Ukázky | Próza | Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném
Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném Martin Reiner se poezií a osudem Ivana Blatného zabývá usilovně již třicet let. Byl autorem scénáře prvního televizního dokumentu o Blatném a desítek novinových článků a rozhlasových pořadů, stál za převozem Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písemnictví, organizoval slavnostní ukládání ostatků Blatného na brněnském Slavíně a významně se podílel i na umístění básníkovy pamětní desky na jeho rodném domě na Obilním trhu. V roce 2000 pak začal pracovat na románu o básníkově nevšedním životním příběhu...
Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném
Torst 2014 600 stran
Krása tkví vždycky v oku toho, kdo se dívá.
Milada Matysová byla o šestnáct let starší než její amant a první filmová role, v níž se objevila — Bůh nám odpusť tu indiskreci —, spadá ještě do éry němého filmu!
Také byla bezpochyby krásnější na jevišti, než když z něj pozdě večer sestoupila. Ale měla měkký, melodický hlas, kterým dovedla čarovat. Patřila k nejlepším českým recitátorkám a říkalo se, že si ji už ve čtrnácti vyhlédl a „vychoval“ sám F. X. Šalda.
Je tedy stylové, že první signál, který Blatný ke své příští osudové lásce vyslal, byla báseň s názvem Recitátorka:
Koš světla rozsypán a rozvát po kraji kde skřítci dobrou noc a jitro dávají kde v hloubkách dolují a vynášejí kov tvých dlouhých vlnivých a rozplývavých slov
Tak býti jedním z nich jež hněteš jazykem jež před odletem chvíli prodlí na rtu tvém jež dány lodím větru úsměvům i zlobě se kruhem bubínků zas navracejí k tobě
Aby nemohlo dojít k pochybám, učinil v další básni — publikované roku 1937 v Rozhledech — hereččiny iniciály M. M. rovnou názvem celého textu.
Matysová samozřejmě věděla a cítila se polichocena, ale byly tu okolnosti, jež velely držet se zpátky. Jednak se tou dobou ještě zmítala v dosti komplikovaném vztahu s Mac Fričem, zároveň se správně obávala, že věkový rozdíl mezi ní a Blatným nezakládá na úplně rovný vztah.
Když se pak o rok později přece jen podvolí básníkově stupňovanému zájmu a stane se jeho milenkou, je přesně ve věku, v němž zemřela Ivanova matka. A když vedle sebe položíte fotografie obou žen, nebudete moci popřít, že mají hodně společného.
Ostatně nejde jen o vzhled.
V jednom dopise věnuje Matysová téměř tři strany radám, jaký oblek by si měl Ivan nechat ušít, na jaké košile mu sehnala látku a dojde i na punčochy a „takové věci“.
„Mámu máte vkusnou,“ zakončí Matysová dlouhou pasáž, „a přeje si Vás také tak obléknouti. Až se potom uvidíte v zrcadle, něžně ji obejmete…“
Ivan zkrátka vyměnil své hračky za barevný šál Milady Matysové s tajuplnými vzory posmutnělé erotiky… A jak už to bývá, jevil o herečku největší zájem v době, kdy se ji snažil získat. Tehdy byla oslnivou tváří z pódia, byla vílou, kouzelnicí, každou ze svých rolí. Byla Merlinovou Viviane, tajemnou kurtizánou, schopnou všech něžností, zkrátka bytostí, jakou básníci té doby hledali často právě mezi herečkami.
Když se mu poddala, ztratila velký kus své aury. V dopisech Ivánek dál pěstoval romantickou lásku, ale jejich setkání dopadala postupem času mnohdy rozpačitě a zbývaly po nich šrámy spíš na duších než na tělech.
* * *
Blatného sbírka Paní Jitřenka je věnována Miládce — a skutečně jí patří, neboť to byla ona, kdo inspiroval všechny milostné verše. Jejich krása ale přinesla Ivánkovi okamžitý úspěch, který mu vháněl do náruče jiné ženy.
Ne že by se jich dosud odříkal: Nezvalův vpravdě heroický poměr k nevěře byl direktně inspirativní. Nyní ale nastal čas žní… Tím spíš, že Ivánek dozrál ve svých osmnácti do veliké fyzické krásy. Vysoké, jasné čelo, husté tmavé obočí, výrazný, ale zcela souměrný nos, plný spodní ret, nad nímž se plaše klenula linie tenčího horního rtu. Když se usmál, měl neodolatelný, trochu dětský výraz. Častěji však byla jeho tvář básnicky zasmušilá a záhadně posmutnělá.
Václav Zykmund ve svých peprných pamětech vzpomíná, jak se mu Blatný v roce 1941 chlubil, že už měl „98 ženských“. Ten přesný údaj naznačuje, že si mladý básník svou roli svůdce užíval a náležitě o ni dbal. Patřily k ní poměrně pravidelné návštěvy veřejných domů, ale nejednou posloužila k avantýrám i bouda domovníka Schmieda, která stála v zahradě za domem… a má své místo v několika Blatného básních. „Starý“ Schmied, kterému bylo počátkem Protektorátu sotva čtyřicet, nosil vojenské kalhoty na volných kšandách, kouřil Yaki bez filtru a pro pana Ivana měl hluboké porozumění; nechával mu klíčky od domku s oprýskaným stolem a starým divanem pod kamenným schůdkem.
Jindy, zvláště v létě, musel stačit zahradní altán ukrytý hlouběji mezi stromy.
A spíše vzácně, když nebyla babička doma, směla dvojice vystoupat po širokém schodišti do třetího patra, kde byly dveře bez štítku a beze jména — a za nimi se pak děly věci, na něž Blatný rád vzpomene ještě pár let před svou smrtí:
Milča úplně nahá u kamen v mém pokoji. / Jenom tak stála. / Četl jsem jí německé překlady svých básní, protože byla Němka. / Stará Paráčková byla dobrá matka, která věděla o našich dobrodružstvích. / Dítě se musí bavit
Ivanova babička se ovšem dívala na tyhle věci docela jinak a po většinu času, navzdory postupující nemoci, strážila vchod do bytu na Obilním trhu jako Kerberos.
A tak nevyhnutelně přišel čas, kdy se Ivan Blatný musel zařídit jinak.
„Drahý Jirko,“ svěřuje se Ortenovi. „Píši Ti z malého pokojíčku v Černých Polích, který jsem si právě najal, abych, kdybych měl nějakou dívku… Samozřejmě, že teď dlouho žádnou dívku mít nebudu, tak už to bývá. Ale přesto je to hezké dobrodružství. Pokojík je čistý, s bílým nábytkem, a mám vyhlídku do zahrádek, kde kvetou třešně. Mám úplně zvláštní vchod z chodby. Donesl jsem si sem Josefa ČapkaUmění přírodních národů, Zicha O typech básnických a Černého O básnickém baroku. A Huysmansovo Naruby…“
* * *
Vliv Kainara na Blatného měl ale v čase vzájemného soužití více podob… a nebyl zcela jednostranný.
Když upozorní Blatný Kainara na Keatsovu báseň La belle dame sans merci, napíše přerovský bard nejdelší báseň svých Nových mythů.
Nemilosrdná dáma, zlá milá, je téma, které Kainar považuje za hluboce vlastní: ženy přece chtějí lásku především proto, aby ji mohly později odvrhnout.
Blatný si ještě pamatuje dopis z konce roku čtyřicet dva, kde si Josef stěžuje:
„Vede se mi nepříjemněji, než si připouštím, tentokrát si nestěžuji ani tak na obecnou tupost jako sám na sebe, a to pod heslem, že láska je psí vynález. Věděl jsem kdysi, proč jsem si ukládal půst od ženského materiálu, a je mi líto, že jsem si to včas neuvědomil. Nerad o tom píši.“
A tohle je pravý Kainarův evergreen…
Když mu bylo sedmnáct, chtěl se z nešťastné lásky zastřelit. V přerovském parku Michalov, kam šel vyřešit svůj problém se zlomeným srdcem, si ovšem vypůjčeným bubínkovým revolverem prostřelil pouze bok a za pár dní byl z nemocnice zpátky… Na Janu Jurečkovou, která byla toho zoufalého činu příčinou, to velký dojem neudělalo. I nadále považovala Kainara za „vtipálka a floutka“, a navíc jí vadilo, že se špatně učí!
Josef poté, co přežil své polovičaté gesto, napsal alespoň cyklus básní věnovaných Janě…, a když už jsme od střelných zbraní zpátky u poezie: Kainarova La belle dame sans merci má v Blatného díle svůj pandán: báseň Terrestris.
Oba texty se téměř přesně shodují neobvyklým rozsahem: U Kainara napočítáme 220 veršů, u Blatného 215. V obou básních se jako v zrcadle odrazí společně obývaný Obilní trh. Zatímco Kainarovou básní, plnou mořských motivů, pluje „loď parku s několika domy“, Blatného hrbatá čarodějka Terrestris rovnou stoupá po schodech domu, kde žijí, otvírá dveře do staré předsíně a „jde kolem trumeau“, které už důvěrně známe.
Blatný napsal svou Terrestris až poté, co četl Kainarovu Nemilosrdnou dámu — a jeho opisování od
Kainara je tak charakteristické, až dojímá. Kde má vzteklý Kainar „kurvy“, tam Blatnému rozkvete „Čubčí háj“. Kainarův velmi konkrétní „průjem dětí“ se u Blatného změní na „sladkou zemi Koprofágů“. A dalo by se najít několik dalších takových posunů, které vzorně kopírují rozdílné životní zkušenosti obou chlapců.
Kainarova „krutá láska“ je v básni — i přes několikerý pokus zvrátit její obraz v mýtus — konkrétní holka, kterou autor „viděl zamyšlenu navečer v jídelně“ a jejíž moc tkví především „v kruté moci žen odmítat“.
Nemusit otročit A nebýt ohrožen Pro podezřelé maso žen Nebylo by ani Této mé výletní lodi Nenašel bych svou La belle dame sans merci
Blatný oproti tomu pracuje od počátku s nadosobním mýtem zrádné, smrtelně nebezpečné milenky, kterou následují „milióny opojených mladíků“. Problém, který trápí jeho přítele, nezná. Kainar od sebe přízrak odhání sarkasmem, urážkami („Co na ní Beztak to nějaká kurva je“), zatímco Blatný nakonec nechá krutou milenku přikvačit až do svého pokoje (jak je ostatně zvyklý) a tady se jí nechá zardousit s takovou slastí, až to poněkud připomíná konkrétní sexuální praktiku.
* * *
Zatímco většina Blatného mladých kolegů a přátel zůstává v Paříži jen tak dlouho, než je domů zažene hlad, Ivan, který nemá problém s penězi, se tu zdrží skoro tři měsíce. Svědectví o jeho pobytu jsou kusá.
Dresler i Fiala tvrdí, že se hned po příjezdu ubytoval v jednom bordelu a víceméně se odtud nehnul. Je ovšem pravděpodobné, že tuhle „informaci“ přebírá jeden od druhého a ani jeden ji nemá z první ruky.
O něčem jiném totiž vypovídá Blatného dopis Chalupeckému:
„Píši Ti tento dopis ve svém pokoji v Cité Universitaire, z jehož okna vidím věž vodárny. Za ní, tam, kam nedohlédnu, je Montrouge a předměstská krajina s obzorem jako v Kalamazoo, po němž ujíždějí malé zelené pařížské autobusy. Nedávno jsem tam šel navečer na procházku. Na cestičce na okraji velké nezastavěné plochy, plné různého plevele a seschlé světle žluté trávy, stála úplně nepochopitelně opuštěná železná postel. Šel jsem pořád dál a dál do nových čtvrtí periferie a Banlieue…“
Něco ale na těch zkazkách, které šířili Dresler s Fialou, nejspíš bylo. Jinak by Blatný o čtyřicet let později
sotva napsal:
nádherný vodotryskový lustr nevěstince na bulváru Edgar Quinet v Paříži stříká všemi směry všechny dívky se na mne usmívají všechny děvky mě dobře znají
Tak to chodí…
I Kafkův slavný portrét s melancholickou tváří a buřinkou byl mnoha literárním historikům dokladem jeho hluboce existenciálního založení… do té doby, než se objevil originál fotografie, kde vedle Kafky sedí ještě kolie a její majitelka, „číšnice“ Hansi Julie Szokolová. Kafka kdesi řekl, že „přes její tělo prošly kumpanie dragounů“, ale to rozhodně nebránilo jejich velmi blízkému (a eroticky zřejmě naplněnému) vztahu.
Když Blatný v jednom ze svých „deníkových“ záznamů zmiňuje, jak chodil v Paříži na procházku se psem k Trocadéru a myslíval přitom na stejnojmenný pražský bar, dává nám možnost doplnit paletu drbů o další odstín:
Ó to je všude psů, ó to je všude čoklů… Když socha z mramoru sestoupí z výše soklu náš Hrabě Pařížský jde sednout do Monoklu lesbické ženy vidět milovat.
* * *
Ošetřovatel Andy Wilcox, bystrý medvídek s velkým měkkým nosem, brýlemi a šedým knírem, vzpomíná:
„Když jsem Ivana poprvé uviděl, říkal jsem si: ,To je teda zvláštní chlapík.‘ Sedával ohnutý v křesle, občas se zvedl a chodil z jednoho konce oddělení na druhý, mumlal si něco pro sebe… Někdy se vzbudil uprostřed noci a odešel na toaletu. Když mi po nějaké době došlo, že jsem ho neslyšel se vracet, vyrazil jsem za ním... a on jsem seděl a psal básně na toaletní papír. Záchod byl jediné místo, kde v tu noční hodinu svítilo světlo…
Ráno, když odešel na snídani, jsme pod polštářem nacházeli metry a metry popsaného toaletního papíru.“
Kromě těchto důkazů o pokračující reinkarnaci básníka máme ovšem ze stejné doby bezpočet svědectví, že Ivan chytil druhou mízu i ve vztahu k ženám.
Kevin Watts, ošetřovatel s vizáží umělce a velmi živou mimikou, si vybavuje, že na sousedním oddělení byla zdravotní sestra, do níž byl Ivan „bláznivě zamilovaný“. „Psal jí dopisy. A ona ho měla ráda, chodívala ho navštěvovat, nosila mu ovoce, něco sladkého nebo papír na psaní. Samozřejmě že to nebyl žádný blízký vztah, ale v relacích, které tu panovaly, to vlastně blízký vztah byl.“
Doktor Morris si pamatuje i její jméno:
„Ano, do Eve Whyte byl, myslím, opravdu zamilovaný. Tehdy jí bylo necelých padesát, prošedivělé vlasy, starostlivá, pozorná; Ivan si vždycky přál, aby ho koupala. Sedl si do vany, opřel se a říká: ,Tak, miláčku, přineste to mýdlo!‘ Nebo jí třeba říkal: ,Dnes je ta voda hezky teplá, nechcete si sem vlézt za mnou? Prosím, sestro, klidně se posunu!‘ Nebo chtěl, aby mu česala vlasy. To se pak posadil a slastně přivíral oči…
Obecně byl k ženám velice jemný a milý, ale vzpomínám si, jak si jednou zasedl na jednu dost protivnou sestru a dva dny ji pronásledoval, kam se hnula.
,Chtěl bych o vás napsat báseň,‘ volal na ni, ,kdybyste byla ochotna svléknout si šaty!‘
,Chtěl bych tvoje tělo, miláčku; neříkej to ostatním sestrám.‘
Určitě si uvědomoval, že je takový legrační stařík, a sám se tím bavil. Vím, že ona si tehdy neoficiálně stěžovala, tak jsem se ho ptal, proč jí takové věci říká… A on mi s úsměvem odpověděl: ,Pane Morrisi, jim se líbí, když takové věci říkám!‘
Tak jsem mu řekl, že teda dobře, ale ať to nedělá pořád.
,No dobře, jednou se pokusím nedělat to pořád… ale ona je vážně tak skvělá!‘
Tyto konverzace byly ovšem vždy v humorném duchu. A vůbec si nepamatuji, že by se jakkoliv sexuálně zaměřoval třeba na pacientky. To by přitom bylo kdykoliv možné, protože tu byla celá řada těch, které by byly ochotné jít s ním za cigaretu nebo dvě. Vím asi o třech, které to dělaly opakovaně. Chodily za muži na oddělení. Jedna z nich měla velmi dlouhodobý vztah s jedním pacientem, řekl bych dvacet až třicet let, ale v průběhu té doby šla kdykoliv s někým jiným, kdo jí nabídl pár cigaret.
Myslím, že u Ivana to bylo celé spíš platonické.
Občas se rozrušil, až bych řekl naštval, vlítl ke mně do kanceláře a volal:
,Pane Morrisi, pane Morrisi, potřebuji peníze. Kolik mám peněz? Musím mít ženskou!‘
Tak jsem mu třeba řekl:
,Ivane, máš tady dvacet liber. Můžeš to utratit za ženskou nebo si za to můžeš koupit víc papíru na psaní.‘
A on odcházel a bědoval: ,Jééžišmarja!‘“
Publikujeme autorem vybranou koláž z románového textu.
