ROČNÍK 20 ČÍSLO 3 ZLATÁ SOBOTA 2015
Milí poutníci a farníci! Vítejte na letošní Zlaté sobotě, která se nese v duchu díkůvzdání za 20 let od papežské korunovace Staré Matky Boží Žarošické, Divotvůrkyně Moravy, svatým papežem Janem Pavlem II. Dvacet let v historii je doba kratinká, zato v lidském životě představuje už dost dlouhý úsek. Podíváme-li se na fotografie z korunovačních oslav, nezbývá nám než konstatovat, jak jsme za tu dobu zestárli a kolik tehdejších účastníků už není mezi námi. Včetně korunovatele milostné sochy. O něm však s jistotou víme, že už je v nebi. A doufáme, že s ním i řada našich blízkých a osob, kterých jsme si vážili. Oni spolu s námi vytvářejí oblak svědků. V den blahořečení Jana Pavla II. mně při ranním rozjímání přišla myšlenka, že bychom měli na našem poutním místě postavit sochu prvnímu slovanskému papeži, který se tak hluboce zapsal do našich srdcí i dějin. Dnes se tato myšlenka stává skutečností. Mistr řezbář pan Ing. Josef Zelinka ze Šitbořic zhotovil sochu Svatého otce v životní velikosti, která bude na závěr hlavní poutní bohoslužby požehnána. Od toho prvního nápadu jsem však věděl, že by neměla zůstat sama, že by měla být do páru. Dlouho jsem nemusel přemýšlet, protože mě napadla blahoslavená Matka Tereza z Kalkaty. Možná namítnete: „Proč ona? Nemá přece se Žarošicemi nic společného!“ Je nezpochybnitelné, že oba dva jsou nejvýraznějšími duchovními osobnostmi závěru 20. století, které měly nesmírný vliv na církev i na svět. Znamení, že tomu tak má být, se mi dostalo o loňské Zlaté sobotě, když v závěru promluvy pan kardinál Dominik Duka vyjádřil přesně tuto myšlenku. Proto do příští poutní sezony mistr řezbář ještě vyřeže sochu této světice. Dějiny teprve zhodnotí, jak velké pocty se papežskou korunovací dostalo našemu milému poutnímu místu. Ale už teď zakoušíme, jak Pán mu na přímluvu Panny MaHLAS od Panny Marie
1
rie a sv. Jana Pavla II. žehná. Od roku 1997 se v letních měsících scházíme každého třináctého dne kolem Matky Boží na mariánských poutích. Pravidelní účastníci by mohli vyprávět, jakým velikým duchovním povzbuzením pro ně jsou, jak bohaté požehnání přinášejí našemu kraji, kolik milostí jsme zde vyprosili, kolik útěchy odtud odnesli. I když se to třeba na začátku nezdálo, dnes jsou tyto měsíční poutě naším „rodinným stříbrem“. Děkuji vám všem za přízeň našemu poutnímu místu, za vaši lásku, oddanost a věrnost Panně Marii. Na všechny dobrodince poutního místa pamatujeme při mši svaté každou druhou neděli v měsíci. Ať prožijete duchovně bohatou a občerstvující pouť a v dalším každodenním životě jste krásným drahým kamenem v koruně naší nebeské Královny. P. Josef Pohanka
Z historie Dvojí pohled na jedinečnou osobnost V letošním roce uplynulo 100 let od narození Dp. Tomáše Ždánského (* 23. července 1915, Archlebov, Rakousko-Uhersko – † 13. prosince 1998, Kyjov), který v Žarošicích působil 45 let: jako administrátor (1. srpna 1953 – 31. srpna 1991), kooperátor (1. září 1991 – 13. prosince 1998), děkan děkanství žarošického (1. dubna 1973 – 31. července 1996) a arcikněz arcikněžství slavkovského (1. srpna 1989 – 13. prosince 1998). Níže zmíním jen hlásání evangelia a práci s mládeží v Žarošicích (činnosti budovatelské stejně jako působení v Násedlovicích bude věnován samostatný článek). Dp. Tomáš Ždánský převzal žarošickou farnost po konsistorním radovi Dp. Františku Hanzlovi (1887-1961), čestném občanu Žarošic. Nastoupil sice plný mladického elánu, avšak v období, které je historiky označováno jako „otevřená válka mezi státem a církví“ – viz likvidace nezávislého církevního tisku, rušení katolických spolků, alumnátů (např. v roce 1950 studovalo na brněnském alumnátu 134 bohoslovců!), řádů a řeholních kongregací, systematická diskriminace katolíků a vykonstruované procesy, které měly zdiskreditovat významné církevní představitele. V Žarošicích musela nedobrovolně ukončit svoji činnost tělovýchovná jednota Orel, Svaz katolických žen a dívek a farní měsíčník Náš domov. Hlásání evangelia Přes mnohé obtíže vedl Dp. Tomáš Ždánský vzorný, příkladný kněžský život. Každý všední den sloužil jednu mši, na velký svátek a v neděli mše dvě (ranní v 8:00 a hrubou v 10:00). Mimo to konal: 1) svátostné požehnání – každou neděli ve 14:00, na Štědrý den v 16:00; 2) křížové cesty – v pátek a v neděli odpoledne v době postní; 3) májové pobožnosti – každý den v měsíci květnu; 4) roráty – každý všední den 2
HLAS od Panny Marie
v době adventní; 5) výstav Nejsvětější Svátosti oltářní – každý první pátek v měsíci; 6) poutní soboty – každou první sobotu v měsíci mši v 18:00 pro ctitele Staré Matky Boží z okolních dědin (včetně ranní mše v 6:30 pro domácí); 7) adorace, např. u Božího hrobu; 8) poutě, zvláště k Sedmibolestné Panně Marii v Šaštíně; 8) mimořádné mše, např. novoroční půlnoční aj. Své farníky formoval pečlivě připravenými homiliemi, plakáty se zajímavými myšlenkami umístěnými na vstupních mřížích kostela a literaturou z farní knihovny. V Žarošicích snad nebylo domu, kde by neudělil některou ze svátostí (křest, eucharistie, manželství, svátost smíření, svátost nemocných). Pomohl mnohým lidem v životní tísni nejen materiálně, ale hlavně duchovně, lidskou sounáležitostí. Pastorace dětí a mládeže Soustavně se věnoval ministrantům: pečoval o jejich duchovní růst, realizoval měsíční ministrantské schůzky, nacvičoval předčítání Písma a úkony při liturgii, zvláště v rámci velikonočního tridua, organizoval pro ně výlety. Ministranti se angažovali v tříkrálových sbírkách, někteří příležitostně pomáhali s drobnými úkoly na faře. Na místní ZŠ učil náboženství žáky z Násedlovic, Uhřic a Žarošic. V roce 1986 stál u zrodu sboru dětí a mládeže, jenž zpíval nejen při slavení liturgie, ale realizoval též různé besídky a divadelní scénky (velikonoční, mikulášské, vánoční, tříkrálové, josefské, mariánské). Omladina se v hojném počtu účastnila poutí a slavnostních mší v krojích, pracovních brigád, rorátů, koledování, křížových cest, hrkání na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu etc. Ke kněžství připravil Ing. ThDr. Pavla Kopečka, Th.D. (* 1964) z Násedlovic. Na pana děkana vzpomínám s vděkem a rád. Jako chlapce mne nadchl různými hlavolamy a kvízy v hodinách náboženství či ministrantskými výlety do Židlochovic. Velmi jsem si vážil jeho podpory chrámovému sboru. Přes nesporné zásluhy na poli duchovním, budovatelském, publikačním, organizačním… se jeví jako největší přínos pro Žarošice zachování poutní tradice i přes nepřízeň tehdejší doby. Karol Frydrych
Výročí korunovace V letošním roce je to dvacet roků od papežské korunovace milostné sochy Staré Matky Boží Žarošické. Byla to významná událost v dějinách nejen obce a poutního místa, ale i celocírkevního významu. Na památku této události byla vydána úhledná publikace s mnoha fotografiemi a s podrobnými informacemi jak všeobecnými, tak o průběhu příprav a korunovace samotné, která je stále k dostání na faře v Žarošicích. V únoru tohoto roku péčí vlastivědného kroužku proběhla také v místním muzeu beseda s těmi, kdo celou záležitost připravovali a uskutečnili, na prvním místě s bývalým žarošickým farářem a dnešním novoříšským opatem Marianem Rudolfem Kosíkem O. Praem., kdy se ke vzpomínkám připojili i další účastníci. Přítomní měli vzácnou možnost prohlédnout si samotné korunky, a to jak nové, tak i starší barokní, protože beseda se konala v postní době, kdy mariánskou sochu zdobí třetí z korunek HLAS od Panny Marie
3
jednoduché, stříbrné, zhotovené pro adventní a postní dobu. Ve výše zmíněné publikaci však nebylo možné presentovat všechno, co se kolem korunovace dálo, a proto si dovolím v krátkosti připojit i další zajímavé skutečnosti a okolnosti. Úvodem chci ještě jednou připomenout, že žarošická korunovace má hluboké zázemí v minulosti, kdy kromě korunovace hostýnské jakýmsi vzorem byla korunovace v Čenstochové u příležitosti tisíce let křesťanství v Polsku v roce 1966, které se autor tohoto článku osobně zúčastnil. Na besedě byly promítnuty také filmové záběry z této události, které tam natočil, a zároveň i obdobné pasáže z videokazety pořízené o žarošické korunovaci. Ovšem ani tam, v Polsku - i když korunovaci připravil a vedl kardinál Stefan Wyszynski – korunovaci osobně papež nemohl provést, protože mu tehdejší totalitní moc nedovolila přijet. A zde je právě ta zvláštnost, že (na rozdíl od mnoha dalších korunovací ve světě) byla to právě korunovace milostné žarošické sochy, která byla řádně podle církevních předpisů připravena, jak to ukazují dokumenty v pamětní publikaci, ale také to, že papež Jan Pavel II. osobně vlastníma rukama obě korunky vložil na hlavy Ježíška a Panny Marie. Nemá to sice žádný další náboženský význam, ale svědčí to o pečlivosti přípravy korunovace a osobním vztahu prvního slovanského papeže k naší vlasti. Podle dávných předpisů se totiž na korunky papežských korunovací vztahují zvláštní privilegia pro hodinu smrti.
opat Marian Rudolf Kosík OPraem (vpravo) a Jan Vrzal nejst. během besedy Když už bylo rozhodnuto o korunovaci a mnoha dalších podrobnostech, vyvstala otázka, jak mají nové korunky vypadat a kdo je má zhotovit. Radili jsme se o několika možných autorech návrhu, ale zvítězilo nakonec přesvědčení, že na gotickou sochu francouzské provenience by se nejlépe hodily gotizující korunky. Přílišná mo4
HLAS od Panny Marie
derna se nám zdála problematická a vzpomenuli jsme si na případ, kdy při poslední úpravě sochy (malbu prováděl Jano Koehler, který upozornil na značné opravy a přemalby) padl návrh památkářů sochu zrestaurovat do původní podoby. Ovšem tehdy řekli žarošickému faráři, že by potom sochu nikdo nepoznal. Byly tedy obavy, aby přílišná „modernost“ nebyla spíše na škodu. Korunky měly být sice v gotickém stylu a zhotovené z darů poutníků, ale také spíše jednoduché než přezdobené, spíše prosté než nákladné, aby tak vyjadřovaly i úctu k tradici i prostotu poutníků, kteří si Žarošice oblíbili a rádi sem chodí vyprosit si milosti. Boháče zde nevídáme, ale zato hojně prosté poutníky a (řečeno slovy Písma) „chudé vdovy“. Hledali jsme tedy vzory z okruhu doby Elišky Rejčky a Karla IV., jako jsou kupř. socha sv. Kateřiny na Karlštejně a mariánské sochy na jiných starobylých poutních místech (Hrádek u Vlašimi) či na malbách a sochách v muzeích. Problémem byl však nejen tvar, ale i velikost. Žarošická socha, která je také čestně označována jako „Thaumaturga Moraviae – Divotvůrkyně Moravy“, patří k největším milostným sochám a její umístění dosti vysoko nad oltářem vyžaduje, aby odpovídala i velikost korunek.. Nezbylo tedy, než abychom si společně s panem farářem Kosíkem a P. Josefem Hudcem sedli a zkoušeli namalovat a vystřihnout tvar z papíru a udělat tak jakýsi první model. První pokus nízké korunky – vlastně čelenky - však nesplnil očekávání, ač jsme takové na gotických sochách našli. Nevyplnil by se potřebný prostor nad hlavou sochy. Tak došlo ke kombinaci dvou typů a to se nám zdálo vhodné. Ale to bylo u stolu – bylo nutno počítat se skutečným umístěním. P. Josef vystoupal po žebříku k soše Matky Boží a hned se zjistilo, že koruna je malá a opět nízká. Až na druhý či třetí pokus se nám zdály velikost i tvar dostačující. Samozřejmě později tento náš návrh posoudil i umělec, který korunky zhotovil. Nespěchalo se, nebylo proč. Náhle jsme se ale dozvěděli o možnosti návštěvy Sv. otce v naší republice v květnu 1995 a to vnuklo P. Marianovi myšlenku dosáhnout korunovace přímo papežem (jinak je provádí jím pověřený legát). Následovaly cesty do Prahy, Olomouce, Brna a bylo třeba značného vypětí, aby se vše včas stihlo. Problém nastal tam, kde jsme ho nečekali. Samozřejmě Sv. otec neměl v plánu jet
HLAS od Panny Marie
5
do Žarošice, a tak – jsme říkali – bude muset milostné socha za Sv. otcem, a to tam, kde papež bude - v našem případě na Svatý Kopeček u Olomouce. Dosáhlo se toho, aby korunovace byla zařazena do papežova itineráře, a bylo potřeba projednat věc s duchovním správcem na Svatém Kopečku. Vydali jsme se tam s panem farářem, byli jsme vlídně přijati, vysvětlili jsme náš záměr. Najednou při řeči si místní duchovní správce vzpomenul, že Sv. otec by mohl také korunovat jejich milostný obraz. Vysvětlovali jsme sice, že tam již papežská korunovace proběhla jako vůbec první na Moravě roku 1732, což je akt trvalý, který se již nedá opakovat, ale neuspěli jsme. Jenže tímto požadavkem (sine qua non) byly ke korunovaci milostné obrazy dva!. Padly dokonce snad v žertu jakési quasiteologické námitky, že kdyby před chrámem stála dvě mariánská zobrazení, pak by si prý prostí věřící mohli myslet, že Panny Marie byly dvě! Po trochu bouřlivé diskuzi nám bylo řečeno: „Tak dobře, tak si tu vaši sošku dovezte!“ Namítl jsem, že označení „soška“ je trochu nemístné, neboť socha s podstavcem je téměř v životní velikosti. Další problém: „To ta naše plastika (která je malá) zcela zanikne!“ Víc se nedalo vybojovat. Tak byly sice oboje korunky před chrámem požehnány papežem a Svatému otci nezbylo, než se vydat do baziliky, kde byla vystavena naše socha Staré Matky Boží. Nakonec se stalo, že „nepřišla“ jen mariánská socha k papeži, ale také papež k milostné soše. Dary od poutníků byly finanční, ale také hmotné. Různé prsteny, přívěsky, náušnice, náramky, hodinky apod. Vše však nebylo čisté zlato a navíc zlato různé ryzosti, někdy dokonce i věci jen pozlacené. Bylo nutno věci vytřídit, a protože bylo naším přáním, aby materiál na korunkách byl konkrétně a právě z těch darů, které farníci a poutníci darovali, sešli jsme se jednoho dne u zlatníka pana Štaudera v jeho dílně a komisionálně jsme za přísného dozoru cenný kov v zlatnické výhni roztavili. Zlatník odlil potřebné části a po oklepání pískové formy se objevil jakýsi nevzhledný šedobílý objekt, takže jsme s panem farářem protáhli obličeje a našeho zklamání si všiml i sám mistr zlatník. Hned nás však vyvedl z omylu a za krátký čas se na leštičce objevil krásný lesklý zlatý předmět. Co se z darů nedalo použít, nebo z důvodu umělecké cennosti nebylo vhodné použít, z toho se potom hradily další finanční výdaje. Na vzpomínané besedě také vyprávěla paní Eliška Vachová, jaký problém nastal, když milostnou sochu dovezli na Svatý Kopeček. Všude detektory v rámech, ochranka a řada dalších osob, které neměly ani tušení, že by se měla nějaká korunovace konat, a nastalo mnoho potíží. Nutno popravdě říci, že nebýt houževnatosti a výřečnosti paní Elišky, snad by pro potíže ani ke korunovaci nedošlo. Vnější oslava papežské korunovace pro farníky a poutníky se konala o Zlaté sobotě za mnohatisícové účasti věřících z celé republiky, ze Slovenska i jednotlivců z dalších zemí. Oslava trvala pak ještě po celý oktáv, kdy přicházely poutní průvody jednotlivých farností z jižní Moravy.. Na poutním prostranství bylo vybudováno péčí pana Cyrila Žaroského a jeho spolupracovníků zvláštní vysoké a rozsáhlé pódium, kam za korunovačních fanfár vynášeli zástupci jednotlivých stavů milostnou sochu z kostela. 6
HLAS od Panny Marie
Postupně to byli biskupové, opati a kněží, otcové rodin, matky, dělníci, rolníci, inteligence a mládež, a to za doprovodu příslušných mariánských písní. Také tento obřad kopíroval čenstochovské oslavy před padesáti lety. Ve mši svaté se po evangeliu opakoval korunovační obřad a po bohoslužbě byl majestátní průvod obcí. Ani to nebylo bez problémů. Mariánská socha je skoro sedm set let stará, prožila mnohé pohromy - ukradení a pohození do křoví, vezení na povoze po hrbolatých cestách, různá poranění a opravy. Uvnitř je socha dutá a má dozadu skosený podstavec – to proto, aby měla lepší stabilitu v oltářním výklenku. Sama by volně bez opory nestála. ,,Strýc Cyril“ – jak mu s úctou řada lidí říkala - vyrobil nová, pevná a sochu dobře zajišťující nosítka. Přesto jsme měli obavu, aby nějakým nepatřičným zacházením nebyla socha poškozena, či vzhledem k váze korunek a otřesům se nějaká část sochy neulomila. Proto jen tři jsme věděli, že vedle sochy kráčí jeden muž a pod liturgickým oděvem má uschováno řemeslnické nářadí a příslušné potřeby, aby průvod mohl být zastaven a socha okamžitě alespoň provizorně zajištěna, aniž by nastal rozruch. I na to se pamatovalo.. V naší paměti zůstávají ještě mnohé příhody, často úsměvné, či dokonce ne zcela dobře publikovatelné. Byl to čas plný naděje a radosti z dobře vykonaného díla. To by se však přes sebelepší nápady organizátorů nikdy nepovedlo, kdyby nebylo Božího požehnání a veliké obětavosti farníků a poutníků, jejichž jména jsou navěky dobře zapsána v knize života. Matka Boží, k jejíž cti a oslavě se toto vše konalo, na žádného nezapomene a dobrotivý Pán každému jeho námahy a úsilí štědře odplatí. Jan Vrzal, Opatovice u Rajhradu
Z poutního místa Inspirace Radostnou cestou k Staré Matce Boží Žarošské V souvislosti s uvedením zpěvníku Radostná cesta k Staré Matce Boží Žarošské: starodávná baroková pouť (Brno: Občanská tiskárna, 1942) do praxe zastává významné místo Reverendus Dominus Antonín Láník (1921-2014). Rodák z Brna se začal zabývat hymnologií z podnětu organologa pražské arcidiecéze Ladislava Vachulky (1910-1986) a sbormistra chlapeckého sboru Schola cantorum v břevnovském klášteře Miroslava Venhody (1915-1987). S idejemi poutního kancionálu Antonína Kolka (1895-1983) se ztotožnil již v době bohoslovědných studií: z titulu regenschoriho brněnského alumnátu (1945-1947) upravil několik písní pro mužský sbor, jež interpretoval nejprve s osmačtyřicetičlenným alumnátním sborem, dále se sbory v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Šaraticích a Vážanech nad Litavou. Setkání Láníka s Kolkem (Žarošice: Zlatá sobota, září 1952) vyústilo v ryzí přátelství: třicet let spolu putovali ke Staré Matce Boží (naposledy v roce 1982), Kolek svěřil šaratickému knězi cca polovinu sesbíraného písňového materiálu. Vděčný Láník naučil své farníky nejen novým písním z Radostné cesty, ale také baroknímu poutnímu rituálu, jenž je dosud praktikován. HLAS od Panny Marie
7
Z podnětu živé mariánské úcty napsal Lidové poutní proprium (Šaratice, 1971) pro dva předzpěváky, malou scholu, lid Boží obecný, varhany a Lidové ordinarium poutníků moravských (Šaratice, 1972), které rovněž motivicky vychází z poutních písní. Kyrie autor zkomponoval na motiv písně Zdrávas, dcero Boha otce, viz ukázka:
(In: Radostná cesta k Staré Matce Boží Žarošské, str. 191) V Gloria tento motiv ještě více rozpracoval a přidal k němu motivy písní Ó Maria, Císařovno a Pozdvihněte oči svoje, Marie milovníci; v Sanctus použil motiv písně Vítej, tisíckrát vítej; v Agnus zpracoval motiv písně Překrásná růžička líbezně voní, jež se líbila i Leoši Janáčkovi. V celostátní soutěži ordinárií získala tato kompozice od České liturgické komise Čestné uznání v kategorii B (Praha, 29. prosince 1976). Ačkoli byla církevně schválena Kapitulním Ordinariátem v Brně pod číslem 2907 již 3. května 1973 a mohla se tedy zpívat při slavení liturgie, o větší popularizaci se zasloužil až hudební vědec František Malý, který ji zařadil do Salve Regina: poutnického kancionálu pro poutě a laické pobožnosti (Brno: Salve, 1992). Posléze Malý vydal Septem ordinaria (Brno: Salve Regina, 2003), tedy všech sedm Láníkových ordináriií. Lidové ordinarium poutníků moravských (Muzeum obce Žarošice vlastní partituru pro dechovou kapelu) každoročně zaznívá spolu s Lidovým poutním propriem při poutní mši šaraticko-vážanské farnosti v Žarošicích (vždy 3. sobotu v měsíci září). Posledním hudebním darem Dp. Antonína Láníka „Matce Boží Žarošské“ je Věneček poutních písní (Šaratice, 1995) k její papežské korunovaci – de facto jde o hudební modifikaci a harmonizaci jedenácti vybraných poutních písní z Radostné cesty, jež byly za upravovatelova varhanního doprovodu nahrány na hudební nosič Pouť & Vánoce v Žarošicích (Praha: Antiphona, 1996). K věrným ctitelům žarošické Madony patří také přední brněnský varhaník, improvizátor, skladatel a pedagog Janáčkovy akademie múzických umění David Postránecký (* 1975) – v kostele sv. Anny hudebně doprovodil několik mší; Žarošicím věnoval Preludium na starou poutní píseň (Brno, 2012) obsahující náznak tématu písně Před věky zvolená, Panno Maria. Skladba je napsána pro nástrojové obsazení: flétna, housle I, housle II, viola, violoncello a kontrabas; poprvé zazněla na slavnostním koncertu v rámci Svátku hudby 21. června 2013 v Císařském sále znojemského hradu. 8
HLAS od Panny Marie
(In: Septem ordinaria, str. 13) Není bez zajímavosti, že na programy svých koncertů Postránecký zařazuje (kromě varhanní literatury) též improvizace na písně z jednotného Kancionálu či Radostné cesty k Staré Matce Boží Žarošské. Téma hymny Zlaté soboty tak zaznělo na řadě koncertů, mj. několikrát v sousedních Uhřicích, naposledy (20. června 2015) v zábrdovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie. Karol Frydrych
Ze života farnosti Manželská setkání - Velehrad 2015 Chtěli bychom se s vámi podělit o to, jak jsme prožili část naší letošní dovolené. Do manželství jsme jako jiní mladí snoubenci vstupovali s množstvím krásných snů, očekávání, radosti, láskyplných citů a ideálů. I když jsme se na ně svědomitě připravovali, jak šel čas, stále více jsme poznávali i stinnou stránku našich povah a to, že si v některých věcech i přes veškerou snahu nerozumíme. Uvědomili jsme si, že to nepůjde samo a že je třeba na vztahu ještě hodně zapracovat. Před 6 lety jsme objevili možnost jet na tzv. Manželská setkání, pořádaná ostravsko-opavským centrem pro rodinu. Ani jsme moc netušili, co nás čeká, ale musíme uznat, že Bůh si nás vedl a že tato možnost byla pro nás tou nejlepší volbou. Udělali jsme velký skok kupředu, ale přesto, že jsme letos byli na „manželácích“ už po páté, pořád cítíme, že je na čem pracovat a že asi nikdy nebude hotovo. Vztah se neustále vyvíjí, pod tlakem měnících se okolností je třeba řešit nové a nové věci. Vztah a vztahy obecně, aby fungovaly, jsou něco, co se musí chtě nechtě stále obnovovat. A na to spousta lidí zapomíná. Manželská setkání mají v České republice již více jak dvacetiletou tradici. Skládají se z letního týdenního kurzu a dvou víkendových obnov (obvykle v říjnu a pak HLAS od Panny Marie
9
v březnu následujícího roku). Letního kurzu se mohou zúčastnit i děti, které mají připraven svůj vlastní program v době, kdy se rodiče účastní přednášek a práce ve skupinkách. Podzimní a jarní obnovy se děti neúčastní. Hlavní náplní jsou přednášky o vztazích muže a ženy v manželství, doplněné skupinovou prací. Probíraná témata se týkají manželské komunikace, priorit, rozdílů mezi mužem a ženou, vyjadřování pocitů, zdravého sebevědomí, odpuštění, naplňování potřeb a sexuality. Přednášky mají manželské páry, které nabízejí svědectví z vlastního života, mnohdy jsou velice otevření a upřímní, sdělují, jak dané téma či situaci prožívali, jak s ní bojovali a řešili je. Poté se rozejdeme do skupinek 3 – 4 párů a zamýšlíme se nad tématikou přednášek a nad problémy v našich vztazích. Společně se svojí skupinou nebo samostatně
v párech hledáme řešení vlastní situace a učíme se zvládat partnerské neshody a konflikty. Vzájemně se obohacujeme a učíme ze svých zkušeností. Snažíme se prohloubit vzájemnou lásku a porozumění mezi námi - manželi. Tyto skupinky jsou opravdu velikým přínosem. Pokud se naskytne nějaký problém, ostatní páry ve skupince nenechají pár s krizí na holičkách, snaží se mu pomoci, ať už nasloucháním, rozhovorem, ale hlavně ho doprovází svojí modlitbou, povzbuzením…. Kurzu se účastní také 2 kněží, kteří nám jsou po celou dobu k dispozici – k duchovnímu rozhovoru, či ke svátosti smíření. Podmínkou účasti na kurzu je dobrovolná přítomnost obou manželů a ochota podílet se na celém společném programu. Každý den je možné zúčastnit se společné modlitby a bohoslužby. Do programu je 10
HLAS od Panny Marie
zařazen také čas pro odpočinek (sportovní utkání, společenský taneční večer – letos s cimbálovou muzikou, sdílení sami ve dvojicích, s rodinou nebo známými či novými přáteli. Na letní kurz manželských setkání je možno vzít i děti, o které se starají vyškolení mladí lidé. Dětem a pečovatelům je k dispozici kněz, který pro ně připraví kratičké katecheze, slaví společně mši svatou… Kurz zakončila slavnostní mše svatá s obnovou manželských slibů. Do domovů se rozjíždíme s vědomím, že nechceme naše manželství jen nějak přežít – (stylem – to nějak překlepu, vždyť jsem to slíbil (a) jen do smrti), ale vědomě prožít – ne sami, ale s tím, pro kterého jsme se rozhodli, kterého chceme milovat, činit šťastným. Na závěr manželského slibu stojí – k tomu ať mi pomáhá Bůh – uvědomujeme si, že On je v našem vztahu ten nejdůležitější, bez něj nejsme nic a jen bychom se plácali v našich malostech, problémech… Děkujeme všem, kdo tato setkání připravují a věnují tomu svůj čas. Reportáž z MS 2015 najdete na www.tvnoe.cz ve videoarchivu - Zpravodajské Noeviny - ze dne 21.7.2015 a také v katolickém týdeníku č. 30 – příloha. A manželská setkání z pohledu dětí. Na dotaz, jak by „manželáky“ děti ohodnotily, nám odpověděly: „Bylo to prima, bezva srandovní pečovatelé, byla s nimi pořádná legrace, měli nachystaný výborný program – letos svatý Cyril a Metoděj – etapová hra, super byl výšlap na Buchlov a také akvapark v Hradišti. Máme tam nové kamarády. Otec Jakub byl supr. Pojedeme příště zas?“ Letošního setkání se zúčastnili i naši rodiče Miloš a Anna a kamarádka Lenka s manželem. Oba páry si to náramně pochvalovaly. A ještě abychom nezapomněli, má to i příjemný vedlejší efekt. Získáte spoustu skvělých přátel po celé republice. S mnohými z nich jezdíme na společné dovolené, slavíme silvestry, vzájemně se navštěvujeme a podporujeme. manželé Marie a Marek Stanislavovi
Doporučujeme Kvítky papeže Františka Knížka z pera Andrea Tornielliho, známého vatikanisty, svým názvem připomíná sesbírané příběhy ze života sv. Františka z Assisi. Není to žádná náhoda, neboť současný Svatý otec si zvolil jméno po tomto velikém světci a v mnohém se nechává inspirovat jeho příkladem. V knížce najdeme řadu příhod i úryvků z promluv z počátečních měsíců pontifikátu papeže Františka, které nám pomohou lépe poznat jeho osobnost. I babička má své místo v papežských homiliích Papež František byl jako kněz zvyklý kázat spatra, a tak se často nedrží svého textu a improvizuje. To se také stalo na náměstí svatého Petra během Květné neděle, když HLAS od Panny Marie
11
Bergoglio, mezitím co mluvil o „zlu, které strhává lidstvo hladovějící po penězích“, také dodal: „Moje babička nám dětem stále opakovala, že Kristova potní rouška nemá kapsy!“ Nahromaděné statky musíme opustit, na poslední cestě nás nebudou následovat. Tedy poněkud neobvyklá slova pro papežskou mši… Také babička Svatého otce má své místo v homilii.
František mluvil o matce svého otce Rose Margitě Vasalové, narozené roku 1884 ve Val Bormida, která se v italském Turíně provdala za Giovanniho Bergoglia. Z jejich manželství se v roce 1908 narodil papežův otec Mario. V lednu 1929 pak Bergogliovci opustili Portacomaro, aby se vylodili v Buenos Aires a přidali se k ostatním příbuzným, kteří předtím emigrovali do Argentiny. Paní Rosa bez ohledu na horký a vlhký vzduch (na opačné polokouli je v lednu vrchol léta) nosila kabát s kožešinovým límcem. V podšívce kabátu byl totiž uschován obnos získaný z prodeje rodinného majetku. Malý Horte se narodil v prosinci 1936. Jako dítě trávil část dne u svých italských prarodičů. Byli to oni, kdo mu zčásti předali své piemontské nářečí, především však křesťanskou víru. V jednom interview pro farní rádiovou stanici Villa 21 – Barracas – v jedné z největších chudinských čtvrtí Buenos Aires – budoucí papež v listopadu 2012 řekl: „Byla to moje babička, která mne naučila modlitbě. Předala mi mnoho z víry a vyprávěla mi příběhy světců.“ V jednom televizním přenosu kardinál Bergoglio před několika lety vzpomněl: „Jednou, když jsem byl v semináři, mi moje babička řekla: Nikdy nezapomeň, že se připravuješ na poslání kněze a že tou nejdůležitější věcí pro kněze je sloužit mši sva12
HLAS od Panny Marie
tou. Potom mi vyprávěla o jedné matce, která svému synovi, skutečně svatému knězi, řekla: Služ každou mši svatou, jako by byla první i poslední.“ Budoucí papež v jednom z rozhovorů v knize El Jesuita vyprávěl, že mezi díly breviáře, modlitební knihy ve dvou silných svazcích, kterou vozí všude s sebou i během svých cest, má vložený rukopis své babičky. Je to jakási závěť zanechaná vnoučatům. Dne 3. května 2013 v homilii během bohoslužby v Domě svaté Marty se František vrátil k tématu své babičky. Zdůraznil, že to byla právě ona, kdo mu předala víru ve vzkříšení. Každý rok doprovázela vnoučata při liturgickém průvodu se svíčkami. „Na konci tohoto obřadu jsme přicházeli ke Kristovu tělu, babička nás nechala pokleknout a řekla: Podívejte, zemřel, ale zítra bude vzkříšen!“
K zamyšlení Inkulturace “Jaké jste národnosti?“ „To je těžko říci. Můj otec byl Turek, matka Arménka, narodil jsem se na řecké lodi a zaregistrovali mne jako narozeného až ve Francii; od té doby se toulám světem.“ Je to samozřejmě žert, ale užívají ho k tomu, abychom si uvědomili, jak rozsáhlé je míšení národů v dnešním světě. Tím se dostávají do styku a do konfliktů různé kultury a mentality. To ovšem staví před vážné problémy i život v církvi. Jmenuje se katolická, všeobecná, ale ve svých kostelech slouží liturgii podle zvyků kraje. Nejlépe to bylo vidět v Americe u emigrantů z evropských a jiných zemí. Skupina Poláků si hned postavila svůj vlastní kostel, Italové italský, Češi měli blízko Chicaga své velké benediktinské opatství atd. Není divu, že se místní církev, převážně irského původu, proti tomu neustálému drobení bránila. Biskupové nutili emigranty, aby se co nejdříve zapojili do země, do které přišli, ale ti se nedali. Nebylo to ani snadné. Smál jsem se srdečně, když mně v New Yorku jedna stařenka, původem ze Slovenska, vypravovala, že když sem přišla, rozuměla v kostele jenom dvěma slovům: Tantum ergo. Došlo i ke sporům. Svatý stolec v Římě v době Pia XII. se úředně emigranHLAS od Panny Marie
13
tů zastal zvláštní encyklikou, která má charakteristický titul: Exul patriae, Exulant z vlasti. Lidé, kteří vyrostli a získali víru ve svém prostředí, nemohou hned na obrátku přeskočit na jiný způsob modliteb, písní, pobožností. Tenkrát byla situace ovšem jiná. Emigranti se drželi ve skupinkách, mívali i své vlastní školy, mohli si postavit i svůj kostel a opatřit si svého kněze. Je neuvěřitelné, jak dlouho se takové národní skupinky udržely. V Texasu např. byl donedávna biskup Mořkovský, který mluvil plynně česky, i když se už jeho matka narodila v Americe. Vypravoval mi tento žert. V texaských českých vesnicích se mluvilo jenom česky, proto se naši mateřštinu naučili i černí dělníci, kteří tam zapadli na práci. Jeden z nich prý jel autobusem a četl si české noviny Katolík, vydávané v Chicagu. Zahlédl to jiný černý Američan a oslovil čtenáře: Člověče, ty jsi také Čech? Ne, já jsem Moravan. To všecko už dnes patří minulosti. Emigranti jsou roztroušeni, jsou donuceni se překotně asimilovat. Někteří to dělají úspěšně, jiní tím trpí. To se pak odráží nepříznivě v jejich přístupu k církvi a všeobecně k náboženskému životu. „Jak je zachytit?“ ptají se kněží. Diskutovalo se o tom při setkání kněží a laiků z katolických spolků o nové evangelizaci. Přitom se přihlásil o slovo jeden starší duchovní a prohlásil: „Mluvíte o emigrantech, kteří zabloudí do vašich farností z ciziny. Ale já vás chci upozornit, že máte v kostele i domácí emigraci, se kterou jsou stejné obtíže, a to je naše mládež. Do kostela je vodí staří, ale ti mladí jsou už docela jiné mentality. Někteří duchovní to necítí, jiní se naopak chtějí přehnaně přizpůsobit mladým a narazí ovšem na ty ze starší generace. Jak najít rozumný střed?“ Dotyčný duchovní to pak doložil příkladem ze své vlastní farnosti. Přišel mu vypomáhat nový mladý kněz. Účastnil se předtím pastoračního kursu pro novou evangelizaci. Začal tedy hned od počátku zavádět mnoho změn. To ovšem vyvolalo mnoho protestů. Není divu, vždyť většina pravidelných návštěvníků bohoslužeb jsou starší lidé, přivykli si od mládí tradičním formám zbožnosti a teď jim je přijde někdo měnit. Spontánní protesty nepomohly. Farní rada vyslala staršího profesora, dobrého a rozumného katolíka, aby mladému knězi domluvil. Ten to udělal rád, protože i jemu se ty překotné změny nezamlouvaly. Varoval tedy duchovního, aby nevyvolával ve farnosti rozepře. Kněz se ovšem hájil těmito důvody: „Já jsem přece odpovědný i za pokřtěnou mládež, která se kostelu vyhýbá, protože jim dnešní způsoby modlení nevyhovují. Musíme se tedy přizpůsobit jejich mentalitě.“Na to profesor: „Já jsem byl vždycky přesvědčen, že se má svět přizpůsobit poselství Kristovu v církvi a ne církev světu. I v divadle se laciné varieté snaží zalíbit publiku, ale nedělají to opravdoví umělci.“ Dialog však neskončil úspěšně, příliš se nedohodli. Ale přesto je problém přizpůsobení církve světu velmi důležitý a byl vždycky aktuální v misiích. Od doby II.vatikánského sněmu se právem o tom tématu často mluví. Aby se předešlo povrchnosti, neužívá se výrazu „přizpůsobení světu“, ale „přizpůsobení poselství evangelia různým kulturám“. Slovo svět tu zní negativně a zahrnuje i zkaženosti a perverzitu. Té se ovšem církev přizpůsobit nemůže. Kultura naopak označuje souhrn pozitivních hodnot, které národ nebo skupina lidí vytvořila. Může být původu profánního nebo přenesená z cizích náboženství. Jak jí použít v církvi? 14
HLAS od Panny Marie
Ruský křesťanský myslitel a básník V. Ivanov o tom dlouho přemýšlel. Sám znal mnoho jazyků a dokázal obdivovat všecko krásné, co se v různých kulturách vyskytlo. Všiml si však také, že kultury stále vznikají a naopak zase zanikají. Stávají se jenom muzejními exempláři, jako např. kultura starých Egypťanů a Babyloňanů. Ale vedle nich je dodnes živá kultura Židů Starého zákona. Důvod? Protože všechno, co tam bylo, se stalo obrazem Krista. Nač bychom se např. učili v katechismu, že David zabil Goliáše, kdyby to nebyl obraz Krista, který přemohl mocnou sílu zla? Kdo dobře rozjímá, najde i v kultuře dnešní, nové, něco, co poslouží jako obraz života v Kristu. Když se ten obraz stane zřetelný, pak se může uvést do kostela, ne však dříve. V našich chrámech musíme cítit, že jenom Duch oživuje. Ten je jakoby atmosféra, ve které se cítí posíleni jak staří, tak i mladí, jak domácí, tak i cizí, společným dýcháním vzájemného porozumění v Kristu. Tomáš kardinál Špidlík
Starý člověk v rodině Délka lidského života se stále prodlužuje. Mnoho lidí, kteří přicházejí do důchodového věku, má před sebou patnáct, dvacet i třicet let života. Je to poměrně dlouhá doba, ve které člověk ještě může mnoho poznat i vykonat. Jaký smysl dát tomuto úseku života? Jak si zachovat kvalitu života ve stáří? Přes svoje těžkosti je stáří životním obdobím, ve kterém nám život nabízí něco vzácnějšího, než nám bere. Také ve stáří je důležitým zázemím rodinné prostředí, vztah k partnerovi, a zvláště ke vnoučatům a pravnoučatům. Avšak ani ti, kterým nebylo dáno prožívat stáří po boku svého životního partnera, anebo se nemohou radovat z dětí a vnoučat, nemají se cítit zbytečnými. Ve stáří je možno zrát k lidské plnosti. (Z knihy Jiřího Mikuláška – Někdo tě má rád)
Kapka balzámu na nejhlubší a nejpalčivější bolesti Obyčejná svatost Toto je pro mne obyčejná svatost: žena vychovávající děti, muž vydělávající na chléb, nemocní, staří kněží, kteří nesou mnohé bolesti, ale také úsměv, protože sloužili Pánu, tvrdě pracující řeholnice, které žijí ve skryté svatosti. To je pro mne obyčejná svatost. Trpělivost a vytrvalost v každodenním putování k cíli Často spojuji svatost s trpělivostí. Nejenom trpělivost jako snášení břemen životních událostí a okolností, ale také jako vytrvalost v každodenním putování k cíli. To je svatost bojující církve. To byla také svatost mých rodičů: mého otce, mé matky, babičky Rosy, kteří mi toho tolik dali. HLAS od Panny Marie
15
Kapka balzámu na nejhlubší a nejpalčivější bolesti V breviáři nosím závěť své babičky Rosy a často si ji čtu. Je pro mne jakousi modlitbou. Ona je světicí, která hodně vytrpěla také morálně, a vždy šla odvážně dál. V závěti babička napsala: „Ať mí vnuci, kterým jsem odevzdala to nejlepší ze sebe, mají dlouhý a šťastný život. A kdyby je jednoho dne měla naplnit zármutkem bolest, nemoc nebo ztráta blízkého člověka, ať stále pamatují, že před svatostánkem, kde je skryt ten největší a nejvznešenější mučedník, a v pohledu na Marii u paty kříže, mohou získat kapku balzámu na nejhlubší a nejpalčivější bolesti.“ papež František
Pro zasmání Síla modlitby Sedí babička v parku na lavičce a modlí se: „Pane, já už jsem zase nevyšla s důchodem, pošli mi, prosím, nějak stovku.“ Zaslechne to nějaký mladý muž a říká jí: „Prosím Vás, babičko, přece nebudete věřit takovým pověrám... Tady máte padesátikorunu a už se nemodlete.“ Babička chvilku počká, až se onen muž vzdálí, a pak říká: „Děkuji Ti, Pane. A příště mi to, prosím, neposílej po takovém neznabohovi.“ Kdo s koho Starší kněz je obklopen ministranty, kteří se předvádějí, jak jsou sportovně zdatní. První udělá tři kotouly, další chodí po rukou, jiný dělá kliky a všichni společně říkají to otče už nedokážete. Kněz reaguje protiútokem. Vyndá zubní protézu a zacvaká s ní. A prohodí - a to zase nedokážete vy, kluci. 16
HLAS od Panny Marie
Zpověď – „pro velký úspěch opakovat“ Paní Irena byla .na pouti. Chtěla jít při té příležitosti taky ke svaté zpovědi. V několika zpovědnicích se skutečně zpovídalo, ale u každé z nich stála fronta kajícníků. Paní Irena. se tedy postavila do fronty a čekala. Po chvilce viděla, že do jedné z volných zpovědnic přichází kněz. Rychle k ní vykročila, přiklekla a začala se zpovídat. Kněz se ve zpovědnici vrtěl a prohledával záhyby kleriky. Paní Irena se nad tím v duchu pohoršovala. Když skončila svoje vyznání, knězi se právě podařilo vytáhnout z kapsy naslouchací přístroj, nasadil si ho na ucho a řekl: „Tak můžete začít!“ Procesí a stánky Prodavač na poutním místě nabízel svaté obrázky: „Kupte si svatého Jana, kupte si svatého Antoníčka, kupte si svatou rodinu.“ Jedna poutnice ho požádala: „Dejte nám svatý pokoj!“ Závěť Khon na smrtelné posteli nařídil, aby mu zavolali kněze. Ten, domnívaje se, že na poslední chvíli se Khon rozhodl konvertovat na víru pravou, rychle pospíchá k umírajícímu. Khon mu diktuje dlouze testament, ale o nějakém přestupování na víru nepadne ani slovo. Kněz byl hodně trpělivý, ale nakonec mu to nedalo a ptá se: „A pročpak jste si, pane Khon, nezavolal vašeho rabína?“ „Zbláznil jste se! Při mé nakažlivé chorobě?“
HLAS od Panny Marie
17
Zadáno pro děti
MARIA – POŽEHNANÁ MEZI ŽENAMI 0QRKR L]UDHOVNêFK åHQ VL SĜiOR VWiW VH PDWNRX VOtEHQpKR 0HVLiãH DOH %ĤKVLY\EUDO3DQQX0DULL3URþ"-HWRMHKRWDMHPVWYt=iURYHĖYãDNYtPH åH0DULDEH]PH]QČYČĜLOD%RåtPXVORYXDVSROpKDODQDMHKRYHGHQt V obrysu každé posWaYy MH FKarakWHrLsWLka QČkWHré žHQy ] 1oYéKo ]ikoQa 3ĜHþWL sL WH[W a QapLã kH každéPu obrysu MPéQo žHQy kWHri Y WH[Wu POuYt Jednou z postav je Panna Maria. Poznáš která?
i
18
MČla Vyrostla jsem ho Já jsem ráda, byl a moje v Galileji, pro mne vším. sestra Marie odkud mĤže $le pak zemĜel. jsme oplakávaly tČžko vzejít &htČla jsem ho smrt našeho nČFo dobrého. ještČ jednou vidČt, bratra Lazara. Pán mi pĜesto a tak jsem šla ke hrobu. %yly jsme ~plnČ uþinil veliké vČFi. Mrtvé tČlo tam ale nebylo. zniþené. , když mĤj život &htČla jsem se zeptat Pak pĜišel vĤbeF nebyl zahradníka, náš pĜttel Ježtš. královský, nazývají kam ho položili. Šel ke hrobu mne královnou. Jenže… a bratra 5ozumím lidem, kteĜí vzkĜísil. jsou nuceni snášet utrpení a bolest, protože ani Bylo mi mĤj život tenkrát Pamatuji si nebyl ěekl mi prý 84 let, na to, jak vešla lehký. Ä'ívko vstaĖ³ když pĜišla do našeho domu Když jsem ta dvojice a pozdravila. procitla, s malým dítČtem. Tenkrát jsem poprvé uslyšela jsem, Poznala jsem, pocítila, jak se mé jak Ĝíká: že je to ten dosud nenarozené dítČ „Dejte jí jíst.“ slíbený Mesiáš. radostnČ pohnulo Mí rodiþe Plná radosti jsem pod mým srdcem. i všichni kolem chválila Boha. 6poleþnČ jsme pak byli celí užaslí. Nevydržela jsem to chválily Boha. 2n jim však Ĝekl, a všem lidem =Ĥstala u nás aby o tom nikomu kolem mne jsem tĜi mČsíce. neĜíkali. o tom dítČti Ĝekla.
HLAS od Panny Marie
Matka krásného milování Buď pozdravena, krásná žarošická Paní, ní, buď pozdravena, Matko krásného milování, lování, bázně, poznání a svaté naděje, kéž Tvoje láska, naděje a víra, Tvá přímluva nám všem srdce otevírá. á. Matičko, dej nám milosrdenství a lásky ky Tvé, kdo miluje bližního, jako by Bohu půjčoval, jčoval, kdo obdaruje chudého, ten dělí srdce své, tomu už Pán Bůh stokrát požehnal. Vypros nám, Maria, svaté naděje a víry, ry, abychom důvěřovali jako Ty, před narozením rozením Syna Tvého, odehnána od příbytků, nucena jít do chudé stáje, Bůh nezklamal Tvou důvěru, postarall se o narozeného Krále. Mocný, bezbranný na seně spící před Herodem se skryl, věděla jsi, že je všemohoucí, v Káně vodu odu ve víno proměnil, na kříži potupnou smrtí když bolestně ně umíral, pevně jsi věřila, že Ježíš je Bůh a Král.. Stála pak u kříže Ježíšova Matka jeho,, stála, vždy věřila v Syna a Boha svého, o, věřila, že jest mrtev, že slavně z hrobu u vstane, i nám vypros takové víry a naděje, Matičko, atičko, i nám prosíme, dej víry, naděje a lásky, y, Pane! Tobě, Matičko, svěřil Bůh celý řád milosrdenství, losrdenství, Ty rozdáváš, poděluješ své nehodné, hříšné děti, Tys Královnou nebe i země, Útočiště hříšníků, poděluješ všechny – bílé, žluté i černéé pleti, kam Ty vejdeš, vyprosíš milosti, posvěcení, věcení, Matičko, z Tvých rukou stékají milosti ti na nás stále, znova z nejsladšího Srdce Ježíšova.
HLAS od Panny Marie
19
Kostel sv. Anny v Žarošicích byl postaven v roce 1801 po požáru původního kostela. Historie místa je však mnohem starší. Už na začátku 14. století se na území současné osady Silničná nacházelo významné poutní místo. Poutníci přicházeli s prosbami a díky za Pannou Marií mezi vinicemi. Po josefínských reformách bylo poutní místo zrušeno. Milostná socha Staré Matky Boží byla přenesena do nedalekého žarošického farního kostela sv. Anny. Tak byla zachována kontinuita poutí. Nevelká stavba kostela nestačila přílivu přicházejících poutníků, proto bylo v roce 1967 za kostelem zbudováno prostranství.Ve výklencích obvodové zdi k faře jsou na sgrafitech zachyceny významné události z dějin poutního místa. Mozaiky křížové cesty vytvořil Antonín Klouda z Prahy. Před kostelem stojí kříž a barokní sochy svatých - sv. Josefa, Pavla, Rocha a sousoší sv. Anny a Jana Nepomuckého, které sem byly převezeny z Vídně. Socha sv. Petra je novodobá. Duchovní význam poutního místa umocnila papežská korunovace sochy Staré Matky Boží Žarošické papežem Janem Pavlem II. v roce 1995.
V roce 2016 připadá Zlatá sobota na sobotu 10. září. Hlas od Panny Marie, farní občasník Vydává Římskokatolická farnost Žarošice Žarošice 51, 696 34 www.zarosice.estranky.cz Bankovní spojení: Poštovní spořitelna – č. ú. 181645720/0300 Uzávěrka příštího čísla bude 22. listopadu 2015 20
HLAS od Panny Marie
