Reportáž z činnosti 9. jednotky

9/2012

REPORT

Šest perných měsíců v Lógaru Reportáž z činnosti 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu – Lógar

obsah MEDAILON Dokázal se poprat se životem

2

O životních osudech armádního generála v. v. Tomáše Sedláčka

MISE Vzlet do patnácti minut! Vaší práce si vážím Šest perných měsíců v Lógaru

4 9 10

HOST Musíte vidět celý les

6

LEGISLATIVA Odboj bez důkazů nelze uznat Osudných dvě stě metrů… O krok vpředu

Čest jeho památce Čelní představitelé České republiky, generalita Armády České republiky, Československé obce legionářské, České obce sokolské, váleční veteráni a další významní hosté se v úterý 4. září rozloučili s generálem Sedláčkem, který zemřel 27. srpna ve věku 94 let. Smuteční akt se konal ve slavnostní síni Národního památníku na Vítkově. Smutečního rozloučení se zúčastnili a věnce i smuteční kytice k jeho vystavené rakvi položili prezident republiky Václav Klaus, představitelé státu, ministr obrany Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a další hosté, mezi nimiž bylo mnoho osobních přátel zesnulého. „Generál Sedláček s úsměvem říkal, že je starší o deset měsíců než naše republika. I když musel během svého dlouhého života překonat mnohé překážky a vybojovávat nesnadné bitvy, nezahořkl a dokázal si zachovat optimistický pohled na svět. Byl to skutečný voják hájící čest důstojnického stavu a vyzařující prvorepublikovou armádní noblesu. Dokázal oslovit, dokázal inspirovat. Byl osobností, která se významně zasloužila o naši vlast,“ řekl ve smutečním projevu prezident Václav Klaus. Ministr obrany Alexandr Vondra uvedl, že český národ ztratil v osobě generála Tomáše Sedláčka jednoho z významných synů. „Tomáši, tvé chápání důstojnosti budiž vzorem důstojníkům dnešním i budoucím. Vnímal jsi, že důstojníka netvoří pouze znalost vojenského řemesla, řádné chování a uniforma. Dobře jsi věděl, že neméně důležitá je schopnost odlišovat dobro od zla a odvaha zlu a špatnosti se postavit,“ podtrhl nad rakví zesnulého ministr Vondra. Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel si generála Sedláčka vážil jako člověka, který uměl být kamarádem pro vojáky

i ve svém vysokém věku a který dokázal mnohé inspirovat svým příkladným životem. „Byl kamarádem, kterému jsme rozuměli a on rozuměl nám, který mluvil stejným jazykem. Prost okázalosti a velkých slov. S jeho odchodem jako by končila jedna etapa naší historie. Troufám si tvrdit, že hodnoty, kterými se celý život řídil, nejen vystihovaly novou armádu, ale stávaly se pevnou součástí jejích základů. Mezi našimi současnými vojáky se objevují jeho pokračovatelé, na které by byl jistě hrdý. Dík za to, kamaráde, že jsme tady po celou dobu mohli být s tebou a že jsme se toho tolik mohli od tebe naučit,“ dodal generál Petr Pavel. V odpoledních hodinách se v obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích uskutečnil soukromý pohřeb s vojenskými poctami. Se jménem Tomáše Sedláčka jsou neoddělitelně spjata slova čest, věrnost a odvaha. Generál Sedláček byl čestným občanem francouzského města Agde, čestným občanem Městské části Praha 6 a čestným příslušníkem Posádkového velitelství Praha, prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské, nositelem Řádu M. R. Štefánika, Řádu T. G. Masaryka, dvojnásobným držitelem Čs. válečného kříže 1939 za statečnost v boji a Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, nositelem řady zahraničních vyznamenání i nejvyšších vyznamenání Ministerstva obrany ČR. Byl voják tělem i duší, jenž vždy plnil slova vojenské přísahy a při obraně vlasti mnohokrát nasadil na bojišti svůj život. Byl čestným člověkem, který ctil Masarykovy zásady. Byl hrdina a vzorem pro mladou generaci. Text: Miroslav Šindelář Foto: Radko Janata

12 12 30

HISTORIE Zrození našich výsadkářů Vlast se k němu obrátila zády

14 34

PREVENCE Pomoc při odstraňování nedostatků

16

Rozhovor s generálním inspektorem – ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem

ZDRAVOTNICTVÍ Armáda dává naději Připravte MEDEVAC!

18 28

MY A NATO Tři písmena mezi životem a smrtí

20

TECHNIKA A VÝZBROJ Global Hawk – dokončení Zbraně pro Jaroše Mi-1 Hare Ruční granát F-1

23 38 43 45

AKTIVNÍ ZÁLOHY Povodně nasˇtěstí jen na sucho

32

LOGISTIKA Služba zvaná stravování

36

Military English Inzerce Historické čestné názvy

41 47 48

ce t á am

p o eh

j t s Če

Ve věku 94 let zemřela významná osobnost a příslušník našich zahraničních armád za druhé světové války armádní generál v. v. Tomáš Sedláček

DOKÁZAL SE poprat se životem V motolské nemocnici zemřel 27. srpna 2012 armádní generál v. v. Tomáš Sedláček. „O jeho nemoci jsem věděl, ještě tento víkend jsem ho navštívil v nemocnici. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí,“ komentoval tuto smutnou událost ministr obrany ČR Alexandr Vondra. „Generál Sedláček byl výraznou osobností moderních českých dějin. Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme.“ Pojďme si tedy tuto výraznou vojenskou osobnost připomenout. Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 v rodině důstojníka ve Vídni. „Naši bydleli ve Vídni dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1911, v té době tam byl tatínek na intendančním kurzu. Podruhé pak koncem války. Otec totiž sloužil jako konzulární důstojník v Kosovu a rodinu raději nechal v tehdejší metropoli Rakouska-Uherska,“ vzpomínal na první léta svého života generál. „Z Vídně jsme se stěhovali do Toušeně, odkud pocházela maminka. Tam jsme bydleli asi čtyři roky. Otec musel dojíždět do Prahy, kde byl služebně zařazen, a tak rodina šla za ním.“ Tomáš Sedláček senior byl intendančním důstojníkem, nejdříve rakousko-uherské a později československé armády. Postupně dosáhl hodnost plukovníka. Tomu odpovídala i výchova v rodině. Ze čtyř synů dva absolvovali Vojenskou akademii v Hranicích. Po přestěhování do Prahy všichni vstoupili do vinohradského Sokola. A tak byl Tomáš Sedláček již od dětství veden ke sportu. V sedmnácti letech absolvoval

2

reálku a ihned po maturitě se jako dobrovolník přihlásil k prezenční službě u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Praze-Ruzyni. „Když jsem měl za sebou první rok vojny, chtěl jsem jít na Vojenskou akademii v Hranicích, asi jsem se jim zdál ale příliš mladý, nevzali mě. Musel jsem ještě rok počkat.“ líčil. V roce 1938 byl vyřazen z hranické akademie jako poručík dělostřelectva. To v té době bylo hipomobilní, a tak nemalá část výcviku byla věnována jezdectví. Tomáš Sedláček bral v té době jízdu na koni jako jeden ze sportů, kterým se věnoval. Hrozně ho to bavilo. Na jaře roku 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko a Sýrii do Francie. Do Marseille se dostal 13. května 1940. Tedy v době, kdy Německo zaútočilo na Francii. Byl zařazen do náhradního oddílu, a tak se zde do bojů již nedostal. Také po ústupu do Velké Británie ho čekalo určité rozčarování. Naše brigáda měla příliš mnoho důstojníků, byl tedy

začleněn do důstojnické dělostřelecké baterie. „Myslím si, že tento problém se dal řešit poněkud jinak. Kdyby nás rozdělili do britského dělostřelectva, využili by daleko lépe naše znalosti a schopnosti. A my bychom přitom získali nové zkušenosti,“ rozčiloval se i po letech generál Sedláček. Tato možnost mu byla nabídnuta až později, ve druhé polovině roku 1943. V té době byl zařazen do 112. britského královského lehkého dělostřeleckého pluku v Eastbournu. Sedláček absolvoval ve Velké Británii i řadu speciálních výcviků. Jedním z nich byl tzv. assault kurz, kterým prošel v osamělé vilce na pobřeží poblíž Fort William. Kromě náročných pochodů, prakticky výhradně za deště, se zde učil zacházet s trhavinami a pudovou střelbu. Součástí této přípravy bylo i tiché zabíjení. Na letišti Ringway pokračoval jeho výcvik parakurzem. Začali teoretickou přípravou. Na maketě letounu se učili nasedat a vyskakovat. Seznamovali je s tím, jak se otevírá padák a jak mají udělat parakotoul. Jeho první seskok byl spojen s prvním letem v životě letadlem. „V podlaze byla díra, tenkrát se to dělalo tak, že si člověk sedl na její okraj, odrazil se a padák měl zachycený karabinou na lanku v letadle. Jak výsadkář padal, popruh vytáhl padák a ten se otevřel. Než k tomu ale došlo, člověk prožíval poměrně velké napětí. Jakmile jsem ale nad sebou uviděl bílý vrchlík, bylo to dobré, docela jsem si to užíval. Skákalo se asi z osmi set metrů, což byla moc malá výška na to, aby se padák uklidnil. Při přistání bylo nutné, abychom dopadli na obě nohy současně a udělali kotoul. Jinak to s vámi praštilo o zem. Při třetím seskoku

mě praštila nějaká přezka přes nos, tekla mi krev.“ V létě roku 1944 byl převelen na východní frontu. Přes Gibraltar, Haifu, Bagdád a Baku se dostává do Černovic, kde je náhradní těleso našich jednotek. S ohledem na dobrou fyzickou kondici a skutečnost, že má za sebou výsadkový výcvik, je zařazen do funkce náčelníka štábu dělostřelectva 2. čs. paradesantní brigády. Přímo z chodu, ještě v polobotkách a bez polních doplňků je společně s brigádou nasazen do bojů v Karpatech. Nasˇtěstí je po několika dnech rozhodnuto o jejím přesunu na Slovensko. „Na pomoc Slovenskému národnímu povstání jsem letěl dvakrát. Poprvé to bylo někdy 14. září. Nad letištěm Tri Duby byla ale mlha, nedalo se přistát. A tak jsme se vrátili. Sedli jsme na polní letiště u Lvova a čekali, až se zlepší počasí,“ vypráví generál. „Nepřetržitě jsme drželi hotovost k přeletu, pořád se ale nic nedělo. Teprve šestého října jsme konečně odstartovali. Nad letištěm Tri Duby byla ale situace úplně stejná jako při prvním letu. Všude ležela mlha. Přesto jsme šli na přistání.“ Paradesantní brigáda byla nasazena na těch úsecích fronty, kde to nejvíce hořelo. Bojovala u Svatého Kříže, Zvolenu a nakonec i Banské Bystrice. Kryla ústup povstaleckých jednotek. To už ale všem bylo jasné, že povstání mele z posledního. „V pátek 27. října 1944 začali lidé v Banské Bystrici drancovat lihovar. V ulicích byla spousta namazaných, mezi nimi i můj pucák Pišpéty, který záhy zmizel a už se neobjevil. Do toho obrazu naprostého zmaru jsme se začali stahovat z města směrem na Donovaly. Tam stály zbytky slovenských jednotek, které se ještě nerozutekly. Cesta do hor byla ucpaná, stejně jako celé údolí. Do toho na nás nalétávaly německé štuky (Ju-87 Stuka – pozn. red.), proti kterým ještě střílela protiletadlová baterie pod vedením Josefa Bernklaua.“ Po ústupu povstalců do hor absolvoval Tomáš Sedláček se zbytky brigády soustředění na Soliskách a smrtelný ústup přes Chabenec. „Vycházeli jsme z pokynů,

že bychom se podél svahů Nízkých Tater mohli dostat k frontě. Ty vzdálenosti ale byly poměrně velké, navíc se výrazně zhoršilo počasí. Napadl sníh. Přejít těch sto kilometrů se najednou jevilo jako nemožné,“ vzpomínal Tomáš Sedláček. „V té době jsem měl vynikající fyzickou kondici, s pochodem jsem neměl potíže. Byli však mezi námi lidé, kteří měli velké problémy. Společně s několika důstojníky a spojkami jsme se přidali ke skupině Ivana Pazderky. Postupovali jsme po vrstevnici v nadmořské výšce asi tisíc metrů. Pak už to ale dál nešlo, museli jsme sestoupit více dolů. Objevili jsme dřevorubeckou chatu, ve které se skrývala židovská rodina.“ V tomto úkrytu skupina přežila až do listopadu 1944, kdy je vystěhoval Slánský se svými lidmi. Poblíž si museli postavit zemljanku, ve které vydrželi až do února 1945. Uvnitř si topili, když ale napadl čerstvý sníh, teplem se rozpouštěl, takže jim dovnitř zatékalo. Podařilo se jim sehnat velký pytel plný fazolí, kterými se živili. I ty jim ale po čase došly. Museli tedy shánět jídlo dole ve vesnicích. „Někdy začátkem února 1945 přepadla skupina Ivana Pazderky na směru k Breznu za použití granátů německý transport. Pod dojmem jejich úspěchu jsme se rozhodli, že provedeme něco podobného. Doma zůstal jenom Nanda, ostatní jsme vyrazili na cestu. Po svazích Nízkých Tater jsme se přesunuli nad Hornou Lehotu. Měli jsme totiž informace o německé dělostřelecké baterii, která byla údajně dislokovaná ve směru na Čertovici. Cestou ale začalo sněžit, napadlo skoro půl metru nového sněhu, což náš postup velmi ztížilo. Strávili jsme tedy noc v kolibě. Když jsme dorazili na místo, nebylo po Němcích ani památky. Museli jsem se tedy vrátit s nepořízenou zpátky.“ Když se v únoru přiblížila fronta, podařilo se jim ji bez problémů přejít až do Brezna. Zbytky brigády se potom soustředily v Kežmarku. Československé velení uvažovalo

o jejím doplnění a následném využití k další výsadkové operaci na československém území. Moskva s tím ale nesouhlasila, a tak byl svazek transformován v pěší brigádu. Podle plánu se měla zapojit do bojů až v samém závěru války. Dne 7. května dostala brigáda rozkaz, aby se z Kežmarku přesunula do Valašského Meziříčí. Na cestě mezi Ružomberkem a Žilinou ji zastihla zpráva o skončení války. Velení dostalo rozkaz obsadit jednotlivé posádky na jižním a středním Slovensku a přikrýt tak hranici s Maďarskem. Velitelství brigády bylo v Banské Bystrici. Tomáš Sedláček tam působil ještě asi dva měsíce, než se dozvěděl, že má nastoupit do Vojenské akademie v Hranicích a zajistit tam výuku bojové zdatnosti. Po skončení Vysoké válečné školy v roce 1948 se Tomáš Sedláček stal přednostou operačního oddělení 11. pěší divize v Plzni. O tři roky později ho zatkli a obvinili ze špionáže a vlastizrady. Ve vykonstruovaném procesu dostal doživotí. „O co tenkrát ve skutečnosti šlo, jsem se vlastně nikdy nedozvěděl. Jedním z mých podřízených v Plzni byl Josef Kučera. Ten byl v kontaktu se spolužákem Ženíškem. Co tenkrát organizovali, to dodnes nevím,“ řekl nám generál Sedláček. Postupně prošel proslulým „domečkem“, Pankrácí, Valticemi, Mírovem, Leopoldovem. Nakonec skončil v uranovém dole Bytíz. Pustili ho na amnestii v květnu 1960. Rok před tím se s ním rozvedla manželka. „Vzpomínám si, jak nás vezli autobusem. Projížděli jsme příbramskými ulicemi, všechno mi připadalo hrozně zpustlé. Za těch devět let, co jsem strávil ve vězení, se všechno změnilo, musel jsem se učit znovu žít.“ Na plnou rehabilitaci musel ale čekat dalších třicet let, až do roku 1990. Text: Vladimír Marek Foto: autor a publikace Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka

3

mise Od prvního zářijového dne střeží vzdušný prostor nad Pobaltím kontingent Armády České republiky

s francouzskou stíhačkou Mirage 2000C zničena jedna litevská „devětatřicítka“), sedm dopravních letounů (mimo jiné C-27J Spartan) a osm vrtulníků Mi-8. Do organizační struktury ozbrojených sil Litvy jsou začleněny tři letecké základny, a právě Šiauliai vyhovuje normám NATO.

Dlouhodobá příprava na misi

Vzlet do patnácti minut!

Letecký přesun do tisíc kilometrů vzdáleného místa nasazení byl zahájen 21. srpna 2012. Z čáslavské základny taktického letectva na litevské letiště Šiauliai přepravil skupinu přípravného týmu dopravní letoun CASA C-295M vzdušných sil Armády ČR. Další transfery se uskutečnily 23. a 30. srpna. Na přepravě se kromě letounů 24. základny dopravního letectva Kbely podílel i litevský transportní stroj C-27J Spartan. Potřebný materiál a technické vybavení, čítající také dvanáct kontejnerů, záložní elektrocentrály a tahače letounů, byly přepraveny pozemní kolonou. Tuto přepravu zabezpečovala ve dnech 20. až 25. srpna svými silami a prostředky 14. brigáda logistické podpory s velitelstvím v Pardubicích. Předposlední srpnový den provedly přelet čtyři víceúčelové nadzvukové bojové letouny JAS-39C. Z domovské základny jim to netrvalo více než jednu hodinu. Před odletem první skupiny 2. kontingentu Armády České republiky v misi Baltic Air Policing se přijel s jejími příslušníky rozloučit zástupce ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany brigádní generál Jaroslav Kankia. „Tři roky od prvního nasazení českého kontingentu v Pobaltí považujeme za optimální rotační

na tak vysoké úrovni, že i tento zdvojený úkol zdárně splní. „Jsme nuceni omezit plánovaný letecký výcvik. Klíčová bude provozuschopnost letecké techniky,“ říká stroze, ale naprosto výstižně.

Příklad alianční solidarity Pátek 31. srpna. V hangáru Quick Reaction Alert (QRA) neboli ostré hotovosti na letecké základně v Šiauliai stojí nastoupené dvě vojenské jednotky, polská z 22. základny taktického letectva Malbork a česká z 21. základny taktického letectva Čáslav. Naproti nim zaujali místa vrcholní představitelé Estonska, Lotyšska a Litvy v čele s litevským ministrem zahraničí Audroniusem Ažubalisem a ministryní národní obrany Litevské republiky Rasou Juknevičienéovou. Přítomni jsou rovněž členové diplomatického sboru, generalita ozbrojených sil a politická reprezentace. Delegaci Ministerstva obrany České republiky vede ministr obrany Alexandr Vondra a jejími členy jsou jak senátoři Parlamentu České republiky, tak zástupci sekce obranné politiky a strategie, sekce vyzbrojování a Společného operačního centra MO. Na úvod si přítomní vyslechnou slavnostní projevy. „Zapojení České republiky do mise Baltic Air Policing považuji za velice pozitivní. Nejenže se jedná o projev spojenecké solidarity a nedělitelnosti alianční bezpečnosti, ale čeští stíhači si tímto nasazením zvyšují svoji profesní připravenost v reálných situacích,“ říká A. Vondra a poukazuje na to, s jakým vysokým kreditem jsou čeští profesionálové v Pobaltí spojováni. „Před třemi roky zde splnili svoji misi na výtečnou a já

do 3. ledna 2013 mají zodpovědnost za ostrahu prostoru odpovědnosti. Ve skutečnosti to pro ně znamená patnáctiminutovou časovou normu ke vzletu hotovostní dvojice Gripenů k narušiteli. Pro úplnost zbývá upřesnit, že 2. kontingent Armády ČR je tvořen čtyřiašedesáti příslušníky ze čtyř vojenských útvarů – 21. základny taktického letectva Čáslav, Velitelství Vojenské policie Olomouc, spádového vojenského zdravotnického zařízení Vyškov a sekce rozvoje druhů sil – operační sekce Ministerstva obrany Praha. Jádro úkolového uskupení je postaveno na létajícím a pozemním personálu čáslavské 211. taktické letky. Rotace většiny příslušníků kontingentu se uskuteční na přelomu října a listopadu 2012. Velitelem kontingentu je velitel 21. základny taktického letectva v Čáslavi plukovník gšt. Petr Lanči.

České Gripeny nad Pobaltím Reminiscence za nasazením příslušníků Armády České republiky v Pobaltí je následující: 1. kontingent AČR v misi Baltic Air Policing střežil vzdušný prostor a teritoriální vody pobaltských států, Estonska, Lotyšska a Litvy, v rámci aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATINADS – NATO Integrated Air Defence System) od 1. května do 31. srpna 2009. Pětasedmdesátičlenné uskupení profesionálů AČR z pěti vojenských útvarů, z většiny postavené na létajícím a pozemním personálu čáslavské 211. taktické letky, plnilo úkol z litevského letiště Šiauliai. Místem působení byla také Karmelava u Kaunasu, kde na tamním středisku řízení

Ze vzletové a přistávací dráhy letiště litevského Šiauliai postupně startují hotovostní letouny zařazené do aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATINADS). Nejprve dva polské MiG-29, poté dvě české stíhačky JAS-39 Gripen. O pár minut později, již semknuty v efektní formaci, prolétají nad hlavami čestných hostů slavnostního převzetí operačního úkolu v misi Baltic Air Policing. Se vstupem sedmi nových členských zemí do NATO v roce 2004 bylo schváleno dočasné řešení k zabezpečení střežení vzdušného prostoru (air policing) v zemích, které nevlastní odpovídající prostředky k jeho zajištění. V současné době je air policing poskytován ze strany spojeneckých zemí dlouhodobým (více)národním příspěvkem Slovinsku a Albánii, na rotační bázi pak Islandu a pobaltským zemím. Střežení nad územím a teritoriálními vodami tří pobaltských států, Estonska, Lotyšska a Litvy, začalo v březnu 2004 a doposud se na něm podílelo čtrnáct zemí v celkovém počtu jedenatřiceti rotací. Jako první plnili tento úkol Belgičané s letouny F-16AM Fighting Falcon. Česká republika se do této mise již zapojila, a to v roce 2009 s Gripeny JAS-39C. Zájmový prostor tak chránily různé typy letecké techniky

4

provozované ve vojenských letectvech Severoatlantické aliance. Mimo již vzpomínaných „efšestnáctek“ z Belgie, Dánska, Norska, Nizozemska, Spojených států amerických, Turecka a Portugalska také například F-4F Phantom a Eurofighter Typhoon německého Luftwaffe, francouzské Mirage 2000C, rumunské MiG-21, polské MiG-29 nebo americké F-15C Eagle. Air policing v Pobaltí má v současné době vypsány termíny rotací do konce roku 2014. Po čáslavských stíhačích z 211. taktické letky (září až prosinec 2012) to budou kontingenty z Dánska, Francie, Belgie a Spojených států amerických. O dalším konkrétním nasazení rotací se bude jednat na globální konferenci ke generování sil, která proběhne v listopadu letošního roku. Důležité je však říct, že je schváleno působení mise Baltic Air Policing do roku 2018

s možností dalšího prodloužení. Avšak současně s prodloužením mise se spojenci shodli, že do roku 2014 musí být rozpracován koncept sdílení střežení vzdušného prostoru také ze strany pobaltských zemí. Pro zajímavost – například litevské letectvo nedisponuje stíhacími stroji a má pouze minimální počet dopravních letounů a vrtulníků. Konkrétně se jedná o tři letouny L-39 Albatros (vloni byla při srážce

cyklus,“ konstatoval a upřesnil, že příprava na misi byla dlouhodobějšího rázu a v maximální možné míře se při ní využily zkušenosti prvního kontingentu AČR. Realitou je, že nadcházející čtyřměsíční mise v Pobaltí znamená dvojí nasazení čáslavských pilotů v rámci NATINADS. Velitel 211. taktické letky podplukovník Jaroslav Míka je však přesvědčený, že profesní připravenost příslušníků jeho jednotky je

jsem zcela přesvědčený o tom, že tomu tak bude i tentokrát,“ zdůraznil ministr obrany České republiky. Součástí slavnostní ceremonie je i symbolické předání dřevěného klíče od vzdušného prostoru tří pobaltských států. Z rukou polského lídra podplukovníka Leszka Blacha jej přijal velitel českého úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči. Od soboty 1. září 2012 devíti hodin místního času

a uvědomování (CRC – Controlling and Reporting Centre) sloužili dva čeští specialisté. Pro plnění operačního úkolu byl kontingent AČR vyzbrojen čtyřmi víceúčelovými nadzvukovými bojovými letouny JAS-39 Gripen. Během čtyřměsíční mise nalétali hotovostní piloti (QRA – Quick Reaction Alert) celkem 404 letových hodin při 336 vzletech, přičemž provedli osm takzvaně ostrých startů (Alfa Scramble), při nichž zasahovali proti civilním i vojenským letounům v prostoru odpovědnosti, které nedodržovaly pravidla letů po tratích civilních letových služeb. Velitelem prvního kontingentu AČR v Pobaltí byl velitel 211. taktické letky major Jaroslav Míka. Text a foto: Pavel Lang

5

Rozhovor s ředitelem divize logistiky a zdrojů aliančního Mezinárodního vojenského štábu generálmajorem Jaroslavem Kociánem

host Ano, poprvé v historii máme pozici ředitele této úrovně. Vnímám to především jako úspěch celé naší armády. Bez její podpory by nebylo možné zvládnout výběrové řízení. Tyto pozice jsou nabízeny všem členským zemím NATO. Každý stát může delegovat svého kandidáta. Komise pak posoudí jeho odborné kvality a předpoklady. Já osobně jsem se výběrového řízení zúčastnil na podzim roku 2010. Do této pozice mne pak schválil Vojenský výbor NATO počátkem prosince 2010. Jak moc vám při nástupu do toho pomyslného rychlíku pomohly zkušenosti z Brunssumu? Bez nich by to vůbec nešlo. Jednou z podmínek je, že musíte mít podobnou zkušenost. To, že jsem v letech 2005 až 2008 sloužil na operačním velitelství NATO na pozici ředitele divize logistiky, bylo naprosto klíčové. Bez této zkušenosti by se to nedalo prakticky zvládnout. Naše stálá zastoupení v NATO si mezi sebou předávají čeští zástupci, vy jste přebíral funkci od Poláka. Je to složitější? Nemyslím si, že by v tom byl až tak velký rozdíl. V mé divizi jsou zástupci dvaceti států. Pětaosmdesát procent příslušníků divize nejsou rodilí mluvčí. Každý z nás musí v angličtině uvažovat a zvládat veškerý manažerský přístup. Neměl jsem tedy žádný problém s přebíráním funkce od generála Falkovského.

Musíte vidět celý les Na podzim roku 2010 uspěl ve výběrovém řízení na funkci ředitele divize logistiky a zdrojů aliančního Mezinárodního vojenského štábu příslušník AČR generálmajor Jaroslav Kocián. Od srpna loňského roku sedí v budově hlavní centrály NATO v Bruselu a řídí tuto důležitou oblast. O tom, co tato práce obnáší, si s ním povídáme v následujícím rozhovoru. Jaké to bylo, když jste sem před rokem přišel a převzal odpovědnost za takovýto mnohonárodní celek? Práce na velitelství NATO je výrazně odlišná od našeho národního prostředí. Po roce stráveném v této funkci to mohu hodnotit, jako že jsem úspěšně ukončil první ročník alianční univerzity. Když jsem sem nastupoval vloni počátkem srpna, zaměstnávala nás operace na pomoc Libyi. Naplno běžela řada dalších operací počínaje ISAF v Afghánistánu a konče protipirátskou operací v Africe. Byla schválena nová organizační

6

struktura NATO. Jakmile se ocitnete v takovémto prostředí, je to stejné, jako když nastoupíte do rozjetého vlaku. Máte maximálně ten srpen, kdy je zde poněkud volnější pracovní tempo, na rozkoukání. Pak již musíte jet naplno. To už jste v rychlíku. Ta dynamika je zde hrozně rychlá. Je nezbytné okamžitě velice flexibilně reagovat na zdejší prostředí. Jako od ředitele divize se od vás očekává stoprocentní výkon. Jestli se nemýlíme, jste prvním příslušníkem AČR, který zaujal pozici takovéto úrovně?

Zmínil jste zastoupení dvaceti členských zemí. Jak vás vaši podřízení vnímají jako Čecha? Myslím si, že pozitivně. Je to dáno především tím, že Česká republika má v NATO velice dobré jméno, a to zejména ve vztahu k plnění závazků. Podporujeme ty nejdůležitější alianční aktivity. Nikdy se nestavíme proti. Zapojujeme se do práce všech výborů. p A právě na základě toho, že Česká republika je v Alianci velice dobře hodnocena, ten rozjezd byl pro mne daleko snadnější. r

Obdržel jste nějakou radu do začátku? Bylo mi řečeno, že problém musím chápat v širokém kontextu komplexního přístupu politicko-vojenského rozměru. Na strategické úrovni se musíte oprostit od taktických záležitostí. Rada zní: „Nemůžete vidět pouze jeden strom, ale musíte vidět celý les.“ Z jakých složek se skládá vámi řízená divize logistiky a zdrojů? Začal bych trochu více ze široka. Divize neboli sekce, kterou řídím, je jednou ze šesti divizí Mezinárodního vojenského štábu (International Military Staff). Což je výkonný orgán, tedy jakýsi generální štáb, nejvyšší alianční vojenské autority – Vojenského výboru NATO. Sekce logistiky a zdrojů plní úkoly integrovaného zdrojového managementu. Tvoří ji šest odborů a jedno oddělení: odbor logistiky, vyzbrojování, zdravotnictví, personalistiky, personálního auditu, infrastruktury a financí a oddělení vnitřní správy. Jaká je vůbec v aliančních strukturách vaše role coby ředitele této divize? Jsem přímo podřízen vrchnímu řediteli Mezinárodního vojenského štábu. Zároveň dělám poradce pro Vojenský výbor v otázkách zdrojů, logistiky a vyzbrojování. Řídím výbory, komise a skupiny se členskými státy Aliance v nejrůznějších formátech. Jako předsedající nemám hlasovací právo, nemůžu nutit státy k přijetí nějakého rozhodnutí. Mým úkolem je koordinovat diskuzi s cílem pomoci jednotlivým zemím dosáhnout konsenzu. Musím tedy nejen rozumět problematice, ale i umět naslouchat, připravovat návrhy a dělat kompromisy, které jsou všemi akceptovatelné. Zároveň předávám Vojenskému výboru hlášení o dosažených výsledcích. Pokud tyto dokumenty potvrdí, tak je dále předkládá jako vojenská doporučení ke konečnému schválení Severoatlantické radě. Můžete přiblížit váš běžný pracovní den? Musím zvládnout poměrně široký rozsah činností. Výkon funkce ředitele divize není pouhým zaměstnáním, ale spíš posláním, které rozhodně není ohraničeno osmihodinovou pracovní dobou. Vyžaduje vysoké pracovní nasazení. Denně se účastním několika zasedání výborů, komisí či pracovních porad. Musím například vyřídit až sto emailů a zvládnout celou řadu dalších jednání. Největším motivem pro moji práci je vysoká profesionalita mých podřízených. To vás nutí trvale studovat a mít neustálý přehled. Výdaje České republiky na obranu se již řadu let neustále snižují. V současné době se blíží jednomu procentu hrubého domácího produktu. Jak je tento trend vnímán zde, v centrále NATO? To je velice ožehavá otázka. Ve svém portfoliu mám totiž mimo jiné i oblast financí. Jsem tedy Vojenskému výboru zodpovědný za vojenský rozpočet. Samozřejmě, že tyto věci zde analyzujeme. Z našeho posledního přehledu vyplývá, že pouze tři

státy naplňují alianční doporučení na výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP. Je to USA se 4,8 procenta, Velká Británie s 2,6 a Řekové s 2,1. Ke dvěma procentům se ještě blíží Turecko, Francie a Estonsko. Největší množství zemí se pohybuje kolem 1,5 procenta. Česká republika je bohužel s 1,1 procenta třetí od konce V této souvislosti bych ale připomenul strategickou koncepci USA pro jednadvacáté století, která byla publikována v lednu letošního roku. V ní jsou nově strategické zájmy USA definovány do prostoru Asie a Pacifiku. Zde je jasný vzkaz evropským spojencům, že by měli více přispívat na svou obranu a nespoléhat se jen na případnou pomoc USA. I když evropští spojenci neustále snižují své rozpočty, přesto Američané zůstávají nadále v Evropě. V letošním roce náklady NATO jsou ze tří čtvrtin financovány USA. Přitom ještě před pouhými pěti lety to bylo jen z poloviny. Evropská ekonomika je ale v krizi, všichni musí šetřit, Alianci nevyjímaje... Ano, trend snižování obranných rozpočtů je pro většinu členských zemí NATO společný. Snažíme se na to reagovat nejrůznějšími opatřeními. Jedním z nich je i projekt tzv. chytré obrany – Smart Defence. V současné době rovněž probíhá reforma organizační struktury NATO. Ta má jediný cíl: přinést úspory ve výši až dvaceti pěti procent. V současné době jsme ve fázi přípravy aliančního střednědobého plánu pro roky 2013 až 2018 a na základě toho připravujeme zároveň rozpočet na rok 2013. Zní to možná trochu paradoxně, ale v příštím roce budeme mít větší náklady než letos. Musíme totiž financovat přechod na novou organizační strukturu. To si vyžádá navýšení finančních prostředků. NATO sníží počet svých velitelství. Musíme zcela ukončit činnost velitelství v Lisabonu, Heidelbergu, Madridu a v Izmíru. V tomto tureckém městě ale namísto toho vytvoříme nové velitelství pozemních sil. Tohle všechno si vyžádá nemalé prostředky. Již od roku 2016 by nám však tato opatření měla každý rok přinášet finanční úsporu. Zmínil jste projekt chytré obrany, tedy specializace jednotlivých armád na určité oblasti. To je záležitost, na kterou se naše armáda orientuje již deset let. Znamená to, že v tomto směru jsme poněkud vepředu? Myslím si, že tato prozíravost se České republice vyplatila. Už od roku 2002 se orientujeme na určitou specializaci především v oblastech ochrany proti zbraním hromadného ničení, vojenského zdravotnictví a následně i logistiky. Také pro některé další státy není ale projekt Smart Defence ničím novým. Málokterá země si dokáže udržet takové schopnosti, aby mohla naplnit veškeré požadavky. A právě proto se musí přistoupit ke specializaci a užší spolupráci. Do těchto projektů již jdou i tak velké státy, jako je Velká Británie, Francie, Německo a USA. Jde o to, dosáhnout co největšího efektu za co nejméně finančních prostředků.

7

host

mise Na podzim letošního roku začne plánování nové operace, která by měla navázat na tu současnou. Dnes už víme, že to nebude bojová operace, ale mise zaměřená na podporu afghánských bezpečnostních sil. Zatím je však předčasné mluvit o dalších podrobnostech. I tuto novou operaci bude zajišťovat NATO? Předpokládáme, že ano. Je ale potřeba splnit dvě podmínky. Jednak musí existovat pozvání afghánské politické reprezentace. Navíc se tato mise také neobejde bez nového mandátu OSN. Od poloviny roku 2013 by si Afghánci měli zajišťovat bezpečnost v zemi vlastními silami. To by měl být zároveň jakýsi startovací moment pro stahování jednotlivých národních kontingentů z této země.

Letos na jaře se v Chicagu konal summit NATO. Jaké úkoly postavil před vaši divizi? Summit vydal tři deklarace: jednak k Afghánistánu, k projektům Smart Defence a pak k rozvoji spolupráce. Mise v Afghánistánu bude v roce 2014 ukončena. Čeká nás složitý plánovací proces zaměřený na stažení vojsk. Je potřeba si uvědomit, že v této zemi máme sto třicet tisíc vojáků a téměř osm set základen. Je tam sto dvacet pět tisíc velkých kontejnerů a více než sedmdesát tisíc kusů techniky. Za strategickou koordinaci odsunu lidí a materiálu odpovídá naše divize. Nyní jsme ve fázi zplánování této operace. Probíhají jednání s jednotlivými členskými zeměmi. Čekáme na jejich příspěvky. Každý stát by měl deklarovat harmonogram odchodu. V souvislosti s projekty Smart Defence, o kterých jsem již hovořil, bych připomenul, že významnou roli v této oblasti zaujímá Mezinárodní logistické koordinační centrum se sídlem v Praze. To se podílí například na řízení výstavby společného velitelství logistické podpory na regionální úrovni, mezinárodního logistického partnerství pro oblast pohonných hmot, mezinárodní podpory operací, na vybudování mezinárodní spolupráce pro mobilní muniční skladování a na vybudování mezinárodní spolupráce pro zásobování a distribuci pitnou vodou. Vyvrcholením těchto aktivit by mělo být mezinárodní logistické cvičení Capable Logistician, které se uskuteční v příštím roce na Slovensku ve vojenském výcvikovém prostoru Lešť. Myslím si, že v tomto případě se jedná o velký příspěvek k interoperabilitě. Zmínil jste Afghánistán, kde současná operace skončí v roce 2014. Už se ví, co bude po tomto datu?

8

Jednotky NATO navážely materiál do Afghánistánu řadu let, nyní bude potřeba ho stáhnout během relativně krátkého období. Tento obtížný úkol se vás bezprostředně týká. Kdy začne tato etapa a jak dlouho bude trvat? Země, které přišly o mandát vlastní politické reprezentace, tedy Nizozemsko a Kanada, proces odsunu vlastně již ukončily. Další země tento proces připravují. Na základě zkušeností těchto dvou zemí jsme si celý odsun vymodelovali. Došli jsme k závěru, že od zahájení plánování do odchodu posledního vojáka to bude trvat osmnáct měsíců. Předpokládáme, že tedy začneme v polovině roku 2013 a skončíme do konce roku 2014. Má se jednat o ryze národní záležitost, anebo se tímto procesem budou zabývat nadnárodní logistická centra? Tento proces musí být pochopitelně koordinovaný. V opačném případě by na dopravních koridorech vypukl chaos. Tento úkol má na starost Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) v Monsu. V současné době se to všechno plánuje tak, aby se nestřetávaly zájmy jednotlivých kontingentů a nevytvořili jsme 1. července 2013 frontu na hranicích Afghánistánu. Každý stát musí definovat, jakou část materiálu stáhne domů a jakou bude nadále používat pro novou operaci. Mnohé z věcí se ale ekonomicky nevyplatí odvážet. Přeprava by totiž byla dražší, než je jejich hodnota. Pro tento materiál se budou v Afghánistánu vytvářet centra, která budou mít za úkol ho předávat zástupcům místní správy a nevládním organizacím. Může se jednat i o celé základny. Předpokládáme, že největší množství materiálu odvezeme po železnici a lodní dopravou. Jen zlomek, především strategického charakteru, bude přepraven letecky. Také většina vojáků by domů měla být přepravena tímto způsobem. Když směřoval materiál do Afghánistánu, sehrával mnohdy významnou roli čas, proto také byla mnohem více zastoupena letecká doprava. Znamená to, že teď hledáte nové pozemní komunikace, které by byly schopny absorbovat takovéto množství techniky a vybavení?

Největší přirozenou překážkou je pohoří Hindúkuš, které se nachází uprostřed Afghánistánu. To nás samozřejmě limituje. V současné době máme připraveny tři hlavní komunikace. Jednak je to jižní cesta, která vede do největšího pákistánského přístavu Karáčí. Předpokládáme, že tudy bude dopravován materiál nejen z jižních a východních částí země, ale zřejmě i ze západních. Pro tuto variantu jsme zvolili dva hraniční přechody mezi Afghánistánem a Pákistánem. V listopadu 2011 došlo v důsledku leteckého útoku NATO k úmrtí pákistánských vojáků. Následovala blokáda pákistánské zásobovací cesty. Díky usilovným jednáním se nám ji ale podařilo opět otevřít. První kontejnery již počátkem července překročily hranici. Další je cesta severní – přes Uzbekistán, Kazachstán a Rusko. Ta se bude týkat severních provincií země. Zároveň proběhla úspěšná jednání s ruskou stranou, že v případě zablokování této trasy by se stal komerčním překladištěm Uljanovsk. Sem bychom přepravovali náklad letecky a odtud po železnici. Tuto kombinovanou dopravu by však nemohli zajišťovat vojáci, ale výhradně civilní firmy. Nyní to vypadá na otevření ještě jedné cesty, označované jako střední. O ni mají zájem především turečtí a španělští vojáci. Ta by vedla přes Uzbekistán, Kazachstán, Kaspické moře do Ázerbájdžánu, Gruzie a přes Černé moře a Středozemní moře. Pokud se týká té malé části letecké přepravy, bude mít Aliance dostatečnou kapacitu, anebo ji bude muset shánět mezi civilními dopravci? Myslím si, že se bude opět jednat o určitý mix. Velké země jsou soběstačné. Česká republika si zřejmě opět bude komerčně pronajímat Iljušiny (IL-76) a Ruslany (Antonov-124). Předpokládáme ale, že zde bude existovat i podpora vedoucích zemí a spolupráce mezi menšími zeměmi. Stahování vojsk z Afghánistánu má představovat samostatnou operaci. Bude pro ni zřízeno i samostatné velitelství? Za tímto účelem, jak jsem řekl, je trvale zřízena složka na SHAPE v Monsu, která má na starost koordinaci mezinárodní vojenské dopravy. Všechno ostatní ale budou muset zvládnout současné velitelské struktury. Přesto hlavní zodpovědnost za stažení vlastních vojsk ponese každá daná země. Jedna věc je stěhování a druhá likvidace základen. Budou se muset tyto prostory uvádět do původního stavu? Pokud k tomu dojde, budeme postupovat podle norem běžných ve světě. Teď hovořím o ekologické likvidaci. A to stejným způsobem, jako jsme ji dělali v případě základny Šajkovac v Kosovu. Česká republika je právě na tomto případě dávána všem ostatním za vzor. Text: Vladimír Marek a Jan Procházka Foto: Vladimír Marek

Vaší práce si vážím Počátkem září navštívil české vojáky v Afghánistánu předseda vlády České republiky Petr Nečas v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Petra Pavla. Po příletu do Kábulu se nejprve na Velitelství mnohonárodních sil ISAF setkal se zástupcem velitele sil ISAF generálporučíkem Adrianem J. Bradshawem. Společně diskutovali otázky týkající se zejména vývoje bezpečnostní situace, procesu přebírání odpovědnosti za bezpečnost své země samotnými Afghánci a vojenských aspektů působení mise ISAF v Afghánistánu. „Česká republika tady vystupuje jako velice solidní a spolehlivý partner. Jednoznačně jsme přesvědčeni, že máme jít podle strategie společně dovnitř, společně ven,“ uvedl po jednání premiér Nečas. „Jsme také schopni velice flexibilně reagovat na požadavky. Česká republika například posílila letecký poradní tým tady v Kábulu o třicet specialistů na údržbu vrtulníků. Máme své vojáky také v Lógaru a Wardaku. Chceme být skutečně spolehlivým spojencem a máme také jasnou představu, co s těmi jednotkami udělat dál, tzn. transformovat je do vojenských poradních týmů,“ řekl po jednání předseda vlády. „Nad rámec toho, co jsme přislíbili, padl požadavek, abychom ještě jednou zvážili možnost vyslání policejního poradního týmu, případně kombinovaného týmu, který by měl schopnost provádět základní výcvik policisty,“ upřesnil požadavek velení ISAF generál Pavel s tím, že by se mělo jednat o tým zhruba 30 až 40 osob. „Musíme to zvážit, zda jsme schopni tento požadavek zrealizovat v kontextu našeho schváleného mandátu,“ konstatoval generál Pavel. Na základně KAIA premiér Nečas společně s generálem Pavlem také dekorovali české vojáky z jednotek 5. úkolového uskupení dislokovaných v Kábulu medailí NATO Non-Article 5 za službu v silách ISAF. Premiér Nečas navštívil také Provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Po příletu na základnu Shank přivítal premiéra české vlády velitel 10. jednotky PRT plukovník Josef Kopecký, který ho následně seznámil s plněním hlavních úkolů jak vojenské, tak civilní části PRT. Informoval ho o aktuální bezpečnostní situaci v provincii, o průběhu projektů rychlého dopadu, výcviku příslušníků afghánských bezpečnostních složek a podílu českého PRT na celkovém rekonstrukčním procesu provincie. „Vaší práce si obrovským způsobem vážím, protože díky vám jsme považováni za spolehlivého spojence a za zemi, která ví, co chce,“ uvedl premiér Nečas při neformálním setkání s vojáky jednotky. „Kamkoliv přijedu, když přijde řeč na Armádu České republiky a její působení v misích, slyším jen slova uznání. Udělali jste České republice vynikající jméno. Když jsem jednal s prezidentem Obamou v Oválné pracovně nebo na Downing Street s britským premiérem Davidem Cameronem, zdůrazňovali, jak velký přínos české jednotky v Afghánistánu znamenají, jak jsou potřebné a užitečné. Chtěl bych vám poděkovat,“ pokračoval premiér Nečas a ocenil, že měl možnost se na vlastní oči seznámit s podmínkami a prostředím, ve kterých čeští vojáci pracují. Na jeho slova pak navázal generál Pavel, který vojáky informoval o změnách, jež armádu čekají v nejbližším období. Petr Nečas se na základně Shank setkal také s velitelem 4. jednotky OMLT podplukovníkem Martinem Botíkem. Činnost provinčního rekonstrukčního týmu bude ukončena na počátku příštího roku. V provincii Lógar ho nahradí vojenský poradní tým, tzv. MAT, jehož hlavním úkolem bude výcvik a poradenství Afghánské národní armádě. Text a foto: plk. Jana Růžičková, oddělení komunikace s veřejností, Generální štáb AČR

9

mise

Šest perných měsíců v Lógaru Dne 14. srpna 2012, na den přesně po šesti měsících operačního nasazení, mohl velitel 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar plukovník Antonín Genser nahlásit do Prahy, že „devítka“ úspěšně ukončila svou činnost v Afghánistánu a předala plnění operačního úkolu 10. jednotce. V žádném případě to nebylo snadných šest měsíců… Nahlédneme-li do suchých statistik, zjistíme, že příslušníci 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar za tu dobu zrealizovali více než 330 pěších, vozidlových, aeromobilních a kombinovaných patrol. V součinnosti s koaličními silami a afghánskými bezpečnostními složkami se čeští vojáci v Lógaru podíleli také na osmi bezpečnostních operacích a v mnoha dalších případech byl nasazován český pyrotechnický odřad (EOD). Za tím vším však musíme hledat mnohem víc než jen suchá čísla uvedená v přehledových tabulkách – především vysokou profesionalitu, odhodlání, odvahu a um našich vojáků. To jim spolu s „vojenským sˇtěstím“ umožnilo úspěšně projít všemi náročnými zkouškami. Je pochopitelné, že takto intenzivní operační činnost českých vojáků se nemohla obejít bez kontaktů a střetů s opozičními bojovníky. Ostatně provincie Lógar spolu se sousedními provinciemi Wardak a Ghazni nyní patří co do intenzity ozbrojených střetů a povstaleckých aktivit k jedněm z nejrizikovějších v celém Afghánistánu. Míra nebezpečí navíc letos v Lógaru postupně gradovala od tradičně klidnějších zimních a jarních měsíců, kdy činnost povstalců a zejména jejich zahraničních bojovníků blokuje tuhá zima a neprůchodné, sněhem zaváté horské hřbety a údolí, až po ze všech úhlů pohledu žhavé letní měsíce. Čeští vojáci z 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar se tak střetli se všemi zde obvyklými typy útoků a bezpečnostních incidentů. K nejzávažnějším situacím, kterým museli čelit, bezesporu patřila obrana předsunuté koaliční základny v hlavním městě provincie Lógar, v Puli Alam, na niž byl podniknut komplexní útok povstaleckých skupin 15. dubna 2012 v rámci takzvaného zahájení letošní jarní ofenzivy Tálibánu. Česká jednotka, která měla na starost ochranu a obranu této základny, se ocitla zejména v prvních okamžicích širšího koordinovaného útoku povstalců pod intenzivní palbou z ručních zbraní a RPG, vedenou z nedaleké rozestavěné výškové budovy a z několika dalších směrů. Zvrat přineslo až zasazení zbraňových systémů

10

kolového obrněného transportéru Pandur a následná podpora letectva. Boje příslušníků afghánskýchh bezpečnostních sil a jejich koaličních ch partnerů však pokračovaly v těsném okolí základny až do ranních hodin dalšího dne, kdy byla hrozba všech sebevražedných útočníků definitivně zažehnána. S nastřelením ručními zbraněmi, kulomety, útoky RPG, střelbou odstřelovačů i improvizovanými výbušnými zařízeními (IED – Iprovised Explosive Device) se museli příslušníci „devítky“ úspěšně vyrovnat také při některých ze svých četných výjezdů mimo základny Shank a Puli Alam, zejména během účasti v koaličních bezpečnostních patrolách a při výjezdech českého EOD na společné patroly určené k vyhledání výbušných hrozeb a nástrah na komunikacích a v jejich okolí (RCP – Route Clearance Patrol). Nejkomplikovanější bylo působení v distriktu Baraki Barak, kde se jednou četou 9. jednotka Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zúčastnila prohledávací operace Welcome Home, a v distriktu Kherwar, kde působila menší česká úkolová uskupení ve třech operacích v součtu prakticky po celý jeden měsíc. Úspěchy v operační činnosti, na níž se čeští vojáci za uplynulého půl roku v Lógaru podíleli, byly značné. Například po operaci Welcome Home mohl Tálibán po úspěšném zásahu skupiny s českými vojáky odepsat své výcvikové středisko s kompletním vybavením sloužícím k instruktážím o způsobech pokládání v Afghánistánu velmi nebezpečných a zákeřných IED. Při dalších operacích s českou účastí se podařilo odhalit a zničit tři skrýše zbraní a munice užívané povstalci. Čeští pyrotechnici zlikvidovali na 40 IED, která byla na komunikacích nastražena na projíždějící vozidla nebo byla namířena proti pěším patrolám a z vozidel sesedlým vojákům. Velmi úspěšná byla jejich činnost i při takzvaných povýbuchových analýzách na místech incidentů. Našimi experty získané informace a důkazy vedly v několika případech k úspěšnému rozkrytí povstaleckých buněk a jejich následnému pozatýkání bezpečnostními silami.

To vše výše uvedené nejenže významně přispělo k posílení bezpečnostní situace v provincii Lógar, ale zároveň i českým vojákům přineslo velmi cenné a pro další profesní růst a rozvoj vojenských dovedností a taktiky nenahraditelné přímé praktické zkušenosti, které budou spolu s ostatními získanými poznatky po komplexním vyhodnocení účelně přeneseny do dalšího výcviku a přípravy jednotek nejen k působení v zahraničních operacích. Stěžejním úkolem vojenské části provinčního rekonstrukčního týmu je však zajištění bezpečnosti pro české civilní experty podílející se v Lógaru na rekonstrukčním procesu. K jejich projektům proto mířilo z výše uvedených patrol téměř 200 výjezdů. Ke zlepšování podmínek v provincii a pozitivnímu vnímání koaličních sil ISAF místními obyvateli však nepřispívají jen aktivity civilní části. Velmi účinným nástrojem velitele vojenské části PRT v této oblasti je také skupina civilně-vojenské spolupráce CIMIC/PSYOPS. Její příslušníci jen za uplynulých šest měsíců v Lógaru realizovali celkem 21 projektů rychlého dopadu,

zaměřených především na oblast vzdělávání a zdravotnictví. Při nich bylo rozděleno a distribuováno řádově 1,5 tuny různých školních pomůcek, hraček a sportovních potřeb místním dětem a školám a také zhruba 2,5 tuny pomoci ve formě zdravotnického materiálu mířícího od českých vojáků do lógarských nemocnic a k příslušníkům afghánských bezpečnostních sil. Při této závěrečné sumarizaci činnosti 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar nelze opomenout ani příslušníky výcvikové skupiny Vojenské policie, kteří v často nelehkých bezpečnostních podmínkách mentorovali tři základní kurzy pro více než 150 nových policejních rekrutů, příslušníků uniformované složky Afghánské národní policie v areálu policejního výukového střediska přiléhajícího k základně Shank. Ani po návratu z prostoru na domovskou základnu Shank nemohli příslušníci 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zcela polevit v pozornosti. Základna Shank patří totiž dlouhodobě k povstalci nepřímou střelbou nejvíce napadaným

základnám srovnatelné velikosti a typu v celém Afghánistánu. Dochází zde k útokům raketami ráží 107 mm a 122 mm, střelami z minometů či bezzákluzových kanonů ráže 82 mm. Následky ostřelování jsou však s ohledem na sofistikované výstražné systémy a husté rozmístnění úkrytů a jiných ženijních opevnění na základně obvykle zanedbatelné. Na Shanku zažili příslušníci „devítky“ i sebevražedný útok nákladním vozidlem naplněným výbušninami, ke kterému došlo 7. srpna 2012 v dopoledních hodinách. Z českých vojáků při něm nasˇtěstí nebyl nikdo zraněn. Po tomto ohlédnutí za šestiměsíčním působením 9. jednotky Provinčního

rekonstrukčního týmu Lógar, jehož jádro tvořili příslušníci táborského 42. mechanizovaného praporu, je jistě možné konstatovat, že čeští vojáci v této náročné zkoušce znovu se ctí obstáli. Byli na svůj úkol dobře připraveni, odvedli po všech stránkách dobrou práci a upevnili tak oprávněný respekt a důvěru v naše jednotky vkládanou nejen ostatními koaličními vojáky, ale i místními obyvateli. V mnoha okamžicích při nich stál i pořádný kus sˇtěstí, které je v Afghánistánu také nezbytné. Text: major Jan Šulc – tiskový a informační důstojník 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar Foto: Archiv 9. PRT Lógar

11

legislativa

Odboj bez důkazů NELZE UZNAT Téměř pětina vyřízených žádostí o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Taková je bilance Ministerstva obrany po desíti měsících usilovné práce Další tři tisíce žadatelů čekají, než archivy dohledají potřebné důkazy. Bez nich však nelze o žádosti rozhodnout. „Klíčové je pro nás zejména stanovisko Archivu bezpečnostních složek, které obsahuje zejména materiály Státní bezpečnosti. To jsou často stovky archivních materiálů, které pak musíme prostudovat,“ popisuje složitost agendy zákona o třetím odboji náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata. „Jen tak se dá zabránit tomu, abychom osvědčení a s tím spojený finanční příspěvek nevydali někomu, kdo s komunistickým režimem spolupracoval, ale přesto se dnes tváří jako největší odpůrce komunismu.“ Zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, totiž nejen vymezuje formy odboje a odporu proti komunismu, ale i stanovuje překážky, kdy nelze osvědčení vydat. „Vidina stotisícového finančního příspěvku často žadatelům vymaže z paměti, že před třiceti čtyřiceti lety vstoupili do KSČ, Lidových milic, nebo dokonce podepsali akt spolupráce s StB. A teď se na nás zlobí, proč jejich činnost prověřujeme, když nám svůj odboj jasně popsali,“ vysvětluje náměstek Hrbata, proč Ministerstvo obrany oslovuje vedle Archivu bezpečnostních složek též Národní archiv, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a soudní, vojenské i další archivy. Dohledávání podkladů pro rozhodnutí má často mezinárodní charakter, neboť po rozpadu federace zůstala velká část archivních dokumentů (např. osobní spisy vojáků) na Slovensku. Ostatně i zde platí obdobný zákon o třetím odboji, který má na starosti Ústav pamäti národa, tj. slovenská obdoba Ústavu pro studium totalitních režimů. Žádost o pomoc již obdržely i americké či německé archivy Rádia Svobodná Evropa. „Akorát CIA a další zpravodajské služby demokratických zemí nám neodpoví, neboť ty si své spolupracovníky chrání často i déle než předepsaných padesát let. Pokud s nimi žadatel v období komunismu spolupracoval a není o tom zmínka v rozsudku či archivech StB, musí je oslovit sám. Odboj bez důkazů nelze uznat, to ostatně platí i pro druhý odboj,“ připomíná náměstek Hrbata, že ministerstvo – jmenovitě odbor pro válečné veterány – má již s vydáváním osvědčení dle jiných zákonů bohaté

12

zkušenosti: vyřešilo přes 200 000 žádostí politických vězňů a účastníků národního boje za osvobození za 2. světové války, téměř 25 000 žádostí o potvrzení služby u PTP a 15 000 žádostí dle zákona o válečných veteránech. Určit, kdo je dle zákona účastníkem odboje a odporu proti komunismu, není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nestačí, že osoba byla vězněna či jinak perzekvována, ale důležité je to, co proti komunistickému režimu učinila. Zároveň se musí jednat o jednu ze sedmi zákonných forem odboje a odporu. „Nestačí tedy například, že se někdo pokusil neúspěšně emigrovat

a dostal za to dvacet let. Důležité je, zda se tak stalo ve snaze přenést zpravodajsky důležitou informaci nebo převést někoho za kopečky,“ zdůvodňuje Hrbata, proč třetinu zamítnutých žádostí tvoří političtí vězni odsouzení za pokus o překročení hranice. Neúspěšní jsou rovněž žadatelé, kteří

z politických důvodů nemohli dostudovat, byli propuštěni z armády nebo v opilosti rozbili výlohu. U desetiny zamítnutých byly důvodem již výše zmiňované zákonné překážky. Za zmínku stojí i marná snaha o uznání trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a dalších kriminálních deliktů. Osvědčení se naopak vydává všem, kdo se aktivně zapojili do činnosti odbojové skupiny. „To, že až 70 % účastníků odboje bylo organizováno v odbojových skupinách, svědčí o tom, že odpor proti komunismu byl celospolečenský. Doplatil však často na zradu z vlastních řad či přílišnou důvěřivost v neznámé lidi, ze kterých se následně vyklubali provokatéři StB,“ uvedl náměstek. Mezi nejčastější formu odboje patří letáková či samizdatová činnost, a to jak v 50., tak i v 70. letech. Čtvrtina oceněných pak získala status válečného veterána. Ten se dle zákona uděluje za odboj, při kterém šlo skutečně o život: agenti-chodci, spolupráce se západními zpravodajskými službami či sabotáže. „Až na jednu dvě výjimky se u žádného žadatele nedá hovořit o přímém ozbrojeném boji proti komunismu, i když je o něm zmínka v odborné literatuře. Důvodem je možná skutečnost, že tito odbojáři skončili na popravišti nebo se jednoduše ocenění nedožili,“ dodává náměstek. Právě vysoký věk žadatelů vyvolává často neoprávněnou kritiku ze strany médií na rychlost vyřizování žádostí. Nutno ale

dodat, že téměř 80 % žadatelů je starších 70 let, přičemž nejstarší oceněný se již dožil 97 let a nejmladší „jen“ 48. „Již několikrát jsme otázku zrychlení dohledávání edávání archivních materiálů řešili s vedením Archivu bezpečnostních složek, ale ten i po přijetí příslušných opatření ní nám nezašle více než sto osvědčení za měsíc. Tomu přirozeně odpovídá i náš počet rozhodnutí,“ sdělil náměstek. tek. Je nutno dodat, že na kompletních etních archivních důkazech trvá i Etická komise pro oceňování účastníků tníků odboje a odporu proti komunismu, smu, která je odvolacím orgánem pro o neúspěšné žadatele. Jedná se o koleklektivní orgán, jehož jednotlivé členy eny jmenuje Parlament ČR, vláda, áda, prezident republiky a Ústav pro studium totalitních režimů. Minisnisterstvo jí zatím postoupilo asi třiřicítku odvolání. „Z dosavadních ch jednání Etické komise můžeme me konstatovat, že její členové jsou u přinejmenším stejně přísní, jako o jsme my. I to je možná důvod,, proč si odvolání podává jen n každý desátý neúspěšný žadatel,“ uvedl Hrbata.

Miinistr obr an uděluje

Pamě í od znak odboje a otn dporu protúčastníka i komunism u

Ve spolupráci s PhDr. Viktorem Mecou, Ph.D., vedoucím oddělení vydávání osvědčení, připravila redakce

HELENĚ nar.

Heleně Šidákové, která svým dětem splatila dluh napsáním knihy s charakteristickým názvem Přetržené roky, by nikdo nehádal, že se narodila v roce 1925. Štíhlá a stále vitální šedovlasá žena prožila nevšední život zasvěcený lásce ke svému manželovi Zdeňkovi. Ten byl hned po maturitě na Vyšší průmyslové škole v Praze v roce 1944 totálně nasazen do Vídně, kde se dostal do kontaktu s rakouskou podzemní skupinou Blitz, která měla spojení s ústřední odbojovou organizací Černý lev v Praze. Po atentátu na Hitlera se však cosi pokazilo. Zdeněk byl zatčen a vyslýchán na gestapu. Po výsleších byl propuštěn a v srpnu 1944 uprchl z Vídně do Prahy, kde se pod cizím jménem ukrýval do konce roku 1944. Po získání věrohodnějších dokladů – stále ve spojení s Černým lvem – nastoupil do zaměstnání v protektorátním rozhlase. Po osvobození republiky se Československý rozhlas stal osudným pro něho i jeho budoucí ženu Helenu, která sem nastoupila v roce 1945. „Chodila jsem také do technického oddělení, kde pracoval jeden mladý modrooký technik, který kromě zaměstnání studoval na VŠT slaboproud. Mé návštěvy se stávaly častějšími, až jsme se sblížili natolik, že v únoru 1946 se z nás stal zamilovaný pár spojený na život a na smrt,“ přiblížila

okolnosti seznámení se s budoucím manželem paní Helena. Dne 12. března 1947 byla svatba a 28. prosince 1947 se novomanželům narodil prvorozený syn, který dostal jméno po otci – Zdeněk. Zdálo se, že šťastnou rodinu nemůže nic ohrozit. Jenže přišel únor 1948, konec radosti a stěstí. „Od samého počátku, kdy jsem Zdeňka poznala blíže, jsem tušila, že se stýká s nějakými ‚podivnými‘ lidmi. Nelíbilo se mi to. Manžel mi postupně řekl několik jmen svých přátel. Dostala jsem od nich dopis, kde se mi snažili, aniž by řekli moc, vše vysvětlit. Musím věřit, že jde o správnou věc,“ povzdechla si Helena Šidáková, když vyprávěla o špionážní činnosti svého muže. Naznačila tak, že byl od roku 1948 spolupracovníkem americké CIC a později i kurýrem této zpravodajské služby. Po únoru 1948, čekal Zdeňka Šidáka vyhazov z rozhlasu i z vysoké školy. Rozhodl se tehdy jako mnoho dalších studentů pro emigraci. Přátelé ze zpravodajské skupiny ho varovali, že mu hrozí nebezpečí. Helena se ale riskantního přechodu hranice s malým Zdeněčkem v náručí bála. „Pomohla nám náhoda,“ přiznala Helena Šidáková a pokračovala: „Manžel dostal povolávací rozkaz a my se domluvili, že pojede jako na vojnu. Dohodli jsme se, že Zdeněk emigruje a později se pro nás vrátí.“

Čtrnáct dní po Zdeňkově fingovaném odjezdu na Slovensko na vojnu musela mladá paní Helena vysvětlovat na národním výboru, kde je její muž. „Dobře jsem věděla, že odjíždí za hranice, ale neprozradila jsem jej,“ svěřila se šedovlasá žena. Zdeněk se počátkem roku 1949 vrátil z exilu coby agent-chodec a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce však byla prozrazena a Helena s malým synkem byla spolu s dalšími ženami, které se pokoušely o útěk, dopadena a uvězněna v klatovské věznici. Brzy ji propustili. Státní bezpečnost však byla jejímu muži na stopě. Helena odcestovala do Starého Knína, kde se u známých ukrýval její manžel.

ŠIDÁKO V

6. května

1925

É

V Praze dn e : 14. srpn

a 20 012

.. .... .. .. .. ..

.. . ... .. .. . .. .. .. Ministr obra .. .. .. .. . ny ČR

Čísllo :

Osudných dvě stě metrů…

y

Netušili, že tajná policie má mezi jejich přáteli ženu, která spolupracujee s StB. Netrvalo dlouho a do chalupy vrazila razila horda estébáků. Helena se jim i s dítětem v náruči á či postavila do cesty. Chtěla je zdržet. Povedlo se jí to, jenomže Helenu na místě zatkli. Bláhově se domnívala, že ji zakrátko, tak jako v Klatovech, pustí. „Nadělali tam hrozný nepořádek. Rozbili, co se dalo rozbít. Prý hledali vysílačku, která tam samozřejmě nebyla. Hrozně řvali, že jim Zdeněk utekl, a vyhrožovali, že jej stejně brzy dopadnou. To se jim také povedlo,“ řekla se smutkem v hlase paní Šidáková. Zdeňka Šidáka dopadla StB v Jizerských horách. Komunistický soud byl nemilosrdný. Rozsudek zněl doživotí. Tvrdé výslechy se nevyhnuly ani paní Heleně. Důsledek: trvale poškozené zdraví. Po jednom z nich se nemohla postavit na nohy. „Vypadala jsem asi hrozně, když mě táhli dlouhou chodbou vězení, protože si pamatuji, že lidé, kteří tam čekali na sepsání protokolu, při pohledu na mě bledli a odkláněli ode mě zrak,“ svěřila se paní Šidáková. S nostalgií vzpomíná na chvíle, kdy manželovi pomáhala. Poté co jí vylíčil svou protikomunistickou činnost a požádal ji o spolupráci s vyřizováním nejrůznějších vzkazů, předala několik dopisů a dokázala zorganizovat schůzky s lidmi zasvěcenými do odboje. Za tuto činnost byla odsouzena ke dvaceti letům těžkého žaláře. Byla

0091

vězněna v ženských věznicích v Novém Jičíně a Pardubicích. P d bi í h Propuštěna P ště byla b l na amnestii tii prezidenta Antonína Zápotockého, který ji prý bez vědomí Moskvy vyhlásil pro matky s dětmi do deseti let v roce 1955. „Nebylo nás, matek, ve vězení mnoho, přesto nás nepustili najednou. Šla jsem domů asi ve třetí skupince dalších dvou či tří žen,“ skoro zašeptala paní Helena. Manželovi zůstala věrná, ačkoliv jí několikrát nabízel, aby se s ním rozvedla. O tomto kroku nechtěla ani slyšet. Čekala na něj dlouhých čtrnáct let, až do roku 1963. Potom se opět přetrhané roky spojily. Rodina byla společně. Zakrátko se narodil druhý synek – Martin. Zdeněk Šidák se sice dočkal pádu komunismu, ale již v létě roku 1990 zemřel na mozkovou příhodu. Paní Helena žije dodnes na pražském Žižkově a nedávno obdržela osvědčení o 3. odboji podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.). „Ještě jsem klukům o tom ani neřekla, leží ten dopis v šuplíku,“ s jiskřičkami v očích se svěřila paní Helena. Ještě přidá vzpomínku na to, jak ji potěšili mladí lidé, kteří chtěli slyšet její životní příběh a navštívili ji. Prý chtěli, aby se její vyprávění dostalo do televize. Proti tomu se ale energická žena prý postavila. Připravil: Miroslav Šindelář

13

historie Od vybudování naší první poválečné výsadkové jednotky, pěšího praporu 71 „Československých parašutistů“, uplynulo šedesát pět let

Zrození našich výsadkářů První myšlenky na vybudování československého výsadkového vojska se objevily v hektických dnech tzv. druhé republiky. Dříve, než se však mohlo přikročit k jejich realizaci, přišel 15. březen 1939, rozbití zbytku republiky a vytvoření protektorátu. Také u naší zahraniční armády ve Velké Británii se uvažovalo o vytvoření výsadkové jednotky nejméně o síle roty. Nakonec ale všechny tyto úvahy skončily pouze u výsadkového výcviku jednotlivců. A tak první skutečně realizovanou myšlenkou na vytvoření československého organizačního výsadkového celku byl vznik 2. čs. samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu. I v tomto případě však existují určitá „ale“. Tato jednotka během své poměrně krátké historie nebyla nikdy vysazena k plnění bojového úkolu ze vzduchu. Její příslušníci absolvovali pouze výcvikové seskoky na sovětských padácích. V září 1944 byli jako pěšáci nasazeni v karpatsko-dukelské operaci. Později byli přepraveni letecky na Slovensko. Po ústupu do hor a přečkání krutých zimních měsíců bylo torzo jednotky doplněno a zreorganizováno na pěší brigádu. Po skončení druhé světové války se zdálo, že vytvoření československých výsadkových sil již nestojí nic v cestě. Kurz padákových skokanů, zorganizovaný bývalým velitelem paradesantní brigády generálem Vladimírem Přikrylem v Milovicích, však nedopadl nejlépe. Pro nevyjasněnost koncepce a především nedostatek materiálu byl počátkem roku 1946 rozpuštěn. Nic na tom nezměnila ani Přikrylova studijní cesta do Francie, kde se měl seznámit s obdobnými výcvikovými zařízeními francouzské armády. Šťastnější ruku měl až plukovník Karel Paleček, který od března 1946 stál v čele přípravné skupiny pro vytvoření jednotek dopravovaných vzduchem. Výsledkem řady jednání, studií a teoretických návrhů bylo zřízení pěšího praporu 71 „Československých parašutistů“, který vznikl 1. října 1947. Toto datum je také považováno za den založení čs. výsadkového vojska.

Prvních padesát dobrovolníků Už v květnu sedmačtyřicátého roku dorazilo do Stráže pod Ralskem prvních 50 vybraných dobrovolníků. Byli rozčleněni do dvou čet výcvikové roty po pětadvaceti vojácích. V červenci 1947 byl v celé naší armádě vyhlášen další nábor dobrovolníků

14

k výcviku seskoků padákem. V této době budoucí velitelství výsadkových jednotek hledalo intenzivně prostory vhodné pro dislokaci těchto jednotek. Zvažoval se Doupov, Milovice, nakonec ale zvítězila oblast v okolí Mimoně. Poměrně složitý byl i výběr vhodných lidí na velitelské funkce. Snahou bylo obsadit je důstojníky s bohatými válečnými výsadkovými zkušenostmi. Ne všichni z oslovených byli však ochotni jít na poměrně nízké funkce ve vznikajícím praporu. Velitelem praporu se stal major Oldřich Talášek a jeho zástupcem major František Vrzal. Jako velice šťastná volba se ukázalo ustanovení kapitána Josefa Černoty do funkce velitele výcvikové roty. Počátkem září přišlo 32 vojáků do Zákup na Českolipsku. Koncem měsíce je doplnilo dalších 170 dobrovolníků. Původní představa o organizační struktuře praporu v podobě štábu, týlové části, velitelské roty, úderné výsadkové roty, dvou výsadkových rot, roty těžkých zbraní, výcvikové roty a náhradní roty byla s ohledem na nedostatek lidských zdrojů nakonec zredukována na velitelskou a výcvikovou rotu. Dobrovolníci totiž nemohli nastoupit k výsadkovému vojsku přímo, ale až po absolvování základního výcviku u svých zbraní. A tak teprve v dubnu 1948 došlo k naplnění dalších jednotek. V atmosféře improvizace a nedostatku materiálního zabezpečení vznikla především ve Stráži pod Ralskem a v Hradčanech velice důmyslná výcviková zařízení. Velitelský sbor čerpal inspiraci z výcvikových základen commandos, kterými mnozí z těchto důstojníků prošli za druhé světové války ve Velké Británii. Z dostupné dřevěné kulatiny a dalšího materiálu byly vybudovány důmyslné překážkové dráhy, můstky pro výcvik doskoků, ženijní cvičiště, cvičiště pozemní přípravy, makety trupů letadel, prostor na používání ostrých ručních granátů a samozřejmě střelnice pro pudovou střelbu. Budovaly se a opravovaly také ubytovací prostory.

Čerpali z přírody Paralelně v tomto přípravném období probíhalo rovněž organizování jednotlivých

Maketa letiště za útoku 71. pvpr na pražském Strahově v roce 1948

odborných kurzů. První byl zahájen již 13. října 1947. Absolvovalo ho celkem 54 budoucích instruktorů. Za pouhý půlrok své existence prapor připravil celkem třináct kurzů. Díky nim byl vyškolen dostatečný počet instruktorů. Počátkem dubna 1948 se podařilo prapor z velké části naplnit, a tak je konečně zahájeno výcvikové období. Výsadkové vojsko nemělo v té době samozřejmě žádné předpisy ani učebnice. Metodika výcviku vycházela pouze z výcvikových směrnic vydaných velitelstvím výsadkových jednotek a především z bohatých zkušeností našich válečných výsadkářů. Pozemní výcvik měl na starost kapitán Josef Černota. Tento účastník odboje ve Velké Británii, absolvent speciálních kurzů a člen výsadku Wolfram, byl jednou z největších legend našeho výsadkového vojska. Základem výcvikové fáze byla střelba. Každý z výsadkářů vystřílel stovky nábojů z širokého spektra vlastních i protivníkových zbraní. O ty po válce díky bohatému kořistnímu materiálu nebyla u nás nouze. Vojáci stříleli z běhu, ze stromu, z okna a především na pohyblivé cíle. Cvičili jak pudovou, tak letmou střelbu. K tomu využívali brokovnice a stříleli na asfaltové holuby. Každý z výsadkářů byl cvičen i jako odstřelovač. Při výcviku se kladl důraz na to, aby vojáci

i z automatických zbraní stříleli pokud možno jednotlivými náboji. Vštěpovala se jim tak zásada, že během nasazení budou nedostatečně zásobováni veškerým materiálem a budou nuceni improvizovat. Velmi dobrou úroveň měl rovněž výcvik v boji s trhavinami. Ten byl zaměřen především na ničení mostů, komunikací, železničních svršků a těžkých zbraní. Výsadkáři se učili pracovat nejen se standardními armádními výbušninami, ale i s plastickou trhavinou a především s různou trofejní municí. Důležité bylo zaměření výcviku na život v přírodě. Právě z ní musel voják čerpat nouzové prostředky a v ní musel i za nepříznivých klimatických podmínek přežít. Výsadkáři se v tomto případě učili nejen orientovat v krajině, pracovat s mapou a buzolou, ale i budovat provizorní přístřešky, lehké úkryty, ohniště a připravovat stravu z místních zdrojů. Dále museli umět jezdit s celou řadou různé automobilové techniky, zvládnout vedení boje s plamenomety, zastírání, maskování, partyzánský výcvik, zásady první pomoci a úderný výcvik. V tomto případě se učili připravovat léčky, přepady a bojovat zblízka. Podle dosahovaných výsledků v základním výcviku byli vybíráni vojáci pro speciální výcvik.

Maturita na sokolském sletu Vrcholem veškeré této pozemní přípravy, včetně výsadkové, byly seskoky. Ty parašutisté absolvovali na letišti Hradčany. Skákalo se většinou z německých letounů Ju 52 a amerických C-47. Samozřejmostí bylo zvyšování obratnosti a především tělesné zdatnosti. K tomu kromě výcvikových zařízení a překážek, přezdívaných výsadkáři „opičí ráj“, sloužily především náročné pochody na dlouhé vzdálenosti. Například během rotních cvičení museli vojáci absolvovat stovky kilometrů přesunů. Velmi obtížné bylo také rotní cvičení s přechodem k partyzánskému boji, které se uskutečnilo v listopadu 1948. Během něho mezi sebou soupeřily dvě roty praporu. Rota poručíka Františka Mansfelda představovala partyzánskou skupinu, která rozvíjela zpravodajskou a sabotážní činnost. Proti ní působila kombinovaná jednotka poručíka Adolfa Štětky. Ta se ve spolupráci se stanicemi Sboru národní bezpečnosti v kraji snažila zabránit partyzánským akcím a zlikvidovat protivníka. Cvičení přitom nemělo pevně stanovený plán. Vojáci co

nejvíce improvizovali, museli totiž okamžitě reagovat na vývoj situace. Díky těmto netradičním metodám a obrovské náročnosti se podařilo první domácí československou výsadkovou jednotku vycvičit z velké části již během roku 1948. Její příslušníci se představili veřejnosti počátkem léta tohoto roku na závěr XI. všesokolského sletu, a to seskokem na plochu strahovského stadionu spojeným s bojovou ukázkou obsazení letiště. Po skončení této akce ale velmi dobře rozjetý výsadkový vlak začínal postupně skřípat. Velitelé s válečnými zkušenostmi byli propouštěni z armády a obviňováni z prosazování zápaďáckých metod výcviku. Na svou dobu velice progresivní československý výsadkářský materiál a výstroj byly nahrazovány unifikovaným sovětským vybavením. Také organizační a dislokační změny, které následovaly, byly výhradně pod sovětskou taktovkou. To už je ale jiná kapitola. Text: Vladimír Marek Foto: archiv Petra Čejky

15

prevence Rozhovor s generálním inspektorem – ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem

Pomoc při odstraňování nedostatků Název nejvyššího vnitřního kontrolního orgánu v resortu Ministerstva obrany vyvolává u leckoho úzkost. Pamětníci dob minulých zmiňují i případy, byť sporadické, kdy v okamžiku příjezdu jeho příslušníků volily kontrolované osoby nejbližší únikovou cestu – vyskakovaly z oken v nižších podlažích a prchaly pryč z kasáren. Naprosto bezdůvodně. Inspekce ministra obrany (IMO) není nástrojem represe ani iniciátorem sankcí. Právě naopak. V rámci své činnosti poskytuje kontrolovaným útvarům metodickou pomoc a působí preventivně tak, aby se v budoucnu vyvarovaly opakování zjištěných nedostatků. Nejen na toto téma jsme hovořili s generálním inspektorem – ředitelem Inspekce ministra obrany Jaroslavem Zobačem.

Po mnoha letech se naše armáda vrací k funkci generálního inspektora. Jaký je důvod? Prvotní inspirace pro znovuzavedení funkce, jejíž počátky v samostatné Republice československé byly spojeny se jmenováním doktora Scheinera prvním generálním inspektorem československých vojsk (jmenovací dopis byl prezidentem Masarykem datován k 31. prosinci 1918), pramenila z poznatků soustředěných IMO v souvislosti s připomínkou 90. výročí tohoto počinu. K oživení myšlenky na návrat k historií prověřené funkci pak naplno došlo při přípravě nového rozkazu ministra obrany o IMO, který měl nahradit již přežitou normu z roku 2000 (RMO č. 20/2000 Věstníku MO). Pan ministr jej svým podpisem schválil dne 17. dubna 2012, účinnosti nabyl 7. května letošního roku vyhlášením ve Věstníku MO, který mu shodou okolností zachoval číslo shodné s původním. Stávající RMO č. 20/2012 Věstníku tak v porovnání s předchozí úpravou zevrubněji a výslovně ošetřuje postavení nejvyššího kontrolního orgánu MO, jakož i oprávnění a povinnosti generálního inspektora. Z pojmenování IMO vyplývá, že jste výsadním orgánem ministra obrany. Je tomu tak i ve vaší praxi? Ministr obrany je jediným funkcionářem, který může rozhodnout o provedení kontroly z úrovně IMO. Obdobnou výlučnou pravomoc má i v oblasti vyřizování stížností, kdy toliko on může generálnímu inspektorovi určit podání k řešení. IMO předkládá panu ministrovi každoročně ke schválení plán své kontrolní činnosti, vedle něho pak pochopitelně flexibilně reaguje i na operativní úkoly, které jí zadává v průběhu roku. Takovýchto kontrol je v řádu desítek ročně.

Generální inspektor – ředitel IMO Ing. Jaroslav Zobač (vpravo) a manažer projektu Mgr. Zoran Nerandžič

Více informací o konferenci naleznete na

https://events.vojenskaskola.cz/esf-imo/Stranky/registrace.aspx 16

Co se s vašimi zjištěními děje? V souladu s předpisem o vnitřní kontrole jsou součástí protokolů o kontrolních zjištěních návrhy na konkrétní opatření, tzv. doporučení k odstranění zjištěných nedostatků. S těmi se musí kontrolovaný útvar vypořádat a ve stanovené lhůtě podat IMO zprávu o učiněných krocích. Kontrola iniciovaná panem ministrem je

pak ukončena předáním informační zprávy pro nařizujícího funkcionáře, v níž jsou souhrnným způsobem definovány poznatky kontrolního orgánu. V nejzávažnějších případech, nasvědčují-li učiněná kontrolní zjištění podezření na trestnou činnost, dochází k neprodlenému oznámení orgánům činným v trestním řízení. O důvod víc, proč se Inspekce ministra obrany bát… Obavy jsou zbytečné. Cílem kontrolní činnosti, tak jak jej vnímá a prosazuje IMO, rozhodně není kriminalizace odpovědných osob. Naší prioritou je ve výsledku efektivní, hospodárná a účelná kontrola, jež na vedoucího kontrolovaného útvaru klade minimální možnou zátěž za současné garance maximálně objektivních výsledků, které mu umožní další zkvalitnění vlastní činnosti. S ohledem na preventivní roli kontrol je ostatně jejich převážná většina oznamována kontrolovaným útvarům a osobám s předstihem. Kolika kontrolory resort obrany disponuje? Z údajů obsažených v ISSP vyplývá, že v resortu Ministerstva obrany existují zhruba čtyři stovky pozic, které ve svém názvu obsahují označení jako „kontrolní pracovník“, „inspektor“ a podobně. Tento údaj však při bližším srovnání vykonávaných činností nemá plně vypovídající hodnotu. Nejedná se i tak o primát resortu obrany v počtu kontrolních pracovníků na metr čtverečný? Nezasvěcená osoba může nabýt dojmu, že si u kontrolovaných útvarů podává kliku od dveří jedna kontrola za druhou. Co na to řeknete? Váš dotaz týkající se hustoty zalidnění resortu obrany kontrolory musím momentálně ponechat bez odpovědi, byť se jedná o vtipnou a zřejmě i čtenářsky atraktivní vsuvku. Nicméně odlehčení není právě v daném případě příliš na místě – tzv. překontrolovanost je problémem, který stojí ve středu našeho zájmu a aktuálně se jej snažíme za přispění odborníků z Univerzity obrany Brno řešit. Tento pojem přivedla ostatně na svět IMO. Považujeme za ni nadměrnou zátěž vedoucích pracovníků plynoucí z četných a někdy i v čase a místě se sbíhajících kontrol a jako takovou ji vnímáme jako vysoce nežádoucí. V minulosti jsme proto vlastními silami zřídili tzv. integrovaný kontrolní web, jehož úkolem bylo koordinovat – na základě plánů kontrolní činnosti od stálých kontrolních orgánů resortu a průběžného vkládání operativně nařizovaných kontrol – jednotlivé kontrolní orgány v místě a čase tak, aby nedocházelo ke kolizím a plánování vysokého počtu kontrol na jednom kontrolovaném objektu. Výsledky nebylo však možno označit za optimální, a proto jsme hledali řešení. Nalezli jsme ho ve výzvě č. 59, která byla

pro orgány státní správy vypsána v roce 2010 v rámci prioritní osy „Smart administration“ a jež nám umožnila získat pro naše snahy finanční podporu ze strukturálních fondů EU. Můžete být konkrétnější? Jedná se o projekt „Efektivní vnitřní kontrola v resortu Ministerstva obrany“, jehož cílem je nastavit vnitřní kontrolní mechanismy tak, aby se zvýšila efektivita a kvalita vnitřní kontroly. Běží od dubna loňského roku, ukončení je stanoveno na 31. března 2014. V jeho rámci je kalkulováno jak s výzkumem již zmíněné překontrolovanosti, počítaje v to samozřejmě i návrh řešení její eliminace, tak například s vytvořením profilu kontrolního pracovníka, se zpracováním jednotného, uživatelsky přátelského předpisu pro vnitřní kontrolu (tzv. kontrolního kodexu) nebo s návrhem optimalizace informačního prostředí vnitřní kontroly. S ohledem na působnost svěřenou IMO v oblasti boje proti korupci je jednou z klíčových aktivit projektu rovněž návrh aktivního prvku ke snižování korupčních rizik. Realizujete projekt s podporou Evropské unie. To je v resortu Ministerstva obrany vskutku specifická záležitost… Česká republika považuje téma „Smart administration – efektivní správní úřad“ za jeden z dílčích cílů, jimiž má být dosaženo objektivnějšího, profesionálnějšího a transparentnějšího fungování státní správy. Vzhledem k popsaným problémům, které jsme během naplňování vlastní působnosti identifikovali, jsme se výzvy vypsané v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost chopili a naše projektová žádost byla úspěšná, mimochodem jako jediná z Ministerstva obrany coby ústředního orgánu státní správy. Máme alokovány finanční prostředky na šestatřicet měsíců, což je jedna z výhod financování dlouhodobých projektů. V okamžiku, kdy nám byly takzvaně evropské peníze schváleny, netýkají se jich žádná restriktivní opatření. Zkrátka, máme je jisté a můžeme je vynaložit na poskytovatelem dotace schválené aktivity sledující shora nastíněné cíle.

Jak je s výše uvedenými zdroji nakládáno? Nadmíru efektivně a v široké škále reálných opatření. Aktuálně je jedna klíčová aktivita ukončena, dalších šest probíhá a výsledky začínají nabývat hmatatelnou podobu. Jak bylo již naznačeno, na aktivitách s realizačním týmem spolupracují i odborníci z Univerzity obrany Brno a mimoresortní externisté. Je pochopitelné, že projekt není pouze interní záležitostí IMO. K podílu na naplňování jeho cílů je přizvána i odborná resortní veřejnost, počítáno je samozřejmě s aktivním zapojením velitelských stupňů. Jako příklad mohu uvést nejen právě se rozbíhající dotazníkové šetření k vnímání zátěže představované působením kontrolních orgánů na kontrolovaných objektech, ale především nadcházející konferenci. Řeknete nám o ní něco bližšího? Půjde o první resortní konferenci zaměřenou na téma manažerská a institucionální kontrola. Považujeme ji za určitou průlomovou záležitost, čemuž jsou přizpůsobeny i diskuzní panely a především zapojení hlavních řečníků. Jsou jimi zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky – ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany generálmajor Ing. Aleš Opata, rektor-velitel Univerzity obrany Brno plukovník prof. Ing. Bohuslav Přikryl, Ph.D., a nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman. Konference se uskuteční 17. října 2012 v Domě armády Praha. Určena je jak vedoucím příslušníkům a zaměstnancům resortu Ministerstva obrany, kteří odpovídají za výkon kontrolní činnosti ve své podřízenosti, tak i vedoucím kontrolovaných útvarů coby adresátům výstupů uskutečňovaných kontrol. Samozřejmě že s jejím průběhem a především výstupy následně seznámíme armádní veřejnost. Text: Pavel Lang a Jan Procházka Ilustrační foto: archiv Inspekce ministra obrany

Nelze se nezeptat, o jakou finanční částku se jedná. Souhrnně byla na základě projektové žádosti IMO přidělena Ministerstvu obrany dotace v celkové výši 6 754 700 korun. Pětaosmdesát procent z této částky k nám plyne z Evropské unie, zbývajících patnáct procent ze státního rozpočtu jako povinné spolufinancování. Zdůrazňuji, že podpora evropských fondů umožňuje Ministerstvu obrany realizovat tento projekt v době celospolečenských finančních škrtů, aniž by to na jeho kapitolu mělo jakýkoli negativní vliv.

17

zdravotnictví

Armáda dává naději Zahraniční mise je pro vojáka Armády České republiky zkušenost. Zkušenost, kterou nelze popsat několika slovy a omezit se ve výkladu pouze na výčet úkolů, které voják plnil. Každý vojenský profesionál se ze zahraniční operace vrací s příběhem své mise, s mozaikou, kterou poskládal po více než půl roce služby v zahraničí. Náš příběh je o Afghánistánu, o jeho současnosti, bolestech a smutku, ale i radostech dětí a obyvatel, kteří v této vzdálené zemi žijí. Vypráví také o vojácích, kteří poznávali prostředí provincie Lógar, naslouchali místním lidem a vnímali jejich každodenní život. ŽIVOT S NADĚJÍ. Autory snímků jsou rotný Tomáš Johanides ze 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi, součásti 4. brigády rychlého nasazení, a majorka Jolana JJo ola lana na FFed Fedorková eeddo orrko ková vá z V Velitelství společných sil v Olomouci. Všechny fotografie vvznikly vz zzni nikl ni klyy př ppři ři re rrealizaci eal alizzac aci ro rrozvojových oz projektů českého provinčního rekonstrukčního ttýmu, tý tým ým muu, kkt ter erý mí m íssttnníí vvládě lláá a obyvatelstvu pomáhá v oblastech bezpečnosti, zekterý místní mě m ěděls děls dě lstvví, vvodního oddní níhho ho hhospodářství, o mědělství, školství, zdravotnictví apod. PProč Pr ro očč jsme jssm me se se rrozhodli ozzho ozho hod uspořádat takovouto výstavu? „Už po první misi v roce rro oce ce 2009 200009 09 jsem jsem m chtěl c udělat expozici fotografií z Afghánistánu a upozo ornit rnnitt ttím ím m ím imo jijjiné im né na Nadaci pro transplantace kostní dřeně. Od 18 let né zornit mimo daru da aru rujii kkrev. rev. re v. Z lletáku eták et ákku v transfuzní stanici jsem se dozvěděl o Českém národdaruji nním ní ím re eggiisttru ru ddárců áárrců ců dřeně, kam jsem se nechal zapsat. Po několika letech registru jssem m vvee Faku FFakultní Fa akuultltní ní nnemocnici v Plzni jejich pacientovi daroval krvetvorné jsem buňk bu ň y. y N adaacce ppro transplantace kostní dřeně podporuje nejen toto ad buňky. Nadace dáárrccov o sttví v , ale ale i pacientské kluby, vzdělávání v hematologii, investice dárcovství, do vybavení vyb ybav aven av e í pracovišť en prac pr ac do a příslušný výzkum. A k tomu potřebuje prostředky sppollup upra raaco ovník vnník í Napadlo mě tedy pokusit se oslovit potenciální dári spolupracovníky. kos ostn ostn tní dřeně d en – příslušníky Armády České republiky ve věku od 18 dř cee kostní 35 let, lleet,t aby aby se nechali zapsat do Českého národního registru dárců do 35 ddřřen eně, ě a podpořit podd dřeně, tak projekt ARMÁDA DÁVÁ NADĚJI,“ říká autor vvěětš tšiin iny fotografi iny f to fo og í. většiny tu druhý druh dr u příběh Života s nadějí. S nadějí pro nemocné leukémií uh A jee tu náás i v zahraničí. z za u nás Jestliže první příběh, jehož momentky si můžete p ohhléédnno na výstavě instalované v prostorách ÚVN Praha, propr prohlédnout ž l voják, ži vojáákk,, ten druhý příběh můžete prožít vy sami. vo žil Daru Da rujt ru ujtjtee ŽIVOT S NADĚJÍ, připojte se k našemu příběhu… Darujte

Víc informací na Více www.army.cz ww a www.kostnidren.cz

ŽIVOT S NADĚJÍ ŽIVOT O S NADĚJÍ NADĚ ŽIVOT S NADĚJÍ

18

Čím více dárců, tím větší šance pro nemocného. Transplantace krvetvorných buněk z kostní dřeně od zdravého člověka mu dává mnohem větší naději na uzdravení. Dobrovolníků ochotných pomoci není nikdy dost. Registr dárců je tedy třeba neustále rozšiřovat.

Právě touto myšlenkou se inspirovaly managementy Vojenské zdravotnické služby a Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. Čtvrtým zářijovým dnem zahájily projekt Armáda dává naději, jehož cílem je získat nové možné dárce kostní dřeně z řad profesionálů AČR, případně občanských zaměstnanců resortu obrany. „Jedná se o cílenou kampaň, kterou oslovujeme armádní veřejnost. Akci máme časově rozplánovanou, aby její účinnost byla maximální. Nejprve jsme instruovali management Vojenské zdravotnické služby, poté uspořádali informační brífink pro příslušníky Generálního štábu AČR a velitele vojenských útvarů a zařízení a na závěr dali pokyny spádovým vojenským zdravotnickým zařízením a posádkovým ošetřovnám, jak postupovat se zájemci o dárcovství kostní dřeně,“ říká ředitel odboru vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany – náčelník Vojenské zdravotnické služby plukovník MUDr. Božetěch Jurenka. Armádní populace je pro dárcovství kostní dřeně de facto ideální. Její podstatnou součástí je velká skupina mladých a zdravých lidí, navíc mužů. „Dárce by neměl být starší pětatřiceti let a musí se jednat o člověka zdravého, který splňuje požadavky pro dárce krve. Navíc je prokázáno, že mužská populace má v tomto směru lepší předpoklady k dárcovství kostní dřeně,“ dodává primář oddělení hematologie, biochemie a krevní transfúze ÚVN – VFN Praha podplukovník MUDr. Miloš Bohoněk. Tisíce osob evidovaných v národních nebo zahraničních registrech se nerovná tisícům

vhodných dárců kostní dřeně. Jelikož je mezi lidmi tisíce a tisíce různých kombinací tkáňových znaků, je poměrně obtížné najít vhodného jednotlivce s identickými transplantačními znaky, odborně řečeno s HLA antigeny. „HLA znaky jsou dědičné, a proto se nemocným hledá potenciální dárce nejprve v jejich příbuzenstvu, nejčastěji mezi sourozenci. To je však u necelé třetiny lidí s vážnými nemocemi krve. Zbylé dvě třetiny nemocných příbuzenského dárce nenajdou, a tudíž jsou odkázáni na registr dárců dřeně,“ vysvětluje primář M. Bohoněk a vyzývá armádní veřejnost ke kolegialitě. „Dárcovství kostní dřeně je považováno za největší dar člověka člověku. Nic nevynahradí ten pocit, že jste někomu zachránili život.“ Projekt Armáda dává naději má plnou podporu také náčelníka Generálního štábu Armády ČR generálporučíka Petra Pavla. „Považuji to za iniciativu, která je navýsost žádoucí a chvályhodná. V dnešní době se až tak často nevidí, že někdo dělá něco nezištně, prostě jenom pro dobro věci. Těší mě angažovanost armády v tomto projektu,“ konstatuje generál Pavel a posteskne si, že mu už není méně než pětatřicet. Zaprvé proto, že by to bylo fajn, a zadruhé proto, že by se vešel do věkového limitu dárců a určitě by rád šel příkladem. S projektem Armáda dává naději je spojena také putovní výstava fotografií, které

pořídili rotný Tomáš Johanides a majorka Jolana Fedorková během nasazení v afghánské misi. Jejího slavnostního zahájení v atriu pražské vojenské nemocnice se zúčastnili generální sekretář Ministerstva obrany Jan Vylita, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, ředitel Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha plukovník Miroslav Zavoral, ředitel Českého národního registru dárců dřeně Daniel Pagáč a dvojnásobná olympijská vítězka v hodu oštěpem a členka ASC Dukla nadporučice Barbora Špotáková. Text: Pavel Lang Foto: autor a rtn. Tomáš Johanides

1 19

my a nato Představujeme trenčínské Centre of Excellece specializující se na oblast EOD, na jehož činnosti se podílí i naše armáda

TŘI PÍSMENA mezi životem a smrtí Afghánští povstalci nečekaně zaútočili na malou spojeneckou základnu Nathan Smith rozkládající se uprostřed městské aglomerace Kandahár. Vojáci NATO se ale okamžitě postavili na tuhý odpor. Útočníci se stáhli, vypadalo to, že tentokrát dostali za vyučenou. Před vchodem však zůstalo opuštěné vozidlo, které tu jakoby v panice nechali v okamžiku, kdy pod palbou ustupovali. Na této základně již delší dobu působí jako součást mnohonárodního praporu Paladin slovenský tým Explosive Ordnance Disposal (EOD). A právě jeho příslušníci začali okamžitě zkoumat podezřelé vozidlo. Nejdříve vyslali dálkově ovládaného robota, který vnitřek auta prozkoumal. Potvrdilo se, že je v něm uloženo velké množství výbušnin. Jejich odpálení bylo navíc několikanásobně jištěno. Nakonec slovenským pyrotechnikům nezbylo nic jiného, než se vydat k automobilu a na místě celý nástražný systém nevýbušným způsobem zneškodnit. Za svůj nesporný hrdinský čin obdrželi od velitele brigádního uskupení CJTF Paladin ocenění Hrdinové bojiště Regionálního velitelství Jih a medaili Bronzová hvězda. Zabránili totiž likvidaci velké části základny a značným ztrátám na životech koaličních vojáků. Slovenští pyrotechnici neboli EOD operátoři začínají mít ve světě mimořádný zvuk. „Kořeny toho, proč se naše armáda rozhodla specializovat právě na oblast EOD, sahají do devadesátých let minulého století. Tehdy mělo Československo v misi UNPROFOR na Balkáně ženijní prapor. Po rozdělení republiky pokračovalo Slovensko v nasazování ženijních jednotek na Balkáně, v Africe, Iráku a Afghánistánu. Balkán byl v té době známý velkým množstvím minového materiálu. A právě na něm se naši vojáci takříkajíc vyučili,“ vysvětluje současný ředitel Centre of Excellece zaměřeného na oblast EOD se sídlem v Trenčíně plukovník Jaroslav Bieleny. „Později jsme v tomto trendu pokračovali. V roce 2004 převzala Slovenská republika v rámci NATO úlohu vedoucí země v oblasti likvidace výbušnin. V říjnu 2007 vzniklo v Novákách národní centrum zaměřené na oblast EOD. Z toho se v dalším období začalo budovat alianční Centrum of Exellence

20 0

zaměřené na oblast EOD. V dubnu 2011 jsme získali akreditaci a statut alianční mezinárodní organizace.“

Zapojilo se již šest zemí V současné době se na práci trenčínského centra podílí šest zemí. Kromě domovského Slovenska se jedná o Francii, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Českou republiku. Celkem by centrum mělo mít 43 odborníků. Naplněnost je ale zatím kolem padesáti procent. V současné době se o případném připojení jedná s Estonskem, Německem, Itálií a Španělskem. Pro začlenění amerických specialistů na EOD a postupně i dalších zemí Aliance je nezbytné podepsání dodatkové smlouvy mezi Velitelstvím spojeneckých jednotek v Evropě a Slovenskou republikou. Ta by měla pomoci dořešit některé legislativní problémy.

„Věřím, že i tuto překážku brzy překonáme. Zaměřujeme se na několik oblastí, první z nich je výcvik. Odborné kurzy organizujeme nejen v našich prostorách s významnou podporou národního centra EOD, ale v případě požadavku jsou k dispozici i mobilní týmy. V minulosti jsme takto proškolovali odborníky například v Bosně a Hercegovině. Pro danou zemi to může být jak ekonomicky, tak i organizačně výhodné. Může si tak nechat vyškolit více lidí, než kdyby je byla nucena někam posílat,“

argumentuje plukovník Bielený. „Věnujeme se rovněž shromažďování potřebných informací. Vytvořili jsme nástroje, s využitím kterých může alianční EOD komunita všechny tyto údaje včetně našich analýz sdílet na síti. Třetí oblastí je tvorba konceptů doktrín a podpora standardizace. V tomto směru mimo jiné pomáháme obdobnému německému centru, jako je to naše, sídlícímu v Ingolstadtu, v tvorbě několika koncepcí a ženijní doktríny. V mnoha zemích aliance je EOD přímo součástí ženijní podpory. Poslední oblastí, na kterou se zaměřujeme, je sledování vývoje technologií a testování parametrů produktů, jež v naší oblasti vyvíjejí komerční subjekty. Z tohoto důvodu jsme také v září 2010 zorganizovali na výstavišti EXPO Center v Trenčíně NATO EOD Demonstrations and Trials zaměřené na ukázky a testování technologií

a zařízení pro EOD a letos na něj navážeme již druhým ročníkem. Snažíme se takto dostat pod jednu střechu vědce, odborníky na EOD a zástupce průmyslu a umožnit jim výměnu těch nejnovějších informací.“

Budou školit školitele Armádu České republiky zastupuje v trenčínském centru kapitán Petr Tomiczek. Po tříletém působení svého předchůdce sem nastoupil počátkem srpna letošního roku. Trenčín jako posádkové město se mu líbí. Co se týká mimopracovních záležitostí, je to prý na Slovensku jednodušší než v aliančních strukturách v jiných zemích. Předně neexistuje jazyková bariéra. Navíc je tady kulturní příbuznost, většina věcí je hodně podobná jako u nás. A to je samozřejmě pro Čecha výhoda. „Po skončení Univerzity obrany jsem nastoupil k 151. ženijnímu praporu v Bechyni, kde jsem se věnoval EOD problematice. Nejvíce jsem ale pronikl do této sféry během tří afghánských misí. V roce 2006 jsem sloužil na kábulském letišti, kde jsme se podíleli především na likvidaci nevybuchlé munice. Výjezdů mimo základnu k výbušným nástražným systémům bylo tehdy poměrně málo. Když jsem byl v letech 2008 až 2009 a potom ještě 2012 v Lógaru, převládaly již výrazně výjezdy k improvizovaným výbušným systémům nad likvidací nevybuchlé munice. Na tom je vidět, jak se bezpečnostní situace v Afghánistánu posunuje,“ říká kapitán Tomiczek. „Také spolupráce s Američany je mnohem intenzivnější, což nám samozřejmě výrazně pomáhá. Jde nejen o to, že nám poskytují techniku a vybavení, které zatím ještě nemáme, ale především jsme se dostali k informacím a k výměně zkušeností. V poslední misi jsme s nimi dokonce bydleli v jedné části základny. Sdíleli jsme s nimi prostor čtyřiadvacet hodin denně. Měli jsme možnost vidět, jak ta druhá strana pracuje. A právě to nás posunulo výrazně dál.“ Od působení v Trenčíně si kapitán Tomiczek slibuje další odborný růst. Byl zařazen na místo zástupce náčelníka oddělení, které má na starosti přípravu lidí a organizování nejrůznějších kurzů. A právě to je podle něho oblast, ze které může naše armáda bezprostředně čerpat. Skutečnost, že podobné pracoviště vzniklo právě na Slovensku, navíc v bezprostřední blízkosti hranic s Českou republikou, může být i pro nás výhodou. V současné době připravuje centrum výcvik EOD instruktorů, kteří by pak školili vojáky odcházející do misí. Pokud by se v této záležitosti šest zemí spojilo, bylo by to mnohem efektivnější, a tím pádem i ekonomičtější.

Musí to být i koníček „Zatím jsem zde stále ještě ve fázi seznamování. Za tak krátkou dobu jsem neměl prostor skutečně seriózně porovnat slovenské EOD s naším. Z toho, co vím, tak je to ale velmi podobné. Na Slovenku je vyčleněné mimo ženijní vojsko, kdežto u nás je jeho součástí. Slovenská armáda má tu praktickou část EOD soustředěnou

v Novákách v podobě samostatné jednotky EOD,“ říká Petr Tomiczek. „Mým hlavním úkolem bude podílet se na přípravě a vedení kurzů. Nepůjde přitom jen o odborné, ale i o organizační a administrativní záležitosti. V minulosti jsem se pedagogické práci rozhodně nevěnoval pravidelně. Občas jsem udělal někde nějakou přednášku, ale to bylo také všechno. Budu tedy muset věnovat pozornost i této oblasti. Pyrotechnik se neustále učí. Kromě toho, že by to měl být rozvážný člověk, kliďas, musí se pro něho tato práce stát koníčkem. Rozhodně nezačíná v půl osmé ráno a nekončí ve čtyři odpoledne. Tím nemyslím, že dotyčný má pracovat doma po nocích. Měl by se ale o danou problematiku zajímat i ve svém volnu. V této branži se prolíná řada oborů, ať již se jedná například o konstrukci munice, minový materiál, taktiku atd. Je to hluboké spektrum, které se navíc dynamicky vyvíjí. Když srovnám například rok 2006 se současností, posunula se tato oblast neuvěřitelným způsobem dopředu. Aby na to člověk dokázal reagovat, je potřeba se tomu věnovat víc, než má předepsáno v náplni práce.“

Zaměřeno na detekci Podle plukovníka Bieleného se dynamický vývoj v oblasti EOD, který zažíváme v posledních letech, samozřejmě nezastaví. Nejvíce zřetelný bude nejspíš v oblasti detekce. Hlavní incidenty tohoto charakteru se totiž odehrávají v prostorách masového shromažďování lidí. Právě na ně se budoucí vývoj zaměří a bude se snažit najít prostředky, které zjistí, zda se zde nachází podezřelé systémy. Právě tato detekce je ze všeho nejdůležitější. Ze všeho nejvíce jde totiž o to, předejít teroristickým činům. V současnosti je detekce při vstupu do všech důležitých objektů, musí se ale zdokonalit dálková detekce. A to ať již na bázi zjišťování chemických prvků indikujících použití výbušných látek, či jakýchkoli anomálií. „Ne náhodou se právě této problematice budeme věnovat i na naší letošní akci NATO EOD Demonstrations and Trials, která se koná ve dnech 18. až 20. září. Je mimořádná již tím, že je přístupná všem zemím, jež se zapojují do nejrůznějších forem partnerství s NATO. Na konci tohoto zaměstnání organizujeme na bázi Rady NATO–Rusko seminář zaměřený na oblast EOD po roce 2014. Právě tento rok totiž představuje významný mezník v Alianci. Přitom jeden z nejdůležitějších vědeckých projektů na této ose je zaměřen na dálkovou detekci výbušnin. Vystoupí zde významné vědecké osobnosti

specializující se na oblast detekce, profesor Kuzntsov a doktor Groshkov,“ dodává plukovník Bielený. „Jedině spojení operačních, výzbrojních a technologických subjektů z oblasti EOD ze zemí NATO, případně PfP může poskytnout odpovídající základnu, kterou Aliance potřebuje v boji proti terorismu.“ V souvislosti s rozvojem výpočetní techniky, IT technologií a nekontrolovanou komunikací na internetu může dojít rovněž k tomu, že v budoucnu budou k teroristickým útokům v daleko větší míře využívány nekonvenční prostředky. Návody na domácí výrobu výbušných látek a chemických zbraní v menších objemech jsou dostupné a prý poměrně jednoduché. „V této souvislosti jsme zjistili, že máme nedostatek EOD specialistů, kteří by byli schopni identifikovat a následně neutralizovat nástražné výbušné systémy, které obsahují chemické látky, aby nedošlo k ohrožení životů civilního obyvatelstva. V tomto směru plánujeme v budoucnu navázání užší spolupráce s vaším Centre of Exellence ve Vyškově zaměřeným právě na oblast zbraní hromadného ničení (CBRN EOD). Do roku 2015 bychom chtěli připravit výcvik takovýchto specialistů,“ upozorňuje plukovník Bielený. V toto směru by mohl určitou roli sehrát i náš zástupce v trenčínském centru kapitán Tomiczek. „Vím, že tyto otázky se řešily na národní úrovni již před několika lety. Jednalo se tehdy s příslušníky 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany. Po několika sezeních se ale zjistilo, že je to velice komplexní oblast náročná nejen doktrinálně, ale i na vybavení. Dovedu si však představit, že pokud o tom bude rozhodnuto na národní úrovni, mohl bych sehrát roli určitého prostředníka, podobně jako slovenský zástupce v JCBRN Defence Centre of Exellece ve Vyškově.“ Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv CoE EOD Trečín

2 21

10.. meziiná árodn ní vele etr trh za amě ěřen ný na nejmoder rně ějš j í výbav vu a tec chnollog gie voják oj ka bud doucn nos sti, Smartt Defen nce,, ob brněná a armád dní voziidla, kybern netick kou ob branu u a be ezp pečn nost, le etecko ou tec chnik ku,, C4ISR, CBRN,, bo ojové vé sys stémy, zbra aně ě, oc chran nu kritic cké inf nfr rastr rukttury, výcvikové a sim mulač ační sys ystémy y atd d.

rubrika

technika a výzbroj Mimo již testovaných a nasazených bezpilotních letounů RQ-4 byl postupně realizován další vývoj, který vedl k rozšíření ve službách států NATO, především jako program AGS, případně i v letectvech mimo Alianci. Vláda České republiky se k programu AGS připojila svým usnesením č. 615 z 24. května 2006.

Pod záštito ou: Minis sters stva obra any y ČR, Arm mády Česk ké rep pub bliky, ran nného o a be ezpe ečnos stn níh ho průmysllu, Asoc cia ace výro obců ů Asociace obr raníí a střeliv va ČR, Hra adní stráže, AFCE EA, Hosp pod dářsk ké a prodejců zbr ver rzity obra any a Vojjenského his stor rick kého ústtavu komory ČR,, Univ

Global Hawk Námořní RQ-4 Block 0

dokončení Bezpilotní letoun RQ-4 má v současnosti několik verzí, které se liší dílčími změnami a elektronikou. Rozšířilo se rovněž spektrum úkolů. V řadě případů lze předpokládat používání několika různých verzí souběžně.

P V A E X P O P r a ha a Letňany Spo ole ečn ně s meziinár rodní kon nfe eren ncí

Verze bezpilotního letounu RQ-4

17. - 18.1 10.. 2012

M Z a Ar iniste aměstn mád rstv anc y ČR a ob i – vs rany tup ČR voln ý

or rgan nizzov van nou u ve spo olup prá áci s AFCE EA

DYNAMICKÉ UKÁZKY • OFICIÁLNÍ DELEGACE z více než 45 zemí • Vysocí představitelé NATO HQ (NATO C&I Agency, NATO Support Agency, NSA, ACO, ACT); NATO Centres of Excellence; EDA; EUROPOL; země NATO, EAPC, PfP, MD a ICI • NOVINÁŘI a MÉDIA z více než 27 zemí • přes 130 vystavovatelů

w w w . n a t o e x h i b i t io o n .o org Hlavní partner

Za podpory:

22

Hlavní partner

Technický partner

Generální partner konference

Mediální partneři

V současné době existuje devět (oficiálně osm) verzí a subverzí letounu RQ-4. Ne všechny jsou zavedeny do výzbroje různých letectev. Přitom služba v armádě, především toho státu, kde je letoun vyráběn, případně úspěšné bojové nasazení, je vždy nejlepší reklamou pro komerční realizaci každého zbraňového systému. Bez ohledu na verze existují pouze dvě základní provedení, která se liší hlavně rozměry, starší RQ-4A je menší než RQ-4B. Verze RQ-4A je rozdělena z hlediska elektroniky na subverze Block 0 a Block 10. Existují ve třech provedeních, konkrétně: Block 10 (vyrobeno 16 ks v roce 2006), které používá americké vojenské letectvo (USAF), Block 0, který slouží u NASA a BAMS-0, což jsou dva prototypy vyvinuté pro americké vojenské námořnictvo z Block 10. Na podkladě verze RQ-4B byl realizován vývoj specializovaných subverzí, které se liší především elektronikou. Jedná se o Block 20 (první start 2007) a Block 30 pro USAF, který však byl nedávno odmítnut, dále Block 40 pro USAF, Block 20 Euro Hawk určený

pro Německo, Block 40 AGS pro NATO a RQ-4C Triton pro americké námořnictvo. Triton se z hlediska tvaru rozměrů draku prakticky neliší od RQ-4B. Hlavní znaky, které umožňují optické rozlišení jednotlivých verzí a subverzí, jsou následující: Verze RQ-4A má zdvojená kola hlavních podvozkových noh, RQ-4B má kola jednoduchá. Subverze RQ-4A mají v prostoru centroplánu zvětšenou hloubku křídla, takže tvoří zub za odtokovou hranou, kdežto subverze RQ-4B mají v tomto prostoru odtokovou hranu rovnou a na spodní ploše křídla kapkovité kryty antén IFF, které ji přečnívají. Subverze RQ-4B počínaje Block 30 mají dvojité kýlové stabilizační plošky pod zádí, zatímco subverze RQ-4A a RQ-4B Block 20 je postrádají. Všechny subverze RQ-4A postrádají zoomový objektiv na přídi, zatímco RQ-4B Block 20, 30 a 40 jej mají, u BAMS a Tritonu jej nahradila stabilizovaná otočná kulová senzorová hlavice. Všechny RQ-4A a RQ-4B Block 20, 30 a Euro Hawk mají menší a zaoblenější spodní část trupu (vanu) pro radiolokátor v prostoru mezi celtroplánem a přední podvozkovou nohou, zatímco Block 40 a AGS mají vanu hranatější a rozměrnější z důvodu využití vertikálně otočných antén. Pouze Euro Hawk má velké kapkovité kontejnery pod křídly. Triton a BAMS mají kratší a rozšířený kontejner pro horizontálně otočnou anténu radiolokátoru. Sériových 54 letounů pro USAF je modernizované verze RQ-4B Block 20/30. Nové

nosné plochy, vyvinuté společností Vought Aircraft Industrie, předčí svým rozpětím 43,6 m většinu současných bojových letounů a mají větší hloubku (vzdálenost mezi náběžnou a odtokovou hranou) ve srovnání s RQ-4A. Změn doznalo i senzorové vybavení. Dosah a kvalitu získaných informací radiolokátoru SAR a optoelektronických a infračervených senzorů má zvýšit zdokonalená integrovaná senzorová soustava EISS (Enhanced Integrated Sensor Suite). Vývoj elektroniky dále pokračoval programem nového radiolokátoru MP-RTIP (Multi Platform Insertion Programme System) v hodnotě 888 milionů USD, realizovaným firmou Northrop Grumman. Jeho předností je mimo vyšší kvality informací také možnost sledování vzdušných cílů v reálném čase. Sériová výroba těchto radiolokátorů probíhá od roku 2008. U verzí RQ-4A i B je možno instalovat dva závěsníky pro přepravu kontejnerů pod křídly. Zvýšená potřeba elektrické energie je u verze RQ-4 B kryta novým typem generátoru, který tvoří součást pohonné jednotky. Americké letectvo mělo realizovat nákup 54 bezpilotních letounů Global Hawk. Do současnosti však především nahradilo letouny verze A novými verze B. Celkově bylo vyrobeno 17 kusů RQ-4 Block 20. Akvizice dalších začala pokulhávat již v minulém roce, kdy ministr obrany USA došel k názoru, že navýšení jednicové ceny letounů RQ-4 o 25 % je přehnané, a požadoval

23

rubrika

Global Hawk

24

REPORT

25

technika a výzbroj RQ-4 Block 20 Euro Hawk

po výrobci snížení. V lednu tohoto roku Pentagon pozastavil nákup RQ-4 Block 30 pro USAF s odůvodněním, že cena akvizice a hlavně provozu je výrazně vyšší ve srovnání s pilotovanými letouny U-2. Přitom letouny Block 30 mají nahradit dosluhující Block 10, které operují nad Irákem, Afghánistánem a jinými zeměmi tamní oblasti. V současné době ještě není rozhodnuto, zda se bude realizovat nákup RQ-4 Block 40 pro USAF. Prozatím byla akvizice snížena z 22 na 11 letounů. Již v době nasazení byly RQ-4A nabízeny americkému vojenskému námořnictvu (US Navy) v rámci programu BAMS (Broad Area Maritime Surveillance). Společnost Northrop Grumman realizovala v době přípravy na tento program ve spolupráci s US Navy experimentální program GHMD (Global Hawk Maritime Demonstration). Letouny prováděly dálkové hlídkování nad mořem z pozemních základen a zúčastnily se například cvičení RIMPAC. Proběhly rovněž zkoušky modelu, u kterého byl pod příď trupu instalován kruhový radom s otočnou anténou. Uvedené dva technologické demonstrátory vycházely z původní verze RQ-4A Block 10 a byly vybaveny radomem s otočnou anténou radiolokátoru. Zájem projevila také Austrálie. Na základě kontraktu z března 1999 vyvíjela firma Australian Defence Science and Technology Organisation námořní verzi letounu s novým radiolokátorem, který by měl provádět strategické hlídkování v Pacifiku kolem Austrálie. Zde je předpoklad společné služby letounů P-8A Poseidon a MQ-4C s bojovým jménem Mariner od roku 2018, kdy budou vyřazeny letouny P-3 Orion. Cílem je kontrola a omezení přílivu ilegálních ekonomických imigrantů z problémových oblastí, boj proti pirátství a mezinárodnímu terorismu. V červnu tohoto roku prezentoval výrobce prototyp finálního provedení námořní verze s označením MQ-4C (uváděno také MQ-4N) a bojovým jménem Triton, která vychází z RQ-4B. Americké námořnictvo předpokládá nákup až 70 letounů Triton. Mimo dvou z nich, jež jsou určeny pro testy, by MQ-4C měly z hlediska hlídkování nahradit letouny P-3 Orion. V současné době ještě probíhá vývoj nového námořního radaru s horizontálně otočnou anténou MFAS (Multi-Function Active Sensor). Celková hodnota kontraktu je 1,16 miliardy USD. První letoun by měl

26

dosáhnout operační schopnosti v roce 2015. Dalším perspektivním uživatelem RQ-4 je americká pobřežní stráž (US Coast Gard). Probíhají rovněž jednání s Indií, Korejskou republikou a Kanadou, která předpokládá realizaci programu Polar Hawk na bázi RQ-4 Block 30 s vytrvalostí delší než 33 hodin. Dalším partnerem je Německo. Jeho ministerstvo obrany se již před deseti lety rozhodlo nahradit stárnoucí francouzské průzkumné a hlídkové námořní letouny Breguet Br.1150 Atlantic něčím novým. Námořní hlídkování převzaly letouny P-3 Orion. Průzkumnou činnost v elektronické oblasti SIGINT (Signal Intelligence) měly převzít bezpilotní letouny v kombinaci s novým pilotovaným typem Airbus A321, vybaveným rozměrnou anténou nad trupem. Program nakonec pokračoval bez dalšího vývoje pilotovaného letounu. Evropské, či spíše německé konsorcium EADS Deutschland GmbH realizuje již dvanáct let spolupráci s americkým konsorciem Northrop Grumman v oblasti výškového prostředku elektronického průzkumu, vybaveného systémem ELINT (Electronic Intelligence) v provedení SAR/MTI (Synthetic Aperthure Radar / Moving Target Indicator). Partnerem při realizaci projektu je od roku 2000 evropská společnost EADS Defence and Security. Jedná se o divizi EADS pro obranu a bezpečnost, která byla v minulém roce přejmenována na Cassidian. Pro realizaci projektu byla vytvořena společnost Euro Hawk GmbH, kde mají Northrop Grumman a Cassidian poloviční podíly. Německá verze vychází z typu RQ-4 Block 20, nese označení Euro Hawk (vyskytuje se rovněž RQ-4E) a je vybavena elektronikou evropské výroby systému ISIS (Searching of Images and Signals), přesněji novými optoelektronickými a infračervenými senzory pod přídí a v rozměrných kontejnerech upevněných na spodní plochu křídel. Těmi se na první pohled liší od všech ostatních verzí. V červenci minulého roku přiletěl první funkční demonstrátor Euro Hawk z USA do SRN, přičemž délka letu byla 12 990 km a konala se většinou ve výšce kolem 17 000 m. Pokud budou probíhající testy úspěšné, nakoupí Bundeswehr ještě čtyři letouny. Celková hodnota kontraktu má hodnotu 1,2 miliardy EUR. Německé letouny budou tvořit výzbroj průzkumné skupiny AG-51 dislokované na základně

Schleswig-Jagel. Operační centrum je součástí ředitelství strategického průzkumu v Nienburgu. Výsledkem realizace exportu RQ-4 do Německa a pro NATO by mohla systémová cena pohybující se kolem 28 milionů USD za kus poklesnout zhruba o třetinu. V případě, že US Navy koupí předpokládaný počet letounů, poklesly by i náklady na výcvik, provoz a logistické zabezpečení v rámci rozpočtu amerického ministerstva obrany. Počátkem roku 2004 vydal americký Federální úřad pro civilní letectví osvědčení COA (Certificate of Authorisation) umožňující použití letounu RQ-4A Global Hawk v rámci civilního leteckého provozu. Jedná se o oblast nasazení ve službách policie, americké národní gardy (USNG), ochrany přírody, hlášení požárů atd. Samostatnou skupinu tvoří dva RQ-4A Block 0, které provádějí vědecký průzkum pro americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) a Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) v prostoru Pacifiku a Severního ledového oceánu. Jsou vybaveny odpovídajícími meteorologickými senzory a natřeny bílou barvou na všech plochách. Z českého hlediska je nejdůležitější RQ-4 Block 40 programu AGS (první let 2009), do něhož se naše republika zapojila před šesti lety. Prozatím se má jednat o pět letounů, jejichž konstrukce vyplývá z výše uvedeného textu. Celý systém má podle výrobce tvořit osm letounů RQ-4 Block 40 AGS, hlavní základna (Sigonella), čtyři mobilní základny, 15 mobilních komunikačních stanic, 22 stanovišť dálkového řízení letounů, dva trenažéry a 11 mobilních stanic velení a oprav. Jen pro vyhodnocování výstupů získaných RQ-4 AGS bude třeba tým 300 analytiků. Počáteční operační schopnost má být dosažena v roce 2016, plná o rok později. Program AGS je považován za vlajkovou loď NATO z hlediska programu Smart Defence. Na summitu NATO v Chicagu bylo rozhodnuto investovat do něj 1,7 miliardy USD. RQ-4C Triton

Základní technický popis RQ-4A Global Hawk je dolnoplošník, který má klasický tvar draku, tvořeného přímými nosnými plochami o velké štíhlosti, trupem a motýlkovými ocasními plochami. Základním konstrukčním materiálem draku jsou hliníkové slitiny. V široké míře však byly použity také speciální slitiny, umělé hmoty a kompozity. Na zemi letoun spočívá na tříbodovém zatahovacím podvozku příďového typu, s hlavními podvozkovými nohami zatahovanými do centroplánu křídel. Pohon zabezpečuje dvouproudový motor Allison Rolls Royce AE3007H o výkonu 33,8 kN (podle jiných zdrojů 31,4 kN). Řízení letu zajišťuje integrovaný počítač pro řízení mise IMMC (Integrated Mission Management Computer). Jeho základ tvoří dva počítače a systém satelitní navigace GPS, vybavený laserovými gyroskopy. Příď až přibližně do třetiny délky trupu zabírá elektronika, především avionika. Horní část tohoto prostoru tvoří snímatelný dielektrický kryt. Pod ním se nalézá otočná anténa družicového spojovacího systému SATCOM (Satelite Comunication). S její pomocí jsou data získaná při průzkumu předávána operátorovi v řídicím stanovišti nebo velitelství, a to kódovaným signálem v reálném čase. Za uvedenou anténou se u verze RQ-4A nalézá anténa identifikačního zařízení k rozlišení vlastních a cizích (přátelských a nepřátelských) letounů IFF (Identification Friend-Foe). Data jsou získávána především pomocí radiolokátoru se syntetickou aperturou SAR (Synthetic Aperthure Radar), umístěného ve spodní části trupu před náběžnou hranou křídel. Dvě obdélníkové pevné antény (RQ-4 Block 0, 10, 20, 30) či dvě pohyblivé antény (RQ-4 Block 40, Euro Hawk, AGS) tohoto radiolokátoru jsou zaměřeny do stran šikmo dolů. V případě pohyblivé antény je její blok vertikálně otočný kolem podélné osy, takže může sledovat prostor v rozsahu více než 180° na jednom boku letounu, případně pod ním. Na rozdíl

od klasických radiolokátorů je u SAR anténa pevná a pohyb je zjednodušeně řečeno realizován elektronicky ohýbáním paprsku. Použití uvedeného řešení bylo u starších verzí RQ-4A usnadněno faktem, že radiolokátor byl pouze průzkumný, nikoli také zaměřovací jako u bojových letounů. Nové provedení již umožňuje i zaměření konkrétního cíle. Radiolokátor má dosah kolem 200 km a je vybaven indikátorem pozemních pohyblivých cílů GMTI (Ground Moving Target Indicator). Původní radar HISAR od společnosti Hughes pro RQ-4A měl dosah 110 km. Uvedené řešení bočního snímání je výhodné rovněž z důvodu snížení ohrožení, protože Global Hawk může létat například kolem hranice sledovaného státu a prozkoumávat jeho území, aniž by narušil jeho integritu. Přímo pod přídí před radiolokátorem je v úzkém, vyjímatelném pouzdře umístěna skupina optoelektronických a infračervených senzorů, využívajících společný zoomový objektiv s dosahem až 28 km, který je umístěn na přídi draku. Součástí pouzdra je rovněž blok navigace. Radiolokátor a senzory systémově spolupracují. Díky uvedenému vybavení dokáže Global Hawk nasnímat za den prostor o ploše až 64 000 km². Může pracovat v režimech širokoúhlého i detailního snímání. Rozlišovací schopnost v režimu malého

prostoru je kruh o průměru 30 cm. To dostačuje i k identifikaci lidské postavy. Na opakujících se snímcích tak lze sledovat směr, případně rychlost pohybu i konkrétního jednotlivce. Na povrchu draku je ještě vidět pod zádí kapkovitý aerodynamický kryt komunikační antény a na horní straně nad motorem několik malých antén, konkrétně satelitní komunikace a GPS. Námořní verze Triton má spodní komunikační antény dvě. Pozemní pracoviště je dislokováno ve dvou kontejnerech. Řídicí a technické stanoviště se dvěma pracovišti se nalézá v kontejneru 2,6×2,6×3,5 m, zatímco stanoviště operátorů je umístěno v třímístném kontejneru o rozměrech 2,6×2,6×8 m. Kontejnery, vybavené klimatizací, lze přepravovat na korbách nebo návěsech nákladních automobilů. Do systému patří rovněž zdrojové a anténní jednotky. Letoun potřebuje pro start a přistání pevnou plochu o délce nejméně 1 500 m. Vzhledem k jeho doletu a vytrvalosti však tento fakt nepředstavuje problém. Global Hawk nemá aktivní organickou výzbroj pro vlastní obranu. Je vybaven pouze výstražným radiolokačním senzorem, rušičem a klamným cílem, vypouštěným na laně ze zadní části trupu pod ocasními plochami. Text: Martin Koller Foto a obrázky: EADS, USAF, US Navy, Northrop Grumman

Základní takticko-technická data: RQ-4A (Block 0 a 10) Rozpětí Délka trupu Výška Prázdná hmotnost Vzletová hmotnost Nosnost Rychlost letu Dostup Vytrvalost Dolet

35,42 m 13,53 m 4,63 m 3 851 kg 10 387 kg 862 kg 635 km/h 19 800 m 42 h 24 985 km

RQ-4 B/C (Block 20, 30, 40, Euro Hawk, AGS, Triton) 39,9 m 14,5 m 4,7 m 6 781 kg 14 950 kg (14 628 kg) [14 628 kg] 1 360 kg [1 452 kg] 575 km/h 18 300 m [17 220 m] 32 h [28 h] 14 000 km (22 780 km)

Poznámka: Hodnoty v kulatých závorkách platí pro verzi AGS a v hranatých pro Triton podle materiálů výrobce. Různé informační zdroje uvádějí i odlišné hodnoty.

27

zdravotnictví Řádově v několika hodinách zvládají příslušníci inženýrsko-letecké služby 241. dopravní letky přestavit interiér letounu Airbus A-319CJ do jakékoliv zdravotní verze

Připravte MEDEVAC! Pár minut před úterním polednem zazvoní v kanceláři zástupce velitele 241. dopravní letky telefon. Z velitelského stanoviště kbelské základny přichází pokyn: „Připravte MEDEVAC, verze dvě jednotky pro přepravu raněného PTU a dvě lehátka. Předpokládaný čas vzletu je sedmnáct hodin třicet minut.“ Záhy se začíná na palubě dopravního letounu Airbus A-319CJ provádět přestavba interiéru do požadované zdravotní verze. O pět hodin později již „medevakové“ letadlo vzlétá z ranveje letiště ve Kbelích s úkolem přepravit těžce a lehce zraněné osoby z chorvatského Zadaru. Provedení vzdušného zdravotnického odsunu zraněných zabezpečuje několik organizačních složek, a to nejen z resortu Ministerstva obrany. Jejich vzájemná součinnost, s přesně stanovenými kompetencemi a časovými limity v pracovní i v mimopracovní době, směřuje k jedinému cíli: v co možná nejkratším termínu přepravit zraněné do tuzemských zdravotnických zařízení. MEDEVAC není určen jen profesionálům Armády ČR. V případě akutní potřeby, a to po dohovoru s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, lze de facto tímto způsobem transportovat kteréhokoliv občana České republiky bezprostředně ohroženého na životě a zdraví. Svým dílem přispívají do vzdušné repatriace také příslušníci inženýrsko-letecké služby (ILS) z 241. dopravní letky na letecké základně Praha-Kbely. Jakým způsobem? Zástavbou požadované zdravotní verze do letounu Airbus A-319CJ. „Provozujeme dva stroje A-319CJ, ale přestavba interiéru na různé verze zdravotní zástavby

28 2 8

je možná pouze u letounu s trupovým číslem 3085 neboli u ‚třistadevatenáctky‘ nesoucí historický název Generál J. Ocelka DFC,“ říká zástupce velitele ILS z 241. dopravní letky major Josef Karbulka a dodává, že druhý Airbus není pro zdravotnický odsun (tzv. MEDEVAC) technicky upravený. „Součástí jednotky pro přepravu ležícího pacienta připojeného na lékařské přístroje (PTU – Passenger Transport Unit) je kyslíkový systém, jenž se skládá ze čtyř kyslíkových lahví. V případě zvýšení tlaku v lahvích nad povolenou mez dochází k proražení disku a obsah lahve je samostatným vedením vypuštěn skrz trup letounu do okolního ovzduší. Tuto speciální únikovou průchodku má však pouze jeden Airbus, a to 3085. Druhou specifikou tohoto letounu je účelový samostatný rozvod elektrické energie pro napájení PTU a následně pak zdravotnických přístrojů. Jinými slovy, na MEDEVAC lze využít pouze tento stroj,“ vysvětluje mjr. Josef Karbulka a upřesňuje, že identické PTU lze instalovat

také do dopravních letounů CASA C-295M, které jsou ve výzbroji 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Představa o tom, že na palubu Airbusu umístíte libovolný počet zařízení k letecké přepravě raněných, je mylná. „Výrobcem letounu jsou v těchto případech certifikovány pouze čtyři varianty interiéru. Jedná se o zdravotní zástavbu jedné jednotky PTU (levá), dvou PTU (levá a pravá), dále dvou PTU a dvou lehátek nebo čtyř lehátek,“ říká kapitán Zdeněk Špaček, velitel technického roje 241. dopravní letky, a dodává, že přestavbu na MEDEVAC lze konfigurovat v závislosti na počtu sedaček pro cestující (40–79 kusů) do šesti možných verzí. U letky jsou skladována dvě „pétéúčka“, a to jedno levé a jedno pravé. V gesci specialistů ILS je zabezpečení jejich funkčnosti. Z toho důvodu jsou na nich pravidelně prováděny předepsané práce a testy jako na každém jiném letadlovém celku. Jednotka pro přepravu pacienta připojeného na lékařské přístroje se instaluje do zadní části kabiny cestujících. Pacient je během letu ošetřován identickým způsobem jako v nemocnici. PTU se skládá ze tří samostatných částí. „Ve spodní části je instalován kyslíkový systém. Nad ním jsou umístěny ovládací a především elektrické obvody pro zajištění napájení lékařských přístrojů požadovaným napětím, jakožto i prostory pro uložení lékařského vybavení. Nahoře jsou přichycena nosítka pro uložení zraněného,“ popisuje stroze, ale výstižně kpt. Z. Špaček. Pro lepší představu lze dodat, že celková hmotnost této speciální „trojkombinace“ činí 190 kilogramů, její výška je 0,68 m, délka 2,01 m a šířka 0,68 metru. Samozřejmě že je na palubě letounu i potřebné množství zdravotnického

a nezdravotnického vybavení a materiál odpovídající typu požadované léčby, jakožto i počtu repatriovaných zraněných. Zkrátka, vše je podřízeno tomu, aby se pacientovi na palubě Airbusu dostalo toho nejlepšího ošetření.

Devětkrát zdravotní zástavba do Airbusu Jednotku pro ležícího pacienta připojeného na lékařské přístroje a kyslík smí do Airbusu instalovat pouze proškolený technický personál podle manuálu pro přestavbu interiéru letounu. „K přestavbě na MEDEVAC nemáme vyčleněný žádný speciální tým. Možné verze zdravotní zástavby do letounu A-319CJ je schopno provést pětadevadesát procent technického personálu 241. dopravní letky, tedy v podstatě všichni, kteří byli přeškoleni na tento typ letecké techniky. O postupu prací jsme byli nejprve informováni v rámci přeškolení na tento typ u výrobce letounu, včetně praktických ukázek. V praxi se tato činnost odvíjí podle odborného manuálu, kde je vše zevrubně popsáno. Postupem času jsme získali potřebné profesní zkušenosti a úkol přestavby na MEDEVAC dokážeme v časových normách vždy splnit,“ konstatuje major Josef Karbulka. O jakých časových normách zástupce velitele ILS 241. dopravní letky hovoří? „Samozřejmě že záleží na konkrétní verzi zdravotní zástavby do letounu a částečně i na tom, zda přichází rozkaz k přestavbě v pracovní nebo mimopracovní době,“ vysvětluje a uvádí příklady z nedávné doby. „Nejčastěji se jedná o zástavbu dvou PTU a dvou lehátek. V pěti šesti lidech to zvládáme zhruba za pět hodin od vydání pokynu z velitelského stanoviště. Angažovanost většího počtu personálu by byla na palubě Airbusu neefektivní. Jednotka pro přepravu raněného se však nemontuje pokaždé. Při instalaci čtyř lehátek pro lehce zraněné je časová norma poněkud kratší.“ Rozhodně to není jenom o tom, že se demontuje potřebné množství sedadel cestujících. Vedle interiérové úpravy to vyžaduje i daleko sofistikovanější postupy, které zaberou jistý čas. „Letadlo se musí i takzvaně softwarově předělat. Každá sedačka má svoji konkrétní adresu. Po její demontáži zůstává na místě elektronický blok. Ten je třeba náležitě upravit. Následují další

úkony související nejen s funkčností PTU, ale také s programovým vybavením kabiny cestujících. Instalace je zakončena kontrolou a testováním příslušných systémů Airbusu,“ říká kapitán Zdeněk Špaček. Od roku 2007, kdy jsou dopravní letouny Airbus A-319CJ ve výzbroji 24. základny dopravního letectva Kbely, provedl personál inženýrsko-letecké služby 241. dopravní letky devětkrát přestavbu na MEDEVAC. Přestože je to pro ně víceméně technická záležitost, připouštějí i lidský rozměr svého profesního nasazení. „Samozřejmě že jsou v tom i jisté osobní emoce. Na začátku

MEDEVAC bylo to vnímání mnohem silnější. Ani dnes se z toho nestala úplná rutina. Máte v povědomí, že jste součástí systému, který dělá maximum možného, aby pomohl zraněnému člověkovi. Svým dílem přispíváte k jeho záchraně. Když se to podaří, je to tak trochu i vaší zásluhou. Bonusem navíc, který nepochybně potěší, je, když nám při ranním brífinku velitel základny poděkuje za MEDEVAC. Je to příjemná zpětná vazba,“ říká major Josef Karbulka. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

29

legislativa Dne 4. června letošního roku vláda České republiky schválila ministrem obrany předložený návrh věcného záměru zákona o vojenském letectví, který zpracovalo Ministerstvo obrany, a uložila ministru obrany vypracovat paragrafované znění tohoto zákona a v termínu do konce března 2013 jej předložit vládě a Legislativní radě vlády k projednání.

O krok vpředu

způsobilosti všech kategorií vojenského leteckého personálu, dále právnických a fyzických osob poskytujících letecké služby a civilních provozovatelů vojenských letišť.“ Podplukovník V. Česal doplňuje, že v rámci Evropské unie není oblast vojenského letectví přímo regulována. „Co stát, to originální řešení. Stav právní úpravy výkonu státní správy v oblasti vojenského letectví v jiných členských státech Evropské unie je v důsledku historických vlivů velmi diferencovaný. Více než snaha o komplexní

Vytvoření koncepčně nového samostatného zákona pro oblast vojenské letectví! To je meta několika subjektů Ministerstva obrany, a to zejména sekce legislativní a právní a odboru vojenského letectví, jež vytvářejí obsahově vyváženou a ucelenou právní úpravu k výkonu státní správy v této oblasti. Jednalo by se o průlomový dokument, který by byl v souladu s ústavním pořádkem České republiky, ale i s mezinárodními smlouvami, jakož i s právními akty Evropské unie. Zkrátka, zavedl by komplexní úpravu pro vojenské letectví v České republice. První úvahy o přepracování současné právní úpravy se datují od roku 2009. Ke změně nás tlačilo několik okolností, a to neucelená právní úprava pro vojenské letectví, dále avizovaná příprava přímé regulace civilního letectví ze strany Evropské unie, jakož i plánovaný proces slučování vzdušného prostoru do nadnárodních celků v rámci takzvaného jednotného evropského nebe a příklon NATO k přebírání civilních norem do vojenského letectví.

Dobrá výchozí pozice

Někdy se lze setkat s názorem, že regulace vojenského létání stojí na vodě. To je však zkreslené, či spíše mylné tvrzení. „Stavíme na zákoně č. 49/1997 Sb., který se vztahuje na vojenský letecký personál, vojenská letiště, letecké stavby, užívání vzdušného prostoru a poskytování leteckých služeb, a dále na ‚dvěstědevatenáctce‘ z roku 1999, jež mimo jiné upravuje evidenci vojenských letadel, schvalování způsobilosti právnických a fyzických osob

„Žijeme v období prudkého rozvoje technologií a letectví. V rámci mezinárodních analýz má hustota leteckého provozu ve středoevropském prostoru v horizontu deseti let prudce vzrůst. To bude vyžadovat jak zvýšené nároky na personál a leteckou techniku, tak na poskytovatele leteckých služeb. Tento vývoj nelze přehlížet. Proto zejména naše legislativní připravenost na úseku vojenského létání je jedním z klíčových předpokladů, jak vytvořit zdravé a funkční podmínky k zvládnutí tohoto úkolu.“ Alexandr Vondra, ministr obrany České republiky Jedním z uvažovaných řešení bylo vypracovat společnou právní úpravu pro létání všech státních letadel (vojenských, policejních a celních). Impulz Ministerstva obrany zpracovat tento jednotný kodex letectví nemohl být jednostranným počinem, a proto byly do společného projektu Ministerstvem obrany přizvány další přímo dotčené subjekty – Ministerstvo vnitra, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo financí. Takto připravovaný projekt však po téměř ročním vyjednávání vyústil v nepřijetí této koncepce uvedenými oslovenými resorty. Od ledna letošního roku se tak jediným nositelem, zpracovatelem a předkladatelem návrhu věcného záměru zákona o vojenském letectví stalo Ministerstvo obrany České republiky.

30

nakládajících s vojenskou leteckou technikou a ověřování technické způsobilosti vojenské letecké techniky. Vojenské letectví upravují také některé prováděcí vyhlášky ministerstva obrany a dopravy,“ říká podplukovník Václav Česal, vedoucí oddělení

leteckých pozemních zařízení a licencování odboru vojenského letectví Ministerstva obrany (OVL MO). „Výčet právních norem je jedna věc, avšak reálný a účinný legislativní rámec, který skýtají, je věc druhá,“ konstatuje ředitel sekce legislativní a právní Ministerstva obrany JUDr. Mgr. Miroslav Richter a dodává: „Obsah výše uvedených právních předpisů neposkytuje Ministerstvu obrany dostatečný prostor k výkonu státní správy. Úpravu zejména vyžaduje schvalování

„Vojenský letecký personál dnes velmi často plní úkoly v úzké součinnosti s civilním letectvím, a to jak doma, tak v zahraničí. Vojenský letový provoz nelze úplně oddělit od civilního letového provozu. Potřebujeme získat a udržovat kompatibilitu ve způsobilosti leteckého personálu, letecké technice, ale i v poskytování leteckých služeb k tomu, abychom byli schopni vždy dostát svým závazkům. Připravovaný zákon o vojenském letectví k tomu vytvoří potřebná právní pravidla pro komplexní zajištění výkonu státní správy. Jsem rád, že příprava nového zákona získala zelenou.“ Generálporučík Petr Pavel, náčelník Generálního štábu Armády České republiky

řešení spočívající v jednoznačné a jasné právní úpravě převládá v současnosti spíše trend zřizování národních autorit, v důsledku jejichž činnosti teprve následně dochází k formování a úpravám právního prostředí.“ Z dostupných podkladů vyplývá, že vznik obdobných úřadů, jakým je v České republice odbor vojenského letectví Ministerstva obrany, to znamená institucí, které zabezpečují výkon státní správy ve vojenském letectví, je v zahraničí záležitostí několika málo předcházejících roků. Viz Nizozemí, Slovensko, Maďarsko, Velká Británie a Francie. V této souvislosti musí zaznít následující poznámka. Zdaří-li se gestorům úkol zadaný vládou a podaří-li se jim projít úspěšně i druhou fází legislativního procesu, bude se jednat o významný profesní precedens, který Českou republiku posune o krok dál před ostatní evropské země a postaví ji de facto v této oblasti do role lídra předznamenávajícího trend celé této významné

letecké problematiky. První signály již existují. Slovenští kolegové, konkrétně z bratislavského Úřadu vojenského letectva MO SR, monitorují v rámci bilaterální spolupráce s OVL MO postup prací v České republice na tomto novém zákonu.

Souhlas s věcným záměrem zákona Významného ocenění se gestorům zákona i celému Ministerstvu obrany dostalo 4. července 2012, kdy vláda České republiky svým usnesením číslo 484 schválila věcný záměr zákona o vojenském letectví s úpravami podle připomínek uvedených ve stanovisku Legislativní rady vlády, a to i přesto, že v průběhu projednávání věcného záměru zákona v orgánech Legislativní rady vlády došlo k některým ostrým výhradám k této koncepčně nové legislativní normě. „Na základě uvedeného usnesení vlády připravuje Ministerstvo obrany již paragrafované znění zákona o vojenském letectví včetně příslušných prováděcích vyhlášek. Dokumenty Ministerstvo obrany posléze předloží vládě a Legislativní radě vlády, které návrh zákona posoudí a rozhodnou o něm. Následně pokračuje legislativní proces o návrhu zákona v Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky,“ popisuje následný postup právního předpisu ředitel sekce M. Richter a odpovídá tak na principielní otázku týkající se nabytí účinnosti zákona o vojenském letectví. „Když se stane součástí právního řádu do konce roku 2013, budeme spokojeni. Víme však, že nám zákon nebude procházet jako nůž máslem. Dá se kolem něho očekávat tvrdá diskuze. Už připomínkové řízení ledacos naznačilo. Ale taková je realita. Může se stát, že návrh zákona v paragrafovaném znění neprojde ve druhém kole, přestože se na právním předpisu pracovalo intenzivně přes tři roky. Uděláme maximum možného, abychom dosáhli cílového stavu, to je přijetí zákona. Jeho obsah musí být jednoznačný v problematice konkrétní působnosti a odpovědnosti, ale musí být i obsahově vyvážený a ucelený,“ konstatují shodně ředitel sekce M. Richter a vedoucí oddělení pplk. V. Česal. Pro ředitele odboru vojenského letectví MO plukovníka gšt. Petra Broučka je přijetí zákona nesmírně důležitým profesním aktem. „Odbor vojenského letectví MO vznikl před jedenácti roky a rozsah jeho působnosti má ve vztahu k rychlému rozvoji letectví vzestupný trend. Některé činnosti však nebylo možné zcela zajišťovat, protože tomu neodpovídala právní úprava. My potřebujeme pracovat v prostředí, kde existuje odpovídající legislativní podpora. Vše je cíleno v prvé řadě na bezpečnost letového provozu,“ říká ředitel odboru plk. P. Brouček a zdůrazňuje, že nový zákon komplexně řeší veškerou problematiku vojenského letectví. „Hlavně potřebujeme zcela jasná pravidla pro naši každodenní práci a tím můžeme maximálně eliminovat

případné zpochybňování našich správních rozhodnutí,“ argumentuje.

Nejlepší varianta? Samostatný právní předpis! Experti z Ministerstva obrany navrhli pět variant řešení problematiky vojenského letectví, od zachování současného stavu až po vytvoření zcela nové právní úpravy sloučením veškerého výkonu státní správy v oblasti letectví do jednoho legislativního kodexu. Po zhodnocení všech pro a proti doporučují variantu číslo tři, to jest vytvoření samostatného zákona o vojenském letectví. „Vytvoření samostatného zákona o vojenském letectví umožní dopracovat dosud platnou právní úpravu do ucelené podoby, která bude z hlediska aplikace a interpretace práva jednodušší a přehlednější, čímž dojde k zamezení vzniku aplikačních a kompetenčních nejasností. Varianta nemá z hlediska nákladů dopad na státní rozpočet,“ říkají shodně gestoři zákona ze sekce legislativní a právní MO a z odboru vojenského letectví MO. Předpokládaný obsah zákona v sobě zahrnuje následující systematiku: vojenský letecký personál, vojenská letecká technika, způsobilost právnických a fyzických osob nakládajících s vojenskou leteckou technikou a poskytujících letecké služby, letiště, letecké stavby, užívání vzdušného prostoru, letecké služby, výkon státní správy, druhy úhrad a jejich výše. Komentář ke všem výše uvedeným institutům by vydal na mnohostránkovou publikaci. Pro tentokrát zveřejňujeme pouze několik zajímavostí. Návrh zákona předpokládá tyto kategorie vojenského leteckého personálu: posádka letadla (letová a kabinová posádka) a ostatní personál (personál leteckých služeb, vojenský personál pro řízení bezpilotních prostředků i bezpilotních létajících systémů a vojenský technický personál). Pro jednotlivé kategorie budou stanoveny konkrétní požadavky na věk, vzdělání, dosažení úrovně výcviku a jazykovou způsobilost. Vybrané osoby musejí splňovat i zdravotní předpoklady. Ministerstvo obrany bude vydávat průkaz způsobilosti vojenského leteckého personálu letovým posádkám a ostatnímu personálu. S vydáváním tohoto dokumentu obsluhujícímu personálu návrh nepočítá. Za zmínku stojí i to, že vojenským leteckým personálem mohou být také například příslušníci cizích ozbrojených sil, pro které je zajišťován výcvik v rámci spolupráce Armády České republiky se zahraničními partnery. Ministerstvo obrany bude moci také stanovovat obecné podmínky pro létání vojenských letadel ve vzdušném prostoru České republiky a v zahraničí z hlediska zajištění bezpečnosti letového provozu. Zákon bude rovněž obsahovat definování a členění leteckých služeb pro vojenské účely s bližší specifikací odpovědnosti za jejich poskytování. Text: Pavel Lang Foto: archiv redakce

31

aktivní zálohy Rota aktivních záloh Krajského vojenského velitelství hlavního města Praha bojovala v polovině srpna během cvičení „Staré město 2012“ s fiktivní přívalovou vlnou

Povodně nasˇtěstí jen na sucho Vojáci pěší roty aktivních záloh (AZ) Krajského vojenského velitelství hlavního města Praha nasadili společně s hasiči doslova vražedné tempo. Od sedmé hodiny ranní, kdy byli povoláni k budování protipovodňových zábran, neuplynuly ještě ani tři hodiny a jejich dílo se blížilo do finále. Turisté proplétající se ranní Prahou nejspíš s obavami sledovali tento „povodňový mumraj“ a uklidňoval je jen pohled na harmonické vlnky pohrávající si s klidnou hladinou Vltavy. Přesto se hrůzy povodní z léta 2002 připomínaly na každém kroku. Kampu zaplavily autentické fotografie pražských ulic dnes již historických okamžiků. Na Žofíně se promítaly filmy s povodňovou tematikou. Bylo zřejmé, že pražský magistrát chce, aby se nezapomnělo na tuto přívalovou vlnu tisíciletí a hlavně aby se díky připravenosti integrovaného záchranného systému co nejvíce eliminovaly do budoucna případné škody. „Ne náhodou se cvičení Staré město 2012, pořádané primátorem Hlavního města Praha, koná právě při příležitosti desetiletého výročí povodní v roce 2002. Jako šéf operačního střediska Prahy jsem tehdy velel třem akcím. Jednalo se o operace Záchrana, Obnova a Ostraha. Měli jsme na starost tisíc čtyři sta lidí, byl jsem nepřetržitě tři měsíce v práci a už bych to zažít nechtěl,“ říká zástupce ředitele KVV hlavního města Praha podplukovník Libor Polášek. „Aktivní záloha byla v té době ještě v plenkách, přesto jsou mezi námi někteří pamětníci, kteří byli již tehdy nasazeni. Šli samostatně, dobrovolně. Já osobně jsem je začleňoval do protipovodňového systému a prací na odstraňování následků.“

Pomoc zraněným Celkově se během cvičení Staré město 2012 budovalo pět úseků zábran od Žofína až po Nemocnici Na Františku. Rota aktivních záloh pro tyto práce vyčlenila čtyřicet vojáků. Dalších jednadvacet dala k dispozici Policii České republiky pro posílení pořádkové služby. „Snažíme se všechno dělat tak, jako kdyby skutečně došlo k povodňovému ohrožení. Možná to může někomu připadat jako hra, jsem však přesvědčen,

32

že pokud by nás postihla přírodní katastrofa, budeme schopni okamžitě reagovat. Časový termín na povolání jednotky AZ je sice čtyřiadvacet hodin, naši příslušníci by se ale hlásili naprosto spontánně ihned, jak by se o této potřebě dozvěděli. V krizových situacích nemůžete přece čekat, až vám přijde povolávací rozkaz,“ argumentuje velitel roty AZ nadporučík Ladislav Košťák. V civilním životě je ředitelem bankovní pobočky a ví moc dobře, o čem mluví. Před deseti lety si povodně v Praze prožil na vlastní kůži. V té době byl ředitelem bankovní pobočky v Thámově ulici. Tam voda vystoupala až do čtyř metrů. Když hrozilo povodňové nebezpečí, musel se vrátit z dovolené. Na pobočce se připravovali na nejhorší až do jedné hodiny po půlnoci. Ve tři všechno uzavřeli, blížila se totiž přívalová vlna. Ráno se dozvěděli, že voda všechno zaplavila. Když se na ta místa po týdnu vrátil, bylo to prý hrozné. V každém případě je to ale zajímavá osobní zkušenost. Podle podplukovníka Poláška jsou právě tyto osobní zkušenosti velice důležité. Záleží i na rozmístění lidí, aby někde nepřebývali a jinde naopak nechyběli. Velitel musí mít dokonalý přehled o nich, ale i o technice. U nejnižších velitelů je také důležité nepodcenit střídání odpočinkové fáze s nasazením. Někteří jedinci v té obrovské euforii pracovali až do úplného vyčerpání. A i to byl problém. „Velkou výhodou je to, že představujeme poměrně početnou organizovanou a secvičenou skupinu, která má jisté odborné předpoklady pro plnění těchto krizových úkolů. Již vloni jsme se zúčastnili protipovodňového cvičení Holešovice 2011. Jednoznačně se ukazuje, že armáda v okamžiku, kdy všechno kolabuje, je naprosto nezbytná. Je zde řízení, velení, zpětná vazba. Jsme vycvičeni nejen na stavbu protipovodňových stěn, ale i na záchranu a evakuaci lidí

a ochranu jejich majetku. Jsme schopni jim poskytnou i první pomoc,“ zdůrazňuje nadporučík Košťák. „Když jsme počátkem léta jeli na cvičení, dostali jsme se k dopravní nehodě. Přijížděly právě dva autobusy, takže jsme je zastavili a okamžitě poskytli všem zraněným nezbytnou pomoc. Bylo zajímavé sledovat, jak jsme se z ničeho nic z cvičení dostali do naprosto reálné situace. Pomáhali jsme i v okamžiku, kdy se dostavila záchranka. Přijel totiž lékař a dvě zdravotnice. Auto přitom bylo spadlé ze srázu v poměrně náročném terénu. V takovýchto podmínkách by to jen těžko zvládali, nejspíš by si museli přivolat pomoc. Jedna ze zraněných žen měla zřejmě poraněnou páteř. Kolega, četař Michal Petrus, jí napichoval kapačku, aby mohla dostat fyziologický roztok. Bylo to naprosto profesionální. Většina našich lidí se snaží na sobě maximálně pracovat.“

Při dopravní nehodě tehdy pomáhalo asi osm vojáků. Největší podíl měl ale právě Michal Petrus. V civilu totiž pracuje u pražské záchranky.

Vlastenci bez patosu Poblíž Nemocnice Na Františku právě skupina vojáků dokončuje výstavbu zábran a utahuje poslední šrouby. Protipovodňové stěny jsou konstruovány tak, aby si jejich sestavování nevyžádalo příliš kvalifikovanou práci. Vojáci měli možnost si nacvičit jejich montáž již před třemi lety v centrálním skladu. Vloni pak absolvovali cvičení v Holešovicích. „Dá se to poměrně snadno naučit. Pokud by se ale rychle zvedala voda, sehrává svou roli samozřejmě čas. Z toho důvodu je potřeba, abychom si rozdělili práci a vše co nejperfektněji nacvičili a koordinovali,“ vysvětluje četař Vladimír Palička a zasazuje jednu z posledních stěn.

Na naši otázku, proč se jako právník přihlásil do aktivních záloh a ve svém volnu takto fyzicky pracuje, odpovídá: „Pro těch pět set korun měsíčně to určitě nedělám.“ Pak zvážní a říká: „Je za tím vlastenectví.“ Nevíme proč, ale najednou ta slova neznějí vůbec pateticky. Podobné důvody ostatně slyšíme i od ostatních vojáků. „Jsou to skutečně srdcaři, prakticky všichni vnímají tento pojem úplně jinak než většina jejich vrstevníků,“ dodává podplukovník Polášek. Zajímavé jsou i konkrétní impulzy, které tyto lidi přivedly do aktivních záloh. V případě nadporučíka Košťáka za vším stála tak trochu náhoda. Když před léty aktivní zálohy začínaly, oslovil ho spolužák z vysoké školy, že by se mohli přihlásit. Koukal na něj tehdy trochu divně, ale on říkal: „Jsme důstojníci, půjdeme do toho.“ Po letech rozhodně nelituje. „Mám dvacet let po vojenské základní službě. V té době byla armáda trochu jiná. Během vojenské přehlídky, tuším v roce 2008, jsem se jako zdravotnický záchranář setkal s vojáky a zjistil jsem, že ti lidé jsou jiní, i armáda je již jinde, a tak jsem se přihlásil. Myslím si,

že z mé strany se splnilo očekávání. Mohu využít to, co umím ze své civilní profese. Prostě mne to naplňuje,“ říká četař Petrus. Během cvičení sice není na nějaké dlouhé úvahy moc času, přesto se řeč dostane i na připravované legislativní změny týkající se aktivních záloh. „Na úpravu některých záležitostí týkajících se AZ zoufale čekáme. Potřebujeme především, aby se nějakým způsobem vyřešila operativnost nasazení zálohy. Jak je zde vidět, a říkal to i primátor, počítá se s našimi zálohami pro nasazení, a nyní je tedy potřeba legislativně vyřešit, aby to bylo operativní a v určité časové normě,“ upozorňuje podplukovník Libor Polášek. Podle nadporučíka Košťáka jde hlavně o to, aby se změnil přístup zaměstnavatelů k zaměstnancům, kteří se přihlásili do AZ. On prý v bance problémy nemá. Horší už je to ale v případě malých soukromých firem. Pokud jsou někteří jejich zaměstnanci povoláni na cvičení, nemají jistotu, že po jeho skončení budou to místo ještě mít. Text a foto: Vladimír Marek

33

historie Druhý odboj

Generál Sergěj Jan Ingr se během svého života zapojil nejen do prvního, ale i druhého a třetího odboje

Vlast se k němu obrátila zády Armádní generál Sergěj Jan Ingr působil ve funkci ministra národní obrany v čele naší zahraniční armády za druhé světové války. Ne vždy měl ale takovéto postavení. Během svého na události hodně bohatého života zažil i nemálo ústrků a nespravedlivých obvinění.

Obsazení zbytku republiky a vytvoření protektorátu ho zastihlo v Brně. V následujících měsíce se podílel na vybudování odbojové organizace Obrana národa. Již v červnu 1939 ale překročil hranice do Polska, odkud se dostal do Londýna a následně do Francie. Stal se nejvýše postavenou vojenskou osobností našeho odboje v zahraničí. V roce 1940 byl jmenován ministrem národní obrany čs. zatímní vlády v Londýně. Od samého počátku se dostával do konfliktu s velitelem našich jednotek v Sovětském svazu Ludvíkem Svobodou. I přesto se mu prakticky po celou dobu války daří řídit a budovat naše zahraniční jednotky. S blížícím se koncem války se však jeho postavení viditelně zhoršovalo. Mnohé naznačila již druhá polovina roku 1944. Na jaře 1945 vrcholily přípravy k přesunu československé vlády přes Moskvu na osvobozené území. Ještě před odletem Edvard Beneš poděkoval vedoucím osobnostem vojenského odboje v Londýně, generála Ingra nevyjímaje. Zároveň je ale upozornil, že nová politická situace vyžaduje nové osobnosti a že jejich postavení v osvobozené vlasti zřejmě nebude takové, jaké by si nejen oni, ale i on přáli. Tím bylo řečeno vše.

Ani v Československu ale na něj nečekalo zadostiučinění. Polní prokurátor 1. československého armádního sboru převzal od prokuratury naší západní armády

Počátkem dubna 1944 byla v Košicích ustanovena nová vláda Čechů a Slováků. Post ministra národní obrany v ní zaujal generál Ludvík Svoboda. Dvacátého dubna 1945 byl generál Ingr seznámen s dekretem prezidenta republiky zprošťujícím jej funkce hlavního velitele a zároveň byl odeslán na zdravotní dovolenou. Nepomohla mu ani žádost z počátku května 1945, aby byl společně s generálem Neumanem vysazen nad územím vlasti a pověřen v posledních dnech války organizováním povstání. Nikdo na ni nereagoval. Návrat do vlasti mu byl povolen až v červnu 1945.

v likvidaci podklady týkající se trestného řízení vedeného proti němu pro údajnou vojenskou zradu. Podnět podal Slavomír Bruner, osoba pochybné pověsti, důstojník, který byl zbaven hodnosti a postaven mimo službu z důvodu výtržnictví a alkoholismu. Celá záležitost se nepochopitelně táhla. Proces byl ukončen až 9. listopadu 1945 s tím, že v tomto případě není soudem trestně stíhatelným. Generál Ingr ale zůstával i po tomto datu přes veškeré aktivity a intervence jako nezařazený. Navíc byl vystaven štvavé mediální kampani vedené generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Znovu se tedy celým případem

Urna s popelem armádního generála Sergěje Jana Ingra, významného politika, diplomata, ale také účastníka tří odbojů a bojovníka za svobodu a demokracii, byla dne 2. září, za přítomnosti ministra obrany Alexandra Vondry a dalších hostů, slavnostně uložena do památníku na obecním hřbitově v obci Vlkoš

Třetí odboj

Ingr se narodil v rodině půlláníka a starosty obce Vlkoš u Kyjova na Moravském Slovácku 2. září 1894 a byl pokřtěn po otci Jan. Kromě sedmi sourozenců vychovávala rodina Ingrova ještě jeho sestřenici Anežku Čechovou, které umřeli rodiče. Ve vlkošské jednotřídce patřil Jan k nejbystřejším žákům, a tak se nikdo ani příliš nedivil, že začal studovat osmileté kyjovské reálné gymnázium. Když ho v roce 1913 ukončil, plánoval mu jeho otec úspěšnou kariéru zvěrolékaře, který by v tomto zemědělském kraji našel velice dobré uplatnění. Mladý Jan Ingr se ale chtěl zdokonalit v němčině, a tak se jako jednoroční dobrovolník přihlásil do armády. V polovině září následujícího roku ukončil jako kadet-poddůstojník školu pro důstojníky v záloze v Králově Poli. V té době již zuřila na plné obrátky světová válka. Odjel tedy se svým plukem ve funkci velitele čety na ruskou frontu. Hned v prvním boji byl zraněn do nohy.

Legionářská anabáze V září 1915 se poblíž Rovna dostal do ruského zajetí. V té době bylo však pozastaveno přijímání československých legionářů, proto vstoupil do 1. dobrovolnické srbské divize. Ve funkci velitele roty bojoval proti Bulharům na dobrudžské frontě a absolvoval obtížné ústupové boje k Dunaji. V prosinci 1916 byl konečně přijat u našeho náhradní praporu Husitského v Borispolu. Sympatie k ruskému národu a odpor k Habsburkům vyjádřil tím, že v únoru 1917, jako mnozí další legionáři, vstoupil do pravoslavné církve a při křtu si vybral jméno Sergěj. Působil jako velitel čety rozvědčíků, emisar pro nábor dobrovolníků v zajateckých táborech a velitel

34

roty 2. československého pluku Jiřího z Poděbrad. Jako jeden z mála legionářů prošel všemi našimi zahraničními legiemi. Po nasazení v srbské divizi a u čs. legií v Rusku byl přepraven do Francie, kde postupně vystřídal různé funkce v 21., 22. a 23. střeleckém pluku. V srpnu 1918 byl v rámci posílení našeho vojska v Itálii důstojnickými kádry přemístěn k 33. pluku a nasazen v oblasti Doss Alto. Během bojů postoupil z velitele roty na velitele praporu. Se svojí jednotkou se krátce před Vánoci roku 1918 vrátil v hodnosti kapitána do vlasti. Zde se Sergěj Ingr v čele svého praporu podílel na obsazení Bratislavy a později i dobytí

Jablunkovského průsmyku. Během ofenzivy maďarské armády v květnu 1919 vedl se svým praporem úspěšné protiútoky v oblasti středního Hronu. Po skončení těchto akcí zůstal nadále v armádě. Doplnil si vzdělání na Válečné škole v Praze a vystřídal řadu velitelských a štábních funkcí. V roce 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a o čtyři roky později na divizního generála. Během mobilizace v květnu 1938 mu byla svěřena obrana hraničního úseku mezi Znojmem a jižními Čechami. Při další mobilizaci na podzim 1938 měl bránit úsek mezi Vranovem nad Dyjí a Vltavou.

začala zabývat ministerská komise. Ani té se ale nepodařilo najít jediný důkaz o Ingrově vině, a tak doporučila jeho povýšení na armádního generála a pověření funkcí v diplomatickém sboru. Tak se také stalo. V září 1947 byl v té době již armádní generál Ingr pověřen funkcí mimořádného velvyslance a zplnomocněného ministra v Nizozemsku. Zde ho zastihlo v únoru 1948 převzetí moci v Československu komunisty. Od tohoto okamžiku čekal již jen na zprávu o tom, že se i jeho druhý syn dostal v bezpečí za hranice. Rezignoval na svou funkci a odjel do Londýna. Zde byl nucen žít ve velice obtížných ekonomických podmínkách. Přesto se snažil nejen svým vlivem, ale i finančně pomáhat našim důstojníkům vracejícím se v roli emigrantů do Velké Británie. Přitom finanční situace jeho rodiny ležela z nemalé části na bedrech manželky, která se vrátila ke svému původnímu povolání lékárnice. Generál Ingr ještě v Londýně založil přípravný výbor hnutí Svobodné Československo. Po přestěhování do Paříže pak na jaře roku 1950 zřídil zpravodajskou ústřednu Renova, disponující vlastní tiskárnou a vysílačkou. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy komunistického Československa. Byla mu nejen odebrána hodnost a vyznamenání, ale také zahájeno proti němu soudní řízení pro trestný čin přípravy úkladů proti republice a vlastizrady. Sergěj Ingr zemřel na náhlé srdeční selhání v Paříži 17. června 1956. Plné rehabilitace, vrácení hodnosti a nových vyznamenání se mu dostalo až po roce 1989. Při příležitosti sto osmnáctého výročí jeho narození byla za přítomnosti ministra obrany ČR Alexandra Vondry a dalších významných hostů uložena urna s jeho popelem na hřbitově v rodné obci Vlkoš. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA a Olga Haladová

35

logistika Catering je typickou ukázkou toho, že lze při zvyšování počtů jednotlivých dávek stravy dosáhnout daleko nižších nákladů

Vývoj nákladů na služby cateringu na jedno jídlo 42

Služba zvaná stravování Tato „milionová“ čísla doposud znalo jen pár zasvěcených. Díky vstřícnosti ředitele pilotního projektu „Reforma systému stravování a zásobování AČR potravinami“ Ing. Martina Petružálka se je dnes dozví i široká vojenská veřejnost. Jedná se o 4 216 786 kusů a 166 960 994 korun. První číslo je počet všech stravních dávek v resortu obrany za loňský rok, druhé jsou s tím vynaložené finanční náklady na provoz. Analýza obou údajů rozkrývá celou řadu zajímavostí. A report se zajímal o to, který způsob závodního stravování je v resortu obrany nejvíce využíván a jaké finanční náklady jsou s tím jak pro MO ČR, tak samotné strávníky spojeny. Následující řádky se proto zaměří na tři základní formy stravování (vlastními silami ve vojenských stravovacích zařízeních, catering a příspěvková organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení) a dvě takzvaně doplňkové (stravovací poukázky a smluvní stravování zabezpečované mimoresortním subjektem, přičemž nejde o catering). Pikantní bude, že počty hlavních jídel (HJ), respektive jednotlivých stravních dávek (SD), se „ochutí“ o klíčovou ingredienci – peníze!

Catering vítězí nad ostatními Pomyslný předkrm nemůže patřit ničemu jinému než statistice. Pro lepší čtenářskou orientaci v problematice však nahlédneme pod pokličku jenom základním formám stravování. Věřte, že nejvýše figuruje stav, kdy přípravu a výdej jídel zajišťuje civilní firma a náklady na provoz hradí Ministerstvo obrany. Ve skutečnosti se jedná o čtyři cateringové firmy, které v roce 2011 poskytovaly stravování ve prospěch resortu MO ČR, a to Dora Gastro, Sodexho, Zlatá hvězda a Aramark. Je však ještě nutno dodat, že na roky 2011–2015 proběhla nová soutěž, což v konečném důsledku znamená změnu některých provozovatelů. Například Aramark nahradil firmu Dora Gastro, GTH zase Sodexho, dále Eurogastro Zlatou hvězdu a v průběhu letošního roku vstupuje do nově vytvořeného provozu firma Arter. „V roce 2011 bylo cateringovými firmami připraveno jeden milion pět set šedesát osm tisíc hlavních jídel, což představuje podíl pětatřiceti procent na zajištění stravování v resortu obrany,“ říká Martin Petružálek a dodává, že vojenské kuchyně vloni vydaly 1 182 170 kusů a VLRZ 743 711 kusů HJ-SD.

36 3 6

40 38 36 34

2007 36,67 Kč

2008 39,25 Kč

2009 40,72 Kč

Pomyslný finanční koláč je pro cateringové společnosti pořádně sladký. Za rok 2011 rovných 54,5 milionu korun. Pro zajímavost, vojenské kuchyně „spolkly“ více než pětapadesát a VLRZ pětatřicet milionů korun. To, že je catering z výše uvedené konkurenční pětice skutečně finančně nejvýhodnější, dokládají i náklady na pořízení jednoho hlavního jídla (v Kč, včetně DPH). „U cateringu to činí 37,13 korun. Ve srovnání s vojenskými kuchyněmi (46,67 Kč) a VLRZ (47,07 Kč) je to bezmála o deset korun méně na jedno jídlo,“ upřesňuje ředitel pilotního projektu z odboru logistického zabezpečení personálu staroboleslavského Velitelství sil podpory. Roční celkové náklady na provoz a na jedno hlavní jídlo nezahrnují peněžní hodnotu dalších věcných nákladů cateringových firem ve výši 156 000 (náklady na běžnou údržbu včetně DPH) a dalších 327 000 (nákup drobných předmětů a spotřebního materiálu včetně DPH). Ani to však není konečná. Zmíněná čtveřice podle smlouvy na poskytování stravování ještě hradí likvidaci kuchyňského odpadu a zbytků jídel, včetně odpadních tuků z odlučovače tuků. V žádném případě se nejedná o zanedbatelnou částku. Příklad? V roce 2011 je to stálo 508 440 Kč. Sečteno a podtrženo, v tomto směru byla úspora resortu obrany za loňský rok bezmála milion korun. Připočteme-li k tomu dalších tři a půl milionu korun, což je souhrn věcných nákladů na provoz závodního stravování hrazených cateringovými firmami od začátku poskytování služby resortu (2007), dostaneme se k číslu, které musí kompetentní armádní funkcionáře nepochybně těšit. „Naše analýzy ekonomické výhodnosti nakupované služby jednoznačně prokazují, že se v resortu obrany daří rok co rok snižovat výši ceny průměrných nákladů na jedno jídlo. Prim hraje catering. Již dlouhodobě se jedná o nejvýhodnější formu přípravy jednotlivých dávek stravy. Jakékoliv pozitivum však stojí na daných podmínkách ve smluvním vztahu s cateringovými firmami. Poté musí následovat dostatečná kontrolní činnost,“ konstatuje M. Petružálek a uvádí, že jedním z nejdůležitějších faktorů, které mají vliv na kvalitu služby, je důsledné dodržování technologických postupů a monitorování potravin armádními orgány na základě předložených kalkulačních listů. A právě v těchto oblastech firmy

2010 41,62 Kč

2011 37,13 Kč

stravování a zásobování AČR potravinami“ jasno: jednotná resortní smlouva v působnosti MO ČR, včetně VLRZ a decentrálně plněných služeb. Avšak proto, aby jich bylo zdárně dosaženo, musejí tyto cíle podpořit také vrcholné resortní orgány. Pro zajímavost, v současné době je evidováno dvacet smluv s centrálním plněním na poskytování stravování cateringem, dále čtyři centrálně uzavřené smlouvy, kde službu poskytuje VLRZ, a jedna smlouva s decentrálním plněním. V cílovém stavu by to měla být záležitost jednoho nebo dvou obchodních partnerů.

Podíl jednotlivých forem stravování na celkovém počtu vydaných jídel, ceny služby a ceny jednotlivé dávky stravy Pč.

Druh stravování

Počty HJ-SD (v ks)

1.

Catering

1 469 817

2.

Vojenské kuchyně

1 182 170

3.

VLRZ

–

Ostatní smluvní stravování

173 001

–

Stravovací poukázky

648 027

chybují. Poruší-li dodavatel kteroukoliv svoji povinnost ze smlouvy, je mu uložena pokuta. Za rok 2011 byly v celkové výši 120 000 Kč. Kde nezaberou ani finanční postihy, lze smluvní vztah vypovědět a takzvaně vysoutěžit novou cateringovou firmu. Není to záležitost trvající roky, nýbrž měsíce. Svoji nezastupitelnou roli v tom mají i samotní strávníci. Kvůli sebemenšímu nedostatku je třeba se ozvat. Nemávnout nad ním rukou a klít až po odchodu z jídelny. Není to o osobní odvaze, nýbrž o požadavku na okamžitou nápravu. Nejste tuctoví strávníci, ale vážení hosté jedné ze čtyř cateringových firem.

Vysvědčení po šesti letech poskytování služby Co říci k několikaleté existenci pilotního projektu? Správná cesta! Prokázalo se, že catering rovná se snižování nákladů. Zabezpečením služby cateringem lze dosáhnout výhodnější náklady na provoz, a to i při podstatně rozšířeném poskytování služby, než při zabezpečení vlastními silami s vyšší nebo srovnatelnou kvalitou. V praxi to znamená, že mechanismus je nastaven tak, že při zvyšování počtu jednotlivých dávek stravy dochází ke snižování nákladů na jedno hlavní jídlo. Dalším faktorem je opakování čtyřletého cyklu, na jehož konci nově otevřená veřejná soutěž tlačí na cenu služby. Konkrétně z předešlých 41,62 Kč na stávajících 37,13 Kč. Ředitel projektu ještě dodává, že předpokládá snížení nákladů na jednu stravní dávku ještě tak o dvě až tři koruny, jelikož se v roce 2011 nepromítla soutěžená cena nákladů do celého roku. O dalších metách má pracovní skupina pilotního projektu „Reforma systému

743 711

Nejeden čtenář si klade otázku, v čem je výhoda jednotné resortní smlouvy. „Je variabilní, protože výše úhrad se odvíjí od počtu vydaných jednotlivých stravních dávek, dále je protikorupční, neboť má jednoznačně nastaveny smluvní vztahy zabraňující zvýhodnění jedné strany,“ odpovídá Martin Petružálek a vyjmenovává některé další ukazatele: „Bezproblémově vymáhá plnění smluvních závazků a umožňuje uhrazení jednotlivých dávek stravy dle skutečně odebraných surovin.“ Na pozitivních zkušenostech z hodnoceného časového období lze stavět i v nejbližším období. „Naše úsilí směřuje k tomu, abychom uzavřeli obchodní veřejnou zakázku na zabezpečení stravovacích služeb v letech 2013 až 2017, a to s cílem snížit náklady na jedno hlavní jídlo o dvacet procent oproti předešlému roku,“ říká Ing. Petružálek a pochvaluje si to, že se osvědčil čtyřletý cyklus v uzavíraní nových smluv a provádění měsíčního monitorování cen potravin v AČR. „Čtyřleté období eliminuje možné finanční ztráty vzniklé změnou podmínek. Monitoring garantuje resortu obrany, že dodavatel bude nakupovat potraviny za ceny, které určí resort po průzkumu trhu za optimální,“ dodává stroze, ale zcela výstižně ředitel pilotního projektu. Pro našince však není rozhodující četnost opatření či směry dalšího rozvoje pilotního projektu, ale jejich realizace na talíři před ním. Pravdou je, že osobní nasazení a zainteresovanost ředitele projektu a jeho týmu spolupracovníků jsou mimořádné, ale nemohou v tom být sami. Každý ze strávníků totiž může (ne)přímo ovlivnit kvalitu služby… Text: Pavel Lang Ilustrační foto: archiv

37

technika a výzbroj

Zbraně pro Jaroše V srpnu jsme oslavili sté výročí narození národního hrdiny kapitána Otakara Jaroše a za půl roku bude sedmdesáté výročí bitvy u Sokolova. Historie Jarošova života je známá na základě opakovaného publikování oficiálního životopisu, který se však v různých obdobích vhodně upravoval. O zbraních, s nimiž bojoval, a konci jeho života se však mnoho neví. Pohled na okolnosti boje v Sokolovu se mnohdy liší. Někteří historici i odborníci na taktiku se shodují na tom, že boj v Sokolovu byl shodou nepříznivých náhod, ukázkou nedobré práce vyšších stupňů velení a zároveň hrdinství jeho přímých účastníků. O posledních okamžicích života Otakara Jaroše vlastně neexistuje jasná a přesná informace. Podle oficiální legendy tehdejší velitel první roty československého pěšího praporu nadporučík Jaroš padl ve chvíli, kdy házel granáty pod pás německého tanku. Údajně ho zabila dávka z kulometu tohoto vozidla. Jenže většina vojáků, kteří se zúčastnili obrany, padla nebo byla zajata, přičemž o pravdivosti výpovědí zajatců si nelze dělat iluze. Těžce ranění byli dobiti německými vojáky v charkovské nemocnici. Vlastně nevíme, jaké granáty byly v boji použity. Některé sovětské protitankové typy byly kumulativní a značně účinné proti pancíři. Házet je pod pásy by bylo plýtváním jejich energií. Jaroš byl inteligentní, technicky vzdělaný odborník a pravděpodobně by něco takového neudělal. Mohlo se tedy jednat o svazek běžných ručních granátů, které měly přetrhnout pás tanku. Granáty nejsou z hlediska konkrétních typů v přehledu výzbroje

Pistole TT-33 Otakara Jaroše ve vitríně žižkovského muzea VHÚ

38

československého praporu uváděny. Mohlo se jednat o typy RGD-33, RG-41, RG-42, RG-42V, RGU-38, RGU-39, RPG-40, RPG-41 a RPG-41vk. Jistě ani nevíme, jaká byla hlavní výzbroj Otakara Jaroše. Na poměrně známé diorámě, která ukazuje boj o Sokolovo, je Jaroš pravděpodobně zobrazen jako hlavní figura vyzbrojená samopalem PPŠ-41. To je celkem pravděpodobné. Sovětští důstojníci však nosili od počátku roku 1943, pokud se k nim dostali, samopaly PPS-43 konstruktéra Sudajeva. Byly totiž výrazně lehčí než známé neotesané PPŠ-41 konstruktéra Špagina, s charakteristickým bubnovým zásobníkem. Avšak k bitvě u Sokolova došlo v březnu 1943. Tehdy byl PPS-43 relativně krátce ve výrobě, a je proto málo pravděpodobné, že by se dostal do výzbroje důstojníků 1. československého samostatného polního praporu. Výzbroj dodanou pro 974 československých vojáků, kteří vyrazili z Buzuluku do boje, tvořilo 553 samonabíjecích pušek SVT-40, 192 opakovaček Mosin a 10 odstřelovačských pušek SVT-40, 47 samopalů PPŠ41, 47 pistolí TT-33 a revolverů Nagant jako zbraně jednotlivce. Mimo to se jednalo o 40 lehkých kulometů DP a 12 těžkých kulometů Maxim, 16 protitankových

Starší verze pistole TT-33 s dřevěnými střenkami (VHÚ Praha)

pušek PTRS-41, 2 protitankové kanony ráže 45 mm, 9 minometů ráže 50 mm a 9 minometů ráže 82 mm. Uvedený přehled svádí k domněnce, že samopaly dostali důstojníci, kterých bylo 47, a specialisté, z nichž někteří měli zároveň i pistole. Jenže součástí praporu byla četa samopalníků, která zabrala více než polovinu samopalů. Jaroš tedy standardně samopal mít nemusel. Na exponovaném postavení v předsunuté části obrany lze však sotva očekávat, že by šel do boje s pouhou pistolí. Podle jednoho svědectví Jaroš střílel v Sokolovu ze samonabíjecí pušky SVT-40, kterou byla vyzbrojena většina příslušníků praporu. Není jasné, zda je svědectví pravdivé, případně zda se jednalo o jeho zbraň, nebo ji vzal některému z padlých spolubojovníků. Proto nemůžeme brát jako jisté ani to, že jeho hlavní zbraní byl samopal PPŠ-41.

Sovětský Browning Osobní zbraň každého důstojníka, prakticky všech armád, však tvořily ve dvacátém století buď samonabíjecí pistole, nebo revolver. Z tohoto hlediska je situace v Sokolovu zcela jasná. Osobní zbraní Otakara Jaroše byla sovětská samonabíjecí pistole s oficiálním označením pistolet obrazca 1933 goda (vzor 1933), známá v ruských materiálech rovněž jako pistole TT, případně TT-33. Někdy se objevuje rovněž označení TT33 nebo TT 33. Tuto zbraň zkonstruoval Fjodor Vasiljevič Tokarev (1871 až 1968), který je řazen mezi světoznámé tvůrce ručních a pěchotních zbraní. Svoji kariéru zahájil jako zbrojíř ve 12. donském kozáckém pluku, pravděpodobně v roce 1896. Většinou pracoval v tulské zbrojovce, kterou založil již roku 1712 car Petr I. Ta je známá jako Tulskij Oružejnyj Zavod (TOZ). Dělnicko-rolnická rudá armáda (RKKA), zkráceně a nesprávně Rudá armáda (1918 až 1946), převzala kromě řady odborníků a vojáků od své carské, či spíše již od roku 1905 demokratické předchůdkyně rovněž většinu výzbroje. Další tvořily zbraně poražených bělogvardějských a intervenčních vojsk. Jednalo se o široké spektrum různých typů. Již ve dvacátých letech bylo proto rozhodnuto o unifikaci výzbroje. Důstojníci tehdejší Rudé armády byli až na výjimky vyzbrojeni licenčními, původně belgickými revolvery Nagant, které nesly oficiální označení revolver obrazca 1895 goda. Tato zbraň byla sice technicky zajímavá a spolehlivá, ovšem už v období mezi světovými válkami morálně zastaralá. Přesto se nakonec vyráběla a používala po celou dobu druhé světové války. Poslední předpis pro její použití byl vydán v roce 1948. Nagant měl ostatně vyšší bojovou hodnotu než například britský důstojnický revolver Webley, který se vyskytoval ve výzbroji

Pistole TT-33 pozdější výrobní série s plastovými střenkami (VHÚ Praha)

Známá fotografie sovětského důstojníka (?) s pistolí TT

příslušníků Československé samostatné obrněné brigády na západě. Koncem dvacátých let minulého století se již někteří sovětští konstruktéři snažili vyvinout novou pistoli. Oficiální charakter dostala jejich práce rozhodnutím Revoluční vojenské rady (Revvojensovět) z května 1929 o přezbrojení Rudé armády dvěma novými typy pistolí. Výsledkem testů několika prototypů, které se konaly roku 1930, bylo vítězství konstruktéra Tokareva. Zbraň měla několik vývojových stadií a prototypů, jejichž vzhled se lišil. Již tehdy měla sovětská armáda odpor k nábojům 9mm Luger, takže Tokarev použil jako munici upravený náboj Mauser (7,63×25 mm) o rozměrech 7,62×25 mm. Původní náboje byly používány do německých samonabíjecích pistolí Mauser C/96, které používaly některé ruské policejní jednotky a důstojníci carského námořnictva. Za občanské války se často stávaly kořistí a výzbrojí komisařů a příslušníků tajné policie známé jako Čeka (ČK), od roku 1922 GPU. Zbraň tak získala přezdívku komisařská pistole. Nový náboj byl zaveden do výzbroje jako 7,62mm pistoletnyj patron obrazca 1930 goda. V naší armádě se v poválečném období používal pod označení 7,62mm Pi. Vzhledem k výkonnému náboji bylo třeba vyvinout pistoli, která má při výstřelu uzamčený závěr. Tokarev se ve své práci pravděpodobně držel zásady, že účel světí prostředky. Na rozdíl od konkurentů převzal bez velkých skrupulí pro svoji zbraň osvědčené zahraniční konstrukce. Sovětské Rusko ani pozdější Sovětský svaz se patentovou ochranou cizích výrobků příliš nezatěžovaly, zejména když šlo o zbrojení. Tak se ostatně v první polovině minulého století chovala řada zemí. Tokarev tedy využil technická řešení, jež vyvinul známý americký konstruktér John Moses Browning.

Z dosažitelných ruských materiálů vyplývá, že vzorem pro novou sovětskou pistoli se stala samonabíjecí pistole Browning M1903, kterou vyráběla belgická zbrojovka FN. Komerčně úspěšnou zbraň nakoupila rovněž carská policie. Tokarev ji ovšem v rámci vývoje TT-30 výrazně upravil. Především odmítl použití původních atypických nábojů FN rozměrů 9×20 mm. Z konstrukčního hlediska se jednalo především o dílčí změny v řešení těla a odstranění tlakové pojistky pažbičky. Zásadní změnou je však nový vyjímatelný blok bicího ústrojí kohoutu, který se u původního sériového Browningu M1903 nevyskytoval. Jeho vnitřní soustava ale vychází z původní konstrukce zbraně. Palečník kohoutu TT-30 a TT-33 vyčnívá z obrysu zbraně, zatímco u M1903 byl skryt v závěru. V rámci vývoje byl dokonce jeden Browning M1903 vybaven blokem bicího ústrojí kohoutu. Nová pistole měla uzamykání při výstřelu krátkým pohybem hlavně či krátkým zpětným vertikálním pohybem hlavně (zpětný zákluz hlavně s nuceným poklesem), fakticky spojením pohyblivé hlavně na otočné páce ozuby se závěrem, jež bylo použito u samonabíjecí pistole Colt M1911, kterou rovněž vyvinul Brownig. Že si Tokarev „vypůjčil“ řešení uzamykání závěru a dílů bloku bicího kohoutu od Browninga, dnes přiznávají i ruští historici.

TT-30 a TT-33 Nicméně Tokarev vložil do svojí pistole i kus vlastní práce, především blok bicího mechanismu. Kromě toho zkonstruoval ve dvacátých a třicátých letech minulého století 27 prototypů různých pušek,

kulometů a pistolí. Při vývoji pistole TT se jednalo především o přípravu na jednoduchou výrobu. Zde není Tokarevova konstrukce dodnes doceněna, protože umožnila masovou produkci osobní zbraně za složitých podmínek v době druhé světové války. To se vyplatilo již při závěrečných testech, které proběhly roku 1930. Zbraně několika konstruktérů byly prověřovány na střelnici i v bojových

fakta

Závěr se zpětným zákluzem a nuceným poklesem hlavně Činnost hlavně a závěru je následující: Hlaveň pistole je opatřena dvěma obvodovými žebry (TT-33), nebo na horní straně dvěma ozuby (Colt M1911 a TT-30), které zapadají do vybrání uvnitř závěru. Tím je hlaveň se závěrem spojena. Při výstřelu se působením zpětného rázu hlaveň a závěr pohybují společně krátce vzad. Přední část hlavně se může pohybovat v průchodce přední části závěru, zatímco zadní část pod nábojovou komorou je opatřena pákou, která umožňuje její pohyb shora dolů. Otáčením páky se hlaveň pohybuje vzad a zároveň snižuje vůči závěru, až se žebra či ozuby dostanou z vybrání v závěru. Pohyb hlavně se zastavuje a závěr v něm pokračuje do zadní polohy. Přitom dochází k vytažení vystřelené nábojnice z hlavně a vyhození okénkem ze závěru, stlačení vratné zpruhy a zároveň natažení kohoutu. Ze zadní polohy tlačí vratná zpruha závěr vpřed. Ten zachycuje náboj v zásobníku a tlačí do nábojové komory hlavně, přičemž zároveň tlačí na zadek hlavně a posouvá ji vpřed. Pohybem páky se přitom zadek hlavně zvedá, až ozuby zapadnou do vybrání v závěru. Náboj je doražen do nábojové komory, závěr uzamčen a zbraň připravena k výstřelu.

39

technika a výzbroj

military english

Náboje 7,62×25 mm (zleva ostrý, vpravo školní)

Praporčík zbrojíř 12. donského pluku Tokarev

Rozstřelový obrázek pistole TT-33

Hlavní takticko-technická data pistole TT-33: Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka zbraně . . . . . . . . . . . . . Výška zbraně . . . . . . . . . . . . . Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . Úsťová rychlost střely . . . . . . Praktická rychlost střelby . . . . Dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počet nábojů v zásobníku . . .

40

7,62 mm 196 mm 123 mm 116 mm 830 g 420 m/s 32 ran/min 1 000 m 8 ks

podmínkách. Na závěr bylo z každé vystřeleno 1 000 ran. Všechny pistole obstály a pořadí bylo velmi těsné. Jako nejlepší byla oceněna TKB-160 konstruktéra Korovina. Nakonec však zvítězil Tokarev, protože jeho spolehlivá a výkonná zbraň byla nejlehčí, měla nejméně selhaných a byla ze 70 % připravena k sériové výrobě. Problémem je samozřejmě použitá munice. Ta má ve vztahu k ráži velkou úsťovou rychlost. Výsledkem je malá zastavovací schopnost při zásahu člověka, avšak vynikající průbojnost, především v případě použití vojenských nábojů s ocelovým jádrem. Z hlediska účinku je v podstatě shodná s československou pistolí vzor 52, která dokáže prostřelit většinu neprůstřelných vest. Navíc nelze vyloučit, že tato munice ovlivnila vyzbrojování Rudé armády, protože byla použita rovněž pro masově vyráběné samopaly PPŠ-41 a PPS-43. V poválečném období se oběťmi muniční unifikace na náboj 7,62×25 mm staly československá samonabíjecí pistole vz. 52, vyvíjená původně pro náboj 9mm Luger, a samopal 23/25, který měl rovněž používat tuto munici. Nová pistole byla oficiálně zavedena do výzbroje roku 1930 jako pistolet obrazca 1930 goda a zároveň jako první sovětská vojenská samonabíjecí pistole. Zajímavostí konstrukce byla absence pojistek. Tokarev tak reagoval na kritiku, že jeho pistole jsou příliš složité. Nová zbraň měla mít původně i dvouřadý zásobník. Jako pojistka nakonec sloužilo pouze nastavení kohoutu palcem do odskokové polohy, kdy nemohl dopadnout na úderník a zároveň byl mechanicky blokován pohyb závěru. Další výhodou

byla možnost rozebírání zbraně bez jakýchkoli pomůcek. Celkově bylo vyrobeno 9 800 pistolí TT-30, přičemž TT znamená spojení jména výrobního závodu a konstruktéra – Tula a Tokarev. Tokarev však již v době zahájení sériové výroby pracoval na zlepšení zavedené zbraně. Jednalo se především o úpravu hlavně. Uzamykací ozuby převzaté z Coltu M1911 byly nahrazeny obvodovými žebry. Uskutečnily se rovněž dílčí úpravy spoušťového a bicího mechanismu. Výsledný prototyp byl zaveden do výzbroje jako pistolet obrazce 1933 goda. Z vnějšku se pistole vzoru 1930 a 1933 prakticky nelišily. Do vypuknutí druhé světové války bylo vyrobeno zhruba 600 000 pistolí TT-33. Ani v průběhu sériové výroby však neměla Tokarevova pistole vyhráno. Od vojsk přicházely stížnosti na malou kapacitu zásobníků, které navíc při střelbě vypadávaly ze zbraní, dále na chybějící pojistku, která by umožňovala bezpečné nošení zbraně s nábojem v hlavni, a nemožnost střelby z tanku. Sovětské tanky totiž měly na věžích kruhové střílny, které sloužily k obraně v případě, že se protivník dostal do mrtvého úhlu lafetovaných zbraní. Jenže tvar střílen umožňoval bez problémů prostrčit štíhlou hlaveň revolveru Nagant, avšak nikoli oválnou přední část pistolí TT-30 a TT-33. Výsledkem bylo vyhlášení nového výběrového řízení roku 1938. Zúčastnilo se ho 19 pistolí známých konstruktérů, ale TT-33 zůstala ve výrobě. Opět zvítězilo jednoduché a praktické řešení, které se opíralo o Tokarevovu dlouhodobou vojenskou praxi. Pistole TT-33 tvořila výzbroj důstojníků Rudé armády, policistů, vojenské policie, letců, tankistů, případně dalších specialistů. Závěrem lze uvést, že starší série TT měly jednoduché střenky z vroubkovaného dřeva, pozdější již zdobnější z umělé hmoty se znakem výrobce. Kožená pouzdra měla poměrně nepraktické zavěšení na dvou řemíncích, samostatný oddíl na záložní zásobník a úchyt na vytěrák. V naší armádě byly pistole TT-33 používány do poloviny padesátých let, kdy je nahradila samonabíjecí pistole vz. 52. Výroba pokračovala v SSSR i po válce a následně v několika dalších zemích, konkrétně v Bangladéši, Čínské lidové republice (Typ 51, Typ 54 a Typ M88 pro náboje rozměrů 9×19 mm), Korejské lidově demokratické republice (Typ 68), Maďarsku (M48), Polsku, Rumunsku (TTC) a Egyptě (Tokagypt vyvinutý v Maďarsku pro náboj 9×19 mm). Ilegální výroba probíhá v Pákistánu mezi kmeny žijícími v oblasti Chajbarského průsmyku. Pistole TT-33 sloužily nebo slouží v 49 zemích, takže se zúčastnily řady poválečných konfliktů. V některých zemích Asie a Afriky slouží pistole výrobní řady TT pravděpodobně dodnes. Text: Martin Koller Foto: autor, ruský vojenský archiv a německý služební předpis pro pistoli TT-30 Obrázky: služební předpis pro pistoli TT-33 Poděkování za informační podporu patří správci fondu 02 VHÚ Praha Janu Skramoušskému

VIII. MILITARY OPERATIONS VIII.III NAVAL OPERATIONS Modern naval doctrines refer to tactical doctrines developed after World War II. Many of these doctrines reflect scenarios developed for planning purposes. Maritime interdiction operations (naval interdiction) are naval operations that aim to delay, disrupt, or destroy enemy forces or supplies en route to the battle area before they do any harm against friendly forces. Tactics and weapons systems are usually categorized by the type of opponents they are intended to fight. Anti-air warfare (AAW) involves actions against aircraft and incoming missiles. Anti-surface warfare (ASuW) focuses on attacking and defending against surface warships. Anti-submarine warfare (ASW) deals with the detection and destruction of enemy submarines. The key threat in modern naval combat is the airborne missile, which can be delivered from surface, subsurface or airborne platforms. The key to successful defence is thus to destroy the launching platform before it fires. This is not always possible so the anti-aircraft warfare (AAW) resources need to be balanced between the outer and inner air battles. Though travelling under water and at lower speeds, torpedoes present a similar threat. Modern versions of this weapon present a wide selection of homing technologies especially suited to their particular targets. Submarines, as subsurface launching platforms, present an important threat to conventional naval operations. Anechoic coatings and ultra-quiet pump-jets provide modern submarines with the advantage of stealth. The move towards shallow water operations has greatly increased this advantage. Maritime security operations (MSO) are the actions of modern naval forces to combat sea-based terrorism and other illegal activities. These activities are part of an overall category of activities called military operations other than war (or non-conventional naval warfare/operations other than warfare). Such missions include counterterrorism, humanitarian assistance, peacekeeping, law and order on the high seas (anti-piracy). Many of the current threats in the maritime domain – terrorism, proliferation of weapons of mass destruction (WMD), illegal trafficking in drugs, people and arms, piracy – are of a transnational or global nature, and therefore require a concerted approach. Both NATO and the European Union have already developed a number of policies and tools to tackle maritime threats. However, they are reviewing their contributions and considering greater roles in the future. As both NATO and the EU envisage greater roles in the maritime domain, they should consider ways in which they can contribute to the coordination of international efforts to enhance global maritime security. Several avenues for greater coordination and cooperation can be mentioned. One priority is to address current gaps in the type of information collected on maritime flows. There also remain many obstacles and barriers to information-sharing. These include political barriers, legal barriers such as data protection laws, legal restrictions regarding the sharing of information obtained from criminal investigation, etc. Moving towards greater information-sharing requires a cultural shift from a “need to know” to a “need to share” mentality.

Glossary „ avenue /ˈævəˌnju/ – přístup; „ barrier /ˈbæriər/ – překážka; „ concerted approach /kənˈsɜrtɪd/ /əˈproʊtʃ/ – společný postup; „ conventional /kənˈvɛnʃənl/ – běžný, konvenční; „ domain /doʊˈmeɪn/ – oblast, doména; „ en route /ɑn ˈrut/ – na cestě, směřující; „ enhance /ɛnˈhæns/ – zlepšit; „ envisage /ɛnˈvɪzɪdʒ/ – počítat s; „ gap /gæp/ – mezera, nedostatek; „ high sea /haɪ/ /si:/ – mezinárodní vody, širé moře; „ homing technology /ˈhoʊmɪŋ/ /tɛkˈnɒlədʒɪ/ – naváděcí technologie; „ incoming missile /ˈɪnˌkʌmɪŋ/ /ˈmɪsaɪl/ – přilétající řízená střela; „ inner /ˈɪnər/ – vnitřní; „ intend /ɪnˈtɛnd/ – zamýšlet, mít v plánu; „ interdiction /ˌɪntərˈdɪkʃən/ – zabraňování; „ launching platform /lɔntʃɪŋ/ /ˈplætfɔrm/ – odpalovací rampa; „ maritime /ˈmærɪˌtaɪm/ – námořní, mořský; „ outer /ˈaʊtər/ – vnější; „ proliferation /prəˌlɪfəˈreɪʃən/ – rozšíření, šíření; „ pump-jet /pʌmp/ /dʒɛt/ – proudová vývěva; „ scenario /sɪˈnɛəriˌoʊ/ – scémář, plán; „ sea-based /si:/ /beɪst/ – námořní, umístený na moři; „ shallow water /ˈʃæloʊ/ /ˈwɔtər/ – mělčina; „ stealth /stɛlθ/ – utajení; „ submarine /ˌsʌbməˈrɪn/ – ponorka; „ subsurface platform /sʌbˈsɜrfəs/ /ˈplætfɔrm/ – podpovrchová rampa; „ surface platform /sɜrfəs/ /ˈplætfɔrm/ – povrchová rampa; „ tackle /ˈtækəl/ – zvládnout, vypořádat se s; „ trafficking /ˈtræfɪkɪŋ/ – obchodování (nelegální); „ warship /ˈwɔrˌʃɪp/ – válečná loď/plavidlo. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions Anechoic coatings – a special layer designed to limit sound or electromagnetic reflections. Anti-air warfare – the coordination of detecting, neutralizing, and protecting against hostile air units (fixed-wing aircraft, helicopters, air-to air missiles). Doctrine – particular advocated or taught principles. High sea – the open part of a sea or ocean especially outside the territorial waters of any nation. Homing – the process of determining the location of something, and going to it. Inner – located within the limits or surface (opposite of outer). Interdiction – the prevention, destruction of, or interference with enemy movements, and lines of communication. Proliferation – a term used to describe the spread of nuclear weapons, chemical weapons, and fissile material. Trafficking – the movement of vehicles, ships, persons, etc., in an area, over a water route, etc.

EXERCISES

technika a výzbroj

1. Match the beginnings of the sentences with their endings. There is one extra ending.

4. Match the words from the first column with their definitions and synonyms from the second column.

1. Interdiction is a general term for isolating a part of the battlefield or theatre of war 2. A distinction is often made between strategic 3. The strategic interdiction refers to operations whose effects are broad and long- term 4. Air interdiction is the use of aircraft to attack tactical ground targets 5. Air interdiction differs from close air support because it does not directly support ground operations

1. categorize 2. detection 3. anechoic 4. flow 5. current 6. domain 7. restriction 8. share 9. remain 10. enhance

A. B. C. D. E.

to prevent the enemy reinforcing his troops there. that are not in close proximity to friendly ground forces. and is not closely coordinated with ground units. and tactical interdiction. tactical operations are designed to affect events rapidly and in a localized area. F. and which doesn’t include underwater warfare.

2. Choose the best question-word for these questions. Where / Who / What / How 1. ________ is the key threat in modern naval combat ? 2. ________ should consider ways in which to contribute to the coordination of international efforts? 3. ________ can modern airborne missiles be delivered from? 4. ________ is anti-piracy ? 5. ________ does WMD stand for? 6. ________ must we embrace and undertake future ASW operations ? 7. ________ are the barriers to effective information sharing? 8. ________ do you know about it ? 9. ________ does this threat come from? 10. ________ would you decide about sharing this information?

A. B. C. D. E. F. G. H. I. J.

field of action classify to make joint use discovery anything that limits neither having nor producing echoes belonging to the present time circulate to continue in the same state or condition to improve

5. Use the words from the box to fill in the blanks. There are two extra words. area

effort

forces

maritime

patrol

power

proliferation

sea

material transport

Mi-1 Hare

A blockade is an (1)__________ to cut off food, supplies, war (2)__________ or communications from a particular (3)__________ by force. Most blockades historically took

3. Read the statements and decide if they are true or false.

place at (4)__________ with the blockading (5)__________

1. Anti–submarine warfare is a branch of warfare aiming at the elimination of enemy submarines. 2. Military submarines are still a threat, so ASW remains a key to obtaining sea control. 3. An anechoic coating prevents a wall from reflecting acoustic waves. 4. An anti-submarine net is a device placed across the mouth of a harbour for protection against submarines. 5. Maritime Security Expo is the leader in global marine risk solutions. 6. Military sea operations today concern themselves primarily with peacekeeping and other non-conventional missions. 7. Most security threats in modern warfare, including maritime, require joint reactions and efforts.

blockaded country. Close (7)__________ of the hostile parts, in

seeking to cut off all maritime (6)__________ from and to the order to prevent naval (8)__________ from being put to sea, is also referred to as a blockade.

Answer key to the exercises Ex. 1: 1A, 2D, 3E, 4B, 5C. Ex. 2: 1 what, 2 who, 3 where, 4 what, 5 what, 6 how/where/when, 7 what, 8 what, 9 where, 10 how. Ex. 3: 1T, 2F, 3T, 4F, 5F, 6F, 7T. Ex. 4: 1B, 2D, 3F, 4H, 5G, 6A, 7E, 8C, 9I, 10J. Ex. 5: 1 effort, 2 material, 3 area, 4 sea, 5 power, 6 transport, 7 patrol, 8 forces.

3

200

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Vrtulník Mi-1 vznikl v Sovětském svazu na konci čtyřicátých let minulého století na přímý rozkaz J. V. Stalina a měl se stát první sovětskou velkosériově vyráběnou helikoptérou. Práce na prototypu pokračovaly velmi svižným tempem. Již necelý rok od zadání projektu vznikl první kus. Zkušební pilot M. K. Bajkalov s ním poprvé vzlétl 20. září 1948. O měsíc později ale vrtulník havaroval, když mu ve výšce 5 200 metrů zamrzla olejová náplň reduktoru. Bohužel i druhý prototyp, pilotovaný M. L. Gallajem zaskakujícím za zraněného Bajkalova, skončil nešťastně, když 7. března 1949 havaroval. Třetí prototyp se vznesl do vzduchu v dubnu roku 1949. Jeho zkoušky

už proběhly bez problémů a Mil jej v roce 1950 předal k rozsáhlým státním testům. Vrtulník Mi-1 se jich zúčastnil spolu s konkurenčním Jak-100, porovnání vyhrál a dostal se do sériové výroby. Závod M. L. Mila v Moskvě a továrny v Kazani, Orenburgu a Rostově dokončily celkem 1 012 strojů. V roce 1956 výroba přešla do polského závodu WSK PZL Świdnik, kde do roku 1965 vzniklo dalších 1 594 vrtulníků. Jak SSSR, tak Polsko exportovaly Mi-1 do více než tří desítek zemí. Do Československa dodal výrobní závod WSK PZL Świdnik prvních dvanáct kusů Mi-1 na počátku roku 1959. Všechny přišly rozložené v bednách. Důvodem, proč stroje neletěly po vlastní ose, byl nedostatek pilotů v Československu, kteří by mohli vrtulníky přelétnout z výrobního závodu. Okamžitě po sestavení „jedniček“ začalo přeškolování vhodných pilotů. Výcvik byl velmi náročný, protože mezi dodanými kusy nebyl jediný cvičný vrtulník s dvojím řízením. Už 20. dubna 1959 letěl s Mi-1 trupového čísla 0006 mjr. František Jindra. Krátce po něm zvládli „sóla“ i další vybraní piloti. V závěru roku 1957 vznikl u 50. spojovacího leteckého pluku v Klecanech vrtulníkový roj Mi-1. Klecanský útvar měl na starosti hlavně vyškolení dalších pilotů, protože už v době zavádění Mi-1 letectvo počítalo s navýšením počtu vrtulníkových jednotek. Kromě spojovacích a přepravních letů sloužily Mi-1 k různým zkouškám. Naprostá většina dodaných vrtulníků

byla v transportní verzi Mi-1T, popřípadě vylepšené variantě Mi-1A a posléze Mi-1M. K výcviku sloužily cvičné verze Mi-1U, později MU. Malá část strojů přišla v zemědělském provedení. Oproti standardním Mi-1 disponovaly hydraulickými posilovači řízení a nádržemi pro zemědělské chemické látky. Další používanou verzí byl Mi-1AKR určený pro řízení dělostřelecké palby. Na stropě kabiny měl uchycený zaměřovací periskop, druhý se nacházel v pravém bočním okně trupu.

technika a výzbroj Jestliže lze mluvit o nějakém ručním granátu jako o legendě, je to nepochybně F-1, který byl použit v mnoha válkách a ve službě je již téměř sto let.

Operátor těchto systémů seděl na pravém sedadle za pilotem a vysílačkou předával zjištěné informace. Celkem armádní letectvo používalo 158 Mi-1. V roce 1967 začalo Výzkumné a zkušební středisko 031 pracovat na projektu ozbrojeného vrtulníku s označením Mi-1B. Na Mi-1 patřící 1. spojlt v Příbrami byly navěšeny bloky neřízených raket UB-16-57 s raketami S-5. Výsledek střelby zaznamenával fotokulomet nad kabinou. Zástavbu provedly Letecké opravny ve Kbelích. První střelby se uskutečnily v roce 1968. K většímu rozšíření bitevní verze kvůli nepřesvědčivým výsledkům nedošlo. Přibližně 44 vojenských strojů bylo v průběhu druhé poloviny šedesátých let převedeno ke Svazarmu, kde létaly s civilními registracemi. Zde sloužily k výcviku či udržení kvalifikace a rozlétanosti záložních pilotů. Stroje byly dislokovány v aeroklubech po celé zemi. Ve vojenském letectvu dolétaly poslední Mi-1 počátkem osmdesátých let minulého století.

Základní technický popis

Základní takticko-technická data: Délka trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu s rotory . . . . . . . . . . . . . . . . . Průměr nosného rotoru . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13,258 m 3,30 m 14,346 m 1 798 kg 2 296 kg 190 km/h 4 000 m 615 km

Mi-1 je lehký víceúčelový vrtulník klasické koncepce s jedním třílistým nosným a třílistým vyrovnávacím rotorem. Trup začíná přídí, pak následuje kabina pro jednoho pilota a až tři cestující (většina vyrobených helikoptér ale měla v zadní části kabiny místo pouze pro dvě osoby, u cvičné verze se v tomto prostoru nacházelo jediné sedadlo pro instruktora). Na kabinu navazuje motorový prostor s chladicím ventilátorem a hlavním reduktorem. Trup zakončuje štíhlý ocasní a koncový nosník, na němž se nachází vyrovnávací rotor. Podvozek se skládá z přední nohy, dvou hlavních noh a ocasní ostruhy, bránící kontaktu vyrovnávacího rotoru se zemí. Nízkotlaké pneumatiky umožňují provoz z nezpevněných ploch. Typickým znakem všech Mi-1 jsou vnější přídavné nádrže, které s ohledem na nízkou zásobu paliva v nádrži ve spodní části trupu patří ke standardní výbavě. Vrtulník pohání sedmiválcový hvězdicový motor AI-26V (u strojů vyrobených v Polsku licenční LIT-3) o výkonu 422 kW. V základní verzi je Mi-1 určen k převozu osob a nákladu, ale vyvinuty byly též verze pro přímou bojovou podporu (vyzbrojené protitankovými i protiletadlovými řízenými raketami), průzkum, fotogrammetrické mise či pro záchranné operace.

Text a foto: Jakub Fojtík

Ruční granát F-1 Historie H Hi istto orrie ie o obranných bran bran br annýých ch ggranátů raná ra anáátůů jjee dl dlou dlouhá ouuhá há a ppestrá. estrrá. es estr á. V o opravdu p aavv šipr rokém ké rozsahu ké h je použili ž l obránci bá V Vídně íd ě proti TTurkům, íd ků ameků ričtí vojáci za občanské války a Rusové za války s Japonskem. Moderní konstrukce se však objevily krátce před vypuknutím první světové války. Francouzská i německá armáda užívaly již od počátku bojů granáty, které měly tělo vyrobené ze silné litiny, která byla tvarovaná na lehčí rozklad do velkých střepin. Zpočátku používaly primitivní frikční zapalovače, později jednoduché perkusní, které se iniciovaly před hodem. Ve všech případech se jednalo o časové ruční granáty, jejichž zapalovače mají pyrotechnické zpoždění. U něj po iniciaci roznětky zapalovače nebo jiného prostředku před nebo při hodu granátu nastává prohořívání sloupku lisovaného černého prachu nebo zápalnice, která po prohoření iniciuje obvykle rozbušku, jež iniciuje trhavinovou náplň či náplně granátu. Obvyklá doba je čtyři až šest sekund. Systém je bezpečný s výjimkou situací, kdy granát není včas a dostatečně daleko odhozen nebo pyrotechnický zpožďovač prošlehne. Naprostá většina granátů ve dvacátém století používala uvedený jednoduchý a levný systém iniciace a tento trend stále pokračuje.

F-1 na všech frontách Vzorem pro francouzský vývoj byl údajně britský granát Mills, který se dostal na frontu v roce 1915. První série granátů F-1 měly jednoduché perkusní zapalovače, kterými se udeřilo o tvrdou podložku a granát se odhodil. Již v roce 1916 se objevil nový zapalovač Billant s pákovou vrhovou pojistkou, která byla zajištěna závlačkou jako dopravní pojistkou. Granáty F-1 s tímto zapalovačem se dostaly do výzbroje desítek armád a používaly se i v době druhé světové války. Měli je rovněž naši legionáři v Itálii, Francii a Rusku. Francouzi jimi také vyzbrojovali vojska „bílých“, kteří bojovali proti sovětskému

inzerce 16. ročník turnaje v nohejbale tříčlenných družstev

O POHÁR ŠÉFREDAKTORA A REPORTU

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová

Datum:   18. října 2012

Technický popis

režimu. Ukořistěné granáty se staly vzorem pro následnou výrobu v SSSR. Tam ovšem došlo k určitým konstrukčním změnám. Kruhový průřez těla granátu byl změněn na oválný a iniciaci zajišťoval moderněji řešený zapalovač Kověšnikova. Ten se ovšem za války proti Finsku neosvědčil, neboť zamrzal. Proto byl roku 1940 zaveden do výzbroje nový univerzální zapalovač UZRG, který byl navíc konstrukčně i výrobně jednodušší. To se ukázalo velkou výhodou za druhé světové války, když bylo potřeba využít zastaralé provozy i nezaučené pracovní síly k masové produkci výzbroje. Uvedené granáty se samozřejmě dostaly i k příslušníkům našich jednotek a útvarů, které bojovaly na východní frontě. S nimi se granáty F-1 dostaly do Československa. V rámci poválečné spolupráce následovaly rozsáhlé dodávky a rovněž licenční výroba granátů F-1 se zapalovači UZRG, později UZRGM. Ve výzbroji naší armády zůstaly v menším množství až do současnosti. Vycvičení vojáci s nimi měli obecně dobré zkušenosti. V některých případech však nedocházelo ke správnému rozkladu na předtvarované střepiny. Jsou doloženy případy, kdy se F-1 roztrhl pouze na poloviny. Je otázkou, zda se jednalo o chybu při výrobě těla, nebo trhaviny. Finálním výrobcem byla ZEVETA Bojkovice, která rovněž většinu granátů po několika desítkách let delaborovala.

Hlavní takticko-technická data: Hmotnost granátu se zapalovačem . . . . . . . . . Hmotnost zapalovače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost trhavinové náplně TNT . . . . . . . . . . Průměr granátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška granátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doba hoření zpožďovače . . . . . . . . . . . . . . . . .

600 g 55 g 50 g 55 mm 86 mm 3,2–4,2 s

Ruční časový obranný granát F-1 (RG-F1) je podle předpisu Děl-27-2 tříštivý obranný granát s časovým účinkem, uvedený v činnost po hození. Je opatřen zapalovačem UZRGM, který se aktivuje při hodu granátu. Granát se smí házet pouze z okopu nebo z úkrytu. Hlavní části granátu F-1 jsou tělo granátu, zapalovač s dopravní a vrhovou pojistkou a trhací náplň. Granáty se přepravují v truhlících separátně od zapalovačů, které jsou uzavřeny v zaletovaných obalech. Ústí litinového těla granátu je v tomto případě uzavřeno plastovou uzavírací zátkou ve tvaru šroubu. Po jejím vyšroubování je možno našroubovat zapalovač. Zapalovač UZRGM je modernizovanou verzí zapalovače UZRG. Liší se především tvarem pákové vrhové pojistky. Ten bylo nutné přizpůsobit tvaru těla některých jiných granátů, aby se podařilo zajistit univerzální použití. UZRGM se skládá ze dvou hlavních částí, a to mechanického ústrojí a pyrotechnického ústrojí, které jsou spojeny. Při zašroubování zapalovače do granátu se pyrotechnické ústrojí nalézá uvnitř a mechanické vně těla granátu. Mechanické ústrojí slouží k nápichu roznětky, která je součástí pyrotechnického ústrojí. Tělo zapalovače slouží k uložení všech částí mechanického ústrojí, konkrétně vodicí podložky, úderníkové pružiny, podložky úderníku, úderníku, spojovacího pouzdra se závitem (pro zašroubování do zapalovače), dopravní pojistky (závlačka s kroužkem pro vytažení) a vrhové pojistky. Po vytažení dopravní pojistky brání úderníku v pohybu pouze vrhová pojistka, kterou drží voják v dlani společně s granátem a tlačí ji k němu. Jakmile dojde k vypuštění granátu z ruky, tlačí pružina úderník dolů. Úderník odhazuje vrhovou pojistku a napíchne roznětku KV-3Va, která iniciuje zpožďovač, jenž prochází tělem pyrotechnického ústrojí. Po jeho prohoření dojde k iniciaci rozbušky B-3, která iniciuje trhací náplň granátu. Granát F-1 má verzi určenou k výcviku jednotlivce v házení ručních granátů. Jedná se o cvičný ruční granát F-1 (RG-Cv F1). Jeho konstrukce je v zásadě shodná s F-1, avšak chybí trhavinová náplň. Zapalovač postrádá pyrotechnickou část a má označení cvičný zapalovač. Jeho součástí je krátké pouzdro s cvičnou roznětkou. Exploze roznětky simuluje výbuch granátu, který však zůstává nepoškozen. Roznětka se po vyšroubování zapalovače z těla granátu delaboruje a nahrazuje novou. Povrch cvičného granátu je natřen červenou barvou, zatímco školní granáty, které slouží pouze k nácviku manipulace, jsou natřeny žlutou barvou.

Text a foto: Martin Koller

Místo:   sportovní hala Ruzyně STVS MO Prezentace:   8.30 až 9.00 hod.

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 11. 9. 2012 Toto číslo vyšlo dne: 17. 9. 2012

Ústroj:   sportovní, vlastní dresy, sálová obuv

Foto na titulní straně: archiv 9. PRT Lógar

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik

Písemné přihlášky potvrzené velitelem VÚ (ředitelem VZ) posílejte do 12. října 2012 na adresu: Jiří Krása, STVS MO Praha fax: (973) 213 073, 213 867 tel.: (973) 213 766 V přihlášce nezapomeňte uvést název vojenského útvaru nebo zařízení, hodnost, jméno a příjmení vedoucího i členů družstva a telefonický kontakt

Organizátorem přeboru je redakce A reportu a oddělení tělesné výchovy a záchranné výsadkové služby sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO

Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

historické čestné názvy

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé.

Tentokrát se budeme věnovat historickému názvu 73. tankového praporu, který byl předchůdcům této jednotky udělen 28. října 1991. Přáslavický 73. takový prapor se svým historickým čestným názvem „Hanácký“ hlásí k tradici československých legionářských jednotek v Rusku, konkrétně 6. čs. střeleckého pluku „Hanáckého“. Ten byl původně zřízen rozkazem č. 9/2 dne 8. června 1917 jako náhradní prapor čs. střelecké brigády s posádkovým městem Borispol. Z něho po několika změnách a reorganizacích vznikl 6. čs. střelecký pluk „Hanácký“. Pluk se vyznamenal již v březnu1918 během bojů u Bachmače, kdy se mu podařilo proti postupující německé armádě udržet tento důležitý železniční uzel až do okamžiku, než jím projeli směrem na východ všichni českoslovenští vojáci. O měsíc později bojovali jeho příslušníci u Charkova. Nejslavnější okamžiky jeho nasazení ale přišly až po tzv. čeljabinském incidentu. Již v květnu 1918 se zapojil do bojů u Omska. „Bolševici se objevili s broněvikem a stříleli na naše okopy. Jelikož jsme znali jejich přesilu a vyzbrojení, nevěděli jsme, jak to dál dopadne. Najednou jsme slyšeli za námi ránu z děla. Střela byla tak dobře mířená, že práskla přímo před broněvikem. V našich okopech byl jásot a volání: Gajda je tady! A bez povelu se vše hrnulo kupředu. Gajda přijel s jedním dělem od Tomska, kde operovala část 7. pluku. Vzali tam to dělo bolševikům,“ vzpomínal na tyto boje jeden z příslušníků 6. čs. střeleckého pluku „Hanáckého“, legionář Václav Sucharda. „Bolševici, jak viděli, že nám přišla pomoc s dělem, vyjeli s broněvikem. My jsme je pronásledovali v noci až k Taranovce. Z druhé strany od Omska bolševiky mačkal první pluk. Ráno ve čtyři hodiny vidíme, že proti nám jede zase broněvik. Hoši z naší strany se připravovali ke střelbě, avšak jeden bratr vykřikl: To jsou naši, nestřílejte! Bylo to radostné shledání. Hoši se líbali a radostí v náručí plakali. Vždyť jsme měli na mysli, jak to dopadne v Omsku. Tam měli bolševici silnou vyzbrojenou armádu, velitele Maďary a Němce. A v lágru měli dvacet tisíc starých vojáků, Maďarů a Němců.“ Později bojovali příslušníci 6. pluku u Tjumeně, Kunguru, Jekatěrinburgu a Irkutska. K jejich úkolům patřilo rovněž střežení bajkalských tunelů. Na tomto sibiřském jezeře se příslušníci 6. pluku podíleli na kombinované operaci (část legionářů byla přepravena přes Bajkal do týlu nepřátelských bolševických jednotek říčními parníky) a ovládnutí celé oblasti. Výsledkem bylo dobytí Verchně Udinsku, Čity a následné spojení Gajdovy skupiny s vladivostockou. Koncem listopadu 1918 byl 6. pluk stažen z fronty a pověřen ochranou magistrály v oblasti Ščeglovska. Ještě během těžkých bojů na kurgunské frontě převzal 10. listopadu 1918 v Jekatěrinburgu velitel pluku plukovník Ludvík Krejčí bojový prapor. Pluk patřil k nejkvalitnějším jednotkám našich legií v Rusku. V bojích padlo téměř tři sta jeho příslušníků. Kromě jiného získal Československý válečný kříž 1914–1918 a Francouzský válečný kříž.

V dubnu a květnu 1920 se pluk postupně vrátil do Československa. Nejdříve j byl President by americkou am merrickou lodí l dí P lo Preside resident ent Grant Terstu Gran Gr antt přepraven přep epra rave venn do Terst stuu a odtud železnici od po žel elez ezni nici ddo o republiky. unipubl pu blik iky. y V souvislosti sou ouvi visl slos osti ti s uuni nifi kací fika c československé čes esko koslov oven ensk skéé branné bran br anné né moci jeho sloučení moci ddošlo o lo k jjeh oš ehoo sl slou ouče čení ní s 54. 54 pěším pěší pě ším m plukem. pluk pl ukem em.. Ta Také ké tento domácí pluk sehrál tent te ntoo do domá mácí cí pplu lukk se sehr hrál ál významnou prvních význ vý ýznam amno nouu ro roli li v pprv rvní ních ch dnech republiky. dnec dn echh po vvzniku znik zn ikuu re repu publ blik ikyy Byl nasazen k potlačení nepokojů na severní Moravě, pomáhal likvidovat německou separatistickou provincii Sudetenland a účastnil se i bojů na Těšínsku proti polské armádě a na jižním Slovensku proti Maďarské republice rad. Nově vzniklý pěší pluk č. 6 si ponechal pon onec echa hall čestčest če stný historický název „Hanácký“. JJeho posádkovým městem ehoo po eh posá sádk dkov ovým ým m měs ěste tem m se stasta ta-la hanácká metropole Olomouc. Te Tedy prapor, který edy aažž na III. I. ppra rapo por, r, kkte terý rý oodd říjříjna 1920 do ledna 1921 působil v Komárně. Komá Ko márn rně. ě. S místem mís m íste tem m dislokace disl di slok okac acee současného tankového praporu hoo spojuje spoj sp ojuj ujee v říjnu říjn ří jnuu 1937 1937 nově nnov ověě vyvytvořený IV. (kanonový) prapor, jenžž bbyll umístěn v Př Přáslavií tě přímo ří Přá l i cích. V té době také došlo k rozšíření čestného historického názvu 6. pěšího pluku na „Hanácký generála Janina“. Během mobilizace na podzim 1938 zaujal pluk obranná postavení v okolí Kralického Sněžníku. Po okupaci zbytku Československa a vytvoření protektorátu byl pluk stejně jako další jednotky naší armády rozpuštěn. K jeho obnovení došlo až po skončení druhé světové války. Již na podzim 1945 byl však reorganizován na 43. pěší (motorizovaný) prapor. Ten byl o dva roky později přečíslován na 6. pěší prapor. Formálně došlo dokonce k jeho zpětné reorganizaci na pluk. V březnu 1948 obdržel opět čestný historický název „Hanácký“. To ale byla už jen labutí píseň. Koncem roku 1950 byl pluk při reorganizaci celé armády zrušen. Jeho příslušníci doplnili početně nově formované 103. a 104. mechanizované pluky v Milovicích a v Jincích. K obnovení tradice „Hanáků“ došlo díky úsilí velení 33. tankového pluku a zástupců Olomouce na podzim 1991. K 28. říjnu 1991 získal 33. tankový pluk dislokovaný v Přáslavicích čestný historický název „Hanácký“. O rok později byl však tento útvar zrušen. Jeho tradice a název převzal nově vytvořený 73. mechanizovaný prapor, který se nejdříve transformoval v 73. smíšený mechanizovaný prapor a v lednu 2005 v současný 73. tankový prapor „Hanácký“.

Slavnostní předání bojového praporu 6. čs. střeleckému pluku „Hanáckému“

Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA Koncert kapely 6. pluku na bachmačském nádraží v březnu 1918 u příležitosti oslavy narozenin T. G. Masaryka

První výprava příslušníků pluku proti Němcům u Bachmače

Projekt s podporou EU „Efektivní vnitřní kontrola v rezortu Ministerstva obrany“ realizace 2011–2013 Cílem projektu je nastavit vnitřní kontrolní mechanismy tak, aby se zvýšila efektivita a kvalita vnitřní kontroly Dílčí cíle projektu z

z

z

Efektivní koordinace: systém vzniku, stanovení působnosti, cílů a činnosti kontrolních orgánů tak, aby se vyloučily jejich duplicity a absence Odborná příprava: systém odborné přípravy kontrolních pracovníků Monitorování, dohled a hodnocení: monitorovací systém a návrh jeho nástrojů, který umožní průběžné sledování zahájené kontroly, výkon dohledu nad jejím průběhem a po jejím uzavření i její kontrolu, včetně kontroly navržených opatření

Objektivita + profesionalita + transparentnost z

Koncepce vnitřní kontroly

z

Kontrolní kodex

z

Protikorupční strategie

z

Vzdělávací program kontrolního pracovníka

z

Koncepce informačního systému vnitřní kontroly