Romantická představa o výtvarném umění
Romantika jako pojem
Na internetu, nebo v encyklopedii lze jednoduše najít definici, že „Romantický umělec 18. století odmítal klid, řád, harmonii, vyrovnanost, racionalitu klasicismu“. Něco podobného jsme se ostatně všichni učili ve škole. Ale s tím, co to je opravdu romantika, a kdo je romantik, je to trochu složitější. Vždy jsem byla romantikou fascinovaná. Troufám si říct, že si s nadšením pěstuji romantickou duši. Mockrát jsem uvažovala o tom: Jak a proč se z romantiky jako sentimentálnosti a touze po lásce a tajemnu stala večeře při svíčkách, srdíčka a večer dvou milenců strávený při sledování „romantické komedie“? Existuje dnes nějaké romantické umění? Je romantika kýč, nebo nám to jen tak připadá, protože nám je ve výtvarném umění předsouváno něco úplně jiného?
Samotné slovo „romantický“ může mít mnoho významů. Může vyjadřovat to, co je: archaické starobylé, útulné, cituplné, tklivé, sentimentální, horoucí, zamilované, zasněné, nadšené, zázračné, poetické, plné fantazie. Ale někdo si pod tímto slovem může zase představit něco, co je: přepjaté, nesmyslné, iracionální, idealistické, utopické, vzdálené skutečnosti i vybájené. Jako protiklad ke slovu „romantický“ obvykle stavíme pojmy jako: všední, rozumné, praktické, věcné, nebo střízlivé. „Romantika a romantický“ se ujaly v literární, hudební vědě i uměnovědě cca mezi lety 1790 – 1840. Mnozí kunsthistorici ho ovšem používají ve svých teoretických statích i dnes, vznikla tak jakási romantická linie ve výtvarném umění, vedoucí od Caspara Fridricha Davida až k Josephu Beuysovi. Tato linie, jakožto i používání pojmu jako označení pro styl, je ale velmi zavádějící a schématická.
Kdyby bylo dnes nějaké romantické umění, pak by současný romantik asi odmítal mnohé z toho, co se dnes ve výtvarném světě nosí, jako je závislost na konceptu, odcizení divákovi,velká politická témata a poplatnost galerijní a kurátorské totalitě. Obracel by se naopak sám do sebe a k emocím. Skrze to by přirozeně mluvil k ostatním. Zajímala by ho také transcendentalita, chtěl by být vizionářem. Za romantickou duši bývá považována trýzněná duše a proto by asi utíkal často do přírody, putoval a nacházel nové zážitky a těšil se z maličkostí. Nechtěl by znát a poznat, ale prožít. Nezajímalo by ho to, co je jasné a viditelné, ale spíše to tajemné, co neexistuje jinde, než v jeho fantazii. Nikdo by nemohl čekat jak se bude chovat. Nesouhlasil by jistě s tím, co se děje v současné společnosti a jeho základním postojem by byla revolta jako taková – zkrátka na něco by říkal NE. Vyžíval by se ve své samotě, smutku, melancholii, zdůrazňoval symboliku a mýtus a obracel se k minulosti. Navíc jeho láska by byla vždycky ta nešťastná a nenaplněná. Romantismus 18. století odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a reálnou skutečností, takže i mezi uměním a životem. Byl čirou revoluční energií, která převálcovala nadvládu rozumu. Může tomu být tak i dnes? Jisté však je, že kdyby existoval dnes alespoň jeden romantický umělec, jeden osamocený hrdina, jeho představivost by absolutně stačila pro to, aby vzniklo umění…
Lingvisticky se slovo odvozuje od názvu města Řím – Roma – romance. Romance pak byly provensálské veršované a prozaické příběhy, které vyprávěly o rytířích a jejich dobrodružstvích . Z těchto romancí pak vznikl žánr románu. Adjektivum „romantický“ použil poprvé angličan Thomas Baily v roce 1650. Zajímavé je, že hned poprvé jako kritiku něčeho vybásněného a nereálného. V 17. století se „romantické“ chápalo také jako popis pro krajinu na obrazech, kdy se romantické a malířské staly de facto synonymy. Později se ustálil kontrast romantické versus klasické umění, na základě čehož si všichni studenti utvářejí svou představu o tom, co tyto pojmy znamenají a mohou si tak díla lépe zařadit. Tak vznilo pojetí kultury založené na sváru těchto dvou protikladných principů. Jak jednoduché, že? Romantismus je ve své podstatě ale mnohem složitější. Protože toto slovo používáme v běžné mluvě dodnes, na rozdíl např. od pojmu“kubismus“ (nezažila jsem, že bych byla s někým třeba na „kubistiské“ večeři), přesahuje do současnosti, a proto je velmi těžké zjistit, jaký má smysl a co přesně označuje. Spisovatel Victor Hugo se domníval, že: „Romantismus není nic jiného, než liberalismus v umění“, čímž naznačil, že nejde o žádný jednotný směr. Ještě dále pak zašel Charles Baudelaire, jenž jednou prohlásil, že: „Romantismus nespočívá ani ve výběru témat, ani v naprosté pravdivosti, ale ve způsobu cítění.“ No a pokud je způsob cítění považován za princip tvorby, pak jsme již úplně mimo oblast historického směru. Citát zní velmi pozitivně, ale ve výsledku může mít tato myšlenka i negativní následky v podobě zbanalizování pojmu pouze na sentimentální iluze a sny. V první třetině 20. století podléhal romantismus kritice z pera Ernesta Seilliéra, který odsuzoval všechny romantiky za to, že: „dobře cítí, ale špatně myslí.“ Podle něj se spontaneitou a instinktem řídilo slepě několik generací, přičemž toto pak završil a dovedl do krajnosti Sigmund Freud. Dodnes je pojem stále napadán a zároveň stále přežívá v různých neautentických, odvozených podobách, jako určitý emblém, nebo klišé. Takže jediné, co o romantismu můžeme s jistotou prohlásit je to, že není nikdy jen jeden, ale je jich více, a že jeho smysl spočívá právě ve velké plularitě a různorodosti jeho podob.
Romantická kultura a umění Konstrukt opozice klasicismu a romantismu je postavený v podstatě na tezi, že až do 19.století byla v kultuře nadvláda antické klasiky. Z ní vzešla pak i myšlenka o romanticko-křesťanské kultuře jako protipólu k antické. Je pravdou, že ve Francii došlo v té době ke sporům starých a moderních a k bojům klasicistů a romantiků docházelo i v Itálii. Přesto ale nešlo o žádný přímý střet. Ani samotný Johann Wolfgang Goethe to neviděl tak černobíle. Domníval se, že nikdo by neměl odmítat klasické vzdělání,chce-li být moderní. Při jedné příležitosti právě kritizoval tento černobílý pohled na kulturu: „ Značné mmožství lidí neváhá označit vše temné, pošetilé, zmatené, nepochopitelné za romantické. Ani vše vlastenecké a domácké nelze pokládat za romantické. Nýbrž to, co žije v přítomnosti a působí životodárně na daný okamžik.“ V německé oblasti vznikaly asi úplně první teoretické stati o romantismu. Fridrich Schlegel rozvinul koncepci romantické kultury ve veskrze estetický program. Romantika tehdy dostala „punc“ kultury budoucnosti. Schlegel považoval za dva hlavní kreativní principy ironii a fantazii. Fantazii je zde ale nutno chápat především jako původce dodání vznešena čemukoli, co je běžné, nebo nezajímavé. Když např. něco, co je obvyklé, nazveme tajemným, nebo konečné nekonečným, tak to romantizujeme. Přestože romantismus odmítá politická témata, objevili se i tací, kteří se nazývali „politickými romantiky“ a kteří se nebránili spojování svého díla s vládní mocí. Patřil měz ně například Adam Müller. Koncept této estetiky, který byl založen na aktivaci fantazie a směřoval primárně do budoucnosti ale nelze spojovat s politickou praxí jako takovou. I když bývá často francouzský romantismus spojován s kritikou Napoleona, byl v tom všem opět mnohem hlubší smysl. Šlo z psychologického hlediska hlavně o obecnou krizi identity. V estetice, jenž lze nazvat romantickou, se mnohem více nabízí fantazie jako stěžejní spojnice mezi subjektem a objektem. Již jsme naznačili, že romantické není styl, ale tvůrčí proces, takže když bychom zašli do krajnosti, imaginace se může rovnat romantismu. Fantazie a kreativita se také stále mění, neboť jsou určeny protiklady: jako je vnitřek a vnějšek, příroda a duch, nebe a peklo apod. Fantazie byla brána jako nositelka poznání nejen současnosti, ale i budoucnosti. Proto byla také tak oblíbená umělecká forma pohádky. „Nejromantičtějším“ ze všech umění přitom byla a je hudba, protože jejím záměrem je otevřít dveře do jakéhosi ideálního, zázračného království, ke kterému dává skladatel klíč. Hudba je nejabstraktnější ze všech uměni a proto může nejvíc vyhovovat principům romantizace. Ve výtvarném umění je to jiné díky bezprostřední vizuální skutečnosti. U Phillipa Otta Rungeho a jeho čtyř denních dob se romantické projevuje v hlavně kontrastu mezi nimi. Nazaréni chtěli freskovými malbami v římském Casinu Massimo v duchu čisté křesťanské víry obnovit umění a jeho náboženský základ. Přitom si vzali za námět díla velkých osobností romantické literatury. Zde dostává romantické Rungeho umění v náznacích konkrétní podobu náboženského patriotismu, který byl ale neméně romantický, protože ještě více kladl důraz na kontrasty v soudobé kultuře. Toto dynamické střetávání citu a konkrétního činu dostalo až groteskní ráz v malbách Evžena Delacrioix.
Typickými rekvizitami romantických maleb byly hrady, zámky, gotické dámy,zříceniny, poustevníci, nebo rytíři. Došlo k velké oblibě starších epoch, jako byla italská renesance a dürerovské období. Z přírodních úkazů byly častým námětem skalnaté krajiny, hory, pobřeží a les jako místo osamělosti. Samotnou kapitolou pak byla noc jako symbol milostného naplnění, metafyzického bezpečí, ale i temnoty a nebezepečí. Vodní toky značily transcendenci, zánik a postupné vnoření se do temnoty. Hodně malířů dokonce vymýšlelo postupy, jak dosáhnout toho, aby malba byla opravdu v duchu romantiky. Caspar Fridrich David radil toto: „Zavři své tělesné oči, abys svůj obraz nejprve spatřil svýma duchovníma očima. Pak pomoz na světlo tomu, cos viděl v tmách, aby to opačým směrem, z vnějšku dovnitř, působilo na druhé.“
Srdce a emoce Mluvit o romantické lásce v historickém smyslu je ještě obtížbější, než aplikovat pojem „romantický“ na literární postavy. V Evropě 18. století měla láska zvláštní postavení. V tomto období také nastaly první náznaky změny obrazu ženy v umění. Láska byla povýšena na něco nadzemského, až sakrálního. Stejně tak dochází ke stírání hranic mezi láskou hrdiny v díle a osobní, vždy nešťastnou a mnohdy tragicky končící láskou umělce. Na vzniku moderního, subjektivně citově založeného člověka měl zásluhu hlavně román v dopisech Jeana-Jacquesa Rousseaua Nová Heloisa. Tato doba byla doslova rozdělená na rozum a cit, což můžeme pocítit například i díky autorkám sentimentálního románu, který dosáhl svého vrcholu v dílech Jane Austenové a poté v gotickém románu. Tyto romány stvořili nového člověka a také nový postoj k soukromému životu, veřejnému prostoru a vztahu mezi nimi. U Rousseaua je středem všeho srdce jako takové. Doslova ho staví na úroveň Bible, neboť Bůh sepsal Písmo do srdce člověka (což už tvrdil i sv. Augustin). Ale používání argumentu, že city jsou pravdivé mnohem víc, než rozum, což jsem vždy také ráda dělala, je možná také problematické. Například podle Fridricha Nietzscheho nejsou city ani pravdivé ani nepravdivé. Důležité je, že vždy vyvolávají účast a mají nějakou vnější reakci. Podle Nietzscheho někdy až příliš velkou... Další novinkou, se kterou přišel Rousseau, je moment „blízkosti“ založené na tom, že jedno srdce mluví k druhému až do chvíle, kdy společnost a naučené chování tuto schopnost zničí. Dnes nám tato věc možná přijde naprosto samozřejmá, ale i mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že pojem „empatie“ se dostal do morálně-filozofického slovníku až před nedávnem, na konci 20. století.
Za předního filozofa romantismu je považován Johann Gottfried Herder, a to jistě právem. Už jen díky němu nemůžeme romantismus považovat jen za antiintelektuální a protivědecké hnutí. Základem jeho antropologie člověka je jazyk, historie, příroda a kultura. Člověk přitom stojí ve středu celého dění, jako první osvobozená bytost v přírodě. Lidský život byl podle něj pud tíhnoucí k sebevyjádření. Tímto stál v opozici k Imannuelu Kantovi a pasoval člověka a jeho srdce na konkrétního jedince. Předtím byl totiž na základě Kantovy filozofie pouhým abstraktním pojmem. V díle Johanna Wolfganga Goetheho je asi nejlépe znatelná myšlenka rozporu a zároveň syntézy rozumu a citu. Myšlenky i srdce jeho postav vede tatáž síla, až božská, kterou nazývá Cor a Cortex (mozek a srdce). Jeho Faust tak představuje nekonečnou touhu po poznávání a pociťování, přičemž jsou to jevy, které se stále vzájemně ovlivňují a jeden bez druhého nemůže existovat. Už jen z těchto myšlenek lze vyvodit, že i opoziční konstrukt romantismu a klasického umění je jen zavádějícím zjednodušením skutečného stavu tehdejší kultury.
Emocionální okruh
logos LÁSKA ROZUM inspirace
Se srdcem je přímo spojen také pocit námi nazvaný stud. Je to ústřední pocit, protože je jeho propojení se srdcem vidět hned i navenek tím, že zrudneme, aniž bychom použili jakákoli slova. Všechno to, co sobě srdce zahnruje z mnoha úhlů (náboženského, emocionálního, psychologického i etického), v sobě pojímá romantismus. A proto myslím, že každý z nás, který věří v hlas srdce, se může považovat za romantika.
Romantická láska Mluvit o romantické lásce v historickém smyslu je ještě obtížbější, než aplikovat pojem „romantický“ na literární postavy. V Evropě 18. století měla láska zvláštní postavení. V tomto období také nastaly první náznaky změny obrazu ženy v umění. Láska byla povýšena na něco nadzemského, až sakrálního. Stejně tak dochází ke stírání hranic mezi láskou hrdiny v díle a osobní, vždy nešťastnou a mnohdy tragicky končící láskou umělce.
CHÁPÁNÍ intuice myein
pathos
UTRPENÍ pathos
osa ega osa transcendence
DUŠE SOUCIT éthos
Josef Rabara
Jan Šrámek alias VJ Kolouch
Studuje fotografii na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Zabývá se uměleckou, módní, portrétní fotografií i videem. Fotografie Josefa Rabary přibližují jeho vntiřní, intimní svět. Na mnoha ze svých performativních snímcích, s tématikou transgenderu, je on sám. Velkoformátová fotografie s názvem „Poruč mi ať pobiji...“ je v tomto výjimkou. Není to sice tolik přímočará výpověď o autorově identitě, ale dává divákovi větší svobodu při úvahách o tom, proč a komu jsou tato slova určená.
Věnuje se videoartu, VJingu a aplikaci pohyblivého obrazu v nejrůznějších dalších souvislostech. Jeho tvorba, založená na vektorové grafice, je dnes jedním z nejžádanějších artiklů českého VJingu. Šrámkovy animace více než z klubové kultury vychází z tradic animovaného filmu, grafiky, ilustrace a designu. Vystudoval FaVU v Brně, je spoluzakladatelem studia Anymade (společně s Janem Žaliem a Petrem Kocourkem). Jeho tvorba zahrnuje kromě VJingu i krátké filmy, videoinstalace, objekty a grafiku.
(*1980)
(*1983)
Eva Růžičková (*1984)
„Přitiskni se ještě víc slavíčku,“ volal keř, „nebo přijde den, a růže nebude dotvořena.“ I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě. A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce. *** „Nehodí se mi bohužel k šatům,“ odpověděla. „Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky.“ Slavík a růže ( Pohádky ) Oscar Wilde
Osamocené hrdinky a hrdinové Kdy se asi v dějinách objevil romantický hrdina? Někdo z nás by řekl, že už ve středověku s rytířskými příběhy. Ale někdo by sáhl až k Childe Haroldově pouti lorda Byrona. Hrdinství rytíře je však založeno na jeho dokonalosti a úslužnosti ženě. To u hrdiny typu Childe Harolda je to úplně jiné. Je totiž do jisté míry „antihrdinou“ – je nemocný, plný zklamání, melancholie, smutku, toulá se bez cíle, je neklidný a postrádá veškeré iluze o okolním světě. Necítí se ani svázán morálními předsudky. Tento hrdina je dnešní senzitivní intelektuál. Ovšem pokud mluvíme o hrdinech, není nutné o nich hovořit jen v mužském rodě. Ve stejné době se objevily i romantické hrdinky, jako například Lorelei, nebo fascinující Corinna z románu Germaine de Stäel. Základní vlastností romantického hrdiny je také osudovost. Právě osudovost je tou směsí dobra a zla a neposkytuje druhým obranu. Takto osudovou bytostí je i například Satan z Fausta, která nevypadá jako středověký raraášek a ani se tak nechová. Je to mladé, charismatické, okouzlující a zároveň děsivé zlo. Zejména u anglických básníků je v poředí jejich tvorby subjektivita a osobnost. V období romantismu dochází k prvnímu velkému otřesu autority osobnosti jako modelu a objevují se i vize o jejím zániku. Důležitá je ale také její autenticita (upřímnost). Problém hrdinovy osobnosti je základním problémem romantismu a od něj pak v umění zůstává. Od lorda Byrona je pak v romantickém hrdinství vždy rozpor mezi aktivním odbojem a rozpadem ideálu lásky, spojeného s ponořením do sebe a beznadějí. Najednou byl oblíbený nezávislý intelektuál, jehož autorita spočívala hlavně ve znalostech nových metod myšlení. „Chci přece tvořit, vlastní tvorbou žít, procítit život, přitom moci dát, formu svým představám a zatoužit je rozdáváním znovu získávat.“ (lord Byron)
Jan C. Löbl Příběh videa je silně propojen s básní Jabloň, pojednávající o skutečnosti stavu člověka, který dlouhou dobu hledá v sobě odvahu učinit něco, učinit rozhodnutí, které mu může změnit, nebo ovlivnit život. Tím, že otálíme s tímto rozhodnutím na hranici uskutečnění, stává se pak onen stav změny bezvýznamným, bezpředmětným. Příběh je o slabosti a strachu jedince z rozhodnutí postavit se čelem k sám sobě a přiznat si tím, co je a tím, kdo je.
JABLOŇ Rozkvetla jabloň na konci léta Rozkvetla jabloň, rozkvetla sama
V lednovém slunci nevzdává svůj boj V lednovém slunci hranostoj
Růžová jabloň stojí tu hrdě Letošní med omamné je vůně
Pálící mráz a ledová voda Obalí ji odshora zdola
Letošní med barvy je rudé Sladký je med, plody jsou trpké
V ledové zahradě s nahými stromy Stojí tu sama v skleněném zbroji
Ostatní jabloně už dávají své plody Bělavý koberec prostírá se pod ní
Smutno je v zahradě když praská dříví Smutno je v zahradě, kde slunce svítí
Růžové lístky padají tiše Utichl hukot medové říše
Rozkvetly jabloně na začátku jara Jen černá vdova stojí tu sama
Kyselé špendlíky s ostnatou kšticí Zeleně křičí v podzimním slunci
Jen černá vdova s mrtvými dětmi Tiše se krčí po vonnými květy
Ostatní jabloně shazují tlející šat Do zahrady vkročil podzimní chlad Maličké plody sbírají sílu Nerostou však a nejsou k jídlu S prvními vločkami blíží se vánoční čas S prvními vločkami chřadne její hlas Mrazivý vítr pálí její plody Ona je chrání, silnou má vůli Sama je balí do zelených lístků Hřeje je tělem, má ještě sílu
Fantazie a imaginace Samuel Taylor Coleridge rozděloval ve své estetice obrazotvornost na imaginaci a fantazii. Zatímco imaginace představovala základní, organickou sílu tvůrce, fantazie byla podle něho pouze pasivním videm paměti. Já si ale myslím, že ani není důležité, jak tuto sílu nazveme, nebo jaká jí dáme stádia, protože důležité je, že díky obrazotvonosti dochází pokaždé k zásadní poetizaci života. Je vlastně jedinou silou, díky které není svět viděn jen jako objektivní realita. Percy Bisshey Shelley jako první z romantiků rozlišoval mezi poezií jako určitým diskurzem a poezií jako nahodilou produkcí imaginace. Básníkem je podle něho každý, kdo je součástí toho, co je věčné, nekonečné a jedno, tzn. kosmické bytí, a jeho představivost nahlíží do platónského světa idejí.
Tereza Damcová (*1977)
Od roku 2002 kreslí příběhy v obrazech, ve kterých figuruje panenka Bubačka jako hrdinka, vypravěčka dějů všedního života. Od roku 2004 vystupuje jako performerka, vypravěčka a výtvarníce audiovizuální experimentální skupiny Mateřídouška, kde v hudbě a obrazech vypraví o panence Bubačce. Od roku 2009 se zabývá tvorbou hadrových panenek s keramickou hlavou. V roce 2010 se stala členem skupiny Vyvrhel. Zabývá se kresbou, malbou, grafikou, performancí, tvorbou artefaktů, objektů, audiovizuálních instalací. „Inspirují mě proměny skutečnosti a snů, kouzelný svět dětské duše, skoky do zimních požárních nádrží, běh zasněženou krajinou letiště. Zajímám se o pohádky, mýty, bajky, pověsti a autory, kteří pracují se sny.“
Tereza Haszprunarová (*1986)
Na čtyřech fotogragiích ze série Unitled se v tmavém, fantaskním lese, plného nástrah, pohybují něžné dívčiny jako bezbranná stvoření. Přitom nejde o konkrétní bytosti, ale každý ze snímků je symbolem určité fáze života, od narození, přes vylítnutí z rodinného hnízda a zdolávání nástrah dospělosti, až po vyspělou moudrost a klid. Tento výklad lze brát objektivně i subjektivně, z hlediska osobních zkušeností autorky.
Putování krajinou Krajiný prostor je pro romantika prostorem historickým. I když se často romantické považuje za synonymum ke slovu sentimentální, na přístupu ke krajině vidíme rozdíl. Sentimentalismus vidí v samotě v přírodě ideál, ovšem romantismus z něj dělá izolaci, odtrženost a beznadějnou samotu. I když ale mají romantici k přírodě tento vztah, považují ji také za říši svobody, protože je neměnná a universální. Herman Melville dokonce povyšuje romantický vztah k přírodě na věčný problém lidstva. A v čem je toto pojetí ještě nové? Příroda už není žádné bezčasí, ale zdrojem tvorby je „původní“ příroda, v níž nelze spolehlivě rozlišit mezi zdrojem života, přírodním prostředí a lidskou přirozeností. I samotné anglické slovo „nature“ znamená zároveň příroda i přirozenost. Proti přírodě jako univerzu je přitom stavěna subjektivita, jde o vztah virtuální struktury a konkrétního jedince. Romantici, ačkoli do přírody utíkali často, ale neusilovali o splynutí s ní. To, že člověk začal uvažovat, brali jako rozluku s ní. Jejich filozofie je vlastně směsí myšlenek Barucha Spinozy a Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Spinoza tvrdil, že: „reálno si lze uvědomit jen v kontrastu ideálna“, ale nedokázal vyřešit vztah nekonečného ke konečnému. U Leibnize dochází ke sjednocení konečna s nekonečnem v povaze individua. Z přírody se tak stává pohyb forem života ke svobodě a život je hlavní svobodný pohyb.
Tomáš Hrůza (*1979)
Sudoval na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem v ateliéru Pavla Baňky. Je zakladatelem projektu Artmap a pracuje také v časopise Fotograf. Video patří k souboru fotografií s názvem Turisti (2004). Fotografie i video jsou jakýmsi současným „revivalem“ obrazů Caspara Fridricha Davida a autorů žánrových scén 19. století vůbec. Je zde sám autor jako osamělý poutník, který diváka zaujímá malířským záběrem krajiny a snaží se alespoň na chvíli odtrhnout jeho myšlenky od běžného, uspěchaného života.
Daria Bernadeta Novotná (*1973)
„Moje tvorba úzce souvisí s mým vnímáním okolního světa. Zpracovávám náměty, které jsou mi důvěrně známé, často se jedná až o banální výjevy mající pro mě jisté kouzlo, nebo pohledy, které se zdají tak samozřejmé, že se pro mnohé staly neviditelnými. Ať už jde o krajinu v mém okolí nebo pohledy na moře z mé dovolené. Obrazy z cyklu „Modře, mola a moře“ se do jisté míry podobají žánrovým obrazům, avšak s přesahem do sféry o smyslu bytí a ironii osudu.“
Revolta „Logika vášně převrací obvyklý řád a klade závěr před premisy.“ (Albert Camus - Člověk revoltující) Albert Camus ve své knize Člověk revoltující hledá v podstatě příčinu toho, že se vražda někoho začala ospravedlňovat, nebo rozumově vysvětlovat. U tak extrémních romantických hrdinů, jako je například Heatcliff z románu Na větrné hůrce, se s tím neshledáme. Heatcliff by klidně kvůli Cathie vyvraždil celé lidstvo, ale nenapadlo by ho tvrdit, že je to něco rozumného. A kdo je vlastně revoltující člověk? Obecně, ten, kdo říká na něco NE. Etymologicky znamená revolta jakousi otočku. Ne každá hodnota vyvolává revoltu, ale každá revolta se snaží o nějaké nové hodnoty. To je její základní princip. Z revolty pak vychází možné uvědomění si toho, čeho se týká. S revoltou se probouzí vědomí, kdy se dotyčný dovolává práva. Posune se tedy od úvah k praktickému úkonu, od žádaného k žádoucímu. Revolta sice vzniká z individuálního popudu, ale zároveň zpochybňuje pojem individua, zvláště v případech, kdy rebel obětuje ve prospěch své vize sám sebe apod. Tím, že se umělec proti něčemu bouří, vytváří všeobecně nějaký estetický nárok. A ať už je jakýkoli, podle mého názoru je to jedna ze základních potřeb tvůrce. Důvod pro to, aby mohl vyvtvářet „svůj svět“.
Klára Mikulcová (*1933)
Studovala v ateliéru performance u Tomáše Rullera v Brně. Ve své tvorbě ovšem využívá různé techniky - grafiku, fotografii, video i digitální tisky. Ne-miluji je instalací textů negujících adjektiva základních fyzických i psychických potřeb. Touto negací dává autorka najevo právě jejich nutnost.
Ženy a romance Proč jsou dnes u žen tak oblíbené romance a jejich zápletky? Co mají tyto knihy navíc třeba oproti detektivkám? Podle průzkumu je čtení romancí pro ženy (jako činnost) únik a také poučení. Ale ve skutečnosti musíme hledat úzké propojení s tím, jak ženy často chápou své role manželek a matek. Když si totiž přečtou tuto „bezcennou knihu“, tak to je méně škodlivá závislost, než prášky, alkohol, nebo cigarety. Podle dotazníků muž ženě v domácnosti často nedovolí, aby byla sama v místnosti, když je doma on. A vyžaduje aby byla s ním. No a tak si žena vezme do ruky romanci. Sice je s ním v jedné místnosti, ale nedívá se s ním např. na sportovní přenos. Je fyzicky přítomna, ale zbytek je někde jinde. Romance a romantické filmy jsou pro ženy únikem, jak utéct každodenní rutině. Je to navíc takové čtení, které lze odložit a později v něm pokračovat dále. Pro tyto čtenářky je v jejich světě až moc té „reality“, a proto u romance mohou snít a představovat si, že je to jejich život. Ve chvíli, kdy čtou ženy tyto knihy, nebo sledují romantický film, utíkají do pohádky, kde jaou potřeby hrdinky bez výjimky splněny. Je zajímavé, že téměř pokaždé se s hlavní hrdinkou ztotožní a berou ji jako nejrealističtější postavu z celého příběhu. Na chvíli se stávají osudovou „femme fatale“. Díky velkému počtu těchto knih a filmů dochází až ke kolektivní vytvoření ženské fantazie, která podle mnoha psychologů může mít i negativní následky na jejich partnerské vztahy. Hlavním důvodem je tzv. „utopický moment“, kdy hlavní hrdina projeví odpovídající zájem o partnerku, vyzná jí svou náklonnost a projeví svůj úmysl navždy ji ochraňovat, protože ji miluje a potřebuje. Problém je, že tento bod je většinou na konci celého příběhu, kdežto v reálném životě to pokračuje dále a jistě ne už tak atraktivně. Romance totiž tvrdí, že ideální milenec existuje a že existuje i ideální manželství. Přestože jsou ale tyto příběhy postaveny na nereálném základu, pro čtenářky je důležitá kompenzační funkce, jenž pro ně představují. Chvíle, kdy jsou samy se sebou a s nikým jiným a kdy se mohou plně oddávat svým snovým, pro muže zcela nepochopitelným a kýčovitým vizím.
Jitka Nejezchlebová (*1973)
Studovala na FaVU VUT v Brně v ateliéru kresby a grafiky. Během něho experimentovala s barevným linoritem a dalšími grafickými technikami, ale poté se opět vrátila v malbě. Od abstraktních obrazů přešla k poetickým motivům z podmořského světa a květin. Obrazy dam s květinami jsou reminiscencí na to, co pro většinu z nás, a to především pro ženy, znamená slovo „romantika“ dnes a v jakém tedy došlo v jeho výkladu k posunu. Zároveň ale nesou originální malířský rukopis s použitím výrazné barevnosti, kdy v každé z dam můžeme vidět autobiografické rysy a různé nálady aurorky.
Blanka Jakubčíková (*1971)
Studovala na FaVU FUT v Brně v ateliéru grafiky a kresby (magisterské studium v ateliéru Václava Stratila). V letech 1993-2002 pracovala jako restaurátorka vitráží. O roku 1988 píše poezii.
KÝČ JAK „BITCH“ Já namaluji tebe - lásko - jako přenádherný kýč do vlasů vetknu Ti sametovou růži už teď se moje očka úží při tom pohledu na takovýto obraz v rámu vím - že Ti pořád připomínám mámu a ty mně mého prchlivého tatínka (já byla velmi malinká - když poprvé mne zbil) teď přitahuji submisivní muže - co nosí růže zapíchnuté v zadku a přemáhám se ze všech sil - abych se nepoblila jsem na tebe tak milá - mezi fackami Ti líbám ústa jsem k tomu navíc celkem slušně tlustá a tak mne - lásko - znič ten obraz bude kýč jak „bitch“.
Seznam použité literatury: Camus Albert: Člověk revoltující, Praha, 2007 Hoystad Ole Martin: Historie srdce, Zlín, 2011 Hrbata Zdeněk, Procházka Martin: Romantismus a romantismy, Praha, 2005 Oates-Indruchová Libora (ed.): Ženská literární tradice a hledání identit, Praha, 2007 Procházka Martin: Romantismus a osobnost, Praha, 1996 Schulz Gerhard: Romantika - dějiny a pojem, Praha, 1996
Lonely Heroes 2.11.2012 - 5.1.2013 Galerie Artatak /katalog k výstavě/ kurátorka, texty o autorech: Eliška Furčáková grafická úprava katalogu: Jan Furčák (Pixel.Graphics studio)
