1.1. Hospodářské společenstvo, družstvo a družstevnictví jako pojem Definice pojmů hospodářské společenstvo a družstvo Pokud se u nás dnes provede průzkum veřejného mínění, či jen dotazování laické nebo odborné veřejnosti, budí většinou otázka co je družstevnictví a co jsou družstva zřejmé rozpaky. Velká část respondentů neumí družstva zařadit ani historicky, ani povahou. Při dotazu po hospodářských společenstvech (ale také sociální ekonomice či sociálním podniku) bude výsledek zřejmě stejný. Uvedené pojmy jsou do podvědomí lidí zabudovány jako „relikty socialismu“ s určitým ideologickým nádechem. Co to tedy jsou, ta hospodářská společenstva a družstva? První odpověď lze hledat ve slovnících a encyklopediích. K tomu je však vhodné pojmy předdefinovat: například že hospodářské společenstvo je ekonomicky činné sdružení osob, případně že družstvo je podnikem, sdružením, spolkem, společenstvím, společností, která se chová a hospodaří „družstevním způsobem“.
Ve Slovníku naučném F. L. Riegera z roku 1862, tj. před vydáním „c.k. družstevního zákona“, nalezneme tuto definici: „V článku Spolčování poukázali jsme k tomu, kterak ovšem možná jest reakce se strany mužův práce proti úkazu moderního života hospodářského, že nyní velký kapitál jednotlivcův stal se pánem práce tím, že jejího spolčování zmocnil se co páky svých účelův vlastních. Poukázali jsme též k tomu, že prakticky provésti dá se takováto reakce tím, když mužové práce spolčí své malé kapitály v kapitál velký a svoji kombinovanou práci podrobí tomuto vlastnímu velkému kapitálu…“1
Roku 1873 byl vydán Zákon 70/1873 ř. z. o výdělkových a hospodářských společenstvech, který ještě pojem družstvo nepoužívá. § 1 se konstatuje: „Ustanovení tohoto zákona dlužno použíti na spolky s neuzavřeným počtem členů, jichž účelem jest podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěru (společenstva výdělková a hospodářská), jako jsou spolky záložní a úvěrní, spolky pro nákup surovin a skladištní, společenstva výrobní, spolky spotřební a společenstva bytová a pod.“ 1
Rieger, F. L. Slovník naučný, díl osmý. I. L. Kober. Praha, 1862, s. 178
Judikatura k tomuto paragrafu vysvětlovala, že tyto spolky nejsou obchodní společností, nemohou být tedy zapsány do obchodního rejstříku.(blíže viz příloha 1). Ottův slovník naučný, vydaný roku 1894, již pojem družstva obsahuje: „Družstvo (konsorcium) je název pro různá spolčení osob, na př. pro spolky náboženské, studentské, společenstva výdělková a hospodářská (d. divadelní), společenstva dle vodního zákona (d. vodní); obyčejně užívá se jména d. při volném spojení více osob k provedení nějakého účelu, na př. o společnostech zábavních, jež nemajíce zvláštních pravidel a orgánů, vymykají se zřízení spolkovému.“2 Hesla družstvo a družstevnictví jsou rozsáhle na třech stranách uvedena v Masarykově slovníku naučném z roku 1926: „Družstevnictví, svépomocné hnutí, zpravidla vrstev nemajetných a stř., jehož účelem je společ. hosp. podniky prokazovati určité služby sdruženým členům, z čehož vzniká povinnost těchto, aby finančně a hospodářsky své družstvo podporovali. Podpora se strany členů děje se tím, že kromě splacení stanovené částky k závodnímu kapitálu (členský či závodní podíl) odbírají od družstva zboží, dodávají mu suroviny, ukládají v něm své úspory atd. podle toho, čím se družstvo zabývá a jakých povinností od svých členů požaduje…Zřizování družstev je upraveno zvl. zákony a poskytují se jim obyčejně různé poplatkové a daňové výhody…“3 O čtyři roky později vydaný Nový velký ilustrovaný slovník naučný uvádí: „Družstvo, v širším smyslu každé seskupení osob k dosažení určitých cílů: spolek, společnost; v užším smyslu označení pro spolek, jehož účelem je poskytovati členům v něm seskupeným určité výhody a navzájem členové jsou zavázáni své d. podporovati. Tím se rozlišuje v zásadě od podniků kapitálových (na př. spol. akc.), u nichž se této součinnosti nevyžaduje…“4 Roku 1932 vyšel Ottův slovník naučný nové doby, jenž uvádí: „Družstvem, společenstvem výdělkovým a hosp. podle zák. z r. 1873 v běžném sm. u nás rozumíme: dobrovolné spojení většího počtu osob sledující hosp. a soc.-polit. cíle provozováním společného hosp. podniku, jehož jsou osoby spojení tvořící zároveň vlastníky a zákazníky n. zaměstnanci…“5 2
Ottův slovník naučný, osmý díl. J. Otto. Praha, 1894, s. 55
3
Masarykův slovník naučný, díl II. Československý kompas. Praha, 1926, s. 401 – 403
4
Nový velký ilustrovaný slovník naučný, svazek VI. Guttenberg Praha, 1930, s. 178
5
Ottův slovník naučný nové doby, díl druhý, první svazek. J. Otto Praha, 1932, s. 260
„Družstvo,“ podle Malé československé encyklopedie (1985) je „ekon. dobrovolné sdružení osob se společným zájmem o ekon. činnost, kterou provádějí společně a jejíž výsledek rozdělují v závislosti na osobní účasti bez přihlížení k vloženým fin. nebo hmotným prostředkům…“6 A konečně Multimediální encyklopedie Diderot (verze 2001) říká, že družstvo je: „právnická osoba s neuzavřeným počtem členů založená za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních či jiných potřeb svých členů. Členy mohou být fyzické i právnické osoby. Každý člen se na činnosti družstva musí podílet majetkově, základním vkladem. Družstvo musí mít vlastní stanovy, které upravují zejm. jeho strukturu, orgány, předmět činnosti, práva a povinnosti členů. Charakteristické znaky: dobrovolnost členství v družstvu, rovnost všech členů družstva, závazek člena k aktivitě v družstvu, solidární podílení se na výsledcích činnosti družstva, a to jak na výsledcích pozitivních, tak na hrazení případných ztrát.“7 Již zmíněný „družstevní“ zákon, vydaný pro rakouskou část Rakousko – Uherské monarchie v roce 1873 jako říšský zákon č. 70/1873 o společenstvech pro napomáhání živnosti a hospodářství8 (vyhlášený císařským patentem a platný na našem území od roku 1873 do roku 1954, a v aktualizované podobě platný v Rakousku dodnes), uvádí ve svém úvodu: „My František Josef První, z Boží milosti císař rakouský, král uherský a český… vedeni jsouce úmyslem živnostenskou přičinlivost v naší říši rovnoměrně upraviti a co možná usnadniti, dali jsme slyševše Naše ministry a vyslechnuvše Naši říšskou radu řádu živnostenskému toto Naše schválení a nařizujeme takto … Družstva ve smyslu zákona … jsou sdružení osob ku společné hospodářské činnosti, sledující účel podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů a tím zlepšiti a zvýšiti úroveň jejich hmotného blahobytu. Konzumní spolek, oprávněný dle stanov k prodeji nečlenům, musí býti zapsán do společenského rejstříku. Družstvo, jehož firma není pravdivá a na jehož provozování neberou dle stanov účasti členové, nemůže být do rejstříku zapsáno…“ V I. kapitole, částce první a §1 se pak stanoví: „Tento zákon vztahuje se ke spolkům, kteréž mají neurčitý počet členů a jejich účel jest napomáhati živnosti neb hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěru (ke společenstvům pro napomáhání živnosti a hospodářství). Takto spolkové jsou: 6
Malá československá encyklopedie, II. svazek, Academia Praha, 1985, s. 208
7
Encyklopedie Diderot, verze 2001. EPA Software Praha, 2000
8
nazývaný také „o výdělkových a hospodářských společenstvech“
spolkové záložní a úvěrní spolkové pro kupování surovin a spolkové skladní společenstva produktivní spolkové potravní a společenstva pro zřizování bytů a podobná“.
Příloha č. 1 Družstevní zákon z roku 1873 a zákony navazující, s komentářem Zákon 70/1873 ř. z. o výdělkových a hospodářských společenstvech je rozdělen do pěti hlav a obsahuje 95 paragrafů. V komentáři k prvnímu paragrafu se praví: že zákon je základním zákonem družstevním s platností jen v zemi České a v zemi Moravsko-slezské.9 V § 90 je výslovně řečeno, že na výdělková a hospodářská společenstva zřízená podle tohoto zákona nelze aplikovat ustanovení spolkového zákona 253/1852 ř. z. Družstevní zákon ještě pojem „družstvo“ nepoužívá, užívá pojem „společenstvo“. Stanovy označuje jako „smlouvu společenstevní“. První hlava se týká zřizování družstev a právních poměrů členů, obsahu stanov, předpisů o orgánech družstva, o zániku a o likvidaci družstva.Obsahuje také ustanovení všeobecná, pro všechny typy družstev. Druhá hlava obsahuje zvláštní ustanovení pro družstva s neomezeným ručením a hlava třetí s ručením omezeným. Ve čtvrté hlavě jsou trestní ustanovení, hlava pátá zahrnuje závěrečná ustanovení. Zákon tedy umožňoval jak omezené, tak i neomezené ručení v družstvu, vybraná forma však musela být uvedena při založení ve stanovách a také v názvu družstva. § 1: „Ustanovení tohoto zákona dlužno použíti na spolky s neuzavřeným počtem členů, jichž účelem jest podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěru (společenstva výdělková a hospodářská), jako jsou spolky záložní a úvěrní, spolky pro nákup surovin a skladištní, společenstva výrobní, spolky spotřební a společenstva bytová a pod.“ Judikatura k tomuto paragrafu vysvětlovala, že tyto spolky nejsou obchodní společností, nemohou být tedy zapsány do obchodního rejstříku. Podle § 7 se zapisovaly do společenstevního rejstříku vedeného u místně příslušného obchodního soudu. Družstvo muselo mít neuzavřený počet členů, účelem musela být podpora výdělku nebo hospodářství svých členů (čímž se rozumělo i zmenšování výdajů nebo docílení úspor ve spotřebě nebo v domácnosti). Účelu družstva se mělo dosáhnout společným provozováním závodu. Judikatura vysvětluje: „Forma společenstva jest přípustna pro 9
Hajný, V. – Kunc, P. Družstevní zákony. Právnické knihkupectví a nakladatelství. Praha 1935
sdružení spisovatelů a výkonných umělců za účelem provozu divadelní nebo kabaretní scény jen potud, pokud jest provoz omezen jen na její vlastní dramatická díla, neb pokud vystupují na scéně jen umělci, členové družstva. Sdružení k předvádění filmů a k vysílání rozhlasu jest přípustno jen pokud by šlo o zužitkování vlastní tvorby. Z rámce společenstva vybočuje zcela nakladatelství a vydavatelství knih, časopisů a hudebnin, jakož i knihkupectví…“ Každá jiná než hospodářská činnost byla nepřípustná. Členové museli hospodářsky souviset s družstvem, nestačilo pouhé splacení podílu. V komentáři se uvádí: „Judikatura zastává názor, že činnost musí býti zásadně obmezena na členy, nelze ji rozšířiti také na nečleny bez jakéhokoliv obmezení. Činnost s nečleny připouští se pouze v obmezené míře a jen potud, pokud tím hlavní charakter družstva jako pracovní asociace není setřen a pokud provozování obchodů s nečleny jest jen prostředkem k účelu, a ne samotným účelem.“ 10 § 2 připouštěl existenci družstev jak s ručením omezeným (minimální míra ručení byla určena zákonem), tak s ručením neomezeným, v každém případě však solidárním. To znamená, nemohl-li některý člen splnit část schodku na něho připadající, byli ostatní členové povinni tuto část schodku uhradit, každý poměrnou částí. Přeměna družstva z jedné formy na druhou byla pouhou změnou stanov nepřípustná, vždy byla nutná likvidace a založení družstva nového. Ručení neomezené bylo již tehdy pravidlem u kampeliček. Podle § 3 se členem družstva mohla stát jakákoliv osoba fyzická a právnická. Název družstva na základě § 4 (označovaný jako „společenstevní firma“) musel obsahovat předmět podniku a označení „zapsané společenstvo s neobmezeným ručením“ nebo „zapsané společenstvo s obmezeným ručením“. V § 5 byly uvedeny povinné náležitosti stanov, které jsou podobné s těmi dnešními, mimo jiné zde byla zásada, že každý člen má právo zúčastnit se valné hromady, přísluší mu jeden hlas, jestliže jich podle stanov nemá více. Každá změna stanov se prováděla písemně a přihlásila se u obchodního soudu s připojením opisu usnesení společenstva (§§ 9, 27). § 15: „Každé společenstvo musí míti představenstvo, které jest voliti z počtu členů společenstva. Představenstvo zastupuje společenstvo soudně i mimosoudně. Představenstvo může se skládati z jednoho nebo více členů, kteří mohou býti placeni nebo neplaceni. Jejich zřízení může býti kdykoliv odvoláno, bez újmy nároků na náhradu škody, vyplývajících ze stávajících smluv.“ § 24: „Společenstevní smlouvou může býti dána představenstvu po bok dozorčí rada, kterou volí členové společenstva ze svého středu s vyloučením členů představenstva a jejíž zřízení lze kdykoli odvolati. Dozírá na vedení závodu společenstva ve všech odvětvích správy, může zprostiti členy představenstva a úředníky prozatímně jejich oprávnění a to až do rozhodnutí valné hromady.“ Družstva podle tohoto zákona zanikala uplynutím doby, usnesením družstva (na valné hromadě), zahájením konkursu nebo opatřením správního úřadu. Nepřípustné bylo zrušení fúzí s jiným družstvem. Do zákona byla začleněna i trestní ustanovení – do samostatné čtvrté hlavy. Za porušení různých správních povinností, které zákon kladl funkcionářům (představenstvu, popř. dozorčí radě či likvidátorům), mohli být stíháni členové orgánů obchodním soudem pořádkovými pokutami až do sta zlatých (při platnosti tohoto zákona po roce 1929 podle 10
Hajný, V. – Kunc, P. viz
zák. 31/1929 Sb. z. a n.11 od Kč 100,-- do Kč 3.000,--). Tyto pokuty plynuly do chudinského fondu toho místa, v němž mělo společenstvo své sídlo. Zároveň § 87 znemožňoval změnit tyto pokuty v tresty vězení. Členové představenstva a dozorčí rady, likvidátoři a ostatní pověřené osoby, které vědomě potvrdí nesprávné údaje v protokolech, zprávách, sděleních nebo účetních knihách mohli být potrestáni vězením až do tří měsíců. Pokud porovnáme uvedený zákon s družstevními principy, panuje víceméně shoda. Pouze ve věci vykonávání obecně prospěšných činností i ve prospěch nečlenů je zde princip potlačen, zdůrazňují se činnosti zaměřené dovnitř družstva a externí aktivity družstva jsou akceptovány pouze v nutné míře jako doprovodný prvek. V zákoně není vůbec zmíněno úročení kapitálu, ani odpovědnost za společnost jako celek. Pouze čtvrtá hlava nařizuje, že vybrané pokuty plynou do chudinského fondu Roku 1935 pak bylo vydáno vládní nařízení 116/1935 Sb. z.n., o úpravě některých poměrů výdělkových a hospodářských společenstev, družstev, hospodářských a živnostenských družstev úvěrních, na jehož základě bylo umožněno hospodářským společenstvím vyvíjet také činnost sociální, vzdělávací a pomocně zdravotnickou jako svou vedlejší činnost, a smějí také rozšiřovat svou hlavní činnost na nečleny, pokud to není v rozporu s ustanoveními jejich stanov s tím, že veškerá tato činnost smí být prováděna výhradně za účelem posílení družstevního uvědomění a prohloubení družstevní činnosti. Revizní zákon z roku 1903 Počátkem století sílila potřeba kontroly hospodaření družstev a dodržování základních družstevních pravidel, protože docházelo ke zneužívání družstev ve prospěch některých jednotlivců na úkor ostatních členů. Revizi společenstev výdělkových a hospodářských a jiných spolků proto upravil zákon 133/1903 ř. z. Podle § 1 tohoto zákona byla družstva, zřízená dle zákona 70/1873 ř. z., a spolky zřízené před platností tohoto zákona, povinna „podrobit svá zařízení a své vedení ve všech odvětvích správy nejméně každý druhý rok prozkoumání externím revizorem“. Kontrolovat se především mělo dodržování zákonných ustanovení a vnitřních stanov. Revizor nesměl být členem družstva ani blízkým příbuzným členů představenstva. Revizory mohly jmenovat svazy družstev (centrály), obchodní soudy nebo zemské úřady (popřípadě ministerstvo vnitra). Družstva, která byla dobrovolně začleněna do určitého svazu, byla revidována revizorem z tohoto svazu, ostatní, tzv. „divoká družstva“, která k žádnému svazu přičleněna nebyla, byla podrobena revizorům určených obchodním soudem, v jehož obvodu měla své sídlo. Přistoupení ke svazu bylo pro všechna družstva dobrovolné. V určených případech bylo ale členství v takové centrále podmínkou k tomu, aby družstvo mohlo činit určité úkony. Například neúvěrní družstva směla přijímat úsporní vklady od svých členů, a vydávat stvrzenky o nich v tak zvaných úsporních knížkách, jen pokud byla členem revizního svazu. Aby mohl svaz fungovat jako revizní, muselo být do něj podle § 3 být začleněno určité množství spolků: buď (a) nejméně 50, nebo (b) bez ohledu na počet všechna společenstva jedné země, anebo (c) všechna družstva v zemi se stejnými hospodářskými úkoly a stejným jednacím jazykem. Stanovy takových centrál musely obsahovat ustanovení, že jsou revizní úkol schopny plnit. 11
Sb. z. n. = Sbírka zákonů a nařízení
Revizor (svazu nebo soudu), který se řádně legitimoval, měl právo podle § 6 vstoupit do obchodních a provozních místností, nahlížet do knih a listin, požadovat od orgánů družstva zprávy a objasnění a prohlížet stav pokladny, hotovosti cenných papírů a zboží. Mělo-li družstvo zřízenu dozorčí radu, byla taktéž přizvána k revizi. Představenstvo mělo být poté pečlivě seznámeno s obsahem revizního nálezu, aby z něj mohlo čerpat při odstraňování zjištěných chyb. Úřadem přidělený revizor měl nárok na náhradu výloh a na zaplacení své práce družstvem. Pokud by nedošlo k dohodě o úhradě, uložil by společenstvu povinnost výlohy uhradit revizní soud. I tento zákon stanovil při neuposlechnutí předpisů pořádkové pokuty, a to od 20 do 200 Kč, a stejně jako u předchozího zákona tyto sankce plynuly do chudinského fondu místa, ve kterém mělo společenstvo své sídlo. § 12 přikazoval revizorům mlčenlivost ve věcech spojených s obchodními a provozovacími poměry, ale jak říká komentář k tomuto ustanovení: „zákon nemá sankce na přestoupení povinnosti mlčenlivosti se strany revisorovy, jako tomu jest na Podkarpatské Rusi“, což představovalo opět ze strany zákonodárce naprostou důvěru v osobnost revizora. Vládním nařízením 134/1903 ř. z. pak byly k zákonu o revisi vydány prováděcí předpisy. Upravovaly metody provádění revizí, povinnosti revizorů, způsoby vedení záznamů a jiných listin. § 16: „Revisor zkoušeti má zařízení a vedení obchodu společenstva (spolku) ve všech odvětvích správy. On má netoliko kontrolovati účtování, řádné vedení obchodních knih, včasné a skutečnosti přiměřené sestavení ročního účtu a pod., nýbrž má se také přesvědčiti, zdali společenstvo podle svého založení a veškeré činnosti vyhovuje ustanovením zákona o společenstvech a účelům instituce společenstev. On má proto zjistiti, zdali jednak orgány společenstva (spolku) zákonná a statutární ustanovení zachovávají, a jednak zdali hospodaření společenstva (spolku) poskytuje záruku zdárného působení. Revisor má v těchto mezích netoliko zjistiti vady, které shledá, a podati o tom zprávu, nýbrž jemu náleží také při revisi působiti poučováním na funkcionáře společenstva (spolku), upozorňovati je na jejich povinnosti, jakož i na zpozorované vady a poklesky, udělovati rady, aby dosaženo bylo účelného postupu, a třeba-li toho, dáti jim naučení, jakým způsobem hrozící nebezpečenství mohou býti vyvarována. Jde-li o vady, které mohou býti beze všeho odstraněny, revisor naléhati má na bezodkladnou nápravu. V revisní zprávě buď udáno, pokud vadám tam uvedeným, následkem zakročení revisora, bylo již bezprostředně odpomoženo.“ K nařízení 134/1903 ř. z. byl připojen seznam otázek, které mají revizoři při výkonu své funkce zkoumat.12
Zdroj citace: výňatky z publikace - HUNČOVÁ, Magdalena: Družstva a jejich role v tržní ekonomice. Acta Universitatis Purkynianae, Studia Oeconomica. Ústí nad Labem: Univerzita J.E.P., 2006; str. 7 - 10 a Příloha č. 1. Publikaci lze objednat v Univerzitním knihkupectví, Brněnská 2, 400 01 Ústí nad Labem, tel.: 475282629, e-mail:
[email protected]
12
Sýkora, T.: Problematiky družstevní teorie a praxe a česká legislativa, BP FSE UJEP Ústí nad Labem, 2001
