správně technicky a čistě. Každá epocha v dějinách hudby má svůj daný styl interpretace a vžité techniky, které se k ní nejvíce hodí a odlišují ji tak od hudby jiných slohů. Interpret musí dbát především na to, že např. Mozarta je třeba hrát jinak než Rachmaninova a musí se patřičně vžít do dané skladby a doby, ze které pocházela. Teprve zde dle mého názoru začíná opravdové umění interpretace a mnoho hráčů se nedokáže přes tento problém přenést a hrají pak každou skladbu stejně a poněkud monotónně. Bouda však tento problém zvládl s přehledem, neboť mu, jako opravdovému muzikantovi, tento cit pro styl hry nechyběl. Svědčí o tom i vzpomínka bývalého žáka Boudy, profesora Bohumíra Štědroně, který je dodnes pro mnohé známý jako přední brněnský hudební vědec: „Byl to učitel vzácných uměleckých i pedagogických kvalit. Obdivoval jsem jeho brilantní techniku, krásný tón, neomylnou paměť, hru z listu a smysl pro styl jednotlivých hudebních epoch. Bach byl v Boudově podání Bachem, Chopin Chopinem. Byl to ušlechtilý člověk a učitel – přítel.“13 Na Boudovo klavírní umění pak také rád vzpomíná PhDr. Doc. Ladislav Fučík (dále jen Fučík), bývalý dirigent a umělecký vedoucí Horáckého symfonického orchestru (někdy též nazýván jako Krajský symfonický orchestr). Toto hudební těleso dlouhá léta fungovalo v Jihlavě a jeho tehdejším hráčem byl mimo jiné právě Bouda. Fučík obdivoval zejména jeho schopnost pedalizace, kterou Bouda na svém nástroji dokázal docílit jedinečného barevného tónu a různých barevných efektů. Příkladem toho byla tato Fučíkova vzpomínka:

12

JELÍNEK, Jan. Vzpomínka na Bohumila Boudu. Jihlavské listy. Jihlava, 1994. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové.

13

FUČÍK, Ladislav. Zastavení desáté (poslední): Jihlava. In FUČÍK, Ladislav. Hudební putování krajem pod Javořicí. Jihlava: Jiskra, listopad 1983 – duben 1984, s. 92. Osobní archiv PhDr. Doc. Ladislava Fučíka.

[12]

„Když jsem jednou s orchestrem nacvičoval Fibichova Vodníka, byla tam v jednom místě potřeba harfa, kterou jsme však neměli k dispozici. Bouda se tehdy nabídl, že zkusí zvuk harfy napodobit na klavír. A opravdu se mu pomocí pedálu a barvy podařilo docílit nádherného, přímo harfového zvuku.“14

2.3 Koncertní činnost Zanedlouho poté, co Bouda sklidil první úspěchy a uznání coby mladý a nadějný pianista na konzervatoři, začal se propracovávat díky svému klavírnímu umění i do povědomí široké veřejnosti, a to zejména četnými a úspěšnými koncerty, protože kromě hudebních večerů, které pořádala konzervatoř, vystupoval Bouda hojně i na jiných veřejných akcích. O tom, že má Bouda na kontě řadu úspěšných klavírních koncertů a recitálů, svědčí i seznam některých jeho koncertů, který je uveden jako příloha v zadní části práce. V Boudově pozůstalosti, uložené v Muzeu Vysočiny, je také možno nalézt velké množství programů hudebních večerů, na kterých účinkoval, či novinových výstřižků obsahujících recenze a kritiky těchto koncertů. Jeho největší úspěch sólového hráče z doby, kdy ještě studoval na konzervatoři, bylo zřejmě jeho provedení Symfonických variací pro klavír a orchestr Césara Francka za doprovodu České filharmonie, které se uskutečnilo poprvé 6. 12. 1923 v Praze pod taktovkou Františka Stupky, a poté ještě jednou 8. 11. 1924 opět v Praze, avšak tentokrát pod vedením Jaroslava Vogla. Úspěch to byl obrovský, ostatně jak se můžeme dočíst z této novinové kritiky: „Variace Franckovy jsou krásně znějícím ve výborném, pravém klavírním stylu psaným dílem, ale jsou především přemýšlivé a cítící, nikoliv jen povrchně lesklé. A tu nasadil virtuos pravý tón. Dal jim jejich lahodné zvuky a nedal se svésti kdykoliv nasadily masku brillantnosti, aby je zbavil jejich citového obsahu. Odlišoval se tudíž velmi sympaticky od kterýchkoliv mladých, kteří, ukazujíce co umí, hledí překvapiti zevním leskem, tím, že přednesl

14

Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor.

[13]

svůj part zahloubán, odpoután od vnějšku a ztápěje se v niterném skladby celé.“ (Z článku Populární koncert České filharmonie publikovaného deníkem Právo lidu roku 1923.)15 Ani následující kritika, taktéž hodnotící Boudův výkon při provedení Frackových Symfonických variací pro klavír a orchestr, neopomněla vyzdvihnout jeho schopnosti a dopadla více než příznivě: „…sólový part hrál posluchač konzervatoře p. B. Bouda, pianisticky bezvadně, v přednesu oduševněle a s jemným smyslem pro symfonický charakter díla. Bouda je nesporný klavíristický talent, a co víc, talent ukázněný a zjevně kultivovaný. Shledáme se s ním nepochybně častěji.“ (Z deníku Venkov, 1923.)16 Neméně úspěšný byl pak i Boudův absolventský koncert pražské konzervatoře. Tentokrát klavírista zaměřil svůj repertoár na českou soudobou tvorbu a vybral si pro svůj závěrečný večer skladbu Tema con variazioni, op. 13 mladého autora Rudolfa Karla. I tento koncert se setkal s nadšením publika: „Nejvíce ovšem vedle těchto zaujali dva mladí sólisté klavírní. (……) Oba jsou hráči výborní. Kdežto ale Bouda noří se úplně do skladby, ztápěje se přímo v jejím obsahu v okamžiku reprodukce, zůstává Háša více na povrchu, lákán zevním leskem virtuosní skladby, její snadně dostupnou effektivní zvukovostí. Bylo tudíž vzchopení se skladby Bohumilem Boudou činem vysloveně uměleckým, Hášou jen technicky zajímavým.“ (z článku Závěrečné zkoušky státní filharmonie) 17

15

KUKAČOVÁ, Magdalena. Seznam některých posudků a kritik koncertů Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace.

16


17


[14]

2.4 Koncertní repertoár Za zmínku také rozhodně stojí i několik slov o Boudovu koncertním repertoáru, který byl velmi obsáhlý a skládal se mnohdy z technicky obtížných skladeb různých stylových období. Jeho oblíbenými autory byli především čeští komponisté jako Smetana, Dvořák, Suk, Novák, Foerster či Fibich, ale rád interpretoval i Chopina, Schumanna, Schuberta, Liszta, Griega, Mozarta, Debussyho, Rachmaninova atd. Zajímavým faktem také je, že se Bouda snažil uvádět na svých koncertech i skladby mladých autorů, kteří byli jeho současníky. Velmi s nimi totiž sympatizoval a rozhodl se je proto interpretací jejich skladeb podporovat, neboť pro začínající skladatele je vždy nejhorší překážkou právě to, jestli se svými díly prorazí či ne. Právě proto usiloval Bouda o zařazení těchto skladeb do svého repertoáru, aby se alespoň mohly dostat do povědomí širší veřejnosti. Toto své předsevzetí opravdu dodržoval a nikdy tyto skladby neopomněl uvést na svých koncertech. Vždyť i na vlastním absolventském koncertě se rozhodl pro provedení skladby Rudolfa Karla, nepříliš známého soudobého skladatele. Setkal se tak s velkým uznáním profesora Veselého, jak již bylo jeho slovy řečeno a uvedeno výše. Mezi mladé skladatele, které podporoval, patřil pak zejména Václav Kálik, Vilém Petrželka, Rudolf Karel, Emil Hlobil, Alois Hába, ale i řada dalších.

2.5 Konec kariéry klavíristy Není se čemu divit, že se mladému talentovi Boudova formátu začala po krátkém působení v Praze otevírat slibná kariéra klavírního virtuosa spojená dokonce s možností působit v zahraničí. Dovídáme se o tom i z následující citace: „O klavíristu B. Boudovi, hráče pevného tónu, jisté a brilantní techniky měla zájem cizina. V jugoslávském Zagrebu měl vystupovat jako koncertní mistr a učit přední klavíristy země, a podobně tomu bylo i u dalších balkánských států.“18 Všichni jeho známí byli přesvědčeni o tom, že Bouda nastoupí na dráhu profesionálního sólového pianisty a přijme sólisty orchestru v Záhřebu. Záhy však byli

18

TAUSCH, Jaromír. Muzikantská zastavení (6): Bohumil Bouda. Nástup. 1984. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky.

[15]

překvapeni, když Bouda učinil krok, kterým přeťal veškerá očekávání – odmítl tuto nabídku a odešel z Prahy do Jihlavy, kde se stal prvním ředitelem místní hudební školy. Zde si nemohu odpustit položit pár otázek: Co ho vedlo k tomu, aby se vzdal svého snu být klavírním virtuosem? A proč opustil hlavní město skýtající spoustu možností a uchýlil se do zapadlého koutu Vysočiny, čímž navždy pohřbil svůj talent a možnost prorazit ve světě? Na tyto otázky mi odpověděla paní Kukačová těmito slovy: „Bohoušek odešel do Jihlavy, protože jeho otec si nepřál, aby se věnoval koncertní činnosti. Chtěl, aby vzal pevné místo a on jako věrný syn uposlechl a učinil tak, poněvadž Horácko bylo jeho rodný kraj. Přijal tehdy místo nově otevřené první hudební školy v Jihlavě. V Praze se mu sice otevírala slibná budoucnost, protože byl nadaný umělec, ale vyhověl.“19 Je možné, že Boudův otec si nepřál, aby jeho syn přijal povolání profesionálního hudebního interpreta, které je spojeno s finanční nejistotou a neustálým cestováním. Proto možná Boudu po maturitě přiměl podat si přihlášku na právnickou fakultu, aby mu zajistil stálé místo s trvalým příjmem a slušným zázemím. Ačkoli nakonec vyslyšel synových proseb a nechal ho jít místo práv na konzervatoř, nelíbila se mu představa povolání hudebníka působícího v zahraničí. Učitelská dráha, kterou sám zastával po celý život, sice nikdy neskýtala mnoho peněz a blahobytu, ale přece jen to bylo slušné a respektované povolání, prosté nejistot a strádání. To byl nejspíš hlavní důvod, proč nabádal svého syna odejít do Jihlavy a vzít místo hudebního pedagoga. A Bouda si nepochybně sám uvědomoval, že stálé učitelské místo bude jistější než povolání umělce na volné noze, kdy se člověk musí potýkat s obrovskou konkurencí a neustálými pochybami. Vypovídá o tom i další vzpomínka Fučíka, který se rovněž ptal Boudy, proč se nedal na koncertní dráhu. Ten mu tehdy odpověděl výstižně slovy: „To je tvrdý chleba a já na to nemám lokty.“20 Ať už však byly Boudovy pohnutky pro zanechání koncertní dráhy jakékoli, důležitá je pouze skutečnost, že se nakonec rozhodl odejít do Jihlavy a vzít místo tehdy ředitele nově

19 20

Magdalena Boudová-Kukačová – autentický rozhovor. Doc. PhDr. Ladislav Fučík, bytem v Jihlavě – autentický rozhovor.

[16]

založené hudební školy, čímž si navždy uzavřel cestu vedoucí k dráze sólového pianisty a učinil tak zásadní zlom ve svém životě, který však měl pro Jihlavu velký význam. Zde opět stojí za to ocitovat Boudova klavírního kolegu Karla Šolce: „Obdivoval jsem ho, když opustil Prahu, kde se mu otevírala tak slibná budoucnost klavíristy a skladatele. Jihlava si mohla gratulovat, že získala umělce tak znamenitého a všestranného.“21

2.6 Koncertně činný i v Jihlavě Jaký skutečný význam měl Bouda pro Jihlavu, to není předmětem této kapitoly a dočteme se o něm až v dalších částech této práce. Nyní však ještě chvíli zůstaňme u klavírního působení Boudy. Odchod z Prahy sice pro Boudu znamenal konec profesionální kariéry pianisty, neznamenal to však pro něj konec hry na klavír jako takové. Bouda zůstal koncertně činný i během svého působení na jihlavské hudební škole. Pořádal řadu samostatných klavírních recitálů, vystupoval na akcích hudební školy a účinkoval na tematických večerech nejen v Jihlavě, ale i po celé Vysočině. Posluchači tak měli možnost navštívit jeho koncerty a ocenit jeho klavírní hru i ve Znojmě, Třebíči, Náměšti nad Oslavou, Velkém Meziříčí, Havlíčkově Brodě, Jindřichově Hradci, Humpolci, Telči, Třešti, Dačicích, Slavonicích, Kamenici nad Lipou atd. Někdy dokonce dokázal vystoupit až na patnácti hudebních večerech v jednom měsíci a publiku přitom nabízel repertoár složený z vrcholných děl klavírní literatury. Dokladem toho je třeba jeho provedení Koncertu pro klavír a orchestr a moll, op. 16 Eduarda Griega na koncertě v Jihlavě roku 1936 za doprovodu symfonického orchestru, či jeho samostatné klavírní recitály, které pořádal v době působení v Jaroměři. Zde opět odkazuji na seznam některých Boudových koncertů, přiložený v zadní části práce, který jistě čtenáři pomůže přiblížit Boudovu bohatou koncertní činnost. Kromě sólové hry se však Bouda uplatňoval i jako korepetitor jiných sólistů. Jako příklad uvádím třeba jeho spolupráci s houslistkou Lalou Bertlovou, která mimochodem

21

TAUSCH, Jaromír. Bohumil Bouda a Vysočina. Jiskra. Jihlava, 1974, č. 39, s. 4. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky. (Též v dokumentu Rukopisná vzpomínka Karla Šolce na Boudu. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy.)

[17]

později vešla do povědomí veřejnosti svým sňatkem s Rafaelem Kubelíkem, či s houslistou Janem Brůnou. S těmito oběma sólisty se Bouda zúčastnil dokonce několika koncertních turné v Čechách i na sousedním Slovensku. Bouda také sám zval do Jihlavy i mnohé další sólisty a pořádal pro ně koncerty, na kterých je rovněž sám doprovázel. Mezi hudebníky, kteří přijali jeho pozvání, můžeme najít i takové velikány české hudby, jako byla naše slavná pěvkyně Ema Destinnová, houslový virtuos Jan Kubelík, Váša Příhoda, Jaroslav Kocián či operní pěvec Leo Slezák. Ti všichni, a řada dalších, hodnotili Boudovu hru na klavír natolik, že nejenom že přijali jeho pozvání do Jihlavy, ale byl je také hoden sám doprovázet. A to už si zasluhuje velké uznání. Ani takzvaná „komořina“ však nebyla Boudovi cizí, neboť se též hojně uplatňoval i jako hráč v komorních souborech. V Jihlavě na příklad založil klavírní trio, jehož členy byli kromě sebe samého také Jaroslav Houska a Antonín Vaňoušek, a taktéž založil i klavírní kvarteto, které tvořili opět Antonín Vaňoušek, a dále bývalý koncertní mistr státní opery v Záhřebu Jan Přibyl, a František Tykal. S těmito tělesy Bouda rovněž vystupoval na Jihlavsku a sklízel veřejné úspěchy. V roce 1932 Bouda dokonce vystupoval v Jihlavě i s kvartetem Josefa Suka. Na tuto událost vzpomíná Kukačová slovy: „Sukovo kvarteto mělo mít v Jihlavě koncert a těsně před příjezdem jim onemocněl jejich klavírista. Řekli si ale: »Jedeme do Jihlavy a tam je Bouda. O klavír máme postaráno!« A měli…“22 Na závěr této kapitoly můžeme říci, že ač byla tato část věnována klavírní činnosti Bohumila Boudy, lze ji zpestřit i poznámkou, že ani na housle Bouda nezapomněl. Vždyť se také v mládí rozhodoval, jestli to budou housle či klavír, čemu se dále bude věnovat. A i když pak zasvětil své studium klavíru a housle odsunul na vedlejší kolej, ještě v pokročilém věku působil také jako houslista u pultu druhých houslí, a to v již zmíněném Fučíkově Horáckém symfonickém orchestru. Zde Bouda působil až do samotné smrti, neboť roku 1960 zemřel náhle v pauze mezi odpoledním a večerním koncertem tohoto orchestru v Dolní Cerekvi, takřka s houslemi v ruce. Můžeme tedy symbolicky dodat, že Bouda zůstal koncertně činný až do samotné smrti a hudba ho provázela až do úplného konce.

22


[18]

3. HUDEBNÍ PEDAGOG, PRVNÍ ŘEDITEL MĚSTSKÉ HUDEBNÍ ŠKOLY V JIHLAVĚ A ORGANIZÁTOR HUDEBNÍHO ŽIVOTA NA JIHLAVSKU

„Základy hudebního školství v Jihlavě lze datovat od roku 1924, kdy byla založena Městská hudební škola. Ředitelem školy byl kuratoriem jmenován na základě konkurzu absolvent kompozičního a klavírního oddělení pražské konzervatoře Bohumil Bouda. V personálním obsazení učitelů docházelo v meziválečném období k častým změnám. Funkci ředitele zastával po všechna léta Bohumil Bouda, iniciátor veškerého hudebního dění v tehdejší Jihlavě.“23 Těmto informacím o počátcích Základní umělecké školy v Jihlavě se můžeme dočíst na oficiálních webových stránkách této školy, kde ve zmínkách o vzniku a historii školy nesmí za žádnou cenu chybět Boudovo jméno. Poté, co opustil Prahu a přijal místo prvního ředitele nově založené hudební školy v Jihlavě, která tehdy nesla název Městská hudební škola, otevřela se Boudovi zcela nová životní etapa, která je úzce spjata s touto školou. Proto v následující kapitole nalezne čtenář také množství informací o počátcích činnosti a chodu místní „hudebky“, ačkoli se tato práce doposud věnovala popisu čistě Boudova působení. Věřím však, že Boudův život byl s touto školou natolik propojen, že zmínky o ní pomohou dokreslit Boudovu osobnost lépe, a proto věnuji v této části své práce prostor nejen k vylíčení Boudova působení na hudební škole, ale i k pojednání o této škole jako takové.

3.1 Společensko-politická situace v poválečné Jihlavě Založení Městské hudební školy v Jihlavě bylo významným a osvíceným činem, kterým toto město získalo živnou půdu pro svůj kulturní život a hudební dění a podpořilo tak

23

Základní umělecká škola Jihlava: Historie školy [online]. [cit. 20. září 2009]. Dostupný z WWW: ˂http://www.zus-jihlava.cz/29.html˃.

[19]

národní cítění místních českých obyvatel. Proč tomu tak však bylo? Jestliže chceme nalézt odpověď na tuto otázku, je nutné učinit nyní malou odbočku od života Bohumila Boudy a pozastavit se chvíli nad historií Jihlavy v době po první světové válce. Pokud by se nám podařilo přenést v čase do této doby, nalezli bychom nejspíš Jihlavu jako zapadlé město hluboko v srdci Vysočiny, kde dominovala především německá národnost obyvatelstva, zakořeněna dlouholetou tradicí, a Češi byli spíše v menšině. Docházelo zde přitom k mnoha národnostním a politickým střetům, kdy kulturní život zůstával v pozadí, obzvláště pak kultura česká, protože českému obyvatelstvu se zde dostávalo hlavně útlaku. O těchto událostech z historie Jihlavy se učí všechny jihlavské děti již na základních školách a otázce postavení Čechů a Němců v Jihlavě se také věnuje řada publikací. Událostem a situaci v Jihlavě z poválečné doby podrobně popisuje i nově vydaná souhrnná publikace pod příznačným názvem Jihlava, která svým obrovským rozsahem čítajícím přes 800 stran mapuje historii Jihlavy od jejích počátků až do dnešní doby. Zde se o době v poválečné Jihlavě dočítáme toto: „V samotné Jihlavě výrazně převažovala německá většina, což je patrné ze sčítacích operátorů zachycujících údaje k poslednímu dni roku 1910. A statistické údaje hovoří jasnou řečí: V Jihlavě bylo 31. prosince 1910 přítomno 25 914 osob, z toho se k českému jazyku přihlásilo 5 210 osob, k německému 20 525 a poslední skupinu tvořily jiné národnosti.“24 Na další straně této knihy se pak píše: „Z výsledků sčítání lidu z let 1910 a 1921 je evidentní převaha příslušníků německé národnosti, takže fakt, že Jihlava byla městem obecně vnímaným jako německé, je nezpochybnitelný.“25 Po skončení první světové války tedy čekalo jihlavské obyvatele velké úsilí přeměnit německé město na české, a stejně tak posílit jeho českou kulturu. Je velká škoda, že v knize Jihlava nenalézáme žádné zmínky o místních kulturních a hudebních aktivitách tehdejší doby,

24

PISKOVÁ, Renata., a kol. Jihlava. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2009, s. 517. ISBN 978-80-7106551-7. 25

viz tamtéž, s. 518.

[20]

natož pak o založení Městské hudební školy. To je dle mého názoru zásadní chyba, neboť založení hudební školy v Jihlavě mělo velký význam především proto, že tato iniciativa vzešla ze strany českých obyvatel, kterým se tak v Jihlavě otevřela možnost rozšíření hudebního vzdělání a setkávání s českou kulturou, což bylo impulzem pro upevnění a posílení jejich češství.

3.2 Počátky fungování Městské hudební školy Skutečnost, že prvním ředitelem Městské hudební školy v Jihlavě se stal právě náš Bohumil Bouda, znamenala pro toto město obrovskou výhru. Můžeme směle říci, že to byl člověk na správném místě, který nové práci věnoval veškeré své úsilí a podnítil v Jihlavě rozvoj hudebnosti a kultury, který tomuto městu tak zoufale chyběl. Bouda záhy projevil výrazný talent pro celou organizaci školy a se svými bohatými zkušenostmi, hudebním cítěním a skvělým pedagogickým talentem vytvořil ideální podmínky pro rozkvět jihlavského kulturního života. Nebyla to však práce jednoduchá, neboť nového ředitele čekalo v Jihlavě takřka „pole neorané“, a dnešní člověk si asi jen stěží dokáže představit, v jak hrozných podmínkách musel Bouda začít rozvíjet hudební vzdělání místních obyvatel. Sám o tom pojednal ve svém článku pod názvem Pět let hudebního života v Jihlavě, který byl publikován v rámci Páté výroční zprávy Městské hudební školy za školní rok 1928 - 1929. Bouda zde popsal úroveň kulturního života v Jihlavě v době jeho příchodu do tohoto města následujícími slovy: „Veškeren kulturní a společenský život převratový v Jihlavě byl poměrně slabý, neboť se tříštil hlavně o politické boje a postrádal iniciativního střediska, jež by mu mohlo poskytnouti častější a umělecky vyspělé hodnoty kulturní, bez ohledu na smýšlení jednotlivců mimohudebních.“26 Jak už naznačují tyto věty, před založením hudební školy nebylo v Jihlavě mnoho aktérů kulturního života, a to jak ze strany českých obyvatel, tak ani na straně německé, neboť

26

BOUDA, Bohumil. Pět let hudebního života v Jihlavě. In BOUDA, Bohumil. Pátá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1928 – 1929. Jihlava: Grafia, 1929, s. 4.

[21]

zde pro ně nebylo příznivé zázemí. I začátky fungování Městské hudební školy byly spjaty s četnými překážkami a zejména pak s finančními obtížemi. Zvláště v počátcích se bojovalo s nedostatkem místa, ostatně jak vypověděla ve svých vzpomínkách také paní Kukačová: „Muselo se učit ve třídách jiných škol a dokonce v jídelně rodinné školy. Bouda tehdy nabídl pro výuku svůj vlastní byt a soukromé koncertní křídlo.“27 Brzy však získala škola prostory starého reálného gymnázia v Hluboké ulici a výuka se mohla přemístit tam. Peněz ale nebylo nazbyt, a proto se škola potýkala i s problémem zakoupení hudebních nástrojů, které představovaly značnou investici. Bouda proto musel vytrvale shánět sponzory a pořádat sbírky, které by mohly na koupi nástrojů přispět. O tomto snažení se lze dočíst v archivní dokumentaci dnešní Základní umělecké školy v Jihlavě, jako byly zejména první výroční zprávy školy, které sestavoval pro potřeby školy Bouda osobně, školní kroniky, anebo také hodnotící zpráva Almanachu k 55. výročí Lidové školy umění v Jihlavě, ve které se dočítáme toto: „Těžce získávala hudební škola hudební nástroje v prvních letech své existence. Tak v roce 1925 získala od místní továrny Hofmann a Czerny jedno pianino darem a další nabyla výpůjčkou. V roce 1928 došlo k založení fondu pro zakoupení klavíru. Většími i menšími obnosy přispívali přátelé školy i korporace.“28 Nicméně i přes všechny překážky a obtíže byla na nové hudební škole 16. 10. 1924 úspěšně zahájena výuka při úctyhodném počtu 298 žáků, který se za pouhý měsíc rozrost ještě o dalších 17 žáků, jak se dozvídáme z První výroční zprávy Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1924 – 1925. Je velmi důležité, že žáci této školy byli z valné většiny české národnosti, čímž bylo významně posíleno národní cítění jihlavských rodáků. Neznamená to však, že Boudova škola zakazovala přístup jiným národnostem. Mohly zde studovat i německé děti, avšak jejich počet byl v porovnání s českými žáky nepatrný. Již do konce

27


28

MELICHAROVÁ, Jana. Ohlédnutí za uplynulými pětapadesáti lety. In Almanach 55 let lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979, s. 4.

[22]

listopadu od zahájení výuky pak počet žactva ještě vzrostl a od té doby se rok od roku zvyšoval. Boudovi se také podařilo zajistit hudební škole kvalitní pedagogické vedení, které se stalo základem pro hodnotnou a odbornou výchovu žactva, neboť do té doby se v Jihlavě vzdělávaly mladé generace pod vedením převážně amatérů a učitelů bez řádného odborného vzdělání, a výuka tak postrádala metodičnost a pedagogický cíl. Nový ředitel si dobře uvědomoval, že úroveň hudebního vzdělání lze zvýšit jedině dobrým a kvalifikovaným vedením, a proto hned od počátku sestavil učitelský sbor, skládající se převážně z absolventů pražské konzervatoře, což bylo pro školu velkým přínosem. Mezi nimi můžeme jmenovat například Jana Přibyla, absolventa houslí na pražské konzervatoři, pozdějšího koncertního mistra státní opery v Záhřebu, či Rudolfa Pavlatu, absolventa violoncella taktéž na pražské konzervatoři, sbormistra jihlavského pěveckého spolku Hlahol a kapelníka hudby jihlavského pěšího pluku č. 31 Arco.

3.3 Organizace školy Když už se v této práci čtenář dočítá o počátcích fungování Městské hudební školy v Jihlavě, byla by chyba nezmínit se také několika slovy o organizaci a uspořádání tohoto ústavu, protože se domnívám, že tato škola byla svou strukturou do značné míry unikátní. Žáci navštěvovali školu po dobu osmi let, z nichž první tři byly přípravné, a následujících pět ročníků studia mělo status střední školy, přičemž výuka byla zakončena absolutoriem nebo státní závěrečnou zkouškou. Zajímavým jevem pak je zejména fakt, že na škole bylo také zřízeno pedagogické oddělení, kde se vedle hlavního předmětu hry na nástroj připravovali posluchači na státní zkoušku i z teoretických a pedagogických předmětů, což jim umožnilo docílit vzdělání potřebné k vyučování na hudebních školách. Ve Třetí výroční zprávě Městské hudební školy za školní rok 1926 - 1927 se píše toto: „Pedagogické oddělení pro přípravu ke státním zkouškám jest silně navštěvováno, neboť zahrnuje v sobě přípravu ve všech theoretických předmětech nutných pro složení státní

[23]

zkoušky z kteréhokoli odboru, a sice vedle harmonie a intonace již II. roč. harmonie, hudební formy, pedagogiku, všeobecné dějiny hudby, hospitace a pokusy vyučování.“29 Je tedy zřejmé, že tato škola měla spíše charakter dnešní konzervatoře a mimo hry na hudební nástroj a všeobecné hudební nauky se zde vyučovaly i předměty intonace a elementární teorie, harmonie, hudební formy, dějiny hudby, pedagogika, hospitace a pokusy vyučovací, sborový zpěv, obligátní klavír, komorní hra a později i hra orchestrální. Díky zřízení pedagogického oddělení tak Bouda zajistil absolventům kvalifikaci učitelů hry na hudební nástroj, čímž vlastně pro jihlavskou hudební školu vychoval řadu budoucích pedagogů. Zajímavým faktem také je, že na tehdejší hudební škole se vyučovalo kromě základního zpěvu, klavíru a houslím také hře na široké spektrum dalších hudebních nástrojů, jako byla viola, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, ale i hoboj, fagot, lesní roh, trombón či křídlovka. Z tohoto poznatku vyplývá, že v tehdejších dobách se dostávalo žákům velmi komplexního hudebního vzdělání a bylo běžné, že na každé hudební škole se vyučovalo hře i na takové hudební nástroje, které v dnešní době téměř nenajdeme. Příkladem toho jsou třeba nástroje hoboj a fagot, které se učí na dnešních hudebních školách jen velmi zřídka a i na konzervatořích je to spíše „nedostatkové zboží“.

3.4 První úspěchy školy a rozvoj hudebního života na Jihlavsku Bouda se chopil vedení školy hned od počátku poctivě a s velkým nasazením, kdy celý den učil své žáky a potom se věnoval dlouho do noci organizačním a administrativním záležitostem. Jeho den byl doslova „nabitý“ od časného rána až do noci. Po rušných začátcích školy, spojených s mnoha problémy, se však rychle podařilo obtíže překlenout a docílit upevněné a cílevědomé práce, jež vedla ke zdokonalování činnosti školy a pedagogickým úspěchům. Práce školy byla hned od počátku natolik úspěšná, že byla dokonce oceněna diplomem za úspěšné působení na zemské výstavě v Kroměříži, jak uvádí následující citace:

29

BOUDA, Bohumil. Úvodem. In BOUDA, Bohumil. Třetí výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1926 – 1927. Jihlava: Grafia, 1927, s. 5.

[24]

„Ve druhém roce od založení školy (…) dostává se škole uznání na zemské hospodářsko-průmyslové a školské výstavě v Kroměříži, kde sbor znalců udělil městské hudební škole v Jihlavě za úspěšnou činnost pedagogickou diplom a bronzovou plaketu.“30 Základem úspěšné činnosti školy však byla zejména četná veřejná vystoupení žáků školy, která se těšila velké návštěvnosti a popularitě obecenstva. Bouda se snažil hned od počátku fungování školy pořádat hojné koncerty, jež by poskytly jihlavským rodákům kulturní vyžití, které zde předtím tolik chybělo. Dbal však především na to, aby se koncerty vyznačovaly vysokou uměleckou úrovní a prováděly se na nich hodnotná díla české i světové hudební literatury, čímž brzy docílil jejich velké oblibě mezi posluchači a pozitivních hodnocení. „Interní i veřejné večery žákovské stávají se svou intencí a zdatnými výkony stále oblíbenějšími u hudbymilovného obecenstva, jež chápe umělecké snažení a vysokou metu, k níž veškeren ústav spěje a podporuje ho na této dráze, takže hudební škola se stává nezbytnou součástí společenského a kulturního života města.“31 Bouda se významně snažil rozšířit obzory jihlavských obyvatel a pozvednout jejich kulturní úroveň i tím, že kromě žáků a absolventů školy vystupovali na hudebních večerech i jejich pedagogové a on sám. Tyto hudební večery pak často doplňoval povídáním o skladatelích a hudebních směrech, jejichž díla na koncertě zazněly, čímž vlastně vytvořil model budoucích výchovných koncertů, jež měly vzdělávací charakter a měly za úkol vzdělávat širší veřejnost v oblastech umění a kultury. Vypovídá o tom i následující citace: „Při všech hospodářských těžkostech byla veřejná činnost hudební školy již od počátku bohatá. Učitelé připravovali žákovské besídky a koncerty a jednotlivě se činorodě podíleli na kulturním životě města. Školní kronika uvádí, že v roce 1929 – 30 byla pořádána

30

BOUDA, Bohumil. Úvodem. In BOUDA, Bohumil. Druhá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1925 – 1926. Jihlava: Grafia, 1926, s. 5. 31

BOUDA, Bohumil. Úvodem. In BOUDA, Bohumil. Pátá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1928 – 1929. Jihlava: Grafia, 1929, s. 3.

[25]

hudební matinée s informativním uváděním autorů a skladeb. Tento podnětný počin pro žáky středních literních škol byl předchůdcem našich dnešních výchovných koncertů.“32 V předchozí kapitole jsme se také měli možnost dočíst, že Bouda pozval do Jihlavy i řadu světových hudebníků i hudebních těles, jako byla například Česká filharmonie s dirigentem Václavem Talichem, čímž nabízel publiku hodnotné umělecké zážitky. Mezi světoznámě interprety, které mělo jihlavské publikum možnost vyslechnout, byli zmíněni například Ema Destinnová, Váša Příhoda, Jan Kubelík, Lala Bertlová, Jaroslav Kocián či Leo Slezák, které Bouda také osobně na koncertech doprovázel. Pro místní obyvatele to tedy znamenalo velkou příležitost hodnotného kulturního vyžití. Na mnoha koncertech pak Bouda účinkoval hojně také osobně, jak jsme se rovněž mohli dočíst v předchozí kapitole. Jeho nadšení pro pořádání hudebních aktivit dokazuje už jen fakt, že náklady potřebné k financování těchto koncertů často doplácel i z „vlastní kapsy“, jak opět vzpomíná Kukačová.33 Aby toho však nebylo málo, Bouda si dokázal najít čas i na příležitostné psaní článků a statí s hudebně-historickými náměty, které publikoval v různých magazínech nebo ve vlastních výročních zprávách. Čas od času také uspořádal přednášku, kterou doplnil ukázkami hudby různých mistrů, a prezentoval ji zejména na hudebních matiné školy nebo na jiných hudebních večerech. Ve svých statích pak pojednával o životě různých velikánů české i světové hudby, pod názvy např. Život a dílo Gustava Mahlera, Ludwig van Beethoven, O životě a díle Bedřicha Smetany atd., čímž taktéž přispíval k zvýšení úrovně vzdělanosti jihlavských obyvatel. Město tedy začalo brzy prožívat díky Boudovu snažení jakousi kulturní renesanci a stala se centrem hudby a umění, což mělo velký význam pro rozvoj a úroveň vzdělání obyvatel tohoto města.

3.5 Boudovy pedagogické úspěchy Bouda však v Jihlavě proslul nejen jako úspěšný organizátor hudebního života a ředitel hudební školy. Své největší uznání si vydobyl hlavně svými cennými pedagogickými

32

MELICHAROVÁ, Jana. Ohlédnutí za uplynulými pětapadesáti lety. In Almanach 55 let lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979, s. 4. 33


[26]

schopnostmi jako učitel klavíru, díky kterým se mu podařilo vychovat řadu úspěšných žáků. Ještě dnes lze najít několik doposud žijících Boudových žáků, kteří stále vzpomínají na „svého pana učitele“. Jednou z nich je i absolventka pedagogického oddělení jihlavské hudební školy a ještě donedávna i učitelka hry na klavír na této škole, paní Dagmar Kamberská. Podařilo se mi s ní spojit a položit jí pár otázek, na které ochotně odpověděla. Na svého učitele klavíru přitom vzpomínala i po tak dlouhých letech ráda a nadšeně a ve svém vyprávění popisovala Boudu jako výborného učitele, který měl zvláštní nadání nadchnout své žáky pro hudbu. Dokázal je vždy správně motivovat a z jejich hry „vytáhnout maximum“, avšak vždy zcela nenásilnou formou, protože nikdy nekřičel a vždy byl vlídný a vstřícný. Křiku však neměl Bouda nikdy zapotřebí, neboť z něj vyzařovala přirozená autorita. Kamberská také zdůraznila, že základem Boudovy výuky bylo zejména to, že žákům běžně sám hrál na klavír a předváděl jim tak názorně zadanou látku: „Význam jeho úspěchu spočíval v tom, že při výkladu látky dovedl zadanou skladbu jak dobře vysvětlit, tak i v praxi zahrát. Naučil nás milovat hudbu a umění vůbec a naučil nás také předávat tyto zkušenosti dál.“34 Boudovi se podařilo během svého učitelského působení v Jihlavě vychovat celou řadu výborných žáků, z nichž přes 60 dokázal připravit ke státní zkoušce z klavíru či k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Dokázal přitom své svěřence pro hudbu tak nadchnout, že si mnozí z nich vybrali hudbu jako své budoucí povolání a uplatnili se jako klavíristé či hudební pedagogové u nás i v zahraničí. V zadní části této práce je uveden jako příloha i seznam některých Boudových žáků, na který bych v této souvislosti chtěla poukázat. Jedním z prvních Boudových pedagogických úspěchů byl například výkon jeho žáka Harryho Zobla na večeru hudebních škol při příležitosti Výstavy soudobé kultury v Brně konané roku 1928, kde Zobl jako jediný ze všech účastníků obdržel diplom první třídy za výborný výkon.35 Dále můžeme mezi Boudovými žáky jmenovat profesora brněnské konzervatoře Milana Bialase, či významného brněnského univerzitního profesora hudební vědy Prof. PhDr. Bohumíra

34

Dagmar Kamberská – autentický rozhovor.

35

BOUDA, Bohumil. Čtvrtá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1927 – 1928. Jihlava: Grafia, 1928, s. 7 – 8.

[27]

Štědroně, který si Boudu natolik oblíbil, že za ním byl ochoten dojíždět na hodiny klavíru až ze vzdáleného Znojemska. Ve své vzpomínce na něj se pak vyjádřil takto: „Bohumil Bouda byl výborným klavíristou a pedagogem. Vždyť už to, že jsem zvolil hudební školu v Jihlavě a učitele Boudu a ne některého klavíristu v Brně, kam jsem měl z Kuchařovic blíž, hovoří ve prospěch tohoto pedagoga. Byl to učitel vzácných uměleckých i pedagogických kvalit. Obdivoval jsem jeho brilantní techniku, krásný tón, neomylnou paměť, hru z listu a smysl pro styl jednotlivých hudebních epoch. Bach byl v Boudově podání Bachem, Chopin Chopinem. Byl to ušlechtilý člověk a učitel-přítel.“36 Dalším úspěšným žákem, který vyšel z Boudovy klavírní třídy, byl pozdější profesor brněnské konzervatoře Milan Bialas. I on vzpomínal rád na léta mládí strávená na jihlavské hudební škole se slovy: „V době mých studií se ještě ozývaly zvuky hudebních nástrojů ve staré budově v Palacké ulici, kde byly malé třídy, malý sál, úzké schodiště, ale milé prostředí s nezapomenutelnou postavou ředitele a hudebního skladatele Bohumila Boudy.“37 Při zmínkách o Boudových žácích nesmíme zapomenout jmenovat Zdeňka Jílka, jež se později proslavil jako sólist České filharmonie a profesor pražské AMU, a který byl beze sporu Boudovým nejlepším žákem. Bouda mu věnoval již od počátku tu největší péči a dokonce pro něj složil klavírní skladbu Zdeňkův pochod, kterou hrál Jílek ještě jako malý šestiletý klavírista na veřejném koncertě.38

36

FUČÍK, Ladislav. Zastavení desáté (poslední): Jihlava. In FUČÍK, Ladislav. Hudební putování krajem pod Javořicí. Jihlava: Jiskra, listopad 1983 – duben 1984, s. 92. Osobní archiv PhDr. Doc. Ladislava Fučíka.

37

BIALAS, Milan. Hrst vzpomínek bývalých žáků. In Almanach 55 let lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979, s. 15. 38

FUČÍK, Ladislav. Zastavení desáté (poslední): Jihlava. In FUČÍK, Ladislav. Hudební putování krajem pod Javořicí. Jihlava: Jiskra, listopad 1983 – duben 1984, s. 93. Osobní archiv Doc. PhDr. Ladislava Fučíka.

[28]

3.6 Těžká léta válečná a poválečná Je však smutným životním pravidlem, že každá idyla a úspěch nikdy netrvají věčně a jsou vystřídány obdobím těžším. Výjimkou nebyl ani Bouda, který se těšil ze své činnosti v Jihlavě až příliš krátkou chvíli. V době, kdy jihlavská Městská hudební škola konečně překlenula veškeré překážky a Boudova práce začala „sklízet ovoce“, přišla druhá světová válka, která surově přeťala všechny výsledky lidské snahy a úsilí a škola byla onoho roku 1939 zavřena německými okupanty. Bouda tehdy opustil na nějaký čas Jihlavu a přijal místo ředitele hudební školy v Jaroměři, kde působil v letech 1940 až 1945. O těchto událostech se opět dočítáme v Almanachu k 55. výročí Lidové školy umění v Jihlavě: „Tragické události, které zpečetily osud československého státu, přivodily i zánik jihlavské městské hudební školy. V červnu roku 1939 byla škola zrušena nařízením vládního německého komisaře. Na žádost Jihlavské matice školské bylo sice povoleno otevření pod jejím vedením, ale už v roce 1940 byla německými okupanty škola zrušena s konečnou platností. Někteří učitelé odešli z Jihlavy; ředitel Bouda působil za okupace v Jaroměři, …“39 Když se pak Bouda vrátil po válce znovu do Jihlavy a ujal se opět ředitelování, nalezl školu v dezolátním stavu a s rozkradenými hudebními nástroji. Veškerá práce tehdy musela začít od začátku, aby byla činnost školy co nejdříve obnovena a mohla zase normálně fungovat. Ani po skončení války se však situace nezlepšila a s nástupem nového politického režimu nastaly pro Boudu další těžké chvíle. Jelikož nebyl členem komunistické strany, zbavil ho roku 1950 tehdejší režim funkce ředitele hudební školy a bylo mu dovoleno na škole zastávat již jen místo obyčejného učitele, neboť zejména na pedagogickém oddělení hudební školy nebylo jiného člověka, který by měl znalosti vyučovat teoretické předměty. Brzy však dostal zákaz učit na hudební škole úplně a byl nucen odejít předčasně do důchodu. Pedagogického oddělení potom již nefungovalo dlouho a bylo roku 1958 zrušeno. Pro Boudu to byly krušné časy, kdy se mu místo vděku za vykonanou práci a pozvednutí kultury v Jihlavě dostalo jen opovržení a nepochopení. Byl nucen jen přihlížet, jak vedení školy převzali jiní, kteří ani zdaleka neměli Boudovy schopnosti úspěšně školu vést dobrým

39

MELICHAROVÁ, Jana. Ohlédnutí za uplynulými pětapadesáti lety. In Almanach 55 let lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979, s. 5.

[29]

způsobem, a jak její činnost začala rychlým tempem upadat. Ale taková byla tehdejší doba a Bouda nebyl zdaleka jediným, komu komunistický režim sebral vše. Bohužel v jeho případě to pro Jihlavu znamenalo nenahraditelnou ztrátu, neboť město ztratilo předního organizátora hudebního života, který poté v Jihlavě začal skomírat. Na tyto události vzpomínala Kukačová slovy: „Komunistický režim zbavil Bohouška úřadu ředitele školy, jelikož byl nestraník. I naše dcera Magda se kvůli němu nemohla dostat na vysokou školu. Velice se ho to tehdy dotklo. Na jeho místo pak byl dosazen nový ředitel školy Emerich Vacek, notorický alkoholik.“40 O smutném osudu Bohumila Boudy vyprávěl i Fučík a podělil se i o tuto obzvláště srdceryvnou vzpomínku: „Jednou za mnou přišel Bouda celý zdeptaný z toho, že byl předčasně penzionován z politických důvodů a že ho musí živit žena. Pomohl jsem mu proto tehdy vydat pro školní potřeby jeho skladbu Malé rondo pro trubku a klavír, za kterou dostal 300 korun.“41 Teprve po pádu komunistického režimu roku 1991, dlouho po Boudově smrti, byla bývalému řediteli oficiálně udělena omluva za zbavení funkce jeho úřadu, kdy byl posmrtně rehabilitován. Dnešní jihlavská Základní umělecká škola si je vědoma, co pro ni osobnost Bohumila Boudy znamenala. Na jeho památku visí ve vstupní hale školy pamětní deska, která byla odhalena 11. 5.1994 k příležitosti sedmdesátého výročí od založení školy. V roce 1996 byl také vydán návrh na pojmenování Základní umělecké školy po Bohumilu Boudovi, a to k výročí jeho nedožitých stých narozenin. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Bouda by však byl nepochybně potěšen, kdyby mohl vidět, jak úspěšně se dnešní škole vede a dostává se na ní vzdělání více než tisíci žákům. Určitě by to pro něj bylo velké zadostiučinění za snahu, se kterou kdysi školu poprvé přivedl k životu.

40 41

Magdalena Boudová-Kukačová – autentický rozhovor. Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor.

[30]

4. SBORMISTR A DIRIGENT

Doposud jsme se mohli v této práci dočíst, že Bouda byl především významnou osobností spojenou s rozvojem jihlavského kulturního života, a to zejména díky jeho vedení místní hudební školy a organizování mnoha hudebních akcí. S jeho působením na Jihlavsku je však úzce spojena i jeho další činnost, a to spolupráce s řadou uměleckých spolků jako byly různé sbory nebo symfonický orchestr, které Bouda nejen že sám řídil, ale také je většinou z vlastní iniciativy sám založil. S těmito hudebními tělesy pak pořádal hojná veřejná vystoupení po celé Vysočině, což opět mělo vliv na pozvednutí a oživení hudebního života v tomto kraji. Boudova činnost sbormistrovská a dirigentská má kořeny již v době jeho gymnaziálních studií v Pelhřimově, kdy se poprvé začal uplatňovat jako sbormistr tamějšího studentského pěveckého sboru a dirigent studentského orchestru, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit hned v první kapitole této práce. Touha vést hudební tělesa ho naštěstí nepřešla ani po příchodu do Jihlavy a město se tak mohlo radovat ze vzniku nových hudebních spolků, které tam začaly z Boudovy iniciativy působit. V době po první světové válce nebylo v Jihlavě mnoho uměleckých spolků, které by obohacovaly kulturní život města. Z Fučíkova pojednání o jihlavském kulturním životě ze seriálu Hudební putování krajem pod Javořicí, který byl v letech 1983 a 1984 publikován jako série článků tehdejším jihlavským deníkem Jiskra, se dovídáme o kulturních aktivitách města před Boudovým příchodem.42 Nebylo jich vskutku příliš mnoho a veškerý kulturní život se opíral o činnost jediného jihlavského českého pěveckého sboru Hlahol a orchestru vojenské hudby, které oba vedl hudebník Rudolf Pavlata, pozdější učitel violoncella na Městské hudební škole, o němž už také padla zmínka v předchozí kapitole. Fučík se také zmiňuje o divadelním spolku Klicpera, ale to je z výčtu jihlavských uměleckých těles vše. Bouda pak ve své stati Pět let hudebního života v Jihlavě popsal úroveň místních hudebních spolků takto:

42

FUČÍK, Ladislav. Zastavení desáté (poslední): Jihlava. In FUČÍK, Ladislav. Hudební putování krajem pod Javořicí. Jihlava: Jiskra, listopad 1983 – duben 1984, s. 87 – 89. Osobní archiv Doc. PhDr. Ladislava Fučíka.

[31]

„Jediným významným činitelem českým do založení hudební školy byl pěvecký spolek Hlahol, který každoročně uspořádal aspoň jeden větší podnik koncertní neb operní, kromě toho i Městský osvětový sbor zvaním vynikajících umělců ku zájezdu do Jihlavy a divadelní spolek Klicpera, později i Akademický klub. Společnosti divadelní zřídka kdy přinesly něco vskutku hodnotného, hledíce především ku zájmům a zálibám širšího obecenstva, aby především mohly uhájiti svoji vlastní existenci. A v německých kruzích bylo tomu podobně, neboť hodnotných a umělecky bezvadných výkonů nemohly podati ochotnické spolky, nýbrž pouze několik málo umělců pozvaných.“43

4.1 Sbormistrovská činnost Bouda měl odjakživa velký vztah k vokální hudbě. Jednak byl vášnivým sběratelem lidových písní, které rád upravoval, a také podstatná část Boudovy vlastní skladatelské práce je věnována právě vokální tvorbě. Mezi jeho skladbami pak nalézáme řadu sborových děl, kterým věnoval obzvláštní péči a za která dokonce získal různá ocenění. Tyto informace o Boudově vlastní skladatelské činnosti do této kapitoly ale příliš nepatří a dočteme se o nich později. Zde je uvádím jen pro ilustraci, abychom pochopili, že Bouda choval k vokální hudbě vřelý vztah a nejspíš proto se také s nadšením věnoval sbormistrovství. Veškeré následující údaje jsou získány z osobních vzpomínek Kukačové a z životopisu Bohumila Boudy, který je uložen v jeho pozůstalosti v Muzeu Vysočiny.44 Jako sbormistr byl Bouda nejvíce známý díky své spolupráci s mužským pěveckým sborem Foerster, který vznikl roku 1927 a Bouda ho vedl od roku založení s přestávkou během války až do roku 1956, tedy plných 25 let. Původně se těleso jmenovalo Pěvecký sbor Svazu národního osvobození a roku 1939 byl přejmenován na pěvecký sbor Foerster. Podle vzpomínek Kukačové se přejmenování sboru uskutečnilo na hudebním večeru k poctě Josefa Bohuslava Foerstera, který se konal za účasti skladatele. Bouda tehdy osobně mistra požádal, zda by sbor nemohl nést jeho jméno. V roce 1952 byl pak sbor znovu přejmenován, a to na

43

BOUDA, Bohumil. Pět let hudebního života v Jihlavě. In BOUDA, Bohumil. Pátá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1928 – 1929. Jihlava: Grafia, 1929, s. 4. 44

KUKAČOVÁ, Magdalena. Rukopisný životopis Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace.

[32]

Pěvecký sbor závodního klubu ROH železničářů v Jihlavě, neboť těleso tehdy oficiálně přešlo pod tento spolek. Za Boudova vedení dosáhl sbor neobyčejné úrovně a mohl uskutečnit řadu umělecky hodnotných koncertů v Jihlavě i okolí, které se těšily velké popularitě obecenstva. Bylo tomu však hlavně proto, že si na nich mohli jihlavští rodáci poslechnout písně českých skladatelů, které do té doby v německé Jihlavě příliš často nezaznívaly. Bouda na nich uváděl především díla Josefa Bohuslava Foerstera, Bedřicha Smetany či Vítězslava Nováka, ale také díla v té době méně známých soudobých skladatelů, jako byli Vilém Petrželka, Alois Hába a především opavský skladatel a dirigent Václav Kálik, Boudův dobrý přítel. Bouda také v Jihlavě roku 1936 založil Kálikův ženský sbor, který pojmenoval po příteli Kálikovi. Dirigentem tohoto sboru se stal Dobroslav Vaněk, ale jeho duší byl především Bouda. Oba tyto sbory poté začaly roku 1937 spolupracovat jako jedno mohutné smíšené pěvecké sdružení, opět pod jménem Foerster, jehož sbormistrem byl opět Bouda. Václav Kálik pro tento spolek dokonce složil znělku, s níž byla potom zahajována všechna vystoupení. Kromě toho pak Bouda v Jihlavě založil roku 1936 i dětský pěvecký sbor, který působil pod záštitou Městské hudební školy, a Bouda s ním nastudoval a pak celkem devětkrát s úspěchem provedl dětskou operu Broučci od Marie Kučerové – Herbstové. Opeře tehdy v letech 1937 – 1938, kdy byla veřejně uváděna, nadšeně tleskalo nejen vyprodané jihlavské Horácké divadlo, ale i diváci z blízkého a dalekého okolí. Na tyto roky spojené s nacvičováním opery pak vzpomínala Kukačová se slovy: „Opera Broučci byla nacvičována zrovna v letech, kdy jsem se čerstvě provdala za Boudu a přestěhovala se za ním do Jihlavy. Chyběla jim tenkrát role Tatínka, tak jsem si ji zazívala já. Seznámila jsem se tak s Jarmilou Dymáčkovou, která zpívala roli Verunky, a dodnes se spolu přátelíme.“45 Když potom přišla druhá světová válka, manželé se odstěhovali do Jaroměře a činnost sborů byla přerušena. Bouda však začal v Jaroměři spolupracovat s tamní pěveckou jednotou Jaromír, jedním z nejstarších hudebních těles v Čechách, jehož založení se datuje rokem 1856. S tímto sborem spolupracoval po celou dobu jeho působení v Jaroměři, tedy v letech 1940 – 1945. Díky skvělé úrovni tohoto hudebního tělesa s ním mohl nastudovat řadu nových děl, které značně obohatily repertoár sboru a byly pod taktovkou Boudy s úspěchem uváděny

45


[33]

na řadě významných koncertů. Jako příklad můžeme uvést koncert Jaromíra roku 1940, konaný při příležitosti výročí Vítězslava Nováka, kde byly provedeny jeho sbory Stížnosti I. a II., které skladatel osobně věnoval tomuto sboru. Některé koncerty pěvecké jednoty Jaromír za doby Boudova vedení jsou opět uvedeny v příloze Seznam koncertů Bohumila Boudy. Z doby Boudovy spolupráce s tímto hudebním tělesem se nám zachovala i pamětní deska věnována Boudovi Jaromírem 18. 8. 1941, jež je obohacena o podpisy všech členů sboru a o písemné vyjádření obdivu nad Boudovými schopnostmi při vedení tohoto sboru.46 Z tohoto daru je patrno, že Bouda byl bezpochyby oblíbeným sbormistrem, který dokázal s úspěchem řídit pěvecká tělesa a uměl jejich členy nadchnout pro hudbu. Za zmínku rozhodně stojí také Boudova práce s třebíčským smíšeným sborem závodů Gustava Klimenta v Třebíči – Borovině, symbolicky nazvaným MY 48, se kterým spolupracoval od roku 1957, po odchodu sbormistra Enoše Zedka z Třebíče. Ještě téhož roku Bouda tento sbor propracoval až do ústředního kola celostátní soutěže, konaného v Bratislavě 16. 6. 1957. Je pravdou, že sbor byl založen částečně budovatelsky, ale Bouda se přesto snažil vtisknout do jeho repertoáru umělecky hodnotná díla a zkomponoval pro něj řadu skladeb, jako bylo například pásmo horáckých písní a tanců Horácko tančí a zpívá, op. 32. Boudovo sbormistrovské umění měl možnost hodnotit také Fučík, neboť mimo jiné viděl Boudu dirigovat sbor MY 48 na soutěži, které se tehdy zúčastnil jako porotce. Jeho sbormistrovskou techniku okomentoval takto: „Bouda byl výborný sbormistr, kterému stačila pouze malá gesta na to, aby docílil dobrého výkonu sboru. Uměl také výborně pracovat s textem.“47 O Boudově lásce k sbormistrovství a sborové tvorbě svědčí i skutečnost, že se stal jedním z hlavních iniciátorů založení tradice vokálních festivalů v Jihlavě, které se zde konají každoročně až dodnes a sjíždějí se na ně četné sbory ze všech koutů naší republiky, ale i ze zahraničí. Dozvídáme se o tom mimo jiné z následujícího článku:

46

Pamětní deska věnována Bohumilu Boudovi pěveckou a hudební jednotou Jaromír. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. 47


[34]

„Na rovných padesát se koncem června v DKO Jihlava zaokrouhlil počet ročníků mezinárodního Festivalu sborového umění. Na počátku festivalu bylo jednání pětičlenného přípravného výboru Jihlavského hudebního jara (1957-58). Tvořili ho členové Robert Konopásek (předseda Krajského domu osvěty a předseda) JUDr. Jiří Vondráček (vedoucí odboru kultury KNV Jihlavského kraje), prof. Bohumil Bouda (hudební pedagog a skladatel), Ladislav Fučík (dirigent Krajského symfonického orchestru Jihlava) a Štěpán Charvát (hudební redaktor Československého rozhlasu Praha a bývalý dirigent orchestru Horáckého divadla.“48 První ročník festivalu se konal roku 1958 a Bouda na něm získal dokonce ocenění vlastní sborové skladby Nářek Amorův (bez opusového čísla), kterou nastudoval a provedl na festivalu s Kálikovým ženským sborem. Bouda zasvětil sbormistrovství podstatnou část svého života a jeho přičiněním v Jihlavě vznikla řada nových vokálních souborů, které měly pro jihlavský hudební život velký význam. Smysl těchto pěveckých spolků pak Bouda popsal takto: „Cílem všech těchto sborů jest přiblížiti hudbu a zvláště všechna závažná díla našich skladatelů nejširším lidovým vrstvám, aby hudba nebyla výsadou jednotlivců neb některé vrstvy národa, nýbrž majetkem všech. K tomu cíli chceme dospěti: především výchovou mládeže od prvých počátků jejich možného chápání hudby, dále zainteresováním mladých hudebníků a zpěváků pro aktivní spolupráci v orchestru i pěveckém sboru…“49

4.2 Činnost dirigentská Bouda se však kromě řízení pěveckých sborů věnoval také dirigentství. Po příchodu do Jihlavy si uvědomil, že by městu prospělo, kdyby mělo i symfonický orchestr, který by obohacoval místní hudební život svými vystoupeními a reprezentoval ho tak. Proto se hned od

48

FUČÍK, Ladislav. Za půl století vystoupilo na sborových festivalech v Jihlavě 630 sborů, 26 tisíc zpěváků a hudebníků. Jihlavské listy [online]. 3. 7. 2007 [cit. 4. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: .

49

BOUDA, Bohumil. Hudba v Jihlavě (strojopisná kopie článku dokládající vývoj hudby a hudební školy v Jihlavě v letech 1819-1932). Jihlava, 1932. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy.

[35]

počátku jeho působení na Vysočině všemožně snažil o založení orchestrálního tělesa, kterým by vyplnil mezeru v počtu hudebních spolků v Jihlavě. Zázemí pro vytvoření orchestru získal prostřednictvím Městské hudební školy, kde se hned od počátku jejího fungování snažil o zavedení předmětu ansámblové a orchestrální hry, kde by žáci měli možnost získat základní dovednosti a potřebnou praxi pro jejich budoucí působení v orchestru. Brzy se mu to také podařilo: „Třetím rokem trvání Městské hudební školy stále vzrůstá počet žáků, přistupuje se ku pořádání mimoškolních večerů nejpokročilejších žáků a ku spoluúčinkování žactva v orchestru, jako základu ku vytvoření samostatného žákovského orchestru.“50 Žákovský orchestr se pak měl stát základem velkého symfonického orchestru, který by vznikl doplněním členů o zkušenější hráče i z řad kantorů hudební školy a zahájil bohatou koncertní činnost. Tento počin se uskutečnil roku 1929, kdy pod záštitou Městské hudební školy vznikla Jihlavská filharmonie. Bouda se hned od počátku ujal jejího vedení a ještě téhož roku těleso vystoupilo veřejně na svém prvním koncertě, konaném 25. 6. 1929. Během trvání tohoto tělesa v letech 1929 – 1957, kdy orchestr zanikl, ho dokázal Bouda vypracovat na poměrně vysokou úroveň, zkoušel s ním vytrvale nejméně dvakrát týdně a pořádal s ním četné koncerty po celé Vysočině. Orchestr se tedy také významně zasloužil o pozvednutí jihlavského hudebního života a jeho propagaci. Bouda jeho význam shrnul svými slovy takto: „Nyní, když jsme konečně dokázali, že bude Jihlava jen a jen česká, musíme také dokázati, že i kulturně dovedeme ji přivésti na výši, kam svým významem patří, a k tomu potřebujeme rovněž spolupůsobení symfonického orchestru, jako jedné z nejdůležitějších složek jejího kulturního života.“51 Co se týče Boudových dirigentských schopností, můžeme směle říci, že byly stejně dobré jako jeho sbormistrovství. Bouda byl totiž rozený hudební „praktik“, který dokázal stát

50

BOUDA. Bohumil. Úvodem. In BOUDA, Bohumil. Třetí výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1926 – 1927. Jihlava: Grafia, 1927, s. 3. 51

BOUDA, Bohumil. Filharmonie, její poslání a program z hlediska uměleckého. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy.

[36]

v čele celého symfonického orchestru a bez problému ho vést. Tento názor zastává i Fučík, který sám působil dlouhá léta jako dirigent a tudíž je v této oblasti „odborníkem na slovo vzatým“. Zejména pak vzpomíná rád na to, jak mu Bouda radil v jeho začátcích vedení Horáckého symfonického orchestru, ve kterém Bouda sám hrál: „Jeho neocenitelné rady a dlouholeté zkušenosti se pro mne staly vodítkem zvláště poté, co jsem byl pověřen vedením Horáckého symfonického orchestru. Rád bych vyzvedl Boudovu skromnost, kdy do čela právě ustanoveného orchestru byli postaveni mladší. Nezatrpkl, ale zasedl ihned za pult druhých houslí. Bez nadřazování a nevtíravě, upřímně a velmi lidsky ukázal srozumitelnější dirigentské »grify«, jak sám říkával. Byl to krásný vztah učitele a žáka.“52

52

TAUSCH, Jaromír. Bohumil Bouda a Vysočina. Jiskra. Jihlava 1974, č. 39, s. 4. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky.

[37]

5. SKLADATEL

V této práci byly již podrobněji popsány různé oblasti Boudova rozličného hudebního působení a čtenář měl doposud možnost dočíst se o Bohumilu Boudovi coby klavírním virtuosovi, řediteli jihlavské hudební školy a pedagogovi, organizátorovi hudebního života na Vysočině či sbormistru a dirigentovi. Ačkoli se nám možná může zdát, že na jediného člověka už je těch veškerých činností „až nad hlavu“, Bouda je živoucím důkazem toho, že tomu tak není. A to ještě není vše! Zbývá nám totiž ještě jedna umělecká činnost, které se Bouda věnoval, avšak byla doposud opomíjena. Bez ní bychom ale nedocílili kompletního portrétu tohoto jedinečného člověka, bez kterého by Jihlava dnes nebyla tím, čím je. Bouda byl totiž také poměrně produktivní skladatel, který má na kontě 56 číslovaných opusů a celou řadu dalších skladeb bez opusového označení. V této souvislosti odkazuji na kompletní seznam skladeb Bohumila Boudy, který je uveden v podobě přílohy v zadní části práce, a čtenář si po jeho pročtení může sám ověřit, že se Boudovi povedlo za svůj život složit skladeb opravdu mnoho. Ačkoli jeho díla postupem času zcela zapadly a dnes by si na ně již málokdo vzpomněl, ve své době v Jihlavě zaznívaly při různých příležitostech, neboť Bouda se ve své tvorbě nesoustředil pouze na jednu úzkou kompoziční oblast, ale jeho dílo se skládá ze skladeb značně širokého žánrového spektra. Kompozici se začal Bouda věnovat již v raných letech studia konzervatoře, kde kromě klavíru absolvoval také kompoziční oddělení a později i mistrovskou školu, ostatně jak jsme se mohli přesvědčit hned v první kapitole. Měl tehdy jedinečnou příležitost vzdělávat se v kompozici pod vedením profesorů Jaroslava Křičky, Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka, kteří měli na jeho vlastní tvorbu značný vliv. Nyní se pojďme pozastavit nad jednotlivými kompozičními žánry, kterým se Bouda věnoval. Následující informace v celé této kapitole, pokud není uvedeno jinak, jsem opět čerpala převážně z rukopisného

[38]

životopisu Bohumila Boudy a ze seznamu jeho skladeb, jež oba sestavila Kukačová a věnovala Muzeu Vysočiny. 53

5.1 Sborová tvorba Nejvíce ceněné a nejlépe hodnocené byly Boudovy skladby věnované pěveckým sborům. Jelikož Bouda po celý život spolupracoval s mnoha vokálními tělesy a sborová tvorba mu tedy byla velmi blízká, musel logicky rozumět technice komponování vokálních děl velmi dobře. Proto měly nejspíš jeho sbory takové ohlasy. Nechal se v nich inspirovat především svým profesorem Josefem Bohuslavem Foersterem, který sám proslul právě díky vlastním zdařilým sborům. Je totiž autorem více než stovky mužských sborů a řady jiných vokálních děl, které tvoří základ jeho tvorby a jsou dodnes živou součástí repertoáru mnoha pěveckých těles. Jen namátkou můžeme jmenovat například jeho proslulé sbory Česká píseň, Oráč či Svatý Václave, a celou řadu dalších.54 Také Bouda si Foerstera velice cenil a rád prováděl jeho vokální díla se svými pěveckými spolky, zejména s Foersterem, který také nesl mistrovo jméno. Nejspíš proto měl Foerster takový vliv na Boudovu tvorbu. Stejného názoru je i Fučík, který byl mnohokrát během svého působení v Jihlavě svědkem provedení Boudových sborových skladeb a tudíž si na ně mohl vytvořit svůj osobní názor. Podle něj jsou v Boudových sborech zřetelně patrné Foersterovy vlivy.55 Při komponování sborových skladeb Bouda často a rád spolupracoval se svou ženou, která mu vybírala texty ke zhudebnění, neboť již od útlého věku ráda recitovala. Společně se pak soustředili zejména na zhudebňování textů převážně českých básníků a Kukačová vzpomínala na jejich společnou práci takto:

53

KUKAČOVÁ, Magdalena. Rukopisný životopis Bohumila Boudy. / Seznam skladeb Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. 54

Josef Bohuslav Foerster (30. 12. 1859 – 29. 5. 1951): Skladatel, jehož dílo tvoří předěl mezi českou klasikou a modernou. Životopisy online – osobnosti, celebrity. [online]. 29. 5. 2008. Dostupný z WWW: < http://zivotopisyonline.cz/josef-bohuslav-foerster-30121859-2951951-skladatel-jehoz-dilo-tvori-predel-meziceskou-klasikou-a-moderno> 55


[39]

„Spolupracovala jsem s Bohouškem tím způsobem, že jsem vybírala vhodné básně a on komponoval hudbu. Také pracovník jihlavského archivu Vojtěch Cvek pro něj vybíral texty ke zhudebnění a spolu jsme se pak vždycky sázeli, kdo vybere lepší.“56 Hned první spolupráce Boudy s Kukačovou dopadla znamenitě. Skladba pro ženský sbor s názvem Nářek Amorův (bez opusového čísla) na text Jaroslava Vrchlického získala ocenění na historicky prvním festivalu vokální tvorby v Jihlavě, konaném roku 1958, kde ji provedl ženský pěvecký sbor Hlahol z Třebíče. Skladba sice vznikla již roku 1938 a na své veřejné provedení musela dlouho čekat, avšak její úspěch na festivalu byl velkým zadostiučiněním. Kromě toho na tomto festivalu obdržel Bouda cenu také za největší úspěch jeho sborů u obecenstva a oceněna byla i jeho soustavná kulturní práce, která také nezůstala bez povšimnutí. I druhý ročník vokálních festivalů, jež proběhl v roce 1959, byl pro Boudu ve znamení úspěchu. Za svou vysokou uměleckou hodnotu zde byl oceněn jeho další mužský sbor Štafeta, op. 44 na text Jiřího Wolkera, jehož předlohu opět vybrala Kukačová. Tentýž sbor byl dokonce téhož roku v listopadu nastudován rozhlasovým mužským sborem za řízení Václava Jiráčka, ale nahrávka byla bohužel brzy smazána pro nekvalitu zvuku. Třetím ročník vokálních festivalů roku 1960 se konal již „in memoriam“ Bohumila Boudy, neboť proběl krátce po jeho smrti. Jelikož byl ve znamení uctění Boudovy památky, zaznělo na něm hned několik jeho sborových děl. Mezi nimi byly dva cykly pro čtyřhlasý dětský sbor a capella s názvy Podzim, op. 52 a Matičce, op. 53, které zde provedl Kühnův dětský sbor pod vedením sbormistryně Markéty Kühnové. Dále zde zazněl mužský sbor Lekníny, op. 43, na slova Jaroslava Vrchlického, v nastudování pověstného Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kterého mnozí z nás znají pod zkratkou AUS, za řízení Jindřicha Pěnčíka. Do třetice zde pak zazněl Boudův smíšený sbor a capella Noc (bez opusového čísla), tentokrát v provedení Speváckého sboru Slovenskej filharmónie Bratislava, za řízení Jána Dobrodinského. Měl zde také ještě jednou zaznít Boudův oceněný sbor Štafeta, plánovaný ve spolupráci s Pěveckým sdružením moravských učitelů, ale jeho tehdejší sbormistr Jan Šoupal na poslední chvíli vystoupení odvolal z důvodu časové tísně. V této souvislosti zde opět cituji Kukačovou, která na odřeknuté provedení Štafety reagovala následujícími slovy:

56


[40]

„Mužský sbor Štafeta na text Jiřího Wolkera byl vyznamenán na II. festivalu v roce 1959. K jeho dalšímu provedení už ale nedošlo a já apeluji na všechny, kdož mohou mít vliv na zadání tohoto díla některému mužskému sboru. Jihlava to Boudovi stále dluží, vždyť věnoval všechny své síly kulturnímu povznesení rodného Horácka a obohatil v tolika směrech hudební život Vysočiny.“57 Po Budově smrti však byly pohřbeny i jeho sborové skladby a od té doby zůstávají neprovedeny. Fučík měl snahu vydat jeho Nářek Amorův při příležitosti Boudova výročí v roce 1996, ale bohužel z nápadu sešlo, jelikož se tenkrát nenašly k této skladbě noty. Plánoval tedy místo toho vydat jiný Boudův smíšený sbor Ave (bez opusového označení), ale bohužel i to se neuskutečnilo.58 Dnes už zůstává Bouda pro většinu lidí neznámý a ani v Jihlavě by se nejspíš nenašlo žádné pěvecké těleso, které by mělo zájem nacvičit některou z jeho sborových skladeb. V Boudově pozůstalosti v Muzeu Vysočiny jsem však objevila mnohé notové originály jeho sborových skladeb, dokonce i již zmíněný Nářek Amorův, jehož noty byly považovány za ztracené. Ač se jedná převážně o Boudovy vlastnoručně psané rukopisy, noty jsou ve většině případů zřetelně čitelné, a proto by nebyl velký problém skladby provést. Zůstává tedy otázkou, zda se někdy nějaký sbor chopí iniciativy a bude ochoten některé z těchto skladeb přidat na program svého koncertu. Byl by to jistě velice záslužný počin, kterým by Jihlava uctila Boudovu památku.

5.2 Sběr a úpravy horáckých lidových písní Důležitým bodem v Boudově kompoziční činnosti je také jeho zaujetí pro lidovou píseň, která významně ovlivnila celou jeho tvorbu. Jeho působení na Vysočině a láska k rodnému Horácku se projevila tím, že se Bouda začal nadšeně věnovat národopisné činnosti a stal se z něj vášnivý sběratel horáckých lidových písní. Tímto rovněž přispěl k pozvednutí českých lidových tradic a posílení národního vědomí českých obyvatel v německé Jihlavě,

57

VARHANÍK, Jiří. Byl to báječný člověk, vzpomíná Magda Kukačová na Bohumila Boudu. Jihlavské listy. Jihlava, 2. 5. 2003, roč. XIV, č. 35, s. 6.

58


[41]

kde původní rodáci často zcela zapomněli na své národní zvyky a kulturu. Domnívám se tedy, že by nebylo od věci mluvit v této souvislosti o Bohumilu Boudovy jako o folkloristovi. Sebrané písně a tance Bouda upravoval pro rozličné obsazení, jak můžeme vidět v seznamu jeho skladeb, a vytvářel z nich zpravidla celá pásma či písňové cykly. Tyto skladby na motivy lidových písní pak tvoří v Boudově celé tvorbě značnou část a zaujímají tak v celkovém počtu jeho skladeb přední místo. Zejména v jeho vokální tvorbě nalezneme širokou škálu úprav lidových písní, určených v prvé řadě pro různě obsazený sbor, buď v podání a capella nebo za doprovodu symfonického orchestru. Příkladem toho je mimo jiné skladba velkého rozsahu s názvem Horácko tančí a zpívá, op. 32, jež je souborem dvou pásem písní a tanců pro smíšený pěvecký sbor a symfonický orchestr, zkomponovaná pro národopisné slavnosti v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jmenovat bychom pak mohli ještě celou řadu dalších sborů, jež jsou úpravami horáckých lidových písní. Také pro sólové hlasy, zpravidla za doprovodu klavíru, nebo také pro trojhlasy či čtyřhlasy a capella, věnoval Bouda řadu skladeb na téma lidové písně, jako jsou například Horácké písně pro sólový hlas a klavír, op. 13, či Horácké písně pro dívčí trio a capella (bez opusového čísla), a řada dalších. Kromě toho však Bouda upravoval lidové písně i jako čistě instrumentální skladby pro různé sólové nástroje. Zde můžeme jmenovat třeba Variace na národní píseň pro klarinet a klavír, op. 20, či Horácké tance pro housle a klavír (bez opusového čísla), a také celou řadu úprav horáckých tanců pro sólový klavír. Co se Boudových orchestrálních skladeb týče, i mezi nimi nalezneme úpravy horáckých písní, jako jsou např. Horácké tance pro symfonický orchestr, op. 7, op. 19 či op. 35. Zásluhou Fučíka byly některé Boudovy úpravy horáckých lidových písní pro trojhlas či čtyřhlas vydány nakladatelstvím Krajského pedagogického ústavu v Jihlavě v roce 1959. Písně byly uspořádány do několika sešitů a publikovány spolu s úpravami písní jiných autorů, přičemž měly sloužit pro studijní a pedagogické účely při vzdělávání žáků v hudbě. Fučík se osobně chopil iniciativy a svým vlastním přičiněním pomohl Boudovy písně vydat, jelikož tyto vokální úpravy považoval za velice zdařilé. Na jeho žádost také Bouda zkomponoval Směs národních písní pro sóla, dětský sbor a orchestr, op. 36, kterou Fučík hodlal provést ve

[42]

spolupráci se svým Horáckým symfonickým orchestrem. Veřejné uvedení této skladby se ale nakonec nezdařilo.59 Když víme, že se Bouda inspiroval ve své sborové tvorbě Foersterem, můžeme říci, že v úpravách lidových písní se nechal naopak ovlivnit Vítězslavem Novákem, který rovněž byl jeho profesorem kompozice a sám proslul užitím lidových prvků ve svých skladbách. Je totiž známo, že Novákova tvorba je silně ovlivněna moravskou a slovenskou lidovou písní, která pro něj byla zdrojem inspirací. V jeho vokálním díle pak nalezneme úpravy lidových písní, jako jsou například jeho Slovenské spevy.60 Bouda v mnoha směrech následoval Novákova příkladu a dokonce s ním písemně konzultoval svá díla. Dokladem toho je Boudovo jméno v seznamu Novákových korespondentů, který nalezneme na stránkách Společnosti Vítězslava Nováka.61

5.3 Instruktivní tvorba V popředí Boudova skladatelského zájmu také stojí jeho instruktivní tvorba, díky které obohatil literaturu o celou řadu zdařilých skladbiček pro studijní účely výcviku žáků základních uměleckých škol. Zde se opíral o své četné pedagogické zkušenosti a dokázal je zúročit při komponování skladeb, jejichž hlavním zájmem bylo, aby vycházely z dispozic a potřeb dětí, jež se učí hrát na hudební nástroj a potřebují si zdokonalit techniku hry a cítění rytmu. Musíme si uvědomit, že podmínky v meziválečných dobách jistě nenabízely mnoho pedagogických materiálů a instruktivních skladeb pro vzdělávací účely, které máme k dispozici dnes. Noty nebyly tak snadno k dostání a také jejich rozmnožování bylo obtížné, neboť dříve neexistovala žádná kopírovací zařízení a muselo se přepisovat ručně, což už si dnes málokdo dokáže představit. Instruktivní literatura byla tedy velmi chudá a nedostatková, a proto se tehdy mnoho skladatelů i hudebních pedagogů věnovalo její kompozici, čímž pomohli obohatit archivy hudebních škol o skladby, které sloužily jako základní vzdělávací

59 60

Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor. Vítězslav Novák. Czechmusic.net [online]. Dostupný z WWW: .

61

KŘUPKOVÁ, Lenka. Výsledky evidence pramenů korespondence Vítězslava Nováka k 1. 3. 2003. Společnost Vítězslava Nováka. [online]. Dostupný z WWW: .

[43]

materiály pro výuku a rozvíjení hry malých muzikantů. Výjimkou nebyl ani Bouda, který jako správný učitel hry na klavír komponoval klavírní skladby přímo určené pro své žáky. Příkladem toho je již zmíněná skladba Zdeňkův pochod, kterou osobně věnoval svému nejlepšímu žákovi Zdeňku Jílkovi. Dále můžeme jmenovat i jeho klavírní cykly pro děti a mládež s názvy Loutková suita, op. 29, Dětská suita, op. 46, či Mládí, op. 48. Bouda se však nespecializoval v komponování instruktivních skladeb výhradně na klavírní tvorbu, v jeho díle můžeme nalézt také některé instruktivní skladby určené pro housle, klarinet, trombón, trubku, či skladby pro malé komorní ansámbly. O tom, že Boudovo instruktivní dílo je zdařilé a kvalitní, svědčí zejména skutečnost, že některé z jeho skladbiček stále zaznívají ještě dnes na jihlavské hudební škole v podání malých klavíristů. Ptala jsem se na to učitelky klavíru Evy Fišerové, která na této škole působí, a v její klavírní třídě se žáci s Boudovými skladbami pravidelně setkávají. Jeho instruktivní tvorbu pak Fišerová hodnotí takto: „Ve své třídě stále mám některé z Boudových skladeb pro klavír, které svým mladším žákům občas zadávám, například výběr z jeho Loutkové suity. Podle mého názoru se jedná o celkem zdařilé skladby, které se dětem líbí a rády je hrají. I technicky jsou jim šité na míru, takže se pro ně hodí a jdou jim pěkně do prstů.“62 Podle mého názoru se Bouda ve své instruktivní tvorbě dozajista nechal inspirovat dalším svým učitelem, tentokrát profesorem skladby na pražské konzervatoři Jaroslavem Křičkou, který se sám tvorbě pro děti věnoval velkou měrou. Dokonce v jeho díle můžeme nalézt, stejně jako u Boudy, také skladbu s názvem Loutková suita, avšak tentokrát v instrumentálním obsazení, a celou řadu jiných skladeb věnovaných dětem.63 V souvislosti s Boudovu instruktivní tvorbou stojí také za zmínku fakt, že zásluhou jihlavské gymnaziální pedagožky Mgr. Dagmar Němečkové, která má k osobnosti Bohumila Boudy velmi blízko, neboť její dlouholetou učitelkou klavíru nebyl nikdo jiný než Kukačová, byla roku 2003 pořízena nahrávka její vlastní interpretace již zmíněné Boudovy Loutkové

62 63

Eva Fišerová – autentický rozhovor. Jaroslav Křička. [online]. Dostupný z WWW: .

[44]

suity, op. 29. Skladba byla nahrána s úmyslem, aby mohla být uložena do Boudovy pozůstalosti v Muzeu Vysočiny, čímž by zájemcům mohla posloužit jako názorná ukázka jeho vlastní tvorby, jelikož se nám nedochovala žádná jiná nahrávka dokumentující jeho dílo.64

5.4 Scénická tvorba Při výčtu kompozičních oblastí, kterým se Bouda ve své práci věnoval, bychom neměli opomenout ani jeho scénickou tvorbu, která rovněž tvoří část jeho díla. Skladatel totiž v letech 1945 – 1960 spolupracoval s Horáckým divadlem v Jihlavě, jemuž psal hudbu k divadelním hrám. Na tomto poli sklízel nemalé úspěchy, neboť měl zvláštní cit pro souhru hereckého projevu s hudebním. Z jeho pera tak vznikla hudba k rozličným divadelním hrám, jako byla například Torquemada, op. 15 podle divadelní předlohy Victora Huga, Krvavá svatba, op. 28 od Frederica Garcia Lorcy, Lucerna, op. 18 na motivy Aloise Jiráska, Shakespearův Sen noci svatojánské, op. 17, a řada dalších. Někdejší dirigent orchestru Horáckého divadla a hudební redaktor Československého rozhlasu Praha Štěpán Charvát vzpomínal na Boudu těmito slovy: „Znal jsem ho řadu let. Zejména rád vzpomínám na údobí, kdy jsem jako dirigent orchestru Horáckého divadla měl příležitost poznat B. Boudu jako skladatele zdařilé scénické hudby k divadelním hrám, ať již to byla Krvavá svatba, Lucerna apod. Znal jsem ho důvěrně jako citlivého, bohatě muzikantky fundovaného skladatele, který dovedl vybrat nejvhodnější a nejúčinnější výrazové prostředky.“65 Fučík také hodnotil Boudovu scénickou tvorbu pozitivně:

64

Mgr. Dagmar Němečková – autentický rozhovor.

65


[45]

„Boudova scénická hudba pro Horácké divadlo byla výborná. Vzpomínám, že jsem tenkrát navštívil Lorcovu Krvavou svatbu a hudba k této hře se mi velmi líbila.“66 Divadlo vycházelo Boudovi vstříc také tím, že mu umožňovalo prezentovat i jeho jiné skladby, které bývaly pravidelně hrávány o přestávkách mezi představením jako kulturní vložky. Jenom pro zajímavost uvádím informaci, že Boudova scénická hudba byla jeho jediným zdrojem příjmů z celé jeho skladatelské činnosti. Komponování se totiž věnoval hlavně ze soukromého zájmu, nikoli pro peníze.

5.5 Ostatní tvorba Ačkoli byl Bouda autorem skladeb převážně pro komorní obsazení a zpravidla drobnějšího charakteru, nalezneme v jeho díle i některá orchestrální díla většího rozsahu. Například Horáckému symfonickému orchestru věnoval dvouvětou skladbu s názvem Symfonietta, op. 4, která svou délkou již zasahuje do oblasti závažné tvorby symfonických skladeb velkého rozsahu. Na svém kontě má také Bouda dva koncerty, a to Koncert pro klarinet a orchestr, op. 27 a Koncert pro pozoun a klavír, op. 42, který byl později dodatečně instrumentován a Bouda jej složil pro svého žáka Stanislava Bartheldyho, nadaného trombonistu. Tento koncert byl v plánu secvičit a veřejně provést ve spolupráci s Horáckým symfonickým orchestrem, ale z provedení nakonec sešlo, údajně kvůli sólistovi Bartheldymu, který na poslední chvíli vystoupení odvolal.67 Není se nejspíš čemu divit, jelikož tento koncert, jehož noty jsou stále k dispozici v Muzeu Vysočiny, je patrně jedním z nejdelších koncertů celé trombonové literatury vůbec. Osobně jsem do těchto not nahlížela a konzultovala je dokonce s některými kolegy trombonisty z brněnské konzervatoře, kteří mi tuto informaci potvrdili. Běžné nástrojové koncerty totiž trvají zpravidla 15 – 20 minut. Údaj na partituře Boudova trombonového koncertu však uvádí délku 34 minut. Provedení koncertu by tudíž vyžadovalo velmi vyspělého hráče se značnou fyzickou výdrží. Z tohoto důvodu nejspíš nebylo dílo nikdy provedeno.

66 67

Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor. Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor.

[46]

Další Boudovy orchestrální skladby jsou již zmíněné Horácké tance pro symfonický orchestr op. 7, 19 a 35, jež jsou úpravami horáckých lidových písní. Zatímco můžeme směle považovat Boudovy vokální úpravy lidových písní za velmi zdařilé, u orchestrálních adaptací horáckých tanců už se tomu tak úplně říci nedá. Na tuto problematiku jsem se opět ptala Fučíka, který odpověděl následovně: „S Horáckým symfonickým orchestrem jsem nastudoval některé z Boudových Horáckých tanců, konkrétně jeho skladby Balzamínu a Vrták. Ačkoli musím uznat, že jeho vokální úpravy lidových písní jsou opravdu dobré, orchestrální úpravy naopak někdy vyžadovaly korektury, samozřejmě s Boudovým souhlasem, které mu pomáhal dělat Štěpán Charvát. Bouda totiž neměl čich na instrumentaci.“68 Je zajímavé, že ačkoli Bouda, jakožto klavírní virtuos, věnoval velké množství svých skladeb právě klavíru, vždy se v tomto případě jednalo pouze o drobné skladbičky, mezi nimiž je řada raných pokusů ještě z dob jeho studia na konzervatoři, a z pozdější tvorby se pak jedná většinou o skladby v podobě úprav lidových písní či instruktivních cyklů. V jeho tvorbě však nenalezneme žádnou „velkou“ klavírní skladbu, jako například klavírní koncert, či sonátu. Stejnou otázku si klad i Fučík, a když se Boudy zeptal, proč nikdy nesložil žádnou větší klavírní skladbu, údajně Bouda odpověděl, že se nachází, co se klavíru týče, pod takovým vlivem ostatních autorů, že žádná skladba, kterou by se pro klavír pokusil složit sám, by nebyla z jeho vlastní hlavy.69 Je tedy pravděpodobné, že Bouda byl kvůli své interpretační činnosti tak hluboce ponořen do klavírní literatury českých i světových autorů, že by se při vlastní klavírní tvorbě nedokázal oprostit od jejich vlivu a tudíž by nedosáhl originálního díla, které by nebylo pouze kopií jiných mistrů. Proto nejspíš v jeho díle nenacházíme žádný koncert ani sonátu pro klavír. Je velká škoda, že Bouda nesložil žádnou skladbu pro sólovou flétnu. Ač jsou v jeho díle některé skladby věnované jiným dechovým nástrojům jako trombonu, trubce, fagotu, či klarinetu, nenalezla jsem žádnou, která by byla psána pro flétnu. Jelikož se věnuji také studiu hry na flétnu na brněnské konzervatoři, velmi by mne zajímaly jeho flétnové skladby, které

68 69

Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor. Doc. PhDr. Ladislav Fučík – autentický rozhovor.

[47]

bych sama mohla zahrát a zhodnotit. Bohužel však v Boudově tvorbě nenalézáme na tomto poli zhola nic. Naopak zpěváci by se mohli radovat, jelikož kromě sborové tvorby a úprav lidových písní můžeme v jeho vokálním díle objevit mnoho písní pro sólový hlas, zpravidla za doprovodu klavíru. Bouda například zhudebnil některé ze Shakespearových sonetů, jejichž texty opět vybírala Kukačová, a které byly převážně napsány pro sólový hlas a klavír, nebo se jimi Bouda nechal inspirovat k tvorbě melodramů.

5.6 Přijetí do Svazu československých skladatelů Bouda byl povahově velmi skromný skladatel a nikdy se nijak zvlášť nesnažil svá díla prosazovat. Proto zaznívaly jeho skladby veřejně spíše sporadicky a neměly tak možnost vejít do širšího povědomí posluchačů. Dosvědčují to i vzpomínky Kukačové: „Bohoušek byl sám příliš skromný na to, aby své skladby uváděl veřejně. Spíše se snažil provádět díla jiných mladých a v té době neznámých autorů. On sám se však nikdy neprosazoval.“70 Některé z Boudových skladeb však měly možnost občas zaznít v Jindřichově Hradci, kam byl Bouda pravidelně zván ředitelem tamní hudební školy Leopoldem Janů. Obecenstvo tak zde mohlo vyslechnout například jeho zhudebněné Shakespearovy sonety, které provedl v premiéře Boudův přítel Lev Hobza. Horácké divadlo v Jihlavě taky umožňovalo prezentovat některé z Boudových skladeb, jak jsme se již měli možnost dočíst výše, o přestávkách mezi produkcí. Roku 1953 byl Bouda vyzván, aby zažádal o přijetí do Svazu československých skladatelů (dále jen SČS), kam si s nadšením hned podal přihlášku. Členství v této organizaci totiž nejenže dávalo skladatelům určitou prestiž, nýbrž umožňovalo jim také lépe prezentovat své skladby a vydávat je. Bouda však musel čekat až do roku 1958, kdy mu konečně bylo oznámeno, že jeho žádost do SČS byla v Brně kladně vyřízena a předána na posouzení do

70


[48]

Prahy s doporučením k přijetí. Byl tehdy vyzván, aby poslal vybrané skladby na posouzení. Zde je seznam skladeb, které se Bouda rozhodl poslat:

Sonáta pro klarinet a klavír či orchestr, op. 27

Balada pro trombon a klavír č orchestr, op. 24

Horácký tanec Mateník (ukázka z Horáckých tanců pro symfonický orchestr)

Sonet Shakespearův č. 42, 91 a 109, op. 50 (ukázky ze Sonetů Williama Shakespeara pro zpěv a klavír)

Fantastický tanec pro 2 klavíry, op. 26

Koncert pro pozoun a klavír, op. 42 (o rok později zaslána i verze pro orchestr) V listopadu roku 1959 pak Bouda konečně obdržel zprávu, že bylo jeho žádosti

vyhověno a stal se členem tohoto uměleckého sdružení. Údajně o jeho přijetí rozhodla právě skladba Koncert pro pozoun a orchestr, op. 42, jejíž instrumentovanou úpravu dodatečně poslal na posouzení, ale také jeho úspěchy a ocenění svých sborových skladeb na vokálních festivalech v Jihlavě měly na přijetí určitý vliv. Ze svého členství v SČS se však Bouda příliš dlouhou dobu neradoval, neboť o rok později jeho náhlá smrt tuto poctu nadobro zmařila. Jelikož Bouda jako skladatel za svého života „neprorazil“, nedočkaly se téměř žádné jeho skladby publikovaných vydání. Výjimku tvoří pouze výběr z jeho vícehlasých úprav horáckých lidových písní a skladba Malé rondo pro trubku a klavír, op. 45, které byly vydány pro Krajským pedagogický ústav v Jihlavě Fučíkovou zásluhou a měly sloužit ke studijním účelům. Bez členství v SČS totiž bylo obtížné díla publikovat, a protože Bouda byl přijat do svazu až na samém sklonku života, žádný užitek už mu toto členství nepřineslo. Po své smrti totiž upadl v zapomnění a o jeho díla již v dnešní době není žádný zájem. Kukačová se za svého života tudíž marně snažila vzkřísit alespoň některé z jeho skladeb a nepodařilo se jí protlačit je na programy jihlavských koncertů.

[49]

6. ROZBORY VYBRANÝCH SKLADEB BOHUMILA BOUDY

V souvislosti s popisováním kompoziční činnosti Bohumila Boudy mě soustavně napadala otázka, na kterou jsem si nebyla schopna odpovědět: Jaký byl Bouda vlastně skladatel? Byla jsem si vědoma, že aby se podařilo docílit kompletního obrazu tohoto komponisty, hodilo by se do této práce připojit alespoň krátkou analýzu a hodnocení jeho díla, která by pomohla vypovědět o jeho tvorbě něco více. Byl to však velký problém, protože jelikož neexistují žádné nahrávky Boudových skladeb a nikdo už v dnešní době nemá zájem jeho díla uvádět, je tedy k tomuto tématu podkladů velice poskrovnu. V Muzeu Vysočiny je sice uloženo velké množství Boudových vlastních notových rukopisů mnoha skladeb, ale abychom dosáhli celkového a objektivního hodnocení Boudova díla, bylo by třeba postupně projít a rozebrat všechny tyto skladby, což je v praxi takřka nemožné. Člověku je však až líto, když vidí, jak na tyto skladby v muzeu pozvolna sedá prach. Proto jsem se svým vedoucím práce doc. PhDr. Zdeňkem Markem dospěla k názoru, že by bylo záslužným činem, kdyby se podařilo to, oč Kukačová marně usilovala celý život, tedy některé z těchto skladeb provést veřejně. S tímto problémem nám pomohl šéfdirigent Komorní filharmonie Vysočina Mgr. Jiří Jakeš, který souhlasil s uvedením některých z Boudových skladeb v rámci jednoho z koncertů tohoto orchestru. Bylo však podmínkou, aby skladba byla určená pro obsazení komorního smyčcového orchestru, ale po delším pátrání v Boudově pozůstalosti se mi podařilo dvě kratší skladby pro toto obsazení nalézt. Jejich názvy jsou Scherzo pro smyčcový orchestr a klavír, op. 22 a Impromptu pro smyčcový orchestr a klavír, op. 40. Po menších problémech zkompletovat veškerý notový materiál a jednotlivé party, byly skladby úspěšně předány orchestru a uvedeny pod taktovkou Jiřího Jakeše dne 17. 5. 2009 v rámci koncertu s názvem „Pocta jihlavským rodákům“, na kterém zazněly kromě Boudy také skladby jihlavského autora Antonína Noska. Program koncertu se nalézá pro ilustraci v příloze této práce. Dalším počinem, kterým jsem se rozhodla přispět k připomenutí Boudovy památky, bylo nacvičení a následné provedení jeho další skladby s názvem Dechový kvintet F dur, op. 54, který byl proveden dne 18. 11. 2009 v rámce „Autorského večera“ Základní umělecké školy v Jihlavě. Vybrala jsem záměrně tuto skladbu, jelikož jsem měla možnost sama se [50]

podílet na jejím provedení a zahrát si v ní flétnový part. Jako flétnistka jsem totiž toužila zkusit si „na vlastní kůži“ zahrát některou z Boudových skladeb a jeho dechový kvintet byl jedinou možností, která mi to mohla umožnit, neboť jiných skladeb pro flétnu Bouda nenapsal. Rozhodla jsem se proto oslovit několik spolužáků z brněnské konzervatoře a společně jsme tento kvintet nastudovali a následně provedli na koncertě jihlavské hudební školy, který byl rovněž ve znamení tamních rodáků – skladatelů a zazněly na něm výhradně skladby z jejich pera. Boudův kvintet se tedy pro tuto příležitost velmi hodil a díky vřelému přijetí ředitelky jihlavské hudební školy Mgr. Dany Fučíkové jsme ho zde měli možnost prezentovat. Na „Autorském večeru“ zazněly mimo jiné i další dvě Boudovy instruktivní skladby pro klavír a housle, tentokrát v podání žáků školy. Jako doklad opět připojuji v příloze své práce program tohoto hudebního večera. Dalším důvodem, proč jsem se rozhodla vybrat k provedení tuto Boudovu skladbu, byla i symbolika, kterou dílo nese. Tento kvintet je totiž historicky posledním dílem, které Bouda napsal. Jeho vznik se datuje k 14. lednu 1960 a den nato, 15. ledna 1960, Bouda zemřel. Proto taky tento opus můžeme nalézt pod označením Poslední dechový kvintet, op. 54, ačkoli Bouda žádný jiný kvintet nenapsal.71 Nahrávky všech tří skladeb přikládám jako názornou ukázku k této práci a ačkoli se v žádném z těchto případů nejedná o stěžejní díla Boudovy tvorby, pokusila jsem se o hudební rozbory zmíněných dvou smyčcových skladeb, neboť pro mě měly zásadní význam, jelikož jsem k nim při plánování jejich koncertního uvedení měla nejblíže. Těmito rozbory se mi snad doufám částečně podaří zanalyzovat alespoň malý zlomek Boudova kompozičního díla.

6.1 Bohumil Bouda: Scherzo pro smyčcové nástroje a klavír, op. 22 Scherzo je skladba pro sólové housle s doprovodem smyčcového komorního orchestru doplněného klavírem. Bouda ji zkomponoval k 16. květnu 1953 v Jihlavě, jak nám říká letopočet uvedený na konci partitury. Nástrojové obsazení skladby tvoří sólové housle (sólo), první housle (v I.), druhé housle (v II.), viola (vl), violoncello (vcl), kontrabas (cb) a klavír

71

VÁVROVÁ, Milada. Ztichlé tóny profesora Bohumila Boudy. Jihlavské listy. Jihlava, 1996, s. 5. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové.

[51]

(kl). Jedná se rozsahově o kratší skladbu, psanou v tónině D dur, a jak již napovídá název, je to skladba žertovná, spíše odlehčeného charakteru, v živém tempu (Allegro vivace) tříčtvrťového taktu. Celková doba trvání skladby činí cca 11 minut. Celkový počet taktů je 159. Z formálního hlediska je skladba psána jako velká písňová forma složená v následujícím schématu:

i A (a : a´: mod. : b : mod. : a : mv // G.P. // a : a´ : mv) c ( α : β : α : β) A (a : a´: mod. : b : mod. : a : mv) k (a : a´: mod. : zv) Vysvětlivky:

i = introdukce A = velký větný díl a, a´, b, c, α, β = malé větné díly mv = mezivěta mod. = modulace G.P. = general pauza zv = závěr k = coda

Introdukce Introdukce svými čtyřmi tříčtvrťovými takty uvádí velký větný díl „A“. Motivicky je příbuzná s hlavou tématu, avšak ve zkrácené formě. Rytmicky se dá tedy zpodobnit s dvoudobými takty, které kontrastně působí na následující valčíkový rytmus. Velký větný díl „A“ V pátém taktu nastupuje velký větný díl „A“. Hlavní téma je prezentováno houslemi soli za doprovodu smyčcového kvarteta, jež předneslo malý větný díl „a“ (dvakrát čtyři takty). Oproti bouřlivé introdukci však nastupuje hlavní téma v sólových houslích v jemné dynamice a působí tak kontrastně k začátku skladby.

[52]

Později se přidává klavír a basová linka, jež je vedena kontrabasy a dynamika postupně narůstá. Tato situace přetrvává až do 13. taktu, kde nastupuje malý větný díl „a´“ (opět dvakrát čtyři takty). Skladba dále pokračuje osmitaktovou modulací, která rytmicky vychází z již předneseného dílu „a“ a je zakončena společným pizzicatem ve smyčcích. Takt číslo 29 nám přináší zcela nový tematický materiál, formálně označen jako malý větný díl „b“. Na rozdíl od žertovného a odlehčeného začátku, který měl charakter scherza, přináší díl „b“ kontrastní, lyričtější a rytmicko-melodicky zcela odlišný motiv. Pod ním však v klavíru zaznívá posluchači již známý melodický motiv z dílu „a“. Za zmínku také stojí, že v hlavě tématu dílu „b“ jsou patrné charakteristické intervalové postupy, s nimiž autor pracuje. Jedná se převážně o vzestupné čisté kvarty a malé sexty.

V taktu číslo 37 opět přichází osmitaktová modulace, která vrcholí v taktu 40 a přenáší nás do tóniny C dur. Je zde zřejmá motivicko-rytmická spojitost s introdukcí, uvádějící samotné téma, jež je završena osminovou pasáží v klavíru. V taktu 44 nastupují opět sólové housle a přednášejí hlavní téma, které je obohaceno o pizzicato v doprovodných smyčcích. Od taktu 52 následuje mezivěta, kdy dohrává pouze orchestr v majestátní dynamice ff a celý úsek končí generál pauzou, navozující posluchači moment překvapení. V taktu 59 se vracíme zpět do tóniny D dur a do slabé dynamiky, kdy opět nastupují housle sólo a prezentují osmitaktový malý díl „a“. Ve smyčcovém orchestru zaznívají pod hlavní melodií pizzicata střídaná s arcem, doplněné osminovými pasážemi v klavíru. V taktu 67 opět nastupuje osmitaktový díl „a´“ a dynamika znovu vzrůstá. Takt 75 uvádí další mezivětu, která má zpočátku charakter modulace a v následujících čtyřech taktech nás přenáší z tóniny D dur do d moll a následně do G dur. Tuto část zakončuje velká osminová pasáž v sólo klavíru v rozsahu čtyř taktů, uvádějící nadcházející část Poco meno. Poco meno – malý větný díl „c“ Tato část začíná v tónině Des dur. Pro umocnění napětí autor zakomponoval do basové linky znějící tón as, což je kvinta základního akordu. Je zde předneseno zcela nové téma, označeno jako malý větný díl „α“ (dvakrát čtyři takty), opět prezentováno houslemi sólo, [53]

které je typické svou vzestupnou melodií a opakujícími se čistými kvartami v hlavě tématu, jež posluchači mohou vzdáleně evokovat již vyslechnutý malý větný díl „b“ z předchozí části, též charakteristický svými vzestupnými intervaly v hlavní melodii.

Takt 95 uvádí šestnácti-taktovou pasáž „β“, kde hlavní melodie v sólových houslích postupně vystoupá až do exponované vysoké polohy, navozující dramatický charakter hudby, a postupně se opět zklidňuje a klesá až do taktu 111, kdy se znovu opakuje malý větný díl „α“, pouze s rozdílem přenesení polohy v sólových houslích o oktávu níž. V taktu 119 přichází nová myšlenka v podobě doprovodných triol v klavíru, které zaznívají až do konce celé části poco meno. Dynamika a dramatičnost se stupňuje a v posledních dvou taktech dohrává pouze orchestr a klavír doprovodné trioly a část je zakončena korunou. Poté se autor vrací pomocí označení da capo na začátek celé skladby do taktu 5 a je zopakován celý velký větný díl „A“ až do general pauzy, po které orchestr skáče na codu. Coda První čtyři takty cody jsou doslovnou citací úvodního tématu začátku skladby („a“). Následující takty zaznívá část „a´“, obohacená o pizzicato ve smyčcích. Faktura doprovodu se nám velice zhušťuje, a to především v partu klavíru, kde můžeme slyšet pětihlasé akordy. Za povšimnutí též stojí opět systematicky využívané intervaly čisté kvarty jdoucí po dvoutaktích, užité v sólových houslích a smyčcovém doprovodu (takty 143, 145, 147, 149). Se stoupající melodií se opět zvyšuje intenzita a napětí v závěru celé skladby, blížící se ke svému vrcholu. Následné uvedení taktu 152 posluchači může vzdáleně připomenout introdukci díky svému rytmu připomínající dvoudobý takt. Tímto počinem se skladba dostává do svého finále, které je provázeno gradací a virtuózním pohybem sólových houslí. Poslední dva takty jsou zakončeny akordy na tónice D dur, držené ve ff celým orchestrem v oktávových polohách pod fermatou.

[54]

6.2 Bohumil Bouda: Impromptu pro smyčcový orchestr a klavír, op. 40 Opus č. 40 z dílny Bohumila Boudy nese název Impromptu, a je určen pro smyčcový orchestr a klavír. Jedná se o skladbu, obdobně jako u Scherza, pro smyčcový komorní orchestr v obsazení první housle (I.), druhé housle (II.), viola (va.), violoncello (vcl.), kontrabas (kbs.), a orchestr je opět doplněný klavírem (kl.). Skladba je psaná v tónině D dur v tříčtvrťovém taktu a byla autorem dokončena k 3. květnu 1958 v Jihlavě. Její délka je cca 7 minut a celkový počet taktů je 193. Na rozdíl od žertovného a veselého Scherza je Impromptu skladbou salónního charakteru. Formálně je skladba psána opět ve velké písňové formě a zachovává podobné schéma jako Scherzo. Začátek opět tvoří introdukce, která je vystřídána částí označenou Tempo di Valse, a na ní navazuje část Meno mosso. Poté následuje část Piu mosso, po které se autor vrací pomocí da capo opět na začátek. Celá skladba je rovněž zakončena závěrečnou codou. Ačkoli má skladba poměrně jasnou formu, s vytvořením jejího schématu jsem měla potíže, jelikož jednotlivé větné díly nejsou tak jasno odhalitelné jako v případě Scherza. Přibližné formální schéma této skladby může vypadat takto:

i Valse (a : a´ : mod. : a´ : mod.) Meno mosso – b (α : α´ : β : β´) – Piu mosso (mv) Valse (a : a´ : mod. : a´ : mod.) k Introdukce Úvodní část je psána v tříčtvrťovém taktu s tempovým označením Allegro. Na rozdíl od Scherza, jehož introdukce je velmi krátká (pouze čtyři takty), zaujímá úvod v tomto případě mnohem rozsáhlejší plochu. Prvních deset taktů introdukce můžeme rozdělit na dvě pětitaktové fráze. Zpočátku posluchače zaujme výrazný part I. a II. houslí, jakožto skupina viol vedoucí hlavní melodii. Skladba začíná v dynamice piano a postupně narůstá až do taktu 11, kdy náhle padá na subito p a melodii přejímají I. housle. Introdukce pokračuje v dalších sedmnácti taktech a lze ji rozdělit na dvě čtyřtaktí společně tvořící větu, po kterých následuje devět samostatných taktů. Introdukce uvádí hlavní myšlenky celé skladby, např. v čísle 19 můžeme rozpoznat charakteristické rytmické figury, připravující nás na nadcházející část Valse.

[55]

Tempo di Valse Po velkém rytmickém zvolnění končící korunou v taktu 28 přichází Tempo di Valse. Takty 28 až 35 lze po čtyřtaktových frázích rozdělit na malý větný díl „a“, ve kterém autor užívá téma již představené v počátku introdukce.

Pod hlavní melodií v I. houslích zaznívá komplementární doprovod v klavíru, který svými rozloženými akordy podmalovává melodii a dodává hudbě salónní charakter. Taktem 36 začíná malý větný díl „a´“ v dominantní tónině, jež je zakončen inverzí hlavního tématu a následným dvoutaktovým rozvodem do taktu 46, za rytmické podpory v podobě pasážového běhu v klavíru. V čísle 46 autor přináší materiál vedený ve dvou čtyřtaktových frázích (první poloviny obou těchto částí motivicky vychází z hlavy tématu části „a“). V taktech 54 – 58 pak nacházíme variace na předchozí přepracovaný materiál s rozdílem přidané osminové noty ve třetí době. Takt číslo 62 uvádí modulační mezivětu, která pokračuje až do autorem uvedeného písmene E (je zde určitá rytmická podobnost s takty 42 a 43). Od čísla 70 následuje malý větný díl „a´´“, kde autor sleduje novou myšlenku v podobě tečkovaného rytmu v I. houslích, jež doprovází hlavní melodii ve violách a violoncellech. Myšlenka motivicky z hlavy tématu „a“. V taktu 85 se opakuje díl „a´´“, avšak tentokrát s rozdílem v instrumentaci, kdy je hlavní téma opět přeneseno do skuliny I. houslí. Tato situace přetrvává až do čísla 93, ve kterém nastupuje modulační mezivěta, zakončená závěrečným sestupným během v klavíru, kontrabasech a violoncellech, následně ukončena společným akordem celého orchestru. Poté dohrávají pouze sólová violoncella a přenáší nás svým zdvihem do následující části skladby, označené jako Meno mosso.

[56]

Meno mosso (tempo di mazurka) – malý větný díl „b“ Tato část, jak již vyplývá z jejího názvu, má charakter mazurky. Hlavní myšlenku tohoto dílu (část „α“) přednáší opět skupina I. houslí, pod kterými však vyniká melodie ve violoncellech (s přidanou poznámkou autora „marcato“).

Část „α´“ začíná v taktu 116 a tvoří neobvykle sedmitaktovou frázi do 122. V písmenu H přejímají melodii violy (část „β“), s označením cantabile, které jemně doprovází pizzicato v ostatních smyčcích a akordický doprovod v klavíru v podobě tříhlasých akordů.

V taktu 139 následuje část „β´“. Instrumentace se zde výrazně zhušťuje – k sólovým violoncellům se přidávají violy, a I. a II. housle střídají pizzicatový doprovod za arco. Piu mosso Následující část Piu mosso, začínající taktem 160, má závěrečný charakter, a je sama o sobě je osmnácti taktovou spojovací modulační mezivětou, která spojuje předchozí část Mazurku s následujícím dílem. V partech I. a II. houslí a viol se objevují akcentované stoupající noty, doplněné šestnáctinami na stejném tónu, které zdůrazňují nový pregnantní rytmus, podtržený i osminovou pomlkou v čísle 160. Je zde patrná postupná gradace, která přechází z původní dynamiky mf do grandiózního forte, umocněného tečkovaným rytmem a v taktu 168 pasáží jdouce v basových oktávách v klavíru. Celé Piu mosso prochází častými tonálními změnami. První dva takty této části jsou v tónině Fis dur, následující dva takty přechází do H dur a další dva jsou v B7. V taktu číslo 158 se I. housle motivicky inspirují taktem 109 a nacházíme se v tónině D dur.

[57]

Coda Coda představuje autorovu myšlenku o velkoleposti tohoto díla. Od taktu 170 dochází ke třem dvoutaktovým modulacím, jimiž autor zvyšuje závěrečné napětí a spěje k závěru.

6.3 Závěrečné zhodnocení Boudovy tvorby Ačkoli výše uvedené rozbory představují jen malý zlomek Boudova kompozičního díla a je nemožné vyvodit z nich obecné závěry, které by komplexně hodnotily jeho celou tvorbu, můžeme téměř s určitostí konstatovat, že Bouda byl skladatelem v tradičním duchu a nepokoušel se o žádné „novátorství“. Ve svých skladbách dodržoval většinou pevně danou formu a díla jsou vnitřně formálně i harmonicky přesně strukturovaná, což jim dodává logičnost a můžeme se v nich snadno orientovat. Dle mého názoru vycházela Boudova hudební řeč především z tradic českých skladatelů, zejména pak jeho učitelů kompozice, jako byli například Foerster a Novák, kteří na jeho tvorbu měli velký vliv. V jeho díle však můžeme spatřit i Sukovy a Dvořákovy vlivy, a dokonce by se dalo říci, že ve svých skladbách uplatňoval též prvky horáckých lidových písní, které sám velice rád sbíral a upravoval, a jejichž melodičnost je v Boudově vlastní tvorbě zřetelně patrná. Poté, co jsem byla s Boudovou tvorbou osobně seznámena, troufám si říci, že jeho kompoziční umění nebylo tak významné jako jeho jiné činnosti a rozhodně nedosahovalo vysokých uměleckých hodnot. Na druhou stranu je z Boudových skladeb jasně vidět, že to byl školený skladatel, který měl dobré povědomí o tom, jak dílo strukturovat, ať už po formální či harmonické stránce, a nedopouštěl se tudíž žádných amatérských chyb“. Jsem si však vědoma toho, že skladby, které jsem podrobila analýze, nejsou žádnými charakteristickými opusy Boudova díla a jistě by stálo za to blíže prozkoumat například jeho tvorbu vokální, zejména pak sborovou, díky které si Bouda vysloužil některá ocenění. Za analýzu by také rozhodně stály jeho úpravy horáckých lidových písní, které byly dle mého názoru velice zdařilé, či Boudova instruktivní tvorba. Toto jsou však čistě mé subjektivní názory, neboť neexistuje žádný jiný rozbor Boudova kompozičního díla, o který bych se mohla opřít, a proto není vyloučeno, že by jiný badatel dospěl ke zcela odlišnému hodnocení.

[58]

7. BOHUMIL BOUDA JAKO ČLOVĚK OČIMA SVÉ ŽENY A JINÝCH PAMĚTNÍKŮ

V této práci jsme se měli možnost dozvědět blíže o osobnosti Bohumila Boudy z různých úhlů pohledu na jeho profesní kariéru a působení. Čtenář se tak mohl dočíst o Boudovi jako pianistovi, zakladateli hudební školy v Jihlavě, pedagogovi, sbormistru, dirigentu či skladateli. Pro zmapování jeho činností a významu pro Jihlavsko tyto informace dle mého názoru bohatě postačují, avšak neodpustím si přidat na závěr ještě krátkou kapitolu, která by pojednala také o Boudově osobním životě, jakkoli zbytečně a nedůležitě to může někomu připadat. Postupem shromažďování informací a dat o Boudově životě a z osobních vzpomínek pamětníků, zejména pak z vyprávění jeho vdovy Kukačové, jsem se dozvěděla také mnoho zajímavostí z osobního života manželů Boudových a musím uznat, že jejich společný život byl opravdu pozoruhodný, avšak v mnoha ohledech také smutný a hořký. Proto jsem se rozhodla věnovat alespoň pár řádků tomu, jaký byl Bouda člověk a jaký život vlastně žil. Uvádím zde také několik bodů ze života Kukačové, které sice tato práce není věnována, avšak tato osoba měla pro vznik práce obrovský význam a její život byl s Boudovým natolik propojen, že ho nelze zanechat zcela bez povšimnutí. Kukačová znala Boudu od svých čtyř let a ač ho pak přežila o více než čtyřicet let, její vzpomínky na něj zůstávaly po celý její život živé a nevybledlé, čímž mi významně pomohla nahlédnout do života tohoto umělce. Magdalena Boudová-Kukačová, rozená Markaničová se narodila 25. 10. 1917 v Karačfalvě až na Podkarpatské Rusi. Život měla již od narození velmi těžký, neboť jí matka zemřela při porodu a otec nedlouho nato padl na frontě, takže byla brzy umístěna do dětského domova v Užhorodě. Zde se na ni však usmálo štěstí, neboť ji tam objevil jistý lékař MUDr. František Hamza při své inspekční cestě a zařídil jí adopci do pražské rodiny ing. Františka Rychtáře, kde se jí ujali s láskou jako vlastního dítěte. Shodou okolností byl její adoptivní otec strýcem právě Bohumila Boudy, se kterým se tehdy rodina pravidelné vídala, neboť Bouda v té době studoval v Praze na konzervatoři. Pro Magdu to byly šťastně prožité roky. Spolu s bratry Boudovými chodívala na Bohumilovy klavírní koncerty a oni zase na oplátku navštěvovali její vlastní vystoupení, neboť byla velmi nadané dítě a ráda zpívala, recitovala, tančila a hrála na klavír. Bouda se proto brzy stal jejím velkým [59]

vzorem a první láskou. I ona toužila studovat po jeho vzoru konzervatoř a stát se klavíristkou. Ve třinácti letech ji však postihla tragédie spojená se smrtí její adoptivní matky, která jí na čas znemožnila věnovat se hudbě, neboť otec hudebnímu vzdělání příliš nepřál a proto nechal dceru zapsat do odborné školy pro ženská povolání. Musela také absolvovat roční kurz v ústavu Světlá ve Velkém Meziříčí, odkud však alespoň měla možnost dojíždět na hodiny klavíru za Boudou do Jihlavy, kde v té době již zastával funkci ředitele. V roce 1938, když bylo Kukačové 21 let, se za Boudu provdala a odstěhovala se za ním do Jihlavy. Jejich věkový rozdíl byl sice veliký, neboť Kukačová byla o celých 21 let mladší než Bouda, avšak na jejich vztah to nemělo žádný vliv. Po svatbě žili spokojeným životem v Jihlavě a Kukačová se mohla dál věnovat studiu hry na klavír, avšak poklidnou životní idylu záhy ukončila druhá světová válka, která zhatila jejich plány. Bouda byl nucen odejít do Jaroměře a jeho žena proto narychlo složila státní zkoušku z klavíru na pražské konzervatoři a odstěhovala se za ním. Za války však život příliš růžový nebyl, jak je patrné ze vzpomínek Kukačové, které uveřejnila ve článku Jihlavských listů z roku 2003: „Němci i školu v Jaroměři brzy zavřeli, a tak jsme učili soukromě. Já v malém kamrlíčku a Bohumil přes kuchyň v pokoji. Ale neměli jsme žáky, a tak jsem ráno vypomáhala u sedláka, abych výměnou získala potraviny, mouku a šrot k výrobě šišek, díky nimž jsem každý rok vykrmila dvě husy, aby byl omastek.“72 Krutý válečný život však způsobil Kukačové extrémní vyčerpání organismu a oslabil ji natolik, že nejprve potratila první dítě a pak roku 1944 předčasně porodila dceru Magdu, která přišla na svět o téměř čtyři měsíce dříve. Kukačová tehdy vážila pouze 40 kg a onemocněla tuberkulózou, a i když válka poté brzy skončila, musela se ještě dlouho léčit, zatímco se Bouda sám staral o dítě. Vypovídají o tom i její následující vzpomínky: „Můj život se úplně zhroutil. Po návratu do Jihlavy jsem se dlouho léčila. Rok v Žamberku v plicním sanatoriu, kde mi nakonec založili oboustranný pneumotorax, a pak čtyřikrát opakovaně na klinice prof. Jedličky, kde jsem dostávala nový lék Streptomycin. Díky

72


[60]

jemu jsem se vyléčila, ale do hudební školy v Jihlavě jsem se vrátila až v roce 1959, těsně před Boudovou smrtí.“73 Ani po válce však manželé neměli život jednoduchý, neboť byl znesnadňován poválečnou politickou situací a komunistickým režimem. Bouda přišel brzy o místo ředitele hudební školy a dokonce i jejich dcera Magda měla problémy dostat se kvůli otcovu postavení na gymnázium, jelikož neměla správný dělnický původ. Ačkoli se jí nakonec podařilo stát se také učitelkou hudby a vdát se, její život byl již odmalička poznamenán jejím předčasným narozením. Byla fyzicky i psychicky velmi slabá a trápila se tím a nakonec ji životní síly zcela opustily a roku 1969 spáchala sebevraždu. Ač tyto vzpomínky musely být pro Kukačovou velmi bolestné, našla sílu podělit se o ně: „Dcera byla velice nadaná na jazyky, ale tak předčasně narozené dítě nemohlo unést všechny problémy, s nimiž se musela potýkat. Bylo pro ni namáhavé i zvednout ruku aby se učesala. Vydržela to do dvaceti pěti let, ale dál už nechtěla. Nakonec si vzala život.“74 Tyto osudy se nám mohou zdát až neuvěřitelné a málokdo by se s nimi dokázal vyrovnat, avšak Kukačová i přes všechny životní tragédie vždy považovala roky strávené s Boudou po boku za nejšťastnější období svého života. Obdivovala ho jako hodnotného umělce a cenila si ho pro jeho laskavost, dobrosrdečnost a věčný optimismus, který ho i přes všechny útrapy, které ho za života postihly, nikdy neopustil. „Obdivovala jsem ho, on byl báječný člověk, úžasně srdečný. (…) Naučila jsem se s ním všechno co dělat. Rybařit, hrát šachy, kulečník a tenis, lyžovat. Moc ráda vzpomínám na Mladé Bříště u Humpolce, kam jsme rádi jezdívali na víkend ke třem sestrám mého adoptivního tatínka. Sedli jsme na motorku a jeli na pstruhový potok. Nachytali jsme pstruhy, nasbírali v lese houby, jahody, maliny, vykoupali se v čisté vodě a prožívali společné štěstí.

73

viz tamtéž.

74


[61]

Měla jsem s ním krásné mládí. I když jsem se po jeho smrti po devíti letech znovu vdala, Bohumil Bouda zůstal ve mně.“75 Nejen však v očích své ženy se Bouda projevoval jako laskavý a vlídný člověk. Ačkoli dnes již málokdo dokáže ocenit jeho význam, kterým se díky své soustavné práci zasloužil o pozvednutí jihlavského kulturního života, najdeme i některé dosud žijící pamětníky a své bývalé žáky, u kterých si získal velké uznání, a to nejen díky své práci, ale i kvůli své přívětivosti a ohleduplnosti, se kterou nikdy neváhal vyhovět každému, kdo ho požádal o pomoc. Je tomu i v případě Boudovy bývalé žačky klavíru Dagmar Kamberské, která zavzpomínala na Boudovy osobní vlastnosti těmito slovy: „Vždy usměvavý a plný optimismu šířil kolem sebe jas a dobrou náladu. Byl obětavý a kdykoli ochotný pomoci každému.“76 I jiní lidé, kteří s Boudou jakkoli spolupracovali, si nemohli jejich společnou práci s ním vynachválit. Bouda se totiž vyznačoval také svou skromností a nikdy se nechoval k ostatním nadřazeně. Patrné je to například ze slov bývalého dirigenta orchestru Horáckého divadla v Jihlavě Bedřicha Blažka, který se při svém povolání setkával s Boudou velmi často, když prováděl s orchestrem jeho scénickou hudbu k divadelním hrám: „Okamžitě po seznámení jsem byl přesvědčen, že podávám ruku člověku, ke kterému mohu mít důvěru a u něhož vždy najdu oporu. Velký hudebník, snad až foersterovsky umělecky pokorný, mluví za něho dílo samo.“77 Bouda po celý život svědomitě a tvrdě pracoval a láska k hudbě byla jeho hnacím motorem. Nevzdával se ani, když mu život házel nejrůznější klacky pod nohy, neboť žil hudbou, která mu byla vším. Ač to byl ve své době uznávaný hudební pedagog, klavírista a

75


76

Dagmar Kamberská – autentický rozhovor.

77


[62]

skladatel, vždy to však především byl obyčejný člověk, za kterého se považoval, ostatně jak nám sděluje i tato úsměvná vzpomínka pracovníka Muzea Vysočiny PhDr. Jaromíra Tausche: „Po dobrém koncertě, kdy Boudovy oči zářily radostí, si dal svůj oblíbený gulášek a jedno pivo, k pivu pak Partyzánku ve »vajkslovce« a byl nesmírně spokojen a my s ním. Najednou náš dirigent, skladatel a koncertní mistr se stal jedním z nás. Zajímali ho králíci, proč mu »nejde« salát na zahrádce a starosti jako máme každý druhý.“78 Hudba Boudovi byla věrným společníkem opravdu až do samotné smrti, jelikož zemřel, jak už jsme se měli možnost dozvědět, mezi odpoledním a večerním koncertem Krajského symfonického orchestru v Dolní Cerekvi 15. 1. 1960, na kterém měl účinkovat. Jeho hrob se nachází v Humpolci, kam měl vždy blízko. Pro umělce je to možná krásná smrt, zemřít uprostřed hudby. Bouda se však příliš vysokého věku nedožil, smrt ho zastihla teprve v jeho nedožitých sedmdesátinách a určitě mělo na její vliv i vyčerpání organismu a různá příkoří v podobě politického režimu, který ho zbavil všech pracně vydobytých funkcí. I tak však prožil smysluplný život, za který se člověk rozhodně nemusí stydět, neboť bez Boudy existence by dnešní Jihlava měla ještě co dohánět. Na závěr připojuji ještě poslední Tauschovu vzpomínku, jako tečku za Boudovým životem, kterému byla tato práce věnována: „V přestávce mezi odpoledním a večerním koncertem 15. Ledna v Dolní Cerekvi, za stolem místního hostince se svého gulášku Bouda nedočkal. Jeho krásná bílá hlava poklesla na dřevěnou desku stolu, uzavřel se život plný práce, úspěchů, zklamání a tvůrčího hledání velkého muzikanta Vysočiny.“79

78


79


[63]

ZÁVĚR

Smyslem této práce bylo zachytit všechny směry, jimiž se ubíralo působení významného představitele jihlavského hudebního života druhé poloviny 20. století Bohumila Boudy, od jehož úmrtí uplyne v lednu následujícího roku rovných padesát let. Bouda za svůj život dokázal obsáhnout neuvěřitelné množství činností, jejichž pevným pojítkem byla hudba, a díky kterým byly vybudovány pevné základy pro rozvoj kultury v Jihlavě. Čtenář tak měl možnost postupně se seznámit s Boudou coby klavírním virtuosem, prvním ředitelem Městské hudební školy v Jihlavě, hudebním pedagogem, sbormistrem a dirigentem, skladatelem či sběratelem horáckých lidových písní. Prostřednictvím všech těchto činností se Boudovi podařilo během svého života docílit významného posunu v oblasti jihlavské kulturního dění, a to převážně na poli kultury české, která pomohla posílit národní sebevědomí českých obyvatel žijících v dominujícím německém jazykovém ostrově tehdejší Jihlavy. Ačkoli je v Jihlavě čím dál méně lidé, kteří Boudu stále pamatují, a není vyloučeno, že postupem času si na tuto osobnost nevzpomene již téměř nikdo, věřím, že jeho zásluhy budou přetrvávat i nadále, a to zejména díky rok od roku lepšímu fungování Základní umělecké školy v Jihlavě, kterou v jejích počátcích dokázal Bouda propracovat na skvělou úroveň. První ředitel této školy by dnes byl jistě potěšen, kdyby viděl, že školu navštěvuje přes tisíc žáků, kterým se zde dostává kvalitního hudebního vzdělání. Byl by také nepochybně rád, že v Jihlavě až dodnes pokračuje tradice vokálních festivalů, na jejichž vzniku se sám podílel, a že se město může chlubit mnohými uměleckými spolky, které obohacují místní hudební život. I když se k Boudovi Jihlava zachovala v době komunistického režimu krutě a nedokázala tehdy docenit jeho neúnavnou práci, kterou jí věnoval, dnes můžeme vidět, že jeho snahy nebyly zbytečné, a bez nich by dnešní město postrádalo svou bohatou hudební tradici, jejíž velká část byla vytvořena právě z Boudovy iniciativy. Ačkoli dnes Jihlava již těžko splatí svůj dluh tomuto velkému umělci, doufám, že tato práce alespoň nepatrně jeho život a dílo pomohla připomenout. Závěrem dodávám, že svou práci bych ráda věnovala „in memoriam“ Magdaleně Boudové-Kukačové, která bohužel zemřela koncem prosince roku 2008 a jejího vzniku se již [64]

nedočkala. Je smutným osudem, že si tuto práci již nemohla přečíst, neboť byla člověkem, který by jí nepochybně ocenil nejvíce, jelikož se po celý svůj život velmi snažila o propagaci Boudova díla, i když s malým úspěchem. Proto doufám, že by jí tento počin dopřál alespoň malé zadostiučinění v podobě uctění památky jejího bývalého manžela, tohoto „foersterovsky pokorného umělce“.

[65]

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

Prameny: Autentický rozhovor s Magdalenou Boudovou-Kukačovou, záznam učiněn v průběhu roku 2008. Autentický rozhovor s Doc. PhDr. Ladislavem Fučíkem, záznam učiněn 24. 10. 2009. Autentický rozhovor s Dagmar Kamberskou, záznam učiněn v 8. 5. 2008. Autentický rozhovor s Mgr. Dagmar Němečkovou, záznam učiněn na podzim roku 2008. Autentický rozhovor s Evou Fišerovou, záznam učiněn 10. 11. 2009. BOUDA, Bohumil. Filharmonie, její poslání a program z hlediska uměleckého. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy. BOUDA, Bohumil. Hudba v Jihlavě (strojopisná kopie článku dokládající vývoj hudby a hudební školy v Jihlavě v letech 1819-1932). Jihlava, 1932. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy. BOUDA, Bohumil. První výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1924 – 1925. Jihlava: Grafia, 1925. 24 s. BOUDA, Bohumil. Druhá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1925 – 1926. Jihlava: Grafia, 1926. 20 s. BOUDA, Bohumil. Třetí výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1926 – 1927. Jihlava: Grafia, 1927. 25 s. BOUDA, Bohumil. Čtvrtá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1927 – 1928. Jihlava: Grafia, 1928. 23 s. BOUDA, Bohumil. Pátá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1928 – 1929. Jihlava: Grafia, 1929. 20 s. KUKAČOVÁ, Magdalena. Seznam některých posudků a kritik koncertů Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. KUKAČOVÁ, Magdalena. Rukopisný životopis Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace.

[66]

KUKAČOVÁ, Magdalena. Seznam skladeb Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. Almanach 55 let lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979. Archiv Základní umělecké školy v Jihlavě. Dopisy paní řídící od L. Urbanové. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Korespondence z let 1917 – 1927. Kronika Městské hudební školy v Jihlavě: I. díl. Muzeum Vysočiny. Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. Kronika Městské hudební školy v Jihlavě: II. díl. Archiv Základní umělecké školy v Jihlavě. Kronika Lidové školy umění v Jihlavě: III. díl. Archiv Základní umělecké školy v Jihlavě. Pamětní deska věnována Bohumilu Boudovi pěveckou a hudební jednotou Jaromír. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace. Rukopisná vzpomínka Karla Šolce na Boudu. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Rukopisy.

Literatura: ČERNUŠÁK, Gracian, ŠTĚDROŇ, Bohumír, NOVÁČEK, Zdenko. Československý hudební slovník osob a institucí. I. díl. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. 853 s. ISBN 02-22863. FRANTÁL, Zdeněk. Podpis hodinu před smrtí: K nedožitým stodesetinám Bohumila Boudy. Želivské ozvěny. 2006, roč. VII., č. 2, s. 6. Dostupný z WWW: . FRANTÁL, Zdeněk. Stopy slavných: Život mezi notami. Želivské ozvěny. 2001, roč. II., č. 2, s. 7. Dostupný z WWW: . FUČÍK, Ladislav. Hudební putování krajem pod Javořicí . Jihlava: Jiskra, listopad 1983 duben 1984. 103 s. Osobní archiv Ladislava Fučíka. FUKAČ, Jiří, VYSLOUŽIL, Jiří, MACEK, Petr. Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997. 1035 s. ISBN 80-7058-462-9. JANŮ, Leopold. Zemřel Bohumil Bouda. Estetický výchova. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1960, roč. II, č. 3, s. 81.

[67]

JANŮ, Leopold. Zemřel Bohumil Bouda. Život a práce Jindřichohradecka. Jindřichův Hradec, 1960, roč. X, č. 3, s. 4. JELÍNEK, Jan. Vzpomínka na Bohumila Boudu. Jihlavské listy. Jihlava, 1994. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové. KUBÍK, Jan. Splatí Jihlava dluh velikému umělci? Deník Vysočina. Jihlava, 2003. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové. PISKOVÁ, Renata, a kol. Jihlava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 877 s. ISBN 978-80-7106-551-7. TAUSCH, Jaromír. Muzikantská zastavení (6): Bohumil Bouda. Nástup. 1984. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky. TAUSCH, Jaromír. Bohumil Bouda a Vysočina. Jiskra. Jihlava, 1974, č. 39, s. 4. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Výstřižky. VARHANÍK, Jiří. Byl to báječný člověk, vzpomíná Magda Kukačová na Bohumila Boudu. Jihlavské listy. Jihlava, 2. 5. 2003, roč. XIV, č. 35, s. 1, 6. VÁVROVÁ, Milada. Ztichlé tóny profesora Bohumila Boudy. Jihlavské listy. Jihlava, 1996, s. 5. Osobní archiv Magdaleny Boudové-Kukačové.

Internetové zdroje: FUČÍK, Ladislav. Za půl století vystoupilo na sborových festivalech v Jihlavě 630 sborů, 26 tisíc zpěváků a hudebníků. Jihlavské listy [online]. 3. 7. 2007 [cit. 4. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: . FUČÍK, Ladislav. 110 let od narození Bohumila Boudy. Jihlavské listy [online]. 28. 4. 2006. Dostupný z WWW: ˂http://jihlavske-listy.newtonit.cz/default.asp?cache=739422˃. KŘUPKOVÁ, Lenka. Výsledky evidence pramenů korespondence Vítězslava Nováka k 1. 3. 2003. Společnost Vítězslava Nováka [online]. Dostupný z WWW: . Jaroslav Křička. [online]. Dostupný z WWW: . Josef Bohuslav Foerster (30. 12. 1859 – 29. 5. 1951): Skladatel, jehož dílo tvoří předěl mezi českou klasikou a modernou. Životopisy online – osobnosti, celebrity [online]. 29. 5. 2008. Dostupný z WWW: . Vítězslav Novák. Czechmusic.net [online]. Dostupný z WWW: . [68]

Základní umělecká škola Jihlava: Historie školy [online]. [cit. 20. září 2009]. Dostupný z WWW: ˂http://www.zus-jihlava.cz/29.html˃. ZUŠ J. A. Šporka, Jaroměř: Historie školy [online]. Dostupný z WWW: ˂http://www.zusjaromer.cz/historie.htm˃.

[69]

RESUMÉ

Smyslem této diplomové práce bylo podrobněji popsat život a působení Bohumila Boudy (1896 – 1960), prvního ředitele Městské hudební školy v Jihlavě, která byla založena roku 1924 a funguje v tomto městě dodnes. Postupně byly v této práci zmapovány oblasti Boudova působení jako klavírního virtuosa, hudebního pedagoga, sbormistra a dirigenta, sběratele horáckých lidových písní a skladatele, a v neposlední řadě pak organizátora hudebního života na Jihlavsku. Boudův význam spočívá především v tom, že se zasloužil o velký kulturní rozvoj v tomto kraji a přispěl tak k posílení národního cítění místních rodáků, kteří byli utlačováni v meziválečné Jihlavě převládající německou většinou obyvatel. Bouda také vychoval řadu výborných žáků klavíru, mezi kterými nalezneme i některé významné osobnosti české hudby, jako byl např. hudební vědec prof. Bohumír Štědroň. Úkolem práce bylo také přiblížit osobnost Boudy dnešním jihlavským obyvatelům, prostřednictvím zorganizování koncertního provedení vybraných Boudových skladeb ve spolupráci s Komorní filharmonií Vysočina, Základní uměleckou školou v Jihlavě a studenty Státní konzervatoře v Brně. Formální rozbory těchto skladeb jsou obsaženy v práci jako pokus o analýzu Boudova kompozičního díla.

[70]

SUMMARY

The aim of this diploma thesis was to describe the life and work of Bohumil Bouda (1896 – 1960), the first headmaster of the school of music in Jihlava, which was founded in 1924 and functions in this town up to the present day. The main areas of Bouda’s occupations were subsequently depicted in this thesis, with the look of himself as a piano virtuoso, music educator, choirmaster and conductor, a collector of traditional highland folksongs, composer and an organizer of the culture life in Jihlava. The essential importance of Bouda’s work were his contributions to the development of music and culture in this region, whereby he helped to vitalize the national patriotism of local residents, who were being constantly oppressed by the German majority of inhabitants in Jihlava during the interwar period. Bouda has also brought up many excellent piano students, among those we can even find some important celebrities of the Czech music, e.g. the musicologist Prof. Bohumír Štědroň. The other part of this diploma thesis was a commemoration of Bohumil Bouda to people living in Jihlava, achieved by the organisation of two concerts where selected pieces of his own music were presented, in cooperation with “Chamber Philharmonic Orchestra Vysočina”, Music school in Jihlava and students of State music conservatory in Brno. Analyses of these pieces of music are enclosed in this thesis in terms of an attempt to analyse Bouda’s composition art.

[71]

PŘÍLOHY

Součást této práce tvoří různé přílohy, které slouží jako ilustrační doplněk k popisu života a díla Bohumila Boudy. Jmenovitě se jedná nejprve o programy koncertů z vybraných skladeb z Boudovy kompoziční dílny, uskutečněných tohoto roku k poctě Boudy coby skladatele, a další sekci tvoří obrazové přílohy obsahující fotografie, které jsem získala z osobního archivu Magdaleny Boudové-Kukačové nebo z pozůstalosti Bohumila Boudy v Muzeu Vysočiny. Poté následuje seznam Boudových skladeb, vytvořen na základě seznamu skladeb, jehož autorem je Kukačová80, a také na základě notových materiálů uložených muzeu Vysočiny. Další přílohu tvoří seznam žáků Bohumila Boudy, který byl vytvořen z podkladů prvních výročních zpráv Městské hudební školy v Jihlavě81 a ze souborného almanachu této hudební školy82. Poslední přílohu tvoří seznam některých koncertů Bohumila Boudy, který byl sestaven díky programům koncertů a informacím o Boudově koncertní činnosti, uložených opět v Muzeu Vysočiny.

80

KUKAČOVÁ, Magdalena. Seznam skladeb Bohumila Boudy. Muzeum Vysočiny, Pozůstalost Bohumila Boudy, Dokumentace.

81

BOUDA, Bohumil. Seznam žáků školy. In BOUDA, Bohumil. Třetí výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1926 – 1927. Jihlava: Grafia, 1927, s. 19 – 23.

BOUDA, Bohumil. Seznam žáků školy. In BOUDA, Bohumil. Čtvrtá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1927 – 1928. Jihlava: Grafia, 1928, s. 17 – 21. BOUDA, Bohumil. Seznam žáků školy. In BOUDA, Bohumil. Pátá výroční zpráva Městské hudební školy v Jihlavě za školní rok 1928 – 1929. Jihlava: Grafia, 1929, s. 15 – 18. 82

Absolventi a bývalí žáci školy 1924 – 1979. In Almanach 55 let Lidové školy umění v Jihlavě. Velké Meziříčí: Východočeské tiskárny n. p., 1979, s. 55. Archiv Základní umělecké školy v Jihlavě.

[72]

A. Obrazové přílohy

Bohumil Bouda, kresba akademického malíře a sochaře Karla Otáhala z 18. 10. 1957 při příležitosti Otáhalovy vernisáže v jihlavské hudební škole

[73]

Maturitní fotografie Bohumila Boudy, těsně před nástupem do první světové války jako člen pěšího pluku 75 rakouské armády

Bohumil Bouda (1930-1931) [74]

Bohumil Bouda v Jihlavě (1937-1938)

[75]

„Klavírní virtuos Bohumil Bouda“

Bohumil Bouda se svým přítelem, skladatelem Václavem Kálikem (vpravo) na pěveckých slavnostech v Třebíči

[76]

Fotografie Boudy se svými přáteli ze zájezdu orchestru Horáckého divadla r. 1959 zleva: p. Brož (dirigent), p. Krafka (violoncello), Bohumil Bouda (II. housle)

Bohumil Bouda a pěvecký sbor Foerster (1927-1956)

[77]

Bohumil Bouda jako dirigent Foerstera při oslavách T. G. Masaryka v Jihlavě

Bohumil Bouda na lodi ve Varně

Bohumil Bouda jako rybář na Staré plovárně v Jihlavě s přítelem E. Bartoňkem [78]

Magdalena Markaničová-Rychtářová (později Boudová) v hanáckém kroji

[79]

Magdalena Boudová-Kukačová

[80]

Magdalena Boudová-Kukačová s fotografií otce Bohumila Boudy, uveřejněno v Jihlavských listech XIV/35 ze dne 2. 5. 2003, s. 6

[81]

B. Seznam skladeb Bohumila Boudy

Dle opusového čísla: Op. 1 Suita pro housle a klavír (1922-1923) Preludium, Scherzo, Passacaglia první provedení Lala Bertlová a Bohumil Bouda v Praze r. 1924 Op. 2 Tři skladby pro housle a klavír (1950, 1953 instrumentováno) Romance; Ukolébavka; Scherzo Op. 3 Baletní sál (1946) - pásmo polek pro klavír Nepojedu na robotu; Ty nedvěsky formani; Hruška; Ty Čajovy koně; Když jsem já byl; Brabec scénická hudba k vystoupení tanečního oddělení hudební školy Op. 4 Symfonietta (1953) - dvouvětá skladba pro symfonický orchestr věnováno Horáckému symfonickému orchestru v Jihlavě Op. 5 Horácké písně pro smíšený sbor a capella (1955) Když jsem já byl malý zajíc; Zadělala na buchty; Teče voda struhou; Šla děvečka; Nes mě, koníčku, nes; Hvězdičky; Za Mohelnou na kopečku; Žádný neví, neuvěří; Holka rozmilá; Pod našima okny Op. 6 Národní písně pro smíšený sbor a capella A já pořád proč mne; Chodila po včelínku; Měla jsem chlapce; Na tom bošileckém mostku; Ráda, ráda; Zazpívalo vtáča Op. 7 Horácké tance pro symfonický orchestr Sekera; Slepice; Pšenka; Vrták Op. 8 Horácké písně pro smíšený sbor a komorní orchestr Dyž sem šel okolo vrat; Nes mě, koníčku, nes; Proto jsem se vdávala; Zadělala na buchty; Teče voda struhou Op. 9 Sněhurka (1957) - balet o devíti obrazech Op. 10 Preludia in G pro varhany (1952) Op. 11 Tři slavnostní preludia pro varhany (1952) Preludium velikonoční, Preludium na chorál Svatý Václave Op. 12 Andělíčku můj strážníčku, Otče náš, Věřím (1951) - dětské sbory a capella Op. 13 Horácké písně pro sólový hlas a klavír Zadělala na buchty; Stojí borověnka borová; Když jsem já byl malý zajíc; Šla děvečka; Hej, hej, hej; Žádný neví, neuvěří; Čím dál; Náš táta; Vlak; Písmeny; Třikrát jsem pole oral [82]

Op. 14 Horácké písně pro smíšený sbor a capella Uvázal koníčka; Šuhajova mladá žena; Co je to za děvčata; Sedí děva u studánky Op. 15 Torquemada (1955) - scénická hudba ke hře Victora Huga pro Horácké divadlo v Jihlavě (dále HDJ) Op. 16 Broskvový květ (1955) - scénická hudba pro HDJ, čínský anonym Op. 17 Sen noci Svatojánské (1955) - scénická hudba pro HDJ, William Shakespeare Op. 18 Lucerna (1956) - scénická hudba pro HDJ, Alois Jirásek Op. 19 Horácké tance pro symfonický orchestr Mazurka; Balzamína; Karlátka; Holka neznámá Op. 20 Variace na národní píseň pro klarinet a klavír (1952) Op. 21 Sonáta pro klarinet a klavír (1952) r. 1953 provedení v Brně v Husově sboru (B. Opat a Z. Zámečníková) Op. 22 Scherzo pro smyčcový orchestr a klavír (1953) Op. 23 Jarní (1955) - skladba pro pozoun a klavír Op. 24 Balada (1955) -skladba pro pozoun a klavír Op. 25 Tři skladby pro klavír (1953) Burleska, Žertem i vážně, Capriccio první provedení v Jihlavě r. 1956 (J. Bedřichová) Op. 26 Fantastický tanec (1957) - skladba pro dva klavíry věnováno tanečnímu oddělení hudební školy Op. 27 Koncert pro klarinet a orchestr (1957) Op. 28 Krvavá svatba (1956) - scénická hudba pro HDJ, Frederic Garcia Lorca Op. 29 Loutková suita (1954-1957) - cyklus instruktivních skladeb pro klavír Kašpárek je malý šibal; Princezna; Rytíř; Menuet – smím prosit?; Kde je Sněhurka?; Vodník; Černokněžník; Všichni dokola instrumentováno pro dechový kvintet Štěpánem Charvátem Op. 30 Malá suita (1956) - cyklus instruktivních skladeb pro komorní ansámbl v obsazení flétna, 3 hoboje, klarinet, 2 trubky, lesní roh a klavír Vesele do školy; První hodina; Malí přátelé; Na výlet; Polka Op. 31 Muž a žena (1958) - scénická hudba pro HDJ, Alexander Freder Op. 32 Horácko tančí a zpívá (1956) - dvě pásma písní a tanců pro smíšený sbor a symfonický orchestr, zkomponováno pro národopisné slavnosti v Jaroměřicích nad Rokytnou [83]

Op. 33 Horácké písně pro ženský sbor a capella Haj, haj, haj husičky; Hrajte muzikanti; Měl jsem holku; Sluníčko zachází; Sluníčko polední; Šla děvečka; Holka rozmilá; Za našima humnama první provedení pěvecký sbor MY 48 r. 1957, sbormistr Bouda Op. 34/I Op.34/II. Op.34/III. Op.34/IV.

Balada o zpívající studánce (1952) - píseň pro koloraturní soprán a klavír na slova Jaroslava Vrchlického Večer (1951) - píseň pro soprán a klavír na slova Libuše Šteflové Tulák (1957) - píseň pro vyšší hlas a klavír na slova Josefa Hory Vzkaz (1951) - píseň pro soprán a klavír na slova Adolfa Heyduka

Op. 35 Horácké tance pro symfonický orchestr (1950) Hoblovák, Bajdyš, Šotyš, Točák Op. 36 Směs národních písní pro sóla, dětský sbor, klavír či orchestr (1957) Spievanky; Cibuláři; Jenom ty mně, má panenko; Šla děvečka se džbánem; Až půjdete přes pole; Lesti ťa, synečku, hlava bolí; Já se dycky vohlídám; Kdybych byla vtáčkem; Stojí borověnka borová Op. 37 Den (1959) - šest instruktivních skladeb pro trubku a klavír Op. 38 Radost - čtyři instruktivní skladby pro houslový ansámbl S veselou myslí; Sen; Tanec; Serenáda Op. 39 Pět písní pro alt nebo baryton, klavír či smyčcový orchestr na slova Antonína Klášterského (1957) Tiše jdou; Hvězdy; Sen; Píseň; Žalm vánoční Op. 40 Impromptu pro klavír a smyčcový orchestr (1957) Op. 41 Concertino pro housle a klavír (1959) Op. 42 Koncert pro pozoun a klavír (1958, 1959 instrumentováno) Op. 43 Jdou stíny duší (1921) Mám já ženu starú (1937) Lekníny (1938)

- mužský sbor a capella na slova Jaroslava Vrchlického - mužský sbor a capella na slova národní písně - mužský sbor a capella na slova Jaroslava Vrchlického - první provedení Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého na III. Vokálním festivalu v Jihlavě 1960, sbormistr Jindřich Pěnčík

Op. 44 Štafeta (1959) - mužský sbor a capella na slova Jiřího Wolkera Op. 45 Malé rondo pro trubku a klavír (1959) - instruktivní skladba r. 1959 vydáno Krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě pro Krajský pedagogický ústav v Jihlavě (300 výtisků) Op. 46 Dětská suita (1959) - cyklus instruktivních skladeb pro klavír Jen vesele; Do školy; Ze školy; Hra; Ukolébavka; Pionýrská jitřenka; Po Horácku

[84]

Op. 47 Variační fantazie pro trubku a klavír (1959) Op. 48 Mládí (1959) - cyklus instruktivních skladeb pro klavír Preludium; V táboře; Neklid; Vzdor; Stesk; Příroda léčí vše; Do vesmíru Op. 49 Šest instruktivních skladeb pro lesní roh a klavír (1959) Op. 50 Sonety Williama Shakespeara č. 91, 109, 42 (1956) - písně pro sólový hlas a klavír Op. 51 Sonet Williama Shakespeara č. 61 (1956) - píseň pro baryton s klavírem Op. 52 Podzim - cyklus dětských sborů a capella na slova M. Lukešové, J. Vladislava, O. Pražákové a J. V. Sládka Jak je to na podzim; Listopad; Pláče podzim; Vlaštovky první provedení Kühnův dětský sbor na III. Vokálním festivalu v Jihlavě r. 1960, sbormistryně Markéta Kühnová Op. 53 Matičce - cyklus dětských sborů a capella na slova J. V. Svobody a V. Podlipné Matičce; Holubička; Polekaná slepička; Havíři první provedení Kühnův dětský sbor na III. Vokálním festivalu v Jihlavě, r. 1960 Op. 54 Dechový kvintet F dur (1960, poslední skladba) první provedení v Jihlavě r. 1960 (V. Opat, V. Krčál, C. Novák, J. Nykodým a F. Koten) Op. 55 Fanfáry pro čtyři lesní rohy (1959) Op. 56 Skřítek (1958) - skladba pro fagot a klavír

Skladby bez opusového čísla: I.

Vokální skladby: a) Písně pro sólový hlas s doprovodem

Má duše (1915) Sen (1915) Večer a duše (1915) Evangelium stesku (1920) Kletba (1920, instrumentováno 1920) Prvně a naposled (1920, instrum.1920) Osten Vzpomínky (1921) Vzkaz (1951) Ave (1950) Otče náš (1951) Andělíčku (1951) Věřím (1951) Ave (1952) Tak samotinký

- pro baryton a klavír na slova A. Sovy - pro tenor a klavír na slova A. Sovy - pro baryton a klavír na slova O. Fišera - pro tenor a orchestr na slova Q. M. Vyskočila - pro tenor a orchestr na slova J. Topola - pro tenor a klavír - pro baryton a klavír na slova A. Sovy - pro soprán a klavír na slova A. Hejduka - pro střední hlas a varhany - pro střední hlas a varhany - pro střední hlas a varhany - pro střední hlas a varhany - pro soprán a varhany - pro baryton a klavír [85]

Horácké písně pro sólový hlas a klavír Horácké písně pro dívčí trio a capella

- Tesař; Holka rozmilá; Cestičko blódivá; Ty šašovský louky; Teče voda; Slepice; Točák - Ty šašovský louky; Odbila hodina; Měla milá; Dvacet trubačů troubilo; Jakubský kostelíčku; Darmo se trápíš; Má dobrá matičko; Má dobrá Matičko; Horáckou sem tancovala; Jak se ten měsíček

b) Melodramy na slova W. Shakespeara Sonet č. 8, 19 (1956) Sonet č. 115 (1956) Sonet č. 144, 106, 92, 128 (1956) Sonet č. 61 (1956)

- cyklus melodramů s klavírem - melodram s orchestrem - cyklus melodramů s klavírem či orchestrem - melodram s klavírem

c) Sbory Marný boj (1914) - mužský sbor a capella na slova J. V. Friče - mužský sbor a capella na slova F. L. Čelakovského Je to chůze (1914) Balada o černém jezeře (1915) - mužský sbor a capella s basovým sólem na slova J. Nerudy Květnový sen (1915) - mužský sbor a capella na slova A. Sovy - mužský sbor a capella na slova J. V. Sládka Tráva (1915) Naposled (1915) - mužský sbor a capella s barytonovým sólem Jdou stíny duší (1921) - mužský sbor a capella na slova J. Vrchlického Cigáne, cigáne (1937) - ženský sbor a capella na slova národní písně - věnováno Kálikovu ženskému sboru v Jihlavě Bože, Bože, Otče můj (1937) - ženský sbor a capella na slova národní písně -věnováno Kálikovu ženskému sboru v Jihlavě Nářek Amorův (1938) - ženský sbor a capella na slova J. Vrchlického -oceněn na I. Vokálním festivalu v Jihlavě Ach není tu, není (1944) - ženský sbor a capella na slova národní písně -věnováno ženskému části pěveckého spolku Jaromír v Jaroměři Zornička (1950) - smíšený sbor a capella s altovým a basovým sólem na slova J. Kutného V širých polích rodné Rusi (1951) - smíšený sbor a capella na slova lidové písně Jen jediné (1951) - masová píseň pro smíšený sbor na slova A. Trýba - smíšený sbor a capella Věřím (1952) Ave (1952) - smíšený sbor a capella Noc (1952) - smíšený sbor a capella - první provedení Spevácký sbor Slovenskej filharmonie Bratislava na III. Vokálním festivalu v Jihlavě r. 1960, sbormistr Ján Dobrodinský Na chorál Svatý Václave (1952) - dětský sbor a varhany Zdrávas (1952) - dětský sbor a varhany Heslo (1957) - znělka pro smíšený sbor MY 48 Popěvek - smíšený sbor a capella na slova J. Uhra Na seně jsi, Jak jsi milé, Já ti nesu, tichá noci - cyklus koled pro dětský sbor a capella Horácké písně (1957) - cyklus písní pro smíšený sbor a capella pro sbor MY 48 - Sedí vrabec; Vlak; Myslivečku, myslivče Horácké písně (1957) - cyklus písní pro smíšený sbor a capella se sopránovými a [86]

Horácké písně

Horácké písně Horácké písně

II.

Tenorovými sóly, věnováno sboru MY 48 - Šuhajova mladá žena; Co je to za děvčata; Sedí děva u studánky; Zdálo se mně; Pod dubem; Prší, prší; Sedmdesát sukeň mala; Kdybych měla rukávce; Vlak; Náš táta; Písmeny; Holka rozmilá; Uvázal koníčka; Hrajte muzikanti; Nes mě, koníčku; Čím dál; Za našima humnama; Hvězdičky; Nad Tasovem, Pod našima okny - pásmo pro Nové Město na Moravě - Nepojedu na robotu; Ty nedvěský formani; Hruška; Ty Čajovy koně; Když jsem já byl; Brabec - cyklus písní pro smíšený sbor s klavírem - Má zlatá matičko; Nanynka; Špacírka - cyklus písní pro smíšený sbor a orchestr - Proto jsem se vdávala; Udělali Bačaláci koryto; Dyž sem šel okolo vrat; Zadělala na buchty

Klavírní skladby

Dumka (1919) Dvě skladby (1919) A la Turca (1919) Andante (1919) Allegro (1920) Variace (1920) Tempo guisto (1920) Rande vous v ringu (1920) Menuet (1922) Valčík (1922) Mazurka (1956) horácké tance z r. 1950 horácké tance z r. 1952 horácké tance z r. 1952

- Dívčí kolo, Karlátka, Mateník, Balzamína - Jatelinka; Mysliveček; Řezník; Žid; Švec; Káča - Koníček; Zajíček; Špacírka; Marjánka; Křížek; Mysliveček; Otče náš; Pastýřská; Pšenka; Hoblovák; Nepojedu na robotu horácké tance z r. 1956 - Hulán; Manžestr; Bajdyš; Hačan polka horácké tance z r.1 957 - Šotyš polka; Svitovská polka; Nepojedu na robotu Horácká svatba (1957) - cyklus písní a tanců, psáno pro soubor Vysočan v Jihlavě Horácké tance: I. pásmo - Nepojedu na robotu; Ty Čajovy koně; Holka neznámá; Ty seš Petře darebák; Vrták; Vlak; Pšenka II. pásmo - Obkročák; Hoblovák; Bajdyš; Svitovský tanec Horácké tance pro čtyřruční klavír - Holka neznámá; Pšenka

III.

Skladby pro dechové nástroje

Allegro maestoso pro pozoun a klavír (1958, instrumentováno 1958) Scherzino pro trubku a klavír (1959) [87]

Rozmar - kvartet pro lesní rohy Pantáta - instruktivní skladba pro fagot a klavír IV.

Instruktivní skladby pro housle

Jarní (1939) Nálada (1940) I.máj (1955) Na prázdniny (1959) Horácké tance pro housle a klavír (1959) V.

- pro čtvery housle - pro čtvery housle - pro housle a klavír - pro housle a klavír - Furiant; Nanynka; Špacírka

Scénická hudba

Skandál v obrazárně (1954) - hudba k estrádě Václava Jelínka pro HDJ VI.

Úpravy cizích skladeb

P. Heller: Tarantela (1953)

- instrumentováno pro komorní ansámbl (flétna, klarinet, fagot, trubka, tympány), určeno pro taneční oddělení hudební školy a pro účely výchovných koncertů

P.I. Čajkovskij: Panenka stůně; Pohřeb panenky; Nová panenka (1953) - instrumentováno pro komorní orchestr (smyčce, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh) - určeno tanečnímu oddělení hudební školy v Jihlavě a pro účely výchovných koncertů I. Albeniz: Tango espańol (1953) - instrumentováno pro komorní orchestr (smyčce, flétna, klarinet, lesní roh, kastaněty) - určeno tanečnímu oddělení hudební školy v Jihlavě a pro účely výchovných koncertů W. A. Mozart: Ukolébavka (1956) V. Dobiáš: Poselství (1957) B. Smetana: Věno (1957) Hluboká řeko (černošský spirituál)

- úprava pro smíšený sbor a capella s basovým sólem - úprava pro smíšený sbor a capella - úprava pro smíšený sbor a capella - úprava pro smíšený sbor a capella s altovým sólem

[88]

C. Seznam žáků Bohumila Boudy * Pozdější pracovní působiště žáků je uváděnou pouze v případě hudebních profesí. ** p. odd. = pedagogické oddělení

Jméno žáka

Pozdější pracovní působiště*

Bartheldy Stanislav Bedřichová Jiřina Bialas Milan Bláhová Milena Boukalová Zdenka Brachtl Josef Cihlář Ladislav Činčerová Marie Davidová Blažena Dvořák Josef Eliášová Nataša Fidlerová Eva Fichtnerová Emilie Filipská Jarmila Foitová Regina Frantíková Františka Gantnerová Jiřina Goldmannová Elfr. Göthová Marie Halíková Anna Hanzálková Jarmila Heinrichová Jindra Heinrichová Olga Heimrichová Věra Hnilicová Hana Holeda Jaromír Holubová Anna Hradecký Antonín Hradecký Jan Horák Antonín

ZUŠ Jihlava ZUŠ a konzervatoř Ostrava konzervatoře Brno

Hrodek Václav Hudcová Milada Chlubková Hana Chlubnová Hedvika Jílek Zdeněk

Kamberská Dagmar

Obor

dechové nástroje klavír klavír klavír klavír housle klavír klavír ZUŠ Humpolec klavír ZUŠ Jihlava sborový zpěv ZUŠ Praha klavír klavír ZUŠ Jihlava klavír, p. odd. ** ZUŠ Praha klavír ZUŠ Telč klavír klavír, p. odd. klavír housle klavír ZUŠ Jihlava klavír ZUŠ Kamenice nad Lipou klavír učitelka hudby v Británii klavír ZUŠ Praha klavír ZUŠ Praha klavír klavír lidový hudebník, Ledeč nad Sázavou klavír klavír housle, p. odd. ZUŠ Nové Město na Moravě klavír, sborový zpěv zástupce šéfredaktora klavír Čsl. Rozhlasu Praha, dirigent orch., Teplice klavír klavír ZUŠ Havlíčkův Brod ZUŠ Pacov klavír klavír profesor HAMU, klavír sólista Československé filharmonie Praha ZUŠ Jihlava klavír, p. odd. [89]

Jméno žáka

Pozdější pracovní působiště

Kleinová Irma Kocourková Věra Kosovská Anna Kosovská Marie Kopta Arnošt Kotounová Olga Koza Filip Krčál Leopold Kukačová-Boudová Magdalena Kuhn Josef Krupičková Helena Kürschnerová Hedy Mandlová Gréta Matulová Jaroslava Melichar Antonín Melichar František Menšík Otakar Milaberská Jindra Muchová Marie Musilová Karolína Navrátilová Alena Nedvědová Jarmila Neumann Miloš Ornsteinová Františka Paculová Olga Pausar Jaroslav Potůčková Božena Procházková Marie Prokšová Marie Raková Marie Rambousková Zdeňka Sommer Josef Sommerová Blanka Schulz Hans Schwarz Rudy Stejskal František Stránská Jarmila Škoda Josef Šmolík Ladislav Šmolíková Florči Štědroň Bohumír

učitelka hudby ZUŠ Plzeň

Švejdová Božena Tichá Alena Tichá Karla Vaníček Ludvík Vokáčová Anděla

ZUŠ Brno ZUŠ Jihlava ZUŠ Velké Meziříčí ZUŠ Jihlava učitelka hudby v Německu

ředitel ZUŠ Jihlava ZUŠ Pacov učitelka hudby

učitelka hudby v Austrálii ZUŠ Olomouc

ZUŠ Písek ZUŠ Praha

učitel hudby učitelka hudby učitel hudby ve Švýcarsku učitel hudby ve Švýcarsku

ředitel ZUŠ Pelhřimov

profesor hudební vědy, Filozofická fakulta MU v Brně ZUŠ Havlíčkův Brod ZUŠ České Budějovice

[90]

Obor klavír klavír klavír klavír housle klavír klavír, harmonie klavír, sborový zpěv klavír housle klavír klavír klavír klavír klavír klavír harmonie klavír klavír housle klavír klavír housle klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír klavír housle klavír sborový zpěv klavír, p. odd. klavír klavír klavír klavír klavír housle klavír

Jméno žáka

Pozdější pracovní působiště

Weinbergová Hilda Zamrazil Karel Zobl Harry Zoblová Sylvie Zounková Milena Židlický Václav

ZUŠ Jihlava ředitel ZUŠ Pacov učitel hudby ZUŠ Jindřichův Hradec

[91]

Obor klavír, p. odd. klavír, sborový zpěv klavír klavír klavír klavír

D. Seznam některých koncertů Bohumila Boudy Praha 6. 12. 1923

Symfonické variace pro klavír a orchestr C. Francka s Českou filharmonií, dirigent F. Stupka

Praha 8. 3. 1924

2. koncert pořádaný Osvětovým svazem pro Radiojournal, vystoupení s Lalou Bertlovou, na programu skladby B. Smetany

Praha 26. 3. 1924

XIV. veřejný koncert pražské konzervatoře, v 5. skladbě účinkuje Bouda (VII. ročník)

Praha 6. 5. 1924

účinkování na koncertě k památce 100. výročí narození B. Smetany

Praha 10. 7. 1924

absolventský koncert, Rudolfa Karel: Tema con variazioni, op. 13

Tovačov 17. 8. 1924

samostatný recitál (F. Chopin: Ballada g moll, F. Liszt: Rhapsodie č. 19, J. Suk: Píseň lásky, V roztoužení, B. Smetana: Fantazie na českou národní píseň)

Jindřichův Hradec 23. 8. 1924

vzpomínkový večer M. Tyrše, společný koncert s pěvkyní Miladou Cimblerovou

Praha 8. 11. 1924

Symfonické variace pro klavír a orchestr C. Francka s Českou filharmonií, dirigent Jaroslav Vogel

Jihlava 6. 11. 1925

koncert s houslistou Janem Brůnou, Bouda hraje sólově Sonátu Eroica, op. 24, od V. Nováka

červenec – srpen 1925

dvouměsíční prázdninové turné po Slovensku s houslistou Janem Brůnou

Sliač 6. 7. 1925

koncert s Janem Brůnou, na programu F. Chopin, F. Liszt, N. Paganini, J. Suk, F. Mendelssohn-Bartholdy, J. S. Bach, C. Saint-Saens

červenec – srpen 1927

dvouměsíční prázdninové turné po Moravě s houslistkou Lalou Bertlovou

Jihlava 7. 5. 1927

koncert s Lalou Bertlovou, Bouda hraje sólově Appassionatu od L. v. Beethovena

Jihlava 10. 10. 1927

Boudův samostatný koncert v Městském divadle

Jihlava 21. 10. 1933

večer k výročí J. B. Foerstera, pěvecký koncert sboru Foerster, Bouda hraje sólově Foersterovy Erotovy masky, op. 98

Jihlava 9. 5. 1936

velký koncert Boudy v Městském divadle

Jihlava 22. 11. 1936

E. Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16 [92]

Jihlava 1937

C. Saint-Saens: Koncert č. 2 g moll pro klavír a orchestr, F. Mendelssohn-Bartholdy: Koncert č. 4 G dur pro klavír a orchestr, op. 58

Jihlava 1938

L. v. Beethoven: Koncert pro klavír č. 3 c moll, op. 37, F. MendelssohnBartholdy: Koncert č. 4 G dur pro klavír a orchestr, op. 58, doprovází orchestr ppl.31 Arco, dirigent Hynek Bureš

Jihlava 1938

C. Saint-Saens: Koncert č. 2 g moll pro klavír a orchestr, F. Mendelssohn-Bartholdy: Koncert č. 4 G dur pro klavír a orchestr, op. 58, s orchestrem ppl.31 Arco (těsně před začátkem znemožněno německými okupanty)

Jaroměř 20. 2. 1941

koncert „Dvořákův rok“ ve Fűgnerově sokolovně (J. Suk: Fantasie Polonaise, op. 5, Klavírní koncert a moll)

Jaroměř 5. 4.1941

sólový koncert v aule reálného gymnázia (L. v. Beethoven: Appassionata, R. Schumann: Symfonické etudy, op. 13 - výběr, C. Debussy: Zlaté rybky, J. Suk: Jaro, F. Chopin: Etuda as moll, Impromptu Fis dur, Brillantní valčík As dur, F. Liszt: Šumění lesa, A. Dvořák: Na táčkách, B. Smetana: Macbeth a čarodějnice - úryvek)

Jaroměř 10. 3. 1942

„Mozartův večer“, W. A. Mozart: Fantazie c moll

Jaroměř 21. 5. 1942

sólový koncert, na programu L. Dusík, F. Schubert, V. Novák, C. Debussy, B. Smetana, F. Chopin, A. Dvořák a F. Liszt

Jaroměř 11. 1. 1943

sólový koncert, na programu F. Schubert, B. Smetana, A. Dvořák, F. Liszt, F. Chopin, K. Bendl, H. Wienawski a F. X. Scharwenka

Jaroměř 12. 5. 1943

sólový koncert (E. Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16)

Zborovice 26. 5. 1944

koncert s houslistou H. Šubčíkem,

Jindřichův Hradec 25. 1. 1958

koncert Boudy, L. Kameníkové (soprán) a L. Hobzy (baryton)

[93]

BOHUMIL BOUDA. život a dílo

Recommend Documents