Rod Kleinů na Sobotínsku. Bc. Vladislav Mikmek

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Rod Kleinů na Sobotínsku (magisterská diplomová práce)

Bc. Vladislav Mikmek

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

……………………….. datum

………………………… vlastnoruční podpis

2

Děkuji doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za vedení a pomoc při psaní mé magisterské diplomové práce, také panu Miroslavu Mikuláštíkovi a RNDr. Zdeňku Gábovi za rady k tématu.

3

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................... 5 2. Kleinové a jejich doba.................................................................................................... 7 3. Kleinové na Sobotínsku ............................................................................................... 17 3.1. Sobotínsko......................................................................................................................... 17 3.2. Kleinové jako sobotínští podnikatelé.............................................................................. 21

3.2.1. Podnikání se železem ..................................................................................... 21 3.2.2. Ostatní podnikání............................................................................................ 32 3.2.3. Pozemní komunikace...................................................................................... 33 3.2.4. Kleinové a jejich zaměstnanci ........................................................................ 35 3.2.5. Shrnutí ............................................................................................................ 37 3.3. Kleinové jako sobotínská šlechta.................................................................................... 40

3.3.1. Zámek ............................................................................................................. 40 3.3.2. Mauzoleum ..................................................................................................... 42 3.3.3. Šetrnost, okázalost, charita a církev ............................................................... 45 3.3.4. Vztah k domovu ............................................................................................. 52 3.3.5. Sňatky a šlechtické tituly................................................................................ 54 3.3.6. Další příklady přínosu Kleinů Sobotínsku ..................................................... 58 3.3.7. Shrnutí ............................................................................................................ 59 4. Závěr............................................................................................................................. 62 5. Literatura a prameny................................................................................................... 65 5.1. Literatura ......................................................................................................................... 65 5.2. Prameny............................................................................................................................ 69

4

1. Úvod O podnikatelské rodině Kleinů bylo napsáno mnoho krátkých článků v časopisech a jen málo knih. Zajímavé je, že zatím žádná delší práce nebyla zaměřena na činnost rodu na jeho vlastním panství nebo alespoň jeho části. Proto vznikla tato diplomová práce. Čtenář zajímající se o historii obce Sobotína nebo dějiny rodu Kleinů nalezne jistě vhodnější knihy, tato témata nejsou cílem tohoto textu, přestože s obojím čtenáře stručně seznamuje. Cílem této diplomové práce je totiž především zachycení činnosti Kleinů na Sobotínsku a stopy, kterou po sobě zanechali. Nesnažím se být vyčerpávající, to by nebylo zdaleka možné, pokouším se však za cenu ignorování mnoha jistě zajímavých podrobností nabídnout celkový pohled na tento rod v sobotínské části jejich panství jak v oblasti podnikatelské, tak v oblastech jiných, které se dají s jistou mírou tolerance u některých z nich označit za šlechtické. Mou snahou je tu nejen ukázat, jak se Kleinům jako sobotínským podnikatelům a šlechtě dařilo či nedařilo, ale také pokusit se tyto úspěchy a neúspěchy rozebrat a nabídnout jejich vysvětlení. Zaměřil jsem se především na devatenácté století a počátek dvacátého. Důvody jsou nasnadě: Kleinové před devatenáctým stoletím nebyli průmyslníky vůbec a na začátku dvacátého století jimi přestali být ve významných oblastech, které rod tak proslavily. Podobně šlechtici se Kleinové stali až v průběhu devatenáctého století a o své tituly přišli po rozdělení monarchie a vzniku Československa. I jiná literatura zabývající se příliš ranou nebo pozdní dobou dějin rodu se dá spočítat na prstech ruky. Důležité je také připomenout, že se jedná o Kleiny na Sobotínsku, nikoli sobotínskou větev dynastie. I vízmberská větev se na Sobotínsku angažovala a proto na ni není v práci zapomínáno, naopak činnost sobotínských Kleinů mimo jejich domov je často jen naznačena pro vysvětlení souvislostí. Kleinové po sobě zanechali fondy, z nichž lze čerpat mnoho informací. Jen velmi málo z nich však vyhovovalo charakteru této práce, drtivá většina potřebných již byla použita v článcích a knihách zabývajících se Kleiny z jiné perspektivy resp. dílčími problémy nebo jen spřízněným tématem. Především však nebylo možno použít kroniku obce. Tento pramen by byl zajisté velmi hodnotný, kdyby nezmizel po roce 1945 společně s Němci, kteří oblast obývali. Staré výpisky z kroniky, které lze nalézt v archivu jsou naopak z doby příliš staré.

5

Podobně je tomu s dalšími prameny, samotný fond obce Sobotín je malý a vztahuje se většinou k pozdějším rokům, další obce Sobotínska jsou na tom ještě daleko hůře. Další vhodné fondy, pokud už existují, obsahují jen nepatrně pramenů především k příliš pozdní době, pokud ne až poválečné. Příkladem mohou být zdejší kostelní konkurenční výbory, nepatrné fondy obsahující několik nevýznamných pramenů z doby první republiky a druhé světové války.

V kapitole Kleinové a jejich doba se čtenář, který o Kleinech nikdy neslyšel nebo o nich ví jen málo, dočte stručně o rodu od počátku devatenáctého století včetně samotné charakteristiky této doby rozkvětu průmyslu. Kapitola Kleinové na Sobotínsku se pak zabývá touto geografickou oblastí a je hlavní částí práce. Sobotínsko popisuje stručně historii obce i obcí okolních, což je k pochopení tématu práce jistě potřeba. Samotným jádrem jsou pak následující dvě kapitoly. Kleinové jako sobotínští podnikatelé se věnuje rodu z hlediska průmyslového. Průmysl byl a je jistě hlavní důvod, proč se o Kleinech píše, byl to jejich obor a přispěl k jejich bohatství. Kapitola se zaměřuje na Sobotín s okolím, především pak na železárny, které tvořily jádro kleinovských podniků a přilehlé závody, také stručně na zdejší komunikace. Jsou tu krátce zmíněny i osudy některých dalších důležitých osobností sobotínského hutnictví, jelikož právě ty měly ve svých rukou výkonnou a často i rozhodovací moc na strategickém poli průmyslu, jelikož Kleinové uměli sázet na správné lidi. V kapitole Kleinové jako sobotínská šlechta se věnuji Kleinům na Sobotínsku v oblastech neprůmyslových. Kromě toho, že to byli průmyslníci, stali se koupí Vízmberska i majiteli panství, což se muselo nutně odrazit na nich samotných a v důsledku i na samotném panství. Je zde popsáno, jak se Kleinové jako šlechta chovali, jak se ke svému postavení stavěli, jak je jiní vnímali a jak se podepsali na tváři Sobotína. Také co pro ně šlechtictví znamenalo v průběhu generací a jak svého postavení upevňovali například sňatkovou politikou. Stručné zachycení podnikatelského vývoje následované vývojem šlechtickým se zároveň pokouší poukázat na jakousi nepřímou úměru intenzity aktivity v těchto dvou oblastech v případě rodu Kleinů.

6

2. Kleinové a jejich doba Rod Kleinů, bývá často v literatuře prezentován velmi podobně jako příběh z pohádky. Začali téměř z ničeho a neuvěřitelným, z bližšího pohledu až téměř fanatickým úsilím, se jim podařilo dosáhnout během poměrně krátké doby bohatství, úspěchu, dobrého jména i šlechtického titulu. Další vývoj už příliš pohádkový není. Další generace se již narodila do hotového a chyběl jí potřebný zápal. Nastala stagnace a pomalý postupný úpadek všeho, co otcové tak těžce budovali. Jistou roli na tom samozřejmě sehrál i hospodářský a politický vývoj, faktem ale zůstává, že první generace průmyslníků Kleinů byla nejschopnější. Neměli však první slavní Kleinové skutečně na co navazovat? Otcem bratří Kleinů byl Johann Friedrich (1756 – 1835). Ten pocházel z Přemyslova, ale po svém otci Johannovi Georgovi (1721-1801) převzal v letech 1790 a 1801 usedlosti v Kociánově, součásti dnešní Loučné nad Desnou, dříve Vízmberka. Johann Friedrich měl prý osobnost aktivní, podnikavou a dobrodružnou, kterou svojí výchovou úspěšně přenesl na své syny. Trvalých úspěchů však nikdy nedosáhl. Vydal se hledat štěstí do Slezska, kde ho našel na panství Ondřejovice v nové kolonii Josefské Údolí. Koupil zde roku 1802 rychtu a mlýn, které však napsal na své tenkrát ještě jen dva malé syny. Johann Friedrich tu tedy postoupil o příčku výše, na dědičného rychtáře a mlynáře. Nastaly však výpůjčky a finanční obtíže pramenící a končící u toho, že Josefské údolí, jak zněl název osady, zůstávalo jen samotnou rychtou. Iluzi štěstí a dobrého postavení Johann Friedrich opustil a vrátil se roku 1806 do Kociánova.1 Nejistá doba před rokem 1811, kdy byl ohlášen státní bankrot, uvedla Kleiny do těžké situace, kdy se rodina musela bát o vlastní dům. Nastal pro ni čas bídy a starší ze synů se rozhodli hledat štěstí mimo okruh rodinný. Vylétali z hnízda s vůlí nedopadnout jako otec, přesto s jeho povahou a touhou dostat se výše. Johann Friedrich Klein měl se svou o čtrnáct let mladší manželkou Marií Elisabethou celkem devět dětí, z toho hned osm synů, dva však zemřeli krátce po narození. Zbylo tedy šest synů: Josef, Engelbert, Franz, Libor, Albert a nejmladší Hubert. Úspěchu a společnému a svornému postupování v budoucím rodinném podniku nezabránily ani značně odlišné charaktery sourozenců.2 1

KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 15-23. GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 2. 2

7

Josef (1792 – 1830) se měl v budoucnosti vyznamenat především jako budovatel rybníků a silnic. Přiženil se do Rajhradu, kde vystavěl velký vinný sklep. Jako nejstarší z bratří vedl podnikání on, přestože v pozdějších letech se dostával ke slovu stále více aktivní Franz. Zemřel během stavby Krnovské silnice, otěží rodinného podniku se pevně chopil Franz a stavbu úspěšně dokončil. Engelbert (1797 – 1830) je málo známou postavou rodu. Zemřel také během stavby Krnovské silnice. Z bratrů byl v podnikání nejméně průbojný a nezanechal potomky. Franz (1800 – 1855) byl od smrti Josefa hlavou rodiny a již předtím hnací silou bratrského úspěchu. Tento nejvýznamnější člen rodu Kleinů byl sice nepříliš vzdělán, ale velmi inteligentní. Přiženil se do Brna a založil zde rodinu. Franz měl výbušnou povahu, požíval respektu mezi zaměstnanci i bratry, organizoval práci a zadával bratrům úkoly. Byl uznáván zaměstnanci, spolupracovníky i konkurenty. Patrně silné psychické vyčerpání pramenící z nesmírného zápalu pro rodinnou věc mu snížilo imunitu, podlomilo zdraví a způsobilo jeho předčasnou smrt. Libor (1803 – 1848) byl diplomatem rodiny Kleinů. Byl prý hezký, klidné povahy a uměl velmi dobře vycházet s lidmi. Byl vynikajícím organizátorem se skvělým talentem na technické záležitosti, vše využíval úspěšně pro rodinný podnik. Zajel se poučit do Ameriky, několikrát navštívil Rusko. Jeho děti nakonec od podnikání daly ruce pryč. Albert (1807 – 1877) už na rozdíl od svých starších bratrů (a nutno dodat, že jejich zásluhou) vystudoval brněnské gymnázium. Vedle Franze byl nejvýznamnějším z bratrů, přestože se pro svůj věk zapojil až později. Také všechny své bratry o mnoho let přežil a spolupracoval pak s jejich dětmi, z nichž však jediný významnější potomek byl Franzův syn Franz II. Po smrti bratra Franze byl jako nejstarší žijící Klein uznáván za hlavu rodu. Albert se usadil v Sobotíně a byl zakladatelem sobotínské větve rodu, jeho synové Friedrich a Hubert se v podnikání ale příliš nevyznamenali. Spíše spravovali dále otcem nashromážděné statky. Hubert (1811 – 1856) byl nejmladším z šestice bratří. Měl podobně jako bratr Albert lepší vzdělání, přestože se neví, jaké přesně. Jistě však bylo technické. Usadil se v Čejči, kde se oženil. Působil především na jižní Moravě, byl čestným občanem Brna a Kyjova. Neměl děti a proto odkázal svůj podíl jedinému tehdy žijícím bratru Albertovi.3 Dle své snahy a schopností pak všichni bratři různou měrou prorazili.

3

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 2-8.

8

Měli k tomu mnoho možností. Vždyť do střední Evropy přicházela prvními kroky průmyslová revoluce, která během devatenáctého století proměnila Evropu k nepoznání. Tak jako jiné změny v historii tohoto kontinentu přicházela ze západu na východ. Změny postihovaly samozřejmě nejen mapu, ale také lidi. Vznikala nová povolání a s nimi i nové sociální vrstvy. A mnoho nepříliš významných ale jasnozřivých lidí spatřilo už na samotném počátku této doby příležitost a pokusili se ji chytit. Synové Johanna Friedricha Kleina patřili mezi ně. První zkušenosti však získávali bratři, především Josef, Engelbert a záhy i Franz, jako rybníkáři, tedy dělníci, kteří rybníky v parcích podle tehdejší anglické módy hloubili. První tyto zkušenosti získali v lednickém parku, další při průkopu Moravy u Veselí a parku v Bzenci. O těchto nádenických pracích Kleinů se přirozeně mnoho neví. Jisté ale je, že tyto zkušenosti jistě dobře využili při zušlechťování svých pozemků o mnoho let později. Skutečným odrazovým můstkem se pro rodinu Kleinovu staly silnice. Před příchodem železnic do monarchie se užívaly pro pozemní dopravu pouze ony. Správná státní silnice již dlouho podléhala celorakouské normě. Hlavní silnice měla mít nejméně 7,6 metrů na šířku, tloušťka podkladu musela mít alespoň 26 centimetrů a správnou strukturu. Vedlejší cesta podle normy se poznala podle toho, že byla široká od 2,5 do 7,6 metrů. Těchto kvalitních státních silnic bylo pak do roku 1800 ve všech českých zemích vystavěno asi 1 400 kilometrů.4 To nebylo skutečně v poměru k rozloze území mnoho a přeplněné formanské vozy5 a také vozy poštovní, přepravující na větší vzdálenosti i osoby, se tak do odlehlejších míst dostávaly jen s obtížemi. Prvním krokem ke zlepšení silniční dopravy bylo její urychlení rozšířením na minimálně 9,5 metrů a tlustším podkladem o 37 centimetrech. Druhým krokem pak jejich další výstavba. Obojí se zrychlilo rokem 1820, kdy stát začal zadávat stavbu silnic firmám. Roku 1848 již bylo v Čechách 3 830 kilometrů kvalitních silnic, na Moravě a ve Slezsku 930 kilometrů.6 Velkou zásluhu na tom měli i bratři Kleinové. Prvním křestem ohněm byl jejich projekt silnice z Uherského Hradiště přes řeku Moravu do Starého Města, kde se Kleinové naučili základy svého umění a setkali se s řešením prvních větších problémů, včetně byrokratických. Všichni tři bratři si tak 4

LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792 – 1848. Praha 1999, s. 228 - 229. Formanství se dočkalo rozvoje právě koncem 18. století a formani přepravovali po pevnině velkou většinu zboží. 6 LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792 – 1848. Praha 1999, s. 234 - 235. 5

9

rozdělili první velký výdělek: 5 658 zlatých. Josef část investoval do nemovitostí. Přestože si Kleinovi vydělávali i jinými pracemi, silnicemi se dále zabývali soustavně. Pozornost se po menších podnicích obrátila roku 1818 na Brno, kde začali provádět dlouhou řadu menších prací, od silničních násypů až po okrašlovací práce v okolí města. Blízký Rajhrad se stal domovem Josefa a jeho otce, Brno samotné si oblíbil Franz, který se tu roku 1825 oženil. V této oblasti pak Kleinové nějakou dobu působili a získali si i přes mnohé komplikace vážnost. Projekty je zavedly i jinam – do Moravské Třebové nebo k dnešnímu Frýdku-Místku. Od roku 1826 započal první velký projekt bratrů Kleinů – výstavba Krnovské silnice. Trvala dlouho a dva starší bratři, Josef a Engelbert se jejího ukončení nedočkali a předali tak štafetu Franzovi.7 Ten tuto významnou silnici dokončil a začal se psát jako Strassenproponent, projektant silnic.8 Následující desetiletí bylo pro Kleiny obdobím hromadění bohatství výstavbou silnic. Optimismus z dařícího se rodinného podniku nenarušila ani smrt otce Johanna Friedricha roku 1835, Kleinové se dokonce nakrátko vrátili zpátky k rybníkaření. Silnice, odváděcí struhy, mosty, okrašlovací práce v Brně – byli celou dobu zaměstnáni velmi pestře.9 Rok 1837 byl pro rodinný podnik zlomovým, protože se poprvé začali aktivně zajímat o železniční dopravu. Doba železnic do rakouské monarchie dorazila se zpožděním. Už v roce 1807 profesor František Josef Gerstner přednesl svůj plán na první železnici mezi Českými Budějovicemi a Mauthausenem, byl však odmítnut.10 Pomineme-li soukromou polozapomenutou železnici na Křivoklátsku, první veřejná železnice u nás byla dostavěna v roce 1832. Vedla z Českých Budějovic do Lince celých 129 kilometrů. Jejím projektantem byl syn průkopníka František Antonín Gerstner a byla navržena jako koněspřežní v době, kdy se už na západě prosazovaly parní lokomotivy. Byli to Rothschildové, budoucí velcí konkurenti Kleinů, kteří prosadili parní železnici na dráze později nazvané Severní dráha císaře Ferdinanda. Díky větší zátěži byla

7

Více Josef než Engelbert, který byl spíše rodinným podivínem. GÁBA, Zdeněk – TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Franz Klein a jeho bratři. Vlastivědné listy 26, 2000, s. 16. 9 KLEIN, Friedrich: Die Familie Klein und ihre Bedeutung für die wirtschaftliche Entwicklung Nordmährens im Laufe des letzten Jahrhunderts. Unsere Heimat 9, 1929, s. 146. 10 POLIŠENSKÝ, Josef - VOMÁČKOVÁ, Věra - NOVOTNÝ, Karel: Boj dělníků na stavbách našich prvních železnic. Praha 1956, s. 42. 8

10

obtížnější na stavbu včetně mostů a viaduktů po cestě, ale Rothschild neváhal do tohoto projektu investovat, přestože potřeboval daleko více peněz, než původně myslel.11 Samotné povolení projektu bylo oříškem. Rothschild byl úspěšným bankéřem a vláda se snažila udržovat v monarchii rovnováhu tím, že dávala přednost jeho slabším a méně schopným konkurentům. I jméno nové dráhy mělo v císaři, resp. Metternichovi, Kolowratovi a Mitrovském, kteří měli být protektory železnice, vzbudit zájem o projekt. Ten byl nakonec roku 1836 odsouhlasen.12 Právě Severní dráha císaře Ferdinanda zavedla Kleiny k výstavbě železnic, kterému se věnovali prakticky soustavně po dalších čtyřicet let. Dráha měla vést z Vídně až do Haliče a její budování trvalo pomalu asi dvacet let. Kleinové pak byli těmi, kteří postavili první část tratě a stavbu tak zahájili. Postavili několik úseků – z Vídně do Gänserndorfu, z Horních Heršpic do Brna, ze Spytihněvi do Přerova, z Přerova do Olomouce i další. Brněnské nádraží bylo rovněž jejich dílem. Při „rozdávání“ tras podnikatelům vládou vítězili vždy uchazeči s nejlevnější nabídkou a Kleinové si dobře spočítali, že se jim to vyplatí. Jejich jméno se začalo stávat velmi známým a oni sami se seznámili i s mnoha významnými lidmi, z nich dva inženýři byli jejich pozdějšími švagry.13 Teprve stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda tak probudila ve velkém dopravní podnikatele v Rakousku. Železárny se specializovaly velmi rychle na kolejnice. Získat se daly například od Rothschildů ve Vítkovicích, v železárnách hraběte Mitrovského ve Svitavách a v Blansku, kde fungovaly Salmovy železárny.14 S prvními výnosnými stavbami železnic ale bratři Kleinové nezanevřeli na velké silniční projekty, přestože už nestály ve středisku jejich zájmu. Asi nejvýznamnější silnicí Kleinů byla Šumperská silnice. Vedla z Opavy na Červenohorské sedlo a byla postavena za necelé dva roky. Za takto rychlé vybudování 126 km kvalitní silnice dostali zaplaceno 509 000 zlatých.15 Jedním z důležitých mezníků železniční dopravy v monarchii byl rok 1841. Dne 19. prosince byl vydán dekret o budování drah státem, kdy císař měl v každém případě rozhodnout, zda se bude budovat dráha jako státní a tedy na náklady státu. Mělo tak být

11

LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792 – 1848. Praha 1999, s. 235 - 237. POLIŠENSKÝ, Josef - VOMÁČKOVÁ, Věra - NOVOTNÝ, Karel: Boj dělníků na stavbách našich prvních železnic. Praha 1956, s. 47 - 49. 13 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 177 - 190. 14 HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975, s. 174. 15 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 10. 12

11

ošetřeno to, že bankéři si stavěli železnice tam, kde se to hodilo jejich zájmům a ne zájmům monarchie ekonomickým a vojenským.16 Olomoucko-pražská dráha byla dalším velkým železničářským projektem, jehož byli Kleinové organizátory. Stavěli i nádraží v Praze, dnešní Masarykovo, na kterém spolupracovali s Vojtěchem Lannou. Dráha se stavěla tři roky v letech 1842–45. Jen málo podnikatelů si mohlo dovolit takovýto podnik. Známá jména jako Tallachini a Fleischmann zůstala v tomto případě stranou. Kleinové po získání práv na úsek mezi Olomoucí a Českou Třebovou dokonce tak toužili, že si troufli vyrukovat s devítiprocentní slevou z rozpočtu. Podobně získali později i stavbu zbytku úseků.17 Že se Kleinům podařilo vybudovat všechny úseky tohoto jejich největšího železničního projektu bylo nejenom důkazem jejich schopností a ambicí, ale bylo také způsobeno značným štěstím. Bylo totiž shora rozhodnuto, že nejdříve bude vybudována moravská část dráhy a teprve poté zbytek až k Praze. Bylo to zdůvodněno různými příčinami sociálními, technickými a ekonomickými, ne nepřekonatelnými, přesto branými v potaz. Důležité ale je, že kdyby se vypisovaly soutěže rovnou na všechny úseky dráhy, Kleinové by si patrně nemohli dovolit se o všechny najednou přihlásit. Takto se ale mohli hrdě hlásit k celé dráze a významnému podílu na pražském nádraží.18 Předtím, než byla olomoucko-pražská dráha roku 1845 dokončena a stala se nejvýznamnější a nejdelší tratí, kterou Kleini vybudovali, poznamenala konec stavby nemilá událost. Dělnické nepokoje, které středními Čechami již několik let procházely, se objevily i na stavbě dráhy. Bylo to v červenci roku 1844, kdy si dělníci usmysleli, že dostávají malou mzdu. Přestali pracovat a své, ne příliš jednotně sestavené požadavky přednesli komisaři. Táhli Karlínem směrem k domu zaměstnavatele Kleina, v jehož nepřítomnost ve městě odmítali uvěřit. U Špitálské brány pak došlo ke srážce dělníků s vojáky, kde se střetly kameny dělníků s puškami v sebeobraně střílejících vojáků. Během dalšího dne byly nepokoje poté, co dělníci začali s protižidovskými výtržnostmi, potlačeny vojskem.19 Politické úřady vyšetřování skončených nepokojů využily, a tvrdily, že by problémy nevznikly, kdyby Kleini nekrátili dělníky na mzdách, chovali se k nim slušně a 16

POLIŠENSKÝ, Josef - VOMÁČKOVÁ, Věra - NOVOTNÝ, Karel: Boj dělníků na stavbách našich prvních železnic. Praha 1956, s. 52 - 53. 17 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 206 - 207. 18 HONS, Josef: Velká cesta. Čtení o dráze olomoucko - pražské. Ostrava - Praha 1947, s. 96 - 98. 19 BASS, Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha 1963, s. 323 - 324.

12

neutiskovali je při práci. Přitom vrchní inženýr Perner, který o situaci věděl nejvíce, tvrdil, že Kleini platí naopak nejlépe široko daleko. Dělníci však takový přehled neměli a byli přesvědčeni, že dostávají málo. Klein je dokázal následujícího dne uklidnit, že vše urovná, až bude čas. Ukazovalo se, že zapracovaly nejspíše vnější vlivy a konkurence Kleinů rozhodla učinit přítrž jejich úspěchu vzpourou dělnictva. Komise určená k vyšetřování a vyřešení situace totiž zjistila, že nepokoje mezi dělníky vzněcuje neznámý člověk zámožného vzhledu. Kleinům se nakonec podařilo dosáhnout rozhodnutí, že dělníkům se ze strany zaměstnavatelů nedostávalo křivdy.20 Přestože již dříve Kleinové měli problémy se svými podřízenými, tato zkušenost byla pro ně cennou lekcí. I když později s oblibou tvrdili, že se svými zaměstnanci měli vždy dobré vztahy a ke vzpourám nedocházelo a okolí pozapomnělo, sami nevypustili událost z paměti a poučili se do budoucna.21 Během bouřlivého roku 1848 se pak Kleinové snažili postavení dělníků během nezaměstnanosti, která dělnictvo sužovala, alespoň trochu zlepšit levným hromadným stravováním a v Karlíně dokonce rozdávali mouku zadarmo. Rozrušené dělnictvo roku 1848 ale nemohlo být Kleinům zcela po chuti. Ti proto všemožně podporovali potlačení revoluce, dokonce osobně se svými lidmi se zbraní v ruce hájili most přes Vltavu, aby mohla projít vojska generála Windischgrätze. Během uvolněných poměrů byli dokonce Kleinové obžalováni z těžkých státních podvodů svými bývalými zaměstnanci. Vyšetřování vedlo do prázdna díky potlačení revoluce, za nastoleného neoabsolutismu už po dlouhém věznění dělníci hlavu nezvedli.22

Už od roku 1844 byli Kleinové nejen proslulými podnikateli v dopravě a pozemkových úpravách všech druhů, ale také majiteli svého vlastního panství. Jednalo se o panství Vízmberk, dnešní Loučná nad Desnou, na kterém se kdysi sami narodili a prožili první část života jako poddaní. Vízmbersko mělo za sebou už dlouhou samostatnou historii od doby, co se oddělilo od panství Velké Losiny, které patřilo Žerotínům. Dvě vesnice vyhovovaly Kleinům nejvíce – centrum panství Vízmberk a

20

HONS, Josef: Velká cesta. Čtení o dráze olomoucko - pražské. Ostrava - Praha 1947, s. 238 - 256. VOMÁČKOVÁ, Věra: Podnikatelská firma bratří Kleinů a její starosti roku 1848. ČMM 71, 1952, s. 361 – 362. 22 Tamtéž, s. 363 – 365. 21

13

železárnami proslulý Sobotín. Zde se usadili, vybudovali svá reprezentativní sídla a začali žít jako vrchnost. Získali zde pevnou základnu díky tamějším železným dolům a železárnám, které, tenkrát už úspěšné a částečně zmodernizované díky hraběti Mitrovskému, evropsky proslavili, a ty jim na oplátku pomohly nabývat dalšího bohatství. Franz Klein, organizátor kleinovského podnikání, který ze všech bratří vkládal do práce nejvíce píle, roku 1855 zemřel. Přestože s Franzem ztratila rodina hlavní hnací sílu, dále podnikání prosperovalo a doba větší slávy ji ještě čekala. Novou hlavou rodu se stal Albert, který sídlil v Sobotíně a následujícího roku, smrtí Huberta, se stal jediným žijícím z první generace rodiny - Libor zemřel už roku 1848. Naštěstí měl schopného spolupracovníka ve Franzovi II. (1825-1882), synovi Franze. Přestože se do rodinného podniku zapojilo více mužů, Franz II. byl zdaleka nejschopnějším z druhé generace Kleinů. Nejenže pomáhal svému strýci jako velice schopný stavitel železnic, ale byl i schopným správcem svého panství. Získáním velkého pozemkového majetku ale nepolevili ve své píli a dále stavěli silnice a především dražší ale výnosnější železnice po celé monarchii. Jak ještě za Franze I., tak i za Alberta a Franze II. se téměř nepřetržitě budovalo a to až do sedmdesátých let. Od poloviny padesátých let, kdy nastalo druhé období stavby soukromých drah až do roku 1873, nastala zlatá éra výstavby železnic.23 Z důležitých, na kterých Kleinové pracovali, lze vybrat například nové úseky Severní státní dráhy od Prahy k severozápadní hranici (1850 - 1851) a spojení České Třebové a Brna (1846 - 1849), Buštěhradská dráha (1855 - 1856), části Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (1856-1859), Dráhu císařovny Alžběty (1858 - 1860), Českou západní dráhu (1860 - 1863), Dráhu korunního prince Rudolfa (1868 - 1870), První sedmihradskou dráhu (1867 - 1870), Dráhu císaře Františka Josefa (1868 - 1874), Moravsko-slezskou ústřední dráhu (1870 - 1875) a Moravskou pohraničí dráhu (1872 1874).24 Zvláště vyzdvihnout by se dala stavba horské dráhy přes alpský průsmyk Semmering, která probíhala v první polovině padesátých let a do oboru zasvěceným současníkům přišla prve pro svou komplikovanost neuskutečnitelnou.

23

JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 IV. Praha 1985, s. 256 - 266. GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 35 - 39.

24

14

Kleini také postupně vyrobili více než 2 000 železných mostů. Věnovali se jejich stavitelství čím dál častěji, mezi první významné patřily například most přes řeku Ostravici v Moravské Ostravě (1847 - 1851) a přes Labe v Děčíně (1853 - 1855). Ten vydržel až do roku 1933, měl přes 230 metrů a vážil přes tři sta tun.25 Přestože mezi léty 1869 – 1874 bylo postaveno 2 620 km tratí, 791 kilometrů pak během roku 1871, kdy se dalo do provozu nejvíce tratí v českých zemích,26 v následujících sedmdesátých letech výroba železnic ustávala, a železárny Kleinů přestaly být konkurenceschopné a upadly. Starý Albert se snažil se situací něco učinit, ale roku 1877 zemřel. Ani jeho potomci v Sobotíně (Friedrich a poté Adalbert), ani Franz II. a jeho potomci v Loučné už nedokázali nabýt větších úspěchů. Stručně ještě k osudům dalších, méně významných Kleinů: Franz III. (1851 - 1930), syn Franze II., byl diplomovaným inženýrem. Za jeho života začalo zapadat slunce nad rodinným podnikem. Roku 1909 bylo dohodnuto, že se panství dosud stále jednotné rozdělí na dvě části mezi větve rodu, na Vízmbersko a Sobotínsko, které vlastnil Friedrich Klein. Firmě „Gebrüder Klein“ se nedařilo, peněz ubývalo a muselo se prodávat. Už roku 1883 byly zpeněženy uherské statky. Roku 1891 došlo ke zrušení vídeňské centrály podniku, o deset let později se Sobotínsko-štěpánovské těžařstvo přeměnilo na akciovou společnost, roku 1917 však bylo prodáno. Franz se rozhodl peníze investovat do cukrovarů v Břeclavi, Drahanovicích a Kelčanech, do Rosické báňské a hutní společnosti, Severojižní německé spojovací dráhy a pojišťovací společnosti Phoenix. Byl rovněž poslancem moravského zemského sněmu. Zasedal ve druhém volebním sboru velkostatkářů, do kterého byl zvolen v doplňovacích volbách 29. 12. 1911. Franz IV. (1895-1966) převzal majetek po smrti otce. Byl aktivní nacionální socialista,

od

1938

členem

NSDAP,

dotáhl

to

v pochybné kariéře

až

na

Hauptsturmführera SS. V roce 1945 mu byl zabaven majetek, poté se živil obchodem s dřívím ve Wolfratshausenu – Waldramu v SRN.27 Jeho potomci žijí dnes převážně v Německu.

25

GÁBA, Zdeněk. – TEMPÍROVÁ – KOTRLÁ, Dagmar: Franz Klein a jeho bratři. Vlastivědné listy 26, 2000, s. 16 - 17. 26 HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975, s. 121. 27 MYŠKA, Milan: Kleinové. Pokus o biogram moravské podnikatelské rodiny éry průmyslové revoluce. In: V proměnách času. Hradec Králové 1995, s. 106 - 107.

15

Bratři Franze III. byli Alfred (1856-1918), jehož potomky dnes najdeme v Rakousku a Rudolf (1865 - 1930), který se věnoval finančnictví a našel kariéru v britské armádě jako kapitán, kde se také distancoval od svého německého původu změnou příjmení na Clynes.28 Syn zakladatele sobotínské větve Alberta Hubert (1848 – 1911) se stal podnikatelem v cukrovarnictví, zakoupil také některá významná místa, například Žadovice a Skalku u Uherského Hradiště. Byl aktivním politikem, od roku 1878 seděl na zemském sněmu za velkostatkářskou kurii, v letech 1891 – 1907 byl poslancem v říšském sněmu.29 Jeho mladší bratr Friedrich (1850 - 1915) byl tím, kdo zdědil Sobotín. Snažil se neúspěšně zastavit úpadek železáren, které přes období opětovného rozkvětu neuspěly proti Vítkovickým železárnám a zanikly. Sobotínské panství přešlo po jeho smrti na syna Adalberta (1896 - 1959), který jej držel až do druhé světové vláky, po které mu byl zabaven.30 V zahraničí nedávno (2000) zemřel jeho syn Adalbert, kterým tato linie vymřela po meči.31

28

MAŠEK, Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999, s. 134. 29 MYŠKA, Milan: Kleinové. Pokus o biogram moravské podnikatelské rodiny éry průmyslové revoluce. In: V proměnách času. Hradec Králové 1995, s. 106. 30 MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti I. Praha 2008, s. 461. 31 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, vnitřní strana desek knihy.

16

3. Kleinové na Sobotínsku 3.1. Sobotínsko Sobotínsko se nachází severovýchodně od severomoravského města Šumperka. Počítáme sem kromě vlastního Sobotína ještě Klepáčov, Kouty nad Desnou, Petrov nad Desnou a také Vernířovice. O dějinách Sobotína za Kleinů je nemyslitelné přemýšlet bez toho, že bychom vzali v úvahu i okolní vesnice, které se v průběhu dvacátého století staly součástí obce Sobotín, již v devatenáctém byly však díky geografické poloze k Sobotínu úzce připoutány hospodářsky. Vazby existovaly od potřeb firem využívat potenciály jednotlivých obcí navzájem až například po společnou faru. Sluší se proto stručně popsat i tyto vesnice. Obce Klepáčov (Kleppel) a Rudoltice (Rudelsdorf) se připojily k Sobotínu roku 1961. Klepáčov měl v roce 1950 jen 54, v roce 1999 dokonce jen 4 obyvatele, Rudoltice v roce 1950 měly 234 obyvatel, v roce 1999 pak 104. Ze vsí v okolí Sobotína měly tyto dvě menší význam, kromě uhlírny byla v Rudolticích od roku 1835 tkalcovna. Vyráběla lněné a bavlněné zboží a rozličně je upravovala, zanikla za hospodářské krize v třicátých letech dvacátého století. Existovala tu také pila a lesní revír. Významnější byl Petrov nad Desnou (Petersdorf). Obec původně nazývaná Petrovice měla vždy díky geografické poloze blíže k Rapotínu, jehož byla mezi lety 1938 a 45 součástí. Po válce byl Petrov krátce připojen k Sobotínu a definitivně pak roku 1980. Referendum z roku 1995 o osamostatnění nebylo úspěšné. Součástí Petrova je osada Terezín ležící severně, vznikla roku 1789. V roce 1999 měl 1 273 obyvatel podobně jako po celé dvacáté století, nejvyšší počet obyvatel pak byl roku 1890, kdy bylo napočítáno 1 565 lidí jen v Petrově bez Terezína. Roku 1839 nahradila zdejší hamr velká mechanická strojírna vyrábějící hospodářské stroje, která patřila k železárnám bratří Kleinů. Železárny přežila a byla zavřena až na podzim roku 1931 a od následujícího roku otevřena firmou VELAMOS bratrů Heinzů. Od roku 1871 se zde nachází železniční stanice, kde se trať od Šumperka větví do Sobotína a do Koutů nad Desnou. Vernířovice (Vernsdorf), původně do roku 1918 Teplice, byly významné především svými železnými doly, byly hornickou osadou. Kvalitní železná ruda pro Sobotín pocházela odsud, vyrábělo se zde dřevěné uhlí. Připojeny byly v roce 1975. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhly Vernířovice ke konci devatenáctého století, v roce 1880 měly 1 390 obyvatel. Už v roce 1790 zde vznikla papírna, v roce 1930 pak brusírna skla rodiny

17

Manglů. Od počátku roku 1994 jsou sice samostatnou obcí, přesto jsou si s ostatními obcemi Sobotínska stále velmi blízké.32 Sobotín tvoří střed této oblasti. Nachází se v místech, kde se řeka Merta spojuje s Klepáčovským potokem. Název je odvozen od jména Sobota, německý název Zöptau má pak původ v tom českém. Sobotín má 1 208 hektarů, střední nadmořskou výšku 445 metrů, na západní hranici se vypíná Petrovický vrch a na východní vrch Havraní (oba 778 m). Vesnicí vede důležitá silnice ze Šumperka do Ostravy.33 Nejvíce obyvatel měla obec v roce 1869, kdy se uvádí číslo 2 069, po odchodu Němců už pak nedosáhla obec tolika obyvatel - počet byl v roce 1999 1 273 lidí ve 329 domech,34 což je jen o málo více než v roce 1950. Téměř čistě německý živel byl charakteristický pro všechny předválečné obce Sobotínska.

Již roku 1351 se objevuje první zmínka o Sobotíně, když se píše o zdejší faře ve zřizovací listině litomyšlského biskupství. O rané historii Sobotínska se ví málo. Malé panství odtud spravovali páni z Kravař v roce 1399, zmínky z první poloviny 15. století jsou o jistém Kunátu Šilstrátovi a Machnovi ze Sobotína. Dále soud Jiřího st. Tunkla z Brníčka s majitelem panství Jindřichem z Lazů o Sobotín je z druhé poloviny století. V roce 1496 pak majitel, král Vladislav Jagellonský, vesnici, tvrz i s železným hamrem přisoudil pánům z Vlašimi, kteří vlastnili Úsov. Ti ho nedrželi ani rok. Roku 1504 obdrželi Sobotín Žerotínové na více než tři staletí, kromě dvacetileté pauzy mezi léty 1558 a 1578, kdy ho vlastnil Václav Berka z Dubé. Za toho je zmiňovaná sobotínská fara, rychta, hamr a dvůr. Žerotínové ale nakonec připojili Sobotínsko ke svému panství ve Velkých Losinách. Panství se hned několikrát rozdělilo na části mezi dědice. Sobotín připadal pod panství vízmberské čili loučenské.35 Sobotínská fara byla luteránská, za pastora Göpperta byl roku 1605 postaven kostel sv. Vavřince. Na konci osmnáctého století byl rozšířen a později několikrát opravován, naposled roku 1994. K obnovení fary jako katolické došlo až v roce 1676. 36 Ve zdejším kostele pak díky vernířovické žebračce začaly známé čarodějnické procesy šumperské a

32

MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 10 - 16. MELZER, Miloš - SCHULZ, Jindřich: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 429. 34 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 19. 35 BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská II. Brno 1932, s. 371 - 372. 36 Tamtéž, s. 372. 33

18

losinské. V Sobotíně byli upáleni především rychtář Jan Axmann se svou manželkou Dorotou (léta 1682 a 1683).37 První zmínky o sobotínském vrchnostenském dvoře jsou z roku 1591. Dvůr stával tam, kde se dnes nachází zámek na pravém břehu Klepáčovského potoka s pozemky táhnoucími se až k údolí Merty a k Havranímu vrchu. U dvora se od roku 1660 nacházel pivovar. Dvůr sloužil svému účelu po celou dobu vlády rodu Žerotínů, k jeho rozdělení došlo roku 1786, na pozemcích byla založena osada Štětínov. Ta nesla jméno po tehdejším řediteli státních statků Jáchymu Stettenhoferovi. Nacházela se v okolí dnešního zámku podél silnice na Vernířovice a roku 1803 se uvádí 57 domů s 299 obyvateli. Další osada, Svobodín, měla téhož roku 102 obyvatel žijících v 18 domech, a byla později součástí Vernířovic. Obytná budova dvora se stala sídlem vrchnostenského nadlesního, hospodářské budovy byly využity roku 1812 pro stavbu zbrojovky. Po vyhoření o sedm let později a následné opravě byly staré budovy po příchodu bratří Kleinů zcela odstraněny, aby uvolnily prostor zámku.38 V roce 1848 se Sobotín stal součástí šumperského politického okresu a byl přidělen pod vízmberský soudní okres. Za Kleinů, kteří Sobotínsko získali jako součást vízmberského panství v roce 1844 a drželi ho do roku 1945, prožíval Sobotín léta své největší slávy, tedy do počátku dvacátého století, kdy železárny definitivně upadly. Všechny obce oblasti měly tenkrát díky pracovním příležitostem mnohem více obyvatel, než mají dnes a Sobotín samotný nebyl výjimkou. Jak upadaly železárny, ubývalo i obyvatel, ze kterých česky mluvících bylo stále naprosté minimum. Tak tomu bylo i po vzniku ČSR, kdy roku 1925 vznikla s podporou Národní jednoty a za přímluvy mnoha zdejších obyvatel českých i německých, především ředitele zdejší továrny na hospodářské stroje a také ředitele „Sobotínsko – štěpánovské hutní společnosti“ první česká škola.39 V roce 1924 byly v Sobotíně dva mlýny s pilami a místní elektrárna. Přes velký počet dělnictva měli v obci ve dvacátých letech silnější pozice němečtí křesťanští sociálové a agrárníci, v roce 1935 však převládla Henleinova Sudetoněmecká strana.

37

O těchto událostech píše podrobně KAPLICKÝ, Václav: Kladivo na čarodějnice. Praha 1963. HÖLL, Čestmír: Dvory v Podesní na vízmberském panství. Severní Morava 28, 1974, s. 16 - 19. 39 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 63 - 64. 38

19

Po druhé světové válce a odchodu Němců Sobotín nabyl rychle nových obyvatel. JZD bylo v obci založeno roku 1951, v roce 1964 pak přešlo do šumperského státního statku.40 K Sobotínu byly postupně připojeny výše zmíněné obce. Dnes je Sobotín především cílem turistů a zájemců o mineralogické lokality, kterých je v okolí obce několik. Kromě knih o historii Sobotína zde však již prakticky nic neukazuje na velký hospodářský význam, který obec kdysi měla.

40

MELZER, Miloš - SCHULZ, Jindřich: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 431.

20

3.2. Kleinové jako sobotínští podnikatelé 3.2.1. Podnikání se železem Důvodem ke koupi vízmberského panství byl železárenský komplex v Sobotíně a menší v Rejholticích (dnes součást Loučné). Po celé devatenácté století pak sobotínské železárny tvořily hlavní zdroj příjmů Kleinů. V jakém stavu Kleinové železárny nalezli? Díky předchozímu majiteli ve velmi dobrém. Ten však na jejich kvalitě a již tenkrát počínající slávě musel tvrdě zapracovat. A to mělo Sobotínsko v této oblasti velice dlouhou tradici. Počátky těžby a zpracování železa v této oblasti jsou v dávné minulosti a středověké postupy neumožňovaly využít zdejší potenciál. To ani tehdy, když v polovině čtrnáctého století nahradil starou kovárnu hamr41 s mechanickou metodou zpracování železa, jelikož tavba rudy byla stále příliš pomalá. Tenkrát se však začalo soustředit jen na železo, ostatní kovy dříve těžené se začaly nadlouho ignorovat. Hornictví i hutnictví se povzneslo během šestnáctého století za Žerotínů a to až do třicetileté války, kdy odešlo mnoho protestantských odborníků. K obnovení dolování došlo v roce 1679 hrabětem z Locarna, který sice začal dolovat, ale pro příměsi vzácných kovů plán opustil. Záhy se o železo začali opět zajímat Žerotínové, Přemysl st. a především Jan Jáchym. To se odrazilo i na pečeti obce, která nesla symboly zdejších hamrů – kovadlinu s kladivem, kleště a kolo na dlouhé ose.42 V roce 1725 se uvádí dva hamry, jedna tavicí pec a stoupovna43 v Sobotíně, v blízkých Rejholticích jeden hamr, tavírna a stoupovna. K tavicí peci v Sobotíně byla brzy postavena kovářská výheň, dýmačka a dvě pražicí pece železné rudy. Ve Vernířovicích byly hned dvě stoupovny. Dřevo se na dřevěné uhlí zpracovávalo v uhlírnách, dvě měly Vernířovice, po jedné u Rudoltic a Rejholtic. Staré šachty byly dále hloubeny a vyztuženy. Nacházely se na Jelením hřbetě (1 366 m) a Kočičí skalce (1 086 m).44 Pro zadluženost Jan Karel ze Žerotína musel Vízmberské panství roku 1770 prodat za 340 000 zlatých řádu cisterciáků Velehradského kláštera. Správce nad panstvím však

41

V té době novinka. Velké kladivo nevedla ruka, nýbrž síla vody, zpracování strusky se tak zefektivnilo mnohonásobně. 42 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 7. 43 Zde se ruda mechanicky drtila na drobné kusy. 44 PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 191-196.

21

hornictví ani hutnictví nerozuměl. Došlo ke stagnaci a úpadku, některé ze zařízení byly zavřeny. Jeden hamr byl prodán a majitel Kašpar Grim jej přestavěl na drátovnu. Po zrušení klášterů v roce 1784 se stal majitelem stát, konkrétně náboženský fond. Správu vykonávalo ředitelství státních statků v Brně. Roku 1785 byl zrušen poplužní dvůr a jeho půda parcelována. Na jeho místě dnes stojí zámek. Stav železáren z této doby byl následující: jedna tavírna v Sobotíně, druhá v Rejholticích. V Sobotíně drátovna. Dva hamry s kujnírnami v Sobotíně, stoupovny a drátovna v Rejholticích. Roku 1811 byly železárny v Sobotíně pronajaty Andreasi Eisenbachovi, který se zaměřil na výrobu zbraní, což byl v této době trend. Vybudoval proto nová zařízení, huť pro výrobu ocele, cáchovny, kujnírny, dílny, brusírny a leštírny. Již od roku 1815 byla v plném provozu malá zbrojovka, továrna na ocelové a kovové zboží. V roce 1816 se uvádí jedna vysoká pec, dvě kujnírny, drátovna a další průmyslová zařízení neželezářského charakteru a c.k. privilegovaná továrna na kovové zboží. Po požáru v roce 1816 došlo k modernizaci, vystavěna byla tažírna na výrobu drátu a to i ze vzácných kovů. Stále fungovala drátovna Grimů. Po Eisenbachově smrti celý komplex jeho syn prodal majiteli panství.45 Tím byl od roku 1833 hrabě Antonín Bedřich Mitrovský. Stát se tak po dlouhé době vzdal vízmberského panství a tomu to prospělo. Hrabě okamžitě začal modernizovat staré železárny podle anglického vzoru včetně nové zbrojovky Eisenbacha a drátovny Grima v Sobotíně. Byla přestavěna vysoká pec a postavena válcovna na koleje, ta vznikla také v Rejholticích. V Petrovicích byl hamr vystřídán továrnou na stroje. Rejholtická železárna dostala jméno „Anton Friedrich“ po synovi, v Sobotíně odteď pracovala „Leopoldina huť“, pojmenovaná po manželce a dceři. Šlo o válcovnu. Slévárna s vysokou pecí v Sobotíně se nazývala dle snachy „Terezinina huť“. Zmodernizované železárny získaly dobrou pověst a výroba železa stoupala. V roce 1831 bylo vyrobeno 5 392 centýřů46 surového železa a 228 litého, v roce 1841 19 423 centýřů surového železa a 9 144 litého. Právě během tohoto úžasného vzestupu hrabě Mitrovský roku 1842 zemřel.47 Protože dědicové nedokázali úspěšně pokračovat, bylo třeba nalézt někoho, kdo bude.

45

MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 20-22. 1 centýř = 56 kg 47 STRNAD, Anton: Das Mertatal. Heimatkunde des politischen Bezirkes M. Schönberg. Sobotín 1933, s. 12 - 14. 46

22

Tenkrát projevili o železárny a celé panství zájem Kleinové. Poté, co železárenské komplexy obhlédli a dali se informovat, celé panství v březnu 1844 koupili. Moravskoslezský zemský soud na zasedání moravského sněmu představil Františka, Libora, Alberta a Huberta Kleiny jako nové majitele panství Vízmberka. O rok později bylo na sněmu oznámeno i jejich doživotní držení tohoto panství, které jim bylo dovoleno na Silvestra roku 1845.48 Vrátili se tak jako páni tam, odkud kdysi jako chudí poddaní odcházeli. Za Kleinů prodělaly železárny v Sobotíně dobu vzestupu, nejvyšší slávy, postupného úpadku a poté krátký návrat mezi špičku, který ale náhle následoval rychlý trpký zánik železáren a tím i konec středoevropského významu obce. Přestože Kleinové přišli ke kvalitním železárnám s výbornou produkcí, bylo jejich podnikatelskému duchu vlastní, že se s hotovým nespokojili. Rozhodli se ihned pracovat. Kleinovské sobotínské železárny měly po celou svou historii velké štěstí na schopné ředitele. Železárny i bratři podnikatelé v nich získali cenné a zkušené odborníky a rádce, a jelikož sami Kleinové hutnictví příliš nerozuměli, dá se říci, že jim téměř plně vděčili za svůj železářský úspěch. Dějiny železáren jsou tedy i částečně životopisem těchto významných lidí, po celou dobu železáren se úspěch vždy pojil s nápady a invencí mužů, kterým Kleinové dali do rukou moc nad svým nejvýnosnějším podnikem. I to je však uměním průmyslníka, umět si obstarat schopné lidi a najít často schopnosti i tam, kde se ještě plně nerozvinuly. Kleinové tohle uměli dobře, takže výše zmíněné velké štěstí bylo spíše skvělým odhadem.

Ten

dopřávali

i

ředitelům

svých

podniků,

kteří

měli

podobně

šťastnou/schopnou ruku. Především Kleinové naslouchali moudrým radám ředitele Františka Riepla, jehož vliv již za hraběte Mitrovského byl pro povznesení starých železáren zásadní. Ředitel Riepl byl vlastně tím, kdo Kleinům koupi panství se železárnami poradil. Věděl, že mrtvý hrabě nalezne jen stěží lepší pokračovatele než bohaté Kleiny, kterým Riepl zopakoval zřejmé – že totiž bez vlastního dolování a hutnictví by podnikání se železem a konkrétně železnicemi bylo stěží plně efektivní. František Riepl (1790 - 1857) byl jedním z průkopníků průmyslu u nás. Stál u počátku úspěchu Vítkovických železáren, když zde navrhl postavení Rudolfovy huti s pudlovacími pecemi a také válcovny. Právě jeho návrh to byl postavit dráhu z Vídně

48

DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských. Brno 1906, s. 199 – 223.

23

přes Moravu a Slezsko do Polska. Při stavbě tohoto Rothschildem finančně podpořeného plánu se tenkrát setkal s bratry Kleiny při počátcích stavby. Před nejdůležitějším setkáním s nimi po smrti hraběte Mitrovského byl ještě poradcem Rothschildů, velkých konkurentů bratří Kleinů, ve Vítkovicích, které byly čerstvě jejich. Riepl přivedl dále několik dalších osobností – Konstantina Zephyrestu a Aloise Scholze, kteří se do řízení železáren zapojili. A tak ještě v roce 1844 v Sobotíně samotném stály dvě vysoké pece, jedna pec kopulová, dvě kujnírny, hamr, šest pudlovacích pecí, jedna válcovací stolice, dvě svářecí pece, jedna válcovna s šesti válcovacími pecemi a třemi žárovými pecemi. V Rejholticích pět kujnících výhní, tři protahovací kujnírny a jedna pudlovna s dvěma pecemi, jednou válcovací stolicí a jednou svářecí pecí. Také válcovna se šesti válcovacími stolicemi a jednou žárovou pecí. V Petrovicích stála mechanická dílna a huť na kovové zboží a hřebíky. Mezi startovními léty 1844-46 nových železáren bylo vyrobeno 103 281 centýřů surového železa, 20 031 odlitků ze šedé litiny, 71 554 centýřů hrubého, 79 132 svářkového železa, 57 938 centýřů válcovaného železa, 8 055 centýřů kolejnic, 630 centýřů kotlářského plechu, 3 662 centýřů kovaného zboží, 2 170 centýřů hřebíků, 47 centýřů lité, 358 centýřů surové a 131 centýřů cementové ocele. V Leopoldině huti se vyráběl plech, tolik potřebné kolejnice a další druhy železa. V Petrovicích stála jedna strojírna, plynárna a hřebíkárna.49 Tato vysoká čísla dokazují nesmírně rychlý rozmach a modernizaci již dříve velice úspěšných železáren, který v železničářství a železářství přející době rázem vyšvihl Sobotín mezi nejdůležitější obce monarchie. Rychlost rozmachu železáren je až zarážející. Co ji způsobilo? Je velice pravděpodobné, že samotní Kleinové, tedy kromě kapitálu, na ní měli jen malý přímý podíl. To tým expertů v čele s Rieplem byl takových výsledků schopen. Kleinové jistě o všem věděli a odsouhlasili to, ale vzhledem k nulovým zkušenostem v oblasti hornictví a hutnictví jistě alespoň zpočátku často tápali a museli se jednoduše spolehnout na odborníky. Rychlost byla způsobena určitě přirozeným vylepšením metod a zařízením železáren obecně, Kleinové ji však jistě ještě uměle zvyšovali, když na své odborníky tlačili. Před nedávnem investovali do panství a do železáren ohromné množství peněz. Nebylo to ani pro ně málo a chtěli, aby se jim vrátily, vždyť stále neúnavně stavěli po 49

PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 204 - 206.

24

střední Evropě další a další železnice a peníze se v této době rozmachu rodu dostávaly ze železáren do železnic a zpět rychlostí jakou už nikdy potom. Podnik rostl, bylo potřeba stále nových a nových zaměstnanců. Odborníků ze západu bylo málo, bylo třeba vyučit nové. Proto v Sobotíně vznikla škola, kde se už od roku 1844 vyučovali dvakrát týdně techničtí kresliči, konstruktéři, mistři a odborníci všech druhů strojírenských a hutnických oborů. Vysvědčení se nerozdávala – Kleinové si tak učili vlastní zaměstnance, kteří okamžitě nastoupili do práce. Tato škola kleinovské železárny přežila a učilo se v ní až do roku 1926.50 Rok 1844 byl tak pro podnik Kleinů skutečně přelomovým a překonali z prostého stavění tratí hned několik článků pomyslného řetězu: stavba železnic – výroba železa – vyučování výroby železa. A tak ze sta zaměstnanců, které tu v roce 1844 bratři Kleinové nalezli, měli brzy tolik, kolik potřebovali. V roce 1885, tedy v době, kdy se firma dostala z krize sedmdesátých let, se uvádí 1 553 zaměstnanců.51 Kleinové také pozorně naslouchali svým podřízeným a těžili z jejich zkušeností. Výsledkem pak bývaly patenty, které byly Kleinům přiznány a které zefektivnily výrobu. Kleinové pravděpodobně nevynalezli ani jeden z nich – to jejich techničtí úředníci přišli s nápadem, který Kleinové vydali za svůj, což ovšem stálo peníze, ze zisku pak vynálezcům plynul podíl. Tak už v roce 1846 Franz Klein získal tři privilegia. První byl na vynález odstraňující průvan, přitom neupravující samotnou konstrukci oken a neomezující jejich otevírání a zavírání. Druhým úprava sporáku šetřící palivo a vydávající chutnější maso a třetí patent z tohoto roku se týkal spalování kouře a tím zefektivnění vytápěcích zařízení všeho druhu. V roce 1848 všichni čtyři bratři získali patent na speciální postup na výrobu řetězových článků pro závěsné mosty a Franz metodu, která kolejnicím zaručovala větší hustotu, pevnost a pružnost. O dva roky později bratři získali patent na vylepšení šroubových hřebů jejich dosud neviděnými tvarováními.52 Silnice přestaly být proti železnicím dost výnosné a Kleinové s nimi roku 1846 skončili. Díky přeorientování na železnice a jejich stále častější stavba a výroba si vyžádaly další železárny. 50

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 24. 51 PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 204. 52 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 249 - 250.

25

Sesterskými železárnami se staly železárny ve Štěpánově u Olomouce, kde se už roku 1844 začaly stavět u nově zbudované trati, blízko dolů u Šternberka, kde se těžilo i pro Sobotín. Po zakladateli Franzovi se zdejší huť pojmenovala „Františkova huť“. Kleinům začala vynášet v roce 1849.53 Sobotín však vždy zůstal kleinovským železářským jádrem. Kleinové si také pronajali železárny v Bedřichově a především v Železné u Vrbna pod Pradědem, kde pro Sobotín vyráběli doplňkový sortiment od roku 1852 až do roku 1875, kdy Kleinové předali huť původnímu majiteli, vratislavskému biskupovi.54 Když roku 1857 zemřel neocenitelný pomocník Kleinů Riepl, existovaly dvě vysoké pece, jedna v Sobotíně, druhá v Rejholticích. Slévárna se dvěma kupolovitými pecemi zvaná Terezinina huť, dvě kujnící výhně, 6 pudlovacích pecí, dvě válcovací tratě v Leopoldině huti. Řeky Desná a Merta dodávaly strojům sílu. Následující léta vzestupu a zenitu železárenství v Sobotíně jsou spjata s další výraznou osobností, na kterou měli Kleinové šťastnou ruku. Alois Scholz (1821 – 1883) získal své první zkušenosti s hornictvím a hutnictvím v třicátých letech na statcích vratislavského biskupství. Už roku 1844 si jej Riepl vyžádal do železáren, kde se roku 1852 vypracoval na horního a hutního ředitele v Sobotíně a dohlížel postupně i na další hutě Kleinů. Zaměřil se cíleně na výrobu kolejnic, plátů a patek, mostních konstrukcí, hřebů, hřebíků a šroubů a podobných potřeb ihned použitelných v železárnách a ve velmi krátké době výrobu železárenských podniků ztrojnásobil. Čistý zisk z roku 1862 se uvádí 200 000 zlatých. Roku 1865 jej pak Kleinové jmenovali vrchním ředitelem právě vzniklého Sobotínského a štěpánovského horního a hutního těžířstva, spravující hutě v Sobotíně, Štěpánově, Petrovicích a Rejholticích a přilehlé doly. Rodinný majetek na Vízmbersku tak byl oddělen od panství. Kvekrové těžířstva byli členové rodiny.55 Podílníky těžířstva byli Albert (52 kuksů), Franz II. (26 kuksů), Marie Ulrichová, sestra Franze II. (26 kuksů), Julie Bochnerová, dcera Josefa Kleina (8 kuksů) a Libor ml. (8 kuksů).56 Prusko-rakouský vojenský konflikt způsobil ve výrobě jistou pauzu, aby ji vystřídalo období největšího rozmachu železáren a to až do roku 1873, kdy došlo k hospodářské krizi. Po druhou polovinu šedesátých let a počátek sedmdesátých hvězda sobotínských i 53

HONS, Josef: Velká cesta. Čtení o dráze olomoucko - pražské. Ostrava - Praha 1947, s. 144. BÍLKOVÁ, Pavla: Podnikání bratří Kleinů v Železné u Vrbna pod Pradědem (1852-1875). Neznámá kapitola z dějin severomoravské podnikatelské rodiny. Severní Morava 40, 1980, s. 10 a 12. 55 SPURNÝ, František: Příspěvek k dějinám sobotínských železáren v 50.-70. letech 19. století. Z dějin hutnictví 7, 1980, s. 81 - 84. 56 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 377. 54

26

příbuzných železáren stoupala. Nebylo v té době snad žádné důležité trati, pro kterou by se v sobotínských a štěpánovských železárnách nevytvářel železniční materiál. Hlavou podniku byl Albert Klein, kterému skvěle pomáhal Franz II. Druhá polovina šedesátých let a počátek let sedmdesátých byl nejvýznamnějším obdobím kleinovských železáren. Období nejvyšší slávy však ještě neznamenalo zároveň období nejkvalitnějších železáren. Přestože se železárnám dařilo, jejich stará konstrukce a pomalu stárnoucí metody, znamenaly skrytou hrozbu. Zatím si tím Kleinové nelámali hlavu, protože nebylo proč. Ukazuje se tak zajímavá stránka kleinovského podnikání, stejně jako jejich techniků: nejenže byl Franz tím nejaktivnějším a nejpodnikavějším, byl patrně také tím nejpokrokovějším a také se nebál jít do nových postupů. A snad i Libor a Hubert. Ale Albert a jeho synovec Franz se ukázali jako konzervativci. Spokojili se se starým-dobrým co fungovalo a přestože jistě viděli modernizaci jiných železáren, sami dělali málo. Pravda, na železo těžené v dolech Kleinů se mnohé metody nehodily, přesto šlo provádět změny. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že za rychlou modernizací, rozšířením železáren a všemi novými nápady v roce 1844 a krátce poté stál především Franz společně s Rieplem. Po jejich smrti, které následovaly symbolicky krátce po sobě, se železárny staly nedynamickými. Téměř navždy – tuto potřebu pochopil z nutnosti až Friedrich Klein, když železárny opět zvedl z prachu, kam je tedy Kleinové nechali spadnout vlastně ještě v době, kdy podnik perfektně fungoval, před rokem 1873. A tak přestože se problémy neprojevovaly, železárny stárly a problémy se ukázaly v roce 1873, kdy přišly problémy. Vrchní ředitel Scholz opustil na počátku toho roku Sobotín a odešel do Rothschildových Vítkovic (ten je vlastnil od roku 1843), inicioval vznik Vítkovického horního a hutního těžířstva s plánem přiblížit oba konkurenty a docílit tak jejich spojení. Smělé plánování však Scholzovi narušila krutá realita. V květnu roku 1873 došlo ke krachu na vídeňské burze, plány i výdělky železáren se začaly sesypávat a Scholz se vrátil zpět, aby zachránil situaci.57 Tu se v Sobotíně snažil udržet mladý Friedrich Klein, který od svého učitele sbíral cenné zkušenosti.

57

SPURNÝ, František: Příspěvek k dějinám sobotínských železáren v 50.-70. letech 19. století. Z dějin hutnictví 7, 1980, s. 85.

27

Scholz se snažil reorganizovat. Sobotínské železárny měly smůlu hned v několika ohledech. Zaprvé tu byla samozřejmě krize, která přirozeně postihla i konkurenty, ale v kombinaci s dalšími faktory vytvářela daleko větší problém. Jeden z těchto faktorů byl fakticky nepřekonatelný. Ruda, kterou Kleinové zpracovávali, byla pro vysoký obsah fosforu špatným základem pro výrobu oceli, která v této době u kolejnic, na které podnikatelé sázeli, zásadní. Vítkovice tento problém neměly. Kleinům najednou zmizela poptávka a přestali stavět dráhy. Železo bylo pro svou špatnou kvalitu, která vedla často k opotřebování kolejnic i za pouhé čtyři roky, vyměněno za ocel. Roku 1865 se o to stavitelé poprvé s obavou pokusili z nutnosti na Severní dráze Ferdinandově a po úspěchu přešli na ocel po celé délce. Původní svářková ocel byla nahrazena homogenní plávkovou ocelí podle systému Bessemerova a Martinova vytvořeného pro kolejnice a měla u nás stejného průkopníka.58 Dalším problémem bylo, že železárny byly dřevouhelné. To byl skutečný problém, který se odrážel ve znemožnění užití některých novějších technik a nejhorší na tom bylo, že Scholz jako konzervativec odmítal osvědčené palivo vyměnit za kamenné uhlí. Opět Vítkovice byly i v tomto směru napřed a zavedly nejnovější hutnické metody. Vítkovické železárny zcela zastínily sobotínsko-štěpánovské a situace se ještě zhoršila po zmodernizování Karlovy Huti v roce 1874 a tím posílení Třineckých železáren.59 Sobotín přestal být zdaleka vyhledávaným zdrojem železa a železných výrobků. Ztížením situace byla i smrt Alberta Kleina, posledního příslušníka první generace Kleinů a velkého podnikatele. Došlo k ní v říjnu 1877. Když v roce 1883 zemřel i ředitel Scholz, mohlo se zdát, že symbolicky jeho smrtí definitivně končí i věhlas železáren. Přesto by se dalo říct, že odchod tohoto zkušeného sice, ale již starého a konzervativního odborníka, byl změnou k lepšímu. Na jeho místo se totiž dostala nová generace v osobě Friedricha Kleina (1841-1902). Ten pocházel z jiné větve Kleinů. Jeho praděd Josef Franz a Johann Friedrich, otec podnikatelů Kleinů, byli bratři.60 Ředitel Scholz, švagr jeho nevlastní matky, tohoto Kleina dobře odhadl, dal mu řadu příležitostí účastnit se provozu železáren ve snad všech zařízeních, kterými tenkrát 58

HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975, s. 174 -175. PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea Olomouc 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 209. 60 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 48. 59

28

Kleinové disponovali. Umožnil mu stáže a z Friedricha se tak stal odborník, který měl v nových technikách skutečně dobrý rozhled. Scholz jej již dlouho považoval za svého nástupce, během jeho nepřítomnosti krátce před krizí mu dokonce přenechal svou pozici. Roku 1876 vztahy upevnili svatbou Friedrichovou s Scholzovou dcerou Annou.61 Ředitelem sobotínsko-štěpánovského těžířstva po Scholzově smrti nemohl být proto zvolen lepší člověk. Kombinoval Scholzovy ozkoušené zkušenosti se zkušenostmi moderními a západními. Friedrich Klein ale v ekonomických záležitostech přemýšlel podobně jako Scholz. Zaprvé proto, že byl jeho žákem, a zadruhé: těžko by Scholz umožňoval tomuto Kleinovi řízení železáren v různých funkcích, kdyby jeho názory na správu závodů byly zcela odlišné od jeho vlastních. Nebo si snad Scholz uvědomoval ke stáří, že jsou jeho názory konzervativní a ponechal řešení vážnějších problémů další generaci, nejpravděpodobněji však Friedrich větší měrou pracoval v zajetém plánu a svým nápadům dal průchod, až skutečně naplno mohl. Bohužel jeho schopnosti se ve špatné době nemohly projevit tak, jak by si přál a úspěch, kterého dosáhl, byl jen odrazem významu těchto železáren v minulosti. Jakmile se nový vrchní ředitel v březnu roku 1884 chopil úřadu, nastaly změny. Bylo jich mnoho, základní změnou bylo ale palivo. Sobotínské železárny používaly stále dřevěné uhlí, které se ze dřeva vyrábělo v milířích. To bylo zcela v pořádku v první polovině devatenáctého století, v osmdesátých letech to však bylo již na pováženou. Jednalo se o tak starý druh paliva, že nové moderní metody nešlo v dřevouhelných železárnách aplikovat. Lze se dohadovat, proč kdysi tak pokrokoví Kleinové zůstali dlouho u zastaralého uhlí. Dřevo z panství šlo na odbyt. Tím ovšem dobré stránky skončily. Jednalo se o největší brzdu železáren, jelikož dřevouhelné železárny byly již dlouho bez vývoje – zůstávaly celé devatenácté století stejné. Vždyť Vítkovice měly vysokou pec na koks už v třicátých letech. Nadlouho zůstaly ojedinělé. Do roku 1870 se u nás vyráběly koksové pece belgického typu a nebylo jich mnoho. V padesátých letech přibyla další na Kladně.62 Tenkrát ještě nebyly zastaralé, ale byly nahrazeny poměrně záhy po rozšíření na skotský typ vysoké pece na koks v roce 1872. Byla tenkrát největší na evropské pevnině.

61

SPURNÝ, František: Friedrich Klein a poslední pokusy o záchranu severomoravského železářství. Z dějin hutnictví 10, 1981, s. 131-132. 62 JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 I. Praha 1985, s. 205.

29

Kleinové, jako i jiní, byli ale konzervativní. Dokládají to rozsáhlé přestavby jejich železáren v roce 1862(!) ve Štěpánově, které ale stále nechali jako dřevouhelné v době, kdy už šlo o jasný přežitek.63 Dřevouhelné železárny se houževnatě držely až do krize, kdy většina z nich padla. Během krize zaniklo 29 dřevouhelných železáren, což je s 22 z předchozích dvou desetiletí dohromady 51 a zbytek se buď musel přizpůsobit koksu, nebo zaniknout.64 Dřevěné uhlí musel tedy nekompromisně nahradit koks. Friedrich si na svém trval, věděl, že doba dřeva už je pryč. Ve srovnání se západními zeměmi, které se Friedrich mohl dovolit podrobně poznat, muselo být řediteli při pohledu na sobotínskou situaci velmi nepříjemně. Franz II., majitel panství a majitel železáren v jedné osobě, dělal v tomhle problémy. Byl skutečně dvěma osobami v jedné – právě šlechta sama sebe brzdila ve vývoji železáren a byla díky tomu slabším podnikatelem. Šlo o dřevo z lesů, pro které by náhle chyběl odbyt, naopak koks nebyl levnou záležitostí. Franz v této otázce upřednostňoval odbyt dřeva před modernizací železáren. Není pochyb o tom, že Friedrich jistě svého příbuzného soustavně dlouhodobě přesvědčoval, šel za svým a v tom spočívá asi jeho největší zásluha. Koks udržel umírající železárny naživu. Staré rudy náhle díky dvěma novým vysokým pecím dávaly až 50% železa. Dále Friedrich Klein již roku 1884 dostal patent na výrobu tekutého i svářkového železa i oceli z lomové oceli a odpadů železa i oceli.65 Jakoby se tak vrátila doba Franze I., kdy patenty hnaly vývoj sobotínských železáren dopředu. Sobotínské železárny se proto podobně jako jiné, které nezanikly, opět začínaly pomalu vzmáhat. Rejholtická válcovna byla zavřena a zařízení z ní bylo převezeno do Sobotína, v Petrovicích se soustředili především na mosty a vozové osy. Když se v létě 1895 v Olomouci konala průmyslová výstava, sobotínsko-štěpánovské železárny zde měly vlastní pavilón, a opět vzbudily pozornost. Friedrich tak úspěšně pomohl oživit podnik a zánik oddálit. Od roku 1897 byl dokonce jmenován císařem horním radou.66

63

JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 I. Praha 1985, s. 182. JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 II. Praha 1985, s. 169. 65 SPURNÝ, František: Friedrich Klein a poslední pokusy o záchranu severomoravského železářství. Z dějin hutnictví 10, 1981, s. 133. 66 STRNAD, Anton: Das Mertatal. Heimatkunde des politischen Bezirkes M. Schönberg. Sobotín 1933, s. 25. 64

30

Mezi sobotínskými výrobky byly například: ze slévárenských roury a odlitky pro kamna, z válcovny tyčové železo, ploché železo, kulaté a profilované železo… z Petrovické strojírny pak železniční a silniční mosty, halové a střešní konstrukce, konstrukce věží, stavidla, schody, vodárenské zařízení, semafory, výhybky, zábradlí, kovové okenní rámy a další.67 Množství různých sobotínských výrobků bylo nesrovnatelně rozmanitější než ve všech etapách vývoje tamějších podniků. Začalo se sázet právě na rozmanitost, když už železo, přestože kvalitní, nemohlo být nejkvalitnější. Tato strategie skutečně fungovala a byla právě tím, čím Sobotín nově oslňoval. Co se týče mostů, Kleinové je v Sobotíně vyráběli již dříve, jelikož je samozřejmě potřebovali pro své silnice a železnice. Zpočátku se specializovali především na řetězové mosty. Patrně první byl most přes řeku Ostravici v Ostravě (1847-51). Spojoval moravskou Ostravu s Ostravou slezskou a když se roku 1886 zřítil, psalo se o tom v četných novinách. To způsobilo v našich zemích obecnou nedůvěru k řetězovým mostům.68 V padesátých letech začali Kleinové vyrábět ve Sobotíně moderní mosty Schifkornovy, po zřícení jednoho jejich takového mostu v Bukovině se však i od tohoto mostu upustilo. Nahradily ho mosty nýtované příhradové konstrukce ze svářkového železa. Na tyto mosty se sobotínské železárny specializovaly především po roce 1880 až do zániku železáren.69 Dohromady Kleinové ve svých železárnách vyrobili přes 2 000 mostů různé velikosti, z nichž některé dosud stojí.70 Poté, co krize sedmdesátých let vyhladila všechny slabší železárny, začaly se pomalu opět dostávat sobotínské do předních pozic a přestože nebyly zdaleka tak silným konkurentem jako Vítkovice, držely se. Byly ale stále poněkud slabé a bylo potřeba změn. Bylo po dlouhých poradách dohodnuto, že malé železárny se zmodernizovaným sice, ale pořád ne špičkovým vybavením, nemají budoucnost. A proto 20. 8. 1900 došlo

67

SPURNÝ, František: Friedrich Klein a poslední pokusy o záchranu severomoravského železářství. Z dějin hutnictví 10, 1981, s. 133. 68 JIŘÍK, Karel: Zřícení řetězového mostu v Ostravě před 100 lety. Vlastivědné listy 13, 1987, s. 22. 69 HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975, s. 179 - 180. 70 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 17-18.

31

k vytvoření akciové společnosti. V první správní radě seděli z Kleinů svobodný pán Hubert Klein a Dr. Ulrich, rytíř z Třemešku.71 Už v roce 1901 však došlo k dalšímu oslabení pozice železáren a generální ředitel Vítkovických železáren se dokonce nabídl, že sobotínské převezme. Uprostřed jednání v roce 1902 ale vrchní ředitel Friedrich Klein zemřel a s ním i poslední naděje Kleinů na udržení železáren. Provoz vysoké pece v Sobotíně byl zastaven ještě téhož roku, veškerá hornická práva akciové společnosti koupily Vítkovice. Roku 1910 skončila výroba železa v Sobotíně a 1913 ve Štěpánově. Kleinové to se svými železárnami v této době už úplně vzdali, roku 1917 prodali podnik Kabelovnám a drátovnám z Ostravy, roku 1921 se přestalo zcela s výrobou železa. Slévárna ukončila činnost roku 1925. Zůstaly ještě železárny ve Štěpánově a strojírna v Petrovicích, která roku 1931 také ukončila činnost, aby ji v následujícím roce nahradila výroba jízdních kol Josefa a Gustava Heinzových „Velamos-Heinz“.72 Ukazuje se, že Kleinové již po smrti Friedricha Kleina, za kterého už opět došlo po oživení k pomalému úpadku, nedokázali najít jinou schopnou osobnost, která by jim železárny byla schopná zachránit. Zůstane navždy otázkou, zda by se to skutečně mohlo podařit i vysoce kvalifikované osobě. Kleinové také přestávali chtít do svých železáren více investovat. Peněz bylo sice v této době méně, ale stále bylo kde je brát. Byly jiné podniky, Kleinové měli cukrovar, pilu, investovali do zahraničních drah. Vše mohli věnovat svým železárnám. Ale po druhém úpadku již v nich patrně neviděli naději a raději investovali do jistého, kde nebylo tolik konkurence. Věčný souboj s Vítkovicemi byl nakonec spíše vzdán, než prohrán, situace jistě přála velmi silným konkurentům. Jak by se v situaci zachovali první Kleinové lze jen hádat.

3.2.2. Ostatní podnikání Na Sobotínsku Kleinové měli i jiné podniky než železárny a strojírny, přestože tyto hrály nejdůležitější úlohu. V pozdějších letech a generacích pak investovali Kleinové méně energie do svých železáren a více do podniků za hranicemi jejich panství, do drah, skláren, textilních továren, parních mlýnů, také například do cukrovaru na Kyjovsku, kde

71

PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea Olomouc 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 209. 72 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 32-34.

32

vznikla akciová společnost už za Alberta.73 Na rozdíl od železáren skutečně sledovala technický pokrok, což bylo dáno nejspíše kvalitními lidmi ve vedení a tím, že nebyli tak omezeni přírodními zdroji, jako u železáren. Na samotném Sobotínsku stojí za zmínku především pily. Vznikly ve Vernířovicích, a také v Petrovicích a v Sobotíně letech 1900 a 1901.74 Majitel panství Franz III. ve spolupráci s Friedrichem tak dali průchod své potřebě využít dřevo rozsáhlých lesů svého panství. Jelikož své dřevo prostě nemohli nechat jen tak růst, Kleinové se postupně na Sobotínsku orientovali právě na hospodaření v lesích, železárny samotné ale od modernizace samozřejmě již téměř žádné dřevo nepotřebovaly, takže pily je snadno přežily a Kleinové je vedli až do svého odchodu po druhé světové válce.75 Rovněž by se dala zmínit těžba. Kromě dolů na Sobotínsku a jinde, které přivážely do železáren železnou rudu na zpracování, potřebovali Kleinové samozřejmě také jiné materiály, potřebné k provozu železáren. Vždy bylo výhodnější je vytěžit než kupovat, za zmínku stojí ale především jeden z nich. Až do roku 1900 se v okolí Sobotína a Vernířovic těžil krupník, který má v našich zemích jedinečné naleziště. Tato hornina se používala v mnoha oblastech. Pro průmysl Kleinů byla důležitá jako žáruvzdorný materiál, který byl později vystřídán kvarcitem od Petrovic, těženým zde do roku 1910. Krupník se používal při výstavbě budov a také soch.76

3.2.3. Pozemní komunikace Sobotín a přilehlé obce měly po dlouhou dobu jednu vážnou nevýhodu, kterou kupříkladu Štěpánov neměl. Neefektivní spojení s okolním světem. Existovaly sice silnice, ale doba železnic nabízela nepředstavitelně lepší možnosti. Železnice v Sobotíně měla ale jen na dlouho zůstat jen snem. Kleinové jistě o propojení Sobotína se státními železnicemi velmi stáli už na samotném počátku, velmi pravděpodobně o tom přemýšleli při samotné koupi panství. Společně s profesorem Rieplem zažádali Kleinové o povolení už v roce 1845. Měli vše již důkladně zpracováno, předložili projekt, ale byli odmítnuti. A to nejen jednou, ale 73

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 27. 74 SOkA Šumperk, fond OÚ Šumperk, kart. 151, inv. č. 686, „Kleinův velkostatek (Loučná) – zřízení parní pily na katastru obce Petrovice, zřízení pily v Sobotíně“. 75 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný Archiv Kleinů-Wisenbergů, karton 68, inv. č. 475, „Vyúčtování pily v Sobotíně, pohyb materiálu, nákup mazacího oleje“. 76 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 21.

33

mnohokrát a teprve v prosinci roku 1869, po téměř čtvrt století snahy, jim bylo vyhověno.77 Byla to dlouhá doba a Kleiny to přirozeně velmi trápilo. Zatímco se pokoušeli neúspěšně, ale trpělivě a soustavně prosadit svůj návrh, museli se spokojit se silnicemi. Na nejlepší možnou úroveň v rámci možností pozdvihl spojení mezi Sobotínem a železniční stanicí z Zábřehu ředitel Scholz, který si vzal problém osobně na starosti. Vystavěl hutní stáje v Petrovicích, které ustájily až třicet párů koní. Tyto hutní stáje zajišťovaly formanské spojení mezi Zábřehem a Sobotínem: brzy ráno, obvykle kolem čtvrté hodiny, se vyjelo směrem na Zábřeh, zde koně odpočinuly, vůz byl naložen ze zábřežského skladu u nádraží a jelo se do Sobotína, kam se dojelo pozdě večer. Koně ovšem musely ještě do svých stájí. Tato doprava byla nejen neuvěřitelně časově náročná, ale rovněž nesnesitelně drahá. Náklady se vyšplhaly až na 70 000 zlatých za měsíc. Zoufalost Kleinů o zisk železničního spojení se ještě zvětšila.78 Jistě si ale v duchu Kleinové gratulovali, že mají alespoň kvalitní silnici. Když roku 1833 bratři Kleinové začali stavět císařskou silnici z Jablonného do Opavy, hrabě Mitrovský prosadil, aby cesta nevedla přes Dlouhou Loučku a Sovinec, ale přes Šumperk, Sobotín, Smrčinu a Skřítek. Sami tenkrát nevěděli, že ji vlastně staví pro sebe a jak pro ně bude důležitá.79 Když konečně přišel rok 1869, Sobotín měl povoleno být železnicí propojen se Zábřehem, kde existovalo nádraží Kleinů už od dob výstavby státní olomoucko-pražské dráhy. Po tak dlouhé době kontrastně působila doba stavění, protože již v říjnu roku 1871 byla otevřena. Od Zábřeha po Sobotín měla 22,2 km. Dráha se sloučila s mladými Moravskými pohraničními dráhami v akciovou společnost. Moravské pohraniční dráhy, které spoluzaložili Kleinové, měly už koncesi na další trať ze Šternberka přes Šumperk, Hanušovice, Králíky (dnes Dolní Lipka) do Lichkova ležícího na Rakouské severozápadní dráze, přičemž Šternberk byl propojen s Brnem teprve od roku 1870 přes Prostějov a Vyškov. Na podzim roku 1873 již byla vybudována nová železnice po Králíky a počátkem dalšího roku dokončena.80 Sobotín tak byl zapojen do železniční sítě monarchie přes Šumperk hned na několik dalších tratí.

77

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 14. 78 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 249. 79 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 22. 80 HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975, s. 121.

34

Roku 1904 došlo pak k rozšíření železniční sítě na Vízmbersku, když byly vystavěna z tratě Zábřeh – Sobotín odbočka v Petrovicích směr Kouty nad Desnou, tedy přes Vízmberk, středisko panství.81 Samozřejmě existovaly i krátké, lokální železnice. Tyto lesní spoje umožňovaly nákladním vlakům dopravovat dřevo a těch několik málo lidí, kteří se na dopravě podíleli. Dnes buď neexistují, nebo jsou jen obtížně dohledatelné. Vlečky Kleinové budovali často, a to ať už pro sebe na svém panství, tak také na zakázku. Dráha do Sobotína měla být dokonce základem delší trati. Ta měla pokračovat dále přes vrcholy Jeseníků do Rýmařova. Bohužel, plány nebyly nikdy naplněny. Kleinové tomuto plánu patrně nepřikládali takovou prioritu. Taková trať by sice byla poměrně užitečná, ale ne nutná. Největší úspěch, na který dlouho čekali z roku 1871 jim jistě bohatě stačil. Navíc od pozdějších sedmdesátých let Kleinové železnice nestavěli, měli plnou hlavu jiných problémů a nikdo jiný se již nikdy stavby neujal. 82 Proto trať, která kdysi byla tou hlavní a zažila i vlaky jedoucí přímo z Vídně do Sobotína, dnes slouží jen jako 3 km dlouhá odbočka od trati Zábřeh-Šumperk-PetrovKouty nad Desnou. Nákladní vlaky po ní nejezdí, jen zdejší obyvatelé a velice často také turisté.

3.2.4. Kleinové a jejich zaměstnanci Vztah mezi Kleiny a jejich zaměstnanci se posuzuje velice obtížně. Kleinové se snažili prezentovat a byli popisováni jako zaměstnavatelé, kteří se dokáží o své lidi postarat, nezacházejí s nimi špatně a ve vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec jsou na svou dobu nesmírně pokrokoví. Přestože tento popis je vskutku jednovětou charakteristikou jejich postoje k podřízeným, otázkou zůstává, jak moc byli v této věci praktičtí a strategicky smýšlející a do jaké míry byla snaha skutečně od srdce. Otázka dnes nemůže sice být nikým popravdě zodpovězena, i když můžou vyvstat argumenty o původu Kleinů a o soucítění, i na ty se ale dá nahlížet z různých úhlů. Často opakovaný argument, že bratři Kleinové jako lidé vzešlí z chudých poměrů měli k nemajetným lidem myšlenkově blízko je sice pravdivý, zároveň ale sami v počátcích pracovali v potu tváře a jistě věděli, že pot je potřeba k osobnímu úspěchu a že ve

81

MELZER, Miloš - SCHULZ, Jindřich: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 385. O složitých jednáních a částkách za budování železnic na Sobotínsku a Vízmbersku podrobně HOŠEK, Emil: Stavba železnic na severní Moravě. Severní Morava 18, 1969, s. 18 - 27.

82

35

vypjatých podmínkách ze sebe pracovníci vydávají více práce, což jako podnikatelé, kteří chtěli být konkurenceschopní, určitě nemohli ignorovat. Pravda proto bude někde uprostřed – kombinace sociálního cítění a podnikatelského ducha. Ono pro dělnictvo to nebylo v devatenáctém století jednoduché. Dělníci pracovali v nečistých továrnách, v prašných místnostech, neměli často dostatečnou stravu a v kombinaci s fyzickou námahou, nedostatkem zimního oblečení a dalšími faktory to způsobovalo časté choroby a obecně horší zdravotní stav nižších sociálních skupin především ve větších obcích a městech. O chudé se měla sice povinnost postarat obec, byly budovány chudobince, sirotčince, nalezince, starobince, žebráci byli nuceni k pracem, žádný z těchto kroků ale situaci příliš neřešil.83 Kleinové řešili situaci po svém. Například pokud některý z jejich lidí nemohl chodit do práce přes osm dnů kvůli nemoci či úrazu, dostával přesto mzdu v poloviční výši. Pokud byla důvodem nemoci nebo úrazu jejich práce, pak posloužila bratrská pokladna: do té pro tytu účely přispívali Kleinové i kolegové z práce – ti po dvou krejcarech z jednoho zlatého. Bydlení bylo také zajištěno, pro svobodné nocležny, pro dvě třetiny ženatých bezplatné byty. Podobně úředníci a zřízenci panství a podniků na něm měli k dispozici už od roku 1848 fond, ze kterého se platily podpory z vážných důvodů nepracujícím, ale také vdovám a sirotkům. Kapitálem tu byly podíly v železárnách v Židovaru i příspěvky samotných úředníků.84 Od roku 1885 až do odchodu Kleinů v roce 1945 a své smrti působil v Sobotíně MUDr. Anton Heigel. Byl velice oblíbený v celé oblasti a především v železárnách. Právě on přiměl Kleiny v tomu, aby roku 1885 zřídili závodní nemocnici. I lidé nezaměstnáni v železárnách k němu prý chodili rádi, pravděpodobně především proto, že i přesto, když neměli na zaplacení, ošetřil je zcela zadarmo. Nemocní dělníci dostávali léky zdarma běžně a i pobyt v nemocnici byl neplacený.85 Dopisovatel deníku Allgemeine Zeitung napsal pro den 28. 11. 1854 článek o své návštěvě na panství Kleinů. Musí se přirozeně brát s rezervou, jelikož to byl patrně některý z Kleinů, nejspíše samotný Franz, kdo ho provázel a ukázal mu železárny i hlavní obce panství.

83

LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792 – 1848. Praha 1999, s. 308. KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 250. 85 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 39. 84

36

V Allgemeine Zeitung se toho dne objevil článek, který panství doslova opěvoval. Nejenže železárny stavěl na první místo v monarchii, ale především chválil zdejší sociální poměry. Nebylo zde možno nalézt ani jednoho žebráka, nepříliš rozvinuté podhorské zemědělství kompenzovali Kleinové novými pracovními příležitostmi v železárnách, snažili se, aby vztah zaměstnavatele a zaměstnance byl podobný vztahu otec-syn, majitelé propůjčovali svým zaměstnancům malé kousky polí a domky a činili z nich tak drobné vlastníky. V případě nemoci zabezpečili páni rodinné příslušníky těch, kterým se dosud pozemek a dům neměli. Každý měl zaměstnání přiměřené, muži tvrdou práci v lese a železárnách, ženy v lnářské a textilní výrobě. Autor se domnívá, že takovýmto vztahem zaměstnanci Kleinové zabraňovali vzniku revolučního proletariátu.86 Pravděpodobné navíc je, že se Kleinové vědomě snažili budovat svůj obraz sociálně citlivých podnikatelů, aby tím vymazali z paměti a z hodnocení svých podnikatelských aktivit problémy z revolučních a předrevolučních let, o kterých se píše výše. Střílení v Praze bylo skutečně během let pozapomenuto a vystřídal ho obraz podnikatelů se silným sociálním cítěním.

3.2.5. Shrnutí Kleinové byli bezesporu velmi úspěšní podnikatelé. Jejich podnikatelské úspěchy se však, přestože i druhá generace nabídla některé poměrně kvalitní osobnosti, tenčily. Co bylo příčinami prvotních úspěchů Kleinů a úpadku jejich železářského podnikání? Neuvěřitelný vzestup v hutnictví na Sobotínsku by se dal odůvodnit různě. Kleinové již měli půl práce hotové. Hraběti Mitrovskému se podařilo železárny částečně modernizovat oproti původnímu stavu. V oblasti bylo také mnoho pracovních sil, Kleinové je dokonale využili a pokud lze věřit zprávám, v oblasti nezůstal jediný žebrák. Uměli rovněž sázet na správné lidi a nechali si poradit v záležitostech, kterým dobře nerozuměli. Úspěch Kleinů byl také v tom, že se silně nespecializovali jen na jeden druh výrobků, ale na mnoho různých. Jak v železárnách, tak ve strojírně v Petrovicích. Vyrábělo se navíc jak pro vývoz, a zájem byl veliký, tak pro vlastní potřebu. Lopaty, výhybky, kolejnice, lokomotivy, Kleinové neradi kupovali, raději vyráběli. Tuto strategii také podporovalo 33 dolů v okresech šternberském a šumperském.

86

MYŠKA, Milan: Kaménky do mozaiky životopisu podnikatele Franze Kleina. Severní Morava 8, 2000, s. 6.

37

Zpočátku kladem bylo také palivo – lesy jejich vlastního panství. Kleinové tak byli v ekonomické sféře naprosto soběstační. Rozhodující byl samotný charakter prvních Kleinů, především pak Franze, kteří měli podnikatelství skutečně v krvi. To se jim však dalším generacím předat nepodařilo. Součástí jejich povahy byla rovněž schopnost se rychle učit, prosadit a odhadnout možnosti. Právě první generaci lze podle terminologie profesora na Harvardu J. A. Schumpetera, který se podnikateli zabývá ve své práci Der Unternehmer in der Volkswirtschaft von heute, nazvat „vůdcovskou“. To proto, že tito podnikatelé jsou podle něj jakousi nádobou nápadů, tvůrčího úsilí a schopností. Přestože neměli mozek na vynálezy, dokázali je skvěle využít a skombinovat se staršími metodami. Byli energičtí a racionální. To další generace, viditelně pak po zisku titulů v sedmdesátých letech, inklinovaly spíše ke šlechtickému životu a vzdalovaly se podnikatelskému. Schumpeter tuto fázi podnikatelské osobnosti nazývá „hospodářem“, kdy se podnikatel či jeho následovníci nutně změní v člověka, který již pracuje v rámci zaběhnuté rutiny. Problematika chápání se pojí i s obtížností definování podnikatele. Američan Frank A. Knight považoval za základní schopnost riskovat, protože jen tak lze dosáhnout zisku. Podle Izraele Kirznera je podnikatelem ten, který dokáže rozeznat a realizovat tržní šance. Schumpeter přispívá definicí podnikatele jako člověka, který dokáže přinášet a prosazovat nové kombinace – jakýsi hospodářský inovátor. Německý sociolog Benno Biermann zůstává u jednoduché definice, že podnikatel je člověk na nejvyšší příčce podnikové hierarchie.87 Jsou i mnohé další definice podnikatelů a jejich druhů. Kleini jako rod jim většinou plně vyhovují. Největšího podnikatelského ducha prokazovali zpočátku, kdy vydělat si na živobytí byl jejich hlavní cíl a krátce po koupi Vízmberska i jiných méně důležitých oblastí. Po smrti starších bratrů již za Alberta a Franze II., přestože se jednalo o období nejvyšší slávy železáren, docházelo ke stagnaci vývoje. Koncem století už jen Friedrichův pokus o oživení železáren dočasně odvrátil jejich konec a tím i konec této podnikatelské aktivity Kleinů, kterou ke konci snad již ani nebrali jako hlavní a investovali jinam. Významným přelomovým bodem či spíše obdobím byla sedmdesátá léta a počátek osmdesátých: smrt posledního Kleina první generace Alberta, hospodářská 87

MYŠKA, Milan: Rytíři průmyslové revoluce. Šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích. Ostrava 1997, s. 19 - 24.

38

krize, nástup druhé generace. Ta již v podnikání sice nikdy nedosáhla takových úspěchů a ani jim nedokázala věnovat tolik energie, jako dříči první generace, zato lze o nich sledovat narůstající prvky šlechtického života, které byly sice přítomné už dávno, ale teprve od dalších generací začaly být výraznější, než samotná podnikatelská aktivita, která k nim původně vedla.

39

3.3. Kleinové jako sobotínská šlechta Stejně rychle, jako se Kleinové roku 1844 pustili do přebudování své průmyslové základny na další desítky let, vkládali svou energii i do toho, aby si přizpůsobili svá nová panství, sídla a věnovali pozornost i tomu, aby se i jinými způsoby jako nová šlechta svým poddaným řádně prezentovali. Kleinové se rozhodně na svém panství nesoustředili pouze na průmysl, který byl popsán v předchozí kapitole. Jako od nových pánů se od nich čekalo, že se budou jako páni chovat. Byla to pro ně zcela nová zkušenost. Proto je důležité popsat, jak se jim podařilo tato očekávání naplnit jako majitelům Vízmberska především na Sobotínsku a jak se dále jako šlechta učili a naučili projevovat dosud pro ně neznámými způsoby.

3.3.1. Zámek Zcela jistě jako první po koupi panství začali Kleinové vedle železáren zařizovat svůj domov, který musel být reprezentativní, nejen v očích jejich poddaných, ale také kolegů a partnerů, kteří později na jejich zámky přicházeli a projednávali obchody a projekty. S přestavbami se začalo už roku 1844. Zatímco ve středu panství Vízmberku už zámek stál88 v barokní podobě a Kleinové ho jen přizpůsobili k obrazu svému a podobně park, v Sobotíně museli zámek vybudovat. Přitom Sobotín byl už kdysi středem malého panství. V roce 1415 se objevuje jméno Kunát Šilstrank ze Sobotína a roku 1450 Machna ze Sobotína. První zpráva o tvrzi pochází z roku 1496 ve výčtu majetku Karla a Jiřího z Vlašimi, kteří sídlili v Úsově. Poloha této tvrze je neznámá a jelikož přestala být významná, někdy v druhé polovině 16. století zanikla.89 Sobotínský zámek Kleinů však nevyrostl na zcela prázdném místě. Na místě sobotínského dvora, zaniklého v osmdesátých letech osmnáctého století vyrostla Eisenbachova zbrojovka. Tuto budovu Kleinové vlastnili už předtím, než koupili samotné panství se železárnami. A právě ona se stala základem pro zámek. Budova měla ideální pozici a dalo se na ní pracovat. Proč vlastně chtěli vybudovat nový zámek, když panství už jeden mělo? Důvodů bylo více. Vízmberské sídlo bylo daleko a železárny, přestože měly svou administrativní 88

Ve skutečnosti zde panské sídlo stálo dokonce dříve, než vznikla ves, obec Vízmberk byla daleko mladší než Sobotín. 89 SPURNÝ, František: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Praha 1983, s. 214.

40

budovu, měly přece jen potřebu, aby alespoň jeden z jejich majitelů byl přítomen v obci. Budova zbrojovky a budoucího zámku byla navíc blízko budovám železáren, ekonomickému centru panství, a jistě zde hrál i nějakou roli fakt, že bratři nechtěli bydlet stále spolu pod jednou jedinou střechou a mít na Vízmbersku více luxusních domovů. Vybudováním dalšího sídla byl zároveň učiněn první krok k rozdělení správy Vízmberska na sobotínskou a vízmberskou část, na kterém se však obě rodové linie takto vzniklé dohodly až mnohem později. Zatímco vízmberské úpravy měl téměř zcela v rukou Franz, sobotínská výstavba zámku a parku byla dílem společným. Stará budova zbrojovky byla ještě v roce koupě panství, tj. roku 1844, kompletně přestavěna. Vznikla jednoposchoďová budova mající půdorys ve tvaru písmene L, postavená v romantickém historizujícím pojetí.90 Okolí zámku bylo také značně upraveno. Zdejší hamerní rybníček u zámku byl rozšířen na velký okrasný rybník a přibyly další. Sloužily především k zadržování vody, což sloužilo na pohon strojů v nedalekých železárnách. Celý areál mezi zámkem a železárnami se pak stal krásným parkem. Bylo tu rozestaveno několik soch, dnes lze spatřit již jen sochu sv. Huberta a fontánové sousoší s postavou chlapce a labutě u vstupu do zámku.91 Zde se zcela jistě uplatnil především um Franze Kleina, který měl práci s parky a rybníky zvláště rád. V této oblasti kdysi se staršími bratry sám začínal a i později, když byly parky a rybníky v obou obcích již dlouho vybudované, rád se zabýval jejich úpravami. V osmdesátých letech nechal Friedrich Klein vystavět ozdobnou terasu nad zámeckým rybníkem, celá budova dostala novou, vysoce členěnou fasádu a vypadala daleko lépe, než za starého Alberta. Starší jednodušší stavba již druhé generaci jednoduše nevyhovovala a musela být přeměněna. Z různých slohů, které měly na zámek vliv, byla nejvíce vidět novorenesance. V devadesátých letech došlo také k úpravě parku podle návrhů proslulých odborníků R. Biskupa a Františka Thomayera. Byly zde vysazeny rostliny v našich končinách nevídané, ze Severní Ameriky (jedle plastnatoplochá arizonská, jírovec žlutý, dub velkoplodý), z Blízkého Východu (jedle kavkazská, líska turecká, platan východní) i Dálného Východu (smrk ajanský). Přibyl také velký skleník, který se stal ve dvacátém

90 91

SPURNÝ, František: Sobotínský zámek. Vlastivědné zajímavosti 217, 1986, s. 1-2. KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 238.

41

století kinem, a litinové plastiky z blízkých železáren. Přestavba byla dokončena roku 1892.92 Kleinové už příliš park ani zámek dále neupravovali. Až po roce 1945 se nacházelo v jeho zdech lesnické výcvikové středisko a kuchařská a číšnická učňovská škola, v roce 1967 se stal majitelem zámku Důl Dukla Havířov. Během sedmdesátých let přibyly k sobotínskému zámku další budovy. Tyto budovy se společenským zařízením sloužily od té doby pro různé kulturní akce. Při poslední přestavbě zámku z let 1989 – 1991 došlo k modernizaci a nyní poskytuje hotelové služby. Ze zámeckého rybníka se stalo koupaliště a v parku bylo zřízeno minigolfové hřiště.93

3.3.2. Mauzoleum Nedaleko od sobotínského zámku stojí místo posledního odpočinku - mauzoleum o čtyři dekády mladší než zámek. Lze jen těžko stanovit, kdy nápad zřídit si rodinné mauzoleum vznikl, rozhodně se však nevynořil hned poté, co se stali Kleinové majiteli panství. Kleinové měli plnou hlavu praktičtějších věcí. Nerealizoval se ani potom, co získávali své šlechtické tituly. Prvnímu sobotínskému Kleinovi Albertovi plně postačovala prostá hrobka na místním hřbitově. Byl známý svou šetrností. Je ale pravděpodobné, že jeho synové, kteří se už narodili do bohatství a šetrní tolik nebyli, plánovali majestátnější místo odpočinku už před Albertovou smrtí a mauzoleum začali plánovat hned, jak jejich otec zavřel oči. Rodinné jméno se prostě stalo během let váženým a známým, mladší Kleinové cítili proto přirozenou potřebu ukázat to okolí nejen svým bydlištěm, ale i sídlem svých mrtvých, aby alespoň zčásti odráželo společenské postavení, kterého rod tak pracně nabyl v životě. Nezačalo se skutečně dlouho po Albertově smrti, jakoby jeho synové nebyli spokojeni s tím, kde jeho ostatky leží. Projektantem mauzolea byl Wenzel S. Baumheyer z Vídně a dá se říci, že jako projektant neprovedl nejkvalitnější práci. Italské palladiovské formy, které se Kleinům zřejmě líbily, odsouhlasil nebo přímo navrhl, aniž uvážil bezpečnostní rizika prostředí Hrubého Jeseníku. Stavba, jejíž projekt byl zpracován už v polovině roku 1880, začala být stavěna o rok později, stavělo se však dlouho. Objekt byl v hlavních rysech hotov v roce 1885, další 92 93

Dokončení úprav zámku a parku A. D. 1892 je vepsán v nádvoří zámku. SPURNÝ, František: Sobotínský zámek. Vlastivědné zajímavosti 217, 1986, s. 3-4.

42

dva roky ještě vznikala umělecká ozdoba, malby na stěnách interiéru, na stropě a detaily dekorativního charakteru.94 Budova mauzolea má půdorys čtverce s terasou, s dvěma obdélnými bočními kaplemi po stranách, vstupním portikem a tamburem s kopulí a lucernou. Fasáda je členěna pilastry, které nesou oběžné kladí s kuželkovou balustrádu, kde jsou čtyřmi litinovými sochami. Nad interiérem je kopule, zatímco nad bočními kaplemi se zvedají valené klenby.95 Nad vchodem do kaple je vytesán v němčině citát z Bible: „Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté jim dí, aby odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi.“96 Proč práce na tak malém objektu trvala tak dlouho? Velice pravděpodobně jsou důvodem roky jeho plánování a stavby. Totiž kdyby ke stavbě mělo dojít o deset let dříve, trvala by jistě jen chvíli. Jenže první polovina osmdesátých let byla, kromě doby konečného úpadku železáren, snad nejhůře zvolená. Železárny se po hospodářské krizi ještě vzmáhaly a většina peněz šla do nich, což je nakonec opravdu povzneslo. Kleinové jednoduše v této době neměli moc peněz nazbyt, proto se stavba protáhla na šest let. V areálu mauzolea byl také vytvořen menší park. Autorem parkové úpravy byl autor projektu mauzolea Baumheyer, který tak docílil harmonického začlenění budovy do svého okolí. Celý areál parku s mauzoleem má v první části od brány půdorys přibližně čtvercový, v zadní polovině se boční zdi přes dva metry vysoké postupně sbíhají obloukem k sobě.97 K přenesení ostatků z rodinných hrobů do mauzolea došlo v roce 1887. V říjnu toho toku obdrželo Okresní hejtmanství v Šumperku žádost Kleinů, kteří prostřednictvím svého zástupce Josefa Webera žádali o exhumaci ostatků Alberta Kleina, jeho dětí Alberta, Josefa a Marie a jejich přemístění do mauzolea. Do této doby spočívaly na sobotínském hřbitově, ve vyzděných hrobech a kovových rakvích. A až v listopadu 1888 byl povolen převoz ostatků dcery Alberta Julie, která zemřela v Praze v roce 1851.

94

POLÁCH, Drahomír: Palladiovské mauzoleum rodiny Kleinů v Sobotíně na Šumpersku. Zprávy památkové péče 63, 2003, s. 156 – 157. 95 MLČÁK, LEOŠ: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Šumperk. Šumperk 1983, s. 84. 96 FIFKOVÁ, Renáta: Park u sobotínského mauzolea svobodných pánů Kleinů z Wiesenberga. Zprávy památkové péče 63, 2003, s. 160. 97 Tamtéž.

43

Ostatky byly rozmístěny takto: Vlevo od vstupu: Friedrich Klein (1850 - 1915), syn Alberta Kleina Naproti vstupu: Albert Klein ml. (1842 - 1870), syn Alberta Kleina Marie Schülerová (1847 - 1870), dcera Alberta Kleina Albert Klein (1807 - 1877) Amalie Kleinová (1820 - 1889), manželka Alberta Kleina Wilhelm Klein (1851 - 1913), syn Alberta Kleina Josef Klein (1856 - 1877), syn Alberta Kleina Hubert Klein (1811 - 1856), bratr Alberta Kleina Engelbert Klein (1797 – 1830), bratr Alberta Kleina a jeho synovci, synové Franze Wilhelm (1830 - 1831) a Eduard (1831 - 1831) Julie Kleinová (1846 - 1851), dcera Alberta Kleina Vpravo od vstupu: Hubert Klein (1848 - 1911), syn Alberta Kleina Julie Kleinová (1859 - 1919), manželka Huberta Kleina, syna Alberta Kleina Poslední pohřbenou byla tedy Albertova snacha Julie roku 1919. 98

Nejednalo se o jediné místo odpočinku Kleinů. Ostatní členové rodu byli postupně – až do odchodu v roce 1945 - pohřbíváni v Loučné (Franzova linie) a za zámkem v Přemyslovcích na statku Stražisko, kde rytíř Edmund Bochner pochoval svou ženu Julii, dceru Libora Kleina, následně ostatky jejích rodičů a rodinu Josefa Kleina (kromě jeho samého), včetně matky bratrů Elisabeth. Její manžel Johann Friedrich a nejstarší Josef nebyli převezeni ani na jedno z těchto míst a spočívají na hřbitově v Rajhradě, kde se kdysi usadili a žili.99 Roku 1890 bylo poprvé ohlášeno zatékání vody do krypty sobotínského mauzolea. Hlídač měl proto za úkol pravidelně vodu odstraňovat a odmetat sníh. To však problém nevyřešilo a Kleinové dokonce roku 1910 dostali od státu ultimátum, že pokud chtějí hrobku dále užívat, musejí si se situací poradit. Důraz byl kladen na odvětrávání.

98 99

MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 26 - 27. KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 392.

44

Kleinové argumentovali sice tím, že by mohlo dojít k poničení cenné architektury, ale nakonec se podrobili. Po vzniku republiky měli Kleinové ještě jiné starosti – udržet park, který byl vlastně právně oddělen od mauzolea a měl připadnout státu. Majitel mauzolea Adalbert Klein argumentoval ve svém později zamítnutém dopisu z roku 1926, aby mu „ponechány byly nadále parcely, které patří k mauzoleu v Sobotíně, poněvadž mausoleum toto s příslušnými pozemky přispívá k všeobecné kráse krajiny a k udržení typického rázu krajinného a tvoří v tomto smyslu okrasu krajiny a přírodní památku“. Dále se zastával, že mauzoleum je památkou přírodní, která má být uchráněna pro typický ráz krajiny. Okolní parcely se mají udržovat jako lesní, aby byl obraz zachován. Žádal zde komisi se znalcem přírodních památek na vlastní náklady v naději, že zábor těchto parcel v sobotínských složkách by mohl být vymazán.100 V letech 1927 a 28 došlo k nákladné renovaci mauzolea, což ukazuje na to, že uvažovali, že zde začnou opět pohřbívat, k čemuž nedošlo. Další opravy proběhly v roce 1930, ani ony ale nepomohly úplně. Po odchodu Kleinů ze Sobotína v roce 1945 zažívalo mauzoleum těžké chvíle. Vandalové se nezdráhali vniknout do krypty, otvírat nebo ničit rakve. To se opakovalo mnohokrát, dokonce i po dopadení nebyli nijak potrestáni. Jednoho dne byly mrtvoly okradeny o šperky i zlaté zuby, některým byly ulámané hlavy. V zahraničí bydlící Kleinové, stále majitelé svého mauzolea, nedokázali zakročit. Roku 1966 pak došlo k zápisu do seznamu památek, kde se mauzoleum popisuje jako v uspokojivém stavu, vyrabovaná hrobka však ve velmi špatném. V roce 1997 se stala majitelem objektu obec, které se podařilo dohodnout s rakouskými Kleiny o přenesení ostatků, které byly již ve velmi špatném stavu. Došlo k němu 4. prosince 1999, kdy byly za přítomnosti žijících členů rodiny ostatky jejich předků vyzvednuty a přeneseny do rodinné hrobky na hřbitově u sobotínského kostela sv. Vavřince.101

3.3.3. Šetrnost, okázalost, charita a církev Vyžívali se Kleinové v životním stylu šlechty, vyhovoval jim a rádi se mu přizpůsobili, nebo se jako páni chovali jen se sebezapřením, protože se to od nich čekalo

100

ZAO, pob. Olomouc, fond Velkostatek Sobotín, karton 13, inv. č. 65, „Stavební spisy a plány výstavby rodinného mauzolea v Sobotíně, žádost o vynětí pozemků kolem mauzolea ze záboru“. 101 POLÁCH, Drahomír: Palladiovské mauzoleum rodiny Kleinů v Sobotíně na Šumpersku. Zprávy památkové péče 63, 2003, s. 159.

45

a bylo to pro ně, lidi nejprve z chudoby, pak lidi na cestách při organizování staveb, spíše nepříjemné a neefektivní, když by peníze mohly jít jinam? Odpovědět se ovšem nedá jednoduše. Každý z Kleinů měl jinou osobnost a své společenské postavení jinak vnímal. Větší rozdíly se pak objevovaly s následujícími generacemi, kdy další generace přece jen žily svou sebeprezentací a postavením více – na úkor praktičtějších věcí. O první generaci Kleinů se obecně píše jako o nejšetrnější. Práce, píle, neúnavnost jim vynesly peníze, byli to v srdci lidé z chudého venkova, kteří museli cizí způsob života majetných přijmout. Každému se to dařilo jinak. Sobotínský Klein Albert by mohl výše zmíněnému tvrzení stát příkladem. Ano, žil v zámku obklopeném krásným parkem, podobně jako jeho bratr a synovec ve Vízmberku. Po smrti Franze I. byl Albert jediným majitelem celé firmy. Byl nesmírně bohatým mužem, nejlepší podnikatelská léta ho ještě čekala. Přesto byl ale tento boháč nesmírně zadlužený a to zcela dobrovolně a dlouhodobě. Dlužil mnoha lidem částky sice nemalé, přesto pro jeho osobu měly být směšné: Beckovu knihkupectví dlužil léta 116 zlatých, dlužil krejčovskému mistru, od kterého si nechal šít obleky, obchodník s prádlem a holič si také dlouhé roky žádali o peníze. Osobní kočí Alberta marně žádal o svých 700 zlatých a dokonce vrátnému v domě ve Vídni Albert dlužil přes pět set zlaťáků. Dluhy nesplácel a zanechal nakonec po sobě dluhy 700 000 zlatých, kteréžto číslo samozřejmě obsahuje i větší a více ospravedlnitější sumy. Přesto mohl platit a nečinil to. Byl obecně velmi šetrný a šetřil prý i na jídle.102 Šetřivost až škudlivost při placení služeb, které i od vlastních zaměstnanců při svém životě potřeboval, je u jeho osoby velmi výrazná. Přestože tak vlastně okrádal tyto lidi, byl štědrý při své prezentaci při jiných příležitostech. Spořivost se tak očividně týkala jen jeho osoby a záležitostí, které veřejnost nevidí. Je možné, že šlo o kombinaci navyklého života, kdy při počátcích podnikání nebyl žádný zlaťák jistý, s charakterovým rysem člověka, kterému prostě bylo nepříjemné sáhnout po peněžence kvůli sobě samému v případech, které nebyly nezbytně nutné. A u těch, které byly, vznikaly pak dluhy.

102

MYŠKA, Milan: Pohřbívání bohatých aneb cesta na věčnost moravského podnikatele Alberta Kleina. Severní Morava 72, 1996, s. 23.

46

Albertova pozůstalost se skládala z nevelké hotovosti 1 200 zlatých a několika zlatých předmětů, především drobných šperků a jedněch zlatých hodinek na řetězu. Veškeré šatstvo se hodnotou vešlo do 350 zlatých.103 Albert byl nejkřiklavějším příkladem své generace rodu. Ostatní bratři byli však také praktičtí a zbytečně nerozhazovali. Opakem Alberta v mezích první generace Kleinů byl kupodivu nejtvrdší a nejrozhodnější podnikatel z bratrů Franz. Franz byl ten, který měl rád krásu, architekturu, obecně všechno umění a přírodu. Budoval parky a nikdy s nimi nebyl příliš spokojen. Ani on nevyhazoval peníze za naprosté zbytečnosti, obrovské množství energie do práce vložené si však nejspíše kompenzoval zálibou v luxusnějším životě nejvýrazněji z bratrů Kleinů. Napodoboval styl šlechty dlouho předtím, než Kleinové šlechtou skutečně byli, dokonce i předtím, než se stal majitelem rodného kraje. Kromě parků například letní sídla, sbírání uměleckých předmětů, busty, sochy, obrazy, to vše měl z bratrů nejraději. Dokonce objednal portrétistu Josefa Kriehubera, předního vídeňského grafika, který mimo jiné zachycoval v této době pro budoucí generace podobu členů císařské rodiny, kromě arcivévodů ale také třeba Beethovena, Paganiniho a mnohé další významné osobnosti.104 Zůstalo po něm mnoho cenných předmětů, mimo jiné briliantové knoflíky a jehlice, řadu zlatých hodinek a medailů, tři zlaté kopie Řádu Františka Josefa, stříbrné příbory pro dvacet čtyři osob a stejně početný porcelánový jídelní servis a drahých sklenic na šampaňské a mnoho, mnoho dalšího.105 Z druhé generace Kleinů se několik zapojilo do společného podnikání, většinou však byli jen řediteli různých podniků, jen Franz II. byl podnikatelem v pravém slova smyslu a svému strýci Albertovi v podnikání skutečným „bratrem“, jak se v korespondenci oslovovali. Naopak se u druhé a následujících generací objevuje daleko větší pohodlnost. Co otci vybudovali, synové a vnuci si plnými doušky užívali. Spořivost, která je dovedla k šlechtictví, mizela a objevovala se pouze v případech, kdy to již opravdu jinak nešlo. V podnikatelské oblasti pak spíše již s různým úspěchem spravovali, co jim otci zanechali. Mizel rozdíl se starými šlechtickými rody, tak nápadný u první generace a 103

POPELKA, Petr: Podnikání a životní styl měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce ve světle pozůstalostních spisů. Příklad moravské podnikatelské rodiny Kleinů. ČMM 129, 2010, s. 64. 104 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 9. 105 POPELKA, Petr: Podnikání a životní styl měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce ve světle pozůstalostních spisů. Příklad moravské podnikatelské rodiny Kleinů. ČMM 129, 2010, s. 53-54.

47

například Alberta. Mohli být pracovití, byli ale již ekonomicky průměrní, nedokázali obstát v boji s konkurencí. Kde by první generace koupila nové doly, další naříkala, že jejich železo se na nové metody nehodí. Jestliže Franz I. inklinoval ke šlechtickému životu, ale práce, podnikavost v kombinaci s jakousi dravostí byla u něj na prvním místě, u potomků tomu bylo naopak.

Charita podobně jako dnes přispívala v 19. století k zvýšení sociální prestiže dané osoby. U podnikatelů s významným jménem to byla téměř společenská povinnost. Často také velmi výnosná. Příspěvky na chudé nebývaly často myšleny od srdce, většinou totiž byly nejčastější v oblastech, ze kterých se podnikatelům mohly vrátit v podobě šlechtického titulu. Členové rodin podnikatelů nebo oni sami často bývali členy charitativních organizací. Charitativní akce byly pak většinou spojeny s výročími narození panovníka, doby jeho vlády, významné události v rodinném životě podnikatele jako svateb a podobně.106 K chudým, z jejichž řad sami vzešli, se Kleinové chovali na svou dobu velmi dobře, zapadli do těchto vzorů a skutečně se jim to také vyplatilo v pozdějších letech. Je pravda, že se to od nich čekalo více než jako od podnikatelů. Existovala jistá zodpovědnost za své poddané, která tu byla po staletí a která přetrvávala i v nové době, kdy se z poddaných stali svobodní občané s rozsáhlými právy a životními možnostmi. U Kleinů se v mnohých případech bohužel nedá rozlišit starost o hůře společensky postavené lidi podnikatelská a šlechtická, pro jednoduchost je tu tak proto rozdělený spíše vztah k zaměstnancům, popsaný v jedné z předchozích kapitol, a k lidem ostatním. Navíc se samozřejmě starali i o chudé, kteří nebyli jejich poddanými, a to po mnoha velkých městech monarchie. Chudí lidé například dostávali často zadarmo najíst a napít společně se zaměstnanci v rámci programu Kleinů péče o své dělníky. Často se organizovalo například vyvařování polévky, pravda však je, že vždy pouze společně s dělníky.107 Mohlo by se zdát, že na ostatní se tak dostal spíše přebytek toho, co nezbylo na dělníky.

106

KLADIWA, Pavel: Public Involvement of Businessman on the Local and Regional Level in Moravia before World War I. In: ZÁŘICKÝ, Aleš (ed.): The Involvement of Businessmen in Local and Regional Public Life in Central Europe 1800-1914. Ostrava 2009, s. 22. 107 GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 5.

48

V Sobotíně tak byl postaven parní varný přístroj na 400 porcí. Do blízkého okolí i do vzdálených horských částí panství se pak vyváželo 150 až 180 porcí polévky denně, které byly rozdávány zdarma chudým.108 Je vidět, že nešlo jen o prostý přebytek, který místo vylití do odpadu dostala chudina, která se přišla najíst. Rozvoz polévky mezi chudé probíhal tedy zcela organizovaně a do větších vzdáleností, každý den tak dostali lidé u Kleinů nezaměstnaní na jejich panství zadarmo najíst a mohli čekat další jídlo i následující den, přestože se samozřejmě na mnohé špatně situované poddané nedostalo. Také chudé děti ze škol na Sobotínsku dostávaly každý rok od Alberta různé oblečení, od košil, kalhot, bot až po rukavice, zimní oblečení a podobně. Školské charitě se věnovala často i jeho manželka, která přispívala podobným způsobem.109 Přes společnou účast všech bratrů byl možná poněkud nespravedlivě za hlavního dobrodince mezi Kleiny považován jako hlava rodu Franz, po jeho smrti pak Albert. Byly jim adresovány děkovné dopisy. Z nich se lze dozvědět zajímavá čísla. Například Franzovi krátce před smrtí poslal hrabě Lažanský děkovný dopis za 1 000 zlatých, z nichž 700 dostali strádající lidé jeho panství, zbytek šel do pokladny pro chudé a horníky v Sobotíně. Dalších 24 000 zlatých bylo použito na levnější a zdravější chléb pro chudé.110 Dělníci měli samozřejmě pro Kleiny vždy větší prioritu než lidé v jejich podnicích nepracující. Ty však obdarovávali jinak. Příkladem může být smrt a její výročí. Franz I. než zemřel, tak kázal každý rok ode dne své smrti obdarovat chudé občany svého panství celkem 300 zlatými. V Sobotíně, Vízmberku a ve Vernířovicích se také mělo sloužit zpívané rekviem.111 Podobně to zařídil i jeho bratr Albert, v tomto případě je obzvláště dobře dochováno vše okolo pohřbu. Jako známá osobnost měl smuteční oznámení ve velkých městech, desítky telegramů přinesly příbuzným, přátelům a dobrým známým zprávu o rozloučení ale i široká veřejnost se o tom měla dozvědět. Jak šumperský Wanderer, tak i důležité

108 POPELKA, Petr: Forms of Charity of Top Wealth Town Businessman in the Era of Industrial Revolution Shown on an Example of the Klein Family. In: ZÁŘICKÝ, Aleš (ed.): The Involvement of Businessmen in Local and Regional Public Life in Central Europe 1800-1914. Ostrava 2009, s. 181. 109 Za příklad lze vzít německou školu ve Vernířovicích, v jejíž kronice se o darech škole píše podrobně a pravidelně, stejně jako v dochované speciálně vedené knize dárců. SOkA Šumperk, fond Obecná škola (německá) Vernířovice, kart. 1, inv. č. 1, „Školní kronika“ a inv. č. 2 „Kniha dárců“. 110 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 321. 111 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, karton 25, inv. č. 222, „Poslední vůle s dodatkem a dopis dětem Františkovi II. a Marii Kleinovým a inventář jeho pozůstalosti“.

49

vídeňské listy o smrti a pohřbu tohoto průmyslníka informovaly. Smuteční průvod doprovázeli i mnozí zaměstnanci podniku, ti dostali na tento den tzv. Freischicht. V Brně bylo odslouženo nákladné rekviem za 129 zlatých a dalších 13 bylo rozděleno mezi brněnskou chudinu. V hlavním městě monarchie byla tichá mše odbyta 34 zlatými. Celkově však výdaje na Albertův pohřeb byly vysoké, 2 803 zlatých a 50 krejcarů. 112 Albertovi dědici tak vystrojili okázalý pohřeb, který považovali za odpovídající významu člověka. Lze ale snad dobře odhadnout, že by si skromná Albertova osobnost takovýto nákladný pohřeb nepřála.

Zvláštní oblast představuje vztah k církvi. Mohlo by se říct, že Kleinové jako průmyslníci a lidé neustále pracující víře nedali tolik, jako jiní. Byli skutečně velmi praktiční, ale jako šlechta se snažili nezahálet příliš ani v církevních záležitostech a věnovali jim patřičnou pozornost. Sobotín měl svůj kostel sv. Vavřince, pozdně renesanční z roku 1605 a upravený v 18. století. Jednalo se o jednolodní podélný kostel s polygonálním závěrem, představenou kvadratickou věží se zvlněnými štítovými křídly a obdélnou sakristií, s klenutou klenbou nad interiérem.113 Ke kostelu patří velký kamenný kříž a ohradní zeď. Kleinové přispěli na jeho opravu v roce 1845, po koupi panství se totiž Franz Klein stal novým patronem kostela. Už o tři roky později byla obnovena věž kostela a šindel ze střechy byl nahrazen plechem, střecha pak pokryta břidlicovými taškami. Bohužel se k této opravě vztahuje také smutná událost – přes svátky Božího těla, když byla stará střecha stržena, byla klenba po nebývale dlouhé průtrži mračen zcela promočena a před zhroucením ji zachránilo jen odčerpání vody a vysoušení žhavým uhlím. Kostel byl zachráněn a oprava úspěšně dokončena. V roce 1850 pak opatřil Klein kostel dvěma zvony pro kostelní věž. 114 Podobně Albert, když se po smrti bratra Franze v roce 1855 stal patronem kostela on, postaral se především o vnitřní výzdobu kostela, byl umístěn nový oltářní stůl, věnoval kostelu šest soch andělů, oba boční oltáře s osmi postavami, daroval celou kazatelnici s Kristem a také křtitelnici, také dva velké kříže – jeden velký, který byl zavěšen u dveří

112

MYŠKA, Milan: Pohřbívání bohatých aneb cesta na věčnost moravského podnikatele Alberta Kleina. Severní Morava 72, 1996, s. 24-25. 113 MLČÁK, Leoš: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Šumperk. Šumperk 1983, s. 83. 114 SOkA Šumperk, fond Archiv obce Sobotín, Zprávy z nálezů v makovici sobotínského kostela, fond nezpracován.

50

sakristie v presbytáři a dále železný u vchodu na hřbitov. Po Albertovi se patrony stali členové obou větví rodiny, Franz II. a Friedrich.115 Kleinové stavěli i nové objekty. Tak například roku 1856 Albert Klein nechal v Sobotíně u cesty na Maršíkov vystavět kapličku. Byla postavena z krupníku, který Kleinové těžili ve svých vzácných nalezištích právě v této oblasti a používali tedy nejen v průmyslu jako žáruvzdorný materiál. Po straně kaple se nacházela studánka s léčivou vodou.116

115

ZAO, pob. Olomouc, fond Velkostatek Sobotín, karton 5, inv. č. 29 „Výtahy z kronik sobotínské fary obcí Sobotína a Vernířovic“. 116 MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000, s. 36.

51

3.3.4. Vztah k domovu Bylo by zajímavé položit si otázku, jaký byl vlastně postoj Kleinů k jejich oficiálnímu domovu. Zda jej brali skutečně jako místo relaxace, kde se cítili nejlépe, nebo jen jako mocenskou základnu se železárnami i jiným průmyslem a trávili čas raději jinde, ve svých sídlech v Praze, Brně a Vídni. Kleinové z tohoto kraje pocházeli, takže ho jistě nebrali jako cizí. Vždyť dějiny rodu Kleinů jsou zachyceny staletí zpátky a přestože sídla předci měnili, nikdy ne do větší vzdálenosti. Po návratu bratrů ze světa se zdálo, že mají tendenci v této tradici pokračovat. Pravda je, že jim šlo především o železárny, bez nich by těžko o panství stáli a obrátili by se jinam, pokud by byla příležitost. Rodina, totiž blíže příbuzní Kleinové, zde již nežili. Kleinové se sem skutečně vrátili ryze z praktických důvodů a jde se po právu domnívat, že by především později klidně měnili za „cizinu“ kolem prosperujících Vítkovic, kdyby jim to někdo výhodně nabídl. Když už se ale vrátili a měli zde žít, rozhodně nepřicházeli svoje rodiště jen využít a žít si jinde. Usadili se tu, vybudovali sídla, okrášlili okolí parky a získávali si přízeň svých poddaných. Především se sem rádi vraceli. Doma totiž nemohli trávit tolik času, povinnosti je vázaly jinde. Mnoho času strávili při stavbě svých tratí, Franz bydlel navíc většinou ve svém sídle v Brně a Albert místo v Sobotíně rád a často pobýval v Praze. O tom, že Sobotínu skutečně Albert říkal „doma“ a že cítil, že sem patří, svědčí také to, že když ve Vídni vážně onemocněl a tušil, že snad i zemře, rozhodl se okamžitě přestat s veškerou prací v centru své firmy, kde byl zapotřebí, a odstěhoval se ze svého luxusního vídeňského domu zpět do dalekého Sobotína. Věhlasní vídeňští lékaři museli odcestovat za ním, kde se jeho zhoršující zdravotní stav pokoušeli neúspěšně zlepšit.117 Stejně tak ale mohli domov říkat svým rezidencím v Brně, Praze a Vídni. Jen v jiném slova smyslu - trávili tam mnoho času, nejen úředničili, ale dlouho žili i se svými rodinami. Odhaduje se, že například Albert v Praze strávil polovinu života. Výmluvná jsou místa narození dětí Kleinů. V centrech panství Sobotíně a Vízmberku se narodilo jen několik z nich – drtivá většina se narodila buď ve Vídni nebo v případě Albertových dětí v Praze a Franzových především v Brně.118

117

MYŠKA, Milan: Pohřbívání bohatých aneb cesta na věčnost moravského podnikatele Alberta Kleina. Severní Morava 72, 1996, s. 23. 118 ŠEFČÍK, Erich: Rod svobodných pánů Kleinů z Vízmberka. Severní Morava 26, 1973, s. 21-26.

52

A tak zatímco Vízmbersko (později Vízmbersko a Sobotínsko) a od šedesátých let Jindřichov ve Slezsku mohly hrát úlohu jejich rodinného domova, po kterém měli predikát, kam se hlásili a o který se starali, skutečnou roli domova tak sehrávala spíše velká města Praha, Brno a Vídeň, která byla politickými, společenskými i ekonomickými centry – ve Vídni existovalo řízení kleinovského podniku.

Zpočátku měl domov a všechno na Vízmbersku čtyři vlastníky. Koupili přece panství společně za 650 000 zlatých, ale jistě si hned zpočátku uvědomovali, že bude potřeba dříve nebo později vlastnické vztahy nějak upravit. Rodinné vztahy byly dobré a byly jedním ze základů rodinného úspěchu, ale bratři chtěli mít přirozeně své jisté jak pro sebe, tak pro své potomky. Skutečné sepsání v hlavách Kleinů patrně již pevně existujícího chápání svého velkého nemovitého majetku se ale odkládalo. Až v předtuše brzké smrti nemocného bratra Libora sepsali bratři roku 1847 společenskou smlouvu. Bylo v ní stvrzeno, že své panství koupili po pětinových dílech, kdy se bratři na koupi podíleli po jedné pětině kromě Franze, který vložil dvě. Majetky ve Vízmberku, Sobotíně, Štěpánově a Zábřehu měly do konce života mít za majitele všechny žijící bratry, kteří své díly nesměli prodat. Výnosy se měly dělit ve stejném poměru, jako náklady, přičemž zplnomocněným správcem celého majetku byl Franz. Franzova výsadní pozice neplynula jen z největšího vkladu, ale jak bylo již připomenuto, z jeho charakteru a organizačních schopností, které bratři jistě chápali, respektovali a nehodlali promarnit jeho schopnosti vlastními ambicemi, které samozřejmě existovaly. Dohodnuto také bylo, že výnos panství mimo železárny a přilehlé podniky měl být použit na zvelebování panství, tzn. parky, úpravy a opravy zámků a okrasné stavby. Jednalo se asi o 30 000 zlatých.119 Svědčí to, že alespoň v této době nechápali ještě panství a železárny úplně jako jeden celek a dělali mezi nimi stále pomyslnou čáru. Finanční rozdělení netrvalo na věky a mizelo, když pominulo aktivní dynamické období růstu podniku a Kleinové se více sžili se svým domovem. V roce 1953 následovala další společenská smlouva se stejným obsahem, ve které se ale již bez Libora bratři Franz, Albert a Hubert dohodli na čtvrtinách, Franz měl opět dvě. Ručit se mělo však nejen vklady, ale vším majetkem. O rok později došlo k zapsání firmy

119

KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 277.

53

Gebrüder Klein do rejstříku firem u vídeňských, brněnských a olomouckých soudů, spolu se zápisem byla zapsaná i firma Sobotínské-štěpánovské železárny. Následující smlouva z roku 1859 uváděla firmě, stále Bratři Kleinové, již jen dva společníky – Alberta a Franze II. se stejnými poměry zisků a ztrát.120 Až do roku 1909 zůstávala správa Vízmberska společná. Teprve toho roku se Franz III. a Hubert Klein vzdali navzájem podílů toho druhého a došlo k rozdělení na dvě části, Sobotínsko a Vízmbersko. Ke spojení už nedošlo. Hlavním důvodem bylo pravděpodobně vzájemné odcizení. Jeho příčinou nebyly špatné vztahy, ale postupně vzdálenější příbuznost. Povědomí rodinné jednoty bylo jistě také narušeno podnikatelskými neúspěchy, resp. útlumem a rozdrobením. Doba stavby železnic a jiných velkých projektů byla již dávno pryč a umírající sobotínské železárny již nebyly centrem zájmu Kleinů, kteří raději investovali každý jinam. Rozdělení Vízmberska tak bylo poměrně logickým důsledkem.

3.3.5. Sňatky a šlechtické tituly Kleinové během doby své pozice upevňovali. Zatímco zpočátku byli závislí na penězích, které investovali do nejistých podniků, později získali železárny v Sobotíně i jinde, které jim vyráběly téměř vše, co potřebovali. Vízmbersko zajistilo hospodářskou a mocenskou základnu, rod nabyl prestiže a bylo třeba upevnit vztahy s přáteli, kolegy a jinými vlivnými lidmi. Manželské svazky, které k tomuto účelu v minulých staletích vhodně sloužily v mnoha vrstvách společnosti, bývaly často i možností, jak nejen získat v obchodech a podnikání podporu, ale také své jméno ještě více pozvednout. Kleinové zpravidla mířili svými sňatky v celých dějinách svého rodu mezi sobě rovné, nalezly se však výjimky. Především je nutné podotknout, že přestože se rodina dostala mezi šlechtu, vždy jako jinde existovala hranice mezi nimi a rodovou šlechtou, přestože později občas přerušovaná. Hranice byla ztenčena jak snahou podnikatelů přiblížit se šlechtickému životu, tak snahou staré šlechty podnikat. To obě skupiny poněkud přiblížilo, ale nikdy plně nespojilo. Z mnoha sňatků, které se v rodě uskutečnily, lze vybrat několik zajímavých, které nebyly jen mezipodnikatelské, případně měly pro Kleiny zvláštní význam.

120

Tamtéž, s. 327 a 353.

54

Mezi důležité patří určitě sňatek Marie, jediné dcery Franze I., a JUDr. Eduarda Ulricha, který již po návratu Kleinů na sever Moravy je všelijak podporoval a účastnil se jejich podnikání po celou délku svého života a sám v Sobotíně podnikal. Proto se rodinné spojení tohoto významného člověka s Kleiny konalo už v roce 1845. V roce 1861 koupili manželé Třemešek u Šumperka se zámkem, přestavěli a zvelebili ho, Ulrich pěstoval ovocné stromy a vystavěl zde pivovar. Z Franzových dědiců je velice zajímavá generace Franze III. Ten se oženil s Emilií Ringhofferovou (1858 - 1947), dcerou továrníka a velkostatkáře Franze barona Ringhoffera. Sestra Franze III. Franziska (1853 – 1940) si vzala barona Franze Ringhoffera mladšího (1844 - 1909), budovatele největší vagónky v monarchii ve Smíchově. Další sestra Franze III. Frederica Rosaria (1855 - 1936) si vzala mladšího Ringhoffera Emanuela Josefa (1848 - 1923). Další sestra Franze III. Marie (1858 - 1951) si vzala Viktora Josefa Ringhoffera (1854 - 1922). Jak vidno, spříznění s rodem Ringhofferů považovali Franzové za velmi důležité a perspektivní a stejně tak jistě smýšleli i členové tohoto rodu o Kleinech. Čtyři sňatky v jedné generaci jsou opravdu zajímavou rodinnou strategií, silně upevňující vztahy dvou rodů na úkor dalších možností, které se také mohly nabízet.

Albert měl se svou manželkou Amálií Langerovou (1820 - 1889) jedenáct dětí. První část manželství však byla poznamenána úmrtími. Albert se narodil postižený, následující děti Hubert, Amálie a Julie zemřely jako malé děti. Dcera Marie si vzala roku 1867 Friedricha Schüllera, experta a generálního ředitele Jižní dráhy, což byl velmi výhodný sňatek. Albertův syn Hubert se oženil se Julií von Pillersdorff, jejich dcera Marie Julie Amálie se vdala do starošlechtické rodiny sňatkem s Rudolfem Eugenem Wratislawem z Mitrovic. Dalším zajímavým detailem je, že v Albertově dceři Julii (1853 - 1923), přestože se nevdala, dosáhla rodina dalšího uznání tím, že byla císařem jmenována čestnou dámou ústavu šlechtičen v Brně. Je to jen důkazem toho, co už jméno podnikatelů Kleinů znamenalo, jelikož členkami tohoto ústavu se stávaly příslušnice tradiční šlechty. Za zmínku stojí také tři svatby v rodině. Josefův syn Engelbert si vzal Liborovu dceru Julii. Také Julie, dcera Adolfiny, dcery Libora, si vzala Dr. Huberta Kleina ze Sobotína.

55

Třetí takový sňatek byl mezi Alfredem, synem Franze II. a Eugenií Kleinovou, sestřenicí, která byla dcerou Liborovy dcery Julie a jejího druhého manžela Edmunda Bochnera.121 Na sňatkové politice Kleinů lze vidět několik důležitých věcí. Především se snažili utužit rodinné vztahy sňatky v rodině a to hned několikrát. Zadruhé je tu podivná orientace na Ringhoffery v jedné jediné generaci a také je vidět, jak postupně proráželi do vyšších kruhů – od sňatků s bohatými měšťankami v první generaci, přes bohaté průmyslníky a jejich dcery ve druhé, ve třetí pak již kontakty s naprostými špičkami monarchie včetně staré rodové šlechty. Kleinové, podobně jako jiné rody, tímto silně narušovali hranici mezi starou a novou šlechtou, která by tak při zachování monarchie sňatky v několika generacích patrně zanikla.

Velký skok ve kvalitě jména Klein při výběru příbuzných znamenaly pro rodinu šlechtické tituly, které byly hlavním plodem jejich velké dobročinnosti při podnikatelské práci. V roce 1859 císař schválil návrh a udělení šlechtického titulu Albertu Kleinovi. Nepochyboval, že si ho zaslouží, jen s predikátem byl malý problém. První Albertem navržená podoba totiž nemohla být uznána, „von Wiesenberg“ již bylo užívané rodem Wiessnerů. Albert proto rozhodl o vypuštění jedné samohlásky, aby predikát nabral definitivní podobu „von Wisenberg“.122 Za symbol si zvolil čtyři spojené pravé ruce jako symbol solidarity a spolupráce, což se odrazilo i v hesle rodu „Svorností a prací“, Concordia et labore. O čtyři roky později Albert získal za vlastenectví Řád železné koruny III. třídy. Jak píše článek v novinách Wiener Zeitung dne 23. května 1863, císař „ráčí propůjčit ve vší laskavosti šéfovi firmy „Gebrüder Klein“ Albertovi Kleinovi šlechtici z Wiesenbergu za záslužné působení a jeho vlastenecký postoj Řád železné koruny třetí třídy.“123 .Jedná se mimochodem také o jeden z mnoha příkladů toho, že predikát von Wisenberg byl skutečně jen jménem, pod kterým byli jako šlechtici zaneseni do příslušných seznamů a podle kterého se sami psali, běžně se užívala forma, která byla sice formálně chybná, ale ne nepravdivá.

121

POPELKA, Petr: Sociální začleňování špičkových měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce na příkladu moravské podnikatelské rodiny Kleinů. SlSb 108, 2010, s. 204-233. 122 KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 253-254. 123 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, karton 27, inv. č. 251, „Diplomy a vyznamenání“.

56

Tento řád třetí třídy umožňoval Kleinovi zažádat si o titul rytíře, což také hned učinil a v roce 1864 byl do stavu rytířů povýšen, ale jen pro svou osobu, jeho potomci měli být opět jen šlechtici, což bylo napraveno roku 1872, kdy byl tento poslední žijící Klein první generace povýšen za celoživotní podnikatelské a vlastenecké dílo do stavu svobodných pánů včetně manželky a dětí.124 Albert požádal o podobnou poctu i svému synovci a spolupracovníkovi Franzovi II., který ji obdržel následujícího roku.125 Šlechticem byl již od roku 1866 se stejným predikátem a heslem „Společnými silami“, Vires unitae agunt.126

Za krátkou zmínku stojí také to, že Kleinové jako lidé mnoha zásluh byli už od čtyřicátých let odměňováni nejen šlechtickými tituly a řády, ale i jinými, méně významnými způsoby, ze kterých neplynula významná privilegia a měla často jen regionální či lokální význam. Především se jednalo o čestná občanství měst a obcí. Brno jako centrum rané aktivity Kleinů a i dále důležité město v jejich životě udělilo čtyřem bratrům čestné občanství už roku 1847. Kleinové se stávali čestnými občany měst a vesnic, ve kterých působili, poměrně často. Sobotín pak udělil čestné občanství svému nejvýznamnějšímu Kleinovi Albertovi v roce 1850. Časté pak bylo především čestné členství ve vojenských spolcích různého druhu, u Alberta od rytmistra Národní gardy v Praze roku 1848 po spolky veteránů v Opavě, Vídni, a jinde, ve Vízmberském okrsku až v roce 1872. Podobně sbírali čestná členství i další Kleinové, hodně především Franz II. a Hubert Klein. Sobotín samotný mohl však nabídnout jen své čestné občanství.127 Kleinové byli také řádnými členy Zemědělského vzdělávacího spolku Tessthal v Šumperku, kde však nikdy nezastávali žádné významnější postavení a byli pouze řadovými členy bez většího významu, trvalým členem z rodiny byl jen Franz II., teprve roku 1879 se pak přidali i Friedrich a Hubert ze Sobotína.128

124

ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, karton 27, inv. č. 246, „Akta o nabytí šlechtictví“. 125 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, pouzdro 2, inv. č. 234, „Listina z 1873, července 28., Vídeň“. 126 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, pouzdro 1, inv. č. 233, „Listina z 1866, května 24., Vídeň“. 127 ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný archiv Kleinů-Wisenbergů, karton 27, inv. č. 251, „Diplomy a vyznamenání“. 128 SOkA Šumperk, fond Zemědělský vzdělávací spolek Tessthal (německý) Šumperk, „Výroční zprávy“, fond nezpracován.

57

3.3.6. Další příklady přínosu Kleinů Sobotínsku Kleinové po sobě zanechali mnoho dalších menších památek lokálního významu, které dnes může člověk spatřit či podle jména znát a neuvědomit si často jejich původ. Bohužel jich na samotném Sobotínsku nezůstalo tolik. Stále stojí zámek, který poskytuje hotelové služby, mauzoleum je ve špatném stavu a již neslouží svému účelu. Zůstal park, který již neobsahuje tolik soch, jako kdysi. Ze železáren samotných nezbylo prakticky nic. Stojí také Hubertvilla. Navzdory svému jménu ji vystavěl už Eduard, syn Josefa, který od poloviny čtyřicátých let pracoval jako asistent v sobotínských železárnách. Eduard žil na vysoké noze a do jeho sídla velmi často přicházely návštěvy a účastnily se večírků Eduardem organizovaných.129 Pozdější sídlo Huberta Kleina se stalo v roce 1926 sídlem české menšinové školy. Další zajímavý objekt se nachází ve vyšší nadmořské výšce. Když se v duchu „návratu k přírodě“ začala v Jesenících probouzet turistika, i Kleinové se jí účastnili a tak roku 1865 byla postavena nad Vernířovicemi lovecká chata, zvaná podle zakladatele a majitele Františkova myslivna. Protože často docházelo k vyrabování chaty, byl v ní usídlen svobodný hajný jako správce. Sloužila jako místo odpočinku pro Kleiny a později se k ní vydávali i turisté. Roku 1897 došlo k rekonstrukci, kdy byla chata rozšířena, podobně tomu bylo roku 1905, kdy již patřila celé rodině, a to až do konce druhé světové války, kdy ji převzal stát.130 Ne sice přímo v Sobotíně, ale rozhodně stojí za zmínku: Franz IV. se rozhodl upravit do původního stavu roku 1938 opět získaný dům čp. 16 v Kociánově, což byl s domem čp. 23131 původní nemovitý majetek Johanna Friedricha Kleina. Společně tak měly symbolizovat jakési „malé chaloupky“ z počátku devatenáctého století, ze kterých kdysi Kleinové vyšli do světa, kde získali své jmění. Oba tyto domy dodnes existují, přestože již po pozdějších přestavbách ztratily svoji původní podobu. Na své předky navázali Kleinové, resp. Franz II. také obnovením kříže u silnice nad Přemyslovem, kam přidali nápis „Dal postavit děd braří Kleinů Johann Georg Klein a obnovil jeho pravnuk Franz svobodný pán Klein von Wisenberg“. 129

KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 175 a 385. FILIP, Jiří: Horské chaty v Jeseníkách. Vlastivědné zajímavosti 186, 1981, s. 37-46 a FILIP, Jiří: Sto let turistiky v Jeseníkách. Severní Morava 42, 1981, s. 37-48. 131 Od 1864 byl v budově penzion pro staré a chudé zaměstnance, ti tak vlastně byli hosty v domě šlechticů Kleinů, symbolická hodnota takového kroku jistě neměla zůstat těmto lidem utajena. 130

58

Stejně jako na jiných místech, i sobotínská trať je stále užívána. Část musela být ovšem nahrazena po ničivých povodních z roku 1997. Budova nádraží je stále stejná včetně zdejších litinových sloupů, jak jinak než z blízkých železáren. Naproti sobotínskému nádraží stojí zpustlá budova, tzv. Bergrathvilla. Jejím obyvatelem býval ředitel Friedrich Klein, zřízena byla na samotném konci devatenáctého století. Kleinové také hodně četli. Na svých zámcích shromáždili velký počet svazků, některé z nich jinde jen těžko sehnatelné. Knihovna je spravována Národním muzeem v Praze, vízmberských titulů je 2 502, sobotínských 1 316.132 3.3.7. Shrnutí Kleinové bezesporu přivykli šlechtickému životu. Některým z nich to šlo lépe, některým hůře. Dalo by se říct, že z první generace byl Franz nejen nejvíce podnikatelsky aktivní, ale také nejvíce inklinoval ke šlechtickému životu, nikdy však na úkor práce. Bratři se stali známými i svým sociálním cítěním. Vztah k chudým u nich existoval dlouho před získáním šlechtických titulů. Důvodem bylo, kromě snad skutečně sociálního cítění, přiblížit se povinnostem staré šlechty vůči potřebným natolik, aby jen zisk titulů z nich učinil šlechtice skutečné. Tento postup byl zcela běžný a Kleinové určitě věděli, jak zapůsobit. Jestliže se měli co nejvíce jako správní šlechtici chovat, nashromážděný majetek jim v tom měl pomoci. Výhody nobilitace byly po roce 1848 již menší. Předtím tituly opravňovaly zasedat na sněmu a zapojovat se do politiky, kam však po roce 1848 měli přístup i nešlechtici, přestože systém zaručoval velkostatkářům stále výhody. Šlechtický titul dával navíc jménu rodu váhu, což v praxi znamenalo například větší sňatkové možnosti, kterých Kleinové využívali. O Kleiny byl navíc větší zájem v nových oblastech, stávali se čestnými členy různých spolků, města je najednou prohlašovala čestnými občany. Šlechtic měl ale také povinnosti. Správný šlechtic měl sloužit panovníkovi a státu. Sem se počítala i vojenská oblast, kterou Kleinové nesplňovali. V civilní se jim však velmi dařilo a to se železem, železnicemi a to nepřímo ovlivňovalo i vojenskou oblast. Také stáli na „správné“ straně v roce 1848, což určitě nebylo zapomenuto (podpora hladových dělníků se očividně nepočítala, pokud by ji císař nechtěl s odstupem času brát z milosti jako charitu). Ať už v přímo v Praze, tak například nepřímo zapůjčením dvaceti 132

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000, s. 28-31.

59

Albertových koní v tomto roce na potlačení revoluce. Naklonili si tím ministerstvo války. Podobně v době konfliktu s Itálií Franz a Albert věnovali státu 10 000 zlatých. Vízmbersko navíc v dalším konfliktu z roku 1866 poskytlo ubytování rakouským vojákům včetně kvalitní lékařské péče. Tyto skutky se staly později pádnými argumenty.133 Věnovali se také charitě po celou dobu existence monarchie a i po ní například dávali stipendia na vzdělání. Šlechtici měli také žít šlechtickým způsobem života – především nevěnovat se řemeslu a obchodům.134 Poslední bod byl ale na jisté úrovni narušován již od konce patnáctého století a v devatenáctém století byl již jen vadou danou tradicí. Kleinů se tento bod týkat ani nemohl, těžko by se vzdali podnikání, které jim ke šlechtickému titulu pomohlo, dovolilo charitu a vůbec jeho praktičnost převyšovala jeho tradičně chápanou nevhodnost. Upuštění od podnikání se přirozeně vůbec nečekalo. Jinak šlechtickým životem přirozeně žili a snažili se, kromě Alberta, kterému to v některých oblastech příliš nešlo, dělat svým titulům čest. Žili v luxusních sídlech, ceremoniály byly odpovídajícím způsobem okázalé až od druhé generace. Aby byl nový šlechtický rod společensky akceptovaný, bylo ale zapotřebí také dvou či tří generací od nobilitace, umět se jako šlechtic chovat a také se spříznit s některými již „zažitými“ rody nebo nejlépe starošlechtickými.135 Kleinové se postupně s svým šlechtictvím sžívali a právě na jejich sňatcích je vidět, jak se postupem času spříznili s více významnými rody i ze staré šlechty. Bylo jim dopráno i několika poct běžně nové šlechtě neudíleným. A o nejviditelnější prvek šlechtictví – velký nemovitý majetek – se pečlivě starali. Sobotínsko změnilo svou tvář nejen v oblasti průmyslové, ale přibyl i zámek, krásný park s rybníky, kraj získal po dlouhé době nadlouho svůj rod, který o něj dobře pečoval a nadále si tak zlepšoval svoji oblíbenost a jméno mimo jiné i odkazem na svou chudou minulost.

133 POPELKA, Petr: Forms of Charity of Top Wealth Town Businessman in the Era of Industrial Revolution Shown on an Example of the Klein Family. In: ZÁŘICKÝ, Aleš (ed.): The Involvement of Businessmen in Local and Regional Public Life in Central Europe 1800-1914. Ostrava 2009, s. 183 - 184. 134 KREJČÍK, Tomáš: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii v 18. – 20. století. Několik úvah k problematice. In: BRŇOVJÁK, Jiří - ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. - 19. století. Ostrava 2008, s. 197-204. 135 FASORA, Lukáš: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování brněnských podnikatelů 1851 – 1914. In: BRŇOVJÁK, Jiří - ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. - 19. století. Ostrava 2008, s. 207.

60

Všechny kleinovské sochy, vybudování a přebudování sobotínského zámku a parku, honosné pohřby, mauzoleum, nápisy a kříže, ale i pomoc chudým, patronáty nad nemocnicemi nebo kostely, to vše bylo spojeno s potřebou paměti a potřebou, aby jejich životní dílo a oni sami byli zahrnuti uznáním, což byla asi největší odměna, kterou si šlechtic nebo v případě Kleinů nejdříve podnikatel povýšený na šlechtice mohl přát.136

136

SLABÁKOVÁ, Radmila: Šlechtic. Příklad Alfonse hraběte Mensdorff-Pouilly. In: FASORA, Lukáš HANUŠ, Jiří - MALÍŘ, Jiří (edd): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, s. 340.

61

4. Závěr Rodina Kleinů byla na vrcholu podnikatelské slávy jednou z nejvýznamnějších v rakouské monarchii. Především první a také druhá generace byly velmi aktivní v oblasti železnic a výroby a zpracování železa. Lidé takto silně se na hospodářství podílející nutně potřebovali pevnou základnu pro takovéto podniky. Vízmbersko ji velmi dobře poskytlo. Cílem mé diplomové práce bylo popsat, jak dokázali Kleinové podmínek své základny využít a jak úspěšně ji dokázali vést a prezentovat. Ukazuje se, že velice dobře, přestože mezi vedením a prezentací průmyslového potenciálu Sobotínska a vedením a prezentací své rodiny existoval v průběhu doby vztah, kdy se až téměř zdá, že Kleinové se jsou schopni plně a efektivně věnovat jen jednomu a druhé spíše zanedbávat. Ve správě panství přecházeli pomalu z jednoho extrému do druhého – z průmyslníků ve vyšších společenských sférách spíše ještě pokulhávajících ke svobodným pánům spřízněným s váženými starými rodinami, ovšem za cenu slabých ekonomických úspěchů. Jakoby nebyli schopni zvládnout obojí či najít vhodný kompromis. Lze však jistě konstatovat, že Kleinové zvládli být jak skvělými sobotínskými průmyslníky, tak se naučili být i reprezentativními šlechtici.

Sobotínské železárny a přilehlé podniky se staly hlavním zdrojem bohatství Kleinů, jelikož bez vlastních železáren by efektivita stavění železnic, jádra činnosti Kleinů, nebyla zdaleka tak vysoká. A přestože doly v širším okolí neposkytovaly rudu, která by byla chemickou skladbou dlouhodobě perspektivní jako například ložiska více na východ, zvládli Kleinové své panství velmi dobře využít ve všech oblastech. Především první generace dokázala během krátké doby dosáhnout středoevropského věhlasu zdejších železáren, Kleinové však nebyli schopni jít s dobou a tak se z této slávy stal brzy překročený zenit, jak se plně projevilo za hospodářské krize. To však nic nemění na to, že do té doby patřily železárny mezi středoevropskou špičku zásluhou Kleinů ať už přímou, nebo prostřednictvím vhodně zvolených schopných jedinců též nepřímou. Kleinové dokázali Sobotín se svými železárnami proslavit, po komplikacích přivézt první parní stroje a zcela změnit tvář obce. Sobotínské podniky rovněž uměli prezentovat jako místa, kde naleznou lidé dobrou práci, zaměstnanci mají dobré pracovní podmínky a nemusejí se o zaměstnání bát

62

v případě zdravotních problémů. Péče o dělníky patřila k vůbec nejlepší v devatenáctém století. Úpadek železáren byl zapříčiněn obecně špatnými hospodářskými podmínkami, včetně neskutečně silných Vítkovic, také však menšími podnikatelskými schopnostmi pozdějších Kleinů, z nichž lze vyzvednout především nepřizpůsobivost době. Další generace se již více sžily se šlechtickým způsobem života a podnikatelský duch od nich přešel z aktivní do pasivní fáze. Ani jako šlechta si Kleinové na Sobotínsku nevedli zle, uvážíme-li, že to pro ně byla zcela nová zkušenost. A tak zatímco Albert zůstával skromný a na okázalost si příliš nepotrpěl, přestože na charitu a jiné projekty věnoval kolikrát velmi vysoké částky, tak jeho bratr Franz si, aniž mu to bralo na podnikatelských schopnostech, dokázal své panství daleko více užít, přestože se paradoxně na rozdíl od svého šetrnějšího bratra šlechtického titulu nikdy nedočkal. Sobotín za Kleinů získal nejen silně průmyslovou tvář, jakou měl koneckonců již do značné míry i před nimi, ale také se stal rezidencí jednoho z majitelů panství, běžně sídlících ve Vízmberku. Ihned po příchodu majitelů vyrostl na dohled železárnám zámek, v pozdějších letech k většímu luxusu přestavěný, také přibyl park, o pár dekád později i mauzoleum. Bylo vidět, že Kleinům na jejich domově opravdu záleží, když v tak rušné době poloviny čtyřicátých let, kdy se v železárnách a v Sobotíně provádělo mnoho průmyslových změn, našlo ještě mnoho času na to, aby Sobotín vypadal tak, jak si představovali. Přes jistý odstup sobotínského Kleina Alberta, který si držel od luxusu a honosnosti šlechtického života, se tak stala ze Sobotína alespoň navenek plnohodnotná šlechtická rezidence. Sobotínské obyvatelstvo v něm a jeho potomcích našlo svého patrona, který se o něj velmi dobře staral. Malou vadou na kráse by mohl být fakt, že především starý Albert trávil velkou většinu svého času mimo Sobotín, jeho aktivity v oblasti charity to však neumenšovalo, podobně jako jeho dědiců. Bohužel až na zámek-hotel, zchátralé mauzoleum, železnici, která je dnes pouze slepou odbočkou a několik nápisů na křížích již jen málo ukazuje na to, že kdy Kleinové do Sobotína vkročili. Jakoby veškerá jejich aktivita byla redukována jen na několik kolejnic a pár větších budov. Příčinu vidím již v šedesátých letech devatenáctého století, kdy dynamiku a pokrokovost vystřídala stabilita a konzervatismus. To v sedmdesátých letech, v době krize a smrti posledního z první generace Kleinů, způsobilo postupný a jak se nakonec 63

ukázalo nezvratný úpadek zdejšího kleinovského podnikání, paradoxně v téže době, kdy představitelé tohoto rodu začali více vzhlížet k rodům jiným, které se již během generací naučily, jak žít přiměřeně svému stavu. Obojí - vznik Československa a odchod Kleinů za hranice republiky – měly na dnes jen špatně viditelnou stopu po Kleinech na Sobotínsku pouze malý vliv.

64

5. Literatura a prameny 5.1. Literatura BASS, Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha 1963.

BÍLKOVÁ, Pavla: Podnikání bratří Kleinů v Železné u Vrbna pod Pradědem (18521875). Neznámá kapitola z dějin severomoravské podnikatelské rodiny. Severní Morava 40, 1980, s. 10 - 16.

BŘEZINA, Jan: Vlastivěda moravská II. Brno 1932.

DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských. Brno 1906.

FASORA, Lukáš: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování brněnských podnikatelů 1851 – 1914. In: BRŇOVJÁK, Jiří - ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. - 19. století. Ostrava 2008, s. 206-217.

FILIP, Jiří: Horské chaty v Jeseníkách. Vlastivědné zajímavosti 186, 1981, s. 37 - 46.

FILIP, Jiří: Sto let turistiky v Jeseníkách. Severní Morava 42, 1981, s. 37 - 48.

FIFKOVÁ, Renáta: Park u sobotínského mauzolea svobodných pánů Kleinů z Wiesenberga. Zprávy památkové péče 63, 2003, s. 160-164.

GÁBA, Zdeněk - TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Bratří Kleinové. Stavitelé silnic a železnic. Šumperk 2000.

GÁBA, Zdeněk – TEMPÍROVÁ-KOTRLÁ, Dagmar: Franz Klein a jeho bratři. Vlastivědné listy 26, 2000, s. 15 - 17.

HÖLL, Čestmír: Dvory v Podesní na vízmberském panství. Severní Morava 28, 1974, s. 15 - 24.

65

HONS, Josef: Dějiny dopravy na území ČSSR. Bratislava 1975.

HONS, Josef: Velká cesta. Čtení o dráze olomoucko - pražské. Ostrava - Praha 1947.

HOŠEK, Emil: Stavba železnic na severní Moravě. Severní Morava 18, 1969, s. 18 - 27.

JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 I. Praha 1985.

JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 II. Praha 1985.

JÍLEK, František: Studie o technice v českých zemích 1800 – 1918 IV. Praha 1985.

JIŘÍK, Karel: Zřícení řetězového mostu v Ostravě před 100 lety. Vlastivědné listy 13, 1987, s. 24 - 27.

KLADIWA, Pavel: Public Involvement of Businessman on the Local and Regional Level in Moravia before World War I. In: ZÁŘICKÝ, Aleš (ed.): The Involvement of Businessmen in Local and Regional Public Life in Central Europe 1800-1914. Ostrava 2009, s. 13 - 24.

KLEIN, Friedrich: Die Familie Klein und ihre Bedeutung für die wirtschaftliche Entwicklung

Nordmährens

im

Laufe

des

letzten

Jahrhunderts.

Unsere

Heimat 9, 1929, s. 126 - 146.

KREJČÍK, Tomáš: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii v 18. – 20. století. Několik úvah k problematice. In: BRŇOVJÁK, Jiří - ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem - podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. - 19. století. Ostrava 2008, s. 197-205.

KREJČIŘÍK, Mojmír: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009.

LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznové 1792 – 1848. Praha 1999.

66

MAŠEK, Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999.

MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti I. Praha 2008.

MELZER,

Miloš

-

SCHULZ,

Jindřich:

Vlastivěda

šumperského

okresu.

Šumperk 1993.

MIKULÁŠTÍK, Miroslav: Sobotín - 650 let. 1350 - 2000. Sobotín 2000.

MLČÁK, Leoš: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Šumperk. Šumperk 1983.

MYŠKA, Milan: Kaménky do mozaiky životopisu podnikatele Franze Kleina. Severní Morava 8, 2000, s. 3 - 8.

MYŠKA, Milan: Kleinové. Pokus o biogram moravské podnikatelské rodiny éry průmyslové revoluce. In: V proměnách času. Hradec Králové 1995, s. 101 - 107.

MYŠKA, Milan: Pohřbívání bohatých aneb cesta na věčnost moravského podnikatele Alberta Kleina. Severní Morava 72, 1996, s. 21-26.

MYŠKA, Milan: Rytíři průmyslové revoluce. Šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích. Ostrava 1997.

POLÁCH, Drahomír: Palladiovské mauzoleum rodiny Kleinů v Sobotíně na Šumpersku. Zprávy památkové péče 63, 2003, s. 156 – 159.

POLIŠENSKÝ, Josef - VOMÁČKOVÁ, Věra - NOVOTNÝ, Karel: Boj dělníků na stavbách našich prvních železnic. Praha 1956.

POPELKA, Petr: Forms of Charity of Top Wealth Town Businessman in the Era of Industrial Revolution Shown on an Example of the Klein Family. In: ZÁŘICKÝ, 67

Aleš (ed.): The Involvement of Businessmen in Local and Regional Public Life in Central Europe 1800-1914. Ostrava 2009, s. 174 - 187.

POPELKA, Petr: Podnikání a životní styl měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce ve světle pozůstalostních spisů. Příklad moravské podnikatelské rodiny Kleinů. ČMM 129, 2010, s. 45-77.

POPELKA, Petr: Sociální začleňování špičkových měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce na příkladu moravské podnikatelské rodiny Kleinů. SlSb 108, 2010, s. 204-233.

PROCHÁZKA, František: Vznik a zánik železáren v Sobotíně. In: Sborník Krajského vlastivědného muzea v Olomouci 4, 1956-1958. Olomouc 1959, s. 191 - 211.

ŠEFČÍK, Erich: Rod svobodných pánů Kleinů z Vízmberka. Severní Morava 26, 1973, s. 21 - 26.

SLABÁKOVÁ, Radmila: Šlechtic. Příklad Alfonse hraběte Mensdorff-Pouilly. In: FASORA, Lukáš - HANUŠ, Jiří - MALÍŘ, Jiří (edd): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, s. 323 - 341.

SPURNÝ,

František:

Friedrich

Klein

a

poslední

pokusy

o

záchranu

severomoravského železářství. Z dějin hutnictví 10, 1981, s. 131 - 137.

SPURNÝ, František: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Praha 1983.

SPURNÝ, František: Příspěvek k dějinám sobotínských železáren v 50.-70. letech 19. století. Z dějin hutnictví 7, 1980, s. 81 - 90.

SPURNÝ, František: Sobotínský zámek. Vlastivědné zajímavosti 217, 1986.

STRNAD,

Anton:

Das

Mertatal.

Heimatkunde

M. Schönberg. Sobotín 1933. 68

des

politischen

Bezirkes

ŠEFČÍK, Erich: Rod svobodných pánů Kleinů z Vízmberka. Severní Morava 26, 1973, s. 21 - 26.

VOMÁČKOVÁ, Věra: Podnikatelská firma bratří Kleinů a její starosti roku 1848. ČMM 71, 1952, s. 361 – 365.

5.2. Prameny SOkA Šumperk, fond Archiv obce Sobotín (nezpracovaný): - „Zprávy z nálezů v makovici sobotínského kostela“

SOkA Šumperk, fond Obecná škola (německá) Vernířovice: - kart. 1, inv. č. 1, „Školní kronika“ - kart. 1, inv. č. 2, „Kniha dárců“

SOkA Šumperk, fond OÚ Šumperk: - kart. 151, inv. č. 686, „Kleinův velkostatek (Loučná) – zřízení parní pily na katastru obce Petrovice, zřízení pily v Sobotíně“

SOkA Šumperk, fond Zemědělský vzdělávací spolek Tessthal (německý) Šumperk (nezpracovaný): - „Výroční zprávy“

ZAO, pob. Olomouc, fond Rodinný Archiv Kleinů-Wisenbergů: - karton 25, inv. č. 222, „Poslední vůle s dodatkem a dopis dětem Františkovi II. a Marii Kleinovým a inventář jeho pozůstalosti“ - karton 27, inv. č. 246, „Akta o nabytí šlechtictví“ - karton 27, inv. č. 251, „Diplomy a vyznamenání“ - karton 68, inv. č. 475, „Vyúčtování pily v Sobotíně, pohyb materiálu, nákup mazacího oleje“ - pouzdro 1, inv. č. 233, „Listina z 1866, května 24., Vídeň“ - pouzdro 2, inv. č. 234, „Listina z 1873, července 28., Vídeň“

69

ZAO, pob. Olomouc, fond Velkostatek Sobotín - karton 5, inv. č. 29, „Výtahy z kronik sobotínské fary obcí Sobotína a Vernířovic“ - karton 13, inv. č. 65, „Stavební spisy a plány výstavby rodinného mauzolea v Sobotíně, žádost o vynětí pozemků kolem mauzolea ze záboru“

70