RIBEIRA GRANDE PRVNÍ EVROPSKÁ ZÁKLADNA V AFRICE

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

RIBEIRA GRANDE – PRVNÍ EVROPSKÁ ZÁKLADNA V AFRICE Jan Klíma

Po přesunu hlavních obchodních cest ze Středomoří do Atlantiku nabyly ostrovní komplexy „Makaronésie“ zvláštního významu. Azory sloužily jako zásobovací základna lodím plujícím severnějším Atlantikem, Madeira byla opěrným bodem

pro plavby

k jihozápadu, Kanárské ostrovy jako brána do severozápadní Afriky vyvolaly první mocenský konflikt řešený v roce 1479 portugalsko-španělskou smlouvou z Alcáçovasu. Jednou z nejdůležitějších zastávek lodí na atlantských trasách se staly Kapverdské ostrovy. Sloužily jako místo odpočinku posádek, doplňování zásob vody (aguada) a jako překladiště afrického zboží, především otroků, na mimořádně výhodném místě mezi západní Afrikou a Brazílií, Evropou a Jižní Amerikou, Guinejským zálivem a Antilami. Právě obchodně-strategické kvality Kapverd vyvolaly snahu osídlit a zúrodnit “ostrovní Saharu” sužovanou stálým deficitem dešťových srážek. Ačkoli se během staletí měnilo poslání kapverdského souostroví se změnami dopravy a mocenských priorit, strategický význam Kapverd, zejména ve vztahu k západní Africe pevninské i ostrovní, zůstával oceňovanou konstantou v úvahách politiků a ekonomů až do konce koloniální epochy1. Úspěch či prohru portugalské expanze do Afriky a poté do Asie i Ameriky do značné míry zpočátku podmiňovalo vybudování životaschopých základen na Kapverdských ostrovech. Prvním ohniskem zdejšího života, prvním hlavním městem souostroví, zárodkem evangelizace v Africe2, prvním východiskem portugalského pronikání do západní Afriky a dlouholetým bezpečným meziskladem lidského zboží putujícího z afrického na americký kontinent, tím vším byla Ribeira Grande na ostrově Santiago. Historie tohoto místa věrně odráží dějiny portugalské i evropské zámořské expanze.

1

Jako obhajoba logiky portugalského koloniálního záboru vyznívají jak práce staré – Francisco Travassos Valdez, Africa Occidental: notícias e considerações, Lisabon 1864 – i studie vydané v době světové dekolonizace, kdy jediným koloniálním impériem zůstávalo portugalské africké zámoří: Luís da Câmara Pina, Ideia geral do valor estratégico do conjunto Guiné – Cabo Verde e da ilha de São Tomé, Lisabon 1966 2 Viz například: Frederico Cerrone, História da Igreja de Cabo Verde (subsídios), Praia 1983; António Carreira (vydavatel a komentátor anonymního spisu z r.1764), Notícia Corographica e Chronologica do Bispado de Cabo Verde, Lisabon 1985; Bernardo P.Vaschetto, Ilhas de Cabo Verde: Origem do Povo Caboverdiano e da Diocese de Santiago de Cabo Verde, Boston 1987 atd. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Počátky Benátčan v portugalských službách Alvise Cà da Mosto zvaný v Lisabonu Luís de Cadamosto vyplul v březnu 1455 z Lagosu a příštího roku se plavil podél pobřeží západní Afriky. Podle své zprávy, sepsané ovšem až v roce 1507, byl roku 1466 zahnán bouří od senegalského pobřeží na západ a spatřil mimo jiné „jeden ostrov, kde nalezli řeku s mnoha stromy“3. Popis vzácného jevu by odpovídal pozdějšímu kolonizačnímu ohnisku, je však příliš nepřesný. Teprve Diogo Gomes a Antonio da Noli v roce 1460 nesporně a průkazně objevili několik kapverdských ostrovů, mezi nimi ostrov Santiago a na něm impozantní, hustou vegetací porostlý kaňon směřující k jihozápadnímu pobřeží ostrova. Janovští kapitáni Antonio a Bartolomeo da Noli ještě roku 1460 žádali portugalského panovníka o to, aby dostali objevené ostrovy do své správy, a uváděli přitom, že jsou neobydlené4. Král Alfons V. převedl koncem roku 1460 Kapverdy do kompetence svého bratra Fernanda, mistra Kristova řádu, a oficiálním donačním dokumentem z 19. září 1462 ho pověřil osídlováním ostrovů5. Ještě koncem roku 1462 přijelo několik rodin na místo, kde vytékal z vysokých skal rámujících majestátní kaňon pramen vody a kde sladká voda dvě míle od oceánu vytvářela dokonce několik měsíců v roce malé sladkovodní jezero z „padajících vod“. Přístav byl „velký, ale málo čistý a chráněný před větry“, jeho nevýhody však vyvažovala vynikající poloha zelené nížiny táhnoucí se pod ochranou skal hluboko do vnitrozemí. Lokalita dostala podle své přírodní konfigurace název Ribeira Grande („Velký kaňon“, slovo ribeira označuje suché řečiště) a její stálí obyvatelé (moradores) obdrželi 12. července 1466 privilegia samosprávné obce. Brzy poté byl na malém prostranství před radnicí mezi prvními domy blízko zálivu vztyčen ozdobný pranýř (pelourinho) vyznačující první portugalské sídlo v Africe. „Sousedé“ ihned uplatnili svá práva tím, že požádali Korunu o povolení obchodovat s „guinejskými“ – tj. západoafrickými – otroky. Když Lisabon skutečně o tři léta později vydal první koncesní smlouvu pro nákup a prodej černošských otroků, pronikali mezi hrstku vyhoštěných Portugalců a janovských a nizozemských dobrodruhů také sefardští židé a zajatí „Mauři“ z Maroka a pak i zotročení Balantové, Pepelové, Bidžagové, 3

Pozdější citaci Valentima Fernandese uvádí Daniel A. Pereira, Marcos cronológicos da Cidade Velha, Instituto Caboverdiano do Livro, Praia 1988, s.43; spisek Júlia Gonçalvese Alvise da Cà da Mosto e o quinto centenário caboverdeano, Lisabon 1957 objev nevyjasňuje. 4 Počátky poznávání a kolonizace Kapverd nejsou uspokojivě popsány, ačkoli se jim věnovala řada autorů, viz např.: Orlando Ribeiro, Primórdios da ocupação das ilhas de Cabo Verde, Lisabon 1958; Simão Barros, Origens da Colónia de Cabo Verde, Lisabon b.d.; povrchní zmínky o objevu ostrovů obsahuje Número comemorativo do 506 aniversário do achamento das ilhas de Cabo Verde, vydané Ligou přítel Kapverd v Luandě 1966. 5 Mnoho detailů, ne vždy zcela přesných, podává také k rané kapverdské historii Fernando de Castro Brandão História da expansão portuguesa 1367-1580. Uma cronologia, Lisabon 1995, k výše uvedenému s.39. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Mendové a další příslušníci západoafrických kmenů kupovaní na pobřeží táhnoucím se od mauritánského Arguimu až po Sierru Leone. Obchod s otroky byl od počátku lukrativnější než prodávání dřeva nebo lišejníku poskytujícího hnědočervené barvivo (urzela). Proto o práva na obchod s lidmi obyvatelé Ribeiry Grande sváděli trvalou administrativní válku se soukromými monopolisty, kteří – jako Fernão Gomes v roce 1469 – získávali exkluzivitu na obchod s guinejským pobřežím. První kapverdské osady se však citelně dotkla také skutečná válka vedená mezi Portugalskem a Kastilií v letech 1475-1479 původně o dynastický nárok, ale vrcholící nakonec jako boj o kolonie. Ribeira Grande byla tehdy poprvé vyrabována, běloši zajati kvůli výkupnému, černí otroci odvlečeni, aby byli znovu prodáni. Incident svědčil o nutnosti systematičtěji osídlit Kapverdy a opevnit zdejší populační základnu. Soukromníkům se zatím kolonizační aktivita nepovolovala a koruně se osídlování nedařilo. Koncem května 1489 daroval král Jan II. celé souostroví infantu Manuelovi, pozdějšímu „šťastnému“ králi Portugalska. Určité jistoty přinesla hrstce obyvatel dohoda mezi Španělskem a Portugalskem z Tordesillasu ze 7. června 1494, vymezující sféry vlivu prvních koloniálních mocností a vylučující tedy španělský útok z poměrně blízkých Kanárských ostrovů. Portugalské armady už nyní doplouvaly až na samotný konec Afriky a pravidelné zastávky flotil na Kapverdech posilovaly význam Ribeiry Grande. Ostrovy byly 10. srpna 1495 převedeny do korunního vlastnictví, syn Antonia da Noliho Branco de Aguiar dostal v dubnu 1497 titul „kapitána Ribeiry Grande“ s příkazem, aby ve své základně vybudoval ošetřovnu (Hospital da Misericórdia) pro stálé obyvatele i projíždějící námořní výpravy. Jediné víceméně prosperující sídlo na ostrově Santiago – druhé a nadlouho poslední na Kapverdech vzniklo později na sousedním ostrově Fogo pod jménem São Filipe – bylo výchozí základnou také pro církev. Už k roku 1466 se prameny zmiňují o dvou katalánských františkánech6, kteří přišli mezi obyvatele Ribeiry Grande, ale pod tlakem Kristova řádu, který ještě před osídlováním Kapverd dostal monopol na evangelizaci vzdálených zemí, se jim zřejmě nedařilo dobře. Ještě než v roce 1514 vytvořením biskupství v madeirském Funchalu skončila závislost na církevní jurisdikci z Tomaru také pro Kapverdy, dokázala církevní organizace v Ribeiře Grande vykonat velké dílo. Z desátků a celních výnosů byl postaven v roce 1495 kostel Panny Marie Růžencové s náznaky manuelského stylu. Roku

6

Srovnej Luís de Albuquerque a Maria Emília Madeira Santos (koordinátoři), História Geral de Cabo Verde, svazek I, Lisabon-Praia 1991, s.120 http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


1522 už na Kapverdech působilo nebo tudy projíždělo asi 22 kněží, z nichž někteří byli vychováni v Ribeiře Grande7. Před Ribeirou Grande zakotvila 27. července 1497 flotila Vaska da Gamy a 3. srpna odtud vyplula k Indii. V roce 1498 se v zátoce zastavil Kryštof Kolumbus, aby z pramenů nad Ribeirou Grande nabral zásoby vody pro svou třetí cestu k Americe. V květnu 1499 se tudy vracel Vasco da Gama z triumfální plavby do Indického oceánu. Měsíc před objevem Brazílie tu roku 1500 zakotvil Pedro Álvares Cabral, příštího roku João da Nova plující opět k Indii, ještě téhož roku 1501 Amerigo Vespucci s expedicí plující k Americe. Po frekventované námořní cestě z Evropy k Africe (carreira da Guiné) dodalo otevření pravidelné obchodní trasy přes Atlantik do Indického oceánu (carreira da Índia) Kapverdským ostrovům i jejich první metropoli definitivně důležitost prvořadé zásobovací, obchodní a kolonizační základny. Tuto roli potvrdilo i založení pevností na dalekých východoafrických březích v Sofale a Mosambiku a jmenování prvního indického místokrále roku 1505. Kolem Ribeiry Grande se v té době už pěstoval indigovník, z ořechů rozšířeného místního keře zvaného purgueira (Jatropha curcas) se lisoval olej používaný k vaření mýdla i ke svícení v lampičkách, objevil se bavlník, cukrová třtina, kromě tropického ovoce a oblíbených fazolí se na výživě podílela stále víc kukuřice. Všechny komodity však sloužily především obchodu: spolu s evropským zbožím se vyměňovaly na pobřeží za otroky.

Léta slávy Na počátku 16.století, kdy pronikání do afrického vnitrozemí teprve opatrně začínalo, byla Ribeira Grande životaschopným městem. Z pramenů víme, že tu roku 1512 dobře fungovala městská samospráva s pravidelnými kontakty na lisabonský dvůr a s posláním jakéhosi mocenského centra snažícího se ovládat ostrovy i přilehlou Guineu. Corregedor Pedro Guimarães informoval roku 1513 Lisabon, že v Ribeiře Grande „je 58 sousedů ctných mužů bílých. A sousedů černých 16. A těch, kteří přišli z ciziny a usadili se ve Vašich královstvích, je 56. A 4 ženy bílé svobodné. A asi deset černošek a také další přespolní lidé, kteří odjedou na lodích poté, co se tu usadili. A kleriků s vikářem řečeného ostrova je 12, bratři jsou 3 a mezi nimi jsou dva kazatelé“8. Daleko více než pečlivě vypočítávaných svobodných jednotlivců žilo však ve městě afrických otroků. Většina z asi 13 000 černochů

7

D.A.Pereira, Marcos cronológicos…, s.47 Iva Maria Cabral, Ribeira Grande. Vida urbana, gente, mercancia, estagnação, součást díla Maria Emília Madeira Santos (koordinátorka), História Geral de Cabo Verde, svazek II, Lisabon-Praia 1995, s.229-230 8

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


nakoupených na kontinentálním pobřeží a přivezených na Santiago a Fogo přežívala právě v Ribeiře Grande nebo v jejím nejtěsnějším okolí. Soužití bílé a černé rasy se odehrávalo bez dramatických konfliktů, protože naprostý nedostatek bělošek vedl bělochy k pravidelnému kontaktu s černoškami. Podmínkou „sousedství“ bylo žít v Ribeiře Grande s rodinou, ale ani patricijové (homens poderosos), kteří tuto nesnadnou podmínku splňovali, si neodříkali potěšení s otrokyněmi. Drobnějším obchodníkům ani nic jiného nezbývalo, žili se svobodnými černoškami i s otrokyněmi, a tak rychle přibývalo „synů země“ (filhos da terra) čili mulatů, které jejich bílí otcové uznali za právoplatné syny. Pokud běloch neuznal potomka, jehož měl s černou otrokyní, za právoplatného syna, zůstával mulat otrokem, ale úporná snaha přežít na nepříliš štědrém místě stírala rozdíl mezi otrokem a svobodným. Jediný rozdíl byl v budoucím rozdílném osudu obou skupin: na otroky čekala po „aklimatizaci“ cesta kamsi do Ameriky. K ostrovu Santiago připlula 9. července 1522 jediná loď, která zbyla z Magalhãesovy flotily dokončující právě první cestu kolem světa; španělský velitel Sebastián de Elcano se v Ribeiře Grande osvěžoval celých šest dní, než se vydal domů ohlásit ukončení historické plavby. V té době se již upevnilo spojení mezi ostrovy a pevninou zvanou „Kapverdská Guinea“ (Guiné de Cabo Verde) proto, že jediné pravidelné kontakty na africké pobřeží si vybudovali právě obchodníci z Kapverd, v této době téměř bez výjimky z Ribeiry Grande. Když papež Klement VII. vytvořil 31. ledna 1533 bulou Pro excelenti novou diecézi společnou pro Kapverdy i Guineu, potvrdila se tím výsadní pozice ostrovů, jejichž církevní instituce se už nemusely obávat vizitátorů, které posílali nadřízení z madeirského Funchalu, jako například Jorge Perdigãa v roce 1521. Kapverdy byly pouze podřízeny – výslovně od 8. července 1539 – vzdálené lisabonské arcidiecézi. Ribeira Grande se stala skutečným hlavním městem portugalské západní Afriky, i když první biskup Brás Neto do svého nového působiště nikdy nevkročil - jako vyslanec u francouzského dvora se mnohem lépe cítil v Paříži. Město se rozšiřovalo na pravý břeh suchého řečiště, v několika ulicích rostly domy do výše, aby bylo možné v přízemních skladech (logeas) uchovávat velké množství obchodních komodit. Církevní předáci někdy vyvolávali zbytečné konflikty s ostrovní společností. Druhý biskup jmenovaný papežem Pavlem III. v září 1538, Francouz Jean Parvi, se v Ribeiře Grande střetl s bohatými a mocnými „novými křesťany“, tedy formálně christianizovanými muslimy nebo židy, a obviňoval je z nelegálních obchodů. Povzbudil některé usedlé měšťany, aby ještě roku 1538 požádali krále o ustavení inkvizice, působící v Portugalsku od roku 1536, přímo na ostrovech. Nebylo v silách koruny ani církve vyhovět takovým tendencím, zvlášť když většina křesťansky nespolehlivých mužů vynikala úspěšným obchodováním s „Guineou“. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Vikář Gaspar da Silveira, dominikán, se snažil spíše mírnit rozepře stejně tak jako generální vikář João Figueira, bakalář jmenovaný v roce 1552, jehož vzápětí vystřídal dělný třetí biskup Francisco da Cruz9. Inkvizice se na ostrovy nikdy nedostala, “noví křesťané” a židé si naopak ve smíšené společnosti vybudovali tak dobré pozice, že se kamenné náhrobky s hebrejským kvadrátním písmem uchovaly v posvěcené půdě kapverdských křesťanských hřbitovů dodnes. Ve vrcholné etapě portugalských výbojů do všech světových moří pociťovala také Ribeira Grande výjimečnost svého poslání, zároveň bylo zřejmé, že suché ostrovy v Atlantiku nemají přitažlivou sílu indických obchodních přístavů či faktorií na pobřeží Afriky. Roku 1549 se finanční správce (contador) André Rodrigues dos Mosquitos obrátil na samotného portugalského krále Jana III. a žádal korunu, aby se více zajímala o ostrov Santiago, protože “kromě Lisabonu nevynášejí žádná jiná města Království tolik jako tento vzrůstající z toho důvodu, že všechny lodě plující z Brazílie a z Peru i z Antil a z ostrova São Tomé se tu zastavují…“10 Koruna si zájem o ostrovy vysvětlila administrativně: 20. března 1550 byl jmenován Jorge Pimentel zároveň nejvyšším soudcem (ouvidor geral) i vojenským velitelem (capitão-mor). Soustřeďování moci však naráželo na specifické rysy života námořních obchodníků. Bylo obtížné ustálit a kontrolovat neustále se měnící společnost: v Ribeiře Grande se mnohdy dlouho nezdrželi ani „usedlí cizinci“ (estantes estrangeiros), natož pak posádky lodí a projíždějící „přespolní“ (forasteiros). Čistých bělochů spíše ubývalo, a tak koruna roku 1546 povolila, aby i neběloši (homens pretos) zastávali významné funkce v radě místní radnice (Câmara). Také černoši se neustále pohybovali mezi ostrovy a africkým pobřežím, byli používáni nejen jako námořníci a tlumočníci, ale stávali se víceméně samostatnými zprostředkovateli obchodů s Guineou (pak se jim říkalo lançados nebo tangomaos11). Ribeira Grande se stále víc afrikanizovala. Cesty míšení krve ztělesnil kupříkladu osud ženatého Portugalce Franciska Diase; roku 1574 přijel na Santiago obchodovat, s jistou mulatkou tu zplodil nemanželského syna a právě jemu roku 1579 odkázal čtyři otroky, významný movitý majetek a 8000 reálů v hotovosti12. Ribeira Grande tehdy byla nesporným centrem úspěšně osídlované oblasti: na ostrově Santiago existovalo kolem roku 1572 devět „farností“

9

L.de Albuquerque a M.E.Madeira Santos (koord.), História Geral de Cabo Verde, sv.I, s.123 M.E.Madeira Santos (koord.), História Geral de Cabo Verde, sv.II, s.225 11 M.E.Madeira Santos, Os primeiros lançados na Costa da Guiné: aventureiros e comerciantes, in: L.de Albuquerque (ved.), Portugal no Mundo, sv.2, Lisabon 1989, s.125-136; sociálnímu složení kapverdské společnosti a fenoménu míšenecké obchodnické vrstvy se věnuje také António Carreira ve své stěžejní práci Cabo Verde. Formação e extinção de uma sociedade escravocrata (1460-1878), a to v kapitole nazvané Lançados ou tangomaos. Cristãos-novos. Fidalgos, s.55-78 12 Tamtéž, s.242 10



(freguesias), jejichž obyvatelé se dokázali uživit zemědělstvím, rybolovem a podílem na námořním obchodu. Už v polovině století vypsal jistý portugalský kapitán svůj obdiv k celkem blahobytnému způsobu života v Ribeiře Grande „s jejími pěknými domy osídlenými bezpočtem portugalských a kastilských šlechticů“. Jediné město na kapverdském souostroví se skutečně vzmáhalo. Koncem padesátých let zahájil biskup Francisco da Cruz stavbu dalšího kostela (Igreja da Misericórdia), v příští dekádě se upřesnily projekty obrovské katedrály stavěné v poslední obývané čtvrti svatého Šebestiána na vyvýšenině vlevo od ústí kaňonu. Ještě před březnem roku 1574, kdy třetí kapverdský biskup zemřel, stál poblíž základů katedrály biskupský palác13. Ale tehdy klid na mořích definitivně končil, protože nepřátelé katolických mocností zahájili boj o výnosy z koloniálního obchodu.

Útoky z moře Afonso de Torres, Španěl naturalizovaný na Kapverdech, zaznamenal v roce 1537 ztrátu celkem šesti nebo sedmi lodí ve vodách mezi Guineou a Azorskými ostrovy. Francouzsky mluvící korzáři pokračovali v této činnosti i v roce 1538, kdy se ztráty Portugalců obchodujících z Kapverd vyšplhaly na obrovskou sumu 10.000 cruzados.14 Písař faktorie na Santiagu Jorge Vaz psal 10. června 1542 do Lisabonu, že ostrovy a sama Ribeira Grande žijí v neustálém strachu z útoku francouzských pirátů.15 Tehdy se muži bez zákona pokusili napadnout Ribeiru Grande, ale u jihozápadních břehů ostrova Santiago stálo dvanáct lodí, proto se útok nakonec nekonal. V roce 1562 se mezi Kapverdskými ostrovy a Guineou objevil John Hawkins; vyloupil a zabral šest lodí a zároveň pochopil, že se silnou flotilou může být pánem prostoru. Připlul tedy po třech letech zas, aby se zmocnil jedenácti lodí. Pirátskou iniciativu mezitím převzali také John Lovell a George Fenner. Portugalští kapitáni se pokoušeli dát pádnou odpověď: v roce 1566 potopili u pevniny loď patřící anglickým korzárům Williamu a Gregorymu Winterovým. Diplomatické zákroky napětí neuklidnily, a tak se i v Ribeiře Grande do popředí pozornosti dostávala namísto obchodu obrana. V lednu 1578 se u Kapverd poprvé objevil Francis Drake se šesti loděmi. Protože na ostrově Maio nenašel dobrou sladkou vodu, připlul k Santiagu. Rozzlobily ho vysoké kříže na pobřeží, tak poručil několika námořníkům vystoupit a jednu „papeženeckou pověru“ povalit. 13

D.A.Pereira, cit.práce, s.59 António Carreira, Cabo Verde. Formação e extinção de uma sociedade escravocrata (1460-1878), Praia 2000, s.322-323 15 Tamtéž s.323 14



Pak se Drake posunul před Ribeiru Grande. Podařilo se mu zajmout portugalskou loď Santa Maria s nákladem lněného zboží, plachtoviny, rapírů, korku, klobouků, kůže, hřebíků, seker, rybářských háčků, nůžek, nožů, olivového oleje, nití, vlněných látek a vína. Drake posádku propustil, ponechal si však loď a především zkušeného portugalského kapitána Nuna da Silvu, který se měl stát neocenitelným lodivodem i kronikářem počínající anglické cesty kolem světa. Útok na druhou portugalskou loď se už Drakovi nevydařil: anglický dvojstěžník odehnala od přístavu účinná palba z pobřežních děl. Drakova flotila pak popojela k ostrovům Fogo a Brava a nakonec se vydala k Americe. Portugalsko se roku 1580 spojilo se španělskou říší Filipa II. také z důvodů lepší obrany proti náporu protestantských útočníků. Španělský kontrolor hlásil roku 1582 z Kapverd, že obrana je tu slabá: v Ribeiře Grande stály tři pevnůstky (Vigia, Ribeira a São Brás), u lepšího přístavu v Praii asi dvacet kilometrů východně jen jedna malá pevnost, na ostrově Fogo dvě16. Pověřený průzkumník začal vypracovávat studii lepšího opevnění. Ribeira Grande stála opravdu za větší pozornost, protože v tomtéž roce potvrdil místní důstojník, že ve městě žije asi 500 „sousedů“17. Spor o korunu z roku 1580 mezi Filipem Španělským a domácím pretendentem portugalského trůnu Antonínem, převorem z Crata, dozněl kupodivu právě na Kapverdských ostrovech. Manuel Serradas, velitel Antonínovy armády, přirazil roku 1583 se 180 portugalskými a francouzskými vojáky k Santiagu a zaútočil na Ribeiru Grande. Velitel místní malé posádky a domobrany Gaspar de Andrade se nemohl profesionálům vyrovnat, a tak Serradas na měsíc opanoval Ribeiru Grande. Řádně město vyraboval a pak odjel na ostrov Fogo. Obyvatelé tamního maličkého střediska São Filipe se z utrpení Ribeiry Grande poučili, neodporovali výsadku a takticky uznali Antonína z Crata králem Portugalska18. Dva měsíce nato se vynořil před Ribeirou Grande John Hawkins s třemi loděmi. Předáci města se tentokrát s obávaným pirátem pokusili dohodnout: když vypudí Serradase z Foga, dostane odměnou zboží připravené k obchodu s Afrikou. Ale podraz střídal podraz. Na Fogu se Serradas a Hawkins domluvili, že se raději spojí a společně zaútočí na Santiago. Učinili tak, avšak tam vojenský velitel dokonale využil čas, zmobilizoval všechny lidi a všechny zbraně a připravil invazorům léčku: 11 útočníků padlo, ostatní utekli. Nebezpečí pominulo, ale Ribeira Grande zůstala poničená. Úder navíc zapadl do první vlny „velkého

16

M.E.Madeira Santos (koord.), cit.práce, s.168 Tamtéž, s.231 18 Tamtéž s.155-156 17



hladu“ z let 1580-1582, který pak měl jako ničivý důsledek periodického sucha pronásledovat ostrovy až do dvacátého století. Domnělá síla španělsko-portugalské personální unie jako by spíše přitahovala nepřátele, než aby byla schopna ochránit zámořské majetky spojených katolických mocností. Sotva se Ribeira Grande poněkud zotavila, přišla rána ještě bolestivější. Roku 1585 se na město znovu vrhl Francis Drake. Na 600 jeho mužů zaplavilo pláže, špatně opevněné pevnůstky i novější Forte de Santa Marta nedokázaly klást odpor. Angličané „hnali obránce před sebou a vstoupili do města, aniž téměř narazili na odpor, a tam rabovali a ničili domy.“ Obyvatelé utekli do hor, Drakovi muži nerušeně odvlekli všechno cenné na lodě a Ribeiru Grande zapálili. Byl to téměř konec dosud prosperujícího střediska ostrovů. Kdo se do města vrátil, přicházel zápasit s hladem a absolutním nedostatkem. Snad jen černým otrokům rozpad prvních známek civilizace tolik nevadil, protože se rozutekli do kopců, aby tu svobodně žili z jednoduchého zemědělství, zatímco z bělochů, jak napsal později biskup Brandão, „mnozí zemřeli a ostatní odjeli.“

Pod ochranou svatého Filipa Ačkoli nedaleká Praia měla lepší přístav, tradice velela pokusit se obnovit první kapverdskou metropoli. Nejen tradice zavazovala; v Guineji vznikla faktorie Cacheu a pro stále čilejší obchod s pobřežím potřebovali Portugalci nutně dobrou základnu na ostrovech, kde sice hrozily útoky pirátů a nepřátel, ale zato alespoň nehrozilo nepřátelství domorodců. V březnu roku 1586 schválila státní rada (Conselho de Portugal) postavení velké pevnosti nad Ribeirou Grande, která by ochránila před nájezdy. Projekt byl velkorysý: královská pevnost svatého Filipa (Forte Real de São Filipe) se měla tyčit na vysoké skále nad levým břehem ústí kaňonu, na západní straně měla Ribeiru Grande střežit zdokonalená Pevnost svaté Marty, u vstupu do přístavu měly odstrašovat nepřátele pevnůstky São João dos Cavaleiros, Santo António a São Lourenço. Práce na stavbě veliké pevnosti skutečně začaly a zároveň se změnilo i pojetí nejvyššího představitele ostrovů: „kapitánem“ byl dosud obvykle učený, ale boje neznalý corregedor; od roku 1587 však vždy voják a šlechtic. Vytvořením úřadu faktického generálního guvernéra Kapverd v roce 1587 zanikla tradice feudálních kapitánů obdarovaných korunou (donatários). Když přebíral svou funkci „kapitána Kapverd“ Brás Soares de Melo, napsal 7. října 1591 do Lisabonu, že okolní vody ovládli angličtí a francouzští piráti do té míry, že „skoro



zanikl obchod s otroky“.19 Ale roku 1593 už monumentální pevnost svatého Filipa začala plnit svou obrannou funkci. Podle nařízení samotného španělsko-portugalského krále Filipa II. (v Portugalsku Filip I.) se nad Ribeirou Grande vzepjal div soudobé pevnostní architektury. Situační náčrty provedl pravděpodobně Filippo Terzi, Ital naturalizovaný a proslavený v Portugalsku, vedle něho snad i João Nunes, Portugalec, který žil v letech 1586-1597 na Kapverdech, převážně v Ribeiře Grande. Kamenné zdi se střílnami a hlídkovými věžemi lemovaly rozlehlý obdélník, do něhož se vešlo i „náměstí zbraní“, kasárny pro posádku, guvernérova rezidence, sklady munice a proviantu, cisterna (přestavěná do dnešní podoby roku 1722 za guvernéra Antónia Vieiry) a kaple svatého Gonçala. Za všeobecného nedostatku se kupodivu našly zdroje na zaplacení malé profesionální posádky jako základu obrany postavené obecně na domobraneckých milicích složených i z otroků, pevnost si vynutila dokonce vybudování zvláštní jednotky dělostřelců (bombardeiros) a signalizátorů (facheiros), kteří vysílali na sousední ostrovy světelné zprávy. Když se roku 1596 objevili před Ribeirou Grande Angličané, artilerie z „Královské pevnosti svatého Filipa“ splnila svůj úkol a nájezdníky spolehlivě odehnala. Ale nepřátel bylo příliš a z vnitrozemí byla Ribeira Grande stále napadnutelná. Výběrčí daní Brás Reimão uvádí k roku 1596 ještě jeden útok nejmenovaných cizinců na ostrov Santiago, při němž jiný výběrčí daní přišel o 1173 cruzados, takže ani Forte Real de São Filipe zřejmě nedokázala zabránit námořnímu lupičství20. Nájezdníkům totiž lépe posloužil víceméně neopevněný přístav v sousední Praii. Tam se v září 1598 vylodili nejzavilejší nepřátelé španělskoportugalského soustátí, kteří právě zahájili systematickou likvidaci portugalské moci v Indickém i Atlantickém oceánu – Holanďané. Deset dní tehdy rabovali všechny dostupné přístavy a obce, dokud je s vypětím všech sil nevypudil guvernér Francisco Lobo da Gama. V červenci 1604 vyloupili Francouzi před Ribeirou Grande portugalskou loď plnou „guinejského zboží“. V březnu 1607 hlásil guvernér ostrovů do Lisabonu, že se Holanďané chtějí natrvalo uchytit na ostrově Maio, odkud by smrtelně ohrožovali sousední Santiago a Ribeiru Grande. Skutečně, v roce 1613 přirazila holandská flotila do přístavu v Praii a ani milice a vojsko povolané z Ribeiry Grande nedokázaly víc než omezit holandské kořistění je do té míry, aby samotná metropole nebyla zničena. Mezitím se přes všechna ohrožení do Ribeiry Grande vrátil život. V říjnu 1603 prameny znovu hovoří o pokračování stavby katedrály, zastavené kvůli budování pevností. 19 20

Cristiano José de Sena Barcelos, Subsídios para a história de Cabo Verde e Guiné, sv.I, Lisabon 1899, s.171 M.E.Madeira Santos (koord.), cit.práce, s.161 http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


V červenci 1604 přijeli jezuité, aby se ujali rozmanitých duchovních a organizačních aktivit. Počátkem srpna roku 1606 píše otec Baltasar Barreira o Ribeiře Grande: „Město má 500 nebo 600 sousedů…městský přístav je příliš úzký…“21 Královský výnos ze 14. října 1608 povolil založit v Ribeiře Grande jezuitské středisko pro výchovu, propagandu i společenské účely (Casa Professa de Religiosos da Companhia de Jesus). Tehdy se však také ukázalo, že velké plány na rozvoj budou jen chimérou už proto, že narychlo stavěná pevnost sv.Filipa už zase chátrá. Otec Barreira poznamenal roku 1609, že „tato pevnost, ve které se nalézáme, je z kamene a hlíny a její tlusté zdi jsou tak špatně spojené, že na mnoha místech padají a hrozí naprostým zřícením.“ O deset let později napsal sám guvernér, že pevnost je „velmi zhroucená“ a že má pramálo zbraní. Namísto slávy Ribeira Grande jen přežívala. Guvernér Francisco Martins de Sequeira vypsal v červenci roku 1613 samotnému králi Filipovi III. (II.) katastrofální hospodářskou a finanční situaci, která se zhoršovala tím, že lodě jedoucí na guinejské pobřeží míjely celnici v Ribeiře Grande. Radnice (Câmara) stále žádala o státní dohled nad placením celních poplatků na Kapverdech, ale upadající dvojité impérium už nemělo sil vynucovat takový pořádek. Roku 1619 se předáci z Ribeiry Grande stěžují na „bídu a chudobu, která je na tomto ostrově.“22 Nezbylo tedy než se pokoušet přežívat pouhým zemědělstvím, ale pomerančům, citronům, datlovým palmám, dalšímu ovoci, zelenině, bavlníku a třtině se dařilo spíš dál od města v horských údolích. Navíc minulé zkoušky vyhnaly z města bělochy. Královské nařízení proto nasměrovalo do Ribeiry Grande vyhnankyně posílané do Brazílie, „aby se vymýtila pokud možno mulatská rasa“.23 Několik vyhoštěných žen ovšem nemohlo rasovou situaci změnit. Ostatně rasový problém nebyl na ostrovech pociťován jako naléhavý. Jakékoli lidi město potřebovalo. Mulatský kapitán Álvares de Almada byl pasován na rytíře Kristova řádu, protože usedlí vojáci znamenali pro obranu pravý poklad. Jezuita Sebastião Gomes si v roce 1627 postěžoval: „Lidí je na tomto ostrově velmi málo a jestli se mezi stálými obyvateli nachází dvacet mocnějších lidí, kteří jsou ještě ke všemu běloši, bude to všechno…“ Na první pohled připomínala Ribeira Grande úspěšné město: kolem pozvolna se zvedající katedrály vznikla pro méně majetné čtvrť svatého Šebestiána, poblíž ústí velkého kaňonu stály kostely Panny Marie Růžencové a Početí Panny Marie. Malé centrum zdobil kostel milosrdných a radnice, výše se měla do kaňonu brzy zakousnout stavba kláštera. Dožívala tu řada náboženských bratrstev a společenství. Ale lidí stejně jako zdrojů neustále

21

D.A.Pereira, cit.práce, s.60 M.E.Madeira Santos (koord.), cit.práce, s.269 23 Tamtéž, s.256 22



ubývalo. Guvernér Francisco de Vasconcelos da Cunha napsal 7. července 1624 králi, že mu „docela chybí peníze, které ani neviděl, a faktorie nic nevynáší a na mzdách je už zpoždění za čtyřicet tisíc cruzados.“24 Upadaly i obchody s pevninou, „soused“ z Ribeiry Grande André Donelha si už roku 1625 postěžoval, že francouzští piráti u guinejského pobřeží znemožňují Portugalcům jakýkoli obchodní úspěch. Roku 1630 žilo v Ribeiře Grande už jen 51 „sousedů“. Kácení stromů v okolí a improvizace v zemědělství přivodily další potíže a hrstka lidí se nedokázala ani uživit. Jezuita S. Gomes někdy kolem roku 1637 psal, že „půda během několika let v této části značně upadla a každým dnem pokračuje její zhoršování tak, že je skoro úplně vyčerpaná.“ Holanďané už napadli i Brazílii a opanovali trasy podél západoafrického pobřeží. Ribeira Grande se ještě nevzdávala. Koncem roku 1638 žádal guvernér korunu o zedníky, železáře a truhláře a navrhoval rekrutovat dvě stovky placených vojáků pro okamžitou obranu města a ostrova. Na počátku roku 1640 složila matrona Joana Coelho velkou částku peněz pro založení a vydržování kláštera svatého Františka, jehož zdi se začaly zvedat v suchém řečišti jako odvážná konkurence přírodní architektuře malebného místa. Ale byly to už jen furiantské pokusy zastavit očividný úpadek. V srpnu roku 1645 žádal guvernér João Serrão da Cunha posily a příspěvek na zlepšení opevnění, protože se Ribeiru Grande pokusili vyrabovat zase Holanďané. Ale město spolu s celou rozmanitou, ale křehkou koloniální říší chřadlo zevnitř. Kolem roku 1630 ukončili své celkem úspěšné misijní působení jezuité, roku 1639 se vrátili do Portugalska františkáni. Když počátkem listopadu 1646 zemřel biskup Lourenço Garro, nenastoupil na jeho místo celých 26 let žádný jeho následovník. Poslední rána přišla v prosinci roku 1647 z nedávno obnoveného nezávislého Portugalska: královský dekret definitivně stanovil, že celní poplatky se budou platit nikoli v uměle udržovaných střediscích, jakým byla Ribeira Grande, nýbrž v přístavech, odkud vyjíždějí lodě. První kapverdská metropole byla odsouzena k pomalému umírání.

Úpadek Jakmile Ribeira Grande ztratila své postavení významného atlantického meziskladu otroků, nedokázala najít žádné jiné významné poslání. Zůstala jen formální metropolí zapomenutého souostroví. V roce 1652 ji poctil návštěvou otec António Vieira, skvělý kazatel a obhájce brazilských indiánů. Čtyřiadvacet let poté žilo ve městě jen něco přes 20 bělochů. 24

D.A.Pereira, cit.práce, s.66 http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Jen s boží pomocí a za soukromé peníze biskupa Vitoriana Portuense se v letech 1700-1701 podařilo dokončit monumentální katedrálu, která působila komicky v maličkém sídle připomínajícím spíše vesnici než město. A pak přišla poslední rána. Dvanáct lodí francouzského piráta Jacquese Cassarda (či Cossarda) se vylodilo 4. května 1712 v Praii a posádka se nerušeně rozvinula k velké likvidační akci. Obrana na nepřítele nestačila, velitel Portugalců byl zajat a následovalo ničení a rabování v měřítku, které Ribeira Grande nepoznala. Všechny bohaté domy, všechny kostely, všechny sklady, kláštery a nakonec i domky prostých obyvatel přišly o cokoliv cenného nebo užitečného. Dříve než Francouzi začali vypalovat trosky, odnesli si zboží, peníze, kalichy, ale i koule, střelný prach, měděné předměty, kostelní zvony, odvlekli 110 „kusů“ otroků, stoly, postele, nábytek, povlečení, obrazy. Poté shořely domy i zbytky jejich obsahu, mimo jiné i cenná dokumentace, knihy a klášterní inventář. Kořist za tři miliony liber sterlinků25 znamenala, že v Ribeiře Grande nezbylo vůbec nic. Pokud lidé mohli, odjeli, otroci se rozutekli a snažili se přežít v bezpečí horských údolí daleko za městem. V lednu 1718 si i guvernér Kapverdských ostrovů stěžoval, že nemá kde bydlet, protože se zhroutilo i těch pár domů v pevnosti svatého Filipa. Ribeiru Grande poničily nakonec ještě živly: vzácný déšť a vítr řádily v roce 1754 tak nemilosrdně, že srovnaly se zemí dormitář kláštera svatého Františka. Biskup Pedro Jacinto Valente téhož roku Ribeiru Grande opustil a hledal nové působiště na úrodnějších ostrovech São Nicolau a Santo Antão. Hrstka obyvatel přežívala ve starém sídle už jen kvůli zemědělství v kaňonu a rybolovu v zálivu. Radní si ovšem 23. června 1764 postěžovali králi Josefovi do Lisabonu na „naprosté zhroucení“ svého města, které je „druhou zničenou Trójou.“26 Kapverdské ostrovy ale nesdílely osud své první metropole a pozvolna se zalidňovaly. Proto bylo 13. prosince 1769 vybudováno nové sídlo ostrovní vlády na skalní vyvýšenině („Plató“) nad přístavem v Praii. Ribeira Grande se změnila jen ve vzpomínku. Roku 1838 navrhl guvernér Joaquim Pereira Marinho zbourat neužitečnou katedrálu a odvést materiál do Mindela na ostrov São Vicente, kde mělo být zbudováno reprezentativní hlavní město. Ale ani na to nebyly prostředky. Ve staré metropoli žilo posledních pár ubožáků a jen málokdy mezi ně přišel někdo, kdo by vůbec vzpomněl na někdejší město a jeho kdysi významné stavby. V roce 1841 dosvědčil očitý svědek, že tu stojí jen zbytky kostela a špitálu Milosrdných. V roce 1884 referoval jiný návštěvník, že zmizel už i biskupský palác. Pevnost tehdy zchátrala tak, že nebyla k rozeznání od skalního podloží pahorku, na němž ji kdysi 25 26

C.J.de Sena Barcelos, Subsídios para a história de Cabo Verde e Guiné, sv.II, Lisabon 1900, s.225 D.A.Pereira, cit.práce, s.79-80 http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


architekti vyzvedli. Jen absurdně obrovská katedrála vzdorovala času, dokud se na přelomu 19. a 20. století nezhroutila střecha a nezačaly pomalu padat zdi. Prostí lidé, které ruiny i stále úrodný kaňon přitahovaly, si z velkých děl udělali stavební lom na své malé domky. Na začátku 21. století Ribeira Grande znovu ožívá. Nákladný a úspěšný španělský projekt ochrany památek obnovil Forte Real de São Filipe do téměř původní podoby. Zbytky majestátních zdí katedrály obklopil plot, aby bylo možné zabránit další zkáze a zakonzervovat to málo, co z monumentální stavby zbylo. Rozptýlené kameny z církevních staveb i náhrobní kameny ze hřbitova kolem katedrály se soustřeďují a inventují pro případné budoucí rekonstrukční práce. Konzervace zabránila také úplnému zmizení františkánského kláštera. Pranýř na malém náměstí uprostřed obce dostal opět kamennou manuelskou čepičku a zdobí stále živější městečko, které stejně jako celý ostrov Santiago svou africkou veselostí kontrastuje s evropskou minulostí a smutným osudem dávné Ribeiry Grande. Z první metropole se stalo jediné místo na Kapverdských ostrovech, z něhož promlouvá dávná historie o počátečním úspěchu portugalské conquisty a o jejím rychlém a neodvratném úpadku. Článek s úpravami uveřejněný v Historickém obzoru, č. 9-10, Praha 2002.


RIBEIRA GRANDE PRVNÍ EVROPSKÁ ZÁKLADNA V AFRICE

Recommend Documents