Román věnuji své matce, která se vloni dožila sta let, jediné ženě, kterou jsem v životě svým narozením učinil š astnou a poté tolikrát zklamal. Přesto mi zůstala dodnes věrná.
Et in terra pax hominibus bonae voluntatis… A mír na zemi všem lidem dobré vůle… Nový zákon Na stránkách historie je fenomén pokroku jasně a zřetelně popsán. Ale pokrok není přírodním zákonem. To, co bylo vybojováno jednou generací, může být tou příští opětovně ztraceno… anglický historik H. A. L. Fisher Demokracie je nejhorší forma vlády, s jedinou výjimkou všech ostatních forem vlády… Winston Churchill Historie končí dnešním dnem. Můžeme se z ní poučit; budoucnost nicméně nikdy není prodloužením minulosti ani její extrapolací. Budoucnost ještě neexistuje; a právě v tom spočívá naše velká odpovědnost: abychom budoucnost ovlivnili, abychom mohli udělat vše pro to, abychom ji mohli učinit lepší. Za tímto účelem musíme zužitkovat vše, co jsme se z minulosti naučili; a něco velmi důležitého, co jsme se měli naučit, je: být skromný. Karl Raimund Popper
„Demokracie“ ve smyslu „vlády lidu“ ještě nikdy neexistovala, a pokud ano, šlo o nezodpovědnou diktaturu zvůle. Vláda může a má být lidu zodpovědná. Vláda lidu to ale neumí a je nezodpovědná. Karl Raimund Popper, 1994, v roce své smrti Un homme heureux est trop content de la présence pour penser beaucoup à l’avenir. Š astný člověk je příliš spokojen s přítomností, než aby příliš přemýšlel o budoucnosti. sedmnáctiletý Albert Einstein ve školní úloze z francouzštiny Mé budoucí plány Ihr feiert eine Legende, die meinen Namen trägt. Das beweist aber, dass in unserer Zeit neben dem verhängnisvollen Streben nach Macht und Luxus auch der Sinn für ewige Ziele des Menscheingeistes lebendig ist. Darüber freue ich mich… Oslavujete legendu, která nese mé jméno. To ale dokazuje, že v dnešní době kromě neblahé touhy po moci a luxusu je též stále živý smysl pro věčné cíle lidského ducha. A tím jsem potěšen… slavný Albert Einstein v dospělém věku
[ ]
PROLOG
Pedro se dál zoufale trápil v utkvělém domnění, že zemře niterným šílenstvím na samé hraně pro něj samotného ještě smysluplného života, z navždy neutišitelné bolesti duše, jak byl ve svém zoufalství přesvědčen: ta vnitřní a zdánlivě nezhojitelná rána ho bolestně svírala pro něj krutou a nezadržitelnou vnitřní křečí. A snad si v těch okamžicích opravdu i zemřít přál. Ale zároveň též, aby právě ona byla v okamžiku jeho smrti u něj a litovala ho a před jeho skonem se s ním ještě jednou, naposledy, milovala a slyšela jeho poslední slova rozloučení a prosila ho, aF neodchází, a milostným šeptem mu sdělila, že až nyní pochopila, jak moc ho miluje; přál si, aby právě ona věděla, že umírá žalem a neukojitelnou touhou jen po ní, jen po jejím vlhkém nástroji věčné touhy, jehož stahy by poetickým šepotem odjinud, z dosud ještě nepoznaných vesmírných dálek, a její něžná slova by ho, jen zdánlivě naposledy vyslovená, jako dříve ujistila o její lásce k němu navěky; jistěže chtěl ještě před davem pronést několik posledních slov, slov patřících jen jí, snad na nějakém vyvýšeném pahorku, snovou parabolou symbolizujícím údajnou Kristovu řeč na hoře Olivetské, svá vznešená slova si pečlivě předem ve svých horečnatých stavech připravoval, aby právě jimi svůj život poněkud zakončil, v duchu skutečné antické tragédie; ale mezi diváky nutně musí být i ona, jedině tato představa ho v jeho chvilkových snových přeludech naplňovala, dobrovolný, teatrální odchod ze života, který pro něj ztratil smysl, poté co Adriana neprominutelně zklamala jeho důvěru, vyvolanou kdysi právě prvními, iniciačními slovy lidského i milostného vyznání, slovy tak dojemně důvěrnými, že o jejich [9]
pravdivosti nepochyboval: svá poslední slova rozloučení si již celé dlouhé dny i noci připravoval, v duchu, v horečnatých snech, někdy i nahlas ve svém denním polobdění opakoval, byla zamýšlena pro vysněný a pozorně naslouchající dav, jehož součástí musí být ona, ale určena byla jen jí… Jeho sžíravá bolest byla zdánlivě neutišitelná a trvala již víc než měsíc, po který neopustil Pedro rodný dům v Toledu, imaginárně obklopen v téměř hmatatelné blízkosti největší sbírkou obrazů El Greca, malujícího v Toledu při svitu svícnů své podlouhle zkreslené vize, taktéž bolestné, lidských těl a obličejů; jenže na rozdíl od jinak orientovaného božského „Řeka“ on, Pedro, v nádherném rozpuku mladého mužství nenahraditelně miloval všechny ženy v této jediné, ženu v množném čísle, ve své Bohyni, která ho tak krutě zradila. Takové zklamání prožíval poprvé, vždyF právě ji považoval za nenahraditelnou, měl nyní dál svíravý pocit zoufalství, že mu srdce pukne nepřestávajícím, tepavým vnitřním přetlakem… Jistěže se občas jeho oči nezadržitelně zalily slzami, na chvíli konejšivými, v očekávání jejího návratu, ale trvalé uvolnění nepřinášely… A nejtísnivěji působil ten nádherný návyk, během s ní sdíleného času vytvořený, zakořeněný majetnický zvyk dotýkat se pravidelně jejího těla a pronikat jeho tepající mladostí, viděl její vzrušivé tělo téměř stále dál před sebou, vnitřním zrakem zavřených víček, prostopášně pružné tělo s hebkostí právě dozráté broskve, vždy znovu i panenské současně, proto mu ani jindy milosrdný spánek nepřinášel utišení, až nyní si plně vážil toho, co s ní prožíval a chtěl s ní dál sdílet, a co již náhle není… Pedro si opakovaně ve své fantazii vybavoval do nejpodrobnějších detailů každý její projev při milování, každý její vzdech a každé její španělské slůvko, pochopitelně i vnitřní stahy jejího ještě dívčího těla, tak nádherně štíhlého, od raného dětství studovala balet, takže ty rytmicky ovládané stahy byly dány i přirozeně vyškolenou doved[ 10 ]
ností a rafinovanou choreografií ovládat každý sval její sametové tělesnosti, kterou dokonale procítila a beze zbytku jí patřila, a ve chvílích vrcholné, nehrané vášně věnovala i jemu a tím i oběma společně, ostatně i při tanci prožívala rozkoš, často bolestnou, ale copak i jejich společná bolest při fyzickém sebetrýznění láskou ve vášnivé extázi nebyla součástí jejich milostného sdílení, které se mu stalo tvrdou drogou tak nevšední a jen zdánlivé každodennosti? A po jejích posledních vnitřních křečích, při kterých se stejnou náruživou, ale již zrychleně nepravidelnou frekvencí chvěly její rty, náhle orosené kapkami potu, a její ústa vyslovovala jakási tajuplná, pohádková a tajnou šifrou zakódovaná zaklínadla z dávné říše Mayů či Inků, nezapamatovatelně a v transu vyslovená celá souvětí z jakési lidem zatím neznámé říše pohádek, a byla to její vlastní, podvědomě vyslovovaná slova vášně i zrychlovaná četnost jejích neovladatelných vzdechů, odpovídající vnitřním stahům jejího vzrušeného, pružně reagujícího nitra… i po jejích výkřicích vášně tak bytostně toužil, nikdy si neuměl představit, že by ty její orgastické, jen jemu slyšitelné vnitřní stahy mohly patřit někomu jinému, milovali se často zdánlivě nekonečně dlouho, bez jakéhokoliv viditelného pohybu, sedíce proti sobě ve vzájemném, neslyšném vnitřním propojení, jako by meditovali vnitřními hlasy a doteky těla a jako by se v těchto chvílích zdánlivě zastavil čas, věčný chod kosmu i pohyb jeho galaxií, souhvězdí, hvězd i planet, instinktivně spojená těla bez jediného vnějšího doteku, ale bylo v tom i daleko víc, oni dva a zdánlivě navždy jen spolu, v čase, který neměl začátek ani konec, ten kosmický časostroj se v těch chvílích náhle zastavil jen pro ně, patřil jen jim dvěma a oni v ty okamžiky nesdělitelně pochopili chod i zákonitost kosmu, tělo v těle pronikli do vrcholného umění meditativní lásky, netušíce ještě to, co myriády generací před nimi již dávno, též nesdělitelně, ale zasvěceně věděly… Její vnitřní pulsátor dováděl společně prožívanou vnitřní rozkoš do zdánlivě nikdy jindy a nikdy s nikým jiným [ 11 ]
nepoznatelných hloubek, téměř až na hranu bolestné rozkoše a extatického sebetrýznění, to když jejich extáze hraničila téměř se vzájemným kanibalismem: měl pocit, že zbytek jeho života, aF již bude jakkoliv krátký, ztratil a stále víc ztrácí bez její přítomnosti a fyzické lásky jakýkoliv odůvodnitelný smysl, otázkou bylo, zda vůbec má smysl prázdný život bez ní žít dál… Byl o negativní odpovědi přesvědčen tím víc, že nikdy před ní nepoznal ženu, která by s ním sdílela život jako takový, a ona mu nabídla vše, co jen fyzicky muži lze, žádný tělesný otvor nebyl náhle pro erotické něžnění tabuizovaný, a Pedro si rychle zvykl na dosud nepoznané, všechny dřívější zážitky a zkušenosti jako by náhle byly její zásluhou zapomenuty… Ano, jistěže věděl, jak odpomoci tělesnému přetlaku, jistěže si během toho měsíce zoufalství často i hrál se svým tělem, ale i při tom myslel stále na ni, a tak léčba vnitřního přepětí vlastními hladivými dotyky nepřinášela očekávané uvolnění, ale jen další sebetrýznění, kterým dál toužil po jedné jediné ženě, které tak absolutně důvěřoval a která jen pro něj, alespoň o tom byl nadále ve svých chmurných myšlenkách a fantaskních představách přesvědčen, měla být snad navždy tím jediným zosobněním vysněného ženství a všech metamorfóz ženskosti v magickém plurálu, ale jen v ní, v ní jako monoteistické Bohyni plodnosti, která se mu stala zobecněním všech vášnivých žen planety Země a všech jejích milostných projevů, dovedených do zatím netušené dokonalosti, v Adrianě, jen v ní jediné… Pokoušel se alespoň ve chvílích zoufalství číst, jindy vášeň, nyní nutnost, znovu svého kdysi odloženého a nyní zas obdivovaného a znovuobjeveného Knuta Hamsuna, jako by se pomalu stával, v jakémsi prozření, pochopením jeho slov, právě jeho pocity, literárním hrdinou spisovatele, na kterého již svět mezitím dokázal nevděčně téměř zapomenout, a on si sám pro sebe trudnomyslného Nora trápícího se nedostatkem lásky, vlastně také kvůli jedné [ 12 ]
jediné ženě, aF již reálné či imaginární, objevil právě nyní znovu, tentokrát jen sám pro sebe a pro svůj vlastně jen zdánlivě prosmutnělý vnitřní svět, netuše, že brzy musí dojít k zázraku milostného znovuzrození… Hamsunovy Mystérie ležely již asi týden u Pedrovy postele v Toledu. Jejich XIX. kapitolu, kterou Hamsun, čarodějný tvůrce cizince reálného jsoucna, nesoucího svou duši jako rukavici obrácenou naruby již směrem ven, napsal prý téměř bez dechu, jedním jediným nepřerušovaným tahem tužky za jediné noci horečnatě plné tvůrčích vzdechů, v tvůrčím šílenství, od pěti odpoledne do tří ráno, znal Pedro snad zpaměti, i díky své vrozené paměti pro logická seskupení slov a jejich nekonečné kombinace, a navíc věčné hře se slovy, často mu připomínající šachovou partii. Znal ten text ještě dřív, než již v sedmnácti začal v Madridu na universitě studovat fyziku a navíc, pro něj logicky, současně filozofii, tu touhu či spíše až posedlost po vědění převzal od svého otce, zemřelého tak tragicky brzy na jednu z tolika adrenalinových nemocí tisíciletí, ač zde zůstaly jisté pochybnost o příčině jeho skonu… Pedro měl touhu poznávat zakódovánu v genech svého rodu, i Hamsunovu knihu našel po letech znovu na otcově pracovním stole až po jeho tragické smrti, jako by to pro něj bylo jeho poslední poselství, Pedrův otec Juan zemřel ironií osudu právě v Hamsunově vlasti, pádem do nenávratna věčnosti, z nekonečné výšky kolmých skalních norských stěn, kde byl zcela sám, jen on sám se sebou uprostřed nadčasové věčnosti, zavěšen zdánlivě bezpečně ve skalní stěně, jen pod vysokou nebeskou klenbou: nalezen byl dalšími horolezci až o týden později. Juan byl ale velmi zkušený horolezec, a navíc nešlo o obtížný prvovýstup, ani se žádná z fixních skob neuvolnila… Hamsun byl vlastně též smutný zapisovatel příběhu jedné jediné noci, té poslední, noci posledního soudu, možná tak trochu jako magické Povídky o noci dalšího Seveřana, Dána Petera Høega, k té knize se Pedro také stále [ 13 ]
vracel, před dvěma lety v Dánsku byl, vypravil se tam původně jen po stopách Tychona Braha, a dánsky se noc řekla téměř stejně jako italsky, a italsky se dává dobrou noc snad v každé písni bel canta, ono citlivě vyzpívané buona notte přece je tak neodolatelně a romanticky podmanivé. Høegovu knihu Pedro přečetl před několika dny znovu, jistěže opět během jediné noci. To vše ale jen proto, aby na ni, na Adrianu, zapomněl v omámení hudbou slov i vylíčením bolesti někoho jiného, nebo se o to zapomnění pod léčebným vlivem čtených slov alespoň pokusil, opakuje si se stále vzrůstající intenzitou již tisíckrát sdělenou pravdu, že v nitru každé slepé, bezhlavé lásky roste nenávist k milované bytosti, která teD jediná má klíč ke štěstí milujícího… Začal tu pravdu chápat jako axiomatický návod, jak se vyrovnat s nechutí či nedostatkem odvahy dál žít, ale právě četbou se zatím trápil tím víc, ač současně pevně doufal, že právě jen posedlost sdílených slov smutku ho musí usmířit s tíhou jeho trápení a zázračně nabudit na další cestu životem. Pedro k pochopení pravdivosti té věty ještě ve svém věku nedospěl, a naštěstí ještě ani dospět nemohl. Musel si ji opravdu, asi jako každý v dějinách před ním, sám protrpět, ale na to ho nikdo nepřipravil. Zde nikdy nepomůže moudrost sdělení formovaného životním dozráváním někoho jiného, kdo k ní též sám dospěl bolestným pochopením vlastní existence, a tudíž prozřením k vlastnímu zmoudření, navíc zcela jindy; k osvobozujícímu úsměvu pochopení naplněné a poté tak nečekaně zcizené vášně nikdy nelze dospět prožitými smutky všech těch ostatních, i kdyby snad většiny lidstva řítícího se za tak krutě klamavou chimérou štěstí, často pouhým dosažením hmotného bohatství jako zcela bezvýchodnou iluzí náhrady nezaměnitelně hřejivého, prostého lidského štěstí za jeho pouhé klamavé pozlátko… Pedro teX při četbě přesto dál marně doufal, že mu symbolickou pomocnou ruku podá, onu Ariadninu nit životního spasení, a z labyrintu vlastního tápání ho vyvede, ač [ 14 ]
sám byl ještě nedozrálé dítě, a přesto již v dokonalém literárním zpracování přezrálý Johan Nilsen Nagel, onen tak nevypočitatelný neurastenický hrdina připomínající psychotického Woodyho Allena a jeho ještě psychotičtější filmové hrdiny, které může zahrát opravdu jen on sám… Ale teX mu již asi nikdy ani četba nepřinese vykoupení, ta jeho nevyslovitelná, skutečně nejniternější bolest neustávala, překonávaly ji jen krátké okamžiky agonického spánku, tak nějak musel trpět Chateaubriandův René, když mu v náručí ve sdíleném zoufalství, navíc v tropické průtrži mračen, neukojenou vášní umírala jeho milující nádherná divoška Atalla, která tak krutě musela dodržet slib věčného panenství daný matce, a téměř rituální nezrušitelností toho slibu, přísahy zřekout se fyzické lásky, se nakonec utrápila nenaplněnou touhou; což bylo trochu příliš dobrých skutků najednou, když předtím Francouze Reného zachránila před mučednickou smrtí, vždyF její otec byl kmenovým náčelníkem, zachránila svého milovaného Reného svou nezištnou láskou před téměř jistým kanibalským hodováním, a kvalitně živený a dobře opečený Francouz by byl jistě mimořádnou kulinární pochoutkou. Ale Pedro v těchto životních okamžicích pochopitelně nechápal ani humor slov skrytý v pozadí každého tragického příběhu a trápil se dál nepochopením lidské zrady Adriany, kterou si vybral jako družku pro zbytek svého života. Byl přesvědčen, že jeho hluboký smutek nikdy nepřebolí. Nevěřil, že vůbec někdy může skončit jeho zoufalství, náhle jej již ani nelákal svět fyziky, kterému v šestnácti okouzleně propadl a dnes stále ještě chtěl věřit, že nečekaně úchvatnou jednoduchostí nového magického vzorce, objevem té již definitivně absolutní a především jeho vlastní algoritmické stlačitelnosti vesmíru právě on, Pedro jako duchovní Mesiáš, spasí na počátku nového milénia tento svět, řítící se do kosmické záhuby… * * * [ 15 ]
Právě nyní nastaly dny, které byly vyvrcholením jeho smutků, kdy nebyl schopen ničeho, snad ani přemýšlení, v těchto chvílích nejhlubšího zoufalství ani neměl chuF se mýt a jíst a byl naplněn tak hlubokou nenávistí k světu, maje často svíravý pocit, že snad již nepřežije. Představoval si i sladké posmrtné ticho, zbavující ho pozemské bolesti, věčný, absolutní a navěky uvolňující klid. Ale vnitřní touha žít, ona spasitelská, byla silnější, ač přesto dál musel myslet jen na její polibky, nekonečně dlouhé lesklé tmavé vlasy a vůni jejího aromatického pižma, před ní nikdy nepoznaného rodu dávných, zatím jen tušených civilizací, ano, teprve nyní si, když ji asi navždy ztratil, naplno uvědomoval její vůni, která ho dokázala vzrušit i bez dotyků, těmi lesknoucími se vlasy ho dokázala při současných vlahých polibcích i chladivě a přitom tak hřejivě sametově hýčkat v místech jeho opakovaně propukající vášně. Viděl ve svých představách, jak se mu na ta nejcitlivější místa vlhce přisávala ústy, a pak zas na prudké vnitřní stahy jejího těla, magicky čarodějného otvoru, který vymyslel sám údajně cudný Bůh pro zachování lidského rodu a on do něj vždy znovu hladce vplouval, pokud byli spolu… Proklel všechny s ní nepromilované okamžiky zdánlivé všednosti, mea culpa opakoval si tisíckrát při myšlence na vlastní zpupné rouhání se Boží prozřetelnosti. Pedro sám na Boha jako takového nevěřil, věřil v hluboce zakódovanou metafyzickou pravdu, nevyslovitelnou pamě za pamětí lidstva, k jejímuž objevování chtěl i on přispět. Věřil v existenci paralelních vesmírů, možná s jinak a případně jinde fungující gravitací či přinejmenším její jinde jinak nastavenou hodnotou, vesmírů zcela jiných než ten náš, který možná vůbec nevznikl velkým třeskem. Věděl vše o předpovědi Boží částice, znal i úvahy o ní od dalšího židovského myslitele, kterým byl geniální fyzik Leon Lederman. Název Boží ale španělští ortodoxní katolíci zakázali, přinejmenším v názvu Ledermanovy knihy úvah o fyzice, i v liberálnějším Německu dostala kniha pro jistotu název Schöpferisches Teilchen. Tato [ 16 ]
částice, jen zdánlivě člověkem vytušená, byla i tam pro katolickou církev rouháním, i pro dnešní, zdánlivě shovívavější inkvizici vedenou chvíli německým papežem, který naštěstí dokázal včas abdikovat, možná i proto, že toho věděl o církevních neřestech příliš mnoho. AF již tato částice existuje nebo zůstane pro mnohé ještě pouhou fikcí, a pochybnosti byly mezi špičkovými fyziky značné i po udělení Nobelovy ceny dvěma fyzikům, kteří si ji opravdu zasloužili, za údajný objev Higgsova bosonu v roce 2012. Pedro se chtěl ujistit, jestli právě tato částice snad již definitivně doplní mozaiku tvůrčí malířské palety nikdy nepoznatelného a tudíž ani nikdy nezobrazitelného stvořitele hmoty a života. Nebo se snad právě jemu podaří přijít s teorií řešící vše jinak, aniž bychom k tomu potřebovali Boha, několikrát se mu zdál objevný vizionářský sen, ale vždy z něj procitl, aniž by si jej zapamatoval: ale dobře věděl, že nadále zůstávala spousta otazníků… Jeho svět doplňovala harmonicky hudba, lásku k ní převzal Pedro po rodičích. V těch vznešených tónech cítil napříč staletími i lidskou osobnost, a navíc průkopnickou odvahu, i tu lidskou, nehudební, mistrovskou smělého interpreta, i odvahu kompoziční, třeba největšího barokního mistra. Sám Pedro se naučil, hlavně na přání své matky, hrát na klavír, dokonce na něj dodnes dokázal jazzově improvizovat, občas si zahrál i v místním amatérském jazzovém seskupení, a slušně se naučil hrát i na kytaru, s klasickými kytarovými skladbami vystupoval a s doprovodem kytary zpíval i některé vlastní texty. I jazz si na ni párkrát zahrál, klasickou prstovou technikou na akustickou kytaru, ale chyběla mu ona vnitřní rezonance s ostatními spoluhráči. Svůj život si Pedro bez hudby představit nedokázal, i když, či snad právě proto, se pro něj nikdy hudba nestala pouhou kulisou. Miloval i dlouhé hodiny zdánlivě absolutního ticha, ale i šum ticha pro něj byl hudbou nezaslechnutelných tónů, burcujících citlivě jeho meditační koncentraci k maximu. Nikdy se ale [ 17 ]
nedokázal učit za zvuků hudby, na poslech kvalitních nahrávek potřeboval plnohodnotné soustředění. Snad i proto nesnášel hudbu jako bezduchou kulisu lidských aktivit, i k důstojnému dialogu potřeboval absolutní klid. A pak již pro Pedra přišel logicky krok po kroku, a přesto paralelně, svět zázračných formulí Einsteina, Heisenberga, Plancka a Schrödingera, ale Pedro sám možná nejvíc obdivoval šlechtice rodem i duchem, kterým byl nefalšovaný princ Louis de Broglie a jeho „kvantové vlnění“, tedy vlnová dualita částic, a úsměvně i literárně básnícího a jistěže též geniálního Murraye Gellmanna a jeho vše spasitelný kvark, předchůdce božskosti, který právě on předpověděl, aby ho pak v kreativním dialogu zasvěcenců doplnil Leon Lederman. Jeho vlastní tušení božích pravd, bez kterých by se vesmír zhroutil, i jeho naznačenou pravdu by chtěl Pedro tak rád jednou osobitě začlenit do zákonů, které definují naši existenci. Stejně jako „pouhým“ lidským vnímáním neuchopitelný mikrokosmos ho vzrušoval i makrokosmos, jen ve své nepatrné části námi pouhým okem viditelný, ač přitom neuchopitelný ve své majestátnosti. Další geniální židovský myslitel, ruský fyzik Lev Davidovič Landau, který se hrdě považoval za žáka Nielse Bohra, a lidsky byl dokonce odvážným propagátorem volné lásky, tedy radostného splynutí těl bez závazků, o vesmíru vizionářsky prohlásil, že je to koule uzavřená sama v sobě. Vlastně skvostně nádherná slovní formulace, jenže normální lidský mozek ještě není natolik zralý, a zřejmě ani nikdy nebude, aby ji pochopil. Občas snil o tom, že to bude právě on, Pedro, kdo se stane tvůrcem jednotné matematické teorie všeho, která dodá kosmu jednotný řád, jdoucí ještě za teorii superstrun. Chtěl vlastním úsilím pochopit, zdali opravdu došlo k proklamovanému velkému třesku, či je-li tato z interpolace pozorování rozpínání našeho vesmíru vycházející hypotéza pouhým teoretickým přeludem… Jinak by za sto či dvě stě miliard let muselo dojít ke kontrakci známého vesmíru do onoho hypotetického bodu Omega, [ 18 ]
onoho křesFany očekávaného vykoupení biblického rodu a setkání všech lidských duší, tato událost, ke které mělo dojít z hlediska lidského života za téměř nekonečně dlouho, byla přece nejen předpovězena, ale i vypočítána. Albert Einstein této katastrofické předpovědi ve své obecné teorii relativity vlastně „zabránil“ zavedením kosmologické konstanty: nedostatkem půvabu tohoto kroku se do konce života dost trápil. Dnes již naštěstí víme, že se svou vizionářskou předtuchou nemýlil a jeho toliko zdánlivě „neelegantní“ intuice byla správná, ač on sám miloval půvab jednoduchých rovnic, ostatně tou nejkrásnější z nich E = mc2, definující energii skrytou v hmotě, se též proslavil navždy… I na toto téma s tehdy svou Adrianou vedl dlouhé úvahy, ač šlo téměř vždy o jeho vlastní, barokně rozevlátý monolog, Pedro ho ale přesto považoval za jejich plnohodnotný dialog, kterým se s ní cítil propojen, zdánlivě věčným objetím slov, a Adriana mu, ale možná i jen zdánlivě, zaujatě naslouchala a nahrazovala mu dav, po jehož obdivu skrytě toužil a po němž vlastně touží každý rétorik, a snad každý její obdivný pohled mu zůstal v paměti, tak jako její vnitřní vibrace i její hlasité vzdechy ve stavu vrcholného vzrušení, i ty snad musel zaslechnout celý vesmír, jehož hudba ticha jejich debaty i milování něžně provázela… Ale ony pouhé vzpomínky na ni jako by byly náhle tak nicotné. Za jediný reálný pohled na její nahé tělo by teX symbolicky upsal svou duši Xáblu a za návrat její nezkrotné vášně byl dal jakékoliv hodnoty materiální, byly pro něj náhle bezcenné. Pedro byl jedináček, zvyklý vše dostávat, a nyní by za jediný průnik jejím štíhlým tělem snad dal opravdu vše, co by od něj požadovala. Na nic jiného nyní vůbec nedokázal myslet. Hlouběji již snad poklesnout v touze po ženě opravdu nelze. Ostatně co je „pouhé“ materiálno proti vášni a lásce, nabízející své jaro s veškerou plností dnů a nocí, i on znal velmi dobře tato slova tehdy též [ 19 ]
velmi mladého básníka Rilka. A již moc dobře věděl, že vášnivá láska není na prodej, protože pak již nejde o lásku. Až nyní pochopil, co je to vášeň, rozhodně ne při víkendových láskách svých studií, ani vlastně ještě při každodenní přítomnosti Adriany, kdy byl šFasten, aniž by to musel sdělovat, ale ten pocit všedního lidského prožitého štěstí pochopil až nyní, když mu velmi zraňujícím dopisem, ve chvíli jeho absolutní důvěry v ni, oznámila stručně svou zradu. Tak krutě neočekávanou, kterou si dokázala velmi obratně odůvodnit. Sdělila mu ji jediným dopisem, symbolicky z úpatí nejvyšší hory Evropy, že je vše minulostí a že se již k němu nevrátí. Nejhorší bylo, že ji omámil a ke zradě přemluvil člověk, kterého dosud nezpochybnitelně za přítele považoval, Savojan Raphaël, jehož statek kdysi dokonce hlídal a staral se o něj, když se právě on v nemocnici v Annecy léčil ze zánětu mozkových blan v dospělosti, pro kterou má francouzština název ménagite, to vše ale platilo jen dosud… v Pedrových očích byl do těch chvil z onoho rodu pobratimů, jejichž spojení navěky se kdysi pečetilo dvěma naříznutými krvácejícími ranami a splynutím jejich rudých krví v jednu. Pedro poslal Adrianu do Savojska k němu sám, aby Raphaëlovi pomohla na jeho plantážích se sklizní ovoce a mluvila při tom stále francouzsky, tu sladkobolnou řeč lásky se již učila ve své rodné argentinské Mendoze, kde skvělé víno voní Andami a nejvyšší horou Ameriky Aconcaquou. Byly to již dlouhé tři měsíce, co odjela na jeho popud, před měsícem se ale měla vrátit… Mezitím chtěl Pedro dopsat esej na téma obecné teorie relativity i úvahu na zvolené téma předpokládaného vývoje struktury elementárních částic, na zásadní téma zatím jen tušené struktury mikrosvěta a jeho začlenění do unitární koncepce kosmu, a i snad ještě zásadnější téma, je-li lidský mozek vůbec někdy vesmír schopen pochopit… Ale teX nedokázal nemyslet na její při jeho pouhém něžném dotyku nádherně vlhnoucí vulvu a v předtuše finální slastné křeče křečovitě pulsující životadárnou štěr[ 20 ]
binu, svou vůní jakoby omamným zpěvem Loreley vábivý uterus rozkošnicky toužící po dalším pokračování lidského rodu instinktivním voláním v tísni. Po vstupu do jejího těla, do té námi nejméně probádané části neviditelného vesmíru, teX bolestně toužil nejvíc, tím víc, že již nejen tušil, že její až nečekaně věcný dopis na rozloučenou, spojený navíc s přáním k jeho narozeninám, což bylo tím víc urážející, znamená definitivní konec. Nechtěl uvěřit, že ten strohý dopis, pro něj tak ubohý a lidsky pokleslý, je psán její rukou a těm krutým řádkám, které po něžném úvodu tak bolestivě formulovaly pravdu, nechtěl nejprve v náhlém šoku vůbec věřit, četl její slova již snad tisíckrát, a stále se ještě nedokázal ani v náznaku smířit s tím, že byla myšlena vážně, ani pochopit krutost té vyslovené pravdy, natož ji přijmout a vyrovnat se s ní… Až o další měsíc později se jediným rafinovaným telefonátem měl dozvědět, s kým se nyní rozhodla žít, dosud to jen tušil a odmítal tomu věřit, ale teX se jeho tušení změnilo v krutou jistotu, a od té doby již celý nekonečný měsíc trvala jeho agonie, vlastně celou tu dobu neopustil svůj pokoj, vlastně malý byt v toledském domě rodičů, malou privátní kapli uvnitř velké katedrály. Byl jediným synem svých pohádkově a navždy, pokud by nezasáhl osud, do sebe i do něj zamilovaných rodičů, teX mu po tragické smrti otce již zbyla jedině matka, a on si nepřál, aby si jeho trápení všimla, ale zároveň toužil po tom, aby se trápila spolu s ním, občas se na Adrianu zeptala, stále ještě jakoby zdánlivě nic netušíc, odpovídal jí vlastně současně sobě určenou milosrdnou lží, že se brzy vrátí, tu nahlas vyslovenou nepravdu potřeboval spíš sdělit sám sobě, a matka jen mateřsky předstírala, že o jeho slovech nepochybuje; ale zemřít si opravdu nepřál, ani zažít její neštěstí, ač zrada často evokuje krutou nemilosrdnost – ale musel o tom sám sebe hodně přesvědčovat, pocit nenávisti dosud nepoznal, ale také ho zatím nikdo lidsky tolik nezklamal: o proklatosti jejich osudového setkání byl po [ 21 ]
protrpěné době již přesvědčen, ale zatím jeho život ještě neztratil smysl, mladý život dosud plný nadšené touhy po poznávání a objevování, nových zákonitostí přírodních zákonů a pak i magie jejího těla, stále ještě nechtěl věřit tomu, že do něj již nikdy nevstoupí; vždyF přece prožili spolu ruku v ruce i zatmění slunce, zázračně vzácné okamžiky, kdy i zvířata ztratila vrozené pudy, i tepot jejich propojených srdcí jako by tehdy na chvíli ztratil smysl proti doteku věčnosti, nikdy ani na tyto sdílené okamžiky nedokáže zapomenout, tak viditelně se tehdy na chvíli zastavil jejich společný čas. A on bez Adriany, nyní náhle tak sám, jako by zdánlivě neměl budoucnost, o které šFastný člověk nemá čas přemýšlet, denně naplněn novým okouzlením, pokaždé jinak prožívaným lidským štěstím uprostřed běžně radostné, a právě proto či přesto omamné každodennosti, o které při prožívaném štěstí nemá čas uvažovat. To až později o tom všem bude přemýšlet, o minulosti, která se teX jevila viděna optikou dnešního pohledu jako promarněná, i pohrdnutím jeho velkorysé nabídky, učiněné bona fide v důvěře v jejich vzájemnou lidskou důvěru navždy, které zasadila zatím zdánlivě nezhojitelnou ránu formou písemně oznámené zrady tím perfidněji; ale ještě ani nechtěl mít čas o tom všem přemýšlet a zatím nebyl schopen uklidňujícího nadhledu, který k životu nutně musí patřit, toho vlastně již pradávného a mnohokrát popsaného pohledu shůry na půdorys náhle tak vzdálených dějů, zdánlivě již tak nedotknutelně a neovlivnitelně dávno prožitých… Pedro sám toho panoramatického bird-eye-view ještě nebyl schopen, nyní byl příliš nešFasten, a navíc i chtěl být truchlivě smuten ve svém trápení, utápěje se v samotě své vypjaté zoufalosti a svého prvního životního neštěstí: každodenní přemýšlení ho logicky dovádělo k úvahám o skutečném smyslu životu a jeho naplnění, a tudíž k úvahám o navždy ztracené životní lásce a tím i morbidním myšlenkám na smrt, jejichž hloubku dosud nepoznal, snad i díky přímočarosti svého bezstarostného života, narušeného jen tragickou [ 22 ]
smrtí otce a nyní lidskou i milostnou, a tím víc pro něj neprominutelnou zradou Adriany, pošlapáním jeho lásky, ale i principu vysněného přátelství, té dosud nejposvátnější Pedrovy životní hodnoty…
[ 23 ]
JEDNA
Jistěže Pedrova matka Sandra vytušila chvěním těch nejcitlivějších senzorů mateřského těla napojených na syna navždy neviditelnou a nikdy nepřestřihnutelnou pupeční šňůrou jeho vnitřní bolest a jak velmi se její milovaný Pedro trápí, ale nechtěla, aby to vytušil on. Aby vytušil, že ona tuší… Nepřála si v rámci té nikdy nekončící hry mezi matkou a synem, aby věděl, že ona též ví a že okamžitě změnu jeho chování a smutek zaregistrovala, nepřenosně milosrdné, mateřské pokrytectví té změny si všimla i z toho, že o ní náhle přestal mluvit a hovoru o ní se zjevně vyhýbal, hraná ledabylost jako nechtěná herecká etuda, ač ho dosud jakákoliv zmínka o Adrianě rozradostnila. Sandra tušila od začátku, že k jejich rozchodu dojít musí, instinktem, navíc zesíleným přáním matky, Adrianu již od první výměny pohledů a zdvořilostních slov, těch často navždy rozhodujících, nepřijala. Vypočítavou faleš úsměvů Adriany odhalila tajně jen sama pro sebe oním fungujícím ženským instinktem, zde navíc mateřským, rozšifrovala velmi rychle jejich hranou upřímnost a nejen jako žena, ale i jako Pedrova matka pochopila, že s Adrianou společnou řeč těžko nalezne, pragmaticky se ale snažila do jejich milostné hry aktivně nevstupovat a být příjemná. Jejich vztahu ale nepřála, nepovažovala Adrianu za hodnou svého jediného syna, doufala ale, že k rozchodu dojde brzy a že bude pro Pedra bezbolestný. Byla přesvědčena, že k němu dojde z jeho rozhodnutí; ale nyní, po měsíci jeho trápení, které s ním beze slov prožívala, jako by zdánlivě nic netušila, již jako matka musela zasáhnout. Před tím, než zaklepala na jeho dveře, ostatně nikdy [ 25 ]
si nedovolila, ani v dobách jeho předpubertálního dětství, vejít do jeho pokoje bez ohlášení, i ona byla v úctě k dětskému soukromí svými rodiči ve středostavovské rodině vychována, ač měla tři sourozence a nikdy nežila v dětství v nadbytku; teX si znovu Sandra uvědomila, že svého Pedra miluje nade vše. Zplodila ho z něžně opětované lásky, její muž Juan Compra měl bohužel neš astného koníčka. Horolezectví. Ale možná to byla pro něj š astná posedlost, kdo ví. Od jeho smrtelného pádu z jedné kolmé horské stěny v Norsku, možná hrdinně mužné sebevraždy, již uplynulo pět let. Byl na té stěně sám, ale takových stěn předtím zdolal stovky. Nešlo ani o obtížný prvovýstup, ale téměř rutinní použití do stěny zabitých jistících kruhů, umístěných tam již generacemi horolezců před ním, a Juan byl velmi zkušený lezec. Možná to nebyla náhoda, že jeho životní přítel Ludvík Krako, se kterým se v osmdesátých letech zúčastnil i francouzské expedice na K2, se přesně na den rok před jeho vlastní smrtí zabil na stejné stěně, stejně neuvěřitelným způsobem, snad stejným pochybením či rozhodnutím ukončit důstojně beznadějné čekání na bezmocnost, čekání na blížící se smrt… Měsíc před pádem na stěně našli Juanovi nádor na mozku, jeho nevypočitatelně se stupňující důsledky ho trápily více než rok, aniž tušil příčinu, nakonec se na naléhání přátel nechal vyšetřit v Paříži. Po vyšetření v tomografickém tunelu se dozvěděl krutou pravdu, ač nádor nebyl maligní. Možná že zemřel právě tak, jak si přál, kdo ví, Sandra dobře věděla, že myšlenku na operaci hlavy a případnou následnou neplnohodnotnost by nikdy nepřipustil… Ano, Sandra si časem našla milence, téměř povinně, jako stále ještě mladá a krásná vdova, byl to dávný rodinný přítel Roger, tedy i přítel jejího muže, ten nový tajný vztah založený na vzájemném obdivu jí dával pravidelné, uklidňující erotické vybití, též nutné pro klid duše v rámci životního ratia, i žádoucí pocit, že je ve svých osmačtyřiceti letech stále ještě žena, navíc nadále přitažlivá. Scházeli se v úterý a pátek odpoledne v jeho přepychově zařízené [ 26 ]
kanceláři, někdy ještě zašli i na večeři, až pak se Roger vracel do rodinné vily, kde žil se svou ženou již několik let aparte, každý ve svém patře, přijatelnou formou zvykového soužití, i vzdělaní Španělé podobné paralelní existence vedle sebe francouzsky nazývají on vivre séparé. Roger měl dvě dospělé dcery, které již byly vdané a v domě dávno nežily. Pedro o jejím vztahu oficiálně nevěděl či spíše neměl vědět – navíc se často přátelsky navštěvovali i v jeho přítomnosti, ale Sandra se snažila nic neprozradit jediným něžným dotykem navíc, jako by opravdu šlo o dál pokračující dávné přátelství, o ono skrývané as though nothing secret would be hided behind. Pedro ale asi dobře tušil záměrně neprojevovanou něžnost za skrytými pohledy a nevyslovenými slovy, právě tak, jako ona teX okamžitě vytušila jeho niterné trápení, bohužel přecházející nikoliv ve fyzické uvolnění, ale v hlubokou bolest násobenou i neukojenou touhou mládí. Pedro ale vždy bez jakékoliv emoce či komentáře přijal její informaci, že má či měla sraz s přítelkyněmi, jen zdánlivě bez sebemenšího náznaku tušení, ten vztah před ním zatím skrývala, byla to její tajná či spíše zatím utajovaná jardin secret, on byl navíc příliš v zajetí své právě prožívané přítomnosti. Byl ale i dobrý herec, od dětství posedlý tajemstvím zákonů mikrosvěta, ale i hudby a literatury, a navzdory jejímu vnitřnímu nesouhlasu a v té jejich tajné řeči noblesně projevené nevoli, i životní lásky, jeho první opravdové, o které byl přesvědčen, že bude věčná: Pedro se jí dosud nikdy se svým intimním životem nesvěřoval a o jeho předešlých, asi krátkodobých vztazích toho moc nezjistila, to možná právě Pedro o ní tušil daleko víc než ona mateřsky o něm… Její manžel Juan Compra byl z prosperující toledské rodiny, mající navíc vždy studiový byt v Madridu jako samozřejmost. Juanova rodina měla navíc i podíly v různých španělských společnostech, dokonce byl členem správní rady významného španělského deníku HOY, byl jed[ 27 ]
ním ze dvou synů bohatých rodičů, kterým v Toledu patřilo několik historických domů, výhodně pronajímaných. V jednom z nich byla malá soukromá galerie, dokonce s jedním originálem Grecova obrazu. Pedrův otec nikdy nepoznal či spíše nemusel poznat povinnou pravidelnost ubíjející, stereotypní činnosti bez nadšení, pro něj byl nadále každý den výzvou k nové objevnosti, dosud nepoznaným iniciačním dobrodružstvím, plným vždy zcela nové kreativity, na která hleděl svýma snad navždy dětskýma očima, kterými si často a vždy obdivně prohlížel svou Sandru, kultivovaně krásnou, svou Bohyni, svůj symbol věčnosti… Poznali se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na studiích v Madridu, studovala speciální pedagogiku, on jen tak pro radost navštěvoval nyní tak módní psychologii, ale ne ze snobské módnosti, ale ze zájmu o archetypy a deviace lidského chování, a logicky i filozofii, která již dávno není kompaktním oborem v duchu quo vadis, domine, věnoval se prioritně filozofii vědy a filozofii umění, i to jsou dnes již samostatné obory. Když se poprvé potkali u jednoho stolu v madridské kavárně nedaleko univerzity, nebyla to tehdy láska na první pohled. Ale Sandra Juanovi dala při příjemné konverzaci kontakt na studentskou kolej, on sám měl pronajatý byt. Asi za týden ji pak večer pozval na party do rezidence indického velvyslance, se kterým se přátelil, bylo to kousek od madridské „Puenta del Hierro“, železná bruna byla i symbolickým vstupem do madridské luxusní diplomatické čtvrti: zpíval tam pak s kytarou, již po půlnoci, originální verze písní Leonarda Cohena v angličtině a Jacquese Brela ve francouzštině, kterou navíc Sandra na fakultě nadšeně studovala, zněla jí i pocitově zpěvněji než rodná kastilština, ta nejspisovnější španělština, milovala Brelovy texty, ostatně jakoby v rámci té magické životní truchlohry, jakoby v duchu absurdity lidské existence, která se občas nazývá život, ji velký bard lásky Jacques Brel omámil v interpretaci Juana, budoucího Pedrova otce, to právě on ji [ 28 ]
okouzlil nejen svým snad až dětsky nevinným úsměvem a zasněným pohledem do věčnosti, ale právě Brelovými písněmi. Pedro s kytarou již také složil několik balad, možná věnovaných Adrianě, Sandra ho nadšeně poslouchala jako kdysi jeho otce, vždyF to byl jejich syn a zdědil i sametově zastřený témbr Juanova hlasu, který pro ni, jistě též navždy, zůstane nezapomenutelným… Sandra nyní často ve své fantazii zaslechla při svém daydreaming, jakoby zdáli, zdánlivě dál z Juanových úst přicházející něžně chraptivý hlas, přirozený, a nikoliv pouze napodobující Brela, téměř jako by Juana znovu autenticky spatřila před sebou jako tehdy, při písni jen a jen pro ni neuvěřitelně procítěné, Brelově snad nejupřímnější, právě při jím zpívaném Ne me quitte pas… kdy již Brel myslel na smrt. Právě při ní se tehdy do Juana neopakovatelně a vášnivě zamilovala a byla si také jistá, že navždy… Při vibracích omamujícího Juanova hlasu citlivě naladěného na vzrušující frekvenci chvění jejího klitorisu prožila snad první opravdovou extázi svého života. Bez jakéhokoliv dotyku, stačil jeho zasněný, civilní baryton. Zamilovala se však nejen do jeho hlasu, ale i do Juana jako muže, který mohl okouzlit a získat každou studentku, nejen nehraným ležérním chováním, vizáží a přirozeně charismatickým šarmem, ale právě i svým podmanivě zastřeným, hladivě sametovým barytonem, kterým v ženách probouzel možná do setkání s ním neprobuzenou plodivou touhu; tehdy večer zpíval jen pro ni jedinou, přála si, aby smutně poslední Brelova píseň v Juanově interpretaci, vycházející z jeho rtů, nikdy neskončila… Milovali se pak vášnivě a opakovaně ještě tutéž noc, již nešlo dál pokrytecky vyčkávat, spojení v jedno tělo jí připadalo naprosto přirozené, milovali se zdánlivě nekonečně dlouho, a přesto tak nenasytně krátce, než je zastihlo madridské ranní slunce v jeho garçonnière. Sandra se pak rozešla s přítelem ze studií, jejich vztah již dávno pro ni dospěl k nudné rutině, nechtěla mu ale nijak ublížit, [ 29 ]
přesto to vše bylo pro něj moc bolestné a dlouho se trápil. Ale láska nezná ohledy a samaritánské slitování. Láska dokáže být i velmi krutá. Pro něj to byl vztah rovnající se věčnosti a truchlivý pocit ze ztráty omamně půvabného pocitu věrné lásky navždy byl v jeho věku pochopitelný, nová vášeň bývá k té bývalé často nemilosrdná, v lásce ani v životě neexistuje spravedlnost, ale v lásce je pocit ublíženosti snad ještě krutější. Ještě celý rok ji beznadějně prosil, aby se k němu vrátila, byla jeho první velkou a možná navždy jedinou láskou, ale již po první noci s Juanem si byla jista, že jen on je budoucí otec jejích dětí, budoucí otec Pedra, že již je a musí být jejím mužem, na kterého tak dlouho ve svých dívčích snech čekala, v milostném poblouznění ani v nahromaděné nenávisti neexistuje milosrdenství, tím víc teX chápala vlastního syna a jeho skrývanou bolest a zoufalství. Sandra pak již zůstala věrná po celé manželství jen svému muži Juanovi a byla s ním svým způsobem šFastná, i když manželství, ona oficiální instituce, vždy jakousi neodhadnutelně tajuplnou křivkou zvykového práva utlumí vášně prvních společných nocí, ale ona možná ani po něčem víc než rodinném, průběžném a ničím nerušeném štěstí úsměvné každodennosti netoužila, snad i proto se po možných nevěrách svého muže nepídila, ze žensky pudových důvodů, pro zachování rodinného štěstí či snad jeho zdání a kvůli lásce ke svému jedinému synovi: případné nevěry nechtěla ani tušit a chtěla bez vnitřních pochyb věřit, že neexistují, již dávno ne naivní vírou v jejich neexistenci, ale bez zamlčované nadstavby zdánlivě všední harmonické rodinné každodennosti, kdy stále častěji zůstávala dlouho sama. Skutečným naplněním se pro ni stala četba a péče o syna, byl plodem její velké lásky, opravdové lásky, té nejupřímnější, a poté zákonitě té mateřské, snad ještě upřímnější, ve které i ona ve svém vlastním nitru, sama pro sebe, objevila nejnádhernější dimenzi zralého, ale stále ještě plodného ženství… * * * [ 30 ]
TeX však muselo přijít řešení. Nesměla nechat svého Pedra dál trápit, i když pokrytecky předstíral meditace v rámci studia tantrismu, prý právě proto již měsíc neopouštěl svůj pokoj, vybavený vlastní kuchyňkou a luxusním příslušenstvím, tvořícími samostatný byt uprostřed jejich rodinného domu, do kterého byl navíc nezávislý, skrytý vstup ze zahrady. Sandra si tehdy, rok před Pedrovým narozením, nepřála, aby se kvůli ní její bývalý přítel ze studií trápil, a teX nemohla nechat se mučit dál trýznivou samotou svého jediného syna, aF již předstíral cokoliv. Věděla navíc, jako každá správná matka, kam si schovává své „tajné“ dokumenty, a tak našla při jeho krátké nepřítomnosti i dopis na rozloučenou, krutě věcně nepoetický dopis Adriany, tehdy se za svou indiskrétnost, ostatně jako vždy při tajném narušení jeho soukromí, mateřsky zastyděla, ale ta informace pro ni měla daleko větší význam než chvilkový pocit viny. Vlastně to byl právě banální rozchod, který si sama pro svého syna přála. Pro jeho dobro, pro jeho zásadní prozření. Adriana ještě chtěla naplno poznat svět, a tak již se nechtěla najednou vrátit do prostředí, které jí začalo být těsné a svazující, v tomto případě i Pedrovou láskou. Ale možná v tom bylo zcela něco jiného. Půvabně štíhlá a svůdně okouzlující byla dost, ale nejhorší bylo právě to, s kým se pro nový život rozhodla. Pedro ji bona fide poslal do Savojska na výuku francouzštiny, v jeho ještě dětinské naivitě netuše mužskou zradu, kterou on sám v genech zakódovánu neměl. Věřil v absolutní přátelství mezi muži, tak byl otcem i vychován. V absolutní důvěře v jejich vzájemně každodenní a tudíž pro něj věčnou lásku, nejčastější omyl zamilovaných, ji poslal do Gilly-Sur-Isère k Raphaëlovi, který tam pouhých pár kilometrů od nádherného Annecy, ležícího u pohádkového jezera Lac d’Annecy, hospodařil na rodinných ovocných sadech. Pedro tam jezdíval lyžovat s otcem, do rustikálního horského střediska La Rosière, byli tam ještě i v lednu, vlastně dva měsíce před otcovou tajuplnou smrtí, tam na hranici Francie a Itálie, v prů[ 31 ]
smyku Col de Petit Saint Bernard s krásným výhledem na majestátní Mont Blanc. Prý tam na nádherných sjezdovkách s Adrianou, se kterou tam zajel často později, nejen v lednu, kdy je tam nejkrásněji, ale i na sklonku léta, kdy byly sjezdovky ještě nezasněženými pastvinami, společně vysoko v horách cítili magický dotek pradávné minulosti. Pedro bezelstně považoval mužské přátelství s Raphaëlem, u kterého se ubytovali, za jednu ze svých absolutních jistot, tím větší bylo zklamání a následný zdánlivě neutišitelný smutek, možná ještě víc zradou přítele a tím i dramatickým koncem přátelství než zradou a ztrátou lásky, ale tu jedinou pravdu snad ani Pedro sám dosud neznal. Jednoho uvolňujícího dne jí, své matce, určitě vše prozradí, v neproniknutelném stínu skryté zpovědnice, snad již s přezíravým úsměvem jakoby nic, nepochybovala o tom, že tento okamžik přijde, ale teX ještě Pedro ležérní nadsázky nebyl schopen, tak dobrý herec zas nebyl; dosud ještě oné perfidnosti milostné zrady nedokázal uvěřit, vždyF přece ještě tak krutě nedávno si s Adrianou slibovali lásku navždy. Sandra mateřsky trpěla s ním, ale dobře věděla, že každá nakažlivá nemoc musí být léčitelná, pokud snad není přímo smrtelná, jistěže i láska a její bol jsou nakažlivé, ale musí být nutně i léčitelné, a ona dobře předvídala jak… jen přesně netušila, co se v tajných úkrytech Pedrova citlivého nitra odehrává. Pedro již sám začínal chápat, jako před tisíci lety tisíce tisíců před ním, že upřímnost, ta mužsky nepokrytecká, k lásce nepatří, ale již také poznal, že slzy, i ty zdánlivě neviditelné, k milostnému trápení nutně patří… Sandra z předešlých debat věděla, že se Adriana rozhodla zůstat v Evropě, odkud ostatně pocházel odpradávna její rod, naposledy již čtvrtá generace nazpátek z pohledu jejího otce Miguela, od odchodu jejích předků z malého rybářského přístavu někde na severu Polska mezi dvěma světovými válkami, ale spíše již v průběhu té velké první před téměř sto lety, do tehdejší zaslíbené stříbrné země [ 32 ]
Argentiny. Do Madridu přijela Adriana původně na roční stipendium z rodné Mendozy, města vína a nádherného pohledu na majestátní Andy. Ještě vloni na jaře tam Adriana svého Pedra, kdy tam prožil nádherný podzim a vinobraní, oficiálně představila bleskově rodičům, ve Španělsku již se dalo tušit omamné, horké léto počátku třetího milénia, v Mendoze právě začínal podzim a vinobraní; jejímu otci Miguelovi patřil statek v horách a rozsáhlé vinice kolem něj, a tak si tam k nezaměnitelně typickému asadu vychutnávali červený burčák, tehdy v dubnu ho nabírali do sklenic přímo z obřích kádí, bouřlivým intenzivním kvašením voňavě rozvířených. Pedro dokonce začal s Adrianou po návratu uvažovat o tom, že by příští evropské zimy trávili v letní Argentině a až po vinobraní v Mendoze se pak přesunuli do evropského léta, ten sen ale skončil jejím odchodem a jím netušenou zpronevěrou jemu slíbené věrnosti, ale co je to vlastně nevěra? Možná stačilo se vrátit a vše si vyříkat, ale život takové návraty většinou nezná, a Adriana si navíc fyzické milování možná spletla s pouhým zdáním fatální lásky, ke kterému určitě přispěla její téměř neukojitelná vášnivost a možná již i naplno tikající biologické hodiny, vždyF právě ona sama, Sandra, ve svém věku toužila po tomtéž a také to učinila, takže ji ryze žensky snad i chápala, i když štěstí jí v novém vztahu jako Pedrova matka logicky nepřála… Sandra jako Pedrova matka jejich rozchodu rozhodně nelitovala, chtěla svého, pro ni stále nezralého syna ještě dlouho zahrnovat nerušenou mateřskou láskou, teX již ale musela zasáhnout, to věděla moc dobře – své trápení jí pochopitelně nepřiznal, matkám se muži nesvěřují se svými slabostmi, svou trudnomyslnost urputně maskoval, pro ni ale, jako by nic netušící matku, velmi nepřesvědčivě. I když údajně v rámci utajení smutku náhle objevil novou, plnohodnotnou dimenzi pocitu jsoucna, vycházející z asijské tantry jako životního názoru, údajně novou zkušenost plnohodnotného lidského jsoucna [ 33 ]
prostřednictvím zdůrazněné jednoty tělesna a ducha, prý právě studoval originální tibetské texty a začal tantrismus považovat za nedílnou součást současné západní filozofie. Zabýval se teX i buddhistickými texty, právě toto náboženství prý postupně začal považovat za jediné pro něj přijatelné, a navíc prý s lidskou tváří, bez omezujících zákazů, byl pro něj náhle tantrismus vrcholem indo-tibetského buddhismu i z pohledu nadšeného fyzika, snažícího se navíc najít prapodstatu oné slovy nesdělitelné lidské existence a bez vnitřního prozření stejně nepolapitelné. Ale teX se jako milující matka, matka jediného a pro ni dokonalého syna, prozaicky trápila jeho vnitřním trápením… Přesto si sama ještě vybavila z vysokoškolské zkoušky, že se hinduistický a buddhistický tantrismus natolik navzájem liší, že jejich podobnosti jsou téměř bezvýznamné a nedotýkají se ani podstaty jejich chápání, navíc tak zásadně rozdílného. Ještě jí nevymizelo z paměti, že hinduistický tantrismus svou návazností na systém samkhya prezentuje spíše jakousi formu psychologie, zdůrazňující prioritně lidskou subjektivitu, kterou ale rozmělňuje spojením lidského s božským, a naopak, zatímco buddhistický tantrismus má za cíl burcovat schopnost lidského poznání, aby člověk právě zde a teD mohl dovést k dokonalosti vlastní bytí a v tomto smyslu i harmonii smyslnosti a duchovna za účelem jakési integrace i lidské vytrvalosti. A že je vybudován na třech fundamentálních dimenzích, kterými jsou základ, skutečný stav a nepřesnost. Dokázala si ještě vybavit, že prožitek jednoty se nazývá mahamudra, což je ono ideální spojení důvodu, cesty a jejího cíle… Jistěže jako matka byla duchovním zaujetím syna fascinována, i jeho upřímným nadšením, které se stalo i jejím nadšením, ale teX neomylnou mateřskou intuicí vytušila, a nepotřebovala k tomu ani buddhismus, ani zen, též harmonickou, ale uvolněně erotičtější formu buddhismu, ani hinduismus, že Pedrovi v rámci vysněné jednoty ducha a těla právě teX nejvíc [ 34 ]
chybí láskyplné tělesno, že jej teX nejvíc trápí spalující touha po těle a polibcích Adriany. Kdo jiný to měl poznat lépe než matka, vždyF jeho trápení bylo i jejím trápením, prostě uzrál v ní jistý plán, jen chtěla, aby na něj Pedro přišel jakoby sám, a ona ten jeho nápad jen jakoby odsouhlasila… Z Mendozy tehdy Pedro s Adrianou přivezli spousty dokumentárních fotografií, dokonce zajeli nad Mendozu vysoko do And, až na chilskou hranici, a sami pak zašli vysokohorskou procházkou tehdy až na úpatí vrcholu nejvyšší hory Ameriky, sedmitisícová Aconcaqua se jim z hranice mezi Chile a Argentinou jevila zdánlivě na dotek, za sebou symbolicky měli obří kříž s Kristem, přímo na hranici mezi dvěma státy omamného vína, Cristo redentor ve výši téměř pěti tisíc metrů, šli tehdy v nadšeném omámení stále vzhůru, ale když potkali americkou výpravu, snášející dolů dva mrtvé turisty, kteří zemřeli v důsledku vysokohorské embolie, nepokoušeli se již dojít ani na Plaza de mulas, kde původně chtěli přenocovat ve spacích pytlích naplněných kajčím peřím, které si nesli s sebou, a „vychutnat“ si noc ve výšce téměř šesti tisíc metrů. Právě odtud se pak zarputilci po několikadenní aklimatizaci vydávají na magický vrchol nejvyšší hory Ameriky, téměř přesně sedmitisícový, vlastně pyramidou z poskládaných kamenů ještě kosmeticky vyšší. Byli ale přesto nuceni přespat na vysokohorské louce v doprovodu toulavých psů, kteří je až tam doprovázeli, jak jí oba po návratu nadšeně vyprávěli. V Argentině byl vlastně každý původně z Evropy. Tmavovlasá matka Adriany byla baletka, po přístěhovalcích z Evropy španělského původu, její otec s ní byl již několik let rozveden, ale přesto spolu měli nadále důstojný vztah, jeho nová žena Maria měla pro změnu předky italské a byla herečkou, dokonce v roli Ofélie chvíli hostovala v Teatro Nacional Cervantes v Buenos Aires, kterému dal jméno slavný španělský literát Miguel de Cervantes y Saavedra. Otec Adriany Miguel byl po prarodičích Polák, [ 35 ]
divadlo hrál spíše ochotnicky, pochopitelně ve své mateřské španělštině castellano, jeho žena souboru občas profesionálně vypomohla právě v roli Ofélie, Miguel soubor sám financoval, na hlavní třídě v Mendoze byl majitelem vyhlášené pizzerie Gargantua y Pantagruel, aniž kdy četl osobně slavný text Nostradamova současníka a tvůrce prvního evropského románu, a tím nepochybně Francouz François Rabelais byl, na přečtení kultovního románu mu prý zatím nikdy nezbyl čas… V té známé restauraci s ním Pedro ochutnával víno Cruz der Sur z Miguelových vlastních vinic, pro Evropana s romantickým názvem, ten skutečně hvězdný Jižní kříž zářil nad Mendozou snad nejjasněji na celé jižní polokouli. Miguel mu vyprávěl, jak se vypravili s Mariou na opožděnou svatební cestu do Evropy, tehdy bylo Adrianě asi šestnáct a pod vedením své matky se intenzivně věnovala tanci. Ještě nikdy předtím nebyli v Evropě, odkud sem jejich geny přinesli jejich praprarodiče. Prý tehdy strávili šest týdnů v Evropě, projeli ji od Toskány přes Vídeň, BudapešF a Prahu až po Paříž, tam výhodně prodali módní propašované kožešiny ze vzácné argentinské stříbrné lišky, které měli na těle oba jako „paleta“, jejich vývoz z Argentiny byl tehdy přísně zakázán: střed Evropy právě prožíval euforii z pádu „takzvané“ totality, aby se dočkala totality nové, ještě snad brutálnější, totality kapitálu, a z Evropy pro ně Paříž byla nejomamnější. Bydleli tam na závěr své cesty v Colombes, dnes téměř výhradně komunistickém a arabském předměstí Paříže, u chilského zpěváka a kytaristy Salvadora, a z Paříže pak již přímo odlétli do Buenos Aires, tedy Baires, jak Argentinci říkají, kde strávili dva dny v hereckém prostředí svých přátel, a až pak odjeli do Mendozy. To vše se dověděla Sandra zprostředkovaně, z občasných poznámek Pedra a Adriany. Ale to vše již teX byla jen vyprávěná, mrtvá minulost, jí samotnou neprožitá. TeX se trápila stejně jako její syn, i když jinak, mateřsky. A možná tím víc. I v objetí svého [ 36 ]
přítele, ale stále ještě Pedrovi neodtajněného milence s mytologickým jménem Paris, to jméno převzala i světová metropol lásky, alespoň si to spousta lidí myslí, a v upřímné debatě s ním uzrál její plán. Její muž měl bratra Jorga. S Juanem se sice často nevídali, vždy ale aspoň jednou za rok v Madridu, jistěže přiletěl nadšeně nejen na její svatbu, ale velmi truchlivě i na pohřeb svého bratra, elegantně důstojný i ve svém upřímném smutku. Jorge sám považoval polovinu zděděného rodinného jmění za dostatečnou životní rentu, on sám žil velmi osobitě, alespoň pokud šlo o její občasné informace. Neměl děti, ale kdo ví, nikdy jí o svém tajném životě nevyprávěl, věděla jen, že se žádnou ženou symbolické manželské lože nesdílel, ale nedostatkem přítelkyň tento solitér a přesvědčený starý mládenec nikdy netrpěl, jistěže i ona obdivovala jeho nedostižný šarm, psal vlastní básnivé texty o zběsilé šílenosti tohoto světa a povrchnosti jeho globalizovaných zážitků, ale dnes se již dostatečně proslavil především jako malíř: miloval ženy, pro něj nejvyšší zdroj krásy a rozkoše, ženy v množném čísle, a Sandra věřila, za všechny z nich jím i na nejtajnější místa políbené, v duchu filozofie svého života nemajetnicky, ale tím něžněji a nepovrchněji… Naposledy se s ním osobně setkala vloni, ve výročí smrti Juana, jistěže ji pozval na svůj ostrov, ale jeho pozvání úsměvně odmítla. Jorge byl o sedm let starší než její manžel Juan, snad i proto k sobě nikdy nenašli onen bratrsky sdílený přístup k životu, daný téměř vždy společně sdílenými zážitky v dětství. Jorge studoval filozofii a dějiny umění na Sorbonně v Paříži a navštěvoval tam i jiné přednášky, mluvil skvěle francouzsky, jistěže s lehkým španělským akcentem, ale to jej pro Francouzky činilo snad ještě zajímavějším: studia akademickým titulem a klasickou promocí nikdy neuzavřel, doktorát pro něj nebyl cílem jeho snah, pro něj prý byla skutečnou promocí a doktorátem z metafyziky jeho knížka poezie ve francouzštině o jeho velké pařížské lásce či spíše láskách, [ 37 ]
byla tečkou za pařížským studiem, vydal si ji sám v devadesáti devíti číslovaných exemplářích, ilustrovanou vlastní malířskou paletou. TeX již Jorge přerušovaně žil asi patnáct let na ostrově Tenerife, dvakrát třikrát za rok si zaletěl za přáteli do Madridu a povinně jednou za rok do jarní Paříže, tradičně poslední květnový víkend, aby mohl osobně sledovat nejslavnější tenisový antukový turnaj světa, Roland Garros. Pravidelně si ale již několik let přáli k Velikonocům, jejím a jeho narozeninám a volali si vždy v době Vánoc, kdy si současně popřáli i k novému roku. Jorge se narodil ve znamení Blíženců, a někdy zůstával v Paříži až do svých narozenin, tři dny před koncem tohoto znamení lidí posedlých mnoha nápady, ale často kvůli roztěkanosti neschopných je důsledně realizovat. Tvrdil, že v té době je Paříž nejkrásnější. Ale v malbě se Jorge prý opravdu našel. A měl v hlavě ještě velký román, již ho prý nesmí dlouho odkládat, těch namluvených slov o něm prý bylo přespříliš… Při jejich posledním, stále ještě dost smutném setkání byl již trochu při těle, ostatně štíhlý Jorge nebyl nikdy, ani při prvním seznámení před téměř třiceti lety. Prošedivěl na skráních, ale podmanivý úsměv a zdánlivý optimismus neztratil, pokud to vše nebyla dokonale maskovaná póza a pouhá kamufláž formou křečovitého, možná zdánlivě úsměvného šklebu klaunské masky, která neprůhledně skrývá vnitřní pocit smutku ze stárnutí a tudíž strachu z neodvratného fyzického konce, s tím se právě rozverní lidé jeho často pouze zdánlivě úsměvně bonvivánského typu vyrovnávají nejhůř… Ale pocit sebelítosti z něj rozhodně neměla, spíše při jejich posledním setkání působil nefalšovaně jako vyrovnaný a moudřejší, možná že se opravdu usadil a dospěl i k finální pokoře prozřením blížícího se a ne nutně osamoceného stáří: popíjeli spolu tehdy jiskřivé rosé z Provence a Jorge ji zahrnul tolika informacemi o popíjeném víně, s důkladnou znalostí zkušeného sommeliéra, že pochopila, že ani v tomto smyslu nezůstal jeho život povrch[ 38 ]
ní… Právě on by možná mohl jako guru lásky, která je neoddělitelnou součástí sebelásky mužů, na jejího syna zapůsobit a vrátit ho do světa normálního nazírání na vztah mezi mužem a ženou, a osobitým způsobem ho navíc i infikovat k mírnému pohrdání ženami a jejich geneticky vrozenou proradností: sama moc dobře věděla, že i mírné znevážení fyzičnosti právě z jeho úst by mohlo být lékem na tísně Pedrova smutku, onoho zdrcujícího smutku, který z něj pro ni nepřehlédnutelně vyzařoval… Zaklepala, počkala, až se ozve Pedrovo protáhlé si, ještě jednou se zeptala, zdali může vstoupit, a učinila to až po jeho jednoznačně nepřeslechnutelném si, claro, si… až pak otevřela dveře. Nechtěla věc, kterou teX měla na srdci, formulovat přímo, aby snad neměl pocit, že mu chce, probůh jen to ne: pomoci. Pak by její nápad, který se musel stát rafinovaně jeho vlastním nápadem, odmítl. Jistěže věděla, že ji miluje svým způsobem i jako ženu a v tom smyslu na ni i žárlí, i proto tím víc chtěla naopak, aby její rafinovaný tah jakýmsi rohovým patem na šachovnici neprohlédl. Psychologii jednání s mužem měla čas secvičovat s jeho otcem, který v tomto smyslu zůstal až do své tragické smrti úsměvně naivní, pokud jde o ženskou rafinovanost a roztomilost jejích léček, teX ani podvědomě nepomyslela na to, že navíc bude moci pozvat poprvé domů na celou noc svého tajného Parida, dosud nikdy nerozvedeného, ale již léta žijícího osobitým způsobem ve svém bez hádek a nenávisti legitimním, mírumilovném a manželsky důstojném separé… Možná že Pedro o jejím soukromí věděl daleko víc, než ona tušila, právě tak jako ona se naivně domnívala, že o jeho tajném světě ví daleko víc, než on tuší, a možná že oba záměrně ono zdánlivé netušení o zdánlivém netušení toho druhého v rámci mateřské a synovské lásky sami vyvolávali, aby si též jen zdánlivě nezasahovali do svého nejtajnějšího soukromí, základního fenoménu lidské svobody. Aby do něj ale současně pronikali a skrytě [ 39 ]
zasahovali s vehemencí milující matky a vice versa syna, který ve své matce obdivoval i archetyp ženské krásy. I když to pochopitelně nedávali a nechtěli dát najevo, jsoucí sami sobě nejbližšími příbuznými, jedinými dvěma, neboF co je víc než matka a syn, v tom vztahu se vždy trochu skrývá oidipovsky naznačený nádech skrývaného milostného vztahu, neupřímného a zároveň tak krutě upřímně vyvěrajícího z hluboké studnice nejtajnějších snů, se kterými se málokterý syn svěřuje matce nahlas… Pro ni bylo nicméně mateřsky hrdě uvolňující, že Pedro již elitní fakultu a studia filozofie i fyziky a matematiky bez problému skvěle absolvoval, a teX se volně pohyboval v objevném světě teoretické fyziky a filozofie, nepochybovala o tom, že jednoho dne snadno obhájí svůj doktorát na palčivě strhující téma s názvem Filozofické vize fyziky třetího milénia, navíc ho ani rodinná finanční situace nenutila, aby svým případným asistentským místem na fakultě blokoval plat někomu, kdo byl na stálém příjmu závislý, Pedro byl již nyní, jistěže s mírnou nadsázkou, doživotním rentiérem, chyběl mu snad jen šlechtický titul, právě v dnešní době jako jiné tituly tak pofiderní, dnes již dávno nezaručující ani onu symbolicky modrou barvu krve, ale ani po té Pedro právě tak jako jeho otec určitě netoužil, ač duchem a urputnou touhou po poznání pravdy šlechticem byl stejně jako jeho otec i strýc Jorge… Ostatně rektor univerzity v Madridu byl jejich dlouholetý rodinný přítel, doktorskou práci mohl Pedro odevzdat kdykoliv, o jeho odborných kvalitách nikdo nepochyboval, ideální situace pro nezávislé soukromé bádání a spoustu vlastní četby bez jakékoliv časového tlaku… Sandra jen syna chtěla vidět šFastného, aby i ona byla o to víc šFastná jeho štěstím, když již spolu zůstali sami, v tomto smyslu jí každá žena po jeho boku byla přirozenou sokyní, se kterou se těžko kdy shodne, pokud jde o právo na syna, ale z hlediska jeho štěstí mu jako matka povinně a snad i upřímně přála nejskvělejší a nejtolerantnější přítelkyni světa. I Sandra již dávno vytušila, že [ 40 ]
nastal soumrak klasického manželství, v době již téměř absolutní nezávislosti ženy jako rodičky i živitelky, ale k hledání ideální ženy a milenky jejímu synovi nepochybně samotné vzdělání a pouhá vzdělanost mladého vědce a filozofa nestačí, vždyF Pedro byl na samém počátku životního hledání, věřila, že život ho poučí… Oslovila ho přímo s poněkud nahranou upřímností, aby hlavní problém úvodními slovy nerozmělnila: „Máš přece strýce, a mám pocit, že Jorge stárne, nám i sobě, člověk si i vlastní stárnutí stejně uvědomuje až na druhých, je pak o to bolestnější, pokud si ho nechce přiznat. A pokud si to přiznat nechce, stává se časem směšným. On vlastně celý život trochu pohrdal ženami, ale byl jimi vždy obklopen, ale tvého otce měl upřímně rád, o žádném jejich sporu nevím, i když si svoji bratrskou lásku nikdy nedávali halasně najevo, ale byla mezi nimi i vzájemná úcta, i rodinný majetek si rozdělili důstojně. Jorge již přes dvacet let žije v Santa Cruz a je to celá věčnost, kdy jsi s ním naposledy upřímně hovořil, vždy jste se jen míjeli. Žije sám, alespoň mám ten pocit, a určitě si s tebou rád popovídá, měl moc rád tvého otce a má moc rád i tebe, jen oni dva byli jako bratři každý naprosto odlišný, ale možná to bylo jen rozdílem jejich věku a tím i trochu jiným Španělskem, do kterého se již tvůj otec narodil a prožil v něm dětství… Co kdybys za strýcem na pár dní odletěl, i ty určitě potřebuješ přijít na jiné myšlenky…“ zarazila se, zda snad neřekla příliš a těch pár slov nebude Pedrovi důvodem k odmítnutí, ale pak rychle pokračovala, aby napravila možnou chybu a nedala mu prostor k odmítnutí: „Ještě dnes večer mu zavolám, aby tě vyzvedl na letišti, let trvá jen málo přes dvě hodiny, a Santa Cruz je město věčného jara… strýc Jorge byl vždy hrdina žen, nejlépe prý vdaných, jeho kamarádi prý o něm žertem říkávali, že je ozdobou dámských ložnic, a dodávali k tomu, že s nouzovým východem. Záměrně svá slova odlehčila erotickým tónem, navíc chtěla právě synovi přidělit roli samaritána, [ 41 ]
„třeba teX bude potřebovat právě on sám tvoji radu, jak naložit se životem, a nezapomeň, že jsi i jeho dědicem, jsi vlastně jeho jediným blízkým a bez vlastních potomků i nejbližším příbuzným,“ řekla s humornou nadsázkou, zištně majetnicky svá úsměvná slova určitě nemyslela, ale nezapřela své mateřství i ženství… Uvědomila si, že právě ve věku Pedrova strýce začínají často již ne tak fyzicky potřební pánové zakládat různé dobročinné spolky, či se, což je nejhorší, zamilovávají do jen zdánlivě usměvavých, jakoby okouzleně naivních a pro ně neviditelně rafinovaných lolitek… Nyní měla možná Pedrova návštěva i strýce vyléčit před vlastním milostným smutkem, ale především Pedra navrátit matce, jeho věčné platonické milence na samé hraně oidipovské erotiky a současně nejoddanější přítelkyni, která ho láskyplně odkojila vlastními ňadry. Čekala na Pedrovu reakci, pozorně ji sledoval obdivnýma, nehraně láskyplnýma očima syna, negativní reakce se nedostavila, a tak v záchvatu okouzlení vlastními slovy, nenaučenými předem, jako herečka, která zůstala neočekávaně sama na scéně, protože se s nástupem zdrželi v šatně její ještě mimo roli se líbající spoluherci a je nucena v intencích autora pokračovat v monologu a dál improvizovat, jako by to tak mělo být… „…ano, musí ti jít také trochu o udržení rodinné návaznosti, nejen majetku, ale jeho ztrátě také rozhodně musíš zabránit, pokud by to nebezpečí snad u starého seladona hrozilo… a určitě s ním navštívíš i honosný hotel nad Parque Garcia Sanabria, tam se scházejí všichni místní who is who a pak určitě dojdete parkem do té krásné kavárny, ke které jsme se kdysi s tvým otcem procházeli mezi palmami a vodotrysky parku, naposledy to bylo v zimě, pár měsíců před tvým narozením, ale tam bylo tehdy i v době karnevalu nádherné jaro, tehdy se ale Jorge toulal po Evropě a dost dlouho žil i v Paříži, a o svém krásném španělském ostrově jako by tehdy snad ani neměl tušení…“ vybavila si v poetickém zasnění nádher[ 42 ]
ný park nad přístavem pod velkým bulvárem Rambla del General Franco, který jako široká promenáda stoupá od moře vzhůru s palmami uprostřed, a poté již horizontálně ve stejné honosnosti přechází v Avenidu del la Asunción, a pak přechází plynule dál v Avenidu de los Reyes Católicos, takže alespoň katoličtí králové trochu zastiňují památku na generála, alespoň ta avenida nepatří Frankovi celá, vybavila si znovu krásu tehdejších romantických chvil… „Sraz jsme si s tvým otcem dávali u kostela sv. Lukáše na El Pilar, nikdy na tu uličku nezapomenu, tehdy jsme se jí toulali od parku dál k přístavu, je kolmá na Calle Méndez Nuňez, právě tam má tvůj strýc Jorge od církve propůjčený dům; v Santa Cruz jsme s tvým otcem tehdy byli oba poprvé a bydleli v malém hotýlku u arény, Jorge tehdy své věčné jaro prožíval ještě zcela jinde… jestli chceš, poletím tam s tebou…“ To byl nejsilnější trumf její mateřské rafinovanosti, tajný trik její ženskosti, vítězný žolík, kterým případně chtěla přebít předem jeho protiargumenty, a teX tuto zbraň použila, aniž by syn zatím promluvil, ač se tak trochu vlastně sama zbavila momentu překvapení. Dobře věděla, že i její Pedro je vlastně již od narození bytostný solitér, intuitivně to vytušila již při jeho kojení svými tajnými senzory, navíc jeho Adriana byla dosud jedinou hájenou výjimkou, velmi dobře věděla, že Pedro by společnou cestu s vlastní matkou nepřipustil, a i ona toužila po své nové, hájené dvojsamotě, po nové inspirativní Zweisamkeit s mužem, který ji již dávno oslovil nejen mytologickým jménem, ale i duchovními kvalitami… „Neboj se, opravdu moc rád tam zaletím, stejně dobře vím, proč mě tam právě teX posíláš, sám cítím, že potřebuji zmizet z Toleda a na pár týdnů změnit prostředí nebo spíše honební revír, když již ne zbraň, vždyF útok slovy je a vlastně byl vždy nejúčinnější…“ pokusil se Pedro zažertovat, zdánlivě upřímně a povzneseně, ale nepříliš povedeně… k podobné odlehčené humornosti zatím opravdu [ 43 ]
ještě znovu nedospěl: „Právě od příštího víkendu tam začne probíhat karneval, prý třetí nejbouřlivější po Riu, to se snad se studiem tantry nevylučuje: notebook budu mít s sebou, všudypřítomný internet dnes dává každému falešný pocit, že je s tebou na stejném mejdanu ve stejné místnosti, jen odmítám ty šílené programy, kde s údajnými přáteli, a těch pak rychle přibývá, protože asi nemají nic jiného na práci, sdílíš své pocity, pochopitelně s falešnou iluzí, že získávají nové přátele… já rozhodně s nikým své pocity sdílet nechci…“ Ale náhle již Pedrův pohled nepůsobil tak beznadějně smutně, ona poznala, že zvítězila a že i on sám konečně pochopil, že duchovní trápení a plané fyzické toužení po štíhlém těle tanečnice Adriany, se kterou se denně opájel baletem tělesnosti, musí skončit… i dosud trýznivé vzpomínky na její malá ňadra a jejich snově citlivé bradavky, ač sám dobře věděl, že bolestné zapomínání bude trvat déle, ale že pud sebezáchovy musí být silnější, i když pouhé vzpomínky na její vzdechy mu dál působily neutišitelnou bolest, on sám si již uvědomil, že čas neukojeného, pasivního truchlení se naplnil a jakákoliv změna, jistěže i formou fyzické námahy, je nutně změnou k lepšímu. Nepotřeboval k tomu již psychoanalytické vstupy své matky, jejichž nedílnou součástí bylo i její mlčení, pochopil, že potřebuje radikální, a především okamžitou změnu, a že čas vyměřený vychutnávání si bolesti již vypršel… nesměl však před matkou zapůsobit jako náhle nadšený, naivní pošetilec, který jen zdánlivě, jen jakoby nepochopil její strategicky rafinovaný záměr, takže si neodpustil poznámku, kterou z pohledu poetiky jejich věčné hry na téměř povinně cynického syna považoval za legitimní: „VždyF ty si oddechneš, mít celý dům najednou jen pro sebe a dívat se…“ chtěl ještě říci, „ve dvou s tvým miláčkem,“ a pak ironicky pokračovat, ale v poslední chvíli se zarazil a ta slova nevyslovil, i tak již naznačil dost… „klidně třeba z mého pokoje na katedrálu, jedině odtud je nádherně vidět, vždyF právě pod ní, ve sklepích a taj[ 44 ]
ných chodbách při svíčkách El Greco, náš toledský Řek…“ ale zarazil se, protože si rychle uvědomil, že mluví jako kniha a je tak vlastně směšný, ale přesto v tomto duchu pokračoval, i to byla rozkošná a věčná hra podle pravidel, která znali jen on a jeho matka… „maloval své nepřirozeně protáhlé vize svatých, ale El Greco měl téměř určitě oční vadu a zřejmě i jinou milostnou orientaci, ale to určitě u strýce Jorga nehrozí. I studium tantry vyžaduje, a on určitě také, jednotu ducha a těla v duchu mužské kalokagathie staré Hellady…“ i to ještě stačil říci zdánlivě bez hlubší souvislosti a slovo mužské zdůraznil spíše intuitivně, aniž by sám věděl, jak ten akcent vlastně rétoricky myslí, často jeho slova jakoby předběhla myšlenky. I Pedro velmi rád sám sebe poslouchal, ostatně jako většina mužů. Stejný byl i jeho otec. Sandra nyní již správně považovala své každé další slovo za zbytečné, taktéž instinktivně, bránit sama sebe nechtěla a již ani nemusela, popírat naznačené by bylo ještě podezřelejší, sebeobrana je ostatně tím nejprůhlednějším přiznáním spáchaného činu, aF již altruisticky pozitivního či skutečné viny, a navíc ji i jemně naznačená synovská žárlivost potěšila, po jeho návratu, a pevně věřila, že návštěva strýce Jorga bude mít pozitivní léčitelský dopad, se Pedrovi se svým vztahem, již dlouho daleko víc než „pouze“ přátelským, chtěla stejně svěřit. A poté k tomu bude ideální příležitost. A musí to učinit opravdu velmi nenápadně, při společné večeři ve třech, jakoby nepřipravené, zdánlivě náhodné, s jejím Paridem a jejím Pedrem, pevně v to doufala, během posezení při svíčkách, s dobrým vínem z rodinných vinic a především bez jakéhokoliv nesmyslného vysvětlování formou zbytečných a již rozhodně ne omluvných slov; teX se ale nejprve musí mateřsky spolehnout na Jorgovy životní zkušenosti a snad i jeho charismatický dar konat zázraky. Byla spokojená jako matka i proto, že Pedro bez odporu na její záměr přistoupil a považoval ho, jistěže jen zdánlivě, za svůj a hned neodhalil či spíše odhalit nechtěl zákulisní strategický [ 45 ]
záměr té věčné divadelní hry, a dramatická hra na život o několika dějstvích to určitě bude, ne hra na pravdu, ta jediná vlastně nikdy neexistuje, či se vyskytuje jen v naivních dětských hrách, které jsou ale pouze dětmi brány opravdově, právě jako pohádky, kde jde o věčný střet dobra a zla, naivně zidealizovaný: na pravdu se tudíž ani hrát nedá, ale její a Pedrova vzájemná hra na oboustranné předstírání netušení musí být nadále dokonalým hereckým výkonem, a s tím svým byla dnes spokojena…
[ 46 ]
