Rokle šeré smrti II. Praha. e-kniha

Rokle šeré smrti II

Praha 2016

e-kniha

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Rokle šeré smrti II

Znění tohoto textu vychází z vítězných povídek zaslaných do literární soutěže Rokle šeré smrti v roce 2015.

§

Text díla (Rokle šeré smrti II), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: Rokle šeré smrti II [online]. Sest. Míla LINC. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-339-2 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/27/71/84/rokle_sere_smrti.pdf.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčněZachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 10. 2016.

OBSAH Králičí nora ............................................................................................. 6 Hvězdička Blýskavá ............................................................................ 14 Některé věci jsou ukryty hluboko ..................................................... 22 Růže, na kterou se zapomnělo ........................................................... 29 Jiná cenová ............................................................................................ 34 Lidská zoo ............................................................................................. 41 Věčné spočinutí .................................................................................... 46 Pochmurná neděle ............................................................................... 59 Léčitelka ................................................................................................ 66 Zobák z vrabce do kaše, cibuli nos kolem pasu .............................. 72 Nejeden Shinigami na světě… ........................................................... 76

5

Králičí nora Martin Maniaque Nejdříve ze všeho snědla králičí nora našeho psa. Bylo mi pět roků, když se poprvé objevila uprostřed zahrady. Kdybych si ji býval nepřál, nic z toho by se nemuselo stát. Byl jsem ale ještě dítě a potřeboval jsem místo na ukrytí pirátského pokladu. Tak usilovně jsem toužil po místě, kde by mé nakradené šperky nikdo nenašel, až se jednoho rána rozevřela země a poskytla mi perfektní úkryt. Přestavovali jsme dům a já s bratránkem, který u nás tou dobou pobýval, jsme se museli zabavit sami. Piráti byli hned po indiánech naší nejoblíbenější hrou. Jedno odpoledne jsme se vplížili do babiččina pokoje v přízemí domu a vzali jsme jí z nočního stolku snubní prstýnky a zlaté přívěsky na krk. Potřebovali jsme ten poklad schovat a nakreslit si k němu mapu. Když jsem si všiml v trávě díry, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl, nebylo o čem debatovat. Ten otvor připomínal králičí noru, byl možná jen o něco širší. Vedl kolmo dolů a na dno se nedalo dohlédnout ani při osvětlení kapesní svítilnou. Jeho stěny byly vlhké, a když se nad něj člověk naklonil, do nosu ho udeřil nechutný smrad, jako po zkažených vejcích. Snubní prstýnky a zlaté šperky, které byly ale nejspíš z kočičího zlata, jsme dali do malého růžového váčku, vyrobeného z povlaku na peřinu, který měl představovat středověký kožený měšec. „Co tam děláte?!“ zaburácel nám za zády tátův hlas. Trhli jsme sebou. Ve snaze zakrýt náš pirátský lup jsme se rozhodli zaházet noru sutinami ze stavby, kterých bylo kolem domu plno. Ale prostor se ne a ne zaplnit. Což jsme tátovi taky řekli. Vynechali jsme ale tu část o pokladu a tátovi namluvili, že ta díra je bezedná a my ji chtěli ucpat, aby do ní nespadlo naše nové štěně, které se během stavby motalo všem pod nohy. Kdybychom tehdy jenom tušili, jak blízko pravdě o bezedné noře jsme byli. 6

Otce nora zaujala. Přinesl si silnější svítilnu, ale ani s ní na dno nedohlédl. Nebyly dokonce vidět ani úlomky cihel, tvárnic a kusy omítky, které jsme tam s bratránkem naházeli. Nějak mi to nedávalo smysl. Přece ta díra nemohla být vážně bezedná? To by totiž znamenalo, že se ke snubním prstýnkům už nikdy nedostaneme. Večer jsme si svatosvatě přísahali, že o naší pirátské kariéře nikdy nikomu neřekneme, a mapu k pokladu jsme zničili. V noci jsem nemohl spát. Neustále jsem se budil, nějaký zvuk z venku mě rušil. Připomínalo to tiché narážení kovu o kov. Následující dny jsme se všichni kromě těhotné mámy snažili noru zasypat. Marně. V otvoru skončilo obrovské množství odpadu ze stavby, písek, kameny, hlína a štěrk, ale nic nezabralo. Materiál zmizel v hlubinách pod trávníkem a nikdo už ho neviděl. Táta dokonce přišel s originálním nápadem, jak díru ucpat. Smíchal piliny z nedaleké pily s doma vyrobeným lepidlem. Vzniklá směs měla v noře zatuhnout a umožnit zasypání hlínou. Jenže i piliny nora spolkla jako nic. Zájem o bezednou šachtu postupně opadl. Spát nedávala jenom mně. A to doslova. Uběhly týdny a já noc co noc slýchával narážení kovu o kov, ke kterému se postupně přidalo i tlumené dunění. V noci jsem se převaloval v posteli, přes den jsem se unaveně ploužil po domě nebo si v zrcadle prohlížel obrovské černé kruhy pod očima. Rodiče si všimli, že se něco děje. „Ale já si nevymýšlím, vážně to slyším!“ naléhal jsem na tátu i mámu. Ani jeden mi nevěřil, mysleli si, že trpím zlými sny. Dokonce se mnou několikrát v pokoji spali a neslyšeli vůbec nic, i když jsem se uprostřed noci vzbudil a zřetelně slyšel pravidelné a rytmické prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Zpětně si říkám, že je to logické. S věkem uši přestávají vnímat hodně hluboké, nebo naopak vysoké tóny. A já byl hodně malý a vždycky jsem měl lehké spaní. Bratránka nic nevzbudilo, ten spával jako zabitý, a rodiče byli vůči zvuku hluší. A náš malý jezevčík taky zřejmě nic neslyšel. Jediný, kdo mi v tomhle věřil, byl o mnoho let později můj mladší bratr. Po čase jsem přestal rodiče přesvědčovat o tom, že v noci nemůžu spát. Vzdal jsem i pokusy o zasypání nory. Hodil jsem do ní snad 7

všechno, na co jsem jen přišel. Bez výsledku. Nevěděl jsem, že se nora sama zavře, až uzná za vhodné. Stalo se to jednoho rána, možná dva měsíce po tom, co se na zahradě objevila. Nad ránem se mi konečně podařilo usnout. Jenže můj spánek neměl dlouhého trvání. Vzbudilo mě příšerné vytí. Nikdy předtím jsem neslyšel zvíře takhle naříkat. V posteli jsem se prudce napřímil, z toho nářku mi tuhla krev v žilách. Jezevčík vyl, křičel, štěkal a plakal. Byl na zahradě. Vyskočil jsem z postele, vyběhl z pokoje a v pyžamu a bos jsem se hnal ven s tátou a babičkou v zádech. Máma doma nebyla, před dvěma dny odjela do porodnice, kde měla každým dnem rodit. Psí nářek nás dovedl až ke králičí noře. Seskupili jsme se kolem ní, táta posvítil dolů, ale nic neviděl. Jen hnědou studenou šachtu, která se ztrácela v útrobách země. Pořád jsme slyšeli vytí, šílené vytí, ze kterého jsem se málem zbláznil. Rozbrečel jsem, zatnul jsem prsty do tátovy paže a začal jím cloumat. „Zachraň ho! Vytáhni ho! Prosím!“ křičel jsem na něj. Ale táta se nezmohl na nic. Co taky mohl dělat. Nebyla jediná možnost, jak se dolů dostat a jezevčíka vytáhnout. Klečel vedle nory a střídavě se díval na ni a na mě. Potom vytí ustalo. Nahnul jsem se nad noru a zavolal na psa jménem, které jsem v průběhu let zapomněl. Odpovědi se mi dostalo v podobě dvou krátkých štěků. Potom se stěny zbortily, zasypaly šachtu hlínou a ta se navždy uzavřela. To jsme si alespoň mysleli. Jako šílený jsem se vrhl k dolíku v zemi a začal hlínu odhazovat vlastníma rukama. Táta mě odtamtud odtáhl a já kolem sebe kopal, mlátil a křičel jsem, jako by mi někdo pálil chodidla při plném vědomí. Táta mě odvlekl zpátky do domu a postavil rovnou do vany. Neobjal mě, to se u nás v rodině nedělalo. Řekl mi, ať se osprchuju, že jsem celý od hlíny. Potom se mu rozezvonil telefon a někdo mu řekl, že má ihned přijet do porodnice, protože máma rodí. Bratr byl na světě. A já ho z celého srdce nenáviděl. Byl to ten typ, co rád pokouší a provokuje ostatní a potom si užívá rvačky, můj přesný opak. Prarodiče nás odmítali hlídat, pokud jsme měli být 8

spolu. Většinou tekla krev, pořád jsme se prali. Neměli jsme nic společného. Staral jsem se o něj vlastně jen kvůli tomu, co pociťuje starší bratr k mladšímu. Ať jsem ho nenáviděl sebevíc, vždycky jsem se o něj dokázal postarat a vytáhnout ho z pranice s jeho spolužáky a kamarády, ošetřit mu rány tak, aby o tom rodiče nevěděli. Byl to můj vnitřní pud, který mi velel na mladšího bratra dohlížet a starat se o něj, zatímco jsem musel snášet jeho výbuchy vzteku a neustálé provokace. Kromě toho pudu nás dohromady nepoutalo nic. Společnou jsme měli jen jednu jedinou věc – skvělý sluch. „Spíš?“ ozvalo se do ticha. „Tak spíš? Haló!“ zkusil to bratr znovu, když jsem nereagoval. „Teď už ne,“ procedil jsem mezi zuby a převalil se na druhý bok. Bratrovi bylo devět, mně čtrnáct. Byl jsem v tom období, kdy začínají mladí zkoušet, jak chutná alkohol a sex, jaké je to tři noci nespat a udělat si ostudu na celý život. Problémy se spaním mě dávno opustily, teď jsem měl spíš problém opačný, vzbudit se. Nenáviděl jsem rána a světlo bylo můj úhlavní nepřítel. „Vzbuď se, prosím tě, něco slyším,“ řekl bratr. On mě prosil? Bratr nikdy neprosil. To bylo zvláštní. Nadzvedl jsem se na loktech a pokusil jsem se zahnat přicházející sen. Napnul jsem uši. Napřed jsem nic neslyšel, ale potom se to ke mně doneslo – prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Během vteřiny jsem seděl a upíral vytřeštěný pohled směrem k bratrově posteli. „Je to ono, že jo?“ zeptal se. Byl vyděšený. O noře, která nám snědla prvního psa, jsem mu vyprávěl často. Strašidelné příběhy byly to jediné, co ho dokázalo zkrotit, byl potom vždycky jako beránek. Seděli jsme v pokoji mlčky, každý na své posteli. Prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun k nám doléhalo se stejnou pravidelností, ve stejném rytmu, jaký jsem si pamatoval. „Je to ono, určitě.“ Vstal jsem z postele a přešel k bratrovi. Chytil jsem ho za ruku a vytáhl ho z postele. Když nepočítám rvačky, byl to nejbližší kontakt za celý náš život. Táhl jsem ho za sebou z pokoje až ke 9

dveřím ložnice rodičů. Zabouchal jsem na ně, na vyzvání jsem nečekal a společně s bratrem jsem vpadl dovnitř. Rodiče se probudili, rozsvítili a koukali na mě a bratra, jak tam mlčky stojíme a bratr se klepe jako osika. „Na zahradě je zase nora. Teď už ty zvuky slyší i on.“ Jejich pohled se stočil k bratrovi. „To se vám něco zdálo kluci, běžte si lehnout,“ snažila se nás uchlácholit matka. Já jsem se ale nedal. Trval jsem si na svém, opakoval jsem stále dokola, že pod zemí se něco děje, že nora se otevřela, vím to určitě. Můj mladší sourozenec vypadal, jako by se měl každou chvíli sesypat. Bál se, vždycky, ale celou dobu se ubezpečoval o tom, že jsem si příběhy o bezedné šachtě vymyslel. Teď to začínalo být až moc reálné. Nakonec táta vstal z postele. Ve skříni vyhrabal svítilnu, stejnou jako tehdy, a řekl nám, ať jdeme s ním. Po cestě si ještě zavolal Zlatušku, našeho nového psa. Velké hloupé tele, které rodiče koupili poté, co jezevčík zmizel pod zemí. „Žádná nora tam není,“ řekl táta a vedl nás ven. Chtěl, abychom se na vlastní oči přesvědčili o tom, že máme jenom bujnou fantazii. Bujná fantazie se ale nekonala. Na stejném místě, kde byla před devíti lety králičí nora, byla díra jako po pádu meteoritu. Dospělý člověk by se jí pohodlně protáhl. Otec se zarazil. Posvítil na noru, potom na mě s bratrem a potom zase na ni. Vypadal, že neví, co si má myslet. Když posvítil dolů, dno neviděl. A ve vzduchu se zase vznášel zápach zkažených vajec. Nakonec mi dal svítilnu do ruky a přešel k velké hromadě dřevěných palet, která stála opodál. Ty palety řezal a používal je k roztápění kotle, když bylo potřeba si doma zatopit. Jednu z palet z hromady stáhl a přivlekl ji k díře, načež ji přes ni položil. „Ani jeden z vás se k tomu nepřiblíží,“ řekl důrazně a výhružně zároveň. „Až se v neděli s mámou vrátíme, tak vymyslím, co s tím.“ Tím vše utnul a vedl nás zpátky do domu. Bratr se po mně poplašeně díval. Měli jsme strávit celý víkend bez rodičů, jen pod dohledem babičky. Naši se rozhodli jet na nějaký romantický výlet 10

do zapadlého podhorského hotýlku s nadějí, že jim to zachrání manželství. Vyjíždět měli brzo ráno. Rodiče už spát nešli, bylo nad ránem, když jsme je vytáhli z postele. Vrátili jsme se nahoru, máma byla oblečená a dělala ze sebe v koupelně člověka. Táta nás uložil a šel se chystat. Než rodiče odjeli, přišli se s námi rozloučit. Svítalo a my s bratrem jsme usínali u pravidelného prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Vzbudil nás až psí nářek. „Ne, znova ne!“ vyjekl jsem a vyskočil z postele. Bratr mi byl v patách. Připadalo mi to jako nějaké hodně špatné déjà vu. Seběhl jsem schodiště a začal bušit na babiččiny dveře. Potom jsem si všiml lístečku, který na nich byl přilepený. Babička jela na nákup. V duchu jsem si zanadával, proč musí důchodci vstávat tak brzy, a už jsem se hnal na zahradu. Bratr mě bez jediného slova následoval. Plakal. „Zlatuško! Zlato!“ zakřičel jsem do šachty, když jsme k ní dorazili. Paleta byla odstrčená bokem. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak mohl pes odstrčit tak těžkou věc dva metry od ústí jámy. Žalostné vytí na chvíli přestalo, ale potom se ozvalo znovu. Podíval jsem se na usopleného bratra. Nemohl jsem přijít o dalšího psa. Nechtěl jsem znovu zapomínat jeho jméno. „Pojď mi pomoct!“ okřiknul jsem bratra a on bez odmlouvání šel. Zpod kůlny jsme k noře dotlačili stroj, který si vyrobil otec. Byla to ocelová konstrukce a k ní byl připevněný motor s navijákem lana. Rodiče to používali, když bylo potřeba zorat naše skromné bramborové políčko. Lano se natáhlo na druhou stranu pole, připevnil se na něj pluh a zapnul se motor. Ten postupně navíjel lano a pluh ryl v zemi brázdu. Ze sklepa jsme potom ještě přinesli trám s kladkou, používaný při zabíjačkách k pověšení prasete, a taky postroj, kterým se otec jistil, když opravoval střechu. Nasoukal jsem se do postroje a trám jsme položili přes noru. Lano jsem provlékl přes kladku a zahákl se za něj. „Dostaneš mě dolů a budeš mi svítit,“ instruoval jsem bratra. „Až najdu Zlatušku, vytáhneš nás nahoru. Rozumíš?“ 11

Bratr přikývl. Pořád ještě v pyžamu jsem se posadil na okraj jámy a nohy spustil dolů. Ze zápachu se mi dělalo na zvracení. Chytil jsem se trámu a pomalu se pověsil do šachty. Pár vteřin jsem tam visel a nakonec se pustil. Postroj držel. Houpal jsem se na laně s hlavou v úrovni bratrových nohou. „Můžeš.“ Bratr otočil koflíkem, motor ožil a já se začal pomalu snášet dolů. Potom mě seshora osvítil kužel světla. Klesal jsem snad minutu, možná dvě. Pod sebou jsem nic neviděl, světlo bylo slabé. Musel jsem být hluboko. Když už jsem si říkal, jak je možné, že lano ještě nedošlo, vytí pode mnou přestalo. Nato se ozvalo krátké zaňafání. Zlatuška byla na dosah. Potom lano škublo a motor se zastavil. „Dobrý?“ vřískl bratr. „V pohodě!“ Otočil jsem se kolem dokola a přemýšlel jsem, jak Zlatušku nejlépe vytáhnout. Byla tam tma jako v pytli. Viděl jsem jen její siluetu a nechtěl jsem jí ublížit. Musel jsem to ale risknout. Natáhl jsem k ní ruce a pevně ji objal. Zkažená vejce tam smrděla takovým způsobem, že se mi zvedl žaludek. Pod Zlatuškou jsem nahmatal kořeny stromu. Musela se o to zachytit. Snažil jsem se nepředstavovat si, jak je temná šachta pode mnou ještě hluboká. Zlatušku jsem si přivinul na hrudník. Měla zkřivené nohy, musela si je při pádu zlámat. Snažil jsem se na ni mluvit. „Nahoru!“ křiknul jsem. Ještě než se motor se rozjel a my začali stoupat, zaslechl jsem z hloubky pod námi známý zvuk. Prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Tady dole to znělo, jako by mi někdo přímo u ucha mlátil kladivem do ocelové traverzy. Myslel jsem, že se mi rozskočí hlava. Zlatuška začala kňučet a škubat sebou. V ruce, kterou jsem objímal její nohy, jsem cítil, jak se jí volně hýbou zpřerážené kosti. Potom začala štěkat a vrčet a sápat se přese mě nahoru. Snažila se utéct. Před něčím. Kravál nabíral na intenzitě. Zlatuška zavyla a potom mě kousla do paže. Silně, hluboko. Zavřeštěl jsem, ale jediné, co jsem byl schopný vnímat, bylo prásk, prásk, prásk, dun, dun, dun. Znělo mi to v hlavě, stále a dokola, hlasitěji a hlasitěji. 12

Potom se někde nade mnou ozvala rána, jako když se zlomí deset psích kostí a jedna lidská zároveň. Podíval jsem se vzhůru a viděl jsem, jak se stěny šachty bortí a malý světlý otvor nade mnou se uzavírá. Visel jsem na laně v hliněném hrobě. Pes mě kousal a škrábal zlámanýma nohama, v hlavě mi zněl rytmus z černých hloubek. Vlhké stěny se na mě tiskly jako černé jazyky, zatímco mi zuby v podobě kamenů drtily nohy. Potom se země nadechla a polkla.

13

Hvězdička Blýskavá Eliška Šafránková Řídil jsem. Velice opatrně. A také jsem se opravdu snažil ani jednou nezavadit pohledem o zpětné zrcátko. Protože mi bylo jasné, co bych v něm viděl. Klouby mi bělely snahou mít volant pod naprostou kontrolou. Můj život, ke kterému jsem se kdysi uchýlil, můj krásný život plný jistot a bezpečí se začínal rozpadat na prach ve chvíli, kdy mě o to požádal. Bylo to šílenství, čiré šílenství. Musí to být, říkal mi. Musí to být. Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že taková ohavnost může vést k něčemu dobrému, ale přesto jsem mu to nevyvracel. Věděl jsem, jaký dokáže být. A nyní jsem si už byl jist, co by byl schopen udělat, kdybych se vzepřel jeho vznešeným ideálům. Chtěl jsem se vrátit domů v pořádku a živý. Stočil jsem auto ze silnice. Dál už trasa vedla po blátivé cestě. Trval na tom, aby to bylo tam. Na vyhlídce, odkud jsou vidět hvězdy. Nikdy jsem tam nebyl. A tušil jsem, že po této noci už tam ani nebudu chtít být. Auto nadskočilo. Se svou nenapravitelnou zvědavostí jsem se nakonec do zrcátka přece jen podíval. Seděl tam, ještě v lékařském plášti, přesně tak, jak jsem ho z nemocnice vyzvedl. Na tváři měl téměř laskavý úsměv a na nose kulaté brýle, jež musely vyjít z módy už před mnoha lety. Nikdy je neměnil. Nikdy je nesundal. Vypadal jako moc milý muž. Bylo mu sice třicet devět, ale vypadal skoro o deset let starší. Jeho vzhled se vůbec nehodil k holčičce, která seděla vedle něj a v ruce držela velikého plyšového tučňáka. Byla naprosto kouzelná. Kaštanové vlásky jí v lokýnkách spadaly těsně pod ramena. Měly tak sytou, nádhernou barvu, že z nich 14

nikdo nemohl spustit zrak. Co na ní ovšem bylo nejzvláštnější, kromě alabastrové pleti bez jediné chybičky, byly oči. Oči tak jasné zlatavé barvy, že se mohly směle rovnat květům pampelišek. Její oči se ve tmě blýskaly. Někdy i ve dne. Jí se to líbilo. I mně. Ale byli jsme asi jediní. Moje stará matka říkala, že krása vždy přitáhne pozornost, ať je sebezvláštnější. Ne vždy je ovšem ta pozornost žádaná. Holčička, nyní oblečená do světle modrých šatů s bílou mašlí v pase, se na mne usmála a já jí úsměv oplatil. Poprvé jsem ji viděl, když byla ještě miminko. Jmenovala se Hvězdička. „Za chvíli budeme zastavovat, příteli.“ Zvuk jeho hlasu mnou projel jako břitva, až jsem téměř pustil volant. Ačkoliv mluvil tiše a kultivovaně, něco v jeho hlase mi říkalo, že sebemenší chybný krok může být můj poslední. Nebyl to můj přítel. On mne tak přesto nazýval. „Tati, kam vlastně jedeme?“ ozvala se Hvězdička pisklavým hláskem. Když jsem ji slyšel, nemohl jsem uvěřit, že by byla tím, co tvrdil její otec. Nedokázal jsem tomu věřit. Pohladil ji po vlasech. Lokýnky se rozechvěly. „Podívat se na hvězdy, miláčku. Přeci se po nich jmenuješ, ne?“ odpověděl jí. Zřejmě ji to potěšilo, protože si přitáhla tučňáka k hrudi a usmála se. Přestal jsem zrcátko sledovat. Zanedlouho mi dal pokyn k zastavení, ale poznal bych to i sám. Přes alej stromů byl vidět ztrouchnivělý dřevěný plot, jenž odděloval malý palouček od příkrého kamenitého srázu. On vystoupil první a pomohl Hvězdičce. Plyšáka si brala s sebou. Moc jsem toužil po tom zůstat v bezpečí svého čerstvě splaceného auta. Ale nebylo mi to umožněno. On sám otevřel mé dveře a vybídl mne, abych vystoupil. Odepnul jsem si pás a kráčel za nimi v dostatečné vzdálenosti. Měsíc ozařoval temnou krajinu. Mohlo to být romantické, ale chladná atmosféra toho místa mne nutila, abych se po každém druhém kroku podezíravě otočil, zda za mnou náhodou nestojí samotná smrt. Byl bych tomu věřil, kdyby tomu tak bylo. 15

Došli jsme až do středu paloučku, kde se on s Hvězdičkou posadili. Zůstal jsem stát v objetí stromů. Nenutil mne jít k nim blíž. Dost se mi ulevilo. „Podívej, zlatíčko, podívej na oblohu!“ oslovil ji a jemně zatřásl jejím ramínkem. Hvězdička se podívala. Obličej se jí rozzářil, jako by celé nebe leželo jen v jejích očích a jejím úsměvu. Ten moment se mi zdál perfektní. „Vidíš, jak svítí? To je Polárka. Nejjasnější hvězda. Jako ty, dceruško moje,“ přitáhl si ji k sobě do náruče a chvíli se s ní pohupoval. Snad aby ji dopředu utěšil. Něco se zablesklo ve tmě. Nejdřív jsem to nevnímal, ale když se ona zářivá věc začala přibližovat k dívčiným zádům, oči se mi hrůzou rozšířily. Zacouval jsem víc do stínů, ale narazil jsem do kmene stromu. Ani jsem nezaregistroval, že na tom místě předtím byl. Jako by se proti mně spikla celá krajina. Jako by chtěla nenasytně přihlížet tomu, co bude následovat. V hloubi duše jsem si možná ještě trochu naivně myslel, že když chtěl, abych ho sem odvezl, dělal si legraci. Nebo šlo o nějaké děsivé pohnutí mysli, které ho nakonec přejde, a všechno dopadne dobře. Věděl jsem, že ho vlastní dcera děsí. Věděl jsem to od chvíle, co se narodila. Tehdy se mi poprvé svěřil. Když spatřil její oči, řekl, že tohle není jeho dcera. Mýlil se, sám jsem byl u jejího narození. Měl jsem za to, že je jen pod velkým tlakem a stresuje se z nové role otce. Už jsem to viděl mockrát. Ale nenapadlo mě za živého boha, že si nasadí do hlavy, že je jeho dcera posedlá. Snažil jsem se mu to vymluvit, bral jsem to jako žert. Několikrát jsem s ním kvůli tomu strávil dlouhé hodiny v baru, abych ho přivedl na jiné myšlenky. Šílený nápad. Ale zdál se neškodný. A mně přišlo, že mi po jejich dceři nic není. Nebyla to moje věc. Jak jsem mohl být tak hloupý? Jak jsem si mohl nevšimnout toho nepříčetného záblesku v jeho očích? Jak mi to mohlo uniknout?

16

„Tatínek má pro tebe speciální překvapení,“ zašeptal slizce, ale tak, abych to ještě mohl zachytit. Jako by chtěl, abych to slyšel. Chtěl, abych viděl, co se chystá udělat. Hvězdička se k němu otočila a moment, který následoval, trval snad celá desetiletí. Přestože se jejich pohledy střetly sotva na pár vteřin, hlavou mi stihnul proběhnout celý můj dosavadní život. Jako bych si někde v hloubi duše byl moc dobře vědom, že po dnešku už nebude takový, jaký býval. A pak jí vrazil do zad věc, jíž jsem viděl zablesknout se ve tmě – skalpel. Strnul jsem leknutím a nyní jsem byl za kmen za svými zády rád. Léta lékařské praxe mi říkala, že rána nemůže být moc hluboká. Hvězdička se jenom křečovitě prohnula v zádech a z malých dětských úst se jí vydral bolestný, srdcervoucí vřískot. „Nedopustím… Nedopustím to, ne. Ne, tohle nemůžu dovolit. Mělas být moje dcera!“ S těmi slovy ji ten maniak chytil za nádherné vlasy. Táhnul ji směrem ode mě, naštěstí, blíže ke světlu měsíce. Blíže k plotu. Jako by si chtěl své dílo pořádně prohlédnout. Za Hvězdičkou zůstávala krvavá stopa. Možná jsem se s tou ranou mýlil. „Ano, ano, přesně takhle…“ Sklonil se k ní. Snažila se ho odstrčit, ale neměla sebemenší šanci. Já nevědomky vykročil kupředu, ale sotva jsem vyšel ze stínu stromů, ozval se jeho hlas. „Ještě krok,“ bylo to jediné, co řekl. Ani se na mě nepodíval, nekřičel. Ta dvě slova zasyčel. Díval jsem se na ni. A na něj. Několikrát, těkal jsem pohledem z jednoho na druhého. Bylo mi jasné, že tohle není pohádka. Hvězdičku nikdo nezachrání. Nic nedopadne dobře. Zůstal jsem stát. On věděl, že zůstanu. Znovu obrátil svou pozornost k Hvězdičce. Chytil lem jejích šatů a doslova je z ní strhnul. Látka nijak zvlášť neprotestovala. Krásné šaty, nyní zničené krvavou skvrnou, začaly nasakovat vlhkostí země. Vzal do dlaně pramen jejích vlasů a škubnul. „Ty byly pro mou dceru!“ 17

Několik loken odřezal a podržel je na světle. Promnul je v prstech, než nechal vítr, aby si je vzal. Hvězdička plakala a těžce dýchala. Odřezal jí z hlavy zbytek, pečlivě, kousek po kousku, dokud nebyl úplně spokojený. Její kdysi nádherné vlasy teď připomínaly oškubané hnědé kuře. „Co všechno jsi jí vzala, hm? Řekni.“ Na odpověď nečekal. Asi by ji stejně nedostal. Přiblížil se skalpelem k jejímu hrudníku. Ten se nyní těžce a rychle zvedal. Bála se. Strach ji naprosto přimrazil. Nebo možná šok z toho, že jí to prováděl vlastní otec. Člověk, jemuž věřila, který ji učil číst a se kterým si často hrála. Milovala ho, jako otce i jako nejlepšího kamaráda. Ve chvíli, kdy jsem na to pomyslel, sebou škubla a zkusila se sápat pryč. „Nikam mi neutečeš!“ Zabodnul jí skalpel do lýtka. Nelidsky zařvala. Spíš jako raněné zvíře, které ví, že se blíží jeho poslední chvíle ve spárech lvových. Pohled na krev mu dodal novou energii. Tlačil skalpel hlouběji do rány, máchal si dlaň v potůčku rudé tekutiny. Začal se skalpelem škubat. Chtěl, aby rána byla velká, aby krve bylo co nejvíc. Dotknul se jasně rudou rukou svého obličeje. Zůstaly mu na něm krvavé otisky a šmouhy. Vzrušoval ho její strach, její bolest. Chtěl si to vychutnat do poslední kapky. Za nohu si ji přitáhl zpátky a nevybíravě ji otočil. Uhodila se přitom do hlavy, ale to už přestávalo hrát roli. Tentokrát neotálel. S chirurgickou přesností jí zapíchl skalpel do těla. Začal u hrudníku a pokračoval až dolů. Hvězdička měla své veliké oči ještě větší, hrůza jí zastínila vědomí a bolest byla jistě nepředstavitelná. Nemohl jsem sledovat její utrpení, a přece jsem z celého výjevu nedokázal spustit zrak. „Je toho mnoho, opravdu mnoho…“ Řezal dál. Nejvíc mě děsilo, že ještě pořád žila. Pořád naříkala. Odložil skalpel. Chvíli se nic nedělo. Byl to konec? Pak natáhl ruku a vrazil ji do jejího otevřeného břicha. Přímo dovnitř. 18

Hvězdička znovu zařvala. A on se smál. Já jenom s otevřenou pusou lapal po dechu a prsty jsem křečovitě zarýval do kůry stromu. Zvuk, který následoval, byl tak živočišný a odporný, že ani není možné ho popsat. Ve svých nočních můrách ho uslyším navěky. S tímto zvukem vytáhl ruku z Hvězdičky a něco v ní držel. Něco, co v jeho ruce nekončilo. Teď už křičet nepřestávala. A on tu věc, ta… střeva nepřestával vytahovat. Nemohl jsem to vydržet. Jeho smích, šílený a podivně šťastný, byla poslední kapka. „Nechte toho! Panebože, nechte toho! Zabijte jí, prostě ji už zabijte!“ vykřikl jsem a rukou praštil do chladné trávy pokryté rosou. Nepamatoval jsem si, kdy jsem padl na zem. Ani ho to nezarazilo. „Je posedlá, příteli, posedlá! Věděl jsem to, já to říkal! Pomáhám jí, pomáhám! Není to moje dcera, není. Ale bude, ano, bude. Bude, až s tím skončím. Chtělo jí to vzít, chtělo jí to uloupit. Já to nedovolím,“ mumlal. Po čtyřech jsem se blížil. Nezastavoval mě. I tentokrát věděl, co udělám. „Prosím… Vždyť je to malá holčička,“ hlesl jsem, z očí mi tekly slzy. Tohle už jsem nedokázal snášet. Tentokrát se na mě podíval. „Ne, není. Její oči. Její oči to říkají, blýskají se, září. Je to někdo jiný, někdo jiný v jejím těle. Ach, budeme slavní, příteli, budeme slavní. Ještě spousta lidí je posedlá, spousta, tisíce. Potřebují zachránit. Jsou jiní než my, jsou zvláštní, víte? Svítící oči, barevné vlasy… Přestrojují se, příteli, přestrojují. Ale já jim na to neskočím! Všechny je zachráním!“ Doplazil jsem se k hlavě Hvězdičky. „Prosím, umři už. Prosím tě,“ šeptal jsem jí. Ale ona zůstávala. Neměla už sílu na jekot, jen obličej se jí stahoval bolestí a ze rtů vycházely nářky, avšak tiché jako mumlání ve snách. „Kde je to? Kam to schovala?“ mluvil si pro sebe ten šílenec a k mé hrůze se rukou hrabal v hrudním koši. Proč neumírá? Proč zůstává naživu? Každý člověk by už dávno umřel, každý. 19

Zadíval jsem se do jejích očí, musel jsem je třesoucí se rukou pootevřít. Blýskaly se jako nikdy dřív. Viděl jsem, jak se na jejích duhovkách přelévá zlato, sem a tam, jako by oči žily vlastním životem. Zděšeně jsem nechal víčka zase klesnout. Co když byla doopravdy posedlá? Oddálil jsem se od její hlavy. Co když má pravdu a ona je nebezpečná? Co když je ještě spousta takových jako ona a my je musíme zachránit? A tohle je jediný způsob? „Mám to!“ zařval vítězně a snažil se holou rukou něco z hrudníku vytrhnout. Tahal, seč mu síly stačily, ale tělo jeho dcery s ním odmítalo spolupracovat na ohavném plánu. Hvězdička zkřivila tvář, třásla se a zarývala nehty do zeminy. Měsíc zašel za mraky a krajina se zalila temnotou. Jako by ani svět už nedokázal scenérii vraždy malého děvčátka vydržet. Nic však nemohlo skrýt krvavě rudé srdce, jež nyní třímal v dlani otec nebohé Hvězdičky. „Tatí-nku,“ zašeptala, než s očima hrozivě stočenýma k nočnímu nebi konečně zemřela. Teprve až teď jsem si všiml jejího plyšového tučňáka. Musela ho držet v náručí při první ráně a držela ho i nyní, v ruce, která byla ode mě vzdálená. Tučňák se usmíval, se svýma krátkýma nohama a křídly. Na jeho bílém břiše ulpěla krusta krve. Zvedl jsem se a vytrhl ho ze sevření jejích chladných, mrtvých prstů. „Zachránil jsem ji, zachránil jsem ji…,“ opakoval stále dokola. Já hladil tučňáka po hebké plyšové hlavě. Skvrny od krve jsem se snažil ignorovat. Zíral jsem na jeho šťastnou tvář. Do jeho velkých modrých očí. Tisknul jsem ho k hrudi jako Hvězdička, když ještě myslela, že všechno bude v pořádku. Chvíli trvalo, než jsme se oba probrali. „Musíme jich zachránit ještě tisíce! Musíme honem vyrazit! Tisíce. Se svítícíma očima. S barevnými vlasy. Musíme je všechny najít!“ mumlal a rozběhl se směrem k autu. Bůhví, jak v té tmě našel cestu. Sklonil jsem se nad tělem, které bývalo Hvězdičkou. Hvězdička Blýskavá. Jako z té písničky, napadlo mě. Krev nyní pokrývala celé 20

její nahé torzo. Leskla se v záři měsíce, jenž znovu bděl nad paloučkem a čerstvou mrtvolou. Zavřel jsem jí oči. Už nesvítily. Nebyly ani žluté. Úplně vyhasly do ošklivé, nanicovaté hnědi. Zvláštní. Sám jsem se vypravil k autu. Když jsem k němu přišel, on už seděl na zadním sedadle a třásl se nadšením jako dítě. Usedl jsem za volant. Takhle jsme se nemohli vrátit do nemocnice. Nebo domů k jeho ženě. Či k té mé. Otočil jsem se a zadíval se na zadní sedadlo. „Kam pojedeme?“ optal jsem se, i když jsem na jeho tvář neviděl. V autě byla tma. Nic se nedělo. Ani se nepohnul. Čekal jsem minutu dvě, než jsem znovu spatřil záblesk. Ten, kterým to dnes všechno začalo. Než jsem stačil zareagovat, vystřelil kupředu a zamknul dveře auta. Zůstal však nakloněný tak, že jeho tvář s šíleným úsměvem se ocitla jenom pár centimetrů od té mé. Roztřásl jsem se. A pak promluvil. „Příteli… Vám nějak svítí oči…“

21

Některé věci jsou ukryty hluboko Veronika Cizlerová Některé věci jsou ukryty hluboko. Stočené, spící, leží ve vlhké, hnijící hlíně u kořenů světa, nevědomé, nedýchající, tiché a strašlivé. Nemáme pro ně jména nebo jsme je už dávno zapomněli. Jako by pro nás už neexistovaly – a přece, když je noc chladná a na nebi září hvězdy, vzdálené a možná již dávno mrtvé, výsměšná světélka naší vlastní pomíjivosti, jako by se cosi vzadu v hlavě probudilo a slizkým chapadlem se dotklo těch částí mysli, o kterých rádi tvrdíme, že u nás již vlastně nemají místo. Dotyk je prosáklý páchnoucí věčností a prastarým děsem a nutí nás ustrašeně spěchat k nejbližšímu teplému světlu a přístřeší, daleko od nekonečné oblohy. Nejsou to dobré věci; rozhodně ne „dobré“ dle jakékoliv lidské definice – avšak nejsou ani „zlé“. Jsou cizí, ve všech aspektech toho slova. „To je vážně ono? Vždyť tady jsou akorát stromy!“ Helena se ani neobtěžovala zakrýt otrávenost v hlase. Že ji ta povedená trojka magorů potáhne přes půl Evropy, aby nakonec viděla něco, co vypadá jak Boubín, a ještě u toho mokla, protože co je to za nápad, jet do Anglie v červenci… sice tak nějak předpokládala, ale naplnění jejích obav ji skutečně nepotěšilo. Miloš ji chlácholivě chytil kolem ramen. „No tak, Helčo. Když už ses k nám přidala, zkus to aspoň neotravovat ostatním. My za to nemůžeme, že tě ten blbec před prázdninami pustil k vodě a letěl do Chorvatska s jinou.“ Potlačila chuť se bratrovi vyškubnout a vlepit mu facku, prohloubila svůj už tak dost kyselý výraz a rty jen naznačila tiché Debile. Zasmál se, poklepal jí na spánek a otočil se k ostatním, tedy dalšímu hochu a dívce, kteří spíš sdíleli jeho nadšení než Helenino znechucení. Zrovna se dívali do mapy. Dívka cosi potichu říkala, kluk rezolutně přikyvoval a mával přitom telefonem. „Tak co, trefili jsme to? Vlasto?“ 22

Dívka zvedla hlavu a usmála se. „Jasně! A to prosím podle středověké mapy. GPS sedí, a jak všichni vidíte, jsme kousek od lesa. Navrhuju rozbít tábor a pak se pustit do průzkumu.“ Během následujících dvou hodin stály na louce dva úhledně postavené stany, pečlivě ohraničené ohniště a druhý z mladíků, na kterého volali Ctirade, se předváděl, jak umí sekat polena. Na studenta filozofické fakulty zvládal tuto činnost opravdu mimořádně. Helenu z toho rozbolela hlava a s hrůzou si uvědomila, že tu s nimi buď bude muset podle domluvy strávit celých čtrnáct dní, nebo se odsud nějak dostat do Londýna sama a zaplatit si novou letenku zpátky do Prahy. Proč musí její pitomý bratr studovat zrovna archeologii, nebo co to vlastně dělá, táhlo jí hlavou, zatímco zhnuseně zkoumala trávu, na kterou se nesmírně opatrně usadila. Změnu prostředí potřebovala jako sůl, ale tahle se jí rychle a jistě přestávala líbit. Trojice nadějných studentů se mezitím vyzbrojila lopatkami, krumpáči a štětci a vyrazila na obhlídku okolí s důrazným doporučením, ať Helena zůstane hlídat tábor a nechodí nikam sama. Žádný strach, co bych tu asi dělala, já hrabání se v hlíně jako koníčka rozhodně nemám, odfrkla si v duchu. Když skupinka zmizela za nejbližší otočkou, rozhodla se Anglie zřejmě ukázat přívětivější tvář, pomalu přestalo krápat a vysvitlo slunce. Vida, třeba to tady nebude úplně k ničemu. Vytáhla nafukovací lehátko, převlékla se do bikin a jala se chytat bronz. Z polospánku, ze kterého se vytrhovala jen chvílemi a navíc zřejmě z nezvyku ze zvuků přírody – tato vytržení používala k obrácení slunci vystavené plochy –, ji plně probraly až hlasy navrátilců. Ke svému překvapení zjistila, že se vlastně už stmívá. „Já ti říkal, že si tu nakonec něco najdeš. Pokud počasí vydrží, vrátíš se opálená skoro jako od moře,“ halasil Miloš a cenil na ni svoje koňské zuby. „Ale něco jsi nám teda uvařit mohla,“ dodal lehce vyčítavým tónem. 23

„Jako bych snad uměla vařit,“ odsekla uraženě. Trojice umouněnců (co proboha dělali, že vypadají, jak kdyby lezli bažinou?!) se rozchechtala na celé kolo a Ctirad za všeobecného veselí začal vynášet z auta zásoby konzerv. Při pohledu na kusy podivné hmoty pleskavě dopadající do kotlíku, na obalu nazývané Trenčianský párok s fazuľou, se Heleně mírně zvedl žaludek. To bude fakt dovolená za všechny peníze. Aby odpoutala pozornost svých očí i uší od přípravy krmě, ze zdvořilosti se zeptala, jestli našli něco zajímavého. K jejímu smutku zřejmě ano, neb začali mluvit jeden přes druhého o zdejším bohatém nalezišti a ukazovat jí kusy nějakého dřeva. „To jsou tedy poměrně obvyklé nálezy. Ale chceme prozkoumat les důkladněji a dál, tohle jsou všechno věci z okrajů,“ Vlasta mávla rukou neurčitě směrem ke středu lesa. „A co jako čekáte, že tu objevíte? Vždyť to ani nevypadá, že by tu něco stálo,“ ohrnula Helena pohrdavě rty. Odpovědí jí byl jen smích. Jen se mi pošklebujte, já se už rozhodit nenechám. Večer tedy nadále probíhal jen v šeptaném trojhovoru a jednom vzdorném mlčení. Všichni však brzy usnuli, únava z cesty byla docela znát. Následující dny se nesly v podobném duchu: Miloš, Ctirad a Vlasta ráno vstali, najedli se, vyrazili do lesa hledat cokoliv zajímavého, Helena se opalovala, běhala s tabletem po okolí v marné snaze chytit signál nebo si četla. V duchu si libovala nad nápadem vzít čtečku, neboť nepochybovala, že její čtenářský vkus by byl ostatními minimálně okomentován, a poslední, na co měla náladu, bylo poslouchat „co je to za hovadinu“ – i když kromě Miloše nestála nikomu moc za pozornost. Všichni byli věčně zahrabaní v mapách, v lese, hlíně nebo debatách na téma les, mapy a hlína. Popravdě, docela se jí tu začínalo líbit, přesně tohle možná potřebovala. Osmého dne ji ze stránek generické young adult novely o krásném inkubovi vyrušil táhlý jek nesoucí se z lesa. Ztuhla a překvapeně si uvědomila, že se už setmělo a že se její bratr s přáteli podivně opozdil. Jek se opakoval a nabíral na intenzitě. Nedokázala poznat, 24

jestli křičí muž nebo žena, ale znělo to, jako by majitele hlasu něco rvalo na kusy. Ovládla chuť začít křičet taky, popadla baterku a nůž a poplašeně zalezla do auta. Jekot ještě chvíli pokračoval, pak náhle přestal a kolem se rozhostilo slyšitelné, tíživé ticho. Třesoucími se prsty zmáčkla mobil. Fungoval, ale signál tady prostě neměl. Zírala na hodiny a pomalu odpočítávala minuty. Srdce jí bušilo k zbláznění. Po dlouhé půlhodině zaslechla znovu hlas, tentokrát známý a artikulovaný. „Helenó!“ To volal Miloš. Vylezla z auta a hleděla směrem k lesu, od kterého se k ní blížilo několik postav blikajících baterkami. Chtěla jim vyběhnout naproti, ale něco velmi rozhodného vzadu v hlavě ji důrazně varovalo před sebemenším přiblížením se k lesu. Zůstala stát v kruhu světla ohně a čekala, až přijdou blíž. Po chvíli potácivě dorazili. Zajíkla se, když viděla, jak jsou zřízení. Zkrvavení a špinaví, vláčeli v rukou Vlastu, která vypadala suverénně nejhůř. Posetá modřinami, podrápaná po tváři i celém těle, oblečení rozervané, po nohou i rukou jí stékala krev, jako kdyby se po ní projel kombajn. „Co… co se vám stalo, co se jí stalo?!“ přeskočil jí hlas. Chtěla ještě dodat, že to chce určitě nemocnici, a ne jen medičku ve třetím ročníku, ale nevypravila ze sebe víc. „Rozdělili jsme se, už ráno, sešli jsme se v poledne, všichni byli ještě v pořádku. Konečně jsme se dostali do asi nejstarších částí lesa… měli jsme se sejít před dvěma hodinami na okraji a ona tam nebyla… šli jsme ji hledat, přibližným směrem, kam od nás odcházela, ačkoliv tam mohla jít kamkoliv, ten prales je sakra velkej…,“ rozrušením se mu třásl hlas, „pak jsme slyšeli ten křik. Nevěděli jsme, jestli je to ona, nebo ne, ale rozběhli jsme se tím směrem… bylo to přímo do středu, cesta tam byla strašná, několikrát jsme spadli a pomlátili se o kameny a ležící mrtvý stromy, rozumíš, tam není cesta, tam není nic, jenom stromy, těžkej vzduch, hlína a kamení… pak jsme ji našli, panebože…“ Na chvíli se odmlčel a snažil se ovládnout. „Ležela na takový mýtině, strašně se svíjela a řvala. Ruce a nohy měla tak zamotaný do kořenů a šlahounů, až to vypadalo, že ji ten les drží, a nad ní se válelo cosi… 25

já nevím, jako mlha? Vlnilo se to kolem ní, a když jsme se blížili, tak jsem cejtil, že mě to vnímá. Ne vidí, ale nějak vnímá, a že je to něco nepopsatelně cizího a zlýho, a nemoh jsem se na to vlastně podívat, míhalo se mi to jen jakoby na okrajích spektra… a měl jsem dojem, že když bych to viděl přímo před sebou, tak na místě umřu… pak to bylo najednou pryč, akorát tam ležela ona a už byla tichá, jenom vzlykala a něco blekotala, nerozuměli jsme jí ani slovo, jasnej šok… ježiši, já se tady vykecávám, už jsme mohli bejt dávno někde v civilizaci, Ctirade, nahoď auto!“ K všeobecnému nepřekvapení auto nefungovalo. „Do prdele, to je jak v nějakým debilním hororu!“ Mělo to zřejmě znít drsně, ale když to Ctirad pronášel rozklepaným hlasem, nějak to tak neznělo. Helena se mezitím zvládla vzpamatovat natolik, aby našla lékárničku. Teď s ní rozpačitě stála a dívala se na dívku, kterou mezitím složili do trávy. Studium medicíny jí kupodivu s její nechutí ke krvi moc nepomáhalo. Vědomí vlastní momentální důležitosti ji ovšem drželo natolik, aby zvládla klukům přikázat, ať přinesou nějaké lůžko a svítí, zatímco ji ona bude dávat do pořádku. Bez sebemenších řečí mladíci vykonali požadované. Její sebevědomí vzrostlo. Sklonila se nad Vlastou a nejdřív jí omyla obličej. Tomu v podstatě nic nebylo, kromě pár modřin a škrábanců a oteklého rtu, jako od rány pěstí. V týle měla bouli, nejspíš někde upadla na kámen, snad nebude mít otřes mozku… pomalu se přesunula k hrudníku, přičemž ještě zaregistrovala na krku rýhu jako od provazu. Trnitého provazu. Tytéž stopy pak našla na rukou a prsou. Pomalu se uklidňovala, začínalo to vypadat, že kromě rány do hlavy jsou všechna zranění vesměs povrchová, byť ošklivá. Zejména prsa měla rozedraná opravdu šeredně, jako kdyby jí přes ně opakovaně něco přejíždělo drápy. Přešla k taktéž poškrábanému břichu a ztuhla. Od pasu dolů byla Vlasta prakticky nahá a podle stop v klíně to jasně vypadalo, že s ní poměrně nedávno někdo prudce 26

souložil, nejspíš přes její zuřivý odpor. Zvedla oči, ve kterých se odrážela směs zhnusení a děsu, a podívala se na bratra. „Jo… to jsme si… všimli. Muselo jí to udělat něco v tom lese… s tím jsme ji tam už našli. Nečum na mě tak, vypadáme snad, že jsme si s ní užili a pak ji zvalchovali, nebo co?“ „Takže ty mi tady tvrdíš, že ji tam znásilnila snad ta mlha? Nebo strom? Jako v tom starým filmu, se kterým jsi mě jako malou strašil? Vypadám, že jsem snad úplně blbá?!“ „Nevypadáš, seš. Chodící důkaz, že na medinu vezmou všechno, co dejchá a zvládne se to naučit telefonní seznam nazpaměť. Nemel a dej ji nějak do kupy, ať ji můžeme v nejhorším zítra někam aspoň odnést, jestli to zkurvený auto bude dál stávkovat.“ Vrhla se na něj a začala do něj bušit. Vlepil jí facku, což ji rozzuřilo, a začala se prát s o to větší zuřivostí. Ctirad se je zoufale snažil odtrhnout, když najednou zaslechli Vlastu, což bylo účinnější než kýbl ledové vody. Jasným, avšak trochu ochraptělým hlasem si prozpěvovala zčásti něco v jazyce, kterému nikdo z nich nerozuměl (pokud to byl jazyk, a ne náhodná směs skřeků), zčásti recitovala jakési říkanky v rodné řeči. „Nesmíš chodit do lesa, když dýchá a spí. Spící kameny, spící stromy, spící příšery, spící mlha, až vzbudíš, tak uvidíš. Když zasadíš stromeček, vyroste ti chlapeček. Nemá kůži, nemá, nemá, spousta zubů, oči, oči, ruce, ruce, krev…,“ začala se pološíleně hihňat. „Co to kurva blábolí?“ vykoktal Miloš. Helena byla uvnitř mrtvá hrůzou, ale neodolala nahrávce na smeč: „Jestli ji v tom lese fakt ojel strom, tak jí z toho asi hráblo.“ Nadechl se k odpovědi, ale zarazil se. Uvědomil si, že už nějakou dobu není to děsivé ticho, ale že slyší z lesa podivný soubor zvuků. Některé byly pleskavé a slizké, jiné vrzavé a tuhé. Další tupě a valivě dopadaly na hlínu. A blížily se.

27

Ctirad se pokoušel zběsile startovat auto, ale to na rozdíl od lesního sboru mlčelo. Sevřel v rukou volant. „Vypadni ven! Rychle, pomoz mi s ní, půjdeme pryč.“ „Kam pryč? Nejbližší vesnice je dva dny cesty autem.“ Chór zesílil. Vlasta najednou vstala, poněkud potácivě, a pustila se do jakési podivné a křečovité nápodoby tance. Helena ji chtěla zase položit, ale ucouvla, když očima sjela na její břicho. Bylo velké a hýbalo se. Mozek jí chvíli zpracovával viděné a dospěl k rozhodnutí už to nedělat. Helena s řevem vyběhla do tmy, co nejdál od zvuků, co nejdál od stromů, co nejdál od kamenů, pryč… Muži na sebe chvíli vytřeštěně zírali a pak vyrazili za ní. Tančící ženě se po rozbité tváři rozhostil mír. Přišli všichni, aby ji podpořili v její těžké hodince. Cítila je všude kolem sebe, jak se kolem ní shlukli, jejich doteky, vůni, vědomí. Ty blázny chytí a přivedou na správné místo, aby bylo utišeno to, co spí pod spícími ležícími, spícími stojícími, spícími plynoucími. Ona svou oběť dá teď, aby se pak vsákla do životodárné hlíny a byla s těmi, kdož hlídají.

28

Růže, na kterou se zapomnělo Jana Doležalová Otevřu oči a plamen zabliká. Jednou, dvakrát, pak svíčka zhasne. Bez průvanu, okno nad postelí je zavřené, dveře naproti zamčené. Začíná závod s časem. Vyřezávané dřevěné hodiny na kamenné zdi, lehce osvětlené měsíčním světlem, neúprosně odpočítávají. Rychle vstávám a smotávám z prostěradel a ostatních látek provaz. Kyvadlo se hlasitě pohybuje. Musím to stihnout dřív, než hodiny odbijí. Svíce se nesmí znova rozhořet. Jinak tu zůstanu dalších sto let, a to se prostě nesmí stát. Lomcuji oknem. Musím ho otevřít. Já už tu znova nezůstanu. Okno se však ani nehne. Rozhlédnu se po místnosti. Černá postel, teď už bez přikrývek, v rohu místnosti se nacházejí dvě skříně, uprostřed místnosti stojí stůl a na něm je připevněný stříbrný svícen s dlouhou neohořelou svící. Sundávám ruku z okna. Možná bych mohla? Najednou mi hlavou probleskne – Myšlenka? Vzpomínka? Dívám se na místnost s kolébkou, ve které leží děťátko zavinuté v růžové peřince. Kolem kolébky stojí čtyři osoby. Hrdě se držící muž se zlatou čelenkou objímá svou manželku ve fialových šatech. Naproti nim stojí dvě ženy zahalené v černé. Lehce pohnou rukou a ve vzduchu se objeví stříbrné vlákno. Jeden konec se obmotá kolem ručičky dítěte a druhý se ponoří do umyvadla položeného na stole. Stříbrná se promíchá s vodou a na hladině se zjeví obraz malého kluka. Kluka v černých šatech se znakem labutě držící lebku. Kluka, jehož výraz je krutý a mrazivý. Rodiče zblednou. Na tváři se jim zračí zděšení. Žena ve fialových šatech se rozvzlyká. Slzy tečou dolů. Padají. Stejně jako ta žena. Trhnu sebou. Stojím v temné místnosti, jen pár paprsků měsíce sem proniká zavřeným oknem. Co to bylo? Kdo byla ta žena? Že by má matka? Ta, kterou jsem nikdy nepoznala? A kdo byl ten kluk? Pohled mi sklouzne na vyřezávané hodiny na zdi. Kyvadlo se hýbe. Tam a zpátky. Stále. Tvrdě. Neúprosně. 29

Nemám čas přemýšlet, musím jednat. Co jsem to chtěla? Okno, musím se dostat ven. Běžím ke svícnu a pokouším se ho zvednout. Nejde to. Jak je tohle možné? Nesmím zastavit. Skříně, mohlo by v nich být něco, čím rozbiju okno. Rychle se vrhnu k první skříni a se skřípáním ji otevřu. Postarší muž se zlatou čelenkou na hlavě stojí v honosném sále u masivního stolu. Naproti němu stojí dvě ženy zahalené do temných šatů. Mluví, já však nic neslyším. Na mužově tváři se s pokračujícím rozhovorem zračí zoufalství. Začne na stůl pokládat měšce, ve kterých cinkají mince. Ženy znovu promluví. „Já ale musím ochránit svou dceru!“ zařve muž a hodí na stůl další naditý měšec. „Dodržte pravidla!“ ozve se chraplavý hlas, který se rozlehne celým sálem. Peníze zmizí a ženy ukážou do rohu místnosti, kde se objevil stříbrný svícen s dlouhou svící, vyřezávané hodiny a černá postel. Má postel. Mé vězení. Zírám do prázdné skříně. Zamrkám. Co se to děje? Tohle rozhodně nebyla má vzpomínka. Tikání hodin těžce doléhá k mým uším. Musím se odsud dostat. Z toho vězení, kam mě zavřel můj otec. Obracím se a běžím k druhé skříni, avšak nejistě se před ní zastavím. Stane se také něco, pokud ji otevřu? Slyším pohyb kyvadla. Otevřu skříň, jsou tam však jen nějaké šaty. Fialové, růžové… Dívka v růžových šatech vejde do místnosti a rozhlédne se. Naproti dveřím je postel a nad ní okno. V rohu stojí dvě skříně. Uprostřed pokoje se nachází stůl a na něm je postaven stříbrný svícen s dlouhou svící. Na zdi visí krásné vyřezávané hodiny, které však nejdou. Za dívkou vejde do místnosti postarší muž se zlatou čelenkou. „Je to tu pěkné,“ pronese s úsměvem dívka. „Dobře, že se ti tu líbí,“ odpoví muž a pak pokračuje, „když se svíce rozhoří, musíš si jít okamžitě lehnout, dítě. Musíš být na posteli dříve, než se hodiny zastaví. Až svíce znovu zhasne, tak pro tebe někdo přijde. Budeš v bezpečí. Slibuji.“ 30

„A za jak dlouho svíčka zhasne?“ zeptá se dívka. „Za sto let.“ „Není to trochu dlouho?“ ptá se dál dívka lehce zmateně. „Neboj, ani si toho nevšimneš,“ ubezpečí ji s úsměvem otec. S úsměvem, který se však nezračí v jeho očích. „Dobře, tak se brzy uvidíme,“ prohlásí mladá žena a znova si prohlíží místnost. „Jistě, brzy. Hlavně si pamatuj vše, co jsem říkal,“ rozloučí se s ní otec se strnulým výrazem v obličeji. Dívka si toho však nevšímá. Muž se otočí, vyjde z místnosti a zavře dveře. Zamkne je velkým ozdobným klíčem na dva západy. Pak si setře slzy z tváře a bolestným hlasem zašeptá: „Sbohem, mé drahé dítě, sbohem.“ „Proč mi lhal? Co tím myslel?“ prolétá mi zmateně hlavou. To se teď nedozvím. Snad možná venku. Přede mnou je skříň plná oblečení. Rychle se jím prohrabuji a hledám cokoli, čím bych mohla rozbít okno. Nic zde není. Ne, prosím ne. Dochází čas. Vím to, cítím to. Znovu se naléhavě rozhlédnu po místnosti. Pak se rozeběhnu k oknu. Svoboda za nějakou bolest stojí, pomyslím si, zatnu ruku v pěst a silně udeřím. Na posteli leží dívka. Plamen zabliká, jednou, dvakrát. Svíce poprvé zhasne. Na posteli leží dívka a čeká. Na stole veprostřed místnosti stojí svícen s neohořelou svící. Dveře se za chvilku otevřou a ona bude volná. Hodiny tikají. Dívce se lehce zachvějí řasy. Nikdo nejde. Čeká. Čekám. Ručička na hodinách se pohne. Místností se rozlehne rána. Dívka vyděšeně otevře oči. Hodiny udeří znovu. Dveře se stále neotvírají. Poslední odbití hodin. Svíčka se rozhoří. Oči se zavřou. Nehybné tělo leží na posteli. Ostrá bolest mi proletí rukou. Okno se nerozbilo. Ani se nepohnulo. Místností se rozlehne rána. Ne, prosím, ještě ne. Třesu se. Vidět, co se stalo minule, je strašné. A teď se to stane znova. Další odbití hodin se do mé mysli zaryje jako ostrá dýka. Odstupuji od okna ke stolu. Můj pohled se zastaví na neohořelé svíčce. 31

Poslední úder hodin. Svíce vzplane. Couvám od postele. Já tu nemůžu zůstat dalších sto let. Nemůžu si jít lehnout. Kyvadlo zpomaluje, až se nakonec jeho pohyb úplně zastaví. Čekám. Nádech. Výdech. Nic se nestalo. Oddechnu si. Konečně jsem volná. Nezůstanu tu další neskutečně dlouhou dobu. Radostně se rozhlédnu po místnosti. Pohled mi sklouzne na dveře. Možná bych mohla pryč tudy? Zkusit to můžu. Dojdu ke dveřím a vezmu za kliku. Zamčeno. Tohle jsem věděla. Ale možná? Pořádně se snažím dveřmi zalomcovat. Postarší muž se zlatou čelenkou na hlavě promlouvá k davu. „Chci tu místnost a celou věž dokonale zabezpečenou. Okno se nesmí dát otevřít. Dveře se budou moci otevřít jen jediným klíčem. Také potřebuji, aby se ke svíci nic nedostalo. A nakonec chci, aby pokoj mé dceři sám připomínal, co má udělat. Má dcera nesmí porušit pravidla. Až práci dokončíte, nemine vás bohatá odměna. Je to jasné?“ Skupina složená z řemeslníků a kouzelníků souhlasně zabručí a pustí se do práce. Stojím u dveří. Nemyslím. Nemůžu. Pomalu se otočím, dojdu k posteli, posadím se. Mysl mám zamlženou. Mé dýchání se zrychluje. Já tu přece nemůžu být uvězněná navždy. To nejde. To nemůže být pravda. Přinutím se uklidnit. Pořád má někdo ten klíč. Určitě pro mě přijdou. Když si teď lehnu, třeba se stane to, co minule. Po svíci na stole stéká kapička vosku. Položím se a zavřu oči. Čekám. Nic se neděje. Mělo by. Pootočím hlavou. Všude šlehají plameny. Celý hrad hoří. Muži křičí. Je slyšet cinkot kovu. Na hradbu dopadne další střela, kusy kamenné zdi se sesypou na nádvoří. Zde zůstávají poslední obránci hradu. Mezi nimi stojí muž se zlatou čelenkou. V ruce drží meč a hlasitě rozdává rozkazy. Další střela z katapultu je vypálena a zasahuje hradní věž. Střela se však odrazí a nechá věž nepoškozenou. Muž se na to dívá s úlevou v očích. Jeho dcera bude v pořádku. Ozve se rána a brána je rozbořena. Útočníci v černém vběhnou na nádvoří. Na hrudích jim září bílý znak labutě držící lebku. 32

Muž se zlatou čelenkou na hlavě statečně bojuje. Couvá a odráží jednu ránu za druhou. Narazí zády na studnu. Nahne se, aby se vyhnul ráně. Ta ho jen o vlásek mine a sjede po oblečení. Z jeho oděvu vypadne velký ozdobný klíč. Ten klíč, pro který si měla přijít věrná služebná schovaná v lese za hradem. Klíč s cinknutím padá do studny. Brzy po něm následuje i muž, můj otec, bez jiskry života. Celý hrad hoří. Můj domov hoří. Stočím se do klubíčka a rozpláču se. Celé mé tělo se chvěje. Svíčka na stole hoří a vosk stéká pomalu dolů. Po chvíli kromě zoufalství a smutku ucítím i něco jiného. Neústupnou bolest v břiše. Dochází mi slzy. Mám vyschlo v ústech. Že by snad hlad a žízeň? Nikdy jsem je ale necítila tak silně. Svíce na stole je kratší a pod svícnem se rozlévá jezírko vosku. Celé mé tělo se roztřáslo bolestí. Ta se, ostrá a pichlavá, ozývá v každé kosti. Svíčka se zmenšuje. Možná bych ji mohla sfouknout. Třeba by se mi to mohlo povést. Mohlo by se to tím celé vyřešit. Pomalu se zvednu a opatrně dojdu ke stolu. Vidím trochu rozmazaně, asi mi přece nějaké slzy zbyly. Nadechnu se a silně zafoukám. Plamen se však ani nehne. Prosím, modlím se v myšlenkách. Zoufale. Bolestně. Unaveně. Pak se nadechnu a zkusím to ještě jednou. Ani teď se plamen nepohne. Celá kůže mě svědí, jako by mi snad nepatřila. Podívám se na svou dlaň a spatřím vrásčitou ruku staré ženy. Svíce na stole dohoří a zhasne. Teď už naposledy.

33

Jiná cenová Vladimír Němec Ticho noční ulice na několik okamžiků rozehnala hudba a řev desítek hrdel vycházející z otevřených dveří nočního klubu. Chvilku nato se dveře zabouchly a na ulici zůstal mladý muž s partnerkou. Žena ve vyzývavé minisukni a s odvážným dekoltem objala svého společníka a dlouze ho políbila. Pak nepříliš jistě ušli dva tři kroky směrem ke stanovišti taxíků a opět se políbili. Mladá žena, která se i přes vyšší hladinu alkoholu a něco extáze přece jen lépe kontrolovala, si v tu chvíli uvědomila blížící se šouravé kroky. Z přítmí boční uličky se vynořila stařena. Dlouhé bílé vlasy měla slepené mastnou nečistotou, špinavý pytel, ve kterém byla navlečená, byl možná někdy čistou noční košilí… Stará žena si to mířila přímo k líbající se dvojici, jako by ji ani nevnímala. Teprve krok od ní se zarazila, otočila se do strany a zase vykročila – z chodníku přímo do silnice. Vůbec si nevšimla blížícího se taxíku. Mladá žena uvolnila objetí a prudce hmátla stařeně po rameni. Zpuchřelá látka ale nevydržela a na kůži zůstaly jen rudé stopy po nehtech. *** Rychlík přisupěl na nádraží v pozdním slunečném odpoledni. Ve vagóně první třídy jelo jen několik málo cestujících. Jako poslední vystoupil elegantní muž kolem padesátky, lehce prošedivělý, ale sebejistě vyhlížející. Důstojnost mu dodával tmavý oblek, nevelký kožený kufřík, vyřezávaná hůlka a svrchník přes ruku. Ještě na schůdkách se rozhlédl a s pohrdavým úsměškem zaznamenal, jak se o zaprášený sloup ledabyle opírá žena oblečená do drahých společenských šatů, dokonce v rukavičkách až k loktům. Jakmile ho ale zahlédla, vydala se k němu. „Mistře,“ pozdravila s lehkou úklonou. „Ale Jory, víš přece, že tady mě nemáš tak oslovovat!“ napomenul ji s blahosklonným úsměvem. „Navíc za sebou máme 34

i určité bližší poznání,“ podíval se na ni, a když nezpozoroval žádnou reakci, spokojeně pokračoval, „takže mi klidně tykej.“ „Dobře, Soro. Mně tu říkají Jolana,“ přikývla a s trochu nejistým úsměvem hned dodala: „Jsem ráda, že jsi přijel zrovna ty.“ „Doufám, že nikoliv zbytečně.“ Jeho hlas nezněl nepřátelsky, jen chladně. Mohla to být stejně tak nebezpečná výhrůžka, jako důsledek pouhé únavy. „Co to máš na sobě?“ zeptal se vzápětí. „Nelíbí se ti to? Vzala jsem si to jen kvůli tobě, aby ses za mě nemusel stydět.“ „Tak to jsem pochopil, jenže nestačí navléknout na sebe drahé šaty. Musíš mít i odpovídající chování. Na tobě je vidět, že patříš do jiné cenové skupiny.“ Jolana dotčeně ztichla. Beze slova došli před nádraží, kde na ně čekal taxík. Mlčeli i během celé cesty k hotelu. V obdobném duchu, jen s minimálně nutnou konverzací, proběhla i večeře. Teprve po ní se Jolana zeptala: „Půjdeme?“ Soro přikývl. Zvedli se a vyšli do noci. Náhodní chodci je nejspíš považovali za manžele na cestě do divadla nebo na koncert. Ovšem oni přešli náměstí, zamířili do parku a tady se na cestičkách lemovaných rozkvetlými záhony, tvarovanými keři a nizoučko střiženým trávníkem ztratili v temnotě. Teprve potom, daleko od lidí, ji Soro vyzval: „Teď mi vysvětli, proč si myslíš, že je tu přítomnost čaroděje nezbytná. Já tu necítím žádnou magii, nic, co by stálo za řeč.“ „Za chvilku uvidíš sám. Nevím, co to je, nesetkala jsem se ničím podobným, ale máš pravdu, skoro to nezanechává stopy.“ Došli na konec parku. Keře zde získaly divoký ráz a sekačka sem zřejmě už týdny nezabloudila. I sousední budova působila svými tmavými okny chladně a nepřístupně, zcela ve shodě s označením Městská márnice. Jolana vedla muže přímo k ní, minula ale hlavní vchod a zamířila k bočnímu vstupu. Z kabelky vylovila klíč a odemkla. Na pozdvižené obočí společníka jen zašeptala: „Vypůjčila jsem si ho.“ Bylo ovšem vidět, že to tady dokonale zná. Jistě prošla chodbami do sklepa, kde ve chladicích boxech dočasně spočívali mrtví. 35

„Zítra bude zpopelněna, proto jsem tak naléhala.“ Bez dalšího vysvětlení vytáhla první box z prostřední řady. Žena v něm měla bledou voskově průhlednou pokožku, neudržované řídké vlasy a zapadlé oči stařeny. „Kolik roků jí hádáš?“ zeptala se Jolana. Muž pokrčil rameny: „Pětapadesát? Možná šedesát.“ „Taky bych to tak myslela,“ odvětila mu a pozvedla desky s chorobopisem u nohou mrtvé: „Čtyřicet dva let. Příčina smrti Alzheimerova choroba.“ „Hm, zajímavé,“ pronesl, ale tón jeho hlasu svědčil o opaku. „Poměrně mladá žena zemře na Alzheimerovu chorobu… co?“ „Náhodou jsem byla poblíž, když umírala… a cítila jsem magii. Jen maličko, ale něco v ní bylo.“ „Dotkla ses jí?“ zeptal se a pozorně se na ni přitom podíval. „Ne!“ vykřikla okamžitě. „Proč bych to dělala?“ Pokrčil rameny: „Dybuk. Zřejmě jsi cítila dybuka. Má slabou magii, ale přece dostatečnou na to, aby nás varovala.“ Natáhl ruku k hlavě mrtvé. S dlaní několik centimetrů od jejího čela na chvilku tiše strnul. „Ano, dybuk,“ potvrdil poté. „Dybuk,“ zopakovala. „Proč jsem o něm nikdy neslyšela?“ „Protože jsi byla mizerná studentka,“ odpověděl chladně. „Místo studia tě zajímalo něco úplně jiného…“ „Máš na mysli tvoji pracovnu a kanape v ní?“ odsekla mu jedovatě. „Pokud vím, nebylo to zdaleka jediné kanape, které jsi vyzkoušela. Ale ano. I díky mému kanapi jsi úspěšně postupovala…“ „Co je ten dybuk zač?“ „Proč tě to zajímá?“ „Co je to blbou otázku? Když tu byl jeden, může tu být i další, ne?“ „To jistě, ale ty bys ho měla poznat pokaždé. Pokud má čarodějnice jen trošku rozumu, nedotkne se člověka s dybukem.“ „Proč?“ 36

Pokýval hlavou: „Ty o něm opravdu nic nevíš! Jak jsem říkal – mizerná studentka. Dybukové jsou podduchové. Zůstali na půl cesty mezi materiálním světem a astrální sférou a částečně si zachovali hmotnou podstatu. To jim ale poskytuje určité výhody, a ovšem i nevýhody. Například musí, na rozdíl od pravých duchů, přijímat potravu – ale ne v materiální podobě. Když se usadí v mysli člověka, sytí se jeho životní energií, nebo jestli chceš, jeho duší. Takový člověk postupně ztrácí sám sebe, stává se jen bezduchou loutkou. S tím samozřejmě jde i celkové chátrání těla – a máme příznaky Alzheimera jako z učebnice. Kdoví kolik Alzheimerů jsou vlastně dybukové.“ „Jak se dá dybuka zbavit?“ „Vlastně nijak. Kdykoliv se o to někdo pokusil, zabil s dybukem i toho člověka.“ „Cože? Copak se nedá vyhnat? Co třeba exorcismus?“ „Tady nejde o posednutí. Dybuk člověku nevnucuje svou vůli, nemluví jeho prostřednictvím. Prostě se na něm jen tiše živí. Vymítači jeho přítomnost nepoznají.“ „Přece musí být způsob, jak je dostat z mysli!“ „Po pravdě řečeno, dybukové se usazují prakticky vždy pouze v lidech, a proto je jejich odstraňování nezajímavé. Nejjednodušší je člověka zabít a s ním zahyne i dybuk – za předpokladu, že mu zabráníme přejít do jiného člověka. Jen výjimečně, v historii snad dvakrát nebo třikrát, se dybuk dostal do mysli čarodějnice, a pokud vím, ona ho sice vnímala, ale nebyla schopná se ho zbavit.“ „Co se s nimi stalo?“ „S těmi čarodějnicemi? Naše společenství rozhodlo, že představují nebezpečí, a vydalo nařízení o likvidaci nakažených čarodějnic.“ „Vy jste je zabili!“ vyhrkla Jolana. „Nepokusili jste se jim pomoct!“ „Je to stejné jako u lidí. Nemůžeš odstranit dybuka z mysli čarodějnice a přitom ji nezabít. Navíc jen málokterá čarodějnice by si nechala od někoho jiného hrabat v hlavě.“ „Zabili jste je! Proč? Jaké nebezpečí představovaly?“ 37

Soro se na ni zadíval. „Ty to vážně nechápeš? Čarodějnice s dybukem je jako nakažlivá nemoc. Zatímco u lidí je jeho magie jasně rozeznatelná, u čarodějnice ji překrývá její vlastní mnohem silnější magie. Ale přitom se jí stačí dotknout…“ „Ale dybukové přechází do jiného člověka až těstě před smrtí…“ „Jistě. Z člověka na člověka, ale pokud jde o čaroděje, jdou vždy za silnější magií. Uvědom si, že to trvá roky, než změní v trosku člověka. Čarodějnice by jim poskytly potravu na desítky let, ale přitom by jejich magie stále slábla. A umíš si představit, co by mohla provést čarodějnice postižená Alzheimerem?“ „Nepomohli jste jim…,“ opakovala Jolana zdrceně. Soro se k ní naklonil: „Teď půjdeme k tobě, připomeneme si staré časy a snad se mi podaří přivést tě na jiné myšlenky.“ Jolana žila v historické části města. Tomu odpovídala jak plocha bytu, tak cena nájmu, a také to, že do třetího patra museli pěšky. Jakmile vsunula klíč do zámku, ozvalo se za dveřmi hluboké mňoukání. Když otevřela, vrhnul se jí do náruče obrovský chundelatý kocour. „Seznam se s Roninem,“ natočila ho k Sorovi. „Ronin? Samuraj bez pána? Co je to za blbé jméno pro kocoura?“ „Proč blbé? Pána nemá a měl bys vidět, jak prohání psy v okolí.“ Jolana odnesla kocoura do pokoje a vyzdvihla ho do jeho košíku na skříňce. Soro zatím zavřel dveře a začal vytvářet magickou clonu. „Co to děláš?“ V jejím hlase nebylo slyšet překvapení, spíš smutek. „Nechci, aby nás někdo rušil.“ „Dřív jsi nebyl tak opatrný…“ „Dřív možná ne.“ Jolana si sedla do křesla proti skříňce s kocourem, stáhla si rukavice a čekala, až čaroděj dokončí clonu kolem bytu. Když skončil, postavil se proti ní: „K pití bys něco neměla?“ „Proč tě mám hostit, když mě chceš zabít?“ „Neber si to osobně, nechci zabít tebe, ale toho dybuka v tobě.“ „Nevíš, jestli ve mně je.“ 38

„Proč jinak bys tak naléhala, aby ihned přijel nějaký mistr? Proč by tě tak zajímalo, jestli se dybuk dá z mysli čarodějnice odstranit? A nezapomeň, že jsem tu ženu viděl, mrtvého dybuka v mysli nemá, takže se musel někam přenést… Ty ses té ženy dotkla a teď ho v sobě cítíš a já se bohužel musím postarat, aby už nemohl nikoho dalšího ohrozit.“ „Soro, přece nemůžeš…,“ Jolana se začala zvedat z křesla, ale zasáhl ji úder magie a srazil zpět. Vzápětí jí obrovská síla přitiskla ruce k opěradlům křesla. „Ty ruce zůstanou dole, milá zlatá. Já nejenže můžu, já musím. Je to moje povinnost.“ Natáhl obě ruce směrem k Jolaně a zaútočil. Jeho magie se střetla s bytelnou obranou hradbou a neškodně se odrazila. „Lepší, než jsem čekal,“ okomentoval to Soro a zaútočil silněji. Hradba se roztříštila, ale hned za ní se vztyčila další. Soro mentální útoky zesílil a zrychlil. Jako beranidlem bořil obranné hradby, ale každý další útok narazil na novou. Uvědomoval si ovšem, že slábnou a Jolana se blíží konci svých sil. Konečně se mu podařilo prorazit její clonu a na chvíli ji ochromit. Soro se přiblížil až k Jolaně a ruce vztáhl těsně nad její čelo. „Vzdej to! Přece víš, že jsem silnější, mnohem silnější. Nakonec se ti do mysli dostanu a dybuka zabiju.“ Neodpovídala, ale on cítil, jak se vzchopila a z posledních sil proti němu zase staví štít. „Jak chceš, bude to tedy po zlém.“ Opět zaútočil, ale tentokrát místo brutálního úderu zvolil jinou taktiku. Ze všech stran tlačil na Jolanin štít, drtil ho a s ním i její mysl a vůli. Oči měla zavřené a z nosu jí vytékal pramének krve. Zdálo se, že je už rozhodnuto, ale najednou se v jednom místě proti jeho tlaku vzepřela a prorazila ho nepatrným vláknem magie. Vláknem tak tenkým, že se Soro nad tím posledním pokusem o obranu jen v duchu pousmál. Vzápětí ale zaslechl vzteklé zaprskání a do zad se mu zatnuly ostré kocouří drápy. Vykřikl bolestí – a ve snaze uhnout se opřel rukama Jolaně o čelo. Pak už jen zaječel, chytil se za hlavu a sesunul se vedle křesla do kleku. 39

Jolana ho odstrčila a odpotácela se stranou. „Tak jaké to je, mít dybuka v mysli?“ „To jsi měla připravené!“ vyrazil ze sebe zhroucený Soro. „Byla to past!“ „A co sis myslel? Asi jsem byla mizerná studentka, ale tak hloupá nejsem, abych si nenašla o dybucích všechno sama. Ano, byla to past, pro případ, že by mi mistr čaroděj nechtěl pomoct. A když jsi přijel ty, byla jsem na jednu stranu ráda, ale na druhou jsem se o to víc bála. Ráda jsem byla, protože se známe dost důvěrně a já bych ti dovolila vstoupit do mysli – kdybys mi chtěl pomoct zbavit se dybuka. Společně by se nám to mohlo podařit. A bála jsem se, protože vím, jak trváš na pravidlech a jak toužíš po uznání a slávě… Tak teď se staneš slavný! První čaroděj s dybukem v mysli! A uvědom si, že se staneš ještě slavnějším. Budeš buď první čaroděj s Alzheimerem, nebo prvním čarodějem, co spáchal sebevraždu, anebo první čaroděj, co se dokázal dybuka zbavit. Můžeš si vybrat.“

40

Lidská zoo Anna Fránová Běžíme jeden po druhém úzkou chodbou, míjíme jednu celu za druhou. Kdybychom chtěli, asi se sem vejdeme i dva vedle sebe, ale nikdo se to neodváží ani navrhnout, natož vyzkoušet. Vězni se tlačí na mříže, jako kdyby je chtěli prorazit, natahují k nám pařáty rukou. Snaží se nás chytit, rozsápat. Vyhýbám se jejich dravým očím, ve kterých je vidět nenávist a zloba. Pohledům plným bestiální touhy po krvi. Oni nemají žádnou morálku, která by jim zabránila zabít nás. Pokud jim dáme možnost, vlastnoručně nás roztrhají, a pak budou na našem mase hodovat. Nepomůže nám, že většinu z nich známe jménem, že jsme s nimi tak dlouho sdíleli stejné vězení. Některé z nich jsem brala jako rodinu, ale to je už dávno, tehdy se ještě mohli nazývat lidmi. Ne všichni ztratili příčetnost, ale to nic nemění na tom, že je opouštím, jsem zrádce. A oni mají hlad. Jejich kdysi lidské obličeje křičí: „Proč jsi vybrala je? Proč ne nás? Proč nás tu necháváš jisté smrti?!“ Ale z hrdel se ozývají jen zvířecí skřeky. Stíhají mě výčitky, chtěla jsem s sebou vzít víc lidí, ale takhle je to nejlepší. Oni by to poznali. Něco uvnitř mě se směje té naivitě. Poznají to stejně, ale takhle snad ne tak brzy. Pořád si říkám, že jsem měla pomoct Volavce. Tolik jí toho dlužím… A stejně teď sedí v přeplněné cele, zatímco já utíkám vstříc svobodě. Jenomže ona už svou lidskost ztratila. Z její původní osobnosti nezbylo nic, nepomohla bych jí. I kdybych ji snad odtud dokázala vyvést, zůstala by tou tupou bestií, kterou z ní tohle místo udělalo. Když necháte člověka moc dlouho mezi zvířaty, hrábne mu z toho. Stane se sám zvířetem. A ona tu byla léta. Smířila se se svým osudem a přestala bojovat. Zapomněla, že někdy měla lepší život. Tím si odřekla cestu zpátky, jenom by nás zdržovala. 41

Místo toho jsem dala šanci lidem, kteří o to stojí a mají naději – Hadovi, Lišákovi, Medvědovi a Vráně. S nimi mám naději i já. Třese se svět. Nebo se třesu já? Možná to je předzvěst kroků stráží. Ne, nemůžou být tak blízko! A nemůže jich být tolik! Ještě ne, prosím! Teď musíme zahnout vpravo, po schodech nahoru, a potom ještě dvakrát doleva. Tam se nachází jeden z portálů, které nás můžou dovést domů. Není sice nejblíž, ale zato nejsnáz přístupný. S trochou štěstí bychom neměli narazit na žádné dozorce, tak jsem si to alespoň naplánovala. Ano, to já to celé vymyslela. Bylo jen na mně, komu o útěku řeknu a komu ne, právě kvůli tomu nesu zodpovědnost za každého přítele, kterého tady nechávám. Zjistit cestu bylo náročné. Musela jsem najít všechny, kteří se odtud kdy pokusili dostat. Někteří už byli tak blízko, jen pár kroků od průchodu. Stejně je chytili. Nikdo z nich se neodvážil zkusit to podruhé, zlomili je a nadobro zbavili lidského uvažování. Já jim ho musela vrátit. Potřebovala jsem informace a z popletených zvířecích myslí se něco takového získává jen těžko. Ti lidé už si nepamatovali ani vlastní jméno, někteří nedokázali dát dohromady smysluplnou větu. Anebo si prostě nevzpomněli na rodný jazyk a místo toho jen skuhrali a kňučeli. Trvalo to dlouho a oči dozorců byly všude. Tolikrát jsem přemítala o tom, jestli to zvládnu, nebo se dřív z pohledů na jejich zdeformovaná těla sama zblázním. Mučili je. Mučili je dlouho a já věděla, že pokud neuspěju, čeká mě to samé. Ale stejně jsem to nechtěla vzdát. Nechtěla jsem skončit jako nemyslící troska, které už život v nesvobodě vlastně ani nevadí. Nakonec jsem to zvládla. Vím, kudy jít. Jenom jsem čekala, že si díky tomu zařídím vedoucí pozici. Místo toho běžím poslední. Po tom, co jsem Vráně musela popisovat celou cestu tak dlouho, než si ji konečně zapamatovala, jsem se stala nepotřebnou. Ale vlastně to chápu. Nebyl to špatný nápad běžet v pořadí podle toho, kdo je jak rychlý. My nejsme přátelé, kteří by pro sebe riskovali život. Jen parta 42

lidí, kteří si chtějí zachránit krk. A Vrána nás snad taky dokáže provést tímhle labyrintem. Naposledy zabočit a… Vbíháme do dlouhé chodby, na konci které visí oválné zrcadlo se starobylým pozlaceným rámem. Stačí jen projít skrz, realita je tak blízko. S každým dalším krokem se k nám natahují hnáty ostatních vězňů úpěnlivěji a agresivněji. Vypadají jako ruce kostlivců, kteří se snaží prorvat ze samotného záhrobí. Cítí, že jakmile projdeme dál, už nebudou mít šanci. Lomoz nám málem trhá uši. Ryk, nadávky i prosby, kňourání a skuhrání, cinkání řetězů, bouchání ohlodaných kostí. A potom to vše začne pomalu utichat. Jde to jako vlna, začíná to úplně vzadu, tam, odkud jsme přišli. Vzduch protne hlasité zakrákání. To zrovna poplašeně vykřikla Vrána. Nevidím na ni, ve výhledu mi stojí ostatní, ale není až tak těžké odhadnout, co ji vyděsilo. Pronásledovatelé jsou blízko. Blíž než bychom si mohli dovolit. Jsou vidět v zrcadle. Ovládne mě zvědavost a nakrátko se podívám přes rameno. Šok z toho, co vidím, mi vyrazí dech, kolena se neovladatelně začnou třást a málem se mi podlomí. Zpomalím, ale v tuhle chvíli jsem ráda, že se vůbec udržím na nohou. Do háje. Tohle je fakt zlý, už chápu, proč Vrána křičela. To nejsou dozorci, kdo nás pronásleduje. To jsou samotní Věznitelé. Ruce, které se po nás tak vášnivě sápaly, se hned, jakmile zmizíme z jejich dosahu, zase rychle stahují jako moře při odlivu, jen aby ti hajzlové mohli bez obtíží proběhnout. Ti prašiví psi! Ta tupá zvířata, hnijící hromady odpadků! Dělají to jen kvůli slepé víře, že pak dostanou nějaké jídlo. Copak se za pobyt tady ničemu nenaučili? Proberte se, to kvůli nim jste zavření v celách a požíráte se navzájem! Stejný strach, kvůli kterému se nutím ke každému dalšímu kroku a zaháním bolest v nohou i v hrudi, mě donutí odvrátit pohled. Nechci se dívat, jak se blíží naše smrt. Snažím se věřit, že to stihneme, není to už tak daleko. Jen musím sledovat cestu před sebou. Jestli teď zakopnu, je se mnou konec. 43

Otočím se právě včas, abych viděla ten horor, co se odehrává přede mnou. Ostatní už stihli doběhnout skoro až k zrcadlu, zaostávám o pěkný kus cesty. Jenomže to není to, co by mě momentálně děsilo nejvíc. Lišák řve jako smyslů zbavený, zatímco ho ruce několika vězňů rychle přiráží k mřížím jedné z cel. Okamžitě ho chytají další a další zajatci, jako kdyby ho snad chtěli protáhnout dovnitř k sobě. Ta síla, se kterou tak činí, je neuvěřitelná. Je to síla, se kterou se pere člověk bojující o přežití. Mám pocit, že skoro slyším praskání kostí, ve skutečnosti ale v Lišákově vytí zanikají všechny ostatní zvuky. Potom se mu jeden z mužů zavřených v kobce zakousne do krku. Přidávají se další lidé, koušou ho všude po těle, trhají syrové maso. Co záleží na mřížích mezi nimi, kov je dost daleko od sebe a oni dost podvyživení a hladoví na to, aby to pro ně nepředstavovalo problém. V tu chvíli Lišáka obklopeného změtí končetin minu. Na kratičkou chvíli zachytím jeho oči plné nepopsatelné bolesti a naděje na záchranu. Ne, já ti nepomůžu. Promiň. Jeho křik pomalu utichá a já začínám znovu vnímat ostatní zvuky. Slyším Vrániny ostré nádechy, její ochraptělý, krákoravý hlas. Nejdříve jsem si myslela, že se směje, ale teď mi dochází, že to, co zní jako tříštění skla nebo skřípání kamení, jsou vzlyky. „Ty hnusná jedovatá zmije! Strčils ho, já to viděla! Vyklovu ti oči, syčáku!“ křičí nepříčetně, ale jde jí pramálo rozumět, dusí se pláčem a její hlasivky už dávno přestaly počítat s lidskou řečí. Naše vlastní těla nás pomalu zrazují. Určitě by se zastavila a zkusila by Lišákovi pomoct. Na tom místě by teď ležely mrtvoly dvě, kdyby ji Medvěd nechytil a silou nedotlačil přes ten poslední kratičký úsek, který je dělil od portálu. Rychle se přibližuji, vidím, jak ji prostrkuje skrz modravou plochu a pak v ní sám mizí. Znovu se ohlédnu přes rameno, jen na chvíli, abych zkontrolovala, jak daleko jsou Věznitelé. A když se podívám zpět, uvidím Hada, jak sundává zrcadlo ze zdi. Chystám se něco říct, on se ke mně ale otočí s šíleným pohledem plným zoufalého vzdoru. „Nedostanete nás!“ zasyčí dost nahlas, aby ho Věznitelé slyšeli. Co chce udělat, mi dojde přesně ve chvíli, kdy proti sobě zrcadlo 44

vrhne. Lesklá plocha ho spolkne a potom se roztříští na tisíce kousků. V naprostém šoku zastavím a chvíli se dívám na zem posetou střepy, než mi dojde, co se právě stalo. Oči se plní slzami a srdce nenávistí. Teď už se odtud nedostanu, na nalezení jiné cesty není čas. Naplánovat útěk mi trvalo tak dlouho a takhle to končí? Vlastně jsem celou dobu věděla, že jdeme každý sám za sebe, ale tohle, to jsem vážně nečekala. Nevděčník, roztrhnu ho jak hada! Přísahám, že se mi jednou podaří odtud utéct a potom přede mnou toho hnusáka nezachrání ani smrt. Co na tom, že mě Věznitelé chytí. Co na tom, že mě budou mučit. Mě jen tak nezlomí, nepodvolím se jim! Prudce se otáčím na patě a se vzdorem pohlížím do tváře Věznitelů. A najednou se všechna ta sebedůvěra a přesvědčení láme a nahrazuje je čirá hysterie. Jejich oči… Ach bože, jejich oči! Vypadají úplně jako ty lidské, ničím se od nich neliší. Snad jen pocitem, který vyvolávají. V životě jsem se už bála mockrát. Bála jsem se, když mě sem přivedli. Když mě pak málem uškrtil vlastní strýc, když jsem poprvé někoho zabila holýma rukama, abych neumřela hlady. Ale nikdy jsem necítila větší hrůzu než teď. Proč? Na tu otázku si neumím odpovědět, ale jsem si jistá, že tyhle oči slibují něco horšího, než je smrt a mučení. Najednou pochopím. Ať budu jakkoli silná, nakonec stejně skončím jako ostatní. Tohle byla má jediná šance.

45

Věčné spočinutí Martina Wolfová Jakmile Jan ten dům poprvé spatřil, věděl, že ho chce. Objevil ho čirou náhodou na jedné ze svých služebních cest. Ten den se zastavil v malé vesnici jménem Radostnice a zašel si do místního hostince na oběd. Guláš byl tak výborný, že se přejedl. Nechtěl hned sedat zpátky za volant, a tak se rozhodl trochu projít a prozkoumat okolí. Nenápadnou pěšinou za poslední chalupou se vydal přes louku do lesa, který se rozprostíral u vesnice. To stavení se náhle vynořilo mezi stromy na samotném konci cestičky. Bílá omítka byla tu a tam zašedlá a dříve červená střecha na několika místech porostlá mechem, přesto se mu okamžitě zalíbilo. Dům byl obrovský a úplně opuštěný. Dřevěný plot už byl mírně vyvrácený, vrátka doširoka otevřená a kovová klika rezavá. Chvilku váhal, ale pak pokračoval dál a obešel ho ze strany. Prostor za domem byl porostlý trávou. Jan si původně myslel, že tam najde zahradu, ale kromě několika neudržovaných květinových záhonů neviděl jedinou známku toho, že by se zde něco pěstovalo. Místo toho spatřil dřevěný altánek, v němž stál stůl a dvě židle. Vedle něj podomácku vyrobená udící pec a kousek stranou zahradní houpačka. Jan se k ní vydal a zjistil, že se půda na tomto místě začíná mírně svažovat. Dole za plotem slyšel téct potok. A za ním už byl zase jenom hustý les. Dům byl přesně takový, jaký už tak dlouho hledal. Uplynul skoro rok od doby, kdy se rozhodl odejít z práce, dělat něco jiného a přestěhovat se z města někam, kde bude mít klid od lidí. Většinu z nich totiž neměl rád, vnímal je jako otravný hmyz, který mu neustále lezl na nervy. Od mala byl velmi uzavřený a samotářský, v ničem nevynikal. Mohli jste ho označit za ten typ člověka, kterého si prostě nevšimnete, dokud nepromluví nebo do něj náhodou nevrazíte.

46

Ženatý byl dvakrát a ani jednou mu to nevyšlo, takže na lidi, a hlavně na ženy zanevřel ještě více. Hledal samotu, kde by mohl tomu všemu uniknout, a ten dům v lese byl splněním jeho snu. Od chvíle, kdy poprvé spatřil stavení, uteklo jen několik málo dní a už proběhla koupě a on mohl nyní konečně stanout uvnitř. Dům byl plně vybavený, takže si nemusel dělat příliš velkou hlavu se stěhováním, což ho těšilo. Chtěl tady začít znovu, tak proč s sebou tahat staré krámy zatížené vzpomínkami? Nábytek přikrývaly bílé plachty, chránily ho před prachem. V realitní kanceláři se snažil zjistit něco o historii domu, sdělili mu ale jenom to, že poslední majitel se z něj odstěhoval již před sedmi lety, a od té doby o něj nikdo neprojevil zájem. Nechápal to. Dům byl moc hezký, komfortně zařízený a ve vynikajícím stavu, takže nebyly nutné žádné opravy. A navíc to umístění v klidném lesním zátiší. S každou minutou, kterou v něm strávil, se mu zamlouval víc a víc. V práci dal výpověď a plánoval, že se pokusí živit něčím, co by od něj nevyžadovalo tolik cestování. Dny trávil v opakujícím se stereotypu, který na něj po všem tom pracovním shonu působil jako uklidňující balzám. Ráno ho nebudil řev budíku, vstával odpočatý a svěží. V perfektně vybavené kuchyni si připravil čerstvou kávu a vydatnou snídani. V klidu pojedl a přečetl si přitom na tabletu denní tisk. Pak se převlékl do sportovních kalhot, trička a mikiny a šel si trochu zaběhat do lesa. Když se vrátil, osprchoval se, chvíli si četl některou z knih z velké knihovny, kterou objevil v jednom z pokojů. Podle všeho dříve sloužil jako pracovna. Poté si připravil oběd, najedl se a šel si zdřímnout. V domě byly dohromady čtyři prostorné ložnice. Vybral si tu v horním patře. Ráno ho probouzely sluneční paprsky, které dovnitř při svítání pronikaly. Večer jej zase osvětloval svit měsíce. Vytvářelo to kouzelnou atmosféru. Jakmile si po obědě zdříml, procházel domem a seznamoval se s ním. Zprvu si jen prohlížel nábytek a představoval si lidi, kteří jej užívali před ním. Pak procházel šuplíky a zvědavě si prohlížel všechno, co v nich našel. Po večeři se šel ještě krátce vyvětrat na 47

zahradu. Většinou chvíli jen tak seděl na houpačce, rozjímal a kochal se okolním tichem. Pak se vrátil do domu, sledoval televizi nebo si opět četl a pak šel spát. Do vesnice moc nechodil. Pokud něco potřeboval, jel autem do některého z větších měst v okolí. Každé takové setkání s civilizací jej víc a víc utvrzovalo v jeho přání stáhnout se do ústraní a žít jen sám pro sebe. Občas zašel do místní hospody na ten výtečný guláš nebo svíčkovou, ale s místními se příliš do hovoru nepouštěl. A oni ho nechávali být. Jen jednou se pustil do řeči s hostinským, a to krátce po koupi domu. Jelikož se v realitce nedozvěděl téměř nic o jeho historii, zkusil místní zdroje. Hostinský chvíli přemýšlel, proč tam nikdo tak dlouho nebydlel. Důvod neznal, ale zavtipkoval, že je to možná kvůli nutnosti prohrabávat v zimě pravidelně lesní cestu, která vede k domu, když hodně nasněží. Na obyvatele domu si už moc nevzpomínal, jen že tomu poslednímu majiteli utekla žena s nějakým milencem. Janovy dny plynuly klidně a šťastně. Až do toho osudného večera. Pak už nebylo nic tak jako dříve. V jedné z ložnic našel pod postelí starou krabici od bot a v ní fotografie. Ty už tak staré nebyly. Většinou to byly fotky krajiny, různých hradů, náměstí a dalších míst. Pak narazil na tu, co mu měla změnit život. Na obrázku spatřil rozesmátou ženu, kterou někdo vyfotil na jeho zahradní houpačce zrovna ve chvíli, kdy se pohybovala směrem nahoru. Měla mírně zakloněnou hlavu a po ramenou jí splývaly krásné černé vlnité vlasy. Oči měla světlé, z fotografie nešla poznat barva. Měla na sobě bílé šaty na ramínka poseté rudými makovými květy. Ty se jí při pohybu vzhůru vyhrnuly a odhalovaly štíhlá, opálená stehna. Napadlo ho, že by to mohla být ta nevěrná žena posledního majitele domu. Byla nádherná a Jan při pohledu na ni jen nasucho polkl. Vrátil ostatní fotografie zpátky do krabice, tu strčil zpět pod postel a usadil se v obývacím pokoji se sklenkou whisky. Fotografii krásné neznámé položil na konferenční stůl. Chtěl si původně číst, než 48

půjde spát, jeho myšlenky ale neustále zalétaly k té ženě, a tak nakonec jen seděl a zíral na její fotku. Nemohl se odtrhnout. Když pak v noci odcházel do ložnice, fotografii si vzal s sebou a položil ji na noční stolek. Bylo to absurdní, ale nemohl a nechtěl se od ní odloučit. Uprostřed noci ho probudil podivný šramot. Znělo to jako tiché kroky. Chvíli jen tak poslouchal, jestli se mu to nezdálo. Když zvuk zaslechl znovu, vyděsil se, že je v domě lupič. Pak to uslyšel přímo v ložnici. Vystrašeně zadržel dech, oči pevně sevřené, neschopný jakéhokoliv pohybu. Třeba když bude dělat, že spí, pobere ten zloděj věci a vypadne, aniž by mu ublížil. Vtom ale zaslechl tichý hlas. „Jane, podívej se na mě.“ Byl to ženský hlas, něžný a laskavý. „Otevři oči,“ vyzval ho ten hlas znovu. Udělal by to rád, ale ještě pořád byl ztuhlý strachy. „Jane, prosím,“ naléhala. V jejím hlase bylo něco, čemu prostě nedokázal odolat. Pomalu se posadil a otevřel oči. Když ji spatřil, spadla mu brada. Měsíční paprsky, které v úzkém pruhu pronikaly do ložnice, osvětlovaly ženskou postavu. Byla to ta žena z fotografie. Jenom tam tak stála a její oči zářily štěstím. V pokoji bylo šero, ale i přesto ji Jan viděl naprosto zřetelně. Připadalo mu, jako by matně zářila. „Vítám tě, Jane.“ „A-ahoj,“ vykoktal. „Čekala jsem na tebe tak dlouho.“ „Opravdu?“ překvapila ho. „My se známe?“ Když se na něj mile usmála, strach pomalu ustoupil. Došlo mu, že tohle nemůže být skutečnost. Příliš dlouho se zaobíral tou fotografií a teď o té cizince prostě sní. Ale jak to, že je tak bdělý? Jak je možné, že si tak dobře uvědomuje sám sebe? „Ty si mě nepamatuješ?“ zaznělo z jejích úst mírné pokárání. Nepřestávala se ale usmívat. Prohlédl si ji pozorněji a musel uznat, že je ještě krásnější než na fotografii. Štíhlá, s krásně kulatými prsy, oblými boky a smyslně vykrojenými rty. Připadala mu povědomá, ale neznal ji. 49

Pobaveně se zasmála, jako by mu četla myšlenky: „Tak to se ti asi budu muset připomenout.“ Pak si přejela prstem po rtech, přes hruď a na bok. Vyzařovala z ní neuvěřitelná smyslnost a Jan cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Pomalu k němu přistoupila a přisedla si na postel. Přiblížila svou tvář k jeho uchu a zašeptala: „Polož se.“ Dech se mu v hrudi na chvíli zastavil, jak ho zaplavilo horko. Okamžitě ji poslechl. Stáhla z něj přikrývku, sklonila se k jeho pyžamu a zahákla palec za gumu kalhot. Tentokrát už byl opravdu vzrušený, o čemž vypovídal i stav jeho klína. Normálně by se cítil zahanbeně, ale s ní ne. Naposledy se mu podívala do tváře a vážně pronesla slova, která vůbec nechápal: „Najdi mě, Jane.“ Pak si olízla rty, stáhla mu pyžamo, vzala ho do úst a začala sát. Jan prudce otevřel oči. Pálily ho, tak si je promnul a pomalu se posadil. Pokoj byl zalitý slunečním světlem, hodiny na zdi ukazovaly čtvrt na jedenáct. Páni, to byl ale sen, pomyslel si a jen tak pro jistotu sklouznul rukou pod pyžamo. Došlo mu, že ta žena možná byla sen, ale orgasmus rozhodně ne. Jan nevěřícně zakroutil hlavou, něco podobného se mu stalo naposledy někdy na střední škole. Přičetl to přírodě a dlouhé sexuální abstinenci a dál se tím nezabýval. Zvedl se z lůžka, dal si sprchu a šel se najíst. Fotografie neznámé zůstala ležet na nočním stolku. Ačkoliv se snažil, nemohl na ni přestat myslet. Při běhání, vaření i úklidu. Po večeři si pustil na DVD svůj oblíbený film, ale už po několika minutách ho vypnul. Myšlenkami byl u té neznámé krásky. Šel si lehnout, a než usnul, kochal se pohledem na její fotografii. Nevěděl, jak dlouho spal, když ho probudily stejné zvuky jako minulou noc. Dychtivě se otočil k oknu a ona tam stála v celé své kráse. Usmívala se na něj. „Dobrý večer,“ pozdravil ji jako první. „Ano, krásný večer, Jane,“ odpověděla mile. „Jaký jsi měl den?“

50

„Myslel jsem na tebe. Pořád,“ slyšel se říkat. Nikdy v životě by to žádné ženě neřekl, ani kdyby to byla pravda, k ní ale toužil být upřímný. „Neříkej,“ pobavil ji. „Líbilo se ti, co jsme včera dělali?“ Přikývl. Tiše se zasmála a jemu ten zvuk přišel velmi povědomý. I to, jak držela tělo, její mírnost, laskavost, vstřícnost. „Snad se ti bude líbit i tohle,“ začala si pomalu rozepínat knoflíčky na šatech. Vpíjel se do ní pohledem a vůbec se nesnažil skrývat své vzrušení. Když je rozepnula všechny, uchopila oba díly šatů a milimetr po milimetru je odtahovala stranou, dokud neodhalila svá ňadra. Celou tu dobu na něj vyzývavě hleděla. Její prsa byla velká tak akorát a krásně kulatá, s tmavými vztyčenými bradavkami. Jan se přistihl, jak svírá a otevírá dlaně v touze je mačkat. Přesto, když si k němu opět přisedla, nedovolil se jí dotknout, dokud ho sama nevybídla: „Chtěl by sis sáhnout?“ Nemusela mu říkat dvakrát. Její pokožka byla stejně hebká, jak vypadala. Chvíli ji hladil a laskal, než ho položila znovu na záda a sklouzla po něm dolů. Jan už se nemohl dočkat, až ho začne laskat, a doufal, že kromě jejích dlaní a úst, pozná tentokrát i těsnost úžlabiny mezi jejími ňadry. To všechno mu splnila, a než vyvrcholil, opět ho vyzvala vážným hlasem: „Najdi mě, Jane. Musíš mě najít.“ Probudil se celý rozlámaný něco kolem dvanácté hodiny. Už nemusel kontrolovat stav ve svých trenýrkách, aby zjistil, že ve spaní opět ejakuloval. Nechápavě zakroutil hlavou. Už je přece dost starý na to, aby se mu tohle nestávalo. Možná by si měl najít nějakou postelovou přítelkyni pro občasné schůzky, aby mu ten nedostatek sexu nelezl na mozek. A co ta jeho žena ze snu pořád má s tím, aby ji našel, co to má jako znamenat? Co je vlastně zač? Vždyť se jí ještě ani nezeptal na jméno, a to mu to už dvakrát udělala. Sáhl po fotografii, ale pak ruku stáhl a promnul si obličej v dlaních. Prostě se jen potřebuje odreagovat, zaměstnat něčím jiným. Rychle se najedl a vyrazil ven. Dal si dlouhý běh po lese a čerstvý vzduch mu udělal dobře. Pak zajel na nákup, poseděl v kavárně 51

a přečetl si v klidu noviny. Na zpáteční cestě se navečeřel v jedné luxusní restauraci a vrátil se domů až večer. Když naskládal potraviny do ledničky, nalil si do sklenky trochu červeného vína a zamířil do obývacího pokoje. Zhlédl nějakou přitroublou americkou komedii, a dokonce se u ní chvílemi dobře bavil. Pak se unavený uvrtal v ložnici pod peřinou. Fotografii na stolku nevěnoval jediný pohled. Zavřel oči a do minuty usnul. Když ho znovu probudila přítomnost té neznámé, mozek mu ve své rozespalosti slabě naznačoval, že by měl být překvapený a možná i trochu podezřívavý, jelikož tohle už nebylo jen tak samo sebou. Jenže Janovo okouzlení její krásou, něžným úsměvem a štěstím, které z ní začalo vyzařovat, když ji pozdravil, to vše jeho mozek umlčelo. „Bylo mi bez tebe smutno, Jane,“ přiznala mu. „Taky se ti po mně stýskalo?“ „Ano,“ přikývl, ačkoliv to nebyla až tak úplně pravda. Za celý den na ni pomyslel jen párkrát, a to ty myšlenky rychle zaháněl. „Ty mi lžeš,“ posmutněla, „kdybys chtěl být se mnou, tak bys mě už našel.“ „Ale…,“ chtěl se hájit, ale ona ho nenechala. „Copak se ti nelíbím? Nelíbí se ti, když jsme spolu? Myslela jsem, že ano.“ „Líbí se mi to a hrozně moc, opravdu,“ přesvědčoval ji. „To jsem ráda,“ rozjasnila se jí tvář. „Chtěla bych být s tebou už napořád, Jane. Chtěl bys to taky?“ „Ano, to bych si moc přál,“ musel přiznat. „Pak mě ale budeš muset najít, Jane,“ řekla mu vážně. „Udělám to,“ slíbil a chtivě si skousl spodní ret, když ji sledoval, jak se s roztouženým úsměvem začala svlékat. Tentokrát neztrácela čas s knoflíčky, prostě si svlékla napřed jedno, a pak druhé ramínko šatů. Nechala je sklouznout ke kotníkům a stanula před ním nahá. „Slib mi to,“ vyzvala ho a přistoupila k němu na vzdálenost natažené dlaně. „Slibuji,“ vydoloval ze sebe. 52

Vzala ho za ruku a položila si ji na břicho. Vedla ji pomalým pohybem nahoru na svá ňadra, a pak hned dolů až do klína. „Řekni, slibuji, že tě najdu,“ vybídla ho znovu a pustila jeho zvědavou dlaň blíže mezi svá stehna. „Slibuji,“ promluvil ochraptěle, „slibuji, že tě najdu.“ „Jane, můj Jane,“ oslovila ho něžně, svlékla ho a nasedla na něj. Byla překrásná, když se na něm pohybovala. Jan vykřikl, a když vyvrcholil, probudil se. Třeštil bolavé oči do denního světla a na malou chvíli byl naprosto ztracen v prostoru a čase. Svalil se zpátky do postele a zničeně čekal, až vlna slasti odezní. Pak se mátožně postavil a šel do koupelny. Svlékl si pyžamo a dlouho se sprchoval. Pak se oblékl do trička a tepláků, jak byl zvyklý kvůli dopolednímu běhu. Jen zběžně pohlédl do zrcadla, aby zkontroloval svůj vzhled. Vypadal jako vždy. Pod očima se mu sice rýsovaly slabé kruhy z toho mizerného spaní, jinak na sobě ale nepozoroval nic zvláštního. Seběhl dolů po schodech a už bral za kliku dveří, když v tom se zarazil. Nemůže jít běhat, když jí slíbil, že ji najde! Svou překrásnou milenku ze snů. Najednou nedokázal myslet na nic jiného než na minulou noc a slib, který jí dal. Se zběsilou posedlostí začal procházet dům od spodního patra až po půdu a hledat nějakou stopu. Hledat ji. Najít ji a být s ní. Už navždy. Tohle mu běželo hlavou pořád dokola a nutilo ho otevírat skříně, šuplíky, koukat znovu pod postele, pod koberec, prostě všude. Zapomněl úplně na čas. Když pak pozdě večer stál v kuchyni a hladově ukusoval suchý rohlík – první jídlo dne –, musel si přiznat porážku. Nic totiž nenašel. Ještě chvíli procházel pokoje, které běžně nevyužíval, a znal je tudíž méně, ale neobjevil nic, co by mu pomohlo ji najít. Uložil se ke spánku a jediné, nač myslel, byla ona. Že už za ním nikdy nepřijde, když ji nenašel. Jenže přišla. Stála v pokoji a zamilovaně se na něj dívala. „Promiň,“ hlesl tiše, když ji spatřil. „Ach Jane,“ pousmála se. „Snažil jsem se najít něco, co by mě k tobě zavedlo, hledal jsem celý den, ale nikde nic,“ přiznal lítostivě. 53

„Já vím,“ kývla hlavou. „Ty víš?“ zarazil se. „Ano,“ řekla mu, „byla to vlastně taková zkouška, můj milý. Jestli o mě opravdu stojíš. Jestli to se mnou myslíš vážně.“ „Myslím. Chci být s tebou. Už navždy,“ přitakal okamžitě. „Já vím, Jane, teď už to vím jistě,“ věnovala mu zářivý úsměv a bez okolků se svlékla. Pak si vlezla na protější stranu postele, lehla si na záda, pokrčila nohy v kolenou a široce je rozevřela. Chvíli ho nechala, aby se jen tak díval. Jan pro ni okamžitě vzplanul a netoužil po ničem jiném než se jí zmocnit. Ovládal se jen taktak. Nechápal, jak může být tak příšerně nadržený – jinak už svůj stav nedokázal nazvat –, když už jej tři dny předtím tak královsky uspokojila. „Na co čekáš, Jane? Pojď ke mně,“ vztáhla k němu ruce a on neváhal. Udělal přesně to, na co myslel, verval se do ní bez jakékoliv předehry. Jiná žena by se na něj proto zlobila nebo by byla zklamaná, ona však jen potěšeně vzdychla a vyzvala ho, aby pokračoval. Jako by přesně věděla, na co myslí. Řekla mu, aby ji nešetřil, a přesně to taky udělal. V jednu chvíli zběsilého přirážení jej napadlo, že jí to už musí způsobovat bolest, ona však jen spokojeně vzdychala a šeptala mu do ucha sprosťárničky. Když pak byl hotový, svalil se vedle ní a okamžitě se ho začal zmocňovat spánek. Cítil ji ještě vedle sebe a pochopil, že konečně našel tu pravou ženu. Pokornou a oddanou, povolnou a v posteli naprosto nepřekonatelnou. Než se propadl do temnoty, zaslechl, jak mu šeptá do ucha: „Najdi ten obraz a najdeš mě, Jane.“ Probudil se kolem poledne, ale na jídlo vůbec nemyslel. Jediné, na čem mu záleželo, bylo najít ten obraz. Ale jaký? V domě jich bylo tolik! Zpočátku chodil po pokojích a prohlížel je tak, jak mu na ně padl zrak. Když to nikam nevedlo, začal hledat systematičtěji. Procházel pokoj po pokoji, každý obraz vzal do ruky, otáčel jej ze všech stran, a když neobjevil nic zvláštního, odkládal je na koberec. Už se začínalo pomalu stmívat, když skončil své pátrání v pracovně. Nešťastně se opřel zadkem o stůl, ruce složil na hrudi a poraženecky sklopil hlavu na prsa. Chvíli stál a užíral se svým nezdarem. Dá mu jeho tajemná milenka další vodítko, když on sám 54

je tak neschopný? A přijde za ním vůbec ještě někdy? A proč mu vlastně dává takové hádanky? S dlouhým výdechem otevřel oči a bezmyšlenkovitě začal pohledem přejíždět po obrovské knihovně před sebou. Police pokrývaly celou stěnu od stropu až k zemi. A pak ho spatřil. Malý obrázek připevněný v úzké mezeře na konci stěny, kam už knihovna nesahala. Z poloviny jej zakrýval závěs u okna, proto jej přehlédl. Dychtivě k němu přistoupil a koutky se mu zvedly ve vítězném úsměvu. To musí být určitě on! Měl rozměry tak dvacet na dvacet centimetrů a zpodobňoval jeho tajemnou neznámou. Ležela nahá na boku a vyzývavě se usmívala. Zajásal a sáhl po něm. Jakmile se prsty dotkl rámu, uslyšel tiché cvaknutí a knihovna se začala pohybovat. Zíral na to s otevřenou pusou. Tajná místnost! V jeho domě! Jakmile vznikla ve zdi škvíra, kterou se mohl protáhnout dospělý člověk, knihy se zastavily. Už se chystal vydat na průzkum, když v tom si v záchvatu jasnozřivosti uvědomil, že by se mu hodila baterka. Rychle si pro jednu zašel do garáže, a pak vstoupil do tmy tajného pokoje. Ocitl se v malé prázdné místnosti bez oken. Zdi byly neomítnuté, ze stropu nevisel lustr, jediné světlo vycházelo z jeho baterky. Jakmile postoupil k prostředku pokoje, tajné dveře za ním se zaklaply tak rychle, že k nim ani nestačil doskočit zpátky. Zasakroval a hlavou mu prolétla děsivá představa toho, že se nedostane ven. Nebyl ale typ, který by hned zpanikařil, a rozhodně se nemínil nechat něčím takovým rozhodit, když už ji jistojistě téměř našel. Pomalu prsty šátral po zdi v místě, kde na druhé straně visel obrázek, až našel malé skryté tlačítko. Stiskl ho a dveře se začaly zase pomalu otvírat. Jako bych si to nemyslel, musel se v duchu pochválit a klidně se vrátil ke zkoumání pokoje. Když se za ním tajný vchod znovu zavřel, už se ani neohlédl a klidně pokračoval. Procházel místnost píď po pídi, ale nenacházel nic, co by mu napovědělo jak dál. „Našel jsem ten obraz,“ promluvil do tmy pokoje. „Kde jsi? Ukaž mi cestu. Prosím tě.“ 55

Nikdo se mu neozval. Přemýšlel, co by měl ještě zkusit, když v tom uviděl, že mu pod podrážkou boty prosakuje slabé matné světlo. Rychle si klekl a posvítil si na to místo baterkou. Teprve takto zblízka si všiml, že podlaha je vyrobena z dřevěných prken sbitých těsně u sebe. A škvírou mezi dvěma takovými prkny prosvítalo to tajuplné světlo. Co když je tam další tajná místnost? Tam by na něj mohla čekat! Zašátral rukama a téměř okamžitě nahmatal kovový kroužek poklopu. Nedočkavě za něj zabral a musel vynaložit celou svou sílu, aby ho nadzvedl. Pohlédl dolů. Prostor pod ním byl osvětlen tou matnou září, která pokaždé doprovázela jeho milenku. A ona tam stála, vztahovala k němu ruce a přešťastně se usmívala. „Ty jsi mě našel, má lásko,“ šeptala vroucně. „Skoč za mnou, není to vysoko. Ať tě můžu obejmout.“ Jan bez jediného zaváhání skočil. Bylo to výš, než mu řekla, padal dlouho. Skončil na kamenné podlaze a pořádně ho to bolelo. Při dopadu si odřel kolena a dlaně. S tichým zahromováním našel na podlaze svou baterku a napřímil se. „Říkala jsi, že to není vysoko,“ postěžoval si neznámé a vylekaně poskočil, když poklop nad jeho hlavou silou gravitace zapadl. „Na tom nezáleží. Když už jsi mě našel,“ nepřestávala se usmívat. „A kde to vlastně jsme?“ „Tam, kde už spolu můžeme zůstat navždy přeci,“ řekla sladce. „Tady? Navždy? Neblázni,“ odvětil nevěřícně. „Co je to vlastně za místo? Nějaký tajný sklep?“ Zasmála se, ale její hlas už nezněl tak hřejivě jako před chvílí. „Ano, je to sklep. Ale především je to něco jiného.“ „Jiného? Tak co to tedy je?“ „Tohle, můj drahý,“ přistoupila k němu blíž, „je místo našeho společného věčného spočinutí.“ „Věčného čeho?“ polkl těžce, když ji spatřil tak blízko. Oči měla chladné a pohled vzdálený. Obličej se jí náhle začal podivně vlnit, jako když se do vodní hladiny opře vítr. 56

„Kdo jsi?“ zeptal se přiškrceným hlasem a začal se ho zmocňovat strach. „Ty mě opravdu nepoznáváš?“ podivila se a on před sebou náhle spatřil stát svou pokornou a oddanou ženu Alenu. Hlavou mu bleskla vzpomínka na její ohořelé tělo, jak ho hasiči vyprostili z havarovaného a téměř úplně shořelého auta. Nezbylo z něj skoro nic, takže nikdo nikdy nezjistil, že si pohrál s brzdami, aby se jí nadobro zbavil. Kdyby zůstala tou tichou, poslušnou ženou jako na začátku jejich manželství, kdyby se dále starala jen o něj a jeho blaho, nikdy by to neudělal. Jenže ona místo toho začala vystrkovat růžky, zapomínala na něj a začala upřednostňovat sebe. Když zjistil, že uvažuje o rozvodu, a doufá v to, že získá polovinu jeho majetku, rozhodl se s ní skoncovat navždy. „Co… co tady děláš?“ zašeptal. „Přece jsi…“ „Mrtvá,“ dodala dvojhlasně a změnila se na jeho druhou ženu Michaelu. Po sňatku s Michaelou mu trvalo delší dobu, než pochopil, že si ho tehdy vzala jen pro peníze. Obalamutila ho sladkými řeči, zahrála na strunu jeho mužské ješitnosti a v posteli byla nepřekonatelná. Jenže rozhazovala jeho těžce vydělané peníze, kde mohla, a navíc měla problémy s pitím. To a její závislost na antidepresivech mu nakonec dobře posloužilo, když se rozhodl ji zabít. Omámil ji kombinací obou, a pak utopil ve vaně. Sebevražda jako vyšitá. „Ne, to není možné, to nemůže být pravda!“ zaječel hrůzou, otočil se k ní zády a pokusil se vyšplhat po zdi k poklopu. Stěny byly ale z dokonale hladkého kamene bez jediného výstupku, který by mohl využít, aby se dostal pryč z toho ohavného místa. Těžce dopadl zpátky a rozvzlykal se. „Taky jsem to zkoušela,“ ozvalo se nad ním. Jeho neznámá už měla zase svou tvář. „Když mě tady zavřel můj muž, protože si myslel, že mám milence. Křičela jsem a snažila se vyšplhat nahoru ke světlu, ale bylo to marné. Nikdo mě nikdy nenašel. A tebe, Jane, tebe taky nenajdou.“ Pokývala hlavou do jednoho z rohů. Ruka se mu třásla, když si tam posvítil baterkou. Na zemi leželo zahnívající a rozpadající se 57

tělo v šatech, které kdysi jistě bývaly sněžně bílé, pokryté makovými květy. Jan se obrátil zpátky k neznámé a mezi vzlyky šeptal: „Ne, já nechci… já ještě… Tohle všechno je sen, že? Hrozná noční můra…“ „Ne, můj milý, není. Našel jsi mě a už zůstaneme napořád spolu. Nikdo nás nikdy nenajde a nerozdělí,“ zavrtěla hlavou a natáhla k němu paži, aby jej pohladila. Jan se v té chvíli rozkřičel a řval, dokud mu sloužil hlas.

58

Pochmurná neděle Lucie Jedličková Tento příběh je lehce inspirován legendou o písni sebevrahů, avšak nesnaží se popisovat skutečné historické události. Případná podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími, či mrtvými, a stejně tak i s dějištěm tohoto příběhu je tudíž čistě náhodná. Budapešť, 1968 Kolemjdoucí se ustrašeně zastavovali a zírali do oken vysoké budovy. Tam stál muž, šedesátník s prošedivělými vlasy, a s prázdným výrazem hleděl na dlažbu pod sebou. Netrvalo dlouho a on skočil… Pád přežil, to si ještě stihl uvědomit, a když se pak probral na nemocničním lůžku, nemohl uvěřit, že je stále naživu. Nechtěl tu být, neměl na to sílu. Všechnu mu ji sebrali, všechnu si sebral on sám. Kde vzít nějakou navíc? A proč nad tím stále přemýšlet? A tak se u jeho postele zjevila záhadná postava, která ho zasvětila do dávného tajemství světa. O několik hodin později tělo tohoto nešťastníka zabíralo pryčnu v márnici a s namodralou jizvou po uškrcení drátem čekalo na spočinutí v náruči milované matky země. Psal se rok 1968, byl zrovna leden a v ulicích Budapešti padal sníh. Ve Vietnamu se stále válčilo, v nepříliš vzdáleném Československu se schylovalo k pražskému jaru. Svět běžel dál svým vražedným tempem, aniž by jej další smrt jakkoli vyburcovala. Snad jen několik duší chytlo za srdce, když se v novinách v černé kronice dozvědělo o smutném osudu umělce. Kolikrát ještě zazní ta slova plná bolesti? V kolika obměnách? Kolik lidí se svým srdcem rozhodlo to všechno skončit? Kolik lidí se bude modlit a zapálí svíčku? Ale nebožtík si to nepřeje, nechce, aby nad ním plakali, ale aby věděli, že odešel rád…

59

Ze zápisků neznámého občana Často mívám pocit, že se na mě nebe usmívá a že něco v přírodě okolo mi vysílá znamení, kterým nerozumím. Vím, je to blbost, každý z nás si namlouvá, že tu na něj někdo dohlíží a že na světě existují věci, které vidíme a vnímáme jen my. Ale jsme tu sami. A obáváme se toho, že to je pravda. Proto hledáme strážné anděly, nevysvětlitelné jevy, upíry – abychom se přesvědčili, že tu je ještě něco jiného než člověk. Protože toho se právě tolik bojíme. Že všechno to zlo na světě jsme my… Jako malé dítko jsem se bál tmy. Asi to v nás zakořenila bible a vyprávění o ďáblu, který žije v ponurém ohnivém pekle. Že zlo je všehovšudy vždy tmavé. Tím jsem se podvědomě řídil do určité chvíle ve svém životě taky. Ti špatní se skrývají ve stínech, v uličkách, kam světlo ani v poledne neproniká, ve feťáckých doupatech, špinavých kanálech, zkrátka někde v podzemí, mimo jasný zrak a smysl. Naproti tomu dobrého člověka pak potkáme v místech ozářených sluncem, v rozkvetlých zahradách napodobujících nebeský Eden, v prosvětlených obchodních centrech a samozřejmě v místech naprosto oddělených od té „špatné“ strany světa. Také jsem býval věčným samotářem a svůj „koutový syndrom“ jsem ospravedlňoval četbou Výrostka od Dostojevského, kde jsem se snažil najít sám sebe. Tedy alespoň do té doby, než jsem si uvědomil, že ať už je nám člověk v lecčems podobný, vždy se najde situace nebo nepatrný povahový rys, se kterým nesouhlasíme a který je nám možná i odporný. Ale je pravda, že do určité chvíle jsem i přes svůj odpor ke společnosti jiných lidí zůstával naivní a moje názory se ztotožňovaly s bezprostředností mého pětiletého brášky. Věřil jsem, že dobro musí (i přes všechny špatné vyhlídky) vždy zvítězit a že zlo bude po zásluze potrestáno. Ale už jsem nepočítal s tím, že dobro bývá ke zlu lhostejné, a že i kdyby nebylo, nic na světě není tak černobílé, jak jsem si představoval. S bráškou jsem chodíval do knihovny a trávil tam s ním celé hodiny. Přestože ještě neuměl číst, rád si prohlížel barevné i tušované ilustrace a já mu předčítal a pomalu ho naučil celou 60

abecedu, takže při příchodu do první třídy už uměl plynně číst. Paní knihovnice si nás velmi oblíbila a zahrnovala nás mateřskou láskou, možná i mnohem větší, než jakou kdy dokázali dát najevo naši vlastní rodičové. Pamatuju si, že jsme často sedávali na rohové pohovce v čítárně, každý na jedné straně, a nechali se unášet slovy. Nepopsatelné chvíle, opravdu. Ale nechci na ně teď vzpomínat, protože se bojím, že bych to neunesl. Vlastně už ani nevím, kdy přesně jsme zjistili, že má leukémii. Ano, byl často nemocný, stěžoval si na únavu, ale my tomu nevěnovali takovou pozornost – vždyť malé děti jsou nemocné pořád. Ale po tomhle oznámení se svět najednou zastavil. Bráška pak trávil většinu času v nemocnici. Nechtěl jsem chodit do školy a hlasitě a vztekle jsem se dožadoval práva být s ním všude a za všech okolností. Někdy mi to dovolili, zvlášť v posledních dnech. Nikdy jsem si plně neuvědomil, že tahle nemoc je plíživý zabiják, kterému je jedno, jak moc je člověk dobrý či zlý, jestli je malý nebo velký, silný nebo slabý. Z mého brášky mohl být mírotvůrce, spisovatel, malíř, učitel… mohl být, čímkoli chtěl, ale… Když doktoři naposledy zavrtěli hlavou, nevěřil jsem jim. Křičel jsem na ně, neartikulovaně jsem řval, ať mi ho neberou, že to dělají naschvál, že bráška bojuje a že prostě není možné, aby prohrál! Z té doby si moc nepamatuju, jen to malé bílé tělíčko ověnčené zlověstnými dráty (nemocničními přístroji). Sedával jsem u něj a četl mu foglarovské příběhy, které tak miloval, ale čím víc jsem hysterčil, tím méně reagoval. Měl jsem pocit, že jsem jediný, kdo ho chce zachránit, že všichni okolo mě ho prostě nechávají umřít. A opět jsem na ně řval jako smyslů zbavený. Pak mě jednoho dne probudil tichý zpěv v pro mě neznámé řeči (dnes vím, že to byla maďarština), který se vznášel tichým nemocničním pokojem. Seděl jsem na židli v rohu, která byla bílá jako všechno okolo, a rozespalýma očima, červenýma od věčného strachu, jsem se zmateně rozhlížel. Kolem postele bylo rušno. Doktoři, sestry, plačící rodiče. A ještě jedna postava, jíž jsem zde nikdy předtím neviděl. Všimla si, že na ní tázavě hledím, usmála se na mne bezzubými ústy a dala si na ně prst jako znamení mého 61

mlčení. Všechno se odehrávalo jako ve snu, neslyšel jsem nic krom té tklivé melodie, před sebou pořád ten samý obraz, který můj mozek nedokázal zpracovat. Ten neznámý člověk s naprosto bílým obličejem bez očí, zahalený do černého roucha, položil ruku na bráškovo čelo, jako by ho chtěl chlácholit. Ale bylo v tom něco zlověstného, něco, co mě děsilo. Pak tu najednou stál bráška v pyžamku, cizinec ho vedl za ruku a odváděl pryč. Křičel jsem, ale z mého hrdla nevycházel žádný zvuk. A bráška odešel navždy. Stalo se to v neděli. Byla chmurná, nebe pokrýval šedý opar z mraků a na zem neustále padaly další a další kapky deště. Jako by i ta příroda tušila to, čemu jsem odmítal rozumět. Nevnímal jsem, co mi říkali, nevnímal jsem, co jsem říkal já. Všechno bylo ode mě moc vzdálené. Vím, že jsem pak stál u čerstvě vykopaného hrobu a bez dechu sledovat bílou rakvičku sjíždějící do prázdnoty. A vedle stál on, obličej zakrytý kápí, poslední soudce v neustálém koloběhu přírody. Nevím, jak to vnímali moji rodiče. Z té doby si doopravdy nevzpomínám na moc věcí. Byl jsem často pod sedativy. Bylo mi 14 let, ale během několika hodin jsem zestárl o několik staletí. Ta podivná postava mě pronásledovala ve snech, její beztvará tvář mě děsila, bál jsem se jí a zároveň ji strašlivě nenáviděl, byl to zabiják všech zabijáků. Něco mi říkala, ale já jí nerozuměl, nechtěl jsem jí rozumět. Zacpával jsem si uši, po tvářích mi stékaly tisíceré slzy. Dočista jsem se zbláznil a nakonec našim nezbylo nic jiného než mě svěřit do rukou někomu, kdo by mi „pomohl“. Ten „někdo“ byl obyčejný blázinec, kde jsem dostával další uklidňující injekce. Ale obraz toho, jenž mi odtáhl brášku do zapomnění, jsem z hlavy nikdy nevymazal. Postupem času jsem si na jeho přítomnost zvykl. Přicházel s východem slunce a odcházel s jeho západem. Úplně rozprášil mé rozdělení světa. Všechno světlé jsem začal nenávidět a považovat za špatné. Celá moje duše byla rozervaná, rozpáraná a nešla ničím zašít. A pak prostě zmizel. Jednoho dne se cizinec neobjevil. A když jsem to řekl svému doktorovi, zaradoval se. Moje propuštění na sebe nenechalo dlouho čekat. 62

Stal se ze mne normální člověk. Dodělal jsem školu, začal chodit do práce, našel si přítelkyni, jíž jsem zlomil srdce, a ona ho na oplátku přelomila mně. Aspoň se tak mohlo zdát, kdybych ovšem srdce už dávno neměl roztříštěné na tisíc kousků. Občas jsem nastražil uši, když jsem zaslechl povědomou hudbu, jako tenkrát, ale vždycky jsem jen zavrtěl hlavou s tím, že mě jen mámí sluch. A tímto způsobem jsem žil až do svých třiceti let. Potom umřeli i mí rodiče a já je jel do svého rodného města pohřbít. Po bráškově smrti se naše rodinné soužití rozpadlo, už více jak 10 let jsem je neviděl. Možná jsem toho měl litovat, když jsem pak stál u hrobky svého rodu. Možná jsem měl plakat. Možná jsem měl truchlit. Ale mě přitahovala jen fotka toho malého dítěte, které zemřelo, aniž by poznalo svět. V té chvíli jsem si vzpomněl, že jsem psával. Ano, psával jsem dopisy adresované někomu, o kom jsem si myslel, že je nesmrtelný. Ty dopisy jsem házel dolů malou škvírou pod náhrobním kamenem, kudy se tam dostávali i mravenci a různí brouci. Papír už jistě dávno provlhl, shnil, rozpadl se. A z mých slov se stala jen další mrtvolná připomínka lidské existence. Na hřbitově jsem nepobyl dlouho. Co bych tam taky dělal? Bylo to místo pro mrtvé a mrtví, jak známo, nemohou už vůbec nic. A tak jsem odešel na jediné místo, kde jsem se cítil šťastný. Do knihovny. A jak jsem stoupal po schodišti městského úřadu ke dveřím s nápisem (tím líbezným, který se tak krásně převaloval na jazyku), bylo to jako vrátit se do minulosti. Ale knihovna tu už dávno nebyla. Tedy byla, ale už do ní nikdo nechodil, knihy se nepůjčovaly už několik let, všude se jen válel prach. Ani zamknout se ji už nikdo neobtěžoval. Knihovnice tu nebyla, možná také zemřela, možná se odstěhovala, možná ji také zasypal věčný prach. Pohovka zmizela. Sedl jsem si na zem do tureckého sedu a nechal se unášet směrem do minulosti. Bylo mi zase dvanáct let. Bráška tu seděl a s otevřenou pusou opět naslouchal nějakému příběhu. Pak přišla knihovnice a nabídla nám kakao a domácí koláč, po kterém jsme se mohli utlouct. Najednou tu byli všichni čtenáři, kteří sem chodili zapomenout na všední shon. Stará babička o holi, které jsme nosili 63

knihy, statný čtyřicátník s brýlemi, který nás vtáhl do světa Eduarda Štorcha a Karla Maye. A mnoho a mnoho dalších, na něž si ani moc nevzpomínám. Byl jsem zase šťastný, bráška se usmíval, několik předních zubů mu chybělo. Byl také šťastný. Najednou se v jeho tváři mihl stín, sešklebil rty v ponurou masku, vše se opět zalilo bílým štiplavým světlem, pavučiny znovu vystouply na povrch. „Mám strach, bráško. Strašně moc to bolí. Vidím někoho, kdo mě chce odtáhnout pryč. Nedovol mu to, prosím,“ říkal plačtivě bráška, místo úsměvných úst na mě z jeho tváře hleděla rozšklebená jizva. V mém mozku se opět všechno zastavilo a já ani nevěděl, jestli něco říkám nebo dělám. Teď jsem si vzpomněl, že to byla poslední slova, která mi bráška kdy řekl. A tu stál on, ta nenáviděná bytost, která na tolik let zmizela, aby se mohla navrátit v celé své síle. Opět držela brášku za ruku, ten se na mě usmíval, bílé světlo zalévalo jeho malou hlavičku. „Teď už mi je dobře, nemusíš se o mě bát,“ znělo mi v uších. Nevěděl jsem, jestli mi to říká opravdu on, nebo si jen přeju, aby mi to říkal. „Promiň, že jsem tě nezachránil, bráško,“ zašeptal jsem. Pak vše potemnělo. Probudil jsem se po dlouhém snu, v němž jsem pochopil úplně vše. Vybavil se mi klučina, s nímž jsem se skamarádil na psychiatrii. Bylo mu patnáct a pokusil se o sebevraždu. Chtěl se oběsit, ale včas ho našli. Neminul snad den, kdy by nepomýšlel na nový způsob, jak sprovodit sám sebe ze světa. A vyprávěl mi o lidech, které znal a kterým se to povedlo. Vyprávěl mi o písni, jež je k tomu všechny přivedla. „Ukázala jim cestu,“ říkal mi. „A oni se jí vydali. Pak se objevil On a odvedl je pryč. Ta píseň je všechny zabila. A pomalu zabíjí i mě.“ Moc jsem ho nevnímal, protože myšlenky na smrt mě děsily. Vždyť Smrt mi vzala jediného člověka v mém životě, kterého jsem měl kdy rád! Teprve teď jsem pochopil, že ty lidi nezabila píseň, ale že se zabili jen oni sami. Ta píseň jim jen napomohla v nejhorších chvílích. Pochopil jsem, že cizinec, kterého jsem se tolik bál, jen pomáhá nemocným duším vyrovnat se s bolestí. Můj bráška trpěl. A volal 64

o pomoc. Neslyšel jsem ho, slyšel ho jen on. A osvobodil ho. A teď nabízel svobodu i mně. Stále sedím v knihovně. Píši do starého svazkového katalogu, na poslední prázdné stránky. Natahuje ke mně ruku a já už teď vím, že ji přijmu. Prostorem se line melodie určená jen mně, ta samá, kterou jsem tehdy slyšel u nemocničního lůžka. Kolem bytosti s bílou tváří se objevily další dvě. Znal jsem jejich tváře. A znal jsem i tu píseň. Vím, že už je čas. Omlouvám se za tak dlouhý „dopis na rozloučenou“, pokud tomu tak chcete říkat. Vlastně se nemám s kým loučit. Snad jen se světem, který jsem nikdy docela nepochopil. Dnes je neděle. Venku skučí vítr. Padá déšť a kroupy. Příroda ví, co se děje. Budete jí více naslouchat, viďte? Vím, že už mě bílé kytičky neprobudí a že mne temný kočár žalu unesl až moc daleko, aby mě andělé mohli vrátit. Ale nesmutněte nade mnou, odcházím s úsměvem na tváři. Na druhý břeh, do pekla, očistce, nebe… zkrátka tam, kam se po skonu z vlastního rozhodnutí ukládají všechny duše. Pozvedněte číše, chci si s vámi naposledy přiťuknout. – „Tedy na brzkou shledanou!“

65

Léčitelka Miroslav Borský Lidé od počítačů prý bývají nepraktičtí. Karel se tak rozhodně cítil a pro jistotu se vyhýbal všem složitým manuálním činnostem. Ale na řezání dříví na cirkulárce mu nic složitého nepřišlo. Chytneš kus dřeva, rozřízneš, odhodíš, opakuješ. Po několika kusech Karel cítil, že to začíná dostávat do ruky a že je to ve skutečnosti velmi relaxační záležitost. Pomalu se propracovával košem dřeva a v duchu probíral výsledky dnešní SEO analýzy. Z úvah ho vytrhla prudká bolest a zděšeně zíral na krvácející pahýl palce levé ruky. Křičící lidi, houkající sanitku i doktora v nemocnici vnímal přes závoj bolesti zkresleně a neúplně, neschopen se soustředit na cokoliv jiného než na bolest zdánlivě vycházející z chybějícího kusu prstu. *** Uplynulo několik měsíců a Karel stále cítil bolest v uříznutém článku. Přicházela i odcházela náhle, bez varování, pulzující bolest, tepající v rytmu jeho srdce, někdy jen jako slabý náznak, jindy téměř paralyzující. Nevěděl, jak se bolesti zbavit, a strach z toho, že zase přijde, ho vyčerpával víc než bolest sama. Zkoušel nejprve doktory, pak kdejakou lidovou moudrost, ale kromě prášků, které ho tlumily a znemožňovaly mu fungovat v práci, žádné řešení nenašel. Pak se na jednom ezoterickém fóru dočetl o lidové léčitelce, která pomáhá lidem od bolesti. Na první pokus ji nenašel. Farma, ve které měla bydlet, nejspíš nebyla dobře značená a on ztratil půl dne projížděním okolí. Ale v noci se mu začaly zdát divné sny. Obsah těch snů se vytratil chvíli po probuzení a přetrvával jen pocit. Pocit, že ta farma je důležitá. Že když ji najde, vyřeší se jeho problémy. Karel byl člověk velmi racionální, alternativní medicínu bral až jako poslední naději a moc nevěřil tomu, že by snad mohla fungovat. A ze svých snů byl nervózní, nerozuměl jim a bál se jich. Zkusil nespat a pít hodně 66

kávy, zkusil brát prášky na spaní, aby spal tvrdě a beze snů, ale od prvního výletu na farmu v něm každá noc zanechala tentýž pocit. A bolest v palci přicházela a odcházela, možná ještě silnější než dřív. A tak to zkusil podruhé. Opět marně. A sny nepřestávaly. V zoufalství zkusil halucinogeny, protože cokoliv bylo lepší než ten pocit po probuzení, to vědomí myšlenek protékajících mezi prsty jak řídké těsto, dojem, že právě zapomíná na něco důležitého. A pak se zděsil toho, jak daleko zašel. Že si v pochybném klubu koupil včera večer od pochybné existence nějaké pochybné želé a spolkl ho bez sebemenšího zaváhání. A ráno se cítil stejně divně jako tu spoustu rán před tím. Umanul si, že tentokrát to nevzdá, i kdyby měl projíždět každou lesní cestu, na kterou narazí, a vyptávat se v každé vesnici, kterou projede. *** Nebylo mu jasné, jak mohl tu farmu dvakrát nenajít. Jak mohl dvakrát minout ceduli, která tam očividně stála už roky, přímo u hlavní cesty, a její nápis hrdě hlásal BIOFARMA U MILUŠKY. Pokoušel si vzpomenout, jestli tudy projížděl i minule, jestli tu ceduli jen viděl a nečetl, jestli mu ji třeba nezaclonil projíždějící traktor, ale nedovedl si vybavit nic než neurčitý dojem, že tudy minule jel. Odbočil tedy na štěrkem sypanou cestu a po chvíli se mu zpoza kopce vyhouplo oplocené hospodářství. Zastavil u plotu, vystoupil z auta, došel až k brance a chvíli sbíral odvahu. Něco, co nedokázal přesně určit, v něm vzbuzovalo strach. Jako by silueta statku a dvou hospodářských budov za statkem byla povědomá a nepříjemná. Bum. Do nohy mu narazil balón. Růžový, s nakreslenými slony. „Haló, pane, kopnete mi balón?“ zavolala na něj malá holčička. Až teď si jí všiml. Nebyla starší než deset let, v růžových šatech a s velkou růžovou mašlí ve vlasech. Růžové šaty působily v zabláceném dvorku trochu nepatřičně, ale pohled na nevinný dětský obličej jako by zahnal jeho obavy. Usmál se a úsměv byl nucený jen trochu. Kopl míč zpátky a vyrazil ke dveřím stavení. Dobře živená matróna stála na zápraží a prohlížela si ho. Hlasitě ji pozdravil. 67

„Dobrý den, já jsem Karel Konopník a našel jsem vaši adresu na jednom internetovém fóru. Psali tam, že prý umíte…,“ jeho hlas zpomalil a pak se zastavil. Jako by si uvědomoval absurditu toho, co se chystal říct. Ale žena se zasmála a dokončila větu za něj. „… že umím čarovat? Lidi toho naplácají, nesmíš věřit všemu, co si kde přečteš, synku. Ale znám spoustu bejlí a už moje bába tu pomáhala lidem. Tož pojď dovnitř, ať nám nevyneseš spaní.“ Otočila se do chalupy a udělala půl kroku, pak se zastavila, jako by si na něco vzpomněla, otočila se zpátky ke Karlovi. „Nejsi náhodou od televize, že ne? A netočíš si mě tu na nějaký ty ajfouny, což, synku?“ „Ne, ne,“ zamával Karel rukama, „já jsem přišel jen pro radu.“ Žena spokojeně pokývla tlustou bradou. „Inu radu, radu si určitě odneseš. A nejenom tu. A ještě mi řekni, jestli jsi náhodou něco nepil. To je důležitý, tohleto, protože moje bylinky to nemají rády, alkohol.“ „Ale, vždyť jsem tu autem,“ ukázal Karel k plotu. „Přece bych neřídil, kdybych něco pil.“ Buclatý prst mu zašermoval před obličejem. „No jen aby. Známe takové ptáčky, co si dají pivko k obědu a vyrazej na cesty. Ale nemysli si, já mám na to čich,“ poklepala na svůj nos. „Tak šup dovnitř, synku, šup, šup.“ Karel vešel do stavení. Hned ve dveřích ho praštila do nosu těžká, omamná vůně. Lehce se mu zatočila hlava a vrátil se mu ten plíživý pocit strachu. Jako by to už někdy zažil a nebylo to příjemné. Přemýšlel, jestli to nemůže být následek včerejšího tripu. A jestli o něm nemá té ženě říct. Co když k tomu ty bylinky nesednou? A pak na to zapomněl, protože byl usazen na židli, a zatímco žena stála u plotny, drtila v hmoždíři nějaké bylinky a házela je do vroucí vody, vyptávala se ho. A on odpovídal. Jako by její otázky zbořily hráz, kterou v sobě budoval. Střídavě mluvil a plakal a mluvil. A ta zvláštní, těžká vůně zatím naplňovala jeho mysl, až ji zaplnila do posledního kousku. ***

68

Černý spár, možná pařát nějakého dravého ptáka, jen větší, ostrý jako břitva a černý jako noc, se mu zaryl do hrudníku, prošel mezi žebry až do srdce a on na jazyku ucítil pachuť krve. Chtěl vykřiknout, chtěl volat o pomoc, ale z úst mu nevycházel žádný zvuk. „… cháš mě vůbec?“ Karel zamrkal na lžíci polévky, kterou držel v ruce na půli cesty k ústům, pak se podíval na svého kolegu a pak do talíře kuřecího vývaru. „Promiň, nějak jsem nedával pozor, měl jsem v noci dost špatné spaní.“ „No to vidím, seš jak zombie. Ptal jsem se tě, jestli jsi konečně byl u tý vědmy, co o ní pořád mluvíš.“ „No, já… já… asi ano?“ „Jak asi ano? To bys snad mohl vědět přesně, ne? S tebou je dneska řeč jak rozprávka.“ Karlův kolega si znechuceně odfrkl a přesunul svoji pozornost k obědu. Karel znovu zaostřil na lžíci. Měl dojem, že to stavení našel, ale nepamatoval si, jestli byl někdo v něm a co se tam dělo. A pokaždé, když si pokoušel vzpomenout, houpal se mu žaludek jako na vodě a v nose cítil zvláštní omamnou vůni. *** Další noc trápil Karla ten samý sen. Černý spár v jeho srdci jako by pulzoval, jen pomaleji než jeho srdce. A to začalo zpomalovat, až tepalo stejně pomalu jako spár. A společně se srdcem zpomalovala také jeho mysl. Myšlenky byly těžké a rozvláčné, téměř neuchopitelné. Probudil se s výkřikem bolesti a to, že si svůj sen tentokrát pamatoval, ho vůbec neuklidnilo. Těžce, přerývavě dýchal a každý zvuk v pokoji zněl nepatřičně. Vyděsil ho závan větru, který pohnul okenicí. Nebo se možná něco snažilo dostat pootevřeným oknem dovnitř? Uvědomil si, že má venku zpod peřiny vystrčenou ruku, a začal ji pomalu zatahovat. Peřina byla jeho štít a on se musel ukrýt před tím, co se pohybovalo v jeho pokoji. Chtělo se mu na záchod, ale věděl, byl si tím jistý, že když vyleze z postele, zaboří se mu do lýtka to, co číhá pod postelí. 69

Pak škubl nohou, protože už nemohl vydržet to napětí, a vylekal se zavrzání postele. Srdce mu poskočilo až do krku, teď přitáhl jejich pozornost, teď se ho zmocní noční běsi. Nevěděl, jak dlouho tak čekal, schoulen pod peřinou, než se nad ním slitovala Morfeova náruč a přenesla ho do kuropění. Pamatoval si však každý vjem, každou sekundu své můry v nočním snění i nočním bdění. *** Ten sen se neustále vracel. Někdy to byla jen silueta nějakého stavení na pozadí a před ní černý dráp, někdy byl on sám uvnitř toho stavení, na jazyku cítil chuť krve a ostrý spár ve svém srdci, někdy byl nezúčastněným pozorovatelem a sledoval sám sebe, jak stojí, třese se, krev mu stéká přes hrudník po nohou a vytváří mu pod nohama kaluž. Jeho pokoj byl v noci plný divných zvuků, někdo se schovával ve skříni, něco žilo pod jeho postelí a čekalo na svou příležitost a chtělo jeho krev. Pokoj se občas měnil. Zvětšoval se a zmenšoval, rychle po sobě, v rytmu tepání jeho srdce, a byly v něm obrysy předmětů, které nikdy neměl. A když tyhle sny zmizely pod paprsky ranního slunce, vrátila se jeho bolest. Vypadalo to, jako by se i ona bála věcí ze snů, o to víc však útočila ve dne. Nebylo pro něj jiného východiska než opět vyrazit najít tu farmu a tu ženu, u které možná už byl a možná taky ne. *** Zastavil u plotu, vystoupil z auta, došel až k brance a chvíli sbíral odvahu. Něco, co nedokázal přesně určit, v něm vzbuzovalo strach. Silueta statku a dvou hospodářských budov za statkem byla povědomá a nepříjemná. Bum. Do nohy mu narazil balón. Růžový, s nakreslenými slony. „Haló, pane, kopnete mi balón?“ zavolala na něj malá holčička. A pak si vzpomněl. Na svou první návštěvu zde. A druhou. A třetí. A pokaždé ten stejný míč. A když několikrát zamrkal na míč, 70

jeho obrysy se lehce rozmazaly a najednou se nekoukal na míč, ale na lidskou hlavu, vousatou a vlasatou, špinavou a nemytou. „Kopnete mi ten balón, pane?“ zasípala na něj hlava a bezhlavý trup o kus dál na něj zamával vyzáblou rukou. Pak jeho zrak přelétl na zápraží, kde stála žena. Byla starší, bledší a hubenější, než si pamatoval, a její oči byly černé jako propast. A v obličeji jí bylo vidět, že zaregistrovala Karlovo prohlédnutí. „Škoda,“ řekla jen. A zatímco Karel zařval hrůzou a začal utíkat pryč, její prsty kreslily do vzduchu divné obrazce. „Škoda,“ zašeptala tiše. „Poslední sezení a tvá bolest by byla zralá k utržení. A pak bychom byli spokojeni, ty i já.“ Mávla rukou a pták černý jako noc vylétl směrem k prchající postavě. Nejen emocemi živ je člověk. Dnes bude hostina.

71

Zobák z vrabce do kaše, cibuli nos kolem pasu Tom Hadrava Morna nejni zlá ani hodná. Je taková, jaká je. Někdo poslouchá císařpána, někdo mámu nebo bábu, u nás na vsi posloucháme Mornu. Pani Mornu. Pozdraf vránu, dykoli jí uvidíš. V neděli se nešahá na kov holou rukou. Myší vocásky patřej pod nohy vod postele. Do pusy si pjetkrát za den dej voblázek z řeky a zase ho vyplivni. Morna je studená, přísná, ale spravedlivá. Moudrá. Fšichni jí rozumíme. Rozumíme, že máme úrodu, co je nám třeba, že jehňata a kůzlata se roděj živý a silný. Že řeka zůstane čistá a brambory nechytěj plíseň. Maj mě za jednoduchýho, ale tomudle rozumim i já. Přes prách vycházej jen pravou. Do kapsy březovou kůru, opčas po ní přejeť prstem. Do údolí vede jen jedna cesta, špatná, plná kamení, a další přes lesy a skalama, ale tu zná málokdo. Snadno se zabloudí. Sem do hor nikdo jen tak nezavítá. Človjek ví, že tu musíme držet při sobje. Držet při sobje a poslouchat Mornu. Řikám to fšem, řikáme si to fšichni, furt dokola. Pozdraf vránu, dykoli jí uvidíš. Zobák z vrabce do kaše, cibuli nos kolem pasu. Musíme držet při sobje. Uďáli sme si jí jako každá ves. Z toho, co bylo po ruce, jako každej rok. Dřevo, starý hadry, vjetve, sláma. Paňáca na májce. Ale co z ní dělá naší Pani, sme my fšichni. Takovej ňákej duch vesnice nebo co. Dyž přišlo na to sundat jí dolů, nikdo se k tomu neměl. Děcka natěšený, až pude do potoka, posmolená a zapálená. Nechme jí eště chvíli takle, řek sem já. Žádnej fajrunk, žádný topení. A časem fšichni kapírovali, že mrkev nežerou krti. Že zelí je větší a dýl vydrží. Tak zůstala tam, kde byla. Žádný sundavání. 72

Ty rady sme vobjevili tak ňák postupně. Já přišel s těma prvníma. Lidi si tu zvyknou na kdeco. Pak ale Chromej Matěj, co mu spad strom na nohu, řiká: Já nebudu za tajtrlika. Todle ne. Chodit s cibulí. Sem snad tajtrlik? Druhej den sou jeho zuby vysypaný po cestě, ruce a nohy vyházený do vjetví švestek, každá zvlášť. Makovice nikde. Příde Mařena, jak maj s Vinckem třetinu po starym Peckovi, a řiká, že Vincek nezdraví vrány. Ani nebude. A dál poudá: Mně se to taky nelibi. Cibuli strkam jen do polivky, kaši jime s medem. U nás, u Třetinářů, teda nepočitejte s vocaskama a timdlenctim. Za dva dni de k nim bába Zatratílková a najde chumáče vlasů po celý chalupě, prkna v podlaze nasáklý krví, uši přibitý na plotě. A voční bulvy v dírách po suku na stodole, všecky štyry vedle sebe jak ňákej zamlunk. Vodklidíme to. Lidi v horách sou zvyklí na kdeco. Morna na to kouká a my víme, že to bylo dobře. Tak tam je, nad vsí, odkavaď má přehled. Každý ráno na ní kouknu, na její hlavu s vjetvičkama a trávou, slaměnej obličej jak vobrázek, oči jak uhlíky a dlouhý ruce a nohy. Pani Morna na nás dohlíží. Hlídá. Četníci přídou zejtra, řiká Tonda. Je mladej, blbej. Četníci přídou, řiká znova, přejede palcem po kšandě a tváří se, jako by zežral vovčí hovno a děsně mu chutnalo. A já v těch jeho vočích vidim, že jim něco řekne. Že si prostě pustí tu svojí pihovatou dršku na špacír. Tady se něco stalo a nikdo neví jak a je to takový zlý a vopčas se stanou hrozný vjeci, jo, lidi to vopčas vodskáčou, takle by to řek. Nikdo mu nic nevotpoví. Ale já vim svý. A taky vim, co se stane. Večer je takovej teplejší, léto uš vážně mlátí na vrata. Človjek se spotí ve vestě, mraky sou do fjalova, čápi na polích, žáby slyšet jako dyž je na nože berou. Ale tady je to fuk. Tady je Pani Morna, a ta má ráda zimu a chlad. Tonda seká dříví, je slyšet rány sekerou a bouchání, jak dycky polínka vodlítnou do vrat. Pak to přestane. Chvilku fouká takovej studenej vítr, štípavej do tváří, že jeden musí přivřít voči. Ráno na špalku půlka Tondova vobličeje, prsty ve vokapu, ze strouhy za jeho chalupou trčí noha vod kolene dolů. Povim to vostatním, fšechno se uklidí hnedle zrána, krev zasype 73

pilinama, vzala si ho Morna. Šmitec. Pani má dycky pravdu. Četníci přídou jako dycky, jednou za čas, na aufzicht. Obhlídnou ves, mluvěj s pár lidma, pak odtáhnou. Takhle to chodívá. Pani se vo nás stará, ale vyžaduje poslušnost. Nebo trochu jinak. Vyžaduje, aby se lidi sklonili před zimou a přírodou a kolobjehem života vůbec. Přiznali si, že na něco nestačej. Je to vo pokoře, myslim. Ježiš řiká to samý. Asi. Akorát Ježiš človjeka nerozebere do druhýho dne na kousky. Ať sem trajcén, proti Morně nemá šanci, tendle chudák přibitej. V neděli nešaháme na nic kovovýho. Studenej voblázek z řeky vopčas do pusy. S koňma stahat dřevo na zimu, nahnat vovce domů, vstávat k nim v noci, dyž de jehně na svět. Rok uteče jak voda v potoce. Fšecko, jak má bejt. Du se podívat až za řeku k březovýmu hájku, esli se tam náhodou nezaběhla vovce, kterou hledám už třetí den. Franta Sejkora, co bydlí kousek, nejni u slepic, kde bejvá každej večír. Zajdu do sadu. Nejni ani tam, ani u řeky s prutem. Před domkem mu ale stojí vozejk a vosla někdo přivázal přímo před vrata. Franta vyjde ven a trhne sebou, jak by tu chtěl něco stopit, sám na vlastním. Už sem se lek, co je s tebou, Franto, volám. Mávne rukou a zaleze dovnitř. Něco se mi nezdá. Du za nim, v sednici jako po ráně z děla, fšude šatstvo, vjeci z truhly ven, nádobí nastrkaný do sebe. Vercajk, pytle, postel plná balíčků, zabalených v plátně. Možná mě maj za jednoduchýho, ale todle mi docvakne. Franto, ty se chystáš zdomů? Kouká mi do vočí a zvažuje, co může a co ne. Ksichtí se podezřele jak pes, co zežral špek. Pak začne drtit slova mezi zubama, jak to umí jen von. Pepiku, teť si jedinej, kdo něco ví. Poslouchej. Až padne tma, zapřáhnu vosla a prásknu do gatí. Nejni tu k žití, přisám, že ne. Řekne mi to, jako by se mi vomlouval, ruce mu šijou a kouká na mě, hned zas do rohu. Vopakuju to nevim po kolikátý. Pozdraf vránu, dykoli jí uvidíš. Do kapsy březovou kůru, opčas po ní přejeť prstem. Jen to řikám a zírám na něj. Dovopravdy to už nejni pro mě, Pepku, nech bejt. 74

Vidim, že se rozhod. Kejvu, jako že jo. Je to tvůj život, Františku. Chvíli stojíme, něco tu neštymuje, ale ani jeden nic neřeknem. Ve dveřích se votočim. Pokrmim drobotu a přídu ti pomoct naložit a rozloučit se teda, pravim eště. Za chvilku sem zpátky, s sebou podtínací sekyru, srp a tesařský dláta. Foukne zas ten ledovej vítr a prohrábne mi vlasy jak studená ruka. Morna ke mně mluví. Jedná skrzevá mě. Pepiku neblbni, blekotá Franta. Pepiku vopravdu neblbni, dyk se ňák dohodnem. Chci mu říct, že Morana s nikym nedělá dohody, ale zůstanu sticha. Neni třeba mu to řikat. Šak von to pochopí, za malou chvilku. Sklonim hlavu před tim větrem, nasaju ho do nosu. Hladí to a příjemně to chladí. Pak se narovnám a du na to. Du dělat, co mi moje Pani přikazuje.

75

Nejeden Shinigami na světě… Dominika Růžičková „… vrátí se každým dnem i nocí. Není možnost, jak se jej zbavit, je téměř nezničitelný. Je věčný, starý jako sama smrt, vždyť on sám je jejím nositelem a vykonavatelem. Sám však vlastnoručně nezabíjí, jeho vliv je tak mocný, že tento úkol on sám vykonávat nemusí. Stačí jen, aby se dostal co nejblíže, a zbytek už…“ Izanami prudce zavře knihu, ležící na stole přímo před ním. Ani nedočte větu, nechce ji dál už číst. Původně vůbec neměl v plánu tuhle knihu číst, jen ji omylem vytáhl z police v knihovně, kde hledal pro svůj článek dokumenty o japonském pokroku techniky. Když už ale měl knihu v ruce, nemohl odolat tomu kouzlu ji otevřít. Měla nádherně zdobenou červenou obálku, přesto působila obyčejným dojmem. Staré stránky se skoro rozpadaly v prach, když chtěl otáčet jednotlivými listy. Látková záložka připevněná ke stoletému hřbetu knihy jen vyzývala k bližšímu prozkoumání. Byly na ní vyryté japonské znaky, kterým ale Izanami nerozuměl – sám v Japonsku nežil od svého dětství. Přesto ho neodolatelně lákala, stejně tak jako sama kniha. Ještě chvilku zhypnotizovaně hledí na knihu před sebou, poté ji ale vezme do ruky a uloží zpět do police v knihovně. S úlevou si oddechne, zároveň však cítí podivnou tíseň, jako kdyby tu knihu neodkladně potřeboval znovu prolistovat, jako kdyby ta kniha nějak souvisela s jeho samotným životem. Další chvíli znovu pozoruje knihu, nechce ji znovu z police vyndávat… „Jste v pořádku?“ ozve se za ním milý hlas. Izanami se rychle otočí, alespoň ho to vytrhlo od pohledu na knihu. Zadívá se na mladou knihovnici, která se na něj nejistě usmívá. Už delší dobu musela jeho zvláštní chování pozorovat. Jak je to možné? Nikdy se takhle přece nechová. Za všechno může ta kniha. Dokonce si ani nepřečetl její název, tak moc byl rozrušený. 76

„Ano, děkuji,“ odpoví rychle. Když zůstane knihovnice ještě i po ujištění stát na místě, odhodlá se zeptat. „Víte, viděl jsem zde jednu knihu…,“ začne a otočí se zpět k polici. Už natahuje ruku k místu, kam ji před chvilinkou sám ukládal, ale kniha nikde není. Ani její červený, zdobený obal není nikde v okolí vidět. „Asi už si ji někdo vypůjčil,“ otočí se zase zpět s hloupým úsměvem na tváři. „Zajisté,“ pronese knihovnice nejistě. Stále si ale na tváři udržuje úsměv. „Kdybyste ještě něco potřeboval, najdete mne tam vzadu u pultu,“ mávne rukou směrem k místu, o kterém mluví, a urychleně odejde pryč. Izanami se znovu zadívá na prázdnou polici, tedy přesněji na polici bez oné knihy. Ještě před chvilkou tu byla, jasně si to pamatuje, tak jak to, že tu teď není? Pro jistotu projde ještě celou řadu polic, nicméně po červené zdobené knize není nikde ani památky. *** Večer stále nemůže z mysli vypudit onu záhadnou knihu. Mohl si ji sice někdo vypůjčit, ale Izanami si je jistý, že za ním nikdo neprošel. I kdyby se někdo nacházel v jeho blízkosti, sám by tomu nejspíš nevěřil. V podvědomí už o tom má pevně stanovenou teorii. Další den ráno ale na knihu zapomene. Na celý včerejšek už raději nemyslí, nedokončil totiž nadřízenými stanovenou práci. Dnes dostal ještě horší, musí jít na hřbitov získávat fotografie a informace na další článek. Nikdy si neměl zvolit práci redaktora v časopise, bylo by lepší, kdyby zůstal někde v kanceláři. Brzy ráno, ještě před svítáním, už stojí před branou místního hřbitova. Není nijak honosný, z vnější strany ho tvoří jen cihlová zeď, narušená místy starým a rezavým plotem, natřeným na černo. Už jen ten plot dodává místu nádech hrůzy a tajemna, na horním konci má ostré hroty proti případným zlodějům a jeho střední část tvoří děsivé ornamenty, připomínající svým tvarem vyděšené obličeje. Izanami stojí před nevelkou brankou. I ta je z tmavého, zrezivělého kovu, nicméně nepůsobí tak strašidelně, její „tělo“ je totiž sestaveno z kolmé mříže. Všude v okolí je ticho. Je ještě tak 77

brzy, že nezpívají ani ptáci. Proč sem vlastně chodil takhle brzy? Neuvidí na jednotlivé hroby, neuvidí dokonce ani na cestičku před sebou. Nejenže je kolem tma, ale dokonce se tu v malých obláčcích všude válí mlha. Zvláštností je, že mlha je pouze za branou hřbitova, nikde jinde ji není vidět ani sebemenší množství. Nebojácně vezme za kliku branky a jemně ji stlačí směrem k zemi. Hřbitov se na noc nezavírá, proto se branka ihned potichu pohne směrem dopředu, aby tak Izanamimu dovolila vstoupit do prostor hřbitova. Když ji ale chce za sebou zavřít, branka velmi hlasitě zavrže. V ranním klidu to zní strašidelně, horší jsou ale následky. Tím zvukem se probudí spousta zde žijícího ptactva, takže se ze všech stran začne ozývat poděšené krákání vran a havranů, křičení malých pěvců a pleskání křídel z letu ve vzduchu. Když se křik a krákání sníží na snesitelnou hlasitost, Izanami dovře branku a téměř poslepu se vydá směrem do středu hřbitova. Má s sebou baterku, nicméně ta by mu ve zdejší mlze byla k ničemu. Projde okolo několika honosnějších náhrobků po kraji hřbitova a dostane se do jeho rozpadlejší části. Tady už nejsou nikde na náhrobcích květiny ani smuteční svíce, jen občas se tu vyskytuje váza plná zvadlých květů. Zato tu všechny hroby zdobí spadané podzimní listí. Není přes ně vidět na jména a ani na data úmrtí. Tohle místo by Izanamimu vyhovovalo více než hroby předchozí, nicméně on stále pokračuje dál, až na samý protilehlý okraj hřbitova. Zde jsou hroby už v tak špatném stavu, že mnohým z nich nadzvedají kořeny stromů náhrobní kámen, a jsou tak vidět polorozpadlé dřevěné rakve. Izanami si vždycky myslel, že se mrtvá těla pohřbívají velmi hluboko pod zem, teď se ale přesvědčil o opaku, který by nejradši nikdy nezjistil. Zahlédnuté kusy rakví mu nahánějí husí kůži, která nemá pražádný původ v ledovém větru, vanoucím mu kolem kotníků. Předtím si ani nevšiml, že vítr vane s takovou silou, teď se ale musí držet, aby pod jeho poryvy sám nespadl na zem. Přesto se mu tohle místo ideálně hodí k práci. Pomalu začne procházet řady hrobů. Musí ale klást nohy těšně vedle sebe. Hrobů je tu tak moc, že se sem skoro nevejdou. Na 78

náhrobních kamenech zde není žádné listí. Alespoň k něčemu se ten vítr hodí. Izanami si začne myslet, že si svůj vyvolený hrob už našel, když tu se podívá na hrob těsně vedle něj. Je na samém konci hřbitova, náhrobní kámen se opírá o cihlovou zeď. Izanamiho překvapí, že jako jediný je v perfektním stavu. Přesto to vypadá, že tu nikdo nikdy nebyl dát mrtvému svíci či květinu, písmena jsou zarostlá mechem a různými lišejníky tak, že nejdou ani přečíst. Izanami pomalu dojde k náhrobku. Klekne si vedle něj na zem, je mu jedno, jak moc velká zima v této části hřbitova panuje. Rukou pomalu začne sundávat mech z náhrobního kamene. Kupodivu nepotřebuje používat ani nehty, mech se sám odlupuje od kamene. Teprve když odstraní všechny zbytky mechu, zadívá se na písmo před sebou. K jeho údivu jsou to samé japonské znaky, kterým nerozumí. Zdají se mu povědomé, někde je určitě viděl. Jen neví kde. Hrob ho natolik zaujme, že se rozhodne zvolit si jej pro svou práci. Nejdřív si ho opatrně vyfotí, ale cítí se při tom zvláštně, jako kdyby dělal něco, co by neměl. Poté si opíše pár znaků s tím, že si je v práci vyhledá na internetu. Hrob ho začal zajímat. Když dokončí svou práci zde na hřbitově, začíná se rozednívat. Slunce se prvními paprsky dotýká všech náhrobních kamenů, jen toho jednoho jediného se ani netkne. Přestože před ním nic nestíní. *** Izanami se ve své kanceláři pustí do práce. Fotografie přetáhne do počítače a připíše k nim informace o hřbitově. Nakonec z toho dotvoří článek. Teprve poté si všimne, že mu chybí zápisník s opsanými znaky. Protože má všechen svůj denní úkol hotový, vezme si své věci a odejde z práce. Nemíří domů, ale na hřbitov. Zápisník pro něj není tak důležitý jako znaky v něm zapsané. První, honosná část hřbitova pro něj už není tak strašidelná, jako byla po ránu. Zato poslední, ta s „jeho“ hrobem, si své kouzlo ponechává i ve dne. Stále zde vane chladný vítr a slunce ozařuje všechny hroby. Jen na jedno místo nedopadá, a tam přesně Izanami zamíří. 79

Přesně jak čekal, leží jeho zápisník uprostřed náhrobního kamene. Je mu sice trochu zvláštní, proč přesně vprostřed, nikdy by ho tam sám nepoložil. Hrob v něm vzbuzuje až takový respekt. Nicméně je rád, že ho našel. Chvilku ještě postojí u hrobu, nemá tu už co dělat, ale sám cítí, že tím projevuje úctu k zesnulému. Slunce se mezitím schová za obzor a na hřbitově se znovu pomalu začíná rozprostírat tma. Stíny jsou přesto ještě znatelné, ale jsou tak slabé, že si Izanami nevšimne, že stín jeho postavy je o poznání slabší než ty okolní. *** Zpátky ve svém bytě se Izanami cítí nesvůj. Zvláštní pocit ale svaluje na dnešní návštěvy hřbitova, a zvlášť pak na nalezení onoho pozoruhodného hrobu. Těsně před tím, než jde spát, se posadí k počítači. Na internetu si najde překladač japonštiny a klikne na klávesnici se znaky. Pomalým tempem začne zadávat jednotlivé znaky ze svého zápisníku. Po nějaké době už jen odsouhlasí překlad a nestačí se divit, co bylo na náhrobním kameni napsáno. Nebylo tam jméno nebožtíka, nebyl tam epitaf a ani datum narození či úmrtí. Ale: „Ty, jenž zde stojíš, bys měl znát pravdu o stvoření, které je dodnes nositelem starodávné pravdy. Vrací se každým dnem i nocí. Není možnosti, jak se jej zbavit, je téměř nezničitelné. Je věčné, staré jako sama smrt, vždyť ono samo je jejím nositelem a vykonavatelem. Samo však vlastnoručně nezabíjí, jeho vliv je tak mocný, že tento úkol ono samo vykonávat nemusí. Stačí jen, aby se dostalo co nejblíže a zbytek už…“ Izanamimu zní ona slova opravdu povědomě, v nedávné době je už určitě někde četl. Stále neví, o kom že je to řeč. Tuto odpověď se nedozvěděl. Celý vyděšený si lehne do postele a neví, co si o tom má myslet. Je přesvědčen, že po dnešních zážitcích oka nezamhouří, nicméně jakmile si lehne, usne rychle a hluboce. Vprostřed noci se však probudí. Nezdála se mu žádná noční můra, ale vzbudil ho pocit, že s ním někdo v pokoji je. Nic tam nedělá, jen sedí a sleduje ho. 80

Posadí se na posteli a rozhlédne se kolem sebe. Když ve tmě nikoho nevidí, rozsvítí si lampičku na nočním stolku a proces opakuje. Stále však nikoho nevidí. S pocitem, že je to jen pozůstatek snu, na nějž si nepamatuje, vstane z postele a odejde do koupelny. Stoupne si před zrcadlo a v ledové vodě si opláchne obličej, aby se vzpamatoval. Když pocit neustupuje, znovu si obličej opláchne, tentokrát v ještě ledovější vodě než předtím. Už chce odejít z místnosti, když za sebou uslyší tichý zvuk. Ohlédne se, ale nic nevidí. Teď jeho pocit, že není sám, jen zesílí. Otočí se zpátky k umyvadlu a náhodně se zadívá do zrcadla nad umyvadlem. V odraze spatří sám sebe, stejně jako vždycky, nicméně pozadí za ním je poněkud rozdílné. Koupelna zůstává stále stejná, otevřené dveře do ložnice taktéž, ale nejasná postava, stojící právě v nich, tam nikdy předtím nebyla. Izanami jí nevidí do tváře, je celá zahalená v černé mlze, pozná jen obrysy. Postava nic nedrží, jen stojí ve dveřích a zírá na něj. Nemůže s jistotou říct, že se na něj dívá, nevidí jí oči. Přesto to nějak podvědomě tuší. Postava se dlouhou dobu nehýbe, stejně jako sám Izanami. Ten jen stojí a pozoruje ji v zrcadle, kdyby se otočil, neuvidí ji. Tím si je naprosto jistý, jeho lidské oči ji vidět ani nedokážou. Proč ji ale teď najednou vidí v tom odraze zrcadla? Neznámá postava se po nějaké době pohne. Skoro jako kdyby ji nebavilo tam jen tak stát a čekat, jestli Izanami něco neudělá. Ten nic nedělá, jen se dívá, dokonce ani trochu nezakřičí o pomoc. Postava se otočí k Izanamimu zády a vyjde z místnosti. Izanami si v tu chvíli pomyslí jen to, že musela mít na tváři pobavený úšklebek. Kdyby mu něco chtěla udělat, už dávno měla příležitost. Další zvláštností je, že když odcházela, zahlédl na ní Izanami kousek bílé barvy. Ne kostí nebo něčeho jiného, jen stejně jako byla černá, na chvíli zbělela. Bílá ale v Japonsku neznamená smrt, pomyslí si Izanami. Proč tedy byla postava na chvilku bílá? *** Několik dalších následujících dní Izanami postavu znovu nespatří. Dál chodí do práce, tentokrát ale občas zajde i na hřbitov. Potřebuje zjistit, co se to děje a jestli to nemá spojitost s tím zvláštním hrobem 81

a jeho nápisem. Podle jeho mínění má, ale přesto se potřebuje přesvědčit, získat nějaký důkaz o pravdivosti svého tvrzení. V den, kdy se vrátí od onoho hrobu, se v noci opět vzbudí. Schválně dojde do koupelny a podívá se do zrcadla, stejně jako to udělal minule. Tentokrát ho ale nepřepadne žádný zvláštní pocit ani nevidí cizí postavu v zrcadle. Všechno se zdá normální, stejné jako před onou nocí, kdy postavu poprvé viděl. *** Až o několik dní později ji znovu uvidí. Tentokrát ne v noci, ale přímo ve dne. Na slunci. Světlo oné postavě očividně nevadí. S druhou její návštěvou Izanami dostane strach. Poprvé byl v takovém šoku, že ani nevěděl, co se děje. Tentokrát se na poledním slunci navzdory vysokým teplotám rozklepe zimou. Nedbá na kolemjdoucí lidi, rukama si obejme hrudník, jako kdyby se tak chtěl před vlivem neznámé postavy chránit. Dokonce upustí na zem svůj pracovní kufřík, z něhož se po chodníku rozletí několik dokumentů. Postavu spatří na chodníku před budovou, kde pracuje. Zase ji nevidí normálním okem, zahlédne ji v odraze okýnka projíždějícího auta. Stojí na chodníku vedle něj, obličejem otočená směrem k autu. Věděla, že ji Izanami v odraze uvidí, a tak se dívá přímo na něj. Zase to nemůže s jistotou říct, její obličej je příliš vzdálený a rozostřený. Jedno ale vidí jistě, postava ukazuje někam před něj na chodník. Když se na místo podívá, uvidí jen svůj stín. V tom kolem něj projde člověk. Jeho stín má sytou černošedou barvu, ale ten Izanamiho je světlý i navzdory silnému slunci. *** Další týden Izanami postavu znovu nevidí. Dokonce doufá, že ji uvidí – potřebuje si to nějak vysvětlit, celý týden kvůli tomu dokonce nespí. Odpoledne ale usne. Jen na chvilku, přesto se mu zdá sen, o kterém může s jistotou říct, že je pravdivý. Stojí na břehu jezera, naproti němu se nachází strom. Ten strom je starý, nemá listy, jen 82

holé, pokroucené větve. Nad jezerem svítí jasný měsíc, je zrovna v úplňku. Vtom se Izanami probudí. Ví, že u toho jezera bylo něco víc, že jeho sen měl jistě nějaký skrytý význam. I po probuzení v něm přebývají pocity, které cítil na onom místě ve snu. Strach, stísněnost, nepopsatelný děs. V hlavě pořád slyší strašidelné šumění větru okolo jezera, na těle cítí ledový chlad. A co hůř, jako kdyby pod prsty cítil pozůstatky doteku hrubé kůry onoho obětního stromu s větvemi jako pokroucené pařáty čarodějnice. Sedne si znovu k počítači a začne na internetu vyhledávat místo ze svého snu. Nevysvětlitelnou náhodou je hned první fotografie tou, kterou hledá. Najde si přesný popisek, jak se na místo dostane, avšak zaujme ho ještě komentář pod fotografií. Jednoduchý, krátký popisek oznamující, že zde před několika lety došlo k mnoha úmrtím. Ne v jeden rok, ale každý rok po celých deset let stále dokola, dokonce i ve stejný den. A všechno to byly sebevraždy oběšením. I přes třes v rukou, pramenící ze strachu, se zvedne ze židle a ihned vyrazí z domova. Na místo, o kterém ví, že se na něm v minulosti stalo mnoho špatného. A podle pocitu, který se v něm nachází naprosto bez příčin, ví, že se v budoucnosti ještě mnoho špatného přihodí. *** Za soumraku už stojí na místě. V údolí před ním se rozprostírá jezero z jeho snu. I ten strom stojí na stejném místě, stejně pokroucený a starý. Nad jezerem se šíleně usmívá úplňkový měsíc, ozařující okolní krajinu podivným nazelenalým světlem. Izanami sejde do údolí a zastaví se na stejném místě, kde musel stát předtím, ve snu. Má stejný výhled na strom. Jen v jednom se liší – na stromě visí provaz, uvázaný do oprátky. Izanami k němu chce přijít blíž, když ho upoutá zaševelení trávy vedle něj. Instinktivně poodstoupí krok stranou a zadívá se na hladinu jezera. Vedle něj stojí ona postava. „Nebojíš se?“ ozve se mu posměšný hlas v hlavě. Přísahal by, že opravdu nemluví nahlas. Pohlédne pozorněji do odrazu na jezeře. 83

Opravdu to mluví ona postava. Ruce pevně zatne do pěstí, aby nevykřikl strachy, když na chvilku uvidí detail obličeje neznámého. „Nedá se to popsat jako strach,“ odpoví neurčitě Izanami. Samotného ho překvapí, jak zní jeho hlas pevně a rozhodně. Ve skutečnosti nebyla jeho odpověď tak daleko od pravdy – nebojí se, jen je nadmíru znepokojený původem a vzhledem oné postavy. „Netušíš, kdo jsem,“ zhodnotí postava. Izanami může v odraze pozorovat, jak postava přejde blíž k oprátce. Měsíc na chvíli svým světlem zastíní odraz vody, ale když je postava znovu dobře viditelná, Izanami zahlédne, jak stojí vedle oprátky. Zlehka se dotkne rukou provazu, Izanami to ovšem vidí jen jako pohyb něčeho, co vypadá jako končetina. To, že to je její končetina, si může pouze domyslet. Najednou ale postava něco upustí na zem. „Zvedni to!“ přikáže nesmlouvavě Izanamimu. Mladý muž si chvilku promýšlí rozkaz neznámého, avšak strach, pramenící mu z každého koutu těla, ho přinutí učinit rozhodnutí pár vteřin na to, co zazněl rozkaz. Sehne se k zemi, nohy se mu neobratně třesou a do dlaně uchopí část papíru, který k němu blíž zavane náhlý poryv větru. „Teď čti.“ Izanami roztáhne útržek papíru tak, aby slova mohl přečíst. Papír se mu v rukou mihotá, písmena nejsou chvilku ani k přečtení. Po chvíli se ale hlubokým nádechem donutí k relativnímu klidu a zadívá se na text. Tentokrát ta slova nejsou napsaná v asijských znacích, proto tomu snadno rozumí. Na papíře je napsané pokračování textu z hrobu. „Ty, jež zde stojíš, bys měl znát pravdu o stvoření, které je dodnes nositelem starodávné pravdy. Vrací se každým dnem i nocí. Není možnosti, jak se jej zbavit, je téměř nezničitelné. Je věčné, staré jako sama smrt, vždyť ono samo je jejím nositelem a vykonavatelem. Samo však vlastnoručně nezabíjí, jeho vliv je tak mocný, že tento úkol ono samo vykonávat nemusí. Stačí jen, aby se dostalo co nejblíže, a zbytek už vykoná člověk sám. Shinigami, to je to stvoření zprostředkovávající smrt.“ „Už víš, kdo jsem?“ ozve se hlas tak blízko, jako kdyby Shinigami stál vedle něj. Stále ale zůstává na místě u oprátky. 84

Izanami se vzmůže jen na přikývnutí, tak moc ho ochromuje strach. Slova na něj působí daleko strašidelněji, než by si kdy pomyslel. Kdekoli by je viděl, myslel by si, že je to jen hloupý výmysl, teď by ale přísahal, že jsou pravdivá. Že v sobě nesou krutou pravdu, utajenou před okolním světem. „Takže víš, co je mou prací.“ V tuto chvíli by Izanami přísahal, že se Shinigami usmívá. „Jistě sis všiml svého stínu, který se den za dnem pomalu ztrácí. Za to všechno můžu já. Je zvláštní, že ti to ještě nedošlo. Většina lidí se snaží alespoň se zachránit nebo něco zjistit. Ale ty? Ty jen čekáš, dokud tě nezabiju, a jen mě mermomocí chceš vidět. Tohle není žádná zábava, abys věděl.“ „Tak mě zabij.“ Izanamiho slova Shinigami překvapí. Ne ve smyslu, že by něco takového nečekal, ale v tom, jak je Izanami nevšímavý. Černě oděné stvoření se zadívá na Izanamiho, který zatím zavřel oči, snad v domnění nadcházející smrti. Na tváři měl výraz, že by smrt i přivítal, jen aby se Shinigami zbavil. „Nečetls to snad?! Máš to udělat sám,“ rozzlobí se Shinigami. Tedy jeho hlas zní rozzlobeně, sám ovšem působí na okolí svým strašidelným klidem. Izanami musí chtě nechtě znovu otevřít oči. Shinigami pokyne rukou směrem ke stromu. „Mám otázku,“ trvá si na svém Izanami. „Jak to, že jsem tě chvíli viděl bíle?“ Zdá se, že Shinigami chvíli přemýšlí. Nejspíš to jen hraje. „Víš, ty bys jistě mohl mému vlivu odolat. Nicméně to s bílou nesouvisí, možná vlastně jen úzce. Tvoje jméno… Přemýšlel jsi o jeho významu? Alespoň někdy?“ Když Izanami zavrtí hlavou, Shinigami si málem povzdechne. „Nevšímavý člověče,“ otituluje ho. „Tvé jméno, Izanami… Tak se jmenuje první Shinigami, tedy je za něj považována… Jen mě trochu zaráží, že ona byla žena. Evidentně na jméně tolik nezáleží. Ale abych pokračoval, máš nejspíš některé z jejích vlastností, proto jsi to dokázal.“ Izanami v odpověď jen mlčí. „A teď dělej,“ poručí Shinigami a ukáže rukou na strom. Izanamiho by ani v nejzazším koutku mysli nenapadlo, že mu podlehne. Ale teď se jeho nohy samy hýbaly směrem ke stromu, 85

ruce mu samy uvázaly provaz okolo krku. Těsně před tím, než nadobro zavřel oči, uviděl před sebou dlouhou řadu černých postav, stejných bytostí, jako byla ta, která mu vzala život. Spousta Shinigami, čekající na možnost zisku oběti a natahující k němu ruce, které on stále nedokáže rozeznat. Aby si z jeho duše mohli ukořistit co nejvíce. Shinigami sami o sobě byli strašidelní, ale ticho, narušované výkřiky pocházejícími jakoby z pekel, atmosféru ještě zhoršovaly. Nejhrůzostrašnější postava ale stála před ním. Mlčela, neříkala mu nic. Tentokrát ji konečně mohl vidět zcela zřetelně, jasně. Její červené, strašidelné oči působící dojmem stoleté smrti a nesmrtelného, věčného strachu.

86

Rokle šeré smrti II Sestavil Míla Linc Edice E-knihovna Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 3. 10. 2016 ISBN 978-80-7532-339-2 (pdf)