Mendlova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici
REVITALIZACE ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINY Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce
Vypracovala
doc. Dr. Ing. Alena Salašová
Bc. Aneta Nejedlá
Lednice 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Revitalizace zemědělské krajiny vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Prohlašuji, že podkladová data získaná z ČUZK nebyla poskytnuta ke komerčním účelům. Souhlasím, aby byla práce uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Lednici dne ……………………… Podpis diplomanta ………………….
2
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji všem, kteří pomohli, aby vznikla tato práce. Děkuji doc. Dr. Ing. Aleně Salašové za konzultace a vedení mé práce. Děkuji paní Jarmile Machové za to, že mi pomohla nahlédnout na situaci v obci z pohledu státní správy. Děkuji všem občanům obce, kteří mi poskytli informace o poměrech ve vsích, ať v současnosti, či minulosti. Děkuji obyvatelům obce za poskytnutí fotodokumentace, jmenovitě Janu Dočkalovi, Tomáši Dočkalovi, Miloslavu Gimovi, Danovi Burdovi, manželům Kluchovým, rodině Říhových, a konečně i rodinám Nejedlých a Kořínků. Obrovský dík patří samozřejmě rodičům za neskonalou trpělivost po dobu celého mého studia. Mockrát děkuji.
3
Obsah 1.
ÚVOD ....................................................................................................................... 6
2.
CÍL PRÁCE .............................................................................................................. 7
3.
SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY ................................................. 8 3.1
Revitalizace ........................................................................................................ 8
3.2
Krajina ................................................................................................................ 9
3.3
Venkov ............................................................................................................. 10
3.3.1
Chataři a chalupáři .................................................................................... 14
3.3.2
Rozvoj venkova ........................................................................................ 15
3.4
3.4.1
Definice ..................................................................................................... 17
3.4.2
Pilíře udržitelnosti ..................................................................................... 18
3.5 4.
5.
Udržitelný rozvoj ............................................................................................. 16
Pozemkové úpravy ........................................................................................... 21
MATERIÁL A METODY ...................................................................................... 24 4.1
Postup tvoření návrhu změn krajiny ................................................................ 24
4.2
Průzkum krajinných složek .............................................................................. 25
4.2.1
Primární krajinná struktura ....................................................................... 26
4.2.2
Sekundární krajinná struktura ................................................................... 27
4.2.3
Terciérní krajinná struktura ...................................................................... 29
4.3
Vymezení problémů krajiny............................................................................. 30
4.4
Studie řešení problémů krajiny ........................................................................ 30
4.4.1
Ekologická zonace .................................................................................... 30
4.4.2
Obnova ekologické stability krajiny- ÚSES ............................................. 30
4.4.3
Protierozní opatření................................................................................... 31
VÝSLEDKY ........................................................................................................... 34 5.1
Charakteristika území....................................................................................... 34
5.1.1 5.2
Širší územní vztahy................................................................................... 34
Primární krajinné struktury .............................................................................. 35
5.2.1
Geomorfologické členění .......................................................................... 35
5.2.2
Klimatologické poměry ............................................................................ 35
5.2.3
Geologické a geomorfologické podmínky ................................................ 35
5.2.4
Hydrologické poměry ............................................................................... 36
5.2.5
Pedologické poměry ................................................................................. 36
5.2.6
Rostlinná a živočišná společenstva ........................................................... 37 4
5.3
Sekundární krajinné struktury .......................................................................... 38
5.3.1
Land use (Mapa viz příloha 2) .................................................................. 38
5.3.2
Historie území ........................................................................................... 39
5.3.3
Stabilita funkčních ploch zeleně ............................................................... 45
5.4
Terciální krajinná struktura .............................................................................. 45
5.4.1
Ochranné režimy v území ......................................................................... 45
5.4.2
Estetická východiska................................................................................. 49
5.5
Stresové faktory a limity území ....................................................................... 50
5.5.1
Erozní ohrožení ......................................................................................... 51
5.5.2
Zemědělství ............................................................................................... 53
5.5.3
Voda .......................................................................................................... 61
5.5.4
Člověk obyvatel ........................................................................................ 62
6.
DISKUSE................................................................................................................ 65
7.
ZÁVĚR ................................................................................................................... 66
8.
SOUHRN A RESUMÉ ........................................................................................... 67
9.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ............................................ 68 9.1
Literatura .......................................................................................................... 68
9.2
Další prameny .................................................................................................. 73
10.
PŘÍLOHY ............................................................................................................ 74
5
1. ÚVOD
OBR.1: Pole Za Staňkem, léto 2012 (autorka)
Řekne-li se zemědělská krajina, vybaví se mi balíky slámy, krávy na pastvě, traktory na poli, ale i Ladovy obrázky s pasáčky pečícími si brambory v popelu nebo idylické Slavíčkovy Kameničky. Zemědělská krajina prošla od poloviny minulého století velkou proměnou. Scelení pozemků, zánik remízků, rozorání mezí, meliorace… to vše mělo zefektivnit práci zemědělců v duchu socialistické velkovýroby. Postupem času se však ukázalo, že širé lány nejsou typem krajiny, která by mohla dobře sloužit v prostředí České republiky, potažmo Československa. Pozdější vědecké výzkumy prokázaly větší působení eroze, zejména vodní, v důsledku používání nevhodné mechanizace, šablonovitých pěstebních postupů i pěstování plodin bez ohledu na stanovištní podmínky. Negativní vliv mělo také nadměrné užívání chemických prostředků ať už pro dodávání živin, či ochranu rostlin. Mnozí to tušili, ale než se výsledky těchto výzkumů dostaly k uším veřejnosti, byly již napáchány rozsáhlé škody, jejichž náprava bude trvat mnoho let. Troufám si říct, že v současné době je mezioborovou snahou vrátit krajině její harmonii, krásu, funkčnost, stabilitu. Cílem všech je krajinu ozdravit, tedy revitalizovat. Zdravá, harmonická krajina poskytuje zdravé životní prostředí, zdravou potravu a spokojené lidi.
6
2. CÍL PRÁCE Řekne-li se zemědělská krajina, vybaví se mi Tachovsko, krajina plná polí, luk a pastvin. Proto jsem si jako modelové území vybrala obec Částkov, v níž značná část obyvatel pracuje v zemědělství. Ať už jako soukromí rolníci, nebo jako zaměstnanci místního zemědělského podniku. Tento podnik obhospodařuje většinu tamější zemědělské půdy, a tak si i po navrácení pozemků do soukromého vlastnictví krajina zachovala velkovýrobní charakter. Cílem této práce je definovat problémy této krajiny a navrhnout způsob, jak je odstranit, nebo alespoň zmírnit jejich působení v krajině. Výsledkem by měl být rozumný kompromis mezi ideální divokou krajinou a krajinou, která je využívána čistě jako továrna na potravu pod širým nebem.
7
3. SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 3.1 Revitalizace Termín revitalizace je poslední dobou slyšet snad na každém kroku. Na úřadech, v médiích a tudíž i v místních obchodech a pohostinstvích. Často je však zřejmé, že ačkoli všichni ví, že je to k ničemu a zcela zbytečné, málokdo ví, co tento pojem znamená. Takže co znamená revitalizace, a proč by se měla revitalizovat zrovna krajina? V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivněných územích. LYSENKO (1996) chápe revitalizaci jako funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem. Jiný pohled nabízí definice LYSICKÉHO (1993) a KLINDY (2000), kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. CUDLÍN (2001) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její ekologické stability. S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných programů MŽP, Programu péče o krajinu (Program revitalizace říčních systémů). V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity).
OBR. 2: Panorama- Úšavský kopec, září 2011 (autorka)
8
3.2 Krajina Krajina je složitý systém, který nelze pochopit analýzou jeho jednotlivých částí, ale pouze systémovým a celostním (holistickým) přístupem. Tedy zkoumat vazby, procesy a principy. (SKLENIČKA 2003) Krajina a její struktury v Čechách za posledních sto let doznaly vážných až fatálních změn, stejně tak jako struktury sociální. Struktura krajiny byla vlivem kolektivizace zemědělství po roce 1948, a následnými pozemkovými úpravami, výrazně narušena. Mezi nejvýraznější zásahy do krajiny v Čechách se vřadilo scelování pozemků, rozorávání mezí a cest, napřimování všech vodních toků a odvodňování téměř všech ploch bez rozdílu (podmáčených, mokřadních, ale mnohdy i velmi suchých) s honosným názvem meliorace bez ohledu na to, zda skutečně šlo o zlepšení či nikoliv, a zda toto odvodnění skutečně přineslo kýžený efekt. (DOBIÁŠOVÁ, 2006) Kulturní krajina našeho civilizačního prostoru je výsledkem tisícileté, převážně hospodářské exploatace. Obsahuje mnoho překrývajících se historických impaktů a jejich více či méně výrazných reliktů, včetně takových, které mají charakter záměrného uměleckého díla. (KOSTRHUN, 2006) Aktuální analýzy historické krajiny odhalily pozoruhodná fakta o tom, že to, co dnes vnímáme jako její estetickou, a v podstatě též ekologickou hodnotu, je původně výsledkem, ze současného hlediska, zcela protichůdných a výhradně utilitárních snah, a teprve potom, co původní smysl tvarů více či méně odezněl, zůstalo to, co oceňujeme jako harmonické, poetické, krásné atd. Ozřejmuje se nám jejich fenomenologická podstata: věci poznáváme tak, jak se nám jeví, nikoli tak, jak objektivně jsou. (KOSTRHUN, 2006) Celá rozsáhlá území, ať venkovské krajiny, výrazně poznamenané například zemědělskou velkovýrobou, nebo průmyslové a urbanizované struktury, zásadně mění a dokonce ztrácejí svůj ještě nedávno jednoznačně definovaný původní charakter, aniž bychom jim byli schopni vtisknout nebo v nich alespoň naleznout onu kvalitu, kterou tak
snadno
čteme v obraze krajiny,
ve které se vrství
minulost
s jejími
charakteristickými znaky. (KOSTRHUN, 2006) V důsledku úprav vodních toků a odvodňování pozemků za účelem zvýšení hospodářské využitelnosti území docházelo často jak ke škodám vzniklým přímou likvidací přírodních a přírodě blízkých ekosystémů, tak i ke škodám nepřímým, vzniklým druhotně vlivem změn vodního režimu lokality a jejího okolí. Početné plochy
9
byly odvodněné a tím poškozené z hlediska přírody, krajiny a přirozeného vodního režimu, avšak přiměřené hospodářské efekty tyto zásahy nepřinesly. Nutnost navrácení toků do stavu, ve kterých jsou schopny plnit kromě funkcí hospodářských i funkce ekologické, je v současné době již nesporná. (DOMOKOŠOVÁ, 2006) Mezi dalšími zásahy je nutné jmenovat ty, které cíleně likvidovaly paměť lidí i míst- boření sakrální i profánní architektury v krajině, povolování staveb nezapadajících do krajinného rámce, stavby obrovských zemědělských provozoven z betonu, velkokapacitní stáje i stavba asfaltových silnic a dálnic, které rozbíjejí krajinu a omezují volný pohyb lidí i migraci zvířat. (DOBIÁŠOVÁ, 2006)
3.3 Venkov Kulturní krajina je jednou ze základních hodnot a bohatství každé společnosti. Představuje životní prostředí všech jejích obyvatel, umožňuje jejich regeneraci, je předpokladem
ekonomického
rozvoje,
zprostředkuje
poznávání
přírodních
i
společenských procesů a tvoří historickou paměť národa. Každá epocha v ní zanechává své kladné i záporné stopy. Je to místo potkávání současnosti a historie, přírody a kultury, různých generací i národů. (JECH, SKALOŠ, 2006) Duchovní i materiální svéráz venkova, vytvářený po staletí v interakci s místní přírodou a krajinou je jedinečný, lokální, neopakovatelný. S venkovem se však děje cosi významného. Jeho proměna je určována globálním trhem a unifikací. V různých koutech Evropy to dnes začíná vypadat podobně. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006) Vzhled naší venkovské krajiny procházel během uplynulého století neustálými proměnami. Jak prozrazují historické mapy, dobové fotografie a později i letecké snímky, až do poloviny 50. let charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk a pastvin, doplněná většími i menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly poskládanými kolem komunikací a vodních toků. Zemědělsky obhospodařovaná krajina byla využívána ne snad přímo intenzivně, ale opravdu důkladně, takřka do poslední meze. Přesto v ní zbývalo místo i pro tzv. krajinné mikrostruktury, které vznikaly jako vedlejší produkt lidských aktivit na straně jedné a regeneračních schopností krajiny na straně druhé. (TRNKA, 2006) Venkovská skutečnost je tedy pluralitnější, proměnlivější a z hlediska možností jejího zlepšení mnohem méně ovlivnitelná lidskou organizací a technikou než velkoměstská (zato zničit se dá technikou velmi snadno). (BLAŽEK, 2004) 10
Venkov je ekosociální systém, ve kterém mají rozhodující podíl původní, před člověkem vzniklé, i ty pozdější, člověkem modifikované, přírodní subsystémy. (BLAŽEK, 2004) Se stereotypní představou vzhledu venkova se pojí obraz malebnosti, utěšenosti a harmonie, odkazujících k mytizované tradici a „kořenům“. Je to představa vpravdě romantizující a idealistická. Modernizace venkova (snaha přiblížit vesnici městu), ať už vedená budovatelskými snahami socialistického režimu či dnešní konzumní okázalostí, spolu se snahami všerůzných „návratů k tradici“ vytvořila na dnešním venkově pozoruhodný postmoderní mix. Projevuje se v tu více, tu méně harmonické symbióze zbytků
a
nápodob
tradiční
architektury,
typizovaných
nákupních
středisek,
brizolitových bytovek, „podnikatelského baroka“, benzinových stanic, billboardů a něčeho, co bychom s trochou opatrnosti mohli nazvat „příroda“. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006)
OBR. 3: Moderní venkov, říjen 2009 (autorka): v porovnání s nově postaveným domem a věžemi bioplynové stanice působí řadové „okály“ i velkokapacitní vepřín (vpravo) mile.
11
Zajímavým jevem, který stojí na pomezí veřejného a soukromého života jsou předzahrádky. At už je vnímáme jako jev především moderní (HNILIČKA, 2005) a ne jednoznačně pozitivní nebo jako prvek zlepšující vzájemné mezilidské vztahy a zkrášlující prostředí obce (GEHL, 2000, HRON, 1999), představují samozřejmou součást architektonického řešení tradiční venkovské zástavby, která významně určuje ráz celé vesnice. Dalo by se říct, že jejich hlavní manifestní funkcí je funkce estetická. Lze je chápat jako jakousi výkladní skříň, nabízející kolemjdoucímu sondu do estetického vkusu jejich majitele, případně do jeho postojů k přírodě. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006)
OBR. 4: Předzahrádky v „dolním“ Částkově, červenec 2011 (autorka)
Specificky venkovský kolorit dotváří také nejrůznější sběratelské počiny- ať už se jedná o disky z automobilových kol rozvěšené po plotech a kůlnách, či „relikvie“ tradičního selství- dřevěná kola z povozů, žebřiňáky osázené květinami, zavěšené podkovy, koňské chomouty a cepy. Tyto předměty dávno ztratily svou užitnou hodnotu, zato získaly nový, čistě symbolický význam. (LIBROVÁ, 1988)
12
Nedílnou součástí venkova je i kutilství a snaha najít využití pro věci, jež již nejsou schopny plnit svou původní funkci. Klasickým výsledkem této snahy jsou CD rozvěšená v korunách stromů, „plašičky“ z pet- lahví apod. Zhodnocení účinnosti těchto svérázných etnovýtvarných artefaktů lapidárně shrnuje pražský fotograf a strašákolog Rudolf Šmíd: „Na vlastní oči jsem viděl, že petka na drátě zabodnutém v zemi krtka od práce neodradí. Za to by měl Přemek Podlaha dostat aspoň dva roky obecně prospěšných prací. Aby si ty rady po sobě uklidil.“ (ŠMÍD, 2004a). Přestože se podle Šmída podílejí pet-lahve (spolu s umělohmotnými kbelíky, cédéčky a igelitovými reklamními taškami) na devastaci strašáků nejvíce (ŠMÍD, 2004b), zakládají zároveň novou strašáckou estetiku s jedinečnou poetikou a působivostí. Domácí kutilská díla z umělých hmot jsou fotografovi milejší než průmyslově vyráběné importy strašáků z Číny. Jedná se o podobný druh náklonnosti, jakou vyjadřuje Blažek k „plašítkům z pet-lahví nebo ze zavařeninových víček“ (BLAŽEK, 2004) oproti podobným výrobkům nabízeným na rakouském a německém trhu. Rozmanité větrníky, ptačí budky, krmítka a plašičky z pet-lahví jsou dnes živou součástí koloritu venkovských dvorků a zahrad, navzdory nářkům všech estétů a staromilců. Specificky venkovský kolorit dotváří také nejrůznější sběratelské počiny- ať už se jedná o disky z automobilových kol rozvěšené po plotech a kůlnách, či „relikvie“ tradičního selství- dřevěná kola z povozů, žebřiňáky osázené květinami, zavěšené podkovy, koňské chomouty a cepy. Tyto předměty dávno ztratily svou užitnou hodnotu, zato získaly nový, čistě symbolický význam. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006) Krajina českého venkova zažila dva významné odlivy, které spolu na první pohled nemusí souviset- jakoby se onen zmiňovaný zrychlený odtok vody z krajiny zobrazoval i v úbytku lidí a v jejich přesunu do měst. Stejně tak scelením polí do velkých lánů v důsledku ubylo zvěře a druhů květin, snížila se i biodiverzita. Přes všechny tyto většinou velice nepříznivé zásahy do krajiny, které měly za následek postupné odvodnění, někdy až desertifikaci krajiny, zvýšenou vodní i vzdušnou erozi, ztrátu orientační funkce krajiny, ztrátu pocitu bezpečí a domova, si krajina nicméně stále mnohé uchovává ve své krajinné paměti, ale i v paměti lidí, kteří v ní žijí. (DOBIÁŠOVÁ, 2006)
13
3.3.1 Chataři a chalupáři V období 60. až 80. let 20. století začali lidé, vlivem politické situace, toužit po vlastním kousku světa. Východiskem se jim stalo chataření a chalupaření. (KEYZLAROVÁ, 2006) Novodobá venkovská turistika se nejvíce rozmohla v 70. letech 20. století, kdy byla spojena s rozvojem automobilového průmyslu, kdy vlastnictví automobilu umožňovalo snadnější dopravování i do odlehlejších lokalit. V Českých zemích se tak začalo rozvíjet chataření a chalupaření, které má nemalou zásluhu na záchraně mnoha venkovských stavení, ale zároveň někdy výsledky tohoto snažení hyzdí jinak ucelený kolorit obce (brizolitové fasády apod.). Zároveň se v tuto dobu turismus vymaňuje z turistických středisek a dostává se i do odlehlých vsí. Dá se tedy říci, že každá obec se mohla stát centrem turismu. (STŘÍBRNÁ, 2005) Specificky venkovský kolorit dotváří také nejrůznější sběratelské počiny- ať už se jedná o disky z automobilových kol rozvěšené po plotech a kůlnách, či „relikvie“ tradičního selství- dřevěná kola z povozů, žebřiňáky osázené květinami, zavěšené podkovy, koňské chomouty a cepy. Tyto předměty dávno ztratily svou užitnou hodnotu, zato získaly nový, čistě symbolický význam. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006)
OBR. 5: Nejen chataři sbírkaří, Maršovy Chody, 2011 14
Transformací významu mohou procházet nejrůznější předměty. Dříve čistě funkční objekty byly rekontextualizovány často především chalupáři (tzv. víkendoví venkované, lufťáci), kteří jim přiřkli nové, většinou okrasné funkce. Přibližme si tento proces například na příběhu „kadibudky“. „Kadibudka“ byla objektem, bez kterého si většina našich předků nedokázala život představit. Byla součástí každého venkovského dvora nebo zahrady. Dnes ji na pozemcích naprosté většiny trvale obývaných venkovských domů nenajdeme. V podstatě se jedná o unikáty. Lze říci, že kulturu „kadibudek“ drží v současnosti nad vodou zejména chalupáři a zahrádkáři. Splachovací záchod způsobil, že kdysi nepostradatelné stavby s vyříznutým srdíčkem ve dveřích se dnes ocitají na samém okraji zájmu ze strany společnosti. Mnozí majitelé si to uvědomují, a tak se lze setkat s opečovávanými „kadibudkami“, které již neslouží své původní funkci, ale zdobí anglické trávníky okolo naparáděných chalup. (BAČOVSKÝ, GALČANOVÁ, KLVAČ, KOŠŤÁL, 2006)
3.3.2 Rozvoj venkova V současné době je těžké říct, zda bude možné získat dotace a jaké aktivity bude stát podporovat. Do roku 2013 bylo možné žádat o podporu projektů z Programu rozvoje venkova 2007-2013, který zaštiťovalo Ministerstvo zemědělství ČR. V oblasti Udržitelný rozvoj bylo možno získat podporu v rámci čtyř os. V první ose se jednalo o Modernizaci zemědělských projektů, Pozemkové úpravy,
Zahájení
činnosti
mladých
zemědělců.
V druhé
ose
to
byla
Agroenvironmentální opatření. Podpora třetí osy se týkala Diverzifikace činnosti nezemědělské povahy, Obnovy a rozvoje vesnic, občanské vybavenosti a služeb. Poslední osa nabízela podporu s názvem Místní akční skupina (MAS), díky čemuž vznikla po celé zemi sdružení obcí, které mají podobné zájmy a cíle. Pro následující období jsou prioritami Programu rozvoje venkova 2014-2020 Podpora přenosu znalostí a inovací, Zlepšení konkurenceschopnosti (zemědělství, lesní hospodářství), Podpora pro organizaci potravinového řetězce a řízení rizik, obnova, zachování a posílení ekosystémů, Podpora efektivního využívání zdrojů a přechod na nízkouhlíkové hospodaření (investiční opatření, nároková opatření) a Podpora sociálního začleňování, redukce chudoby a hospodářského rozvoje venkovských oblastí.
15
Ministerstvo pro místní rozvoj nabízí podporu v Národním programu podpory cestovního ruchu (2010-2013) Podprogramem cestování dostupné všem. Dotacemi pro nestátní neziskové organizace podporuje ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj, konkrétně Aktivity podporující udržitelný rozvoj, Podporu místního rozvoje v oblasti cestovního ruchu a Podporu rozvoje sociální turistiky. Zároveň MMR nabízí dotační tituly pro Podporu rozvoje a obnovy venkova 2013. Dotační titul č. 1 Podpora vítězů soutěže Vesnice roku, dle mého názoru, přiměla mnoho obcí k oživení kulturních akcí i sociálních vztahů. Obcím, které se přihlásí a uspějí, se udělují barevné stuhy. Modrá za společenský život, bílá za činnost mládeže, oranžová za spolupráci obce a zemědělského subjektu, zelená za péči o zeleň a životní prostředí a zlatá stuha je za vítězství v krajském kole. V roce 2013 se do soutěže přihlásilo 273 obcí ze třinácti krajů České republiky. Do celostátního kola postupuje z každého kraje jedna obec. Oblasti, ve kterých budou obce hodnoceny jsou: koncepční dokumenty, společenský život, aktivity občanů, podnikání, péče o stavební fond a obraz vesnice, občanská vybavenost, inženýrské sítě a úspory energií, péče o veřejná prostranství, přírodní prvky a zeleň v obci, péče o krajinu, připravované záměry a informační technologie. Novinkou je dobrovolná kategorie Video vesnice roku, kde mohou vesnice představit co nejpestřejší obraz obce. Dotační titul č. 2 Podpora zapojení dětí a mládeže do komunitního života podpořil mezigenerační spolupráci nejen při jednorázových akcích. Dotační titul č. 3 Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova umožnuje komplexní řešení problémů uvnitř i vně vsí, ale zatím stále více platí, že se napřed řeší to, co je nutně a na očích, tedy intravilán obcí a ne tolik problémy vnější krajiny.
3.4 Udržitelný rozvoj Zprávy Římskému klubu a některé další globálně orientované zprávy sedmdesátých a počátku osmdesátých let 20. století přesvědčivě ukázaly, že exponenciální nárůst výroby a spotřeby v ohraničeném ekosystému Země není dlouhodobě udržitelný. V roce 1987 proto byla publikována zpráva „Naše společná budoucnost“, která byla výsledkem čtyřleté práce mezinárodní Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj, vytvořená Gro Harlem Brundtlandovou, tehdejší ministerskou předsedkyní Norska (dříve ministryně životního prostředí). Cílem zprávy bylo navrhnout způsob usměrnění hospodářského růstu tak, aby základna přírodních zdrojů nebyla ničena a potřeby současné generace nebyly naplňovány na úkor generací 16
příštích. Takový rozvoj byl označen pojmem „udržitelný rozvoj“ (sustainable development), který na sklonku minulého tisíciletí a počátku 21. století doslova „hýbal světem“. (MOLDAN, 2006; NOVÁČEK, 2011)
3.4.1 Definice V právním řádu České republiky je definice zakotvena v zákoně o životním prostředí (Zákon č. 17/1992 Sb.) takto: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby, a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ NOVÁČEK (2011) představuje tyto definice: Udržitelný rozvoj je podle Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (1987) „takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení potřeb budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. V nejširším smyslu je strategie udržitelného rozvoje zaměřena na prosazování harmonie mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou.“ Evropský parlament definuje udržitelný rozvoj jako takový rozvoj, který přináší zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) definuje udržitelný rozvoj
jako
dynamickou
rovnováhu
mezi
ekonomickými,
sociálními
a
environmentálními aspekty vývoje v podmínkách globalizace, resp. jako ekonomicky efektivní, sociálně únosný a environmentálně šetrný rozvoj ve všech oborech lidské činnosti. Bývalý československý federální ministr životního prostředí Josef VAVROUŠEK (1993) definoval udržitelný rozvoj takto: „Udržitelný rozvoj, resp. udržitelný způsob života, usiluje o ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jedince a jeho odpovědnosti vůči jiným lidem a přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím.“ Ivan RYNDA (2000) z Karlovy univerzity v Praze jej definuje takto: „Udržitelný rozvoj lze vymezit jako komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí (materiální a duchovní), při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním 17
měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy“. Krajina vstupuje do definice Jána TOPERCERA ml. (TOPERCER in Nováček, Mederly a kol, 1996): „Udržitelný rozvoj je cílený proces změn v chování lidské společnosti k sobě samé i ke svému okolí (krajině a jejím zdrojům), směřující ke zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování potřeb lidí i jiných bytostí, s ohledem na možnosti (limity) krajiny a jejích zdrojů.“ Zpráva „Pečujeme o Zemi: Strategie udržitelného žití“, kterou v roce 1991 vydaly IUCN, UNEP a WWF, vyčleňuje tyto základní principy udržitelného rozvoje: • úcta ke společenství života a péče o ně, • zlepšování kvality lidského života, • ochrana vitality a rozmanitosti Země, • dodržování mezí únosnosti Země, • změna osobních přístupů a praktik, • poskytování možností obcím (komunitám) pečovat o jejich vlastní životní prostředí • budování národních struktur pro integraci rozvoje a ochrany, • vytvoření globální aliance na podporu udržitelnosti. Základním principem by měl být princip předběžné opatrnosti (precautionary principle), který je nastíněn v zásadě č. 15 Deklarace z Ria (1992): „Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí. (NOVÁČEK, 2011) Jedním z výstupů konference v Riu byl závazek připravit národní strategie udržitelného rozvoje. V ČR se pět let čekalo, než se začalo, dalších sedm let trvalo, než byla třetí verze návrhu přijata Vládou ČR (2004) a po dalších pěti letech (2009) byla předložena aktualizovaná verze strategie. (NOVÁČEK, 2011)
3.4.2 Pilíře udržitelnosti Udržitelnost je postavena na třech pilířích: ekonomice (potraviny, ochrana, služby, pracovní místa), společnosti (aktivita, příjmy, komunity, bezpečnost) a životním prostředí („zdroje“, „odpady“, „služby“, „prostor“). (MOLDAN, 2006) Ekonomický rozměr udržitelnosti vychází z nutnosti zachovat při veškeré hospodářské činnosti základní kapitál a využívat jen vyprodukovaného zisku. To se týká 18
nejen kapitálu vyrobeného, lidského, ale i kapitálu přírodního. Z ekonomického hlediska lze totiž na přírodní zdroje nahlížet jako na různé typy přírodního kapitálu, který je třeba zachovat jak v jeho celkovém úhrnu (zásada tzv. slabé udržitelnosti, weak sustainability), tak co do jednotlivých kritických elementů (zásada tzv. silné udržitelnosti, strong sustainability). Sociální rozměr se týká jednak lidí jako jednotlivců, jednak společnosti. Lidský rozvoj znamená odstranění chudoby, zlepšování zdraví, delší průměrný věk, méně nemocí, ale také vzdělanost, slušné životní podmínky, bezpečnost. Společenský rozvoj se týká především institucí demokracie, zabezpečení lidských práv a svobod a spravedlivého společenského uspořádání. Ekologický rozměr poukazuje na to, že hospodářská činnost a celkový civilizační rozvoj se děje v širším rámci přírodních podmínek. Lidé a jejich činnost jsou součástí zemské biosféry a jsou plně závislé na přírodních zdrojích a na planetárních životodárných systémech, jako je systém klimatický, fyzikálně chemické fungování atmosféry, hydrologický cyklus či biogeochemické cykly chemických prvků. Ekonomická aktivita závisí na „zdrojích“ energie a látek, „propadech“ odpadů, „službách“ jako regulace vodních toků, „prostoru“ pro lidi, přírodu a kvalitní krajinu. Tyto čtyři základní životodárné funkce životního prostředí jsou podstatné pro kterékoli hospodářství. Zatímco jsou produkty přírody jako potrava a pitná voda obecně uznávány za životně důležité, ty více skryté, ale podstatné služby životního prostředí jsou často ignorovány nebo podceňovány. (MOLDAN, 2006) Koncepce udržitelného rozvoje vychází z toho, že „rozvoj“, tedy vývoj kladným, žádoucím směrem, směrem k lepšímu stavu, je základním a všeobecně přijatým společenským cílem. Aby však mohl trvat bez závažných krizí do daleké budoucnosti, nesmí zanedbat žádný ze svých hlavních rozměrů. (MOLDAN, 2006) Každá strategie udržitelného rozvoje je hodnocena na základě indikátorů, které zároveň slouží i k definování obsahu pojmu udržitelný rozvoj. Indikátory umožňují měřit a vyhodnocovat jednotlivé základní složky udržitelnosti- nosnou kapacitu přírody, vliv lidských aktivit na životní prostředí a kvalitu života a lidského společenství (tedy environmentální, ekonomický a sociální pilíř udržitelnosti). Problémem je, že měření základních složek udržitelného rozvoje je velmi obtížné. To zpětně ztěžuje formulaci strategií udržitelnosti, které by měly být v prvé řadě realistické. Nejasnosti v základních otázkách činí problematickým i samo plánování udržitelného rozvoje. Strategie postavené na chybných či neúplných indikátorech spočívají na vratkých základech a 19
výsledky jejich prosazování v politickém procesu a praxi jsou zatím velmi problematické. (MEZŘICKÝ, 2005) Rozhodující pro směřování či nesměřování k udržitelnému rozvoji nakonec budou aktivity na místní úrovni, v komunitách a obcích, kde se lidé znají a kde mohou nejvíce vidět dopady své činnosti. Není proto překvapením, že nejlépe se prozatím rozvíjí uplatňování Agendy 21 na lokální úrovni. Místní agenda 21 (MA 21) představuje program dlouhodobě udržitelného rozvoje pro 21.století, který představuje soubor vzájemně se podporujících komunitních aktivit pro obec nebo mikroregion. Je to dlouhodobý tvořivý proces, ve kterém samosprávy obcí, měst a mikroregionů spolupracují v partnerském vztahu s ostatními hlavními skupinami společnosti. Dlouhodobým cílem je dosažení udržitelného rozvoje pro obec nebo mikroregion a pochopení globálního významu místních rozhodnutí. (NOVÁČEK, 2011) Motivujícím faktorem je to, že se v ní řeší záležitosti, které občané vnímají jako své vlastní problémy. (HUBA, KOZOVÁ, MEDERLY, 2002) Mezi klíčové prvky MA 21 obecně patří: • řízení a zlepšování působnosti místních samospráv v oblasti udržitelného rozvoje, • integrování problematiky udržitelného rozvoje do projektů, plánů, programů a každodenní činnosti místní samosprávy, • zvyšování environmentálního uvědomení a vzdělávání místních obyvatel a představitelů samosprávy, • zapojení veřejnosti, • partnerská spolupráce zainteresovaných subjektů, • tvorba strategie a akčního plánu udržitelného rozvoje, • monitoring a hodnocení výsledků, pravidelná aktualizace. (NOVÁČEK, 2011) Existují tři způsoby, jimiž může lidský svět reagovat na signály o tom, že využívání zdrojů a emise škodlivin přerostly své trvale udržitelné meze. Jednou z možností je tyto signály utajovat, odmítat nebo zamlžovat, druhou možností je zmírnit tlaky ze strany mezí technickými nebo ekonomickými opatřeními beze změn příčin stojících v pozadí a nakonec třetí možností je poodstoupit a uvědomit si, že lidský socioekonomický systém, tak, jak je v současné době strukturován, je neovladatelný a že překročil své meze, že míří ke kolapsu, a proto změnit strukturu systému. Ten se ale 20
změnám brání. Bylo objeveno pět nástrojů, které by mohly pomoci: vytváření vizí, vzájemné propojování, mluvení pravdy, učení a milování.
(MEADOWSOVÁ,
MEADOWS, RANDERS, 1992) REMTOVÁ (1996) vymezuje osm principů trvale udržitelného rozvoje. Je to oživení hospodářského růstu, změna kvality růstu, uchovávání a obohacování báze přírodních zdrojů, zajištění udržitelné úrovně populace, nová orientace techniky a odstraňování rizik, integrování aspektů ekonomických s aspekty životního prostředí, reformování mezinárodních hospodářských vztahů a posílení mezinárodní spolupráce. Nejsnazší je začít s prosazováním udržitelného rozvoje na nejnižším stupni, tedy na úrovni jednotlivce. Každý člověk může přispět k ochraně klimatu například omezením emisí z bydlení (izolace, šetření vodou, elektřinou, zemním plynem), úsporností cestování (hromadná doprava, kolo, chůze), omezením spotřeby (recyklace, šetření,
podpora
regionálních
výrobků,
upřednostňování
recyklovaných
a
recyklovatelných materiálů). (NOVÁČEK, 2011) S tím souvisí pojem ekologická stopa (ES). Ta znázorňuje, kolik přírody (přírodních zdrojů, půdy, vody apod.) potřebuje člověk ke svému životu. Velkou výhodou je, že za člověk může být dosazena jakákoli součást lidské společnosti (stát, region, město, firma). ES je tudíž jedním z nejuniverzálnějších a nejpřesvědčivějších indikátorů udržitelného rozvoje. Jedná se však spíše o intuitivní než objektivní rámec pro pochopení ekologického základu udržitelnosti. (MEZŘICKÝ, 2005) Aby však jedinec k této cestě dospěl, je nutná osvěta, ať již ve vzdělávacích institucích, médiích či formou různých seminářů. Osvícený jedinec pak může podniknout dlouhou cestu k osvícení mocných. Mocní se budou bránit tak dlouho, dokud nebude v jejich vlastním zájmu, aby se ke změně připojili. (MOYER, 1987)
3.5 Pozemkové úpravy Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnávají jejich hranice tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství, zvýšení ekologické stability krajiny.
21
Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad územního plánování. První takovéto počiny byly při zakládání prvních zemědělských sídlišť a pokračovaly až do 15. století, kdy byla kolonizace našeho území prakticky dokončena. V 18. století vzniká na pokyn Marie Terezie aboliční soustava na území Čech a Moravy. Díky tomuto návrhu byla půda velkostatků rozdělena a budovy a dobytek prodány poddaným. Tzv. raabizace (dle vykonavatele F.A.Raaba) probíhala v letech 1775-1785. Díky tomuto rozdělení vzniklo v Čechách 128 a na Moravě asi 117 nových vesnic. Vydáním patentu o zrušení nevolnictví a robot v roce 1848 se poddaný stává majitelem pozemků, které dosud obdělával. Díky dědictví, odprodeji, věnu při sňatcích, ale i z dalších důvodů, se pozemky tříštily na stále menší kousky. Vzhledem k využívání pluhu se pozemky při dělení zužovaly, nezkracovaly se. Později proto bylo nutné začít scelovat pozemky (tzv. komasace). První scelování proběhlo v letech 1856-1858 v Záhlinici na Hané, a pak v dalších 31 obcích na Moravě. V roce 1883 byl vydán říšský rámcový zákon o scelování hospodářských pozemků, který řeší účel a zásady komasací, organizaci scelovacích úřadů, scelovací řízení a způsob hrazení nákladů. V letech 1890-1940 proběhlo na území 323 obcí. Díky tomu bylo po roce 1945 možné rychle přejít k moderním formám hospodaření na zemědělských pozemcích, avšak kvůli kolektivizaci byl tento vývoj na dlouhou dobu přerušen. Jelikož se na Čechy nevztahoval výše zmíněný říšský zákon, nemohlo se na jejich území provádět scelování na základě právních norem až do roku 1940. Scelování bylo možné jen dobrovolně, a tak není překvapením, že se v tomto období uskutečnili scelování jen na území 2 obcí (Červený Újezd, Lhota u Lomnice nad Lužnicí). Působnost moravských zemských scelovacích zákonů byla rozšířena v roce 1940 na celé území protektorátu. Platnost legislativy z roku 1883 byla ukončena a nahrazena v roce 1948 zákonem č. 47/1948 Sb. O některých hospodářsko- technických úpravách pozemků, který obsahoval jednotné právní normy pro celou republiku. Spolu se zákony č. 142/1947 Sb. O revizi I. Pozemkové reformy (zábor veškeré půdy nad 50 ha) a č. 46/1948 Sb. O nové pozemkové reformě (na jednoho hospodařícího zemědělce 50 ha půdy). Přídělové řízení ve vysídleném pohraničí mělo zajistit rovné podmínky a osídlení hospodářství i celých obcí. 22
Přijetím zákona č. 69/1949 Sb. O jednotných zemědělských družstvech se započíná intenzifikace výroby. Malá družstva se slučují do celků s výměrou alespoň 1000 ha. Po roce 1974 se rozjela poslední etapa pozemkových úprav, jejíž dokončení bylo plánováno do poloviny devadesátých let. Cílem byla koncentrace a specializace zemědělské výroby, v důsledku čehož byly ignorovány stanovištní nuance a došlo ke „znásilnění krajiny“. Ačkoli projekty souhrnných pozemkových úprav řešily i tvorbu krajinného prostředí, byl tento aspekt v praxi ignorován ve prospěch maximální využitelnosti mechanizace. (DUFKOVÁ, 2007) Dnes je tato problematika řešena zákony 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) ve znění pozdějších předpisů.
OBR. 6: Pastvina Pod Školou, jaro 2012 (autorka)
23
4. MATERIÁL A METODY 4.1 Postup tvoření návrhu změn krajiny Celý rozhodovací proces je tvořen následujícími sedmi fázemi. Poznání
problému
je
fáze
uvědomění
si
existence
jakéhosi
blíže
neidentifikovaného problému, ale není známa jeho struktura ani co a jak je nutno změnit. Formulování problému je nejkritičtější etapa. Zde je nutné vyjasnit rozdíl mezi skutečným stavem a očekávaným cílem. Jsou formulovány cíle, kterých má být dosaženo, možnosti zásahů do současného stavu, možné následky zásahů a podmínky prostředí zkoumaného stavu. Následuje Tvorba alternativních řešení, kdy je nejvíc nutná kreativita. Plánované akce musí být často projektovány do hypotetických podmínek budoucnosti. Kreativitu může značně brzdit držení se schémat, a naopak definování alternativ s explicitní orientací na cíl může vést ke specifickým řešením (mimoprodukční využití krajiny). Při Analýze realizačního procesu jsou zkoumány možné cesty. Jsou modelovány jednotlivé alternativy a vypracovány scénáře plánovaných procesů a dopadů. Scénář má popisovat jevy, které se mohou v budoucnu vyskytnout. Následuje Porovnávací hodnocení různých řešení. Jedná se o zhodnocení různých alternativ. Dle zvolených kritérií se může lišit vhodnost alternativ. Hodnocení přinese komplex informací, díky nimž bude možné vybrat nejvhodnější řešení. Výběr nejvhodnějšího řešení je proces klasického rozhodování. Je-li některá z alternativ jednoznačně lepší než ostatní je rozhodovací proces považován za ukončený. Není-li taková možnost, musí být vypracovány další alternativy. Ve fázi Realizace řešení a sledování realizace je návrh převeden do praxe. (DEMO, LÁTEČKA a kol., 2004)
24
4.2 Průzkum krajinných složek Pro poznání všech omezení krajiny je nutné provést analýzu krajiny. Hodnocení krajiny je širší termín pro proces, v rámci něhož je krajina popisována, klasifikována a analyzována s následnou formulací výsledků. Popis krajiny je systematické sbírání a interpretace informací o krajině v prvních fázích procesu hodnocení krajiny. Klasifikace krajiny je analytická činnost, kdy je krajina diferencována do typů či se zřetelně definovanými charakteristikami. Analýza krajiny je pak zjišťování hodnot krajiny s ohledem na zvolená kritéria. Obvykle tato analýza vychází z předem provedené klasifikace. (SKLENIČKA, 2003) Dále SKLENIČKA (2003) uvádí seznam faktorů, které se podílí na vytváření krajiny. Fyzikální a biologické faktory krajiny jsou reliéf, geologické poměry, hydrologické poměry, půdní poměry a organismy. Antropogenní faktory jsou využití území (land use), historický vývoj, osídlení a výstavba. Dále mohou krajinu definovat estetické (vizuální) faktory jako proporce, měřítko, pohledové expozice, zrnitost, barevnost a kontrast, ale také zvukové vjemy, pachové vjemy, chuťové vjemy a hmatové vjemy. Někdy mohou být s krajinou spojeny různé asociace historické (významné události, historie osídlení) nebo kulturní (významné osobnosti, umění- hudba, literatura, výtvarné umění), které však nemusí být v krajině zcela zřejmé (Karlovy Vary- Goethe, Jáchymov- pracovní tábory, Slavíček- Kameničky). Termínem krajinná struktura se označuje určité uspořádání prvků a složek v krajině a vazeb mezi nimi, které vytvářejí z krajiny komplex (celek). Struktura krajiny je tak podmíněna vzájemným působením abiotických, biotických a socioekonomických prvků a složek mezi sebou. Forman a Godron (1993) krajinu definují jako rozložení energie, látek a druhů ve vztahu k tvarům, velikostem, počtům, způsobům a k uspořádání krajinných složek a ekosystémů. Strukturu krajiny lze podle geneze, fyzického charakteru a vztahu k využívání krajiny člověkem členit na dílčí substruktury: • primární (prvotní, původní) struktura krajiny představuje soubor prvků a složek krajiny a jejich vztahů, které člověk doposud změnil jen relativně velmi málo
25
(geologický podklad a substrát, půdy, reliéf, klima, vodstvo a potencionální biota) a jsou trvalým základem rozvoje pro ostatní struktury, • sekundární (druhotná) struktura krajiny, též označovaná jako současná (reálná) struktura krajiny, vzniká na podkladě primární struktury krajiny dlouhodobým působením člověka a jeho hospodářské činnosti, • terciérní (socioekonomická) struktura krajiny je tvořena prvky, které souvisí s činností člověka v krajině. Jde o soubor socioekonomických jevů v krajině, které se realizují jako zájmy rozvoje jednotlivých odvětví v krajině ve formě různých
omezení,
limitů,
nároků,
požadavků,
legislativních
předpisů.
(CHUMAN, ROMPORTL, 2006)
4.2.1 Primární krajinná struktura
Individuální členění krajiny
Dílčí atributy krajiny Biogeografické členění
provincie, podprovincie, bioregion
(geobiocenologické pojetí) (geomorfologické) členění
provincie, soustava, podsoustava, celek,
reliéfu ČR
podcelek, okrsek, podokrsek
Regionálně fytogeografické
Oblast, obvod, okres, podokres
členění ČR Biogeografické členění
Typologické členění krajiny
Jednotky
biochora, STG
(geobiocenologické pojetí) Hlavní typy reliéfu
akumulační rovina, sníženina, pahorkatina, vrchovina, hornatina
Vegetační stupně
db, bk-db, db-bk, bk, jd-bk, sm-bk-jd, sm, klečový, alpinský
Klimatické regiony
VT, T1, T2, T3, MT1, MT2, MT3, MT4, MCH, CH
Tabulka 1: Individuální a typologické členění krajiny (SKLENIČKA, 2003)
Geologické, pedologické a hydrologické poměry budou definovány na základě map v měřítku 1:50 000.
26
NÁZEV
VÝŠKOVÁ ČLENITOST [m]
NADMOŘSKÁ VÝŠKA [m]
Roviny
do 30
do 200 (300)
Ploché pahorkatiny
30-75
200-450
Členité pahorkatiny
75-150
450-600
Ploché vrchoviny
150-200
600-750
Členité vrchoviny
200-300
750-900
Ploché hornatiny
300-450
900-1200
Členité hornatiny
450-600
1200-1600
více než 600
nad 1600
Velehornatiny
Tabulka 2: Morfometrické typy georeliéfu (SKLENIČKA, 2003)
Živé složky budou definovány na základě skupin typů geobiocénů (STG). Orientační určení bude provedeno převodem z map BPEJ (bonitované půdně ekologické jednotky) a lesních typů. Upřesnění stanovištních podmínek a hranic jednotlivých STG bude provedeno terénním průzkumem.
4.2.2 Sekundární krajinná struktura 4.2.2.1 Historický vývoj území Bude provedeno srovnání na základě historických map Mülerova mapování, 1. vojenského mapování, 2. vojenského mapování a leteckých snímků z let 1958 a 2011.
4.2.2.2 Land use Při mapování land use, současného stavu využívání krajiny, budou vylišeny tyto kategorie: (VONDRUŠKOVÁ, 1994) -
orná půda
-
louky
-
lesy
-
vodní plochy
-
vodní toky
-
zahrady
-
průmyslové objekty
-
zastavěná plocha
27
4.2.2.3 Stabilita funkčních ploch zeleně Pro zpracování této části bude použita metodika doc. Ing. Pavla Šimka, Ph.D., získaná jako osnova doporučené metodiky hodnocení základních ploch, která však bude pro účely této práce zjednodušena. Cílem je zjistit, jestli zeleň v území plní funkci, jakou od ní očekáváme. (ŠIMEK, 2011)
4.2.2.3.1 Městská zeleň Pro podrobnější upřesnění hlavní funkce je dále používán výraz „funkční typ“. Plochy městské zeleně, kde zeleň plní hlavní funkci Funkční typy:
P
park
U
parkově upravená plocha
O
ostatní zeleň
R
rekreační zeleň
T
ochranná zeleň
N
nábřeží
H
hřbitov
Plochy městské zeleně, kde zeleň plní doplňkovou funkci Funkční typy:
ZB
zeleň obytných souborů
ZK
zeleň školních a kulturních zařízení
ZZ
zeleň zdravotnických zařízení
ZS
zeleň sportovních areálů
ZD
zeleň dopravních staveb
ZC
zeleň ostatní občanské vybavenosti
ZV
zeleň vodotečí a vodních ploch
ST
stromořadí
Na základě vhodnosti druhového složení, prostorové struktury vegetačních prvků, pěstebního a zdravotního stavu dřevin a vybavenosti plochy se určí stabilita (S) či nestabilita (N) prvku.
28
4.2.2.3.2 Krajinná zeleň Jako krajinná zeleň jsou označeny základní plochy s převažující ekologickou a krajinotvornou funkcí. Tvoří ji převážně tzv. rozptýlená zeleň v krajině (vegetační prvky rostoucí mimo les) - skupiny stromů, keřů, trvalých travních porostů na terénních nerovnostech, mezích, remízech, stržích, v břehových hranách vodních toků, v litorálním pásu vodních nádrží, dále sekundární sukcesní stadia v dotěžených dobývacích prostorech, lomech, pískovnách, apod. Plochy krajinné zeleně slouží pro zachování a obnovu přírodních a krajinných hodnot území. Rozvoj těchto ploch zajišťují především přírodní mechanizmy sukcese a nasycování společenstev. (KUČERA, 2008) Ekologicky stabilní prvky
KM
prameniště
KV
vyvinutá niva, litorál
KY
květnaté louky
KZ
lesní klimaxová společenstva
Plochy zeleně s rekreací
KR
plochy zeleně s rekreací v přír. prostředí
Prostorotvorné prvky
KN
vegetace pohledově expon. potočních niv
KI
plochy integrovaných krajinných stop
Prvky pro biotechnickou stabilizaci KE
Lada a prvky ve vývoji
Plochy pro produkci
vegetace svahů (eroze, sesuvy, strže, sutě)
KA
vegetace plošin (retardace, akumulace)
KX
subxerofytní lada
KU
urbánní lada
KS
extenzivní staré sady
KL
porosty mimo lesní půdní fond
KO
intenzivní sady
Na základě vhodnosti druhového složení, prostorové struktury vegetačních prvků, pěstebního a zdravotního stavu dřevin se určí stabilita (S) či nestabilita prvku.
4.2.3 Terciérní krajinná struktura Budou popsány přírodní prvky ochrany. Bude vytvořena mapa dalekých rozhledů.
29
4.3 Vymezení problémů krajiny Na základě výsledků mapování a informací získaných od místních obyvatel budou definovány problémy v území.
4.4 Studie řešení problémů krajiny Budou navržena řešení pro eliminaci či alespoň stabilizaci problémů.
4.4.1 Ekologická zonace Smyslem výzkumu je vymezení ploch, na kterých je využívání krajiny vzhledem k přírodnímu potenciálu krajiny různě omezeno, či kde jsou některé činnosti v krajině vyloučeny, aby se předešlo stresu. Celé území je silně antropogenně využíváno a schopnost jejích regeneračních procesů je narušena. Plochy jsou v území vymezeny na základě kombinace ploch s určitými ekologickými podmínkami a ploch s různým stupněm zátěže. Zonace byla prováděna ve 3 krocích: analýza přírodních podmínek na základě geologické, hydrologické, klimatické a půdní mapy, shlukování malých ploch určených předchozí analýzou do větších celků na základě jejich podobných vlastností a konečně srovnání se současným stavem využívání krajiny.
4.4.2 Obnova ekologické stability krajiny- ÚSES Územní systém ekologické stability je takový vzájemně propojený soubor přirozených a pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, který udržuje přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a neregionální územní systém ekologické stability. Jeho pozitivní působení na krajinu se uplatňuje nejvýrazněji na místní úrovni. (LÖW et al., 1995). Při navrhování ÚSES jsou uplatňovány tyto principy (KUČERA, 2005): princip reprezentativnosti princip jednoznačného prostorového uspořádání princip vyspělosti ekosystému v současném stavu princip prostorových parametrů princip relativity princip propustnosti bariér
30
4.4.3 Protierozní opatření Je nemilou tradicí, že zemědělská krajina a eroze půdy (zejména vodní) jdou ruku v ruce. Erozní ohrožení bude řešené jen na plochách zemědělské půdy a to jak pozemcích oraných, tak na pozemcích, které jsou momentálně zatravněné. Různé erozní ohrožení půdy v různých oblastech je dáno druhem geologického podkladu, pedologického podkladu, tvaru reliéfu a činnosti člověka. Zatímco přírodní faktory jsou lokálně prakticky stabilní, vliv činnosti člověka se mění v prostoru i čase. Platí také, že geologické, pedologické a klimatické poměry nemůže člověk ovlivnit, nebo jen velmi těžce, nákladně a krátkodobě. To samé se dá říct i o hodnotě sklonu svahů. Co ale je možné změnit poměrně snadno je délka svahu, vegetační kryt nebo prostředky protierozní ochrany.
Erozní ohrožení je zjišťuje pomocí Wishmeier-Smithovy rovnice: G = R x K x C x P x L x S, jejíž výsledek udává množství půdy, která je z území erodována v tunách na hektar za rok. kde:
G je průměrná roční ztráta půdy (t.ha-1.rok-1), R je faktor erozní účinnosti dešťů vyjádřený v závislosti na jejich četnosti
výskytu, úhrnu, intenzitě a kinetické energii, K je faktor erodovatelnosti půdy vyjádřený v závislosti na textuře a struktuře ornice, obsahu organické hmoty a propustnosti L je faktor délky svahu vyjadřující vliv nepřerušené délky svahu na velikost ztráty půdy erozí, S je faktor sklonu svahu vyjadřující vliv sklonu svahu na velikost ztráty půdy erozí, C je faktor ochranného vlivu vegetačního pokryvu vyjádřený v závislosti na vývoji vegetace a použité agrotechnice, P je faktor účinnosti protierozních opatření.
Na základě map BPEJ budou stanoveny horní hodnoty faktorů stanoviště, aby pak mohla být vypočtena nejvyšší potenciální ztráta půdy v dané lokalitě.
31
Hodnota faktoru R je pro ČR průměrně 20. (DUFKOVÁ, 2007) Přípustná průměrná roční ztráta půdy Gp závisí na hloubce půdy. Tato veličina vyjadřuje množství půdy, které se na ploše vyvine během jednoho roku. Hloubka půdy
Gp (t.ha-1.rok-1)
Hluboké půdy
0,6 m a víc
10
Středně hluboké půdy
0,3- 0,6 m
4
Mělké půdy
Méně než 0,3 m
1
Tabulka 3: Vztah hloubky půdy a přípustné průměrné ročné ztráty půdy (JANEČEK, 2008, upraveno) Faktor K je zjištěn pomocí převodního klíče z údajů HPJ (hlavní půdní jednotka) zjištěných z map BPEJ. (SKLENIČKA, 2003; JANEČEK, 2008) Topografický faktor (součin faktorů L a S) LS=l0,5(0,0138+00097s+0,00138s2), kde l je nepřerušená délka svahu (m) a s je sklon svahu (%) Zároveň platí L=(l/22,13)m, kde l je horizontální projekce nepřerušené délky svahu a m je exponent délky svahu vyjadřující náchylnost svahu k tvorbě rýžkové eroze. Z kódu BPEJ je možné určit sklon svahu s v rozmezích 0-2%, 2-12% a 12-21%, proto budou do výpočtů použity hodnoty sklonu 2%, 12% a 21%. Použijeme je při výpočtu faktoru S, kdy S=(0,43+0,30s+0,043s2)*6,613-1 , Dále můžeme určit hodnotu m, na základě sklonu svahu se zjistí doporučená maximální délka pozemku po spádnici při konturovém obdělávání spolu s faktorem účinnosti protierozních opatření P. (SKLENIČKA, 2003, DUFKOVÁ, 2005, 2007, JANEČEK, 2008) s
S
m
lmax
L
P
2%
0,16
0,39
120m
1,66
0,6
12%
1,56
0,71
60m
2
0,7
21%
3,89
0,78
-
2,17
1,0
Tabulka 4: Hodnoty odvozené na základě sklonu svahu s (autorka)
V tuto chvíli chybí do komplexní rovnice jen hodnota faktoru ochranného vlivu vegetace C. Čím vyšší je jeho hodnota, tím nižší protierozní účinek má daný vegetační 32
kryt. V této hodnotě se promítá také způsob obdělávání, což je pro zemědělce důležité z toho pohledu, že se nemusí vždy vzdávat pěstování dané plodiny, pokud změní způsob práce na pozemku. Cílem posledního výpočtu tedy nebude zjistit, kolik půdy se z pozemku odplavuje při současném způsobu hospodaření, ale jaké pěstební postupy jsou aplikovatelné na dané stanoviště, aby byla ztráta orné půdy a tvorba nové půdy v rovnováze. Následující tabulka uvádí hodnotu faktoru C pro různé zemědělské plodiny, s ohledem na způsob pěstování v době nejvyššího erozního působení tedy v období od přípravy pozemku k setí do 1. měsíce po zasetí nebo sázení.
C
Plodina a způsob pěstování
0,005
víceleté trávy, louka
0,015
jetel červený dvousečný
0,020
vojtěška
0,020
obilniny po 1. roce po jetelovinách
0,020
kukuřice setá do herbicidem umrtveného drnu víceletých pícnin
0,040
kukuřice setá do strniště po obilovině při ponechání slámy na pozemku
0,050
kukuřice setá do herbicidem umrtveného drnu jílku jako ozimé meziplodiny
0,250
kukuřice setá do strniště po kukuřici při ponechání slámy na pozemku
0,250
kukuřice setá do strniště po obilovině, sláma sklizna
0,250
obilniny seté do strniště po obilninách
0,550
obilniny seté do zorané půdy po 1. roce po jetelovinách
0,700
kukuřice setá do strniště po kukuřici, sláma sklizena
0,700
obilniny seté do strniště po okopaninách a kukuřici
0,700
obilniny seté do zorané půdy po obilninách
0,750
kukuřice setá do zorané půdy při ponechání slámy na pozemku
0,750
obilniny seté do zorané půdy po okopaninách a kukuřici
0,800
brambory, cukrovka v přímých řádcích libovolného směru
0,900
kukuřice setá do zorané půdy, sláma sklizena
Tabulka 5: Hodnoty faktoru C pro různé způsoby pěstování plodin (upraveno,autorka)
33
5. VÝSLEDKY 5.1 Charakteristika území 5.1.1 Širší územní vztahy Jako modelové území pro tuto práci byla vybrána obec Částkov nacházející se v horním údolí řeky Mže v tachovské brázdě v okrese Tachov v Plzeňském kraji. Území má rozlohu přibližně 1 465 ha a je tvořeno třemi katastrálními územími (k.ú.). Jsou to k.ú. Částkov u Tachova (309,18 ha), k.ú. Maršovy Chody (528,96 ha) a k.ú. Pernolec (627,05 ha).
OBR. 7: Lokalizace území (www.cuzk.cz)
34
5.2 Primární krajinné struktury Georeliéf území odpovídá členitým pahorkatinám. V části náležející Chodské pahorkatině převládají intenzivně ohospodařované polnosti. Reliéf je mírně zvlněný v nadmořské výšce 500-560 m. Část Českého lesa je více zvlněná, převládají v ní smrkové lesy, jinde se prosazuje borovice.
5.2.1 Geomorfologické členění Systém:
Hercynský
Provincie:
Česká vysočina
Subprovincie:
I Šumavská soustava
Podsoustava:
IA Českoleská oblast
Celek:
IA-2 Podčeskoleská pahorkatina
Podcelek:
Tachovská brázda
Tabulka 6: Geomorfologické členění
5.2.2 Klimatologické poměry Řešené území spadá do klimatické oblasti MT4- mírně teplé. Okrsku mírně teplého, vlhkého, vrchovinného. Dlouhodobý průměr teplot v měsíci lednu 2-3°C, v měsíci červnu 15-16 °C, na svazích Českého lesa 14-15°C. V celém vegetačním období je dlouhodobý průměr teploty 12-13°C a celoroční průměrná teplota se pohybuje mezi 6-7°C. Počet dnů se sněhovou pokrývkou se pohybuje v rozmezí 120-140. Sněží 40-50 dnů. Maximální sněhová pokrývka dosahuje 20-40 cm, na svazích Českého lesa 50-60 cm. Průměrný roční úhrn srážek se pohybuje mezi 650-750 mm. V oblasti převládají v letním období severozápadní větry, v zimě jihozápadní až západní větry.
5.2.3 Geologické a geomorfologické podmínky Většina oblasti je, jako v celé Tachovské brázdě, budována granitem a svory. Na západním okraji, na úpatí a na svazích Českého lesa se uplatňují především ruly a granit, podloží v severovýchodní části území tvoří dvojslídná a biotitická ortorula. Na podloží pararul typu cordieritu s přechodem do migmatitu a bitoticky a silimanticky –biotitických rul jsou překryvy fluviálních sedimentů v náplavové nivě 35
potoka a východně v úžlabí i dílčí deluviální překryvy charakteru hlinitopísčitých sedimentů se zastoupením kamenitého skeletu v nivě.
OBR. 8: Hypsometrická mapa (ArcGIS)
5.2.4 Hydrologické poměry Vodu z území odvádí dva vodní toky a to Brtný potok (ZS od Maršových Chodů) a Sedlišťský potok (výhodní hranice území). Oba jsou pravými přítoky řeky Mže. Vodní nádrže jsou vesměs rybníky z 15. století, které v zastavěné části sídel často fungují jako biologická dočišťovací nádrž.
5.2.5 Pedologické poměry Půda je abiotickou složkou krajiny. Její funkce jako osobitého přírodního útvaru je nejen ekologická a environmentální, ale i sociálně- ekonomická, do té míry, do jaké 36
je půda předmětem zájmu člověka. Do popředí v tomto případě vystupuje funkce půdy jako zdroje surovin a také funkce půdy jako prostoru pro lidské aktivity. Člověk z půdy čerpá neobnovitelné zdroje surovin, například písek, štěrk a hlínu jako stavební materiál. Z pohledu urbanizace půda vytváří významné okolí staveb a v případě, že je použitá jako stavební materiál, je její integrální součástí. (JURŠÍKOVÁ, 2006) Různé pedologické podmínky jsou typologicky utvářeny v závislosti na složení matečných substrátů a na reliéfu terénu, který charakterizují táhlé svahy Tachovské brázdy (sever, střed) a zvedající se vrchoviny Českého lesa na západě. Převládajícími matečními substráty jsou ortorula (Částkov) a pararula (Maršovy Chody). V souvislosti s nimi se vytvořily půdy glejové na substrátu kyselých svahovin, který v údolích obou výrazných potoků přechází do nivních nevápenitých uloženin. Převážným půdním typem jsou hnědé půdy a to na všech typech substrátů. Tyto půdy jsou hydridy většinou v normální řadě, troficky dle substrátu a hloubky půdního profilu řady AB a B. V rozsáhlých plošných depresích v okolí Částkova a Pernolce se vyskytují hnědé půdy oglejené s ekologickou řadou B, 4-5. V k.ú. Částkov u Tachova a k.ú. Pernolec převažují oglejené půdy periodicky provlhčované, které byly v 70. letech odvodněny meliorací, půdy lehčí, středně těžké, slabě skeletovité. Výrazně jsou zastoupené také půdy hydromorfní (depresní polohy) středně těžké až těžké bez skeletu. V k. ú. Maršovy Chody převažují opět oglejené půdy (viz výše) spolu s hnědými půdami na pevných horninách jako typické půdy pahorkatin, středně těžké bez skeletu.
5.2.6 Rostlinná a živočišná společenstva Řešené území je součástí bioregionu Chodská pahorkatina, oblast Tachovská brázda a představuje přechod mezi bučinami a doubravami, původní porost se v území nedochoval. V současných hospodářsky spravovaných lesních porostech převládá smrk, trend však směřuje k obnově původní druhové skladby (např. PP Maršovy Chody). V k.ú. Částkov u Tachova se díky vlivu mírně teplých a vlhkých sníženin potoků a rybniční oblasti uplatňují také dubové mlaziny. Bylinné patro v lesních porostech je poměrně chudé, druhově nepříliš pestré. Některé loučky na okrajích lesů bývají pestřejší co se flory i fauny týká. Mimolesní zeleň jako ekostabilizační prvek se výrazně uplatňuje pouze v okolí vodních ploch a toků nebo otevřených melioračních kanálů. Ve střední a severní části území byly provedeny velmi razantní úpravy krajiny pro potřebu zemědělské 37
velkovýroby, takže remízky a hájky se téměř nevyskytují. Pro intravilán je typická veřejná zeleň s vodními plochami. V území se vyskytují tyto skupiny typů geobiocénů (Mapa viz Příloha 1): 3 AB 3 Querci- fageta/ kyselé dubové bučiny 4 A-AB 3 Fageta quercino-abietina/ dubojedlové bučiny 4 A-AB 5b Betuli alneta sup./ březové olšiny 4 AB-B 1-2 Fageta humilia/ zakrslé bučiny 4 B 3 Fageta typica/ typické bučiny 4 B-BC 5a Saliceta fragilis sup./ vrbiny vrby křehké 4 B-BC 5b Alneta glutinosae sup/ olšiny v.s. 4 BC-C 4-5a Fraxini- alneta sup/ jasanové olšiny v.s. 5 AB 3 Abieti- fageta/ jedlové bučiny 5 AB-B 4 Abieti piceeta equisetii/přesličkové jedlové bučiny 5 BC 4 Aceri- fageta alni inf./ javorové bučiny
5.3 Sekundární krajinné struktury 5.3.1 Land use (Mapa viz příloha 2) Zemědělská půda
m2
M. CHODY
PERNOLEC
celkem
1911823
1687171
2331838
5930832
13245
31374
23031
67650
504913
438551
436576
1380040
2429981
2157096
2791445
7378522
184026
2581133
457614
3222773
Vodní plochy a toky
59291
60265
20633
140189
Zastavěné plochy
52332
32590
19985
104907
Ostatní plochy
347326
458352
193182
998860
Celkem
642975
3132345
691414
4466729
Plocha celkem
3072956
5289441
3482859
11845295
Nezemědělská půda
Orná půda
ČÁSTKOV
Zahrada Travní porost Celkem Lesní pozemky
Tabulka 7: Zastoupení ploch land use
38
5.3.2 Historie území O počátku dějin obce Částkov je možné spekulovat. Zda tudy šel Ibrahim ibn Jakob, když navštívil Tachov se s velkou pravděpodobností v nejbližší době nikdo nedozví. Významnějším se stalo, když se Karel IV. Rozhodl, že tudy povede nová obchodní trasa, která bude konkurovat tehdejší frekventované cestě z Kolína nad Rýnem, přes Drážďany na Krakov a Kyjev. Nová cesta propojovala české území se západní Evropou ve směru východ- západ. V 16. století byla cesta nazvaná Zlatá a dnes se ji místní snaží oživit. Pohraničí hlídali plánští a chodští Chodové, ale protože byli více Němci, než například Chodé domažličtí, občas někoho vpustili. Například křižácká vojska táhnoucí k Tachovu bojovat s Husity. V Pernolci bývala tvrz, později přestavěna na sýpku, v Částkově dodnes stojí zámek. Přesto území není, a troufám si tvrdit, že nikdy ani nebylo, nijak zvlášť významné. Zlatá stezka jen lehce olízla území Pernolce a stočila se jinam. Cyklistická stezka vede z Úšavy do Maršových Chodů, ale nijak hojně využívána není. Nejbližší turistická stezka se zacyklila ve Starém Sedlišti a dál nepokračuje. Nejhůř z toho, paradoxně, vyšel sídelní Částkov. Dálniční přivaděč TachovMlýnec vede přesně za hranicí zástavby a nikdo nevidí důvod odbočit do vsi. V Pernolci projíždí tito lidé v těsné blízkosti návsi. Maršovy Chody přitáhnou přespolní alespoň na fotbal, pivo a klobásu. Částkovští se nedávno rozhodli, že o sobě také dají slyšet a tak se v místním kulturním domě pořádají „bigbíty“. Zatím tato strategie funguje, ale věřím, že území může nabídnout víc.
5.3.2.1 Částkov První písemná zmínka o Částkově se datuje roku 1272 v predikátu Jakuba z Částkova. Původně se nazýval Czastkenzeuth či Schlossenreuth. Dominantní stavbou byla Částkovská tvrz, která byla založena při východním okraji vsi v nevýrazné poloze nad mělkým mokřinatým údolím. Veškeré vnější opevnění bylo vytvořeno uměle a skládalo se ze soustavy rybníčků a příkopu napájených jejich vodou. Tvrz vystavěná a obývaná asi tak od 14 století je dosud rozeznatelná ve stavbě dnešního zámečku. Další již ryze renesanční rozšíření stavby obohatilo objekt o další 3 prostory. Interiéry jsou doplněny křížovou klenbou. Pozdější úpravy změnily zámek z renesanční stavby na barokní objekt. 39
Sporadické zmínky o Částkovských zemanech jsou i ze 14. Století. Od roku 1443 je statek v držení rytířského rodu z Otěšic. Nejpozději v této době byla postavena kamenná tvrz, kterou roku 1591 prodává Vilém Bohuš z Otěšovic Janu Vilému Kfelířovi ze Zakšova. Tomu byly statky zabaveny při protihabsburském povstání. Poté statek i Staré Sedliště získává Jan starší Kavka Říčanský z Říčan. Pak panství ještě několikrát mění majitele. Bývalý zámeček stojí uprostřed obce a je obklopen zemědělským komplexem. Posledním předválečným majitelem byl židovský podnikatel Eduard Werner, který Částkov koupil od tachovského velkostatku v roce 1926. Roku 1937 byl usmýkán koněm a statek byl jeho manželce zabaven německou osidlovací společností. Od konce druhé světové války je objekt využíván jako administrativní budova zemědělského podniku (dnes Agročas Částkov s.r.o). Zbytky původní tvrze jsou patrné na severozápadním nároží, kde má zdivo šířku i 150 cm, později byla přistavena křídla na jihu a východě. Tak získala stavba čtvercový charakter. V jihozápadním nároží se dochovala osmidílná klenba. V roce 1984-1985 prošla stavba rozsáhlou rekonstrukcí, při níž bylo odkryto spáleniště se středověkou keramikou. Během socialistického budování kolem zámečku vyrostl rozsáhlý zemědělský komplex. Posledním přistaveným objektem je bioplynová stanice se čtyřmi věžemi, v nichž se získává energie z rostlinné hmoty nebo ze starého pečiva. Horká voda z věží byla rozvedena potrubími do zástavby na SZ konci vsi. Obyvatelům slouží pro vytápění domů, ohřev vody a ti vynalézavější si vyhřívají i zahradní bazény. Na areál navazuje plocha osázená fotofoltaickými panely, které však nejsou majetkem zemědělského podniku. Návsi dominuje kostel Sv. Anny. Již v letech 1721 a 1757 se objevují zmínky o oratoři v soukromé kapli Sv. Anny, kterou navštěvovali majitelé zámku a vrchnostenští úředníci. Kaple vznikla za Brisigellů (náhrobník Anny Markéty Terezie baronky Brisigell, rozené z Globen – zemřela 26.3.1702), v letech 1765 až 1772 byla kaple přestavena na kostelík (stavitel Jan Michael Beer, za 5000 zlatých). Známé jsou opravy v letech 1901 až 1904, kdy se rekonstruoval hlavně krov. Poslední opravy byly v letech 1988 a 1994. V průčelí vystupuje hranolová věž s plechovou bání, na niž navazuje loď se zaoblenými nárožími a půlkruhem uzavřený presbytář. Pozdně gotická boží muka ve směru na Velký Rapotín s profilovaným sloupkem, ukončeným kaplicí s výklenky pro zasazení obrázku (datum 1838 na
40
podstavci je nejspíš datem opravy). Obdobný stejně starý sloup je i u hlavní pozemní komunikace. Před čp. 30 stojí vysoký kamenný kříž z roku 1927. V údolí Sedlišťského potoka pod železniční tratí půlkilometru východně od Částkova stával mlýn Tieflohmühl, který je pod označením „tieffen Mühl“ uváděn již v roce 1642. V 18. až 19. století je popisován jako vrchnostenský. V 60 letech 20. stol. byly budovy mlýna rozebrány na stavební materiál. Majitel domku v blízkosti původního mlýna vykopal a vyčistil starou mlýnici i vyzněnou šachtu, v níž se otáčelo vodní kolo. Do budoucna plánuje vynést na povrch zatrubněný vodní tok vedoucí na původní mlýnský náhon. Stará komunikace ze Starého Sedliště do Tachova původně procházela vsí (kolem kostela a dále po tzv. bílé cestě), v 2. pol 20. století byla odkloněna tak, že vede při jejím východním okraji.
5.3.2.2 Maršovy Chody Původní Chodská ves leží 6,5 km jižně od Tachova. První písemná zmínka se datuje k roku 1337. Tehdy patřila polovina vesnice králi Karlu IV. Starý tvar názvu Maschkotten znamená bez pochyby Die Choden des Maresch – Martinovy Chody. Podél silnice směřující od východu na západ byla na severní straně postavena řada domů, která se počítala od východu na západ (1 až 14). Naproti leželo několik středních domů, k tomu východně náves a na západ vesnické mrchoviště i oba vesnické rybníky. V obci se nachází malá kaple s povolením konání mší, která byla vysvěcena. Z náboženských památníků je třeba se zmínit o vytesané soše z kamene Nepomuka u čp. 1, což byla památka na Thomase Dunkla, majitele tehdejšího dvora, který se v roce 1760 utopil v rybníku Moseteiche. Na návsi stojí proti čp. 4 6 metrů vysoký kamenný kříž, který nechali postavit v roce 1830 dva sedláci, kteří provozovali povoznictví až do Prahy a Vídně.
5.3.2.3 Pernolec (Berntzreith) Pernolec s objektem domnělé tvrze se rozkládá v údolí Sedlišťského potoka. Jméno má po Pernoltovi, který zde měl kdysi svůj dvorec. Do psaných dějin vstupuje ves rokem 1251, kdy jsou zmiňováni Přibyslav z Pernolce a jeho synové Záviš a Radoslav. Ves byla rozdělena na dvě části, z nichž jednu drželi výše zmiňovaní majitelé a jejich potomci, zatímco druhá část náležela městu Tachovu. 41
Od 13. stol. do roku 1620 byl Pernolec samostatným statkem. Na tvrzi, která je zde výslovně uváděná roku 1414, se po rytířích z Pernolce vystřídaly drobné šlechtické rody z Tachovska, především Trautenbergarové, Reitsenteinové, Perglarové, Kočovští a další. Zbývající část vsi vlastnilo královské město Tachov v případě jeho jednotliví měšťané. Před rokem 1620 získal pernolecký stateček Jan Vilem Kfelíř ze Zakšova připojil ho ke Starému Sedlišti a Částkovu. Jan Vilém přišel o své statky v pobělohorských konfiskacích. Jeho zabavený majetek včetně Pernolce zakopil Jan Kryštof Starší Kafka z Říčan. Od těch časů byl Pernolec spravován z blízkého Částkova s nímž roku 1718 přešel k panství Tachov. V roce 1757 se ves skládala z usedlostí 15. poddanských rodin, stál zde vrchnostenský dvůr a ovčín. V roce 1838 zde bylo 24 domů obydlených 168 obyvateli. Žila zde též jedna židovská rodina. V roce 1930 se ves skládala z 37 popisných čísel obydlených 172 obyvateli, roku 1991 zde statistiky uvádějí 15 domů a 33 obyvatel. Výraznou a zdaleka viditelnou dominantu obce dnes tvoří objekt bývalé sýpky. Dvoupatrová, archaicky vyhlížející budova osvětlená malými okénky a opatřená vysokou a strmou střechou je situována na východním okraji zástavby obce. Donedávna byla mylně považována vydávaná za středověkou tvrz. Stavební výzkum objektu v roce 1984 jednoznačně potvrdil, že stavba vznikla pravděpodobně kolem poloviny 18 stol. a byla od začátku využívána pouze jako hospodářský objekt. Sýpka vyrostla na místě zaniklé tvrze, ze které se zachoval jen vodní příkop, existující ještě roku 1838, kdy místy dosahoval šířky 15 metrů. Pod názvem Schlossgraben je toto vodní dílo uvedeno mezi rybníky Částkovského statku, též v roce 1757. Vodní příkop zřejmě chránil sýpku před případnými požáry, které hrozily od okolní dřevěné zástavby vsi. Severně od tvrze byl situován vrchnostenský dvůr, který zcela zanikl jako vodní příkopy středověké tvrze. Součástí vodního opevnění tvrze byly též rybníky, patrné v prostoru návsi ještě v první polovině 19 stol. z nich se do dnešní doby zachoval pouze jediný. Budova o hraně 15 metrů obsahuje dvě sýpková patra, další skladovací prostory jsou situovány v prostorném krovu. V roce 1868 bylo přízemí stavby přestavěno na dva byty. Nyní je stavba zrekonstruována, ale není přístupná veřejnosti. V okolí vsi bylo v druhé polovině 19 stol. učiněno několik pokusů s těžbou olovněných rud. Zbytky jedné ze štol bylo možné spatřit napravo při silnici do Částkova. Další pokusy financované jednou vídeňskou firmou zde proběhli v roce 1907 až 1908. Také ony však ztroskotaly na nízkém obsahu hledaných rud. 42
K Pernolci náleží též poutní kostelík Sv. Anny Samotřetí, položený jeden kilometr severně od vsi při silnici Tachov Trnová. Podobně jako u většiny poutních míst se i k Pernolecké Sv. Anně vztahuje pověst o zázračném svatém obrázku, který se vždy po přemístění vrátil na své původní místo starou borovici v lese u trnové. Později na tomto místě u studánky vystavěl majitel lesa, jistý Mergl, malodřevěnou kapli a obrázek byl do ní přenesen. Podle letopočtu na rámus se tak mělo stát roku 1723. Kolem roku 1826 dal kníže Windischgrätz na místě dnešní kaple vystavit pseudogotickou svatyni o rozměrech 5 x 7,5 metru. Současný pseudorománský kostelík byl na náklady Windischgrätzu vystaven v letech 1898 až 1902. Žulové kvádry na rozměrnou stavbu byly lámány v tachovském lesním revíru Rendezvous. Stavba byla vybudována stavitelem J. Krausem z Tachova a stála tehdy 80 tisíc zlatých. Kostel je jednolodní obdélníkový s půlkruhovým uzavřeným presbytářem a hranolovou věží v západním průčelí. Malby v kostele provedl Anton Janka. Oltář zhotovilo umělecké truhlářství Haubner, varhany postavil Ferdinand Helfert. Kolem kostela jsou dochovány kamenné kapličky křížové cesty, ve kterých byly původně dřevěné reliéfy od V. Rumplera z roku 1908. Křížová cesta je doplněna výsadbou lip. V roce 2012 sem byl osazen Milník času v rámci
přeshraničního
projektu
Na
Zlaté
cestě-
historický
park
Bärnau-
Tachov/Pernolec. V západní části návsi je postaven pomník padlým z první světové války. Jedná se o jednoduchý betonový kříž na podstavci, ke kterému je přistaven náhrobní kámen z roku 1893 tří zemřelých dětí, který byl nalezen na pozemku čp. 39. V okolí obce je několik křížků z počátku 20 stol. bez větší historické hodnoty.
5.3.2.4 Chodové v Částkově Podle lokalizace vsí můžeme usuzovat, že vsi původně vznikly jako osady tachovských Chodů. Jelikož literatura o tachovských Chodech prakticky neexistuje, budu se opírat o znalosti o Chodech plánských, kteří měli k této skupině strážců hranic nejblíže. Argumentem pro tvrzení, že se jedná o původní Chodské usedlosti, je jednak název vsi Maršovy Chody, která je také součástí Přírodního parku Český les, dokonce i ves Pernolec je označována jako chodská ves s tvrzí. Rozdíl mezi Chody plánskými a domažlickými je hlavně v tom, že oblast v okolí Plané byla výrazně poznamenána velkou německou kolonizací, čímž se nám Chodové
43
plánští, tachovští, přimdští a tepelští vytrácí z historického povědomí již před třicetiletou válkou. Stejně tak jako moravští Valaši byli Chodové oproštěni od roboty. Jejich úkolem bylo strážení hranic, dozor nad neporušeností hraničních znamení, vybírání cla a bezpečnostní doprovod cestujících (tzv.glejtování) po lesních stezkách v pohraničí. Další výhody, které požívali „homines nostri chodenes“, byly volné užívání lesů k získání paliva, stavebního dříví, sena a pastvišť. Do jisté míry měli povolené i lapání zvěře, rybolov a vybírání medu v brtích lesních včel. Měli svůj soud a volili si svého rychtáře a mohli nosit zbraň i v době míru. Tou byl zprvu obušek, později puška. Tyto výsady měli, jak už bylo výše řečeno i Valaši na východních hranicích a králováci na Šumavě. Písemný doklad o existenci plánských Chodů jsou „Libri erectionum a confirmationum“ z roku 1144. Ve 14. století přešlo právo zvykové v písemné a nejdéle se udrželo na Šumavě do 17. století. Chodskou vesnici charakterizují výstavné dvory v kruhovém uspořádání. Chodský dvorec vypadá většinou tak, že na levé straně k návsi stojí srub s mohutným, i 1m silným, zdivem. Úzká okénka se dovnitř rozšiřují a připomínají střílny. Srub mívá obvykle alespoň dvě podlaží. Napravo od něj je vjezd ohraničený sloupovím s oboustrannou šindelovou stříškou a bránicemi (tzv. Huafortl), vedle nich nižší klenuté vchody pro chodce, tzv. dvírce. Napravo od branky je obytná budova bokem k návsi, v níž najdeme větší obytnou místnost sednici, komoru a černou kuchyni. Stropy bývaly povalové, v chodbě a kuchyni někdy klenuté. Na srub a obytnou budovu navazovaly budovy hospodářské a dvůr byl uzavřen stodolou s humnem. Za humnem byl ovocný sad obehnán typickým plaňkovým hrazením. (KALANDRA, 1957) Z historických map je zřejmé, že krajina byla vždy zemědělsky využívána (Příloha 4-6), v padesátých letech se však výrazně změnilo měřítko krajiny (Příloha 7-9)
44
5.3.3 Stabilita funkčních ploch zeleně Jediné plochy, které plní svou funkci jsou plochy pohledově exponovaných potočních niv. TTP Na Melechovech je již stabilní porost, přesto je možné najít v porostu křen selský Armoracia rusticana, který tu zůstal z doby, kdy byla louka obdělávána jako drobná pole. Pastvina Pod školou je díky podmáčení neustále narušována při pasení krav a koní. Tento problém nevyřešilo ani vyhloubení rovného zářezu přes celou délku svahu. Louka Za panskou stodolou byla ještě v roce 2010 polem.
V roce
2011
byly
v travnaté
ploše
pruhy
řepky
olejky
Brassica
napus subsp. napus., které však v dalších letech vymizely.
5.4 Terciální krajinná struktura 5.4.1 Ochranné režimy v území 5.4.1.1 Územní systém ekologické stability Jedním z hlavních nástrojů zvyšování ekologické stability krajiny je územní systém ekologické stability (ÚSES). Je definován jako vzájemně propojený soubor přirozených a pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Prvky ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Generely ÚSES jsou povinnou částí územně plánovací dokumentace a jsou schvalovány v závazné části územního plánu. Zároveň je ÚSES povinnou součástí projektů pozemkových úprav. Cílem ÚSES je zejména vytvoření sítě relativně ekologicky stabilních území příznivě ovlivňujících okolní, méně ekologicky stabilní, krajinu. Dále mají prvky ÚSES významný podíl na zachování nebo znovuobnovení přirozeného genofondu krajiny. Zároveň zachovávají a podporují druhovou rozmanitost původních taxonů a jejich společenstev, tzv. biodiverzitu. Optimální prostorové a funkční uspořádání ÚSES v rámci pozemkových úprav lze do určité míry přizpůsobovat potřebám protierozní ochrany půdy a přístupnosti pozemků a jejich uspořádání, pokud nebude narušena nebo omezena prvořadá ekologická funkce ÚSES. Kostra ekologické stability (KES) je soubor ekologicky významných relativně stabilních krajinných segmentů (vegetačních formací), které mají zásadní význam pro tvorbu ÚSES. (DUFKOVÁ, 2007)
45
Legislativní ochrana ekologicky významných segmentů krajiny je umožněna registrací v kategorii významný krajinný prvek (VKP), přírodní park nebo zvláště chráněné území (ZCHÚ). ZCHÚ dále dělíme na velkoplošná, kam patří národní parky (NP) a chráněné krajinné oblasti (CHKO), a maloplošná, což jsou národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památka (NPP) a přírodní památka (PP). VKP jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy, mokřady. Dále sem patří další části krajiny, které jsou jako VKP zaregistrovány (TTP, skalní útvary, remízy apod.). Ve vztahu k ekologické stabilitě mají zásadní význam pouze trvalé vegetační formace, a to především lesy, které tvoří základ ekologické stability, dále TTP, zvláště mají-li přirozený, nebo přírodě blízký charakter. Ekostabilizující a krajinotvornou funkci plní i břehové porosty vodních toků a doprovodné porosty komunikací i jiných liniových prvků. Tuto funkci mohou plnit i sady a zahrady, zeleň apod. (DUFKOVÁ, 2007) Pokud byl v daném území zpracován a vyhodnocen průzkum a je-li k dispozici na referátu ŽP, využijí se tyto výsledky při průzkumu tak, že se výsledky mapování pouze ověří nebo doplní. Výsledky ekologického průzkumu se graficky zpracují do mapy 1:5000 nebo 1:10000, kde se znázorní hranice mapovaných segmentů, barevně se vyznačí, přiřadí se jednotlivým segmentům identifikační čísla (zpracují se i tabelárním způsobem) a rozliší se stupně ekologické stability. Analýza výsledků ekologického průzkumu se zpracuje tabelárně. Uvede se, zda v daném území byla vyhlášena ZCHÚ, přírodní park, přehled registrovaných a evidovaných VKP a VKP navržených k registraci, doporučí se z evidovaných VKP vypustit ty, které zanikly nebo pozbyly ekologický význam, zmapují se nová bioticky hodnotná místa a doporučí se na evidenci nebo registraci jako VKP. Charakteristika ekologicky významných segmentů krajiny (KES), pokud jsou začleněny do návrhu ÚSES, nemusí být uváděna samostatně, ale v rámci popisu příslušných prvků ÚSES, jejichž součástí jsou právě tyto ekologicky významné krajinné segmenty (EVKS). Krajinné prvky a útvary se hodnotí podle celkového významu v ekosystému krajiny, aktuálního a funkčního stavu a vhodnosti biologických podmínek. Navrhne se upřesnění lokalizace všech prvků ÚSES (biocentra, biokoridory, interakční prvky) navržených v generelu ÚSES a navrhnou se pozemky na realizaci tohoto návrhu. Je-li k dispozici
46
ÚPD s vymezením jednotlivých prvků ÚSES na úrovni plánu, provede se ověření návrhu v terénu. Kromě průzkumu ekologické stability území je vhodné provést i kulturně přírodní průzkum. Kulturně přírodním průzkumem se v terénu evidují, mapují a dokumentují: •
Ochranu vyžadující výtvory a prvky neživé přírody (útvary a jevy geologické,
mineralogické,
paleontologické,
hydrogeologické
a
mikroklimatické povahy) •
Ochranu vyžadující rostlinná a živočišná společenstva, jednotlivci i jejich populace, biotopy a ochranná pásma
•
Ochranu vyžadující kulturní objekty a jiné kulturně hodnotné výsledky lidské činnosti (boží muka, historicky cenné objekty, úpravy a jiné zásahy v krajině, které jsou výsledkem lidské práce, svědectvím určitého způsobu výroby a svědectvím významných historických událostí aj.)
5.4.1.2 Významné krajinné prvky ze zákona č. 114/1992 • Lesy- lesní porosty i pozemky určené k plnění funkcí lesa (ochranné pásmo 50m) • Vodní toky, rybníky, mokřady • Údolní nivy
5.4.1.3 Registrované významné krajinné prvky • Částkov u Tachova o Reg.č. 43/11-43-16- nelesní dřevinná zeleň, p.p.č. 658/2, část 661, část 675/1, část 675/2 o Reg.č. 169/11-43-16- terénní deprese s mladým listnatým porostem na severu obce jižně od komunikace III./19846a a lesík okolo stávajícího hřiště s přesahem na louky s náletem severně od silnice III./19846a, p.p.č. 543, 642/1, 647/2, 658/1, 658/2, 658/3, 658/4 o Reg.č. 250/11-43-16- terénní deprese při vrcholu Rapotínského vrchu, zmokřelé louky, p.p.č. 543, 545/1, 545/2 • Maršovy Chody o Reg.č. 61 a 77/11-34-20- mimolesní porost dřevin, p.p.č. 719 o Reg.č. 208/11-34-20- polokulturní kosené louky mezi porosty olšin v nivě Brtného potoka od vystoupení z lesa až k soutoku s luční vodotečí od 47
mechových rybníčků ppč. 803, 843, 848, 869, 882, 889, 911, 1396/3, 1437/1, 1495 o Reg.č. 209/11-34-20- prudký svah údolí Brtného potoka s lesním porostem ve vazbě na VKP č. 208, p.p.č. 960, 980/2, 1047/2, 1048/1, 1049/1, 1050/1, 1078, 1341/2 o Reg.č. 210/11-34-20- dřevinný porost zahrad a luk jižně od obce bezprostředně navazující na PP Maršovy Chody, p.p.č. 389, 410/2, 410/3, 512/1, 1290 o Reg.č. 211/11-34-20- mělká zmokřelá brázda nekosených luk v sceleném polním honu na severu katastru v místech položení hlavního melioračního sběrače jako pravoběžného přítoku Brtného potoka, p.p.č. 100, 110 o Reg.č. 248/11-34-20- porost nelesní zeleně, p.p.č. 798,799, 800, 801, 802, 803, 1509/1 • Pernolec o Reg.č. 249/11-43-11- porost mladých osik a keřů šípku na jihozápadním okraji obce mezi železnicí a II./198, p.p.č. 1311/3,4,5,6,7 o Reg.č. 258/11-43-11- Sedlišťský potok u Trnové, napřímený poloumělý tok s mohutnou břehovou zelení olší, p.p.č. 1851/1, 1870 o Reg.č. 259/11-43-11- zpustlý park klenů u kostela sv. Anny u Trnové, p.p.č. 1791, 1839 o Reg.č. 439/11-43-11- porost nelesní zeleně, p.p.č. 1321/10 o Reg.č. 526/11-43-11- porost nelesní zeleně p.p.č.1036/1,2,3 o Reg.č. 581/11-43-11- porost nelesní zeleně a luční porost, p.p.č. 1160/1,2, 1321/2,4, 1959/1
5.4.1.4 Přírodní park Český les Hranice prochází od Dlouhého Újezdu, z jižní strany obchází obec a dále směřuje na Třídvoří a po silnici III./19847 na Maršovy Chody, dále na Částkov a Úšavu podél silnice III.třídy.
48
5.4.1.5 PP Maršovy Chody Vyhlášena 15.3.1996 OkÚ Tachov v k.ú. Maršovy Chody na p.p.č.410/4 o ploše 1,1382 ha k ochraně druhově pestré rašeliništní loučky s chráněnými druhy rostlin, zejména nebývale velké polulaci kruštíku bahenního Epipactis palustris.
5.4.2 Estetická východiska Pro mapovanou oblast jsou typické měkce modelované svahy. Pozvolné linie podtrhují jehličnaté lesy nebo kvetoucí řepka. Tím by se měly řídit i další linie vstupující do krajiny. Poněkud fádní plochy polí jsou, byť zřídka, narušovány remízky. Tyto neslouží pouze jako útočiště zvěře, ačkoli to je v současné době nejvýrazněji uplatněná funkce. Většina této nelesní vegetace ukrývá řopíky, nebo jiné vojensky významné stavby, což je na Tachovsku poměrně časté. Linie cest jsou zdůrazněny alejemi ovocných dřevin, jen podél silnice z Částkova do Maršových Chodů jsou tyto z části nahrazeny topoly, které jsou ale přestárlé, a tudíž by bylo vhodné je nahradit. Na této cestě jsou také dva „křížky“ věnované vojákům bojujícím v první světové válce. Oba jsou uvozeny skupinou stromů, takže jsou i na dálku snadno lokalizovatelné. Dříve však byla místní pole členěná, rostlo na nich údajně výborné zelí s velkými hlávkami. Když po válce odešlo německé obyvatelstvo a přišli zemědělci z Vysočiny, například z Tomic a Vraždových Lhotic, neměli problém přetvořit krajinu podle tehdejších velkovýrobních tendencí. Remízky byly rozebrány a vystavěly se z nich hospodářské budovy ve všech třech obcích. Pamětníci dokonce mluví o jakémsi směrovači, kameni, který měl ukazovat, kudy vede pašerácká stezka do Německa. Ačkoli zde byla intenzivní zemědělská výroba, obce se nijak závratně nerozšířily. V Částkově jsou dva bytové domy a 14 rodinných domů, vystavěných ještě před revolucí. Dnes se však opět začíná stavět, a tak se na okraji obce objevují pestrobarevné haciendy místních podnikatelů.
49
Co je však zcela nové a bohužel i dominantní stavbou ve vsi Částkov je bioplynová stanice, která je v areálu statku. Čtyři věže zcela převzali pohledovou dominanci ze všech směrů. Pole fotovoltaických panelů také upoutá pozornost. Pár metrů vzdáleného rybníka si tak nikdo ani nevšime.
OBR. 9. Původní hlavní cestu do Částkova hned provází lesklé panely.2011 (autorka)
5.5 Stresové faktory a limity území Za stres považujeme každý podnět, překračující svojí intenzitou úroveň standardu (fyziologického, ekologického …). V této oblasti je jedním z faktorů působících stres voda. Na úpatích svahů zůstává v kontaktu se svrchními vrstvami půdy, i když rozloha těchto ploch byla melioracemi výrazně snížena. Nicméně i meliorované plochy bývají v jarních měsících zaplavené. Okraje orných ploch jsou proto často lemované žlutými pruhy právě v místech, kde se voda pomalu vsakuje do půdy. Eroze, ať už větrná nebo vodní, se projevuje výrazněji hlavně proto, že je v půdě vyšší obsah písčitých částic. Pro snížení odnášení půdních částic v období jara jsou po sklizni svažitá pole osévána plodinami, nejčastěji řepkou, které jsou později zaorány a využity pro zelené hnojení. 50
Pro hnojení nejsou využívána minerální hnojiva, takže krajina není zatěžována solemi. Zimní solení komunikací je využíváno hlavně na silnici z Pernolce do Částkova, která dále pokračuje na dálniční nájezd v Mlýncích. Problémem je i péče o zeleň v obcích. Řekne-li se v Částkově, že některé stromy řezali „profíci“ v žádném případě se nejedná o arboristy, ale o profesionální hasiče s vysokozdvižnou plošinou.
OBR. 10 U Topolů- zásah dobrovolných hasičů. Léto 2012 (autorka)
5.5.1 Erozní ohrožení Erozní procesy, probíhající v nenarušených přírodních podmínkách velmi pozvolna bez škodlivých důsledků, se v zemědělsky intenzivně využívané krajině mnohonásobně zrychlují. Se zvyšováním ekonomické aktivity člověka v krajině narostlo potencionální nebezpečí poškození, popřípadě až degradace jednotlivých složek přírodního prostředí. Důsledky jsou poškozování až úplné zničení půdy, škody na zemědělských plodinách v lesních hospodářství poškozování komunikací, budov, zanášení vodních nádrží a toků splaveninami, znečišťování vody a odnos částic z lesních půd. Tuto problematiku se pokoušel řešit již v roce 1869 vodní zákon, dále roku 1884 zákon o neškodném odvádění horských vod (meliorační zákon), podle nějž ministerstvo orby zřizovalo 51
službu hrazení bystřin – realizace a údržba opatření k regulaci odtoku vod a ochranná opatření na plochách silně ohrožených vodní a větrnou erozí. Ve 20 stol. řešil opatření proti erozi zákon na ochranu půdního fondu z roku 1959. Jeho novelizace z roku 1966 ochraňovala zemědělský půdní fond před záborem k jiným účelům. Pozdější zákon číslo 75/1975 o ochraně zemědělského půdního fondu ukládá uživatelům zemědělské půdy intenzivně a racionálně využívat půdu pro zemědělskou výrobu a neustále zvyšovat její úrovnost. Zákon 135/1973 o vodách ukládá uživateli zemědělské půdu hospodařit na půdě tak, aby nedocházelo k erozi. Cílevědomá organizace území a využívání půdního fondu je základem komplexní protierozní ochrany zemědělské půdy. Vodní eroze má u půd za následek nejen snižování orniční vrstvy smyvem, ale i zhoršení fyzikálních a chemických vlastností, a tím i zhoršení vodního režimu. Se zřetelem na zhoršení sorpční schopnosti erodované půdy dochází i k menšímu využití živin v půdě, včetně živin dodaných ve formě průmyslových hnojiv. Smyvem půdy se dostávají do vodního toku spolu s pevnými zemitými částicemi i chemické látky používané ke hnojení a ochraně rostlin. K znečištění povrchových vod erozní činností dochází na celé ploše ohroženého území bez možnosti čištění, na rozdíl od bodových zdrojů znečištění z průmyslů a sídlišť. Vodní eroze je především závislá na svažitosti území. Na základě rozboru svažitosti území a zastoupení půdních druhů byla zpracována mapa ohroženosti území vodní erozí. (PASÁK a kol., 1984) Plošná eroze se projevuje smyvem půdy poměrně rovnoměrně na celé ploše. Selektivně postihuje přemisťování nejjemnějších půdních částic. Vyskytuje se i při méně intenzivních deštích. Větší intenzitou deště dochází k postupnému soustřeďování povrchově tekoucí vody do stružek a rýh. Plošná eroze tak přechází k erozi rýhovou. Rýhy se dále postupně prohlubují až stékající voda nabývá charakter soustředěného odtoku se stále vetší vymývací schopností. Na delších svazích může rýhová eroze vyvolat tvorbu výmolů a strží. Pak mluvíme o erozi výmolové.
5.5.1.1 Návrh protierozní ochrany půd Zabráněním eroze na zemědělských půdách je zabráněno nejen degradaci těchto půd, ale i zhoršování jakosti povrchových vod, zanášení koryt vodních toků splaveninami a zhoršování odtokových poměrů.
52
Nejohroženější jsou pozemky Na Melechovech, ale ty jsou v současné době zatravněné. Další rizikové území je pole Za Tratí, které je stále intenzivně využíváno pro zemědělskou produkci. Je proto navrženo rozdělit toto 60 ha pole na tři menší hony. Zároveň by bylo vhodné nechat zarůst porostní okraj lesa na vrcholu pole keřovou vegetací, pro zvýšení druhové diverzity území. Zároveň však musí být doporučeno, aby byla tato plocha obhospodařována ve směru po vrstevnici a aby osivo nebylo seto na holou ornici, ale například do mulče nebo do herbicidem umrtveného drnu. To se týče zejména pěstování kukuřice. Na Slovensku se prokázalo mírné erozní ohrožení, není zde tedy doporučeno sít kukuřici do zorané půdy, pokud byla odstraněna sláma předplodiny. Stejně tak není vhodné pěstovat na tomto honu okopaniny, v této oblasti se to týče výhradně brambor. Navrženo je také ochranné zatravnění polní cesty vedoucí od Rapotínského vrchu k Pernolci, jelikož se cesta chová jako údolnice a koncentruje se v ní voda odtékající z polí, čímž v cestě vznikají hluboké erozní rýhy. Zatravněn by měl být také svah pole U Lísek, klonící se k Brtnému potoku.
5.5.2 Zemědělství Důležitým limitním faktorem zemědělské krajiny je samo zemědělství. Sice již není intenzifikace zemědělské výroby cílem národní politiky, ale není zřejmě dostatečně prosazováno, že tento způsob není žádoucí ani pro krajinu, ani pro zemědělce. Jen málo honů bylo zmenšeno. Pokud se tak stalo, byla to spíše šťastné náhoda, zejména díky změně vlastnických poměrů, než cílený akt. Většina místních domů si však stále zachovala charakter venkovského hospodářství často ještě se slepicemi, králíky a někde i prasaty. Ti, kdo nechovají zvířata na maso, preferují koně nebo krávy. Nedílnou součástí každého dvora je peshlídač, nebo alespoň kočka- myšijed. V areálu místního statku je zaměstnána značná část místních obyvatel, zejména mužů. Nepracují-li přímo v Částkově, mohou pracovat například v nějakém ze zpracovatelských provozů. Agročas Částkov je také zřizovatelem Muzea v Halži. Na sousední pastvině se pak může návštěvníkovi naskytnout nevšední pohled na stádo bizonů. Lidé, kteří nemají vztah k zemědělství, zde ale nemají moc pracovních příležitostí a tak musí dojíždět za prací do okolních obcí a měst. Způsob hospodaření na pozemcích se nezměnil ani po změně majitele a nejspíš se nezmění, dokud se úplně nevymění personál a myšlení zemědělce- traktoristy. I 53
změna způsobu zpracování půdy se nesetkala s nějakou výraznou odezvou. Na trhu jsou typy pluhů, které připraví půdu, aniž by ji převracely, ale stále ještě nezaujali českého zemědělce. Snad holandští sousedé, kteří se na českém venkově objevují stále častěji, ukáží, že jsou s touto technikou schopni konkurovat konvenčnímu způsobu zemědělství. Proč zrovna oni? Protože jestli si někdo na světě umí vážit půdy, tak to jsou příslušníci národa, který o každou píď půdy bojuje s mořem Cíle současné evropské zemědělské politiky souvisí se zachováním a obnovením diverzity zemědělské krajiny, posílením udržitelnosti zemědělství, obnovou venkova atd. Rozvoj venkova má podpořit změnu zaměření zemědělského výrobního potenciálu, podněcování nepotravinářské výroby, ochrana a posílení vysoké hodnoty přírody a trvale udržitelného zemědělství, které respektuje požadavky ochrany životního prostředí, diverzifikace s cílem zavádět doplňkové nebo alternativní činnosti atd. Takto pojatý model zemědělské politiky by měl vyvážit tržní, environmentální a sociální dimenzi- platí to tedy nejen pro zemědělství, ale pro celý venkov. Jsou současní čeští zemědělci ochotni ztotožnit se s rolí, která se po nich požaduje, a stát se novodobými správci krajiny, kteří budou aktivně jako hlavní či částečnou náplň své práce uskutečňovat zmíněné stanovené cíle, nebo budou trvat na hospodaření založeném pouze na produkci, vědomi si vysoké nadprodukce a neschopnosti konkurence? Hlavní motivací využívání dotací Agroenvironmentálních opatření (AEO) jsou v drtivé většině případů finanční odměny s tím spojené. Dotace ekologického zemědělství a na jiná AEO se tak pro uživatele stávají běžnou platbou za určitý výkon, aniž by na prvním místě sledoval pozitiva spojená se stavem přírody a krajiny. Zástupci velkých podniků v úrodnějších oblastech argumentují často tím, že využívání dotací na environmentální opatření by v těchto oblastech znesnadňovalo intenzivní využívání půdy. Proto je považují za vhodná především pro méně úrodné oblasti. Po transformaci původních gigantických zemědělských družstev sice vzrostla rozmanitost vlastnických forem, avšak většina velkých zemědělských podniků byla zachována. Mnoho z nich bylo pouze přetransformováno do jiné podoby vlastnictví a jsou nadále, co se týče množství obhospodařované půdy dominující. (LOKOČ, 2006) Ze starých katastrálních map lze snadno vyčíst, o kolik hustší byla cestní síť před zemědělskou kolektivizací a jak snadno prostupné a cestními stromořadími členěné bylo území, kde je dnes jediný lán. Dochované staré cesty, vykazují četné prvky starobylosti. Jsou-li vyjety na skalní podloží, bývají v něm často zřetelné rýhy vyjeté okovanými koly. Typické zaříznuté staré úvozové cesty jsou dnes již málokdy používané, a proto 54
jsou často zarostlé nebo byly zahrnuty. Významnější cesty byly dříve štětovány, tj. vyloženy kameny z polí, případně opatřeny zídkami či patníky. Důležitější cesty bývaly doprovázeny ovocnými, lipovými, jasanovými i jinými alejemi. Marie Terezie přikázala výsadbu alejí podél státních komunikací zákonem. Doporučeno bylo lemovat i lesní cesty jiným druhem, než jaký převažuje v okolním porostu, takže se v některých lesích setkáváme s výrazným stromořadím podél cesty. Důležitá byla i výsadba solitér na rozcestích, často v kombinaci se sochou, křížkem, nebo alespoň svatým obrázkem. (KYSELKA, 2006) Cílem současné zemědělské produkce by měla být maximální produkce za minimálních vstupů. Pohonné hmoty jsou stále dražší a alternativní stroje se vyvíjejí pomalu a na trh se dostávají ještě pomaleji. Už několik let se mluví o převratném traktoru na dusíkový pohon, ale než bude jeho výroba na takové úrovni, aby jej mohl zemědělec pořídit a nemusel v něm bydlet, ještě odteče mnoho vody z polí.
5.5.2.1 Venkovská turistika Zájem o rekreaci na venkově vznikl již v 19. Století jako reakce na rostoucí znečištění měst v důsledku průmyslové revoluce. Čistotu venkovského prostředí oceňovali nejen obyvatelé měst, ale i umělci, ať slovem nebo obrazem. Reakce železniční dopravy na sebe nenechala dlouho čekat, a tak se rozvíjely různé typy vyjížděk vlakem na venkov. Prvními střediska venkovské turistky vznikali v Alpách a ve Skalistých horách. Venkovská turistika je cestovní ruch, který se odehrává na venkově. Jako každá definice ani tato neplatí stoprocentně. Umístíme-li městské aktivity do venkovského prostředí, nestává se z nich automaticky součást venkovské turistiky. Často tento typ turismu souvisí s ochranou přírody, popřípadě se soužitím s přírodou. Typickým příkladem venkovské turistiky je agroturistika, kde má významnou roli kombinace rekreace s poznáním fungování života na zemědělské usedlosti (práce na poli, péče o zvířata). Dalšími typy venkovské turistiky je dovolená v přírodě, ekoturistika, dovolená s pěší turistikou, horolezectví, jezdectví na koni, dobrodružství, sportovní a zdravotní turistiku, myslivost, rybaření, cesty za poznáním, turistiku za uměním a dědictvím minulosti, popřípadě v některých oblastech etnická turistika. Venkovská turistika by měla být umístěna do venkovských oblastí, tedy do oblastí s nízkou hustotou osídlení. Měla by fungovat stejně, jako funguje venkov, tedy opírat se o malovýrobu, tradice, kontakt s přírodou a podobně. Jejím cílem je zajistit 55
dlouhodobý rozvoj dané oblasti a růst a přetvářet se stejným tempem, jako se přeměňuje venkov. Nesmí se snažit přetvořit venkov, ale musí ctít jeho tradice a vyrůstat z nich. Není-li rozvoj venkovské turistiky v dané oblasti dále trvale udržitelný, neměla by se více rozvíjet. Pro mnoho venkovských oblastí je typická špatná infrastruktura. Autobusová nebo vlaková doprava tak může být doplněna cykloturistikou. Často tak objekty ubytování mohou nabízet servis a půjčení jízdních kol. Výhodou je napojení na síť cyklostezek. Milovníci zvířat často vyhledávají možnost jízdy na koních, síť hipostezek ale zatím není v České republice dostatečně rozvinuta, nicméně, je-li v okolí centra venkovské turistiky nějaká, je to rozhodně výhodou. Čím širší spektrum aktivit oblast nabízí, tím vyšší je její atraktivita pro návštěvníky. Tím samozřejmě není myšleno, že by každý poskytovatel těchto služeb měl poskytovat celou plejádu volnočasových aktivit. Pokud by ale jeden provozovatel nabízel půjčení kol, může jako zajímavý cíl cesty nabídnout usedlost chovatele koní s možností projížďky nebo hostinec specializující se na lokální kuchyň. Díky tomu, že intenzita využívání venkova pro turismus není intenzivní, neprovází ji negativní vlivy, které sebou nese masový turismus. Jedná se především o devastaci přírody, potažmo krajiny, v době turistické sezony. Pobyt uprostřed přírody také umožňuje nechat tělo odpočinout od prašných a žhnoucích měst, zejména v letním období. Pro ubytovací zařízení je zde typická decentralizace, omezená kapacita, rodinné zázemí, pochopení pro individuální aktivity turistů a ohleduplný vztah k přírodě. Nejčastěji je tak nabízeno ubytování v soukromí, popřípadě penzion pro větší množství ubytovaných. Zaměstnanci zde často bývají členové rodiny. Agroturistika je výjimečná tím, že návštěvníkovi-turistovi nabízí přímý kontakt se zemědělským prostředím (pole, loky, lesy, rybníky v majetku zemědělského podnikatele). Je zde tedy možnost poskytovat služky, která vycházejí ze zemědělského hospodářství. S venkovem je nezaměnitelně spojeno stravování kdy se návštěvník těší na biopotraviny, či produkty organického zemědělství, nebo klasickou venkovskou stravu, popřípadě zvláštnosti lokální kuchyně (chodské koláče). Oblíbené jsou taky posvícenecké slavnosti či zabijačkové hody.
56
Další, co městský člověk na venkově vyhledává je vyzkoušení zemědělských činností. Lákadlem se tak stává pomoc při senoseči, žních, pasení hospodářských zvířat, pomoc při úklidu chlévů a stájí nebo možnost nadojit si čerstvé mléko. Ze sportovních aktivit se nabízí pěší turistika, cykloturistika, projížďky na koních, koupání, v zimě bruslení, lyžování a sáňkování. Kromě pobytu na zemědělských pozemcích se na venkově nabízí pobyt v lese a s ním spojený sběr hub, lesních plodů, lov zvěře, nebo jen procházky. Stejně tak je možné provozovat rybaření ať už individuálně nebo se zúčastnit výlovu rybníka spojeného často s ochutnáním různých typů úprav ryb. Oproti tomu se venkovská turistika více zaměřuje na pobyt v přírodě, tedy sport v přírodě (podobné typy jako u agroturistiky), poznávání místní kultury, krajiny, památek a zvyků, ukázky tradičních řemesel (výroba suvenýrů), obnovení zájezdních hostinců sloužících buď pro přespání v rámci delší cesty, nebo pro různé skupiny lidí pro organizování víkendových akcí (srazy, semináře, výukové kurzy apod.). Díky relativně nízké finanční náročnosti je venkovská turistika i východiskem pro pořádání škol v přírodě. Venkovská turistika i agroturistika se hodně opírají o práci ženy- hospodyně, která se stará o statek, rodinu i hosty a může se tak realizovat a přispět k navýšení rodinného rozpočtu. Pro venkovskou turistiku i agroturistiku by měl platit také vstřícný vztah k lidem, individuální přístup, ochota a plno úsměvů. To je totiž to, co městský člověk ve svém životě postrádá a co od venkova, protikladu města, očekává. (Stříbrná, 2005) Jelikož, s výjimkou dvou bytových domů v Částkově a bývalé školy v Maršových Chodech, všichni bydlí v rodinných domech, většinou Chodských zemědělských usedlostech, je agroturistika, ekoturistika nebo jiná venkovská turistika možností, jak získat práci a nemuset za ní dojíždět. Problémem této oblasti je mimo jiné nedostatek ubytovacích prostor.
57
OBR. 11: Tato budova by měla brzy hostit turisty, 2011 (autorka) Firma Vanes již několik let připravuje otevření penzionu v Maršových Chodech, kde budou návštěvníkům podávány biopotraviny z jejich vlastní produkce. Každý rok je očekáváno otevření a zatím stále marně. Nedá se však upřít, že holandský majitel citlivě rekonstruuje stavení v Maršových Chodech a přispívá tak ke zvelebení této vsi, jež si snad nejvíc ze všech zmiňovaných ponechala charakteristickou chodskou zástavbu. U místních zatím převažuje názor, že pokud mají práci, budou pracovat a nemusí nabízet své domovy turistům. Dokonce se ani nedá říct, že by si tuto lokalitu oblíbili chataři. Ve všech třech vsích jich je, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Vytvoření cyklostezek, popřípadě hippostezek by však mohlo udělat tuto oblast pro turisty lákavější.
5.5.2.2 Ekologické zemědělství Ekologické zemědělství představuje systém hospodaření, který používá pro životní podmínky šetrné způsoby k potlačování plevelů, škůdců a chorob, zakazuje použití syntetických pesticidů a hnojiv, v chovu hospodářských zvířat klade důraz na pohodu zvířat, dbá na celkovou harmonii agroekosystému a jeho biologickou
58
rozmanitost a upřednostňuje obnovitelné zdroje energie a recyklaci surovin. (90 argumentů…) V historické době vznikla rozmanitější kulturní krajina přetvořením části lesů na zemědělskou půdu. Zemědělské hospodaření přizpůsobené podmínkám daného stanoviště a dávající přednost extenzivním produkčním formám je i dnes základním předpokladem mnohotvárné, druhově bohaté kulturní krajiny. (PFIFFNER, BALMER, 2010) Desítky let trvající intenzifikace zemědělského využívání půdy a krajiny zásadně změnila význam zemědělství pro biodiverzitu. Intenzivní zemědělství, šíření invazních druhů, zástavba půdy a izolace biotopů, ale také ponechání zemědělské půdy v horských oblastech ladem, způsobují silný pokles biodiverzity. Ekologické
zemědělství
prokazatelně
zvyšuje
biodiverzitu
ve
srovnání
s konvenčním zemědělstvím. Ekologicky hospodařící podniky mají v závislosti na nadmořské výšce o 46 až 72 procent více přírodních a polopřírodních stanovišť a žije v nich o 30 procent více druhů a o 50 procent více jedinců než v podnicích nehospodařících ekologicky. Menší produkční intenzita a vyšší podíl přírodních stanovišť vedou k tomu, že se v ekologických podnicích dosud vyskytuje mnoho stanovištně typických rostlinných a živočišných druhů a zemědělci mohou profitovat z nedotčeného a tím udržitelně fungujícího ekosystému. (Pfiffner, Balmer, 2010) Biologickou rozmanitost zvyšuje zejména nepoužívání syntetických pesticidů, nižší a čistě organické hnojení, nižší počet dobytčích jednotek na jednotku plochy, pestrý osevní postup s vysokým podílem jetelotrávy, šetrná kultivace půdy (hospodaření s humusem), vyšší podíl přírodních stanovišť a rozmanitá podniková struktura. Tyto faktory nejen zvyšují biodiverzitu, ale posilují také přirozené vazby a zvyšují tak trvalou udržitelnost ekologických podniků. Pro optimální podporu biodiverzity je potřeba, aby provedená opatření propojovala podnik s okolní krajinou (v ideálním případě extenzivně obhospodařovanou kulturní krajinou). (Pfiffner, Balmer, 2010)
5.5.2.3 Drobná dřevinná vegetace Remízky, solitéry i malé skupiny dřevin neodmyslitelně patří do naší zemědělské krajiny. Nemusí jich být mnoho, ale to že tam jsou, když se na ně podíváme pro nás znamená, že aspoň něco je pořád na svém místě. Podle informací uváděných Pasákem (1984) se u nás ochranné lesní pásy zakládaly ve velkém rozsahu kolem roku 1950. Byly vysazovány v oblastech nepříliš 59
suchých, na dobrých těžších půdách, mnohde i nesprávně orientovány. Ochranné lesní pásy však mají v našich krajinách nezastupitelné místo především v málo zalesněných rovinách s převahou lehčích a sušších půd. Ošetřování a péči o tyto vegetační prvky byla často věnována malé pozornost, takže pásy měly nízký vzrůst a často samy zanikaly. Na jižní Moravě a na jižním Slovensku se uchovaly dodnes, zejména v suchých oblastech, kde byly řádně pěstovány. Ochranné lesní pásy podél vodních toků plní řadu důležitých funkcí. Chrání břehy toků svými kořenovými systémy proti erozi, ovlivňují kvalitu vody v toku, jsou útočištěm pro mnoho druhů živočichů. Působí rovněž jako biokoridor, migrační cesta, spojnice mezi krajinnými celky. Podílejí se také na estetickém utváření krajiny a prostředí, v němž žijeme. Funkčnost porostů ovšem závisí zejména na jejich prostorovém uspořádán v krajině, druhové a věkové skladbě, výškové struktuře, kvalitě i množství. Každá vegetace si vytváří vlastní mikroklima, odlišné od mikroklimatu okolí. Ochranné lesní pásy mají také velký vliv na klima okolní krajiny. Mají význam především v rovinatých oblastech s výskytem silných větrů. Uvnitř porostů i v jejich nejbližším okolí se vytváří specifické mikroklima. Vegetační porosty zabraňují šíření prachu a hluku. Ve velké míře ovlivňují radiační záření, teplotu vzduchu, povrchu půdy a výpar z půdy. Mají vliv na vlhkost vzduchu a pohyb větru. Pro průměrné podmínky jsou nejvhodnější polopropustné větrolamy, které mají řidší zápoj s asi 20 procenty otvorů celkové lesní kulisy, takže propouštějí část zmírněného větru. Účinně snižují rychlost přízemního větru do značné vzdálenosti na závětrné straně a podporují stejnoměrné ukládání sněhu na mezilehlých pozemcích. Propustné větrolamy jsou zavětveny jen v korunovém patru, v dolní části, jež není zavětvená ani zarostlá křovinami, propouštějí uklidněný vítr. Všeobecně se uvádí zřetelné mikroklimatické působení větrolamu až do vzdálenosti dvacetinásobné výšky větrolamu. Na tuto délku však působí velmi silně skladba větrolamů, především jejich prodouvavost. Nejlépe se svědčily větrolamy s prodouvavostí 45- 50 procent. (PASÁK, 1970) (LAMPARTOVÁ, SCHNEIDER, RAJNOCH, LIPSCHMANN, 2011) Neméně důležité jsou však i prvky bodové dřevinné vegetace v krajině. Nejen že mají nepopiratelnou estetickou a ekologickou hodnotu, ale také jsou dobrými orientačními body v krajině a jsou- li součástí pastvin, poskytují dobytku potřebný stín.
60
V krajině jsou navržena dosázení nebo založení stromořadí podél komunikací. U polních cest jde o způsob jak vizuálně oddělit hony, ale nebránit jejich přístupnosti. Zároveň zde není problém se znečišťováním vozovky padajícími plody. Doporučené jsou samozřejmě místní odrůdy ovoce, zejména jabloň „Strimka“ a „Soudek“. Ideální vzdálenost stromů by byla 12 metrů, což by mělo být bez problémů aplikovatelné. Podél komunikací třetí třídy by bylo vhodné odstranit odumírající topoly a nahradit je jinou, trvanlivější, dřevinou. V okolní přírodě se hojně vyskytují buky, babyky, duby a vysazené lípy.
5.5.3 Voda Od padesátých let minulého století byla zemědělská krajina měněna v duchu hesla „poručíme větru, dešti“. Došlo zde v 60.-80. letech na zemědělské půdě k melioracím, regulaci drobných vodních toků a odvodňování a vysušování mokřadů. Intenzifikace zemědělství také způsobila nárůst velikosti polí, zatímco se snížil počet kulturních krajinných prvků, jako jsou živé ploty, stromořadí a stružky. V současnosti bychom se měli pokusit navrátit této krajině podobu, blízkou alespoň té z padesátých let a to naopak pod heslem „(znovu)porozumíme větru, dešti“. Současný způsob hospodaření stéle ještě není přizpůsoben klimatickým změnám a výsledkem je krajina, jež se nedokáže vypořádat s nadměrnými srážkami. Přitom způsob hospodaření s ohledem na „přímé pozorování stavu své půdy“ popsal již SPIRHANZL (1928). Ovšem ve druhé polovině minulého století došlo k přetržení kontinuity vývoje a byl nastolen diametrálně odlišný způsob hospodaření. Jak nabádá CÍLEK (2010) je potřeba pro krajinné plánování hledat inspiraci ve starých mapách. Dále vyzývá k obnově pramenišť, rybníků, alejí a kritizuje neustálé rozrůstání městské zástavby do krajiny a celkovou fragmentaci krajinu. RIPL a HILDMAN (2000) uvádějí, že společnost potřebuje funkční krajinu a musí ji bezpodmínečně chránit. (Richter, 2011) Požadavky na vodní zdroje budou mít stoupající tendenci z důvodů vyššího stupně jejich znečištění. Pokračující klimatické změny mohou zvýšit vážnost problému ve vztahu k extrémním hydrologickým událostem a míře znečištění. Nicméně cíle udržitelného využití sladkovodních zdrojů v říčním povodí vyžadují nové přístupy ve vodním a říčním managementu v povodí, které budou brát v úvahu také funkci mokřadů (HATTERMANN et al. 2008) (Richter, 2011) Současná společnost stále ještě vnímá zemědělské hospodaření jako primární činnost v krajině bez ohledu na další krajinné funkce, jež jsou značně potlačovány. Také 61
si dostatečně neuvědomuje, že zemědělské hospodaření v krajině určuje hlavní toky energie a látek, které jsou hlavními faktory pro celkové fungování krajinných celků (RIPL, 1995) (Richter, 2011) V rámci probíhající klimatické změny přívalové deště zrychlují povrchový odtok a omezují schopnost infiltrace srážkové vody do podpovrchových vod. Revitalizace zemědělské krajiny formou obnovy krajinných prvků (zejména koridory podél vodotečí, mokřady, podmáčené louky, remízy nebo aleje) by měla přispět ke zpomalení odtoku povrchové vody a její zvýšené infiltraci do vody podzemní, snížení povodňového rizika a zvýšení diverzity krajiny. Například mokřady vedle vyrovnání průtoků a filtrace vod a ukládání sedimentů také zmírňují nárazy záplav, redukují erozi a zlepšují kvalitu povrchových vod (MANDER et al. 1997; LANE et al. 2003; MAITRE et al. 2003 in RICHTER 2011) Naopak velké odvodněné plochy zemědělské půdy bez vhodného doplnění krajinnými prvky jsou degradovány vodní a větrnou erozí (v ČR potencionálně ohroženo 50%, resp. 15% výměry zemědělské půdy). (MIKO a HOŠEK 2009 in RICHTER 2011) PRACH (2003) se zabýval poměrem řízení sukcese, zapojením cílových druhů a společenstev, dřevin a ruderálních a nepůvodních druhů. Zdůrazňuje velký potenciál pro používání sukcese u programů obnovy krajiny. PRACH a HOBBS (2008) se zabývali podmínkami, za kterých můžeme spoléhat na ekologickou sukcesi a kdy jsou efektivní technická opatření v programech krajinné obnovy. Obecně lze říci, že větší pravděpodobnost dosažení cíle obnovy krajiny je při přijetí technických opatření, ale ekologická sukcese je podstatně mnohem méně finančně náročná. Z tohoto důvodu je ekologická sukcese doporučována, zvláště když v místě aplikace nejsou příliš extrémní podmínky. (RICHTER 2011)
5.5.4 Člověk obyvatel Nejen činy zemědělců, ale i činy či „nečiny“ obyvatel venkova se odrážejí na tom, jak se zde žije. Ještě před nedávnem jste nepotkali na vsi nikoho. Při troše smůly jste potkali místní sběratelku informací, která má vždy spoustu nepodstatných problémů. Nemocné chodí informovat, kdo umřel, mladým říká, kdo zestárl. Co neví, to si domyslí. Každá ves někoho takového má, každá ves s nimi žije po svém.
62
Aby mohli lidé komunikovat jako celek, jako organismus, musí se mít kde potkávat. V Maršových Chodech je kulturním centrem sportovní areál TJ Hraničáře Částkov, který byl vybudován v roce 1961. Skládá se z Kulturního domu s tanečním sálem pro 120 sedících, ale je schopen pojmout až 200 tančících lidí, součástí je samozřejmě pohostinství s milým a přátelským hospodským. Je zde i venkovní taneční parket, který je využíván zejména při letním fotbalovém turnaji Memoriál bratří Kořínků pro zábavu po ukončení sportovního klání. Teď je již zřejmé, že sportovní hřiště je zde fotbalové. Vybudovány jsou také tenisové kurty. U rybníka za hřištěm si místí vybudovali písečnou pláž a za ní vzniklo menší tréninkové hřiště, které se využívá zejména po dešti, aby se nezničil travní drn na hlavním hřišti. Vždyť je to jedno z nejlépe udržovaných venkovských hřišť v okrese, což uznávají i protihráči. Většina obcí by byla hrdá na to, že je nějaká tradice, která je ve vsi stejně dlouho jako oni. Vždyť většina místních jsou potomky dosidlovačů. Ale jsou tu již třetí, čtvrtou, dokonce pátou generaci. Už zde mají svůj domov. Trnem v oku se však poslední dobou stalo právě to, že je hřiště pečlivě udržováno. Obec přispívá na pohonné hmoty do travního traktoru. To se však nelíbí obyvatelům zbývajících dvou obcí. Tenisovým kurtům dokonce reálně hrozí odstranění, jelikož „nebyly řádně zkolaudovány a jsou proto černou stavbou“, jak prohlásilo zastupitelstvo obce. Zvláštní je, že v roce 2001 byl podobný problém u kabin, tedy přístavku s šatnami pro hráče a rozhodčí. Stavba se zkolaudovala zpětně a bylo po problému. Když se obyvatelé Chodů ptali, proč je to takový problém debata vyústila v situaci, kdy pan starosta, starosta všech tří obcí, navrch, aby si Chodští udělali referendum a odpojili se, pokud se jim nelíbí, jak obec funguje. To je jeden z mála příkladů špatné komunikace zastupitelů s občany. Zastupitelé vzešlí z posledních voleb se usnesli, že nebudou brát plat za své funkce, a ušetřené peníze pak budou investovány do rozvoje obcí. Důsledkem toho ale také je, že jediný, koho na úřadě zastihnete je účetní, sekretářka a knihovnice v jednom. Ta pak má za úkol sehnat někoho, kdo by vyřešil váš problém, popřípadě vám poradí kam jít, není-li řešení v kompetenci obecního úřadu. Zastupitelstvo se však schází na veřejných zasedáních, která jsou, když je potřeba. Často se tak stane, že se o konání dozvíte až posléze. Nejlepší pro získávání informací o dění v českých vsích jsou místní pohostinství. Nejvíc toho vědí Částkovští, jelikož místní kulturní zařízení je otevřeno denně. V Maršových Chodech je otevřeno o víkendu, hraje-li se fotbal na domácím hřišti, což 63
bývá alespoň jednou za víkend. Pokud se sejde dostatek štamgastů, bývá otevřeno i pokud je vysílán nějaký sportovní přenos v televizi. V Pernolci není klasické pohostinství. Pro setkávání si vybudovali na návsi amfiteátr a nyní se jedná o jeho zastřešení. Pro sportovní aktivity před několika lety zřídili „první cvrnkaliště v Evropě“, později jej doplnili lezeckou sítí. Nejčastěji se zde hrají kuličky a petanque. Dětské hřiště zde také není, ale to je dáno nízkým počtem dětí. V Maršových Chodech jsou houpačky, kde si děti hrají, když si hrají tatínkové. V Částkově bylo před dvěma lety vybudováno zcela nové hřiště na zahradě bývalé mateřské školy. Děti jsou spokojené, ale nelíbí se jim, že by měly přijít o velké pískoviště, kde si mohou hrát všichni. To nové je totiž skutečně malinké. Další důkaz špatné komunikace. To je to, kde se musí začít.
64
6. DISKUSE Navrhovaná protierozní opatření jsou snahou, jak vyhovět zemědělci a přestat ubližovat krajině. Hony byly zmenšeny, i když v místních podmínkách by vyžadovaly ještě mnohem zásadnější úpravu. Při optimálním dělení svahu po 120m (u prudších po 60) a optimální délce honu 600-700 m u jednostranně přístupného a 1000 m u vícestranně přístupného honu by sice vznikla bohatě strukturovaná krajina, ale muselo by vzniknout další cesty, aby byla zajištěna dobrá obslužnost pozemků. Většina publikací uvádí, že při obnově nebo tvorbě cestní sítě se má čerpat inspirace z dochovaných historických pramenů. Historicky zde však byly pozemky uspořádány proti svahu, ne po vrstevnicích, jak to doporučují protierozní zásady. Navíc na cestách, které zůstaly zachovány, probíhá proudová eroze v kolejích po zemědělských strojích. Proto byla vybrána tato cesta. Zmenšení honů a změna agrotechnických postupů je prvním krokem. Ve chvíli, kdy nebudou zemědělci touto změnou obtěžováni, je možné přistoupit k dalším opatřením jako k vrstevnicovému obhospodařování pozemků, nebo setí do mulče či strniště. Pozvolným členěním okrajů lesa vzniknou překážky v obdělávání a obnoví se enklávy pro život drobných živočichů. 1Cesta postupně zaroste trávou a zpevní cestu. Cesty jsou voleny takové, aby byly buď na hraně svahu, nebo v místě změny sklonu svahu. Po zatravnění tak budou mít i erotierozní funkci. Dalším problémem, který jsem řešila, byla změna metodiky pro výpočet erozního ohrožení. Nová metodika (JANEČEK, 2012) změnila průměrnou hodnotu R pro Českou republiku z hodnoty 20 na hodnotu 50, a dále přípustná ztráta půdy byla sjednocena na 4 t.ha-1. rok-1 pro půdy středně hluboké i hluboké, tj. všechny půdy hloubky 30-90 cm. Mělké půdy nejsou vhodné pro zemědělskou výrobu, a proto se na nich má provádět ochranné zatravnění. Jelikož tento přístup výrazně zvýší erozní ohrožení půd, postupovala jsem při hledání problémových míst původní hodnoty. Nikoli však průměrné, ale odvozené od údajů stanice Přimda. Při řešení problematických svahů však bylo, jak bylo řečeno v Metodice, pracováno s vyššími hodnotami. Znamená to, že stabilizované svahy jsou stabilní i podle nové metodiky, zároveň je však možné, že se v území objevují i další erozně ohrožené plochy.
65
7. ZÁVĚR Studie modelového území prokázala, že největší překážkou pro udržitelnou zemědělskou krajinu, tady krajinu, která by byla schopná fungovat stále stejně, nebo ještě lépe, je stále ještě vodní eroze. Nové metodiky zpřísňují kritéria pro určení erozního ohrožení půdy. Jaké mohou být důvody? První je ten, že delší doba studia erozního ohrožení v našich podmínkách umožnilo odborníkům získat přesnější informace o fungování krajiny, půdních procesů a podobně, takže upřesnily neaktuální informace. To může souviset s vývojem klimatických podmínek. Bude-li se zvyšovat průměrný roční srážkový úhrn, tedy bude- li na povrch půdy dopadat více vody, znamená to, že bude odneseno větší množství půdy. Bude-li větší sucho, zpomalí se půdní procesy, a tudíž se půda nebude vytvářet takovou rychlostí, jaká byla předpokládána dříve. Proto si nemůžeme dovolit ztratit takové množství půdy, jaké jsme si kdysi mysleli, že lze. Proto musíme chránit před erozí větší množství pozemků. Není však možné vyloučit ani to, že pokud by se erozně stabilizovala všechna půda, nebylo by co stabilizovat. Pro umělé tvoření práce je hypoteticky možné zvýšit laťku a zajistit si tak smysl dalšího života. Zároveň ale současné výzkumy ukazují, že i když se zpřísňují podmínky pro ochroženost půdy erozí je často možné erozi zabránit jen změnou osevního postupu nebo jinou agrotechnikou. Že není nutné nákladně budovat hrázky, Průlehy a podobná technická opatření, ale že stačí jen víc přemýšlet o tom, jak to udělat lépe. Spousta agroekonomických opatření je finančně výhodnější, protože není nutné například jezdit tolikrát na pole, když necháme slámu z předplodiny jako mulč
66
8. SOUHRN A RESUMÉ Zemědělská krajina je po mnoho let utvářena obděláváním půdy. Její existence závisí na úrodné půdě, která bude poskytovat potravu lidem i dobytku. Půda je proto nejvíce limitujícím faktorem udržitelného rozvoje zemědělství a venkovské krajiny. Největším problémem udržitelného rozvoje venkova je omezené množství půdy. To je ještě snižováno vodní erozí. Lidé žijící na venkově musí najít způsob, jak maximálně využívat krajinu, ale nedevastovat jí. Musí hledat nové způsoby hospodaření, energeticky méně náročné postupy. To, co z půdy odeberou do ní musí zase vrátit. Je proto vhodné kombinovat živočišnou i rostlinnou výrobu. Jako vedlejší zdroj příjmů může sloužit agroturistika, ekoturistika, nebo jiná venkovská turistika. Tu využívají lidé z města, aby si odpočinuli od shonu všedních dní. Pomohou na farmě a rádi zaplatí za dobré jídlo a postel.
Klíčová slova: zemědělská krajina, udržitelný rozvoj, eroze, venkov
The agricultural landscape is shaped by many years of tilling the soil. Its existence depends on the fertile soil that will provide food to people and cattle. Soil is therefore the most limiting factor for sustainable development of agriculture and the rural landscape. The biggest problem for sustainable rural development is the limited amount of land. It is still reduced water erosion. People living in the country must find a way to maximize the use of land, but nedevastovat her. They must find new ways of farming, less energy-intensive processes. What the land has to be taken into her back again. It is therefore appropriate to combine animal and crop production. As a secondary source of income may serve tourism, ecotourism, rural tourism or other. There are enjoyed by people from the city to relax from the hustle and bustle of everyday life. Help on the farm, and are willing to pay for good food and a bed.
Keywords: agricultural landscape, sustainable development, erosion, rural
67
9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ 9.1 Literatura 1. BAČOVSKÝ, F., L. GALČANOVÁ, P. KLVAČ a Z. KOŠŤÁL. Kulisy venkovského života: případová studie vesnic v mikroregionu Drahanská vrchovina. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 3-6. ISBN 80-239-7166-2. 2. BAŠE, Miroslav. Sídla a stavby na venkově. Vyd. 1. Praha: Česká technika nakladatelství ČVUT, 2006, 80 s. ISBN 80-01-03390-2. 3. BIRNER, Zdeněk. Chodsko a Český les. 1. vyd. Praha: Olympia, 1976, 201 s. 4. BLAŽEK, Bohuslav. Venkov, města, média. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, 362 s. ISBN 8085850591 5. BLAŽEK, Bohuslav. Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie. 1. vyd. Šlapanice: ERA, 2004, 184 s. ISBN 808651790x. 6. BUČEK, Antonín a Jan LACINA. Geobiocenologie II. 1.vyd. Brno: MZLU, 1999, 240 s. ISBN 80-7157-417-1. 7. BUZEK, Ladislav. Eroze půdy. 1. vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta, 1983, 257 s. 8. CULEK, Martin. Biogeografické členění České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, 589 s. ISBN 80-86064-82-4. 9. CVRK, Miroslav. Strašidelný mlýn: záhadné bytosti a tajuplná místa Českého lesa. Vyd. 1. Brno: Miroslav Cvrk, 2007, 112 s. ISBN 97-8802-5420-88-1. 10. Český les: příroda a historie. Mariánské lázně: ZO ČSOP Kladská, 2007-. Nepravidelně. 11. ČÍŽKOVÁ,
Stanislava,
Bořivoj
ŠARAPATKA
a
Lenka
KULIŠŤÁKOVÁ. Nelesní dřevinná vegetace: návrhy, výsadba a údržba. Olomouc: Bioinstitut ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Ministerstvem životního prostředí České republiky, 2008, 39 s. ISBN 9788090417403. 12. DEMO, Milan a Mikuláš LÁTEČKA. Projektovanie trvalo udržateľných poľnohospodárskych
systémov
v
krajine.
Vyd.
1.
Nitra:
Slovenská
poľnohospodárska univerzita v Nitre, 2004, 723 s. ISBN 80-8069-391-9.
68
13. DEMO, Milan. Udržatel'ný rozvoj: život v medziach únosnej kapacity boisféry. Vyd. 1. Nitra: Slovenská pol'nohospodárska univerzita v Nitre, 2006, 439 s. ISBN 978-80-8069-826-3. 14. DOBIÁŠOVÁ, Berenika. Lidé v krajině- krajina v lidech aneb vývoj zemědělství ve 20. století ve fotografiích archivu NZM: případová studie vesnic v mikroregionu Drahanská vrchovina. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 11-15. ISBN 80-239-7166-2. 15. DOMOKOŠOVÁ, Katarína. Revitalizace v zemědělské krajině: mokřad u Krumvíře. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 16-19. ISBN 80-239-7166-2. 16. DROBILOVÁ,
Linda. Venkovská
krajina
2011: 9.
ročník
mezinárodní
mezioborové konference, konané dne 19.-22. května 2011 v Hostětíně, Bílé Karpaty, Česká republika. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2011, 212 s. ISBN 978-80-7458-001-7. 17. DUFKOVÁ, Jana. Krajinné inženýrství. Brno: ediční středisko MZLU, 2007. ISBN 978-80-7375-112-8. 18. DVORSKÝ, Jan. Vzdělávací modul Základní ekosystémy a jejich aplikace v praxi. Vyd. 1. Náměšť nad Oslavou: ZERA - Zemědělská a ekologická regionální agentura, 2012, 265 s. ISBN 9788087226148. 19. FALTOVÁ LEITMANOVÁ, Ivana. Venkov jako místo pro žití. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 99 s. ISBN 9788073579111. 20. FORMAN, Richard T, Michel GODRON a Jan TĚŠITEL. Krajinná ekologie. 1.vyd. Praha: Academia, 1993, 583 s. ISBN 80-200-0464-5. 21. GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. 1. vyd. Praha: Argo, 1994, 372 s. 22. GORE, Al. Nepříjemná pravda: naše planeta v ohrožení - globální oteplování a co s ním můžeme udělat. 1. vyd. Praha: Argo, 2007, 325 s. ISBN 9788072038688. 23. HEROVÁ, Irena a Věra MAJEROVÁ. Český venkov 2008: proměny venkova. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, c2009, 187 s. ISBN 978-80-213-1911-0. 24. HUBA, Mikuláš, Peter MEDERLY a Mária KOZOVÁ. Miestna Agenda 21: udržateľný rozvoj obcí a mikroregiónov na Slovensku. Bratislava: Regionálne 69
environmentálne centrum pre krajiny strednej a východnej Európy - REC Slovensko, c2002, 101 s. ISBN 8096885014. 25. CHUMAN, Tomáš a Dušan ROMPORTL. Hodnocení krajinné struktury jako podklad pro vytváření typologie krajiny. In:Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 72-75. ISBN 80-239-7166-2. 26. JANEČEK, Miloslav. Nové směry v protierozní ochraně půdy: New trends in soil erosion control : (studijní zpráva). Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, c1999, 55 s. ISBN 8086153932. 27. JANEČEK, Miloslav. Základy erodologie. Vyd. 1. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2008, 165 s. ISBN 978-80-213-1842-7. 28. JECH, David a Jan SKALOŠ. Šetrné využití přírodních, kulturních a historických hodnot krajiny prostřednictvím turistického ruchu na příkladu návrhu naučné stezky generála Rudolfa Pernického. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 80-83. ISBN 80-239-7166-2. 29. JURŠÍKOVÁ, Karolína. Pôda ako stavebný materiál- intagrálna súčasť urbánnej krajiny. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 91-94. ISBN 80-239-7166-2. 30. KAISEROVÁ, Ida a Tomáš SVOBODA. Rozvoj venkova očima místních aktérů: Příklady projektů, které jsou financovatelné z Programu rozvoje venkova ČR 2007-2013. Plzeň: CpKP, 2010. edice venkov. ISBN 978-80-86902-80-7. 31. KAISEROVÁ, Ida a Tomáš SVOBODA. Rozvoj venkova očima místních aktérů (2. část): Příklady projektů, které jsou financovatelné z Programu rozvoje venkova ČR 2007-2013. Plzeň: CpKP, 2011. edice venkov. ISBN 978-8086902-90-6. 32. KALANDRA, Otakar. Chodové plánští a poněmčení Plánska s přehledem historických pamětihodností v jednotlivých obcích na Plánsku. 1. vyd. Karlovy Vary: Kraj. nakl., 1957, 42, [3] s. 33. KEYZLAROVÁ, Sandra. Objekty individuální rekreace v urbánní a rurální krajině. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 99-102. ISBN 80-239-7166-2. 34. KOSTRHUN, Pavel. Obraz krajiny a jeho interpretace- fenomeologické pojetí. In: KULHÁNKOVÁ, Zora a Lucie RADILOVÁ.Sborník příspěvků k teorii, vývoji a tvorbě v krajinářské architektuře a zahradním umění. Brno: MZLU, 2006, s. 46. ISBN 80-7375-004-X. 70
35. KOVÁŘÍK, Miroslav. Venkov kolem nás: námět k obnově vesnic a jejich krajiny : [obnova venkova ve Zlínském kraji. Modrá: Škola vesnice, 2009, 29 s. 36. KYSELKA, Igor. Drobné prvky a historické struktury venkovské krajinyfunkce, ochrana a možnosti obnovy. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 122-125. ISBN 80-239-7166-2. 37. LIBROVÁ, Hana. Láska ke krajině. 1. vyd. Brno: Blok, 1988, 165 s. 38. LOKOČ,
Radim.
Čeští
zemědělci
a/vs.
agroenvironmentální
opatření.
In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 126-129. ISBN 80239-7166-2. 39. LÖW, Jiří. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability: Metodika pro zpracování dokumentace. 1.vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 1995, 122 s. ISBN 80-85765-55-1. 40. MAJEROVÁ, Věra. Český venkov 2005: rozvoj venkovské společnosti. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, c2005, 163 s. ISBN 80-213-1274-2. 41. MEADOWSOVÁ,
Donella
H,
Dennis
L
MEADOWS
a
Jörgen
RANDERS. Překročení mezí: Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti. 1.vyd. Praha: Argo, 1995, 319 s. ISBN 80-8579483-7. 42. MEZŘICKÝ, Václav. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005, 207 s. ISBN 80-7367-003-8. 43. MÍCHAL, Igor. Ekologická stabilita. 1.vyd. Brno: Veronica, 1992, 243 s. 44. MOLDAN, Bedřich. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001, 102 s. ISBN 80-246-0246-6. 45. MOLDAN, Bedřich. (Ne)udržitelný rozvoj: ekologie - hrozba i naděje. 2. vyd. V Praze: Karolinum, 2003, 141 s. ISBN 80-246-0769-7. 46. NÁTR, Lubomír. Rozvoj trvale neudržitelný. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005, 102 s. ISBN 80-246-0987-8. 47. NOVÁČEK, Pavel. Udržitelný rozvoj. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, 430 s. ISBN 978-80-244-2795-9. 48. PALANG, Hannes. European rural landscapes: persistence and change in a globalising environment. Boston: Kluwer Academic Publishers, 2004, 482 s. ISBN 1-4020-2067-8. 71
49. PFIFFNER, Lukas a Oliver BALMER. Ekologické zemědělství a biodiverzita. 2. akt. Olomouc: Bioinstitut, 2010, 4 s. ISBN 978-80-87371-09-1. 50. PODHRÁZSKÁ, Jana a Jana DUFKOVÁ. Protierozní ochrana půdy: cvičení. Brno: MZLU v Brně, 2005. ISBN 80-7157-856-8. 51. POKORNÝ, Karel. Odkrytá tajemství podzemních chodeb. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2007, 267 s. ISBN 9788086078779. 52. PRAX, Alois a Eduard POKORNÝ. Klasifikace a ochrana půd. 1.vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1996, 143 s. ISBN 807157-186-5. 53. Protierosní ochrana v zemědělství ve vztahu k životnímu prostředí: sborník referátů. Praha: Český výbor zemědělské společnosti ČSVTS, 1990, 207 s. ISBN 8002004086. 54. Protierozní ochrana zemědělských pozemků: typizační směrnice. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985, 129 s. 55. REMTOVÁ, Květa. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: MŽP, 1996, 95 s. ISBN 80-85368-93-5. 56. SKLENIČKA, Petr. Základy krajinného plánování. Vyd. 2. Praha: Naděžda Skleničková, 2003, 321 s. ISBN 80-903206-1-9. 57. SPIRHANZL-DURIŠ, Jaroslav. Erose půdy a ochrana proti ní. 1. vyd. Praha: Přírodovědecké nakladatelství, 1952, 189 s. 58. STEHLÍK, Otakar. Geografická rajonizace eroze půdy v ČSR: metodika zpracování. Brno: Academia, 1970. Studia geographica, 13. 59. STEHLÍK, Otakar. Vývoj eroze půdy v ČSR. Brno: Geografický ústav ČSAV, 1981, 37 s. 60. STŘÍBRNÁ, Marie. Venkovská turistika a agroturistika. 1. vyd. Praha: Profi Press, 2005, 65 s. ISBN 80-86726-14-2. 61. SVOBODA, Tomáš a Ida KAISEROVÁ. Rozvoj venkova očima místních aktérů: příklady projektů, které jsou financovatelné z Programu rozvoje venkova ČR 2007-2013. Plzeň: Centrum pro komunitní práci, CpKP západní Čechy, 2010-, ^^^sv. ISBN 97880869028071. 62. TALHOFER, Václav. Vojenská topografie: (skripta). Vyd. 1. Brno: Univerzita obrany, 2008, 177 s. ISBN 9788072316281.
72
63. TOMAN, František. Protierozní ochrana půdy: cvičení. Brno: MZLU v Brně, 1996, 73s. ISBN 80-7157-220-9. 64. TOMÁŠ, Ján a Ondrej HRONEC. Poškodzovanie pôd a rastlín ľudskými činnosťami: (monografia).
Vyd.
1.
Nitra:
Slovenská
pol'nohospodárska
univerzita v Nitre, 2007, 110 s. ISBN 978-80-8069-902-4. 65. TRNKA, Pavel. Krajinné mikrostruktury a jejich role ve venkovské krajině. In: Venkovská krajina: 4. ročník. Brno: Veronica, 2006, s. 195-198. ISBN 80239-7166-2. 66. VÁCHAL, Jan a Jan MOUDRÝ. Projektování trvale udržitelných systémů hospodaření. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2002, 238 s. ISBN 8070405368. 67. VÁŠKA, Jiří, Karel VRÁNA a Tomáš DOSTÁL. Protierozní ochrana. Praha: Informační centrum ČKAIT, 2000, 13 s. 68. Venkov: jeho proměny a územní plánování. 1. vyd. Brno: Ústav územního rozvoje, 2005, 62 s. 69. VOHRYZKA-KONOPA, František Josef. Venkov v temnu: násilná socializace československého zemědělství. 3. dopl. vyd. New York: Mezinárodní rolnická unie, 1989, 175 s. 70. VONDRUŠKOVÁ, Helena. Metodika mapování krajiny. Praha: Český ústav ochrany přírody, 1994, 55 s. 71. Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 53/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů s komentářem. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2001, 78 s. 72. 90 argumentů pro ekologické zemědělství. Jiřina PAVELKOVÁ. Pavlína SAMSONOVÁ. Olomouc: Bioinstitut, 2007, 16 s. ISBN 978-80-87080-07-8.
9.2 Další prameny • BAUER,
Miroslav
cvičení. ČVÚT:
a
Barbora
JANOTOVÁ.
FSV [online].
[cit.
Protierozní
2013-05-02].
http://storm.fsv.cvut.cz/on_line/proz/2012_PROZ_CV_4.pdf
73
ochrana:
Dostupné
4. z:
• ČÚZK: geoportál [online]. 2010, 2.5.2013 [cit. 2013-05-04]. Dostupné z: geoportal/cuzk/cz • DAVIDOVÁ, Tereza. Vodní hospodářství krajiny 2: 3.cvičení. ČVUT: FSV [online].
[cit.
2013-05-01].
Dostupné
z:
http://storm.fsv.cvut.cz/on_line/vhk2/VHK2_CVIC_3.pdf • JANEČEK, Miloslav. Ochrana zemědělské půdy před erozí: Metodika. Česká zemědělská univerzita Praha: Fakulta životního prostředí [online]. 2012. vyd. [cit.
2013-02-01].
Dostupné
z:
http://fzp.czu.cz/vyzkum/metodiky/Metodika_Ochrana_zemedelske_pudy_pred _erozi.pdf • Ministerstvo pro místní rozvoj [online]. Praha, 8.5.2013 [cit. 2013-05-08]. Dostupné z: http://www.mmr.cz • Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2009, 8.5.2013 [cit. 2013-05-08]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/dotace/ • Ministerstvo živoního prostředí [online]. Praha, 2008 [cit. 2013-05-08]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/financovani_ochrana_zivotni_prostredi • ŠIMKOVÁ,
Eva.
Udržitelný
fakulta [online].
rozvoj
[cit.
a
ekologie. UHK:
2013-01-03].
Pedagogická
Dostupné
z:
http://lide.uhk.cz/pdf/ucitel/simkoev1/Enviro/Udr%C5%BEiteln%C3%BD%20r ozvoj/Prednasky%203.pdf • VRÁBLÍKOVÁ, Jaroslava, Josef SEJÁK a Petr VRÁBLÍK. Metodika revitalizace krajiny v postižených oblastech Podkrušnohoří. UJEP: FZP [online]. Ústí
nad
Labem,
2009
[cit.
2013-01-09].
Dostupné
z:
http://fzp.ujep.cz/projekty/wd-44-07-1/dokumenty/aktivity/A422.pdf • VÚMOP
v.v.i. [online].
14.2.2011
http://ms.vumop.cz/mapserv/dhtml_eroze/
10.PŘÍLOHY
74
[cit.
2013-04-29].
Dostupné
z: