Resumé | Rozhovory | Denemarková: Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás
Denemarková: Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás Měřeno podle udělených ocenění, byla první polovina letošního roku pro Radku Denemarkovou mimořádně „úrodná“. V březnu dostala jako vůbec první neněmecký autor Cenu německých literárních kritiků v Usedomu, za německý překlad románu Peníze od Hitlera. V dubnu získala svoji třetí Magnesii Literu, tentokrát za překlad knihy Rozhoupaný dech Herty Müller. Výrazným tvůrčím úspěchem je ovšem fakt, že na květnovém Světě knihy uvedla Radka Denemarková svoji novou knihu, dvojromán Kobold s podtitulem Přebytky něhy/ Přebytky lidí. Právě v ní se nepochybně zrcadlí i odráží slova Franze Kafky, že „kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás“.
Má příběh manželů Koboldových reálný podklad?
Všechno má reálný podklad už tím, že se jedná o koncentrované, modelové situace ze světa lidí. Fascinuje mě, čeho je člověk schopen ve svém chování a jednání. V porovnání s tím je každá fantazie a fantasy literatura ubohá.
Není třeba zkoumat, nakolik tě inspiroval konkrétní případ, ale: byl na počátku námět „domácího násilí“ nebo potřeba zjistit, co je pohnutkou násilného jednání vůbec?
Téma rodiny, společnosti, národní mentality, rasismu… A téma domácího násilí, které vzniká nenápadně a na podobném principu jako každá totalita.
Co je spojujícím momentem na této cestě?
Jak rychle se lidé v totalitách vzdávají toho nejcennějšího, co mají, svobody.
I ti postižení v rámci nejbližších, v rodině?
Oběť je také vinna, to je další poselství dvojrománu Kobold. Jak málo stačí k tomu, aby byl člověk schopen všeho, opravdu všeho nejhoršího. Koboldové vždy předstírají, že jim jde o dobro druhých. Propojila jsem rovinu společenskou a intimní pomocí metafory a mýtu. Domácí násilí je ale daleko zákeřnější, protože se
týká dětí, které se samy neubrání, jsou naprosto vydány všanc, a okolí jim nepomůže, protože koboldové vědí, jak manipulovat s „veřejným“ míněním, co v které chvíli předstírat, pravda a lež je pro ně totéž.
Když říkáš: „oběť je také vinna“ – co to znamená?
Myslím tím samozřejmě dospělou oběť, která když neřekne včas rázné a rezolutní stop, tak tyrana vlastně nevědomky chrání a pomáhá mu. Děti nejsou kritické, nemají odstup, zkušenost. Jsou důvěřivé, milují své rodiče, myslí si, že takové trápení je všude a agresor jim vnutí představu, že si něco takového zaslouží… Musí je nekompromisně chránit dospělý, především máma, děti pro ni musejí být na prvním místě. Existuje jednoduchá rovnice, šťastná máma, šťastné děti. Když je „zlo“ v počátku vztahu ještě v rouše beránčím, je nutné se mu rázně postavit, chránit se, nedopustit určité věci, neomlouvat je, nenechat s sebou manipulovat, nenechat se citově vydírat, protože jakmile se omluví první plíživá agrese, slovní útok, urážka, ponižování, úšklebek, útoky a manipulace se během let budou stupňovat a oběť už nebude mít sílu ani pro to nejjednodušší, odejít.
Vina je v tom, že neodmítne včas?
Ano, že tomu všemu na počátku nepostaví hráz, nebo v případě zneužívání dětí, což je nejtěžší zločin, dokonce dělá, že o ničem neví. Naopak ze submisivního chování, vstřícnosti a strachu čerpá partner sílu. Začne účinkovat ďábelský vzorec a rodina se stane koncentračním táborem.
Ale neukazují právě hrdinky v Koboldovi, jak je nesnadné odejít? A zároveň, může být Kobold žena?
Ano, je to nesmírně těžké. Chtěla jsem ukázat, kde a jak nenápadně tyto velké tragédie pramení. Začínají zamilovaností. Ženy jsou schopny velkých obětí v klamné naději, že druhého změní.
Týrání existuje samozřejmě také ze strany žen, ale naprostá většina domácího násilí pochází od mužů, kteří považují ženy a děti za věc, se kterou si mohou dělat, co chtějí. Na modelu rodiny se tak jasně ukazuje, čeho jsou lidé schopni, dostane-li se jim neomezené moci nad druhými lidmi. A pak se divíme, jaká zvěrstva se děla v třicátých letech na ulicích německých měst, když si „spořádaní občané“ mohli beztrestně kopnout, umučit Žida, a Češi po válce zase Němce atd.
Kdo je Kobold?
Kobold je obecně typ člověka, který má vysokou inteligenci, ale chybí mu inteligence emoční a především sociální soucítění. Proto dokáže dokonale manipulovat ostatními a naučí se emoce předstírat, když už jsou pro druhé tak důležité.
Kde je možné najít Kobolda? Jenom v soukromí?
Koboldové se snadno dostávají do vedoucích pozic na všech úrovních všude na světě a určují tak chod společnosti a pravidla hry. Což mě děsí.
I v dvojrománu Kobold se vyskytuje postava Gity Lauschmannové. Je to naznačení spojnice tematické blízkosti?
Koboldem jsem uzavřela trilogii, v níž promýšlím evropská témata, která v dvacátém století utvářela mentalitu dnešní společnosti. Je to pro mne antropologický průzkum. Postava Gity Lauschmannové se objevuje už v románu A já pořád kdo to tluče, stejně jako postava podivína. Gitě Lauschmannové jsem věnovala příběh Peníze od Hitlera a podivín se objeví v Koboldovi. V oné trilogii mi šlo o dvě modelové roviny: o propojení velkých, nadosobních dějin a intimity konkrétních životů, až po ticho, které panuje kolem duše. Gita Lauschmannová je tu spojnicí, ponornou řekou. Ještě jsem promýšlela příběh Jiřího Oujezdského, i jeho postava se objevuje ve všech třech knihách a usídlila se mi v mysli. Ale je to postava opatrná, rozčilovala mě jeho zbabělost a slabost, snaha být s každým zadobře, oproti původnímu plánu tato postava ustoupila do pozadí.
Co se v Koboldovi odráží ze současnosti?
Vždycky píšu o tom, z čeho na mne ve společnosti vane chlad a co takzvaně visí ve vzduchu a já to musím pro sebe pojmenovat až na dřeň a dát i samu sebe všanc. Teprve pak je ta energie znát a psaní má smysl. I v Koboldovi se snažím zachytit vědomí současnosti, kde se slévají odrazy všeho, co se v tomto středoevropském prostoru dělo během minulých století, především v minulém, kterým jsme se ušpinili. Nám vyhovuje – ostatně jako každému národu –, když se můžeme vidět jen v pozici oběti a hrdinů. To už se blížíme k onomu hrůznému sousloví „kolektivní vina“.
Mají tvoje příběhy několik variant, z nichž vybíráš nejlepší? Nebo postavy „vládnou“ a Ty zaznamenáváš?
Na počátku vím, odkud kam příběh vést a co jím říct, jaké myšlenky či teze chci oním příběhem propátrat, samozřejmě zabalené do čtivého příběhu a svébytného jazyka. Vždy volím postavu, kterou sleduji mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí a pozoruji ji. Pak se snažím dát prostoru mezi těmito dvěma body, smysl. Když píšu verzi rukou do sešitů, nebráním se intuitivnímu psaní, někdy vedení přebírají postavy, většinou je pánem jazyk, jeho rytmus, on je velkou mystifikací sám o sobě, je nutné ho napínat, aby neomezoval myšlení a život, neurčoval pravidla a nesvazoval tím, kam až jít dovolí.
Kobold má propracovanou kompozici – mělas „plán psaní“?
U každé z postav je nutné nejprve promyslet celý život, čím dýchá a jak vnímá svět, i když se v knize třeba jen mihne nebo je v rámci knihy zachycena nepatrná část jejího života. Spisovatel musí mít vědomí celku, aby mohl zachytit esenci doby i života v ní. A samozřejmě obsah a forma se od sebe nedají odloučit. Tady jsem musela volit formu „rozpuštěnou“, tekutou, aby odpovídala tomu, jak pomalu si oběti ve své mysli připouštějí hrůzu a důsledky násilí, jak neustále vše omlouvají a bojí se pojmenovat pravdu, vždyť jsou to hrůzné činy „nejbližších“.
Je téma důležité pro styl psaní?
Jsou to všechno propojené nádoby, téma, styl, jazyk, energie textu. Snažím se prozkoumávat jazyk, napínat češtinu, která ještě zdaleka neukázala, co umí, vždyť je to poměrně mladý jazyk.
V čem vidíš potenciál češtiny? Co umí lépe než jiné jazyky? A co naopak neumí?
Každý jazyk je nálepka, jen promluvíme, už se zařadíme. Fascinuje mě možnost rázného přesunu od mazlivosti k zářezu sekyrou. Tolikeré vrstvy výrazů, od sladké polevy k temnotě. Je to nesmírně dravý a citový jazyk, hravý. Pracovat při psaní s tímto jazykem, to je jako zapisovat do notových linek a máchat tužkou jako taktovkou. Hudba slov, kterou lze přizpůsobit rytmu Bacha i Rolling Stones... Poetická citovost a zvláštní hrozba, klidná hladina, i když v hlubinách se stále něco děje. Barevnost a napětí slov, která prosákla vlivy německými, ruskými, polskými, slovenskými, židovskými. Jemné rozdíly jazyka, který se utvářel v městech a na venkově (nemyslím tím dialekty ani profesní slangy). Co neumí? Být ukázněný, pregnantní, precizní. Je zvláštně neurčitý, bojí se namáhavého myšlení, zbytečně ufňukaný, koketní nebo furiantský, má tendenci k idyle a mlžení. Spisovatel musí být přísný a stát nad češtinou chvílemi s bičem nebo s pinzetou v ruce a skládat vedle sebe slova opatrně. A to je další velké téma: nejen nakolik psaní, ale mentalitu národa a člověka samotného určuje myšlenkový systém rodného jazyka.
Můžeš ten vliv rozvést? Co konkrétně pozoruješ na sobě a svém spisovatelském stylu?
Čeština se tváří, že nikoho nepotřebuje, ale klaní se před světovými jazyky, přejímá bez uzardění každou hloupost a zároveň se naparuje, jak je čistá, bez poskvrny. V literatuře neriskuje, je v ní zaklet přízemní komplex někoho, kdo se musel přizpůsobovat a hrát to na všechny strany, aby přežil, nezná přirozené sebevědomí a moudrost. A to se snažím překonat, vyzmizíkovat, ukázat na práci s ní, že se má soustředit jen sama na sebe a na zázraky, které v ní vězí, nebát se a riskovat. Třeba v němčině i čistě idylický text působí na čtenáře odkojené češtinou, jako ostrý, pragmatický, kritický. V němčině se i ve větší míře používá vulgárních výrazů, které jsou ale v jejím systému vnímány jako bezpříznakové. To vše je nutné brát do úvahy hlavně při překladech, jde o různé systémy jazyka a kulturních vzorců uvnitř a kolem nich. V češtině naopak i projev kritického myšlení zní jako idyla. Tento tichý, ustrašený a sebezáchovný tón češtiny, že vlastně o nic nejde, se snažím ignorovat a dloubat do ní, nenechat jí na pokoji, šťourat, probudit v ní běsy, ať ukáže svou autentičnost v celé kráse a kontrastech.
Které významy je možné odhalit za podtituly knihy (Přebytky něhy/ Přebytky lidí)?
Podtituly odkazuji nejen k příběhu, ale i k jazyku. V příběhu „o vodě“ se tok textu podobá řece Vltavě, poklidně teče, hladina je nehybná, zatímco v hlubinách se děje mnohé, jazyk se chvílemi zajíká, je tu jez i vír i přehrada, tomu jsem přizpůsobovala slova, jsou krystalická a průhledná jako je průhledná a neuchopitelná a přizpůsobivá voda. A příběh „o ohni“ je palčivý. Fascinuje mě, že lidé jdou demonstrovat kvůli platům a stravenkám, ale když kvůli barvě kůže nějací Češi málem upálí dítě, které nemůže za to, do jaké rodiny se narodí, nechá to všechny chladnými. Válka se opravdu vede každý den. Ale jde mi o literaturu, která má být nikoliv povrchně dějová (to nechme televizním seriálům), ale mnohovýznamová, interpretovat čtené si má chytrý čtenář sám, měl by se ocitnout v atmosféře, která se dotkne i podvědomí, musí být unášen a unesen.
Jsi schopná psát i na „lehké téma“, knihu, která nebolí?
Samozřejmě, toho je schopen každý. Důležité je vědomí souvislostí, a to jednak z ptačí perspektivy, z hlediska historie a společenského dění, a na druhé straně z hlediska intimity lidského života. Pak je nutné jít na dřeň, nelze lhát, uhýbat, musím věci promýšlet do hloubky, do všech absurdních souvislostí, a zároveň neztratit empatii. Kafka to kdysi vyjádřil přesně: “Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme? Aby nás obšťastnila…? Můj Bože, šťastni bychom byli právě, i kdybychom knihy neměli, a takové knihy, které nás obšťastní, bychom v nouzi mohli napsat sami…Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“
V textu románu užíváš cizí jazyk, nejčastěji němčinu. Je to odkaz na minulost nebo naopak výraz souvislosti se současným evropským románem?
Obojí, minulost i současnost. Chci objevovat v literatuře nové cesty, nedržet se v žádném případě vyzkoušeného, svoboda tvorby je bezbřehá, tady žádné nálepky (ani ta o příslušnosti k národu) neplatí. A navíc, ony jazyky se ve mně mísí, i když rodná čeština je pro mne skutečně hostina pro šlechtice a nezaměnitelný materiál, který mám jako spisovatelka k dispozici. Německy mohu psát články nebo eseje, ale prózu, která je pro mne prioritou a dýcháním a do níž zakomponuji mnohé, mohu psát jen česky, je to jazyk, který mám pod kůží a v podvědomí a jako bych ochutnala všechny jeho příchutě. Je to i forma útěku, ne z jazyka, ale z jisté provinčnosti lenivého, odvozeného a omezeného myšlení, jaké tady zažívám, ve spojení bohužel právě s češtinou. Jako bych jí takto chtěla omýt, očistit, oprostit, osvobodit, aby dokázala, co skutečně umí nového, originálního a že pro mne je jazykem světovým.
Foto: Erika Zlamalova a Petr Machan
